IV.České církevní dějiny – 11.století – svatý Prokop Církevní zřízení: V době románské /zhruba 11. a 12. století/ církevní ţivot zcela ovládalo zvykové právo germánské, zejména systém vlastnických kostelů, který byl zcela v rozporu s kanonickým právem. I kdyţ v jednotlivostech se tento systém místo od místa různil, vycházel všude ze zásady, ţe povrch náleţí půdě, tj. i stavby náleţí majiteli pozemku. Aplikace této zásady na církevní stavby znamenala, ţe ten kdo vystavěl na své půdě kostel, byl i jeho majitelem.V důsledku toho mohl pán kostel prodat, odkázat i spravovat a získával do vlastnictví, co bylo kostelu darováno. On knězi také propůjčoval kostel a ustanovil ho téměř v soukromé sluţbě. Kostel se svými příjmy a statky byl zvláštním druhem jmění pána – krále, šlechtice, biskupa či kláštera. Duchovní správa byla tedy do jisté míry soukromým podnikem pánovým, který bral podíl na příjmech. Obyvatelé přesně vymezeného okrsku byli vázáni k jedinému vlastnickému kostelu svého pána. Příjem duchovního byl vymezen podle pozemků a desátku a z toho, co zbývalo byla vymezena určitá část na údrţbu kostela a jiná , i značnější k uţívání pro pána. Kostely byly tedy pro pány zdrojem příjmu. Systém vlastnických kostelů byl zaveden pasovskými kněžími na Moravě uţ v době Svatoplukově a s příchodem řezenských kněţí se ujal i v Čechách. Velmoţi, kteří kostely postavili nebyli tak nezištní, aby se vzdali vlivu na jejich správu a tím i na správu církve vůbec. Vliv laiků u nás byl podporován také tím, ţe země neměla dlouho biskupa a ţe základy její první církevní organizace byly poloţeny světskou mocí. Také po zaloţení biskupství podrţel kníţe na správu církve mocný vliv. Veškeré duchovenstvo, zejména vyšší, bylo vlastně jen státními úředníky, fungujícími ve státní správě jako zřízenci pro věci náboţenské. Úkolem biskupa a vysokého kléru bylo v neposlední řadě zvyšovat majestát kníţat jako vrchních pánů i v církevním ţivotě. Provázeli panovníka na národní shromáţdění, válečné výpravy i pravidelné lovecké zábavy. Kněţím byly ukládány věci, které nepatřily k jejich povolání a na druhé straně byly ochotně přezírány nepřístojnosti. Tak se mohlo stát, ţe kněţí proti duchu svatého stolce vstupovali do manţelství, asistovali z příkazu světských vrchností při ordáliích, bojovali v bitvách. Tak si vysvětlíme, proč Boleslavův kněz zavřel chrámové dveře před sv. Václavem, ţe ztroskotaly reformní snahy sv. Vojtěcha. Trvalo dlouho, neţ bylo hrubé zasahování laiků do církevního ţivota odstraněno. Postavení biskupů: Český kníţe zaloţil praţský kostel, hmotně zajistil praţské i olomoucké biskupství. To se zřetelně projevilo i na postavení biskupů. Podle církevního práva biskupské svěcení opravňovalo k výlučnému udílení některých svátostí – svěcení olejů, kostelů, oltářů, k benedikci opatů, abatyší, ukládalo povinnost pečovat o náboţenské vzdělání kléru i laiků. Zákonodárná pravomoc činila z biskupa jakýmsi suverénem v jeho diecézi v duchovní oblasti. Opravňovala jej vydávat v této oblasti zákony, svolávat synody, zřizovat farnosti, schvalovat stavbu nových kostelů, spravovat církevní jmění, soudit podle platného církevního práva spory a také uvalovat církevní tresty na všechny podřízené – duchovní i laiky, kníţete nevyjímaje. Česká skutečnost však byla zcela jiná. Kníţe uplatňoval svůj vliv uţ při ustanovování jednotlivých biskupů. Vycházel ze zásady, ţe biskup je jakýmsi kníţecím kaplanem. Proto si biskupa sám vybíral a dal jej „zvolit“ přítomnému duchovenstvu a lidem. Odpor ze strany „voličů“ byl neúčinný. Teprve r. 1227 dal Přemysl Otakar I. olomoucké /snad i praţské/ kapitule právo volit biskupa, ale jak on tak i jeho nástupci vţdy našli způsob, jak prosadit svou vůli. Biskup směl skutečně svobodně jednat je na území svých biskupských statků. Tam mu nikdo nebránil stavět na vhodných místech kostely a volně disponovat kněţími. Bylo mu také přiznáno právo vybírat církevní desátky, ale ne bez obtíţí a v míře velmi omezené.
Vyskytli se někteří biskupové, kteří se pokusili tuto závislost na praţských kníţatech setřást. Z biskupů dosud zmíněných to byli sv. Vojtěch, Jaromír, na konci 12. stol. pak Břetislav Jindřich. Po volbě přijímali biskupové od císaře /nebo německého krále/ podáním berly a prstenu investituru. Tato investitura však byla jen formální a císař ji neodepřel nikomu, koho mu český kníţe poslal. Přesto bylo českým panovníkům i toto formální vrchní panství německých císařů nad českými biskupy nepříjemné a hleděli se ho zbavit. /to byl důsledek toho, ţe český stát, ač politicky suverénní, neměl svou vlastní církevní provincii/. Aţ Fridrich II. „zlatou bulou“ z r. 1212 přiznal českým králům investování biskupů v jejich zemi. Katedrální a kolegiátní kapituly: Při katedrálním kostele praţském i olomouckém byl sbor kleriků – kněţí, jáhnů, podjáhnů i kleriků niţších svěcení. Byli označováni názvem „canonici“a přední místo mezi nimi zaujímal probošt /praepositus/. Můţeme usuzovat, ţe tito klerici ţili v jakési klášterní komunitě, ve společném domě. Celkový stav kapituly byl podle zpráv kronikáře Kosmy velmi neútěšný. Kanovníci byli muţové neučení, konali bohosluţbu ve světském oděvu a „ţili jako bezhlavci a potvorní centaurové“. Váţnější nedostatky odstranila reforma probošta Marka /1068-1098/. Ten sníţil počet kapituly na 21 osob. Ti nosili řeholní roucho a měli právo na titul kanovníků. Vedle probošta zaujali přední místo arcikněz, arcijáhen a arcipodjáhen jako představitelé tří skupin. Tento sbor kanovníků konal nejen liturgické funkce v katedrále, ale tvořili poradní a administrativní orgán ve sluţbách kníţete. Později přešla tato funkce na vyšehradské kanovníky. Ještě před zaloţením vyšehradské kapituly vznikly kolegiátní kapituly ve Staré Boleslavi a v Litoměřicích, v Sadské, na Mělníce, na Moravě přenesením katedrály ke sv.Václavu vznikla nová kapitula vedle jiţ existující u sv.Petra. Všichni proboštové byli vybíráni z oddané kníţecí druţiny. Panovníci se starali, aby měli v kněţstvu mocnou politickou oporu. Organizace duchovní správy: Nejstarší kostely budoval kníţe – jinak to ani nebylo za daných okolností moţné. Tyto kostely byly stavěny na kníţecích hradech /castellum –odtud název kostel/. Byly to stavby zděné narozdíl od kostelů dřevěných, jimţ se říkalo „církev“. Slovo „chrám“ značí chráněné místo. Hradských kostelů bylo velmi málo. Jen v nich se vykonávaly všechny posvátné úkony. Prakticky se tedy kryla církevní organizace s organizací politickou. Při hradských kostelech proto zpravidla ţilo více kněţí a niţších duchovních. Jejich představený slul arcikněz. Ten vykonávali určité funkce ve veřejné správě, byl např. veřejným ţalobcem. Hradské kostely nezůstaly dlouho samy. Od druhé pol. 11. stol. vznikaly stále častěji malé vesnické kostely na majetku drobných feudálů. Byly určeny především pro soukromé účely feudálů. /panská tribuna/. Také některá samosprávné korporace a kláštery budovaly takové vlastnické kostely. Těmto kostelům se však nedostávalo práv kostelů hradských. Kláštery: k prohloubení křesťanství v národě velmi platně přispěly benediktinské kláštery. Nejstarší vznikly v době zaloţení biskupství. Mlada, dcera Boleslava I. kol. r. 970 zaloţila klášter sv. Jiří na Hradčanech a byla papeţem ustanovena jeho první abatyší. Hlavním úkolem řeholnic byla křesťanská výchova šlechtických dívek. Sv. Vojtěch zaloţil spolu s kníţetem Boleslavem II. r. 993 břevnovský klášter. R. 999 byl zaloţen klášter na Ostrově. Oba kláštery se staly kvetoucími středisky latinské kultury. Slovanská bohosluţba našla významné středisko v sázavském klášteře zaloţeném r. 1032 sv. Prokopem. Břevnovský klášter se stal střediskem klášterní reformy. Tu rozšířil na Moravu, kde zaloţil klášter v Rajhradě. Břevnovští mniši obsadili také kláštery v Hradisku u Olomouce a v Opatovicích n. Labem. I klášter sázavský se dostal po vypuzení slovanských mnichů r. 1096 pod břevnovský vliv. Břevnovská reforma se pěstovala i v nově zaloţených klášterech v Třebíči /1101/, Kladrubech /1115/ a v Postoloprtech u Loun /1122/. Prakticky všechny domácí kláštery do konce 11. stol. byly zaloţeny panujícím přemyslovským kníţetem. Jejich vztah k nim byl podobný jako ke biskupstvím či
vlastnickým kostelům. Hmotná základna klášterů byla poměrně značná uţ při jejich zaloţení. Toto základní jmění se průběhem doby zvětšovalo dalšími dary, které jim dávali zboţní feudálové a v menším měřítku i poddaní, takţe původní pozemková drţba časem i vícenásobně vzrostla. Ke konci 12. stol. se kláštery staly vlastně největšími feudálními vrchnostmi mimo kníţete. Tento majetek byl ovšem povaţován zároveň za jakousi součást kníţecího majetku a tak kníţe povaţoval za samozřejmé, ţe kláštery byly povinny jej i jeho druţinu hostit při jeho pojíţďkách po zemi. Z hlediska klášterního hospodaření se to všem rovnalo menší katastrofě.
Svatý Prokop a jeho slovanský klášter na Sázavě: Kontinuita slovanské bohosluţby v Čechách od doby sv. Václava do zaloţení sázavského kláštera: R. 1032 zaloţil poustevník Prokop na Sázavě klášter, který se stal centrem slovanské bohosluţby. Udrţela se tato bohosluţba v Čechách od doby sv. Václava, nebo byla na Sázavu importována odjinud? V odpovědi na tuto otázku se odborníci rozcházejí. Většina se staví kladně ke kontinuitě slovanské liturgie a písemnictví. Vţdyť v 10. a 11. stol. bylo napsáno několik staroslověnských legend o sv. Václavu a sv. Ludmile a jiné. Jsou tedy váţné důvody pro to, ţe staroslověnština ţila v Čechách v té době i jako jazyk liturgický. Také moţnost, ţe k nám byla staroslověnština jako liturgický jazyk byly znovu zavedena odjinud, naráţí na obtíţe. Těţko by např. mohučský metropolita připustil, aby byla do Čech, do jeho sufragánního biskupství znovu zavedena. Pro slovanskou bohosluţbu nastal obrat k lepšímu za sv. Vojtěcha. Vojtěch byl svým vzděláním jistě muţ latinsky orientovaný, ale slovanskou bohosluţbu měl moţnost poznat jiţ na Libici, později poznal její pastorační význam a proto nad ní drţel ochrannou ruku. Svatý Prokop: Tedy z výše uvedeného je zřejmé, kde se asi sv. Prokop seznámil se slovanským písmem a slovanskou liturgií. Měl k tomu dosti příleţitostí u slovanských kněţí při některém domácím kostele ve svém rodném kraji. Tam asi později působil jako kněz. U českých kněţí bylo aţ do 12., stol. pravidlem, ţe ţili v manţelství. Také Kosmas, děkan praţské kapituly a první český kronikář /+1125/ byl ţenatý. I sv. Prokop byl ţenatý a měl syna Jimrama, který se později stal mnichem v sázavském klášteře. Teprve r. 1143 poznamenává mnich sázavský, ţe papeţský legát, vyslaný do Čech prosadil celibát. Kněţí ovšem bývali ţenatí i potom, ale pak se takové manţelství povaţovalo za provinění proti církevní kázni. Prokop odešel ze světa do kláštera. Byl to patrně klášter břevnovský. / tam se tehdy vedle latiny pěstoval patrně i slovanský jazyk, neboť břevnovský klášter vychovával budoucí misionáře mezi Slovany/. Ani Břevnov se však nestal definitivním sídlem Prokopovým. Tehdy bývalo zvykem, ţe klášterní přestavení dávali mnichů příleţitost k ţivotu ještě odříkavějšímu a budovali jim příbytky v lesních samotách. Říkalo se jim celly, doslova buňky, a z nich postupem doby povstávala střediska duchovní správy, někdy i samostatné kláštery. Sv. Prokop zakotvil nakonec v jeskyni vzdálené dvě míle /1 staročeská míle = 11 225 m/ od hradu Kouřimě na břehu středního toku Sázavy. V sázavské samotě měl poustevník Prokop dost příleţitosti k modlitbě a rozjímání, ale také ke kajícím skutkům a k tuhé tělesné práci, jako bylo mýcení lesa a vzdělávání půdy, neboť nejnutnější potřeby si musel opatřovat prací vlastních rukou. Jistě ne bez důvodu se do paměti lidu nejvíce vtiskl Prokop oráč a k tomuto tématu se přidruţilo tolik lidových pověstí, zejména pověst o orbě s čertem. Zboţný poustevník nezůstal dlouho utajen před lidmi. Přicházeli k němu stále ve větším počtu, aby se poroučeli jeho modlitbám a vyprosili si radu a poučení. Prokop se staral ale i o jejich časný prospěch, ujímal se chudých a pomáhal i jako lidový lékař. K Prokopovi přicházeli i takoví, kteří touţili po dokonalejším ţivotě a chtěli se proto trvale uchýlit do samoty. Kdyţ Prokop viděl, ţe mají dobrý úmysl, ponechával je u sebe. Byli u něj Prokopovi
příbuzní, synovec Vít a syn Jimram, kteří se postupně stávali sázavskými opaty. Tak povstala nedaleko Prokopovy jeskyně a pod jeho vedením mnišská osada a z ní r. 1032 klášter. Kníţe Břetislav klášter podpořil a přiměl Prokopa, aby se stal opatem. Sázavský klášter se řídil řeholí sv. Benedikta. Jejím základem je stabilita, doţivotní pobyt v klášteře, k němuţ se mnich při vstupu zavazuje. Klášter poskytuje mnichovi vše, je to jeho svět. Není to ţalář, dá se v něm slušně bydlet, je na svou dobu krásný, výstavný, mniši produkují vše potřebné, a to lépe, neţ to dokáţí jinde. Opat je otcem klášterní rodiny, nevládne trestním kodexem a donucovacími prostředky, ale autoritou. Bohosluţba-hlavní zaměstnání mnichů, je bohatá, povznášející a neunavuje přílišnou délkou. Mnich miluje svůj klášter, je to jeho domov, tam vládne pax, benediktinský pokoj, jehoţ svět nemůţe dát. Tak si můţeme představit sázavský klášter. Jak se jeho první opat snaţil přiblíţit benediktinskému ideálu, říká jeho ţivotopis slovy: „Tento muž potom, zakotven jsa na pevném základě svých ctností a upevněn jsa trvalou předností své pokory i lásky, stal se pastýřem tak radostně vlídným a laskavě dobrotivým, že ho poddaní více milovali nežli se ho báli. Vytrvale jim udílel, hromadně i jednotlivě spásná napomenutí a bohatá poučování. Za jeho času jim nechyběla hojnost všeho. Přitom on sám se živil prací svých rukou, osvěžuje je otcovskou útěchou, jakou občerstvuje nemocné lékem rozvážný lékař. Trávě tedy život tak blažený a skvělý, zářil znamením ctnosti v chrámu Božím jako slunce až do skonání světa.“ Prokop zemřel 25.března 1053 a biskup Šebíř ho na Sázavě pohřbil. Ţivot sázavských mnichů do zákazu slovanské liturgie a jejich kulturní dílo: Dva roky po smrti Prokopově zemřel i kníţe Břetislav a za jeho syna Spytihněva II. nastaly sázavským mnichům zlé časy. Museli klášter opustit a na jejich místo přišli latinští mniši německé národnosti. Vyhnanci se uchýlili do Uher, kde dlel i jejich příznivec, moravský údělný kníţe Vratislav, který tam před bratrem musel také utéci. Ale po Spytihněvově smrti r. 1061 se ujal vlády Vratislav /1061-1092/ a ten mnichy s opatem Vítem povolal nazpět. V sázavském klášteře se znovu rozproudil ţivot v duchu jeho zakladatele. Mniši skládali původní literární díla, zprostředkovali výměnu kulturních hodnost se sousednímu zeměmi, hlavně s Kyjevskou Rusí, vyznamenali se i jako umělci. Protoţe slovanské knihy byly ke konci 11. stol. nadobro zničeny a rozptýleny, je dnes těţko říci, které z nich obsahovaly původní díla sázavských mnichů. S určitostí to víme o svatoprokopské legendě, která se dochovala jen v latinském překladu. Sázavští opati Vít a Boţetěch bývají často uváděni v listinách Vratislavových. Snad byli činní i jako kníţecí kaplani ve dvorské kanceláři. To by mohlo svědčit pro jejich literární vzdělání a způsobilost k samostatné literární práci. Ke kulturnímu rozkvětu přispěla Sázava i tím, ţe zprostředkovala výměnu kulturních hodnot se sousedními zeměmi, jmenovitě s Kyjevskou Rusí. O tom máme doklad z konce slovanského období kláštera. Kdyţ r. 1095 biskup Kosmas světil na Sázavě nové oltáře, vloţil do jednoho z nich ostatky ruských prvomučedníků sv. Borise a Gleba, synů kyjevského kníţete sv. Vladimíra, kteří byli r. 1015 zavraţděni svým bratrem Svjatopolkem. Zemřeli tedy podobně jako náš sv. Václav a proto bylo jejich na Rusi v legendách vzájemně vzpomínáno. Je pravděpodobné, ţe Sázava byla ve spojitosti s tzv. Praţskými hlaholskými zlomky a Remešským evangeliářem. Praţské hlaholské zlomky jsou dva listy staroslověnské knihy, které byly nalezeny na deskách latinského rukopisu praţské metropolitní knihovny z 11. stol. Na jednom je psána část pašijových zpěvů velkopátečních obřadů, na druhém deset krátkých hymnů na neděle a svátky. Jsou původu cyrilometodějského, opis se dostal do Bulharska, pak do Ruska a odtud do Čech, kde byly hymny doplněny. Remešský evangeliář je starobylý slovanský rukopis, o němţ se myslilo, ţe je psal sám sv. Prokop. Obsahuje 16 pergamenových listů, je psán mladším slovanským písmem tzv. cyrilicí a obsahuje evangelní čtení na jednotlivé svátky. Karel IV. daroval tuto památku klášteru emauzskému. Slovanštím emauzští mniši však uţívali hlaholice, proto k cyrilometodějskému rukopisu dali přivázat
sbírku epištol a evangelií psanou písmem hlaholským. Tento kodex se dostal za husitské revoluce na východ, Karel Lotrinský je koupil v Konstantinopoli, před smrtí jej daroval remešské katedrále, kde je znám jako korunovační evangeliář, neboť na něj přísahali francouzští králové. Sázavský klášter nejen přijímal z východu ale měl účast na kulturní výměně. V posledních desetiletích ruská filologická věda objevila celé mnoţství církevně slovanských spisů českého původu, po nichţ nezůstala v Čechách ani stopa. Zachránily se jen díky tomu, ţe byly vyvezeny na Kyjevskou Rus. Sázava měla jistě nemalou účast na exportu těchto památek Sázavský klášter se zapsal také do dějin českého výtvarného umění. Původní stavba z doby Prokopovy byla jistě dřevěná. Ale po návratu z Uher věnovali mniši výstavbě sídla nemalou péči. Dílo započal opat Vít. Za jeho vlády posvětil kostel sv. Kříţe biskup Jaromír. Se zvýšeným úsilím pokračoval ve výstavbě opat Boţetěch. R. 1095 biskup Kosmas posvětil chrám i oltáře, jak o tom svědčí Letopis sázavský. Boţetěch sám jako znamenitý sochař se podílel na umělecké výzdobě kláštera. Slovanskému klášteru však nebyl souzen dlouhý ţivot. R. 1096 museli sázavští mniši odejít znovu do vyhnanství, teď uţ navţdy. V té době reformní hnutí v církvi usilovalo o sjednocení liturgie a dalo podnět k revizi všech liturgických knih, pokud nebyly psány latinsky, z obav, aby se pod rouškou jiné řeči nebo písma nevloudil do katolické nauky nějaký blud. Těmito snahami byla postiţena liturgie mozarabská, ambroziánská, stejně jako slovanská. Kanonizace sv. Prokopa a rozvoj jeho úcty: I kdyţ byl sázavský klášter latinizován, památka sv. Prokopa v něm ţila dál. I noví mniši byli zčásti Češi, Prokop náleţel jejich řádu a byl slávou kláštera. Byl i magnetem, který přitahoval lid ze širokého okolí. A tak se i nové osazenstvo k němu hlásilo a postaralo se o provedení jeho kanonizace. Prokop byl první Čech, který byl za svatého prohlášen v Římě. V raném středověku totiţ nebyla kanonizace papeţem obvyklá. Teprve 1171 byly kanonizace vyhrazena papeţi. Dříve dála tím způsobem, ţe tělo člověka svaté pověsti bylo vyzdviţeno z dosavadního hrobu a uloţeno pod oltářem, kdyţ předtím biskup kult schválila zapsal jméno do seznamu svatých. Kanonizaci provedl papeţ Inocenc III., vyhlášena byla papeţským legátem na Sázavě r. 1204. Svatý Prokop se stává po sv. Václavu nejpřednější záštitou české země. Velmi se rozvinula svatoprokopská legendy. Původní Ţivot sv. Prokopa byl ještě před zánikem slovanského kláštera přeloţen do latiny /Vita minor/. Cílem byla obhajoba slovanské bohosluţby proti latiníkům. Je v ní vylíčen nástupce opata Víta v době vyhnání slovanských mnichů za Spytihněva II. jako „muţ plný vášnivé hněvivosti“. Kdyţ byl za Karla IV. sestavován český Pasionál, byla do něj pojata i česká prozaická legendy o sv. Prokopu, volně přeloţená podle Menší legendy latinské. Doba husitská kult sv. Prokopa zeslabila. Hned na počátku husitské revoluce byl zbořen sázavský klášter, ale husité se ke sv. Prokopu hlásili, jak o tom svědčí kazatelské sbírky předních husitských kněţí. Teprve v 16. stol. kdyţ do našich zemí pronikl protestantismus, nastal úpadek svatoprokopského kultu. Jakmile se však katolicismus znovu vzchopil, vrátil i sv. Prokopu jeho místo. Signálem k znovuvzkříšení úcty bylo přenesení světcových ostatků r. 1588 ze zpustlého kláštera do kostela Všech svatých na praţském hradě. Úcta kvetla v době barokní v dílech předních českých básníků, kdyţ nastal tvrdý útlak národa a jazyka Čechové se s důvěrou obraceli především ke sv. Prokopu. V nové době se ke sv. Prokopu utíkali čeští vystěhovalci do zámoří. Ve spojených státech byl postaveno několik českých kostelů k úctě sv. Prokopa. Jeho osobnost oslavují i moderní čeští básníci. Poměry náboţenskomravní a kulturní: Česká společnost doby, jíţ se zabýváme, byla značně členitá. V čele stál kníţe vládnoucí nad národem téměř neomezeně. Rozhodoval o válce a míru, vymáhal poslušnost mocí. Byl
nejvyšším soudcem v zemi, podle své potřeby vymáhal od poddaných různé práce a roboty a ukládal jim daně. K výkonu této moci slouţili různí úředníci a jeho vojenská druţina. Ke konci 10. stol. a na počátku 11. stol.dostali však mnozí druţiníci a dvořané příleţitost se povznést – byly jim svěřeny do správy dobyté hrady nebo jim byly darována privilegia ap. To záviselo na vůli kníţete a mohlo být opět odebráno. Aţ koncem 12. a ve 13. stol. začíná být moc těchto velmoţů závislá na moci panovníkově. Proti vrstvě šlechtické stálo ostatní obyvatelstvo, jeţ je v pramenech označováno pauperes. Mezi tímto nešlechtickým obyvatelstvem bylo několik skupin rozdílného společenského postavení: dědici-heredes, otroci-servi a hosté-hospites. Dědici hospodařili na vlastní půdě, platili daň kníţeti a byli povinni konat zemské roboty, tj. stavět a opravovat hrady, upravovat rybníky, mosty, cesty, dávat potraviny vojsku ap. Tyto veřejné platy a roboty byly asi samy o sobě dost obtíţné ale hradští úředníci je ještě ztěţovali a ţádali více, neţ měli právo. Proto mnozí z těchto sedláků odevzdávali dědinu i svou osobu pod ochranu někomu mocnému, zvláště duchovním ústavům a stávali se tak poddanými sedláky a dál hospodařili na svém statku. Jiná část venkovského lidu ač svobodná upadla v závislost tím, ţe se usazovali na cizí půdě /kníţecí, církevní, šlechtické/ a za její uţívání platili nájmem a sluţbami. Tito lidé jsou nazýváni hosté. Takovým způsobem se ocitla do konce 12. stol. většina někdejšího svobodného obyvatelstva v závislosti na vrchnostech světských a duchovních. Opačný vývoj nastal u třetí skupiny- otroků. Do otroctví se lidé dostávali hlavně zajetím ve válce.Takoví otroci byli předmětem zahraničního obchodu. Těch, kteří zůstali v zemi, uţívali jejich páni jako osobních sluhů, nebo řemeslníků a dělníků ve dvorech. Vliv křesťanství a také měnící se hospodářské poměry způsobily, ţe sociální postavení otroků se zlepšilo. Dostávali moţnost vyrábět pro směnný obchod a tak se stávali svobodnější. Od ostatního obyvatelstva se od počátku odlišovalo duchovenstvo. Jako právně zcela nezávislá společenská sloţka se ovšem projevilo aţ po prosazení celibátu a dosaţení nezávislosti na světské moci /po bojích o investituru/. Poměry náboţenskomravní: Náboţenský ţivot měl mnoho nedostatků. Bujela pověra. Břetislav II. vystoupil znovu velmi energicky proti polopohanským dosud trvajícím zvyklostem. Kronikář Kosmas o tom píše:“Roznícen jsa velikou horlivostí pro křesťanské náboženství, vyhnal ze své země všechny čaroděje, kouzelníky a hadače. Podobně dal pokácet a spálit všechny háje nebo stromy, které na mnohých místech prostý lid uctíval. Rovněž pověrečné zvyky, jež vesničané , napolo ještě pohané zachovávali v úterý nebo ve středu o letnicích, přinášeje dary studánkám, kde zabíjeli oběti a zlým duchům obětovali, dále pohřby, jež se konaly v hájích a na polích, a hry, které podle pohanského obřadu provozovali na rozcestích pro odpočinutí duší, a konečně rozpustilosti, které tropili nad svými mrtvými, volajíce prázdné stíny a majíce škrabošky na tvářích, tyto všechny ohavnosti a jiné bezbožnosti vyplenil ten dobrý kníže, aby se v budoucnu nedály v lidu Božím“. Do hloubky pronikalo křesťanství jen ponenáhlu. Posvěcení nových kostelů bylo slaveno za velké účasti lidu, slavily se pravidelně hlučné pouti, hlavně o svátku sv. Václava 28. září. Během 11. a 12 stol. se ujalo svěcení neděle účastí na bohosluţbě a pracovním klidem, coţ znamenalo i značné zlepšení ţivotních podmínek poddaných, neboť dříve se pracovalo nepřetrţitě. Stejný význam mělo i zavedení jiných církevních svátků. Lid si zvykal na křest, na zpověď a přijímání eucharistie, na posvěcování statků knězem a účast na bohosluţbě. Z modliteb se ujal u lidu Otčenáš, Zdrávas, Věřím, Desatero. Mravnost se zušlechťovala jen ponenáhlu. Znovu musela církev bojovat proti surové bojovnosti a loupeţivosti, proti pohlavní neukázněnosti, proti poţivačnosti. Školství: Církevní školství má úctyhodnou tradici. Uţ sv. Augustin a jiní církevní otcové shromaţdovali kolem sebe ţáky a připravovali je na duchovní dráhu. V době karolinské byly
při katedrálách a klášterech zřizovány školy pro budoucí klérus. Základním poţadavkem bylo umění číst a psát, znalost církevního zpěvu, gramatiky k porozumění Písmu sv. a rétoriky pro kázání. Před svěcením se kandidát podrobil zkoušce. Podle ustanovení 3.a 4. Lateránského koncilu mělo být při všech katedrálách placené místo pro mistra svobodných umění, který by zdarma vyučoval kleriky a chudé studenty a při metropolitních chrámech pro kanovníka, který by učil kleriky a kněze písmu sv. a základům duchovní správy.Tento kanovník býval ředitelem školy. Jestliţe uţ v misijním období našich dějin se slovanští i latinští kněţí věnovali přípravě kněţského dorostu, tím více toho bylo třeba, kdyţ r. 973 Čechy dostaly vlastní církevní organizaci. Škola při praţské katedrále zahájila činnost hned po zřízení biskupství. První praţští biskupové byli vybíráni z příslušníků benediktinského řádu, který na vzdělání kladl velký důraz, a proto dbali, aby katedrální škola měla úroveň. Pouhých 35 let od zaloţení biskupství působil v Praze slavný mistr Hubald z Lutychu. Reforma katedrální kapituly, provedená v letech 1068-98 učeným proboštem Markem se týkala v nemalé míře i školy. Přítelem prvního českého kronikáře, kapitulního děkana Kosmy, byl ředitel školy, kanovník a arcikněz Gervasius. Měl titul magister. Také při olomoucké katedrále byla zřízena škola a podobně i při kolegiátních kapitulách a klášterech, ale podrobnější zprávy nich nemáme. Umění: Umělecké snaţení se u nás v této době soustředilo především na střediska křesťanského kultu, na chrámy. Rotunda svatovítská, zbudovaná sv. Václavem, se stala vzorem četným jiným stavbám kruhového půdorysu, budovaným aţ do 12. stol. po českých hradech i v Praze samé. Venkovské rotundy bývaly jednodušší, s jedinou apsidou, někdy i kulatou věţí. Z českých rotund je nejznámější kterou kníţe Soběslav postavil na hoře Řípu a zasvětil sv.Jiří. V 11. století se k okrouhlým stavbám připojuje typ podélný. Takovou basilikou byla nahrazena rotunda sv. Víta. V neznámém klášteře v Čechách pracovala v závislosti na bavorském umění škola, která ilustrovala tzv.korunovační evangeliář krále Vratislava s celou skupinou evangeliářů.
Doplnění historického obrazu podle J. Pekaře: Schopný kníţe Břetislav /1034-1055/pokračoval ve výbojích otcových. Dobyl Krakov i Hnězdno. Zde vyzdvihl ostatky sv. Vojtěcha a přenesl je do Prahy. Císař Jindřich III. ţádal, aby se Břetislav vzdal polských výbojů a donutil jej k tomu dvojím taţením do Čech. Ale svrchovanost nad velkou částí Slezska Čechové nakonec uhájili. Ponechali Slezsko v rukou Poláků, ale brali za to od nich poplatek. Synové Břetislavovi touţili po tom, aby se jim dostalo královské koruny, aby se hodností vyrovnali panovníkům uherským a polským. Jejich manský poměr ke králům německým byl v tom hlavní překáţkou. Teprve Vratislavovi se r. 1085 podařilo dosáhnout královské koruny /doţivotně/. Udělil mu ji Jindřich IV. odměnou za pomoc, kterou mu Vratislav prokázal v bojích se Sasy a v bojích s papeţskou kurií za sporů o investituru. Vratislav měl mnohé rozbroje s bratry, zejména s Jaromírem, který, kdyţ se stal praţským biskupem, povaţoval se více za říšského kníţete, rovného se svým bratrem, neţ jeho poddaným. Vratislav proto znovu obnovil biskupství moravské se sídlem v Olomouci. Proti Hradčanům, jeţ ovládl Jaromír, si vybudoval nové královské sídlo na Vyšehradě, kde zaloţil nový chrám kapitulní. Po Vratislavově smrti za panování jeho synů – Břetislava II. /1100/, Bořivoje /-1107/ a Vladislava I. /1125/ jsou české dějiny naplněny jednak opětovnými boji s Poláky, jednak stálými zápasy mezi členy rodu Přemyslova, v nichţ rozhodčími bývali zpravidla císařové. Aţ r. 1126, kdyţ císař Lothar chtěl mocí prosadit v Čechách Otu Olomouckého proti
nejmladšímu synu Vratislavovu Soběslavovi, kterého Čechové zvolili, dovedli Čechové vítěznou bitvou u Chlumce přimět císaře, aby uznal jejich volbu. Soběslav /1125-1140/ byl vynikající panovník. Staral se mnoho o obranu země stavbou pomezních hradů i opevňováním praţského hradu. Jeho nástupce, Vladislav II. byl švagrem německého krále Konráda III. Zúčastnil se s ním druhé kříţové výpravy. I jeho nástupci, císaři Fridrichovi I pomáhal v bojích v Itálii. Za to Vladislav obdrţel od císaře královskou korunu. Nebyl však doma pro krutost oblíben. Vzdal se trůnu r. 1173 ve prospěch svého syna Fridricha. Císař však přesto udělil Čechy v léno Soběslavu II. /synu Soběslava I./, který měl sympatie země. Nakonec však zemi s císařovou pomocí přece dobyl Fridrich. Boje o trůn a o státní jednotu země: Boje mezi Přemyslovci neustávaly. Rozhodoval v nich Císař Fridrich a to způsobem pro zemi nebezpečným. R. 1182 stanovil, ţe v Čechách má vládnout Fridrich a na Moravě Konrád Ota jako markrabě moravský. Tím byla Morava podřízena přímo říši, na Čechách nezávislá. Brzy potom císař uznal i biskupa praţského za říšského kníţete. Nakonec Fridrich porazil Konráda Otu a donutil jej uznat svrchovanost praţských kníţat nad Moravou. Kdyţ se stal Konrád Ota českým kníţetem, sám samozřejmě toto stanovisko hájil. Jeho smrtí /1191/ začaly nové boje mezi Přemyslovci, rozhodované císařem. Aţ r. 1197 se smluvili mladší bratři Fridrichovi, ţe Přemysl /Otakar I./ bude panovat v Čechách a Vladislav na Moravě.
