Ročník XVI.
ISTY
Červenec 1986, č. 4 \
Časopis československé
socialistické
opozice
DVE POZNÁMKY O CHARTE 77 VÁCLAV HAVEL
(1)
Od svého vzniku dodnes je Charta provázena z různých stran různými druhy podezření, obav a útoků Či naopak nadějí, jejichž společným jmenovatelem je jeden základní omyl: totiž dojem, že Charta je hnuti politické (v tradičním smyslu takového označení), nějakou politickou a politicky vyhraněnou silou či organizací, nějakou programově opoziční (a snad i o moc usilující) institucí. Myslím, že tento omyl je ve většině případů opravdu jen omylem, že tu tedy převážně nejde o výraz zlé vůle, a myslím si, že ten omyl má přitom mnoho víceméně pochopitelných důvodů. Snad nejvýznamější z nich tkví už v samotné zvláštnosti systému, v němž Charta působí a v němž se nevyhnutelně jeví jako politikum vlastně všechno, a tím spíš svobodný občanský projev. Omylu, o němž tu mluvím, se pokoušíme od první chvíle čelit (co textů už bylo na to téma napsáno!), v kterémžto snažení nám zřejmě nezbývá, než dál a dál pokračovat. Zmíním se teď stručně o jedné další oblasti důvodů, které k tomuto nedorozumění vedou. Charta je, jak známo, občanskou iniciativou, v níž se spojili nejrůznější lidé proto, aby se společně dožadovali dodržování zákonů, respektování základních lidských práv, aby vystupovali proti nespravedlnostem všeho druhu a kriticky zkoumali různé společenské jevy, jejichž svobodné kritické zkoumání je na oficiální půdě nemožné. Mezi aktivními chartisty jsou mnozí lidé výrazně politicky či súáali^ ífcM protestanti,
K tomu je třeba ovšem říct dvě věci: ať jich je, kolik chce, a jakkoli hodně je právě o nich (z důvodů opět zcela pochopitelných) slyšet, nejsou zdaleka ve většině - většina signatářů Charty se naopak nehlásí k žádné konkrétní ideologii, politickému programu či k nějaké konfesijní skupině. Druhá věc: i kdyby tomu tak nebylo a všichni signatáři do jednoho byli lidmi velmi ostře politicky profilovanými, nic by to neměnilo na té čistě občanské a ideologicky či politicky se nedefinující bázi, na které Charta stojí a na které se její signatáři spojili. Přítomnost politicky vyhraněných osobností a především okolnost, že se tyto osobnosti přirozeně v duchu svého politického přesvědčení veřejně projevují, je nepochybně jednou z příčin oněch trvalých nedorozumění a omylů, o nichž tu mluvím. Vždy znovu se přitom zapomíná, že jakékoli bezprostředně politické či ideologické projevy či aktivity zmíněných osobností nemají s Chartou jako takovou de facto nic společného; tuto práci dělají přece různí lidé či jejich skupiny nikoli jako chartisté či jejím jménem, ale prostě sami za sebe a jménem svým. Posuzovat Chartu podle toho či onoho politického vystoupení toho či onoho chartisty je přinejmenším stejně pošetilé, jako kdyby byla posuzována podle toho, jaké já píšu divadelní hry. A stejně nesmyslné, jako posuzování Charty podle politické minulosti či současných politických názorů jejích jednotlivých signatářů, je spekulování o její politické orientaci či směřování podle politické minulosti či politických názoru jejích mluvčích, což se bohužel také dost zůstala tím, čím je,
ať by bylo složení mluvčích jakékoli a mně osobně by bylo úplně jedno, zda to jsou shodou okolností tři bývalí komunisté nebo naopak tři katolíci; jediné, co by mne zajímalo, by byla kvalita dokumentů, které vydávají, a ovšem i to, zda povaha těchto dokumentů nepřekračuje tím či oním směrem rámec, jímž Charta sebe samu a své poslání vymezila. V této souvislosti neuškodí ovšem připomenout jednu poněkud jinou věc, která ani pro nás samotné není vždy zcela samozřejmá. Jde o toto: při tvorbě dokumentů, zvláště některých, není pro jejich autory úkolem právě jednoduchým oddělit to, co je tak říkajíc legitimně chartovní, od toho, co by tuto legitimitu mohlo nějak překračovat. Pro normálního Člověka, identického se sebou samým a nerozštěpeného na dvě spolu nesouvisející bytosti, není totiž vždy tak docela snadné oprostit se od jedné části sebe sama, totiž od jazyka, terminologie, vidění a chápání některých souvislostí a vůbec od toho způsobu myšlení které jsou dány jeho vlastní ideovou a politickou tváří. Ostatně neexistuje žádný index slov, výrazů či myšlenek, které jsou «autenticky chartovní», a terén «autenticky chartovního» nemá tudíž žádné přesné, exaktní, podle nějakého manuálu ověřitelné a každému na první pohled zřejmé hranice. Vše to je věc jakéhosi volného konsensu a dohody, které mají svůj život a vývoj, ovlivňovaný tisícem okolností vnějších i vnitřních. Dík tomu se přirozeně občas stane (a také samozřejmě dík mnohdy dost divokým podmínkám, v nichž dokumenty vznikají), že je daný konsensus, tak jak je v tu kterou chvíli obecně cítěn, v nějakém ohledu dost nápadně překročen, což potom mívá za následek bouřlivé debaty uvnitř Charty a tisíce mnohdy dost absurdních spekulací vně Charty o šikmé ploše, po níž se údajně sune tam či onam - to znamená (jak jinak!) jednou prý doleva, podruhé prý doprava. Jdc-li v takovém případě o zcela nesporný «úlet», pak je třeba za prvé si uvědomit, že jsme živí a tudíž chybující lidé, mající právo občas něco zkazit, a za druhé si svou chybu co nejdřív a co nejupřímněji přiznat a vyvodit z ní náležité důsledky. Nač z toho ale vyvozovat bůhví jaké katastrofické dohady o scestí, na němž se Charta ocitla? A ještě jednu věc bych rád v této souvislosti poznamenal: nemají-li se dokumenty Charty stát Časem zcela odosobněnými, amorfními, byrokraticko-anonymními texty, jejichž úřední tón bude stejně uspávající jako tón stranických referátů a usnesení, pak vůbec neuškodí, když tu a tam bude ten či onen dokument nést přídech osobnějšího ladění Či jazyka, když bude patrno, že ho psalo něčí konkrétní pero, a když se v důsledku toho v něm objeví i osobitější a třebas i tak či onak někoho provokující myšlenka, nápad či formulace. Neuškodí to tím spíš, když tenhle jemný přesah bude proměnlivý a s určitou citlivě odhadnutou vyvážeností bude lehce poukazovat jednou jedním směrem a podruhé směrem druhým. Což i to nebude v souladu s pluralitní povahou Charty a s tím, že Charta je vystoupením konkrétních lidí na obranu konkrétní lidské osobnosti a jejích práv proti anonymním aparátům odosobněné a tudíž neodpovědné moci? Charta není přece jen novým anonymním aparátem, postaveným proti aparátům dosavadním! Ostatně už dávno bylo řečeno - a vždy znovu se na to rádo zapomíná - že
dokumenty Charty nejsou žádnými definitivní platnost si nárokujícími usneseními, ale že to jsou jen podněty a výzvy k širší rozpravě o tom či onom tématu. Existuje samozřejmě velké množství dalších a jemnějších příčin a souvislostí, které jsou v pozadí oněch nedorozumění, jimiž se tu zabývám, a vedou ke všem těm neopodstatněným kalkulacím (které se, žel, zvláště v poslední době množí). Ale těmi se chystám časem zevrubněji zabývat při jiné příležitosti.
(2) V dnešním politicky polarizovaném světě se stále víc prosazuje jakési bipolární politické myšlení: od každého je žádáno, aby se jasně vyjádřil, zda patří sem či tam, zda je přítelem či nepřítelem, a od kdekoho se očekává, že bude bezvýhradně loajální k tomu, k čemu patří nebo k čemu je přiřazován. Ve světě tohoto myšlení jsou ovšem s Chartou trvalé a pochopitelné potíže. Když je pravá, proč není pravá pořádně, otevřeně a do důsledků? Když je levá, proč není levá pořádně, otevřeně a do důsledků? Takové otázky - přirozeně poněkud jemněji formulovány - slyšíme co chvíli. I ty pramení ze špatného porozumění tomu, co to Charta vlastně je. Charta není pravá ani levá nikoli proto, že je «někde uprostřed», ale z důvodu hlubšího: nepatří k tomu či onomu pólu politického spektra proto, že nemá vůbec s tímto spektrem nic společného a je ze samé své podstaty mimo ně. Jako politicky nevymezená a konkrétní politický program neprosazující občanská iniciativa je - smím-li to tak rict - jaksi «nad» tím vším, nebo skromněji: vně toho všeho. Jde jí o pravdu, o pravdivý popis poměrů a jejich svobodnou a objektivní kritiku. To znamená, že jí jde a musí jít o pravdu «padni komu padni»; nebýt takto založena a přihlížejíc k nějakým tak zvaným «politickým zájmům» nebo omezujíc dokonce svou pravdivou výpověď loajalitou k nějaké politické síle Či tendenci nebo držíc dokonce jakoukoli disciplínu v rámci nějaké vyšší politické struktury, taktizujíc zkrátka, neměla by právo považovat se za nezávislou a svobodnou a byla by něčím jiným, než jako co vznikla. Charta prostě nikomu nepodléhá a tak, jak není žádnou tajnou filiálkou Husákova režimu (z čehož ji někteří velmi bojovní - hlavně ovšem v závětří boje usazení - bojovníci za demokracii podezírají), není ani žádnou tajnou československou odnoží Reaganovy administrativy (z čehož ji zase podezírají někteří velmi bojovní bojovníci za socialismus). Má-li Charta u moudrých lidí jakýs takýs respekt, má ho jen a jen dík tomu, že je vskutku nezávislá a že jí nevadí nepříjemný sice, ale ze samé její podstaty vyplývající fakt, že někomu bude vadit vždycky. A domnívá-li se někdo, že ďábla komunismu je třeba vymýtit a že to nelze jinak, než pod Reaganovým vedením, a že tudíž každý náznak neposlušnosti tomuto vedeni je podporou ďábla, pak takové přesvědčení je jeho věcí a mým dnešním úkolem není mu vysvětlovat, že si nevidí na špičku svého demokratického nosu.
Ze ale Charta jako taková (bez ohledu na eventuální privátní názory některých jejích signatářů, ať už «pravých» či «levých») uznává nad sebou jen autoritu jedinou, totiž autoritu pravdy a autoritu svědomí, které jí velí tuto pravdu rikat, to zřejmě neuškodí vysvětlovat vždy znovu a všem. A jestli nejsme vševědoucí jako Pánbůh a naše informace jsou proto mnohdy omezené Či zkreslené, jestli můžeme leckdy leccos vidět špatně, věřit leckomus, komu bychom věřit neměli, a nevěřit leckomus, komu bychom věřit měli, jestli nedokážeme pravdu artikulovat vždy dobře a přesně - to všechno je už věc jiná. Dělali jsme chyby a nevyhneme se jim «
bohužel ani v budoucnosti. Tyto chyby jsou však a o tom jsem už mluvil - důsledkem naši lidské nedokonalosti a dojem, který mohou tam či onde vyvolat, by neměl být přičítán tomu, že patříme pod nějakou (ať už tam Či onde sympatickou či nesympatickou) politickou vlajku, které se snažíme sloužit nebo kterou naopak odsouzeníhodným způsobem zrazujeme. 29/3/86 (Psáno pro INFOCH - Informace o Chartě 77 - a jeho chystanou diskusi Otištěno bez vědomi autora.)
Dokument Charty 77 č. 15/86
O jaderné havárii v Černobylu Vládě ČSSR Federálnímu shromáždění ČSSR Koncem dubna došlo v ukrajinském Černobylu k jaderné havárii. Do ovzduší unikly radioaktivní zplodiny. Je to dosud největší katastrofa v jaderné elektrárně vůbec. První zprávu vydaly sovětské úřady až poté, když už byl nad Švédskem zjištěn radioaktivní mrak a Švédové se začali zajímat, odkud vane vítr, obrazně i doslova. Od té doby naměřili ve většině evropských států zvýšenou radioaktivitu. Vlády většiny ohrožených zemí podávaly průběžné informace o naměřených hodnotách a radily svým občanům, jak si počínat: těhotným ženám a malým dětem se doporučovalo nevycházet v kritických dnech na ulici; děti užívaly jódové tablety; omezoval se nebo zakazoval prodej potravin, které mohly být kontaminovány; v NSR i jinde varovali před čerstvým mlékem atd. Československá vláda vydala ve středu 30. dubna 1986 sdělení, že se «na územi ČSSR provádí kontinuální měření...; a po celou dobu měření nebylo zjištěno žádné zvýšení radioaktivity». Pak následovala pětidenní přestávka a teprve 5.5.1986 konstatuje ČTK «mírné zvýšení radioaktivity». To byly všechny oficiální informace, které obyvatelé Československa o situaci na svém územi v nejkritičtějším období dostali. Chyběly jakékoliv zdravotnické a hygienické pokyny a opatření. Není divu, že se pak mnozí lidí řídili radami rozhlasu a televize v sousedních zemích. Protože právo na život a zdraví patří k základním lidským právům, žádáme, abyste co nejdříve zveřejnili všechny dostupné údaje o tom, zda a v jaké míře se v jednotlivých dnech kritického období projevovala zvýšená radioaktivita na území republiky. Zvlášť důležité jsou pak nepřikráŠIené názory odborníků, kteří by měli veřejnosti říci, jaká dosud hrozí rizika a jaká opatření je nutno hned i pro budoucnost zavést. Zároveň požadujeme, aby si vláda ČSSR vyžádala od sovětské vlády všechny nezbytné informace o okolnostech katastrofy, seznámila s nimi veřejnost a sdělila jí, jaké bude z černobylské havárie vyvozeno praktické poučení - zejména pokud jde o bezpečný provoz našich jaderných elektráren. Při hustotě osídlení by mohla mít podobná událost ve střední Evropě ještě pronikavější následky. V případě radioaktivního ohrožení neplatí hranice a musíme se chránit společně. V Praze dne 6. května 1986
Martin PalouŠ, Anna Šabatová, Jan Štern mluvčí Charty 77
JAK SPOLEHLIVE JSOU sovětské jaderné elektrárny? FRANTIŠEK JANOUCH V pondělí 28. května 1986 zaregistrovaly měřicí přístroje na švédské jaderné elektrárně ve Forsmarku zvýšenou radioaktivitu. Byl vyhlášen poplach. Zatímco technici hledali příčinu úniku radioaktivních látek do ovzduší, policie uzavřela přístupové cesty do okolí elektrárny a pohotovostní pracovníci začali měřit radioaktivní zamoření všech, kdo byli nablízku. Před Geigerovými-Mtillerovými počítači narůstaly fronty poplašených občanů.
3
Po několika hodinách bylo jasno, že zdroj radioaktivity leží daleko na jihovýchod od Forsmarku. V pozdějších večerních hodinách se objevily první nepotvrzené zprávy o havárii jednoho z reaktoru Černobylské atomové elektrárny. Zprávy byly kusé a spekulativní. Teprve pozdě večer, kdy se o havárii mluvilo již po celém světě, sovětská vláda uveřejnila stručné komuniké, ze kterého vyplývalo vlastně pouze to, že postiženým byla poskytnuta potřebná pomoc. Co se vlastně stalo a kolik bylo postižených, zůstalo nejasné. Švédsko, a vlastně celou západní Evropu, zachvátila panika. Švédové vykoupili zásoby jodových tablet. Sdělovací prostředky se předháněly v popisu hrůz, které se udály sto dvacet kilometrů 11a sever od třetího největšího sovětského města Kijeva. Vystrašení sovětští vědecko-techničtí atašé ve Stockholmu i Bonnu se urychleně vyptávali odborníků, jak uhasit požár v jaderném reaktoru. Sovětské zprávy hovořily o evakuaci nejbližších vesnic. Vláda připustila, že jsou dva mrtví a sto lidí bylo posláno do nemocnice, 49 z nich bylo ihned propuštěno. Poznamenávám tato čísla pro srovnání. Až se dozvíme - pokud se tak někdy vůbec stane kolik lidí skutečně zahynulo. Zvýšení radioaktivity ve Švédsku, vzdáleném od Černobylu 1.000-2.000 km, bylo zanedbatelné. Dávka, kterou v průměru dostal obyvatel Švédska, nebyla větší než při provedení rentgenového snímku žaludku či plic. Jaké však byly dózy v SSSR, v oblastech ležících v sousedství havarovaného reaktoru? Tajemník Moskevského výboru strany Jelcyn uvedl v interview pro západoněmeckou televizi, že ještě v sobotu (tedy týden po katastrofě) je dóza vyšší než 200 roentgenů za hodinu. Zapomněl uvést, v jaké vzdálenosti do havarovaného reaktoru. Jiné úřední zdroje z Moskvy tvrdily, že hladina radioaktivity poklesla dvakrát až třikrát. Nezbývá než spekulovat. Uvedu, že při dóze 400 roentgenů má člověk 50% šanci na přežití. Radioaktivní mrak se začal šířit nad Evropou. Televize ukazovala satelitové snímky hořící elektrárny. Švédští experti oznamovali několikrát denně, kolikrát se zvýšila radioaktivita, jaké radioaktivní elementy byly zjištěny ve spadu a čeho se vystříhat. Zakázali jarní pastvu krav, lidem nedoporučili jíst čerstvou zeleninu. Začala evakuace zahraničních turistů a studentů z Kijeva. Chování sovětské vlády bylo odsouzeno skoro víemi evropskými vládami. Pokusy sovětské vlády nehodu zamlčet či ji alespoň bagatelisovat ukázaly znovu, jak je její mentalita vzdálena od mentality moderního světa, jak sovětští vládci nechápou reality moderního světa, protkaného a prosvíceného komunikačními kanály, satelitovými kamerami a zprogramovaného moderními superkompjůtry. Sovětská vláda znovu ukázala celému světu, jak nehumánní jsou její metody, jaký je její skutečný poměr k vlastním občanům, které ponechala bez potřebných informací řadu dnů a vlastně až dodnes, osm dnů po nehodě, kdy jsou dopisovány tyto řádky. Osm dnů po katastrofě v Černobylu je zřejmé, že se tam odehrála zatím nejvážnějŠí nehoda v historii jaderných elektráren, kterou experti a statistiky považovali za zcela nemožnou. V čemobylském reaktoru došlo k přehřátí vnitřní Části reaktoru, k roztavení jeho jádra, k výbuchu a k rozptýlení radiaktivních látek do atmosféry. Není pochyb o tom, že Černobylská katastrofa ovlivní i bez toho dosti složitý a rozporný vztah lidstva k jaderné energii, Že ovlivní i sovětský jaderný program. Ačkoliv by bylo předčasné dělat zčernobylské katastrofy nějaké definitivní závěry, řadu poznámek o bezpečnosti (resp. nebezpečnosti) sovětských elektráren bylo lze udělat i před Černobylskou katastrofou a nebude na Škodu si je zde uvést. (Dovolím si malou osobní poznámku: většina z nich byla obsažena v mé přednášce z roku 1980 «East Goes Nuclear», jejíž český text uveřejnilo Svědectví č. 74.) Tedy: 1. Sovětská energetika v posledních dvaceti letech dvacátého století je převážně orientována na jadernou energii. Otázka jaderné energie je snad jedinou otázkou, ve které nachází sovětská vláda společný jazyk s Andrejem Sucharovém. Důvody sovětské orientace na jadernou energii jsou zřejmé: zásoby fosilních paliv v SSSR se krátí, nová ložiska jsou těžko dostupná a těžba v nich je velice drahá, navíc pak jsou fosilní paliva - tedy ropa a zemní plyn - jedním z mála vývozních artiklů, s jeíiož odbytem neměl SSSR na Západě dosud Žádné problémy a který přinášel tak potřebné tvrdé valuty k nákupu obilí a moderní technologie. 2. Sovětská jaderná energetika se orientovala převážně na dva typy jaderných reaktorů: tak zvané Voroněžské reaktory VVR (anglická zkratka: PWR) a vodou chlazené grafitem moderované reaktory (LWGR). Zatímco první typ reaktorů exportuje SSSR i do zahraničí, reaktory LWGR jsou budovány pouze v SSSR. Reaktory LWGR jsou v jaderných elektrárnách používány pouze v SSSR - žádné jiné země je nepoužívají. Sovětský svaz zřejmě považuje tyto reaktory za velice perspektivní, umožňující výstavbu velkých bloků (plámy í se reaktory až s výkonem 3.000 MW (e)) a levnou výrobu elektřiny. Současný prezident Sovětské akademie věd a známý jaderný odborník akademik Aleksandrov o nich řekl již v roce 1962 na výročním zasedání Akademie věd SSSR: «Reaktor zcela jiného typu je budován na Bělojarské elektrárně. Idea tohoto reaktoru, na němž je poprvé na světě uskutečněno jaderné přehřátí páry, patří dopisujícímu členu AV SSSR N. A. Dolležalovi. Elektrárna má moderni parametry páry, relativně nízkou reprodukci paliva (tuto vlastnost bude možné v budoucnu zřejmě poněkud zdokonalit). Nejdůležitější je zatím ovládnout provoz reaktorů tohoto typu. Až dosáhneme stabilního provozu (reaktor je značně složitý), můžeme doufat, že reaktory tohoto typu bude možné zdokonalit a elektřina z Bělojarské elektrárny bude levnější.» V současné době více než polovina sovětských jaderných energetických reaktorů, které jsou v provozu nebo ve stavbě, patří k typu LWGR, a protože reaktory LWGR mají značně vyšší výkon, než reaktory VVR (PWR), je nejméně 60% jaderné elektřiny v SSSR vyráběno na reaktorech tohoto typu, k němuž patří i havarovaný Černobylský reaktor. Pokud by tedy SSSR byl donucen zastavit nebo omezit provoz reaktorů typu LWGR pro nějakou konstrukční vadu nebo z důvodu jejich malé bezpečnosti, znamenalo by to značný problém, který by mohl znamenat nepřekonatelnou překážku pro Gorbačovovy ambiciózní hospodářské plány.
4
3. Vzhledem k tomu, že sovětská společnost je společností uzavřeného typu a vzhledem k utajení většiny informací týkajících se provozu sovětských jaderných elektráren a relativně krátkým zkušenostem se sovětskými jadernými elektrárnami bylo obtížné Činit nějaké obecnější závěry o jejich bezpečnosti*. Přesto však lze učinit dvě poznámky technického rázu. a) Jak známo, moderní kompjútry, elektronika, automatizace átd. tvoří nejdůležitější prvky všech bezpečnostních systémů jaderných elektráren. Ve všech těchto oborech je Sovětský svaz mnoho let pozadu za Západem a jeho systémy mají mnohem nižší technickou úroveň. (Švédská televize vysílala právě záběry z televize sovětské. Bylo v nich vidět sovětské Geigerovy-Mullerovy počítače. Podobný model by ve Švédsku bylo lze nalézt snad jen v technickém muzeu.) Tato dobře známá skutečnost může těžko přispět k bezpečnosti sovětských jaderných elektráren. b) Až do doby zcela nedávné sovětské jaderné reaktory neměly kontejnment **. Sovětští experti zdůvodňovali tuto skutečnost mimořádně vysokým stupněm spolehlivosti a bezpečnosti sovětských reaktorů. Voroněžské elektrárny, uváděné do provozu v posledních několika letech, mají již kontejnment. Sovětské rozhodnutí vybavovat jaderné elektrárny kontejnmentem bylo zřejmě ovlivněno nehodou na americké elektrárně Three Mile Island, při které kontejnment sehrál mimořádně pozitivní úlohu: zvýšení radioaktivity v bezprostředním okoli jaderné elektrárny nebylo vyšší, než v důsledku čínského jaderného výbuchu v atmosféře. Nelze však ani vyloučit, že Sovětský svaz je nucen vybavovat své elektrárny kontejnmenty, aby byly prodejné mimo země sovětského bloku. Bezpečnost prvních dvou sovětských elektráren voroněžského typu (reaktory WER-440), které byly uvedeny do provozu ve Finsku (Loviisa 1 a 2), byla shledána nedostatečnou z hlediska západních norem a americká firma Westinghouse musela k nim dobudovat jakousi náhražku kontejnmentu a rezervních chladicích systémů. c) Negativní vliv na bezpečnost sovětských jaderných elektráren má i řada okolností politicko-hospodářského rázu. V SSSR je zcela nemožná otevřená, kritická diskuse o různých technických koncepcích a modelech. Lze to doložit desítkami příkladů. V.připadě jaderných elektráren jsou všechny důležité údaje navíc utajeny a o rozhodnutích schválených stranickými orgány diskutovat nelze. Ačkoliv jsem nikdy nebyl nadšen hysterickou atmosférou, kterou kolem jaderných elektráren vyvolávají různí Zelení a sdělovací prostředky, musím uznat, že tato jejich Činnost může mít - kromě mnoha negativních - i jeden pozitivní důsledek. Soukromý jaderný průmysl musí veřejně obhajovat bezpečnost provozu svých elektráren. Státní nezávislé inspekce mají skutečnou moc zavřít reaktor s nevyhovující bezpečností. Soudní procesy proti stavbě jaderných elektráren sice prodražují jadernou energii a dělají ji méně atraktivní z komerčního hlediska - ze strany druhé však přispívají k její bezpečnosti. Nic takového neexistuje a za současných podmínek ani nemůže existovat v SSSR. Státní plán a jeho plnění je zákonem. Konstruktéři, výrobci, uživatelé i inspektoři jaderných elektráren jsou v SSSR státními zaměstnanci, svázanými státní i stranickou disciplínou. Jakýkoliv pokus pozdržet uvedení do provozu - nemluvě již o zastavení provozu fungující jaderné elektrárny - by bylo považováno za ohrožení plnění státního plánu či dokonce za sabotáž. Objevené nedostatky a závady jsou s největší pravděpodobností odstraňovány pomalu, s mnoha kompromisy na účet bezpečnosti. Nakonec - prémie stavitelům jaderných elektráren a jejich ředitelům jsou přece vypláceny ne za jejich bezpečnost, ale za včasné dodání do provozu a nejvyšší možný výkon. b) Sovětské hospodářství trpí celé desítky let chronickým nedostatkem náhradních dílů. Rok za rokem píše Pravda a všechny místní noviny o ztrátách způsobených tím, že v době žní statisíce zemědělských Strojů jsou pro nedostatek náhradních dílů mimo provoz. Příčiny mnohých havárií sovětských letadel lze příčíst na vrub nedostatečné údržbě, zaviněné nedostatkem náhradních dílů. V žádné letecké společnosti na světě jsem neviděl natolik ojeté pneumatiky letadel, jako u letadel Aeroflotu. Podle některých zpráv z Moskvy havárii způsobilo přerušení dodávky elektrického proudu. Rezervní agregáty, které měly dát proud chladicím okruhům, se nepodařilo uvést do provozu. Nebylo to pro nedostatek náhradních dílů ? Vůbec by mě to neudivilo. *
*
Všechny výše uvedené skutečnost vedou knepříjemnému závěru: Sovětský svaz může stěží zajistit na svých jaderných elektrárnách stejný stupeň bezpečnosti provozu, jaký je požadován od elektráren na Západě. Československo, které vzhledem ke své energetické situaci jadernou energii nezbytně potřebuje, postavila černobylská katastrofa před velmi obtížné dilema: vzhledem k větší hustotě obyvatelstva by stupeň bezpečnosti československých jaderných elektráren měl být vyšší, než je tomu v SSSR. Lze to vůbec na reaktorech dodávaných SSSR zajistit ? Tato otázka by měla být v Československu podrobena všestranné a otevřené celostátní diskusi. Nemohla by taková diskuse být zahájena třeba zespoda ? Zneklidněnými matkami a znepokojenými občany, kteří by na všech úrovních bombardovali tisk a své poslance otázkami a vyžadovali zevrubné a podrobné odpovědi ? Stockholm, 1.-4. května 1986 * Do Června 1981 světové jaderné elektrárny měly na svém kontě 2226 reaktor-roků. Jaderné elektrárny sovětské výroby se na této statistice podílely pouze 386 rěaktor-roky. ** Ocelová nebo železobetonová nádoba, ve které je uzavřen jaderný reaktor - a která by v případě nehody mohla zabránit unikáni radioaktivních látek do ovzdušú
5
V Miláně o Helsinkách Ve dnech 16. až 18. května 1986 se v Miláně konalo mezinárodni fórum na téma «Helsinské dohody - iluze nebo naděje pro Evropu?» Svolavatelem byla «Síť pro dialog Východ-Západ», která seskupuje nezávislé mírové skupiny a hnutí na Západě a usiluje o jejich stálý dialog s nezávislými občanskými iniciativami ze zemí východní Evropy, i o sepětí mírového úsilí s bojem za dodržování lidských a občanských práv. Fóra se zúčastnili zástupci nezávislých mírových hnutí nejrůzněsích politických směrů téměř ze všech západoevropských zemí. Východní Evropa byla přítomna přímými poselstvími zaslanými fóru z Československa, Maďarska, Polska a NDR a prostřednictvím zástupců skupin působících v exilu. Poprvé se schůzky «Sítě» zúčastnila pětičlenná delegace z jugoslávské Lublaně, která - což bude zajímat československé čtenáře - vznikla loňského roku jako odezva na «Pražskou výzvu» (viz Listy č. 2/1985). Fórum bylo rozděleno do tří částí. V první bylo projednáno téma «Kladné a záporné aspekty procesu započatého Helsinskou konferencí - pokus o kritický rozbor». Bylo uvedeno Čtyřmi referáty, a to českého novináře Karla Kyncia, rakouského profesora Hofmanna Ostcnhofa, zástupce lublaňské skupiny z Jugoslávie a polského novináře Sewcryna Blumsztajna. Po živé diskusi k tomuto bodu se v plénu projednával druhý bod programu, «Úloha nezávislých společenských sil, hnutí a veřejného mínění při uskutečňování Závěrečného dokumentu Helsinské konference». Tento bod uvedli svými referáty Jiří Pelikán, poslanec Evropského parlamentu, dáte Mient-Jan Faber, generální tajemník nejvčtšího ho-
landského mírového hnutí IKV (Mezicírkevní mírová rada), a zástupce západoněmecké sociální demokracie Stephan Thomas. Po diskusi k druhému bodu vyslechli účastníci fóra poselství Charty 77 a dopis účastníkům milánského setkání podepsaný 43 československými občany, dále dopis a návrhy z Maďarska zaslané s tezemi Jánoše Kisse a Gyorgye Dalose, a obsáhlý elaborát o situaci v Polsku vypracovaný tamním Helsinským výborem. Zvláště dokument Charty 77 a dopis čs. občanů byly vyslechnuty s velkým zájmem a v překladech rozdány účastníkům. Pak se fórum rozdělilo do dvou pracovních skupin, které projednávaly třetí bod programu: návrhy společného prohlášení občanů Východu a Západu, jež by mělo být předloženo účastníkům nové evropské konference o spolupráci a bezpečnosti, která se sejde letos v listopadu ve Vídni. Diskuse probíhala na základě návrhu dokumentu, který vypracovala zvláštní pracovní skupina již se zřetelem na připomínky a námitky, jež vyvolal dřívější návrh předběžný. Diskuse v Miláně byla velmi konkrétní a brala již v úvahu také názory vyjádřené v dopisech z Československa, Maďarska a Polska, i připomínky nezávislých mírových skupin ze Západu. Bylo dohodnuto, aby pracovní skupina připravila na základě milánské diskuse a dokumentů z Prahy, Budapešti a Varšavy nový návrh závěrečného textu, který bude ještě jednou konzultován s nezávislými skupinami občanských iniciativ ve východní Evropě. Teprve pak bude takové prohlášení moci mobilizovat veřejné mínění k tlaku na vlády, které se sejdou v listopadu vc Vídni na nové evropské konferenci navazující na Helsinky 1975.
Dokument Charty 77 č. 13/86
DOPIS CHARTY 77 DO MILÁNA Evropské síti pro dialog Východ-Západ c/o Dieter Esche Niebuhrstr. 61, 1000 Berlín 12
V Praze 25. dubna 1986
Vážení přátelé, děkujeme Vám za zaslání návrhu memoranda národům a vládám Evropy s názvem « Uvádět Helsinskou dohodu skutečně v život». O textu se bude jednat na květnovém milánském fóru a proto jste ho dali možným účastníkům fóra k připomínkám. Všichni, kdo u nás text četli, jej ocenili jako významný krok vpřed od těch dob, kdy se «boj za mír» chápal ještě jako něco odděleného od zápasu za lidská a občanská práva a za demokratizaci mezinárodních vztahů. Nicméně byly k textu i kritické připomínky. Nepovažovali jsme za vhodné zaslat je jako nezpracovanou tříšť, a proto jsme uvítali iniciativu skupiny signatářů, kteří diskusi o Vašem podkladovém textu zpracovali do uceleného stanoviska, které pak podepsali a které Vám v příloze zasíláme. Milánskému fóru též postupujeme Dokument Charty 77 Č. 7/1986, «Prostor pro mladou generaci». Fórum budou pravděpodobně zajímat kapitoly 2 a 3 uvedeného textu. V druhé kapitole dokumentu se uvažuje o tom, jak usnadnit vzájemné návštěvy mladých lidí z obou Částí Evropy a navrhuje se založit tradici prázdni-
6
%
nových táborů, jež by umožnily tematicky motivovaná setkání a maximálně levný pobyt. Pro celou akci jsme vymysleli zatím pracovní název «Mladá Evropa se poznává». Třetí kapitola našeho dokumentu o mladé generaci se zabývá službou v armádě. Navrhujeme v ní zkrácení prezenční služby v ČSSR o půl roku a zřízení náhradní civilní služby pro brance, kterým svědomí nebo náboženské přesvědčení zapovídají cvičit se v zabíjení lidí. Věříme, že oba texty přispějí k Vašemu jednání. Zasílajíce je, myslíme na to, jak nesnadný a důležitý úkol jste si předsevzali: vytvořit společné evropské povědomí, které by nikomu nedovolilo, aby nám povídal o míru a přitom dával zavírat své kritiky, a které by si rovněž nedalo namluvit, že demokracie a stupňující se militarizace světa mohou dobře koexistovat. Proto upřímně přejeme Vašemu jednání a jeho cílům úspěch. Srdečně Vás zdraví Martin PalouŠ, Anna Šabatová, Jan Štern mluvčí Charty 77
PŘÍLOHA č. 1 STANOVISKO VZNIKLÉ V PROSTŘEDÍ CHARTY 77, ZASLANÉ MILÁNSKÉMU FÓRU Vážení přátelé, *
potěšilo nás, že svůj návrh Memoranda národům a vládám Evropy chápete nikoli jako ukončení výměny názorů, nýbrž jako počátek dalšího kola diskusí o tom, jak uvádět helsinské úmluvy do Života. Smysl těchto debat vidíme ve vytváření podmínek pro společný postup představitelů různých mírových a demokratických aktivit v obou částech Evropy. Ve Vašem přístupu spatřujeme značný krok vpřed. Především vítáme, že obracíte pozornost k možnostem obsaženým v helsinském procesu, aniž si děláte iluze o jeho dosavadních výsledcích. Plně sdílíme Váš kritický postoj k tomu, co Helsinky dosud přinesly. Nikdy jsme nezdůrazňovali jejich význam proto, abychom truchlivý stav našeho rozděleného evropského domu zastírali, ale proto, abychom podněcovali iniciativy, jež by ve svých důsledcích mohly vést k demokratické, mírové proměně Evropy. Nikdy jsme také nezdůrazňovali význam řešení evropské otázky - a v jejím rámci německé otázky - proto, že bychom se chtěli obracet zády ke globálním problémům současné lidské civilizace. Naopak: jsme přesvědčeni, že právě energické vykročení k bezpečné Evropě mírové a demokratické spolupráce je závažnou, ne-li nejzávažnějŠí podmínkou řešení jak vztahu mezi Severem a Jihem, tak i všech dalších velkých světových problémů, včetně ekologických. Zdá se, že se nerozcházíme ani v tomto směru. Vítáme vzájemnou shodu v tom, že těžiště porušování lidských práv - my bychom zde zdůraznili občanských a politických práv - je v Evropě, a v její východní části. Ani my nejsme pro idealizování poměrů v západní polovině Evropy. Jsme stejně jako vy přesvědčeni, že základní myšlenka vlády lidu, politické demokracie, je něco, co je nutno hájit, a tím, že ji lidé budou hájit, mohou ji naplnit novým životem a větší spravedlností. Chápeme rovněž motivy Vašich specifických požadavků týkajících se odzbrojení. Podporujeme různé kroky k odzbrojení, a tedy i každý další rozumný, byt' i na první pohled nevýznamný, větší krok. Tyto návrhy většinou nacházejí podporu spíše u vlád v naší části Evropy. Máme k politice své vlády zásadní výhrady, ale to není důvod, abychom takové návrhy odmítali. Je to však pro nás výzva, abychom upozornili, že rozporné postoje a obavy jsou důsledkem politiky vojenské síly, pro niž platí, že podstatou mezinárodní bezpečnosti je vojenskostrategická rovnováha, a nikoli demokratizace mezinárodních vztahů v souladu s tužbami a vůlí národů. Nemůže být pochyb, že promyšlená politika demokratického míru by získala na celém evropském kontinentě tolik spojenců, že by ve směru odzbrojení dosáhla radikálního průlomu. V této souvislosti o ekonomických a jiných sankcích: Sankce jistě zhoršují mezinárodní situaci. Je však třeba se zamyslet také nad jednáním, které poskytuje důvody k vyhlašování sankcí, jež pak značná část demokraticky smýšlejících lidí plně podporuje. Pokud se vládnoucí kruhy v naší části Evropy nerozhodnou pro důsledně demokratickou alternativu řešení chronické krize «reálně socialistických» struktur, je všeobecné odmítání sankcí jen rétorickým gestem. Jenom demokratický způsob řešení krize, kterou prožíváme, skýtá naději, že návrh vybudovat « komplexní systém mezinárodní bezpečnosti» (Michail GorbaČov na XXVII. sjezdu KSSS) - systém, který by zajistil mimo jiné bezpodmínečné právo každého národa volit si svrchovaně cesty i formy vlastního vývoje a jenž by vyloučil z mezinárodní praxe všechny formy diskriminace, a tedy i nespravedlivé sankce - nezůstane na papíře. Váš návrh je souborem tří konkrétních dlouhodobých programů: 1) programu, který označujete jako mírový, 2) programu všestranné mezinárodní spolupráce (ekonomické, ekologické, vědecké a kulturní), a 3) programu prosazování lidských práv. V úvodu k vlastnímu mírovému programu zdůrazňujete, že návrhy memoranda by neměly být chápány jako výčet opatření, nýbrž jako celek, který není pouhým součtem Částí. Avšak už koncipování mírového programu, v podstatě programu odzbrojení, jako programu zvláštního, vedle dalších dvou, tuto zásadu celistvosti problematizuje. Dlouhodobé cíle mírového programu chápete jako tři vzájemně propojené kroky, jejichž realizace by upravila cestu k Evropě zbavené jaderných zbraní od Atlantiku po Ural a umožnila nakonec celosvětové odzbrojení a svět bez válek. První krok by podle Vás měl spočívat
rj
v podstatném omezení a nakonec úplném stažení všech cizích vojsk a zbraní ze všech evropských zemí, druhý v rozpuštění NATO a Varšavské smlouvy, třetí pak ve vytvoření pásu trvale neutrálních nebo nezúčastněných zemí od Skandinávie po Balkán. Představme si, že se z Evropy cizí vojska stáhnou. Tím by vznikly podmínky pro rozpuštění nadstátních vojenských organizací. K stažení vojsk muže dojít i na základě dohody o rozpuštění těchto vojenských organizací. Což ovšem není totéž jako rozpustit bloky, to je vojenskopolitické organizace. Zkrátka, oba uvedené dlouhodobé cíle tvoří dva aspekty v podstatě jediného cíle, k němuž jsme se ostatně přihlásili v Pražské výzvě. Řídili jsme se přitom i úvahou, že podle oficiálního stanoviska vlád zemí Varšavské smlouvy by mělo být prvním krokem k překonání blokového rozdělení Evropy právě rozpuštění organizací vojenských, jejichž likvidace by tedy neznamenala konec rozdělení Evropy do dvou společenství, ale podstatně by přispěla k ukončení neřešitelného sporu o tom, který z obou bloků je obranný a který agresivní. Byla by skutečným průlomem do ideologie studené války. Proti takovým návrhům se namítá, že evropská situace je asymetrická. Američané by se stáhli ze svého předpolí v Evropě za moře, Sověti jen pár set kilometrů zpět; při zachování závislých režimů politické organizace Varšavské smlouvy ve střední Evropě by bylo snadné zahájit bleskovou akci proti západní Evropě, která je ve strategické nevýhodě. Rádi bychom se vyhnuli sporu, zda Sovětský svaz hodlá či nehodlá vojensky napadnout západní Evropu a zda jedinou odpovědí na hrozbu plynoucí z postavení západní Evropy je nepřetržitá vojenská modernizace atlantického společenství. Domníváme se, že skutečně podstatné je ujasnit si, za jakých podmínek může západní Evropa získat takovou důvěru v záměry vlád zemí Varšavské smlouvy, aby mohla bez obav uskutečňovat kroky naznačené stávajícími návrhy na odzbrojení a uvolnění mezinárodního napětí. A právě to nás přivádí k rozhodujícímu komponentu Vašeho dlouhodobého programu: vytvořit pás neutrálních a nezúčastněných zemí od Skandinávie po Balkán. Myslíme si, že Evropa nemůže být neutrální nebo nezúčastněná tak, jak se těmto pojmům dnes rozumí. Vaše vize se zakládá na představě Evropy vklíněné mezi supervelmoci, jež nezmění svou povahu. Také v helsinském procesu se obě supervelmoci zatím chovají hegemonisticky, neformují ho však samy - to je třeba stále zdůrazňovat; netýká se to jen neutrálních nebo nezúčastněných zemí Či zemí západních, ale do jisté míry i spojenců Sovětského svazu. Naopak, neutralizace Evropy je za těchto podmínek představou abstraktní. Evropský proces je bez Sovětského svazu a Spojených států nemyslitelný. V tomto smyslu platí, že perspektiva pluralitního společenství rovnoprávných a suverénních zemí nemůže být rozvíjena v opozici proti oběma velmocem Či proti jedné z nich. Avšak má-li se tato perspektiva stát realistickou alternativou statusu quo, to je chceme-li radikalizovat helsinský proces tak, aby se stal součásti uceleného demokratického programu, nelze se vyhnout opozici vůči těm prvkům supervelmocenské politiky, které narušují právo národů na sebeurčení. Demokratická opozice by měla vyvíjet cílevědomý tlak, aby velmoci přestávaly být hegemonistickými světovými mocnostmi a aby v mezistátních vztazích vystupovaly jako demokratičtí partneři, aniž by se proto vzdaly své odpovědnosti dané již pouhou velikostí. Pokud jde o Sovětský svaz, je zde zřejmě podmínkou jeho přeměna v opravdu demokratický federativní útvar, která bude spojena s procesem všeevropské ekonomické a politické integrace. Není nutné už nyní předvídat, jaké dílčí a přechodné formy a svazky se v tomto procesu vynoří. Je zřejmé, Že perspektiva neutrální Evropy se tímto procesem m(jí. Helsinky bývají kritizovány jako potvrzení poválečného územně politického statusu quo. Jejich statická, konzervativní interpretace je právem zdrojem odporu demokraticky smýšlejících Evropanů, který se v radikálních formách manifestuje jako odpor či nedůvěra k Helsinkám vůbec i v části mírového hnutí. To je bezpochyby legitimním výrazem požadavku, aby Evropa patřila Evropanům. Avšak Helsinky jsou především fenomén dvojznačný: jednak stvrzují poválečný, «jaltský» status quo, jednak jsou východiskem k novému, právě «helsinskému» stavu Evropy a severní polokoule vůbec. Tím druhým jsou natolik, nakolik směřují k pluralistickému, demokratickému, rovnoprávnému a svrchovanému společenství všech evropských národů včetně Rusů, ale i Američanů, kteří jsou s evropským osudenrnerozlučně spojeni. To nám ovšem připomíná dramatickou evoluci naší části Evropy po druhé světové válce, osudem Polska počínaje. Není tu nutné vypočítávat události ospravedlňované pojaltským mírem, nepřípustností cokoli měnit na územně politickém statusu quo, který je výsledkem války. Víme, na čem dosud ztroskotal demokratický přerod «reálného socialismu». To vše je v rozporu s autentickým výkladem helsinských úmluv, a konstatujeli se, že helsinský proces sám o sobě je symptomem globální krize, pak se nesmí zapomínat, že zdrojem této krize je také krize takzvaného reálného socialismu. Jednání v Bělehradě a Madridu potvrdila, že demokratický mírový program pro Evropu musí být založen na jasné představě o komplexní demokratické evoluci celé Evropy. Žádný soubor odzbrojovacích a jiných větších požadavků týkajících se různých sfér společenského života nemůže nahradit řešení tohoto základního problému. Proto také nelze obejít otázku rozděleného Německa, což ve svém návrhu Činíte. Dočasné provizórium současného evropského lidství bije do očí právě ve středu Evropy, zvláště pak v západním Berlíně. V německé otázce se výrazně vyjevuje hranice mezi respektováním statusu quo a jeho překonáváním. Pokusili jsme se v nejhrubších rysech o vystižení této hranice v Pražské výzvě. Reakce byly smíšené - to odpovídá současnému stavu evropského veřejného mínění. Stejně jako status quo v Evropě nepokládáme však ani stav veřejného mínění za neměnný, chceme ho aktivně ovlivňovat Evropa ovšem není rozdělena proto, že je rozděleno Německo - Německo je rozděleno proto, že je rozdělena Evropa. Evropa konce 20. století však je, a bude stále více, vysoce integrovaný útvar; na tom nic nezmění fakt, že je to útvar integrovaný dvojdomé, tedy v jistém smyslu dezintegrovaně. Naopak, právě s touto evoluční komplikací se musíme realisticky vypořádat Pro nás to znamená, že nemůžeme počítat s úplným zhroucením vazeb, jež se v naší části Evropy vytvořily. Realistická strategie se orientqje spíše na demokratickou transformaci sovětského bloku. Destruovat nelze ani zápa-
8 r
doevropskou integraci, ale pro ni platí, že bude muset překročit meze, na něž společný trh a s ním i politická integrace západní Evropy narážejí. Zřejmě se nezmýlíme, když důvod stagnace budeme hledat v tom, co jsme nazvali integrací dvojdomou. Před Evropou tak roste úkol historického významu: hledat přístupy k budoucí celoevropské integraci nikoli návratem k minulému, nýbrž obratem do budoucnosti. V novém vydání Programu KSSS se hovoří o piánu vytvářet a rozvíjet mezinárodní mechanismy a instituce, které by slaďovaly zájmy států a národů se zájmy všelidskými. To lze přijmout, rozumějí-li se tím zájmy skutečně všelidské a nikoli partikulárně velmocenské. Tento rozdíl je ovšem třeba věrohodně prokazovat. Orientace na mezinárodní spolupráci v demokratickém duchu musí být patrná jak mezi velmocemi, tak v rámci celé Evropy, tak i uvnitř bloků samých, například také ve vztazích mezi občany obou německých států. Navazujeme tedy na vizi Vašeho konečného cíle. Formulujete ho jako celosvětové odzbrojení, jako svět bez válek. Domníváme se, že s námi budete souhlasit, napíšeme-li, že takový svět je možný jen tehdy, podařili se nám přeměnit všeevropský demokratický mírový potenciál ve všeevropské demokratické mírové společenství, které si postupně vynutí změnu. Vaši výzvu začít jednat tak, jako by jednotná, neutrální a mírová Evropa již existovala, chápeme jako snahu oprostit se od fascinace minulostí se všemi jejími vinami, rekriminacemi, a také statusem quo. Vskutku potřebujeme proniknout svým pohledem hlouběji do budoucnosti, neboť leccos svědčí o tom, že se dějinný pohyb zrychluje. Reagovali jsme na Vaše heslo již před rokem Pražskou výzvou, kterou inspirovala vize demokratické a samosprávné Evropy. Uvědomujeme si, že toto heslo bude v leckterém ohledu nutno domýšlet. O to rozhodněji se přimlouváme za politický dialog, jenž by přispěl k překonání krize helsinského procesu. Domníváme se, Že vůle vstoupit do takového dialogu je to nejlepší, co můžeme pro mír udělat. Opakovaně nabízíme dialog i své vládě. Také o ní platí, co říkáte v návrhu Memoranda o postoji oficiálních mírových výborů ve východní polovině Evropy. I ona odmítá nezávislé mírové iniciativy jako počínání lidí, kteří prý nikoho nezastupují. Ve skutečnosti vyjadřujeme velmi rozšířený pocit, žé proti neustále rostoucímu nebezpečí války a proti neblahému stavu našeho evropského domu je třeba něco dělat. A také postoj oficiálních míst v naší části Evropy k nezávislým občanským a mírovým iniciativám o něčem vypovídá. Je kritériem upřímnosti jejich slov o míru a demokracii. V Praze, Brně a Bratislavě v dubnu 1986 r
Podepsáni: Rudolf Battěk, Václav Benda, Albert Černý, Jiří Dienstbier, Jan Dub, Jiří Gruntorád, Jiří Hájek, Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Zdeněk Ingr, Vladimír Kadlec, Eva Kantůrková, Luboš Kohout, Božena Komárková, Jan Kozlík, Marie Rút Křížková, Miroslav Kusý, Ladislav Lis, Jaromír Litera, Jan Litomiský, Václav Malý, Lenka MareČková-Můllerová, Anna Marvanová, Martin PalouŠ, Radim PalouŠ, Miloš Rejchrt, Jan Ruml, Jiří Ruml, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Václav Slavík, Josef Stehlík, Jana Sternová, Jarmila Stibicová, Jan Sabata, Jaroslav Sabata, Anna Sabatová, Milan Šimečka, Jan Simsa, Jan Stern, Petr Uhl (s výhradami), Ladislav Uruba, Přemysl Vondra, Věra Vránová.
PŘÍLOHA č* 2
Dokument Charty 77 č. 7/86
PROSTOR PRO MLADOU GENERACI Federálnímu shromáždění ČSSR Vinohradská 1, Praha 1 í
Osmého prosince 1985, ve výročí smrti Johna Lennona, shromáždili se mladí ctitelé rockové a folkové hudby u jeho symbolického hrobu na Kampě a zaplnili i Karlův most. Někteří hráli na kytary a ke zpěvu se přidávali postupně všichni. Na výzvu důstojníka VB, aby se rozešli, oddělila se asi tisíciČlenná skupina, prošla Staroměstským náměstím na Příkopy, odtud pokračoval průvod k Národnímu divadlu a přes Újezd a Malostranské náměstí na Hrad, kde shromážděné osvítily reflektory policejních aut. Průvod neprošel středem Prahy micky. Volalo se: Žádná raketa není mírová! Dejte míru šanci! Chceme svobodu! a také: Zrušte armádu! Na Hradě zazpívali někteří i národní hymny. Když se již průvod rozcházel, získal podporu nápad uspořádat improvizovanou podpisovou akci proti raketám. Tak se na zídce u Kajetánky zrodil text, v němž stálo: Nesouhlasíme s rozmisťováním jakéhokoliv počtu jaderných zbraní na obou stranách Evropy. Pod text se postupně podepsalo na tři sta mladých lidí a petici pak zaslali prezidentovi republiky, předsedovi vlády, i americkému a sovětskému velvyslanectví. Bezpečnost, která průvod po celou dobu sledovala, projevila na místě samém zdrženlivost. To je třeba ocenit, protože rok předtím, 8. prosince 1984, podobné shromáždění rozehnala s pomocí služebních psů a obušky. Nicméně ani loňský průvod neskončil bez následků. Několik desítek jeho účastníků bylo vyslýcháno, u jednoho, který byl ten večer zadržen, byla provedena domovní prohlídka - a tak s hodnocením role úřadů je nutno ještě vyčkat. _
9
V každém případě šlo o událost, která nemá za posledních patnáct let v našem hlavním městě obdoby. A protože spontánní mírová demonstrace dělníků, učňů a studentů zprvu unikla pozornosti sdělovacích prostředků, zaslouží si tím spíše naši dodatečnou pozornost. Spolu se vznikem neformálních pospolitostí zejména v menších městech, motivovaných nábožensky, ekologicky či třeba nadšením pro novou hudbu, signalizuje prosincový průvod Prahou rostoucí zájem části mladého pokolení o věci nadosobní. Je výzvou určenou nám všem. Jistě nebudeme jediní, kdo se pokusí dešifrovat její smysl. Následující úvahy a návrhy proto předkládáme v dobré víře, že veřejnost je pochopí jako vstupní slovo.
I. Mladý člověk si přeje prožít svůj život jako příběh, který si zvolí a stvoří. V tomto přání je pochopitelně kus iluze, protože prostor, v němž se jeho příběh odehraje, stvořili už jiní a před ním. Presto má jeho přání i hluboké oprávnění, neboť každým lidským životem, každým novým pokolením začíná svět znovu. Bohužel, brzy sezná, že mu už někdo jiný napsal k jeho životu scénář. Někdo mocný a anonymní, kdo se s ním nedomluvil a také nadále se s ním domlouvat nehodlá., A tak místo příběhu začne postrkování a usměrňování, kádrování a třídění, jako když součástka putuje po běžícím pásu k místu, kde spadne do své bedny. Mladému člověku se leccos nelíbí a chtěl by se na to i zeptat, ale doma i v zaměstnání ho varují: Do toho se raději nepleť! Mladý člověk samozřejmě přemýšlí a rád by přemýšlel nahlas. Tu mu zas řeknou, že všechno namysleli do zásoby nějací klasici. Někteří z mladých jsou podnikaví a rádi by cosi podnikli i ve vlastním podniku; rychle jim tedy vysvětlí, že podnik tu není k podnikání, ale k tomu, aby plnil ukazatele. Mladý člověk se ochotně spolčuje a možná by i založil nový spolek; jenže systém má už své osvědčené prefabrikáty a tím jc spolčovací příděl vyčerpán. Je toho opravdu málo, co mladým zůstává jako prostor pro svobodné sebcuplatnění ~ snad sport, toulky přírodou, a ovšem láska. Samozřejmě: nikdo není jen výtvorem okolností. Silnější povahy si i za této situace nacházejí svou cestu. Nesmíme však zároveň zapomínat na desítky a stovky těch slabších, kteří své životní prázdno dnes a denně utloukají vysedáváním u piva nebo kteří hledají revoltu a vzruch v drogách a ničí se stejně nelítostně jako ničí na všechno rozzlobený výrostek telefonní budku. Teprve na tomto pozadí a na pozadí uměle způsobené kulturní nouze doceníme, co pro mladé lidi znamená setkání s hudebním proudem, který je schopen vyslovit ten zvláštní, drsný a zároveň rozcitlivělý pocit generace rostoucí ve stínu jaderných raket. Hudební skupiny, za kterými se jezdívalo někdy i stovky kilometrů do zastrčených hospod, mají nezřídka až dadaistické názvy - jako Jasná páka nebo Ještě jsme se nedohodli - ale na jejich koncertech prožije posluchač svou chvíli reálné katarze: konečně někdo vyjádřil, čím se až dusí. A je to zároveň pocit vděčnosti a srozumění, který lze těžko popsat. Kromě skandování na sportovních stadiónech je naše země dost zamlklá. Lidé zarputile mlčí v dopravních prostředcích a neméně zarputile i na různých schůzích. Mlčením je i rituální omílání opotřebovaných slov a vět, které nikdo neposlouchá. V takové zakřiknuté chvíli se přemýšlivý písničkář dostává do situace, kterou nezavinil: pro své publikum se stává nejen písničkářem, ale i básníkem, kazatelem a mluvčím. Jeho zpívané promluvy při kytaře jsou provázeny úpěnlivou pozorností i uvolněným chechotem i bouřlivými aplausy. Strážci monopolu na výchovu mladé generace se cítí ohroženi a žádají, aby se proti nekalé konkurenci zakročilo. Což se posléze stane. Po neblaze proslulém a nekvalifikovaném Článku v Tribuně v březnu 1983 nastala likvidační akce. Kapely jako Pražský výběr, Letadlo, Jasná páka a další přestaly účinkovat, protože se jich zřizovatelé v důsledku administrativního nátlaku zřekli. Jeden populární písničkář byl postaven před soud pro údajné příŽivnictví a rozkrádání, na druhého se snesla nevůle, neboť si dělal psinu z nebeské byrokracie a ta pozemská to vztáhla na sebe. Je sice pravda, že Čas otupil likvidační elán a že se někteří dočasně vyřazení muzikanti zas uplatnili. To však neznamená, že byrokratický tlak ustal. Zatímco na venkově trvá nezastřené Šikanování rocku i folku dál, v kulturních centrech se zostřilo zejména schvalovací řízení na úrovni zřizovatele. Dochází ke groteskním situacím, kdy se dvacetiletý muzikant musí o svých písních dohadovat s komisí přestárlých neodboraíků bez špetky pochopení pro jeho vkus a životní pocit. Písemně se ovsem nic nezakazuje - většina zápovědí se provádí ústně prostřednictvím pořadatelů a zřizovatelů. Situace se dále zkomplikovala zrušením Svazu hudebníků rozhodnutím MV ČSR ze dne 22.10.1984. Tím se zpochybnila jak existence Jazzové sekce Svazu hudebníků, jež sdružuje na sedm tisíc zájemců o novou hudbu, tak i Sekce mladé hudby, která má dvanáct tisíc členů. Zejména na Jazzovou sekci dopadly už nejrůznější Šikany včetně domovních prohlídek v místnostech sekce i v bytech jejích funkcionářů. Z nezávislé hudební aktivity, která svými účastníky nebyla vůbec pojímána jako nějaká «politika», se tak přes noc stalo politikum. Desetitisíce mladých lidí přijalo pronásledování svých spolků, kapel i zpěváků jako osobní urážku. Problém sám už překročil hranice republiky a na kulturním fóru loni v Budapešti se o zmíněných represích obšírně hovořilo. Také Praha zažila v letech 1983, 1984 a 1985 už tři demonstrace mladých, které byly mimo jiné varovnou odezvou na kulturní politiku prováděnou klackem. Náš návrh je jednoduchý: Zrušte malichernou kuratelu nad novou hudbou. Nechte kapely hrát a zpěváky zpívat. A zrušte klatbu nad Jazzovou sekcí a nad Sekcí mladé hudby.
10
Touhou každého mladého člověka je podívat se do světa. Za rakouské monarchie se chodilo po vyučení do ciziny na zkušenou. Tato potřeba platí i dnes. Říká se, že by mladá generace měla být vzdělaná a schopná zvládnout technické a vědecké nároky třetí průmyslové revoluce. Jak toho ale docílit, když mladí lide nemohou získat přímou zkušenost v zemích, kde tento rozvoj dospěl dále - získat tuto zkušenost a vrátit se s ní domů? Říká se, a to z míst nejoficiálnějších, že Evropa je náš společný dům. Co je to ale platné, když tento dům není průchodný a jeho obyvatelé se nemohou navštěvovat. Jak se může vytvořit pocit důvěry a sounáležitosti, když se národ od národa uměle odděluje? Jaroslav Seifert v básni napsané k poctě Vladimíra Holana použil výrazu: ta zpropadená voliéra Čech. Voliéra je klec, kde ptáci mohou vzlétnout, poletovat, ale nemohou se rozletět. Říká se, že mladé pokolení má dnes všechny možnosti svobodného rozletu a na televizních obrazovkách se cestuje i do vesmíru. Mladý Čechoslovák však nemá tak náročné sny: rád by se podíval alespoň na skok k sousedům do Vídně. A tu se přesvědčí, že cesta do kosmu by byla snazší. Pochopitelně závidí svým vrstevníkům ze západní Evropy, kteří si jezdí ze země do země bez všelijakých příslibů a výjezdních doložek a ani cesta kolem světa není pro ně nic nepředstavitelného. Říká se, že mladí Čechoslováci mají o životě na západ od našich hranic iluze. Dost možná. Není nic snazšího než jim dát možnost, aby se o životě svých západních sousedů na místě přesvědčili a případných iluzí se zbavili. A naopak, to dobré, co poznají, ať si odvezou ve své mysli zpět ku prospěchu svého domova. Tak se od nepaměti přenášela lidská zkušenost a země, které se před ní izolovaly, upadly ve strnulost a katastrofálně zaostaly. Náš návrh je znovu prostý: umožněte mladým lidem cestovat. Protože předpokládáme rozličné námitky i praktického rázu (nejsou devizy atp.), rádi bychom celou věc usnadnili. Obrátíme se na své přátele v západní Evropě - máme na mysli např. hnutí usilující o mírovou Evropu bez ničivých zbraní - aby uvážili založení fondu, kterým by se financovaly prázdninové tábory pro setkání mladých lidí z obou částí evropského domu, například pro setkání muzikantů a písničkářů nebo mladých ekologů a ochránců přírody nebo třeba studentů některého evropského jazyka atp. A nesmělo by se zapomenout ani na taková tématická setkání, jež by vyhovovala mladým lidem z průmyslu a zemědělství, kteří mají zájem o aktuální odborné i sociální problémy, jež hýbou těmito oblastmi hospodářství. Tato akce, jejíž pracovní název by mohl být MLADÁ EVROPA SE POZNÁVÁ, by se mohla stát skromným počátkem hlubšího procesu odbourávání bariér.
iii. «Zrušte armádu!» volalo se v prosincovém průvodu. I v šedesátých letech docházelo u nás k různým manifestacím mladých, žádalo se leccos, co nebylo vládě vhod, ale takové heslo se nevyskytlo. Zřejmě došlo k jistému posunu ve vědomí lidí. Armáda není nikde v Evropě skutečně populární. Nákladné přehlídky vojsk a válečné techniky jsou lidem z duše protivné. Dochází k paradoxnímu jevu: při pohledu na defilující rakety se v divákovi nerodí pocit bezpečí, ale vzmáhá se v něm naopak stále silnější pocit nebezpečí. Neboť ví: kde je instalována jaderná raketa, tam míří i rakety protivníka. Obyčejný člověk má pocit, že je v pasti. V Československu je tento pocit ještě znásoben skutečností, že se na našem nevelkém území tísní hned armády dvě. V některých oblastech, kam se člověk pohne, narazí na vojenský prostor, není sc tedy co divit, když se občan domnívá, že by nám za daných okolností lépe vyhovovala armáda menší, levnější a také demokratičtější. Většina mladých lidí se tudíž dívá na prezenční službu jako na zbytečnou ztrátu Času a újmu. A myslí si právě to, co pražský průvod volal. Přicházíme proto s návrhem, který vychází tužbě mladých lidí alespoň částečně vstříc, a přitom ani z profesionálních vojenských kruhů k němu nemůže být seriózních námitek. Zkušenost naších sousedů NDR a NSR - prokázala, že pro dobrý výcvik branců bohatě stačí jeden a půl roku. Navrhujeme tedy zkrátit prezenční vojenskou službu ze 24 na 18 měsíců. A ještě v jedné důležité věci nám mohou být sousední země příkladem: jak v NDR tak v Maďarsku respektují fakt, že některým mladým lidem jejich víra nebo svědomí zapovídají sloužit ve zbrani. Pro tyto brance byla v NDR zřízena náhradní pracovní služba. I v Československu dochází při nástupu vojenské služby k těmto mravním konfliktům, které, jsou-li násilím potlačeny, mohou vyústit v zoufalství a sebevraždy. Proto navrhujeme zřídit i u nás náhradní pracovní službu pro brance, kterým svědomí nebo náboženská víra zapovídají cvičit se v zabíjení lidí. Společnost by této služby beze zbraně mohla účelně využít zejména v činnostech souvisejících se záchranou lesů a vůbec s ochranou životního prostředí, jakož i v oblasti péče o lidi staré a postižené. Kdyby se obě úpravy vojenské služby uskutečnily, získalo by tím nejen čs. hospodářství a státní pokladna ; mladé pokolení a evropská veřejnost by to přijaly jako akt dobré vůle. A pokud by došlo v důsledku úpravy k jisté redukci početního stavu armády, dá se tato změna pozitivně uplatnit na vídeňském fóru jednajícím o snížení počtu vojsk obou aliancí.
IV. Jsme ujišťováni - a hovoří o tom i ústava - že se vzdělání, výchova a vyučování u nás řídí hlediskem vědy. Měla by to tedy být cesta značená kritickým tázáním, opravdovostí a úctou k odlišnému stanovisku. Mladý Člověk však nesoudí výchovu podle toho, co ona sama o sobě říká. Hodnotí ji podle toho, jak si počíná. A vzpírá se, když jsou mu na vědeckém tácu předkládány hotové poučky, o kterých se pak již nemá ani přemýšlet ani diskutovat. Jedenadvacátého prosince 1985 uveřejnil čs. tisk komuniké ze schůzky tajemníků ústředních výborů komunistických a dělnických stran v Bukurešti o mezinárodních a ideologických otázkách, které podepsali i tri tajemníci ÚY KSČ. Mezi jiným se v komuniké zdůrazňuje, že mládež má být vychovávána «v duchu bezmezné oddanosti své straně a zemi». Nemíníme zlehčovat toto odhodlání. Domníváme se pouze, že bezmezné oddán může být Pátek Robinsonovi, ne však občan něčemu tak proměnlivému a lidsky Chybujícímu, jako je kterákoliv politická strana. Bezmezná oddanost je slepá oddanost a ta je v rozporu s požadavkem výchovy ve vědeckém, tedy kritickém duchu. K svému přesvědčení by měl každý člověk dozrát. Má-li být pravdivý výsledek, měla by být pravdivá i cesta k němu. V dospívajících lidech bývá živý cit pro fair play, a proto v nich budí nevoli, když vidí, jak je ve škole i v zaměstnání předstírané přesvědčení honorováno postupem. Kdo se však opováží mít jiný názor a je příliš zásadový, než aby jej zapřel, na to doplácí. Je snad tohle vědecká výchova? Což není jasné, že přesvědčení přijaté za úplatu je úplatné přesvědčení ? Konečně soudíme, že není správné, když se pod záminkou vědecké výchovy vštěpuje předsudek, jako by byl člověk zbožný méně osvícený než lidé, kteří s ním jeho zkušenost nesdílejí. Albert Einstein v úvaze «Jak vidím svět» píše: «Nejkrásnější, co můžeme prožít, je tajemství. Je to základní pocit, jenž stává u kolébky pravého umění a vědy. Kdo ho nezná a kdo se již neumí divit a nedovede žasnout, je vlastně mrtev a jeho oko je vyhaslé.» Einstein nazývá tento svůj vztah k nekonečnému bytí zbožností, dokonce hlubokou zbožností. Ptáme se: byl snad Einstein Člověk vědecky neosvícený? A mohl by, podle zdejších měřítek, s vůbec přednášet na Československé vysoké Škole? V každém Člověku je bytostná potřeba přesáhnout sebe sama. Jednotlivec, říká Einstein, «pociťuje individuální bytí jako nějaké vězení a snaží se prožívat souhrn jsoucna jako jednotu hlubšího významu». V postihování, ve výkladu tohoto významu se arci lidé lišili, liší a patrně budou lišit. Může me-li něco poradit našim mladým přátelům, pak jen to, aby se těmito odlišnostmi nedali terorizovat. Neboť lidé se nedělí podle svých vyznání. Dělí se však na ty, jejichž vztah k bližním, k přírodě, k univerzu je otevřený a přející, a na ty, kdo se tu klaní nějaké velmi dočasné a zpravidla velice nesnášenlivé modle. Dne 10. Června 1415 psal český učenec a kazatel svým krajanům: «Také prosím, abyste se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli.» Všiměte si dobře: Hus říká «přáli», ne «vnucovali». Je to nevědecký požadavek? Domníváme se naopak, že tento vzkaz, který k nám přichází ze vzdálenosti Šesti staletí, oslovuje velmi současně každého z nás. Shrnujeme: je v zásadním rozporu s duchem vskutku osvícené výchovy, aby byli lidé zvýhodňováni nebo naopak diskriminováni pro své přesvědčení. Jediným měřítkem po postup ve škole i v zaměstnání může být pouze odborná a charakterová způsobilost. A platí-li, že každý nově přicházející Člověk je i novým počátkem, musíme mu též přiznat právo, aby se na náš svět podíval svýma očima. »
V Praze 6. března 1986
Martin PalouŠ, Anna Šabatová, Jan Štern mluvčí Charty 77
Dokument Charty 77 č. 10/1986 ZPRÁVA O VÝSLECHU MLUVČÍCH CHARTY 77 Krátce po odesláni dokumentu Charty 77 č. 7 «Prostor pro mladou generaci» Federálnímu shromáždění ČSSR a vládě ČSSR byli mluvčí Charty 77 podrobeni výslechu. Byly to první výslechy letošních mluvčích Charty podle zákona o SNB. Jana Šterna odvezli příslušníci Státní bezpečnosti do Bartolomějské ulice z bytu ve večerních hodinách 11. března 1986. Protokolárně byla vyslechnuta též jeho žena. Výslech Martina Palouše se konal 12. března ráno. Oběma mluvčím bylo v souvislosti s vydáním dokumentu o mladé generaci a vůbec v souvislosti s jejich činností vysloveno důrazné varováni: budou-li v této činnosti pokračovat, hrozí jim trestní stíhání. Jan Štern i Martin Palouš se proti tomuto varování rozhodně ohradili. Poukázali na to, že Činnost Charty 77, která upozorňuje na porušování lidských práv a provází tuto kritiku konstruktivními návrhy, je plně \ souladu s čs. zákony a "se známými mezinárodními pakty, jež se staly nedílnou součástí čs. právního řádu. Nejsou si proto jako mluvčí této iniciativy vědomi žádné trestné činnosti a naopak jsou přesvědčeni, že činnost Charty, kterou v dané chvíli reprezentují, je společensky potřebná a prospěšná. V Praze 18. března 1986
Martin Palouš, Anna Šabatová, Jan Stern mluvčí Charty 77
Výzva nezávislé iniciativy v NDR «Mír a lidská práva» Vládě Německé demokratické republiky nám. Karla Marxe a Bedřicha Engelse 1020 Berlín, NDR Berlín 24. ledna 1986 «Dokud budou porušována mezinárodně uznaná lidská práva, nebudeme moci hovořit o míru, protože jakékoliv omezování lidských práv, ať už k němu dochází v kterémkoliv společenství, mír ohrožuje.» (Z dopisu účastníkům XII. Světového festivalu mládeže a studentstva v Moskvě.)
Výzva k Mezinárodnímu roku míru vyhlášenému OSN
< 4é
OSN vyhlásila rok 1986 za rok míru. Také pozoruhodný návrh generálního tajemníka KSSS Michaila Gorbačova je povzbuzující, neboť požaduje, aby všechny státy a všichni občani k roku rovněž přispěli. Jsme si vědomi odpovědnosti za zachování míru a za společenský vývoj ve své zemi; proto chceme vyjádřit některé své představy o problémech týkajících se vnitřní politiky, stejně jako jsme to udělali u příležitosti Mezinárodního roku mládeže. V této výzvě se chceme ztotožnit s vnitřním mírem, protože se domníváme, že jen stát s vnitřní mírovou politikou může rozvíjet skutečně mírovou zahraniční politiku. Vnitřní mír pro nás znamená stav, kdy se zdokonalují záruky základních práv obsažených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a kdy se tato práva stále více uvádějí v život. Rok míru by měl být pro vládu NDR zvláštní příležitostí k prosazování pozitivních změn v tomto směru. Domníváme se, že jako první kroky na cestě k plnému uplatnění lidských práv je v tomto roce nutné uskutečnit následující opatření, jejichž návrhy by mely být projednány a ověřeny v otevřené společenské diskusi: 1. Omezení svobodného cestování považujeme za projev nedůvěry vlády k občanům. Cesty do západních států jsou možné jen ve výjimečných případech (Často jako odměna za loajalitu vůči státu) nebo pro občany v invalidním či starobním důchodu. Rovněž možnost cestovat do socialistických zemí bývá v jednotlivých případech bezdůvodně omezena nebo zcela vyloučena; zejména v roce 1985 se to stávalo dosti Často. Považujeme za nutné posílit důvěru tím, že: a) neomezená svoboda cestovat bude vytčena jako společensky cíl, jehož bude, z důvodů hospodářských a politických, dosahováno postupně, b) budou vypracovány zákonné záruky doplňující stávající zákonná ustanovení, která cestování omezují; znamená to, že úřady budou mít nadále povinnost zdůvodnit své zamítavé rozhodnutí o žádosti o cestovní doklad, a dále že od nynějška bude zákonná možnost domáhat se zrušení takového zamítavého rozhodnutí soudní cestou,
c) se budou postupně rozšiřovat cestovní možnosti, které nebudou libovolně udělovaným privilegiem, nýbrž jich bude užíváno v souladu s podrobnými zákonnými ustanoveními, d) další omezení nad rámec bodů a), b), c) bude možno použit jen v případě trestního stíhání a občanovi bude muset být písemně zdůvodněno. 2. Zákonná ustanovení podle §§ 99 (vlastizrádné předávání zpráv), 106 (pobuřování), 107 (nezákonné spolčování), 218 (spolčování za účelem dosažení nezákonných cílů) a další ustanovení mohou být vykládána tak, že omezují základní lidská práva. Praxe právních postihů politicky se angažujících lidí pomocí těchto ustanovení je většinou pochybná. Proto považujeme za nutné, a) aby byla vyhlášena amnestie pro všechny, kdo byli odsouzeni podle §§ 99, 106, 107, 218, a rovněž aby bylo zastaveno trestní stíhání, pokud je vedeno na základě těchto ustanovení; b) z amnestie by měli být vyňati ti, kdo jsou odsouzeni nebo trestně stíháni pro propagei fašismu, militarismu nebo pro rasistickou či válečnou propagandu, c) uspořádat parlamentní rozpravu o užívání těchto zákonných ustanovení a ustanovení obdobných s perspektivou, že by o celém problému rozhodlo lidové referendum. 3. Za nezbytnou podmínku důvěry a za první krok umožňující rozšíření demokratického scbcurčení považujeme možnost nezávisle kandidovat v obecních a parlamentních volbách. a) Každý musí mít právo navrhnout za kandidáta jiného občana, pokud tento občan s kandidaturou souhlasí. b) Každý občan musí mít možnost sám, na základe vlastního rozhodnutí, kandidovat ve volbách. c) Podmínkou kandidatury je pouze státní příslušnost k NDR a dovršený osmnáctý rok života. 4. Svoboda shromažďování, svoboda projevu a svoboda sdružování je silně omezena tím, že úřady mají možnost zamítnout jakoukoliv žádost o povolení shromáždění, manifestace nebo nového spolku a že této možnosti v praxi využívají. Soudíme proto, že je nutno důkladně změnit stávající zákonná ustanovení, která se těchto svobod týkají: a) Shromáždění, manifestace nebo založení spolku nesmí nadále podléhat státnímu souhlasu; nová zákonná úprava by stanovila, že příslušné státní orgány by o takovém faktu byly pouze informovány. b) Shromáždění, manifestace či spolek, popřípadě jejich svolání resp. založení mohou být zakázány jen tehdy, jsou-li jejich cíle prokazatelně fašistické, rasistické nebo teroristické. 5. Legalizace odmítnutí vojenské služby vytvořením civilní náhradní služby* nezávislé na vojenských strukturách by byla, a to zvlášť v Mezinárodním roce míru, zjevným projevem vůle k míru, vnitřnímu i vnějšímu. Zároveň jsou nutné následující změny: -X
9
13
a) Amnestie pro všechny odsouzené podle § 256 (odmítnutí vojenské služby, odmítnutí záložní služby a vyhýbání se vojenské službě) a zastavení přípravného řízení se všemi obviněnými podle tohoto zákonného ustanovení. b) Zrušení branné výchovy na středních školách. c) Účast na předvojenské výchově nesmí nadále být podmínkou pro uzavření učební smlouvy, případně pro přijetí ke studiu na vysoké a střední odborné školy. 6. Za základní předpoklad vnitřního míru pokládáme připravenost vlády NDR k dialogu s lidmi, kteří jinak smýšlejí. Proto navrhujeme: - aby vláda NDR respektovala kritická stanoviska a návrhy občanů, kteří mají jiné smýšlení než oficiálně proklamované a aby na tyto podněty reagovala, a to pokud možno veřejně a věcně. (To se bohužel nestalo např. v případě našeho dopisu k Mezinárodnímu roku mládeže v r. 1985.) Touto výzvou upřesňujeme své představy, jak by mohl v Mezinárodním roce míru začít proces konstruktivních změn.
Rádi bychom se s Vámi nebo jinými odpovědnými státními činiteli sešli k otevřené výměně názorů, při níž by obě strany usilovaly o vzájemné pochopení. Peter Grimm Bölschestr. 11 1162 Berlin
Ralf Hirsch Frankfurter Allee 55 1035 Berlin
Rainer Eppelmann Samariterstr. 27 1035 Berlin
Wolfgang Templin Neu Schönholzerstr. 12 1100 Berlin
* Tento požadavek je formulován za situace, kdy již dvacet let existuje v NDR náhradní služba beze zbraně, tzv. Bausoldaten. Náplň činnosti těchto (uniformovaných) jednotek je: práce na stavbách vojenských objektů, odstraňováni Škod a následků po vojenských cvičeních a akcích, pomoc při odstraňováni následků živelných pohrom, katastrof apod. Takto koncipovaná Činnost ovšem mnoha lidem, odmítajícím vojenskou službu z důvodů svědomí, nevyhovuje.
O čem Rudé právo nepíše První projevy uvoinční v SSSR? Mezi hodnoceními významu XXVII. sjezdu KSSS vzbudily pozornost tři hlasy: básník Jevgenij Jevtušenko pocítil «vůni volnosti», historik Roj Medveděv charakterizoval sjezdové dokumenty jako «dogmatické», avšak Gorbačovovu praktickou politiku jako «nadějnou», a v exilu žijící filosof Aleksandr Zinovjcv prohlásil všechno za «gigantický podvod» a Gorbačova za «jednoho z největších Šarlatánů mezi sovětskými vůdci». Z ukázkových Čísel moskevské «Pravdy», která se na jaře 1986 objevila na západních stáncích v angličtině, franŠtině, němčině, dánštině a švédštině, a od nichž si sovětská propaganda slibuje «objektivnější» posuzování sovětských poměrů západoevropskou veřejností, čtenáři žádnou velkou změnu ovzduší v SSSR vyčíst nemohli. Z Moskvy však přicházejí zprávy, že k určité liberalizaci přece jen dochází. Některým divadlům bylo povoleno, aby podle vlastního rozhodnutí a bez zásahu cenzury rozšiřovala repertoár. V moskevských kinech se objevil film «Silniční kontrola», který líčí válku v jiném světle než běžné sovětské filmy a jehož promítání bylo 15 let zakázáno. Jevtušenko mohl znovu vystoupit s odvážným Článkem požadujícím otevřenější informace a více svobody pro uměleckou tvorbu. V časopise «Ogoňok» se v dubnu 1986 dokonce objevil portrét, životopis a ukázky z tvorby básníka Gumiljova, který byl za účast v kronštadtském povstání v roce 1921 popraven jako «kontrarevolucionář» a jehož jméno a dílo od té doby byla tabu. A na květnové konferenci Svazu sovětských filmových umělců došlo k nevídané události: členové podrobili dosavadní činnost svazu drtivé kritice, vy-
14
nutili si výměnu celého svazového vedení i se slavným režisérem Sergejem Bondarčukem - a představitelé ÚV KSSS to akceptovali jako «vnitřní záležitost» svazu! Velikou senzaci vzbudilo, když Stalinova dcera Světlana Allilujevová, která před 17 léty uprchla přes Indii do USA a před dvěma roky se kajícně, vrátila do SSSR, dostala v dubnu 1986 povolení, aby se i s dcerou Olgou znovu - tentokrát legálně na Západ vystěhovala. Nad něčím tak neslýchaným museli se Stalin a Berija mnohokrát obrátit v hrobě... Existují náznaky, že i vztah k národnostní problematice v SSSR prochází jistou změnou. V usneseních XXVII. sjezdu se již nemluví o «splývání národů», avšak nové pojetí národnostní politiky dosud formulováno nebylo. V Taškentu se však v dubnu 1986 konala vědecká konference, na níž se přiznalo, že národnostní problémy představují jeden komplex rozporů v sovětské společnosti, že dlouhodobé soužití různých národů a národnostní je nejen nevyhnutelné, ale i žádoucí, a že rusifikace přinesla i řadu negativních důsledků.
Jinak ve Francii a Finsku... Úpadek Francouzské komunistické strany je tak silný, že jej nový ministerský předseda Chirac dokonce označil za «proces umírání». Strana, která ještě roku 1973 dosáhla 21,4 procent hlasů, dostala v letošních parlamentních volbách jen 9,8 procenta, to je právě tolik, co před 50 léty a tolik, kolika dosáhl Le Pen se svou ultrapravicovou stranou. Počet členů poklesl v posledních letech z 800 OCX) na necelých 400 000; strana ztrácí vliv na průmyslové dělníky, odcházejí z ní intelektuálové a počet
mladých členů je minimální. Po rozbití spolupráce se socialisty po roce 1977 stáhla se FKS znovu do «bunkru» sektářské izolace, a mimo protesty proti vládní politice nenabízí žádný program pozitivních změn. Ve straně existují silné hlasy nespokojenosti, požadující odstoupení Georgese Marchaisa z funkce generálního' tajemníka a politickou i ideologickou inovaci, avšak i po březnovém zasedání ústředního výboru strany zůstalo vše při starém. FKS přestala být významnou silou francouzské politiky, a Henri Fiszbin, jeden z jejích bývalých vedoucích funkcionářů, předpovídá, že «ani v budoucnu nebude mít strana Šanci stát se něčím víc než skupinou věčných protestů ». Ve Finsku poklesl vliv komunistické strany z 20 procent a 50 mandátů z konce padesátých let na pouhých 14 procent a 27 mandátů ve volbách roku 1983. To vedlo k tomu, že v létech 1983-85 konečně a přes protesty Moskvy vytlačila eurokomunistická většina prosovětskou menšinu ze strany. Ta však v dubnu 1986 vytvořila své «paralelní centrum» - aniž přitom založila novou stranu - a připravuje se vystoupit ve volbách 1987 s vlastní kandidátkou. Naději na volební úspěch mají ovšem obě frakce velice malou.
. . . a jinak v Itálii Jen v Itálii podržuje si komunistická strana sílu a vliv, i když i tam po úspěchu v evropských volbách 1984 se získanými 33,3 procenty hlasů došlo v obecnich a regionálních volbách 1985 k určitému poklesu voličské podpory na 28,6 procent. Po neúspěchu Berlinguerovy politiky «historického kompromisu» v 70. letech orientuje se IKS v těchto letech k politice «demokratické levicové alternativy», to jest ke spolupráci se socialisty. Socialistický premiér Bettino Craxi dává ovšem zatím přednost vládní spolupráci s nekomunistickými stranami, takže přístup komunistů k podílu na vládní moci je i nadále blokován. Přes různé proudy uvnitř strany - od prosovětských a dogmatických až k téměř sociálně demokratickým - podařilo se «středu» generálního tajemníka Alessandra Natty na dubnovém XVII. sjezdu ve Florencii udržet stranickou jednotu, a kongresové závěry posunuly IKS ještě víc od leninismu k demokratickému levicovému socialismu. Podle Natty je nyní «moderní vládyschopnou a reformátorskou stranou», která je «integrální součástí celé evropské levice», protože staré rozštěpení na revoluční a reformistický proud «ztratilo svůj význam a oprávnění». Za své návštěvy v Bonnu shodl se Natta v mnohých zásadních otázkách s Willym Brandtem a SPD, a za jeho návštěvy v Moskvě projevil Michail Gorbačov alespoň slovně takové porozumění pro nezávislou a nedogmatickou politiku IKS, jaké bylo dříve zcela nemyslitelné. Zdá se tedy, že ze všech západoevropských komunistických stran daří se jen italské zatím překonávat hlubokou krizi identity, která postihla celé komunistické hnutí.
totiž žádnou jinou volbu! - avšak hospodářská situace Polska zůstává tíživá. Vláda počítá letos s 9 procenty inflace, rozhodně odmítá zvyšování platů a mezd a růst cen je na denním pořádku. Od března do května 1986 stouply ceny základních potravin o 8 procent, od dubna byly zvýšeny ceny jízdenek v hromadné dopravě o dvě třetiny, v dubnu byly zvýšeny ceny elektrické energie a topného plynu o třetinu, a na srpen se připravuje nové zvýšení cen masa o 8 procent. Na konci dubna 1986 bylo ve Varšavě odsouzeno k trestu dvou až čtyř let vězení pět členů tak zvaného «Svazu osvobození Polska» (KPN) v čele s Leszkem Moczulským. Svaz byl činný již na počátku osmdesátých let a představoval ostře protikomunistické a protisovětské křídlo tehdejší opozice.
Odpírači povinné vojenské služby v Polsku a SSSR. Odmítání vojenské služby ve státech východní Evropy je stále Častějším jevem. Od roku 1985 vyvíjí v Polsku Činnost skupina «Wolnosc i pokój» (WIP), která má stoupence v Gdaňsku, Varšavě, Krakově a Wroclawi. Původně vznikla na obranu těch branců, kteří odmítají službu ve zbrani a jsou za to odsuzováni na 2 a půl roku do vězení. Prvním z nich byl Marek Adamkicwicz, a po něm vrátilo povolávací lístky nejméně třicet dalších mladých Poláků. Skupina se považuje za součást nezávislého mezinárodního mírového hnutí, a má ve svém programu i všeobecnou obranu lidských práv. (Více o ní v příloze k tomuto číslu Listů.) V Polsku např. nedávno uvěznili dva představitele hnutí odpíračů - Piotra Nicmczyka sJacka Czaputowicze. Hrozí jim trest do tri let vězení. Polské hnutí nese název Svoboda a mír; jde o mnoho základních skupin po celém Polsku. Spolu s polským KOS usiluje hnutí o dialog se západoevropským mírovým hnutím. - Odpírači existují i v SSSR. Někteří jsou i ve spojení s moskevskou mírovou Skupinou pro obnovení důvěry mezi USA a SSSR. V Sovětském svazu se hodně diskutuje o sovětské vojenské přítomnosti v Afghánistánu, ale Skupina důvěry se veřejně k těmto otázkám nevyjadřuje. Jiná skupina, tzv. Nezávislá iniciativa, která proti válce v Afghánistánu protestovala, byla prakticky celá uvězněna resp. internována v psychiatrických léčebnách. Sovětští odpírači, kteří odmítají službu v armádě z mravních důvodů, jsou většinou z židovského emigračního hnutí nebo nějakého náboženského uskupení. Jedním z odpíračů je i Dmitrij Argunov z Moskvy, který 9.11.1985 dostal povolávací rozkaz a 15.11. byl pracovníky KGB uvězněn. Před uvězněním rozšiřoval mezi mladými lidmi prohlášení, v němž vysvětloval, že vojenskou službu odmítá z mravních důvodů, které nejsou nábožensky motivovány - prosté proto, jak napsal, že není schopen zabíjet.
»
Z problémů Polska /
Polská vláda sice dosahuje odkladu úroků a splátek na obrovský zahraniční dluh - věřitelé nemají
Konference expertů v Bernu Poslední ze čtyř jednání expertů, o nichž bylo rozhodnuto na «kontrolní» konferenci o bezpečnosti a
15
v,
spolupráci v EvropČ v Madridu 1983, se konalo v polovině dubna 1986 v Bernu. Jednání se týkalo problémů lidských kontaktů mezi státy, především mezi Západem a Východem. Předchozí konference expertů v Ottawě (o lidských právech) a v Budapešti (o kulturních vztazích) skončily bez přijetí jakéhokoliv společného stanoviska, a konference ve Stockhomu (o opatřeních ke zvýšení bezpečnostněpolitické důvěry) se má po mnohaletém jedání ukončit teprve v létě 1986. Výsledky všech těchto porad má pak v listopadu 1986 posoudit nová «kontrolní» evropská konference ve Vídni. Podle závěrečných dokumentů z Helsink roku 1975 a Madridu roku 1983 jednala bernská porada o spojování rodin, o kontaktech Členů rozdělených rodin, o sňatcích občanů různých států, o povolování soukromých a pracovních návštěv přes hranice států, o náboženských, sportovních, mládežnických a jiných kontaktech a o přístupu k vyslanectvím cizích států. Již samo zahájení bylo v Bernu obtížné, protože západní státy požadovaly otevřené jednání, zatímco SSSR a jeho spojenci si přáli jednání uzavřená. Nakonec byl dosažen kompromis: většina jednání byla uzavřená, avšak každá delegace měla právo veřejně informovat o průběhu jednání. Reprezentanti USA a západoevropských států vyslovovali určitý optimismus pokud Šlo o konkrétní výsledky bernského jednání. Pokládali za možné, že ze strany SSSR a ostatních zemí sovětského bloku budou přece jen učiněny určité ústupky týkající se této oblasti vztahů. Na konci května však byla i tato konference uzavřena bez přijetí jakéhokoli společného dokumentu - tentokrát odmítly USA podepsat kompromisní návrh, který připravili zástupci neutrálních států a s nímž z nouze souhlasili všichni ostatní včetně SSSR. Různé mezinárodní organizace pro boj za lidská práva uspořádaly v dubnu v Bernu paralelní konference, na nichž přinesly množství důkazů o porušování lidských práv i v oblasti meziobčanských kontaktů v zemích sovětského bloku.
Maďarské hledání I reformované maďarské hospodářství trpí obtížemi: zahraniční zadlužení vzrostlo na 11 miliard
Listy blahopřejí LADISLAVU LISOVI k nedávným šedesátinám Ladislav Lis, nar. 24.4.1926, bývalý politik, nyní dělník, je signatář a bývalý mluvčí Charty 77. Od r. 1979 trestně stíhán pro údajné podvracení republiky - činnost ve VONS (Výboru na obrany nespravedlivě stíhaných). Je místopředsedou Mezinárodní federace pro lidská práva FIDH. Opětovně vězněn, nyní pod tzv. ochranným dohledem, musí se denně hlásit na policii. Jeho zdraví je těžce poškozeno. Adresa: Peklo, Sosnová 84, okr. česká Lípa.
16
dolarů, průmysl i zemědělství dosáhly roku 1985 horších výsledků, než se předpokládalo, a rostoucí sociální rozdíly budí nespokojenost méně preferovaných skupin společnosti, zejména také penzistů. V moskevské «Pravdě» vyšel v březnu 1986 článek, který byl málo zakrytou kritikou maďarské reformní politiky, avšak tajemník ústředního výboru Sziiros kritiku opatrně odmítl a dovozoval, že Maďarsko jde přesně tou cestou, kterou pro SSSR vytyčil XXVII. sjezd KSSS. Nový zákon o informační politice sice vyzývá sdělovací prostředky, aby bez omezení informovaly 0 všech stránkách vnitřního i mezinárodního vývoje, avšak současně poskytuje i nadále vydavatelská práva jen státem povoleným institucím a zakazuje «podporu proti socialistických idejí», takže může být použit i proti samizdatové činnosti. Na jaře 1986 došlo k zásahům proti vydavatelům samizdatu Jenó Nagyovi a Gyorgy Gadovi. Volnější ovzduší v parlamentě se ukázalo při hlasování o novém zákonu o dávkách a poplatcích: byl přijat hlasy 193 poslanců, ale 90 poslanců hlasovalo proti. Pozornost vzbudilo i březnové usnesení ústředního výboru strany o kádrové politice. Má být důsledněji prováděna rotace kádrů jak ve straně, tak 1 v jiných organizacích, a při výběru vedoucích v hospodářství má se postupovat cestou konkursů a přihlížet především k odborné kvalifikaci, zejména také k úrovni dosaženého vzdělání. Ve výročí maďarského povstání roku 1848 došlo letos 15. března v Budapešti k tisícové demonstraci mládeže, zejména studentů. Byla při ní požadována svoboda slova a státní suverenita, a policie zasáhla tentokrát proti demonstrantům neobvykle tvrdě. Velké množství mladých lidí bylo zadrženo nebo zatčeno.
Špionáž čs. «diplomatů» ve Švédsku Pražský režim se v posledních dvou létech velice namáhal, aby zlepšil Československo-švédské vztahy, které byly po roce 1968 více než zmražené. Jistého úspěchu bylo dosaženo; loni bylo na oficiálních návštěvách v Praze několik švédských ministrů, parlamentní delegace i předseda odborů. Dokud žil Olof Palme, neměla Praha ovšem žádnou naději, že tíy mohlo dojít k návštěvě předsedy vlády, a Strougal se do Švédska dostal bez pozvání jen na pohřeb Palmeho. Švédové mu věnovali minimální pozornost, avšak s určitou nadějí, že Palmeho nástupce Ingvar Carlsson možná bude ke stykům na vyšší úrovni méně odmítavý než Palme, se Štrougal patrně do Prahy vracel. Posledního dubna 1986 se však Praha dověděla, že si naděje na zlepšení vztahů se Švédskem opět katastrofálně zmařila. Pro odhalenou dlouholetou špionážní činnost vypověděla švédská vláda čtyři ze sedmi akreditovaných československých diplomatů - Kroupu, Vaňharu, Kopaje a Sovjaka - a vedoucího stockholmské kanceláře Čs. aerolinií Scherzla. Důstojníci Čs. rozvědky, kryti diplomatickou imunitou, se ve skutečnosti zabývali jak vojenskou, tak hospodářskou a technologickou špionáží. UT Z.Jtl.
LUDVÍK VACULÍK
JARO JE TADY (fejeton) Když zima právě končící začínala, měl jsem strach: ty dlouhé měsíce nevýrazných dnů! To mátožné světlo nahoře a kaluživý čas dole! Té nudně špíny samoobsluh se všední stravou! A tě fádní politiky bez dobrých zpráv a bez peněz! Ale prošlo to nakonec ještě snesitelně: slušně mrzlo a sněhu bylo dost. Ustupujíc, mává nám zima ještě svou Širokou chřipkou a není ze svého pádu nijak zkrouhnutá. Ví co my starší: nepotrvá ani tak dlouho, a propadneme ji zas. Jaro zatím vykládá své pěkně slunečné dny, ty vrchní, pod nimiž ale má ještě forotu škaredých, které se také musejí spotřebovat, co by s nimi dělalo! Opravdu pěkně bude až tak v květnu, nepřijde-li studený máj; to by pak léto začínalo koncem srpna, známe to. Nemají ony letos být někdy zjara napodzim volby? Abych na ně pak nezapomněl! Také si dávno umiňuju, že se zúčastním jarního nebo aspoň podzimního zasedání parlamentu, kdy já tam naposledy byl? To bylo roku 1947, bylo to vzrušující, ale zajímavé pak taky bylo Číst druhý den noviny všech politických stran. Ani jedny nelíčily jednáni tak, jak jsem je předtím slyšel a viděl. Nejlepší je psát si všecko sám. Prvním kvítkem letošního jara je sjezd komunistické strany, jediné, u nás, která se má k životu. Dá se od té Časové shody něco čekat ? Proč. Krom lidi, kteří temperamentně vyvozuji obdoby z vývoje v Sovětském svazu, nečekáme skoro nic, přesněji řečeno, skoro nečekáme vůbec nic. Sám o tom téměř nemám myšlenek a ani bych ktomu neměl ze zdejší povinnosti co říct, kdyby mi šťastně nenapovčděli jacisi dva strýci na ulici. «Nezmění se nic,» pravil první, a druhý: «Buďme rádi. Tihleti už mají nahrabáno, noví by museli hrabat úplně od začátku.» Vtipný postřeh! Vždyť kde by se najednou vzali nahoře nezištní a ideoví lidé, když jsou už dole pořád • vyřazováni ? Odpovědnost je nemilá stránka milého života. Zas mám skácet jednu z jabloní, což zavinil ten, kdo je kdysi posadil tak nahusto. Už několik jar vidím, že mě to nemine, odkládám to, ale dál to nejde. Obcházím dnes ten strom ze všech stran a vysvětluju mu to. Strom však spí. Jdu strčit sekyru do vody: než topůrko trochu nabobtná, prohlížím ostatní stromy, čeho se na nich bude třeba dopustit. Od kterých Čekám letos plody, nemusejí se mě bát. Jdu povědět pile, že budeme něco dělat. Pila je zmrzlá a visí na hřebíku tupě. Bystřím ji pilníkem, ten však nechce zabrat, říká, že brousil už loni. «Brousils jednou, blbče,» pravím mu a házím ho na regál, kde hech hnipe do dalšího sjezdu. Vyvádím pilu na slunko, ať okřeje aspoň. Jdu za Štaflemi visícími na skobě, svlékám je a roztahuju, ony se diví: «Co, co, co se děje? Ne!» Od podzimu, kdy jsme spolu česali, odpočívají. «Je jaro, šup, nový život začíná,» odpovídám a beru je na rameno docela Čerstvě; podle toho, jak vládnu štaflemi, měřím vždycky svou kondici, je dobrá. Stavím je k jabloni, ta spí, dělá dobře. Nad kvítkem talovínu malátně bloumá včela: bludná včela... blízko čela... vůkol mladé žitko vlálo... A už se budí i Josef Václav Sládek, Hledí na pilu a sekeru v mých rukou, tak mu pravím: «Nedá se nic dělat, maestro, jináČ já jsem ovšem příznivec starých stromů pro choré ptáky v šerém kraji.» Naposledy obcházím jabloň a měřím myšlenkou celý prostor. Stoupám s pilou na štafle. Ocitám se nad zdi, vidím přes ni do doliny. Co by se stalo, napadá mi, kdybych se vydal od vsi ke vsi a ptal se dnešních takzvaných zemědělců, od předsedů po mechanizátory, co jim říká kraj. Zda ho vidí a jak ho cítí. Mají-li nad svými činy otázky. Dovedou-li taky dát něčemu milost Jednou, možná ještě letos, to udělám. Možná bych však daleko nedošel. Ani bych «neobešel polí pět», řečeno s Klímou Ladislavem, a už by mě zregulovali. A kčemu mi výsledek, který nemůžu zveřejnit ? Pak vzhlédnu nahoru k nebi á zdá se mi, že také vzdušný obal je vlastně velice slabý. Když nasazuju pilu, v první chvíli omylem myslím na to, aby odřezaná haluz nesloupla z kmene kus kůry... / Ale brzo řežu jabloň jak dřevo, shora dolů. Dole každou větev hned rozdělím sekyrkou na drobnější vraždy, říkaje si pořád: teď ještě by to Šlo zarazit, strom by se zahojil. Pořád to vypadá jako taková radikální pěst ba. Až najednou je tu mrzák, jehož dorážím jak pachatel, který v Šíleném zkratu začal zabíjet a už nemůže a ani nesmi slitovat se. Dřevo zůstává na řezu hladce suché, šťáva ještě nevyšla z kořenů. Sýkory prolétající kolem jsou zmateny. «Tak,» pravím milým jabléčkám, «tak vás prý nechtěl ani doktor Fořt! Já bych vás chtěl.» V noci jsou hvězdy a půlměsíc. Od oje Velkého vozu protahuju přímku k obzoru, kde má být, asi je, Halleyova kometa. Musel bych do sovětského teleskopu vyvrtat novou dírku a přemístil mušku miřidei Lidé říkají, ze ve skutečnosti není ten průzkum komety na nic dobrý. Ale co když příště půjde její vypočítaná dráha přímo na nás? Třeba ji pak budeme už umět poslat něco naproti a změnit její úmysly. Mně by se potom líbilo, to by se mi moc líbilo, kdyby se dala seřídit tak - ale abychom to uměli jenom my aby se přiblížila kZemi ze správné strany, a bum. Ráno se první jdu podívat na místo svého včerejšího Činu. Celému prostoru, okolním stromům i lidskému mému oku prospěl. Za teplého dopoledne však pařez jabloně ztmavl náznakem první slabě mízy. Jabloni se něco zdá,. Až si však bude chtět protřít oči, to bude, Pane, probuzení! (Březen 1986) (Otištěno bez vědomí autora.)
MIROSLAV KUSY
Prvé dojmy z Politickej správy ÚV XVII. zjazdu KSČ Nejde mi tu o analýzu, o systematický rozbor: na to je ešte priskoro. Iba som si právě prečítal noviny, pozaškrtoval si, čo ma v správě na prvý pohFad ťuklo a hněď to takto za horúca dávám na papier. Berte to teda odo mňa len ako bezprostředné poznámky čitateFa, nič viac. M. Gorbačov sa v celej správě spomína iba třikrát : vidí sa mi, že je to v doterajšich dějinách KSČ najmenej uvádzaný a citovaný generálny tajomník KSSZ. Aj z toho sa raz iba konstatuje, že tiež přední esol správu na svojom zjazde^ raz sa cituje o mieri a raz o kritike a sebakritike. Ze by už nebolo nič viac čo citovať? Alebo je to z urazenosti, že poslal k nám na zjazd partnera nanajvýš tak Hajnovi? Obdobná pozornosť sa venuje aj celému XXVII. zjazdu KSSZ: VŠeobccne sa vraj hlásíme k jeho záverom. V čom konkrétné? Raz sa v tomto kontexte spomína jeho kritický duch (avšak bez konkretizácie), raz zahraničnopolitická koncepcia: to je všetko. Pravda, v zahraničnej politikc sme bezvýhradné oddaní. Dokonca natoFko, že sa demonštratívne zrickame nejakej jej vlastnej koncepcie. «Prvoradou úlohou našej zahraničnej politiky zostáva upevňovanic priatcFstva . . . predovšetkým so Sovietskym zvazom». Keby to bolo východisko, základ, na ktorom sa nějaká zahraničná politika rozvíja, tak by, povedzme, mala aspoň určitý priestor. Ale nie, to je jej prvoradá úloha, ktorej sú všetky ostatné úlohy podriadené, ku ktorej všetky ostatné úlohy logicky smerujú. Na takú úlohu však stačí ZČSP: k Čomu nám je ešte aj vlastné ministerstvo zahraničia? Na jej plnenie netřeba cestovať po OSN a po emirátoch, o našom priaterstve so Sovietskym zvazom predsa netřeba presviedčať Kádáfího. Najviac nám 10 s upevňováním tohto priateFstva škripe doma, preto by sa logicky takáto «zahraničná politika» mala přeorientovat' týmto smerom, na svoj Fud. VeFmi ma tiež zaujala pasáž o obmenc kádrov. «Podporujeme zdravú stabilitu kádrov a súčasne ich racionálnu obměnu, kde si to život a práca vyžadujú». Kde to podFa správy je? Na okresných a krajských výboroch strany, u nomenklatúrnych kádrov až po námestníkov ministrov: tak to stojí v správě. Vyššie si to už zrejme «život a práca» nevyžadujú. Tam sa v kompletnej normalizačnej a stabilizačnej zostave po 18 rokoch znovu potvrdia tak, ako to už predviedli na slovenskem predzjazde. Zarazilo ma, ako sa v správě robí «bilancia výsledkov, ktoré sme dosiahli od XVI. zjazdu». Táto bilancia vyzerá takto: «Národný dóchodok... vzrástol v uplynulých patnástich rokoch o 81 percent». Podobné sa pokračuje priemyselnou a poFnohospodárskou výrobou, uvádza sa rast osobnej spotřeby o 44% atď. Prečo tých posledných 15 rokov? Všetky tie čísla by sa mali prinajmenej deliť tromi, aby sme dostali výsledky od XVI. zjazdu. Aj v takom případe by však šlo len o priemerný výslcdok. Dosahuje-
18
me aspoň taký priemer? Overil som si to na konkrétnom - zrejme najpresvedčivejšom - příklade, ktorý sa v správě uvádza: za tých 15 rokov sme postavili «takmer milión 800 tisíc bytov». Páťročný priemer by teda bol 600 tisíc bytov. Za posledných 5 rokov sme však podFa Statistických ročeniek postavili iba cca 475 tisíc bytov, teda hlboko pod tento priemer! Mne sa za posledných 15 rokov narodili 2 dcéry, teda po XVI. zjazde v priemere 0,66 dcéry. ŽiaF, v skutočnosti nic: obe přišli na svet dávno predtým. Nerobí sa toto žonglovania s 15 rokmi právě preto, aby sa vo všetkých sférách národného hospodárstva zastřela podobná tristná skutočnosť? V perspektivných úlohách našej ekonomiky sa do centra pozornosti dostala - akože ináč - intenzifikácia. V správě sa spomína na mnohých miestach a jednoznačné sa tam konštatuje: «Nevyhnutnosť urýchleného přechodu našej ekonomiky na cestu intenzi fikácie - to je skutočne rcvolučná úloha». KoFko asi trvá u nás jedna taká revolučná úloha? Vo včerajšej Pravdě som si prečítal prehFad doterajších zjazdov KSČ s hlavnými bodmi ich náplně. PodFa toho sa o «nevyhnutnosti přechodu k intenziflkácii» začalo hovoriť už na XII. zjazde KSČ v r. 1962. Odvtedy sa to na každom ďalšom zjazde stereotypně opakuje ako o hlavnej úlohe. Trvá to teda už štvrť storoČia, Šesť zjazdov a dnes sme tam, kde sme boli na začiatku, u «nevyhnutnosti urýchleného přechodu atď.» Nie je to na taká «revolučnú úlohu» trochu pridlho? Možno to závisí aj od toho, ako sa táto vleklá, chronická «revolučná» úloha postaví: «Je to úloha - hovoří sa v Správě - ktorá je spátá s veFkým bojom za změnu myšlenia a celkovej psychologie Člověka. Je to boj proti zotrvačnosti, veFakrát i neschopnosti a nechuti.. .atď.» «Musíme rozhodne prekonávať stereotypy, technický konzervativizmus, zotrvačnosť a návyky poplatné extenzí vněmu rozvojů hospodárstva» - to zas na inom mieste. Tam je teda pes zakopaný: zlí, neschopní, leniví Fudia kazia už 25 rokov našu dobrú vóFu k intenzifikácii. Najprv ich preto musíme osvietiť: tak ich školíme, vzdelávame, prevychovávame. Ekonomický nástroj par excellence! Marx by mal z tohto návratu k utopizmu iste radosť. V tomto duchu sa nakoniec nesie aj celá dikcia Správy: je to dikcia planých výziev. Dirigent, ktorý pozná svoj orchester a vie, čo od neho chce, predsa nehovoří: bolo by snáď třeba naladiť si nástroje, ale ukáže na toho, kto hrá faloŠne. Správa však stojí právě na tomto třeba: «mnohé třeba zmeniť v štýle práce», «třeba uplatniť účinnejšie metody», «celý systém riadenia třeba založiť...», «v ich činnosti třeba postaviť», «třeba urobiť», «třeba zamerať», «třeba dosiahnuť», «třeba pokročiť v koncentrácii», «třeba ušilovať o to, aby lepŠie fungovalo», «třeba upevňovat* zodpovědnost*», «třeba riešit také naliehavé požiadavky», «třeba oveFa rozhodnejšie využívať», «třeba podstatné prehlbiť», «tre-
ba zvýšiť účinnost' kontroly», «třeba sprísniť», «třeba prísne d b a ť » . . . atď., atď. A to som si vypisoval iba z jednej kapitoly! Čo je to za zázračné slovíčko: třeba»? Na koho sa vzťahuje, komu třeba, ako třeba, prečo třeba? Je to veFmi alibistické slovíčko, nikoho sa konkrétné netýká, používá sa in abstracto, aby sa to nikoho nedotklo. Poznám to zo svojej domácnosti: pokiaF som na jej chod vplývaí výzvami, že by bolo třeba kúpiť toaletný papier, vznikali u nás záchodové zádrhely. Odkedy sme to uložili malej Dadi, neužívám neosobné «třeba» a zásobovanie nášho WC funguje bez zádrhelov. NakoFko je účinné takéto «třeba»? Kto si ho dobro vorne vztiahne na seba? Aby som bol spravodlivý: okrem «třeba» správa často používá aj sloveso «musieť». Pravda, opáť len v tej neosobnej, zvratnej podobě «musieť sa». Jeden příklad za všetky: «V ósmej páťročnici vynaložíme na investície 900 miliárd korún. Ide teda o obrovské prostriedky. V ich využití sa musia markantně prejaviť přednosti socialistického hospodárstva.» Musia sa? Doteraz sme už prešustrovali oveFa viac a nemuseli sa prejaviť? Prečo sa zrazu musia!? Kto, čo ich primusí? Ako sa primusia? Čím? A tak člověk pookřeje, keď v správě zbadá aj nejakú osobnú formuláciu, ktorá ide «na telo»:
«Avšak otvorene si položme otázku - hovoří správa: nemohli sme dosiahnuť váČŠí pokrok v intenzifikácii národného hospodárstva, v efektivnosti, v kvalitě práce?» Škoda len, že aj táto «otvorene položená» otázka je len - řečnická. 25.3.1986 (Otištěno bez včdomí autora.)
OSTRAHA v době sjezdu KSC Ve dnech 25.-29.4.1986, v době XVII. sjezdu KSČ, zorganizovala Státní bezpečnosto opět střeženi některých aktivistů Charty 77: tři mluvčí Charty 77 a dále Jiří Dienstbier a Jiří Hájek byli hlídáni ve svých bytech a doprovázeni příslušníky StB při pohybech mimo byt. Dne 26.3. v recepci hotelu Kriváň zabránili dokonce příslušníci Stát ni bezpečnosti fyzicky mluvčí Charty 77 Anně Šabatové a nizozemskému poslanci a funkcionáři Strany práce a Socialistické intemacionály Martenovi van Traa, aby spolu mohli promluvit. Marten van Traa byl v Praze na soukromé návštěvě; krátce předtím byl vedoucím delegace Strany práce, která se jako pozorovatel zúčastnila sjezdu KSSS.
VSE PRI STARÉM JIRI RUML To bylo řečí o nadějném jaru, když přicházely zprávy o kádrových změnách v Moskvě a okolí. Téměř denně se objevovala nová jména ve stranickém a státním aparátu a potěšitelné bylo, že staří neodcházeli do neznáma, ale do penze, kdekdo si říkal, že se to snad i u nás hne aspoň trochu, opět se však ukázalo, že pravdu měli pesimisté, což jsou prý dobře poučení optimisté. «Poučeni» je to správné slovo. Seminář k němu uspořádaný už vloni na podzim mohl každého soudného člověka poučit, že se u nás pranic nezmění, už proto, že byl náležitě posvěcen právě tam, kde někdo hledal spásu. Ne každá reforma musí končit obrodným procesem, vyloučeny nemohou být naopak procesy zcela jiné. Zbožná přání jsou jen velmi nedokonalým hnacím motorem a neřeknu jistě nic nového, když připomenu, že ani ta jejich ekonomická reforma nepřekročila zatím rámec z konce našich padesátých let. Něco sice léčí, ale neuzdravuje. Nejde přece o vady na kráse, nýbrž o vady přímo systémové. Ale dost reminiscenci; když se podíváme na sedmnáctý sjezd KSČ pod zorným úhlem sedmadvacátého z Moskvy, ani se víc Čekat nedalo. Tam se mohli distancovat od minulé dvacetileté nehybnosti, kdežto ti zdejší by se museli distancovat sami od sebe. A proč by to dělali? Už stará selská moudrost velí nepřepřahat, když vůz jede z kopce. Tohle si pochopitelně nepřipouštějí, jsou naopak přesvědčeni, že u nás všechno plyne jaksi spořádaně a dokonce si myslí, že dnešní trend v Sovětském svazu je vlastně jen potvrzením toho, co se u nás odehrálo začátkem sedmdesátých let. Aspoň někteří ideologové se tím chlubí,
ale na sjezdu přece jen slovo nedostali. Tam byla předem určena jako leitmotiv kritika, ovšem pouze do určité výše a v pečlivě vybraném sortimentu. Tak třeba brněnský tajemník uvedl, že v jeho kraji bylo odvoláno devatenáct vedoucích kádrů a stranicky potrestáno 1122 technickohospodářských pracovníků za morální poklesky, trestnou činnost a za neplnění úkolů, ale veřejnost si z takového dílčího údaje stěží udělá obrázek, jak to vypadá celostátně a stejně se nedoví, co se komu doopravdy stalo. A konkrétní výčet nedostatků zase příliš dobře známe z tisku a hlavně z každodenního života. Obyvatelé Východočeského kraje přece vědí, že v opravnách jim leží 1800 televizorů a dalších elektrických spotřebičů a že hradecké EREMO se víc zabývá záručními než běžnými opravami. Bratislavští pacienti taky poznali, že na tisíc lidí připadá jen pěl lůžek v nemocnicích a v Praze to asi nebude lepší. Spotřebitelé určitě přišli na to, že hostivařské Barvy a laky nevyrábějí tolik, kolik by měly, a vůbec je nezajímá nedostatek komponentů. Severočeši jsou si vědomi, že v jejich kraji je málo učitelů nebo že odtud valem utíkají lékaři, a nejradši by kvůli Špatnému ovzduší utekli taky. Ostravští hornici už jistě sami pochopili, že v éře vědecko-technické revoluce chybějí trvanlivá dláta a výztuž s větší únosností i stříkací zařízení rychle tuhnoucích betonových směsí. Notoricky je známo, jak všude stárne strojní park, a nová technologie je v nedohlednu nejen v západočeském potravinářském průmyslu a v severočeských textilkách. A jestli si slévač Kubeš stěžuje, že už deset let nemají finance na nový nakladač, mohl by začít počítat, kolik se muselo vy-
naložit na pobyt 127 zahraničních delegací, na Nejvíc mě však zaujala slova místopředsedy české výkrm a ubytování delegátů, na výzdobu a policejní i vlády Ladislava Adamce: Zamýšlím se, s kým budevojenskou ostrahu pompézního sjezdu. Zjistil by, že me dlouhodobé záměry uskutečňovat. (To by mě taky nakladače za ty peníze pořízené by se do ČKD ani zajímalo.) - Některá generace musí víc sít a druhá nevešly. více sklízet. (Tu sklizeň jí věru nemusíme závidět.) To všechno jsou konkréta, mezi ně patři ještě ka- Mládež těžce nese opožďování za světovým vývojem, pající vodovodní kohoutky, dlouhé výrobní lhůty při chápe jako křivdu, když musí dělat na zastaralém vydávání knih a špatná kooperace v podniku Elektro- technologickém zařízení. (Kdežto těm starším je to Praga Hlinsko. Nejsem si však jistý, zda železárny asi jedno.) - S programem stálého doháněni nejvyv Podbrezové kritizují či se chlubí tím, že v hutnic- spělejšich zemi nemůžeme mezi mladými lidmi nakých provozech, kde dříve dělali jen muži, je dnes trvalo uspět. (Leda by otevřeně přiznali, že se o to zaměstnáno Čtyřicet procent žen, a jestli je třeba hod- marně poloušíme skoro Čtyřicet let, a něco s tím už notit kladně nebo záporně údaj, že studeně válcovny konečně dělali.) - Umění odejit má koneckonců řešit Východoslovenských železáren musí třicet pět procent každý jednotlivec sám. Ale mnohé závisí na tom, jak výrobků použít kméně náročným účelům. Třeba to vhodné podmínky vytvoříme pro důstojný odchod v nejpříhodnější době. (Jen jestli jsme tu chvíli už dříve bylo ještě víc. Zajímavě se zdálo být nepřímé klání mezi nepropásli.) - Na vedoucích místech zůstávají málo pražským a bratislavským tajemníkem, když první výkonní, nepružni lidé jen proto, aby se odchodem do tvrdil, že Bratislavské automobilové závody nejsou důchodu prudce nesnížil jejich životni standard. (Asi dostatečně využily, a druhý si stěžoval, že vázne do- maji ještě málo.) - Žádné zařazení nelze chápat jako dávka technologie, zřejmě české. Ale jinak pohoda, doživotní. (Na Čtyřech minulých sjezdech byl sám převážná věšina kritických hlasů se nesla v rovině svědkem, že na to spoléhat lze.) obecné: nedostatečná modernizace, chátrání bytovéJen pro upřesnění. Jeden člen ústředního výboru je ho a jiného fondu, zhoršováni životního prostředí, tam už Čtyřicet let, osm členů a jeden kandidát od Špatné subdodávky, málo náhradních dílů, nezdravě roku 1962 a skoro dvacítka od třináctého sjezdu. šturmováni, neblahé změny plánu, aby všichni byli Dneska jsou ve funkcích nej vyšších a maji za sebou tzv. dobři a brali prémie, opožďováni za světovým vskutku nadlidský výkon - souhlasili se Sikovou ekovývojem a jiné objektivní potíže, které může odstranit nomickou reformou a pak ji zavrhli, dali a vzali jen «někdo nahoře». Takhle doslova to řekla deledůvěru Novotnému, hlasovali pro Dubčeka a proti gátka z Polovodičů a div nepohlédla k nebi s prosbou, němu, přijali Akční program obrody a zase ho zatraaby se konečně něco stalo, ačkoli odpovědnou radu tili, dnes aplauduji Husákovi, ačkoli mu dříve nemobohů měla přímo za sebou. hli přijít na jméno. A pak jim chce ještě někdo vytýA ještě musím ocitovat tři věty ministra kultury kat, že jejich politika není dost pružná. Válka: «Pokud je pravda, že historie je učitelka živoProto zvedněte mandátní kartičky a hlasujte... ta, chodili jsme asi Často za školu. Měli bychom se usneseni je přijato jednomyslně, alibi mají jen ti smířit s tím, že my osobně nemusíme mít patent na čtyři, kteří včas dostali chřipku. Tak, soudruzi, a na rozum. Pravda se rodí ve sporuf nepřivádějme ji na příště si připravte něco o Škodlivosti kůrovce - ale na svět císařskými řezem.» - Ktomu bych dodal: Zatím hajný nám nešahejte! se u nás spory o pravdu končívají obvykle interrupci za asistence Bezpečnosti, jak jednoznačně vyznělo 8. dubna 1986 (Otištěno bez vědomí autora.) z diskusního příspěvku ministra vnitra.
Osmdesátiletý rebel z Dobřichovic Blahopřání Charty 77 Františku Vodsloňovi Milý Františku, snad nebudete tak důvěrně osloveni považovat za příliš troufalé, všichni Vaši přátelé Vám tak říkají a my k nim rádi patříme. Jsme jen trochu na rozpacích, zda blahopřát Vám k osmdesátce nebo sami sobě k Františku Vodsloňovi. Uděláme to napůl, i když celoživotnímu odpůrci polovičatosti tohle asi zrovna nevoní. Vy jste svým založením spíš rebel, který chce vždycky všecko a taky všecko právě tak dělá bez ohledu na důsledky. Neměl jste to v životě lehké, sklízel jste víc příkoři než pochval, ale neměli to lehké ani páni s Vámi. Sám o tom skromně píšete ve své nedávné odpovědi Vasilu Bilakovi na jeho falzujicí interview: «Od svého mládí jsem se angažoval politicky i společensky za lepší život a více svobody dělnické řídy. Vyrostl jsem v dělnickém hnuti. V něm jsem pracoval a bojoval a byl perzekuován po mnoho let, vlastně za všech režimů. Zažil jsem první republiku s jejími klady a zápory a nemám žádné iluze. Život dělníka za kapitalismu nebyl lehký, ale měl možnost bojovat za své zájmy. Nikdy jsem si ani ve zlém snu nedovedl představit, že se v reálném socialismu stanu svědkem tak propastného rozdílu v životni úrovni lidi. Zatímco jedni žijí v přepychu, druzi nevědí, jak vyjít s výplatou... Takové poměry by neměly nechat klidně spát žádného zodpovědného činitele. Měl by bouřit nebe a zemi, aby se stala náprava. Toho, kdo stoji v čele, nikdo a nic nezbaví odpovědnosti za takový stav.» To jsou silná slova a jen málokdo z Vašich vrstevníků má odvahu je říkat takto hlasitě. V životních osudech Františka Vodsloně se jako v kapce vody zrcadli celá historie našich národů v tomto neklidném století. On byl tím odvážným chlapíkem, který v době okupace po svém ,zatčeni prchal z rukou gestapa a byl znovwlapen jen proto, že mu jakýsi lhostejný návštěvník kina nastavil nohu. Museli ho vázat do
kozelce a při výslechu mu radši přerazili nohu, aby jim znovu neutíkal Byl vězném, který už čekal předepsané dny a noci na popravu a potom dlouhé roky v samotce bayreuthské věznice na osvobozeni. Z rozstřílené cely bývalého kláštera v tomto slavném Wagnerové městě ho vytáhli s těžkou tuberou na pokraji smrti. Věru námět na hrdinsky> román nebo Jilm, kdyby ten Vodsloň tolik nezlobil On je však samá rebélie. Tu první poválečnou dal najevo, když v záři 1967 odmítl hlasovat pro potrestáni buřičů ze Svazu spisovatelů, a pak už šla jedna za druhou: vzpoura proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 196S a proti jejich trvale dočasnému pobytu na území našeho státu; byl jedním ze čtyř poslanců, kteří zvedli ruku proti vnuceno dohodě v Národním shromážděni a spolu s dalšími zvedl později i hlas proti pohřbíváni společenské obrody země. Zbavili ho všech dřívějších zásluh a poct z nich plynoucích a když se v lednu 1977jeho jméno objevilo pod programovým prohlášením Charty 77, stal se z něho psanec, kterého pronásledovali doslova na každém kroku, obklíčili jeho dům v Dobřichovicích, zakazovali mu vycházet a nepouštěli k němu přátele. Tak je tomu při různých příležitostech do dneška. " Mocni se Vás boji a zejména maji strach z Vašeho vlivu na dělníky, protože Vy máte své názory na to, kdo a jak ve skutečnosti vládne této republice. Jsou to - jak také jinak - názory veskrze rebelantskě, A proto Vám, Františku, k té Vaší osmdesátce přejeme ještě moho duševní i tělesné sily k naši i Vaši radosti a na zlost pánům. Vážený Františku Vodsloni, k Vašemu jubileu Vám přejeme vše dobré a místo dárku přijměte toto pozdravení, které za početnou obec Vašich přátel napsal Jiří Ruml. V Praze 16. března 1986
Martin Palouš, Anna Šabatová, Jan Štern mluvčí Charty 77
CHTĚLI B YSTE SI LÍZNO UT? (fejeton) Amintore Fanfani je jeden z nejmenších italských politiků, zároveň ve 74 letech jeden z nejstarŠich, a patrně s největšim věncem vedoucích státních funkcí na krku: byl v několika obdobích generálním tajemníkem křesťanskodemokratické strany, víckrát předsedou vlády, zaujal postupně řadu ministerských křesel a nyní je - již podruhé - předsedou senátu, tedy jedné z dvou sněmoven parlamentu. Jednou v lednu se pro osvěženi mezi schůzemi prošel po nejbližším okolí senátního paláce. Zašel do nárožního «baru», tedy zmrzlinárny a kavárny, a tu posrkávaje svoje espresso spatřil stojan s rozvěšenými Červenými, oranžovými a žlutými lízátky. Ale co lízátky: lizadly, o průměru 12 centimetrů, poctivých deset deka sladké hmoty, radost pohledět. Zda se mu sbíhaly sliny, nevíme, jisté však je, že se jeho tvář rozjasňovala tím víc, čím déle pozoroval portréty osob nalepené na průhledném obalu pochoutky. Se zalíbením zkoumal zdařilé podobizny Gorbačova i Reagana, předsedy vlády Craxiho a šéfa FIATu Agnelliho, pani Thatcherové a bývalého prezidenta italské republiky Pertiniho. Ale když došel ke kresbě předsedkyně poslanecké sněmovny Jottiové, zarazil se. To znamená, že možná i předseda senátu...? Jen chvilka stačila a spatřil i sebe: s krátkým trupem i nožičkami, se stoprocentní pleší a charakteristickým knírkem pod orlím nosem. A tu mu došlo: ta mládež, co tu kupuje obří lízátka, vlastně líže i mne... Státník a sloímtný profesor historie pověřil své advokáty, aby právní cestou dosáhli na celém území státu zabavení předmětů vystavujících jeho osobu lízání, jakožto «urážlivých a dotýkajících se jeho cti dobrého jména a obecného vkusu», a zároveň «zneužívajících jeho obraz ke komerčním účelům».
VLADIMÍR TOSEK V půli dubna skončilo před prétorem (soudcem pro drobné civilní spory) v severoitalské Padově řízení, v jehož závěru paní Franca Dal Corso, mladá majitelka blízké továrny na cukrovinky, podepsala dopis adresovaný předsedovi senátu, ve kterém Fanfanimu oznamuje, že stáhla veškerá lízátka sjeho eftgií z oběhu a že už žádná taková nevyrobi Ujišťuje, že neměla nejmenší úmysl se dotknout jeho cti, tím spíše, že si ho hluboce váží. Na otázky novinářů výrobkyně cucavého zboží sdělila, že před Časem jen pokusně vyvezla 50 tisíc obřích lízátek do Holandska, a to s portrétem papeže Jana Pavla 11., když tam byl na pastorální návštěvě, a že tehdy její produkt šel na dračku. Že tudíž neví, proč by nemohla totéž učinit s politiky; ostatně - dodala signora Dal Corso - si žádný z prominentů kromě Fanfaniho nestěžoval, tím měně šel se stížností k soudu. Víme naopak, připojila, že se skoro všichni pobavili, a někteří význační páni projevili nespokojenost, že na lízátkách nejsou. Firma proto chystá nové exempláře úspěšného zboží, s postavami známějších ministrů. Čtenář Listů ve své prozíravosti jistě tuší, proč tu vykládám příběh obřích lízátek z Padovy. A patrně už si sám učinil úvahu, která mi nejde z hlavy, kdykoli jdu kolem zmrzlinárny, ležící v samém středu Věčného města, mezi senátem, poslaneckou sněmovnou a palácem předsednictva vlády. Ale jen pro pořádek to tu přece vyslovím. I kdybychom připustili, že by se nějakému podniku Československého cukrovinkářského průmyslu podařilo nerušeně vyrobit inu dejme tomu lízátko s podobami Husáka, Bilaka, Kapka nebo Kabrhelové, co by se asi stalo, kdyby se takové artikly opravdu dostaly do prodeje? Totiž co
'tiTňi • Y i i '
'I
by se stalo výrobci, distributorovi, vedoucímu prodejny, respektive vedoucím prodejen (lízátka paní Del Corso se prodávají po celé Itálii...)? Na jak dlouho by putovali do chládku? A kolik podřízených zaměstnanců namočených do takového protistátního spiknuti by aspoň přišlo o místo? A jak by se zaplnily další stránky kádrových popisů a policejních kartoték doličným materiálem, už vůbec ne sladkým, ale s patřičnými hořkými následky na celý život a do druhého pokolení? Jenže to je vize zcela nereálná. Výroba a distribuce podobného sladkého jedu u nás nepřichází v úvahu. A to nejen proto, že se nikdo z obavy ze sankcí ničeho takového neodváží. Stačí důvody obchodní: že by ta-
kové pochoutky šly na odbyt, se přece dá těžko přepokládat. Naopak: to zboží by bylo neprodejné. Ona by asi každého už při pohledu na jinak lákavé cukroví přešla chuť. A i kdyby se někdo vzmužil - anebo podlehl pokušeni - a znormalizované lízátko by koupil, stanul by před problémem z nejošemetnějších: jak naložit s obalem spodobiznou? Zahodit do koše? Nelze - byla by to urážka představitele státu světové socialistické soustavy. A jestli ne zahodit, tak snad dokonce - ne, v této úvaze věru není možně pokračoval. Raději popřeji dobrou chuť všem malým i velkým poživatelům lízátek, třebaže ne obňch, ani se státníkem.
DISKUSE VADÍM b e l o c e r k o v s k u
Gorbačov a vyhlídky na reformu Po celý rok 1985 i v prvých Číslech letošních jsme uveřejňovali diskusní úvahy a studie od domácích i exilových autorů o možnostech reforem v SSSR po nástupu Michaila Gorbačova. Pokračujeme v diskusi i v tomto čísle překladem stati Vadima Belocerkovskéhot ruského demokratického publicisty žjiciho v emigraci v Mnichově. Zdeněk Mlynář, tajemník ÚV KSČ v době Pražského jara, který žije ve Vídni, studoval v padesátých letech na právnické fakultě Moskevské univerzity s Michailem GorbaČovem, a dokonce s ním nějaký čas obýval pokoj ve studentské koleji. Vzpomíná ho jako kriticky myslícího člověka a má za to, že se Gorbačov bude snažit provádět reformy, jakmile upevní svou moc. Podle Mlynáře k tomu bude potřebovat asi dva roky. Jak známo, domnívají se to i mnozí jiní pozorovatelé. Předpokládejme, že mají pravdu. Dejme i tomu, že se Gorbačovovi podaří uskutečnit reformy, jen eo překoná odpor stranické a státní byrokracie. Uvažme však, zda tyto reformy budou účinné. Upřesněme, o jaké reformy jde. Převážná většina pozorovatelů má na mysli reformy maďarského typu, tj. zmírnění centralizace v řízení národního hospodářství a posílení samostatnosti podniků (tedy podnikového vedení), a snad i zřízení smluvních brigád, kde je to možné. To je minimální program. Přidáme-li k tomu prvky tržní soustavy a soukromé iniciativy v lehkém průmyslu, zemědělství, obchodě a službách, máme program maximální. Chci ukázat, že v Sovětském stavu taková reforma ani v maximálním rozsahu k ničemu dobrému nepovede, leda k destabilizaci situace v zemi. Především bych upozornil na zajímavou okolnost. Veškerá paliativa a hybridy v sociálně ekonomické struktuře osvědčují životaschopnost jedině v malých zemích. Příkladem jsou tu na jedné straně právě Maďarsko a na druhé Švédsko. Ve velkých zemích je rozporů zřejmě víc a jsou ostřejší; vykonávají tu vliv různé politické i ekonomické korporace. Proto
22
tu probíhají všechny procesy ve společnosti bouřlivěji a jsou vedeny až do logického konce. Můžeme si snad představit, že by bylo hybridní hospodářské uspořádání Švédska možné ve Spojených státech? Velmi těžko. Ale srovnejme si konkrétně Maďarsko se Sovětským svazem. Vedle svých malých rozměrů (10 miliónů obyvatel) se Maďarsko liší od SSSR podstatně menší přebujelostí průmyslu vyrábějícího výrobní prostředky (skupina «A»), neboť režim totalitního socialismu je v Maďarsku mnohem mladší a méně zatažen do horečného zbrojení. Abych to vysvětlil. Totalitní socialismus v ryzím, sovětském provedení je spjat s trvalou živelnou industrializací při přednostním rozvoji skupiny «A». Nekvalitní práce a nesvědomité využívání výrobních prostředků, neefektivní centralizované plánování i tvorba cen - to vše vede k různým ztrátám, rostoucím úměrně k rozvoji průmyslu, a stává se zdrojem nedostatečné výroby a různých schodků. Zatímco však se lidé dají přinutit, aby žili v nedostatkových podmínkách, továrny nikoli: mohou se i zastavit! A proto je nutno přednostně uspokojovat potřeby továren, a tedy trvale uspokojovat potřeby skupiny «A» tím, že se nahrazují stroje a zařízení, jež se předčasně vyřadily z provozu. K tomu přičtěme horečné zbrojení, které si rovněž vyžaduje přednostní rozvoj skupiny «A». Jenže tato skupina je velice náročná na investice, je drahá; a tak ke všem nedostatkům ještě přistupuje nejzávažnějŠí: nedostatek kapitálu. Tento nedostatek se stává jednou z hlavních překážek ní\ cestě k reformám. Vždyť liberalizace ekonomiky vyžaduje odvedeni investic od skupiny «A» ke skupině «B» (výrobě spotřebních statků). Již to činí NEP anebo maďarský NEM - Nový ekonomický mechanismus - v SSSR dnes nemyslitelným. Je třeba, na rozdíl od uvedených dvou reforem, hned od počátku reformovat skupinu «A», aby se stala efektivní a rentabilní a přestala odčerpávat kapitál a pracovní síly (navíc ty nejlepší!) ze skupiny «B», zemědělství a služeb. A to lze učinit jedině na zásadně jiném základě, než je NEP nebo NEM.
Současně s přebujel o stí skupiny «A» pokročila v Sovětském svazu, zvláště v RSFSR, urbanizace podstatně dále než v Maďarsku. V Maďarsku tvoří městské obyvatelstvo 54%, v Ruské federaci víc než 71%. K tomu je asi 10 procent vesnického obyvatelstva zaměstnáno v průmyslu a ve městech. To znamená,^ že Sovětský svaz potřebuje daleko větší růst tržní výroby v zemědělství proti nynější úrovni než Maďarsko. Zároveň má SSSR jako celek horší podmínky pro zemědělství, a to jak půdní - celé Maďarsko je černozemním pásmem - tak i klimatické. Čili zase: sovětské zemědělství je odkázáno na rozsáhlejší pomoc od průmyslu (hnojiva, stroje, meliorace atd.), pomoc kvalitní a efektivní, takže i toto vše podtrhuje nutnost reformovat skupinu «A» hned od počátku. Neméně důležité jsou sociálně psychologické faktory. Maďarsko nemá problém alkoholismu, který tvoří mimořádně vážnou překážku na cestě ke stupňované výkonnosti národního hospodářství. Přitom je Maďarsko jihoevropská země, pěstující víno. V Sovětském svazu se v lidech mnohem více než třeba v Maďarsku uhnízdila nevíra v možnost jakýchkoli hlubších změn a reforem. Kolik jich už bylo vyhlášeno a propagováno! Ale co je možná hlavní: v Sovětském svazu je podstatně víc zakořeněna nesvedomitost v práci a korupce odshora až dolů. Ostatně je si sovětská «nomenklatura» více vědoma nezcizitelnosti svých výsad a moci, a hlouběji přezírá obyčejné lidi, jejich práva a potřeby. Více je rozšířen cynismus, který všechno rozleptává. Na cestě k reformám v SSSR rovněž působí jako závažná psychologická brzda obavy úřadů, že by mohla liberalizace režimu v mnohonárodním ruskosovětském impériu vést k odstředivým procesům. Vždyť většina vládnoucích spatřuje v udržení a rozšiřování tohoto impéria nejvyšší, ba jediné oprávnění své existence. V komunistické cíle nahoře už nikdo nevěří. Ve značně menší míře odlišují uvedené zvláštnosti Maďarsko od Polska (které má 35,4 miliónu obyvatel, z nichž 57,5% žije ve městech); jenže v Polsku již k reformám maďarského typu nedochází. Neřkuli v Sovětském svazu! * •
*
Ale pokročme dále. Uvažme, co se v Sovětském svazu stane, jestliže se Gorbačovovi (nebo někomu jinému) podaří zahájit maďarskou reformu. Jak se například zachovají ředitelé podniků (nadále patřících státu), dostane-li se jim větší volnosti, za příslušného zmírnění kontroly shora? Lidé vychovaní za sovětské vlády vědí přesně co: začnou se obohacovat klamáním státu a podváděním spotřebitelů, v čemž dosáhli za leta sovětského režimu vrcholné kvalifikace. Budou se také obohacovat zesíleným vykořisťováním vlastních dělníků a ostatních zaměstnanců. Jinak řečeno, budou v zemi zavádět novou korupci a chaos. V Jugoslávii, v Polsku, ba i v Maďarsku se toto vše projevuje navzdory veškeré odlišnosti těchto zemí od Sovětského svazu. Čína je rovněž velká země jako SSSR, avšak s ještě poměrně mladým socialismem a s převahou rolnictva (asi 80%);
Sovětský svaz na tom byl v době NEPu podobně. A přece přicházejí už i z Cíny zprávy, že se tam stranická a státní kontrola z centra znova utužuje. Je s podivem, jak málo nás dějiny poučily! «Znárodníme všechny výrobní prostředky, přeměníme celé národní hospodářství, celou zemi v jedinou továrnu a jedinou kancelář (Lenin: Stát a revoluce) - a začneme nový život!» Tak snili naši «rudí» otcové. «Dáme vedoucím podniků větší volnost» - sníme dnes my - «a to bude docela jiný život!» Zas ty jednoduché recepty! Zase nedostatečná pozornost k lidské povaze. Úplně se zapomíná, že v kapitalistických zemích nejen nejsou ředitelé totéž, co naši (ani kvalifikací ani uvyklostí svědomité práci), ale že navíc na ně pečlivě dozírají majitelé, správní rady atd. A kontrola je velice snadná: v podmínkách tržního hospodářství odhaluje křivka zisku veškerou Činnost vedení i podniku dokonale. Jak je možné uvolnit kontrolu ředitelů v zemi spevně etablovaným «socialismem»? Naopak: je třeba ji utužit! Jde ovšem o to, kdo má tuto kontrolu provádět, aby byla účinná a zároveň nesvazovala podnikovému vedení ruce. A jak lze počítat s tím, že dělníci, administrativní personál, inženýři budou svědomitěji pracovat pod vedením správy zbavené přísné kontroly, když uvidí, jak ona fixluje, obohacuje se, a když přitom sami nebudou přímo zainteresováni na prosperitě podniku? Jenže být majitelem znamená, že když je zisk, ponechává se (po zaplacení daní) podniku a rozděluje se všem pracovníkům podle jimi stanovených pravidel. Je-li ztráta, pak výdělky všech klesají, třeba až na nulu, k bankrotu, čili ke ztrátě vlastnického práva na podnik a ztrátě zaměstnání. Cos zasel, to sklidíš, bez státních subvencí. Ale i bez jakékoli zlodějny ze strany státu! Ano, hovořím o skupinovém, nebo kolektivním, vlastnictví a samosprávě. Rada pracujících, tak jako správní rada, kontroluje činnost ředitelů, přijímá i propouští je, anebo je volí z řad svých odborníků. Jako za kapitalismu se ponechává správě úplná svoboda Činnosti při tuhé kontrole ze strany majitelů. A majitelé - dělníci a ostatní zaměstnanci podniku dosahují úplné, životné zainteresovanosti na poctivé práci a svědomitém plnění příkazů vedení. Jedině za takových podmínek se může národní hospodářství ozdravit a může být položen základ demokracie v totalitně socialistické zemi, zvláště v tak velké a «staré» jako je Sovětský svaz. Poznamenejme, že je samospráva obzvláště potřebná ve velkých nebo technologicky složitých podnicích (skupin «A» i «B»), neboť složitá technologie a zařízení vyžadují od pracovníků maximální svědomitost, a zvůle čí koristnictví vedení (za oslabené kontroly podle maďarského vzoru) mohou způsobit těžší škody než v malých a technologicky jednoduchých provozech. Samospráva a skupinové vlastnictví (zprvu je možno najímat podniky od státu) jako převládající forma hospodaření umožňují efektivně reformovat celou strukturu národního hospodářství - od odstranění přebujelosti skupiny «A» až k vytvoření nové soustavy plánování a koordinace s ekonomickými pákami namísto administrativních. V rukou státu by musily zřejmě zůstat podniky v odvětvích, kde se
nevyrábí zboží vysoké kvality a kde je centralizace důležitější než konkurence, například v energetice, spojích nebo těžké nákladní dopravě. Kdežto soukromou iniciativu lze připustit v oblasti služeb, v lehkém průmyslu a v zemědělství. Zvlášť důležitou pákou se může stát rozšířená reprodukce, prováděná státem a financovaná zdaní (tedy stavba nových podniků, jež by se pak odevzdaly do vlastnictví anebo pronajaly novým samosprávným kolektivům, plus obvyklé páky ekonomické: daňová politka, subvencování některých cen , atp). Podrobně o tom píši v knize «Samoupravlenije», Mnichov 1985, str. 49-57. Na základě samosprávy chtěli reformovat ekonomiku činitelé Pražského jara i polské Solidarity. Za samosprávu se přimlouvaly (pokud byly na svobodě) také vedoucí osobnosti demokratického hnutí v SSSR Andrej Sacharov, Jurij Orlov a Mikola Rudenko (viz J. Orlov: «Vozmožen li socializm nětotalitarnogo tipa?»; v témže článku se pojednává o názorech Andreje Sacharova); dále M. Rudenko: «Ekonomičeskije monologi» vpubl. «Suščnosť», USA 1979). Orlov a Rudenko byli vedoucími helsinských skupin v Moskvě resp. na Ukrajině. Sovětský tisk a tisk ruské emigrace jsou jediné na světě, které nic nenapsaly a nepíší o rozvoji myšlenek a praxe samosprávy, a to ani o boji za samosprávu v Polsku. Připomeňme si tudíž, že v létě roku 1981 zvláštní poradní středisko Solidarity («Síť hlavních podniků») vypracovalo a předložilo Sejmu návrh zákona o zavedení samosprávy a o její struktuře. V říjnu 1981 Sejm pod tlakem veřejnosti schválil kompromisní zákonodárství o samosprávě, které arciť odpovídalo zákonnému návrhu Solidarity jen asi z 75 procent. Po vyhlášení výjimečného stavu v prosinci 1981 polské úřady samozřejmě toto zákonodárství hrubě oklestily. Avšak v květnu roku 1983 uveřejnil polský podzemní tisk apel, v němž 36 předních polských vědců, ekonomů, sociologů a právníků vyzvalo Sejm a vládu, aby zákonodárství o samosprávě z roku 1981 v neokleštěné formě obnovily a uskutečnily. Ve zdůvodnění apelu vědečtí pracovníci psali: «Po mnoha nezdarech v prováděni ekonomických reforem v poválečném Polsku jsme došli k názoru, že úspěch na tomto poli může zaručit jedině soustava samosprávy vedená radami pracujících, dále ekonomická nezávislost podniků na státě, a nezávislé pluralitní odbory. Orgány samosprávy musí být hybnou silou ekonomických reforem. Musí být silou schopnou zlomit odpor byrokratického aparátu proti uskutečnění reforem.» Apel končí těmito slovy: «Jsme přesvědčeni, že společenská samospráva ve všech svých formách je nejdůležitějším nástrojem k sjednocení polské společnosti. Nikdo nemá právo odpírat společnosti tento nástroj, nutný k posilování společenských vazeb a k pěstování pocitu odpovědnosti pracujících za osudy země a za vlastní pracovní aktivitu.» Toto vše se vrchovatou měrou týká i Sovětského svazu, kde - jak už uvedeno - odpor byrokratického aparátu je ještě tužší, společnost je ještě více rozdělena, a kde je obecný pocit odpovědnosti za osudy země a za vlastní pracovní aktivitu ještě více podlomen. O tom, jak samospráva zvyšuje odpovědnost, si
můžeme učinit představu ze zkušeností samosprávných podniků existujících na Západě. Například ve Spojených státech je dnes již v provozu přibližně 8 tisíc větších i menších podniků, průmyslových i obchodních, patricích svým pracovním kolektivům. Zvláštní průzkum finanční komise amerického senátu v roce 1979 ukázal, že samosprávné podniky převyšují průměrnou úroveň ve svých oborech podle veškerých hlavních ekonomických ukazatelů. Jak napsal časopis «Times Magazíne» 28. března 1983, je «počet úpadků mezi kolektivními podniky podstatně nižší než ve federálním průměru». «Národní výzkumné středisko podniků patricích dělníkům a ostatním zaměstnancům» ve Washingtonu sděluje, že v těchto podnicích je «průměrný roční vzestup produktivity dvakrát větší a rentabilita o 50% vyšší než ve srovnatelných běžných podnicích ». Podle údajů střediska činí podíl dělníků v podnicích, které jim patří, dnes víc než 8% všech amerických námezdně pracujících, a do roku 2000 vzroste asi na 18 procent. Avšak Spojené státy jsou vyspělá kapitalistická země, a možná, že se dají úspěchy samosprávných podniků vysvětlit právě tím? Možná, že co je dobré pro Američana, je špatné pro Rusa? Odpověď poskytují samosprávné podniky například v poměrně málo vyspělé zemi jako je Španělsko. Samospráva se tam zrodila ve 40. letech v baskických provinciích. Tamní obyvatelstvo bylo těžce postiženo následky občanské války a nemohlo počítat ani s pomocí od státu, ani s kapitálem vlastních podnikatelů, kteří jednak byli zchudlí, jednak se o zbídačenou oblast nezajímali. Baskicko trpělo nezaměstnaností, zvlášť mezi mládeží. Tu přišel moudrý muž, místní kněz Arismendi Arietta, na myšlenku zkusit v Baskicku zorganizovat samosprávné družstevní hnutí. Začal založením «lidového», řemeslného technického učiliště, jelikož v oblasti chyběl nejen kapitál, ale i kvalifikované síly. Za pomoci prvních absolventů učiliště byla zřízena nevelká dílna pro opravy domácího zařízení. V půli padesátých let se z ní vyvinula větší továrna pod jménem «Ulgor». Vyráběla chladničky, pračky a další elektrospotřebiče. Dnes platí výrobky z Ulgoru za nejlepší ve Španělsku. (Opírám se o práci amerických sociologů Jonathana Povvera a Roberta Cuttnera; podrobněji viz moje «Samoupravlenije», kap. 3.) Po Ulgoru začaly vznikat další samosprávné podniky, které se spojily ve sdružení «Mondragón». Toto sdružení zahrnuje dnes již 100 podniků z různých výrobních oborů a různé velikosti, ve kterých pracuje přes 20 tisíc lidí. Mají ve Španělsku nejvyšší výdělky a mimořádně vysokou produktivitu. Vlády mnoha zemí třetího světa se na sdružení obracejí s žádostí o pomoc v zakládání podobných samosprávných podniků. Tak v r . 1983 podepsal Ulgor smlouvy o tomto druhu pomoci s Mexikem a Tuniskem. A zde je příklad ještě bližší, a to historie obnovy polského průmyslu po druhé světové válce, jak jsem ji poznal z interview se zahraničními zástupci Solidarity Jerzym Milewskim a Joannou Pilarskou. V letech 1945 až 1948, dokud se v zemi neupevnila komunistická vláda, obnovovali výrobu a uváděli ji do chodu samostatně dělníci, inženýři a úředníci Od-
24
(
J
i
*
klízeii trosky, opravovali stroje, rozjížděli továrny. V Polsku byla za války zničena víc než polovina výrobního potenciálu, většina majitelů zemi opustila, a kapitál nebyl. Lidé pracovali zadarmo, dokonce často věnovali obnově svých podniků osobní úspory. Komunistická vláda později všechny podniky znárodnila, tyto příspěvky nevrátila, a tak připravila vlastní pracující o peníze. Podniky takto obnovené byly pod kontrolou kolektivů a řídili je odborníci i dělníci, které si kolektivy zvolily. Neboli rozvoj výroby v Polsku probíhal v prvních dvou třech letech po válce v značné míře na základě samosprávy. A probíhal velmi úspěšně: situace trhu byla lepší než později, kdy byl v Polsku nastolen režim totalitního socialismu. «Když jsme pak v roce 1981,» řekli mi představitelé Solidarity, «usilovali o zavedení samosprávy jako základu ekonomické reformy, nebyla pro nás už dávno utopií!» Starší lidé v Sovětském svazu vzpomínají, že v období NEPu v Rusku fungovaly samosprávné kolektivní podniky mimořádně úspěšně. Ale ze zcela pochopitelných důvodů o tom v SSSR téměř neexistuje literatura, alespoň veřejně přístupná. Zato víme více o tom, jak již v naší době dobře pracovaly brigády tzv. «šabašniků», typických malých samo-" správných kolektivů. Ostatně naděje sovětských úřadů na zřizování smluvních brigád, tedy zárodků samosprávy, fakticky znamenají uznání její efektivnosti. (Nezmiňuji se o samosprávě v Jugoslávii, protože tam je fiktivní, podobně jako v sovětských kolchozech. Nemají tam ani skupinové vlastnictví podniků, ani volný trh.) * *
*
Nyní však přišel čas říci, že přes veškerou naši skepsi o reformách nezaložených na samosprávě se musíme modlit, aby Gorbačov (nebo někdo jiný) začal provádět aspoň nějaké reformy - lhostejno, zda maďarské nebo Čínské. Vždyť takové reformy by mohly zkypřit půdu a svými zápornými důsledky přiblížit lidi k myšlence, že je nutné jít dál - k samosprávě. Jenže tu narážíme na velice smutný fakt, který brání tomu, aby v Sovětském svazu mohlo vzniknout hnutí za samosprávu. Lidé totiž o myšlence, zásadách a praxi samosprávy, skutečné, nikoli fiktivní, vůbec nic nevědí. A může za to, jak jsem již podotkl, tisk nejen sovětský, ale i emigrační, který rovněž s podivuhodnou důsledností a houževnatostí potlačuje jakékoli zprávy o samosprávě. Od roku 1974, kdy vyšla v časopise «Grani» moje práce o samosprávě, se mi nepodařilo uveřejnit téměř nic na toto téma v emigraČním tisku. Nic kromě několika náhodných průlomů do publikací o malém nákladu a bez možnosti dostat se do SSSR. Zvláště nápadně se projevila blokáda proti zprávám o samosprávě za polských událostí roku 1981. Stačí si prolistovat svazky ruských politických publikací třeba zá září-říjen toho roku, tedy v době prvního sjezdu Solidarity. Na tomto sjezdu byla samospráva ústředním tématem a Sejm tehdy odhlasoval kompromisní zákonodárství o samosprávě. Lechu Wal^sovi dokonce bylo na sjezdu ostře vytčeno, že o své újmě kompromisní variantu zákona schválil. Ale vruských politických publikacích té doby o tom
nenajdete ani zmínku. Jen zřídka se slovo «samospráva» vyskytuje ve výčtu otázek projednávaných na sjezdu. Avšak ani před sjezdem ani po něm nenaleznete v časopise nebo v knižní publikaci žádný prograniatický či teoretický - nebo jiný - materiál o samosprávě. NTS (Narodnyj trudovoj sojuz - krajně pravicová stranická organizace v ruské emigraci) se v «dokumentárním» sborníku «Solidarita 19811982» přímo pokouší dokázat, že Poláci usilovali o zavedení - korporativního zřízení, potomka italského fašismu, který je ideálem NTS! Kde tkví příčina tohoto, mírně řečeno, divného jevu? «Ruka Moskvy»? Ani to nelze vyloučit. Tam si dobře uvědomují, jak je myšlenka samosprávy nebezpečná. A v emigraci podléhá většina publikací a vydavatelství kontrole ruských autoritářských nacionalistů anebo je závislá na těmito lidmi ovládaných západních finančních zdrojích. A tyto kruhy jsou podle názoru například tak dobře informovaného autora jako je Richard Pipes «zjevně skrz naskrz in filtrovány agenty (sovětských) bezpečnostních orgánů» (cit. z «Vyžiť nědostatočno», Chalidze Publications, USA 1985, str. 196). Agenti těchto orgánů se patrně vyskytují i v liberálních skupinách exilu. Avšak nejde samozřejmě jen o množství agentů. Ruská politická emigrace je nepochybně nejreakčnější ze všech emigrací ze zemí sovětského bloku. Dísidentství v Maďarsku, Československu nebo Polsku vzniklo z masových linutí nebo snimi úzce souviselo. Opravdu masová hnutí ve vyspělých zemích dneška nemohou být svou organickou podstatou reakční. Kdežto v Rusku se disidenti znovu jako za «starých dobrých časů» odtrhli od společnosti a škvařili se ve vlastní šťávě; jeden druhého radikalizovali, «pálili všechno, Čemu se drive klaněli», a Šli do poslední krajnosti - do té míry, že třeba pouhou zmínku o potřebě všímat si problémů dělnictva považovali za «bolševismus». Na Západě se tento proces prudce znásobil pod vlivem krajně pravicových, šovinistických, monarchistických a faŠizujících skupin a organizací staré emigrace. Tak se stalo, že pro většinu ruských emigrantů, včetně mnoha liberálů, platí samospráva a priori za něco nepřijatelného, «socialistického», o Čem ani nestojí za to něco vědět. A v takovém ovzduší je pro agenty «orgánů» hračkou zřídit blokádu proti samosprávě. Mimochodem: o to, aby v exilu vládly reakční nálady a skupiny, se nepřímo přičiňuje i KGB, když nepouští ze země představitele demokratického hnulí a zastánce samosprávy jako Sacharova a Orlova, zatímco význační pravičáci jako Solženicyn a Maksimov už jsou dávno na Západě. Sacharov a Orlov by mohli kolem sebe soustředit všechny liberální exulanty, získat na Západě slušnou mravní i hmotnou oporu a vytvořit v emigraci zcela jiné ovzduší, jež by blokádu myšlenek samosprávy znemožnilo. Nápravu v této situaci by dnes mohly přivodit západní liberální a levicové demokratické kruhy. Mohly by podepřít zastánce samosprávy v kruzích emigrace ze Sovětského svazu a východní Evropy; mohly by přispět k vytvoření nějakého jejich seskupení s možností vydávat časopis a knihy, a konat výzkumnou práci, která by mj. umožnila studovat a využívat zkušenosti se samosprávou na Západě. Na pomoc by mohly přijít i konzervativní kruhy, pokud mají opravdový zájem na demokratizaci v sovětském bloku. Ale západní veřejnost si zřejmě
25
dosud neuvědomuje, že šíření myšlenky samosprávy v Sovětském svazu by poskytlo významnou příležitost k překonávání totalitarismu v této části světa. I sdělovací prostředky v ruštině financované Západem jsou vystaveny kontrole - ba leckdy přímo podléhají vedení - reakčních seskupení ruské emigrace, která je mimo všechny jiné aspekty často užívají k protidemokratické a šovinistické propagandě a tím napomáhají propagandě sovětské. Pro ulehčení tónu připomenu anekdotu. Známý sovětský umělec, loutkář Sergej Obrazcov, kdysi vyprávěl, jak přijel s členy svého souboru na pohostinské představení do Oděsy a u nádraží čekali na taxík. Zastavil u nich soukromý vůz, jehož řidič nabídl divadelníkům, že je odveze. «Raději si počkáme na taxík,» řekl kolegům Obrazcov. Tu se z okna vozu vyklonila hlava Oděsana a zeptala se: «A co potřebujete - šachovničku nebo jet?» (V místní mluvě se říká taxíku šachovnička, podle jeho pruhu s bílými a černými čtverečky.) Tato myšlenka platí i pro náš případ. Kdo chce opravdu «jet», tj. odvrátit nebezpečí apokalyptické
srážky mezi Sovětským svazem a Západem, ten by měl stůj co stůj pomáhat šířit v SSSR myšlenky a informace o samosprávě - nezávisle na tom, jak se kdo k ní staví. Podle názoru Andreje Sacharova představuje samospráva «konkrétní podobu zdravé konvergence» (Podtrhuji já. - V.B. Cit. z knihy «Samoupravlenije», resp. z čas. «Russkaja mysl» č. 3191, Paříž 1977). A konvergence poskytuje podle Sacharovova názoru «jedinou alternativu ke krachu civilizace a k všeobecné zkáze» (A. Sacharov, «Otkrytoje pismo Sidněju Drellu», 1984). Závěrem se vraťme ke Gorbačovovi a naději na jeho reformátorství. Nesmíme zapomenout na ještě jednu zvláštnost situace Sovětského svazu. A to, že je ve válečném stavu - horké války v Afghánistánu a studené proti Spojeným státům a Severoatlantickému paktu. A provádět reformy ve válčících zemích se ještě nikomu nepodařilo. Skončení válečného stavu je nezbytnou - třebaže nedostačující - podmínkou uskutečnění jakékoli reformy v SSSR, i polovičaté.
Princip zásluhovosti Konečné to mají zakotvené v úředním dokumentu a sjezd jim to jisté schválí * Vymysleli si na to nové slovo, bezpochyby proto, že staré se jim zdálo příliš jednoznačné a jaksi nepříjemné, cítili v něm skrytý útok na svá privilegia, která, jak v hloubi duše dobře vědí, jsou stejně nemorální, jako třídní privilegia v minulosti. Neradi by Četli a slyšeli, že člověk má být odměňovaný staromódně podle zásluh, příliš by jim to připomínalo zásady klasického socialismu, který měl své mravní ideály a svůj patos a neříkal si ještě reálný - museli si pro sebe i pro nás vymyslet zásluhovost, ba dokonce princip zásluhovosti. Přečtěte si «Hlavni směry hospodářského a sociálního rozvoje ČSSR na léta 1986-1990 a výhled na období do roku 2000» - je to tam několikrát a je to jediný nový pojem, který se tam vyskytuje. Slovo, které lež tak bezpodmínečně potřebuje, ji však zas jednou před našima očima zrazuje a odhaluje: zpazkřivená «zásluhovost» a «princip zásluhovosti» totiž opravdu po smyslu textu znamenají něco docela jiného než spravedlivě, pro ekonomiku a společnost přirozené a nutné odměňováni podle zásluh, podle výsledku a významu práce. «Zásluhovost» a «princip zásluhovosti» vyjadřuji a uzákoňuji i do budoucnosti stav, který vykvetl v průběhu cesty k reálnému socialismu: minimem «zásluhovosti» je mlčenlivě přijeti pravidel hry, které umožňuje život sice bez výhod, ale také bez větších otřesů. «Zásluhovost» se pak rozviji aktivním přihráváním v nejrůznějších masových organizacích, vyvěšováním praporků a omíláním frází, vstupem do některé z filiálních stran Národní fronty, členstvím v občanských výborech a zastupitelských orgánech. Teprve Legitimace
* Schválil. - (Pozn. Listů.)
26
ovšem zaručuje, odstupňovaně podle kádrově nomenklatury, přistup k privilegiím, od vyšších platových tříd, vyšších prémii, lepších \yhlidek v zaměstnáni, při získáváni bytu i umisťováni děti na školy - až po speciální lékařskou péči, přednostní zásobováni v oddělených obchodech, vskutku výběrovou rekreaci v jinak uzavřených nebo chráněných oblastech a posléze osobni důchody. To všechno je potvrzeno Černé na bílém a naplánováno až do r. 2000. Jakkoliv rozumně zni požadavek (sepsaný ovšem strašlivou češtinou) «prohlubovat hmotnou zainteresovanost vysoce výkonných a tvůrcích pracovníků, zejména předních dělníků, konstruktérů, projektantů a technologů, organizátorů výroby, kteří bezprostředně ovlivňuji realizaci výsledků vědeckotechnického rozvoje v praxi», neznamená to vůbec nic rozumného, protože už v dalším odstavci se vyžaduje «odpovědný přistup při prosazováni zásluhovosti a diferenciace v odměňováni» a přikazuje «podporovat politickovýchovnou práci realizaci záměrů ve mzdově politice». Přeloženo do češtiny: odstupňování mezd se bude i nadále zneužívat jako nástroje k potlačováni jakéhokoliv osobního názoru a mravního postoje, ať už politického, ekonomického, náboženského nebo filozofického, bude jako dosud znemožňovat, aby se na místo tvůrčího nebo vedoucího pracovníka nebo předního dělníka dostal Člověk bez stranické legitimace, neokovaný «zásluhovosti» a nezkorumpovaný privilegiemi, kterých se mu za ni dostává. Co jsou to zásluhy, budou i nadále určovat nositelé «principu zásluhovosti». Kruh se uzavírá. Autoři dokumentu prozradili jedním slovem, že přes všechno zaklínání dalším rozvojem, dynamičnosti, kvalitou atd. atd. chtějí, aby zůstalo všechno pěkně při starém. Jistě budou odměněni podle principu, který vymysleli.
jka
RUDOLF ZUKAL
V EKONOMICE PLATÍ FAKTA, nikoli slova POZN. RED.; Technická omezeni, kterým jsou vystaveny publikace druhu Listů, způsobuji, že se např. tento příspěvek čs. ekonoma do předsjezdové diskuse dostává do tisku až po XVII. sjezdu KSČ. Soudíme však, že jeho základní myšlenky a závěry zůstávají podstatně pro úvahu o stavu a vyhlídkách Československého hospodářství i po sjezdu. Ekonomickému oddělení ÚV KSČ nábřeží Kyjevské brigády 12 Praha 1 r
Věc: Příspěvek do předsjezdové diskuse Přiznávám se, že jsem v 70. letech přestal číst sovětskou ekonomickou literaturu. Považoval jsem to u většiny článků za ztrátu času. Obecné řeči o přednostech a úspěších socialismu mě unavovaly a ukazovaly na stagnaci a sterilriost ekonomického myšlení. Byla to v podstatě stejná situace jako u nás. Odráželo to celkové společenské ovzduší. V poslední době se však společenské klima v SSSR podstatně změnilo. 30.12.85 uveřejnila Pravda, orgán ÚV KSSS, článek, který mě inspiroval k napsání tohoto příspěvku. Z článku pro informaci cituji dvě krátké pasáže, ač by si zasloužil celkové zveřejnění v RP: «Dějiny sovětské ekonomiky dokazují, že když hospodářské informace byly přesné, zvyšovala se efektivnost společenské výroby. Je to zcela pochopitelné, protože jen tehdy, když známe skutečné procesy, můžeme předcházet negativním jevům v hospodářství.,. Doba vyžaduje změnu. Objektivní informace, to je základní podmínka obratu v efektivnosti národního hospodářství. Snadno můžeme dosáhnout intenzifikace výroby ve výkazech, ale ne ve skutečnosti. Proto navrhujeme, aby v návrhu «Hlavních směrů...» byla doplněna věta: «Podstatně zvýšit přesnost ekonomických informací.» Připojuji se plně k tomuto návrhu, který platí i pro naši skutečnosti. Proč podporuji a doporučuji tento návrh, to se pokusím dokázat v další Části. XVII. sjezd KSČ má jako jeden z hlavních bodů projednat «Zprávu o hlavních směrech.. .» K tomu, aby bylo možno vypracovat reálné plány a prognózy, je nutno objektivně analyzoval hospodářský vývoj za minulou pětiletku, projednat současný stav naší ekonomiky a rovněž zhodnotit klady a zápory, které se projevily v minulém období v oblasti hospodářské. Domnívám se, že «Zpráva předsednictva ÚV KSČ o stavu prací na 8. pětiletém plánu hospodářského a sociálního rozvoje ČSSR a plánu na rok 1986» přednesená 28.11.1985 předsedou vlády L. Strougalcm i samotný dokument (viz RP 11.1.1986) těmto kritériím zdaleka neodpovídají, neboť přecházejí mnohá závažná neplnění úkolů stanovených XVI. sjezdem KSČ, úmyslně zamlžují neplnění a neanalyzují pravé důvody, proč tomu tak je. Chápu, že je přirozené lidské povaze přikrašlovat Činnost na úseku, za který vedoucí politikové plně odpovídají, aby dokázali, že jsou «praví lidé na svém místě». Ale některá neplnění jsou takového rozsahu, že již předem zpochybňují další hospodářský vývoj a reálnost příštích plánů. Vím, že podobná tvrzení v období, kdy se všemožně a usilovně prokazuje úspěšný hospodářský vývoj, jsou krajně nepopulární, ba i nebezpečná pro kritizujícího, neboť tento může být snadno označen za nepřítele socialismu. Člen předsednictva a tajemník ÚV KSČ V. Bilak na «Teoreticko-praktické konferenci k 15. výročí dokumentu Poučení» mj. citoval i z projevu Michaila Gorbačova následující: «Lakování na růžovo je třeba z naší socialistické rodiny, z naší socialistické společnosti energicky vymýtit!» Ale neopomněl k tomu dodat své vlastní osobní varování. «Přitom se boj proti lakování nesmí vést tak, jak to dělali pravicoví oportunisté, že všechno přebarvili na černo.» (RP 11.12.85). Abych nebyl podezírán, že falšuji ekonomickou situaci a barvím vše na černo, upozorňuji, že všechna zde použitá čísla jsou převzata z oficiálních stranických dokumentů a z oficiálních statistických ročenek, vždy s odvoláním na zdroj informace. Bohužel vzhledem k tomu, že ve statistických ročenkách jsou údaje pouze do r. 1984 (ten je předběžný), nebudu moci provést konfrontaci za celou pětiletku, ale pouze za její čtyři roky. I přes tento nedostatek jsou výsledky velmi záporné a alarmující. I když mám stále větší výhrady ke zpracování statistických ročenek, přesto fakta o minulém hospodářském vývoji jsou zachována a v mnoha směrech se podstatně odlišují od údajů uvedených v dokumentu «Hlavní směry...», jak dále ukáži. Předesílám, že nepopírám hospodářský pokrok, ke kterému u nás v minulém období došlo. V důsledku rostoucího rozvoje výrobních sil je to objektivní skutečnost, platící jak pro socialismus, tak i pro kapitalismus. Pouze za válek, velkých přírodních katastrof a hlubokých společenských krizí (viz např. Polsko) dochází k dlouhodobému hospodářskému poklesu. Při objektivním hodnocení celkové situace si musí eko-
27
nom položit otázku, zda to byl maximální pokrok, jakého bylo možno dosáhnout za stávajících podmínek, a to jak vnitřních tak i zahraničních. Základním kritériem není slavnostní konstatování, že se hospodářství vyvíjelo, ale zda to byl vývoj zdravý, efektivní, optimální, a za jakou cenu se dosáhl. Zda šlo o vývoj kvantitativní či kvalitativní. To je kardinální otázka. Hospodářský pokrok, kterého jsme od roku 1970 dosáhli, je nesporně prokazatelný, ale byl převážně extenzívního charakteru, dosažený za velkého plýtvání surovinami, materiály, energií, pracovní silou, a to na úkor budoucnosti - zahraničním zadlužením a zanedbáváním ekologických opatření. Ve svém diskusním příspěvku se zaměřím na dvě věci, a to: - chci dokázat, že uplynulý vývoj hospodářství za 15 let byl převážně extenzívního charakteru, a - že jsme nesplnili hlavní ekonomický záměr XVI. sjezdu. K prvnímu bodu se v «Hlavních směrech...» říká: «Tato linie v hospodářské a sociální politice strany, zaměřené na intenzifikaci národního hospodářství a zvyšování efektivnosti a kvality veškeré práce, byla v uplynulých 15 letech úspěšně plněna.» (RP 11.1.1986) Chceme-li posoudit, zda jde o intenzívní nebo extenzívní rozvoj národního hospodářství jako celku, pak sledujeme relace mezi makroekonomickými ukazateli, a to společenským produktem, výrobní spotřebou a národním důchodem. Roste-li výrobní spotřeba rychleji než společenský produkt, a ten v důsledku toho rychleji než ND, jde vysloveně o extenzívní růst. Při intenzívním růstu roste nejrychleji ND, pak SP a nejpomaleji VS. Základním problémem intenzifikace našeho národního hospodářství je snižování výrobní spotřeby a urychlení tempa růstu ND. Vezmeme-li tyto tri makroekonomické ukazatele od r. 1970 do r. 1984, pak vyhlíží situace takto (jde vždy o % nárůst proti předcházejícímu roku, údaje vypočteny ze srovnatelných cen): TAB. č. 1 Rok
Společenský produkt
Výrobní spotřeba
Národní důchod
1971 1972 1973 1974 1975 1976 1977 1978 1979 1980 1981 1982 1983 1984
5,81 6,27 5,50 5,40 5,71 3,90 4,84 4,49 2,73 2,87 0,30 0,93 2,64 2,26
6,02 6,28 5,68 5,06 5,34 3,88 5,26 4,72 2,52 2,86 0,56 1,37 2,87 1,51
5,51 5,73 5,20 5,88 6,24 3,66 4,18 4,11 3,04 2,92 -0,12 0,24 2,24 3,48
Pramen: Statistická ročenka 1978 str. 20,21, 1985 str. 22,23. Podíváme-li se na uvedených 14 roků, snadno zjistíme, že v převážné části sledovaného období rostly VS a SP rychleji než vytvořený ND. V r. 1981 došlo dokonce k poklesu ND o 0,12%, v roce 1982 k jeho stagnaci (přírůstek 0,24% je zanedbatelný). Pouze v letech 1974, 1975, 1979, 1980 došlo k rychlejšímu růstu ND než VS a SP. Šlo vždy jen o několik desetin %. Teprve rok 1984 (předběžné údaje) zaznamenal vyšší obrat k intenzifikačnímu vývoji. Kromě toho tempo nárůstu těchto makroekonomických ukazatelů bylo podstatně vyšší v prvních létech sledovaného období než v současné době. Roční růst ND však nikdy nedosáhl takové výše jako v «krizových létech 1968-69» (1967-8 18%, 1969 7,31%), kdy se tyto makroekonomické ukazatele vyvíjely jednoznačně intenzívním směrem, přes všechny problémy, jež vznikly vstupem cizích vojsk. To dokazuje sumarizace celkového období 1970-84. TAB. č. 2 1984
1970 'ř
Společenský produkt Výrobní spotřeba Národní důchod
v mlrd. KČs stálých cen 672,2 396,4 280,8
Statistická ročenka 1985, str. 22,23
28
v%
v mlrd. KČs stálých cen
v%
100 100 100
1.249,4 769,0 480,4
184,49 193,99 171,08
Závěr může být jednoznačný. Nejrychleji rostla VS, pak následoval SP, nejpomaleji ND. Čili Šlo vysloveně o extenzívní rozvoj. Rozdíly v tempech u jednotlivých ukazatelů jsou tak markantní, že ani nejúspěšnější rok 1985, který zde není zachycen, nemůže toto tvrzení změnit. Samozřejmě vůči tomuto konstatování může být vznesena námitka, že se jedná o kvantitativní porovnávání. Můžeme se však podrobněji podívat, kam značná část vytvořeného ND směřuje. Ponechávám stranou skutečnost, že stále větší % ND je určeno na naše zahraniční zadlužení. Za pomoci zahraničních půjček byl v 70. létech vytvořen mýtus úspěného hospodářského vývoje a konsolidace ekonomiky po jejím rozvrácení revizionisty. Marx výslovně upozorňoval na to, že pokud zboží nenajde svého spotřebitele, pokud se neprokáže jeho užitná hodnota, pak ani hodnota tohoto zboží nemůže být započítávána do společenského bohatství. A to je problém značné Části našich zásob. Nehodlám zde rozebírat problém zásob. Zásoby jsou nutné pro bezporuchový chod národního hospodářství, jako rezerva pro doby nenadálých událostí, jako strategické rezervy atd. O tom byla napsána řada studií. Na druhé straně nadměrné zásoby znamenají umrtvování společenské, práce, zastarávají nejen fyzicky, ale zejména morálně, především dnes v období vědeckotechnické revoluce znamenají další náklady spojené s jejich udržováním a uskladněním atd. Snad jedině k vědě a technice jsme na nej vyšších místech přijali více usnesení než k problematice zásob a jejich snižování. Např. na 4. zasedání schůze Sněmovny lidu FS ČSSR bylo podrobně jednáno o tomto problému, a místopředseda vlády ČSSR a předseda SPK S. Potáč zde uvedl několik pozoruhodných myšlenek, které jsou v přímém rozporu s tvrzeními, která obsahuje dokument «Hlavní směry»: «Využití našeho ekonomického potenciálu a pracovních zdrojů, technicko-ekonomická úroveň řady výrobků a úroveň společenské produktivity práce zaostávají ve srovnání s vyspělými státy... Závažné problémy a nedostatky jsou v dalších oblastech ekonomiky, mezi nimi je i nedostatečná efektivnost ve využití záspb, jejich nadměrný růst a stále vysoké ztráty v národním hospodářství. Zásoby se dlouhodobě zvyšují rychleji než růst výroby a národní důchod... V národním hospodářství se dlouhodobě překračovaly plánované záměry ve vývoji zásob a jejich vývoj je ekonomicky nadměrný. Na jednotku ND je vázán stále větší objem zásob. V 5. pětiletce bylo zapotřebí na 100 Kčs vytvořeného ND 68 Kčs zásob, v 6. pětiletce 71 korun a v r. 1983 už 90 Kčs. (Práce 24.10.1984) Zabývám se touto problematikou proto, abych dokázal, kam směřuje značná Část vytvořeného ND, a zda jde o extenzívní nebo intenzívní vývoj. (Údaje o zásobách a ND jsou uvedeny v běžných cenách; jde vždy o % nárůst proti předchozímu roku). 7/1B. č. 3 Rok
Zásoby ve státních a družst. organ. ČSSR
Vytvořený ND
Společenská produktivita práce
1971 1972 1973 1974 1975 1976 1977 1978 1979 1980 1981 1982 1983 1984
7,23 7,02 6,43 7,92 6,73 1,96 3,75 5,09 7,77 10,05 1,10 7,48 2,79 5,17
4,98 5,61 4,87 7,49 4,59 2,39 -0,77 5,54 5,17 5,56 -2,67 4,79 2,27 6,72
4,31 4,40 3,69 4,83 5,82 2,98 2,44 3,69 1,46 2,47 -0,61 -0,41 1,42 2,81
Pramen: Statistické ročenky příslušných roků; společenská produktivita práce roč. 1978 a 1985 str. 24-25. Kumulace těchto údajů za období 1970-84 vyhlíží takto (TAB. č. 4): 1984
1970 ***
zásoby ND
v mil. běžných cen
v%
v mil. běžných cen
v%
275.156 312.345
100 100
633.552 541.461
230,25 173,35
Ekonomická zrůdnost tohoto jevu vynikne ve srovnání s vyspělými kapitalistickými státy, kde vládne živelnost, kde jednotlivé podniky musí mít své vlastní sklady a zásoby, neboť soukromé vlastnictví tvoří
29
přehrady mezi jednotlivými firmami, a kde kooperace je založena na kapitalistických principech - na zisku. Kde však zákon konkurence nutí jednat podniky racionálně, efektivně. Zásoby v kapitalistických státech se odhadují na 15-30% ročního národního důchodu, a to podle toho, o jaký stát jde, zda zemědělský či průmyslový. Zemědělství vyžaduje vzhledem k sezónnosti v průměru delší obrátkovost zásob. V roce 1984 představovaly naše zásoby 117% ND. Více než roční spotřeba lidské práce, surovin a energie atd. leží nečinně ve značné části zásob, které jsou nadnormativní, zastaralé, v podstatě nepotřebné. A tomu říkáme plánovité, racionální a cílevědomé hospodaření. A ještě efektivní a intenzívní. Jaký je to paradox - na jedné straně piánovitost, a výsledkem jsou obrovské v podstatě nepotřebné zásoby, na straně druhé živelnost a racionální výše zásob. Tento «efektivní» vývoj bych mohl prokázat na desítkách dalších příkladů, jako je srovnání úrovně našich výrobků na světovém trhu s konkurencí (viz pokles reálných směnných relací za 14 let o 33,4%), na v podstatě nehybné struktuře naší ekonomiky (viz výroba železa), na využívání základních fondů, na klesající produktivitě práce a pod. A to vše na základě oficiálních údajů. Nechápu, kde vzali např. autoři «Hlavních směrů» údaj o tom, že «společenská produktivita práce vzrostla za 15 let o 70%» (RP 11.1.1986) Ať počítám, jak počítám, vzrostla společenská produktivita práce od r. 1970 do r. 1984 o 47,12% (viz Stat. roČ. 1985, str. 24 a 25 a tab. č. 2) To jsou takové rozdíly, nad nimiž se musí alespoň trochu soudný člověk zamyslet. Závěrem prvního bodu diskusního příspěvku. Náš hospodářský vývoj od r. 1970 do r. 1985 byl převážně extenzívní a nikoliv intenzívní, jak se tvrdí v dokumentu. Byl dosažen za velkých materiálových, energetických a lidských vstupů a jeho výsledky jsou i nadále převážně neefektivně využívány. A to nepočítám, co za tento dosavadní hospodářský vývoj budeme platit ještě v budoucnosti, a to především nápravou ekologických škod, jež jsme způsobili, a splácením zahraničního zadlužení. Osobně se nebojím ani tak třetí světové války, jako dalšího zhoršování životního prostředí. To je velmi konkrétní a bezprostřední nebezpečí. Některé změny, jichž jsme dosáhli, nejsou zdaleka rozhodující a hlavní problémy stojí před námi. Soubor opatření není s to je vyřešit, neboť nejde na podstatu věci. *
*
*
Stručně k druhému bodu mého předsjezdového diskusního příspěvku, a to, že jsme nesplnili hlavní ekonomický záměr XVI. sjezdu - růst národního důchodu v rozmezí 14-16%. V dokumentu «Hlavní směry...» se období 7. pětiletky hodnotí takto: «Výsledky dosažené v létech 7. pětiletky a zejména v letech 1983-85 prokazují, že základní koncepční záměry hospodářské politiky strany stanovené XVI. sjezdem KSČ a konkretizované 7. pětiletým plánem byly v podstatě splněny a v některých směrech překročeny.» V další části dokumentuje toto obecné tvrzení dokládáno následujícími údaji: «Objem vytvořeného hrubého národního důchodu se v pětiletce zvýšil o 11%, přitom v letech 1983-85 byla jeho průměrná roční dynamika 3,2%. Společenská produktivita práce se v r. 1985 zvýšila proti r. 1980 téměř o 9% (RP 11.1.1986). Zaměřím se na analýzu zde uvedených faktů. XVI. sjezd KSČ stanovil v dokumentu «Hlavní směry...» úkoly na tomto nejdůležitějším úseku takto: «Dosažení cílů hospodářské a sociální politiky vyžaduje vytvářet podmínky pro vzestup ND o 14-16% a krytí jeho přírůstku z 90-95% zvýšením společenské produktivity práce.» (Sborník hlavních dokumentů XVI. sjezdu KSČ, str. 108). Když byl přijímán 15.12.1981 zákon 122 «O plánu rozvoje národního hospodářství ČSSR na léta 198185», bylo již každému jasné, že úkoly stanovené XVI. sjezdem nemohou být splněny. ND za rok 1981 poklesl proti r. 1980 o 0,12% a výhled na příští rok nebyl o mnoho lepší. Proto v § 3, odst. b tohoto zákona se stanovilo: «Vytvářet podmínky pro růst ND o 2-2,6% ročně a jeho přírůstek krýt přírůstkem společenské produktivity práce zhruba z 90-95% (Sb.č. 34, 29.12.1981). Tak jsme si prakticky za necelý rok po sjezdu změkčili hlavní ekonomický úkol - růst ND - z původních 14-16% na 10,40-13,70%. Tak došlo ke změkčení plánu v prvním případě o 25,72%, v druhém o 14,38%. Když nic jiného, tak tento fakt ukazuje, na jaké «vědecké» úrovni máme plánování, a jak si politikové a ideologové naivně představují, že mohou všemocně ovlivňovat objektivní ekonomické zákony. Během půl roku nepřišly ani zemětřesení ani kontrarevoluce, které by zavinily takové snížení úkolů. První dva roky pětiletky tak skončily naprostým krachem. Podívejme se, jak tyto dva neúspěšné roky jsou charakterizovány diplomaticky v dokumentu «Hlavní směry...»: «Po XVI. sjezdu KSČ pokračoval nepříznivý vývoj vnějších podmínek, došlo k dalšímu zhoršení mezinárodní situace. To spolu s řešením některých vnitřních problémů se promítlo při dopracovávání 7. pětiletého plánu, ve kterém byla dána přednost obnovení rovnováhy ekonomického rozvoje před dynamikou jejího růstu.» S tímto cílem byl «plánovitě zpomalen růst ND v prvých dvou letech 7. pětiletky» (RP 11.1.1986). Ani slovo o subjektivismu a diletantismu vedoucích míst v řízení národního hospodářství. Naopak, «plánovitě» provádíme i neúspěchy a průšvihy. Tak tohle má být objektivní analýza. Oč pravdivější a objektivnější byl přístup vedení A. Novotného, když se zhroutila na začátku 60. let třetí pětiletka. (V roce 1963 klesl ND o 2,7%, v r. 1964 vzrostl o 0,58%). Úkoly pětiletky byly zrušeny jako nesplnitelné a byly stanoveny v podstatě roční prováděcí plány. Současně se začaly velmi seriózně analyzovat příčiny neúspěšného rozvoje a začalo se pracovat na prvních variantách ekonomické reformy. My však jdeme zcela jinou cestou. Úspěchu musí být dosaženo, i když třeba na papíře. Po neúspěšných
30
létech bylo jasné, že zřejmě nebudou splněny ani snížené úkoly 7. pětiletky. Asi se usilovně přemýšlelo, jak tuto skutečnost před veřejností zakamuflovat, aby se na XVII. sjezdu hlásily «nesporné úspěchy». A tak v hodině dvanácté se objevila spása ve formě «hrubého národního důchodu», jehož výše i růst jsou podstatně rychlejší než růst ND. Ve Statistické ročence 1983 se objevila nová tabulka «Základní ukazatele tvorby a užití společenského produktu», v metodice brutto, nyní je to hrubý ND. Jeho charakteristika je následující: «Vytvořený hrubý národní důchod (konečný produkt) je vypočítán jako rozdíl mezi společenským produktem a výrobní spotřebou brutto. Výrobní spotřeba brutto je menší o opotřebení základních prostředků a likvidaci základních prostředků výrobní sféry.» (Stat. roč. 1985, sir. 139). Stručně řečeno, zvýšili jsme si tak základní ekonomický ukazatel o odpisy. A od té doby používáme, jak vidíme i z dokumentu «Hlavní směry...», k dokazování hospodářského růstu jiný ukazatel, než stanovil XVI. sjezd KSČ i zákon o 7. pětiletce. Hlavní věc je, že je vyšší (v r. 1984 byl vyšší o 64.531 mil. stálých cen, tj. o 13,43% než ND), a jeho přírůstky jsou rychlejší. A ejhle, dynamika hospodářského vývoje je hned růžovější. Následující tabulka plně odhaluje tuto «strategii». TÁB. č. 5 »
Růst národního důchodu v letech 1980-84 (v mil. Kčs stálých cen)
ND ND hrubý
1980
1981
1982
1983
1984
růst 1980/1984
453.382 505.063
452.890 509.032
453.950 512.078
464.226 525.827
480.439 544.970
105,96 107,90
Statistická roč. 1985 str. 128, 139. Jak je vidět, hrubý ND roste podstatně rychleji, a za prvé 4 roky 7. pětiletky vzrostl o 7,90%, zatímco ND (tak jak to určila směrnice XVI. sjezdu a zákon o pětiletém plánu) vzrostl o 5,96%. I když nemám údaje za rok 1985, je zřejmé, že v hrubém ND nárůst do výše 10,4%, jak stanovil zákon o pětiletém plánu, může být splněn, neboť stačí 2,9% ročního růstu. Ale v ND, který vzrostl za 4 roky o 5,96%, plán pravděpodobně nesplníme, neboť to by musel být roční nárůst o 4,44%. Čili nesplníme ani nejnižší míru změkčeného pětiletého plánu. O původních záměrech XVI. sjezdu ani nemluvím. Závěrem k tomuto bodu možno říci, že sice pravděpodobně splníme 7. pětiletku v hrubém ND, nikoliv v ND. To je splnění v jiném ukazateli, než stanovil XVI. sjezd i zákon o 7. pětiletce. Bude to splnění fiktivní, papírové. Kdyby se něčeho podobného dopustilo vedení nějakého podniku, bylo by to označeno za podvod a vedení by bylo voláno k odpovědnosti. Co k tomu říci? Je to ubohé žonglování se slovy a s čísly, které má zakrýt naše problémy, dokázat úspěchy za každou cenu. Může uspokojit některé politiky a ideology, ekonomy nikoli. Stejně tak jsem v rozpacích nad růstem společenské produktivity práce, která za 7. pětiletku vzrostla údajně o 9%. Kladu si oprávněnou otázku, kdo má vlastně pravdu, dokument zásadního rázu nebo statistické ročenky. Statistická ročenka za první 4 roky 7. pětiletky ukazuje nárůst společenské produktivity práce pouze o 3,22%. (Stat. roč. 1985, str. 25, tab. č.3). Je možné, aby společenská produktivita práce byla stoupla za poslední rok o 5,78%? O tom silně pochybuji, zvláště když vidím celkovou hospodářskou situaci zdola, nikoli od zeleného stolu. Bylo sice období, kdy přírůstek společenské produktivity práce přesáhl 5% ročně, ale to byly «krizové roky 1968-69». (1968 5,25%, 1969 5,29%). Podobných nesrovnalostí, nelogičností, kamufláží, obcházení problémů existuje celá řada. Je možno na základě takových «objektivních faktů» udělat seriózní výhled na příští léta? Velice o tom pochybuji. Byl bych velmi zvědav, zda s takovými námitkami vystoupí na stranické půdě komunisté ekonomové, ačkoli to každému odborníkovi musí být jasné na první pohled. Asi nikoli. Jsou poučeni «Poučením» a osudy svých předchůdců. Vlastní teplá místa a přízeň politiků jsou jim zřejmě bližší než osud našeho hospodářství. Ekonomické zákony jsou objektivní, ctí fakta a ne slova a přání. Ekonomické oddělení ÚV KSČ, které je odpovědné za hospodářské Časti dokumentu «Hlavní směry rozvoje», by si to mělo uvědomit a učinit v tom směru nápravu, aby materiály předložené sjezdu byly objektivní a nezkreslené. PS: Po napsání mého předsjezdového diskusního příspěvku vyšla «Zpráva FSÚ o vývoji národního hospodářství a plnění státního plánu ČSSR v r. 1985». V RP měla nadpis «Základní záměry byly splněny.» Dozvěděl jsem se, že hrubý ND vzrostl o 3,3%. Použití tohoto ukazatele ilustruje, že «hra na úspěchy» pokračuje. Společenská produktivita práce se zvýšila o 2,6%, takže rozhodně nemohla dosáhnout 9% za celou pětiletku, vzhledem k prvním dvěma rokům. Jak je vidět, výsledky posledního roku 7. pětiletky nemohou nic změnit na mých závěrech. (Otištěno bez vědomí autora.)
31
JÁN MLYNÁŘÍK
Slovenský komunistický politik JÚLIUS ĎURIŠ V Československu sa isté úmrtia taja. Žiadne noviny nepřinesu oznámenie, dokonca aj najbenevolentnejšia Lidová demokracie odmietne uveřejnit' smútočné oznámenie, ktoré si pozostalí zaplatia. Skoro sa tak stalo aj v případe Júliusa Ďuriša, slovenského komunistu a československého ministra, ktorý zomrel 18. februára 1986 vo veku 82 rokov, o Čom Rudé právo uveřejnilo 8 riadkov. NiekoFko pražských priateFov, Slovákov, sa s nim 26. februára rozlúčilo v motolskom krematoriu. PodFa poslednej vole urna má byť uložená do hrobu rodičov v malej dedinke Rovňany, vo východnom Novohrade. Na rakvi boli iba štyri vence rodiny Púlovcov, Hemelkovcov a Simovicovcov. A rodiny Juhászovej z Maďarska. Je až paradoxné, že Ďuriš, ktorý tak vehementne bojoval po roku 1945 za vysídleme slovenských Maďarov, mal svojich jediných příbuzných v Maďarsku, ktorí mu přišli na pohřeb. Julius Ďuriš, syn rovnianskcho evanjelického rechtora, mal pohnutý život, vyznačený ponížením a pádmi, no aj obdobiami bohatosti a slávy. Čoskoro osiřel. Předal posledný rodinný majetok a odišiel študovať ako 25roČný na Vysokú školu politických, ekonomických a spoločenských vicd v Paříži. Pretožc už doma roku 1923 vstúpil do KSČ a pracoval v Študentských komunistických organizáciách, bolo prirodzené, že počas pařížských Štúdií v rokoch 1929 až 1931 sa stal tajomníkom čcskoslovcnskej podsekcic Komunistickej strany Francúzska a redaktorom Rovnosti, Časopisu českých a slovenských robotníkov vo Francúzsku. Pre komunistická činnosť však francúzska vláda Júliusa Ďuriša z Francúzska čoskoro vyhostila. Doma sa 29roČný DuriŠ roku 1933 stal organizačným tajomníkom Krajinského vedenia KSČ na Slovensku a redaktorem Slovenských zvěstí. Bol jeden z mála inielektuálov, ktorý dosiahol vo vedúcich funkciách autoritu v KSČ; podstatné skór než o 9 rokov mladší Husák alebo nevybojný Novomeský, či Edo Friš. Preto po rozbití ČSR, keď prešiel do ilegality, bolo logické, že spolu s Cudovítom Benadom a Jánom Osohom vytvořil prvé ilegálne ústredné vedenie KSS. Proti sektárskym názorem svojich spolupracovníkov vo vedení, vytyčujúčich heslo sovietskeho Slovenska, Ďuriš zastával stanovisko, požadujúce zachovanie Československa a spoluprácu Slovákov s Čechmi. V auguste 1941 ho zatkli a odsúdili na 13 rokov do vazenia. Ďuriš sa teda nemohol zúČastniť protinacistickej rezistencie, čo ho načas odsunulo do tieňa Gustáva Husáka a jeho spolupracovníkov. Vo februári 1945 z vazenia utiekol, v marci 1945 ho vyměňovali za ministra poFnohospodárstva. Bola to významná funkcia, ktorú zastával do roku 1951, a zaslúžil sa o víťazstvo KSČ vo voFbách 1946; s jeho menom je však spojené aj násilné združstevňovanie a zničenie súkromného vlastníctva v poFnohospodárstve. Jeho
32
organizačně schopnosti a tvrdosť mu vyslúžili povesť schopného funkcionára, no aj pripravovateFa nezákonností, na ktoré doplatilo mnoho nevinných Fudí životmi i majetkom. Sám Ďuriš na sklonku života tvrdil (aj mne osobné roku 1981), že si nikdy neprial takýto sovietsky kolchozný vývoj československého poFnohospodárstva, nechcel, aby došlo ku krutostiam. Po odstavení Husáka sa Ďuriš ujal roku 1951 funkcie předsedu Zboru povereníkov, v ktorej bol do roku 1953, keď sa na 10 rokov stal ministrem fínancií. Roku 1963 ho Novotný spolu so Širokým a Bacílkom obětoval v záujme udržania * svojej pozície, hoci Ďuriš nemal doČinenia s politickými procesmi proti tzv. slovenským buržoáznym nacionalistom, ako právě Bacílek a Široký. Po okupácii Československa roku 1968 v osobných listoch Brežnevovi protestoval a poukazoval na Škody, ktoré okupácia spósobila. To mu znemožnilo, aby ho Husák, ako 64ročného, povolal do funkcií; roku 1970 ho vylúčili zo strany. Julius DuriŠ patřil k najschopnejším komunistickým slovenským politikom. Od svojho 59. roku však bol vyřaděný z aktívnej politiky a mal Čas skúmať svoj podiel na násilí, ktoré sa komunistickou mocou v Československu přesadilo. DiŠtancoval sa od neho vo svojich spomienkach, ako aj v rozhovorech s historikmi a priateFmi. ZiaF, dosť pozdě; ale objektivno ho aspoň to odlišuje od tých, Čo nikdy nepochopili, ako a prečo slúžili zlu. Novodobá Československá história vypovic isto pravdu o jeho podiele na komunistickej moci. Bol to podiel nemalý. No súčasne v konfrontácii s inými slovenskými politikmi, aj v porovnaní s Husákom, mu bude prisúdené k dobru aspoň kritické spytovanie svedomia v závere života. Preto sa súčasný režim s ním nijako nerozlúčil, ani ho nespomenul, udrŽujúc jeho meno v zabudnutí. Rozlúčka s Júliusom Ďurišom sa konala bez obřadu, bez jediného slovka. Na rakvi kedysi mocného a obávaného komunistického ministra sa neobjavil veniec vlády, ako by malo byť v civilizovanej krajině, ani žiadnej inštitúcie. Opáť sa ukázalo, ako zo světa nedóstojne odchádzajú kedysi mocní revolucionáři. Možno tam, na Rovňanoch, kde nechal minister postaviť kultúrny dom, jeden z prvých na Slovensku, za svojej vlády, sa nad jeho hrobom zídu rodáci a kňaz sa pomodlí za blúdiaceho syna. / POZN. REDAKCE: Malá československá encyklopedie Čs. akademie věd, svazek II, z r. 1985, věnuje Juliovi Ďurišovi 14 řádek pěticenlimetrového sloupečku. Celé zhodnoceni jeho života zní: «V krizových letech 1968-69 nestál na pozicích marx.-len., 1970 vyloučen z KSČ.» v
Přemysl Coufal - československý Popieluszko ? Od r. 1956 do r. 1962 studuje při zaměstnání na V letošním 1. čísle LISTŮ jsme na str. 42 citovali fakultě inženýrského stavitelství SVŠT, kde je znovu ze Sděleni Výboru na obranu nespravedlivě stihaných promován, a to na stavebního inženýra - směr (VONS) č. 486 z 19. listopadu 1985, že Augustin Nainženýrské konstrukce a dopravní stavby. Od r. vrátil, zaměstnanec ČSD, nar. 20.XI. 1928, bytem 1964 do r. 1969 působí na generálním ředitelství Lutopecny 14, okr. Kroměříž, otec 9 děti, byl II. zemědělských staveb Bratislava jako specialista a listopadu 1985 vzat do vazby pro «trestný Čin pokoordinátor jednotlivých skupin podniků (35 probuřováni» podle § 100/3 tr.z. Pozdější Sděleni VONS Č. 498 z 8. ledna 1986 dodalo, že byl Navrátil z vězni- jektantů). Od té doby se též zabývá stavební fyzice v Brně-Bohunicích v prosinci proti své vůli přemí- kou. Vletech 1964-66 pracuje na publikaci Meliorácic (478 stran) jako vedoucí autorského kolektivu a stěn do psychiatrické léčebny v Praze 8-Bohnicích. V noci z 11. na 12. listopadu, vzápětí po jeho vzetí spoluautor. Od r. 1973 působí ve Středisku odborodo vazby, byla v bytě Augustina Navrátila, moravské- vého vývoje jako hlavní specialista pro statiku a stavební fyziku. 2^a jedenadvacetileté existence ústavu ho křesťanského aktivisty a signatáře Charty 77, provedena domovní prohlídka. V odůvodněni vyšetřova- jako jediný ukončil řádným, nezkráceným studiem tele StB se praví, že «bylo zjištěno, že jmenovaný externí aspiranturu a dosáhl vědecké hodnosti CSc. vyhotovil cyklostylovanou písemnost s názvem Poté byl zařazen do kádrových rezerv ministerstva Otevřený dopis čislo 2, jejíž obsah silně pobuřuje zemědělských staveb a výživy SSR pro zahraniční a odborně posudkovou činnost pro obory statiky konproti orgánům ČSSR». Augustin Navrátil, který se před časem velice an- strukcí inženýrských a pozemních staveb, stavební gažoval pro krutě pronásledovanou rodinu Kořínko- fyziky a hydromeliorací. Uměl dobře anglicky, francouzsky, německy, ruvu, vydal inkriminovaný otevřený dopis 23. února 1985, v den Čtvrtého výročí usmrcení ing. Přemysla sky, Španělsky, maďarsky, latinsky, starořecky a heCoufala. Obrátil se tehdy mj\ na prezidenta Husáka, brejsky. na Federální shromážděni, vládu ČSSR, Generální Nadřízenými orgány a institucemi byl hodnocen prokuraturu, federální ministerstvo vnitra, ÚV Ná- jako schopný, houževnatý, význačný pracovník, jerodní fronty ČSSR, ÚV KSČ, strany lidové a strany hož práce z oboru zemědělství a lesnictví jsou znásocialistické, a dožadoval se řádného vyšetřeni my v celém Československu a jsou cenným umučeni Přemysla Coufala i potrestání viníků. příspěvkem pro rozvoj těchto vědních disciplín. Byl LISTY mají nyní možnost seznámit čtenáře to čestný, pracovitý a zodpovědný Člověk se smys hlavním obsahem zprávy Leopolda Žitného o slem pro kolektiv a vzájemnou pomoc. Přemek byl svobodný, bezpartijní. Jeho zálibou případu ing. Přemysla Coufala. * bylo umění všeho druhu a cestování. Procestoval * * několikrát téměř celou Evropu. Byl i v Přední Asii, Přemysl Coufal se narodil 9. ledna 1932 v Pro- v Africe, Alžírsku, Tunisku. Širokému okruhu jeho přátel, spolupracovníků a stějově a do devatenácti let žil v Hrubci cích u Prostějova, kde byl jeho otec učitelem, později ředite- známých nebylo žádným tajemstvím, že je upřímlem školy. Vr. 1951 maturoval na gymnáziu Jiřího ným, zásadním věřícím křesťanem, katolíkem. Jen Wolkera v Prostějově. Tam jsem se s ním seznámil. nemnozí z nich však věděli, že je též Činný v neofiByli jsme kolegové. Přemek byl velice nadaný stu- ciální církvi, že je řádovým knězem, a že v této neodent. Vynikal zvláště v jazycích: v latině a sta- ficiální církvi zastává i určité významné postavení. rořečtině. Byl oblíbencem latinářky prof. Boženy A tím také máme motiv. Ne však pro sebevraždu, Bezdíčkové, jež sama, hluboce věřící osoba, za svou ale pro vraždu. 30. srpna 1980 odcestoval Přemysl Coufal na povíru trpěla tím, že byla v r. 1953 propuštěna ze Školských služeb a živila se pak dlouhá léta prací v pro- slední dovolenou do Francie, Anglie a Belgie. Z ní se stějovském zahradnictví. Je téměř jisté, že měla na vrátil 20. září. Ještě před cílovou stanicí musel vyPřemka rozhodující vliv při utváření jeho nábožen- stoupit a podrobit se osobní prohlídce. Po příchodu domů bylo vidět, že má prohledaný byt. To se od té ského přesvědčení. Měl jsem za to, že Přemek půjde studovat jazyky. doby občas opakovalo. Dne 9.XII. byl poprvé vyslýOn však šel studovat na lesnickou fakultu VSS chán Bezpečností, dne 19.XII. podruhé. A tak to v Brně, kterou ukončil vr. 1955 jako absolvent trvalo do konce jeho života. V lednu 1981 soustavně technického směru. Současně byl externím poslu- v noci. Obyčejně byl sebrán na ulici a odvezen auchačem filozofické fakulty v Brně, kde navštěvoval tem k nočnímu výslechu. Postěžoval si na to i ing. lektorská cvičení jazyka anglického a francouzského. Taligovi, který pracuje na Beckovské. Byla po něm Po absolvování VŠS v Brně odchází do Bratislavy, požadována částka 20 000 Kčs, že přestane být prokde působí nejprve v Lesostavu jako pomocný stav- následován («že se to zmrazí»). Peníze skládal dne byvedoucí a projektant. Později je v tříčlenné sku- 14.11.1981 v 9 hod. v jedné vinárně blízko Sovětské pině, jež provádí kalkulační práce pro stavební a knihy za přítomnosti svého přítele Dr. Štefana rozpočtovou soustavu platnou v ČSSR od r. 1959. Trkoně, pracovníka Slovenské akademie věd, který Vletech 1958-1964 je vedoucím^ projektantem ve pak do měsíce záhadně zemřel. Složeno bylo 14 000 vodohospodářském středisku SVÚT. Tam vypraco- Kčs, zbytek za tři dny. val několik projektů rozsáhlých hydromelioračních Dne 20. února 1981 byl ing. Coufal doma u rodičů staveb a úprav toků. naposledy. Byl nesmírně vyděšený, čekal jakési «ul-
33
timátum». Než odjel ze svého bratislavského bytu, mél elektrické osvětleni v pořádku. Když se ale dne 22.11. večer vrátil, osvětlení neměl - elektrický proud byl přerušen. Žádal proto v pondělí 23.11. opravu, ale ta nebyla provedena, takže té osudné noci nesvítil. Dne 23. února odcházel z ústavu a řekl: «Už na mne zase čekají». Tak jako většinou, byl opět sledován dvěma až třemi osobami. V 18,05 hod. jel s jednou učitelkou z nižšího patra do svého bytu. Té noci byl v patře sám, neboť jeho sousedé odcestovali. Také tam již po několik dní chodíval jeden muž - prý od pojišťovny a říkal, že v 8. patře není nikdo nikdy doma. Bylo to spolubydlícím podezřelé. V úterý 24.11.81 nepřišel do zaměstnání, ve středu také ne. Ve čtvrtek 26. zatelefonovala paní ing. Kopčová, která s ním na ústavu pracovala, paní Machovičové, že ing. Coufal nebyl dva dny v zaměstnání a že mají o něho obavy. Paní Machovičová si přizvala paní Klíčovou (obě chodívaly Přemkovi uklízet a měly proto klíče), do bytu se však nedostaly. Dveře byly zavřené, zevnitř zastrčené klíče. Telefonovaly na Bezpečnost. Přijel jeden příslušník, ten otevřel. Otisky se nebraly, nikdo nebyl vyslýchán, přestože tam postupně přijelo 16 členů Bezpečnosti, uniformovaní i v civilu. Přijela s nimi i lékařka MUDr. Oboručová. Jak tam příslušníci chodili, ptali se jedné paní, zda to byl Špión... Odpověděla: «Na to nevyzeral». Totéž se jí ptal jeden člen Bezpečnosti v přízemí. Jak to vypadalo v bytě: K u c h y n ě : Ležel podél kuchyňské linky, noha od stolu uražena, linka celá od krve. Na lince rozbité sklo. V dřezu krev a odhozené žiletky. Klíč od spížky ohnutý. Mrtvý ležel v krvi. Jak ho vzali, zůstaly v té krvi vytržené vlasy a otisk jeho těla, kolečko kůže s vlasy odhozené. Bylo tam 14 metrů prádlové šňůry ve třech kusech se zbytky krve a černidla z bot. Jedna Šňůra měla smyčku, což spolu se sedřeným páskem kůže na levé ruce svědčí, že byl pravděpodobně přivázán. Šňůra byla čištěna, ale Špatně, zůstalo na ní mýdlo a rýhy vytištěné v mýdle a vytištěný palec. Tyto Šňůry předtím nikdy v bytě neměl. Také Šňůra od stolní lampy byla přetržená. Byly zde ještě zakrvácené kleště, rysovadla a nože až po střenku. K o u p e l n a : V umyvadle ssedlá krev, všechno postříkáno krví. Jeden zakrvácený ručník a dvě utěrky byly pošlapané na zemi. Na klozetových dveřích prsty od krve. P o k o j : Dveře od balkónu nešly zavřít, obložení odtržené, sklo od balkónových dveří rozbité, záclony pochytané od krve, koberec u knihovny zakrvácený, ležely tam rozbité brýle, od knihovny sklo rozbité, rozšlapané, v koberci zapíchané sklo, cigarety na zemi rozšlapané, klíček uražený; ulomený zbytek klíče, který zůstal v knihovně, se jednou v noci ztratil. Knihy přeházené,jprádlo rovněž. Všechny kapsy od kalhot obrácené. Židle od krve. Lékařka MUDr. Oboručová - jak uvedeno v usnesení OSZNB v Bratislavě ČSV 44/10-04-04-1981, řekla na místě ohledání, že jednoznačná příčina smrti se nedá zjistit. Ve čtvrtek 26.11.1981 dostali jeho rodiče telegram, že jejich syn je mrtev. V pátek 27.11. jeli do Bratislavy. Vyslýchala je Bezpečnost. Řekli jim, že jejich syn spáchal sebevraždu. Pak dali klíč od bytu paní
Machovičové a paní Klíčové, aby tam uklidily. Když ženy chodily do bytu uklízet, bylo už osvětlení v pořádku. Po odchodu zhasly pečlivě všechna světla, ale v noci se tam svítívalo. Paní Machovičové příslušníci řekli, aby o tom nikde nemluvila a že to byl infarkt. Na její námitky pak opáčili: «Tak to byla sebevražda». K soudní pitvě byl přivolán 4. ročník lékařské fakulty Univerzity Komenského. Ti se tam pošťuchovali a říkali: «To je divná sebevražda». Proto Bezpečnost ihned zaintervenovala a museli okamžitě odejít. Jako soudní znalci jsou podepsáni: Prof. MUDr. Milan Kokavec a MUDr. Jaroslav Sochor, kteří uvedli, že bezprostřední příčinou smrti ing. P. Coufala bylo vykrvácení v oblasti dostatečně hlubokých ran v obou loketních jámách a na obou předloktích. Na 4.III.1981 byl nařízen převoz do Hrubčic. Tam syna očekávali. Lidé ho měli rádi pro jeho skromnou a tichou povahu. Byl převezen do kaple na hřbitově, zřízenci rakev otevřeli, že ho musí upravit. Hned se 'tam sešli lidé a všechno viděli, i když už byl upravený a něčím natřený. Pravou stranu obličeje měl protáhlou, pravé oko vyražené na hlavě jako velký ořech, levé oko neměl vůbec. U pravého oka byla jizva asi 3 cm dlouhá, nos měl malý, rozmáčknutý. Vrchní ret potrhaný, kolem úst zaČernalé, zuby neměl. Levá strana obličeje zmáčklá do měsíčku, levé ucho natržené, zamodralé, na čele zamodralý otisk podpatku. Na levé straně proražená lebka asi v průměru 3 cm, otevřená krvavá díra. Na levé straně krku rozřezaná tepna. Obličej byl Červený, modrý, černý - tak vypadal i když už byl umytý. Všechno na něm svědčilo o velké hrůze a utrpení. Teď si lidé prohlédli jeho ruce, jak je měl pořezané nožem - řezy byly Šikmé, rozsáhlé a hluboké, nezacelené, krvavé na obou rukou. Na zápěstí a předloktí měl podlitiny krve - jak se bránil, na levé ruce sedřený pásek kůže v šíři asi 2 cm. Prsty měl černé, na pravé ruce prsty pořezané žiletkou; články sedřené, krvavé. Nohy měl pod koleny rozřezané. Jeho tělo bylo zohavené způsobem, který vylučuje domněnku sebevraždy. Téměř ve všech odpovědích orgánů prokuratury a ostatních institucí, na něž se rodiče zemřelého obraceli se svými stížnostmi, bylo uvedeno v zásadě toto: «Zo zápisnice o súdnej pitvě nevyplývajú žiadne skutočnosti, ktoré by potvrdzovali Vaše tvrdenie, že nebohý mal k nepoznaniu rozbitú tvář. . . . iba na Čele sa nachádzala rozsiahla oděrka červeno-žltej farby so zachlým povrchom. Ostatné časti tváře boli neporušené. Iné znaky násilia pri pitvě mrtvého neboli zistené, menovito známky zápasu alebo sebaobrany. Vašu domnienku, že v byte došlo k zápasu alebo k násiliu vóči nebohému vzhFadom na stav, v akom sa byt nachádzal, možno vysvetliť iba šokovým stavom, v ktorom sa nebohý nachádzal po sposobenom poranění, a tomu zodpovedajúcemu správaniu.» Z toho pak téměř vždy od orgánů prokuratury nebo Sboru národní bezpečnosti vychází závěr, že «sa trestné stíháme zastavuje» nebo, že «sa podnět ako nedóvodný odkládá». Výjimkou je jen odpověď Ministerstva vnitra SSR 4.p./m-27/ St. 1982 ze 14. V. 1982, ve které je uvedeno: «Na základe Vašej sťažnosti na postup príslušníkov ZNB Bratislava IV vo vecl nedosta-
točného prešetrenia úmrtia Vášho syna Vám oznamujem, že v postupe príslušníkov OBS ZNB Bratislava boli zistené niektoré nedostatky, súvisiace s vyšetřováním případu. Vzhl'adom na uvedené bola Vám sťažnost uzatvorená ako čiastočne oprávněná. » Víc nic, žádné nařízené kroky k nápravě. Jako by si dělali ještě ze všeho legraci! A Generální prokuratura SSR zn. II/16 Pt 293/82 ze dne 13.V.1982 uvádí: «Na základe Vašich sťažností adresovaných Ministerstvu vnútra ČSSR a SSR zjanuára 1982 som preskúmal vyšetřovací spis Obvodnej správy ZNB Bratislava IV sp. zn. W 44/10-04-04 81 vo veci ing. Coufala. Zo spisu je evidentně, že vyšetřovatel* VB nevykonal všetky potřebné úkony pre náležité objasnenie veci a trestné stíhanie zastavil predčasne. Městského prokurátora som spravil, aby nariadil vyšetřovatelovi VB pokračovat' v trestnom stíhaní a až po vykonaní dosažitefných úkonov vo veci opátovne meritorne rozhodol...». Všimněme si dobře: Nařídil to témuž vyšetřovateli, který to předtím již jednou zahrál do autu... A jaký byl výsledek tohoto opětovného pokračování «vyšetřování», je zřejmé zodpovědí téže prokuratury SSR ze dne 30.X.1984 zn. 11/16 Pt 293/82: «Generálna prokuratúra SSR na základe Vášho opakovaného podnětu opátovne preskúmala zákonnost' rozhodnutia vyšetřovateli VB o zastavení trestného stíhania vo veci smrti Vášho syna ing. Přemysla Coufala, CSc. Preskúmala aj zákonnosť a úplnosť konania, ktoré tomuto rozhodnutiu predchádzalo. Nakofíco sa nezistil dóvod na změnu stanoviska oznámeného Vám listom z 22. novembra 1983 sp. zn. II/1 6 Pt 293/82, Váš opakovaný podnět bol odložený ako nedóvodný. SúČasně Vám oznamujeme, že Generálna prokuratúra SSR případné Vaše ďalšie podněty v tejto veci, ak nebudú obsahovat' nově skutočnosti, bude v súlade s ustanovením § 12 odst. 4 Zákona o prokuratúre bez potvrdenia ich prijatia odkladať». Všechno nasvědčuje tomu, že se bratislavská VB snaží důsledně opravdu Přemkův případ «ZMRAZIT». Jako by si těmi dvaceti tisíci byl předplatil právě toto. Proč je nám zabraňováno zhlédnout fotodokumentaci bytu a nahlédnout do spisů? Ktomuto bodu uvádím opis dopisu z advokátní poradny v Bratislavě ze dne 4.VIII.1981: «V predmetnej veci Vám oznam ujem, že ani po viacnásobných pokusoch Sci mi nepodařilo hore uvedená vec prestudovať, pretože mi^ nebolo d o v o l e n é do spisu n a h l i a d n ú ť . Údajné bol spis na Ministerstve spravodlivosti, při poslednej návštěvě na VB sa mal nachádzať na Št.B. Pracovníci VB neboli ochotní zistiť, kde skutoČne spis je, a to ani po viacero urgenciach. Vašich klientov pracovníci VB dobře poznajú... Mrzí ma, že Vám v tej veci nemožem vyhovieť, nepředpokládám, že by postoj orgánov VB v tomto smere sa změnil...». Proč by Bezpečnost měla mít zájem na ututlání případu, kdyby v tom sama neměla prsty? A to platí i o vyšších až nejvyšších státních a politických činitelích ČSSR, odpovídajících za její činnost. Pokud v tom sami nejedou, proč nedovedou zjednat nápravu?
LEOPOLD ŽITNÝ
Zcela speciální nábor NA VYSOKÉ ŠKOLY Již druhý rok navštěvuji ietos ředitele vybraných středních škol dvojice nenápadných soudruhů, kteří se patřičně legitimuji a neodmítnou kávu, je-li jim nabídnuta. Maji zájem o seznam studentů žádajících o přijeti na vysoké školy. Když jim je příslušný seznam předložen, zeptá se jeden ze soudruhů, patrně ten služebně starší: «A řekněte nám, soudruhu řediteli, jsou mezi nimi někteří, kteří nemají naději na to, že by se na vysokou školu dostali?» Jsou u nás v podstatě dvě kategorie studentů, kteří nemají naději na to, že by se na vysokou školu dostali. Jedni, kteří pocházejí z politicky nevhodných rodin, a druzi, kteří prostě nemají dostatečně dobrý prospěch. Nenápadní soudruzi se zajímají o tu druhou kategorii. Na každé škole, kterou navštíví, si zaznamenají jména dvou, tří žáků se špatným prospěchem, s nezávadnou či neutrální kádrovou situaci a se zájmem o vysokou školu. Návštěvnici pak odejdou, upozornivše soudruha ředitele na nutnost ponechat si účel návštěvy pro sebe. Svého druhu služební tajemství. Příští fáze této operace je pohovor s vybranými studenty. Koná se za různých, vždy však působivých okolností. Někdy naloží dotyčného do Černé limuzíny na ulici, jindy ho předvolají na národní výbor. Student, Upozorněný na důvěrnost rozhovoru, je informován o tom, že má jen jednu možnost dostat se na vysokou Školu, a to je. závazek, že bude po zbytek života spolupracovat se Státní bezpečností. Jaké procento takto dotázaných mladých lidí podobný závazek podepíše, není známo, ale dva nebo tři se obvykle najdou. V konkrétních případech Čtyř středních škol v Čechách (dvě ve Středočeském kraji, jedna v Severočeském, jedna v Jihočeském kraji) se našli. «Zavázaní» studenti pak byli skutečně bez obtíží na vysoké Školy přijati. Vjednom případě z 18 studentů žádajících o přijetí na vysokou Školu bylo přijato dvanáct, z toho tři, kteří předtím žádnou naději neměli. To je čtvrtina. 1 kdyby to bylo jen pět procent, je to dosti otřesná představa. Dělat z toho nějaké obšírné závěry není jistě zapotřebí. Strana si prostě vytváří «kádrovou rezervu» pro své potřeby způsobem, který je jistější než výchova v marxismu-leninismu. Na fizly je lepší spolehnutí než na lidi, kteří stojí na vlastních nohou. zh,
Praha
POZOR! NOVÁ ADRESA LISTŮ! viz str. 80 dole 35
YONS sděluje: Sdělení č. 523 (Tresty za nápisy na zdech ve Frýdku-Místku) Okresní soud ve Frýdku-Místku projednával dne 28.4.1986 v senátě, jemuž předsedal JUDr Štefan Adam, trestní věc proti šesti mladým lidem, kteří v srpnu a v září 1983 a v červenci 1984 napsali v podchodech ve Frýdku-Místku a na zeď městské polikliniky hesla. Obvinění Milan Oboda, Igor Kohut, Ivo Kantoš, Petr Škuta a Tomáš Gavlas zhotovili v roce 1983 nápisy «Lidé bděte 1968-1983», dále číslici 15 v kruhu, připomínající 15. výročí sovětské vojenské intervence a nápisy «Jan Palach žije», «Chceme svobodu», «Socialismus ano, ale jinak», «SU 15 - vrah», «Jan Palach 1968», «19681983 nesvoboda». Nápisy, které zhotovil v roce 1984 Dalibor Helštýn, zněly - «SS 22 - smrt», «Konec socialismu», «Co na to říkáš, Vladimíre?», «Dejte lidem právo», přičemž do svého poznámkového bloku si kromě těchto hesel předem zapsal ještě heslo «Konec rusismu». Obvinění byli obžalobou okresního prokurátore JUDr. Františka Jurečky stíháni jednak pro trestný Čin pobuřování podle § 100 odst. la tr.z., za tento trestný čin je stíhán Dalibor Helštýn sám, jednak pro trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr.z. za něj jsou stíháni ostatní obvinění. Dále je obžaloba všechny viní z toho, že zhotovením nápisů na travertinový obkladový materiál podchodu způsobili Škodu v celkové výši 54.500 Kčs, a stíhá je i pro trestný Čin poškozování majetku v socialistickém vlastnictví podle § 136 tr.z. Podle málo věrohodného vyjádření Technických služeb města Frýdku-Místku, jimž tato škoda vznikla, bylo třeba obklady strhnout a dát nové, neboť nápisy.byly jinak neodstranitclné. Obžaloba uvádí: «Dalibor Helštýn ve svých výpovědích uvedl, že provedenými nápisy chtěl vyjádřit svůj nesouhlas jak s politikou, tak kulturou našeho socialistického zřízení. Dále, že Leninova teorie socialistické revoluce by se měla uskutečňovat jiným způsobem a dle jeho názoru není rozdílu mezi zbrojením v socialistických a kapitalistických zemích. Ostatní obvinění uvedli, že skutku se dopustili pod vlivem alkoholu a z recese. Obviněný Milan Oboda, že zveřejňováním hesel chtěl připomenout srpnové události roku 1968 v ČSSR.» Je zřejmé, že tento postoj obviněných při vyšetřování způsobil to, že Dalibor Helštýn byl souzen pro trestný čin pobuřování, jehož je možno se dopustit jen z pohnutky nepřátelství ke státnímu a společenskému zřízení, zatímco ostatní byli žalováni z «nepolitického» trestného činu výtržnictví. Obžaloba dále konstatuje předchozí beztrestnost a kladné posudky z bydliště i pracoviště všech obviněných. V době, kdy nápisy zhotovovali, jim bylo 18-22 let. Podáváme přehled jednotlivých obžalovaných a výměry trestů. Dalibor Helštýn, nar. 12. dubna 1963, dělník koncernového podniku Tesla Rožnov
36
pod Radhoštěm, trvale bytem Frýdek-Místek, Komenského č. 158, přechodně bytem Rožnov pod Radhoštěm, Meziříčská 1660, okres Vsetín. Odsouzen k 20 měsícům nepodmíněně v první nápravně výchovné skupině a k 5.000 Kčs pokuty nebo náhradnímu trestu dvou měsíců. Milan Oboda, nar. 12. listopadu 1961, řidič u OSS Frýdek-Místek, bytem Frýdek-Místek, Lidových milicí 75. Odsouzen k 18 měsícům nepodmíněně v první nápravně výchovné skupině a k 5.000 Kčs pokuty nebo náhradnímu trestu dvou měsíců. Igor Kohut, nar. 26. února 1965, dělník n.p. Válcovny plechu Frýdek-Místek, tČ. vojín základní vojenské služby, trvale bytem Frýdek-Místek, Elišky Krásnohorské 2095. Odsouzen k 6 měsícům nepodmíněně v první nápravně výchovné skupině a ke 3.000 Kčs pokuty nebo náhradnímu trestu jednoho měsíce. Ivo Kantoš, nar. 5. října 1963, dělník koncernového podniku VŽKG Ostrava, mostárna Frýdek-Místek, bytem Frýdek-Místek, K hájku 2957. Odsouzen ke 12 měsícům nepodmíněně v první nápravně výchovné skupině a k 5.000 KČs pokuty nebo náhradnímu trestu dvou měsíců. Petr Škuta, nar. 29. srpna 1962, provozní elektromechanik n.p. Hutní montáže Ostrava, bytem Frýdek-Místek, Na vyhlídce 2582, odsouzen k nápravnému opatření, a to k 20% srážkám z platu po dobu 12 měsíců. Tomáš Gavlas, nar. 9. září 1964, dělník koncernového podniku VŽKG Ostrava, mostárna Frýdek-Místek, bytem Frýdek-Místek, Hakenova 1657, odsouzen k nápravnému opatření, a to k 20% srážkám z platu po dobu 12 měsíců. Kromě uvedených peněžitých trestů soud uložil všem obžalovaným povinnost nahradit škodu v žalované výši. Podle zprávy o průběhu hlavního líčení hájili obhájci své klienty nedostatečně a poukazovali jen na jejich mladickou nerozvážnost, dosavadní bezúhonnost a dobrou pověst. Předseda senátu Dr. Adam se nijak nenamáhal, aby vytvořil alespoň zdání důstojného řízení a dokonce i rozsudek vyhlašoval značně netradičně. Po vyhlášení rozsudku, když si obžalovaní i prokurátor ponechali lhůtu k vyjádření, zda podají odvolání, napomenul předseda senátu obžalované slovy: «Tak vy se chcete odvolávat, vám to nestačí? Tak dobře, počítejte s tím, že i prokurátor se odvolá, s tím můžete u kraje očekávat ještě větší pálku.» Ve Frýdku-Místku se soudí, že tento dva až tři roky starý případ byl oživen a jeho protagonisté tvrdě potrestáni zejména proto, že podobné nápisy se objevily i v roce 1985, ale jejich původce se nepodařilo odhalit. 12. května 1986 Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, Československá liga pro lidská práva, člen Mezinárodní federace pro lidská práva
Petice z Gottwaldova Pět gottwaldovských občanů, Stanislav Devátý, Otakar Veverka, Jiří Devátý, Bohumil Charvát a Vladimír Kolínek poslalo ministru kultury dne 20.2.1986 dopis, v němž se kriticky vyjadřují k porušování občanských práv v Československu. Zaměřují se zejména na oblast náboženských svobod, vyjadřují svůj obdiv ke snahám kardinála Tomáška a kritizují postoj kněží z Pacem in Terris, jmenovitě biskupů Josefa Vraný a Jozefa Ferance. Ministra Klusáka vyzývají, aby se zasadil o «propuštění věřících občanů, kteří jsou uvězněni za svou snahu nahradit nedostatek hlavně náboženské literatury nebo rozmnožovali práce autorů, kteří nemohou publikovat oficiálně», jmenovitě Pavla Dudra a Jaromíra Němce z Gottwaldova a Jána Vecana z Košic. Dále ministra kultury žádají, aby intervenoval ve prospěch vězněného Augustina Navrátila z Lutopecen u Kroměříže, který «poukazoval na bezpráví vůči některým občanům a usiloval o to, aby věřícím byly poskytovány jejich nejzákladnější potřeby». V dopise se dále požaduje «zastavení všech trestních stíhání za křesťanskou aktivitu a vydávání potřebné náboženské literatury», a konečně «prosazovování ducha helsinských dohod v oblasti kultury a náboženství a ve svobodném přijímání a rozšiřován! myšlenek a informací». Kopie dopisu byla zaslána různým státním institucím a třem jmenovaným prelátům, K dopisu Gottwaldovských se připojilo mnoho dalších občanů, zvláště z Prahy, Brna a Olomouce. V Praze petici podepsali mj. VI. Vodrážková, Jana Kučerová, Jiří Kaplan, Markéta Kaplanová, Jan Vaněk, dr. Václav Frei CSc., D. Vozáry, M. Kaplanová, Tomáš Dvořák, František Jurka, Veronika Vacková, Michaela Freiová, Jan Kaplan, Hana Kaplanová, Miroslav Vodrážka, František Stárek, Pavel VaŠák, Martin Macůrek, Jiří Kárnet, František Pánek. Václav Malý, Jiří Gruntorád, Jan Ruml, Petruška Šustrová, Andrej Stankovič, Václav Benda, Anna Marvanová, Ivan M. Jirous, Michal Kobal, Petr Uhl, Anna Šabatová ml., Jan Štern, Petr Cibulka, Petra Hejdánková, Bohumír Hájek, Jiří Kostúr, Alena Balcarová, Pavla PalouŠová, Martin Palouš, Ondřej Němec, Dana Němcová, Petr Brodský, Jan Litomiský, Jan Schneider, Jaroslav Kuchyna, David Němec, Markéta Fialková.
Útok příslušníků VB na Stanislava Devátého Dne 22.4.1986 zaslal Stanislav Devátý z Gottwaldova ministru vnitra ČSSR V. Vajnarovi stížnost. Signatář Charty 77 Stanislav Devátý měl v Gottwaldově už mnoho konfliktů s orgány SNB, zvláště koncem loňského roku v souvislosti s trestním stíháním proti Jaromíru Němcovi a spol. Ze stížnosti plyne, že S. Devátý navštívil dne 18.4.1986 vinárnu Kocanda, kde v 23,40 prováděli čtyři příslušníci SNB kontrolu občanských průkazů. Devátý požadoval na jednom příslušníkovi SNB, aby se prokázal služebním průkazem; odvolával se přitom na příslušné ustanovení zákona č. 42/1974 Sb. o proka-
zování příslušníků ke stavu. To příslušník odmítl s tím, že takový zákon neexistuje, a Stanislav Devátý byl násilím spoután a vyvlečen z vinárny. Ve stížnosti dále uvádí, že s ním bylo zacházeno velmi surově: při vlečení ztratil dokonce na kratší dobu vědomí. Fyzické týrání doprovázeli příslušnici VB urážkami; z jejich slov vyplynulo, že Devátého znají a že jsou proti němu zaujati pro jeho stížnosti a Činnost. Poté byl S. Devátý, jak píše dále ve stížnosti, odvezen na okrsek VB, kde byl bez vysvětlení držen dvě a půl hodiny. Na svoji žádost byl nakonec odvezen na úrazové oddělení místní nemocnice, kde byl ošetřen. Za pomoci personálu nemocnice se vrátil domů ve Čtyři ráno.
Sdělení č. 514 (Policejní represe jako odpověď na podněty občanů) Dne 9. dubna 1986 byly provedeny domovní prohlídky u následujících občanů z Mělnická: Jan Dus, nar. 19.7.1931, signatář Charty 77, evangelický farář bez státního souhlasu, tč. vědecky pracuje na podkladě zahraničního stipendia, otec 4 dětí, bytem Neratovice, LibiŠ, Školní 1; Heřman Chromý, 37 let, signatář Charty 77, otec tri dětí, bytem Mělník, sídliště Podolí 2762; Jiří Pavlíček, nar. 18.11.1945, dělník, otec dvou dětí, bytem Mělník, sídliště Pivovar 2888. Prohlídku nařídil vyšetřovatel StB kpt. Dr. Daniel Bežuch z krajské správy SNB v Praze a podíleli se na ní mj. vyšetřovatelé StB kpt. Prcdajnoš a poručík Musil, dobře známý z předchozích akcí proti Chartě 77. Prohlídky byly zdůvodněny trestním stíháním pro trestný čin pobuřování (§100, odst. 1 a tr. zák.), zahájeným dne 8. dubna 1986. V rozporu se zákonem nebylo však ani v příslušných usneseních ani při následujících vyšetřováních uvedeno, čím měla být naplněna skutková podstata údajného trestného činu. Výběr odňatých předmětů byl dost široký a libovolný: publikace zahraniční a samizdatové, kazety, soukromé písemnosti, stroje atd. Zdá se však, že se zájem vyšetřovatelů i jejich pozdější otázky zaměřovaly na různé stížnosti a podání zaslané Čsl. úřadům. Všichni tri postižení byli zadrženi a opakovaně vyslýcháni. Po 48 hodinách byli Jan Dus a Jiří Pavlíček propuštěni, aniž bylo proti nim vzneseno obvinění. Heřman Chromý 14. dubna propuštěn nebyl, zřejmě je tedy trestně stíhán a prokurátor na něj uvalil vazbu. 15.4.1986
POZOR! NOVÁ ADRESA 4
LISTŮ! viz str. 80 dole o
Sdělení VONS č. 509
Represe proti účastníkům koncertu 1
Senát okresního soudu ve Frýdku-Místku složený z předsedkyně Bohuslavy Tomicové a soudců Stanislava Bartozely a Bedřicha Slívy odsoudil v hlavním líčení konaném 2. prosince 1985 osm mladých lidí k těmto trestům: Bohumila Koždoně k 12 měsícům, Romana Matulu k 10 měsícům, Petra Kubíčka k 8 měsícům, Lubomíra Kubiše k 7 měsícům trestu odnětí svobody, všechny čtyři nepodmíněně. K podmíněným trestům se zkušební dobou dvou let byli odsouzeni: Zdeněk Lacina. Renáta Bílá a Miroslav Procházka, každý k osmi měsícům trestu odnětí svobody.- Ladislavu Uharkovi byl uložen trest nápravného opatření v trvání šesti měsíců, po které z jeho odměny za práci připadne 10% ve prospěch státu. Soud rozhodl, že Petr Kubíček, Lubomír Kubiš, Zdeněk Lacina, Roman Matula, Renáta Bilá, Bohumil Procházka spáchali trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona a trestný čin útoku na státní orgán a na orgán společenské organizace podle § 153 odst. 1 trestního zákona. Bohumil Koždoň trestný čin výtržnictví, trestný čin podněcování podle § 164 trestního zákona, dále přípravu k trestnému Činu útoku na státní orgán a na orgán společenské organizace podle § 7 odst. 1 k § 153 odst. 1 tr. zákona a trestný Čin schvalování trestného Činu podle § 165 odst. 1 tr. zákona. Lubomír Kubiš trestný čin podněcování. Roman Matula trestný čin podněcování a návod k trestnému činu ztěžování výkonu pravomoci veřejného činitele podle § 10 odst. 1 písm. b/ k § 156a trestního zákona. Ladislav Uharek trestný čin ztěžování výkonu pravomoci veřejného činitele podle § 156a tr. zákona. Jako trestná Činnost byla kvalifikována účast odsouzených na této události; 1. prosince 1984 se v restauraci na Lapačce v Šenově konalo setkání několika kapel, které se zde na své vystoupení už několik dní předem připravovaly. Akce byla pořadateli zamýšlena jako soukromá, což bylo naznačeno i nápisem na dveřích místnosti, kde se vystoupení konalo. Soud však označil tuto akci za nepovolenou zábavu, ačkoliv v odůvodnění rozsudku uvedl, že organizátor zábavy Bohumil Koždoň «byl přesvědčen, že akce, kterou uspořádal, byla řádně povolena národním výborem do 22. hodiny, což z kontextu dopisu MNV v Senově, založeného na Čísle listu 355 spisu, lze připustit». Soud na základě výpovědi některých svědků dospěl však k závěru, že šlo o běžnou veřejnou zábavu, při které se poslouchala hudba a tančilo se a o níž se prý většina účastníků dověděla nahodile z doslechu a nikoli na základě pozvánky. Kolem 19. hodiny se dostavili do restaurace tři příslušníci SNB a vyzvali pořadatele, aby zábavu ukončili, až dohraje kapela, která právě byla na pódiu. Pořadatelé nevyhověli a příslušníci SNB odešli přivolat posily. Ty se dostavily kolem půl deváté, s posilami přijeli i funkcionáři MNV. Předseda
38
MNV pak ohlásil, že zábava nebyla povolena a že je ukončena. Příslušníci SNB legitimovali přítomné a pět osob, údajně podnapilých, naložili do služebního auta a odvezli. Ostatní byli vyzváni, aby se rozešli. Výzvy opět nebylo uposlechnuto, naopak, lidé shromáždění před restaurací se domáhali propuštění dalších osob, které mezitím byly soustřeďovány ve služebním autobusu SNB. Ozývalo se volání «pusťte je, chceme svobodu». Přesto, že údajně padly na adresu SNB i urážlivé výroky, osoby ze služebního autobusu byly propuštěny. Shromáždění se však nerozcházelo, dožadovalo se i propuštění pěti odvezených. Pod jakými záminkami byli lidé nakládáni do autobusu, o tom svědčí i text odůvodnění rozsudku. Tak např.: «obžalovaný Lacina soustavně žádal příslušníky SNB o vysvětlení jejich počínání, dával najevo nesouhlas s jejich jednáním, proto jej příslušníci SNB rovněž umístili do služebního autobusu». Před restaurací je zastávka autobusové linky. Okolo půl jedenácté zastavil na zastávce linkový autobus. Někteří odsouzení a jiní si před autobus sedali a lehali a tím si chtěli vynutit propuštění svých pěti kamarádů. I v těchto chvílích se ozývalo volání «pusťte je, chceme svobodu», a také výroky dotýkající se cti SNB. Jeden z odsouzených «podporoval dav v jeho jednání», jak se uvádí v odůvodnění rozsudku, také «tím, že hrál na flétnu». Shromáždění se rozuteklo okolo půlnoci, kdy na místo přijela posilová jednotka SNB a požární vůz s vodním dělem. Jednání odsouzených kvalifikoval soud jako společensky velmi nebezpečné také proto, že «z jejich postoje v průběhu hlavního líčení je zřejmé, že jsou soustředěni na svou osobu, své zájmy, svou svobodu, bez ohledu na okolí, které je nezajímá...» Odsouzení osmi mladých občanů ve Frýdku-Místku (všichni jsou dělníci) je dalším případem represe namířené proti spontánnímu zájmu mladých lidí o hudbu. Dostupná fakta nasvědčují tomu, že ke konfliktu došlo v důsledku provokativního zákroku příslušníků SNB. Okresní prokurátor JUDr. František Jurečka se odvolal proti rozhodnutí soudu, a to co do výroku o vině i trestu u všech obžalovaných. S výjimkou Bohumila Koždoně požaduje přísnější posuzování jejich činu. Zejména se domáhá, aby byli potrestáni pro trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 156 odstavce 2 trestního zákona. Odvolal se také proti osvobozujícímu rozsudku u Lubomíra Gona. Z odsouzených se proti rozsudku odvolal Roman Matula. Mj. uvádí, že soud odmítal přezkoumat, zda příslušníci SNB jednali v souladu se zákonem, či naopak, zda to nebyli právě oni, kdo konfliktní situaci vyprovokovali. 21. března 1986
. . . a další zásahy proti koncertům Dne 15. února 1986 mčl v Dolanech u Police nad Metují proběhnout koncert několika amatérských rockových kapel. Do Dolan se sjelo 130-150 zájemců z Čech a Moravy. Původní povolení k pronajmu tí sálu do tří hodin do rána bylo po zahájení koncertního večera zrušeno. Učinil tak osobně Jaroslav Jakl, předseda JZD Bor, který původně dal k pronájmu souhlas. Byl při tom přítomen pracovník náchodské StB Rauscher. Na výzvu předsedy JZD opustili účastníci koncertu sál a rozjeli se do svých domovů. Drsnější dozvuky měl koncert v kulturním domě Opatov na Jižním Městě v Praze; dne 18.2.1986 zde na oficiálním koncertu vystoupily skupiny V3S, Plexis a FPB. Po skončení koncertu čekalo před kulturním domem větší množství příslušníků VB, někteří se psy. Veřejná bezpečnost kontrolovala občanské průkazy vycházejících, urážela je a vůči některým používala i fyzického násilí. Přitom byli někteří návštěvníci koncertu naloženi do přistavených aut a převezeni na stanici VB.
Dne 15.3.1986 se měla ve Volenicích u Strakonic konat taneční zábava, na níž měla hrát strakonická rocková skupina Novodur. Smlouva o pořádání zábavy byla uzavřena již na podzim 1985 a schválena Okresním kulturním střediskem města Strakonic. Pořadatelem byla místní organizace SSM. Skupina Novodur je mezi mládeží velmi oblíbena a její popularita přesahuje rámec jižních Čech. Proto na zábavu přijela mládež z různých částí republiky. Na železničních stanicích Strakonice a Katovice však už čekali příslušníci VB a bránili zájemcům, aby pokračovali dále - a to i pěšky - do Volenic. Někteří zájemci o hudební večer byli převezeni policejními Aviemi na stanici VB do Strakonic, a to pod různými záminkami, jako např. proto, že prý podoba neodpovídá fotografii v občanském průkazu, pro údajné poškození občanského průkazu apod. Další policejní vozy čekaly přímo ve Volenicích na motorizované účastníky zábavy. Lidem, kteří se dostali do Volenic, Veřejná bezpečnost oznámila, že se zábava nekoná. Zákaz zábavy vydal dodatečně, teprve dvě a půl hodiny před plánovaným začátkem, předseda MNV Volenice. Akce jihočeské Bezpečnosti je dalším zásahem proti nezávislým kulturním projevům. Jejím důsledkem je značné pobouření mnoha mladých lidí.
Dokument Charty 77 č.9/86
K 10. výročí přijetí mezinárodních paktů o lidských právech Federálnímu shromáždění ČSSR Dne 23. března 1986 uplyne deset let od chvíle, kdy po schválení všemi příslušnými instancemi vstoupily v Československu v platnost Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Tyto zákonné normy mezi jiným zaručují, že nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, rodiny, domova nebo korespondence (čl. 17 prvého paktu), že každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství (čl. 18 prvého paktu), že každý má právo na svobudu projevu, totiž svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky bez ohledu na hranice, a to ústně, písemně, tiskem Či jakýmikoli prostředky podle vlastní volby (ČL 19 prvého paktu) ; uznává se zde právo na pokojné shromažďování (čl. 21 prvého paktu), právo každého sdružovat se s jinými a zakládat na ochranu svých zájmů odborové organizace (ČL 22 prvého paktu), právo každého na vzděláni (čl. 13 druhého paktu), právo každého na účast v kulturním životě a na svobodu nezbytnou pro vědeckou a tvůrčí činnost (čl. 15 druhého paktu). Po přijetí a ratifikaci obou paktů je třeba všechna jejich ustanovení považovat za upřesnění, popř. rozvedení čl. 19-33 ústavy ČSSR, totiž konkrétně rozvoje a zájmu každého občana v souladu s rozvojem a zájmy společnosti (ČL 19), rovnoprávnosti občanů
(čl. 20), práva na práci a odměnu (Čl. 21), práva na odpočinek (čl. 22), práva na ochranu zdraví (či. 23) a na vzdělání (čl. 24), ochrany zdraví a rodiny (čl. 26), rovnoprávnosti žen (čl. 27), svobody projevu a shromažďování (čL 28), petičního práva (ČL 29), nedotknutelnosti osoby (čl. 30), nedotknutelnosti obydlí, listovního tajemství a svobody pobytu (čl. 31), svobody vyznání (čl. 32) a práva azylu (čl. 33). Úplné znění obou přijatých paktů bylo zveřejněno ve Sbírce zákonů ČSSR dne 13.10.1976 jako vyhláška č. 120/76 Sb. Každému čs. občanu se tak dostalo práva užívat všech zde stvrzených svobod a vyžadovat, aby je státní moc plně uznávala. Po deseti letech po přijetí obou paktů je nicméně nutno konstatovat, že řada jejich článků byla u nás uvedena do praxe buď málo účinně nebo prakticky vůbec ne a že mnohé z nich státní moc příliš nerespektovala. Kontrole dodržování závazků z těchto paktů plynoucích se náš stát vyhýbá již tím, že se nepřipojil ktzv. opčnímu protokolu, ustavujícímu jako «dozorčí orgán» Výbor pro lidská práva. Dále u nás nebyla přijata potřebná jurisdikční opatření, která předvídá první z obou paktů v částce 2 čl. 2 části II, zavazující každý signatářský stál uplatnit práva uznaná v paktech eventuálními legislativními úpravami. Tak dodnes existují mezi zněním jednotlivých článků paktů a zněním drive přijatých a dosud stále platných anebo dokonce i nových čs. zákonů, ustanovení, vládních vyhlášek a nařízení vážné rozpory. Podrobnou analýzu stavu čs. zákonnosti ve vzta-
39
hu k přijatým paktům spolu s konkrétními návrhy potřebných legislativních úprav obsahuje dokument Charty 77 č. 7/85. Zde pouze pro ilustrací uvádíme případ, kde je podle našeho mínční rozpor mezi textem paktů a čs. právní realitou zcela zjevný: jde o cl. 12 prvního paktu, jenž jednoznačné stanoví, že každý může svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní. (Podrobně analyzoval tuto problematiku dokument Charty 77 Svoboda cestování do ciziny, vydaný 26. března 1979.) Podíváme-li se blíže, jak čs. úřady zde deklarované právo každého svobodně cestovat a pohybovat se z jedné země do druhé chápou a jak je v praxi vykládají, zjistíme, že pro čs. občana je toto právo do značné míry pomyslné, mající spíše povahu privilegia než zákonného nároku. Ke «svobodnému» cestování je totiž podle platných směrnic zapotřebí výjezdního povolení; rozhodnutí, komu takové povolení bude a komu nebude uděleno, závisí zcela na správních orgánech, aniž má občan jakoukoliv právní ochranu v případě jejich zamítavého postoje. Odvolat se totiž může zase jen k týmž orgánům a jedině ony jsou kompetentní posoudit, zda cestování toho kterého občana do ciziny je či není «v souladu, se státními zájmy ČSSR». Ve skutečnosti tedy kdokoli může být pouhým administrativním aktem, bez jakéhokoli soudního rozhodnutí, aniž by byl z čehokoliv obviněn a měl možnost se hájit, dokonce aniž většinou bývá seznámen s důvody, které k tomuto rozhodnutí správní orgány vedly, na libovolně dlouhou dobu svého «papírově» stvrzeného práva svobodně vycestovat zbaven. A nejen to: ve výkladu k § 109 trestního zákona se dočteme, že «setrváním* v cizině bez povolení se rozumí, že pachatel zůstane v cizině i po uplynutí doby, která mu byla k pobytu příslušnými orgány povolena, anebo přejde do jiného státu, než do kterého mu bylo povoleno vycestování». Z toho plyne, že je v kompetenci úřadů nejen rozhodovat, kdo smí a kdo nesmí překročit hranice, ale navíc i vymezovat i délku a místo pobytu, Za této situace, kdy je právo na cestování v rozporu s přijatými pakty takto okleštěno, dostávají se i ustanovení § 109 trestního zákona, trestající opuštění republiky «bez povolení» odnětím svobody na Šest měsíců až pět let nebo nápravným opatřením nebo propadnutím majetku, do zvláštního světla. Přísnými tresty se tu hrozí Lidem, kteří by chtěli jednat dle čl. 12 paktu o občanských a politických právech, jenž se stal součástí našeho právního řádu. Tvrdí-li komentář k trestnímu zákonu, že § 109 s článkem 12 prvého paktu v rozporu není a neurčitě se odvolává na omezení, která pakt připouští (ochranu národní bezpečnosti, veřejného pořádku nebo morálky, ochranu práv druhých), pak zpochybňuje nejen smysl tohoto článku, ale ducha celého paktu vůbec. Podobně problematický výklad převažuje v současné Čs. právní praxi i u ostatních Článků obou paktů. Nicméně deset let, kdy tyto pakty mají u nás platnost zákona, nebylo jen dobou jejich porušování a nerespektování ze strany úřadů, ale i občanského úsilí o jejich dodržování a důsledné naplňování. Lze říci, že tím, že se tyto pakty staly součástí Čs. právního řádu, respekt k lidským právům v celé naší společnosti stoupl. Jestliže politická moc uplatňuje nejenergičtěji ty zákony, které usnadňují výkon vlády, je především na občanech
40
samotných, aby se zastávali právě zákonů, které moc z těch či oněch důvodů opomíjí, zejména těch, které stvrzují a vůbec definují pravomoci občanů, aby důrazně připomínali vládcům, že i oni a právě oni jsou povinni respektovat zákon, nemá-li se jejich vláda zvrhnout v pouhou zvůli. V žádném případě nemůže být taková občanská iniciativa, jak se občas slýchá, « proti společenská » či «protistátní». Čs. stát přece není totožný se svou momentální byrokraticko-mocenskou strukturou či politickou reprezentací, která v něm v té či oné době vládne, ale je, jak říká jeho ústava «společným státem Čechů a Slováků» (a ovšem i dalších národností), je republikou, neboli věcí společnou či veřejnou. Proto aktivita občanů, usilujících o dodržování zákonnosti, reklamujících svá zákonná práva, otevřeně se hlásících o svůj podíl na zodpovědnosti za tuto «věc společnou», naopak společnosti a státu prospívá. Stát, jenž se cítí takovým konáním ohrožen a jenž své občany, kteří tak činí, pronásleduje, jenž chápe sám sebe čistě mocensky jako nástroj účelové a dokonce násilné manipulace, takový stát se zpronevěřuje svému poslání. Vždyť smyslem státu, který se definuje jako republika, tj. věc společná a veřejná, je vytvářet prostor pro život občanské pospolitosti, lidského společenství pod vládnou zákonů. Tyto zákony nejenže mají regulovat a tak vůbec umožňovat složitý chod takového společenství, v němž panuje tolik rozličných a mnohdy protichůdných zámů, ale především mají být zárukou jeho svobody. Mají být výrazem toho, že toto společenství ctí a respektuje něco více než okamžitý prospěch těch, kdo jsou právě u moci: že stojí na základě mravním. Charta 77, která starost o občanská a lidská práva přijala za svůj základní úkol, bude i nadále, věrna své dnes již téměř desetileté tradici, upozorňovat na zákony státní mocí opomíjené, volat po nápravě při jejich nedodržování a porušování, vyjadřovat solidaritu a pomáhat podle svých možností všem, kdo se stanou obětí nezákonného pronásledování. Takovéto úsilí nepovažujeme jen za vnitřní záležitost své země, nýbrž za příspěvek ke všeobecnému plnění smluvních závazků. Vždyť právě vzrůst důvěry ve smluvní partnerství může přispět ke snižování napětí mezi státy. Lidská práva jsou univerzální povahy a Charta 77 prokázala své pochopení pro jejich univerzalitu tím, že se důrazně přihlásila k duchu Helsink, k oběma paktům a ke Všeobecné deklaraci lidských práv v řadě dokumentů, jež se zabývaly ohrožením těchto práv především v Československu, ale i jinde ve světě. Charta 77 je přesvědčena, že její úsilí o dodržování práva a omezení libovůle odpovídá zájmům a přání naprosté většiny obyvatel naší země. Chováme proto naději, že si občané výročí právního uznání obou paktů československou republikou připomenou nejen jako pozoruhodnost, týkající se jen minulosti, ale jako živou výzvu ujímat se svých zákonem zaručených práv spontánně a beze strachu. o.
V Praze 18. března 1986 Martin Palouš, Anna Šabatová, Jan Stern mluvčí Charty 77
LUDVIK VACULÍK
TEROR VELKÝ a malý (fejeton) Napadl-li prezident Reagan Libyi právem, oceníme to za čas: ubude-íi světového teroru. Samozřejmě jsem také já prošel údivem a rozpaky, když se to ke mně doneslo, a byl bych se prezidenta nutně potřeboval na něco zeptat> jenže kde? Většina lidi, s nimiž jsem mluvil, jeho Čin odmítá. Například Jiří Hájek říká, že to bylo silácké gesto, od něhož se demokraticky> svět musí odvrátit a které tedy prospěje jedině Sovětskému svazu. To se zdá pravdou, jenže diktatury a jejich teroristé právě s pomalým rožkyvem demokracie vždycky počítají; není tedy užitečné a vtipné opáčit jim jednou znenadání stejně? Předpokládejme totiž, že ten prezident aspoň má důkaz - a na to jsem se ho chtěl nutně zeptat že zlo se lihne v Libyi. Ale i tak prý Američané měli, zas podle Františka Vodsloně, raději sestavit tajná komanda, poslat je teroristům po stopě a vylovit je. To se mi zdá výborné, ale co když to už dávno marně dělají? Válka dvou gangu: neumírají v ni vždycky také nevinní lidé, nevědouce ani místo koho a čí rukou ? Proto si říkám, jestli takový opovážlivý veřejný protiútok - politicky riskantní, v případě zdaru však vítězně očistný - není morálně čistší a všeobecně úlevný. Někdo to, co se nám Často chce ve spravedlivém hněvu udělat, udělal na svou hanbu za nás! Zatím však si připadám se svým chápáním osamělý. Ze Zdeňka Urbánka nejsem totiž nijak moudrý: prezidenta Reagana nemá rád, teroristy ještě míň, na druhé straně však jednou při řeči o polabských sedlácích řekl, že lidu mílové patří oběsit; tak mu vadí jenom stříleni? Nevím dále, co si o Reaganově činu mysli Šimečka, protože o tom jsme, když jsem byl v Bratislavě, nejednali, nebyl ještě spáchán. Kovbojsky osobní způsob zjednávání právě mě odjakživa nebezpečně láká. Nebo, řekněme, zbojnický. Když celá hospoda jasně vidi, u koho je právo, tu muž, jenž si je nechá vzít, je zničen: nebude už zdravý a je otázka, jaké bude mít děti, Měl jsem jako snad všichni u nás dost příležitosti prostudovat a promyslet si předmět «občanská statečnost» a myslím, že všichni bychom si dovedli sami, i bez učitele, dát z něho známku, spravedlivou a tajnou. Čím spravedlivější, tím tajnější. Moje tajná známka není ta nejlepší. - Musím říkat proč? Protože přece jenom, po všech řečech, poměry přijímám: žiju v nich. Pravda, musím manévrovat proti přesile, vyklouzávat z nástrah, uhýbat prohraným sporům, odlákávám pozornost protivníka jinam, někdy opatrně mluvím a někdy mlčím, jen abych žil. A tak dál žiju, ačkoli jsem dávno měl padnout při výkonu spravedlnosti. Mluvíme o svém právu a dovoláváme se zákonů, počítajíce, že mají jakousi vlastní sílu a z té že jsou povinny nám pomoci. Odkud však má právo brát silu: z papíru, na němž je psáno? Kdo donutí úředníky práva, aby jednali v jeho smyslu? Nikdo a nic, než mužná síla! Jen se podívejme k soudům ~ a už tam bychom se museli probit pěsti! - a poslouchejme jejich výroky: kde to jsme? «Percy zastavil na návrši a rozhlédl se. Pak pomalu sjížděl do kraje, kde zákon už dlouho čeká na svého muže...». Druhého dne po příjezdu do Bratislavy jsem z ní proti své vůli odjížděl. Na peróně mě Čekal Milan Šimečka: už jsme se předtím nuceně rozloučili, ale on mi teď přinesl zapomenutý holicí strojek a štětku. Šel ke mně, a tu ho jacísi dva mladí muži začali ode mne odstrkávat a mne pobízeli, abych se nezastavoval. Chovali se, jako by byli dospělí a my děti nebo jako bychom byli zločinci a oni poctiví lidé, jako kdyby oni byli běloši v Jižní Africe a my s Milanem smradlaví negři, nebo jako by na rampě koncentráku oni byli esesáci a my dva ubozí prešpurští židáčci: vy běžte tam a vy tam! A už se řítí vlak, když jeden z těch poslanců odstrkává Milana ode mne ke koleji, Milan odporuje a kymácí se... abych ten nebezpečný děj zastavil, vzal jsem štětku, strojek, rozloučil se a šel podél brzdícího vlaku dozadu. Oba mladí zkaženci za mnou. - Jen pro cizince podotýkám, že jsme se s Milanem nedopustili ničeho trestnéhof nebyl tedy důvod považovat ty držáky za muže zákona, a já ani netvrdím, že byli od bezpečnosti! Proto se s hanbou ptám: proč jsem jim nedal jednu nebo více facek? Oslabený právní cit! Našel jsem prázdné kupé, usadil se, a tu mě jeden z těch mladých násilníků požádal, abych mu půjčil ten strojek a Štětku. Byl jsem zvědavý a chtěl jsem tu situaci vybrat do dna: půjčil jsem mu je. Ten mladý Bralislavan totiž vypadal zvenčí normálně, takže lidé na ulici s nim omylem jistě jednají jako se sobě rovným Evropanem. Možná má i ženu! Ta chudinka jistě neví, že její «muž» celé dny někde intrikuje a přičmuchává, dnes například se pletl na nádraží mezi dospělé lidi a teď dokonce obtěžuje staršího cestujícího: «Můžete mi půjčit ten strojek a štětku?» Říkávám si, kdo asi byl matkou a otcem takových lidí. Když neznají čest a neváži si odvahy: vždyť se při svém díle musejí opírat o zbabělce, slabochy, udavače, lidi zkorumpované a zdegenerované. Jak je ustrojen jejich mozek, když se nepotřebují podívat na věci ze dvou stran, nekladou si otázky dějin ani budoucnosti, nechávají se omezovat ve vzdělání a informaci: narodili se tak, či se dali tak zničit? Ke komu cítí nejvyŠŠÍ lidskou odpovědnost, snad ne, proboha, ke svým nadřízeným ? Neboť to by nás od velkého teroru dělilo jenom slovo: rozkaz. Prohlíží si mou štětku a pak s ní několikrát udělá o stěnu vagónu: duc, duc, duc. Zpupná blbost teče mu z hlavy přes sako do kalhot a vytéká na podlahu, zápach trvá až do Prahy. Ale ať si ho jen čuchá ten, kdo si zas veze od zkoušky tak špatnou tajnou známku! (Duben 1986) (Otištěno bez vědomí autora.)
41
Jen kompenzační hra? Po jedné z těch zatím ještě nenápadných cenových úprav (na počátku podzimu 1985), kdy mimo jiné upravili i pasti na myši, zahrál jsem si s přáteli takovou spontánní kompenzační hru, při níž jsme objevili «potravinový řetězec», jak tomu říkají ekologově: pasti na myši byly totiž až dosud nadobyčej lacině (po kačce kus), takže lidi je skupovali ve velkém a vyhubili tak kdejakou myš - ale když se snížil stav myší, klesla i potřeba koček - a když ubylo koček, snížila se agresivita hlídacích psů, která se od nepaměti trénuje právě na kočkách - a když poklesla agresivita hlídacích psů, rozmnožili se zloději - a když se rozmnožili zloději, otřáslo se citelně i naše národní hospodářství, takže byl nejvyšši Čas chytit řetěz za správný konec a zdražit pasti na myši. Libí se mi, opravdu se mi libí, když je něco takhle jasné a když zas rozumím Činům své vlády. A to je ostatně smysl těchhle kompenzačních her. Před léty se nám přiženil do rodiny policajt. Nemám z principu policajty rád a proto jsme se sblížili až na rodinném pohřbu. Občas se pak stavil s lahvi a vedl řeč a já, který platím za nemluvu, kýval a naslouchal. A tak došlo jednou i na obecnou kriminalitu. Bylo to krátce poté, co v Brně na Lidické napadli ozbrojení kriminálníci hlídkový vůz, a nějaký čas poté, co se kdosi pokusil vykrást jednu brněnskou lékárnu a kryl si ústup štěkavou pistolí. A po mnoha dalších incidentech, výtržnostech, loupežných přepadeních a násilných činech. A kdybych byl policajta jen trochu povzbudil, mohl jsem se možná dozvědět spoustu zajímavých detailů. Takhle se přidržel jen obecně kriminality, kterou ovšem v závěru efektně podtrhl, když přirovnal Brno k Chicagu. A nedávno jsem na tohle téma mluvil se svým obvodním lékařem, který mi zas tvrdil, že Brno posledních let je pro pokojného večerního chodce mnohem nebezpečnější než sám New York, ta šperkovnice pouličního násilí. Takové statistiky se u nás, jak známo, příliš nezveřejňuji, ale lékaři a policajti jsou z těch, co se s nimi chtě nechtě dostávají do styku, takže jejich urbanistické metafory (Chicago, New York) nejsou jen povzdechem zholičskě oficiny. Ale pak tady, nezlobte se, něco nehraje, protože ta, kterou jsem nepředložené nazval svou vládou, věnuje v posledních Šestnácti letech policajtovi mimořádnou péči, všemožně ho zvýhodňuje a preferuje a přikládá mu na vážnosti zákony na posíleni autority a Činí ho nezávislým na hospodářských výkyvech a řadí ho tak k privilegovaně společenské třídě, jež se houpe na vlnkách setrvalé konjunktury. Překrmované kočky nechytají myši, napadne vás, ale tohle jistě došlo i spoustě kompetentních a dovedu si živě představit, jak tvrdým výcvikem prochází příslušník a jak si musí své tutti frutti zasloužit. A kromě toho tuším, že se počtem policajtů na občanskou hlavu řadíme mezi policejní velmoci a máme pečlivě vybudovanou síť pomocníků a informátorů. Ale o takových státech přece víme z moderní historie, že maji při všech svých občanských nevýhodách jednu nespornou přednost zakrnělou kriminalitu. Pokud Člověk o kriminalitě jen čte v černých kronikách, je to všechno jak se sluší a náleží, ale jakmile se z oběti a aktérů stanou velice konkrétní lidé, zna-
mená to, že se něco porouchalo na vztahu mezi obecným a zvláštním, mezi globálním vnímáním světa a jeho jedinečným prožíváním. Na jaře letošního roku se má sedmnáctiletá neteř málem stala obětí sadistického devianta, o němž jsem už hodně slyšel. Stalo se tak v poledne, uprostřed města a na chodbě úctyhodného činžáku, a když mně o tom bratr vyprávěl s mnoha drastickými podrobnostmi, zažil jsem mimo jiné i ten ochromujici pocit z nenáležitosti toho všeho. O pár měsíců později v Brně na Cejlu napadl někdo jednoho z mých přátel železnou tyči anebo něčím stejně razantním. Viděl jsem tu zastehovanou ránu na temeni, a vylíčil mi,jak se probral až v nemocnici, kam ho v bezvědomí přepravili. Byly to v krátkém Čase dva ukázkové vzorce násilných Činů, o nichž teď stále slýchám. A tak stalo se, co jsem nikdy neznal vyhýbám se špatně osvětleným uličkám (jakých je v Brně naprostá většina), nelajdám už večer po nábřeží Svratky a oškubaně pásy zeleně uprostřed města po setměni vidím jako nepřátelské hradby, a když se někdo v takových místech přiblíží s úmyslem připálit si cigaretu, slyším,jak mi srdce s hlomozem sjíždí do kalíwt. Ale když se děje něco takového, neznamená to, že hladina kriminality už stoupla natolik, že i nevšímavý pouliční občan zahlédne jej i povážlivý třpyt? Slyšel jsem nedávno v autobuse komentovat teroristickou akci z bohunického sídliště a všiml si, že lidi už taková fakta berou jako samozřejmá. Když nás před léty objala dusivá náruč znova posíleného státu, bylo nám mimochodem přislíbeno, že na revanš za ten příliš pevný stisk budeme ochráněni před vším privátním násilím a kriminalitou. Pravidelně listuji všemi časopisy, které u nás věnují soustavnou pozornost ekologické problematice, a tak vím, že se dnes už smí psát o tom, že patříme ke třem evropským zemím s nejvyšši koncentraci oxidu siřičitého v ovzduší a že mezinárodni organizace UICN přiřadila Krkonošský národní park k nejohroženějším na světě a že na Českomoravské vysočině už není jediné křišťálově studánky a že mnohé důvěrně známé pohledy na «zemský ráj na pohled» už můžeme obdivovat jen na pohlednicích. Ale i tento neutěšený obraz je ještě hodně retušovaný. Situace je ve skutečnosti mnohem horši a ještě stále pod poklici «státního tajemství», což znovu potvrdil nedávný proces se zaměstnancem pardubického střediska ochrany přírody, který* se pokusil poklici nadzvednout. A tu mě hned napadá, co když je nějaký přímý vztah mezi houstnoucími průmyslovými exhalacemi a houstnoucí kriminalitou ? A nemyslím si, že by ta otázka byla zas tak nesmyslná, jak se na první pohled zdá. Otrávené ovzduší a chemizované potraviny pravděpodobně mění po dlouhém devastačním úsilí lidskou psychiku, lámou bloky našich obranných systémů a porušuji integritu osobnosti a vyvolávají tak neurotickou přecitlivělost, duševní choroby a jistě i zvýšenou agresivitu. Nijak by mě to nepřekvapilo a nejspíš tomu tak bude. Ale přesto si myslím, že je to prostě jen další příznak v celkové skladbě syndromu. Vždyť ještě něco na nás už léta padá, co nejsou zrovna průmyslové exhaláty. Lidské společenství totiž nemusí být intoxikováno jenom svým odpadem, ale i tím, co produkuje jako, řekněme, základní tovar. Ale
co asi, můj Bože, co asi už šestnáct let produkujeme jako svůj nejzákladnější tovar? Už dlouho, velice dlouho hrávám s přáteli kompenzační hry, jejichž popisem tady bych zaplnil několik hustých stránek. Ale nebude toho třeba, protože každý je už s gustem hrává a jejich princip je dobře znám. Nicméně o jednu přec jen chci se podělit. Když jsem v televizi sledoval průběh ženevského setkáni, nedokázal jsem se nakonec zbavit pocitu, že i tohle je jen taková moje kompenzační hra, kterou jsem si videorekordérem pustil na obrazovku. Ale protože nemám žádné video, a konečně i z jiných, subtilnějších příčin, jsem po chvíli usoudil, že to snad přece jenom nebude hra. A tak, chcete-li to slyšet, tohle mi po letech připadá jako opravdu ekologický čin. A jestliže se už druhé desetiletí svět jen bezmocně obrací v dusivém kotli, tak tohle je řetězec chycený za správný
konec. A líbí se mi, opravdu líbí, když je něco takhle jasné a když zas rozumím činům státníků. Pokud ovšem (a pokud ovšem) to nakonec přec jen nebude zase jenom hra. A vracejí se mi pochybnosti v pravidelných nárazech, a když chodím po ulicích a dívám se do tváří kolem, vidím, že se v nich za nehet nezměnilo. Lidi jsou vytrénovaní v systematické nedůvěře a dál bude stoupat koncentrace oxidu siřičitého a dál bude stoupat ticho po pěšinách. A tak abych si dokázal, že přece něco, jdu zas po dlouhé době večer po temném nábřeží Svratky. Sníh se mi Černá pod nohama a na stromech jak voháknuti strópci sedí havrani. Nechají mě projít a pak se za mnou pohoršené ohlížejí. Kurrva, kam tak valíš, bratře člověče? -krá
KOMPROMISY, OBJEKTIVNÍ PODMÍNKY, MORÁLKA JIŘÍ HERMÁCH Mnohé nasvědčuje tomu, že česká zem je plná nápadů a vynalézavosti uschovávané do soukromí a tam také tiše pracující. O vyšlehnutí pronikavých myšlenek také není nouze. Ale je velmi chudá na jejich přenos, na jejich sdělování a sjednocování na probouzející a oživující proud. Je plná kritiky, slabá na vzájemné porozumění a sebevědomý čin. Vzájemnosti, která tvoří budoucnost, je pramálo. Pronikavé myšlence se pokloní několik desítek lidí, pak zapadne v brutalitě praxe. Obecný zájem a obdiv vzbuzují spíše myšlenky lapidární a moralistní výroky s povahou klacků. Vzácně jsem se setkal s případy, kdy jeden druhému přinesl a vyzval ho « . . . to si přečti, je to výborné, velice s tím souhlasím...». Vlakovém šeru nesdilnosti a osamocenosti myšlenek a soudů daří se snadno polopravdám a výmyslům. S chvostem důsledků až k bezmocnosti. Teprve tady v Rakousku jsem si mohl pročíst celý loňský ročník Listů. Je svědectvím, jaká rozmanitost myšlenek se rodí. Moje zkušenosti mně ale říkají, že zůstávají jen v ghettu «zasvěcených». Soudím, že racionalistická a realistická skepse rozšířená v českém myšlení, odmítající transcendenci, koná své dílo. Jaký je osud živých myšlenek? Setkávají se vůbec smyšlením dostatečného počtu lidí? Dostávají se do situací, kdy mohou zvát ke spolupráci a vzájemnosti? Jsou ovsem myšlenky, které si cestu k lidem prodírají samy silou své životnosti. Jsou to takové, které jsou schopny účinně oslovit budoucností. Aby takové byly, musí být vytěženy z kořenů spletitého pohybu dneška. Jen tak mohou poctivě nabídnout naznačení cesty do budoucna. Schází-li stále transcendující vzájemnost a oživující koncepční myšlenky, nabízejí kompromis, objektivní podmínky a slovo morálky svou výpomocnou službu. Kde není tvůrce, nastupuje pedant. Ačkoliv má kompromis, objektivní podmínka a moralizující slovo klouzavou povahu svým obsahem, v nároku na uznání mají povahu pedanta: jsou vyzbrojeny tvrdou realitou realismu. Skutečnost, či lépe řečeno jsoucno, je představeno jako nesporné «to, co je».
Jako mrtvé ve své přítomnosti, bagatelizující naši tvořivou přítomnost v něm. v Dva články se mi setkaly a začaly rozhovor. V č. 4/1985 článek Jiřího Hájka a Vladimíra Kadlece «O potřebě dialogu mezi politikou a etikou v politice», a velmi zasvěcený článek Jindřicha Chalupeckého «Poezie a politika» otištěný vč. 2 téhož ročníku. První mě vyvolal z lavice. Je velmi těžké v Časech těkajících mezi «psem a vlkem» odporovat přátelům, které mám rád a kterých si velmi vážím. Věřím, že odporovat by ale mělo být zvykem a projevem právě hlubokého přátelství a důvěry. Teprve pohled otáčející se a otevírající se všemi směry může nás osvobozovat z myšlení stále znovu ohraničovaného slovy, pojmy a interpretacemi. Kompromis je slovo a pojem, kterému nedůvěřuju. Odedávna. Vzpomínám, jak jsem před šedesáti lety téměř vyskočil ze sedadla ve Vinohradském divadle, když Zdeněk Štěpánek naplnil mužskou hořkostí svého k životu burcujícího Cyrana « . . . hic mí nepřátelé kdysi, tam předsudky, podlosti, kompromisy...». V textu hry jsem si pak přečetl poznámku pro herce «tluče holí do prázdna» skoro jako ironické ticho nad člověkem. Zážitky jsou semínka látky, která dovedou vdechovat život i nejabstraktnějším pojmům. Jejich sílu «pro» nebo «proti» je ovšem třeba vybavit pátráním po pravdě. Co je kompromis? Ve Slovníku spisovného jazyka českého čteme, že slovo kompromis značí «dohodu dosaženou vzájemnými ústupky». Považuji to za výstižné vyjádřní, má-lí se jednat o kompromis dobrý. Takovým se ovšem stane teprve povahou naplnění významu slova a pojmu «dohoda» a slova a pojmu «vzájemné ústupky». Kde se ale u nás, v zemi sevřené policejní mocí neštítící se jakékoliv bezohledné lži,může jednat o «dohodu» dosaženou «vzájemnými ústupky»?! Ským «dohodu»? S touto mocí? A «vzájemnými ústupky»? Kdo by si troufal snít o takové nemožnosti? Jaká by vznikla ošidná a současně žalostná simulace možnosti dialogu. S jakým sobě nalhávaným přeludem bychom to vedli «dialog»?
43
i
prochází a koná své dílo. Do cesty je ale možno postavit vědomí zpevněné dostatečně silnými myšlenkami. Myšlenkami schopnými oslovovat lidi v krámech, továrnách, j i a ulicích, v úřadech, ve vědeckých pracovnách. Žádné kompromisy nemají a nemohou mít takovou sílu. Naopak, v naší situaci spíš rozkladu napomáhají. Jen dostatečně hluboká a živá pravda je mobilizující. Kompromis je úzce spřízněn s respektem k tzv. objektivním podmínkám. Matematika a technika raději mluví o okrajových podmínkách, vědoma si interpretační variability a tedy jisté volitelnosti podmínek. «Objektivní podmínky» interpretované jako danost tuhých omezení jsou zpravidla projevem přecenění nehybnosti a nerozpornosti stavu. České myšlení, tak jak se vyvíjelo v posledních čtyřech desetiletích, bylo po kapkách syceno takovou poddajností. Zvůli moci se tak vědomě nebo nevědomě vyklizovalo pole. «Podmínku» lze také chápat jako nutný předpoklad pro existenci toho, co má být buď zachováno nebo vytvořeno. Jedná se tedy o volbu toho, co chceme dosáhnout, a spolu s tím o volbu, z jaké hloubky budeme vycházet. Ze které «roviny» skutečnosti a ze které strany. V každém případě se nám rozevírá na obě strany kužel variant. Výhled je ztěžován problémem slova «objektivní». To slovo zpravidla s sebou nese uhrančivý respekt k realitě zcela oddělené od subjektu člověka, subjektu lidí. Odsouvá stranou životnost jejich spolutviřeni. Takovým odtržením je pak předem oslabeno poznávání, hledání nervových vláken ve stále se obnovující tkáni života. Mravnost sebetvoření člověka,lidí, základ jejich identity, zaniká uznáním hrubého nerozporného faktu jako iracionální nehybné veličiny vyňaté z pohybu a souvislostí jsoucna. Nehybná «fakta» jsou pak materiálem a interpretem nehybných «podmínek». Kompromisy a objektivní podmínky mají významného učitele a spolupracovníka. Jejím racionalismus, tak jak byl vypěstěn ke klasické vědě minulého století kauzálním a logickým myšlením. Ale pak začal zřetelně prokazovat meze své platnosti. Mohl by snad být vyňat ze širšího principu míry, který je opět ve své platnosti omezen hranicemi určitosti? Žádná skutečnost není zcela uzavřená a nehybná, právě tak jako žádný poznatek není neomezeně platný. Národ, který začne odevzdávat své vědomí tuhým «faktům», začne se uzavírat do vlastního myšlení, stává se bezmocným a ztrácí postupně Část po Části svou identitu. Identitu člověka pečetí jeho mravnost. Jeho důsledné hledačství pravdy a láska a odpovědnost k ní. V ostrých situacích, kdy pravda okamžiku do sebe vstřebává kus dějin a vyzývá k jejich spolutvoření, stává se tato pravda prubířským kamenem mravní vyspělosti člověka. Nikdy jsem neslyšel Františka Kriegla moralizovat. Ale mravní výzva jeho činu oslovuje unavené a váhající v houští kompromisů a objektivních podmínek. Burcuje k sebevědomí a identitě. Pochybuji, že je možné vést dialog mezi moralistou nabádajícím politiky k zachování «obecných etických norem» a etikou jejich politiky. Účinně vy* «Barnabitky» - bývalý klášter barnabitského řádu týkat politikům prohřešky proti mravnosti v jejich v Praze-Hradčanech, kde do r. 1968 pracovala stranická práci a životě je možno jen prostřednictvím určitých komise k přezkoumáni připadá politické perzekuce a dis- mechanismů. Je-li například možné, aby prezident kriminace z 50. let. - Pozn. red. státu byl postaven před soud, je to znamení, že v ji-
Považuji za správné vymazat v této době pojem kompromis z českého politického myšlení. Mluvme o konkrétních způsobech, jak a čím chránit identitu národa a země. A pro tyto způsoby hledejme koncepční myšlenky. Každý ve svém oboru. Vždyť v každé jakékoliv přítomnosti jsou nutně ukryty klíčky budoucnosti a jejích variant. Mohou mít samozřejmě katastrofální povahu. V každém případě je potřeba znát jejich rozmanitost. Skrze nezměrná utrpení se dějiny vysmívají «tisíciletým říším» právě tak jako spříseženectví «na věčné časy». Koncepčními myšlenkami pronikajícími k vnitřnímu sporu o budoucnost je možné smysluplně sjednocovat rozmanitost myšlenek české opozice proti bezohledné a dialogu neschopné moci. Při zachování a zvýznamnění síly rozmanitosti myšlení této opozice. Vzpomenu-li na Barnabitky vr. 1968*), vyvstává přede mnou tehdejší hrozivá nepřítomnost dokonalého rozboru situace a koncepčních myšlenek, schopných orientovat. V dostatečně hlubokých koncepčních myšlenkách tkví také ochrana před kompromisy, které v labyrintu zážitků a nedostatečného poznání jsou lidé odsouzeni dělat, každý v dialogu sám se sebou. Tak může myšlení talentovaných ponechávat lidi na pospas tlakům a manipulacím moci. Pak také mohou působit Autority a Moralisté omračující myšlení, které se dostává do situace vystižené (podle K. Lorcnzc) ukrajinským příslovím «vlajka na žerď - rozum do trouby». Proti moci lze postavit opět jen moc. Vůbec nemusí být stejné povahy. Základem slabosti je odzbrojené vědomí. Proti policejní moci opírající se o vnějšího bezohledného interventa je třeba postavit moc a sebevědomí myšlenky dneška pro zítřek. Myšlenky nadané silou klíčícího zrna. Budeme-li místo takových myšlenek hledat kompromisy, budeme se zabývat vratkostí okamžikovosti, a to je výhodný terén pro zcela amorálního protivníka: může ho vždy opatřit jakýmikoliv propadly. Dobře pamatujeme kompromisy předstírající dialog na absurdním terénu a připravující půdu katastrofě. Pan Chamberlain vracející se po rozhovoru s Hitlerem, kterého shledal pro dialog více než přijatelným, vystoupil z letadla s radostným «přivezl jsem mír». Nebo se snad máme oddat zachraňování nás dospělých za cenu obětování dětí? Nerad píšu takovou větu, patricí k těm, které byly už tolikrát syceny pachem ideologie. Ale jsem přesvědčen o hrozivé pravdivosti té, kterou jsem právě napsal. Vyzvalo mě také hrozivé svědectví knihy J. Cejpa « . . . a bude hůř». Může se nám dařit zachraňovat plamínek české kultury jako esoterickou záležitost, a život se bude dál rozkládat a hnít. Připomenu ze jmenované knihy jen jednu mravní, nikoliv morální, obžalobu: «Napadá mi řešení: do zkumavky se dá sperma, zatřepe se a za devět měsíců se vyndá dítě, který dáme vychovat opicím. Po patnácti letech ho vypustíme do pralesa...». Takovým podobenstvím je jistě možno kritizovat celou dnešní strojovou civilizaci. Ale u nás jsou dveře rozkladu otevřeny dokořán a násilí se všemi svými podomky jimi volně
sté míre fungují. Tam, kde jsou totálně vyřazeny z činnosti,není žádný «dialog» možný, S kým to tedy vede moralista dialog? Myslím, že se jedná o monolog. Kritizující monolg. Má-li být mravný a ne jen morální, měl by dbát o čistotu pravdy. Kritika je u nás oblíbený nástroj nabízející úlevu různým lidským nedostačivostem. Čím je kritika ostřejší, tím
zpravidla více roste autorita moralisty a nabývá povahy inkvizitora. Proti němu stojí mravný člověk, který hledá a vtěluje živou pravdu do svého života, překračující sebe sama, stavějící tak ncjobtížnější překážku jakékoliv moci a autoritě. Innsbruck, 2.3.1986
Slovník praví, že terminem noia, řecky bláznovství, se označuji interpretativni psychózy charkterizované přepjatým egoismem, podezíravosti, nedůvěrou a určitým narušením schopnosti logicky myslet. Slovník ještě nepraví, že se kolektivní paranoia stala jedním z typických znaků sovětského systému. I tady se vyvinula postupně a ne bez logiky: na začátku byla představa o sobě jako o spasiteli, mesiášovi, nositeli budoucnosti lidstva, as ni vědomí ohrožení vlastního postaveni i této představy. Začínající paranoia se tam pod jmény jako je «kapitalistické obklíčeni», «bdělost a ostražitost», «zachováváni státního tajemství», «stranická disciplina» a tak dále stala trvalou vlastností, způsobem argumentace i chováni, duševní chorobou. Stižení žiji v hrůze nejen z nepřátel, ale i z přátel, kteří dost nedoceňuji, nechápou, ba nevidí strašná nebezpečí, která hrozí i jim. Z toho vzniká systém myšleni a jednáni, sebeospravedlňováni a interpretace světa, tkvící v abnormální agresivitě i v abnormální pasivitě, strachu z lidi a z odpovědnosti, v neschopnosti žít v reálném světě. Navíc - jen se rozhlédněte - paranoia jedněch rodí paranoiu druhých. U jednotlivců to Často konči v ústavu. Co však, když paranoia zasáhne centra myšlení stamiliónů lidí disponujících vymoženostmi atomového věku? Ale začněme z jiného konce: Na symposium o literatuře vyšle ministerstvo kultury Či Svaz spisovatelů (nebo oba dohromady, a možná ještě další vysílatelé) delegáty. Symposium běží, den, dva, tři, a Českoslovenští delegáti docházejí včas, sedí, zapisují, účastní se zejména obědů, večeří, s nikým celkem nemluví, a nikdo s nimi (včetně delegaci spřátelených zemí, ještě tak nejspíš někdo z třetího světa, kdo ještě neví, co a jak). Postupně začnou být někteří účastníci zvědaví, co tam tahle delegace dělá, proč je tam, co tam chce. Promluví? Nepromluví? Když se už všechno chýlí ke konci, jeden z československých delegátů si dodá odvahu, přihlásí se ke slovu a chvějícím se hlasem, s okem upřeným na svoje kolegy, poděkuje za pozvání, za vlídné zacházení, slovem se nezmíní o tom, o čem se tři dny hovořilo, ale ujistí přítomné, že České i slovenské literatuře se znamenitě daři, že má řadu vynikajících spisovatelů a básníků, že však už bohužel není čas jmenovat je, a tím méně hovořil o jejich díle či o problémech, jimiž se zabývají. Kdokoli se však o jedno či druhé zajímá, nechť napíše Svazu československých spisovatelů a ten mu pošle veškeré potřebné informace. S tím se delegát s nesmírným pocitem úlevy zvedne a odebere se zpátky na svoje místo, provázen zraky konsternovaných účastníků z východu i západu, jihu i severu, kteří nevědí, zda se jim to jenom zdálo nebo zda to skutečně zažili. A pak si potichu sděluji, co to je asi za zemi, a ptají se, z čeho měl ten Člověk takovou paranoickou hrůzu. Tak nám to onehdy vyprávěl zahraniční návštěvník, a kdoví, zda bychom mu byli doslova věřili, nevzpomenout si, jak nám kdysi vykládal kamarád z Maďarska, že si hlavní Československý delegát na jakési konferenci přinesl s sebou k řečnickému pultu magnetofon a nahrál si svoje vlastní vystoupení. Aby ho snad ostatní doma nezradili. Člověku z těch historek běhá střídavě mráz po zádech a hanba ho fackuje, a snad by bylo lepší o tom ani nemluvit, nebýt toho, že tenhle klinický symptom se nás najednou všech dotkl docela bezprostředně, nečekaně a zavanul nás až smrtícím dechem. Jak souvisí ostuda, kterou nám dělají Českoslovenští zástupci v zahraničí, s radioaktivním mrakem, který před pár týdny obcházel Evropou (a možná ještě obchází) ? Docela prostě a víc než bezprostředně. V ukrajinském Černobylu došlo k neštěstí. Podobnému - jenže mnohem většímu, k jakému došlo před několika lety v Americe, a jeŠte předtím v Anglii, a k jakému bohužel může v budoucnu dojít kdekoli (i když odbornici tvrdí, že jinde je nebezpečí menši, protože lam dosud nedosáhli úrovně pokrokové sovětské techniky, v tomto případě v oboru atomových reaktorů). Každé dítě ví, že exploze atomové elektrárny není legrace a že to už vůbec není soukromá záležitost, ani záležitost jednoho státu, nýbrž že se dotýká veškerého lidstva, nejenom obyvatel přilehlých oblastí. Vědí to samozřejmě i v Sovětském svazu, ba dokonce i u nás. A přece, zatímco Evropa - a nejen Evropa - žila v hrůze, a vlastním měřením (atomová katastrofa se totiž nedá utajit) docházela k závěrům, na jejichž základě dělala opatřeni, byly dvě země, pro které tohle všechno jako by po řadu dni neexistovalo: Sovětský svaz a Československo. Zatímco třeba v Polsku se vydávaly zprávy o putováni radioaktivního mraku, dětem se podával jód a rodičům se nařizovalo, aby svým potomkům nedávali mléko, a zatímco stejně byli obyvatelé informováni i v Maďarsku, v Jugoslávii, v NDR, u nás ani slovo. Matky Šílely hrůzou, předpokládajíce, že oficiální mlčeni je svědectvím,'že situace je ještě horší, než se zdá (cožpak pediatři už po léta nedoporučuji, aby české děti do dvou, tři let nepily jiné mléko než z prášku ?) a svět vrtěl hlavou nad tím, jak je možně, že nebezpečí radioaktivity neexistuje ze všech zemí jenom v SSSR a v Československu. Po několika dnech jsme se konečně z SSSR dověděli oficiálně, co se přibližně stalo, a postupně o hrozbách a možných důsledcích. Dnes už nikdo nepochybuje - a v SSSR se za to dokonce přísně trestá - že počáteční několikadenní mlčeni byla nehoráznost, odporující jak zájmům vlastního obyvatelstva, tak docela
45
obyčejným zásadám lidskosti. A každý dnes také ví, že panika, která vznikla v Československu, v SSSR, všude v Evropě a dokonce mimo Evropu, byla možná přehnaná, a že by rozhodně byla bývala menši, kdyby se bylo od první chvíle pravdivě informovalo. A lidé na čelem světě se ptají, proč to mlčeni, proč ta hrůza z faktu, byť tragického? Což Sovětský svaz nechápe (o Československo se v této souvislosti nezajímají, ale strana a vláda by se možná měly ptát, co si o nich myslelo a myslí patnáct miliónů jejich poddaných - jenže ony se pořád mylně domnívají, že pokud je silná policie, ostražitá cenzura a poloplně obchody, tak na tom nesejde), cožpak jeho «moderní» nový báťuška nechápe, jak strašlivě uškodili sami sobě, jak znovu podryli každou špetku důvěry k sobě, jak ještě zdůraznili, podtrhli všechno, co se ve světě říká a mysli o jejich prapodivně představě lidskosti? Domníváme se, že to Sovětský svaz - a dokonce i československá strana a vláda - vědí, že je to dnes zatraceně mrzí, a že aspoň v Moskvě položili sami sobě pár otázek. Ale proč tedy, proč? A tady jsme zpátky u československého delegáta na zcela nedůležitém symposiu či konferenci v zahraničí. Takový idiot, jak na té konferenci vypadá, asi přece jen zase není. Ale každý, kdo se jakkoli přiblíží nomenklatuře, nebo do ní dokonce patří, žije u nás, stejně jako v Moskvě, ve stavu trvale paranoické hrůzy, že udělá - nebo třeba ani neudělá, ale někdo řekne, že udělal - něco, za co z nomenklatury nebo ji blízkého postavení vypadne a bude muset začít život normálního občana. Ta paranoia dosahuje neuvěřitelných rozměrů a setkáváme se s ní prakticky na každém kroku. Někdy je prostě směšná a je nám za ni hanba, jindy, mnohem častěji, nám otravuje život, denně a všude, a ve svém posledním, radioaktivním vtěleni, přimo ohrožuje životy miliónů. Nemyslete si, není příjemná ani politbyru, moskevskému či guberniálnímu, rádi by s ni něco udělali, ale co? Vždyť ?ia ní vybudovali celý systém a dodnes se většinou domnívají, že ten s ní stoji a padá. Existuje sice pár takových, kteří začínají chápat, že spíš padá, než stoji, ale těch je zatím maloučko, a kdoví, zda budou sílit či slábnout. Bude zajímavě pozorovat, jak budou v SSSR reagovat na zkušenost, kterou udělali a která je pronikavější než všechny dosavadní, protože není snad nikoho na světě, kdo by nad moskevským mlčením kolem Černobylské katastrofy přinejmenším nevrtěl hlavou, pokud, jako většina, nemlátí bezmocným vztekem do stolu. A je proč. To nebylo hlupství, idiotství, neschopnost. Nebo ne především. To byla systémová paranoia, a zkuste si, po tom, co se stalo, představit, že tahle paranoia, tahle hrůza z faktu, chorobný stihomam, ziistanou dominantní charakteristikou systému až k sebezničení, do něhož, jak se ukázalo, neváhá strhnout ostatní. A třeba svět.
DALIMIL
POSLÁNÍ, nebo jen několik písniček? Krásná jc svoboda, když na své můžu/ si odpovím sám, zpívá si v jedné ze svých písniček Karel Plíhal, písničkář, který s několika kolegy, o nichž tu bude ještě řeč, upoutává při svých veřejných vystoupeních pozornost převážně mladého publika. On a Jaromír Nohavica, další moravský trubadúr, představují od dob folkového sdružení Šafrán, které neušlo likvidačnímu zásahu státní moci, největŠí a velice příjemný hudební objev, který se v posledních letech prosadil a zpívá před širším fórem. Tím spíše, že z trosek bývalého Šafránu mohou s nesčetnými potížemi vystupovat jen tři zpěváci. Vladimír Merta, který v minulých letech vystupoval jako písničkář jen v rámci besed o filmu, na němž se scenáristicky podílel; nyní se jeho repertoár opírá o zhudebněné básně. Dáša Voňková se orientuje na lidovou píseň a na víceméně hudební experimenty ve spolupráci se zpěváky a hráči z jazzové muziky. A konečně nejvytrvalejší, ale také nejvíce pronásledovaný a stále ještě (a vlastně již několik let) souzený písničkář Josef Nos, který vystupuje už jen v rámci zájmové umělecké činnosti; a dá se řici, že i pod vlivem vnějšího mocenského tlaku se jeho tvorba nejen obohacuje o nové písničky či myšlenkové podněty, ale také ve spolupráci s jinými muzikanty se rozvíjí a prohlubuje hudební složka kmenových písniček jeho repertoáru. Ještě před několika lety
46
proslulá tvorba městského harmonikáře a písničkáře tělem i duší Františka Horáčka jako by pohasla s posledními hospodskými vystoupeními, za kterými se táhli posluchači z Cech a Moravy, a omezila se na úzké auditorium bytových produkcí. Soudě také podle kazety jeho písniček, která se v roce 1984 objevila mezi jeho příznivci, nepřináší tato nahrávka v porovnáni sjeho koncerty z let 1979-1980 nic nového. O to méně pak člověk věří vlastním očím, resp. uším, když slyší písničky, které v jakési nechtěné shodě s reálným socialismem opravdu konstatují to, co všichni okolo sebe vidíme a prožíváme, bez jakékoli idealizace či nadbytečného používání dvojvýznamových výrazových prostředků a stylizací, a to za vnímavé pozornosti ne několika stovek diváků, ale desetitisíců posluchačů po celé republice. Zejména Plíhalovy písničky jsou jak po hudební, tak i po textové stránce brilantní muzikantské a básnické miniatury. Karel Plíhal se v nich představuje jako moralista, který se formálně uchyluje k bajce, aby zpoza její formy naprosto věcně vypovídal o nepříjemných skutečnostech našeho života. Jako třeba ve zmíněné písni Krásná je svoboda, kde se dále zpívá , Zatím dole v mraveništi... jen co vránu uslyšeli/ šeptají si potají/ nám tu hoří plán a tahle mrcha se nám směje/ královna se rozčílila
tohle ničí morálku/ ješté aby mravencům to začlo vrtat šiškou/ to lak ještě scházelo, když chystáme se na válku/ a vydala se pohovořit s loajální liškou/ nyní je vám jasný jak to s vránou dopadlo.../ královně šlo o krk a té lišcc zase o žrádlo. Moralismus jeho písniček apeluje na jednotlivce a jeho svědomí. Přesně pojmenovává jevy, ale hledání příčin a východisek nechává na posluchačích. Mnohde Zaznívá tichá a hořká rezignace, která místy sklouzne do komunálního zobecnění místo přesnějšího zacílení, které se nám již zdá přímo nasnadě, ale jež pan Plíhal jako by neměl sílu (nikoli ne povědomí) vyslovit. Platí to o písničce Duha kapesní. Nebuďte přátelé adresní/ ale kdo dělá to chladno a černo/ lepší je fušovat do kytek/ když nám ten svět nějak zešed/ nežli se ztřískat jak dobytek/ a pak řezat a věšet. Dílem i vé výborné písni Tam v hoře blanické spí naše spása/ kdekdo nám svítí, jenže tma je jako v ranci... ty mouchy pořád delaj na obrazy lejna/ a ten pán Bretschneider má jenom jiný kvádro.../ v hoře nikdo není/ nezbude přiznat, že je všechno naše vina/ že oni spasitelé vlastně jsme my sami/ zatím jen donášíme, žvaníme a spíme. Pochopitelně, že tyto a jiné písničky neunikly pozornosti i jiných orgánů, a tak po počátečních chvalozpěvech ve Mladém světě a Mladé frontě je pan Plíhal rád, že vystupuje. Vychází mu sice dlouhohrající deska, ale tak jako předtím u Vladimíra Merty a Wabiho Daňka se ty různé orchestrální úpravy a dodatky příliš neosvědčily, jen rozmělnily nebo utopily myšlenkovou složku písniček, a to je asi producentským účelem. Konečně, Karel Plíhal sám uvažuje o spolupráci a vystupování s hudební skupinou, aie s dalším závěrem si počkejme na jeho nové písničky a vystoupení. Neméně zajímavé jsou stylové proměny folkové dvojice Paleček a Janík. Na počátku sedmdesátých let se s nimi setkáváme při vystoupeních v divadle Nerudovka, tak trochu ve stínu zvučnějších jmen Hutka, Třešňák, Merta, pak se objevují v divadle Semafor ve skupině Gros, kde, pokud se nemýlím, vystupují v rámci divadelních představení dodnes. Toto jejich období, do něhož spadá i konec Šafránu, se dá zjednodušeně charakterizovat jako lyrické; tedy rozuměj, v českých poměrech se jedná sice o tvorbu kultivovanou s určitým poetickým vybavením, která však svůj lyrismus utápí vjednostrunném poetizování; nehledá v popisu každodenních drobných skutečností onu vnitřní rozpornost, kterou je tato skutečnost nabita, zejména u nás, kde se často lyrický střípek všední jednotlivosti mění v groteskně tragický škleb, protože i pouhý fakt krásně svítícího a hřejivého slunce se odehrává na pozadí tragické přírodní devastace nebo na úkor bezprostředně smlčované a utajované mocenské nespravedlnosti. A právě jejich písničky z několika posledních let, kterými se prezentují na různých hudebních festivalech a při jiných příležitostech, nepostrádají širší a plastičtější záběr, v němž se česká realita pro-
jevuje jako elegantně střihnutý valčičck doprovázený dryáčnickým říháním cynických konzumentů. Však také jejich nelítostné satirické Šlehy, jako například jó žít se má hbitě a já žiju si jak prase v žitě/ život je valčíček/ Štěstí je hračička/ autíčko na klíček/ hloupého přejede/ chytrému přeje/ já večnej jsem vítěz/ vždyť žiju si jak prase v žitě/ držím hubu a taky krok/ nevylejzám a tak mám nárok/ co bych neurval by urval jiný/ a to ostatní jsou hovadiny se pochopitelně dostaly na přetřes (ovšem bez jediné citace jejich textů) v Rudém právu. Také J. M. Navrátil, hudební redaktor v Československém rozhlase, jim preventivně doporučil v novém hudebním pořadu nazvaném Radioporta, aby se vrátili ke staré osvědčené a zavedené mlhavé lyrice. A tak z tvorby pánů Palečka a Janíka jsme zde slyšeli nic neříkající lyrickou vycpávku. Hudební profesionalita obou jmenovaných je však nesporný nejdokonalejší z nynější folkové scény. Bravurně ovládají celou řadu stylů, jejich vokály mnohde i v záměrně parodovaném přízvuku dokonale připomenou Simona a Garfunkela, parodie patřila od začátku a patří i dnes k jejich mistrovsky provedeným kouskům. Nový pořad Radioporta vysílaný vždy v sobotu na VKV, který se převážně zabývá přítomností, ale i minulostí domácí a zahraniční folkové a countryové muziky, uvedl sice již několik "přijatelnějších" písniček Karla Plíhala, ale zejména při uvádění rubriky české folkové historie byla vynechána řada jmen, která do ní neodmyslitelně patří. A tak, jak se tu nedopřává sluchu starým písničkářským bardům zc šedesátých let a z počátku let sedmdesátých, jsou zde písničky, podle mého soudu nejvýraznějŠí z dnešní folkové scény, které tu mají červenou, a to písničky ostravského "folkáče" Jaromíra Nohavici. Ale nejen v rozhlase. I jeho oficiálních koncertů ubývá, a přibývá míst na mapě naší vlasti, kde by sicc zájem veřejnosti několikanásobně překročil kapacitu místních sálů, ale kulturní orgánové raději nic neriskují nebo takzvaně jednají na příkaz shora. Síla jeho písniček tkví v lidovostí, kterou pouze neoprašuje a nerenovuje, ale nachází pro ni dnešní vyjádření a vnitřní posun. Tak jako František Horáček originálně navazuje ve svých písních na městský folklór sociálních, řekl bych pepíkovek z dvacátých a třicátých let, tak také Jaromír Nohavica tvořivě rozvijí melodiku, hudební tradici a dialekt ostrávskoslezského kraje. Navíc tuto tradici naplňuje dobově kritickým obsahem, který k nám promlouvá nehledanými a neeufemizovanými slovy obyčejného Člověka, tak jak myslí a vyjadřuje se mimo rámec schůzí a kádrových dotazníků. Voláme-li a žehráme někdy po individualitě jaksi "světových parametrů", znamená ji Jaromír Nohavica ve svém folkovém žánru stejně jako třeba Bob Dylan ve svých protestních písních ze Šedesátých let, s tím podstatným, ale právě nanejvýš logickým rozdílem, že nám v ničem nepřipomíná Boba Dylana, přičemž síla a přesvědčivost jeho písní je přinejmenším stejně silná a naléhavá jako u Boba Dylana (a pro české posluchače silnější a naléhavější). A tak
47
místo dalších slov několik ukázek, respektive úryvků z jeho textů. Z jeho písně o nevěře Jarmily: . . . vyhledávám optimální tón/ pak říkám krucinál/ tebe bych, soudruhu, tady nehledal/ dodnes mě mrzí/ že jsem byl drzý/ a že jsem pracovní kázeň porušil/ z nevěry nedělám závěry/ mrzí mě, že jsem u nich pozbyl důvěry. Z písničky o máslovce: Za našu stodolu pod ovocnanem ležela hruška moja obet/ dyškantovala jestli sem chory/ když cely svět resí územní spory/ mirovu cestu brali mě mory/ a ozval se mi v žaludku vřed/ povídám, kdyby šlo enom o politiku/ to bysme spolu popili/ našli bysme si dráhu putyku/ a tydeň bysme řešili. Nebo havířská tónina: z uhla prach a kašel/ kdybys farat zašel/ vždycky trpí pajšel/ to každý havíř ví/ a tak se modlím k Bohu/ to jak bezpartijní mohu/ ale nic to neřeŠi. Anebo z kádrové praxe: vloni se u nás povyšovalo na vyšší místa za vyŠŠí plat/ to se robí dycky automaticky/ jak kterýsi chachar zdrhne na západ/... už to je dráma/ takový fláma/ ulice máma otec alkohol/ kozla zahradníkem jste zrobili/ a zloděja tajným/ to jste se pěkně vybarvili/ dyť je to gauner a sviňa sprostá/ na prstách počítá si do sta. Nohavicovy texty se navíc nebojí ukázat, kdo je oním zlem, a v písni Nebeská policie ukazuje na
jednu z nejdůležitějších příčin, která toto zlo denně udržuje v chodu. Slovo, resp. adjektivum nebeský je jedinou alegorií, která se v písni objevuje, jinak není pochyby, o kom a o čem že je řeč: . . . jó, oni všechno vědí, ti co nahoře sedí.../ nebeská honorace/ má totiž svoje informace/ co chtějí vědí o člověku/ mají na to kartotéku/ a v ní su j á . . . / věřil cizí propagandě a pak čet knížky na indexu.../ čural kde se čurat n e m á / . . . bydlel v Těšíně/ a učil se polštině/... tahle píseň je další minus minus.../ předevčírem mi přišlo psaní/ poslané nebeskou poštou/ jen ať prý se neoháním/ že mi to už v nebi spočtou/ jen si klidně spočtěte/ já se vás nelekám/ víte co mi můžete/ hádejte kam. Rád těmto mravně zaníceným slovům věřím, ale přesto poučen určitou nelítostnou zkušeností poměrů právě na hudební české scéně, ale nejen těchto poměrů, bude to opět čas, který napoví, zdali z oněch písniček vykrystalizuje životní poslání a úděl barda, jenž věrný pravdivosti svého poslání se bude asi muset smířit s daleko nesnadnějším údělem, než s postavením omezovaného, ale přece jen veřejně vystupujícího písničkáře. Anebo z tohoto poslání zůstane jen oněch několik písniček? A to neplatí jen pro písničkáře. Ale možná, že se ono poselství již naplňuje skrze posly, kteří jsou na cestě k nám, ale o nichž Často nevíme jen proto, že jsme to my, kteří jsme k nim nenalezli cestu ze sálů kulturních domů a oficiálně povolených večerů a vystoupení do vnitřní a svobodnější intimity soukromí bytů a jiných příležitostí. Cesta z tohoto kruhu nevede však jeho pouhým přetnutím. nzm
*
JIŘÍ RUML
DYNASTIE CHYTRÝCH ANALFABETŮ Nerad bych vypadal jako škarohlid, ale zdá se mi, že náš svět spěje k záhubě, a to nikoliv jen vinou nukleárního zbrojeni Či na základě katastrofického úbytku životního prostředí, nýbrž rovnou vymizením užitečných vlastností Člověka jakožto živočišného druhu. Možná, že se včas vyvine druh nový, ještě vyšší, mně je však lito Člověka. Řeknu to rovnou: žehrám na vědeckotechnickou revoluci a tedy vlastně na pokrok. Projevuji se ve mně konzervativní sklony, ačkoli právě k nim jsem dosud míval hodně daleko. Jsem zkrátka staromilec a trochu si připadám jako rozkacený tatik, který na počátku našeho století hrozil pěstičkou za každým smradlavým automobilem. Já se dneska zlobím, kdykoliv mi kolem chalupy po někdejší polní cestě místo sousedova šimla přefrči traktor Je mi nějak lito i mizejícího světa mého mládí. Hned vysvětlím, oč mi jde. Tvrdíme s oblibou, že máme chytré děti, ale Čím tu jejich chytrost měříme? Samozřejmě maji dnes už ti nejmenši takové znalosti, k jakým jsme se my pracně dostávali až ve věku
hodně dospělém. Bohužel však i v oborech, kde by se nemuselo tolik pospíchat, a to mě děsí. Je to vždy nebo skoro vždy na úkor vědomosti i vlastností jiných, podle mne mnohem potřebnějších. Touha po vzděláni je čím dál víc spojována s pohodlnosti. Kčemu knihy, když máme rozhlas, magtieťák a televizi? Odtud se dítě pohodlně dozví všechno a navíc je od něho pokoj. Jeden seriál poví mladým zřejmě víc než klasik, rodina a škola dohromady. Co na tom, že synek místo plynulého přednesu koktá, že nedovede významově spojovat věty a tedy ani myšlenky v nich, když i televizní hlasatel klade důraz na slova v rozporu s duchem jazyka a zřejmě také jemu uniká smysl toho, co říká. Pohodlnost jde tak daleko, že se dokonce uvažuje o pitvorném zjednodušeni pravopisu, abychom prý naše školáky příliš nepřetěžovali. Hodně se teď klade do popředí význam výpočetní techniky, sází se na všelijaká ta elektronická a digitální hejblátka, která nám nebyla dostupná, protože tenkrát neexistovala, a nesměla být dostupná ani
48 v
« Perspektiva 2000 »
našim dětem, neboť kybernetika byla tehdy ještě buržoazni pavědou. Teď to tedy doháníme u našich vnuků. A kvapem. Naše děti už nehraji Člověče, nezlob se, což by tolik nevadilo, ale nechtějí si lámat hlavinky ani zábavou náročnější, když přece mají podloudně dovážené a pokoutně sháněné různě digitální hry, při nichž mohou vést války, i ty hvězdné, svádět boje mezi bachaři a vězni, ba přímo sportovat pohodlně v posteli. Ani nos nemusí vystrčit na zdravý vzduch. A když ten nos náhodou přece vystrčí, třeba v době zimních radovánek, musí mít, jak žádá škola, výstroj a výzbroj k lyžováni nejmíň za pět tisíc, aby je vleky mohly vyvážet na kopec a ony pak milostivě ten kopec sjíždějí nebo skotrmelcují pořád dokola. Aby se napřed moc neunavily, rolba jim všechno doveze až k boudě, v níž dneska nesmi chybět ani sauna postavená jejich otci v draze zaplacených dobrovolných brigádách. Skoro to vypadá, že závidím tomu bezstarostnému mládí, ale já se spíš boiím - za prvé o jeho údy, které při takovém hýčkání zlenivějí a zeslábnou, a za druhé o jeho malou odolnost psychickou, protože místo svalů mu roste nezdravé sebevědomí. V mladých se vzmáhá pocit, že mají vše a proto taky mohou vše. Ale abychom se radši vrátili k těm chytrým mašinkám. Jsou to dnes vymoženosti přímo zázračné, ovšem v naší společnosti dosud málo nebo špatně využívaně. Asi se nám do celého systému vloudilo pár chybiček Zatím nám číselné znaky dělají dost obtíži, prachobyčejný výpočet mezd a platů či jiných účetnických úkonů trvá mnohdy déle než v časech ručních
Kresba: Die Wcltwochc, Curych
kalkulaček. Ani různých omylů nejsme ušetřeni a vada bude zřejmě i v tom, že ty mašinky krmíme po stáru nesprávnými Či přímo falešnými údaji. Na naše chytráctví je každý kybemet krátký. Žádný ani sebevzdělanější programátor ještě nevyléČil nedostatky v hospodaření, ty se musí léčit jinde a jinak. 1 nadále bude tedy naše statistika jen přesným součtem nepřesných Čísel. Jaký tohle má vztah k dětem ? Chci jen říct, že je učíme hodně, ale zatím pořád Špatně. A taky se obávám, aby naše školní mládež místo cizích jazyků neovládala jen jazyky FOTRAN, COBOL, ALGOL a BAS1K nebo jak se všechny ty zaříkúvací formulky jmenují. S tím se ve světě nevystačí. Lituji, jestli z toho všeho zaznívá jen mentorský hlas, ale přesto musím shrnout: jestli se dneska nečte nebo málo Čte a navíc ještě Škvár, jestli se špatně a chybně píše, nedbale a hrubě mluví, jestli se sčítá a děli deseti jen za pomoci knoflíků, to vše v sobě skrývá nebezpečí růstu chytrých analfabetů. Z toho mě nikdo nevyvede. Vím sice, že různých nástrah a ústrků je v naši společnosti habaděj, ani všelikých protivenství nejsme dosud zbaveni, jen ta odolnost aby nám jednou nechyběla. A pokud jde o děti, nechtěl bych se dočkat doby, kdy se lidi budou při seznamování spoléhat jen a jen na chladný kalkul počítače a kdy sexuální život odkoukaný z videa nahradí obyčejnou lásku na mezi. Nepřeju to ani těm, co po nás přijdou. 7. března 1986 (Otištěno bez vědomí autora.)
.STRATĚNÝ fJAS£J
$T£tbhJ£j
SYh/"
ob DOBÍ^ l/yaVAf
^AC/iljAKO M 2 D / / ? O K B/ic/L ÍAU/DOGÁ/EJ /VERI/obity. tfAÍre ti/ o ^ f r povia/UY
Papieraí
Boto
VšETKYn
pmn^sLA/ČJ
sVoie
JASwe ze AK £a
i/Tonro 2BER
t/
Strapúovat
WRowTy Fy™ WH pom05M/í o d VYtlYGLZfvéno PÁPERAf ALEBO TAH TIE /UAJňET^OSAT KILOVÉ BALÍKY H/ŇO^A) PRLSI/DJVÚ /FL ME DOSTATOČIVE v pRčOhere tKVORy ICH VYUČUJE TRI EDA/Y PROFESOR. J/í € £0r\AU0n sne ks A U\Č CHYTRÉHO ýJEP&ChsfcVAU, AÍ KYH K/EPRIUa 2 ACH RAK/A v PoooffE r K i e o w t J , KTORA' UÁN VŠTĚPOVALA ČUSKY' JA2YK PR! PRlle-řiToSTi £Ty£i DSI^yřHO VY^OCM £>5Lo0oOt[v i A /VAŠEJ VLASTI 5QViETSKOu AZnAOOV VYHL/SLL ČASOPIS SOVJETSKAJA ŘEFJŠTIM FOTOSUTAŽ K/A TUTO Věnu, Ako nt jE IVÁNČ TAK VY{ l o j í o 5 RONAKFON CHODÍTE OO FOTOKRVÍKV, TAKŽE J E wfrt H/O/?D BUDETE TftEDu reprezentovat. ABH STE VEPOVZMLI, i€ M / T t TOHO \JECA ( ppiP/YEn v / n K / t f p á Y U ZOkg-PAPífcR/f. ^ 1/SJ0. PO DV/OCH TY2DMOV/ TO tu CHCErt rtAf A 2Í4DA/É fí/i^/fC/^Y /j/6' /4KO rf/AA/lF. "TOCfCO POVřOAM. FOTOGRAFOVANÉ MAS BAVILO TAKie UlOíVA ĎOBRE J WAHW "t QUbTÍUS g 0 M $ ^ S O H^TVfTE CkfA', 0&RÁ~Z K o v s/A TUTO tsnu $r\E POCAS si/o^iHo SEoenivKsf ROČNEHO ŽIVOTA V/DEU STOVKY A PRETO SHF CA &EI DLHEHO VAhňMA ROZHODLI PRE ÍCK^CÍTQVKU " - J0Vt£ T
CICAUE-
H/FGV, AJA HUVO
HU <
HOftORE
DESlATiCtl
JA
h/tJUT
A POČAL
FORR UÍILOVMS Sne
BOU
-ZHIETAŤ
CVAKAL
lAHLiVEkff
ZEN I
VŠERKVCH
AJ1A
cy POHANA A/yfrt /V/60ACO ( / ď f A P/^1Cřf
UA
VŠAhi.
VYBRAT
VÍn
POIFAF [/TrtAVčJ
/VHODOJfHA/fcJsV'
forte/. 5/?/>V/T řrfoLQP^oF/LC/^/f OP KCAČALA tl ITEMŠT/A/A" PRČO H U V f A / ^ M A/AVRfkoAt S B ^ e ž o u v n I/ POIADÍ HOLE KORUkJY STROriOV Kus ZAriRAČEVBJ O&LOHy K/Ar URCřiL/. K/ApHtRlvE f
- PROSTE
A TíTULOK Snř A^li
SlVA* VYtVttLčLA ž f i f f i P4P/£M
tlPATEfiJALA
&0L FOKoJ.
AřCE v f A / c
PARAOA . a o TR/eda/A
f
TRI6 P/^/l A//m
Sní
DMO
2ABC/0LI
VrfOl/ti/i'fA2UOV SMVA
A/A
VITULM v T ort pop SITKIUE
PODRAÍ/CT
A
to
BOLA
VEUKA
ru/^r/L
A
POPOL
RO/CU
ZUÍTAZ/LA.
PZIZ-
UAČA
on? CyfSo W C / . W ^ T -
ď^CO
S BLA?EA/YV
V/trtTVCAJďJ poctTon
SOKSA
?ATOCfLA (Ti HLAVA. KUS SKJEHOBIELEJ
A JASh/E g.TUZ(0/\
50
$EBOU(TAKÍB
FOTOGRAFiOV
US-T ZADÍVAL. nA os UAL STUDE w POT A B/gi/slcy" (/Y/cc/Val (( PLACUCEJ A/AA/£J
*
RQE TO 60LA
(
Z ($T€J VYGORUEÝ ? m r / A / Y /VA PRIME SLA Do T RífŮY 4 J ^ / t ^ O l / f / ř
SJOIM
2
KEĎ UAK
N/A S t / f > í ' i
f4
RaďoST1 T ř i E0VA
OA/Al. O 2MAC7KY M^U TIEZ 2A
0O/-O
K/ADŠE^
8O(./Í
KAPlQ
u „AMOAs" C21R.)
MILAN UHDE
Tahle jama je oezeana Jedna starší povídka známého českého spisovatele vypráví o muži, který hloubil po městě jámy, aby do nich za tmy padali chodci. Do noci znělo voláni o pomoc. Náš muž pochopitelné dobře věděl, kde jámy vykopal, a proto oběti snadno zachraňoval Došel za to všeobecného uznáni. V životě to neprobíhá vždycky tak přímočaře a doslovně. Vezměme například původní české Činohry. Není to s nimi slavné. V posledních dvou sezónách je dokonce patrný «určitý pokles autorské aktivity a ani dramaturgické plány na novou sezónu 1985/86 nenaznačuji výrazné změny k lepšímu». Tak o tom mluvila na zasedáni ústředního výboru Svazu českých dramatických umělců dne 24. četyna 1985 předsedkyně Svazu Jiřina Švorcová. Mohla podat zasvěceně svědectví na zasvěceně půdě. Vždyť se i se svým Svazem přibližně patnáct let zasluhuje o to, aby byl stav takový, jaký je. Vznikl zákazem téměř všech předních českých dramatiků a rozbitím tvořivých struktur Českého divadla na počátku sedmdesátých let, a důsledky se dodnes nepodařilo překlenout. Ale to paní Švorcová neměla na mysli. Podle ní jsou příčiny k nespokojenosti jiné. « V činoherních inscenacích tematicky nadále převažuji osobní a rodinné problémy současného člověka, střety socialistické morálky a projevy egoismu a maloměšťáctvi apod. Takže ani v posledních divadelních sezónách nedošlo k onomu tematickému posunu, o kterém jsme hovořili na sjezdu.» Rád bych paní Svorcové správně porozuměl. Zdá se mi, že volá po něčem jiném než po tematickém posunu. Ten by sám o sobě nemusel být nic platný. Hra z oficiálně preferovaného prostředí, třeba továrního nebo armádního, může svou dobu a své diváky minout jako každá jiná. Viděli jsme takových dost. Na druhé straně drama zrcadlící osobni nebo mravní problém dokáže přesáhnout intimní charakter své látky a vypovědět něco podstatného o člověku a společnosti. Každé téma totiž unese tolik, kolik je autor schopen do něho vložit. Závisí to na jeho nadání, k němuž neodlučitelně patři i vůle k pravdě. Jsem přesvědčen, že to pani Švorcová ví. Jde ji spíš o to, že se současní dramatičtí autoři ve svých scénických dílech vyjadřují většinou politicky málo zřetelně, ztvárňují všelidské konflikty a nedostatečně odrážejí to, co pseudovčdecká hantýrka nazývá realitou třídně rozděleného světa. Jednoduše řečeno snaží se uniknout ideologii, zdráhají se propůjčit k lidsky i politicky štva věrnu způsobu psaní, jejž u nás vypracovaly některé protektorátní noviny a časopisy a jenž v padesátých letech ovládl i uměleckou literaturu. V uplynulém patnáctiletí se však na scéně prosadil jen výjimečně. Vnímavější a poctivější z povolených dramatiků zřejmě cítí, že ve světové i domácí situaci připomíná ten způsob dobu ledovou, ti méně vnímaví a poctiví se mu bráni, protože jsou alibisté. Nechuť se pak u všech násobí tím, že dosavadní honorářová praxe zachází s dramatiky} přísně. Dostávají jako jinde ve světě deset procent tržby z každého odehraného představení. Je-li autorů víc, musejí se dělit. Snad se příliš nezmýlím, když odhadnu, že například text provozovaný v oblastním divadle, které funguje na základě abonentního systému, vynese autorovi při slušné návštěvnosti zhruba 5 000 Kčs za sezónu, tedy méně, než divadlo vyplatí výtvarníkovi za návrh scény. Přitom ten výtvarník pracuje zabezpečen smlouvou, zatímco dramatik si až do premiéry nebývá jist, zda bude uveden a něco vydělá. Je-li kus jakkoli problematický, trvá nejistota i po premiéře. Teprve uplatnění v pěti, Šesti nebo nejraději deseti divadlech umožní, že se dá výdělek za velmi úspěšnou divadelní novinku srovnávat spříjmem za zcela průměrnou televizní hru. Právě to se teď změní. Dne 17. dubna 1985 ministerstvo kultury pod Č.j 7 583/85 zveřejnilo «Zásady pro uzavírání tvůrčích dohod o vytvořeni divadelních her a o poskytování tvůrčích odměn za přijaté hry». Tvůrčí dohodu uzavírá z jedné strany objednavatel, tj. divadlo nebo umělecká agentura, z druhé strany autor. Podnět může dát kterákoli z obou stran. Nad plněním bdí ministerstvo kultury s Českým literárním fondem a Svazem českých dramatických umělců. Ti posoudí, zda má dílo potřebnou úroveň a zda se neodchyluje od sjednaného «obsahového záměru». Odměnu mohou případně snížit nebo vůbec nevyplatit. Za pracovní verzi obdrží autor až 5 OOO Kčs, za dokončené dílo od 3 000 do 25 000 Kčs. Víc než 25 OOO Kčs dohromady to být nesmí. Konkrétní výše se určí podle «společenského významu díla a jeho ideově umělecké hodnoty». Běžný honorář za provozováni se tím nesnižuje. V úvodu k Zásadám - otisklo je 6.-7. číslo Informací Svazu českých dramatických umělců - se o tom piše jako o spoleČeriské objednávce na původní dramatická díla. Sousloví «společenská objednávka» je staré. Používali ho vyznavači sovětské formální Školy ve dvacátých letech, mysleli jím však nikoli to, co si přejí úřady, nýbrž to, čeho je společnosti tak silně zapotřebí, že to naléhavě pociťuje i umělec a vysloví to ve svém díle. Majakovskij v tom smyslu vykládal svou báseň na smrt Sergeje Jesenina. Vnitřně ho to pudilo k reakci na sebevrahovy poslední verše. Zároveň byl toho názoru, že tím plní vnější, arci nepsaný požadavek společenské hygieny: manifestovat proti životní omrzelosti. V této souvislosti nezáleží tolik na tom, že zmíněná báseň Majakovského je podle mne otřesný dokument básníkova lidského a uměleckého zploštění. Důležité je, že k jejímu napsání nepotřeboval předem sjednaný příplatek. František Halas to pojmenoval jednou provždy : Hledaje příkaz sluchu nehledám. Zato Svaz Českých dramatických umělců spojuje příplatky s velkou nadějí. Není ostatně zač se stydět. V dějinách světové kultury se najde bezpočet příkladů, že se díla objednávala. Sám Mozart tvořil na objednávku. Snad by tedy bylo loajální počkat, až se celá akce pochlubí prvními výsledky. Avšak omlouvám se: sýčka v sobě nedokážu úplně přehlušit. V tom příplatku spatřuji totiž spíše úplatek, a kdo dává úplatek, prozrazuje, že buď nevěří sám sobě a své věci, nebo svému uplácenému protějšku, anebo ani jednomu, ani druhému. A ten, kdo úplatky přijímá? Četl jsem u Bertolta Brechta, že chytrý pan Keuner se toho nehrozil. Uvažoval o
51
podplácení novinářů, aby dělali\ kvalitnější noviny. Škoda, že to nevyzkoušel prakticky. Vsadím se, že by se ukázalo, že to není k ničemu. Úplatný novinář je zaměstnanec demoralizovaný nedostatkem talentu, hrdosti, sebedůvěry a chuti k práci. Dokáže za úplatek dokonaleji dodržovat nařízená a vžitá tabu. Psát musel už zapomenout, pokud to vůbec někdy uměl. Peníze věnované na upláceni tvůrčích umělců nebo těch. kdo mají jako tvůrčí umělci vystupovat, je tudíž třeba pokládat za vyhozené. Tahle jáma je bezedná. Jsou prostě situace, které se penězi řešit nedají. (Otištěno bez vědomí autora.)
Za Aškenazym IVO FLEISCHMANN Stávalo se, že kolem desáté se Pilař náhle zadumal a s hloubi svého selského rozumu usoudil, že všechno je příliš nezáživné a že v novinách nebude zas vůbec nic čtivého. Nejdřív si obyčejně vzpomněl na Drdu, ale tuhle beznadějnou myšlenku vzápětí vzdal. A tu napadlo Zdeňku: «Co kdyby se zavolalo Ludvičkovi ?» Do místnosti šéfredaktora s tím šla Jarka, protože Zdeňka s Pilařem nemluvila. - A Pilař tedy řekl: «Zavolejte ho na Vinohrady 1» Okolo poledního by si byl Pilař rval vlasy, kdyby nějaké ještě měl a Telefonin sděloval, že Aškenazy byl spatřen na Národní třídě, pár kroků od Klubu spisovatelů. Určitě tam teď sedí a něco málo pojídá. Našel jsem ho tam okolo jedné. Zrovna říkal: «Pane Kindl, nemáte teleci játra, já mám dietu!» Když jsem si dal hovězí s omáčkou, požádal mě, jestli bych mu nedal ochutnat. Pak si dal ještě jednou něco malého... Krásnou povídku, kterou ráno slíbil Literárkám dodat do uzávěrky, dodal za čtrnáct dni. Ale čtenáři mu byli stejně vděční, protože je ve snu nenapadlo, jak dlouho mu to trvá z Jiřího náměstí na Národní a pak z Národní do Betlémské. Poslední let a našeho českého spisovatelstvi jsme prožívali v cizině. Ludviček v Mnichově a v Bolza nu. Proč se odstěhoval z Mnichova, to jsem přeslechl a proč se přestěhoval do Bolzana, to také vlastně nevím. Snad proto, že je odtud pár kroků do Brixenu, nebo že tu maluje Vladislav Kavan. Za Ludvíkovým mírným úsměvem zbývalo vždycky cosi utajeného. Jednou v létě ve Viterbě jsme trávili čas tím, že jsme se hádali, Psal jsem o Máchovi a on usoudil, že žijit vlastně jen s Máchou a z Máchy. Říkal jsem, že žiju s poesii a díky ji. Ludviček se zamyslel a prohlásil že on také. Vlastně mu bylo lito, že «matička Praha» do mě zaťala své drápy dřív než do něj. Bylo to doopravdy zázračné. Když přišel v pětačtyřicátém s východní armádou, v jejíchž
POZOR! NOVÁ ADRESA LISTŮ! viz str. 80 dole «
52 *
řadách bojoval poprvé do Prahy, uměl prý česky dohromady pár vět. Za pár roků ho po jazyku od rodilého Pražáka nikdo nerozeznal. Abych mu udělal radost, protože jsem věděl, jak mu na tom záleží, a především proto, že to byla pravda, řekl jsem mu jednou - a jsou na to svědci f - že jeho Tonka Šibenice je malý drahokam české literatury. Ludviček se tehdy rajsky usmíval. Již dlouho obcoval s anděly. Fantastické na tom bylo, že tak jak toho málo věděl o Máchovi, tak ani netušil, že Tonku znal každý z našich Českých otců. Zázrak jeho textu byl ovšem průzračný a docela jiného druhu, než ten, který formuloval jeden zupák v Dobromilu: «Každý z vás zajatců, který* uměl německy, byl žid a bašta.» - Aškenazy byl mimořádný literám talent. Psal skvěle vtom jazyce, který právě potřeboval. Psal-li poslední leta s obdivuhodnou jemnosti německy, bylo to proto, že tam, kde byl ne z vlastního přičiněni přinucen žít, nikdo Česky nečetl Sděloval prostě hudbu, která ho obývala. V té poslední době byl uzlíčkem utrpení. Brával mě za ruku a říkal, že už chce umřít. Přeli jsme se o to, co je či co se jen zdá. Bylo v těch řečech mnoho metafyziky, té jeho orientální i té husserlovské. Spisovatel který si nevidí jen na Špičku nosu, bývá jako většina českých básníků: diletant absolutna. Parte, které leží přede mnou, sděluje: «Am IS.Márz starb in Božen im Alter von 65 Jahren der tschechische Schriftsteller Ludvik Aškenazy». Ani ten háček nad s nechybí Myslím teď na svého vzácného kamaráda, který si jistě zrovna nasadil obligátní čepičku a kolébá se svým nenapodobitelným krokem po rajských zahradách. Seznamuje se snimi a usmívá se, jak jsou povědomé. Myslím také na ovdovělou Goši, dceru Československého občana Heinricha Manna, která se dostala do Prahy jako holčička, v oněch vzdálených dobách, kdy Praha byla solidární s antifašisty a ne s teroristy. Myslím znovu na nepřetržitý řetěz skovaný z článků fenomenální přitažlivosti. Je mi hořko, ale jsem obklopen knížkami, které tu Ludvik kolem mne rozložil Stoupá z nich znovu sólo křídlovky, o niž mu včera vyprávěl Franta Hrubin za červnové toskánské noci. Paříž, březen 1986 (POZN. LISTŮ: Nekrolog za Ludvíka Aškenazy z pera A. J. Liehma vyšel v Listech č. 2/1986.)
SERGEJ MACHONIN
RECENZE
POKUS O «POKOUŠENÍ» Nová Havlova hra na faustovské motivy se jmenuje «Pokoušení». Sukus dobré hry se prý má vejít do jedné prosté věty. «Pokoušení» by se do ní dalo shrnout třeba tak: Vědec dr. Foustka se zaplete s ďáblem a doplatí na to. Jenže sotva jsem tu větu napsal, vzniká otázka, zda je dr. Foustka skutečně vědec, zda to, s Čím se zapletl, je skutečně ďájDel a zda hrdina hry na své spolky skutečně doplatí. Tak se čtenáři nové Havlovy hry v úvahách nad «Pokoušením» povede i nadále. Z dobrého zvyku nejdřív obsah hry: K úkolům vědeckého ústavu s blíže neurčeným posláním patří střežit vědeckost vědy a především chránit ji před infiltracemi jakéhokoli druhu nevědecké iracionality, mysticismu, pseudovědeckých teorií atd. Včele ústavu stojí vynikající odborník na toto střežení, Primář, neustále doprovázený a napodobovaný svým Zástupcem a neustále naslouchající šeptaným instrukcím Tajemníka, který se objevuje v klíčových i neklíčových situacích hry. Vědecký tým tvoří: její hrdina dr. Foustka, dvě vědkyně, Vilma a dr. Lorencová, vědci Kotrlý a Neuwirth. Foustka je už dlouho poután vztahem k Vilmě, Lorencová funguje jako fcmmc fatale: klame Kotrlého sNeuwirthem a Neuwirtha sKotrlým, oba pak v závěrečném maškarním reji s Tajemníkem. Primář je striktní antifeminista, není však lhostejný k mužům. Sekretářka ústavu Markéta je vnímavá duše, podléhající sugesci myšlenek dr. Foustky, k němuž vzplane láskou. PetruŠku, nemluvící postavu, si celou hru vodí za ruku Zástupce, a Tanečník je vytrvalý obdivovatel Vilmy vždy s kytičkou fialek v ruce. Bytná dr. Foustky je žena zastupující ve hře zdravý rozum. Objevuje se zřídka a má vždycky pravdu. Fistula, penzista, má zvláštní poslání. Milenec a Milenka mají při zahradních slavnostech poslání projevovat si něžnosti. Pověst Ústavu je ohrožena. V samém srdci tohoto hlavního stanu vědeckosti, jak /jistil Primář a jak se už všeobecně proslýchá, došlo ke skandální skutečnosti: dr. Foustka je prokazatelně podezřelý z nepřípustného zájmu o hermetickou literatutu, o teorii a v poslední době i o praxi esoterismu, okultismu, černé magie atd. Pověsti jsou pravdivé. Dr. Foustka se skutečně pustil z blíže neurčeného zájmu na zakázané pole odsouzených proti vědeckých teorií a praktik. Dostává se do jakéhosi tajného spolčení s praktikem magických a theurgických evokací, podivnou zapáchající existencí, jakýmsi skřetovitým penzistou Fistulou, vybaveným nicméně tolika sugestivními znalostmi a přímo ďábelskou logikou a přesvědčivostí, že dr. Foustka, v zájmu proniknutí do oblastí magie, neodolá svodu. Je odhodlán podniknout s Fistulou dobrodružství nového poznání. Nebezpečí je včas signalizováno, dr. Foustka je nařčen z nekalých rejdů a vyzván k sebeobhajobě před objektivním vědeckým soudem svých spolupracovníků. Milující Markéta se ho okamžitě naivně a vroucně zastane. Její vystoupení je kvalifikováno jako obviňování Ústavu ze lži a je na hodinu propuštěna za němého souhlasu všech, včetně dr. Foustky. Soud, nebo spíš kolegiální rozprava, dopadne pro dr. Foustku dobře. Vyloží přesvědčivě, že mu Šlo jen a jen o kamufláž v zájmu dobré věci. Jeho zájem o nadpřirozeno a jeho pokus proniknout přímo do tábora jeho šiřitelů, zejména mezi mládeží, že je diktován vědeckou nezbytností získat konkrétní argumenty pro nesmiřitelný boj proti pověrám s konečným záměrem pomoci triumfu vědy. Dr. Foustka je očištěn z nařčení a dokonce pochválen, zůstává v Ústavu a ústy samého Primáře je srdečně zván na kostýmovaný večírek v zahradě Ústavu. Věci se vracejí do starých kolejí až na smutnou skutečnost, že Markéta zešílela a je na psychiatrii. Navenek je tedy všechno zachráněno. Fistuloví ovšem Foustka prohlásí, že se zachránil záměrnou lží, že hodlá pokračovat v pronikání do okultních věd a dokonce ve spolupráci s Fistulou pracovat ve prospěch utlačovaných a pronásledovaných Ústavem přímo v jeho lůně. Vymknout se ďáblu nebo spíš systému ďábelství nelze. Fistula je, jak se ukáže v závěrečném obraze, kostýmované zahradní slavnosti, Primářův osvědčený ílzl a Foustkova vzpoura, z hlediska systému bezvýznamná, bude snadno zlikvidována. Prohlédnutý a poražený Foustka se ještě vzepne k obvinění ničivé moci, ale Primář ho nakonec poučí o nepřípustnosti porušování pravidel mocenské hry a dokonce pobaveně zatleská naivitě a marnosti jeho vzpoury. Zahradou bloudí Šílená Markéta, zpívající Oféliinu písničku, zatímco maškarní rej přechází v orgiastický sabat maškar. Na Foustkovi, který se mumrajem potácí v masce Fausta, zřejmě náhodou vzplane plášť chytil od plameae, který nese v míse Primářův čerstvý favorit Kotrlý. Obraz zběsilého veselí zahalí dým. •
*
•
9
Hra je napsána s klinicky čistou koncízností a s bravurou, má tah, čte se jako dobrodružství napínavého logického myšlení a probouzí zvědavost, k čemu ta moderní faustiáda míří. Erudovaný čtenář Havlových her si ovšem za chvíli lichotí, že už je doma: faustovská konstrukce má hru zajímavě ozvláštnit, ale slouží znovu rozvíjení zatvrzele opakovaného havlovského tématu. I v této hře půjde nepochybně, říká si erudovaný Čtenář, o hrdinu v základní existenciální situaci vzhledem k fungujícím společenským strukturám, o jeho tt
53
hájení vlastní identity proti přesile ďábelského mechanismu moci. A o mravní poselství, o apel k věrnosti diváka mravnímu imperativu v sobě. Téma je tedy, jak se zdá, stejné, ale hrdina nějak nezvykle jiný, ve srovnání třeba s hrdiny «Audience», «Vernisáže», «Protestu», «Larga desolata». Vaňkové nebo Kopřiva se chovají zdůrazněně skromně a neokázale, často dokonce jakoby omluvně z vrozené vychovanosti a slušnosti. Nic ze sebe nezveřejňují, nevíme skoro nic o soukromí jejich duše. Chvílemi nám připadají jako oběti nebo Štvanci své neústupnosti. Neprodělávají ve hře psychický vývoj, a jako by ani nejednali: spíš se jen dávají popostrkovat vznikajícími situacemi, nijak se dramaticky nemění. Jen trvají na svém, někdy zarytě, provinile, jindy bezradně, jindy zoufale a skoro vždycky málomluvné. Dr. Foustka se brzy, na Havla neobvykle, otevírá. Má zřejmě po krk svého Ústavu, je v něm cizinec předstírající loajalitu. Jako Faust, kterého omrzely všechny poznané vědy a zatouží po jiném poznání, pustil se i dr. Foustka už dávno daleko za úředně přípustná a schválená pseudovědecká dogmata. V důvěrném rozhovoru s Markétou na večírku v ústavní zahradě se ukáže, že studuje a promýšlí metafyzické problémy, nevysvětlitelná tajemství vesmíru a života. Otevírá jí oči na úchvatnost nepochopitelných náhod při vzniku vesmíru, díky nimž vznikl na zemi život, nebo na pravděpodobnou existenci jakéhosi absolutna, nějaké vševědoucí mravní instance přesahující lidské chápání, které vděčíme za mravni řád v sobě. A povzbuzen žasnoucí Markétou, dychtivou nového poznání, jde ve svých výkladech ještě dál - prozradí jí, jak hluboce pohrdá společností založenou na násilí a její sterilní vědou, zavrhující Boha a vydanou tudíž všanc ďáblovi v nejrůznějších převlecích. I takto, snad trochu příliš elokventně prezentovaná Foustkova touha dobírat se dalšího a hlubšího poznání i jeho opatrná ochota pronikat s Fistulou do tajemství okultních věd, se Čtenáři stále ještě více méně vejde do představy hrdiny příbuzného hrdinům předchozích Havlových her. Zarazí ho ovšem Foustkova netečnost k Markétině osudu. Přičítá ji zatím faustovskému vzorci, na němž je hra zbudována - rozpomíná se, že i Faust se konec konců v rámci své velké goethovské mise celkem bez skrupulí smířil s Markétčinou tragédií. Ale něco se mu přece jen přestává rýmovat. Zaráží ho Foustkova příliš suverénní a snaživá sebeobhajoba před ústavním tribunálem a dál pak, s nově vzniklými situacemi, příliš pohotové, jakoby z nouze improvizované zdůvodňování skutečných i předstíraných stanovisek v dialozích s Fistulou. Přibude ktomu navíc i po Markétčině zešílení vesele pokračující stereotyp vztahu kVilmě, a přibývá ktomu dál pocit přílišné snadnosti, s níž tento tajný rebel proti ďábelskému světu hraje hru na dvě strany a nechává si tu i tam zadní vrátka. S dobrou vůlí a s vynaložením námahy by se dal konec konců havlovský hrdina neústupné vůle žít v pravdě ve Foustkovi vidět až do konce hry. Všechno jeho proměňování by se mohlo vysvětlit jako strategické manévrování člověka rozhodnutého vymknout se konečně a definitivně světu, v němž až dosud žil a vyhlásit mu válku. A jeho obžaloba moci v poslední replice by se pak dala chápat jako charakterní čin člověka v tragické prohrané situaci, odhodlaného nevzdat se už nikdy pravdy, k níž došel. Jenže ta námaha by musela být násilná a umělá a rozcházela by se s čtenářovým rozumem i citem. Vlastně už od rozhovoru s Markétou Foustkovi nějak přestáváme důvěřovat. Spíš než jako člověk, který «to v sobě nedokáže už dál dusit» a potřebuje se Markétě svěřit se svým bolestným a nebezpečným tajemstvím, mluví Foustka někde na pomezí upřímnosti a hraného efektu, tak trochu jako rétor, který si zamanul ohromit naivní děvče. Tento odstín něčeho teatrálního, řečnického, dost nepodloženého vnitřní vážností mu pak Havel ponechává dál, od Činu k činu, od repliky k replice. Kadence a faktura jeho řeči budí jakousi rezervu a nedůvěru, maličké podezření. Až je nakonec divákovi zřejmé, že nejenom nejde o postavu z rodu dosavadních havlovských hrdinů, ale Že jde možná naopak o ironický pohled na pokleslého hrdinu, na někoho v jádře nepravého. Podívá se na dr. Foustku z tohoto zorného úhlu. Ukáže se mu, že takto najednou jinak uviděný Foustka je spíše typ jakéhosi řekněme třeba intelektuála za větrem nebo hrdiny za bukem. Žije si v klidu ve strukturách, funguje bez vady v prázdných formálních stereotypech a rituálech ústavu, vyrábí bez nej menších výčitek pavědu, slouží, jak se sám označil, jako vlajkonoš jejího praporu ve službách «d^beíského díla zkázy ve světě stále tupější svévole mocných a tupější poddajnosti bezmocných». Dělá, co si nemyslí, slouží něčemu, sčím nesouhlasí a co nenávidí. A zároveň si doma dopřává luxus soukromé zásadní opozice. Hermetické vědy si teoreticky pěstuje jako vzrušujícího koníčka a k praktickým pokusům z oblasti černé magie, které ho přirozeně velice zajímají, se chystá s Fistulou snejvětŠí obezřetností a neustálým zdůrazňováním své loajality státní doktríně a jejímu pojetí pravdy a mravnosti. Prozrazení nekalých styků takto chápaného Foustky ho pak vůbec nevede k zoufalému zápasu o ne rozdvojenost a pravdu dalšího života. Vede ho naopak k chvatnému kličkování a nakonec, v palbě Fistulový logiky, - nedá mu to, proč by si nezahrál na muže odvážných činů - znovu k efektnímu výstupu. Tentokrát hraje poprvé vabank. Riskuje odhodlání k boji proti Ústavu v naději, že Fistula je Člověk na jeho straně barikády. Zmýlil se, je dopaden. A jeho závěrečné slovo k Primáři je spíš než co jiného zlý, bezmocný výkřik zoufalce, který už nemá co ztratit. *
*
*
Důmyslný čtenář domyslel tuto interpretaci Foustkova příběhu. Je mu teď jasné, že se Havel v «Pokoušení» dotýká nového problému a má nového hrdinu, typ, zdá se, vlastně naveskrz záporný, v «zemích s cenzurou» a konec konců v jiných variantách i v «zemích bez cenzury» k vidění dnes a denně.
Teď z toho ovsem vychází dr. Foustka bledě. Je pozér a zbabělec. Nikdy ho ani nenapadlo vzepřít se mocenským mechanismům. Zahrával si s Čertem jen pro malé soukromé potěšeni a když to prasklo, má utrum. Pozdě lituje. Přijde o místo, dobré bydlo, prohraje. Ale quelle surprisel Nějaké spravedlnosti ve Čtenáři se tohle přece jen nezdá. Začíná něco namítat, a klade si otázky. No dobře, ale servilní tanečky na ústavních večírcích přece Foustka netančí. A jak se stalo, není-li na něm nic, že odmítl tak briskně všechno výhodné, co by mu plynulo z povýšení, které mu Primář s velkorysostí pederasta u moci nabízí? A Čím to, že se mu do rituálních hrátek na žárlivost s Vilmou vedrala skutečná žárlivost, jakou plodívá nehraná, ale skutečná láska? A konec konců i ten Ďábel, když jsme v parafrázi na faustovské téma. Zřejmě těch pár myšlenek o vesmíru a mravním imperativu v člověku naservíroval Foustka naivní husičce Markétě skutečně jen tak pro efekt ze svého ohromovacího arzenálu. Jenže on sám je měl sotva z nějaké popularizující brožury. Pracuje v Ústavu na zabíjení vědy, kde vědci degenerují, ale kus vědce v něm je zřejmě dál. Dobíral se k novému nejvnitřnějŠímu přesvědčení zřejmě dlouho a jistě ne snadno. Fistula má přece pravdu, když říká, že «pokud ďábel existuje, tak především v nás». Jde o to, co tím ďáblem rozumíme. Pokouší-li Foustku neklid duše a tvořivý intelekt, aby se pouštěl za zakázaným poznáním, je to pokoušení ďábelské jen ve slovníku skutečných ďáblů, majitelů opresívních aparátů moci. Své pokoušení si Foustka při volá val přece sám. Že zůstalo u pokoušení, u opatrného podávání prstíčku odvaze vyvodit mravní důsledky z poznání, k němuž došel a chce docházet dál i studiem okultních věd - je jiná věc. Na něco Člověk má, na něco nemá. Jsou přece sobci, pozéri a okoralí dobyvatelé žen, kteří nějak zahubili nejednu Markétku, a jsou přitom dál vážení vědci, umělci, podnikatelé nebo i kazatelé. A kolik Foustků, celá stáda zbabělců ví své, nepokouší se ani o pokoušení, jsou cynici, hrdinové zakázaných řečí a lukrativního prosperování na teplém místě v mašině moci? Náš Foustka není aspoň cynik - snad. Jen nemá na to, aby se vněm pokoušení změnilo ve velké pokušení k mravnímu Činu. Je složitá povaha. Jako se čtenáři nezdá z hlediska rozvíjení postavy v dramatu i z hlediska prosté logikyv že by se tento věru nehrdina odhodlal z čistá jasna, zahnán do kouta rovnou k plánování diverze v lůně Ústavu, a přitom to pro dramatika, jak je vidět, logiku má - nezdá se mu, právě proto, ani vyloučeno, že jeho poslední výkřik ve hře, obžaloba Primáře, je první krok od pokoušení k odvaze. Ale zatímco Faust překonal ďábelské nástrahy a zatímco by dnešní lidstvo mělo podle Goethovy velebné představy z 18. století právě dnes prožívat triumf lidského ducha, jak ho viděl Faust v titánských vizích budoucího dělného, svobodného a tolerantního souruČenství obyvatel planety, hrdina Havlovy hry ve Faustově plášti chytil plamenem uprostřed sabatu supermoderního světa. Všechno zahalil dým. Až se rozptýlí, začne nazítří ráno ve všech Ústavech ranní rituál, naskočí panely frází, prefabrikovaných instrukcí a předem připravených rozhodnutí, roztočí se mechanismy moci. Úředníci se zvláštním posláním vyrazí do terénu, donašeči donesou, co je k donesení, řiťolezci vlezou do nadřízených řití. Šéfové projeví starost, kdo dnes roznáší mýdlo nebo krmí poštolky. Nevíme, jestli dr. Foustka plášť uhasil nebo jestli uhořel. Náhodou? Z trestu? Nebo to byl plamen očistný? A kdo byl ten člověk? Obstál v nás nebo neobstál? Zatratí ho divák, až půjde z divadla, nebo ho pochopí? Bude pro něho zmetek, který způsobil Markétčinu smrt, obojetník, který si zahrával s pravdou, neměl na ni a právem uhořel? Nebo ho pocítí jako tragickou postavu? Tragický osud v dramatu ovšem předpokládá od renesance nahoru vznešenost - je to pár dní, co mi to právě v souvislosti s Foustkou připomněl přítel jako nevývratný argument. Ale je to pravda? Nemůže být tragický i někdo, kdo nemá vznešenost? Není tragické i to prázdné pseudovědecké fungování těch věru nevznešených ostatních poslav hry? Těch lidí tlačených vytrvale, celé roky, k životu bez identity a charakteru, těch schizofreniků, žijících jedním životem v Ústavu a druhým doma? Těch přídomků moci, přirostlých u Havla v duchu absurdní poetiky doslova ke svým mocným a tančících nepřetržitý tanec svých řízených životů na řízených večírcích ? Markéta má právo na tragičnost, je naivní, ale udělala vznešený čin. Ale co když měla Vilma s Foustkou skutečně někdy «slunné dny» v té bídě nepravdivého života a najednou ji zasáhla skutečná a hluboká bolest, když ji Foustka nařkl z donašečství ? Nebo ji přece jen neměla, jen ji hrála, není na ní nic tragického a je fungující kolečko ďábelské moci? Havlova nová hra je hra takových ambivalencí a otázek. I ďábelství je možné chápat v ní různě. Dokonce subalterní provokatér Fistula je vlastně postava dvoudomá: zapáchající fízl a přitom skvělý logik. Jazyk a myšlení, kterým ho Havel nadal, ho v čtenáři jaksi paradoxně vykupuje. Je mu líto a děsí ho, že se všude na světě dají brilantní mozky koupit. Je to tragická zvrhlost. A dál: všechny životy ve hře lze přece přijímat nebo nepřijímat jen s neustálým vědomím, že se odehrávají uvnitř obludné manipulační mašiny, soustrojí moci, z něhož není úniku (mimochodem, napsané skvěle s tak hrozivou panoptikálností, že spíš než smích vyvolává trvalé mrazení po těle). *
*
*
Co s tím vším? Jaký smysl má to «Pokoušení»? Otázka za otázkou. Hra je všechny položila. Odpovídá na ně? V Dopisech Olze má Havel úvahu o smyslu života, kterou v něm vyprovokovala vzpomínka na Ioneseovy «Židle». Mimo jiné v ní píše: «Představa nějakého kompletního a konečného poznání, vše vysvětlujícího a žádné nové otázky už nevyvolávajícího, je mi jednoznačně spojena s otázkou konce - konce ducha, života, času i bytí. Cokoli smysluplného bylo kdy v této věci vysloveno (včetně každé náboženské zvěsti) vyznačuje se naopak, jak se mi
55
zdá, přímo dramatickou otevřeností, nehotovostí, nemá to charakter zjištění, ale spíš výzvy či apelu, je to něco povýtce se «dějícího», živoucího, co nás strhává či oslovuje, zavazuje nebo dráždí, co souzní snáší nejvnitřnější zkušeností a třeba i od základu mění náš život, co se však nesnaží nezodpovědítelnou otázku smyslu tak či onak jednoznačně zodpovědět... Vždy to spíš jen navrhuje jakýsi způsob, jak s touto otázkou žít.» Je-li hra zhuštěný, uměle stvořený život nabídnutý čtenáři či divákovi k úvaze o jeho smyslu, pak cítím ve hře «Pokoušení» její apel ke mně v duchu citovaného textu: jako život, který se nekonstatuje, nýbrž děje a dráždí mě k otázkám, na které nejsou jednoznačné odpovědi. K otázkám, které znám ze svého života a s kterými musím bez definitivní odpovědi žít a hledat způsob, jak s nimi vyjít. Být režisérem této hry, dbal bych, abych položením jednoznačných přízvuků nenašel jednoznačný výklad hry, abych nezrušil ambivalence a nezodpověděl otázky. Nechal bych je pro diváka otevřené. Někdo se mne zeptal, jak se mi «Pokoušení» líbí. Stejně dobře by se mne mohl zeptat, jak se mi líbí zpráva o zemětřesení nebo o moru nebo jiných neštěstích. «Líbit se» je na to špatné slovo, je to smutná faustiáda našeho života. Napsaná, podle mého soudu, s pronikavou inteligencí a velkým uměním. A přináší mnoho nového o Havlovi. Připadá mi v ní jako autor zranitelnější než býval v předchozích citovaných «apelech». Nad předchozími hrami až po «Largo desolato» jsem vždycky oceňoval ze všeho nejvíc Havlův intelekt. Od «Larga», které, jak jsem nedávno četl, se někomu velmi zdůvodňované nelíbilo, jako by se do autorovy nezranitelné intelektuální jistoty vlamovalo něco, sčím si neví rady. Právě to mě ovšem na «Largu desolatu» přitahovalo - štvanec, který si zároveň za tu štvanici bezradně a nešťastně může. A přitahuje mě to na «Pokoušení» sjeho mnohoznačnostmi a nezodpovídanými otázkami. Chápu ten nový způsob jako jiný druh pronikání do divákova vědomí. Je to už dost dávno, napsal jsem Václavu Havlovi po přečtení «Protestu» dopis, že dávám přednost vylíčení postavy před vylíčením systémů, v nichž postava rotuje jako manipulovaná součástka. Že by se mi víc zdálo, kdybych zevnitř postavy, na ní samé poznal víc ji i ty systémy. Mám dojem, že se mí to přání v «Pokoušení» začíná plnit - potěšení na mé straně, Vašku. V té úvaze nad Ioneskem mimo jiné stojí: . . . «jak to Ionesco myslel, je Ionescova věc, a jak to kdo interpretuje, je zase věcí toho kterého interpreta». Takže: Jak to myslel Havel, je jeho věc. A teď si musí dát líbit interpretace, včetně téhle mé. (Otištěno bez vědomí autora.) POZN. LISTÍ): Nová Havlova hra vyšla v nakladatelství OBR YS - Poezie mimo domov, D. Sirož, Max Wónner Str. 31, D-S000 Miinchen 50, NSR.
EVA KANTŮRKOVA
Perverzní Mácha? Pod názvem «Máchův necenzurovaný deník» vyšla v (loňské) půlročence Kritického sborníku studie o kořenech a podobě Máchova romantismu. Jako nc-kritik nechci posuzovat postup literárně kritické úvahy autora (nebo autorky? o to by to bylo pikantnější), zašifrovaného do písmene -K-. To, o čem píše, oživující erotismus v literatuře, se mi taky zdá být hodno zájmu, i když, myslím si, zasazuje Máchu do nepřiměřených literárních souvislostí. Ale to je věc názoru, stejně jako nevyrovnanost textu, jednou tvrdícího, že Lori je mýtus, ale pak zas, že «u romantické poezie očekáváme mýtus, ale v Čechách to neplatí», «Český romantismus nemůže být ničím jiným než deziluzí». Záběr je široký, názor měnlivý, proč ne, každý si vybere, co se mu líbí. Literární praxe mě však donutila naučit se přesně vnímat a interpretovat psané, a zde mám potřebu veřejně se ohradit proti hlavnímu vlastně důkazu -K- o typu Máchova romantismu - proti jeho rozboru oněch pověstných tri teček Máchova intimního deníku. Tři tečky i posledního oficiálního vydání Máchových spisů v Odeonu rozluštil už dávno Jakub Arbes a pak se dlouho v Čechách vedl spor, zda je publiko-
vat v rozšifrované podobě nebo ne; o třech tečkách bude pomalu víc literatury, než o samotném «Máji» a -K-ův článek toto hádání české kritiky zasvěceně popisuje. Já též s -K- chválím pana Hameru, Jiřího Koláře a Josefa Škvoreckého za to, že porušili české literární tabu a Máchův deník byl jejich přičiněním zveřejněn celý. Mě též s -K- popuzuje místní tyranie, svatouškovsky se stavějící proti otevřenosti erotismu v literatuře, Henri Miller i Bukovský jsou mými autory... - ale! ALE! Není-li otevřený erotismus přísně čten a vykládán v literárním smyslu, přesně ve smyslu toho, co je psáno, může se čtenář (nebo i literární kritik) ocitnout v pozici puberťáka, který podívá-li se na Afroditu, spatří obscénnost A tomu zřejmě chtěla zabránit většina těch, kteří hájili právo tří teček Máchových deníků; nad -K-oyým rozborem rozšifrovaného textu mě napadá, jestli tak nejednali právem. -K- cituje a komentuje dráždivá místa v samostatné a rozlehlé pasáži ; dočetla jsem je s pocitem, že tu právě někdo polil Máchu psychoanalytickými pomyjemL Máchův text je velice přesný, Mácha si dělal zápisky na autora «Máje» až překvapivě věcné, a jejich až lapidárně zřetelný obsahový vý-
znám přejel -K- necitlivým rozumářským buldozerem, který nenechal nic na svém místě a vše pokryl mazlavým jílem. -K- přistupuje k deníku v jakémsi podivném psychologicko-psychiatrickém zaujetí, kdy se u jednotlivých vět dohaduje jejich příčinného pozadí a kdy za Máchu dosazuje významy, které text naprosto neobsahuje. -K- analyzuje a dedukuje a fakticky dokazuje starou pravdu, že některých věcí se prostě rozumem (zde spíš rozumbradovstvím) zmocnit nedá. Už vytržení citací utajených vět a jejich rozbor bez neustálého přihlížení k jejich začleněnosti do ostatního textu - tak jak Mácha ve skutečnosti deník psal a jak jedině se dá Číst - nutně posouvá smysl jejich obsahu; a co nedokonalo toto obnažení, to dorazil neliterárně pojatý výklad textu : Mácha je «dokázán» z vět, které zašifroval, jako perverzní chlap. V zájmu pravdy - pánové prominou - musím popsat, v čem by ta perverznost mele spočívat ; tak třeba v tom, že po ranní onanii se Mácha ještě odpoledne (a několikrát!) milostně věnoval Lori; taky v tom, že měnil milostné polohy (užíval tři, ty které jsou ve všech učebnicích zdravého sexuálního života uváděny jako základní a jednoho způsobu užil rafinovaného); dále že milenku za příšeří obnažoval i v přítomnosti sestry a vzrušoval se tím ; a že vůbec Lori svlékal a prohlížel si zblízka tajemnosti jejího pohlaví ; a taky že si zapisoval, oč se opírala Lorina noha při milování. Ať čtu jak čtu, za věcnými záznamy, pro Máchu v deníku tak typickými, šifrovaná místa vypovídají o jediném : že Lori vyvolávala v Máchovi obrovitou mužskou milostnou posedlost a že jeho milostné výkony nebyly ani tak zvrácené, jako spíš milostně talentované. A talent k milostnosti je podobný dar, jako třeba talent k básnění a mě potěšilo, že i v tom protivném šosáckém biedermeieru Český básník miloval svou dívku (Mácha píše «má holka») uvolněně a kultivovaněji, než by se u plebejce předpokládalo. Kultura totiž nezačíná dečkami na opěradlech pohovek, ale stylem života v ložnicích. A ať se jen přihlásí všechny pražské dívky za oněch sto padesát let, před nimiž byl napsán Máchův deník, které mohou Lori závidět; zastavíte jimi Vltavu. Takže když -K- napíše, že Mácha Lori polohou odzadu ponižoval, protože ji nenáviděl za ubohost, do níž ho vtlačuje banalita Čech, že nutil v této nenávistnosti Lori k milostné poslušnosti, že si ji bral násilím a ubližoval jí, že se exhiboval, ať se nezlobí, já si musím pomyslet - a to tím volněji, že svůj Článek nepodepsal - že se dal strhnout analytickou priblblostí tam, kde se dá číst jen syrovost a temná krása života. Mácha, pravda, je milenec panovačný, uchyluje se ke gestům, ale čtenář deníku od začátku trne za něj, jak to s jeho láskou dopadne, když Lori je tak zřejmě hloupá a nadto nejspíš mrcha ženská. A že ji nemiloval? Že jí pohrdal? Jak ale by -K- vysvětlil, že Mácha-student, Mácha-herec, Mácha-romantik a člověk gest vysedá hodiny a pomáhá Lori lepit ty pitomé krabičky, z nichž má její rodina obživu? A s dohady o tom, jestli Lori měle zánět vajecníků, bych šla už úplně do háje. Tato paílavost, která prostupuje celý -K-ův komentář, je nesnesitelná a nevkusná. Za mužského, zblázněného do krásného a povrchního děvčete, tady uvažuje biedermeierák. To je paradox, do kterého upadla úvaha, vzdavší se literárního hlediska.
Mimo to, že -K- odhaluje v Máchovi erotického zvrácence, kierý se vzrušuje Lorinou dokonce obnaženou zadnicí, psychoanalyticky nadutě mu taky vyčítá nenormální žárlivost. Žárlivec tedy Mácha byl. A těžko posoudit, jestli úměrně tomu, jak moc byla Lori koketní a nevěrná. Zamilovaný Mácha Lorinou povrchností nesnesitelně trpí a asi ne úplně bez důvodu ji nechá přísahat při matčině rakvi. To je jistě přehnané gesto, tak stejně přehnané, jako Máchův pověstný plášť; a jako Máchův «Máj». Když Lori otěhotní, Mácha běsní podezřením, že dítě není jeho. Neznám muže hodného toho jména, kterého by takové podezření nepřivedlo do varu; dnešní chlap by jenom volil jinou gestikulaci. A ne každý by dokázal z tohoto běsu napsat « Máj». Kdybych já, ne-kritik, chtěla hledat v deníku a dopisech kořeny «Máje», asi bych přešla banalitu Čech, již -K- líčí poslušen dnes tak módního názoru, jako nepodstatnou; uznala bych rozpor mezi Máchovým plebejstvím (-K- píše laictvím) a jeho příklonem k romantickému (možná) gestu, přejatému od aristokratických Poláků roku 1830, jež skrýval na útěku; a znova a znova, do omrzení bych citovala vlastní Máchovu větu z dopisu příteli Hindlovi, v níž básník sám o sobě postihl ono krátké spojení mezi životem a básní. 8. června 1836 Mácha Hindlovi - mezi psaním o právě vydaném «Máji» - oznamuje, že Lori je těhotná; ostatek toho, co prožívá, poví Hindlovi «Máj», a Mácha cituje verš «bez konce láska je, zklamánať atd.» - a líčí, jak Lori přísahala u matčiny rakve a obviňuje ji, že přísahou lhala. «Eduarde!» píše Mácha, «já jsem se nezbláznil - ale řádil j s e m . . . a já jsem přežil a - jsem básník 1!» Všimněte si dobře té pomlčky. Nezbláznil se, přežil a » j e básník. Napsal právě vydaný «Máj». Když se pak Ludvíček narodil, píše Mácha Hindlovi 9. října: « . . . mám syna, zrodil se prvního října, a nepotřebuji hlavu srazit, neb kdybyste ho viděl, řeknete, to je mladý Mácha, třeba jste to nevěděl, že mám syna.» Důvod k tomu «srazit si hlavu» je pro napsání díla podstatnější, než přepjatost nebo dokonce domnělá perverze, a mám pochybnost, zda deziluze z české banálnosti, překrývaná divadelními gesty, by dokázala zplodit zrovna «Máj». -K- má ale pravdu vtom, že záhada Máchova trvá: ač měl Ludvíčka, který mu byl podoben, ač si měl Lori brát a odstěhovat ji k sobě, stejně zahynul, ať už na uhnaný zápal plic anebo na střevní infekci. Přepjaté gesto v banalitě Čech? To mě pak vzdorně napadá, že tedy bylo dobře, když k přepjatému gestu nakazil i českou veřejnost, která si převezla jeho tělo na Vyšehrad. (Otištěno bez vědomí autorky.)
POZOR! NOVÁ ADRESA LISTŮ! viz str. 80 dole 57
MILAN JUNGMANN
RECENZE
Román o ruské «ztracené generaci» Když jsem před časem uvažoval nad románem Jurije Trifonova Starý muž, vyslovil jsem názor, že rozhodujícím problémem jeho talentu bylo prozřeni, myšlenková schopnost spatřit pravdu o stavu věcí a postavení lidí kolem sebe. Trifonov po letech tápání vskutku prozřel, překonal určitý druh zaslepenosti a ideologického zmrtvení duše v pěti «malých románech», dějstvujících v Moskvě 70. let a tematizujících morální rozkladné tendence sovětské společnosti. Starý muž byl vyvrcholením těchto uměleckých snah a patří dodnes k tomu nejlepšímu, co soudobá ruská próza po válce vytvořila. Posmrtně vydaný román Čas a místo (Odeon, 288 str., přel. J. Šanda, doslov napsal VI. Novotný), tedy poslední autorovo dílo, by logicky měl v této tendenci «odhalování» společenské krize pokračovat, nahlédnout opět pod povrch oficiálně vytvářeného zdání snadno a automaticky získané mravní převahy socialistické kolektivity a samozřejmě žitého štěstí všech. Na obálce citovaný Trifonovův výrok «napsal jsem o neúspěšném spisovateli, který píše neúspěšný román o neúspěšném spisovateli, na jehož cestě za úspěchem nejsou ve hře vždy jen talent a poctivost», naznačuje, že by toto očekávání nemuselo být splněno. Jako kdysi Karel Čapek náhle opustil velká společenská témata a začal se na konci života z vnitřně závažných důvodů zabývat nicotným skladatelem Foltýnem, tak také Trifonov učinil hrdinou svého posledního poselství Čtenáři spisovatelského outsidera, svého druhu podivína neuspořádané existence. I on hledá v jeho životě, v tom, jak ho formovaly «čas a místo», do nichž ho osud zasadil, jakési vysvětlení jeho debaklu. Ale Trifonov chce víc: prostřednictvím životních lapálií postihnout přesto cosi základního a podstatného; i v této záměrně odideologizované poloze osmyslit skryté obecnější tendence, jež tragicky zasáhly celou jednu generaci, sovětskou «ztracenou generaci», opožděnou proti té americko-evropské o víc než tri desetiletí, a jež ji dovedly k nikdy nepředpokládanému pocitu zmarnění talentu a života. Vypravěčská metoda Času a místa se tedy od základu liší od metody předešlých «malých románů». V nich autor s bolestí odlupoval jednu vrstvu iluzí po druhé, aby se dobral dřeně pravdy. Činil tak sice v obrazné rovině, ale světonázorové diskuse, mučivé sebezpytování, hořké účtování, pohled uhranutý pocitem viny za to, že «jsme to dopracovali k takovému životu», byly převažujícími, ba rozhodujícími prvky románového sdělení. V Času a místě jako by se vypravěč otočil zády k této «vznešené» prozatérské metodě a záměrně se upjal až kontrastním způsobem k nejmalichernějším projevům bytí, k «smetí života», k banalitám a každodennosti, k existenčním trapnostem, milostným epizodám, nezanechávajícím v srdci žádný šrám. Dobový záběr je velmi Široký, několik desetiletí, od 30. let až po přelom let sedmdesátých a osmdesátých. Přesto však se tu nevyskytne jediná scéna s ideologickou problematikou, jediný dialog o politické situaci, jediný záběr sporů o závažné společenské události. Spisovatel Saša Antipov, protagonista příběhu, se pohybuje stále v kruhu intelektuálních přátel, studuje Literární institut, jako doma je v proslulé moskevské «literární ulici», na Tverském bulváru, ale nezastihneme ho při žádné úvaze o profesionálních či zájmových záležitostech, jedině - u pokladny nakladatelství, kam si jde pro honorář, který pak propíjí s kamarády. A Stalinův pohřeb, tolikrát už vylíčený jako fantasmagorická událost pro celou společnost, pro jednu část drtivá, pro druhou osvobodivá, je vTrifonovově líčení nasvícen záměrně triviálně: Hrdina je cele upjat ke své nejsoukromějŠí starosti - aby se lékař včas dostal zmatenými davy k jeho přeplněnému komunálnímu bytu provést potrat ženě. Zkrátka všechno společensky závažné je zde odsunuto do pozadí a před čtenářem se střídají útržky scén z «malého světa», div ne žánrové obrázky. Také filozofické kategorie «času» a «místa» jako určující faktory lidského bytí, limitující i podobu spisovatele Antipova, projdou v závěru zprizemnující proměnou, když jim jedna stará babka dá svůj omezenecký výklad a životem už zkrušený Antipov ho přijme jako varovný signál - musí pochopit nutnost pokorně stárnout: «Všechno má svůj Čas a své místo.» Chudák, kdo nepochopil své místo ani Čas, který mu byl vyměřen, uhoní se a předčasně umírá! Ze závěrečné kapitoly se sice dovídáme, že se jaksi «vzepřel» osudu i po infarktu, znovu se oženil s mladou ženou a měl s ní dítě (vnouče bylo starší), ale ve vědomí má zadřenu neodbytnou myšlenku: Nejkrásnější čas byl ten, který prožil předtím, před zestárnutím, ale který promarnil. Jak ho vlastně promarnil? Čtenářsky není snadné prohlédnout Trifonovův vypravěčský záměr. Na první pohled může působit sled různorodých kapitol jako nezvládnutá mozaiko vitá tříšť epizod. V podstatě tohoto kompozičního pojetí je však přesvědčení, že jen takovou pestrou citovou evokací lze pochopit «to, co nemá pojmenování a co člověk hledá stále», že skryté tajemství života se poodhalí jedině tehdy, když život a vzpomínka «tvoří jediný celek, spojení, které je nezničitelné». Trifonov se tedy svými návraty k hrdinovu dětství, válečnému jinošství a mládí chce dopídit toho, proč Antipovův lidský a spisovatelský úděl byl tak truchlivý, a víc proč byl tak truchlivý úděl celé «ztracené generace» talentů, které se po válce sebevědomě rozmáchly k velkým činům, ale brzy zabředly do nezvládnutelné mizérie poměrů, které je usmýkaly. I o nejtragičtějších událostech se zde mluví jen v náznacích a tlumeně: Mladý chlapec přijde o otce, nevíme jak, otec prostě jednoho dne zmizí. Víc napoví fakt, že po osmi letech se vrátí z vyhnanství matka.
58
Ale vypravěč i to přejde jako bezvýznamnou, zcela běžnou záležitost. Zgulagu se dostane též zapomenutý, kdysi populární spisovatel Míša Tětěrin. Jeho někdejší přítel, teď proslulý romanopisec Kijanov, Antipovův literární učitel, si začíná uvědomovat svou podlost: vyškrtl přítelovo jméno z titulního listu hry, kterou psali společně. (Doslov prozrazuje, že předobrazem Kijanova byl patrně Konstantin Fedin, k němuž chodil Trifonov do semináře.) Antipov je pořád víc trpěn než přijímán, je pro kompetentní vládnoucí elitu spíš sluhou než uctívaným tvůrcem. Už za války byl ve fabrice pro kádrováka podezřelý element. A později Kijanovovi kdosi radil, aby ho nebral do semináře, protože jeho rodiče jsou političtí zločinci. Po válce harcuje z jednoho přelidněného podnájmu do druhého, nikde nemá domov, jenom postel na přespání. Ale především nikdy nenabude spisovatelského sebevědomí, je neustále manipulován všemocnými redaktory, kteří vědí lip, jak se má psát a co se má zrovna psát. Věčně něco přepracovává, přepisuje, Škrtá a doplňuje tak, jak si přeje redaktor, pánbůh spisovatelského nebe. «Podřídí se všechno. Zapamatujte si, mladý muži, že všechno, co za něco stojí, se přepracování podřídí, a co se nepodřídí, je nesmysl a shnilotina. Jen shnilotina nevydrží a rozpadne se. Pořádný materiál se dá vždycky přepracovat,» formuluje Antipovův redaktor jednu z hlavních zásad byrokratického řízení literatury. A byrokratická msta má dlouhé prsty - čímsi se nezavděčil a jeho rukopis je rázem vyřazen z plánu. Takový je «čas a místo», v němž se chce mladý ctižádostivec probít mezi uznávané autory. Poměry vyžadují podřídit se, ohnout hřbet, hledat mocnou přímluvu, vzdát se vlastního úsudku a rezignovat nejen na rozum, ale především na příliš strohé morální zásady. Nutno vyjít s těmi, kdo mají moc. Není nikdo, ke komu by Antipov mohl vzhlížet jako k mravnímu vzoru, takoví lidé snad už vymřeli, každý má z minulosti nějaký škraloup na svém svědomí, vrstevníci zase buď zapadli, znicotněli nebo se vyšplhali mezi mocné - to je ale Antipovovi organicky cizí, ty nahoře nepovažuje za své, s těmi chce jenom vyjít. A tak celá slibná generace «géniů a poiogéniů» se pomalu rozplyne jako dým v zlopověstném vlivu myšlenkové přízemnosti, byrokratického názoru na vztah vládnoucích a ovládaných a potlačeného sebeuvědomění celospolečenské viny. Čas nadějí uplynul. Zůstalo místo: Moskva mládí. Zestárlý Antipov se po třiceti letech setká s kamarádem. Jdou ulicemi a «Moskva je obklopuje jako les», kterým usmířeni procházejí, vědomi si, že to «ostatní nemá význam». Jejich život je u konce, zůstaly jen nostalgické vzpomínky. Rezignovali. Děj má mnoho autobiografických rysů, přesto přirozeně nemůžeme románové autorovo alter ego ztotožňovat sTrifonovem. Hlavním odlišujícím znakem je přitom ústřední a vlastně jediná ideová causa knihy, která vyvstane takřka až v závěru příběhu. Antipov, který až dosud publikoval zřejmě neproblematické knihy v dětských a mládežnických nakladatelstvích, se rozhodne napsat román o spisovateli 19. století Nikiforovovi. Co ho na něm zaujalo? Chce románem podat analýzu neuskutečněného životal Rukopis však vyvolá v redakci rozpaky a uvízne «jak moucha v pavučině nekonečných lektur, posudků a připomínek». Tento románový Nikiforov píše rovněž román o spisovateli, který také píše román o spisovateli atd., kompozičně jde tedy o jakousi soustavu nastavených zrcadel. Antipov chce v této próze konečně rozrazit bariéru myšlenkové plochosti, s níž se dosud smiřoval ve věčném shonu o peníze. Hrdina jeho vyprávění Nikiforov je postižen zvláštním syndromem, jakousi zrakovou vadou - neschopností vidět pravý stav věcí. «V hrubých obrysech to byl strach ze života, respektive z životní reality», konstatuje Antipov, Při psaní se ho zmocňuje podivná hrůza - myslí totiž přitom na Kijanova, svého učitele, který mu kdysi v hodince pravdy řekl, že psát je třeba jen o utrpení. Nikiforovův syndrom je tedy «nemocí» typickou pro spisovatele tohoto místa: «Všechno jasně vidí a naprosto nic nevidí, tajný mechanismus strachu mu zastírá oči jako šedý zákal.» Tajný mechanismus strachu svírá každého. Když ho chce Antipov překonat, matka ho varuje, aby se nechtěl dobrat pravdy, ona, «vyplašená vrána», ví své. Antipov se však přesto chce «dobrat konce», «dostat se až na dno». To znamená, že si uvědomuje, že nereflektovaná skutečnost pomáhá udržovat iluze bezproblémového optimismu a nedovolí rozpoznat «dno»: těsné sepětí životní triviality se vznešenou fasádou, duchovní a mravní sterility s majetnicky drženou pravdou o světě a člověku. Dal si však úkol nad své síly. Anebo i jeho sevřel tajný mechanismus strachu, když dohlédl dna? Antipov prostě spatřil své myšlenkové a mravní bariéry, ale nedokázal je hrdinským aktem celistvé osobnosti překročit a ucítit vnitřní svobodu na nikom a na ničem nezávislého tvůrce. Toto poznání rozvrátí jeho životní i autorskou jistotu. Román se mu nepovede, tak jako se nepovedl smyšlenému Nikíforovovi. Rozpadá se mu osobní život i tvůrčí perspektiva. Je zlomený člověk. Zlomený jako ty velké řady jiných před ním, kteří taky neunesli tíhu dějinné fatality svého domova. Takto tedy Antipov promarnil svůj život - neschopností překonat syndrom sémantické slepoty. Vypravěčská metoda je v Času a místě oproti předešlým Trifonovovým románům rozdílná, postavy jsou z jiného životního okruhu, ale hořkost z poznání nemožnosti rozřešit mravní krizi společnosti je stejná. Trifonov tu nepochybně poodhaluje své nejhlubší trýzně, jimiž ve svém zralém období procházel. Dal do svého románu jen to «sekundární, všední, co bychom mohli nezvat smetím života», ale o to tíživější je čtenářský dojem z jeho popisu zmarňovaných talentů. Trifonov mohl naštěstí příznačný románový příběh básnickým výmyslem oddělit od výjimečného příběhu svého života, neboť jeho tvorba je svědectvím, jak zmíněný syndrom překonával a překonal do míry v jeho vlasti ojedinělé. Prozřeni uvolnilo jeho tvůrčí síly a on dokázal odvážně říkat své společnosti trpké pravdy, jak to vyžadují zákony spisovatelského poslání. V této zeměpisné šířce zřejmě vzniká skutečná literatura jen z bolestného poznání neuskutečněného údělu vlastní země. Neproblematické beletrizování je v naší době plodem bohorovné lhostejnosti. (Otištěno bez vědomí autora.) t
*
59
IVAN KLIMA
RECENZE
OVTA/Y^TT? L
A
V
U
I
E
7
T7P A XTTTn Tf A TTfc 'V r l v / \ l N Z ^ E /
Obsáhlý životopis Franze Kafky, který sepsal a v roce 1984 pod titulem The Nightmare of Reason. A Life of Franz Kafka* v New Yorku vydal Ernst Pawel, je jistě dílo důkladné a dobré, i když, což je při současné úrovni kafkovského bádání pochopitelné, přináší sotva něco převratně nového. (Pro příklad: o tři roky starší biografie K: A Biography of Kafka od Ronalda Haymana má nejen obdobný rozsah, ale i obdobné rozvržení látky, což se projevuje i téměř shodným počtem kapitol - Pawelova kniha jich má dvacet sedm, Haymanova dvacet pět.) Všechny kafkovské biografie zpracovávají pochopitelně týž materiál. Na rozdíl od díla plného tajemství byl však Kafkův život až průhledně jednotvárný, chudý na události i činy, uzavřený v těsném postoru. Počet lidí, s nimiž se stýkal, byl omezený, omezeny jsou konečně i zdroje, z nichž mohou autoři čerpat. Není divu, že životopisné studie se od sebe jen málo liší - může nás napadnout, zda byly potřebnější čtenářům anebo autorům, kteří usilovali 0 to vydat počet ze svého studia. Skutečnost, že všechny dostupné znalosti o Kafkově životě už byly zveřejněny, Pawela občas nutí zabíhat do podružných podrobností (vypočítává počet hodin, které byly v době Kafkových středoškolských studii vyhrazeny jednotlivým předmětům, snaží se co nejvíce povědět o Kafkových učitelích á spolužácích) i věnovat mnoho místa úvahám o ekonomické situaci říše či sdělením o politických a kulturních hnutích doby a o Kafkově postoji k nim. (Vyvrací třeba Marešovo často přijímané tvrzení o Kafkově účasti na anarchistických schůzích). Více na místě je autorova snaha co nejdůkladněji postihnout ono zvláštní a tvůrčí ovzduší, které panovalo v úzkém kruhu pražských židovských intelektuálů na přelomu století. «Pokud se týká pouze objemu, byla produktivita židovských autorů v Rakousku-Uhersku opravdu ohromující a vzhledem k rozměrům obou komunit pražští literáti 1 literátíčkové překračovali dokonce i vídeňský kontingent ! . . . Jestliže ve Vídni bylo velmi mnoho židovských spisovatelů, muselo se zdát,, jako by každý žid v Praze, i když měl naoko nějaký obchod či zaměstnání, byl naplno zaměstnán tím, že chrlil knihy...» Části věnované vlastnímu Kafkovu životu nás spíše zpravují o současném stavu znalostí Kafkova života. K nim, po zveřejnění Dopisů Felicii, už nepřibylo nic nového, naopak, zdá se, že se mezi kafkovskými badateli rozmáhá nedůvěra k některým pochybnějším pramenům, jako jsou kupříkladu Janouchovy Rozhovory s Kafkou anebo i některá méně podložená tvrzení Brodová. Pawel opakovaně zdůrazňuje ty rysy Brodový povahy, které zpo-
* Přibližně $Trýzeň (Pozn. red.)
60
rozumu. Život Franze
Kajky.»
J v / \ r l v i
chybňují přesnost a nezaujatost jeho vzpomínek a výpovědí. Ve své práci, pokud pojednává přímo o Kafkovi, se převážně opírá jen o nepochybné dokumenty, především o vlastní Kafkovy texty: o Deníky a o jeho Dopisy. Pawelovi připadá, že určujícím rysem Kafkovy povahy byla jeho nedospělost. Z ní plynula nejen jeho neschopnost vystoupit ze stínu otcovy autority, ale i jeho snílkovství, které se mu stalo životní potřebou (ještě smrtelně nemocný snil o odchodu do Palestiny a o tom, že si tu otevře vlastní restaurant; potřeboval vždy mít nějakou konkrétní naději pro budoucnost) a které spíše podlamovalo jeho schopnost cokoliv uskutečnit, dovést ke konci. Jiným podstatným rysem jeho povahy byla opravdovost, jejímž důsledkem ovšem byla trvalá úzkost před nezvládnutelnými úkoly, před životem, v němž každá nová situace se měnila v nepřekonatelnou překážku. «Jeho vášeň i hrůza,» vysvětluje autor charakter jeho vztahu k Felicii Bauerové, «byly stejně opravdové a ve svých důsledcích stejně ničivé.» Pro Kafku vše, s čím se setkal, mělo osudovou platnost. Danosti jeho života mu připadaly nezvratné. Proti předurčujícím výrokům osudu se bouřil tím, že toužil po absolutnu. «Hledal dokonalost, ale odhaloval jen lidskou křehkost, naprosto také postrádal schopnost kompromisu s ostatními i sám se sebou.» To v něm vyvolávalo nejen pocit viny, ale i nenávist vůči vlastní osobě. Jistě i tato nenávist byla příčinou jeho Četných bolestí, zažívacích potíží, nespavosti stejně jako jeho asketické střídmosti. Čas od Času - většinou spojeny s nějakým silným podnětem, buď s počínající se láskou, anebo naopak s pocitem úlevy, kterou mu přinášel rozchod - jako by vybuchly jeho tvořivé síly. Často v několika dnech, nejvýše však týdnech vypsal vše, co v něm bylo nashromážděno, pak se opět vrátil ke svému stereotypnímu způsobu života, ke starým stížnostem, změnil se v úředníka z pojišťovny, který naříká na svůj osud a sní svůj marný sen o úniku, o změně, o odchodu z Prahy, o manželství, o existenční nezávislosti. Pawel se opírá především o Kafkovy vlastní výpovědi a navíc z nich vybírá nejvíce to, co se vztahuje k jeho každodennímu životu a práci. Přináší tedy údaje o jeho zálibách, četbě, výletech, návštěvách, o jeho nemocech i o úřednické práci, ze všeho nejvíce o jeho naivitě, úzkostech, nejistotách, únavě, bezesných nocích, o jeho utrpení a pochybách a neuskutečněných předsevzetích. Kafka - autor na to několikrát upozorňuje - měl sklon k sebe podceňování a sebeobviňování. Obraz, který vychází z jeho sebevidění, podává spíše rub jeho tvořivosti i geniality. Až se vnucuje otázka, jak tento naříkající, nespokojený a života se bojící člověk mohl vytvořit tak podivuhodné dílo. Z Pawelovy práce plyne, že právě rozpor mezi skutečností žitou a touženou, neschopnost tento rozpor
v životě nějak řešit, Kafku podněcoval k tvorbě. Literatura mu byla únikem i jediným smyslem života, ale také výmluvou pro to, že žil, jak jedině uměl žít. «Jestliže pouze psaní ospravedlňovalo jeho život, ospravedlňovalo také, že nežil svůj život. Opatřovalo posvěcený důvod a zřejmou omluvu pro to, že dával přednost kněžství před mužstvím.» Z tohoto pohledu jakékoliv úvahy o tom, jak velice by jeho tvorbě prospěla změna životní situace, odchod z Prahy či aspoň z pojišťovny, nezávislost na otci atd., úvahy, jimiž se Kafka celý život obíral a které po něm opakuje i Max Brod, se jeví jako pochybné a pochybené. Kupříkladu právě jeho nenáviděné zaměstnání, domnívá se autor, mu nejen přinášelo důležité životní zážitky a podněty, ale zřejmě vytvářelo právě ono trvalé napětí, z něhož se rodila touha po úniku do vlastního, odlišného světa, snění, tedy i tvorba. Kdyby Kafka žil jiný život jinde, byl by to jiný Kafka. Za nesmyslnou autor také považuje Brodovu představu, že Kafkův otec mohl svému synovi dobře zajistit několik let naprosté tvůrčí nezávislosti. «Velkorysý a chápající otec by pravděpodobně vychoval zcela jiného syna.» Ostatně Pawel se odmítá zabývat spekulacemi, zjevně nerad přistupuje i k dalekosáhlejším zobecněním, píše životopis, zabývá se tedy fakty, a to jen fakty zcela nespornými. I výklad jednotlivých děl nechává stranou, nejvýše hledá spojitosti mezi životními zážitky a situacemi, které mohly jejich vznik ovlivnit. (V poslední době vůbec převládl v kafkovských studiích střízlivý tón, ubylo vykladačů, kteří chtěli z Kafky udělat proroka a převést jeho obraznou řeč do nějakého «srozumitelného» ideologizujícího jazyka a vytěžit tak z jeho děl nějaké jednoznačné poselství.) Za základní životní téma Kafkovo Pawel považuje «boj proti otci, boj, v němž dokonce i vítězství mělo za následek porážku». I když postupně stále více místa zabírá v jeho životě i díle zápas (marný zápas) o vztah k ženě, který se mu mění v zápas o lidství. «Kde autor dopisů (Felicii) je obžalovaným, který vede svoji při, romanopisec přiznává vinu za to, že je člověkem.» Je několik sporných a nerozhodnutých otázek, jež se váží ke Kafkovu životu i osobnosti. Měl Kafka homesexuální sklony? Jak dalece byla jeho cudnost ovlivněna sexuální nemohoucností? Byl opravdu otcem dítěte, které bez jeho vědomí porodila Gréta Blochová? Nikdo z kafkovských odborníků se neodváží tyto otázky jednoznačně zodpovědět - nevidím také důvod, proč by se měly zodpovídat. Pawel odmítá možnost Kafkovy homosexuality, ve shodě s většinou životopisců přičítá Kafkovu sexuální zdrženlivost či nemohoucnost spíše okolnostem jeho života. Povaze, výchově i představám, které sdílel se svou společenskou vrstvou (sexualitu spojoval s něčím nízkým a nečistým). Konečně se značnou pochybností pohlíží (stejně jako Hayman) na otázku Kafkova otcovství. Brodovo patetické tvrzení, že Kafkův život by vědomí, že se stal otcem, zcela a kladně proměnilo, označuje za «sentimentální žvást». Několikrát se Pawel dotýká i jiné sporné otázky: Kafkova vztahu k Bohu. Vidí Kafku jednoznačně jako člověka nevěřícího, aspoň ve smyslu vyzna-
vačství. Kafka byl dokonce až neuvěřitelně neznalý úkonů židovského obřadu - na druhé straně byl člověkem, který víru potřeboval, potřeboval nějakou naději, vědomí něčeho absolutního. Je jistě něco pravdy v tom, že v jeho hledání dokonalého otce bylo skryto hledání Boha. Ale vc všem jeho počínání bylo vždy skryto cosi kalkovsky beznadějně rozporného. «Chtěl milovat otce, jehož nenáviděl, a najít víru v Boha, v něhož nevěřil.» S obzvláštní pečlivostí se Pawel pokusil zachytit prostředí, z něhož Kafka vzešel a v němž se po celý život pohyboval. Sleduje aspoň ve stručnosti osudy jeho přátel (Huga Bcrgmanna, Oskara Pollaka, Oskara Bauma, Felixe Weltsche aj.) i v době, kdy už byl Kafka dávno mrtev. Podává i zevrubné informace o stolních společnostech, kavárnách a salónech, kam Kafka aspoň Čas od Času docházel. Prostředí, v němž se Kafka pohyboval, bylo převážně židovské, a to německy židovské. Kafkův vztah k židovství se proměňoval a prohluboval, na sklonku života svoji stálou potřebu naděje spojoval se židovstvím, dokonce s odchodem do Palestiny. Na druhé straně, jak Pawelova práce mnohokrát dokládá, se Kafka pohyboval i v prostředí zcela nežidovském. V pojišťovně, kde tak úspěšně pracoval a kde byl považován za nepostradatelného, byl téměř jediným židem. Mluvil nejen plynně česky, ale díky svému zaměstnání procestoval celé Čechy. Jediná žena, kterou ve svém životě opravdově a hluboce miloval, byla Češka: Milena Jesenská. Životní zkušenost i osud ho spojily s Prahou. Hrozil se jí 0&ko se hrozil všeho vc svém životě), ale nedokázal ji opustit, stejně jako nedokázal opustil otcovský dům, který stále znovu proklínal. «V Praze se narodil, v Praze byl pohřben a strávil téměř jedenačtyřicet let svého života v této pevnosti ztracených případů, 4matička s drápy' ho nikdy neuvolnila ze svého sevření a utvářela jeho vidění světa . . . » V pojišťovně mezi českými zaměstnanci byl díky své povaze i chování oblíben natolik, že po roce 1918 tu mohl zůstat i pod novým českým vedením, a to jako jeden z nemnoha «Němců». (Pasáže o Kafkově postavení v pojišťovně, o jeho zvláštním vřazení do českého prostředí, a to i do prostředí popřevratového, považuji za jedny z nejcennějŠích.) Na zvláštní situaci Franze Kafky jako německy píšícího žida v převážně České Praze už upozorňovali mnozí. Pawel jí nepřičítá snad lakovou důležitost jako třeba Eisner (a tím je jistě blíže skutečnosti), ale vřazuje tuto skutečnost mezi ostatní neřešitelné rozpory Kafkova života. Jak jsem řekl již v úvodu, v tomto stejně jako v jiných životopisech se Kafkův život sleduje do všech dostupných podrobností. Prostředí, v němž se pohyboval, je zachyceno s pečlivostí hodnou obdivu. Kafkovy životopisy - to platí už o základních pracích Wagenbachových - jsou tak nejen obrazem života Kafkova, ale i obrazem života v Čechách a zvláště v Praze v posledních letech habsburské říše. Nikoho ze zahraničních autorů netrápí otázka, zda Kafka byl autorem německým, židovským či českým. Je pro ně velkým, ne-li největŠím a zakladatelským zjevem moderní literatury. Jeho život a dílo jsou spjaty s jeho rodištěm - s Prahou. Dá se říci, že Praha přelomu století je pro ně naopak nemyslitelná bez své německé i židovské menšiny, bez Kafky, Broda, Rilka, bez Werfela či Meyrinka. Pra-
ha na přelomu století, ačkoliv ji označují za provinciální město, je zároveň městem, které má svého ducha, svoji neopakovatelnost, místem, kde se daří tvorbě. Zdá se, že tohoto ducha cítí a obdivují spíše cizinci (vzpomeňme na skvělou Ripellinovu Magickou Prahu) než čeští autoři. Knihu podobnou těm, o nichž jsem mluvil, bychom v naší literatuře nenašli.
JAROSLAV SEIFERT
A co bychom našli z toho ducha, z té dávné skvělosti, na níž se podílelo několik generací Čechů, Němců i židů? A co činíme pro to, abychom jej aspoň uchovali v paměti? Až příliš výmluvná mi připadá skutečnost, že dodnes nemáme přeloženo ani celé Kaíkovo dílo. (Otištěno bez vědomí autora.)
SEN
Jako dítě i jako kluk míval jsem divný sen. Mívám ho dosud tíživě úzkostný a zároveň vzrušující nadějí:
Po procitnutí jsem se sám sobě smával. Kdepak něco takového! Ale teď vím, že jsou. A jsou tři:
hledám svazek klíčů klíčů otevírajících všechny zámky, dveře k blahobytu a brány ráje, ale při tom to nejsou paklíče ani se paklíčům nepodobají. Neskřípou v zámcích nejsou ze železa, nejsou z tvrdé oceli, nejsou z kovu. V tom je jejich tajemství.
jeden je pokoj mezi národy jeden je nenásilná vláda, jeden je mír v duši, kéž by se našly! (Poslední báseň Jaroslava Seiferta, věnovaná světovému kongresu «Mír - nejlepši životni prostředí», konanému 25.-28. října 1985 v holandském Maastrichtu. Básník zemřel 10. ledna 1986 ve věku 84 let.)
LO UČENÍ VLASTA CHRAMOSTOVÁ «Andělé před zářivou přítomnosti boží tváře snad neznají pochyb a provždy vyčtou v ní jeji nekonečnou dobrotu (ač i někteří z nich - Často bylo mi toho vzpomenouti - kdysi se vzbouřili v odboji), ani ďábel nepotřebuje věštby, zda se mu podaří zlovolný záměr, neboť učinil všechny své neselhávající přípravy, aby jej uskutečnil...» Josef Čapek: Rukopis nalezený na ulici Když kdysi mladí básníci s dychtivou zvědavostí podali své ruce cikánce, rozevřeli dlaně osudu a nechali si Číst, ten jediný, jemuž byla určena sudba příznivá, se bál... «Vzala mi však ruku násilím a rozhněvaně křikla: Budeš dlouho živ! A znělo to jako hrozba!» Její předpovědi se vyplnily, ale sotva si mohla představit podobu dlouhého života, který uviděla v čarách jeho ruky, a rozdmýchaný čas, v němž «hořely rychleji jejich životy...» V posledním desetiletí, ve kterém jsem měla to štěstí a směla Básníka navštěvovat, přibývající roky pozvolna vyčerpávaly ochromený organismus, ale jasný a silný duch chránil křehkou citlivost a jakoby Čekal, k čemusi ještě připraven. Vzdoroval času i tělu a přinutil vyčerpat se doposledka, do dna, do konce... Jaká rozhodnutí ve věku nejvyšším ještě učinil! Jakou práci odevzdal! Jakou odolnost projevil! Jaký součet vydal! Vždyť tehdy teprve vykřikl své neseifertovsky rozhněvané memento, své stanovisko k času malomyslných, poddaných a zlomených srdcí a charakterů.
62
«Ať tedy básník opilý životem vyzvrací všechnu hořkost, hněv a zoufalství, než aby jeho píseň byla rolničkou na krku ovcí.» A snad musel ještě svou smrtí dát příležitost svým čtenářům, aby se rozpomněli na mnohé, co vyguniovala «orwellovština» režimu a zavál prach času. « Celý život jsem toužil po svobodě. Konečně jsem objevil dvéře jimiž je možno k ní vejít. Je to smrt!» *
Byl na ni připraven. Žil už dlouho. O smrti často psal. Nazval ji Milenkou básníků, ale vyznavač života sejí nedokázal dvořit. Přesto se mohla «císařovna všeho vraždění», obávaná a všemocná «Paní všech bolestí», jejíž vlečka «je poŠita hvězdami slz», «loutna nářků, pochodeň hořící krve, uma krásy» cítit polichocena. Možná se dala podplatit silou poezie a přišla milosrdněji a jinak, než se obával: « . . . brzy kopne do mých dveří a vejde. Hrůzou a leknutím v té chvíli zatajím dech a nadechnout už zapomenu.» , Smrt však vešla tiše, ve spánku, ani ho nevzbudila. *
*
*
*
Jak už při pohřbech a svatbách v rodinách bývá... kytici pro nevěstu nedodají včas, bratr s tetičkou nedojeli, vlak má zpoždění, ženichova nažehlená košile je od kolomazi a svědkyně má propadlou občanskou legitimaci... V pátek u Seifertů se ukázalo, že černý kabát pro maminku není dost teplý, kožich má hnědý, lepší sukni nedopne a ve vhodných botách by v úterý nevydržela přes tři smuteční obřady. A tak moje zdobná blůza a večerní, divadelně sváteční perzián vyřešily aspoň dva z problémů - a paní Marii zahříval kožich v den nepochybně chladnější, než kterýkoli zimní v jejím šestaosmdesátifetém životě. Pro zasvěcené vypadala obzvlášť pěkně v baretu J a k é prý často nosívala, a nedávno si černý kožešinový dala udělat na upomínku podobného, ve kterém se «s Jarkem seznámila». V neděli 29. ledna mezí úmrtím a pohřbem uplynulo 58 let od svatby manželů Seifertových. Mé oči k ní bezděky zabloudily, když v kostele při obřadu zněly závěrečné verše básně Vlastní životopis. Obávám se ale, že v té chvíli neslyšela poslední přání básníkovo: « Kéž mi však není odepřeno ještě včas zlíbat ruce té, která trpělivě s mými kroky šla a šla a šla a milovala nejvíc.» U Svaté Markéty v Břevnově jsme byli o dvě hodiny dřív a tak si zajistili místo v předních řadách a stačili se ještě nechat unášet krásou malebně zvlněných stěn chrámového interiéru. Standovi se podařilo Havlovým proklestit cestu úzkou uličkou pro pozůstalé, aby položili květiny a zůstali s naim. Psk už byl kostel přeplněn, třebaže do začátku rozloučení bylo ještě dlouho. Obřad byl krásný. Jen na církevní půdě, v prostorách, které představují jedno z vrcholných děl českého barokního stavitelství, mohlo být rozloučení tak důstojné, slavnostní, a shromáždění tak usebrané jako u Svaté Markéty. Mše byla pečlivě zorganizovaná a prokomponovaná mladým moderním duchovním, který projevil citlivý smysl pro umění a posluchače, reprezentující minulé, současné i budoucí čtenáře zemřelého. Vzpomněl na umělce, podle jejichž projektu dnešní barokní komplex postupně vznikl. Na Kryštofa Dientzenhofera a jeho syna Kiliána Ignáce, na Petra Brandla, jehož velká plátna zdobí oltáře, z větší části malované na stěnách. Tito umělci nás srážejí na kolena. Zemřelý básník nás z nich pozvedá... Připomnělo mi to Polsko. Zvlášť když jsem slyšela, že lidé naslouchající přenosu mše před kostelem zazpívali hymnu, jakmile se při odjezdu dalo auto s rakví do pohybu. I další kněží volili slova pravá a srozumitelná i nám nekřtěňátkům a herec Josef Kemr statečně a zaníceně projevil svou zbožnost a postoj v Dopise Římanům i svém: Slyšeli jste slovo boží... Sbory zněly něžně a pod nástropními malbami, které pokrývají klenbu, se teplem v zadýchané kopuli kostela probudila babočka. Motýl, motýl - nesl se šepot chrámovou lodí. Motýl...
63
«Ve chvíli, kdy jsem se narodil, vlétl prý oknem motýl a usedl matce na pelest, ale v téže chvíli zavyl na dvoře pes. Matka v tom spatřovala neblahé znamení.» Teď poletoval motýl nad katafalkem, nad básníkovými nejbližšími, nad námi všemi, jako by z výšky přehlížel shromáždění, až usedl mezi kyticemi a stuhami věnců a přijal pozdravy přátel. A za vysokým oknem vedle oltáře byla obloha modrá, paprsky slunce jím prozařovaly vnitřek kostela a předjaří, které míval Básník nejraději, proměnlivě rozkolébávalo vrcholky a větve stromů. Jen ten, jehož srdce selhalo poprvé a naposledy, už nevydechne radostí až «koncem února do vane na břevnovské pláně vlahý, vlhký vítr od oken Křivoklátu, za kterými se objímal mladičký Karel IV. s půvabnou Blankou z Valois...» i
*
*
*
Do ničeho se mi nechce v této souvislosti méně, než do ušpiněných faktu toho dne. Do Černé kroniky novinářského zpravodajství. Ale zamlčet ošklivosti z 21.1.1986 znamená lhát. Od rána bylo všude nepříjemně nezaujatými, «pracovně se nudícími» tvářemi postávajících mužů. V hloučcích nepatřičně oblečených se rojili kolem Rudolfina, v kostele žvýkali za lavicemi hostů z ambasád a na poslední-zastávce před nevelkým hřbitovem jako by jich bylo víc než smutečních hostů. Když jsme v neděli v podvečer odcházeli z Ladronky, rozhodli jsme se udělat si cestovní generálku. Možná nám v úterním pohřebním rozčilení ušetří zbytečné hledání a drahocenný čas přejezdu mezi obřadem ve Svaté Markétě a místy někde mezi Debrnem a Kralupy, která neznáme. Už se stmívalo, ale na severu bylo vidět Říp «vyklopený jako z dětské dlaně». K zamýšlené večerní projížďce patřila jeho silueta jaksi-neodmyslitelně. Našli jsme, co jsme hledali. Dlouhá hlavní cesta od mřížové brány vedla vzhůru k vysoce vztyčenému kříži. Ještě se rýsoval proti černajícímu nebi. Vykopaný hrob jsme neviděli, byla už tma. Teď jsme tedy v ta místa dojeli podruhé. Pozdě. Obřad už probíhal. Zdrželi nás u zátarasu nejkratší cesty, potom objížďkou přes město a přepečlivou technickou kontrolou našeho naštěstí udržovaného trabantu. Všecko bez závad, ale prohlídka schválně důkladná, zdlouhavá, a postupné vypisování a hlášení údajů z občanských průkazů řidičových, Havlových a mých^eště delší. František Pavlíček s Alenkou jeli za námi, aby ncbloudili. Když viděli, že ztrácíme Šanci dojet k cíli včas, pokračovali samostatně. «Pořadatelé» zdržovali Standu ještě na parkovišti. My zatím zvolna zamířili ke vstupní bráně. «Pane Havel, nechoďte tam!» zastoupil nám cestu příslušník. Zbytečných dohadů bylo už za léta přespříliš, nikdo není jejich příznivcem, hlavně dnes ne. Zvuky ze hřbitova prozrazovaly, že obřad ještě není u konce. Přebírám květiny, ale dozvídám se: «Pro vás to platí také!» Alenka s Františkem prošli kolem, jako bychom se v životě neviděli, a zmizeli za hřbitovní branou. Květiny putovaly do náruče přihlížejícího Standy. Ale i on byl po několika krocích zadržen. Máme počkat, po obřadu prý nás vpustí. První smuteční hosté začali zvolna vycházet. Pozdravili jsme se s několika známými a čekali. Když z brány vyšla rodina, vmžiku jsme byli obklopeni pevnou hradbou těl. V pravou chvíli ji Standa rozrazil a postrčil mne z obklíčení. Okamžik překvapení stačil, všichni jsme stáli před pozůstalými a kondolovali. Třebaže se lidé ještě trousili ven i dovnitř - půlka brány se před námi uzavřela. «Vstup do hřbitovního prostoru do 17,00». Plán organizátorů byl jasný. Důstojnou tečku donesla náhoda v přicházející akreditované novinářce AFP. Vysvětlili jsme jí, co se děje, a požádali, aby položila kytice za nás. Ve chvíli byl velící příslušník u mne: «Prosím, už můžete jít!» Květiny znovu putovaly a přišla pointa. Rozkaz cituji doslovně: «Sundejte ty trikolory a jděte tam jako lidi!!!» - «Tak to tedy ne!» zvýšila jsem dnes poprvé hlas. «O co vám jde ?!» zvolal i příslušník básnickou otázku. Standa kupodivu klidně uzavřel závěrečným dialogem: «O položení květin na hrob národního umělce.» - «Ale pohřeb národního umělce byl jinde!» - «Jenže on jím zůstává i zde a bude jím navždycky.» Reportérka vyzvedla vysoko svou novinářskou legitimaci á vykročila k bráně. Směs mých pocitů usmiřovala představa, že náš poslední pozdrav předá panu Seifertovi krásná, mladá a elegantní Pařížanka. Ano, kdyby mi v tom nezabránili, byla bych položila kytici s trikolorou a «tiše a pokorně» u nohou rakve dohrála svou seifertovskou roli. Řekla bych pro rodinu a ty, kteří by kolem ještě doslechli, deset vytržených veršů, které mám ráda, a hodila s nimi na rakev hrudku zmrzlé země. « S otevřenýma očima prošel jsem touto zemí. Je krásná, vždyť víte. Byla mi možná víc, než všechny lásky najednou a její objetí trvalo celý život. A když jsem míval hlad, živil jsem se téměř denně slovy jejích písní. Ať tedy její kolena rozdrtí mou hlavu.»
64
Kdyby nás byli pustili ke hrobu alespoň po obřadu, řekla bych těch pár slok ještě tišeji, jen pro mrtvého a pro nás pět, kteří bychom tam chvíli setrvali v zamyšlení. Jednou - a ještě mnohokrát - je tam pošeptám... jen tak, směrem k Řípu. Na hřbitově bude ticho, «které někdy vzruší víc než hudba». A možná zaslechnu «z hloubky hrobu praskat rakev». Únor 1986 (Úryvek z Příběhů a vzpomínek) (Otištěno bez vědomí autorky.)
Zdeněk Rotrekl
KLOKOČÍ (Ke smrti básníka)
(Otištěno bez vědomí autora.)
Na popílkový stůl položila klokočí a řekla Až budeš hrát na Staroměstské věže nezapomeň na pomněnky u paty mariánského sloupu a na rezekvítek v navigaci Pak šla otáčejíc se po tobě k ženě oděné sluncem pod jejímiž nohama byl měsíp a na jejíž hlavě byla koruna dvanácti hvězd Panno Maria már zašeptal Halas a Svitava začala téct k očím Ivana Blatného Ale on se opřel o svatovítskou věž rozsypal po střechách korálky z klokočí a ještě se ohlížel
Co zbylo z anděla aneb Bída české literární lexikografie KVĚTOSLAV CHVATÍK Česká literatura 20. století to nemá lehké, lze se o tom přesvědčit zcela konkrétně: století se chýlí ku konci, ale její dějiny nebyly dosud napsány. Akademické «Dějiny České literatury» dospěly ve svém III. svazku, vydaném v Praze roku 1961, do osmdesátých let 19. století. Devadesátá léta včele s F . X . Šaldou byla právem vyhrazena pro IV. svazek, věnovaný 20. století, který byl sice napsán, ale roku 1970 - jako tolik jiných rukopisů - uzavřen do trezoru a dodnes nevydán. Literatura 20. století tvoří na rozdíl od České obrozenské a klasické literatury 19. století celek odlišně strukturovaný: je vnitřně rozpornější, diferencovanější, plna nových, i když často tragicky přervaných rozběhů a neklidného hledání nových výrazových prostředků. Je to literatura plně evropská a plně moderní, se všemi problémy a otazníky, které s sebou tato orientace nese. Tolik naznačují i stručné encyklopedické přehledy literatury tohoto období od B. Václavka z roku 1934, zachycující ovšem jen první třetinu tohoto století, a od F. Buriánka z roku 1968, který - a to je příznačné - zmizel z přehledu autorova díla ve slovníku, o němž hodláme referovat. Není-li soudobá pražská literární věda s to podat spolehlivý obraz literatury našeho století, o to vítanější by byl aspoň přehled slovníkový. Úkolem slovníků není, jak známo, hodnocení nebo dokonce polemika, nýbrž věcná informace o základních faktech jasně vymezené tématické oblasti. Nakladatelství Československý spisovatel v Praze vydalo počátkem roku 1986 slovníkovou příručku «Čeští spisovatelé 20. století» (redakce M. Blahynka), navazující Časově i pojetím na příručku «Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století» (3 v vyd. Praha 1982). Zatím co tento slovník, zpracovaný za redakce K. Homolové, M. Otruby a Z. Pešata, v Úvodu vymezoval pojetí, popularizační zaměření a časové rozpětí práce a věcně zdůvodňoval určitá tématická omezení (literární věda byla zachycena jen v období obrozenském), u slovníku 20. století je tomu jinak. Slovník 19. století měl 371 stran, Slovník 20. století má 830 stran, tedy rozsah více než dvojnásobný; přesto je zřejmé, že jde o slovník silně výběrový. V Úvodu ML Blahynky však marně hledáme bližší vymezení kritérií tohoto výběru s výjimkou této obecné formulace: «Při sestavování hesláře nebyl ovšem rozhodující počet knih, ale celkový význam dosavadní autorovy práce pro vývoj literatury». (str. 8)
65
To zní zcela rozumně; počínáme však mít obavy, jak bude tento «význam pro vývoj literatury» chápán, čteme-Ii takovéto autorovy formulace: «Třebaže neměla žádnou pojistku proti ideologickým zkratům a žádnou záruku neomylnosti (zřejmě je míněna česká literatura), třebaže si musela prodělat řadu dětských nemocí a její hledání bude vždy riskantní, dokázalo si její (zdravé) jádro i za náporu antisocialistických sil a slibů udržet vývojovou kontinuitu, která je kontinuitou hodnot, tradici, na niž jsme obzvláště hrdi: bylo nejednou konstatováno, že už v meziválečném období, kdy hospodářská a politická moc byla v rukou měsťanstva, naše kultura a literatura už zájmům buržoazie až na výjimky a občasnou službu nevědomou a nechtěnou nesloužila...» - věta pokračuje v tomto stylu dále, ale musím se přiznat, že již nyní si s ní nevím rady. Jak například s pomocí mezinárodně uznávaných metod literární historiografie odhalit ony «výjimečné a občasné služby nevědomé a nechtěné», při čemž má jít zřejmě o služby literatury české buržoazii, to věru nevím. Naposledy jsme o «nevědomých a nechtěných službách», tehdy ovšem mezinárodnímu imperialismu, četli v protokolech politických procesů, jejichž oběti byly ovsem preparovány k podobným «doznáním» speciálními metodami. V literární vědě se dosud podobné metody nevyskytovaly a ML Blahynka je bude muset blíže objasnit, i když je o něm jako o autoru pojmi! «pozemské poezie» známo, že s logikou zachází velmi svérázně a mírně řečeno lehkomyslně. Ve svém Úvodu také nikde neobjasňuje vztah hesláře jím redigovaného slovníku k existujícím slovníkům, v nichž již byla česká literatura 20. století zčásti nebo mimo jiné zachycena: mám na mysli především slovník J. Kunze z let 1945-46 a 1964 a Slovník českých spisovatelů z roku 1964, vydaný v témže nakladatelství Československý spisovatel v Praze za redakce R. Havla a J. Opelíka. Srovnáme-li autory 20. století obsažené ve slovníku z roku 1964 s heslářem slovníku z roku 1986, zjistíme, že téměř třetina českých spisovatelů 20. století «zmizela». Jedná se snad o časový posun? Přibylo tolik nových významných autorů, že «staří» se do nového slovníku nevešli? Vezměme tedy na pomoc dílo časově pozdější, příručku F. Buriánka «Česká literatura 20. století» (Malá moderní encyklopedie, Orbis Praha 1968), tedy autora dodnes v Praze publikujícího a uznávaného, a srovnejme její rejstřík s obsahem Blahynkova slovníku z roku 1986. Nevycházíme z údivu - opět chybí téměř třetina autorů, jimž lze jistě mnohé vytknout, ale nelze jim upřít, že umělecky nebo myšlenkově ovlivnili vývoj české literatury 20. století. Cituji abecedně a spíše namátkou jména z Buriánka, která marně hledáme u Blahynky: Ludvík Aškenazy, Hanuš Bonn, Josef Brukner, Ladislav Bublík, Hermína Franková, Jiří Fricd, František Gottlieb, Dušan Hamšík, Lenka Hašková, Antonín Jelínek, Milan Jungmann, Zdeněk Kalista, Jan Kopecký, Zdeněk Kožmín, Radovan Krátký, Jiří Levý, Rudolf Medek, . . . snad nemusím pokračovat, stačí, že chybějí i Pekař, Peroutka, Putík, Rutte, Urbánek. Zmocňuje se nás podezření, že se jedná o něco jiného než o slovník českých spisovatelů 20. století, že se od doby Buriánkovy příručky dopustil někdo na české kultuře a literatuře neodpustitelného zločinu. Jména, která chybějí, reprezentují autory ncjrůznějších generací a nejodlišnější myšlenkové orientace od katolíků po marxisty, autory, kteří byli z nejnutnějŠích důvodů nuceni se vystěhovat nebo kteří spořádaně žijí doma, autory, kterým je po desetiletí znemožňováno publikovat i autory bez obtíží publikující, autory žijící i dávno zesnulé. Zdá se nepochopitelné, podle jakého absurdního klíče byli tito tak různí spisovatelé «vyškrtáni» z české literatury. Pohlédněme podrobněji na jednotlivé literární druhy, na prózu, poezii, drama a teorii a kritiku; snad se nám pak podaří nalézt odpověď na naši otázku. Nedomnívají se autoři Blahynkova slovníku, že do vývoje České prózy 20. století zasáhli významněji H. Bělohradská, J. Beneš, J. Čep, E. Hostovský, I. Klíma, A. Kliment, M. Kundera (o jehož románu «Žert» napsal M. Blahynka obdivnou recenzi do Hájkova Plamene), V. Linhartová, K. Michal, Z. Němeček, J. Procházka, J. Putík, K. Sidon, J. Smetanová, N. Sochová, M. Součková, J. Škvorecký (vysoce oceněný Radkem Pytlíkem v knížce Příběhy pod mikroskopem, pravda, roku 1966), J. Trefulka, L. Vaculík, E. Valenta a I. Vyskočil, než řekneme ve slovníku uvedený M. Kapek? Neovlivnili umělecký vývoj české poezie 20. století silněji I. Blatný, A. Brousek, L. Čivrný, I. Diviš, L. Fikar, I. Fleischmann, J. Hanč, J. Hauková, J. HirŠal, E. Juliš, P. Kabeš, J. Kolář (postavený v příručce Jak číst poezii, 2. vyd. 1969, právem vedle klasiků Nezvala, Seiferta, Halase a Holana spolu s Kainarem, Mikuláškem a Hrubínem), L. Kundera, L. Novák, J. Palivec, V. RenČ, B. Reynek, K. Šiktanc, I. Wernisch, J. Zábrana a J. Zahradníček než např. K. Boušek nebo J. Jelen? Nevytvořili ve vývoji českého divadla inspirativnější hodnoty V. Blažek, J. Frejka, J. Grossman, V. Havel, J. Honzl, P. Kohout, E. Konrád, P. Landovský, F. Pavlíček, J. Suchý, M, Uhde, a J. Voskovec než např. V. Trapl? A konečně, nezásahli do vývoje české literatury postatněji literární historikové, teoretikové a kritici J. Brabec, J. B. Čapek, M. Červenka, P. Eisner, V. EíTenberger, B. Fučík, M. Grygar, J. Chalupecký, J. Janů, M. Jankovič, V. Jirát, B. Králík, J. Opelík, O. Sus, a F. Vodička, redaktor II. svazku akademických Dějin české literatury, než takoví V. Brett nebo M. Zahrádka, pracující v poněkud jiných oblastech? Při této konfrontaci osobností a děl, jež chybějí v Blahynkově slovníku, jsme dosud vycházeli především ze srovnání s heslářem pražského slovníku Opelíkova z roku 1964 a z rejstříku Buriánkovy příručky z roku 1968. Bylo by ovšem třeba doplnit desítky jmen autorů i tam opomenutých, připadne autorů nové generace, ať už domácích, jako jsou Roman Ráž, Alena Vostrá, Radek John, publikujících v Praze, a ovšem řadu autorů žijících v zahraní čí, jako F. Listopad, J. Vladislav, J. Gruša, O. Filip, J. Vejvoda, P. Král, M. Nápravník, S. Richterová, D. Strož, O. Neveršilová, B. Volková a desítky dalších, obsažených ve «Slovníku českých spisovatelů», vydaném Škvoreckým v Torontu 1982 v redakci Jiřího Brabce a Igora Hájka; tento slovník má 537 stran a počet jmen chybějících u Blahynky by šel do stovek. Číst seznamy chybějících jmen je únavné - za každým jménem se však skrývá nezaměnitelná, jedinečná osobnost, individualita díla, které tak či onak obohatilo a rozšířilo umělecký a myšlenkový prostor české literatury 20. století. V Blahynkově slovníku tato vnitřní diferenciace a bohatá polarizace zmizela - zůstal jen bezkonfliktní proud nesporných klasiků moderní české literatury - Čapkové, Vančura, Olbracht, Majero-
66
vá, Nezval, Seifert, Halas, Holan, Hrubín a další, a pak již jen průměr a podprůměr. Všechno nekonvenční, rozporné, nepřizpůsob i vé, všechno riskantní hledání nových myšlenek a nových uměleckých hodnot muselo zmizet a ustoupit kojunkturální makulatuře... Autoři slovníku to vědí; jako každému, kdo se českou literaturou 20. století třeba jen krátce zabýval, je i jim zřejmé, že slovník tohoto období, v němž chybí Václav Černý, Jan Čep, Eduard Goldstiicker, Václav Havel, Egon Hostovský, Ladislav Klíma, Jiří Kolář, Milan Kundera, Arnošt Lustig, Jiří Mucha, Karel Pecka, Josef Skvorecký, Josef Topol, Ludvík Vaculík, Jiří Voskovec, Ivan Vyskočil a Jan Zahradníček není jen torzo, ale prostě nonsens, podvod a tristní svědectví kulturní tragédie okupovaného národa. Autoři slovníku nejsou vinni; odpovědný je jeho redaktor Milan Blahynka, i když i on by se za jiné situace jistě vykrucoval, že on chtěl, ale ti nahoře mu seškrtali heslář... z redaktora slovníku nikdo odpovědnost sejmout nemůže stačí si přečíst hesla jím napsaná, která se od hesel jiných autorů, vcelku věcných, liší příznačnou servilností, rozplizlostí a službičkováním momentální moci. Pan Kapek, autor románů «SElvírou v lázních» a «Zajíček», děl hodných Červené knihovny neblahé paměti, je horlivým lokaj íčkem vykreslen jako plnokrevný klasik «pozemské poesie», neboť v nich dal «průchod své zálibě v družnosti a ve vyznavačích života... se všemi jeho rozkošemi a slastmi», «mezi něž kromě dobrého jídla, pití a lásky náleží i humor v ncjrůznějších podobách». (255) Je to sice představa «pozemské poezie» od dob SKN značně pokleslá, ale důvody Blahynkova nadšení pochopíme rázem, jakmile zjistíme, že pan Kapek se občanským jménem jmenuje M. Mullcr a je «od jara 1972 vedoucím oddělení kultury ÚV KSČ». Blahynka si právem vysloužil pověst novodobého KoniáŠe České literatury již svými dvěma antologiemi české poezie 20. století, z nichž dokázal vyloučit téměř třetinu umělecky nejpodnětnějších českých básníků. Poezii Jaroslava Seiferta tam věnoval na příklad daleko méně místa než I. Skálovi, který ostatně Seiferta vyloučil z české literatury jako «Cizí hlas» již v padesátých letech v Tvorbě. Mánie vyobcovávací má v Čechách smutnou tradici; sloužila vždy malým, přízemním povahám ktomu, aby se zbavily těch, kdo něco umějí, kdo hledají a riskují, kdo mají pevný charakter. Neudivuje pak, že Bilak může v rozhovoru se Spieglem prohlásit, že z Čech neodešel žádný významný představitel kultury, neboť už dávno dal pokyn, aby jména těch. kteří byli nuceni odejít, byla z české kultury vyškrtnuta. Kruh nekontrolovatelné moci se uzavírá a pštros, strkající hlavu do písku, je přesvědčen, že nepohodlná část skutečnosti zmizela. To silně připomíná středověké scholastiky, věřící, že Škrtncmc-li jména, zmizí i věc sama. Naštěstí existují v ostatních evropských zemích věcné literární příručky, v nichž se o existenci desítek v Praze umlčených autorů může každý přesvědčit, na př. «Weltliteratur im 20. Jahrhundert» (Hrsg. von M. Brauneck, Rowohlt, Hamburg 1981). Ostatně i dějin České literatury v 19. a 20. století jsme se dočkali drive v zahraničí než z Prahy. Napsal je Antonín Měšťan, profesor slavistiky ve Frciburgu a vydalo je nakladatelství Bóhlau, Kóln-Wien, v roce 1985. Jde jistě spíše o práci informativní a přehledovou než o studii analytickou, což na dané ploše není ani možné, avšak o práci, která má dvě nesporné přednosti; za prvé sleduje vývoj česl^é literatury poprvé soustavně v jednotě s vývojem německé literatury v Českých zemích, zejména v souvislosti s německou a židovskou literaturou pražskou, a za druhé zde nalezneme všechna jména vyškrtaná ve slovníku Blahynkově na jejich místech a v patřičných vývojových a hodnotových souvislostech. Takže naštěstí jména nejsou totožná s věcmi a jejich vyškrtáním nelze zrušit Českou literaturu 20. století. Snad se k tomuto poznání dopracují časem i pražští mocipáni. (Zkráceno.)
Duben 1986
VILÉM PREČAN
Československé dokumentační středisko NEZÁVISLÉ LITERATURY Na začátku března 1986 založila skupina kulturních pracovníků českého exilu Československé dokumentační středisko nezávislé literatury (ČSDS) v Hannoveru (Německá spolková republika). Středisko je právně konstituováno podle německého spolkového zákona jako registrovaný spolek sledující veřejně prospěšné cOe: má tedy své stanovy a orgány, jimiž jsou v daném případě členské shromáždění, představenstvo a vědecká rada. Předsedou spolku je spisovatel Jan Vladislav, místopředsedou spisovatel Jiří Gruša, předsedou vědecké rady jmenované na širší mezinárodní základně je kanadský historik a politolog prof. H. Gordon Skilling; vedoucím (kustodem) Dokumentačního střediska je historik Vilém Prečan, pověřený
vyřizovat podle usnesení členských shromáždění a podle pokynů představenstva běžnou agendu spolku a řídit budování, obhospodařování a správu sbírek Střediska. Ustavující shromáždění jmenovalo čestnými členy ČSDS skupinu představitelů nezávislé literatury žijících v Československu.
CÍL SPOLKU Podle stanov je cílem ČSDS podpora vědeckého bádání v oblasti československé kultury, historie a politiky jako takové, ze-
67
jména však- při shromažďování svědectví a dokumentů nezávislého myšlení po roce 1948. V rámci tohoto cíle si ČSDS vytklo jako zvláštní úkol pečovat o československé samovydavatelské a exilové materiály. Pojmem «samovydavatelské materiály» (samizdat) se rozumějí všechna písemná díla dokumentárního nebo literárního charakteru sepsaná v Československu jednotlivci nebo skupinami osob a jimi také rozmnožovaná, která však v zemi svého vzniku nemohou být z cenzurních důvodů publikována či rozšiřována oficiálními sdělovacími prostředky. Ve stanovách ČSDS je zakotvena tato zásada: Sbírky ČSDS jsou kulturním dědictvím Českého a slovenského národa, resp. příslušníků dalších národností obývajících Československo. Budou předány legitimním čs. institucím, jakmile se takové ustaví a jakmile politické okolnosti dovolí, aby sbírky byly. v souladu se svým významem přístupné každému k nahlédnutí.
HLAVNI SMĚRY PŮSOBENI ČSDS nemá v úmyslu křížit, suplovat či nahrazovat činnost žádné z existujících exilových organizací, institucí, zařízení nebo seskupení. Chce naopak dělat jen to, co doposud nedělá nikdo, nebo poskytovat služby na poli, které bylo dosud obhospodařováno jen soukromou péčí jednotlivců, a usnadňovat či podporovat všechny druhy Činnosti, které povedou ke zpřístupnění nezávislé Československé literatury co nejširší veřejnosti na celém světě. ČSDS je otevřeno spolupráci na všechny strany v exilu i vůči mezinárodní kulturní veřejnosti, jakož i podpoře nezávislé literatury ve vlasti podle svých možností a svého specifického zaměření. Spolupracuje mj. s Tiskovou službou Ivana Medka, s Nadací Charty 77, s kanadskou a britskou nadací Jana Husa, a s povděkem přijímá administrativně-správní pomoc předsednictva Společnosti pro vědy a umění (Czechoslovak Society of Arts and Sciences) se sídlem v USA. ČSDS bude podnikat opatření a podporovat snahy směřující: a) k systematickému shromažďováni, uchovávání a archivnímu zpracovávání materiálů; b) k plánování, podpoře a popřípadě i k práci na vlastních výzkumných úkolech, jejichž předmětem je vědecké zpracování pramenných textů nebo vydávání příručkových děl; c) k vydávání přírůstkových seznamů Dokumentačního střediska (ve formě pravidelného vícejazyčného věstníku, zpravodaje či podobného informačního bulletinu); d) k rozšiřování textů, informací, zpráv a vědeckých prací o sam o vydavatelských materiálech mezi členy spolku, zainteresovanými odbornými organizacemi a jednotlivci nebo ve veřejnosti na celém světě j e) ke spolupráci a výměně zkušeností či informací s univerzitami, knihovnami Či jinými výzkumnými pracovišti, jakož i dalšími zainteresovanými místy a osobami.
68
ČSDS však bude přísně dbát autorských práv k rukopisům i těch autorů, kteří žijí v Československu. Kopie samovydavatelsky zveřejněných textů budou zásadně určeny jen ke studijním a informačním účelům. Spolu s mezinárodními autorskými organizacemi, vydavatelskými a zprostředkovatelskými agenturami všeho druhu bude dbát o to, aby autorská práva uvedených autorů - včetně práva na honorář - byla respektována, a to jak nakladatelskými a tiskovými orgány cizojazyčnými (pro něž je to většinou zcela samozřejmé), tak exilovými (z nichž mnohé si tento problém vůbec nepřipouštějí).
DNEŠNÍ STAV SBÍREK STŘEDISKA ČSDS nezačíná s prázdnýma rukama. Už dnes má vůbec nejrozsáhiejší sbírky československého samizdatu mimo území Československa, jak je v uplynulých deseti letech budoval vlastní péčí nynější vedoucí Střediska a jak byly doplněny o rozsáhlé nové přírůstky již v prvních dvou měsících jeho existence. Jsou mezi nimi stovky rukopisů z tzv. samizdatových edic, tj. rukopisných řad, které jsou známy pod jménem Edice Petlice, Edice Expedice, Kvart, Česká Expedice, Popelnice, Renega, rukopisně vydávané Spisy Jana Patočky, a dále samizdatových časopisů a periodik všeho druhu, jako jsou informace o Chartě (Infoch), Kritický sborník, Paraf, Reflexe, Střední Evropa, Vokno, Historické studie, Ekonomická revue, Ze zásuvky i ze stolu, Prostor, Pražské komunikace, Jednou nohou, Informace o církvi, Náboženstvo a súčasnosť a mnohé další (i mezitím již zaniklé jako Dialogy, Váhy, Čtverec, Spektrum), včetně některých málo známých samizdatových periodik slovenských. Sbírky ČSDS obsahují úplný soubor materiálů Charty 77, na jejichž základě se v současnosti připravuje publikace Deset let Charty 77, a další samizdatový materiál z období po r. 1969: stovky příspěvků samizdatové publicistiky, mnoho jednotlivých rukopisů literárních, historických, filozofických, teologických, početné překlady pořízené v uplynulých patnácti letech samizdatovými manufakturami. Ve sbírkách je také cenný materiál fotografický, soubor novinových výstřižků, četné podklady biografické, materiály z let 1968-1969 a d. V příruční knihovně ČSDS jsou soustředěny úplné soubory knih vydaných čs. exilovými nakladatelstvími, jež vznikla od počátku sedmdesátých let, část exilové knižní produkce z období 1948-1968 a úplné kolekce všech hlavních vycházejících exilových Časopisů. Významné místo zaujímá y příruční knihovně ČSDS cizojazyčná literatura a cizojazyčné Časopisy se vztahem k Československu a k problematice, jež je v popředí pozornosti ČSDS, zejména k otázkám lidských a občanských práv v zemích sovětské mocenské sféry. Ve sbírkách ČSDS jsou také poměrně vzácné a málo dostupné knihy a časopisy, jež vycházely v Československu, jako např. Kritický měsíčník Václava Černého, některé časopisy z let 1968-69 nebo knihy, které byly vytištěny na přelomu let 1969-70, ale byly staženy z prodeje, nebo šly rovnou do stou-
py.
Sbírky ČSDS vykazují ovšem také ještě velké mezery, ať už se to týká literatury samizdatové, nebo zejména materiálů z let padesátých a šedesátých. Při zaplňování těchto mezer a v této «archeologii» nezávislého myšlení a písemnictví spoléhá ČSDS na pomoc všech, kdo by takové materiály nabídli Středisku darem či odkazem, za finanční úhradu nebo protislužbu, jako trvalou zápůjčku, anebo je poskytli k okopírování, Či byli ochotni vyměnit strojopisný originál za kvalitní xerokopii. Stejnou pozornost jako doplňování sbírek o starší materiál věnuje ČSDS'současné sam o vydavatelské tvorbě. V tomto směru má velkou ctižádost stát se svého druhu národní knihovnou Či národním archivem, kde budou uchovány k užitku nedělitelného celku současné světové kultury i pro budoucnost jako «povinné výtisky» všechna díla Československé nezávislé literatury v celé její rozmanitosti. Splnit toto náročné předsevzetí může ČSDS jen s pomocí těch, kdo s touto literaturou přicházejí do styku, ať už ve vlasti nebo v zahraničí. Sbírky čekají na jednotnou a systematickou katalogizaci a na počítačové zpracování. Pak teprve budou moci být využívány v plné míře. Ale už v současném, prozatímním stavu zpracování a uspořádání slouží řadě nakladatelství, časopiseckých redakcí, významným knihovnám v řadě zemí (Harvard College Library, British Library, Toronto University Library), studijním a výzkumným institucím i jednotlivým badatelům z mnoha zemí, kteří jsou s ČSDS ve styku. ČSDS vyjednává v současné době s několika významnými činiteli čs. exilu o převzetí do úschovy a ke zpracování jejich archivu, resp. písemné pozůstalosti, a uvítá všechny nabídky v tomto směru, nechť už budou vázány na jakékoli podmínky.
PERSPEKTIVNÍ ÚVAHY Úkolů krátkodobých, anebo lakových, na něž nutno koncentrovat pozornost v nejbližší době, je mnoho; některé z nich byly výše vyjmenovány. Mnohé z nich jen tak tak že nepřesahují síly ČSDS. Přešlo se neuzavíráme přemýšlení o tom, co dalšího by bylo zapotřebí udělat, a co neudělá nikdo, jestliže sc k tomu nenajdou síly v Československém exilu. Mezi takovými dlouhodobými úkoly, o nichž ČSDS uvažuje (v závislosti na dostatečných finančních zdrojích), je na prvním místě studijní vydání sebraných spisů Jana Patočky v Českém jazyce a příprava série pramenů k Československým dějinám po roce 1939 ze západních archivů, obojí především pro potřeby nezávislého bádání v Československu.
ZÁVĚREM ČSDS ochotně poskytne na požádání informace o možnostech spolupráce. Další informace budou také obsaženy ve Věstníku ČSDS. Máte-li zájem doslat jeho nulté Číslo (vyjde do konce roku 1986), napište si o ně. Mezitím uvítáme všechny Vaše podněty, návrhy, nabídky pomoci, a také samizdatový materiál, časopisy či knihy, pro něž sami nemáte využití či dost místa a které by obohatily naše sbírky. Prosíme pouze o trpělivost - nejsme ještě zařízeni na rozsáhlou korespondenci, A přednost mají služby poskytované nakladatelstvím, časopisům, všem, kdo potřebují samovydavatclské materiály pro každodenní práci nebo bezprostřední úkol, kterého se ujali. Pište zatím na mou adresu: Dr. Vilém Prečan, Ferdinand-Wallbrccht-Str. 49, D-3000 Hannover 1. (Psáno z pověření představenstva ČSDS.)
NEJBLIŽŠÍ ÚKOLY Středisko je financováno z darů a subvencí soukromých nadací a osob, jakož i z příspěvků členů spolku. ČSDS pracuje nezištně a neusiluje primárně o vlastní hospodářskou činnost. Za poskytované služby (kopie materiálu apod.) požaduje úhradu ve výši, jež kryje režijní náklady spojené s těmito službami. Za těchto okolností závisí rozvoj činnosti na vytvoření dostatečné finanční základny, a to: a) z příspěvků evropských a amerických nadací, organizací a institucí, jež sledují podobné nebo shodné cíle jako ČSDS a mohou ČSDS finančně podpořit; b) příspěvky od jednotlivců, kteří shledají práci střediska natolik závažnou, že ji podpoří. Mezi nejnaléhavější současné úkoly patří vybavení ČSDS vhodnými prostorami tak, aby mohlo vykročit z rámce provizória, odpovídajícím způsobem umístit sbírky, aby bylo možné snimi pracovat a postupně je zpřístupnit badatelům ve studovně s pravidelnou studijní dobou. Dosavadní jednání v tomto směru opravňují k naději, že středisko bude do konce letošního roku umístěno v prostorách, jež by umožnily jeho řádné fungování. Také ještě letos by mělo vyjít první číslo Věstníku (Zpravodaje) s bližšími informacemi o fungování ČSDS. Ve Věstníku budou postupně uveřejňovány také soupisy samizdatových edic.
X
r
1
A
T
1
^
Vola Londýn Duben-září 1986 kHz m kHz m kHz 7.15-7.30 (česky) m kHz m 16.30-17.00 kHz (slovensky) m 1730-18.00 kHz (česky) m 20.00-21.00 kHz m (česky) 21.00-21.30 kHz (slovensky) m 6.15-6.30 (pondělí až pátek)
11865 25 1296 231 11945 25 231 231 12040 25 11925 25 11925 25 11925 25
9760 31
7260 6140 6150* 49 41 49
9760 31
7260 6140 6150* 49 41 49
11925 25 9750 31 9750 31 9750 31
9660 31 7235 41 7295 41 7295 41
7295 41 6125 49 6125 1296 49 231
(*od 4.5.86)
69
PAVEL KOHOUT
CUDNÝ KENTAUR (Havlův Vaněk a Vaňkův Havel) Ve světové dramatické literatuře najde divadelni kriminalista nejeden přiklad krádeže postavy. Některé plagiáty měly soudní dohru. Téměř vyloučeno je pořídit seznam postav přejatých od autorů dávno mrtvých, kteří je tu zanechali k volnému použití dědicům. Neznám však krom Ferdinanda Vaňka jiného hrdinu, kterého by si dramatici s laskavým svolením původního tvůrce půjčovali. Seděl jsem v podhorské chalupě Václava Havla onoho letního dne 1975, kdy četl «pro obveselení přátel», jak podotkl s vrozenou skromností, aktovku AUDIENCE, aby nám v postavě Vaňka znázornil svůj tehdejší úděl pivovarského dělníka. S vrozenou neskromností poznamenávám: to já ho po čtení upozornil, že objevil způsob, jak proměnit konkrétní informaci o konkrétních lidech a problémech v konkrétní době v dramatický útvar, schopný normálního jevištního života. Světový ohlas aktovky dal záhy za pravdu autoru i jeho prvnímu posluchači, jímž byl řízením osudu, který nás oba dva vyhnal z českých divadel, rovněž dramatik. Když pak Vaněk stejně úspěšně zafungoval v aktovcé VERNISÁŽ, požádal jsem jeho stvořitele o svolení, abych mohl jeho hrdiny zkušebně užít pro zpracování vlastní zkušenosti. Souhlasil nejen ochotně, ale i aktivně: z naší rozpravy se zrodila myšlenka společně komponovaného divadelního večera. Na podzim 1979 měl jeho PROTEST a můj ATEST - páru jsme dali souborný název TESTY - světovou premiéru ve vídeňském Akademie theater. To už byl Václav Havel v kriminále. Jako hommage, jemu věnovanou, napsal jsem další vaňkovskou aktovku MARAST a přiměl našeho společného přítele Pavla Ladovského, aby k ní do páru - tento jsme nazvali pracovně RESTY - připojil aktovku AREST, jejíž osou se stal opět už vskutku putovní hrdina. A ještě o pět let později, když jsem poprvé pocítil potřebu reflektovat dramatickou skladbou své zkušenosti z nedobrovolného pobytu na Západě, jak v něj vyústila má cesta do Vídně, přidal jsem k dosavadní řadě svou třetí práci - SAFARI. Kde hledat vysvětlení, proč spisovatel, který nikdy neměl nouzi o vlastní nápady," použije hned třikrát dramatického principu svého kolegy? Pomineme-li, že patřím do oné skupiny autorů, jíž vládne veliký William a v našem století předsedá Brecht, pro než je scénická transformace cizích děl stejným tvůrčím dobrodružstvím jako práce na původním námětu, vidím osobně příčny dvě. Odstup let mi jen potvrzuje, že počátečním impulsem byl stav společnosti a mého života. Byl jsem - a cítím se jím dodnes i v tom druhém světě - členem malé, ale úžasně vitální komunity, kterou stmelilo mnohem víc než jen dobrovolně zvolený a společně sdílený osud vyhnanců ve vlastní zemi. V nekonečné extrémní situaci objevili lidé vyhraněně odlišných biografií i názorů jak samy sebe, tak jeden
70
druhého. Aniž se odcizili svým zásadám, naučili se chápat jiné ; aniž ztratili své rozlišovací znaky, dokázali najít, co je spojuje. Jednou z dominant mého života stalo se přátelství s Václavem Havlem, ač právě my dva můžeme být povrchně chápáni téměř jako povahoví i političtí protinožci. Nás konsens je téma pro jinou a významnější úvahu než je tato, protože jde o otázku po možnosti dohody celé české společnosti. My dva jsme si ji rozhodně zodpověděli kladně a mně se jeví, že převzetí postavy Ferdinanda Vaňka bylo výrazem mé potřeby setkat se s Václavem Havlem i ve sféře pro spisovatele nejintimnější - v tvorbě. Freudiánský filosof by to možná radostně nazval projevem abnormní sexuality. Fakt je, že jsem se přes psychologii jeho-mého hrdiny přiblížil příteli psacím strojem víc a trvaleji, než se to kdy komu může podařit v posteli. Proto vím jistě, co je druhou příčinou mého příklonu a dodnes nepomíjejícího vztahu k dramatickému principu AUDIENCE, jehož únosnost už třikrát úspěšně vydržela také moje zátěže. Vždyť co je podstatou její estetiky? Vaněk. A co podstatou Vaňka? Havel. A co je podstatou Havla? Za osm dlouhých roků, co jsem ho neviděl, a z nichž polovinu prožil za mřížemi, se originál jistě změnil; o svou podstatu však přijít nemohl. Mám-li ji označit nejpřesněji, musím se znovu uchýlit k intimnímu slovníku: cudnost. Na pohled směšné, vždyť patřím k těm, kteří nejlépe znají přítelovu renesanční povahu, dychtivě nakloněnou každé radosti života. Dávno však vím, že existuje cudnost vyššího řádu. Havel i jeho fiktivní dvojče Vaněk mají vše, co dělá muže mužem, ale zachovali si duši dítěte. I dítě umí křivdit a ubližovat, předstírat a lhát, ale to mu diktuje pouze okamžitá potřeba či emoce, nikoli pozdější vypěstovaná zkaženost. Když se dítě snaží Idamat nebo i zraňovat, je v tom většinou cosi bezelstně nešikovného, co současně budí soucit. Muž s duší dítěte už v lidských sporech soucit vždycky nevzbudí, ale rozhodně nemusí ztrácet sympatie. V klíčových střetnutích, jaké se právě odehrává v Čechách, dráždí tím bezděčně navíc jak policejně-byrokratický aparát, tak masu spoluobčanů. Všemocná moc má před sebou plachého, zdvořilého, ba úslužného intelektuála viditelně nesportovního typu, s jakým je zvyklá rychle si poradit, má-li duši řadového občana, vybavenou obvyklou směsí zbabělství a cynismu, a proto přístupnou kulantnímu obchodu. Při vstupu moci nekřičí, nehádá se ani nepere, dokonce nelže, nanejvýš mlčí, když by pravdou ublížil jinému než sobě. Když mu moc předvede svůj krám s cukrem všech chutí a s biči všech velikostí, přeslechne zprvu jeho tiché Ne!, a když ho konečně uslyší, neuvěří. Ukáže mu své nástroje a pak je i použije. Václavu Havlovi nabídli ještě před procesem lais-
sez passer do New Yorku. Když zůstal při svém Ne, dali mu ze vzteku astronomický pro tak jemného člověka trest Čtyř a půl roku vezeni. Propustili ho jen o něco dřív těžce nemocného, aby jim tam neumřel. Ferdinand Vaněk zdědil jeho náturu. Nemenší problém s ním mají kdysi kritičtí intelektuálové, kteří se valnou většinou s mocí aranžovali. Vadí jim už dávno víc než ona, protože je usvědčuje před světem, rodinou i před nimi samými z životní lži. Jinak než moci, která zná jeho momentální bezmoc, je těmto malomocným skutečně nebezpečný, protože mu hrozí dát za pravdu budoucnost, která je pak nutně odsoudí. Nenávidí ho, ale současně mu pro jistotu skrytě podlézají, aby ho vzápětí pomluvili a udali. Jako Havel v životě stává se Vaněk na jevišti reagencií. Jeho pouhé objevení je bičuje k horečným aktivitám, vyvolává v nich kaskády slov, která je mají habilitovat či rehabilitovat, která mají jeho přesvědčit či usvědčit. Čím míň ho snášejí, tím víc ho zvou, čím míň se jich ptá, tím víc mu odpovídají, čím míň je obviňuje, tím úporněji se brání, čím víc je uklidňuje, tím jsou rozčilenější, čím je velkorysejší, tím jsou agresivnější, ale o to víc ho zdržují, když chce odejít, aby je tedy přestal dráždit. Jenomže právě toho odchodu se zřejmě bojí ze všeho nejvíc - sládek v AUDIENCI, manželský pár z VERNISÁŽE i spisovatel Staněk v PROTESTU. Jako v něm odcházela i jejich tajná naděje, že právě dík jemu bude svět jednou zase slušnější a oni s ním.
Ať je životopis i rukopis autorů, kteří si Vaňka až dosud přivlastnili, seberozdílnější, každý z jejich Ferdinandů si uchovává příznačné rysy duchovního praotce. Jeden každý z nich je v samé podstatě vždycky znovu Havel, portrétovaný různými malíři včetně jeho samého. Jako není dobrý portrét či autoportrét nikdy popisnou fotografií, ale vzdor zkratce Často nejvýstižnějším zpodobněním, eliminujícím nepodstatné ornamenty a objevujícím statický střed osobností, tak je i Ferdinand Vaněk uměleckým artefaktem. Je to umně tvarovaná dramatis persona, která se díky tomu vymkla bezbřehosti života a funguje po zákonu divadla. Jak zejména ve všech třech původních aktovkách prototyp transportuje ze života do dramatu i Havlovu cudnost, je důkaz nej vyššího uměleckého posvěcení. Právě v nich je HavelVaněk nejvíc Vaňkem-Havlcm, jakousi civilní reinkarnací kentaura Cheirona. Má poslední práce SAFARI ho povolala k prvnímu výzkumu západní společnosti. Na konci hry ho jako slušný dlužník vracím do kraje původního majitele. Podruhé už za mnou nemůže, mohu se jedině vrátit já za ním. Doufám v to, ale věřím také, že na to nebude čekat, že rozpačitě ale rozhodně vstoupí do dalších her, vkreslujících do bílé mapy současného českého divadla kóty naší doby.
Vídeň, duben 1986
FRANTIŠEK PAVLÍČEK
LIDSKY FAKTOR Původně jsem chtěl být panáčkem, ale z nivočil to lidský faktor. Ten výraz nebyl tehdy ovšem ještě v módě a neužívali ho ani vzdělanci. Možná si ho vynalezla až naše převratná epocha, aby měla na co svádět nezdárnost a nelidskost. Panáček se tenkrát u nás říkalo velebnému pánovi. Ten mě uhranul vznešeností svého vystupování u oltáře, takže jsem ještě před odvodem do lukovské dvoutřidky zkoušel podle něho markýrovat celebrováni mše svaté. Když naši odcházeli ráno na pole a zamkli mě doma, celé hodiny mě bavilo kráčet od stolu ke štokrlatům, pozvedat ruce velebným kněžským gestem, vyzpěvovat a kázat. Misálem byla mi stará německá kniha, ostatní mešní náčiní nahradilo nádobí z kuchyňské almárky. Kolik roků jsem byl nezvratně odhodlaný nezmeškat jedinou příležitost pro předběžnou průpravu ke svému budoucímu povolání a už jako školák vyběhal jsem si místo v tenkrát ještě početném sboru místních ministrantů. Stačil jsem nabiflovat bezmála polovinu latinských replik a vyhlédnout si zachovalejší komži, když jsem se dověděl, že k výkonu ministrantské funkce je nezbytný souhlas rodičů. Oficiální žádost jsem přednesl u kravského zadku, otec právě dojil Stračenu. Dost jsem při hrkotání své prosby Šumloval, jednak jsem doufal, že větší část tatínkovy pozornosti je upřená k vemenu, jednak jsem tušil, že mé
záměry se neobejdou bez ideového komentáře. Taky že ne. Otec odstavil hrotek s mlékem a upřel na mne pohled, v němž do černé melty opovržení ukáplo jen málo čerstvě nadojeněho podiveni. « Víš ty vůbec, Čí jsi?» pravil mi nerudně. «Jeden den si přineseš přihlášku do Sokola a druhý se hrneš mezi milist ran ty. Jak to jde dohromady v sobotu si navléci červenou košili pokrokáře a v neděli hojkat kadidel nici jako kleň kál? Vyber si jedno a potom přijď.» Otec byl sociální demokrat, ale jak je zřejmé, nechal mi svobodnou volbu. Můj tehdejší sklon k pluralismu však odmítl, a tak mi nebylo dopřáno aspoň jednou v životě místo dosavadních podomáckých improvizací si přes hlavu natáhnout skutečné mešní roucho, třeba jen ministrantské. Že se mi z této životní kolize nestalo trauma, je opět dílem lidského faktoru. Můj zápal o kněžství ochladí, když k nám na dvoutřídku nastoupil mladý Šikovný učitel. Jmenoval se Rudolf Matouš, oživil činnost Sokola, dal se s námi do nacvičování divadla a začal chodit s krásnou dcerou pana řídícího. Já jsem se do ni zamiloval taky, ale spíš kvůli němu. Měl jsem svého učitele tak bezmezné rád, že jsem svou bouřlivou sympatii k jeho milence cítil spíš jako hold jeho osobě. I tak se ovšem v mém nitru ozvaly výhrady ke kněžskému celibátu a jim v patách šlo poznání, že nic jiného než učitelství nemůže být mým
71
údělem. Ale už po prvním větším úspěchu na jevišti probudila se ve mně touha ještě mocnější. Stát se hercem. Divadlo na mne působilo jako droga, a protože jsem ji okoštoval už v dětském věku, na sklonku puberty byl ze mne nevyláčitelný narkoman. Začal jsem jako sólista. Divadlo jednoho herce. Když jsem na úhorech za vesnicí pásal krávu, kolemjdoucí ženské se lítostivě ohlížely za vyžletem, sem tam vláčeným po mezi blbým dobytčetem. A já zatím prožíval nepřetržitou euforii, zelený úval byl můj amfiteátr, kde jsem, oblečený do zimníčku po starší sestře křiklavou podšívkou navrch, deklamoval třeba jen Polámal se mraveneček s tak hlubokým prožitkem, že jsem kolikrát sám nad sebou slzel pohnutím. Později jsem hrával se školáky i s dospělými, kdysi dokonce dívčí roli v Andersenově Sněhové královně. Scénickou hudbu nám obstarával gramofon za jevištěm, a kdykoli se z něho ozval Zitův Fanfárový pochod, musel mě pan učitel a režisér v jedné osobě přidržet, abych nenapochodoval na scénu předčasně, tak jsem byl žádostivý herecké exhibice. Jako režisér jsem proslul až v patnáctém roce věku. Kompetentní osobnosti nám z obce vzdálila mobilizace a já se s drzostí výrostka pustil do velké silvestrovské revue. Její úspěch mne jen utvrdil v přesvědčeni, že jeviště a já jsme si souzeni přímo osudově. Bylo jen třeba protlouct se k maturitě a přečkat válku, abych se pak v době co možná nejkratší stal velkou figurou českého divadla. Myslím, že podobně zážitky a záměry ať s divadlem či s tancem, zpíváním a hudbou má hodně mladých lidí, možná i většina. Ty šťastnější mladická záliba provází ještě i dlouho potom. Potvrdil mi to před dvaceti lety Antonín Novotný, zvaný Sličný, tenkrát hlava státu a první tajemník KSČ, při setkáni s umělci na Hradě Českých králů. O přestávce mezi jednáním přišla nějak řeč na Osvobozené divadlo a prezident, obestřený pověstí suchara, překvapil uctivě naslouchající sentimentální vzpomínkou na léta svého ochotničení. «My jsme v podstatě národ amatérů, » uzavřel své rozjímáni. «Každý z nás je vlastně tak trochu ochotník.» Snad se k pointě tohoto rozhovoru ještě někdy vrátím, teď jsem polozapomenutěho, ale tenkrát dost obávaného komunistického státníka citoval proto, abych podpořil svou domněnku o velké uhrančivosti a svůdnosti múzy ochotnictvL Možná to ani nebylo třeba, protože amatérismus, pěstovaný tenkrát jako nehonorovaná záliba, se stal později převládajícím způsobem seberealizace v mnoha oblastech, někdy by se dalo říct, že celá země je zahradou, rozkvetlou tisíci květy ochotnicí ví všech druhů, formátů a odstínů. Ta skutečnost přináší nejedno překvapení, které pak uvádí v úžas nejenom přihlížejícího občana, ale i samy subjekty onoho ochotničeni v malém i velkém. Pokusím se demonstrovat to na zkušenostech z amatérských inscenaci Řekl bych, že ani «skutečné» jeviště nemůže soupeřit s nevypočitatelnými možnostmi divadla z libosti, a nepředvídatelnými zápletkami a peripetiemi za scénou, které nejednou bývají napínavější než výstup odříkávaný na prknech. A tím se znovu dostáváme k lidskému faktoru. Zažil jsem kolikrát v zákulisí ochotnického divadla epizody neskonale dramatičtější než byla simultánní realizace klasikova textu na jevišti Po opakovaném přidušeném výkřiku režiséra: «Bratře sokolníku,
72
opona!» volaný bratr nezvládl synchronizaci svých pohybů a místo opony padl přes prázdné půllitry do proscénia sám. To by se v Národním stát nemohlo, kde by vzali bratra sokolníka. A protože Hana Kvapílová (abych se nedotkl současnějších celebrit) bezpochyby na jeviště nevkročila bez spodního prádla, nespatřil nikdy divák ve Zlaté kapličce to, co my viděli v hrdé Mozartově dvoraně (ve skutečnosti to byl taneční sál místního pivovaru), když paní Julie DoČkalová uprostřed rozpustilé veselohry na jevišti schovaná ve stanu, ztratila nějak správnou orientaci a místo aby lezla z celty do pozadí, vysoukala se nahým zadkem přímo k divákům. Tvorba v pradávném smyslu toho slova podobně nečekané momenty předpokládala. Jedné jejich odrůdě se říkalo improvizace, ale já mám na mysli něco jiného. Hru neohraničenou přísně vymezeným a bděle střeženým řádem, bez mašinérie scénografické, administrativní a ideologické. Tedy to, čemu by divadelní akademik pohrdavě, řekl divadelní prťárna, přehlížeje významnou přítomnost lidského faktoru. Ochotnický soubor lukovského Orla hrál u nás kdysi před válkou melodrámo Zahučaly hory. V jeho závěru hrdina hry, chudičký vesnický' učitel, umírá za chrleni krve a doprovodu písničky, která dramatickému dílu poskytla titul. Protože zjednaný houslista se nedostavil, Orlové se obrátili na můj sokolský> nástroj, ačkoli hra na housle nikdy nebyla mou silnou stránkou. Podle režisérovy instrukce jsem se postavil za kulisu tak, abych mohl sledovat umírání ušlechtilého tuberáka, v civilu Francka Ponížilového, baťovského dělníka a po nedělích kostelníka, a podle jeho výkonu gradovat svůj hudební doprovod. Francek seděl za učitelskou katedrou, u nohou měl připravený hrnek malinové šťávy a bral se ke konci dramatu deklamováním textu poctivě namemorovaného. Jenomže já, místo abych zahrál Zahučaly hory jak jsem uměl, na poslední chvíli jsem se rozhodl vylepšit hudební produkci tremolem, které jsem však svedl jen když jsem levou ruku s houslemi opřel o pevný bod. Zdálo se mi, že ho nalézáni v laťovém rámu plátnem potažené kulisy a v tom postoji jsem dal průchod tvůrčímu lísilí. Učitelovo umíráni dospělo k vrcholu, ztichlé publikum viselo herci na ústech v očekáváni děsného krvavého chlistnutí, a v tom okamžení uklouzla houslistova opřená ruka, protrhla pláštěnou kulisu, hrdina za katedrou se polekal končetiny s hudebním nástrojem surrealisticky trčícím v prostoru, zbrklým pohyben povalil hrnek s rudou tekutinou, a místo pracně nacvičené pointy skončilo představeni úplně jinak, než se očekávalo. No a co tím chtěl autor říct ?, ptá se netrpělivý čtenář. Nic moc, vlastně jen připomenout, že ačkoli je dnes veliké umění Člověka ještě něčím překvapit, teprve tato schopnost dává kumštýřovu snažení ten pravý punc. Ale aby to bylo echtovni, nejenom čtenář divák, posluchač, ale i sám stvořitel mel by při svém konáni zažit chvíle překvapení. Seriózní divadelní odbornici tvrdí, že ochotnické divadlo je ve se srovnání s profesionály pouhá šmira v každém ohledu. Dovolte mi však podotknout, že v něm čas od času nalézám víc překvapeni všeho druhu, protože v něm si významné místo dodnes uhájil právě náš lidsky faktor. Divadelní inscenace profesionálů mají svůj vymezený pořádek a výkon každého jedince přísně stanovenou podobu, kterou zvenčí nic nesmi ovlivnit. Život
sem nemá přistup, ieda zase jen v teatrálním přioděni. Pro překvapivá vybočeni zbývá tu většinou už jen náhlá černá dira v paměti anebo pouhé přeřeknuti ve stylu známého breptu Šukni si šukni, tatinku. To na ochotnická prkna se normálni život prodírá všemi skulinami, mohlo by se hovořit o symbióze reality s pracnou iluzí, skoro bych si troufal říct, že právě skrze neakademické prťáctví prožívá amatér intenzivněji své pozemšťanstvi, jednou v mocnějším vytržení, podruhé s hlubší skličeností. Hráli jsme kdysi za války Kvap ilovu Princeznu Pampelišku. Jako Honza, už navlečený v baráčnických gatich a slovácké hazuce, sytě našminkovaný, namačkaně vlny na hlavě postříkané cukrovou vodou, aby vydržely ve formě po celý večer, zaslechl jsem Princeznu Pampelišku, jak s tlumeným opovržením odopovídá své mladší sestře na otázku po mém vzezření: «Podívej se, ty nohy do 01» Odehrál jsem tenkrát vytouženou roli se zaťatými zuby, má ješitnost krvácela z rány o to hlubší, že princezna P., v civilu Hana Choděrová, se mi velice líbila. Navíc tu měšťka urazila vesnického balíka; její rodina se za války přestěhovala z Prahy na Valašsko, chodili jsme spolu do holešovského gymnázia. Ne že bych do ní byl zamilovaný, spíš mě dráždila její zdůrazňovaná rezervovánost a odstup. Stát se to profesionálovi, vyslechne málo lichotivou charakteristiku jedním uchem a druhým ji pustí ven. Můj lidský faktor však Kvapilova občas mile přitroublého chas nika Honzu obdařil onoho večera tragikou až trochu zlověstnou. Bezmála dva roky se moje sečná rána Čas od času otvírala a mokvala, až náhoda jí nabídla náplast. Při premiéře Vojnarky. Hru režíroval Hanin otec, středoškolský profesor na penzi a potomek kdysi známé kočovné herecké společnosti. Hana samozřejmě hrála Vojnarku, já Antonína Havla a pan profesor se nadřel jako kůň, aby zejména v našich milostných scénách dosáhl jakéhos takěhos souladu mezi kultivovanosti své dcery a neotesanosti burana.. Zvlášť líbaci scénu na konci druhého jednáni pojednal s až choreograftckou vyumělkovanosti, a dneska si myslím, že víc než o umělecký efekt mu šlo o to, aby svou dceru nevystavil agresivnímu naturalismu rudimentárního Antonína. Přitom já sám nechoval žádné nesolidni úmysly, lidský faktor tu vstoupil do hry v podobě mého poťouchlého strýčka, který si předtím dělal zuby na mou roli, ale musel se spokojit se zpěvákem Hruškou. Tento můj strýc z matčiny strany, známá hvězda ochotnických premiér, šumař, světák a škudibik odvedl si mě před začátkem premiéry na skleničku válečné griotky. Vyrazil mi z ruky atrapu vysloužilcova cigára, místo ní mi strčil zapálenou viržinku a pravil mefistovsky: «Nebuďposera, jestli jsi chlap, teď máš příležitost to ukázat. A šlukujl» A já blbecek Šlukoval viržinku a zapíjel griotkou. V kuřáctví jsem se tenkrát nedostal dál než k několika zorkám, pokoutně vyhuleným za humny při vařeni povidel V pijáctvi jsem se nevyznal o nic víc, takže jsem toho nepotřeboval moc. Po griotce mi sice trochu ztoporněla mluva, zato tělo minutu od minuty bylo lehcí, z viržinky se mi příjemně točila hlava, první dva akty jsem si na jevišti připadal jako generál Laudon a ne vysloužilý vojáček Pan profesor se sice občas po mně podíval trochu podezíravě, ale neměl čas ani na kontrolní otázky, ani na moralizující instrukce, hra se valila do pozdního večera jako
povodeň. Až do třináctého výstupu druhého jednáni, ve kterém Antonín Vojnarku «chytne náhle, přitiskne a libá divoce. Selka zmámena, vášni schvácena sklesne mu na prsa». Z kulis na mne zírala provokativní grimasa pokušitelskěho strýčka a já najednou zapomněl na baletní drezúru pana projěsora, který se mnou natrénoval náznak políbeni s cudnosti, ve které nebyla ani známka tělesnosti. Odhodil jsem ocumlaný oharek viržinky, popadl jsem Vojnarku okolo pasu, přitiskl k sobě a chystal se líbat ji s naturalistickou drobnokresebnosti. Pan profesor v portálu obrátil oči v sloup, zvedl sepjaté ruce a začal tlumeně sténat: «Francii Ale Franci, to nemůžete!» Franci však zůstal netečný k jeho nářku, ale stejně toho moc nenalibal Vojnarka totiž v rozporu se scénickou poznámkou mistra Jiráska se začala zuřivě bránit a její svaly, tužené nevím už jestli v místním Sokole nebo Orle, si poměrně snadno poradily s neurvalosti demobilizovaněho galána. Ve rvačce, která se docela nestylizovaně rozpoutala místo milostné scény, jsem kapituloval v okamžiku, kdy mi zdivočelá selka rozkousla pysk a odkopla mě ze scény, O přestávce jsem pak, jak píše italský prozaik, zvracel alkohol, nikotin a lásku. Na dvoře hospody pod střechou kuželníku, kde týden předtím o slavné svatbě tři družbové v přítmí pruhovali nevěstu, zatímco družičky křísily na sále ženicha z otravy etylalkoholem. Nevím už, jak jsem pak odehrál třetí jednání. Pan profesor byl jako rampouch, jeho HaniČka však hrála, jako by se vůbec nic nestalo. Byla skvělá až akademicky. O mně se to říct nedalo, i kdyŽ jsem se ke konci pokusil přemoct kocovinu a vzepnout se až k vrcholu Jiráskova dramatického ingenia. Jenomže jsem neodhadl správnou míru. William Shakespeare by napsal že jsem přeherodesoval Herodesa. Miroslav Zikmund by řekl že jsem svůj výkon přepatnáctil Já pravím, že do hry zasáhl lidský faktor, toho večera už podruhé. Střelil jsem se, chvilku jsem vrávoral a pak opodál klesl, jak si předepsal autor. Jenomže jsem se při klesáni jaksi nešikovně překulil na proscénium, až mi hlava bouchla o prkno a zůstala viset přes okraj scény těsně vedle rozpálené rampy-
«Dobře se bouchl Je po něm,» pravil můj licoměrný strýc, ukradl tu repliku z huby muzikantu Drtinovi. Nevím, co zavinila poťouchlá intonace jeho slov a co má hlava, visící do publika s vlasy zitšlechtěnými kulmou a teď oškvařenými žhavým dechem rampy. V řadách publika to zašumělo smíchem a pár výrostků zahýkalo na celé kolo. Když na to vzpomenu ... «Eh, marné vzpomínání I princezny mají lidský faktor!» (viz Pohádka máje). Taková byla moje poslední kreace ve službách ochotnické múzy. Divadelní umění v naší obci mým odchodem jistě velice utrpělo, ale mládež, přihlížející smutnému konci Antonína Havla, se toho večera odebrala do svých domovů bohatší o poznání, které je dnes aktuálnější než tenkrát: neožírej se, člověče, nebo se nebudeš umět ani jaksepatří odpravit. A pro mne je od té doby lidský faktor tajemným poselstvím velké mystické síly. Něco jako prst boží. Miroslavu Zikmundovi Srpen 1985 (Otištěno bez vědomí autora.)
73
KAREL PECKA
POYĚTROŇ Když jedné nedéle začátkem podzimu úderem jedenácté hodiny dopoledne výčepní pan Michal otvíral restauraci «U Bonaparta», třásla se mu ruka tak silné, že jen stěží dokázal zaklesnout zahnuté konce háčků na křídlech dveří do kroužků ve zdi. Předešlý den totiž pro něho skončil dosti pohnutým večerem, se zkázou dovršenou čtyřmi fernety, kterými se vzpamatovával ještě po škole po zavírací hodině, kdy vypudil všechny hosty a zůstal v hospodě sám s pinglem Bedřichem. Zpočátku nic nenasvědčovalo neblahému výsledku. Pan Michal otevřel jako obvykle a dosti rychle překonal ranní depresi. Když po poledni dorazil pan Písek na svůj první půllitr, točil už v plné formě, pivo mu teklo medové s hustou pěnou a jeho kvalita snesla nejvyšší měřítka, takže pan Písek nenalézal důvodu ke kritice. Pan Píšek, který nedávno dovršil osmdesát let, totiž celý život pracoval jako číšník a na Malé Straně si vydobyl pověst legendárního výčepního. Po dosažení důchodového věku ještě dlouho nepouštěl pípu z dlaně, do nedávná docházel na výpomoc do restaurací «U Bonaparta», «U dvou slunců» a «U kocoura» v údobí, kdy si stálý personál vybíral dovolené. V zimních měsících odpočíval, navštěvoval bývalá pracoviště a tiše pozoroval výkony svých následovníků za stolicí. Mnoho toho nenamluvil, ale když pokýval šedou hlavou a polohlasem šeptnul: «Jo jo, no jo,» každý výčepák věděl, že je to výrok nejvyššího odsudku a byl by se nejraději propadl do sklepení mezi ty sudy, z nichž nedokázal vykouzlit chutnější mok. Večer po sedmé hodině vstoupil do výčepu nový host. Byl vysoké statné postavy, mohl mít něco přes šedesát a široce se usmíval. Obhlédl místnost, uviděl pana Píška, hýkavě se rozchechtal a zamířil k němu s napřaženou pravicí. «Jaroušku, to je ale překvapení,» zubil se od ucha k uchu. «A ta doba, co jsme se neviděli.» Pan Michal s nevolí přihlížel, jak si příchozí sedá vedle pana Píška. Nemohl ho odeslat dozadu, když to byl známý Štamgasta, a tak se vypravil ke stolu pro objednávku. «Co si dám? No, pivo si dám,» řekl host a rozřehtal se jako kdyby uplatnil nej povedenější vtip. Když donesl hostu objednané pivo a ten zahýkal na plné kolo, pan Michal pocítil, že jeho žaludek začíná protestovat. Zasunul se za pult, z chladicího boxu si nalil dávku černého šviháka a obrácen zády ke stolům, kopnul ji do sebe na ex. Zbytek večera protrpěl v palbě smíchu chechtavého hosta, který neustále cosi repetil do uší nemluvného pana Píška. Když konečně nadešla zavírací hodina a vyhnal hosty do ulic, posadil se vyčerpaně v blahodárném tichu za stůl a zahleděn do pableskující tekutiny v odlivce, která zabarvením i chutí připomínala rozmačkané štěnice, tiše meditoval: «Jak je možné, že se někdo může smát? Pořád a všemu? V dnešním světě - a on se směje!» «Někdo už má zkrátka takovou povahu,» mínil pivonos Bedřich. «Je veselý od přirozenosti.» «Kdepak,» odmítl vysvětlení pan Michal. «Takhle se dneska může smát jedině šílenec. Je to vyšinutý uprchlík zcvokhauzu. Chccluálek.» Ještě delší dobu byl nucen uvádět do přijatelné míry osobním léčebným prostředkem jak svůj stav fyzický, tak psychický. Nepodařilo se to uspokojivě, tím horší pak byl příští den. Pan Michal se po vítězném utkání s křídly vrat uchýlil zpátky do výčepu, zakormidlovai na své místo za stolici k pípám a bylo mu neskonale blivo. Bez nadšení zaznamenával první hosty, kteří se začínali trousit dovnitř. Tlupu zahraničních turistů, ověšených fotoaparáty, zahnal do zadní místnosti. Pak se dostavilo pár Štamgastů z ulice s vy sezeným právem na místa u stolů ve výčepu. V závěsu za nimi, mimořádně brzy, přišel pan Píšek a posadil se na lavici přímo proti pultu. «Jo jo, no jo,» povzdechl pan Píšek samoznakem věty, která v plném rozsahu a obsahu zněla: Práce, braň se, já tě kurvím! Potom do lokálu vstoupila paní Olga. Byla to zralá a pěstěná Čtyřicátnice, která bydlila ve vedlejším domě «U sedmi Švábů». Občas docházela pro pivo večer s litrovým džbánečkem, který pak vyprázdnila doma při sledování televize za svých osamělých večerů. Posadila se jen zřídkakdy, a to jedině, aby probrala s některou již přítomnou sousedkou nej novější události v ulici. Tentokrát však její příchod upoutal zvláštní pozornost pana Michala. Paní Olga nejen neměla svůj džbáneček a přifařila se bez rozpaků k panu Píškovi, ale její vzezření vyjadřovalo cosi neobyčejného. Zasněnýma očima hleděla do zdi nad hlavou pana Michala a mlčky upíjela z půllitru, který před ni postavil. Vypadá jako nafetovaná, pomyslil si výčepní. Také paní Kobylkové, když přiběhla, neunikl zamžený pohled a rozostřený výraz obličeje paní Olgy. Paní Kobylková byla maličká, kulatá a cupitavá ženuška z dolní části ulice, jejím bystrým očkům však neuniklo nic zajímavého z dějů nejen v ulici celé, nýbrž i v širším okolí. Propátrá vala stejně svižně Malostranské náměstí jako Vlašskou ulici a v dostřelu jejích zájmů byla jak nemocnice Pod Petřínem, tak i Hradčanské náměstí a Pohořelec. Vybudovala si pověst nej informovanější osoby a nejžádoucnější zpravodajky pro každé ucho ochotné naslouchat. S paní Olgou se znaly dlouho a důvěrně, nebylo divu, že k ní paní Kobylková okamžitě přisedla s větřícím chřípím. «Olinko, já žasnu, vždyť ty milázlatá vypadáš, jako kdyby v tobě někdo rozsvítil lampičku,» zašvitořila a usrkla z malé becherovky, kterou jí pan Michal bez řečí donesl. «Copak se stalo? Svěř se přece staré dobré kamarádce.» Paní Olga na ni nepřítomně pohlédla a potom zavrtěla hlavou. «Tomu bys stejně nevěřila, Irenko, na světě se dějí neuvěřitelné věci.»
74
Že se na světě dějí věcí, to paní Kobylková věděla, spadalo to do jejího oboru, nesnášela pouze, když se některé odehrávaly mimo dosah její kontroly, a zvláště když nesly pečeť tajuplnosti. «Víš, milázlatá, za normálních okolností bych pro stav, v jakém té vidím, měla jenom jedno vysvětlení, a to, že ses zamilovala, jenže v tvém případě...», nechala paní Kobylková promluvu nedokončenou. Paní Olga se hluboce zadumala, pak si opřela půvabnou ještě bradičku o dlaň a povzdechla: «Já nevím, Irenko. Já opravdu nevím, co se to se mnou vlastně děje.» Paní Kobylková napětím ani nedýchala. Brána tajemství se otvírala a ona si už dá záležet, aby důkladně prozkoumala, co leží za ní. Popadla paní Olgu za ruku a skoro zasténala: «Povídej, Olinko, povídej, už jsem z toho celá špatná.» Paní Olga se zhluboka napila, okamžik přemýšlela a pak rozhodla: «Ne, provedeme to jinak, Irenko. Jestli máš chvilku čas, tak pojď se mnou.» V podobném případě měla paní Kobylková vždycky Času habaděj. A tak, když paní Olga vyrazila energicky z hospody, metelila za ní dobnými krůčky. V domě «U sedmi Švábů» vystoupaly do prvního patra, při odemykání dveří bytu položila ještě paní Olga varovně ukazováček přes rty. V předsíni se zuly a opatrně vstoupily do obývacího pokoje. Byla to velká světlá místnost, zařízená nábytkem různorodých stylů, avšak útulná a udržovaná ve vzorném pořádku. Kuchyňský kout vlevo odděloval závěs z kostkovaného kanafasu. «Mám ho vedle, ještě asi nevstal,» zašeptala paní Olga a tichounce otevřela dveře do ložnice vpravo. V pokoji panovalo šero, záclony na oknech byly zatažené. Paní Kobylková následovala paní Olgu po špičkách a chvilinku trvalo, než se rozkoukala. Neměla čas ohodnotit prostředí, ani jeho vybavení, její zájem zcela upoutala široká válenda, zabírající protější roh. Na válendě ležela nějaká postava s pokrývkou přetaženou přes hlavu. Co přebývalo nahoře, chybělo dole, takže pozorovatelkám trčely v ústrcty odhalené nohy, podle velikosti nepochybně mužské. «Musela jsem si ho nejdřív celého vydrhnout, to byla práce, holka,» postěžovala si paní Olga, ale v jejím šepotu zněl podtón pygmalionské chlouby. Než mohla paní Kobylková přistoupit blíž, aby se přesvědčila o výsledném stavu vynaložené námahy, muž na loži se pohnul, zavrtěl, pomalu se vykuklil zpod pokrývky a nadzvihl se, opřený o lokly. Poskytl tak pohled na velkou černou kosmatou hlavu a široká svalnatá ramena, která prozrazovala, že je urostlý jako býk. «Co je? Co se děje?» zahartusíl mocným hlasem. Jeho temné, spánkem za mžené oči se pokoušely zorientovat, aby dospěly k zodpovězení položených otázek pokud možno samostatně. «Nic zvláštního, Toníčku, jen jsem se zašla podívat, jak se máš,» zašveholila paní Olga konejšivě. «Nedal by sis kapku piva? Došla bych k Bonymu.» «Jo, to bych si dal,» souhlasil Toníček. «Ale ještě bych si tak hodinku dáchnul.» «Prima,» řekla paní Olga. «Tak za hodinku mě tady máš zpátky. Zatím pa.» Toníček cikánskýma očima zaznamenal paní Kobylkovou, kulatící se v pozadí, ale její přítomnost nekomentoval. Skácel se na polštář, zachrul do pokrývky a pozdravil odcházející vystrčenými tlapami. «A teď milázlatá povídej, jak se to všechno zběhlo,» vybídla paní Kobylková, když zase seděly na svých místech «U Bonaparta». Před sebou měla becherovku, tentokrát velkou, paní Olga načínala nové pivo. Uprostřed stolu trůnil prázdný džbán, ne onen, s nímž paní Olga docházela pro svou obvyklou večerní dávku, ale bytelná hnědá nádoba vytvarovaná do podoby medvěda, pevně zapřeného na mohutných prackách. Než mohla paní Olga spustit, vešel do výčepu starší strážmistr Sedláček, zvaný Komínek dvě. Svou přezdívku získal pro podobu s básníkem Komínkem z Vlašské; kdyby je někdo byl postavil vedle sebe, vypadali by jako rodní bratři. Komínek druhý pozdravil s úsměvem všechny přítomné, obě dámy, hřadující na kraji lavice, potom ještě zvlášť. Jeho zájem upoutal svérázný džbán na stole, přistoupil blíž, aby si ho prohlédl. «S dovolením, to je zajímavý kus,» obracel džbán ze všech stran. «Kolik se tam tak asi vejde?» «Snad tri litry,» odpověděla paní Olga. «Moc Často ho nepoužívám.» «Řekl bych čtyři nejmíň. Je to gigant. Přeju příjemnou zábavu, dámy,» vrátil medvěda na původní místo, usmál se a odpochodoval do kuchyně na jedno protipředpisové pivo. «Tak, Olinko, povídej, jak se to stalo,» naléhala paní Kobylková netrpělivě, sotva se od nich Komínek druhý odpoutal. «Zdánlivě úplně jednoduše,» řekla paní Olga. «Šla jsem včera večer z biografu, někdy si v sobotu zajdu do kina, a on tam ležel před domem. Tak jsem mu pomohla vstát a potom nahoru po schodech. Zbytek už si snad domyslíš sama.» «Počkej, počkej, milázlatá, tímhle mě neodbydeš,» rozhorlila se paní Kobylková. «Znám tě moc dobře a znám taky tvůj poměr k mužským. Ať už vzniknul z nějakých nepříjemných zkušeností nebo jinak, to mi bohužel jasné není, ale vím, že jsi vždycky a důsledně držela to plémě od těla, v ulici se za celá leta neví o jediné výjimce, a to už něco znamená. A teď mi chceš namluvit, že jdeš z Jtina, sebereš prvního ožralu, který se ti válí před barákem a odvlečeš si ho domů ? Jen tak mýrnyxtýrnyx, jako by se nemetlo ? Kdepak, holka, tohle já přece nesezobnu, milázlatá.» «Tak já ti to tedy povím, ale jen pod podmínkou, že to zůstane jedině u tebe,» řekla. «Olinko, prosím tě, vždyť mě máš přečtenou a víš, že jsem v některých věcech učiněný hrob,» dušovala se paní Kobylková. «Abys tedy věděla, že máš mou důvěru,» započala paní Olga, «tak já včera kráčím domů z toho kina, a on byl takový teplý večer jakoby pořád ještě letní, ale zároveň ve vzduchu už bylo cítit nadcházející podzim, to, že začne opadávat listí a ptáčci přestanou zpívat, zabalí noty a odletí někam na jih, zkrátka mi bylo
75
docela fajn, i když ten film za moc nestál, jednalo se o lásku, a to není moje, jak víš.» Paní Olga se na okamžik odmlčela, usrkla piva a pak pokračovala: «A tak jsem v příjemném rozpoložení došla až před dům, hledám klíče a najednou koukám, nékdo leží před vchodem. Představ si, přímo ve vratech a abych se dostala dovnitř, musela bych ho překročit, musela bych při odemykání stát přímo nad ním, a co kdyby mi v tu chvíli sáhnul pod sukně, hrůza pomyslet. Chvíli jsem tam okouněla, potom jsem si dodala odvahy a šťouchla ho kramflekem do nohy. Ani se nehnul, tak ještě jednou a po třetí. Nic se nedělo, ale já jsem cítila, že není mrtvý. Stála jsem tam bezradná, «U Bona» měli ještě otevřeno, ale kdybych tam šla pro pomoc, vysmáli by se mi, v duchu jsem slyšela ty sotýzy: Tak přece jen konečně u ní někdo leží a podobně. S policií by to dopadalo stejně a navíc ještě žinantně. A jak tam tak postávám v liduprázdné ulici, najednou mě osvítila myšlenka: Povětroň, vždyť je to povětroň, já jsem celou tu cestu domů měla předtuchu, že se něco přihodí.» «Povětroň?» opakovala nedůvěřivě paní Kobylková. «Ano, román od Karla Čapka,» objasňovala paní Olga. «O letci, který se zřítí, nemluví, a tak několik lidí vytváří jeho možný příběh. Sní jeho život, muže, který spadl z nebe. Povětroň.» «Panenko Maria skákává, ta literatura,» vydechla paní Kobylková ohromeně. «Je to tak. Přepadli ho, neví kdo a kde. Sebrali mu doklady a peníze. Zbili ho, neví odkud přišel, kde má domov, upamatoval se zatím, že se jmenuje Antonín. Toníček.» Paní Kobylková se zamyslila a po chvilce nadhodila: «A nebyla by v takovém případě lepší nemocnice?» «Uvidíme,» řekla vyhýbavě paní Olga. «Zatím ne, třeba se rozpomene.» Ačkoliv Toníčkova amnézie v dalších dnech nedoznávala zřetelného zlepšení, projevoval se nepochybný pokrok po stránce fyzické. Byl to utěšený jedlík, ne-Ii přímo žrout. A pod dojemnou péčí paní Olgy sílil a doslova kypěl. Ona naproti tomu zářila nad uznáním vysoké kvality svého kulinářského umění, které dokazovaly výmluvně vrchovaté talíře, vylizované do dna. Pro sebe drive vařila zřídka, nebavilo ji to. Přes den v kanceláři něco uzobla a večer se odbývala nějakou maličkostí, hotově zakoupenou v lahůdkářství. Nyní byly ovšem její nákupy velkotonážní. Do zaměstnání docházela s dvěma velikými kabelami, hned po skončení pracovní doby vyrazila na okružní trasu po obchodech a každý den většinou vlekla nahoru Nerudovou ulici obě tašky plné. Po návratu domů se vrhala ke sporáku a k troubě, aby navařila večeři a pro Toníčka na příští den oběd, který by si mohl ohřát. «Takhle jsem se v životě neměl,» hodnotil výsledky její činnosti schovanec vděčně. «A jak ses měl v životě, Tony, pověz mi o tom něco,» nastražila léčku paní Olga. Toníček neodpověděl, vstal od stolu a zamlkle dusal sem a tam po pokoji. Paní Olga si vzápětí uvědomila svou netaktnost a začala se omlouvat: «Promiň, prosím, já to tak nemyslela. Radši skočím pro pivo,» navrhla smír, popadla medvěda giganta a spěchala do vedlejší pivnice. «U Bonaparta» ji už netrpělivě očekávala paní Kobylková, aby spolu probraly v krátkosti novinky. «Musíš mi poradit, Irenko. Kdyby jsi se zítra mohla zastavit u mne v úřadě, Šly bychom pro Tonyho koupit nějakou košili a trenýrky. To víš, já se v tom tolik nevyznám.» «To je maličkost, přijdu kolem poledne,» slíbila paní Kobylková. «A až ho náležitě vyfešákujeme, musíš ho vzít někdy s sebou do hospody.» «Uvidíme, zatím ale nevím,» zapochybovala paní Olga. «Už jsem vtom směru něco naznačovala, ale on se stydí jít mezi lidi, že by musel jenom mlčet a vypadal by jako idiot. Nejradši sedí doma a kouká na televizi.» «Víš, milázlatá, ono je to všechno fajn,» soudila paní Kobylková. «Ale jak dlouho to může pokračovat? Je ti přece známo, že tady u nás je každý registrovaný, sledovaný, o všech všechno vědí. A že by se najednou mohl nějaký chlap ztratit, docela vypařit, vypadnout z evidence, to prostě není možné. Nežijeme tu jako někde v Chicagu.» «Uvidíme,» odpověděla paní Olga únikovým výrazem, v posledních dnech tak často používaným. «Tak zítra, Irenko, nezapomeň, prosím tě.» Zaplatila, popadla naplněný džbán a vyběhla z výčepu. «Jo jo, no jo,» povzdechla paní Kobylková neradostně. Paní Olga nebyla ani lehkomyslná, ani zabedněná a otázku nadhozenou přítelkyní probírala často sama. Dokonce se dalo říci, že byla v její mysli přítomna průběžně. Problém se však nedařil vyřešit ani rozumovým uvážením, ani spásným nápadem, vytrysklým odněkud z podvědomí. Nakonec vše končilo závěrem, že se zkrátka nedá nic podnikat, dokud schovanec nepromluví. Toníčkův stav se však nelepšil, do jejich vztahu se začal vkrádat stín a paní Olze v následujících dnech tašky s nákupy těžkly v rukách. Ten jemný, takřka neznatelný posun si ovšem začala uvědomovat i druhá strana. «Olinko, já mám dojem, že jsem dřív cestoval,» řekl jednoho večera Toníček. «Jak se tak pořád dívám na tu televizi, tak najednou mi došlo, že tenhle záběr je z Ostravy, vždyť jsem tam přece byl. A to náměstí je zase z Brna, to znám.» «Skutečně?» ožila paní Olga. «A kdy jsi tam byl? Cos tam dělal?» «Mám pocit, jako by to bylo něco s elektrikou,» mumlal rozpačitě Toníček. «ViŠ, onehdy vypadla pojistka, šel jsem a úplně automaticky ji nahodil, dneska zase porouchaný vypínač, vůbec jsem nepřemýšlel, co a jak.» Paní Olga nelenila a hned příští den přinesla příručku pro domácí kutily «Malý elektrikář». Toníček v ní zalistoval a nešťastně zavrtěl hlavou: «Je to marné. Nepochopím rozdíl mezi wattem a ohmem.»
76
«Zkus to s ampérem. Během zítřka se na to podívej,» naléhala paní Olga. «Musíš se trochu snažit,» Dalšího dne však zastihla Toníčka v hluboké depresi. «Nemá to cenu, Olinko, k ničemu to nevede,» prohlásil na uvítanou. «Půjdu někam na léčeni.» Paní Olga postavila na zem obligátní plné nákupní tašky. «Ne, zatím ještě ne,» odmítla rozhodně. «Může se to všechno změnit v okamžiku. Přijde takový šok a ono to naskočí. Počkáme ještě čtrnáct dní.» Rozhodnutí však padlo dříve, hned po nejbližší neděli. Paní Olga Čekala u výčepu než jí pan Michal natočí džbán, když z ulice vstoupil starší strážmistr Sedláček. Usmál se, pozdravil a jeho pohled utkvěl na výčepním pultu, pokrytém lesklým nerezplechem. «Á, gigant. Tak kolik se tam vejde, tři nebo čtyři litry, paní Olgo?» zeptal se. «Sedm půllitrů,» odpověděl místo tázané pan Michal. «Vida, jako vždycky byla pravda uprostřed. Ale i tak je to dost,» pokýval hlavou a zamířil do kuchyně. Vzápětí vletěla dovnitř paní Kobylková. Byla rozcuchaná, rozrušená a lapala po dechu. Popadla paní Olgu za loket a násilím ji stáhla na lavici. «Tak už je to jasné, teď byl v televizi,» vyhrkla. «Kdo?» «Ten tvůj povětroň. Jmenuje se Jahoda a hledá ho policie. Zanedbání povinné výživy a nějaké podvody k tomu.» Paní Olga chvilku seděla bez hnutí. Pak vstala, uchopila džbán a mlčky vyšla na ulici. Toníčka natrefila v předsíni, oblečeného k odchodu, právě se chystal vypadnout. «Kampak, pane Jahoda?» řekla paní Olga. «Tak ty už víš,» přešlápl nemotorně a šoupal nohama. «Přece byste neodešel bez rozloučení. Přinesla jsem pivo, tak se napijeme.» Přešla do obývacího pokoje, naplnila sklenice, které stály připravené na stole a sedla si do křesla. Toníček postoupil do pola cesty, zastavil se a těžké ruce mu visely podél boků. «Posaďte se, pane Jahodo, jste mi snad dlužen vysvětlení;» vybídla ho, a když poslechl, řekla suše: «Spusťte!» Zavrtěl se na židli a zajíkavě začal vyprávět. Jeho příběh byl tak banální, až to bolelo, paní Olga naslouchala ostražitě, pátrala po nějaké obezličce, utajení, ale nenalézala v jeho hlasu faleš, cítila, že mluví pravdu. Byl ženatý, měl dvě děti. Pracoval jako elektrikář, jezdil po montážích, se ženou se kvůli její nevěře rozvedl. Bydleli v Brně, ale když si k sobě nastěhovala nového milence, nechtělo se mu jezdit domů. Zůstával na lokalitách, kde právě pracoval, soboly a neděle trávil po hospodách. Na ubikacích se hrály karty, prohrál, půjčil si a prohrál zase. Prohrával neustále, přestal platit výživné. Poslední pracoviště měl v Praze. Skutečně ho přepadli a obrali, byl příliš opilý, než aby se mohl ubránit. Jak se dostal před dům paní Olgy, neví. Druhý den se na všechno rozpomenul, ale chtěl získat pár dní času, aby se pokusil najít nějaké východisko. «Dobře, pane Jahodo, ale když jste viděl, že nemáte šanci, proč jste se nesebral a nevypadl?» otázala se paní Olga chladně. «Proč jste mě nechal vařit a běhat pro pivo, proč jste mě zneužíval a zesměšňoval, proč jste mě tak strašně klamal?» «Já vím, jsem mizera a lump, ale ono už to potom nešlo,» rozhodil bezmocně lopatovitýma rukama. «Já jsem tě měl rád.» Paní Olga na něho chvíli hleděla mlčky. Mimochodem zaznamenala, že má některé příbuzné rysy s podobou medvěda giganta. «Ty bizone jeden blbá,» řekla paní Olga zamrzlým hlasem. Bizonem ho nazývala v jiných chvílích a s jinými přívlastky. Pokýval těžkou chundelatou palicí: «Se mnou je to takhle pořád. Vždycky všecko dopadne nějak Šejdrem.» Dívala se na něho a ujasňovalo se jí, proč se věci vyvíjely tím způsobem. V tom obru, na první pohled neotřesitelném balvanoví, bylo něco bezbranného a bezelstného. Chystal se vstát. «Nedá se nic dělat, půjdu. Je konec,» řekl. «Moment,» řekla paní Olga. «Kolik to dělá?» «Co?» «To výživné a ty dluhy. Kolik to dělá dohromady?» «Asi třicet tisíc.» «Dobře,» řekla po odmlce paní Olga. «Sedneš a napíšeš své ženě, aby stáhla žalobu, že všechno uhradíš do poslední koruny. Totéž všem těm lidem, kterým jsi dlužný. Než se ukáže, co a jak, zůstane všechno při starém. Není žádný konec, to je naopak teprve začátek.» Příští dva týdny probíhaly ve znamení změněného režimu. Zatímco drive valila paní Olga domů nákupy sice namáhavě, avšak s jistým vnitřním uspokojením, ne-li dokonce okázalostí, nyní se staí prvořadým činitelem požadavek bezpečnosti a nenápadnosti. Paní Olga přestala navštěvovat prodejny v okolí svého pracoviště, kdejaké sousedce mohlo začít vrtat hlavou, nač kupuje obden kilo masa a kvanta zeleniny, nač tolik křupavých rohlíků z parní pekárny v Mostecké ulici, nač dva balíčky másla a několik druhů sýra v mlékárně. Musela dojíždět do vzdálenější samoobsluhy, často jezdila i za vodu do centra. A musela vybírat promyšleně, její počínání připomínalo riskantní shánění proviantu za války. A také byl konec s docházkou pro pivo sgigantem, znovu přišel ke cti její původní litrový džbáneČek skvětinovým vzorem. Putovala sním
77
ovšem vícekrát za večer a pro jistotu do různých hospod, někdy až na Pohořelec do pivnice «U černého vola». Bylo to čtrnáct dní kromobyčejného vypětí jak fyzického, tak i psychického, protože na poštovní přepážku poste restante na udanou značku nedocházela žádná odpověď. A pak jednoho večera seděla paní Olga na lavici ve výčepu «U Bonaparta» s vyhořelýma očima a paní Kobylková jí účastně hladila ruku. «Od té doby, co chtěl utéct, jsem ho zamykala,» přerývaně hovořila paní Olga. «Nevím, jak vyštrachal rezervní klíče, ale Šel a zavolal do toho Brna, když se tak dlouho nic nedělo. A ta ženská mu řekla, že žalobu nestáhne ani za milión. Že své peníze tak jako tak dostane a jeho chce vidět na kříži.» «Podívejte se, paní Olgo, je dobře, že se přihlásil sám,» řekl starší strážmistr Komínek dvě, který seděl po jejím druhém boku v civilu. «Působil dobrým dojmem.» «Je to nemožný chlap, jako všichni ostatní, bizon blbá,» utrhla se paní Olga. «Že se takhle nemůže nechat vydržovat, že se s tím musí vyrovnat sám, a potom že začne znovu, takové ty mužské žvasty. Kolik tak asi může vyfasovat?» Komínek dvě tu otázku nechal taktně bez odpovědi. Místo toho řekl: «Paní Olgo, ono to skutečně takhle dál nešlo. Na oddělení jsme dostali už třetí udání. Dvě jsem zlikvidoval, ale dříve nebo později by se stím muselo něco udělat.» Pan Michal stál za výčepním pultem a zadumaně pozoroval kapky padající z hubičky pípy do podstaveného půllitru. Všechno slyšel a paní Olga mu byla sympatická. Hnusný svět, kzblití, nikde kouska štěstí, radosti, naděje. Pojednou sebou trhnul a tiše zaúpěl, poněvadž do výčepu vstoupil Chechtálek. Pravička pana Michala automaticky sjela ke dvířkám chladicího boxu pro posilňující dávku černého Šviháka, leč na půli cesty se zarazila. Chechtálek usedl na židli v rohu u kamen a v očích měl podobný výraz jako paní Olga. «Co si dáte, pane?» přistoupil k němu pan Michal. «Co? No, něco mi přineste,» vytrhnul se ze zamyšlení Chechtálek. «Třeba pivo a velký rum.» «Dneska žádná legrace, ejchuchů, nic?» otázal se pan Michal. «Dnes ne,» řekl Chechtálek.» Zabila se mi dcera v autě. I s vnukem.» Praha - leden 1986
(Otištěno bez vědomí autora, mírně zkráceno.)
JIŘÍ KALO USEK zemřel v únoru tohoto roku v Praze. Patřil mezi nejlepší České karikaturisty a ilustrátory, kteří byli v šedesátých letech členy skupiny Polylegran. Po srpnu 1968 se jako karikaturista odmlčel, nechtěl se poddat «dikobrazí prostituci». Věnoval se ilustrování knih, především pro děti. Méně znám byl jako malíř dadaistickopatafyzických obrazů a jako básník: psal anglicky haiku. Svým přátelům posílal humorné ilustrované dopisy. Byl to dobrý, pravdivý a něžný člověk. Uveřejňujeme text dopisu, který malíř psal Karlu Trinkewitzoví, a Kalouskovu kresbu z roku 1968. Milý chlapče, i
ani nevím, co bych Ti měl úvodem svého dopisu kromě zdravé páteře popřát. Snad ty vánoce a novej rok a koledu koledu, Štěpáne. Konečně Ti >nohu napsat, neboť mám čas. Věděl bych sice do čeho píchnout - je třeba upevnit prkno v ložnici, vyleštit reflektory a namontovat je na strop, uklidit ateliér a dát televizor z verandy dovnitř - ale teď Ti píšu. Lidé, kteří zůstávají doma, když prší, umírají v 63 letech jen proto, že zůstávají doma, když prší. A tak Ti raději píšu zavčas. Na druhé straně vím, že Ty píšeš častěji, ale i stručněji, takže se to vyrovná. Děkuju za haiku Czapředvolební pohlednici z lázni. Mám dojem, že jsi nevolil, nebo dokonce záporně, což se odrazilo na těch 3 Vooo. Já letos volil a kladně, neboť jsem doufal, že to dotáhneme na těch 100%, ale výsledky mě notně zklamaly. Já nevím, co jsme to za lidi, že nedokážeme odevzdat svůj hlas• jako jeden muž, co volil v našem obvodu a kynul, vsouvaje ty dotazníky do unry. Za mnou ji chtěla komise přinést. Nedopustil jsem to. Neboť vím, co je má stádni povinnost. Znám to ze života lumíků (Lemnus lemnus). Dočetl jsem se o tom v Brehmovu To je vzácná kniha, ke které se obracím vždy, nevím-li si rady Či potřebuju-li nějakou nebo mám-li co na řešeni\ ať již doma či jinde. A tak jsem se dočetl, jak jeden lumík jednou z jakéhosi důvodu se chtěl vrátit domů, zatímco ostatní, zasaženi oním zvláštním neklidem, který Eckmann nazývá «překročovánim duchové hranice» a který žene lumíky stále vpřed a sjednocuje je v nesmírné houfy, ho ušlapali, protože měli namířeno, stejně jako onen jeden muž, do Ladožského jezera. Způsob «lumičiho léta», při němž všichni zahynou a ani jediný se nevrátí
78
domů do vlasti, do pásma zakrslé břizy (Betula nana) a jalovce (Junniperus communis), zdá se mi poněkud nešťastným, děl vposled Eckmann, odvraceje se od přístroje Celsiova. Jinak je však lumík - podle Axela - znamenitým plavcem. Přeplave, není-li vítr, i široká jezera, ač se Často stává, že se jednotlivci, ba i celé masy, utopí. Martius jich hodil několik do řeky Muonio a přesvědčil se, že nakonec všichni doplavali ke břehu. Velká část z nich však utopených. Sled mých myšlenek byl přerušen sličnou příchozí. Včera jsem tu nebyl a tak Tě opět pozdravuju až dnes. Ačkoliv od toho jsou především lékaři a lázně. Nejlépe však, pozdravíš-li se sám. Já jsem z práce oslepl. Teď už je to ale lepši, už vidím, i když často blbosti. Včera jsem viděl na garáži tereje bílého. Mám pocit jako bych snědl lumíka. Neboť jak se říká v Brehmovi, nejsou nijak zvlášť jedlí a ani jejich kůže nemá valné ceny. Tak zvaná «Ium iČi horečka» se připomíná již vr. 1520. Začíná to horečnatým stavem, po němž následuje únava, bolesti ve slabinách, zduřeni žláz krčních, podramennich a v ohbu stehenním, difteriticky* povlak v hrdle, slabomyslnost, ochrnuti kruhového svalstva očního a jakási kopřivka. Umírá se však zřídkakdy. Ale přesně tak se cítím. Jak se cítíš Ty? Cítíš něco nebo nic? Ještě horší je dridi stepní. Ten je však dnes již řídký. Byl objeven v blízkosti ruské strážnice v okrsku talyŠském na perské hranici, Hraniční důstojník pozoroval, že tito hlodavci ryli a vyvrhovali hromádky i při mrazu -5 stupnice Celsiovy. Jediný exemplář byl chycen drem. V G. Šapošnikovem pod kvetoucími sasankami nedaleko křížového vrchu na gruzinské vojenské silnici v hlavním pásmu kavkazském ve výši 2200 m a byl konzervován v lihu. Jemu na počest nazývá se to zvíře P. Schaposchnikowi Sat. Co je to Sat. nevím. Přeju Ti hezké nadělení.
Jiřik
Dopis «Právu lidu» Redakce Práva Lidu POL Verlag, Postfach 130131 D-5600 Wuppertal I Vážená redakce, stále větší smutek se nás zmocňuje, když sledujeme diskusi Vašeho časopisu o Jiřím Hájkovi. Nechápeme ji, nerozumíme jí a děsíme se toho, jak se myšlení a cítění tolika československých exulantů vzdaluje myšlení a cítění našemu. ŽluČovitá zloba, potřeba vynášet nesmiřitelné rozsudky na základě popletených informací, touha kádrovat naše spoluobčany a určovat, kdo smí bojovat za lidská práva a vyjadřovat se k poměrům v Československu, to všechno na nás z Vašeho časopisu vane a z toho všeho jsme velice stísnění. Přátelé, prosíme Vás, v našem společném zájmu, vzpamatujte se! Podepsáni: Petr Uhl, Jiří Dienstbier, Jiří Ruml, Martin Palouš, Jan Stern, Jan Kozlík, Rudolf Slánský, Vladimír Kadlec, Jan Ruml, Václav Malý, Jan Litomiský, Anna Šabatová, Rudolf Battěk, Marie Rút Křížková, Dr. Václav Benda, Dr. Radim Palouš, Anna Marvanová, Jaroslav Š a ba ta, Jana Sternová, Ladislav Lis, Eva Kantůrková, Bedřich Placák, Vavřinec Korčiš, Václav Havel, Vladimír Stern, Ladislav Hejdánek, Marie Říhová, Vladimír Říha, Jarmila Bělíková. Za správnost: Václav Havel.
V Praze dne 14. dubna 1986
79
OBSAH č. 4/1986 Dvě poznámky o Chartě 77 Václav Havel O jaderné havárii v Černobylu Dok Charty 77 č. 15/86 Jak spolehlivé jsou sovětské jaderné elektrárny? František Janouch V Miláně o Helsinkách Dopis Charty 77 do Milána Dok Ch 77 č. 13/86 Příloha č. 1 Stanovisko vzniklé v prostředí Ch 77, zaslané milánskému fóru Příloha č. 2 Prostor pro mladou generaci Dok. Ch 77 č. 7/86 Zpráva o výslechu mluvčích Charty 77 Dok Ch 77 Č. 10/86 .. Výzva nezávislé iniciativy v NDR «Mír a lidská práva» O čem Rudé právo nepíše Z.H. LISTY blahopřejí Ladislavu Lisovi k šedesátinám Jaro je tady (fejeton) Ludvík Vaculík Prvé dojmy z Politickej správy ÚV XVII. zjazdu KSČ Miroslav Kusý Ostraha v době sjezdu KSČ Vše při starém Jiří Ruml Osmdesátiletý rebel z Dobřichovic - Blahopřání F. Vodsloňovi Chtěli byste si líznout (fejeton) Vladimír Tosek Gorbačov a vyhlídky na reformu Vadi?n Belocerkovskij Princip zásluhovosti jka V ekonomice platí fakta, nikoli slova Rudolf Zukal Slovenský komunistický politik Július ĎuriŠ Ján Mlynářík Přemysl Coufal - československý Popieluszko? Leopold Žitný Zcela speciální nábor na vysoké školy zh VONS sděluje K 10. výročí přijetí mezinárodních paktů o lidských právech Teror velký a malv (fejeton) Ludvík Vaculík . Jen kompenzační hra? -~krá Kompromisy, objektivní podmínky, morálka Jiří Hermách Paranoia Dalimil ... Poslání, nebo jen několik písniček? nzm Dynastie chytrých analfabetů Jiří Ruml «Perspektiva 2000» (kresba) Stratený syn (dopis) R. Turňa . . Tahle jáma je bezedná Milan Uhde ... .. Za AŠÍtenazym Ivo Fleischmann — Pokus o «Pokoušení» (recenze) Sergej Machonin Perverzní Mácha? Eva Kantůrková Rpmán o ruské «ztracené generaci» (recenze) Milan Jungmann O životě Franze Kafky (recenze) Ivan Klima Sen (báseň) Jaroslav Seifert Loučení Vlasta Chramostová Klokočí (báseň) Zdeněk Rotrekl * Co zbylo z anděla Květoslav Chvatik Čs. dokumentační středisko nezávislé literatury Vilém Prečan Volá Londýn (Časy, frekvence) Cudný kentaur Pavel Kohout Lidský faktor František Pavliček Povětroň (povídka) Karel Pecka Jiří Kalousek (dopis Karlu Trinkewitzovi, kresba) Dopis «Právu lidu» PŘÍLOHA O POLSKU (Z polské diskuse, Rozhovor s J . Onyszkiewiczem, Hnutí Svoboda a mír)
..
1 3 3 6 6 7 9 12 13 14 16 17 18 19 19 20 21 22 26 27 32 33 35 36 39 41 42 43 45 46 48 49 50 51 52 53 56 58 60 62 62 65 65 67 69 70 71 74 78 79 I-XVI
LISTY řídí Jiří Pelikán s redakčním kruhem (Dušan Havlíček, Zdenek Hejzlar, Milan Horáček, Vladimír Horský, František Janouch, Cyril John, Karel Kaplan, Jiří Kosta, Karel Kyncl, A. J. Liehm, Artur London, Zdeněk Mlynář, Adolf Möller, Josef Pokštefl, Michal Reiman, Milan Schulz, Radoslav Selucký, Lubomír Sochor, Ota Šik, Vladimír Tosek, Ruth Tosková). LISTY jsou dvouměsíčník určený především čtenářům v Československu. Přečtěte a předejte známým! V ZAHRANIČÍ je roční předplatné D M 25. - (nebo ekvivalent v jiné valutě) pro Evropu; DM 30. - pro USA, Kanadu, Izrael a další zámořské země (letecky); DM 35. - pro ^Austrálii, N. Zéland, Jižní Afriku a Latinskou Ameriku (letecky). PŘEDPLATNE a PŘÍSPĚVKY na tiskový fond (nikoli objednávky!) posílejte pouze na: LISTY, Postscheckamt JVIfinchen 112 76-802. OBJEDNÁVKY časopisu a ostatní korespondenci (nikoli peníze!) posílejte pouze na adresu redakce: LISTY, Via del Corso 57, 00186 Roma.
80
