1
Renesance a humanismus v evropské a české literatuře
1.1 Renesance Pojmem renesance je označován umělecký sloh a historická epocha trvající od 14. do 17. století. Vyznačoval se mj. zesvětštěním, individualismem a návratem k antice. Pojem znovuzrození (rinascenza) byl poprvé užit pro období rozkvětu umění a vědy, které začalo na konci 13. století v Itálii, italským historikem Giorgio Vasarim v roce 1550. Pojem renesance je francouzský překlad užitý francouzským historikem Jules Micheletem a dále rozšířený švýcarským kunsthistorikem Jacobem Burckhardtem v 19. století. Renesance se v pravém slova smyslu neprosadila - vliv náboženské ideologie, která se odvracela od rozvíjení jedince jako individuality, funkce estetická a zábavná do pozadí, v popředí cíle praktické -znamená znovuzrození - renesanční literatura: ▫ charakter určuje občan jako tvůrce slovesné tvorby i jako čtenář ▫ jen málo původních děl - většinou překlady nebo úpravy cizích předloh ▫ úbytek veršované tvorby, didaktická poezie s moralistním a satirickým zaměřením, prudký rozvoj naukové prózy – díla právnická a řečnická ▫ zdomácnění knihtisku - šíření knih, vzdělanosti ▫ humanistický individualismus, mizí anonymita děl ▫ vznikají první odborná pojednání o hornictví, rybníkářství, vojenství apod. ▫ zájem o textovou kritiku vede k překladu bible ▫ na češtinu působí latina jako vzor po stránce stylistické, syntaktické i lexikální, vzniká tzv. humanistická čeština – vzor na dlouhá období ▫ renesanční myšlenky jen ojediněle -Michelangelo Buonarroti vymaloval Sixtinskou kapli -Leonardo Da Vinci -Raffaelo Santi – Sixtinská Madona, učil se od Da Vinciho -Santo Botticeli – florentský malíř, zrození Venuše 1.1.1
Renesance – literatura
Renesanční písemnictví obnovuje antické literární žánry; objevuje se tak opět komedie, tragédie či pastorála. Předlohy jsou většinou římského původu, neboť znalost řečtiny je stále vzácná. Velmi oblíbenými autory se znovu stávají Terentius, Plautus, Seneca nebo Vergilius. V poesii se výrazně uplatňuje sonet. Dalšími oblíbenými žánry byl traktát, polemika, dopis, objevují se cestopisy, životopisy a pedagogické spisy.
1.1.2
Literatura v Itálii
-Dante Alighieri – pochází z Florencie, částečně spadá do středověku, miloval dívku Beatrie => Božská komedie – duchovní epos, který psal po 15 let, skládá se ze tří částí: Peklo, Očistec, Ráj -Francesco Petrarca – žil ve vyhnanství, žil ve Francii, kde se stal knězem, inspiroval se básníky z vyhnanství, Laura, jeho dívka, se stala velkou ideí pro jeho poezii, Sonety Lauře – básně rozdělené na dva oddíly: Laurin život a po Lauřině smrti -Giovanni Boccaccio – psal prózu, novely, Dekameron - soubor sta novel o lásce rozdělených po deseti na deset dní. Příběhy si vypráví deset mladých lidí, kteří utekli z města na venkov, aby se zachránili před morem 1.1.3
Literatura ve Franciii
-Francois Villov – považován za moderního básníka, byl vychováván pěstouny, výbušná povaha, ve vězení za krádeže, vyhnán na 10 let, Odkaz (Malý testament), Závěť (Velký testament), Balady v žargonu -Francois Rabelais – Gargantua a pantagruel – satira o obrech, velká kritika této satiry 1.1.4
Literatura ve Španělsku
-uplatnil se tzv. rytířský román, trochu fantasy, nejslavnější románopisec Miguel de Cervates Saavedra -Miguel de Cervates Saavedra – kvůli svým dílům se zbláznil, Don Quijote de la Mancha 1.1.5
Literatura v Anglii
-hlavní představitel William Shakespeare - William Shakespeare – ovlivnil řadu dalších spisovatelů – historické díla: Jindřich 1., 2., …, 8., Richard, Julius Caesar, tragedie: Romeo a Julie, Hamlet, Othello, Macbeth, Král Lear, komedie: Zkrocení zlé ženy, Sen noci svatojánské, Večer tříkrálový, Mnoho povyku pro nic
1.2 Renesance a humanismus v Čechách 1.2.1
Renesance v Čechách
- 70. léta 15. st. – 20. léta 17. st. - určité prvky renesančního cítění se projevují v díle syna krále Jiřího – Hynka z Poděbrad – přeložil 11 novel z Boccacciova Dekameronu, psal veršované skladby, sám Boccaccia napodoboval a své současníky pohoršoval „nemravnými“ veršovanými skladbami (Májový sen, Veršové o milovníku apod.), v jeho díle psaném výhradně česky se projevuje renesanční smyslové opojení životem a zdůrazňování lidské individuality - renesanční znaky se objevují i v knížkách lidového čtení – umělecky nenáročná literatura, zábavná próza, většinou zpracovávaly starší předlohy nebo domácí tématiku, např. Historie o bratru Janu Palečkovi (poprvé vytištěna v polovině 16. století, Jan Paleček – historická osoba) 1.2.2
Humanismus Určitý životní a vzdělanostní program, nezávislý na časovém určení, člověk je tvůrcem všech hodnot, cílem humanistů bylo obrodit soudobého člověka, rozvíjet jeho schopnosti, důraz na práva člověka, vzdělání, vědění, vydávali a komentovali díla antická, pěstovali literaturu naukovou
- specifické znaky českého humanismu: ▫ snaha po rozšíření humanistické vzdělanosti ▫ vyrovnání se s kulturou jiných evropských zemí ▫ obsahově – převaha naukového charakteru literatury ▫ literatura pro měšťanstvo, zaměřená k životní praxi ▫ vliv latiny na rozkvět spisovné češtiny (Ciceronova latina – dlouhá souvětí, bohatá slovní zásoba), význam knihtisku - 2 linie: 1.2.2.1 a) latinští humanisté • Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (1461 – 1510) - prozaik a básník - filozofická próza, ódy, elegie, epigramy, stylisticky uhlazené listy - např. Elegie na smrt císaře Karla IV.
• Jan Campanus Vodňanský • Jan z Rabštejna
1.2.2.2 b) národní humanisté – píší česky (vzdělaní měšťané) • Viktorin Kornel ze Všehrd (Chrudim, 1460 - 1520) - zpočátku psal latinsky, pak česky, překládal (např. dílo Jana Zlatoústého Knihy o napravení padlého, překlad opatřil předmluvou – program nár. humanismu: český vzdělanec má psát česky a dbát na dokonalost jazyka) - právník: O právech, o súdiech i o dskách země české knihy devatery – jazyková dokonalost, počátky česky psané vědy • Václav Hájek z Libočan († 1553) - Kronika česká - české dějiny do r. 1526 (nástup Habsburků) - obliba u čtenářstva, vypravěčské umění, ale historické nepřesnosti, zájem o pověsti - psána v katolickém duchu - nebyla zakázána v době pobělohorské lidé se mohli dál seznamovat s dějinami - dílo vlastenecké
- péče o jazyk a překlady: • Jan Blahoslav (1523–1571) - biskup a tajemník jednoty bratrské, usídlil se v Ivančicích a odtud řídil celou církev, znalec jazyka, mnohostranný vzdělanec - Filipika proti misomusům (nepřátelům Múz, u nás též chápáno nepřátelům vyššího vzdělání) - vyslovil své názory na úlohu vzdělání - obhajoba nutnosti vzdělání pro člověka, obrana kultury FILIPIKA = výmluvná řeč s pádnými důkazy - Gramatika česká - příručka pro vyšší bratrské školy - o jazykové kultuře a normě, doklad dokonalosti Blahoslavova projevu - doplněna sbírkou přísloví - Blahoslav sestavil Šamotulský kancionál - zpěvník bratrských písní - hudební teorie – Muzika, to jest knížka zpěvákům náležité zprávy v sobě zavírající – příručka o hudbě a sborovém zpěvu - pečoval o bratrský archiv, vydával dějiny své církve pod názvem Akta jednoty bratrské - přeložil Nový zákon a tím dal podnět k překladu celé bible • Bible kralická (1579–1594) - kolektivní dílo českých bratří - vydána v Kralicích na Moravě, 6 svazků, tištěna 15 let (1579-1594), doklad vyspělosti českého knihtisku - vzor literárního jazyka – dokonalost, život, srozumitelnost, dovršení jazykového vývoje v 16. st., jakožto bibličtina používána na Slovensku až do pol. 19. stol. ”Zlatý věk” českého písemnictví = doba veleslavínská = doba Veleslavínova = doba Rudolfova - od 70. let 16. st. do r. 1620 (bitva na Bílé hoře) - rozvoj národní vzdělanosti a kultury za Rudolfa II. - vydáváno velké množství děl, rozvoj čes. Literatury (hl. kvantitativní) - pestrost žánrů - dokonalost jazyka - veleslavínská čeština
• Jiří Melantrich z Aventýna - tiskař a vydavatel
• Daniel Adam z Veleslavína (1546 – 1599) - zeť Jiřího Melantricha z Aventýna - univerzitní profesor, nakladatel, tiskař, majitel vydavatelství, také překladatel - před vydáním díla ho upravoval, dbal o jeho vysokou jazykovou úroveň; organizátor literárního života - autor Kalendáře historického - ve stručném přehledu zachytil světové dějiny - pořídil i 4 slovníky pro školskou potřebu •Vavřinec Benedikt z Nedožer (1555–1615) - studoval v Jihlavě a v Praze, pak správcem škol v českých městech (např. v Německém Brodě), od r. 1604 na pražské univerzitě, autor české gramatiky
