Ondřej Koutek PROKOP DRTINA. Osud československého demokrata

Ondřej Koutek

PROKOP DRTINA Osud československého demokrata

Ondřej Koutek

PROKOP DRTINA Osud československého demokrata

Ú S T A V P R O S T U D I U M T O T A L I T N Í C H R E Ž I M Ů V Y Š E H R A D

Foto na přebalu: Ministr spravedlnosti Prokop Drtina (4. listopadu 1945) Zdroj: ČTK Foto na frontispisu: Prokop Drtina, portrét od Slávy Tonderové-Zátkové Zdroj: archiv Jindřicha Pokorného

Odborní recenzenti: prof. PhDr. Jan Rychlík, DrSc. doc. PhDr. Jiří Kocian, CSc. Copyright © JUDr. Mgr. Ondřej Koutek, Ph.D., 2011 ISBN 978-80-7429-069-5 (Vyšehrad, spol. s r. o.) ISBN 978-80-87211-50-2 (Ústav pro studium totalitních režimů)

Úvod

Če­sk ­ ý his­to­rik Ka­rel Bar­to­šek v do­bách nor­ma­li­za­ce na­psal: „V če­s­k ých ze­mích dva­cá­té­ho sto­le­tí ži­li po­zo­ru­hod­ní li­dé, o nichž se v ze­mi ne­jen málo mlu­ví ne­bo vů­ bec ne­mlu­ví, ale o nichž se i má­lo ví.“1 Bo­hu­žel se nejen v obec­ném po­vě­do­mí, ale i v če­sk ­ é his­to­rio­gra­f ii ani po té­měř dva­ce­ti le­tech od pá­du ko­mu­nis­tic­ké­ho re­ži­mu na tom­to kon­sta­to­vá­ní pří­liš mno­ho ne­změ­ni­lo. Ze­jmé­na v pří­pa­dě ně­ko­li­ka ge­ne­ra­cí, jež by by­lo mož­né na­zvat ma­sa­r y­kov­ský­mi, je­jich jmé­na a hod­no­t y, kte­ré za­stá­va­ ly, upa­dly po­ně­k ud v za­po­m ně­ní. Až na pár vzác­ných vý­ji­mek do­sud chy­bí bio­gra­ fic­ká zpra­co­vá­ní, kte­rá by čte­ná­ře blí­že se­zná­mi­la se ži­vo­tem ge­ne­ra­ce, je­jíž osud byl pev­ně spjat s dě­jin­ný­mi zvra­t y dva­cá­té­ho sto­le­tí. Ti­to li­dé do­spí­va­li a po­li­tic­ky a my­šlen­ko­vě se for­mo­va­li v ob­do­bí ma­sa­r y­kov­ské re­pu­b­li­ky, je­jíž dě­dic­t ví se jim sta­lo ži­vot­ním osu­dem. Pev­nost svých cha­rak­te­r ů vy­zkou­še­li v ob­do­bí oku­pa­ce – buď účas­tí v do­má­cím od­bo­ji, sná­še­ním útrap na­cis­tic­kých ža­lá­ř ů či ak­tiv­ním pů­so­be­ním v zahra­nič­ním exi­lu. Na­ko­nec sve­dli ne­úspěš­ný boj s ros­tou­cí mo­cí komu­nis­t ů, kte­ rý vy­vr­cho­lil je­jich his­to­ric­kou po­ráž­kou 25. úno­ra 1948. Ná­sle­do­val ob­v y­k­le osud exu­lan­ta ne­bo po­li­tic­ké­ho věz­ně ko­mu­nis­tic­ké­ho re­ži­mu. Vzhle­dem ke stá­le ne­do­ sta­teč­né­mu po­č­t u se­ri­oz­ních, mo­no­gra­f ic­ky zpra­co­va­ných bio­gra­f ií jsme tak dnes čas­to od­ká­zá­ni jen na souhrn zá­klad­ních in­for­ma­cí (a ně­kdy bo­hu­žel i dlou­ho tra­ do­va­ných fak­to­gra­f ic­kých omy­lů), jež nám na­bí­ze­jí do­stup­né bio­gra­f ic­ké slov­ní­ky. Jed­nou z nej­v ýz­nam­něj­ších před­ú­no­ro­v ých osob­nos­tí, jíž ta­ké do­sud přek­va­pi­vě ne­by­la vě­no­vá­na pa­t ­řič­ná po­zor­nost, je JUDr. Pro­kop Drti­na.2 Mo­ti­vem pro na­psá­ní té­to kni­hy by­la sna­ha jed­nak upo­zor­nit na ten­to ba­da­tel­ský dluh če­s­ké ­his­to­rio­gra­f ie, Be­d řich FUČÍK – Ka­rel BARTOŠEK, Zpo­ví­dá­ní. Praž­ské roz­ho­vo­r y 1978–1982. To­ron­to 1989, s. 8. Kro­mě řa­dy drob­ných, spí­še pu­b­li­cis­t ic­k ých me­d ai­lon­k ů Pro­ko­pa Drti­ny v den­n ím ti­s­k u a ča­so­pi­sech by­lo pu­b­li­ko­vá­no jen ně­ko­lik roz­sá­h lej­ších stu­d ií; kon­k rét­ně Iva­na KOUTSKÁ, Lé­pe ze­m řít vsto­je, než žít na ko­le­nou (His­to­r ie vzni­k u pa­mě­t í dr. Pro­ko­pa Drti­ny Če­s­ko­slo­ven­sko, můj osud). In: Po­li­t ic­k é pro­ce­sy v Če­s­k o­slo­ven­sku po ro­ce 1945 a „Pří­pad Slán­ský“. Sbor­ník pří­spěv­k ů ze stej­no­jmen­né kon­fe­ren­ce, po­řá­da­ né ve dnech 14.–16. dub­na 2003 v Pra­ze. (Ed.) Ji­ř í PERNES – Jan FOITZIK. Brno 2005, s. 216–233; Jin­d řich POKORNÝ, Lé­pe ze­m řít ve sto­je, než žít na ko­le­nou. Re­vol­ver Re­v u­e, č. 44, 2000, s. 258–264 (na s. 265–313 při­po­je­na na­víc edi­ce vý­ňat­k ů z vy­še­t ­řo­va­cí­ho spi­su P. Drti­ny); Jin­d řich POKORNÝ, Bez do­z ná­n í (Hrdi­na pro­t i osu­du v do­bě to­t a­li­t y). Re­vol­ver Re­v u­e, č. 44, 2000, s. 315–322; Ji­ř í DOLEŽAL, Če­s­ko­slo­ven­sko na mých be­d ­rech. Pro­s­tor, č. 45/46, 2000, s. 184–188. Řa­du osob­n ích po­stře­hů za­z na­me­na­la ve své vzpo­m ín­ko­ vé kni­ze Drti­no­va ne­teř, viz Syl­va SOUČKOVÁ, Psá­no osu­dem a po­li­t i­k ou. Pra­ha 2002. K oso­bě P. Drti­ny viz též Ondřej KOUTEK, Ří­ka­li mu Pa­vel Sva­t ý. Osu­dy úřed­n í­ka, po­li­t i­ka a po­li­t ic­ké­ho věz­ně Pro­ko­pa Drti­ ny. In: Sbor­ník Archi­v u bez­peč­nost­ních slo­žek, č. 5, Pra­ha 2007, s. 185–231; Ondřej KOUTEK, Pro­k op Drti­ na 1900  –1945. Ve služ­bách pre­zi­den­ta. Di­p­lo­mo­vá prá­ce na FF UK, Pra­ha 2001. Po­k ud jde o za­řa­ze­n í he­sla o Pro­ko­pu Drti­no­vi do en­cy­k ­lo­pe­dií a bio­g ra­f ic­k ých slov­n í­k ů, mí­ra po­zor­nos­ti vě­no­va­ná té­to osob­nos­ti od­po­ ví­d a­la do­bo­vé­mu způ­so­bu hod­no­ce­n í dě­jin Če­s­ko­slo­ven­ska do ro­k u 1948. Prv­n í, cel­kem struč­nou zmín­k u ob­sa­hu­je Ko­men­ské­ho slov­ník na­uč­ný. Sv. 3. (Če­s­ko­slo­ven­sko – Egu­i­laz). Pra­ha 1937, s. 501; ná­sle­du­je vel­ké 1 2

ÚVOD

|7

jed­nak pro­ká­zat, že po­hled na his­to­ric­ký vý­voj per­spek­ti­vou ži­vot­ních osu­dů tak­to za­jí­ma­vé osob­nos­ti mů­že být ve­li­ce pod­nět­ný. Po­sta­va Pro­ko­pa Drti­ny mne vel­mi zauja­la již při prv­ní čet­bě je­ho strhu­jí­cích pa­mě­tí Če­s­ko­slo­ven­sko můj osud, kte­ré jsou za­jí­ma­vé ne­jen dí­ky své fak­to­gra­f ic­ké a li­te­rár­ní hod­no­tě, ale pře­de­vším dí­ky po­h nu­té­mu osu­du je­jich au­to­ra. Tyto memoáry bohužel dosud marně čekají na své nové, kriticky zpracované vydání. Mezi jednotlivými verzemi Drtinových vzpomínek (různými rukopisnými verzemi, exilovým a domácím knižním vydáním a několika samizdatovými edicemi) přitom existuje řada různých odchylek a nepřesností. Bylo by tak žádoucí připravit na základě jejich detailního srovnání a historické kritiky novou edici, která by co nejvíce respektovala původní záměr autora a přitom by též prostřednictvím poznámkového aparátu upozornila na některé faktografické nepřesnosti. Usilovně na tomto úkolu pracoval profesor Jiří Doležal, kterému bohužel předčasná smrt zabránila v jeho dokončení. Zá­klad před­klá­da­né kni­hy vzni­kl již v ro­ce 2001 v po­do­bě mé di­p­lo­mo­vé prá­ce, jež se zabý­va­la prv­ní po­lo­vi­nou ži­vo­ta Pro­ko­pa Drti­ny, ob­do­bím před je­ho vstu­pem do ak­tiv­ní po­li­ti­ky. Ná­sled­ně jsem tu­to pů­vod­ní di­p­lo­mo­vou prá­ci pod­stat­ně roz­ ší­ř il a do­pl­nil do po­do­by ce­listvé bio­gra­f ie, kte­rou jsem v červ­nu 2009 ob­há­jil pod ná­z­vem Pro­kop Drti­na (1900 –1980). Ži­vot če­ské­ho de­mo­k ra­ta v Ústa­v u če­s­kých dě­jin Fi­lo­zo­f ic­ké fa­k ul­t y Uni­ver­zi­t y Kar­lo­v y v Pra­ze ja­ko prá­ci di­ser­tač­ní. Kni­ha, kte­rá se ny­ní do­stá­vá čte­ná­ř i do ru­kou, je mír­ně zkrá­ce­nou a pře­pra­co­va­nou ver­zí té­to di­ser­ta­ce. Pro­kop Drti­na je si­ce vzhle­dem ke své bo­ha­té ve­řej­né čin­nos­ti na­ší his­to­rio­gra­ fií čas­to zmi­ňo­ván, ob­v y­kle však vy­stu­pu­je pře­de­vším ja­ko za­jí­ma­v ý glo­sá­tor dě­ní a spo­leh­li­v ý zdroj řa­dy dů­le­ži­t ých in­for­ma­cí. Dosud však on sám, ja­ko his­to­ric­ká osob­nost, ve stře­du záj­mu če­s­ké his­to­rio­gra­f ie ne­stál. Kro­mě ně­ko­li­ka krat­ších člán­ků ne­byl osud Pro­ko­pa Drti­ny ja­ko spe­ci­f ic­ké té­ma zpra­co­ván. Nej­ob­sá­hlej­ší pu­b­li­ko­ va­nou bio­gra­f ii před­sta­v u­je do­sud mo­je stu­die Ří­ka­li mu Pa­vel Sva­t ý. Osu­dy úřed­ ní­ka, po­li­ti­ka a po­li­tic­ké­ho věz­ně Pro­ko­pa Drti­ny, kte­rá by­la vy­dá­na ve Sbor­ní­ku Archi­vu bez­peč­nost­ních slo­žek. Zmín­ku si však za­slou­ží i stu­die Iva­ny Kout­ské Lé­pe ze­mřít vsto­je, než žít na ko­le­nou, jež se však sou­stře­dí ze­jmé­na na ob­do­bí Drti­no­va vy­še­t ­řo­vá­ní a věz­ně­ní po úno­r u 1948. Vel­kou po­zor­nost vě­nu­je své­mu výz­nam­né­mu pří­buz­né­mu je­ho sy­no­vec Jin­d řich Po­kor­ný, kte­r ý o něm vy­dal v ča­so­pi­se Re­vol­ver Re­vu­e krát­kou stu­dii Bez do­zná­ní (Hrdi­na pro­ti osu­du v do­bě to­ta­li­t y), do­pl­ně­nou o edi­ci do­k u­men­t ů. Ví­ce či mé­ně okra­jo­vě je pak Drti­no­va osob­nost zmi­ňo­vá­na v řa­dě mo­no­gra­f ií, jež se vě­nu­jí růz­ným otáz­kám če­s­ko­slo­ven­ských dě­jin čty­ř i­cá­ tých let dva­cá­té­ho sto­le­tí. Pře­hled těch­to his­to­ric­kých pra­cí na­bí­zí se­znam li­te­ra­t u­ ry v zá­vě­r u té­to kni­hy. ml­če­n í o Drti­no­vě exi­s­ten­ci, viz např. Pří­r uč­ní slov­ník na­uč­ný. I. díl (A–F). Pra­ha 1962, s. 598, kde se as­poň au­to­ř i zmi­ňu­jí o je­ho ot­ci prof. Fran­t iš­k u Drti­no­vi; změ­nu při­ne­sla li­be­ra­li­za­ce spo­leč­nos­t i na kon­ci 60. let – fak­to­g ra­f ic­k y hut­né he­slo v Kdo je kdo v Če­s­k o­slo­ven­sku. Bio­g ra­f ie ži­jí­cích osob se stá­lým by­d­liš­těm v ČSSR. I. díl (A–J). Pra­ha 1969, s. 162; po­slé­ze ale­s­poň ve­li­ce krát­ká he­sla v nor­ma­li­zač­n ích pří­r uč­kách, v nichž je Drti­na cha­rak­te­r i­zo­ván ja­ko „je­den z hl. před­sta­vi­te­lů pro­t i­so­cial. sil v úno­r u 1948“, viz Ilu­s­t ro­va­ný en­c y­ k­lo­pe­dic­k ý slov­ník. I. díl (A–I). Pra­ha 1980, s. 524; po­dob­ně též Ma­lá če­s­k o­slo­ven­ská en­c y­k­lo­pe­die. Sv. 2. (D–CH). Pra­ha 1985, s. 188; ob­jek­t iv­něj­ší, od ide­o­lo­gic­ké­ho ná­no­su opro­ště­né zhod­no­ce­n í Drti­no­v y his­to­ ric­ké ro­le při­ne­sl Če­s­k o­slo­ven­ský bio­g ra­f ic­k ý slov­ník. Pra­ha 1992, s. 119  –120; nej­ob­sá­h lej­ší a fak­to­g ra­f ic­k y přes­né he­slo je uve­de­no v Jo­sef TOMEŠ a kol., Če­s­k ý bio­g ra­f ic­k ý slov­ník XX. sto­le­t í. I. díl (A–J). Pra­ha – Li­to­my­šl 1999, s. 260.

8

|

ÚVOD

Pra­men­ná zá­klad­na pro zpra­co­vá­ní bio­gra­f ie Pro­ko­pa Drti­ny je ve­li­ce ob­sá­hlá a do­sud ne­by­la če­s­kou his­to­rio­gra­f ií ná­le­ži­tě vy­uži­ta. Klí­čo­vou ro­li má po­cho­pi­tel­ně Drti­no­va osob­ní pí­sem­ná po­z ůs­ta­lost ulo­že­ná v Archi­v u Ná­rod­ní­ho mu­ze­a v Pra­ze. Osob­ní fond Pro­ko­pa Drti­ny exi­s­t u­je dá­le v Ná­rod­ním ar­chi­v u v Pra­ze, kte­r ý ­ov­šem před­sta­v u­je spí­še ja­ký­si úřed­ní ar­chiv, vzni­klý z je­ho čin­nos­ti na mi­ni­s­ter­stvu spra­ ve­dl­nos­ti v le­tech 1945–1948. Vel­mi dů­le­ži­tým pra­me­nem z Ná­rod­ní­ho ar­chi­v u jsou ta­ké pí­sem­nos­ti z ar­chi­v u vě­zeň­ské sprá­v y, ze­jmé­na je­ho vě­zeň­ský a pro­k u­rá­tor­ ský spis. Při zpra­co­vá­vá­ní té­to kni­hy by­la ov­šem vy­uži­ta i ce­lá řa­da dal­ších fon­dů Archi­v u Ná­rod­ní­ho mu­ze­a a Ná­rod­ní­ho ar­chi­v u v Pra­ze. Zce­la mi­mo ja­kou­ko­liv po­zor­nost his­to­r ic­k ých ba­da­te­lů do­sud stá­la dr­ti­nov­ská sbír­ka v kni­hov­ně Li­bri pro­hi­bi­ti, v níž je za­řa­zen ba­lík ori­gi­nál­ní­ho stro­jo­pi­su Drti­no­v ých pa­mě­tí, kte­r ý se do­stal v ro­ce 1976 na Zá­pad, a ob­sá­hlá sbír­ka Drti­no­v y ko­re­spon­den­ce. Vzhle­ dem k vel­ké­mu záj­mu Stát­ní bez­peč­nos­ti o oso­bu Pro­ko­pa Drti­ny by­lo ne­zbyt­né vy­užít též fon­dů Archi­v u bez­peč­nost­ních slo­žek. K jed­not­li­v ým eta­pám Drti­no­va ži­vo­ta se pak vá­žou fon­dy řa­dy spe­ci­ál­ních ar­chi­v ů, ja­ko na­pří­klad Archi­v u Ústa­v u T. G. Ma­sa­r y­ka, Archi­v u Kan­ce­lá­ře pre­zi­den­ta repu­b­li­ky, Archi­v u Uni­ver­zi­t y Kar­ lo­v y v Pra­ze či Archi­v u Če­ské­ho roz­hla­su. Vel­kým pří­no­sem by­ly i sbír­ky Archi­ vu Ústa­v u pro sou­do­bé dě­ji­ny AV ČR v Pra­ze. Mno­ho in­for­ma­cí k ži­vo­t u Pro­ko­pa Drti­ny lze ta­ké načer­pat z množ­ství kva­lit­ně zpra­co­va­ných pra­men­ných edic a roz­ lič­né me­mo­á­ro­vé li­te­ra­t u­r y (od­ka­zy na ně čte­nář na­lez­ne v po­znám­kách k pří­sluš­ ným pa­sá­žím té­to kni­hy). Ta­to kni­ha usi­lu­je o hlub­ší po­hled na před­sta­vi­te­le če­s­ko­slo­ven­ské de­mo­k ra­cie, kte­r ý se do­sud ne­do­čkal za­slou­že­né­ho his­to­ric­ké­ho zhod­no­ce­ní. Smy­slem před­klá­ da­né prá­ce je tak za­sa­ze­ní osob­nos­ti Pro­ko­pa Drti­ny do obec­něj­ší­ho his­to­ric­ké­ho kon­tex­t u, jež by umož­ni­lo ná­le­ži­té po­sou­ze­ní je­ho ro­le v po­li­tic­kém vý­vo­ji Če­sk ­ o­ slo­ven­ska. Při zpra­co­vá­vá­ní ži­vo­to­pis­né stu­die hro­zí ne­bez­pe­čí, že au­tor po­dleh­ ne jis­té ne­k ri­tič­nos­ti vů­či sle­do­va­né po­sta­vě. Při­zná­vám, že mě osob­nost Pro­ko­pa Drti­ny za­u­ja­la, nic­mé­ně smy­slem té­to prá­ce ne­má být ně­ja­ká apo­lo­gie. Sna­žil jsem se, aby můj po­hled zůs­tal ma­xi­mál­ně vy­vá­že­ný, a dou­fám, že se mi to na ná­sle­du­ jí­cích strán­kách po­da­ř i­lo.

ÚVOD

|9

K APITOL A JEDENÁCTÁ

V zá­p a­s e o de­m o­k ra­t ic­k é Če­s ­k o­s lo­v en­s ko

O D ­M Í T ­N U ­T Í M A R S H A ­L L O ­V A P L Á ­N U

Jed­ním z kul­mi­nač­ních bo­dů na ces­tě Če­s­ko­slo­ven­ska ke ko­mu­nis­tic­ké dik­ta­t u­ ře by­ly oka­m­ži­ky, v nichž se roz­ho­do­va­lo o po­ten­ci­ál­ní účas­ti ČSR na Marsha­llo­ vě plá­nu. Jed­na­lo se o plán hos­po­dář­ské ob­no­v y Ev­ro­py, kte­r ý vy­hlá­sil ame­ric­ký mi­nis­t r za­h ra­ni­čí Ge­or­ge C. Marsha­ll 5. červ­na 1947 ve svém pro­je­v u na Har­var­ dově u ­ ni­ver­zi­tě. Praž­ská vlá­da by­la spo­lu s os­tat­ní­mi ev­rop­ský­mi ze­mě­mi po­zvá­na na usta­v u­jí­cí kon­fe­ren­ci v Pa­ř í­ži dne 12. čer­ven­ce 1947.1 Gottwal­do­va vlá­da jed­na­ la po­pr­vé o Marsha­llo­vě plá­nu na své taj­né schů­zi 24. červ­na 1947. Na návrh Ja­na Ma­sa­r y­ka se pak 4. čer­ven­ce 1947 jed­no­my­sl­ně vy­slo­vi­la (včet­ně zá­stup­ců KSČ) pro při­je­tí po­zvá­ní na pa­říž­skou kon­fe­ren­ci. Zá­ro­veň by­lo roz­hod­nu­to, že před­sed­nic­tvo vlá­dy ur­čí 7. čer­ven­ce 1947 na tu­to kon­fe­ren­ci de­le­ga­ci a dá jí po­t řeb­né in­struk­ce.2 To­to roz­hod­nu­tí vy­chá­ze­lo pře­de­vším z na­lé­ha­v ých po­t řeb ná­rod­ní­ho hos­po­ dář­ství, vel­kou ro­li však hrá­ly i kon­z ul­ta­ce s pol­ský­mi před­sta­vi­te­li, kte­ř í avi­zo­ va­li svůj zá­jem o účast na Marsha­llo­vě plá­nu. V Pra­ze by­li na ná­vště­vě před­se­da pol­ské vlá­dy Jó­zef Cy­ran­kie­wicz a mi­nis­t r prů­my­slu a ob­cho­du Hi­la­r y Minc. Oba po­t vrzo­va­li, že Pol­sko po­zvá­ní do Pa­ř í­že při­jme. Drti­na sly­šel tu­to in­for­ma­ci spo­lu s Rip­kou pří­mo od Min­ce na za­h rad­ní par­t y na pol­ské am­ba­sá­dě. Urči­tou zdr­žen­li­ vost ze­jmé­na u Gottwal­da a dal­ších mi­nis­trů za KSČ však vy­vo­lá­va­la sku­teč­nost, že po­zvá­ní na kon­fe­ren­ci ne­při­jal So­vět­ský svaz. Když se však Gottwald sna­žil zí­s­kat in­for­ma­ce z Moskvy, jak po­stu­po­vat ve vě­ci Marsha­llo­va plá­nu, do­stal od­po­věď, že žád­né kon­k rét­ní po­ky­ny ne­exi­s­t u­jí. Moskva na po­čát­k u čer­ven­ce 1947 vá­ha­la, k ame­ric­ké ini­cia­ti­vě zau­jí­ma­la si­ce ne­ga­tiv­ní sta­no­vi­s­ko, na dru­hé stra­ně zva­žo­va­la, zda by ne­by­lo vý­hod­něj­ší se kon­fe­ren­ce zúčast­nit, jed­ná­ní zkom­pli­ko­vat, za­brá­nit jed­no­my­sl­né­mu při­je­tí plá­nu a pak de­mon­st­ra­tiv­ně ode­jít. Hos­po­dář­ské záj­my ČSR však jed­no­znač­ně ho­vo­ř i­ly ve pro­s­pěch za­po­je­ní se do Marsha­llo­va plá­nu.3 Drti­na poz­dě­ji při­pus­til, že sám v té do­bě ne­měl úpl­ně přes­nou před­sta­v u o vzni­k u a ob­sa­ hu Marsha­llo­va plá­nu, ne­boť teh­dy pří­liš ne­sle­do­val ak­t u­ál­ní me­zi­ná­rod­ní po­li­ti­k u. K pro­ble­ma­t i­ce Marsha­llo­va plá­nu a jed­ná­n í o účas­t i ČSR viz Ru­dolf JIČÍN – Ka­rel KAP­LAN – Ka­rel KRÁTKÝ – Ja­ro­slav ŠILAR (ed.), Če­s­ko­slo­ven­sko a Marsha­llův plán. Sbor­ník do­k u­men­tů. Se­ši­t y ÚSD. Sv. 1. Pra­ha 1992. Dá­le též Jin­d řich DEJMEK a kol., Marsha­llův plán. Še­de­sát let po­té. Pra­ha 2007; Zde­něk VESE­ LÝ, Marsha­llův plán a Če­s­k o­slo­ven­sko. Pra­ha 1987; Vá­c­lav VEBER, Osu­do­vé úno­ro­vé dny. Pra­ha 2008, s. 81–116; Pe­t r PROKŠ, Če­s­ko­slo­ven­sko na roz­ces­t í: Marsha­llův plán a únor 1948. Slo­van­ský pře­hled, roč. ILXXX, č. 2, 1993, s. 170  –183. 2 Ka­rel KAP­LAN – Ale­xan­d ra ŠPIRITOVÁ (ed.), ČSR a SSSR 1945–1948. Do­k u­men­t y me­zi­vlád­ních jed­ ná­ní. Brno 1997, dok. 158, s. 360  –361. 3 K to­mu viz např. Vá­c­lav VEBER, Osu­do­vé úno­ro­vé dny, s. 87–88. 1

278

|

K A P I T O L A J E D E N Á C TÁ

Na jed­ná­ní před­sed­nic­t va vlá­dy 7. čer­ven­ce 1947 za­stu­po­val ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­ kou stra­nu Pro­kop Drti­na. Pe­tr Zen­kl a Ja­ro­slav Strán­ský před­tím od­je­li na lá­zeň­ský po­byt do Kar­lo­v ých Va­r ů. Hu­ber­ta Rip­k u po­sti­hla těž­ká an­gí­na, a tak by­lo roz­hod­ nu­to, že Drti­na bu­de mu­set za­stou­pit mi­nis­t ra za­h ra­nič­ní­ho ob­cho­du při chys­ta­né ces­tě do Moskvy, kde se mě­lo jed­nat o no­vé ob­chod­ní do­ho­dě. De­le­ga­ce mě­la ta­ké di­sk ­ u­to­vat se so­vět­skou vlá­dou o plá­no­va­né fran­couz­sko-če­s­ko­slo­ven­ské smlou­vě. Ko­mu­nis­té stá­le opa­ko­va­li, že Moskva ne­do­po­r u­či­la při­jmout fran­couz­ský návrh té­to bi­la­te­rál­ní do­ho­dy. Vzhle­dem k zá­važ­nos­ti mos­kev­ské mi­se, je­jíž dů­le­ži­tost ješ­ tě vzros­tla dí­ky blí­ží­cí se kon­fe­ren­ci o Marsha­llo­vě plá­nu, Rip­ka vel­mi li­to­val, že mu zdra­vot­ní stav zne­mož­nil je­ho účast. Po skon­če­ní za­se­dá­ní před­sed­nic­t va vlá­dy 7. čer­ven­ce 1947 by­la vy­dá­na tis­ko­vá zprá­va, kte­rá ofi­ci­ál­ně po­t vrzo­va­la, že Če­s­ko­slo­ven­sko při­jí­má po­zvá­ní na ev­rop­ skou hos­po­dář­skou kon­fe­ren­ci v Pa­ř í­ži. Vel­v y­sla­nec ve Fran­cii Jin­d řich No­sek byl po­vě­řen, aby se té­to kon­fe­ren­ce jmé­nem ČSR zú­čast­nil. Drti­na za­mí­ř il rov­nou z úřa­du vlá­dy na Praž­ský hrad, kde jej oče­ká­val pre­zi­dent Be­neš. Mi­nis­t ra spra­ve­ dl­nos­ti si po­zval, aby jej in­stru­o­val ohled­ně plá­no­va­né ces­t y do Moskvy. Be­ne­šo­ vi vel­mi zá­le­že­lo na fran­couz­ské na­bíd­ce spo­je­nec­ké smlou­v y a chtěl za­jis­tit, aby Kre­ml ne­kla­dl je­jí­mu uza­v­ře­ní žád­né pře­káž­ky. Zá­ro­veň se Drti­no­vi zmí­nil o jed­ ná­ních o spo­je­nec­ké smlou­vě s Bul­har­skem, kte­rá po­dle je­ho ná­zo­r u vy­bo­čo­va­la z tra­dič­ní če­sk ­ o­slo­ven­ské za­h ra­nič­ní po­li­ti­ky. Be­neš vklá­dal do Drti­no­v y účas­ti ve vlád­ní de­le­ga­ci vel­ké naděje a ře­kl mu: „Jsem rád, že jste v de­le­ga­ci vy.“ Ná­sled­ně po­zna­me­nal na ad­re­su mi­nis­t ra Ma­sa­r y­ka: „To ví­te, on Jan tam mno­ho sta­teč­nos­ti ne­uká­že.“ Be­neš pro­je­vo­val vel­kou dáv­k u op­ti­mis­mu a vů­bec ne­oče­ká­val, že by se v Moskvě jed­na­lo o če­s­ko­slo­ven­ské účas­ti na Marsha­llo­vě plá­nu, kte­rou již pa­t r­ně chá­pal ja­ko ho­to­vou věc.4 Dru­hý den Pro­kop Drti­na ješ­tě na­vští­vil ne­moc­né­ho Hu­ber­ta Rip­k u, se kte­r ým pro­bral je­ho před­sta­v y o di­p­lo­ma­tic­kých jed­ná­ních v Moskvě. Ba­vi­li se spo­lu pře­de­ vším o ob­chod­ní smlou­vě me­zi ČSR a SSSR, kte­rou již do­jed­ná­va­li zá­stup­ci mi­ni­ s­ter­stva za­h ra­nič­ní­ho ob­cho­du se svý­mi so­vět­ský­mi pro­tějšky v Moskvě. Rip­ka na tom byl zdra­vot­ně vel­mi špat­ně, měl vy­so­kou ho­reč­k u a ve­li­ce špat­ně se mu mlu­vi­lo. Drti­na měl ve sku­teč­nos­ti ze své ces­t y do Moskvy ur­či­té oba­v y, což do­klá­dá fakt, že ješ­tě té­hož dne vypracoval svou zá­věť. Se­p­sal ji pro pří­pad, že by se mu „sta­lo neš­těs­tí při ces­tě do Moskvy“.5 Rá­no 9. čer­ven­ce 1947 se Pro­kop Drti­na vy­dal spo­lu s de­le­ga­cí ve­de­nou před­ se­dou vlá­dy Kle­men­tem Gottwal­dem a mi­nis­t rem za­h ra­ni­čí Ja­nem Ma­sa­r y­kem na plá­no­va­né jed­ná­ní do Moskvy. Mi­nis­t ry do­pro­vá­zel zá­stup di­p­lo­ma­t ů a úřed­ní­k ů, me­zi ni­miž by­li ge­ne­rál­ní ta­jem­ník mi­ni­s­ter­stva za­h ra­ni­čí Arnošt Hei­drich, ve­dou­cí úřa­du vlá­dy Mi­lan Rei­man či Drti­nův ta­jem­ník Lud­vík Roh­lí­ček. Do Moskvy s ni­mi le­těl i so­vět­ský char­gé d’af­fai­res Mi­chail Bo­drov. Po pří­le­t u do Moskvy se Drti­na do­zvě­děl, že bu­de uby­to­ván v ho­te­lu spo­lu s de­le­ga­cí mi­ni­s­ter­stva za­h ra­nič­ní­ho ob­cho­du, od­dě­le­ně od Gottwal­da a Ma­sa­r y­ka. Ihned v tom spa­t ­řo­val so­vět­skou in­tri­ ku, po­slé­ze se však uká­za­lo, že šlo pou­ze o ne­do­ro­z u­mě­ní vy­vo­la­né o ­ r­ga­ni­zač­ní­mi Pro­kop DRTINA, Če­s­k o­slo­ven­sko můj osud. II/2, s. 327. ABS, f. ZV-MV, a. č. ZV-26 MV, vy­še­t ­řo­va­cí spis č. 1 T-29/53 Pro­kop Drti­na, podsva­zek č. 1, č. l. 75, po­sled­n í po­ř í­ze­n í, 8. 7. 1947. 4 5

V   Z Á ­P A ­S E O   D E ­M O ­K R A ­T I C ­K É Č E ­S ­K O ­S L O ­V E N ­S K O

| 279

Závěť Prokopa Drtiny sepsaná před odletem do Moskvy (8. července 1947). Zdroj: Archiv bezpečnostních složek

zmat­ky. Drti­nu na­ko­nec umís­ti­li do stej­né­ho ho­te­lu ja­ko oba zbý­va­jí­cí mi­nis­t ry če­s­ ko­slo­ven­ské vlá­dy. Po svém uby­to­vá­ní se čle­no­vé de­le­ga­ce pos­t up­ně schá­ze­li k ne­for­mál­ní po­ra­dě u ob­čer­s­t ve­ní v ho­te­lo­vé jí­del­ně. Kle­ment Gottwald však stá­le ne­při­chá­zel, a tak vy­bí­dli Mi­la­na Rei­ma­na, aby pro něj do­šel. Vrá­til se po chví­li s tím, že Gottwald spí. Po ho­di­ně Ma­sa­r yk zno­v u na­lé­hal, aby Gottwald při­šel. Rei­man se po chví­li vrá­til s tím, že před­se­da vlá­dy ješ­tě od­po­čí­vá a ne­ch­ce být ru­šen. Po ně­ja­ké do­bě pak by­li Drti­na a Ma­sa­r yk vy­zvá­ni, aby k ně­mu při­šli na po­ra­du. Gottwald ner­vóz­ ně pře­chá­zel po míst­nos­ti a oba vlád­ní ko­le­gy uví­tal zce­la ne­oče­ká­va­nou zprá­vou: „Sta­lin se vel­mi zlo­bí, že jsme při­ja­li po­z vá­ní k Marsha­llo­vu plá­nu, ješ­tě jsem ho ni­kdy ne­vi­děl tak roz­zlo­be­né­ho! Mu­sí­me se o tom po­ra­dit, co bu­de­me dě­lat.“6 Drti­ 6

Pro­kop DRTINA, Če­s­k o­slo­ven­sko můj osud. II/2, s. 329.

280

|

K A P I T O L A J E D E N Á C TÁ

na s Ma­sa­r y­kem nej­pr­ve dlou­ho ml­če­li a po­slou­cha­li Gottwal­dův mo­no­log, z ně­hož pos­t up­ně vy­ply­nu­lo, že před­se­da vlá­dy jed­nal se­pa­rát­ně bez je­jich vě­do­mí se Sta­ li­nem. Drti­na si uvě­do­mil, že ho Gottwal­do­vi spo­lu­pra­cov­ní­ci v če­le s Rei­ma­nem obe­lha­li, aby za­ta­ji­li Gottwaldovu ces­t u do Kre­mlu. Sám Gottwald se mu zdál být ve znač­ném šo­k u, vy­pa­dal, že vů­bec ne­če­kal Sta­li­no­v u hně­vi­vou re­ak­ci a že se so­vět­ské­ho vůd­ce ne­skrý­va­ně bál. Drti­na oče­ká­val, že ně­jak za­re­a­g u­je Jan Ma­sa­r yk, ten však za­r y­tě ml­čel. Na­ko­ nec se te­dy cho­pil sám slo­va. Kon­sta­to­val, že po­psa­ná si­t ua­ce je vel­kým pře­kva­pe­ ním, do­sa­vad­ní di­p­lo­ma­tic­ké son­dá­že ni­če­mu po­dob­né­mu ne­na­svěd­čo­va­ly. Po­k ud se Sta­lin ne­ne­chá pře­svěd­čit o opa­k u, bu­de nut­né vy­vo­dit pa­t ­ř ič­né dů­sled­ky – ně­jak se s tím vy­rov­nat a do­hod­nout se. Drti­na tr­val na tom, že je tře­ba podniknout osob­ní jed­ná­ní če­sk ­ o­slo­ven­ské de­le­ga­ce se Sta­li­nem a po­k u­sit se roz­eb­rat s ním ­ra­cio­nál­ní dů­vo­dy, jež ve­dly ČSR k při­je­tí po­zvá­ní na pa­ř íž­skou kon­fe­ren­ci. Če­s­ko­slo­ven­ská V   Z Á ­P A ­S E O   D E ­M O ­K R A ­T I C ­K É Č E ­S ­K O ­S L O ­V E N ­S K O

| 281

stra­na mu­sí po­d rob­ně znát Sta­li­no­v y ar­g u­men­t y. Ma­sa­r yk ni­jak ne­po­le­mi­zo­val a s uve­de­ným po­sto­jem se mlč­ky zto­tož­nil. Drti­na teh­dy se­h rál pro bu­douc­nost stá­ tu osu­do­vou ro­li, ne­boť té­měř oka­mži­tě při­pus­til mož­nost pří­pad­né­ho od­stou­pe­ní ČSR od na­bíd­ky Marsha­llo­va plá­nu. Byl pře­svěd­čen, že je nut­né uči­nit se So­vět­ským sva­zem za kaž­dou ce­nu do­ho­du a udr­žet ten­to spo­je­nec­ký sva­zek. Ješ­tě té­hož ve­če­ra před půl­no­cí při­jal Jo­sef Sta­lin v Kre­mlu vlád­ní de­le­ga­ci slo­ že­nou z před­se­dy vlá­dy Kle­men­ta Gottwal­da, mi­nis­t rů Ja­na Ma­sa­r y­ka a Pro­ko­pa Drti­ny a vel­v y­slan­ců Arnoš­ta Hei­dri­cha a Ji­ř í­ho Ho­rá­ka. Za so­vět­skou stra­nu se jed­ná­ní ve­dle Sta­li­na účast­ni­li mi­nis­t r za­h ra­ni­čí Vja­če­slav Mo­lo­tov a praž­ský char­ gé d’af­fai­res Mi­chail Bo­drov. Če­s­ko­slo­ven­ská stra­na na úvod kon­sta­to­va­la, že by si přá­la se Sta­li­nem pro­jed­nat tři zá­le­ži­tos­ti – če­s­ko­slo­ven­sko-fran­couz­skou smlou­v u, jed­ná­ní me­zi ČSR a SSSR o hos­po­dář­ských a ob­chod­ních vě­cech, ale ta­ké otáz­k u účas­ti na pa­ř íž­ské kon­fe­ren­ci o plá­nu hos­po­dář­ské ob­no­v y Ev­ro­py. Gottwald ujis­til Sta­li­na, „že jsme na po­z vá­ní do Pa­ří­že od­po­vě­dě­li si­ce klad­ně, ale s čet­ný­mi zá­važ­ ný­mi vý­hra­da­mi, kte­ré nám dá­va­jí mož­nost vol­né­ho roz­ho­do­vá­ní. Vlá­da ČSR by­la roz­hod­nu­ta ihned od­vo­lat své­ho zá­stup­ce, kdy­by se uká­za­lo, že to­ho je tře­ba.“7 Sta­ lin pro­hlá­sil, že Mar­sha­llův plán se uká­zal být jen zá­s­těr­kou vel­mo­cí pro vy­t vo­ře­ní zá­pad­ní­ho blo­k u, kte­r ý by izo­lo­val So­vět­ský svaz. Ozna­čil účast na pa­ř íž­ské kon­ fe­ren­ci za „vo­pros druž­by“ a do­dal: „Po­klá­dá­me tu­to věc za otáz­ku zá­sad­ní, na níž zá­vi­sí va­še přá­tel­ství s SSSR. Půj­de­te-li do Pa­ří­že, do­ká­že­te, že chce­te spo­lu­pů­so­ bit při ak­ci na izo­la­ci So­vět­ské­ho sva­zu. Všech­ny slo­van­ské stá­t y od­mí­tly, i Albá­nie se ne­bá­la od­mít­nout, a pro­to sou­dí­me, že bys­te mě­li své roz­hod­nu­tí zru­šit.“8 Po­dle Arnoš­ta Hei­d ri­cha mlu­vil Sta­lin si­ce klid­ně, ale „stá­le s ta­ko­v ým dů­ra­zem, aby účast­ní­ci od pr­vo­po­čát­ku ne­mě­li nej­men­ších po­chyb­nos­tí o tom, že je­ho slo­va jsou pro nás roz­ka­zem“.9 Po­dle ofi­ci­ál­ní­ho zá­pi­su se Ma­sa­r yk sna­žil vy­svě­t­lit, že roz­hod­nu­tí o účas­ti na pa­ř íž­ské kon­fe­ren­ci vy­chá­ze­lo z ná­ro­do­hos­po­dář­ských záj­mů ČSR a je­jí zá­vi­slos­ti na su­ro­vi­nách ze Zá­pa­du. Na­víc upo­zor­nil na to, že praž­ská vlá­da by­la ujiš­ťo­vá­na ­Pol­skem, že se pa­ř íž­ské kon­fe­ren­ce ta­ké zú­čast­ní. Ma­sa­r yk ov­šem Sta­li­na upo­ko­ jo­val, že Pra­ha ne­ch­ce či­nit nic pro­ti so­vět­ským záj­mům. Kon­sta­to­val, že Sta­li­nův ná­zor bu­de vlád­ní de­le­ga­ce tlu­mo­čit do Pra­hy a že ne­po­chyb­ně „če­s­ko­slo­ven­ská vlá­da se po­dle to­ho ihned za­ří­dí“.10 Po­dle Drti­no­v ých vzpo­mí­nek, na roz­díl od ofi­ ci­ál­ní­ho zá­pi­su, mlu­vil Ma­sa­r yk mno­hem pre­gn ­ ant­ně­ji a sám byl s je­ho vy­stou­pe­ ním vel­mi spo­ko­jen. Drti­na byl pře­kva­pen je­ho ote­vře­nos­tí a sta­teč­nos­tí. Na­o­pak Gottwald se cho­val pří­liš ústup­ně. Sta­lin kon­sta­to­val, že si­ce ne­po­chy­bu­je o přá­tel­ství Če­s­ko­slo­ven­ska, ale že je pře­svěd­čen, že by se ČSR svou účas­tí v Pa­ř í­ži ne­cha­la zneu­žít ja­ko ná­stroj pro­ti So­vět­ské­mu sva­z u. Do jed­ná­ní pak vstou­pil Drti­na, kte­r ý ubez­pe­čo­val so­vět­ské­ho vlád­ce o tom, že „ta­ké stra­na, do kte­ré on pa­t­ří, by se ne­účast­ni­la ni­če­ho, co by Ka­rel KAP­LAN – Ale­xan­d ra ŠPIRITOVÁ (ed.), ČSR a SSSR 1945–1948, dok. 160, s. 363. Zá­pis o jed­ná­ ní u Sta­li­na 9. 7. 1947 pu­b­li­ko­val ta­ké sám Drti­na v pří­lo­ze svých pa­mě­t í, viz Pro­kop DRTINA, Če­s­k o­slo­ ven­sko můj osud. II/2, s. 683–690. 8 Ka­rel KAP­LAN – Ale­xan­d ra ŠPIRITOVÁ (ed.), ČSR a SSSR 1945–1948, dok. 160, s. 364. 9 La­di­slav Ka­rel FEIERABEND, Po­li­t ic­k é vzpo­mín­k y III, s. 467. 10 Karel KAPLAN – Alexandra ŠPIRITOVÁ (ed.), ČSR a SSSR 1945–1948, dok. 160, s. 365. K to­mu srov. Drti­no­v u osob­n í re­f le­xi to­ho­to jed­ná­n í v Pro­kop DRTINA, Če­s­k o­slo­ven­sko můj osud. II/2, s. 334. 7

282

|

K A P I T O L A J E D E N Á C TÁ

v obo­ru za­hra­nič­ní po­li­ti­k y se je­vi­lo ja­ko čin na­mí­ře­ný pro­ti So­vět­ské­mu sva­zu“.11 Zá­ro­veň však pro­sil Sta­li­na a Mo­lo­to­va o po­cho­pe­ní, ne­boť ži­vot­ní úro­veň ČSR je za­lo­že­na na za­h ra­nič­ním ob­cho­du, kte­r ý v dr­ti­vé mí­ře zá­vi­sí na Zá­pa­du. Drti­na pou­ká­zal na oba­v y do­má­cí­ho oby­va­tel­stva, aby od­pou­tá­ní od Zá­pa­du ne­při­ne­slo vše­obec­né zchud­nu­tí. Snad do­kon­ce na­zna­čil, že by se v tom pří­pa­dě vše­obec­ná ne­spo­ko­je­nost ve­řej­nos­ti mo­hla obrá­tit pro­ti SSSR. Při­po­me­nul ta­ké, že se praž­ská vlá­da us­ne­s­la o účas­ti na pa­ř íž­ské kon­fe­ren­ci jed­no­my­sl­ně a že roz­hod­nu­tí vy­slat do Pa­ř í­že své­ho zá­stup­ce ná­rod uví­tal. Drti­na s Ma­sa­r y­kem ta­ké na­zna­či­li, že by se na­šlo schůd­něj­ší vý­cho­di­s­ko ze vzni­klé si­t ua­ce, kdy­by So­vě­ti udě­la­li ně­ja­ké ges­to. Sta­lin na­ko­nec pro­hlá­sil, že by by­lo mož­né dát Če­s­ko­slo­ven­sku 200 000 tun pše­ni­ ce a ta­ké ječ­men a oves. V dal­ší čás­ti jed­ná­ní se de­ba­to­va­lo o smlou­vě me­zi ČSR a Fran­cií. Sta­lin po­přel, že by si Moskva tu­to do­ho­du ne­přá­la. Ne­mě­la by však po­dle něj být hor­ší, než by­ly smlou­v y ČSR se SSSR, Ju­go­slá­vií a Pol­skem. Po­zas­ta­vil se nad tím, že Fran­cie ne­­ ch­tě­la Če­sk ­ o­slo­ven­sku za­r u­čit oka­mži­tou au­to­ma­tic­kou po­moc v pří­pa­dě na­pa­de­ní a že ta­ké ome­zo­va­la svou po­moc jen pro pří­pad úto­k u ze stra­ny Ně­mec­ka. Na zá­věr se do­sta­lo okra­jo­vě i na té­ma hos­po­dář­ské spo­lu­prá­ce me­zi ČSR a SSSR, kvů­li kte­ ré pů­vod­ně vlád­ní de­le­ga­ce do Moskvy od­le­tě­la. Gottwald si ta­ké Sta­li­no­vi pos­tě­ žo­val, že Ma­ďar­sko sa­bo­to­va­lo pro­vá­dě­ní od­su­nu, a zmí­nil se též o in­ter­no­va­ných ob­ča­nech ČSR a o ro­di­nách Svo­bo­do­v ých vo­já­k ů. Když se uká­za­lo, že So­vět­ský svaz sku­teč­ně re­zo­lut­ně od­mí­tá, aby Če­s­ko­slo­ven­ sko by­lo na pa­ř íž­ské kon­fe­ren­ci za­stou­pe­no svým vel­v y­slan­cem, byť by byl pří­to­ men jen na za­há­je­ní kon­fe­ren­ce a pak by již od dal­ší­ho jed­ná­ní od­stou­pil, sna­žil se Sta­lin če­sk ­ o­slo­ven­ské zá­stup­ce uklid­nit. Za­ve­dl Gottwal­da, Ma­sa­r y­ka a Drti­nu ke sto­lu a nad ma­pou Ev­ro­py vy­klá­dal, „ja­kou ne­bez­peč­nou stra­te­gic­kou si­tua­ci má náš stát vů­či Ně­mec­ku. To jis­tě bu­de za­se dří­ve ne­bo poz­dě­ji po­mý­šlet na re­vanš…“ S tuž­kou v ru­ce pak uka­zo­val, ja­ký ob­chvat pro­ve­de Ru­dá ar­má­da pro­ti Ně­mec­k u na ochra­nu če­sk ­ o­slo­ven­ských hra­nic. Do­ved­ně vy­užil obav z Ně­mec­ka, kte­ré ce­lá če­s­ko­slo­ven­ská po­li­tic­ká re­pre­zen­ta­ce vel­mi sil­ně vní­ma­la, ač­ko­liv by by­ly na mís­tě spí­še oba­v y z mo­cen­ských am­bi­cí SSSR. Drti­na poz­dě­ji kon­sta­to­val: „Sta­lin vě­děl, čím na nás mů­že nej­víc pů­so­bit a čím nás nej­lé­pe us­po­ko­jit a uch­lá­cho­lit.“12 Po­dle Arnoš­ta Hei­dri­cha za­kon­čil Sta­lin ce­lý roz­ho­vor ul­ti­má­tem, že je tře­ba, aby praž­ ská vlá­da od­vo­la­la svou účast na pa­ř íž­ské kon­fe­ren­ci do 11. čer­ven­ce do čtyř ho­din od­po­le­d­ne (Hei­drich se ov­šem ve své vzpo­mín­ce pa­t r­ně sple­tl – Sta­lin po­ža­do­val, aby Pra­ha při­ja­la re­vi­do­va­né roz­hod­nu­tí již 10. čer­ven­ce). Zdů­raz­nil, že ten­to krok je pro Moskvu otáz­kou spo­je­nec­t ví a přá­tel­ství s ČSR. Ješ­tě os­t ­ře­ji se údaj­ně vy­slo­vil Mo­lo­tov. Když če­s­ko­slo­ven­ská de­le­ga­ce opouš­tě­la Kre­ml a na­se­da­la do vo­z ů, kte­ré mě­ly je­jí čle­ny od­vézt do ho­te­lu, Jan Ma­sa­r yk prý po­zna­me­nal: „Fi­nis Bo­he­mia­e.“13 Po jed­ná­ní Gottwald oka­mži­tě po­slal do Pra­hy de­pe­ši, ve kte­ré struč­ně po­psal vý­sle­dek roz­ho­vo­r ů se Sta­li­nem a vy­zval vlá­du, aby se us­ne­s­la na od­vo­lá­ní účas­ti na pa­ř íž­ské kon­fe­ren­ci. Po­žá­dal ta­ké, aby by­lo do Moskvy oka­mži­tě te­le­fo­nic­ky ozná­ me­no pří­sluš­né roz­hod­nu­tí. Tu­to de­pe­ši po­de­psa­li ve­dle Kle­men­ta Gottwal­da i Jan 11 12 13

Ka­rel KAP­LAN – Ale­xan­d ra ŠPIRITOVÁ (ed.), ČSR a SSSR 1945–1948, dok. 160, s. 365. Pro­kop DRTINA, Če­s­k o­slo­ven­sko můj osud. II/2, s. 335. La­di­slav Ka­rel FEIERABEND, Po­li­t ic­k é vzpo­mín­k y III, s. 467. V   Z Á ­P A ­S E O   D E ­M O ­K R A ­T I C ­K É Č E ­S ­K O ­S L O ­V E N ­S K O

| 283

Návrat čs. vládní delegace z Moskvy, z letadla vystupuje Jan Masaryk (12. července 1947) Zdroj: ČTK

Ma­sa­r yk a Pro­kop Drti­na.14 Mi­mo­to Gottwald za­vo­lal ko­mu­nis­tic­ké­mu ná­měst­ko­ vi před­se­dy vlá­dy Vi­lia­mu Ši­ro­ké­mu, je­muž po­psal ce­lou si­t ua­ci a vel­mi mu kla­dl na srdce, aby by­la klad­ná od­po­věď v Moskvě včas. Po­vě­ř il jej ta­ké, aby s Vla­dem Cle­men­ti­sem za­jel za pre­zi­den­tem Be­ne­šem do Se­zi­mo­va Ústí a vy­žá­dal si je­ho sou­hlas. Be­neš při­tom prá­vě té no­ci utr­pěl těž­ký zách­vat mr­t ­vi­ce, a když za ním Ši­ro­ký s Cle­men­ti­sem při­je­li, le­žel v bez­vě­do­mí. Po­dle svě­dec­t ví Ja­na Jí­ny vpus­til si­ce kanc­léř Ja­ro­mír Smut­ný oba vlád­ní před­sta­vi­te­le do Be­ne­šo­v y lož­ni­ce, ale „prý by­lo na­pro­s­to jas­né, že dr. Be­neš ne­vní­má, co mu ří­ka­jí“.15 Be­neš se pos­t up­ně zo­ta­ vo­val až bě­hem ná­sle­du­jí­cích týd­nů, ofi­ci­ál­ně se však pro­hla­šo­va­lo, že dal s od­vo­lá­ ním účas­ti na Marsha­llo­vě plá­nu svůj sou­hlas. Po­dle ně­kte­r ých svě­dec­t ví se s ním te­le­fo­nic­ky spo­jil ta­ké Pe­t r Zen­kl, kte­ré­mu údaj­ně ře­kl, že vzhle­dem k okol­nos­tem ne­zbý­vá než se pod­ř í­dit.16 V kaž­dém pří­pa­dě je tře­ba upo­zor­nit na sku­teč­nost, že pre­zi­dent Be­neš se­sta­vil před odle­tem vlád­ní de­le­ga­ce do Moskvy me­mo­ran­dum, v němž vy­po­čí­tá­val ar­g u­men­t y, proč je účast v Pa­ř í­ži pro ČSR ne­zbyt­ná.17 Text de­pe­še viz Ka­rel KAP­LAN – Ale­xan­d ra ŠPIRITOVÁ (ed.), ČSR a SSSR 1945–1948, dok. 160, s. 368–369. 15 La­d i­slav Ka­r el FEIERABEND, Po­li­t ic­k é vzpo­mín­k y III, s. 468. 16 Hu­b ert RIPKA, Úno­ro­vá tra­gé­die, s. 73; Pe­t r ZENKL, Mo­zai­k a vzpo­mí­nek, s. 114. 17 Ka­r el KAP­L AN – Ale­xan­d ra ŠPIRITOVÁ (ed.), ČSR a SSSR 1945–1948, dok. 161, pozn. č. 3, s. 387. 14

284

|

K A P I T O L A J E D E N Á C TÁ

Hned 10. čer­ven­ce 1947 se v Pra­ze se­šla mi­mo­řád­ná schů­ze vlá­dy, kte­rá mě­la zno­v u pro­jed­nat účast na pa­ř íž­ské kon­fe­ren­ci. Vlád­ní se­sta­va by­la při­tom na tom­to za­se­dá­ní vel­mi ne­úpl­ná, chy­bě­la zde řa­da klí­čo­v ých mi­nis­t rů. Kro­mě čle­nů vlád­ní de­le­ga­ce v Moskvě by­li ne­pří­tom­ni li­dov­ci Jan Šrá­mek a Fran­ti­šek Há­la, kvů­li ne­mo­ci se ta­ké stá­le ne­mo­hl do­sta­vit Hu­bert Rip­ka, kte­ré­ho as­poň prů­běž­ně te­le­fo­nic­ky in­for­ mo­va­li je­ho stra­nič­tí ko­le­go­vé Pe­t r Zen­kl a Ja­ro­slav Strán­ský. Na té­to vlád­ní schů­zi chy­běl i mi­nis­t r prů­my­slu Bo­hu­mil Lauš­man, kte­r ý trá­vil do­vo­le­nou ve Vy­so­kém Mý­tě. Absen­to­val též dal­ší so­ci­ál­ně­de­mo­k ra­tic­ký mi­nis­tr Vá­c­lav Ma­jer, kte­r ý zrov­na v Pa­ř í­ži za­stu­po­val vlá­du na jed­ná­ní Me­zi­ná­rod­ní obil­ní kon­fe­ren­ce. Když se Ma­jer do­zvě­děl, že se bu­de pro­jed­ná­vat změ­na roz­hod­nu­tí o účas­ti na jed­ná­ní o Marshal­ lo­vě plá­nu, po­slal ješ­tě bě­hem do­po­le­d ­ne s po­mo­cí vel­v y­slan­ce Jin­d ři­cha No­s­ka ve­li­ce os­t rý te­le­gram, v němž pro­tes­to­val pro­ti ja­ké­ko­liv změ­ně vlád­ní­ho us­ne­se­ní ze 4. čer­ven­ce 1947. Ve vlá­dě však o tom­to te­le­gra­mu, bez po­chy­by zá­měr­ně, ni­kdo ne­in­for­mo­val, tak­že prů­běh mi­ni­s­ter­ské de­ba­t y ten­to dů­le­ži­t ý apel ni­jak ne­ov­liv­nil. Jed­ná­ní ve­dl Vi­liam Ši­ro­ký, kte­r ý hned na úvod po­žá­dal Vla­di­mí­ra Cle­men­ti­ se, aby vlá­du in­for­mo­val o sta­v u vě­cí. Cle­men­tis kon­sta­to­val, že v čas­ných ran­ních ho­di­nách do­ra­zi­la do Pra­hy spo­leč­ná de­pe­še všech tří čle­nů vlád­ní de­le­ga­ce žá­da­jí­cí o oka­mži­tou změ­nu roz­hod­nu­tí o účas­ti ČSR v Pa­ř í­ži. Tvrdil, že spo­lu se Ši­ro­kým na­vští­vi­li pre­zi­den­ta re­pu­b­li­ky, kte­r ý je údaj­ně zpl­no­moc­nil, aby ve vlá­dě pro­hlá­si­ li, „že po tom­to jas­ném sta­no­vi­s­ku So­vět­ské­ho sva­zu ne­po­dlé­há vů­bec dis­ku­si otáz­ ka, zda má vlá­da účast na pa­říž­ské kon­fe­ren­ci od­vo­la­ti, či ne­od­vo­la­ti“.18 Ja­ro­slav Strán­ský po­ža­do­val vy­svě­t­le­ní, jak mo­hlo do­jít k to­mu, že Moskva ob­vi­ňu­je ČSR z po­k u­su opus­tit slo­van­skou fron­t u. Zde­něk Fie­rlin­ger vy­svě­t­lo­val, že pa­t r­ně so­vět­ ský zá­stup­ce v Pra­ze Mi­chail Bo­drov špat­ně tlu­mo­čil sta­no­vi­s­ko mos­kev­ské vlá­dy. Bě­hem za­se­dá­ní opět vo­lal Kle­ment Gottwald a zno­v u ur­go­val ry­chlé roz­hod­nu­ tí. Vlád­ní de­le­ga­ce v Moskvě oče­ká­va­la od­po­věď do čtyř ho­din od­po­le­d­ne. Žád­ný z pří­tom­ných mi­nis­t rů se na­ko­nec jed­no­znač­ně a roz­hod­ně ne­po­sta­vil pro­ti úva­hám o zru­še­ní účas­ti na Marsha­llo­vě plá­nu. Ře­ši­la se v podsta­tě jen otáz­ka, jak ce­lou zá­le­ži­tost ele­gant­ně zli­k­vi­do­vat a jak for­mu­lo­vat no­vé roz­hod­nu­tí. De­ba­ta se ve­dla pře­de­vším o tex­t u ko­mu­ni­ké, kte­ré mě­lo být k to­mu­to roz­hod­nu­tí vy­dá­no, a o tom, jak se ne­úč­ ast na pa­ř íž­ské kon­fe­ren­ci vy­svě­t­lí ve­řej­nos­ti. Pe­t r Zen­kl chtěl, aby se cel­kem ote­vře­ně de­kla­ro­va­lo, že roz­hod­nu­tí by­lo uči­ně­no na na­lé­há­ní so­vět­ské vlá­dy. Te­pr­ve po os­mé ho­di­ně ve­čer při­ja­la če­s­ko­slo­ven­ská vlá­da us­ne­se­ní, kte­r ým od­vo­ la­la svou účast na pa­říž­ské kon­fe­ren­ci. Zá­ro­veň schvá­li­la ko­mu­ni­ké, v němž to­to své roz­hod­nu­tí zdů­vod­ni­la: „By­lo zjiš­tě­no, že po­z vá­ní k účas­ti na té­to kon­fe­ren­ci ne­v y­ ho­vě­la řa­da stá­tů, ze­jmé­na všech­ny stá­t y slo­van­ské a ji­né stá­t y střed­ní a vý­chod­ní Ev­ro­py. Kon­fe­ren­ce se te­dy ne­zú­čast­ní stá­t y, s ni­miž je Če­s­ko­slo­ven­ská re­pu­b­li­ka v úz­k ých hos­po­dář­ských a po­li­tic­k ých sty­cích, spo­čí­va­jí­cích na smluv­ních zá­vaz­ cích. Za té­to si­tua­ce by­la by če­s­ko­slo­ven­ská účast vy­klá­dá­na ja­ko akt smě­řu­jí­cí pro­ti přá­tel­ství se So­vět­ským sva­zem a os­tat­ní­mi na­ši­mi spo­jen­ci. Pro­to vlá­da jed­no­my­ sl­ně roz­ho­dla, že se té­to kon­fe­ren­ce ne­zú­čast­ní.“19 Té­hož ve­če­ra Vla­do Cle­men­tis in­for­mo­val o při­ja­tém roz­hod­nu­tí brit­ské­ho a fran­couz­ské­ho vel­v y­slan­ce v Pra­ze.

18 19

Tam­též, dok. 161, s. 369. Tam­též, s. 386. V   Z Á ­P A ­S E O   D E ­M O ­K R A ­T I C ­K É Č E ­S ­K O ­S L O ­V E N ­S K O

| 285

De­le­ga­ce v Moskvě se kro­mě če­ká­ní na roz­hod­nu­tí vlá­dy o ne­ú­čas­ti na Marsha­l­ lo­vě plá­nu vě­no­va­la ta­ké dal­ším jed­ná­ním. Pro­kop Drti­na ab­sol­vo­val po­ra­du s de­le­ ga­cí mi­ni­s­ter­stva za­h ra­nič­ní­ho ob­cho­du, kte­rá v Moskvě při­pra­vo­va­la ob­chod­ní smlou­v u. Ná­sle­do­va­lo ofi­ci­ál­ní jed­ná­ní u Anas­ta­se Mi­ko­ja­na. Drti­no­va ro­le by­la spí­še for­mál­ní, ne­byl ex­pert, a tak svou pří­tom­nos­tí pře­de­vším za­jiš­ťo­val pro­to­ko­ lár­ně po­t řeb­nou úro­veň za­stou­pe­ní ČSR. Se Sta­li­nem se čle­no­vé vlád­ní de­le­ga­ce se­t­ka­li ješ­tě jed­nou na slav­nost­ní ve­če­ř i, jíž se zú­čast­nil okruh nej­v ýz­nam­něj­ších so­vět­ských před­sta­vi­te­lů. Ne­chy­běl tu Vja­če­slav Mo­lo­tov, Anas­tas Mi­ko­jan, Ge­or­gij Ma­len­kov, Ni­ko­laj Bul­ga­nin ani La­vren­tij Be­ri­ja. Při ká­vě se Drti­na sna­žil vy­svě­t­lit Mo­lo­to­vo­vi, že so­vět­ský tisk ne­prá­vem ob­vi­ňo­val je­ho stra­nu z pro­ti­so­vět­ské po­li­ti­ky. Mo­lo­tov jen struč­ně od­vě­til, že o tom nic ne­ví, a za­čal se ra­dě­ji ba­vit se Sta­li­nem. Když se de­le­ga­ce vrá­ti­la 12. čer­ven­ce 1947 zpět do Pra­hy, pro­ne­sl Kle­ment Gott­ wald na ru­zyň­ském le­tiš­ti krát­ký pro­jev, v němž pa­ra­dox­ně ne­zmí­nil ani Marshal­ lův plán, ani pa­ř íž­skou kon­fe­ren­ci. Oce­nil vý­sled­ky mos­kev­ské mi­se, kte­rá po­dle je­ho slov při­ne­sla do­ho­du se SSSR o vzá­jem­ných do­dáv­kách obi­lí na do­bu pě­ti let. Vy­zdvi­hl so­vět­ský pří­slib do­dáv­ky 200 000 tun pše­ni­ce a 200 000 tun kr­miv bě­hem ro­k u 1948. Svůj pro­jev uza­v­řel cy­nic­kým ko­men­tá­řem: „My­slím, že na­še mos­kev­ ská jed­ná­ní jsou do­brým pří­kla­dem spo­lu­prá­ce me­zi ná­ro­dy, ve­de­né oprav­du jen zře­te­lí pro­s­pě­chu nej­šir­ších li­do­v ých vrstev zú­čast­ně­ných ze­mí, že jsou oprav­do­v ým pří­no­sem k hos­po­dář­ské re­kon­struk­ci Ev­ro­py a k vy­bu­do­vá­ní přá­tel­ské a de­mo­k ra­ tic­ké spo­lu­prá­ce me­zi ná­ro­dy.“20 Jan Ma­sa­r yk na­vští­vil po svém ná­vra­t u Hu­ber­ta Rip­k u, je­muž po­drob­ně po­psal ce­lý prů­běh jed­ná­ní se Sta­li­nem. K roz­ho­vo­r ům se so­vět­skou vlá­dou po­zna­me­nal: „Mů­že­te si bla­ho­přát, že jste tam ne­byl. By­lo to děs­né a straš­ně po­ni­žu­jí­cí! Ví­te, co mě nej­víc sklí­či­lo? To, že si ně­kte­ří z nás ne­uvě­do­mo­va­li, že jsme by­li zpo­líč­ko­vá­ ni. A to­mu bys­te ne­vě­řil: ně­kte­ří do­kon­ce mě­li ra­dost! Čer­ve­nal jsem se han­bou.“21 Ve­řej­nost ry­chle po­cho­pi­la, co se do­o­prav­dy sta­lo. Od­mít­nu­tí účas­ti na Marsha­llo­vě plá­nu způ­so­bi­lo sku­teč­ný šok. Hu­bert Rip­ka poz­dě­ji vzpo­mí­nal, jak mu je­ho přá­ te­lé vy­prá­vě­li, že „li­dé, kte­ré po­tká­va­li na uli­cích, mě­li tak váž­né a usta­ra­né tvá­ře, že to bu­di­lo do­jem, ja­ko by­chom by­li zno­vu po mni­chov­ské do­ho­dě. Ne­mlu­vi­lo se o ni­čem ji­ném než o so­vět­ské in­ter­ven­ci. Li­dé by­li ví­ce po­bou­ře­ni po­v ý­še­ným způ­so­ bem, ja­k ým da­li So­vě­ti na­je­vo opo­vr­že­ní nad na­ší su­ve­re­ni­tou, než hos­po­dář­ský­mi ná­sled­k y na­še­ho od­mít­nu­tí.“22 Slo­vo „Mni­chov“ se v sou­vi­slos­ti s ne­při­je­tím Marshal­ lo­va plá­nu sklo­ňo­va­lo ve všech pá­dech. Ně­kte­ř í by­li pře­svěd­če­ni, že ne­ko­mu­nis­tič­tí mi­nis­tři mě­li po­dat de­mi­si a vy­vo­lat vlád­ní kri­zi. Nic ta­ko­vé­ho se však ne­sta­lo, ne­jen KSČ, ale i os­tat­ní stra­ny po­va­žo­va­ly za nut­né se s Moskvou do­hod­nout. Zá­pad­ní tisk in­ter­pre­to­val to­to roz­hod­nu­tí ja­ko ko­nec če­s­ko­slo­ven­ské sa­mo­stat­nos­ti, od té do­by se ne­po­chy­bo­va­lo o tom, že ČSR je so­vět­ským sa­te­li­tem. Ačko­liv se jed­na­lo o osu­do­vé roz­hod­nu­tí, kte­ré po­tvr­di­lo za­čle­ně­ní Če­s­ko­slo­ven­ ska do vý­chod­ní­ho blo­ku, po­dle Drti­no­va ná­zo­r u „jsme ne­mo­hli dě­lat nic ji­né­ho, když Sta­lin tak os­t­ře for­mu­lo­val, že by se­tr­vá­ní po­va­žo­val za po­ru­še­ní na­ší spo­je­nec­ké smlou­v y“.23 Drti­na do­kon­ce i poz­dě­ji za­mí­tal te­zi, že by se od­mít­nu­tí Marsha­llo­va 20 21 22 23

Kle­ment GOTTWALD, Spi­sy XIV. 1947–1948. Pra­ha 1958, s. 93. Hu­bert RIPKA, Úno­ro­vá tra­gé­die, s. 75. Tam­též, s. 74. Pro­kop DRTINA, Če­s­k o­slo­ven­sko můj osud. II/2, s. 337.

286

|

K A P I T O L A J E D E N Á C TÁ

plá­nu da­lo hod­no­tit ja­ko po­tla­če­ní če­s­ko­slo­ven­ské su­ve­re­ni­t y. Ne­sou­hla­sil s tra­do­ va­nou prů­po­víd­kou, kte­rou měl po ná­vra­t u pro­nést Jan Ma­sa­r yk, že do So­vět­ské­ho sva­z u le­těl ja­ko mi­nis­t r svo­bod­né­ho stá­t u a zpět se vrá­til ja­ko Sta­li­nův pa­cho­lek. Drti­na ta­ké váš­ni­vě ob­ha­jo­val po­stup vlá­dy ve vě­ci Marsha­llo­va plá­nu v teh­dej­ším ti­sk ­ u a na řa­dě svých ve­řej­ných vy­stou­pe­ní. Při mos­kev­ských jed­ná­ních Drti­na při­jal spí­še pa­siv­ní ro­li, „spo­ko­jil se s úlo­hou ja­ké­ho­si po­zo­ro­va­te­le a do­da­teč­né­ho glo­sá­to­ra“.24 Ten­to stav však čás­teč­ně od­po­ví­ dal je­ho ne­do­s­ta­teč­né kom­pe­ten­ci k di­p­lo­ma­tic­kým jed­ná­ním, v nichž ne­mo­hl ade­k­ vát­ně na­h ra­dit Hu­ber­ta Rip­k u. Ten ta­ké poz­dě­ji vy­já­d řil ne­sou­hlas s je­ho po­stu­pem a pro­hla­šo­val, že by na je­ho mís­tě vy­stu­po­val v Moskvě roz­hod­ně­ji. Pro­ti od­mít­nu­tí po­zvá­ní na pa­říž­skou kon­fe­ren­ci však na­ko­nec ote­vře­ně ne­v y­stou­pil ani sám Rip­ka. Ta­ké mi­nis­tr vý­ži­v y Vá­c­lav Ma­jer ne­sou­hla­sil s po­stu­pem vlád­ní de­le­ga­ce v Moskvě a s roz­hod­nu­tím vlá­dy v Pra­ze. Při­pus­til však, že se na ce­lou věc dí­val z úpl­ně od­liš­ né per­spek­ti­v y než os­tat­ní mi­nis­t ři, pro­to­že byl v roz­ho­du­jí­cím oka­m­ži­k u v Pa­ř í­ži, kde „dý­chal svo­bod­ný vzduch a cí­til se člo­vě­kem zce­la svo­bod­ným“. I po le­tech jej trá­pi­la otáz­ka: „Co bys byl, Vá­c­la­ve, dě­lal v Pra­ze?“25 Na mi­mo­řád­né schů­zi vlá­dy 15. čer­ven­ce 1947 po­dal Kle­ment Gottwald zprá­v u o jed­ná­ní v Moskvě. Zre­ka­pi­t u­lo­val vý­sled­ky roz­ho­vo­r ů a po­ch­va­lo­val si, že se po­da­ ři­lo Jo­se­fa Sta­li­na a Vja­če­sla­va Mo­lo­to­va pře­svěd­čit o tom, že při­hláš­ka na pa­ř íž­ skou kon­fe­ren­ci by­la po­dá­na v do­bré vů­li. Změ­na roz­hod­nu­tí če­s­ko­slo­ven­ské vlá­dy prý by­la v Kre­mlu vel­mi po­zi­tiv­ně kvi­to­vá­na. Vlá­da se pak za­mě­ř i­la na so­vět­ský pří­slib do­dáv­ky obi­lí. Mi­nis­t r vý­ži­v y Vá­c­lav Ma­jer po­ža­do­val vy­jas­ně­ní kon­k rét­ ní­ho ter­mí­nu a množ­ství té­to do­dáv­ky. Vy­já­d řil se i k ne­ú­čas­ti ČSR na kon­fe­ren­ci o plá­nu hos­po­dář­ské ob­no­v y Ev­ro­py. V Pa­ř í­ži po­dle je­ho ná­zo­r u to­to roz­hod­nu­tí pů­so­bi­lo vel­mi ne­pří­z­ni­vě a do­šlo k vel­ké chy­bě. Kri­ti­zo­val ta­ké při­ja­té ko­mu­ni­ké, z ně­hož vy­plý­va­lo, že se ČSR pod­ro­bi­la jis­té­mu ná­tla­k u. Žád­ný dal­ší člen vlá­dy se k je­ho vý­h ra­dám ne­při­po­jil. Pro­kop Drti­na do­kon­ce spo­lu s os­tat­ní­mi ak­cep­to­val, že v teh­dy při­ja­tém us­ne­se­ní vlá­dy se vy­ja­d ­řo­val dík So­vět­ské­mu sva­z u a Sta­li­no­vi „za po­ro­zu­mě­ní a vel­ko­r y­sé roz­hod­nu­tí, kte­r ým by­lo za­há­je­no no­vé údo­bí v hos­po­ dář­ských a ob­­chod­ních sty­cích me­zi Če­s­ko­slo­ven­skou re­pu­b­li­kou a Sva­zem so­vět­ ských so­cia­lis­tic­k ých re­pu­b­lik“.26 Ta­ko­vé pro­hlá­še­ní při­tom za da­ných okol­nos­tí pů­so­bi­lo po­měr­ně dost cy­nic­ky. Pro­kop Drti­na před­ne­sl 17. čer­ven­ce 1947 na spo­leč­né schů­zi před­sed­nic­tva a klu­ bu po­slan­ců ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­ké stra­ny svůj re­fe­rát o od­mít­nu­tí Marsha­llo­va plá­nu a o pro­bě­hlé ces­tě do Moskvy. Pro po­pis si­t ua­ce, v ja­ké se Če­s­ko­slo­ven­sko na­chá­ ze­lo, po­užil teh­dy zvláštní pří­měr: „Pe­rou-li se dva vrab­čá­ci o čer­va, buď je je­den z nich ve­se­lý – ten, kdo sta­čil čer­va včas spo­lk­nout, ne­bo oba spo­ko­je­ni, jest­li­že se jim po­da­ři­lo čer­va pře­trh­nout. Kdo je na tom však špat­ně vždyc­k y, to je prá­vě ten červ. A my jsme v žád­ném pří­pa­dě ze své re­pu­b­li­k y ne­ch­tě­li udě­lat čer­va pro vel­mo­ cen­ské zo­bá­k y.“27 Po ob­sá­hlé roz­pra­vě by­la Drti­no­va zprá­va na­ko­nec jed­no­my­sl­ně schvá­le­na, byť za­zně­ly i po­chyb­nos­ti o správ­nos­ti vlád­ní­ho roz­hod­nu­tí (ze­jmé­na Pa­vel KOSATÍK, Ve vlá­dě s vl­k y. Pro­kop Drti­na (1900  –1980). Tý­den, roč. XI, č. 44, 2004, s. 100  –101. La­di­slav Ka­rel FEIERABEND, Po­li­t ic­k é vzpo­mín­k y III, s. 471–472. 26 Ka­r el KAP­L AN – Ale­xan­d ra ŠPIRITOVÁ (ed.), ČSR a SSSR 1945–1948, dok. 162, s. 394. 27 AÚSD, f. H. Rip­k a, k. 45, a. č. 1537; srov. též Jo­sef LESÁK, Čas opo­n ou trhnul. Li­t e­r ár­ně zpra­co­val Mi­ro­ slav IVANOV. Pra­ha 2000, s. 13. 24 25

V   Z Á ­P A ­S E O   D E ­M O ­K R A ­T I C ­K É Č E ­S ­K O ­S L O ­V E N ­S K O

| 287

z úst Fran­tiš­ka Lan­gra a Frá­ni Ze­mí­no­vé). Tis­ko­vá zprá­va ná­sled­ně zdů­raz­ni­la, že „po­stup zá­stup­ců ve vlá­dě byl sa­mo­zřej­mým dů­sled­kem věr­nos­ti na­še­mu spo­jen­ci, když by se na­še even­tu­ál­ní účast na pa­říž­ských po­ra­dách mo­hla je­vit za da­né si­tua­ ce ja­ko čin na­mí­ře­ný pro­ti na­še­mu vzá­jem­né­mu spo­je­nec­ké­mu svaz­ku. Pro stra­nu ná­rod­ně so­cia­lis­tic­kou zůs­tá­vá spo­je­nec­t ví se So­vět­ským sva­zem i na­dá­le zá­klad­ ním pi­lí­řem bez­peč­nos­ti stá­tu.“ Údaj­ně ne­by­lo žád­né ji­né ces­t y. Zá­ro­veň se však při­pouš­tě­lo, že „ne­ú­čast na pa­říž­ských jed­ná­ních even­tu­ál­ně mů­že pro re­pu­b­li­ku zna­me­nat ur­či­té hos­po­dář­ské ob­tí­že“.28 K Marsha­llo­v u plá­nu se Pro­kop Drti­na vrá­til ve svém pro­je­v u 21. čer­ven­ce 1947 na kraj­ské kon­fe­ren­ci ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­ké stra­ny v Par­du­bi­cích, kde zdů­raz­nil: „Do­ká­za­li jsme, že když to­ho v záj­mu stá­tu by­lo tře­ba, že jsme své­mu spo­je­nec­t ví a SSSR do­ve­dli při­nést oběť, do­ve­dli při­nést ústu­pek. Ko­mu­nis­tic­ké chu­ti po mo­ci však žád­ný ústu­pek jsme ne­udě­la­li a ni­kdy ne­udě­lá­me. Dnes mé­ně než kdy­ko­liv před­tím, svůj boj ve­de­me dál.“29 Po­u­ži­té slo­vo „oběť“ po­slé­ze zne­u­ži­la ko­mu­nis­tic­ ká pro­pa­gan­da k dal­ší Drti­no­vě kri­ti­ce. Aktiv­ní byl ze­jmé­na šé­f re­dak­tor Ru­dé­ho prá­va Vi­lém No­v ý. Svou ve­řej­nou ob­ha­jo­bu ne­ú­čas­ti na Marsha­llo­vě plá­nu Drti­na uza­v­řel v ob­sá­hlém úvod­ní­k u ve Svo­bod­ném slo­vě z 23. čer­ven­ce 1947. Na­psal teh­ dy, že si­ce „čs. vlá­da změ­ni­la svo­je sta­no­vi­s­ko ke kon­fe­ren­ci pod vli­vem zjiš­tě­ní, ja­ké sta­no­vi­sk­ o zau­jí­má So­vět­ský svaz, ale změ­ni­la je z vlast­ní­ho uvá­že­ní a roz­hod­ nu­tí, a to ne­jen v záj­mu So­vět­ské­ho sva­zu, nýbrž pře­de­vším v záj­mu čs. re­pu­b­li­k y“.30 Drti­na pře­de­vším pou­ka­zo­val na ně­mec­kou hroz­bu, před níž mů­že ze­mi och­rá­nit jen spo­je­nec­t ví se So­vět­ským sva­zem. Zá­měr­né ba­ga­te­li­zo­vá­ní Sta­li­no­va ná­tla­k u ov­šem vů­bec ne­od­po­ví­da­lo re­a­li­tě. Ješ­tě v čer­ven­ci 1947 Pe­t r Zen­kl po­zval Drti­nu, aby se za ním vy­pra­vil do Kar­ lo­v ých Va­r ů. Před­se­da ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­ké stra­ny tam prá­vě pod­stu­po­val léč­bu. Ve stej­ném lá­zeň­ském měs­tě trá­vil do­vo­le­nou se svou ro­di­nou i Ja­ro­slav Strán­ský. Při té pří­le­ži­tos­ti by­lo svo­lá­no ne­for­mál­ní se­t­ká­ní úz­ké­ho ve­de­ní ná­rod­ně­so­cia­lis­ tic­ké stra­ny v kar­lo­var­ském ho­te­lu Pupp, kam do­ra­zi­li i Hu­bert Rip­ka, Ju­li­us Firt a Vla­di­mír Kra­ji­na, po­dle je­hož poz­děj­ších vzpo­mí­nek se jed­ná­ní zú­čast­ni­li i Fran­ ti­šek Ma­touš, Mi­la­da Ho­rá­ko­vá, Frá­ňa Ze­mí­no­vá, Ota Ho­ra, Jan Strán­ský a ce­lé už­ší před­sed­nic­t vo. Schůz­ka by­la po­z na­me­ná­na zdrcu­jí­cím doj­mem z tvrdé­ho so­vět­ské­ho ná­tla­ ku, na dru­hé stra­ně za­vlá­dla vel­mi bo­jov­ná ná­la­da. Hu­bert Rip­ka teh­dy pro­hlá­sil, „že na­ším ne­pří­te­lem čí­slo jed­na je od té­to chví­le ko­mu­nis­mus a že mu­sí­me na­přít všech­ny sí­ly k bo­ji s tím­to ne­pří­te­lem, nej­moc­něj­ším a nej­ne­bez­peč­něj­ším ze všech“. Do­po­r u­čo­val, aby se do­ho­dli „na tak­ti­ce, po­dle kte­ré bu­de­me po­stu­po­vat ne­jen po bo­ku li­dov­ců a – bu­de-li to mož­né – so­ci­ál­ních de­mo­k ra­tů, ale ta­ké se slo­ven­skou de­mo­k ra­tic­kou stra­nou“. Po­dle Rip­ky se ov­šem slo­ven­ští de­mo­k ra­té mě­li nej­pr­ve zba­vit ně­kte­r ých ne­žá­dou­cích čle­nů. „Po­té by­chom spo­leč­ně do­pl­ni­li ne­bo vy­pra­co­ va­li ty pa­ra­gra­f y ústa­v y, kte­ré de­f i­nu­jí vzá­jem­né vzta­hy me­zi Če­chy a Slo­vá­k y, tak, aby­chom mo­hli v par­la­men­tu há­jit spo­leč­né sta­no­vi­s­ko ne­bo ale­s­poň aby­chom se Cit. dle La­di­slav Ka­rel FEIERABEND, Po­li­t ic­k é vzpo­mín­k y III, s. 354. Srov. též Pro­kop DRTINA, Če­s­ ko­slo­ven­sko můj osud. II/2, s. 348–349. 29 Cit. dle Pe­t r ZENKL, Mo­zai­k a vzpo­mí­nek, s. 117. 30 Pro­kop DRTINA, V záj­mu Če­s­ko­slo­ven­ska. Svo­b od­né slo­vo, roč. III, 23. 7. 1947, s. 1. 28

288

|

K A P I T O L A J E D E N Á C TÁ

vy­hnu­li ote­vře­ným kon­f lik­tům v pří­tom­nos­ti ko­mu­nis­tů.“ 31 Rip­ka správ­ně po­cho­pil, že spor o po­měr me­zi Če­chy a Slo­vá­ky je hlav­ní brzdou spo­lu­prá­ce me­zi ná­rod­ní­mi so­cia­lis­t y a slo­ven­ský­mi de­mo­k ra­t y. Ta­to kon­cep­ce pos­t up­né­ho bu­do­vá­ní pro­ti­ko­ mu­nis­tic­ké­ho blo­k u na­le­zla vše­obec­nou pod­po­r u. Ve­de­ní ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­ké stra­ny se do­ho­dlo, že je tře­ba vy­užít let­ních mě­sí­ ců k pří­pra­vě spo­leč­né­ho po­stu­pu ne­ko­mu­nis­tic­kých stran ve vlá­dě. Pro­kop Drti­na tu­to schůz­k u hod­no­til ja­ko ve­li­ce dů­le­ži­t ý oka­m­žik: „Kar­lo­v y Va­r y by­ly sku­teč­ně vý­cho­zím punktem a za­čát­kem no­vé na­ší po­li­tic­ké orien­ta­ce a ak­ti­vi­t y ve stra­nic­komo­cen­ském smy­slu. To byl hlav­ní vni­t­ro­po­li­tic­k ý ná­sle­dek v Če­s­ko­slo­ven­sku, kte­ rý měl ne­pří­pust­ný a ne­om­lu­vi­tel­ný ná­tlak, jejž Sta­lin na nás vy­ko­nal ve vě­ci na­ší účas­ti na Marsha­llo­vě plá­nu.“32 Bo­hu­žel se však ná­rod­ní so­cia­lis­té k to­mu­to no­vé­ mu po­li­tic­ké­mu kur­su od­ho­d­la­li ve­li­ce poz­dě – až v dů­sled­k u trau­ma­t u z od­mít­nu­tí Marsha­llo­va plá­nu.33 Ná­rod­ní so­cia­lis­té bě­hem lé­ta 1947 ne­le­ni­li a na zá­kla­dě dů­věr­ných roz­ho­vo­r ů pos­t up­ně za­ča­li for­mo­vat blok ne­ko­mu­nis­tic­kých stran. Hu­bert Rip­ka, Ju­li­us Firt a Ja­ro­slav Strán­ský by­li vel­mi úspěš­ní v do­mlu­vě s li­do­vou stra­nou. Za li­dov­ce se na do­jed­ná­ní spo­leč­né­ho po­stu­pu ve­li­ce agil­ně po­dí­lel Ivo Du­chá­ček, s nímž se Hu­bert Rip­ka do­b­ře znal. O na­le­ze­ní spo­leč­né ces­t y se slo­ven­ský­mi de­mo­k ra­t y se za­slou­žil Pe­tr Zen­kl, kte­r ý jed­nal s ná­měst­kem před­se­dy vlá­dy Já­nem Ursí­nym. Pro­kop Drti­na se pří­mo do těch­to jed­ná­ní ne­za­po­jo­val, ne­boť sr­pen strá­vil na do­vo­le­né v Hněv­ší­ně. So­ci­ál­ní de­mo­k ra­té za­tím ne­by­li oslo­ve­ni, vů­či té­to stra­ně byl za­u­jat spí­še opa­t r­ný po­stoj, byť byl udr­žo­ván ob­čas­ný kon­takt ze­jmé­na s Vá­c­la­vem Ma­je­rem. Na kon­ci srp­na 1947 se z po­pu­du Pe­t ra Zen­kla a Vla­di­mí­ra Kra­ji­ny usku­teč­ni­lo se­tk ­ á­ní s ně­kte­r ý­mi vy­so­ce po­sta­ve­ný­mi ar­mád­ní­mi důs­toj­ní­ky. Pro­kop Drti­na se na or­ga­ni­za­ci té­to ak­ce ni­jak ne­po­dí­lel a do­pře­du ani ne­vě­děl, kte­ř í důs­toj­ní­ci bu­ dou pří­tom­ni. Schůz­ka se od­eh­rá­la v by­tě ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­ké­ho čle­na Zem­ské­ho ná­rod­ní­ho vý­bo­r u v Pra­ze Ja­ro­sla­va Va­ša­t y v Obec­ním do­mě. Pří­tom­ni by­li ge­ne­ rá­lo­vé Anto­nín Ha­sal, Ka­rel Kla­pá­lek, Ka­rel Ja­nou­šek, He­lio­dor Pí­ka, Fran­ti­šek Mo­ra­vec, Alois Liš­ka, Mi­loš Žák, Ji­ř í Hu­de­ček, Oldřich Špa­niel, Anto­nín Ba­rov­ ský, Jo­sef Vrzá­ček či Fran­ti­šek Hrab­čík. Po­zván byl i ge­ne­rál Ka­rel Ku­tl­va­šr, kte­ rý se však omlu­vil kvů­li svým po­vin­nos­tem zem­ské­ho vo­jen­ské­ho ve­li­te­le v Brně. Mi­nis­t ři in­for­mo­va­li vo­já­ky o ak­t u­ál­ní po­li­tic­ké si­t ua­ci a ge­ne­rá­lo­vé mě­li na­­ opak po­psat si­t ua­ci v ar­má­dě. Zen­kl teh­dy po­pr­vé upo­zor­nil na mož­nost, že do­jde k ne­ře­ši­tel­né kri­zi a vy­zval k při­pra­ve­nos­ti na ta­ko­v ý oka­m­žik. Z úst ar­mád­ních důs­toj­ní­k ů hoj­ně za­zní­va­la kri­ti­ka na ad­re­su mi­nis­t ra Lud­ví­ka Svo­bo­dy a ná­čel­ní­ka ge­ne­rál­ní­ho štá­bu Bo­hu­mi­la Boč­ka. Mno­zí ta­ké va­ro­va­li před Be­d ři­chem Rei­ci­nem a čin­nos­tí Obran­né­ho zpra­vo­daj­ství (OBZ). Drti­na se ba­vil pře­de­vším s Fran­tiš­kem Mo­rav­cem, s nímž se ve­li­ce do­b­ře znal z lon­dýn­ské­ho exi­lu. Po­dle vý­po­vě­di He­lio­ do­ra Pí­ky z říj­na 1948 prý Drti­na „os­t­ře na­pa­dl gen. Svo­bo­du, na­z val ho sla­bo­chem Hu­bert RIPKA, Úno­ro­vá tra­gé­die, s. 112–113. Pa­sáž z Kra­ji­no­v ých ne­pu­b­li­ko­va­ných pa­mě­t í, jež se tý­ká kar­lo­var­ské schůz­k y, viz Ka­rel KAP­LAN, Pět ka­pi­tol o úno­r u, s. 208–209. Srov. též ko­mu­n is­t ic­k ý po­h led na kar­lo­var­skou schůz­k u – Jin­d řich VESELÝ, Kro­ni­k a úno­ro­v ých dnů, s. 33–34. 32 Pro­kop DRTINA, Če­s­k o­slo­ven­sko můj osud. II/2, s. 342. 33 Ke kar­lo­var­ské schůz­ce srov. též Jož­k a PEJSKAR (ed.), Praž­ský pri­m á­tor. Pa­m át­c e dr. Pe­t ra Zen­k la, bý­va­lé­ho ně­k o­li­k a­ná­sob­né­ho pri­má­to­ra hlav­ní­ho měs­ta Pra­hy. Pra­ha 1993, s. 40. 31

V   Z Á ­P A ­S E O   D E ­M O ­K R A ­T I C ­K É Č E ­S ­K O ­S L O ­V E N ­S K O

| 289

a lout­kou v ru­kou KSČ“.34 Ačko­liv je pra­me­nem té­to ci­ta­ce vý­sle­cho­v ý pro­to­kol StB, mo­hou být uve­de­ná slo­va au­ten­tic­ká. Drti­na to­tiž ne­měl teh­dej­ší­ho mi­nis­t ra ná­rod­ní obra­ny v lás­ce a po­de­zí­ral jej ze spo­lu­prá­ce s NKVD. Kra­ji­na poz­dě­ji smy­sl se­t­ká­ní vy­svě­t­lo­val: „Od ni­ko­ho z pří­tom­ných jsme však o žád­ný zá­va­zek ne­žá­da­li, tak­že to by­lo pro­ti nej­zá­klad­něj­ším prin­ci­pům ně­ja­ké­ho spik­nu­tí. Spo­ko­ji­li jsme se jen tím, aby­chom jim po­da­li in­for­ma­ci o tom, co se s ná­mi ve vlá­dě dě­je a kam to hos­po­dář­sky spě­je­me.“35 Mno­hým účast­ní­k ům však účast na té­to ak­ci po úno­r u 1948 vel­mi při­tí­ži­la při je­jich vy­še­t ­řo­vá­ní ze stra­ny Stát­ní bez­ peč­nos­ti, kte­rá v tom spa­t ­řo­va­la pří­pra­v u kon­t ra­re­vo­luč­ní­ho pu­če. Ta­ké Drti­na byl v té­to vě­ci vy­slý­chán vy­še­t ­řo­va­te­li StB, a schůz­ka v Obec­ním do­mě do­kon­ce fi­g u­ ro­va­la v je­ho ob­ža­lo­bě, když sta­nul v po­li­tic­kém pro­ce­su před ko­mu­nis­tic­kou jus­ti­cí. M I ­L I O ­N Á Ř ­S K Á D Á V ­K A A   V Ý ­B U Š ­N É V O ­Ň A V ­K Y

Po­li­tic­ká at­mo­s­fé­ra se na sklon­k u lé­ta 1947 zna­tel­ně vy­h ro­ti­la, zá­min­kou se při­tom sta­ly ob­tí­že ze­mě­děl­ců, kte­ř í se po­t ý­ka­li s ná­sled­ky ka­ta­stro­fál­ní­ho su­cha. Vlá­da za­ča­la ře­šit otáz­k u, z ja­k ých pro­střed­k ů za­jis­tit po­moc strá­da­jí­cím ze­mě­děl­cům. Ko­mu­nis­tic­ký mi­nis­t r fi­nan­cí Ja­ro­mír Do­lan­ský při­šel s po­pu­lis­tic­kým ná­vr­hem, aby byl ten­to vý­daj hra­zen dáv­kou z ma­jet­k u mi­lio­ná­ř ů. Návrh smě­řo­val na bo­ha­té ma­ji­te­le, ale zce­la opo­mí­jel po­ži­va­te­le vel­kých příj­mů. Na­víc se dáv­ka ne­mě­la tý­kat jen sku­teč­ných mi­lio­ná­ř ů, ale všech, kte­ř í mě­li ma­je­tek nad 400 000 ko­r un. Tak­to na­vr­že­ná dáv­ka ne­mo­hla do stát­ní po­klad­ny při­nést žá­dou­cí vý­nos. Vlá­da na svém za­se­dá­ní 2. zá­ř í 1947 hla­sy ne­ko­mu­nis­tic­kých mi­nis­t rů ta­ko­vé­to se­lek­tiv­ní zda­ňo­ vá­ní ma­jet­k u od­mí­tla. V tom­to hla­so­vá­ní se po­pr­vé zfor­mo­va­la jed­not­ná pro­ti­ko­ mu­nis­tic­ká vlád­ní vět­ši­na, do­kon­ce i po­dle ná­zo­r u Zdeň­ka Fie­rlin­ge­ra se jed­na­lo o dě­tin­ský a směš­ný návrh. Ko­mu­nis­té a po­slé­ze i od­bo­ro­vé hnu­tí na ten­to vý­sle­dek za­re­a­go­va­li ma­siv­ní kam­ pa­ní, kte­ré vé­vo­di­lo he­slo „Ať pla­tí bo­ha­tí!“ No­vi­ny uve­řej­ni­ly jme­no­vi­tý se­znam mi­nis­trů z ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­ké, li­do­vé a slo­ven­ské De­mo­k ra­tic­ké stra­ny, kte­ří hla­so­ va­li pro­ti mi­lio­nář­ské dáv­ce.36 Ne­ná­vist­ná kam­paň roz­bou­ři­la ve­řej­né mí­ně­ní a zne­ klid­ni­la po­li­tic­kou scé­nu. Všich­ni čle­no­vé vlá­dy včet­ně Pro­ko­pa Drti­ny, kte­ří se po­sta­ vi­li pro­ti myš­len­ce mi­lio­nář­ské dáv­ky, by­li de­ma­go­gic­ky ozna­če­ni za tzv. re­akč­ní ochrán­ce mi­lio­ná­ř ů. Na ty­to no­vi­no­vé úto­ky za­re­a­go­val Jan Ma­sa­r yk, kte­r ý 5. zá­ří 1947 uve­řej­nil ve Svo­bod­ných no­vi­nách ote­vře­ný do­pis, v němž pro­hlá­sil, že kdy­ by byl pří­to­men 2. zá­ří na jed­ná­ní vlá­dy, hla­so­val by ta­ké pro­ti mi­lio­nář­ské dáv­ce a po­sta­vil by se i pro­ti způ­so­bu, „ja­k ým se vy­tá­hlo do po­le s agi­tač­ní houf­ni­cí“.37 Na dal­ším za­se­dá­ní vlá­dy 7. zá­ř í 1947 při­šli ná­rod­ní so­cia­lis­té s kom­pro­mis­ním ná­vr­hem. Pe­t r Zen­kl uznal, že je po­t ře­ba pod­po­ř it ze­mě­děl­ce šes­ti a půl mi­liar­da­mi ko­r un, na­vrhl však tu­to část­k u za­jis­tit z pro­střed­k ů běž­né­ho roz­po­č­t u. Po­dle je­ho pro­poč­t ů to vý­no­sy z da­ní z pod­ni­ka­tel­ské čin­nos­ti umož­ňo­va­ly. Ko­mu­nis­té ten­ Vá­c­lav KRÁL (ed.), Ces­tou k Úno­r u, dok. 47, s. 205. Cit. dle Ka­rel KAP­LAN, Pět ka­pi­tol o úno­r u, s. 211. 36 Ru­d é prá­vo, roč. XXVII, č. 205, 3. 9. 1947, s. 1. 37 Cit. dle Vá­c­lav VEBER, Osu­d o­vé úno­ro­vé dny, s. 133; Pro­kop DRTINA, Če­s­k o­slo­ven­sko můj osud. II/2, s. 367. 34 35

290

|

K A P I T O L A J E D E N Á C TÁ

to návrh od­mí­tli a za­ča­li svůj ná­tlak ješ­tě ví­ce stup­ňo­vat. Svo­lá­va­li sjez­dy růz­ných ji­mi ovlá­da­ných spo­le­čen­ských or­ga­ni­za­cí, kte­ré za­ča­ly vy­stu­po­vat s ra­di­kál­ní­mi po­ža­dav­ky na očis­t u po­li­tic­kých stran od sil tzv. re­ak­ce. Drti­na to ve svých vzpo­ mín­kách ko­men­to­val: „To se do­sud ne­sta­lo, aby čle­no­vé vlá­dy jed­né stra­ny by­li vy­sta­ve­ni čle­ny vlá­dy dru­hé stra­ny na pra­nýř pro své hla­so­vá­ní ve vlá­dě ta­ko­v ým způ­so­bem, že se to rov­na­lo výz­vě k lyn­čo­vá­ní.“38 Prá­vě Drti­na na schů­zi vlá­dy 9. zá­ří 1947 před­ne­sl návrh, aby vlá­da od­sou­di­la způ­sob, ja­kým o hla­so­vá­ní o mi­lio­nář­ské dáv­ce psa­lo Ru­dé prá­vo.39 Ke spo­r u o mi­lio­nář­skou dáv­k u se Pro­kop Drti­na ve­řej­ně vy­já­d řil 8. zá­ř í 1947 před ně­ko­li­ka ti­sí­ci po­slu­cha­čů na ná­měs­tí v Te­pli­cích-Ša­no­vě u pří­le­ži­tos­ti kraj­ské­ ho sjez­du ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­ké stra­ny. Ve svém pro­je­v u vy­svě­t­lil, že tvr­ze­ní ko­mu­ nis­t ů o 35 000 mi­lio­ná­ř ích se ne­za­klá­dá na prav­dě. Pro­zra­dil ta­ké, že mi­nis­t r fi­nan­ cí Ja­ro­mír Do­lan­ský sám před­po­klá­dal, že aby dáv­ka mě­la pa­t ­ř ič­ný vý­nos, mu­sel by být po­sti­žen ma­je­tek již v hod­no­tě 400 000 ko­r un. Tzv. mi­lio­nář­ská dáv­ka by tak po­sti­hla vět­ši­nu ze­mě­děl­ců, živ­nost­ní­ky, ob­chod­ní­ky, pří­sluš­ní­ky svo­bod­ných po­vo­lá­ní a kaž­dé­ho za­měst­nan­ce, kte­r ý má vět­ší ro­din­ný do­mek. Ne­po­sti­hla by te­dy jen sku­teč­né mi­lio­ná­ře, ale i drob­né střa­da­te­le a vy­vo­la­la by opráv­ně­nou ne­dů­vě­ ru ve­řej­nos­ti v účel­nost ús­por. Drti­na ta­ké zdů­raz­nil, že ná­rod­ní so­cia­lis­té od­mí­ta­jí dal­ší kon­f is­ka­ci ma­jet­k u a tr­va­jí na do­hod­nu­tém vlád­ním pro­gra­mu. Pro­hlá­sil, že ná­rod­ní so­cia­lis­té ne­mo­hou ustou­pit „te­ro­ris­tic­ké de­ma­go­gii“ po­uží­va­né ko­mu­nis­ty.40 V at­mo­s­fé­ře vr­cho­lí­cí­ho bo­je o mi­lio­nář­skou dáv­k u uza­v­ře­li ko­mu­nis­té 11. zá­ř í 1947 do­ho­du o po­li­tic­ké spo­lu­prá­ci s ve­de­ním so­ci­ál­ně­de­mo­k ra­tic­ké stra­ny. Za KSČ ten­to pakt po­de­psa­li Kle­ment Gottwald, Ru­dolf Slán­ský a Vá­c­lav Ko­pec­k ý, za so­ciál­­ní de­mo­k ra­ty pak Zde­něk Fie­rlin­ger, Fran­ti­šek Ty­meš a Bla­žej Vi­lím. So­ci­ál­ní de­mo­k ra­cie mě­la pod­po­řit KSČ v otáz­ce mi­lio­nář­ské dáv­ky a před­po­klá­dal se i spo­ leč­ný po­stup při jed­ná­ních o no­vé ústa­vě.41 Do­ho­du ta­ké pro­vá­ze­la výz­va k ob­no­ve­ní so­cia­lis­tic­ké­ho blo­k u a je­jí sig­na­tá­ř i ape­lo­va­li na ná­rod­ní so­cia­lis­t y, aby se při­da­li. Když se o uza­v­ře­ném pak­t u Drti­na do­zvě­děl, nej­pr­ve to­mu ne­ch­těl vě­ř it a byl tou­to udá­los­tí hod­ně pře­kva­pen. Dne 12. zá­ř í 1947 se kvů­li té­to udá­los­ti usku­teč­ ni­la mi­mo­řád­ná schů­ze před­sed­nic­t va a po­sla­nec­ké­ho klu­bu ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­ké stra­ny. Drti­na byl po­vě­řen na­psá­ním člán­k u pro Svo­bod­né slo­vo, kte­r ý by vy­já­ dřil stra­nic­ké sta­no­vi­s­ko k prá­vě uza­v ­ře­né­mu pak­t u me­zi KSČ a so­ci­ál­ní de­mo­ kra­cií. Ve svém ko­men­tá­ř i na­ko­nec Drti­na os­t ­ře kri­ti­zo­val po­stup stran, kte­ré se tak­to se­pa­rát­ně do­ho­dly, aniž jed­na­ly s os­tat­ní­mi part­ne­r y v Ná­rod­ní fron­tě. KSČ a so­ci­ál­ní de­mo­k ra­cie tím zpo­chyb­ni­ly ideu so­cia­lis­tic­ké­ho blo­k u tří če­s­kých stran a za­sa­di­ly „váž­nou trh­li­nu i myš­len­ce Ná­rod­ní fron­t y“.42 Drti­na zdů­raz­nil, že by k ně­če­mu ta­ko­vé­mu ne­mě­lo do­chá­zet v do­bě, kdy se jed­ná o pl­ně­ní dvou­le­té­ho plá­ nu a o vy­pra­co­vá­ní no­vé ústa­v y. Ko­mu­nis­té za­řa­di­li mi­lio­nář­skou dáv­k u zno­v u na po­řad jed­ná­ní vlá­dy 21. zá­ř í 1947, kdy se jim po­da­ř i­lo za po­mo­ci so­ci­ál­ních de­mo­k ra­t ů re­vo­ko­vat pů­vod­ní Pro­kop DRTINA, Če­s­k o­slo­ven­sko můj osud. II/2, s. 365. Vá­c­lav KRÁL (ed.), Ces­tou k Úno­r u, dok. 60, s. 239. 40 Svo­b od­né slo­vo, roč. III, 9. 9. 1947, s. 1. 41 Spo­leč­né ko­mu­n i­ké před­sta­v i­t e­lů Ko­mu­n is­t ic­ké stra­ny Če­s­ko­slo­ven­ska a Čs. so­ci­á l­n í de­mo­k ra­cie. Ru­d é prá­vo, roč. XXVII, č. 213, 12. 9. 1947, s. 1. 42 Cit. dle Pro­kop DRTINA, Če­s­k o­slo­ven­sko můj osud. II/2, s. 379. 38 39

V   Z Á ­P A ­S E O   D E ­M O ­K R A ­T I C ­K É Č E ­S ­K O ­S L O ­V E N ­S K O

| 291

r­ oz­hod­nu­tí. Mi­lio­nář­ská dáv­ka tak by­la schvá­le­na a ne­ko­mu­nis­tic­ké stra­ny utr­ pě­ly dal­ší po­ráž­k u. Do­ho­da z 11. zá­ř í ov­šem zá­ro­veň uryc­hli­la sí­lí­cí roz­kol uvnitř so­ciál­­ně­­de­mo­k ra­tic­ké stra­ny, ne­boť by­la ujed­ná­na taj­ně me­zi Zdeň­kem Fie­rlin­ge­ rem a Kle­men­tem Gottwal­dem. Fie­rlin­ger při­tom obrat­ným ma­né­vrem zí­s­kal pod­pis Bla­že­je Vi­lí­ma a ná­sled­ně po­sta­vil Fran­tiš­ka Ty­me­še a ce­lou so­ci­ál­ně­de­mo­k ra­tic­ kou stra­nu před ho­to­vou věc. Mluv­čí pra­vé­ho kří­dla té­to stra­ny Vá­c­lav Ma­jer pro­ti uza­v­ře­né­mu pak­t u ráz­ně vy­stu­po­val a na pro­test po­dal 12. zá­ř í 1947 mi­ni­s­ter­skou de­mi­si, kte­rou však pre­zi­dent Be­neš od­mí­tl při­jmout. Ta­ké Bo­hu­mil Lauš­man ne­byl pře­dem o chys­ta­né do­ho­dě s KSČ in­for­mo­ván, o čemž ta­ké osob­ně ujis­til Pro­ko­pa Drti­nu při své ná­vště­vě na mi­ni­s­ter­stvu spra­ve­dl­nos­ti. Chtěl, aby se o je­ho po­sto­ji do­zvě­děl Pe­t r Zen­kl, a po­t vrdil, že pro­ti vzni­klé si­t ua­ci již pod­ni­ká pa­t ­ř ič­né kro­ky. Z to­ho dů­vo­du oče­ká­val ve­li­ký vni­t ­ro­stra­nic­ký boj.43 Ve stej­né do­bě do­šlo ta­ké k dů­věr­ným roz­ho­vo­r ům ná­rod­ních so­cia­lis­t ů s li­do­ vou stra­nou. Dne 22. zá­ř í 1947 in­for­mo­val Hu­bert Rip­ka na za­se­dá­ní ústřed­ní­ho vý­bo­r u ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­ké stra­ny, že by­lo do­sa­že­no do­ho­dy tý­ka­jí­cí se vzá­jem­né pod­po­r y me­zi tě­mi­to dvě­ma sub­jek­t y a ta­ké vý­mě­ny in­for­ma­cí o po­mě­rech v SNB, ar­má­dě apod. Jak ná­rod­ním so­cia­lis­t ům, tak i li­dov­cům šlo o to, aby boj o ven­kov de­f i­ni­tiv­ně ne­v y­h rá­li ko­mu­nis­té. Prá­vě v tom spo­čí­val je­jich spo­leč­ný zá­jem. Obě stra­ny si by­ly ta­ké vě­do­my, že prá­vě vo­li­či na ven­ko­vě vý­raz­ným způ­so­bem ovliv­ ni­li vo­leb­ní vý­sle­dek na ja­ře 1946. Do­ho­dly se pro­to, že bu­dou za­stá­vat stej­né sta­ no­vi­sk ­ o v otáz­ce úhra­dy ze­mě­děl­cům, li­dov­ci na­víc při­slí­bi­li, že se ne­po­sta­ví pro­ti ná­rod­ním so­cia­lis­t ům v otáz­ce ve­řej­ných za­měst­nan­ců.44 Prá­vě v zá­ř í 1947 vlá­da pro­jed­ná­va­la z pod­ně­t u ná­rod­ních so­cia­lis­t ů dlou­ho­do­bý pro­blém níz­kých pla­t ů ve­řej­ných za­měst­nan­ců. By­la usta­ve­na mi­ni­s­ter­ská ko­mi­se slo­že­ná ze zá­stup­ců všech po­li­tic­kých stran, jež mě­la při­pra­vit zá­sa­dy pro­za­tím­ní pla­to­vé úpra­v y. Do če­la té­to ko­mi­se byl po­sta­ven mi­nis­t r vni­t ra a před­se­da per­so­ nál­ní­ho ko­mi­té­t u Vá­c­lav No­sek, za ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­kou stra­nu byl de­le­go­ván Pro­ kop Drti­na. Dal­ší­mi čle­ny se sta­li li­do­vec Adolf Pro­cház­ka, slo­ven­ský de­mo­k rat Ján Lich­ner, so­ci­ál­ní de­mo­k rat Vá­c­lav Ma­jer a ko­mu­nis­ta Vi­liam Ši­ro­ký. K úpra­vě pla­t ů stát­ních a ve­řej­ných za­měst­nan­ců se Pro­kop Drti­na vy­já­d řil 17. zá­ř í 1947 ve svém pro­je­v u na ma­ni­fes­ta­ci v praž­ské Lu­cer­ně. Zdů­raz­nil, že se stát mu­sí po­sta­rat o ná­le­ ži­té exi­s­tenč­ní za­bez­pe­če­ní svých za­měst­nan­ců.45 Otáz­ka pla­t ů ve­řej­ných za­měst­ nan­ců se na­ko­nec sta­la před­mě­tem vel­ké­ho po­li­tic­ké­ho spo­r u na za­čát­k u ro­k u 1948. V prů­bě­hu kam­pa­ně za mi­lio­nář­skou dáv­k u do­šlo 10. zá­ř í 1947 k udá­los­ti, kte­rá výz­nam­ně ovliv­ni­la kli­ma v ze­mi a ce­lý po­li­tic­ký vý­voj až do úno­ra 1948.46 Bě­hem do­po­le­d­ne byl do­r u­čen poš­tou na ústřed­ní se­k re­ta­ri­át ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­ké stra­ny ba­lí­ček pro ná­měst­ka před­se­dy vlá­dy Pe­t ra Zen­kla. Mě­lo se jed­nat o zá­sil­k u s par­fé­ my, což by­lo ve­li­ce po­de­zře­lé, pro­to­že Zen­kl si žád­né vo­ňav­ky ne­ob­jed­nal. Za­ba­le­ná kra­bič­ka nic­mé­ně pu­to­va­la dál na Úřad před­sed­nic­t va vlá­dy, do Zen­klo­va se­k re­ta­ K to­mu ze­jmé­na Ji­ř í ŠOLC, Útě­k y a ná­vra­t y Bo­hu­mi­la Lauš­ma­na, s. 162. Vá­c­lav KRÁL (ed.), Ces­tou k Úno­r u, dok. 65, s. 251. 45 Svo­b od­né slo­vo, roč. III, č. 218, 18. 9. 1947, s. 1. Text Drti­no­va pro­je­v u viz NA, f. 100/1, sv. 23, a. j. 154, záz­nam o ve­řej­ném pro­je­v u Čs. stra­ny ná­rod­ně so­cia­lis­t ic­ké k stát­n ím a ve­řej­ným za­měst­nan­cům, 17. 9. 1947. 46 K pří­pa­du kra­bič­ko­vé­ho aten­t á­t u viz zejm. Zo­r a DVOŘÁKOVÁ, Smrt pro tři mi­nis­t ry. Tře­bíč 2000. Srov. též Ka­rel KAP­LAN, Pět ka­pi­tol o úno­r u, s. 119  –124; AÚSD, f. H. Rip­ka, k. 35, a. č. 1414, zprá­va o po­k u­su o aten­t át na Pro­ko­pa Drti­nu. 43

44

292

|

K A P I T O L A J E D E N Á C TÁ

ri­á­t u. Ve­li­ce po­dob­ná zá­sil­ka by­la ad­re­so­vá­na Pro­ko­pu Drti­no­vi, jež by­la do­r u­če­ na ran­ní poš­tou na mi­ni­s­ter­stvo spra­ve­dl­nos­ti. Ba­lí­ček pře­vzal zří­ze­nec Bo­hu­mil Šin­dler a ode­vzdal jej osob­ní­mu ta­jem­ní­ko­vi Pro­ko­pa Drti­ny Ja­ro­sla­v u Čme­lí­ko­vi. To­mu se údaj­ná kra­bič­ka s par­fé­my zdá­la ta­ké vel­mi po­de­zře­lá, přes­to se ji po­k u­sil ote­vřít. Při nadzve­dá­vá­ní víč­ka ucí­til od­por a zjis­til, že ví­ko kra­bič­ky je za­jiš­tě­no pro­váz­kem. Uvnitř za­hlé­dl dva zvláštní vá­leč­ky a na­pa­dlo jej, že se jed­ná o ná­lož s dy­na­mi­tem. Ta­ké Drti­no­vě se­k re­tář­ce Gus­ta­vě Mu­ro­ňo­vé při­pa­da­la kra­bič­ka vel­ mi po­de­zře­lá. Vzhle­dem k těm­to okol­nos­tem zří­ze­nec Šin­dler ra­dě­ji po­div­ný ba­lí­ ček od­ne­sl do al­tá­nu v za­h ra­dě mi­ni­s­ter­stva spra­ve­dl­nos­ti. Drti­na byl v té do­bě na jed­ná­ní ko­mi­se pro úpra­v u pla­t ů ve­řej­ných za­měst­nan­ců, a tak by­lo na mi­ni­s­ter­stvu roz­hod­nu­to vy­čkat na je­ho pří­jezd, aby sám roz­ho­dl, jak dál po­stu­po­vat. Když Pro­kop Drti­na od­po­le­d­ne do­ra­zil do své­ho úřa­du a do­zvě­děl se o ta­jem­né zá­sil­ce, vy­dal po­kyn, aby by­la za­vo­lá­na po­li­cie. Bez­peč­nost­ní or­gá­ny již před­tím zne­škod­ni­ly pe­kel­ný stroj ur­če­ný pro Pe­t ra Zen­kla a na poš­tov­ním úřa­dě v Pra­ze‑Stře­šo­vi­cích za­d r­že­ly iden­tic­kou zá­sil­k u ad­re­so­va­nou mi­nis­t ­ro­vi za­h ra­ni­čí Ja­nu Ma­sa­r y­ko­vi. Ko­lem sed­mé ho­di­ny ve­čer za­jis­ti­li při­vo­la­ní po­li­cej­ní py­ro­tech­ni­ci i Drti­no­v u „kra­bič­k u s par­fé­my“. Jed­not­li­vé ka­ze­t y v so­bě skrý­va­ly roz­buš­ky s vel­ kou dáv­kou tri­to­lu. Sho­dou šťast­ných okol­nos­tí a ze­jmé­na dí­ky opa­t r­né­mu po­stu­pu Zen­klo­v ých a Drti­no­v ých úřed­ní­k ů ne­byl ten­to po­kus o troj­ná­sob­ný aten­tát úspěš­ný, k žád­né­mu vý­bu­chu ne­do­šlo.47 Když by­la vý­buš­ni­na do­da­teč­ně vy­zkou­še­na, zjis­ti­ lo se, že mě­la sí­lu při­bliž­ně dvou ruč­ních gra­ná­t ů. V dů­sled­k u vý­bu­chu tak mo­hlo do­jít mi­ni­mál­ně k váž­né­mu zra­ně­ní vše­ho osa­zen­stva kan­ce­lá­ře, v níž by kra­bič­ ka by­la ote­vře­na. Na dru­hé stra­ně ce­lé za­ř í­ze­ní by­lo pro­ve­de­no vel­mi di­le­tant­sky, tak­že k ak­ti­va­ci roz­nět­ky mo­hlo do­jít jen při oprav­du vel­mi ne­opa­t r­ném za­chá­ze­ní. V ná­sle­du­jí­cích dnech po­drob­ně re­fe­ro­val o ne­ví­da­ném po­k u­su o ví­ce­ná­sob­ný mi­ni­s­ter­ský aten­tát den­ní tisk. Dne 11. zá­ř í 1947 in­for­mo­val, že při py­ro­tech­nic­ké zkouš­ce ba­líč­k ů by­lo zjiš­tě­no, „že po obou del­ších stra­nách dře­vě­né kra­bič­k y jsou ulo­že­ny dvě sto­gra­mo­vé oblé ná­lož­k y tri­to­lu, opa­t­ře­né v lůž­ku roz­buš­kou. Roz­buš­ka by­la opa­t­ře­na roz­ně­co­va­dlem, kte­ré by­lo spo­je­no mo­tou­zem s ví­kem kra­bi­ce, tak­že při ote­vře­ní by ce­lá ná­lož ex­plo­do­va­la. Zá­sil­ka by­la od­es­lá­na z poš­tov­ní­ho úřa­du v Pra­ze II, Os­tr­ ov­ní uli­ce…“48 De­ník Ru­dé prá­vo si­ce ta­ké uve­řej­nil úřed­ní zprá­v u ČTK, ale do­pl­nil ji o nad­pis Pro­vo­ka­ce a ve svém do­slo­v u po­zna­me­nal: „Na prv­ní po­hled jde o pro­vo­ka­ci pro­ti­stát­ních ži­vlů, prů­hled­né ten­den­ce, o čemž svěd­čí po­de­ zře­lé prů­vod­ní okol­nos­ti.“49 Ko­mu­nis­tic­ká stra­na od po­čát­ku zpo­chyb­ňo­va­la zá­važ­nost ce­lé­ho pří­pa­du a na­zna­ čo­va­la, že se jed­ná o pro­vo­ka­ci. Ge­ne­rál­ní ta­jem­ník KSČ Ru­dolf Slán­ský se ke kra­bič­ ko­vé­mu aten­tá­t u vy­já­dřil 11. zá­ří 1947 na schů­zi v Lu­cer­ně. Upo­zor­nil na „po­de­zře­lé okol­nos­ti“ pří­pa­du, kte­r ý ozna­čil za aten­tát na služ­ky a se­k re­tá­ře. Kra­bič­ko­vá afé­ra mě­la po­dle je­ho ná­zo­r u od­vést po­zor­nost od bo­je za mi­lio­nář­skou dáv­k u a po­pu­dit Pro­kop DRTINA, Če­s­k o­slo­ven­sko můj osud. II/2, s. 369  –370; Zo­ra DVOŘÁKOVÁ, Smrt pro tři mi­nis­t ry, s. 17–18. Srov. též ABS, f. Ústřed­na Stát­n í bez­peč­nos­t i (dá­le jen f. 305), a. č. 305-450-4, zprá­va dů­věr­n í­ka mi­n i­s­ter­stva vni­t ra č. D/5/K, 10. 9. 1947. 48 Úřed­n í zprá­va o aten­t á­t u. Svo­b od­né slo­vo, roč. III, č. 212, 11. 9. 1947, s. 1; stej­n á ofi­ci­á l­n í zprá­va ČTK by­la té­hož dne uve­řej­ně­na ta­ké v Ná­rod­ním osvo­bo­ze­ní, Obra­ně li­du, Prá­ci, Ru­dém prá­v u, Prá­v u li­du, Li­do­ vé de­mo­k ra­cii atd. De­n í­k y tu­též zprá­v u otis­k ly i ná­sle­du­jí­cí den, při­čemž ji do­pl­n i­ly o dal­ší in­for­ma­ce. 49 Pro­vo­k a­ce. Ru­d é prá­vo, roč. XXVII, č. 212, 11. 9. 1947, s. 1. 47

V   Z Á ­P A ­S E O   D E ­M O ­K R A ­T I C ­K É Č E ­S ­K O ­S L O ­V E N ­S K O

| 293

Obálka krabičky s výbušninou adresovanou ministru Drtinovi Zdroj: archiv autora

ve­řej­nost pro­ti KSČ. V po­dob­ném du­chu psa­lo ná­sle­du­jí­cí den Ru­dé prá­vo. Ná­rod­ ně­so­cia­lis­tic­ké Svo­bod­né slo­vo na­o­pak po­zna­me­na­lo: „Ať je vý­sle­dek še­t­ře­ní ja­k ý­ ko­liv, zůs­tá­vá fak­tem, že aten­tát měl po­stih­nout oso­by, kte­ré v po­sled­ních dnech by­ly po­sta­ve­ny na pra­nýř ne­ná­vist­nou kam­pa­ní. My­sl aten­tát­ní­ko­va ne­bo je­ho fan­ta­zie by­la ří­ze­na pod­ně­t y tou­to kam­pa­ní ži­ve­ný­mi.“50 Stej­né hod­no­ce­ní za­u­jal ná­sled­ně po­sla­nec­ký klub ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­ké stra­ny, kte­r ý aten­tát od­sou­dil a ozna­čil jej za dů­sle­dek ne­bý­va­lé­ho roz­či­lo­vá­ní a agi­tač­ních me­tod po­sled­ních týd­nů.51 Ta­ké Pro­kop Drti­na, plá­no­va­ná oběť aten­tá­t u, se k to­mu­to pří­pa­du ve­řej­ně vy­já­ dřil ob­dob­ným způ­so­bem a pří­mo za­re­a­go­val na před­cho­zí vy­stou­pe­ní Ru­dol­fa Slán­ ské­ho. Ve svém pro­je­v u v Mni­cho­vě Hra­diš­ti se Drti­na po­zas­ta­vil nad ta­ko­v ý­mi vý­ro­ky a po­lo­žil otáz­k u, zda je pří­pad­ný aten­tát na se­k re­tá­ře a služ­ky ně­co mé­ně za­vr­že­ní­hod­né­ho než útok na čle­ny vlá­dy. Ta­ko­v ý vý­rok je na­víc vel­mi přek­va­pi­v ý u před­sta­vi­te­le stra­ny, jež se po­va­ž u­je za je­di­né­ho ochrán­ce so­ci­ál­ně sla­bých ob­ča­ nů. Pro­kop Drti­na dá­le pro­hlá­sil: „Ne­vím, kdo je vi­nen. Vě­řím, že ne­ní vin­na ko­mu­ nis­tic­ká stra­na, ale ta­to stra­na ne­se od­po­věd­nost za to, že se ta­ko­v ým způ­so­bem za­ča­lo o mi­nis­trech psát a uka­zo­vat na ně prstem. Chci vás ujis­tit, že se semk­ne­me do­hro­ma­dy ješ­tě ví­ce a že žád­né­mu ná­si­lí ne­ustou­pí­me… Boj o podsta­tu sa­mé de­mo­ kra­cie vchá­zí v těch­to dnech do no­vé­ho sta­dia…“52 Krát­ce po aten­tá­t u na­bí­dlo opět mi­ni­s­ter­stvo vni­t ra Pro­ko­pu Drti­no­vi po­li­cej­ ní ochra­nu ve for­mě „jed­no­ho až dvou ci­vil­ních or­gá­nů stát­ní bez­peč­nos­ti“, což mi­nis­tr spra­ve­dl­nos­ti stej­ně ja­ko v mi­nu­los­ti od­mí­tl.53 Když stej­nou na­bíd­ku ob­dr­žel Pe­t r Zen­kl, rov­něž o ni žád­ný zá­jem ne­pro­je­vil.54 Drti­na me­zi­tím ob­dr­žel řa­du bla­ ho­přá­ní k to­mu, jak šťast­ně vy­vá­zl z ne­dáv­né­ho po­k u­su o aten­tát. Me­zi gra­t u­lan­t y Cit. dle Pro­kop DRTINA, Če­s­k o­slo­ven­sko můj osud. II/2, s. 371–372. Viz Ota HORA, Svě­dec­t ví o pu­či II, s. 49. 52 Cit. dle Ota HOLUB, Smrt ze zá­lo­hy. Pra­h a 1978, s. 223. 53 NA, f. P. Drti­n a, k. 24, sign. 7-36-2-1, ochra­n a ústav­n ích či­n i­t e­lů, 13. 9. 1947. K to­mu srov. Pro­kop DRTI­ NA, Če­s­k o­slo­ven­sko můj osud. II/2, s. 373. 54 Jož­k a PEJSKAR (ed.), Praž­ský pri­m á­tor, s. 60. 50 51

294

|

K A P I T O L A J E D E N Á C TÁ

Krabička s výbušninou doručená 10. září 1947 třem ministrům Zdroj: archiv autora

byl i pre­zi­dent Edvard Be­neš, je­ho kanc­léř Ja­ro­mír Smut­ný, Jan Jí­na či ing. Vá­c­lav Ma­ria Ha­vel. Sym­pa­tie Drti­no­vi pro­je­vi­la ta­ké řa­da je­ho po­li­tic­kých spo­lu­pra­cov­ ní­k ů, přá­tel i zce­la ne­z­ná­mých ob­ča­nů.55 Dne 13. zá­ř í 1947 při­jal pre­zi­dent Be­neš Pro­ko­pa Drti­nu spo­lu s Hu­ber­tem Rip­ kou na osob­ní au­dien­ci ve svém by­tě na Praž­ském hra­dě. Drti­na se před­tím s Be­ne­ šem na­po­sle­dy se­t­kal ješ­tě před je­ho čer­ven­co­vou mr­t ­vi­cí, a tak byl pro něj ten­to roz­ho­vor vel­kým šo­kem. Pre­zi­dent se chví­le­mi ve­li­ce ob­tíž­ně vy­ja­d ­řo­val a pro­pa­dal prud­kým změ­nám ná­lad, leh­ce se vzru­šo­val a roz­či­lo­val. Přes­to byl po­dle Drti­ny stá­le in­te­lek­t u­ál­ně pl­ně na vý­ši a zdá­lo se, že do­sud ne­ztra­til nic ze své­ho bys­t ré­ho úsud­k u. Po­dle to­ho, co Be­neš ří­kal, by­lo zřej­mé, že se na po­li­tic­kou si­t ua­ci dí­val stej­ně ja­ko Drti­na a Rip­ka. Po­klá­dal ji za ve­li­ce váž­nou a vy­bí­zel k vel­ké ostra­ži­tos­ti pro­ti sklo­nům KSČ k to­ta­li­tě. Od­sou­dil mi­lio­nář­skou dáv­k u a vy­já­d řil se s ne­skrý­ va­ným od­po­rem a po­h r­dá­ním o svém něk­dej­ším pří­te­li Zdeň­k u Fie­rlin­ge­ro­vi. Plně schva­lo­val sna­hy o vy­tvo­ře­ní šir­ší­ho spo­je­nec­tví ne­ko­mu­nis­tic­kých sil v ze­mi. Be­neš pů­so­bil doj­mem, „že jas­ně již s ko­mu­nis­t y zúč­to­val i s Gottwal­dem a že se mů­že­me spo­leh­nout, že v pří­pa­dě kon­f lik­tu, kte­r ý by do­šel až k ně­mu, bu­de přes svou ne­moc pev­ný a roz­hod­ný“.56 Vzhle­dem k pre­zi­den­to­v u zhor­še­né­mu sta­v u se ná­rod­ní so­cia­lis­té roz­ho­dli, že je tře­ba Be­ne­še še­t ­ř it, a tak hle­da­li na Hra­dě ná­h rad­ní kon­takt, je­hož by by­lo mož­né kdy­ko­liv vy­užít. Kanc­lé­ř i Smut­né­mu úpl­ně ne­dů­vě­řo­va­li, pro­to­že po vál­ce vstou­pil do so­ci­ál­ně­de­mo­k ra­tic­ké stra­ny. Za­jiš­tě­ním ne­ofi­ci­ál­ní­ho spo­je­ní s pre­zi­den­to­v ým oko­lím byl po­vě­řen Pro­kop Drti­na, kte­r ý k to­mu měl nej­lep­ší před­po­kla­dy. Drti­na se obrá­til na pre­zi­den­to­v u choť Ha­nu Be­ne­šo­vou, kte­rá tu­to žá­dost bez vá­há­ní při­ja­la. Při ná­sle­du­jí­cích roz­ho­vo­rech Ha­na Be­ne­šo­vá Pro­ko­pa Drti­nu ote­vře­ně va­ro­va­la, že man­že­lův zdra­vot­ní stav je ve sku­teč­nos­ti vel­mi váž­ný. O tom se ta­ké Drti­na mo­hl Ta­to bla­ho­přá­n í a pro­je­v y sym­pa­t ií jsou ulo­že­ny v NA, f. P. Drti­na, k. 14, sign. 7-2-1. Pro­kop DRTINA, Če­s­k o­slo­ven­sko můj osud. II/2, s. 385. K to­mu­to se­t ­ká­n í srov. též Hu­bert RIPKA, Úno­ ro­vá tra­gé­die, s. 105–106. 55

56

V   Z Á ­P A ­S E O   D E ­M O ­K R A ­T I C ­K É Č E ­S ­K O ­S L O ­V E N ­S K O

| 295

hned vzá­pě­tí pře­svěd­čit při krát­ké au­dien­ci u pre­zi­den­ta.57 Je zvláštní, že ač­ko­liv na pod­zim 1947 ná­rod­ní so­cia­lis­té my­s­le­li na bu­do­vá­ní ne­for­mál­ních in­for­mač­ních ka­ná­lů a do­mlu­vi­li si pří­mé spo­je­ní s pre­zi­den­to­vou man­žel­kou, v prů­bě­hu vlád­ní kri­ze v úno­r u 1948 je­ho vy­u­ži­tí v podsta­tě se­lha­lo. Po­li­cej­ní vy­še­t ­řo­vá­ní kra­bič­ko­vé­ho aten­tá­t u by­lo za­há­je­no ve vel­kém a efektním sty­lu. Do ak­ce by­ly údaj­ně na­sa­ze­ny čty­ři stov­ky po­li­cis­t ů a ve­řej­nost by­la pro­střed­ nic­t vím ti­sk ­ u zá­so­be­na kaž­dou zjiš­tě­nou ma­lič­kos­tí. Vy­še­t ­řo­va­te­lé zjis­ti­li po­do­bu mu­že, kte­r ý ba­líč­ky po­dal na poš­tov­ním úřa­dě v Os­t ­rov­ní uli­ci v Pra­ze, a na tom­to zá­kla­dě pak za­ča­lo ma­so­vé pá­t ­rá­ní. Bez­peč­nost na­ko­nec do­šla k zá­vě­r u, že vý­rob­ cem kra­bi­ček byl vr­šo­vic­ký obuv­ník Sta­ni­slav Pi­lař, kte­r ý údaj­ně zho­to­vil ně­ko­lik de­sí­tek úpl­ně stej­ných dře­vě­ných ka­zet. Mi­ni­s­ter­stvo vni­t ra vy­psa­lo půl­mi­lio­no­vou od­mě­nu, kte­rá mě­la být vy­pla­ce­na to­mu, kdo by svým upo­zor­ně­ním uve­dl po­li­cii na sto­pu ne­bo ji­nak při­spěl k do­pa­de­ní pa­cha­te­le ne­úspěš­né­ho aten­tá­t u. Svou od­mě­nu ve vý­ši sto ti­síc ko­r un vy­psa­la ta­ké ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­ká stra­na. Dne 15. zá­ř í 1947 na­šli ry­bá­ř i v jed­né vl­tav­ské tů­ni v Bra­ní­k u ba­lí­ček, kte­r ý ob­sa­ho­val ně­ko­lik ná­lo­ží TNT, zá­pal­ní­ky a zá­pal­né šňů­r y. Po­dle od­bor­né­ho po­sud­ ku se jed­na­lo o to­tož­nou třa­s­ka­vi­nu, kte­rou ob­sa­ho­val pe­kel­ný stroj v kra­bič­kách. Od­ha­do­va­lo se, že se ba­lí­ček na­chá­zel ve vo­dě ma­xi­mál­ně tři dny. Po­li­cie ta­ké s vel­ kou slá­vou ozná­mi­la výsledky svého pátrání, že fik­tiv­ní fir­ma a ad­re­sa ode­sí­la­te­le ba­líč­k ů (par­f u­me­rie K. Ma­lý/Ma­lá) ne­jsou zce­la vy­myš­le­né a že v Pra­ze dří­ve exi­ s­to­va­lo my­dl­ář­ství Anny Ma­lé. V ki­nech se pro­mí­tal do­k u­men­tár­ní film uka­z u­jí­cí do­lič­né před­mě­t y a po­drob­ně po­pi­su­jí­cí okol­nos­ti ne­úspěš­né­ho aten­tá­t u. Film měl po­slou­žit k to­mu, aby se pří­pad­ní svěd­ci roz­po­m ­ně­li na dů­le­ži­té sku­teč­nos­ti a sdě­li­li je bez­peč­nost­ním or­gá­nům. Od 20. zá­ř í 1947 se však již no­vá zjiš­tě­ní ne­ob­je­vo­va­la a po­li­cie se pak k pří­pa­du pře­sta­la vy­ja­d ­řo­vat. Drti­no­vo oče­ká­vá­ní, že po­li­cej­ní še­t ­ře­ní po­ve­de ke zdár­né­mu kon­ci, ry­chle sláb­ lo. Je­ho dů­vě­ra v bra­nic­kou sto­pu „by­la ne­jen pod­lo­me­na cho­vá­ním ko­mu­nis­tic­k ých po­li­ti­ků i psa­ním je­jich no­vin, ale sta­la se … ny­ní pří­mo po­de­zře­lá, že je to sto­pa ne­pra­vá, po­li­cií ne­bo ně­k ým nad ní zá­měr­ně zkon­stru­o­va­ná za tím úče­lem, aby ce­lé vy­še­t­řo­vá­ní uvá­zlo. Čím dál tím ví­ce vzrůs­ta­lo na­še po­de­zře­ní, že je vy­še­t­řo­ vá­ní zá­měr­ně ří­ze­no do sle­pé ulič­k y a že po­li­cie roz­ho­dla svou údaj­nou sto­pu uto­ pit v bah­ně bra­nic­k ých vl­tav­ských tů­ní.“58 Ta­ké je­ho pří­tel, nej­v yš­ší stát­ní zá­stup­ce Ja­ro­slav Drá­bek, v hod­no­věr­nost bra­nic­ké­ho ná­le­z u ne­vě­řil, ne­boť „by­lo zjiš­tě­no, že ře­če­ná tůň je ně­ko­lik me­trů hlu­bo­ká, a li­dé, kte­ří do­mně­lé třa­s­ka­vi­ny vy­lo­vi­li, ne­do­ ve­dli vy­svě­t­lit, jak to v tak hlu­bo­ké a špi­na­vé vo­dě pro­ve­dli. Ná­pad­né by­lo, že po­li­cie ne­pře­stá­va­la tvrdit, že skříň­k y by­ly vy­ro­be­ny v Pra­ze a že vý­rob­ce je znám. Ta­ké jsme už vě­dě­li, že Pi­la­řo­v y kra­bi­ce se od kra­bic s pe­kel­ný­mi stro­ji znač­ně li­ši­ly.“59 Dne 25. zá­ř í 1947 vy­dal klub ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­kých po­slan­ců us­ne­se­ní, v němž kon­sta­to­val, že vy­še­t­řo­vá­ní po­ku­su o aten­tát po­stu­pu­je vel­mi po­ma­lu, a ulo­žil čle­nům bez­peč­nost­ní­ho vý­bo­r u, aby zjis­ti­li, v ja­kém sta­di­u se še­t ­ře­ní na­chá­zí, aby po­žá­da­li mi­nis­t ra vni­t ra No­s­ka o ry­chlé a svě­do­mi­té pá­t r­ á­ní a aby by­la br­zo po­dá­na zprá­va jak bez­peč­nost­ní­mu vý­bo­r u sně­mov­ny, tak i ve­řej­nos­ti. Dne 7. říj­na 1947 vy­stou­pil AÚSD, f. H. Rip­ka, k. 45, a. j. 1541, záz­nam o roz­ho­vo­r u s pa­n í Be­ne­šo­vou a pre­zi­den­tem re­pu­b­li­k y, 6. 11. 1947. 58 Pro­kop DRTINA, Če­s­k o­slo­ven­sko můj osud. II/2, s. 397. 59 Ja­ro­slav DRÁBEK, Z ča­s ů do­b rých i zlých, s. 130. 57

296

|

K A P I T O L A J E D E N Á C TÁ

Karikatura ministrů Petra Zenkla, Prokopa Drtiny a Jana Masaryka s krabičkami s „parfémy“, na které z obrazu shlíží ministr Václav Nosek se svatozáří. Zdroj: Svobodné slovo (15. února 1948)

na pů­dě sně­mov­ny po­sla­nec Ota Ho­ra s pí­sem­ně po­da­nou in­ter­pe­la­cí na mi­nis­t ra vni­t ra Vá­cl­a­va No­s­ka. Obvi­nil bez­peč­nost­ní or­gá­ny z ne­u­s­po­ko­ji­vé­ho sta­v u pá­t ­rá­ ní po pa­cha­te­lích kra­bič­ko­vé­ho aten­tá­t u a po­lo­žil ně­ko­lik otá­zek zpo­chyb­ňu­jí­cích pro­fe­sio­na­li­t u stá­to­bez­peč­nost­ních slo­žek.60 Za­čát­kem říj­na se ná­hle ob­je­vi­la na­děj­ná sto­pa, kte­rá mo­hla vést k usvěd­če­ní sku­teč­né­ho pa­cha­te­le, ne­od­ha­li­la ji však po­li­cie. Ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­kou po­slan­ky­ni Frá­ňu Ze­mí­no­vou kon­tak­to­val v Olo­mou­ci La­di­slav Lo­ve­ček, sed­lák z Krčma­ně, kte­r ý jí tvrdil, že po­znal dře­vě­né kra­bič­ky po­u­ži­té při ne­úspěš­ném aten­tá­t u a že je vi­děl v díl­ně krčmaň­ské­ho tru­hlá­ře a ko­mu­nis­t y Ja­na Kop­ky. Kon­takt me­zi Ze­mí­ no­vou a Lo­več­kem zpro­střed­ko­val okres­ní ta­jem­ník ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­ké stra­ny Fran­ti­šek Ko­la­va. Když se o tom Pro­kop Drti­na do­zvě­děl, po­vě­ř il své­ho blíz­ké­ho spo­lu­pra­cov­ní­ka z mi­ni­s­ter­stva spra­ve­dl­nos­ti Zdeň­ka Mar­jan­ka, aby vy­še­t ­ř il, kdo jsou Lo­ve­ček a Kop­ka, a zjis­til dal­ší in­for­ma­ce. Ce­lé zá­le­ži­tos­ti se ta­ké cho­pil Vla­ di­mír Kra­ji­na, kte­r ý byl sám po­slan­cem za Olo­mouc. Še­t ­ře­ní pře­dal br­něn­ské­mu vrchní­mu ko­mi­sa­ř i Aloi­si Při­k ry­lo­vi, kte­r ý byl ná­rod­ním so­cia­lis­tou.

Kon­k rét­n í text té­to in­ter­pe­la­ce viz Ota HORA, Svě­dec­t ví o pu­či II, s. 56; Zo­ra DVOŘÁKOVÁ, Smrt pro tři mi­nis­t ry, s. 34. 60

V   Z Á ­P A ­S E O   D E ­M O ­K R A ­T I C ­K É Č E ­S ­K O ­S L O ­V E N ­S K O

| 297

Při­k ryl za­čal ry­chle jed­nat, za­jis­til La­di­sla­va Lo­več­ka, Ja­na Kop­k u i je­ho man­ žel­k u Bo­že­nu. Jan Kop­ka se již 6. lis­to­pa­du 1947 při­znal k to­mu, že kra­bič­ky ur­če­ né pro aten­tát sám při­pra­vil a že tak uči­nil na ob­jed­náv­k u z kraj­ské­ho se­k re­ta­ri­á­t u ko­mu­nis­tic­ké stra­ny v Olo­mou­ci. Do vy­še­t ­řo­vá­ní ale za­sá­hl zá­stup­ce před­nos­t y kri­ mi­nál­ní ústřed­ny v Pra­ze Jo­sef Gör­ner, kte­r ý byl Vá­c­la­vem No­s­kem jme­no­ván do če­la ko­mi­se pro vy­še­t ­řo­vá­ní po­k u­su o aten­tát. Zpo­chyb­nil olo­mouc­kou sto­pu a pro­ hlá­sil, že sku­teč­ný vý­rob­ce kra­bi­ček byl již dří­ve ob­je­ven v Pra­ze. Na­ř í­dil ta­ké, aby vy­še­t ­řo­va­ní by­li pro­puš­tě­ni z vaz­by. Aloi­si Při­k ry­lo­vi by­lo vy­tče­no, že se vě­nu­je pří­pa­du, jenž ne­spa­dá do je­ho územ­ní pů­sob­nos­ti. Me­zi­tím olo­mouc­ká StB do­sta­la po­kyn z Pra­hy, „aby by­ly pod­nik­nu­t y všech­ny kro­k y k za­hla­ze­ní stop v Krčma­ni“.61 Vzhle­dem k to­mu, že udá­los­ti na­bra­ly spád a by­lo zřej­mé, že se bez­peč­nost­ní or­gá­ny do­pouš­tě­ly po­div­ných ma­ni­pu­la­cí, roz­ho­dl se Pro­kop Drti­na pro ak­tiv­ní pří­ stup. Ve­čer 18. lis­to­pa­du 1947 zor­ga­ni­zo­val ve svém by­tě po­ra­du o dal­ším po­stu­ pu v krčmaň­ském pří­pa­du. Se­t­ká­ní se zú­čast­ni­li Vla­di­mír Kra­ji­na, Ivan Her­ben, Ja­ro­slav Drá­bek, Jan Jí­na a Zde­něk Mar­jan­ko. Všich­ni se sho­dli, že ne­lze po­ne­chat vy­še­t ­řo­vá­ní jen v ru­kou po­li­cie, kte­rou ovlá­da­li ko­mu­nis­té. Drá­bek na­vrhl, aby Kra­ ji­na po­dal u Kraj­ské­ho sou­du v Olo­mou­ci trest­ní ozná­me­ní, jež by umož­ni­lo za­há­jit še­t ­ře­ní i po jus­tič­ní li­nii. Hlav­ním au­to­rem to­ho­to do­k u­men­t u, kte­r ý vzni­kl ješ­tě bě­hem té­že no­ci, byl sám nej­v yš­ší stát­ní zá­stup­ce Ja­ro­slav Drá­bek. Dru­hý den se pak Kra­ji­na s Dráb­kem pře­su­nu­li au­tem do Olo­mou­ce, tak­že ješ­tě 19. lis­to­pa­du 1947 by­lo trest­ní ozná­me­ní u olo­mouc­ké­ho sou­du sku­teč­ně po­dá­no. Še­t ­ře­ní krčmaň­ské­ ho pří­pa­du by­lo svě­ře­no do ru­kou stát­ní­ho zá­stup­ce Fran­tiš­ka Do­le­že­la. Jan Kop­ka byl po­slé­ze zno­v u za­tčen a ke své­mu či­nu se hned do­znal. Jus­tič­ní še­t ­ře­ní za­ča­la be­d­li­vě sle­do­vat olo­mouc­ká Stát­ní bez­peč­nost. Dne 20. lis­to­pa­du 1947 re­fe­ro­va­lo o po­da­ném trest­ním ozná­me­ní Svo­bod­né slo­ vo, ná­sle­du­jí­cí den při­ne­slo zprá­v u ta­ké o Kop­ko­vě při­zná­ní. Hned od po­čát­k u by­lo zřej­mé, že ve vý­vo­ji ce­lé­ho pří­pa­du na­stal vel­ký zlom. Na­je­vo za­ča­ly vy­chá­zet ve­li­ ce zá­važ­né in­for­ma­ce, kte­ré spo­jo­va­ly ne­po­ve­de­ný aten­tát s pří­sluš­ní­ky KSČ. Již kon­cem lis­to­pa­du 1947 si před­se­da vlá­dy Kle­ment Gottwald po­zval Pro­ko­pa Drti­nu a Ja­ro­sla­va Strán­ské­ho k roz­ho­vo­r u o olo­mouc­kém jus­tič­ním vy­še­t ­řo­vá­ní. Při té­to pří­le­ži­tos­ti na Drti­nu bez oba­lu na­lé­hal, aby dal to­to še­t ­ře­ní za­sta­vit. Mi­nis­t r spra­ ve­dl­nos­ti roz­hod­ně od­mí­tl o ně­čem po­dob­ném uva­žo­vat, Gottwal­da ta­ko­vá od­po­ věď vel­mi roz­čí­li­la. Po­dle Drti­ny „dě­lal po­div­né gri­ma­sy ob­li­če­je, za­čal se krou­tit a škle­bit a já měl do­jem, že se mu udě­la­lo špat­ně a že má asi ně­ja­ké vel­ké bo­les­ ti, snad v bři­še, a že je jen s nej­vět­ším úsi­lím pře­má­há“. Gottwald se cho­val „ja­ko ko­me­diant a taj­trlík ne­bo ja­ko blá­zen“ a na­ko­nec za­čal Drti­no­vi ne­po­k ry­tě vy­hro­žo­ vat: „Pa­ne dok­to­re Drti­no, já Vám ří­kám, vy skon­čí­te ja­ko van der Lub­be!“ Na tu­to šo­k u­jí­cí vě­t u do­ká­zal po­ho­to­vě za­re­a­go­vat Ja­ro­slav Strán­ský, kte­r ý údaj­ně od­vě­til: „Pa­ne mi­ni­s­ter­ský před­se­do, co to ří­ká­te!? Co to ří­ká­te?! Kdo­pak by po­tom byl ten Go­e­ring? To by byl No­sek?! Ano?!“62 Vla­di­m ír KRAJINA, Vy­so­k á hra, s. 189. Kra­ji­na se o tom­to po­k y­nu do­z vě­děl od V. Knot­ka. Pro­kop DRTINA, Če­s­k o­slo­ven­sko můj osud. II/2, s. 406–407. Když do­šlo 27. 2. 1933 k po­žá­r u Říš­ské­ho sně­mu v Be­rlí­ně, byl na mís­tě za­d r­žen Nizozemec Ma­r i­nus van der Lub­be. Byl si­ce usvěd­čen ze za­lo­že­n í po­žá­r u, ten­to roz­sá­h lý oheň však zjev­ně ne­mo­h l způ­so­bit sám. Na­cis­té v če­le s Gö­r in­gem ob­vi­n i­li ze zor­ga­ ni­zo­vá­n í po­žá­r u ko­mu­n is­t y. V ná­sled­ném zpo­li­t i­zo­va­ném pro­ce­su byl na­ko­nec 22. 12. 1933 van der Lub­be od­sou­zen k tres­t u smr­t i a po­pra­ven (všich­n i ob­vi­ně­n í ko­mu­n is­té by­li osvo­bo­ze­n i). 61

62

298

|

K A P I T O L A J E D E N Á C TÁ

Ko­mu­nis­tic­ké vý­h růž­ky na ad­re­su Pro­ko­pa Drti­ny se v je­ho oko­lí sta­ly vše­obec­ ně zná­mé a všich­ni je­ho přá­te­lé si uvě­do­mo­va­li, že v pří­pa­dě ucho­pe­ní veš­ke­ré mo­ci ko­mu­nis­t y by by­la ohro­že­na je­ho svo­bo­da a mož­ná i ži­vot. Když poz­dě­ji bě­hem sil­ves­t ­rov­ské osla­v y 1947 Ivan Her­ben při­pí­jel na de­mo­k ra­cii a je­jí pře­ži­tí, obrá­ til se údaj­ně na Drti­nu se slo­v y: „A to­bě, Pro­ko­pe, bych ra­dil to­hle: Až se ti ru­dí ta­dy u nás zmoc­ní vlá­dy, maž pryč! Drá­bek a Her­ben už kon­cen­t­rá­k y zna­jí, ti ta­dy jis­tě ne­zůs­ta­nou, aby si mu­se­li zvy­kat na ty sta­lin­ské.“ Pak se po­dí­val na Ja­ro­sla­va Dráb­ka a ze­p­tal se ho: „Že mám prav­du, co?“ Drá­bek mís­to od­po­vě­di jen smut­ně po­ký­val hla­vou.63 Krčmaň­ský pří­pad, kte­r ý to­lik roz­bou­ř il emo­ce na praž­ské po­li­tic­ké scé­ně, dá­le po­k ra­čo­val. Gottwal­do­v y vý­h růž­ky by­ly mar­né, Pro­kop Drti­na tr­val na do­kon­če­ní soud­ní­ho vy­še­t ­řo­vá­ní. Na pře­lo­mu lis­to­pa­du a pro­sin­ce 1947 na­víc vy­šly na­je­vo dal­ ší zá­važ­né okol­nos­ti. Jan Kop­ka do­stal in­struk­ci ke zho­to­ve­ní kra­bi­ček na pe­kel­né stro­je od Aloi­se Za­ple­ta­la, do­mov­ní­ka olo­mouc­ké­ho se­k re­ta­ri­á­t u KSČ, je­muž dal ten­to po­kyn ko­mu­nis­tic­ký po­sla­nec Ju­ra Sos­nar. Do­kon­ce se po­da­ř i­lo iden­ti­f i­ko­vat prav­dě­po­dob­né­ho do­voz­ce kra­bi­ček z Olo­mou­ce do Pra­hy, byl jím ko­mu­nis­tic­ký před­se­da MNV v Krčma­ni, stroj­v ůd­ce Jo­sef Ště­pá­nek. V po­za­dí za čin­nos­tí Sos­na­ ra při­tom stál teh­dej­ší před­se­da kraj­ské­ho vý­bo­r u ko­mu­nis­tic­ké stra­ny v Olo­mou­ci Ale­xej Če­pič­ka. Ve­dle krčmaň­ské kau­zy za­čal při­ta­ho­vat po­zor­nost ve­řej­nos­ti dal­ší po­div­ný pří­ pad, kte­r ý se pro­sla­vil ja­ko tzv. mos­tec­ká špio­náž­ní afé­ra.64 Dne 13. lis­to­pa­du 1947 uve­řej­nil re­dak­tor Zde­něk Še­di­v ý v Prá­vu li­du re­por­táž ze své ces­t y do Mos­t u, kde před­tím do­šlo k roz­sá­hlé­mu za­t ý­ká­ní řa­dy před­ních ob­ča­nů. Pos­t up­ně vy­chá­ze­lo na­je­vo, že se jed­na­lo o ří­ze­nou pro­vo­ka­ci Stát­ní bez­peč­nos­ti a Obran­né­ho zpra­vo­ daj­ství. Pro­vo­ka­tér Vla­di­mír Po­di­vín kon­tak­to­val na pod­zim 1947 bý­va­lé­ho vo­já­ka Svo­bo­do­v y ar­má­dy Pra­vo­mi­la Rei­chla a sna­žil se ho zí­s­kat pro vel­kou pro­ti­ko­mu­nis­ tic­kou ak­ci, kte­rou mě­li údaj­ně ří­dit čel­ní před­sta­vi­te­lé ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­ké stra­ny Pe­t r Zen­kl, Pro­kop Drti­na a Vla­di­mír Kra­ji­na. Po­di­ví­na při té­to pří­le­ži­tos­ti do­pro­ vá­ze­li dva údaj­ní Ame­ri­ča­né če­ské­ho pů­vo­du Edy a To­ny. Ve sku­teč­nos­ti se při­tom jed­na­lo o pří­sluš­ní­ky StB Mü­lle­ra a Krou­pu. Rei­chl jim slí­bil zho­to­vit se­znam spo­ leh­li­v ých li­dí, jež by by­lo mož­né do plá­no­va­né ak­ce za­po­jit, a za­jis­til jim kon­tak­t y na ně­kte­r ých vo­jen­ských po­sád­kách. Ná­sle­do­va­lo za­tče­ní cel­kem 36 osob v Mos­tě a Te­pli­cích, me­zi ni­miž fi­g u­ro­va­lo i mno­ho vo­lyň­ských Če­chů a vo­já­k ů vý­chod­ní ar­má­dy. Dne 19. lis­to­pa­du 1947 by­lo po­dá­no trest­ní ozná­me­ní na Pra­vo­mi­la Rei­chla a spol. Úřed­ní zprá­va mi­ni­s­ter­stva vni­t ra a mi­ni­s­ter­stva ná­rod­ní obra­ny tvr­di­la, že se roz­sá­hlá sku­pi­na osob po­dí­le­la na špio­náž­ní čin­nos­ti, či­ni­la pří­pra­v y k ne­do­vo­le­né­mu ozbro­jo­vá­ní a k ná­sil­ným ak­ cím pro­ti stá­t u a že or­ga­ni­zo­va­la ile­gál­ní pře­cho­dy pro­ti­stát­ních ži­vlů do za­h ra­ni­čí. Drti­no­vo mi­ni­s­ter­stvo br­zy od­ha­li­lo, že se ve sku­teč­nos­ti jed­na­lo o pro­vo­ka­ci bez­ peč­nost­ních or­gá­nů. Stej­ně ja­ko v pří­pa­dě kra­bič­ko­vé­ho aten­tá­t u na­stal i u mos­tec­ké afé­r y zlom ve chví­li, kdy še­t ­ře­ní pře­šlo na jus­tič­ní or­gá­ny a ob­vi­ně­ní by­li umís­tě­ni do soud­ní vaz­by. Jan DRÁBEK, Po uši v pro­tek­to­rá­tu, s. 121. K mos­tec­ké afé­ře viz např. Ka­rel KAP­LAN, Pět ka­pi­tol o úno­r u, s. 124–132; ten­t ýž, Ne­k r­va­vá re­vo­lu­ce. Pra­ha 1993, s. 130  –132; Zo­ra DVOŘÁKOVÁ, Z le­to­pi­sů tře­tí­ho od­bo­je. Pra­ha 1992, s. 35–40; Vá­c­lav VEBER, Osu­do­vé úno­ro­vé dny, s. 178–181; Vla­d i­m ír KRAJINA, Vy­so­k á hra, s. 190  –192. 63

64

V   Z Á ­P A ­S E O   D E ­M O ­K R A ­T I C ­K É Č E ­S ­K O ­S L O ­V E N ­S K O

| 299

Krčmaň­ská kau­za se me­zi­tím sta­la 25. lis­to­pa­du 1947 před­mě­tem jed­ná­ní Ústa­ vo­dár­né­ho ná­rod­ní­ho shro­máž­dě­ní. Mi­nis­t r vni­t ra Vá­c­lav No­sek před­ne­sl ob­šír­ nou od­po­věď na dří­věj­ší in­ter­pe­la­ci Oty Ho­r y. Há­jil po­stup bez­peč­nost­ních or­gá­nů a do­sa­vad­ní prů­běh po­li­cej­ní­ho še­t ­ře­ní. Vy­po­čí­tá­val, že po­li­cie pro­ve­dla cel­kem sto do­mov­ních pro­hlí­dek, per­lu­s­tro­vá­no by­lo 760 osob a za­tče­no 29 osob. V 16 pří­pa­dech by­ly od­ha­le­ny zbra­ně a třa­s­ka­vi­ny. Po­dle No­s­ka do­šlo po 20. lis­to­pa­du k na­r u­še­ní hlad­ké­ho cho­du vy­še­t ­řo­vá­ní kvů­li údaj­ně ne­se­ri­óz­ní­mu psa­ní ti­s­k u o tom­to pří­pa­du. Ru­ši­vě prý ta­ké za­sá­hly zprá­v y o trest­ním ozná­me­ní po­da­ném Vla­di­mí­rem Kra­ji­ nou. Vá­cl­av No­sek tr­val na tom, že za­dr­že­né oso­by z Krčma­ně ne­jsou sku­teč­ný­mi vý­rob­ci kra­bi­ček s třa­s­ka­vi­na­mi. Poz­dě­ji před­stou­pil před po­slan­ce Pro­kop Drti­na, kte­r ý ve svém krát­kém pro­je­v u vy­já­d řil lí­tost nad tím, že je mi­nis­t r vni­t ra in­for­mo­ván tak, ja­ko by za­há­je­né soud­ní vy­še­t ­řo­vá­ní mě­lo ru­ši­vě za­sáh­nout do pá­t ­rá­ní bez­peč­nost­ních or­gá­nů. Kon­sta­to­val ta­ké, že již ny­ní soud­ní še­t ­ře­ní do­sá­hlo od­ha­le­ní trest­ných či­nů po­dle zá­ko­na na ochra­nu re­pu­b­li­ky. Pro­hlá­sil, že jak­mi­le to stav soud­ní­ho vy­še­t ­řo­vá­ní do­vo­lí, po­dá sám ve­řej­nos­ti po­drob­nou zprá­v u. Na zá­věr ve­řej­ně po­dě­ko­val Vla­di­mí­r u Kra­ji­no­ vi za je­ho ini­cia­ti­v u a po­dá­ní trest­ní­ho ozná­me­ní. Ko­mu­nis­tic­ké ve­de­ní vzá­pě­tí při­pra­vi­lo vlast­ní in­ter­pe­la­ci na mi­nis­t ra Drti­nu ve vě­ci kra­bič­ko­vé­ho aten­tá­t u. Je­jí návrh po­slal 18. pro­sin­ce 1947 Jin­d řich Ve­se­lý Ru­dol­f u Slán­ské­mu. Otáz­ky by­ly for­mu­lo­vá­ny tak, aby na Drti­nu a ná­rod­ní so­cia­ lis­t y vrh­ly po­de­zře­ní, že o aten­tá­t u vě­dě­li pře­dem.65 Zá­ro­veň za­ča­ly pří­pra­v y vel­ké tis­ko­vé kam­pa­ně, jež mě­la vy­vo­lat „pří­mo po­gro­mo­vou ná­la­du pro­ti ve­de­ní nár. soc. stra­ny a zvlášť pro­ti prof. Kra­ji­no­vi a dr. Drti­no­vi. V prů­bě­hu ce­lé ak­ce se po­zná, zda bu­de mož­no vy­stup­ňo­vat kam­paň až k po­ža­dav­ku de­mi­se Drti­no­v y. Dal­ší mož­ nost, kte­rá by se mo­hla uká­zat v prů­bě­hu, by byl pře­chod k ak­ci pro­ti Kra­ji­no­vi na pod­kla­dě je­ho čin­nos­ti za oku­pa­ce s cí­lem sej­mou­ti z ně­ho glo­rio­lu od­bo­jo­vé­ho pra­ cov­ní­ka a od­ha­lit je­ho cho­vá­ní bě­hem vaz­by.“66 Práv­nic­ká ko­mi­se se­k re­ta­r i­á­t u ÚV KSČ se v pro­sin­ci 1947 za­bý­va­la plá­nem po­stu­pu pro­ti Drti­no­vi a je­ho mi­ni­s­ter­stvu. Obvi­ni­la Drti­nův úřad z to­ho, že po­uží­ vá sou­dy ja­ko ná­stroj tzv. re­akč­ní ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­ké po­li­ti­ky.67 Na ten­to ma­te­ri­ál na­vá­za­la sé­rie dal­ších pod­kla­dů, jež mě­ly ve­de­ní KSČ při­nést dů­ka­zy o Drti­no­vě „stra­nic­kém po­stu­pu“ na mi­ni­s­ter­stvu spra­ve­dl­nos­ti. Ja­ko ne­bla­hý zjev če­s­ké jus­ti­ ce by­la ozna­če­na i sna­ha po­stih­nout pří­pa­dy ges­ta­pis­mu či ak­ti­vi­ta soud­ních or­gá­nů ve vě­ci kra­bič­ko­vé­ho aten­tá­t u. Ko­mu­nis­té ta­ké spe­k u­lo­va­li nad po­de­zře­ním, že se Drti­na chys­tá na­vrh­nout vše­obec­nou amne­s­tii, jež by se tý­ka­la osob od­sou­ze­ných v re­t ri­bu­ci. Zvlášť zá­važ­né­ho po­ško­ze­ní stát­ních záj­mů se po­dle ve­dou­cí­ho práv­nic­ ké ko­mi­se ÚV KSČ Alfre­da Dres­sle­ra do­pus­ti­lo mi­ni­s­ter­stvo spra­ve­dl­nos­ti tím, že údaj­ně po­sky­tlo na žá­dost ame­ric­ké­ho vel­v y­sla­nec­tví kni­hov­ně Kon­gre­su Spo­je­ných stá­t ů ame­ric­kých se­zna­my osob sou­ze­ných po­dle re­t ri­buč­ní­ho de­k re­t u. Va­ro­val, že oso­by z ta­ko­vé­ho se­zna­mu „lze po­va­žo­vat za stát­ně ne­spo­leh­li­vé a kaž­dá ci­zí moc­ NA, f. 100/24, sv. 59, a. j. 925, návrh in­ter­pe­la­ce ve vě­ci Krčma­ně, 18. 12. 1947. NA, f. 100/1, sv. 69, a. j. 541, návrh tis­ko­vé kam­pa­ně pro­t i Kra­ji­no­vi a Drti­no­vi. Orga­n i­zač­n í se­k re­t a­r i­át ÚV KSČ ta­ké již 17. 10. 1947 při­jal us­ne­se­n í k si­t ua­ci na mi­n i­s­ter­stvu spra­ve­dl­nos­t i. Ko­mu­n is­t ic­ké ve­de­n í sy­ste­ma­t ic­k y sbí­ra­lo ma­te­r i­ál o tom­to re­sor­t u a za­há­ji­lo ofen­ziv­n í po­stup. Cí­lem by­la pře­de­vším změ­na per­ so­nál­n í po­li­t i­k y mi­n i­s­ter­stva. 67 NA, f. 100/1, sv. 69, a. j. 541, in­for­m a­ce o si­t ua­ci v soud­n ic­t ví, 10. 12. 1947. 65

66

300

|

K A P I T O L A J E D E N Á C TÁ

nost do­sta­la ta­ko­v ým způ­so­bem ná­stin sí­tě agen­tů s ně­ko­li­ka ti­sí­ci jmen, o nichž se dá před­po­klá­dat, že bu­dou ochot­ni pod­po­ro­vat pro­ti­stát­ní ak­ce“.68 Ve sku­teč­nos­ti se však Ame­ri­ča­né za­jí­ma­li pro své ar­chiv­ní úče­ly o vý­pi­sy z trest­ních spi­sů o vá­leč­ ných zlo­či­nech v Če­s­ko­slo­ven­sku a o re­t ri­buč­ní soud­nic­t ví jim vlast­ně vů­bec ne­šlo. Po­dle do­k u­men­t ů do­cho­va­ných v ar­chi­v u ge­ne­rál­ní­ho se­k re­ta­ri­á­t u ÚV KSČ je zřej­mé, že se na sklon­k u ro­k u 1947 za­ča­la při­pra­vo­vat po­li­tic­ká li­k­vi­da­ce Pro­ko­pa Drti­ny, kte­r ý měl být v nej­bliž­ších mě­sí­cích za kaž­dou ce­nu při­nu­cen k od­stou­pe­ní ze své mi­ni­s­ter­ské funkce. Ve­de­ní KSČ již ne­ho­d­la­lo je­ho zá­sa­do­v ý po­stup ve vě­ci čin­nos­ti jus­tič­ních or­gá­nů to­le­ro­vat. Vět­ši­na z při­pra­vo­va­ných vý­tek pro­ti je­ho čin­ nos­ti by­la po­slé­ze vy­uži­ta ve vzá­jem­ných po­li­tic­kých spo­rech v úno­r u 1948. N Á ­S T U P K   R O Z ­H O ­D U ­J Í ­C Í ­M U M O ­C E N ­S K É ­M U S T Ř E T ­N U ­T Í

Pod­zim 1947 byl na do­má­cí po­li­tic­ké scé­ně ve zna­me­ní ros­tou­cí­ho na­pě­tí me­zi KSČ a os­tat­ní­mi stra­na­mi. Ná­rod­ní fron­ta pro­ží­va­la svou do­sud nej­hlub­ší kri­zi. Uza­v­ ře­ní pak­t u me­zi ko­mu­nis­t y a so­ci­ál­ní­mi de­mo­k ra­t y ve­dlo k zak­ti­vi­zo­vá­ní pra­vé­ho kří­dla so­ci­ál­ní de­mo­k ra­cie, kte­ré vy­vr­cho­li­lo per­so­nál­ní­mi změ­na­mi v je­jím ve­de­ ní na XXI. sjez­du v Brně 14. až 16. lis­to­pa­du 1947. Zde­něk Fie­rlin­ger pa­dl a Evžen Erban ne­byl zvo­len do stra­nic­ké­ho ve­de­ní. No­v ým před­se­dou so­ci­ál­ní de­mo­k ra­cie se na­ko­nec stal Bo­hu­mil Lauš­man, muž kom­pro­mi­su, kte­r ý v té do­bě re­pre­zen­to­ val ve stra­ně po­my­sl­ný střed­ní proud. Ve Fie­rlin­ge­ro­vě mo­cen­ském pá­du se ak­tiv­ ně an­ga­žo­va­la sku­pi­na sta­r ých stra­nic­kých pře­dá­k ů, ja­ko by­li Voj­ta Be­neš, Alfréd Meissner či Ivan Dé­rer.69 V po­za­dí se uplat­nil i vliv pre­zi­den­ta Be­ne­še, kte­r ý po Fie­rlin­ge­ro­vě pro­h ře osob­ně vel­mi tou­žil. Již od čer­ven­co­vé kar­lo­var­ské schůz­ky ve­de­ní ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­ké stra­ny zá­ro­veň usi­lo­va­lo o hlub­ší spo­lu­prá­ci a ko­or­di­na­ci po­stu­pu s os­tat­ní­mi ne­ko­mu­nis­tic­ký­mi stra­na­mi. Stá­le zře­tel­ně­ji se tak for­mo­va­ly dva sou­pe­ř í­cí tá­bo­r y, kte­ré se na­vzá­jem oso­čo­va­ly – ne­ko­mu­nis­té ob­vi­ňo­va­li KSČ z dik­tá­tor­ských sklo­nů a to­ta­lit­ních snah, ko­mu­nis­té na­o­pak vy­t ý­ka­li svým opo­nen­t ům, že slou­ží „re­ak­ci“. Si­t ua­ci vý­raz­ně po­zna­me­nal ta­ké vznik Infor­mač­ní­ho by­ra ko­mu­nis­tic­kých a děl­nic­kých stran v zá­ří 1947. Na je­ho usta­v u­jí­cím za­se­dá­ní by­la KSČ kri­ti­zo­vá­na za do­sa­vad­ní dů­raz na par­la­ment­ní ces­t u k mo­ci. Če­s­ko­slo­ven­ští ko­mu­nis­té by­li vy­zvá­ni, aby co nej­d ří­ve za­jis­ti­li de­f i­ni­tiv­ní za­čle­ně­ní své ze­mě do so­vět­ské­ho blo­k u. Jed­ním z vel­kých té­mat se v pod­zim­ní po­li­tic­ké kri­zi sta­la otáz­ka pro­ni­ká­ní ukra­ jin­ských na­cio­na­lis­t ů, tzv. ban­de­rov­ců, na úze­mí ČSR. Ko­mu­nis­tic­ká pro­pa­gan­da in­ter­pre­to­va­la ty­to ozbro­je­né sku­pin­ky ja­ko zá­važ­né ohro­že­ní bez­peč­nos­ti stá­t u, ač by vzhle­dem k je­jich ne­po­čet­nos­ti po­sta­čo­val pros­t ý po­li­cej­ní zá­k rok. KSČ vo­la­ la po ma­siv­ním na­sa­ze­ní ozbro­je­ných slo­žek do bo­jů s ban­de­rov­ci a po vy­zbro­je­ní par­t y­zá­nů. Tvr­di­la ta­ké, že ban­de­rov­ci ma­jí po­mo­ci do­má­cí re­ak­ci ke změ­ně re­ži­mu v ČSR. Svo­bod­né slo­vo při­tom již v lé­tě 1947 do­po­r u­či­lo, že by by­lo n ­ ej­ro­z um­něj­ší NA, f. 100/1, sv. 69, a. j. 541, ma­te­r i­ál o stra­n ic­kém po­stu­pu mi­n i­s­ter­stva spra­ve­dl­nos­t i, 17. 12. 1947. K to­mu dá­le srov. Ka­rel KAP­LAN, Pět ka­pi­tol o úno­r u, s. 286. 69 Srov. Ivan DÉRER, Anti­f ie­rlin­ger I. Po­li­t ic­k é pa­mě­t i 1945–1949. Pra­h a 1993, s. 15–19. K br­něn­ské­mu sjez­du též Ji­ř í ŠOLC, Útě­k y a ná­vra­t y Bo­hu­mi­la Lauš­ma­na, s. 163–166. 68

V   Z Á ­P A ­S E O   D E ­M O ­K R A ­T I C ­K É Č E ­S ­K O ­S L O ­V E N ­S K O

| 301

umož­nit ban­de­rov­cům vol­ný prů­chod přes na­še úze­mí. Pro­kop Drti­na poz­dě­ji vzpo­ mí­nal, jak na něj za­pů­so­bil te­a­t ­rál­ní výs­t up mi­nis­t ra Lud­ví­ka Svo­bo­dy ve vlá­dě: „Ne­tu­ši­li jsme až do to­ho­to vý­kla­du na­še­ho vel­ké­ho stra­té­ga, že otr­ha­nec Bu­rlak ja­ko ná­stroj svě­to­vé re­ak­ce je ve­li­k ým ohro­že­ním na­ší tak těž­ce zno­vu do­by­té sa­mo­ stat­nos­ti, ba co ví­ce, že ohro­žu­je sám ví­těz­ný So­vět­ský svaz!“70 Vlá­da na­ko­nec v zá­ří 1947 od­sou­hla­si­la ozbro­je­ní a na­sa­ze­ní par­t y­zá­nů-do­b­ro­vol­ní­k ů do bo­jo­v ých ope­ ra­cí, ač­ko­liv se ne­ko­mu­nis­té obá­va­li, že sku­teč­ný účel vy­zbro­je­ní par­t y­zá­nů je ji­ný a že ma­jí po­slou­žit k za­stra­še­ní slo­ven­ských de­mo­k ra­t ů a dal­ších od­půr­ců ko­mu­nis­ tic­ké stra­ny na Slo­ven­sku. Pro­ti­ban­de­rov­ská vo­jen­ská ak­ce by­la na­ko­nec ofi­ci­ál­ně ukon­če­na 12. lis­to­pa­du 1947. De­ba­ta o mo­bi­li­za­ci ozbro­je­ných sil pro­ti ban­de­rov­cům na vý­chod­ním Slo­ven­sku se ode­h rá­va­la na po­za­dí mno­hem váž­něj­ší­ho po­li­tic­ké­ho spo­r u. Pod­zim 1947 byl to­tiž na Slo­ven­sku ve zna­me­ní zá­sad­ní­ho mo­cen­ské­ho střet­nu­tí me­zi KSS a De­mo­ kra­tic­kou stra­nou.71 Již v červ­nu 1947 pře­dlo­ži­li ko­mu­nis­té Ná­rod­ní fron­tě zprá­v u, kte­rá ob­vi­ňo­va­la De­mo­k ra­tic­kou stra­nu z hle­di­s­ka bez­peč­nos­ti stá­t u, že se do­sud ne­očis­ti­la od bý­va­lých lu­ďá­k ů. Ne­ko­mu­nis­tic­ké stra­ny se slo­ven­ských de­mo­k ra­t ů ne­za­sta­ly a pod­po­ři­ly usta­ve­ní ko­mi­se k pro­vě­ře­ní ta­ko­v ých po­de­zře­ní. Od po­lo­vi­ny zá­ř í 1947 ko­mu­nis­té za­há­ji­li sou­stav­nou kam­paň, jež za asi­s­ten­ce bez­peč­nost­ních or­gá­nů od­ha­lo­va­la údaj­né roz­sá­hlé pro­ti­stát­ní spik­nu­tí na Slo­ven­sku. Dne 16. zá­ř í 1947 re­fe­ro­val mi­nis­t r vni­t ra Vá­c­lav No­sek na za­se­dá­ní vlá­dy o čin­ nos­ti ile­gál­ní sku­pi­ny v Ži­li­ně a o za­tče­ní ně­ko­li­ka de­sí­tek osob. Krát­ce na­to ko­mu­ nis­tic­k ý tisk uvá­děl, že pro­ti­stát­ní sku­pi­ny mě­ly kon­takt na ge­ne­rál­ní ta­jem­ní­k y De­mo­k ra­tic­ké stra­ny Já­na Kempné­ho a Mi­lo­še Bu­gá­ra. Dne 27. zá­ř í 1947 po­žá­da­lo po­vě­ře­nec­t vo vni­t ra o vy­dá­ní obou po­slan­ců k trest­ní­mu stí­há­ní. Ná­sle­do­va­ly dal­ší zprá­v y o sen­zač­ních od­ha­le­ních, zá­ro­veň s tím se však mno­ži­ly i po­chy­by o re­g u­ lér­nos­ti po­čí­ná­ní Stát­ní bez­peč­nos­ti a o prav­di­vos­ti vzná­še­ných ob­vi­ně­ní. Obje­vi­lo se po­de­zře­ní, že bez­peč­nost­ní or­gá­ny vy­uži­ly pro­ti údaj­né­mu lu­ďác­ké­mu pod­ze­ mí agen­t ů pro­vo­ka­té­r ů. Dne 9. říj­na 1947 za­sla­li Kempný a Bu­gár spo­leč­ný do­pis mi­nis­t ru spra­ve­dl­nos­ti Drti­no­vi a imu­nit­ní­mu vý­bo­r u Ústa­vo­dár­né­ho ná­rod­ní­ho shro­máž­dě­ní. V tom­to lis­tě do­ka­zo­va­li svou ne­vi­nu. Cí­lem ce­lé kam­pa­ně by­la po­dle nich „lik­vi­dá­cia de­mo­k ra­tic­k ých fo­riem ži­vo­ta v ČSR a vô­bec všet­ké­ho, čo je ne­ko­ mu­nis­tic­ké“.72 Dne 14. říj­na 1947 jed­na­la vlá­da o žá­dos­ti vy­dat Bu­gá­ra a Kempné­ho k trest­ní­mu stí­há­ní. Vzhle­dem k po­li­tic­ké­mu ná­tla­k u ze stra­ny Gottwal­da na­ko­nec, přes od­por slo­ven­ských de­mo­k ra­t ů, os­tat­ní stra­ny pod­po­ři­ly ko­mu­nis­tic­ké po­ža­dav­ ky. Otáz­k u vy­dá­ní těch­to dvou slo­ven­ských de­mo­k ra­t ů pro­jed­ná­val imu­nit­ní vý­bor sně­mov­ny, kde však re­ál­ně hro­zi­lo za­mít­nu­tí to­ho­to ná­vr­hu. Na­ko­nec imu­nit­ní vý­ bor schvá­lil 16. říj­na vy­dá­ní Kempné­ho a Bu­gá­ra na je­jich vlast­ní žá­dost do soud­ní, ni­ko­liv po­li­cej­ní vaz­by. Na kon­ci zá­ř í 1947 do­šlo k „od­ha­le­ní“ dal­ší pro­ti­stát­ní or­ga­ni­za­ce, v je­jímž če­le měl fi­g u­ro­vat Otto Obuch, tis­ko­v ý re­fe­rent ka­bi­ne­t u ná­měst­ka před­se­dy vlá­dy za De­mo­k ra­tic­kou stra­nu Já­na Ursí­ny­ho. Vy­še­t ­řo­va­te­lé při­nu­ti­li Obu­cha k vý­po­vě­ Pro­kop DRTINA, Če­s­k o­slo­ven­sko můj osud. II/2, s. 412. K okol­nos­tem po­li­t ic­ké kri­ze a tzv. spik­nu­t í na Slo­ven­sku viz např. Jan RYCH­LÍK, Če­ši a Slo­vá­ci, ­1945–1992, s. 97–111; Vá­c­lav VEBER, Osu­do­vé úno­ro­vé dny, s. 146–170; Ka­rel KAP­LAN, Ne­k r­va­vá re­vo­ lu­ce, s. 85–95; ten­t ýž, Pět ka­pi­tol o úno­r u, s. 132–149. 72 Cit. dle Mi­chal BARNOVSKÝ, Na ces­te k mo­n o­p o­lu mo­ci, s. 198. 70 71

302

|

K A P I T O L A J E D E N Á C TÁ

di, že o je­ho sty­cích s lu­ďá­ky vě­děl Ján Ursí­ny. Pro­ti ně­mu pak mi­ni­s­ter­stvo vni­t ra vy­uži­lo po­li­cej­ní pro­hlíd­ky v Obu­cho­vě kan­ce­lá­ř i. Ursí­ny na­ko­nec 30. říj­na 1947 po­dal de­mi­si, ne­boť se pro je­ho od­chod z mi­ni­s­ter­ské funkce vy­slo­vil i pre­zi­dent Be­neš. Drti­na po­va­žo­val Ursí­ny­ho de­mi­si za vel­kou ztrá­t u a obá­val se, že „je­ho obě­to­vá­ní hla­vou stá­tu bez od­po­ru a zby­teč­ně před­čas­ně bu­de mít ne­pří­z­ni­v ý vliv na re­si­s­ten­ci zbý­va­jí­cích de­mo­k ra­tic­k ých mi­nis­trů a od­va­hu čle­nů vlá­dy os­tat­ních ne­ko­mu­nis­tic­k ých stran. Naš­těs­tí je­ho ná­stup­ce JUDr. Šte­fan Koč­va­ra se uká­zal být též pev­ným a spo­leh­li­v ým de­mo­k ra­tem, a tak ztrá­tu Ursí­ny­ho jsme to­lik ne­po­ ci­ťo­va­li, jak jsem se obá­val.“73 KSS vo­la­la po pro­ve­de­ní očis­t y slo­ven­ské po­li­ti­ky od údaj­ných re­akč­ních ži­v­ lů a po ob­ro­dě tam­ní Ná­rod­ní fron­t y. Již 20. a 21. zá­ř í 1947 se se­šla ce­lo­slo­ven­ská kon­fe­ren­ce od­bo­jo­v ých or­ga­ni­za­cí, kte­rá vy­stou­pi­la s po­ža­dav­kem na od­stou­pe­ní stá­va­jí­cí­ho sbo­r u po­vě­řen­ců a od­stra­ně­ní všech bý­va­lých lu­ďá­k ů. Ko­mu­nis­té zor­ga­ ni­zo­va­li vl­nu ma­so­v ých shro­máž­dě­ní, jež ty­to po­ža­dav­ky pod­po­ř i­la. Da­li též pod­ nět ke svo­lá­ní ce­lo­slo­ven­ské­ho sjez­du zá­vod­ních a za­měst­na­nec­kých rad, kte­r ý se 30. říj­na 1947 vy­slo­vil pro oka­mži­té od­stou­pe­ní sbo­r u po­vě­řen­ců a vy­t vo­ře­ní no­vé­ ho, zba­ve­né­ho všech „re­akč­ních ži­vlů“. Bez vě­do­mí a pro­ti vů­li de­mo­k ra­tic­ké vět­ ši­ny po­dal 31. říj­na 1947 před­se­da sbo­r u po­vě­řen­ců Gus­táv Hu­sák spo­lu s os­tat­ní­mi ko­mu­nis­t y a ne­zá­vi­slým po­vě­řen­cem vni­t ra Mi­k u­lá­šem Fer­jen­čí­kem de­mi­si, čímž na Slo­ven­sku vy­vo­lal vlád­ní kri­zi. Cí­lem by­lo do­sáh­nout roz­ště­pe­ní De­mo­k ra­tic­ké stra­ny a vý­raz­ně osla­bit je­jí vět­ši­no­vé po­sta­ve­ní ve slo­ven­ské po­li­ti­ce da­né vý­sled­ ky par­la­ment­ních vo­leb. Po­ža­dav­ky sjez­du zá­vod­ních rad pod­po­ř il ješ­tě 14. lis­to­pa­ du 1947 ce­lo­slo­ven­ský sjezd rol­nic­kých ko­mi­sí. Ve dnech 8. až 10. lis­to­pa­du jed­nal v Bra­ti­sla­vě o vzni­klé po­li­tic­ké kri­zi Kle­ment Gottwald, jed­ná­ní však ztros­ko­ta­la na otáz­ce no­vé­ho roz­dě­le­ní re­sor­t ů. Z ini­cia­ti­v y Jo­ze­fa Let­t ri­cha do­šlo ke spo­leč­ ným roz­ho­vo­r ům slo­ven­ských de­mo­k ra­t ů s ná­rod­ní­mi so­cia­lis­t y a li­dov­ci. Fe­dor Ho­d ž­ a na­vští­vil Pe­t ra Zen­kla a Ivan Pie­tor Fran­tiš­ka Há­lu, spo­leč­ně pak ješ­tě jed­ na­li s Hu­ber­tem Rip­kou. Kon­tak­t y me­zi tě­mi­to tře­mi stra­na­mi se za­ča­ly v dů­sled­k u slo­ven­ské kri­ze vel­mi pro­hlu­bo­vat. Dne 17. lis­to­pa­du 1947 se se­šla Ná­rod­ní fron­ta, aby pro­jed­na­la si­t ua­ci na Slo­ven­ sku. Ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­kou stra­nu na tom­to jed­ná­ní za­stu­po­va­li všich­ni je­jí mi­nis­ tři – Pe­t r Zen­kl, Pro­kop Drti­na, Ja­ro­slav Strán­ský a Hu­bert Rip­ka. Mi­nis­t r vni­t ra Vá­cl­av No­sek pla­men­ně de­kla­mo­val o lu­ďác­kém spik­nu­tí na Slo­ven­sku, jež údaj­ně ohro­žo­va­lo jed­not­ný stát. Stej­ně ja­ko on i dal­ší ko­mu­nis­té zkou­še­li svý­mi vy­stou­pe­ ní­mi ape­lo­vat na udr­že­ní spo­leč­né­ho če­ské­ho na­cio­nál­ní­ho blo­k u pro­ti slo­ven­ským de­mo­k ra­t ům. V té do­bě však již ne­ko­mu­nis­té ko­neč­ně pro­hlé­dli hru, kte­rou s ni­mi již od ja­ra 1947 KSČ hrá­la. Po všech vlast­ních ne­bla­hých zku­še­nos­tech s ak­ti­vi­ta­ mi Bez­peč­nos­ti a po po­sled­ních udá­los­tech sou­vi­se­jí­cích s mi­lio­nář­skou dáv­kou a krčmaň­skou afé­rou se pře­svěd­či­li, že tvr­ze­ní před­sta­vi­te­lů De­mo­k ra­tic­ké stra­ny, že za ce­lým „pro­ti­stát­ním spik­nu­tím“ na Slo­ven­sku je ve sku­teč­nos­ti mo­cen­ský zá­měr ko­mu­nis­t ů, se za­klá­dá na prav­dě. Ná­rod­ní so­cia­lis­té a li­dov­ci se ráz­ně po­sta­vi­li za de­mo­k ra­t y a vy­já­d ři­li svůj po­div nad po­stu­pem Stát­ní bez­peč­nos­ti. Rip­ka dů­raz­ ně od­mí­tl mož­nost vy­lou­če­ní De­mo­k ra­tic­ké stra­ny ze sbo­r u po­vě­řen­ců a vlá­dy, či Pro­kop DRTINA, Če­s­k o­slo­ven­sko můj osud. II/2, s. 427. Přá­n í pre­zi­den­t a Be­ne­še, aby po­d al de­m i­si, po­t vrzu­je i sám Ursí­ny ve svých pa­mě­tech – Ján URSÍNY, Z môj­ho ži­vo­ta, s. 137. 73

V   Z Á ­P A ­S E O   D E ­M O ­K R A ­T I C ­K É Č E ­S ­K O ­S L O ­V E N ­S K O

| 303

do­kon­ce je­jí li­kv ­ i­da­ci. Mu­sí na­o­pak do­jít k do­ho­dě. Vo­lal po na­le­ze­ní kom­pro­mi­su v ob­sa­ze­ní jed­not­li­v ých po­vě­ře­nec­tev. Pro­kop Drti­na při té pří­le­ži­tos­ti vy­stou­pil se svý­mi po­chyb­nost­mi o re­le­vant­nos­ti dů­kaz­ní­ho ma­te­ri­ál­u pro­ti Já­nu Kempné­mu a Mi­lo­ši Bu­gá­ro­vi. Po­zna­me­nal, že do imu­nit­ní­ho vý­bo­r u sně­mov­ny, kde by měl po­dat zprá­v u o podsta­tě ob­vi­ně­ní, pů­ jde s vel­ký­mi roz­pa­ky, „po­ně­vadž jus­tič­ní or­gá­ny ne­ma­jí ma­te­ri­ál o ve­le­zrád­ných či­nech. Za­tím jde jen o ob­vi­ně­ní na zá­kla­dě vý­po­vě­di jed­no­ho svěd­ka (Ko­man­de­ra). Ji­ný ma­te­ri­ál jus­tič­ní or­gá­ny za­tím ne­do­sta­ly. Při­po­mí­ná, že to snad ale ne­bu­de na zá­va­du, po­ně­vadž kaž­dý člen vý­bo­ru si mů­že za 36 Kčs kou­pit bro­žu­ru mi­ni­s­ter­stva vni­tra, kte­rá prá­vě vy­šla s ná­z ­vem ,Spik­nu­tí na Slo­ven­sku‘. Po­za­sta­vu­je se nad tím, jak mož­no k to­mu­to po­stu­pu bez­peč­nost­ních or­gá­nů mí­ti dů­vě­ru. VII. od­bor mi­ni­s­ ter­stva vni­tra měl čas vy­pra­co­vat tu­to pu­b­li­ka­ci, ale ne­měl čas vy­pra­co­vat trest­ní ozná­me­ní na dr. Bu­gá­ra a dr. Kempné­ho, kte­ří jsou ve vaz­bě, do níž se sa­mi při­ hlá­si­li. Bez­peč­nost­ní or­gá­ny dr­ží ve vaz­bě řa­du dal­ších li­dí, ale žád­né trest­ní ozná­ me­ní se ne­po­dá­vá.“ Drti­na pak ješ­tě do­dal, že „už ne­jde jen o Stát­ní bez­peč­nost na Slo­ven­sku. Mi­nis­tr vni­tra již zde mlu­ví i o spik­nu­tí v Če­chách. Ví­me, kdo je na Slo­ven­sku za spik­nu­tí či­něn zod­po­věd­ným, v Če­chách to do­sud ne­ví­me.“74 Do­tkl se tak v ná­zn ­ a­cích po­ma­lu se roz­ví­je­jí­cí mos­tec­ké afé­r y, v té do­bě ješ­tě sám ne­t u­šil, jak tref­ná je­ho po­znám­ka by­la. Mos­tec­ký pří­pad byl to­tiž bez­peč­nost­ní­mi or­gá­ny kon­stru­o­ván tak, aby na­ko­nec po­sti­hl ve­dou­cí před­sta­vi­te­le ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­ké stra­ny včet­ně Drti­ny. (Zprá­v u o sta­v u soud­ní­ho ří­ze­ní pro­ti Mi­lo­ši Bu­gá­ro­vi a Já­nu Kempné­mu na­ko­nec Pro­kop Drti­na po­dal v imu­nit­ním vý­bo­r u sně­mov­ny 25. lis­to­ pa­du a 11. pro­sin­ce 1947.) K otáz­ce re­kon­struk­ce sbo­r u po­vě­řen­ců Drti­na do­po­r u­čil po­k u­sit se o sku­teč­nou kom­pro­mis­ní do­ho­du všech stran. Dru­hý den, 18. lis­to­pa­du 1947, již Ná­rod­ní fron­ta de­ba­to­va­la o no­vém slo­že­ní sbo­r u po­vě­řen­ců. Ko­mu­nis­té pů­vod­ně chtě­li, aby se me­zi no­v ý­mi po­vě­řen­ci ob­je­vi­ li i zá­stup­ci ma­so­v ých or­ga­ni­za­cí. Pro se­be si pak ná­ro­ko­va­li re­sor­t y ze­mě­děl­ství, vni­t ra a spra­ve­dl­nos­ti. Na­ko­nec byl při­jat kom­pro­mis, po­dle ně­hož De­mo­k ra­tic­ká stra­na ztra­ti­la své vět­ši­no­vé po­sta­ve­ní a v no­vém sbo­r u po­vě­řen­ců mě­la jen o jed­ no­ho po­vě­řen­ce ví­ce než ko­mu­nis­té. No­v ým po­vě­řen­cem spra­ve­dl­nos­ti se měl stát od­bor­ník Andrej Bu­za. Dne 18. lis­to­pa­du 1947 byl na zá­kla­dě té­to do­ho­dy usta­ven no­v ý sbor po­vě­řen­ců, je­hož před­se­dou se opět stal Gus­táv Hu­sák. Ko­mu­nis­té si­ce by­li do­nu­ce­ni znač­ně ustou­pit ze svých pů­vod­ních před­stav, nic­mé­ně se jim i tak po­da­ř i­lo do znač­né mí­r y zko­ri­go­vat ve svůj pro­s­pěch do­sud ne­pří­z­ni­vé mo­cen­ské po­mě­r y na Slo­ven­sku. Uči­ni­li tím vel­ký krok na své ces­tě k do­sa­že­ní ab­so­lut­ní mo­ci ve stá­tě. Slo­ven­ská kri­ze tak bý­vá ta­ké ně­kdy ozna­čo­vá­na za ge­ne­rál­ní zkouš­ku před úno­ro­v ým pře­vra­tem v ro­ce 1948. Dů­sled­kem slo­ven­ské kri­ze by­lo ov­šem ta­ké zin­ten­ziv­ně­ní kon­tak­t ů me­zi ná­rod­ ně­so­cia­lis­tic­kou stra­nou a slo­ven­ský­mi de­mo­k ra­t y. Od té do­by do­chá­ze­lo čas­to ke spo­leč­ným kon­z ul­ta­cím, Pe­t r Zen­kl a Jo­zef Let­t rich se do­ho­dli na uspo­řá­dá­ní spo­ Ka­rel KAP­LAN (ed.), Praž­ské do­ho­dy 1945–1947. Sbor­ník do­k u­men­tů. Pra­ha 1992, dok. 28, s. 243, 245. Ofi­ci­ál­n í pu­b­li­ka­ce mi­n i­s­ter­stva vni­t ra, kte­rou Drti­na ve svém vy­stou­pe­n í zmi­ňo­val, by­lo Spik­nu­t í pro­t i re­pu­b­li­ce. Do­k u­men­tár­ní vy­lí­če­ní cí­lů, or­ga­ni­sa­ce, roz­sa­hu a vý­vo­je od­ha­le­né­ho pro­t i­stát­ní­ho spik­nu­t í na Slo­ven­sku. Pra­ha 1947. Trest­n í ozná­me­n í na J. Kempné­ho, M. Bu­gá­ra a dal­ších čtr­náct osob by­lo na­ko­nec pře­dlo­že­no až 15. 12. 1947. Kon­struk­ce ce­lé­ho slo­ven­ské­ho spik­nu­t í však by­la po­sta­ve­na na vel­m i vrat­k ých zá­k la­dech a od je­jí­ho úpl­né­ho zhrou­ce­n í ji za­ch­rá­n il únor 1948. 74

304

|

K A P I T O L A J E D E N Á C TÁ

leč­né schůz­ky ve­dou­cích či­ni­te­lů, k níž pak do­šlo v by­tě Ja­ro­sla­va Va­ša­ty v Obec­ním do­mě. Vzá­jem­né po­ro­z u­mě­ní se vel­mi pro­hlou­bi­lo, ge­ne­rál­ní ta­jem­ník De­mo­k ra­tic­ ké stra­ny Fe­dor Ho­d ­ža do­kon­ce při­šel s myš­len­kou sply­nu­tí obou stran a po­sta­ve­ní spo­leč­né kan­di­dát­ky do příš­tích vo­leb v ro­ce 1948. Ten­to krok byl si­ce pro ná­rod­ní so­cia­lis­t y za­tím ne­před­sta­vi­tel­ný, ve vlá­dě a v Ná­rod­ní fron­tě se pak nic­mé­ně vzá­ jem­ná spo­lu­prá­ce vý­raz­ně pro­je­vo­va­la. Obě stra­ny se sna­ži­ly sjed­no­tit svá sta­no­vi­ s­ka. V Drti­no­vě by­tě se na­pří­klad od­eh­rá­la schůz­ka za účas­ti ná­rod­ních so­cia­lis­t ů Hu­ber­ta Rip­ky, Ja­ro­mí­ra Ko­pec­ké­ho a Ju­lia Fir­ta a slo­ven­ských de­mo­k ra­t ů Ru­dol­fa Fraš­tac­ké­ho a Mar­ti­na Kvet­ka. Ko­pec­ký na tom­to jed­ná­ní pře­dlo­žil návrh, aby příš­tí ústa­va by­la fe­de­ra­tiv­ní. Spo­leč­ný stát se měl dě­lit na jed­not­li­vé ze­mě spra­vo­va­né po vzo­r u švý­car­ských kan­to­nů a fe­de­ra­ci by ří­di­la ne­vel­ká ústřed­ní vlá­da. Ko­pec­ké­ho návrh ihned pod­po­ř il Firt a ta­ké slo­ven­ská stra­na jej hod­no­ti­la pří­z­ni­vě. Na­ko­nec se však ten­to návrh ni­kdy na po­řad jed­ná­ní Ná­rod­ní fron­t y ne­do­stal.75 Ko­lem Vá­noc 1947 se ná­rod­ní so­cia­lis­té do­ho­dli na spo­leč­ném po­stu­pu i se so­ciál­­ ní­mi de­mo­k ra­t y. K jed­ná­ní do­šlo na schůz­ce v by­tě Pro­ko­pa Drti­ny, kte­r ý v tom se­h rál výz­nam­nou ro­li. Již den po zve­řej­ně­ní zá­ř i­jo­vé­ho pak­t u me­zi KSČ a so­ci­ál­ní de­mo­k ra­cií jej na­vští­vil Bo­hu­mil Lauš­man a ujis­til ho, že k usta­ve­ní to­ho­to blo­k u do­šlo bez je­ho vě­do­mí. Od té do­by Drti­na udr­žo­val s Lauš­ma­nem pra­vi­del­ný styk. Schůz­ky v Drti­no­vě by­tě se ve­dle Bo­hu­mi­la Lauš­ma­na zú­čast­ni­li ta­ké Bla­žej V ­ i­lím, Fran­ti­šek Ty­meš, Vá­c­lav Ma­jer a po­sla­nec Vá­c­lav Ho­lub. Ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­kou stra­ nu re­pre­zen­to­va­li všich­ni čty­ři je­jí mi­nis­tři v če­le s Pe­trem Zen­klem, ge­ne­rál­ní ta­jem­ ník Vla­di­mír Kra­ji­na a po­li­tic­ký jed­na­tel Ju­li­us Firt. Vý­sled­ky jed­ná­ní by­ly do­ce­la slib­né. So­ci­ál­ní de­mo­k ra­cie si si­ce ho­d­la­la udr­žet vol­nost roz­ho­do­vá­ní v hos­po­dář­ ských otáz­kách, ale na dru­hé stra­ně se za­vá­za­la ke spo­leč­né­mu po­stu­pu „v otáz­kách po­li­tic­ké de­mo­k ra­cie, za­cho­vá­vá­ní po­li­tic­k ých svo­bod a par­la­ment­ní de­mo­k ra­cie, včet­ně otá­zek tý­ka­jí­cích se ,Stát­ní bez­peč­nos­ti‘ a je­jích po­li­cej­ních me­tod“.76 Pos­t up­ně se tak da­ř i­lo vy­t vá­řet spo­leč­ný ne­ko­mu­nis­tic­ký blok, kte­r ý si ná­rod­ ní so­cia­lis­té vy­t­k­li ja­ko svůj cíl na kar­lo­var­ské schůz­ce v čer­ven­ci 1947. Po­k ud si mů­že­me do­vo­lit po­ně­k ud před­běh­nout­dal­ší udá­los­ti, na­bí­zí se otáz­ka, proč to­ho­to po­ten­ci­ál­u ne­by­lo lé­pe vy­uži­to v roz­ho­du­jí­cím mo­cen­ském střet­nu­tí v úno­r u 1948. Teh­dy to­tiž, ze­jmé­na vi­nou ne­do­s­ta­teč­né ko­mu­ni­ka­ce se so­ci­ál­ní­mi de­mo­k ra­t y a vůd­cem pra­vé­ho kří­dla Vá­c­la­vem Ma­je­rem, ne­do­šlo ke ko­or­di­no­va­né­mu po­stu­pu sku­teč­ně všech ne­ko­mu­nis­tic­kých stran v ze­mi. Dne 3. pro­sin­ce 1947 Drti­nu vel­mi pře­kva­pi­la změ­na v če­le mi­ni­s­ter­stva vnitř­ní­ ho ob­cho­du. Anto­ní­na Zmrha­la vy­stří­dal Ale­xej Če­pič­ka, do té do­by ne­pří­liš zná­mý ko­mu­nis­tic­ký po­sla­nec z Olo­mou­ce.77 Kro­mě to­ho, že se již ob­je­vo­va­ly ur­či­té sou­ vi­slos­ti me­zi Če­pič­kou a krčmaň­ským pří­pa­dem, za­ra­zil Drti­nu pře­de­vším fakt, že se o tom ná­rod­ní so­cia­lis­té ne­do­zvě­dě­li pře­dem. Mi­nis­t r spra­ve­dl­nos­ti kvů­li to­mu na­vští­vil na Praž­ském hra­dě kanc­lé­ře Ja­ro­mí­ra Smut­né­ho, je­muž vy­če­tl, že pre­zi­ dent re­pu­b­li­ky a je­ho kan­ce­lář pro­ve­dli změ­nu ve vlá­dě po­dle přá­ní mi­ni­s­ter­ské­ho Ja­ro­m ír KOPECKÝ, Pa­mě­t i di­p­lo­ma­ta. Pra­ha 2004, s. 439  – 440. Pro­kop DRTINA, Če­s­k o­slo­ven­sko můj osud. II/2, s. 443. Srov. Jin­d řich VESELÝ, Kro­ni­k a úno­ro­v ých dnů, s. 52. 77 Ke jme­no­vá­n í Če­pič­k y no­v ým mi­n is­t rem viz Ji­ř í PERNES – Ja­ro­slav PO­SPÍŠIL – Anto­n ín LUKÁŠ, Ale­ xej Če­pič­k a. Še­dá emi­nen­ce ru­dé­ho re­ži­mu. Pra­ha 2008, s. 85–87. 75

76

V   Z Á ­P A ­S E O   D E ­M O ­K R A ­T I C ­K É Č E ­S ­K O ­S L O ­V E N ­S K O

| 305

před­se­dy, aniž by o tom in­for­mo­va­li je­ho prv­ní­ho ná­měst­ka Pe­t ra Zen­kla. Pro­je­ vil roz­ča­ro­vá­ní z to­ho, že ná­rod­ní so­cia­lis­té ne­by­li pře­dem in­for­mo­vá­ni. Edvard Be­neš se měl po­dle něj za­jí­mat o to, co oni o Ale­xe­ji Če­pič­ko­vi vě­dí. Pro­kop Drti­na po­va­žo­val tu­to svou in­ter­ven­ci za vel­mi dů­le­ži­t ý oka­m­žik: „Byl to prv­ní pří­pad, kdy jsem dr. Be­ne­šo­vi dal na­je­vo na­ši ne­spo­ko­je­nost s tím, jak pří­liš vy­ři­zu­je vlád­ ní vě­ci to­li­ko s před­se­dou vlá­dy, aniž zná ne­bo do­kon­ce re­spek­tu­je na­še sta­no­vi­s­ ko. Vy­ci­ťo­va­li jsme z to­ho, že se chce Gottwal­do­vi za­lí­bit a ne­ho­d­lá s ním při­jít do kon­f lik­tu. V drob­nos­tech jsme to ko­nec­kon­ců chá­pa­li, ale ten­to pří­pad s Če­pič­kou se již do­t ý­kal víc na­ší po­zi­ce ve vlá­dě než po­sta­ve­ní pre­si­den­to­va, a pro­to by­lo pří­ mo je­ho po­vin­nos­tí s ná­mi mlu­vit, než Če­pič­ku jme­no­val. Na­še výt­k y pre­si­den­to­vi a je­ho kan­ce­lá­ři se pak ry­chle uká­za­ly být na mís­tě.“78 Če­pič­k ův re­sort byl v té do­bě vel­mi dů­le­ži­t ý, ve­řej­nost tr­pě­la váž­ný­mi těž­kost­mi v zá­so­bo­vá­ní tr­hu prů­my­slo­v ý­mi vý­rob­ky, ze­jmé­na tex­ti­lem a obu­ví. Pře­va­žo­val ná­ zor, že tex­til­ní zbo­ží uni­ká na čer­ný trh, mno­zí spa­t ­řo­va­li pří­či­nu ve vel­ko­ob­cho­du. Ale­xej Če­pič­ka při­chá­zel po svém ná­stu­pu do mi­ni­s­ter­ské funkce s ná­vr­hy, je­jichž smy­slem by­la úpl­ná li­k­vi­da­ce sou­k ro­mé­ho vel­ko­ob­cho­du a je­ho na­h ra­ze­ní stát­ní­mi roz­dě­lov­na­mi. Ty­to změ­ny chtěl při­tom re­a­li­zo­vat jen svým vlast­ním na­ří­ze­ním bez pro­jed­ná­ní ce­lou vlá­dou. Če­pič­ko­v y zá­mě­r y kri­ti­zo­val Hu­bert Rip­ka, vlá­da však 7. led­na 1948 na­ko­nec schvá­li­la těs­nou vět­ši­nou návrh Ale­xe­je Če­pič­ky a Lud­mi­ly Jan­kov­co­vé. Rip­k ův návrh a je­mu blíz­ká al­ter­na­ti­va z díl­ny li­dov­ců ne­uspě­ly, Kle­ ment Gottwald o nich od­mí­tl jed­nat. V hla­so­vá­ní se nic­mé­ně pro­je­vil spo­leč­ný blok mi­nis­t rů ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­ké, li­do­vé a De­mo­k ra­tic­ké stra­ny. Na za­se­dá­ní vlá­dy 19. pro­sin­ce 1947 ko­mu­nis­tič­tí mi­nis­t ři kri­ti­zo­va­li, „že se čím dál os­t­ře­ji uplat­ňu­je ten­den­ce v ně­kte­r ých lis­tech a ča­so­pi­sech pro­ti spo­jen­ cům a do­chá­zí k sou­stav­ným úto­kům na spo­je­nec­ké stá­t y a je­jich ve­dou­cí stát­ní­ ky a či­ni­te­le“. Ačko­liv si ne­ko­mu­nis­tic­ký tisk v řa­dě vě­cí uklá­dal vel­kou re­zer­v u (a vztah k SSSR me­zi ně pa­t ­ř il), přes­to ko­mu­nis­t ům zjev­ně va­di­la i ta ome­ze­ná tis­ko­vá svo­bo­da, jíž se teh­dy no­vi­ná­ř ům do­stá­va­lo. Kle­ment Gottwald do­po­r u­čil po­vě­ř it mi­nis­t ra spra­ve­dl­nos­ti úko­lem, „aby dal stát­ním za­stu­pi­tel­stvím pří­kaz, aby přís­ně stí­ha­la všech­ny lis­t y a pi­sa­te­le po­dle plat­ných zá­ko­nů, po­kud jde o úto­k y na na­še spo­jen­ce“. Pro­kop Drti­na kon­sta­to­val, že si­ce ne­má nic pro­ti to­mu, aby byl od vlá­dy úko­lo­ván, ale do­dal, že se za­tím ne­mů­že vy­já­d řit, zda je vů­bec Gottwal­do­vo přá­ní pro­ve­di­tel­né. Zdů­raz­nil, že by se mu­se­la udě­lat práv­ní ana­lý­za, zda lze vů­bec stí­hat ne­pří­zn ­ i­vé zprá­v y o spo­jen­cích.79 V pro­sin­ci 1947 do­šlo ta­ké ve vlá­dě k os­t ré­mu spo­r u o hod­no­ce­ní po­mě­r ů v če­s­ kých věz­ni­cích. KSČ to­tiž uve­řej­ni­la sé­rii člán­k ů, v nichž tvr­di­la, že ně­kte­ř í věz­ňo­ vé se stra­v u­jí lé­pe než řád­ní ob­ča­né. Útok byl smě­řo­ván jed­nak na mi­nis­t ra vý­ži­v y Vá­c­la­va Ma­je­ra, jed­nak na mi­nis­t ra spra­ve­dl­nos­ti Pro­ko­pa Drti­nu. Roz­sá­hlá agi­ ta­ce pro­ti údaj­né­mu na­dr­žo­vá­ní zrád­cům, ko­la­bo­ran­t ům a na­cis­tic­kým zlo­čin­cům vy­ús­ti­la v pří­val re­zo­lu­cí z růz­ných zá­vo­dů a or­ga­ni­za­cí. Pra­cov­ní­ci praž­ské Ja­w y do­kon­ce pro­tes­to­va­li krát­kou ma­ni­fes­tač­ní stáv­kou. Drti­na se po­za­sta­vo­val nad tím, že se ce­lá věc lí­čí tak, ja­ko by se tres­tan­ci mě­li ně­jak zvlášť do­b­ře. Ko­mu­nis­tic­ký mi­nis­t r Jú­li­us Ďu­riš re­a­go­val ob­v y­klým pro­ti­dr­ti­nov­ským úto­kem: „Jde tu o ji­ný 78 79

Pro­kop DRTINA, Če­s­k o­slo­ven­sko můj osud. II/2, s. 430. Vá­c­lav KRÁL (ed.), Ces­tou k Úno­r u, dok. 84, s. 287–288.

306

|

K A P I T O L A J E D E N Á C TÁ

pro­blém, tj. o pro­jev sym­pa­tií s ko­la­bo­ran­t y a o to, že se ty­to sym­pa­tie dá­va­jí na­je­ vo tím, že se re­ak­cio­ná­řům a ko­la­bo­ran­tům po­sky­tu­jí růz­né vý­ho­dy…“80 Drti­no­va zprá­va o stra­vo­vá­ní věz­ňů ve Val­di­cích si­ce všech­ny výt­ky uvá­dě­la na pra­vou mí­r u, přes­to Kle­ment Gottwald pro­sa­dil usta­ve­ní me­zi­mi­nis­ter­ské ko­mi­se, jež mě­la ce­lou si­t ua­ci dá­le pro­še­t ­ř it.81 Ko­mu­nis­tic­k ý tisk po­k ra­čo­val ve svém ta­že­ní pro­ti mi­nis­t ru Drti­no­vi. Dne 14. pro­sin­ce 1947 uve­řej­ni­lo Ru­dé prá­vo na ti­t ul­ní stra­ně roz­ho­vor s mi­nis­t rem vni­ tra Vá­cl­a­vem No­s­kem, je­muž vé­vo­dil ná­pad­ný ti­t u­lek Sou­dy ješ­tě ni­ko­ho ne­od­sou­ di­ly po­dle pro­tiš­me­li­nář­ské­ho zá­ko­na. O dva dny poz­dě­ji pak v tom­též de­ní­k u vy­ šel člá­nek Soud do­po­ru­čil mi­lost Ji­ří­mu Stří­br­né­mu. Pro­kop Drti­na byl ob­vi­ňo­ván, že „agi­tu­je pro amne­s­tii ve pro­s­pěch zrád­ců a ko­la­bo­ran­tů, při­pus­til ve sně­mov­ně, že o pří­pad­né amne­s­tii mu­sí se do­hod­nout ústav­ní či­ni­te­lé. Za­tím však na­še jus­ti­ce pod je­ho ve­de­ním již za­ča­la s pro­vá­dě­ním amne­s­tie su­chou ces­tou, te­dy bez do­ho­ dy ústav­ních či­ni­te­lů…“ KSČ tak opět vy­tá­hla pro­ti Drti­no­vi oblí­be­ný mo­tiv je­ho údaj­né­ho na­dr­žo­vá­ní ko­la­bo­ran­t ům.82 Ná­rod­ně­so­cia­lis­tič­tí mi­nis­t ři se oci­tli v ja­kém­si sta­v u ne­ustá­lé po­ho­to­vos­ti. Kaž­ dé pon­dě­lí se ko­na­ly ce­lo­ve­čer­ní in­for­ma­tiv­ní po­ra­dy o si­t ua­ci a o dal­ším po­stu­pu, jichž se zú­častňo­va­li ta­ké ge­ne­rál­ní ta­jem­ník Vla­di­mír Kra­ji­na a po­li­tic­ký jed­na­tel Ju­li­us Firt. Si­t ua­ce by­la ve­li­ce váž­ná a všich­ni se sho­do­va­li, že již ne­lze ko­mu­nis­t ům dá­le ustu­po­vat. Tu a tam za­zně­ly prv­ní úva­hy o tom, že je tře­ba za­cho­vat ne­ú­stup­nost i za ce­nu de­mi­se a vy­vo­lá­ní vlád­ní kri­ze. K zá­sa­do­vé­mu po­sto­ji a ne­při­jí­má­ní dal­ších ústup­k ů vů­či KSČ opa­ko­vaně vy­zý­val od za­čát­k u ro­k u 1948 i pre­zi­dent Be­neš. Jed­ no­ta po­stu­pu všech ne­ko­mu­nis­tic­kých stran ve vlá­dě i na pů­dě par­la­men­t u do­sá­hla v té do­bě ne­ví­da­né­ho stup­ně. Ve­de­ní KSČ vy­hod­no­ti­lo 2. led­na 1948 no­vou po­li­tic­ kou si­t ua­ci tak, že se ne­ko­mu­nis­tic­ké stra­ny při­pra­v u­jí k roz­ho­du­jí­cí­mu mě­ře­ní sil, a tak při­stou­pi­lo k in­ten­ziv­něj­ší­mu vy­uží­vá­ní „mo­bi­li­za­ce mas“ ze­jmé­na po­mo­cí od­bo­ro­vé or­ga­ni­za­ce. Za­čát­kem led­na do­šlo k po­de­z ře­lé­mu vlou­pá­ní do pra­cov­ny Iva­na Her­be­na. Od 12. led­na 1948 ten­to pří­pad for­mál­ně še­t ­ř i­la po­li­cie, ale po úno­ro­vém pře­vra­t u by­lo to­to ří­ze­ní za­sta­ve­no. Zdá­lo se, že zlo­dě­ji hle­da­li ně­ja­ké do­k u­men­t y, pro­to­že opus­ti­li byt, aniž od­ne­sli co­ko­liv cen­né­ho. Me­zi ná­rod­ní­mi so­cia­lis­t y se mno­ži­ly do­ha­dy, co se ve sku­teč­nos­ti v Her­be­no­vě pra­cov­ně sta­lo. Spe­k u­lo­va­lo se o tom, že do by­t u ne­vni­kli oby­čej­ní zlo­dě­ji, ale po­li­cej­ní agen­ti, kte­ř í tam hle­da­li ně­ja­ké kom­pro­mi­t u­jí­cí ma­te­ri­á­ly, ne­bo do­kon­ce na Her­be­no­vě psa­cím stro­ji ta­ko­v ý kom­ pro­mi­t u­jí­cí do­k u­ment sa­mi vy­ro­bi­li. Ivan Her­ben údaj­ně jmé­na těch­to agen­t ů znal.83 Dne 12. led­na 1948 na­vští­vil Pro­kop Drti­na spo­lu s Ju­liem Fir­tem mi­nis­t ra vni­t ra Vá­cl­a­va No­sk ­ a, aby mu tlu­mo­či­li zá­sad­ní ne­sou­hlas s or­ga­ni­za­cí a po­mě­r y v Bez­ peč­nos­ti. Kri­ti­zo­va­li sku­teč­nost, že se or­ga­ni­za­ce bez­peč­nost­ních or­gá­nů sta­la vý­sa­ dou KSČ, kte­rá zá­měr­ně do­sa­zo­va­la na vše­ch­na ve­dou­cí mís­ta jen své čle­ny. Pro­ tes­to­va­li ta­ké pro­ti po­stu­pu úřed­ních míst v sou­vi­slos­ti s vlou­pá­ním do Her­be­no­va Cit. dle Ka­rel KAP­LAN, Pět ka­pi­tol o úno­r u, s. 271. To­máš STANĚK, Odsun Něm­ců, s. 266. 82 Tři ro­k y. 3. díl. Udá­los­t i od dru­hé­ho vý­ro­čí osvo­b o­z e­n í Pra­hy v květ­nu 1947 do ko­mu­n is­t ic­ké­ho pu­č e v úno­r u 1948. Pra­ha 1991, s. 445–446. 83 Pro­kop DRTINA, Če­s­k o­slo­ven­sko můj osud. II/2, s. 403–404. Srov. Hu­b ert RIPKA, Úno­ro­vá tra­gé­die, s. 154. 80 81

V   Z Á ­P A ­S E O   D E ­M O ­K R A ­T I C ­K É Č E ­S ­K O ­S L O ­V E N ­S K O

| 307

by­t u, ne­boť vy­da­la ne­prav­di­vé úřed­ní zprá­v y. Před­ne­sli ta­ké po­ža­dav­ky své stra­ny tý­ka­jí­cí se or­ga­ni­za­ce zpra­vo­daj­ské služ­by. Podsta­tou je­jich ná­vr­hu by­lo usta­ve­ní ko­or­di­nač­ní­ho sbo­r u u před­sed­nic­t va vlá­dy. Pro­kop Drti­na a Ju­li­us Firt upo­zor­ni­li, že ná­rod­ní so­cia­lis­té ni­kdy ne­da­jí ve vlá­dě sou­hlas k ja­ké­mu­ko­liv ře­še­ní té­to otáz­ky, ne­bu­de-li vy­ho­vě­no je­jich po­ža­dav­k ům. Je­jich stra­na si již ne­bu­de uklá­dat re­zer­v u a zve­řej­ní v ti­sk ­ u in­for­ma­ce o po­stu­pu bez­peč­nost­ních or­gá­nů v pří­pa­du Iva­na Her­ be­na a při vy­še­t ­řo­vá­ní kra­bič­ko­vé­ho aten­tá­t u.84 Drti­no­v u po­zi­ci ztě­žo­va­la od led­na 1948 kam­paň, kte­rá se obra­ce­la pro­ti roz­ hod­nu­tím Nej­v yš­ší­ho správ­ní­ho sou­du. Ten­to soud to­tiž vrá­til v ně­ko­li­ka pří­pa­dech ně­kte­ré ná­rod­ní pod­ni­ky je­jich pů­vod­ním vlast­ní­k ům tím, že zru­šil roz­hod­nu­tí o je­ jich zná­rod­ně­ní ja­ko ne­zá­kon­ná. Nej­v yš­ší správ­ní soud ob­dr­žel cel­kem 140 stíž­ nos­tí pro­ti zná­rod­ně­ní od bý­va­lých ma­ji­te­lů jed­not­li­v ých zá­vo­dů. Již na ja­ře 1947 vy­vo­la­lo vel­kou re­ak­ci zru­še­ní ná­rod­ní sprá­v y nad tex­til­ní to­vár­nou ve Varnsdor­ fu. V led­nu 1948 Nej­v yš­ší správ­ní soud zru­šil roz­hod­nu­tí mi­nis­t ra vý­ži­v y Vá­c­la­va Ma­je­ra z 9. led­na 1946 o zná­rod­ně­ní to­vár­ny na čo­ko­lá­du a čo­ko­lá­do­vé vý­rob­ky Orion. Zná­rod­ně­ní by­lo teh­dy zdů­vod­ně­no sku­teč­nos­tí, že to­vár­na Orion by­la ve spo­leč­ném kon­cer­nu s pod­ni­kem Ka­nold a spol. a k 1. led­nu 1938 do­sa­ho­va­la po­č­t u 565 za­měst­nan­ců. Hlav­ní ak­cio­ná­ř i Orio­nu, man­že­lé Bä­che­ro­vi, po­da­li pro­ti to­mu­ to roz­hod­nu­tí stíž­nost, v níž do­ka­zo­va­li, že je­jich zá­vod měl na po­čát­k u ro­k u 1938 jen 362 za­měst­nan­ců. Nej­v yš­ší správ­ní soud roz­ho­dl v je­jich pro­s­pěch svým ná­le­ zem z 19. lis­to­pa­du 1947, kte­r ý pak byl vy­dán 24. led­na 1948. Ko­mu­nis­tič­tí his­to­ ri­ci poz­dě­ji to­to soud­ní roz­hod­nu­tí kri­ti­zo­va­li s tím, že soud vů­bec ne­re­spek­to­val „no­vé li­do­vě de­mo­k ra­tic­ké po­mě­r y, kte­ré si vy­žá­da­ly vý­klad zá­ko­nů ve pro­s­pěch pra­cu­jí­cích a re­pu­b­li­k y. Nej­v yš­ší správ­ní soud mo­hl to­tiž snad­no do­ká­zat kon­cer­ no­vé spo­je­ní ně­ko­li­ka to­vá­ren a po­t vrdit zná­rod­ně­ní.“85 Pro­ti to­mu­to ná­le­z u vy­stou­pil ústřed­ní vý­bor ROH – Sva­z u za­měst­nan­ců v prů­ my­slu po­t ra­vin a po­ži­va­tin. Ozva­li se ta­ké za­měst­nan­ci zá­vo­du Orion, kte­ré po­slé­ze pod­po­ř i­li svý­mi re­so­lu­ce­mi děl­ní­ci dal­ších to­vá­ren po ce­lé re­pu­b­li­ce. Orga­ni­zo­va­ ný hněv „li­du“ se obrá­til ne­jen pro­ti Nej­v yš­ší­mu správ­ní­mu sou­du, ale ta­ké pro­ti mi­nis­t r­ o­vi spra­ve­dl­nos­ti. V úto­cích na Pro­ko­pa Drti­nu byl zvláš­tě ak­tiv­ní Anto­nín Zá­po­toc­ký, před­se­da Ústřed­ní ra­dy od­bo­r ů. Z hle­di­s­ka ad­mi­ni­s­t ­ra­tiv­ní pří­sluš­nos­ti při­tom teh­dy prv­ní pre­zi­dent Nej­v yš­ší­ho správ­ní­ho sou­du po­dlé­hal před­se­do­vi vlá­ dy, a ni­ko­liv šé­fo­vi re­sor­t u jus­ti­ce. Drti­na tak ne­měl na ten­to soud­ní or­gán žád­ný vliv. Ce­lá kam­paň jen po­t vr­di­la, že prin­cip ne­zá­vi­slos­ti soud­ní mo­ci byl pro KSČ vel­mi re­la­tiv­ním poj­mem. Pří­pad to­vár­ny Orion se do­kon­ce do­stal na po­řad jed­ná­ ní vlá­dy 3. úno­ra 1948. Pe­t r Zen­kl teh­dy na­vrhl, aby vlá­da ak­cep­to­va­la soud­ní vý­ nos. Pro­ti to­mu se však ohra­di­li ko­mu­nis­té, kte­ř í spo­lu se so­ci­ál­ně­de­mo­k ra­tic­ký­mi mi­nis­t ry pro­sa­di­li návrh mi­ni­s­ter­stva vý­ži­v y, aby by­la na zá­vod uva­le­na ná­rod­ní sprá­va až do ko­neč­né­ho vy­ře­še­ní pří­pa­du. Roz­hod­nu­tí Nej­v yš­ší­ho správ­ní­ho sou­du by­lo za­tím po­zas­ta­ve­no, ni­ko­liv zce­la zru­še­no. KSČ vy­uži­la pří­pa­du Orion k tla­ ku na dal­ší zná­rod­ňo­vá­ní, s čímž ná­rod­ní so­cia­lis­té, li­dov­ci a slo­ven­ští de­mo­k ra­té od­mí­ta­li sou­hla­sit. NA, f. 100/24, sv. 36, a. j. 809, záz­nam z 13. 1. 1948. Mi­ro­slav BOUČEK – Mi­lo­slav KLIMEŠ, Dra­ma­t ic­ké dny úno­ra 1948. Pra­ha 1973, s. 39  – 40. Srov. po­hled J. Ve­se­lé­ho, po­d le ně­hož Drti­na „dal zná­rod­ně­ní té­to to­vár­ny soud­ně zru­šit“. Pro ko­mu­n is­t y byl prin­cip soud­cov­ské ne­zá­vi­slos­t i vskut­k u ne­po­cho­pi­tel­ný. Viz Jin­d řich VESELÝ, Kro­ni­k a úno­ro­v ých dnů, s. 57. 84 85

308

|

K A P I T O L A J E D E N Á C TÁ

K 10. úno­r u 1948 sta­čil Nej­v yš­ší správ­ní soud pro­jed­nat cel­kem de­set stíž­nos­ tí pod­ni­ka­te­lů do­má­ha­jí­cích se vrá­ce­ní zná­rod­ně­ných pod­ni­k ů. V šes­ti pří­pa­dech ná­vr­hy za­mí­tl, ale ve čty­řech zru­šil vy­hláš­ky mi­ni­s­ter­stva prů­my­slu o zná­rod­ně­ní. Tý­ka­lo se to Ra­kov­nic­ké­ho pi­vo­va­r u a sla­dov­ny a pod­ni­k ů C. M. Kop­ř i­va v Před­ kláš­te­ř í u Tiš­no­va, R. So­chor – elek­t ­ric­ké pří­stro­je v Blan­sku a F. Ma­šek a M. Bla­ žek – roz­vod­né elek­t ­ric­ké sí­tě v Pla­né nad Luž­ni­cí. Ko­mu­nis­té a ÚRO chá­pa­li ty­to kro­ky ja­ko zá­měr­nou sna­hu o na­r u­še­ní zná­rod­ně­né vý­ro­by a po­si­lo­vá­ní sou­k ro­mo­ ka­pi­ta­lis­tic­ké­ho pod­ni­ká­ní. Znač­né kom­pli­ka­ce pro­vá­ze­ly i vle­kou­cí se jed­ná­ní o úpra­vě pla­t ů ve­řej­ných a stát­ních za­měst­nan­ců, je­jichž vý­še opro­ti před­vá­leč­né­mu sta­v u vý­raz­ně po­kle­sla a vnitř­ně se pří­liš ni­ve­li­zo­va­la. Dne 7. říj­na 1947 se vlá­da us­ne­s­la pro­vést úpra­v u těch­to pla­t ů s účin­nos­tí od 1. led­na 1948, ná­sled­ně by­la vy­t vo­ře­na ko­mi­se, jež mě­la pro­zkou­mat re­ál­nou si­t ua­ci a na­vrh­nout ře­še­ní. Osno­v u pří­sluš­né­ho zá­ko­na mě­li vy­pra­co­vat mi­nis­t ři Ja­ro­mír Do­lan­ský a Vá­c­lav No­sek. Ko­mu­nis­té při­tom ne­mě­li na změ­ně pla­to­v ých pod­mí­nek, jež by zvý­hod­ni­la vyš­ší a kva­li­f i­ko­va­né úřed­ní­ky, žád­ný zá­jem. Ti­to úřed­ní­ci pa­t ­ř i­li pře­de­vším me­zi tra­dič­ní vo­li­če ná­rod­ních so­cia­ lis­t ů. V po­za­dí při­tom vy­stu­po­val hlub­ší spor o cel­ko­v ý cha­rak­ter stát­ní­ho apa­rá­t u. KSČ usi­lo­va­la o ra­di­kál­ní změ­nu a zfor­mo­vá­ní zce­la no­vé­ho úřed­nic­t va, zá­stup­ci os­tat­ních stran po­ža­do­va­li sta­bi­li­za­ci úřed­nic­ké­ho apa­rá­t u, kdy by od­e­š­li úřed­ní­ci, kte­ř í na­stou­pi­li až po vál­ce a ne­mě­li pa­t ­ř ič­nou kva­li­f i­ka­ci. Na za­se­dá­ní vlá­dy 21. led­na 1948 Vá­c­lav No­sek ozná­mil, že po­t řeb­ný zá­kon ne­lze při­pra­vit pro ne­dos­ta­tek pod­kla­dů, a na­vrhl po­užít pro ře­še­ní pla­to­vé si­t ua­ce ve­řej­ných a stát­ních za­měst­nan­ců for­mu mi­mo­řád­né­ho pla­to­vé­ho pří­plat­k u v cel­ ko­vé vý­ši tří mi­liard ko­r un. Odbo­r y na tom­to zá­kla­dě vy­pra­co­va­ly návrh, kte­r ý byl pre­zen­to­ván ja­ko plán Ja­ro­mí­ra Do­lan­ské­ho a ÚRO. Mi­nis­t ři ne­ko­mu­nis­tic­k ých stran ta­ko­vé ře­še­ní od­mí­ta­li, ne­boť šlo o jed­no­rá­zo­vé opa­t ­ře­ní, kte­ré jen dá­le po­si­ lo­va­lo pla­to­vou ni­ve­li­za­ci. Exi­s­to­va­ly při­tom dva al­ter­na­tiv­ní ná­vr­hy, o nichž by­lo mož­né jed­nat. So­ci­ál­ní de­mo­k rat Vá­c­lav Ma­jer při­šel s ná­vr­hem, aby všich­ni stát­ní za­měst­nan­ci ob­dr­že­li roč­ní pří­da­vek 9600 ko­r un, sou­čas­ně chtěl zru­šit de­k ret, jímž by­lo za­jiš­tě­no zvý­še­ní dů­cho­dů niž­ším úřed­nic­kým ka­te­go­riím o 500 ko­r un mě­síč­ ně. Ná­rod­ní so­cia­lis­té za­se pro­střed­nic­t vím Pro­ko­pa Drti­ny pře­dlo­ži­li návrh, po­dle ně­hož by se všem stát­ním za­měst­nan­cům zvý­ši­lo služ­né o 25 pro­cent. Nej­men­ší pří­da­vek ne­měl být niž­ší než 500 ko­r un. Pen­ze stát­ních úřed­ní­k ů mě­ly být zvý­še­ny rov­něž o 25 pro­cent (nej­mé­ně o 300 ko­r un). Pro­kop Drti­na vy­stou­pil ve vlá­dě s kri­ti­kou do­sa­vad­ní­ho po­stu­pu KSČ, jenž spo­čí­val ve sna­ze pře­nést vy­pra­co­vá­ní pla­to­vé­ho zá­ko­na na ně­ja­kou ko­mi­si ÚRO. Ne­lí­bi­lo se mu ta­ké, že se o tom vlá­da do­ví­dá až z ti­s­k u. K té­to kri­ti­ce se vzá­pě­tí při­po­ji­li Fran­ti­šek Há­la a Ján Lich­ner, so­ci­ál­ní de­mo­k ra­té Vá­c­lav Ma­jer a Fran­ti­šek Ty­meš vy­zý­va­li k na­le­ze­ní kom­pro­mi­su. Drti­na kon­sta­to­val, že jsou tu čty­ř i po­li­ tic­ké stra­ny při­pra­ve­né k jed­ná­ní, ale KSČ a ÚRO ni­ko­li. Ko­mu­nis­té jen oče­ká­va­jí, že se pros­tě schvá­lí bez dis­k u­se je­jich návrh. Po pře­stáv­ce pak Drti­na ozná­mil, že ná­rod­ní so­cia­lis­té sta­hu­jí svůj vlast­ní návrh a do­po­r u­ču­jí vy­chá­zet z Ma­je­ro­va plánu. Kle­ment Gottwald však od­mí­tl ja­ké­ko­liv ře­še­ní, kte­ré by stá­lo ví­ce jak tři mi­liar­dy ko­r un, a dal rov­nou hla­so­vat jen o ná­vr­hu KSČ. Ten však ne­zí­s­kal do­sta­tek hla­sů a ne­ko­mu­nis­tic­ké­mu blo­k u se jej po­da­ř i­lo za­blo­ko­vat.

V   Z Á ­P A ­S E O   D E ­M O ­K R A ­T I C ­K É Č E ­S ­K O ­S L O ­V E N ­S K O

| 309

Drti­na poz­dě­ji vzpo­mí­nal, jak by­lo pro je­ho stra­nu těž­ké ustou­pit od vlast­ní­ho ná­vr­hu. Li­to­val, že tu­to do­brou vů­li ne­jen KSČ, ale ani so­ci­ál­ní de­mo­k ra­cie ne­do­ ká­za­ly oce­nit. Vý­sled­né hla­so­vá­ní ale po­dle něj by­lo zlo­mo­vé: „Nám se tak po­da­ři­lo ko­neč­ně ve vlá­dě do­sáh­nout spo­leč­né­ho po­stu­pu všech vlád­ních stran pro­ti izo­lo­ va­ným ko­mu­nis­tům až do kon­ce, až do bo­jov­né­ho hla­so­vá­ní. To se ješ­tě v Gottwal­ do­vě vlá­dě ni­kdy ne­sta­lo. Byl to v kaž­dém pří­pa­dě ús­pěch na­ší tak­ti­k y, ne­po­klá­da­li jsme to však za nic ví­ce. By­li jsme tím po­tě­še­ni, ale ne­pře­ce­ňo­va­li jsme výz­nam to­ho, pro­to­že jsme si do­b­ře uvě­do­mo­va­li, že jsme zí­s­ka­li vět­ši­nu ve vlá­dě pou­ze ad hoc a ví­ce­mé­ně v hos­po­dář­sko-so­ci­ál­ní vě­ci, hlav­ně pak tím, že my jsme uči­ni­li ústu­pek so­ci­ál­ním de­mo­k ra­tům, ni­ko­liv oni nám. Vě­dě­li jsme do­b­ře, že bu­de pro roz­pol­ce­nost so­ci­ál­ních de­mo­k ra­tů vel­mi ob­tíž­ným úko­lem uči­nit z ní vět­ši­nu tr­va­lou a zá­sad­ní, jak jsme si již od lé­ta ulo­ži­li.“86 Na ten­to vý­sle­dek za­re­a­go­va­la vzá­pě­tí Ústřed­ní ra­da od­bo­r ů vý­h růž­ka­mi, Anto­ nín Zá­po­toc­ký ve­řej­ně pro­hlá­sil: „Když už svým po­sto­jem nu­tí bur­žo­a­zie od­bo­ro­vé hnu­tí k mo­bi­li­za­ci sil do bo­je, ať ta­ké ví, že bu­de­me-li do­nu­ce­ni mo­bi­li­zo­vat mi­li­ó­ no­vou ma­su čle­nů ROH, pak se ne­ome­zí­me jen na obra­nu, nýbrž bu­de­me bo­jo­vat za vy­t vo­ře­ní zce­la no­vé zá­klad­ny k ře­še­ní pod­stat­ných otá­zek a má­me pro to všech­ ny ne­zbyt­né před­po­kla­dy… My ví­me, kde hle­dat úhra­du. Exi­s­tu­jí u nás ješ­tě sil­né vr­stvy, kte­ré ži­jí z bez­prac­ných zi­s­ků.“87 Odbo­r y za­ča­ly ko­nat pří­pra­v y ce­los­tát­ní­ho sjez­du zá­vod­ních rad, kte­r ý měl na­po­mo­ci pro­sa­ze­ní po­ža­dav­k ů ROH. Dne 20. led­na 1948 do­ra­zil do Pra­hy no­v ý brit­ský vel­v y­sla­nec Pe­ar­son J. Di­xon, kte­r ý hned pro­je­vil zá­jem se­t­kat se s Pro­ko­pem Drti­nou. Mi­nis­t r spra­ve­dl­nos­ti jej po­zval ke spo­leč­né­mu roz­ho­vo­r u do své­ho by­t u, kde se pak Di­xo­na do­tá­zal, jes­tli si my­slí, že Informby­ro ně­co chys­tá pro­ti de­mo­k ra­tic­kým si­lám v ČSR. Brit­ský vel­ vy­sla­nec la­ko­nic­ky při­znal, že je­ho ze­mě je pře­svěd­če­na, že v Če­s­ko­slo­ven­sku br­zy do­jde k po­k u­su o na­sto­le­ní ko­mu­nis­tic­ké dik­ta­t u­r y, ja­ko se to­mu sta­lo v ne­dáv­né mi­nu­los­ti v Pol­sku, Ma­ďar­sku a Ru­mun­sku. Po­tvrdil do­kon­ce, že Bri­to­vé mě­li i řa­du kon­k rét­ních in­for­ma­cí. Ta­to schůz­ka by­la Drti­no­v ým je­di­ným osob­ním se­t­ká­ním s vel­v y­slan­cem Di­xo­nem, přes­to se Stát­ní bez­peč­nost poz­dě­ji sna­ži­la vy­kon­stru­o­vat ob­vi­ně­ní, že s Bri­t y dů­věr­ně spo­lu­pra­co­val a při­pra­vo­val pro­ti­stát­ní puč. Na 1. úno­ra 1948 do­mlu­vil Ju­li­us Firt schůz­k u s mi­nis­t rem za­h ra­nič­ních vě­cí Ja­nem Ma­sa­r y­kem, kte­ré se zú­čast­nil i Pe­t r Zen­kl a Pro­kop Drti­na. Se­t­ká­ní se od­eh­rá­lo v mi­nis­t ­ro­vě by­tě v Čer­nín­ském pa­lá­ci. Ná­rod­ní so­cia­lis­té chtě­li znát Ma­sa­r y­k ův ná­zor na ak­t u­ál­ní dě­ní, bez­pro­střed­ním im­pul­sem však by­ly ší­ř í­cí se zprá­v y o je­ho úmy­slu kan­di­do­vat v nad­chá­ze­jí­cích vol­bách na kan­di­dát­ce so­ci­ál­ně­ de­mo­k ra­tic­ké stra­ny. Tu­to in­for­ma­ci při­tom ná­rod­ním so­cia­lis­t ům po­t vr­di­li Vá­c­lav Ma­jer a ne­pří­mo Bo­hu­mil Lauš­man.88 Na pří­mý do­taz Jan Ma­sa­r yk od­po­vě­děl, že si­ce ta­ko­vou na­bíd­k u od so­ci­ál­ní de­mo­k ra­cie do­stal, že ji však pa­t r­ně ne­v y­uži­je. Zen­kl Ma­sa­r y­ko­vi dů­raz­ně do­po­r u­čil, aby za so­ci­ál­ní de­mo­k ra­cii v žád­ném pří­pa­ dě ne­kan­di­do­val. Mi­nis­t r za­h ra­ni­čí pak ne­če­ka­ně změ­nil té­ma a upo­zor­nil na váž­ný zdra­vot­ní stav pre­zi­den­ta Be­ne­še. Va­ro­val, že kdy­ko­li mů­že na­stat ko­nec, a na­bí­zí se tak otáz­ka, kdo po něm na­stou­pí na Praž­ský hrad. Jan Ma­sa­r yk při­znal, že se Pro­kop DRTINA, Če­s­k o­slo­ven­sko můj osud. II/2, s. 481. Mi­ro­slav BOUČEK – Mi­lo­slav KLIMEŠ, Dra­ma­t ic­k é dny úno­ra 1948, s. 50  –51. 88 Ke sna­z e zí­s­k at Ma­s a­r y­k a pro so­ci­á l­n í de­mo­k ra­cii viz Ji­ř í ŠOLC, Útě­k y a ná­v ra­t y Bo­h u­mi­la Lauš­m a­n a, s. 168. 86 87

310

|

K A P I T O L A J E D E N Á C TÁ

za­o­bí­rá myš­len­kou vlast­ní kan­di­da­t u­r y. Pe­t r Zen­kl na to re­a­go­val pro­hlá­še­ním, že vě­ř í, že Edvard Be­neš i na­dá­le zůs­ta­ne ve svém úřa­dě. Po­k ud by do­šlo k před­čas­ né­mu uvol­ně­ní pre­zi­dent­ské funkce, usi­lo­va­li by ná­rod­ní so­cia­lis­té pře­de­vším o to, aby ten­to úřad ne­při­pa­dl ko­mu­nis­t ům. Kdy­by by­la na­dě­je, že by Ma­sa­r y­ko­va kan­ di­da­t u­ra mě­la nej­lep­ší vy­hlíd­ky, Zen­klo­va stra­na by se vy­slo­vi­la pro je­ho zvo­le­ní. Schůz­ka bo­hu­žel skon­či­la bez vý­sled­k u, ne­do­šlo vů­bec ke sla­dě­ní po­stu­pu me­zi ná­rod­ní­mi so­cia­lis­t y a Ja­nem Ma­sa­r y­kem. Při pro­mý­šle­ní tak­ti­ky pro ná­sle­du­jí­cí osu­do­vé týd­ny to mě­lo být pro ná­rod­ní so­cia­lis­t y ve­li­ce dů­le­ži­t ým va­ro­vá­ním. Pro­ kop Drti­na byl Ma­sa­r y­ko­v ým vy­stu­po­vá­ním vel­mi pře­kva­pen a zne­po­ko­jen. Ješ­ tě té­že no­ci na­psal do­pis Pe­t ru Zen­klo­vi, aby při své zí­t řej­ší au­dien­ci u pre­zi­den­ta ohlá­sil je­ho de­mi­si. Zen­kl to od­mí­tl uči­nit, ale po­žá­dal Be­ne­še, aby Drti­nu při­jal. K té­to au­dien­ci pak sku­teč­ně ješ­tě týž den do­šlo. Pro­kop Drti­na se pre­zi­den­to­vi svě­ řil s tím, jak jej trá­pí, že ne­exi­s­t u­je sho­da myš­le­ní me­zi Ja­nem Ma­sa­r y­kem a ná­rod­ ní­mi so­cia­lis­t y, a že tu­díž ne­do­chá­zí ani k žá­dou­cí spo­lu­prá­ci ve vlá­dě. U Edvar­da Be­ne­še však ne­na­le­zl pod­po­r u svých po­chyb­nos­tí či po­ro­z u­mě­ní, z Hra­du proto teh­dy od­chá­zel vel­mi zne­po­ko­jen. K R Č M A Ň ­S K Á A   M O S ­T E C ­K Á A F É ­R A V R ­C H O ­L Í

Stát­ní zá­stup­ce Fran­ti­šek Do­le­žel bě­hem led­na 1948 ry­chle po­stu­po­val ve vy­še­t ­řo­ vá­ní krčmaň­ské­ho pří­pa­du. Ve­dl si­ce trest­ní ří­ze­ní pro­ti oso­bám po­de­zře­lým z pří­ mé účas­ti na kra­bič­ko­vém aten­tá­t u, zá­ro­veň však za­čal od­ha­lo­vat i do­sud ne­t u­še­né sku­teč­nos­ti. Zjis­ti­lo se, že na kraj­ském se­k re­ta­ri­á­t u ko­mu­nis­tic­ké stra­ny v Olo­mou­ci, kde by­dl­el je­den z ob­vi­ně­ných z krčmaň­ské­ho pří­pa­du Alois Za­ple­tal, se na­chá­zel ile­gál­ní sklad zbra­ní. Do­le­žel za­há­jil pá­t ­rá­ní i v tom­to smě­r u a na­ko­nec se uká­za­ lo, že vel­ká část zbra­ní by­la v mi­nu­los­ti pře­mís­tě­na do do­mu dráž­ní­ho po­su­no­va­če Vla­di­mí­ra Opluš­ti­la v Olo­mou­ci-Ho­do­la­nech. Do­mov­ní pro­hlíd­ka 14. led­na 1948 pak sku­teč­ně ve­dla k ob­je­ve­ní skrý­še zbra­ní na pů­dě pod se­nem. Jed­na­lo se o no­vou vo­jen­skou výz­broj, sklá­da­jí­cí se z jed­no­ho těž­ké­ho ku­lo­me­t u, ně­ko­li­ka au­to­ma­t ů, vět­ší­ho po­čt­ u pu­šek a ně­ko­li­ka ti­síc ku­sů růz­né­ho stře­li­va. Ve skrý­ši se ta­ké na­chá­ ze­ly os­t ré ruč­ní gra­ná­t y a ně­ko­lik za­ml­žo­va­cích bomb. Ná­sled­ně by­la za­chy­ce­na sto­pa tý­ka­jí­cí se dru­hé čás­ti zbroj­ní­ho ar­ze­ná­lu (asi 50 až 80 vo­jen­ských pu­šek, vět­ší množ­ství sa­mo­pa­lů a ně­ko­lik be­den stře­li­va), pů­vod­ně ulo­že­né­ho na kraj­ském se­k re­ta­ri­á­t u ko­mu­nis­tic­ké stra­ny v Olo­mou­ci. Zbra­ně by­ly pře­ve­ze­ny do sou­k ro­ mé­ho do­mu po­li­cej­ní­ho ře­di­te­le dr. Ka­rla Frin­t y, rov­něž čle­na KSČ. Tam se je ta­ké na­ko­nec po­da­ř i­lo Fran­tiš­k u Do­le­že­lo­vi a vy­še­t ­ř u­jí­cí­mu soud­ci za­jis­tit. Vy­še­t ­řo­vá­ní krčmaň­ské afé­r y tak již pří­mo mí­ř i­lo do řad ve­dou­cích před­sta­vi­ te­lů KSČ v Olo­mou­ci, kte­ř í mu­se­li o skla­du zbra­ní na kraj­ském se­k re­ta­ri­á­t u vě­dět. Ja­ko ústřed­ní po­sta­va té­to kau­zy se je­vil po­sla­nec Ju­ra Sos­nar, nit­ky to­ho­to pří­pa­du zá­ro­veň ve­dly k Ale­xe­ji Če­pič­ko­vi, kte­r ý se te­pr­ve před ně­ko­li­ka týd­ny stal čle­nem Gottwal­do­v y vlá­dy. Sos­na­ro­vi pří­buz­ní, man­že­lé Hon­zá­ko­vi, po­tvr­di­li, že se Sos­nar v pod­na­pi­lém sta­v u chlu­bil, že se­sta­vil pe­kel­né stro­je na Če­pič­k ův pří­kaz. Ve­de­ní KSČ při­tom mě­lo již ně­ja­kou do­bu po­vě­do­mí o řa­dě zá­važ­ných sku­teč­nos­tí tý­ka­jí­cích se Ju­r y Sos­na­ra. Od lis­to­pa­du 1947 již vě­dě­lo o úkry­t u zbra­ní. V jed­nom dů­věr­ném do­k u­men­t u se upo­zor­ňo­va­lo, že „je­ho ce­lé po­čí­ná­ní se ne­srov­ná­vá s ­ve­dou­cí funkcí V   Z Á ­P A ­S E O   D E ­M O ­K R A ­T I C ­K É Č E ­S ­K O ­S L O ­V E N ­S K O

| 311

ve stra­ně a je váž­nou pře­káž­kou pro dal­ší vý­voj stra­ny na Olo­mouc­ku. Zá­važ­né je, že sou­dr. Sos­nar opě­tov­ně ne­správ­ně in­for­mo­val ve­dou­cí funk­cio­ná­ře stra­ny (soud. No­s­ka) a ješ­tě v po­sled­ních dnech pro­hlá­sil jed­no­znač­ně, že stra­na se ne­mu­sí obá­ vat žád­ných ne­pří­jem­ných pře­k va­pe­ní v sou­vi­slos­ti s je­ho čin­nos­tí, a to vše, ač­ko­liv vě­děl, že je­ho tvr­ze­ní ne­ní prav­di­vé.“ Inter­ní ma­te­ri­ál kon­sta­to­val, že by Sos­nar mo­hl být trest­ně stí­hán pro pře­cho­vá­vá­ní zbra­ní, pro pod­vo­dy (ze­jmé­na ve vzta­hu k je­ho údaj­né par­t y­zán­ské čin­nos­ti), pro krá­de­že a zpro­ne­vě­r y, do­kon­ce snad i pro kon­f i­ dent­ství. Aten­tát na mi­nis­try byl ozna­čen za pro­vo­ka­ci, „ať již jej spá­chal kdo­ko­li“.89 Již v pro­sin­ci 1947 při­pra­vo­va­lo ve­de­ní KSČ in­ter­pe­la­ci na mi­nis­tra Drti­nu, kte­rá mě­la pro­ká­zat na­r u­šo­vá­ní po­li­cej­ní­ho vy­še­t ­řo­vá­ní kra­bič­ko­vé­ho aten­tá­t u ze stra­ny jus­tič­ních or­gá­nů. Vý­sled­ný text in­ter­pe­la­ce pře­dlo­žil po­sla­nec Jo­sef Zu­za­ňák, kte­ rý se do­tá­zal na tři otáz­ky. Žá­dal in­for­ma­ce, jak da­le­ko po­k ro­či­lo še­t ­ře­ní stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Olo­mou­ci a dá­le ja­kou sou­vi­slost má krčmaň­ský pří­pad s po­k u­sem o aten­tát na tři čle­ny vlá­dy. Na zá­věr se Zu­za­ňák do­ta­zo­val, proč soud­ní or­gá­ny od­mít­ly dát zprá­v u o vý­sled­k u vy­še­t ­řo­vá­ní v Krčma­ni bez­peč­nost­ním or­gá­nům, ač­ko­liv ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­ký tisk byl in­for­mo­ván ve­li­ce po­drob­ně. Před za­se­dá­ním par­la­men­t u ur­če­ným pro po­sla­nec­ké in­ter­pe­la­ce Pro­kop Drti­na svo­lal na so­bo­t u 17. led­na prv­ní po­ra­du se Zdeň­kem Mar­jan­kem a stát­ním zá­stup­ cem Fran­tiš­kem Do­le­že­lem. Do­ho­dli se, že mu při­pra­ví pí­sem­né pod­kla­dy pro je­ho vy­stou­pe­ní ve sně­mov­ně. Ve­čer ná­sle­du­jí­cí­ho dne se ko­na­la v Mar­jan­ko­vě by­tě dal­ší schůz­ka, při kte­ré de­tail­ně pro­bra­li ce­lý krčmaň­ský pří­pad a vy­jas­ni­li kon­ krét­ní ob­sah mi­nis­t ­ro­v y od­po­vě­di. Do ur­či­té mí­r y při­chá­ze­la teh­dy ta­to in­ter­pe­la­ce ne­vhod, pro­to­že vy­še­t ­řo­vá­ní Ja­na Kop­ky a je­ho spo­leč­ní­k ů zhru­ba od po­lo­vi­ny pro­ sin­ce ne­při­ne­slo žád­né no­vé sku­teč­nos­ti. O po­dá­ní ob­ža­lo­by na ty­to oso­by však ani tak ne­by­lo po­chyb. Drti­na si však kla­dl otáz­k u, jak na­lo­žit s no­v ý­mi in­for­ma­ce­mi o taj­ném skla­du zbra­ní v Olo­mou­ci. Šlo o sku­teč­nos­ti ve­li­ce zá­važ­né, kte­ré mo­hly být vel­kým va­ro­vá­ním pro ve­řej­nost. Na dru­hé stra­ně s vy­še­t ­řo­vá­ním kra­bič­ko­vé­ho aten­tá­t u pří­mo ne­sou­vi­se­ly a nic k to­mu­to pří­pa­du ne­při­ná­še­ly. Pro­kop Drti­na se nej­pr­ve roz­ho­dl, že o na­le­ze­ných zbra­ních v par­la­men­t u ho­vo­řit ne­bu­de. Zde­něk Mar­jan­ko a Fran­ti­šek Do­le­žel však s tím­to je­ho po­sto­jem po­le­mi­ zo­va­li, je­ho zdr­žen­li­vost vů­bec ne­mo­hli po­cho­pit. Sna­ži­li se ta­ké Drti­nu pře­svěd­ čit, že sou­vi­slost me­zi ná­le­zem zbra­ní a kra­bič­ko­v ým aten­tá­tem exi­s­t u­je. Tím­to spo­je­ním pro ně by­la oso­ba Aloi­se Za­ple­ta­la, jenž pro­ka­za­tel­ně fi­g u­ro­val v obou pří­pa­dech. Oba ta­ké ar­g u­men­to­va­li tím, že v dů­sled­k u sen­zač­ní­ho od­ha­le­ní by se mo­hli při­hlá­sit no­ví svěd­ci, kte­ř í by vě­dě­li o do­sud ješ­tě ne­z­ná­mých okol­nos­tech. Olo­mouc­ké stát­ní za­stu­pi­tel­ství na­víc při­pra­vo­va­lo žá­dost imu­nit­ní­mu vý­bo­r u sně­ mov­ny o vy­dá­ní po­slan­ce Ju­r y Sos­na­ra k trest­ní­mu stí­há­ní. I z to­ho dů­vo­du by by­lo vhod­něj­ší, aby mi­nis­t r spra­ve­dl­nos­ti o ce­lé zá­le­ži­tos­ti ote­vře­ně in­for­mo­val. Drti­na na­ko­nec pro­hlá­sil, že se de­f i­ni­tiv­ně roz­hod­ne po dal­ším uvá­že­ní ce­lé vě­ci a po­dle vý­vo­je zbý­va­jí­cích dvou dnů. Z je­ho ini­cia­ti­v y se pak rá­no 20. led­na 1948 před za­se­dá­ním vlá­dy usku­teč­ni­la po­ra­da ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­kých mi­nis­t rů v kan­ce­lá­ř i Pe­t ra Zen­kla. Pro­kop Drti­na po­psal svým ko­le­g ům no­vá od­ha­le­ní v Olo­mou­ci a svě­ř il se jim se svou po­chyb­nos­ tí, zda má o těch­to vě­cech ho­vo­ř it v par­la­men­t u. Na Pe­t ra Zen­kla, Ja­ro­sla­va Strán­ 89

NA, f. 100/24, sv. 59, a. j. 925, in­for­ma­ce o krčmaň­ském pří­pa­du.

312

|

K A P I T O L A J E D E N Á C TÁ

ské­ho a Hu­ber­ta Rip­k u udě­la­la je­ho zprá­va vel­ký do­jem a roz­hod­ně ne­sdí­le­li je­ho po­chy­by. Vy­zva­li jej, aby ve sně­mov­ně ře­kl úpl­ně vše, co do­sud vy­še­t­řo­vá­ní při­ne­slo. Pro­kop Drti­na chtěl být loa­jál­ní vů­či Kle­men­t u Gottwal­do­vi a os­tat­ním ko­mu­nis­ tic­kým mi­nis­t rům, a tak se roz­ho­dl, že bu­de na nad­chá­ze­jí­cím za­se­dá­ní in­for­mo­vat vlá­du. Když za­ča­la schů­ze vlá­dy, Gottwald vzal si­ce Drti­no­v u při­hláš­k u na vě­do­ mí, ale pak mu slo­vo vů­bec ne­udě­lil, ač­ko­liv o to mi­nis­t r spra­ve­dl­nos­ti opa­ko­vaně žá­dal. K žád­né před­běž­né do­mlu­vě s KSČ tak ne­do­šlo a Drti­na se de­f i­ni­tiv­ně roz­ ho­dl pro­mlu­vit v par­la­men­t u o všech no­v ých po­znat­cích. Dru­hý den, 21. led­na 1948, vlá­dla ve sně­mov­ně na­pja­tá at­mo­s­fé­ra, in­ter­pe­la­ce ten den na­bí­ze­ly vel­mi za­jí­ma­v ý pro­gram. Mi­nis­t ři Vá­c­lav No­sek a Lud­vík Svo­bo­da se mě­li vy­já­d řit k mos­tec­ké afé­ře. Pro­hlá­si­li, že šlo o roz­vět­ve­nou síť osob, kte­ré po­dá­ va­ly zprá­v y za­h ra­nič­ní­mu zpra­vo­daj­ské­mu cen­t ru. By­lo za­dr­že­no 42 osob, z nichž 24 by­lo do­pra­ve­no do vaz­by v Pra­ze. Sku­pi­na mě­la pod­po­ro­vat i ban­de­rov­ce. De­vět těch­to osob pa­t ­ř i­lo me­zi vo­jen­ské gá­žis­t y z po­vo­lá­ní a me­zi ci­vi­lis­t y by­lo šest důs­ toj­ní­k ů v zá­lo­ze. Na Pro­ko­pa Drti­nu mí­ř il na­pja­tě oče­ká­va­ný do­taz ke krčmaň­ské afé­ře od po­slan­ce Jo­se­fa Zu­za­ňá­ka, kte­r ý v je­ho za­stou­pe­ní před­ne­sl je­ho stra­nic­ký ko­le­ga Alois Hlo­žek. Drti­na od­po­vě­děl pro­hlá­še­ním, že je již pro­ká­zá­no, že kra­bič­ky by­ly zho­to­ve­ny v Krčma­ni u Olo­mou­ce, při­čemž zú­čast­ně­né oso­by vě­dě­ly, k če­mu ma­jí slou­žit. Uve­dl, že je zho­to­vil Jan Kop­ka za po­mo­ci své­ho uč­ně na žá­dost Aloi­se Za­ple­ta­la, do­mov­ní­ka kraj­ské­ho se­k re­ta­ri­á­t u KSČ. By­lo svě­dec­ky pro­ká­zá­no, že se Kop­ka a Za­ple­tal chlu­bi­li, „že ko­na­jí dů­le­ži­tou prá­ci a že po­š­lou mi­nis­trům kra­bi­ce na mou­ku, kte­rá je ne­stra­vi­tel­ná“. Drti­na zdů­raz­nil, že ty­to vý­sled­ky še­t ­ře­ní jsou v jas­ném roz­po­r u s No­s­ko­v ým pro­hlá­še­ním na pů­dě sně­mov­ny 25. lis­to­pa­du 1947. Exi­s­t u­je ta­ké váž­né po­de­zře­ní, že Alois Za­ple­tal ne­byl po­sled­ním člán­kem v ře­tě­z u po­de­zře­lých osob. Pá­t ­rá­ní mi­ni­s­ter­stva vni­t ra by­lo po­dle Drti­ny od kon­ce lis­to­pa­du bez­vý­sled­né. Po­di­vil se ta­ké nad tím, proč po­li­cej­ní or­gá­ny ne­za­jis­ti­ly dak­ty­lo­sko­pic­ ké sto­py na vá­leč­cích s vý­buš­ni­na­mi a na os­tat­ních sou­část­kách v kra­bič­kách. Je­ho ne­pří­mou kri­ti­k u si vy­slou­žil i dr. Jo­sef Gör­ner, jenž dal 8. lis­to­pa­du 1947 pří­kaz k pro­puš­tě­ní Ja­na Kop­ky, kte­r ý se při­tom před­tím již ně­ko­li­k rát při­znal. Ná­sled­ně Pro­kop Drti­na po­k ra­čo­val vý­kla­dem o zá­važ­ných sku­teč­nos­tech, jež by­ly při vy­še­t­řo­vá­ní krčmaň­ské­ho pří­pa­du od­ha­le­ny. Kro­mě aten­tá­t u by­ly na stej­ném mís­tě a tý­miž oso­ba­mi při­pra­vo­vá­ny i ji­né ne­bez­peč­né pro­ti­stát­ní ak­ce. Do­kla­dem to­ho je od­ha­le­ní znač­né­ho množ­ství ile­gál­ně dr­že­ných zbra­ní. Ty­to zbra­ně ukryl do­mov­ník se­k re­ta­ri­á­t u KSČ v Olo­mou­ci Alois Za­ple­tal a šo­fér té­hož se­k re­ta­ri­á­t u Oldřich Ha­líř na po­kyn po­slan­ce Ju­r y Sos­na­ra. Drti­na pro­hlá­sil, že je svě­dec­ký­ mi vý­po­věď­mi pro­ká­zá­no, že Sos­nar odů­vod­ňo­val ukry­tí těch­to zbra­ní vý­ro­ky, jež na­pl­ňo­va­ly skut­ko­vou podsta­t u zlo­či­nu úkla­dů o re­pu­b­li­k u. Na zá­věr mi­nis­t r spra­ ve­dl­nos­ti pro­hlá­sil, „že přes­to, že pa­cha­te­lé všech těch­to od­ha­le­ných či­nů hlá­sí se snad ve­sm ­ ěs k jed­né po­li­tic­ké stra­ně, a přes­to, že čás­teč­ným dě­jiš­těm je do­kon­ce i bu­do­va se­k re­ta­ri­á­tu té­to stra­ny, ne­ní mým úmy­slem vzbu­zo­vat do­jem, že ob­vi­ňu­ ji tu­to po­li­tic­kou stra­nu, ne­bo do­kon­ce je­jí ve­de­ní z od­po­věd­nos­ti za ty­to spá­cha­ né či­ny. Li­dé ne­hod­ní a vin­ní­ci mo­hou se stá­ti čle­ny všech po­li­tic­k ých stran. Pro­ti to­mu žád­ná po­li­tic­ká stra­na ne­ní ni­čím za­bez­pe­če­na. Zá­le­ží ov­šem na tom, ja­ké sta­no­vi­sk­ o kte­rá stra­na a je­jí ve­de­ní za­uj­me k ta­ko­v ým vin­ní­kům,… vě­řím, že ty­to otřá­sa­jí­cí sku­teč­nos­ti … ne­ohro­zí náš vnitř­ní mír, jest­li­že všich­ni od­po­věd­ní vlád­ní či­ni­te­lé a všech­ny po­li­tic­ké stra­ny bez roz­dí­lu za­uj­mou k nim sta­no­vi­s­ko, že ta­ko­vé V   Z Á ­P A ­S E O   D E ­M O ­K R A ­T I C ­K É Č E ­S ­K O ­S L O ­V E N ­S K O

| 313

Projev ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny v Ústavodárném národním shromáždění (21. ledna 1948) Zdroj: ČTK

vě­ci ne­smě­jí být u nás do­vo­le­ny a že oso­by, kte­ré se jich do­pus­ti­ly, mu­sí být po­dle zá­ko­na po­tres­tá­ny a zne­škod­ně­ny.“90 Po skon­če­ní Drti­no­v y ře­či ná­sle­do­val dlou­ho­tr­va­jí­cí po­tlesk. Po­dle je­ho vlast­ní­ho do­jmu pů­so­bi­lo je­ho pro­hlá­še­ní prá­vě tak, jak oče­ká­val, a snad ješ­tě hů­ře: „Ko­mu­ nis­té by­li vel­mi ro­ze­zle­ni. Za­tím­co pra­vi­ce tle­s­ka­la, a ze­jmé­na li­do­več­tí po­slan­ci vzru­še­ním vstá­va­li ze svých míst a vo­la­li růz­né vý­k ři­k y úža­su a ne­vo­le, ko­mu­nis­té vy­sle­chli pro­jev bez pře­ru­šo­vá­ní a klid­ně, ale by­lo pa­tr­no, že se zlo­bí. Da­li prů­chod své­mu hně­vu v ku­lo­á­rech, kde ně­kte­ří je­jich před­ní po­li­ti­ko­vé mým klu­bov­ním ko­le­ gům vy­hro­žo­va­li, že nám to při­jde dra­ho a že já si to od­ne­su…!“91 Vá­c­lav No­sek si pak pos­tě­žo­val, že když „se jus­tič­ní or­gá­ny obra­ce­jí na bez­peč­nost­ní or­gá­ny o po­moc při ně­kte­r ých úko­nech, kde se bez vý­kon­ných or­gá­nů bez­peč­nos­ti ne­obej­dou, či­ní tak jen úz­kost­li­v ým vý­bě­rem. Pro­to jsem byl nu­cen od­vo­la­ti i za­pra­co­va­né od­bor­ ní­k y, kte­ré jsem po­slal do Olo­mou­ce do­kon­ce na žá­dost pa­na mi­nis­tra spra­ve­dl­ nos­ti, pro­to­že je­jich ces­ta by­la zby­teč­ná a k vy­še­t­řo­vá­ní ne­by­li vů­bec při­puš­tě­ni. O vý­sled­cích prá­ce sou­du ne­do­sta­lo se jim žád­ných in­for­ma­cí.“92 Mi­ni­s­ter­stvo vni­tra vy­da­lo úřed­ní zprá­v u, ve kte­ré tvr­di­lo, že Drti­nův pro­jev ne­při­ne­sl k vy­še­t ­řo­vá­ní Drti­no­vo vy­stou­pe­n í viz Spo­leč­ná če­s­ko-slo­ven­ská di­g i­t ál­n í par­la­ment­n í kni­hov­na – ste­no­pro­to­kol 90. schů­ze Ústa­vo­d ár­né­ho ná­rod­n í­ho shro­máž­dě­n í 1946–1948 [on-li­ne]. B. d. [cit. 30. 5. 2010]. Do­stup­ný z WWW: . Ori­g i­nál pro­je­v u viz NA, f. P. Drti­na, k. 14, sign. 7-2-1. Zá­věr pro­slo­v u též v Pro­kop DRTINA, Če­s­ko­slo­ven­sko můj osud. II/2, s. ­462–463. 91 Pro­kop DRTINA, Če­s ­k o­s lo­v en­s ko můj osud. II/2, s. 455–456; Hu­b ert RIPKA, Úno­r o­v á tra­gé­d ie, s. 160  –161. 92 Viz Spo­leč­n á če­s­ko-slo­ven­ská di­g i­t ál­n í par­la­ment­n í kni­hov­n a – ste­no­pro­t o­kol 90. schů­z e Ústa­vo­d ár­né­ho ná­rod­n í­ho shro­máž­dě­n í 1946–1948 [on-li­ne]. B. d. [cit. 30. 5. 2010]. Do­stup­ný z WWW: . 90

314

|

K A P I T O L A J E D E N Á C TÁ

aten­tá­t u žád­né no­vé okol­nos­ti. Ni­jak prý ne­v y­vrá­til, že kra­bič­ky ne­by­ly vy­ro­be­ny v Olo­mou­ci, ale v Pra­ze Sta­ni­sla­vem Pi­la­řem. Drti­no­v y výt­ky k po­li­cej­ní­mu še­t ­ře­ní by­ly údaj­ně ne­pod­stat­né. No­vě zve­řej­ně­ný ná­lez zbra­ní mi­ni­s­ter­stvo vni­t ra na­pro­s­ to ba­ga­te­li­zo­va­lo s tím, že po­dob­ných skla­dišť již by­la vy­pá­t ­rá­na ce­lá řa­da a že šlo o pou­hý pře­stu­pek pro­ti zbroj­ní­mu pa­ten­t u. Své pro­hlá­še­ní ná­sled­ně uve­řej­ni­lo ta­ké před­sed­nic­t vo ÚV KSČ. Obvi­ni­lo Drti­ nu, že zne­u­žil pří­le­ži­tos­ti a ho­vo­ř il o pří­pa­du, kte­r ý s aten­tá­tem vů­bec ne­sou­vi­sí. Ko­mu­nis­té tvr­di­li, že v olo­mouc­kém se­k re­ta­ri­á­t u KSČ by­lo v do­bě re­vo­lu­ce jed­no z par­t y­zán­ských stře­di­sek a prá­vě tam se ta­ké ode­vzdá­va­ly zbra­ně, jež par­t y­zá­ni ode­bra­li ně­mec­kým vo­já­k ům. Před ro­kem prý by­lo „v ne­po­uží­va­né ko­můr­ce“ ob­je­ ve­no ma­lé množ­ství zbra­ní, kte­ré by­ly ihned ode­vzdá­ny pa­t ­ř ič­ným úřa­dům. „Jest­ li­že ne­by­la men­ší část z těch­to zbra­ní pro­ti da­né­mu pří­ka­zu ode­vzdá­na, sta­lo se tak za­vi­ně­ním osob, kte­ré pří­kaz pl­ně ne­vy­ko­na­ly. Je sa­mo­zřej­mé, že ty­to oso­by po­ne­sou ta­ké od­po­věd­nost, bu­de-li je­jich vi­na pro­ká­zá­na.“ Drti­na po­dle ko­mu­nis­t ů po­užil to­ho­to pří­pa­du, aby „ob­no­vil své po­ku­sy o po­li­tic­kou per­se­ku­ci účast­ní­ků do­má­cí­ho od­bo­je a aby v před­vo­leb­ní do­bě se po­ku­sil o dis­k re­di­to­vá­ní KSČ“.93 Dne 22. led­na 1948 vy­stou­pi­la v Ústa­vo­dár­ném ná­rod­ním shro­máž­dě­ní je­ho mís­to­před­sed­ky­ně Anež­ka Ho­di­no­vá-Spur­ná. Před­ne­sla pro­hlá­še­ní po­sla­nec­ké­ho klu­bu KSČ, kte­ré re­a­go­va­lo na Drti­nův pro­jev o krčmaň­ském pří­pa­du. Zo­pa­ko­va­la ob­vi­ně­ní, že Drti­na zne­u­žil par­la­ment­ní tri­bu­ny ke stra­nic­kým před­vo­leb­ním úče­ lům. Svým vy­stou­pe­ním chtěl prý ce­lou věc jen za­ml­žit. Ten­to hys­te­ric­ký útok jen pro­ká­zal, že Drti­na svým pro­je­vem za­sá­hl KSČ na vel­mi cit­li­vém mís­tě. Anež­ka Ho­di­no­vá-Spur­ná uká­za­la, že se ko­mu­nis­té již del­ší do­bu peč­li­vě při­pra­vo­va­li na os­t rou pro­ti­dr­ti­nov­skou kam­paň, kte­rou ny­ní od­star­to­va­li. Sou­druž­ka po­slan­ky­ně za­úto­či­la na Pro­ko­pa Drti­nu, že byl „pl­ně od­po­věd­ný za zdlou­ha­vé a ne­do­s­ta­teč­né pro­vá­dě­ní re­tri­bu­ce, kte­rá ani do­sud ješ­tě ne­ní skon­če­na. Duch, v němž by­la re­tri­ bu­ce pro­vá­dě­na, je cha­rak­te­ri­so­ván též agi­ta­cí, kte­rou pan mi­nis­tr dr. Drti­na dě­lá pro amne­s­to­vá­ní zrád­ců a ko­la­bo­ran­tů. … Že pa­nu mi­nis­t­ro­vi dr. Drti­no­vi ne­jde o dů­sled­né uplat­ňo­vá­ní zá­ko­nů re­pu­b­li­k y, nýbrž o pod­po­ru re­akč­ních po­li­tic­k ých smě­rů, vy­sví­tá ta­ké z per­se­kuč­ní ak­ce, kte­rou mi­ni­s­ter­stvo jím ří­ze­né za­há­ji­lo pro­ ti par­t y­zá­nům a ji­ným účast­ní­kům do­má­cí­ho od­bo­je a od níž upus­ti­lo te­pr­ve, když na­ra­zi­lo na roz­hod­ný od­por ve­řej­nos­ti. Na­pro­ti to­mu pan mi­nis­tr spra­ve­dl­nos­ti dr. Drti­na ne­pro­je­vil ani nej­men­ší ini­cia­ti­v y při stí­há­ní lu­ďác­k ých spik­len­ců à la Kempný a Bu­gár. Jen dí­k y bdě­los­ti a ener­gii bez­peč­nost­ních or­gá­nů by­ly zlo­čin­né zá­mě­r y lu­ďác­k ých ve­le­zrád­ců zma­ře­ny. … Stej­ně za­rá­že­jí­cí ne­čin­nost pro­je­vo­va­ly a pro­je­vu­jí na­dá­le or­gá­ny, po­dlé­ha­jí­cí pa­nu mi­nis­t­ro­vi spra­ve­dl­nos­ti, při stí­há­ní šme­li­ná­řů a os­tat­ních roz­vrat­ní­ků.“ Na­ko­nec Anež­ka Ho­di­no­vá-Spur­ná ob­vi­ni­la ce­lou ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­kou stra­nu, jež prý mě­la zhoub­ný vliv na do­má­cí po­mě­r y.94 Na ten­to štva­v ý pro­jev za­re­a­go­val Vla­di­mír Kra­ji­na. Vy­zval sně­mov­nu, aby sa­ma po­sou­di­la, v ja­kém du­chu se ne­sla Drti­no­va řeč a ja­ké by­lo vy­stou­pe­ní po­slan­ky­ně KSČ. Kra­ji­na pro­hlá­sil: „Spra­ve­dl­nost mi­nis­tra dr. Drti­ny ja­ko mi­nis­tra spra­ve­dl­ nos­ti mu­sí do­pad­nout na pro­vi­nil­ce, ať se vy­sky­tu­jí v té, ne­bo oné po­li­tic­ké stra­ně, Viz např. Mla­dá fron­ta, roč. IV, č. 18, 22. 1. 1948, s. 1; Obra­na li­du, roč. II, 22. 1. 1948, s. 4. Viz Spo­leč­ná če­s­ko-slo­ven­ská di­gi­t ál­n í par­la­ment­n í kni­hov­na – ste­no­pro­to­kol 91. schů­ze Ústa­vo­d ár­né­ho ná­rod­n í­ho shro­máž­dě­n í 1946–1948 [on-li­ne]. B. d. [cit. 31. 5. 2010]. Do­stup­ný z WWW: . Srov. NA, f. 100/24, sv. 54, a. j. 886. 93

94

V   Z Á ­P A ­S E O   D E ­M O ­K R A ­T I C ­K É Č E ­S ­K O ­S L O ­V E N ­S K O

| 315

a ta­ké do­pad­ne. To je přá­ním nás a to mu­sí být přá­ním všech spra­ved­li­v ých ob­ča­ nů to­ho­to stá­tu.“95 Dru­hý den si po­zval Drti­nu na sou­k ro­mou au­dien­ci pre­zi­dent Be­neš. Mi­nis­tr spra­ ve­dl­nos­ti mu po­drob­ně re­fe­ro­val o všem, co se v krčmaň­ském pří­pa­du do­sud zjis­ti­ lo, a při­dal i ně­kte­ré dal­ší po­li­tic­ké ko­men­tá­ře. Be­neš je­ho zprá­v u po­zor­ně vy­sle­chl a dá­le ji již ne­ko­men­to­val, po­ho­vo­ř il však ote­vře­ně o ne­udr­ži­tel­nos­ti po­mě­r ů ve vlá­ dě. Vlád­ní ka­bi­net ztrá­cí ak­ce­schop­nost a do vo­leb se to asi ne­zlep­ší. Pre­zi­dent ta­ké zdů­raz­nil, že ko­mu­nis­t ům již ne­lze ustu­po­vat, „ale že to po­ve­de na­ko­nec ke sráž­ce, zda jsme si to­ho vě­do­mi a zda jsme na to při­pra­ve­ni?“ Ten­to roz­ho­vor ná­hle pře­r u­ši­la roz­hla­so­vá zprá­va, kte­rá uvá­dě­la, že Ju­ra Sos­nar re­zig­no­val na po­sla­nec­ký man­dát a slo­žil i všech­ny stra­nic­ké funkce. Be­neš to oko­men­to­val slo­v y: „Pros­tě – ho­di­li ho přes pa­lu­bu! To je váš ús­pěch!“ Drti­na sou­hla­sil s tím, že se po­da­ři­lo za­sáh­nout KSČ na cit­li­vém mís­tě, pro­to­že mě­la oka­mži­tě sna­hu se od své­ho po­slan­ce dis­tan­co­vat.96 Ná­sled­ně se pre­zi­dent a je­ho bý­va­lý ta­jem­ník vrá­ti­li k pro­ble­ma­ti­ce vzta­hů me­zi KSČ a os­tat­ní­mi stra­na­mi. Be­neš zo­pa­ko­val te­zi, kte­rou v ob­dob­né for­mě ře­kl Drti­no­vi již na pod­zim: „Jest­li­že zjis­tí­te, že ne­mů­že­te dá­le při­jí­mat od­po­věd­nost za čin­nost vlá­dy, a jest­li­že mně dvě vlád­ní stra­ny řek­nou, že ne­mo­hou dá­le ve vlá­dě se­tr­vat, dá mně to pří­le­ži­tost, abych za­sá­hl do vnitř­ní po­li­ti­k y.“ Drti­na od­po­vě­děl, že jsou při­pra­ve­ni na vše­ch­no a že vě­dí, „že bez utká­ní s ko­mu­nis­t y to ne­půj­de“. Dá­le po­k ra­čo­val ja­kým­si svým osob­ním vy­zná­ním: „Ví­me, že to bu­de vel­mi zlé, vel­mi těž­ké, ale ne­ní vy­hnu­tí a my vě­ří­me, že to lze vy­hrát a že lze de­mo­k ra­cii u nás udr­žet, bu­dou-li pev­ně dr­žet do­hro­ma­dy všich­ni de­mo­k ra­tič­tí či­ni­te­lé! A po­kud jde o mě, pa­ne pre­si­den­te, já jsem tak roz­hod­nut, že i kdy­by mě to mě­lo stát ži­vot, já ten boj o de­mo­k ra­cii svést mu­sím, já ne­mo­hu ne­čin­ně při­hlí­žet, jak se u nás svo­bo­da bez bo­je pro­hrá­vá a ztrá­cí. Já to cí­tím ja­ko svou po­vin­nost. A jsem tak při­pra­ven na vše­ch­no, že i s po­ráž­kou mu­sím po­čí­tat, i na tu mož­nost jsem my­s­lit mu­sil. Jsem však roz­hod­nut, že bych se od nich za­vřít ne­dal, to bych ra­dě­ji spá­chal se­be­vraž­du. Ale jak ří­kám, pa­ne pre­si­den­te, vě­řím, že to vy­hra­je­me, půj­de­me-li všich­ni po­hro­ ma­dě.“97 Drti­na teh­dy na­byl do­jmu, že pre­zi­dent Be­neš bu­de v roz­ho­du­jí­cí chví­li stát pev­ně na stra­ně ne­ko­mu­nis­tic­kých po­li­ti­k ů a ne­ustou­pí žád­né­mu tla­k u. Zne­po­ ko­jo­val jej pou­ze pre­zi­den­t ův špat­ný zdra­vot­ní stav. Po ná­vště­vě u pre­zi­den­ta se Pro­kop Drti­na vy­dal spo­lu se Zdeň­kem Mar­jan­kem do Bra­ti­sla­v y, kde měl jed­nat s no­v ým po­vě­řen­cem spra­ve­dl­nos­ti Andre­jem Bu­zou a zú­čast­nit se spo­leč­ných práv­ních po­rad mi­ni­s­ter­stva a po­vě­ře­nec­tva spra­ve­dl­nos­ti. Šlo teh­dy ze­jmé­na o při­pra­vo­va­né osno­v y ob­čan­ské­ho a trest­ní­ho zá­ko­ní­k u. Bě­hem své­ho bra­ti­slav­ské­ho po­by­t u byl Drti­na po­zván Já­nem Lich­ne­rem a Jo­ze­fem Let­ tri­chem, aby se zú­čast­nil sjez­du De­mo­k ra­tic­ké stra­ny. Drti­na tu­to poz­ván­k u ra­dě­ji ne­při­jal, pro­to­že se obá­val, aby ne­dal ko­mu­nis­tic­ké pro­pa­gan­dě zá­min­k u k ob­vi­ně­ ní z to­ho, že se stý­ká s „re­ak­cí“. Ru­dé prá­vo si však stej­ně tu­to pří­le­ži­tost ujít ne­ne­ cha­lo a 28. led­na 1948 uve­řej­ni­lo pal­co­vé ti­t ul­ky kri­ti­z u­jí­cí pak­to­vá­ní slo­ven­ských de­mo­k ra­t ů s ná­rod­ní­mi so­cia­lis­t y. Ko­mu­nis­tic­ký de­ník tvrdil, že se při­pra­vo­va­lo Viz Spo­leč­ná če­s­ko-slo­ven­ská di­gi­t ál­n í par­la­ment­n í kni­hov­na – ste­no­pro­to­kol 91. schů­ze Ústa­vo­d ár­né­ho ná­rod­n í­ho shro­máž­dě­n í 1946–1948 [on-li­ne]. B. d. [cit. 31. 5. 2010]. Do­stup­ný z WWW: . 96 Pro­kop DRTINA, Če­s­k o­slo­ven­sko můj osud. II/2, s. 457. 97 Tam­též, s. 458. 95

316

|

K A P I T O L A J E D E N Á C TÁ

slou­če­ní obou stran. Dů­ka­zem mě­la být údaj­ná Drti­no­va účast na sjez­du de­mo­k ra­t ů. Ne­ofi­ci­ál­ním se­t­ká­ním s de­mo­k ra­t y se však Pro­kop Drti­na ne­brá­nil. V bra­ti­slav­ ském ho­te­lu Ca­rlton se se­šel s Jo­ze­fem Let­t ri­chem a ba­vil se s ním o ak­t u­ál­ní po­li­ tic­ké si­t ua­ci a o čin­nos­ti stát­ní po­li­cie a je­jích po­div­ných me­to­dách. Té­ma krčmaň­ské afé­r y Drti­na zno­v u ote­vřel na za­se­dá­ní vlá­dy 27. led­na 1948. Po před­cho­zích od­kla­dech mu by­lo ko­neč­ně umož­ně­no pře­číst svou zprá­v u o vý­sled­ cích soud­ní­ho vy­še­t ­řo­vá­ní. Zre­ka­pi­t u­lo­val do­sa­vad­ní vý­sled­ky še­t ­ře­ní a upo­zor­nil, že stát­ní zá­stup­ce v Olo­mou­ci na­vr­hu­je uva­le­ní řád­né vy­še­t ­řo­va­cí vaz­by na Ju­r u Sos­na­ra. Ná­sled­ně oko­men­to­val pro­hlá­še­ní po­sla­nec­ké­ho klu­bu KSČ, kte­ré před­ ne­s­la Anež­ka Ho­di­no­vá-Spur­ná. Zdů­raz­nil, že je­ho pro­jev byl pře­de­vším od­po­vě­ dí na do­taz po­slan­ce Jo­se­fa Zu­za­ňá­ka a že ozná­mil sně­mov­ně jen ty sku­teč­nos­ti, je­jichž uve­řej­ně­ní ne­ohro­žo­va­lo dal­ší vy­še­t ­řo­vá­ní. Zo­pa­ko­val, že exi­s­t u­je spo­ji­tost me­zi vy­še­t ­řo­vá­ním kra­bič­ko­vé­ho aten­tá­t u a ná­le­zem taj­né­ho skla­diš­tě zbra­ní. Spo­ jo­va­cím člán­kem by­la oso­ba Aloi­se Za­ple­ta­la. Pro­kop Drti­na po­ža­do­val, aby vlá­da vý­slov­ně od­mí­tla ob­vi­ně­ní, že svým pro­je­vem zne­u­žil par­la­men­t u. Mi­nis­t r Vá­c­lav Ko­pec­ký ozna­čil je­ho po­ža­da­vek za „trou­fa­lost, kte­rou mi­nis­tr chce zřej­mě vy­dráž­ dit čle­ny vlá­dy – pří­sluš­ní­k y ko­mu­nis­tic­ké stra­ny“. Trval na tom, že Drti­na jed­nal ne­zod­po­věd­ně. Po­dle Ko­pec­ké­ho soud­ní or­gá­ny nic ne­v y­še­t ­ř i­ly, „a pro­to se dě­lá ta­ko­vá afé­ra z ně­ko­li­ka sta­r ých pu­šek, kte­ré se na­šly“.98 Vá­c­lav No­sek pak vy­h ro­žo­ val, že mů­že sně­mov­nu za­pla­vit zprá­va­mi o od­ha­le­ných trest­ných či­nech a při­tom ko­men­to­vat stra­nic­kou pří­sluš­nost pa­cha­te­lů ne­bo po­de­zře­lých. Zbra­ně prý ne­by­ly po vál­ce ode­vzdá­ny kvů­li to­mu, že se Ju­ra Sos­nar v roz­hod­né do­bě lé­čil z tu­ber­ ku­ló­zy. Pro­ko­pa Drti­ny se pro­ti úto­k ům z ko­mu­nis­tic­kých řad za­sta­li Pe­t r Zen­kl a Ja­ro­slav Strán­ský. Na tém­že za­se­dá­ní vlá­dy se Drti­na vy­já­dřil i k mos­tec­ké špio­náž­ní afé­ře. Upo­zor­ nil, že v ro­li agen­t ů pro­vo­ka­té­r ů vy­stu­po­va­li pra­cov­ní­ci Bez­peč­nos­ti a že pro­vá­dě­né vý­sle­chy smě­řo­va­ly úče­lo­vě k ob­vi­ně­ní ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­kých po­li­ti­k ů z pří­pra­v y pu­če. Vla­di­mír Po­di­vín, kte­r ý po­slou­žil agen­t ům pro­vo­ka­té­r ům ke kon­tak­to­vá­ní Pra­vo­mi­la Rei­chla, byl bě­hem říj­na a lis­to­pa­du 1947 na ně­ko­lik týd­nů „vy­půj­čen“ z vy­še­t ­řo­va­cí vaz­by pro po­t ře­by zpra­vo­daj­ské služ­by. Drti­na na­vrhl, aby vzni­kla mi­ni­s­ter­ská ko­mi­se, pa­rit­ně slo­že­ná ze zá­stup­ců všech stran, jež by všech­ny okol­ nos­ti pro­vě­ř i­la. Zá­važ­ná od­ha­le­ní vy­vo­la­la oka­m ži­tou re­ak­ci mi­nis­t rů za KSČ. Jú­li­us Ďu­riš od­mí­tl pře­dlo­že­ný návrh a mos­tec­ký pří­pad se po­k u­sil ba­ga­te­li­zo­vat pou­ka­zem na údaj­ně mno­hem zá­važ­něj­ší „pro­ti­stát­ní spik­nu­tí“ na Slo­ven­sku. Pro­ ko­pa Drti­ny se za­stal Šte­fan Koč­va­ra z De­mo­k ra­tic­ké stra­ny, kte­r ý pro­hlá­sil, že tu jde o udr­že­ní práv­ní­ho po­řád­k u a práv­ní jis­to­t y v ze­mi. Vá­c­lav No­sek se pří­liš ne­v y­ja­d ­řo­val a tvrdil, že ne­má před se­bou po­t řeb­né pod­kla­dy, ale že po­dá zprá­v u na příš­tí schů­zi vlá­dy. V dal­ší de­ba­tě vy­ni­kla vy­stou­pe­ní Vá­c­la­va Ko­pec­ké­ho, kte­ rý o Pro­ko­pu Drti­no­vi pro­hlá­sil, že se do­stal na sces­tí a tr­pí sti­ho­ma­mem. Na­ko­nec po­h ro­zil: „Ces­ta, na kte­rou se ná­rod­ně-so­cia­lis­tic­ká stra­na vy­da­la, je kraj­ně ne­bez­ peč­ná, ov­šem mno­hem ne­bez­peč­něj­ší pro ni sa­mu než pro stra­nu ko­mu­nis­tic­kou.“99 Vzhle­dem k bez­v ý­sled­né de­ba­tě Drti­na na­ko­nec svůj návrh na zří­ze­ní ko­mi­se stá­hl. Po­žá­dal pou­ze, aby vlá­da vza­la je­ho zprá­v u na vě­do­mí, a ozná­mil, že ja­ko NA, f. 100/24, sv. 39, a. j. 828, zá­pis o taj­né čás­t i 130. schů­ze tře­t í vlá­dy, 27. 1. 1948. Tam­též. Viz též Mi­ro­slav BOUČEK – Mi­lo­slav KLIMEŠ, Dra­ma­t ic­k é dny úno­ra 1948, s. 54. Vý­t ah ze zá­pi­su z to­ho­to jed­ná­n í vlá­dy viz Ka­rel KAP­LAN, Pět ka­pi­tol o úno­r u, s. 278–279. 98

99

V   Z Á ­P A ­S E O   D E ­M O ­K R A ­T I C ­K É Č E ­S ­K O ­S L O ­V E N ­S K O

| 317

mi­nis­t r spra­ve­dl­nos­ti dá pří­sluš­ným or­gá­nům po­kyn, aby za­há­ji­ly pří­prav­né ří­ze­ní pro­ti Pra­vo­mi­lu Rei­chlo­vi. Ten­to návrh vlá­da schvá­li­la. Po­li­tic­ké na­pě­tí se pře­ne­slo ná­sle­du­jí­cí den i na schů­zi Ná­rod­ní fron­t y, kte­rá mě­la pro­jed­nat spor­né bo­dy ústa­ vy a otáz­k u na­ča­so­vá­ní par­la­ment­ních vo­leb. Ná­rod­ní so­cia­lis­té po­ža­do­va­li co nej­ dří­věj­ší ter­mín vo­leb, bez ohle­du na stá­le chy­bě­jí­cí kon­sen­z us ve vě­ci no­vé ústa­v y. Účast­ní­ci jed­ná­ní se na ter­mí­nu vo­leb ne­do­ho­dli. Krčmaň­ský ani mos­tec­ký pří­pad na­ko­nec ne­by­ly vi­nou ko­mu­nis­tic­ké­ho pře­vra­t u řád­ným způ­so­bem do­ře­še­ny. Po­s­ti­hu se ne­do­čka­li sku­teč­ní pa­cha­te­lé kra­bič­ko­vé­ho aten­tá­t u ani strůj­ci po­li­cej­ních pro­vo­ka­cí v mos­tec­ké afé­ře. Pro­ces s ob­vi­ně­ný­mi ak­té­r y mos­tec­ké­ho pří­pa­du se od­eh­rál až po úno­r u 1948 – pl­ně v re­žii ko­mu­nis­tic­ké mo­ci. Před sou­dem se tak ta­to kau­za in­ter­pre­to­va­la ja­ko re­ál­ná pří­pra­va pro­ti­stát­ní­ho spik­nu­tí, ni­ko­liv ja­ko dů­sle­dek pro­vo­ka­ce StB a OBZ.100 Krčmaň­ská afé­ra vy­vo­lá­vá dod­nes otáz­ky, kdo stál v po­za­dí za ne­úspěš­ným aten­tá­tem. Exi­s­t u­je do­kon­ce te­o­rie, že byl při­pra­ven so­vět­skou taj­nou služ­bou, prav­dě­po­dob­něj­ší se však zdá být před­ po­klad, že šlo o ak­ti­vi­t u izo­lo­va­né sku­pi­ny ra­di­kál­ních ko­mu­nis­t ů z Olo­mouc­ka.101 Z A ­Č Á ­T E K Ú N O ­R O ­V É V L Á D ­N Í K R I ­Z E

Vni­t ­ro­po­li­tic­ké na­pě­tí od led­na 1948 ne­bý­va­le ros­tlo, ne­pro­bě­hlo je­di­né za­se­dá­ní vlá­dy či Ná­rod­ní fron­t y, na němž by ne­do­šlo k prud­ké kon­t ro­ver­zi. Na své schů­zi 10. úno­ra 1948 se vlá­da vrá­ti­la k pro­jed­ná­vá­ní pla­t ů ve­řej­ných a stát­ních za­měst­ nan­ců. Mi­nis­t ři za ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­kou, li­do­vou a De­mo­k ra­tic­kou stra­nu zno­v u od­mí­tli osno­v u na­vr­že­nou po do­ho­dě s ÚRO mi­nis­t rem fi­nan­cí Ja­ro­mí­rem Do­lan­ ským a zno­v u svor­ně pod­po­ř i­li návrh mi­nis­t ra vý­ži­v y Vá­c­la­va Ma­je­ra. Vět­ši­nou pat­nác­ti hla­sů byl Ma­je­r ův návrh při­jat. Za­se­dá­ní se při­tom účast­ni­li i zá­stup­ci od­bo­r ů, je­jichž jmé­nem vy­stou­pil po hla­so­vá­ní Anto­nín Zá­po­toc­k ý, kte­r ý va­ro­ val, že ta­to otáz­ka bu­de v nej­bliž­ší do­bě pře­dlo­že­na ce­los­tát­ní­mu sjez­du zá­vod­ních rad a od­bo­ro­v ých or­ga­ni­za­cí, jenž byl ná­sled­ně svo­lán na 22. úno­ra. Již v prů­bě­hu roz­pra­v y za­re­a­go­val na to­to pro­hlá­še­ní Pro­kop Drti­na, kte­r ý kon­sta­to­val: „Dnes by­la vlá­da před­se­dou ÚRO po­sta­ve­na do si­tua­ce, že se jí ře­klo, že buď při­jme ur­či­ tý návrh ja­ko dik­tát, ne­bo udě­lá ně­co ji­né­ho, ale pak to bu­de mí­ti ur­či­té ná­sled­k y, o kte­r ých si mi­nis­tr ne­mů­že ani do­b­ře před­sta­vi­ti, ja­ké ma­jí bý­ti. (Zá­po­toc­k ý si­ce) žá­dal vlá­du, aby pro­jev ne­chá­pa­la ja­ko hroz­bu, ale řeč­ník ne­ví, jak by jej mo­hla ji­nak chá­pa­ti…“102 Vlá­da pak ješ­tě dlou­ze di­s­k u­to­va­la o osno­vě zá­ko­na o pře­ve­de­ní smluv­ních za­měst­nan­ců do slu­žeb­ní­ho po­mě­r u. Drti­na na­vr­ho­val, aby zá­kon na­byl V květ­nu 1948 byli Pra­vo­m il Rei­chl, Šte­fan Kar­vá­nek a Pa­vel Ba­bec od­sou­ze­n i k tres­t u smr­t i, Rei­chlo­vi byl po­slé­ze trest změ­něn na do­ži­vo­t í a Kar­ván­ko­vi v od­ně­t í svo­bo­dy na pat­náct let. Řa­d a dal­ších osob by­la od­sou­ze­na k ně­ko­li­ka­le­t ým či mno­ha­mě­síč­n ím tres­t ům vě­ze­n í. 101 Po úno­ro­vém pře­v ra­t u 1948 by­l i trest­ně stí­h á­n i ni­ko­l iv sku­t eč­n í vi­n í­ci aten­t á­t u, ale pra­c ov­n í­ci jus­t i­ce, kte­ř í se před­t ím ve vy­še­t ­řo­vá­n í to­ho­to pří­pa­du an­ga­žo­va­li – Zde­něk Mar­jan­ko a Fran­t i­šek Do­le­žel. Mar­jan­ ko do­kon­ce 11. 5. 1949 ze­m řel za přes­ně ne­v y­jas­ně­ných okol­nos­t í ve vaz­bě (údaj­ně spá­chal ve vě­ze­n í StB v Pra­ze-Ru­z y­n i se­be­v raž­du obě­še­n ím). Do­le­žel byl pro­puš­těn na svo­bo­du v ro­ce 1955 po od­py­ká­n í ulo­že­né­ ho tres­t u. Blí­že viz Pro­kop TOMEK, „Pří­pad Dr. Do­le­žel a spol.“ – va­zeb­n í pod­m ín­k y osob „Pří­pa­du Krč­ maň“. In: La­di­sla­va KREMLIČKOVÁ (ed.), Se­cu­r i­tas im­pe­r ii 7. Sbor­ník k pro­ble­ma­t i­ce bez­peč­nost­ních slu­ žeb. Pra­ha 2001, s. 12–35. 102 Cit. dle Ka­r el KAP­L AN, Ne­k r­va­vá re­vo­lu­c e, s. 148. 100

318

|

K A P I T O L A J E D E N Á C TÁ

účin­nos­ti až po cel­ko­vém sní­že­ní úřed­nic­ké­ho sta­v u, pro­to­že před­po­klá­dal, že to­to po­čet­ní sni­žo­vá­ní se bu­de dít ze­jmé­na na úkor smluv­ních za­měst­nan­ců. Osno­va by­la ale na­ko­nec schvá­le­na po­dle pů­vod­ní­ho ná­vr­hu. Stá­le se mno­ži­ly stíž­nos­ti na po­stu­py bez­peč­nost­ních or­gá­nů a ze­jmé­na Stát­ní bez­ peč­nos­ti. Ve­de­ní ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­ké stra­ny za­zna­me­ná­va­lo ros­tou­cí po­čet pří­pa­dů, kdy by­li za­t ý­ká­ni a te­ro­ri­zo­vá­ni čle­no­vé stra­ny a míst­ní funk­cio­ná­ř i. Na po­ra­dách ná­rod­ních so­cia­lis­t ů, slo­ven­ských de­mo­k ra­t ů, li­dov­ců a so­ci­ál­ních de­mo­k ra­t ů by­lo do­hod­nu­to, že všech­ny in­for­ma­ce a stíž­nos­ti na po­li­cej­ní zvů­li se bu­dou sous­t ře­ďo­ vat u mi­nis­t ra spra­ve­dl­nos­ti, kte­r ý měl vel­ké množ­ství ta­ko­v ých úda­jů k dis­po­zi­ci od jed­not­li­v ých stát­ních za­stu­pi­tel­ství. Pro­kop Drti­na byl po­vě­řen vy­pra­co­vá­ním cel­ko­vé zprá­v y o čin­nos­ti bez­peč­nost­ních or­gá­nů, kte­rá mě­la být ur­če­na k pro­jed­ ná­ní vlá­dě. Ten­to re­fe­rát měl Drti­na při­pra­ven pro taj­nou schů­zi vlá­dy dne 13. úno­ ra 1948, kte­ré se bo­hu­žel ne­z ú­čast­nil mi­nis­t r vni­t ra Vá­c­lav No­sek. Omlu­vil se pro ne­moc, ale Drti­na jej tro­chu po­de­zí­ral, „že jde víc o ne­moc po­li­tic­kou než sku­teč­ nou“.103 No­sek byl dí­ky agen­t u V-101 pře­dem in­for­mo­ván o tom, co se na něj chys­ tá. Uve­de­ný kon­f i­dent te­le­fo­no­val před po­le­d­nem z par­la­men­t u, „aby pan mi­nis­tr vni­tra dnes vů­bec na za­se­dá­ní vlá­dy ne­cho­dil, pro­to­že je při­pra­ven těž­k ý útok jak pro­ti je­ho oso­bě ve for­mě po­ža­do­vá­ní je­ho sus­pen­ze, tak bu­de pro­jed­ná­ván návrh na vy­t vo­ře­ní ko­mi­se pro ochra­nu ob­čan­ských práv ve vol­bách. Si­tua­ce vy­pa­dá tak, že prý by to mo­hla být po­sled­ní schů­ze vlá­dy.“104 Bou­řli­v ý prů­běh za­se­dá­ní vlá­dy 13. úno­ra zne­mož­nil, aby do­šlo k me­ri­tor­ní­mu pro­jed­ná­vá­ní při­pra­ve­ných osnov zá­ko­nů. Drti­na teh­dy pro­mlu­vil o nut­nos­ti od­stra­nit pří­či­ny opráv­ně­né ne­spo­ko­je­nos­ti s čin­nos­tí mi­nis­t ra vni­t ra No­s­ka. Vy­já­d řil po­div nad je­ho per­so­nál­ní po­li­ti­kou a ná­sled­ně pře­šel k mos­tec­ké afé­ře. Kon­sta­to­val, že po­sled­ní vý­voj se stal váž­nou ob­ža­lo­bou pro­ti mi­nis­t ­ro­vi vni­t ra, ne­boť soud do­sud ne­měl mož­nost vy­slech­nout oba úřed­ní­ky mi­ni­s­ter­stva vni­tra Mü­lle­ra a Krou­pu, kte­ ří by­li do pří­pa­du za­po­je­ni. Stát­ní za­stu­pi­tel­ství si­ce za­há­ji­lo trest­ní ří­ze­ní, ústřed­na Stát­ní bez­peč­nos­ti je však od­mí­tla vy­dat se zdů­vod­ně­ním, že ja­ko pří­sluš­ní­ci SNB spa­da­jí pod ju­ris­dik­ci vo­jen­ských sou­dů. Drti­na tím do­ka­zo­val ne­o­cho­t u od­stra­nit ne­zá­kon­né me­to­dy Bez­peč­nos­ti. Po­k ud byl Mü­ller od­bo­ro­v ým ra­dou mi­ni­s­ter­stva vni­t ra, ne­mo­hl být sou­čas­ně pří­sluš­ní­kem SNB. Stát­ní bez­peč­nost na­víc od­mí­tla sdě­lit sou­du, kdo do­pro­vá­zel Vla­di­mí­ra Po­di­ví­na kon­cem říj­na 1947 v Te­pli­cích‑Ša­no­vě, a na­o­pak si vy­žá­da­la od sou­du sdě­le­ní dal­ších po­drob­nos­tí. Drti­na pro­hlá­ sil, že se ne­lze di­vit ros­tou­cí ne­dů­vě­ře ve sku­teč­nou sna­hu mi­nis­t ra No­s­ka za­brá­nit ne­zá­kon­ným po­li­cej­ním me­to­dám. Pro­kop Drti­na pak kri­ti­zo­val pra­xi, po­dle kte­ré se vše­ch­na ve­dou­cí mís­ta na mi­ni­ s­ter­stvu vni­t ra ob­sa­zo­va­la jen sa­mý­mi ko­mu­nis­t y. Ten­to trend se na­víc ob­je­vo­val i v dal­ších re­sor­tech, vý­slov­ně pou­ká­zal na mi­ni­s­ter­stva ze­mě­děl­ství a vnitř­ní­ho ob­cho­du. Sna­ha ko­mu­nis­t ů ob­sa­dit vše­ch­na klí­čo­vá mís­ta v StB na­by­la od pro­sin­ce 1947 pří­mo hro­zi­v ých roz­mě­r ů. Drti­na kon­k rét­ně uve­dl, že z asi 52 ve­dou­cích míst na mi­ni­s­ter­stvu vni­t ra je již 23 ob­sa­ze­no pří­sluš­ní­ky KSČ, z to­ho tři ze šes­ti po­zic ve­dou­cích před­nos­t ů od­bo­r ů. Z cel­ko­vé­ho po­č­t u asi 70 ve­lí­cích ne­bo roz­ho­du­jí­cích důs­toj­ní­k ů Bez­peč­nos­ti by­lo při­bliž­ně 60 pří­sluš­ní­k ů KSČ. 103 104

Pro­kop DRTINA, Če­s­k o­slo­ven­sko můj osud. II/2, s. 484. Ka­rel KAP­LAN, Pět ka­pi­tol o úno­r u, s. 287. V   Z Á ­P A ­S E O   D E ­M O ­K R A ­T I C ­K É Č E ­S ­K O ­S L O ­V E N ­S K O

| 319

Ná­sled­ně Drti­na do­pl­nil své dří­věj­ší vý­kla­dy krčmaň­ské­ho pří­pa­du. Infor­mo­val vlá­du o gra­fo­lo­gic­kých po­sud­cích pís­ma na ba­líč­cích a o tom, že se Ju­ra Sos­nar dal 28. led­na 1948 do­bro­vol­ně k dis­po­zi­ci vy­še­t ­ř u­jí­cí­mu soud­ci v Olo­mou­ci. By­lo pro­ ti ně­mu for­mál­ně za­há­je­no še­t ­ře­ní a by­la na něj uva­le­na řád­ná vy­še­t ­řo­va­cí vaz­ba. Pro­ti Pro­ko­pu Drti­no­vi vy­stou­pil mi­nis­t r Ale­xej Če­pič­ka, kte­r ý byl sám do to­ho­to pří­pa­du za­ple­ten. Pro­tes­to­val pro­ti to­mu, že uve­de­ná kau­za by­la ode­brá­na kraj­ské­ mu stát­ní­mu zá­stup­ci Ka­rlu Tur­ko­vi. Drti­na mu ne­dů­vě­řo­val, pro­to­že šlo o ko­mu­ nis­t u, a na­víc s ním by­la spo­je­na ne­bla­há zku­še­nost z vý­sle­chů pří­sluš­ní­k ů ges­ta­pa bě­hem re­t ri­bu­ce. Na Drti­no­vo vy­stou­pe­ní za­re­a­go­val od­po­le­d­ne Kle­ment Gottwald, kte­r ý po­ža­ do­val, aby mi­nis­t r spra­ve­dl­nos­ti od­vo­lal své údaj­né tvr­ze­ní, „že ve Sbo­ru ná­rod­ní bez­peč­nos­ti jsou lum­po­vé, zlo­čin­ci, gau­ne­ři a ges­ta­pá­ci“. Drti­na prý ta­ké věš­til KSČ špat­ný ko­nec, Gottwald v tom však spa­t ­řo­val „jen zá­blesk ži­vo­čiš­né ne­ná­vis­ti ur­či­t ých kru­hů vů­či ko­mu­nis­tic­ké stra­ně, kte­rá je dnes ve­li­kou stra­nou pra­cu­jí­cí­ ho li­du a je vý­hrad­ně ve služ­bách pra­cu­jí­cí­ho li­du a slou­ží jen je­mu. Ji­nak by chtěl před­se­da ra­di­ti mi­nis­tru spra­ve­dl­nos­ti, když už se dal na ře­me­slo pro­ro­ko­vá­ní, aby byl opa­tr­něj­ší ve svých pro­roc­t vích.“ Gottwald pak po­k ra­čo­val in­ter­pre­ta­cí mos­ tec­ké afé­r y, kte­rá by­la v pří­mém roz­po­r u s fak­t y, jež uve­dl Drti­na. Pro­jev za­kon­čil vý­h růž­kou, že po­k ud ne­pře­sta­ne skan­da­li­zo­vá­ní StB, mo­hli by ko­mu­nis­té ce­lý pří­ pad od­ha­lit před ve­řej­nos­tí „se vše­mi je­ho sou­vi­slost­mi“.105 K Drti­no­vě kri­ti­ce Stát­ní bez­peč­nos­ti se však při­po­ji­li i so­ci­ál­ní de­mo­k rat Vá­c­lav Ma­jer, li­do­vec Adolf Pro­ cház­ka a slo­ven­ský de­mo­k rat Šte­fan Koč­va­ra. Na­o­pak na Gottwal­do­v u a No­s­ko­v u stra­nu se při­klo­nil Lud­vík Svo­bo­da. Po ná­sle­du­jí­cí únav­né de­ba­tě pro­hlá­sil Hu­bert Rip­ka, že zde po­strá­dá vů­li vy­ře­šit spor­né vě­ci do­ho­dou a že již fak­tic­ky ne­exi­s­t u­ je spo­lu­prá­ce Ná­rod­ní fron­t y. Kle­ment Gottwald po­k ra­čo­val ve svých ne­po­k ry­t ých vý­h růž­kách, na ad­re­su slo­ven­ských de­mo­k ra­t ů po­zna­me­nal, že by mě­li být vel­mi opa­t r­ní, ne­boť na Slo­ven­sku ješ­tě bu­dou pro­bí­hat pro­ce­sy. Ve svém zá­vě­r u k ce­lé roz­pra­vě Drti­na zdů­raz­nil, že Gottwald pře­k rou­til je­ho slo­va. Po­přel, že by ho­vo­ř il o tom, že se Sbor ná­rod­ní bez­peč­nos­ti sklá­dá ze sa­mých gau­ne­r ů a zlo­čin­ců. Šlo mu jen o to, „aby Sbor ná­rod­ní bez­peč­nos­ti byl očiš­těn od ně­ko­li­ka gang­s­ter­ských a ges­ta­pác­k ých ži­vlů, kte­ří se do ně­ho vlou­di­li v re­vo­luč­ních dnech a chtě­jí v něm prak­ti­ko­vat své me­tho­dy. To je pře­ce po­ža­da­vek, kte­r ý mu­sí bý­ti v záj­mu nás všech.“ Dá­le Drti­na od­mí­tl, že by pro­ro­ko­val špat­ný ko­nec KSČ, ta­ko­ vý osud če­ká jen to­ho, kdo po­uží­vá ges­ta­pác­kých a gang­s­ter­ských me­tod.106 Drti­na ta­ké ozná­mil, že již uči­nil opa­t ­ře­ní, aby ná­lez zbra­ní byl vy­lou­čen z trest­ní­ho ří­ze­ní ve vě­ci kra­bič­ko­vé­ho aten­tá­t u. Vy­še­t ­řo­vá­ní ile­gál­ní­ho skla­du zbra­ní by­lo již té­měř skon­če­no a mi­nis­t r spra­ve­dl­nos­ti před­po­klá­dal, že do­jde co nej­d ří­ve k ve­řej­né­mu pro­ce­su. Drti­na ta­ké zdů­raz­nil, že dů­vo­dů pro ne­dů­vě­r u vů­či mi­ni­s­ter­stvu vni­t ra je ce­lá řa­da a ne­jde jen o ty, kte­ré by­ly do­sud zmí­ně­ny. Pou­ká­zal na vy­uží­vá­ní pří­ sluš­ní­k ů ges­ta­pa ja­ko svěd­k ů, ze­jmé­na pro­ti růz­ným ve­řej­ným a po­li­tic­kým či­ni­te­ lům. Zmí­nil se i o Be­d ři­chu Po­kor­ném, jenž měl ode­jít ze zpra­vo­daj­ské služ­by, ale ten­to slib ne­byl splněn, pro­to­že se stal šé­fem je­jí­ho slo­ven­ské­ho od­dě­le­ní. Drti­na též NA, f. 100/24, sv. 39, a. j. 828, zá­pis o taj­né čás­t i 133. schů­ze tře­t í vlá­dy, 13. 2. 1948. Gottwal­do­vo vy­stou­ pe­n í k mos­tec­ké afé­ře viz též Mi­ro­slav BOUČEK – Mi­lo­slav KLIMEŠ, Dra­ma­t ic­ké dny úno­ra 1948, s. 69  –73. Pod­stat­né pa­sá­že ze zá­pi­su vlá­dy jsou za­řa­ze­ny v Ka­rel KAP­LAN, Ne­k r­va­vá re­vo­lu­ce, s. 149  –152. 106 NA, f. 100/24, sv. 39, a. j. 828, zá­pis o taj­né čás­t i 133. schů­ze tře­t í vlá­dy, 13. 2. 1948. 105

320

|

K A P I T O L A J E D E N Á C TÁ

upo­zor­nil na ně­ko­lik dal­ších pří­pa­dů, na kte­r ých by­lo mož­né do­k u­men­to­vat po­div­ né prak­ti­ky No­sk ­ o­va úřa­du. Již 12. úno­ra 1948 pro­bě­hla schů­ze bez­peč­nost­ní­ho vý­bo­r u ÚNS, na níž vy­stou­ pil Vla­di­mír Kra­ji­na s kri­ti­kou po­mě­r ů ve Stát­ní bez­peč­nos­ti a ohra­dil se pro­ti vy­uží­vá­ní po­li­cej­ních agen­t ů pro­vo­ka­té­r ů. Po­slan­ci Ota Ho­ra a Alois Čí­žek kri­ti­ zo­va­li per­so­nál­ní změ­ny v re­sor­t u vni­t ra. Pro­ti hla­sům ko­mu­nis­tic­kých po­slan­ců by­la při­ja­ta re­zo­lu­ce, kte­rá po­ža­do­va­la, aby mi­nis­t r do ob­jas­ně­ní si­t ua­ce za­sta­vil veš­ke­ré pře­su­ny pří­sluš­ní­k ů SNB. Od­po­le­d­ne se Ho­ra a Kra­ji­na vy­da­li na schů­zi před­sed­nic­t va ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­ké stra­ny. V ústřed­ním se­k re­ta­ri­á­t u na ně če­ka­lo ně­ko­lik důs­toj­ní­k ů SNB, kte­ř í je in­for­mo­va­li o tom, že zem­ský ve­li­tel SNB plk. Jan Dy­bal vy­dal dů­věr­né na­ř í­ze­ní, jímž by­lo po­sled­ních osm ne­ko­mu­nis­tic­kých ob­vod­ ních ve­li­te­lů SNB v Pra­ze zba­ve­no svých ve­li­tel­ských funkcí. Na je­jich mís­ta mě­li na­stou­pit sa­mí ko­mu­nis­té. Účin­nost to­ho­to opa­t ­ře­ní na­s­tá­va­la již 14. úno­ra 1948. Ho­ra se po­k u­sil u Dy­ba­la ne­úspěš­ně in­ter­ve­no­vat. Vzhle­dem k zá­važ­nos­ti té­to zprá­vy se od­po­le­d­ne 13. úno­ra vy­dal Ota Ho­ra do Úřa­ du před­sed­nic­t va vlá­dy, aby zpra­vil o té­to no­vin­ce Pe­t ra Zen­kla a Pro­ko­pa Drti­nu. Ne­chal si je vy­vo­lat ze za­se­dá­ní vlá­dy. Nej­pr­ve vy­šel sám Drti­na, když ale usly­šel, o co jde, vrá­til se do za­se­da­cí sí­ně a za chví­li opět vy­šel v do­pro­vo­du Zen­kla, Rip­ ky, Há­ly a Strán­ské­ho. Ho­ra jim dra­ma­tic­kým způ­so­bem vy­lí­čil zprá­v u o Dy­ba­lo­vě per­so­nál­ním opa­t ­ře­ní, kte­rou do­pl­nil po­znám­kou, že „ko­mu­nis­té od zí­tř­ka mo­hou pro­vést puč kdy­ko­liv, a my že pro­ti to­mu bu­de­me bez­bran­ní“.107 Z to­ho dů­vo­du do­po­r u­čil, aby vlá­da hned při­ja­la us­ne­se­ní, kte­r ým by se mi­nis­t ­ro­vi vni­t ra ulo­ži­ lo, aby taj­ný roz­kaz o pře­lo­že­ní os­mi ob­vod­ních ve­li­te­lů SNB byl zru­šen. Mi­nis­t ři za De­mo­k ra­tic­kou stra­nu se tou do­bou chys­ta­li k odle­t u na Slo­ven­sko, Pe­t r Zen­kl je pro­to in­for­mo­val o Dy­ba­lo­vě ak­ci a pře­svěd­čil je k od­lo­že­ní le­t u. Fran­ti­šek Há­la měl na hla­so­vá­ní za­jis­tit účast Ja­na Šrám­ka, kte­r ý čas­to na schů­zích vlá­dy chy­běl. Ota Ho­ra pak upo­zor­nil na Dy­ba­lo­vo per­so­nál­ní opa­t ­ře­ní Vá­c­la­va Ma­je­ra, jenž oka­ mži­tě slí­bil svou pod­po­r u. Bě­hem krát­ké­ho ča­su se tak dal opět do­h ro­ma­dy sil­ný ne­ko­mu­nis­tic­ký blok, kte­r ý dis­po­no­val vlád­ní vět­ši­nou. Před­ne­se­ním ná­vr­hu o zru­še­ní Dy­ba­lo­va taj­né­ho roz­ka­z u byl po­vě­řen Pro­kop Drti­na. Přes pro­tes­t y ko­mu­nis­tic­k ých mi­nis­t rů jej ihned pod­po­ř i­li Vá­c­lav Ma­jer a Adolf Pro­cház­ka. K roz­ho­du­jí­cí­mu hla­so­vá­ní do­šlo krát­ce po půl de­vá­té ve­čer. Návrh byl dí­ky ne­ko­mu­nis­tic­ké vět­ši­ně při­jat. Ko­mu­nis­té se zmo­hli jen na ver­bál­ ní pro­tes­t y. Před­sed­nic­t vu vlá­dy pak by­lo ulo­že­no za­bý­vat se po­drob­ně stíž­nost­mi vzne­se­ný­mi na or­gá­ny mi­ni­s­ter­stva vni­t ra, Stát­ní bez­peč­nos­ti, SNB, mi­ni­s­ter­stva spra­ve­dl­nos­ti a na or­gá­ny to­mu­to re­sor­t u pod­ř í­ze­né. O tom­to pro­blé­mu mě­la jed­ nat vlá­da na své plá­no­va­né schů­zi 24. úno­ra. Mi­ni­s­ter­stvům vni­t ra a spra­ve­dl­nos­ti by­lo za­tím ulo­že­no ne­či­nit žád­né per­so­nál­ní změ­ny. Ve ve­čer­ních ho­di­nách ješ­tě před­sed­nic­t vo ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­ké stra­ny roz­ho­dlo, že je tře­ba tr­vat na vy­ře­še­ní po­mě­r ů v Bez­peč­nos­ti. V so­bo­t u 14. úno­ra 1948 se se­šel Pro­kop Drti­na s Hu­ber­tem Rip­kou, kte­r ý dis­ po­no­val dů­věr­ný­mi in­for­ma­ce­mi o chys­ta­ném sjez­du zá­vod­ních rad. Zjis­til, že na něm pa­t r­ně bu­de pře­dlo­žen po­ža­da­vek ze­stát­ně­ní vel­ko­ob­cho­du a zná­rod­ně­ní pod­ni­k ů s ví­ce než 50 za­měst­nan­ci. Ta­ko­v ý plán byl v pří­mém roz­po­r u s po­sto­jem 107

Ota HORA, Svě­dec­t ví o pu­či II, s. 111. V   Z Á ­P A ­S E O   D E ­M O ­K R A ­T I C ­K É Č E ­S ­K O ­S L O ­V E N ­S K O

| 321

­ á­rod­ně­so­cia­lis­tic­ké stra­ny, kte­rá od­mí­ta­la dal­ší zná­rod­ňo­vá­ní. Rip­ka a Drti­na se n teh­dy sho­dli, že je tře­ba tr­vat na pev­ném po­sto­ji pro­ti ko­mu­nis­t ům i za ce­nu de­mi­se. Dne 16. úno­ra 1948 se ko­na­la v Drti­no­vě by­tě pra­vi­del­ná pon­děl­ní po­ra­da ve­dou­ cích či­ni­te­lů ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­ké stra­ny. Ve­dle hos­ti­te­le se jí zú­čast­ni­li Pe­t r Zen­kl, Ja­ro­slav Strán­ský, Hu­bert Rip­ka, Vla­di­mír Kra­ji­na a Ju­li­us Firt, spo­leč­ně se ra­di­ li o Dy­ba­lo­vě roz­ka­z u. Ná­rod­ní so­cia­lis­té mě­li ově­ře­né zprá­v y, že mi­nis­t r vni­t ra a před­se­da vlá­dy při­ja­té us­ne­se­ní vlá­dy do­sud ne­re­a­li­zo­va­li. Kla­dli si též otáz­k u, ja­ký po­stoj má je­jich stra­na za­u­j­mout k chys­ta­né­mu sjez­du zá­vod­ních rad. Uvě­do­ mo­va­li si, že byl svo­lán z čis­tě po­li­tic­kých dů­vo­dů, a oče­ká­va­li, že je­ho cí­lem bu­de před­vo­leb­ní agi­ta­ce KSČ. Hu­bert Rip­ka měl ov­šem ta­ké zprá­v y, že ko­mu­nis­té chtě­ jí vy­užít sjez­du k vy­vo­lá­ní vlád­ní kri­ze, a pro­to do­po­r u­čil, aby ná­rod­ní so­cia­lis­té z tak­tic­kých dů­vo­dů vy­vo­la­li kri­zi dří­ve. Svůj plán zdů­vod­ňo­val: „Ve­řej­nost se mu­sí do­z vě­dět, že v na­šem pří­pa­dě ne­jde o ví­ce či mé­ně ra­di­kál­ní so­cia­li­za­ci, ale o sa­mu exi­s­ten­ci na­še­ho de­mo­k ra­tic­ké­ho zří­ze­ní. Ne­ní ob­ča­na, kte­r ý by to ne­po­cho­pil, když uvi­dí, že se ze všech sil sta­ví­me pro­ti to­mu, aby ko­mu­nis­té udě­la­li z po­li­cie po­sluš­ný ná­stroj své stra­ny. Vy­vo­lá­me-li kri­zi z to­ho­to dů­vo­du, so­ci­ál­ní de­mo­k ra­té se od nás ne­bu­dou mo­ci dis­tan­co­vat. Jak­mi­le kri­ze vy­puk­ne, bu­de bez­po­chy­by nut­no ihned vy­psat vol­by. A bu­dou-li se vol­by ko­nat v dří­věj­ším ter­mí­nu, ne­bu­dou mít ko­mu­nis­té čas po­třeb­ný k to­mu, aby se zmoc­ni­li po­li­cie a ar­má­dy a aby da­li od­hla­so­vat ně­kte­ ré zá­ko­ny, kte­ré po­tře­bu­jí pro svou před­vo­leb­ní pro­pa­gan­du.“108 Z po­ra­dy na­ko­nec vze­šlo ně­ko­lik zá­vě­r ů. Ná­rod­ně­so­cia­lis­tič­tí mi­nis­t ři bu­dou tr­vat na spl­ně­ní us­ne­se­ní z 13. úno­ra, do­k ud ne­bu­de zre­a­li­zo­vá­no, bu­dou od­mí­tat účast na jed­ná­ní vlá­dy. Vy­zvou dal­ší tři ne­ko­mu­nis­tic­ké stra­ny, aby se k nim v té­to vě­ci při­da­ly. Ná­rod­ní so­cia­lis­té po­da­jí de­mi­si, po­k ud by před­se­da vlá­dy pře­dlo­že­ ným po­ža­dav­k ům ne­v y­ho­věl. Mě­li ta­ké vy­zvat li­dov­ce a slo­ven­ské de­mo­k ra­t y, aby se k je­jich de­mi­si při­po­ji­li. Plán měl zá­sad­ní va­du v tom, že těm­to stra­nám schá­ze­la po­t řeb­ná vlád­ní vět­ši­na. Klí­čo­vá ro­le tak při­pa­dla so­ci­ál­ní de­mo­k ra­cii, kte­rou však ho­d­la­li in­for­mo­vat až po uza­v­ře­ní do­ho­dy os­tat­ních tří stran. Je otáz­ka, proč ne­mě­li zá­jem do­pře­du ce­lou věc kon­z ul­to­vat as­poň s Vá­c­la­vem Ma­je­rem, vůdčí silou pra­ vicového křídla sociální demokracie. Je mož­né, že oče­ká­va­li jis­té ob­tí­že při pro­sa­ zo­vá­ní de­mi­se u svých part­ne­r ů z li­do­vé a De­mo­k ra­tic­ké stra­ny a ne­ch­tě­li je ješ­tě ví­ce kom­pli­ko­vat jed­ná­ním s ne­v y­zpy­ta­tel­ný­mi so­ci­ál­ní­mi de­mo­k ra­t y. Pro­kop Drti­na si v kaž­dém pří­pa­dě uvě­do­mo­val zá­važ­nost to­ho­to roz­hod­nu­tí. Chá­pal jej ja­ko prin­ci­pi­ál­ní zá­le­ži­tost: „Ne­šlo již pou­ze o otáz­ku po­li­cej­ních ve­li­ te­lů v Pra­ze, jak­ko­li otáz­ku mo­cen­sky mi­mo­řád­ně zá­važ­nou, šlo o da­le­ko ví­ce, šlo o to, zda jsme a bu­de­me ochot­ni ko­mu­nis­tům svou účas­tí ve vlá­dě, kte­rá už ne­vlád­ ne, krýt před ve­řej­nos­tí je­jich fak­tic­kou dik­ta­tu­ru, či­li zda jsme ochot­ni pro­půj­čit se k to­mu, aby­chom po­má­ha­li de­mo­k ra­tic­kou ve­řej­nost kla­mat o sku­teč­ném sta­vu vlád­ní mo­ci ve stá­tě. Zkrát­ka: teď jsme stá­li před roz­hod­nu­tím, zda jsme s ko­mu­nis­t y ochot­ni ne­jen spo­lu­pra­co­vat, nýbrž ta­ké ko­la­bo­ro­vat! V tom při­ro­ze­ně na­še roz­hod­ nu­tí mu­se­lo být zá­por­né. Ne­mě­li-li jsme pak ji­ných pro­střed­ků, jak ko­mu­nis­t y při­mět k ro­zu­mu a spo­lu­prá­ci, mu­si­li jsme být od­ho­d­lá­ni i k de­mi­si – děj se, co děj! Ne­by­lo ji­né ces­t y. Buď ko­la­bo­ra­ce, ne­bo de­mi­se. Buď se ko­mu­nis­tům vzdát, ne­bo pro­ti nim vy­stou­pit. Ter­ti­um non da­tur. … teď na­stal oka­m­žik roz­hod­nu­tí, zda jsme schop­ni 108

Hu­bert RIPKA, Úno­ro­vá tra­gé­die, s. 188.

322

|

K A P I T O L A J E D E N Á C TÁ

de­mo­k ra­cii ubrá­nit, či ni­ko­liv. Oka­m­žik, o němž jsme vě­dě­li, že při­jde, již od své­ho ná­vra­tu z emi­g­ra­ce. Teď je te­dy zde a teď se uká­že, kdo s ko­ho!“109 Hned 17. úno­ra 1948 se na­plá­no­va­ný tak­tic­ký po­stup za­čal na­pl­ňo­vat. Pe­t r Zen­kl a Hu­bert Rip­ka se zú­čast­ni­li ko­or­di­nač­ní­ho jed­ná­ní ve Šrám­ko­vě vi­le v Bu­ben­či. Do­ho­dli se tam s li­dov­ci, Ja­nem Šrám­kem a Fran­tiš­kem Há­lou, a de­mo­k ra­tem Šte­fa­ nem Koč­va­rou, že bez před­cho­zí vzá­jem­né kon­zul­ta­ce ne­bu­dou s os­tat­ní­mi stra­na­mi za­stou­pe­ný­mi ve vlá­dě jed­nat.110 Ten den se pak se­šla vlá­da na své pra­vi­del­né schů­ zi.111 Ná­rod­ní so­cia­lis­té, li­dov­ci a de­mo­k ra­té od­mí­tli pro­jed­ná­vat při­pra­ve­né bo­dy řád­né­ho pro­gra­mu. Pe­t r Zen­kl hned v úvo­du jed­ná­ní po­ža­do­val in­for­ma­ci, zda již do­šlo k re­al­ i­za­ci vlád­ní­ho us­ne­se­ní z 13. úno­ra. Kle­ment Gottwald se vy­mlu­vil na to, že mi­nis­t r vni­t ra Vá­c­lav No­sek ne­ní ze zdra­vot­ních dů­vo­dů ve vlá­dě pří­to­men, a od­ká­zal na je­ho zprá­v u, kte­rá by mě­la za­znít na příš­tím za­se­dá­ní vlá­dy 20. úno­ ra. Zen­kl však tr­val na tom, aby Gottwald hned zjis­til, zda je us­ne­se­ní vlá­dy spl­ ně­no. Ale­xej Če­pič­ka a Kle­ment Gottwald na­mí­tli, že vlád­ní us­ne­se­ní před­sta­v u­je pro­ti­ús­tav­ní zá­sah do kom­pe­ten­ce mi­nis­t ra vni­t ra. Bě­hem pře­stáv­ky pak Gottwald na­vští­vil pre­zi­den­ta Be­ne­še a zkre­s­le­ně jej in­for­mo­val o ak­t u­ál­ní si­t ua­ci. Tvrdil, že ně­kte­ří před­sta­vi­te­lé ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­ké stra­ny uva­ž u­jí o usta­ve­ní úřed­nic­ké vlá­dy. Pre­zi­dent od­po­vě­děl, že o ta­ko­vém plá­nu nic ne­ví a že by od­mí­tl jme­no­vat vlá­du, v níž by ne­by­ly za­stou­pe­ny všech­ny po­li­tic­ké stra­ny. Po ná­vra­t u do Úřa­du před­sed­nic­t va vlá­dy Kle­ment Gottwald zno­v u na­vrhl od­lo­ žit ce­lý pro­blém na 20. úno­ra. Na opa­ko­va­né do­ta­zy, jak je na­pl­ňo­vá­no vlád­ní us­ne­ se­ní, se vy­hý­bal jas­né od­po­vě­di. Pro­kop Drti­na pro­hlá­sil, že je tu člen vlá­dy, kte­r ý ne­pl­ní je­jí us­ne­se­ní, a že by z to­ho mě­ly být vy­vo­ze­ny dů­sled­ky. Od­mí­tl mož­nost, aby vlá­da pře­šla k řád­né­mu po­řa­du jed­ná­ní, a tr­val na tom, aby by­la od­vo­lá­na všech­­ na opa­t ­ře­ní, jež by­la od 13. úno­ra uči­ně­na v roz­po­r u s je­jím us­ne­se­ním. Gottwald ná­sled­ně pře­r u­šil schů­zi a ozná­mil, že bu­de po­k ra­čo­vat 20. úno­ra. Přes pro­tes­t y Pe­t ra Zen­kla, kte­r ý hlá­sil, že se schů­ze pře­r u­šu­je pro­ti vů­li vět­ši­ny mi­nis­t rů, se Gottwald zve­dl od před­sed­nic­ké­ho sto­lu. Jed­ná­ní ukon­či­la prud­ká vý­mě­na ná­zo­r ů me­zi jed­not­li­v ý­mi mi­nis­t ry. Všech dva­náct mi­nis­t rů ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­ké, li­do­vé a De­mo­k ra­tic­ké stra­ny se hned vzá­pě­tí se­šlo v kan­ce­lá­ři Ja­na Šrám­ka, kde se do­ho­dli na dal­ším po­stu­pu, kte­r ý v podsta­tě ko­pí­ro­val stra­te­gii na­vr­že­nou Hu­ber­tem Rip­kou 16. úno­ra. Ne­ko­mu­nis­ tič­tí mi­nis­t ři se ne­z ú­čast­ní vlád­ních pra­cí, do­k ud mi­nis­t r vni­t ra ne­pro­ve­de us­ne­se­ní vlá­dy z 13. úno­ra. V pří­pa­dě ne­ú­stup­nos­ti KSČ po­da­jí 20. úno­ra de­mi­si, vlád­ní kri­ze bu­de vy­vo­lá­na na zá­kla­dě spo­r u o po­li­cej­ní zá­le­ži­tos­ti. Mu­sí k ní do­jít před sjez­dem zá­vod­ních rad 22. úno­ra. Pro­ko­pa Drti­nu pře­kva­pi­lo, že se na té­to tak­ti­ce všich­ni oka­mži­tě sho­dli a ni­kdo ne­vzne­sl ná­mit­k u. Oče­ká­val, že se as­poň Jan Šrá­mek bu­de sta­vět pro­ti, ten však ce­lou do­bu jen ml­čel. Ve­čer se vzni­klou si­t ua­cí za­bý­va­lo ta­ké ve­de­ní KSČ, kte­ré do­spě­lo k pře­svěd­če­ní, že hro­zí ote­vře­ná vlád­ní kri­ze a že je­jich pro­tiv­ní­ci chtě­jí na­sto­lit úřed­nic­kou vlá­du. V tom­to smy­slu se dru­hý den vy­já­d řil i ko­mu­nis­tic­ký tisk. Pro­kop DRTINA, Če­s­k o­slo­ven­sko můj osud. II/2, s. 495. Mi­ro­slav BOUČEK – Mi­lo­slav KLIMEŠ, Dra­ma­t ic­k é dny úno­ra 1948, s. 86. 111 Hlav­ní pa­sá­že ze zá­pi­su z té­to vlád­ní schů­ze viz Vá­c­lav KRÁL (ed.), Ces­tou k Úno­r u, dok. 100, s. 329  –332; Ka­rel KAP­LAN, Ne­k r­va­vá re­vo­lu­ce, s. 152–154; ten­t ýž, Pět ka­pi­tol o úno­r u, s. 293–294. 109 110

V   Z Á ­P A ­S E O   D E ­M O ­K R A ­T I C ­K É Č E ­S ­K O ­S L O ­V E N ­S K O

| 323

Do­po­le­d­ne 18. úno­ra se ko­na­la schů­ze už­ší ko­mi­se Ná­rod­ní fron­t y k ře­še­ní spor­ ných bo­dů no­vé ústa­v y. Ja­ro­slav Strán­ský pod­po­ře­ný Pro­ko­pem Drti­nou, Jo­ze­fem Let­t ri­chem a Adol­fem Klim­kem po­žá­dal, aby se jed­na­lo o vče­rej­ší si­t ua­ci ve vlá­dě. Ná­rod­ní fron­ta má hlav­ní úkol vy­t vo­ř it vlá­du, jež vlád­ne, ni­ko­liv vlá­du, kte­rá to­ho ne­ní schop­na. Strán­ský ta­ké pro­hlá­sil, že Ná­rod­ní fron­ta ne­mů­že být ma­s­ko­va­nou vlá­dou jed­né stra­ny. Drti­na sto­čil jed­ná­ní na otáz­ky fun­go­vá­ní če­s­ko­slo­ven­ské Bez­ peč­nos­ti.112 V té do­bě při­jal pre­zi­dent Be­neš Pe­tra Zen­kla a Hu­ber­ta Rip­ku k roz­ho­vo­r u, je­hož ob­sah se poz­dě­ji stal před­mě­tem vel­kých spo­r ů a od­liš­ných in­ter­pre­ta­cí. Šlo o to, zda pre­zi­dent schvá­lil ná­rod­ním so­cia­lis­t ům je­jich plán de­mi­se. Po­dle Rip­ky je Be­neš vy­bí­zel k ma­xi­mál­ní ne­ú­stup­nos­ti a slí­bil jim svou pod­po­r u, do­kon­ce je prý na­bá­dal k urych­le­né­mu vy­vo­lá­ní vlád­ní kri­ze. Sám Edvard Be­neš však poz­dě­ji při růz­ných pří­le­ži­tos­tech svůj údaj­ný před­běž­ný sou­hlas s de­mi­sí ne­ko­mu­nis­tic­kých mi­nis­t rů po­pí­ral. Po­dle Be­ne­šo­v ých ob­háj­ců do­šlo k ne­do­ro­z u­mě­ní, ne­boť pre­zi­dent před­po­ klá­dal, že ne­ú­stup­nost ne­ko­mu­nis­t ů po­ve­de even­t u­ál­ně na­o­pak k de­mi­si mi­nis­t rů ko­mu­nis­tic­kých. Ne­lze zce­la vy­lou­čit, že Hu­bert Rip­ka svůj zá­pis z jed­ná­ní u Be­ne­še na­psal tak, aby co nej­ví­ce vy­ho­vo­val je­ho po­li­tic­ké stra­te­gii. Prav­dě­po­dob­ně však pre­zi­dent Be­neš ná­rod­ním so­cia­lis­t ům je­jich plá­no­va­ný po­stup sku­teč­ně od­sou­hla­sil, pak to však od­mí­tal ve­řej­ně při­znat, aby mo­hl bě­hem vlád­ní kri­ze zůs­tat „nad stra­ na­mi“. Pre­zi­dent v kaž­dém pří­pa­dě Pe­t ru Zen­klo­vi a Hu­ber­t u Rip­ko­vi po­t vrdil, že by ne­sou­hla­sil s vlá­dou bez za­stou­pe­ní ně­kte­ré po­li­tic­ké stra­ny. Rip­ka mu vy­svě­t­lil zá­měr vy­vo­lat vlád­ní kri­zi ješ­tě před sjez­dem zá­vod­ních rad. Upo­zor­nil, že de­mi­ si lze oče­ká­vat do čtr­nác­ti dnů, ale mož­ná ta­ké již bě­hem os­ma­čty­ř i­ce­ti ho­din.113 Ve­čer o té­to au­dien­ci Pe­t r Zen­kl a Hu­bert Rip­ka in­for­mo­va­li před­sed­nic­t vo své stra­ny. Dí­ky je­jich re­fe­rá­t u na­by­li ná­rod­ní so­cia­lis­té pře­svěd­če­ní, že pre­zi­dent re­pu­ b­li­ky je­jich po­stup schvá­lil. Ni­kdo se pro­ti plá­nu po­dat de­mi­si ote­vře­ně ne­po­sta­vil, pou­ze Frá­ňa Ze­mí­no­vá vy­já­d ři­la jis­té po­chyb­nos­ti o správ­nos­ti to­ho­to roz­hod­nu­ tí. Pro­kop Drti­na byl zprá­vou o Be­ne­šo­vě roz­hod­né pod­po­ře po­ně­k ud pře­kva­pen, ne­oče­ká­val, že by pre­zi­dent mo­hl ote­vře­ně na­lé­hat na ne­ko­mu­nis­tic­ké čle­ny vlá­dy, aby již dá­le ne­ustu­po­va­li. Před­sed­nic­t vo vy­da­lo Rip­kou for­mu­lo­va­né ko­mu­ni­ké, v němž ozná­mi­lo, že „po­vě­řu­je své zá­stup­ce ve vlá­dě, aby od­mí­tli ja­kou­ko­li zod­po­ věd­nost, po­kud jde o ko­mu­ni­za­ci po­li­cie a bez­peč­nost­ních slu­žeb, kte­rá zne­mož­ňu­je spo­lu­prá­ci stran Ná­rod­ní fron­t y a och­ro­mu­je prá­ci vlá­dy, a aby ze si­tua­ce vy­vo­di­li nut­né zá­vě­r y“.114 Před­sed­nic­t vo dá­le od­mí­tlo sjezd zá­vod­ních rad ja­ko ak­ci ko­mu­ nis­tic­ké stra­ny a vy­zva­lo ná­rod­ní so­cia­lis­t y, aby ne­v y­stu­po­va­li z od­bo­r ů. De­le­gá­ti ne­by­li za­vá­zá­ni k jed­not­né­mu po­stu­pu. Ve čtvrtek 19. úno­ra 1948 uspo­řá­dal Pro­kop Drti­na ve svém by­tě spo­leč­ný oběd pro před­sta­vi­te­le ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­ké a so­ci­ál­ně­de­mo­k ra­tic­ké stra­ny. Po­zvá­ní při­ ja­li Pe­t r Zen­kl, Bo­hu­mil Lauš­man a Fran­ti­šek Ty­meš. Jed­na­lo se o ve­li­ce vhod­nou pří­le­ži­tost k vzá­jem­né vý­mě­ně in­for­ma­cí a pří­pad­né­mu sla­dě­ní po­stu­pu v dal­ších Srov. Ka­rel KAP­LAN, Pět ka­pi­tol o úno­r u, s. 298–299. Po­dle V. Kra­ji­ny po­t vrdil dr. Be­neš i je­mu při krát­ké au­d ien­ci 19. 2. 1948, že ná­rod­n í so­cia­lis­t y „ne­ho­d í přes pa­lu­bu“. Viz Vla­di­m ír KRAJINA, Vy­so­k á hra, s. 196. S Rip­ko­vou in­ter­pre­t a­cí au­d ien­ce u pre­zi­den­t a a je­jích dů­sled­k ů po­le­m i­zo­val Ja­ro­m ír SMUTNÝ, Svě­dec­t ví pre­zi­den­to­va kanc­lé­ře. Pra­ha 1996, s. 34–38, 44 an. 114 Hu­b ert RIPKA, Úno­ro­vá tra­gé­die, s. 202. 112 113

324

|

K A P I T O L A J E D E N Á C TÁ

dnech. Bě­hem obě­da se do­kon­ce uká­za­lo, že se obě stra­ny dí­va­jí na vzni­klou si­t ua­ ci shod­ně a že ani so­ci­ál­ní de­mo­k ra­cie ne­ho­d­lá dik­tá­tor­ské­mu pří­stu­pu Kle­men­ ta Gottwal­da ustou­pit. Všich­ni se do­ho­dli, že se dal­ší­ho jed­ná­ní vlá­dy ne­z ú­čast­ní, do­kud ne­bu­de spl­ně­no vlád­ní us­ne­se­ní z 13. úno­ra. Ani so­ci­ál­ní de­mo­k ra­té ne­při­pus­ tí jed­ná­ní o ni­čem ji­ném než o pro­ve­de­ní zmi­ňo­va­né­ho roz­hod­nu­tí vlá­dy. Ná­rod­ní so­cia­lis­té však před so­ci­ál­ní­mi de­mo­k ra­t y zá­měr­ně za­ta­ji­li svůj dal­ší plán s de­mi­ sí. Ro­li se­h rá­lo i Ty­me­šo­vo cho­vá­ní, kte­ré by­lo vel­mi ne­jis­té a pa­siv­ní a vzbu­di­lo Zen­klo­v u i Drti­no­v u ne­dů­vě­r u. Při roz­ho­do­vá­ní o tom, zda do pří­prav de­mi­se za­po­jit so­ci­ál­ní de­mo­k ra­t y, zví­ tě­zi­la oba­va, že by so­ci­ál­ní de­mo­k ra­té mo­hli ohro­zit do­sa­že­nou jed­no­t u blo­k u tří ne­ko­mu­nis­tic­kých stran. Ná­rod­ní so­cia­lis­té se obá­va­li, že by so­ci­ál­ně­de­mo­k ra­tič­tí mi­nis­t ři za­ča­li ten­to krok všem os­tat­ním roz­mlou­vat. Pe­t r Zen­kl i Pro­kop Drti­na mě­li z před­cho­zích let se so­ci­ál­ní­mi de­mo­k ra­t y řa­du trpkých zku­še­nos­tí, tak­že jim pří­liš ne­dů­vě­řo­va­li. Drti­na na­víc cí­til osob­ní ne­dů­vě­r u k Bo­hu­mi­lu Lauš­ma­no­vi, kte­ rou si vy­pěs­to­val již v ro­ce 1944 v Moskvě a na Slo­ven­sku. Na­víc ná­rod­ní so­cia­lis­té vní­ma­li spe­ci­f ič­nost so­ci­ál­ní de­mo­k ra­cie ja­ko mar­xis­tic­ké stra­ny.115 Drti­na nic­mé­ně před­po­klá­dal, že se ta­to stra­na na­ko­nec za­cho­vá v du­chu do­ho­dy, kte­rou s ní ná­rod­ ní so­cia­lis­té uza­v­ře­li prá­vě v je­ho by­tě ko­lem Vá­noc 1947. Po mno­ha le­tech na­psal: „Mě­li jsme te­dy prá­vo oče­ká­vat, že ten­to slib ny­ní splní, ba ne­po­pí­rám, že já osob­ ně jsem si přál, aby se uká­za­lo, zda jej splní. Chtěl jsem, aby so­ci­ál­ní de­mo­k ra­cie by­la nu­ce­na před ce­lým ná­ro­dem se jed­no­znač­ně pro­je­vit a ří­ci, jak to s de­mo­k ra­ cií oprav­du my­slí.“116 Re­zer­vo­va­nost ná­rod­ních so­cia­lis­t ů vů­či Bo­hu­mi­lu Lauš­ma­no­vi po­tvrdil ve svých me­mo­ár­ ech i Vla­di­mír Kra­ji­na. Lauš­ma­no­vo ve­de­ní se po­dle něj do­ho­dlo s KSČ, že se pro­ti ní ve vlá­dě ni­kdy ne­po­sta­ví. Po per­so­nál­ních čist­kách v po­li­cii to prý ale ne­pla­ti­lo: „Nej­pev­něj­ší v tom zůs­tá­va­li Bla­žej Vi­lím, Vá­c­lav Ma­jer, po­slan­ci Voj­ ta Be­neš a Mir­ko Sed­lák. Opráv­ně­né oba­v y jsme však mě­li z před­se­dy Lauš­ma­na, tam to nej­ví­ce vr­za­lo.“117 Kra­ji­na ta­ké uve­dl, že Pro­kop Drti­na as­poň te­le­fo­nic­ky kon­tak­to­val Bla­že­je Vi­lí­ma a osob­ně na­vští­vil Vá­c­la­va Ma­je­ra v Úřa­du před­sed­ nic­t va vlá­dy.118 Je tak mož­né, že se na­ko­nec so­ci­ál­ní de­mo­k ra­té o de­mi­si pře­ce jen v předsti­hu do­zvě­dě­li. Ten­to krok s ni­mi však v kaž­dém pří­pa­dě ni­kdo z ná­rod­ně­ so­cia­lis­tic­ké stra­ny ne­ko­or­di­no­val. Pa­ra­do­xem je sku­teč­nost, že na roz­díl od so­ci­ál­ních de­mo­k ra­t ů by­li ko­mu­nis­ té o chys­ta­né de­mi­si ve­li­ce do­b­ře in­for­mo­vá­ni zá­slu­hou svých zpra­vo­daj­ců. Pou­ze myl­ně in­ter­pre­to­va­li je­jí účel, ne­boť před­po­klá­da­li, že má slou­žit k usta­ve­ní úřed­ nic­ké vlá­dy. S tou­to va­rian­tou při­tom ná­rod­ní so­cia­lis­té re­ál­ně ne­po­čí­ta­li. Udá­los­ti v Pra­ze za­ča­ly svou váž­nos­tí při­ta­ho­vat po­zor­nost hlav­ních svě­to­v ých moc­nos­tí, kte­r ým by­lo zřej­mé, že se blí­ží oka­m­žik roz­hod­nu­tí o bu­douc­nos­ti Če­s­ko­slo­ven­ ska. Do­klá­dá to ná­hlý pří­jezd dvou za­h ra­nič­ních di­p­lo­ma­t ů. Od­po­le­d­ne 19. úno­ra nej­pr­ve při­le­těl ná­měs­tek so­vět­ské­ho mi­nis­t ra za­h ra­nič­ních vě­cí Va­le­rian A. Zo­rin, Po­d rob­ná ar­g u­men­t a­ce, proč ne­by­li o de­m i­si pře­dem in­for­mo­vá­n i so­ci­ál­n í de­mo­k ra­té, viz Pro­kop DRTI­ NA, Če­s­k o­slo­ven­sko můj osud. II/2, s. 503–505. O po­h le­du B. Lauš­ma­na a po­stu­pu soc. dem. stra­ny bě­hem vlád­n í kri­ze viz Ji­ř í ŠOLC, Útě­k y a ná­vra­t y Bo­hu­mi­la Lauš­ma­na, s. 171 an. 116 Pro­kop DRTINA, Če­s­k o­slo­ven­sko můj osud. II/2, s. 505. 117 Vla­d i­m ír KRAJINA, Vy­so­k á hra, s. 193. 118 Tam­t éž, s. 197. 115

V   Z Á ­P A ­S E O   D E ­M O ­K R A ­T I C ­K É Č E ­S ­K O ­S L O ­V E N ­S K O

| 325

kte­r ý byl do pod­zi­mu 1947 vel­v y­slan­cem SSSR v Pra­ze. O dvě ho­di­ny poz­dě­ji při­ stál na praž­ském le­tiš­ti ta­ké ame­ric­ký vel­v y­sla­nec Lau­ren­ce A. Stein­hardt, kte­r ý se vra­cel z dé­le­t r­va­jí­cí­ho lé­če­ní. Ve­čer 19. úno­ra 1948 se ko­nal ak­tiv zá­stup­ců míst­ních od­bo­ček ná­rod­ně­so­cia­ lis­tic­ké stra­ny ve vi­no­h rad­ském Ná­rod­ním do­mě. Pro­kop Drti­na zde před­ne­sl svůj pro­jev o hlav­ních pří­či­nách ak­t u­ál­ní po­li­tic­ké kri­ze. Vy­užil té­to pří­le­ži­tos­ti, aby vy­vrá­til po­k rou­ce­nou in­ter­pre­ta­ci je­ho stíž­nos­tí na me­to­dy bez­peč­nost­ních or­gá­nů, jež se ob­je­vi­la v Ru­dém prá­vu. Zá­ro­veň se vy­já­d řil ke spo­r ům o no­vou ústa­v u, zdů­ raz­nil, že ná­rod­ní so­cia­lis­té bu­dou návrh ústa­v y pod­po­ro­vat jen teh­dy, po­k ud bu­de do­brý. Je­ho se­be­vě­do­mý pro­jev měl vel­ký ohlas, po­slu­cha­či se tís­ni­li ne­jen v hlav­ ním sá­le, ale ob­sa­di­li i všech­ny při­le­hlé pro­s­to­r y a ná­měs­tí před bu­do­vou. Dru­hý den pak pod­stat­né pa­sá­že je­ho pro­je­v u uve­řej­ni­lo Svo­bod­né slo­vo, jimž na prv­ní stra­ně vé­vo­dil ti­t u­lek Ne­při­pus­tí­me po­li­cej­ní re­žim! Drti­na ve svém vy­stou­pe­ní pro­hlá­sil, že na­pja­tou si­t ua­ci ve vlá­dě za­vi­ni­li svým po­stu­pem ko­mu­nis­té. Vý­cho­di­s­ko spa­t­ řo­val v bu­dou­cím ví­těz­ství ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­ké stra­ny ve vol­bách.119

119

K to­mu­to Drti­no­v u pro­je­v u srov. Jin­d řich VESELÝ, Kro­ni­k a úno­ro­v ých dnů, s. 85.

326

|

K A P I T O L A J E D E N Á C TÁ

Se­z nam pra­m e­n ů a li­t e­r a­t u­r y

A R C H I V ­N Í P R A ­M E ­N Y Archiv Ná­rod­ní­ho mu­ze­a v Pra­ze (ANM) – fond Pro­kop Drti­na – fond Vlas­ti­mil Klí­ma – fond Edvard Be­neš – fond Vá­c­lav Král Archiv bez­peč­nost­ních slo­žek v Pra­ze (ABS) – fond Zvláštní vyšetřovací (ZV-MV) – fond Svazky kontrarozvědného rozpracování – Centrála (MV-KR) – fond Vyšetřovací spisy – Centrála (MV-V) – fond Sbír­ka růz­ných pí­sem­nos­tí (S) – fond Se­k re­ta­r i­át mi­nis­t ra vni­t ra (A 2) – fond Sta­tis­tic­ko-evi­denč­ní od­bor (A 31) – fond Zem­ský od­bor bez­peč­nos­ti Pra­ha (300) – fond Hlav­ní sprá­va Vo­jen­ské kon­t ra­roz­věd­k y (302) – fond Růz­né bez­peč­nost­ní spi­sy po ro­ce 1945 (304) – fond Ústřed­na Stát­ní bez­peč­nos­ti (305) – fond Ve­li­tel­ství Stát­ní bez­peč­nos­ti (310) – fond Odbor politického zpravodajství MV (2M) Ná­rod­ní ar­chiv v Pra­ze (NA) – fond 7 – Po­z ůs­ta­lost JUDr. Pro­ko­pa Drti­ny 1940  –1948 – fond 1 – Dr. Hu­bert Rip­ka – archiv vě­zeň­ské sprá­v y (P/2-60, Osob­ní spis – P. Drti­na) – fond Ge­ne­rál­ní se­k re­ta­r i­át 1945–1951 (100/1) – fond Mi­ni­s­ter­stvo vni­t ra – Lon­dýn (MV-L) – fond Mi­ni­s­ter­stvo fi­nan­cí – Lon­dýn 1939  –1945 (MF-L) – fond Archiv Če­s­ké stra­ny ná­rod­ně so­ci­ál­ní 1848–1948 (ČSNS) – fond 35 – Ústřed­ní se­k re­ta­r i­át stra­ny ná­rod­ně so­cia­lis­tic­ké – fond Mi­ni­s­ter­stvo spra­ve­dl­nos­ti – Rai­sův ar­chiv (ne­uspo­řá­da­né) – fond Ge­ne­rál­ní pro­k u­ra­t u­ra (ne­uspo­řá­da­né) – fond Kle­ment Gottwald (100/24) – fond Po­li­tic­ké by­ro ÚV KSČ 1954–1962 (02/2) – fond Po­li­tic­k ý se­k re­ta­r i­át ÚV KSČ (02/5) – fond Ústav dě­jin KSČ (1946) 1950  –1970 – fond Před­sed­nic­t vo ÚV KSČ 1966–1971 – fond Práv­nic­ká ko­mi­se ÚV KSČ 1945–1955 S E ­Z N A M P R A ­M E ­N Ů A   L I ­T E ­R A ­T U ­R Y

| 403

Vo­jen­ský ústřed­ní ar­chiv v Pra­ze (VÚA) – fon­dy 20, 24, 37 Archiv Ústa­vu pro sou­do­bé dě­ji­ny AV ČR v Pra­ze (AÚSD) – fond Hu­bert Rip­ka 1939  –1957 Archiv Ústa­vu T. G. Ma­sa­r y­ka v Pra­ze (AÚTGM) – fond 37 (Sbír­ka J. Smut­ný) – fond 38 (Sbír­ka V. Kle­can­da) – fond Be­ne­šův ar­chiv Archiv Kan­ce­lá­ře pre­zi­den­ta re­pu­b­li­k y v Pra­ze (AKPR) – per­so­nál­ní spis JUDr. Pro­ko­pa Drti­ny Archiv Uni­ver­zi­t y Kar­lo­v y v Pra­ze (AUK) – Práv­ní­ci řád­ní 1919  –1923 – Ma­t ­r i­k y dok­to­r ů Archiv Če­ské­ho roz­hla­su v Pra­ze (AČRo) – fond Lon­dýn (LN-Z) Li­bri pro­hi­bi­ti – kni­hov­na sa­miz­da­to­vé a exi­lo­vé li­te­ra­tu­r y v Pra­ze (LB) – sbír­ka Pro­kop Drti­na Osob­ní ar­chiv Jin­dři­cha Po­kor­né­ho (sy­nov­ce Pro­ko­pa Drti­ny) – zejm. sbír­ka fo­to­g ra­f ií P R A ­M E N ­N É E D I ­C E A   T I Š ­T Ě ­N É P R A ­M E ­N Y Be­neš, Edvard: Odsun Něm­ců. Vý­bor z pa­mě­tí a pro­je­vů do­pl­ně­ný edič­ní­mi pří­lo­ha­mi. (Ed.) Oli­vo­vá, Vě­ra. Pra­ha 1995. Bou­ček, Mi­ro­slav (ed.): Únor 1948. Sbor­ník do­ku­men­tů. Pra­ha 1958. Bu­do­va­tel­ský pro­gram Gottwal­do­v y vlá­dy. Pra­ha 1946. Cí­sa­řov­ská, Blan­ka – Pre­čan, Vi­lém (ed.): Char­ta 77. Do­ku­men­t y 1977–1989. Sv. 1–3. Pra­ ha 2007. Če­lov­ský, Bo­ř i­voj (ed.): „Emi­g­ran­ti“. Do­pi­sy po­li­tic­k ých uprchlí­ků z prv­ních let po „Ví­těz­ ném úno­r u“ 1948. Še­nov u Os­t ­ra­v y 1998. Čer­ná kni­ha ka­pi­ta­lis­tic­ké­ho hos­po­da­ře­ní před úno­rem 1948. Sbír­ka do­ku­men­tů. Pra­ha 1948. Če­s­ko­slo­ven­sko a no­rim­ber­ský pro­ces: hlav­ní do­ku­men­t y no­rim­ber­ské­ho pro­ce­su o zlo­či­ nech na­cis­tů pro­ti Če­s­ko­slo­ven­sku. (Před­mlu­v u na­psal P. Drti­na). Pra­ha 1946. Gottwald, Kle­ment: Spi­sy XII. 1945–1946. Pra­ha 1955. Gottwald, Kle­ment: Spi­sy XIII. 1946–1947. Pra­ha 1957. Gottwald, Kle­ment: Spi­sy XIV. 1947–1948. Pra­ha 1958. Gottwald, Kle­ment: Spi­sy XV. 1948–1949. Pra­ha 1961. Har­na, Jo­sef (ed.): Po­li­tic­ké pro­gra­my če­ské­ho ná­rod­ní­ho so­cia­lis­mu 1897–1948. Pra­ha 1998. Jech, Ka­rel – Kap­lan, Ka­rel (ed.): De­k re­t y pre­zi­den­ta re­pu­b­li­k y 1940  –1945. Do­ku­men­t y. 2. vydání Brno 2002. Ji­čín, Ru­dolf – Kap­lan, Ka­rel – Krát­k ý, Ka­rel – Ši­lar, Ja­ro­slav (ed.): Če­s­k o­slo­ven­sko a Marsha­llův plán. Sbor­ník do­ku­men­tů. Se­ši­t y ÚSD. Sv. 1. Pra­ha 1992. 404

|

S E ­Z N A M P R A ­M E ­N Ů A   L I ­T E ­R A ­T U ­R Y

Kap­lan, Ka­rel (ed.): Dva re­tri­buč­ní pro­ce­sy. Ko­men­to­va­né do­ku­men­t y (1946–1947). Pra­ ha 1992. Kap­lan, Ka­rel (ed.): Praž­ské do­ho­dy 1945–1947. Sbor­ník do­ku­men­tů. Se­ši­t y ÚSD. Sv. 4. Pra­ha 1992. Kap­lan, Ka­rel (ed.): Pří­pra­va Ústa­v y ČSR v le­tech 1946–1948. Dis­ku­se v Ná­rod­ní fron­tě a ná­zo­r y ex­per­tů. Pra­ha 1993. Kap­lan, Ka­rel – Špi­r i­to­vá, Ale­xan­d ra (ed.): ČSR a SSSR 1945–1948. Do­ku­men­t y me­zi­vlád­ ních jed­ná­ní. Brno 1997. Kla­di­va, Ja­ro­slav (ed.): Če­s­ko­slo­ven­ská re­vo­lu­ce 1944–1948. Pra­ha 1966. Kli­meš, Mi­loš – Les­juk, Pe­t r – Ma­lá, Ire­na – Pre­čan, Vi­lém (ed.): Ces­ta ke květ­nu. Vznik li­do­vé de­mo­k ra­cie v Če­s­ko­slo­ven­sku. Pra­ha 1965. Ko­cian, Ji­ř í – Vá­cho­vá, Ja­na (ed.): Ne­z ve­řej­ně­né pro­je­v y pre­zi­den­ta Be­ne­še. Rok 1946. Pra­ ha 1995. Kon­če­lík, Ja­k ub – Köp­plo­vá, Bar­ba­ra – Kryš­pí­no­vá, Jit­ka (ed.): Če­s­k ý tisk pod vlá­dou Wolfgan­ga Wol­fra­ma von Wol­ma­ra. Ste­no­gra­f ic­ké zá­pi­sy Anto­ní­na Fin­ge­ra z pro­tek­to­ rát­ních tis­ko­v ých po­rad 1939  –1941. Pra­ha 2003. Král, Vá­c­lav (ed.): Ces­tou k Úno­r u. Do­ku­men­t y. Pra­ha 1963. Král, Vá­c­lav (ed.): Po­li­tic­ké stra­ny a Mni­chov. Do­ku­men­t y. Pra­ha 1961. Kuk­lík, Jan – Ně­me­ček, Jan – No­váč­ko­vá, He­le­na – Šťo­ví­ček, Ivan (ed.): Od roz­pa­du Če­s­ ko-Slo­ven­ska do uzná­ní če­s­ko­slo­ven­ské pro­za­tím­ní vlá­dy 1939  –1940. Zá­pi­sy ze za­se­dá­ní Če­s­ko­slo­ven­ské­ho ná­rod­ní­ho vý­bo­r u 1939  –1940. Pra­ha 1999. Ně­me­ček, Jan – No­váč­ko­vá, He­le­na – Šťo­ví­ček, Ivan – Tejchman, Mi­ro­slav (ed.): Če­s­ko­ slo­ven­sko-so­vět­ské vzta­hy v di­p­lo­ma­tic­k ých jed­ná­ních 1939  –1945. Do­ku­men­t y. 2. díl. Pra­ha 1999. Ně­me­ček, Jan a kol. (ed.): Od uzná­ní če­s­ko­slo­ven­ské pro­za­tím­ní vlá­dy do vy­hlá­še­ní vá­leč­ né­ho sta­vu Ně­mec­ku 1940  –1941. Sv. I (16. čer­ven 1940 – 30. du­ben 1941). Pra­ha 2006. Ně­me­ček, Jan – Šťo­ví­ček, Ivan – No­váč­ko­vá, He­le­na – Kuk­lík, Jan (ed.): Zá­pi­sy ze schů­zí če­s­ko­slo­ven­ské vlá­dy v Lon­dý­ně. 1. díl (1940  –1941). Pra­ha 2008. Otá­ha­lo­vá, Li­bu­še – Čer­vin­ko­vá, Mi­la­da (ed.): Do­ku­men­t y z his­to­rie čs. po­li­ti­k y 1939  –1943. Acta oc­cu­pa­tio­nis Bo­he­mia­e et Mo­ra­via­e. 2 svaz­k y. Pra­ha 1966. Po­kor­ný, Jin­d řich (ed.): Dva­k rát bez je­di­né­ho výs­t ře­lu: vý­bor ze spi­su ZV-26-MNB/Vstb Pra­ha, uve­de­ný a do­pl­ně­ný vý­ňat­k y z Pa­mě­tí vy­še­t ­řo­van­ce Pro­ko­pa Drti­ny, po­sled­ní­ho de­mo­k ra­tic­ké­ho mi­nis­t ra spra­ve­dl­nos­ti před ro­kem 1948. Re­vol­ver Re­vu­e, č. 44, 2000, s. 265–314. Pos­se Bráz­do­vá, Ame­lie: Taj­né do­pi­sy z Pra­hy 1948. (Ed.) Oli­vo­vá, Vě­ra. Pra­ha 1994. Pre­čan, Vi­lém (ed.): Char­ta 77 1977–1989. Od mo­rál­ní k de­mo­k ra­tic­ké re­vo­lu­ci. Do­ku­men­ ta­ce. Schein­feld – Pra­ha – Bra­ti­sla­va 1990. Pre­čan, Vi­lém (ed.): Slo­ven­ské ná­rod­né povsta­nie. Do­ku­men­t y. Bra­ti­sla­va 1965. Roz­ho­du­jí­cí střet­nu­tí: Do­ku­men­t y o čin­nos­ti KSČ od slo­ven­ské po­li­tic­ké kri­ze do úno­ra 1948. Pra­ha 1973. Sbír­ka po­sud­ků Práv­ní ra­dy stát­ní­ho zří­ze­ní čsl. I–V. Lon­dýn 1943–1945. So­ják, Vla­di­mír a kol. (ed.): Mni­chov v do­ku­men­tech I. Zra­da zá­pad­ních moc­nos­tí na Če­s­ ko­slo­ven­sku. Pra­ha 1958. So­ják, Vla­di­mír a kol. (ed.): Mni­chov v do­ku­men­tech II. Zra­da če­s­ké a slo­ven­ské bur­žo­a­sie na če­s­ko­slo­ven­ském li­du. Pra­ha 1958. Sou­k up, Ja­ro­slav (ed.): Ces­tou Květ­na. Do­ku­men­t y k po­čát­kům na­ší ná­rod­ní a de­mo­k ra­tic­ ké re­vo­lu­ce. Du­ben 1945 – kvě­ten 1946. Pra­ha 1975. Spo­leč­ná če­s­ko-slo­ven­ská di­gi­tál­ní par­la­ment­ní kni­hov­na. Ste­no­pro­to­ko­ly. [on-li­ne] Šolc, Ji­ř í (ed.): Edvard Be­neš: Vzka­z y do vlas­ti. Pra­ha 1996. V boj. Edi­ce ile­gál­ní­ho ča­so­pi­su. (Ed.) Hlu­šič­ko­vá, Rů­že­na a kol. Pra­ha 1992–1995. S E ­Z N A M P R A ­M E ­N Ů A   L I ­T E ­R A ­T U ­R Y

| 405

Von­d ro­vá, Jit­ka (ed.): Če­ši a su­de­to­ně­mec­ká otáz­ka 1939  –1945. Do­ku­men­t y. Pra­ha 1994. Vo­rel, Ja­ro­slav – Ši­mán­ko­vá, Ale­na a kol. (ed.): Če­s­ko­slo­ven­ská jus­ti­ce v le­tech 1948–1953 v do­ku­men­tech. Díl I. Se­ši­t y Úřa­du do­k u­men­ta­ce a vy­še­t ­řo­vá­ní zlo­či­nů ko­mu­nis­mu č. 8. Pra­ha 2003. Za­jí­ček, Ka­rel a kol. (ed.): Če­s­k ý ná­rod sou­dí K. H. Fran­ka. Pra­ha 1947. T I S K A   Č A ­S O ­P I ­S Y Če­cho­slo­vák 1940  –1945 Če­cho­slo­vák v Anglii 1939  –1940 Dě­ji­ny a sou­čas­nost 1968 De­mo­k ra­tic­k ý střed/Pro­gram 1933–1938 Li­do­vá de­mo­k ra­cie 1968–1969 Lis­t y 1977 Mla­dá fron­ta 1945–1948, 1969 Ná­rod­ní osvo­bo­ze­ní 1945–1948 No­vé Če­s­ko­slo­ven­sko 1944 Obzo­r y 1945–1948 Par­t y­zán 1947 Prá­ce 1968 Prav­da 1969 Práv­ní prak­se 1945–1948 Práv­ník 1946 Roz­hla­so­v ý záz­nam 1943–1944 Ru­dé prá­vo 1945–1948, 1968, 1977 Sou­do­bé dě­ji­ny 1994–2008 Svo­bod­né slo­vo 1945–1948, 1968–1969 Svo­bod­ný zí­třek 1945–1948 The Cen­tral Eu­ro­pe­an Obser­ver 1940  –1942 The Spi­rit of Cze­cho­slo­va­k ia 1942, 1944 Tvor­ba 1977 Ve­čer­ní Pra­ha 1969 Ze­mě­děl­ské no­vi­ny 1969 Zpra­vo­daj 1941–1943 Zprá­v y roz­hla­so­vé­ho od­dě­le­ní 1944 D O ­B O ­V Á L I ­T E ­R A ­T U ­R A A   K N I Ž ­N Í P U ­B ­L I ­C I S ­T I ­K A Be­neš, Edvard: De­mo­k ra­cie dnes a zí­tra. Pra­ha 1948. Be­neš, Edvard: Šest let exi­lu a dru­hé svě­to­vé vál­k y. Pra­ha 1946. Be­neš, Edvard: Úva­hy o slo­van­ství. Hlav­ní pro­blé­my slo­van­ské po­li­ti­k y. Pra­ha 1947. By­li jsme a bu­dem. Re­fe­rá­t y ze sjez­du za­stu­pi­tel­stva stra­ny z 8.–9. XII. 1945. Pra­ha 1946. Cle­men­tis, Vla­di­mír: Odka­z y z Lon­dý­na. Bra­ti­sla­va 1947. Dr. Jo­zef Ti­so, Dr. Fer­di­nand Ďur­čan­ský a Ale­xan­dr Mach pred sú­dom ná­ro­da. Bra­ti­sla­ va 1947. Drá­pa­la, Mi­lan: Na ztra­ce­né var­tě Zá­pa­du. Anto­lo­gie če­s­ké ne­so­cia­lis­tic­ké pu­b­li­cis­ti­k y z let 1945–1948. Pra­ha 2000. 406

|

S E ­Z N A M P R A ­M E ­N Ů A   L I ­T E ­R A ­T U ­R Y

Drti­na, Pro­kop: A ny­ní pro­mlu­ví Pa­vel Sva­t ý… Lon­dýn­ské epi­što­ly z let 1940  –1945. Pra­ha 1946. Drti­na, Pro­kop: Hi­tler con­tra Be­neš. Pět roz­hla­so­v ých pro­je­vů Dr. Pro­ko­pa Drti­ny, po­li­ tic­ké­ho re­fe­ren­ta kan­ce­lá­ře pre­si­den­ta re­pu­bl­i­k y. Lon­don 1941. Drti­na, Pro­kop: Hus dneš­ní do­bě. Pro­jev mi­nis­tra spra­ve­dl­nos­ti JUDr. Pro­ko­pa Drti­ny na slav­nost­ním shro­máž­dě­ní če­s­k ých evan­ge­lí­ků na pa­mát­ku mu­čed­nic­ké smr­ti Mis­tra Ja­na Hu­si, pro­slo­ve­ný 4. čer­ven­ce 1946 ve Sme­ta­no­vě sí­ni Obec­ní­ho do­mu v Pra­ze. Pra­ha 1946. Drti­na, Pro­kop: Na sou­du ná­ro­da. Tři pro­je­v y mi­nis­tra spra­ve­dl­nos­ti Dr. Pro­ko­pa Drti­ny o čin­nos­ti mi­mo­řád­ných li­do­v ých sou­dů a Ná­rod­ní­ho sou­du. Pra­ha 1947. Drti­na, Pro­kop: O soud­cov­ské ne­zá­vi­slos­ti, li­do­vém soud­nic­t ví a ji­ných ča­so­v ých otáz­kách čs. jus­ti­ce. Pra­ha 1946. Drti­na, Pro­kop: Po­slá­ní in­te­li­gen­ce v Če­s­ko­slo­ven­ské stra­ně ná­rod­ně so­cia­lis­tic­ké. Před­ ne­se­no na 2. sjez­du osvě­to­v ých, škol­ských a tě­lo­v ý­chov­ných pra­cov­ní­ků v Lu­ha­čo­vi­cích v srp­nu 1946. Brno 1946. Drti­na, Pro­kop: Prá­vem re­pu­b­li­k y… Tři roz­hla­so­vé pro­je­v y Dr. Pro­ko­pa Drti­ny, po­li­tic­ké­ ho re­fe­ren­ta kan­ce­lá­ře pre­si­den­ta re­pu­b­li­k y. Lon­dýn 1942. Drti­na, Pro­kop: Prá­vo v po­je­tí a dí­le pre­si­den­ta dr. Edvar­da Be­ne­še. Pra­ha 1947. Drti­na, Pro­kop: Pro­jev Dr. Pro­ko­pa Drti­ny na Rů­žo­vém pa­louč­ku u Li­to­my­šle dne 6. čer­ ven­ce 1945. Li­to­my­šl 1945. Drti­na, Pro­kop – Her­ben, Ivan: My a Něm­ci. Dě­jin­ný úkol stra­ny ná­rod­ně so­cia­lis­tic­ké při vy­stě­ho­vá­ní Něm­ců z Če­s­ko­slo­ven­ska. Pra­ha 1945. Ečer, Bo­hu­slav: Jak jsem je stí­hal. Pra­ha 1946. Ečer, Bo­hu­slav: No­rim­ber­ský soud. Pra­ha 1946. Gottwald, Kle­ment: Úno­ro­vé udá­los­ti a na­še ces­ta k so­cia­lis­mu. Řeč na kraj­ské kon­fe­ren­ci Ko­mu­nis­tic­ké stra­ny Če­s­ko­slo­ven­ska v Pra­ze dne 28. břez­na 1948 a zprá­va ze za­se­dá­ ní Ústřed­ní­ho vý­bo­r u Ko­mu­nis­tic­ké stra­ny Če­s­ko­slo­ven­ska v Pra­ze dne 9. dub­na 1948. Pra­ha 1948. Grňa, Jo­sef: Svaz ná­rod­ní re­vo­lu­ce: je­ho pro­gram a úko­ly. Brno [1945]. Ha­vel, Vá­c­lav: O lid­skou iden­ti­tu. Úva­hy, fe­je­to­ny, pro­tes­t y, po­le­mi­k y, pro­hlá­še­ní a roz­ho­ vo­r y z let 1969  –1979. (Ed.) Pre­čan, Vi­lém – Tom­ský, Ale­xan­d r. Pra­ha 1990. Her­ben, Ivan: Ža­lu­je­me v No­rim­ber­ku. Re­por­táž o na­cis­tic­k ých zlo­či­nech pro­ti Če­s­ko­slo­ ven­sku. Pra­ha 1946. Her­ben, Ivan: Ža­lu­je­me v No­r im­ber­k u. (Ed.) Po­kor­ný, Jin­d řich. Re­vol­ver re­vu­e, č. 41, 1999, s. 251–280. Ka­rlík, Vik­tor – Po­kor­ná, Te­re­zie (ed.): Anti­char­ta. Pra­ha 2002. Kelsen, Hans: Státní forma a světový názor. Přednáška, konaná v klubu Přítomnost dne 21. dubna 1937. Úvahy a přednášky klubu Přítomnost. Sv. 5. Praha 1937. Klub Pří­tom­nost. O úko­lech klu­bu „Pří­tom­nost“. Tro­chu z his­to­rie klu­bu. Se­znam před­ná­ šek a de­bat od ro­ku 1926 do ro­ku 1933. Sta­no­v y – Se­znam čle­nů. Pra­ha 1934. Ku­beš, Vla­di­mír: O no­vou ústa­vu. Pra­ha 1948. Le­de­rer, Ji­ř í: Če­s­ké roz­ho­vo­r y. Pra­ha 1991. Mac­ken­zie, Compton: Dr. Be­neš. Pra­ha 1947. Ma­sa­r yk, Jan: Vo­lá Lon­dýn. Lon­don 1945. Miljukov, Pavel Nikolajevič: Masaryk a Beneš. Úvahy a přednášky klubu Přítomnost. Sv. 1. Praha 1936. Ná­rod­ní shro­máž­dě­ní za­ha­ju­je. Pu­b­li­ka­ce Ná­rod­ní­ho shro­máž­dě­ní. Sv. 1. Pra­ha 1946. Pe­rout­ka, Fer­di­nand: Tak ne­bo tak. Pra­ha 1947. Pro­ces s ve­de­ním záš­kod­nic­ké­ho spik­nu­tí pro­ti re­pu­b­li­ce. Ho­rá­ko­vá a spo­leč­ní­ci. Pra­ha 1950. Richter, Ferdinand et consores: Obrana státu a náš motorismus (Nové kapitoly z historie lihu). Úvahy a přednášky klubu Přítomnost. Sv. 3. Praha 1937. S E ­Z N A M P R A ­M E ­N Ů A   L I ­T E ­R A ­T U ­R Y

| 407

Rip­ka, Hu­bert (ed.): De­set let Klu­bu Pří­tom­nost 1927–1937. Pra­ha 1937. Spik­nu­tí pro­ti re­pu­b­li­ce. Do­ku­men­tár­ní vy­lí­če­ní cí­lů, or­ga­ni­za­ce, roz­sa­hu a vý­vo­je od­ha­ le­né­ho pro­ti­stát­ní­ho spik­nu­tí na Slo­ven­sku. Pra­ha 1947. Strán­ský, Ja­ro­slav: Ho­vo­r y k do­mo­vu. Pra­ha 1945. Škar­van, Fran­ti­šek (ed.): EB ná­ro­du. Z pro­je­vů pre­si­den­ta re­pu­b­li­k y dr. Edvar­da Be­ne­še v le­tech 1945–1946. Pra­ha 1946. Šrá­mek, Jan: Po­li­tic­ké pro­je­v y v za­hra­ni­čí. Pra­ha 1945. Tá­bor­ský, Eduard: Na­še věc. Če­s­ko­slo­ven­sko ve svě­tle me­zi­ná­rod­ní­ho prá­va za dru­hé svě­ to­vé vál­k y. Pra­ha 1946. TASS v zr­ca­d­le prav­dy. Vzru­šu­jí­cí pří­běh vzne­še­nos­ti a špí­ny. Tře­tí exil. Do­k u­men­t y a roz­ pra­v y. Sv. 1. [b. m.] 1950. Tři ro­k y. Pře­hle­dy a do­ku­men­t y k če­s­ko­slo­ven­ské po­li­ti­ce v le­tech 1945 až 1948. Díl I–III. Pra­ha 1991. Tschuppik, Walter: Německo 1926–1936 a Československo. Úvahy a přednášky klubu Pří­ tomnost. Sv. 2. Praha 1936. Ve jmé­nu so­cia­lis­mu a šťast­né­ho ži­vo­ta – pro­ti roz­vrat­ní­kům a sa­moz­van­cům. Pra­ha 1977. Weyr, František: Vysokoškolská autonomie a svoboda bádání. Večer klubu Přítomnost dne 16. prosince 1936. Úvahy a přednášky klubu Přítomnost. Sv. 4. Praha 1937. L I ­T E ­R A ­T U ­R A M E ­M O ­Á ­R O ­V É ­H O C H A ­R A K ­T E ­R U Albrighto­vá, Ma­de­lei­ne: Ma­de­lei­ne. „Nej­lep­ší ze všech mož­ných svě­tů“. Pra­ha 2003. Be­neš, Edvard: Mni­chov­ské dny. Pa­mě­ti. Pra­ha 1968. Be­neš, Edvard: Pa­mě­ti. Od Mni­cho­va k no­vé vál­ce a k no­vé­mu ví­těz­ství. Pra­ha 1947. Be­neš, Edvard: Pa­mě­ti II. Od Mni­cho­va k no­vé vál­ce a k no­vé­mu ví­těz­ství. (Ed.) Hau­ner, Mi­lan. Pra­ha 2007. Cí­sa­řov­ská, Blan­ka a kol. (ed.): Char­ta 77 oči­ma sou­čas­ní­ků: po dva­ce­ti le­tech. Brno 1997. Če­chu­ro­vá, Ja­na – Če­chu­ra, Ja­ro­slav – Kuk­lík, Jan – Ně­me­ček, Jan (ed.): Vá­leč­né de­ní­k y Ja­na Opo­čen­ské­ho. Pra­ha 2002. Čer­ný, Vá­c­lav: Křik Ko­r u­ny če­s­ké. Pa­mě­ti 1938–1945. Náš kul­tur­ní od­boj za vál­k y. Brno 1992. Čer­ný, Vá­c­lav: Pa­mě­ti III. (1945–1972). Brno 1992. Dax­ner, Igor: Ľu­dác­t vo pred ná­rod­ným sú­dom 1945–1947. Bra­ti­sla­va 1961. Dé­rer, Ivan: Anti­f ie­rlin­ger. Po­li­tic­ké pa­mě­ti 1945–1949. Pra­ha 1993. Drá­bek, Jan: Po uši v pro­tek­to­rá­tu. Pra­ha 2001. Drá­bek, Ja­ro­slav: Z ča­sů do­brých i zlých. Pra­ha 1992. Drti­na, Pro­kop: Če­sk­ o­slo­ven­sko můj osud. Kni­ha ži­vo­ta če­ské­ho de­mo­k ra­ta 20. sto­le­tí. Sv. 1–2 (4 kni­hy). Pra­ha 1991–1992. Drti­na, Pro­kop: Vzpo­mín­k y z dět­ství. Pra­ha 1982 (sa­miz­dat). Feie­ra­bend, La­di­slav Ka­rel: Po­li­tic­ké vzpo­mín­k y I–III. (Ed.) Pa­vlí­ko­vá, Mag­da. Brno 1994, 1996. Fie­rlin­ger, Zde­něk: Ve služ­bách ČSR. 1. a 2. díl. Pra­ha 1947. Firt, Ju­li­us: Kni­hy a osu­dy. Brno 1991. Fu­čík, Be­d řich – Bar­to­šek, Ka­rel: Zpo­ví­dá­ní. Praž­ské roz­ho­vo­r y 1978–1982. To­ron­to 1989. Grňa, Jo­sef: Se­dm ro­ků na do­má­cí fron­tě. Brno 1968. Havel, Václav Maria: Mé vzpomínky. Praha 1993. Hej­da, Ji­ř í: Žil jsem zby­teč­ně. Pra­ha 1991. Ho­lá, Vě­ra – Kal­vín­ská, Bo­že­na (ed.): Únor 1948 ve vzpo­mín­kách pa­mět­ní­ků. Pra­ha 1974. Ho­ra, Ota: Svě­dec­t ví o pu­či I–II. Z bo­jů pro­ti ko­mu­ni­za­ci Če­s­ko­slo­ven­ska. Pra­ha 1991. 408

|

S E ­Z N A M P R A ­M E ­N Ů A   L I ­T E ­R A ­T U ­R Y

Hro­nek, Ji­ř í: Když se hrou­til svět. Če­s­k ý no­vi­nář v emi­g ­ra­ci. Část 1. Pra­ha 1946. Hro­nek, Ji­ř í: Od po­ráž­k y k ví­těz­ství. Če­s­k ý no­vi­nář v emi­g ­ra­ci. Část 2. Pra­ha 1947. Hu­sák, Gus­táv: Sve­dec­t vo o Slo­ven­skom ná­rod­nom povsta­ní. 3. vy­dá­ní. Bra­ti­sla­va 1974. Hu­sák, Gus­táv: Z bo­jov o dne­šok 1944–1950. Bra­ti­sla­va 1973. Hu­sák, Gus­táv: Zá­pas o zaj­traj­šok. Bra­ti­sla­va 1998. Ja­ne­ček, Oldřich (ed.): Z po­čát­ků od­bo­je 1938–1941. Pra­ha 1969. Je­lí­nek, Ja­ro­slav: PÚ. Po­li­tic­ké ústře­dí do­má­cí­ho od­bo­je. Vzpo­mín­k y a po­znám­k y no­vi­ná­ ře. Pra­ha 1947. Ješ, Ji­ř í: Co při­nes čas. Vzpo­mín­k y sou­čas­ní­ka. Pra­ha 1997. Jí­na, Jan: Jak se ro­dil ná­rod­ní od­boj. Ma­sa­r y­kův lid, roč. XII, č. 4, 2006, s. 15–17; roč. XIII, č. 1, 2007, s. 9  –12; č. 2, 2007, s. 14–15; č. 3, 2007, s. 13–15. Ká­d ro­v ý po­su­dek si kaž­dý na­psal sám (s Jin­d ři­chem Po­kor­ným ho­vo­ř í Adam Drda a Vik­tor Ka­rlík). Re­vol­ver re­vu­e, č. 39, 1999, s. 311–333. Ko­pec­k ý, Ja­ro­mír: Pa­mě­ti di­p­lo­ma­ta. Pra­ha 2004. Ko­pec­k ý, Ja­ro­mír: Že­ne­va. Po­li­tic­ké pa­mě­ti 1939  –1945. (Ed.) Ně­me­ček, Jan. Pra­ha 1999. Ko­pec­k ý, Vá­c­lav: ČSR a KSČ. Pa­mět­ní vý­pi­sy k his­to­rii Če­s­ko­slo­ven­ské re­pu­b­li­k y a k bo­ji KSČ za so­cia­lis­tic­ké Če­s­ko­slo­ven­sko. Pra­ha 1960. Kra­ji­na, Vla­di­mír: Ko­mu­nis­mus v prak­si. Va­ro­vá­ní z če­s­ko­slo­ven­ské­ho pří­pa­du. Van­cou­ ver 1950 (stro­jo­pis ulo­že­ný v ÚSD). Kra­ji­na, Vla­di­mír: Ve služ­bách od­bo­je a de­mo­k ra­cie (stro­jo­pis ulo­že­ný v ÚSD). Kra­ji­na, Vla­di­mír: Vy­so­ká hra. Vzpo­mín­k y. Pra­ha 1994. (2. do­pl. vyd. Pra­ha 2004.) Laš­to­vič­ka, Bo­hu­slav: V Lon­dý­ně za vál­k y. Zá­pa­sy o no­vou ČSR. 2. vy­dá­ní. Pra­ha 1961. Le­sák, Jo­sef: Čas opo­nou trhnul… Pra­ha 2000. Lu­ža, Ra­do­mír: V Hi­tle­ro­vě ob­je­tí. Ka­pi­to­ly z če­ské­ho od­bo­je. Pra­ha 2006. Ma­sa­ř ík, Hu­bert: V pro­mě­nách Ev­ro­py. Pa­mě­ti če­s­ko­slo­ven­ské­ho di­p­lo­ma­ta. Pra­ha – Li­to­ my­šl 2002. Mi­nu­lost stá­le pří­tom­ná. Roz­ho­vor s Jin­d ři­chem Po­kor­ným (za re­dak­ci otáz­k y kla­dl Mi­lan Ha­nuš). Pro­s­tor, č. 33, 1997, s. 37–48. Mo­ra­vec, Fran­ti­šek: Špi­ón, je­muž ne­vě­ři­li. Pra­ha 1990. Pa­cov­ský, Ja­ro­slav: Na vl­nách roz­hla­su (1923–1993). Pra­ha 1993. Pej­skar, Jož­ka (ed.): Praž­ský pri­má­tor. Pa­mát­ce dr. Pe­tra Zen­kla, bý­va­lé­ho ně­ko­li­ka­ná­sob­ né­ho pri­má­to­ra hlav­ní­ho měs­ta Pra­hy. Pra­ha 1993. Po­kor­ný, Jin­d řich: Vzpo­mín­k y na Tři­náctku za prv­ní, dru­hé a tře­tí re­pu­b­li­k y (s me­zi­do­bím oku­pa­ce). Re­vol­ver re­vu­e, č. 27, 1994, s. 164–180. Ra­šla, Anton – Žab­ka­y, Ernest: Pro­ces s dr. J. Ti­som. Spo­mi­ne­k y ob­ža­lob­cu Anto­na Ra­šla a ob­haj­cu Ernes­ta Žab­ka­y­ho. Bra­ti­sla­va 1990. Rip­ka, Hu­bert: Úno­ro­vá tra­gé­die. Svě­dec­t ví pří­mé­ho účast­ní­ka. Brno 1995. Smut­ný, Ja­ro­mír: Svě­dec­t ví pre­si­den­to­va kanc­lé­ře. Pra­ha 1996. Souč­ko­vá, Syl­va: Psá­no osu­dem a po­li­ti­kou. Pra­ha 2002. Spur­ný, Grí­ša: Úno­ro­vé dny. Pra­ha 1958. Ste­rlin­go­vá, Clai­re: Pří­pad Ma­sa­r yk. Pra­ha 1991. Sý­ko­ra, Vá­c­lav: Po­li­tič­tí či­ni­te­lé, kte­ré jsem po­znal ve své funkci na Hra­dě. Ma­sa­r y­kův lid, roč. XIV, č. 4, 2008, s. 13–15. Šalda, Jaroslav: Budování tisku za Rakouska, Československé republiky a jeho obrana za německé okupace. Praha 2001. Šan­t rů­ček, Bo­hu­slav (ed.): Bu­ři­či a tvůr­ci. Vzpo­mín­k y, úva­hy, kus his­to­rie, ži­vo­to­pi­sy. 1897–1947. Pra­ha 1947. Ši­kl, Zde­něk: Roz­ho­vor s Pro­ko­pem Drti­nou. Dě­ji­ny a sou­čas­nost, roč. X, č. 7, 1968, s. 14–17. Tá­bor­ský, Eduard: Prav­da zví­tě­zi­la. De­ník dru­hé­ho za­hra­nič­ní­ho od­bo­je. Pra­ha 1947.

S E ­Z N A M P R A ­M E ­N Ů A   L I ­T E ­R A ­T U ­R Y

| 409

Tá­bor­ský, Eduard: Pre­si­den­tův se­k re­tář vy­po­ví­dá. De­ník dru­hé­ho za­hra­nič­ní­ho od­bo­je. 2  sv. Cu­r ych 1978, 1983. Uhl, Pe­t r: Prá­vo a ne­spra­ve­dl­nost oči­ma Pe­tra Uhla. Pra­ha 1998. Ursí­ny, Ján: Spo­mien­k y na Slo­ven­ské ná­rod­né povsta­nie. Lip­tov­ský Mi­k u­láš 1994. Ursí­ny, Ján: Z môj­ho ži­vo­ta (Prís­pe­vok k vý­vo­ju slo­ven­skej ná­rod­nej my­šlien­k y). Mar­tin 2000. Ve­se­lý-Štai­ner, Ka­rel: Ces­tou ná­rod­ní­ho od­bo­je. Pra­ha 1947. Viest, Ru­dolf: Zá­pi­s­k y ge­ne­rá­la Ru­dol­fa Vies­ta (Exil 1939  –1944). Bra­ti­sla­va 2002. Ví­těz­ný únor 1948. (Vzpo­mín­k y). (Úvod Jin­d řich Ve­se­lý). Pra­ha 1959. Voz­ka, Ja­ro­slav: Hrdi­no­vé do­má­cí­ho od­bo­je. Orga­ni­za­ce pod­zem­ní­ho hnu­t í v le­tech 1939  –1942. Pra­ha 1946. Zen­kl, Pe­t r: Mo­zai­ka vzpo­mí­nek. (Ed.) Kou­ř il, Mi­loš. Olo­mouc 1998. Zhoř, Anto­nín (ed.): Pa­mát­ník bo­je o ži­vot ná­ro­da 1939  –1945. Pra­ha 1946. Ži­keš, Vla­di­mír: Slo­ven­ské po­vstá­ní bez mý­tů a le­gend. Pra­ha 1990. O D B O R ­N Á L I ­T E ­R A ­T U ­R A Adá­mek, Vla­di­mír: Boj KSČ za pře­r ůs­tá­ní ná­rod­ně de­mo­k ra­tic­ké re­vo­lu­ce v so­cia­lis­tic­kou v le­tech 1945–1948. Pra­ha 1974. Adá­mek, Vla­di­mír a kol.: Únor 1948. Zá­klad ví­těz­ství so­cia­lis­mu v Če­s­ko­slo­ven­sku. Pra­ ha 1973. Bar­nov­ský, Mi­chal: Na ces­te k mo­no­po­lu mo­ci. Mo­cen­ské zá­pa­sy na Slo­ven­sku v ro­koch 1945–1948. Bra­ti­sla­va 1993. Be­er, Fer­di­nand a kol.: Dě­jin­ná kři­žo­vat­k a. Slo­ven­ské ná­rod­ní po­vstá­ní, před­po­kla­dy a vý­sled­k y. Pra­ha 1964. Bel­da, Jo­sef – Bou­ček, Mi­ro­slav – De­yl, Zde­něk – Kli­meš, Mi­lo­slav: Na roz­hra­ní dvou epoch. Pra­ha 1968. Be­neš, Zde­něk a kol.: Ro­zu­mět dě­ji­nám. Vý­voj če­s­ko-ně­mec­k ých vzta­hů na na­šem úze­mí v le­tech 1848–1948. Pra­ha 2002. Be­rán­ko­vá, Mi­le­na – Kři­ván­ko­vá, Ale­na – Ruttka­y, Fra­ňo: Dě­ji­ny če­s­ko­slo­ven­ské žur­na­ lis­ti­k y. III. díl. Če­s­k ý a slo­ven­ský tisk v le­tech 1918–1944. Pra­ha 1988. Bí­lek, Ji­ř í a kol.: Vo­jen­ské dě­ji­ny Če­s­ko­slo­ven­ska. V. díl (1945–1955). Pra­ha 1989. Blai­ve, Mu­r iel: Pro­mar­ně­ná pří­le­ži­tost. Če­s­ko­slo­ven­sko a rok 1956. Pra­ha 2001. Bo­rák, Me­či­slav: Spra­ve­dl­nost po­dle de­k re­tu. Re­tri­buč­ní soud­nic­t ví v ČSR a Mi­mo­řád­ný li­do­v ý soud v Os­t­ra­vě (1945–1948). Os­t ­ra­va 1998. Bou­ček, Mi­ro­slav – Kli­meš, Mi­lo­slav: Dra­ma­tic­ké dny úno­ra 1948. Pra­ha 1973. Bou­ček, Mi­ro­slav – Kli­meš, Mi­lo­slav – Var­tí­ko­vá, Mar­ta: Pro­gram re­vo­lu­ce. Pra­ha 1973. Bou­ček, Mi­ro­slav: Pra­ha v úno­r u 1948. Pra­ha 1963. Bra­dáč, Bo­hu­mil: Le­vá opo­si­ce v Če­s­ko­slo­ven­ské ná­rod­ní de­mo­k ra­cii a za­lo­že­ní ná­rod­ní stra­ny prá­ce v ro­ce 1925. Di­p­lo­mo­vá prá­ce na FF UK. Pra­ha 1958. Bran­des, De­tlef: Če­ši pod ně­mec­k ým pro­tek­to­rá­tem. Oku­pač­ní po­li­ti­ka, ko­la­bo­ra­ce a od­boj 1939  –1945. Pra­ha 1999. Bran­des, De­tlef: Exil v Lon­dý­ně 1939  –1943. Vel­ká Bri­tá­nie a vlá­dy Če­s­ko­slo­ven­ska, Pol­ska a Ju­go­slá­vie od po­čát­ku vál­k y do te­he­rán­ské kon­fe­ren­ce. Pra­ha 2003. Brod, To­man: Ces­ta če­s­ko­slo­ven­ských ko­mu­nis­tů k mo­ci v le­tech 1945–1948. 1. část. Ope­ ra­ce vel­k ý pod­vod. Pra­ha 1990. Brod, To­man: Ces­ta če­s­ko­slo­ven­ských ko­mu­nis­tů k mo­ci v le­tech 1945–1948. 2. část. Tri­ umf a zká­za. Pra­ha 1990. Brod, To­man: Če­s­ko­slo­ven­sko a So­vět­ský svaz 1939  –1945. Moskva – ob­je­tí a pou­to. Pra­ ha 1992. 410

|

S E ­Z N A M P R A ­M E ­N Ů A   L I ­T E ­R A ­T U ­R Y

Brod, To­man: Osud­ný omyl Edvar­da Be­ne­še. Če­s­ko­slo­ven­ská ces­ta do so­vět­ské­ho pod­r u­ čí. Pra­ha 2002. Brü­gel, Jo­hann Wolfgang: Če­ši a Něm­ci 1918–1938. Pra­ha 2006. Brü­gel, Jo­hann Wolfgang: Če­ši a Něm­ci 1939  –1946. Pra­ha 2008. Buch­val­dek, Mi­ro­slav a kol.: Če­s­ko­slo­ven­ské dě­ji­ny v da­tech. Pra­ha 1986. Cach, Jo­sef: Fran­ti­šek Drti­na. Fi­lo­zof, pe­da­gog a re­for­má­tor škol­ství, před­sta­vi­tel kul­tu­r y a stát­ník. Par­du­bi­ce 2003. Cach, Jo­sef: Uni­ver­zit­ní pro­fe­sor a stát­ník Fran­ti­šek Drti­na – po­sta­va kul­t u­r y a vě­dy. Pa­mát­ ce Pro­ko­pa Drti­ny, sy­na F. Drti­ny, a pa­mát­ce T. G. Ma­sa­r y­ka, uči­te­le F. Drti­ny. Podbrd­ sko, č. 5, 1998, s. 138–147. Cajtha­ml, Pe­t r: Odbo­jo­vá sku­pi­na Ja­ro­mí­ra Ho­rá­ka a útěk dr. Pe­t ra Zen­kla. In: Ki­pe­ťo­vá, Mo­ni­ka (ed.): Se­cu­ri­tas im­pe­rii 12. Sbor­ník k pro­ble­ma­ti­ce 50. let. Pra­ha 2005, s. 109  –132. Cajtha­ml, Pe­t r: Te­le­viz­ní po­řad Vy­so­ká hra. Pří­běh jed­né po­mlu­v y. In: Tá­bor­ský, Jan (ed.): Se­cu­ri­tas im­pe­rii 9. Sbor­ník k pro­ble­ma­ti­ce za­hra­nič­ních vzta­hů čs. ko­mu­nis­tic­ké­ho re­ži­mu. Pra­ha 2002, s. 258–268. Ce­sar, Ja­ro­slav – Sní­til, Zde­něk: Če­s­ko­slo­ven­ská re­vo­lu­ce 1944–1948. Pra­ha 1979. Če­chu­ro­vá, Ja­na: Češ­tí svo­bod­ní zed­ná­ři ve XX. sto­le­tí. Pra­ha 2002. Čej­ka, Eduard: Če­s­ko­slo­ven­ský od­boj na Zá­pa­dě (1939  –1945). Pra­ha 1997. Če­lov­ský, Bo­ř i­voj: Po­li­ti­ci bez mo­ci. Prv­ní lé­ta exi­lo­vé Ra­dy svo­bod­né­ho Če­s­ko­slo­ven­ska. Še­nov u Os­t ­ra­v y 2000. Če­lov­ský, Bo­ř i­voj: Stráž­ce no­vé Ev­ro­py. Pra­po­div­ná ka­ri­é­ra no­vi­ná­ře Ema­nu­e­la Vaj­tau­e­ ra. Še­nov u Os­t ­ra­v y 2002. Čer­ný, Bo­hu­mil (ed.): Če­ši, Něm­ci, od­sun. Dis­ku­se ne­zá­vi­slých his­to­ri­ků. Pra­ha 1990. Čer­ný, Vla­di­mír – Ko­peč­ný, Pe­t r – Va­šek, Fran­ti­šek: Le­gen­da bez le­gend. Ži­vot­ní osu­dy ar­mád­ní­ho ge­ne­rá­la Voj­tě­cha Bo­ri­se Lu­ži (1891–1944). Brno 2004. Čor­nej, Pe­t r: Pa­mě­ti ja­ko de­ník, re­por­táž a ro­mán. Tvar, roč. III, č. 7, 1992, s. 14–15. Dej­mek, Jin­d řich: Edvard Be­neš: po­li­tic­ká bio­gra­f ie če­ské­ho de­mo­k ra­ta. Část 2. Pre­zi­dent re­pu­b­li­k y a vůd­ce ná­rod­ní­ho od­bo­je (1935–1948). Pra­ha 2008. Dej­mek, Jin­d řich a kol.: Marsha­llův plán. Še­de­sát let po­té. Pra­ha 2007. Do­le­žal, Ji­ř í: Če­s­ko­slo­ven­sko na mých be­d ­rech. Pro­s­tor, č. 45–46, 2000, s. 184–188. Do­le­žal, Ji­ř í: Úno­ro­vé trau­ma Pro­ko­pa Drti­ny. Ma­sa­r y­kův lid, č. 1, 1998 (do­stup­ný z www: ). Do­le­žal, Ji­ř í – Iva­nov, Mi­ro­slav (ed.): Ná­rod ho po­tře­bo­val. K 110. vý­ro­čí na­ro­ze­ní PhDr. Pe­t­ ra Zen­kla. Pra­ha 1994. Dvo­řák, To­máš: Ná­rod­ní stra­na prá­ce. Di­p­lo­mo­vá prá­ce na FF UK. Pra­ha 1997. Dvo­řá­ko­vá, Ji­ř i­na: Be­d řich Po­kor­ný – vze­stup a pád. In: Sbor­ník Archi­vu mi­ni­s­ter­stva vni­ tra, č. 2. Pra­ha 2004, s. 233–279. Dvo­řá­ko­vá, Ji­ř i­na: Stát­ní bez­peč­nost v le­tech 1945–1953 (Orga­ni­zač­ní vý­voj zpra­vo­daj­ských a stát­ně bez­peč­nost­ních slo­žek). Pra­ha 2007. Dvo­řá­ko­vá, Zo­ra: Klub K 231 v kla­den­ském okre­se. Ma­sa­r y­kův lid, roč. XIV, č. 4, 2008, s. 2–8. Dvo­řá­ko­vá, Zo­ra: Mi­la­da Ho­rá­ko­vá. Pra­ha 1991. Dvo­řá­ko­vá, Zo­ra: Po­li­ti­ko­vé na útě­ku. Osu­dy změ­ně­né 25. úno­rem 1948. Pra­ha 2004. Dvo­řá­ko­vá, Zo­ra: Smrt pro tři mi­nis­try. 2. vydání Tře­bíč 2000. Dvo­řá­ko­vá, Zo­ra: Z le­to­pi­sů tře­tí­ho od­bo­je. Pra­ha 1992. Foust­ka, Ra­dim Neu­mann: Ná­rod­ní očis­ta v le­tech 1945 až 1946. ČSČH, roč. V, č. 3, 1955, s. 626–642. From­mer, Ben­ja­min: Na­tio­nal Cle­an­sing. Re­tri­bu­tion against Na­zi Co­lla­bo­ra­tors in Postwar Cze­cho­slo­va­k ia. New York 2005. Frommer, Benjamin: Národní očista. Retribuce v poválečném Československu. Praha 2010. S E ­Z N A M P R A ­M E ­N Ů A   L I ­T E ­R A ­T U ­R Y

| 411

Fuk­sík, Mansfelt (vyd.): Ka­pi­to­ly z dě­jin čs. roz­hla­su. Pra­ha 1964–1969. Ge­bau­er, Fran­ti­šek – Kap­lan, Ka­rel – Kou­del­ka, Fran­ti­šek – Vyh­ná­lek, Ru­dolf: Soud­ní per­ ze­ku­ce po­li­tic­ké po­va­hy v Če­s­ko­slo­ven­sku 1948–1989 (Sta­tis­tic­k ý pře­hled). Se­ši­t y ÚSD. Sv. 12. Pra­ha 1993. Geb­hart, Jan – Kou­tek, Ja­ro­slav – Kuk­lík, Jan: Na fron­tách taj­né vál­k y. Ka­pi­to­ly z bo­je če­s­ ko­slo­ven­ské­ho zpra­vo­daj­ství pro­ti na­cis­mu v le­tech 1938–1941. Pra­ha 1989. Geb­hart, Jan – Kuk­lík, Jan: Dru­há re­pu­b­li­ka 1938–1939. Svár de­mo­k ra­cie a to­ta­li­t y v po­li­ tic­kém, spo­le­čen­ském a kul­tur­ním ži­vo­tě. Pra­ha – Li­to­my­šl 2004. Geb­hart, Jan – Kuk­lík, Jan: Vel­ké dě­ji­ny ze­mí Ko­r u­ny če­s­ké. Sva­zek XVa 1938–1945. Pra­ ha – Li­to­my­šl 2006. Geb­hart, Jan – Kuk­lík, Jan: Vel­ké dě­ji­ny ze­mí Ko­r u­ny če­s­ké. Sva­zek XVb 1938–1945. Pra­ ha – Li­to­my­šl 2007. Geb­hart, Jan – Še­di­v ý, Ivan (ed.): Če­s­ká spo­leč­nost za vel­k ých vá­lek 20. sto­le­tí (po­kus o kom­pa­ra­ci). Pra­ha 2003. Han­zlík, Fran­ti­šek: Únor 1948 vý­sle­dek ne­rov­né­ho zá­pa­su. Pra­ha 1997 Han­zlík, Fran­ti­šek: Vo­jen­ské obran­né zpra­vo­daj­ství v zá­pa­su o po­li­tic­kou moc 1945–1950. Pra­ha 2003. Han­zlík, Fran­ti­šek – Po­spí­šil, Ja­ro­slav: Sou­mrak de­mo­k ra­cie: Rei­ci­no­vo obran­né zpra­vo­ daj­ství na ces­tě KSČ k mo­ci. Vi­zo­vi­ce 2000. Har­na, Jo­sef: Če­s­ko­slo­ven­ská stra­na so­cia­lis­tic­ká ve vlá­dě a par­la­men­tě. ČSČH, roč. XX, č. 3, 1972, s. 285–308. Har­na, Jo­sef: Če­s­ko­slo­ven­ští ná­rod­ní so­cia­lis­té v mni­chov­ské kri­zi. ČSČH, roč. XXII, č. 1, 1974, s. 57–80. Har­na, Jo­sef: Kri­ti­ka ide­o­lo­gie a pro­gra­mu če­ské­ho ná­rod­ní­ho so­cia­lis­mu. Pra­ha 1978. Har­na, Jo­sef: Kri­ze če­s­ko­slo­ven­ské­ho ná­rod­ní­ho so­cia­lis­mu a br­něn­ský sjezd stra­ny ná­rod­ ně so­cia­lis­tic­ké v ro­ce 1926. Ča­so­pis Ma­ti­ce mo­rav­ské, č. 3–4, 1972, s. 238–256. Har­na, Jo­sef: Kri­ze ev­rop­ské de­mo­k ra­cie a Če­s­ko­slo­ven­sko 30. let 20. sto­le­tí (Srov­ná­va­cí son­da). Pra­ha 2006. He­jl, Vi­lém – Kap­lan, Ka­rel: Zprá­va o or­ga­ni­zo­va­ném ná­si­lí. Pra­ha 1990. Hle­dal jsem do­b­ro­d ruž­ství (s Ja­ro­sla­vem Fo­gla­rem ho­vo­ř í Jan Bra­bec a Zby­něk Pe­t rá­ček). Re­vol­ver re­vu­e, č. 27, 1994, s. 157–163. Ho­lub, Ota: Smrt ze zá­lo­hy. Pra­ha 1978. Hon­zík, M.: Po­vstaň­te, soud při­chá­zí. Pra­ha 1986. Hop­pe, Ji­ř í: Opo­zi­ce ’68. So­ci­ál­ní de­mo­k ra­cie, KAN a K 231 v ob­do­bí praž­ské­ho ja­ra. Pra­ ha 2009. Iva­nov, Mi­ro­slav: Jus­tič­ní vraž­da aneb smrt Mi­la­dy Ho­rá­ko­vé. Pra­ha 1991. Iva­nov, Mi­ro­slav: Po­div­ná noc mi­nis­t ra dr. Pro­ko­pa Drti­ny. Če­s­ká po­víd­ka, roč. I, č. 1, 1996, s. 21–26. Ja­blo­nic­k ý, Jo­zef: Povsta­nie bez le­gend. Dvad­sať ka­pi­tol o prí­pra­ve a za­čiat­ku Slo­ven­ské­ho ná­rod­né­ho povsta­nia. Bra­ti­sla­va 1990. Ja­blo­nic­k ý, Jo­zef: Zá­pas o ví­ťaz­stvo ná­rod­nej a de­mo­k ra­tic­kej re­vo­lú­cie na Slo­ven­sku. Bra­ti­sla­va 1965. Ja­ne­ček, Oldřich a kol.: Odboj a re­vo­lu­ce 1938–1945. Pra­ha 1965. Jar­kov­ská Lu­cie: Odpla­ta, či spra­ve­dl­nost? Mi­mo­řád­né li­do­vé sou­dy 1945–1948 na Krá­lo­ vé­hra­dec­ku. Pra­ha 2008. Ješ, Ji­ř í: Cau­sa Pro­kop Drti­na. Re­f lex, roč. IV, č. 48, 1993, s. 60  – 62. Je­žek, Vla­di­mír – Še­bá­nek, Ji­ř í: Sou­boj v éte­r u. Pra­ha 1967. Ji­rá­sek, Zde­něk: Če­s­ko­slo­ven­ská po­ú­no­ro­vá emi­g­ra­ce a po­čát­k y exi­lu. Brno 1999. Ji­ř ík, Vá­c­lav: Ne­da­le­ko od No­rim­ber­ku. Z dě­jin Mi­mo­řád­né­ho li­do­vé­ho sou­du v Che­bu v le­ tech 1945 až 1948. Cheb 2000. 412

|

S E ­Z N A M P R A ­M E ­N Ů A   L I ­T E ­R A ­T U ­R Y

Jos­ten, Jo­sef: Če­s­ko­slo­ven­sko ža­lu­je. Pra­ha 1993. Ka­dlec, Vla­di­mír: Po­div­né kon­ce na­šich pre­zi­den­tů. Pra­ha 1991. Kai­ser, Da­niel: Di­si­dent. Vá­c­lav Ha­vel 1936–1989. Pra­ha – Li­to­my­šl 2009. Ka­me­nec, Ivan: Dr. Jo­zef Ti­so. Tra­gé­dia po­li­ti­ka, kňa­za a člo­vě­ka (Dr. Jo­zef Ti­so 1 ­ 887–1947). Bra­ti­sla­va 1998. Ka­lous, Jan a kol.: Jan Ma­sa­r yk (Úva­hy o je­ho smr­ti). Pra­ha 2005. Kal­vo­da, Jo­sef: Cze­cho­slo­va­k ia’s Ro­le in So­viet Stra­te­g y. Was­hington 1978. Ka­pi­to­la, Lu­děk: Tři­cet pět let Če­s­ko­slo­ven­ské stra­ny so­cia­lis­tic­ké. Pra­ha 1983. Ka­pi­to­la, Lu­děk – Ku­če­ra, Bo­hu­slav: Úlo­ha ná­rod­ně so­cia­lis­tic­ké stra­ny v ob­do­bí 1945–1948. In: Otáz­k y ná­rod­ní a de­mo­k ra­tic­ké re­vo­lu­ce v ČSR. Pra­ha 1955, s. 238–259. Kap­lan, Ka­rel: Če­s­ko­slo­ven­sko v le­tech 1945–1948. 1. část. Pra­ha 1991. Kap­lan, Ka­rel: Ne­bez­peč­ná bez­peč­nost. Stát­ní bez­peč­nost 1948–1956. Brno 1999. Kap­lan, Ka­rel: Nej­vět­ší po­li­tic­k ý pro­ces „M. Ho­rá­ko­vá a spol.“ Pra­ha – Brno 1995. Kap­lan, Ka­rel: Ne­k r­va­vá re­vo­lu­ce. Pra­ha 1993. Kap­lan, Ka­rel: Pět ka­pi­tol o úno­r u. Brno 1997. Kap­lan, Ka­rel: Po­sled­ní rok pre­zi­den­ta. Edvard Be­neš v ro­ce 1948. Pra­ha 1993. Kap­lan, Ka­rel: Prav­da o Če­s­ko­slo­ven­sku 1945–1948. Pra­ha 1990. Kap­lan, Ka­rel: Útě­k y do emi­g ­ra­ce 1948 2. Pro­kop Drti­na. His­to­ric­k ý ob­zor, roč. X, č. 11–12, 1999, s. 273–275. Kap­lan, Ka­rel – Ko­sa­tík, Pa­vel: Gottwal­do­vi mu­ži. Pra­ha – Li­to­my­šl 2004. Kap­lan, Ka­rel – Pa­le­ček, Pa­vel: Ko­mu­nis­tic­k ý re­žim a po­li­tic­ké pro­ce­sy v Če­s­ko­slo­ven­sku. Brno 2001. Kár­ník, Zde­něk: Če­s­ké ze­mě v éře Prv­ní re­pu­b­li­k y (1918–1938). 1. díl. Vznik, bu­do­vá­ní a zla­tá lé­ta re­pu­b­li­k y (1918–1929). Pra­ha 2003. Kár­ník, Zde­něk: Če­s­ké ze­mě v éře Prv­ní re­pu­b­li­k y (1918–1938). 2. díl. Če­s­ko­slo­ven­sko a če­s­ké ze­mě v kri­zi a v ohro­že­ní (1930  –1935). Pra­ha 2002. Kár­ník, Zde­něk: Če­s­ké ze­mě v éře Prv­ní re­pu­b­li­k y (1918–1938). 3. díl. O pře­ži­tí a o ži­vot (1936–1938). Pra­ha 2003. Kettner, Pe­t r – Je­d­lič­ka, Ivan Mi­lan: Proč ze­mřel Jan Ma­sa­r yk. Pra­ha 1990. Klá­til, Fran­ti­šek: Re­pu­b­li­ka nad stra­na­mi. O vzni­ku a vý­vo­ji Če­s­ko­slo­ven­ské stra­ny ná­rod­ ně so­cia­lis­tic­ké (1897–1948). Pra­ha 1992. Klí­ma, Vlas­ti­mil: Sku­pi­na opo­zič­ních po­slan­ců vlád­ních stran v ob­do­bí mni­chov­ské kri­ze ro­k u 1938. ČSČH, roč. XII, č. 2, 1964, s. 274–280. Kli­mek, Anto­n ín: Boj o Hrad 1. Hrad a pět­k a. Vni­t ­ro­po­li­t ic­k ý vý­voj Če­s­k o­slo­ven­ska ­1918–1926 na pů­do­r y­su zá­pa­su o pre­zi­dent­ské ná­stup­nic­t ví. Pra­ha 1996. Kli­mek, Anto­nín: Boj o Hrad 2. Kdo po Ma­sa­r y­ko­vi? Vni­t­ro­po­li­tic­k ý vý­voj Če­s­ko­slo­ven­ska 1926–1935 na pů­do­r y­su zá­pa­su o pre­zi­dent­ské ná­stup­nic­t ví. Pra­ha 1998. Kli­mek, Anto­nín: Vel­ké dě­ji­ny ze­mí Ko­r u­ny če­s­ké. Sva­zek XIII. 1918–1929. Pra­ha – Li­to­ my­šl 2000. Kli­mek, Anto­nín: Vel­ké dě­ji­ny ze­mí Ko­r u­ny če­s­ké. Sva­zek XIV. 1929  –1938. Pra­ha – Li­to­ my­šl 2002. Ko­cian, Ji­ř í: „Be­ne­šo­va stra­na“ a „je­jí“ pre­zi­dent za dru­hé svě­to­vé vál­k y. In: Mo­der­ní dě­ji­ ny. Sv. 3. Pra­ha 1995, s. 159  –171. Ko­cian, Ji­ř í: Če­s­ko­slo­ven­ská stra­na ná­rod­ně so­cia­lis­tic­ká v le­tech 1945–1948. Orga­ni­za­ce, pro­gram, po­li­ti­ka. Brno 2002. Ko­cian, Ji­ř í: Edvard Be­neš a ná­rod­ní so­cia­lis­té za II. svě­to­vé vál­k y. Če­s­ké slo­vo, zvláštní čí­slo, čer­ven 1994, s. 6–7. Ko­cian, Ji­ř í: K pro­g ra­mo­vé a or­ga­ni­zač­ní čin­nos­ti Če­s­ko­slo­ven­ské stra­ny ná­rod­ně so­cia­lis­ tic­ké před úno­rem 1948. In: His­to­ric­ké stu­die. K sedmde­sá­ti­nám Mi­la­na Otá­ha­la. Pra­ha 1998, s. 86–96. S E ­Z N A M P R A ­M E ­N Ů A   L I ­T E ­R A ­T U ­R Y

| 413

Ko­cian, Ji­ř í: Pro­g ram ob­no­v y Če­s­ko­slo­ven­ska v če­s­kém po­li­t ic­kém spek­t ­r u v le­tech 1939  –1945. In: Mo­der­ní dě­ji­ny. Sbor­ník k dě­ji­nám 19. a 20. sto­le­tí. Sv. 2. Pra­ha 1994, s. 163–170. Ko­cian, Ji­ř í: Ná­rod­ní so­cia­lis­té po vol­bách 1946. In: Acta con­tem­po­ra­ne­a. K pě­ta­še­de­sá­ti­ nám Vi­lé­ma Pre­ča­na. Pra­ha 1998, s. 132–146. Ko­čo­vá, Ka­te­ř i­na: Dru­há re­t ri­bu­ce. Čin­nost mi­mo­řád­ných li­do­v ých sou­dů v ro­ce 1948. Sou­do­bé dě­ji­ny, roč. XII, č. 3–4, 2005, s. 586–625. Ko­čo­vá, Ka­te­ř i­na – Rad­va­nov­ský, Zde­něk – Su­chá, Jit­ka: Mi­mo­řád­ný li­do­v ý soud v Li­ber­ci a Li­to­mě­ři­cích v le­tech 1945–1948. Ústí nad La­bem 2001. Ko­koš­ko­vá, Zdeň­ka – Ko­cian, Ji­ř í – Ko­koš­ka, Sta­ni­slav (ed.): Če­s­ko­slo­ven­sko na roz­hra­ ní dvou epoch nes­vo­bo­dy. Sbor­ník z kon­fe­ren­ce k 60. vý­ro­čí kon­ce dru­hé svě­to­vé vál­k y. Pra­ha 2005. Köp­plo­vá, Bar­ba­ra a kol.: Dě­ji­ny če­s­k ých mé­dií v da­tech. Roz­hlas – Te­le­vi­ze – Me­di­ál­ní prá­vo. Pra­ha 2003. Kosatík, Pavel: Čeští demokraté. 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha 2010. Ko­sa­tík, Pa­vel: Fer­di­nand Pe­rout­ka. Ži­vot v no­vi­nách (1895–1938). Pra­ha – Li­to­my­šl 2003. Ko­sa­tík, Pa­vel: Ho­lu­bi­ce v po­li­ti­ce. Fran­ti­šek Drti­na (1861–1925). Re­spekt, roč. XX, č. 21, 18. 5. 2009, s. 60  – 61. Ko­sa­tík, Pa­vel: Ve vlá­dě s vl­ky. Pro­kop Drti­na (1900  –1980). Tý­den, roč. XI, č. 44, 25. 10. 2004, s. 100  –101. Ko­sa­tík, Pa­vel – Ko­lář, Mi­chal: Jan Ma­sa­r yk. Prav­di­v ý pří­běh. Pra­ha 1998. Kou­tek, Ja­ro­slav: A ná­rod se brá­nil. K his­to­rii če­ské­ho ne­ko­mu­nis­tic­ké­ho od­bo­je v le­tech 1939  –1945. Pra­ha 1987. Kou­tek, Ondřej: Čin­nost lon­dýn­ské vlád­ní de­le­ga­ce na slo­ven­ském po­vsta­lec­kém úze­mí. In: Šmi­geľ, Mi­chal – Mič­ko, Pe­ter – Syr­ný, Ma­rek (ed.): Slo­ven­ská re­pu­b­li­ka 1939  –1945 oča­ mi mla­dých his­to­ri­kov V. (Slo­ven­ská re­pu­b­li­ka med­zi Povsta­ním a zá­ni­kom 1944–1945). Ban­ská Bys­t ri­ca 2006, s. 42–53. Koutek, Ondřej: Prokop Drtina 1900–1945. Ve službách presidenta. Diplomová práce na FF UK. Praha 2001. Koutek, Ondřej: Prokop Drtina (1900–1980). Život českého demokrata. Disertační práce na FF UK. Praha 2009. Koutek, Ondřej: Takzvaná Krajinova aféra. In: Pejčoch, Ivo – Plachý, Jiří a kol.: Okupace, kolaborace a retribuce. Praha 2010, s. 181–187. Kou­tek, Ondřej: Ří­ka­li mu Pa­vel Sva­t ý. Osu­dy úřed­ní­ka, po­li­ti­ka a po­li­tic­ké­ho věz­ně Pro­ ko­pa Drti­ny. In: Sbor­ník Archi­vu bez­peč­nost­ních slo­žek, č. 5. Pra­ha 2007, s. 185–231. Kout­ská, Iva­na: Lé­pe ze­m řít vsto­je, než žít na ko­le­nou (His­to­r ie vzni­k u pa­mě­tí dr. Pro­ko­pa Drti­ny Če­s­ko­slo­ven­sko, můj osud). In: Per­nes, Ji­ř í – Foit­zik, Jan (ed.): Po­li­tic­ké pro­ce­sy v Če­s­ko­slo­ven­sku po ro­ce 1945 a „Pří­pad Slán­ský“. Sbor­ník pří­spěv­ků ze stej­no­jmen­ né kon­fe­ren­ce, po­řá­da­né ve dnech 14.–16. dub­na 2003 v Pra­ze. Brno 2005, s. 216–233. Kout­ská, Iva­na: Z po­z ůs­t a­los­t i La­d i­sla­va Ra­ší­na. Sou­do­bé dě­ji­ny, roč. II, č. 4, 1995, s. ­563–577. Ko­vá­ř ík, Vla­di­mír: Pro­mě­ny roz­hla­so­vé pu­b­li­cis­ti­k y II. Od mni­chov­ské­ho dik­tá­tu k Ví­těz­ né­mu úno­r u 1948. Pra­ha 1982. Kra­toch­vil, Anto­nín: Ža­lu­ji. Díl 1. Svě­dec­t ví a myš­len­k y o de­for­ma­cích sta­lin­ské jus­ti­ce v Če­s­ko­slo­ven­sku. Pra­ha 1990. Kra­toch­vil, Anto­nín: Ža­lu­ji. Díl 2. Vrá­tit slo­vo umu­če­ným. Pra­ha 1990. Kra­toch­vil, Anto­nín: Ža­lu­ji. Díl 3. Ces­ta k Sio­nu. Pra­ha 1990. Kra­toch­vil, La­di­slav: Fran­ti­šek Drti­na. Pra­ha 1941. Krou­pa, Vlas­ti­slav: Sbor ná­rod­ní bez­peč­nos­ti 1945–1948. Pra­ha 1977. 414

|

S E ­Z N A M P R A ­M E ­N Ů A   L I ­T E ­R A ­T U ­R Y

Křen, Jan: Do emi­g­ra­ce. Zá­pad­ní za­hra­nič­ní od­boj 1938–1939. Pra­ha 1969. Křen, Jan: Dvě sto­le­tí střed­ní Ev­ro­py. Pra­ha 2005. Křen, Jan: V emi­g­ra­ci. Zá­pad­ní za­hra­nič­ní od­boj 1939  –1940. Pra­ha 1969. Kuk­lík, Jan: Če­s­ko­slo­ven­ští práv­ní­ci v lon­dýn­ském exi­lu za dru­hé svě­to­vé vál­k y. Pří­spě­ vek k dě­ji­nám če­s­ko­slo­ven­ské­ho práv­nic­ké­ho sta­v u. In: Ji­rá­s­ko­vá, Vě­ra – Su­chá­nek, Ra­do­van (ed.): Po­c­ta Prof. JUDr. Vá­c­la­vu Pa­vlíč­ko­vi, CSc. k 70. na­ro­ze­ni­nám. Pra­ha 2004, s. 78–96. Kuk­lík, Jan: Kon­t ra pro­pa­gan­da v ile­gál­ním ti­s­k u v le­tech 1939  –1941. His­to­rie a vo­jen­ství, roč. XLIX, č. 1, 2000, s. 100  –113. Kuk­lík, Jan: Lon­dýn­ský exil a ob­no­va če­s­ko­slo­ven­ské­ho stá­tu 1938–1945. Práv­ní a po­li­tic­ ké as­pek­t y ob­no­v y Če­s­ko­slo­ven­ska z hle­di­s­ka pro­za­tím­ní­ho stát­ní­ho zří­ze­ní ČSR v emi­ g­ra­ci. Pra­ha 1998. Kuk­lík, Jan: Práv­ní ra­da v lon­dýn­ském exi­lu za dru­hé svě­to­vé vál­k y. Acta Uni­ver­si­ta­tis Ca­ro­li­na­e – Iu­ri­di­ca, č. 2, 1997, s. 33–46. Kuk­lík, Jan: Vznik Če­s­ko­slo­ven­ské­ho ná­rod­ní­ho vý­bo­r u a pro­za­tím­ní­ho stát­ní­ho zří­ze­ní ČSR v emi­g­ra­ci v le­tech 1939  –1940. Pra­ha 1996. Kuk­lík, Jan – Ně­me­ček, Jan: ČSNR v Pa­ř í­ži 1940. In: Mo­der­ní dě­ji­ny. Sv. 6. Pra­ha 1998, s. 175–237. Kuk­lík, Jan – Ně­me­ček, Jan: K po­čát­k ům dru­hé­ho exi­lu Edvar­da Be­ne­še 1938–1939. ČČH, roč. XCVI, č. 4, 1998, s. 803–823. Kuk­lík, Jan – Ně­me­ček, Jan: Pro­ti Be­ne­šo­vi! Če­s­ká a slo­ven­ská pro­ti­be­ne­šov­ská opo­zi­ce v Lon­dý­ně 1939  –1945. Pra­ha 2004. Ku­ral, Vá­c­lav: Hlav­ní or­ga­ni­za­ce ne­ko­mu­nis­tic­ké­ho od­bo­je v le­tech 1939  –1941. Odboj a re­vo­lu­ce. Zprá­v y, roč. V, č. 2, 1967, s. 5–160. Ku­ral, Vá­c­lav: Kon­f likt mís­to spo­le­čen­ství? Če­ši a Něm­ci v če­s­ko­slo­ven­ském stá­tě (1918– 1938). Pra­ha 1993. Ku­ral, Vá­c­lav: Mís­to spo­le­čen­ství – kon­f likt! Če­ši a Něm­ci ve Vel­ko­ně­mec­ké ří­ši a ces­ta k od­su­nu (1938–1948). Pra­ha 1994. Ku­ral, Vá­c­lav: Vlas­ten­ci pro­ti oku­pa­ci. Ústřed­ní ve­de­ní od­bo­je do­má­cí­ho 1940  –1943. Pra­ ha 1997. Kva­ček, Ro­bert – To­má­šek, Du­šan: Cau­sa Emil Há­cha. Pra­ha 1995. Kva­ček, Ro­bert – To­má­šek, Du­šan: Ge­ne­rál Alois Eli­áš. Je­den če­s­k ý osud. Pra­ha 1996. Kva­ček, Ro­bert – To­má­šek, Du­šan: Obža­lo­va­ná je vlá­da. Pra­ha 1998. Liš­ka, Ota­kar a kol.: Tres­t y smr­ti vy­ko­na­né v Če­sk­ o­slo­ven­sku v le­tech 1918–1989. Pra­ha 2006. Lu­keš, Igor: Če­s­ko­slo­ven­sko me­zi Sta­li­nem a Hi­tle­rem. Be­ne­šo­va ces­ta k Mni­cho­vu. Pra­ ha 1999. Lvo­vá, Mí­la: Mni­chov a Edvard Be­neš. Pra­ha 1968. Ma­líř, Ji­ř í – Ma­rek, Pa­vel a kol.: Po­li­tic­ké stra­ny. Vý­voj po­li­tic­k ých stran a hnu­tí v če­s­k ých ze­mích a Če­s­ko­slo­ven­sku 1861–2004. 2 sv. Brno 2005. Ma­ňák, Ji­ř í: Ko­mu­nis­té na po­cho­du k mo­ci. Vý­voj po­čet­nos­ti a struk­tu­r y KSČ v ob­do­bí 1945–1948. Pra­ha 1995. Ma­rek, Ja­ro­slav: Smr­tí­cí rá­ny aneb aten­tá­t y v če­s­k ých dě­ji­nách. Pra­ha 2001. Ma­rek, Pa­vel a kol.: Pře­hled po­li­tic­ké­ho stra­nic­t ví na úze­mí če­s­k ých ze­mí a Če­s­ko­slo­ven­ ska v le­tech 1861–1998. Olo­mouc 2000. Ma­reš, Pe­t r: Únor oči­ma ame­r ic­ké­ho vel­v y­slan­ce v Pra­ze. Dě­ji­ny a sou­čas­nost, roč. XIII, č. 2, 1991, s. 51–55. Ma­těj­ka, Do­bro­slav (ed.): Práv­ní as­pek­t y od­su­nu su­det­ských Něm­ců. Sbor­ník. Pra­ha 1996. Mi­lo­to­vá, Ja­ro­sla­va: Orga­ni­za­ce na­cis­tic­ké pro­pa­gan­dy a je­jí pů­so­be­ní v Pro­tek­to­rá­t u Če­chy a Mo­ra­va. His­to­rie a vo­jen­ství, roč. XLIX, č. 1, 2000, s. 87–99. Mlýn­ský, Ja­ro­slav: Únor 1948 a akč­ní vý­bo­r y Ná­rod­ní fron­t y. Pra­ha 1978. S E ­Z N A M P R A ­M E ­N Ů A   L I ­T E ­R A ­T U ­R Y

| 415

Mu­sil, Mi­chal: Pří­běh Há­cho­va po­li­tic­ké­ho se­k re­tá­ře. Jo­sef Kli­ment před Ná­rod­ním sou­ dem ro­k u 1947. Sou­do­bé dě­ji­ny, roč. II, č. 4, 1995, s. 530  –544. Ně­me­ček, Jan (ed.): Mni­chov­ská do­ho­da. Ces­ta k de­struk­ci de­mo­k ra­cie v Ev­ro­pě – Mu­nich Agre­e­ment. The Way To Des­truc­tion Of De­mo­cra­cy In Eu­ro­pe. Pra­ha 2004. Opat, Ja­ro­slav: O no­vou de­mo­k ra­cii. Pří­spě­vek k dě­ji­nám nár. dem. re­vo­lu­ce v Če­s­ko­slo­ ven­sku v le­tech 1945–1948. Pra­ha 1966. Pa­sák, To­máš: JUDr. Emil Há­cha (1938–1945). Pra­ha 1997. Pa­sák, To­máš: Pod ochra­nou ří­še. Pra­ha 1998. Pa­vlí­ček, Vá­cl­av: O če­s­ké stát­nos­ti. Úva­hy a po­le­mi­k y. 1. díl. Če­s­ký stát a Něm­ci. Pra­ha 2002. Pa­vlí­ček, Vá­c­lav: O če­s­ké stát­nos­ti. Úva­hy a po­le­mi­k y. 2. díl. O prá­vech, svo­bo­dách a de­mo­ kra­cii. Pra­ha 2002. Pa­vlí­ček, Vá­c­lav: Po­li­tic­ké stra­ny po Úno­r u. Část 1. Pra­ha 1966. Pá­vo­vá, Ja­na: De­ma­gog ve služ­bách stra­ny. Por­t­rét ko­mu­nis­tic­ké­ho po­li­ti­ka a ide­o­lo­ga Vá­c­la­va Ko­pec­ké­ho. Pra­ha 2008. Per­nes, Ji­ř í – Po­spí­šil, Ja­ro­slav – Lu­káš, Anto­nín: Ale­xej Če­pič­ka. Še­dá emi­nen­ce ru­dé­ho re­ži­mu. Pra­ha 2008. Pe­rout­ka, Fer­di­nand: Byl Edvard Be­neš vi­nen? Pra­ha 1999. Peš­ko­vá, Ja­ro­sla­va: Fran­ti­šek Drti­na: 1861–1925. Pra­ha 1991. Plev­za, Vi­liam a kol.: De­ji­ny Slo­ven­ské­ho ná­rod­né­ho povsta­nia 1944. Sv. 2.–4. Bra­ti­sla­va 1984. Po­kor­ný, Jin­d řich: Kul­t u­ra a eko­no­mi­ka na okra­ji (Po­znám­ka k na­šim před­lis­to­pa­do­v ým od­v rá­ce­ným dě­ji­nám). Kri­tic­ká pří­lo­ha Re­vol­ver re­vu­e, č. 28, 2004, s. 114–118. Po­kor­ný, Jin­d řich: Lé­pe ze­m řít ve sto­je, než žít na ko­le­nou. Re­vol­ver re­vu­e, č. 44, 2000, s. 258–264. Po­kor­ný, Jin­d řich: Par­si­fal. Osu­dy jed­né de­mo­k ra­tic­ké od­bo­jo­vé sku­pi­ny v le­tech 1938–1945 s po­vá­leč­ným do­vět­kem. Pra­ha 2009. Po­kor­ný, Jin­d řich: Pří­liš mno­ho na je­den ži­vot? (Po­znám­k y k no­r im­ber­ské re­por­tá­ži Iva­na Her­be­na). Re­vol­ver re­vu­e, č. 41, 1999, s. 281–290. Prokš, Pe­t r: Če­s­ko­slo­ven­sko na roz­ces­tí: Marsha­llův plán a únor 1948. Slo­van­ský pře­hled, roč. LXXIX, č. 2, 1993, s. 170  –183. Raš­ka, Fran­cis Do­stál: The Cze­cho­slo­vak exi­le go­vernment in Lon­don and the Su­de­ten Ger­ man is­su­e. Pra­ha 2002. Ra­taj, Jan: O au­to­ri­ta­tiv­ní ná­rod­ní stát. Ide­o­lo­gic­ké pro­mě­ny če­s­ké po­li­ti­k y v dru­hé re­pu­ b­li­ce 1938–1939. Pra­ha 1997. Ra­taj, Jan – Kli­mek, Anto­nín a kol.: Z dru­hé re­pu­b­li­k y. 2 sv. Pra­ha 1993. Rych­lík, Jan: Če­ši a Slo­vá­ci ve 20. sto­le­tí. Če­s­ko-slo­ven­ské vzta­hy 1914–1945. Bra­ti­sla­va 1997. Rych­lík, Jan: Če­ši a Slo­vá­ci ve 20. sto­le­tí. Če­s­ko-slo­ven­ské vzta­hy 1945–1992. Bra­ti­sla­va 1998. Ře­há­ko­vá, Ha­na – Ve­se­lý, Du­šan: Za­ká­za­né dě­ji­ny ve fo­to­gra­f iích ČTK. Pra­ha 1999. Sak, Ro­bert: „Ži­vot na vi­dr­hol­ci“ (Pří­běh Be­dři­cha Fu­čí­ka). Pra­ha – Li­to­my­šl 2004. Sme­ta­na, Vít: In the Sha­dow of Mu­nich. Bri­tish Po­li­cy to­wards Cze­cho­slo­va­k ia from the Endor­se­ment to the Re­nun­cia­tion of the Mu­nich Agre­e­ment (1938–1942). Pra­g u­e 2008. SNP v pa­mä­ti ná­ro­da. Ma­te­ri­á­ly z ve­dec­kej kon­fe­ren­cie k 50. vý­ro­či­u SNP Do­no­va­ly 26.–28. aprí­la 1994. Bra­ti­sla­va 1994. Souč­ko­vá, Syl­va: Fran­ti­šek Drti­na: fi­lo­zof, pe­da­gog a po­li­tik v ko­re­spon­den­ci a vzpo­mín­ kách (1861–1925). Pra­ha 2004. Souč­ko­vá, Syl­va: Jed­na dub­no­vá ná­vště­va v Ho­raž­ďo­vi­cích aneb Po­li­tik, je­muž se ne­po­da­ ři­lo včas ode­jít… Ma­sa­r y­kův lid, roč. XII, č. 3, 2006, s. 6–7. Sta­něk, To­máš: Odsun Něm­ců z Če­s­ko­slo­ven­ska 1945–1947. Pra­ha 1991. 416

|

S E ­Z N A M P R A ­M E ­N Ů A   L I ­T E ­R A ­T U ­R Y

Sta­něk, To­máš: Per­ze­ku­ce 1945. Per­ze­ku­ce tzv. stát­ně ne­spo­leh­li­vé­ho oby­va­tel­stva v če­s­ kých ze­mích (mi­mo tá­bo­r y a věz­ni­ce) v květ­nu – srp­nu 1945. Pra­ha 1996. Sta­něk, To­máš: Re­tri­buč­ní věz­ni v če­s­k ých ze­mích 1945–1955. Opa­va 2002. Sta­něk, To­máš: Tá­bo­r y v če­s­k ých ze­mích 1945–1948. Opa­va 1996. Šolc, Ji­ř í: Po bo­ku pre­zi­den­ta. Pra­ha 2007. Šolc, Ji­ř í: Smrt přá­la sta­teč­ným. Osu­dy doc. Vla­di­mí­ra Kra­ji­ny a je­ho spo­lu­pra­cov­ní­ků v če­s­kém do­má­cím od­bo­ji za dru­hé svě­to­vé vál­k y. Pra­ha 1995. Šolc, Ji­ř í: Útě­k y a ná­vra­t y Bo­hu­mi­la Lauš­ma­na. Osud če­ské­ho po­li­ti­ka. Pra­ha 2008. Šolc, Ji­ř í: Ve služ­bách pre­zi­den­ta. Ge­ne­rál Fran­ti­šek Mo­ra­vec ve svě­tle ar­chiv­ních do­ku­ men­tů. Pra­ha 1994. Šus­tek, Voj­těch: Stát­ní ra­da v Lon­dý­ně v le­tech 1940  –1941. Sbor­ník ar­chiv­ních pra­cí, roč. XLIV, č. 2, 1994, s. 239  –333. Tá­bor­ský, Eduard: Pre­si­dent Be­neš me­zi Vý­cho­dem a Zá­pa­dem. Pra­ha 1993. Te­sař, Jan: Mni­chov­ský kom­plex. Je­ho pří­či­ny a dů­sled­k y. Pra­ha 2000. Ti­g rid, Pa­vel: Ka­pes­ní prů­vod­ce in­te­li­gent­ní že­ny po vlast­ním osu­du. Pra­ha 1990. To­mek, Pro­kop: „Pří­pad Dr. Do­le­žel a spol.“ – va­zeb­ní pod­mín­k y osob „Pří­pa­du Krčmaň“. In: Kre­mli­čko­vá, La­di­sla­va (ed.): Se­cu­ri­tas im­pe­rii 7. Sbor­ník k pro­ble­ma­ti­ce bez­peč­ nost­ních slu­žeb. Pra­ha 2001, s. 12–35. To­meš, Jo­sef: Če­s­k ý bio­gra­f ic­k ý slov­ník XX. sto­le­tí. Pra­ha 1999. Tra­pl, Mi­loš: Be­neš a Šrá­mek v za­h ra­nič­ní čin­nos­ti 1939  –1945. Acta Uni­ver­si­ta­tis Pa­lac­ kia­na­e Olo­mu­cen­sis – Fa­cul­tas phi­lo­sop­hi­ca – His­to­ria, č. 28, 1998, s. 113–120. Tu­nys, La­di­slav: Noc před po­pra­vou. K. H. Frank a je­ho ob­háj­ce: ar­chi­v y pro­mlu­vi­ly. Pra­ ha 1995. Uh­líř, Jan Bo­r is: Ná­rod­ní de­mo­k rat La­di­slav Ra­šín. His­to­ric­k ý ob­zor, roč. IX, č. 9  –10, 11–12, 1998, s. 219  –222, 258–265. Ve­se­lý, Jin­d řich: Kro­ni­ka úno­ro­v ých dnů 1948. Pra­ha 1961. Ve­se­lý Zde­něk: Marsha­llův plán a Če­s­ko­slo­ven­sko. Pra­ha 1987. Von­d rá­šek, Vá­c­lav: KSČ a mo­cen­sko­po­li­tic­k ý zá­pas v Če­s­ko­slo­ven­sku v prů­bě­hu ro­k u 1947. ČSČH, roč. XXIX, č. 4, 1981, s. 481–514. Von­d rá­šek, Vá­c­lav: Po­li­tic­ké po­mě­r y v Če­s­ko­slo­ven­sku v prv­ních mě­sí­cích po osvo­bo­ze­ní. ČSČH, roč. XXXIII, č. 3, 1985, s. 398–429. Von­d rá­šek, Vá­c­lav: Před­vo­leb­ní kam­paň na ja­ře 1946. ČSČH, roč. XXVIII, č. 1, 1980, s. 11–33. Ze­man, Zby­něk: Edvard Be­neš – po­li­tic­k ý por­t­rét. Pra­ha 2000. Ze­man, Zby­něk: Vze­stup a pád ko­mu­nis­tic­ké Ev­ro­py. Pra­ha 1998. Žá­ček, Pa­vel: „Drti­na v Plzni: Po­k us o or­ga­ni­zo­vá­ní re­akč­ní mo­cen­ské ak­ce.“ Pro­vě­řo­vá­ ní jed­né fá­my na po­za­dí re­or­ga­ni­za­ce mi­ni­s­ter­stva vni­t ra v le­tech 1947–1948. Pa­měť a dě­ji­ny, roč. II, č. 1, 2008, s. 60  –75.

S E ­Z N A M P R A ­M E ­N Ů A   L I ­T E ­R A ­T U ­R Y

| 417

Se­z nam zkra­t ek

a. č.  ABS  AČRo  AKPR  ANM  AUK  AÚSD  AÚTGM  AV ČR  BBC  CGT  č. ČČH  ČKD  ČNR  ČSČH  ČSČK  ČSNS  ČSNV  ČSPB ČSR  ČT ČTK  ČVS dr.  DTJ  f.  418

|

ar­chiv­ní čí­slo Archiv bez­peč­nost­ních slo­žek Archiv Če­ské­ho roz­hla­su Archiv Kan­ce­lá­ře pre­zi­den­ta re­pu­b­li­ky Archiv Ná­rod­ní­ho mu­ze­a Archiv Uni­ver­zi­t y Kar­lo­v y v Pra­ze Archiv Ústa­v u pro sou­do­bé dě­jiny Aka­de­mie věd Če­s­ké re­pu­b­li­ky Archiv Ústa­v u T. G. Ma­sa­r y­ka Aka­de­mie věd Če­s­ké re­pu­b­li­ky The Bri­tish Bro­ad­cas­ting Cor­po­ra­tion ­ (Brit­ská roz­hla­so­vá spo­leč­nost) Con­fé­dé­ra­tion Gé­né­ra­le du Tra­vail ­ (Vše­obec­ná kon­fe­de­ra­ce prá­ce) číslo Če­sk ­ ý ča­so­pis his­to­ric­ký Če­sk ­ o­mo­rav­ská-Kol­ben-Da­něk Če­sk ­ á ná­rod­ní ra­da Če­sk ­ o­slo­ven­ský ča­so­pis his­to­ric­ký Če­sk ­ o­slo­ven­ský čer­ve­ný kříž Archiv Če­s­ké stra­ny ná­rod­ně so­ci­ál­ní Če­sk ­ o­slo­ven­ský ná­rod­ní vý­bor Československý svaz protifašistických bojovníků Če­sk ­ o­slo­ven­ská re­pu­b­li­ka; Če­s­ká so­cia­lis­tic­ká re­pu­b­li­ka Česká televize Če­sk ­ o­slo­ven­ská tis­ko­vá agen­t u­ra číslo vyšetřovacího spisu dok­tor Děl­nic­ká tě­lo­cvič­ná jed­not­a fond

S E ­Z N A M Z K R A ­T E K

FF UK gen.  GP HSĽS  ing.  JUDr.  k.  K 231  Kčs KPR  KSČ  KSS  KS SNB  MF  MF-L  MNV  MNO MSP  MS-RA  MUDr.  MV  MV-L  MV-KR MV-V MZV  NA  NKVD  NSDAP  OStB OBZ  ONV  PhDr.  plk. gšt.  pplk.  prof. 

Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze ge­ne­rál Generální prokuratura Hlin­ko­va slo­ven­ská ľu­do­vá stra­na in­že­nýr ju­ris utri­us­qu­e doc­tor (dok­tor obo­jí­ho prá­va) kar­ton Klub 231 koruna československá Kan­ce­lář pre­zi­den­ta re­pu­b­li­ky Ko­mu­nis­tic­ká stra­na Če­s­ko­slo­ven­ska Ko­mu­nis­tic­ká stra­na Slo­ven­ska Kraj­ská sprá­va Sbo­r u ná­rod­ní bez­peč­nos­ti Mi­ni­s­ter­stvo fi­nan­cí Mi­ni­s­ter­stvo fi­nan­cí – Lon­dýn míst­ní ná­rod­ní vý­bor Ministerstvo národní obrany Mi­ni­s­ter­stvo spra­ve­dl­nos­ti Mi­ni­s­ter­stvo spra­ve­dl­nos­ti – Rai­sův ar­chiv me­di­ci­nia­e uni­ver­sa­e doc­tor (dok­tor vše­obec­né­ho lé­kař­ství) Mi­ni­s­ter­stvo vni­t ra Mi­ni­s­ter­stvo vni­t ra – Lon­dýn Svazky kontrarozvědného rozpracování – Centrála Vyšetřovací spisy – Centrála Mi­ni­s­ter­stvo za­h ra­nič­ních vě­cí Ná­rod­ní ar­chiv Na­rod­nyj ko­mis­sa­riat vnu­t ren­nich děl ­ (Li­do­v ý ko­mi­sa­ri­át vnitř­ních zá­le­ži­tos­tí) Na­tio­nal­so­zia­lis­tis­che Deutsche Arbei­ter­par­tei ­ (Ně­mec­ká na­cio­nál­ně­so­cia­lis­tic­ká dělnická stra­na) Oblastní úřadovna Státní bezpečnosti Obran­né zpra­vo­daj­ství okres­ní ná­rod­ní vý­bor phi­lo­sop­hia­e doc­tor (dok­tor fi­lo­zo­f ie) plu­kov­ník ge­ne­rál­ní­ho štá­bu pod­plu­kov­ník pro­fe­sor S E ­Z N A M Z K R A ­T E K

| 419

PÚ  PVVZ  r. č. rkp.  roč. ROH  Sb.  SdP  SČM SČP  sign.  SNB  SNP SNR  SS  SSSR  StB  TASS 

Po­li­tic­ké ústře­dí Pe­tič­ní vý­bor Věr­ni zůs­ta­ne­me registrační číslo ru­ko­pis ročník Re­vo­luč­ní od­bo­ro­vé hnu­tí Sbír­ka zá­ko­nů Su­de­ten­deutsche Par­tei (Su­de­to­ně­mec­ká stra­na) Svaz české mládeže Sdru­že­ní če­s­kých par­t y­zá­nů sig­na­t u­ra Sbor ná­rod­ní bez­peč­nos­ti Slovenské národní povstání Slo­ven­ská ná­rod­ní ra­da Schutzstaf­feln (ochran­né od­dí­ly) Svaz so­vět­ských so­cia­lis­tic­kých re­pu­b­lik Stát­ní bez­peč­nost Te­le­graf­no­je agent­stvo So­vět­sko­vo So­ju­za ­ (Te­le­graf­ní agen­t u­ra So­vět­ské­ho sva­z u) TNT trinitrotoluen, tritol UNRRA  Uni­ted Na­tions Re­lief and Re­ha­bi­li­ta­tion Admi­nis­t ra­tion ­ (Sprá­va Spo­je­ných ná­ro­dů pro po­moc a ob­no­v u) ÚNS  Ústa­vo­dár­né ná­rod­ní shro­máž­dě­ní ÚRO  Ústřed­ní ra­da od­bo­r ů Úř. věst. čs. Úřed­ní věst­ník če­s­ko­slo­ven­ský USA  The Uni­ted Sta­tes of Ame­ri­ca (Spo­je­né stá­t y ame­ric­ké) ÚSD Ústav soudobých dějin ÚV KSČ  Ústřed­ní vý­bor Ko­mu­nis­tic­ké stra­ny Če­s­ko­slo­ven­ska ÚVOD  Ústřed­ní ve­de­ní od­bo­je do­má­cí­ho ÚVOZ  Ústřed­ní ve­de­ní od­bo­je za­h ra­nič­ní­ho VÚA  Vo­jen­ský ústřed­ní ar­chiv YMCA  Young Men’s Chris­tian Asso­cia­tion ­ (Křes­ťan­ské sdru­že­ní mla­dých li­dí) ZO základní organizace ZV-MV fond Zvláštní vyšetřovací

420

|

S E ­Z N A M Z K R A ­T E K

Rejstřík

Ackermann, Ivan  390 Adamec, Otto  211 Albrightová, Madeleine  91 Aleš, Václav  365 Alexandrovskij, Sergej Sergejevič  45 Ambrosová, L.  117, 119 Ambrož, František  337 Andršt, František  77 Andrus, Burton Curtis  205 Asmolov, Alexej Nikitič  143, 149, 150 Aymonin, Marcel  82 Babec, Pavel  318 Bacílek, Karol  268 Bächerovi  308 Balabán, Josef  77, 118 Ball  77 Bálová, Věra M.  388 Barák, Rudolf  365 Bareš, Arnošt  69 Bareš, Gustav  117, 204 Barkerová, Elisabeth  110 Barovský, Antonín  289 Barth, Paul  19 Bartík, Josef  210 Bartoš, Stanislav  365, 367 Bartuška, Jan  368 Bašťovanský, Štefan  185 Baťa, Jan Antonín  58 Baxa, Karel  19 Bazala, Albert  19 Bažant, František  348 Beaufort, Eduard  17 Bečko, Ján  66, 116, 155, 156 Bednář, Jan  389 Beer, Emil  232, 233 Beer, Ferdinand  378 Bechyně, Rudolf  46, 85, 93, 94, 124, 131 Belanský, Ján  185, 204

Bělehrádek, Jan  226 Bělina, Josef  116, 117 Béna  378 Beneš, Bohuš  57, 117 Beneš, Edvard  19, 22, 24, 30, 31, 38–74, 82–101, 103, 104, 106, 108, 110–113, 119, 125–135, 137, 138, 140–142, ­145–148, 153–156, 158–161, 163, 165, 167, 168, 174–177, 180–182, 184, 185, 190, 194, 198, 208, 215, 217, 218, 222, 224, 227, 236, 242, 250, 254, 256, 257, 261, 262, 264, 269, 279, 284, 292, 295, 301, 303, 306, 307, 310, 311, 316, 323, 324, 328, 329, 331, 332, 334, 335, ­337–339, 341–347, 349, 355–358, 360, 370, 379, 380, 382, 386, 395 Beneš, Karel Josef  28, 65, 182, 332 Beneš, Václav  100 Beneš, Vojta  226, 268, 325, 337 Benešová, Hana  51, 56, 58, 180, 295, 354, 379 Beran, Rudolf  42, 58, 62, 68, 245, 250, 254–257, 263 Berija, Lavrentij Pavlovič  286 Bernard, Vilém  335, 337, 340 Bičiště, Vladimír  364, 374 Bienert, Richard  240, 241, 243, 244, 269 Bitterman, Max  35 Bláha, František  269 Bláha, Otto  198 Bláha, Sylvestr  50, 51, 53 Blaschtowitzschka, Kurt  197 Blažek, Vincenc  275, 276 Boček (krycí jméno Chodský), Bohumil 85, 86, 181, 289, 331, 332 Bodrov, Michail  279, 282, 285 Boháč  77 Bolek, Karel  361 Bondy, Karel  77 REJSTŘÍK

| 421

Bonthron, William James  383, 384, 394 Bormann, Martin  206 Bouček, Miroslav  378 Bořek-Dohalský, Zdeněk  56, 61 Brabec, Jiří  378 Brabenec, Jan  375 Brand, Walter  39 Bránik, Julius  118  Brodský, Jaroslav  373 Brožík, Robert  329 Bugár, Miloš  302, 304, 315 Buchtela, Rudolf  33, 36 Bukovský, Stanislav  57 Bulganin, Nikolaj Alexandrovič  286 Bunža, Bohumír  268 Buralt, Karel  376 Bureš, Václav  68 Burian, Adolf  29 Burian, Emil František  31, 182 Burianová, Antonie  350, 351 Bušek, Vratislav  33, 183, 344 Buza, Andrej  304, 316 Cebe-Haberský, Jaroslav  67, 75, 77 Cešák, V.  336 Cibere, Pavel Petrovič  117 Cinke, Vratislav  138 Clementis, Vladimír  31, 100, 122, 133, 138, 154, 284, 285, 362, 374 Crha, Václav  119, 120, 123 Cyrankiewicz, Józef  278 Czesaný, Karel  138 Čáda, František  19, 22 Čapek, Josef  26 Čapek, Karel  26 Čapek, Milan  367 Čaplovič, Ján  81, 102, 117, 125, 135 Čatloš, Ferdinand  140 Čepička, Alexej  299, 305, 306, 311, 320, 323, 344, 357 Čermák, Karel  35 Černík  336 Černovský  251 Černý, Jan  24, 49, 57 Černý, Josef  48, 254 Černý, Karel  361 Černý, Václav  48, 349 Čičajev, Ivan Andrejevič  242 422

|

REJSTŘÍK

Čihák (krycí jméno Znamenáček), Jaroslav 81, 85 Čihař, Jaromír  61, 165 Čipera, Dominik  240, 258 Čížek, Alois  239, 321, 345 Čmelík, Jaroslav  203, 238, 293, 331, 336, 374 Čulen, Konstantin  133, 134, 135 Daladier, Edouard  50 Daluege, Kurt  197 David, Josef  51, 81, 104, 156, 157, 159, 161, 167, 168, 175, 176, 180, 184, 187, 189, 215, 225–227, 333, 342, 345, 372 David, Milan  372 Daxner, Igor  259, 260, 262, 263, 269 de Gaulle, Charles  99 de Lacroix, Victor Léopold  44, 46 Dědek, František  276 Dejean, Maurice  361 Dérer, Ivan  301 Deyl, Miloš  65 Dixon, Pearson John  310, 361 Dohalská, Anna  332, 333 Dojčárová, Marie  376 Dolanský, Jaromír  185, 230, 231, 246, 290, 291, 309, 318 Doležal, Jaromír  348 Doležal, Josef  204 Doležal, Václav  389 Doležel, František  298, 311, 312, 318, 336, 366 Dominik, Rudolf  259 Domorázek, Karel  20 Dönitz, Karl  206 Dorazil, J.  198 Drábek, Jaroslav  28, 33, 39, 55, 58, 60–63, 65, 69, 70, 73, 77–79, 86, 124, 163, 178, 204, 205, 207, 209, 210, 296, 298, 299, 332, 349, 356, 382–384, 386, 388, 394 Drábková, Jarmila  332 Dressler, Alfred  300 Drtina, Antonín (strýc)  17 Drtina, František (dědeček)  16, 17 Drtina, František (otec)  8, 13, 14, 16–19, 21, 24, 62, 79 Drtina, Jan (pradědeček)  16, 17 Drtina, Jan (prastrýc)  16

Drtinová (roz. Foustková), Olga  14  Drtinová, Albína (teta)  17 Drtinová, Anna (prababička)  16 Drtinová, Helena (sestřenice)  76, 348 Drtinová, Ludmila  29, 30, 58, 71, 77, 78, 79, 84, 85, 167, 350, 354, 357, 360, 363, 364, 366, 367, 371, 374, 384, 393, 398 Drtinová, Marie  164 Drucker, Alfréd  36, 100 Ducháček, Ivo  185, 289, 334 Ďurčanský, Ferdinand  259, 260 Ďuriš, Július  229, 230, 253, 306, 317, 393  Dvořák, Oldřich  17, 354, 397 Dvořáková, Božena  17 Dvořáková, Josefa  17 Dvořáková, Marie  17 Dvořáková, Zdenka  17 Dybal, Jan  321 Ečer, Bohuslav  203, 210 Eichler, Josef  232 Eisenmann, Louis  19 Eisner, Pavel  31 Eliáš, Alois  79, 95, 96, 97, 123, 177, 240, 249, 266 Elšlégrová-Puklová, Božena  19 Emmanuel, Pierre  389 Engelsmann, Ludvík  354, 355, 356 Engliš, Karel  25 Erban, Evžen  253, 301, 337 Fajtl, František  149 Falťan, Michal  151 Fanderlík, Velen  210 Feierabend, Ladislav Karel  67–69, 83, 86, 89, 90, 101, 123, 143, 154, 155, 218, 219, 220, 254, 256 Ferjenčík, Mikuláš  159, 303 Fierlinger, Zdeněk  46, 139–143, 151–155, 157, 160, 170, 185, 188, 189, 212, 215, 220, 227, 228, 241–243, 246, 249, 285, 290–292, 295, 301, 337, 340, 353 Fichelle, Alfréd  82 Firt, Julius  92, 104, 123, 160, 171, 218, 230, 231, 236, 288, 289, 305, 307, 308, 310, 322, 334, 336 Firt, Leopold  332 Fischer  117 Fischer, Josef Ludvík  31, 34–36 Fischer, Otakar  254

Fišer, Zbyněk (Egon Bondy)  389 Fliedr, Robert  67 Foglar, Jaroslav  23 Formánek  76 Foustka, Vilém  14 Franek, Mikuláš  339 Frank, Hans  206 Frank, Josef  230 Frank, Karl Hermann  39, 72, 95, 113, 122, 126, 174, 197, 208–212 Franzel, Emil  38 Fraštacký, Rudolf  305 Frick, Wilhelm  206 Friedländerová, Běla  29 Frinta, Karel  311 Fritzsche, Hans  206, 207 Frommer, Benjamin  265 Fučík, Bedřich  366, 389 Fučík, Julius  31 Funk, Walter  206 Gajda, Rudolf  259 Gašpar, Tido  370 Girsa, Václav  24, 56 Gjurić, Alexander  69 Gočár, Josef  16 Goebbels, Joseph  114, 119–122, 257 Golián, Ján  149 Goll, Jaroslav  19 Gordon, Hugh  85 Göring, Hermann  206, 298 Görner, Josef  298, 313, 340 Görner, Vladimír  206 Goroděcký  151, 152 Gottwald, Klement  46, 47, 49, 51, 104, 117, 132, 139, 141, 148, 153, 155–160, 170, 190, 201, 215, 216, 222, 223, ­226–228, 231, 237, 243, 245, 247, 248, 250, 252, 253, 262, 263, 266, 278–287, 291, 292, 295, 298, 299, 302, 303, 306, 307, 309, 310, 311, 313, 320, 323, 325, 327–331, 333, 335, 337–342, 344, 346, 349, 357, 358, 392, 393 Grant-Duffová, Sheila  108 Grečo, Martin  260 Gregor, Antonín  267, 268 Grégr, Vladimír  32, 61, 67, 75 Grňa, Josef  68, 125, 130, 178, 180, 252, 274, 276 Groh, Vladimír  33 REJSTŘÍK

| 423

Grossman, Jaroslav  355, 356, 359 Gruber, Josef  22 Grünwald, Leopold  117 Grušecký  152 Habrman, Gustav  21, 24 Hacker, Gustav  38, 39 Hacker, Karel  173 Hácha, Emil  61, 62, 72, 73, 75, 89, 92, 95–98, 101, 120, 125–127, 158, 165, 167, 177, 200, 254, 257, 266, 342 Hajdů, Vavro  360 Hájek, Jan  182, 183 Hájek, Jiří  384 Hájková, Růžena  136 Hála, František  64, 67, 117, 138, 139, 141, 143, 145, 147–149, 156, 158, 179, 212, 221, 285, 303, 309, 321, 323, 329, ­333–335, 337 Halifax  89 Halíř, Oldřich  313 Hampl, Antonín  52, 60, 69 Hantos, Elemér  31 Hartmann, A.  336 Hartvich, Antonín  32, 35 Hasal, Antonín  138, 139, 141, 143–149, 249, 334 Hašler, Karel  48 Havel, F.  336 Havel, Václav  382, 383, 388–390, 393, 394, 396 Havel, Václav Maria  22, 29, 30, 32, 35, 36, 39, 40, 295, 345, 382, 389 Havelka, Jiří  62, 254 Havlíček, František  102 Havlíček, Karel  130 Heidrich, Arnošt  56, 163, 279, 282, 283, 353, 356 Hejda, Jiří  65, 367, 370, 397 Hejman, Jan  32, 35, 39 Helfert, Vladimír  68 Henlein, Konrad  25, 39–43, 97, 134, 174 Herben, Ivan  18, 20, 21, 23, 25–27, 69, 73, 75, 77, 114, 169, 170, 183, 189, 190, 204, 205, 215, 298, 299, 307, 308, 332, 333, 349, 373 Herben, Jan  14, 26, 28  Herben, Jiří  18 Herben, Prokop  18 Herbenová (roz. Foustková), Bronislava  14 424

|

REJSTŘÍK

Herbenová, Milena  332, 389 Herold, Jiří  19 Heřman, Jan  19 Hess, Rudolf  206 Heydrich, Reinhard  97–99, 126–129, 386 Himmler, Heinrich  174 Hiršal, Josef  389 Hitler, Adolf  38, 40–44, 46, 49–51, 60, 63, 73, 88, 97, 129, 134, 169, 174, 197, 206, 247 Hladký, Jaroslav  185 Hlinka, Andrej  134 Hložek, Alois  313 Hňoupek, Adolf  275, 276 Hodinová-Spurná, Anežka  85, 203, 315, 317 Hodža, Fedor  138, 303, 305 Hodža, Milan  30, 31, 49, 82, 134 Hoffmann, J.  101 Hofman, František  121 Hofmann, Karel  19 Holman, Josef Alfréd  163 Holub, Václav  226, 305 Holý, Václav  77 Hoover, Herbert Clark  29 Hora, Jan  353 Hora, Ota  220, 225, 239, 269, 288, 297, 300, 321, 344, 345, 388 Hora, Vladimír  65, 77, 78, 87, 178 Horáček, Cyril  22 Horák, Jiří  282 Horáková, Milada  189, 236, 288, 334, 354 Horníček  20 Hörner, Jiří  273 Horníčková, Dina  389 Houdek, Vladimír  190 Hrabánek, Jaroslav  69 Hrabčík, František  289 Hradil, Oldřich  366, 374 Hromádka, Jan Lukl  183 Hronek, Jiří  108, 115, 129, 131, 136, 181 Hruban, Vladimír  122 Hrubý, Adolf  240, 241, 243, 244 Hrubý, Josef  238 Hruška, Miroslav  71, 79 Hrušková, Marie  71, 79 Hřebík, Antonín  239 Hublík, Miloš  138 Hudeček, Jiří  289, 374

Husák, Gustáv  135, 146, 149–151, 303, 304, 366, 367, 370, 375, 378, 382, 393, 396 Husárek, Karel  47, 51 Chalupecký, Jindřich  389 Chamberlain, Neville  44, 49, 50 Charvát, Josef  23 Chmela, Leopold  332 Chmelík, Bohuslav  376 Choc, Milan  359 Chramostová, Vlasta  393 Chruščov, Nikita Sergejevič  160 Churaň, Milan  381 Churavý, Josef  77 Chvalkovský, František  58, 88, 120, 266 Chytil, Zdeněk  32, 34–37, 39, 52, 56–58, 60, 62, 65, 66, 68, 71, 72, 79 Ingr, Sergej  52, 72, 86, 252 Ivanov, Miroslav  351 Jackson, Robert Houghwout  204, 205 Jaksch, Wenzel  38, 40, 93, 127, 129 Jakubů, Zdeněk  374 Janáček, František  380 Janda, František  329 Janeček, Oldřich  378 Jankovcová, Ludmila  306, 330, 337, 340 Janoušek, Karel  289, 374 Janovski  39 Jelen, Eduard  35 Jelen, Václav  23 Jelínek, Jaroslav  67 Ješ, Štěpán  32, 33, 35, 36, 39 Ježek, Josef  254 Jílovská, Šopila  332, 356 Jílovský, Rudolf  163, 181, 332, 356 Jína, Jan  33, 56–60, 62–66, 68, 71, 76, 77, 163, 184, 185, 190, 284, 295, 298, 330–332, 334–337, 339, 341, 342, 344 Jínová, Stanislava  40 Jirásek, Alois  19 Jíše, Karel  81 Jodl, Alfred  206 John, Oldřich  337 Johnová, Marie  65 Jouhaux, Léon  56 Jowitt, William  213 Jungmann, František  253 Jurnečková, Marie  117

Kadlčík, Oldřich  167 Kadlec, Josef  155 Kadlec, Karel  22 Kalandra, Záviš  31 Kalfus, Josef  57, 58, 66, 79, 240, 242–244 Kalla, Josef  83 Kallab, Jaroslav  26 Kaltenbrunner, Ernst  206 Kamenický, Jindřich  240, 243, 244 Kaňuch, Ján  368 Kaplan, Karel  342 Kapras, Jan  22, 258  Karmazín, Václav  378 Karvánek, Štefan  318 Keitel, Wilhelm  206 Kelsen, Hans  31 Kempný, Ján  302, 304, 315 Kinkal, Antonín  27, 52, 66, 79 Kladiva, Jaroslav  32, 378 Klán, Jan  144 Klapálek, Karel  143, 289, 374 Klapka, Otakar  66, 112 Klátil, František  170, 217, 399 Klecanda, Vladimír  71, 72, 75–85, 88, 92, 104, 112, 117, 126, 137, 172, 183, 216 Klečková, Božena  65 Kleinberg, Gustav  106 Klíma, Karel Zdeněk  26, 31 Klíma, Vlastimil  22, 41, 51, 55, 59, 74, 77, 78, 218, 367, 370, 373, 380 Klimek, Adolf  324 Kliment, Josef  32, 34–36, 39, 112, 120, 165, 257, 367, 370, 380 Klimeš, Miloslav  378, 381 Klindera, Ferdinand  259 Klinger, Oskar  85, 342 Klofáč, Václav Jaroslav  39, 57, 59, 168 Klouda, Antonín  57, 63, 334 Klučka, Lev  57, 151–154 Klumpar, Vladislav  240 Kniestl, Wilhelm  121 Knotek, Václav  298, 348 Kočvara, Štefan  269, 303, 317, 320, 323, 327, 339 Kodíček, Josef  117 Kofroň, Bohumil  238 Kohák, Miloslav  29, 65, 77, 78, 344 Kohout, Pavel  384 Kokeš, Jaroslav  268, 271 Koktán, František  341 REJSTŘÍK

| 425

Kolakovič, Tomislav  358, 365 Kolář, Jiří  389 Kolava, František  297, 366 Kolowrat-Krakovský, Jindřich  163 Komandera, Rudolf  304 Konečný, Robert  68 Koněv, Ivan Stěpanovič  156 König, Václav  69 Kopecký, Jaromír  305, 366, 367, 370, 374, 376 Kopecký, Václav  139, 140, 142, 153, 154, 156–159, 163, 171, 181, 183, 192, 193, 215, 231, 244–246, 249, 253, 291, 317 Kopka, Jan  297–299, 312, 313 Kopková, Božena  298 Kopřiva, Ladislav  274 Kopta, Josef  26, 217 Korbel, Josef  91, 92, 110, 112–115, 120, 122 Korbelová, Anna  109 Korčák, Rostislav  126 Kordoš, Julius  138 Koreš, Josef  273 Kosina, Josef  116, 117 Kotyza  55 Koutník, Václav  138 Kozák, Jan Blahoslav  183 Kozák, Vladimír  203, 209 Kozelka, Bedřich  332 Kozłowski, Władysław Mieczysław  19 Kožíšek, Antonín Jaromil  120, 258 Krajina, Vladimír  65, 66, 72, 73, 75–78, 87, 88, 92, 94, 98, 109, 110, 112, 118, 124, 163, 171–175, 178, 179, 181, 184, 207–213, 218, 220, 231, 236, 251, ­288–290, 297–300, 305, 307, 315, 321, 322, 324, 325, 329, 334, 336, 337, ­340–342, 345, 348, 349, 356, 365, 376 Král, Jiří  20 Král, Václav  394–396 Kramář, Karel  21, 24, 25 Kratochvíl, Bohumil  75, 77 Kraus, Jaroslav  110, 112–114, 120 Krejčí, František  24 Krejčí, Jaroslav  52, 240, 241, 243, 244 Krejčí, Ludvík  47, 50–53 Kripner, Viktor  138 Krofta, Kamil  31, 50, 56 Krosnář, Josef  139 Kroupa  299, 319 Krouský, Otakar  393 426

|

REJSTŘÍK

Krucký, František  138 Kruliš-Randa, Otakar  253 Krychtálek, Vladimír  119, 120, 123, 254, 257, 258 Křemen, Jaroslav  119, 120, 123, 257, 258 Křen, Jan  82, 378–380, 384 Křídla  232 Kříž, Alois  258 Kříž, Karel  109, 114 Kříženecký, Ilja  39 Kudláčková  80 Kudrna, Josef  370 Kulač, František  366  Kundt, Ernst  43 Kural, Václav  69, 378, 380 Kutlvašr, Karel  289 Kvaček, Robert  378 Kvapil (příslušník Hradní stráže)  47 Kvapil, Jaroslav  19 Kvetko, Martin  305 Laichter, František  354 Laichter, Jan  19 Landovský, Pavel  390 Langr, František  117, 266, 267, 288 Laštovička, Bohuslav  156, 158, 161, 181, 182 Laurin, Arne  31 Laušman, Bohumil  64, 74–77, 81, 86, 89, 117, 122, 123, 138–140, 143, 145, 150, 155, 156, 179, 215, 285, 292, 301, 305, 310, 324, 325, 330–332, 334–337, 340, 362 Lažnovský, Karel  119, 120, 122, 123 Lebeděv, Viktor Zacharovič  143 Lederer, Jiří  383, 393, 396 Leibner, Bohumil  251 Leljušenko, Dmitrij Danilovič  333 Lesák, Josef  397 Lettrich, Jozef  185, 187, 188, 260–262, 303, 304, 316, 317, 324, 339 Lichner, Ján  155, 292, 309, 316, 339, 370 Lípa, Jaroslav  81 Lipár  381 Lisický, Karel  63 Liška, Alois  289 Liška, Otakar  66, 76, 78 Litera, Josef  368 Löbl, Evžen  366, 370 Loubal, František  184, 340 Loveček, Ladislav  297, 298, 366

Löwenbach, Josef  66, 167 Löwenbachová (roz. Drtinová), Olga  14, 16, 29, 66, 85, 111, 164, 165, 167, 257, 354, 363 Lukavec  394 Luža, Radomír  273, 274 Luža, Vojtěch  47, 52, 252, 273 Lysý, Alois  175 Macek, Josef  31, 34, 36 Mach, Alexandr  259, 260, 262, 370 Macháček, Pavol  81, 116, 117 Machar, Josef Svatopluk  19 Machník, František  47, 259 Machotka, Otakar  183, 248 Maixner, Adolf  53, 57, 334 Majer, Václav  155, 156, 158, 226, 285, 287, 289, 292, 305, 306, 308–310, 318, 320–322, 325, 328, 330, 331, 336–338, 340, 342, 343, 346 Makovský, Vincenc  174 Malá, Anna  296 Malenkov, Georgij Maximilianovič  286 Malický, Josef  389 Malík, Josef  112 Malypetr, Jan  254 Marie, André  356 Marjanko, Zdeněk  193, 203, 206, 211, 238, 297, 298, 312, 316, 336, 337, 374 Marshall, George Catlett  85, 278–280, 282, 284–289 Martinic, Jaroslav  251, 252 Masaryk, Jan  44, 60, 74, 86, 109, 110, 111, 113, 117, 121, 123, 131, 140, 154, 216, 218, 256, 269, 278–283, 286, 287, 290, 293, 310, 311, 327, 330, 331, 342, 344, 346, 353, 354 Masaryk, Tomáš Garrigue  13, 14, 19, 21, 24–27, 29, 30, 38, 41, 54, 57, 74, 82, 122, 133, 156, 168, 174, 178, 182, 217, 236, 237, 271, 349, 397, 399 Masaryková, Alice  51 Masařík, Hubert  39, 52, 120 Mastný, Vojtěch  58 Mathesius, Vilém  26, 33 Mátl, Jan  331, 341 Matouš, František  173, 218, 288 Matoušek, Josef  36, 59 Maxa, Prokop  28, 82, 93, 94, 104, 117, 163 Mazoni, André  82

Meissner, Alfréd  31, 301 Mejstřík, Zdeněk  20, 65, 75 Mertl, Jan  34, 36 Mikeš, Adolf  15 Mikojan, Anastas Ivanovič  286 Milinský  151 Miljukov, Pavel Nikolajevič  31 Minc, Hillary  278 Mirovská, Věra  173 Mohapl, Gustav  198 Molotov, Vjačeslav Michajlovič  282, 283, 286, 287 Moravec, Emanuel  52, 112, 120, 125–127, 259, 265, 266 Moravec, František  72, 81, 86, 87, 99, 116, 177, 289 Moravec, Igor  259 Motejl, Otakar  393 Moučka, Milan  361 Moudrý, Karel  34 Mráz, František  254 Müller (příslušník StB)  299, 319 Müller, Václav  238, 239 Munk, František  39 Muroňová, Gustava  238, 293 Mussolini, Benito  50 Navrátil, Josef  273 Nebeský, Josef  357, 370 Nečas, Jaromír  36, 44, 45, 52, 57, 63, 64, 67, 68, 71, 72, 81, 83, 86, 89, 91, 123 Nejedlý, Zdeněk  31, 182, 215, 227, 246 Němcová, Božena  379 Němcová, Helena  389 Němec, František  64, 77, 85, 86, 123, 138, 139, 141–146, 148–156 Němec, Jan  138 Nestával, Josef  171 Neuman, Alois  203, 205, 338, 341 Neumann, Bedřich  75, 81 Newton, Basil Cochrane  44, 46 Niesner, Karel  356 Nigrín, Karel  373 Nichols, Philip  154, 259, 260, 261, 361 Nosek, Jindřich  285 Nosek, Václav  129, 131, 132, 156, 167, 192, 208, 209, 227, 239, 247, 249, 252, 253, 279, 292, 296–298, 300, 302, 303, 307, 308, 313, 314, 317, 319, 320, 323, 327–329, 337, 342, 343, 350, 357, 360 REJSTŘÍK

| 427

Nováček, Radim  65 Novák, Arne  19 Novák, Rudolf  257 Nováková, Teréza  19 Novomeský, Ladislav  366, 375 Novotný  348 Novotný, Antonín  368, 370, 396 Novotný, Josef  167 Nový, Karel  32 Nový, Vilém  288 Nožička, Josef  257, 336 Oberlik, Gustav Adolf  39 Obuch, Otto  302, 303 Očadlík, Mirko  181 Olbracht, Ivan  181 Opluštil, Vladimír  311 Opočenský, Jan  64, 100, 130 Orálek, Jaroslav  179 Ornest, Ota  121, 122, 136, 383, 384, 390, 393, 394, 396 Osuský, Štefan  58, 59, 82, 101 Pácal, Václav  106 Pahlaví, Réza  155 Palach, Jan  353 Paleček, František  190, 232, 251 Paleček, Václav  171 Panuška  336 Papoušek, Jaroslav  28 Parker, Ralph  66 Pasák, Tomáš  378 Pašek, Václav  269 Patejdl, Josef  52, 63 Patočka, Jan  389 Patzak, Václav  108, 117, 155, 182 Pauliny-Tóth, Ján  117, 122 Pavlíček, František  393 Pavlíček, Václav  378 Pelikán, Arnošt  238 Pelíšek, Jaroslav  120 Peroutka, Ferdinand  26, 27, 34, 183, 349 Peřina, Jaroslav  179 Pešek, Josef  77 Pešina, Felix  355 Peška, Zdeněk  20, 77 Pešl, Antonín  33, 56, 59, 60, 63, 65, 66, 69–73, 76–78, 178 Pešlová, Bohumila  179 Pfitzner, Josef  197 428

|

REJSTŘÍK

Pietor, Ivan  303, 339 Píka, Heliodor  139–141, 152, 155, 289, 361, 366 Pilař, Stanislav  296, 315 Ploskal, Ladislav  109 Podivín, Vladimír  299, 317, 319 Podlipští  71 Podobský, Jaroslav  35 Pokorná (roz. Fučíková), Klára  366, 371 Pokorná, Vlasta  30, 71 Pokorný, Bedřich  210, 212, 252, 254, 320, 366 Pokorný, Jindřich  8, 23, 30, 86, 170, 353, 354, 366, 367, 370, 371, 388, 389, 397, 398 Polák, Milan  260 Pollak, Ervín  138 Pollak, Richard  358, 365 Popelka, Augustin  61, 73, 165, 257 Pospíšil, Leopold  251, 252 Povolná, Slávka  389 Povolný, František  389 Pražák, Albert  180, 248 Preiss, Jaroslav, 58, 253 Prchal, Antonín  361 Prchala, Lev  47, 52 Procházka, Adolf  67, 91, 94, 241, 246, 292, 320, 321, 333 Procházka, Ladislav  28 Procházka, Rudolf  120 Prokop, František Josef  120 Přeučil, František  216, 218, 397 Přikryl, Alois  297, 298 Púll, Ján  150, 151 Ráb, Václav  394 Rádl, Emanuel  19 Rádlová, Milena  62 Raeder, Erich  206 Rais, Štefan  118 Rakitský  151 Rašín, Alois  20 Rašín, Ladislav  20, 22, 41, 46, 48, 51, 55, 59, 60, 63, 64, 68, 69, 73, 75–77, 178 Rašínová, Marie  376 Rašla, Anton  260 Reicin, Bedřich  156, 289, 329 Reichl, Pravomil  299, 317, 318 Reiman, Ludvík  337 Reiman, Milan  73, 279, 280, 281

Reiman, Pavel  380 Rejholec, Václav  384 Remeš, Karel  182 Remsa, František  31, 42, 43, 46, 54, 165 Rigan, L’udovít  260, 262 Richter, Ferdinand  51, 68, 69, 75, 76, 197, 198, 201 Richtrmoc, Robert  198 Ripka, Hubert  28, 31, 33, 35, 36, 38–41, 46, 52, 54, 55, 60, 66, 74, 81, 82, 89, 92, 99, 101, 104, 106, 107, 112–114, 116, 117, 120, 125, 131, 132, 136, 143, 154, 160, 163, 168, 171, 176, 184, 190, 208, ­216–218, 226, 227, 230, 231, 242, 256, 261, 278, 279, 285–289, 292, 295, 303, 305, 306, 313, 320–324, 328–330, 332, 334–338, 340–345, 353, 399 Robinsonová, Nora  108 Roda  30 Rohlíček, Ludvík  206, 238, 279, 336 Ronzami, Alois  381 Roosevelt, Franklin Delano  50 Rosenbaum  359 Rosenberg, Alfred  206 Rozehnal, Alois  267, 268 Rožánek  359 Rückl, Jan Jiří  30, 39 Ruděnko, Roman Andrejevič  204 Ruhman, Ludevít  30, 32, 35, 79  Runciman, Walter  43 Růžek, Josef  65 Růžička, Heřman  28 Ryba, Vladimír  119, 123 Ryšánek, Viktor  252 Ryšavý  208 Řehořová, Marie  351 Sa’ed Muhammad  139 Sajal, Pavel  215 Samek, Robert  345 Sandner, Rudolf  39 Sauckel, Fritz  206 Sebekowski, Wilhelm  39, 43 Sec, Jan  273, 274 Sedlák, Mirko  226, 325 Sedmík, Jiří  59, 60, 62, 65, 66 Sekanina, Ivan  20, 43 Seton-Watson, Robert  31 Severa, Štěpán  239, 343

Seyss-Inquart, Arthur  206 Schaffer, Vilém  248 Schacht, Hjalmar  206, 207 Scheiner, Josef  20, 21, 253 Schenk, Antonín  165 Schieszl, Josef  26, 31, 34, 37, 50, 53, 55–59 Schmidt, Walter  197 Schmoranz, Zdeněk  30, 69 Schönbaum, Emil  73 Schuman, Robert  356 Schütz, Hans  38 Schwelb, Egon  100 Sivera, František  175 Skládal, Josef  138 Slánská, Josefa  393 Slánský, Rudolf  143, 146, 150, 156, 178, 179, 237, 238, 291, 293, 294, 300, 362 Slávik, Dušan  374 Slavík, Jan  31, 183 Slávik, Juraj  30, 103, 104, 106, 137, 154 Slouka, Hubert  69, 70 Smetáček, Zdeněk  37 Smetánka, Rudolf  106 Smola, Bohumil  361 Smrkovská, Katrina  389 Smrkovský, Josef  246, 248 Smutná, Jaroslava  167 Smutný, Jaromír  48, 51, 53, 56–58, 60–62, 65, 66, 71, 83, 85–87, 90, 92, 94, 95, 99, 110, 113, 138, 176, 177, 185, 190, 284, 295, 305, 328, 329, 332, 341–343, 345, 358, 360 Sobota, Emil  42, 62, 66, 73 Sojka  353 Sojka, Karel  273, 274 Sojková, Marie  273 Sokol, Martin  31 Sommer, Josef  361, 363 Soppa, Paul  205 Sosnar, Jura  299, 311–313, 316, 317, 320 Souček, Jan  389 Součková, Sylva  24, 29, 66, 167, 373, 389 Soukup, Miroslav  355 Spann, Othmar  39 Speer, Albert  206 Spurný, Gríša  208, 337, 343 Srb, Jan  190, 232, 238 Stalin, Josif Vissarionovič  160, 190, 280–283, 286–289 Stašek, Bohumil  51 REJSTŘÍK

| 429

Stašek, František  21 Steiner, Bedřich  268, 269 Steinhardt, Laurence Adolph  326, 359, 361 Stejskal  251, 252 Stejskal, Cyril  366 Stieber, Miloslav  23 Stloukal, Karel  33 Straka, Václav  389 Stránský, Jan  288, 334 Stránský, Jaroslav  25–27, 31, 34, 41, 46, 51, 52, 91, 92, 101–104, 106, 108, 113, 117, 122, 148, 156–161, 167, 168, 175, 177, 184, 189, 190, 196, 197, 199, 212, 215, 220, 226, 227, 240, 247, 248, 261, 269, 279, 285, 288, 289, 298, 303, 312, 317, 321, 322, 324, 328, 329, 333–337, 340, 341, 343–345 Stránský, Luděk  183 Streicher, Julius  206 Strimpl, Ludvík  41 Strimplová, Jiřina  57 Strnad, Bohumil  389 Stříbrný, Jiří  307, 370 Suchý, Oldřich  30, 218, 219, 261 Suk, Josef  15, 19 Svoboda, Gustav  69, 78, 79 Svoboda, Ludvík  143, 156, 167, 220, 283, 289, 299, 302, 313, 320, 327–329, 331, 332, 344, 375 Svoboda, Osvald  69 Sychrava, Lev  329 Sýkora, Václav  176, 190, 342 Syllaba, Ladislav  19, 20 Syrový, Jan  48–50, 53, 56, 59, 220, 240, 254, 256, 257, 263, 370 Šádek, Vlastimil  240 Šách, Antonín  389 Šámal, Jaromír  178 Šámal, Přemysl  19, 23, 24, 26, 29, 37, 51, 55, 57, 58, 61, 67–69, 75, 77, 178 Šantrůčková-Dvořáková, Magda  19 Šapošnikov  276 Ščyhelskyj Volodymyr (krycí jméno ­ Burlak)  302 Šebek, Ladislav  73 Šeborová, Milena  65 Šedivý, Zdeněk  299 Šejnoha, Jan  90 Šikl, Zdeněk  381 430

|

REJSTŘÍK

Šimsa, Jaroslav  69 Šindler, Bohumil  293 Široký, Viliam  192, 240, 262, 284, 285, 292 Šiška, Ladislav  352 Škrlantová, Barbora  254  Škvorecký, Josef  384, 386 Šlechta, Emanuel  338, 341 Šling, Otta  362 Šmeral, Bohumír  31, 117 Šmidke, Karol  139, 140, 150, 262 Šolc  116, 173 Šolc, Vladimír  341 Šoltész, Jozef  150 Šourek, Emil  120  Šourek, Ladislav  182 Španiel, Oldřich  289 Španiel, Otakar  398 Šrámek, Fráňa  26, 142 Šrámek, Jan  67, 71, 82, 90, 91, 94, 101, 103, 137, 154, 156, 185, 216, 221, 285, 321, 323, 327, 328 Šrobár, Vavro  24, 140, 147–150 Štefánik, Ivan  259, 263 Štefánik, Milan Rastislav  57 Štekl, Karel  269 Štěpán, Jaroslav  65 Štěpán, Václav  19 Štěpánek, Josef  299 Štěpánek, Vladimír  178 Štolc  69 Štoll, Ladislav  31 Štrougal, Lubomír  392 Šujan, Juraj  260 Šusta, Josef  19, 24 Švec, Josef  353, 357 Švec, hajný  275  Švehla, Antonín  225 Šverma, Jan  20, 31, 117, 139, 143, 146, 148–150, 153 Táborská, Edith  167 Táborský, Eduard  58, 84–86, 88, 89, 91, 97, 99–102, 107, 137, 159 Talich, Václav  19 Teige, Karel  31 Tigrid, Pavel  48, 136, 383, 384, 386, 389 Tille, Václav  19 Tiso, Jozef  31, 46, 133, 134, 187, 259–262 Tomsa, František  198, 203, 241, 244

Topinka, Miloslav  374 Tošner, Vojtěch  355, 356 Träger, Josef  31 Trochta, Štěpán  370 Tržický, František  198, 203, 243, 247, 253, 374 Tschuppik, Walter  31 Tuka, Vojtech  259 Turek, Karel  251, 320 Tusar, Vlastimil  24 Tykal, Josef  51 Tymeš, František  203, 226, 291, 292, 305, 309, 324, 325, 330, 342 Uher, Jan  68  Uhl, Petr  393 Uhlíř, František  92, 104, 117, 138, 139, 142, 143, 145–149, 151, 152–157, 159, 161, 236 Uhlířová, Jarmila  268 Ursíny, Ján  160, 192, 212, 216, 261, 263, 289, 302, 303 Urzidil, Johannes  31 Vacek, Václav  222 Vaculík, Ludvík  390 Vácha, Zdeněk  211 Vajtauer, Emanuel  119, 120, 123, 257 Való, Jozef  131, 138, 139, 143, 145, 148, 150 van der Lubbe, Marinus  298 Vandrovec, Antonín  333 Vaněk, Jan  204 Vansittart, Henry  212, 213 Vaš, Karel  356 Vašata, Jaroslav  289, 305 Vašek, Václav  374 Vavroušek, Adolf  238 Vedral, Jaroslav  143 Verunáč, Václav  26, 33 Vesel, Ivan  262, 263 Veselý, Jindřich  308, 358, 399 Veselý, Roman  19 Veselý, Vilém  238 Veselý-Štainer, Karel  208, 252, 274 Vido, Alexander  106 Viest, Rudolf  138, 139–141, 143, 145, 146, 148 Vicherek, Alois  81 Vilím, Blažej  74, 291, 292, 305, 325, 330, 335

Vitásek, Josef  122, 173 Vízka, Josef  81 Vladislav, Jan  389 Vlček, Jaroslav  18 Vlček, Václav  117 Vlčková, Věra  354 Vodák, Jindřich  19 Vojcechovský, Sergej  51, 52 Vokrová  117 von Gregory, Karl  123 von Neurath, Konstantin  124, 206 von Papen, Franz  206, 207 von Ribbentrop, Joachim  206 von Schirach, Baldur  206 von Wolmar, Wolfgang Wolfram  123, 124 Voneš  232, 233 Voskoč, Vladimír  380 Voskovec, Jiří  31 Vošahlík, M.  336 Votruba, Josef  52 Voženílek, František  358, 365 Vrba, Vladislav  374, 377 Vrbenský, Bohuslav  139 Vrzáček, Josef  289 Vůjta, V.  336 Wahl, Karel  35 Wahl, Veleslav  35, 61 Wajs, Miroslav  353, 358 Washington, George  133 Weigner, Karel  33 Werich, Jan  31 Werner, Karel  119, 120, 123, 257 Werstadt, Jaroslav  183 Weyr, František  34 Wihan, Hanuš  19 Wild, Karol  381 Wimmerová, Marie  238 Winton, Nicholas  66 Zajicek, Erwin  40 Zanantoni, Eduard  21 Zapletal, Alois  299, 311, 312, 313, 317 Zapletal, Bruno  138 Zápotocký, Antonín  182, 202, 215, 226, 227, 230, 231, 233, 257, 308, 310, 311, 333, 342 Záruba, Jan  380 Záruba-Pfeffermann, Quido  23, 397 Zaťko, Peter  187, 188 REJSTŘÍK

| 431

Zavadil, Karel  138 Zavřel, Jiří  120 Zela, Stanislav  251 Zelenka, J.  389 Zelenka, Ladislav  19 Zeman, Jiří  78–80  Zemínová, Fráňa  104, 167, 168, 175, 184, 215, 217, 218, 220, 221, 225, 288, 297, 324, 339, 366 Zenkl, Petr  46, 49, 52, 55–57, 59, 161, 168, 171–173, 175, 180, 184, 189, 208, 209, 215, 217, 220–222, 225–227, ­243–245, 248, 279, 284, 285, 288–290, 292–294, 299, 303–306, 308, ­310–312, 317, 321–325, 327–330, 332, 334, ­336–340, 342, 345, 346, 358, 366, 389

Zibrin, Michal  203 Zmrhal, Antonín  305 Zorin, Valerian Alexandrovič  139, 152, 161, 325, 333, 353 Zub, Oldřich  355, 356 Zuzaňák, Josef  312, 313, 317 Zuzka  73 Zvolský, Petr  398 Žabkay, Arnošt  260 Žák, Miloš  289 Žikeš, Vladimír  135, 149 Žižka, Václav  138 Žuffa, Vladimír  138

Obsah

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 I . M l á ­d í a   p o ­č á t ­k y v e ­ř e j ­n é č i n ­n o s ­t i Dětství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . U zro­du re­pu­b­li­ky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Stu­dent­ská lé­ta a po­čát­ky pro­fes­ní drá­hy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Čle­nem Ná­rod­ní stra­ny prá­ce a vznik klu­bu Pří­tom­nost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . V pre­zi­dent­ských služ­bách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . De­mo­kra­tic­ký střed . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Za de­mo­kra­cii řá­du a či­nu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dis­ku­se o po­sta­ve­ní ně­mec­ké men­ši­ny ­ v Če­s­ko­slo­ven­sku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

13 20 22 25 29 31 34 38

I I . K r i ­z o ­v ý r o k 1 9 3 8 Re­pu­b­li­ka v ohro­že­ní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 Mni­chov­ské dny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 I I I . U   z r o ­d u n á ­r o d ­n í ­h o o d ­b o ­j e Říj­no­vé chmu­ry a pří­pra­va Be­ne­šo­va odle­tu ze ze­mě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sta­ro­dru­ži­ní­ci ná­rod­ní­ho od­bo­je . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pod­ze­mí na­stu­pu­je . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Po­li­tic­ké ústře­dí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Na do­má­cí fron­tě svě­to­vé vál­ky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ges­ta­po za­sa­hu­je . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Útěk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

54 58 63 68 71 75 77

I V. L o n ­d ý n ­s k ý e x i l Dlou­há ces­ta do Lon­dý­na . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81 Be­ne­šův po­li­tic­ký re­fe­rent . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 Mís­to­před­se­dou Práv­ní ra­dy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 Ná­rod­ní so­cia­lis­té v exi­lu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104

V. U   m i ­k ­r o ­f o ­n u P a ­v e l S v a ­t ý Prv­ní zku­še­nos­ti v BBC . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 Pra­vi­del­ným roz­hla­so­vým ko­men­tá­to­rem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 Orga­ni­za­ce roz­hla­so­vé pro­pa­gan­dy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 Za­os­t­ře­no na ak­ti­vis­tic­ké no­vi­ná­ře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119 Lon­dýn­ský roz­hlas v ča­se he­y­dri­chi­á­dy ­ a ně­mec­ká otáz­ka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 Drti­no­vy spo­ry s ko­mu­nis­ty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130 Po­le­mi­ka o slo­ven­ské otáz­ce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133 V I . N á ­v r a t Čle­nem vlád­ní de­le­ga­ce pro osvo­bo­ze­né úze­mí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137 Lon­dýn­ské in­ter­mez­zo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154 Od mos­kev­ských jed­ná­ní ke ko­šic­ké vlá­dě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156 V I I . Ú ř e d ­n í k , n e ­b o p o ­l i ­t i k ? Pro­vi­zor­ní správ­ce Praž­ské­ho hra­du . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165 Ve ve­de­ní ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­ké stra­ny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167 Osud­né di­le­ma: ­ pre­zi­dent­ská služ­ba, ne­bo po­li­ti­ka? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175 Svaz ná­rod­ní re­vo­lu­ce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 178 V ti­s­ku a roz­hla­se . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181 Po­slan­cem Pro­za­tím­ní­ho ná­rod­ní­ho shro­máž­dě­ní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184 V I I I . M i ­n i s ­t r e m p o ­v á ­l e č ­n é j u s ­t i ­c e Ve vlá­dě Ná­rod­ní fron­ty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189 V če­le re­tri­buč­ní jus­ti­ce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193 Prv­ní re­tri­buč­ní bi­lan­ce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 201 Ná­vště­va no­rim­ber­ské­ho tri­bu­ná­lu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 203 Tzv. Kra­ji­no­va afé­ra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 207 I X . V e   v í ­r u p o ­l i ­t i c ­k é ­h o d ě ­n í t ř e ­t í r e ­p u ­b ­l i ­k y Vol­by do Ústa­vo­dár­né­ho ná­rod­ní­ho shro­máž­dě­ní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 214 Vy­hod­no­ce­ní vo­leb a je­jich dů­sled­ky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221 Bo­je o kon­fis­ká­ty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 229 Sjez­dy ná­rod­ně­so­cia­lis­tic­ké stra­ny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 234 Pod do­hle­dem Stát­ní bez­peč­nos­ti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 238 X . V e   j m é ­n u p r á ­v a a   s p r a ­v e ­d l ­n o s ­t i Pro­ces s pro­tek­to­rát­ní vlá­dou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 240 Spra­ve­dl­nost, ne­bo msta? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 250 Pro­ces s Jo­ze­fem Ti­sem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 259 Par­la­ment­ní de­ba­ta o skon­če­né re­tri­bu­ci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 263 Apli­ka­ce am­nes­tij­ní­ho zá­ko­na a spo­ry s par­ty­zá­ny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 271

X I . V   z á ­p a ­s e o   d e ­m o ­k r a ­t i c ­k é Č e ­s ­k o ­s l o ­v e n ­s k o Od­mít­nu­tí Marsha­llo­va plá­nu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 278 Mi­lio­nář­ská dáv­ka a vý­buš­né vo­ňav­ky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 290 Ná­stup k roz­ho­du­jí­cí­mu mo­cen­ské­mu střet­nu­tí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 301 Krčmaň­ská a mos­tec­ká afé­ra vr­cho­lí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 311 Za­čá­tek úno­ro­vé vlád­ní kri­ze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 318 X I I . V   d e ­m i ­s i Pá­tek 20. úno­ra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 327 So­bo­ta 21. úno­ra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 331 Ne­dě­le 22. úno­ra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 333 Pon­dě­lí 23. úno­ra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 336 Úte­rý 24. úno­ra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 340 Stře­da 25. úno­ra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 341 Odchod z ve­řej­né­ho ži­vo­ta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 345 X I I I . P o ­h ř ­b e n z a ­ž i ­v a Po­kus o se­be­vraž­du . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 348 V osi­dlech Stát­ní bez­peč­nos­ti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 358 Po­li­tic­ký vě­zeň . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 364 X I V. P o d ­z i m ž i ­v o ­t a Úsi­lí o re­ha­bi­li­ta­ci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 371 Pří­běh me­mo­á­rů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 378 „Ztro­s­ko­tan­cem“ a „sa­moz­van­cem“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 389 Na sklon­ku ži­vot­ní pou­ti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 397

Soupis pramenů a literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 400 Seznam zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 416 Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 419

Ondřej Koutek

PROKOP DRTINA Osud československého demokrata

Obálku, vazbu a grafickou úpravu navrhl Vladimír Verner. ­Vydalo v roce 2011 nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., ­ (Praha 3, Víta Nejedlého 15; e-mail: [email protected]; www.ivysehrad.cz) jako svou 998. publikaci ­ a Ústav pro studium totalitních režimů (Praha 3, ­ Siwiecova 2; e-mail: [email protected]; www.ustrcr.cz). ­ Odborní recenzenti: prof. PhDr. Jan Rychlík, DrSc., ­ doc. PhDr. Jiří Kocian, CSc. Redakčně zpracovala Pavlína Kuderová. Odpovědný redaktor Filip Outrata. Vydání první. AA 35,21. Stran 440. Vytiskla tiskárna Ekon, družstvo, Jihlava. Doporučená c­ ena 498 Kč ISBN 978-80-7429-069-5 (Vyšehrad, spol. s r. o.) ISBN 978-80-87211-50-2 (Ústav pro studium totalitních režimů)