Ročník XII.
ISTY Časopis československé
Květen 1982, č. 2 socialistické
opozice
CIM ZACIT Pokračující skluz naší ekonomiky, jemuž více než polovičatá opatření nejsou již s to čelit, povede pravděpodobně v dohledné době k obnově pohybu v české i slovenské pospolitosti. A až ten pohyb nastane, projeví se pochopitelně sklon žádat to Či ono, upírat pozornost ke skandálůmt jež se bezpechyby provalí, klást utopické požadavky, které nic nevyřeší, atp. Čím byl kdo ustrašenější v uplynulém období, tím více se bude snažit o radikalistický postoj, až nastane možnost skutečně něčím pohnout a naši mizérii změnit. Proto je účelné už teď, v předstihu, uvažovat o komplexu realistických požadavků, které by v takové chvíli měla občanská společnost vládním kruhům předložit. A uvažovat též o iniciativách, které je nutno neprodleně uskutečnit, aby tyto požadavky měly náležitou váhu, Text, s nímž vás seznamujeme, je zatím jen pokusem o takové zmapování situace a praktický program. Hned po prvním čtení byste k němu mohli přičinit řadu dodatků nabo připomínek. Proč si například vymýšlet nové recepty na podnikovou samosprávu v rámci reformovaného ^hospodářského systému, když existuje ještě z doby Černíkovy vlády, přesně řečeno z roku 1969, návrh zákona o podniku, jenž tehdy již prošel důkladnou diskusí a stačí jej jen oprášit a v některých ohledech novelizovat. Právě tak jsou z let 68-69 k dispozici hotové a promyšlené návrhy na obnovu drobného osobního a družstevního podnikáníjejichž realizace by se okamžitě a blahodárně projevila zejména v zanedbané oblasti opravárenství a služeb. Lidé, kteří tyto projekty zpracovali, žijí, chodí mezi námi a získali též z první praktické realizace důležité zkušenosti. Nač také obecně žádat snížení výdajů na obranu (což je těžko kontrolovatelná věc), když ve vzduchu visí požadavek, o němž se mezi lidmi už leta hovo-
ří: zkrátit presenČní službu aspoň na polovinu! Obranyschopnost země by to nikterak nesnížilo a národnímu hospodářství by to okamžitě prospělo. Atd. Proto chápejte text, který budete číst, především jako inspiraci, jako přípravnou úvahu beroucí se správným směrem. Uvítáme proto i vaše hlediska. A snad se nám takto podaří navázat na uměle přetržený děj z konce šedesátých let. Energetický výpadek v zimě roku 1979, který způsobil částečné zastavení výroby, byl prvním vážným signálem, že se hospodářství dostalo do krizového stavu. Od té doby uplynulo dost času k tomu, aby se začalo s nápravou, Zůstalo však ien u slov a zbožných přání. Příčiny krize nebyly odstraněny, naopak, objevily se nové zdroje napětí. Hospodářská situace se stále jenom zhoršuje. To samo o sobe není ještě katastrofa. Daleko horší je, že v tak vážné situaci se ve společenském Životě neobjevila ani známka nějaké snahy po zlepšení nebo nápravě. To svědčí o tom, že nejde jen o krizí ekonomickou. Rozklad a stagnace zachvátily ekonomický, politický a kulturní život, veškerou veřejnou aktivitu. Za tak vážné situace považujeme za povinnost obrátit se k obyvatelstvu í k vládě s analýzou dnešního stavu a s návrhem, jak jej zlepšit.
P Ř Í Č I N Y ROZKLADU A STAGNACE 1. K oficiální hospodářské politice náleží udržování stálých cen. Dosud jsme zažili dvě veřejná zdražení. Režim je však objektivními ekonomickými zákony nucen proti své vůli zdražovat. Takové
i
zdražování provádí ilegálně pod rouškou inovací. Tato taktika je prováděna u většiny průmyslových výrobků, též v případě potravin, oděvů, bot a předmětů každodenní spotřeby. Tam, kde to nejde, nebo by to příliš bilo do očí, zboží prostě není. Je těžké odhadnout růst životních nákladů způsobený skrytým zdražováním. Oficiální údaje o tom nejsou. Odhaduje se však, že se pohybuje okolo 10% za rok. Srovnáme-li to s růstem mezd, oficiálně okolo 2%, pak to znamená permanentní a znatelné snižování životní úrovně. Nedostatek zboží, zejména atraktivního, je běžným jevem. Mnoho výrobků je možno koupit jen za cenu vysilujícího shánění, dlouhých front a ponižujícího podplácení. K tomu přistupuje takřka skandální nezajištěnost trhu náhradními díly a opravářským servisem. Spotřební předměty, řádově za tisíce korun, jsou často k nepotřebě, protože není k dostání náhradní součástka v ceně několika korun. Nákupní horečky, které v poslední době zachvacují obyvatelstvo vlivem poplašných zpráv o chystaném zdražování, odhalují, jak snadno jsou vyčerpatelné zásoby spotřebního zboží. Kupní síla obyvatelstva zjevně vysoko převyšuje nabídku jen trochu slušného spotřebního zboží. 2. Situace v bydlení se proti minulým letům poněkud zlepšila, i když ve velkých městech je stále kritická. Počet žadatelů sc zvětšuje i nadále a čekací doba na byt dorůstá absurdních hodnot. Zároveň majitelé nového družstevního bytu, kterých je z nově postavených bytů většina, platí několikrát vyšší nájemné, než se platí v běžném státním bytě. Příznačné je, že se v příštích letech plánuje radikální snížení bytové výstavby. 3. Zdravotnictví je místem, kde se nejdřív projevuje zhoršování hospodářské situace, neboť je při omezování sociálních výdajů první na řadě. Zoufalý nedostatek nemocničních lůžek a léků, zaostalá lékařská technika i způsoby léčby, prosazování neschopných, ale politicky spolehlivých lidí do vedoucích, odborně nejnáročnějších míst, korupce a absence základní lékařské etiky u mnoha lékařů, to je běžná realita naší zdravotní péče. A situace se bude zhoršovat, protože nejsou devizy na nákup léků a moderních přístrojů a peněz na běžnou lékařskou péči bude stále méně. 4. Hospodářské potíže ústí v bezohledné plenění životního prostředí. Hospodářské a investiční záměry mají vždy přednost před zájmem na uchování alespoň přijatelného životního prostředí. A to i v takových případech, kdy znamenají ekologickou katastrofu. Za všechny příklady hovoří situace v Podkrušnohoří, na Mostecku, na Ostravsku, v Praze a na dalších místech. Stav životních podmínek v těchto oblastech by v civilizovaných státech vedl k okamžitému zastavení veškeré škodlivé výroby, někde dokonce k evakuaci obyvatelstva. Ne že by naše normy byly méně náročné, avšak tisíce výjimek povolených podnikům vládou umožňuji tento stav. Také pokuty placené za překračování norem jsou jednak směšně malé a jednak stávají se automaticky součástí nákladů, takže podnik nepřijde zkrátka. 5. Zhruba polovina naší produkce jde na export. Konkurenceschopnost našich výrobků na zahraničních trzích je rozhodujícím ukazatelem síly naší ekonomiky. Na zahraničních trzích se hodno-
2
tí především technická úroveň výrobku, servis a cena. Již deset let zaostává stále víc technická úroveň našich výrobků nejen za úrovní v západních státech, ale v mnoha případech i za výrobky ze socialistických států. Materiálová a energetická náročnost našich výrobků je několikrát vyšší, než je tomu v ekonomicky vyspělých státech. Dnes už prakticky neexistuje odvětví výroby, v němž bychom vyváželi bez problémů. Často jsme nuceni prodávat výrobky za cenu, která neuhradí ani pořizovací náklady. Do vyspělých států jsme v éře socialismu vždy vyváželi s potížemi. Nové je dnes to, že máme potíže i s prodejem do států RVHP, Tyto státy už dnes také nemají zájem o naše zaostalé výrobky. Objem našeho vývozu stále klesá. Předpokládá se, že v roce 82 dosáhne sotva poloviny předpokládaného objemu. Dovážet se dá jen tolik, kolik se utrží z vývozu. Zredukuje-li se dovoz v příštím roce na polovinu proti původnímu předpokladu, bude to mít odpovídající dopad na celé hospodářství. Nebudou suroviny, náhradní díly, technicky vyspělé výrobky a přístroje. Situaci by se dočasně dalo čelit půjčkami. Avšak naše zadluženost směrem na západ se odhaduje na 6 miliard dolarů. Tam nám už nikdo nepůjčí, naopak bude nutno splácet narůstající úroky. 6. Struktura našeho hospodářství je nevyhovující. Orientace na těžký průmysl zděděná z padesátých let způsobuje, že máme energeticky nejnáročnější výrobu na jednoho obyvatele na světě. A to v době největší energetické krize, jakou lidstvo zažilo. Skladbou je naše hospodářství srovnatelné jen s ekonomikou Sovětského svazu a Spojených států amerických. Žádný jiný stát kromě těchto států si orientaci na těžký průmysl nemůže dovolit. Velmoci těžké strojírenství potřebují pro své strategické záměry bez ohledu na jeho neekonomičnost a náročnost. Jaké důvody máme pro «velmocenskou» strukturu ekonomiky my, zůstává nezodpovězenou otázkou. 7. Naše zemědělství přešlo na cestu intenzívní chemizace. Postřiky proti škůdcům a umělá hnojiva bičují bez rozmyslu naši půdu. Půda znehodnecená neustálým práškováním přestává být úrodná. Letošní neúroda přišla v době, kdy jinde slaví rekordní výsledky. Bezohledný postřik ochrannými látkami zvyšuje obsah škodlivin v potravinách, 8. Přitom zde existuje vrstva obyvatelstva spjatá s mocí, které se problémy společnosti nedotýkají. Tato vrstva má extra zásobování pokud možno jen západním zbožím, zvláštní zdravotní péči, svoje vily a domy, neomezené cestování (hlavně na Západ), svoje lesy a statky, loviště a rekreační střediska. Je zcela odcizená běžnému životu a jeho problémům. Čím větší je rozdíl mezi životní úrovní privilegované vrstvy a «obyčejného» občana, tím víc je k této vrstvě její Člen svými výsadami připoután. 9. Právní řád poskytuje bezpečnost jen tomu, kdo se zcela vzdá svobodného a kritického projevu. Každý, kdo se začne samostatně projevovat, kdo přestane respektovat rámce dané oficiální ideologií a propagandou, pozbývá právní ochrany. Je vystaven represím, které jsou jinak právním řádem zakázány. Nezávislá kulturní tvorba a osvěta, půjčování a opisování neoficiálních publikací, ve-
řejná kritika poměrů, ať už oprávněná nebo neoprávněná, to vše je klasifikováno naším právním řádem jako pobuřování, pomlouvání nebo podvracení a jako takové trestáno dle příslušných paragrafů až deseti lety vězení. Vedle toho neustále roste počet případů fyzického násilí a týrání, které se stalo schválenou formou policejního útlaku. 10. Materiální nedostatky, nerovnoprávnost občanů, nekontrolovatelná pravomoc úřadů, absence elementárních ekonomických mechanismů, bezperspektivnost života pro neprivilegované, to vše je základnou pro nebývalou korupci, protekcionismus a honbu za výnosnou prací. Nihilismus a prospěchářství převládá. Mravně čisté jednání se považuje za komickou dětinskost. Režim sám pref e r u j e a svou propagandou podporuje konzumentský způsob života. Snaží se z povědomí lidí vytlačit nadosobní hodnoty, honbu za hmotnými statky vydává za jedinou životní cestu. K tomu přistupuje dvojakost dnešního života. Navenek je občan nucen vyznávat již od dětství oficiální dogmata, i když skutečnost jim dávno neodpovídá. Svůj názor si však raději nechává pro sebe, aby se nedostal do konfliktu s mocí. Od dětství se tak učí škole lži a přetvářky. 11. Systém řízení ekonomiky je založen na direktivním centrálním plánování. To spočívá v tom, že centrum, tedy státní plánovací komise a příslušná ministerstva, přiděluje podnikům určité zdroje, tj. pracovní síly, materiál, stroje, budovy a finance, a vyžaduje přiměřeně přídělu určité výsledky, které jsou definovány jako plán podniku. Tento přídělový princip řízení vede k tomu, že podnik sám je zainteresován jen na získání co největšího přídělu a na určení co možná nejmenšiho úkolu. Centrum má opačný záměr: s co nejmenším přídělem co největší výsledek. Přirozený ekonomický mechanismus založený na konkurenčním boji různých výrobců, na zasahování státu formou daní, úvěru a kontroly cen s cílem hájit zájmy ekonomiky jako celku, na tlaku trhu spotřebitelů, je nahrazen bojem podniku s centrem o výši plánu. V tomto boji je úplně vedlejší spotřebitel, protože se musí spokojit s tím, co je. Jiný výrobce než stát totiž není. Zároveň v tomto systému stagnuje technický vývoj. Podniku v přídělové ekonomice je lhostejné, zda vyrábí nové a kvalitní nebo zastaralé a špatné výrobky. Zajímá ho jedině vztah příděl - plán. Tento vztah není nikterak ovlivněn tím, zda podnik zavádí nové stroje, zda inovuje svoje výrobky, zda vyrábí kvalitně. Podnik vždy bude mít odběratele, protože ten je mu centrálně přídělen, musí od něho jeho výrobek odebírat. Pro plán je rozhodující vždy objem a nikdy kvalita, protože tu nelze definovat a ohodnotit. Tento systém řízení byl už mnohokrát demaskován a odmítnut, mimo jiné polskými, sovětskými a našimi ekonomy v šedesátých letech. V praxi se od něho upustilo v Jugoslávii a v Maďarsku.
OBČANSKÁ INICIATIVA Snadno nahlédneme, že společným jmenovatelem uvedených nedostatků je absence dialogu mezi mocí a občany. Režim disponuje neomezený-
mi pravomocemi ve všech sférách společenského života, aniž by se někomu za svá rozhodnutí zodpovídal. Režim také vždy hájí svoje zájmy, a to i na úkor společnosti. Je to důsledek apatie obyčejných občanů, kteří se v průběhu tzv. normalizace po roce 1968 dílem nechali vytlačit z veřejných záležitostí a dílem na ně dobrovolně rezignovali. Výměnou za to dostali relativně dobré materiální podmínky. Občané tak podlehli iluzi, že lze vyměnit svobodu za blahobyt. To však není trvale možné. Absence svobody se na životní úrovni neprojeví hned ale až po určité době. V našem případě ta doba již uplynula. Nyní začínáme splácet účet za lhostejnost ke všemu, co se přímo netýká nás nebo naší rodiny. S nastávající krizí budou splátky stále vyšší. Chceme-li zastavit narůstající krizi, musíme opustit soukromou ulitu, musíme se začít brát za věci veřejné. Buďto začneme jednat jako svobodní nezávislí lidé, kteří se sami chtějí zasloužit o to, jak budou žít, nebo ztratíme jakoukoli perspektivu na slušný život. Univerzálním a jediným účinným lékem na nynější a budoucí krizový stav je občanská iniciativa. Každý musí veřejné záležitosti pojímat jako svoje vlastní a podle toho jednat. Občanská iniciativa má nepřeberné množství způsobů a forem. Od kritiky špatných poměrů na pracovišti, pranýřuvání neschopných řídících pracovníků, přes stížnosti na nedostatky v zásobování, společné petice na ochranu životního prostředí v místě bydliště, požadování vyšších platů, až třeba ke stávkám. Jedno zůstává stejné; občan samostatně a kriticky reaguje na ty jevy společenského života, které negativně ovlivňují jeho život, a spolu se všemi, kterých se to týká, těmto jevům odpovídajícím způsobem čelí. Když uspěje, tak dobře. Když ne, taky dobře, neboť on vstoupil do hry, musí se s ním příště počítat. Vzniká tak sociální tlak, který se stává reálnou politickou silou, před kterou má jakákoli vláda respekt. Režim je přinucen na všech stupních, ve všech sférách s prostými občany jednat, ustupovat tam, kde je tlak silnější, sjednávat kompromis tam, kde jsou síly vyrovnány. Vzniká reálný politický život, dialog mezi mocí a občany. Dosud se v letech normalizace příliš silná občanská iniciativa nerozvinula. Na jediném významném hnutí, Chartě 77, se podílí něco přes tisíc občanů. Není to mnoho, ale dokazuje to, že je nezávislá společenská aktivita možná. Cím více takových nebo podobných hnutí bude, čím více lidi se jich bude účastnit, tím větší efekt budou mít a také tím bezpečnější budou pro své členy. Režim pak bude nucen silným sociálním hnutím skutečně odpovědně reagovat na hromadící se problémy a spolu s občany je řešit. Bude mít příležitost plně uplatnit své zkušenosti z řídící a organizační práce, lépe využívat možnosti, které centrálně řízená ekonomika má. Bude nucen rozvinout nové formy řízení, které se dnes tak úspěšně uplatňují v Maďarsku, aby byl schopen čelit problémům, které mu tlak obyvatel nedovolil obcházet. Program obnovy, s nímž přicházíme, je tedy programem obnovy dialogu mezi režimem a prostými občany. Předkládáme naše návrhy v dobré víře, že budou ku prospěchu obyvatel i jeho vlády, neboť máme stále na mysli katastrofu, která stojí na konci dne-
3
šní krize. Program dále definuje institucionální formy, v nichž by měl dialog probíhat.
PROGRAM O B N O V Y 1. Každý občan má právo a povinnost vyjadřovat svůj názor na veřejné záležitosti, a to kdekoliv a jakkoliv, navrhovat svá řešení, a pokud s ním ostatní souhlasí, trvat na jejich realizaci. Není téma, které by pro něj mělo být tabu. Životní podminky v místě bydliště, pracovní podmínky, mzda, ale i ekonomická a politická situace, to jsou reality, v nichž žije a které* může a má ovlivňovat. 2. Každá kolektivní činnost vyžaduje organizaci svých účastníků. Pouze lidé, kteří jsou organizováni, mohou dosáhnout svého cíle. Stejně je tomu i ve veřejném živote. Mohou být k tomu účelu využity oficiální instituce, organizace. Pokud to nebude možné nebo efektivní, bude nutno vytvořit nové, neoficiální organizace. Ať už tak nebo tak, v každém případe bude nutno dodržet dva principy sociální akce: solidaritu a disciplinu. Zejména ti, kdo se stanou mluvčími nebo přirozenými vůdci akce, musí být chráněni ještě víc než požadavky, jež jsou předkládány. Bez toho sebesilnější hnutí nebo akce nemá naději na úspěch. Taková je historická zkušenost více než sto let starého dělnického hnutí. 3. Režim musí propustit všechny politické vězně. Musí zrušit represivní zákony, které mu dovolují neposlušné občany stíhat. Musí začít dodržovat základní lidská práva, jak se k tomu zavázal ratifikací Mezinárodního paktu o občanských a politických právech při OSN. Zde se v 10. článku praví: Každý občan má právo říkat svůj vlastní názor bez o m e z e n i k a ž d ý občan má právo vyjadřovat svobodně svůj názor; toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, získávat a šířit všechny informace a názory slovem, tiskem, ve formě uměleckého díla nebo jakýmkoli jiným způsobem, který si zvolí. 22. Článek říká: Každý občan má právo se svobodně spojovat ve veřejné organizace, v což se také zahrnuje právo zakládat odbory a vstupovat do nich k obraně svých zájmů. 4. Ekonomická reforma je nezbytná. Osou reformy musí být decentralizace hospodářské moci, což obnáší zejména posílení pravomocí v podnikové sféře, obnovení ekonomických mechanismů a zesílení role trhu. Podnik jakožto základní ekonomická jednotka musí samostatně rozhodovat o kádrové politice, o technických inovacích, o sortimentu a objemu výroby, musí si sám volit své dodavatele i odběratele, vytvářet obchodní politiku, sjednávat obchodní a kooperační smlouvy, určovat investiční politiku v rámci podniku. Ruku v ruce s decentralizací hospodářské moci jde posilování podílu pracujících na řízení podniků. Samostatné podniky budou v závislosti na vlastním rozhodování a jednání, na rozdíl od dnešního stavu, hospodařit úspěšně nebo méně úspěšně. Bude samozřejmě především záležitostí tlaku, který pracující vyvinou na hospodářské vedení podniku, jak si jednotlivé podniky povedou. Jakou formu pracující zvolí pro tlak na vedení podniku, to je otázkou konkrétní aplikace. Jako optimální se jeví pa-
4
ralelní existence hospodářského vedení podniku a rady pracujících. Rada by zastupovala zájmy pracovníků na co nejlepším hospodaření podniku. Hospodářské vedení by fungovalo jako profesionální personál najatý k řízení podniku, jeho činnost by se hodnotila dle hospodářských výsledků podniku. Stát zajišťuje sledování a zajišťování celospolečenských zájmů. V tomto smyslu je protihráčem jednotlivým osobám a podnikům, jejichž zájmy mohou být jiné než celkový zájem. Do pravomoci státu náleží tudíž investiční výstavba na nadpodnikové úrovni, kontrola cen, určování úvěru a daní, provozování společenské činnosti nevýrobního charakteru - zdravotnictví, školství apod. Vedle těchto zásadních změn v systému řízení bude nutno urychleně provést národohospodářská opatření, která by jednorázově zajistila zvýšení životní úrovně. Jde o snížení výdajů na armádu, zrušení evidentně ztrátových provozů a převedení pracovníků z těchto provozů na jinou práci, snížení počtu administrativních pracovníků, zejména v centru (kde by reforma řízení umožnila podstatně snížit stavy centrálních orgánů, případně některé z nich zcela zrušit), zastavení skrytého růstu cen, zvýšení výdajů na zdravotnictví, snížení platů řídících pracovníků, zrušení reprezentačních fondů, zákaz přepychových služebních aut. 5. Vedoucí úloha komunistické strany ve společnosti je garantována vojenskou silou Sovětského svazu a tudíž je třeba ji respektovat. Nelze však respektovat to, jakým způsobem a s jakými výsledky tuto svoji úlohu realizuje. Dnešní krize ukazuje, že strana není s to složité problémy moderní společnosti z konce 20. století řešit sama. Na pomoc jí musí přijít ostatní občané, ať už je strana přizve ke spolupráci, nebo ne. Pro partnerství strany a ostatních občanů při společném řízení veřejných záležitostí je třeba vytvořit příslušné institucionální formy, je třeba upravit právní řád. Občané nestraníci musí být organizováni v nezávislých institucích, které budou při jednání se stranickými a státními orgány zastupovat jejich zájmy. Na pracovišti bude nezávislá odborová organizace. V místě bydliště může být příhodnější tvoření organizací dočasného charakteru k řešení konrétních problémů. Nové organizace budou uznávat nejen vedoucí úlohu komunistické strany, ale i svoje právo hájit v dialogu se stranou zájmy svých členů. Nutná je reforma volebního systému Národní fronty. Každý kandidát, který získá určitý počet hlasů, musí být automaticky zařazen do kandidátské listiny vedle kandidátů Národní fronty. Jen tak se zajistí, aby se prosadila skutečná vůle většiny. Naše návrhy nejsou hotovým receptem nebo návodem k jednání. Nechceme nikoho získávat ani bouřit. Chceme se pouze s ostatními podělit o naše zkušenosti a obavy. Zároveň ostatní vyzýváme, ať učiní totéž. Každý ať ze svého místa posoudí, co j e nutno dělat, a ať to také dělá. O nic jiného totiž nejde. A až se takové jednání stane všeobecnou normou, pak naše návrhy už budou dávno zbytečné.
Praha, jaro 1982 Jindřich
13. prosinec Ludvíka Jaruzelského (viděný z Čech) Kdyby mohl obživnout Karel Marx, udál by se asi umožňuje dorozumět se a vědět. Štábní mozek, zajímavý rozhovor: který pečlivě chystal «polskou akci», tuhle chybu už předem - a důmyslně - vyloučil, - Co se to děje v Polsku? - To ale nevyvrací hypotézu, že akce byla moti- Ale rozmohly se tam odbory. vována vlastenecky. - Odbory ? To je snad dobré. - Víte, v téhle fázi na tom vlastně nesejde. Ať už - To je špatné, Karle Marxi. To je kontrarevoluje pan generál vlastenec nebo cynik, stal se zajatce. - Kontrarevoluce? A co tam tedy dělají revolu- cem těch sil, které pustil ze řetězu. Např, z partaje mu zbyla jen ohlodaná stalinistické kostra - slušní cionáři? - Ti do těch odborářů buší, pouštějí na ně plyn, lidé z ní utekli. S kým tedy bude provádět reforzavírají je - s pomocí stanných soudů i bez soudu. my? S těmi, kteří se jich nejvíce obávají? - Nevidíte tedy nikde žádné světýlko? Pár kontrarevolucních havířů dokonce zastřelili. - Světýlko? Cožpak jsme v tunelu? - To že dělají revolucionáři dělníkům? Vy jste - Dalo by se to říct jadrněji. se tu zbláznili. To nejsou žádní revolucionáři, to - Nálada ale není argument. Jestli Vás to utěší, jsou ničemové 1 A to se těch chudáků nikdo nezamohu Vás ubezpečit, že tajemníci v Kremlu musestane? - Ale ano! Vlastně celý civilizovaný svět se o ně jí mít také náladu pod psa. Protože je to vlastně neslýchané, že armáda nahradila stranu, plukovbere - y čele s římským papežem. - V čele s římským papežem? A co dělají v pol- níci ty slavné a tolika seriály opěvované krajské a okresní sekretáře. sku moji stoupenci? - To nás má utěšit? Co je na tom lepšího? Že - To jsou právě ti ničemové, Karle Marxi. Jaroslav Moučka bude hrát v Dictlově seriálu v * * * uniformě podplukovníka? - Snad přece jen to, že to bude sociologicky čistší situace: tady je národ, společnost - a tam je Nerad bych se dal ovlivnit emocemi. City vháněbyrokracie reprezentovaná ozbrojenou mocí. Ušejí do očí slzy dojetí nebo zoufalství, sotva však tří se tím zbytečné ideologické kecy. Aspoň také pomohou chápat vzniklou situaci, City ji vlastně konečně víme, nač si držíme armádu. nechtějí chápat, hnusí se jim. Leč jakási situace - Vy tedy považujete Polsko za uzavřenou kapivznikla a my se musíme ptát: co s ní? Co se to vlatolu? stně v Polsku stalo? - Já? To nemyslíte vážněl Zápas o Polsko, o - Stal se vojenský převrat, a to podle banálního nás, o Evropu, teprve začal. O nějaké normalizaci vzoru: když vládnoucí establishment už není s to udržet se u moci parlamentními metodami, od- ve smyslu československém nemůže být ani řeč! - To víte, Poláci si nedají líbit to, co my. vrhne je a sáhne k vojensko-policejní diktatuře, V - Zase psychologizujete. Jednoduše jim také nedaném případě vládnoucí byrokracie odvrhla domají za tu «normalizaci» co nabídnout. Aby se člokonce i ty atrapy demokratických institucí, jimiž se jinak totalitní systémy rády a bez rizika přizdo- věk smířil s pokořením, musíme mu za to něco dát. To se stalo v případě Maďarska v roce 1956, v bují. - Někteří pozorovatelé však dosud soudí, že Ja- případe ČSSR po roce 1968 - to však není reálné^v ruzelského puč je motivován vlastenecky. Že to byl polském případě. Co jim mohou nabídnout? Že poslední zoufalý krok, jak předejít sovětské inter- zas budou moci cestovat z Varšavy do Krakova? - Tak budou udržovat výjimečný stav. venci. - To je ale věc, které donekonečna nejde. A za- Zoufalý krok? Zdá se však, že byl chladnokrevně promyšlen. Jen si všimněte některých de- plaťpánbu, je tu ještě jeden faktor - který v našem tailů: počká se, až se celé vedení Solidarity ubytu- případě rovněž nefungoval. - Nový faktor? je v hotelu Monopol. Zvolí se noc ze soboty na - Vyhlásil někdo kvůli Maďarům nějaké sanneděli, kdy nejsou lidé v zaměstnání. Vypne se naráz celá telefonní síť. Zablokují se benzinové kce? Nebo kvůli nám? Kdo jediný může pomoci stanice. Zakáže se cestovat i vlakem. Zkrátka a polské vládě hospodářsky na nohy? Rusové? Sami dobře, zruší se v jednom okamžiku všechny spoje, nemají. Správně se v Moskvě rozčilují na Reagana, jimiž lidé v moderní civilizaci komunikují, spole- že je vydírá. Konečně padla kosa na kámen. - Myslíte? čenství se dočasně ochromí, ohluší a oslepí. Zoufa- Doufám. Opravdu doufám. Protože kdyby delý krok? Není vám něco nápadného? mokratická veřejnost tentokrát propásla svou Šan- Nápadného ? A co ? - Jak se tu někdo pozorně poučil ze srpna 1968. ci, bylo by to zlé. Moc zlé. Taková věc se musí dlouho studovat. Jaká byla • * * tehdy hlavní chyba okupantů? Proč se tehdy dostal vojenský kolos hned první týden do trapné Krátce po černé neděli 13. prosince jsem potkal situace? Protože lidem nechali telefony, auta, ravečer člověka, který byl minulý rok vůči mně diostanice, tiskárničky a podobný luxus, který jim
samá uctivost. Jak mne na ulici spatřil, vrtěl ocáskem a vítal. Teď jsem však v jeho pozdravu opět zaslechl kovovou blahosklonnost. Přeložil jsem si to: «Tak vám to, hoši, v tom Polsku sklaplo». Když mi ten jeho nový tón došel, byl již daleko. A protože jsme si tak vzdáleni, rád bych mu alespoň touto cestou něco vzkázal: Vážený pane soudruhu, zdá se, že Vám 13. prosinec Ludvíka Jaruzelského přinesl úlevu a znovu dodal již ztracené sebevědomí. Dokonce se ve Vašem hlase objevila jistá Škodolibost. To je však tragický omyl, špatně čtete ty polské událosji. Nejste tam - ani vy ani Váš dr. Husák a dr. Štrougal - na listině vítězů. Spíše si lze Vaši budoucnost představit pod jmény Gierek, Jaroszewicz, Szydlak. Pod jmény lidí, kteří tak dlouho otáleli s nezbytnými a dávno nazrálými změnami, až je vývoj smetl. Proto Vám říkám - a beze všech postranních úmyslů - ještě je čas. Ještě je čas obnovit naši vla-
stní hospodářskou reformu, tu reformu, jež se i ve velmi upravené formě tak osvědčila v Maďarsku. Ještě je čas propustit politické vězně a neprohlubovat dál vzdálenost mezi vládnoucími a ovládanými. Ještě je čas. My pak, bez ohledu na to, jak se zachováte, budeme se dále pokoušet zabránit tomu nejhoršímu. Budeme se snažit informovat naše spoluobčany o skutečném stavu věcí a předkládat jim návrhy k nápravě. Netoužíme po Vašich pozicích, tím méně po nějakém věhlasu hrdinů či mučedníků. Jen se nám zdá zbabělé a trapné vědět, že se naše společná vlast blíží svému katastrofickému dni - a nečinně k tomu přihlížet. To, oč nám jde, chceme docílit cestou pokojnou, cestou reforem a prosazováním ideje občanské samosprávy ve všech sférách národního života. Amen. *
*
*
Imaginární rozhovory zapsal Bohemicus, Praha
Vnější podmínky změn %J
JL
ADOLF MÜLLER
6
spatřují v podobných zjištěních pouhou frázi, není čeni národních zájmů a důsledky komunistické pomoci. diktatury vyvolávají více iluzi o slabosti vlastního, Přesto však cílem, který z výchozího poznání o síle a zájmech druhého velmocenského pólu, o vyplývá, musí být odstraněni bipolární situace svě- «vnější pomoci», a pod. ta i s případnými risiky tzv. destabilisace, která s Aktuelním úkolem vyplývajícím z takového roztím mohou být údajně spojena. Pro svobodu Evro- boru je nutnost přísně rozlišovat mezi morálním panů nevýhodná bipolarita nezmizí však jen ná- rozhořčením a politikou. Obojí bylo, je a bude stupem třetího mocenského pólu kdesi ve světě. nejen ve světle událostí v Polsku - na místě, obojí Může zmizet, nebo být alespoň podstatně oslabe- má svou důležitost, pro obojí je třeba najít správné na, teprve tehdy, kdy se jedním z nových pólů místo a čas; obojí je málokdy možné současně. mocenského dělení stane postupně Evropa opět Nutno je také přesně rozlišovat mezi mylnou a krisama. Nikoliv ve smyslu zpátečnického obnovová- tiku si zasluhující politickou taktikou západních ní někdejšího eurocentrismu, nýbrž naopak ve politických sil, zvláště pak těch, kterým stojíme smyslu většího pochopení a úzké spolupráce s blízko a mezi politicky dlouhodobě jedině správprůmyslově méně rozvinutými částmi světa. nou strategií mírové koexistence a kooperace obou Směrem k podobnému, postupnému, odstraňo- systémů v Evropé i jinde. Věrnost této strategii vání dnešní bipolarity vedou všechny dílčí kroky, neznamená vzdávat se věcné kritiky sovětské polikteré se - byť zpočátku třeba zdánlivě bezmocně tiky, naoopak: předpokládá tvrdou kritiku v pravý - stavějí za národní zájmy a postupnou větší sa- čas-i když to momentálně napětí nesníží. Morální mostatnost evropských zemí, zvláště co se jejich rozhořčení může být motivací takové kritiky, ale nezávislosti na velmocích týče a za celoevropskou nemůže ji nahradit. Rozlišovat mezi opravdovou spolupráci a integraci. Tímto směrem jdou také realitou a mezi jejími falešnými interpretacemi, všechna opatření, která mohou obě části Evropy které svádějí buď k pocitům bezmoci a k pasivitě, postupně osvobozovat z dnešních blokových zá- nebo k hysterii a iluzím. Žádná skutečnost není vazků a evropské území chránit před novou vál- neměnná. Ale žádná není měnitelná jen a jen pokou. Podobná cesta k odstranění bipolarity je dle našich vlastních představ. A už vůbec ne bez dlouhodobá, nemůže být jednostranná a musí být- našeho vlastního přičinění. dříve či později-pochopena i svobodomyslnými obPrakticky to pro nás mj. znamená - také nyní ve čany obou supervelmocí ba i některými jejich poli- chvíli, kdy události v Polsku vrcholí: nenechat se 11 ky * c ani v budoucí, nezávislejší Evropě nemůže vědomě nebo nevědomě zapřahovat do chomoutu zmizet značný vliv obou dnešních ( i budoucích) cizích zájmů tvářících se momentálně radikálně či supervelmocí, není třeba dodávat. Komu se zdá sympaticky, odpovídajících třeba našemu morálnípodobný cil příliš nedokonalý, kompromisní a jen mu rozhořčení, ale operujících ve skutečnosti properspektivní a odmítá jej, ten musí mít odvahu ti logice naznačené v tomto zamyšlení, tedy proti otevřeně dodat, že mu na změně situace např. v našim vlastním zájmům. Naopak: napomáhat ke Československu nebo Polsku (přes jakákoliv ver- spolupráci těch, kteří jsou našimi skutečnými spobální prohlášení) v podstatě nezáleží nebo naopak, jenci ať už pro své společensko-kritické myšlení že je ochoten riskovat pro takové změny i válečné nebo pro svou praktickou politiku. A přátelům střetnutí. Obě tato stanoviska by měla zůstat de- doma pomáhat prakticky, ještě více než dosud, střímokratickým socialistům cizí. zlivými a objektivními informacemi o skutečném Tohoto logického domyšlení bezvýchodnosti bi- rozložení sil ve světě, o problémech jednotlivých polarity nebude postupně nikdo ušetřen. Dnes částí světa, o souvztažnosti těchto problémů s jsou si ho, zdá se, vědomi spíše prostí občané než otázkou naší a pod., aby se reálná politická logika jejich velmocemi ovlivnění, zavázaní nebo zkom- v řádách všech oposičně aktivních skupin zase promitovaní representanti. Spíše mlčenlivá «levi- prosadila. c e » než ukřičená «pravice». Spíše prostí členové (Komu se zdá nespravedlivé nerozlišovat mezi levicových stran než mnozí jejich buď kolísaví USA a SSSR - má pravdu. Tento příspěvek však nebo stále ještě dogmatičtí vůdcové. Spíše, zdá se nepojednává o rozdílech, to by musel být podstattaké, kritikové dnešní situace na Západě než jejich ně delší, nýbrž o vlivu velmocí v bipolárním sys.épotenciální spojenci, kritikové společenského sy- mu. Tento vliv zůstává přes jejich rozdíly-a ať stému na Východě. Tam zřejmě větší míra potla- chtějí Či nikoliv).
POLSKO A MY IV. Bez hněvu a předpojatosti bylo by třeba přemýšlet o Polsku a o nás na jaře roku dvaaosmdesátého, více než čtvrtstoletí po tom, co sovětské tanky rozstřílely maďarský pokus o socialismus ve svobodě, pomalu patnáct let od chvíle, kdy tytéž tanky převálcovaly Československou iluzi o socialismu v demokracii, a tři měsíce ode dne kdy tytéž tanky, jen s osádkou v polských uniformách, udělaly - v noci, jako vždycky - tečku za prozatím nejdelším a svým způsobem nejhlubším pokusem
spojit se socialismem skutečné zájmy pracujícího člověka jakožto lidské individuality. Bez hněvu a předpojatosti. Jenže jak, když v zoufalé bezmoci znovu přihlížíme, jak se vlny idealismu, touhy po skutečně lepším, spravedlivějším, lidštějším životě, po životě v souladu s tradicí toho čí onoho národa, tříští o němou, tupou, jen do sebe zahleděnou ^ svůj imperiální zájem bránící hráz sovětské vojenské moci. V šedesátých letech říkávali Poláci návštěvou z
gomulkovského Polska v relativně liberální Praze: My jsme vaše budoucnost. - Dnes otázka zní, zda smutná, šedá, bezbarvá, mlčící a vystrašená Praha je budoucností Varšavy. Tak jako Praha ještě v devětašedesátém, i Varšava hledí dnes raději k Budapešti. Jaruzelski je vlastenec, žádný stalinista, potenciální Kadár. I Husák byl, pro mnohé, a nepochybně pro sebe, ve vlastních očích. Jako Jaruzelski. Kdybyste byli Husákovi ukázali v devětašedesátém Československo roku dvaaosmdesátého, zhrozil by se, nevěřil by, obvinil by vás, jak to dovede právě on (i když jistě nejenom on), ze zavilého nepřátelství a ďábelské propagandy. A přece vzdálenost mezi Prahou a Budapeští měří dnes desetitisíce Čechoslováků vlastní zkušeností, a vracejí se s očima plnýma otázky: Proč to nešlo u nás? - Významný západní novinář, který dobře zná Československo z minulosti a nedávno byl znovu návštěvou v Praze, položil otázku jinak: Jméno Kadár je v BudapeŠji výrazem dalekosáhlého konsensu Maďarů. V Československu let šedesátých bylo jméno Novotný denně vyslovovaným výrazem konsensu s opačným znamínkem. Jediné jméno, jež tu dnes za čtrnáct dní neuslyšíte, které nikdo nevysloví, od ministrů po disidenty, je jméno, či slovo Husák. Proč? Jméno Jaruzelski bylo donedávna v Polsku symbolem naděje, té její Části, kterou Poláci spojují s národem a uniformou. I vojenský puč byl jim i světu prezentován pod tímto jménem a s těmito znamínky. Dnes je totéž jméno Polákům současně symbolem zrady a politické perfídnosti, a zároveň jisté, leČ zcela jiné nadéje: Naděje, že místodržitel v polské uniformě zabrání nejhoršímu, že se Varšava přece snad nestane Prahou, Jenže logika vývoje po takových nocích jako byla ta na 21. srpna Či na 13. prosince, bývá jiná. V Praze vynesla k moci spodinu politické fauny, a ta zas, aby se u moci udržela, nadšeně pomohla učinit z Československa nejbezbarvější, nejpochmurnější ze sovětských protektorátů. V Polsku se táž fauna dere k moci za zády vojáků a pod ochranou policejních pendreků, neboť ty, spíš než bajonety, jsou jako všude nástrojem normalizace. Polská cesta ke jménům nevyslovovaným trvá teprve tři měsíce. Ještě je většinou neznáme, protože polský WRON je jako ten šátek ďábelského mága, který kryje mánipulující prsty, v nichž se jednoho dne ta jména objeví. A s nimi normalizovaná každodennost. Tady se ovšem kladou tři otázky, možná Čtyři. Ta první zní, proč tedy Maďarsko? Ve světle polské tragédie navrhněme k úvaze: Maďaři, na základě krvavé vlastní zkušenosti, první pochopili, že SSSR nikdy ve své sféře nepřipustí dělení moci a že jistá nacionalizace sovětského modelu je možná jenom při zachování jeho základních dominantnich znaků, to jest centralizované vlády skrze stranický a policejní aparát, jež jsou oba, ale každý zvlášť, podřízeny Moskvě. Jedině tak si bude SSSR jist loajalitou vasala a připustí větší roli odborů, vetší nezávislost podniků, jistý typ tržního mechanismu, omezenou restauraci soukromé iniciativy a dokonce i jakousi volnost uměleckého projevu a vědeckého bádání. Jedině za touto zárukou, za touto hrází bezpečnosti, se mohla uskutečnit společnost, reprezentovaná - na rozdíl od dne« šního Československa, ale nejen - inteligentními,
8
schopnými lidmi, jimž práce přináší alespoň částečnou možnost seberealizace a mezi nimiž a státem sovětského typu s vysoko vztyčeným praporem maďarské historie (až na nepříjemnosti s Ruskem) a maďarské tradice existuje téměř vztah vzájemné důvěry. V Polsku se kdysi šestapadesátý rok vyřešil takříkajíc vlastními silami a v Československu ho téměř nebylo. Chyběla proto maďarská krvavá zkušenost a trvala iluze, že sovětský model lze reformovat, že SSSR takovou reformu připustí, ať už proto, že pochopí její význam, nebo z nezbytí, a že tak může vzniknout socialistický systém, který bude mít všechny znaky demokratické západní socialistické tradice, aniž nad ním SSSR vysloví svoje anatéma. Z rozdrcení československého pokusu roku osmašedesátého vyvodili vítězové i poražení svoje závěry. Ti první usoudili, že jedině důsledná sovětizace Československa přinese trvalou bezpečnost jejich vládě a znovu učiní z ČSSR privilegovaného spojence SSSR. Výsledkem je dnešní Československo, ta zoufalá, neforemná hromada ekrazitu, kolem níž všichni chodí po špičkách, aby ji nepřivedli k výbuchu, v marné naději, že zaroste travou a ekrazit se nějak vytratí do atmosféry. - Ti druzí, ve snaze «zachovat si i v porážce jasné vědomí», rozhodli, že destrukce československého jara má svou příčinu v tradiční české zbabělosti, opatrnictví, nedostatku politické kultury, neexistenci politických vůdců atd. atp., v chybách, jichž se politické hnutí tehdy dopustilo a které buď vyvolaly, nebo alespoň poskytly záminku k sovětské intervenci. Nehledě k tomu, že šlo o revoltu intelektuálů, zatímco např. v Polsku . . . Co tedy Polsko? Polsko se zajisté pokusilo vyhnout «Československým» chybám, zajisté mobilizovalo dělnickou třídu dřív než tomu bylo v osmašedesátém v Československu, zajisté prohlásilo inteligenci pouze za pomocný orgán společenského procesu (jako např. mozek), vysoko vyzvedlo polské nacionální tradice, včetně tradice ozbrojeného odporu intervenci a okupaci a národních tradic armády. Vcelku však polské hnutí vycházelo ze stejné iluze jako hnutí československé, iluze, jež je v kategorickém rozporu s maďarskou praxí po roce 1956. A dopadlo stejně, možná hůř, kdoví. Ponechme českým analytikům chyb a nedostatků českého národního charakteru jako základní příčiny sprnové katastrofy, ať o nich dál v klidu hloubají ve světle nejnovějšt polské zkušenosti, a řekněme v tuto chvíli k Polsku tohle: Prostředníkem, jediným prostředníkem v dialogu mezi vládou a společností v Československu období normalizace byl řezník. Poloplný stůl, a s ním chata, auto, za málo práce, bez vlastního přičinění, ze státní péče, ve světě korupce o jaké se nezdálo v otomanském či ruském carství, byly cenou za hřbitovní klid. Něco takového je v dnešním Polsku těžko možné. A tak jediným prostředníkem v dialogu mezi vojenskou či stranickou (to je pořád jedna policie) vládou zůstává církev. Události z konce minulého roku jí daly postavení ještě daleko klíčovější, než měla dosud. Strana nereprezentuje docela nic, a armáda a policie jenom donucovací mašinérii. Ve vzduchu je dohoda podobná té, již uzavřel s Vatikánem italský fašismus. Problém zůstává v tom, že italský fašismus měl podporu velké části lido-
vých mas, dělnickou třídu v to počítaje. Polští dělničtí a rolničtí generálové ji nemají. Zato však mají Sovětskv svaz. Polský reálnv socialismus normalizačního období je už dnes budován na těchto základních pilířích. Jeho součástí budou patrně státem a církví společně kontrolované odbory jako orgán dialogu nad prázdným pultem, obklíčeným aparátčíky v uniformách. A hlavní obětí bude opět inteligence, intelektuálové.^ Maďarská vidina se zdá stejně iluzorní, jako v Čechách. Koneckonců, maďarský člověk z ulice neměl nikdy v dějinách takovou životní úroveň a takovou míru svobody, jaké má v Kadárově Maďarsku. Což nelze, v tom či onom ohledu, říci o Polsku, ani o Československu. A co SSSR? A jaký tedy model? SSSR ten model pro svou satelitní oblast dávno má, a Kadárovo Maďarsko jím není a nikdy nebylo. Tím modelem je NDR. V NDR vládne už dávno uniformovaná disciplína, sovětský model, doplněný o pruskou tradici (jež není tak docela vzdálená tradici carismu, ani pokud jde o zdroje). V jeho rámci je nakonec místo i pro konzum, i pro jistou míru spolurozhodování odborů v závodech. Ne ovšem pro liberalismus, demokracii zdola. Ale ta tu vlastně nikdy nebyla, a je otázka, zda většině skutečně chybí. A za zdí je NSR, která platí velkou část režie a poskytuje svobodymilovným duchům dostatek možností jak existenčních tak vyjadřovacích, kdykoli se ukáže, že mají prusko-saského knížectví až po krk. Nacionální ideou je tu jakési dosti bezbarvé němectví, jež přežilo krach pokusu o vytvoření endéráckého patriotismu i nebezpečný a dosud probíhající pokus o rehabilitaci pruské tradice. Jemu odpovídá ve většině ostatních zemí sovětské části Evropy zaprášené slovanství, jehož neaplikovatelnost hraje svým způsobem rovněž na ruku Maďarům a Rumunům.
Znamená to tedy, že ve světle rozdrcení polského reformního pokusu nezbývá než přijmout ideu «modelu N D R » a pokusit se udělat z něho, co se dá? V tuto chvíli zřejmě ano, a to je také idea, která dnes začíná převládat v některých pražských vládních kruzích. V SSSR bude militarizace ekonomiky a sovětského modelu jako celku zřejmě pokračovat i po směně garnitur, a s ní i kult pruské tradice (v níž, nezapomínejme, bylo místo i pro kus osvícenství, za předpokladu, že vše je pod náležitou kontrolou shora, a každý ví, co znamená quod licet I o v i . . . ) . Pacifikace střední Evropy trvá ovšem už pětatřicet let, a výsledky nejsou právě nejlepší. V tomhle smyslu je i pacifikace' Polska dlouhodobý a patrně neřešitelný problém. Odpor národní kulturní a politické tradice proti násilím vnucenému ruskému roubu bude pokračovat, národní organismy budou i nadále reagovat odmítavě na implantaci cizího organismu. V tomto smyslu by se možná i SSSR nakonec smířil s existencí a rozvojem národních kultur v zemích střední a východní Evropy, za předpokladu, že se nebudou vzpouzet svrchované kontrole každého hnutí shora. Až do té doby, než dějiny odpovědí na otázku, zda ekonomický rozvoj a vědecký pokrok skutečně vedou nezbytně cestou demokracie, je tohle patrně perspektiva oblasti střední a východní Evropy. Z československého hlediska by si tedy bylo přát, aby kontrola duchy zcela neosvícenýmí byla alespoň nahrazena kontrolou osvícenější. Jako v každém absolutismu, ani v jeho současné reálsocialistické variantě není totiž lhostejné, kdo vládne. A jako v každém absolutismu je však právě tohle většinou věc dějinné náhody. DALIMIL
«My všichni jsme rukojmí» ADAM MICHNIK * navždy toto slovo spojovat s ošklivým ptákem, karikaturou orla, který zdobí státní znak. Budoucí historiografie ocení přesnost úderu, dokonalou volbu okamžiku, obratné provedení akce. Historik vylíčí následek, jímž byl zlomen odpor nepřítele, a básník bude opěvovat velkolepé vojenské triumfy této armády, jichž dosáhla v ulicích Gdaňska, ve varšavských továrnách, v hutích, dolech a docích. Generál Jaruzelski obohatil slávu polských zbraní, když obratným manévrem zabral současně i budovu varšavského rozhlasu a televize, jakož i telefonní centrálu. Od dob bitvy krále Sobieského před Vídní v roce 1683 se věru žádný náš vůdce nemůže chlubit takovými úspěchy. Teď budou skladatelé komponovat symfonie, malíři zvěčňovat vítězné útoky, režiséři točit vlastenecké filmy - a to všechno k poctě vůdců prosincové nocí. Státní * Zpráva Adama Michnika z polského vojenského ve- rada nepochybně zřídí nový řád - za účast na zení, která byla poprvé uveřejněna v 10. čísle SPIEGELU tažení v prosinci 1981 . . . Z 8.3.1982. Ale žerty stranou. I když se vládní propaganda v
Tahle válka nebyla vyhlášena. V jedné sobotní prosincové noci bušili funkcionáři bezpečnostního aparátu na naše domy, páčili dveře, mlátili, stříkali slzný plyn do očí, spoutávali nás a odváželi jako zajatce - do vězení. Byli jsme prvními zajatci v této válce komunistického vežimu proti vlastnímu obyvatelstvu. Tato noční akce byla první generálovou vítěznou bitvou. Především se tedy realizuje usnesení 9. sjezdu Polské sjednocené dělnické strany o neslučitelnosti úřadů. Jaruzelski, který je současně ministrem obrany, ministerským předsedou a prvním tajemníkem strany, je teď navíc ještě šéfem «Vojenské rady národní záchrany», ve zkratce « w r o n a » . Wrona ale znamená vrána, a tak budou Poláci
tomto smyslu dává slyšet, chceme se raději, ač ještě omámeni a šokováni, sami sebe zeptat na smysl toho, co se v Polsku stalo. V noci z 12. na 13. prosince 1981 začala komunistická mocenská elita zoufale hájit své pozice jakožto vládnoucí třída, svou moc a s ní spojená privilegia. Status mocenské elity - a není potřeba to zevrubně zdůvodňovat - byl skutečně ohrožen nejen v Polsku, nýbrž i v celém komunistickém bloku. Cílem prosincového puče nebylo realizovat komunistickou utopii, byla to mnohem více klasická, proti dělníkům namířená kontrarevoluce ve jménu obrany konservativních zájmů starého režimu. Na rozdíl od tvrzení oficiální propagandy to v žádném případě nebyla odpověď na pokus převzít politickou moc: «Solidarita» neměla ani stínový kabinet, ani program státního převratu. Historie vzniku prosincového chaosu začíná zásadním neřešitelným konfliktem mezi milionovým společenským hnutím, organizovaným v « Solidaritě», a totalitními strukturami komunistického státu. Sama skutečnost existence nezávislé a samosprávné, lidem podporované instituce byla nepřijatelná. Nešlo tedy o moc jako takovou, nýbrž o absolutní moc, tedy o hranice partajní nomenklatury, o styl uplatňování moci, tedy o zákonnost, o obsah kompromisu mezi vládnoucími a ovládanými - tj. o pluralismus ve společenském životě, o formu samosprávy v závodech a na územní úrovni. Uskutečňování reformního programu, který zahrnuje všechny tyto oblasti veřejného života, stavělo v pochybnost základní princip komunistické vlády nad státem a společností. Bylo jasné, že aparát se dobrovolně nevzdá ani ždibečku své moci a že tedy konflikty jsou nevyhnutelné. Domnívali jsme se však, že budou probíhat jinak. Nevěřili jsme, že se mocenský aparát pokusí řešit společenské konflikty vojenským násilím, že na místo síly argumentu postaví argument síly. .
1956-1968-1981
Není to první krize v dějinách komunistických států. Přesto však každý, kde bude srovnávat události ležící vždy v dvanáctiletém odstupu - 1956, pražské jaro 1968 a 15 polských měsíců, zaznamená specifické znaky a - přes určitou jednotnost podstatné rozdíly každé této krize. Společné bylo přání rozšířit národní a občanská práva. Rozdíly spočívaly v dynamice společenských změn. 1956 přišel reformní impuls z Moskvy, ze sálu 20. sjezdu KS Sovětského svazu, na němž stranická byrokracie likvidovala stále ještě přítomný Stalinův stín a odsunula stranou sekyru, kterou nad jejími hlavami mával bezpečnostní aparát. Pohyby uvnitř strany, které v roce 1956 otřásly Polskem a Maďarskem, mely svůj původ zde. V Polsku představovala autorita čerstvě z vězení propuštěného GomuLky dostatečnou záruku jak pro Kreml, tak pro polskou společnost. Pro Kreml byl Gomulka vzpurným komunistou, s nímž však bylo možno se dohodnout; pro Poláky byl mluvčím jejich národních a demokratických tužeb. V Maďarsku vedl odpor stalinistického křídla v
10
aparátě k situaci, v niž začala revoltující ulice udávat tempo změn. Mocenský aparát se zhroutil jako domeček z karet. Sovětská intervence byla přímým^důsledkem tohoto stavu. V Československu v roce 1968 to byly aparátní kruhy uvnitř strany, které si uvědomily, že hospodářská neúčinnost komunistického systému a jeho náchylnost k plýtvání a zaostalosti bude bez zásadních reforem jen dále narůstat. Podstata konfliktu v Československu spočívala v přání liberální a vítězné Dubčekovy frakce - podporované celou společností - uskutečnit shora plánované demokratické reformy, spojené s uvolněním závislosti na sovětské centrále. Československý «socialismus s lidskou tváří» měl tváří mnoho: od umírněného reformismu aparátčíků až po pluralistickou vizi společnosti, jak je obsažena ve spisech nekonformních publicistů. Rozhodujícím faktorem však byl odpor československých vůdců vůči sovětskému diktátu a jejich přání usilovat o legitimaci pro svou moc v podpoře vlastní společností, a nikoli jen v kabinetech Kremlu. V Polsku tomu bylo jinak. Zde je obtížné hovořit o « socialismu s lidskou tváří»; byl to spíše « komunismus s vyraženými zuby»; komunismus, který už nemohl kousat a bránit se proti útoku organizované společnosti. Tento společenský tlak neměl nic společného s použitím násilí. V protikladu k hysterickým prohlášením o «otevřené kontrarevoluci» a o «fašistickém teroru v závodech» nebyl během polské revoluce nikdo zabit, nebyla prolita ani kapka krve. Mnozí pozorovatelé si kladou otázku, jak to vysvětlit. Vývoj polského reformního hnutí - anebo, řekněme, polské sebeomezující revoluce - má svůj původ vně institucí oficiálního veřejného života. Po mnoho let už existovaly a pracovaly v Polsku skupiny demokratické opozice, podporované širokými kruhy veřejného mínění a chráněné účinným štítem církve. V době relativně tolerantního kursu Gierekovy směny - tato tolerance ostatně vycházela z vazeb na Západ a z politické slabosti, nikoli z politického liberalismu - došlo k pokusům o svépomoc a společenskou sebeobranu, byl organizován nezávislý duchovní život a navrženy necenzurované scénáře boje za svobodu. Jádrem programu těchto opozičních kruhů o nejpopulárnější byl « V ý b o r na obranu dělníků» (KOR), ustavený po stávce v červnu 1976 - bylo přání změnit společnost a znovu vy budovat společenské vazby mimo oficiální struktury. Otázka nezněla: «Jak reformovat systém uplatňování moci?», nýbrž: «Jak se bránit proti tomuto systému?». Tento způsob myšlení se odrazil na průběhu srpnové stávky, na formě stávkových požadavků, na programu, na strategii a taktice postupu «Solidarity». Prudký boj o reformu totalitních struktur trval 15 měsíců. Vyvrcholení bojů bylo právě tak netypické jako jejich průběh. Oficiální vyhlášení války společnosti vyplývalo z povahy předchozích konfliktů. Válka, řekl Clausewitz, je pokračování v mírových časech započaté politiky jinými prostředky. Tentokrát to byla válka proti organizované
společnosti, započatá státem, který je nástrojem politických sil organizovaných ve Varšavském paktu. Demokracie uvnitř totality Analýza chyb, kterých se «Solidarita» dopustila, zůstane nadlouho předmětem polských úvah. Národu a ženě - jak případně poznamenal Karel Marx - se nikdy neodpouští okamžik opomenutí, v němž dovolila lumpovi, aby se jí zmocnil. Odborová organizace, která byla skutečnou frontou národní solidarity, našla v sobě všechny dobré i špatné stránky oné společnosti, z níž se zdrodila, společnosti, která po 37 let žila na hony vzdálena od jakýchkoli demokratických institucí, mimo sféru politické kultury; společnosti, která byla systematicky obelhávána, oblbována a ponižována; společnosti, která je současně nedbalá i uvážlivá, v níž čest, svoboda a solidarita platí jako nejvyšsí hodnoty, a kompromis byl až příliš často kladen na rovinu s kapitulací a renegátstvím. «Solidarita» byla demokratickým hnutím světa dělníků, které fungovalo v antidemokratickém okolí, uvnitř totalitních struktur systému, jehož jediná, všeobecně srozumitelná legitimace spočívala v závěrech jaltské konference. Polákům nemusel být obsah těchto závěrů připomínán, jak to nedávno učinil pan Nannen, který se asi domnívá, že lidská práva přísluší jen lidem, žijícím západně od Labe, zatímco divochům z Východu zůstavaji vyhrazeny jako vhodné nástroje karabáč a ostnatý drát, aby mechanismus veřejného života mohl řádně fungovat. Poláci Jaltu nezapomněli. Problém však byl v tom, aby reality Jalty byly přeloženy do moderní řeci. To nebylo jednoduché. Mohutné, spontánní společenské hnutí, které se den ze dne a bez vzoru konstituovalo uprostřed stálých konfliktů s mocenským aparátem, nemělo žádné jednoznačně přesně vymezené etapové cíle a žádnou jasnou představu o koexistenci s komunistíckým režimem. Snadno se dalo vyprovokovat ke sporům o bezvýznamné věci, bylo v něm mnoho náhradních konfliktů, mnoho nepořádku, neschopnosti, neznalosti nepřítele a jeho metod jednání. «Solidarita» mohla stávkovat, ale nemohla Čekat; ovládala techniku frontálního náporu, nikoli však ústupu; měla zásadní ideje, ale žádný program pro postupné vyjednávání. Byla kolosem na ocelových nohou, avšak s hliněnýma rukama; měla moc v továrnách, mezi dělnickým osazenstvem, ale byla bezmocná za konferenčním stolem. Mela před sebou odpůrce, který nebyl s to říkat pravdu, udržovat hospodářství v chodu, ba dokonce ani dodržovat vlastní závazky, který však zato uměl jedno: rozbít společenskou solidaritu. Tomuto umění se naučil až k dokonalosti za 37 let své moci. Tento partner - mocenská elita - byl morálně i finančně v bankrotu, byl vzhledem k svým politickým slabinám neschopný realizovat nějakou politiku. Politická slabost byla v «Solidaritě» chápána jako všeobecná slabost a zapomínalo se, že aparát
násilí, který zůstal demokratickou korozí nedotčen, může být užitečným nástrojem v rukou diktátorské moci, především v rukou té diktatury, jíž hoří půda pod nohama. Komunistický systém v Polsku byl kolos na hliněných nohou, avšak s ocelovýma rukama. Když funkcionáři «Solidarity» žádali demokratické volby do parlamentu a do lidových rad, zdá se, že zapomněli, že podobná hesla znamenají pro vládnoucí vrstvu poplašný signál a ohlášení jejího brzkého konce. Zopakujme si: «Solidarita» nikdy nežádala, aby komunisté byli z vlády vypuzeni a aby stát byl nahrazen odborovým aparátem. Přesto zůstává problémem, že aparátcíci u vlády vyčetli právě tento program z prohlášení «Solidarity» - teď je nedůležité, jak dalece to tak být muselo. Uvědomili si tlak základny směřující k rozpuštění stranických výborů v závodech, vyděsilo je strašidlo voleb do lidových rad, zdály se jim zlé sny o národním referendu o formě samosprávy a viděli, že je načase drasticky zvýšit ceny. Jejich odpovědí byl prosincový puč, poslední odpověď, která jim zbývala. «Solidarita» žádný vojenský převrat neočekávala, byla jím zaskočena. Odpovědnost za to nese nikoli dělnické osazenstvo, nýbrž všichni ti, kteří (stejně jako i autor) na základě své intelektuální činnosti byli povoláni k tomu, aby zformovali politickou vizi odborů. Spor uvnitř «Solidarity» Teoretická reflexe - tohle jen v závorce - k tématu systémové změny pokulhavála za událostmi. Kromě formulí, jdoucích na odbyt, neexistovala téměř žádná politická reflexe. Praxe nakonec překonala teorii - nikoli poprvé v polských dějinách. Zásadní, i když nikdy jasně nevymezený spor uvnitř «Solidarity» se týkal tempa změn a jejich rozsahu. Zpočátku byli přívrženci kompromisních řešení ve většině, časem ale bylo zřejmé, že si mocenský aparát vykládá každou tendenci k dorozumění jako slabost. Všechny ústupky se musely vymáhat stávkami nebo hrozbou stávky. Neustálé stávky, obratně provokované mocenským aparátem, rozložily společnost, která beztoho byla vyčerpána potížemi každodenního života. To, že se nedostavily žádné kladné výsledky v podobě zlepšení životní kvality, vedlo k polarizaci a zpochybnilo smysl této taktiky. Jedni říkali: « Už žádné stávky, to k ničemu nevede», jiní zase: « U ž žádné nedůsledné stávky, potřebujeme stávku generální, která přinutí vládu k zásadním ústupkům ». Těžko říci, kdo byl ve většině, ale ty druhé bylo v každém případě víc slyšet. Právě ti, většinou mladí dělníci z velkých závodů, žádali od vedení «Solidarity» radikální vystupování, jemuž bylo možno čím dál tím obtížněji čelit (i když jak Walesa, tak i Kuroň se o to pokoušeli). Mocenský aparát byl stále více v opovržení a stále méně brán vážně. Téměř nikdo nevěřil, že by se mohlo podařit přimět polské vojáky, aby napadli polské dělníky, téměř nikdo nevěřil v možnost vojenského puče.
Příčinou byla naivita a řízení se přáním - a taky dlouholetá tradice polských dějin. Pokus terorizovat polskou společnost za pomoci polské armády se proto zdál těžce představitelný. Předcházející měsíce upevnily ve společenském vědomí představu o průběhu konfliktu mezi státem a společností v tom smyslu, že nebude žádného otevřeného vítězství. Plány o šibenicích a proskripčních seznamech existovaly jen v chorobné představě partajních veličin. Odbory znaly na útok vlády jen jednu odpověď: stávku s obsazením. Útok armády na závody znemožnil tuto taktiku. Ale vědomí bezúčelnosti mírumilovných forem odporu může mít katastrofální následky. Prolitá krev horníků z dolu « W u j e k » může být konstruktivní lekcí jazyka, kterým se s vládou musí mluvit, chce-li se něčeho dosáhnout. Co so mysleli komunisté o «Solidaritě»? Srpnová krize z roku 1980 pro ně nebyla překvapením, i když průběh stávek, zralost požadavků, disciplina a solidarita osazenstva pro ně byl šok. Pro Gierekovu směnu, která se dostala k moci na vlně krvavého povstání dokařů v prosinci 1970, bylo dogmatem vyhnout se ozbrojené konfrontaci s dělnickou třídou. Připuštění nezávislých odborů v roce 1980 bylo zoufalým činem, doprovázeným vírou, že se snad podaří omezit toto hnutí na baltské pobřeží, časem je zmanipulovat a rozbít zevnitř. Když si vlna srpnových stávek vynutila připuštění jednotných odborů na úrovni celá země, mohl aparát už jen doufat, že je rozbije provokacemi a zevnitř rozpoltí. «Solidarita» představovala smrtelnou hrozbu vždyť skoncovala se zásadou komunistické ideologie, že komunistická strana reprezentuje dělnickou třídu. Plán rozrušit odbory «politickými prostředky» se nezdařil. A přece: neustálé konflikty - týkající se třeba politických vězňů, volných sobot, registrace zemědělských odborů - stejně jako zvnějšku inspirované personální rozbroje odbory oslaboval. To však situaci aparátu nikterak nezlepšovalo: pro něj, který byl rozpolcen a otráven bojem o moc. vznikl nadřazený problém - strana. Strana, chápaná jako organizované společenství svých členů, za srpnových stávek vůbec neexistovala. Tento nástroj, užitečný v minulých obdobích k rozbití společenské solidarity aparátem, tentokrát zklamal. Při pokusu stranu znovu vzkřísit otevřel aparát příslovečnou Pandořinu skříňku. Na jedné straně se hledal obětní beránek a uveřejňovaly se Šokující důkazy o korupci Giereka a jeho lidí. Na druhé straně začaly stranické masy vracet legitimace, a co hůř. organizovat se ve strukturách vzniklých ze základny, které žádaly demokratickou reformu strany, zrušení stalinistického modelu, jenž se opíral o všemohoucnost aparátu. Prohra stranických reformátorů Zde nakonec leží základní rozdíl mezi posledními událostmi v Polsku a krizemi let 1956 a 1968. Tenkrát byli komunističtí vůdcové v situaci, že mohli získat důvěru společnosti. Tábor přívrženců stranické reformy shora se opíral o společnost. V Polsku roku 1980-81 byla cela strana ve vleku
12
změn. Nikoli strana dávala podnět ke změnám ve společnosti, nýbrž společenské hnutí mimo Polskou sjednocenou dělnickou stranu vyvolalo změny ve stranických řadách. Reformní programy strany byly na pozadí cílů «Solidarity» pustým anachronismem. Straničtí reformátoři v Polsku netvořili žádný jednotný tábor. Mezi lidmi, kteří se takto označovali, byly tak rozdílné osobnosti jako Andrzej Werblan, jeden z ideologických diktátorů Gomulkovy a Gierekovy éry; známý publicista Stefan Bratkowski, jeden z organizátorů diskuse «Zkušenost a budoucnost» a předseda Svazu novinářů; Wojciech Lamentowicz, 36-letý vědecký spolupracovník stranické školy; Zbigniew Iwanow, stranický sekretář a vůdce srpnové stávky v jednom závodě v Toruni. Přes veškerou rozdílnost se všichni stali obětí paradoxu, který patří k osudu komunistických reformátorů na celém světě: Žádali reformu totalitní strany ve jménu lidské svobody a společenské spravedlnosti - proti byrokratickému aparátu, který potlačuje svobodu myšlení a tvůrčí schopnost, který dává přednost průměrnosti a korupci. Proto mohli aparát jen tehdy účinně napadnout, když zorganizovali masové hnutí, nikoli však ve frakci, která usiluje o moc. Jako frakce se automaticky vyloučili ze strany a mimoto byli v každodenním politickém boji přinuceni, aby používali stejných praktik, které u svého odpůrce ostře kritizovali. Struktury organizované ze základny v jednotlivých stranických buňkách byly pokusem vyřešit kvadraturu kruhu. Byly ale příliš slabé, aby zvítěžily, a pro aparát byl/naprosto nepřijatelné; nevydržely soustředěný protiúder konservativních struktur ve straně. Polští straničtí reformátoři posledního období se ukázali jako karikatury svých duchovních otců a starších bratří z polského října a z pražského jara. Zdánlivě bylo jejich reformátorství méně abstraktní, více zakořeněno v každodenním životě; neobsahovalo žádné vášnivé debaty o filosofii mladého Marxe, místo toho diskutovali o hospodářské reformě. Ale dál než k začátku nedošlo. Hnutí nenašlo žádnou podporu v myšlenkovém pokladu duchovního světa. Bylo epigonem a zároveň konečnou etapou ideového rozrušení reálného komunismu. Společnost už používala normální řeč, zatímco ideje a stranické reformy nadále trčely ve svěráku marxisticko-leninistického «nového jazyka». Pro stranické reformátory zněla ústřední otázka: «Jak je možno stranu demokratizovat?», co by mělo být klíčem k demokratizaci společnosti; pro společnost naproti tomu zněla ústřední otázka: «Jak by bylo možné co nejvíc oblastí veřejného života vyrvat diktátu stranické nomenklatury?» Stranický aparát obviňoval «Solidaritu», že j e politickou stranou a nikoli odborovou organizací. «Solidarita» nabádala PSDS, aby se stala politickou stranou, která usiluje o věrohodnost ve společnosti, místo co by tvrdošíjně setrvávala na pozicích «odborů spolupracovníků mocenského aparátu». Toto totiž byla nejpřesnější definice společenského charakteru vládnoucí komunistické strany. A to bylo rozhodující.
Demokratický průběh 9. stranického sjezdu na tom málo změnil - do nejvyšších úřadů byli demokratickou cestou nakonec zvoleni kompromitovaní lidé, mezi nimi Albin Siwak, z něhož měl být kdysi vytvořen polský Stachanov, vzorný pracovník s průkazem funkcionáře bezpečnostního aparátu v kapse. Se Siwaky v politbyru nemohla PSDS počítat se společenskou věrohodností. Nové vedení a program schválený na sjezdu byly mrtvě narozeným dítětem. Aparát mohl jen ještě doufat v rozštěpení uvnitř «Solidarity» a ve zprostředkující úlohu církve. A na tom právě stavěl. Koncepcí byla fronta směřující k národnímu dorozumění, jejímiž pilíři měly být: mocenský aparát, církev a «Solidarita», symbolizované schůzkou Jaruzelského, primase Glempa a Walesy. To byl poslední pokus vymanévrovat odbory « nekrvavě ». Katolická církev, největší morální autorita v Polsku, podtržená navíc polským papežem, se nepochybně přiklání ke kompromisním řešením. Snažila se stavěj mosty porozumění, zmírňovat napětí, smířlivě působit jak na mocenský aparát, tak na «Solidaritu». Měl to ale právě být kompromis, ne aby se odbory musely zříci svých zásad a cílů. Vždyť ničím jiným než takovým zřeknutím nebyl v září 1981 mocenským aparátem navržený společný seznam pro komunální volby - taková řešení církev nemohla a nechtěla podporovat. Tehdy nastal zvrat. Odborům bylo jasné, že konflikt je nevyhnutelný, státní moc pokládala za samozřejmé, že možnost kompromisu byla vyčerpána do krajnosti. Je jistě třeba připustit, že prosincová noční akce proběhla bezvadně, k čemuž přispěla naprostá bezostyšnost jejích prováděcích orgánů. Tankem a bajonetem byly odbory pacifikovány a odpor dělníků v závodech zlomen. Tento triumf aparátu může však mít nečekané konsekvence, může se stát důkazem politické krátkozrakosti. Bajonetem je možno šířit strach, terorizovat, zabíjet, vést vítězné bitvy proti neozbrojenému lidu. Ale na bajonetu - a tuhle Talleyrandovu myšlenku citovaval Stefan Bratkowski - se dá špatně sedět. A bajonetem - dodejme k tomu není možné vymazat z paměti lidí 15 měsíců svobody. Stín Ruska Hledali jsme už dříve odpověď na otázku, jak se státní moci podařilo v tak krátkém Čase zlomit odpor. Kromě překvapujícího šoku a vedle přesvědčení, že prolévání krve je pro všechny Poláky nepřekročitelnou bariérou, byl tu ještě další faktor, který rozhodl o běhu událostí: stín Ruska. O možnosti sovětské intervence se často diskutovalo. Zprávy v tisku denně potvrzovaly jednoznačné úmysly Moskvy. V Kremlu, to jsme věděli, nebyla «Solidarita» v oblibě. Předmětem sporu bylo odhadování směru sovětské politiky, která vězela v afgánském konfliktu, ve vnitřních potížích a v komplikované mezinárodní hře. Tady nebylo jasno. Někteří z nás mlčky doufali,
že je možné vytvořit model polskosovětských vztahů, v němž se najde místo pro Polsko jakožto subjekt. Také jsme věřili, že sovětští vůdcové by se rozhodli pro ozbrojenou intervenci jen v krajní situaci, v případě občanské války nebo pokusu o uchopení moci. Domnívali jsme se, že polský mocenský aparát pohotově používá sovětského strašidla, aby dosáhl psychologického efektu intervence bez intervence. Průběh událostí ukázal, že tyto úvahy byly racionální; Sovětský svaz učinil všechno, aby zamaskoval svou účast na prosincovém puči. Scénář, který se pak odehrál, byl pro Rusy optimální: «Poláci sami vyřešili své problémy». Dekret o výjimečném stavu musel lidem připomínat Targowicu, tento temný symbol národní hanby.*) Strašidlo sovětské intervence v případě porážky Jaruzelského rozhodlo o chování Poláků. Riskuji tuto hypotézu v přesvědčení, že je to další argument dokazující, jakou zásobu racionálního myšlení a zdravého lidského rozumu má tento romantický národ, další argument pro to, že Poláci dovedou nejen bojovat, ale i myslet.
Problém sankcí Nikdo v Polsku nepočítal s pomocí Západu, takže silná reakce západní veřejnosti a vlád byla spíš příjemným překvapením. Tato odezva povzbuzuje a může také časem přispět ke zmírnění represe. Rozhořčení světové veřejnosti má důležitou morální dimensi, jelikož podtrhuje, že demokratické hodnoty jsou nedělitelné, že tyto hodnoty mají v celém světě své obhájce a nepřestávají být hodnotami ani tehdy, když je pošlapou vojenské boty. Pro zatčené a pronásledované je to injekce naděje, opravdové světlo v temném tunelu, jakým je polský všední den za stanného práva. Činy vlád mají svou politickou dimensi, jsou částí velké mezinárodní strategie, v níž je polská otázka pouhou epizodou. Nesmíme podléhat iluzím, že tomu je jinak. Ale jedním článkem této strategie - totiž požadavkem hospodářských sankcí - stojí za to blíže se zabývat. Pohnutky presidenta Reagana neznám. Pochybují, že - jak to tvrdí oficiální propaganda v Polsku - ohlášené sankce jsou výrazem jeho hněvu nad tím, že se «Solidaritě» nepodařilo restaurovat v Polsku kapitalismus. Pokud by tomu tak bylo, musel by Reagan být slabomyslný. Myslím, že sankce jsou snadno předvídatelnou odpovědí Západu na vojenský puč, a odpovědnost za jejich následky padá na hlavu organizátorů tohoto puče. Jaruzelski a vojenská rada, nikoli Reagan nebo Pentagon, nesou vinu na katastrofálních následcích sankcí pro polské rodiny. Hospodářství komunistických států se nemůže obejít bez západní technologie a surovin, jelikož je na nich závislé. Naproti tomu velkorysé kredity nemusí ještě představovat faktor urychlující reformy - Gierekův případ je v tomto směru velice poučný. Tím méně je možné reformovat národní hospodářství za pomoci bajonetů, udavacství^a policie. Kredity tedy byly plácnutím do vody. Žádný div, že to pro Západ není povzbuzením.
13
Je možno západním politikům zazlívat, že by chtěli mít za partnera takovou polskou vládu, která se teší aspoň minimu věrohodnosti mezi vlastním obyvatelstvem? Že činí další kredity závislými na obnově občanských práv v Polsku ? Oficiální propaganda se snaží vylíčit sankce jako útok na existenci Polska, tvrdí, že sankce budou brzdit demokratické reformy, že je to útok na polskou suverenitu. Nejsem obhájcem sankcí, ale od odpovědných činitelů je to prostě zbabělost zbavovat se zodpovědnosti. Nikoli Reagan ruínoval polské hospodářství, nýbrž ti, kteří podřídili duchovní a materiální osud polského národa vlastním úzkým egoistickým zájmům. Co všechno se musí ješte stát, aby lidé pochopili, že likvidace nezávislých institucí za použití metod vojenskopolitické diktatury je isoluje od vlastního národa a od celého civilizovaného světa ? Kadár-Husák-jak dál ? Jak to půjde dále? Kolem této otázky se točí každý polský noční rozhovor - a rozhovory se vedou přes zákaz nočního vycházení. V noci z 12. na 13. prosince se vládnoucí komunisté vrátili ke svému původnímu statutu z roku 1945 - byl to status malé, nepočetné sekty, jejíž moc se opírala o bajonety. V té době to byla sekta prosovětských jakobínů, dnes je to sekta prosovětských mandarínů; tehdy hájili svůj program, dnes hájí svá privilegia. Historická zkušenost svádí k tomu, abychom připomněli dva různé modely řešení podobných krizí. Jednomu dejme jméno Kádár, druhému Husák. Jánoš Kádár začal provádět svou moc v roce 1956 jako sovětský místodržící, který se opíral o sovětské tanky. První roky jeho vlády byly poznamenány krutou represivní politikou, po níž následovalo pomalé, shora řízené postupné «uvolňování Šroubů». Gustáv Husák v Československu od samého začátku ohlašoval svůj záměr pokračovat v «pražském jaru». Po sovětské intervenci fungovaly dál veškeré dříve zřízené instituce veřejného života. Zcela pomalu však pokračoval likvidační proces. Lidé byli donucováni k ponižující sebekritice, k denunciantství kolegů. «Extremistické elementy» byly vyřazeny, nezávislé instituce likvidovány - to vše pod záminkou, že musejí být zachráněny alespoň zbytky reformního díla. Tak bylo «pražské j a r o » uškrceno rukama svých vlastních tvůrců. Kádárův model představuje cestu od společensky destruktivní represivní akce k politice paternalistického liberalismu. Husákův model naproti tomu od fiktivního pokračování v demokratických strukturách k totální sterilizaci veřejného života. Pro polské komunisty je Kádár kladným hrdinou, jehož cestu by rádi opakovali. Soudní rozsudky jsou doprovázeny ujišťováním, že v obnově a reformách se bude pokračovat Scénář jednání je snadno Čitelný: «Solidarita» má být zničena, totalitní instituce mají být znovu funkceschopné, naděje na důstojný život má být vymýcena ze srdcí lidí. «Solidarita» má být zničena rukama těch svých
14
bývalých funkcionářů, kteří - zlomeni a poníženi - podepsali prohlášeni oddanosti. Zástupci vojenské rady se snažili přimět Lecha Walesu k přijetí těchto plánů. Neměli úspěch. «Solidarita» bez Walesy, Bujaka, Slowika by mohla být pouhou atrapou, která byjněla maskovat dělníkům nepřátelskou politiku. Široce založená represivní akce - omezená protesty polské i mezinárodní veřejnosti - zahrnuje «pacifikaci» závodů, zatýkání odborových funkcionářů, propagandistické pomlouvačné kampaně. Současně se znovu a znovu ujišťuje, že všechno je v pořádku, situace v Polsku že se den ze dne normalizuje. Ale z kostelních kazatelen - jediného místa, kde řeč nebyla pošpiněna - zaznívají slova pravdy o situaci národa. Mluví se o represi a o pomoci pro její oběti. Jinde se lze dovědět, že existuje odpor. Vycházejí ilegální časopisy, znovu se budují nezávislé instituce. Ne, tohle hnutí se nedá ujařmit. Zde, v mém novém «domově», který je hlídán ozbrojenými muži v uniformách, obklíčen mřížemi a ostnatým drátem, sem proniknou jen útržky zpráv z Polska a z Polska a z celého světa. Zato zbývá více času na syntézu. Těch 15 měsíců bylo lekcí svobody. «Solidaritu» lze smýt s domovních fasád, ale nikoli z lidského povědomí. Jak často byl zdůrazňován poučný charakter polských zkušeností, polského boje bez krveprolití a bez použití fyzického násilí - boje, který spočíval v obnově společenských svazků mimo oficiální struktury! Tento model bude dále fungovat ve změněných podmínkách; může se ukázat jako užitečný nejen pro Poláky, ale i pro jiné společnosti v této geopolitické zóně. Nová úloha armády Nezapomínejme samozřejmě, že i mechanismus polského státního převratu může být ukazatelem. Dosud se v komunistickém systému nestalo, že vojenská elita byla subjektem moci. Takovým subjektem byl obvykle stranický aparát, nebo - v dobách zostřeného teroru - státní bezpečnost. Vojsko platilo jen jako instrument, a pokud podniklo tento pokus, že se stalo jednajícím subjektem, bylo eliminováno. Osud sovětských maršálů Tuchačevského a Žukova je v tomto směru dosti přesvědčivý. Polský vojenský převrat může být precedentem. Za uvážení stojí hypotéza, zda Jaruzelski, když si předsevzal, že «Solidaritu» zničí, neudělal nolens volens také z moci stranického aparátu fikci. Dosud to byl stranický aparát, který vládl, zatímco vojsko fungovalo jako jeho prodloužená ozbrojená ruka; dneska je to možná tak, že vojenský aparát vládne a strana je jen fasádou pro jeho výkon moci. Vojenský převrat je jedním ze způsobů společenských změn; je to forma, které nemusí vždy určovat obsah. Vojenským převratem byla v Chile zřízena diktatura, kdežto v Portugalsku otevřel cestu k demokracii. Vojsko, jediná dosti suverénní komunistická struktura vůči straně a bezpečnostnímu aparátu, může hrát různé role. Armáda, která například vede nepopulární válku proti statečnému afgánskému národu (Marx je v 19. století nazýval «Polá-
ky Asie»), může plnit zcela jinou úlohu než v Polsku, přičemž polský příklad se může paradoxně projevit jako užitečný. Nejsou konečné porážky Zde. za mřížemi, je každé gesto lidské solidarity jako nadechnutí čerstvého vzduchu. Děkuji za ně z celého srdce jménem svých kolegů a jménem svým. Každá dobrá zprává pomáhá žít. Jsou tu ale i těžké okamžiky. Když třeba německý sociální demokrat ujišťuje, že situace internovaných je uspokojivá, a přitom se odvolává na slova náměstka ministerského předsedy lidové republiky Polska; pak musím s rozhořčením myslet na osud německých sociálních demokratů před 45 léty a na ujišťování různých zahraničních státníků, že v Německu je všechno « o k a y » a že s odpůrci klidu a pořádku se zachází humánně. Úřadující náměstek ministerského předsedy, který vystupuje jako expert ve věcech svých vězněných odpůrců, je groteskní a ubohá postava; jeho německý partner je buď cynický, nebo naivní. Několik slov o internovaných: stali jsme se vězni bez zatykače státního žalobce; každý z nás může okamžitě na svobodu, pokud je ochoten podepsat prohlášení loajality a hrát úlohu policejního konfidenta. Zlomený člověk, tak uvažují naši hlídači, není už schopný odporu. My všichni - dělníci, zemědělci, intelektuálové jsme rukojmími. Náš osud má být varováním pro
dalši kolegy, náš status vizitkou pro zahraničí, my sami máme být výměnným objektem. Hůře na tom jsou ti, co byli odsouzeni za účast na stávce. Jako všichni ostatní i my jsme se touto «polskojaruzelskou válkou», jak ji nazývá varšavská lidová moudrost, octli v nové situaci. Dnes je zatěžko dobrat se jednotného způsobu postoje. Každý jednotlivec si musí před svým svědomím zodpovědět otázku, jak Čelit zlému. Jen každý sám může rozhodnout, jak chce hájit lidskou důstojnost, jak se chce zachovat v této zvláštní válce, která je - a to si musíme stále připomínat - novým zpodobením staletí trvajícího boje mezi pravdou a lží, mezi svobodou a násilím, mezi důstojností a ponížením. Opakujme si tedy, že v tomto boji sice není konečně platných vítězství, ale také ne konečně platných porážek. Tady leží špetka optimismu. Právě tato víra mě přiměla, abych napsal tuto úvahu. To je můj podíl na této válce. Jistě se tak rychle nedostanu zase ke slovu. Proto přeju svým přátelům, především těm, kteří jsou pronásledováni nebo bojují, hodně síly, aby prošli temnotou, která leží mezi zoufalstvím a nadějí. A také hodně trpělivosti, aby se naučili obtížnému umění odpouštět.
* V targowické konfederaci se v roce 1792 spojili polští magnáti proti konstitučním reformám a zavolali na pomoc ruské vojenské jednotky, coí vedlo k druhému rozdělení Polska.
Proti komu tanky? K Čemu jsou ještě tanky v ulicích, když všichni nebezpeční funkcionáři Solidarity a kontrarevolucionáři jsou ve vězení? Tuto otázku položil počátkem ledna 1982 v průběhu soudního líčení dělník Janusz Pinkowski z varšavské továrny na osobní automobily. Byl souzen spolu se svými druhy Kamiňským a Glowackým za to, že i po vyhlášení stanného práva pokračoval v zakázané odborářské činnosti. Byli všichni odsouzeni, přestože se jich před soudem zastal zástupce ředitelství podniku a závodní stranické organizace, přestože na jejich obranu volali dělníci v soudní síni a na chodbách, že jsou nevinni. Prokurátorka, která si během procesu unuděně okusovala nehty, zažádala o tresty ve výši sedmi až osmi let. Všichni tři byli odsouzeni. Na otázku, proti komu jsou pořád ještě tanky v ulicích, dělník Pinkowski odpověď nedostal. Žádná lidovláda, žádné zájmy pracujícího lidu, žádná vládnoucí dělnická třída. Holá podstata všestranně zbankrotovaného režimu se odhalila. Zbyly pouhé tanky. A za nimi ukryté kormidlo stranické byrokracie, stranického aparátu, nomenklatury. Podle vzoru, inspirace a rozkazu Moskvy. Žádná reforma, žádné polidšťování, žádná obroda.
DAGMARVANECKOVA
stolení vojenské vlády v Polsku bylo rozhodnuto Poláky. Jenom naivní, neinformovaný anebo o politiku se nezajímající západní občan si mohl myslet, že polská armáda likviduje polské dělnické hnutí z vlastní iniciativy. Vyskytly se i hlasy, které říkaly, že polské tanky jsou přece jen lepší než ruské. Je to podobná logika, jako když Moskva tvrdí: Naše zbraně jsou zbraně míru. Jako takové je používá nejen na různých lokálních bojištích ve světě, ale i proti pokojným reformám a pokusům o liberalizaci. Podobnou, typicky sovětskou mystifikaci použil í dopisovatel TASSu ve Vídni Ivanov v jedné z televizních debat na polské téma. Poukazy ostatních účastníků debaty o protiprávním věznění tisíců polských odborářů odbyl konstatováním, že tito lidé nejsou vězněni, ale internováni a nenacházejí se v koncentračních táborech, ale v krásných vězeních - jedno, které měl možnost vidět v polské televizi, vypadalo prý spis jako hotel. Tento způsob myšlení a argumentace je našinci poněkud cizí. A je do omrzení pořád týž: ProČ kritizujete nás, když v Americe věší černochy? Je k němu třeba notné dávky omezenosti a apriorní neochoty přiznat, že ten druhý může mít někdy pravdu anebo dokonce právo kritizovat.
Zbraně míru v akci Známý strašák války Snad žádný ze západních (a samosebou i východních) politiků, když mluvil o vnitřním řešení polské krize, ve skutečnosti nevěřil tomu, že o na-
Hrozba světovou válkou a jaderným konfliktem slouží jako vyděracství nejen při každé obnově po-
15
řádku uvnitř sovětského impéria, ale i při jeho rozšiřování a obsazování nových území. Že s jídlem roste chuť a doma je toho k snědku stále méně? Také proto jsou nutné nové, byť riskantní výboje. Existují různé teorie, jak tomuto vývoji předejít - například nasycením a konzumem v rámci obchodních styků. Je nanejvýš sporné, jestli se tím postupně podaří prosadit pronikavé ekonomické a společenské reformy, včetně narušení pevných, široce rozvětvených struktur nomenklatury, aparátu strany, policie a armády jako zdroje násilí, potlačování svobod a agrese. V řade gigantických represí, inspirovaných a nařízených Moskvou, se jeví polská varianta roku 1981 jako mimořádně krutá a záludná. Britský ministr zahraničí Carrington mluvil o lidské katastrofě kolosálních rozměrů. Podíváme-li se blíže na dějiny sovětského a ruského státu, není v nich o takto charakterizované události nouze. A nebyl snad i maďarský říjen 1956 a československý srpen 1968 kolosální katastrofou? Takový je koncept Moskvy i v nynějším polském řešení. V tom spočívá její bezmezná msta na polském národě za to, že dal najevo odhodlání žít ve svobodě a nezávislosti na jejím diktátu. Na polských dělnících, že dali světu na vědomí, jaké je jejich skutečné smýšlení o sovětském komunismu a nadvládě, nazývané spojenectví. Svět byl zprvu zaskočen polskou variantou sovětského násilí. Způsob provedení byl sice odlišný, ale « f i r m a » zůstala stejná. Také průběh normalizace a její dlouhodobé působení sledují tytéž cíle: obnovení pořádku, hrobový klid, sterilní uchování fosilních struktur. Je pravděpodobné, že za nějakých deset Jet bude vývoj zase tam, kde byl: v nové krizi. Že to tak nelze praktikovat do nekonečna? Podle historických zkušeností a reálných předpokladů nikoliv. Ale prozatím scénář s tanky, armádními špičkami a elitními jednotkami policie funguje; nejen při pacifikaci každé vzpoury uvnitř impéria, ale i k zastrašení a zmatení ostatního světa. Mnohým mírumilovným občanům na Západě je pochopitelně milejší, když sovětské tanky, nebo chcete-li tanky Varšavské smlouvy, čas od času převálcují «odbojné dělníky a intelektuály ve svém bloku», než aby se riskoval stále ohlašovaný větší konflikt. Proto propaganda SSSR a jeho satelitů neustále kladla důraz na to, že polský vývoj ohrožuje světový mír. Ministři cizích zájmů Jako značně nerealistické a zpozdilé připadají rovněž diskuse o tom, zda je Jaruzelski víc vlastenec nebo komunista. Nezapomínejme, že ve funkci ministra národní obrany, a tudíž pod přímým dohledem Moskvy, pracoval třináct let než se stal ministerským předsedou, prvním tajemníkem strany a posléze vojenským diktátorem. Ministerské křeslo mu bylo svěřeno v choulostivém roce 1968, kdy Polsko se otřásalo studentskými bouřemi, revoltou intelektuálů a vzápětí odvetnou antisemitskou kampaní, potlačením akademických svobod na universitách a čistkami v řadách inteligence. Moskva by nedovolila, aby tak významnou funkci vykonával člověk, který by se netěšil její naprosté důvěře. To je v sovětském systému prak-
16
ticky nemožné. Po stranickém aparátě a bezpečnosti je armáda nejcitlivějším článkem systému. Bez spolehlivosti armádních špiček je nemyslitelné jeho fungování. To se koneckonců ukazuje vždycky v době krizí v jednotlivých zemích. V krizovém roce 1968 se stal ministrem národní obrany v Černíkově reformní vládě Martin Dzúr. Také tento důstojník, jak se později ukázalo, byl spolehlivým člověkem Moskvy, stejně jako tehdy nově zvolený president Svoboda, nejvyšší velitel čs. armády. Oba tvořili záruku její neutralizace, když Sověti dali přednost intervenci a okupaci země svými tanky a svou armádou. Také Dzúr splnil úkol Moskvy a za to je dodnes čs. ministrem národní obrany. Není žádným tajemstvím, že většinu vysokých důstojníků ze zemí svého bloku si Moskva Školí a zároveň prověřuje ve vlastních učilištích, pravidelně a často je svolává k poradám, různým formám doškolování a prověrkám, zve je na dovolenou i s rodinami a kupuje si jejich spolehlivost mimo jiné i tím, že jim v jejich zemích zajišťuje zcela mimořádné materiální a společenské výsady v rámci nomenklatury pro elitní kádry. A co rodná strana? i
Diktátor Jaruzelski vyslovil ve své únorové řeči se stavem strany nespokojenost. Řekl, že strana si nemůže dovolit být věčný rekonvalescent. Podle oficiálních údajů se počet členů strany snížil asi o 600.000, což je sice číslo úctyhodné, ale dál v ní zůstává kolem dva a půl milionu, pravda, většinou zcela pasivních členů. Po vojenském puči bylo vyměněno 1.080 tajemníků základních organizací, což dosvědčuje hloubku čistky a snahu přece jen oživit nehybnou členskou masu. Jaruzelski přiznal, že muselo být rozpuštěno několik set základních organizací, zřejmě v důsledku odchodu členů. Mezi zbývajícím funkcionářským aktivem se diskutovalo, zda si má strana ponechat název sjednocená dělnická nebo přijmout nové označení. Vyskytlo se dost hlasů, které žádaly založení úplně nové strany. Radikální i částečné změny žádali hlavně funkcionáři, kterým nestačí dosavadní čistky a volají po mnohem tvrdším a pravověrnějším kursu. Podobně jako KSČ po srpnu 1968 i polská strana má své zdravé jádro, svou Čechii, nátlakové frakce, které pracují podle pokynů sovětského velvyslanectví ve Varšavě. Tímto způsobem se snaží usnadňovat úlohu Jaruzelskému a jeho normalizační politice: strašákem extrémistů, jestřábů a tvrdší linie. Je to průhledná taktika, která byla poměrně úspěšně uplatňovaná i ve prospěch konzolidační politiky Husákova režimu. Ať už si strana ponechá svoji starou firmu nebo zvolí novou, žádné sliby o reformách, nápravě a socialistické obnově jí nevrátí už dávno před vojenským pučem ztracenou důvěryhodnost Polští dělníci se jenom utvrdili ve své dřívější jistotě, že tato strana jim není schopna zajistit ani víc chleba, ani víc svobody. Polská krize zůstává mezinárodní událostí číslo jedna. Točí se kolem ní úvahy žurnalistů, prognózy politiků a politologů, úvahy vojenských a jiných odborníků. Nemizí s pořadu jednání mezinárod-
nich konferencí a setkání státníků. Pod tíží polské otázky se téměř zhroutila schůzka v Madridu a musela být na půl roku přerušena. Kvůli Polsku dochází k nejostřejší výměně názorů v celé historii styků mezi sovětskou a italskou komunistickou stranou. O polský problém se vedou vášnivé diskuse mezi sociální a křesťanskou demokracií. Obě politická hnutí si činí nárok na jedině správné posuzování situace a střídavě polské dělníky a jejich nezávislé odbory berou pod svou ochranu nebo je kritizují. V bludném kruhu Zdálo by se, že Moskva svolila nastolením vojenského režimu v Polsku optimální variantu k prozatímnímu řešení polské krize. Brala v úvahu především svoje zájmy a možnosti, které v současné době má, ať už v mezinárodně politických souvislostech, uvnitř svého bloku a ve svém státě. Předpokládala, že nekrvavou pacifikaci, provedenou formálně pouze polskou armádou, přijme Západ s jistým ulehčním. Na obou stranách bude možno bez větších problémů a přerušení pokračovat v hospodářských a obchodních stycích, které jsou pro obě strany žádoucí. Naopak, kdyby intervěnovala v Polsku, došlo by pravděpodobně k zmrazení veškerých styků na delší dobu, znamenalo by to konec politiky uvolnění a jednání o odzbrojení. Použitím polské armády Moskva zároveň položila důraz na to, že Polsko a jeho armáda zůstává jejím spolehlivým spojencem. Naopak pro Poláky to znamená konec iluzí o vlastní armádě, která stojí na straně svého národa. Její dosavadní historická role jako armády vlastenecké je tím skončena. Uvnitř sovětského bloku není pro takový typ armády místa. Z posrpnového vývoje u nás i z polské současností je zřejmé, že Moskva využívá krizových období v jednotlivých zemích pro svoje dlouhodobé imperiální záměry: k prohloubení vojenské, hospodářské a politické integrace, jinými slovy k ještě tvrdšímu diktátu a tužšímu ovládání. Avšak všechny pokusy o obnovení pořádku a utužení kázně pod hlavněmi samopalů a tanků končí vždycky v bludném kruhu.
Z Kronštadtu 1921 do Katovic 1981 F. VANÉČEK «Přestali jsme být svobodnými lidmi, stali jsme se otroky». Těmito slovy končila jedna z rezolucí petrohradských dělníků, kteří roku 1921 protestovali proti neschopnosti stranických a státních byrokratů zajistit obyvatelům Ruska dostatek jídla. Neprotestovali jen dělníci Petrohradu. V té době probíhaly stávky po celé zemi. Z Petrohradu vsak zněl hlas dělníků nejnaléhavěji. Žádali okamžité
zvýšení přídělu potravin, spravedlivé rozdělování šatstva a obuvi ze státních skladů, a především se domáhali svobodnějšího života. Stranická byrokracie odpověděla na tyto požadavky dělníků tím, na co její schopnosti a rozum stačily. Namísto obstarání potravin a zaručení osobni svobody utvořila tak zvaný Výbor obrany a vyhlásila stanné právo. Už tehdy namísto toho, aby spolu s hladovějícími dělníky hledala společné řešení situace, označila je za kojitrarevolucionáře a poslala na ně vojsko a oddíly Ceky. Už tenkrát, před šedesáti léty, dali straničtí byrokraté střílet do dělníků a jejich žen. Už tam použili proti dělníjcům metody cukroví a biče. Oddílům vojska a Ceky poručili do dělníků střílet, ale sami vystupovali v rolích hodnějších a chápajících. Slibovali splnit požadavky dělníků. Ale zůstalo jen u slov. Slibovali jen proto, aby dělníky uklidnili, rozdělili a odzbrojili. Události však měly další a ještě krvavější pokračování. V sousedství Petrohradu, v ostrovním městě Kronštadtu se konaly v té době manifestace solidarity s dělníky. Zejména posádky válečných lodí «Petropavlovsk» a «Sevastopol» vyjadřovaly sympatie s petrohradskými, Chtěly se s nimi spojit a pomoci jim. Proto vyslaly do Petrohradu delegaci. Ale ta přišla pozdě. Petrohradští stávkující dělníci už byli policejními oddíly Čeky přemoženi. Delegáti z Kronštadtu uvedli po návratu ve své zprávě: « K d y ž jsme dorazili do Petrohradu, našli jsme továrny obsazené vojskem. V závodech, kde se pracovalo, byli jen mlčící dělníci hlídáni ozbrojenými komunisty. Vypadalo to, jako bychom nepřišli do fabrik, ale do carských věznic a donucovacích pracoven.» Rozhořčení kronŠtadtŠtí námořníci a dělníci vydali po návratu z Petrohradu dnes už památnou rezoluci, ve které žádali svobodu slova, tisku, shromaždování, tajné volby a propuštění těch, kteří bylí v Petrohradě vězněni. Požadovali také zrušení stráží v závodech. Ze svých řad zvolili Prozatímní revoluční výbor a jeho předsedou námořníka PetriŠenka. Výbor se staral o klid ve městě a připravoval svobodné volby. (Jak je to dávno, ale jak i dnes aktuální!) Následujícího dne 3. března 1921 vyšlo v Kronštadtu první číslo «Izvestijí» a v nich výzva Prozatímního revolučního výboru. Uvádělo se v ní: « U ž tři roky strádáme o hladu, v zimě a v hospodářském zmatku. Komunistická strana, která v zemí vládne, se oddělila od mas a ukazuje se neschopnou vyvést zemi z všeobecného zhroucení. Strana se nestará o odstranění příčin nepokojů z poslední doby v Petrohradě a v Moskvě. Tím ztratila důvěru dělníků. Nesplnila jejich oprávněné požadavky a označila je dokonce za projevy kontrarevoluce. V tom se však důkladně mýlí. Tyto požadavky jsou hlasem všeho lidu...». Jednání a stanoviska kronštadtských námořníků a dělníků sovětské vládce vylekala. Viděli v tom ohrožení svého mocenského monopolu. Označili události v Kronštadtu za «kontrarevoluční rebelii proti socialistické vlasti». / Už i tenkrát se funkcionáři strany vydávali za vlast a kritiku své neschopnosti označovali za urážku socialismu. / Sedmého března začala vládní děla ostřelovat z
pevniny Kronštadt, «chloubu a slávu revoluce», jak oficiálně toto město nazývali za jeho zásluhy o revoluci v roce 1917. Deset dnů trvala střelba. Desátý den vnikly oddíly Ceky do Kronštadtu. Komisař Dybenko, vybavený z Moskvy plnou mocí k čistce, začal ihned vraždit a zavírat. Některým dělníkům a námořníkům se podařilo uprchnout do Finska. Ti, kdo přežili a zůstali, byli zatčeni. V tisícových zástupech pak mizeli v nespočetných táborech, které vybudoval «první stát dělníků a rolníků» pro dělníky a rolníky•
Petrohradští i kronštadtští dělníci a námořníci nechtěli nemožné. Nežádali od vlády zázraky. Přáli si jen trochu více chleba a trochu více svobody. Nejen pro sebe, ale pro všechny obyvatele. Na oné šedesátileté cestě z Kronštadtu do Katovic slyšeli dělníci neustále sliby o blahobytu. Byli
však znovu a znovu podváděni, šikanováni, zavíráni a vražděni. Na krvavé cestě od postřílených dělníků v roce 1921 až po zavražděné horníky z dolu Wujek v Katovicích už zůstaly milióny mrtvých, kteří zemřeli hladem, vysílením nebo kulkou z policejních zbraní. Dodnes stranická byrokracie své sliby o blahobytu pro všechny v žádné zemi nesplnila. Vždy se postarala jen sama o sebe a o vybranou elitu. A cestu k svému blahobytu dláždí dodnes kostmi mrtvých. Těch, jejichž jménem vládne. Slibovaný blahobyt je v zemích spravovaných Moskvou v nedohlednu. Namísto dostatku pluhů k orání jsou jen přebytky tanků, děl a raket. Sovětští vládci a jejich přisluhovači sejí fráze a dovážejí pšenici. Namísto vlády lidu vládne strach. Ale ve stálém strachu, pod hrozbou zbraní a ve stínu věznic se nedá dobře, spokojeně a důstojně žít.
ZÁVAŽNÝ KONFLIKT (K polemice mezi KSI a KSSS) Na pozadí tragických událostí v Polsku a z toho pramenícího zvýšeného napětí ve světě, jakož i na pozadí zvýšení cen a zhoršení politické i ekonomické situace doma zůstala v poměrném pozadí událost, která svým dosahem má skutečně historický význam a bude mít četné praktické následky pro další vývoj ve světě. Mám na mysli polemiku mezi KSSS, největší komunistickou stranou na světě a vykonávající moc v jedné ze světových velmocí a mezi Komunistickou stranou Itálie (KSI), nejsilnější komunistickou stranou na Západe. Konflikt propuknul po uveřejnění rozsáhlého stanoviska vedení KSI v deníku « U n i t a » z 30, prosince 1981 pod titulem «Úvahy nad dramatickými událostmi v Polsku ». K tomu zaujala stanovisko KSSS v « P r a v d ě » z 24. ledna 1982, v němž byl dokument KSI ostře kritizován (aniž ovšem Čtenáři « P r a v d y » měli možnost se s ním seznámit, což platí i o málo početné čtenářské obci «Rudého práva», které s horlivostí přetisklo článek «Pravd y » a později k němu přidalo vlastní obžalobu politiky KSI, aniž uznalo za vhodné, byí jen ve výňatcích, dát možnost přečíst si to, co je napadáno - tuto methodu známe příliš dobře, než abychom se nad ní tak upřímně rozčilovali jako italští komunisté, kteří ji nazvali « n e f a i r » a «cizí leninské tradici»). « U n i t á » otiskla 25. ledna plný text sovětského dokumentu a den nato odpověd KSI. Následovala pak celá série polemik na toto thema mezi dalšími časopisy KSSS a KSI jako « K o m m u nist» a «Rinascita» a řada interview vedoucích Činitelů KSI k této polemice, která ještě dál pokračuje a zřejmě tak brzo neskončí, ba spíše se rozšíří i na jiné komunistické strany. Rozsáhlost těchto dokumentů a terminologie, kterou polemiziyící strany používají zcela jistě odradí normálního občana od jejich četby. U mnohých vyvolává dojem, že jde o jakýsi spor o dogmata, který se prostých věřících či nevěřících netýká. To j e ovšem chyba, protože tentokrát nejde o
18
spor dvou úchylek jednoho dogmatu, ale o politické střetnutí, které se týká všech velkých otázek naší doby. Spor jde o charakter společenského systému v SSSR a vůbec t.zv. reálného socialismu, o příčiny hlubokých krizí v zemích Východní Evropy, o zahraniční politiku SSSR, o demokracii v socialismu a hlavně o to, zda a jak jsou reformovatelné systémy na Východě a na Západě, a samozřejmě především jaké důsledky vyvodit z tragických událostí v Polsku. Je pravda, že to není tak zcela poprvé, že se na stránkách tisku KSI diskutuje a píše o těchto problémech a že se vyjadřují stanoviska, odlišná od těch, která slyšíme v Moskvě a v Praze z oficiálního tisku. Stačí připomenout již t. zv. memorandum Togliattiho z Jalty, kritiku sovětské vojenské intervence v Československu 1968 a později i v Afganistánu r. 1980, odmítání řešení rozporů na Východě politickou represí, odlišné stanovisko ke KS Číny i k procesu sjednocování Evropy atd. atd. Ale až do ledna 1982 se tyto polemiky vyznačovaly snahou nepřipustit přerůstání kritického postoje v otevřené odmítnutí t. zv. sovětského modelu a zejména strachem z rozkolu mezi K S I a KSSS, který byl považován za tragický pro socialismus. SSSR byl sice viděn italskými komunisty mnohem kritičtěji než dříve, ale stále ještě jako země se socialistickým systémem a jako přímý dědic odkazu Říjnové revoluce, a také jako « z á r u k a » míru ve světě. Nová situace Tyto zábrany a hranice nyní padly či padají jedna za druhou. K tomuto přelomu došlo právě nastolením vojenské diktatury v Polsku 13. prosince 1981, jež znamená zardoušení naděje na postupnou demokratizaci, v níž italští komunisté spatřovali jedinou možnost překonání krize i naději, že socialismus může být spojen s demokracií i v ze-
mích pod sovětskou hegemonií. Zničení této naděje vojenským a policejním zákrokem, jehož autorství KSI jasně rozeznává v Moskvě způsobilo, že «kvantita» přerostla v «kvalitu» a že jsme se tak dostali do nové situace. « P r a v d a » a « R u d é právo» ovšem podstatu sporu zakrývají překrucováním pozic KSI, čímž mohou u nezasvěceného čtenáře vyvolat dojem, že KSI je na daleko radikálnějších pozicích a že vidí SSSR stejnýma očima jako USA. Obviňují KSI ze «znehodnocování významu Říjnové revoluce»; KSI však ani dnes nepopírá velký historický význam Říjnové revoluce, kterou stále vidí jako « průlom » do starého systému a začátek velkých společenských změn ve světě, ale současně konstatuje, že toto pozitivní působení se již «vyčerpalo» a že nové podněty pro socialismus lze očekávat odjinud, především z vývoje průmyslově vyspělých demokratických zemí Západu. Dalo by se jistě diskutovat o tom, proč KSI vidí toto «vyčerpání» působení Říjnové revoluce až nyní a proč ne dříve, na př. po likvidaci «Pražského j a r a » či potlačení maďarské revoluce v r. 1956 (jak jim to na př. vyčítají italští socialisté); pro KSI je to spíše postupný proces degenerace za Stalina, ale s novou nadějí na «návrat k pramenům» po XX. sjezdu KSSS v době vlády Chruščova a s novým «návratem » k dogmatismu a ke kultu osobnosti v poslední době. S tím souvisí i hodnocení mezinárodní politiky SSSR jako politiky velmoci, která hájí především svoje mocenské cíle a která se tak dostává často do rozporu s cíli boje jiných národů za nezávislost a socialismus. Dokumenty KSI říkají výslovně, že akce sovětské politiky jako ozbrojené intervence v Československu a v Afganistánu a přehnané zbrojení jsou ve výslovném rozporu se zájmy národů a proto je musí KSI odsoudit. Otevřené kritice je v dokumentech KSI vystaven nedostatek jakékoliv demokracie a možnosti občanů podílet se na rozhodování. Když « Pravda» polemizuje s touto thezí výpočtem kolik tisíc poslanců působí v «sovětech» různých stupňů a kolik se pořádá schůzí a porad, KSI se ptá: « N a jakých shromážděních a schůzích, strany Či odborů či na pracovišti, se může vyjádřit k politickým otázkám komunista, který nesouhlasí anebo občan, který má jiný názor, a kde se o tom veřejně píše?». Lze jistě pochopit, proč « Pravda » či « Rudé právo » nechtějí uveřejnit dokumenty K S I s takovými kacířskými otázkami. Socialismus a demokracie Totéž se týká thezí KSI, že «socialismus musí být projevem nejširší skutečné demokracie» a že bez demokracie vlastně žádný socialismus nemůže existovat, i když lze připustit graduelní uskutečňování této zásady, ale za podmínek, že vývoj jde ke stále ŠirŠí demokracii a nikoliv naopak, jak se K S I jeví vývoj v SSSR a ostatních zemích Východní Evropy. V tomto duchu také K S I odmítá vojenský převrat v Polsku a thezi « P r a v d y » o nebezpečí «kontrarevoluce»: «Dělnická třída a většina lidu jsou jediné síly, které mohou legitimovat socialistickou moc v Polsku; zakročit právě proti nim vojenskou silou znamená nikoliv hájit socialismus, ale praco-
vat proti jeho ideji a základu». Příčiny polské kri» ze vidí KSI v tom, že se odmítalo uvést v pochybnost t. zv. sovětský model socialismu, že se nechtělo připustit zavedení skutečného politického pluralismu a že se trvalo na t.zv. vedoucí úloze strany, což je «sám o sobě pochybený koncept». Za odpovědné za tuto krizi pak označuje KSI zcela otevřeně jednak «konzervativní síly» uvnitř Polska a současně i v SSSR a sousedních zemích Varšavského paktu. Tudíž odmítnutí oficiální theze o «vnitřní záležitosti» Polska i o jakémsi «západním vměšování» či «nebezpečí občanské války», jež musel odvrátit právě jen vojenský režim. V této souvislosti vyvrací KSI také oblíbené obvinění všech kritiků sovětského systém z «antisovětismu» a odmítá pojetí světového vývoje jako «boje dvou táborů»; za takových podmínek, kdo kritizuje SSSR se dostává «objektivně» do druhého tábora či naopak. Stejně tak KSI odmítá samotný pojem «reálného socialismu», podle kterého každá jiná představa o socialismu je považována za něco, co je nutno odmítnout jako nepřátelské. Z tohoto důvodu se KSI již nepovažuje za «součást» jednotného komunistického hnutí, které je seskupeno «okolo KSSS», ale chce mít zcela samostatné, autonomní vztahy se všemi složkami dělnického hnutí, a! se hlásí ke komunismu Či k socialismu či k sociální demokracii. To je jedna z nejdůležitějších otázek polemiky: zatímco KSSS chce «upevnit» semknutost a odlišnost komunistického hnutí, jež vidí jako monolitickou pyramidu s KSSS na špičce, hnutí, jež je předurčeno hrát úlohu předvoje dělnické třídy a osvobozeneckého hnutí a jež je ochotno jen k omezené spolupráci s ostatními silami, KSI je pro novou diferenciaci v mezinárodním dělnickém hnutí v tom smyslu, aby se seskupily ve volném sdružení ty strany a síly, které jsou pro socialismus pluralistický a demokratický, bez ohledu na svůj název. Tedy něco jako definitivní pohřbení rozdělování dělnických stran na «reformní» a «revoluční», jak vzniklo po založení 3. Internacionály a jak se ze setrvačnosti leckde udržuje dodnes přes fakt, že původní spory o diktaturu proletariátu a násilnou revoluci ztratily smysl. Podobné volání po «novém internacionalismu» můžeme slyšet od KS Španělska, Japonska i dalších komunistických stran a úvahy na toto thema se vedou i v řadě stran Socialistické Internacionály. Tato tendence je teprve v zárodečném stádiu a narazí jistě na mnoho vlastních rozporů, ale Moskva již ted dává najevo, že ji považuje za velmi kacířskou a proto nebezpečnou. Třetí cesta Nejvíce diskusí vyvolává v Itálii í v Západní Evropě theze KSI o potřebě «třetí cesty» k socialismu, t. j. takového vývoje, který odmítá současně jak t. zv. reálný socialismus, tak i západní sociální demokracii: první jako popření zásad socialismu, druhé jako zastavení se na cestě před socialismem na hranicích kapitalistické společnosti a omezení se na její dílčí reformu. Je jen pochopitelné, že socialisté namítají, že «třetí cesta» existuje právě v praxi demokratického socialismu t. j. reformismu, který sice nevyřešil ještě všechny problémy západní společnosti, ale má stále vývojové možnosti aniž
19
by musel použít totalitních method. Z toho vyplývají výzvy ke KSI, aby se « z ř e k l a » leninismu a vlastní minulosti a vyhlásila se za sociální demokracii a vstoupila do Socialistické Internacionály. I když tyto kritiky nepostrádají určitou logiku, přece jen jsou politicky naivní: nelze přece žádat od velké politické strany, aby spáchala dobrovolně sebevraždu a vyhlásila, že se mýlila a že pravdu měli jiní. Itálie je zemí parlamentní demokracie a každá strana, která chce vykonávat reálný vliv, musí mít odpovídající reálnou sílu. A tu jí mohou dát jen voliči, nikoliv politologové. To znamená, že KSI bude i nadále komunistickou stranou, i když její politika připomíná v mnohém politiku některých tradičních sociálně demokratických stran v některých západních zemích, kde zase tyto strany jsou často označovány za «komunizující». To všechno také patří k pluralitě, jež je součástí demokratického systému. Berllnguer, Cossutta, Pasti To jsou některé hlavní myšlenky dokumentů KSI, uveřejněných v prvních měsících tohoto roku (vrátíme se k nim ještě v příštích číslech Listů obsáhlejšími výtahy z nich). Jejich uveřejnění vyvolalo nejen polemiku s KSSS, ale i uvnitř samotné KSI. Zasedání ÚV sice stanovisko vedení KSI schválilo, ale jeden Člen vedení, Armando Cossutta, hlasoval proti a vystoupil s projevem, ve kterém zdůvodnil svůj nesouhlas. Podstata Cossuttovy pozice spočívá v tom, že považuje nadále SSSR, přes určité výhrady, za «hlavní a rozhodující sílu» v bojí za mír a socialismus a odmítá tudíž vše, co vede k polemice a rozkolu mezi KSI a KSSS. Cossuttovy názory byly široce zveřejněny v «Unita», diskutují se na stranických schůzích i na stránkách tisku, kde se hájí právo každého na odlišný názor, ale současně se odmítá vytváření jakýchkoliv frakcí a narušení principů demokratického centralismu. Cossutta zůstává Členem vedení IKS, pokračuje v hájení svých názorů, ale současně zdůrazňuje, že se podřizuje usnesení většiny. Na schůzi v Perugii však přiznal svůj taktický plán: hájit svůj odlišný názor až do příštího sjezdu strany (asi v r. 1983), žádat, aby se před sjezdem mohlo diskutovat v základních organizacích o thezích vedeni KSI i jeho a aby se tak «demokraticky » ukázalo, kdo je vlastně « většina » a kdo « menšina». Cossutta vychází z toho, že stanovisko vedení KSI bylo pro část členů jakýmsi psychologickým šokem, na který nebyli dost připraveni a že proto naráží na odpor, jednak starých dogmatiků, a jednak části stranické základny, která si zvykla vidět politiku jen jako boj «dvou táborů» a posuzuje často vše jen z hlediska hájení svých materielních zájmů. Odhaduje se, že asi 10-20 % členů KSI nesouhlasí se stanoviskem vedení anebo má výhrady či pochybnosti. Do tohoto vývoje ovšem zasahuje KSSS svými obvyklými methodami: podporuje různé skupiny, které kritizují Berlinguera a vedení KSI pro «revizionismus» a vydávají se za přátele SSSR. Řada těchto skupin začala vydávat - se sovětskou podporou - menší i větší časopisy jako na př. «Interstampa», která vychází v nákladu asi 10.000 a pře-
20
tiskuje články z « P r a v d y » a sovětského i polského tisku (jistě i Bilak s Jakešem zde najdou útočiště a vděčné Čtenáře). Podobnou úlohu plní také časopis mírového hnutí, které založil senátor Pasti, bývalý generál italské armády a po určitou dobu středozemních sil NATO, který byl dříve náruživým antikomunistou, ale po penzionování v sobě náhle odkryl revoluční tendence a kritizuje politiku KSI « zleva», ovšem za bohaté finanční pomoci Světové rady míru a Moskvy, Prahy i Sofie. Sovětské velvyslanectví v Římě je velmi aktivní v hledání autorů «spontánních dopisů», které píší «Pravd ě » italští «věrní komunisté», kteří nesouhlasí s politikou vedení a vyhlašují se za «přátele SSSR» (kdo by si nevzpomněl na dopis t. zv. 99 Pragováků a pak «tisíce dopisů», na základě nichž k nám přijely v srpnu 1968 sovětské tanky; toho se ale zatím Berlinguer nemusí obávat a jistě to tušil, když v roce 1979 prohlásil, že socialismus se může lépe budovat « p o d ochranou N A T O » než Varšavského paktu). Aby to neřešily tanky Zatím se ale nezdá, že by Moskva chtěla rozkol KSI^ a založení j>rosovětské KS po vzoru skupinek ve Španělsku, Švédsku, Anglii a jinde. Dosavadní pokusy ukázaly omezenost takových podniků a i ti italští komunisté, kteří nesouhlasí zcela se stanoviskem vedení odmítají urážlivý způsob polemiky vedené KSSS, a stranický patriotismus je spíše sbližuje s Berlinguerem. Proto uplatňuje taktiku vytvářet co nejsilnější tlak uvnitř strany, aby vedení muselo brzdit kritiku SSSR a bylo nuceno postupně od této linie ustoupit. Počítá se při tom i s únavou členů, kteří musí čelit kritice zleva i zprava, s určitým opotřebováním vedoucích funkcionářů, osobními rozpory ve vedení i s provokacemi (právě v této situaci se objevil v « U n i t ě » dopis s obviněními členů vlády, který pak byl odhalen jako podvrh, což vedlo k demisi šéfredaktora, ale i ke ztrátě prestiže Berlinguera, a právem se někteří pozorovatelé ptali, kdo tento podvrh « p r o d a l » deníku KSI v tak kritické době a kdo měl na tomto skandálu zájem). Ovsem s odporem konzervativních sil uvnitř KSI se muselo počítat a to je zcela normální i svým způsobem zdravé. Podobný diferenciační proces mezi pokrokovými a konzervativními silami bude zřejmě probíhat i v ostatních západních komunistických stranách, kde se tato polemika také projeví a které budou muset zaujmout stanovisko. Vavel Auersperg nám už prozradil na stránkách Života strany, že kromě KSI, také KS Japonska je na nebezpečné cestě, jen je podle něho zcela izolovaná. Ale od koho? Od centra v Moskvě a v Praze snad, ale méně od ostatních stran, soudě podle diskuse, která probíhá v komunistických stranách Švédska, Holandska, Anglie, Španělska, Francie, Belgie. Mexika a dalších. Polemika bude zřejmě dál pokračovat. Zatím ji nemohou ukončit sovětské tanky, ani vojenská junta. A právě aby se to nemohlo stát, o to v podstatě v této polemice jde. A proto je i pro nás tak důležitá. J.P.
O čem Rudé právo nepíše Nástupnický boj v Moskvě? Úmrtí Suslova v únoru 1982 připomnělo, že přestárlí sovětští «vůdcové» - průměrn>f věk v politbyru ÚV KSSS je nyní 69 let - nejsou nesmrtelní. Některé jevy naznačují, že skrytý boj o nástupnictví po Leonidu Brežněvovi už začal. V Leningradě byl propuštěn redaktor časopisu « Avrora » Golavkín, protože v souvislosti s prosincovými Brežněvovými narozeninami uveřejnil úvahu, která se mohla vykládat jako «úvod do éry po Brežněvovi». V Tbilisi byl v lednu 1982 censurován článek sekretáře gruzínské organizace strany Ševardnadze, který už byl přílíš křiklavou agitací pro nástupnictví Konstantina Černěnka. Do «diamantové» a korupční aféry ředitele státního cirkusu Kolevatova, která se v Moskvě provavila také v lednu 1982, byla údajně zapletena i Brežněvova dcera Galina a jeho švagr, zástupce Šéfa KGB Cvigun, který náhle a za nejasných okolností zemřel. Je možné, že někdo měl zvláštní zájem, aby aféra dostala publicitu, a to nejen zájem o «spravedlnost». Tvrdí se, že také Brežněvův syn Jurij, který je prvním náměstkem ministra zahraničního obchodu byl obviněn ze zneužívání státních prostředků pro soukromé obohacování. Odvolání předsedy sovětských odborů Alexeje Šibajeva těsně před sjezdem odborů v březnu a jeho nahrazení Stepanem Salajevem vzbudilo značný údiv. Pozoruhodnou se stala i « nevojenská » aktivita sovětských maršálů a admirálů. Ogarkov, Sokolov, Kutasov, Goršakov i Kulikov plnili v poslední době svými cestami do zahraničí důležité «diplomatické» úkoly, a vystupovali stále častěji v sovětském tisku jako interpreti sovětské zahraniční politiky. « Éra Leonida Brežněva » se uprostřed těžké ekonomické i mezinárodní krize očividně blíží svému konci, a pověsti o zahájeném zákulisním boji o nástupnictví mohou se brzy plně potvrdit.
Obtíže Socialistické internacionály V souvislosti s polskou krizí v Evropě a se situací ve Střední Americe objevily se některé názorové různosti členských stran Internacionály. Ve vztahu k zavedení vojenského j-ežimu v Polsku zaujaly socialistické strany ve Španělsku, Portugalsku, Francii a Itálii - to jest v zemích se silnější konkurencí komunistických stran - ostřejší kritické stanovisko než sociálne-de mokrat i cké strany v západní a severní Evropě, kde konkurence komunistických stran je bezvýznamná a kde orientace na politiku odstraňování napětí v Evropě byla vždy výraznější. V jižní Evropě činila výjimku socialistická strana PASOK v Řecku, která ovšem není členem Internacionály a která zaujala zcela zdrženlivé stanovisko a Sociálně-demokratická strana Švédska, která se svým odsuzujícím postojem přiblížila stranám jihoevropským. Ve vztahu k vývoji ve Střední Americe vystoupily některé členské strany SI z této oblasti - přev
devším «Acción Democrática» ve Venezuele a «Partido de Liberación nacional» v Kostarice proti podpoře, kterou většina evropských stran Internacionály poskytuje sandinistickému režimu v Nikaragui. Některé latinskoamerické strany se totiž domnívají, že sandinistický režim porušuje demokratické principy a stává se závislým na Kubě a SSSR. Konference SI o situaci ve Střední Americe a v Karibské oblasti, která se měla konat v únoru 1982 v Caracasu, musela být odložena. Do oblasti byli vysláni představitelé socialistických stran Francie a Španělska Lionel Jospin a Felipe González, aby tam vytvořili předpoklady pro pozdější svolání konference. Kongres Socialistické internacionály se bude konat v březnu 1983 v Sydney v Austrálii, a bude mít mimo jiné nesnadný úkol projednat a schválit nové programové zásady Internacionály.
Boj proti byrokratismu v Cíne Počet pracovníků všech aparátů v Číně se odhaduje na 20 milionů, a nebezpečí byrokratismu není zdaleka jen záležitostí administrativního pořádku a státních výdajů, nýbrž závažnou záležitostí samé povahy politického systému. Spolu s pokračující očistou od lidí «kulturní revoluce» a_spolu s úsilím o generační směnu probíhá teď v Číně i akce radikálního početního snižování byrokratických aparátů. Počet ústředních ministerstev se snižuje z 98 na 52, a ze 600.000 vedoucích úředníků na všech úrovních má být asi 200.000 převedeno do penze nebo na jinou prácí, V armádě bylo již penzionováno na 500 generálů. Mluví se teď o vytváření «moderního, kvalifikovaného a výkonného aparátu» jako o jednom z důležitých předpokladů všeobecné modernizace. Současně se nemilosrdně odhalují případy korupce, obohacování a zneužívání moci, o jaké ani v Cíně není nouze.
Vietnam vyváží pracovní síly Vietnamské hospodářství se nachází v hluboké krizi, která byla zostřena neúrodou posledních let a kterou zvětšují i obrovské výdaje na armádu. Vojenské výdaje představují v roce 1982 celých 47 procent státních výdajů. Situaci má ulehčit vyslání asi 50.000 Vietnamců jako «gastarbeiterů» do SSSR, NDR a Bulharska. Do roku 1986 má jejích počet stoupnout na 100.000, a většina z nich má se podílet na výstavbě těžebního průmyslu na Sibiři. Krize KSF Přes «jednotu a semknutost», manipulovanou a deklarovanou na 22. sjezdu Komunistické strany
21
Francie u únoru 1982, množí se nezvratné důkazy o hluboké vnitřní krizi této strany. V lednu bylo propuštěno 15 redaktorů stranických listů «Humanité» a «Humanité Dimanche». V závodě Renault v Billancourt, který je tradiční «pevností» komunistických odborů CGT, poklesl v lednových volbách závodních rad počet hlasů pro CGT ze 75 na 62 procent, zatímco levicově-socialistické odbory CFTD zvýšily počet svých hlasů ze 13 na 25 procent. V regionálních volbách v březnu utrpěla KSF novou velkou porážku: pro její kandidáty hlasovalo jen 16,5 procenta voličů.
MOP odsoudila polskou vládu Správní výbor «Mezinárodní organizace práce» se zabýval polskou situací v březnu 1982 na zasedání v Ženevě. «Vysvětlení» polské vlády v záležitosti pronásledování nezávislých odborů bylo odmítnuto, a MOP odsoudila potlačení «Solidarity» i internování jejích funkcionářů, a vyzvala k neprodlenému obnovení odborových práv v Polsku.
Čína a západoevropští komunisté Přes svou prosovětskou orientaci obnovila po 23 létech styky s Komunistickou stranou Číny i Komunistická strana Francie. Delegace v čele se členem politbyra Maximem Gremetzem navštívila v březnu 1982 Peking a jednala s nejvyššími čínskýmij)ředstaviteli. Bylo sděleno, že ještě letos navštíví Cínu i Georges Majchais. Současně byly v Číně zveřejněny informace o polemice mezi Moskvou a Komunistickou stranou Itálie, pří čemž bylo zdůrazněno, že «italská komunistická strana je nezávislá strana a má plné právo kritizovat stranu sovětskou». Čínský komentář však nezaujal stanovisko k ideologickým aspektům italsko-sovětského konfliktu, a o situaci v Polsku byla čínská vyjádření zatím zdrženlivá.
politikou, avšak jsou natolik nejednotné, že i tento nový pokus skončí zřejmě stejně špatně jako předchozí.
Zvýšení cen v Rumunsku Nejen v Polsku a Československu, ale i v Rumunsku došlo v únoru 1982 k drastickému zvýšení cen, zejména cen potravin. U 220 druhů zboží byly zvýšeny ceny průměrně o 35 procent, u masa o 64 procent a u importovaných potravin až o 100 procent. Současně byly poněkud zvýšeny výkupní ceny zemědělských výrobků, a také penze a dětské přídavky byly zvýšeny. K úspoře elektricko energie vypíná se nyní v Rumunsku pravidelně proud, takže některé části Bukurešti jsou až 4 hodiny denně bez proudu. Rumunský zahraniční dluh v tvrdých valutách činí asi 10 miliard dolarů, a stát má veliké obtíže se splácením úroků a amortizací. Stejně vysoké zahraniční zadlužení jako Rumunsko má také NDR. Maďarsko s 5,3 miliardami, Bulharsko se 4 miliardami a Československo s 3,8 miliardami zahraničních dluhů nemají zatím se splácením zvláštní obtíže. Polsko představuje se svým dluhem 27 miliard dolarů « zvláštní případ » : kdyby mělo platit dohodnuté úroky a amortizace, nestačil by mu devizový příjem z celého exportu. O Polsku v Havaně I když « Světová odborová federace » se sídlem v Praze je spolehlivě kontrolována Moskvou a všechny demokratické odborové organizace ji už dávno opustily, přece jen vystoupily na kongresu SOF v Havaně v únoru 1982 japonská, španělská a sanmarinská delegace s kritikou vojenského režimu v Polsku a požadovaly, aby odborová práva platila i pro «Solidaritu». Delegace státních odborů ze zemí sovětského bloku samozřejmě schvalovaly zavedení vojenského režimu v Polsku a vystavovaly «Solidaritu» stejně hrubým útokům jako propaganda těchto zemí.
Nová socialistická strana v N S R V jarních měsících 1982 bylo vyhlášeno v NSR založení nové socialistické strany - « Demokratičtí socialisté» - která chce být « n a l e v o » od SPD. Hlavními iniciátory pokusu jsou z SPD vyloučený poslanec Karl-Heinz Hansen a z SPD vystoupivší poslanec Manfred Coppik, Myšlenkou vybudovat v NSR levicově-socialistickou stranu a prolomit jak systém etablovaných stranických bloků, tak sektářstvi mimoparlamentní levice, zabýval se intenzivně již zesnulý Rudi Dutschke, avšak naděje na úspěch nebyla velká. Mezitím vznikla v NSR strana «Zelených», avšak ani ta dosud nezískala přístup do parlamentu, i když na někjerých místech má jistý regionální a lokální vliv. Žádná z etablovaných stran v NSR - ani « Z e l e n í » - samozřejmě myšlenku vzniku nové levicově-socialistické strany nevítají a budou ji potírat. Síly nalevo od SPD jsou sice nespokojeny jak se zahraniční tak i vnitřní
22
Alkoholismus v Maďarsku Podle statistik OSN dosáhlo Maďarsko druhého místa ve světe - za Irskem - ve spotřebě tvrdých alkoholických nápojů na jednoho obyvatele. Je následováno Polskem a SSSR. Ze sedmi a půl miliónu obyvatel trpí asi 700.000 notorickým alkoholismem. Spotřeba alkoholu se od šedesátých let zdvojnásobila, a asi jedna desetina rodinných příjmů je průměrně spotřebovávána na nákup alkoholu. Dvacet procent zaměstanců v průmyslu konzumuje denně více než jeden a půl decilitru alkoholu, a přímé Škody v produkci způsobené alkoholismem odhadovaly se v roce 1978 na 7 miliard forintů. Stát má ovšem z monopolního prodeje alkoholu roční příjem 39 miliard forintů . . . 10-3-1982
Z. H.
T T T r l i \ LfHí 1 L n / V Počátkem tohoto roku završila 5 let existence a působení Charta 77, občanská iniciativa za respektování lidských práv ČSSR, volné společenství lidí rozličných světových názorů, víry, zaměření i zájmů, spojených s ochotou angažovat se za plné uplatnění lidských práv, lidské důstojnosti a tvořivosti v naší společnosti. Vznikla poté, co na podzim 1976 byla vyhláškou č. 120/76 sb. zákonů vtělena do čs. právního řádu ustanovení Mezinárodního paktu o lidských právech, vypracovaných v OSN na základě Všeobecné deklarace lidských práv schválené Valným shromážděním Spojených národů v r. 1966, podepsaných čs. vládou 1968, ratifikovaných koncem roku 1976. Sluší připomenout, že právě čs. ratifikace kromě platnosti uvnitř naší republiky přispěla k tomu, aby bylo dosaženo účasti potřebného počtu států k tomu, aby pakty nabyly mezinárodní platnosti. Tehdy počátkem roku 1977 podepsalo 211 čs, občanů, mezi nimi řada osobností známých z oblasti kultury, náboženského i politického života prohlášení, jež uvítalo skutečnost, že čs. stát uznal ustanovení paktu jako součást svého právního řádu, a zároveň upozorňovalo, že v našem dosavadním zákonodárství a zejména v praxi existuje mnoho jevů, odporujících těmto ustanovením. Své ustanovení adresovali jak kompetentním ústavním orgánům republiky, tak celé veřejnosti. Vyjádřili svou ochotu působit k tomu, aby ustanovení paktu byla u nás plně uvedena v platnost a nabídli svou spolupráci jak státním orgánům za to zodpovědným tak všem občanům, jimž tato otázka není lhostejná. Název Charta 77, jejž zvolili pro své společenství, navazuje na historický proces, jímž respektování lidských práv, základních svobod a důstojnosti člověka dosáhlo uznání jako neoddělitelná součást politiky míru a bezpečnosti i spolupráce mezi národy od Atlantické charty, zakládající protifašistickou alianci na podzim roku 1941, k Chartě Spojených národů, měnící válečnou alianci v universální organizaci mírového uspořádání světa 1945, a k jejímu dalšímu rozvedení i konkretizaci v závěrečném aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Helsinkách 1975. Jde tedy o akci plně odpovídající čs. právnímu řádu. Článek 29 Ústavy ČSSR opravňuje každého občana, ať jednotlivce či ve spojení s jinými předkládat návrhy, podněty či stížnosti ústavním orgánům. Obsah prohlášení i ohlášené činnosti Charty 77 je v souladu s článkem 17 o povinnosti občanů i organizací dbát o plné uplatnění socialistické zákonnosti v životě společnosti a řídit se právním řádem, do něhož, jak uvedeno, včlenil stát ustanovení obou paktů, jež ratifikoval a jež navíc podpisem Závěrečného paktu z Helsinek slíbil důsledně dodržovat Existence a činnost Charty 77 je uznávána přímo Závěrečným aktem, jenž konstatuje, že respektování lidských práv je jednou z podmínek opravdového míru, bezpečnisti a spolupráce národů a přiznává každému z občanů a obyvatel států, zúčastněných na Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě právo
D K
T1 V 1
HH i I
znát svá práva a povinnosti v této oblasti (Rok lidských a občanských práv a svobod) a postupovat podle nich. To zahrnuje i právo posuzovat do jaké míry jsou tak jeho práva respektována státní mocí a podávat ať jednotlivě či kolektivně své podněty i návrhy. Toto mezinárodní uznání práva občana domáhat se na státní moci respektování práv zaručených národní dohodou či smlouvou je podstatným pokrokem ve vývoji mezinárodního práva. Morálně-politicky znamená uznání takové akce za příspěvek plnění cílů vytýčených Závěrečným aktem. Ostatně přímou výzvu k takové akci podepsal i presjdent CSSR ve funkci generálního tajemníka KSČ v závěrečném dokumentu Konference evropských komunistických a dělnických stran v červenci 1976, volajícím k boji za prohloubení demokratického obsahu evropské spolupráce, zahrnujicim výslovně dodržování Paktu o lidských právech vypracovaného v OSN všemi evropskými státy. Také zveřejnění prohlášení Charty 77 z 1.1.1977 a všech dalších podnětů, návrhů a stížností, adresovaných kompetentním orgánům, je v souladu s čs. právním řádem. Článek 28 Ústavy zaručuje svobodu projevu ve všech oborech života společnosti, zejména svobodu slova a tisku. Ratifikací paktu o občanských a politických právech zahrnuje do této svobody právo přijímat i sdělovat informace a myšlenky všeho druhu bez ohledu na hranice. Proto i zveřejnění textu Prohlášení Charty 77 z 1.1.1977 jakož i dalších podání z hlediska čs. právního řádu nezávadných je zcela v souladu s tímto právním řádem, a to i zveřejnění v zahraničí. Občanská iniciativa usiluje o dodržení právního řádu státu, jenž ve svém názvu se prohlašuje za socialistický. Už skutečnost, že tento stát považoval za slučitelné se svým charakterem vtělit do svého právního řádu ustanovení paktů, prokazuje absurdnost názorů, jako by snaha o jejich dodržování byla antisocialistická. Přes plný soulad s právním řádem i se zásadami často vyhlašovanými ofiálními místy setkávala se Charta 77 od počátku s negativní ba nepřátelskou reakcí těchto míst. Rozsáhlou a dramatizovanou policejní akcí bylo zabráněno osobnímu předání prohlášení Charty 77 1.1. Federálnímu shromáždění a vládě. Proti signatářům prohlášení byla podniknuta řada zákroků, omezujících jejich svobodu a ztěžujících jejich život. Policejní zásahy právně i věcně těžko zdůvodňovatelné doplňovaly vyhazovy ze zaměstnání odporující zákoníku práce i mezinárodním dohodám čs. vládou podepsaným. Aniž bylo dovoleno seznámit veřejnost s textem prohlášení, byly zmobilizovány sdělovací prostředky k jeho odsuzování a pomluvám, proti kterým se napadení signatáři prohlášení nemohli bránit. Existenčním nátlakem byly statisíce, ba miliony pracujících nuceny hlasovat za rezoluce zavrhující text, o němž nic nevěděli. I prokuratura, mající podle ústavy dbát na dodržování zákonností, pokoušela se právně pochybným stanoviskem podepřít nezákonné zákroky a štvanice proti těm, kdo jednali plně v sou-
ladu se zákonem a žádali jeho dodržování. Ani orgány, jimž byly prohlášení a další dokumenty Charty 77 adresovány, nepostupují podle ústavy, jež jim ukládá, odpovědně a včas vyřizovat podněty, návrhy a stížnosti občanů. Přestože takovýto postup je jediný zákonný, ale i rozumný a schopný řešit problémy, Chartou 77 předkládané, a odpovídající životním zájmům podstatné části společnosti bez zbytečných zostřování, dramatizací a vzrušení veřejnosti, volila státní moc postup zcela opačný. V rozporu s vlastními zákony a závazky převzatými v zájmu politiky uvolňování a mírové spolupráce, zmobilizovala nesmírné prostředky a podnikla řadu akci k umlčení a rozdrcení občanské iniciativy, požadující na ní, aby dodržovala tyto zákony a závazky. Sotva někdo spočte, kolik desítek milionů korun bylo utraceno, jaké množství pracovního času promarněno, jaké plochy lesů padly na papír pro kampaň proti Chartě 77, kolik pohonných látek spotřebováno pro policejní nájezdy v rámci štvanic, šikan a represí proti jejím účastníkům v době, kdy se ozývaly všude výzvy k šetřeni zdroji a hodnotami našeho hospodářství. Sotva někdo změří míru i množství nezákonnosti, urážek, ponižování, surovosti a bezpráví proti těm, kdo žádají, aby skutečně platilo to, co státní moc vyhlásila jako zásady normy i mezinárodní závazky. Dlouhá léta vězení, k nimž byly desítky lidí odsouzeny v procesech s faktickým vyloučením veřejnosti, byla na ně uvalena na základe obžalob rozpačitě konstruovaných a nesnášející objektivní posouzení, vystihují jen malou část množství represí a persekucí, Ba jsou zde již i případy krutého fyzického násilí a obětí na životech. Lze však konstatovat, že kampaň Štvanic, rozvinutá především v počátečních měsících roku 1977, a pokračující v rozličných formách a s různou intenzitou, nedosáhla svého cíle. Obrovské zdroje a prostředky pro ni zmobilizované byly promarněny. Chartu 77 se nepodařilo zničit. Do značné míry kampaň štvanic ji zpopularizovala doma i ve světě. Iniciativa, která při zákonném, ústavou předepsaném postupu orgánů, mohla zůstat omezena na úzký kruh přímo zainteresovaných osob, byla nesmyslnou reakcí moci uvedena do vědomí společnosti jako politická událost prvního řádu. O prohlášení Charty 77, nepřinášející žádné senzace nýbrž jen konstatující, co každý věděl už dávno předtím, se díky příchuti zapovězeného ovoce začaly zajímat miliony lidí. Jen stovky z nich připojily své podpisy k původním 240, a to přes přehradu šikan, diskriminačních i represivních opatření, jen několi jednotlivců přinutila tato opatření k odvolání podpisů. Několik desítek bylo ovšem přinuceno k odchodu za hranice. Díky ohlasu, který celá kampaň proti Chartě vyvolala vc_ světě, měla mezinárodní mírová a pokroková veřejnost možnost posoudit zákonný, konstruktivní a věci mírové spolupráce v Evropě odpovídající charakter Charty 77. Ne náhodou jí sympatii a solidaritu vyjadřovali od počátku především ty osobnosti, kruhy, hnutí a organizace, které v současné době stojí v popředí mohutných akcí za denuklearizaci našeho kontinentu, za opravdové odzbrojení a uvolnění napětí, proti jakýmkoli pokusům o obnovení atmosféry studené války. Není vinou Charty 77, existuje-li právě v těchto kruzích pod dojmem persekučních
24
štvanic u nás pochybnost o upřímnosti oficiálních mírových prohlášení čs. míst. Ve svých podáních na to mnohokrát Charta 77 poukazovala, a navrhovala státní moci, jak vyvrátit ony pochybnosti či tyto argumenty. Účastníci Charty 77 jsou samozřejmě vděčni svým přátelům v zahraničí za jejich sympatie a projevy solidarity, vedené poctivou snahou přispět k dílu Helsinek a vyvracející hanebné pomluvy, jako by Charta 77 byla podporována a dokonce řízena z jakýchsi imperialistických centrál. Nejsou přitom zvlášť potěšeni nad tím, že zásahy a nezákonné persekuce proti nim a jiným nekonformním občanům dělají špatnou službu jménu i zájmům Československa ve světě. Ve svých podáních, na něž naše orgány nereagovaly, či jen reagovaly dalšími policejními výslechy, sledováním, zadržováním a předváděním, upozorňovali mluvčí Charty 77 opětovně na to, že tyto nezákonné kroky se dostávají na pořad jednání o tom, jak jsou plněny závazky z mezinárodních dohod, ať šlo o schůzku účastníků KBSE v Bělehradě 1977 a v Madridu 1980, či o Mezinárodní konferenci práce 1979. Podávali při tom konstruktivní návrhy, jak takovým situacím čelit. Není jejich vinou ani jim nepůsobí potěšení, že se na těchto jednáních zástupci naší republiky dostávali do trapných situací, sotva mohli obhájit jméno i zájmy republiky. Přestože 5 let Charty 77 znamená 5 let perzekuce, šikan a ztěžování života těch, kdo se k ní hlásí, nevyčerpává se tím její aktivita v odrážení těchto útoků. Její těžiště leží nadále v konstruktivních pozitivních postojích. Jde jí o to, aby u nás platilo v oblasti lidských a občanských práv to, co naše vedoucí orgány podepsaly a vyhlásily. Podala o tom řadu konkrétních důkazů v návrzích na legislativní a administrativní úpravy jak je vyžadují oba pakty v článku 2 svého textu. Komplexní návrh toho druhu předložili mluvčí Charty už počátkem 1978. Kromě toho podali podněty a návrhy k problematice pracovního práva, k praxi přijímání na střední a vysoké školy, k uplatnění odborářských práv, k problematice svobody víry a náboženského vyznání, k respektováni lidské důstojnosti v nápravných zařízeních, k uplatňování hospodářských práv občana jako spotřebitele i k aplikaci práva na zdravé životní prostředí vyhlášeného konferencí OSN k této otázce v r. 1972. Tyto návrhy a podněty byly vypracovány odpovědně za účasti odborníků věcně znalých. Ignorování kompetentními místy i policejní zásahy proti mluvčím Charty 77 jako jedinou odpověď lze stěží považovat za jejich věcné vyřizování podle článku 29 Ústavy, ani za odpovědný přístup adresáta k problematice, jež se dotýká zájmů celé společnosti. Charta 77 tedy překonala 5 let soustavného úsilí zničit ji. Prokázala tím svou životnost jako neformální společenství lidí rozličných životních přístupů, zájmů, názorů i temperamentu, spojených společným pocitem a vědomím společenské odpovědnosti a odhodláním angažovat se za věc lidské důstojnosti, za hodnoty opomíjené jak mechanismy moci, tak spotřebním životním stylem, do něhož značnou část naší společnosti vtlačily tyto mechanismy po roce 1968. Tímto postojem aktivního demokratického občanství, vůlí žít v pravdě, navazuje na dobré národní tradice, které jsou podstatnou součástí naší národní intensity, od staletí. Tím má
blízko ke všem různým skupinám, proudům nekonformního myšlení i tvorby umělecké, vědecké či technické. S nimi navazuje dialog, jenž se ostatně rozvíjí uvnitř ní samé. Aniž si osobuje nárok mluvit jménem kohokoli jiného než svých účastníků, odráží a snaži se vystihnout zájmy a společenské potřeby mlčící většiny naši společnosti. Překonávat tuto rezignaci, působit na občanské svědomí, odpovědnost a statečnost právě v této mlčící většině, zůstává stálým úkolem společenství Charty 77. Toto působení zůstává nadále kladné, konstruktivní ve smyslu p r v n í h o prohlášení z 1.1.1977. Kdo myslí opravdu vážně výzvy k boji, proti nekvalitnímu a neefektivnímu řízení! lhostejnosti a neodpovědnosti vedoucích, ale i netečnosti vedených a řízených, jimž je stále připomínána jejich bezmocnost, proti zkorumpovanosti všech možných oborů našeho života, musí dřív či později pochopit, že apel na uvědomění lidí může být něco platný jen tehdy, je-li doprovázen konkrétními zárukami respektování osobnosti, důstojnosti, práv a názorů toho, na něhož se apeluje. Politicky vyspělá společnost, o níž se stále tolik mluví, nebude uskutečněna, ani nebude fungovat, bez respektování a skutečných záruk člověka a občana, platných pro všechny její členy. To je i podstatným poučením ze současného bouřlivého vývoje u našich severních sousedů, jež společenství Charty 77 sleduje s napjatou pozorností a neskrývanými sympatiemi vůči těm, kdo usilují o uznání a uplatnění této prosté pravdy při řešení společenské kříse statečného a nám tak blízkého bratrského polského národa. Charta 77 žije tedy dál. Protože je jí v naší společnosti dále zapotřebí, protože problémy, na které při svém vzniku upozornila, nejsou řešeny, a že všechny nákladné marné pokusy zničit Chartu jen podaly další, ještě přesvědčivější důkazy o jejich existenci a naléhavosti, je jednou z realit našeho současného života, jejíž význam uznávají nepřímo iniciátoři a organizátoři Štvanic proti ní. Zůstává vážnou v aktivní demokratické občanské odpovědnosti, odvaze a angažovanosti a zároveň společenstvím, byť nevelkým, jež tuto výzvu bere vážně a na jejím základě utváří i své vzájemné vztahy, pochopení a toleranci při respektování názorů a postojů každého ze svých účastníků. Poněvadž je jí zapotřebí, bude žít a působit i dál, přes všechny další pokusy o její potlačení. Stejnou platnost zachovávají její úvodní prohlášení, její další dokumenty. V jejich duchu bude nadále zaujímat stanoviska k jevům bránícím pozitivnímu vývoji naší společnosti, a bude předkládat své konstruktivní návrhy k jejich překonání. Bude nadále protestovat proti nespravedlivým persekucím, jež postihují nejen své oběti a jejich nejbližší okolí, ale poškozují také zájmy naší společnosti. V tom bude solidární se všemi, kdo kdekoli u nás i v zahraničí usilují o opravdu lidské vztahy v míru, založené na svobodě a spravedlnosti pro všechny.
V Praze 7.1.1982^ Dr. Radim Palous, mluvčí Charty 77 Anna Marvanová, mluvčí Charty 77 Ladislav Lis, mluvčí Charty 77 Dr. Bedřich Placák, Dr. Jaroslav Šabata, Václav Malý
Noví mluvčí
CHARTY 77
Dnešním dnem začínají působit noví mluvčí Charty 77, doc, dr, Radim Palouš, Anna Marvanová a Ladislav Lis, kteří vystřídali prof. dr. Bedřicha Placáka, dr. Jaroslava Sabatu a Václava Malého. Všichni tři dosavadní mluvčí se stávají Členy kolektivu mluvčích Charty 77, k němuž přistupuje i ing. Zdeněk Pokorný. K základnímu Prohlášení Charty 77 se přihlásilo dalších 20 signatářů. Mluvčí Charty 77 dr. Václav Benda, Jiří Dienstbier a ing. Rudolf Battěk jsou vězněni. V Praze 7-1-1982. Podepsáni: doc. dr. Radim Palouš, mluvčí Charty 77 Anna Marvanová, mluvčí Charty 77 Ladislav Lis, mluvčí Charty 77 prof. dr. Bedřich Placák dr. Jaroslav Šabata Václav Malý.
ŽIVOTOPISY NOVÝCH MLUVČÍCH Radim P A L O U Š Narozen 6. listopadu 1924 v Praze. Absolvoval filosofickou fakultu Karlovy univerzity, kde získal doktorát filosofie. Později přírodovědeckou fakultu Vysoké školy pedagogické v oboru chemie. Titul Csc získal v oboru didaktiky chemie. Habilitován jako docent v oboru pedagogika. Publikoval časopisecky i knižně doma i v zahraničí, a to v oboru analytické chemie, didaktiky chemie, didaktiky technických i výukových zařízení a filosofie, v níž je žákem prof. Jana Patočky. Až do ledna 1977 působil jko vysokoškolský učitel, kdy byl rektorem Karlovy univerzity propuštěn pro podpis Charty 77. V současné době je v invalidním důchodu. Je praktikujícím katolíkem. Adresa: Praha 1 - Malá Strana, VŠehrdova 14, 118 00 Praha. Anna M A R V A N O V Á Narozena 18. března 1928 v Bratislavě v dělnické rodině. Působila 20 let v čsl. rozhlase jako novinářka nejen v Praze, ale i v několika státech Afriky. V roce 1970 odešla z Československého rozhlasu, poté se pokoušela pracovat jako myčka nádobí v restauraci, později jako doručovatelka novin. Tato zaměstnání však zhoršila její zdravotní stav natolik, že jich musela zanechat. Od roku 1964 trpí nevyléčitelnou míšní chorobou, která způsobuje omezenou pohyblivost. Od roku 1948 do roku 1969 byla členkou KSČ, z níž vystoupila po odstavení Alexandra Dubčeka. Je matkou tří dltí. •w
Adresa: Praha 3-Zižkov. Jeronýmova 2
25
Ladislav L I S Narozen 24. dubna 1926 v Málkách, okres Písek, v dělnické rodině. Vyučil se strojním zámečníkem. Od počátku okupace prošel různými odbojovými skupinami. V roce 1943 byl přijat za člena ilegální KSČ. Po válce zaujímal řadu funkcí^v mládežnickém a odborovém hnutí: předseda ČSM, člen vedení Světové federace demokratické mládeže, kandidát ÚV KSČ. Pro svůj nekonformní postoj se dostával po celou dobu do rozporů s vedením KSČ. Absolvoval vysokou školu při ÚV KSČ. V roce 1953 odvolán z funkce předsedy ČSM, v roce 1961 obviněn z projugoslávské činnosti. Pracoval jako stavební dělník v Chomutově, později v ČKD v Praze. Po rehabilitaci v roce 1968 se stává tajemníkem MV KSČ v Praze. V roce 1969 zbaven všech funkcí a vyloučen z KSČ. V roce 1970 dokončil studium na právnické fakultě v Praze. V roce 1977 Ladislav Lis podepsal Chartu 77. Roku 1978 se stává členem VONS. V létě téhož roku dva měsíce ve vazbě v důsledku vykonstruovaného obvinění z majetkových deliktů. Trestní stíhání bylo zastaveno pro neprůkaznost. V květnu 1979 zatčen se skupinou VONS a obviněn z podvracení republiky podle § 98 tr. zák. Po sedmi měsících vazby propuštěn, ale trestní stíhám proti němu nebylo zastaveno. V roce 1980 se stává členem kolektivu mluvčích Charty 77. Je ženatý, otec dvou dětí. Nyní je v částečném invalidním důchodu. Pracuje jako domácký dělník v invalidním družstvu. Adresa: Praha 10, Benešovská 33.
Budu se bránit (Z dopisu Ladislava Lise, mluvčího Charty 77, předsedovi vlády ČSSR dr. Lubomíru Štrougalovi) Pane předsedo vlády, využívám svého zákonného práva, abych Vás jako vysokého státního činitele upozornil na množící se projevy nezákonného jednání bezpečnostních složek ministerstva vnitra, na zneužívání postavení orgánů bezpečnosti, na to, jak její vliv pronikl do našeho veřejného života, jak ovlivňuje činnost snad už všech institucí i formálně nezávislých a volených orgánů státní a hospodářské správy. Od počátku roku 1969, kdy jsem odešel z politických funkcí, jsem byl jako lesní dělník v polesí Zahrádky, okres Česká Lípa, vystaven stupňující se represi místních orgánů která vyvrcholila po mém podpisu Charty 77. Musil jsem opustit zaměstnání u lesního závodu. Nezákonně mi bylo odebráno řidičské oprávnění a k mé usedlosti byl zakázán přístup všech vozidel. Sousedi byli vyslýcháni bezpečnosti a varováni před projevy sympatií ke mne a mé rodině. Byl jsem bez soudního výroku vězněn, v roce 1978 tři měsíce a r. 1979 sedm měsíců. Dne 3. září 1981 asi v 16.30 jsemJbyl při cestě na chalupu zadržen příslušníky VB Česká Lípa pod záminkou neodkladného úředního jednání. Po víc
26
než dvou hodinách čekání jsem byl převezen do úřadovny pražské StB v Bartolomějské ulici. Při jednání, které vedl major Šimek, jsem byl nařčen z různých činů proti republice. Mimo jiné mi mjr. Šimek zvýšeným hlasem sdělil asi toto: «Pane Lis, upozorňuji vás: jestliže se dosud nepodařilo vás zničit kolegům z Ústí nad Labem, pak vám prohlašuji, že vás zničím já osobně a donutím vás k emigraci!» Přes to, že jsem byl předveden podle § 19 zákona o SNB o «podání vysvětlení», byl jsem zadržen na 48 hodin a k výslechům předváděn v poutech. V pátek 9. září v 7.30 se dostavili znovu dva uniformovaní příslušníci VB a opět jsem byl odvezen na Krajskou správu StB v Praze k majoru Šimkovi, který ve výhrůžkách pokračoval: « Končí hra... Radím vám, raději sám a dobrovolně odejděte ze zaměstnání... Když to neučiníte sám, postaráme se, aby vás propustili...» Budou mě prý izolovat někde na samotě... pak mě třeba násilím vyvezou. Pak mi sdělil, že budu muset žít jen z důchodu... udělá vše, aby mě postupně připravil o všechno. Poté jsem byl propuštěn. Pane předsedo vlády, pracuji v invalidním družstvu jako domácký dělník, nebo! mám sníženou pracovní schopnost a pobírám částečný invalidní důchod 740 Kčs měsíčně a vydělávám za tutéž dobu 600 Kčs. Moje žena pracuje jako uklízečka s měsíčním příjmem 1.100 Kčs. Z toho živíme i dvě malé děti. Snaha bezpečnosti připravit mě i o toto minimální zabezpeční je především útokem na mé děti. Za této situace se jeví absurdní postup Čs. justice, když obviňuje ze spolupráce se « zahraničními nepřátelskými centry» ty naše spoluobčany, kteří byli dohnáni do zoufalé sociální situace a odkázáni na podpory, které jim zasílají jako projevy solidarity domokratické a pokrokové síly ze zahraničí, nebo ze sbírek pořádaných v tuzemsku. Skutečnosti, o nichž píši, jsou vážným varováním pro všechny bez rozdílu, navyjímaje ani Vás, pane předsedo, ani ostatní vedoucí představitele státu. Dodržování zákonnosti je nedělitelné. Její porušování a zneužívání se promítá v celé společnosti a často se obrací i proti těm, kdo k jejímu porušování mlčí. Jestliže se někdo domnívá, že tyto hrubé zásahy do života občanů mají být jakousi prevencí, aby neoficiální občanská aktivita Charta 77 a další nezískaly souhlas a podporu veřejnosti, pak to není moudrá cesta. Brutální postup policie může jen na Čas oslabit aktivitu, ale nemůže ji umlčet, a hlavně není lékem na neduhy, jimiž naše společnost trpí chronicky, a! jde o hospodářskou a společenskou krizi vyvolanou stále se prohlubujícími sociálními problémy, nebo o zhoršující se životní prostředí aj. Pane předsedo vlády, tento dopis Vám píši veden vírou, že ještě je možnost zabránit negativnímu vývoji, o kterém se jen v náznacích zmiňuji. Nepropadám však iluzi, že obecné nápravy nebo nápravy v mém osobním případě bude možno dosáhnout bez dlouhodobého úsilí a řady obětí. Já jsem ochoten takovou obě! přinést. Zvůli a násilí jsem však rozhodnut se bránit všemi legálními prostředku včetně zveřejňování svých osudu v zahraničí. Ladislav Lis
Pronásledování církví a věřících Dokument CHARTY 77 č. 11/82 Prezidentu ČSSR Dr. Gustávu Husákovi, Federálnímu shromáždění CSSR, místopředsedovi vlády ČSSR Dr. M. Lúčanovi, Ministerstvu kultury k rukám K. Hrůzy, Praha. w
Protest Charty 77 proti porušování zákonů v oblasti náboženského života (obzvláště katolické církve). Opakovaná vládní prohlášení i prohlášení představenstva kněžské organizace Pacem in terris vyvolávají dojem, že právní postavení katolické církve uprostřed československé společnosti je spravedlivě vyřešeno a že její činnost se vždy setkává s pochopením státních orgánů, které respektují její poslání i specifičnost forem jejího působení srovnej projev místopředsedy federální vlády Mateje LúČana 12-11-81 v Banské Bystrici, projev ústředního tajemníka PIT (Pacem in terris) Zdeňka Adlera tamtéž, rozhovor bývalého děkana teologické fakulty v Litoměřicích Ladislava Pokorného v rozhlase (pro Svět 81) o neomezených tiskových možnostech pro katolickou církev v ČSSR. Proti tomu mluví fakta, která jsou v rozporu s článkem 32 Ústavy CSSR o náboženské svobodě a s články 18 a 19 Paktu o občanských a politických právech (č. 120-76 Sb.) Všeobecně lze pozorovat další zesílení protináboženské kampaně. Například pří školení zdravotního personálu v Severomoravském kraji kladou přednášející hlavní důraz na to, aby dokázali nevědeckost náboženství. Aktivita ředitelů škol proti vyučování náboženství, registrace a kvalifikace žáků podle náboženského přesvědčení jejich a jejich rodičů jsou realizovány stále důsledněji. Diskriminace občanů za projev náboženského přesvědčení stále trvá. Tiskové možnosti pro náboženskou literaturu jsou více a více omezovány. Česká katolická Charita, jediná instituce, v níž je dovoleno publikovat a vydávat pro katolickou církev v ČSR, vydala v roce 1981 jednu teologickou knihu a kostelní zpěvník. Jediný odborný časopis Duchovní pastýř má poměrně nízkou úroveň a neinformuje o stavu teologického bádání v zahraničí. Týdeník Katolické noviny jsou nástrojem propagandy státní politiky, přinášejí víc zkreslených politických informaci, než skutečných událostí z náboženského života u nás i v cizině. Situace na bohoslovecké fakultě v Litoměřicích je stále tísnivejší. Sbor nemá, opět zřejmě záměrně, náležitou kvalifikaci, jmenování profesorů je prakticky v rukou Sekretariátu pro věci církevní při ministerstvu kultury ČSR.Z přihlášených šedesáti kandidátů studia bohosloví v 1981 bylo přijato něco málo přes polovinu. Důvody odmítnutí - styk s řeholníky, nedostatek informací o kandidátovi nebo naopak příliš mnoho. V Bratislavě bylo loni vyloučeno z dalšího studia 12 bohoslovců, kteří byli « vytypovaní» jako organizátoři hladovky v říjnu 1980. Násilné, právně nepodložené rozehnání a^ znemožnění činnosti řeholním společnostem v ČSSR
v roce 1950 nebylo napraveno, naopak pronásledování řeholníků trvá a propaganda proti řádům se stupňuje. (Viz článek Dr. Bohuslava Čížka Úloha řádu v politice římskokatolické církve - časopis Bezpečnost z 1-10-81). Stupňuje se tlak na kněze, aby vstupovali do provládní, avšak římskokatolickou legislativou nepotvrzené organizace Pacem in terris. Kritika Pacem in terris je chápána jako nepřímý útok proti «socialistickému soužití, proti úpravě vztahů mezi státem a církvemi. Na takové útoky dostanou pádnou odpověď». (M. Lúčan v projevu citovaném výše) Podobně se vyslovil i pracovník Sekretariátu pro věci církevní Partsch na zasedání Pacem in terris v Olomouci v říjnu roku 1981. Množí se výslechy mladých lidí i jejich údajných vedoucích - inspirátorů: důvodem je náboženské shromaždování. Především však musíme pozvednout hlas na obranu těch, kdo byli a jsou trestně stíháni a vězněni za svou náboženskou činnost. Lze bez nadsázky konstatovat, že rok 1981 byl rokem církevních procesů. 24-11-81 potvrdil Krajský soud v Ostravě rozsudek Okresního soudu v Olomouci proti katolickým kněžím a laikům Jaroslavu Krumpholcovi, Františku Líznovi, Josefu Vlčkovi, Josefu Adámkovi a Rudolfu Šmahelovi. Skutečným důvodem bylo vydávání a šíření náboženské literatury (tato literatura neměla ani v nejmenŠím protistátní charakter). Obě soudní instance však soudily podle § 118 tr. zákona za nedovolené výdělečné podnikání (ve výpovědi obžalovaní konstatovali, že jejich činnost byla nikoliv výdělečná, ale právě naopak, že bylo potřeba často dotovat z vlastní kapsy), aby byl skryt pravý důvod odsouzení a případ měl ráz hospodářské trestné činnosti. Jezuita Pater František Lízna byl potom 21-1-82 odsouzen k dalšímu trestu za údajnou trestnou Činnost podle § 112 tr. z. (poškozování zájmů republiky v cizině). V září byl v Lounech podmíněně odsouzen Pater Josef Kordík, který pokračoval ve své duchovenské činnosti, protože mu odnětí státního souhlasu nebylo sděleno zákonným postupem. V Červenci 81 byl v Plzni zatčen domínikán Pater Jaroslav Duka, dělník ve Škodovce. V listopadu byl odsouzen na 15 měsíců, když mu bylo dokázáno, že jedenkrát sloužil liturgii bez státního souhlasu, Krajský soud potvrdil rozsudek dne 192-1982. V souvislosti s Paterem Dukou byl bezpečnostními orgány dne 27-10-81 přepaden charitní domov v Kadani, kde žije cca 80 řeholnic dominikánek důchodkyň. Policie v počtu čtyřiceti příslušníků, ozbrojených a provázených psy, byla uvedena církevní tajemnicí. Prohlídka pokračovala i druhý den. Byly zabaveny psací stroje, dva úředně povolené cyklostyly, oficiální i samizdatově náboženské tiskoviny (opět zcela bez protistátního obsahu) a rozmnožované modlitební texty pro každodenní modlení. Hubený výsledek tohoto násilného činu přiměl orgány k rozšiřování desínformací a nepravdivých zpráv (hovořilo se o větším množství nepoctivě nabytých cenných předmětů, o přitom-
27
nosti šesti Poláků, o instalaci vysílačky a pod). Podobnou akci provedly policejní orgány týž den v kněžském domově důchodců v Moravci. Do akce se zapojilo 120 policistů a milicionářů se psy. V domově žijí staří pensionovaní kněží, o něž se starají řeholní sestry. Opět byly zabaveny náboženské tiskoviny, některé vydané svépomocí (stěží lze o těchto případech hovořit jako o samizdatu v běžném slova smyslu), v několika případech i osobní věci a tuzexové poukázky, které legálně věnovala kapitulní konsistoř v Brně. Znovu se vynořily difamace a pomluvy. O den později (29-10-81) byly provedeny prohlídky na farách v Hoštce u Litoměřic, ve Stětí a v Bečově u Mostu. Administrátor, Pater Radim Hložánka byl zatčen a byl mu zabaven cyklostyl a náboženské tiskoviny. V Liberci byl v únoru 1981 po třech měsících vazby propuštěn Pater Josef Bárta a je stíhán na svobodě za to, že šířil své teologické spisy a vedl semináře pro zájemce teologie. Oficiální hodnocení náboženské literatury ukazuje «odborný» posudek Dr. Jaroslava Hájka ze Sekretariátu pro věci církevní v Praze. Podle tohoto posudku je například trestným činem opisování řádně vydaného biblického textu z jakékoliv příčiny, třeba i pro soukromou potřebu. Může prý být aplikován zákon č. 93 z r. 1949 o rozšiřování neperiodického tisku nebo § 178 tr. zákona o maření dozoru nad církvemi. Též na Slovensku jse množí perzekuce kněží i laiků. Odsouzení kněží P. Antona Zlatohlavého, P. Gabriela Povály, P. Stefana Javorského, laika Gúntera Rompfa jsou dokladem celkového postoje státních orgánu k činnosti katolické církve. K těmto skutečnostem je dlužno přičíst další, které se vyznačují brutalitou a sadismem. Koncem října odvezli z pracoviště čtyři «neznámí» muži Stanislava Adámka, dvacetiletého syna odsouzeného Josefa Adámka, do lesa u Tišnova, kde mu nehorázně vyhrožovali zabitím, udeřili jej brutálně do hlavy a polili kyselinou máselnou. Přinutili jej utíkat před jejich autem a dvakrát naznačili, že jej přejedou. Poté odjeli a Stanislav Adámek musel jít 20 km v noci na nejbližší železniční zastávku. Neobjasněny nebo problematicky objasněny zůstávnjí dva případy « s e b e v r a ž d y / - ing. Coufala a Pavla Švandy. Tento stav přirozeně posiluje nedůvěru vůči ujišťováním a slavnostním proklamacím státních orgánů o vytváření nové společnosti, v níž vládne spravedlnost a v níž jsou si všichni rovni bez ohledu na svůj původ a přesvědčení. To, co deformuje mezi jiným literu a ducha zákonů a oficiálně přijatých dohod a paktů, týkajících se nábo-
ženských svobod, nejsou vždy nutně v naší zemi platné zákony, nýbrž jejich svévolný výklad, jaký např. skýtá oficiální komentář k československému trestnímu právu. Československá soudní praxe se přitom při posuzování trestných činů řídí nikoliv celkovým smyslem všech přijatých zákonných předloh (ústavou, pakty, československými zákony a j.), nýbrž jen komentářem k tomu či onomu užitému paragrafu. Např. vysvětlivkami k § 178 (maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi), které nejsou v plném souladu např. s Článkem 18 Paktu o občanských a politických právech, který byl po schválení všemi příslušnými oficiálními místy uveden v platnost dne 23-3-76. Pro porovnání citujme některé «vysvětlivky» tak, jak byl publikovány v oficielní příručce pro výklad trestního zákona (Trestní zákon-Komentář, Praha 1980) str 607-608. Citujeme: «Paragraf 178 praví: Kdo v úmyslu mařit nebo ztěžovat výkon nad církvemi nebo náboženskou společností poruší ustanovení o hospodářském (podtrženo námi) zabezpečení církví nebo náboženských společností bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem. Z vysvětlivek: Úprava státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi spočívá v podstatě na zásadách, že duchovní mohou působit jen se státním souhlasem a že jak duchovenskou, tak kazatelskou, popřípadě jinou činnost mohou konat osoby, které získaly státní souhlas a vykonaly slib, dále, že předchozí státní souhlas je nutný pro každé ustanovení nebo volbu do funkce, jejíž výkon spočívá v duchovenské nebo podobné činnosti. Z hlediska odpovědnosti za trestný čin podle § 178 není rozhodné, zda jednání pachatele souvisí a činností církve (náboženské společnosti) povolené nebo zakázané. Tohoto trestného činu se mohou dopustit též i osoby, které vykonávají duchovenskou nebo kazatelskou činnost a nejsou duchovními církve nebo náboženské společnosti, nebo které vykonávají Činnost, v níž se zasahuje do výkonu státního dozoru nad církvemi nebo náboženskými společnostmi,. Pro ilustraci lze připomenout, že existují případy, kdy soud za trestný čin proti § 178 považoval rozhovor na náboženské téma nebo společnou modlitbu v soukromém bytě (odůvodnění: Byla to «duchovenská činnost», při níž okolnosti znemožnily státní dozor). Charta 77 upozorňuje kompetentní orgány na hrubé porušování Československé ústavy, mezinárodních paktů a úmluv v oblasti náboženských svobod a žádá, aby všechny případy nezákonného náboženského útisku a pronásledování byly napraveny, aby zákony, platné v naší vlasti a omezující mezinárodní pakty a lidská práva byly přinejmenším komentovány a opatřeny vysvětlivkami v tom smyslu, aby náboženské svobody, garantované ústavou a paikty ve skutečnosti nelikvidovaly, nýbrž naplňovaly jejich smysl a ducha. V Praze dne 10-3-82 é
L28
Dr. Radim Palouš, mluvčí CH 77, Anna Marvanová, mluvčí CH 77, Ladislav Lis, mluvčí CH 77, Václav Malý , člen kolektivu mluvčích CH 77. Na vědomí: Papeži Janu Pavlu II., Vatikán, Kardinálovi Dr. Františku Tomáškovi, Praha, Kněžské organizaci Pacem in terris.
Důsledky zdražení a možná východiska z krize Stanovisko Charty 77 ke zdražení základních potravin, k některým hospodářským otázkám a rámcovým východiskům Přestože počátkem 70. let se nejvyšsí státní činitelé zavázali ke stabilitě základních životních potřeb, od té doby několikrát byly veřejně i skrytě zvyšovány ceny potravin a jiného zboží a služeb. Nyní opět po dlouhých odkladech a váháních přistoupila československá vláda ke zdražení některých druhů základních potravin. Přestože současně vyhlásila určitá vyrovnávací opatření v oblasti mezd a sociálních příjmů, znamenalo toto zvýšení citelný zásah do životní úrovně nejširších vrstev obyvatelstva. Je doznáním nepříznivého stavu československé ekonomiky, varovným signálem jejích dalších potíží. Zároveň naznačuje, jak hodlá vláda řešit hromadící se hospodářské a sociální potíže. Může se zdát, že poslední zvýšení cen není tak pronikavé, aby podstatně snížilo životní úroveň. Ukáže se ale zřetelně jinak, jestliže si uvědomíme celkovou tendenci cenových úprav posledních několika let. Uhlí, elektřina, plyn - zvýšení o 50%; benzín - zvýšení o cca 300%; nafta - o 200%; brambory - o 100%; zrnková káva - 60%; některé druhy textilního zboží, dětského ošacení a obuvi - 50 - 100%; poštovné, poplatky za telefon cca 60 - 100%, Odhadujeme, že u nej početnější ho typu rodiny - 2 dospělí a 2 dospívající děti - představuje poslední úprava cen měsíční zvýšení životních nákladů rodiny o 300 - 500 KČs, zatímco zvýšení rodinných přídavků na 2 děti o 80 Kčs. Argumentace o slušné životní úrovni, jakkoli jí ještě někteří důvěřují, platí tedy spíše ve srovnání s ekonomicky méně vyspělými zeměmi. Proti vyspělým zemím trvale hluboce zaostáváme. Reálnou životní úroveň československého občana nemůžeme jednostranně měřit pouhým poukazem na výši průměrného měsíčního výdělku. Za takovým průměrem se skrývají sociální rozdíly. Jsou způsobeny jen zčásti rozdílností mezd. Mnohem více jsou ovlivňovány počtem ekonomicky činných osob v rodině a počtem dětí. Současně jsou v rostoucí míře ovlivňovány různými privilegii, plynoucími z výsadního politického postavení, jakož i rozdíly, rozmanitými pololegálními a nelegálními výhodami, včetně příjmů, plynoucích z narůstajícího rozkrádání, úplatkářství a korupce. Rodiny s dětmi mají průměrně cca o 40% nižší příjem na hlavu než rodiny bezdětné. Asi 10% rodin nedosahuje životního minima. Rovněž tak cca 10% domácností nemá vlastní byt. Na druhé straně určitá skupina privilegovaných vlastní luxusní vily, jež jsou v nejednom případe prodávány ze společného do osobního vlastnictví, často po nákladné rekonstrukci za nízkou cenu, neodpovídající vloženým nákladům. Není bez zajímavosti ani takový odhad, že v ČSSR j e dnes již několik desítek tisíc milionářů - údajně asi dvojnásobek proti r. 1947. S obavami se tážeme, zda a kdy přijde další" zdražení. Podle oficiálních údajů se růst osobní spotřeby na
1 obyvatele v posledních letech zastavil, již čtvrtý rok její úroveň klesá. Jakkoliv mají různá statistická data svou specifickou váhu, měl by každý občan především požadovat informace o skutečném pohybu reálné mzdy. Měl by například vedet, kolik hodin své práce musel věnovat na určité množství masa, brambor, na jeden oblek, na jeden pár obuvi či na 10 1 benzínu v letech 1953, 1960, 1970, 1982. Měl by také vědět, jak se může z takových hledisek srovnávat s pracujícími v jiných zemích. Českoslovenští občané by ovšem měli být seznámeni nejen s takovými relacemi v oblasti reálných mezd, cen Či spotřebního koše, ale také se zásadními problémy a hlubšími příčinami nezdarů, vážných nedostatků a ztrát v hospodářském životě. Měli by být seznamováni s kvalifikovanými návrhy, jak tyto nedostatky řešit, případně takové návrhy sami vyžadovat. A nejen to. Občané by měli mít vliv na zásadové odstraňování negativních jevů hospodářského života. Kvalifikovaní a zkušení lidé by měli mít možnost mluvit i do těch nejzákladnějších otázek národního hospodářství, včetně otázek výrobní struktury či kvality řídících kádrů. Charta 77 již v roce 1979 ve svém dokumentu Teze o spotřebě upozornila na těžkosti a problémy, s nimiž se českoslovenští občané setkávají jako spotřebitelé. Současně se pokusila nastínit cesty alespoň k dílčí nápravě. Upozornila především, že problém spotřeby nelze chápat odděleně od řady dalších celospolečenských faktorů. Jak říká dokument, samotný typ hospodářsko-politického systému, v němž žijeme, vede ke krizovým jevům, a náprava v oblasti spotřeby je možná jen zásadními změnami v této oblasti. Jednotlivé pokusy o ozdravení hospodářských poměrů, jako je tzv. Soubor opatření, zvyšování cen, snahy o omezení administrativy, nabádání k šetření apod., nemohou přinést žádoucí výsledky, pokud strohé centrální a odvětvové řízení svazuje výrobní síly, potlačuje iniciativy hospodářských jednotek, skupín a jednotlivců. Jak na to poukázala jíž řada ekonomů 60. let, je nezbytné radikálně změnit strukturu československého hospodářství, která je mezi průmyslově-vyspělým i zeměmi nejnáročnějŠí investičně, pracovně i energeticky. Demokratizace ekonomiky a společnosti - to jsou hlavní předpoklady rozvoje angažovanosti a iniciativy lidí, bez něhož nelze najít východisko ze současné situace. Zábranou žádoucího pokroku jsou především takzvané kádrové stropy, nejrůznější ideologické bariéry, za nimiž se většinou skrývají mocenské skupinové a mnohdy velmi sobecké subjektivní privátní zájmy. Zde je i příčina přebujelostí byrokracie, nevýkonné a nesmírně drahé státní správy, jejíž kvantitativní omezení je sice nutné, ale bez kvalitativních a koncepčních změn nemůže přinést ozdravující řešení. Podle našeho názoru je nutné probudit u našich občanů zájem o tyto otázky, v posledním desetiletí zcela programově utlumený. Je nezbytné, aby se občané a jejich zvolení zástupci obraceli na řídící orgány a pracovníky s dotazy
29
a návrhy nejen k díičim, ale i k zásadním ekonomicko-politickým problémům, aby k tomu využívali dnes existujících organizací a hodnotili, jak účinně tyto organizace jejich skutečné životní zájmy hájí a prosazují. Přirozenými základnami pro hájení hospodářských zájmů občanů by měly být především odbory a národní výbory. Členstvo odborů a všechny výbory by měli systematicky sledovat vývoj mezd, životních nákladů a cen, a další aspekty hospodářského a sociálního života, a to v různých věkových a profesionálních skupinách, u různých typů rodin, v různých oblastech republiky. Veřejnost by jistě uvítala, kdyby se přitom informace pravidelně zveřejňovaly, a s kritickou náročností se oponovalo nereálným rozhodnutím. Předpokladem toho ovšem je aktivní občanství jeho plná obroda. To znamená, že občané při různých příležitostech budou uplatňovat svou občanskou odpovědnost, že například ve volbách do zastupitelských orgánů či odborů přestanou trpět jen formální schválení předem někde jinde vybraných kandidátů, a že najdou způsoby, jak skutečně prosadit svoje zástupce. Demokratizace moci by pak - mimo jiné - spočívala v tom, že tato moc by přestala považovat kritiku existujících negativních jevů za podvracení republiky a dbala by na to, aby občanská angažovanost nebyla stíhána úřady jako protispolečenská aktivita či dokonce trestný čin. Aby se občané mohli odpovědně podílet na hospodářském životě, aby skutečně hledali možnosti svého přispění k nápravě nepříznivého stavu společnosti, musí mít jistotu, že konstruktivní občanská odpovědnost nebude stíhána. Ti, kdo za své společensky žádoucí občanské postoje byli odsouzeni dokonce i k vysokým trestům odnětí svobody, by měli být propuštěni, ti, kdo byli z politických důvodů vyhozeni ze zaměstnání a byli nuceni přijmout nekvalifikovaná místa, nechť jsou pracovně i občansky rehabilitováni. Nechť se přestane se šikanováním a nezákonným pronásledováním těch, kdo mají odvahu vyslovení pravdy o stavu společnosti a moci, která jej podmiňuje a určuje. Všichni společně bez rozdílu politických názorů a základních životních orientací stojíme před úkolem, jak zvládnout narůstající hospodářské těžkosti; nutí nás k tomu i odpovědnost za budoucí generace této země. Všichni společně jsme povinni vytvářet příznivé společenské ovzduší, proto, aby se přinejmenším zabránilo prohlubování krize. Věříme, že je to v našich silách, v rukou, srdcích, hlavách i odvaze Čechů a Slováků. Jsme přesvědčeni, že by k tomu přispělo: 1) Kdyby současnou ekonomickou situaci a tendence vývoje zevrubně projednal nastávající celostátní sjezd ROH. Jemu pak vláda ČSSR zdůvodní zvyšování životních nákladů, předloží závažný program ekonomické obnovy, sociálního rozvoje, zlepšení životního prostředí. Jednání sjezdu ať je beze zbytku zveřejněno. 2) Kdyby sjezd ROH vypracoval a zveřejnil program zajištění účasti všech pracujících na řízení ekonomiky a jejích procesů, program kontroly Činnosti státní správy pracujícími. 3) Kdyby se po sjezdu ROH se stavem československé ekonomiky, sociálního rozvoje, programy neformální účasti občanů na řízeni, na správě stá-
30
tu a občanské kontroly státních orgánů, jakož i stanoviskem sjezdu ROH zabývalo ještě letos Federální shromáždění ČSSR, a přijalo příslušná legislativní rozhodnutí. 4) Aby byli propuštěni političtí vězni, mezi nimi jmenovitě Josef Adámek, Rudolf Battěk, Václav Benda, Jiří Gruntorád, Jiří Dienstbier, Václav Havel, Karel Kyncl, Eva Kantůrková, Jan Litomiský, Jan Ruml, Jiří Ruml, František Lízna, Jan Mlynářík, Jiřina Šiklová, Petr Uhl; a aby přestalo nezákonné pronásledování signatářů Charty 77 a jiných občanů pro jejich kritické odpovědné občanské postoje. V souladu s články 17 a 27 Ústavy ČSSR předkládáme celý tento dokument Federálnímu shromáždění ČSSR, vládě ČSSR, Ústřední radě odborů a všeodborovému sjezdu. V Praze dne 15. února 1982 Radim Palouš mluvčí Charty 77 Anna Marvanová mluvčí Charty 77 Ladislav Lis mluvčí Charty 77
Smutná bilance čs. hospodářství v r. 1981 Zpráva Federálního statistického úřadu o vývoji národního hospodářství a plnění plánu v roce 1981 v Rudém právu z 2-2-82 uvádí, že «plnění plánovaných úkolů bylo nepříznivě ovlivněno objektivními problémy i nedostatky v úrovni řízení. Souhrnně se projevily v nedostatečném využívání intenzivních faktorů růstu, zejména v pomalém uplatňování výsledků vědy a techniky v praxi, dále v nízkém růstu produktivity práce, v opožděném uvádění kapacit do provozu, v nedostačujícím využívání základních prostředků, nízké exportní schopnosti ekonomiky a v neúměrném růstu zásob To (a ještě mnohé další) potvrzuje ten smutný výhled na to, co je před námi. Je jistě dobré přiznat, že máme nedostatky v řízení národního hospodářství, ale bylo by třeba též přiznat, proč ty nedostatky máme a proč je dnešní plánování a řízení tak neúčinné a vadné, že např. národní důchod vzrostl v roce 1981 jen o 2 promile. V roce 1981 peněžní příjmy obyvatelstva se nominálně zvýšily o 2,8%. Maloobchodní ceny a životní náklady se současně zvýšily o 0,8%, takže netto růst příjmů obyvatel byl 2%. Průměrná měsíční mzda se zvýšila o 1,8%, reálná mzda se zvýšila o 1%. A krytí této zvýšené poptávky na spotřebním trhu? Proti nominálnímu zvýšení peněžních příjmů obyvatelstva o 2,8% se výroba v potravinářském průmyslu zvýšila jen o 1,5%, u masa dokonce jen o 1,2%. Dodávky průmyslového zboží pro vnitřní obchod se zvýšily jen o 0,4%. Nepodařilo se splnit záměr, aby prodej průmyslového zboží rostl rychleji než prodej potravin. Nerovnovážné tendence v národním hospodářství zesílil omezený dovoz z nesocialistických států, který proti roku 1980 klesl o 3,6% v běžných cenách (takže pokles fyzického
objemu dovozu bude ještě větší). Plán maloobchodního obratu nebyl splněn, přestože koncem roku došlo k nákupní panice. Nerealizovatelná kupní síla vzrostla a projevila se neúměrně vysokým růstem oběživa a vkladů na vkladních knížkách. Při přírůstku příjmů obyvatelstva asi o 10 miliard byl přírůstek vkladů 10,9 miliard Kčs (v r. 1980 byl 8 miliard a v r. 1979 6,2 miliard Kčs). Rovnováha na spotřebním trhu se zhoršila též proto, že v průmyslu nebyla dosažena plánovaná relace mezi vývojem produktivity práce a vývojem mezd. Ve stavebnictví došlo k poklesu produktivity práce o 1,3%, ale k růstu mezd o 1,1% proti r. 1980. V roce 1981 nebyl splněn plán průmyslové výroby. Nebyla splněna těžba uhlí, struktura těženého uhlí a především úkoly ve skrývce zemin. Nebyla splněna strojírenská výroba (plán 4,8%, skutečnost 3,9%). V těžkém strojírenství byl plán 5,5% - skutečnost 3,6%. Ve všeobecném strojírenství plán 4,3% - skutečnost 3,6%. Výroba v progresivních a kompletačních oborech stále nezabezpečuje požadavky národního hospodářství. Problémy ve výrobě a v sortimentu výroby náhradních dílů dále trvají. Státní cílové programy úspor paliv, energie a kovů nebyly splněny. Nebyly splněny státní plány technického rozvoje ani jejich realizační výstupy. V chemickém průmyslu vzrostla výroba o 0,1%, zatímco v dřívějších letech rostla asi o 5-7%. Ve stavebnictví plán předpokládal růst objemu o 2,7%, ale nastal naopak pokles o
2%. Místo plánovaného zvýšení produktivity práce došlo k jejímu poklesu o 1,3%. Neplnění plánu je způsobeno i rozptýlením kapacit na nadměrný počet rozestavěných staveb (na jednu stavbu připadá v průměru méně než 5 stavebních dělníků). V bytové výstavbě bylo dokončeno o 16 tisíc bytů méně (tj. asi o 15%), než bylo plánováno. Navíc z celkového počtu dokončených bytů nebylo možno pro různé nedostatky zkolaudovat 32%. V investiční výstavbě plánovaný objem prací a dodávek nebyl splněn. Nebyly splněny dodávky pro investiční akce nad 2 miliony rozpočtových nákladů, zatímco u méně důležitých stabeb s náklady pod 2 miliony Kčs byly stavební práce překročeny. Nepodařilo se zkrátit lhůty výstavby, snižovat rozestavěnost a včas uvádět kapacity do provozu. Ze 107 kapacit, sledovaných jako závazné úkoly k uvedení do provozu, se podařilo předat jen 62 kapacit. Přetrvávaly nedostatky v územní a projektové přípravě staveb. Železniční doprava přepravila zhruba stejné množství jako v r. 1980. Plánovaného zkrácení průměrné doby oběhu vozové jednotky nebylo však dosaženo. S výjimkou překročení plánu vlastních výkonů zvýšením rentability výrobních fondů a v úspoře materiálových nákladů (ale i to by ještě vyžadovalo podrobnější rozbor příčin) je velmi obtížné najít ekonomicky důležitou oblast, v níž byly plány v r. 1981 splněny. Praha, 1982
Exkomunisti a C HARTA MIROSLAV KUSÝ * Šesťstotisíc 1'udí je už povážlivá s p o l o č e n s k á sila aj keby to bolí len vegetariáni, 1'aváci alebo nefajčiari. 600 000 príslušníkov vojensky riadenej politickej organizácie, která sa proklamuje za vedúcu složku a predvoj spoločnosti, je už mohutná p o l i t i c k á sila, s ktorou by musela vo svojom politickom živote rátať aj omnoho váčš i a krajina ako je naše. Pri velkej konzolidačnej čistke, ktorou husákovské vedenie KSČ završilo svoj radikálny obrat od «československého experimentu 68» k reálnemu socializmu^ opustilo stranické rady okolo 600 000 členov KSC. V realite reálneho socializmu sa však týmto šesťstotisícom exkomunistov oficiálně přiznává podstatné menšia spoločenská (nehovoriac už: politická) váha ako zahrádkarom či nefajčiarom. Zahrádkari majů svoj spolok, svoje výstavy a trhy, svoj časopis; nefajčiari sa přesadili v hromadnej dopravě cestujúcich, na pracoviskách, vydobyli si svoje zákonné ustanovenia proti fajčiarom % Exkomunisti nemajú vóbec nič. Hoci ich je* okolo 600 000, pre stranu a vládu neexistujú. Nepočítalo
* Otištěno bez souhlasu autora
a nepočítá sa s nimi ako so spoloČenskou skupinou, ako s politickou silou; brali a berú sa do úvahy iba ako 600 000 izolovaných, roztrúsených jednotlivcov. V tomto ohlade k ním strana a vláda přistupuje podobné ako k homosexuálom: aj tých - bez ohladu na ich počet - trpí len potial', pokial' sa ako homosexuál! negrupujú a neprejavujú. Súhrn týchto exkomunistických jednotlivcov bol ronako zameraným, jednotným politickým faktorem iba v straně a cez stranu. Pokiať bolí v straně, nešlo o faktor zanedbatelný: tých 600 000 komunistov nepředstavovalo šesťstotisíc stranických outsiderov; naopak, bola to stranícka elita obrodného procesu 1968. Elita hospodářská, politická, kulturná, vedecká, umelecká. Boli to tí komunisti, ktorí sa maximálně angažovali v obrodnom procese. Angažovali sa za obrodu socializmu u nás, za jeho demokratizáciu, humanizáciu. V o svojej zdrvujúcej váčš in e nepatřili k tým, ktorých angažovanosti bola zaslepená, kteří boli k nej «zvědění». Naopak, sami představovali jej vodcov a zvodcov, pretože ich angažovanost vyplývala z ich marxistického vzdelania, z ich teoretickej fundovanosti, z ich znalosti Marxovho komunistického odkazu a presvedčenia o možnosti jeho adekvátnej praktickej realizácie u nás. Mohli sa takto angažovať naprosto úprimne aj preto, že vo svojej napro-
31
stej váčšine mali «čisté ruky»: neboli aktérmi strany, s touto masou aktívnych, marxisticky vzděpredcházajúcich zločinov a deformácií z 50. ro- laných, uvědomělých, čestných, nekonjunkturálkov. Ich aktéři sa jednoznačne zoskupili v opač- ných vylúčených komunistov? nom tábore: frontová línia bola jednoduchá a jaZrekonštruujme si to: pred Vel'kou Čistkou s sná. nimi «1'avica» (skladajúca sa z príslušníkov predTýchto 600 000 komunistov preto v podstatě januárovej mocenskej hierarchie, profesionálnych představovalo mohutný prúd. Bol to právě ten funkcionárov a aparátnikov, z gottwaldovskej garprúd, ktorý si v straně vybojoval, pre stranu a pre nitúry aktérov politickej a politicko-kriminálnej celů spoločnosť zformuloval svoju programová zá- zvóle páťdesiatych rokov) bojuje ako s koncepčne kladňu: Akčný program KSČ. Bol to právě ten stmeleným, jednotným pravicovým krídlom. Krídlom, ktoré reprezentuje program strany a ktoré prúd, ktorého predstavitelia si na čele strany velmi rýchlo získavali dóveru všetkého 1'udu: Dub- je reprezentované vedením strany. Logika tohto boja prirozene smerovela k dvom alternativám: a) čekovo vedenie. Tento šesťstotisícový prúd nebol teda živelný: že 1'avica - zdemoralizovaná a podstatné oslabená bol jednotný a silný, lebo mal v straně svoj pro- celospolečenskou reakciou na August 68 - negram a svoje vedenie. Pretože to bol legálny, de- strhne do svojich rúk vedenie v KSČ, ale vyčlení mokraticky přijatý program a legálne, demokra- sa zo strany Akčného programu a dubčekovského ticky zvolené vedenie c e 1 e j strany (v normách vedenia: založí si vlastnú, 1'avicovú stranu, vytyčí tedy platnej a realizovanej straníckej demokracie), si svoj vlastný, 1'avicový program, vyhladá a zhromaždí si svojich vlastných, ťavicových stúpencov a bola to v podstatě j e h o s t r a n a . Husákovské vedenie sa nedostalo k moci demo- zvedie na tejto platformě £za účinnej podpory sokratickým, legálne prebiehajúcim procesom v vietov) s « pravicovou » KSČ boj o moc; alebo b) že straně a v spoločnosti: dostalo sa k nej na soviet- lavica si sice vedenie strany (s pomocou sovietov) ských bodákoch. Poměry v straně nezvrátilo vo uzurpuje, ale vylúčí z nej ono stmelené, jednotné svoj prospěch demokratickými postupmi, ale progresivně křídlo a k o c e 1 o k, teda ako vnútrouzurpáciou vedenia a Vel'kou Čistkou ako mocen- stranícku frakciu, ako protistranícku skupinu. ským opatřením. Obidve tieto hypotetické riešenia však boli pre Pravda, okrem oných 600 000 exkomunistov sa v lavicu příliš demokratické a preto příliš riskantně. V prvom případe jej hrozilo, že by sa dostatoČne obrodnom procese tak Či onak angažovali aj velmi mnohf další komunisti (angažovanými nestraník- pružné nesformovala v « reprezentativní» stranu; mi sa v tejto súvislosti nezaoberáme). Angažova- v druhom případe zas, že by sa v takúto stranu ných komunistov bolo tedy příliš mnoho a preto si velmi pružné opat sformovala vylúčená pravica. Preto husákovské vedenie volí individuálnu čistku. ich husákovské vedenie rozdělilo na zvodcov a zvěděných, manipulátorov a manipulovaných, Akonáhle táto Vefká Čistka začala, kvalitativně sa uvědomělých a nevedomých. Okrem všeobecne mení spósob boja lavice. Husákovské vedenie už známých prominentov obrodného procesu, ktorí nebojuje s pravicovým krídlom ako s celkom, ale boli predom určení na odstřel, dalo takto vedenie každý sa má straně zodpovedať len sám za seba. A vŠetkým zvěděným, zmanipulovaným a nevedo- to sám za seba nie z hladiska platných stanov mým šancu na záchranu: stačilo sa za takého pre- strany v r. 1968, vtedy platných uznesení, platnéhlásiť, stačilo odsúdiť zvodcov a vyjádriť vďaku zá- ho Akčného programu, ale z hladiska Novembrochrancom, stačilo drnovat svoje hriechy a verejne vej rezolúcie a Poučenia: je tedy súdený z hladiska zákonov, přijatých ex post a uplatňovaných so sa kajať. Převážná váčšina tých, čo přešli Vel'kou Čistkou, spátnou platnosťou. A aby títo preverovaní jednoto musela urobiť aj proti svojmu lepšiemu Ja. Ne- tlivci nemali už ani spoločnú programovú platforchali sa vmanipulovať do akcie na záchranu svojej mu, berie im husákovské vedenie so stranou aj ich kože, svojej existencie, svojej kariéry na úkor svo- Akčný program: až do skončenia Vel'kej Čistky si jich skutočných názorov a postojov, na úkor svoj- ho přivlastňuje výlučné pre seba, ostentativné" sa ho svedomia a charakteru. Převážná váčšina tých, hlási k nemu ako k svojej srdcovej záležitosti, přehlasuje sa za jeho jediného ozajstného uskutečňoktorých Vefká Čistka vyvrhla, to vedome odmietla urobiť: exkomunisti odmietli meniť svoje názory a vateťa (spomeňme si na Husákovo heslo, manifestanoviská z r. 1968, zotrvali na svojich postojoch. stačne hlásané na přelome rokov 1968-1969: «Od Tam, kde sa mali pokoriť a uznať svoje hriechy - Akčného programu neustúpime ani o krok!»). argumentovali, obhajovali svoje myslenie a kona- Áno, aj v mene tohto Akčného programu odstráninie, svoj obrodný proces, svoj program a svoje lo husákovské vedenie zo strany jeho 600 000 navedenie. Stačilo im prisahať na jedinú pravú vieru jaktivnějších predstavitelbv. Až potom, po dovršea mohli býť spasení: oni sa však sami dobrovolné ní Vel'kej Čistky, sa husákovské vedeme začalo aj nechali zatratiť. Neboli zo strany vylúčení - volili navonok, proklamatívne zriekať aj samotného Akvylúčenie. Volili ho právě tí, pre ktorých bola čného programu a postupné hlásať svoj kvalitativpoaugustová sprcha příliš studená, lebo dopadala ně nový, reálny socializmus. na hlavy příliš rozhorúcené entuziasmom obrody. Exkomunisti nemajú teda od V ď k e j Čistky ani Za pasivitu, prispósobivosť, obracanie kabátov, svoju organizačnú základňu, ani svoju programovú základňu, ani svoje vedenie. Objektívne, faktickonjunkturalizmus sa vtedy nevylučovalo. ky přestali jestvovať ako celková, sumarizovaná * • * politická sila. A každý ich pokus o rekonštruovanie v tom či onom smere bol husákovským vedeCo sa stalo s touto mohutnou, šesťstotisícovou ním hněď v zárodku tvrdo potlačený: stačí si spoarmádou politickej a mravnej elity predaugustovej menúť na Šabatov Malý akčný program. V
Bol to teda velmi obratný manéver, husársky Husákov kúsok, pomocou ktorého sa zo 600 tisícového stranického prúdu, progresívneho křídla, stalo rázom 600 000 vyvrhnutých, izolovaných niemandov. A to niemandov nielen politických, ale aj spoločenských, pretože tvrdá trestajúca ruka novej husákovskej strany ich okrem politického postihu zasiahla aj dosledným existenčným postihom, ktorý mal v zmysle starozákonných noriem siahať až do onoho pověstného siedmeho kolena. Vylúčením tedy začalo ich prenasledovanie, šikanovanie, Berufsverbot, proletarizovanie. Na tento sústredený nátlak nemohli reagovat ako komplexná sociálna skupina, spátá spoločným postavením, spoločným osudom, zhodnými postojmi a spoločnou obranou. Každý z nich bol odkázaný len sám na seba a na svojich najbližších. To podstatné ulahčilo poměrně rýchle rozloženie tohto povodně homogénneho progresívneho křídla v predaugustovej straně. Časť z nich sa skór či neskór tomuto sústredenému nátlaku poddala, prispósobila a časom sa snažila najsť cestu spáť do nových, konsolidujúcich a normalizujúcich |truktúr. Keď si dnes, desať rokov od Velkej Čistky zrekapitulujeme úspěchy tohto pokusu danej časti exkomunistov, nezostáva nám než zaplakať nad jej ziskom. Spáť do strany sa podařilo dostať len nepatrnému zlomku z nich, spáť do mocensko-politickej štruktúry na čo len trochu dóležitom poste n i k o m u z n i c h . V hospodárskej sféře sa ich sice udržalo najviac, ale exkomunisti majů aj tu a priori zablokovaná možnosť postupu nad určitú úroveň, dostať zodpovědné miesto v hospodárskom vedení, stať sa nomenklatúrnym kádrom či kádrovou rezervou. V sféře vedy, kultúry, umenia, literatúry možno spočítat' na prstoch tých, ktorým sa dostalo milosti pracovať vo svojom či aspoň príbuznom obore, a aj to len na podřadných, «černošských» miestach: exkomunistickí vědci nesmú publikovať pod svojimi měnami, exkomunisticki maliari nesmú výstavovať, exkomunisticki dramatici nesmú byť inscenovaní. Majů sa tedy iba o nějaký ten stupeň lepšie než tí sociologovia, kteří robia umývačov okien, než tí psychologovia, kteří robia nočných strážcovi plnohodnotným občanom sa však nestal pre tento režim žiadon z nich. Táto čiasť exkomunistov urobila z onoho šesťstotisícového křídla najváčŠie ústupky reálnosocialistickému režimu. Velmi mnohí z nich sa móžu udržať na svojich dolných stupienkoch v rebríčku oficiálnej štruktúry len za cenu toho, že musia moci neustále dokazovat^ že si od nej túto zvláštnu milosť naozaj zaslúžia. Žiada sa od nich aktívna, manifestačná podpora každej anticharty, každej antisolidarity, žiadajú sa od nich proklamácie za tento režim ako za najlepší zo všetkých možných. DalŠia časť exkomunistov reagovala na sústredený nátlak režimu tým, že sa stiahla do pasivity, politicky sa naprosto odmlčala, nechce mať s niJk
*
J»
*
čím nič spoločné. Chce prežiť bez toho, aby si pri tom musela páliť prsty, alebo špinit ruky. Ak má nějaký názor na vec, nechává si ho pre seba, ich postoj k udalostiam sa im redukuje na ich čisto privátnu, intímnu záležitost Už sa dostatočne spálili a nehodlajú to znova riskovať. Potom je tu ešte tá časť exkomunistov, ktorá z
nasej spoločenskej a zo svojej osobnej skúsenosti vyvodzuje závěr, že celá ich komunistická angažovanost' bola scestná, chimérická a koniec koncov aj škodlivá. Zrieka sa preto svojej predcházajúcej komunistickej orientácie a hladá pre seba inú politickú alebo apolitickú životnú orientáciu. Nakoniec tu máme ono zostávajúce jádro exkomunistov, ktorí sa nadalej verejne a naprosto cielavedome hlásia za zákonitých dediČov onoho progresívneho křídla KSČ, ktoré bolo v r. 1968 nositelom obrodného procesu v historickom československom experimente. Proklamatívne zostávajú na svojom východiskovom komunistickom stanovisku, ktoré bolo historicky sformulované v z á k l a d n ý c h p r o g r a m o v ý c h komunistických cieloch tohto obrodného procesu, vyjádřených koncepciou demokratického socializmu a heslom «Socializmus s 1'udskou tvárou». it
*
*
Do dedičstva, na ktoré toto jádro exkomunistov navádzuje, patří preto naprosto logicky aj Akčný program strany z r. 1968. Ten Akčný program, ktorý si husákovské vedenie najprv přivlastnilo spolu s uzurpovanou mocou, ktorému přisahalo vernosť proti údajné ho zradzujúcej pravici a ktorý potom verejne odvrhlo spolu s jej likvidáciou. Husákovský reálný socializmus nenápadné nastupoval ako príslub reaiizácie aspoň základných zbytkov Akčného programu v okupačných podmienkach a vyústil ako jeho totálna negácia - a spolu s tým aj ako negácia celého obrodného procesu z roku 1968, odsuzovaného týmto režimom nakoniec ako dielo kontrarevolúcie. Áno, právě tohto popluvaného, reálným socializmom rozdupaného a na franforce roztrhaného Akčného programu sa ujímajú exkomunisti ako svojho zákonného dedičstva, na ktoré sú ešte aj dnes hrdí. Pravda, keď sa k nemu teraz ešte stále hlásia, neznamená to, že by dnes bazírovali na jeho historickom znění spřed dvanásti rokov. Akčný program bol vo svojich formuláciách, východiskách a cieloch produktom svojej doby, kompromisov, poměru sil i taktických úvah. Preto ho dnešní exkomunisti považujú len za nultý bod svojej historickej kontinuity, len za minimálny, doteraz v základných bodoch nesplnený historický program svojho pokusu o demokratickú a humanistickú obrodu vtedy jestvujúceho socialistického režimu v Československu. Ich východiskom však nie je a nemože byť len samotný Akčný program; je a musí ním byť «Československý experiment 1968» ako celok, tj. ako naša přelomová historická skúsenosť, vyžadujúca si dókladnú analýzu a kritické zhodnotenie. V tomto jeho zhodnotení sa exkomunisti radikálně rozchádzajú s poaugustovou stranou. Pre jej dnešné vedenie je obrodný proces z roku 1968 spoločným dielom domácích kontrarevolučných sil, likvidátorov socialistických vymožeností a zahraničných agentov imperializmu; pre exkomunistov to nadalej zostáva prvý skutočný a seríózny pokus o imanentnú regeneráciu strany v duchu jej póvodných ideálov, o dóslednú nápravu chýb z nášho predchádzajúceho socialistického vývoj a, o humanistické a demokratické dovršenie predpo-
33
kladov skutočnej socialisíickej premeny československej spoločnosti. Reálny socializmus, ku ktorému husákovské vedenie odviedlo československu spoločnosť od obrodného procesu, je cielavedome proklamovanou negáciou takéhoto dovršenia predpokladov socialistickej premeny československej spoločnosti. Odmietnutím koncepcie demokratického socializmu odmietol jej demokratizačně ciele, odmietnutim celého zmyslu hesla «Socializmus s ludskou tvárou» odmietol jej humanizačné ciele. Tieto ciele sú vsak elementárnym predpokladom realizácie tých povodných komunistických ideálov, v mene ktorých komunisti svojho času začali so socialistickou premenou nasej společnosti. Ich odmietnutím sa tedy husákovské vedenie zrieka samotných týchto komunistických ideálov, rezignuje na možnosť ich realizácie vo svojom reálnom socializme. Tu však nejde jen o nějaký akademický, čisto špekulatívny problém projekcie súčasného reálneho socializma do budúcnosti, o problém jeho hypotetických možností a perspektiv, Či jeho adekvátnosti nějakým autentickým teoretickým východiskám. Ide o problém naprosto aktuálny, hlboko zasahujúci do celého života prevážnej váčšiny všetkých tých 1'udí, ktorí v dnešnom reálnom socializme žijú a musia žiť. Tým, že reálny socializmus odmietol nadviazať na demokratizačný proces z roku 1968, pokračovat' v ňom a završiť ho, tým, že sa zriekol koncepcie demokratického socializmu, umrtvil vóbec uplatňovanie základných demokratických principov vo svojej realitě. Systém reálneho socializmu však nie je schopný žiť touto umřtvenou, blokovanou demokraciou, nie je schopný jej pomocou reagovat' na skutoČný život v sebe a okolo seba. Sebalepšie zorganizovaná volebná fraška nevyrieší nič z reálných zastupitelských problémov, sebalepšie zmanipulovaný zastupitelský systém nevyrieší nic z reálných problémov zastupovaných záujmov, sebedokonalejšie potlačená róznorodosť sociálnych záujmov nevytvoří jediný a jednotný spoločenský záujem, udajne reprezentovaný právě a výlučné najvyšším stranickým vedením. Kamuflovaná demokracia reálneho socializmu musí zákonité a neustále presahovať do nedemokratičnosti: do prekračovania demokratických práv a neplnenia si demokratických povinností jeho reprezentácie. Reálny socializmus si takto nepře tržité podkopává póvodnú demokratickú základňu svojej legality: nie je schopný dodržovat' ani tú ústavu, ktorú si dal sám pre seba vypracovat' a odhlasovať; ani tie zákony republiky, ktoré si dal ušiť na svoju mieru; ani tie medzinárodné pakty, ku ktorým dobrovolné a proklamatívne pristúpil. Tento kurz reálneho socializmu proti socializmu demokratickému, ktorý v spoločenskej sféře znamenal umřtvenie demokratických mechanizmov a inštitúcií, viedol v individuálnej sféře k narúšaniu, potláčaniu základných o b č i a n s k y c h práv člověka. Reálnosocialistický občan si přestal byť istý právnymi zárukami svojej občianskej existencie, pretože reálnosocialistická moc mu ich poskytuje len tam, kde sa jej to hodí, a ruší ich všade tam, kde jej ich uplatňovanie nevyhovuje, Stavia
34
sa nad zákon a nad spravodlivosť, a to napriek tomu, že plynů z ňou stanovenej, socialistickej zákonnosti. ostentatívne dáva najavo, že socialistická demokracia je pre ňu len prostriedkom zabezpečenia jej moci, jej privilégií. Právě tak aj odmietnutie 1'udskej tváře socializmu vo svojich dósledkoch znamenalo, že reálny socializmus s touto devalváciou marxovského humanistického odkazu podstatné devalvoval, znehodnotil a j T u d s k é p r á v a reálnosocialistického občana. Odmietol ich ako netriedne, abstraktně všeludské a všeobecne mravné; s touto ich paušálnou kritikou však zavrhol aj samotnú ich podstatu a nezostalo mu z nich nič. Za tieto zavrhnuté l'udské práva neponúka a neposkytuje reálny socializmus žiadnu adekvátnu náhradu - pretože ich ani ničím nahradit' nemožno. *
*
*
V tomto zmysle sú ludské a občianske práva základnou slabinou reálneho socializmu, ich nedodržovanie a poruŠovanie je jeho základným nedostatkom. Nepochybne, možno tu poukazovat' na obrovskú závažnosť jeho ekonomickej, kultúrnej a i. stagnácie, na jeho systémové poruchy a Strukturálně kazy. To všetko nepochybne platí; ak však vychádzame z předpokladu, že predovšetkým Člověk je mierou socializmu, že blaho člověka je mierou jeho úspěchu či neúspechu, jeho prospěšnosti či Škodlivosti, musíme pri jeho východiskovom hodnotení vychádzať právě z 1'udských a občianskych práv. Pravda, ludské a občianské práva ešte samé o sebe nerobia socializmus ako politický systém, miera ich rešpektovania a efektívneho naplnania nie je ešte sama o sebe mierou socialistickej premeny spoločnosti. Je to však miera civilizovanej občianskej spoločnosti na dnes už dosiahnutom a zafixovanom stupni jej rozvoja v súcasnom svete: právě ako takáto je tedy e l e m e n t á r n ym p r e d p o k l a d o m socialistickej premeny spoločnosti vóbec, takže možno v duchu Marxovho komunistického odkazu jednoznačne konštatovať: bez úplného, bezpodmienečného r e š p e k t o v a n i a T u d s k ý c h a občianských p r á v na i c h dnešnej c i v i l i z a c n e j ú r o v n i N I E T s k u t o č n é h o s o c i a l i z m u , bez tohto předpokladu može jestvovať iba pseudosocializmus, iba karikatúra socializmu. To znamená, že u nás móžeme začať vážné hovořit' o socializme ako o vyššom spoločenskom zriadení a jemu zodpovedajúcom politickom systému až vtedy, keď tento režim bude schopný absorbovať, zvládnuť a zachovať súčasnú vyspelú civilizačnú úroveň v našich pomeroch. V politickej sféře je touto rovinou p r á v n ě k o n s o l i d o v a n á občianská spol o č n o s ť , spravovaná prostredníctvom všeobecne uznávaných demokratických mechanizmov a inštitúcií, garantujúcich občianske práva každého člověka; v humanistickej sféře je to c i v i l i z o v a n á 1 ' u d s k á s p o l o č n o s ť , riadiaca sa univerzálnymi etickými princípmi a garantuj úca všeobecne platné ludské práva každého jedno tlivca.
Ono jádro exkomunistov, ktoré sa hlási za zákonitého dediča obrodného procesu 68, sa preto muselo naprosto samozrejme a s najhlbším vnútorným presvedčením začlenit' do hnutia občianskej iniciativy Charta 77. S Chartou ho bytostné spája úsilie o konštituovanie právně konsolidovanej občianskej a civilizovanej 1'udskej spoločnosti u nás, úsilie o zabezpečenie zákonn>'ch a humánnych istot občianskej a 1'udskej existencie každého člověka v tejto republike. Nemala by to byť plnohodnotná vlasť len pre komunistov, len pre privilegovaných, ale pre každého, kto sa tu narodil, kto tu žije a je rozhodnutý tu naďalej žiť. Pre týchto exkomunistov ich ůčasť v Chartě 77 logicky plne nadvázuje na ich základné demokratizačně a humanizačné úsilie v obrodnom procese 68, je jeho pokračováním na dnešnej úrovní a dnešnými prostriedkami. Veď východiskom ich koncepcie demokratického socializmu boli občianské práva; základom ich hesla «Socializmus s 1'udskou tvárou » boli ludské práva. Zároveň však chápu Chartu 77 ako kvalitativně vyšší stupeň toho, o Čo sa usilovali už pred dvanástimi rokmi. Ich predchádzajúce úsilie boio citelne obmedzené tým, že vtedy tieto občianské a l'udské práva vystupovali ako súčasť s t r a n i c k é h o Akčného programu, vytyčovaného v rámci vládnucej strany pre túto stranu a iba cez ňu aj pre celú spoločnosť. Ludské a občianské práva mali byť darom komunistov spoločnosti: darom, postupné, opatrné a po kvapkách jej odovzdávaným z milosti komunistov. Charta 77 je však c e l o s p o l e č e n s k ý m hnutím za presadzovanie a dodržiavanie 1'udských a občianských práv ako nedelitelného, nekúskovatelného celku: je to nestranícky, nepolitický program, vytyčovaný predstavitelmi celej spoločnosti pre celú spoločnosť a cez ňu aj pre jestvujúcu vládnucu stranu. Akčný program si robila vládnuca strana pod tlakom veřejnosti; Chartu si vytvořila samotná táto veřejnosť pod tlakom vládnucej strany a na obranu proti tomuto tlaku. Z toho tiež vyplývá, že hnutie Charty je v tomto ohlade hlbŠie, univerzálnejšie, dóslednejšie ako demokratizačně a humanizačné aspekty obrodného procesu 68: je to hnutie, ktoré má širšiu základňu a jednoznačnejŠie vymedzené ciele. Exkomunisti v Chartě sú súčasťou tohto hnutia. Ak poukazujú na jeho kontinuitu s obrodným procesom 68, nerobia to preto, aby si v Chartě nárokovali nějaké výsadné postaveme či dokonca «vedúcu úlohu», ale iba preto, aby sa sami v Chartě definovali. Charta nebola niečim, čo by ich zaskočilo a k čomu sa přidali až na základe nějakého krkolomného přemetu v postojach a názoroch; naopak, bol a prirodzeným, kontinuitným vyústěním toho, o čo sa v zárodkoch pokúšali už v roku 1968. •
*
*
Z hl'adiska konečných komunistických cielov je pre týchto československých exkomunistov v Chartě zdanlivo opáť krokom spáť. Zvážme len, odkiaT vyšli a kam vyústili. Ich cialavedomá skupinová politická a ideologická angažovanost začína kdesi na přelome
páťdesiatych a šesťdesiatych rokov - pri dovršovaní a dóslednom domýšlaní demystifikácie stalinského modelu socializmu vóbec a v našich pomeroch zvlášť. Pod týmto oslobodzujúcim pretlakom vstupujú do aktívneho politického a ideologického života s opojnou představou: keď sa nám zo socializmu podařilo odstrániť túto hydru, všetko ostatně už pojde podstatné 1'ahšie! Výsledkom toho je Chruščovov grandiózny plán výstavby komunizmu, rozpočítaný na necelých dvadsať rokov a jeho prispósobená obměna u nás. Podia tohto plánu sme už dnes mali žiť v komunizmu, zodpovedajúcom najutopistickejŠím představám klasikov. Dnes, v roku 1980, sme už mali zadarmo bývať, zadarmo sa stravovať, zadarmo cestovať; mali sme mať najvyššiu životnú úroveň na svete, najdokonalejšiu techniku, najnižšiu pracovnú dobu, najvyššiu produkciu na hlavu a mnoho dalších absolútnych n a j . . . Nič z toho sa nerealizovalo ani u Velkého Brata, ani u nás. Dezilúzia a marazmus šesťdesiatych rokov nás priviedli k Československému experimentu 68. Tam sme už boli podstatné skromnější. Nechceli sme završený socializmus a nástup k přechodu do komunizmu - čo nám pre koniec šesťdesiatych rokov sluboval onen grandiózny program z r 1961. Bola by nám stačila slušné fungujúca socialistická spoločnosť podia Akčného programu a Š i kovej ekonomickej reformy. Augustové události a následná súrová skutočnosť reálneho socializmu sedemdesiatych rokov nás už dohnali k naprosto věcnému realizmu: tu nemá vóbec zmysel hovoriť o takej či onakej dosiahnutej fáze vývoja socializmu, a do tej či onej miery rozvinuté/ socialistickej spoločnosti, dokiaf tu nebude fungovať obyčajná civilizovaná občianská spoločnosť, normálny právny štát s bežne fungujúcimi, demokratickými mechanizmami a inštitúcíami. Netrváme na vobec žiadnych reformách; chceme len, aby to, na čom sa táto republika proklamovala, čo tvoří právnu základňu jej legality, fakticky platilo a fungovalo. Aby platila jej ústava - nech už je aká chce, aby platili jej zákony - nech už sú aké chcú, aby fungovali jej proklamované demokratické mechanizmy a inštitúcie - nech už sú aké chcú. Tu, pri týchto elementárnych predpokladoch slušného života člověka a spoločnosti európskej cívilizácie z konca dvadsiateho storočia sme nakoniec zakotvili pri naŠom páde od veťkolepých plánov na komunistickú premenu světa. Zakotvili sme pri Chartě, ktorá je spoločným, zjednocujúcim programom všetkých tých, ktorým o ta kýto slušný život člověka a spoločnosti ide - a to bez ohl'adu na to, v akom sociálnom systéme a polítickom režime sa má odohrávať. V tom zmysle je Charta pre všetkých, Čo sa na jej hnutí podielajú, apolitickým programom. Aj exkomunisti toto jej vymedzenie a zameranie plne prijímajú a rešpektujú ho. Charta nie je pre nich odrazovým móstikom pre nějaký vlastný, na vhodnú príležítosť odkladaný politický program, tj. nie je pre nich len nějakou taktickou záležitosťou. Zakotvili sme pri Chartě preto, lebo úplná a dósledná realizácia jej princípov musí tvoriť nevyhnutný základ, východiskový opěrný bod akéhokolvek nášho ďalšieho politického rozvažovania. Ináč pove-
35
dané: našim jediným «politickým programom» je v tejto súčasnej konkrétnej situácii nepolitický program Charty, program realizácie 1'udských a občianských práv na báze reálnosocialistickej legality a zákonnosti, bez tejto realizácie sa jednoducho nemóžeme pohnúť ani o krok ďalej, mohli bysme sa navrátit len ku komunistickému fantazírovaniu a utópiam. Pravda, přiklad našich polských bratov nám velmi názorné ukazuje, že reálnosocialistická moc nie je přístupná ani tomu najvyargumentovanejšiemu intelektuálskemu podnětu k dialogu o týchto životné dóležitých otázkách potial', pokial' tento podnět nie je podložený reálnou spoločenskou a politickou silou. Pred silou argumentu dáva prednosť argumentu sily. Na polskom příklade sa však zároveň móže velmi názorné poučiť aj o tom, že to pre ňu (a možno aj pre spoločnosť ako celok) nemusí byť vždy to najvýhodnejšie a najoptimálnejšie rešenie.
Dvě výročí Jana Patočky DAGMAR VANĚČKOVÁ í
Letos v březnu uplynulo už pet let od smrti českého filosofa Jana Patočky. A 1. června je tomu 75 let, co se v Turnově narodil. Jméno Jana Patočky se vlastně poprvé stalo známým v naší široké veřejnosti zároveň s prvními zprávami o existenci hnutí Charty 77. Spolu s Václavem Havlem a Jiřím Hájkem podepsal jako první mluvčí úvodní prohlášení Charty 77. Předtím ho znal jen úzký okruh lidí, převážně starších intelektuálů a žáků, které učil v krátkých obdobích svého působení na filosofické fakultě. Jako mluvčí Charty působil pouhé dva měsíce od jejího počátku do své smrti. A přesto rozhodujícím způsobem ovlivnil činnost chartistů a stal se příkladem občanské odvahy a cti. Narodil se v Turnově v rodině středoškolského profesora. Otec byl nadaný klasický filolog a řečtině naučil i svého syna. Po maturitě se mladý Patočka odebral do Prahy a na universitě Karlově studoval románskou a slovanskou filologii a zároveň i filosofii. V roce 1928 odejel na stipendijní pobyt do Paříže. Na Sorbonně poprvé potkal Husserla, jehož přednášky o fenomenologii určily Patočkův životní směr. Po obhajobě doktorské práce v Praze, pokračoval ve studiích, tentokrát na německých universitách v Berlíně a ve Freiburgu, kde se stal posluchačem Heideggrovým. Po návratu do vlasti dokončil habilitační práci na téma «Přirozený svět jako filosofický problém». Tato práce a její obhajoba mu získala jméno mezi filosofy. Stal se členem pražského Lingvistického kruhu a tajemníkem Jednoty filosofické. Válka a nacistická okupace přerušily Patočkovu vědeckou a pedagogickou práci. Teprve když po válce byly znovu otevřeny české vysoké školy, mohl na ni navázat a pokračovat v, započatém
díle. Přednášel v Praze a v Brně řeckou filosofii a Hegela. Ale už v roce 1950, v rámci poúnorových čistek na vysokých školách, byl zbaven svých universitních funkcí a bylo mu dovoleno pracovat jen v Masarykově knihovně do jejího zrušení v roce 1954. Několik let byl pak zaměstnán v Pedagogickém ústavu a když nastalo určité politické uvolnění, přešel v roce 1958 do Filosofického ústavu Čs. akademie věd. Na filosofickou fakultu se však směl vrátit teprve v roce 1968, když už mu bylo 61 let. Necelé čtyři roky mu bylo dopřáno přednášet a v roce 1972 byl přinucen odejít do penze. Třikrát během svého života musel takto český filosof evropského formátu z donucení odejít od vědecké práce a opustit své mladé posluchače na fakultě. V nekrologu uveřejněném Chartou 77 po jeho smrti se říká: «Patočka je jedním z mužů, v nichž do našeho prostředí vstoupil svět, a to nejen ve smyslu světové úrovně odborné, ale ve smyslu světových měřítek.» K těmto slovům nezbývá než dodat, že takových lidí není pro malý národ nikdy dost. Zůstává tragickým faktem, platným i pro naši současnost, že právě lidé mimořádné odborné erudice a vzácného mravního kreditu, jakým byl bezesporu Jan Patočka, musí opakovaně odcházet od své práce, která je z úřední moci násilně potlačována a přerušována. Jako jeden z následků této abnormální situace bylo jméno a dílo Jana Patočky, jak už tomu v podobných případech u nás bývá, známější v zahraničí než v jeho vlasti. Čestný doktorát mu také udělila vysoká škola v německých Cáchách. Po celý svůj život považoval za svoji základní určenost nezpronevěřit se svému povolání. Přitom nebyl netečný k věcem lidské pospolitosti, nevztahoval se však k nim jako politik, nýbrž jako filosof. Zkoumal je a zaujímal k nim stanovisko jako k filosofickým problémům a přistupoval k nim zpočátku skoro výhradně teoreticky a teprve postupně přibíral i praktické zřetele. Svou osobní existencí však zůstával vždy odpovědným příslušníkem obce. V konkrétních životních situacích, jako člověk, jako příslušník svého národa a jako občan svého státu dbal vždy hlasu svědomí a stál za názory, které považoval za mravně správné. Podporoval postižené občany a sám za to platil ve zlých dobách nejistotou svého postavení a sociálním postižením své rodiny. Po vynuceném odchodu do penze mohl dožít v klidu svého soukromí, obklopen dětmi a vnoučaty. Se svými generačními druhy, známými literáty a vědci, mohl trávit příjemné chvíle v plodných diskusích o filosofii, literatuře a umění. Blížila se mu ostatně sedmdesátka. Přesto vzal na sebe odpovědnost, která mu sice vynesla úctu a vážnost, ale také neobyčejné riziko a námahu. Musel podstupovat nekonečné výslechy státní bezpečností, které se vystupňovaly po rozhovoru s tehdejším holandským ministrem zahraničí Van der Stoelem při jeho návštěvě v Praze. Hned na to po krátkém pobytu v nemocnici na Strahově následovala náhlá smrt v neděli 13. března 1977. Průběh pohřbu Jana Patočky zůstane trvale zapsán nejen do paměti jeho účastníků, ale i do dějin našeho národa. Policejní opatření byla obrovská a asistence příslušníků státní bezpečnosti kolosální. Rodině ani představitelům Charty 77 nebylo dovo-
leno postarat se o přípravu posledního rozloučení. Hlavní organizací pohřbu převzala bezpečnost. Nařídila, aby pohřeb se konal již za tři dny ve středu 16. března. Oznámení byla vytištěna až na poslední chvíli, aby se o místě a době konání obřadu dozvědělo co nejméně lidí. Přesto jich na břevnovský hřbitov u svaté Markéty přišlo mnoho set. Několik desítek nejznámějších signatářů Charty bylo však předem pozatýkáno, nebo zadrženo cestou na pohřeb. Příslušníci státní bezpečnosti stáli na všech přístupových cestách a byli roztroušeni po celém hřbitově; fotografovali, filmovali a z těsné blízkosti odposlouchávali útržky hovorů. V inscenovaném hluku však nebylo slyšet vlastního slova, ani modlitbu kněze nad otevřeným hrobem. Za zdi hřbitova totiž příslušníci Rudé hvězdy, sportovní jednoty ministerstva vnitra, neustále protáčeli ve vysokých obrátkách motory svých závodních motocyklů. A nízko nad hřbitovem létala policejní helikoptéra. Úmrtím Jana Patočky se dramatickým způsobem uzavřela první etapa Charty 77. Profesor Patočka stačil ještě v nemocnici před smrtí poskytnout interview německému listu Die Zeit, podepsat dva dokumenty Charty a napsat o problematice Charty svůj poslední esej. Nese datum 8. března 1977 a je nazýván jeho závětí. Na závěr v něm kromě jiného píše: «Od Charty je možno očekávat, že v náš život vstoupí nová ideová orientace, orientace na základní lidská práva, na morální element v životě politickém i soukromém; Charta neustane připomínat, co náš život dluží oněm právům, která zákonitě našim občanům patří, neustane to připomínat naší i cizí veřejnosti, a! je riziko této činnosti jakékoli.» Patočkův poslední velký čin, podíl na vyhlášení a obhajobě Charty 77, se jeví jako přirozený a harmonický ve vztahu k jeho životnímu údělu filosofa a humanisty.
Jak ho viděli Václav Havel: .. .Osobně jsem ho poznal až později, někdy v Šedesátém roce, kdy ho Ivan Vyskočil začal vodit do Divadla Na zábradlí a on nám dlouho do noci vyprávěl o fenomenologii, existencialismu a vůbec o filosofii. Poslouchat ho byla rozkoš, mluvil pomalu, někdy se i na dlouho odmlčel, aby nalezl pravé slovo, ale hovořil rád, poutavě a s vnitřním zanícením, že ho s napětím poslouchali i mnozí herci. Síla jeho výkladu nebyla jen v tom, co všechno věděl, a jak neúhybně dovedl pronikat pod povrch jevů a vztahů, ale v celé jeho osobnosti, v její opravdovosti, skromnosti a humoru. Tyhle neoficiální semináře nás strhávaly do světa filosofování v tom pravém, původním smyslu: žádná katedrová nuda, ale zaujaté, živoucí hledání významu věcí a prosvětlování sebe sama, své vlastní situace ve světě... Nejzřetelněji jsem si to všechno uvědomil při svém posledním setkání s nim : trávi-
li jsme - ještě s třetím spolupachatelem - polední pauzu mezi výslechy v ruzyňské čekárně pro vyslýchané a filozofovali jsme. Každou chvíli mohli pro některého z nás přijít, ale to panu profesorovi nevadilo: při svém improvizovaném semináři o dějinách myšlenk)' lidské nesmrtelnosti a o lidské odpovědnosti vážil slova stejně pečlivě, jako kdybychom měli před sebou neomezený Čas... v
Václav Černý: I kdybych nebyl býval požádán lidmi, jichž si vážím, abych poslal tento závěrečný pozdrav za mrtvým přítelem, u jehož hrobu jsem stanout nemohl, byl bych sám za nimi běžel a prosil snažně: dejte mi příležitost a možnost jakoukoliv, dovolte mi rozloučit se s Janem Patočkou S Tak jsem toužil, takovou jsem pocifoval potřebu říci a opakovat tomu i onomu, prohlásit všem, jak nesmírně jsem ho měl rád, jak hluboce a nadosmrti si ho vážím. Znal jsem ho lépe než kdokoliv jiný mezi dosud živými našimi vrstevníky, byli jsme druhy od svých prvních universitních dnů: bývaly doby, kdy jsme se vídali denně, znali jsme navzájem svoje názory a myšlenky, snahy i práce, ba i vztahy k lidem a věcem, stýkali jsme se osobně i v rodinách, viděl jsem růst jeho děti. Mráčky na obloze našich dvou životů, povah a ideových stanovisek mohly nás rozvést na okamžik, znesvářit a znepřátelit však nikdy; ctili jsme se dál, měli navzájem rádi i na vzdálenost, a dokonce ve svých rozdílech, a pro n ě . . . Byl sladce, živně a laskavě dobrý jako chléb, jemuž se říká boží dar. Byl, upřímný, průhledný, otevřený a jasný jako světlo plného dne. Byl utkán, či lépe vybudoval sám sebe z čirých živlů lidskosti nejpůvodnější a nejryzejší. Byl naprosto pravdivý, nebylo v něm lži, záludů ani chytráctví, podával se lidem takový, jaký vskutku byl. Byl naprosto nezištný. Byl velmi vážný a opravdový, a přece radostný a jeho radostnost byla živoucím veselím bez umělostí a strojené přípravy. Byl družný a obětavý, a nejraději a nejčastěji nabízel k oběti to, co měl nejvzácnějšího a ostatně jediného, sám sebe, svoje síly, čas a vědomosti, nebol neoplýval ani statky pozemskými, ani mocí, a vůbec o ně nedbal. Sebou však nešetřil, k sobě neměl ohledů. . . Byl tak šlechetně, nenásilně a přitom nenáročně, ale neúchylně lidský, že základním pojmem, jímž od prvního okamžiku působila jeho osobnost, byla ona «dulcedo cordis», o níž mluví antický básník, ta sladkost a lahodnost srdce a citu, Irteré Shakespeare říká také «the milk oř human kindness », mléko laskavé lidskosti.,. Jan Patočka byl absolutně věrný sobě a svému přesvědčení, ale vůbec nebyl to, čemu se říká bojovník; jeho laskavost to vylučovala. Jeho cílem a smyslem byl mír a shoda; je úžasné, jak mocně a vroucně si tento člověk přál žít ve shidě a porozumění s lidmi... Vidím ho především jako osobnost mravní a charakter. A tedy jako příklad a vzor lidskosti a na prvním místě lidskostí české. Hledím za ním nazpět do minulosti, ale vidím ho ještě jasněji a jistěji vpředu před námi, v budoucnosti jeho pomníku, ozařovaného světlem našeho svobodně šíastného osudu. A v té záři a hrdosti na něj se koupeme všichni, co nás Čechů j e l
37
Z nekrologu Charty 77 . . . Patočka podřizoval veškerou částečnost nárokům celku. Je třeba, připomínal mnohokrát, sledovat nejen své národní cíle, ale své evropské a obecně lidské poslání, třebaže v tomto zápase byli často obětováni naši nejlepší a nejnadanější představitelé; je třeba měřit své domácí problémy světovými a nikoli provinciálními kritérii... Jeho významný podíl na nejpolitičtěji orientované události jeho života, Chartě 77, byl a je charakterizován jeho obecnou, konkrétní, filosofickou i občanskou angažovaností. Nedbaje útrap, vzal na sebe úkol mluvčího Charty 77, v němž obstál nepochybným způsobem. Jeho neokázalá vytrvalost a statečnost nakonec musela vystoupit, pro krátké občanské veřejné vystoupení neváhal dát v sázku celé duševní bohatství své osobnosti a všechny myšlenkové výboje, jejichž hodnocením se budou zabývat další generace...
Jan Patočka o Chartě 77 Z jeho posledního eseje z 5.března 1977, později nazvaného Závěť. « . . . žádná poddajnost zatím nevedla k zlepšení, nýbrž jen k zhoršení situace. Cím větší strach a servilnost, tím více si mocní troufali, troufají a budou troufat. Není žádný prostředek, jak znemožnit jejich tlak, než jsou-li znejištěni, vidí-li, že nespravedlnosti a diskriminace nejsou zapomínány, že se nad tím vším voda nezavírá. To neznamená vyzývat k bezmocnému vyhrožování, nýbrž k chování za všech okolností důstojnému, neustrašenému, pravdivému, které imponuje prostě tím, jak se odráží od oficiálního. *
*
*
Jacques Taminiaux: . . . Odkojen třemi kulturami, hovořící a píšící se střídavou elegancí stejně dobře francouzsky a německy jako česky, uchvácen řeckou filosofií, moderní fyzikou a dějinami vědy, stejně jako posledním rozvojem fenomenologie, s udivujícími znalostmi antických pramenů Západu, byl ve svých necelých třiceti letech ztělesněním toho, co bylo na evropském myšlení nejsvobodnější a jasnozřivé... Vzpomínáme na setkání s ním před deseti lety v kanceláři Otce Van Breda, s nímž byl Patočka spojen hlubokým přátelstvím od roku 1939, kdy mu pomáhal zachránit Husscrlovu pozůstalost. Bez jakékoli hořkosti, bez resentimentu, se zářným pohledem a neobyčejnou zdvořilostí vůči partnerům v rozhovoru, se snažil jazykem úzkostlivě přesným nic neočernit, sdělit se o vše nesnesitelné, komické i o příslib budoucnosti, která by spojila spravedlnost a svobodu. Vyzařovala z něho důvěra v nesmírně duchovní zázemí starých Čech...
Nemýlíme-li se, očekávali podpisovači mnohých zemi Východu, že se na chováni mocných k publiku nebude muset nic měnit, že všechno bude jako předtím, Na druhé straně se však vkládalo do paktů mnoho nadějí, obecenstvo bylo ochotno vidět v nich novou, ba jedinou jasnou garanci toho, že se nebudou opakovat události dvacátých a třicátých let v Sovětském svazu a padesátých let u nás, k nimž došlo přesto, že tyto státy se zapřísahaly socialismem, lidskostí a nejsvobodnějŠími ústavami na světě . . . Mezinárodní pakty na základě konference v Helsinkách přinesly něco vskutku nového a s tím novou naději lidstva... Ukázalo se, že realizace paktů nebude tak hladkou věcí, jak by se mohlo zdát, že existuje pojetí socialismu, které mu rozumí nikoli «demokraticky», nýbrž spíš despoticky . . . Jsme přesvědčeni, že není nikdo na světě, kdo neví, že helsinské výsledky musí být přijaty, jinak, že nevyjdeme z různých modalit válek a skoroválek; že není, kdo by nevěděl, že musí udělat mnoho ústupků.
Walter Biemel: . Na pohřeb Jana Patočky jsem odletěl do Prahy. České úřady mi daly vizum na čtyři dny. Ráno před pohřbem jsem byl dvěma úředníky StB odveden z hotelu a zaveden na jejich stanici. Zde mi po kratším čekání jiný úředník sdělil, že musím opustit z e m i . . . Řekl jsem úředníkům, že jsem v polovině ledna napsal v otevřeném dopise presidentu Husákovi, že dlouhé výslechy, kterým je prof. dr. Jan Patočka vystaven, jsou jeho životu nebezpečné, neboť trpí srdeční slabostí. Právě to, co jsem v tom dopise napsal, se potvrdilo... A stejně tak jako Sokrata nemohla smrt umlčet v boji za ideu spravedlnosti, jsem přesvědčen o tom, že se ani Českým úřadům nepodaří dosáhnout toho, aby Patočkovo působení jeho smrt zastavila. Jaký strach jim zvlášť po smrti nahnal, je patrné z toho, že nedovolily jeho příteli zúčastnit se pohřbu. Že režim není schopen uznávat a respektovat ty nejprostší lidské vztahy, to jej odhaluje nejvíce .
38
*
*
*
Což si někdo myslí, že důvodem popularity Charty je bud láska k nám (naprosto světu neznámým), nebo nějaké spiknutí těch, kdo intrikují proti uvolnění napětí? Nikoli, je to zklamání z falešného uvolnění napětí, které mluví z hlasů západních socialistů a komunistů, ba prosí o slušné zacházení se signatáři Charty! *
*
*
f•
. . . lidé dnes zase vědj, že existují věci, pro které stojí za to také trpět. Že věci, pro které se^ eventuálně trpí, jsou ty, pro které stojí za to žít. Ze tzv. umění, literatura, kultura etc. bez těchto věcí jsou pouhý řemeslný provoz, který to nikdy nepřivede nikam než z kanceláře do účtárny a z účtárny do kanceláře.
Kautsky a bolševismus LUBOMÍR SOCHOR «Renegát» Kautsky přichází znovu ke cti a dostává se ke slovu. Alespoň v kritice leninismu a sovětského společenského zřízení. Po desetiletí byl zahrnován hrubými urážkami a nadávkami, jejichž původcem byl V. I. Lenin. Ten projevil v této sféře opravdu velkou vynalézavost. V brožuře «Proletářská revoluce a renegát Kautsky» častoval Kautského výrazy «sociálšovinista», «nevěcný žvanil», «školomet», «učený lokaj buržoazie», «Jidáš,, «odporný renegátský ničema», «prodejný pisálek» atd. Komunisté tyto nadávky horlivě a mechanicky po desetiletí papouškovali, aniž se někdo z nich namáhal si Kautského přečíst. V československém stranickém školení se v tom horlivě pokračuje i dnes. Našly se ovšem výjimky. Takovou bílou vránou byl např. v mládí Jan Fojtík, dnešní tajemník ÚVKSC. Pokud mě paměť neklame, dokonce si v četbě Kautského liboval, a nešetřil citacemi, které uměl nazpaměť, aby těm, kdo kritizovali zlořády, dokázal, že objevují Ameriku, protože to Kautsky už dávno říkal, více než třicet let před dvacátým sjezdem KSSS, a dokonce mnohem výstižněji a radikálněji než Nikita Chruščov. Doufám, že se J. Fojtík příliš nerozhněvá, že připomínám veřejnosti lepší stránky jeho minulosti. Oficiální ideologové provedli na Kautského díle jednoduchou, ale účinnou operaci. Rozdělili je na dvě části, na část ortodoxně marxistickou z období před první světovou válkou, kterou bylo možno (nikoli ovšem nutno) kriticky studovat, a na část «protimarxistickou » (rozuměj protileninskou), která byla dána na index. V období, kdy se režim poněkud zliberalizoval, bylo možno čas od času znovu vydat některý Kautského spis napsaný v první periodě: «Ekonomické nauky Karla Marxe», « A g r á r n í o t á z k u » nebo knížku o prvotním křesťanství. Nebylo ovšem přípustné konstatovat, že v tomto období byl Kautsky autoritou a učitelem, kdežto V. I. Lenin jeho žákem. Posluchači stranického Školení přežvykující do nekonečna po léta tytéž Leninovy texty vůbec netuší, že Leninovy studie o vývoji kapitalismu v zemědělství jsou hluboce ovlivněny metodologií Kautského «Agrární otázky», že Lenin od Kautského převzal, aniž uvedl pramen, základní myšlenky o třech zdrojích a třech součástech marxismu a že hlavní Leninovy teze o vztahu socialistického uvědomění a dělnického hnutí obsažené v knížce « C o dělat?» jsou jednoduše citace z Karla Kautského.
Předchůdce eurokomunismu Poč dal Lenin Kautského později do klatby? Protože se dopustil "podobné «blasfemie» jako dnešní italští komunisté. Kritizoval totiž teorii a praxi bolševismu, Leninovo a Trqckého pojetí diktatury proletariátu, rudý teror, Říjnovou revoluci a Sovětské Rusko. Kautsky tuto kritiku vyslovil ve třech studiích: «Diktatura proletariátu» (1918 tato
brožura silně ovlivnila Masarykovu kritiku bolševismu), «Terorismus a komunismus» (1919) a «Od demokracie ke státnímu otroctví» (1921). Roku 1930 se Kautsky k této látce vrátil a shrnul své kritiky ve spisku s názvem «Bolševismus ve slepé uličce». Francouzský překlad této práce, který znovu vyšel po padesáti letech (Le bolchévisme dans l'impasse . Introduction de Henri Weber. P.U.F., Paříž 1982, 164 s.) je rozhodně velmi zajímavá četba. Podněcuje k úvahám. Předně je třeba konstatovat, že dnešní levicová, například ^eurokomunistická kritika režimu, jenž vzešel z Říjnové revoluce, má své marxistické předchůdce. Je jasné, že teze o zdeformovaném socialismu a byrokratické degeneraci SSSR vyslovil ve dvacátých a třicátých letech L. Trockij. Jeho kritika ovšem měla své meze. Kritizoval sice radikálně Stalinovu « r e v i z i » leninismu a stalinskou praxi, nikoli ovšem leninismus sám. Považoval se naopak za legitimního Leninova nástupce a za opravdového, ryzího a pravověrného leninovce. Kautsky, a také Plechanov a Martov ovšem nikdy leninovci nebyli, a proto si nekladli ve své marxistické kritice bolševismu a pozdějšího stalinismu tyto ideolologické meze. Přcdjali proto v mnoha směrech dnešní eurokomunistickou kritiku SSSR a vyslovili o mnoho let dříve řadu pronikavých myšlenek, k nimž později dospěl Trockij a k nimž dnes dospívají italští a španělští komunisté. Zformulovali ovšem svou kritiku jasněji a důsledněji než Trockij^nebo než současný eurokomunismus. Je to třeba říci v zájmu dějinné spravedlnosti. Netvrdím samozřejmě, že Trockij nebo Berlinguer opakují myšlenky K. Kautského. Existují mezí nimi podstatné rozdíly, ale zároveň zjišťujeme některé společné rysy celého proudu marxistické kritiky sovětské skutečnosti, proudu, jenž bude patrně v budoucnosti stále více sílit. Za druhé, Kautského kritika bolševické teorie a praxe v prvních letech existence Sovětského Ruska ukazuje, že dnešní módní tvrzení, že marxismus nutně implikuje gulag, že existuje přímá spojnice mezi Marxem a sibiřským táborem, je více než sporná. U Kautského je marxismus spjat s jinými politickými ideály a s jinými představami o socialismu než je rudý teror, diktatura stranické byrokracie, zglajšaltování intelektuálního života a víra ve všemohoucnost komisaře a jeho nařízeni. Kautsky uplatňuje při svém kritickém rozboru raného sovětského státu a společnosti kritéria historického materialismu. Z jeho marxistické analýzy vyplývá, že tato společnost nejenže neobsahuje žádné prvky socialismu, ale že k žádnému socialismu vést nemůže. Za třetí, Kautsky proto nedělí vývoj sovětské společnosti na období ryzího revolučního úsilí za Lenina a na období degenerace, která začíná až za Stalina. Neztotožňuje sice Lenina se Stalinem, ale domnívá se, že zárodky celého dalšího smutného vývoje ruské revoluce jsou založeny již v říjnovém převzetí moci bolševickou stranou.
39
Představy a realita Za čtvrté, Kautsky se ovšem mýlil ve svých předpovědích. Očekával totiž rychlé zhroucení sovětského systému. Byl přesvědčen o tom, že tento systém je tak v příkrém rozporu se svobodou, demokracií, hospodářskou výkonností a životními zájmy pracujících, že se nemůže dlouho udržet. Domníval se, že rolnická revolta za násilné kolektivizace zemědělství by mohla vést ke svržení režimu a nastolení demokratické parlamentní republiky, zvláště kdyby se zformovala nová aliance mezi rolnictvem a dělnickou třídou. Kautsky se ovšem nemýlil sám. Od té doby bylo vysloveno nesčíslné množství podobných proroctví, ale sovětský režim dále existuje a je dokonce mnohem silnější než dříve. Upřímně řečeno, považuji všechny tyto předpovědi za čirou iluzi. Podle mého názoru může tento systém zcela dobře existovat, neotřesou-li jím vnější faktory, ještě sto let nebo dokonce několik století. Vím, že se svým tvrzením nezavděčím opoziční veřejnosti. Považuji však tuto málo vábivou a smutnou možnost za pravděpodobnější než předpovědi různých neodpovědných žvanilů o všeobecné hospodářské krizi, do níž se sovětský blok nevyhnutelně řítí, o politickém zmatku, který vyvolá boj o nástupnictví po Brežněvově smrti, o rozpadu impéria v důsledku národnostních rozporů a demografických tendencí, které přemění Rusy z vládnoucího národa v menšinu ohrožovanou «jinorodci», o možné liberalizaci policejní diktatury po eventuálním vítězství «holubic» v kremelském politbyru a o nebezpečí vojenské diktatury v případě vítězství sovětských «jestřábů». To jsou jen zbožná přání lidí, kteří nejsou s to myslit kriticky. Promítají jednoduše své ideologické představy, vypracované na západní skutečnosti, na zcela jinou společenskou skutečnost. Jejich představy o západní sociální realitě jsou zpravidla falešné vědomí. Přeneseny do sovětské společnosti se stávají dvojnásobně falešnými. Předně, Brežněv může zcela dobře «vládnout» ještě deset let. To, že bude pouhou «živou mrtvolou », sice může způsobovat potíže hladkému chodu mocenského aparátu, ale nemůže jej ochromit. Situace po Stalinově smrtí se nebude opakovat, protože za «reálného socialismu * již nevládnou osobnosti, ale zcela neosobní aparáty. A tak Brežněv bude poměrně hladce, ponecháme-li stranou efemérní boj bezzásadových, t.j. zcela bezprogramových klik, nahrazen podobnou šedou, bezvýraznou nulou a vše bude za nového generálního tajemníka, který bude právě tak jako Brežněv odchovancem aparátu (a to brežněvovského), pokračovat ve starých vyježdených kolejích, Zavedená gerontokracie vystřídání generálního tajemníka může ulehčit; volba dalšího starce do této funkce bude pro vládnoucí kliku zárukou, že nebude moci, a to ani kdyby chtěl, podniknout pro krátkost času, jenž je mu vyměřen, žádné reformy. Katolická církev dovedla tuto zásadu uplatňovat při volbě papežů s velikou obratností. Zcela nový organismus Národnostní rozpory sice existují, ale je daleko k tomu, aby otřásaly říší. Jednou se bouří Maďaři,
40
podruhé Češi, potřetí Slováci. Sovětský četník si zatím s těmito revoltami úspěšně poradil, a to mu dodává sebedůvěru. Ale, a to je rozhodující, sovětské národy se zatím nebouří. Různí sovětologové vkládají naděje do hypotetických budoucích akcí sovětských muslimů. Neexistují však žádné příznaky toho, že se v sovětské střední Asii chystá nějaká islámská revoluce. Zdánlivá «renesance» islámu v SSSR je spíše propagační akcí sovětské zahraniční politiky adresovanou arabským zemím. Naopak, dějinná zkušenost nás poučuje, že islám se velmi dobře srovnával s protidemokratickými, despotickými režimy a poskytoval jim oporu. Proč by tomu mělo být jinak v SSSR? Mnoho lidí sice mluví o sovětských «holubicích» a «jestřábech», ale ještě nikdo neřekl, kdo ze členů sovětského politbyra je «jestřáb» a kdo je «holubice». A co když je každý z nich zároveň jak «jestřábem», tak «holubicí»? Připustíme-li, že SSSR je zcela nový organismus, nové zvíře v politických dějinách zcela nevídané, jež se velmi odlišuje od starého, dobře známého Leviathana, je zcela možné, že překonal novou syntézou protiklad sociálních charakterů, jenž existuje v jiných, více prozkoumaných společnostech, a že vtiskuje svou janusovskou dvojí tvář i osobnostem svých politických představitelů. Kombinace prvků různých, velmi odlišných tvorů do nové bytosti - sfingy, sirény, okřídleného hada. kentaura" a podobně nemusí být jen čistě mytologickou záležitostí. A všeobecná hluboká hospodářská krize, jež si vynutí společenské a politické reformy (nikoli jen byrokratickotechnokratické reorganizace)? Nezaměňují stoupenci této hypotézy chronické těžkosti, nedostatek a podspotřebu obyvatelstva, které jsou tak staré jako Sovětský svaz sám, s jevem jiného řádu, charakteristickým pro kapitalistické hospodářství? To, že v sovětských obchodech není po měsíce maso nebo máslo, je sice nedostatek zcela nesnesitelný pro Francouze, Američana nebo občana Německé spolkové republiky, ale ve srovnání s hladomory, které postihly Sovětský svaz po občanské válce nebo za stalinské kolektivizace, je to pro obyvatelstvo na podobné jevy zvyklé jen zdroj všedních nepříjemností, zanedbatelný ve srovnání se strašlivými zkouškami, jimiž procházelo. Mohl bych ještě dlouho pokračovat v podobných úvahách, jejichž cílem je kritika velmi rozšířeného «wishful thinking» západní sovětologie. Skončím konstatováním, že nejlepší způsob, jak se tomuto nebezpečnému způsobu myšlení ubránit, je připouštět možnosti, které si subjektivně naprosto nepřeji a které ve své praktické činnosti odmítám : že sovětský systém může existovat tak, jak je, dlouho, velice dlouho. Připustit to j e věc intelektuální poctivosti. Nemohu se zde ovšem zabývat zkoumáním, proč tomu tak může být. Vrátím se tedy ke Kautskému. Tradice samoděržaví Bolševismus podle Kautského navázal na nejhorší tradice ruského samoděržaví. «Patří k podstatě ruské autokracie, že její představitelé pohrdali lidmi, jejichž byli pány, a že j e považovali za třesoucí se otroky bez vůle. Souvisí s tím i způsob, jímž se snažili dospět na úroveň bohaté a
mocné západní Evropy. Vypůjčovali si od ní její technické prostředky, nikoli však její svobody, které jedině umožňovaly, aby se zformovali oni badatelé, organizátoři, a také vzdělaní, energičtí a uvědomělí dělníci, o něž se opírá technická a hospodářská převaha Západu. To neviděl žádný ze samovládců od Petra Velikého po Lenina a Stalina, kteří chtěli Rusku zabezpečit převahu ve světě. A proto dodnes platí o těchto despotech Napoleonův výrok: «Čím více je oškrabujete, tím více vystupuje do popředí Tatar». Nemohou v žádném případě vytvořit formu státu a výroby, která by se jen přiblížila formě, jež je zavedena v západní Evropě, natož pak formu vyšší» (s. 11-13). Je zajímavé, že Kautsky, jemuž všechny učebnice marxismu-leninismu připisují ekonomický determinismus vyjádřený v teorii produktivních sil, jejichž rozvoj připravuje sociální revoluci, zastává zde stanovisko diametrálně protichůdné. Tvrdí naopak, že svobodné společenské vztahy jsou základní podmínkou rozvoje hospodářství a technologie. Názor o spásonosných účincích západní technologie na^ ruskou společnost má ovsem život tuhý jako kočka. Mnoho západních sovětologů, a také muž tak realisticky smýšlející jako je dr. H. Kissinger, se oddávají iluzi, že dovoz západní technologie do SSSR a její uplatnění způsobí dříve nebo později, že do SSSR proniknou i západní politické instituce a společenské mravy. Tato iluze je téměř tak stará jako ruský despotismus. Před více než stotřiceti lety se jí oddával velký ruský kritik a společenský myslitel, «západník» Vissarion G. Bělinskij. Na smrt nemocen, neopominul při žádné procházce navštívit staveniště petrohradského nádraží, prvního v Rusku. Tento zapřísáhlý nepřítel despotismu sděloval se zanícením každému, koho potkal, své přesvědčení, že «železnice spasí Rusko». Bohužel, ani železnice, ani Leninova elektrifikace Či Chruščovova a Brežněvova jaderná energie nepřivedly zatím Rusko na cestu demokracie a občanských svobod. Naopak, všechny tyto moderní technické prostředky prokazují účinné služby nedemokratickým politickým institucím a despotickým mravům. Dvě podoby kontrarevoluce Lev Trockij hledal mezník mezi vzestupným a sestupným obdobím ruské revoluce v druhé polovině dvacátých let. Spojoval ruský thermidor s nástupem a vítězstvím Stalinovy byrokratické frakce. Když Trockij začal organizovat vnitrostranickou opozici, považoval thermidor, kontrarevoluční zlom revolučního procesu, za w budoucí hrozbu. Kautsky spojuje thermidor s Říjnovou revolucí. Odmítá Leninovo a Trockého ztotožňování bolševiků s jakobíny. Namítá, že jakobíni zůstali až do konce věrni myšlence parlamentní republiky, kterou bolševici svrhli, a všeobecnému hlasovacímu právu, které bolševici zrušili. Jejich terorismus podle Kautského vyplýval z válečné situace a neměl, jako u bolševiků, hluboké kořeny v samém politickém systému. Proto také bolševiský teror neustal po skončení občanské války, ale začal naopak vzrůstat. Kautsky rozlišuje dvě podoby kontrarevolučního nebezpečí, jemuž čelí každá revoluce. Jednak je
to otevřená kontrarevoluce, jejímiž nositeli jsou představitelé svrženého starého režimu. Tato forma revoluce nic nezastírá ani ve svém programu, ani ve svých sociálních silách. Usiluje otevřeně o restauraci předrevolučního režimu. Druhá forma kontrarevoluce je záludná a skrytá. Vyplývá z vnitřních rozporů revoluce samé. Halí se do revolučních hesel a frazeologie. Má určité společné prvky s revolucí, vydává se za její pokračování, ba za její vyvrcholení a dovršení. Jejím nositelem jsou ty sociální skupiny, které monopolizují ve svůj prospěch plody revoluce a anulují její výsledky pro velkou část revolučních tříd, K jejím znakům patří to, že potlačuje část revolucionářů a omezuje svobodu pracujících mas. Kautsky nazývá tuto formu kontrarevoluce bonapartistickou kontrarevolucí. Za její představitele v ruské revoluci považuje bolševiky. Bolševismus začal projevovat bonapartistické tendence již v říjnovém povstání r. 1917, kdy svrhl demokratickou republiku nastolenou ruskou revolucí a v lednu 1918, kdy rozehnal ústavodárné shromáždění. Postupně uplatňoval diktaturu nad proletariátem a rolnictvem. Konečným výsledkem jsou byrokratický despotismus, moc nové kasty a nové formy vykořisťování pracujících. Kautsky odmítá Leninovo ztotožnění etatizace výrobních prostředků s jejich zespolečenštěním. Formální změnu vlastníka lze poměrně snadno provést dekretem, avšak tímto způsobem nelze dospět k hlubokým změnám ve fungování podniků, v postavení dělníků, k jejich účasti na řízení zcspolečenŠtěných podniků, k novým vztahům mezi výrobci a spotřebiteli atd. Kautsky tvrdí, že bolševici se sice vždy považovali za jediné věrné Marxovy žáky, avšak jejich marxismus spočíval jedině v tom, že přistupovali k Marxovým spisům jako k posvátným knihám, v nichž hledali izolované výroky, které vykládali podle svého. Marxismus jako kritická teorie, která zkoumá společnost a hledá pravdu, jim zůstal zcela cizí. «Bolševismus byl vždy spikleneckým hnutím podle blanquistického vzoru, založeným na slepé poslušnosti členů a samovládě vůdců. V tom se bolševismus sbližuje s militarismem. A proto má úspěchy v těch oblastech, kde lze uplatnit vojenské metody» (s. 65). Militarizace K tomu lze dodat jen to, že vojenské metody doznaly mnohem širšího uplatnění, než mohl Kautsky předpokládat. «Reálný socialismus», který ztratil veškerou imaginaci, pokud jde o rozvíjení společenských a politických vztahů, a který není schopen jakékoli podstatnější inovace, je navzdory této sterilitě a nehybnosti stále vynalézavější při zdokonalování diktatury, společenské kontroly a represe. Vychvalovaný «všelidový stát» ukázal v současném Polsku svou druhou tvář: tvář vojenské diktatury nad dělnickou třídou, rolnictvem a inteligencí. Jediný podstatný rozdíl ve srovnání s minulostí tkví patrně v tom, že hromadné deportace «třídně cizích živlů» nebudou prováděny na Sibiř, na Východ, ale na Západ. Z hlediska deportovaných je to jistě pokrok. Pro národ je to však stejná pohroma. Ztratí své nejvyspělejší členy.
Mluvčí generála Jaruzelského si pochvalují, jak od vyhlášení výjimečného stavu a dosazení vojenských komisařů do dolů a továren stoupla produktivita práce. Ideologie hlásající po léta novou vědeckotechnickou revoluci znenadání prohlásila za novu produktivní sílu «reálného socialismu» armádu, policii a militarizaci práce. V tomto nehorázném tvrzení však opravdu existuje zrnko pravdy. Armáda se stala v Polsku opravdu výrobním faktorem a «produktivní silou», ovšem v tom smyslu, jako jí byl za otrokářství bič nebo za roboty dráb, dubová lavice a lískovka. Kautského postřehy o militaristických prvcích v bolševismu jsou velmi důležité a je třeba se jimi důkladně zabývat. Paramilitaristické prvky jsou obsaženy v organizačních principech strany, ve
stranické kázni, v organizaci hospodářství, v nedílné pravomoci ředitelů zestátněných podniků, v ideologických «taženích» i ve stranickém žargonu. Práce se mění v « b o j » , žně v «bitvu o zrno», výchova a vzdělání v « boj o vědomi lidí», svobodomyslný projev v «ideologickou diversi», debata v «ideologický boj», literatura a umění ve « f r o n t u » a spisovatelovo pero a malířův štětec ve «zbraň». Stalinismus rozvinul tyto militaristické prvky bolševismu v ucelený systém. A tyto vnitřní, organické militaristické prvky, dosud málo prozkoumané, patrně vysvětlují, proč «reálný socialismus» může, když to okolnosti vyžadují, tak pohotově a celkem hladce přejít k otevřené vojenské diktatuře nad pracujícími, jako se to stalo v Polsku.
Národnostní otázka v rozdělené Evropě EDUARD GOLDSTÜCKER V Evropě po druhé světové válce hraje - a v dohledné době bude podle všeho zvýšenou mírou hrát - důležitou úlohu otázka, jíž se nevěnuje náležitá pozornost ani na Východě ani na Západě rozděleného kontinentu: otázka národní. V evropské mocenské sféře Sovětského svazu se v tomto směru vyvinula paradoxní situace. Zatímco Sovětskému svazu eminentně záleží na tom, aby byl uznáván za podporovatele a ochránce národně osvobozeneckých hnutí na celém světě (při čemž mu v první řadě jde o získávání a posilování pozic v globálním velmocenském zápolení), ve vlastní sféře vlivu si vede jako koloniální mocnost, čímž vytváří podmínky národně osvobozovacích bojů. Kdo by toto tvrzení považoval za upřílišněné či anachronické, tomu nutno poukázat na polské demokratizační hnutí, které - po pětatřiceti reálně socialistických letech - stojí ve znamení historicky zastaralých ideologických konceptů nacionalismu a katolicismu. Že to není náhodný zjev, je patrné z toho, že všechny dosavadní systémové krize v jednotlivých Moskvou ovládaných zemích byly projevy odporu proti cizovládě, tj. proti systému, jenž byl pociťován jako zemi z Moskvy vnucovaný buď přímo (Jugoslávie) anebo prostřednictvím jí dosazeného domácího mocenského aparátu. Vnitřní dynamiku, a také masovou oporu, dodával těmto hnutím jednak silný prvek obrany ohrožených národních zájmů a jednak úsilí o přizpůsobení politického systému národním potřebám a tradicím. Projevuje se tu tedy vždy znovu rozpor mezi sovětskými oficiálními hesly o uskutečňování socialistické národnostní politiky, o rovnosti všech národů a postupném odstraňování rozdílů mezi nimi v duchu socialistického bratrství na jedné straně, a na druhé mezi skutečností, v níž dosud již většina národů střední a východní Evropy, které se dostaly pod sovětskou nadvládu, tím či oním způsobem velmi zřetelně vystoupila na obranu svých zájmů proti ruské nadvládě. Tento rozpor nelze bagatelizovat dovozováním, jako by zde šlo o poslední pokusy poražených vykořisťovatelských tříd zastavit postup společnosti k socialismu, protože tento roz-
42
por je přirozený důsledek sovětské politiky, která je slovy internacionálně socialistická, obsahem však rusko-imperiální. Moskva jí zbavuje národy, které - s výjimkou východních Němců - zakusily v minulosti údobí národního útlaku, výsledků jejich zápasů o národní emancipaci, především práva rozhodovat o vlastních věcech z hlediska priority vlastních zájmů. Tím je násilně vrací o jednu historickou fázi zpět a nutí, nechtějí-li se vzdát svébytné existence, aby znovu zahájily národně emancipační boj. Na každý sebemírnější projev tohoto druhu reaguje Moskva obžalobou z «buržoazního nacionalismu», přičemž je příznačné, že v poválečných desetiletích objevila Moskva tento v jejích očích zločin snad již u všech národů, s jedinou výjimkou: o ruském buržoazním nacionalismu nebyla nikdy řeč, jako kdyby ruský národ jediný byl imunní vůči takové nákaze. Pohled do dějin i zde poučí, že vládcové koloniálních říší potírali «nacionalismus» ovládaných národů a sebe vypodobňovali jako nositele nadnárodního, všelidsky blahodárného poslání, právě tak, jako snaha vítězů zachovat si válečnou kořist vystupovala obvykle v rouše obránců míru. Marx a Engels nerozuměli národní otázce. Hlavní pozornost věnovali objevu, že vývoj industriální společnosti vytvořil dvě fronty, buržoazii a proletariát, které se musejí střetat v třídním boji, z něhož může vzejít vyšší společenský řád. Z tohoto zorného úhlu pokládali národní rozepře za vedlejší a posuzovali národní a národnostní problémy jako podřadné v celosvětovém boji tříd. Marx a Engels se proto zasazovali o vytváření co největších celků (tak např. Marx se za válečného konfliktu mezi USA a Mexikem přimlouval za to, aby Američané anektovali co nejvíc mexického území). Jako dědici osvícenského ducha 18. století, jehož vztah k národní otázce nazval Otto Bauer naivním kosmopolitismem, byli Marx a Engels přesvědčeni, že kapitalismus souběžně s vytvářením jednotného světového ekonomického systému zplodí světově sjednocený, internacionalisticky cítící a jednající proletariát. Mladý Marx šel v tomto směru
tak daleko, že prohlásil proletariát za třídu, v níž ^národnost je již mrtva» a která «představuje zánik tříd a národností v současné společnosti». V socialistickém hnuti navazujícím na Marxe a Engelse byl internacionalismus dělnické třídy jedním ze základních axiomů. Jenže se pohříchu opětovně ukazovalo, že byl dítětem spíš ušlechtilého přání, spíš předjímané - a tudíž iluzorní - než již existující skutečnosti, neboť v zatěžkávacích zkouškách ponejvíc neobstál, příkladně v tragickém létě r. 1914. Roku 1848 Marx a Engels odsoudili Cechy a přáli jim národní zánik, protože se nepřipojili k německému demokratickému hnutí, které chtělo zničit habsburskou říši a vytvořit mohutný německý stát, v němž by Češi a ostatní neněmecké národy (snad s výjimkou Maďarů a Poláků) byli pouhými objekty dějin s perspektivou zániku. Palackému vytýkali, že odmítl pozvání k účasti Čechů na německém národním shromáždění ve Frankfurtu a že hájil existenci Rakouska, zatímco oni pokládali za hlavní úkol boj proti carismu. Ve své kritice Palackého nevzali v úvahu okolnost, že Palacký viděl veliké nebezpečí hrozící české národní existenci nikoli pouze ze strany Němců, nýbrž důrazně poukázal také na nebezpečí hrozící Evropě a světu ze strany ruského carismu, jenž podle Palackého usiloval o vytvoření «univerzální monarchie», která by, v jeho slovech, byla «nepřehledné i nevyslovitelné zlé, neštěstí bez míry a hranic ». Budiž mi prominuto, že rekapituluji známa f&k~ ta. Činím tak proto, že podle mého názoru nynější postavení Evropy ve světě naléhavě nabádá k tomu, abychom měli odvahu vymanit se ze zděděných rámců myšlení. V Evropě máme nyní totiž situaci, kdy dvě supervelmoci našeho světa na obou koncích kontinentu představují analogicky něco obdobného jako pro Palackého roku 1848 představovali na jedné straně Němci a na druhé carské Rusko. Tato situace, přímo symbolicky představovaná rozděleným Německem, ukazuje k osudovému společenství národů od Islandu až po evropskou etnickou hranici Rusů. Společný osud těchto národů tkví v tom, že na obou stranách dělící čáry, která byla položena mezi ně - přes ně - se staly součástí strategického předpolí, tj. ochranného pásu a nástupního prostoru jedné nebo druhé supervelmoci, že spolu tvoří nejpravděpodobnějši potenciální bojiště, že jsou již nyní v různé míře ohroženy ve svém národním bytí, tj. ve svém právu samostatně rozhodovat o svém osudu a že visí nad nimi hrozba fyzického zániku v případě válečné srážky. V ruské mocenské sféře střední a východní Evropy jsou národy sráženy na úroveň koloniálních národů. (V této souvislosti by mimochodem bylo nutno poukázat na to, že historici a politologové dosud, pokud vím, se dostatečně nezaměřili na studium mechanismu, s jehož jpomocí sovětské vedení ovládá tyto země. Karel Čapek kdysi uveřejnil knihu pod názvem «Jak se co dělá?». Bylo by třeba podrobně prozkoumat, jak to Moskva dělá, jak dosazuje své věrné na čelná místa v těchto zemích, jak vytváří a řídí sítě svých důvěrníků na všech úrovních a ve všech oblastech života dané země, jak zajišťuje, aby se žádné důležité rozhodnutí nedělo bez jejich souhlasu. Poválečné dějiv
ny těchto zemí, které neberou v úvahu tuto stránku jevů, vypovídají pouze jakoby o pověstné špičce ledovce vyčnívající nad vodní hladinou, a nemohou se dobrat skutečných hybných sil znázorňovaného historického procesu). Sovětský svaz buduje impérium tím, že váže k sobě jednotlivé národy stále větším počtem hospodářských, politických a vojensk5fch pout - jako kdyby Gulliver pro změnu svazoval Liliputány, či pavouk obetkával chycenou mouchu. Toto integrační úsilí znatelně zintcnzivnělo po okupaci Československa r. 1968; lhůty stanovené k integraci reálně socialistického tábora byly zřejmě zkráceny. Integrace znamená postupné připodobňování - až do úplného ztotožnění domácích společenských struktur sovětským, unifikaci doktrinální, a zároveň nenápadně sice, avšak cílevědomě prováděnou rusifikaci. Takový nápor vyžaduje ovšem, aby z vědomí postiženého národa bylo vymýceno vše, co by mohlo překážet vytčenému cíli, což si vyžaduje rozrušování kolektivní paměti, falzifikaci národní historie a reglementaci kulturní činnosti. Ideologické zdůvodňování tohoto postupu chce přesvědčit, že jde o jedině správné uskutečňování socialistických zásad, avšak - hlavně s hlediska postižených - se to jeví spíš jako prosazování velkoruských mocenských zájmů. Také ideologie mají ovsem své osudy a své metamorfózy. Dějinné zvraty posledního století způsobily, že expanzivní politika caru pokračuje dnes ani ne natolik jinými prostředky jako pod egidou jiné ideologie. Není těžké vysledovat cestičky, po nichž Stalinův výtvor, jemuž dal jméno «marxismus-leninismus», dospěl k dědictví slavjanofilských vizí ruské moci a slávy, s tím rozdílem, že slavjanofilŠtí mesianisté chtěli přinést světu ruského Krista, zatímco stalinismus, sit venia verbo, namísto oné křesťanskopartikulární ideologické roušky vystupuje pod univerzalistickým praporem osvobození celého lidstva s pomocí ruských idejí a ruských zbraní. Jenže ideje ztratily věrohodnost. Zůstaly zbraně. Národní otázka se po r. 1945 naléhavě připomenula hned na třech rovinách; 1. Technický vývoj rozbíjí rámec národního státu a nutí k jeho nahrazení historicky novým supranacionálním společenstvím dosud suverénních partnerů. První kroky tímto směrem vyvolaly u nastávajících partnerů obavy o to, co až dotud platilo za trvale zajištěné: státní suverenitu a národní zájmy. 2. Na první pohled připadá paradoxní, že právě ve fázi přechodu od národního k nadnárodnímu organizačnímu principu se bere v potaz jednolitost národních států, jejichž vzniku podél atlantických břehů přály příznivé podmínky od konce středověku. Právě v údobí, kdy národní stát v nejvyspělejších částech světa dohrává svou úlohu, hlásí se důrazně o slovo a o svá základní práva národy, které byly oním příznivým vývojem takřka zaskočeny a dominantním sousedem odsunuty na okraj v přímém či přeneseném smyslu slova, jako Katalánci, Baskové, Korsičané, Bretonci, Skoti, Walesané, Irové. Jakoby každý z nich chtěl vložit svou hřivnu do pokladnice nového společenství vlastní rukou, aby si tak zajistil rovnoprávnost se všemi partnery.
43
3. Zatímco Sovětský svaz mění evropské země své sféry v koloniální dependence, dostává se Západ do stále patrnější závislosti na USA. Ačkoli způsob, jímž jedna a druhá supervelmoc zachází se svými spojenci, se značně od sebe liší, přece je jim společné úsilí zajistit svým zájmům prioritu před všem jinými ve vlastním táboře. Nátlak vykonávaný k dosažení tohoto cíle mobilizuje u těch, kdož jsou mu vystaveni, vůli k obraně svobody rozhodování a uráží národní hrdost, velmi zcitlivělou zejména tam, kde takřka ještě včera mohla čerpat sílu z výsadního postavení velmoci anebo metropole rozsáhlé nse. V / V
To vše dává národní otázce novou aktuálnost, kterou by měli pojmout do svého pohledu na rozdělený a ohrožený kontinent právě ti, kdož si přejí, aby jeho národy žily ve vzájemné shodě, v duchu opravdového internacionalismu. Evropa nekončí na Labi a Asie nezačíná kousek za Norimberkem či Vídní. Dokud v jedné části Evropy slouží internacionalismus jako propagandistický pláštík přikrývající nahotu ruské rozpínavosti, a v druhé části je uskutečňován pouze v rámci a ve prospěch multinacionálních korporací, dotud musí její národy hájit svou svébytnost a rovnoprávnost. Zejména evropská levice by se měla vymanit ze starých předsudků a přestat přenechávat exploataci národní otázky, nabité potenciální politickou energií, pravicovým či fašistoidním živlům, ať již západním či východním. (Předneseno v Paříži v říjnn 1981 na mezinárodním semináři o Pražském jaru a dnešních perspektivách demokratického socialismu.)
Zeď demokracie Když byl před rokem zastřelen ve Spojených státech John Winston Lennon, legendární ex-Beatle a bojovník za mír, otřásl tento zločin nejen generaci fanoušku skupiny Beatles, ale všemi mladými lidmi na celém světě. Pražká mládež na Johna nezapomněla a umístila v uličce na Kampě v Praze symbolický hrob ve výklenku zdi, kde kdysi býval pomníček nějakého hrdiny z Květnového povstání, na něhož se Časem zapomnělo. Do tohoto výklenku někdo nejprve nalepil fotografii a napsal barvou data Johnova narozeni a smrti. Později sem začali chlapci a děvčata klást květiny a svíčky. Nejhojněji při příležitosti svátku zesnulých a Johnových narozenin. K tomuto místu směřovaly od té doby kroky Johnových ctitelů. Kolem symbolického hrobu začaly přibývat nápisy, většinou Johtiovy citáty, ale i vlastni básně a různá hesla. Celá ulička se začala podobat jakési zdi demokracie, na níž každý kolemjdoucí připsal svůj názor či myšlenku. To ovšem nedalo spát příslušným institucím a tak zanedlouho došlo k systematickému zamalovávání nápisů příshdšniky bezpečnosti. Čím častěji však zed přemalovávali, tím rychleji se objevovaly nové nápisy, pokrývající zeď po celé délce až do výše takřka čtyř metrů• Tyto nápisy obsahovaly ovšem již i reakci na lakýrnickou činnost bezpečnosti. Po celé tdičce, od Velkopřevorského náměstí až po Kampu, se počaly objevovat i nápisy ryze politického charakteru.
44
Několikrát byl symbolický hrob J. W. Lennona
Jiří Wolf
Praha 20. prosince 1981
Naše paní Vlasta Chramostová Jsme tady na návštěvě.V krásném dvojpokoji, jehož část se vlní bělobou dámského budoáru a druhá, obklopená mlčením knihoven, se pro tuto chvíli proměnila nakupením ušáků, křesel, židlí, stoliček a polštářů v improvizované hlediště. Sedí nás tu asi dvacet, tlumeně šumí hovor jako ve skutečném hledišti před začátkem představení; ale místo neosobní atmosféry institucionalizovaného shromaždiště dýcháme ovzduší domova, teplo přátelského soukromí. Jsme na návštěvě. Vstupuje hostitelka. Tiše prochází bílým pokojem, v jehož středu stojí ušák a moderní cestovní kufr. Jde od vypínače k vypínači, zhasíná lustry a velké stolní lampy s hedvábnými stínidly. Než zhasne lampu u toaletního stolku vpravo vzadu, ještě se maličko upraví před zrcadlem. Pak bere do ruky bílý slunečník, otvírá ho, zvedá vysoko nad hlavu a s pohledem vzhůru upřeným do krajkového nebe říká známá první slova Babičky, slova tvořící jemně ironizující titul večera: Dávno, dávno již tomu. Pozorně odkládá rozevřený slunečník na gauč (aby reflektor mohl promítat jeho krajkovou strukturu na čelní stěnu pokoje), vrací se k «hledišti» a u poslední svítící lampy vedle knihovny předčítá z desek dopisové motto. Zhasíná lampu - prudký štych světla po diagonále zprava rychlý pohled k oknu: « P r š í ? » (stále jsme ještě v tomto pokoji? platí ta otázka nám?) - pak v kuželu světla zpět ke křeslu a kufru - zahaluje se zimomřivě do Černého plédu: « P r š í . . . Třetí týden už bez přestání šumí d é š ť . . . » Je říjen roku 1853, únava z cesty na formanském voze z Ďarmot do Vácova ponurou, deštivou, rozblácenou uherskou krajinou, horečná cesta do Prahy za umírajícím Hynkem. Takto jsme vstoupili do inscenace monodramatu o posledních osmi letech života Boženy Němcové. František Pavlíček je napsal pro Vlastu Chramostovou « s myšlenkou na její úděl, zkušenost, charakter i uměleckou osobitost». Vlasta Chramostová je poprvé uvedla v pokojovém divadle na sklonku roku 1979. Pavlíčkův text je montáž nejrůznorodějších prvků, od věcné informace přes lyrický popis, fiktivní monolog a dialog, autentickou citaci, mluvenou scénickou poznámku až k aktualizované glose. Text sleduje chronologii života Boženy Němcové od roku 1853 do její smrti, zabíraje emotivními vzpomínkovými střihy léta dětství a mládí. Tématem je biografie, lidský osud, nikoli dílo, z něhož sem vstupuje jen Babička jakožto tvořivý únik z bídy života do Čistoty vzpomínek. Osobitou aktuálnost dostává Pavlíčkův text vnitřním učleněním biografické látky ke třem vrcholům, ke třem pohřbům, zneužitým tajnou rakouskou policií, k pohřbu Hynkovu, Havlíčkovu a Němcové samé. Zjednodušovali bychom však nekonvenční strukturu Pavlíčkova textu, kdybychom tyto významově aktualizované vrcholy chápali lineárně a neviděli, že autor s nimi pracuje jako s leitmotivy symfonické skladby.
Jejím vstupem je monologické téma mateřské cesty za umírajícím Hynkem, disharmonicky zakončené zprávou o Hynkově pohřbu, nazíraném z policejního zákulisí. Teprve tady vstupuje do hry «společenská realita», intimní téma je v nejneočekávanějším okamžiku ostře zpolitizováno. Skladba se rozvírá do větší šíře, intimita monologu je vystřídána dialogem básnířky se světem. I tyto dialogické sekvence jsou tri a mají svá vlastní témata: Rozhovor s Johankou (Karolínou Světlou) - téma rozchodu s pražskou měšťanskou společností, scéna s páterem Štulcem - téma práva ženy na svobodu citu, hádka s Němcem ~ téma manželského vztahu. Ucelená pasáž Johančiny návštěvy navazuje bezprostředně na sekvenci Hynkova pohřbu a je vzpomínkovou reminiscencí jakoby jemným smyčcovým tahem převedena k tématu Babičky, které v tichých ozvěnách prolíná celým textem, aby na tomto vrcholném místě bylo rozbito strohou účetnickou rozvahou, porovnávající honorář spisovatelky, opisovače a konfidentky. Skladatelským vrcholem je následující scéna s páterem Štulcem. Neproběhne souvisle, je do ní zasazena zpráva o Havlíčkově pohřbu, tedy vlastně centrální motiv hry, který je invokován předčasným vstupem poslední částí tohoto motivu, pohřbem Němcové. Vtip složitého motivického vedení spočívá navíc v tom, že demaskuje pokryteckou emfázi Štulcovu, jemuž se do karatelského hřmění proti nemravné Němcové pletou vlastní panegyrika nad její rakví. Stejně silně je pak scéna se Štulcem i zakoncěna, totiž blasfemickou parafrází veřejné zpovědi Němcové, kterou na ní Stulc vymáhal. Fiktivní zpověď je vzápětí umocněna zpovědí autentickou: obsáhlou citací známého dopisu Němcové muži, v němž spisovatelka po zklamání manželském i mileneckém, po poznání nedostatečnosti lásky k dětem i národu vyslovuje svou vizi nezištné lásky k Lidstvu, Kráse, Dobru a Pravdě. A tady autor kompozice zasahuje naposledy tvrdým zvratem do surové manželské hádky, v níž si Němec ulevuje nejtriviálnějšimi nadávkami i ranami. Vše, co následuje, je už jen ozvěnou horečné vstupní cesty za umírajícím Hynkem. Dialog skončil ranou pěstí a rozvírá se osamělý monolog umírání v sychravém pokojíku litomyšlského hotelu U modré hvězdy. Pohřeb Němcové už nemusí být kompozičně rozpracováván: všechno se slilo do jediného disharmonického tónu «královského pohřbívání». Pavlíčkova hra je, když si vybavíme nesčetná literární, dramatická a filmová zpracování biografie Boženy Němcové (včetně Vávrova filmu na Pavlíčkův scénář), dosud nejsilnější transkripcí tématu. Díky Vlastě Chramostové stává se pak divadelní večer, vytvořený na této předloze, souměřitelný s uměleckým významem básnické skladby Halasovy a Seifertovy. V pokojovém prostoru, který byl popsán na začátku této zprávy, je představení vytvořeno z gesta a hlasu jediné herečky a ze světla čtyř reflektorů. Herecký úkol nespočíval tu tedy jen ve vytvoření
45
postavy Němcové, ale i všech jejích dialogických partnerů a vypravěčské a komentátorské role. Životní situace, charakter prostoru i záměr textu přitom neustále akcentují hereččinu kvalitu - hereččina výpověď je hluboce osobně angažovaná, my diváci to víme, jsme tu právě proto, že to víme. Tato mnohostraná ambivalence identifikací znásobuje divadelnost zážitku, v němž se stále pohybujeme na pomezí fikce a skutečnosti. Tento zážitek neruší nic vnějšně divadelního, především ne maskérské připodobňovaání tváří a habitu herecké postavy. I kostým - dlouhé černé šaty z matného hedvábí a černý sametový kabátek ~ je dnešní společenský civil, citlivě zvolený tak, aby asocioval dobovou módu. Boženou Němcovou stává se herečka jen vnitřní intenzitou svého zážitku Němcové, intenzitou tak silnou, že jí musíme uvěřit, a tak niternou, že pro nás stále zůstává Vlastou Chramostovou. Toto herectví ne vnějších charakterizací, ale herectví duše (těžko postižitelné slovním popisem), je otevřeno všem proměnám, které předpisuje text hry, aniž se herečka musí pitvořit do jejich podob. Neboť zázrak herectví je právě v tom: vystupňovanou intenzitou individuálního bytí ovládnout diváka tak sugestivně, že mu mohu namluvit, že jsem tím, kým se vlastní intenzitou prožitku v daném okamžiku cítím být. Od tohoto duchovního jádra hereckého projevu vychází síla proměňující vše, co je v okruhu hercova jednání, v povolný nástroj jeho vůle. Zatímco však v neutrálním, k proměně určeném jevištním prostoru má hercovo gesto absolutní platnost, v pokojovém divadle, jehož prostor je přesně funkčně dán a má punc nezaměnitelné jedinečnosti, se prostor proměňuje a zůstává týž, podoben tak herci, jehož individuální podoba i zůstává i se proměňuje. Nijak proto nevadí poměrná přepychovost pokojového «jeviště», na němž se odehrává žitotní příběh zbídačelé spisovatelky, my dokonce víc uvěříme hereččinu slovu a gestu chudoby, když rekvisita (napr. kufr či ubrus) splynou se stylem reálného pokoje, než kdyby naší představivosti nadbíhaly naturalistickou ošumělostí. A přece je v této inscenaci jeden prvek, který by vlastně měl rušit pokojovou intimitu, protože sem byl přenesen ze skutečného jeviště: světlo reflektoru. Plní tu všechny své hlavní jevištní úkoly, dramatizuje a rytmizuje prostor, fázuje scény, vyznačuje emoční předěly; jeho zapojení je tak soustavné a důrazné, že se stává havním mimohereckým výrazovým prvkem inscenace. Důvod, proč tato intenzívní technika v malém, citlivém prostoru neruší, je velmi prostý: reflektory jsou umístěny na zemi a jejich světelný proud nepřesahuje rovinu našich očí. Výsledkem je navíc expresivní efekt spodního osvětleni, regulovaný proměnami postavení herečky v kuželu světla. Přiblížením hereččiny tváře do těsné blízkosti zdroje, umístěného u nohou diváků, je dosaženo dokonce i filmového efektu velkého detailu obličeje, světlem omlazeného do dívčí dychtivosti. Ale zadržme hovor o prostoru a reflektorech a vraťme se k Paní tohoto večera. Jak jenom zachytit sílu výrazu, který jakoby stále uhýbal slídivosti očí a sluchu a tiskl tok slov a gest přímo do duše. Ano, vidim jej i obličej pohybem sledující pohyb rozzářených krajin vzpomínek za oknem vlaku, vi-
46
dím ji vystupovat na pražském peróně, přitáhnout pléd, uchopit kufr, bezradně se otočit na místě, vidím zlomené gesto unavené ruky, přivolávající «fiakr s poloslepým grošákem: Všeobecná nemocnice. Rychleji. Ať jede rychleji!» - pak spěšné kroky ke gauči, kde leží umírající synek, jehož existenci vytváří jen soustředěnost pohledu, něha gesta a tišivá hlasová intonace. Pak oči i gesto stranou: «Sestřičko! Doktore», kříčí a běží slepě proti divákům, pryč, pryč, až do úplné tmy, kde všechno končí a tichne. Pauza - zvolna se rozsvěcejí protisvětla a Paní, stojíc těsně vedle diváků, komentuje bolest, kterou ještě před několika vteřinami rozehrála do prudké gradace. Mám pokračovat dál? Jenže jakým jazykem pojmenovat ty jemné nuance výrazu, pavučinové předěly nálad a významů, když Paní nevytrhne ani jedinou sólo-scénu, aby nás ohromila, pouze nás pevně svírá v magickém kruhu své vize ? Odkud se vzala Johanka, odkud páter Štulc - jen z jemného posunu hlasového tónu a přízvuku, jen z šátku přehozeného přes židli a potom uchopeného do ruky? (Jemnost gestace je podle mého soudu porušena jen u charakteristiky Němce: příliš časté opakování gesta rukou, nervózně srážených za zády, působí v tomto kontextu vtíravě). Tedy svět stvořený z ničeho? Z ničeho, to jest ze strašné herecké dřiny v pasti těsného prostoru, z něhož není nikam úniku pro malý výdech, kde hraješ tři, čtyři, pět postav, stavíš si scénu, zapaluješ a zhasínáš svíčky, hlídáš každý krok, abys byl nebo nebyl v kuželu světla! Je-li někde skryto tajemství intenzity a bohatosti hereckého výkonu Paní, je to v tomto božském aktu totálního stvoření všeho, co jest: světa i člověka v něm. Prastará pravda, o níž nic nechtějí vědět armády scénografů, vymýšlejících pro herce prostory jak umělé líhně pro kuřata. Armády dělníků stloukají ty dřevěné a jutové posady a armády režisérů horečně vymýšlejí, co má herec v těch posadách dělat, aby jednal jakoby autenticky. A tady Paní převrací na bok kufr, pokrývá ho ubrusem a staví na něj šálek, z kterého ještě před chvílí sama pila - a je to tvrdohlavý snílek Božena Němcová, přijímající před sto třiceti lety ve svém chudém pražském bytě rozpačitou měštku Karolinu Světlou. Zázrak absolutního hereckého divadla - které by ovšem nevzniklo bez inteligence, tvořivé fantazie a neomylné citlivosti skrytého demiurga-režiséra. Scénická vize bolestného osudu ženské hrdosti končí, už zbývá jen její «královské pohřbívání» «Tady by opět měla mohutným dechem zaznít hudba. Velebný Vyšehrad. Ale za hřbitovní zdí je hluboké ticho. Spalovací motor bude patentován až za třiadvacet let». Tiché zablesknutí brutální asociace nás vrhá do současnosti. «Zpráva o pohřbívání v Čechách » se uzavírá. Pak hostitelka rozsvítí jedno po druhém pokojová světla a maličko poklidí. Na stěnu bílého budoáru, k posmrtné masce Boženy Němcové, zavěsí snítku okrasného bodláku, jímž Němcová prve dekorovala rakev Havlíčkovu. Tak - ještě tam postavit hrací skříňku, otevřít ji, rozezvučí se tichá, idylická melodie. A hostitelka odchází, zanechávajíc nás v měkké náruči něžně ironizujícího tónového dovětku. Díky, Paní - bylo to krásné, až to k víře není.
Zde tento vetchý, klnoucí je Bůh JAN TREFULKA * v
Naposledy jsem psal o poezii Karla Siktance před čtrnácti lety. Nepříliš vlídně. Při vší úctě k jeho nesporně už tehdy suverénní znalosti básnického řemesla, při všech osobních sympatiích, vždycky se mi zdálo, že jeho poezie vzniká studenou cestou. Tady básník - tady jeho záměr - a čtenář dostává pečlivě vypracovaný výsledek cílevědomé práce. Je to chvályhodné, jenomže poezie si musí vysloužit něco víc, než jenom chválu. A tak se mi do posledních petličních knížek Karla Siktance chtělo i nechtělo, protože jako každý druhý nerad říkám kamarádům, co by je zarmoutilo, ba nerad si to i o nich myslím - až jsem nakonec přece jenom pohlédl na první stránku - a hned první verše mi pohnuly žlučí: «Tady ta zem, /to je srdečni krajina světa/. Tady to bolí, jak by zamrzala /krev. Lesy tu rostou do nebe./ Však mají zpřesekaná léta. Takže se nestrachuj, má hvězdo /ve hvězdách!/ Leť! Já ti ohlídám /dřívíčko/ na rakev!» Prokristapána, vždyť to není pravda a nikdy to pravda nebyla! Tady ta země nikdy nebyla «srdeční krajinou světa», ba ani pupkem světa», nikdy nebyla ničím mimořádná, ani krásou, ani utrpením, dějiny se valí přes lidi všude stejně krutě, všude jsou zpřesekaná léta a kam se podíváš, všude národy, které přežily svou velikost, jdete mi už na horoucí skálu a tím tragickým, patetickým, naříkavým ČeŠstvim, no ano, upálili nám Husa, popravili české pány (kteří, tuším, byli převážně Němci), vyhnali Komenského, přinutili poddané ke změně víry a tudíž k «životu ve lži», ano, je to všechno strašně smutné a k neuvěření se to podobá dnešní situaci (to vědí i autoři, co mohou publikovat, a taky z toho těží), ano, jako tenkrát žijeme v době, v níž se nejlíp daří šejdířům, oportunistům a kořistnikům, ale to se děje vesměs po celém světě a není žádný důvod vidět v tom české specifikum. České specifikum je zato neustálý údiv nad tím, že to tak je, ty křiky, pláče a nářky Koruny české, to trochu už dětinské setrvávání na dávném, osudném, úctyhodném omylu Jana Husa, že slovo pravdy stačí vyřknout, aby je uznali a sklonili se před ním mocní tohoto světa; a když se znovu a znovu přesvědčujeme, že to tak není, pateticky zapláčeme a odcházíme na své chatičky a zahrádky, kde nám už v podstatě nevadí, že mezitím odnárodňují naše děti! nyní prostřednictvím domácího jazyka, že tomu svou lhostejností a podělaností nahráváme atd. atd. Tak jsem se rozčílil a na tom trvám, že myšlenka, ^slovená v oněch verších je nepravdivá - jenomže když jsem Siktancovu báseň dočetl, zjistil jsem, že to už autor vlastně ví také a že knížka « Tanec Smrti aneb Ještě Pámbu neumřel* (1974-75) je právě o tom, a že je to vůbec jiný Šik tane, než býval před lety. «Tanec smrti» je dramatická skladba o deseti obrazech a jedenácti intermezzech se Smrtí a chó* Uveřejněno bez souhlasu autora.
rem, otevřená a uzavřená komentářem vypravěče. Do deseti obrazů je rozložena bilance stavu světa, plného úzkosti a násilí a zmarněných naději. Intermezza s chórem vytvářejí kontrapunktickou, ironickou rovinu všedního, smrtelného života s jeho surovostí a vulgárností. Kompoziční konstrukci odpovídají jazykové roviny, z nichž vyrůstá i Šiktancova metafora. V samých základech je vesnice, napůl zemědělská, napůl dělnická. Zkušenosti z obou prostředí se slily ve zvláštní celek, v němž je ještě živý cit pro přírodní dění, ale i spíš už proletářský zážitek lidské solidarity (kde je jí dnes konec?). Odtud pocházejí Šiktancovy šťavnaté «zvířecí» metafory s králíky, ovcemi, koníčky, kohouty, jakož i senem, peřím atd. atd., ale zas také hovorová řeč, chlapské přátelství^ drsné výroky, poezie venkovských kapel a funusů. Do tohoto básníkova «rodového» vybavení se mísí intelektuální a literární inspirace, v první řadě romantická a obrozenecká, ale i barokní. Metaforika z této literární a intelektuální inspirace převažuje v základních obrazech skladby, které se týkají božského konání, kdežto hovorová řeč a lidová metaforika zní v intermezzech. Toto rozlišení dvou rovin se týká i práce s rytmem a rýmem. Intermezza jsou psána jednoduchým, písňovým trochejem a daktylem s pravidelným rýmem a bývají zakončena refrénem. Rytmická i rýmová struktura základní linie je mnohem složitější, pravidelnost rýmů a rytmů je narušována, jednotlivé verše zvýrazňovány tím, že přerušují plynulý tok odlišným rytmem i grafickou úpravou, Kromě toho pracuje Siktanc ještě zvukomalebnými efekty. Prozkoumat všechny tyto tvárné prostředky a jejich vztahy je ovšem nad možnosti recenze, ale už pouhý přehled ukazuje, že pokud jde o umění kompozice a využití různých formálních postupů má u nás Šiktanc sotva konkurenci. Ale tohle uměl už dávno. -v
V «Tanci smrti» se Karel Siktanc poprvé propracovává k negaci patosu, i svého vlastního, poprvé sestupuje až na dno jistot, které v jeho poezii hrály velkou roli. Všemohoucím v této knížce není Bůh, ale Smrt. Bůh je slepý, bezbranný, klnoucí. I jeho sny předvídají katastrofu, zmítá se v pochybnostech o hodnotě svého díla. « Z d e ten strom, ten padne /na bidýlko v kleci!/ Zde z těch metel stanou šibeniční kůly!» . . . «Kouří čaj. /A stařec zmlká/. Neboť napadne ho, /že co zmilováno, darmo proklínati/. /Ze to všecko dole/ dle obrazu j e h o » . . . . « T e ď už ví, /že vsemohoucnost/, /co kdy přežít chtěla/, sama sobě kroutí na výsostech smyčku». V devíti obrazech Bůh přebývá v Čechách, v posledním dílu přichází gradace: Bůh zaklíná svět. « Z d e tento vetchý, klnoucí je Bůh. /Zde tato lhářství/, /jež se dějí/, /jsou sudby lidstva/. Agnus D e i ! » Konečně oslovuje ještě nepojme - novanou budoucnost: « C o si počnem /nekřtěňátko?/ Co s tou marnou mocí, /jíž tu sotva komu ještě zapotřebí/. Chceš ji? Místo jména? /Hraj si ve dne, v noci». . . . « Slibuj rád/. /Však hrom co snítku - / bij s pánboží láskou! /Bij ji mezi oči! Bij po
47
březím bříšku!/ Čubku zem, Co vkleče (před krysaři cháskou) /po kolenou stébel/ leze k svýmu křížku». . . . « Z d e ten, co klečí, zoufá si, je Bůh. /Zde ti, co bohem/ /býti chtějí/, /porcují páva/. Agnus D e i ! » Odpusťme básníkovi omšelou «krysaři chásku» a nedejme se příliš mýlit Pánembohem - v základní linii jde o krach jednoho řádu, který chtěl být nositelem pozitivního principu. Smrt v něm měla být jenom vstupní branou k novému životu, mravnost, láska k Bohu a k bližnímu poukázkou na věčnou, bohužel příliš hypotetickou blaženost. Jenomže sebelépe vymyšlené koncepce většinou neobstojí před realitou. Vzkříšení se nekoná, v rozměru lidského osudu vládne Smrt. «Žezlo pod břichem jde od vsi /ke vsi žena všemohoucí/ a muže počítá, co by si troufali. /Neboť jí darmo neříkají/ Smrt.» Jejím morálním principem není ovšem spravedlnost, nýbrž rovnost. Bere bez výjimek: falešného proroka, kata, demagoga, herce, děvku, fízla, generála, soudce, kněze, ale také mladého sebevraha, který se na protest veřejně upálil, a čeká nakonec i básníka. Všechny ty smrti komentuje s hněvem i trochou sentimentálního cynismu lidový chór a před jeho věcným pohledem na život a smrt se odhaluje faleš veškerého patosu. VŠe je přesně, bez příkras pojmenováno, ani verš neobstojí: « K a m jsi se to hnal /co ráno?/ Cos to zpíval, marjápanno /cos to křičel hluchejm koním/, /hluchejm kočím u hlavy? . . . Snad tu někde uložený/ ty tvý písně, /to tvý k l e n í . . . Běda synům, co svý otce/ ani proklít nesvedou!» A další surové účtování s nevědomým, nadšeným optimismem Šiktancovy (i mé) generace, pád téměř k nule: «Tak zem jak v dětství u pravěké skály /tře kámen o kámen . . . a větří u psích děr/ svých trhlých básníků, /jak přežiti/ svou smrt». «Pro pět ran blázna krále» z r. 1978 je pětidílná skladba na téma básník-svět a fakta ze života K. II. Máchy dávají básni osnovu. U Siktance se už jednou objevilo máchovské téma v knížce Nebožka Smrt (1963) ~ «Pohřeb koncipiejita Máchy». Co tu stále stejně - a nejenom Karla Siktance - přitahuje a vzrušuje, je samozřejmé napětí mezi básníkem a dobou, básníkem a Člověkem, básníkem a okolím, které ho obklopovalo. Romantický svět běsů, duchů, přírodních sil a vzpoury proti autoritám a dobová realita, společnost, která se snaží udržet svou selankovitou uzavřenost i za cenu přetvářky a lži, to je skutečně nepřátelství na život a na smrt, v němž se trvale nedá žít, i když je básník ochoten obětovat v každodenním životě většinu toho, co jeho současníci cení, za vnitřní svobodu, kterou pokládají za bláznovství. «Češte si m ě ! /Aťsi zchudnu/. /Žádám jen tu jednu studnu/, kde spí krev a střelný kvítí» . . . «»Derte si mě. /Aťsi zmrzám/. Žádám jen ten schůdek k slzám, /co tu zbyl/ po boží muce» «Klejte si mě. /Aťsi sinám/. /Žádám na truc nejít jinam/. Chci své psy. A chci své vlky», Těžko se zbavit pocitu, že Máchova náhodná, předčasná smrt byla jakýmsi předurčením, vyjádřením tendence, která byla v řádu jeho osudu a díla. Ale je to zároveň i obecný, « v ě c n ý » problém génia, který zcela zákonitě a v každé době směřuje k absolutním hodnotám, řečeno s Máchou «hledá to, o čem ví, že není». Jak má vyjít se svými současníky, kteří se takřka do jednoho
48
starají celý život o docela jiné věci a jeho úpění pokládají za křik bláznův? Jak k tomu přijdou, aby je zneklidňoval? Touha tázajícího se génia otřást jejich hovnivými jistotami je stejně velká a někdy zlá, jako jejich touha zničit jeho tázání. A je to tak dodneška. Karel Siktanc byl vždycky v dobrém slova smyslu básníkem své doby, myslel a cítil jako mysleli a cítili mnozí jeho současníci. Když psal v r. 1960 svou Patetickou, jistě osobně věřil v pozitivní smysl nasazení dělnckých milicí v únoru 1948. Jistě tehdy cítil tak, jak to napsal, a proto jeho skladba nevyvolává ani dnes úsměšek, ale lítost. Nepochybně chtěl své lidové hrdiny oddělit od svinstev, která se vlastně jejich jménem, ale bez jejich vůle dála v padesátých letech. Nepochybně chtěl oddělit sám sebe a svou komunistickou generaci, která pořád ještě nemohla do důsledků pochopit, co se ve skutečnosti stalo. Dokonce ani po dvacátém sjezdu - kdy všichni s úlevou přijali vysvětlení, jež, jak se ukázalo, bylo velice povrchní a hlavně alibistické - dokonce ani v r. 1968, který konečně měl přinést činy, směřující k mravní obrodě, ale nakonec byl bohužel jenom novým důkazem naprosté nevědomosti nebo nepochopitelné bezstarostnosti^českého intelektuála. Obě poslední knížky Karla Siktance ukazují, že teprve teď to konečně došlo a dolehlo. «Tanec smrti» je báseň hněvu a zoufalství, bezpochyby jedna z největších básní sedmdesátých let. Šiktancova poezie v ní nesporně dorostla k novému rozměru, k bolestné ironii a sebeironii, k smrtelné úzkosti, vyrůstající z poznání skutečného stavu věcí, k beznaději, která bývá prvním předpokladem nové naděje, naděje bez iluzí.
Filmové Postřižiny Dlouho v pražském kině Pasáž běžela premiéra Menzlových a Hrabalových Postřižin. Po většinu té doby byla představení vyprodaná, to jistě je na současný český film úspěch zcela nevídaný. Menzel, jak známo, nesáhl po hrabalovské látce poprvé, právě Ostře sledované vlaky byly až dosud jeho nejlepším filmem. Mezi nimi a Postřižinami uplynulo ovšem dlouhých patnáct let. Rád bych nazval Postřižiny dílem zralým tak, jako se dá nazvat zralým třeba Felliniho Amarcord (společné oběma filmům je autobiografické vzpomínání na dětství), ale nepřipadá mi to slovo výstižné. Postřižiny jsou slušný film. Zručný a řemeslně dobře vyvedený, chybí jim však to, co řemeslo povyšuje na umění, co Hrabalovu prózu vyvyšuje nad běžnou literaturu. Převádět hrabalovský svět figurek, absurdit, banalit a nadsázek do filmové řeči je jistě nesnadné. Kouzlo jeho figurek tkví obvykle v řeči, v jejich nezřízeném prášilovství či pábitelství, ve vršení barvitých či dokonce barvotiskových scén - nic z toho nevyzní v řeči filmu. Tam, kde se hledá odpovídající obrazové vyjádření, dochází často k posunu. Ze surrealistického obrazu se stává crazy scénka anebo plakátová banalita. (Myslím, že na snahu co nejdoslovněji převést hrabalovskou absurditu
do obrazu doplatil před lety Herz ve svých krátkometrážních Sběrných surovostech). Figurky, které jsou charakterizovány žvanivostí namísto akcí (strýc Pepin) působí staticky. (Slyšel jsem mnohokrát stížnost, že Hanzlík Pepina nezahrál, ale co vlastně měl hrát?) Velkolepá pasáž literární předlohy (scéna, kdy hrdinka leze na tovární komín, tento počin, jenž symbolizuje odvahu a zároveň je básnivou bláznivinou) dopadne ve filmu teatrálně, ne-li dokonce trapně (když na komín tak na komín, charakterizuje svůj čin - nejspíše pro nosorožce - hrdinka). Autoři cítí, jak té scéně se nedostává poezie, jak jí chybí další rozměr a vypomůžou si tedy opět útěkem do crazy. Nepříliš dobře to dopadlo s poselstvím díla. Hrabalovský světový názor vyznává zážitek, jeho úplnost. Teď žít, teď milovat, teď pít, teď pracovat. Jeho hrdinové jsou hrdinové okamžiku a prožitku. Trochu šašci, trochu podivíni, ale vždycky autentické bytosti (takový právě je v literární předloze strýc Pepin). Tento původní hrabalovský patos se ve filmu ztrácí na úkor dobově žánrového obrázku, v němž se kříží nostalgie po starém dobrém Rakousku s rádoby sociálně kritickým pohledem na ony časy. Zvláštní spojení poetičnosti, bláznivosti, odvahy, něhy a brutality, které charakterizují hlavní hrdinku, ve filmu nezní přesvědčivě, překrývá je zmíněná nostalgičnost žánrových scén a detailů. Jako by život se tu měnil jen na gesto či ilustraci života. Mám obavu, že film vděčí za svou mimořádnou popularitu právě tomu dojímavému ohlédnutí do časů, v nichž se dobře jedlo, pilo dobře vychlazené pivo, v nichž se krásné paní Šplouchaly nahé v pivovarské kádi, v nichž lidi uváděl do vytržení rozhlasový přijímač, fosforeskující trubice a patentní navlékač jehel a kdy jediné schůze pořádala správní rada. k
Hrdina naší doby? Náhodou se mi dostaly těsně po sobě do rukou dvě knihy současné (publikované) tuzemské prózy. Ballkův Pomocník a Markův Můj strýc Odysseus. Markova kniha je o něco starší a Marek je jistě autor rutinovanější, zkušenější vypravěč než jeho slovenský kolega, také životní území, z něhož autoři čerpají své příběhy, je rozdílné. Tím více mne upoutala překvapující shoda ve volbě hrdinů i poselství, která čtenáři předávají. Ballkův hrdina je podnikavý, tvrdý, úspěšný řezník, Markův hrdina je podnikavý, tvrdý, vychytralý, úspěšný majitel pohřebního ústavu. Ballek poněkud nostalgicky líčí idylickou dobu po druhé světové válce, Marek obdobně idylické časy na sklonku habsburské monarchie a v období první republiky. Jestliže Ballek usiloval především o kronikářský záznam doby, místa a hrdiny, jenž byl blízký jeho srdci, Markovy ambice byly vyšší. Životní pouť hrdiny - vypravěčova strýce - Josefa Frajvalda, syna koňského handlíře, malého šejdíře a zdatného podnikatele, je nejen v titulu, ale i během celého vyprávění srovnána s životní poutí Odysseovou.
Jednotlivé románové části autor nazývá zpěvy, celek eposem « o člověku, který mnoho bloudil, zmítán osudem, až posléze došel svého cíle a zapomnění, jak je člověku dáno». Jestliže se tedy sám autor hlásí k tomuto prazákladnímu mýtu evropské kultury, k velkolepému eposu o souboji člověka s osudem, nedopustíme se snad násilí, budeme-li jeho hrdinu považovat za osobnost ztělesňující hodnoty, jež jsou autorovi blízké. Ve čtyřech zpěvech zachycuje Jiří Marek « bloudění» svého hrdiny; jeho cestu do Vídně, neúspěšné pokusy o studia a první zdařilé pokusy v podnikání (podvodný prášek proti štěnicím a stejně neúčinný prostředek proti pocení nohou) až po šťastný - to jest ve stupnici hrdinových hodnot úspěšný sňatek se sice starší, ale movitou majitelkou vídeňského niťařství a pražského pohřebního ústavu. Ve druhém zpěvu se pojednávají hrdinova válečná dobrodružství, jeho dovednost v nové profesi v pohřebnictví - díky níž se mu podaří vyhnout se frontě a získat slušné společenské postavení. Ve třetím zpěvu hrdina ukončuje rozchod s manželkou, stěhuje se do Prahy, uzavírá nový sňatek, zvelebuje svůj podnik a získává věhlas i postavení ještě vyšší. Konečně ve zpěvu posledním dostupuje na vrchol své kariéry, zakládá grémium majitelů pohřebních ústavů, bohatne, uskuteční největší transakci svého života (převáží ostatky italských legionářů do vlasti) a konečně, když se domnívá, že se mu podařilo přelstít i zkušené politické makléře, v den, kdy do Prahy vtrhují německá vojska, umírá. Na nerozsáhlé ploše autor obsáhl období zhruba padesáti let, na pozadí dějů zachytil barvitost vídeňského života, soumrak monarchie, počátek republiky, její rozkvět a pád. Stejně jako jeho klasický vzor zachycuje ze života hrdinova jen epizody, jen rozhodující okamžiky, protože však jeho hrdina není heros, jsou ty epizody neheroické, většinou titěrné, malicherné, nejvýše ještě pikantní anebo bizarní. Nicméně i v nich dá Marek vyniknout hrdinovým vlastnostem, navíc tok dějů je opětovaně přerušován monology, v nichž hrdina glosuje vlastní životní příběhy a formuluje svoji filozofii. A tak je stále patrnější, že Markův nehrdinný plebejský Odysseus má se svým autentickým vzorem jen jedinou společnou vlastnost: vychytralost. Vychytralost, která nedbá na žádné morální závazky, ohledy, na žádné vztahy, usiluje pouze dosáhnout cíle, který se zdá normálními prostředky nedosažitelný. A tak strýc Josef od mlada podvádí, neplní sliby, opouští ty, kteří mu věří, předstírá, že je tím, kým není, dává se hostit, aniž oplácí, je tvrdý, cynický a šetrný a bezcitný. Zná však ve všem míru, umí se včas ztratit, nic nežene do krajnosti, není hazardér ani velikán: jeho podvody a zrady jsou stejně titěrné jako jeho osudy. Markův Odysseus daleko víc než mýtický chytrák je český chytráček, který mezi Scyllou a Charybdou osudu nepropluje s loděmi, neprovede mužstvo, jen se sám proplíží do bezpečného blahobytu. Také jeho filozofie je filozofií průměrnosti, souhrnem banalit o lásce, domově, ženách, morálce, hospodách či vlasti. « D o m o v je pocit, něco, co se nedá ani popsat,
49
ani vyslovit, a především je to dětství». Anebo: «Být milován je krásné, nebýt milován je užitečné. Být milován přináší slast, nebýt milován zaručuje klid a spokojený život». Anebo: «Hlavně je třeba vštípit si v paměť, že nevěra je neodstranitelná a že míti z ní strach dříve než nás postihne, je stejné jako potit se dřív, než dostaneme rýmu . . . Kdo je moudrý, věnuje své myšlenky spíše tomu, aby zakryl své vlastní prohřešky». Anebo: «Morálka, jak ji chápe obecný lid, je řada pravidel, která nám pomáhají zakrýt vlastní nedostatky a přenést se přes nedostatky jiných, je to šátek, milosrdně zakrývající chyby na naší i cizí kráse. je to závoj, pod nímž každá panna nevěsta skutečně vypadá jako p a n n a . . . » Anebo: « T a nejmenší jistota v tomto nejistém světě je právě žena, a ona, jak známo, je předobrazem světa ». Anebo : « Skutečný muž, chlapče, má míti vždycky několik možností, aby když mu jedna nevyjde, uchýlil se k druhé. Pošetilci z toho vyvozují, že je třeba míti několik žen. To je jistě možné, ba zábavné, ale málokdy to přináší radost. Soudím, že muž má míti především více z á j m ů . . . ». Autor chová ke svému nehrdinskému chytráčkovi neskrývanou sympatii. (Podtrhl ji i tím, že celá kniha je vyprávěním o vlastním strýci). Adorace podobného typu není v české literatuře právě obvyklá. Jako by se autor rozhodl, že je konečně třeba postavit pomník tomu, co je obvykle přezíravě tupeno nebo alespoň vysmíváno, totiž čecháčkovství, jako by chtěl vzdát poctu trojjedinému božstvu: bezostyŠnosti, bodrosti a banalitě. Není obtížné postřehnout, že Markův hrdina, jakkoli se zdá promlouvat z hlubiny téměř zapomenutých dob, je nesmrtelně živ ve svých potomcích. A zdá se mi příznačné, že se vynořuje se svým zdánlivě útěšným poselstvím právě v těchto časech duševní bídy, v časech kultu banality a triumfující průměrnosti. Autor se rozhodl vyzvednout jej na piédestal. V obavě, že by snad mohl být přehlédnut či nepochopen, posadil jej na ramena stařičkému a nevinnému Homérovi. ik
Odsouzeni k mlčení Svazu českých spisovatelů, Praha Pracovnímu předsednictvu sjezdu Svazu slovenských spisovatelů, Bratislava
Uplynulo 5 let od posledního sjezdu obou našich národních svazů spisovatelů. Jako obvykle zazněla tehdy spousta oficiálních statistických údajů, radostných, neproblémových a perspektivních. Jen dva hlasy zazněly disharmonicky a pro oficiální atmosféru sjezdu neobvykle: diskusní příspěvek Hany Ponické na sjezdu v Bratislavě a dokument Charty 77 č. 12/77. Oba texty upozorňovaly především na to, o čem se oficiálně mlčí, na nepublikovanou literaturu a autory stojící nuceně mimo, kteří nejen nemají možnost publikovat obvyklým způsobem, ale většinou nemají ani základní podmínky pro tvorbu, ča-
50
sto ani podmínky pro relativně slušnou existenci sociální. Za uplynulých 5 let se poměry změnily především v tom, že Hana Ponická tentokrát svůj příspěvek sjezdu sotva předá, natož aby ho přednesla, a že více autorů než tehdy tráví svůj Čas ve vězení. Došlo jistě i k některým jiným posunům, např. část díla některých autorů byla vydána, byť opožděně a v mizivém nákladu (Seifert, Mikulášek, Skácel) či v pozměněné podobě (Hrabal), avšak pokud jde o počet autorů a děl nevydávaných, ten se jen zvýšil. Obracíme se na účastníky sjezdu Svazu českých spisovatelů s apelem na morální odpovědnost, která z příslušnosti ke kulturní obci plyne pro každého. Je to povinnost poskytovat hlas každému kulturnímu činiteli, byť by se na první pohled zdál sebeodtažitější. Není možno zůstávat delší dobu netečným k tak zjevným přehmatům a disproporcím ve svém nejbližším profesionálním okolí, aniž by to trvale poznamenalo každého, kdo se této hry na hluchotu, slepotu a němotu účastní. Předkládáme seznam více než 200 českých autorů, jejichž dílo je postiženo anonymním zákazem publikování. Jde o autory nejrůznějších generací i rozličné názorové orientace, od básníků a beletristů po textaře, kulturní a literární historiky, kritiky a filozofy umění a dějin. Jde o autory žíjící zde i v zahraničí, o autory mladé i o ty, kteří v posledních letech zemřeli, avšak jejich dílo leží nevydáno a zahaleno mlčením. V Praze dne 3-3-82 dr. Radim Palouš, Anna Marvanová, Ladislav Lis (mluvčí Charty 77)
Seznam u m l č o v a n ý c h aLitorů (příloha k dopisu Charty 77 Svazu českých spisovatelů ze dne 3-3-82) Ludvík Aškenazy Milan Balabán Zdeněk Barborka Rudolf Battěk Hana Bělohradská Václav Bělohradský Jan Beneš Maria Benetková Václav Benda Zbyněk Beníšek Ivan Binar Ivan Blatný Vladimír Blažek Jitka Bodláková Egon Bondy Jiří Brabec Vratislav Brabenec Eugen Brikcius Antonín Brousek Aleš Březina Stanislav Budín
Vladimíra Cerepková Václav Černý Miroslav Červenka Lumír Civrný Jiri Danicek Jiří Dienstbier Ivan Diviš Luboš Dobrovský Bohumil Doležal Jaroslav Dresler Miroslav Drozda Irena Dubská Ivan Dubský Ladislav Dvorský Vratislav Eřfenberger Karel Eichler Roman Erben Ladislav Fikar Ota Filip Daniela Fischerová Viktor Fischl Petr Formánek Bedřich Fučik Jiřina Fuchsová Jiří Gold Eduard Goldstúcker Bohumila Grógerová Ladislav Grossman Jiří Gruša Igor Hájek v
Y
• V /
•
V
*
*
1
Jin Hajek Aleš Haman Miroslav Hanuš Jiří Hanzelka Jiřina Hauková Václav Havel Zbyněk Havlíček Zbyněk Hejda Ladislav Hejdánek Vilém Hejl Jitka Henryková Josef Heyduk Josef Hiršal Jiří Hochman Karel Hora Dana Horáková Bohumil Hrabal Josef Hrubý Jaroslav Hutka Ivana Hýblerová Jindřich Chalupecký Petr Chudožilov Milan Jankovič Pavel Janský Pavel Javor Josef Jedlička Ivan Jelínek Ivan Jirous Věra Jirousová Emil Juliš Petr Kabeš Zdeněk Kalista Eva Kantůrková Svatopluk Karásek Vladimír Karfík Dušan Karpatský František Kautman
Mojmír Klánský Ivan Klíma Alexandr Kliment Helena Klímová Milan Knížák Josef Koenigsmark Erazim Kohák Pavel Kohout J. M. Kolář Jiří Kolář Božena Komárkova Petr Kopta Miroslav Koryčan Karel Kosík Karel Kostroun Iva Kotrlá Libor Koval Jiří Kovtun Zdeněk Kožmín Petr Král Antoním Kratochvíl Karel Kraus Eda Kriseová Karel Kryl Oldřich Kryštofek Marie R. Křížková Jiří Kuběna Ivan Kubíček Milan Kučera Erich Kulka Ludvík Kundera Milan Kundera Karel Kyncl Pavel Landovský Gabriel Laub Jiří Lederer Josef Lederer A. J. Liehm Věra Linhartová František Listopad Bedřich Loewenstein Josef Lopatka Zdeněk Lorenc Arnošt Lustig Sergej Machonin Milan Machovec Inka Machulková Emanuel Mandler Jan Mareš František Merth Karel Michal Stanislav Moc Milan Nápravník Zdeněk Neubauer Ladislav Novák Anastáz Opasek Radim Palouš Jan Patočka Karel Pecka Tomáš Pěkný Vladimír Pistorius Jiří Plaček Zdeněk Pochop Iva Procházková Lenka Procházková Jaroslav Putík Jaroslava Reslerová
Sylvie Richterová Pavel Řezníček Vilém Sacher Jaroslav Seifert Karol Sidon Karel Soukup Věra Stiborová Daniel Strož Oleg Sus Karel Šebek Milan Šimečka Vladimír Skutina Pavel Srut Nikolaj Terlecký Miroslav Topinka Jan Trefulka Vlastimil Třešňák Ota Ulč Miloš Vacík Marie Valachová Zdeněk Vašíček Jan Vladislav Jan Vodňanský Vladimír Vokolek Jaroslava Vondráčková Josef Vondruška Ivan Wernisch Miroslav Zikmund Josef Zumr Oldřich Mikulášek Antonín Mokrejš Vladimír Nárožník Jiří Němec Bohumil Nuska Jaroslav Opavský František Pánek František Pavlíček Jiří Pechar Zdeněk Pinc Petr Pithart Dalibor Plichta Rio Preisner Miroslav Ptáček Karel Ptáčník Miloš Rejchrt Jiří Huml Zdeněk Rotrekl Zdeněk Řezníček Zdeňka Salivarová Radoslav Selucký Jan Skácel Andrej Stankovič Jiří Stránský Milan Suchomel Nina Svobodová KareJ Siktanc Jan Šimsa Josef Škvorecký Pavel Švanda Zdena Tominová Josef Topol Karel Trinkewitz Milan Uhde Zdenek Urbánek Ludvík Vaculík Edvard Valenta Jaroslav Vejvoda v
52
Stanislav Vodička Josef Vohryzek Vladimír Vondra Jiří Weil František Vrba Pavel Zajíček Karel Zlín Josef Zvěřina
Téma hledá autora Peter Hrubý, Fools and Heroes. The Changing Role of Communist Intellectuals in Czechoslovakia. Pergamon Press 1980, str. 265. Blázni, šaškové, pošetilci, tragikomičtí hrdinové: to jsou pro autora spisovatelé a pubjicisté P. Kohout, L. Mňačko, L. Pachman, J. Štern; germanista E. Goldstücker; filosofové, sociologové a politologové A. Kolman, K. Kosík, M. Kusý, M. Lakatoš, P. Machonin, M. Machovec, Z. Mlynář^ I. Sviták; ekonomové E. Löbl, R. Selucký, O. Sik; historikové K. Bartošek, M. Hühl, G. Husák (!), K. Kaplan , J. Macek, P. Reiman; političtí pracovníci C. Císař, Z. Hejzlar, A. London, R. Margolius, J. Pelikán. Na těchto «představitelích komunistických intelektuálů» chce P. Hrubý demonstrovat především proměnu společenských rolí: v 40. a 50. létech se podle autora jmenovaní aktivně podíleli jako «přesvědčení antidemokraté» na vytvoření a prosazení totalitního režimu v CSSR, v 60. létech a zejména pak za Pražského jara stejně aktivně účastnili radikálního pokusu systém reformovat a demokratizovat. Především prostřednictvím «případových studií» se hodlá autor dobrat vysvětlení této změny, a to také v «optice, perspektivě a orientaci» uvedených osob; tento rozbor by měl podle jeho intencí opět přispět k důkladnějšímu poznání hlavních etap poválečného vývoje v Československu. Téma samo vysloveně přínosné, slibné, vděčné: poměrně uzavřené, popsané a prozkoumané historické údobí, potřebný materiál ne sice po ruce, ale pro autora mimo hranice většinou dostupný, látka nabízí řadu možností k explikaci procesů uskutečňování jednotlivců a generačních skupin v dějinách (včetně jistých zjistitelných «výsledků» pro oba póly). Kromě profesionální kvalifikace má autor výhodu určité zkušenosti zevnitř (emigroval 1948) a zároveň dlouhodobého odstupu. Bohužel, záslužnost celého počinu se téměř vyčerpala « objevením » tématu, a pracným a pilným, přitom však neúplným snesením materiálu. Vyhledaná dokumentace je sice sama o sobě zajímavá, nezřídka až pikantní (co všechno už i pamětníci zapomněli!), ale: u většiny vybraných osob se týká pouze určitého časového období nebo jen dílčí činnosti, dokonce třeba jen několika výroků, takže možnosti přiměřeného rozboru jsou už předem ochromeny. Nehledě na tuto útrikovitost a nahodilost, omezuje se autor navíc pouze na tištěné slovo, tj. na veřejný literární projev jako na výlučný dokument. Také proto k ohlášeným «případovým studiím» vlastně vůbec nedochází - nevíme nic o
i
i
sociálním, politickém a intelektuálním prostředí, v němž se «představitelé» formovali, ještě méně pak o jejich osobnostních typech, motivaci a hodnotových zaměřeních, specifických formách aktivity jednotlivých osob atd. Nedozvíme se kupodivu ani, proč právě tyto a ne jiné osoby považoval autor za signifikantní pro svoje téma, a jak vůbec právě k tomuto souboru došel. Pročež - přes mnoho řádek a odstavců věnovaných takové problematice - zůstávají bez odpovědi otázky, proč třeba Pelikán emigroval, zatímco Husák a Richta kolaborují (jmenovitý výběr i formulace autorovy, str. 221): pokus o odpověď by totiž solidní « případovou studii » všech tří právě předpokládal. Skutečné analýzy poskytuje práce P. Hrubého pramálo, a to nejen v důsledku nedostatků v shromáždění a utřídění materiálu. Vzhledem k látce a tématu se především ukazuje jako povrchní a nepřiměřená, prostě nedostatečná teoreticko-metodická autorova výbava. Ani klíčový pojem intelektuála není jakkoli vymezen - natož pak «komunistického intelektuála»! - vůbec se neuvažuje o vztazích intelektuálů ke společnosti a k mocenskopolitickým strukturám v různých typech společností, problematika specifického prostoru působnosti «komunistické intelektuální činnosti» v 40., 50. a 60. létech obecně a pro konkrétní jednotlivce zvláště zůstává daleko za horizontem přístupu. Stejně tak postrádá autorovo zpracování jakékoli opory v sociologických pojmech společenské skupiny příp. generační skupily a jejích formativnich potenciálů, ačkoliv se tyto nástroje z povahy látky a formulace tématu přímo nabízejí. Výsledkem je pak řada zbytečných banalit, nezávazného morali-
zování (po 1948 mladí straničtí intelektuálové motivováni prudkým zvýšením osobního životního standardu - prý! - a teprve v 60. létech znovuobjevili etické hodnoty a jejich význam, str. 57 a 231 ry.) a četných rozporů mezi vlastními závěry a tvrzeními na různých místech. Vzhledem k těmto podstatným nezdarům jsou některé faktické omyly pouze okrajové. (Sr. Kosíkova «kniha», k níž odkazováno na str. 190, je ve skutečnosti studie ve sborníku; M. Průchovi bylo za konference v Mariánských Lázních 1967 nikoli 31, nýbrž 37 let; Z. Mlynář odešel z politického života v listopadu 1968 a nikoliv o rok později, atd.). Dílo se tedy nepodařilo. Skoda vynaloženého času a námahy, škoda pracně sebraného materiálu, škoda závažného a tak slibného námětu. A neméně škoda autorova otevřeného a osobně nezaujatého přístupu: «tragikomičtí hrdinové», kvůli nimž také kdysi opustil vlast, ho totiž jakoby čímsi trvaleji fascinovali, a z celku textu není pochyb, že si o nich přál pojednat jak bez chvály tak bez hany. Nalezené téma tedy nadále hledá autora. Nenašel by se spiše doma? Sice s nevýhodou dnes těžko dostupného věcného materiálu, ale s výhodou veškeré zkušenosti zevnitř prožitých let, která dnes ke konci osobní cesty - také už možno nahlížet z osobního odstupu i k vlastnímu podílu a údělu. Z odstupu, který už nechce a nemůže nevzít v úvahu zkušenosti všech «představitelů» společnosti v uvedeném období, včetně těch, kteří mezitím dali přednost jinému zeměpisnému prostoru. BN
Inženýr spisovatelských a zvířecích duší Nevím, zda J. Stalin vymyslil v polovině třicátých let formuli, ze
začíná plně realizovat v přeměnách spisovatelů v aparátníky a aparátníků ve spisovatele a v reakci literární tvorby na mechanickév texty o doporučených a povolených námětech. Záci se sice chovají nevděčně a autora okřídlené věty necitují, ale zato tím horlivěji učitelovy myšlenky o literárním inženýrství prakticky uplatňují. Národní umělec Jan Kozák, předseda znormalizovaného Svazu československých spisovatelů, je inženýrem dvojnásobným. Jako nejvyšší literární úředník je inženýrem spisovatelských duší. V této funkci obsluhuje převodní páky, které vedou k lidským duším, a přenáší do spisovatelských hlav stranické pokyny o tom, jak je třeba psát. Jako spisovatel je kromě toho ještě inženýrem duší zvířecích, jak o tom svědčí velká část jeho literární produkce. Jako inženýr spisovatelských duší si Jan Kozák rozdělil na březnovém federálním sjezdu spisovatelů práci s ministerským předsedou dr. Lubomírem Strougalem. Premiér zdůraznil ve svém projevu, Že nejen hospodářství, ale i literatura musí být v osmdesátých letech efektivnější. Protože je nutné uvést ekonomický mechanismus do rychlejšího pohybu, musí i spisovatelé přispět k úsilí strany prosa-
53
dií «uvědomělé pracovní vypětí, kázeň a řád». Nelze se spokojit včerejšími výsledky. Literatura má bojoval s maloměšťáctvím, oportunismem, špatným vztahem k socialistickému vlastnictví, s pi4stou intelektuálŠtinou, s konzumním postojem k životu, s imperialismem a bůhví s čím ještě. Zatímco inženýr spisovatelských duší L. Strougal se soustřeďuje na těžké strojírenství kovající ideologické zbraně, inženýr spisovatelských duší Jan Kozák věnuje pozornost jemné mechanice umělecké formy. Podle J. Kozáka všechno dobře půjde, jestliže spisovatelé dokáží spojit «opravdu hlubokou stranickost» s «větší básnivou uměleckou silou», vyvarují-li se svodů «formalismu», ubrání-li se pokušení podnikat «otřelé formální experimenty», vyhnou-li se «fotografování života» a potlací-li touhy po «falešné světovosti». Zkrátka a dobře, je třeba «prostým a krásným jazykem lidu ztvárnit zápas o cíle společnosti». «Reálný socialismus» je nejen reálný, nýbrž i krásný. Jeho krása je prvotní, kdežto krásno umělecké je jen jeho adekvátním odrazem. Stačí se jen dobře ohlédnout kolem sebe s otevřenýma očima a výstižně popsat toto «reálné krásno» «jazykem lidu», tj. krásným jazykem
zda by nalezl nakladatele a čtenáře, ale rozhodně by mu v tom nikdo nemohl ve svobodné společnosti bránit. Český myslivec a ruský lovec Každý, ať velký nebo malý spisovatel, má své vzory. Jan Kozák jako dobrý syn
54
«Malá země», «Znovuzrození» a «Celina», «se staly velkou inspirací pro naši současnou realistickou, životem i budoucností zanícenou literární tvorbu» (viz Rudé právo ze třetího dubna 1980). Ujišťuje L. I. Brežněva, že jeho knihy jsou «příkladem a závazkem pro naše další úsilí o přesvědčivou literární tvorbu...» Je to jen pouhé povinné protokolární pochlebování literárního úředníka představiteli moci, který chce být uctíván jako velký státník, velký vojevůdce, a také jako velký spisovatel, nebo v tom zaznívají i tóny, které jdou Janu Kozákovi ze srdce? Domnívám se, že tu jsou prvky duševní spřízněnosti. Malý Český myslivec vyznává svůj obdiv k velkému ruskému lovci. Je totiž všeobecně známo, že L. I. Brežněv je vášnivým nimrodem. Lov byl od pradávna panskou kratochvílí. Lovili králové a knížata, lovila aristokracie, lovil arcivévoda Ferdinand, lovil ruský car a loví L. I. Brežnev. Lenin lovil také, Stalin však nelovil, a to je to jediné, co mi na něm zůstalo sympatické. Lov je hledanou zábavou sovětské vládnoucí kasty. Konec konců, není to ojedinělý doklad toho, že nové panstvo napodobuje prvky životního stylu svržených privilegovaných tříd. Jan Kozák obdivuje lov. Velká část jeho literární produkce («Lovcem v tajze», «Bílý hřebec», «Podzim v kraji tygrů») je věnována myslivosti. Nejde ovšem o hony na zajíce nebo na bažanty na Českých strništích a rozoraných brambořištích, ale o lov «panských» trofejí - jelenů, medvědů, vlků a tygrů v sibiřské pustině. Nepíše snad Četbu pro samého Leonida Iljiče?
Životní moudrosti Jan Kozák ovšem neobdivuje lov jen proto, že je tradiční panskou zábavou. Jeho zaujetí má hlubší, bytostnější zdroje. Kdyby byl lov v jeho očích jen přepychovou kratochvíli a symbolem společenské prestiže, mohl by se mu věnovat ve svém soukromí. To, že z něho učinil předmět své literární Činnosti, svědčí o tom, že zaujímá důležité místo ve stupnici jeho estetických, morálních a intelektuálních hodnot, že je jakýmsi úběžníkem perspektivy, v níž se mu jeví svět. Loviště je protějškem společnosti, zákony tajgy jsou obdobou sociálních vztahů, hon na zvířata je pokračováním štvanice na lidi, lov zvěře je oddechem po lovu na funkce a na výsady s nimi spjaté. Nechceš-li být úlovkem, musíš lovit. Stručně řečeno, lov je povýšen na jakousi primitivní existenciální kategorii. Ocitujme pro ilustraci několik floskulí, jimiž Jan Kozák proplétá své lovecké výjevy a v nichž vyznává své životní krédo:
skutečný a silný život. Proto je v ni také tolik opravdové, skutečné krásy» (tamtéž, s. 165). ďDo rána se tajga zrněni v jediný věnec lásky, řekla mi jednou poeticky Toljova žena Genrieta. Měla pravdu. Ten věnec byl také jediným velkým bojištěm, plným oběti» (tamtéž s. 183).
muže a ženy k rozhodováni, k rozchodu se slabošskými, problematickými partnery, Semjon Babajevskij byl mnohem lepší spisovatel. Nejsem literární kritik. Přiznám se, že bych se neodvážil veřejně posuzovat problematické literární dílo. Domnívám se však, Že v tomto případe nepřekračuji svou kompetenci. Nejde totiž o literaturu, ale o zcela neproblematický společenský, sociálnč psychologický dokument, Nemohu zanedbat estetické hodnoty tam» kde prostě nejsou. Hradní spisovatel A na závěr ještě jednu poznámku. Týká se ses tupné úrovně československých hradních spisovatelů. T. G. Masaryk měl Karla Čapka, Klement Gottwald, pokud se o literaturu zajímal, se mohl obrátit na Františka Halase, Vítězslava Nezvala nebo Ivana 01brachta. Antonín Zápotocký byl soběstačný: dal se na spisovatelskou dráhu s nevalnými výsledky sám. Antonín Novotný se alespoň zpočátku radil s Janem Procházkou. Dr. Gustáv Husák se neradí s nikým. Jako literární zmocněnec a představitel mu stačí Jan Kozák, autor, který se cítí více doma mezi sibiřskými lovci než mezi Českými vzdělanci. To, že Janu Kozákovi udělil za normalizátorskou činnost v oblasti písemnictví titid národního umělce, svědci jen o nesmyslnosti této byrokratické hodnosti, jejímiž nositeli se posléze stávají podprůměrní literární diletanti. Existují byrokratická rozhodnutí, jež mají demystifikující účinky. Odhalují totiž absurditu byrokratických institutů, jichž se týkají, zbavují je vážnosti a vydávají je všeobecnému posměchu. Lubomír
Sochor
O zacházení se slovy Je to taková zvláštní věc, o níž se zajisté přesvědčil každý, kdo se slovem tak či onak pracuje: jazyk dokáže být neobyčejně citlivým a jemným nástrojem, služebníkem oddaným a věrným, ale jen tehdy, přistupujeme-li k němu s náležitým taktem a odpovědností; jakmile v našem postupu převládne nedbalost a neodpovědnost, stává se rázem sluhou vzpurným a nespolehlivým, o němž si můžeme být předem jisti, že nevynechá sebemenší příležitost, aby nám ztropil nějakou čertovinu nebo nás přivedl do trapné situace. Ale to je pouze jedna stránka věci, stránka víceméně humorná. Nedbalost a nezodpovědnost v zacházení se slovy má i svou stránku vážnou, ne-li tragickou, což si rázem uvědomíme, vezmeme-li v úvahu, že mezi nedbalým vztahem k jazyku a nedbalým myšlením je velmi úzká souvislost, a dále, že na jazyk jakožto komunikační nástroj je odkázán veškerý veřejný život, tedy i život politický. Bezmyšlenkovité nadužívání či přímo zneužívání slov je živným zdrojem onoho jevu, který bychom obrazně nazvali sémantickou inflací. Není to, pravdaže, nikterak nový úkaz, spíše naopak, je to děj prastarý, pravděpodobně tak starý jako sama lidská řeč. A z hlediska
čistě lingvistického je to patrně jev do jisté míry nevyhnutelný a ne nutně škodlivý. Tvrdíme však, že souběhem mnoha specifických příčin se za našich časů (máme tu na mysli minimálně posledních padesát let) právě z této «sémantické inflace» stalo veřejné nebezpečí prvního řádu, nebezpečí leckdy i doslova smrtelné. Z procesu, který by za jiných okolností mohl být nevinným předmětem zájmu několika jazykozpytců, se stala záležitost povýtce politická. (Z celé řady příčin jmenujme alespoň tu nejnápadnější, a sice prudkou ideologizaci veřejného života a rozmach politické propagandy, z níž se stal díky hromadným sdělovacím prostředkům jeden z nejúčinnějších mocenských nástrojů. Hlubší analýza by pak ukázala existenciální pozadí tohoto stavu věci: totiž že dnešní člověk žije mnohem víc než člověk minulých dob ve světě slov, abstraktních pojmů, obecných představ, které mu čím d á l více nahrazují b e z p r o s t ř e d ní zkušenosti, přímý prožitek skutečnosti). Abychom pak - vzhledem k naší specifické situaci domácí - zasadili tuto tezi do kontextu ještě širšího, povězme bez okolků, že jak na náš rozum, tak na naše city činí věru pramalý dojem ony roz-
55
manité, v této zemi jíž příslovečné nářky nad dezolátními « p o m ě r y » , které jest nám snášeti. Takovéto projevy rozladěnosti bývají totiž přečasto pouhou zástěnou, kterou se kryje naše občanská lhostejnost a netečnost. Tento úkaz nelze vysvětlit ze současných poměrů samých, už z toho prostého důvodu, že zde o jev, jejž nutno v našich krajích, želbohu, označit za tradiční a jejž možno doložit i v dobách nesrovnatelně svobodnějších, než je pro nás doba přítomná. Zklamání ze současných «poměrů» je reakcí velmi povrchní a lacinou, jestliže si vážně nepoložíme otázku, v čem jsme zklamali a zklamáváme my sami. Neboť řečené « p o m ě r y » jsou utvářeny mnoha různými faktory, z nichž zdaleka ne všechny se zcela vymykají našemu vlivu. S naším občanským smyslem je cosi v nepořádku, vyčerpává-li se náš postoj k věcem veřejným neplodnou (protože bezmocnou) rozhořčeností nad skutečnostmi, které evidentně změnit nemůžeme ; nevidíme pak totiž zřejmý fakt, že mnohé důležité prvky současné situace máme buď zcela, či alespoň částečně ve své moci. Je ovšem pohodlnější vůbec si nepřipouštět otázku, do jaké míry vlastně záleží na nás, zda « p o m ě r y » , v nichž žijeme, budou více či méně snesitelné. Pravda, základní mocenské skutečnosti zatím změnit nemůžeme, avšak životní a duchovní «atmosféru», kterou kolem sebe a mezi sebou vytváříme, tu přece změnit můžeme, ledaže bychom připustili, že jsme lenoši a zbabělci. Právě zde leží v jádře celý problém detotalizace společnosti: na «normální» poměry je třeba nejen se připravovat, ale přímo v životní praxi si na ně zvykat jit v lůně poměrů «nenormálních». Nic naplat: byl-li proces totalizace umožněn a živen, řečeno velmi všeobecně, úpadkem občanských ctností, pak také program detotalizační možno úspěšně rozvíjet pouze na základě jejich obrody. Shledáme-li, že je to úkol nad naše síly, nuže dobrá, ale pak buďme alespoň důslední: nereptejme na « p o m ě r y » a smiřme se jednou provždy s úlohou, kterou nám totalitní moc předepisuje. To, co jsme právě pověděli, by ovšem bylo třeba konkretizovat pro různé oblasti veřejného života. V rámci této statě se pozdržíme jen u jedné jediné, totiž u oblasti jazykové. Ostatně, těžko bychom našli ilustrativnější příklad. Tato sféra je v totalismu strategicky důležitější než která jiná; totalitní jazyk je snad vůbec nejúčinnějším nástrojem represe, a přitom je to, pěkně prosím, prostředek zcela nekrvavý - považme, jak daleko jsme tu od hrubého násilí, jež by se dalo symbolizovat «okovanou botou ». Zároveň bychom stěží našli druhou oblast, kde by bylo tak zřejmé, že pány situace jsme (potenciálně) my, a nikoli mocenské orgány. Nemůžeme zajisté docílit toho, aby např. Rudé právo psalo jinak, než píše. Ale o to ani nejde. Nebezpečí, které představuje oficiální propaganda, nespočívá v první řadě (ba téměř vůbec) v jejím obsahu, v tom, že jí snad někdo uvěří. Jistěže i k tomu dochází, ale nad tímto jevem netřeba příliš bědovat; vždy se najdou prosťáčci (a mohou to být i prosťáčci s vysokoškolským diplomem), kteří sednou na lep, jehož hlavní součástí je tiskařská čerň. Účinnost naší oficiální propagandy není ani tak dána tím, že jí někteří lidé věří, jako spíš tím, že ji mnozí, až příliš mnozí lidé podceňjí. Toto tvrzení
56
jen zdánlivě vypadá jako paradox. Stačí, abychom si fenomén oficiální propagandy dali do souvislosti s oním fenoménem, jejž jsme nazvali sémantickou inflací, a vidíme hned, že propaganda sice působí jako mocný Činitel, řekli bychom «katalyzátor » tohoto programu, že však není jeho vlastní příčinou; v tomto smyslu se pouze přiživuje na čemsi, co probíhá i mimo ni a nezávisle na ní. Zkoumáme-li pak vzájemnou souvislost těchto dvou jevů, pozorujeme, že mezi nimi existuje vztah dvojí závislosti, jež se navenek jeví v podobě jakéhosi začarovaného kruhu. Na jedné straně je nepopiratelnou skutečností, že totalitní propaganda by nemohla tak nehorázně a bezostyšně «lhát», kdyby nenacházela přirozené zázemí v tom, že se prostě všeobecně lže, že my sami spoluvytváříme nakažlivou atmosféru všeobecného «lhaní». Tento fakt nelze sprovodit ze světa žádnou sociologickou nebo politologickou sofistikou. Nejde přitom o záležitost včerejší či dnešní^ vybavují se nám například varovná slova Karla Čepka z roku 1934: «Asistujeme jednomu z největších kulturních debaklů v dějinách světa; jeden celý národ, jedna celá říše přistoupila duchovně na víru v živočišnost, v rasu a podobné nesmysly; prosím, celý národ i s univerzitními profesoru, faráři, literáty, lékaři a právníky. Myslíte, že by se mohla taková animální doktrína hlásat, kdyby každý vzdělanec v oné vysoce vzdělané říši prokrčil rameny a suše řekl, že takové primitivní voloviny nedělá s sebou? Tady se nestato nic menšího než nesmírná zrada vzdělanců, a budí to hroznou představu o tom, čeho je inteligence schopna». (Z cyklu článků o krizi inteligence, knižně vydahého ve sborníku Místo pro Jonathana/ Symposium, Praha 1970, s. 118.) Totéž by se dalo říci, mutatis mutandis, o doktrínách, jež hlásá oficiální propaganda u nás. Abychom však neupadli v podezření, že si pleteme kritický rozbor s moralistickým kázáním, musíme jistě vysvětlit, v jakém slova smyslu zde užíváme pojmu «lhaní». Stručně řečeno máme tu na mysli lež ve smyslu nikoli morálním, nýbrž existenciálním. «Lhaní», toť «život ve lži». Jako se říká «být v pravdě», aniž se tím míni pouhá formální pravdomluvnost (dneska už se ovšem nesetkáme s tímto obratem příliš často, leda v podobě laciné fráze použité při nějakém husitském výročí), tak je též možno «být ve lži», aniž to musíwznamenat banální, «dokazatelnou» prolhanost. Život ve lži se nemusí vždy projevovat tvrzením něčeho, co není pravda, záměrným překrucováním faktů: to je jen krajní poloha, a v jistém smyslu poloha nejneskodnější, protože nejsnáze označitelná a dokazatelná. Život ve stavu lži je většinou běžnými mravními měřítky ne postižitelný, zčásti dokonce budívá dojem naprosté počestnosti a bezúhonnosti. A přesto takový navenek spořádaný Člověk stojí co do plnosti života mnohem níže než nejhorší zhýralec v běžném slova smyslu. Podstata onoho existenciálního stavu lži spočívá totiž v tom, že se člověk podílí (lhostejno, zda « v ě d o m ě » či «nevědomky») na kolektivním znehodnocování něčeho, co zakládá veškerou důstojnost a slávu lidského života;
podílí se ne snad jen na devalvací pravdy, ale_na devalvaci samotného úsilí o poznání pravdy. Člověk žiící ve stavu lži dělá něco mnohem horšího, než že «nemluví pravdu»: přičiňuje se o to, že mluvit vůbec o pravdě přestává mít smysL Přispívaje k obecné korupci jazyka, zapojuje se do neblahého díla korupce myšlení, což znamená, že pomáhá likvidovat možnost hledání pravdy. V tom spatřujeme kořen lži jakožto určitého existenciálního stavu člověka, kořen, který nakonec vyživuje i zrůdný svět totalitní propagandy. Takto se pomalu dostáváme k druhé polovině onoho «začarovaného kruhu», jímž jsme si znázornili vztah vzájemné závislosti mezi oficiální propagandou na jedné straně a sémantickou inflací, resp. korupcí jazyka na straně druhé. Četli jsme nedávno v jednom článku od pí Boženy Komárkové (Dialogy IV, 2-3), že prý «komunistický stát zbavuje své občany práva myslet». To je přinejmenším velmi nepřesná, nešťastná formulace, svědčící o tom, že inflační trend se nevyhýbá ani terminologii «lidských práv ». Je absurdní mluvit o myšlení jako o «právu», které by člověku mohl někdo upírat; nedáte-li jinak, mluvme alespoň o povinnosti, kterou má člověk vůči sobě, chce-li být plně člověkem. Stát (byť i komunistický) nemůže naštěstí nikoho přinutit, aby nemyslel; jediné, co může stát v této věci vykonat, je, že bude své občany nejrůznějšími prostředky nutit, aby sami rezignovali na svou lidskou povinnost myslet. Avšak má-li mít v tomto směru jakýsi úspěch, musí tu být jako nutná podmínka jistá míra volnosti ze strany občanů. Nicméně, citovaný lapsus linguae postihuje mimoděk cosi jako symptom doby: není vskutku řídkým zjevem, že se lidé, místo aby prostě mysleli, hlasitě dovolávají svého «práva myslet». Působí to stejně komicky, jako když by dejme tomu spisovatel věnoval své nejlepší síly, aby dosáhl uznání svého « p r á v a » napsat román. Jsou lidé, kteří se tolik starají o to, aby bylo zajištěno právo občana říkat, co si myslí, že se ani nedostanou k tomu, aby sami řekli, co si vlastně myslí. Patří přitom k povaze komunistického státu, že z hlediska možné perzekuce obojí vyjde zhruba nastejno. Kdo se dovolává práva myslet, říkat, co si myslí, nebo psát romány, podstupuje prakticky stejné riziko jako ten, kdo vskutku myslí, říká, co si myslí, nebo píše romány. Mám za to, že z hlediska výsledku je užitčnější volit cestu druhou. Kladete si možná otázku, jak to všechno souvisí s naším «začarovaným kruhem» a s «životem ve lži». Souvisí to snad jen nepřímo, ale souvislost tu nicméně je. Vyznačili bychom ji poukazem na roli, kterou v našem životě hrají instituce. Srovnejme si tyto dva postoje: někdo nemyslí, maje za to, že stát ho zbavil «práva myslet»; a někdo jiný, zcela analogicky, setrvává ve stavu lži, protože se všeobecně lže: vida, že je tento stav institučně sankcionován, nevidí pro sebe možnost říkat pravdu. Neboť to je vskutku historický přínos totalitních režimů: lež se tu poprvé do důsledku institucionalizuje. Může-li se někdo domnívat, že ho stát zbavuje «práva myslet», může se někdo jiný podle téže logiky cítit zbaven «práva říkat pravdu». Vinu nese instituce. Řekneme-li však, že lhaní dostává institucionální podobu, řekli jsme tím, že dostává
podobu neosobní. Tak se vysvětluje, že člověk může «být ve lži», aniž se musí cítit jako sprostý lhář. Neboť lež je morálně zavrženíhodná toliko na rovině osobní; na rovině institucionální je to přece, není-liž pravda, «něco jiného». Podobně je tomu konec konců i s vraždou. Jako státní úředník může Člověk, jak víme z historie, jedním škrtem pera poslat do plynu třeba celý vlak židů, a přece se nemusí osobně cítit jako vrah. Neosobní lež a neosobní vražda, to jsou dva druhy politického «umění», které byly v totalitním státě dovedeny k dokonalosti. Nyní snad již vysvítá oná opačná závislost mezi korupcí jazyka a oficiální propagandou, k níž jsme se chtěli dostat. Instituce nalézá v korupci své «přirozené» zázemí, korupce nalézá v instituci své «přirozené» alibi. Obě strany mají zájem na existenci svého protějšku. Začarovaný kruh se uzavírá. Vidíme, že z hlediska účinnosti oficiální propagandy opravdu nezáleží na tom, kolik procent obyvatelstva jí věří a kolik nevěří, Neboť veškeré «tajemství» a veškerá záludnost jejího působení spočívá nikoli v tom, že by někoho chtěla přesvědčit o své « pravdě », nýbrž v tom, že se anaší lidem sugerovat, že pouhá představa obecně platné a sdělitelné pravdy je holý nesmysl a nedosažitelná chiméra, ježto slova jsou «jen slova», tj. bezcenné neživé předměty, s nimiž si kdokoli může dělat doslova cokoli, aniž se musí obávat, že narazí na odpor. Omezím teď svou úvahu na obec intelektuálů, protože toto prostředí znám relativně nejlépe. V intelektuálských kruzích můžeme Často pozorovat, že se k oficiální propagandě přistupuje s oním blahosklonným despektem, s nímž obvykle přijímáme blábolení opilcovo nebo výplody psychicky vyšinutého grafomana. Intelektuálové, kteří mají smysl pro jistý druh absurdního humoru, si dokonce občas sami od sebe přečtou úvodník Rudého práva nebo nějaký politický projev, aby si popřáli chvilku rafinované zábavy. Velmi zřídka se však setkáme s tím, že by někdo bral tento fenomén vážně. Ne, že by nebylo nad čím se zasmát. Buďme rádí, že naše komunistická propaganda (na rozdíl třeba od protektorátní) se vyznačuje mimo jiné i oním komickým prvkem, pro nějž se vžil název «kouzlo nechtěného». Byl bych věru poslední, kdo by někomu zazlíval, že nad stránkami Rudého práva propadá bujarému veselí. Nutno však mít na paměti, že za tuto příjemnější tvář propagandy vděčíme toliko nahodilé okolnosti, že ji vytvářejí autoři statisticky vesměs hluboce podprůměrní; a dlužno rovněž spravedlivě dodat, že podobný účinek by mohly u nezaujatého pozorovatele vyvolat i mnohé materiály samizdatové. V tom zkrátka nevězí jádro věci. Co však je opravdu na pováženou, toť právě skutečnost, že většina intelektuálů bere oficiální propagandu na lehkou váhu - ať se to projevuje okázalou nevšímavostí, pobaveným úšklebkem nebo blahosklonným opovržením. Musíme přiznat, že se na kritickou hodnotu takového podceňujícího, lehkovážného přístupu díváme se značnou skepsí. Sám o sobě není v našich očích o nic víc známkou kriticismu, nežli je naivní víra omluvou nekritičnosti. Ba odvažujeme se tvrdit, že mezi takovouto «kritičností» a «slepou * vírou není podstatného rozdílu: z hlediska účinnosti oficiální propagandy je lhostejné, zda ji někdo bere
57
vážně, protože jí věří, nebo zda ji nebere vážně, protože jí nevěří. Není to důležité z toho důvodu, že v obou případech s ní takový člověk více či méně uvědoměle sdílí to nejpodstatnější, totiž přesvědčení, že slova jsou laciné zboží, s nímž není nutno zacházet o nic uctivěji než s kterýmkoli jiným sériově vyráběným tovarem určeným k okamžité spotřebě, např. s kelímky na limonádu: použít, zmačkat, zahodit. V prvním případě je to zcela očividné: ten, kdo totalitní propagandě přisluhuje bona fide (což právě v minulosti činili tak mnozí intelektuálové), by asi upřímně připustil, že mu na slovech nezáleží, neboť jsou tu přece důležitější věci, které tak říkajíc hýbou světem; rozhodující jsou dobré úmysly, pevnost přesvědčení, víra ve vítězství, akční jednota, správný program, vznešený cíl, objektivní zákonitosti vývoje a kdovíco ještě; slovo sem, slovo tam, jaképak skrupule, když jde o Naši Velkou Věc; nemůžeme se přece zdržovat «pouhými slovy » uprostřed nelítostného boje s ideovým nepřítelem, který čeká na každý projev naší slabosti, ria sebemenší zakolísání; jistěže i slova mají v našem boji významné poslání, bez této zbraně bychom jej nemohli vůbec vést, je to však živel zrádný a nespolehlivý, vždyť i protivník jich může použít a také používá, zanášeje zmatek do hlav našich lidí, které se tak usilovně snažíme vychovat a převýchova t ; krátce řečeno: slova buďtež naším bojovým prostředkem, naší řečí však budiž čin. Odtud by se dala odvíjet úvaha o «mystice činu» - příznačném to rysu totalitních hnutí - jakožto zvláštní reakci na fenomén sémantické inflace; avšak přikročme k druhému postoji vůči totalitní propagandě, jejž jsme charakterizovali tak, že ji člověk nebere vážně, protože jí nevěří. S prvním typem intelektuála se u nás již prakticky nesetkáme; zato druhý typ můžeme rozpoznat takřka na každém kroku, je to nás současník. Psychologicky vzato, jeví se jako pravý opak svého předchůdce. Zdá se definitivně vyléčen ze spoléhání na «dobré úmysly»; má-li vůbec nějaké dostatečně pevné přesvědčení, dává mu výraz nanejvýš diskrétní a tlumený; ptáte-li se ho, zda věří ve vítězství dobré věci, opáčí vám po způsobu Pilátově « c o je to dobrá v ě c ? » ; na kolektivnost, akční jednotu, společný program a podobné věci se dívá krajně skepticky; v «objektivních zákonitostech v ý v o j e » správně rozpoznal objektivní zákony moci; je však dokonale prost jakékoli bojovnosti - pouhé pomyšlení na boj je u něho sdruženo s představou sebevraždy ; zmíníte-li se před ním o potřebě činu, převede řeč na mezinárodní situaci a začne uvažovat o gerontologických problémech, které se kladou v družině vládců jedné šestiny sěta. Na první pohled tu stojí realista proti snílkovi, «bezvěrec» proti «věřícímu». A přece shledáváme, vzdor této očividné psychologické odlišnosti, že v poměru k jazykové korupci si nynější skeptik podává ruku s někdejším nadšencem. Zkusme zavést řeč na způsob, jímž oficiální propaganda zneužívá slov; velmi pravděpodobně se setkáme s mírným údivem v podobě zdviženého obočí: nu ano, to přece není žádný «objev», ale co chcete, když mají moc, mohou si to dovolit; ostatně jaképak starosti, vždyť propagandě dnes už nikdo nevěří; jen ať si lžou,
58
co hrdlo ráčí, nikdo jim v tom sice nemůže zabránit, ale také už jim nikdo nenaleti... Pokusme se ukázat, že takovýto «kritický» postoj stojí na dvou zásadních omylech, na dvou zcela nekriticky přijímaných «samozřejmostech». Oba omyly vyplývají v tomto případě z nesprávného hodnocení faktoru mocenského, jehož působení se na jedné straně přeceňuje a zároveň - na straně druhé - nedoceňuje. Jednak se tu pokládá za samozřejmé, že charakter totalitní propagandy je dán charakterem moci, které tato propaganda slouží; má-li někdo totální mocenský monopol, může si arci dovolit denodenně urážet veřejnost tím, že papouška nazývá velbloudem, neboť tu opravdu není nikdo, kdo by mu v tom mohl zabránit. Na první pohled to tak jistě vypadá, avšak zůstaneme-li na tomto bezprostředním dojmu, snadno se nám může stát, že mimoděk zaměníme příčinu s následkem: nehorázná «lživost» propagandy totiž ve skutečnosti není výsledkem stávajících mocenských pomávrů, nýbrž právě naopak. Či snad tato propaganda « l h a l a » o něco méně, dokud ještě nebyla jedinou oficiální propagandou? (V mnohém jistě « l h a l a » jinak, ale to je věc taktické pružnosti). A nebylo snad samo nastolení stávajících poměrů umožněno mimo jiné právě tou zajímavou okolností, že toto bezostyšně «lhan í » brala společnost do poslední chvíle na lehkou váhu? Současní držitelé moci věru «nelžou» proto, že mají moc; « l h a l i » a « l ž o u » z docela jiného důvodu: původně proto, aby moc získali, nyní proto, aby ji udrželi. Mocenský monopol, jímž vládnou, má za následek jen tolik, že jim v tom nikdo nemůže konkurovat. Avšak pokročme dále: bývá-li v tomto ohledu působení mocenského faktoru často zveličováno, zůstává jeho význam na druhé straně často nedoceněn. Je vskutku pozoruhodné, že zmíněná tendence k zjednodušení výkladu, jenž vidí v oficiální propagandě pouhý produkt určitých mocenských poměrů, bývá sdružena s hrubým podceňováním této propagandy právě jakožto mocenského nástroje. Mám tu na mysli «samozřejmou» představu, jako by oficiální propaganda působila pouze na rovině sdělovaných obsahů. Kdyby tomu tak opravdu bylo, pak by ovšem celá situace byla vcelku jednoduchá: propaganda sama o sobě by nepředstavovala příliš vážné nebezpečí, neboť vesměs operuje s tvrzeními, o nichž každé " dítě ví, že jsou nepravdivá; i stačilo by prostě jen odmítnout « l ž i v ý » obsah, aby byl člověk vůči jejímu působení imunní. Celý problém její účinnosti by se tak přesunul výhradně do oblasti mravní: závisela by veskrze na tom, zda přijmeme či nepřijmeme něco, v Čem jasně rozpoznáváme lež, a hlavně pak na tom, jakou formou dáme tomuto poznání průchod v živote veřejném. Jistěže tento mravní problém tu vždycky je, a každý z nás se s ním musí tak či onak vyrovnat; nechci tuto stránku věci sebeméně zlehčovat: Čím jasnější se zdá v teorii, tím větší nároky klade v životní praxi - je to v pravdě prubířský kámen mravní integrity a občanské odvahy. Nutno však zdůraznit, že problematika účinnosti oficiální propagandy se tím zdaleka ne vyčerpává. Kdybychom byli vystaveni pouze jejímu přímému působení (tj. působení na rovině sdělovaných obsahů), pak bychom snad stačili s otázkou, jsmeli či nejsme-li hlupáci, resp. zbabel-
ci. Avšak tento mocenský prostředek působí též nepřímo, a to na oné hlubší, skryté rovině, kde se formují samy stavební prvky veškerých výpovědi; právě zde nás propaganda ohrožuje nejvíce, působíc jako katalyzátor onoho korupčního procesu, jenž zasahuje - nemylme se - naše společné výrazivo, na něž jsme všichni odkázáni při sdělování jakýchkoli myšlenkových obsahů. Proti tomuto nepřímému působení oficiální propagandy existuje jen jedna účinná obrana: vzepřít se samotné korupci jazyka, účelovému využívání sémantické inflace. S tím ovšem musí každý začít sám u sebe. Jelikož však «účelové» využívání sémantické inflace zdaleka není vždy nutně záměrné, a tedy mravně relevantní (jako je tomu např. u oficiální propagandy), není ani tento akt «konverzace» primárně revolucí mravní: jakmile je dovršen, má arci v mravní oblasti ihned své důsledky, sám se však odehrává «hlouběji», totiž ve sféře existenciální. Proto tedy hledíme s takovou skepsí na postoj současného «skeptika», jenž se domnívá, že je s oficiální propagandou hotov, mávne-li nad ní rukou jako nad dočasně nutným zlem, nad nímž nestojí za to se rozčilovat: aťsi totiž, naplněn pocitem vlastní superiority, doprovodí své gesto třebas i pohrdavým úsměškem, přece ještě stále zůstává v silovém poli propagandy. Je to ovšem závislost nepřímá, skrytá a vesměs neuvědomělá, leč o to zrádnější; je to onen druh závislosti, jejž plodj komplicita. Jakési tajné spojenectví jej váže (aniž to Často on sám vůbec tuší) s onou vysmívanou propagandou právě v tom nepodstatnějším: v otázce zacházení se slovy. Neboť kdyby měl být upřímný, musil by i náš «kritický» intelektuál vyznat, že mu vlastně také (jako onomu «slepě věřícímu) na slovech nezáleží: hlavní jsou přece fakta, v dané souvislosti zejména fakta mocenská; změňte mocenská fakta, a problém současné oficiální propagandy zanikne sám sebou. Nebudeme asi daleko od pravdy, vyjádříme-li domněnku, že by náš «kritik» při této příležitosti prohodil cosi o svobodě slova. Zcela nepochybně: návratem svobody slova by se postavení současné oficiální propagandy pronikavě změnilo; obávám se však, že pouze v tom smyslu, že by ztratila svůj dosavadní oficiální monopol. Připustíme-li, že problém oficiální propagandy je v jádře problémem jazykové korupce vůbec, pak se nám uvedená změna (byť i z hlediska naší nynější situace takřka utopická) nebude zajisté jevit jako tuze radikální řešení. Naskýtá se tu totiž otázka, co vlastně míníme tou «svobodou slova » : nepodává nám snad právě oficiální propaganda přímo výsměšnou ukázku toho, jak vypadá «svoboda slova» vpravdě absolutní, tj. svoboda nevázaná - vzhledem ke «slovu » - pražádnou odpovědností ? «Svoboda slova»: zdá se, že tento slovní obrat dostává smysl teprve na pozadí jistého zásadnějšího obratu - oné zmíněné již existenciální « konverze », která prakticky neznamená nic jiného než obrat k odpovědnosti v zacházení se slovem. Takovéto odpovědnosti však není mocen, kdo považuje slova za «pouhá slova», komu není řeč skutečností dosti «reálnou». Vra!me se ještě na okamžik k představě «začarovaného kruhu», kterou jsme si vypomohli na počátku této úvahy. Jeho «začarovanost», jak vid-
no, je pouze relativní, neboť onen vztah vzájemné závislosti mezi oficiální propagandou a jazykovou korupcí, jejž jsme si zobrazili jako dvě půle bludného kruhu, je co do své povahy vnitřně různorodý: zatímco závislost propagandy na korupci má povahu logickou, a je tedy nutná, závislost v opačném směru je povahy pouze empirické, tj. podléháme jí jen potud, pokud sami setrváváme « v e stavu lži». A tím je zásadně dána možnost z bludného kruhu vystoupit. Když uvažujeme o zjevné nevážnosti, s níž se dnes běžně se slovy zachází, napadá nás, zdali snad k takovému postoji nepřispívá mimo jiné i to, že jsme si zvykli mluvit napořád o jazyku jako o «nástroji komunikace». K tomu tedy ještě malou poznámku, Nedomnívám se, že by na tomto metaforickém vyjádření jako takovém bylo něco špatného ; a rovněž si myslím, že není na místě vznášet v této souvislosti ukvapená obvinění na adresu moderní lingvistiky (jak se někdy děje). Zdá se mi, že odpovědnému přístupu k jazyku nemusí být na újmu, chápeme-li jej jako «pracovní nástroj» sui generis. Kámen úrazu je spíše v tom, jak chápeme pracovní nástroje vůbec, jak se k nim vlastně vztahujeme. Stačí chvíli pozorovat libovolné staveniště nebo si udělat vycházku do polí, abychom dospěli k závěru, že koneckonců není divu, zachází-li se s «nástrojem komunikace» se stejnou mírou lásky a uctivosti, jako je tomu u nástrojů ostatních - od obyčejné lopaty až po složité a drahé stroje. Máme pak takový truchlivý dojem, jako by ta metafora byla jediným přežitkem z dob dávno (nedávno?) minulých, kdy se pracovní nástroje ještě dědily z otce na syna, opatrovány s péčí dnes už jen stěží představitelnou... PETR FlI^f^I^IlJS (Autorem mírně upravený úryvek z rozsáhlejší práce Posun po šikmé ploše, Praha 1981).
Necháme se! IVAN SVITÁK w
1
Vzpomínka na Františka Červinku (1925-1981) V létě 1949 byla založena Vysoká Škola politických a hospodářských věd (VŠPHV), a na její filosofické fakultě začaly působit desítky mladých asistentů - marxistických nadšenců, z nichž se postupem dalších tří desetiletí stali revizionisté a dogmatici, emigranti a kolaboranti, opory společnosti a podvratníci režimu, novíjevičáci a staří establišáci. První z nich, František Červinka, skvělý kamarád a dobrý historik, nás poněkud předstihl v další vývojové fázi Československého marxismu, jehož skutečnou historii zatím nikdo nesepsal, protože by vyvracela jak domácí, tak zahraniční mytologie o tom, co znamenala padesátá léta a období studené války. Když jsem na podzim J 949 začal přednášet řeckou filosofii a František Červinka dějiny dělnického hnutí, setkali jsme se nejen jako kolegové na nově založené fakultě, ale také jako funkcionáři závodní rady, kam byli tradičně odkládáni nespolehliví sociální demokraté. Franta i já jsme byli v letech 1945-1948 členy sociální demokracie, a znal jsem
tedy Frantu ze studentské politiky těchto let, kdy jsem byl předsedou studentské sekce pražské sociálně demokratické strany a Franta byl ve fakultním výboru Vysoké Školy politické a sociální (VŠPS). Oba jsme pozorovali s jistou zdrženlivostí a nedůvěrou vývoj událostí na podzim 1946, když se zostřily rozpory nejen ve světě, ale i v jednotlivých organizacích, například ve Svazu vysokoškolského studentstva. Předsednictvo tohoto vysokoškolského svazu (SVS) se skládalo z představitelů politických stran Národní fronty, a hlavními protagonisty tehdejších vysokoškolských valných hromad, čili valnic, byli Emil Ransdorf za národní socialisty a Jiří Pelikán za komunisty, zatím co další dva, Jan Renner, předseda Klubu lidových akademiků, a Ivan Sviták, soc. dem. pokladník SVS, hráli druhé housle, protože jejich organizace byly podstatně slabší. Nikdo z nás by v tehdejších bouřích nebyl předpokládal, ie se za čtvrt století od února 1948 opět všichni setkáme - v newyorské emigraci, aby si obě sporné strany Čtyřicátých let uvědomily, ie únorové «vítězství dělnické třídy» bylo současně základní porážkou této třídy. Musa dějepisu Klio miluje paradoxy ještě víc, než Hegel s Kierkegaardem a Marxem. V předúnorových podmínkách převládalo mezi mladými lidmi nadšení pro perspektivy socialismu, a optimistickou vizi budoucí svobody nevyjádřil tehdy nikdo přesvědčivěji, nežli Jiří Pelikán, strhující řečník, mimořádně schopný politik a kamarád, k němuž jsem měl naprostou důvěru. Až do onoho sobotního rána v únoru 1948, kdy za mnou poslal domů do Dejvic Honzu Auerhana - dnes dalšího emigranta - aby mne pozval k účasti na zasedání Akčního výboru Svazu vysokoškolského studentstva. Nabídku jsem odmítl a napsal Jiřímu Pelikánovi dopis, jenž byl po dvaceti letech uveřejněn ve Studentu. Ale po pravdě řečeno, neodmítl jsem proto, Že bych byl ztratil důvěni v Jirku a v perspektivy demokratického socialismu, ale proto, že mi zbytek zdravého rozumu a svědomí prostě znemožňoval podepsat se na vylučovací dekrety Honzy Rennera, s nímž jsem hrával tenis, a Emila Ransdorf a, s nímž jsem někdy obědval na balkóně Jednoty. Co tehdy dělal Franta Červinka, to přesně nevím, ale četl jsem asi o rok později jeho báseň, z níž mi utkvěl v hlavě verš o «skuteČníkovi s bodcem» a z níž se mi zdálo vyplývat, že měl na únorové události asi stejný názor jako já, nebo jako Josef Škvorecký, který ve svém «Nezoufejte» vyjádřil nejlépe onu ambivalenci a nejistotu, v níž se ocitali nejen mladí studenti humanistických věd, ale celý národ včetně demokratických stran q jejich vedení. Když jsme se pak stali kolegy na VŠPHV a^ funkcionáři závodní rady, poznal jsem Františka Červinku blíž, a velmi jsem se s ním sblížil, protože mel podobné politické a osobní pozadí. Jako odborový funkcionář velmi svědomitě nedělal nic - až na to, že jsme spolu zorganizovali několik mikulášských zábav. František byl rozený režisér, nejlepši kamarád Mildy Kopeckého, skvělého a nedoceněného herce, a diky Františkovi byly naše mikulášské zábavy
60
František bydlel v padesátých letech v ulici ve Smečkách a chodíval do hospody V labužníka, takže když se loučíval s Mildou Kopeckým, řekl jeden druhému «Tak zejtra v šest u mne», nacež druhý odpověděl k úžasu nezasvěcených «Jo, zejtra v šest u mne». Upozornil-li někdo na nedorozumění, kde že se vlastně Franta s Mildou mají setkat, byl poučen, že se sejdou U labužníka, neboť opravdu labužníky byli oba. Hle dialektika v podmínkách Stalinovy a Gottwaldovy antisemitské kampaně, kdy Milda s Frantou jezdili tramvají, vyžadujíce dětské lístky s odůvodněním průvodčímu, že musí přece na jejich nosech vidět, že jsou děti Izraele. Oficiální glazura stalinizovaného marxismu těchto let, tedy to jediné, co zbývá v tehdy publikované československé kultuře, by nám neměla zastírat, že živí jedinci se vymykali onomu ideologickému eintopfgerichtu tím víc, čím blíže byli umění a necenzurované existenci. A František byl v obou těchto ohledech jaksi imunní vůči stupiditám dogmatismu, snad už od dětství, když utržil na gymplu s Mildou nejednu sardel, aby ovšem otázku vysvědčení řešily naše děti Izraele tím, že hodily tašku s katastrofálním vysvědčením na stůl a optimisticky dodaly: «No hlavně že jsme zdraví.1» Lidé, kteří mají smysl pro humor, jsou právě lidé v podstatě vážní, kteří za maskou klauna skrývají svou zranitelnější tvář; ale jsou to právě oni, kteří znají meze vážnosti a humoru zároveň, protože jsou to tytéž meze, tatáž míra, kterou lidé bez smyslu pro humor neznají právě proto, aby mohli s vážnou tváří provozovat své stupidity, jejichž nesmyslnost jim nikdy nedojde. Smích je tak mírou lidskosti člověka, daleka spíše nežli vědění, a hovořit s Františkem znamenalo hihňat se potutelným politickým fórům, řehtat se na celý bicykl, smát se na několik kol. Zároveň jsem vedl s Františkem nejvážnějií rozhovory svého života, a v kritických situacích mi několikrát pomohl nezapomenutelným způsobem. Několik dní po zatčení Slánského, na podzim 1951, kdy se rozjížděly procesy, jsem Šel s Františkem pěšky ze Školy, jež tehdy byla vedle Penzijního ústavu, parkem před Wilsonovým nádražím, a byl jsem zatčením stejně zmaten, jako mnoho druhých lidí, kterým docházelo v plné míře, co nás čeká. Hovořili jsme o vlně antisemitismu, o demagogii hesla
o zubu, jež byla zlatým hřebem jedné z mikulášských zábav, ale pravý vojenský život s ostrým výcvikem nás čekal teprve na Sariši, na východním Slovensku, v roce 1954, kdy jsme skákali z «ptakotrhů», jejichž půvab zná každý paraŠutista, a kdy jsme po dvacetikilometrových pochodech klesali vyčerpáni m na kavalce. Vždy večer po zhasnuti jsme však disciplinovaně, sborově odpovídali na Františkův povel: «Zase den.. ,j> Osoby bez vojenského výcviku všeobecně a na Šariši zvláště odkazuji na libovolnou encyklopedii, aby si tyto osoby zjistili, cože odpovídají sborově vojclové na slova «Zase den», ale obávám se, že odpověď v encyklopedii nen í. Na SariŠi tvořili asistenti zvláštní Četu, složenou z asi padesáti vojnou povinných třicetiletých vysokoškolských učitelů VSPHV, kterou vedl sám náčelník vojenské katedry major Tonda Votruba. Během tohoto výcviku uvedl Franta do zpěvníku čety několik nádherných trampských písní, jež jsme pak sborově zpívali na pochodových cvičeních, zatímco Tonda Votruba předstíral, že neslyší. Vrcholnými čísly byla «Rúty Šuty Kalifornia Texas», «Pampa, ta široširá americká pampa» a «Ómona», k níž Franta předzpěvoval verše, jež se nedají citovat. Později jsem navštívil texaské pampy - ba dokonce i obec Prahu, Texas, - díky Svatavě Pískové-]akobsonové, ženě Romana Jakobsona, jež je v Texasu profesorkou češtiny, třetího hlavního jazyka této americké pampy. Díky Svatavě, linguistické odbornici na texasštinu, jsem pochopil, že «Ruty šuty Kalifornia Texas» je v Češtině pěkně zmrzačená kovbojská píseň «Looting, shooting California, Texas», což je píseň o heroické nostalgii desperádů, střílejících (shooting) a loupících (looting) v zemi, jež se mi stala druhým domovem. Na svou omluvu uvádím, že jsem se na svou kalifornskou existenci svědomitě připravoval na SariŠi pod vedením Franty Červinky a Tondy Votruby, kdy zpívající desperádové táhli jako elitní jednotka parašutistů lesy kolem kasáren, za zpěvu amerických trampských Šlágru. Ano, to je autentická dialektika českého ražení, v době plnotučného stalinismu, a jsem dodnes rád, že jsem k ní patřil, ačkoli tehdy nikdo z nás nevěděl, co «Ruty šuty» vůbec znamená. Ani nás to moc netrápilo. Diky Františkovi vzniklo tehdy na SariŠi zvláštní úsloví, totiž «To je chuchro», jež bylo vyjádřením nejvyššího obdivu a uznání pro osoby, události nebo situace, které se nám zamlouvaly. Například, když jsme se o přestávce na pochodu mohli vykoupat v potoku, když jsme se v srpnovém slunném odpoledni opalovali, předstírajíce, že střežíme nepřítele nebo pozorujeme letadla, když jsme zasedli za pivo nebo za nedělní řízky, jež musely být velké jako abortdekle, aby nás uspokojily. Nevím, jak to úsloví vzniklo, snad přenesením významu z produkce čelisty pana Chuchro na nemuzikální situace, ale ať to bylo jakkoli, vojna s Antíkem, jak Františkovi říkala jeho žena Milada, byla opravdu chuchro. Na oslavu Františkových narozenin jsem napsal nový text oblíbené písně «Pampa, ta široširá americká pampa», jež začínala slovy «Franta, náš jedinečný, primisima Franta», a tu jsme pak sborově zpívali někde v lesích u Prešova, večer u stanů a táborového ohně, u něhož kuchař Jáno už zas připaloval nebo rozvařoval rýžL Na Sariši rovněž vzniklo úsloví «Nechat se», za
něž jsem byl odpověden sám, tím, že anglický idiom «to let yourself go» se smyslem být spontánní, dát věci volný průchod nebo oddat se něčemu jsem přeložil jako «nechat se», a v tomto smyslu jsme se pak v páté četě nechávali, jak jsme mohli. Nechat se znamenalo pro nás vykašlat se na povinnosti, zanedbat ranní rozcvičku, ale také oddávat se sprše, cigaretě a bezprostřednosti bytí v jakékoli situaci. «Klučí, necháme se», zavelel Franta a pátá četa se zhroutila k zemi v jakémsi stuporu srovnatelném jen se stavem, v němž je Člověk «stoned» neboli na tvrdo, vnímaje pouze jedinečnost sebe. Teď se nechal Antik navždy, ale pátá četa asistentů VSPHV poprvé vůbec nesouhlasí s našim jedinečným, primisima Frantou, V kalifornské pampě, desperado z páté čety si zpívá Ant (kovu oblíbenou písničku: «Jede pátá Četa na cvičení jede, kdo tu Četu politicky vede - no přece Franta, náš jedinečný, primisima Franta, bez něhož jsme jen ztracená varta ». Opravdu jsme. Vojíni páté Čety jedou na poslední cvičení. Za Františkem. Necháme se.
Obchody s obrazy V posledních letech vstoupily v platnost směrnice k podchycení činnosti výtvarníků, kteří nejsou evidováni pod hlavičkou Svazu výtvarných umělců nebo jako výtvarníci zaměstnáni v různých podnicích a až dosud se živili «na volné noze». Jedná se přitom o všechny obory výtvarné činnosti od fotografie, přes grafiku, design, keramiku po malířství, sochařství atd. Hlavním odběratelem výtvarných prací je «Dílo», kde přes nepružné a mnohdy problematické podmínky prodeje, bylo přece jen možné v minulosti leccos uplatnit. Podobně fungovala « K r á sná jizba», «Slovač», «Chodovia» a jiné podniky, Autor většinou čekal 6-8 měsíců než jeho práci vystavili v prodejních místnostech a pak ještě nějaký čas na vyúčtování a proplacení honoráře. O něco kratší lhůty si předpláceli šikovní jedinci, kteří vedoucímu nebo prodavači podstrčili úplatek - buď ve formě peněz nebo « v naturáliích», tj. věnovali mu nějakou svou práci, aby ji mohl prodat ve vlastní režii. Tím si výtvarník zajišťoval nejen rychlejší prodej, ale někdy i vyšší prodejní ceny pro své práce. Od roku 1979 se konají ve všech krajích prověrky v duchu hesla « K d o nejde s námi, jde proti nám». Zahrnuly všechny výtvarníky, kteří někdy oficiálně nebo «soukromě» vystavovali. V ústředí byly ustaveny zvláštní komise, které předvolávají výtvarníky k pravidelnému předvádění tvorby. Tato praxe vypadá tak, že k určitému dni se musí výtvarník dostavit před komisi s výsledky své tvorby za uplynulý rok. Komise práce prohlédne a oznámí, že po čase dostane výtvarník písemné vyrozumění o tom, zda vytváří hodnotná výtvarná díla či nikoli. Pozvání před komisi může sice výtvarník ignorovat, ale pak je ohrožena jeho další existence, pokud závisí pouze od výtvarné činnosti. Veškerá daňová přiznání z výdělku za prodaná díla, a! už prostřednictvím některého podniku
61
nebo přímo z ateliéru, musí být doprovázena potvrzením této komise. Nadále není tedy možné prodat práci komukoli a na konci roku pouze vypsat daňové prohlášení o příjmu, bez něhož by došlo k stíhání pro příživnictví. Prostřednictvím svazu výtvarníků takto vyvíjí stát nátlak na výtvarné umělce, aby bud tvořili podle jeho požadavků aneho si hledali jiné zaměstnání. Dříve se automaticky stávali členy Svazu výtvarných umělců absolventi Akademie, Vysoké Školy umělecko - průmyslové a některých dalších speciálních škol. To však dnes už neplatí. Jakmile uplyne yíc než deset let od absolvování školy, musí se každý dostavit před komisi, která «zhodnotí» jeho práci podle hledisek tzv. společenského zájmu. Jak vypadají tyto komise? Například v Brně jim předsedá pár jedinců, kteří nemají nejmenší zájem pomoci talentovaným umělcům: Habart, Blažek, Axmann, Geryk, Kovář atd., kteří jsou známí svou pásovou výrobou « d ě l » reálného socialismu. Nekonečné řady Habartových partyzánů a nedohledné lány s traktory, které vyrábí Blažek, jsou pro veřejnost nestravitelné a jen velmi těžko prodejné, Někdy si partyzány koupí nějaký ten národní výbor nebo ZV ROH, ale v galeriích Díla nejdou na odbyt. Uspořádání tzv. neoficiální výstavy, například v nějakém klubu nebo areálu kina, je podmíněno schválením jmenovaných komisařů. Obchody Díla a jejich sklady jsou těmito komisaři kontrolovány. Dříve se dal přece jen občas sehnat slušný obraz
například v Luhačovicích, kam jezdili lidé nakupovat i z jiných míst. A tak výtvarníci neschválení komisemi, kvalitní, slušní, talentovaní lidé, kteří tvoří bez politické, protekce, si museli hledat jiné, náhradní zaměstnání, přestože právě jejich práce za výlohami Díla dlouho nezůstávala. Tito umělci měli zařízené dílny, pece, ateliéry. Museli je však opustit a jít do továrny anebo v lepším případě učit v nějakém kursu kreslení. Komisaři ze Svazu pečlivě hlídají, jen aby nějaký malíř, sochař nebo keramik neprodal něco na černo bez jejich povolení. A tak se stává prodej děl pro ty, kteří nepatří do « m a f i e » , téměř nemožný. Situace je u nás po vzoru SSSR v tomto uměleckém oboru nejhorší v celém východním bloku. V Polsku, Madarsku a dalších zemích si výtvarníci svépomocí upravují prostory a vystavují téměř volně co chtějí. Pokud něco prodají, zaplatí daně a mají klid. U nás však ničí existenci mnoha talentovaným lidem po celé republice. Je neuvěřitelné, že tyto čistky začaly 11 let po okupaci a stále pokračují. Monopolní « umělci» se pouští i do veteránů českého výtvarnictví a zakazují výstavy i osmdesátiletým malířům, kteří tvořili paralelně s oficiálním uměním dokonce i v padesátých letech, například Karel Hofmann. Vypadá to tak, že vystavovat a prodávat u nás kvalitní výtvarné práce bez politické protekce a machinací bude čím dál tím větší «kumšt». Eva Lasovská
«Vybílili jsme katedru filozofie!» Od počátečních čistek» jimiž začínalo v r. 1970 období Husákovy normalizace, uplynulo jedenáct let. Na katedře filosofie FFUK se však znova « b í l í » . Je sice pravda, že po celou dobu od oněch osudných prověrek bylo neustále obnovováno a udržováno napětí; že i mezi termíny dalších prověrek trvala nejistota, aby všichni pociťovali permanentní nutnost dokazovat režimu svou loajalitu ; že všichni učitelé byli stranickými direktivami a učebními osnovami, zdůrazňujícími výlučnost marxisticko-ieninské ideologie, tlačeni neustále níž v úrovni přednášek, nemluvě o téměř neexistující vědecké práci; přesto se snažili uchovat alespoň zbytky univerzitního vzdělání a chování, což se nedá říci třeba o filosofických prominentech z jiných institucí, píšících ku příkladu do Filosofického časopisu (pro ilustraci by stačilo nahlédnout do kteréhokoli čísla FČ v posledních letech). A pokud jde o poměry, nezbylo nic jiného, nežli si zvyknout, tak jako se lidově řečeno zvykne i na Šibenici V e srovnání s tím, co bylo zahájeno letošním slavným rokem stranických sjezdů, lidé mohli tento styl své filosofické existence považovat ještě za relativní klid. Od onoho 1970 se původní obsazení katedry zmenšilo téměř na polovinu. Tři učitelé byli penzionováni (dva ve smyslu kádrového postihu, dosavadní vedoucí katedry prof. L. Svoboda a prof. J. Patočka), dva dostali výpověď, tři byli převede-
62
ni na jiná pracoviště, jedna se zákazem pedagogické činnosti převedena na místo knihovnice, jeden emigroval. Pokud jde o stranickou přílušnost těch, kteří zůstali, po zrušení fakultní organizace KSČ byli znovu přijati do strany dva, ostatní skončili jako vyškrtnutí. Otázka ponechání členství byla zřejmě věcí taktiky, neboť bylo nutné, aby uvnitř kolektivu někdo vykonával stranickou práci a zastupoval nové vedení, jsa jím kontrolován a zavázán. Volba mohla mít i poněkud jiné personální eventuality a není známo, kterým důvodům byla v onom pogromovém roce dána přednost. V r. 1972 vzniklo nechvalně proslulé usnesení o nomenklatuře členů vybraných («ideologických») kateder, které v podstatě stanovilo «Berufsverbot» pro odborníky vyškrtnuté z KSČ. Pokládalo se proto celá léta zajistou benevolenci, že vyškrtnutí nadále vykonávali své pedagogické povinnosti, i když pod trvalou hrozbou, že jde jen o dočasný stav, dokud nebudou moci být nahrazeni. Náhrada jaksi nepřicházela: známým oporám marxistické filosofie se pochopitelně nechtělo na katedru, kde je více práce a menší plat než ku příkladu na Vysoké škole politické při UV KSČ nebo ve Filosofickém ústavu ČSAV, a proto liknavě vypomáhali pouze externě. K r o m ě toho si uvědomovali, že jde již tradičně o rizikové pracoviště, které je neustálé sledováno podezíravostí. Na druhé straně nezbývalo z milosti ponechaným starým členům katedry
nic jiného, než se maximálně přizpůsobit - jinou možností byla vyhlídka výpovědi s vědomím, že vyškrtnutý nenajde nejen jiné misto podle své kvalifikace, ale těžko jakékoli slušné místo vůbec. Kromě existenčního zruinování, zničení budoucnosti vlastních dětí a podobných výchovných opatření režimu působil u všech dosavadních členů ku přizpůsobení další silný motiv - potřeba vykonávat své povolání a uchovat si možnost pěstovat filosofii i za cenu jistých ústupků. To poslední se ukázalo být iluzí. Nezachránili ani obor, ani své místo v něm, studentům mohli poskytovat stále méně a méně. Vlastní filosofie byla stále více deformována požadavky vykonávat ji jako stranickou apologetiku a dějiny filosofie se měnily často v bezproblémový archiv mrtvých idejí, pozbývající pro současníky svůj vnitřní smysl, aby s problémy vykládané látky nenastaly i problémy přednášejícímu. Během těchto jedenácti let nedosáhl na katedře nikdo z původních členů vyšší kvalifikace. Ti, kdož se nestihli habilitovat na docenty do r. 1969, zůstali doživotně odbornými asistenty, ac jejich věk, pedagogické zkušenosti, znalost oboru a publikační schopnosti měly dávno toto zařazení, přiměřené za normálních okolností pro začínající pracovníky, překračovat. Dnes je těmto lidem zhruba kolem padesáti let. Jelikož byli vyškrtnuti z KSČ, nebyla jim povolena ani jedna obhajoba kandidátské či habilitační práce. Ostatně nikdo se u vědomí své situace o nic podobného ani nepokoušel a spíše byl rád, jestliže jeho jméno unikalo pozornosti stranických funkcionářů. Mezi těmi se ovšem množily kandidatury, docentury, ba i profesury, ač se jednalo o osoby, jež byly po celá léta veřejně známy jako odborně zcela neschopné. V nejednom případě setrvávali tito dříve na svých místech pouze díky veliké shovívavosti svých kolegů, těch, již pak na své ohledy doplatili jakožto první oběti čistek - na všech oborech a katedrách fakulty. Nyní se stalo běžným, že tituly (a zejména pak plat, včetně «osobních») se na FFUK neudílejí za vědeckou práci, nýbrž vysluhují se jako odměna za výkon stranické funkce. Za této situace se vyškrtnutí na katedře filosofie zřejmě smířili s tím, že jsou na fakultě pouze trpěni, v nejlepším případě že « d o ž i j í » do penze. Ponížení a trapnost svého postavení museli přestat vnímat - vždyť si mohli neustále připomínat osudy jiných filosofů, kteří dnes myjí okna Či topí v kotelnách, a zároveň čekat na termín dalšího komplexního hodnocení, či prověrky, či lépe řečeno na termín předvolání před komisi pro boj s antimarxismem, před niž se jde každý posadit jakožto předem podezřelý. Čeho se vlastně tito lidé dopustili? Tuto otázku si může p o l o ž i t jen ten, kdo nikdy neprošel školu marxismu. Neměli za sebou žádné veřejné vystoupení nebo činnost v r. 1968, žádnou publikaci, která by je v očích režimu «kompromitovala». To sám jejich obor byl neustálým trnem v oku stranické inkvizici, jež zvedá prst nad každým pokusem o samostatné uvažování. Filosofové na katedře byli prostě schopní a o něco usilovali. To samo je dostatečně těžké provinění. Proto stranické orgány sledovaly po celých jedenáct let myšlenku postupné výměny lidí. Dělo se
tak jakoby neúčinně; první nově příchozí (po nástupu V. Rába na místo děkana a vedoucího katedry) se spíše rozplývali v zaběhaném chodu pracovité katedry, kde zájem dobré úrovně výuky stále přetrvával. Některé plánované «posily» z řad studentů, těch, kteří svou studijní neschopnost překrývali zásluhami o kritiku «nemarxistických» výroků učitelů, pochopily při ukončení studie jisté, ne dost dobře placené, riziko ideologického boje na katedře a včas se daly na dezerci do pohostinnějších institucí. Jiní, i starší, kteří přišli v těchto letech na katedru, si patrně kdesi v hloubi duše uvědomovali slabost a nudu svých přednášek a buď potají pedagogické povinnosti nevykonávali anebo alespoň z tohoto stavu věcí vyvozovali příslušnou skromnost vystupování (jakkoli tuto skromnost odložili při přebírání vědeckých hodností a titulů). Na oplátku si mohli být jisti, že kolem otázky jejich odborných «schopností» a pracovních výkbnů bude udržováno mlčení. Postupem let se hrozba personální výměny katedry stávala tudíž jakoby abstraktní, jako prostředek k udržování lidí v situaci poslušných k povolných. Většina komplexních hodnocení byla sice provázena nervozitou, snadno přecházející v hysterii; všechna také sledovala taktiku rozdělování lidí na více a méně kádrově vhodné, více a méně oceňovala jejich snahu dokázat spolehlivost ve funkcích a v plnění jiných «veřejně prospěšných» úkolů; přesto se rodily také iluze, neboť každý tonoucí se stébla chytá. Nebylo to tak zcela na místě, protože réalité existenčního pádu se po celá tato léta připomínala. Průběžně, i když jako jednotlivé, rozptýlené případy padaly výpovědi na různých katedrách FFUK a byly tedy neustálým varováním. Konečně při poslední větší vlně v r. 1979, ve které byla téměř zlikvidována katedra sociologie a zůstala jen podle jména, byli k výpovědním pohovorům u tajemníka Gembaly a kádrové referentky Krausové pozváni i dva vyškrtnutí členové katedry a zdálo se, že jejich odchod je hotovou věcí. Přes tuto celkovou situaci na katedře filosofie od r. 1970 už k výpovědím nedošlo a odtud ony iluze, jako že se snad situace «uklidní», nebo že jde o taktiku v podstatě «lidského» děkana, který dostal likvidací vyškrtnutých jako stranický úkol a musí vykázat alespoň nějakou činnost, který se « n a o k o » snaží o provedení usnesení o vyškrtnutých a pak je zdržuje a podobně. Učitelé byli pouze vystavováni různým extempore loajálních studentů a v duchu stranické kádrové zásady, že pomluva vždycky zasáhne oběť, se jejich světovázorový a pedagogicky profil probíral vždy na stranických schůzích. Ačkoli při podobných příležitostech straničtí funkcionáři nikdy neposuzovali neomalenou a drzou útočnost příslušných studentů a nezastali se učitelů ve zřejmé chuti ponechat je vystaveny kritice, teprve faktické pokračování odhalilo skutečnou roli pěstování si těchto «kritiků » v dalším očistném procesu. Snad je nadbytečné dodávat, že právě tito studenti vždy a opět patřili nejen k nejneschopnějším ve svých ročnících, ale i k nej liknavějším v plnění studijních povinností, takže často jen z obav pedagogů před jejich pomstychtivou reakcí procházeli zkouškami.
63
Až tedy přišel rok 1981. Rok nového utužení režimu, nástupu režimu, téměř nezastíraného návratu stalinismu. Teprve tehdy se stalo zřejmé, že poměr sil na katedře se vlastně změnil. Mladých kádrů přibylo a v posledním přílivu silně ubylo všeho: schopností, charakteru, zájmu a předpokladů, potřebných k dalšímu vývoji, vynikla pouze zlá vůle a nenávistné snahy. Ti předešlí mladí, kdo na katedru přišli, nikoli ještě zcela neschopní, se stali zavázanými díky své stranické příslušnosti, neboť při jakékoli neposlušnosti by byli také ohroženi. To zablokovalo i jejich možný odborný rozvoj. (Neuvádíme vůbec, že přišli pouze členové strany a že naopak do zcela podřadných míst odešli během let mnozí mimořádně nadaní absolventi). Ti poslední příchozí pak vytvořili na katedře z hlediska stranického aparátu vhodné centrum, ze kterého mohl být podniknut zákeřný útok: otázka, do jaké míry jsou tedy oni mladí vlastně sami obětmi zběsilé manipulace, vycházející z momentu jejich beznadějné neschopnosti pro práci ve filosofii, ve společenských vědách a intelektuálním životě vůbec, přesahuje obvyklé uvažování a zabíhá bez nedsázky na pole psychopatologického studia. Okamžikem, kdy ^ š l o najevo to, co bylo patrně léta připravováno, krok za krokem, s úporností sovětizované moci, byl nástup nového vedoucího katedry prof. Josefa Mužíka. Ironií osudu to byl druhý, který se na fakultu a na katedru jaksi «vrátil». Zatím co děkan a předchozí vedoucí katedry V. Ráb přicházel na toto pracoviště v padesátých letech jako člen různých prověrkových komisí, které měly vyšetřovat neustálá podezření z ideologických úchylek filosofů, J. Mužíkovi zůstaly na katedru nepříjemné vzpomínky, spojené s neúspěšným pokusem o kandidaturu, jenž byl kdysi ojedinělý svého druhu: tituly získal jinde, kde ocenili jeho jiné schopnosti, a nyní se jmenováním do funkce otevřely možnosti kompenzace pocitů, spojených s kdysi nepříjemnou záležitostí. J. Mužík vstoupil na bojiště s programovým prohlášením, jehož hlavním bodem bylo ono staré stranické usnesení o vyškrtnutých a o «nomenklatuře» členů katedry. Tedy za prvé: filosofie a katedra filosofie jsou jen pro straníky. A za druhé: vyškrtnutí musí být zbaveni pedagogických povinností a perspektivně odejít, Psychologicky přechodnou úlohu měla sehrát myšlenka tzv. «kabinetu». Aby nedošlo k šoku, z něhož někdy vzniká i odpor, ale zejména aby se zvýšila jistota postupu jeho rozložením, vyšel s ideou zřízeni instituce, jež není katedrou, ale ani existenčním zruinováním: v podstatě šlo o jakési gheto pro poznamenané, jimž by byly ukládány jisté « pomocné » úkoly pro práci nomenklaturní katedry. Tedy ani snad nic podřadného 1 Výklad mohl být volný - až po naději v opět jakési «obejití» stranických usnesení. Přelud «kabinetu» zůstává v tomto momentu s mnoha nejasnostmi viset ve vzduchu. Snad měl zpočátku vyvolat iluzi, že se J. Mužík snaží, kdežto při neúspěchu mu nezbude než přikročit k nepříjemným opatřením. Kdo pronikl do psychologie aparátnické taktiky, může přesně sledovat každý průběh stranou řízeného procesu, který je vždy stereotypní, ať se jedná o velké převraty či o ovládnutí malého pracoviště. Začíná se pronikáním do funkcí, rozšiřováním vlivu v nich, plánovi-
tým sesazováním lidí odevšad, kde ještě o něčem rozhodují, současnou zastrašovací kampaní, že je to tak nutné, pokračuje se rozptýlením pozornosti lidí ve spoustě formálních a administrativních úkolů, jako jsou dělení místností, stěhování osob a nábytku, hlášení, dotazníky, zvýšené schůzování a čistota «životního» (lépe řečeno odborně zkomírajícího) prostředí a končí se kádrovými opatřeními, před nimiž se octne každý ohrožen, postaven proti druhým, jelikož mezi všemi byl záměrně ničen pocit kolegiality, pracoviště se soustavně rozeštvávalo, a sám je každý bezbranný. Katedře se vyměnil vedoucí, vedoucí dosadil nového tajemníka, vybral si novou sekretářku. Tento začátek byl slibný. Nevadilo ani to, že nový tajemník je pouze aspirantem a tudíž jeho jmenování je proti pracovním předpisům. Stačí, že právě nastoupil na katedru a že se osvědčil v rámci zmíněné již studentské režimní klaky. Nepsanou avšak uznávanou zástupkyní vedoucího katedry se stala rovněž čerstvě přijatá aspirantka s ještě lepšími kvalitami: členka lidových milicí a delegátka XVI. sjezdu. Spolu s další posilou úrovně sice nulové, avšak cenné jako hlas v rámci nyní katedrové klaky, se všichni tři stali členy vedení katedry, v němž dostali i při nedostatku svých znalostí, natož zkušeností, rozhodující slovo. Zmíněný «nedostatek znalostí» je možno pokládat za dočasný asi ve smyslu dočasného pobytu sovětských vojsk v ČSSR: jediné, co tyto posily vyvede z velmocenského klidu, je každá zmínka o neobsazených pedagogických úvazcích v souvislosti s jejich osobami. Pedagogické povinnosti z KSC vyškrtnutých členů katedry byly nejprve zařazeny do jakési dvojhry, ve které se v souvislosti s přednáškovým kurzem vždy vedle vyšrtnutého učitele vyskytlo jméno kádrově ^silného individua, ať z FÚ (Filosofického ústavu) ČSAV, či ze straníků na katedře. Brzy vyšlo najevo, že toto opatření je spíše papírové, přesto však vytvořilo u vyškrtnutých, kteří zatím museli nadále učit, správný «pocit». Mezitím však došlo k podstatnějším zásahům do výuky, spojeným především s otázkou existence dějin filosofie jakožto základního vyučovacího předmětu. Je známo, že přednášky z dějin filosofie patřily vždy na katedře k nejkvalitnějším; je také zřejmé, že tyto kurzy nelze odbýt referátovým stylem, jaký zavedly do ostatní výuky kádrové posily; a zejména, což je nejhorší, v oddělení dějin filosofie právě přednášeli oni vyškrtnutí odborníci. Skupina kolem J. Mužíka proto zahájila neslýchané tažení proti kurzům z dějin filosofie s neustálým kladením otázky jejich omezení. Sám J. Mužík v této věci zašel tak daleko, že osobně vyvinul průzkum mezi studenty se zjevnou snahou vsugerovat jim negativní postoj k některým kurzům z dějin filosofie a nadhazovat, zda dějin filosofie není moc. Jelikož se všichni posluchači zcela spontánně, aniž by postřehli, co se od nich očekává, vyjádřili pro nové vedení v tomto bodě zcela neuspokojivě, neboť právě časově už i tak na minimum stlačené kurzy z dějin filosofie pokládali za poslední zbytek kvalitních přednášek, akce nebyla úspěšná. Přesto byly téměř na nepatrný zbytek zlikvidovány výběrové přednášky s historicko-filosofickou tématikou. Dvě, jež byly ponechány, studenti sice mohou
navštěvovat, ale nezapisují si je do indexů (a proto, jsouce zároveň přetíženi množstvím povinných a zapisovaných podřadných kurzů, na ně nemají čas). Jako vrchol všeho byly v V. ročníku zřízeny výběrové diplomové semináře pouze pod vedením straníků, a to především těch, kdo se proslavili v «normalizované» filosofii (Filipec, Hrzal, Ruml, Ráb a další). Tyto semináře se nekonají, ale studenti do nich byli přesto jednotlivě najmenování; odměnou za «neodpírání zlu» seminářů, jež fakticky neexistuje, ale zato je až příliš reálné jakožto filosofická atmosféra v tématech a obsahové náplni diplomových prací, dostali skutečnou osobu konzultanta, který se jim věnuje. Z nemožnosti obsadit úplně všechny zadané diplomové práce jsou mezi konzultanty i někteří vyškrtnutí, jejichž pedagogické úvazky se tímto činem mnohdy scvrkly na vedení jednoho či dvou diplomandů, když jim ostatní výběrové kurzy byly škrtány. Mimo to jsou zavázáni jménem a pozicí dotyčného vedoucího neexistujícího diplomového semináře, a tím i nutností postupovat tak, jako by práci řídil on. Po tomto tažení proti klasickému a nezbytnému vzdělání studentů filosofie, jež nemá v žádné východoevropské zemi obdoby, přišla na pořad znovu otázka nyní zbytečnych odborníků. Některým vyškrtnutým se jaksi nabízí přechod jinam - třeba na katedru etnografie či psychologie, či do knihovnických míst současně s tím pak se jedná i o případné funkční převody - z pedagogických funkcí (docent, odborný asistent) na funkce nepedagogické (vědecký pracovník atd.) - aniž je zatím cokoli vyjasněno. Lidé jsou silně neurotizováni a prostřednictvím vedoucí role strany na fakultě « s e » uvažuje, kam s nimi. Za této situace se na katedře očekává další komplexní hodnocení, k němuž lidé přijdou již připraveni na fakt, že má být spojeno s kádrovými opatřeními. Psychologická kampaň a dosavadní zásahy způsobily, že přijmou cokoli a ještě rádi, že se neoctnou bez místa. Zodpovědnost za kádrová opatření je báječně rozptýlena: staré vedení dává od budoucích opatření jakoby ruce pryč (konečně děkan a bývalý vedoucí katedry Ráb bude pro pooperační rekonvalescenci řadu měsíců mimo fakultu!). kdežto nové zase tvrdí, že se musí držet pouze starých podkladů, v nichž je bezperspektivnost vyškrtnutých různě ostře formulována. Vedoucí katedry Mužík «proti nikomu osobně nic nemá a konečně, ani pracovně lidi natolik nezná ». Případná přeřazení a opatření tedy jen navrhne k provedení, ač se za ně tak docela nebude cítit zodpověděn ! Co přesně přijde, není ješté známo. Co je, to se už dá přesně konstatovat. Hodí se třeba výrok: «Vybílili jsme katedru filosofie . . . » Kdo « m y » ? My, čerstvě jmenovaná zástupkyně vedoucího katedry, členka L M a delegátka XVI. sjezdu. Ona a spol., patrně. Zděšení a úžas nad úrovní univerzitní katedry, které se zmocnily mnoha lidí nad tímto veřejným výrokem, se rozšířily jako lavina. Ne že by starší generace nepamatovala na fakultě rok 1948 a jeho vítěze, ale od těch let se přece jen opět pěstovala jistá profesionální slušnost. Novopečená «doktorka vybílení katedry filosofie», obdařená titulem krátce předtím v komisi za zavřenými dveř-
mi, svým výrokem tuto éru ukončila s definitivní platností. Nejde ovšem jen o lidi. Jde i o zkázu společensko-vědního oboru, o konec filosofie, alespoň v rámci fakulty a staroslavné Karlovy univerzity. Po třinácti letech od sovětské invaze! To, co ještě za něco stojí, tu pomalu zkomírá a dohasíná. Perspektivy ani pro filosofii tu při kádrových pohovorech nejsou, celá filosofie je bezperspektivní. Alespoň v oficiální struktuře. Název katedry filosofie, opravený po r. 1970 jako «marxisticko-leninské filosofie», je v podstatě pomýlený a mělo by přijít veřejné přiznání se k názvu «marxisticko-leninské ideologie ». V celém procesu hraje vůdčí roli onen zmatečný, protiprávní, neveřejný, v podstatě nehorázně absurdní fakt: údajné usnesení o nomenklatuře, jehož obsahem je stranická příslušnost jako předpoklad k výkonu některých typů povolání. Toto usnesení, existuje-li, nebylo začleněno do nového vysokoškolského zákona (mimo jiné právě kvůli tomuto bodu se jeho vydání tak protahovalo). Termín «nomenklatura» sám o sobě je naprosto nic neříkající. Jeho výklad ve smyslu «Berufsverbotu» pro vyškrtnuté a nestraníky nemůže být pro zjevnou neúnosnost vůbec zveřejněn, byl by v evropských universitních dějinách zcela ojedinělý. Komunistická strana tímto opatřením nehorázně prohlašuje i dějiny filosofie za výlučně ideologické vlastnictví, za službu cílům, v rámci nichž dává tomuto oboru ve svých nejvyšších orgánech směrnice, což musí zároveň přísně tajit. V komplexních hodnoceních lidí se vyskytuji pouze terminy: kvalifikační předpoklady, pracovní perspektiva a pod., které jednoznačně skrývají skutečnost, zda dotyčný je či není členem KSČ, a to ještě aktivním a «spolehlivým», což nikdy není vysloveno. Přesto jakožto «kvalifikace» nerozhoduje nic jiného než právě tyto požadavky. Lidé jsou takto léta stavěni před údajnou existencí usnesení, které by bylo jednak zcela protiprávní a které také nikdy neviděli jakožto podklad ke svému přeřazení, zákazům pedagogické činnosti atd. (protože jim takové usnesení přirozeně nikdo neukázal), ale podle kterého jsou činěna reálná opatření! V duchu vypěstované atmosféry strachu mají pouze «chápat» smysl a poslání tohoto usnesení, jež se vznáší jako duch nad vodami, ale vtěluje se v realitu postihů. Jednotlivé osoby, jež v duchu usnesení provádějí postihy, jsou pak z hlediska této zvrácené situace «nevinné». Těchto několik poznámek k historii katedry, psaných zvenčí, by mělo jednou nahradit obšírnější zachycení průběhu posledních jedenácti let s podstatně přesnějším a detailnějším uvedením faktů. Teprve v nich by vynikla celá pitoreskní zrůdnost situace, ve které se téměř zhroutila profesionální i lidská morálka instituce, v kulturním vývoji země nikoli tak bezvýznamné. Vezměme jenom v úvahu morální dosah skutečnosti, že oběti čistek mlčí, nepokoušejí se o výraznější náznak odporu; že byli vtlačeni do postavení, ve kterém nemohou než pasivně přihlížet své odborné likvidaci. Zpočátku, nejsouce si vědomi žádné viny, zřejmě paradoxně k vlastnímu nezatíženému svědomí očekávali, že budou vzati na milost. Nyní, když dopustili, aby věci zašly tak daleko, mlčí k vlastní-
65
mu osudu z patrných obav, aby v posledních letech před důchodem neskončili na dlažbě. Většinou nejsou zdravotně ani fyzicky vybaveni vykonávat ta zaměstnání, která by jim potom přinesla obživu. A pak, chtěli přece učit a vědecky pracovat a měli na to při své kvalifikaci právo. Z tohoto rozporu mezi možností a skutečností, léta podněcovaným, ubíjejícím, opět zdánlivě nadějným na řešení a v podstatě dále beznadějně prohlubovaným se vyvinul stav, kdy pasivně očekávají poslední akt tragikomedie. Přijde? A v jaké formě? Pro jakou alternativu a která skupina stranického vedení se mezitím ještě s různými variantami rozhodne? A co ještě si kvůli zbývajícím nadějím sami lidé zkazí? Lidsky nejstrašnější pro pozorovatele je i další stránka věci: poněvadž oběti zřejmě poznaly, jakým způsobem funguje aparát sovětizované moci
v oblasti ideologie, chápou i motivy, proč musí být likvidováni. Svůj osud v rámci zvrhlé logiky přijali jako nezvratnou objektivní nutnost. Úloha, jaké se podrobili v tomto vleklém dramatu, odpovídá předepsanému scénáři, v němž osobnost, natož pak hrdina, hraje v podstatě tak malou úlohu. Jsou zkrátka «smeteni dějinami», jednoduše řečeno, jsou v zajetí názoru, že jim v duchu režimní logiky nic jiného nezbývá, nežli «chápat».
7-12-1981 Pozn.; Veškerá rozhodující jednáni o lidech i o oboru se odehrávají tajně a v úzkých kroužcích vyvolených straníků. Z toho mohou vzniknout menší nepřesnosti ve faktických údajích, aniž to mění smysl řečeného.
O jedné evropské alternativě RADOSLAV SELUCKÝ Již několik let flirtuje sovětská zahraniční politika s myšlenkou neutralizace Německa za cenu jeho sjednocení. Západní diplomaté v Bonnu to pozorují, a nevědí, zda jde o mystifikaci nebo o vážně míněnou politickou alternativu. Především je důležité znát, zda to Sovětský svaz může myslet seriozně. Za druhé je nutné znát, zda by o takovou alternativu mohla mít zájem nějaká západoněmecká vláda. Za třetí je třeba položit si otázku, zda by - i kdyby, hypoteticky, o tuto alternativu zájem měly - jak SSSR, tak NSR mohly k takovému rozhodnutí získat potřebný souhlas dalších zainteresovaných stran. Je totiž zřejmé, že sjednocení Německa za cenu neutralizace by znamenalo nejen předělání poválečné mapy Evropy, ale i zásadní změnu světového poměru sil. To by bylo proti srsti kdekoho: Spojených států, Francie, a vůbec celé západní Evropy; ale také Polska, Československa, o východoněmeckém establishmentu ani nemluvě. Jakkoli je však alternativa neutrálního sjednoceného Německa šokující, zdá se mi nicméně účelné prozkoumat její teoretické předpoklady. Předpoklad číslo jedna: Může mít o tuto alternativu zájem Sovětský svaz ? Víme dobře, že v raném poválečném období se Sovětský svaz vehementně pokoušel o oddělení kontinentální západní Evropy od Spojených států, a že klíčem k tomuto oddělení Evropy od Ameriky mohla být jedině neutralizace Německa. I když se Moskvě tehdy nepodařilo tohoto cíle dosáhnout, neznamená to, že by se o jeho uskutečnění nemohla pokusit znovu, tentokráte za zcela jiných podmínek, jež by mohly uzrát ještě před koncem tohoto století, ba dokonce již někdy koncem tohoto desetiletí. Jaké důvody mohou existovat pro sovětský zájem na této politické alternativě?
a) Systémové problémy SSSR Podle údajů Světové banky činil v roce 1978 průměrný hrubý národní produkt na jednoho obyvatele ve vyspělých západních zemích 8.070 dolarů kdežto v Sovětském svazu jenom 3.700. Na druhé straně, podle názoru britského Ústavu pro strategické studie, dosáhl Sovětský svaz v roce 1980 převahy nad Spojenými státy jak v nukleárních, tak v konvenčních zbraních. V Evropě je poměr sil mezi Varšavským paktem a NATO 2 : 1 pokud jde o počet divisí, téměř 3 : 1 pokud jde o počet tanků, a téměř 2 : 1 pokud jde o počet bojových letadel. Jak je možné, že Sovětský svaz mohl dosáhnout vojenské převahy nad nepoměrně bohatšími a vyspělejšími zeměmi Západu? Obecnou odpověď na tuto otázku dává analýza sovětské ekonomiky, jež se vyvíjí - již padesát let v «sui generis válečném hospodářském systému» (Oskar Lange). Sovětský příkazní ekonomický systém, jehož plánování se opírá o metodu hlavního Článku, je schopen úspěšně prosazovat jednu či dvě priority, určené vrcholnými mocenskými orgány země, nikoli však plynule uspokojovat mírové potřeby obyvatelstva. Zatímco se tento systém jako celek opírá o monopol výrobců, ve válečných a zbrojních odvětvích se opírá o monopolní postavení jednoho jediného, mocného spotřebitele, tj. státu. Tento spotřebitel může žádat, a také dostat, od vojenskoprůmyslového komplexu prakticky vše, je-li ochoten zaplatit přiměřenou cenu. Touto cenou je udržování neefektivního hospodářského systému, který je schopen dosahovat pouze extenzivního, nikoli však intenzivního růstu, a jehož akumulace činí zhruba jednu třetinu národního důchodu. Sovětský svaz je přeindustrializován pokud jde o těžký průmysl a vojensko-průmyslový komplex, a podindustrializován pokud jde o spotřední průmysl a zemědělství. Jeho infrastruktura
a terciární sektor zůstávají na úrovni pol o vyviň litých zemí. Zatímco západní demokracie nemohou prosadit takové zbrojení, jež by snížilo životní úroveň obyvatelstva, sovětský systém nemá v tomto směru velké potíže. Jeho příkazní ekonomika je totiž organicky kombinovaná s příkazním politickým systémem, který může prosazovat zbrojení, jehož míra značně přesahuje možnosti země s necelými čtyřmi tisíci dolarů na obyvatele ročně. Je pravděpodobné, že efektivnost sovětské ekonomiky by mohla být podstatně zvýšena racionální hospodářskou reformou. Racionalizace sovětské ekonomiky však není možná bez demokratizace sovětského politického systému. I když by demokratizace sovětského politického systému, doprovázená racionální hospodářskou reformou, mohla podstatně zvýšit efektivnost sovětské ekonomiky, vedení strany a státu by nemohlo získat v demokratičtějším systému souhlas obyvatelstva s jednostrannou militarizací země. Ba více. Hypotetická transformace byrokratického systému v demokratický (i kdyby'pro ni v SSSR existovaly podmínky) by měla ještě další závažné důsledky. Sovětský svaz je mnohonárodní stát, dosud ne plně integrovaný politicky, kulturně, ideologicky a civilizačně. Sovětské národy mluví různými jazyky, historicky patří k různým civilizacím a kulturám, mají rozdílná náboženství, mravy a tradice. Tyto národy byly začleněny do Ruska proti své vůli, a některé z nich jsou dodnes drženy ve svazku SSSR pouze násilím. Demokratizace, decentralizace r o z h o d o v á n í , rozšíření tržních vztahů, nahrazení příkazního plánu indikativním plánem, tato a další reformní opatření by nutně posílila odstředivé a dezintegrační síly uvnitř země. Dokonce i někteří ruští disidenti se obávají takové reformy, neboť by mohla v konečných důsledcích vést k rozpadu říše. V každém případě by však demokratické reformy oslabily postavení SSSR jako supervelmoci. (Tento vojenskomocenský a desintegrační aspekt se týká pouze sovětského systému, nikoli východní Evropy: proto je východní Evropa mnohem více nakloněná hospodářským a politickým reformám). Sovětský svaz je tedy schopen, v důsledku svého příkazního systému, být buď vojenskou supervelmoci, nebo se starat o blaho svého obyvatelstva. Nemůže dělat obojí. Pokud nebude schopen plynulých inovaci v civilním sektoru, intenzivního růstu a podstatného pyšování životní úrovně obyvatelstva, bude moci udržovat svou vojenskou moc jenom za cenu potlačení prioritních zájmů širokých vrstev. Pokud nebude schopen politické demokratizace, bude schopen udržovat svou vojenskou sílu jenom za cenu potlačení národních zájmů jak svých vnitřních menšin, tak zemí východní Evropy. Aby mohl jak doma, tak ve sféře svého vlivu zajistit potřebnou politickou a sociální stabilitu, musel by věnovat pozornost neuspokojovaným zájmům milionových mas na úkor vojensko-průmyslového komplexu; aby zůstal - při nízké úrovni ekonomiky - vedoucí supervelmoci, musí sledovat především zájmy svého vojensko-průmyšlového komplexu a podřídit jim priority svých i východoevropských národů. Jinými slovy: Aby se sovětský systém mohl vyvíjet a modernizovat, musí být
zásadně změněn strukturální reformou; aby přežil, nesmi být reformován a měněn. Existuje nějaké východisko z tohoto dilematu? Nemohou-li být, v důsledku obojku příkazní ekonomiky, technologické inovace a hospodářská modernizace produkovány doma, mohou být importovány, vnášeny do systému zvenčí. Za tohoto předpokladu, a jenom za tohoto předpokladu, může sovětský systém uspokojovat zájmy vojensko-průmyslového komplexu (zbrojení) i zájmy obyvatelstva (růst životní úrovně) i když ne optimálně, aspoň v přijatelné míře. Proto sovětské vedení usilovalo o clétente (uvolnění) spojené s intenzivní hospodářskou spoluprací mezi Východem a Západem. Uvolnění totiž umožňuje, aby se sovětský systém částečně inovoval, i když nikoli z vnitřních, nýbrž převážně z vnějších zdrojů. V tomto smyslu uvolnění nahrazuje jinak nezbytné vnitřní reformy, nebo aspoň umožňuje jejich odklad na neurčito. V šedesátých letech, tedy před uvolněním, sovětský systém flirtoval s reformami (a pokud nešly příliš daleko, povoloval je východní Evropě). V sedmdesátých letech byly reformy buď odbourány, nebo aspoň zastaveny. Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že alternativy k uvolnění jsou pro Sovětský svaz značně omezené: buď návrat k izolaci, studené válce, teroru a válečné politice stalinismu, nebo postupná změna systému prostřednictvím strukturálních reforem. Pokračování uvolnění obě alternativy odsunuje a tím umožňuje zachování systému v jeho dnešní podobě. Zatímco zachování dnešního sovětského systému vyžaduje uvolnění, sovětská agresivní politika je podlamuje, zejména uvolnění mezi Sovětským svazem a Spojenými státy. Západní Evropa zastává názor, že NATO kryje pouze severoatlantickou oblast (a v širším smyslu Evropu), nikoli jiné geografické oblasti. Proto se také západní Evropa i po Afghánistánu řídí, ve vztahu k Sovětskému svazu, zásadou «business as usuab. Uvolnění přestalo být nedělitelné nejen pro Sovětský svaz, ale i pro většinu západoevropských zemí. Protože je pravděpodobné, že se Sovětský svaz bude střetat ve své globální politice se Spojenými státy, stálá a intenzivní hospodářská spolupráce mezi Amerikou a Ruskem nemůže být zajištěna. Může však být zaručena - za podmínky, že Sovětský svaz omezí své výboje na oblasti mimo Evropu - se západní Evropou. Sovětský svaz by potřeboval stálou a zaručenou hospodářskou spolupráci se zemí, či zeměmi, jež jsou hospodářsky dostatečně silné, moderní a průbojné, aby mohly utáhnout inovační potřeby Sovětského svazu, včetně úvěrů a participace v některých velkých sovětských investičních záměrech; aby to tato země, či tyto země, činily na základě vlastní volby, či aspoň s vědomím nevýhodnosti jiné volby; ve vlastním národním zájmu. Takovou zemí může být jedině západní Německo, jehož neutralizace za cenu sjednocení by byla klíčem k tomu, aby se pro podobnou spolupráci rozhodly i další západoevropské země. Západní Německo je klíčová země z několika důvodů: Je to hospodářsky nejsilnější země západní Evropy. Její obyvatelstvo j e - více než kdokoli jiný - ochotné zaplatit určitou politickou cenu za hospodářskou
67
prosperitu a stabilitu, jež by zaručená a stálá spolupráce se SSSR mohla přinést (široký sovětský trh, sovětské dodávky surovin včetně nafty a přírodního plynu atd). Získalo by tím sjednocení země, a to při zachováni svého existujícího hospodářského a sociálního systému. b) Čínský faktor Nezdá se, že by sovětské vedení považovalo západní Evropu za hlavní budoucí zdroj svého ohrožení. Vidí hlavní zdroj potenciálního ohrožení v Číně. Pacifikace (neutralizace) západního Německa, a tím vlastně i západní Evropy, by mohla uvolnit Sovětskému svazu ruce pro mimoevropskou a východní politiku. c) Třetí a Čtvrtý svět Sovětský svaz dnes nemá dostatek ekonomických sil, aby hrál výraznější úlohu v pomoci třetímu a čtvrtému světu, kromě dodávek zbraní. Intenzivní příliv inovací ze Západu by Sovětskému svazu umožnil zlepšit svou pozici jako státu, poskytujícího hospodářskou pomoc rozvojovým zemím. Shrnuji: Sovětský svaz má, či objektivně může mít, aspoň tyto tři dobré důvody, aby začal vážně prosazovat koncepci neutralizace Německa za cenu jeho sjednocení. Předpoklad číslo dvě: Můfe mít o tuto alternativu zájem Západní Německo? Domnívám se, že západní Německo může mít za určitých okolností o tuto alternativu rovněž zájem. O jaké okolnosti by mohlo jít? a) Pokles vlivu a moci Spojených států Aby alternativa neutralizace Německa za cenu sjednocení mohla být brána vážně, bylo by nutné, aby v tomto desetiletí pokračoval pokles moci a vlivu Spojených států takovým tempem jako v sedmdesátých letech. To by znamenalo, že Spojené státy by nebyly schopné dosáhnout znovu vojenské parity se Sovětským svazem, zejména v konvenčních zbraních a v rozmístění svých vojenských sil v místech možných konfliktů, např. na středním Východe; dát do pořádku jak svou ekonomiku, tak svou měnu; stát se opět spojencem, na jehož postoj a sílu je možné se plně spoléhat za všech okolností; obnovit v západní Evropě důvěru v americkou politiku, v americké vedení západního světa, v americký systém a v americkou technologickou superioritu. Je-li správný odhad, sdílený řadou amerických odborníků, mezi něž patří i Henry Kissinger, že Spojené státy už překročily zenit své globální moci a vlivu, mohlo by se stát, že jejich vliv na vývoj evropských poměrů by se mohl ještě výrazněji snížit. Ostatně, pokles amerického vlivu se už výrazně projevil po sovětské invazi Afganistanu: západní Evropa nenásledovala Spojené státy ani v omezení hospodářských styků sc SSSR.» ani v bojkotu olympijských her. (To, že západní Německo se nakonec připojilo k bojkotu olympiády, bylo způsobeno jeho snahou a) nenechat USA v isolaci, b) nepodpořit potenciální americký isolacionismus, který by nakonec mohl vést k částečnému stažení amerických vojsk z Německa). Západní Evropa se rovněž příliš neangažovala ve chvíli, kdy Spojené státy její pomoc
68
skutečně potřebovaly, tj. v případě amerických rukojmí v Iránu. Západní Evropa má rovněž - a zřejmě oprávněné - pochybnosti o tom, zda by Spojené státy riskovaly globální nukleární konflikt dejme tomu kvůli západnímu Berlínu, nebo jinému dílčímu evropskému problému. Proto se západní Evropa již dnes snaží o samostatnou zahraniční politiku. Neprojevuje se to jenom v tom, že například západní Německo, ale také Francie, mají speciální vztahy se Sovětským svazem, ale i ve vztahu k Palestincům, k Izraeli a podobně. To samo o sobě by bylo zcela legitimní a normální za předpokladu, že by západní Evropa byla ochotná, či schopná postarat se o to, aby její společné ekonomické síle odpovídala i přiměřená společná síla vojenská, doprovázená společnou zahraniční politikou. b) Další oslabení NATO Zatím však závisí obrana a bezpečnost západní Evropy nikoli na její vlastní vojenské síle, nýbrž na společné síle NATO, jejímž jádrem jsou Spojené státy, Koncept NATO předpokládá, že agrese proti západní Evropě by byla automaticky agresí proti Spojeným státům a proti celému NATO. (Francie se snaží mít svůj dort i poté, když jej snědla: tím, že má volnější svazek s NATO, případná agrese SSSR proti jednotlivé zemi NATO by nebyla automaticky agresí proti Francii; zato případná sovětská agrese proti Francii by musela jít přes nějakou členskou zemi NATO a Francie by automaticky dostala pomoc od členských zemí Severoatlantického paktu). Tedy: na jedné straně začíná západní Evropa dělat politiku odlišnou od severoamerické a sledovat své vlastní, spíše regionální než globální zájmy; na druhé straně však chybí západní Evropě vojenská síla, jež by podložila její samostatnou zahraniční politiku. Za předpokladu, že by další, a podstatný pokles vlivu USA v západní Evropě nebyl vyvážen růstem vojenské moci politicky i vojensky sjednocené západní Evropy, dostaneme první nezbytnou, i když ještě ne plně postačující podmínku pro neutralizaci Německa za cenu sjednocení. Věci v NATO se nevyvíjejí tak, jak by vyžadovala potřeba obrany západního světa. Francie je mimo NATO. Holandsko nejeví příliš mnoho chuti umístit na svém území zbraně, bez nichž je účinná obrana západní Evropy těžko myslitelná. Jedna z vlivných dánských opozičních stran navrhla, napůl ironicky, napůl vážně, nahradit dánskou brannou moc gramofonovou deskou, napojenou na mezistátní telefonní linku ministerstva zahraničí, jež by obsahovala jedinou větu v ruštině: 'Vzdáváme se'. Alternativní britská vládní strana - Labour Party - schválila na svém výročním sjezdu v Brightonu politickou platformu, jejíž součástí je jednostranné britské nukleární odzbrojení a prakticky vojenská neutralizace. A pokud jde o Kanadu, ; eji účast v NATO je již po léta téměř jenom symbolická. c) Západní Evropa se nerozhodne stát se jako celek supervelmocí Za předpokladu, že by síla a moc Spojených států poklesly natolik - a to není jenom otázka politické vůle, nýbrž především schopnosti Spojených
států, a obecněji řečeno jakékoli země, hrát dnes účinně roli globální supervelmoci že by Amerika nebyla schopná vést a garantovat obranu západní Evropy, nabízí se západní Evropě možnost stát se kolektivně třetí supervelmoci. Předpokladem této alternativy by zřejmě bylo stažení nejen amerických vojsk ze západního Německa, ale i celková resignace Spojených států na úlohu vůdčí velmoci v západní Evropě. Kdyby k tomu došlo, pak by zřejmě Spojené státy vytvořily pevnost Ameriku, ekonomicky a energeticky (spolu s Kanadou, případně s Mexikem) soběstačnou a schopnou velmi účinné bránit svou geografickou oblast. Za těchto okolností by pokus o vytvoření kolektivní západoevropské supervelmoci předpokládal vyzbrojení západního Německa všemi, tedy i nukleárními strategickými zbraněmi. Německo, které je hospodářsky i počtem obyvatelstva nejsilnější západoevropskou zemí, by nutně muselo hrát vedoucí úlohu i politicky a vojensky. Chtělo by to západoněmecké obyvatelstvo? Bylo by ochotné, po devastující zkušenosti z dvou světových válek, vůbec uvažovat o této nové úloze pro svou zemi? Připustily by to jiné západoevropské země? Jak by to psychologicky přijal Sovětský svaz a země východní Evropy? Tyto otázky naznačují, že i kdyby se splnil první a základní předpoklad, totiž že by došlo k podstatnému oslabení role USA a dokonce k jejich stažení ze západní Evropy, nebylo by vůbec jednoduché vyplnit vzniklé vakuum vytvořením sjednocené západoevropské supervelmoci. Ba více: nebylo by to ani příliš pravděpodobné. Dokonce ani hospodářský základ sjednocení západní Evropy - Evropské hospodářské společenství - není bez vážných problémů. Britská Labour Party - zřejmě opět budoucí britská vládnoucí strana - schválila politiku vystoupení z EHS. V EHS existují rozpory mezi zájmy různých zemí, zejména v oblasti zemědělské politiky, ale také pokud jde o migraci pracovní síly a v některých případech i pokud jde o volný pohyb zboží. Lze předpokládat, že tyto vnitřní problémy se podstatně prohloubí po přijetí méně vyspělých, okrajových jihoevropských států - jejich vstup do EHS vytvoří kombinaci hospodářsky vyspělých a méně vyspělých zemí. d) Německý národní zájem Na rozdíl od jakékoli jiné západoevropské mocnosti, Německo bylo po staletí tradiční středoevropskou velmocí se silnými hospodářskými a politickými zájmy ve východní Evropě. Dokonce i v současné době, třebaže je členem EHS a západního bloku, má nejrozsáhlejší hospodářské styky s východní Evropou a se Sovětským svazem, a pokud jde o východní Německo i Sovětský svaz, speciální styky. Koneckonců i východní Německo, třebaže počtem obyvatelstva menší než některé země sovětského bloku, hraje významnou hospodářskou roli ve východoevropské integraci i v její instituci (RVHP), a má svou důležitou vojenskou úlohu ve Varšavském paktu. Bez ohledu na to, že západní Německo je součástí EHS a NATO, jeho zájem ve střední a východní Evropě bude vždy intenzivnější, trvalejší a vážnější než, dejme tomu, zájem Francie, Anglie či Itálie. Vzhledem k málo pravděpodobnému vývoji západní Evropy ve třetí
kolektivní supervelmoc, Německá spolková republika nemůže hrát vůči východní Evropě a Sovětskému svazu významnou vojenskou úlohu. Její vliv, či zájem, může být ve východní Evropě udržován a prosazován v podstatě jenom hospodářsky, kulturně, a jenom v omezené míře (tj, bez autonomní vojenské síly) i politicky. Nemohla by se tedy, za okolností uvedených v předchozích odstavcích, jevit západnímu Německu jeho neutralizace za cenu sjednocení jako alternativa, nejlépe odpovídající (v hypotetických nových podmínkách) německému národnímu zájmu? Bylo by to sjednocené Německo nikoli na bázi komunistického, nýbrž sociálně (Či liberálně) demokratického systému, tedy sociální stát kombinovaný s (tradičním) německým federalismem a parlamentní demokracií. (Sovětský svaz, racionálně vzato, nemůže mít v tomto scénáři zájem na komunizaci Německa. Zaprvé, nemá ani sílu, ani chuť o takovou změnu usilovat: pravděpodobně by se udávil tak velkým soustem. Zadruhé, komunizaci západního Německa by zničil jeho výkonnou a dynamickou ekonomiku, jež by měla plnit funkci exportéra inovací do Sovětského svazu a prodlužovat tak existenci nereformovaného sovětského hospodářského a politického systému). Dále, nebyla by to nutně neutralizace finského, nýbrž spíše švédského typu. Ostatně, ve slovníku NATO se už objevil nový termín: švédizace. Německo by něco získalo: Národní jednotu. Navíc by se zbavilo povinnosti zbrojit, a mohlo by udržovat vysokou životní úroveň i sociální jistotu obyvatelstva. Také jeho hospodářský, kulturní a částečně i politický vliv ve východní Evropě by se zvýšil - politický vliv zejména v tom smyslu, že by ve východní Evropě neustále oživoval touhu po podobné neutralizaci. Vezmeme-li v úvahu všechny tyto momenty (plus praktické osvobození 17 milionů Němců v NDR) nemusela by se taková alternativa jevit západnímu Německu jako zrada západních demokracií, nýbrž jako příspěvek Německa ke stabilizaci Evropy a k zachování míru. Nehrozila by však Německu v této alternativě spíše «finlandizace»? Vše by záviselo na okolnostech, za jakých by ke sjednocení Německa za cenu neutralizace došlo. Kdyby bylo jenom důsledkem tlaku sovětské síly, a ai poté, když by západnímu Německu nezbývala jiná alternativa, pak pravděpodobně ano. Kdyby však došlo k tomuto řešení dříve, než by pro ně dozrály vnější předpoklady na straně Západu, tedy ze společné německo-sovětské iniciativy, pak se mi zdá «Švédské » uspořádání jako pravděpodobné. (Myslím si také, že by je dokázal lépe vyjednat německý představitel typu F. J. Strausse než H. Schmidta, křesťanský demokrat spíše než sociální demokrat). Za předpokladu «švédského» řešení pro sjednocené Německo by vysvitla východní Evropě naděje «finlandizace», a to zase ne z dobré sovětské vůle, ale spíš z praktického kalkulu. Hodlá-li Sovětský svaz i nadále hrát - bez podstatné reformy svého vnitřního systému - úlohu globální supervelmoci, přesvědčí se později z vlastní zkušenosti, že k tomu nemá dost síly. V takovém případě by mu mohlo vyhovovat «narovnání» ve východní a západní Evropě, uvolňující jeho omezenou sílu pro aktivní východní (asijskou) politiku. Samozřejmě,
69
existuje rovněž možnost, že - v případě finlandizace sjednoceného Německa - by mohlo dojít k sovětizaci východní Evropy. Objektivně zůstávají v alternativě sjednocení Německa za cenu neutrality otevřené obě možné varianty. *
*
*
Napsal jsem scénář, který se může realizovat jenom za okolností, jež jsem se snažil maximálně specifikovat. Pro stručnost a jednoduchost jsem opominul některé jiné možnosti, například usmíření mezi SSSR a Čínou, jakož i (nepravděpodobné) americko-západoevropsko-čínské obklíčení SSSR. Abstrahoval jsem rovněž od ničivé světové hospodářské krize, jakož i od možnosti globálního vojenského konfliktu. Předpokládal jsem dále, že všichni aktéři by za uvedených předpokladů jednali nejen ve vlastním zájmu, ale také racionálně. I když nelze očekávat, že vývoj by mohl pokračovat v tak laboratorně čisté podobě, jak by předpokládal tento scénář, alternativa sjednoceného neutrálního Německa reálně existuje. Měli bychom ji vzít na vědomí jak v úvahách o možné budoucnosti západní Evropy, tak i ve specifických úvahách o možné budoucnosti sovětského bloku.
r-jpr Ziči
/ m i ř v •
c i
p r o t i
m í r u
. . . je zaměřena politika našeho státu? Přesně těmito slovy se ptal jeden z více jak tří tisíců mírových demonstrantů v NDR, v Drážďanech 14, února 1982. Stejně tak se mohou ptát nyní i různí turisté vjíždějící do NDR, jimž poplašeni východoněmečtí celníci strhují z aut promírové nálepky, pokud jsou v jazyku, kterému rozumějí. Např, nálepka «Frieden schaffen ohne W a f f e n » (Mír zajistit, ale beze zbraní) «není sice v NDR zakázána», řekl v březnu jeden z celníků našemu známému, «nýbrž nevítána. A tak Vás prosím, strhněte j i » . Co se v NDR děje? Už v posledních Listech jsme informovali o počátcích východoněmeckého mírového hnuti a o některých inciativách. Mezitím se řada aktivních zastánců míru v NDR a současně kritiků militaristické politiky zemí «reálného socialismu » značné rozrostla. V Drážďanech, jen tři týdny poté, co v NDR vznikla mírová výzva podepsaná původně asi třemi stovkami signatářů, výzva, jejíž význam je obdobný vzniku Charty 77 v Československu, v Drážďanech se tedy sešlo několik tisíc aktivních převážně mladých přívrženců mírového hnutí, z nichž téměř tři tisíce našly útočiště v kostele, kde došlo k ojedinělé a v celém sovětském bloku v takové míře dosud neznámé diskusi o mírová politice. Další tisícovka diskutovala o stejném problému v drážďanských ulicích. Iniciativou k tomuto setkání byla mírová výzva, kterou předložilo asi 35 autorů, dílem protestantských duchovních, dílem laiků, dělníků a úředníků 25. ledna 1982 příslušným úřadům. Výzva nebyla sice sdělovacími prostředky v NDR zveřejně-
70
na, zato však hojně komentována v rádiu a televizi NSR, které jsou v NDR poslouchány více jak media vlastní. V této výzvě se mj. říká: « V Evropě může vzniknout jen jeden druh války: válka atomová. Zbraně nashromážděné na Východě i na Západě nás neuchrání, nýbrž z n i č í . . . A tak chceme-li žít: pryč se zbraněmi! A především: pryč s atomovými zbraněmi! Z celé Evropy se musí stát bezatomové pásmo. Navrhujeme tedy: jednání mezi vládami obou německých států o odstranění atomových zbraní z N ě m e c k a . . . Vítězné velmoci z druhé světové války musí konečně uzavřít mírové smlouvy s oběma německými státy . . . Poté by měly být cizí jednotky z Německa stáhnuty a velmoci by měly podepsat dohodu o garanciích proti vměšování do vnitřních záležitosti obou německých s t á t ů . . . » Autoři i mnozí signatáři této výzvy byli v průběhu následujících dnů předvoláváni k výslechům, někteří na několik dnů zatčeni. Podle dostupných zpráv jsou opět všichni na svobodě. Jsme už naučeni sice význam podobných výzev nepřeceňovat, nicméně tento dokument měl zatím v NDR nejrnasovějŠí ohlas, nesrovnatelný s čímkoliv jiným za poslední desetiletí «Mírové fórum», které pak následovalo za účasti vysokých církevních hodnostářů, včetně biskupa saské zemské církve v drážďanské Kreuzkirche bylo nejen diskusí vysoce, kvalifikovanou a dobře připravenou , nýbrž i mezníkem mezi činností malého kruhu aktivistů a počátkem masového hnutí. Oficielním symbolem drážďanského hnutí, který nosí stále více mladých lidí v NDR také na rukávech kabátů a pod. je obrázek známého díla sovětského sochaře, na němž, podle biblického «učiňte z mečů pluhy» překovává kovář meč v pluh. Odznak byl nejprve zakazován např, ve východoněmeckých školách nebo policisty na ulicích, ale po intervenci církevního vedení na berlínském předsednictvu vlády dostali policisté i učitelé instrukci chovat se k tomuto sybolu a jeho nositelům «zdrženlivě». Tato instrukce přenesla okamžitě problém^do řad východoněmecké vládnoucí strany, SED. Část reformně orientovaných členů souhlasí se zdrženlivou taktitou stranického vedení proti mírovému hnutí, ba jistá část Členstva je dokonce za podporu tohoto hnutí. Naproti tomu však se stále silněji ozývají s kritikou stalinisté, jimž je zdrženlivost dnešního vedení podezřelá a otevřeně, s poukazy na Polsko, nesouhlasí s mírnou politikou vůči církvi. V posledních týdnech se stala otázka mírového hnutí, ale hlavně jeho náplně, totiž různé návrhy proti nimž je možno z hlediska oficiální propagandy těžko argumentovat, hlavním obsahem schůzí mládežnické organisace, FDJ. S prvními případy občanské neposlušnosti v této souvislosti se musila zabývat už i východoněmecká justice. Proti několika rodičům vznesl prokurátor žalobu za bránění povinné školní docházce poté, co nepustili své děti na hodiny předvojenské výchovy. Ukázka z diskuse v drážďanské Kreuzkirche: Účastník: Co by se vlastně stalo, kdyby N D R zastavila zbrojení nebo totálně odzbrojila? Byli by-
chom napadeni, nebo ne? A pak: stále je opakována chybná věta, že jednostranné odzbrojení nemůže přijít v úvahu. Ale vždyť přece zastavení zkoušek atomových zbraní ve vzduchu bylo původně jednostranným opatřením Sovětského svazu. Jím byla světová veřejnost mobilisována a pak došlo k zastavení zkoušek také u ostatních. Není tedy vlastně jednostrané zřeknutí se zbrojení působivým opatřením k zvýšení vzájemné důvěry? J. Garsíecki, církevní
hodnostář:
Každé jednostranné a zodpovědné zřeknutí se zbrojení může působit jako důležité opatření k zvýšení vzájemné důvěry, pokud tím dnešní bohužel existující systém vojenského zajištění míru není naráz destabilisován... Myslím, že NDR by se mohla vzdát např. nároku na vlastní, jejímu vojenskému velení podléhající prostředky k dopravě atomových zbraní (potlesk)... Jiný účastník: Jak můžem dokázat, že jsme za mír? Třeba já jako reservní důstojník lidové armády? Odpověd jiného: Třeba tím že si řekneme kam až co může a smí dojít. Nemyslím, že současná situace je možná zcela bez vojsk. Ale myslím, že vojsko je v podstatě hrozná instituce. A z tohoto konfliktu nevidím jiné cesty, než spolu s druhými přijít na to, s čím mohu ještě souhlasit - co musí být - a kde už souhlasit nemohu. Otázka: Má cenu vůbec demonstrovat za mír? Odpověd: Má se snad spravedlivý člověk jen bezmocně dívat k nebi - odkud na něj mohou také padat bomby? A. M.
Podivný obchod P. JANÝR Jednoho jarního dne roku 1963 stál bonnský ministerský rada Ludwig Rehlinger, osobní sekretář tehdejšího ministra pro celoněmecké záležitosti Rainera Barzela, na stanici berlínského metra. Pověřenci východního Berlína, který se za chvíli objevil, předal beze slov aktovku, a oba se rozešli. V aktovce bylo 100.000 západoněmeckých marek. Bylo to výkupné za 10 východoněmeckých vězňů, kteří byli krátce nato «odsunuti» do NSR. Toto první předání peněz bylo zkouškou pro obchod s lidmi, který v uplynulých osmnácti letech dal víc než 10.000 lidem svobodu. Barzel sám o tom píše ve svých vzpomínkách: «Cena za vězně byla vyjednávána případ od případu. Výkupné bylo odvislé od lidské nebo politické závažnosti. Lidé s doživotním trestem stáli víc ». Po počáteční fázi se spolková republika začala obávat, že obchod «marky za vězně» se stane trvalou položkou východoněmeckého rozpočtu a že Bonn bude muset platit stále větší částky. Barzelův nástupce v úřadě Erich Mende, podporován
kancléřem Ludwigem Erhardem, proto přišel s návrhem, který Erhard odůvodnil takto: « K d y ž už je takový obchod nutný, tak ať z něho obyvatelé východního Německa aspoň něco mají». NDR souhlasila. A tak ze západního do východního Německa putovaly vlaky pomerančů, banánů, kávy, léků a jiného, v NDR nedostatkového zboží. Původně byla úřadům NDR předkládána v měsíčním odstupu listina s přibližně 100 jmény osob, které NSR chtěla vykoupit. V 10-15 procentech případů tento obchod klapl. Jeden vězeň měl tehdy hodnotu 50.000 marek ve zboží. Francouzský novinář Michel Meyer napsal v r. 1977, v době, kdy si NDR opět vynutila placení za hotové, knihu, v níž popisuje kritéria, kterými se NDR řídí. Hlavním je závažnost trestného činu a ohodnocení škody, kterou NDR utrpěla. Mezi nejdražší případy patří podle toho pokusy o útěk z NDR; vysvětlení zdánlivě nelogické «škody způsobené NDR » je jasné, přišla by o výkupné. Ze stejného důvody patří mezi «nejdražší případy» i pomoc při takových útěcích. Jsou dokonce někdy považovány za závažnější, než případy špionáže. Druhým faktorem je vzdělání vězně. U obyčejných lékařů nasazuje NDR cenu 150.000-180.000 marek, a obvykle podstatnou část taky dostane. Učitel stojí kolem 40-50.000 marek. Dělníky prodává «první německý dělnicko-rolnický stát» prakticky za babku: za 30.000 marek kus. Meyer píše ve své knize o případu pomocníka při útěku, který byl ze šlectického rodu. NDR za něho vysadila částku 2 miliónů. Ministr Mende odmítl takový obnos zaplatit, a NDR šla s cenou podstatně dolů, protože se obávala, aby se neprovalilo, že hrabě u ní stojí milióny a dělník jen 30.000. Západoněmecká vláda o tomto obchodu mlčí, v zájmu východoněmeckých vězňů. V r. 1979 však sdělila, že od r. 1970 takovým způsobem vykoupila na 11.000 osob. Částka, kterou za to zaplatila, se odhaduje na 1 miliardu marek. Největši obchod s lidmi mezi NDR a NSR však nebyl zaplacen markami v ale jedním špiónem. Ne samozřejmě ledajakým. Šlo o předčasné vydání Gíinthra Guillauma, kterému se podařilo proniknout až do bezprostřední blízkosti W. Brandta a stát se jeho sekretářem. Za jeho vydání propustila NDR 34 vězňů a třem tisícům lidí povolila vystěhování do NSR. Na rozdíl od Guillauma, který tvrdošíjně trval na vydání do NDR, dává většina v NSR chycených agentů NDR přednost tomu, odsedět si trest v NSR a moci v zemi pak zůstat. Několik let ve věznici v NSR je výhodnější, než doživotně v NDR je jejich devíza. Postoj západního Německa ve věci vykupování východoněmeckých vězňů je dán principem jednotného Německa, které NSR zastává. Podle toho jsou vězni ve východním Nemecku občany německého státu a povinností NSR je usilovat o jejich osvobození. Postoj NDR je už tíž vysvětlitelný. Východoněmecká vláda si počíná jako feudální velmož, kterému patřila nejen země daná mu v léno monarchou, ale i poddaní na ní usazení. Mohl jim poručit plahočit se na panském poli - a mohl je i prodat. To je přesně to, co východoněmecký režim dělá.
71
Kambodža, Vietnam, SSSR a leccos jiného Rudé právo o tom nepsalo; západoevropský a americký tisk většinou také ne, i když z jiných důvodů: ono se vlastně nic zajímavého nestalo. Generální tajemník Kambodžské lidové revoluční strany Pen Sovan odstoupil 5. prosince 1981 z funkce; nahradil ho dosavadní předseda Státní rady (tedy cosi jako ministerský předseda) Heng Samrin. Věci měly obvyklý průběh: Sovan samozřejmě odstoupil « z e zdravotních důvodů», během několika hodin zmizely jeho portréty z veřejných budov a obchodů, během týdne zmizelo asi 20 jeho vysoce postavených přátel, mezi nimi bývalý ministr průmyslu Keo Chanda. Až sem tedy nic neobvyklého, prostě se kolaboranti rvou o koryta. Ale dobře informovaní pozorovatelé si povšimli několika drobností, které by se mezi «přáteli na věcné časy» stávat jaksi neměly. Proti všem dobrým zvykům zaslal Brežněv pozdravný telegram až za pět dní. Kambodžská tisková kancelář uveřejnila jen stručný obsah telegramu, nikoliv plný text. Vietnamská tisková kancelář citovala jen obsah publikovaný kambodžskou tiskovou kanceláří, i když má v Moskvě stálého zpravodaje. Konference Vietnamu, Kambodže, Laosu a zemí Varšavského paktu, kterou se Hanoj snažila zorganizovat na úrovni ministrů zahraničních věcí, se nakonec před vánocemi konala, ale jen s náměstky ministrů. Heng Samrin několik hodin poté, co dostal výše uvedenou další funkci, odjel na dlouho připravovanou cestu do Mongolská; doprovázel ho ministr zahraničních věcí Hun Sen (oba jsou členy politbyra kambodžské strany). V Hanoji, kde se cestou zastavili, jim generální sekretář Vietnamské strany pracujících Le Duan vyjádřil vřelé biahopřání a naději, že Samrin zachová i nadále « zvláštní přátelství a vojenské spojenectví» s Vietnamem. Zato v Moskvě, kde přesedali do letadla Moskva-Ulánbátar, je na letišti přivítal jakýsi Sarkisov, jeden z mnoha náměstků předsedy presidia NejvyŠŠÍho sovětu a pouhý náhradník ÚV. Ze by se byl někdo spletl v diplomatickém protokolu? Nakonec šídlo vyskočilo z pytle v Ulanbátaru. Při slavnostních projevech na recepci se samozřejmě mluvilo o nerozborném přátelství socialistického tábora. Cedenbal vyjádřil naději, že Kambodža dále upevní svou spolupráci se «Sovětským svazem, Vietnamem a ostatními zeměmi socialistického společenství». Samrin opakoval totéž s trochu pozměněným pořadím: «Naši přátelé ve Vietnamu, v Sovětském svazu a ostatních socialistických zemích...»
L72
Lze z toho skutečně něco vyvozovat? Nejde jen o hru se slovíčky? Pro každého, kdo ještě nezapomněl, jak úporně se i na schůzích místních organizací diskutuje o vhodnosti toho či onoho slovíčka v rezoluci, jak se týdny před prvním májem uveřejňují hesla, která se mohou (a musí) skandovat, a v jakém pořadí, je jasné, že nejde o náhodná přeřeknutí. Zasvěcení pozorovatelé k tomu doplní, že Hanoj již v polovině roku 1981 zastřeně kritizovala Sovana, že není dost vděčný Vietnamu. Připomíná se také, že Sovan vydal instrukce, aby pohraniční kontrola mezi Kambodží a Vietnamem byla zpřísněna a aby se omezila rozsáhlá imigrace vietnamských rolníků do Kambodže. V červnu 1980 měl Sovan při své návštěvě Moskvy dlouhý rozhovor s Ustinovem (ministrem obrany SSSR, jak se tato funkce jmenuje po orwellovském způsobu) o přímé sovětské pomoci při budování kambodžské armády. Při 26. sjezdu KSSS mu Brežněv udělil audienci o mnoho dní dřív, než se toho dočkal generální sekretář vietnamské strany Le Duan. Poslední cizinec, s kterým se Sovan setkal (24. listopadu) před svým « odstoupením », byl - kupodivu - Oleg Bostorin, sovětský vyslanec v Kambodži. Tak o co tady jde? Že nerozborné přátelství na věčné časy mezi socialistickými zeměmi není tak zcela nerozborné, ani tak zaručeně na věčné časy, o tom snad není třeba psát obšírně: Jugoslávie, Čína, Albánie, do jisté míry Severní Korea a Rumunsko. . . Že by tedy také Vietnam? Takový závěr by byl asi předčasný. Vietnam je hospodářsky v bankrotu, na severní hranici má Čínu a bez pomoci Sovětského svazu (a^ostatních zemí socialistického tábora - však i Československo na to tvrdě doplácí) by sotva přežil 2-3 měsíce. Naopak Sovětský svaz potřebuje Vietnam jednak jako možnou druhou frontu v případě konfliktu s Čínou, jednak aby mohl používat letecké a námořní základny, vybudované před časem Spojenými státy, jednak jako nástroj nátlaku na země Jihovýchodní Asie. Oba partneři vědí, že si to s tím druhým nemohou rozházet; tedy jakési manželství z rozumu. Ale Vietnam zřejmě nechce hrát úlohu pouhého satelita. S počtem obyvatel, který se blíží 60 milionům, s nejsilnějŠí a nejlépe vyzbrojenou armádou v Jihovýchodní Asii, s «tradičními» zájmy v Laosu a Kambodži, (tedy zájmý tyto země anektovat), s třiceti lety tradic bojů za nezávislost, má Vietnam zřejmě jiné představy o své budoucnosti, než být vzdálenou gubernií jako Mongolsko - nebo Československo, Bulharsko či NDR na druhé straně sovětského impéria. Pro Sovětský svaz je tohle asi stejně málo přijatelné, jako plány na československo-polskou federaci na konci druhé světové války, nebo Dimitrovův plán na balkánskou federaci hned po válce. Mají prostě strach z nové Číny, a heslo římského impéria «rozděl a panuj» nebylo zapomenuto. J. T.
Turistika v Maďarsku proč by to nešlo také u nás?
LIBORROUCEK
jem turistiky, plánuje další zdvojnásobení počtu turistů ze Západu do poloviny osmdesátých let. Aby bylo možno tento příliv zvládnout, je nutno investovat a zase jen investovat. Sousední Rakousko zapůjčilo 300 milionů dolarů na výstavbu 6 luxusních hotelů v Budapešti (v jednom z nich bylo podle rakouského vzoru instalováno dokonce i kasino), a turistických zařízení v oblasti Balatonu a Šoproně. Zkrátka však nepřijde ani družstevní a privátní sektor, Maďaři již totiž pochopili, že potřebnou kvalitu poskytovaných služeb může zajistit pouze privátní sektor, soukromá iniciativa a vztahy založené na principech svobodného trhu. Že je oživené soukromé podnikání v Maďarsku cítit téměř na každém kroku, to potvrdí každý návštěvník této země. Pražák či KoŠičan má v Budapešti pocit, že se nachází, když už ne v kuchyni, tak alespoň v předsíni Západu. S úžasem hledí na skutečnost, že je možno si najmout restauraci (v celé zemi jich je 18 000 v soukromých rukou), provozovat obchod (35 000 soukromníků), mít své vlastní vinice, campingové prostory Či otevřít si řemeslnickou dílnu. Soukromý podnikatel může nyní zaměstnávat nejen svoji rodinu, ale dokonce až 12 dalších osob; provozuje-li hotel, je možno mít až 50 lůžek. Pracovní čas, mzdy, nákup, prodej, to jsou všechno záležitosti vlastního uvážení maďarského soukromníka. Od loňského roku se otevřela pro soukromý sektor i další možnostutvoření soukromých družstev až do výše 100 zaměstnanců! Není to samozřejmě moc, mohou namítnout někteří, ale zase to není málo. Zvláště, když si uvědomíme, že například v sousedním Rakousku se většina hospodářských podniků svou velikostí řadí právě na hranici 50-100 zaměstnanců. Kvalitně fungující služby, potřebná infrastruktura na slušné úrovni, pohostinnost a stále ještě nižší ceny v porovnání se sousedním Rakouskemto všechno západní turisty přitahuje. Maďarsko se rovněž stává stále více weekendovým cílem pro Vídeňany. Nesmíme totiž zapomenout, že z Vídně je pořád ještě blíže do Budapešti než do Salzburgu. Maďarské podniky cestovního ruchu tuto skutečnost vystihly a ve své nabídce se orientují právě na rakouské střední vrstvy. Pro vídeňskou rodinu s 2 dětmi je přece jen finančně výhodnější prožít weekend v nedalekém a levnějším Maďarsku, než třeba v Tyrolsku. Cestoval-li tedy doposud Vídeňan převážně směrem západním nebo jižním, otevírá se mu tak nyní další možnost. Prospěch z této změny má i rakouská ekonomika. Pohyb ve směru na východ znamená totiž hospodářské oživení pohraničních oblastí. To je fakt, který v Rakousku uznávají všechny tři parlamentní strany. A tak ne náhodou se ve Vídni i v Budapešti mluví znovu o K.u.K. (tentokráte Kreísky a Kadár). Vztahy, které jsou prospěšné pro všechny zainteresované partnery, stojí za to nejen uchovat, ale i * Čísla podle údajů Rakouského úřadu pro turistický nadále rozvíjet. A toho si jsou nejen v Rakousku, ale i v Budapešti všichni dobře vědomi. ruch.
Nedostali jste letos znovu devizový přislib? Zhoršily se podmínky pro cestování do Jugoslávie a dokonce již i do Maďarska? Prý je to nutno chápat! - naše zahraniční platební bilance se neustále zhoršuje, tvrdých kapitalistických deviz máme čím dál tím méně a to málo je tedy nutno logicky použít na potřebnější věci než je cestování, například na dovoz surovin. Jak to však máme chápat, když třeba v sousedním Maďarsku « t o dělají» jinak a proti nám to dělají tak dobře, že například každý weekend se začíná ve Vídni mluvit maďarsky . . . Jak to v tom Maďarsku tedy dělají? Začalo to přibližně v době, kdy my jsme končili - v roce 1968. Rezso Nyers prosadil svůj koncept postupných hospodářských reforem, které měly v příštích 10-15 letech zahrnout všechny oblasti národního hospodářství,včetně turistického ruchu. Uvolnily se mnohé zkostnatělé byrokratické předpisy, začala výstavba hotelů všech kategorií, turistických a zábavních zařízení a campingů, oživil se provoz restaurací, služeb, drobných obchůdků a boutique. Nutno poznamenat, že maďarský stát od počátku sedmdesátých let nejen dovolil, ale také i investičně podpořil spoluúčast malých soukromých podniků, jednotlivců, rodin i volně vznikajících družstev. Opravdový průlom přinesla druhá polovina sedmdesátých let. V roce 1978 byla zrušena povinná výměna peněz pro turisty z Rakouska (později i pro ostatní), což přineslo zvýšený příliv deviz do země v témže roce o 31%. O rok později byla odstraněna i vízová povinnost mezi MLR a Rakouskem a následek byl vzestup turistů z Rakouska o 53%! V absolutních číslech: přijelo-li v roce 1975 do Maďarska necelých 350 000 rakouských turistů, v roce 1980 to bylo již 860 000 *. Tomu odpovídající byly také devizové příjmy. Ačkoliv maďarské úřady přesná čísla neuveřejňují, je nabíledni, že příjmy jen z rakouského turistického ruchu dosáhly miliardových výší. Již bylo řečeno, že prudký vzestup turistiky v Maďarsku je nutno vidět v souvislosti s celkovou hospodářskou reformou. Její součástí, která zpětně ovlivňuje turistiku, je i postupná cenová, mzdová, finanční a měnová reforma. Vzpomeňme zde jen na postupné přizpůsobování cen na maďarském trhu evropskému standartu, zavedení směnitelného kursu forintu vůči západním měnám, či vstup Maďarska do organisací Světové banky a mezinárodního měnového fondu. Všechna tato opatření znamenala nejen vzestup prestiže maďarské vlády u domácího obyvatelstva, ale také zvýšenou schopnost konkurence maďarských výrobků na světových trzích a větší důvěryhodnost u západních partnerů při poskytování kreditů. Maďarský management, který se zabývá rozvo-
73
hlášení o plnění plánu, ač splněn není; každý ministrf který dává dolů úkoly, o kterých předem ví, že splněny nebudou, Každý lékař, jenž přijímá úplatky JULIÁN SLATINA za léčeni, které má stát poskytovat bezplatně; každý rodič, který úplatkem profesora opatřuje synovi Či dceři místo na fakultě; každý politik, který vydává Vztek se mnou lomcuje ještě teď, když si vzpome- invazi za bratrskou pomoc a okupaci za dočasné nu na tu příhodu... Nikoliv, ne se mnou. S auto- umístěni, zatímco šiletté zbrojeni o závod se stejně rem článku v Tvorbě, týdeníku V V KSC ze dne 3» Šíleným zbrojením jinde vydává za obranu míru a března 1982. ProČ lomcuje? Proto:
v zárodku zarazit všechny pokusy o fixlování a jen formální «plnění».. Odpovídám Červovi pochybnosti: Ne, v pořádku to s námi není, pokusy o fixlovální plnění nedokážeme zarazit, tím méně v zárodku. A s výchovou dětí to v pořádku nemůže být, neni-li to v pořádku s námi. A proč to s námi není v pořádku? Čtu tentýž den 3. března v sesterském časopise Tvorby, v Tribuně, rovněž č. 9/82, a dovídám se z přípisu ze Západočeských papíren v Plzni pod hrdým titulem «Nespokojují se s dosaženým» toto: «Společenská a politická vyspělost i angažovanost pracovníků se projevila zvláště v minulých týdnech. Především v tom, že si všichni uvědomili, jak nebezpečná je hra amerického prezidenta Reagana se světovým mírem. A tak všichni do jednoho formou rezolucí adresovaných velvyslanectví USA odsoudili rozhodnutí o výrobě neutronové bomby ...». Když dovolíte, tvrdím, že oba články pojednávají 0 tomtéž. « Všichni do jednoho» v plzeňské papírně podepsali rezoluci ze stejného důvodu, z kterého ten otec (a ojedinělí další otcové) kupují nový chleba, který nepotřebují a jehož skupování může jedině zhoršit kritické napětí v naší potravinové bilanci, aby ho mohla dcera ve Škole «vykázat» jako starý a tak si zlepšit vysvědčení nebo vyhlídku na další studium. Nevím, proč v Plzni teď zrovna jdou po neutronové pumě, když pokud vím se nynější západový chodní kontroverze točí spíš kolem raket středního doletu a vůbec nukleárního zbrojení - ale možná 1 to dokazuje onu formálnost v «plněni» symbolických akcí, o kterých hovoří pisatel poznámky v plýtvání chlebem. Protože je vlastně úplně jedno, pod co se výrobci papíru podepsali. Hlavně, že žádný (pokud vím) neodmítl. Také bych to nikomu neradil; každý víme, jak zle by se mu vedlo. Autor chlebového komentáře označuje nákup nového chleba za účelem «sběru» starého jako zhůvěřilost. Tak silné slovo jsem v Tvorbě při její kulturní úrovni už dlouho nečetl. Ale myslím, že to trochu přehnal Vždyť takto - obrazně řečeno - nakupuje nový chleba k odevzdání za starý všech nás 15 miliónů. Každý ředitel, který dává na ministerstvo
Dělá-íi se, co se musí, protože je to nařízeno shora a vyn učeno pod hrozbou sankcí proti rodině a každému z nás - jaký div, že se Mamě a předstírá? Že se dělá jako že se dělá? Že se odsuzuje a oslavuje podle ouředniho oběžníku? A že vlastni přesvědčení, vlastní svědomí, vlastní mozek a srdce se uzavírá do ulity, do soukromí nejsoukromějšího? A víc než to. Režimu a jeho zahraničním pánům se podařilo vyhnat lidem z hlav a srdcí to, co tam bylo, a co by tam bylo zůstalo, kdyby se to nemuselo. Ilustruji: Vystřihl jsem si před Časem z téže Tvorby dopis čtenáře Dr J. Bílka, uveřejněný v loňském č. 51, dne 23. prosince 1981. Co se stalo? «Vysokoškolsky připravený ruštinář» poslal do okresních novin příspěvek k výročí Dostojevského. Neotiskli mu ho. Dr Bílek se pozastavuje. Dodává, že stejně by byli asi učinili Lomonosovovi či Někrasovovi, rovněž jubilantům toho roku. A kontrastuje postoj okresního Časopisu s Českým kulturním prostředím «zhruba před sto lety», kdy m.j. «inteligence se často sama učila rusky, sledovala ruskou hudbu, výtvarné umění aj., hledala cesty ke kontaktu s velkou ruskou kulturou». lnu ovšem, doktore Bílku (jmenujete-li se tak): VŠak víme oba, že kdybyste byl tehdy napsal do českého kulturního časopisu - ano, tehdy byly takové časopisy opravdu kulturní - výtku, že někdo, od koho se to dalo očekávat, nevzpomněl výročí, dejme tomu, Puškinova, pochopil by to každý trochu vzdělaný člověk kulturně. Dnes ale, kdy na nás z ouředních míst jen prší výročí toho nebo onoho nekulturního, ba anti kulturní ho činitele nebo události skutečné nebo údajné - se tato výročí musí «slavit», a to s předstíraným nadšením, má váš článek v prosincové Tvorbě bohužel nekulturní ráz denunciace. Je pravda, že v něm není okresní časopis veřejně jmenován, ale kdo pochybuje, že jste ho mohl jmenovat, a patrně jmenoval, redakci Tvorby, anebo příslušným činitelům, což je koneckonců totéž. Rovná se tedy váš dopis dnes proste udání, Že ta a ta okresní redakce okna nezdobí, Čest práci nezdraví, kladný poměr atd. nemá, protože Dostojevského odmítla oslavit. A že tedy by se příslušná místa měla té
redakci podívat na zoubky, a možná vyvodit patřičné kulturně kádrové závěry ... V jednom má doktor Bílek pravdu: Před sto lety ještě měli čeští lidé Rusy rádi, měli iictu - mnozí i lásku - k Dostojevskému i Někrasovovi i Lomonosovovi, Tolstému, a kolika jiným velkým postavám ruské kultury a umění. Proč asi ? Prostě proto, ze se to nemuselo. Ba dokonce se nemuselo - leckdy spíše nemělo - něco takového ani předstírat. A tvrdím: znovu by tomu tak bylo i dnes, kdyby se to nemuselo! Víc: ono to jednou zas tak bude. Ale protože se to dnes musí, tak ví redaktor okresního časopisu, že si uveřejněním článku o Dostojevském u čtenářů příliš nešplhne, že to budou považovat za vrtichvostství, za příspěvek k
MSS na scestí Ve dnech 13. až 16. února 1982 se konal v Paříží 67. sjezd UNEF (Národního svazu francouzských studentů) pod čestným přesednictvím delegáta NZS (Nezávislého svazu polských studentu, který byl rozpuštěn po 13. prosinci 1981 vojenským režimem Jaruzelského) Tato organizace francouzských studentů je pokračovatelem slavných tradic UNEF, jež sdružila většinu francouzských studentů v boji proti kolonialismu a proti válce ve Vietnamu a v Alžírsku. Kromě studentských problémů věnoval pozornost také mezinárodní situaci a úloze studentů v úsilí za překonání bloků a právo všech národů na svobodný vývoj. V závěru přijal rezoluci, ve které konstatuje, že «Mezinárodní svaz studentstva (MSS se sídlem v Praze) podpořil vojenský převrat generála Jaruzelského v Pojsku. MSS již před tím podpořil «normalizaci» v Československu a podporuje sovětskou intervenci v Afganistánu. MSS se propůjčil útokům proti NZS, nezávislé organizaci polských studentů. Tím vším se MSS vyloučil z řad demokratického studentského hnutí. 67-tý kongres UNEF odsuzuje MSS a vyzývá všechny studentské svazy, aby vystoupily z MSS a vytvořily skutečné Mezinárodní sdružení studentů». Sektářská politika MSS vede nutně k rozkolu mezinárodního studentského hnutí.
Proč nejsou léky? Chronický nedostatek různých léků a některých druhů zdravotnických potřeb netrvá u nás od včerejška. Je to stará, známá bolest našeho zdravotnictví. Nikdy v minulosti však nedocházelo k tak kritickému stavu a k takovým nedostatkům jako v poslední době. A nejhorší na tom je, že se situace nelepší, spíš naopak zhoršuje. V nemocnicích a na poliklinikách už několik let chybí jednorázové injekční jehly a stříkačky. Poslední dobou se už skoro nevyskytují. A tak v duchu slov známé písně - od minulosti spějme zpátky - zdravotnický personál se musel vrátit k vyvařování jehel a stříkaček. Když se jehly stálým používáním otupí, musí se znovu nabrousit. Někdy i těchto zastaralých instrumentů je málo a nezbývá dost času na jejich pořádnou, předepsanou dezinfekci a sterilizaci. Pak může dojít v krajním případě i k tomu, co se stalo loni na Bulovce v Praze. Na chirurgii vypukla infekce plynaté sněti svalové, pocházející ze špatné hygieny a zaviněné nedostatečnou sterilizací a dezinfekcí přístrojů. V naší době by už k takovým případům vůbec nemělo docházet. Málokdo ze zdravotnického personálu se pamatuje z vlastních zkušeností na podobné druhy infekcí. Také jednorázových rukavic je značný nedostatek. Musíme je prý vyvážet. Ze stejného důvodu je u nás nedostatek některých naprosto nezbytných léků pro choroby žlučníku, srace, cukrovku atd. Přitom nemocných neubývá, ale naopak. Předepisují se léky jako Trimepranol, Mexaform a jiné, které jsou ve vyspělých západních zemích pro svoji škodlivost zakázané. Nejsou vitamíny, analgetika, antibiotika. Zároveň se léky od nás v stále větším množství vyvážejí do zahraničí, především do zemí RVHP. Zdravotnické potřeby se od nás musí na příkaz Moskvy posílat i do Afganistánu, kde je potřebuje bojující sovětská okupační armáda. Letos vyveze pražský podnik Léčiva už 2796 své celkové výroby. Hodnota tohoto vývozu je o 52 milionů korun vyšší než tomu bylo v uplynulém roce. Co si o tom myslí ministr zdravotnictví ČSR prof. MUDr. J. Prokopec, CSc? Vyjádřil se o tom na besedě s novináři v televizí před dvěma lety: Úroveň českolovenské medicíny je velice vysoká, je všeobecně uznaná, bohužel náš občan, nebo bohudík, tak, pardón, já bych to řekl obráceně, bohudík náš občan nemá možnost srovnávat. Já bych mu nepřál, aby onemocněl závažně v kterémkoliv státě na západ od naší země». Ministr Prokopec není schopen zajistit ve svém resortu ani dostatek nej základnějších zdravotnických potřeb. Přesto si dělá velké starosti o zdravotnictví na západ od nás. Ve zdravotní péčí jsou jistě problémy a nedostatky všude, ale v žádné západoevropské zemi neexistuje takový nedostatek léků jako u nás. A to je tím ostudnější, že jsme opravdu zemí s vysoce kvalifikovaným zdravotnickým personálem, jež byla kdysi příkladem pro všechny sousedy. va
75
PERZEKUCE POKRAČUJE Výjimečný stav i v Československu? Citujeme z přehledu polských událostí: Neděle 13. prosince 1981: V časných ranních hodinách vyhlašuje generál Wojciech Jaruzelski, první tajemník Polské sjednocené dělnické strany, předseda rady ministrů a ministr národní obrany Polské lidové republiky
76
tské ulici v Praze 1. Propuštěn byl na příkaz prokurátora pro Prahu 1 dr. Turka až v pondělí 2112-1981 okolo 12. hod. Prvních 48 hod. zadržení mu bylo zdůvodněno jen povšechně, par. 23 zákona 40/74 o SNB. V nočních hodinách dne 16-12., tedy v první den zadržení, byl však Václav Malý vyslýchán vyšetřovatelem VB podplukovníkem Šimůnkem na technický stav parního kotle na svém pracovišti. K vyřazení kotle z provozu došlo již v pondělí 14-12., v den, kdy neměl službu. Současně byl podroben nočnímu výslechu ve vedlejší místnosti budovy Hlavní správy vyšetřování VB v Konviktské ulici č. 14 jeho spolupracovník z kotelny, člen VONSu Andrej Stankovič, na stejné téma. Třetí topič hotelu spisovatel Karol Sidon, rovněž signatář Charty 77, byl vyslechnut následujícího dne odpoledne. Kotelna hotelu Meteor je v naprosto nevyhovujícím technickém stavu, kotle mají prošlou záruční lhůtu a kotelna je udržována v provozu jen proto, že zavřením hotelu by podnik Restaurace a jídelny v Praze utrpěl značné finanční ztráty. Vbrzku se údajně připravuje její rekonstrukce. Přesto však byl Václav Malý v pátek dne 18-12-81 po výslechu na STB odvezen vyšetřovatelem STB kpt. Pospíšilem na místní okrsek VB v Benediktské ulici v Praze 1, kam hotel Meteor územně přísluší, a tam mu bylo přečteno obvinění, že v souvislosti s přerušením provozu zmíněného kotle se dopustil trestného činu podle par. 137/1 tr. zákona, že z nedbalosti způsobil větší škodu na majetku v socialistickém vlastnictví a navrhuje se, aby byl vzat do vazby. Pak byl odvezen zpět do cely předběžného zadrženi a po dalších třech dnech propuštěn. Při výsleších na STB na rozdíl od výslechu na VB, který proběhl korektně, se vyšetřovatel kpt. Pospíšil dopouštěl hrubých urážek zejména v souvislosti s polským vývojem. V celém tomto případu se zračí trvalá snaha STB o vmanévrování angažované veřejnosti Charty 77 do kriminálních souvislostí, jak tomu bylo už v případě jiného mluvčího Charty 77 inž. Rudolfa Battěka. Potud Sděleni VONSu ze 4. ledna. Bylo vzápětí, 7. ledna 1982 překonáno senátem Nejvyššího soudu v Praze. Ten zamítl odvoláni inž. Jana Litomiského proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byl odsouzen za údajnou trestnou Činnost podle §98/1 tr. z. (podvracení republiky) k trestu odnětí svobody na 3 roky a k následujícímu
Informace
přátelům
o mém trestním stíhání JIŘÍ MÜLLER
Trestní věc proti obviněné spol.
PhDr. Jiřině Šiklové a
Usnesením Správy vyšetřování StB z 27.4.1981 bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin dle §98 odst 1,2 a,b. Usnesení podepsané mjr. Trkovským obsahuje mimo jiné odůvodnění: «Shora uvedené skutečnosti vyplývají z oznámení orgánů pasové a celní kontroly ze dne 27. dubna 1981, jakož i dalších materiálů». Na základě tohoto usnesení jsem byl zároveň s asi 30 osobami z Prahy, Brna, a Bratislavy 6.5.1981 zadržen. Podle protokolu o zadržení z 6.5. jsem byl podezřelý ze spáchání trestného činu podvracení republiky dle §98 odst 1,2 a,b, kterého jsem se měl dopustil tím « ž e se podílel na dopravě podvratných písemných materiálů ze zahraničí do ČSSR a naopak». Protokol je podepsán npor. Domínkem z Krajské správy SNB Brno. Usnesením vyšetřovatele StB npor. Domínka z 8.5. jsem pak stíhán jako obviněný z trestního činu podvracení dle § 98 odst. 1,2 a, b, «neboť na podkladě zjištěných skutečností je dostatečně odůvodněn závěr, že jmenovaný od dosud blíže nezjištěné doby, nejpozději od roku 1979 až do současné doby prováděl podvratnou činnost, zejména tím, že ve větším rozsahu zpracovával, shromaždoval a přechovával písemné materiály obsahově zaměřené proti socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky a jejím mezinárodním zájmům a ve spojení s dalšími osobami v ČSSR se podílel na vyvážení těchto materiálů do zahraničí, jejich rozmnožení a nelegální přepravě zpět do CSSR a jejich následném rozšiřování na území republiky». V odůvodnění tohoto usnesení se uvádí: «Což je potvrzeno písemnými materiály zajištěnými u obviněného Jana Rumla z Prahy, materiály zajištěnými při domovních prohlídkách u Jiřího Müllera, Viléma Müllera a dalších osob, jakož i dalšími dosud soustředěnými důkazními materiály»« Usnesením Generální prokuratury ČSSR z 9.5. jsem byl vzat do vazby. Důvod vazby byl formulován jako «důvodná obava, že by na svobodě v trestné činnosti pokračoval». Během vazby jsem absolvoval jediný výslech, který se kromě lokálních záježitostí týkal ing. Karla Holomka, PhDr. Jiřiny Šiklové a Jana Rumla, spoluobviněných v trestní věci proti Jiřině Šiklové a spol. (Mé výpovědi: « I n g . Karla Holomka neznám a nikdy jsem ho neviděl. S Janem Rumlem jsem se setkal 2x v životě a hovořili jsme spolu asi 5 minut. PhDr. Jiřinu Šiklovou znám od roku 1967 a ze svého působení ve studentském hnutí. Od té doby jsem se s ní setkal několikrát. Víc nemám co bych dodal». 21.5. vydala GP ČSSR usnesení, kterým jsem byl propuštěn z vazby. V odůvodnění tohoto usnesení se mimo jiné praví: « V průběhu dosavadního vyšetřování a provedení řady vyšetřovacích úkonů bylo zjištěno, že důvody, pro které byl obviněný Jiří Müller vzat do vazby, pominuly».
5.6. vydal vyšetřovatel Správy vyšetřováni StB v Praze mjr. Spura usnesení, jímž se má trestní věc vylučuje z trestní věci proti obviněné PhDr, Jiřině Šiklové a spol. V odůvodnění se uvádí: « V uvedené trestné věci je stíháno pro trestný čin podvracení republiky více osob. Z dosavadních výsledků vyšetřování vyplývá, že trestná činnost obviněného Jiřího Müllera nesouvisí s trestnou činností obv. Jiřiny Šiklové a spol. V zájmu urychlení řízení proti obv. Jiřině Šiklové a spol. jsou proto dány důležité důvody, aby věc obv. Jiřího Müllera byla vyloučena ze společného řízení a rozhodnuto o ní samostatně». Trestní věc proti obviněnému
Jiří) nu Mül lero v i
Na svobodě jsem absolvoval asi 6 výslechů vedených npor. Krystýnkem z KS SNB Brno. Ačkoliv jsem byl vyšetřován pro obvinění vznesené npor. Domínkem v souvislosti se zadržením auta francouzských státních příslušníků, byly předmětem vyšetřování výhradně věci s tím nesouvisející. Předmětem výslechů byly zejména neoficiální edice literatury a můj vztah k Socialistické internaciojiále. Část vyšetřování týkající se ediční Činnosti byla založena na trestním spisu Alberta Černého odsouzeného v roce 1979 za členství ve VONS a práci pro neoficiální edice na 3 a půl roku odnětí svobody. Podle tohoto trestního spisu jsem organizoval strojopisné vydání knih Ladislava Hejdánka Dopisy příteli. Jiřího Gruši Dotazník, Prokopa Drtiny Mnichov, Jana Trefulky O bláznech jen dobré a Zločin pozdvižení, Konráda Lorenze 8 hříchů civilizované ho člověka, Jana Vladislava Tajný čtenář, Edy Kriseové Křížová cesta kočárového kočí, Boženy Komárkové Teologických základů lidských práv, fejetonů Karla Čapka, a kritické studie o Karlu Sabinovi. Tyto informace obsažené v trestním spisu A. černého j s c . Státní bezpečnosti i prokuratuře známy od roku 1979, sniž by tehdy byly vedly k vznesení obvinění. Další část vyšetřování ediční činnosti se týkala strojopisných exemplářů básní Jana Skácela, knih Bohumila Hrabala Tři teskné grotesky a Městečko na dlani, textů Vítězslava Gardavského Deset dopisů o universitě, sborníku textů Jana Patočky Umění a filosofie, záznamů diskusí «Rozhovory s dr. Boženou Komárkovou» a studie Boženy Komárkové Obec Augustinova a Platónova. Na zabavených exemplářích jsem vlastnoručně podepsán jako editor. (Mé výpovědi: Podle mého názoru by oblast kultury neměla být předmětem zájmu Státní bezpečnosti. Z toho důvodu odmítám vypovídat). Dalším předmětem vyšetřování byly mnou podepsané dopisy zaslané představitelům Socialistické internacionály v roce 1978 a 1979 a odpovědi představitelů SI zaslané na mou adresu). Mé výpovědi: Mám právo na odlišný světový názor. Jestliže komunistické hnutí chce spolupracovat podle svých dokumentů se socialistickým hnutím, je zce-
77
la přirozené, chtějí-li i socialisté v jedněch zemích spolupracovat se socialisty v jiných zemích). Předmětem vyšetřování byla i má studie Poznámky k úloze hospodářství v československé společnosti napsaná v roce 1981. Zabývám se v ní vznikem, vývojem a důsledky situace, kdy na poskytování obživy v ČSSR má monopol Komunistická strana Československa. Vyšetřovatel ji hodnotil jako «ostře zaměřenou proti společenskému a státnímu zřízení». V srpnu bylo vyšetřování ukončeno a 2.9.1981 jsem byl seznámen s výsledky vyšetřování. V trestním spise není žádná svědecká výpověď, neboť všichni předvolaní ji odmítli. Zůstávám obviněn podle §98 odst. 1,2 písm, a, b, tj. z podvracení republiky ve velkém rozsahu a ve spojení s cizí mocí. Trestní spis byl předán Generální prokuratuře ČSSR. Brno, 3.12.1981
Být odsouzen za kritiku iránského šacha ZPRÁVA O ODSOUZENI M. PETRŮ, J. RATAJE A J. VOLEJNlKA
Dne 21. řijna 1981 proběhlo před senátem Okresního soudu v Jindřichově Hradici hlavní líčení proti Miroslavu Petrů (n. 9-3-1955), Jiřímu ^Ratajovi a Josefu Volejníkovi, mladým lidem ze Zírovnice, okr. Pelhřimov. (Jednací Číslo případu; 1 KV 52/81). Okresní prokurátor vznesl proti všem třem obvinění podle § 100 Tr. zák, tedy pobuřování. Zmíněného trestního Činu se měli jmenovaní dopustit tím, že se při debatách v restauraci Perla a Budín v Žírovnici kriticky vyjadřovali o politických a sociálních poměrech v CSSR, čímž pobuřovali další přítomné občany. Předběžné vyšetřování tohoto případu prováděli příslušníci VB-obvodního oddělení v Počátkách zhruba 14 dní před zatčením jmenovaných. Postupně bylo vyslechnuto 14 svědků. 12-6-1981 byl na příkaz okresního prokurátora JUDr. Krajníka vzat do vazby Miroslav Petrů, zaměstnanec Městské knihovny v Praze (bytem Žírovnice Čp. 201, okr. Pelhřimov). Téhož dne byl zatčen i Josef Volejník, zaměstnanec Autoservisu v Kamenici n. Lipou (bytem Žírovnice). O několik dní později byl vzat do vazby Jiří R^taj, zaměstnanec n,p. Geodezie Praha, též bytem Žírovnice. Všichni byli převezeni do vyšetřovací vazby v Českých Budějovicích. V bytě Miroslava Petrů byla provedena domovní prohlídka, při niž kromě p ů j č e n é h o psacího stroje nebyly nalezeny a zabaveny žádné věci, které by bylo možno považovat za závadné nebo podezřelé v souvislosti s obviněním proti němu vzneseným. Žádný protokol o této prohlíce nebyl předán rodičům jmenovaného. Je tedy důvodné podezření, že pracovníci bezpečnosti provedli domovní
78
prohlídku bez předběžného souhlasu prokurátora a písemného povolení k prohlídce. Josef Volejník byl propuštěn z vazby po dvou měsících a dále vyšetřován na svobodě. Třeba podotknout, že jeho otec je příslušníkem Veřejné bezpečnosti. První stání proběhlo před senátem Okresního soudu v Jindřichově Hradci a to 9-10-1981. Druhé stání 16-10 a rozsudek byl vynesen 21-10-1981. Miroslav Petrů a Jiří Rataj byli odsouzeni k 16 měsícům odnětí svobody nepodmíněně v I. náprav, skupině. Josef Volejník byl odsouzen k 10 měsícům vězení nepodmíněně taktéž do I.NVU. Okresní prokurátor se proti výši trestu odvolal a požadoval přísnější trest. Z obžalovaných se odvolal pouze Miroslav Petrů, a to jak do viny, tak do výše trestu. M. Petrů byl obhajován JUDr. Matějkou z A.P. v Pelhřimově. Volejník a Rataj měli obhájce určené úředně. Co se týče M. Petrů, ten nebyl dosud trestán a jeho zaměstnavatel, Městská knihovna v Praze, zaslal příslušnému soudu ihned po zatčení společenskou záruku. Ze 14 svědků, vyslechnutých před soudem, 10 bylo již v minulosti trestáno, někteří dokonce dvakrát. Podle mínění soudu 12 z nich vypovídalo naprosto «věrohodně a spontánně». To znamená, že odpovídali na otázky pokládané jim senátem «Připouštím, že to tak řekli», «Nejsem si tak jist, zda to tak řekli» a pod. Ani jeden ze svědků neprohlásil před soudem, že jeho písemná výpověď z předběžných výslechů je pravdivá. Dva ze svědků - Dvořáková a Socha - u soudu vypověděli, že to, co je napsáno v protokolech, se nazakládá na pravdě a protokol podepsali pod nátlakem vyšetřovatelů, kteří si protokol sami sestylizovali. Na otázku předsedy senátu, jak byli k podepsání protokolů vyšetřovatelem donuceni, uvedli; Vyšetřovatel po sepsání protokolu, s jehož obsahem a zněním jsme nesouhlasili, začal vyhrožovat, že se již postará o naší existenci, že se nikde už nechytneme v práci a pod. Z obavy před dalším nátlakem jsme raději protokol podepsali. Vyšetřovatel, který byl předvolán k dalšímu stání jako svědek, vypověděl že svědkům pouze otázkami pomáhal a k oživení paměti jim přečetl protokol, který sepsal s předešlým svědkem. Toto, dodal, je běžná a používaná metoda. Jeho výpověď nebyla zaprotokolována ve spise. Proti Dvořákové a Sochovi sice nebylo zahájeno trestní stíhání pro pomluvu, což j e v podobných případech běžné, lze j e ovšem očekávat. Celé procesní řízení jasně ilustrovalo nedostatečné právjíí vědomí a smýšlení mnoha občanů, kteří si nejsou ani vědomi svých základních práv a mohou být při procesním řízení lehce manipulováni. Samotný předseda senátu JUDr. Petr Švec přiznal ve své závěrečné řeči mnohé nesrovnalosti ve výpovědích svědků, které však, jak se zdá, nijak neovlivnily jeho rozhodování o vině obžalovaných. M. Petrů ve své závěrečné řeči uvedl, že se necítí být vinen z toho, za co j e odsouzen. Uvedl, že není nepřítel socialismu a při diskusích pouze ukazoval na některé negativní jevy. M. Petrů mj. uvedl ve své obhajobě, že se bavil
ve zmíněných diskusích například o tom, že íránský císař Réza Páhláví byl v ČSSR na oficiální návštěvě krátce před svržením a byl zde vyznamenán nejvyššími řády a poctami, což poškodilo prestiž našeho státu a naší zahraniční politiky. Předseda senátu mu oponoval, že v té době naše vláda nevěděla, čeho se dopustil císařův režim v Íránu. Petrů mu na to odpověděl.: «Chcete tím pane předsedo říci, že naše vláda neví nic o tom, co se děje v zahraničí, a k čemu jsou nám potom všechny zpravodajské služby a diplomaté v zahraničí?». Předseda senátu nedokázal odpovědět a ukončil diskusi tím, že to nepatří do jednání soudu. Nedokázal ostatně odpovědět ani na jiné otázky M. Petrů, týkající se oblastí vnitřní politiky a lidských práv. Výsledek přelíčení prokázal jen to, že naši občané nemají právo bavit se na veřejnosti otevřeně o svých názorech na celospolečenské a politické problémy, aniž by se vystavovali nebezpečí trestního postihu, přesto, že naše ústava svobodu projevu zaručuje. Odsouzení těchto «pobuřovačů» je jen dalším důkazem toho, že nikoli oni, nýbrž oficiální orgány a instituce porušují platné čs. zákony a Ústavu ČSSR a také vyhlášku č. 120/76. Případ žírovnických chlapců je jen dalším článkem v řetězu ryze politicky motivovaných procesů, jimiž má být veřejnost zastrašena a varována před kritikou a vyjadřováním vlastních názorů. Celý případ je represivní akcí proti, svobodně smýšlejícím mladým lidem v Jižních Čechách.
Případ filosofa Jacquesa Derridy Od poloviny dubna 1980 se konal v mém domě s výjimkou dvou letních měsíců každé pondělí večer filosofický seminář, jehož se často jako přednášející účastní filosofové angličtí, američtí, francouzští a holandští. Zahájení tohoto semináře bylo bezprostředně vyvoláno nesmyslnými represemi, jimiž byl stíhán podobný seminář Julia Tomina. Právě v prvních měsících 1980 se policejní represe tak stupňovaly, že doktor Tomin byl posléze nucen práci zastavit vůbec. Zahájení práce našeho semináře však nelze chápat pouze jako pouhý akt solidarity se seminářem Tominovým, ale především jako sebezáchovný čin české a československé filosofie. Filosofie v našich zemích byla postižena jednak uzavřením vysokých škol za okupace, jednak likvidací četných významných filosofů v nacistických vězeních a koncentračních táborech. Po tomto oslabení nemohla však dostatečně rychle regenerovat ani po únoru 1948, kdy byla zdržována jmenování filosofů jinak než marxisticky orientovaných, zatímco filosofové, kteří byli marxisty nebo byli ochotni se za marxisty vydávat byli jmenováni, i když svou kvalifikací zůstávali hodně pozadu. Vůdčí postavou marxistické filosofie se v té době stal filosof dovezený ze Sovětského svazu, který se teprve doučoval česky. Později ovšem se-
hrál do jisté míry pozitivní roli. Osudy české filosofie přímo ztělesňoval největší Český myslitel poválečného období, Jan Patočka, jehož jmenování řádným profesorem bylo nejdříve znemožněno v Praze, a později oddalováno v Brně až do února 1948. Potom byl Patočka vyhnán z university vůbec a nesměl přednášet téměř 20 let. Teprve pak se mohl na Filosofickou fakultu vrátit jako řádný profesor, ale po několika málo letech ji musel opustit definitivně. Osudy ostatních filosofů, kteří nebyli ochotni se konformovat, byly více méně obdobné. V současné době se krize českosl, filosofie prohloubila tím, že z universit byli odstraněni i nejlepší filosofové marxističtí, takže to, co dnes živoří na filosofických fakultách a ve vědeckých ústavech, nejen že není filosofie v celé své šíři, ale ani filosofie marxistická, nýbrž pouze vulgarizovaný tzv. marxismus v nejprimitivnější dogmatizované podobě. V celé zemi neexistuje žádná institucionalizovaná možnost, jak se seznámit se skutečným stavem filosofie ve světě. Celá řada oborů sdílí tento osud s filosofií, zejména pokud jde o tzv. humanitní disciplíny. Tento stav je v naprostém rozporu se závazky, vylývajícími z mezinárodních konvencí o lidských právech a ze závěrečného dokumentu konference v Helsinkách, protože politické a státní orgány programově znemožňují na všech úrovních, aby se nejen filosof jinak než marxistický orientovaný mohl stát učitelem filosofie na středních nebo vysokých školách, ale aby se dokonce občan, který jakkoli projeví jiné než oficiální přesvědčení, tedy např. křesían, mohl stát třeba jen učitelem, V rozporu se závazky z Helsink byla tato z hlediska lidských práv nepřístojná situace znovu potvrzena vysokoškolským zákonem z roku 1980. Po vojenské intervenci v srpnu 1968 se celá naše společnost ocitla v krajně nenormální situaci, kdy z nejrůznějších vysokých funkcí museli být odvoláni mnohdy schopní úředníci, a kdy se na jejich místa dostali lidé průměrní a podprůměrní. Ti pak už po dlouhé roky dbají, aby nemuseli konkurovat mladým talentovaným lidem. Náměstek ministra Školství již před 2 roky připustil, že v našich zemích je nejmenší procento vysokoškolsky vzdělaných lidí z celého sovětského bloku a že ani pro ně není dostatek přiměřených míst pro malý zájem podniků a organizací. Společenská situace u nás se po mém soudu nebezpečné blíží něčemu, co bychom mohli nazvat spiknutí neschopných. Za daného stavu si musí společnost vybudovat nějaké obranné a sebezáchovné mechanismy, nemá-li zcela rezignovat na svou budoucnost. A musí si je vybudovat vedle oficiálních struktur, co možná nezávisle na nich, alespoň v tom smyslu, že její rozhodující orientací nesmí a nemůže být pouhá opozice proti nim. Proto ani cílem našich filosofických seminářů není nějaká polemika s oficiálním marxismem, potřebujeme zcela jiné partnery v rozhovoru, má-li se zvednout odborná úroveň našeho myšlení. Patří k velikým zásluhám Julia Tomina, že díky své fantazii a praktické iniciativě založil novou tradici kontaktů se současnou evropskou a Evropou rozhodující měrou poznamenanou americkou filosofií. Jsem spolu se svými posluchači a přáteli přesvědčen, že stojí za to v jeho linii pokračovat, a udržovat styky se všemi filosofy, kteří jsou ochotni přijet a před-
79
nášet o své práci, i když to někdy pro nás a někdy i pro ně přináší nejednu nepříjemnost. Za víc než půldruhého roku naší práce došlo k policejním intervencím snad jen čtyřikrát, nebo pětkrát, přičemž samo konání semináře bylo znemožněno snad jen dvakrát. Jednou došlo k vyhoštění přednášejícího, jednou došlo k dohodě o tom, že přednášející, který byl již v Praze, nebude přednášet, ale seminář že se může konat. Pouze dvakrát jsem byl sám odvezen k výslechu, vlastně zadržen, víckrát byli vyslýcháni účastníci z tří seminářů. V květnu minulého roku došlo dokonce k prvním krokům jednání o eventuální registraci vzdělávacího spolku, na jehož bázi bychom mohli pracovat veřejně. Přerušil jsem další jednání v tom směru, když došlo k dalším zatýkáním a uvalení vazby na řadu mých přátel v souvislosti s dvěma francouzskými občany, kteři přivezli do Československa nějaké materiály. Soud se dodnes nekonal. V podstatě se však může říci, že přes velkou míru intervencí jsme byli do nedávná ve své aktivitě tolerováni. Situace se prudce změnila po vládním vojenském puči v sousedním Polsku. Již den po zřízení vojenské diktatury v Polsku přerušila policie seminář, který se konal v mém bytě dne 14. prosince, a zadržela všechny účastníky, dva z nich na 48 hodin a mne na 21 hod. Ostatní byli po několika hodinách výslechu ještě v noci propuštěni. Následující týden proběhl seminář bez incidentu. Ale 28. prosince se konal další seminář, na kterém přednášel profesor Jacques Derrida z Francie, Jak jsme mnohem později zjistili, dostavila se policie do domu až po zahájení přednášky a legitimovala jednoho opozdivšího se účastníka, později pak, již po Derridově odchodu jiného, odcházejícího pro nevolnost. Proto jsme později nabyli dojmu, že Jacques Derrida byl rovněž zadržen, protože následujícího dne se nedostavil k pokračování diskuse, jak jsme to domluvili. Ve skutečnosti prošel asi nepoznán, ale zatím ještě nevíme, jak všechno přesně proběhlo. Nevrátil se do hotelu a vyzvedl si svá zavazadla teprve před odletem dopoledne ve středu. Na letišti však byl zadržen a později obviněn z přechovávání halucinačních drog. Jště před přednáškou naznačil, že měl nějaké potíže, ale neřekl podrobnosti, protože náš byt je s největší pravděpodobností odposloucháván. To bylo asi také důvodem proč odešel dříve po jenom krátké diskusi a proč se pak nevrátil do hotelu. Teprve po intervencích z francouzského velvyslanectví a po ostré nótě francouzské vlády byl v pátek ráno Derrida posazen do vlaku, jedoucího do Paříže, kam přijel v sobotu ráno. Neznám ještě jeho prohlášení. Vím jen, Že naprosto popřel obvinění. Podrobnosti celého případu budou jistě ještě důkladněji objasněny Časem. Již dnes však můžeme považovat za jisté, že akce proti významnému francouzskému filosofovi Jacquesovi Derridovi je ve skutečnosti nepřímým útokem proti našemu filosofickému semináři, a že jejím účelem je odstrašit další účastníky od příjezdu a od přednášek u nás. Zároveň překvapuje, že nedošlo k přímé intervenci v průběhu samotného semináře. Je to zčásti dobré znamení, že zastánci tvrdého postupu zatím nenabyli úplné převahy a že se musí spokojit s pouhým znepříjemňováním naši práce a spolupráce zahraničních přednášejících s námi. Pevně doufáme, že
80
se naši přátelé ze zahraničí odstrašit nedají. At má ze skutečné filosofie kdokoli strach, my se jí nevzdáme a hodláme ji pěstovat i nadále, pokud to jen trochu bude možné. A budou-li nám ji naše úřady chtít nezákonně znemožnit, a jinak než nezákonně to znemožnit nemohou, doufáme v podporu a protesty těch, kdo vědí o důležitosti a nenahraditelnosti filosofie a kulturních lidí vůbec. Praha, 2. ledna 1982 Dr. Ladislav Hejdánek
Dopis Dr. Jiřího Hájka Dne 4-11-81 ^zaslal Dr. Jiří Hájek generálnímu prokurátorovi ČSSR toto sdělení: Předkládám v souladu s § 174 tr. ř. tuto informaci a upozornění. v Dne 8.5.t.r. obvinil mne vyšetřovatel StB pod. Č. CVS - VS 9/4 - 81 z trestné činnosti podle §98 tr.z. s tvrzením, že prý jsem od roku 79 do května 81 v Praze a jinde vyvíjel ve spojení s cizími činiteli podvratnou činnost proti republice tím, že jsem ve větším rozsahu zpracovával, shromažďoval a rozšiřoval písemnosti, zaměřené proti společenskému a státnímu zřízení republiky. Stížnost, jíž jsem toto obvinění odmítl, jako vykonstruované a nepodložené, zamítl zástupce generálního prokurátora s odvoláním na údajné skutkové doznání, jaké jsem v žádném výslechu neučinil, a jakési blíže neurčené listinné důkazy v usnesení z 10-5-81 č.j. VIII. FG v x 7/81-516. Vyšetřování zahájené mým protiprávním zadržením a uvězněním v cele předběžného zadržení v Ruzyni 6,5. - 10.5 a vedené do počátku Července, kdy jsem paralelně a řadou dalších obviněných občanů byl seznámen s jeho výsledky, potvrdilo mé přesvědčení o vykonstruovanosti obvinění. Svá tvrzení o mé udánlivé trestné činnosti, spojené s jakýmisi cizími Činiteli se pokusila StB dokazovat: 1) mými podpisy na některých písemnostech občanské iniciativy Charta 77, obracejících se k ústavním orgánům ČSSR ve věci dodržování socialistické zákonnosti; mezi jejímiž platnými normami má rovnocenné Pakt o občanských a politických právech a Pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, ratifikované kompetentními orgány, jež navíc uznaly jejich závaznost pro ČSSR podpisem závěrečného aktu KBSE v Helsinkách i v prohlášení o jeho důsledném plnění; 2) mými studiemi a úvahami, dokládajícími z pozic marxismu a důsledné ústavnosti i politiky uvolňování a mírového soužití pozitivní úlohu této občanské iniciativy a odmítající pomluvy o jejím antisocialistickém a protistátním charakteru i její protiprávní perzekuci a represivní akce proti jejím účastníkům, vycházejíce z článků 17, 29 a 28 Ústavy ČSSR i interpretace těchto norem na základě ustanovení Paktu o občanských a politických^ právech, jehož podpisem i ratifikací se vláda ČSSR zavázala upravit svůj právní řád o praksi těchto ustanovení; 3) skutečností, že některé z těchto úvah byly rozšířeny ve strojopisech mezi některými mými přáteli, popřípadě i uveřejněny v zahraničí, kde také byly zveřejněny pozice tomu odpoví-
dající v rozhovorech se zahraničními dopisovateli při jejich legálním pobytu v ČSSR a v plném souladu s článkem 28 Ústavy ČSSR v interpretaci článku 19 Paktu o občanských a politických právech, uznaného za platnou součást československého právního řádu; 4) některými písemnostmi, zabavenými v mém bytě 6.5. a snad považovanými vyšetřovatelem za odpovídající kvalifikaci obviněni (jak jsem prokázal a jak vyplývá z charakteru písemností i fakticky zacházení s nimi, šlo a jde o dokumentaci archivovanou k mým politologickým, mezinárodně právním a politickým studiím, kterou jsem měl výlučně k vlastní potřebě); 5) jediným předmětem, který by mohl odpovídat částečně kvalifikaci obvinění, kdyby ovšem nebyl provokačním podvrhem, za jaký jsem jej označil už v prvním výslechu, kdy mi byl ukázán v oddělených a částečných fotokopiích, je písemnost, údajně nalezená v zadrženém francouzském karavanu dne 27-4. Když se mi později dostal k nahlédnutí « v originále» při pozdějším výslechu a pak znovu při seznamování s výsledky, byl jsem v tomto přesvědčení jen utvrzen. Opírám se o tyto skutečnosti: a) S obálkou, na níž bylo jméno prof. Jiří Hájek, což neznamená nutně, že jde o mne, byl mi předložen strojem psaný dopis bez podpisu. S oslovením «Milý Jirko» sděloval adresátu, že pisatel získal a posílá výtisk memoranda čili zase nasvědčující, že získal něco, k čehož vzniku nemám nijak zvlášť blízko, a o čem s podivuhodnou znalostí tvrdí, že jeho text byl opraven podle připomínek adresátových. Logika přinejmenším zvláštní. b) Přiložena byla tištěná brožura, opatřená záhlavím Československá federální rada a nadpisem Memorandum o sovětských plánech na anexi Československa a Prohlášení Československé federální rady v zahraničí. V textu se nepodepsaní pisatelé pokoušeli dokazovat existenci a již provádění plánu, uvedeného v titulu, argumentací, již možno označit jako snůšku tvrzení, spokulací a aprioristického výkladu některých skutečností, někdy se zdáním věcné znalosti, jindy, zejména v oblasti mezinárodně právní a politické, se školáckou ignorancí. Už tento fakt by musel dokázat, že údajným autorem připomínek nemohu být já. Stejně tak je tomu i u prohlášeni, v němž se Rada vyhlašuje za orgán vytvořený jakýmisi vyslanci domácího ilegálního hnutí «Věrni zůstaneme 11» neobratný a málo poučený pokus navazovat na odbojové hnutí 1939-45, známý PVVZ. Každý, kdo si přečetl cokoliv z mých prací, jež vždy podepisuji, musí uznat, že ani zaměřením ani nesolidností argumentace nemůže anonymní text zde uvedený mít nic společného se mnou. c) Stejně tak nemám a nemohu mít nic společného s útvarem, skupinou, či možná jen individuem, skrývajícím se pod anonymní Radou. To, co je v Prohlášení a v dalším dokumentu, o němž se ještě zmíním, odporuje mému přesvědčení a názorům, s nimiž se nikde netajím a jež zná i StB. Vyšetřovatel mi sdělil, že o Radě jsou u nich dobře informováni. Je pak zvláštní, že v elaborátu MV, jejž jsem dostal k přečtení v rámci seznamování s výsledky a jenž mezi «Protičeskoslovenská centra podvratné Činnosti» svědomitě zařazuje kdeco, dokonce i Amnesty International, není ani zmínky o
této Radě, založené podle Prohlášení už počátkem roku 1980, tedy před půldruhým rokem. Nic o ní neřekl podle našich sdělovacích prostředků ani v téže době vystupující Dr. Hodic po návratu z Rakouska, kam podle těchto zpráv byl vyslán pod falešnou firmou signatáře Charty 77 specielně k účelům poznání těchto center. A přece právě z Rakouska mi v oné době normální poštou, jež jinak nedoručuje ani méně závažné ^zásilky pro mne, došlo anonymně poslané číslo Československé cesty, označené jako orgán této Rady. Z řad přátel CSSR, kteří mne jako turisté ze Západu v létě navštívili, dostal jsem informaci, že pod jménem Rady vystupuje v Kanadě jakési individuum, prý bývalý pracovník Československo-sovětského institutu v Praze, uprchlý na Západ někdy v roce 1979 a disponující k vydávání tiskovin toho druhu prostředky z neznámých a některými kruhy za podezřelé považovaných zdrojů. Možná, že není bez zajímavosti typografická úprava Prohlášení zvýrazňující titul Rady a jejích ochránců, jakož i fiktivní domácí ilegální organizace vysázením velkými písmeny v textu jinak normálním, což je analogické úpravě zpráv některých našich úřadů. d) Podivnou logiku v dopise má zdůraznění nutnosti dodržovat dohodnutou linii SI. V souvislosti s dobrodružností a absurdností textu Memoranda i Prohlášení, nemohu uvěřit tvrzení vyšetřovatele, pronesenému s pevnou jistotou, že to znamená Socialistickou internacionálu, významnou mezinárodní organizaci, v čele se státníky jako Brandt, Palme, Kreisky, Mitterrand, jejichž pozice, stejně jako politika Socialistické internacionály samé si právem zaslouží pozitivní ocenění Leonida Brežněva i orgánu KSSS. Už formulace v dopise svědčí o představě značně podivné, jako by se linie Socialistické internacionály dohadovala s kým? s neznámým pisatelem, adresátem, jímž podle obvinění mám být já, čí snad s mýtickou, jen StB a nikoli příslušné úřadovně jí nadřízeného ministerstva známou Radou, jejíž ambiciosní organizace se scvrkává na jedno pochybné individuum kdesi v Kanadě. e) Připomínka adresátu, že má potvrzovat obdržené honoráře, je v mém případě rovněž nemístná. StB ví, že průvodní návěstí tuzexových zásilek, jež u mne zabavila, obsahují vždy označení původu. Jde o honorář za překlady mé knihy, vydané italským komunistickým nakladatelstvím Editoři riuniti a přeložené do dalších čtyř jazyků. Přijetí na doručence - připomínka se tedy nemůže mne týkat. Zdálo by se, že vážný a věcný rozbor této písemnosti, pro jaký má StB jistě kvalifikované experty, nutně povede k jejímu vyloučení z dalšího řízení a nanejvýš ke zkoumání, jak vůbec mohla být předmětem vyšetřování tak, jak bylo vedeno. To se zatím nestalo. Při seznamování s výsledky šetření jsem zjistil, že figuruje jako vlastně nejzávažnější důkazní předmět proti mne v materiálu trestního řízení. Dne 13-7. jsem prostřednictvím svého obhájce poslal Správě vyšetřování StB došlou zde již zmíněnou zásilku z Vídně - Československou cestu, jako potvrzení svého stanoviska, že u zásilky jde o stejnou provokaci jako u té, jež byla údajně nalezena ve francouzském voze 27-4. Poněvadž jsem ne-
81
dostal na tento dopis odpověd, předpokládám, že věc je postoupena Generální prokuratuře, jež na pochybnost věci upozorní. Není snad při této příležitosti nemístná otázka, proč při domovní prohlídce u mne dne 6-5., konané podle kontextu důvodu obvinění právě na základě nálezu či objevení uvedené zásilky, a to desátého dne po jejím objevení, nebylo dodrženo ustanovení § 85 tr. řádu o tom, že prohlídku lze konat jen po předběžném výslechu, a proč porušení tohoto ustanovení bylo zdůrazňováno tvrzením, že v době od 27-4. do 6-5. nebylo lze takový výslech provést a věc nesnesla odkladu. Výslech byl naopak proveden tak, že jsem k němu byl odvezen uprostřed prohlídky, a to tak, že osoba prohlídku vedoucí v době, kdy prohlížela hlavně věci mé ženy a k mým písemnostem ještě nedospěla, vyplnila formulář o mém uvěznění v cele předběžného zadržení v Ruzyni. Je to v souladu s § 67 a 75 Tr. ř. ? Nevím také, jaký smysl i z hlediska samého vykonstruovaného obvinění měla trapná procedura daktyloskopie a fotografování - leda proto, abych srovnal, v čem se liší od stejné procedury, jíž jsem byl podroben v lednu 1940 na gestapu. Prohlídku mého bytu v mé nepřítomnosti vedli tak, že v bytě přítomný tchán, 88 letý důchodce, dělník, člen strany od počátku třicátých let, utrpěl srdeční záchavat, vyžadující zásah koronární jednotky a bez pochyby urychlivší jeho skon několik neděl poté. Když má žena upozornila na tuto skutečnost ministra vnitra poukazem na to, že její otec pociťoval jednání osob z StB jako urážku (§ 15 zákona 40/74), bylo jí neznámým civilistou v úřadovně SNB řečeno stroze, že nebyl porušen zákon. Zdá se tedy, že toto jsou základy či spíše záminky k mému obvinění. Mluvím pochopitelně jen za sebe, i když přečtení materiálů, obviňujících ostatní občany, zahrnuté i se mnou do společné skupiny, nemohlo mě přesvědčit, že jejich obvinění by bylo méně chatrné. Pokud má toto obvinění vést k
dalšímu pražskému procesu v sérii neslavně známých aktů represe proti občanům, hájícím socialistickou zákonnost v kontextu norem a zásad, uvedených v bodu 1-3 tohoto podání, bude to jen další nespravedlivý akt, který přes pravděpodobné faktické vyloučení veřejnosti, v rozporu s § 199 tr. řádu, podobně jako u procesů předchozích, se dostane do vědomí široké veřejnosti. Není pochyby o tom, že takový proces s rozsudkem předem stanoveným neprospěje pověsti ani zájmům republiky. To, stejně jako samozřejmé právo bránit se proti vykonstruovanému a mé cti se dotýkajícímu obvinění, vede mě k tomuto upozornění. Poněvadž si nedělám iluze o účinnosti tohoto upozornění na adresáta, posílám toto upozornění v opisu k informaci místům, kde podle mého názoru bude meritorně rozhodováno o dalším postupu v této věci. Jíří Hájek POZNÁMKA REDAKCE: Obsah dopisu Dr. Jiřího Hájka je zcela v souladu s
Žádost Městskému soudu v Brně o propuštění D. Šinoglové Obracíme se na Vás hluboce dotčeni událostí, která postihla těhotnou matku tří dětí. Drahomíra Šinoglová, narozená 27. 7. 1951, bytem Strachotice, okr. Znojmo, toho času ve věznici Brno-Bohunice, byla v prosinci 1980 odsouzena podle § 7 k § 100: 1 Tr. zák. (příprava k pobuřování) k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku. Důvodem odsouzení bylo, že údajně opisovala na psacím stroji literární texty v současné době nepublikovaných českých autorů, Drahomíra Šinoglová je matkou 3 dětí ve věku 10, 8 a 1/2 roku. Pro těhotenství jí byl nástup do výkonu trestu odložen do doby půl roku po narození dítěte. Přesně v den, kdy nejmladší dítě dovršilo půl roku, tj* 1. 3. 1982, byla jeho matka z rozhodnutí okresního soudu ve Znojně odvle-
82
čena násilím do věznice v Brně-Bohunicích. Stalo se tak bez jakékoliv výzvy k nástupu výkonu trestu, ve chvíli, kdy paní Šinoglová právě krmila své nejmladší dítě, starší děti byly ve škole, a manžel byl v práci. Nebyl brán zřetel na podanou žádost o odklad výkonu trestu z důvodů zdravotních a opětného těhotenství (předchozí těhotenství bylo rizikové). Chtěli bychom poukázat na to, že paní Šinoglová dosud nikdy trestána nebyla a nyní je pro své děti nepostradatelná. Její případ splňuje všechny podmínky amnestie, udělené prezidentem republiky v květnu 1980. Tato amnestie vyjádřila nenahraditelnost mateřské výchovy« Drahomíra Šinoglová^však byla odsouzena o půl roku později. Manželé Šinoglovi podali po narození svého třetí-
ho dítěte žádost o milost prezidentu republiky, která je dle sdělení z prosince 1981 v šetření. Věříme, že s přihlédnutím ke všem okolnostem prezident republiky paní Šinoglové individuální amnestii udělí. S naléhavou žádostí o přerušení výkonu trestu se na Vás obracíme v zájmu lidskosti, protože v co nejkratším návratu Drahomíry Šinoglové do rodiny spatřujeme záchranu pro její tři děti a zejména pro očekávané čtvrté dítě. Doufáme, že tato žádost spoluobčanů bude přijata příznivě a kladně vyřízena. Evžen Adámek Josef Adámek ml. Marie Adámková Marie Adámková st. Stanislav Adámek Milan Balabán Milan Badal Alena Balcarová Ivan Bartošek Karel Bartošek Zdeněk Bárta dr. Zora Bártová Jan Bednář Jiří Bednář Otta Bednářová Kamila Bendová Jaroslav Beneš Marie Benetková Jarmila Bělíková Pavel Blattný Zuzana Blattná Antonie Boková Standa Borůvka Irena Borůvková Radislav Brabenec Marie Bradáčová Pavel Briinhoffer Petr Burian Petr Cibulka Ladislav Čapek I. Čechurová Jiří Černega Jiří Daníček Josef Daniš Zuzana Dientstbierová Blanka Dobešová Jarmila Doležalová Pavel Dostál Ivan Dubský Jan Dvořáček Vladislav Dvořák Drahomíra Dvořáková Štěpánka Endrisová Jana Fialová Václav Frei Michaela Freiová Zina Freundová Karel Freund Liusa Geisslorová Robert Gombík Bohumír Hájek prof. dr. Jiří Hájek Jiřina Hamouzková Ivan M. Havel
Aleš Havlíček Olga Havlová Zbyněk Hejda dr. Ladislav Hejdánek Heda Hejdánková Jana Hejdánková Martina Hejdánková Petra Hejdánková Jana Hlavsová František Hochman Jiří Hochman Josef Holek Miloslava Holubová František Horáček František Horváth Vladislava Horváthová Anna Hradílková Jiřina Hrábková Mojmír Hrbek Markéta Hrbková Ruth Hrbková Ivana Hýblerová Zuzana Chaloupková Libor Chloupek Josef Janíček Dagmar Jónová Petr Kadlec Pavel Klaus Jiří Kantůrek Jan Kaplan Jiří Kaplan Marie Kaplanová Petr Káš dr. Hana Kabinová Pavel Kirschner Petr Klu za Božena Komárková Vavřinec Kortiš Josef Kortík Karel Kostroun Jirí Kostúr Alena Kovářová Jan Kozlík Eva Krausová Petr Kreibich Petr Krejčí Jana Kučerová Blažena Kuklínková Alena Kumprechtová Karel Kuniál Miroslav Latta Eva Lattová Vendelín Laurenčík Lenka Laurenčíková
Josefa Lesková Drahomíra Líbánská Ladislav Lis Martin Litomiský Jan Lopatka Klement Lukeš Eva Malaníková Jana Malá Radomír Malý Václav Malý Eva Málková Antonín Malůšek Ivan Maňásek Anna Marvanová Miloslav Mašek Dana Mašková Julie Matoušková Terezie Metková Vlasta Melzerová Jaroslav Mezník Vlasta Mikešová Miroslav Miřejovský Metoděj Moštěk Pavel Mráz Anna Mrázová Jiří Mtiller Bronislava Múllerová Jin Myshn Božena Myslínová David Němec Jaromír Němec Ondřej Němec Dana Němcová Marcela Němcová Markéta Němcová Věra Novotná Vlada Opočenská Michal Otřísal Martin Palouš Radim PalouŠ Anna Paloušová Pavla Paloušová Viktor Parkán Petra Parkánová Jarmila Pařízková Jan Payne Miroslav Pazourek Karel Pecka Ivan Pelíšek Zuzana Pelíšková Jarmila Perková Bohuslav Petřík Helena Petříková Marie Petříková Tomáš Petřivý Daniel Pfaun Zdeněk Pinc Eliška Pincová Jan Placák Jiří Pokorný Josef Pokorný Jitka Poslední Luboš Poslední Jan Princ Květoslava Princová Petr Prokeš Jaromír Přeslička
Jana Převradská Vítězslav Razík Miloš Reichert Pavel Reichert Jitka Reichertová Jiří Rez František Rokyta Jakub Ruml Olga Rychtářová ing. Zora Rysová Vladimír Říha prof, Marie Říhová Josef Schmuk Hana Schmuková Jan Schneider Anna Schwarzová Karol Sidon ing. Jiří Syrovátka Milan Slánský Ivan Slánský Zdislava Slezáková V. Sokol Karel Soukup Marie Soukupová Andrej StankoviČ Olga StankoviČová Marie Staňková Marcela Stárková Vladimír Stern Jana Stcrnová Ondřej Stodola Eva Stuchlíková Božena Studická Jaroslav Šabata Anna Šabatová st. v František Silar Libuje Šilhánová Jan Šimsa Martin Šimsa Anna Šimsová Veronika Šmídová Zdeněk Šorm Milena Štefanová Ivan Štern Jan Štola Josef Stulík Jaroslav Subrt Josef Šum bera Petruška Šustrová Petr Švestka Pavel Thaimer Jakub Trojan Vlastimil Třešňák Jan Tydlidát Miroslav Tyl Zdeněk Urbánek Ludvík Vaculík Vlasta Vaňková Milan Vlahovič Anna Vlahovičová Tomáš Vlasák Jitka Vodňanská Miroslav Vodrážka Iva Vodrážková Josef Vohryzek Vladimír Voják Věra Vránová v
83
činem. Pouze rozšiřování tiskovin závadného obsahu je trestné. V tomto případě se jedná o odbornou teologickou literaturu, jejíž obsah evidentně není zaměřen proti našemu zřízení, ani neřeší politické problémy, a nadto nikdo nedosvědčil, že by obžalovaný uvedené tiskoviny rozšiřoval. Absurdním se jeví třetí bod obžaloby, který viní Za správnost podpisů odpovídá Markéta Němco pátera Duku z pokusu o obnovu Dominikánského vá, Leninova 660 Praha 6. řádu. V roce 1950 byla v ČSR nezákonně pozastaNa vědomí: Kancelář prezidenta republiky vena a znemožněna činnost všech mužských řehoČs. červený kříž lí. Žádným výnosem však nebyly řeholní řády zruČs. svaz žen šeny. Proto studium regulí vlastních určitému Redakce časopisu Vlasta řádu, setkání řeholníků, kteří nesmějí žít trvale v Redakce časopisu Rodina komunitách, vedení způsobu života, vlastní duchovní orientaci určitého řádu, veřejné nošení řeholních hábitů, společné modlitby ovšem nelze POZNÁMKA REDAKCE: kvalifikovat podle par. 178, který je aplikován na ^ Po uzávěrce čísla došla radostná zpráva, ze Drahomíra základě zákona č. 218, 219/49 Sb. Tyto zákony pouze upravují vztah mezi církví a státem, který Šínoglová byla propuštěna z vězení. převzal povinnost hospodářsky zabezpečit činnost církví. Proto se tyto zákony vztahují na osoby, které zaujímají veřejnou funkci v církvi a mají odpovědnost v hospodaření ve finanční a majetkové oblasti církve. Senát Mětského soudu v Plzni však uznal pátera Duku vinným a odsoudil ho k nepodmíněnému Sdělení VONS č. 288: trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců. Páter Kněz J. Duka odsouzen Duka se proti rozsudku odvolal. Ačkoli se jedná o veřejné zasedání, směli být přítomni pouze rodiče Ve dnech 8. a 18-12-81 probíhalo u Městského obžalovaného. Ostatních 15 míst v soudní síni zausoudu v Plzni za předsednictví dr. Hostaše hlavní jali neznámí muži. líčení proti katolickému knězi páteru dominikovi 21-1-1982 Jaroslavu Dukovi, členu Dominikánského řádu, VONS který byl od 24-7-1981 ve vazbě. Obžaloba jej vinila Československá liga pro lidská práva ze sloužení bohoslužeb, aniž k tomu měl státní člen Mezinárodní Federace pro lidská práva souhlas, z rozmnožování náboženské literatury a z pokusu obnovit Dominikánský řád. Tím vším měl naplnit skutkovou podstatu trestného činu «maření dozoru státu nad církvemi», par. 178 trest, zákona. Důkazní řízení však postrádalo solidní zdůvodnění a nezaujatost. Hlavním svědkem, o něhož se žaloba opírala, byl paranoidní schizofrenik, který vypověděl, že se u pátera Duky zúčastnil asi 10 Sdělení VONS č. 273 (Odsouzení Ivana Kožíška) bohoslužeb. Ostání svědci, jejichž výpovědi byly pouze Čteny, popřeli, že by se v bytě obžalovaného Dne 10-12-1981 projednal senát Okresního soukonaly bohoslužby. Páter Duka připustil, že kondu v Děčíně za předsednictví JUDr Jana Gloce trecelebroval za účasti tří dalších osob při jedné mši svaté spolu s dvěma kněžími z NSR, kteří ho nav- stní věc signatáře Charty 77 Ivana Kožíška, dělníka, bytem v Rumburku, Dlouhá 4, otce dvou dětí. štívili 20-7-1981. Další bod obžaloby, který ho vinil z rozmnožování náboženské literatury, zůstal rov- Obžalován byl z tr. činu útoku na státní orgán a orgán společenské organizace podle § 154, odst. 2 něž neprokázán. tr. z., kterého setměl dopustit v dopise adresovaPři domovní prohlídce u pátera Duky bylo zabaveno větší množství teologické literatury, částečně ném prezidentu ČSSR ze dne 20-9-81. Tento dopis obsahoval žádost o propuštění ing. Rudolfa Battěvydané samizdatem. Jeden titul byl ve více exemka, odsouzeného Městským soudem v Praze (§98 plářích. V souvislosti s tím provedla STB razii v Charitních domovech v Kadani a na Moravci. Vla- podvracení republiky), avšak byl odeslán v době, kdy rozsudek dosud nenabyl právní moci. Větou stnění tiskovin vydaných svépomocí není trestným «Domníváme se, že ing. Rudolf Battěk byl odsouzen nespravedlivě» se Ivan Kožišek dle názoru prokurátora v Děčíně dopustil urážky Mětského soudu v Praze, u něhož si měl nejprve ověřit fakta týkající se případu. (Je známo, že hlavní líčení ve věci ing. Battěka proběhlo za zavřenými dveřmi nejen soudní síně, ale celé budovy Městského soudu v Praze, která byla po dobu konání procesu střežena příslušníky VB i StB). Inkriminovaný dopis spolupodepsalo osm osob, nikdo z nich se však
Jiří Wonc Marian Zajíček Eva Zajíčková Jiří Zakouřil Jin Zbiral
Eva Zbíralová Vladislav Zdrůbecký Ludvík Zelinka Vlasta Zelinková
Odsouzen - za bohoslužbu
- za obhajobu R. Battěka
L84
před Okresním soudem v Děčíně za svůj podpis nepostavil. Obhájce JUDr Šrámek vyvrátil vyčerpávající argumentací názor obžaloby a navrhoval zproštění viny. Ivan Kožíšek však byl shledán vinn5řm a odsouzen k 7 měsícům odnětí svobody nepodmíněně v 1. nápravně výchovné skupině. Obžalovaný ani prokuratura se nevyjádřili, zda použijí proti rozhodnutí soudu opravných prostředků. V Praze 20-12-1981 Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných Československá liga pro lidská práva člen Mezinárodní federace pro lidská práva.
za pacifismus Jan Hrabina pravomocně odsouzen Sdělení VONS č. 287 Dne 12-1-1982 Vyšší vojenský soud v Příbrami za předsednictví pdplk. Mojmíra Pospíšila zamítl odvolání Jana Hrabiny jak co do viny, tak co do výše trestu. Jan Hrabina, signatář Charty 77, 28letý otec roční dcery, ve vazbě od 4-5-1981, byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 2 a půl roku, a k výkonu trestu zařazen do I. nápravně Výchovné skupiny pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách. (Par. 269/1 trest, zák.) Udělený trest byl odůvodněn vysokou měrou společenské nebezpečnosti pacifistických myšlenek v současné celosvětové situaci. Jan Hrabina se odvolával k svému svědomí i k autoritě mírových výzev Leonida Brežněva. Celkový politický postoj odsouzeného dokládá výpověď Jana Hrabiny z loňského roku, že vojenskou službu odmítá mimo jiné z obavy před možnou intervencí v Polské lidové republice. 18-1-1982
Policejní akce proti letáku Sdělení VONS č. 293 Rozsáhlá policejní akce proti mladým lidem 21-1-82 a ve dnech následujících proběhla především v Praze, ale i jinde poměrně rozsáhlá policejní akce na základě toho, že 12-1-82 zahájil vyšetřovatel StB poručík Grulich trestní stíhání podle § 100-lac, 3a (pobuřování) v souvislosti s výskytem letáku tzv. « Dělníci, studenti, občané Československa», signovaného skupinou Revoluční akce. Leták má údajně vyzývat k solidaritě s polskými dělníky, a tímto svým obsahem pobuřovat proti republice a jejím přátelským a spojeneckým vztahům k jiným státům, V průběhu akce byli v této věci obviněni a vzati do vazby: Jan Wünsch, nar. 57, bytem Praha 4, Nuselská 59, figurant Geodézie; Josef Wünsch, nar. 62, bytem tamtéž, laborant Institutu klinické a experimentální medicíny ; Václav Soukup, bytem Praha 4, Maroldova 7, zaměstnanec Geodézie; Jitka Tůmová, nar. 61, bytem Praha
7, Obránců míru 15, absolventka dvouleté ekonomické školy. Dále jsou obviněni z téhož a vyšetřováni na svobodě: Ilona Hladíková, bytem Praha 4, Nuselská 59, laborantka I K E M ; Tomáš Kopecký, bytem Praha 4, U křížku 9, zaměstnanec Filmového podniku; Jiří Volf, signatář Charty 77, nar. 52, bytem Jindřichův Hradec, Schweigerova 377/2, přechodně hotel Košík, Praha. Zadrženi a vyslýcháni byli též: Emilie Wunschová, zaměstnankyně Krátkého filmu Praha, Marta a Roman Hladíkovi, Miroslav Hatala z Košic a další, kteří byli v rozmezí 48 hod. postupně z cely předběžného zadržení propuštěni bez obvinění. Domovní prohlídky byly provedeny u všech jmenovaných a dále též v bytě manželů Dočekalových (Jindřichův Hradec, Janderova 186), Zuzany Volfové (Popelín 72, okr. Jindřichův Hradec) a jinde. Konfiskovány byly při nich veškeré písemnosti, mnohdy z objektivního hlediska zcela indiferentního obsahu (vůbec tak tomu bylo např. u Jiřiho Volfa), psací stroje, ale i léky apod. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných Čs.liga pro lidská práva, člen Mezinár. federace pro 1. práva.
Šikanování
mluvčích
CHARTY Perzekuce Chartistů má svůj všednodenní řád. Sotva nastoupili noví mluvčí Charty 77, už policie rozvinula své obvyklé metody. Ovšemže se připravuje na eventuální akci, která potom jistě neujde široké publicitě. Avšak publicitu případu politického pronásledování režim, označující sebe sama za nejdemokratičtější a nejmírutvornější, příliš nemiluje, a podstupuje toto riziko jen v pečlivě zvolených případech. Jinak perzekuce probíhá raději pod pokličkou tak, aby zveřejnění bylo obtížné a konkrétní doložení těžko polapitelné za šos. Tak třeba dopravní inspektorát SNB pozve z ničeho nic mluvčí Charty 77 na technickou prohlídku aut, která užívají oni nebo jejich rodiny. Vyhlídka na to, že bude vydán zákaz provozu vozidla, je víc než pravděpodobná. Nebo: teprve v lednu, kdy noví mluvčí nastoupili, objeví se jisté komplikace v zaměstnání vybraných příslušníků jejich rodin nebo příbuzných. Tu se naléhá na to, aby se vybraná obě! distancovala např. tím, že se bude konfrontovat a pozitivně politicky angažovat ve prospěch současného režimu, tu se hrozí propuštěním z práce, nebo se naléhavě nabízí emigrace. Jinou metodou je pozvání do provozu do jednoho z hlavních stanů Státní bezpečnosti do Bartolomějské ulice. Opět se zatím nejedná přímo o osoby, o něž policii jde, nýbrž o vybrané lidi z jejich okolí, dospělé potomky, prarodiče, sousedy apod. Tam se bud láká ke spolupráci nebo se vyhrožuje sankcemi. Situace je pro policii výhodná, když se jí podaří vy typovat člověka psychicky labilnějšího, nebo najít člověka třeba sedmdesátpět let starého, který dosud nic takového nezažil, nebo i takového, kdo třeba nemá ke skutečně sledované osobě právě ty
85
nejlepší osobní vztahy. Jsou volání i nic netušící spolupracovníci dospělých dětí. Jiná metoda je nasazení tzv. operatívy. To se za mluvčím neskrytě a ostentativně jezdí jedním nebo více auty, chodí za ním několik, dva, tři, čtyři i více policistů v civilu, kam se mluvčí hne, má je za zády. Za krátkou dobu dvou měsíců byli už proti současným mluvčím Charty 77 použity všechny tyto drobné perzekuční metody, a zůstává každodenní otázkou, kdy - jak se říká - sekyra spadne. Kdy např. toho či onoho příbuzného na nátlak policie zaměstnavatel bude muset propustit, nebo kdy dojde k události ještě drastičtější. Výstražné předznamenání takové možnosti se již objevilo. Za bílého dne, dopoledne kolem deváté hodiny, vyšla perzekvovaná osoba ze svého bytu. Na ulici se na ni přilepili tři dobře oblečení mladí muži, posmívali se jí, šlapali na paty, a to doslova, nakonec do ní strčili, až upadla. Pak utekli. Obětí byla mluvčí Charty 77, čtyřiapadesátiletá invalidní žena, špatně chodící. Je dobře vědět, že takové všednodenní zásahy patří k obvyklým skutečnostem života těch, kdo nenásilným způsobem a v plném souladu s platnými československými zákony usilují o zachovávání lidských práv, o spravedlnost a bezpečí pro všechny ve stejné míře, o pokojný život ve skutečném mírovém ovzduší.
Obrana ztracené varty Poprvé jsem se s Jiřinou Siklovou setkal za trapných okolností. Vlastně nesetkal. Přijela tenkrát, už je to bezmála dvacet let, přednášet o existencialistické filozofii do mého rodného města a já byl pověřen, abych na ni Čekal u pražského autobusu. Ale ač jsem prolézal jeden vůz za druhým a vyvolával dr. Siklovou, nezbylo mi nakonec než zaplněnému sálu mladých adeptů trapně vysvětlovat, že z Prahy neposlali lektora. Jiřina, které se tehdy zrovna měla brzy narodit Lucie, se zatím na druhém konci města rozčilovala v jiném sále kulturního domu nad nesolidními organizátory. Přijela vlakem a já pak od ní dostal peprný dopis, za který jsem se - bylo mi tenkrát šestnáct - strašně hanbil, ač jsem v tom byl vlastně nevinně. Sáhodlouze jsem se té neznámé, přísné paní doktorce písemně omlouval, následovalo několik dopisů a zásilek knih a já jsem si po nějaké době zabalil studentský uzlík a vyrazil do hlavního města studovat filozofii. Přesto, že jsem, shodou okolností, neposlouchal žádnou Jiřininu přednášku, trvám, že právě ona byla mojí učitelkou. Tenkrát - v té korespondenci o knížkách - zavrhla stesky nad nemožností sehnat Heideggera či Camuse a obracela moji pozornost na jiné, dostupnější autory. Od ní jsem prvně slyšel jména Ladislav Klíma a Emanuel Rádi. Později mi dokonce přinesla rukopis knížky, která pro mne znamenala mnoho: Útěchu z ontologie od Zbyňka Fišera. A to je pro Jiřinu příznačné: byla - a je - vždy
86
dokonale orientována i v oblastech, kterými se bezprostředně nezabývala. Nikdy ji nezkrušoval nedostatek materiálů či nepřístupnost pramenů. Dokázala improvizovat. Naučila mne, že filozofie není především záležitost sedacích svalů, i když se pěkně česky říká, že filozof musí mít sicflajš. Filozofie je způsob života, cosi co není v knihách, a když, tak až druhotně. Je to něco, co vám nemohou vzít, říkala. Zbyňka Fišera mi představila jako hlídače kostry velryby v Národním muzeu a věděla už tenkrát, že tento způsob existence má možná větší autenticitu než katedrové, akademické filozofování. Tenkrát už se čisté filozofii vzdalovala a přecházela na sociologii mládeže. Studovala myšlenky nové evropské levice a dovedla se do krve přít s extremisty napravo i nalevo, o partajním establishmentu nemluvě. Když do Prahy - krátce před atentátem, který jej málem stál život - přijel německý studentský vůdce Rudi Dutschke a na fakultě se hodiny a hodiny vzrušeně diskutovalo, byla to zase právě Jiřina, kdo dokázal prostředkovat. Chápala onu zvláštní, ironickou dialektiku, které mladé radikály ze Západu žene do tábora krajní levice a kritické mládí Východu činí zcela rezistentním vůči levicové argumentaci. Byla to zvláštní debata: vášnivá, kvalifikovaná, ale s podtónem jakéhosi smutku, ba zoufalství nad nesdělitelností prožité zkušenosti. Ti mladí Němci nám připadali jako přízraky modrokošilatých svazáků let nenávratně minulých a my zas jim museli připadat jako nevyléčitelní reakcionáři. A pak, když se všech zmocnila zoufalá únava a rezignace, zůstala Jiřina, aby hájila ztracenou vartu. Připouštěla, že ta debata k ničemu nevede. Připouštěla i víc, že totiž vývoj soudobé civilizace má jakýsi fatálně katastrofický rys (kdo kromě ní byl takové úvahy v polovině šedesátých let, v oné optimismem a reformismem prodchnuté éře. vůbec schopen?). Možná, že je náš boj marný, možná že opravdu spějeme k zániku nejen svému, ale i celé evropské kultury, možná hájíme opravdu ztracenou vartu, ale copak je to v dějinách poprvé? Vždyť možná nejde o nic jiného než zaniknout důstojně. Tak nějak to říkala. A pak mluvila o Boethiovi a sklonku římského impéria a přiblížila onu atmosféru neodvratitelné zkázy, již nejlepší duchové oné doby anticipovali a - přijímali. Hájili ztracenou vartu antické kultury, důstojně zanikali, aby barbaři mohli jednou, později, začít sbírat trosky zaniklé kultury. Vzpomněl jsem si na onu zvláštní řeč, starou víc jak patnáct let, když jsem se doslechl tu šokující zprávu: Jiřina je ve vězení Státní bezpečnosti a hrozí jí mnohaletý žalář. Vzpomněl jsem si na onu zvláštní chvíli, když jsem v této souvislosti musel poslouchat řeči všudypřítomných mudrců: «Měla t o zapotřebí? Stálo to vůbec za t o ? » Odpověď je vaculíkovsky prostá: nic nestojí za to, aby člověk šel do kriminálu. Sociologicky, všednodenně vzato opravdu nic. Ale Jiřinin příběh je z rodu neokázalé obrany ztracené varty. Patří k oné tradici boethiovského důrazu na uchovávání hodnot poražených.
Protože, přátelé, přiznejme si to: Kam se před Nimi chceme schovat? Jak s nimi chceme žít? Ulicemi našich měst chodí podivné bytosti, jejichž ze Západu importované uniformy přece jen znatelně čpí po Asii, po něčem cizím, nelidském. Jsou jakoby nedotčeni věkovitou kulturou Evropy, odpadlé větve, podivné stroje zkázy. Jak chceme žít pod jejich vládou ? Jak dlouho bude trvat, než jejich potomci začnou hledat trosky civilizace, kterou jejich otcové zahubí? Bylo by vůbec co hledat, kde navázat, kdyby vyhynulo plémě obránců ztracených vart?
V jiných poměrech by paní Jiřina byla možná věhlasnou sociální či kidturni pracovnicí. U nás má být souzena a vězněna za to, že zprostředkovávala kulturní informace, díla, která u nás nesměji vycházet, že pomáhala tvořivým lidem, kteří stále ještě svobodně píši, konají... Bude-li odsouzena, dopustí se zase náš režim těžkého, přetěžkého proviněni. A bude jednou sám odsouzen. Marie Králová
Dobrá zpráva 1
Kdyby ji odso udili... S paní Jiřinou Siklovou-Heroldovou jsem se náhodou potkala v nemocnici, kde ona pracovala. Potřebovala jsem jenom drobnou informaci. Ukázalo se, ze lékař, ke kterému chodím, není přítomen. Byla jsem z toho nešťastná. Těžko jsem do nemocnice vůbec došla. Se zcela mimořádnou účastí se mě vyptala na moje potíže, na to, co potřebuju. Snad jsme si obě nějak zvlášť porozuměly, snad se jí zželelo opuštěné ženské ... Slíbila, ze se pokusí sehnat pro mne léky, na nichž od jisté doby začal záviset můj život. Bylo mi v té době teprve 58 let a chtělo se mi ještě žít. Co ona mohla očekávat ode mne? Nic. A přesto: léky sehnala, dostávala jsem je od ni v pravidelných dávkách a termínech. Buď je přinesla sama anebo mi je poslala po známých. Přitom můj byt byl pro ni dost z ruky, přesto přicházela ... Jednou zůstala celý večer. Vyprávěla mi o sobě, o svém odborném zaměření... Tehdy jsme se sblížily. Řekla mi, ze se zabývala otázkami mládeže a teď ze se věnuje problematice starých lidi. Gerontologii. A já jsem jí vypověděla svůj příběh, svoje trable. Za nějaký čas se moje vyprávění objevilo v jednom jejím pojednání. Předem mě o to ale požádala. A na ten článek jí odpověděly stovky lidí. Měla vzácný dar pochopit životní problém, situaci, dobře ji popsat, a také - poradit. Nebo aspoň naznačit řešení. Teď si uvědomuji, že o ni píšu v minulém čase. To proto, že tamodtud, kde se teď paní Jiřina ocitla, se lidé tak brzy nevracejí. Ona je totiž v Praze v Ruzyni ve vězení. Ta zpráva mě šokovala. Věděla jsem, Že je kritického založeni, že mnoho věcí kolem nás se jí nelíbí, že by je chtěla změnit. Ale tak smýšlí přece velká část národa! Jiřina. Takový^ vzácný člověk! A ve vězení. Ale to už tak u nás v Cechách bývá. Spomta podleců, zlodějů, podrazníků chodí mezi námi a nic se jim neděje. Naopak. Tyjí z nedostatků kolem nás a u nás a jdou za svým prospěchem. A takoví lidé jako Jiřina, přeobětaví, Čestní, vpravdě angažovaní... ti jdou do vězení! Teprve po nějaké době jsem z jejích poznámek pochopila, že její zájmy mají Široký rozsah. Byla pečlivou matkou, manželkou, milovala a miluje hluboce svou starou maminku, ale přitom - kolik ona toho stihla navíc ve svém zaměstnání, ve své práci vědecké, publicistické, popularizační... Jako málokdo rozumí rozmanitým životním problémům lidi, má bytostnou potřebu pomáhat...
Již po uzávěrce tohoto čísla Listů se dovídáme radostnou zprávu: v pondělí, 22. března 1982 byli propuštěni z vazby Jiřina Šiklová (jíž jsou věnovány dva Články v tomto čísle), Eva Kantůrková, Karel Kyncl a Jan Ruml, o jejichž zatčení v květnu 1981 a průběhu vyšetřování a oficiálním obvinění jsme psali často na stránkách Listů. Trestní řízení proti nim však nadále pokračuje. Radost ze svobody těchto statečných lidí kalí jen fakt, že jejich osud nemohou sdílet-aiespoň ve chvíli, kdy píšeme tyto řádky-jejich dosavadní spoluvězni Jiří Ruml, Milan Šimečka a Jan Mlynářík, kteří i nadále zůstávají ve vazbě (podle posledních zpráv je posledně jmenovaný ve vojenské nemocnici v Trenčíně). Zatím by bylo předčasné komentovat toto rozhodnutí, jež bylo jistě učiněno z nejvyšších míst; v každém případě je to úspěch úsilí všech, jednotlivců i nesčetných organizací, stran, odboru a hnutí, jež nejrúznějším způsobem protestovaly proti v ě * nění jmenovaných a žádali jejich propuštění a zastavení stíhání. Všem těmto jednotlivcům a organizacím patří upřímný dík za jejich aktivní solidaritu i materielní pomoc rodinám persekvovaných. Bohužel nejen Jiří Ruml, Milan Šimečka a Jan Mlynárik zůstávají ve vězení; stačí připomenout ostatní politické vězně jako Rudolf Battěk, Václav Havel, Petr Uhl, Václav Benda, Jiří Dienstbier, F. Lízna a mnoho dalších, bohužel nových zatčených a odsouzených, o kterých píšeme v tomto čísle Listů. Proto spolu s radostí nad propuštěním přátel musí pokračovat úsilí za propuštění všech politických vězňů a zastavení pronásledování občanů za jejich názory. Red.
Co je Nadace Charty 77 O Nadaci Charty 77 se v poslední době hodně psalo v tisku - v zahraničním i v československém. Rudé právo vytrvale píše, že Nadace Charty 77 je financována americkými imperialisty a špionážní agenturou CIA. Skutečnost je, že Nadace Charty 77 přijímá příspěvky pouze od demokratických institucí a jednotlivců. Za uplynulé tři roky obdržela Nadace příspěky od víc než tisíce organizací, skupin a jednotlivců. Výše darů se pohybovala od jednoho až do 5.000 dolarů, a mezi pravidelnými přispěvateli je řada evropských kulturních organizací (PEN-kluby,
87
překladatelé, herci, novináři), některé náboženské organizace atd. V posledním srpnovém týdnu roku 1981 se na kontě Nadace sešly ve stejný den příspěvky od místních organizací Švédské komunistické strany, Strany umírněných (konzervativní) i Strany lidové (liberální). Mnohé z darů jsou doprovázeny dopisy. Ocitujme dva z nich: «Dovolte třiaosmdesátiletě Múze poslat příspěvek 500 švédských korun pro československé spisovatele. Přeju jim hodně inspirace ...» píše paní Marta N. ve Stockholmu.
desítkám podobných akcí mohla Nadace 77 jen za rok 1981 poslat do ČSSR téměř švédských korun (téměř 25.000 dolarů) roperzekvovaných.
Cena Jana Palacha Václavu Havlovi Pařížský Le Monde přinesl 20. února 1982 zprávu, že Českému dramatikovi Václavu Havlovi tam byla 17. února udělena cena Jana Palacha za jeho dosavadní literární tvorbu a podíl na boji za lidská práva v ČSSR. Václav Havel, dodává list, nyní odpykává trest půl páta roku vězeni, k němuž byl odsouzen v roce 1979 za účast na činnosti Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Peněžitá hodnota ceny Jana Palacha, vypsané Mezinárodním výborem na podporu Charty 77, letos Činí 25 tisíc francouzských franků. Částka, která pochází z mezinárodní sbírky, má být zaslána pani Olze Havlové běžnou bankovní cestou. Francouzský list připomíná, že cena nese jméno českého studenta, který se 19. ledna 1969 upálil na protest proti okupaci své země sovětskou armádou. V předešlých letech byla cena udělena VONSu a československému samizdatu Edice Petlice. Aktu uděleni ceny se zúčastnilo v Paříži asi sto osob, mezi nimi anglický dramatik Tom Stoppard, bývalý francouzský velvyslanec v Praze Claude de Boisanger, spisovatelé René Allio, Pierre Daix a Pierre Emmanuel. Herečka Simone Signoretová přednesla výňatek z Havlova eseje Moc bezmocných, který mezinárodní výbor vydal knižně.
88
Podle zprávy deníku Le Monde se nepodařilo zprávu o udělení ceny Jana Palacha sdělit telefonicky paní Havlové. Její telefon měl překvapivě celý den obsazeno. V této souvislosti se spisovatel Pierre Emmanuel zmínil o
Uznání všem statečným Četní českoslovenští občané, především však signatáři Charty 77, se velmi zaradovali, když se dověděli, že letošní cenu udělil Výbor Jana Palacha spisovateli Václavu Havlovi, vězněnému za svůj neohrožený postoj při obraně lidských práv a spravedlivého, v plném slova smyslu pokojného občanského života ve své vlasti. Výboru Jana Palacha patří za to velký dík. Chápeme toto ocenění nejen jako výraz obdivu k Havlovu uměleckému dílu, nýbrž jako uznání morálních kvalit muže, který byl jedním z prvních tří mluvčích Charty 77 v roce 1977 (spolu s prof. dr. Janem Patočkou a s prof. dr. Jiřím Hájkem), který byl jako takový persekvován a který odolal lákavým nabídkám k emigraci a raději přijal naléhavý úděl dlouholetého politického vězně. Udělení ceny Václavu Havlovi jakožto uznání jeho činnosti v rámci občanské iniciativy Charty 77, jejíhož ducha statečně drží i za nejt잊ích podmínek, je vlastně též vyslovením uznání ostatním, kteří ať ve vězení či ve svém občanském životě neohroženě stojí na straně lidské poctivosti, na straně neoportunního, věcného a nenásilného úsilí o pokojný život a spravedlivý, lidský a důstojný mír nejen v naší domovině, nýbrž i v Evropě a na celém světě. V Praze 4-3-82 dr. Radim PalouŠ, Anna Marvanová, Ladislav Lis (mluvčí Charty 77)
Jerzy Lee: Když někde zdražují maso, nemusí to ještě znamenat, že stoupá cena Člověka. Pravý nepřítel tě nikdy neopustí. Když se despoti vracejí k teroru, lze spát klidně. To není lest. Kdo neustále pošlapává zákon, málokdy stojí pevně na nohou. Když na krev ukápne trochu slz ~ jak je to růžové. Člověk má nad strojem také tu převahu, že se dokáže sám prodat.
Disidentství jako osobní zkušenost ANDREJ SIŇAVSKIJ Moje disidentské zkušenosti jsou velice individuální, i když do jisté míry odrážejí širší a obecnější procesy, nejen tedy můj vlastní život. Nikdy jsem nepatřil k nějakému hnutí nebo disidentskému okruhu. Odlišnost mého myšlení se neprojevovala ve veřejné činnosti, nýbrž výhradně v mé spisovatelské tvorbě. Přitom to byla zpočátku tvorba tajná, byl jí vlastní skrytý, pro širší veřejnost nejasný, styl, který nepočítal se žádným veřejným a politickým ohlasem. První období mého spisovatelského disidenství zahrnuje asi 10 let (od roku 1955 až do mého zatčení). Tenkrát jsem tajnými kanály dopravoval do zahraničí rukopisy a mé věci vycházely na Západě pod pseudonymem Abram Terc. Hledali mě jako zločince, věděl jsem o tom a chápal jsem, že mě dříve nebo později seberou, přesně podle přísloví o uchu a džbánu. Proto samo psaní mělo charakter napínavé detektivky, i když ty nepíši a nemám je rád a jako člověk nemám sklony k dobrodružnosti. Jenomže jsem prostě neviděl pro svou literární tvorbu jinou cestu, jen tuto šikmou plochu, z hlediska státní moci trestuhodnou a spojenou s nebezpečnou hrou, kdy člověk dává všanc svůj životní osud, lidské zájmy i záliby. To se pak nedá nic dělat. Člověk si musí sám v sobě zvolit - mezi člověkem a spisovatelem. Tím spíše, že příklady osudů spisovatelů v Sovětském svazu jasně říkají, že literatura je cesta nebezpečná a často zkázonosná a že spisovatel, který spojí literaturu s blahobytem, velmi často přestává být skutečným spisovatelem. Od chvíle, kdy jsem začal psát, zjistil jsem, že nezávisle na vlastní vůli trpím jistým rozdvojením osobnosti, a to trvá dodnes. Je to rozdvojení mezi autorskou postavou Abrama Terce a mou lidskou přirozeností (i vědeckou akademickou osobností) Andreje Siňavského. Jako člověk tíhnu ke klidnému, vyrovnanému životu vědce a ničím nevynikám. Proto také mají lidé ke mně jako člověku vztah spíše přátelský. Totéž se dá říci o mé vědecké nebo pedagogické činnosti, kterou jsem se v oněch letech zabýval zároveň se psaním a již dělám i dnes. Sice jsem měl v životě různé potíže i v této oblasti (například proto, že jsem se jednu dobu zabýval Pasternakovou poesií), ale to jsou všecko maličkosti. V podstatě se moje literárně kritická a vědecká kariéra vyvíjela poměrně úspěšně. Byl bych asi dodnes prosperujícím literárním kritikem liberálního směru - nebýt mého temného dvojníka-spisovatele Abrama Terce. Tahle postava má, na rozdíl od Andreje Siňavského, tendenci k tomu, aby si vybírala cesty zakázané, aby podnikala různé nebezpečné kroky, což jí také - a tím i mně - přinášelo spoustu nepříjemností. Domnívám se však, že «rozdvojení osobnosti» není otázka mé individuální psychologie. Myslím, že je to spíše otázka uměleckého stylu, jenž je vlastní Abramu Tercovi - je to styl ironický, přehánějící,
plný fantazie a grotesky. Psát tak jak se sluší nebo jak se musí, mě prostě nezajímá. Kdyby mi například někdo uložil, abych psal o normálním životě běžným realistickým stylem, prostě bych psát přestal. A vzhledem k tomu, že politika a sociální uspořádáni společnosti nejsou můj obor, dalo by se žertem říci, že moje rozpory se sovětskou mocí byly v podstatě estetické. Abram Terc je konec konců disident především pro svůj styl. Je to však disident drzý, nenapravitelný, který vzbuzuje v konzervativní a konformistické společnosti rozhořčení a odpor. Tady je na místě trochu odbočit a připomenout, že v novodobých dějinách je skutečná literatura nejčastěji porušením pravidel «dobrého chování». Literatura je svou podstatou odlišné myšlení (v nejširším slova smyslu). Liší se od převládajích názorů na věci. Každý spisovatel tvoří prvek odlišného myšlení ve společnosti lidí, kteří myslí stejně nebo alespoň obdobně. Každý spisovatel je odpadlík, je to zrůda, je to člověk, který na zemi úplně nepatří. Protože myslí a píše navzdory mínění většiny. Třeba jen v rozporu s běžným stylem a vyzkoušeným a zaběhnutým literárním směrem. Snad je spisovatele v podstatě třeba zabíjet. Už jen proto, že všichni žijí jako normální lidé, zatímco on - píše. Sama spisovatelská tvorba je ve vztahu k životu opozicí. V Rusku se mi jeden žalářník ve slabé chvilce přiznal: «Všechny spisovatele bez vyjímky, bez ohledu na jejich velikost Shakespeara, Tolstého, Dostojevského - bych dal do jednoho velkého blázince. Protože spisovatelé jen překážejí normálnímu vývoji». Myslím si, že ten muž měl někde svým způsobem pravdu. Měl pravdu v tom smyslu, že spisovatel uz ien tím, ze existuje vnáší do společnosti jakýsi neklid. Platí to zejména pro standardizovanou společnost, která žije a myslí podle státních norem. V takové společnosti je spisovatel prostě zločinec. Zločinec nebezpečnější, než zloděj nebo vrah. Ve vězení o mém psaní říkali: «Lepší by bylo, kdybys někoho zabil». A to přesto, že jsem nepsal nic hrozného a nevyzýval jsem ke svržení sovětské vlády. Stačilo už jen to, že člověk trochu jinak myslí; jinak, podle svého, řadí slova, dostává se do rozporu s celostátním stylem, s úředními frázemi, jež nade vším vládnou. Pro takové autory, jako pro disidenty vůbec, existuje v Sovětském svazu zvláštní právní termín: «zvlášť nebezpeční nepřátelé státu». Já sám jsem k této kategorii patřil. A doufám, že až do smrti budu v očích sovětské společnosti « zvlášť nebezpečný nepřítel státu». Přitom jsem ze začátku tak špatný nebyl. Moje dětství a dospívání, která připadla na 30. léta, probíhala v normálních sovětských podmínkách, byla to normální sovětská rodina. Můj otec sice nebyl bolševik, býval dříve levý eser. Rozešel se se šlechtickou rodinou a připojil se k revoluci již v roce 1909. Ale k bolševické vládě, jakkoli ho za minulou
89
revoluční činnost pronásledovala, měl vztah veskrze loyální. Také já jsem byl vychováván v duchu nejlepších tradic ruské revoluce či přesněji tradic revolučního idealismu, a toho ostatně ani dnes naprosto nelituji. Nelituji toho proto, že jsem v dětství od otce přejal představu, že člověk nesmí žít úzkými, sobeckými, «buržoazními» zájmy, že musí mít v životě nějaký «vyšší smysl». Později se pro mě takovým «vyšším smyslem» stalo umění. Ale v 15 letech, těsně před vélkou, jsem byl náruživý komunista a marxista, pro něhož nebylo nic krásnějšího nad světovou revoluci a budoucí celosvětové všelidské bratrství. PLOD SOVĚTSKÉ REALITY Chtěl bych na okraj poznamenat, že je to pro životní osudy sovětských disidentů typické (pokud mluvíme o disidenství jako o konkrétním historickém jevu). Disidenti byli ve svém minulém životě nejčastěji velmi uvědomělí a přesvědčení sovětští lidé, měli totiž ušlechtilé názory a zásady i revoluční ideály. V podstatě jsou disidenti plodem právě sovětské společnosti postalinského období, nejsou to živly pro tuto společnost cizí, ani zbytky nějaké staré poražené opozice. Odpůrci sovětské vlády existovali v průběhu sovětských dějin vždy, byli to lidé nespokojení nebo nespravedivě postižení, lidé, kteří vládu kritizovali, nicméně je za disidenty považovat nemůžeme. Nemůžeme považovat za disidenty třeba Pasternaka, Mandelštama nebo Achmatovou, přestože byli v sovětské literatuře kacíři. Svým myšlením byli předchůdci disidentství, přispěli a přispívají k tomuto pozdějšímu procesu. Ale nemůžeme je nazvat disidenty prostě proto, že svými kořeny jsou spjati s minulosti, s přcdrevolučními tradicemi ruské kultury. Ale disidenti - to je jev v zásadě nový, který vznikl bezprostředně na půdě sovětské reality. Jsou to lidé, kteří vyrostli v sovětské společnosti, jsou to děti sovětského systému, kteří se dostali do rozporu s ideologií a psychologií otců. Tím se podle mého názoru dá částečně vysvětlit, proč se dnešní Západ zajímá o problémy sovětského disidentství. Neboť disidentství je pohled na sovětskou společnost zevnitř. Disidenty nelze obvinit z toho, že jsou třídně cizího původu nebo že nepřijímají revoluci jako lidé revolucí postižení. Nejde také o politickou opozici, která bojuje o moc. Je charakteristické, že politický aspekt je v disidenství vůbec zastřen a do popředí se dostávají intelektuální a morální úkoly. Mimochodem i tím se výrazně liší od ruských revolucionářů minulosti. Pokud nějakou, dejme tomu že «revoluci» uskutečňují, pak je to přehodnocování hodnot, jímž disidentství právě začíná. Pro každéno disidenta probíhá tento proces přehodnocování hodnot individuálně, ovlivňují jej různá životní protivenství. Každý měl svůj vlastní kámen úrazu. Víme, že pro mnohé disidenty byl takovým kamenem úrazu X X . sjezd strany v roce 1956. Nikoli proto, že by se jim teprve tehdy otevřely oči pokud jde o strašlivé zločiny minulosti. Bylo to proto, že X X . sjezd, který odhalil jistou část těchto zločinů, nedal a nemohl dát žádné aspoň trochu seriózní historické vysvětlení. Nemohla to učinit později ani sovětská ideologie. A pře-
90
stože se po Stalinovi režim relativně zmírnil, nevedlo to k liberalizaci a demokratizaci státního systému, která by mohla dát aspoň nějaké záruky lidských práv a lidské svobody. Konec konců X X . sjezd žádal od sovětských lidí, aby postaru ve všem důvěřovali straně a státu. Ale tato vira je stála v nedávné minulosti už příliš draho a zavedla je příliš daleko. A tak stranická nebo dětská víra disidentů v spravedlnost komunismu ustupuje, na její místo nastupuje individuální rozum a hlas vlastního svědomí. Proto je disidentství, podle mého názoru, hnutí předvším intelektuální, je to proces samostatného a nebojácného myšlení. Tyto intelektuální nebo duchovni potřeby jsou přitom spjaty s pocitem morální odpovědnosti, již člověk pociťuje a jež ho nutí samostatně myslet, mluvit a psát, bez ohledu na standarty a předpisy státu. Tento «disidentský» proces jsem já sám prožíval poněkud jinak. Dobou, kdy jsem já přehodnocoval hodnoty a vytvářel si individuální názory, byla 40. léta a začátek let 50. Tato doba pozdního, zralého a vzkvétajícího stalinismu byla dobou mého studentského mládí, kdy jsem po válce začal studovat na filologické fakultě Moskevské university. Hlavním kamenem úrazu, který vedl ke zhroucení revolučních ideálů, byly problémy literatury a umění, jež se tenkrát obzvláště zaostřily. Právě tenkrát probíhalv v oblasti sovětské kultury příšerné čistky. Bohužel jsem v uměni měl rád modernismus a všechno, co se tenkrát pronásledovalo. Tyto Čistky jsem vnímal jako zánik kultury a jakéhokoli originálního myšlení v Rusku. Ve vnitřním sporu mezi politikou a uměním jsem zvolil umění a zavrhl jsem politiku. Zároveň jsem začal blíže zkoumat podstatu sovětského státu - z hlediska spouště, kterou nadělal v životě i kultuře. Takže Stalinovu smrt jsem už vítal s nadšením . . . Proto když jsem začal psát «něco vlastního, dělat umění», věděl jsem předem, že to nemá a nemůže mít místo v sovětské literatuře. A nikdy jsem netoužil po tom, aby to bylo v mé zemi vydáno, nikdy jsem se o to nepokoušel. Hned od začátku jsem posílal rukopisy do zahraničí. Byl to prostě výpadek z literárního systému a literárního prostředí. To, že jsem věci posílal do zahraničí, byl nejlepší způsob, jak «zachránit text», nebyla to žádná politická akce, ani forma protestu. Proto když jsem byl zatčen a kdy začalo druhé období mého spisovatelského života, nepřiznal jsem vinu pokud šlo o politické zločiny. Bylo to z mé strany přirozené chování, žádná vychytralost. Když se člověk dostane do vězení, má se chovat přirozeně, jen to pomáhá. Například spisovatel má přirozeně ivrdit, že literatura nepodléhá soudu, že to není žádná politická agitace a propaganda, jak to tvrdi sovětská vláda, která ostatně provádi svobodně a beztrestně politickou agitaci na Západ ě . . . Tak se podařilo mně a mému příteli Juliu Danielovi setrvat na pozici, kdy jsme neuznávali svou vinu, přes nátlak soudu a bezpečnostních orgánů. Je to nátlak dost silný, který ovlivnje život tvůj i život tvé rodiny. To, že jsme svou vinu nepřiznali, sehrálo jistou úlohu v rozvoji disidentského nebo, jak se mu říká, demokratického hnutí, ačkoli jsme bezprostředně s tímto hnutím nijak spojeni nebyli a jednali jsme na vlastní pěst. Jde o to, že dříve ve všech veřejných politických proce-
sech v Sovtském svazu «zločinci» (v uvozovkách i bez uvozovek) uznávali svou vinu, káli se a veřejně se před sovětským soudem ponižovali. Na to bylo sovětské soudnictví vybudováno. Jistě, i dříve byli lidé, kteří neuznali svou vinu a nekáli se. Ale o tom nikdo nevěděl. Zahynuli a zůstali neznámí. Navenek však všechno vypadalo pěkně: «nepřátelé lidu» se sami prohlašovali za nepřátele a prosili, aby byli popraveni nebo - ještě raději - aby je nepopravovali, že se napraví, vykoupí svou vinu a stanou se dobrými, čestnými sovětskými občarny. Z hlediska státní moci to znamenalo, že vlast byla převedena na společného jmenovatele «morálně politické jednoty sovětského lidu a strany». Nám, disidentům, se podařilo tuto tradici porušit. Měli jsme to štěstí, že jsme zůstali sami sebou, mimo tuto sovětskou «jednotu». A v případě mém a Julia Daniela proběhlo soudní intermezzo tak, že mělo ohlas a podporu doma i na Západě v podobě «veřejného mínění». To vše se stalo proti naší vůli. Když jsme byli ve vězení a stáli před soudem, nepředpokládali jsme, že kolem našeho procesu začne nějaký jiný proces. Byli jsme izolováni a nemohli jsme vědět, že to vyvolá nějaké «protesty» doma a v zahraničí a že to povede k nějaké řetězové reakci. Byli jsme prostě spisovateli a stáli jsme na svém. Zde je opět na místě připomenout, že «disident» není jen člověk, který nemyslí v souladu se státním myšlením a má odvahu svoje myšlenky vyšlovovat. Je to také člověk, který se pod tlakem státní moci nezlomil a neuznal svou vinu. Je to pochopitelně věc osobní volby, nikdo nikomu nemá vnucovat «normy chování» před sovětským soudem. Je to problém každého jednotlivce. Pojem «disident» však předpokládá jistý morální odpor nebo sílu svědomí. To mu nedovolí kát se a stát se obyčejným sovětským člověkem, který po celý život řiká to, co mu předepisuje stát. Právě proto v posledních letech probíhá u soudů a ve vyšetřovací vazbě přísná selekce. Jedni nečiní pokání a proto jdou do táborů a zůstávají disidenty. Jiní se kají ze svého disidentství, zříkají se sami sebe, vycházejí na svobodu a znovu se stávají «poctivými sovětskými občany » . . . Prověrkou disidenta je vězení... Teď řeknu něco o třetím a posledním období své disidentské zkušenosti z emigrace a ze současnosti. Zde se chci zastavit podrobněji, protože jde o předmět zvlášť složitý a podle mého názoru dramatický. Přitom se téměř nebudu dotýkat bezprostředně Západu. V daném případě mě zajímá disidentsko-emigrační tisk a okruh. Sem jsem měl příležitost proniknout dostatečně hluboko a odnesl jsem si velmi neutěšené osobní zkušenosti. DISIDENTSKÝ N E P To, co se v nejposlednější době děje s disidenty, kteří přijeli na Západ, bych označil jako « disidentský N e p » . Tohoto pojmu nepoužívám v jeho vědeckém významu, spíše mi jde o obrazné srovnání s oním barvitým obdobím sovětských dějin, které začalo ve 20. létech, po skončení občanské války, a trvalo asi 5 či 7 let. V této poměrně klidné a blahobytné době měli lidé možnost vydechnout a trochu se vykrmit. Zároveň to byla doba porážky různých
opozic a vytvořeni silného konsolidovaného stalinského režimu a zároveň doba, kdy se revoluce zvrátila jaksi ve svůj vlastní protiklad, v konservativni, měsťácko-byrokratické zřízení. Podivuhodná je skutečnost, že v létech Nepu se mnozí hrdinové revoluce a občanské války projevili jako zbabělci, oportunisté a pokorní vykonavatelé nové státnosti, jako maloměšťáci a konformisté. Znamená to snad, že v nedávné minulosti nebyli skutečnými hrdiny? Nikoli, bezpochyby hrdiny byli, šli na smrt a ničeho se nebáli. Změnilo se však historické podnebí, dostali se jakoby do zcela nového prostředí, jež od člověka vyžaduje jiné vlastnosti a zároveň jakoby byli ve v l a s t n í m prostředí vítězné revoluce. A tak se dřívější hrdinové, pokud nezahynou, mění v nudné úředníky. A nyní převedeme některé rysy Nepu clo naší disidentské zkušenosti. Když jsme se dostali na Západ, ocitli jsme se nejen v jiné společnosti, ale i v jiném historickém podnebí, v jiném stádiu vlastního vývoje. Je to klidný a poměrně blahobytný úsek naší vlastní historie. Musíme obstát ve zkoušce blahobytu. A ve zkoušce demokracie a svobody, po nichž jsme tolik toužili. Z hlediska disidentství nám nehrozí nic. než proměna ve vlastní protiklad. Vždyť být disidentem na Západě je velmi snadné. To, zač nám v Sovětském svazu hrozilo vězení, nám zde, při jisté námaze, přináší prestiž a hmotný blahobyt. Jenomže sám pojem disidentství jaksi ztrácí barvy a hrdinskou, mravní a romantickou svatozář. Proti ničemu v podstatě nevystupujeme, nic neriskujeme, jakobychom mlátili prázdnou slámu v domnění, že bojujeme za lidská práva. Jisté že přitom upřímně chceme pomoci a někdy skutečně pomáháme těm, co jsou pronásledováni v Sovětském svazu. A to je třeba dělat a musíme pamatovat na ty, co jsou ve vězení. Z naší strany však už to není boj, oběť, ale spíše dobročinnost. A dokonce i zdroj příjmu a někdy bohužel i výdělečný podnik. A tato poslední okolnost dodává disidentství na Západe nepříliš ušlechtilý nádech. Jistěže každý potřebuje peníze. Nemá-Ii disident jinou možnost; musí si Vydělávat na živobytí touto prošlapanou cestou. Je třeba peněz na vydávání knih, časQpisů a svolávání konferencí. To vše je užitečné a Západ i Rusko to bezpodmínečně potřebují. Peníze však, jak platilo za všech dob, dávají nejen možnost činit dobro, nebo žít nezávisle. Stává se, že člověka zkazí nebo i zotročí. Také disidenti podléhají tomuto všelidskému zákonu. Nikoho nejmenuji, protože nejde o jména, nýbrž o tendence. A tendence je bohužel taková, že se stává, že když se disident dostane na Západ, ztrácí svou hlavní přednost - nezávislost a odvahu v myšlení a dává se do služeb nějaké disidentsko-emigrantské korporace nebo nějakého disidentského ideologického šéfa. A už neříká, co si myslí, nýbrž to, co se od něho žádá. A svůj oportunismus zdůvodňuje tím, že se tu člověk jinak neuživí. A přitom to říká člověk, který ještě nedávno pro svoje přesvědční nasazoval život. A tady, v situaci svobody, se přizpůsobuje, protože to jinak nejde? Znamená to, že pro disidenta je svoboda psychologicky nebezpečnější, než vězení? Dejte nám svobodu - a stanou se z nás otroci? Nebo má pravdu Dostojevského Velký inkvizitor, který řekl, že lidé nemají svobodu rádi a bojí se jí, že hledají v životě
jinou oporu - chléb, autoritu nebo zázrak? Lidé hledají, čemu by se klaněli, a to «rozhodně všic h n i s p o l e č n ě » , hledají « s p o l e č n é uctíváni» nějaké autority, jíž právě svou svobodu odevzdávají . . . Pokud jde o disidenty na Západě, je hlavní nebezpečí oportunismu nebo konformismu podle mého názoru v potřebě společného, bezpodmínécně společného, všeobecného uctívání něčeho nebo někoho. Zde nesmíme zapomínat na specifičnost života v emigraci. Když přijíždíme na Západ, jsme velmi osamělí a svou osamělostí velice trpíme. Je přirozené, že hledáme s v o j e lidi, s v o j e prostředí, a to nám dává disidentsko-emigrační společenství. A snadno ustupujeme tomuto prostředí a jeho autoritám, protože se je bojíme ztratit. Jednomyslnost, která v tomto prostředí vzniká, jeho uzavřenost a někdy konservativnost, podřízenost jedné osobě, někdy i hmotná závislost na této osobě vytvářejí vhodnou půdu pro konformismus. Přitom ani sami někdy nevíme, jak se z disidentů stáváme konformisty. Nezreazujeme přece, nepřecházíme z jednoho tábora do druhého. Jenom se přizpůsobujeme. Pro nezúčastněného diváka, ketrý se o naše problémy zajímá, je někdy nepochopitelné, o čem a proč sovětští disidenti mezi sebou diskutují. A proč nemáme jednotné názory: jsme přece disidenti. Osobně se domnívám, že jednomyslnosti máme víc, než dost. Dokonce až příliš, ke škodě našeho disidentství. Vždyť disidenti nejsou ani politická strana a dokonce ani ne ideologie. Odmítnutí sovětské ideologie předpokládá nejen rozdílnost myšlení ve vztahu k této ideologii, ale i rozdílnost myšlení v rámci tohoto odlišného myšlení. Jsme-li kacíři, mělo by být kacířských učení mnoho. Říkal jsem už, že sovětské disidentství je svou podstatou intelektuální, duchovní a mravní odpor. Ale proti čemu? Přece nejen proti sovětskému zřízení všeobecně. Je to odpor proti unifikaci myšlení a jeho zmrtvění v sovětské společnosti. Chcemeli, aby se svobodné ruské myšlení, svobodné ruské slovo a kultura rozvíjely, potřebujeme rozdílnost názorů. To je nejdůležitější podmínka rozvoje ruské kultury. DVA S M Ě R Y Mimoto dochází v disidentském hnutí v poslední době ke zřejmému rozkolu. Je to rozkol, v němž vznikají dva směry. Jeden bychom mohli nazvat « autoritářsko-nacionalistickým » a druhý «liberálně-demokratickým». Disidentství j e svou podstatou liberální a demokratické, z toho také vyšlo. Proto existovala a existují synonyma «sovětští disidenti» a «demokratické hnutí». «Nacionálně - autoritářské » křídlo vzniklo později a dostalo se, podle mého názoru, do rozporu se základními postuláty disidentství. V procesu tohoto rozkolu, který ještě neskončil, i v jeho důsledku, se nyní objevují vážné a zásadní rozpory. A ty jsou základem našich sporů. Já sám patřím k liberálně-demokratickému křídlu. Nikoli proto, že bych věřil v brzké vítězství svobody a demokracie v Rusku. Naopak, v takové vítězství nevěřím vůbec. Rozhodně nevidím tako-
92
vou perspektivu pro nejbližší dohlednou budoucnost. Avšak v podmínkách sovětského despotismu se podle mého názoru sluší, aby ruský intelektuál byl liberálem a demokratem. Dejme tomu, že demokracie jako společenské a státní zřízení nemá v Rusku žádnou budoucnost. Přesto jsme povoláni k tomu, abychom byli stoupenci svobody. Protože svoboda, stejně jako jiné «neužitečné» kategorie -třeba umění, dobro, lidská myšlenka - jsou hodnoty samy o sobě a nezávisí na historické nebo politické konjunktuře . Proto nemohu souhlasit s těmi disidenty, kteří chtějí nahradit komunistický despotismus jiným druhem despotismu - ve znamení nacionálně-náboženské. Možná, že takové přeměny jsou historicky uskutečnitelné. Přestože jsem pravoslavného vyznání a velice miluji staroruskou kulturu, stejně jako mnohé spisovatele a filosofy slavjanofilského zaměření, znepokojuje mě a naplňuje nedůvěrou, jak současný ruský nacionalismus idealizuje státní a sociální zřízení Ruska v minulosti. Jsem proti směšování hodnot duchovních a pozemských, náboženských a politických. Mnozí současní rusofiiové například vytýkají Západu formalizovaný způsob života, to, že tu vládnou právní a racionalistické kategorie «zákona» a « p r á v a » , zatímco prý Rusku jsou prapůvodně vlastní pojmy křesťanské « l á s k y » a «milosti». A « m i l o s t » je vyšší, než zákon . . . Ano, souhlasím. Božská milost a láska jsou vyšší, než všechny lidské zákony. Ale ve vztahu ke státnímu zřízení mi tato teorie připadá nebezpečná a urážlivá. Nebezpečná pro člověka a urážlivá pro náboženství. Vždyť despotickému státu ve skutečnosti nevládne Bůh nebo Kristus, nýbrž car nebo vůdce, který se bohužel spíše než Bohu podobá čertu, i když je to car pravoslavný. Tento car má samozřejmě možnost udělovat «milost», obcházeje «zákon». Avšak sama tato « m i l o s t » musí mít k dispozici neuvěřitelnou, nekontrolovatelnou absolutní moc, aby se vůbec mohla projevit. Taková moc se ve skutečnosti neprojevuje láskou a milostf. nýbrž popravami. Přesněji řečeno: spousta poprav a trošička milosti. Podle mého názoru je v takovém případě lepší formalizovaný a racionalistický zákon, než carská milost. Když se ruští disidenti dostanou na Západ, začínají se zdejší demokracie tak trochu bát. Zdá se jim, že se Západ každou chvíli pod náporem monolitní totalitní soustavy Sovětského svazu rozpadne. A navrhují Západu, aby akceptoval zásady autoritarismu. Pro budoucí Rusko si také nepřejí demokracii, nýbrž autoritářsko-theokratický systém řízení. Výsledkem je, že lidé, jež západní demokracie, dalo by se říci, zachránila před smrtí, chtějí nyní tuto demokracii omezit. Z toho vyplývají také ony poučující a kazatelské lekce, jež Západu udělují někteří sovětští disidenti, kteří tento Západ vidí poprvé a špatně jej znají.
BÝT SKROMNĚJŠÍ Zřejmě bychom měli být skromnější a při předávání svých smutných zkušeností Západu se vyhýbat poučování, jak má žít a budovat svou společnost. My jsme si svou společnost už vybudovali jakožto komunistický stát a nevíme, jak bychom se
ho z b a v i l i , . . Noví ruští nacionalisté na to namítají, že všechno neštěstí přišlo do Ruska ze Západu. Ze Západu přišel marxismus. Ze Západu přišel liberalismus který podlomil absolutisticko-patriarchálnj základy Ruska. Ze Západu přišli cizáci (Poláci, Židé, Lotyši, Maďaři), kteří uskutečnili Říjnovou revoluci. To všechno znamená hledání viny a «vinníka» někde jinde. Není to naše vina, někoho jiného (Západ, světové spiknutí, Židé). Jenom my jsme hodní, čistí, jenom my jsme ti nejnešťastnější. Protože jsme Rusové. To se « č e r t » zapletl do naší historie... To, co tu říkám, je z hlediska nacionalistů svatokrádež. Za takové názory nazývají ruští nacionalisté ruské liberály (mimo jiné mne) r u s o f o b y . Proti takovému obvinění se člověk těžko brání. Přece nebudu křičet, že Rusko miluji? To je směšné. Podle mých zkušeností není na Západě rusofobů mnoho. A tyto rusofilské názory vyjadřují neúctu vůči ruskému národu. Jestliže Rusko dobyla hrstka cizinců, jakou cenu pak tento veliký národ m3 ? A jestliže demokracie není pro Rusko vhodná, neznamená to, že v této koncepci sám národ tíhne k otroctví? Ostatně, tento strach z demokracie pro ruský národ má v našich dějinách trpké precedensy. «Ruští vlastenci» si dlouho netroufali zrušit v Rusku nevolnictví. Obávali se: jakpak poskytnout ruskému mužíku svobodu? Vždyť bez dohledu statkáře nechá práce a upije S6 • » » To je obsah našich sporů v nejobecnějších a poněkud přehnaných rysech. Tyto spory jsou prospěšné pro zjištění různých názorů, ale prakticky jsou dosti utopické. Sovětské zřízení je velmi pevné a žádnou svobodu neslibuje. A my se už přeme, zda svodobu potřebujeme. A ručička kompasu se, jak je to odedávna zavedeno, stáčí k despotismu, Smutné znamení... Jakkoli je to podivné, má mezi námi na Západě větší úspěch a vliv autoritářsko-nacionalistický směr. Vyplývá to z toho, že tento směr je již svou psychologickou podstatou straničtější, ukázněnější/přímočarý, více se podřizuje autoritě «vůdce». Zatímco demokratům jsou vlastní tolerance, pluralismus, odlišnost názorů. A pro staré emigranty, kteří tvoří většinu ruské veřejnosti, je předrevoluční Rusko nepřekonatelný ideál, k němuž se, podle jejich představ, dnešní lidové Rusko, okupované bolševiky, touží vrátit. Zajímavé však je, že také západní veřejnost inklinuje k ruským nacionalistům autoritářům, i když disidenti demokraté jsou jim bližší. Má to tuto logiku: svoboda a demokracie jsou dobré pro Západ, zatímco Rusko potřebuje něco jednoduššího a reakčnějšího. Jako divoši. Položím ryze rétorickou otázku: není toto důvod, proč demokratická Amerika někdy podporuje v zaostalých zemích krajně reakční, diktátorské a autoritářské režimy, protože doufá, že takto tyto země uchrání před komunistickou infekcí? Nezajímá mě však americká politika, jíž špatně rozumím, nýbrž ruská kultura. Ale tato rozdílnost názorů nám často brání, abychom se dohodli a jeden druhého pochopili. Jako příklad uvedu jeden soukromý rozhovor, který jsem nedávno měl s jeďním velmi chytrým a zasvěceným západním sovětologem. Svými názory
a vkusem je to liberál a demokrat, ale politicky sází na ruský autoritarismus a nacionalismus. Jako vzdělaného člověka ho hrubost tohoto hnutí šokuje, kdyby byl Rus, nikdy by se k němu nepřidal. Považuje je však za hnutí pro Západ perspektivnější a výhodnější. Ptám se: «Nebojíte se, že sovětský režim vystřídá otevřený fašismus, který nejspíše uzavře s nynějším režimem nějaký druh spojenectví?» To mu prý vůbec nevadí. Považuje ruský fašismus za reálnou alternativu sovětského komunismu a doufá, že když se ruský fašismus bude zabývat svými národními záležitostmi, zachrání Západ před komunismem, Já tak optimistický nejsem. Mimo to se Západ, podle mého názoru, má před komunismem zachránit vlastními silami, nikoli s pomocí nějakého fašismu. Hlavní rozpor je však v tom, že ruská kultura potřebuje svobodu, kdežto pro mého západního partnera je ruská kultura záležitost třetího řádu a vůbec zbytečná. Pro něj je důležité zachránit svět před katastrofou. Osobně na takové veliké úkoly jako je záchrana světa nereflektuji. Můj obor je užší: jsem spisovatel. Na závěr bych jen chtěl ujistit, že jsem «disident». V emigraci jsem začal chápat, že jsem nejen nepřítel sovětského zřízení, ale že jsem vůbec nepřítel. Nepřítel jako takový. Metafyzicky. Prapůvodně. Ne že bych byl nejdřív něčí přítel, a pak se ITl Ht 0 stal nepřítel. Vůbec pro nikoho nejsem přítel, jsem jenom nepřítel... Západ se pochopitelně těmhle ruským «kouskům» jenom radostně usmívá: exotika. Ale já vidím: v Sovětském svazu jsem byl «agentem imperialismu», tady v emigraci jsem «agentem Moskvy». Přitom jsem názor neměnil, nýbrž říkal jedno a totéž: umění je skutečnosti nadřazeno. Psychologicky je to trochu jako noční můra ve snu, který nemá konce. Víte, jak to ve snu bývá: zdá se Vám, že jste se probudili, ale je to jen ještě horší a ještě hlubší pokračování můry. Ať se člověk vrtne, kam chce, je nepřítel lidu. Nenávidí kulturu. Nenávidí «všechno ruské» (dříve, v prvním snu to znělo «nenávidí všechno sovětské», ale ostatně také všechno «ruské» jsem už tehdy nenáviděl). Nenávidí vlastní matku (nebožku). Je antisemita. Je antihumanista. Je Jidáš, který zradil K r i s t a . . . Chytám se za hlavu. Ptám se, jak jsem mohl tak hluboko klesnout? Vždyť jsem býval hodný chlapec. Jako všichni. Ale společnost zřejmě lépe ví, co jsem zač. Prosím, po sovětském soudu - soud emigrantský. A stejné důkazy. No jistě, do tábora mě nepošlou. Ale tábor přece není to nejhroznější. Je tam dokonce dobře ve srovnání s emigrací, kde ti řeknou, že jsi vůbec v žádném táboře neseděl, že jsi byl vyslán s « úkolem » rozbít ruskou kulturu. Zajímá mě nyní jedna otázka. Proč jsou obvinění sovětského a protisovětského, emigračního soudu doslova totožná? Nejspíš jsou oba tyto soudy spravedlivé a proto si jsou podobné. Kdo potřebuje svobodu? Svoboda je nebezpečná. Svoboda je neodpovědnost vůči autoritářskému kolektivu. Varujte se svobody! Konečně se ale ráno po všech těch můrách probudím a sám nad sebou se ušklíbnu: to jsi přece chtěl, ne? Ano, všechno je v pořádku. Svoboda! Psát - to je svoboda!
93
t ii
i
Otazníky kolem zlata
i i
F. VANĚČEK V únoru letošního roku přibylo do sejfů Státní banky v Praze více než osmnáct tun zlata. Zpráva o této události prolétla světem. Pražští místodržící se zaradovali, že mají opět z čeho utrácet. Osud tohoto zlata je celkem všeobecně známý. Připomeňme si proto jen základní fakta. Zejména ty, o kterých se v Praze nehovoří. Nejde totiž jen o zlato, které bylo v USA. Když 15. března 1939 přepadli nacisté Československo, obsadili ihned Národní banku v Praze. Byli však zklamáni. V sejfech našli pouze šest tun a 400 kg. zlatých mincí. Zlaté cihly ve váze více než 23 tuny chyběly. Byly totiž před vpádem nacistů odeslány jednak do banky v Anglii (větší část) a do švýcarské banky v Basileji. Pravdu tedy měli ti, kteří v době nacistické okupace tvrdili, že tzv. státní poklad byl naštěstí včas před nacisty odvezen. Odvezen byl, ale na neštěstí se opět do Prahy brzo vrátil. Nacisté totiž přinutili tehdejšího ředitele Národní banky, aby požádal o vrácení zlata, uschovaného v zahraničních bankách. I když nešlo o legitimní vlastníky, zahraniční banky uposlechly a zlaté cihly do Prahy vrátily. Takže historie se zlatem se vlastně opakuje. Letos bylo opět zlato vráceno v nepravý čas a do nesprávných rukou. O tom, že současná pražská vláda postrádá jakékoli legitimity a existuje pouze pod ochranou cizí okupační správy, nepochybuje dnes nikdo doma ani v zahraničí. Sledujme však ještě krátce osud tohoto zlata v minulosti. Zásoby československého zlata, které padlo v roce 1939 do rukou nacistů se během války zvětšily o zlato, které nacisté zabavovali zastřeleným, vězněným a vražděným československým občanům. Přesný přehled snad neexistuje. Koncem roku 1944 - tedy ještě během války našli američtí vojáci v Cáchách velké zásoby zlata, které si nacisté ukryli. Zjistilo se, že jde o zlato, které vyrabovali v obsazených zemích. Ihned po válce bylo v Paříži zahájeno jednání o válečných reparacích, kterého se zúčastnili zástupci 18 států. Účastníci této konference pověřili vlády USA, Velké Británie a Francie k utvoření komise, která by se postarala o navrácení nacisty ukořistěného zlata postiženým státům. Požadavky vlád těchto států na množství zlata, které chtěly vrátit, byly však mnohem vyšší než kolik představovalo množství zlata nalezeného v Cáchách. Československo žádalo 44 tun. Prokazatelně československého zlata (se signaturou Národní banky) se však našlo jen asi polovina. V roce 1948 dostalo Československo první část podílu. Do Prahy přišlo 6 tun zlata. Ostatní bylo uloženo v USA. Po roce 1948 nastalo ono zdlouhavé jednání mezi vládami USA a CSR. Slo zejména o zaplacení úhrady americkým občanům (a také anglickým), jejichž majetek byl v Československu znárodněn. O stanovení výše této úhrady se vedly dlouhé spory, kterých komunističtí propagandisté využívali k napadání jednotlivých vlád USA, aniž by českoslovesnkým občanům řekli plnou pravdu.
94
Neřekli ji dodnes. Dodnes totiž před nimi zamlčují, že se československá vláda konečně zavázala zaplatit americkým občanům za znárodněný majetek částku 81,5 milionu dolarů jako náhradu a že stejně postiženým britským občanům vyplatí náhradu v Částce 48 milionů dolarů. Více než 18 tun zlata je nyní už v Praze. Dalo by se právem očekávat, že při této příležitosti řekne pražská vláda občanům republiky, jak velké jsou zásoby zlata, které jejich jménem obhospodařuje. Už léta tento údaj svým voličům nesdělila. Zatímco vlády v jen trochu civilizovaných a v trochu demokratických zemích tak činí každoročně. Je to snad proto, že by zlatu nepřikládali pražští místodržící velký význam? Nebo jen proto, že se nechtějí před veřejností «pochlubit», jakými hospodáři vlastně jsou ? A co zlato z východu? Zdálo by se, že vedoucí komunističtí funkcionáři zlatu velkou pozornost nevěnují. Kolikrát jsme v minulých letech od nich slyšeli: Zlato? Co to je pouhý kov. Mrtvá věc. Naše měna je podložena vyšší hodnotou : prací nás všech. A kdysi, když byla mezi vedoucími bolševiky řeč o zlatě, prorokoval mu Lenin nepěknou budoucnost. Prý bude dobré přinejlepším tak na stavbu veřejných záchodků. Krátce poté, co si Lenin takto zaprorokoval, byl na návštěvě Sovětského svazu spisovatel Ivan 01bracht. Při návratu přivezl do Prahy - lépe řečeno: propašoval přes hranice s vědomím a za pomoci sovětské policie - plátěný pytlík plný onoho «stavebního materiálu» na pisoáry. A k tomu ještě nějaké diamanty. To vše poslali sovětští soudruzi tajemníci svým kolegům v Československu, aby měli něco £ro začátek.^ Tehdejší předseda dosud zánovní KSC Bohumír Šmeral však vyprovodil 01brachta ze dveří i s pytlíkem zlata. A na cestu mu dal poučení, že politická strana, kterou její členové svými členskými příspěvky neudrží,si nezaslouží, aby existovala. A tak šel Olbracht za Václavem Houserem, také funkcionářem nedávno založené KSČ a ten zlato a ostatní cennosti uschoval za trámem na půdě. Tam tento malý poklad zůstal až do chvíle, kdy přišli v KSČ ke slovu tzv. Karlínští kluci (Gottwald, Kopecký a spol.) Ti už si prý s ním věděli rady. Co s ním udělali, to se neví. Jedno je však jisté: obsah pytlíku určitě nepoužili na stavbu veřejného záchodku. Když v květnových dnech v roce 1945 přijely do Prahy tanky Rudé armády, obsadili vojáci také ihned Národní banku. (A nejenom tu, ale banky i v dalších místech a městech). Velitelé nařídili vojákům, že dovnitř nesmí být nikdo vpuštěn. Stalo se. Československá vláda se už 17. května 1945 radila, jak tuto situaci vyřešit. V následujících dnech se snažila přesvědčit velitele Rudé armády v Pra-
ze, aby prostory a sejfy banky uvolnili a obsah předali. Marně. Tehdejší předseda vlády Zdeněk Fierlinger zajel proto do Moskvy a jednal tam o umožnění vstupu našich zaměstnanců do bank a o předání obsahu jejich sejfů. Přivezl si z Moskvy pouze ujištění, že žádost jeho vlády se studuje a bude řešena. Uběhl podzim, zima. Nic se nedělo. Ještě 16. dubna 1946 projednával tehdejší ministr Hubert Ripka uvolnění a předání obsahu sejfů v Národní bance a v ostatních bankách. Z jeho zprávy podané naší vládě je zřejmé, že Vyšinskij, se kterým Hubert Ripka jednal, neprojevil ochotu obsah trezorů naší vládě odevzdat. Od té doby už nikdy nikdo nám ze Sovětského svazu nedal vysvětlení a vyúčtování toho, co vlastně trezory Národní banky a dalších bank na území naši republiky obsahovaly. Záležitost se zlatem a cennostmi v souvislosti s pobytem sovětských vojáků v naší Národní bance má však ještě pokračování: Když v srpnových dnech roku 1968 vtrhla v noci sovětská vojska do Prahy, obsadili vojáci ihned všechny banky v Praze. Dodnes nám nikdo ze Sovětského svazu nedal vysvětlení...
Život v jedech Redakci dosel z domova další ohlas na dokument Charty 77 o životním prostředí: Jak známo, staré město Most bylo před časem zlikvidováno, aby na jeho místě se mohlo těžit uhlí. Výstavba nového Mostu byla po léta v našem tisku popisována jako malý zázrak a pro naše funkcionáře se stala prestižní otázkou. Nové město pro šedesát tisíc obyvatel je postaveno, lidé bydlí v nových panelácích, stojí nové Školy, obchody, zdravotní a kulturní zařízení. Co se však nepodařilo projektantům a stavitelům nového města zajistit, je zdravé životní prostředí. Obyvatelům se nedostává čistého vzduchu, jako základní podmínky pro jejich zdraví. Tráva na sídlišti je spíš šedivá než zelená. Komíny z okolních průmyslových provozů, hlavně z komořanské elektrárny a z chemičky v Záluží, sem zanášejí kvanta škodlivých exhalací. Letos 2. února byla půlka obyvatel města přiotrávena. Lidé zvraceli, bolela je hlava. A za několik dní se situace opakovala. Tramvaje mezi Zálužím a Mostem jezdily zvýšenou rychlostí. Sirény houkaly, byl vyhlášen vyšší stav ohrožení. V obou případech šlo o únik jedovatých zplodin po průmyslové havárii v chemických závodech v Záluží. O jaký druh chemikálie a jejích uniklých výparů šlo, se lze jen dohadovat. Zaměstnancům chemičky bylo nařízeno, že se o haváriích nesmí mluvit. Není žádným tajemstvím, že v našem Severočeském kraji je nedostatek lékařů. Starší se stěhují pryč, mladí absolventi lékařských fakult sem nechtějí. I naše noviny už přiznávají tento neutěšený stav. V roce 1980 tu chybělo proti plánu 41 praktických lékařů, 60 stomatologů a 9 dětských lékařů. Je lehko si domyslet, proč tito lidé do severních Čech nechtějí. Mají přece jen určitý přístup k
statistickým číslům, před ostatními občany utajo% íí rii i t) výskytu chorob, úmrtnosti, délce veku. Není pak divu, že se jim do zkaženého životního prostředí nechce. My a naše děti tu musíme žít dál a přitom nemáme prozatím žádnou možnost vystoupit s veřejnou kritikou a žádostí o nápravu. Nemusím snad ani dodávat, že pomoc můžeme nejméně očekávat od těch, pro které by to měla být samozřejmost: od našich poslanců a odborových funkcionářů. Stanislav Kraus
Shromáždění skupiny LISTT^L^ Shromáždění skupiny «Listy», které se konalo 6.-7. března 1982 v Miláně za účasti spolupracovníků z deseti zemí, vyslechlo a prodiskutovalo referáty Zdeňka Mlynáře a Jiřího Pelikána o politické situaci v souvislosti s násilným potlačením demokratického vývoje v Polsku, o problematice mezinárodní solidarity s československou opozicí a o činnosti skupiny «Listy». Shromáždění vyslovilo svou solidaritu s bojem polských dělníků a demokratických sil proti vojensko-policejní diktatuře v Polsku« Vše nasvědčuje tomu, že boj demokratické opozice v Československu, boj za lidská práva a politické svobody bude v příštích létech probíhat v nových podmínkách. V celém sovětském bloku a zejmena v samotném SSSR se rozvíjí hospodářská krize. Tato krize se prohlubuje imperialistickou politikou SSSR, provázenou růstem výdajů na zbrojení a rizikem válečného konfliktu. Už přes čtvrt století - v Maďarsku 1956, v Československu 1968 a v Polsku 1981 - se zcela jasně ukazuje, že zjevná vůle národů těchto zemí k demokracii se nemůže prosadit, protože jsou vojenským a policejním násilím udržovány v područí vojenského paktu Varšavské smlouvy. Je životním zájmem těchto národů žít v suverenních státech, nepodřízených cizím imperiálním zájmům. To vše vyžaduje spojovat boj za lidská práva v těchto zemích více než doposud s bojem proti imperialistické politice vojenských bloků a s bojem za sociální zájmy dělníků a širokých vrstev obyvatelstva, které jsou ohroženy hospodářskou a politickou krizí sovětského systému Skupina « L i s t y » bude v tomto směru více než dosud usilovat o spolupráci s politicky blízkými skupinami z jiných zemí sovětského bloku. Pří své spolupráci s politickými silami v zahraničí bude skupina « L i s t y » usilovat o to, aby jak suverenita, tak demokratické zřízení v evropských zemích, podřízených dnes sovětskému vojenskému bloku, byly důsledně chápány jako nezbytná podmínka zajištění trvalého míru a bezpečnosti v Evropě. Na závěrečném zasedání projednalo shromáždění některé vnitřní otázky práce skupiny « L i s t y » a zvolilo na další období za členy koordinačního výboru Zdeňka Hejzlara, Zdeňka Mlynáře, Adolfa Múllera a Jiřího Pelikána.
95
Z polské satiry Antoni
Marianowicz: Nepřítel nás chválí
Jistý znamenitý činitel přemýšlel ve dne v noci, až přišel na významnou formulaci: «Když nás nepřítel chválí, je to nedobré». Obsah této zásady všechny nadchl. Opravdu - nepřítel je nepřítel, a nikoliv přítel. Když nás chválí přítel, je to dobré. Proto je zle, když nás chválí nepřítel. Z teorie této zásady se začaly vyvozovat závěry. Stalo se například, že nepřítel pochválil naše boty. Hned propukla panika. Jediným řešením je začít vyrábět dřeváky a krpce z lýka. AvŠek - k všeobecnému zděšení - i ty byly od nepřítele pochváleny. To nás donutilo chodit bosky. Zákeřný nepřítel nás ale pořád chválil. K dovršení neštěstí vychvaloval čistotu našich měst a vesnic. Reagovali jsme okamžitě, jak nám přikazovala naše bdělost. Konečně jsme se dočkali, že naše teorie zvítězila. Nepřítel nás přestal chválit. Konečně jsme mohli, skákajíce na jedné noze po zasviněných ulicích zvolat se zadostiučiněním: «Je dobře! Nepřítel nás haní!» *
*
#
Henryk Bardijewski: Král se baví Kapitán: Napij se toho vína, brácho, začínáš už být nápadným... Fízl: Nemohu, kapitáne, lákař nedovolí... Kapitán: Jen pij... služba je služba. Ty jsi zde poprvé - co mají říci jiní? Od té doby, co jeho královské veličenstvo začalo incognito chodit do této knajpy, nemáme ani chvilku pokoj. Každou noc je celá posádka na nohou, převlečena za měšťany, za sedláky, za alkoholiky... lidé si nám zvykají chlastat - jó, to je cena královských rozmaru ... Fízl: Je už král tady ? Kapitán: Je. Támhle sedí převlečen za zahradníka. Fízl: To je on, co poplácává po rameni tlustého sedláka ? Kapitán: Jo, to je on ... mysli si, že se sbratřuje s lidem a zatím poplácává našeho člověka. Každý den
k němu strčíme někoho jiného. Na tebe taky přijde řada. Mne už poplácával. Fízl: A co ti ostatní tady? Kapitán: Všichni jsou tu služebně. I služebnictvo. Fízl: A ta slečinka, co si teď sedla králi na klín? Kapitán: To není slečna, to je převlečený orgán. Fízl: To je zajímavé. A nikdo cizí se sem nedostane? Kapitán: Vyloučeno. Jediný, o kom se dá říci, že je cizí, je sám král. Jen on se baví. Ostatní pracují. Fízl: On ještě na nic nepřišel? Kapitán: Kdepak, to je pitomec... Myslí si, že když se převlékne a odejde z paláce zadním vchodem, že už ho nikdo nepozná. Fízl: A královna to ví? Kapitán: Jo, ta ví všechno. Někdy se dokonce převlíkne za děvečku a krále svede. Ale jen někdy. To pak máme velkou srandu ... Fízl: To si dovedu představit... Ale jak se vlastně ví, že je to král? Kapitán: Jak to, jak se to ví? Ví se to ... Má sledovacku. Lidé jdou za ním už od samého paláce. Fízl: A co když je to opravdu zahradník? Kapitán: Blázníš? Hlídá ho tolik vojska ... Fízl: A co když vy jste král, kapitáne? A hlídají vás? Kapitán: Ale kde ... Jakýpak já jsem král. Fízl: Jakýpak on je král? Takovým králem by mohl být každý. Kapitán: Co mi to tady vykládáš? Nehodí se takhle mluvit. Fízl: Vždyť jsme tu mezi svými... Kapitán: Tím spíš, a dokonce se to ani nesmí. Fízl: Vy byste, kapitáne, určitě vládnul lip. Kapitán: Mlčte vašnosto! Nebo vás dám vyvést. Fízl: Koho? Nás? Kapitán: Jak to «nás»? Proč si řekl o sobě «nás»? Fízl: To že jsem řekl? Asi jsem se zapomněl. Kapitán: Poslechni! Nejsi ty náhodou král? Fízl: Třeba jo ... Kapitán: Ale nejsi mu podobný. Fízl: Ani ne. Kapitán: Tak třeba ani nejsi král... Fízl: Třeba ani ne ... Kapitá: Do prkený boudy, to je ale psovská služba. Napijeme se na ex. Na tvoje zdraví, brácho! Fízl: Děkujeme ti z celého srdce. A teď se napijeme ještě na zdraví našich poddaných ... Kapitán: Dle rozkazu, Vaše Veličenstvo ... Panenko čenstochovská, teď je se mnou ámen ... (Vybral a přeložil F. Vaněček):
LISTY (řídí Jiří Pelikán s redakční radou) vycházejí jako dvouměsíeník a jsou určeny především čtenářům v Československu, Přečtěte a předejte známým! V Z A H R A N I Č Í je možno časopis objednat za roční předplatné 20, - D M (nebo ekvivalent v cizí valutě) pro evropské země 25, - D M pro USA, Kanadu, Izrael a j. zámořské země (letecky) 27, - D M pro Austrálii, N . Zéland, Jižní Afriku a Již. Ameriku (letecky) Předplatné a příspěvky na tiskový fond posílejte na LISTY, PSchA München 112 76-802 složenkou nebo. LISTY, Konto N o 112844, Bayerische Vereinsbank, Leopoldstrasse, München, Objednávky časopisu a knih (Tanky proti sjezdu, Zakázaný dokument) a ostatní korespondenci posílejte na adresu redakce: LISTY, Via Torre Argentina 21, 00186 R O M A
