Humanismus a renesance ve světové a české literatuře (počátek 14. století – počátek 17. století) Středověký člověk se ocitl na křižovatce rozumového rozhodnutí: slepě poslouchat, věřit církvi, jejich příkazům a doufat v odměnu ve formě spasení po smrti, nebo užívat vlastní rozum, žít naplno v tomto světě a dosáhnout spokojenosti. A člověk se rozhodl jít 2. cestou. Nejdříve se tyto myšlenky projevily v Itálii v literatuře, umění, vědě, filozofii a životě vůbec – obrození antických ideálů, ideálu krásy a duše. Vzniká a prosazuje se střední vrstva – měšťanstvo a tento myšlenkový proud je spojen s bohatými městy na severu Itálie na konci 13. a začátkem 14. století – Florencie, Benátky. K tomu přispěl i obchodní život přístavních měst, poznávání cizokrajných zemí, mezistátní styk a objevy. Nejstarší osobnosti Itálie byli současníci Karla IV. Přírodní a astronomické objevy otřásly církví a naopak posílily víru v lidský rozum a vědecké bádání. Zvlášť nebezpečný byl „heliocentrický názor“ Mikoláše Kopernika, že středem naší soustavy je Slunce a Země obíhá kolem něj. Tím padlo církevní dogma. Další astronomové: Galileo Galilei, Giordanno Bruno. Přírodní vědy se rozvíjely později. Ve středověku bylo lidské tělo tabu, první pitvy provedl Leonardo da Vinci přes zákaz církve. Tvrdil, že znalost anatomie je důležitá. V roce 1492 objevil Kryštof Kolumbus Ameriku a tím dokázal, že je Země kulatá. V letech 1444 - 1448 vynalezl Johannes Gutenberg knihtisk, došlo k tomu v Německu v Mohuči. Vše, co bylo vytištěno do roku 1500, se nazývá inkunabule neboli prvotisky. Všechny nové poznatky otřásly vírou v církev a naopak posílily sebevědomí člověka. Renesanční člověk chtěl žít jako člověk antický – naplno a v současnosti.
Malířství a sochařství Leonardo da Vinci [leonardo da vinči] – (2. pol. 15. stol.) -
italský malíř, sochař, architekt, inženýr, básník, hudebník, vědec – geniální všestranná renesanční osobnost, obrazy: Mona Lisa, freska Poslední večeře a mnoho jiných, připravoval velké dílo o anatomii člověka (120 knih) – přesné plány, mnoho kreseb, zajímavostí je, že psal levou rukou zrcadlově obráceně zprava doleva, což je neobvyklé nejen z pohledu jeho doby.
Leonardovy vynálezy Leonardo vytvořil plány na sestrojení několika létajících strojů, včetně helikoptéry poháněné čtyřmi lidmi. V jeho poznámkách se též vyskytuje náčrt létacího stroje, kulometu, obrněného tanku s lidským či koňským pohonem a také bomby, a to přesto, že pokládal války za nejhorší lidskou činnost. Další vynálezy zahrnují ponorku, zařízení s ozubenými kolečky, které může být považováno za první mechanickou kalkulačku, a auto poháněné pružinovým mechanizmem. Vynalezl též skafandr, i když v té době pozůstával jen ze zvonu na hlavu a plovacích ploutví. Až později domyslel kožený oděv určený na pobyt pod vodou. Jedním z nejfuturističtějších vynálezů jeho doby patří bicykl.
1
Létací stroj
Padák
Michelangelo Buonarroti [mikelandželo buonaroty] – (1. pol. 16. stol) -
malíř, sochař, stavitel, geniální všestranná osobnost socha Davida, Mojžíše, fresky v Sixtinské kapli
Renesance - jedna z největších epoch - slovo francouzského původu la renaissance (renesáns) = znovuzrození antických ideálů: žít naplno v tomto životě víra v lidský rozum – nové objevy
Humanismus - slovo latinského původu – „humanus“ = lidský - humanisté chtějí poznat člověka, a to nejen po stránce tělesné, ale i duševní
2
Významné osobnosti renesance v evropské literatuře Itálie Dante Alighieri [dante aligjéry] – (1265–1321) - italský básník pocházející z Florencie, - považován za tvůrce spisovné italštiny, - jeho tvorbu ovlivnila platonická láska k dívce jménem Bice de Falco Portinari, kterou ve svých dílech označuje jako Beatrice, a její předčasná smrt.
Božská komedie - didakticko-alegorická báseň/epos, - skládá se ze 3 částí: Peklo, Očistec a Ráj, - základním motivem rozsáhlé básně, která má i s předzpěvem 100 zpěvů, je putování básníka 3 posmrtnými říšemi, - poprvé v literatuře vystupuje sám básník, - hlavní postavy – Dante, Vergilius, Beatrice [beatriče]. V prvním zpěvu Pekla zabloudí básník v temném lese (symbol hříchu). Setkává se zde se 3 šelmami (symboly hříchu). Brání mu vstoupit na pahorek osvícený sluncem (štěstí). Zachrání ho stín velikého římského básníka Vergilia, kterého posílá mrtvá milenka Beatrice. Vergilius provází básníka Peklem a Očistcem jako symbol lidského pozemského vědění. Vergilius nesmí do Ráje, jelikož je pohan. Na prahu Ráje tedy Danta očekává Beatrice, která bývá vykládána jako symbol krásy, dokonalosti. Posléze se hrdina ocitá před bránou pekla. Nad ní je nápis: Mnou vchází se do trýznivého města, vchází se do věčné bolesti, mnou vchází se k těm, které Bůh věčně trestá. Mnou dal Pán průchod spravedlnosti, jsem z boží moci, dílem lásky jdete, jsem sklenuta nejvyšší moudrostí. Patřím k těm věcem, které v tomto světě jsou od věků. A navždy potrvám. Zanechte vší naděje, kdo vstupujete. (překlad Vladimír Mikeš)
Francesco Petrarca [frančesko petrarka] – (1304–1374) - italský básník pocházející z Florencie, myšlením podobný Dantemu, - psal sonety = znělky: sonet je lyrická báseň, která má 4 sloky, z nich první dvě jsou po 4 verších a poslední dvě po 3 verších, - udržoval styky s našimi zeměmi – dopisoval si s Karlem IV. a vyzýval ho k většímu zájmu o Itálii, několikrát se s ním i sešel, - většina jeho italských básní je věnována jeho neopětované lásce, Lauře de Noves.
3
Sonety Lauře - básně jsou věnovány obrazu věčné milenky Laury, - Petrarcu provází životem láska k Lauře, prožívá skutečnou lásku s chvílemi štěstí, ale i trápení, zachycuje své vlastní pocity. Oslněn Lauřinou ctností a krásou Do hrdé krve pokoru a klid, vznešenost, za níž čisté srdce jest, plod zralých dní a květnou ratolest, pod vážným čelem rozjasněný třpyt –
Láska se u ní s cudnou myslí snoubí, s vrozenou krásou půvab královen; a sladce mluví každý posuněk. A cosi, nevím co, se v očích hloubí, co rázem zjasní noc a zatmí den, čím hořkne med a sládne pelyněk.
to dokázala v jedné ženě slít sudička hvězda, ba sám vládce hvězd; tu líbeznost, tu důstojnost a čest básníkům ani nelze vyslovit.
Giovanni Boccacio [džovany bokačo] – (1313–1375) -
Italský renesanční básník a novelista, považován za zakladatele italské umělecké prózy – novely a rámcové novely.
novela – krátký prozaický útvar s překvapivým obratem v závěru neboli s pointou rámcová novela – tvoří rámec samostatnému příběhu či příběhům Dekameron -
sbírka obsahuje 1 rámcovou novelu, do které je vloženo 100 samostatných novel,
Děj rámcové novely: Po vypuknutí moru ve Florencii utíká 7 žen a 3 muži na venkovský statek. Zde stráví 14 dní. Každý den mimo pátek a sobotu si vyprávějí příběhy. Každý vypráví 1 příběh. Téma volí král a královna minulého dne. Nejčastěji si vyprávějí milostné příběhy, např. v 7. den O Tofanovi a jeho ženě. O Tofanovi a jeho ženě Tofano je žárlivý a hloupý. Jeho žena je zalétavá, vychytralá, sobecká. Tofano ji chce přichytit při nevěře, ale nepodaří se mu to. I když je mu jeho žena opravdu nevěrná, nakonec udělá z Tofana hlupáka a všichni se mu vysmějí. Renesance dává přednost lásce, radosti ze života, byla proti chamtivosti, lakotě.
Francie Francois Villon [fransoa vijón] – (asi 1429 – po roce 1463) -
prokletý básník, protože vedl bouřlivý život Villon není jeho pravé jméno, přijal ho od kněze, který ho vychovával vystudoval pařížskou Sorbonnu, dosáhl akademické hodnosti, ale utekl z aristokratické společnosti a žil bohémským způsobem, rebeloval, dokonce byl několikrát vězněn a odsouzen k trestu smrti, ale nakonec mu vždy jeho vlivní přátelé pomohli, byl ale vyhoštěn z Paříže a zmizel, neví se tedy přesně, kdy a kde zemřel, 4
-
výjimečným způsobem vylíčil pocity vykořeněného člověka,
-
je tvůrcem tzv. „francouzské neboli villonské balady“, která má přesnou formu = druh zvláštní lyrické balady líčící tragické životní pocity: - má 4 sloky, první 3 sloky mají 7-12 veršů, poslední sloka je tzv. poslání a má polovinu veršů z předchozí sloky, v závěru každé sloky je refrén,
-
je autorem 2 básnických sbírek – Malý testament a Velký testament (závěť, odkaz) - poukazuje na svou vlastní bídu, vinu dává společnosti, říká, že chudoba dělá z lidí lotry.
Balada Já u pramene jsem a žízní hynu; horký jak oheň, zuby drkotám; dlím v cizotě, kde mám svou domovinu; ač blízko krbu, zimnici přec mám; nahý jak červ, oděn jak prelát sám, směji se v pláči, doufám v zoufání; mně lékem je, co jiné poraní; mně při zábavě oddech není přán; já sílu mám a žádný prospěch z ní, srdečně přijat, každým odmítán.
K věcem, jež neznám, horoucně se vinu; ženu se k cíli, jehož nežádám; kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu; kdo mluví pravdu, tomu lhářům lám; můj druh je ten, kdo vemluví mně klam a ”labuť černá je jak havran” dí; v tom spojence zřím, kdo mi ublíží; mně jedno, jsem-li šalbě ve psí dán; mám v mysli vše, jen ne to nejbližší, srdečně přijat, každým odmítán.
Jen to mi nesporné, co plno stínů; kde světlý den, tam cestu sotva znám; kde průzračnost, tam výkladem se minu; svou znalost vděčím náhlým náhodám; vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám; dím ”dobrý večer”, jitro-li se skví; když ležím naznak, strach mám z padání; bohatství čekám, ničí nejsem pán; mám vše, co chci, – nic, na čem srdce lpí – srdečně přijat, každým odmítán.
Ó kníže, každý, kdo to čte, nechť ví: nic neznám, ač mám o všem vědomí. Jsem stranický, jsem zastánce všech stran. Co chci? Být z těch zas, plat kdo bráti smí, srdečně přijat, každým odmítán.
Španělsko Miguel de Cervantes Y Saavedra [migel de servantes y savedra] – (1547–1616) - pocházel z rodiny zchudlého šlechtice, - v mládí ztratil levou ruku v námořní bitvě, byl zajat piráty a odvlečen jako otrok do Alžírska, až po pěti letech byl vykoupen a vrátil se do Španělska, - byl velmi zadlužený, zemřel v bídě, - své bohaté lidské i umělecké zkušenosti uplatnil v románu Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha, 2 díly tohoto románu mu zajistily světovou proslulost.
5
Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha [don kichot de la manča] - je to parodie na rytířské romány, které už tehdy vycházely z módy, - hlavní postavou je chudý venkovský šlechtic, čtenář rytířských románů Don Quijote, který si umíní obnovit zašlou slávu a ctnosti potulného rytířstva, je to snílek, fantasta, ale čestný člověk, který se ze svých výprav vrací vždy zbit a zesměšněn – bývá nazýván „rytířem smutné postavy“, - nejznámější je příběh, kdy bojuje s větrnými mlýny, jelikož se domnívá, že to jsou obři, zafouká však silný vítr, lopatky mlýna se dají do pohybu a Quijota srazí z koně na zem, jde o čestný, avšak předem ztracený boj, - ze všech svých „bitev“ se Quijote vrací domů poražen, zbitý a zklamaný, pochopí, že svět není takový, jaký je v jeho snech, že je zlý, falešný a podlý – Don Quijote vystřízliví ze svých snů a iluzí a nakonec umírá, jeho roli přebírá Sancho. Postavy: Don Quijote – vysoký, vyzáblý, nosí kozí bradku, je oděn v rytířské zbroji a jezdí na vyzáblé kobyle Rosinantě, žije ve snech. Dulcinea (Dulsinea) – děvečka, ale Quijote si ji zvolil za dámu svého srdce, vidí ji jako krásnou, i když ostatní ji vidí jako hloupou děvečku. Sancho Panza (Sančo) – sluha, realista, pravý opak Dona Quijota, pohodlný, tlustý, kulatý, malý, neztrácí smysl pro realitu, jezdí na oslu. „Donquijotství“ (donkichotství) = marná, předem ztracená, ale vznešená snaha změnit nemožnou věc k lepšímu, už sama snaha je krásná. Označení „Don Kichot“ se vžilo pro lidi, kteří se, podobně jako tento rytíř, snaží dosáhnout nemožného, věčně sní a nedívají se na realitu. Don Quijote zaujal i české autory, např. Viktora Dyka (drama Zmoudření Dona Quijota). Kapitola VIII. O velkém vítězství, jehož dobyl chrabrý don Quijote v hrozném a neslýchaném dobrodružství s větrnými mlýny, a o jiných událostech hodných blahé paměti. Vtom spatřili třicet nebo čtyřicet větrných mlýnů, které na té pláni stojí, a sotva je don Quijote uviděl, řekl svému zbrojnoši: "Štěstěna vede naše kroky tak, že bychom si lepšího nemohli věru přát. Jen se podívej, Sancho Panzo, druhu můj milý, tam na ty velikánské obry! Je jich jistě třicet, ne-li o něco víc. A já se s nimi dnes utkám a všechny pobiji. Z této prvé kořisti vyroste naše bohatství. A bude to boj po právu a řádu válečném, vždyť Bohu slouží, kdo vyhlazuje to dračí sémě z povrchu zemského." "Kde jsou, pane, ti obři?" otázal se Sancho Panza. "Tamhle před tebou," odpověděl don Quijote. "Cožpak nevidíš ty jejich paže, které bývají i dvě míle dlouhé?" "Pozor, pozor, Milosti," řekl na to Sancho Panza, "tamhleto před námi nejsou obři, ale větrné mlýny, a to, co vypadá jako paže, to jsou křídla, která roztáčí vítr, a ta pohybují mlýnským kamenem." "Hned je na tobě vidět," řekl don Quijote, "že nemáš o rytířských dobrodružstvích ani ponětí. Obři to jsou! A bojíš-li se, odstup stranou a modli se, zatímco já podstoupím ten lítý a nerovný boj." Po těch slovech bodl ostruhami svého koně Rosinantu, nedbaje Sancha, který na něho křičel, že se vrhá na větrné mlýny, a ne na obry. A tak se vžil do toho, že jsou to obři, že už ani Sancha neslyšel, a třebas již byl docela blízko, nepoznal také, co jsou vlastně zač. Hnal se na ně a křičel z plna hrdla: "Neprchejte, zbabělí a mrzcí tvorové, útočí na vás jediný rytíř!"
6
V tu chvíli se zvedl trochu vítr a velká křídla se začala točit. Když to uviděl don Quijote, pokračoval mocným hlasem: "A kdybyste hýbali větší počtem paží, než jich měl sám obr Briareus, trestu neujdete!" To vzkřikl, a odporoučeje se z celého srdce svého vzácné paní Dulcinei, vyprošuje si na ní, aby stála při něm v tom velkém nebezpečí, chráněn dobře štítem, kopí maje přichystáno, vyrazil s Rosinantou vpřed plným tryskem a zaútočil na nejbližší mlýn. Vedl ránu přímo do křídla, a vtom jím vítr zatočil tak divoce, že bylo kopí hned na kusy a strhlo s sebou i koně a jezdce, který se hned válel, všecek pohmožděn, v širém poli. Sancho Panza spěchal pánovi ku pomoci, jak jen osel stačil, a když už byl u něho, viděl, že se rytíř nemůže ani hnout: tak prudce padl totiž na zem i s Rosinantou. "Pomoz Pánbůh!" zvolal Sancho. "Copak jsem vám, milostpane, hned neříkal, abyste si rozmyslil, co děláte? Že jsou to jenom větrné mlýny, a kdo by to nepoznal, tomu, že se v hlavě též nějak točí?" "Mlč, milý Sancho," řekl mu don Quijote, "vždyť přece bojování je víc než cokoli jiného změna za změnou. A pak si též myslím, a je to jistě pravda, že čaroděj Freston, víš ten, co mi uloupil světnici s knihami, proměnil právě ty obry ve větrné mlýny, aby mě připravil o slávu z vítězství; tak mě nenávidí. Ale ty jeho čáry a kouzla nezmohou nakonec zhola nic proti mému dobrému meči." "Aby Pánbůh dal," řekl na to Sancho. A potom pomohl pánovi na nohy a vysadil ho na Rosinantu, která byla z toho dobrodružství též jako rozlámaná. A rozprávějíce o tom, co zažili, brali se dále k průsmyku Lápice, protože don Quijote tvrdil, že se jim tam jistojistě naskytnou mnohá a rozmanitá dobrodružství…
Anglie William Shakespeare [viljem šejkspír] – (1564 – 1616) -
největší dramatik všech dob o jeho životě víme málo, hrál v Londýně v různých divadelních společnostech, později se stal spolumajitelem divadla The Globe, ke konci života se vrací do rodného města. je autorem asi 37 her, ale jeho autorství je sporné, někteří uvádějí jako autora jeho her anglického filosofa Francise Bacona (Bejkna) radikálně narušil antickou jednotu času, místa a děje. Jeho hry přesahují časový úsek 1 dne, zahrnují delší časové období. Hra se neodehrává jen na jednom místě. Děj nemá pouze 1 hlavní zápletku a má bohaté množství postav. Náměty ke svým hrám čerpal z antických bájí a pověstí, ze životopisů slavných osobností, z italských a francouzských renesančních povídek, ze starých kronik, z anglické historie.
7
Jeho tvorbu rozdělujeme do 3 období: 1. období – do roku 1600 píše komedie:
Zkrocení zlé ženy Kupec benátský Mnoho povyku pro nic Komedie plná omylů Večer tříkrálový Sen noci svatojánské
- pro všechny komedie je společné bohatý, napínavý, vzrušující děj plný zápletek, záměn postav, převleků, - chudí sluhové mluví prózou a nespisovně, aristokracie ve verších a spisovně. píše historické hry:
Jindřich V. Jindřich VI. Richard III. Julius Caesar
píše i svou první tragédii – Romeo a Julie - příběh se odehrává v současnosti v italském městě Veroně, - autor ukazuje, jak daleko může zajít slepá nenávist, příběh není výjimečný ani původní, ale nádherné a neopakovatelné jsou verše. Zde žijí 2 mocné, vznešené, šlechtické rody, které spojuje dlouholetá slepá nenávist – Montekové a Kapuleti. Náhoda, ples v domě Kapuletů, spojuje děti těchto rodů – Julii Kapuletovou a Romea Monteka. Zamilují se do sebe a tajně se vezmou. Po sňatku nechtě zabije Romeo v souboji bratrance Julie Tybalta a je poslán do vyhnanství, do Mantovy. Julie je nucena ke sňatku. Kněz Vavřinec daruje Julii lahvičku s lékem, který vyvolá na určitou dobu zdánlivou smrt. Den svatební je pro Julii dnem pohřebním. Je pochována v rodinné hrobce. Posel, který má dodat zprávu od Julie Romeovi, se s ním mine a tak dojde k tragédii. Romeo nachází Julii v hrobce a otráví se. Julie se probudí a nachází mrtvého Romea. Julie bez něj nechce žít a probodne se jeho dýkou. Teprve nad mrtvolami svých dětí se jejich rodiče usmíří. Ale je pozdě!
2. období – po roce 1600 píše své nejlepší tragédie: Král Lear [lír] - starší námět čerpá z keltských pověstí, - je to „tragédie otce“, který uvěřil sladkým řečem svých dvou dcer, - je to nejchmurnější Shakespearova tragédie, nevděk dětí je nadčasový. Pyšný a mocný král vyžene 3. dceru Kordélii, která svou lásku k němu vyjádřila prostě a upřímně. Teprve pozdě si uvědomí svůj omyl. Dcery s manžely se dělí o království a král je jim na obtíž. Necitelné dcery vyženou otce do bouře, král Lear zešílí a načas pookřeje v péči Kordélie, která se mezitím provdala za francouzského krále. Tragédie končí smrtí obou, Kordélie i krále.
8
Hamlet, kralevic dánský - základním tématem je úvaha o smyslu lidského bytí – „být či nebýt, toť otázka“. Přítel Horacius upozorní Hamleta na to, že strážím se zjevuje duch princova otce, nedávno zemřelého krále. Hamlet se od přízraku dozvídá, že byl král zavražděn svým bratrem (nalil mu při odpočinku v zahradě do ucha jed a svedl to na zmijí uštknutí), nynějším panovníkem Claudiem, který také svedl a oženil se s jeho matkou, královnou Gertrudou. Hamlet chce pomstít svého otce, a proto předstírá šílenství. Odmítne lásku Ofélie, jelikož se dozví, že se dala zneužít pro záměry svého otce, ministra Polonia a posílá ji do kláštera. Hamlet využije návštěvy herecké spol. a přemluví je, aby sehráli drama o královraždě. Pokouší se tak získat důkaz Claudiovy viny. Nechtě zavraždí Polonia, který špehuje v královnině ložnici. Claudius posílá Hamleta do vyhnanství do Anglie, kde má být odstraněn. Po čase se Hamlet vrací a setkává se na hřbitově s Horaciem, kde žertující hrobníci koupou hrob Ofélii, která se z nešťastné lásky zbláznila a utopila. Hamlet přemýšlí nad lebkou mtvého šaška o smyslu života. Bratr Ofélie Laertes chce pomstít smrt otce i sestry a vyzve Hamleta na souboj. Claudius ucítí šanci, jak se zbavit nepohodlného Hamleta, a natře Laertův meč jedem. Pro všechny případy ještě nachystá číši s otráveným vínem. Dojde k souboji, Laertes Hamleta zraní, vypadnou jim meče, dojde k záměně a Hamlet zraní Laerta. Umírající Laertes vše Hamletovi řekne, ten pak otráveným mečem probodne krále Claudia. Nakonec umírá i královna, která se napije otráveného vína. Na dánský trůn nastoupí norský vojevůdce. Hamletova pomsta se jeví jako marné sebevražedné gesto. Vnitřní konflikt se týká smyslu lidské existence. Je to „tragédie charakteru.“ HAMLET Žít, nebo nežít – to je, oč tu běží: zda je to ducha důstojnější snášet střely a šípy rozkacené sudby, či proti moři běd se chopit zbraně a skoncovat je vzpourou. Zemřít – spát – nic víc – a vědět, že tím spánkem skončí to srdcebolení, ta sterá strast, jež patří k tělu, to byla meta žádoucí nade všechno. Zemřít – spát – Spát! Snad i snít? Á, v tom je právě háček! To, jaké sny by se nám mohly zdát v tom spánku smrti, až se těla zbudem, to, to nás zaráží. To je ten ohled, jenž bídě s nouzí dává sto let žít.
jež od neschopných musí strpět schopný, sám kdyby moh svůj propouštěcí list si napsat třeba šídlem? Kdo by chroptě se potil krví na galejích žití, než jen, že strach z něčeho po smrti, z těch krajů neobjevených, z nichž nikdo se nevrací, nám ochromuje vůli a dává snášet raděj zla, jež známe, než prchnout k jiným, o nichž není zpráv? Tak svědomí z nás ze všech dělá baby, tak pomyšlením v nedokrevnou šeď ruměná svěžest odhodlání chřadne a podniky, jež mají spár a spád, se pro ten ohled vychylují z dráhy a tratí jméno skutku. Ale tiše! Spanilá Ofelie! Vzpomeň, dívko, v svých modlitbách mých hříchů všech.
Vždyť kdo by snášel bič a posměch doby, sprostoty panstva, útlak samozvanců, soužení lásky, nedobytnost práva, svévoli úřadů a kopance,
9
Othello, benátský mouřenín - „tragédie žárlivosti“ Maur Othello, vojevůdce Benátské republiky, se tajně ožení s Desdemonou. Jeho pobočník Jago je symbolem zla, intrikán, závistivec, pokrytec, jelikož předstírá přátelství. Jago využije žárlivosti Othella a rozvíjí své intriky, neboť Desdemona odmítla jeho milostnou nabídku a navíc Jago závidí Othellovi jeho postavení. Jago podvrhne důkaz, ztracený šátek, první Othellův dar Desdemoně, a našeptá Othellovi, že má Desdemona milence. Othello pak v záchvatu žárlivosti Desdemonu uškrtí. Pozdě se Othello dovídá pravdu, je zdrcen, chce Jaga zabít, pouze ho však zraní a sám se probodne.
Macbeth [mekbet] - námět čerpá ze skotských dějin, - je to „tragédie touhy po moci“. Skotský vojevůdce Macbeth zatouží po královské koruně, z popudu své ženy a s její pomocí zabije krále. Na cestě za absolutní mocí se oba dopouštějí dalších zločinů. Ale nakonec je štvou výčitky svědomí. Macbeth je zabit v bitvě a jeho žená zešílí a spáchá sebevraždu. Ve všech tragédiích převládá pesimistický pohled na svět, člověk je vláčen svými nezvladatelnými vášněmi – žárlivostí, touhou po moci, neustálým chtěním…. Všechny lidské touhy vedou až k smrti.
3. období – romantické hry s pohádkovými náměty Zimní pohádka Bouře Poezie Sonety - je autorem 154 sonetů, - opěvuje v nich milostný vztah k tajemné, záhadné dámě Black Lady a mladému šlechtici, příteli, nadějnému básníkovi, Shakespeare je stárnoucí muž, bojí se ztráty přátelství a lásky, - nejvyzrálejší sonety se duchovně blíží jeho tragédiím, na malé ploše sonetů se odehrává tragédie lidského nitra. Sonet 42 To, že je ona tvá, není vše, co mne mučí a věru, příteli, měl jsem ji z duše rád. Že ona tebe má, je bolest mnohem prudší, ta ztráta bolela mne nejvíc ze všech ztrát. Vy z lásky trapiči, a přec vám odpouštím! Vždyť ji máš proto rád, že znáš mou lásku k ní, a ona také mne jen z lásky týrá tím, že - jenom kvůli mně - trpí tvé laskání.
Když tebe ztratím já, má drahá získává tím, a když jsem ztratil ji, našels ji ty, jak víš. Vy dva se najdete, já vás však oba ztratím, oba dva na mne tím kladete těžký kříž. Mám ale útěchu: ty a já jedno jsme! Sladký klam: potom přec má ráda zas jen mne!
10
Humanismus a renesance v české literatuře - náznaky humanistického písemnictví u nás spadají do doby vlády Karla IV. a návštěvy Francesca Petrarcy v Praze, - plně se česká renesance a humanismus rozvinula až v 2. pol. 15. stol., zejména však v 16. stol. Tvorba se dělí: 1. latinsky psaná – úzký okruh vzdělanců 2. česky psaná – později, určena nižším vrstvám
Česky psaná literatura Cestopisy
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic - šlechtic, hudebník, cestovatel, autor cestopisů, - popraven roku 1621 na Staroměstském náměstí jako účastník stavovského povstání.
Kroniky
Václav Hájek z Libočan - katolický kněz, získal si vlivné přátele mezi šlechtou. Kronika česká - psaná česky, - ze 16. stol., - začíná příchodem praotce Čecha do Čech a končí nástupem Habsburků na český trůn, - myslí katolicky, o Husovi píše zdrženlivě, měl značné potíže s cenzurou, - kronika je historicky nepřesná, domýšlel si a vymýšlel si osudy historických postav, dramatické pověsti povýšil na historickou pravdu, - literárně je však čtivá a mezi čtenáři oblíbená.
Vzdělavatelná literatura
Jan Blahoslav (16. stol.) - spisovatel, organizátor, biskup a archivář jednoty bratrské. Filipika proti misomusům - vášnivá obhajoba proti nepřátelům umění, - filipika=útočná řeč, misomusové=nepřátelé umění a vzdělání. Kdož uměním a učením pohrdá, jest podoben k tomu, kterýž by chtěl sukně, kabáty etc. sobě i jiným šíti, avšak krajčovského řemesla by neuměl, jemu se učiti nechtěl, ale je haněl a potupoval. Mnoho-li by takový mudrák provedl? Kdo tomu nerozumí? A ten, kdož by tomu nekrajčímu dal šaty dělati, pohrdna jinými krajčími dobrými a umělými, jak by na tom mnoho získal? Zvěděl by tudíž? Leč by snad na to přišlo, že by ti všickni krajčí umělí a v řemesle tom zvyklí se zbláznili a vztekli, takže by každému, kdož by jich užívati v čem chtěl, jedné škodu činili. Tuť by se musil člověk jinam obrátiti a se, jakž by mohl, opatřiti. 11
překlad Nového Zákona - celoživotní dílo, - tímto dal podnět k překladu celé Bible – Bible kralické.
Bible kralická (1579–1594) - kolektivní dílo českých bratří, - vznikla v Kralicích na Moravě, - doklad vyspělosti českého knihtisku, - vzor literárního jazyka – dokonalost, život, srozumitelnost.
„Zlatý věk“ českého písemnictví - doba vlády Rudolfa II., který přál kultuře, alchymii, umění, až do roku 1620 (Bílá hora) označujeme jako „dobu zlatého věku české literatury“ - nejvýznamnějším přínosem byla česky psaná odborná literatura, máme na mysli úroveň českého jazyka, o což se zasloužil Daniel Adam z Veleslavína.
Daniel Adam z Veleslavína (2. pol. 16. stol.) - po smrti otce své ženy Jiřího Melantricha získává nejvýznamnější tiskařský závod, - nechtěl být spisovatelem, ale překladatelem a organizátorem literární práce, - svými překlady chtěl pozdvihnout kulturní úroveň měšťanstva, - období činnosti tohoto autora se též říká „doba veleslavínská“.
Ján Jesenský - slovenský lékař, - provedl první veřejnou pitvu v Praze, - popraven roku 1621 na Staroměstském náměstí jako účastník stavovského povstání.
Prameny http://www.cesky-jazyk.cz/ https://cs.wikipedia.org/wiki/ https://www.fler.cz/zbozi/
12
