Iva Adámková, Ekfrasis a renesance Příspěvek bude zaměřen na vztah mezi textem a obrazem na základě antických popisů označovaných jako ekfraseis. Nejprve bude podána charakteristika těchto textů, přičemž hlavní důraz bude kladen na představení Filostrata Staršího a jeho díla Eikones, popisujícího malířskou výzdobu neapolské vily. Jádro příspěvku bude spočívat na seznámení s recepcí tohoto textu v renesanci, kdy se umění „úplného popisu“ stalo základem renesančního paragonemezi uměním literárním a malířským. Jan Bažant, Antická mytologie a filosofie v renesanční vile Hvězda v Praze Antická mytologie a filosofie v renesanční vile Hvězda v Praze Vila Hvězda (1555-1563) v Praze byla symbolem jednoty světa, lidské rasy a říše římské, ale především oslavou celosvětové dimenze císařské vlády. Nebeští patroni lidských šťáv a přírodních živlů jsou umístěni tak, aby to odpovídalo orientaci cípů Hvězdy na světové strany. Stavba tak byla propojena nejen se zemí a jejími obyvateli, ale i s okolním vesmírem. Josef Bláha, Miscellanea k reflexím antických tradic z pohledu olomoucké archeologie Přednesena budou některá zjištění z terénní archeologické praxe v Olomouci, při jejichž interpretaci autor nutně narazil na antické reflexe, ohlasy či jiné formy kontaktů s tímto období pro dobu pozdního středověku a raného novověku. Dotčeny budou zejména, a to v širším dějinném i archeologickém kontextu, otázky týkající se údajného založení Olomouce Juliem Caesarem, využití římského měřičského systému při lokaci města i některá zjištění týkající se výskytu nálezů antických mincí v Olomouci. Z drobností budou ještě prezentována (i diskutována) některá zjištění v olomouckých archivech Erika Brodňanská, Mytologické prvky v epose Valentína EcchiaVitadiviPauliEremitae Mytologické odkazy v krátkom epose VitadiviPauliEremitae humanistického vzdelanca Valentína Ecchia plnia prevažne funkciu konvenčných symbolov. Použité teonymá, hydronymá a toponymá, antonomáziie a metafory slúžia ako doklad jeho učenosti, posilňujú poetiku textu, zároveň však kódujú jeho skrytú vrstvu. Jej odkrytím sa pred poučeným recipientom otvára svet antiky a text nadobúda väčšiu hĺbku, pričom Ecchius deklaruje návrat k antickým vzorom a antickej kultúre v duchu starokresťanských autorov. Petr Čehovský, Recepce antických forem v raně renesanční architektonické skulptuře Moravy Příspěvek je zaměřen na různé formy recepce antických forem v raně renesanční architektonické skulptuře na Moravě; vybrané skulptury budou analyzovány ze stylového hlediska, pozornost bude věnována také roli objednavatele na podobu skulptur. Wilken Engelbrecht, Jason nebo Gedeon jako inspirace pro Řád zlatého rouna? Když burgundský vévoda Filip Dobrý založil Řád zlatého rouna v r. 1430 při své svatbě s Isabelou Portugalskou, nevysvětlil důvod. První kancléř Řádu, biskup JehanGermain, odkázal v r. 1431 na biblické beránčí rouno Gedeona (Soudců 7), ale z kroniky Oliviera de la Marche víme, že to bylo jeho vlastní interpretace. Přednáška ukazuje na možné spojení obou témat ve středověkých komentářích. Michal Habaj, Návrat Herodota do západoeurópskejkultúry v období renesancie Herodotos sa objavil v západoeurópskej kultúrena dvakrát. Prvý krát v staroveku a druhý krát v období renesancie. Spolu s Herodotomsa v humanistickej kultúre objavila aj antická kritika jeho diela, ktorá mu často odmietala uznať historickú hodnovernosť. Príspevok sleduje jako sa
humanisti vyrovnávali s touto kritikou. Ako Herodota prijímali, či jako dôverihodného historika, alebo baviča a klamára, snažiaceho sa pobaviť svojin čitateľov. Tomáš Havelka, Antická tradice jako morální odkaz v české renesanční literatuře Homiletika představuje v konfesionální i kulturní mnohovrstevnatosti 16. století unikátní fenomén. Persvazivní povaha výkladu slova Božího, navíc v myšlenkovém prostředí konfesijních sporů, vedla k rozdílnému přístupu akceptace antického odkazu; v některých ohledech je právě uplatňování aluzí na antické reálie a citování řeckých a římských klasiků klíčové pro pochopení místa a funkce příslušného díla. Pokusím se uvedené problémy ilustrovat na postilách Jana Kapity, Tomáše Bavorovského, Jakuba Wujka, Jana Achillea Berounského, Martina FiladelfaZámrského a jiných. Petra Hečková, Štuk all´antica v českých zemích? K možnostem šíření římských formálních motivů Rozšíření motivů all´antica v médiu štuku v rámci renesanční architektury českých zemí konstatovala již starší literatura, která zároveň poukázala na relevanci římských inspiračních zdrojů. Systematická pozornost tomuto fenoménu však dosud nebyla věnována. Ondřej Jakubec, Liviovské historie a ovidiovské poesiev pozdně renesanční výzdobě rožmberské vily Kratochvíle Příspěvek se zaměří na unikátně zachovanou malířskou a štukovou výzdobu jihočeské vily Kratochvíle u Netolic, kterou si nechal v osmdesátých letech 16. století zřídit tehdejší nejvýznamnější příslušník domácí aristokracie – Vilém z Rožmberka. Předmětem bude pozoruhodný ikonografický program této vily, který zahrnuje jak „poetické“ náměty, čerpané z Ovidiových Proměn, tak historická exempla, která v řadě figurálních štukových scén ilustrují vybrané scény z Tita Livia (Ab urbe condita). Interpretace se zaměří na význam výběru těchto scén v rámci stavební úlohy renesanční vily all´antica a její reprezentační funkce, vztažené k osobním zájmům stavebníka (a jeho ženy Polyxeny z Pernštejna). Jan Janoušek, Renesanční ohlas Apuleiových Metamorfóz Referát bude věnován jednak renesančním komentátorům Apuleiova díla (zvláště Filippovi Beroaldovi a Giovannimu Boccacciovi), jednak ohlasu literárnímu (Boccaccio, Straparola a další). Katarína Karabová, Comitas, veracitas urbanitasque *- tr ipiliere ľudskej komunikácie a ich modifikácia v novolatinskom písomníctve Cieľom príspevku je filologická analýza etickej rozpravy z roku 1642pojednávajúcej o cnostiach v ľudskej komunikácii - láskavosti,pravdovravnosti a duchaplnosti v intenciách, v ktorých ich definovali už aj významní antickíautori. Pozornosť jmenovaná predovšetkým stylistickému stvárneniu a výrazovým prvkom, ktoré determinuje kultúrno-historické obdobie vzniku diela a jeho samotný charakter. Petr Kindlmann, Oslavy boha Bakcha v renesanční kultuře Komický bůh vína a opilství Bakchus rozléval víno u císařských, šlechtických i městských slavností. Bakchus se stal prostředkem kulturní travestie, kdy napomáhal k hierarchické záměně stavů. Neurození si hráli na soudní procesy jejich pánů. Šlechta se naopak opíjela, aby se mohla začlenit do klubu Bakchových vyznavačů. Příspěvek nastíní průvody s Bakchem, které byly pořádány na Třeboni, v Jindřichově Hradci a ve Wasserburgu. Obraz Bakcha bude líčen pomocí pijáckých písní, moralistických kázání a deníků, které doplní i malby na zámeckých zdech či zdobené
poháry. Marcel Koman, Konvergencie a divergencieantickejrímskej a renesančnejdrámy. Príspevok sa venuje základným charakteristikám rímskej palliaty a commedie erudity. Na príklade Plautovej Aulularie a Ariostovej Patalie s trhulicou bude analyzovať strukturu oboch komédií. Cieľom příspěvku je zistiť mieru pôsobenia palliaty na eruditu a komparácia umeleckých a neuměleckých noriemo vplyvňujúcich tvorbu oboch komédií. Klára Komorová, Antické diela v súkromnej knižnici biskupa ZachariášaMošovského Z. Mošovskýpatril k významným humanistickým vzdelancom Uhorska v 16. storočí, zastával vysoké politické a církevně funkcie. Zozbieralvyše900-zväzkovú knižnicu, v ktorej sa nachádzali víceré kódexy a tlače 15. – 16. storočia. Po jeho smrti bol vyhotovený pozostalostný súpis a na jeho základe sme vyhotovili rekonštrukciu knižnice. Knihy z knižnice sa rozptýlili do vícerých inštitucionálnych a skromných zbierok. Knižnica obsahovala mnohé diela antickej literatúry a v našom příspěvku sa sústredíme na zhodnotenie podielu tejto literatúry. Ivana Koucá, Tabula Peutingeriana: její význam a osudy od antiky po renesanci Referát se bude zabývat vznikem původně antické mapy a jejími dalšími osudy od antiky po renesanci (pořízení kopie ve 13. století, její další objevení díky činnosti Konráda Celtise, vydání zásluhou Konráda Peutingera, první edice v tiskárně Johanna Moreta). Poukáže rovněž na význam mapy pro poznání geografie římské říše. Adriána Koželová, Lope de Rueda: Las aceitunas Bájka svoj pôvod nachádza v ľudovej slovesnosti. Nie je ničím výnimočným, že ju zaznamenávame v mnohých literatúrach a kultúrach, aj vo funkcii inšpiračného zdroja. Paralely medzi bájkou a divadelnou tvorbou nachádzame v diele španielskeho renesančného dramatika Lopeho de Ruedu. V jednoaktovke Las aceitunas (Olivy) zaujme recipienta štruktúrou, témou, postavami a ich jazykom, ktoré pripomínajú Ezopovu bájku Dlžník. Lubor Kysučan, Duchařina mezi středověkem a osvícenstvím aneb spis Karla Ferdinanda von SchertzMagia posthuma a jeho druhý život ve světle historie nejen literární Příspěvek se zaměřuje na představení barokního latinského spisu olomouckého autora Karla Ferdinanda von SchertzMagia posthuma per iudciumillud pro et contra notuli biiudicio investigata. V příspěvku budou analyzovány Schertzovy literární postupy, zdroje a prameny se zvláštním důrazem položeným na antické autory. Rovněž bude zhodnocen kulturněhistorický význam díla v kontextu doznívající víry ve vampyrismus a čarodějnictví v konfrontaci s nastupujícím osvícenstvím. Iva Lelková, Sen jako cesta do vesmíru od antiky na práh novověku: Antické tradice v renesančních a raně novověkých cestách do vesmíru Příspěvek se bude zabývat inspirací, kterou čerpali renesanční a raně novověcí autoři jako byli například Johannes Kepler, Cyrano z Bergracu, Francis Godwin, Athanasius Kircher nebo John Wilkins z Plútarcha, Porfíria, Lúkiana, Macrobia a dalších antických autorů pro své literární a často i přírodně filosofické cesty na Měsíc a do vesmíru.
Radka Miltová, Ovidiovy Metamorfózy v renesančním umění v Čechách a na Moravě Příspěvek bude zaměřen na vybrané renesanční malířské cykly, jejichž ikonografie vychází z textu Ovidiových Metamorfóz. Na jejich příkladu bude ukázán vliv ilustrovaných edic Ovidiových Metamorfóz, zejména otázka ohlasu vlivných kompozic Bernarda Salomona/ Virgila Solise, a možnosti využití těchto komparací. Vedle formálních aspektů bude pozornost zacílena také na ideový podtext zkoumaných děl. Barbara Pokorná, DomusAurea a renesanční grotesky Zlatý dům byl po staletí zapomenut, až do konce 15. století, kdy se okázalá nádhera Zlatého domu podruhé narodila a příznačně tak propojila antiku s renesancí. Toskánští a umbrijští umělci, kteří byli právě v té době kolem roku 1480 v Římě, aby vymalovali Sixstinskou kapli, se na lanech spouštěli do objevené grotty a byli fascinováni tím, co spatřili. Fresky, nazvané grottesche, se sice zpočátku jevily jako vybledlé šedé skvrny, ale jejich skutečná krása se velmi brzy ukázala. Irena Radová, Médeia v evropské renesanční literatuře Médeiin příběh rezonoval v evropské, zejména pak v anglické, renesanční literatuře zejména díky popularitě Ovidiova epického a Senekova dramatického díla. V rámci příspěvku budou představeny různé dobové přístupy ke zmíněné starověké látce. Lucie Storchová, MatthaeusCollinus a jeho Specimen laborum. Excerptové a moralizující čtení antických textů v literárním poli pražské univerzity (cca 1550-1610) V úvodu prezentace stručně představím způsoby, jimiž nakládali s antickými texty humanističtí učenci působící v literárním poli pražské univerzity ve druhé polovině 16. a na počátku 17. století (předevšímtzv. excerptové čtení, kombinatorní psaní a ediční praxe pro školskou potřebu). V následující části se soustředím na to, jak pracoval s antickým textem Matthaeus Collinus v ojediněle dochovaném rukopisu Specimen studii aclaborum (1557), který se kromě excerptového čtení vyznačuje rovněž morálně filosofickým výkladem v duchu triviálního melanchthonismu. Na závěr se pokusím s ohledem na tento partikulární případ pojmenovat výkladové limity konceptu „přenosu kulturní tradice“ v raném novověku a poukázat na jiné možné interpretační rámce. Lúkianos a renesanční Itálie Rozšíření studia řečtiny v Itálii od konce 14. st. zapříčinilo mimořádnou oblibu Lúkiana, která přerostla v překladatelskou činnost a v napodobování Lúkianových textů humanisty v jejich vlastní literární produkci.
Pavel Waisser, Momenty osudové volby a systémy rovnováhy ve vizuálních programech raného novověku Vizuální ikonografické programy raného novověku jsou téměř bez výjimky svázány s převážně antickými literárními a divadelními topoi. Jejich obliba je podmíněna rozvojem výukových programů škol, opírajících se o odkaz klasické antikvity. Scénáře výzdoby fasád či reprezentativních místností se tak stávají jakousi hermetickou soustavou množin odkrývajících ve svém průniku etickou konstituci osobnosti vzdělance - objednavatele výzdoby či autora programu. Významným konstrukčním prvkem těchto programů jsou momenty rovnováhy či osudové volby. Z některých se stala konfesionálně „humanistická klišé“ oblíbená v celé Evropě (Fortuna – Virtus, Hercules in bivio, Paridův soud aj.). Skrze festivní divadelní výstupy pak tyto příběhy pronikají i do lidové kultury a stávají se základem pohádkových mýtů moderní doby.
Jana Zapletalová, Antické tradice v IconologiiCesareRipy Kniha Iconologia italského humanisty Cesara Ripy sloužila po celé Evropě od svého prvního vydání roku 1593 do 19. století jako jedna z nejpopulárnějších příruček všech malířů, sochařů a dalších umělců. Představovala v abecedním řazení praktické návody, jak znázorňovat rozmanité personifikace a alegorie „ctností, neřestí, citů, lidských vášní, umění, oborů, povah, živlů, nebeských těles, italských provincií, řek a nekonečně mnoho dalších námětů užitečných lidem všech stavů“. Vědomosti CesaraRipy jsou hluboce zakořeněné ve znalosti antické literatury, která se tak často zprostředkovaně promítala do uměleckých děl. Zdeněk Žalud, Fyziognomie a metoposkopie v kultuře evropské renesance Fyziognomie jako jedna z divinačních technik zůstávala v Evropě ve stínu astrologie a z hlediska církve byla často řazena mezi pověry. Její tradici lze sledovat hlavně v knižní (učenecké) formě, avšak lidová verze fyziognomie, provozováná tzv. Egypťany (gypsies), nalezla odraz v dramatickém i výtvarném umění. K odvětvím fyziognomie náležejí chiromantie ametoposkopie, kterou střední Evropě představil Tadeáš Hájek z Hájku.
