Izrael: dlouhá cesta ke kapitalismu

September 2005, excerpt from “Israel: a long way to capitalism“

Izrael: dlouhá cesta ke kapitalismu Dan Vořechovský hlavní analytik pro jihovýchodní Asii Dan Vachovski, LLC tel.+420732206974 email: [email protected] 19.9.2005

Poslední izraelský voják opustil pásmo Gazy 12.září. Ukončil se tak dlouhodobý spor Palestinců a Izraele o toto území. Tento krok má nezpochybnitelné pozitivní důsledky v podobě uklidnění válečného konfliktu a představuje šanci na definitivní mír. Šance je to i pro izraelskou ekonomiku, která vojenským konfliktem utrpěla velké ztráty. Dnešní Izrael není zrovna rájem na zemi. Podle HDP na obyvatele je Izrael 32.nejbohatším státem světa. Ovšem průměrná mzda v Izraeli je srovnatelná s Českou republikou, ovšem při vyšší cenách. Zároveň země trpí dlouhodobě vysokou nezaměstnaností a také velkým zdaněním. Dlouhodobě špatně řešené problémy vyvolaly před dvěma lety novou vlnu reforem. Ty by měly vyřešit příčinu problémů, kterou najdeme hluboko v izraelské minulosti.


SOCIALISTICKÉ LEPŠÍ ZÍTŘKY

Izrael se po svém vzniku stal pseudosocialistickou ekonomikou s vojenským podtextem. Scházela marxistická ideologie a veřejné vlastnictví kapitálu a práce. Jinak však šlo o centrálně plánovanou ekonomiku se vším všudy. Důvodem byl stav po druhé světové válce. Izrael jako stát začínal na zelené louce, neměl přírodní ani finanční zdroje, měnové rezervy, žádnou infrastrukturu. Židovští přistěhovalci byli chudí a neměli kapitál. Stát vzal rozjezd ekonomiky do svých rukou a kontroloval velkou část ekonomiky. Kapitál pocházel z dluhopisů či zahraničních půjček. Vznik Izraele provázel nesouhlas okolních arabských zemí, které ho napadly ihned po jeho založení. Ozbrojené konflikty trvají dodnes. To je důvodem toho, proč má Izrael jedny z nejvyšších výdajů na obranu vůbec. Veřejné výdaje dosahují dlouhodobě minimálně 10% HDP v mírových dobách, ale např. během Jomkipurské války v roce 1973 se vyšplhaly až na 35% HDP (od 60.let přispívají Izraeli na vojenské výdaje i Spojené státy a to každoročně minimálně 2% izraelského HDP). Spojené státy i nyní, kdy válčí v Iráku, mají výdaje na obranu ve výši 6-7% HDP ročně. Do jisté míry je velikost veřejných výdajů limitem ekonomického růstu. Ale není to hlavní příčina. Navzdory tomu všemu Izrael podobně jako země komunistického bloku do 70.let silně rostl. Průměrná roční tempo růstu HDP dosahovalo 10,4%. Tomu se nevyrovnala ani nejrychleji rostoucí ekonomika Evropy po druhé světové válce, Německo, se svými 8%. Pro první dvě dekády existence izraelské ekonomiky byly charakteristické dva sektory: zemědělství a textilní průmysl. Téměř vše bylo ve veřejném vlastnictví, které zosobňoval nejen stát, ale i na stát napojené odbory. I soukromé podniky byly často s odbory nebo se státem vlastnicky propojeny. Právě to bylo kamenem úrazu. Podíváme-li se totiž na růst izraelské ekonomiky jiným pohledem, zjistíme, že tak zázračný nebyl. Podstatou byl velký příliv kapitálu. A tak růst HDP na jednotku kapitálu byl do 70.let jen 0,8% ročně a poté se změnil na 2,6% roční pokles. Důvodů bylo mnoho: neschopný management podniků, monopolizovaná odvětví, narůstání daňové zátěže (až na 47%), bankovní socialismus a v neposlední řadě samotná podstata centrálního plánování, které neumožňuje efektivně alokovat zdroje. Ekonomika se dostávala do stále větších problémů.

NESLAVNÝ KONEC A REFORMNÍ SNAHY

Nepříznivý vývoj gradoval v 70. a poté nakonec v roce 1985. Už v 70.letech se smrskl růst HDP na 2% ročně. Nahromadily se negativní jevy: dvě ropné krize (1973, 1979), přílišný nárůst vlivu státu na ekonomiku (50% HDP), centrální plánování a nekonkurenceschopná ekonomika, zadlužení státu a také měnová politika. Izraelská centrální banka, BOI, tehdy součást státu, vesele zvyšovala množství peněz v ekonomice, aby tak kryla každoroční státní deficity. V 60.letech rostlo množství peněz mezi 10-30% ročně, v 70.letech mezi 2030% a na počátku 80.let až ke 100% ročně. To se nemohlo neodrazit v nárůstu cen. Ze 40% v 70.letech až na rekordní úroveň 445% v roce 1985. BOI se inflací peněz snažila zabránit krachu ekonomiky, která pod


tíhou neefektivního centrálního plánování došla na pokraj sil. Struktura ekonomiky byla nevhodná vzhledem k poptávce, kvalita produktů nízká, ceny vysoké. Zkrátka, Izrael vyráběl to co nikdo nechtěl a navíc draze. Stát ekonomiku doslova drancoval. Před aplikací daňové reformy v roce 1987 se stát podílel na HDP více než 50%, navzdory každoročnímu poklesu výdajů na obranu od poloviny 70.let. Deficity rozpočtu se vyšplhaly až na 12-15% v 80.letech. Státní zadluženost dosáhla rekordní úrovně 168% HDP. Socialistický experiment pod tíhou reality skončil. Vláda se rozhodla pro transformaci v tržní ekonomiku. Balíček reforem z roku 1985 obsahoval reformu veřejných výdajů a daní, deregulaci a privatizaci téměř veškeré ekonomiky. Cílem bylo stabilizovat ekonomiku a nastartovat hospodářský růst na tržních principech. Povedlo se to tak z poloviny, ale hlavní byl nastolený trend. Reforma veřejných financí se v mnoha ohledech podobala parodii. Stát chtěl docílit rovnováhy rozpočtu dvěma prostředky: nárůstem již tak vysoké daňové zátěže a poklesem veřejných výdajů. A tak daň z přidané hodnoty sice klesla o 1%. Daň ze zisku se snížila na stále vysokých 45% a zdaněny byly i podniky, které dřív byly od daně osvobozeny. Mezní daňová sazba u příjmů fyzických osob dosáhla 60%. Na výdajové stránce stát zejména snižoval dotace. Z 11,5% HDP na 2% v roce 1994. Důsledkem všeho bylo, že vliv státu na ekonomiku byl stále vysoký. Výdaje klesaly z z úrovně kolem 47% jen velmi pozvolna. Podstatné se však nezdařilo. Státní rozpočet se z deficitu dodnes nedostal. Nejblíže tomu byl v roce 1986. Od té doby každoročně narůstá a málokdy klesá pod 3% HDP.

90.LÉTA: PRIVATIZACE A TECHNOLOGIE Reforma však měla i své pozitivní stránky. Centrální banka se stala nezávislá na vládě a kurz izraelského šekelu byl uvolněn. Tou největší předností reforem ale byla privatizace. Do počátku Netanjahuových reforem v roce 2003 bylo zprivatizováno 83, povětšinou velkých, veřejných korporací. Celkové příjmy dosáhly 8 miliard dolarů. V roce 2003 stále zbývalo 46 veřejných podniků, mezi nimi velké monopoly, letecký El Al nebo telekomunikační Bezeq. Nejdůležitější byla privatizace bankovního sektoru, respektive čtyř největších bank: Bank Hapoalim, Mizrahi, Leumi a Israel Discount Bank. Hapoalim a Mizrahi byly zprivatizovány v roce 1997, částečně i Leumi. Odstátnění bank je důležité zejména kvůli fungování ekonomiky. Podobně jako jiné postsocialistické ekonomiky i Izrael měl dost nefunkční kapitálový trh a banky zcela ovládaly financování podniků. Privatizace bank tedy znamenala podstatné zlepšení podnikového financování a zdravý rozvoj podnikové sféry. Příjmy z privatizace bank se na celkových příjmech za období 1986-2002 podílely ze 70%. I z tohoto pohledu šlo o klíčovou část státního podnikání. Privatizace se dotkla i jiných oborů, zejména elektroniky, ale také chemie a ropných rafinérií. Zajímavostí je i brzká privatizace izraelské univerzity Israel School of Tourism. Důležitou součástí privatizace musí být i otevření trhu konkurenci. To se v mnoha ohledech podařilo. Přesto privatizace neprobíhala tak rychle jak mohla a měla. Neprivatizované a monopolizované zůstaly klíčové sektory jako telekomunikace, energie, zbrojařský průmysl, vodovody nebo letectví. Privatizace navíc byla v letech 2001-2003 téměř zastavena kvůli krachu na kapitálových trzích, což by pro stát v případě pokračování procesu znamenalo nižší příjmy. V každém případě, privatizace měla další pozitivní efekt, který se ovšem dal předpokládat: Příjmy z privatizace umožnily izraelskému státu splatit


během deseti let třetinu svého dluhu. Pro 90.léta byl v Izraeli charakteristický ještě jeden proces: Izrael se stal technologickou velmocí. Nedošlo k tomu samozřejmě přes noc a má to své příčiny. Izrael vždy hodně investoval do vzdělání. Co se týká podílu na HDP, vůbec nejvíc ze všech. Na výzkum a vývoj se vydává v Izraeli kolem 5% HDP. Pro srovnání: v Japonsku 3%, v USA 2,3% HDP. Vzdělaná populace táhla do Izraele zahraniční investory, své závody tu už na konci 70.let založily Motorola nebo Intel. Zpočátku se Izrael zaměřoval zejména na vývoj v oblastech vojenské komunikace a elektroniky a technologií na úsporu využití surovin, kterých měl a má na svém území nedostatek. V 90.letech se centrum technologického výzkumu zaměřilo na telekomunikace, software, polovodiče a biotechnologie. Izrael se stal druhým největším technologickým centrem po Sillicon Valley a na Nasdaqu má druhý největší počet obchodovaných firem, hned po USA. Důvodem tohoto boomu nebyla jen domácí síla, ale také početná vlna emigrantů po rozpadu Sovětského svazu. Přišli tisíce sovětských inženýrů. A s uvolňováním podnikatelského prostředí i možnost snadno založit firmu. Na konci 90.let se tak technologický průmysl podílel na exportech 38% oproti 22% na počátku dekády, v číslech šlo téměř o trojnásobek. Samotné informační technologie se na průmyslu podílejí 15%, když průměr OECD je kolem 8%. Protože je Izrael malou ekonomikou, je její růst do značné míry vyjádřen exportem. Celý izraelský růst v 90.letech byl tažen právě technologickým průmyslem, který zažil opravdový boom. To se ale také stalo ekonomice osudným. Ekonomové mluví o tzv. singapurském syndromu, tedy závislosti na jednom sektoru. Technologický boom ukončený krachem na Nasdaqu v roce 2001 stál za izraelskou recesí v letech 20012003. Z 3000 nových technologických firem, které vznikly v roce 2000, jich zbylo 700. Celkově je nyní v Izraeli více než 4000 technologických firem a sektor se opět rozvíjí. Velikostí nových investic se ale zatím nepřiblížil rekordní úrovni z roku 2000.

RECESE A NETAJAHUOVY REFORMY

Izraelská ekonomika díky technologickému boomu v 90.letech utěšeně rostla, zhruba 5% ročně. Míra nezaměstnanosti klesla z 11% na počátku dekády až na 6,5% v polovině 90.let. Zadluženost státu klesla díky příjmům z privatizace ze 168% HDP na 91% v roce 2000. Jenže něco se nezměnilo. Reformy nedokázaly snížit vládní výdaje, které se neustále pohybovaly nad 50% HDP a daňová zátěž neklesala pod 40% HDP. Každoroční deficity nad 3% HDP jen ukazují na neúspěch reforem. Státní dluh opět narostl až na letošních 106% HDP, nezaměstnanost se dostala zpět nad 10% a růst z 90.let se propadl do záporných hodnot. Co je přinejmenším alarmující je nákladnost byrokratického aparátu, který ročně spolkne více než 30% HDP, což je více než v Dánsku nebo Švédsku. Byrokracie představuje pro reformy velký problém. Má velký vliv a voličskou základnu a tak je pro každou reformní vládu obtížné hlásat omezení byrokratického aparátu. A od vyhlášení reforem v roce 1985 se nenašla vláda, která by byla schopná je v plné míře prosadit. Izrael je tak dobrým příkladem toho, jak je obtížné snížit vliv státu, pokud dosáhne dlouhodobě vlivného postavení. Recese z let 2001-2003 přiměla Benjamina Netanjahua, který se stal novým ministrem financí k vypracování nové reformy veřejného sektoru. Klíčovými prvky byly daňová reforma a pokračování pozastavené


privatizace. Netanjahuovi se skutečně podařilo snižovat od svého nástupu daňové zatížení, stejně tak veřejné výdaje, zhruba o 1-2% ročně. Daňová zátěž by tak měla letos dosáhnout 37% a výdaje klesnou výrazně pod 50% HDP. Obzvláště vysoké zdanění firem má klesnout do roku 2008 ze současných 36% na 30%. Netanjahu snižoval zejména sociální výdaje. Jenže to není hlavní problém izraelské ekonomiky. Sociální výdaje dosahují jen 17% HDP a jsou hluboko pod průměrem OECD (21%). Mnohem větším problémem je rozbujelá byrokracie a vysoké platy ve státní sféře. Výraznější omezení v této oblasti se prosadit nepovedlo. Tomuto bývalému premiérovi se také nepodařila nutná reforma trhu práce. Zde bojuje s velmi silným protivníkem. Odbory Histadrut mají silné kontakty na byrokracii a do reforem v roce 1985 byly součástí státu. Vazby trvají dodnes. Problémem izraelského trhu práce je špatný zákoník, který silně limituje vyjednávání o pracovní smlouvě. Právě to je hodnoceno jako nejproblematičtější část trhu práce agenturou Heritage Foundation. Netanjahuovi se však velmi podařila privatizace. Úspěšně privatizoval leteckou společnost El Al, telekomunikační monopol Bezeq, komunikační Zim Navigation, banku Israel Discount a Leumi, zbrojařský Ashot Ashkelon. Připravena je privatizace energetického průmyslu, vodovodů a dalších dvou ropných rafinérií a zbrojařských podniků. Do všech oblastí byla nebo ještě v tomto roce bude vpuštěna konkurence, nutný předpoklad úspěšné privatizace. Privatizovat se bude dokonce i pošta, která už také podléhá konkurenci. Privatizace by měla být ukončena v roce 2008. Tato oblast je zcela jistě nejvydařenější částí Netanjahuových reforem. Po neshodách Netanjahu opustil kabinet a nový ministr financí Ehud Olmert oznámil, že hodlá pokračovat v započatých reformách. Jenže právě Olmert byl jako ministr průmyslu hlavním Netanjahuovým oponentem ve vládě. Je těžké odhadnout, jak to tedy bude. Olmert je mnohem ústupnější kompromisům, které by mohly izraelskou ekonomiku uvrhnout zpět do procesu narůstajícího státního sektoru. Olmert jen ztěží reformuje trh práce. To je přitom v tuto chvíli nejnutnější reforma. Není nakloněn ani dalším reformám, v sociální a důchodové oblasti. Na to si tak bude muset Izrael ještě počkat. I přes tato negativa je Izrael na dobré cestě. Podařilo se liberalizovat a privatizovat ekonomiku. Většina sektorů je soukromých a konkurenceschopných. To ukazují i čísla o exportu. Izrael dostal do černých čísel po téměř dvaceti letech. Ekonomika se staví na nohy, roste HDP a klesá nezaměstnanost. Cenové tlaky zatím vidět nejsou. Růst a investice se vrací do klíčového technologického průmyslu. Současné uklidnění konfliktu s Palestinci by rovněž naznačovalo možné snížení výdajů na obranu. Pokud by Izrael dokázal reformovat trh práce, stal by se jednou z nejdynamičtějších ekonomik světa a mohl by napodobit hospodářský zázrak Irska. Jako znalostní ekonomika na to potenciál má.

Izrael: dlouhá cesta ke kapitalismu

Recommend Documents