1
5. Humanismus a renesance ve světové a české literatuře ( počátek 14. století – počátek 17. století ) Středověký člověk se ocitl na křižovatce rozumového rozhodnutí: slepě poslouchat, věřit církvi, jejich příkazům a doufat v odměnu ve formě spasení po smrti, nebo užívat vlastní rozum, žít naplno v tomto světě a dosáhnout spokojenosti. A člověk se rozhodl jít 2. cestou. Nejdříve se tyto myšlenky projevily v Itálii v literatuře, umění, vědě, filozofii a životě vůbec – obrození antických ideálů, ideálu krásy a duše. Vzniká a prosazuje se střední vrstva – měšťanstvo a tento myšlenkový proud je spojen s bohatými městy na severu Itálie na konci 13. a začátkem 14. století – Florencie, Benátky. K tomu přispěl i obchodní život přístavních měst, poznávání cizokrajných zemí, mezistátní styk a objevy. Nejstarší osobnosti Itálie byli současníci Karla IV. Přírodní a astronomické objevy otřásly církví a naopak posílily víru v lidský rozum a vědecké bádání. Zvlášť nebezpečný byl „heliocentrický názor“ Mikoláše Kopernika, že středem naší soustavy je Slunce a Země obíhá kolem něj. Tím padlo církevní dogma. Další astronomové: Galileo Galilei, Giordanno Bruno. Přírodní vědy se rozvíjely později. Ve středověku bylo lidské tělo tabu, první pitvy provedl Leonardo da Vinci přes zákaz církve. Tvrdil, že znalost anatomie je důležitá. V roce 1492 objevil Kryštof Kolumbus Ameriku a tím dokázal, že je Země kulatá. V letech 1444 - 1448 vynalezl Johannes Gutenberg knihtisk, došlo k tomu v Německu v Mohuči. Vše, co bylo vytištěno do roku 1500, se nazývá inkunabule neboli prvotisky. Všechny nové poznatky otřásly vírou v církev a naopak posílily sebevědomí člověka. Renesanční člověk chtěl žít jako člověk antický – naplno a v současnosti. Malířství: Leonardo da Vinci (2. pol. 15. stol.) - malíř, sochař, architekt, inženýr, básník, hudebník, vědec – geniální všestranná renesanční osobnost. - obrazy: Mona Lisa, freska Poslední večeře a mnoho jiných - připravoval velké dílo o anatomii člověka (120 knih) – přesné plány, mnoho kreseb
Sochařství: Michelangelo Buonarroti (1. pol. 16. stol) - malíř, sochař, stavitel, geniální všestranná osobnost - socha Davida, Mojžíše, fresky v Sixtinské kapli
2
Renesance - jedna z největších epoch - slovo francouzského původu la renaissance (renesáns) – znovuzrození antických ideálů: • žít naplno v tomto životě • víra v lidský rozum – nové objevy Humanismus - slovo latinského původu – „humanus“ – lidský - ve středověku veškeré vzdělání směřovalo k poznání Boha, naopak humanisté chtějí poznat člověka, a to nejen po stránce tělesné, ale i duševní
Renesance v evropské literatuře Itálie Dante Alighieri ( Dante Aligjéry) (přelom 13. a 14. stol) -
italský básník pocházející z Florencie je autorem rozsáhlé básnické alegorické italsky psané skladby
Božská komedie - jde o tzv. duchovní epos - v tomto díle vyjádřil ještě problémy středověkého člověka, ale přináší novodobé renesanční myšlenky. Komedie nemá smysl veselohry. - skládá se ze 3 částí: Peklo, Očistec a Ráj - základním motivem rozsáhlé básně, která má i s předzpěvem 100 zpěvů, je putování básníka 3 posmrtnými říšemi - poprvé v literatuře vystupuje sám básník - hlavní postavy – Dante, Vergilius, Beatrice (Beatriče) - v prvním zpěvu Pekla zabloudí básník v temném lese (symbol hříchu). Setkává se zde se 3 šelmami (symboly hříchu ). Zabraňují mu vstoupit na pahorek osvícený sluncem (štěstí). Zachrání ho stín velikého římského básníka Vergilia, kterého posílá mrtvá milenka Beatrice. Vergilius provází básníka Peklem a Očistcem jako symbol lidského pozemského vědění. Vergilius nesmí do Ráje, jelikož je pohan. Na prahu Ráje tedy Danta očekává Beatrice.
Francesco Petrarca (Frančesko Petrarka) (14. stol) -
italský básník pocházející z Florencie, myšlením podobný Dantemu psal sonety = znělky, které mají přesnou formu sonet je lyrická báseň, která má 4 sloky, z nich první dvě jsou po 4 verších a poslední dvě po 3 verších udržoval styky s našimi zeměmi – dopisoval si s Karlem IV. a vyzýval ho k většímu zájmu o Itálii, několikrát se s ním i sešel je autorem sbírky 100 sonetů - Sonety Lauře
3
–
básně jsou věnovány obrazu věčné milenky Laury. Petrarcu provází životem láska k Lauře, prožívá skutečnou lásku s chvílemi štěstí, ale i trápení, zachycuje své vlastní pocity, byla to nenaplněná romantická láska.
. Ukázka: Oslněn Lauřinou ctností a krásou Do hrdé krve pokoru a klid, vznešenost, za níž čisté srdce jest, plod zralých dní a květnou ratolest, pod vážným čelem rozjasněný třpyt – to dokázala v jedné ženě slít sudička hvězda, ba sám vládce hvězd; tu líbeznost, tu důstojnost a čest básníkům ani nelze vyslovit. Láska se u ní s cudnou myslí snoubí, s vrozenou krásou půvab královen; a sladce mluví každý posuněk. A cosi, nevím co, se v očích hloubí, co rázem zjasní noc a zatmí den, čím hořkne med a sládne peluněk.
Giovanni Boccacio (Džovany Bokačo) (14. stol) -
zakladatel novely a rámcové novely – novela je krátký prozaický útvar s překvapivým obratem v závěru neboli s pointou – rámcová novela – tvoří rámec samostatnému příběhu či příběhům
-
napsal sbírku 100 novel Dekameron - sbírka obsahuje 1 rámcovou novelu, do která je vloženo 100 samostatných novel - Děj rámcové novely: Po vypuknutí moru ve Florencii utíká 7 žen a 3 muži na venkovský statek. Zde stráví 14 dní. Každý den mimo pátek a sobotu si vyprávějí příběhy. Každý vypráví 1 příběh. Téma volí král a královna minulého dne. Nejčastěji si vyprávějí milostné příběhy, např. v 7. den O Tofanovi a jeho ženě. - Tofano je žárlivý a hloupý. Jeho žena je zalétavá, vychytralá, sobecká. Tofano ji chce přichytit při nevěře, ale nepodaří se mu to. I když je mu jeho žena opravdu nevěrná, nakonec udělá z Tofana hlupáka a všichni se mu vysmějí. Renesance dává přednost lásce, radosti ze života, byla proti chamtivosti, lakotě.
Francie Francois Villon (Fransoa Vijón) (1. pol. 15. stol.) -
prokletý básník, protože vedl bouřlivý život Villon není jeho pravé jméno, přijal ho od kněze, který ho vychovával
4
-
-
-
vystudoval pařížskou Sorbonnu, dosáhl akademické hodnosti, ale utekl z aristokratické společnosti a pohyboval se v pařížské spodině. Dokonce byl několikrát vězněn a odsouzen k trestu smrti, ale nakonec mu král udělil milost. Byl ale vyhoštěn z Paříže a zmizel, neví se tedy přesně, kdy a kde zemřel. Výjimečným způsobem vylíčil pocity vykořeněného člověka. je tvůrcem tzv. „francouzské neboli villonské balady“, která má přesnou formu. Je to druh zvláštní lyrické balady líčící tragické životní pocity. - má 4 sloky, první 3 sloky mají 7-12 veršů, poslední sloka je tzv. poslání a má polovinu veršů z předchozí sloky, v závěru každé sloky je refrén je autorem 2 básnických sbírek – Malý testament a Velký testament (závěť, odkaz) - poukazuje na svou vlastní bídu, vinu dává společnosti, říká, že chudoba dělá z lidí lotry Balada Já u pramene jsem a žízní hynu; horký jak oheň, zuby drkotám; dlím v cizotě, kde mám svou domovinu; ač blízko krbu, zimnici přec mám; nahý jak červ, oděn jak prelát sám, směji se v pláči, doufám v zoufání; mně lékem je, co jiné poraní; mně při zábavě oddech není přán; já sílu mám a žádný prospěch z ní, srdečně přijat, každým odmítán. Jen to mi nesporné, co plno stínů; kde světlý den, tam cestu sotva znám; kde průzračnost, tam výkladem se minu; svou znalost vděčím náhlým náhodám; vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám; dím ”dobrý večer”, jitro-li se skví; když ležím naznak, strach mám z padání; bohatství čekám, ničí nejsem pán; mám vše, co chci, – nic, na čem srdce lpí – srdečně přijat, každým odmítán. K věcem, jež neznám, horoucně se vinu; ženu se k cíli, jehož nežádám; kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu; kdo mluví pravdu, tomu lhářům lám; můj druh je ten, kdo vemluví mně klam a ”labuť černá je jak havran” dí; v tom spojence zřím, kdo mi ublíží; mně jedno, jsem-li šalbě ve psí dán; mám v mysli vše, jen ne to nejbližší, srdečně přijat, každým odmítán. Ó kníže, každý, kdo to čte, nechť ví: nic neznám, ač mám o všem vědomí. Jsem stranický, jsem zastánce všech stran. Co chci? Být z těch zas, plat kdo bráti smí, srdečně přijat, každým odmítán.
5
Španělsko Miguel de Cervantes Y Saavedra (Migel de Servantes Y Savedra) (přelom 16. a 17. stol) -
prožil velmi vzrušující život – byl zajat piráty, prodán do otroctví zemřel chudý a zapomenutý světovou proslulost mu zajistily 2 díly románu
Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha (Don Kichot de la Manča) -
-
-
-
je to parodie na rytířské romány, které už tehdy vycházely z módy hlavní postavou je chudý venkovský šlechtic, čtenář rytířských románů Don Quijote, který si umíní obnovit zašlou slávu a ctnosti potulného rytířstva. Je to snílek, fantasta, ale čestný člověk, který se ze svých výprav vrací vždy zbit a zesměšněn. Bývá nazýván „rytířem smutné postavy“. nejznámější je příběh, kdy bojuje s větrnými mlýny, jelikož se domnívá, že to jsou obři. Zafouká však silný vítr, lopatky mlýna se dají do pohybu a Quijota srazí z koně na zem. Jde o čestný, avšak předem ztracený boj. Ze všech svých „bitev“ se Quijote vrací domů poražen, zbitý a zklamaný, pochopí, že svět není takový, jaký je v jeho snech, že je zlý, falešný a podlý. Don Quijote vystřízliví ze svých snů a iluzí a nakonec umírá. Postavy: a) Don Quijote – vysoký, vyzáblý, nosí kozí bradku, je oděn v rytířské zbroji a jezdí na vyzáblé kobyle Rosinantě, žije ve snech b) Dulcinea (Dulsinea)– děvečka,ale Quijote si ji zvolil za dámu svého srdce, vidí ji jako krásnou, i když ostatní ji vidí jako hloupou děvečku c) Sancho Panza (Sančo)– sluha, realista, pravý opak Dona Quijota, pohodlný, tlustý, kulatý, malý, neztrácí smysl pro realitu, jezdí na oslu
-
užívá se výraz „donquijotství“ (donkichotství) – marná, předem ztracená, ale vznešená snaha změnit nemožnou věc k lepšímu. Už sama snaha je krásná. Don Quijote zaujal i české autory, např. Viktora Dyka (drama Zmoudření Dona Quijota).
Anglie William Shakespeare (Viljem Šejkspír) (1564 – 1616) -
největší dramatik všech dob o jeho životě víme málo. Hrál v Londýně v různých divadelních společnostech. Později se stal spolumajitelem divadla The Globe. Ke konci života se vrací do rodného města. je autorem asi 37 her, ale jeho autorství je sporné, někteří uvádějí jako autora jeho her anglického filosofa Francise Bacona (Bejkna)
6
-
-
radikálně narušil antickou jednotu času, místa a děje. Jeho hry přesahují časový úsek 1 dne, zahrnují delší časové období. Hra se neodehrává jen na jednom místě. Děj nemá pouze 1 hlavní zápletku a má bohaté množství postav. Náměty ke svým hrám čerpal z antických bájí a pověstí, ze životopisů slavných osobností, z italských a francouzských renesančních povídek, ze starých kronik, z anglické historie. Jeho tvorbu rozdělujeme do 3 období:
1. období – do roku 1600 a) píše komedie: Zkrocení zlé ženy Kupec benátský Mnoho povyku pro nic Komedie plná omylů Večer tříkrálový Sen noci svatojánské -
pro všechny komedie je společné bohatý, napínavý, vzrušující děj plný zápletek, záměn postav, převleků chudí sluhové mluví prózou a nespisovně, aristokracie ve verších a spisovně. Jazykem autor charakterizuje postavy. b) píše historické hry: Jindřich V. Jindřich VI. Richard III. Julius Caesar c) píše i svou první tragédii – Romeo a Julie – námět této hry je převzat z antiky. Shakespeare děj umístil do současnosti, do italského město Verony. Ve městě Veroně žijí 2 mocné, vznešené, šlechtické rody, které spojuje dlouholetá slepá nenávist – Montekové a Kapuleti. Náhoda, ples v domě Kapuletů, spojuje děti těchto rodů – Julii Kapuletovou a Romea Monteka. Zamilují se do sebe a tajně se vezmou. Po sňatku zabije Romeo v souboji bratrance Julie Tybalta a je poslán do vyhnanství, do Mantovy. Julie je nucena ke sňatku. Kněz Vavřinec daruje Julii lahvičku s lékem, který vyvolá na určitou dobu zdánlivou smrt. Den svatební je pro Julii dnem pohřebním. Je pochována v rodinné hrobce. Posel, který má dodat zprávu od Julie Romeovi, se s ním mine a tak dojde k tragédii. Romeo nachází Julii v hrobce a otráví se. Julie se probudí a nachází mrtvého Romea. Julie bez něj nechce žít a probodne se jeho dýkou. Teprve nad mrtvolami svých dětí se jejich rodiče usmíří. Ale je pozdě! – autor ukazuje, jak daleko může zajít slepá nenávist. Příběh není výjimečný ani původní, ale nádherné a neopakovatelné jsou verše – ukázka ze slavné „balkónové scény“: JULIE Ach, Romeo, Romeo! Proč jsi Romeo? Své jméno zapři, odřekni se otce, anebo, nechceš-li, zasvěť se mně, a přestanu být Kapuletová. ROMEO Mám ještě poslouchat? Či odpovím? JULIE
7
Tvé jméno jenom je můj nepřítel. Tys jenom ty. Ty vůbec nejsi Montek. Co je to Montek? Ruka ne, ni noha, ni paže, ani tvář, ni jiná část, patřící k člověku. Proč nemáš jiné jméno? Copak je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně. A tak i Romeo, nebýt Romeo zván, by nebyl o nic méně drahocenný než s tímto jménem. Romeo, svlec to jméno! A za ně, které není částí tebe, si vezmi mne! ROMEO Beru tě za slovo. Nazvi mě svým, a budu znovu pokřtěn. Už nechci nikdy víc být Romeo. JULIE Kdo jsi, ty muži zahalený tmou, že do mých tajů takhle vpadáš? ROMEO Jménem ti říci nedokáži, kdože jsem. Mé jméno se mi protiví, že tobě, nejdražší světice, je proti mysli. Mít je tu napsané, já bych je roztrh! JULIE Sto slov jsem sluchem ještě nevypila z těch drahých úst, a přece znám ten hlas. – Nejsi ty Romeo? A nejsi Montek? ROMEO Ni to, ni ono, máš-li mi to za zlé.
2. období – po roce 1600 -
píše své nejlepší tragédie:
Král Lear (Lír) – starší námět čerpá z keltských pověstí. – je to „tragédie otce“, který uvěřil sladkým řečem svých dvou dcer. Pyšný a mocný král vyžene 3. dceru Kordélii, která svou lásku k němu vyjádřila prostě a upřímně. Teprve pozdě si uvědomí svůj omyl. Dcery s manžely se dělí o království a král je jim na obtíž. Necitelné dcery vyženou otce do bouře, král Lear zešílí a načas pookřeje v péči Kordélie, která se mezitím provdala za francouzského krále. Tragédie končí smrtí obou, Kordélie i krále. – je to nejchmurnější Shakespearova tragédie, nevděk dětí je nadčasový Hamlet, kralevic dánský – základním tématem je úvaha o smyslu lidského bytí – „být či nebýt, toť otázka“ – Přítel Horacius upozorní Hamleta na to, že strážím se zjevuje duch princova otce, nedávno zemřelého krále. Hamlet se od přízraku dozvídá, že byl král zavražděn svým bratrem (nalil mu při odpočinku v zahradě do ucha jed a svedl to na zmijí uštknutí), nynějším panovníkem Claudiem, který také svedl a oženil se s jeho
8
matkou, královnou Gertrudou. Hamlet chce pomstít svého otce, a proto předstírá šílenství. Odmítne lásku Ofélie, jelikož se dozví, že se dala zneužít pro záměry svého otce, ministra Polonia a posílá ji do kláštera. Hamlet využije návštěvy herecké spol. a přemluví je, aby sehráli drama o královraždě. Pokouší se tak získat důkaz Claudiovy viny. Nechtě zavraždí Polonia, který špehuje v královnině ložnici. Claudius posílá Hamleta do vyhnanství do Anglie, kde má být odstraněn. Po čase se Hamlet vrací a setkává se na hřbitově s Horaciem, kde žertující hrobníci koupou hrob Ofélii, která se z nešťastné lásky zbláznila a utopila. Hamlet přemýšlí nad lebkou mtvého šaška o smyslu života. Bratr Ofélie Laertes chce pomstít smrt otce i sestry a vyzve Hamleta na souboj. Claudius ucítí šanci, jak se zbavit nepohodlného Hamleta, a natře Laertův meč jedem. Pro všechny případy ještě nachystá číši s otráveným vínem. Dojde k souboji, Laertes Hamleta zraní, vypadnou jim meče, dojde k záměně a Hamlet zraní Laerta. Umírající Laertes vše Hamletovi řekne, ten pak otráveným mečem probodne krále Claudia. Nakonec umírá i královna, která se napije otráveného vína. Na dánský trůn nastoupí norský vojevůdce. Hamletova pomsta se jeví jako marné sebevražedné gesto. Vnitřní konflikt se týká smyslu lidské existence. Je to „tragédie charakteru.“ HAMLET Žít, nebo nežít – to je, oč tu běží: zda je to ducha důstojnější snášet střely a šípy rozkacené sudby, či proti moři běd se chopit zbraně a skoncovat je vzpourou. Zemřít – spát – nic víc – a vědět, že tím spánkem skončí to srdcebolení, ta sterá strast, jež patří k tělu, to byla meta žádoucí nade všechno. Zemřít – spát – Spát! Snad i snít? Á, v tom je právě háček! To, jaké sny by se nám mohly zdát v tom spánku smrti, až se těla zbudem, to, to nás zaráží. To je ten ohled, jenž bídě s nouzí dává sto let žít. Vždyť kdo by snášel bič a posměch doby, sprostoty panstva, útlak samozvanců, soužení lásky, nedobytnost práva, svévoli úřadů a kopance, jež od neschopných musí strpět schopný, sám kdyby moh svůj propouštěcí list si napsat třeba šídlem? Kdo by chroptě se potil krví na galejích žití, než jen, že strach z něčeho po smrti, z těch krajů neobjevených, z nichž nikdo se nevrací, nám ochromuje vůli a dává snášet raděj zla, jež známe, než prchnout k jiným, o nichž není zpráv? Tak svědomí z nás ze všech dělá baby, tak pomyšlením v nedokrevnou šeď ruměná svěžest odhodlání chřadne a podniky, jež mají spár a spád, se pro ten ohled vychylují z dráhy
9
a tratí jméno skutku. Ale tiše! Spanilá Ofelie! Vzpomeň, dívko, v svých modlitbách mých hříchů všech.
Othello, benátský mouřenín – „tragédie žárlivosti“ – Maur Othello, vojevůdce Benátské republiky, se tajně ožení s Desdemonou. Jeho pobočník Jago je symbolem zla, intrikán, závistivec, pokrytec, jelikož předstírá přátelství. Jago využije žárlivosti Othella a rozvíjí své intriky, neboť Desdemona odmítla jeho milostnou nabídku a navíc Jago závidí Othellovi jeho postavení. Jago podvrhne důkaz, ztracený šátek, první Othellův dar Desdemoně, a našeptá Othellovi, že má Desdemona milence. Othello pak v záchvatu žárlivosti Desdemonu uškrtí. Pozdě se Othello dovídá pravdu, je zdrcen, chce Jaga zabít, pouze ho však zraní a sám se probodne. Ukázka: Desdemona v posteli spící. Vystoupí Othello se světlem v ruce. OTHELLO Musí to být, musí to být, mé srdce. Nechte mě smlčet proč, vy cudné hvězdy! Musí to být. Krev její neproleju a její kůži, bělejší než sníh a hebkou jako úběl, neporuším. Leč zemřít musí, klamala by jiné. Zhasni, má svíce, a pak – zhasni, svíce! Když zhasím tebe, planoucí ty služko, obnovit mohu zas jak dřív tvou záři, kdybych si po ní stýskal. Ale tebe jak jednou zhasím, arcidílo boží, kde, kdeže vzít ten promethejský žár, jenž by tě zažeh zas? Když růži urvu, živoucí růst jí vrátit nedokáži a musí zvadnout. Přivoním k ní na kři. (políbí ji) Ó vůně, že div nepřemluvíš právo, by zlomilo svůj meč! Jen ještě jednou! Taková mrtva buď, a zabiv tebe, budu tě milovat. Už naposledy! Tak sladké a tak strašné! Musím plakat, leč jsou to kruté slzy, jako nebes: trestající milujíce. Vzbudila se. DESDEMONA Kdo je to? Othello? OTHELLO Já, Desdemono. DESDEMONA Lehnete si, můj pane? OTHELLO Pomodlila ses na noc, Desdemono? DESDEMONA Pomodlila. OTHELLO Vzpomínáš-li si na nějakou vinu
10
neusmířenou dosud s hněvem nebes a s jejich milostí, pros za ni teď! DESDEMONA Můj bože, choti, proč mi tohle říkáš! OTHELLO Učiň to a buď stručná! Poodejdu. Já tvého ducha nepřipraveného zabíjet nechci za nic, ne tvou duši. DESDEMONA O zabíjení mluvíš? OTHELLO Ano. Mluvím. DESDEMONA Tak polituj mě Bůh! OTHELLO Z té duše: amen! DESDEMONA Když pravíš amen, snad mě nezabiješ. OTHELLO Hm! DESDEMONA A přece se tě bojím. Býváš strašný, když takhle poulíš zrak. Proč bych se bála, nevím a nemám. Ale bojím se tě. OTHELLO Lituj svých vin! DESDEMONA Jsou leda láska k tobě. OTHELLO Tak umřeš pro ni! DESDEMONA Nepřirozené je to vraždit lásku. Proč, probůh, si tak hryžeš spodní ret? Krvavá vzteklost lomcuje tvým bytím. Zlověstná znamení to jsou. Leč doufám, doufám, že na mne nemíří. OTHELLO Buď zticha! Mlč! DESDEMONA Už mlčím. Co se stalo? OTHELLO Ten můj šátek, co jsem tak miloval a dal jej tobě, tys dala Cassiovi. DESDEMONA Nedala! Na mou duši! Vzkaž pro něho a optej se ho! OTHELLO Střez se přísahat křivě, drahá duše! Ležíš na loži smrtelném. DESDEMONA V to k Bohu doufám, že na něm skonám. Ne však dnes. OTHELLO
11
Teď ihned! Pročež se vyzpovídej ze svých vin! Přísahou kdybys jeden každý článek popřela, neumenšíš strašnou pravdu, kterou se zalykám. I musíš umřít. DESDEMONA Tak Bůh se slituj nade mnou! OTHELLO Dím amen! DESDEMONA A slituj se i ty! Co živa jsem ti zlého nic nedělala, nikdy Cassia nemilovala jinak, než se sluší milovat bližního, nic nikdy nedala mu! OTHELLO Lžeš! Viděl jsem svůj šátek v jeho ruce. Zatvrzuješ mi srdce v těle, lhářko, a nutíš mě, abych sprostou vraždou zval, co učiním a co jsem chtěl mít žertvou. Já jsem ten šátek viděl! DESDEMONA Tak jej našel. Nikdy jsem mu jej nedala. Vzkaž pro něj, ať vyzná, co je pravda! OTHELLO Už se přiznal. DESDEMONA K čemu se přiznal? OTHELLO Že tě měl. DESDEMONA To není možná, že by to říkal. OTHELLO Teď už ne. Je němý. Navždy. Poctivý Jago postaral se o to. DESDEMONA Hrůza mě učí rozumět: je mrtev? OTHELLO Kdyby byl životů co vlasů měl, má valná pomsta pozřela je všechny. DESDEMONA Ach! On je zahrdlen a po mně veta! OTHELLO Děvko! Mně do očí pro něho pláčeš? DESDEMONA Vyžeň mě, choti! Jen mě nezabíjej! OTHELLO Pusť, děvko! Pusť! DESDEMONA Zítra mě zabij! Nech mě žít tu noc! OTHELLO Když se mi vzpíráš – DESDEMONA Jenom půl hodiny!
12
OTHELLO Konáno, dokonáno! DESDEMONA Jen co bych řekla modlitbičku! OTHELLO Pozdě! (rdousí ji) EMILIE (za scénou) Pane! Hej, pane! Milostpane! Pane! OTHELLO Kdo to tam hlučí? – Ještě nejsi mrtva? Ještě ne dočista? Jsem krutý, ale nechci, v svém utrpení abys prodlévala. Tak! Tak! EMILIE (za scénou) Pane! Hej, pane! Milosti! OTHELLO Kdo je to? EMILIE Hej, milostpane! Musím s vámi mluvit! OTHELLO Nu ovšem: Emilie. – Hned! – Je mrtva! – Přišla mi říct, že Cassio je zabit. Proto ten křik. – Ještě se hýbe? Nic. Ticha jak hrob. – Mám ji sem pustit? Nemám? – Že se zas hýbe? Ne. – Co bych měl dělat? Jestli sem vejde, promluví k mé ženě. K mé ženě! K jaké ženě? Nemám ženu. Jak je to příšerné! Ó těžká chvíle! Mně je, že by se slunce mělo zatmít a měsíc zatmít a v svém uděšení se otevírat zem.
Macbeth (Mekbet) – námět čerpá ze skotských dějin – Skotský vojevůdce Macbeth zatouží po královské koruně, z popudu své ženy a s její pomocí zabije krále. Na cestě za absolutní mocí se oba dopouštějí dalších zločinů. Ale nakonec je štvou výčitky svědomí. Macbeth je zabit v bitvě a jeho žená zešílí a spáchá sebevraždu. – je to „tragédie touhy po moci“ Ve všech tragédiích převládá pesimistický pohled na svět, člověk je vláčen svými nezvladatelnými vášněmi – žárlivostí, touhou po moci, neustálým chtěním…. Všechny lidské touhy vedou až k smrti.
3. období – romantické hry s pohádkovými náměty -
pohádkové motivy, např. Zimní pohádka Bouře
Sonety – William Shakespeare je autorem 154 sonetů
13
–
Opěvuje v nich milostný vztah k tajemné, záhadné dámě Black Lady a mladému šlechtici, příteli, nadějnému básníkovi. Shakespeare je stárnoucí muž, bojí se ztráty přátelství a lásky. Nejvyzrálejší sonety se duchovně blíží jeho tragédiím. Na malé ploše sonetů se odehrává tragédie lidského nitra.
Humanismus a renesance v české literatuře -
náznaky humanistického písemnictví u nás spadají do doby vlády Karla IV. a návštěvy Francesca Petrarcy v Praze plně se česká renesance a humanismus rozvinula až v 2. pol. 15. stol., zejména však v 16. stol.
Tvorba se dělí: 1. latinsky psaná – úzký okruh vzdělanců 2. česky psaná – později, určena nižším vrstvám
Česky psaná literatura a) cestopisy
– –
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic šlechtic, hudebník, cestovatel, autor cestopisů popraven roku 1621 na Staroměstském náměstí jako účastník stavovského povstání
b) kroniky Václav Hájek z Libočan - katolický kněz, získal si vlivné přátele mezi šlechtou - píše Kroniku českou - psaná česky - ze 16. stol. - začíná příchodem praotce Čecha do Čech a končí nástupem Habsburků na český trůn. Myslí katolicky, o Husovi píše zdrženlivě. Měl značné potíže s cenzurou. - kronika je historicky nepřesná, domýšlel si a vymýšlel si osudy historických postav, dramatické pověsti povýšil na historickou pravdu - literárně je však čtivá a mezi čtenáři oblíbená c) vzdělavatelná literatura Jan Blahoslav (16. stol.) -
spisovatel, organizátor, biskup a archivář jednoty bratrské
Dílo: Filipika proti misomusům – vášnivá obhajoba proti nepřátelům umění – filipika=útočná řeč, misomusové=nepřátelé umění a vzdělání
14
Kdož uměním a učením pohrdá, jest podoben k tomu, kterýž by chtěl sukně, kabáty etc. sobě i jiným šíti, avšak krajčovského řemesla by neuměl, jemu se učiti nechtěl, ale je haněl a potupoval. Mnoho-li by takový mudrák provedl? Kdo tomu nerozumí? A ten, kdož by tomu nekrajčímu dal šaty dělati, pohrdna jinými krajčími dobrými a umělými, jak by na tom mnoho získal? Zvěděl by tudíž? Leč by snad na to přišlo, že by ti všickni krajčí umělí a v řemesle tom zvyklí se zbláznili a vztekli, takže by každému, kdož by jich užívati v čem chtěl, jedné škodu činili. Tuť by se musil člověk jinam obrátiti a se, jakž by mohl, opatřiti.
Gramatika česká – rozsáhlé dílo, o jazykové kultuře a normě, doplněna sbírkou přísloví Celoživotním dílem je jeho překlad Nového Zákona - tímto dal podnět k překladu celé Bible – Bible kralické Bible kralická (1579–1594) – – – – –
kolektivní dílo českých bratří vznikla v Kralicích na Moravě doklad vyspělosti českého knihtisku vzor literárního jazyka – dokonalost, život, srozumitelnost
„Zlatý věk“ českého písemnictví -
doba vlády Rudolfa II., který přál kultuře, alchymii, umění, až do roku 1620 (Bílá hora) označujeme jako „dobu zlatého věku české literatury“ nejvýznamnějším přínosem byla česky psaná odborná literatura. Máme na mysli úroveň českého jazyka, o což se zasloužil Daniel Adam z Veleslavína.
Daniel Adam z Veleslavína (2. pol. 16. stol.) -
po smrti otce své ženy Jiřího Melantricha získává nejvýznamnější tiskařský závod nechtěl být spisovatelem, ale překladatelem a organizátorem literární práce svými překlady chtěl pozdvihnout kulturní úroveň měšťanstva nejpůvodnější prací je Kalendář historický období činnosti tohoto autora se též říká „doba veleslavínská“
Ján Jesenský -
slovenský lékař provedl první veřejnou pitvu v Praze popraven roku 1621 na Staroměstském náměstí jako účastník stavovského povstání
