Osud starého dubu Jen malý kousek za naší vesnicí orají traktory dlouhá pole. Lány dělí kamenitá cesta, která vede až k černému lesu. Po ní kráčí tři muži a značí rudou barvou stromy, jež musí uvolnit místo. Úplně na konci, až u lesa, roste už dlouhá léta starý dub. Pyšní se svojí výškou a jeho košatá koruna vrhá stín daleko do pole. Muži přistoupili blíž a vyřkli ortel: ,,Tento strom se musí skácet.“ Rudá barva si razí cestičku po vrásčitém kmeni. Vítr, který si lehce pohrával s listy, náhle utichl. Jen on slyší ten bolestný sten starého dubu. Uteklo několik dlouhých dnů. Ani hustý déšť nesmyl ono rudé znamení. Už ani míza neproudí všemi větvemi. Listy změnily barvu a opadaly. ,,Jsem starý a nemohu zde déle zabírat místo. Kde ale najdou domov zpěvní ptáci, jež si v mých větvích staví hnízda? … Když jsem byl mladý, kluci si kolem mě hráli na vojáky. Jako statný strom jsem zažil opravdovou válku. Snášel jsem bouře a blesky. Nic z toho mě ale neskolilo. Pile a sekerám se dnes ale neubráním. Pláču a sténám, nikdo mě však neslyší.“ Po cestě znovu kráčí tři muži, tentokrát však nesou pily a sekery. Jeden z nich přistoupí k dubu a přiloží vrčící pilu ke kmeni. ,,Křičím človíčku, copak mě neslyšíš? Ty jsi tak maličký, nic jsi oproti mně neprožil. Svoji sílu se mnou nesrovnávej!“ Vše kolem ztichlo. Vrčí jen pila a mohutný kmen se kácí k zemi. Dub nebyl vyslyšen. Není to ale jeho konec, jak si myslel. Udělali z něj nádherný stůl a starý dub je tu právě se mnou. Píšu na něm tuto slohovou práci, kterou mu věnuji jako vzpomínku na něj a na všechny stromy, které musely být taktéž pokáceny. Nikol Harciníková, IV.A
Život Život je krásná věc. Narodil jsem se mé mamince třešni. Byl zrovna krásný jarní den. Pod větvemi stromu tekl potůček vytvořený z tajícího sněhu. Z vrby, rostoucí opodál, si právě malí kluci spolu se svým tátou trhali větvičky na pomlázku. Vyrůstal jsem se svými bratříčky listy a sestřičkami budoucími plody. Lidé se na nás chodili dívat už jako na pupeny – příslib nového roku a slunečného počasí. Jak mé sestry vyrůstaly do krásy, chodila si děvčata pro větvičky poseté květy. Když odkvetly, jejich růžové okvětní lístky se snášely vzduchem, kolem naší matky, na zelenou trávu. Uprostřed léta jsem byl krásný zdravý list. Spolu se svými bratry jsem se snažil ochránit naše sestry – teď už zralé třešně před kosy. Všichni lidé z domu, na jehož zahradě jsme rostli, totiž chodili na tyto slaďoučké červené plody. Vše krásné ale musí jednou skončit. Když nás opustila i naše poslední sestra, všem bylo smutno. A tak začal podzim. Mí bratři i já, všichni jsme nabrali neuvěřitelně krásné barvy. Příjemná změna oproti té fádní zelené, které už byli všichni přesyceni. Jenže třešeň nám sdělila, že toto je poslední fáze našeho života. Lidé také chodili zamyšlení a zarmoucení z konce léta a příchodu chladného počasí. Nakonec jsme se všichni rozloučili s naší matkou, a padali kolem jejího kmene připraveni poskytnout zázemí pro nový život, který vyraší znovu na jaře. Johana Pospíšilová, IV.A
Lípa Takže, milé děti, usaďte se a poslouchejte tento příběh, řekla velmi stará lípa ostatním stromům. Před několika set lety jsem byla taková jako jste vy – malá, krásná, květy obrostlá. Rostla jsem vedle Třešňového sadu v klášteře, kde se každý rok sklízela velká úroda, jen ke mně nikdo nechodil.Byla jsem velmi smutná. Jednoho dne přišel mnich Prokop a prohlížel si mě. Poté vytáhl knížku, něco si v ní nakreslil a napsal poznámky. Pak se podíval na mé květy a pár si jich utrhl. Po pár dnech se vrátil, ne sám, ale s dalšími sedmi mnichy. Přinesli si žebřík, otrhali mé krásné květy a postavili kolem mě dřevěnou ohradu. Stala jsem se klenotem kláštera. Mnichové, kteří vařili a pili čaj z mých květů žili mnoho let. Časem se o tom dozvěděla veřejnost a někteří náboženští fanatici obvinili mnichy z čarodějnictví a chtěli mě skácet. Dozvěděl se o tom i císař Rudolf. Rozhodl se přijet a napít se toho čaje. Velice mu zachutnal a nakázal, že pokud se někdo pokusí mě pokácet, bude popraven. Od té doby jsem se stala chráněnou a později i symbolem českého státu. Každý rok na mně nezbyl jediný květ a tak tomu je dodnes. Jaroslav Kořínek IV.A
Naděje umírá poslední Tohle nedělní ráno začalo jako každé jiné. Kolem šesté hodiny ranní mě probudily paprsky vycházejícího slunce a z vesnice u našeho lesa se ozvalo hlasité kohoutí kokrhání. Vítr silně zavál a já se s jeho pomocí důkladně očistil od uschlých lístečků a jiných nečistot, které na mě přes noc napadaly. Vypadá to, že dnes bude krásný slunečný den. Zřejmě si toho všimla i skupina mladíků, kteří se nejspíš rozhodli využít krásného počasí na zdravou ranní procházku. Čím více se ke mně přibližovali, tím více jsem si je mohl detailně prohlédnout. Všech pět bylo vysokých a urostlých, byli oděni do sportovního oblečení a měli veselou náladu, ale nešli jen tak s prázdnou, s sebou si nesou motorové pily a sekyrky. Motorové pily? Co s tím chtějí dělat? Pomalu mi začalo docházet, o co tady vlastně kráčí a zmocnila se mě panika a úzkost. Kdybych měl nohy, uteču a už se nezastavím, ale bohužel jsem strom a moje kořeny jsou zapuštěny hluboko do země. Najednou to začalo. Starší stromy kolem mě padaly jak uschlé švestky a pak jsem si uvědomil, že je řada na mně. Motorová pila se do mě zakousla vši silou a mé větve se kymácely ze strany na stranu. Později hluboká tma zahalila vše kolem mě. Probral jsem se u strojů sloužících k řezání, broušení a úpravě dřeva. Za chvíli jsem se proměnil ve stylové křeslo od firmy „IKEA“ a doplňoval jsem novou kolekci obývacích pokojů v jedné z prodejen. Byl jsem velmi zmatený a zahltila mě smutná nálada. Nikdo mě nechce! Míjela mě spousta zákazníků a někteří ani jedním okem o můj nový vzhled nezavadili, což bylo velmi frustrující. Když už jsem ztrácel všechny své naděje, koupila si mě jedna veselá rodinka a já mám konečně nový domov. Barbara Volfová, IV.A
Stromy a lidé ,,Ahoj! Jmenuji se Pepa, měřím 47 metrů, je mi už 289 let, mám tlustý, vysoký a rovný kmen a zelené jehličí. Hádej, kdo jsem? Nevíš? No přece smrk ztepilý! A povím ti ještě něco... Bydlím v jehličnatém lese v moravském pohoří Hrubý Jeseník u turistické chaty Barborka kousek pod vrcholem Praděd. Chceš, abych ti pověděl svůj příběh? Tak dobře! Ale pozorně poslouchej... Před 289 lety mě zasadil takový malý kluk, jenž se byl podívat v lese se svým dědou. Měl tři roky a jmenoval se Pepa, po něm mám také svoje jméno. No a od té doby jsem pořád jenom rostl a rostl. Každý den kolem mě projde pár turistů ze zahraničí a také několik Čechů, kteří jdou jen tak na výlet. Víš, já stojím kousek od turistické pěšinky a mé větve zasahují až nad tento chodníček zhruba do výšky očí člověka. Nevěřil bys tomu, ale lidé jsou tak líní, že místo aby se sehnuli nebo tu část mého těla obešli, radši ji zlomí! A víš, jaké to je, když ti někdo za den zlomí třeba dvě větve? Raději to nechtěj vědět! Musím nad tím pořád přemýšlet, proč mě vlastně ničí. Copak se jim nelíbím? Nebo mě nepotřebují? Hm... asi ne. Ale vlastně ano! Zrovna včera tady byli takoví dva starší tlustší pánové. Myslel jsem si, že si se mnou přišli popovídat, ale neřekli mi ani slovo. Jenom si šeptali, že mě zítra přijedou pokácet, jakoby nechtěli, abych je slyšel. Ptáš se proč? No proč, protože potřebují vánoční stromeček na nějaké jejich náměstí. Jim asi nestačí, že mně lidé pořád jenom lámou větve a nadávají, proč musím růst zrovna tady. Kdyby za mnou místo toho přišli a pohladili mě po mém kmeni, ublížilo by jim to? Jenom mě využívají! Ale já to tak nenechám! Přece tady nestojím 289 let jenom proto, aby mě mohli nějací dva tlusťoši nechat pokácet! No, lehko se mi to říká, ale co já s tím vlastně můžu dělat? Já vím, nic. Stejně dopadnu jako mí kamarádí, kteří tu vedle ještě před měsícem stáli. Také tomu nemohli nijak zabránit. Možná to tak má být. Takhle tady stojím vlastně zbytečně, lidé do mě akorát vráží. Nezastaví se a nezamyslí, jak jsem krásný a obrovský. No co, aspoň ze mě vyrobí papír nebo se mnou budou topit, i když si to podle mě nezaslouží. Takže to je asi všechno, co jsem ti o sobě mohl říct. Doufám, že si z tohoto vyprávění o mém nudném životě něco zapamatuješ a nebudeš dělat dalším stromům to, co ostatní lidé dělali mně. Chtěl bych ti tedy poděkovat, že aspoň ty jsi mě vydržel poslouchat, a také bych se s tebou chtěl rozloučit, protože zítra tady už nebudu. A řekni prosím všem svým kamarádům i kamarádkám, jak se mají chovat ke stromům, vlastně i celkově k přírodě. Děkuji ti.“ Jana Mečiaková, IV.A
Kdyby stromy procitly Na podzim se velmi ráda procházím přírodou. Krajina posílá poslední pozdravy létu, sluneční paprsky pomalu pohasínají, hejna ptáků se odebírají na dovolenou k moři a ostatní zvířata již pomalu střádají zásoby na zimu. Nejkrásnější ze všeho je ovšem v tomto ročním období lesní říše. Ani Monet by nejspíš nedovedl namíchat tak kouzelné barvy, jakými módní návrhářka příroda odívá listy ve své nové kolekci. Tím nejzajímavějším, s čím se na svých toulkách setkávám, jsou však stromy. Dlouhodobým pozorováním zjišťuji, že se tito velikáni občas až nápadně podobají lidem. Věřte nebo ne. Třeba takový dub. Patří ke stromům s nejtvrdším dřevem u nás. Roste sice pomalu, avšak poctivě. Dub by byl člověkem velmi silným, trpělivým a odvážným. Nezalekne se vichřice ani zubu času. Jako člověk by určitě nikdy nelhal a vyhrával by všechny souboje v páce, které mezi sebou muži vedou nadšeně v hospodách. Lípa je naším národním stromem. Symbolizuje pro mne útulnost, bezpečí a teplo domova. Její květy opylují včely a vaříme si z nich voňavé léčivé čaje. Lípa nemůže býti nikým jiným než babičkou, která vás odmalička vodila ze školky, vyvařovala vám a vždy se k ní rádi vracíte. Vrba svým tajemným, neuspořádaným zjevem evokuje dojem mladého nešťastného umělce, nejspíš básníka. Sedí někde u rybníka, neučesané vlasy mu padají do vody, zatímco tiše pozoruje krásy tohoto světa. Jeho duše skrývá spoustu smutku, melancholie a něhy. Zato třešeň čiší mladickou svěžestí, radostí a marnivostí. Na jaře si obléká růžovou sukénku, v létě zelené šaty a rudé korále. A její sladký parfém voní široko daleko a přitahuje líbající se páry. Topol se na první pohyb zdá být pořádným silákem. Jeho štíhlé, atraktivní tělo elegána se tyčí vysoko do oblak a hrozivě na vás shlíží jeho pečlivě upravená koruna. Zdání ovšem klame. Víte, které stromy se při bouři nejvíce lámou a padají? Určitě ano. Topoly jsou frajírci, kteří na člověka sice zapůsobí výtečným dojmem, realita však takto úžasná není. Takto bychom si o stromech mohli povídat donekonečna. Vsadím se, že vám některé z nich skutečně připomínají osoby z vašeho okolí. Radši už nad tím nebudu moc přemýšlet. Při takové relaxační procházce lesem bych se totiž mohla cítit jako na náměstí. Eliška Foltasová, IV.A
Strom a jeho přítel Vyrostl jsem z malého semínka v Riu de Janeiru na jednom z kopců, které zdobí toto město. Jsem několik desítek let starý strom, na kterém jako na všech žilo už spoustu různých zvířat. Před několika lety se v mé dutině usídlil malý papoušek. Byl opuštěný a jediný, koho měl, jsem byl já. Postupem času se z nás stali přátelé, kteří si bez sebe nedokázali představit svůj život. Asi před měsícem se šel papoušek proletět po městě, jako obvykle. Čekal jsem, že se do západu slunce vrátí jako vždy, ale to se nestalo. Říkal jsem si, že se třeba jen někde opozdil a že se zase hned vrátí. Rozhlížel jsem se po celém lese, on však nikde nebyl. Po týdnu, který jsem strávil vyhlížením papouška, jsem začal přemýšlet nad tím, že by se už nemusel vrátit. Bylo mi hořko a smutno. Moc jsem chtěl znovu slyšet jeho zpěv. Vzpomínal jsem na to, jak vypadal, na jeho světle modré peří a oranžový zobáček. Najednou se z dáli ozval ptačí zpěv, který mi připomínal zpěv mého přítele. Ptal sem se sám sebe, jestli by to mohl být on. Moc jsem v to doufal. Později jsem spatřil jiného papouška, byl mu podobný, ale nebyl to on. Přilétl ke mně, usadil se na mou větev a sdělil mi, že mého papouška unesli překupníci zvířat. Nechtěl u nich nic jíst a tak vyhladověl. Povídal, že dnes viděl ležet jeho mrtvé tělíčko na dlážděném chodníku před jejich domem. V tu chvíli mi puklo srdce, začali mi téct slzy z mé staré kůry a moc jsem si přál mého přítele zase vidět. Mé listy začaly žloutnout a všechny opadaly. Pomalu jsem vysychal úplně celý, až jsem vyschl a umřel žalem. Se svým přítelem jsme se nakonec setkali jako duše stromu a ptáčka. Často spolu navštěvujeme kopec, na kterém jsem vyrostl a na kterém jsem spolu s ním žil, a díváme se na krásné město, které oba zbožňujeme, Rio de Janeiro. Marek Vychopeň, IV.A
Strom JÁ JSEM STROM! Takže co přesně jsem? Jsem jen masivní kus ničím nezajímavého dřeva, kterým si lidé topí a ze kterého si dělají noviny, nebo jsem něco víc? Jsem něco víc! Samozřejmě že jsem! Jsem plnohodnotný organismus rostlinné říše! Dokonce jsem skoro jako člověk: Mám pocity, emoce, reflexy, instinkty,... potřebu jíst, pít... potřebuji teplo, abych neumrzl... ale i přes to na mne všichni hledí pouze jako na dřevěnou pohovku nebo nové domovní dveře a reklamní letáčky. Rádi by si ze mne udělali obyčejný sešit nebo knihu... PROČ? Už byla pokácena spousta stromů... kdyby se místo kácení dalších a dalších stromů začal ve větší míře používat recyklovaný papír, zachránily by se miliony stromových životů. Opravdu je vám nový, o dva odstíny bělejší papír milejší než život můj a mých kamarádů? Zamyslete se! Pokuste se nás zachránit alespoň pár! Dobrá! Sice nejsme inteligentní jako vy, ale bez nás byste si ke snídani nedali ani jablečný džus! A to, že jste dost inteligentní, abyste toto četli, znamená, že jste i dost inteligentní k tomu, abyste nás dokázali chránit. Vladimír Měrka, IV.A
Stromy Co pro nás vlastně znamenají stromy? Každý den kolem nich chodíme a neuvědomujeme si, jak jsou pro nás důležité. Někdo si může položit otázku: jsou stromy pro nás vůbec nějak užitečné? Když se nad tím zamyslíme, zjistíme, že stromy jsou pro náš život nepostradatelné. Přináší nám důležitou složku, která je pro náš život nezbytná- to je kyslík. Kromě toho nám dávají další užitečné věci. Například zdroj surovin, dřevo, materiál ve stavebnictví, pro řemeslnou výrobu a také pro vytápění. A co dál? Z ovocných stromů máme spoustu plodin, které každodenně používáme. Prostředí lesů může člověk využívat k relaxaci, rekreaci, k odpočinku a sportu. Může jít na procházku do lesa a přitom sbírat houby. Lidé si také často vysazují okrasné stromky u svých domů. A na Vánoce si tradičně zdobí vánoční stromečky ve svých domovech. Myslíte si, že něco tak skvělého, jako jsou stromy, může mít i nějaké nevýhody, záporné vlastnosti? Jsou tu nějaké? Ale ano, pár jich tu je. Když je velké sucho, hrozí nebezpečí požárů a přitom vznikají velké škody na porostech a uhyne spousta živočichů. Nebo také při vichřicích a bouřkách se mohou stát různé nehody způsobené padajícími větvičkami a celými stromy. Často se stává, že člověk schovaný pod stromem je zasažen bleskem. Strom, tak důležitá rostlina, která nám přináší spoustu užitků, měli bychom si jí vážit a chovat se k ní hezky. Jana Kurfürstová, IV.A
Jsem strom Jsem vysoký silný strom. Několik desítek let rostu u kaple. Když jsem byl malý a slabý, pečovali o mne lidé. Dbali na to, abych byl dobře živený a nedostal žádnou nemoc. Mám štěstí, že nerostu pro to, aby se ze mě stal list papíru nebo skříň, jak to bývá u mých bratrů. Rostu, aby se děti radovaly při sběru mých plodů, kaštanů. Rostu, abych jim svými větvemi vytvořil stín. Ale za své nejdůležitější poslání považuji něco jiného - vyslýchám starosti lidí. Už jsem zmínil, že mé kořeny jsou zakořeněny u malé kapličky na konci města. Lidé sem často chodí na procházky, je tu moc krásně a klid. Někdy přichází rodiče se svými ratolestmi, které kolem mne poskakují, někdy přivítám zamilované páry a čas od času si pode mne na lavičku sednou staré babičky, které se přátelí už spoustu let. Povídají si o starých časech a vzpomínky na jejich vrásčitých tvářích vykouzlí úsměv. Ovšem někdy ke kapli přijdou lidé sami. V takovém případě se kolem sebe pro jistotu porozhlédnou a potom si kleknou. Zpovídají se, mluví o svých starostech a modlí se. Velmi nerad slyším o tragédiích, pohnutých lidských osudech, válkách a nenávisti mezi lidmi. Mrzí mě to a jsem z toho smutný, ale vždy jim naslouchám a přemýšlím. Lidé bývají rádi, že se mohou někomu svěřit. Napadá mě, že lidé by se měli více chovat jako stromy. My neznáme nenávist, nežárlíme, neubližujeme ostatním a nejsme povrchní. Bez těchto vlastností by byl svět radostnějším místem. Zkuste se nad tím zamyslet, třeba opřeni o můj kmen... Alice Žáková, IV.A
Noční obloha Tam, vidíte? To zelené údolí, v něm jsem kdysi žil. Dlouhá léta se mnou nikdo nepromluvil, jen ptáci mi sedali na větve a zpívali a veverky si občas do dutiny mého kmene schovávaly oříšky. Jednou ke mně ale přišla dívka. Pozdravila mě a usmála se. A já si nemohl pomoci a pozdravil jsem ji. Říkala mi Eddie a mně to vyhovovalo. Jednoho podzimního deštivého dne, kdy mi vítr ohýbal větve a odfoukával listí, ke mně Alison přiběhla a řekla: ,,Chtěla bych objevovat tajemství noční oblohy! Jenom s tebou," souhlasil jsem, i když jsem věděl, že už nemám moc času, že brzy ke mně přijdou jiní lidé a pokácí mě. Jednou, když mě probudila veverka, která si šla pro svoje ořechy, jsem spatřil modrou oblohu, bez mraků, a uprostřed zlaté slunce, které mi zahřívalo kmen a všechny moje kamarády listy. Pomyslel jsem si, dnes přijde Alison a budeme se spolu dívat na hvězdy. Najednou jsem uslyšel motorové pily a podíval se dolů. Uviděl jsem dva muže, kteří spolu živě diskutovali a zároveň zabořili tu ostrou věc do stromové kůry a pokračovali hluboko do kmene. Zakřičel jsem bolestí, všechny listy začaly padat do měkké trávy. Najednou se mi před očima udělalo temno a já jen ucítil dutý náraz o zemi. ,,Eddie, slíbil .. jsi mi, že se spolu budeme dívat na hvězdy!" ,,Omlouvám se, že jsem nesplnil slib.. je mi to líto." Eddieho hlas utichl. Nikdy dřív se mnou nikdo nesledoval hvězdy. Oči, zářivější než celá galaxie, teď plakaly kvůli mně. Čekala na mě, až se probudím. Nadechl jsem se. Nepromluvil jsem, protože se to zdálo lepší .Leželi jsme vedle sebe. Položila svoji teplou dlaň na drsnou kůru kmene. Tu noc nebyla na obloze jediná hvězda. Lucie Tranová, IV.A
Strom Sedím opřená v lese a přemýšlím. Strom. Už to slovo zní až skoro vznešeně. Květiny uvadají, led taje a voda se vypařuje, ale strom, ten stojí stovky, klidně i tisíce let a s tichostí pozoruje vše kolem. Sedím a cítím jeho vystupující mohutné kořeny, jako by se chtěly podívat na náš svět. Dotknu se jeho hrubé, popraskané, staré kůry a prochází mnou chlad, ale zároveň i teplo a energie vycházející z jeho nitra. Zvedl se vítr. Podívám se vzhůru a vidím jak se z obrovské koruny stromu plné šustících se větví klesají žluté, hnědé, červené i zelené listy směrem k zemi. Padnou na zem, vracejí se tam, odkud přišly. K rodným kořenům. Tak proč lidé kácejí stromy když nemusí? To nevidí tu krásu a všechnu moudrost stoletých stromů? Vím, mnohdy mohou být nebezpečné, ale jsou živé a kdoví co všechno cítí. Nikdo... Kateřina Štrbíková, IV.A
