Ročník XIV.
ISTY Časopis československé
Prosinec 1984, č. 6 socialistické
opozice
T 1
NAD HROBKOU CESKYCH KRALU JAROSLAV SEIFERT Se studem v srdci mlčím u achátů, ach, české drahokamy! Zbraň věrná, která blízko spočívá tu, nebyla s námi! Tak jako rosa list a květy kropí v poupatech ještě spící, krev třísnila vždy meč i útlé kopí s rukavicí. Modlit se? Ano, ale ať meč svítí v té ruce obnažený! Jen ženy mohou prázdné ruce miti. A ani ženy! Hodiny jdou, náš čas se ale pozdí na renesanční věži. Prst dějin nejpsal tentokráte po zdi znamení svěží. Však krev je zaschlá na ní, a ta vznítí: nezoufá pokořený. Jen ženy mohou prázdné ruce míti. A ani ženy! Však sepnout ruce v prosbu přeubohou a hanbu přetrpěti? Jen děti^ prázdné ruce míti mohou. A ani děti. (Přilba hlíny, Praha 1947)
1 fit
MILAN KUNDERA
Bylo jich pět Bylo jich pět. Vítězlav Nezval, Jaroslav Seifert, Konstantin Biebl, František Halas a Vladimír Holan. Básníci stejné generace, největší plejáda české poezie v celé její historii. První určený k odstřelu byl Vladimír Holan. V roce 1948 po stalinských útocích, které se proti němu vedly, se uzavřel ve svém pražském byte jako v klášteře a nikdy víc už odtud nevyšel. Ve stejné době zhanobili Jaroslava Seiferta, který se na dlouhou dobu stáhl z veřejného života. Pak zemřel František Halas. Napsal:
Ze zdola k růžím až budeš smrt svou žít a do tmy lásky odhodíšsvůj
štít.
Nazítří po pohřbu, mrtvola bez štítu, Halas se stává terčem vášnivé ideologické kampaně, která proměnila jeho jméno v symbol všeho zla. Další na řadě byl Konstantin Biebl. Zbožňoval jsem tohoto diskrétního básníka, který miloval
ženy hrozně krásné a jako pohřeb líné... Bylo mně dvacetdva let. Právě pověsili českého surrealistu Závise Kalandru. Biebl, oči rozšířené hrůzou se mě ptal: «Znáte Eluardovu reakci?)» A vysvětlil mi: André Breton vyzval v otevřeném dopise Eluarda, aby protestoval proti obvinění jejich společného přítele Kalandry, ale Eluard, okázale a veřejně, odmítl bránit nepřítele lidu. Bylo to moje poslední setkání s Bieblem. Jednoho dne se v bezmezném zoufalství vrhl z okna svého pražského bytu. V té době se Vítězslav Nezval snažil za každou cenu harmonizovat neudržitelnou roli věrného syna strany a umělce věrného umění a svým přátelům. Opustil je navždy v roce 1957. Jak říká jeho verš, šel
hledat ty fialové oči za nimiž není už nic než smrt. Ne, neskočil z okna. Jeho syn (který se mu podobal jako vejce vejci) to udělal o dvanáct let později, v době, kdy ruská hrůza dopadla na zemi. A tehdy čeští spisovatelé, hlavní terč okupanta, zvolili Jaroslava Seiferta za předsedu svého svazu. Stále ho vidím. Už velmi špatně chodil, o berličkách. A možná díky nemoci, když seděl, vzbuzoval dojem skály: nepohnutelný, solidní, pevný. Cítili jsme úlevu, když byl s námi. Jaké opodstatnění své existence může dát malý odsouzený národ? To opodstatnění bylo zde: básník, rozložitý, s berlemi opřenými o stůl, hmatatelný důkaz génia národa, jediná sláva bezmocných. Byl jsem už ve Francii, když jsem se dověděl, že Vladimír Holan dodýchal ve svém bytě-klášteře. Nezapomenu nikdy jeho strašné verše:
A přece zlo stoupá míchou lidstva, krvavě poplivanou jako schody zubařovy... Na Holanovu smrt Seifert napsal:
V té zpropadené voliéře Čech rozhazoval své básně s pohrdáním jako kusy krvavého masa. Ale ptáci se báli. w
Zpropadená voliéra Cech. Seifert v ní zůstal sám. Se zpožděním nejméně patnáctiletým, Nobelova cena ho konečně dostihla na nemocničním lůžku. Napsáno pro Le Nou vel Observateur. Z francouzštiny přeložila V. K.
KORUNOVACE PAVEL KOHOUT Ve čtvrtek 11. října ve 13 hodin, právě když mi švédský přítel tu zprávu telefonicky potvrdil, spustila pod našimi dočasnými okny na vídeňském Příkopě nezaměnitelně česká dechovka, celou hodinu vystřelovala břeskné melodie, že to bylo slyšet až v Bonnu, když jsem přitom podával Deutschlandfunku jako prvnímu z nesčetných zájemců informaci o téměř neznámém Pražanu, který se stal s prvním úderem bubnu světově proslulým. Aniž tušila, hrála ta náhodně hostující kapela za všechny muziky, co jich v Cechách je, které by ted za normálních okolností na každém rohu a na každé návsi oslavovaly triumf, podobný prvně vyhranému mistrovství světa; okolnosti jsou však zcela nenormální, jak právě zjišíuje muž, který ve stejnou chvíli zvoní v prvním poschodí malé rodinné vilky v Praze-Břevnove. I on je Švéd, projíždí do Polska, ale byl ještě včera ve Vídni, kde ho m ů j dobře informovaný přítel vybavil pro tento případ lahví Veuve Clicquot, teď tedy stojí u dveří a zvoní stále znovu, protože slyší v bytě kroky, pak tam začne i nepřetržitě řinčet telefon, svět se vzbudil, chce zdravit i vědět, ale nikdo nezvedá sluchátko.
2
Po dlouhé době se dveře otevřou, stará paní chce jít na nákup, záhada vysvětlena: je téměř hluchá; když pochopila, že se hledá její muž, dává adresu fakultní nemocnice, kde se zotavuje po lehkém srdečním případu, tam ještě nikdo neví o jeho světové slávě a přece otvírá jeho jméno veřej za veřejí až k nemocniční posteli: tady ve své vlasti je už dávno vládnoucí kníže poesie. Aristokraticky upjatý Švéd, který si na to vzal tmavomodrý oblek, vidí malého, boubelatého muže, ani lokny stříbrných vlasů nezbavují jeho obličej dětsky důvěřivého výrazu. — Jste doktor Seifert? zeptá se, — Ne. Tedy: nejsem doktor. Jen Seifert. — Věřím, že máte z udělení Nobelovy ceny za literaturu stejnou radost jako my ve Švédsku. — Kdo ji dostal? — Přece vy, Mistře, podiví se host a podá mu láhev jako říšské jablko. Na korunovaného nejdou ani mdloby ani euforie, vezme z nočního stolku skleničku, v níž, jak v kraji zvykem, už připraveny medikamenty na noc, vytřepe obsah na linoleum a drží, dokud vzácná pěna nedosáhne okraje, pak položí svou první otázku: — Je to pravé francouzské šampaňské? Jak velice by se byl potěšil, kdyby ještě tušil spanilost ženy mého vídeňského přítele, která mu tu láhev věnovala, ženám psal vždycky nejskvělejší básně, i tuhle, krátce než mu bylo osmdesát: «Smrt brzy kopne do mých dveří / a vejde. / Hrůzou a leknutím v té chvíli / zatajím dech / a nadechnout už zapomenu. / Kéž mi není odepřeno / ještě včas zlíbat ruce / té, která trpělivě s mými kroky/šla a šla a š l a / a milovala nejvíce.» Kdo by ho chtěl pro jeho věk považovat z neznalosti za staromódního versotepce, mocně se mýlí; z avantgardy dvacátých let se vypsal v jednoho z nejlepších, kterému pak každá básnická forma, klasická nebo moderní, umožňovala jako mistrovsky ovládaný nástroj vyjadřovat hluboké obsahy. «Nová, nová, nová je hvězda komunismu!)» volá ústy Vladislava Vančury mladá básnická garda 'Devětsil' v předmluvě k jeho první knížce 1921. «Milosti zástupů pokorné odevzdaný básník» - zní Seifertův poslední verš; jim zůstal skutečně odevzdán, když pochopil, jak lehko mohou být zneužity pro krvavé hry moci. Už v roce 1928, roce mého narození, se ho po druhé návštěvě Sovětského svazu zmocní hluboká skepse vůči Stalinovi, když pak o rok později Gottwaldovo Moskvě odevzdané křídlo uchopí moc v KSČ, patří k sedmi spisovatelům-komunistům, kteří protestují; vyloučen ze strany, už se o ni nikdy neucházel. Zato patří jeho verše k těm, které 1938 po mnichovské zradě západních spojenců a za německé okupace účinně dodávaly lidem novou naději, právě v těch dobách ho národ pojal mezi své velké bardy, které nazývá od vzniku české šlechty svými knížaty. Poté co gottwaldisté na sebe 1948 strhli moc v celé zemi, byl upozaděn a stále znovu ohrožen, přesto dával poznovu problesknout svému protestu, až ho 1956 hlasitě artikuloval z tribuny II. sjezdu Svazu Československých spisovatelů, když zlomil tabu a promluvil o vězněných spisovatelích: «Kéž bychom v této chvíli my spisovatelé byli opravdu svědomím svého národa, kéž bychom byli svědomím svého lidu. Neboť, věřte mi, obávám se, že jsme jím nebyli již po více let, že jsme nebyli svědomím zástupů, svědomím miliónů, ba dokonce, že jsme nebyli ani svědomím sebe samých. Smlčí-li pravdu kdokoli jiný, může to být taktický manévr. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže.» Protože jsem se ještě zdráhal uvěřit, že by vedoucí revolucionáři mohli zločinecký podvést vlastní ideály, vlastní stranu a vlastní lid, považoval jsem jeho vystoupení za nespravedlivě povýšené, ale protože mě současně už vlastní zkušenost vtahovala do prvních konfliktů s mocí, poznal jsem záhy, že bylo jen statečně spravedlivé; brzy jsem se našel na jeho straně a nikdy nezapomenu, jak samozřejmě a srdečně mě přijal; štafetu tolerance, kterou se už pětadvacet let snažím dávat dál, mám od něho. Po invazi Varšavského paktu mu bylo už 67 let a přesto na sebe vzal břemeno předsednictví Svazu československých pisovatelů, aby ho svou autoritou zaštiloval i formoval; když 1970 Gustáv Husák nabídl svazu odpustky i obročí, vystaví-li okupaci vysvědčení bratrské pomoci, řekl mu Jaroslav Seifert: «Vy chcete, abychom podporovali Vaši politiku, protože víte, že máme v národě morální autoritu. Jestliže však Vaši politiku podpoříme, ztratíme tu autoritu a nebudem Vám nic platni.» Přesně v tom smyslu pak téměř všichni čeští a moravští členové svazu aranžmá v tajném hlasování odmítli. Svaz byl úředně rozpuštěn, nový založen třetí garniturou, spolu s jádrem písemnictví uvržen do klatby i úřadující kníže; jak to radostně nazývali tvůrci nové kultury, byl i on «vymazán z čítanek». Izolován a nemocen stvořil však skvělé sbírky «Morový sloup» a «Deštník z Piccadilly»; obě se čtou, jako by je napsala právě vycházející hvězda poesie; tak také vyšly: ve stovkách exemplářů, které si opsali na stroji čtenáři sami. Neméně důležité bylo, že se dveře v malé předměstské vilce otvíraly každému z nás, kdo ho přišel v temných sedmdesátých letech požádat o podporu nějaké důležité petice; znovu prosil o milost pro vězně, zasazoval se o pronásledované hudebníky undergroundu, a jeho závažný podpis svítí jako jeden z prvních pod Chartou 77. Jak zhodnocena se dnes smí cítit! Že se pak tento básník náhle znovu, 1 když až za všemi režimními poety, objeví v čítankách, aniž se sám zhanobil, lze chápat jen jako úřední doznání, že se ho nepodařilo vymazat z paměti národa.
3
Jeho vzpomínková kniha «Všecky krásy světa» končí těmito řádkami o jednom z jeho dřívějších nemocničních pobytů: «Cekal jsem s několika nemocnými, až mě zavolají. Když jsem byl na řadě a ozvalo se mé jméno, sestřička přiložila mi kalciový obkladek. Pak se na mě dost přísně podívala a zeptala se mě zhurta: Máte rád básničky? - Mám, vyhrkl jsem překvapeně. - A proč se ptáte? - Já že máte také takové jméno. Nuže to je vše. Co jsem chtěl a mohl říci, jsem řekl. Už jsem dovyprávěl. Je konec. A šmytec!» Místo šmytce tedy Nobelova cena, z níž se nesmějí radovat jen ti, kdo ho dlouhá léta umlčovali. Jeden z mnoha žurnalistů, kteří u mě v tento Nobelův čtvrtek shánějí zprávy a vědomosti, se ptá na číslo pražského svazu spisovatelů. Dávám mu je. Při prvním zavolání tam žádného Seiferta neznají. O hodinu později zní odpověď, že není Členem svazu a pro veškeré informace je příslušné jen ministerstvo vnitra. Ještě později si pakw- podobně jako ta nemocniční sestra - vzpomene patrně i doktor Husák, že už to jméno někde slyšel. ČTK večer bez komentáře oznamuje, že Jaroslav Seifert, narozený v roce 1901, kdy byla Nobelova cena za literaturu udělena poprvé, ji teď jako první Čech dostal sám; svaz spisovatelů mu k ní gratuloval. Švédové odčinili své selhání z Třicetileté války. Tenkrát nevyhnali z Čech Habsburky. Teď provolali české kníže za krále. © Pavel Kohout & STERN
Vídeň 14.10.1984
OSLAVENEC A VĚZEŇ JIRI OTAVA O Nobelové ceně pro básníka Jaroslava Seiferta jsem se dozvěděl v pátek 12.X.84 od přátel, včetně informace, ze to v Rudém právu mám hledat až na předposlední straně. Přestože se jedná o první Nobelovu cenu udělenou československému spisovateli, měla noticka rozměr 3,5 krát 5,5 cm. Ten den, ani^ ve dnech následujících se v žádném deníku v ČSSR neobjevil článek, který by měl v titulu pojem Nobelova cena. Opakovaly se jen stereotypní formulace, jez čtenář snadno přehlédne, o «blahopřání Jaroslavu Seifertovi$ informující veřejnost, ze ředitel nakladatelství Cs. spisovatel Jan Pilař, nebo ministr kultury M. Klusák, navštívili Jaroslava Seiferta, aby mu gratulovali. Třetí den po udělení ceny, kdy již novináři měli možnost napsat něco bližšího o Seifertovi, objevily se v denících článečky v rozsahu pětkrát 16,5 centimetru, všechny formulačně stejnéi. Všichni novináři přejali a přetiskli jen sdělení z ČTK, jako by nevěděli, kdo to je Seifert. A kdyby v zahraničí nevznikly v massmediích kolem Seiferta tak četné ohlasy, asi by informování naší veřejnosti o prvím Českém nositeli Nobelovy ceny za literaturu skončilo těmito nevýraznými notickami. Protože se podle formulace uveřejněné v RP dne 13.X. objevily v zahraničí <rpokusy západních novinářů zneužít jména našeho básníka k pomlouvačným útokům proti jeho vlasti a učinit jeho jméno součástí psychologické války proti zemím socialismu» (citát z RP)t uvedl tento stranický deník úryvky z jeho knihy vzpomínek, všechny ke květnu 1945, a na páté straně uveřejnil jednou jeho báseň ze sbírky vydané v roce 1938. Životopis Seiferta ani jeho fotografie, literární rozbor, se nikde neobjevíly• Současně bylo v břevnovské idici U Ladronky, kde básník bydlí, několik vozů zahraničních televizních společností a jejich reportéň nemohli pochopit
4
rozpaky oficiálních míst, s nimiž je Nobelova cena zde přijímána, ani to, že nikde v knihkupectví nevidí jeho portréty nebo vystavené knihy. «Chápu, že se musí utajovat informace o raketách, ale básně a pershingy, to je snad něco jiného!» řekl mi jeden přítel, zahraniční dopisovatel. «Copak u vás nemají nakladatelství zájem na ohlasu a zisku?» Jaroslav Seifert byl posledním předsedou Svazu čs. spisovatelů, který byl rozpuštěn z «rozhodnuti stranických a státních orgánů» v roce 1970. Pak byl vytvořen nový Svaz spisovatelů, do něhož přijali jen ty «prověřené» a konformní. Většina do té doby již významných českých spisovatelů do nového «konsolidovaného» či «normalizovaného» Svazu spisovatelů nevstoupila nebo nebyla přijata. Vše, co platí o těch, kdo jsou dodnes mimo oficiální Svaz spisovatelů - a tedy píší své práce bud do Šuplíku nebo pro samizdat - platí zcela i pro Seiferta do r. 1979, kdy vyšlo v Československu 1. vydání «Deštníku z Piccadilly». Hlavním odpůrcem vydávání děl Jaroslava Seiferta v nakladatelství Československý spisovatel byl Ivan Skála a členové nového spisovatelského svazu kolem něho. V té souvislosti vyznívá nejnovější Skálovo prohlášení v Čs. televizi o tom, že si Seiferta «nenecháme vzít» hůř než pokrytecky. Zatím co o většině vyloučených spisovatelů se u nás nemluví a jejich díla nesmějí být publikována, nebylo přece jen možné vymýtit Jaroslava Seiferta zcela z české literatury. V učebnicích a čítankách byl již celá desetiletí, a tak se vydávaly pouze jeho staré práce, z období ještě před druhou světovou válkou. Vydat jeho sbírky básní z posledního desetiletí se nikdo neodvážil. Proto byly Seifertovy básně jedny z prvních, jimiž začínal v sedmdesátých letech český samizdat. Seifertův «Morový sloup» byl v samizdatu «vydán» (tedy na stroji rozepsán) a s podpisem autora věnován přátelům již k váno-
ciím v roce 1972. Tiskem vysel v CSSR ai v roce 1981, teprve potom, kdy jej vydali v exilových nakladatelstvích v zahraničí. Seifertova sbírka «Deštník z Piccadilly », kolovala v různých variantách jako samizdat také několik let. Pak přišlo prohlášení Charty 77 a Seifert byl jedním z jeho prvních signatářů. Jeho sláva, obliba mezi lidmi, věk i nemoc ho uchránily od nechutného pomlouvání v novinách, v kampani, která potom začala proti chartistům. Vyslýchali ho - vzhledem k jeho ochrnutí - doma, dál se o něm skoro nemluvilo, řidičský priikaz mu sice vzali, ale on stejně jiz skoro dvacet let chodí o berlích, takže sám vůz neřídí. Knížky mu zase nevydávali. Novinář Jiří Lederer byl v roce 1978 dokonce odsouzen na tři roky do vězení za to, ze se vedle
v průběhu roku 19S1 je chtěli odeslat do Švédské královské akademie a rukopisy Českým nakladatelstvím v zahraničí. Poslední část toho všeho mel odvézt kamion řízený dvěma Francouzi, Thottonen a Aniesovou, který přijel v květnu 1981 do Československa, ale byl na hranicích zadtžen, francouzští právníci zatčeni, a desítky lidí šly do vězení. Část těchto materiálů, rukopisy, připravené k vydání, desky namluvené Vlastou Chramostovou, se staly také předmětem žaloby vůči Jiřině Šiklové, obviněné z toho, ze je chtěla přepravit za hranice. í Jaroslav Seifert byl v této souvislosti - těsně před svými osmdesátými narozeninami - několikráte vyšetřován a jeho vyšetřovatele, tedy policii, členy státní bezpečnosti (Stb) přivedl do Seifertovy vily ředitel nakladatelství Cs. spisovatel, «také» spisovatel Jan Pilař. Je ironií osudu, že to byl opět Jan Pilař, kdo šel Seifertovi oznámit zprávu o udělení Nobelovy ceny do nemocnice, kde básník již předtím dlouho ležel. A sotvaze mt4 to ve čtvrtek večer oznámili a Seiferta upoutaného na lůžko ve Vinohradské nemocnici navštívil i vyslanec Švédského království, hned druhý den ráno mu před dveře jeho nemocničního pokoje posadili dva hlídače, opět členy Stb, jenomže tentokráte v bílých pláštích, kteří od toho minulého pátku legitimovali a zapisovali členy jeho rodiny. Ani spontánně napsané gratulace od tisíců občanů mu nebyly dodány. A tak je Jaroslav Seifert oslavencem a vězněm zároveň. V Praze dne 23. října 1984
DOPIS Jiřiny Šiklové Vážený pane Seiferte, právě jsem se z Rudého práva dozvěděla, ze jste konečně dostal Nobelovu cenu. Vedle toho mi to telefonovala již spousta přátel a všichni z toho máme velkou radost. V Rudém právu to sdělili veřejnosti skutečně málo atraktivním zpěsobem: jako bychom měli nositelů Nobelovy ceny na tucty. Gratuluji Vám, pane Seiferte a mám z toho ohromnou radost. V té radosti je i kus osobního uspokojení a škodolibosti. Tehdy v té garáži v Staré Boleslavi, kde našli rukopisy a věci připravené k odvozu za hranice, objevilo Stb také nějaké Vaše rukopisy a z korespondence kolem Joho pochopili, o co jde a také se mne na to ptali. Říkala jsem - což byla náhodou pravda - že tyto věci mají být jako podklady pro jednání o udělení Nobelovy ceny v souvislosti s Vaším životním jubileem. Napřed nevěděl nadporučík Miroslav Uhlíř, můj vyšetřovatel, o co vlastně jde. Druhý den - asi po konsultaci s dalšími - mně sdělil, že «nám dvěma do toho nic není», zda dostanete Nobelovu cenu nebo ne a že i kdybyste dostal třeba tři ty ceny, tak že «to nic nemění na skutkové podstatě trestného činu». Ještě jednou Vám k udělení této ceny gratuluji, zasloužíte si to nejen za své dílo, ale i za svůj vždy čestný postoj. Thomayerova nemocnice, Praha-Krč, J2.X.1984
S úctou a radostí Jirtna Šiklová
5
Dokument Charty 77 č. 17/84 Národnímu umělci Jaroslavu Seifertovi Švédské akademii Dnes byla udělena Nobelova cena za literaturu pro rok 1984 národnímu umělci Jaroslavu Seifertovi. Dílo Jaroslava Seiferta, který se minulý měsíc dožil 83 let, je jedním z vrcholů české moderní poezie a věrně provází již několik generací Čtenářů: Je tedy vskutku básníkem a umělcem celonárodním, nikoli jen ve smyslu oficiálně přidělovaného titulu. Jaroslav Seifert je také statečným občanem, odporujícím každé nespravedlnosti, a zůstal věrný svému poznání pravdy i za cenu nepřízně, kterou to jeho dílu často přinášelo ze strany mocných. Připomeňme, že v létech 69-70 byl před násilným rozpuštěním Svazu českých spisovatelů jeho posledním předsedou. Svůj občanský postoj znovu vyjádřil podpisem Charty 77. O významu jeho literárního díla svědčí i to, že přes nelibost státní moci nemohl být zcela vymazán z národního povědomí, a tak se dočkal, byť s mnohaletým zpožděním, i oficiálního vydání svých nejnovějších děl, která ovšem již předtím kolovala mezi čtenáři v nesčetných opisech. Udělení Nobelovy ceny za literatutu Jaroslavu Seifertovi považujeme nejen za spravedlivé ocenění velkého českého básníka, ale i za povzbuzení pro celou československou neoficiální kulturu. Blahopřejeme básníkovi a děkujeme mu za to, že svým celoživotním dílem obohatil Českou literaturu a získal pro ni toto významné světové uznání. V Praze 11.10.1984
Dr. Václav Benda, Jiří Ruml, Jana Sternová mluvčí Charty 77
Zaslání rukopisu vzpomínek Jaroslava Seiferta Z dopisu Jiřího Rumla
JAROSLAV SEIFERT V měsíci révy, v měsíci brázd, v měsíci stříbrné šedi, znovu a znovu budem si klást otázku bez odpovědi. Kdo nám tu vyrývá do čela dny tvoje přeostrým rydlem? Proč, proč slova nedoletěla třeba se zlomeným křídlem? Namísto hroznů dozrával žal, jako by nebylo zbytí. Jaké jsi nahořklé víno dal našemu lidu však piti.
ZARI
Květen je láska. Už nebude pro lásku krásnější doby. Pro smutek dal jsi nám, osude, v tesklivém září dva hroby. Dnes opět půjdeme se zvony za rakví, jak jsme šli kdysi. Není zas v záhybech opony ukryta výhrůžka čísi? Nenaklání se nad propast svět ve svém posupném hledí? V měsíci révy, v měsíci brázd, v měsíci stříbrné šedi.
(Nesměl vytisknout Svět práce 9. září 1948 k pohřbu E. Beneše. Druhý hrob, ze záři 1937, je T. G. Masaryka.)
6
LUDVIK VACULÍK
POZNÁMKA K RAKO VINĚ fejeton Jako každého jara našel jsem i letos \> zahradě kosi hnízdo. Byli v něm Čtyři chrupavčití lysí tvorové. Když ucítili můj stín, třaslavě zvedli slepou hlavu a jeden obludně rozevřel zobáček. Rozhlédl jsem se, uviděl jen veverku na borovici, vztáhl jsem ruku a dvěma prsty ten zobáček zavřel, abych vyzkoumal, jaká je v něm síla. Byla malinká, ale znatelná. Nechal jsem ptáčky a šel po svých. Ty dva dny měl jsem na programu rozváženi kompostu a výzkum rakoviny. Chci také přispět k objasnění tohoto divokého přírodního jevu, který nás tak děsí a nakonec často přivádí k jinak předčasné smrti. Jako každý čekatel přečetl jsem hodně kratších či delších, jasných i nesrozumitelných Článků o rakovině a jejích příčinách, o vynikajících omezených úspěších v léčbě, o střízlivých prognózách pro zdravé a smělých nadějích pro nemocné. Vím zhruba, co je DNA (dříve ji psali DNK), a jaksi po svém, takže přednášet bych o tom nemohl, si představuji* zásah viru do normální buňky. V tomto oboru posledním slovem (VVesmír» Č. 4, 1984), jež mne posílilo v mé dávné bezdůvodné hypotéze, je slovo onkogen. Rozumím tomu tak, že onkogen může být součástí i zdravé buňky a že viry jej stěhují sem a tam, až se ujme. Samozřejmě i Kochův bacil patří k přírodě, ale ten je možno z člověkova organismu vytlačit. To u našeho onkogenu nejde pro jeho universalistickou titěrnost jež ho staví do řady s nejmenŠimi stavebními částečkami živé hmoty. Hygienická opatřeni nás před ním neochrání, žádná antilátka jej přesně netrefí. Bojím se, že jakási cesta individuální záchrany v Sanopzech půjde polem
(Otištěno bez vědomí autora.)
7
Seminář a shromáždění SKUPINY «LISTY» SEMINÁŘ «ČESKOSLOVENSKO NA CESTĚ K ROKU 1988» se konal ve dnech 5.-7. října 1984 za účasti 52 spolupracovníků SL a 15 hostů z jedenácti evropských zemí a USA v Bergisch Gladbachu (NSR). Na základě statí J. Dienstbiera, V. Havla, «Hereticuse», V. Kadlece, I. Klímy, «Moldaua», A. Mullera, K. Oswalda, J. Rumla, R. Slánského a I. Svitáka, studií W. Bruse, P. Kende a Z. Mlynáře v knize «Sovětské systémy po Brežněvovi» a po úvodních slovech Z. Mlynáře, A. J. Liehma a V. Prečana diskutovali účastníci semináře stav čs. společnosti a její možné vývojové perspektivy ve druhé polovině osmdesátých let. Některé materiály a diskusní příspěvky vycházejí v tomto a vyjdou v příštích číslech LISTŮ. SHROMÁŽDĚNÍ SKUPINY LISTY se konalo 7. října 1984, také v Bergisch Gladbachu. Shromáždění řídil a informaci o činnosti SL v letech 1982-84 podal J. Pelikán. Shromáždění schválilo toto (zjednodušené) «Vymezení charakteru, poslání a struktury Skupiny LISTY »: «SKUPINA LISTY» (SL) je volným seskupením spolupracovníků časopisu čs. sociajistické opozice LISTY. Posláním seskupení je pomáhat k informaci světové veřejnosti o poměrech v Československu, zejména o činnosti a cílech čs. demokratické opozice, zprostředkovávat čs. veřejnosti ty informace, které režim zatajuje nebo překrucuje, pomáhat seskupením čs. opozice při jejich mezinárodních stycích a podněcovat politickou, morální a materiální pomoc pronásledovaným v Československu. Do SL patří, kdo se do ní jako spolupracovník přihlásí, kdo se podílí na aktivitách směřujících k plnění jejího poslání, a kdo přispívá na její administrativní fond. Spolupráci ve SL není na překážku, je- i někdo současně členem některé politické strany anebo jiné - i exilové - organizace. Shromáždění SL, jehož se může každý spolupracovník na svůj náklad zúčastnit, svolává se jednou za dva až tři roky, a to zpravidla v souvislosti s tématickým seminářem o otázkách společného zájmu. Shromáždění schvaluje a doplňuje redakční kruh časopisu LISTY; porady tohoto kruhu svolává vydavatel LISTŮ zpravidla jednou za rok. Mimo projednávání otázek časopisu a jiných aktivit SL volí redakční kruh ze svého středu koordinační výbor SL; tento výbor zastupuje v případě potřeby SL navenek. Finanční prostředky SL tvoří dobrovolné příspěvky spolupracovníků, jiných jednotlivců nebo organizací, a výnosy z prodeje časopisu či z jiných činností. Podniky a aktivity, které spolupracovníci SL sami či s jinými zakládají a vedou, jsou vždy právně a hospodářsky samostatné jednotky, a SL jako celek za ně neodpovídá.» Shromáždění doplnilo redakční kruh LISTŮ a schválilo jeho složení.
ADOLF MÜLLER
ry: - násilné brzdění celospolečenského vývoje; strach režimu z reforem, - vleklé hospodářské potíže či hospodářská stagnace, - rostoucí ekologická hrozba, - otevřený nesouhlas početně malých, ale významných skupin s koncepcemi státu, - a politická pasivita veřejnosti. Jako důvody celospolečenské stagnace jsou obvykle uváděny: - uměle udržovaný systém sovětského typu v politice, - nefungující centrálně plánovací model v ekonomice, - mimořádná netolerantnost v ideologii a kultuře. Tato mezitím vžitá schémata v pohledu na dnešní Československo a na specifiku jeho vývoje (jakož i na příčiny jakési momentální nezajímavosti ČSSR v kontextu celého sovětského bloku) jsou v podstatě správná, a přesto jistě ne úplná a vše vysvětlující. Ani v závěrech, ani v analýze příčin.
8
v
Československo 80. let - přes stagnační momenty a přes pochybné vývojové trendy - nezůstává beze změn, v některých případech dokonce podstatných pro další vývoj^ Souhrn všech problémů, které charakterizuji situaci dnešního Československa, nelze vysvětlovat jen existencí zkostnatělého komunistického systému; ten existuje obdobně i jinde, např. i u obou dnes tak odlišně se vyvíjejících sousedů Československa, u Maďarska a Polska, a přesto je vývoj ve všech těchto zemích značně rozdílný. Zdá se, že vysvětleni je třeba hledat na jedné straně ve faktorech obecnějšího druhu, jakož i v detailnějších příčinách na straně druhé. Základní problém, od něhož jsou v Československu všechny ostatní zřejmě odvozeny, je rozpor mezi již dosaženým stupněm civilisačního a kulturního vývoje, co by souhrnu všech historických zkušeností a tendencí, zvláště v Čechách a na Moravě, a aktuálními úkoly státu jako nesuverčnniho Člena mocenského bloku s ruskou hegemonií. Tento rozpor (neexistující zdaleka tak výrazně u některých dalších zemí bloku) ovlivňuje v Československu veškeré společenské myšlení a jednání a nepociťují ho jen oposiční skupiny a «apolitická» většina, nýbrž - svým způsobem - i aktivní příslušníci komunistického režimu. Československo se prostě i nadále hodí do politické kultury poruštělého sovětského komunismu méně než třeba Polsko, ač to momentálně vypadá právě naopak. Základním problémem více než desetiletí trvajícího komunistického režimu v Československu je snaha přizpůsobit kulturně i technologicky raně vyspělou středoevropskou zemi pozdně industriálním snahám euroasijské tradičně agrární velmoci. Stát pak se místo všestranné regulace společenského vývoje snaží především potlačovat vliv vlastních civilizačních aspektů a naroubovávat cizí, z čehož pramení prakticky trvalé napětí mezi občanem a státní mocí, které mělo v Československu v minulých desetiletích různé podoby a vede v současnosti k tzv. «apolitizaci» veřejnosti. S tím souvisí i specifika politického systému a role, kterou hrají. Patří k nim například: - relativně malá aktivnost českých a slovenských řídících grémií a jejich mimořádná podřízenost sovětským zájmům, - jejich strach z výraznějšího akceptování národních hledisěk a z hledání možnosti alternativního vývoje, - jakož i mimořádný vliv části potlačovacího aparátu, totiž tajné policie, na politická rozhodování režimu. (To vše výrazně odlišné ve srovnání s Maďarskem a Polskem? naopak podobné NDR). Tato specifika by si zasluhovala daleko větší pozornosti, než jaká je jim ve vědeckých analýzách dosud věnována. Ony části státního aparátu, které jsou nejdůležitějsí z hlediska zachování politické moci, se zřejmě zákonitě stávají také politicky nejvlivnějšími. V SSSR je to « vojensko-industriální komplex», nadvláda representantů vojenských a průmyslových aparátů, v Československu je to «komplex policejní», nadvláda tajné policie, která je o to výraznější a větší, oč je větší rozpor mezi vlastními civilizačními trendy a zájmy hegemonického Ruska. Až na dílčí výjimky z let 1967-69 je možno v Československu hovořit nikoliv jen o dvojkolejnosti v řízení jednotlivých resortů stranickým a státním aparátem, nýbrž o trojkolejnosti, připočteme-li k tomu i jednotlivá oddělení ministerstva vnitra zabývající se nikoliv jen bezpečnostně-ochrannými, případně kádrovými, nýbrž v mnoha případech i de facto řídícími úkoly jednotlivých úseků společenského života, a to prostřednictvím jak svého mimořádného vlivu tak i «svých» lidí ve státním i stranickém aparátu. Potud specifika negativní. Důležitou roli však hrají (opět ve srovnání se sousedy ČSSR v sovětském bloku) také specifika pozitivní, např. mimořádné technické a organisační znalosti a schopnosti středních kádrů, které v rámci možností, jež systém skýtá a přes překážky, které plodí, docilují relativních úspěchů. Tím spíše, uvedomíme-li si «politickou úmrtnost» těchto kádrů a jejich masové přesouvání a ničení, k čemuž došlo v posledních desetiletích už několikrát, zvláště na začátku padesátých let a po roce 1968. Za zdánlivou neměnností poměrů a při neexistenci spektakulárních událostí probíhá v Československu i v posledním desetiletí spor dvou clvilisačních tendencí «o humanisaci revolučně vytvořené hospodářské a sociální struktury», spor, v němž se střetává «brutální a surová zkušenost Východu se skepsí a racionalismem Západu» (M.Šimečka: Obnovení pořádku, INDEX, Kolín n.R.). Tento spor nemá dnes ovšem podobu otevřeného zápasu, je veden novými způsoby, «jpo špičkách», vyhýbá se ideologickým otázkám, není zdaleka jen bojem politicky aktivních či mravně konsekventních menšin, nýbrž i zápasem přirozených většin, je v něm sice cítit rezignace vládnoucích i ovládaných nď mnohé dřívější představy a cíle, ale není v něm skutečná apatie nebo apolitičnost - pokud pod pojmem politika nerozumíme jen mravní rozhořčení a střety ideologií, nýbrž jakékoliv hájení a posuzování vlastních zájmů. *
*
Jaká je tedy ona celospolečenská stagnace v Československu - jak tvrdí jedni, cl v jaké míře a jakých podobách probíhá onen spor o humanisaci hospodářských, sociálních a politických struktur? Koho takový spor zajímá a jak dalece, a jaké lze z toho vyvodit závěry? Často uváděná stagnace není v Československu zdaleka tak všestranná, jak se má za to. V zemi existuje podivná dynamika v mnoha podobách, a to nikoliv v souladu, nýbrž často v rozporu s poli* tickými záměry a plány režimu.
9
Je to např. dynamika populační a sociální. Přes tendence obvyklé v industriálně vyspělých zemích, přes vliv dramatických událostí na sklonku 60. let a přes pesimistické prognózy budoucnosti vzrostl v 70. letech počet obyvatel o jeden milión (15,27 mil. podle lidového sčítání k 1. 11. 1980). V některých částech Slovenska dosáhl populační růst až 13%. Téměř polovina obyvatel dnešní ČSSR není starší třiceti let a prošla tedy svou politickou socialisací po roce 1968. To vysvětluje (mj.) také malou znalost reformních tendencí z 60. let, sestupný zájem o dřívější často ideologicky motivované programy a dílem i nový, pragmatičtější způsob společenského uvažování a chování. Československá společnost se stala ještě silněji společností industriální a městskou. Polovina obyvatel sídlí ve městech s více než deseti tisíci obyvateli a 86% zaměstnaných obyvatel pracuje v průmyslu a službách. Přes industrialisaci v ostatních zemích sovětského bloku není čs. společnost mnoha těmto zemím více, nýbrž spíše méně podobná. Také pohyby v sociální struktuře jsou nové. Pražští ideologové sice složitě argumentují, aby dokázali trvalý růst «dělnické třídy» (čím dále tím méně vyjasněný termín) a «přibližování tříd a sociálních skupin jako hlavní zákonitost výstavby socialismu»; čs. vědecké práce však připouštějí, že se v 70. letech «podíl dělnické třídy na počtu ekonomicky aktivního obyvatelstva snížil...» a že ani přibližování sociálních skupin neprobíhá jak bylo očekáváno. (F. Charvát: Sociální struktura naší společnosti na přelomu 70. a 80. et, Nová mysl č. 3/81). Jinými slovy: V Československu dochází k typickým jevům industriální společnosti, k rychlému růstu tzv. nově strukturovaných středních vrstev, k jisté kulturní a materiální nivelizaci (podstatně silnější než na Západě), při nadále rozdílných sociálních zájmech jednotlivých vrstev, které nemají možnost je přesněji a otevřeně artikulovat. To vše - navíc pak v atmosféře více censurované informační činnosti, silnějšího politického útlaku a ochromené kulturní sféry - vedlo téměř samozřejmě k poklesu zájmu o ideové, politické a kulturní souvislosti ve vývoji země, k oslabení celospolečenské angažovanosti a k vzrůstu materiálních reflexů a «konsumního chování»; k větší orientaci na individuální zájmy či na tzv. privátní sféru. Zvláště u mladších generací je zaznamenáván mimořádný «rozvoj spotřebitelských zájmů» (R. Bednařík: Rozvoj spotřebitelských záujmov čs. mládeže). Spolu s tím vzrostla, v 70. letech mimořádně, kriminalita, toxikomanie a sebevražednost. I v tomto případě tendence obdobné tendencím v západních industrialisovaných zemích. Tedy «nesoclalistlcké životní normy», jak je to čs. tiskem nazýváno souhrnně, dosáhly značného vzestupu. Ani hospodářská oblast nezůstala bez zajímavých pohybů. V prvé polovině 70. let (následkem investic a v důsledku částečného ekonomického uvolnění z dřívějšího období) dochází k zrychlení ročního hospodářského růstu, v druhé polovině pak, a výrazněji ještě v začátku let osmdesátých, se rozvoj ovšem zpomalí, v r.1982 signalisuje dokonce přímo krizi, společenský produkt ve stálých cenách je 1982 dokonce minusový (-0,8%) a hospodářství začíná více méně stagnovat (co se růstových faktorů týče). To však - viděno objektivně - v přímé souvislosti s mezinárodní hospodářskou situací, ne nepodobně druhým i západním vyspělým zemím, bez mimořádných krizových momentů, s přiměřeně rostoucími úvěry, bez vážných poklesů životní úrovně. V posledním desetiletí bylo možno zaznamenat také změnu hospodářských struktur: větší orientaci na výrobu konsumního zboží; rychlejší růst strojírenství, chemie, dřevozpracujícího průmyslu; zvláštní, ale dosud jen dílem úspěšnou pozornost věnovanou úspoře materiálu a energie. A kromě toho i zesílenou kritiku hospodářské politiky zdola, objevující se překvapivě i v odborném tisku. V důsledku toho pak i váhavou snahu režimu o novou hospodářskou « polo-reformu » na počátku 80. let, atd. Tento vývoj čs. hospodářství se příznačně odrážel v tempech růstu životní úrovně. Hmotné saturování jednotlivců a domácností se vyvíjelo zhruba do let 1977/78 vcelku příznivě. Mzdy pracovníků ve státních podnicích stoupaly v sedmdesátých letech v průměru o tři procenta, celkové příjmy obyvatel ještě více, maloobchodní ceny sice rostly, nicméně spotřeba vzrůstala. Také vybavenost domácností předměty dlouhodobé spotřeby podstatně stoupla. Např, ledničku má na začátku roku 1980 91,8% domácností (v roce 1967 to bylo jen 47,4%), rádio prakticky každá domácnost, černobílou televizi 91,8% (66,45), magnetofon 34% (?), auto 44,5% (12,45), chatu 9,9% (?)... atd. (Socialistický obchod č.1.1981). Sortiment zboží nebyl sice dostatečný, celá řada výrobků byla úzkoprofilových, na trhu vysoko převažovala poptávka nad nabídkou, nicméně trend byl pozitivní. Také sociální zabezpečení všeho druhu rostlo celkem plynule, NejvětŠím problémem zůstával nedostatek bytů. Přesto, že jich bylo v 70. letech postaveno více než milión, zbyl - po zboření starých domů, po likvidaci obcí v hnědouhelných pásmech, při zvětšování průměrných bytů apod. - přírůstek jen 667.000 bytových jednotek. To bylo vzhledem k zmíněnému růstu obyvatel stále málo. Od konce sedmdesátých let se však růst životní úrovně podstatně zpomaluje a v osmdesátých letech dokonce (byť ještě nijak výrazně) úroveň klesá, a trend dalšího vývoje je negativní. Také výstavba bytů se od konce sedmdesátých let stále zpomaluje, nejvíce v roce 1981, a to o více než třicet procent. Ostatně státní plán si v nynější pětiletce již neklade za cíl «zvyšovat» životní úroveň pracujících, jak bývalo obvykle formulováno dříve, nýbrž jen «udržet dosaženou životní úroveň» (Stan. Potáč, předseda Státní plánovací komise ve Zprávě o státním plánu na rok 1982), případně «zkvalitňovat» životní úroveň, což je dost neurčitý, nicméně hojně tiskem používaný, výraz. Obojí: udržení a zkvalitnění životní úrovně, se zdá být těžko uskutečnitelné. Politicky pozoruhodný je v této souvislosti mimořádný růst neoficiální hospodářské sféry, «černého hospodářství», nebo tzv, «2. ekonomického okruhu», který je výrazem spontánní snahy o zkvalitnění
10
služeb. Zatímco «objem placených služeb od r. 1970 stagnuje» (Polit, ekonomie č. 4/1984), zahrnuje «Černé hospodářství» již více než třetinu všech oprav příp. řemeslnických prací poskytovaných jednotlivcům nebo domácnostem. V roce 1982 byl Husákův režim pod tlakem tohoto vývoje dokonce donucen připustit v omezené míře obnovení soukromých služeb (hlavně ve velkých městech a v odvětvích, v nichž je malá oficiální nabídka), ovšem právní i administrativní řešení tohoto ústupku (povolovací řízení, účetnictví, kontrola, daně) se ukazují být dosud značně nejednotná. Zájem o toto ekonomické uvolnění je kupodivu jak u řemeslníků tak u zákazníků relativně malý; nekontrolovatelným «černým» službám dávají obě strany zatím jednoznačně přednost. Pomalý vývoj a jistá nadále trvající ochromenost minulými čistkami, zákazy, ccnsurou, zvláště z prvé poloviny 70. let, trvá do jisté míry dodnes v oblastech tzv. nadstavby. Ve vede, výzkumu, školství, kultuře. Roste sice trvale počet učitelů i studentů všech škol, včetně vysokých (zvláště technického zaměření), počet výzkumných pracovníků, vědeckých ústavů všeho druhu, i finanční prostředky na tato odvětví stoupají, předpokládaných výsledků však není téměř v žádném oboru dosahováno. Na celosvětovém počtu osmnácti miliónů lidí pracujících ve vědě a výzkumu se prý dnes Československo podílí 1%, tedy sto osmdesáti tisíci pracovníků. To je značně vysoký počet, nicméně tato kádrová základna neuspokojuje ani v obecném ani v aplikovaném výzkumu. Chybějí mezinárodní kontakty, spolupráce s významnými vědeckými centry, koncentrace lidí i prostředků na specifické, vlastní úkoly atd. Výsledkem je mj., že roční podíl nových produktů na trhu je hluboko pod 10%, apod. V umělecké oblasti rostou také především kvantitativní ukazatelé: počet divadelních scén, nových filmů, náklady knih . . . ale všeobecně uznávaných úspěchů je docilováno stále jen zřídka. Tomu odpovídá také menší zájem veřejnosti. Výdaje obyvatel «na kulturu» v letech 1970-80 dokonce klesaly (Polit, ekomie, č, 4/84)). V posledních několika letech je možno zaznamenat kádrové uvolnění (ve filmu a v rozhlase) vůči některým až dosud ignorovaným umělcům, na milost bylo vzato i několik autorů z velkého počtu dosud zakazovaných literátů. Je však předčasné soudit, zda to signalizuje uvolnění kulturní politiky. Všeobecně dnes už známou specialitou Československa je značné zanedbávání životního prostředí v souvislosti jak s nadměrnou industrializací, tak s nedostatečnými koncepcemi energetické politiky, dopravní politiky, s nezájmem o tyto otázky ze strany státu - a dlouho i veřejnosti. Řešení společenských problémů bylo (a v oficiální politice KSČ dosud je) spatřováno jen vulgárně materialisticky především v kvantitativním rozvoji ekonomiky. Nejen z Moskvy importovaný, ale i vlastní «vědeckotechnický optimismus» Radovanů Richtů a dalších tuto tendenci jen zesiloval. (V tom dokonce nebylo valného rozdílu mezi představiteli režimu a jeho kritiky). I ve vědomí širokých vrstev převládala v Československu až do nedávná idealizace industriálního rozvoje a nezájem o širší pohledy, mj. o ekologickou problematiku. Výsledkem je tato skutečnost: v CSSR unikají do ovzduší mj. tři milióny tun kysličníku siřičitého ročně (23 t na 1 km2!), což je třetí místo v znečištění vzduchu na světě, za NDR a Belgií. Hlavní podíl na tom má struktura palivoenergetické základny: 60-70% tuhých paliv, což je ve struktuře spotřeby o třetinu více než v NSR, o polovinu více než ve Francii (Věda a život č. 2/1984). I podle platných cs. zákonů, které považují prostředí za narušené tam, kde přesahuje koncentrace kysličníku siřičitého 60 mg na 1 cm2, by nesměl být pás území od Chomutova k Děčínu vlastně obýván. Nemenší je znečišťování řek, ohrožování spodních vod v oblastech uranových dolů, chemizace půdy, devastace území apod. V dokumentech KSČ či vládních orgánů nenalezneme dodnes této problematice adekvátní pasáže, návrhy nových zákonů chybějí, kontrola prakticky neexistuje, sankce jsou formální, mezinárodní spolupráce ČSSR je nedostatečná. Od roku 1980 se otázkami ekologie sice častěji zabývá čs. tisk, na ekologické politice se však nic podstatného nezměnilo. * *
*
To bezprostředně souvisí s ideo-politickými koncepcemi KSC. Také v nich došlo v^posledních desetiletích ke změnám, které však základní rozpory spíše zdůraznily než vyřešily. KSČ vychází údajně z předpokladu, že Čs. stát je «v etapě výstavby rozvinuté socialistické společnosti», což je chápáno jako «zákonitý, přírodně-historický proces» (? !), jehož hlavním úkolem je «intenzifikace ekonomiky» za využití všech poznatků a důsledků «současné vědeckotechnické revoluce» (podrobněji viz J. Kořínek; K charakteristice současné etapy vývoje naší socialistické společností, Tvorba 42/81). Ponecháme-li stranou spornost formulací, nevyjasněnost mnohých pojmů apod., je možno uznat intenzifikaci ekomiky (už tak opožděnou) a vyřešení vědecko-technologických otázek za jeden ze základních úkolů čs. státu. Souhlasit je možno i s dalšími postuláty: «Bez rostoucí účasti pracujících na řízení výroby, na rozhodovacích procesech i na kontrole kvality výsledků hospodaření je intenzifikace ekonomiky nemožná» (tamtéž) - vskutku, bez hlubší demokratizace je^vstup do věku počítačů a robotů nebezpečný i pro společnosti parlamentně demokratické. Politika KSČ je však v přímém rozporu s tezemi, které v této souvislosti hlásá a začasto se ani nesnaží to nějak důrazněji popírat. Pragmatizace veřejnosti a nezájem o ideologické otázky jsou režimem vlastně vítány. Je-li však přesto nucen odpovědět na očividný rozpor mezi výše citovanými představami a existující praxí, pak shledá obyvatele ČSSR ještě «nedostatečně vyspělé» pro rostoucí účast na rozhodovacích procesech: « . . . buržoasně liberalistické tendence, projevy abstraktního humanismu, falešné demokracie a pacifismu, liberalistické, nezásadové myšlení a jednání má u nás silné tradice, mnohokrát se projevilo v politickém životě státu a působí nemalé starosti i dnes. Liberální smýšleni velké části našich občanů je brzdou našeho rozvoje, ztěžuje řízení a výchovu lidí často pod rouškou
demokratického přístupu a dobrého vztahu k l i d e m . . . V určité míře se zejména mezi mladými lidmi projevují i tendence maloburžoazního individualismu a anarchismu. Mezi některými skupinami obyvatel pak působí i buržoasní pragmatismus, utilitarismus a egoismus . . . Vliv všech těchto tendencí nelze podceňovat» (L. Vacek: K úloze sociologie v ideologickém boji o světový názor, Sociolog. Časopis č. 3/82). Je to vlastně hodnocení do značné míry přesné a správné a jako negativní posuzují tyto tendence ti, kdo vědomě či nevědomě převzali normy ruské politické kultury za vlastní. Za jediného aktivního protihráče režimních ideologů a politiků jsou považovány kritické skupiny, občanské iniciativy, z nichž v ČSSR nejznámější, dnes již světově, byla a do jisté míry dosud je Charta 77. Složení, cíle a úkoly těchto skupin, druh jejich aktivit i metody odpovídají době a podmínkám jejich vzhiku^a dávají jim - opět ve srovnání s ostatními zeměmi bloku - četné zvláštní rysy. Skupiny nevznikly v ČSSR ani jako reakce na fyzický teror, hlad, bídu nebo jako důsledek ozbrojených bojů, nýbrž jako reakce na potlačení celonárodního reformního hnutí a na následující zvůli dosazené státní moci, na porušování občanských práv i vlastních čs. zákonů. V minulém desetiletí už v těchto skupinách dozníval vliv «strany vyloučených», tedy reformních komunistů středních či starších ročníků. Do popředí se dostávali příslušníci mladších generací, ideologicky a politicky obvykle «nefixovaní» žádným směrem, skupiny «kulturní oposice», spisovatelé, hudebníci, a stále více jednotlivci i skupiny «aktivně křesťanského zaměření». Páteři ovšem i nadále zůstávají intelektuálové, převážně pražští. Vliv kritických skupin v dělnických vrstvách a mimo velká města je mizivý. Dominuje několik významných osobností. Z nich se především Václav Havel svými velice fundovanými politickými esejemi stal možno říci teoretikem českého kritického občanského hnutí. Dva charakteristické rysy převažují v aktivitách těchto skupin: za prvé zdařilé pokusy o analýzu jak čs. společenské reality, tak i koncepcí a politiky režimu. Dokumenty Charty 77 jsou po právu hodnoceny nikoliv jen jako reagování potlačené oposice, nýbrž jako kvalifikované rozbory jednotlivých problémů. Za druhé pak: hlavní akcent kladou skupiny na «mravní kodex», na «morální obrodu politických kritérií», či «existenciální revoluci v post-totalitárním systému» (Havel). Zvláště tento akcent je ve chvílích desiluzí, «rozpadu hodnot», nezbytného útěku k pragmatismu mimořádně důležitý, a Charta 77 je právě tím v dnešních čs, poměrech nezastupitelná. Ovšem: právě tyto charakteristické rysy nevedly k vytčenému cíli: k dialogu s mocí. Zdá se, že cíl sám byl od počátku nereálný. Naopak, tyto rysy musely nutně propast mezi režimem a kritickými skupinami ještě prohloubit a některé z nich zatlačit do postoje fundamentální oposice, z něhož nelze prakticky ničeho dosáhnout, bohužel ani rozšíření kritického zázemí ve veřejnosti. Pro její značnou čast je konsekventnost a vyhraněnost «disidentů» příliš náročná. A tak i nadále chybějí pokusy o politickou oposici, která by mohla mít naději na široký ohlas Ýe veřejnosti. Akcentování mravních kritérií je trvalým, nikdy nekončícím úkojem, nemůže vést k rychlým úspěchům. Kritické skupiny tak dílem nahrazují roli církví a vyvažují v Československu nedostatečnou péči o křesťanskou morálku. Toto zaměření vede ovšem někdy k určitému, možná nevědomému, posuvu, kdy za filosofickou úvahu je podsouvána úvaha teologická, politická teorie nahrazována filozofováním a politika moralizováním. Toto nebezpečí si ve své poslední stati (Politika a svědomí) uvědomuje zřejmě Václav Havel a říká v závěru, že je příznivcem «antipolitické politiky». A říká dále: «Totiž politiky nikoliv jako technologie moci a manipulace s ní nebo jako kybernetického řízení lidí nebo jako umění účelovosti, praktik a intrik, ale politiky jako jednoho ze způsobů, jak hledat a dobývat v životě smysl, jak ho chránit a jak mu sloužit, politiky jako praktikované mravnosti, jako služby pravdě, jako bytostně lidské a lidskými měřítky se řídící starosti o bližní». (Připouští pak, že je to «asi způsob v dnešním světě krajně nepraktický a velmi těžko aplikovatelný»). I tento citát ukazuje hloubku a kvalitu Havlova uvažování, nicméné zůstává citátem filosofa a celé toto pojetí je pojmu «politika» ještě značně vzdáleno: politika nikdy nemůže být jen «praktikovanou mravností», nebo jen «starostí o bližního». Musí se takovou jen chtít stát! Mravní kodex by měl být výchozí posicí, nikdy však nebude výslednicí praktické politiky jako souhrnu mnoha zájmů a tlaků. Ta se bez kompromisů neobejde, Z tohoto hlediska je samozřejmě pragmatické chování veřejnosti - neochota jít do otevřených (a obvykle předem prohraných) srážek, avšak hrdlení se o každý vlastní zájem, o mzdu, cenu, nájemné, fungování služeb, o pracovní prostředí, přitom však zavírání uší před ideologickými sirénami a útěk do privátu, atd. - chováním politickým, za dané situace pro většinu veřejnosti jedině možným. Kritizovat tedy «apolitické» chování dnešních Čechoslováků (tím spíše ze zahraničního bezpečí), protože nehodlají vést s režimem otevřený boj, nás vede vlastně do myšlenkového sousedství Husáků, kteří také nebývají s národem často spokojení, shledávají jej «nevyspělým» a odpírají mu proto nárok na skutečné rozhodování. Závěrem jen jednu poznámku k mezinárodním faktorům. Tato tématika svou důležitostí i komplikovaností zdaleka přesahuje rámec tohoto příspěvku. Rámec a stav mezinárodni politiky je dnes pro jednotlivé (tím spíše malé) státy a pro jejich vnitřní vývoj daleko důležitější než byl dříve, O to spíše pro státy závislé jako je Československo. Míra mezinárodního napětí na ně působí dvojím způsobem. Jednak bezprostředně: v atmosféře sníženého napětí bývá strach o udržení moci nižší a tím i klesá tlak represivních aparátů, stoupají možnosti mnoha kontaktů s vnějším světem atd,, to vše vede konec konců k oslabování totalitních režimů. Při vší naší nespokojenosti s taktikou uvolňování (détente) v minulém desetiletí víme, že bez této strategie c bez atmosféry sníženého napětí, by nebylo možné ani Maďarsko či Rumunsko, a situace v Polsku a v Československu
12
by byla ještě nesnesitelnější... Jednak zprostředkovaně: atmosféra sníženého napětí ovlivňuje především vnitřní situaci i zahraniční politiku hegemonické mocnosti, tedy SSSR, na níž jsou vývojové pohyby v satelitních státech především závislé. Minulé období snižování napětí zastihlo ovšem Československo ve zvláštní situaci, těsně po porážce reformního hnutí, s novými jednoznačně kompradorskými, ještě neetablovanými mocenskými aparáty atd.; situace tedy nemohlo být k vnitřnímu pohybu tolik využito jako prakticky u všech sousedů Československa v sovětském bloku. Posledních několik let přineslo a možná i několikaleté období v budoucnu přinese politiku zesílené konfrontace, v níž vidí dokonce část amerického vedení úspěšnější strategii vůči SSSR a jeho bloku než jakou byla détente. Nic zatím nenasvědčuje tomu, že je toto přesvědčení alespoň dílem oprávněné. Ponechejme stranou, jak se nová strategie odráží ve vývoji západních států a třetího světa; uvolnění v sovětském bloku, tedy také v Československu, napomoci nemůže. Naopak. Dá se předpokládat, že každá snaha o společenskou kritiku bude (v «období zostřeného ohrožení našeho státu», Husák) ostřeji potírána a ideologický a propagandistický tlak na veřejnost ještě stoupne. Také negativní ekonomické důsledky mohou sice zesílit nespokojenost širších vrstev obyvatelstva, ale stěží lze očekávat, že zmíněná nespokojenost se za této situace vůbec může stát významnou pro pozitivní změny a zrychlení vnitřního společenského vývoje.
GEORGE MOLDAU
DISKUSNÍ PŘÍSPĚVEK K SEMINÁŘI SL Vážení přítomní, milí přátelé, sami jste přišli s nápadem, abychom se my, co jsme zůstali doma, zúčastnili vaší konference alespoň zasláním písemného příspěvku. Proto vám poněkud nesouvisle povím něco, co možná není námětem vašeho jednání, ale co vás snad bude zajímat. Určitě se sami sebe občas ptáte, zda to, co děláme na obou stranách, má vůbec nějakou cenu. V době, kdy o osudu lidstva rozhodují rakety, my se staráme o knížky, básničky a kulturu a pracujeme po způsobu někdejších obrozenců. Nejsme stejní donkichotové - vy, co jste se dnes sešli v tomto sále, místo abyste si pilně vydělávali peníze, a my, kteří riskujeme vězení, místo abychom zvyšovali svůj osobní standart víceméně tolerovaným rozkrádáním eráru ? I vy se přece odlišujete^ od naprosté většiny emigrantů, a my se také lišíme od většiny našich lidí zde v Českých zemích a na Slovensku. Není vsak naše úsilí jenom hra a ozvláštňování vlastního života? Vždyť Husákův režim se nemění a nemění, a pokud se někdy změní, pak spíše v důsledku vnějších zásahů než vlivem sil vnitřních. Musí to být smutné, mluvit do éteru a nevědět, zda vás posloucháme, tisknout knihy a časopisy a nevědět, zda to čteme a zda o vašem díle diskutujeme. Dovedu si to živě představit! Ale vzhledem ke svým relativně bohatým zkušenostem a ke svému věku vám mohu na tyto a podobné otázky odpovědět i bez průzkumu veřejného mínění. Futurologie bere vždy v úvahu dosavadní vývoj a z toho vyvozuje trend a s přihlédnutím k vývoji všech, nebo skoro všech hlavních faktorů odhaduje, co bude následovat. Každé hnutí odporu sílí současně s blížící se možností změny, s blížícím se obratem, s nadějí, že dojde ke změně. Jenže zde jako by tomu bylo právě naopak (pokud to ovšem není příznak změn, které si ani jasně neuvědomujeme). V prvních letech po okupaci z r. 1968, kdy se většina lidí domnívala, že se režim v tehdejší
zkostnatělé podobě dlouho neudrží, bylo hnutí odporu, nebo spíše hnutí disidentské - i když tehdy se tomu ještě tak neříkalo - ve srovnání se současností jen minimální. Lidé se tehdy báli vzít do ruky zahraniční tiskoviny, přestože se ještě tak často nezavíralo. O pravděpodobně prvním samizdatovém časopise «Zprávy, informace, zajímavostí» (kdo z vás ho ještě pamatuje a kdo ho četl?) se lidé báli mluvit nahlas, přestože se tehdy ještě v bytech neodposlouchávalo a praxe domovních prohlídek teprve začínala. Potom - souběžně s tím, jak se režim upevňoval a «cementoval» začaly kolovat mezi lidmi fejetony, půjčovaly se knihy z Petlice, překlady z Amalríka, Havel napsal svůj slavný dopis Husákovi, pár lidí melo potíže za to, že ho přepsali, a nakonec si lidé na tyto zakazované činnosti i represe jakoby zvykli. A celé se to rozjelo tempem na Československo až nepochopitelným. Velkou zásluhu na tom má ovšem vaše pomoc ze zahraničí. Především v tom, že rozhlasem, ať už v českém vysílání nebo v cizojazyčných relacích, informujete zpětně lidi u nás, co se zde děje a že zde vůbec nějaká činnost toho druhu existuje. Kdyby to záviselo skutečně jen na těch našich psacích strojích, byl by dosah celého úsilí minimální. V tomto směru, bez úzké splupráce s vámi venku, by naše domácí snažení nemělo ani zdaleka takový ohlas, jaký má. Patří k našemu národnímu zvyku stále se pitvat, ptát se, jací jsme, někdy až masochisticky se rozdírat a spílat si, jednou za to, že nejsme jako Jugoslávci, podruhé zase jako Poláci nebo Maďaří. A čím je v našich rozborech víc flagelantství, tím jako bychom byli spokojenější. Přitom však k tomu sebepodceňování tak velký důvod nemáme, spíše naopak, jak dokazuje právě vaše konference i naše příspěvky na ní, kterých není málo nemluvě o stovkách titulů vydaných v různých samizdatech, o desítkách rozsáhlých odborných prací psaných po večerech a po pracovní době, ó všech těch studiích o ekonomice, kultuře, historii,
13
politice a o všech drobnějších úvahách a fejetonech, které vznikají doma. Není to vlastně překvapující, když uvážíme, že náš normalizační režim trvá již šestnáct let, tedy skoro jako celá první republika, a přesto se nacházejí další a další lidé, kteří jsou ochotni vstoupit do VONSu, stát se mluvčími Charty, pracovat na dokumentech, rozšiřovat a někdy i rozepisovat publikace, které vy pro nás vydáváte a připravujete venku? I mladí lidé, ještě «nezkompromitovaní», kteří by se mohli vloudit do přízně režimu, se této možnosti vzdávají a začínají hned své první práce publikovat v neoficiální, druhé či nezávislé kultuře, přestože vědí, že z toho nebudou mít ani peníze, ani publicitu, ale jen nepříjemnosti. Zatímco na začátku sedmdesátých let zde vycházel jen jeden nebo dva samizdatové časopisy, dnes jich je několik desítek a mnohé z nich vycházejí už řadu let. A tato činnost není jen výsadou Prahy, obdobné časopisy či rozepisované «výběry z čtenářské samoobsluhy» vznikají i na mnoha dalších místech, ve větších i menších městech a někdy i vesnicích. Stať, která zaujme, ať už byla napsána pouze na stroji, nebo vyšla venku tiskem, se objeví najednou třeba i v několika takovýchto «neperiodických periodikách » bez ohledu na to, kde autor žije. Určitě jste si vsim/i také toho, že mnoho lidí (na rozdíl třeba ode mne) se nebojí publikovat v zahraničí i pod svým skutečným jménem. A nejsou to od nich «vykalkulovaná rizika»! Vždyť nikdo z nás neví, kdy se režim náhle rozhodne přehodit výhybku a trestat, co dosud netrestá, kdy začne s represemi. Prozatím to eviduje a zasahuje jen občas. Změnila se i mentalita veřejnosti, která se v disidentském hnutí přímo neangažuje. Lidé se u nás už většinou ani na veřejnosti nebojí mluvit o tom, co včera vysílali na «Praze3», čímž se míní Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, a na jižní Moravě, v jižních Cechách případně Bratislavě také Vídeň. Tato vysílání poslouchá pravidelně aspoň polovina z těch, co se vůbec, třeba jen minimálně zajímají o politiku. Západní rozhlas se poslouchá zvláště na venkove a na malých městech, kde je lepší slyšitelnost a kde je také méně tiskovin než v Praze. Přijdete-li k někomu nečekaně na návštěvu a on zrovna poslouchá zahraniční rozhlas, ani se to nesnaží přetočit zpátky na Prahu, ale naopak klidně řekne, co právě poslouchá, a nabídne vám, abyste si společně s ním poslechli třeba ještě komentář Milana Schulze. Z rozhovorů, z hubováni na poměry, z vyprávění politických vtipů už zase nepoznáte (podobně jako v tzv. pozdním novotňáku), kdo je či není v KSČ, Zájem o zakázanou literaturu, o vysílání a vůbec neoficiální kulturu je teď o to vetší, že se zde doma objevuje jen málo hodnotných věcí. Lidé při setkání komentují pár dobrých filmů, pár pokusů o dobré divadlo, semtam nějaký ten koncert, a pak se hned začne diskutovat o věcech, které nejsou oficiálně na trhu, Kolik lidí mi už řeklo: «Půjč mi konečně toho Černého, všude se o tom mluví a já si připadám jako blbec, že jsem to ještě nečetl». Vliv, kterým působíte ze zahraničí na lidi a sílu zdejší rezistence nepoznáte podle počtu podpisů pod Chartou 77. To je jen nepatrný vrcholek ledovce, to je jen seznam těch, kteří jsou ochotni i překročit jisté meze. Daleko lépe poznáte vliv své-
14
ho úsilí podle toho, kolik sem dojde vašich tiskovin, časopisů, knížek, a kolik jich náš «trh» vstřebá. Kdyby to bylo technicky možné, věřte, že bychom jich zkonzumovali i desetinásobek dnešního přísunu. A ještě by to nestačilo. Počítejte s tím, že každý výtisk vašich Časopisů, pokud ho neseberou rovnou na hranicích nebo při první domovní prohlídce, přečte několik desítek lidí. Ale přestože po Československu koluje tolik tiskovin a do řetězu jejich půjčování, který nikdo přesně nezná, je zapojeno tolik lidí, není překvapující, že je-li už někdo náhodou přistižen a obviněn z rozšiřování, většinou se nenajdou ani svědci, kteří by byli ochotni to úřadům dosvědčit? Doklady shromážděné VONSem svědčí dokonce o případech, kdy lidé, donucení vyhrožováním úřadů svědčit proti takovým obviněným, u soudu svou výpověď změnili nebo odmítli, i když to pro ně mělo negativní důsledky. Přestože není vidět reálná naděje na změnu «reálného socialismu», objevují se mezi námi další a další lidé, kteří jsou ochotni angažovat se pro tuto zdánlivě nesmyslnou činnost a dokonce pro ni riskovat. Přestože každoročně odcházejí další a další lidé do exilu, je zde stále poměrně dost nových lidí, kteří čtou, půjčují, roznášejí, píší, překládají, hrají a malují, kteří vytvářejí hodnoty v rámci té druhé, neoficiální kultury. A tím působí na další, včetně mladých. Podhoubí, z něhož se tito noví stoupenci líhnou, nevytváří ovšem ani naše hnutí, ani vaše relace a časopisy, ale především Husákův režim sám. Vy i my jen formulujeme, co ti lidé cítí, případně jejich znechucení usměrňujeme. Takových lidí - nazvěme je nepřesně třeba disidenti - nejsou sice statisíce, ale jsou, a to stačí. Koneckonců tzv. profilující, aktivní minorita, skupina, která udává ráz určitému hnutí, politické straně, uměleckému směru, není nikdy příliš rozsáhlá; přesto však právě o ni bojují v demokratických státech různé politické strany, protože právě ona nakonec určuje směr a rozhoduje o výsledcích. Podle sociologů mají nadějí na přežití jen taková hnutí, organizace, spolky, strany, které jsou věkově různorodé. Jsou-li generačně heterogenní, mohou si stoupenci předávat vzájemně myšlenky, hodnoty, poznatky, ideály. Když vidím, jak po literatuře, kterou k nám zasíláte, sahají i dnešní gymnazisté, tedy děti, kterým v roce 1968 nebyl snad ani rok, mám dojem «nekončícího sledu, který je zároveň vplýváním i trváním », jak to bylo jednou v Listech napsáno o knize Mojmíra Klánského. Zdejší «dizihnutí», jak se tomu říká, ať už je orientováno nábožensky nebo politicky, má svůj stálý dorost, stále se doplňuje z řad mladých a ještě mladších a není zdaleka omezeno jen na generaci osmašedesátého roku Či jen na jejich děti. To, co děláme vy venku a my doma, to je tedy opravdové působení na lidi, a oficiální propagandisté stranického školení u nás by byly Šťastni, kdyby měli jen čtvrtinu vlivu, který máme na lidi my a vy dohromady. Proč se to tedy nemění a viditelněji nehýbe? Důvodů je určitě víc, než jsem sám schopen vidět, a odpověď znáte lépe než já, I politika velmocí je ohromena a ochromena hrůzou z raket a možné války a přešlapuje pouze na místě. Zdánlivá ne-
měnnost situace v Československu je podle mne kromě mnoha dalších příčin politických i ekonomických ovlivněna také tím, že obě strany, tj. jak dnešní vládnoucí klika či lépe řečeno dnešní místodržitelé, tak lidé v současné opozici, přijímají skutečnost jako provizórium. To oslabuje jejich potřebu angažovat se, ať už pro, nebo proti. Myslí, že režim bude změněn. Zdůrazňuji to pasívum! Změněn zvnějšku, v důsledku mezinárodní politiky, v důsledku změn v SSSR nebo kdovíjakých jiných! Tento postoj zaujímají podle mého soukromého pozorování jak lidé ve struktuře, tak také disidenti. Pocit, že bychom to mohli změnit sami, většinou chybí. Domácí diskuse, například kolem stati Pavla Tigrida «Stačí čekat?» v dvaasedmdesátce Svědectví, mně to jen znovu potvrdily. Vědomí provizória současného staví nám v opozici pomáhá žít a přečkat to. Vědomí, že je něco časově omezeno, Činí každou situaci snesitelnější; zároveň to však ulehčuje práci i místodržícím. Také proto se zde jednotlivé fronty tak nevyhraňují; a to působí i na novou generaci. Mladí lidé, jak už jsem to jednou řekl, se nechtějí angažovat pro režim, stávají se z nich jacíci programoví «průměrní» ještě dříve, než někam vstoupili a začali svou kariéru. Rezignují, netouží mít v tomto režimu úspěch a mezi žáky středních škol se objevují, jak tomu sami říkají, «hnutí průměrných». Nechtějí prý vědomě dosahovat vynikajících výsledků na školách a při studiu, neboť pak by je prý učitelé a často i rodiče nutili, aby pokračovali, aby se snažili a časem i podíleli a « kompro-
mitovali se postavením v tomto provizóriu». Je-li tento názor vůbec oprávněn, pak se domnívám, že je třeba vycházet z jakési analogie mezi odcházejícím, umírajícím jedincem, a odcházejícím typem společnosti, kultury nebo chcete-li Evropy, krátce lidstvem, a hlasitě si říci: «Hrozí-li skutečně nebezpečí zániku, pak musím ty poslední dny, měsíce Či léta prožit tím nejlepším a nejhodnotnějším způsobem, důstojným sebe samého, člověka, své skupiny nebo národa». A tak si myslím, že bychom měli na obou stranách hranic dál dělat, co děláme, a dělat to ještě ve větší míře a s větší intenzitou. Třeba ta poučka z marxistické filozofie o « přechodu kvantity v novou kvalitu » a o « změnách skokem » po nahromadění dostatečného množství rozporů přece jen platí. A pokud neplatí a žádná marxistická «lokomotiva dějin» nevyjede, pak touto svou činností udržujeme aspoň trochu ony hodnoty, jež patří tradičně k našemu národu a jež jsou naši lidé doma i v exilu schopni vytvářet v našem jazyce a z pramenů naší kultury. Obohacujeme tím sebe samé i generaci těch mladších a zuzujeme tak aspoň o neco propast, která se v důsledku současného politického rozdělení stále vytváří mezi námi a západní Evropou v Dojde-Ii k novému «obroďáku», ať už bude mít jakoukoli ideologickou podobu, budeme to mít na obou stranách snadnější a lépe se vzájemně domluvíme. A tak vám všem, co jste tam venku a co se na této donkichotiádě podílíte, za sebe, za své přátele a hlavně za ty mladší a přicházející upřímně děkuji.
S* 0*
JIRI DIENSTBIER
PAX
EUROPEANA (O myslitelném a nemyslitelném)
Dějiny jsou otevřené. Vždy byly. Zmařená, či odložená návštěva Ericha Honeckera v Bonnu, výrok italského ministra zahraničí Giulia Andreottiho na slavnosti l'Unitá a reakce na tyto události jen stvrzují, že soudobá traumata, neřešená a často tabuizovaná, se připomínají tím naléhavěji, čím déle se vrážejí roubíky do každých úst, která by o nich chtěla věcně promluvit. Při současném stavu evropského míru spíše udivuje, jak dlouho zůstala otázka nad Honeckerovou návštěvou viset ve vzduchu. Jak to, že uběhlo tolik týdnů, než byla napadaná návštěva odsunuta? Kdo a jak tu získával a kdoja jak ztrácel? V čích rukou zůstal nevyhnutelný Černý Petr? Opíral se východoněmecký vůdce o konsensus své vládnoucí skupiny nebo o skupinu partnerů v sovětském vedení? Nebo se zmýlil v odhadu a nebude mu to zapomenuto ? Nebo se snad rozhodl, ve svém věku a se svým politickým životopisem, ukázat vlastnímu národu, že i on je Němec a že i jeho srdce táhnou k zemi balvany, z nichž je vystavěna zeď, symbolicky i fakticky dělící zemi i hlavní město ? Můžeme se zeptat i praktičtěji. Bundesrepublik
Deutschland platí. Vykupuje důchodce, politické vězně a ty, kteří touží přejít demarkační čáru západním směrem. Platí za kontakty rozdělených rodin. Spolková vláda kryje mnohamiliardové úvěry bank. Vnitroněmecký obchod vlastně znamená, že NDR je členem EHS, podílejícím se na výhodách, aniž platí příspěvky. Tím vším se z Bonnu zvyšuje životní úroveň sedmnácti miliónů Němců žijících na severovýchodě. Zvláštní praxe. Ale nechtěli bychom dnes mnoho, kdybychom jen odsoudili tento svérázný způsob péče východoněmecké vlády o vlastní obyvatelstvo? Andreotti správně řekl, že «pangermanismus musí být překonán, existují dva německé státy a dva musí zůstat». Myslel zřejmě na minulost, ale ~ jako odpovědný ministr zahraničí - také velmi na přítomnost. Však ví, že vyvolávání pochybností o platnosti Jaltské dohody je «daleko nebezpečnější než jaderné arsenály». Možná tím myslí, že rozdělené Německo je symbol neřešeného evropského traumatu, další slepé uličky dějin, zanesené mýty a lžemi, zabarikádované opravdovými, historicky zdůvodněnými obavami i falešnými resentimenty.
15
Zmetek zmarněných nadějí na zajištění věčného míru po největší válce dějin. Příčina i důsledek bloků. Trvalá a jistá past každého úsilí překonat blokovou politiku. Absurdita hranice, rozříznuvší kontinent, předem ruší každé úsilí o evropský mír, o přirozenou hospodářskou, kulturní a společenskou vzájemnost, která od raného středověku po moderní dobu vytvářela hodnoty nesmírné ceny. Co však s tím? *
•
*
Nesmyslnost rozdělení byla tak zjevná, že teprve dlouho po válce se definitivně přiznalo, že sjednocení Německa už není cílem vítězných velmocí. Trvalo další léta, než byla realita dvou německých států uznána i mezinárodně právně, oba státy přijaty do OSN a s oběma navázány diplomatické styky. Dodnes však platí podivný statut Berlína, který je a není pod správou čtyř velmocí, je a není úplně součástí států vytvořených z velmocenských zón. Také vzájemné zastoupení není klasickým diplomatickým úřadem. Vnitroněmecké vztahy jsou zkrátka něčím trochu jiným než vztahy mezi dvěma státy. Němci po prohrané válce mohli většinou jen přihlížet, jak se velmoci dohodnou či rozejdou. Nevítali příliš Bizonii, Trizonii a vznik dvou «dočasných» států. Těžko určit, jak dlouho trvá dočasnost. Nezbylo jim ovšem nic jiného než akceptovat důsledky rozpadu protihitíerovské koalice. Mohli se omezit na víceméně symbolická gesta: například nezvolit pro západní část za hlavní město Frankfurt, ale městečko Bonn, aby demonstrovali, že pro ne má dočasnost být mimo vší pochybnost. Rozpad koalice a rozvoj studené války nebyly však jedinou příčinou rozdělení Německa. Německo neuneslo svou specifickou váhu a jeho vyřazení jako evropské mocnosti, po celé století ohrožující vnitroevropskou stabilitu, se po válce všude mimo samotné Němocko - jevilo jako ideální, mnohdy nevyřčený, ale také mnohdy vyřčený, záměr. Někteří Američané uvažovali o rozparcelování Německa na mnoho malých států. Oddechla si Francie i Anglie, o malých a středních národech západní, střední a východní Evropy nemluvě. Mnohde byly pocity až euforické, Nejváhavější tu byl ruský konzervativismus, zvyklý uvažovat ve velkých územních blocích a naučený na silného německého partnera, s nímž se občas dělil o sféry vlivu i o velká území (např. Polsko). Snad i brestlitevský mír po první válce byl ovlivněn tímto návykem, Sovětská politika zřejmě po nějaký čas doufala, že Německo bude výhodnější paralyzovat jako celek, územně zmenšený podle spojeneckých dohod a svázaný mírovou smlouvou zakazující militarizaci, vládu monopolů a vliv nacistů. Ještě Berija byl popraven mj. s obviněním, že chtěl zaprodat východní zónu, což může být falsum, ale svědčící o tom, že úvahy o celoněmeckém řešení nebyly zcela vyloučené. Státní smlouva o Rakousku z roku 1955 ukazuje, že teoretický model byl byl k dispozici. Po ztroskotání všech lepších a horších, reálnějších i absurdních variant, zkrátka když holub na střeše uletěl, zůstala realita rozděleného Německa jako vrabec v hrsti. Když už byla,
hodila se přímo skvěle pro zdůvodnění bipolární správy. Oprávnila trvalou přítomnost amerických a sovětských vojsk v Německu, na hranicích nově stvořených světů. Jakkoli se oba světy, jednotlivé země v nich a vztahy mezi vedoucí velmocí a členy jejího bloku liší, samotná přítomnost cizích vojsk v Německu a pak i v dalších evropských zemích podle zásad prvních, druhých a dalších sledů zdůrazňuje druhořadé postavení rozdělené Evropy. Odvozenost politiky, násilně přehrazený tradiční prostor evropské činnosti, nutnost některých nezávisleji vystupujících zemí (např. Francie nebo Maďarska) rozvíjet se v rámci pro dnešní ekonomické a společenské potřeby příliš omezeném, nemožnost promýšlet a realizovat strukturální reformy v širších souvislostech než jaké poskytuje blokové sevření atd., to vše vede k dalšímu zaostávání a úpadku Evropy, dnes už nejen ve středu a na východě. Projevuje se to i v obtížích pociťovaných západoevropským hospodářským společenstvím v konkurenci se Spojenými státy a Japonskem. Dlouho po válce sloužilo dělení Německa vnitropoliticky k upevňování stalinistických režimů. Po strašných válečných zkušenostech přijímali i mnozí protikomunisticky smýšlející občané protiněmeckou politiku a prosovětskou orientaci jako menší zlo. Ještě dnes lze od starších lidí slyšet, že jednou možná ještě budeme rádi, protože Němci se vzpamatují a pak nás nikdo jiný než Moskva nezachrání. Tento způsob uvažování ovšem silně narušil srpen osmašedesátého roku, včetně oné neuvěřitelné okolnosti, že - snad bezmyšlenkovitě - byla do akce proti Československu zapojena i armáda NDR, takže poprvé od druhé světové války opět vtrhla německá vojska na cizí, tedy naše území. Přesto obavy z možné změny postavení Německa dosud různě působí zřejmě v celé Evropě, o čemž svědčí v poslední době jak výrok A11dreottiho, tak i okolnost, že generál Jaruzelski považoval za účelné odvolávat se k národu z hlediska staleté i jeho generační zkušenosti, že za rusko-německé domlouvání platí také, možná především, Polsko. Sjednocení Německa tedy ještě nepřestalo být strašidlem obcházejícím Evropu. Obchází ovšem i Německo samotné. Pochopitelně. Jak by nám bylo, kdyby Staré Město pražské a Malá Strana byly odděleny zátarasy na Karlově mostě a kulometnými hnízdy na mosteckých věžích? *
*
*
Občas se na plátně objeví Hitler, šaškující před mikrofony. Dokumentární záběr cirkusového klauna rozchechtá biograf, v němž už málokdy sedí výjimeční pamětnici. Kamera švenkne na náměstí, na kterém šílí možná milión lidí nadšením. Mnohý úsměv zamrzne. Bylo tohle vůbec možné? Dějiny nejsou k nikomu shovívavější než lidé, kteří je tak či onak tvoří. Ani Němci nejsou chudáci, kterým svět zvlášť ublížil, jak se někteří z nich domnívají a jak se dnes stává módou říkat i jinde, například u nás v souvislosti s odsunem. Avšak už i nejmladší zmobilizovaní rekruti wehrmachtu pomalu odcházejí do penze a většinu národa na obou stranách hranice tvoří lidé narodivší se až když bylo po všem. Není tedy nikde důvod k sentimen-
talitě. Není-li však nikdo odpovědný za omyly či zločiny otců, jsme povinni pochopit jejich podstatu, abychom se jim mohli vyhnout. Středoevropský prostor od Rýna až po Balkán po staletí charakterizovalo společenství větších a menších národů. Němečtí, čeští, polští a uherští králové nosili různé koruny. Lucemburkové byli právě tak českými jako německými a uherskými králi a země koruny české znamenaly dlouho rozhodující korunu habsurskou. České stavovské povstání bylo do značné míry vzpourou německy mluvící luteránské Šlechty a v žádném případě nemělo nic společného s jazykovým nacionalismem. Ještě v době, kdy Francie a Anglie budovaly centralizované národní státy, Evropa mezi Rýnem a Ruskem válčila o víru, koruny, moc a území, ale také spolupracovala proti turecké invazi. Jan Sobieski by sotva byl zachraňoval Vídeň, kdyby tušil, že habsburský trůn bude také smrtelným nebezpečím pro jeho zemi. Rozvoj romantického nacionalismu, zneužitý centralizující se mocí a rozvíjejícím se pruským státem signalizoval nebezpečí. Sedmiletá válka a rozdělení Polska s Ruskem za rakouské asistence byly první velké demonstrace této slepé uličky německých a evropských dějin. Také německá revoluce 1848 se ubírala tímto směrem. Bismarckův současník K. Frantz marně varoval železného kancléře, že ignoruje dědictví minulosti a odpovědnost k ní, když staré principy federalismu či společenství nahrazuje mocensko-politickým pangermanismem. Bismarck ovšem ještě chápal odvrácenou tvář svého díla, když odmítal zahrnout do své říše rakousko-uherské Němce a jen s váháním anektoval Alsasko s Lotrinskem. Duchů, které zplodil a které nechal vstoupit do vědomí národa, se však už nemohli zbýt jeho nástupci, kteří nejen zničili podunajskou říši, ale rozpoutali válku, z jejíž prohry se jako bastard někdejších falešných ideálů zrodil nacismus. Zdá se, že pro nás jsou podobné úvahy opět aktuální. Po všech státních katastrofách se stalo módou zoufat nad rozpadem Rakouska a dokonce vytýkat Masarykovi, že to byl on, kdo je rozbil. Paradoxně tu opět zaznívá ozvěna snu o Češích jako tvůrcích dějin, když už ne jinak, tak aspoň v negativním smyslu. Avšak Masaryk jistě četl Fritze Naumanna, který jen vyjadřoval převládající německé cítění (Das Ideál der Freiheit): « Dějiny učí, že celkový pokrok kultury není vůbec jinak možný nežli rozbitím národní svobody malých národů. Historie rozhodla, že jsou národy vedoucí a takové, které jsou vedeny, a je těžko chtít být liberálnější než dějiny samy Není věčným právem člověka, aby byl řízen svým kmenovým příslušníkem ». (Cit. dle F. W. Foerster: Evropa a německá otázka. Praha 1938). Goebbels později promluví o « Kleinstaaterei». Nebude na škodu připomenout si, co píše sám Foerster, velký německý křesťanský demokrat, který se ještě chvíli před tím, než bylo opravdu pozdě, snažil přimět císaře Karla k federalizaci Rakousko-Uherska a v srpnu 1918 v Berlíně kancléře von Hertlinga, aby Německo nabídlo řádný mír, včetně vrácení Belgie a Alsaska a nápravy rozdělení Polska: «Po triumfu Bismarckově (se) i rakouské Němectví pomalu a nepozorovaně poprušťovalo a nacionalizovalo, a tím se stávalo stále
neschopnější udržet pod německým žezlem ony neněmecké národy, které byly rovněž uchváceny nacionálmími tužbami a vášněmi. Jen kdyby byl na jihovýchodě Evropy povstal pokročilý a budoucímu svazu národů předcházející útvar vskutku nadnacionálního státu, jen tehdy by bylo proti panslavistickému rasovému principu postaveno něco vyššího. Ale v tom okamžiku, kdy německý zastánce starého podunajského svazu národů ani nepoznal smysl vlastních tradicí, ani nepochopil požadavky doby a místo toho zavlekl rozkladný princip národního egoismu i do svého nadnárodního státu, od toho okamžiku podminoval sám svůj vlastní stát mnohem více, než by to dokázal celý panslavismus. Ten totiž dostával teprve odvahu a víru v sebe, když videi, že podunajský stát nechápe jiz svou vlastní ideovou podstatu a tak se sám odsuzuje k smrti, své národy přímo odstrkuje k ideálům pouhého národního státu, a nedostatkem úcty k jejich citu pro samostatnost vhání je přímo do" velkého mocenského asylu slovanské rasové jednoty... Světová válka byla chybným pokusem germánských živlů znemožnit uměle a násilně na evropském východě ony konsekvence národnostního principu,* na které se stále odvolávaly pro svou vlastní státní koncepci». Tyto úvahy psal Foerster ve švýcarském exilu těsně před druhou světovou válkou. Ptal se přitom, zda je jeho národ «bezpodmínečně odsouzen k tomu, aby šel dále po této cestě kletby a slepě až k sebeznicení». Brzy poté nacismus rozpoutal poslední dějství této hry. Výsledek pro Německo a Němce: Posunutí hranic na Baltu o stovky kilometrů na západ, vystěhování miliónů Němců z východní a střední Evropy, z ruin Berlína vyrostlá zeď, symbolizující rozdělení Německa. Výsledek pro nás: přetržení Evropy na linii, která po tisíciletí, vlastně nikdy ani nebyla hranicí, tedy ohrožení evropské kulturní a civilizační svébytnosti. Svobodný rozvoj evropských národů je podvázán logikou blokové politiky, v níž jen obě supervelmoci se mohou alespoň zčásti vyvíjet v rámci svých vlastních historických tendencí. I když i u nich je sporné, zda podřízení víceméně vojensko-strategickým nárokům blokové politiky nepůsobí negativně na rozvoj politické kultury a života jejich národů. Pro nás Evropany je tento výsledek nesporný. *
*
*
Zřejmě je pravdivý výrok, že v dějinách nelze nic odčinit. Krutý židovský vtip nás nenechává na pochybách: «Kdy dojde k úplné rehabilitaci? - Až se budou z mejdla vyrábět židi». Ve všech válkách se vraždilo, drancovala města, pálily vesnice, znásilňovaly ženy, posouvaly hraníce a vyháněly statisíce lidí z domovů. Podmínky neurčovala spravedlnost, ale okamžitě postupující armády. Konečné podmínky konečný vítěz. Poslední válka byla zvláště krutá, zvlášť krutý byl i její průběh a zvlášť kruté jsou i její výsledky. Platí to také o hranicích států. Státy měly vždycky nějaké hranice. Nyní mají ty současné. Jaký by mělo smysl, kdybychom žádali Lužici a celé Slezsko, po dlouhá staletí země koruny české? Vždyť tam žádní Češi nežijí.
17
Nelze napravit odsun. Ne proto, že válku rozpoutal německý nacismus a to z důvodů, o nichž Němci sami vědí, že byly trestuhodné. Vždyť jejich vůdci se snažili vyvraždit či poněmčit staré kulturní národy a počínali si přitom velmi surově. Prohráli a sklidili nikoli spravedlnost, ale pomstu. Zato byly vyhnány i ženy a děti, které nikoho netýraly a nekřičely Heim ins Reich. Rozhodly o tom vítězné velmoci. A vykonávali to nejen lidé, kteří důvod k pomstě měli, protože třeba přišli o celou rodinu, ale jistě i nejhorší živly našeho národa. Ty vždy jen využívají chvíle k vlastnímu obohacení a zhojení komplexů méněcennosti, před válkou, za ní, po ní i dnes. Jenže dnes už tu tři milióny Němců čtyřicet let nejsou a nemůžeme na tom nic změnit. Co si napáchali dědové a otcové, by šlo zvrátit jen za cenu nových nesmyslných nespravedlností na dětech a vnucích, kteří s tím neměli nic společného. (Proto jsou i svazy vyhnanců v lepším případě jen relikvií. V horším snad jsou pro některé koněm, na němž dojedou třeba do parlamentu nebo k placené funkci. Chová-li však někdo naději, že se vrátí do Egeru nebo Reichenbergu, je to podobně nenioudré, jako kdyby Češi chtěli dobýt Vratislav či Žitavu. Mohly by však být i svazem přátel, bývalých krajanů, kteří už necítí křivdu, nechtějí nic restaurovat a vracet, ale v jiných podmínkách obnovit někdejší kulturní, hospodářskou a společenskou vzájemnost z dob, kdy sousedé v obci žili v míru a dbali více o to, jaký je kdo člověk, než o to, jakým jazykem mluví.) Žádný mír není realizovanou projekcí snů o lásce a přátelství. Je vždy novou rovnováhou sil, vyrostlou z výsledků předchozích střetů. Síla však také nikdy neznamenala jen množství lidí ve zbrani, počet luků a šípů, kanónů či jaderných hlavic. Někdejší Stalinova otázka po počtu papežových divizí a její občasná citace nás má hlavně navést k určitému způsobu myšlení. Síla však může být i ve vojenské slabosti, kdy například výhody neutrality určitého území překračují pro potenciálního agresora cenu zisku z jeho obsazení (např. Švýcarsko a Švédsko za II. světové války). Nezdá se mi proto nejdůležitější debatovat o technických aspektech evropského a světového míru. V minulosti se závody ve zbrojení aspoň odehrávaly více ve sféře možného. Dnes se chrlí nepoužitelné zbraně v nepoužitelném množství. Právě se v Evropě rozmisťují na obou stranách stejně nepoužitelné rakety s jadernými hlavicemi. Jejich umisťování není příčinou nebezpečí války, ale jeho důsledkem. Technicky jsou ovšem tyto zbraně použitelné. Zmáčkne se tlačítko a je to. Evropské problémy jsou vyřešeny, pravděpodobně navždy. Nemá však smysl uvažovat o kolektivní smrti, nýbrž kde a jak začit rozmotávat gordický uzel, který už nelze žádným mečem přeseknout. Zjišťovat, jak se vrátit ze slepých uliček, případně kde a jak klestit nové stezky. Při tisícileté zkušenosti naší civilizace možná zjistíme, že už po každé nově nalezené cestě kdysi kdosi šel. Třeba najdeme i zakopaný poklad. Než se však k němu dostaneme, musíme se zbavit staletých i nejnovějších předsudků. Máme-li přitom být úspěšní, musíme působit, aby sé jich mohli zbavit i všichni ostatní. Případně je k tomu ote-
18
vřeným projevem nutit. Nabízet svou dýmku míru. •
*
*
V poslední době jsme slyšeli mnoho výroků o Jaltě. S duchem Jalty je to jako s každým jiným duchem. Létá si jak a kde chce. Historicky nejfalešnější výklady jaltských dohod jsou ty, které je - ať už souhlasně nebo nesouhlasně - interpretují jako stvrzení rozdělení Evropy na sféry vlivu dvou supervelmocí. Vztahují je tedy na něco, co se stalo až potom. Zcela příznačně nebylo v Jaltě dosaženo dohody o polské otázce, kde by Rooseveltův a Churchillův ústup Stalinovi mohl být právě takto chápán. Ale polská otázka byla rozřešena kompromisně s tím, ze svobodné volby po válce určí formu vlády. V žádném případě se nejednalo o osudu Československa, které už předtím upravilo své vztahy se Sovětským svazem smlouvou o přátelství a poválečné spolupráci. Další vývoj tedy nebyl určen ani fatálně, ani dohodou velmocí. Sám Stalin zřejmě ještě dlouho neměl přesnou koncepci sovětského vlivu ve východní a střední Evropě a nemohl vědět, jak se události budou vyvíjet. Byl ostatně pragmatik. Různé^příklady ukazují, že byl schopen ustoupit (Írán, Řecko, hranice s Tureckem), přijmout kompromisní řešení, byl-li přesvědčen, že je pro účely sovětské bezpečnosti dostačující (Finsko), či zachovat zdravý rozum, když případný zákrok by znamenal větší nebezpečí než vznikající ztráta (Jugoslávie). To ovšem neznamená, že váhal, padalo-li mu do náruče například Československo - z iniciativy silné komunistické strany, při politické nemohoucnosti nekomunistických stran a tradiční váhavosti a nepevnosti presidenta Beneše, navíc už nemocného. To se ovšem u nás nerado slyší. My nejraději za nic nemůžeme a jsme-li v maléru, jsme zkrátka zase obětí cizí síly, která nás zotročila. Četní historikové snášejí přesvědčivé důkazy o sovětském záměru spoutat Československo. Bylo by podivné, kdyby sovětská politika tuto variantu intenzívně nezkoušela. Jen hloupá politika nemá celou škálu variant. Známe-li však výsledek, není nic jednoduššího než seřadit příčiny, které k němu zdánlivě nevyhnutelně vedly a vyřadit nerealizované motivy. Alespoň zatím mě ani «srdce E v r o p y \ uran, ani jiné důvody nepřesvědčily o tom, že Československo nemohlo mít statut Jugoslávie, Finska, Rakouska, nebo prostě - Československa, které by bylo neutrální a třeba smluvně zavázané dodávat např. 90% vytěženého uranu výhradně Sovětskému svazu. Kdyby bylo šlo právě o ten uran. Nepřesvědčila mě ani srpnová intervence z roku 1968. Nechtěli jsme vystoupit z Varšavské smlouvy ani z RVHP, nežádali jsme neutralitu, spíše než o systému více stran jsme uvažovali o fungujícím demokratickém mechanismu, v němž by jednotlivci a skupiny vystupovali jako subjekty politiky v rámci dosavadních institucí. Přes takové uvědomělé a rozumné respektování realit evropské situace jsme byli rozdrceni. Avšak všechny uvedené instituce vnitřní a mezinárodní se zkonstituovaly až jako výsledek poválečného vývoje. Zatímco tehdy by i menší sovětský zisk znamenal úspěch, v roce 1968 převládly v Moskvě obavy z možného zatlačování sovětského vlivu. Zda
byly tyto obavy iluzorní či ne, závisí na stavu a vývoji chápání toho, co je ve skutečnosti evropský mír. Pokud zůstaneme u návyku, že tento mír zajišťuje sovětská a americká vojenská přítomnost na čáře styku, vzájemně nepropojitelné ekonomické mechanismy a blokování vnitropolitického vývoje evropských zemí (ve východní části dovedené až do disfunkčního narušení společností absurdním požadavkem vnitropolitického uspořádání totožného se stalinským modelem vlády, vzniklým v úplně jiných poměrech, rozměrech a tradicích), pak se pohybujeme v bludném kruhu statusu quo, na jehož obvodu dochází tu a tam k drobným kosmetickým úpravám. To je ovšem proti všem společenským teoriím, včetně marxismu, ale hlavně proti životu, který už několikrát dal najevo (v sovětské mocenské zóně, s výjimkou Bulharska, všude i masovým celonárodním vystoupením), že takové pojetí evropského míru není trvale udržitelné. Je-li ve východní části rozdělené Evropy mařena jakákoli snaha obnovit společenskou dynamiku uvolněním všech historicky vzniklých tvůrčích sil, v západní části se proti každé úvaze o překonání institucionálních překážek sjednocení Evropy ihned ozve obvinění z «finlandizace». Předně: pravá, tedy finská, «finlandizace» je vynikajícím úspěchem politiky Paasikiviho a jeho druhů, kteří dokázali zajistit nezávislost a právo na svobodný vnitřní život pro malý národ, poražený ve válce obrovskou sousední velmocí, jejíž součástí dokonce už předtím dlouho byl. Tento úspěch lze ocenit jen tehdy, uvědomíme-li si, s jakou urputností Rusko vždy drželo všechna teritoria, která získalo a jak nerado činilo vždy právě územní ústupky. Za druhé: Nejen malé, ale i velké národy mohou dospět k míru jen tak, že budou respektovat oprávněné zájmy a obavy ostatních, svých sousedů především. Vztahy sousedních států mohou být jen přátelské. Přátelství se Sovětským svazem není tedy finským ústupkem, Či polovičním vasalstvím, jak se to někdy líci, ale finskou potřebou. Právě tak mohou být jen přátelské vztahy Československa k Sovětskému svazu, ať jsou dnes zaneseny čímkoli. Stejně jako například i vztahy k Německu. Zdá se, že tohle se ve střední a východní Evropě zcela všeobecně chápe. Obyvatelstvo těchto zemí by finský statut ve svobodném referendu zřejmě zvolilo s obrovským nadšením a dalo by mu přednost před přechodem do jiného tábora. Konečně: každý statut existuje jen ve zcela konkrétní podobě, v níž není aplikovatelný na žádné jiné vztahy. Obávaná «finlandizace» se tedy nemůže uskutečnit například tak, že NSR nebo Holandsko by se najednou změnily v jakási Finska na úplně jiné Části kontinentu. Pokud by mělo dojít k něčemu, co by odpůrci pejorativně označili za f inlandizaci, mohla by to být jen sjednocená Evropa, nikoli jako chudák, vydaný na milost a nemilost dvěma supervelmocem, nýbrž jako společenství svobodných a rovnoprávných národů, fungujících na světové scéně jako pásmo míru. Že tento model není zcela nemyslitelný, to dokazuje japonský případ - se všemi z toho vyplývajícími důsledky, tedy i hospodářským a technickým rozvojem, neblokovaným nadměrnými vojenskými výdaji.
Taková Evropa by udržovala vojenské síly, které by nebyly schopny nikoho napadnout, a nevyvolávala by tedy obavy žádné ze supcrvelmoci, mela by však dostatečný lidský a materiální potenciál, aby byla schopna se ubránit. Zvláště tehdy, a to by byla nevyhnutelná podmínka jejího samotného vzniku, kdyby tento stav byl smluvně garantován všemi účastníky nového pořádku euroamerické oblasti a tedy i ochraňován ještě dlouhou dobu jaderným strategickým potenciálem supervelmocí. Dnes tento potenciál ochraňuje rozdělení Evropy a toto rozdělení zpětně působí jako zdůvodnění stále dalších zbrojních závodů. Přijetí opačné koncepce ve všech evropských státech, nebo alespoň většině, by naopak působilo na zvrat v této zbrojní tendenci a na postupné omezování a snižování jaderných arzenálů. Rozumí se samo sebou, že tento vývoj nemůže mít ani protisovětské, ani protiamerické zaměření. Právě naopak musí oběma mocnostem poskytovat záruky, že sbližování a kooperace ostatních evropských států jsou zaměřeny na jejich vnitřní rozvoj, pro který jsou nezbytné i těsné a rozvíjející se styky s oběma, zprvu především v hospodářské oblasti, ale postupně i v kulturní, společenské, vědecké atd., včetně volného cestování a styků mezi lidmi. Ti, kdo beze všeho hájí pouze vojenskou sílu Západu jako jedinou záruku míru, jsou buď stoupenci nemožného statusu quo, ve kterém je nám souzeno žít, nebo jsou pesimisté, fatálně počítající s totalizací celého lidstva - a spokojují se jenom tím, že oni se toho snad nedožijí - nebo musí nutně doufat, že vojenská síla se nakonec přece jen nějak uplatní a zlý komunismus bude rozdrcen. Pak jsou naivní. Bylo by ovšem rovněž naivní předpokládat, že takový proces bude snadný. A přece - nejsme už dlouho v jeho proudu? Připomeňme pouze východní smlouvy Bonnu, helsinské dohody, madridské komuniké, vnitroněmecké sbližování. A opět: Jak to, že Honecker tak dlouho váhal, než ustoupil tlaku? Musíme vždy počítat s odporem, vzbuzeným třeba jen nedůvěrou, nejistotou, nevírou, že nový stav bude lepší než dosavadní. Proto nejsou reálné koncepce jednostranného odzbrojení, vystupování z bloků či jednostranné vyhlášení neutrality. Mír e komplexní nebo není vůbec, a právě tak cesty c němu. Bylo by jistě ideální, kdyby evropské vlády od Londýna po Varšavu schválily podobný program a předložily ho společně oběma supervelmocem. To zatím zřejmě není možné. Otevírá se tu však nesmírný prostor možností pro individuální i skupinové občanské iniciativy, mírová hnutí, strany, církve, odbory, profesionální svazy, pro každého. Také pro nezávislé občanské iniciativy ve střední a východní Evropě. Vždyť ony samy jsou plodem tendencí k dorozumění v mezinárodním i vnitřním rámci. Jako nebyly myslitelné ve Stalinových dobách, je jejích dnešní existence důkazem změněných časů. Při vší omezenosti, nedokonalosti a hledání jsou podnětem pro další pozitivní změny především v tom smyslu, že moc i ovládaní si zvykají na určité prvky samostatnosti a plurality ve společnosti. Jejich perzekuce je přímo závislá na
19
tom, v jaké míře se vládnoucí kruhy cítí ohroženy ve své snaze uchovat vnitřní status quo v nejistých mezinárodních poměrech. Jejich cílem tedy nemůže být konfrontace s mocí, snahy o její svržení nebo převedení té či oné země z jedné aliance do druhé, nýbrž snaha o dialog všech vrstev a skupin společnosti, ve které působí, s cílem najít společné optimální řešení společenských problémů. K tomu ovšem patří zásadní odpor vůči persekuci, protože jí moc takový dialog znemožňuje. Nemohou však převzít konfrontační postoj moci a musí zůstat věrny dialogu. Pokud by i někdo toužil po revoluci, pouličních bojích či nepokojích, mohl se poučit, že logika bloků takový vývoj nepřipustí. Pokud by někdo chtěl, byť jen pokojnými prostředky, prosazovat jednostranný zvrat, přesvědčí se o tomtéž. Helsinské dohody znamenaly významný krok k obnovení tradičního chápání státní suverenity. Ale dokud budeme ve spárech logiku bloků, musíme očekávat, že při jednostranném ohrožení některého z nich - či při pouhém pocitu ohrožení - bude, nebo může být, tato logika uplatněna. S tímto vědomím však můžeme od San Francisca po Vladivostok společně usilovat, abychom tuto logiku zvrátili. Myslím, že pro evropské národy to znamená uznat předem některé okolnosti: - Nikdo nemůže prosazovat jakoukoli revizi evropských hranic. Naopak je třeba veřejně a otevřeně se přihlásit k principu jejich neměnitelnosti. Současně to znamená povinnost všech většinových národů požadovat rovnoprávnost a možnost plného národního vyžití menšin. V procesu evropského sbližování by se stejně evropské hranice stále více stávaly jen myšlenými čarami, podobného významu jako jsou například hranice okresu či departmentu, jak je tomu dnes už mezi některými západoevropskými státy. - Žádné zbrojení není oprávněné. Nelze požadovat jednostranné odzbrojení Či omezení zbrojení pouze u svých vlád, ale u všech evropských vlád beze zbytku. Tedy nepoužívat ani argumentu, že cizí zbrojení je odůvodněno zbrojením vlastním. Je přirozeně stejně nemožné odsuzovat pouze zbrojení jiných států a mlčet, případně schvalovat zbrojení ve vlastní zemi či bloku.
- Požadovat stažení všech cizích vojsk z území evropských států, současné zrušení Atlantického paktu a Varšavské smlouvy, případně v první fázi alespoň postupné omezování a zrušení jejich vojenských složek. - XJznat právo Němců na sjednoceni v současných hranicích Německa, způsobem, formami, za podmínek a v termínech dohodnutých samotnými Němci za souhlasu obou supervelmocí a všech evropských národů. Vzhledem ke komplexu problémů s tím spojených bude možné dosáhnout tohoto cíle pouze v rámci procesu celoevropského sblížení. Tomu by mohly předcházet různé fáze vytváření bezatomových a neutrálních pásem, pokud by je bylo možné dohodnout jako dílčí kroky postupného odpoutávání a ustupování bloků. Vzhledem k různému společenskému uspořádání v obou německých státech by sjednocení mohlo mít formu federace či konfederace. Odstranění blokové konfrontace by zrušilo i celou škálu třecích ploch mezi oběma systémy, které by se v nových podmínkách, tedy bez důrazu na vojenskou a bezpečnostní politiku, vyvíjely mnohem svobodněji. - Prosazovat důsledně princip nevměšování, zakotvený ve všech nejdůležitějších mezinárodních dokumentech, mj. v Chartě OSN a v helsinské dohodě. Rozlišovat nevměšováni mezi státy od svobodné a veřejné diskuse mezi lidmi. Musí-li státy dodržovat princip, podle kterého je vnitřní uspořádání a vnitřní poměry v jiném státě výhradně věcí jeho a jeho obyvatelstva, musí naopak občané mít právo svobodně se tázat, debatovat, schvalovat a kritizovat jakékoli poměry a uspořádání. Státy jsou specializované istituce. Lidství je jen jedno. Dějiny jsou a vždy byly lidským výtvorem. Poměry, ve kterých žijeme, stvořili svým umem i svou bláhovostí naši předkové. Je na nás, zda se s tím spokojíme, přenecháme tvorbu dějin jiným nebo se pokusíme tvořit si náš svět podle našich tužeb a přání. Bez iluzí. Neboť historicky krátká doba bývá pro naše životy až příliš dlouhá. Ale přesto. Dějiny jsou otevřené. (Otištěno bez vědomí autora.)
SPOLEČNÉ PROHLÁŠENÍ nezávislých mírových hnutí v NDR a v ČSSR «
Je tomu rok, co v obou našich zemích byly instalovány nové sovětské rakety. Tento krok měl přispět k vyrovnání nukleárních sil supervelmocí. V oficiálním zdůvodnění se pravilo, že tak byl posílen mír. Ve skutečnosti však byl mír ještě víc ohrožen a závody ve zbrojení pokračují. Tato výtka patří všem státům, které se připravují na novou světovou válku, své sousedy ohrožují a Často poručníkují vlastní občany, kterým však nedovolují spolurozhodovat o nejvlastnějších, vpravdě životních otázkách. A tak dvě další země, totiž naše, se nejen staly základnou raketových střel, ale zvýšila se i pravděpodobnost nukleární odvety proti nim.
Protestujeme proto znovu proti rozmístění a rozšiřování raketových komplexů na našem území. Jsme tak solidární s mírovým hnutím na Západě, které ve svých zemích protestuje proti militarismu a atomovému zbrojení. Máme za to, že první a důležitý krok by mohl být tento: Žádné rakety v Evropě od Uralu až k Atlantiku. Jsme přesvědčeni spolu s polským, sovětským a maďarským nezávislým mírovým hnutím, že jaderné zbrojení není příčinou soudobé mezinárodní krize. Dnešní stav je důsledkem praktik mocenské politiky, tedy prosazování vlastních, často sobeckých zájmů. Ten, kdo uvažuje v pojmech «bloků» a «nepřátel», znemožňuje poctivý dialog. Kdo toleruje sociální nerovnost nebo ji dokonce prohlubuje, odpovídá za hlad a bídu. Kdo popírá důstojnost člověka jako jedince, kdo upírá svobodu mínění, ten také nutně řeší národní a mezinárodní problémy násilím. Mír je nerozlučně spojen s dodržováním a udržováním všech lidských práv. Chceme žít v otevřené, člověka respektující společnosti. Cesta k ní nevede přes kasárenské dvory, znečištěné životní prostředí, odpalovací rampy. Češi, Slováci a Němci z NDR společně podpisují toto prohlášení na důkaz trvalého spojenectví a spolupráce. Tuto sounáležitost nemůže ohrozit žádný historický resentiment a žádná politická policie. Především nás spojuje tato myšlenka: MÍR V EVROPĚ A NUKLEÁRNÍ ODZBROJENÍ VE SVĚTĚ! Vyzýváme nezávislá mírová hnutí, aby se k tomuto našemu prohlášení připojila. Podepsáni: V NDR: Bärbel Bohley, Antje Böttger, Martin Böttger, Werner Fischer, Elisabeth Gibbes, Katja Havemann, Irena Kukotz, Traudel Kulikowski, Gisela Metz, Stefan Pickardt, Gerd Poppe, Ulrike Poppe, Jutta Seidel, Anne Quasdorf. V CSSR: Václav Havel, Jan Kozlík, Václav Malý, Anna Marvanová, Radim Palouš, Jan Rutnl, Jaroslav Sabata, Ladislav Lis, Anna Šabatová, Petruška Šustrová, Petr Ulil, Petr Cibulka, Jiří Dienstbier, Eva Kantůrková, Karel Freund, Jaroslav Mezník. V Berlíně a v Praze 22. listopadu 1984.
KAREL BARTOŠEK
28.X. 1918 A DNEŠEK Dvacátý osmý ňjeti! «Kokardy, jásot, na praporu prapor!» - deklamovali jsme s básníkem jako děti, a ještě jako dospívající po druhé světové válce, abychom si pňpomínali slavně slavené zrození Československé republiky. Nové generace školáku a školaček sedmdesátých a osmdesátých let kolem tohoto výročí už verše nedeklamují. Datum 28. ňjna přesto z dějin nevymizelo. Jaký má dnes význam, smysl? Cítí je lidé ještě jako zrod samostatného státu ? Žije jako takové v jejich paměti? Důkladnou odpověď, opřenou o Široký a ničím neomezený průzkum, bohužel dát nemůžeme. Ale můžeme tuto odpověď hledat. Mám před sebou na stovku stránek odpovědí na otázky, které jsem položil desítkám lidí v Praze roku 1978, k Šedesátému výročí založení republiky. Dostal jsem tehdy odpovědi od malého, ale reprezentativního souboru lidí, kteří intenzívně žili a žijí osud dvou malých národů ve střední Evropě. Od Žen a mužů různých generací a různých názorů, od lidí po sovětské okupaci vyvržených i od jiných, kteří pracují v oficiálních institucích - a kteří podepsali své odpovědi, jak jinak, pseudonymy. Mých otázek byla řada a nemohu je teď citovat obšírně. Jejich smysl byl: Jak lidé dnes vnímají československou historii od roku 1918? Jaký je jejich vztah k problému samostatnosti a nezávislosti ma-
lého národa a státu? K tomu, Čemu se říká «národní» ? Ludvík Vaculík, který mou anketu vydal v edici neoficiální kultury Petlice, ze mě tehdy marně vymáhal komentář-úvod k anketě o dějinách a současnosti, «kterou jsem spískal». Dělám ho, aspoň stručně, až dnes. Co se mi zdá na úvahách různých lidí, z nichž každý se mohl obšírně a svobodně vyjádřit, nejvíc pozoruhodné? Jaké názory převažují? Za prvé nepřítomnost nacionálního sentimentu, nacionální přecitlivělosti, a naopak střízlivost a rozpáčitos t k «národnímu». Nejde přitom o netečnost k věcem, které kdysi rozechvívaly srdce opravdových obrozenců či zarytých Sokolek a Sokolů. Vějíř pocitů a přemýšlení, jež jsem takto shrnul, je široký. Najdeme v něm příkrý odsudek «mrtvoly nacionalismu», jak jej formuluje tehdy Čtyňapadesátiletý estetik Vratislav Effenberger nebo o hodně mladší filosofka, horující pro revizi osvícenského programu národa jako jazykové jednotky Slovanů. Najdeme v něm naježené konstatování slovenského spisovatele Ivana Kadlečíka «Výročia ma už dávno nenadchýňajú», i úvahy historika Milana S. o omezenosti Cechů na národ jazyka a ne národ státnosti; podobné úvahy Petra Pitharta o tom, že Šedesát let od roku 1918 ukázalo, že Češi jsou národ «tuze mladý, nezralý», ba že jsou «výtvorem umělým». Najdeme v něm tázání a odpovědi Ludvíka Vaculíka,
21
který - jak stárne - vidí, že «národ zas není něco tak moc velikého a kdo to vlastně je?»; říká «Přestaňte lidi neurotizovat připomínáním jejich národnosti a budou žít v teple a milosti. Je nutno být zvláštním národem?», či «smysl existence zrovna českého národa není žádný» a ptá se, miří-li «vývoj světa a Evropy ke smazání národností». i tenkrát pětašedesátiletý slovenský spisovatel Dominik Tatarka, nezkorumpovatelný «karpatský pastier», jak si říká, který je v odpovědech ankety nejvlastenečiější a hrdě volá «Moje republika, za niž chci umřít!», se chvěje nad ztrátou paměti a mluví o tom, Že Slováci už existují jenom jako lid, ne jako národ. Stavební kameny těchto úvah o historii Československa, předznamenané 28. říjnem roku 1918, se zdají jasné. Dvacetiletá studentka je nazývá «kruh Mnichov-Srpen». Neschopnost bránit republiku v roce 1938 a probouzející se demokracii roku 1968 - fakta-historické šoky připomínané i v jiných odpovědech - se zdají být rozhodující pro posuzování dějin po roce 1918. Druhým rysem těchto úvah je pozornost věnovaná bezprostředním, zčásti početně malým sousedům Československa, snaha překonat národní omezenost vůči nim a být k těmto «bratrům a sestrám v utrpení», jak jim říkám já, daleko otevřenější. Pit harf mluví o «malém zájmu o bezprostřední sousedy » jako o «politické neodpovědnosti» q o «trapně primitivních předsudcích » vůči nim. Čtyřicetiletý historik, odpovídající pod pseudonymem, žádá, abychom jim lépe rozuměli a zajímali se o ně víc než o Francii či Anglii. Čtyřicetiletý lékař píše, že jsme si dlouho nedokázali uvědomit «podobný osud» národů evropského středovýchodu. Tňapadesátiletá žena-pedagog vidí zaručení suverenity malých národů v mezinárodní federaci, nejen «pouze středoevropské «nejlépe snad evropské». Dvacetiletá studentka chce prolomit osudový kruh Mnichov-Srpen «solidaritou a lépe organizovanou spoluprací více malých států». Téměř všichni odpovídající se k potřebě užší spolupráce menších národů a států vyjadřují. A je nutné říci, že to bylo před hnutím polské Solidarity. Konečně třetím pozoruhodným rysem ankety, jemuž věnuji pozornost téměř všichni odpovídající, je mravní či politicko-mravní rozměr. «Co je to vůbec malý národ?» - ptá se padesátiletý historik. Malost není určena - zdůrazňuje - počtem obyvatelstva, rozlohou atd. - «Což není malý ten, kdo se cítí malý, kdo si staví malé cíle, kdo potřebuje nějakého ochránce, kdo však není ochoten bojovat za své základní zájmy a požadavky?». Jeho o deset let mladší kolega říká: «Nezávislost nám byla v roce 1918 udělena, masa národa nemusela pro ni hnout prstem, a to poznamenalo celý dosavadní vývoj». Pětatřicetiletý filosof tvrdí «Nejsme malý národ». V Evropě jsou i národy početně menší a pjresto svébytnější. «Naše malost spočívá
v mravním úpadku». Politolog a historik české politiky, pětapadesátiletý František Samalík se ptá: «Co může být pro malý národ horší, než je-li sražen i k malosti chtěni a vůle, k lhostejné neodpovědnosti vůči svému osudu, k volní, mravní a duchovní přizemnosti?». Ivan Kadlečík shrnuje to, co potřebujeme nejvíce, těmito slovy: «Zahatať súdobé kanály hrubosti, poníženosti, podlosti, strachu, korupcie, bezcharaktérnosti, zúfalstva, zištnosti, vyčistit rieky...». Vratislav Effenberger vidí udusaný úhor pragmatické konsumní společnosti. Potřebujeme «hlavně duchovni obnovu» - říká pětatřicetiletá žena - «vždyť smutku a beznaděje Z vnějších i vnitřních nesvobod už snad ani nemůže.být více». A o dvě generace starší jiná žena: «Potřebujeme nejvíce mravní obrodu,» musíme «překonat služebnickou závislost na cizích mocnostech», ale překonat také poraženectví, pesimismus a nihilismus. Vytrhnout lidi z lhostejnosti, přispět k duchovní obrodě, pokládá za svůj národní program i dvacetiletá studentka. A Dominik Tatarka jadrně uzavírá: «Naše národy masovejú, strácajú historickú pamáť, svoje sebavedomie, najma národ slovenský. Málo nám pomože žalov ať sa na medzinárodnom fóre, že sa nám deje křivda. Musíme si povedať, ako sme si presrali nezávislost a slobodu.» Podobné uvažování o dějinách Československa od roku 1918, jak se projevilo v této anketě před šesti lety, trvá a rozvíjí se. Svědčí o tom nejen na strojích opisované studie a knížky historiků, ale i takto rozšiřované eseje literátů, filosofů, všech, kteří maji potřebu vyjádřit se k našim osudům. Jde o nové historické přemýšlení, kvalitativně rozdílné od úvah 19. století? Promítá a promítne se do politické akce? Cos nám dá odpověď. Přes všechnu střízlivost či rozpaky vůči «národnímu» je totiž zřejmé, že se lidé ve střední Evropě budou ještě dlouho hledat a nalézat právě přes «národní». Ludvík Vaculík, velký svědek a neúnavný aktér-komentátor tohoto středoevropského osudu, říká na závěr své odpovědi na - podle něho uhrančivou otázku o národě a státu: «Národ nemá dnes jiný smysl, neochránit vůbec princip odlišnosti pro lidi. Klást překážku centralistickým snahám. Bránit místní zvyky, názory a práva. Smyslem národností je jejich rozličnost, protože ona ztěžuje vládnutí celými kontinenty. Na prostoru své odlišné národnosti může člověk ještě vést osobní obranu. Jestliže by se muži a ženy v této zemi - děti se rády pňdaji - chtěli postavit proti všem úkladům pořád horšího světa, proti těm hrubým i proti těm líbezným, mají tu národ jako hotový, po ruce jsoucí prostředek vhodný ke kruhové obraně... Vím - pokračuje Vaculík - že obyvatelstvo bez národnosti bude jednou i se všemi hadry a krámy přemetáváno po prostoře jak smetí; a proč, protože to bude diktovat nějaký transkontinentální systém pro spádový odvod hoven lidstva nebo stavba nějakých blbáckých kosmodromů.» Hněv a stud, stud a hněv - tak by se také daly shrnout výsledky naši ankety. Dokud budou tyto pocity živé, pak 28. říjen z přemýšlení o přítomnosti a budoucnosti jen tak nezmizí. I když nebude slavně slaveným státním svátkem... (Předneseno v českém vysíláni BBC k 28.X.84).
Slovensko - země neznámá v
V
Často víme dnes my v Cechách a na Moravě víc o poměrech v Lesothu nebo o situaci v jiné daleké zemi než o Slovensku, s kterým žijeme s výjimkou let druhé světové války už přes šedesát let v jednom státě. Současný nepoměr jeho účasti na státním rozpočtu, v hromadně sdělovacích prostředcích, v diplomatickém zastoupení i jinde vzbuzuje u našich občanů pochopitelnou nedůvěru až odpor. Přesto víme o dnešním Slovensku pramálo. A přitom stačí se umět dobře kolem sebe dívat, mluvit s prostými lidmi, kteří jsou tu v mnohém otevřenější než u nás (i to má ovšem své příčiny) a zamýšlet se nad objektivním vývojem česko-slovenského poměru. Setkáváme se totiž v českých zemích stále (přes všechny nuance) v podstatě s dvěma ostře vyhraněnými, protichůdnými názory. Podle jednoho jsme my Češi zachránili slovenský národ (nebo slovenskou větev jednoho národa československého) za pět minut dvanáct před maďarskou genocidou (stačí vzpomenout na Apponyiho zákony), pomáhali mu postavit se na vlastní nohy, dali mu do vínku školství, komunikace, státní správu, kulturní instituce a řadu dalších pilířů života moderního národa, a setkali se za to v kritické době s nevděčností a zradou tisovského režimu. Podle druhého názoru bylo Slovensko jen uměle v nevyspělosti drženým agrárním přívěskem historických zemí, kde brzdili Češi rozvoj průmyslu, vlastní inteligence, vlastního správního aparátu i rozvoj slovenské svébytnosti a státnosti. A podle luďáků brali navíc Slovákům náboženství, nutili je cvičit v Sokole a vytvářeli umělý jednotný národ Československý se spisovným jazykem ve dvojím znění, přestože se Slováci rozhodli už dávno před vznikem společného státu pro vlastní spisovný jazyk nejprve v pojetí Antona Bernoláka, později pak Ludovíta Štúra. Na každém názoru je kus pravdy (i když ne zdaleka stejný), ale všechno je mnohem složitější. Není však smyslem mé úvahy zabývat se československou minulostí, i když její historická znalost je nezbytná i pro poznání přítomnosti a výhled do budoucnosti. Chtěl bych se jen podělit o několik zajímavostí z dnešních dnů, pohříchu v českých zemích málo známých. Vypovídají o mentalitě prostého slovenského člověka mnohem víc než všechny články, úvahy a ^reportáže, vycházející apriorně z dogmat podle příslušnosti autora. Vztah k současnému politickému uspořádání je u prostých lidí, s nimiž jsem se potkal, rozporuplný. Hospodářský přínos současného režimu je tak očividný, že se mluví někdy o Slovensku, svým způsobem oprávněně, jako o výkladní skříni reálného socialismu. Nejvíc je to poznat např. na východě a severu Slovenska, které bývaly po léta nejzaostalejší, kde výstavnost měst a hlavně venkova předčí dnes v mnohém současný stav v historických zemích, zvláště pak v Čechách). Nechtít tohle vidět je být raněn politickou slepotou. (Jiné je ovšem vidět příčiny tohoto opět jednostranně směrovaného rozvoje). A toho je si také většina obyvatel vědoma. Na druhé straně však není možné nevidět tu nespokojenost s glajchšaltováním a omezováním v oblasti svědomí a ducha, konkrétně právě zde ve sféře náboženské. Ta tu má, vzhledem k odlišnému vývoji, jiné parametry než v sekularizovaných českých zemích. (Stačí si jen připomenout odlišné postavení např. římskokatolické církve u nás a v Polsku nebo Irsku). Málo se totiž u nás ví, jak krutě se tu naložilo například s řeckokatolickou církví, která tu měla hluboké kořeny. V padesátých letech byla postavena doslova mimo zákon, její knězi i věřící byli nucení přestoupit k pravoslaví (obřady obou církví jsou si totiž velice podobné, bohoslužebný jazyk stejný a řeckokatoličtí kněží se smějí až do hodnosti biskupa ženit stejně jako pravoslavní), neboje čekalo pronásledování, jaké nemá u nás obdoby kromě časů před vydáním tolerančního patentu, Kněží, kteří nepřestoupili, byli vězněni, nasazováni do výroby, jejich děti se nedostaly do kvalifikovaných učebních poměrů ani na studie, mnozí z nich tuhle dobu ani nepřežili. Ani s věřícími to nebylo lepší. Kdo nepřestoupil k pravoslaví nebo nezůstal bez vyznání, neměl po kádrové stránce s celou rodinou žádné šance. A tak není divu, že v roce 1968 zde došlo k tak bouřlivémi návratu do pronásledované řeckokatolické církve a že Jcněží, kteří přežili ve zdraví dlouhá léta represálií, byli vítáni ve svých farnostech jako hrdinové víry. Část kněží a věřících sice zůstala i potom v pravoslavné církvi, ale šlo o část zanedbatelnou, které se ovšem dodnes dostává značné preference. Pravoslavná církev totiž byla a je řízena z SSSR a je poslušná pokynů odtud. Navíc se spojovala příslušnost k pravoslaví s příslušností k ukrajinské menšině, která je tu stejně preferována. Přitom nejde o skutečné Ukrajince, ale o příslušníky oficiálně neuznané rusínské národnosti, kteří tvoří i většinu slovanského obyvatelstva Zakarpatské Ukrajiny (bývalé Podkarpatské Rusi). Děti navštěvující ukrajinské školy se musí většinou spisovné ukrajinštine teprve učit, protože rusínština je jí hodně vzdálena. Přes zvýhodnění, kterého se ukrajinským obyvatelům dostává, jsou i mnozí skuteční Rusíni velice opatrní a raději se hlásí k slovenské národnosti a po obnově řeckokatolické církve znovu i k ní z obavy, aby nebyli jednou snad připojeni k Zakarpatské Ukrajině. Tahle obava tu stále koluje. Mnozí tam mají totiž ještě příbuzné, které mohou občas, i když velice řídce, navštívit na povolení, a tím i srovnávat. Zatímco východní a severní Slovensko je svým způsobem opravdu výkladní skříní reálného socialismu, patří naopak Zakarpatské Ukrajina v SSSR k oblastem ekonomicky zaostalým, takže jen několik desítek kilometrů dlouhá a dobře střežená hranice mezi oběma státy je víc než hranici dvou zemí, ale i hranicí relativního rozmachu a zaostalosti. Přesto se občas daří ulovit i nové «Ukrajince», zvláště mezi lidmi, kteří ani sami nevědí, co jsou. Vždyť ani například Slováci z Bratislavy nerozumějí ve všem šarišskému nebo zemplínskému dialektu a pletou si je s rusínštinou. Nejvíc mě překvapilo jedno. Že prostí lidé spojují Tisa se současnými slovenskými představiteli, říkají o nich, že jim byli a jsou stejně «osožní» a směšují bývalý Slovenský Štát se současným federativním
23
uspořádáním. Oboje má po jejích soudu společné to, že se za obou systémů měli nebo mají dobře a že Češi byli nebojsou mimo hru. S vyslovenou protičeskou náladou nebo vystupováním jsem se však v těchto oblastech u prostých lidí nesetkal, naopak viděl jsem tu skoro všude pohostinnost a dobrosrdečnost, které se už u nás značně vytratily. S občasnými výjimkami jsem se bohužel setkal jen u některých příslušníků slovenské inteligence, kde je nekritické a historicky demagogické protičešství (vyvážené na druhé straně často stejně nekritickým a nehistorickým madarofilstvím) nosným společným jmenovatelem pro podivuhodnou symbiózu ludactví a současné terminologie Rudého práva a Pravdy. Můžete s mými úvahami, založenými na nejedné návštěvě míst, o kterých píšu, nesouhlasit nebo souhlasit, ale myslím si, že život se nevyvíjí podle předem připravených šablon, ani se jimi nedá měřit, ale že je ho třeba vidět, jaký je, padni komu padni, bez předpojatosti. A že je až s podivem, jak málo se toho u nás ví o zemi, kam není třeba mít pas, výjezdní doložku ani devizový příslib a s kterou jsme žili a žijeme už tolik let pod jednou střechou. Správně vidět znamená i správně hodnotit a předvídat. Jen tak se vyvarujeme nových polopravd i nových nedorozumění. — hk —
JIŘÍ RUML
ZTRÁTA JEDNÉ V pražských tramvajích se nad sedadly objevil letáček s nápisem; MLADÍ UVOLNĚTE MÍSTO STARŠÍM. Český vtipálek tam připsal JAKO V KREMLU. Stáří politiků se vůbec stalo předmětem nevybíravých vtipů a letmý pohled do jejich křestních listů potvrzuje, ze to je oprávněné. V nejvyšších funkcích států tzv. socialistického tábora jen stěží najdete politika pod sedmdesátkou a dokonce i potomci mnohých spějí k důchodovámu věku. Ale to není k smícím, spísk pláci. A jestliže mladí v pražských tramvajích svá místa natruc starším cestujícím neuvolňují, snad aby se mstili za příkoři nadvlády starců, jejich vysoká postavení tím nijak neohrožují. Zrovna tihle v tramvajích necestuji. Přestárlí neměli vždycky navrch, Stalin přece kdysi strhl na sebe vládu v poměrně raném politickém věku, bylo mu teprve pětačtyřicet a vydržel u moci téměř do svých čtyřiasedmdesáti, tedy bezmála třicet let. Vydržel až do smrti, kdežto jeho potenciální soupeři museli být usmrceni násilně. A to je, myslím, jeden z hlavních důvodů, proč se nyní dosazuji do vrcholných funkci geronti. Aby jejich vláda už tak dlouho netrvala. Rychlé střídání v Kremlu tomu nasvědčuje. Aparát, který zaběhnutý systém udržuje a pečlivě konzervuje, chce mít jistotu, že se dosavadní vývoj nebude příliš měnit. Druhý důvod je třeba hledat v biologické skutečnosti, že starý Člověk v takovém postavení není schopen a ani nechce zavádět nějaké převratné novoty, netouží prožívat něco zvlášť odlišného a raději se pohybuje ve starém známém prostředí, kde ho už nemůže nic překvapit. Kdykoliv se má rozhodnout, uvažuje, zda to neporuší rytmus jeho dosavadního života. Přestává mít zájem o bezprostřední budoucnost, protože ji nebude žít. A tak si tihle geronti ve svých funkcích doopravdy počínají, jako by po nich měla pňjít potopa. Už slyším námitku, že takto paušálně nelze hodnotit celou starší generaci a odsoudit ji k nečinnosti, že přece existují výjimky. Masarykovi bylo čtyňašedesát, když odcházel do exilu, aby usiloval o
GENERACE
samostatný stát, a v jeho čele stál dalších sedmnáct let až do svých pětaosmdesátých narozenin. Možno též poukázat na požehnaný věk, jehož se ve vysokých státnických funkcích dožili Adenauer, de Gaulle, Churchill nebo Tito. A nevedli si Špatně. Ovšem současně nutno připomenout, že po jejich smrti ani jedna z těchto společností už zdaleka tak neprosperovala jako za jejich života, a to nebylo tím, že byli tak geniální a nepostradatelní. Jsem naopak přesvědčen, že právě ta dlouhá nadvláda starců - byť úspěšných - přibrzdila přirozený vývoj generace následující, že právě o ni byla společnost fakticky pňpravena, přičemž ještě třeba rozlišovat mezi společnostmi demokratickými a totalitními. V těch druhých bývá ztráta celé další generace téměř absolutní. Druhá námitka pochází až ze staré Sparty, kde státní radu neboli gerusii tvoňlo 28 starců volených sněmem. Vládli tedy geronti, kteří dosáhli věku v té době nadprůměrného, ale tehdy byl gerontem každý, kdo přežil čtyňcitku a navíc to bylo otrokářské oligarchické zřízeni. Průměrný věk býval kdysi značně nižší. Ještě na přelomu našeho století lidé přesahující šedesátku tvořili pouze 6 procent populace a na počátku republiky, v roce 1918, měli naši obyvatelé naději na věkový průměr pouhých 48 let. Celý svět stárne. V minulém století umírali rodiče, když bylo jejich dětem čtrnáct, dnes však už jednactyňcet a v roce 1990 budou penzisté početnější než nová populace. Nic tedy proti stán, i my tam úspěšně spějem, ale to přece neznamená, že světu mají vládnout starci na obou stranách zeměkoule. Je to vůči následující generaci sobecké a je to taky dost nebezpečné. Aniž se chci dotknout lidí dříve narozených, mezi nimiž mám mnoho přátel, musím jen zopakovat, co je všeobecně známé a lékařskou vědou prokázané. Starý člověk má sice bohaté životni zkušenosti, říkáme tomu moudrost, dovede zkušenosti integrovat, ale co naplat, nové poznatky vědy a techniky jsou fiatolik převratné, že značně znehodnocují staré zvyklosti, erudice už nestačí s nimi držet krok.
Mezi vysoce postavenými politiky proto panuje strach z pádu. Bojí se, ze se dočkají nevděku a že mohou být i fyzicky likvidováni, neumřou-li včas. Zvláště v totalitních režimech to nelze vyloučit. Ale skutečnost je taková, že pňrozené biologické změny jsou zákonitě provázeny úbytkem duševních funkcí. Starý Člověk má sníženou pňzpusobivost, zhoršuje se jeho vnímání, ubývá schopnosti vyhodnocovat okolí, jeho duševní pochody se zpomaluji už ve chvíli zpracováni podnětů. Nastávají změny ve smyslových orgánech, v nervovém přenosu informací a jejich centrálním zpracováni, reakce starého člověka nejsou přiměřené vnějším podmínkám, nejsou dost pohotové, jak situace vyžaduje, a vázne i komunikace s druhými lidmi. Menší přítok informací zvnějšku snižuje hladinu bdělosti a vede až k odtrženi od skutečnosti. Klesá citlivost na podněty, starší mozek už není schopen pružně měnit své nastavení, rusky se tomu říká
*
*
Čas je neúprosný. A tak stárnou ti, co u nás připravovali a dělali osmašedesátý rok, ale také ti, co ho postupně zničili. Konkrétně o šestnáct až sedmnáct lei. DubČek nastupoval do vysoké funkce ve svých pětačtyřiceti a František Kriegel slavil na jaře 1968 Šedesátiny. Mně a mým kolegům novinářům se tehdy sotva překulila čtyřicítka. Dnes mnozí dosáhli penzijního věku a jiní dokonce už nežijí. Někteří dňve velice aktivní odešli do ciziny a jiní pasivně konzumují z toho mála, co zbylo. A všechny nás jako můra tlačí trauma osmašedesátého, co by-
chom-kdybychom, a je o to těžší, že se ho do smrti nezbavíme. Trauma poražených a ponížených, jehož však nejsou ušetřeni ani takzvaní vítězové. Oni navíc vlečou za sebou závaží zrady. Není podstatné, jestli cizí vojska do republiky skutečně pozvali Či nikoliv (já osobně si myslím, že žádné zvací dopisy neexistují), oni zradili to, pro co sami svého času horovali, ať už z důvodů obecné nápravy minulých křivd nebo kvůli osobním ambicím, a teď se snaží překřičet vlastni svědomí halasným velebením své prozřetelnosti. Kam se však poděla následná generace? Jako by bezprostředně za námi bylo vakuum. Generace 4050 letých, až na výjimky, chybí. Někteří zalezli, vystrašeni tím, jak jsme dopadli my, jen chyirácky kritizuji, co jsme podle nich pošpatnili, Jsou však také znechuceni tím, co viděli a trpně prožívali, a nechtějí se v tomto stadiu angažovat. Další zbytněli kšeftováním s pomyslným blahobytem, podřídili se nebo rezignovali, což vyjde skoro nastejno. A ostatní jsou už unaveni. Lidská buňka má omezenou kapacitu a jak člověk stárne, doba restituce se až o pětinu prodlužuje a v těle se kumuluje únava. Dvakrát v životě jsme jako komunisté podlehli iluzi. Když jsme začínali, to nám bylo něco přes dvacet, věňli jsme, že budujeme spravedlivější svět - i za cenu-nespravedlnosti k odpůrcům. Po dvaceti letech jsme pak chtěli napravovat vlastní chyby a omyly proti vůli silnějších a hlavně mocnějších. Obojí byla iluze. Zaplatili jsme za ni a nebylo nám odpuštěno. Mezitím jsme zestárli. Musíme uŽ jednou pochopit bezvýchodnost věčného oplakávání osmašedesátého roku, jinak se nehneme z místa. Marně bychom se konejšili, že nás čeká nějaká satisfakce. Už nikdy se nevrátíme «nahoru», fakticky či přeneseně, a je to tak správné, protože bychom si tam nevěděli rady. Troufám si říct, že kdyby iniciátoři pražského jara nakrásně tenkrát prosadili svou, pokud by včas nepředali kormidlo mladším, neskončili by o mnoho lip než dnešní vládcové. Včerejšek není program a jako perspektiva už vůbec nestačí. Devastaci nelze reformovat. Nějakou slabou útěchou nám být jen to, že podstatně hůř jsou na tom politici, kteří se dostali k moci pod ochranou cizích tanků. Jsou namnoze ještě starší a biologicky zdůvodněný strach z náhlé změny se v nich umocňuje vědomím, že přivedli společnost do bezvýchodné situace, a navíc pomohli pod clonou mírových hesel zaraketovat Evropu. Bojí se, že jim to budoucnost právem vyčte. A ti zdánlivě nezainteresovaní krizi společnosti ještě víc prohlubují, neboť pouze vyčkávají, odkud přijde záchrama a tak si ze života udělali trvalé provizórium. Od těch se něčeho kloudného těžko dočkáme. Ce dělat v takové situaci ? Jedinou nadějí jsou podle mne dnešní třicátníci, generace, která v roce 1968 nepřesáhla patnáct let věku, nezatížena předchozími traumaty. A tak teprve kolem roku 1990 může dojít k podstatným změnám ve vývoji naší společnosti. Pro tu dobu by měly být nové generace připraveny. Nám pak zůstává jediné: vČas předat aspoň vlastní zkušenosti, uchránit poslední zbytky pravdy, nevzdat zápas o charakter národa, oživovat jeho paměť. Srpen 1984
(Otištěno bez vědomí autora.)
25
POZNÁMKY VÁHA VÉH0 DEBA TÉRA Zcela pravidelné se mi stává, že v diskusi o problémech, které mne zajímají a které se mne dotýkají, nedovedu nic než mlčet, i když nesouhlasím, a teprve dodatečně se mi vybavují argumenty, kterými jsem měl hájit svou věc, nebo alespoň trvat na spravedlivém a věcném hodnocení. Jsem několik dní sám se sebou nespokojený a nemohu na nic jiného myslet než na to, že jsem vlastně mlčky souhlasil s něčím, co mne ve skutečnosti popudilo nebo zklamalo, a že mé mlčení bylo svým způsobem nepoctivé vůči ostatním přítomným. Slyšel jsem nedávno v diskusi zdrcující rozbor současného stavu socialisticky orientovaného proudu evropského myšlení a jeho praktických výsledků tam, kde jsou jeho představitelé u vesla. Mluvčí soudil, že Z nynějšího totálního ekonomického a morálního krachu se už socialismus nikdy nevzpamatuje, protože k tomu nebude mít dost vnitřní síly. Naproti tomu křesťanství, byť také prošlo v dávných i nedávných dějinách obdobími hlubokého úpadku, může vždy znovu ožít, protože spočívá na Písmu svatém, jako trvale platném východisku. Pravda je, že s kritikou současného stavu socialistického hnutí a výsledků jeho politiky především v komunistických režimech je těžké nesouhlasit a že zmatené hledáni mladé generace, která by si ráda objevila východisko ze své nezáviděníhodné situace, vede nejenom k drogám, extatické hudbě a exotickým sektám, ale i k obnovenému zájmu o křesťanství a jeho církve. I konzervativní politika křesťanského ražení slaví v mnoha zemích světa relativní úspěchy, zejména ovšem proto, že ideologický přístup k ekonomice, praktikovaný v socialistických a komunistických zemích, způsobuje v poměrně krátké době nepřekonatelné hospodářské potíže. Přesto si však myslím, že onen vášnivý kritik a přesvědčený obhájce přehlédl několik velmi důležitých momentů a především - měřil nové situace starými měřítky i cítěním, vycházel z předpokladu, že stačí obnovit letitou tradici a vše se opět vrátí k starým, dobrým mravním hodnotám. Přitom jaksi zapomněl, že lidské poselství bible už dávno není výhradním majetkem křesťanů, že je zcela evidentně /bez ohledi4 na účelový ateismus/ integrální součástí morálních zásad, přijatých předsovětským socialismem a že konec konců není nemyslitelné, že by se i eventuální renesance socialistického myšleni i praktické politiky mohla do jisté míry opírat o ty trvale platné hodnoty, které jako by si chtěli výlučně přivlastnit křesťané. A z druhé strany: současné optimistické sebevědomí katolíků i protestantů, kalkulující s očividným zájmem publika, může mít, zdá se mi, velmi krátké trvání, protože to, co církve v posledních desetiletích podnikly, jsou jenom drobné kosmetické úpravy, ale skutečné střetnutí s problémy moderní společnosti a moderního světa je bezpochyby ještě před nimi. Nějak nevidím, že by křesťanské církve něco opravdu podstatného k řešení současné situace vymyslely, něčím opravdu podstatným přispěly, leda snad příkladem ovšem trochu opožděné snášenlivosti, která se projevila v ekumenickém hnutí. Papežovy cesty po světě vzbuzuji sice respekt k jeho fyzické vytrvalosti, ale jeho kázání nepřinášejí nic než morální apely, které se z valné části zcela rozcházejí s danostmi současného světa a jejich působení může být stejně neblahé, jako
26
Nemyslím si, že by socialismus vstupoval do takové kulturuě-politickc bilance s prázdnýma rukama. Nemá sice své Písmo svaté, ale má za sebou svazky dél osvícených, svobodomyslných, v nejkrásnějším slova smyslu zvídavých a tvůrcích vědců, myslitelů a umělců a hlavně celou řadu konkrétních činů, které podstatným způsobem formovaly tvář této epochy. Netvrdím, že je obzvlášť příjemná, ba naopak, je taková, jaká je, ale byl to bezesporu socialismus, který do ni vepsal konkrétní mechanismy, zajišťující sociální minima a podporující rovnost životních Šanci, byl to socialismus, který přinutil mocné brát ohled na zájmy běžného občana a pňnutil stát, aby se staral (někde až příliš svědomitě a blahovolně) o jeho životni osudy. Koneckonců, podíváme-li se přes plot k sousedům, vidíme, že pokud jde o sociální opatření, nepřichází křesťanská opozice s žádnými novými myšlenkami. Můžeme podle libosti a názoru svalovat vinu za současný stav světa na křesťanství, které nebylo s to udržet ve snesitelných mezích hrabivost a domýšlivost feudálů, na kapitalismus a imperialismus (obě světové války), na socialismus, který nedokázal vytvořit ba ani převzít mechanismy proti zneužiti osobni moci a kousek po kousku zbavil lidi radosti za života, když jim vzal možnost osobni iniciativy, na chorobné, zničující vidiny generálských mozků a zaslepenost vědy, rozdrobené v čím dál tím specializovanější obory. Jisté je, že jenom velmi málo lidí by si doopravdy přálo návrat k primitivnějším, údajně «zdravějším» životním podmínkám - a tak nakonec, co člověk pokazil, musí sám napravit. Nevěřím na amatérské zelené recepty - co špatně provedl chirurg, musí napravit chirurg, ne mastiČkář - co zničila neuvážená aplikace neúplných vědeckých poznatků, musí napravit věda na vyŠŠi úrovni (i s rizikem nových chyb), ne brigády školáků nebo hysterických ženských; co rozhasili politikové, musí scelit jiná garnitura vzdělanějších, čestnějších, morálnějších politiků, ne skupiny teroristů a jurodivých. Jediné spasitelné řešení neexistuje, ani z Písma, ani z jiných písem, staré dělení na pravé a levé, křesťany a nevěrecké socialisty nemá valný smysl a velice nerad slyším a vidím, když se je kdokoliv snaží znovu oživovat a přiživovat averze - tenhle svět potřebuje upřímné společné úsilí, nesené vzájemnou tolerancí a liberálností. Tak to bych byl řekl, kdyby mne to bylo hned napadlo. Československo 1984
.
(Otištěno bez vědomí autora).
Článek Milana Kundery Tragédie střední Evropy v The New York Review z 26. dubna jsem četl začátkem léta. Četl jsem jej s uznáním za inteligenci, se kterou je napsán, s potěšením, že ještě neumřel zájem o naši národní story a také s povážlivým nesouhlasem na několika místech. Nebyl bych se však k Článku asi vracel a posilňoval záměrně svůj nesouhlas, kdyby nebylo Lva Kopeleva, kterého si cením pro uvážlivost a nenápadnou moudrost. Ve velké reportáži Pavla Kohouta o volební kampani našeho staronového evropského poslance jsem totiž našel zmínku o tom, jak na jakési konferenci Kopelev prosil Milana Kunderu, aby nevylučoval Rusko z Evropy. (Viz Listy Č. 5/84 str. 36. - Pozn. red.) Uvědomil jsem si, že i já bych asi přednesl takovou žádost, i když k tomu nemám jiné než rozumové důvody, po tak velkých zkouškách, kterým byla vystavena slovanská vzájemnost. Sama tragédie střední Evropy je u Kundery vylíčena ovšem působivě. Kundera provedl amerického čtenáře velkolepým památníkem středoevropské duchovní tradice, opřené o všechna jména, která už od Kundery známe, t.j. Freud a Mahler, Barták a Janáček, Musil a Broch, Kafka a Hašek, Gombrowicz, Milosz, Palacký, Déry atd. Ukázal, že kulturní život nesnadně vymezitelné střední Evropy byl nesmírně plodný a že je ho škoda. V každém případě vysvětlil Američanům hezky, že duchovní přínos národů střední Evropy, «obětí a outsiderů dějin», je ve svém významu pro Evropu nesrovnatelný s dnešní politickou zakřiknutostí tohoto prostoru. Navíc oživil svůj článek příběhem filozofa, kterému tajná policie sebrala tisíc i stránkové dílo, dodal několik větných formulací, které přímo vybízejí k tomu, aby byly opakovány a hypotetické otázky položil stejně provokativně jako kdysi, když nás nutil, abychom se trápili otázkou, zda stálo za to křísit v devatenáctém století český jazyk a literaturu. Co takového však udělal s Ruskem, když i Kopelev se cítil dotčen? •
•
Podřizuji se a používám pojem Rusko tak jako Kundera. Nemám ho však rád a již dlouho se mu vyhýbám, i když je to výraz krátký a pohodlný, nespotřebuje se na něj tolik úderů do stroje jako na Sovětský svaz. Rusko je dnes už pojem ideologicky zřetelně zabarvený, vždyí víme, co všechno zkresluje. Nejhorší je, že bezděky zamlčuje existenci všech jiných národů Sovětského svazu a svádí k tomu, že vnímáme Estonce i Armény přes Puškina a Dostojevského. Není asi úplně fér vybrat z Kunderova článku jen ruský aspekt. Čtu větu, kterou se Kundera už předem ohrazuje: «Avšak Rusko není moje téma a já nechci zabřednout do jeho obrovských složitostí,
2y
s nimiž nejsem nijak speciálně obeznámen». Jenže, jak mluvit o střední Evropě a nemluvit o Rusku? Není tragédie střední Evropy dána těsností sousedství se Sovětským svazem, bratrským objetím, ve kterém se těžko popadá dech? Kundera nenechává nikoho na pochybách, že podle jeho názoru skončila příslušnost střední Evropy k Západu teprve po politických převratech poválečné doby: « . . . země střední Evropy cítí, že změna v jejich osudu, která nastala po roce 1945, nebyla pouze politickou katastrofou: byl to také útok na jejich civilizaci». V souvislosti s líčením zániku středoevropské duchovní tradice je toto tvrzení poněkud nepřesné. Kundera sugeruje Američanům myšlenku, že začátek konce střední Evropy je spojen se vstupem Ruska do tohoto prostoru. Sdílím s Kunderou obdiv ke středoevropské duchovní tradici. Vždy mě dojímá, když se o někom, koho jsem dosud považoval za typického Člověka Západu, dozvím, že se narodil někde na Haliči nebo Moravě a že jeho prarodiče se spolu s mými prarodiči stěhovali z místa na místo v tom podivuhodném žaláři národů, kterým prý bylo Rakousko-Uhersko. Souhlasím s tím, že právě promíšenost, ve které tu národy žily, propletenost vlivů, jazyků a tradic vytvořila hodnoty první evropské velikosti. Souhlasím s tím, že tato stará tradice byla přervána a že dnešní politické režimy v tomto prostoru ji záměrně potlačují. Nemělo by se však smlčovat, že na začátku konce středoevropské tradice nestálo Rusko. Jistá slušnost politických a kulturních poměrů, která trvala u národů střední Evropy více méně do roku 1937, byla vyrvána z kořenů Hitlerem. Především z šílených činů nacistů vyplynulo, že se národy střední Evropy staly oběťmi a outsidery dějin. Byl to přece nacismus, který dokonale umlčel « židovského génia », integrální součást středoevropského duchovního rozvoje. Tragédie střední Evropy se začala odvíjet bez vlivu východního prvku, anebo aspoň bez podstatného ruského podílu; nádor, který zahubil to, co tu předtím bylo, vyrostl na západoevropských dějinách a živil se z odpadků západoevropských myšlenkových vynálezů. Taková byla skutečná dějinná posloupnost, jen zbytečky staré střední Evropy dodýchaly v ruském náručí. Všichni si však pamatujeme, že se do něho uchýlily samy, aspoň duchovní inklinací podmíněnou západním dějinným zklamáním a utopickými nadějemi. Naděje se však setkaly se sovětskými mocenskými ambicemi a z toho pak vyplynulo všechno ostatní. Ve střední Evropě žijeme s dějinnou omluvenkou. Žijeme s vědomím, že naše nešfastná poloha na hranici dvou civilizací nás předem zbavuje zodpovědnosti za tvar národního osudu. Ař bychom dělali co dělali, stejně si nepomůžeme, když jsme už jednou v ruské sféře. Je příjemné číst, že nás i Kundera zbavuje před světem vší víny. « . . . když Rusové okupovali Československo, udělali všechno možné, aby zničili českou kulturu. Zkáza měla trojí smysl: za prvé zničila střediska opozice; za druhé podkopala identitu národa, aby mohl být snadněji pohlcen ruskou civilizací; za třetí násilně ukončila moderní éru, éru, v níž kultura ještě usilovala o tvorbu vyšších hodnot.» Nechci tvrdit, že tato věta je pro Kunderův článek typická, nicméně svědčí o tendenci připsat ruskému prvku démonický vliv. Události nejsou až tak vzdálené, abychom si nepamatovali, že s českou kulturou, která se nám zdála být v šedesátých letech v tak slibném rozběhu, nezatočili Rusové, ale našinci, Středoevropané původem i výchovou. Nedělám si žádné iluze o váze instrukcí a rad, které přicházejí z imperiálniho centra, abych použil termínu Gydrgye Konráda, viděl jsem však na vlastní oči, jak obecnou tezi o «očistě kultury» naplnili životem a vzácnou Činorodostí naši kolegové z kultury, školství a vědy. Biafra ducha nesla na sobě nesmazatelnou pečeř domácího původu, byla prosycena našimi domácími vůněmi, závistí, nadějí na lepší místo, tušením odměny, strachem, zbabělostí, rychlým rozpadem solidarity atd. A ti lidé, kdo v posledních patnácti letech tolik znesnadnili život mým přátelům a mně, kteří jsme se snažili zachránit něco «z autority myslícího, pochybujícího jedince», mluvili všichni česky nebo slovensky, mnohé z nich jsem dokonce znal, tvářili se předtím jako kamarádi. Máme s Kunderou společnou paměí a neměl by tedy svádět všechno na ruskou civilizaci. Měl by Američanům spíše říci, že kdyby se nedejbože stalo a přišli k nim Rusové, aby se nebáli jich, ale spíše svých vlastních lidí. Střední Evropa není tak zajímavá svou ruskou civilizací, ale spíše tím, jak rozdílně se v ní zařídily národy vystavené stejnému ruskému vlivu. Ve stejné hustotě rad a instrukcí žijí, co by kamenem dohodil, Maďaři ve slušnosti, kulturní toleranci a duchovní rozmanitosti, která až nápadně navazuje na středoevropskou tradici. Nemluvě ani o tom, že ani po všech bouřích se neděje v Polsku vše podle Kunderova modelu ruské civilizace, Kundera zvedl starou Solženicynovu otázku po vztahu Ruska a komunismu a odpověděl na ni jinak. Když se ptá, zda «je komunismus negací ruské historie nebo jejím naplněním», odpovídá, že «je obojím, tak negací (například její religiozity), jako naplněním (naplněním jejích centralistických tendencí a imperiálních snů)». Přitom dodává, že středoevropské národy pocihijí mnohem silněji druhý aspekt. Nad tímto druhem otázek se dá samozřejmě diskutovat do nekonečna. Diskuse se vleče pak až k Petrovi Velikému, ke sporům mezi slavjanofily a západníky, ke kulturnímu dualismu takřka ve všech středoevropských tradicích. Pro Solženicyna je komunismus zlověstným importem ze Západu, pro Kunderu je to systém natolik rusifikovaný, natolik přetvořený ruským prostředím, že je už naprosto cizí západní tradici a západnímu myšlení, že je to už jen jakási ruská civilizace. Kundera utvrdil rozšířenou západní představu, že komunismus je nepochopitelná ruská nemoc. O to, jak a nakolik byl komunismus poruštěn, lze vést i akademický spor, o tomto tématu bylo napsáno dost a dost knih. Já se však nemohu ubránit pocitu, že v představě komunismu jako ruské civilizace je naruby obrácena primitivní ideologie mých denních novin. Řekl bych, že tato «kniha zapomnění» je trochu nemravná. Komunismus jako doktrína byl vypěstován na Západě, vyspekulován v Německu, vycvičen v bojovnosti ve francouzských revolucích, uložen do regálu v Knihovně Britského musea. Jako bývalý čtenář Leninových spisů si pamatuji, jak mi Lenin připadal neruský, jeho ideologický akcent pocházel z Paříže, Londýna a Curychu. Zapomínat na to všechno mi připadá stejně nemravné jako porodit dítě, dát ho na vychování do
28
ciziny a potom se ho zřeknout, když se nechová jak by mělo, když mluví cizí řečí a není mu dobře rozumět. Nemělo by se také zapomínat na to, že velká část evropských intelektuálů sledovala ruskou transformaci západoevropského dědictví s nadšením a netvářit se dnes tak, jako by bylo od začátku jasné, že ruský experiment je beznadějný. Kdyby někdo sestavil antologii z projevů oddanosti k sovětskému Rusku, kterými hýřili evropští intelektuálové třeba ve třicátých letech, mladá generace by se divila. Nepochybně se Sověti sami postarali o obrat v nazírání na svou roli v Evropě, faktem však zůstává, že pokud jde o vnitřní tuhost režimu a jeho uzavřenost, není Rusko horší než v oněch třicátých letech. Rusko není horší, je jen silnější a v tom je celý problém. Tím víc by měl rozum radit k tomu, aby nebylo vylučováno z Evropy a z evropské civilizace. I kdybych se však snažil sebevíc, nemohu následujícím větám z Kunderova Článku rozumět jinak: « . . . na východní hranici Západu — více než kdekoliv jinde — se nehledí na Rusko na jako na jednu z evropských mocností, ale jako na osobitou civilizaci, jinou civilizaci... totalitní ruská civilizace je radikální negací moderního Západu, Západu, který vzešel před čtyřmi stoletími na úsvitu moderní éry: éry založené na autoritě myslícího a pochybujícího jedince a umělecké tvorby, která vyjadřovala jeho jedinečnost». Kdybych byl Rus, a třebas i Rus v emigraci jako Kopelev, nebyl bych z toho jen smutný, určitě bych se i urazil. Jestliže je Rusko jinou civilizací, znamená to asi, že je vše marné, platí pak povzdech z dob dávno před komunismem — Východ a Západ se nikdy nesblíží. Rozdílné civilizace nemohou jinak než se zařídit na obranu, a my tady, na východní hranici Západu a západní hranici Východu, se musíme smířit s tím, že budeme nadále poslušně hrát úlohu obětí a outsiderů dějin. Evropa je dnes nepochybně ve velmi Špatném stavu, tragédie střední Evropy nebyla ostatně jedinou evropskou tragédií. Evropa vyráběla tragédie hromadně a má před sebou ještě tu konečnou, jestli to půjde tak dál. Oddělování Ruska od Evropy, i kdyby šlo jen o oddělování kulturní a duchovní, evropské vyhlídky nezlepšuje. Sblížení Ruska a Západu jakýmikoliv kroky uvolnění je pro Evropu sebezáchovný akt a v tom smyslu je nadřazeno intelektuální hře o nejlepŠí argumenty do diskuse, zda je Rusko součásti Evropy anebo zda už představuje jinou civilizaci. Znám nazpaměí mnoho argumentů z obou soudků, avšak právě proto, že žiju na hranici mezi Východem a Západem, svobodně se rozhoduju užívat hlavně těch argumentů, které nevylučují Rusko z Evropy a neprohlubují příkop. Takové svobodné rozhodnutí pro myšlenku, že Rusko nepředstavuje jinou civilizaci, je navíc také užitečné, protože předpokládá nezaujatě zkoumat procesy, které v ruské transformaci západoevropského dědictví probíhají a hledat malé naděje, které jí prosvítají. Samozřejmě je obtížné u takového rozhodnutí setrvat, když mě státní televize denně zviklává a bezděky dává za pravdu Kunderovi. V takovém případě si vezmu nějaký obyčejný sovětský román, které se u nás ted překládají a čtu si. K čemu se má člověk uchýlit, když ne ke knihám ? Kunderovo nazírání na středoevropský prostor se sice dobře čte, ale skličuje špatnými možnostmi, které otevírá. Američanům zvláŠř bych nenamlouval, že Východ je radikální negací Západu, někteří si to beztak myslí, tak jako si to bezpochyby myslí i někteří Rusové. Je asi nadějnější utvrzovat evropskou tradici Ruska než jeho tradici izolacionistickou, kterou jsme s Kunderou oba ještě zažilí. Západ může bez rozporu s fakty přijmout myšlenku, že transformací komunismu se Rusko přiblížilo Evropě víc než čím jiným a že se protrpělo jednou možností dějin, na kterou se Západ připravoval a jíž byl shodou okolností ušetřen. Jako myslící a pochybující jedinec, žijící na západní hranici Východu, bych rád jen dodal, že všechno, co si Evropané zatím nadrobili, vzešlo z jejich vlastních hlav a že ani za nějaké příští nadrobení z nás nikdo vinu nesmyje. Záři 1984
(Otištěno bez vědomí autora.)
OD ROOSEVELTA K REAGANOVI Když jsme před čtyřmi lety uvazovali o možných důsledcích zvolení Ronalda Reagana pro Spojené státy a pro ostatní svét, zdálo se nám, ze mezi důsledky nesporné bude patřit radikální zhoršení vztahů s SSSR, tvrdá politika vůči levicovým hnutím v Latinské Americe, v USA pak drastické omezení sociálních výdajů, zvýšení vojenského rozpočtu, růst nezaměstnanosti spojený s poklesem inflace atd. Zároveň jsme však vyslovili domněnku, ze světová politika je dnes komplex tak složitý a Spojené státy a jejich ekonomika kolos tak obrovský, ze je prakticky vyloučeno za Čtyři roky podstatně změnit jejich tvář. Ronald Reagan začíná v lednu 1985 svůj druhý mandát po volbách, jez mu přinesly většinu ještě drtivější, než jakou zvítězil Richard Nixon v roce 1972, dva roky před tím, než musel ze svého místa odejít pod tlakem většiny stejně drtivé. Tolik o většinách. Faktem ovšem zůstává, že třiasedmdesátiletý president nezklamal, že v zásadě splnil, co sliboval (až na takové «maličkostijako byl např. slib podstatného snížení státního dluhu, který naopak za poslední Čtyři roky astronomicky vzrostl a dosáhl nikdy nebývalé absolutní výše) a že je mužem pro léta osmdesátá. Americká politika není ideologická nýbrž pragmatická a tací jsou i američtí politikové. Tak jako dosud, bude i v příštích letech o jejím profilu a o jejich Činech rozhodovat momentální zájem Spojených států a míra možnosti, jak ho prosadit těmi Či oněmi prostředky. V tuto chvíli se zdá, a Reaganova volební kampaň to potvrdila, že je v zájmu USA obnovit dialog s SSSR, snížit vlastní zadluženost i úrokovou míru,
29
zastavit vzestup kursu dolaru, ha pracovat k jeho poklesu, jenž je podmínkou likvidace katastrofálního schodku zahraničně obchodní bilance atd. To všechno alespoň president ve volební kampani slíbil, protože to voliči žádali, bez ohledu na to, že je to v rozporu s bilancí prvních čtyř let jeho mandátu. Zda a jak bude jeho vláda tyto sliby plnit, bude záviset spíš na okolnostech, než na ideologii. Většina odborníku se totiž shoduje v tom, že zlepšování americké hospodářské situace nepotrvá a nové potíže si vyžádají celou řadu nepopidárních opatřeni (v první řadě zvýšení daní). Jaký vliv by tyto problémy měly na zahraniční politiku je nesnadné předvídat. Obecně se však zdá, že z voleb vychází jako vítěz vláda pragmatičtější, s volnější rukou na pravici a s mandátem k celkovému zlepšení mezinárodního ovzduší. Jenže tady nelze bilanci uplynulých čtyř let opustit. Ať se to komu líbí či nelíbí, první čtyři let a Reaganovy vlády znamenala nesporný úspěch konservativní politiky, politiky zvýšení a zdůrazňováni americké sily, politiky omezení veřejných zásahů do ekonomiky, úspěch sázky na soukromou iniciativu a dosažení hospodářského oživení protikeynesiánskými prostředky, to jest nikoli státními zásahy, veřejnými pracemi, zlevněním úvěrů atp., nýbrž cestou právě opačnou. Co to znamená ? Než se pokusíme o odpověď, podívejme se na okamžik nazpátek. Od začátku tohoto století vládli v Americe většinou republikánští presidenti, jejichž východiska byla ve většině případů blízká reaganismu. Tato tradice byla porušena jen jednou, zvolením presidenta Wilsona na prahu první světové války. Presidenta, který skončil nakonec svůj mandát jako umírající, vlády neschopný muž, jevící se Američanům zcela jinak než Evropanům. Nemocný a zesláblý odešel i druhý demokratický president v tomto století, F. D. Roosevelt, který byl zvolen v okamžiku strašlivé hospodářské krize a poprvé v americké historii nastoupil cestu, jež se v mnohém podobala cestě evropského reformismu. Ten se stal demokratickou ideologií na dalších čtyřicet let, v nichž už žádný americký demokratický president nevládl plná dvě období (Truman, Kennedy, Johnson, Carter). Nová ekonomická krize koncem sedmdesátých let byla pak interpretována jako krach demokratické politiky do jisté míry sociálního státu a vedla k reakci, jež se podobá reakci na vládu republikánů a neomezeného ekonomického liberalismu na začátku třicátých let. Radikální levice ráda argumentovala, že Roosevelt svým etatistickým reformismem zachránil americký kapitalismus. Byl to argument naivní, ale lze se z něj něčemu naučit: americký kapitalismus byl v té době v jistém ohledu daleko za evropským a nutně potřeboval modernizaci v sociálním smyslu, vybudování celé řady pojistných ventilů a záruk, které jedině umožňují fungování moderní industriálni společnosti. V období konjunktury šedesátých let se však někteří demokratičtí předáci domnívali, že americké bohatství jim umožní předhonit ostatní průmyslové státy dalekosáhlým systémem státního zabezpečení, aniž přitom vybudovali, postupně a trpělivě, ski4tečné základy čehosi, čemu by se mohlo po evropsku říkat
DALIMIL
30
O čem Rudé právo nepíše Teroristická provokace — v Polsku Únos a zavraždění kněze Jerzyho Popieluszka, ktere v říjnu 1984 provedli tři důstojníci polské státní bezpečnosti, byly s největší pravděpodobností inspirovány a řízeny některými vysoce postavenými osobnostmi ve stranickém a státním aparátu. K takovému závěru došel nejen mluvčí Solidarity Seweryn Jaworski, ale naznačoval jej i mluvčí vlády. Únosy a jiné teroristické činy prováděné policií byly známy již delší dobu, avšak v případě Popieluszka šlo zřejmě o pokus vyprovokovat nepokoje, při nichž by Jaruzelského režim mohl bvt oznscen za «slabý », a moci by se mohly uchopit ty živly, které si přejí tvrdé zúčtování s opozicí, zejména s nelegálně, avšak účinně působící Solidaritou. Situace na konci října se zdála naznačovat, že generál Jaruzelski a jeho skupina zatím svou pozici uhájili. Byla ohlášena Čistka v bezpečnostních sborech, ale důvěra v důslednost tohoto rozhodnutí byla nevelká: skupina nezávislých intelektuálů a dělníků ohlásila vytvoření občanského sboru pro dohled nad dodržováním lidských a občanských práv. Představitelé katolické církve i představitelé Solidarity - zejména Lech Wal^sa osobně - poskytli svými výzvami ke klidu a rozvaze i při obrovském rozhořčení nad zločinem režimu významnou pomoc, a očekávali, že režim pochopí nezbytnost dialogu. Jaruzelski byl říjnovými událostmi skutečně postaven před alternativu: buď jednáním a kompromisy s církví a demokratickou opozicí hledat východisko z krize, anebo ustupovat tlaku nespokojených a pomstychtivých konservativců v mocenském aparátě a zavádět Polsko čím dál hlouběji do slepé uličky násilí.
službu ve zbrani, a překážky, které režim vytváří pro cestování do ciziny a pro vystěhovalectví. Církev vyzvala své stoupence k větší «civilní odvaze», a od Honeckerova režimu požadovala «toleranci, která by byla nejlepším důkazem o stabilitě státu».
Sovětské rakety v ČSSR a NDR Podle údajů vojenských kruhů v NSR bylo v září 1984 na území ČSSR a NDR asi 100 sovětských raket SS 22 s atomovými hlavicemi mnohonásobně větší ničivé síly než atomová bomba použitá v Hirošimě. Tři sovětské brigády vyzbrojené těmito raketami byly přesunuty do CSSR a NDR. Rakety SS 22 jsou montovány na pohyblivých lafetách a mají dolet asi 1 000 km. Současně byly na území SSSR vybudovány nové základny pro 100 raket typu SS 20 s doletem 4 500 km. Spekulace o příčinách odvolání náčelníka generálního štábu a náměstka ministra obrany SSSR N. V. Ogarkova dostaly nový směr, když se Ogarkov v říjnu objevil v plném lesku a v doprovodu jiných vysokých sovětských důstojníků na oficiální návštěvě u Ericha Honeckera ve východním Berlíně. O několik dní později naznačil člen sovětského politbyra Grigorij Romanov ve Finsku, že Ogarkovovi byla svěřena «nová důležitá funkce velitele sovětských ozbrojených sil v západní oblasti», do níž se zřejmě počítají i sovětské síly a síly Varšavského paktu v NDR, Československu, Polsku a Maďarsku. Zdá se tedy, že Ogarkovovo přemístění souvisí především s reorganizací a zesílením sovětského vojenského potenciálu namířeného proti západní Evropě.
Obžaloba ve věci atentátu na papeže NDR: političtí vězni a uprchlíci Dramatické pokusy o útěk z NDR přes velvyslanectví NSR v Praze a v Budapešti - v říjnu 1984 se na velvyslanectví v Praze uchýlilo vice než 150 a v Budapešti 10 východoněmeckých občanů připomněly napětí, které zřejmě vládne v NDR od chvíle, kdy byl Honeckerův režim na sovětský nátlak donucen přibrzdit další normalizaci vztahů k NSR, mezi jiným i liberálnější povolování vystěhovalectví výměnou za hospodářské výhody. Ve stejné době byla v západním Berlíně uveřejněna zpráva, že východoněmecké věznice jsou přeplněny politickými vězni, většinou odsouzenými za «protistátní činnost», za «pokus o útěk» nebo za «přípravu útěku» a za «nezákonné styky» se západoněmeckými úřady. Ačkoliv bylo letos do NSR již «vykoupeno» 1 500 politických vězňů, bylo jich v září 1984 ve věznicích stále ještě nejméně 10 000.
Na zářijové synodě evangelické církve v Greifswaldu byla kritizována diskriminační opatření vůči církvi v systému vzdělávání a výchovy mládeže, zásahy režimu proti brancům odmítajícím
Po třech letech dalšího vyšetřování atentátu na papeže, za který byl v roce 1981 odsouzen na doživotí turecký nájemný terorista Mehmet Ali Agca, předložil vyšetřovací soudce Ilario Martella letos v říjnu rozsáhlou zprávu. Na jejím základě budou v Římě souzeni další tři Turci - Omer Bagci, Musa Cedar Celebi a Oral Celik - a tři Bulhaři, Sergej Antonov, Zelo Vasiljev a Todor Ajvazov, kteří byli činní v kanceláři bulharské letecké společnosti nebo na bulharském velvyslanectví v Římě. Jen čtyři z nich však jsou v Itálii; z Bulharů jen Antonov. Ostatním se podařilo včas ze země uprchnout. Celik, který pomohl roku 1979 Mehmetu Agcovi prchnout z tureckého vězení a který podle nového šetření také vystřelil na papeže, uprchl z Itálie nákladním autem, které patřilo bulharskému velvyslanectví. Soudce Martella nepotvrdil veřejně a výslovně tezi, že atentát na papeže byl organizován KGB a bulharskou rozvědkou s cílem ovlivnit vraždou papeže vývoj událostí v Polsku, avšak prohlásil, že «nejsou pochybnosti o tom, že šlo o rozsáhlé mezinárodní spiknutí». Datum soudu nebylo dosud stanoveno. w
*
31
Jinak v Moskvě, jinak v Pekingu Říjnové zasedání ÚV KSSS v Moskvě bylo očekáváno s neodůvodněným napětím. Na jeho programu byly totiž otázky sovětského zemědělství, a mělo se za to, že vzhledem k pokračující krizové situaci na tomto úseku přijde stranické vedení tentokrát s radikálnějšími návrhy změn a reforem. Očekávalo se také doplnění politbyra, které by ukázalo, jaké personální tendence se v situaci očividné slabosti přestárlého Konstantina Černěnka začínají prosazovat. K ničemu takovému však nedošlo. Byla sice usnesena nákladná opatření k rozšíření orné půdy a další veliké investice do zemědělství, avšak žádné reformy schopné zvýšit jeho efektivnost. Také ke změnám nebo doplněním v politbyru nedošlo. Protože letošní žně daly jen asi 170-180 miliónů tun obilí proti plánovaným 238 miliónům, tun, předpokládá se, že SSSR bude v období 1984/85 nucen nakoupit v zahraničí především v USA - nejméně 43 miliónů tun obilí. Ve stejné době usnesl ÚV Komunistické strany Číny podstatné prohloubení ekonomických , reforem, a to v takovém rozsahu, že čínští představitelé sami neváhali mluvit o « nové revoluci». Po decentralizaci řízení a zavedení prvků tržního hospodářství v zemědělství týkají se nové reformy především průmyslu. Od ledna 1985 bude ve velké části průmyslu - představující asi 75 procent čínské průmyslové kapacity - zrušena státní reglementace cen a zavedena jejich tvorba podle poptávky a nabídky. Také závaznost státního plánu bude podstatně omezena, a podniky budou o své výrobě rozhodovat samostatně podle situace na trhu. Prosperita a konkurence stanou se důležitým komponentem hospodářského života, a příjmové rovnostářství bude dále oslabeno zaváděním odměny podle výkonu a kvalifikace. Čínští komunisté zdůraznili, že podstatným zesílením prvků tržního hospodářství nebude socialistický charakter ekonomiky postižen, protože rozhodující výrobní prostředky zůstanou v rukou společnosti a kontrola ekonomického vývoje v rukou státu. Generální tajemník strany Hu Jao-bang v této souvislosti uvedl, že revize představ o systému socialistického hospodářství a rozchod s představami sovětské provenience jsou nezbytné, protože «systémy budované podle těchto představ neprokázaly převahu nad systémen kapitalistickým v rozvoji výrobních sil».
Krize finských komunistů Vnitřní rozkol v komunistické straně, který se zřetelně projevil na květnovém sjezdu, měl vliv na výsledky komunálních voleb ve Finsku v říjnu 1984. «Demokratický svaz», který je volební formací komunistů, dosáhl nejhorších výsledků v poválečných létech, a necelých 14 procent získaných hlasů bylo o 3 až 4 procenta méně než komunisté získávali v sedmdesátých létech. K dovršení komplikací přivezl člen sovětského politbyra Grigorij Romanov, který byl v polovině října ve Finsku na oficiální návštěvě, tajný dopis ÚV KSSS, v němž Moskva ostře napadla eurokomunistickou orientaci nynějšího vedení finské
32
strany a zcela neomaleně požadovala návrat prosovětských a dogmatických živlů na rozhodující místa ve straně. Dopis ovšem nezůstal tajný; finský tisk uveřejnil jeho obsah již 18. října, a hrubé sovětskě vměšování samozřejmě důvěryhodnost strany v očích veřejnosti nezvýšilo. Ústřední výbor jednal na konci října o situaci a rozhodl svolat nový sjezd strany na počátek roku 1985. Mnoho nadějí na východisko z krize však finským komunistům nezbývá.
Obligace v maďarském hospodářství Již před dvěma léty bylo v Maďarsku rozhodnuto, že průmyslové i zemědělské podniky, které v novém systému nemohou již spoléhat na státní subvence a kredity, a které potřebují kapitál na investice, mohou vydávat a občanům prodávat vlastní obligace s délkou splatnosti sedmi let a s úrokem 11 procent, tj. značně vyšším než poskytují spořitelny. Obligace jsou cennými papíry, jejichž kurs se každý týden uveřejňuje. Asi 30 velkých podniků využívá této možnosti, a letos se obligace staly vyhledávaným prostředkem výnosného ukládání peněz. Předpokládá se, že pokračující omezování státních subvencí a úvěrů přinese nové rozšíření této formy opatřování kapitálu. Kritici namítají, že takové obligace vlastně nemají místo v systému socialistického hospodářství a že jejich rozšíření poruší hospodářskou rovnováhu. Zastánci novinky však zdůrazňují, že obligace pomáhají převádět prostředky ze soukromé do veřejné sféry, že působí protiinflačně a že stát má dost možností, aby zabránil jakémukoliv nekontrolovatelnému vývoji.
1. listopadu 1984
Z. H.
A o čem Rudé právo píše aneb VELEBÍCÍ SLAVÍCI, RADĚJI OBRNĚNÍ «Potom jsme se rozloučili. V horách už se kladly první stíny. Vzduch zprůzračnel a ze všech stran se v něm šířila vůně rašících stromů. Byl březen a do Afghánistánu vstupovalo jaro, ten věčný inspiráior východních veršotepců a básníků. Ujížděli jsme směrem k městu. Na nábřeží řeky Kábulu stály seřazeny tanky a obrněně transportéry. Večer vyjedou do ulic a budou je v pravidelných intervalech kontrolovat. Ale do univerzitního sadu možná přilétnou z pobřežních houštin slavíci, aby se dali do velebení odcházejícího dne. Dokud je nevyplaší zběsilá střelba odněkud od Pághmánu. Protože to stále ještě patří ke kábulskému, k afghánskému dnešku.» (Závan poezie z pera Zdeňka Kropáče v RP 20. října 1984, pod nadpisem Básník v plamenech revoluce Na návštěvě u afghánského spisovatele Asadully Chabíba).
ALBANIE : PŘÍZNAKY USTUPU SYSTÉMU ORNELLA DEL GUASTO (Přeloženo z italského socialistického deníku «AvantiU ze 17. října 1984). Političtí komentátoři nevylučují, že může v Albánii brzy dojít k závažným událostem. Francouzi, nejlépe informovaní o Enveru Hodžovi, který dlouho žil ve Francii a má tam mnoho přátel, dokonce soudí, že se zdraví starého albánského předáka, již dlouho trpícího Parkinsonovou nemocí, dále zhoršilo a že mu asi zbývá málo času. Naposled se objevil na veřejnosti při letošních oslavách 1. máje, zdál se fyzicky zdeptán a od té doby ho nikdo nespatřil. Moc ve skutečnosti již přešla do rukou předního ideologa ve vedení, jímž je Ramiz Alija, předseda Zákonodárného shromáždění a od roku 1981 oficiálně druhý v pořadí. Podle politických analýz se Alija vyznačuje smířlivějším postojem k vnějšímu světu: patrně se nový vůdce přesvědčil, že zájem hospodářského přežití Albánie nedovoluje dále odkládat reformy. «Kdybychom měli jíst trávu, svou nezávislost uhájíme stůj co stůj». Tato věta, mnohokrát opakovaná a tvrdě uplatňovaná, předznamenala Hodžovo úsilí o vybudování toho, čemu hrdě říkal «jediné skutečně komunistické zřízení na světě». Aby se dalo uskutečnit, byla ekonomika obětována národní hrdosti, takže záměrné přerušení všech spojenectví učinilo z Albánie postupně nejizolovanější a určitě nejchudší stát v Evropě. Dnes vykazuje přibližně třímilionový albánský národ nejvyšší demografický růst na kontinentě, a zároveň důchod na obyvatele pouhých 850 dolarů ročně: chudoba se postupně prohlubuje, protože izolacionistická politika odvedla většinu investic využitelných ke zlepšení životní úrovně obyvatelstva na rozvoj těžkého průmyslu. Od druhé světové války prožila malá balkánská země tři těžké politické krize, které ovšem pomohly upevnit prezidentovo postavení: roztržky s Jugoslávií roku 1948, se Sovětským svazem roku 1961 a s Čínou v roce 1978. Tyto roztržky, poznamenané utvrzením nezadatelných ideologických zásad, se zhoubně obrazily na beztak křehké albánské ekonomice, která téměř úplně postrádá přírodní zdroje. Jestliže spor s Moskvou znamenal konec sovětské pomoci, byl rozchod s Pekingem ještě zhoubnější, jelikož zastavil čínskou technickou pomoc ve chvíli, kdy Albánie začínala modernizovat svoje výrobní s truktury, založené na pomoci velkého spojence. Hodža uplatnil tutéž dogmatickou důslednost i uvnitř země příkrým odmítnutím jakékoli hospodářské reformy, která by mohla vést k obchodní výměně, úvěrům z ciziny, kooperaci a tedy pootevření hranic. Naopak zemi vnutil centralizované hospodářské plánování, strnule přizpůsobené komunistické ideologii, a podřídil celý život země kontrole všemocné politické policie. Na sklonku života pak Enver Hodža ještě hlouběji propadl xenofobii a představě, že musí za kaž-
dou cenu uchránit stát proti potenciálním nepřátelům. Obětoval valnou část národního důchodu na vybudování stokilometrového řetězu zákopů podél jadranského pobřeží, na celém území dal postavit vyzbrojené bunkry a na dlouhých úsecích státních hranic zřídil minová pole. . Jakmile učinil Hodža tyto krajní izolacionistické kroky, začal považovat za osobní politické odpůrce všechny své prominentní spolupracovníky, kteří se kdy pokusili zavést ekonomické reformy, aby zlepšili životní úroveň obyvatelstva. Tak byli v roce 1967 zastřeleni ministr obrany, náčelník hlavního štábu a další tři členové vlády, všichni obvinění, že chtěli svrhnout režim hospodářskými machinacemi. Stejný^osud stihl roku 1981 předsedu vlády Mehmeta Šehu, který se s prezidentem střetl v otázkách zahraniční politiky, i v tomto případě interpretovaných ekonomicky. Jeho smrt v přestřelce byla oficiálně odbyta jako sebevražda. Po rozsáhlé čistce, jež následovala likvidaci předsedy vlády a vyhnala z funkcí stovky jeho blízkých, se počali na vrcholku albánského státu stále silněji prosazovat dva «noví» činitelé: právě Ramiz Alija, a nový předseda vlády Adil Carcani. Oba jsou sice věrnými zastánci hodžovské víry, že Albánie musí mít vládu silnou, ideologicky ryzí a izolacionistickou, ale tváří v tvář praktickým problémům si patrně uvědomili, že zvláště v nynějším klimatu světové hospodářské krize, zhoršovaném závany studené války, není žádný ekonomický, sociální ani vojenský rozvoj země možný bez pomoci zvenku. A proto od roku 1981, když nemoc Hodžu nutí, aby omezoval svou účast na politické scéně, nastoupili Alija a Carcani k prvním, opatrným sbližovacím krokům v obchodní sféře s větší dávkou realismu, menšími ideologickými zábranami, a rozhodně s větším úspěchem než jejich předchůdci. Ostatně se naléhavost reforem pro Albánii dnes vystupňovala přímo dramaticky. Zemědělství, jež bylo několik desetiletí využíváno v největsí možné míře, již nemůže působit jako hybná síla celé ekonomiky; světová krize způsobila citelný pokles vývozu chrómu, který je hlavním nerostným aktivem země; právě tak se již beztoho skrovná těžba ropy snížila pod hranici soběstačností. Vývoz průmyslového zboží se nikdy pořádně nerozjel pro jeho ní zkou kvalitu; zároveň se stále méně daří využívat přírodou darované možnosti přístavů na Jadranu, a to pro zastaralost zařízení. V podstatě mají všechny albánské potíže viditelně jednoho společného jmenovatele: je jím technické opoždění malého albánského státu za ostatní Evropou — neúnosná cena zaplacená za desítky let izolace. Tiraně dnes chybí nejen technika, ale i valuty nutné k jejímu opatření. V důsledku ubohé životní úrovně se stále šíří nespokojenost mas, brzděná jedině železnou uzavřeností vůči světu, nespokojenost snadno zřejmá z posledních úvodníků stranického orgánu «Zeri i Populitt», který stále častěji kritizuje cho-
33
vání i oblečení mládeže, absentérsťví, nízkou kvalitu výroby a nekázeň pracujících. A tak rozvinula Albánie v posledních třech letech nenápadně styky s Rumunskem, Bulharskem, Kubou, Rakouskem, Holandskem a Itálií. Noví lidé se také zasloužili o nedávné zahájení lodního spojení mezi albánskými přístavy a Terstem, dále o stavbu železničního spoje s Jugoslávií (který bude hotov ještě tento rok), o dohodu o výměně televizních pořadů s Rakouskem a zahájení jednání o obnovu vztahů s Německou spolkovou republikou. Po mnoha letech obviňování a útoků Tirana náhle upustila od požadavku dvou miliard dolarů náhrady válečných škod způsobených Němci, když zjistila, že by mohl Bonn mít zájem o výstavbu několika průmyslových objektů na albánském území: firma Salzgitter například uzavřela již v roce 1982 dohodu o stavbě závodu na těžbu niklu. Letos se vztahy mezi oběma zeměmi ještě znatelně zlepšily, když Albánie v srpnu přistoupila na soukromou návštěvu předsedy bavorské Křesťanskosociální unie Franze Josefa Strausse jako prvního politika ze Západu. Zdá se, že Tirana chce také uzavřít nekonečný, od roku 1940 trvající spor s Velkou Británií o albánské zlato v hodnotě 30 miliónů dolarů, které Britové zabavili, protože Enver Hodža odmítl vyplatit náhradu za potopení dvou jejich torpédoborců v Korfuské úžině. Japonsko zahájilo jednání, aby zjistilo možnosti otevřít v Tiraně obchodní zastoupení; podobně se očekávají vydatné zakázky pro Francii, která by, jak se proslýchá, mohla být pověřena modernizovat albánské letectvo a nahradit zastaralý albánský obranný systém. Ale k nejdůležitějšímu kontaktu došlo vjcvčtnu 1983, když přijela do Tirany delegace z Číny, což byl první krok k plnému obnovení vztahů. A to by Albánii slibovalo znovuzahájení průmyslové výstavby náhle přerušené před šesti lety. Tyto první obchodní iniciativy ovšem neznamenají žádnou zřetelnou změnu v zahraniční politice; na druhé straně je toto období přechodu jistě nejriskantnější pro onu bezpečnost, kterou si Albánie dosud tak houževnatě hájila, poněvadž obchodní styky nevyhnutelně vedou ke stykům poli-
tickým. Vždyť si velmoci již delší dobu kladou otázku, co bude po Hodžovi: tato malá země na prahu Západu (jen 70 kilometrů od italských břehů) představuje se svými prostornými přirozenými přístavy mimořádně důležitého politicko-strategického pěšce na středomořské šachovnici. Jak se však staví kvelmocem Tirana? Zatím je pouze Čína, dík nedávným vztahům přátelství a ideologické blízkosti, ve výhodě, jelikož veškeré poslední pokusy Moskvy o obnovu styků po dvaceti letech albánského nezájmu padly do vody. Pokud jde o Washington, je známa albánská neústupnost v odmítání veškerých (a třeba říci, překvapivě nesoustředěných) amerických diplomatických pokusů o sblížení. Zcela špatné zůstávají vztahy Albánie k sousedním zemím, zejména k nenáviděné Jugoslávii, od které Tirana vytrvale požaduje odstoupení hraniční oblasti Kosova, obývané převážně albánským živlem. Pro politické pozorovatele, kteří se již leta snaží proniknout pod roušku, kterou se albánský režim zahaluje, zůstává další vývoj státu neznámou veličinou. Albánská nedůvěra k okolnímu světu má hluboké historické kořeny. Již 29. července roku 1913 Šest mocností (Itálie, Německo, Rakousko, Uhry, Francie a Rusko) shromážděných v Londýně k mezinárodnímu uznání drobného státu, přijalo ruské doporučení, aby nebyl uplatněn «etnický Drincip». Tak se zrodila Albánie okleštěná o rozsáilá území, která jí přirozeně náležela, a tak ihned doplajiía na soupeření mezi Srbskem, Černou Horou, Řeckem a Bulharskem — státy, z nichž každý požíval podpory té či oné mocnosti. Proč tedy nepřipustit možnost že, jak napsal « Le Monde », trvalé albánské útoky na «imperialisty, sociálimperialisty, revizionisty, titovce, dravce mezinárodní reakce, velmocemi manipulované nezapojené. ..», a tedy i albánská orientace na osamocení, vyplývají z velké části z oněch trpkých zkušeností doby, kdy «ostatní» využili slabosti země a odtrhli od ní její odvěká území? A že se už tehdy země «ryzího a tvrdého režimu» naučila jednou provždy spoléhat jen na sebe?
OTA ULČ
Kam lidé míří Fejetonem «Psáno pro Listy» otevřel Ludvík Vaculík v Listech č. 2/84 sérii příspěvků na ožehavé téma emigrace a morálního konfliktu «emigrovat — neemigrovat». V č. 4/84 jsme přinesli tři přímé či nepřímé ohlasy: fejeton « Psáno pro Luculíka » od Pavla Kohouta, báseň Miroslava Červenky « Odjezdy» a úvahu «0 odchodu do světa» Milana Šimečky. V minulém pátém čísle pokračovala debata článkem Jána Mlynáříka «Kto je spravodlivý» a dopisem Josefa Mary «Hlas na obranu». I toto číslo Listů, 6/84, se knámětu vrací, a to v informativním článku Oty Ulče «Kam lidé míří» a v rozsáhlejší stati Adolfa Můllera « Migrace — sociální problém dnešního světa », která má širší záběr než předešlé příspěvky. Poznamenáváme, že všechny příspěvky vyjadřují jedině stanoviska svých autorů; ostatně předpokládáme, že diskuse bude pokračovat — všech příspěvků do ní si vážíme stejně. Vesměs nemíří pokud nemusí. Do největšího pohybu se lidstvo dalo v tomto století: míří od něčeho, míří k něčemu, aniž se oba popudy vylučují.
34
Právo tohoto pohybu je státně i nadstátně zaručeno: «Každý má právo opustit kteroukoliv zemi včetně své vlastni a má právo se do ni vrátit», zaručuje odstavec 2 článku 13 Všeobecné deklarace lidských práv OSN z r. 1948. Podrobnější záruky jsou obsaženy v Mezinárodní smlouvě o občanských a politických právech (International Covenant on Civil and Political Rights) z r. 1966, smlouvu slavnostně podepsaly a ratifikovaly i všechny země sovětského společenství. V r. 1967 Valné shromáždění OSN přijalo Deklaraci o územním azylu (Declaration on Territorial Asylům — Resolution 2312). V prvním článku stojí: «Každý má právo hledat a požívat (ta enjoy) azyl v jiných zemích před perzekucí». Tedy máme právo hledat a požívat, ale žádná země nemá povinnost nám vyhovět a azyl poskytnout. Jak interpretovat podmínku «perzekuce»? Jsem pronásledován, jestliže mi nepřijali dite na univerzitu? Nepřijali mě do zaměstnání? Mnoho mládeže se nedostane na univerzitu a nezaměstnanost řádí všemi směry. Záleží tedy na motivech, důvodech, jež způsobily nepříznivý stav: zda dítě nestuduje z nedostatku talentu nebo z přebytku otcovy disidentské činnosti. A záleží pak na vrchnosti, jež bude vážit zdůvodnění žadatele o azyl — zda posoudí přisně či velkodušně. Exulant se ovšem obrací směrem k zemím, v nichž přepokládá, že životní — politické, ekonomické atd. — podmínky jsou podstatně jiné a příznivější, než v zemi, již opustil. Stát s politickým systémem odlišným, pokud možno antagonistickým, nejspíš vyhoví. Příznivé přijetí lze očekávat v zemích s imigrační tradicí, hospodářským zájmem, s tradicí humanitární. Spojené státy americké přijaly v rozmezí roků 1945 a 1978 na dva milióny uprchlíků — z toho 400.000 z východní Evropy. Další statisíce našinců se dostaly do země na neuprchlickou kvótu. V těchto letech osmdesátých zdaleka nejvíc bezdomovců je v afro-asijském světe. Po pádu nekomunistických režimů v IndoČíně 1,5 miliónu Jihovietnamců, Kambodžanů a Laosanů uprchlo. Třetina stále čeká v Thajsku, třetina v jiných asijských zemích, třetina se dostala do zámoří. Do USA jich do r. 1983 přijelo 630.000, většinou se usadili v Kalifornii. Japonsko přijalo všeho všudy necelých sto osob. Již každý pátý Afghánec uprchl — tři milióny, většinou do sousedního Pákistánu. Dva milióny Habešanů utekly do Somálska a Súdánu, mnoho z nich zkomírá. Nutno též poznamenat kategorii osob, které jsou «internally »displaced», vyhnanci ve vlastní zemi, odkázáni žít v končině daleko od domova: to je osud čtyř miliónů v Kambodži, jednoho miliónu v Laosu, jednoho miliónu v Libanonu. Existují i případy, kdy stát brání cizincům vrátit se domů. Jak známo, Sovětský svaz si po zakončení druhé světové války na svém území podržel německé zajatce. Šlo o obnovu starověkého otroctví, stav trval deset let, až do r. 1955, většina zajatců zkušenost nepřežila. A ještě hůř dopadlo 45.000 Korejců — trpí totiž v sovětském područí dodnes, dodnes se domů nedostali. Vysvětlení: Za druhé světové války je Japonci odvezli na ostrov Sachalin na nucené práce, vesměs do dolů. V r. 1945 se ostrova zmocnil Sovětský svaz, a koho ten se zmocní, však víme co nastane. Pláč, nářky nepomáhají, mezinárodní organizace ovšemže nepomáhají, občas se podaří propašovat dopis od stárnoucích chudáků, svět se nezajímá. Sestřel letounu KAL-7 udělal maličkou díru do opony neznalosti a nezájmu o Sachalin a zakované Korejce. Na jakékoliv dotazy Moskva reaguje standartní formulkou: to je naše vnitřní záležitost, rozhořčeně protestujeme proti naprosto nezákonnému vměšování. V září 1983, tedy krátce po vzdušném masakru, podvýbor lidských práv (ano, lidských práv) OSN v Ženevě zamítl většinou hlasů návrh zahájit vyšetřování osudu těchto zbylých obětí druhé světové války, lidí zvaných «kirnin». Prý je to japonské slovo a vztahuje se na lidi, jichž se každý zřekl. Podle údajů Sekretariátu OSN z r . 1974, v období od 1950 do 1970 se z východní Evropy, kam tedy spadáme, vystěhovalo 3.770.000 osob. Za totéž období se do USA a Kanady přistěhovalo 8.698.000, a do Austrálie a na Nový Zéland 1.857.000 osob. V Evropě přesídlení z jedné země do druhé působí ovšem menší nesnáz než transplantace za oceán. Přesun do Mnichova či dokonce do Vídně je jistěže méně traumatický než do Melbournu či do Valparaisa. Německá spolková republika prý přijala na 30.000 Čechoslováků, 15.000, zejména z posrpnové vlny, se dostalo do Švýcar, další největší počet je v Rakousku, Švédsku a Velké Británii. Ví někdo, prosím, o statistických údajích či aspoň o demografických poloúdajích? Otázka asimilace je téma na tlustou knihu, tématu se vyhneme odkazem na fundamentální samozřejmost, že do Evropy se většinou nepřichází, ale zato se z ní již několik století odchází. V Čechách našeho dětství se vesnice vzájemně nenáviděly, obviňovaly se z jinakosti. Trošku se kdo odchýlil od normy a už dostal po hubě. Ale cožpak lze předkládat normy na babylonské věži ? Jinak se na cizáky dívají ve Švýcarech horalové s tisíciletými kořeny, jinak v USA, Kanadě čí Austrálii, kam téměř každý téměř nedávno přijel. Český jihoafrický přítel mi poslal výstřižek z novin o naturaíizační potížích, jež má ve Švýcarech našinec Vít Stupka. Provinil se, že si stěžoval na hluk: nelibuje si prý při poslechu kravích zvonců, a helvétský patriot Leo Schmidli ho proto nechce připustit do svých řad. Kandidáti na švýcarské občanství se po mnohaletém čekání prý musí učit místní paněmčinu, historii, musí trpět inspekční návštěvu lidosprávy, jež v bytě pídí po hygienických nedostatcích. A za občanskou poctu je pak nutno pořádně zaplatit. Porovnejme s USA: Amerikanizace je ovšem zadarmo. Kandidáti mají znát ústavu, znalost se odbude otázkou á la «Máme kongres?» Paní kývne a je to. Paní mluví beztoho jen italsky. Byl jsem svědkem. Právě že všichni jsme přistěhovalci. Kam jsme tedy za moře mířili a míříme?
35
V
Židů z Československa odešlo do Izraele před invazi (naší srpnovou) 25.000 a po invazi 5.000 osob. Po únoru 1948 se plnily a přeplnily západoněmecké uprchlické tábory a zámoří nebylo příliš nápomocné. Amerika téměř vůbec nebrala, vyřizovala přepomalu, Kanada rovněž škudlila, jelo se tedy do Austrálie do pouště ošetřovat ovce, nebo do Latinské Ameriky. Slyšel jsem od svědka: Lágrem proběhla zpráva, že přijde brazilský konzul vybírat kandidáty na emigraci. Intelektuálové si začali házet cihly, nabýt totiž mozoly, ztvrdnout, učinit dojem odolných manuálů. Konzul poručil kandidátům položit se na dlouhý stůl, těsně vedle sebe. Kráčel podél hlav, ohmatával svalstvo, palcem dloubal do zubů. Nebyl-li spokojen, pokynul svému náměstkovi, jenž kráčel podél nohou, aby neprokádrovaného nešťastníka stáhl z nomenklaturního stolu. Štastníci pak odjeli, mnozí tropické amazonské slasti nepřežili. Latinská Amerika se ale stala zemí zaslíbenou řadě lidí. Zbohatli ve Venezuele, v Chile, krajan Řezníček se stal vlivným průmyslníkem v Bolívii. V Brazílii jsem se potkal s velmi úspěšnými našinci, dokonce i z poinvazní srpnové vlny. Období dobrých imigračních příležitostí tohoto kontinentu pominulo v sedmdesátých letech, zásluhou energetické krize. Ceny ropy vedly k obrovitému zadlužení, strašně inflačním měnovým poměrům, a rovněž i neochotě států vítat nové příchozí. Přibývá přistěhovalců z československých řad do Jižní Afriky, s mnoha jsem mluvil, uvedu své dojmy plusů a minusů tamější existence, jež se vesměs soustřeďuje na tři metropolitní končiny, totiž na Johannesburg, Pretorii a Kapské Město. Notnou výhodou je, že konečně člověk dorazil do autenticky antikomunistické země. Politici nemluví jako Willy Brandt, časopisy nepíší stylem Spiegelu, k pokrokovosti nepatří nutnost se světu omlouvat, vymýšlet si efemérní viny, zkrátka chovat se dle norem dnešních západních liberálních osvícenců. Země je to krásná, částečně z pouště zbudovaná, a mnozí přistěhovalci se s ní začnou ztotožňovat v tom nejlepŠím patriotickém slova smyslu (jak se těžko našincům stane, řekněme, že právě v oněch hygienických Švýcarech), a patriotické vzplanutí podněcuje pocit, který se pokusím naznačit anglickým slovem «fairness»: že vnější svět Jižní Africe hrozně křivdí, nerozumí jí, nechce jí rozumět, svatouškovsky se domáhá, aby spáchala sebevraždu — a to teda ne. Já jsem teď tady, sem patřím, podle toho se zachovám. Následky takového zachování ovšem mohou být značně minusové. Rovněž příliš netěší vědomí, že patříme k vládnoucí menšině, jedovaté nálady okolního světa dovedou jít na nervy, naše děti musí na vojnu, kde se nejen panáčkuje na apelplacu, ale musí se s ostrými do buše. Nepomiňme potíže s cestováním. Jihoafrický pas je špatná vizitka. Vylučuje bezvízový styk, znemožňuje návštěvu řady zemí. Též je mimořádně obtížné se z Jižní Afriky přestěhovat do nejpopulárnějších zemí československých zájemců, do Austrálie, Kanady a USA. 1. Austrálie. Podle posledního sčítání lidu v r. 1981 se celkem 16.152 obyvatel narodilo v Československu. Naše krajanské zdroje nicméně uvádějí cifru 33.000, z nichž 14.000 se mělo dostavit po srpnu 1968. Několik tisíc se po válce usadilo na Novém Zélandu. Emigrace po r. 1945 nezměnila žádnou zemi tak podstatně jako Austrálii. První poválečné sčítání v r. 1947 uvedlo, že v zemi žilo 7,6 miliónů obyvatel (z toho 5 miliónů ve státech New South Wales a Victoria). V i\ 1971 už obyvatelstva přibylo do 12,7 miliónů a z nich 20% se narodilo v cizině. Z východní Evropy jich přišlo 301.000. Tento východoevropský příliv pokračuje zajímavou křivkou. První vlnu reprezentovali uprchlíci z baltských republik. Mělo to takový dopad, že Východoevropané, tedy i našinci, obdrželi od starousedlíků nálepku
36
2. Kanada. Centrální statistický úřad oznámil v r. 1983, že z 24 miliónů obyvatel se k českému či slovenskému původu hlásilo 67.695. Polovina z nich žije v Ontariu. Kanada není vystavena náporu z Latinské Ameriky, jako jsou USA, a rovněž tlak z Asie je podstatně menší. Stále převládá evropská emigrace, důkazem jsou cifry: Plán pro rok 1983 určil přibližnou kvótu 110.000 příchozích. Z toho na uprchlíky, tedy požitníky politického azylu, připadá číslo 14,000, a z toho nejvyšší podíl — totiž 6.000 — připadá na východní Evropu! Druhá je Indočína se 4.000, a třetí Latinská Amerika spolu s karibskou oblastí s 1.000. «Employment and Immigration Canada» v Ottawě publikuje KALEIDOSCOPE, výborný časopis o imigračních a etnických záležitostech. Nic takového v USA neexistuje. V r. 1976 vyšel první pořádný, univerzální přistěhovalecký zákon, tak zvaný Immigration Act. Rozlišuje tři kategorie přistěhovalců: 1. rodinných příslušníků — tedy rodiny slučovat; 2. uprchlíků — tedy pomáhat pronásledovaným; 3. přistěhovalců s převážně ekonomickou motivací. Uprchlíci musí prokázat onen «well-founded fear of persecution» (oprávněný strach z pronásledování), s odkazem na OSN — Convention and Protocol Relating to the Status of Refugees. Vše pak je vec interpretace, přísné či příznivé. Zmínku si zaslouží bodovací systém (jenž se vlastně vztahuje jen na kandidáty v třetí kategorii): deset kritérií s maximem sto bodů. Nejvíc, totiž 15 bodů, lze získat v kategorii «Occupational Demand» — žádané povolání. Vzdělání je druhé s deseti body. Mezi dalšími faktory úřad přihlíží k příbuzenským vztahům, jazykovým znalostem, ochotě přijmout zaměstnání ve vzdálených oblastech. Čili jste ochotni jít na dlouhodobou brigádu za polární kruh? USA nemá bodovací systém a to je škoda. 3. USA, země největšího přistěhovalectví v dějinách. Víc než padesát miliónů Evropanů přebrodilo Atlantik, aby udělalo, vytvořilo tuto zemi. Evropská převaha již ale pominula. V šedesátých letech přijelo 1,3 miliónu Evropanů a 360.000 Asiatů. V sedmdesátých letech Evropanů ubylo na 840.000 a Asiatů přibylo na 1,5 miliónu. Nejvíc vzrůstá latinskoamerický podíl, z Mexika přišlo 620.000 osob legálně a aspoň desetkrát tolik ilegálně. Hlavní příliv politických uprchlíků z východní Evropy vystřídali Kubánci (skoro již milión, a velká to politická síla, proto, že zůstali koncentrováni, zejména na Floridě) a Indočíňané, zejména v pacifické oblasti. Zatímco Kubánci již získali občanství, hospodářskou a tím aspoň částečně i politickou moc, Indočíňané jsou dosud pozadu. Zásluhou své proslulé píle a též inteligence se jistě stanou velmi závažnou politickou silou před koncem tohoto století. Na příklad již dnes v krásném státě Hawaii tvoří běloši jen třetinu obyvatelstva. Podle statistického sčítání z r. 1980 (koná se každých deset let) se k českému původu hlásilo 1.892.456 osob, a ke slovenskému původu 776.806 osob. Nejvíc Čechů je ve státě Illinois (Chicago atd.), nejvíc Slováků je v Pensylvánii (Pittsburgh atd.). Ostatní státy se značným naŠineckým živlem: Ohio (Clcveland), New York, Michigan, Texas. A ovšem staré enklávy v Iowě, kde pobýval mistr Dvořák, v Nebrasce, v Jižní Dakotě, dodnes se tam konají našinecké dny v městysu Tábor. A Kansas. A Oklahoma. Nejvíc Čechů a Slováků jelo do této země, ale na rozdíl od australských úřadů a do poněkud menší míry, na rozdíl od kanadských úřadů, stát v Americe nepomáhá. Zde věrni zůstáváme pionýrskému principu «sink or swim», o sebe se postarej, plav nebo se utop. Za pomocí nutno k soukromým zdrojům, dobročinným organizacím, světským a církevním. Pro Člověka s anamnézou totalitního způsobu života, bez zkušenosti o rozhodování o vlastním životě, se náhlá a dosud neznámá odpovědnost za vlastní rozhodování stává břemenem, a břemeno je mnohdy k neunesení. Nešťastníkům v příslušné věkové skupině zpravidla doporučuji, aby se dali naverbovat na vojnu. Vojenští páni se o ně postarají, odstraní břemeno, a kapitalismus brzo získá mnohé pohodlné socialistické formy. Ze zámořských alternativ bývá Amerika na počátku nové existence tou nejobtížnější zemí. Někdy jí ovšem zůstává až do konce.
ADOLF MÜLLER
MIGRACE — sociální problém dnešního světa Skutečnost, že stále větší počet lidí opouští — ať dobrovolně Či z donucení — domov není už dávno jen « nአ» problém, nýbrž stává se jedním z největších sociálních problémů dnešního světa. K migraci obyvatel jednotlivých území docházelo vždy, a vedle překonávání vnitřních rozporů jednotlivých společností tvořily právě vnější kontakty, poznávání druhých, ovlivnění z vnějšku či konflikty se sousedy jednu z hnacích sil historického vývoje. Poznávat cizí prostředí, tvrdí se často, přispívá k roz-
voji osobnosti. Vskutku: od starověku podnes nacházíme mezi nej výraznější mi, nejzajímavějšími, nejplodnějšmi, ale i nejnepohodlnějšími osobnostmi světa značné procento (e)migrantů. I příroda jako by napomáhala těm, kteří žijí v cizím prostředí, v diaspoře, v menšinách: dříve i dnes nalezneme mezi nimi méně nemocných a obvykle větší porodnost než v jejich okolí. Viděna ovšem v širších souvislostech má migrace neméně stránek negativních. Asimilace jednot-
37
livců či vytváření cizorodých menšin hlavně v etnicky jednolitých zemích, ale i nutné přivykání novému prostředí a změněným životním podmínkám v otevřenějších společnostech přistěhovaleckých států vyvolává často osobní, kulturní, sociální, hospodářské, politické a národnostní problémy. A vykořenění jednotlivců s sebou přináší také silnou psychickou zátěž, která nemusí zůstat bez následků. Téměř v žádném případě není migrace pouze příjemným dobrodružstvím nebo výletem s jednoduchým návratem, a i naše exilové časopisy by se měly tedy snažit odchod z vlasti v jeho příčinách i důsledcích neidealizovat, nýbrž věnovat pozornost známým i ne dost známým faktům o migrační problematice a pohlížet i na svůj vlastní emigrační osud v širších, nadnárodních a historicko-sociálních souvislostech. * *
*
Důvodů, které lidi vyhánějí z jejich domovů, bylo a je nespočet, a to zcela individuálního i obecnějšího charakteru, a lze snad podle nich rozdělit migraci do dvou či tří základních skupin. První skupinou je migrace sociální nebo existenční, a důvody k odchodu ze země jsou především pňrodně-hospodárské. Druhou skupinou je migrace společenská (politická) a důvody jsou převážně politické a ideologické. Zvláštní skupinu tvoří bezesporu migrace národnostní či spíše problematika jazykových menšin. Všechny skupiny se navzájem prolínají a mají celou řadu vývojových stupňů. Hospodářská motivace zřejmě převládá a není zcela odmyslitelná ani u emigrantů politických. I. Hlavní příčinou přírodně-hospodářské migrace bylo a je nerovnoměrné rozložení životních podmínek a přírodních statků usnadňujících lidskou existenci na celé planetě. Později na to navázal nerovnoměrný hospodářský rozvoj a hromadění kapitálu, a konečně v době bližší nerovnoměrné rozdělení surovin, pracovních sil a hlavně kulturně-technologické kapacity. V hrubém historickém přehledu můžeme rozeznat asi šest vývojových stupňů, z nichž první jsou typické pro předindustriální a další pro industriální společnosti. Původními důvody těchto migrací byly především přírodní katastrofy: zemětřesení, záíopy, sucha, lesní požáry a podobně. Později — s rozvojem zemědělského hospodaření — se přidal vliv klimatu, jakost půdy, přirozené zavodnění. Vznikaly nomádské kmeny nebo zemědělská centra, lidé hledali nová území pro pole či pastviny. K třetímu vývojovému stupni vedly zřejmě úspěchy v rozvoji mořeplavby. Nejznámějšími příklady jsou vývoz otroků z Afriky na americkou pevninu a kolonizace nových území vůbec. Pak už jde o stupně industriální: objevování nových zdrojů surovin nezbytných pro daný technický pokrok a otevírání uhelných revírů, naftových polí, kdysi stříbrných, zlatých a jiných ložisek a postupný přesun pracovních sil či chaotické «zlaté horečky». A poslední
38
dva stupně už známe dobře z nedávné minulosti nebo současnosti: hospodářská expanze v určitých oblastech a zrychlená industrializace na jedné, a zesílená racionalizace zemědělství na druhé straně vedly a vedou také k masovým přesunům obyvatel, stejně jako pokračující nerovnoměrný ekonomický vývoj, strukturální změny v hospodářství a otevřenější možnosti hledat vyšší životní úroveň či nové životní kvality. Předindustriální motivace převládá dodnes v některých oblastech třetího světa, zvláště v Africe, kde bylo v posledních desetiletích téměř stále až 10 miliónů lidí v pohybu, právě z těchto důvodů. Myslíme-li na historické příklady, narazíme na první podrobnější čísla: údajně 15-20 miliónů černých otroků (včetně přírůstků prvních generací) do Ameriky a karibské oblasti, 30 miliónů Evropanů vystěhovaných do USA a Kanady v 19. století, tisíce středoevropských zemědělců hledajících novou půdu na Balkáně, a pak už dosti přesné statistiky o Polácích v Porúří, Slovácích v Pittsburghu, o Mexičanech v USA či « gastarbeitrech » ve středu Evropy. Statistiky nám ovšem dodnes podávají obraz neúplný, chaotický, nicméně výmluvný a hrozivý. Jen v evropských industriálně nejvyvinutějších zemích je zhruba 10 miliónů dělníků z okrajových evropských či neevropských zemí. Celkem je v Evropě nuceno 25-30 miliónů lidí z hospodářských důvodů žít mimo svou vlast nebo oblast svého jazyka jako cizinci s nejrůznějším právním statutem. Započteme-li pak Ameriku, Asii a Afriku, včetně méně známých imigračních center jako je Singapur, byl dodnes Hongkong, nebo jsou nadále arabské emiráty (kde často více než 60% obyvatel jsou cizinci), Saúdská Arábie a pod., docházíme k odhadu, že ve světě nyní žije přes 100 miliónů lidí, kteří byli nuceni před delším nebo kratším časem odejít do ciziny, aby buď zajistili svoji existenci, nebo aby se pokusili zlepšit svou životní úroveň. Norský teoretik Johann Galtung, hovoří-li o otázce zahraničních dělníků, používá označení «centrum» a «periferie». Industriálním centrem v Evropě je pro něho západní Německo, Belgie, Francie, Holandsko, Skandinávie (ne celá), severní Itálie, Švýcary, Rakousko — ale i Čechy. První «periferií» jsou okrajové, převážně jihoevropské země, druhou pak severní Afrika, Střední a Blízký východ a Asie. Zatímco je všeobecně známo, že v zemích «centra» pracuje značný podíl cizinců (na 1 000 pracujících je ve Švýcarsku 166, v západním Německu 83, v Belgii 82, ve Francii 66, v Rakousku 59, ve Švédsku 54 a v Holandsku 41 cizinců), ví se relativně málo o tom, že i v první «periferii» tento problém není neznámý. Například v Řecku je asi 30 tisíc zahraničních dělníků, převážně z Orientu, ve Španělsku téměř 100 tisíc z Maroka a Alžírska; i v Itálii pracuje asi 40 tisíc cizinců ze severní Afriky. Přesné údaje o zahraničních dělnících^z komunistických států nejsou známé. Zvláště Československo je z tohoto hlediska zajímavé, neboť v něm pracuje mimo mnoha tisíc Poláků a dílem i Maďarů také stále větší množství Vietnamců a Kubánců — a to se všemi průvodními jevy «gastarbeiterské» problematiky jako všude jinde (ba «do-
morodci» reagují na « c i z í n a «rákosníky» a «černé huby», daleko podrážděněji a šovinističtěji, než obyvatelé západní Evropy na Turky, Řeky, Španěly a jiné). Od 50. let dochází v Evropě k začleňování zahraničních pracovních sil nikoliv jen spontánně, nýbrž vědomě a dílem plánovitě. Politika «absorbování cizích pracovních sil» byla často zdůvodňována nutností pomoci méně vyvinutým evropským zemím, zlepšit sociální situaci jednotlivců a tak také stabilisovat politicko-hospodářský vývoj v Evropě. Pomoci nikoliv půjčkami či dary, nýbrž nabídnutím pracovní příležitosti a možnosti získat větší kvalifikaci. Důležitějším důvodem byla ovšem vlastní potřeba pracovních sil, které měly v industriálně rozvinutých zemích pobývat jen dočasně, střídat se, a jejichž využití nemělo být spojeno s přílišnými náklady na jejich zaškolení či na rozvoj celé infrastruktury. Problém «hostujících dělníků» se stal tedy průvodním jevem přechodu vyspělých industriálních států od extenzívní k intenzívní fázi hospodářského vývoje. Ve chvíli vyčerpání extenzívních možností, zvláště co se reservoáru pracovních sil týče, kdy by jednorázový a rychlý přechod ke kvalitativně nové technologii byl příliš riskantní a investičně náročný, příchod cizích dělníků tento přechod zpomalil, zmírnil a navíc umožnil důkladněji využít existující výrobní zařízení i existující podmínky reprodukce pracovních sil. Nezbytnost nové vědecko-technické revoluce tím ovšem nezmizela, jen se protáhla, z revoluce se stala postupná změna. Cizí dělník se tedy stává můstkem, po němž lze snadněji přejít od běžné tovární výroby k nové automatizaci a robotizaci. Přichází také ve chvíli, kdy domácí struktura pracovních sil je kvalifikačně zastaralá, s většinou klasicky řemeslnické orientace, zatímco automatizace si vyžaduje vyšší kvalifikaci na jedné straně a větší počet nekvalifikovaných sil na straně druhé. Dostatečný růst druhé skupiny zajistil « gastarbeiter ». Je mobilnější než domácí, ochotnější přejímat i těžké a málo vyhledávané práce. Společnost se tedy mění, aniž vzikají mimořádné sociální konflikty. Je jato migrace prospěšná a komu? Dílem asi všem, kdo se jí zúčastnili. Ti, kteří získali v cizině práci, zajistili tak existenci svých rodin, případně mnohonásobně zvýšili svou životní úroveň. (Průměrný roční příjem Turků přijíždějících v polovině 60. let do Německa se zvětšil 5-10násobně. Skutečně novou kvalifikaci získali ovšem tito dělníci málokdy. Také země, odkud «hosté» přijeli jistě leccos získaly: ubylo jim nezaměstnaných (asi o 10%) a zlepšila se devizová bilance. Ani zdaleka však vývoz pracovních sil nevyřešil společenské problémy těchto zemi a neurychlil jejich rozvoj. Naopak: nůžky mezi vyspělými a nevyspělými zeměmi se ještě více otevřely. Ostatně: s trvalým pobytem dělníků v cizině klesl pak podstatně i devizový výnos; turisté přinášejí z ciziny více než vlastní dělníci — a nezaměstnanost roste dále. Itálie proto plánuje i nadále vývoz svých dělníků do zahraničí a ani Turecko se bez něho neobejde. V Řecku a Jugoslávii vznikaly sice plány na znovuzaČlenení jejich dělníků doma (v praxi však málo úspěšné), snad jen Španělsko omezilo vývoz pracovních sil s jistým úspěchem. A stabilizace? Je
otázkou, zda stabilizaci dnešních politicko-hospodářských podmínek třeba v Turecku nebo v jižní Itálii je možno vůbec považovat za pozitivní řešeni! Hlavní výhody získávaly opět země vyspělé: ve výrobní, obchodně-konzumní i sociální sféře. V západním Německu se (v 60. letech) podíleli cizí dělníci na růstu produkce deseti a na růstu produktivity dokonce dvaceti procenty, ač tvořili jen asi 8% všech zaměstnaných. Více než 60% jejich příjmů je opět vydáváno v zemích, v nichž pracují. Ba zahraniční dělníci zlepšují i finanční situaci odborů (jejich příspěvky v NSR uprostřed 70. let činily 50 miliónů DM ročně), církví (církevní daň zahraničních dělníků: 80 miliónů DM ročně), pojišťoven, bank a podobně. Doba se však mezitím změnila, intenzifikace hospodářství je větší než se očekávalo, odbyt však stagnuje, nová technologie nahrazuje stále větší množství pracovních sil a nezaměstnanost zasahuje nejen «periferii», nýbrž i «centrum», byť z jiných důvodů a v jiných podobách. Před časem vítaní «hosté» už dávno nejsou hosté, nýbrž většinou trvalí a dnes stále méně vítaní spolubČané. Migrace se stává tedy opět faktorem negativním, a to v očích téměř všech. Téměř všichni se cítí nějak postiženi. Do popředí zájmu se dostávají plány, jak umožnit zahraničním dělníkům návrat do vlasti, Země «centra» jsou dokonce ochotny si to nechat i něco stát (v NSR nabízejí nezaměstnanému zahraničnímu dělníkovi, ochotnému se vrátit do vlasti, odškodnění ve výši přes 10 000 DM, vyplacení jeho příspěvků na starobní pojištění a pod.). Však ani tak «centrum» neprodělá: polovina např. starobního pojištění zůstane v zemi k dobru penzistům vlastním, atd. Po přílivu tedy odliv.
Zvláště však ona druhá, převážně nedobrovolná, ideo-politická migrace stoupá ve světě v tomto století přímo exponenciálně. I vývoj této migrace můžeme historicky rozdělit do několika stupňů, které byly nebo jsou pro určité období vždy typické, avšak objevují se v různých podobách stále. První stupně známe jen z téměř neexistujících primitivních společností: izolování nemocných, vyhánění jednotlivců porušujících přijaté životní normy, oběti náboženských rituálů ponechávané mimo kmenové osídlení apod. — nebo vyčleňování rodin nebo částí kmene z širšího společenství v případě vzájemných konfliktů atd. Ke skutečnému a stále častějšímu pronásledování jednotlivců a skupin pro jejich názory však docházelo teprve s růstem vlivů větších náboženských celků a s růstem netolerance primitivních a později i např. křesťanských náboženství. Málokdy bylo tolik lidí pronásledováno jinými jako tehdy, kdy k tomu docházelo ve znamení kříže či půlměsíce a v pojetí Špatně pochopené Lásky či Přísnosti k bližnímu. Evropská reformace a protireformace jsou ostatně nejznámějším historickým příkladem pronásledování odpůrců včetně jejich vyhánění z domova. Dalším stupněm či formou je — odedávna dodnes — i nucená migrace jako důsledek válec-
39
ných střetnutí: zajetí, otroctví, zavlečení, vyhnání, «odsun»... Pronásledování politických odpůrců, spíše jednotlivců než skupin, není také nic nového od antiky do dneška. Trvalou institucí se však stala tato nucená migrace až v dobách velkých sociálních revolucí. Krize absolutní monarchie wháněla z mnoha zemí kritické mozky — a vítězné republiky oplácely často monarchistům podobně. V té době, od chvíle, kdy tak začali být nazýváni francouzští aristokraté po roce 1789 v německém exilu, dostalo také slovo «emigranti» svůj politický podtón. Zdálo-li se pak, že už k většímu exodu nemůže dojít, dokázalo bohužel 20. století opak. Jestliže byli do té doby vyháněni jen političtí protivníci, obvykle tak Či onak aktivní, pak v době boje ideologií došlo k exodu vskutku masovému. Pouhé veřejné zastávání odlišného nebo neoficielního politického názoru vedlo v komunistickém Rusku od 20. let podobně jako v Německu v letech třicátých a čtyřicátých k totálnímu pronásledování nejen přímo «provinilých» či podezřelých, nýbrž mnohdy i jejich příbuzných. Oba vzory se po II. světové válce mimořádně ujaly. Snad jen technika moci a míra postihů či důsledků se v různém čase a v různých zemích měnily. I v tomto případě je shrnutí známých čísel obludné: téměř 100 miliónů dnes žijících lidí bylo nebo ještě je uprchlíky, kteří museli opustit svou vlast a žijí nebo žili v cizích zemích bud'jako občané druhých států nebo jako osoby s nejrůznějším uprchlickým statutem. 15-20 miliónů je jich ještě «na útěku» — a to není jisté, zda už dnes nebo zítra nebude toto číslo v důsledku nových politických změn jednou tak velké. Ač o této kategorii migrantů existuje neméně statistik než o skupině prvé, nedobereme se ani v tomto případě zcela přesných čísel, ba ani jednotné terminologie. Uprchlík mezinárodní či národní, bezdomovec, přesídlenec, asylant, vysídlenec, displaced person, Heirnatvetriebener... Američan s českým a Francouz s polským, nebo Němec s maďarským původem — a každý je veden v jiné statistice, ať co se týče kompetence států či nadnárodních organizací nebo co do motivu útěku nebo dnešního statutu. Mezinárodních uprchlíků podchycených Vysokým komisařem pro uprchlíky při OSN je jen z východoevropských zemí 4,5 milónu. «Národních» uprchlíků (např. Němců z druhého Německa, Francouzů z Alžírska, Holanďanů z Indonésie, Poláků z Ruska, Italů z Jugoslávie a pod.) je v Evropě více než 28 miliónů! Případy, kdy uprchlík německého původu z Polska se stal třeba občanem Československa a později Protektorátu, aby pak na konci války byl odsunut jako osoba německého původu do východní zóny, později NDR a odtud ještě později utekl do západního Německa, aby se mohl vystěhovat do Austrálie a stal se tak v jednom lidském životě přesídlencem, Heimatvertriebener, národním uprchlíkem i vystěhovalcem a k tomu ještě občanem čtyř či pěti států, nejsou dnes nijak vzácné. Ideologická stranickost, mocenské bloky, lidská zkušenost s těmito «vymoženostmi» 20. století a vynalézavost vedou dnes u této skupiny migrantů téměř k nemožnosti objektivního posouzení. Možné oběti «levicových» převratů se utíkají do kapitalistických států, některé oběti «pravicových» pučů do států kapitalistických i komunistických, o
40
asyl žádá stále větší počet migrantů v podstatě ekonomických, mnozí političtí uprchlíci nemusí «utíkat», nýbrž jsou vystěhováváni, někdy dobrovolně, jindy násilím, jiným je dokonce bráněno v návratu, opět jiní jsou domů lákáni apod. Také prolínání motivů útěku je stále silnější. Jednak objektivně: sociálně-hospodářské problémy jsou vždy jen na krůček od politické revolty. Jednak subjektivně: stále větší počet ekonomických migrantů se vydává či samo sebe považuje za produkt útlaku politického. Asyl je udělován spíše podle země útěku než podle opravdového stupně možného či skutečného pronásledování. Kurd, Turek nebo Chilan, ač třeba před útěkem i mučen, musí v mnoha západních zemí vést o své žádosti o asyl složitá důkazní řízení; Čech či Polák, ač doma neangažováni, dostávají asyl téměř automaticky. Podle vyjádření některých úředníků zápodoněmeckého Úřadu pro uznávání politických uprchlíků je maximálně 10% žadatelů z komunistických zemí vskutku uprchlíky s politickou motivací, či jsou (nebo byli) osobně pronásledováni. Převážnou většinu spojuje sice negativní vztah k tamním režimům, ale hlavně snaha zlepšit svou životní úroveň — nicméně politický asyl dostávají téměř všichni (zhruba 95%), a to v NSR podle doporučení parlamentu z r . 1966, které vychází oprávněně z toho, že už pouhá žádost o asyl by žadatele mohla v případě jejich vrácení ohrozit. Také 90% žadatelů o politický asyl v západní Evropě pocházejících z Pákistánu, Indie či jiných asijských zemí jsou vlastně migranti hospodářští. Na rozdíl od Východoevropanů ovšem obvykle asyl nedostanou a jsou často hromadně odváženi zpět.
III. Komplikovaným problémem, který nelze vždy nazvat migračním, ale který přesto k naší problematice patří, je problém těch, kteří nikam neodešli, nebyli vyhnáni jen změnou politických či státoprávních podmínek, a přesto se ocitají jakoby v jiném světě, stávají se národní či jazykovou menšinou a často ztrácejí různá práva. Jsou to ti, kdo zůstali zapomenuti při vzniku národních států na území, jež patří nyní jiným a kteří tvoří obvykle pohraniční národní menšiny, neboli, kdo se takového osudu dočkali zásluhou změn hranic nebo vznikem vícenárodních států, případně integrací územních celků v jednotku, v níž hrají nyní prim nikoliv oni, nýbrž jiní. Z německy mluvících Lotrinců se stali po Francouzské revoluci Francouzi, z Dánů po vzniku Německé říše Němci, z Maďarů a jiných občané Československa... atd. Zvláště období po 1. (dílem i po 2.) světové válce je bohaté na podobné příklady. Nejde však především o evropský problém. Ani Kurdové se nikdy nikam nepřesunuli, a přesto se z nich staly utlačované menšiny ve čtyřech státech, i Řekové a Turci bydlící na nesprávné straně Kypru znají tento problém, také Číňané v mnoha státech jižní Asie, atd. Zvláště rozpad koloniálního systému v Africe a obnovení kmenové rivality vedou ke vzniku podobných menšin, ke konfliktům a koneckonců i k hromadné migraci utlačovaných skupin.
Do této kategorie patří zřejmě také celá problematika občanů židovské národnosti, náboženství nebo původu v mnoha státech, a její zvlášť bohaté dějiny. To však už svou složitostí překračuje rámec této souhrnné stati.
IV. Celá tato problematika má samozřejmě mnoho rovin a dimensí: sociální, rasovou, kulturní či civilizační, psychickou atd. Útěk bohatého Libanonce na Kypr nebo do Řecka s majetkem i šekovou knížkou, nebo východního Němce do západní části Německa, vůbec Evropana do Evropy, člověka schopného se naučit cizí jazyk a osvojit si i cizí zvyky, je podstatně menším problémem jak pro uprchlíka tak pro zemi, která ho přijme, než odchod např. nemajetného Turka do NSR, či pologramotného Afgánce kamkoliv, Pákistánce nebo Afričana do Evropy, mohamedána do křesťanské země apod. Jedna z těchto rovin je i věková, generační. Zřejmě nejsilněji jsou hospodářskou Či politickou migrací postiženy děti, zvláště děti už dospívající, socialisované jen dílem ve vlasti, ze sociálně slabších vrstev, anebo děti vyrostlé sice už v cizině a v cizím prostředí už plně integrované, stojící však před možností nebo nutností návratu svých rodin do zemí původu. To je dnes, např. v problematice evropských « gastarbeiterů » jeden z největších sociálních problémů. Migrační problematika tedy nekončí v jedné generaci, nýbrž vrhá stíny i na léta budoucí, na generace stojící mezi jazyky, mezi kulturami, či na ty, z nichž -r- i po návratu domů — vznikají znovu skupiny odlišující se zvyky či zpřetrhanou vazbou na kulturní souvislosti domova rodičů.
V. Jaký div, že sociálně cítící lidé na celém světě, zvláště však v Evropě, se pokoušejí hledat cesty, jak problémy z toho všeho vyplývající zmírnit, nebo odstranit. Programů soukromých, veřejných či státních je celá řada. Od shromažďování a rozdělování věcné či finanční podpory pro uprchlíky, přes informační a jazykové kursy až po specialisované školní programy pro cizí děti nebo naopak pro přípravu mladistvých vyrostlých už v cizině k návratu do vlasti. I tak však státní výdaje s tím v západní Evropě spojené nepřesáhnou 15% daňových a jiných státních příjmů, které z pobytu cizích dělníků vyplývají. A navíc: Všechna tato sociální práce se potýká s jednotlivými důsledky masových migrací, nikoliv však s jejich příčinami. Ty jsou obvykle obcházeny v teorii i v praxi. Místo rozboru a odstraňování příčin se jednotlivé země utíkají k ochranným opatřením. Nepřistěhovalecké zeme obnovují visovou povinnost, zostřují hraniční režim, zpřísňují kritéria pro uznání statutu politického uprchlíka, omezují sociální pomoc cizincům, silněji postihují nehlášenou pracovní činnost cizinců, pro čekatele na asyl zavádějí neplacené pracovní povinnosti a pod. Přistěhovalecké země zpřísňují svou imigrační politiku, omezují
přistěhovalecké kvóty a vybírají si ty osoby či skupiny, které — zvláště z hospodářských důvodů — mohou nejlépe potřebovat. Je to sice pochopitelná, ale naivní víra, že ostrovy blahobytu, industriální «centra» lze dlouhodobě uhájit před invazí chudých či pronásledovaných. Skutečnou cestou, jak migraci jako sociální problém postupně omezit je (a) kvalitativně nová politika «center» vůči chudým částem světa a (b) nová strategie demokratických států k omezování politického útlaku ve světě. (a) Dosavadní politika vůči rozvojovým zemím sice už opustila koncepce almužen a je nesena převážně duchem « pomoci, která vede k svépomoci» těchto zemí samotných; není jen fiskální, nýbrž i kulturně-vzdělávací a pod., nicméně její celkový rozsah je až dosud mizivý a nemůže výrazněji situaci v rozvojových zemích změnit. Cíle, který si některé průmyslové země před více než deseti lety uložily, tj. do poloviny 80. let dávat 0,7% ze svého hrubého sociálního produktu na pomoc rozvojovým zemím, toho dosaženo nebylo. Průměrná pomoc západních zemí dosahuje zhruba 0,35%, výjimkou jsou Švédové, Norové a Holanďané s průměrem přes 0,7%. A pomoc komunistických zemí je ještě podstatně nižší, zhruba 0,19%, přičemž Sovětský svaz poskytuje pomoc podprůměrnou (0,14%). Jen s námahou jsou plněny tzv. naléhavé programy, jako např. pomoc 31 nejchudším zemím světa, na něž vletech 1979-82 poskytla Světová banka 7 miliard dolarů ročně. Jedinou skutečně účinnou pomocí, která by zmírnila hospodářskou emigraci z chudých zemí, jsou silné kapitálové investice vedoucí k výstavbě vlastních výrobních kapacit, na něž technologický vývoj těchto zemi stačí, a k užší ekonomické spolupráci s vyspělými zeměmi. Není jiné cesty jak změnit obraz světa, v némž se dvě třetiny zemí (s ročním příjmem pod 500 dolarů na obyvatele) podílejí pouze dvaceti procenty na světových příjmech a jen osmnácti procenty na světovém obchodě, kdy dvě třetiny zemí je zadluženo téměř 500 miliardami dolarů (s ročním přírůstkem zadluženosti o 14%), a jejich obchodní bilance má roční deficit okolo 25 miliard dolarů. K vývozu kapitálu tímto směrem však nedochází. Více než 75% kapitálového vývozu ve světě jde z «center» do jiného «centra» či do zemí už dílem rozvinutých. Investoři k tomu mají jistě ze svého hlediska pádné důvody: výnos z kapitálu v chudých zemích je menší. Tak se rozdíly mezi takzvaným prvním, druhým a třetím světem nezmenšují, nýbrž prohlubují a s masovým nástupem emigrantů do hospodářských «center» je nutno i nadále počítat. Možná, že dokonce za podstatně dramatičtějších okolností než dosud. Chudé země se budou ještě více dovolávat liberálních hesel o nutné otevřenosti trhů, a demokratické státy se budou utíkat od liberalismu k isolacionismu. K tomuto vývoji přispívá i populační exploze v zemích třetího světa (zvláště v Africe a Latinské Americe) a koncentrace obyvatel v mamutích aglomeracích, které se stávají Časovanými bombami sociálních explozí. Zatímco počet obyvatel na světě se má za 25 let (1975-2000) zvýšit asi.o 55% na zhruba 8 miliard lidí, zvyšuje se v této době počet obyvatel ve 3. světě o více než 100%,
41
takže z osmi miliard bude v roce 2000 žít více než 6 miliard lidí v hospodářských «periferiích». Z toho pak téměř polovina namačkána v neústrojně expandujících velkoměstech. Tu se už sama ekonomická migrace stává podřadným problémem a jde spíše o planetární krizi současné civilisace. Ponechávat tento vývoj i nadále jen tržním vztahům (jak často doporučuje např. dnešní americká vláda), Či chaotické úvěrové činnosti bankovních ústavů, upouštět od účinné státně a mezistátně plánované a koordinované kapitálové politiky vůči 3. světu je dnes už cynické pokrytectví. Jinými slovy: nechtějí-Ii dnes Němci mít v zemi tolik Turků a Američané tolik Mexičanů, musí v Turecku a v Mexiku investovat a vytvářet pracovní a příjmové možnosti, byť se takové investice třeba i (viděno jen ziskově) vyplatí méně než investice v zemích jiných. (b) Ještě složitější je jít na kořeny migrace politické, tedy zabývat se otázkami tolerance, politické snášenlivosti a demokratických metod. Více než dvě třetiny zemí dnešního světa není fakticky parlamentními demokraciemi. Jejich počet stále roste. Nejsou to vždy země komunistické, nýbrž diktatury a autoritativní režimy všeho druhu. To není náhoda ani výsledek jakési všudypřítomnosti moskevského vlivu, nýbrž dědictví složité kapitalistické a koloniální minulosti. Vést proti těmto zemím «svatou válku», horkou či studenou, za zásady parlamentní demokracie je holý nesmysl, tím spíšc nezajímámc-li se o příčiny dnešního stavu. Ovlivnit je může, jen dlouhodobě a pozvolna, všestranná a trpělivá spolupráce, jejich stále užší zapojování do mezinárodních mechanismů a programu, rozšiřování jejich práv, ale i povinností. Jen co nejhustší spektrum kontaktů všeho druhu pozitivně stimuluje ovládané lidi v takových zemích a vytvoří možnosti k praktickému jednání s vládnoucími. Studená válka, kterou nyní znovu dílem prožíváme, nepomáhá tedy řešit otázky politické migrace, o něž nám v této stati jde. nýbrž je ještě prohlubuje. Politická strategie vedoucí k řešení problémů politických uprchlíků chybí téměř zcela, ač je nejrůznějŠí iniciativa demokratických zemí v jednotlivých otázkách této problematiky jak v bilaterálních jednáních tak na mezinárodním fóru přinejmenším představitelná. Jisté výjimky tvoří snad iniciativa Západu v následných konferencích KBSEZ, i jednání mezi oběma německými státy. Jinými slovy: bez rostoucí mezinárodní spolupráce a důvěry mezi státy, zvláště státy s odlišným politickým a ideologickým charakterem, není možnost řešit ožehavé otázky pronásledování a útlaku politických protivníků v jednotlivých zemích a tak ani odstraňovat dnes už masovou migraci ideopolitickou.
VI. Zmíněné problémy, ač po mém soudu klíčové, se samozřejmě nedotýkají všech souvislostí naší, dnešní, «české» diskuse o otázce emigrace. I kdyby se nakrásně podařilo migraci jako masový sociální problém ve světě odstranit, nebo patřičně
42
potlačit, zůstanou nadále individuální rozhodnutí o tom, zda, kdy a jak opustit určitou zemi a žít či nežít jinde. Tak jako se nikdy všichni obyvatelé z určitého území nevystěhoval i, ač jim tam třeba hrozila očividně záhuba, tak také nikdy nezůstanou všichni sedět na jednom místě, byť by je i nic podstatného k odchodu nenutilo. Migrace tedy ze světa nezmizí a návrat k uzavřenosti v národních či státních hranicích není ani možný ani žádoucí. (Snad i sami diktátoři, kteří tak rádi určují, kam se kdo z jejich poddaných smí pohnout, si úplné odstranění možností migrace ani nepřejí: kam by pak odsouvali nepohodlné jednotlivce nebo skupiny?) „ Z Československa odchází valná většina emigrantů nikoliv z nezbytnosti, nýbrž z vlastního rozhodnutí. Těch, kteří prchají opravdu před pronásledováním, žalářem nebo jsou vystěhováváni proti své vůli, je minimum; většina chce zlepšit svůj životní osud, a proto zemi opouští. Vycházím z toho, že právo pohybu a volby místa pobytu jsou nezadatelná a přirozená lidská práva, ovlivňovaná sice vždy více či méně technicky i společensky, ale neodmyslitelná od existence člověka jako myslícího, tedy i zvídavého, hledajícího a experimentujícího tvora. Většina lidí ve světě ostatně těchto práv obvykle nadbytečně nevyužívá, není-li nucena. Tato práva se dostávají tím více do popředí společenského zájmu, dráždí a ponoukají, čím více jsou potlačována. (Nic není tak málo pravdivé jako ona stará anekdota o tom, jak nutno vylézt na strom, chce-li se jeden vyhnout ušlapání, bude-li otevřena hranice NDR). Jako každá práva mají i ona již zmíněná doplněk v povinnostech. V tomto případě především v povinnosti nést za svá rozhodnutí plnou osobní odpovědnost. Nikdo nemá mravní nárok kritizovat druhého, že emigroval, ač nezbytně nemusel, emigrant tohoto druhu však nemá také nárok očekávat v zemi nového pobytu mimořádnou pomoc a ochranu. (Dostává-li se mu jí přesto t o to lépe). Problém tedy není v tom, že někdo z Československa odchází, aniž je přímo ohrožen jeho život či existence, nýbrž v tom, že se velmi často za emigranta z nezbytnosti vydává, že se buď stydí za skutečné pohnutky odchodu, nebo že se mu pravda nezdá být výhodná — a tak, řečeno s Václavem Havlem, odchází sice, aby «nežil ve lži», ale současně «žít ve lži» na místě svého nového pobytu už zase začíná... Jinak by přece nedostal to či ono — hájí se obvykle! Zabírá ovšem místo jiným, kteří pomoc více potřebují (a často nedostanou), přetěžuje ochotu a možnosti země svého nového pobytu, diskredituje instituci asylu... A navíc: eskalace první lži je téměř automatická. Za rok za dva už každý věří, co napovídal asylovým úřadům, jeho «odboj » ve vzpomínkách jen kyne, a českých odbojářů plno, kam jen oko pohlédne. S tímto jánoŠíkovským syndromem bývá pak nadlouho spojena verbální radikálnost a odúmrť logického politického myšleni. Není přirozenější, prizná-li jeden, že odešel, aby se mu vedlo lépe, nebo že už nemohl žít v určité atmosféře, byť mu při tom nešlo ani o život, ani o fysickou svobodu ? Prostě, že i stokrát nic zahubí osla? Doma bývá otázka kladena jinak. Spíše: kdo má kdy (a zda vůbec) právo odejít, zůstavají-li ostatní.
Zda, co a koho tím zrazuje. Nebývá to takto otevřeně řečeno, ale slýcháme to v podtónu. Určitou oprávněnost tyto otázky jistě mají, nelze nad nimi jen mávnout rukou. Odejde-li někdo, ač dal slovo, že v něčem vytrvá, oslabí-li tím své spojence, nebo dokonce vystaví-li druhé jistému nebezpečí, nemůže se odpovědnosti zbýt. Není to však v případech, které máme na mysli, jen prázdná teorie? Je možno v diktatuře téměř čtyřicetileté, šestnáct let po pokusu o její reformu, v souvislostech dané světové mocenské konstelace, jež nenechává na výraznější změny téměř naděje, opravdu vyčítat někomu, kdo se nespokojeností s daným stavem netají, ba se třeba i o jeho změnu aktivně pokoušel, že dá za určitých okolností přednost individuálnímu řešení před řešením kolektivním, před «osudem národa » či situací své společenské vrstvy apod. ? Myslím, že nikoliv. A vyčítat to pak těm, kteří se o všechny tyto souvislosti nikdy ani valně nezajímali (a tak žádná «spojenectví» nenabízeli) — to už by bylo úplně absurdní. Zrazuje někdo osud národa nebo země, v níž strávil větší nebo menší část svého života v podmínkách, které nepovažoval za normální, avšak nedokázal změnit? Nebo kde byl dokonce zrazen on sám těmi, kterým dal dříve důvěru či pomohl k moci, nepředvídaje správně jejich skutečné cíle? Vždyť zájem o osud národa a země obvykle nekončí odchodem ze země; ani politická aktivita tím nemusí mizet, jen se mění její formy — byť je nesporně pohodlnější, než byla v přímé konfrontaci s protivníkem na jím ovládaném území. Každá migrace, a tedy i emigrace, je sociální problém — a v sociálních otázkách, jak známo, má princip individuální odpovědnosti stejně význam jako třeba solidarita nebo subsidiarita. Jde vlastně o starý vztah individua a společnosti, který nemá zdaleka jen ideovou nebo politickou podobu. Mluvíme-li o těchto otázkách s lidmi podrobněji, s těmi, kteří zůstali, i s těmi, kteří odešli, objevujeme někdy až nápadnou shodu v názorech filozofických, prakticko-politických, mravních — a přesto: rozdílná řešení vlastního osudu. Zdá se, že důležitým faktorem v tom, zda někdo zůstal či nikoliv, nebývá jen světový názor apod., nýbrž i zdánlivé nedůležitosti jako je stupeň a způsob vazby k době, k místu, okolí, nebo souhrn povahových vlastností i míra životního uspokojení. Měl-li či neměl někdo byt, který měl rád, zahradu, na níž s oblibou pracoval, aktivní přátele, pospolitou rodinu, žijící nebo už nežijící rodiče, děti v různých životních situacích, byl-li mladý nebo starý, optimista či pesimista, aktivní nebo spíše hloubavý... to všechno, zdá se, sehrálo v konečném rozhodnutí: odejít — neodejít možná větší roli než stanoviska tzv. politická. V režimu neostalinské diktatury je nutno i nadále počítat se všemi projevy nespokojenosti, ať už jsou artikulovány jako alternativní názory a návrhy, jako aktivní obrana lidských práv nebo zůstanou vyjádřeny jen hlubším nezájmem o věci veřejné — anebo čekáním na příležitost k opuštění země. Jak a koho známkovat? Možná, že někdo, kdo by se uměl hájit v otevřeném boji se zbraní v ruce, by dlouho nevydržel trvalé provokace sboru fízlů. A naopak. Je-li až dosud ať jakákoliv možnost si vybrat formu odporu, proč se nad tím mrzet?
Dokument Charty 77 č. 19/84
OTEVŘENÝ DOPIS
polským přátelům S rozhořčením a odporem jsme přijali zprávu o únosu a zavraždění katolického kněze Jerzyho Popieluszka. Odsuzujeme jakýkoliv terorismus: Je to akt slepé nenávisti, která popírá všechna práva i uznávané morální zásady a která se snaží zakrýt svou ubohost tím, že okolo sebe vrší těla nevinných oběti. Tím méně můžeme mlčet, je-li takový zločin spáchán v sousední zemi, s kterou nás úzce pojí dávné kulturní tradice i obdobné osudy a politické zřízení. Je-li spáchán na člověku, který byl dobrým pastýřem stejně tak svým farníkům jako stávkujícím varšavským dělníkům a jehož názory na svobodu, spravedlnost a společenskou solidaritu jsou neobyčejně blízké^ názorům našim. Neboť Jerzy Popieluszko nebyl žádnou nahodilou obětí, nýbrž mučedníkem své víry a pevného občanského postoje, který mu tato víra diktovala. Je zajisté pozitivní, že pravděpodobní pachatelé byli dopadeni, že oficiální struktury slibují jejich spravedlivé potrestání a důkladné vyšetření celého spiknutí. Známe však z vlastní zkušenosti příliš dobře mechanismy moci v našich zemích, než abychom byli ochotni uvěřit, že by zde mohlo dojít k teroristické akci - navíc provedené příslušníky tajné policie - která by nebyla inspirována celkovým znevážením právního řádu a garantována silami mnohem mocnějšími. Poctivé vyšetřování, schopné poskytnout jisté záruky do budoucna, se proto nesmí vyhnout veřejnému a rozhodnému posouzení širších souvislostí, včetně prošetření řady obdobných příkladů, které dosud zůstávaly v anonymitě. Nenávistné úmysly se obvykle zvracejí ve svůj vlastní opak. Jsme proto přesvědčeni, že vražda kněze Popieluszka posílí duchovní odhodlání i morální autoritu polské katolické církve. Že stoupencům Solidarity a společenského osvobození vůbec dodá sil, aby nepodlehli ani provokacím, ani únavě. Že i mnohým z těch, kdo byli jeho politickými a ideovými odpůrci, umožní lépe nahlédnout, kudy vede hranice mezi národní dohodou a zotročením národa. Věřící mezi námi se v první adventní neděli pomodlí za otce Popieluszka a za celý polský národ. V Praze dne 2. listopadu 1984 Dr. Václav Benda, Jiří Ruml, Jana Sternová mluvčí Charty 77 Václav Malý, katolický kněz bývalý mluvčí Charty 77
T 1
j
i
dZ
s ^
EVA PROCHÁZKOVÁ
Mladé, marné umírání (Výňatek z větší práce) V situaci, kdy jsme již dva roky neučili a pomalu si uvědomovali plný dosah ztráty všech perspektiv uplatněni ve zvoleném oboru, přišel rok 1972. Přesto, že jsme v sobě nesli všechna traumata roku 1968 a zejména těžce pociťovali druhé zapadnutí klece mezi námi a světem, který jsme předtím právě objevili, byl to šťastný rok, poslední šťastný rok v našem životě. Vytvořili jsme si svět plný zájmů, lásek, cílů a snů. Náš mladší syn Oldřich byl sluncem v tomto úzkém kruhu, v němž to hřálo na duši teplem, které se nedá ničím na světě nahradit. Byl jemný a citlivý, přizpůsobivý a tvárný; dovedl být oddaný lidem, jež pokládal za «své », stálý v citech, hluboce vážný ve všem, co dělal, myslel, s kým se stýkal, co chtěl. Trávili jsme mnoho společných dní. Oldík se s dychtivou neúnavností věnoval všemu, co ho zajímalo, a prázdný čas nebo vysedávání před televizní obrazovkou byly pro něho, jako pro jeho otce, jenž mu byl trpělivou oporou, neznámé veličiny. Jeho letecký model amerického Grumana byl vystaven již v minulém roce na modelářské výstavě, shánění vysílaček a seřizování leteckých motorků ho zaměstnávalo hned jak byl hotov s učením. Tento zájem dospěl až k velkému snu: kurs bezmotorového létání. Bylo mu právě patnáct, když se přihlásil, těžká látka ho neodradila. Nepovolil, zvládl ji s vypětím vůle a úspěšně složil zkoušky. Jeho čerstvá letecká legitimace je jednou z našich nejdražších památek. Chystal se začít létat. A stále intenzívně naplňovala jeho dospívání hudba. Vybral-li si těžkou klavírní skladbu, pak vytrvale a soustředěně probíral takt po taktu bez slitování k sobě a svým malým ještě zkušenostem. Vždyť ve svém úsilí došel tak daleko, že na podzim 1972 byl schopen zapsat si do not obtížný varhanní text z poslechu desky a přehrávat si ho na klaviru: jak jsme později po koupi not s překvapením zjistili, záznam byl zcela správný. Tyto poslední noty nemáme schovány jako památku: položili jsme je synáčkovi do rukou a odešly s ním, tak jako jsme tyto poslední desky schovali hluboko do skříně a již nikdy neposlouchali. Autory byli Petr Eben, Klement Slavický, Miloš Sokola, Miloslav Kabeláč. Naše krásné poslední léto uplynulo v toulkách po klášterech v Bulharsku a čekali jsme se vzrušením na radosti nadcházejícího podzimu. Jen na sklonku léta nás přepadl zvláštní pocit. Vraceli jsme se po několika dnech z lipenského jezera, kde jsme stanovali a cítili se šťastni. A náhle to přišlo: vnucující se myšlenka, že něco skončilo a nikdy se nevrátí, a něco jako strašná tíha na duši, která se zakrátko měla stát trvalou součástí našeho života. Často vznikají podobné pocity na sklonku léta: toto však bylo něco tak neodbytně silného a
44
skličujícího, že jsme se sami ptali, proč to je, proč tento pocit tak náhle a shodně přepadl nás oba, takže jsme utíkali poslední den ze Šumavy jako by nás hnala bolest, pro kterou ji už nikdy nebudeme chtít vidět znovu. Byla to správná předtucha. Podzim přišel skutečně krásný. Po prázdných a ne příliš smysluplných dnech trávených na fakultě jsme soustřeďovali všechno své očekávání na soboty a neděle, kdy jsme žili ve světě, kterým jsme se tak plně obklopili, a mluvili jsme společně o všech věcech, jež pro nás byly důležité. Začala také koncertní sezóna. Oldík pečlivě vyhledával všechna představení, která ho zajímala, a chodil buď se svým jediným kamarádem anebo s někým z nás. Byly to hlavně varhanní koncerty v kostele u sv. Jakuba na Starém Městě, v malostranském svatém Mikuláši, v Městské knihovně a mnoho dalších. Pozorovali jsme, jak chlapec citlivě rozeznával dobrou a průměrnou hudbu, i když to bylo často nesnadné, jak se pokoušel celkem správně posuzovat, proč ji takto slyší. Starší syn Jan se zdál být v této době hodně zaměstnán, neboť pracoval jako operátor u počítače na odpoledních směnách. Bylo přirozené, že se ve svém věku odpoutával od rodiny. A tak nastal den mého posledního koncertu vyslechnutého společně s mladším synkem, který si tehdy tolik přál můj doprovod. Otec byl onoho večera zaměstnán. Cítila jsem se mimořádně unavena, ale nebyla jsem schopna chlapce odmítnout, poněvadž jsme Oldíkovi my oba v životě málo co odmítli, aniž jsme se domnívali, že ho rozmazlujeme. Vždyť na nás vlastně kromě lásky a pochopeni nic nepožadoval. Byl velmi skromný v potřebách a příliš vážný na to, aby si jako většina dětí vynucoval hlouposti. Uvědomovali jsme si také, že jsme mu téměř nemuseli říci tvrdší slovo a že nám vlastně nedával důvod, abychom se s ním obvyklým rodičovským způsobem zlobili. Naopak, kdybychom třeba ve Špatném rozmaru zlá slova vyslovili, nesli bychom je potom v jeho tichém smutku jako těžký hřích. A proto jsme mnohem vážněji přijímali i jeho přání. Bylo to 22. listopadu 1972 v Rudolfinu a vzpomínám na těch několik hodin jako na svůj poslední šťastný večer. Snad v životě nejšťastnější, protože vedle mne seděl již ne chlapec, ale jinoch, dojemný ve svém dospívání, citlivý a plachý v chování, což se odráželo ve všem, jak mluvil, usmíval se a pohyboval, krásný samozřejmě v ocích matky a poskytující tolik nadějí v rozvoj své osobnosti. Je málo momentů v životě, kdy Člověka tak intenzívně hřeje pocit blízkosti a porozumění. Leží někdy v maličkostech. Když mi o přestávce nesl kávu, skrývala se v té kávě za studentské tří koruny jedna z mých nejhlubších životních radostí. Od chvíle, kdy se Oldík narodil, těšila jsem se na jeho osmnáctý či dvacátý rok, věk, kdy jsem jeho otce
ještě neznala a kdy jsem ho chtěla v synovi uvidět. Byl mu tolik podobný a oba jsem je vždy tak spojovala dohromady. Byla jsem skoro u cíle. Ten večer však skončil. A tu stojím před svým nejtěžším úkolem: jak mám psát dál? Léta jsem o tom přemýšela. První nová deska, kterou jsme zase byli schopni s manželem poslouchat oním starým způsobem, takt po taktu, až jsme plně porozuměli každému detailu, byl Gilgaméš Bohuslava Martinů. Tou cestou, cestou Gilgaméše, který je opuštěn, zdrcen, zoufalý a naléhající na odpověď po přehradě mezi životem a smrtí, jsme pak prošli. To, co chci popsat, je v této skladbě zachyceno jen třemi údery hudby: smrt Enkidua. Celé drama se rozvíjí kolem ni. Jak snadné má hudba prostředky v porovnání se slovy, která jsou těžká jako biblický kříž a která, vyřčena nahlas, znásobují hrůzu faktu, skrytého v jejich významové stavbě. Jenže člověk za jistých okolností to břemeno unést musí. Také já musím, krok za krokem, projít událostmi, které nám navždy zmrzačily duši. *
•
*
24. listopadu malý Oldřich onemocněl, 26. 'listopadu byl přijat na chirurgickou kliniku pražské Thomayerovy nemocnice v Krči a 5. prosince, v předvečer svatého Mikuláše, zde zemřel. Nebylo mu ještě šestnáct let. Jeho nemoc se projevila žaludečními obtížemi, zvracením a brzy nato teplotou. První přivolaný lékař neshledal nic a dále se nestaral, druhý zavinil počáteční těžkou komplikaci. Ač zjistil podráždění slepého střeva, konstatoval chřipku a předepsal penicilin. Tím způsobil zastření hlavních příznaků choroby, což bylo osudné. Teprve třetí lékař třetího dne nařídil okamžitý převoz do nemocnice, aniž si byl diagnózou jist. Vlivem antibiotika pokračovalo čekání další hodiny i v nemocnici, než byl hoch operován na prudký zánět slepého střeva, který již vyvolal zánět pobřišnice a počínájící sepsi. Na tu také důrazně upozornil patolog při rozboru vyňatého apendixu. Avšak po prvotním osudném omylu v nemocnici následoval další neuvěřitelný řetěz chyb a zanedbání, v nichž jedno se vršilo na druhé, až zcela zmohly mladý a zdravý organismus, který chtěl radostně žít. Sepse nebyla brána v úvahu; kontrola krevního obrazu nebyla provedena; vizity se konaly formálně a neslyšely hocha, který chtěl říci, že je mu špatně; lékaři neviděli změnu barvy tváře, svědčící o dehydrataci a pokračující sepsi; sestry nevěděly, že hoch nemůže jíst, tím méně o tom mohli být informováni lékaři; ani primář po pěti dnech neviděl, že má před sebou umírajícího hladem a žízní na celkovou otravu; zoufalí rodiče denně vnikali za chlapcem a s hrůzou pozorovali jeho zhoršující se stav; avšak přivolaný lékař je vždy stačil odbýt, že jsou zbytečně úzkostliví a nic se neděje. Ošetřující lékař klidně lhal, že je krevní obraz v pořádku, ač žádný nedělal. Sestry klidně podaly matce mísu na zvracení, aby ji chlapci donesla, když jim přišla říci, že je mu neustále špatně, a věnovaly se dál se zájmem svým historkám o milostných dobrodružstvích z minulého večera.
Pozdní výbuch rodičů šestého dne byl službu konajícím lékařem přijat nevlídně s tím, že je dobře informován z ranní primářské vizity, až poté jeho pohled na chlapce vyjádřil leknutí. V té době již došlo k obrně střev. Dotyčný lékař, teprve si uvědomivší těžké riziko jakéhokoliv dalšího zákroku, jež by nesl za kolegy, se však přes víkend zmohl s bídou na rentgen střev a až po neděli hodil nebezpečí jeho stavu na «informovaného» primáře. Po další řadě hodin tento teprve rozhodl o tom, co mělo být při zjištění smrtelné obrny střev vykonáno okamžitě, o druhé operaci. Bylo pozdě: sepse zachvátila téměř všechny orgány a pooperační šok způsobil jejich selhání. Po operaci z pondělního večera chlapec v ůterý umíral a s koncem dne bylo rozhodnuto. To, co ho zabilo, nebyla nemoc. Byl to celý systém lékařské péče, tak jak jej vytvořily politické poměry, které nejprve degradovaly lékaře na úřadující ošetřovatele za pevnou mzdu, otravované kdekým, kdo se právě nudil, neboť měl lékaře zadarmo, a které mnohé z nich posléze zdemoralizovaly jako příjemce úplatků, nemající jinak zvláštní zájem na výkonu svého povolání. Systém provozu nemocnic se v tomto režimu stále více podobá systému řízení socialistických podniků se všemi jeho nedostatky: při byrokratické centralizaci vlastně chybí skutečné centrální řízení, provoz se" rozkládá na části a úkony, které do sebe navzájem nezapadají, každý dělá na svém (a kompletní smysl toho většinou ignoruje), neví o druhém, koordinaci nahradil chaos. Tak tomu bylo i zde: od vizity k vizitě chyběla jakákoli kontinuita v léčbě a každý měl své vlastní alibi: on při tom ten den nebyl, on nebyl zodpovědný, on nebyl informován. A v tomto rozkladu, kdy náhodně a nesystematicky přicházel nějaký zcela neúčinný zásah anebo se nerozhodovalo, protože za několik hodin přebíral službu jiný, bylo snadné zavinit tragédii. K tomu přistupují další, z hlediska jakékoli morálky otřesná fakta, jako je «třídnost» socialistického zdravotnictví. Tato teze, v podstatě obludně nelidská, byla dokonce v těchto letech zcela veřejně proklamována. Vyskytuje se i v projevu ministra zdravotnictví se zarážející samozřejmostí. V podstatě se za touto tezí skrývá skutečnost, že v Československu existuje systém preference stranických kádrů v přidělování lékařů, léků i ošetření, a že jisté kádry odborníků jsou rezervovány pro to, aby se s veškerou péčí věnovaly vyvoleným pacientům. Primář chirurgické kliniky k takovým lékařským kádrům právě patřil. Když naše tragédie otřásla nově dosazeným vedoucím katedry «marxistícko-leninské filosofie» (nadále již nikoli prostě katedry filosofie a dějin filosofie), vysokým stranickým funkcionářem, který nás v návalu demonstrace spravedlnosti objeídnal se stížností k ministru zdravotnictví, a když se rozjelo celé kolo vyšetřování na úrovni nejvyšší komise odborníků, bylo nám několikrát vytknuto právě toto: jelikož jsme byli, díky osobě, která nás dostala až k ministru, omylem pokládáni za někoho zcela jiného, zřejmě také za stranické kádry (neboť kolik zbytečných smrtí zcela zapadne, aniž se jimi kdo vůbec zabývá!), řada ministerských a lékařských odborníků se s podivem ptala, proč jsme nevyužili
45
svého práva na kvalitní ošetření. Byli jsme otřeseni : vyslovili jsme pouze rozhořčení nad tím, co má dělat dělník, nemajetný důchodce, obyčejný občan, když onemocní a když nemaje privilegia, nemá ani peníze. Nebyli jsme však s to vyvést všechny kárné komise z omylu stran našich kádrových pozic, neboť ze všeho nejvíc nám tehdy záleželo na tom, aby viníky stihl trest a aby byla nějak pomstěna strašná, nelidská smrt našeho synka. Bvli bychom se spojili k tomuto účelu třeba i s ďáblem a všechno na světě bylo vzhledem k této zoufalé posedlosti vedlejší. Nemá-li člověk stranická privilegia, není-li kádrově silný a nezasloužil-li se o budování socialismu a komunismu, musí pak mít dostatek peněz, aby se oprávněně neobával o své zdraví. Ovšem i to má své slabiny: nikdo si nemůže být jíst, kolik je vlastně dost, aby kvalita ošetření byla spolehlivě zaručena. Dále se často stane, že úplatek přijde do ruky nepravému (který jej ovšem bere), a další den musí člověk dávat dalšímu. Nebo ten první při frekvenci pacientů prostě zapomene. To všechno jsme dost rychle nepochopili - vždyť šlo o první nemocniční pobyt v celé naší rodině a skoro o první nemoc jinak zcela zdravého synka. Kromě toho to byl jen «obyčejný» zápal slepého střeva. A nadto jsme byli zcela neschopni jakéhokoli trapného smlouvání co do výše úplatku, a konec konců naivní v názoru, že druhá strana by tuto trapnost sdílela. Rvali jsme si vlasy za tuto naivitu: že je naší vinou o tom jsme byli v prvních dnech po katastrofě téměř přesvědčeni. Neboť bychom byli všechno, úplně všechno obětovali pro záchranu milovaného života, kdybychom byli znali vůbec nějaká pravidla. A pocit trapnosti? Jestliže se jím Člověk může cítit ponížen tehdy, kdy ku příkladu položí obálku na stůl u zubaře, jak je to nyní naprosto běžné, byl by jistě i pro nás zanedbatelný v případě, kdy jsme měli vědět, že se jedná o život synka. Demoralizace přece byla v tomto systému léčebné péče součástí dobrého výsledku, rozuměla se v něm sama sebou. Úplatek, na němž závisí život a zdraví pacienta, degraduje lékaře zcela pod lidskou úroveň. Samozřejmě mluvím zaujatě: mnoho lékařů tuto hranici nepřekročilo a mnoho z nich zůstalo skutečnými lékaři i lidmi, přestože nelze popřít, jak silný je tlak poměrů, ženoucí je do všeobecného mravního úpadku. Snad se dá v tomto tlaku nalézt i jakási omluva; neboť ve společnosti charakterizované tak výraznou nechutí k práci, jak vyrůstá z naprosté degradace obecných podmínek k této práci, nemohli ani lékaři zůstat stranou. Kromě toho postupující rozvrat ekonomiky zasáhl i zdravotnictví, a to v nedostatku lůžek, v zastaralém zařízení, v nedostatku léků a podobně, což dále muselo přispět k morálnímu zhroucení. Přesto musí být odděleny dvě věci, to jest obecný trend zdravotnictví, který je trvale sestupný, a individuální morálka, bez níž se lékařské povolání prostě neobejde, tak hluboce leží v jeho základech. *
*
*
Úplatek je odstrašující kapitolou v naší tragédii. Nevěděli jsme během deseti dnů Oldíkova pobytu
v nemocnici, jak vlastně účinně zasáhnout. Byli jsme denně ujišťováni, že je vše v pořádku. Vlastně spíše odbýváni. Neznali jsme všechno to, co jsme později detailně prostudovali v odborné lékařské literatuře o komplikacích, o riziku vyčkávání nad stanovený počet hodin, o příznacích neklamně ukazujících na životu nebezpečný stav. Konec konců to přece nebylo naší povinností. Měli jsme pouze strašný a neurčitý pocit, že synkův stav není normální rekonvalescencí. To, že tiše a trpělivě čekal, že mu bude pomoženo, ale že sám tušil, že je ponechán osudu a rodičům si stěžoval jen málo, jsme měli pochopit dřív. Vždyť jsme ho přece tak dobře znali. I v utrpení, ve chvilkách úlevy, ho všechna vůle táhla k životním plánům. Z německé knihy si se slovníkem překládal teorii varhanní hry a z anglického časopisu si četl o letadlech. Těšil se na novou vysílačku ke svému modelu. Ale přeložených vět ubývalo. Celková skleslost byla nejstrašnějším znamením pro jeho vždycky silnou chuť k plnému životu. Teprve koncem týdenního pobytu v nemocnici vzchopili jsme se natolik, že jsme se ozvali důrazně. Nevěděli jsme, že je skoro pozdě. Stokoruna, kterou jsme s rozpaky podpořili svou žádost o zájem, byla jednak naivně málo, jednak způsobila jen to, že přivolanému lékaři leccos došlo, aniž se mu chtělo zasáhnout. Po pozdní druhé operaci, když nastalo celkové selhání, chlapec marně volal rodiče, s nimiž se chtěl rozloučit, Pročekali jsme celé hodiny na nemocniční chodbě, ukázněni tak, že jsme nevyvolali skandál a nevnikli násilím tam, kde umírající dítě prosilo o trochu lásky a útěchy. Až nepřímý vzkaz primáře, že je třeba tří až pěti set, abychom si zajistili lepší péči příliš chlapcem zaměstnané sestry (!) a abychom byli přijati i jím osobně, způsobil jakýsi obrat, totiž když jsme vzkazu vyhověli. Scéna audience v primářově pracovně je pro nás navždy děsivým výjevem, ^chromeni v myšlení i v jednání, neschopni ještě plně zvážit svou situaci, sedeli jsme na smrt bledí před člověkem, který věcně a nezaujatě líčil stav našeho syna a nerozpakoval se nás oslovovat stylem, který mezi nás stavěl nepřekonatelnou přehradu. Byla to, jak jsme později pochopili, jakási směs profesionálního a kádrově pevného sebevědomí: první vyplývalo ze společenské prestiže, která tomuto povolání dává ráz, řekli bychom slovníkem marxistické ideologie, téměř buržoazní nadřazenosti; druhou část dodal komunistický režim a velmi dobře se spojila s první, neboť pevné kádrové zázemí posílilo snobismus. Styl jednání, jaký přijali někteří lékaři, zejména chirurgové, bývá patrně rozšířen všude na světě a všude by také měl být konfrontován se základními pravidly lékařské etiky. Avšak jeho spojením s ideologickými preferencemi totalitního systému vzniká zvláště zarážející forma i obsah. A tak jsme v duchu tohoto stylu oba vyslechli věty, každou z nich adresovanou individuálně: «Sestro, tomuhle dejte prášek, je bílý, že se nám tu zhroutí» (pro Oldřicha) a «Matko, na dvě minuty dovnitř, ale žádné scény». Citlivý lékař snad chápe, že v dané situaci je dopad podobných slov katastrofální. To říkám přesto, že máme mezi lékaři i několik osobních přátel. Přesto, že mezi lékaři jsou i signa-
tán Charty 77, jejichž osudy by mohly sloužit jako příklad osobní morálky. Zároveň jsou tyto osudy dokladem zvrácenosti totalitního režimu, který zbaví vysoce kvalifikovaného odborníka jeho funkce a nechá jej, navzdory nákladům, vynaloženým na dosažení jeho specializace, pracovat kdekoli, třebas i jako vrátného. Tento režim se mstí za nedostatek «politické angažovanosti» i tak nepředstavitelným způsobem, že na místo jakékoli lékařské kapacity dosadí raději průměrného vzdělance s diplomem a nespokojí se ani s loajalitou, jen aby v dokonale utkané síti nezůstala skulinka, jež by se vymykala ideologickému pravidlu. A tedy všechno, proč tuto společenskou vrstvu odsuzuji, platí obecně, se známými vadami a nedostatky každého obecného pohledu: platí to spíše jako obecnost podmínek, jimiž režim vehnal lékaře do demoralizace. V tomto rámci pak ovšem přichází na pořad otázka, jak hluboko jí kdo podlehl anebo jak se jí jako mravní bytost dovedl bránit. V souboji s celkovou demoralizací, odbornou, osobní, pracovní nejsou lékaři ojedinělou skupinou; ani náš vlastní obor, filosofie, nezůstal přece ušetřen těžkého mravního a lidského otřesu, spojeného s hlubokým poklesem profesionální úrovně a společenskovědní etiky. Avšak podlehnutí ve všech těchto ohledech se u lékaře a filosofa podstatně liší v důsledcích - demoralizace lékaře je z hlediska důsledků mnohem nelidštější. Pokud jde o «scény», před nimiž jsem byla osudného dne varována, slova byla zbytečná. Můj stav zdaleka neukazoval na možnost tak náročného a životaschopného výkonu. V primářově pracovně jsme pouze bezduše položili na stůl obálku a sledovali, jak člověk, který ji s neupřímně odmítavým gestem bere, zvedá zároveň telefon a odpovídá. To jsme ještě nevěděli, že právě přijímá zprávu z resuscitačního oddělení, v níž sestra sděluje, že u našeho chlapce nastala klinická smrt. Když jsme později líčili výstup tohoto odevzdání úplatku při vyšetřovaní na ministerstvu zdravotnictví a když jsme jej před zmíněnou komisí zopakovali primáři a ošetřujícím lékařům do očí, byl to asi jeden z nejdramatičtějších momentů našeho sporu. Sám pohled na nás dva byl pro všechny přítomné otřásající. Primář obálku s úplatkem zapřel a prohlásil, že ji sám nikdy neviděl: jestliže jsme ji nechali ležet na stole, pak ji mohla vzít jeho uklízečka. Společenská přehrada se tu ve zvláštní a dokonce marxismu odporující třídní podobě objevila znova. Ač této domněnce nikdo z přítomných nevěřil, přece za tento čin kromě dočasných škod na pověsti nenesl nikdo následky (to znamená ani my jako dárci úplatku, ač jsme se trestu dovolávali!) a při pozdějším předání případu prokuratuře byl dotyčný bod vždy diskrétně ignorován. Zvláštní kapitolou socialistického zdravotnictví jsou sestry a ošetřující personál. Samozřejmě jsem zase zaujatá. Jako všude, je i mezi nimi mnoho obětavých a pracovitých lidí. Ale mluvím opět o obecném trendu a z tohoto hlediska nepřeháním. Sestry udržují v pacientech od prvního okamžiku vstupu na jejich půdu vědomí, že nemají příliš obtěžovat; často je v pozadí jejich postoje přesvědčení, že za to, jak jsou placeny, nejsou povinny naslouchat pacientovým bolestem. Během let se
v řadě nemocnic, jak jsem je pak sama poznala, rozvinul vlivem této skutečnosti systém vzájemné obsluhy pacientů: kdo je na tom lépe, musí pomoci druhému, kdo je schopen pohybu, sám si ustele, povlékne postel, uklidí. Sestry bývají také neustále nevlídné a unavené: protože jsou skutečně špatně placeny, je jich málo, protože je jich málo, mají mnoho práce a nestačí se řádně věnovat pacientům, protože většinou nemají k ruce uklízečky, jichž je také všeobecný nedostatek, musí často vykonávat i všechny jejich práce, atd^atd. Nelze popřít, že všechno to, co sestrám v Československu znepříjemňuje život, je smutná pravda. Ale sestrám je to pravda tak notoricky známá, že ji časem přijaly jako své pracovní krédo. Těžko už rozeznat, co je prvotní, zda nevlídná a unavená sestra nebo špatné pracovní a mzdové podmínky. Bez boží slávy a bez pozemské pomoci byl náš chlapec, na prahu smrti, dehydrovaný a zachvácený sepsí, sestrou vyzván, aby sešel dvě patra dolů na rentgen střev. V budově ovšem fungoval výtah. Když se sám vracel zpět, padl na schodišti vysílením. Ztratil přehled o čase a ležel, dokud se nevzpamatoval. Sestry, které pobíhaly schodištěm, chlapce nevnímaly. Když jsme toho dne přišli na návštěvu, stačil si nám pouze postěžovat, jak je slabý, poněvadž téměř nedošel. Díky nemocniční dresuře ani jeho nenapadlo, že by ho měla provázet sestra. Tato bolestná návštěva byla naše poslední. Jako obvykle jsme si smluvili hodinu setkání pro příští den. Odešli jdme však s pocitem tak staženého hrdla, že jsme sotva mohli dýchat. Jako břemeno, které neuneseme, na nás dopadly Oldíkovy podivné obavy, že se v danou hodinu neuvidíme. A tak jsme se i my i náš chlapec mlčky rozloučili. Jeho oči s tajenými slzami nás provázely ke dveřím a činily naše kroky nesmírně těžké. Vzdálenost se skoro nedala překonat. O pár let později z tohoto slovy téměř nepopsatelého momentu vyrostla moje patologická přecitlivělost na psí oči: nemohla jsme vidět opuštěné a trpící psy, nevinné proti lidem, kteří jsou schopni tolika cynismu. • *
*
Už jsme se skutečně neuviděli. Další den sestra, přirozeně neinformovaná, na můj zoufalý dotaz, proč jsem chlapce nenalezla v pokojí, neomaleně sdělila, že neví, ale patrně mu bylo «moc špatně», když byl převezen « někam dolů ». Ono « dolů » byla resuscitace a tam příprava ke zbytečné, promeškané druhé operaci. Byla to ztracená věc. Moje dvouminutová návštěva dalšího dne, kdy jsem skutečně «nedělala scény», neboť jsem se u Oldíkova lůžka příliš třásla, než abych mohla mluvit nebo plakat, už znamenala jen zhlédnout tělo v dýchacím přístroji a navždy si zapamatovat otevřené oči, které mne neviděly. Byly to šedozelené oči mého milovaného muže a byly bez vědomí. Dál šlo všechno jakoby bez nás, s drtivou osudovou silou, jejíž logika nám byla neznámá, protože vlastně žádná není. Večer na nemocniční chodbě, kterou procházel Mikuláš a pacienti vybíhali z pokojů. Jeden z nich měl na sobě Oldíkův župan,
47
svůj neměl a bylo mu řečeno, že jej může klidně použít. Krutost tohoto vypůjčení samozřejmě vůbec nechápal. Po tom, co přišlo, vracela nám opět jakási sestra v kanceláři chlapcovy věci. Odškrtávala seznam, hlasitě jmenovala knihu, slovník, kartáček na zuby, aniž si uvědomovala, jaký úder bolesti znamená položení každé z nich na stůl. Sledovali jsme zvětšující se hromádku bez hlesu, polomrtví. Až když věci skončily pyžamem, které měl Oldík na sobě do posledních chvil, sáhla jsem po něm jako po blízkém těle, zabořila do něho obličej, a přemohl mne zoufalý pláč. Byl to jen okamžik. Bleskově jsem zmlkla na Oldřichovu prosbu s dodatkem: ne před těmito lidmi. O týden později, tehdy již po pohřbu, potvrdila znovu tento obecně neomalený a nevychovaný postoj, který člověka provází od nástupu do veřejného dopravního prostředku až po obyčejný nákup v obchodě, skutečná «scéna» v kanceláři patologické kliniky. Má-li člověk v dopravním prostředku právo jako cestující jedině mlčet a nedráždit zbytečně řidiče, má-li být v obchodě prodavačce vlastně vděčen za to, že vyhověla jeho obtěžující žádosti, tedy srovnání neomalenosti všech těchto postojů až po místa posledních věcí člověka je přímo kafkovským tématem: neboť to, že společný pracovní návyk z poměrů, v nichž bylo všechno zestátněno a odosobněno a důsledky se strašlivě projevily v osobní morálce, že tedy tento návyk provází Člověka až na práh pitevny - to je snad takovou absurditou nelidskosti, jako by ji vymyslela nejpustší spisovatelova fantazie. Fakty, s nimiž jsme byli v této době neustále konfrontováni, znamenaly pro nás ránu za ranou. Tou bylo i doručeni úmrtního listu, jenž jako příčinu smrti uváděl na prvním místě všeobecnou otravu. Jako bleskem zasaženi, začínajíce chápat, co se odehrálo, pospíchali jsme do nemocnice, abychom se více informovali u patologa, jenž prováděl pitvu. Chtěli jsme se v kanceláři patologické kliniky dotázat, na koho se máme obrátit, ale zavřené dveře s nápisem « Neklepat» nás brzy zarazily. Žádali jsme o radu prvního zřízence, jenž procházel chodbou. Vešel do kanceláře a tlumočil naše přání úřednici. Bylo dobře slyšet. Odpověď přišla bleskově. Tón i obsah řeči pokládal za neuvěřitelnou drzost, že rodiče hodlají otravovat instituce pátráním po příčině úmrtí jejich syna. Vnímali jsme jednotlivé body: jednak je to již stejně jedno, už ho přece nevzkřísí, jednak zdržují úřad a neuvědomují si, že tu není jen pro ně, A konečně, ať st jdou na to oddělení, kde jim umřel, co nám je do toho? Osobní zájmena mají v řeči někdy zvláštní funkci: dovedou mimořádně zdůraznit naprostou neosobnost a nelidskost vysloveného, navzdory svému pojmenování. Bylo to příliš i na naše polomrtvé vědomí. Bez vyzvání vpadla jsem dveřmi dovnitř a křičela jsem o jediné příčině smrti, o nekonečném cynismu, který synka provázel od přijetí do nemocnice až k jeho konci v pitevně. Mela jsem téměř hysterický záchvat. Oldřich byl samozřejmě se mnou a o trochu víc, jako vždy, se ovládal. K audienci s patologem pak došlo, neboť nějakému lékaři, který byl scéně náhodně přítomen, bylo za sekretářku upřímně hanba. Projevil pro naši potřebu zjistit
48
všechna fakta, která se nás přece tolik týkala, plné porozumění. Při vyšetřování na ministerstvu zdravotnictví jsme se dověděli všechna fakta. Viníci byli mezi svými kolegy vystaveni jistému morálnímu odsouzení. Měli jsme i možnost jakéhosi «zadostiučinění»: říci viníkům to, co jsme chtěli, na veřejném fóru přímo do očí. Ale to bylo také všecko. Při předání případu trestnímu stíhání prokuraturou se našlo tolik míst, která je rychle kryla, tolik lékařů jakožto soudních znalců, kteří zabalili zcela jasná fakta o zanedbání povinné péče do množství irelevantních odborných problémů, že po několika letech se celá věc rozplynula do ztracena. Během oněch let jsme se vyčerpali neustálými žádostmi, aby na přímé otázky byla dána přímá odpověď. To jaksi nebylo nikdy pochopeno, takže odpověď byla vždy znovu velmi složitá. A velmi nejasná. Při odvolání k vyšší instanci se vždy našel vyšetřovatel, který ihned z materiálu jasně viděl kauzální souvislosti mezi lékařskou « péčí» a smrtí. Ale brzy každý změnil původní přesvedčení. Místo trestně právních závěrů dosadil opět složitou medicínskou problematiku podle rady soudních znalců. Konec konců, primář uvedené kliniky byl členem městského výboru KSC v Praze a významným odborníkem pro péči o stranické kádry. Věděl si také rychle rady. Jeho prvním činem při zahájení vyšetřování byla výpověď daná hlavnímu ošetřujícímu lékaři, jenž měl být tímto gestem prohlášen za jediného viníka. To, že tím primář jen jasně potvrdil skutečné zavinění chlapcovy smrti a svou spoluzodpovědnost za ni, institucím nic neříkalo: spíš jim mělo předvést, jak si šéf kliniky umí udělat na pracovišti pořádek. Visela jsem na výsledcích trestního stíhání velmi dlouho. Nedovedla jsem si představit, že viníci budou dál klidně žít, majíce rodiny a povolání, zatímco náš život je zcela zničen. Oldřich mne neustále varoval před škodami, které tato závislost vykoná na mně samé. Ovšem, měli oba, on i Oldík, jinou povahu. Jinou také nežli Jan, který velmi dlouho zdrcujícím způsobem přemýšlel o osobní pomstě. Těžce jsem poznávala, že je Oldřich silnější, než jsem mohla očekávat. Jeho síla je v smutku a zoufalství, ve schopnosti, jak je nést. Ještě mnohokrát jsem se pak o síle tohoto zvláštního tichého smíření přesvědčila. Dokázal jím vždy víc. *
*
*
Čekalo nás ještě několik posledních dní bývalého úseku života, jakkoli již všecko bylo jiné. V domě umlkl klavír. U stolu zůstala opuštěna školní taška. Nebyla jsem v nemocnici, když mrtvého chlapce přivezli pod prostěradlem na chodbu. Byl tam jen Oldřich a neskutečně bílý Jan. Ochrnuly mi ruce a nohy po zprávě, která přišla. Teprve k ránu jsem se probouzela k něčemu, co jsem nyní nevěděla, zda nazvat životem, a pamatuji se, že první nejstrasnější slovo, jež mi skočilo do hlavy, bylo: budoucnost. Děsilo mne. Měli jsme mnoho přátel, kteří ránu nesli s námi a posilovali nás svou přítomností každý večer od
v
osudné noci z pátého na šestý prosinec až do Štědrého dne. Byli naši velikou oporou a jejich účastnou pomoc jsme ocenili ještě mnohokrát. Všechno bylo šedé a tmavé, mlhavé dny, prázdno. Rozsvítil je jen jeden okamžik, který navzdory tomu, že byl tragický, ještě starým způsobem zahřál duši: vzadu v krematoriu zřízenci otevřeli bílou rakev a v ní ležel mladý dojemný kvítek, naše největší láska, naše hluboké štěstí. Zase jsme se sešli. Byl ve svých prvních večerních šatech, které si přál koncerty a které měl na sobě před tak krátkým časem poprvé; v rukou držel noty a píšfalu ze starých rozpadlých varhan z pohraničí. Měl jenom strašný a nám neznámý smutek ve tváři. A její studený dotek byl zároveň šokujícím úderem tvrdé skutečnosti: je to on, a nežije. V tom momentu bylo nade vše jasné, že v této
rakvi ležíme i my a vůbec nevíme, co z nás zbylo naživu. O pohřbu jsme příliš neplakali. Vnímali jsme pasivně přeplněný sál, Oldíkovy spolužáky, kamarády, učitele, hudbu, projevy, kondolence. Když na hřbitově z magnetofonu dozpíval Šaljapin milovanou árii a rakev klesala dolů, vzali jsme drobeček jemné hlíny, abychom vyhověli zvyku, a hodili ji první, ale nemohli jsme vzít hroudu a chtít synka zasypat. Vztahy mezi hřbitovem a domovem se pak pomíchaly a nebylo nám v prvních dnech jasné, kde je co: zda na hřbitově domov či doma hřbitov. A jako těžké mračno to všechno přišlo: Kdo vlastně jsem a jaký smysl má moje existence? (Mírně kráceno.)
O hospodářství — úplně jinak Zmrzlina v Praze Tam, kde se Vodičkova ulice vlévá do Karlova náměstí a zužuje se mezi domy jako v soutěsce, lízají lidé zmrzlinu. Lízají ji pod tmavým lešením, kolem nich se derou pasanti a vrážejí jim do vytrčených loktů. Říkají té cukrárně
Dva na jednoho Jsou činnosti, kde člověka zcela nahradí stroj. Plnit lahve pivem dokáže spolehlivě a rychle automat. Avšak uvařit pivo, aby to bylo pivo, to vyžaduje umělce. Zmrzlinu také umí mísit a porcovat stroj. Avšak obdařit ji lahodností, to umí jen mistr cukrář, to chce nápady, tajné recepty, a dokonce i ten úsměv při podání kornoutku. Právě tak žádný robot nikdy nenahradí skutečného kuchaře a žádná konfekce mistra krejčího. Reálný socialismus přesvědčivě dokázal, v jakou pustinu se změní například služby, když administrativním násilím vymýtíte tyto skromné podnikatele. Dokázal, že nemá-li se z těchto aktivit zcela vytratit tvůrčí a tedy lidský prvek, musí zůstat nezávislými na centrální ministerské i na té místní, komunální byrokracii. «Jsem už pamětník,» stěžoval si mi známý, «pamatuji se ješťě, že byli ševci, kteří nepotřebovali ani ředitele ani kádrováka ani účetního».
Situace v mnoha komunálních a pseudodružstevních podnicích se podobá Ščedrinově bajce o dvou generálech. Dva generálové se ocitli na pustém ostrově a byli by pošli hladem, kdyby se jim nepodařilo chytit mužika, který se jen tak nedirigovaně živil. Jakmile začali generálové mužika řídit, uživil nejen sebe, ale i je - a ještě zbyl čas na jeho školení.
Eini o s 1 i Ic
a intelektuál
Socialismus je vize o samosprávně hospodařícím společenství. Hospodářství nebylo původně pojato jako jakási nesmyslná tempa růstu, ale jako domov, v němž by bylo všem útulně. Vnucuje se mi jednoduchá představa Jana Wericha v Císařově pekaři. Ten umí to a ten zas tohle. .. Možná, že to je naivní představa. Ale v žádném případě není socialismus totální nadvláda eráru nad člověkem. Prorokovali, že drsná konkurence moderních velkopodniků semele ve svých mlýnských kamenech řemeslníky a drobné podnikatele na mikroskopický prach. Kupodivu se to přes všechny krizové kalamity a statistiky o počtu bankrotů nikde nestalo. Drobné podnikání vždy znovu ožilo jako tráva po stepním požáru. Stalo se však, a nejen u nás, že je semlel nikoliv mlýn konkurence, ale dekret. Zprvu se u nás živnostníkům slibovalo, že mohou koexistovat se znárodněným sektorem, a pokud se sdruží, tož ze své vůle a v nějaký volný kooperativ. Pak se Ukázalo, že to byla lest. Totalitní erár jednoduše nesnese, aby tu zbyl někdo, kdo by na něm zcela nezávisel, kdo by nebyl jeho přímým zaměstnancem a poddaným. A tak likvidoval řemeslníky ne proto, že by byli neužiteční, že by šidili zákazníky nebo žadonili o dotace, ale proto, aby měl celé stádečko pěkně pod jednou střechou.
49
Byla to hospodářská vražda a nejsmutnější na ní bylo, že byla dokonána už po roce 1956, kdy k tomu naši vrchnost dohromady nikdo nenutil. Leckterý filozof, výtvarník nebo literát si tenkrát posteskl, že ztratil svého krejčího či ševce. A byla v tom postesknutí trocha blahosklonnosti; chudáci řemeslníčkové, dějiny se přes ně převalily. Jenže ta blahosklonnost nebyla na místě. Tam, kde hospodářský a politický systém nestrpí nezávislého krejčíka, chystá steiný osud i nezávislému intelektuálovi, Ladislav Štoll kdysi napsal, že v našem státě mají básníci a státníci společnou cestu. Nebyla to pravda. Neminulo deset let a intelektuálové Šli za zlikvidovanými řemeslníky do nově zřízeného normalizovaného komunálu (nebo k lopatě či do emigrace). Svaz spisovatelů, vlastně poslední automomní sdružení samostatných tvůrců, byl rozpuštěn. Svaz výtvarníků reorganizován. Z erárně povolených kumštýřů se rázem stali státní zaměstnanci, do funkce umělců jmenovaní a z ní též odvolatelní. V jejich případě pak doslova platí: Čí chleba jíš, toho píseň zpívej.
Podnikání a šmelina Filmy pro pamětníky, jimiž normalizovaná televize zpestřuje nedělní podvečery, mají přece jen jednu zásluhu: umožňují, byť někdy pitvornou oklikou, znovu si vybavit názorové ovzduší padesátých let. Pokud jde o malé podnikatele a živnostníky, ti v nich většinou figurují pro obveselení a poučení: jako trapné pozůstatky překonávaného včerejška. V nejlepším případě jim dobromyslnější režisér přizná schopnost překročit svůj maloměšťácký stín směrem k socializujícímu slunci. Málokdy však aspoň profesionální solidnost. A pokud jde o to, čemu se říká podnikání, to je líčeno zcela jednoznačně: jako šmelina. Šmelina je od od slova, které znamená podvodník. Vidět však podnikavost jen jako podvodnictví, to je evropská, kontinentální specialita: je to zkušenost dvou světových válek a s nimi spojeného přídělového hospodářství. Tento pohled mocně ovlivnil zejména generaci dospívající za protektorátu. Podnikání v jejích očích splynulo nejen s vykořisťováním zaměstnanců, ale především s šizením zákazníků. Neviděla v něm nic faustovského ani edisonovského, ba ani baťovského ne, byla to pro ni jen a jen šmelina. Bohužel neznám u nás žádnou soustavnou práci, která by se šmelinou a šmelinářem seriózně zabývala. Je to škoda. Ukázalo by se totiž, že šmelina je pokleslé, degenerované podnikání v podmínkách nouzového stavu: bují tam, kde se svobodné hospodářské tvorbě nedaří a ani dařit nemůže ; ve věznicích a táborech, v době katastrof a reglementované nouze. Angličan James Clavell napsal znamenitý román: Král Krysa - King Rat. Děj se odehrává v japonském zajateckém táboře a jeho hrdinou je americký desátník. Stává se nekorunovaným králem tábora, protože v sobě objevil talent vytlouci maximum i z té neuvěřitelné zajatecké bíídy. A právě z ní. A proto se ho zmocňuje podivná hrůza, když se blíží osvobození a s nim normální životní podmínky. Podivná proto, že po osvobození
50
pochopitelně touží - a zároveň z něho má strach. Co si počne, až k němu dojde? Nerozpadne se tím jeho dočasné království? Je zlověstným příznakem, že se šmelina tak rozmohla v našem současném hospodářství. Dokonce se říká - a je to melancholický vtip - že místo diktatury proletariátu máme diktaturu šmelinariátu. Je proto zajímavé pozorovat reakci některých králů černých služeb, když se jim člověk jen tak mimochodem zmíní, že by drobné podnikání mohlo být obnoveno - jako třeba v Maďarsku. «To by bylo fajn,» říkají, ale bez přesvědčení. «Jenže k tomu nikdy nedojde,» dodávají. S přesvědčením.
Hledá se malý podnik S likvidací živnostníků a menších soukromých firem vzal za své i malý podnik. Zároveň s postátněním jej pohltil centralizační amok. Z hospodářské přírody tak zmizel důležitý prvek, bez něhož celý organismus chřadne. Je to jako byste na stráni ponechali jen stromy a trávu a vysekali a vypálili všechny keře. Přirozená rovnováha by byla tatam. Absenci malého podniku pociťuje ekonomika na každém kroku. Potřebujete si dát zhotovit nenáročnou pomůcku nebo jednoduché zařízení, k němuž máte výrobní dokumentaci, ne však dílnu schopnou je vyrobit. Nenajdete dodavatele. Velké podniky nemají o tuhle malosériovou trochařinu zájem. Nevejdete se jim do plánu. Tak harcujete po jézedé, zda by se alespoň oni nad vámi nesmilovali - v rámci přidružené výroby. Neboť chybí malý podnik. Uznají vám vynálezTvy se už těšíte, jak se o vás ředitelé poperou. Nepoperou. Možná, že by to od vás i vzali, ale musel by to nejdřív někdo zhotovit a odzkoušet. Bohužel ten «někdo» vždycky chybí. Protože není malý podnik. Tak si takový podnik založte, poradil by našemu Edisonovi návštěvník z jiného světa. To jste neslyšel, že v Kalifornii mají malé podniky boom tedy konjunkuru ? Dva tři šikovní inženýři elektronici se dají dohromady - a už je tu nová firma. A nic se nebojí, že je ti velcí sežerou, protože oni jsou ten keř, který hospodářská příroda právě potřebuje. Pochybuji silně, že by náš vynálezce takovou radu ocenil. Před časem jsem slyšel vyprávět přímo instruktivní příběh: Začátkem sedmdesátých let - zřejmě ještě pod vlivem plíživé kontrarevoluce - zorganizovala skupinka podnikavců tým, který omítal tovární haly a natíral velké kovové plochy. Protože měli k dispozici výkonné zařízení, dovezené bůhvíodkud a získané bůhvíjak, udělali práci dvakrát až třikrát dřív, než by to provedl stavební podnik. A aby jim mohli zákazníci za tu rychlopráci náležitě zaplatit, uváděli mezi svými b r i g á d n í f y < mrtvé duše», na které pak účtovali mzdu, o niž se dělili. Zákazníci «mrtvé duše» rádi zaplatili, protože i tak to přišlo mnohem levněji, než kdyby se jim tam půl roku motal OSP.
Jenže to, co ocenili i reálsocialističtí direktoři, neocenila ještě realističtější kriminálka. Podnikatelé šli do basy. Ano, říkám záměrně: podnikatelé. Protože v tomto případě nešlo o šmelináře. Vždyť šmelináři lidi dřou, kdežto oni svým zákazníkům vrchovátě prospěli. Kdyby je někdo legalizoval a pečoval jen o to, aby ze svých výdělků platili řádně daně, nemuseli by shánět mrtvé duše a byli by úspěšnými budovateli socialismu. Nebyli by z nich kriminálníci. Naopak, byli by štikou v houfu líných byrokratických kaprů. A byl by z nich možná malý, perspektivní podnik. Jenže není.
Plán domova
Není to předvídavá regulace hospodářského pohybu, nýbrž šablonovitá reglementace. A proto odstupte, pane dohlížiteli, a nechte nás dokončit úvahu. Moudré plánování - to by měla být vlastně představa o příští podobě společného příbytku. Ostatně slovo «ekonomie» to dosvědčuje. Skládá se ze dvou řeckých slov, z nichž jedno - oikos znamená « dům », « domov », a to druhé - nomos správu, zákon. A zvelebení svého středoevropského příbytku si už neumíme představit bez podnikavosti. Protože není podnikavost kapitalistická a podnikavost socialistická - jako není kapitalistický a socialistický skok do výšky. Podnikavost patří k evropské tradici a má své kořeny v činorodém, protifatalistickém pojetí lidského údělu. Moudré plánování s ní musí počítat jako se svým spojencem. A i když jí uloží jistá pravidla hry, nebude ji vodit za ručičku.
BOHEMICUS
Slyším přes rameno známé zavrčení: « To je ale pojetí neslučitelné s plánovaným hospodářstvím !» S plánovaným? Dovolte, pane, abych se zasmál. Zamyslel jste se aspoň jednou nad tím, co je to plán? V čisle 4/84 Vašeho časopisu jste otiskli článek
«Bohemicus» nám píše:
51
POMĚR K POMEROM VAUGIÁŠOVOM CHL VLADIMÍR GAŠPAR So záujmom som si prečítal úryvok zo štúdie Miroslava Kusého, storý sie uveřejnili vo februárovom čísle pod titulkom
52
stanoviskom, že výchovou, vymodelováním, dotvořením nového socialistického Člověka eliminujeme všetko mravné zlo, teda i rozkrádanie. Zdržím sa zatiaí vlastného stanoviska k veci. Zaujíma ma ešte stále, co na to prof. Kusý, ako vyzerá jeho analýza, v čom to teda vázi, kde je ten pes zakopaný. A prof. Kusý neprichádza k ničomu inému, ako k tvrdeniu, Že ani přežitky minulosti, ani tudia, ale poměry, áno poměry, vážení, tie sú na vine. Ak chceme změnit tudí, ak chceme vykynožiť to všetko svinstvo, v ktorom sa reálno-socialistická spoločnosť topí až po uši, tak musíme změnit poměry. Tak to už je nějaká solidná vedecká analýza, páni moji! Zase tu raz čosi, či ktosi zomiera na poměry. Na zlé poměry. Veď uvážte, vážení, Čo sú to za poměry, keď takmer každý kradné a je okradaný, keď sa chce každý obohacovat spósobom jemu dostupným, keď sa jazdí vo vládnych limuzínách na nákupy do špeciálnych předajní, keď si riaditelia za štátne peniaze stavajú chaty, ministři na štátne útraty zariaďuju svoje přepychové vily a zo štátnych zdrojov prilepŠujú svojim milenkám. Co sú to za poměry, keď za opravu vodovodného kohútika musíš zaplatit fuškárovi horentnú sumu, za vybavenie úradnej záležitosti věnovat tučnú obálku, atď. atď. Sám autor uvádza takéto případy v miere ovela vrchovatéjŠej, až ma to niekedy zvádza k podozreniu akoby i on podlahol šteklivo lákavému zvodu prepierat tieto špinavosti s akousi podvědomou rozkošou závistníka a mravokárcu zároveň. Nie, to nie je solidná analýza skúmaného javu. To je konŠtatovanie dávno známých faktov, ak nie ďalsie začvirikanie na spósob všetečných vrabcov nevybočujúce de facto z partitúry oficiálnych ideologických opusov. Aby však nepřišlo k nedorozumeniu. Prof. Kusý za vágnym slovom poměry mysli zrejme všetky tie momenty, ktoré v danom spoločenskom poriadku sú příčinou negativných javov. Změnit poměry neznamená teda změnit základňu, vlone ktorej tieto javy vznikli a ktorá je ich matečným základom. Změnit poměry podia prof. Kusého znamená len etablovat istú variantu, zrejme tú pravú variantu, tej istej základné. V takých pomeroch, to už by boli iné poměry, tudia boží. To by už bolo hej! V tejto reálno-socialistickej variante onej základné to je Augiášov chliev, či to nevidíte? Ale povedzme taká varianta studskou tvárou o akú sme sa pokúsili vr. 1968 všakver, to bolo iná pěsnička. I tud aký bol nadšený, nekradol, ba dokonca dobrovolné dával, na poklaď, na Alweg, i modlil sa za nás. No ja, ale kdeže lánské sněhy sú — aby aj Šlak trafil tie zopsuté poměry. Ale vážné. Na Kusého úryvku zo štúdie mi ohýbalo niekotko veci. Medzi nimi hlbší psychologickoantropologieký rozbor fenoménu rozkrádania, obohacovania sa, tužby po peniazoch a po moci. Teda nakotko sú tieto fenomény naviazané na ich nositeta, na subjekt, nakotko sú jeho psychickými funkciami, resp. nakotko sú nezávislé na spoločenskýčh podmienkach a pod. Postavy antických alebo Shakespearových drámt charakterizované s tak
ukrutnou krásou a bezhranicnou ukrutnosťou ich vášní, lásky, pýchy, závisti, mamonu, podlosti, tužby po moci a bohatstve by sme vybadali i medzi súčasnikmi. Člověk zostáva Človekom, tneni sa len spoločenská situácia — mohli by sme povedať. A preto, nie v rozpore s prof. Kusým, si myslím, že pojem socialistického člověka, vytvořený podia schém ideologických laboratórii, je bohapusté fantazirovanie. Ďalej sa mal autor na váčsej ploché venovať vplyvom sociálno-ekonomickej základné na formovanie ludských postojov, resp. uplatňovanie specifických psychických funkcií číoveka vmedziach, alebo ak chcete v súradniciach jeho sociálno-ekonomického jestvovania. Dostáváme sa tak znova k tým potvorským pomerom, pravda tentoraz jasné definovaným ako ekonomicko-spoločenská základna a nielen ako istá kvalita tejto základné. Kusý dochádza k závěru, že isté specifické prvky, resp. prejavy a či formy morálnych poruch, mezi ktoré zaraduje i rozkrádáme, najma jeho tzv. legalizovanú formu, sú právě dané existujúcimi pomermi v rámci danej ekonomicko-spoločenskej základné a teda nemóžu byť púhym dedičstvom minulosti. Vyvstává tu však otázka, či skutočne ide len o istú zmenenú, konkrétné zhoršená kvalitu (Kusého zopsuté poměry) danej spoločenskej základné (éru tzv. reálneho socializmu), alebo ekonomicko-spoločenskú základnu ako takú. A to je prosím, domnievam sa, kameň úrazu, ktorému sa autor vyhol, resp. ho zahmlil clonou menej podstatných, i ked zaujímavých a bystrých postrehov. Ak by sa vecou zaoberal skutočne hlbŠie, nemohol by sa takémuto základnému problému vyhnúť a nemohol by sa potom ani vyhnúť istej historickej exkurzit, teda skúmať daný fenomén na pozadí historického vývoja spolocnosti. A v tomto ohtade by bolo zaujímavé sledovať osudy našich národov povedzme od počiatku prvej světověj vojny cez Vetkú októbrovú revolúciu, I. CSR, II. svetovú vojnu a roky povojnové. Myslím, že v krátkom dejinnom úseku privela zmien a otrasov. A akých otrasov a akých zmien! Nejdem sa zaoberaťpříčinami týchto zmien, stačí hádám konštatovanie, že ich nepovažujem za náhodné. Pozastavím sa pri změnách po II. světověj vojně a po tzv. Víťaznom februári. Znamenali totiž změnu ekonomicko-spoločenskej základné, teda změnu gruntovnú, ako sa zvykne hovoriť — revolucnú. Znamenala totálně popretie dovtedy platných (a dlhé dějinné obdobie platných) noriem v spolunažívaní existujúcich spoločenských článkov. Tieto normy představovali, právně i eticky, isté principy života spolocnosti a jedinca. Mali svoj výraz v celej škále Článkov nadstavby, ktoré změnou základné boli úplné narušené, zrušené, či nadobudli nový obsah. V nových pomeroch sa absolutizoval princip triednostu Ako sa to odráža v oblasti etiky a morálky móžeme tahko pochopiť zo samotného Lenina. Hovoří:
ny boj, záujent proletariátu. A kedže podia mar.xistov-leninistov záujem proletariátu najlepŠie a ttajúčinnejšíe presadzuje a realizuje komunistická strana, takto bola de facto zbožštená úloha strany. Strana je tým absolútnym princípom, ona rozhoduje Čo je pre proletariát, robotnícku triedu, nes kůr lud, resp. pracujúci lud dobré a čo zlé, co je kedy mravné a čo nie. Strana, ktorá viedla revolučný boj proletariátu v podstatě za vyvlastnenie kapitálu ako zdroja moci buržoázie, sa po revolúcii de iure i de facto etablovala ako absolútna moc, od ktorej sa odvíja všetko a teda obrátene, moc je zdrojom všetkého, i kapitálu, i peňazí. Ak teda platilo, Že pre buržoáziu je kapitál epicentrom všetkého diania, prostriedkom i cielom, v nových porevolucných podmienkach sa tým to prostriedkom i cielom stává moc. Moc, ktorá si pre svoje potřeby, pre svoju existenciu i reprodukciu absolútne podriadila vsetky mechanizmy, všetky funkcie spoločenského systému, vcetne práva i morálky. Naviac, robí si nároky i na myslenie, myŠlienkové prejavy, duchovné prejavy jedinca a tým siaha priamo na jeho podstatu, na podstatu jeho ludskej identity. Ak aj připustíme, že strana bola vytvořená proletariátom a pre proletariát, pre potřeby jeho ludskejŠej existencie (a mám tu na mysli existenciu nielen materiálnu ale i duchovnu), historická skúsenosť, Čo ako krátká, nám explicitne dokazuje, k akému hlbokému a tragickému odcudzeniu tu přišlo. A tak len v krátkosti. Akt vyvlastnenia majetku, a to nielen velkokapitálu, ale i drobných živnostníkov, malých roltiikov a podobné, bol zhladiska triedneho, resp. stranického principu absolutné morálny, avšak v praxi to bol často obyČajný akt násilia. Je všeobecne známe, Čím všetkým přešla naša spoločnosť od Februára, kolko malých i velkých tragédií znamenajú roky paťdesiate, kedy holá a sprostá justiČná vražda bola v ponímaní triedno-straníckej morálky absolútne oprávněná. Kolko zvratov, obratov, odsud kov, odpuštění, rehabilitovaní, znovavelebení. Aká relativizácia a v koneČnom dósledku degradácia hodnot morálnych, materiálnych, ludských. A to všetko, prosím, v mene tudu, pre jeho údajné dobro a šťastnú budúenosť. A ten lud to vždy musel odtlieskať, odhlasovať, či vrezolúciach podporiť. Strana, resp. stranícka hierarchia představuje tú e tablo van ú moc, od ktorej sa odvíja a ktorej je podriadená morálka. Ak ktomu pridáme, že do svojej činnosti převzala a vtělila praktiky z cudzích, národně i kultúrne cudzích zdrojov (a i v tomto ohtade sa odcudzila kultúrnemu pojivu domácemu) a týmto zdrojom je absolútne podriadená a im slúži, neČudujme sa potom, že sa spoločnosť dostala do stavu, do akého sa dostala. A že to plodí napátie, vnútorné a zcasu načas i navonok sa prezentujúce, je snád samozřejmé. A v tomto zmysle třeba chápať i rok 1968, i roky tzv. normalizÁcie a reálneho socializmu. Nie, takzvaná stalinská éra, destalinizácia a všetky tie etapy v živote tejto spolocnosti, vČetne srokom 1968 i s reálným socializmom, s hrozivou ekologickou katastrofou, sovietskymi raketami, i rozkrádáním a celým tým obrazom Augiášovho chlieva, nie sú vecou akýchsi neblahých poměrov v zmysle Kusého interpretácie, ale sú čímsi hlbŠim, oveta hlbŠím. Vychádzajú priamo zo základných princípov, zo základných dogiem, na ktorých je táto spoločnosť postavená. A preto všetky etapy vo vývoji či výstavbě
53
íejío spoločnosti nie sú ničím cudzím. Sú organickými časťami toho celku a teda prívlastok
Každopádně, a to napokon vyplývá i z Kusého analýzy, móžeme povedať, že je čosi zhnité vŠtáte dánskom. Spoločnosť, ktorá ako celok a v nej každý jedinec, žije v atmosféře permanentného klamstva, duchovného násilia, spoločnosť, ktorá na svojich členoch lož a přetvářku vyžaduje a vynucuje, kde dokonca flagrantné porušovanie základných etických noriem je často existenčne podmieňované, alebo povyšované za přejav věrnosti a politickej vyspělosti, ergo za přejav zhtadiska etablovanej moci morálny, táto spoločnost je chorá. Schizoidné prejavy jestvovania, do ktorých boli íudia tejto spoločnosti zahnaní, sa postupom Času stávaju normou. Eudia sa na ne adaptujú, zjavný rozdiel medzi normou a patológiou sa stiera, hodnoty sa totálně rozvrátia a prevrátia. Prečo by sa teda nekradlo? Prečo by to mnohí íudia nepovažovali za normálně ? Je to normálny dósledok nenormálnej, vo svojej prapodstate patologické/, ak chcete zopsutej podstaty. A východiská? Ak Kusého «poměry» nie sú tou prvotnou základnou příčinou, ich změna nemóže byť ani riešením.
JIŘÍ IiOCHMAN
Tyto negativní jevy se zvláště ostře projevují ve slovanských částech SSSR, zejména mezi ruským obyvatelstvem. Na ženu v plodném věku tam připadá průměrně jen 1,9 dítěte, což se demograficky hodnotí jako negativní stav. Naproti tomu v sovětské Střední Asii má žena v plodném věku průměrně pět dětí. Americký demograf profesor Murray Feshbach předpokládá, že při tomto vývoji bude ruské obyvatelstvo Sovětského svazu v roce 2000 tvořit menšinu 46 až 47 procent. Odborníci poukazují na to, že mezi hlavní příčiny této demografické krize v SSSR patří špatná výživa, alkoholismus, úpadek veřejné zdravotní péče, rostoucí počet rozvodů a potratů a další společenské jevy, které vyplývají z nedostatku svobod, z nudy a pocitu bezvýchodnosti. Ve srovnání s jinými vyspělými zeměmi se ve výživě sovětského občana uplatňuje málo mléka a mléčných produktů, masa, ovoce a čerstvé zeleniny. Rusové jedí příliš mnoho obilovin a brambor. Maso a ryby jsou ve stravě sovětského občana zastoupeny jenom osmi procenty (ve srovnání s21 procenty v USA). Hlavní sovětský odborník na otázky veřejné výživy, dr. Volgarev ze sovětské Akademie lékařských věd, před časem prohlásil, že je třeba zvýšit výrobu masa, aby lidé mohli přijímat méně uhlohydrátů. Sovětské zdravotnictví trpí nedostatkem moderního vybavení a základních léků a je navíc postiženo všeobecnou korupcí. Fondy, které by sovětské zdravotnictví nutně potřebovalo, se odčerpávají jednak na zbrojení, jednak na luxusní život privilegované stranicko-vojenské kasty. NejhorŠím jednotlivým jevem této situace je alkoholismus. Spotřeba alkoholu na hlavu vzrostla od r. 1955 více než trojnásobně a dosáhla více než 15 litrů ročně, ale to ve skutečnosti znamená, že
Demografická krize v SSSR Sovětský svaz prochází velmi vážnou demografickou krizí, která nemá obdoby v dějinách moderních národů s výjimkou válečných dob. Rozbor sovětských statistik ukazuje, že tento vývoj začal v polovině šedesátých let; do té doby měly hlavni ukazatele sovětského demografického vývoje pozitivni tendenci podobně jako je tomu u ostatních průmyslových společností. V sedmdesátých letech se negativní jevy rozšířily a jejich vývoj urychlil. Tato situace dosud trvá. V r. 1983 sice došlo k jistému zlepšení v kategorii poctu narození připadajících na 1000 obyvatel, avšak SSSR nepublikuje žádné podrobnější údaje o demografickém vývoji jednotlivých svazových republik a uvedené zlepšení je nejspíše výsledkem trendů v neslovanských oblastech Sovětského svazu. Jedním z nej zápornějších jevů je pokles doby průměrného dožití, zejména u mužů, ale v menší míře také u žen. V roce 1964 byla průměrná délka dožití u mužů v SSSR 67 let; loni poklesla na 61,9 roku. Průměrné dožití žen v r. 1964 bylo 75,6 roku; loni 73,5 roku. V roce 1964 byla sovětská úmrtnost 6,9 na jeden tisíc obyvatel. Od té doby došlo k pronikavému zvýšení poměrné úmrtnosti skoro o 50 procent, na 10,3 na tisíc obyvatel. Zvláště dramaticky vzrostla úmrtnost v kategorii mužů mezi 20 a 44 lety. Dětská úmrtnost v SSSR se od roku 1971 zvýšila o 33 procent, na 40 úmrtí najeden tisíc dětí, což je skoro čtyřikrát více než ve Spojených státech a pětkrát víc než v západní Evropě. V posledních deseti letech se také zvyšoval výskyt defektních narození v průměru o šest procent ročně.
54
Kitchener, Ontario, Kanada
v těch oblastech SSSR, kde se nejvíce pije (slovanské oblasti), je spotřeba na hlavu ještě podstatně vyšší. Každý oficiální údaj je navíc neúplný proto, že vychází jenom z množství alkoholu prodaného ve státních prodejnách. Nepodchycuje obrovské množství doma vyrobené «samohonky», často velmi pochybné kvality, ani neznámé množství jiných tekutin obsahujících akohol, jako je denaturovaný průmyslový líh, brzdná kapalina, fermež, čisticí kapaliny a nemrznoucí směs pro chladiče automobilů. To všechno se podle sovětských pramenů v SSSR pije, a to ve značném množství. Otrava alkoholem je příčinou 16 ze 100.000 úmrtí, což je stokrát více, než kolik je světový průměr. Před dvěma lety byla v Moskvě zveřejněna úřední informace, podle které se plná třetina sovětských pra-
Travička Básníci trávu opěvují a pojmenovávají po ní své sbírky veršů, malíň ji zvěčňují na plátnech a taky se zpívá
cujících «pravidelně opíjí». Z exilových zdrojů lze usoudit, že alkoholismus je prakticky všeobecný v Sovětské armádě. Americký demograf českého původu, profesor Vladimír Treml před časem napsal, že pro vývoj úmrtnosti v SSSR, která nemá obdoby nikde jinde, je alkoholismus hlavní bezprostřední příčinou. Spolu s hospodářskou stagnací a politickou paralýzou, která doprovází vleklé nástupnictví v Kremlu, je tato demografická krize doplňujícím vysvětlením pro soudobý kurs sovětské zahraniční politiky. Tendence k izolaci, velmi podobná politice v době velkých čistek (1936-1938), je především výrazem rostoucích vnitřních potíží, které jsou ještě znásobeny problémy ve «vnějším impériu», zvláště v Polsku.
zelená... sušit, obracet a kopit sami a měli jsme k tomu též své přátele a známé, kteří neprozřetelně na naši chalupu přijeli. Ale co s ní, s tou krásně usušenou, voňavou trávou? Mám snad vzít ošat ku vajec nebo láhev vína a jít po okolí prosit: Buďte tak hodní a odvezte si laskavě naše prvotřídní seno... ale koho? Krávy už nikde poblíž nebučí, ani ovce nebo kozy není vidět, a nejbližší statek nemá, kam by seno uskladnil. Takhle stodola kdyby byla, řekli nám, do té by se seno uložilo a nabídlo k vykoupení na konci zimy, až státní dobytek nebude mít co do žlabu. Jenomže my stodolu nemáme a do chalupy si seno nepustím! Zmuchlala jsem noviny, vstrčila je do kupky sena a zapálila. Plameny vysoko šlehají, nosím jim další a další seno, všecku tu pracně nasušenou trávu, která na našem hektaru louky několik měsíců rostla, kvetla a dozrávala. Plameny dychtivě spalují výsledek celoroční Činnosti půdy a mnohadenního snažení lidí, a já, jakkoliv jsem člověk nezemědělský, mám skličující pocit, že to nehoří jen několik centů objemné píce, jak se teď senu úředně a dlouze říká, nýbrž Že se tu v popel obrací sám zákon o koloběhu potravy na této planetě. Kdysi lidé na venkově vyŽínali kdejaký palouk a kdejakou mez; kdo to kdy viděl, aby ladem ležely celé hektary luk! Je dnes snad více zeleného, nebo méně dobytka, nebo se krmi něčím jiným? A jak to, že po tolika letech hospodaření nemá státní statek dost prostoru na to, aby se mohl v létě zásobit na zimu? A je-li na senoseČ málo rukou, nemohla by ten důležitý krátký čas v roce pomoci naše armáda, tolikrát v podobných mírových akcích prověřená? A také nevím, proč se Školy pilně a pravidelně mobilizují pouze na sklizeň chmelu, je snad pivo důležitější než mléko a maso ? Když vidím v novinách titulky: KAŽDÁ TROŠKA SENA MÁ CENU, VYŽÍT KAŽDOU PLOCHU PŮDY a podobné, připadá mi, jako by naše údolí se svými neposecenými loukami (nebo sečenými hlavně z důvodů estetických, aby žloutnoucí a polehlá tráva nehyzdila krajinu) leželo v nějaké zcela jiné zemi. V takové, kde krmení je dost a dost, není třeba je dovážet ze západní ciziny, ani se hla-
55
dovým kravám k jaru nepředkládá sláma politá močůvkou, ani se kvůli nedostatku potravy neposílají na předčasnou porážku. Ta oblast hojnosti, v níž na nějakém tom metráku sena nezáleží, se zřejmě rozprostírá i leckde za našim údolím. Povídal mi jeden odborový funkcionář, jak národní výbor na jiném konci Krkonoš přikázal — 5 odvoláním na zákon o využívání půdy — posekat a usušit trávu z louky kolem závodní rekreační chaty. Když pak rekreanti přijeli v zimě lyžovat, ty své kupky sena, které v létě snaživě snesli až k silnici, ještě našli — zapadané sněhem... Hraje rádio a z něho — stejně jako ze stránek deníků — tytéž apelace SKLIDIT Z POLÍ CO NEJVÍCE SENA, VĚNOVAT POZORNOST SEv
*
NOSECI atd. Výzvy z centra je slyšet dobře. Spojení v tomto směru je opravdu uspokojivé. Ale jak říká v debatě o seně kolchozník Pěťák na str. 84 novely Vasilije Bélova «Hořká chuť života» — potřebovalo by to nějaké zařízení, aby bylo slyšet na vobě strany ...
-til-
Z dopisů V loňském červencovém čísle Listů jste uveřejnili článek o tom, že Československo je v zahraničí snad nejméně dlužno ze všech států RVHP, ale zato, že se stále víc zadlužuje vlastnímu průmyslu, tedy i vlastním lidem. Je to pravda. Dostal se mi do ruky přehled, který uspořádal Statistický úřad v Praze. Rudé právo taková data nesděluje, proto bude záslužné, když je uveřejníte v Listech. Jsou dokladem toho, že jste měli pravdu. V úředním přehledu Statistického úřadu stojí, že více než čtyřicet procent strojů je starších dvacet let, a jejich průměrný věk se dál prodlužuje. V průměru desetiletí od r. 1973 do roku 1983 nebyla ročně vyřazena dokonce ani dvě procenta strojů. Nejvíce zarážející je vysoké stáň strojů ve strojírenství a v elektrotechnickém průmyslu, tedy právě v těch odvětvích, která maji vyrábět moderní techniku. Přestože se například obráběcí stroje odpisuji u nás aŽ po 14 letech (což je samo o sobě velmi dlouhá doba), pracuje jich i po odpisech ještě bezmála 34 procent. V absolutních číslech to znamená, Že v našem průmyslu pracuje více než šestnáct miliónů obráběcích strojů, které jsou prakticky odepsány. K. M., Praha POZN. REDAKCE: Pro srovnání — obráběcích a tvářecích strojů mladších deseti let pracuje v československém průmyslu jen necelých 27 procent, zatímco např. v Japonsku téměř 40 procent a ve Velké Británii dokonce víc než polovina.
L56
Velkopropůjčovna
NA HRADE Co byste řekli, čím zahájila svůj poválečný provoz Státní mincovna v Kremnici? Kdo by myslel, že se tam začaly razit nové mince, které měly nahradit protektorátní
cek
POCTA LADISLAVU LISOVIA VONSU Dr. Ladislav Lis, bývalý mluvčí Charty 77 a člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), byl zvolen místopředsedou Mezinárodní federace pro lidská práva. Stalo se tak na světovém kongresu této významné organizace, který se konal 17. a 18. listopadu v paláci UNESCO v Paříži a který Ladislavu Lisovi uložil zastupovat federaci při institucích Organizace Spojených národů ve Vídni. Mezinárodní federace zpravila prezidenta Husáka o volbě a požádala ho o neprodlené
zrušení «ochranného dohledu» nad Dr. Lisem, aby mohl vykonávat svou funkci. Ladislav Lis si nedávno odpykal čtrnáctimesíční trest vězení za svůj občanský postoj a je vystaven tříleté povinnosti denně se hlásit na policii i dalším omezením svobody pohybu. Na pařížském kongresu byla také zvláště oceněna obětavá humanitární činnost československého Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, který je členem mezinárodní federace.
Skončit veznem Rudolfa Battěka! Dokument Charty 77 č. 18/84 Prezident ČSSR Dr. Gustáv Husák Byro Socialistické internacionály Již více než 4 roky je vězněn významný český socialista a aktivista hnutí za lidská práva inž. Rudolf Battěk, mluvčí Charty 77 a člen VONS: provinil se toliko svými občanskými postoji a důsledným bojem za dodržování platných čsl. zákonů. Navzdory rozhořčení naší i mezinárodní veřejnosti nad jeho « případem» nejenže nebyl propuštěn, ale počátkem roku 1984 byl dokonce přeřazen do přísnějších podmínek politické izolace. Přes svůj věk - dnes se dožívá 60 let - a vážnou chorobu má strávit ve vězení ještě 13 měsíců a po propuštění být další 3 roky vystaven tzv. ochrannému dohledu. Podle dosavadních zkušeností s uplatňováním tohoto dohledu u politických vězňů (v jejichž případech je už sám o sobě absurdní) se bohužel musíme obávat, že půjde fakticky o domácí vězení, v mnoha ohledech tíživější než vězení skutečné. Odsouzený je totiž vydán téměř neomezené a naprosto nekontrolované svévoli policejních orgánů, které rozhodují jak o detailních podmínkách jeho života, tak o tom, kdy je zapotřebí ho znovu poslat do vězení, protože podle jejich mínění podmínky ochranného dohledu v něčem porušil. Přitom v případech politických vězňů nejenže nejsou respektovány jejich oprávněné rodinné, sociální a kulturní potřeby (jak to vyžaduje zákon o ochranném dohledu, jinak velice pochybný), ale policejní svévolí jsou automaticky postihováni rodinní příslušníci odsouzených a celé jejich okolí. Neboť zde přece nejde o zákonem deklarovanou resocializaci údajného provinilce, nýbrž naopak o jeho vydělení ze společností, zpřetrhání všech jeho sociálních vazeb. Naléhavě proto apelujeme na prezidenta republiky, aby použil svých pravomocí a zbytek trestu inž. Rudolfa Battěka zrušil. Takové rozhodnutí by bylo nejen výsostně humanitním aktem, ale současně alespoň částečnou nápravou zjevných křivd, ke kterým v Battěkově případě došlo - a bez nápravy křivd není ozdravění poměrů v naší společnosti vůbec myslitelné. Apelujeme také na celou světovou veřejnost, speciálně pak žádáme o podporu ty politiky, jimž je Rudolf Battěk názorově blízký a jejíchž hlas by mohl příslušné rozhodnutí významně ovlivnit. V příloze uveřejňujeme životopis Rudolfa Battěka, který blíže seznamuje s jeho osobou, dílem i občanským úsilím a objasňuje i podrobnosti jeho politického pronásledování. Dr. Václav Benda, Jiří Ruml, Jana Sternová mluvčí Charty 77
2. listopadu 1984
Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, Československá liga pro lidská práva, člen Mezinárodní federace pro lidská práva.
PŘÍLOHA (ŽIVOTOPIS) NA STR. 58 57
PŘÍLOHA: Inž Rudolf Batíěk, který letos 2. listopadu oslaví ve vězení své šedesátiny, patří k předním představitelům socialistické demokratické opozice a hnutí za lidská práva v Československu. Pracoval do roku 1969 v Sociologickém ústavu ČASV. Protože nevstoupil do komunistické strany, mohl se významněji projevit politicky až v demokratičtějších poměrech roku 1968, jako čelný funkcionář odborů v Akademii věd a jako poslanec České národní rady. Podílel se také na rozvíjení demokratické občanské iniciativy Klubu angažovaných nestraníků (KAN), jehož byl místopředsedou. V srpnu 1969, při prvním výročí vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, odevzdává Rudolf Battěk oficiálním místům petici čs. politických a kulturních činitelů, v níž poukazují na nebezpečí normalizační politiky pro vývoj společnosti. Za to byl zbaven poslanecké imunity a ve svých 45 letech poprvé uvězněn. Po 13 měsících byl bez soudu propuštěn, a protože se nesměl vrátit do Akademie věd, živil se jako noční hlídač. V prosinci 1971 byl zatčen znovu. Obvinění bylo rozšířeno o účast na vydání textu informujícího občany o jejich zákonných právech při volbách, včetně práva nevolit. Byl odsouzen za <rpodvraceni republiky» ke třem a půl letům vězení. Jeho korespondence z ruzyňské věznice byla později vydána samizdatově pod názvem «Eseje z ostrova». Ani dlouhé věznění neodvrátilo Rudolfa Battěka od prosazování lidských práv a spravedlnosti. Jako jeden z prvních podepsal Prohlášení Charty 77, a se zkušeností politického vězně byl zakládajícím členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných
(VONS). V politické oblasti se podílel na vzniku prohlášení
Amnesty International Vojenská diktatura v Uruguayi, která právě padla. označila organizaci Amnesty International rovné a jasně za součást mezinárodního marxleninského spiknutí. Na druhé straně tiskový orgán polské armády Žohúerz wolnošci, který je nutno považovat za autoritu na marxismus-leninismus, obvinil AI z toho, že je exponentem imperialismu. A samozřejmě také, že pracuje v žoldu CIA. Totalitní režimy všech barev a odstínů prostě AI nenávidí, což je sice nepřímým, ale pro Čechy a Slováky průkazným dokladem, že dělá dobrou práci. Citované ohlasy potrefených jsou ovšem jenom jedním typem důkazů, že AI zasahuje do černého. Jsou ještě jiné, a pozitivnější: organizace v celé řadě případů přímo či nepřímo dokázala ulehčit osud politických vězňů a jejich rodin, některým ušetřila měsíce či léta kriminálu - á některým zachránila život. Je to samozřejmě nerovný boj. Proti utlačovatelské politice totalitních států, která se opírá o vojenské bodáky a policii, může AI postavit pouze argumenty a apely, opírající se o morálku a zdravý rozum. Kdyby tu byli pouze dva protivníci — Amnesty International a totalitní vlády — byl by boj rychle
rozhodnut: po lidských právech by neštěkl ani pes. Jenže v demokratické části světa existuje něco, nač jsme v Československu už skoro zapomněli. Veřejné mínění jako skutečná síla. Na ně se především obrací AI, je informuje o faktech života v totalitě, o nichž občané ostatního světa často nemají ani tušení a nedovedou si je představit. Věcně formulované zprávy o stavu lidských práv v té či oné zemi nebo o konkrétních příkladech teroru čte přímo v dokumentech AI nejméně půl miliónu lidí, a další desítky a možná stovky miliónů se o nich dočítají ve více než šedesáti největších světových novinách a magazínech. A veřejné mínění vyviji tlak na diplomaty a politiky svých zemí, aby v jednáních s totalitními režimy spojovali politické, vojenské a hospodářské dohody s otázkou lidských práv. Dokonce i sovětská — neřku-li československá — vláda je čas od času ochotna oplátkou za výhodnou hospodářskou smlouvu zacházet aspoň s některými svými občany poněkud slušně•« To je ovšem jenom primitivní příklad. Činnost AI je ve skutečnosti daleko komplikovanější, subtilnější a náročnější. Dlouhá řada československých občanů už poznala tuto činnost z vlastní
zkušenosti a ze zkušeností svých rodin. Neustále se prohlubující policejní správa země však nasvědčuje tomu, že v budoucnosti bude pomoc AI u nás potřebovat stále více lidí. Pokládám tedy za správné seznámit vás s profilem této organizace, z něhož vyplyne, co je od ní možno očekávat, co je takříkajíc jejím mandátem. Přes půl miliónu dobrovolných členů organizace čelí obrovské přesile organizovaného státního teroru «pouze» v jedné oblasti: soustřeďují svou pozornost na vězně, zejména na politické vězně. K výrazu «pouze» patří uvozovky zcela právem: například v roce 1982 to bylo celkem 5.557 jednotlivců. Pojem «politický vězeň» (nebo «prisoner of conscience» — «vězeň z důvodů svědomí, přesvědčení », jak se o tom hovoří v dokumentech AI) je člověk vězněný, internovaný nebo postavený pod dohled v kterékoli zemi pro své politické, náboženské nebo jiné poctivě vyznávané názory, pokud nepoužívá nebo neprosazuje násilí. U všech vězňů bez výjimky se pak AI staví proti mučení a trestu smrti, a pro všechny požaduje spravedlivé a veřejné soudní řízení. AI je politicky neutrální. Nepodporuje žádný politický systém, vůči žádnému není v opozici, a zajímá se jenom o ochranu lidskýcl^ práv bez ohledu na ideologii vlád či politické názory vězně. To je jasně patrné už z toho, že mezi nejčastějšími oponenty organizace jsou vedle vlád Sovětského svazu a ostatních komunistických zemí také vlády Chile, Jižní Afriky, Pákistánu atd. Mezinárodní sekretariát AI je v Londýně, kde byla organizace roku 1961 založena, a jeho adresa je Amnesty International, 1 Easton Street, London WC1X 8DJ, Velká Británie. V jeho čele stojí generální tajemník, v současné době Švédský novinář Thomas Hammarberg. Velké dokumentační oddělení zde shromažďuje a ověřuje veškeré údaje o vězních (velice odpovědně, neboť světová prestiž organizace spočívá na naprosté důvěryhodnosti), a další oddělení mezinárodního sekretariátu s nimi seznamují mnoha různými způsoby mezinárodní veřejnost, ale především zásobují konkrétními informacemi jednotlivé národní sekce AI ve více než 150 zemích. Nejdůležitější práci však dělá více než 3.000 «adopčních» skupin v těchto zemích, složených z dobrovolníků. Každá skupina «přijímá za vlastní» — což je v tomto případě nejtrefnější překlad anglického slovesa «to adopt» — nejméně dva politické vězně, přičemž se uplatňuje přísně internacionalistické hledisko. V pravém smyslu tohoto (v Československu zkompromitovaného) slova, neboť ve všech případech jde o lidi vězněné v jiné zemi, než v které pracuje ona skupina. Nepřeháním, když řeknu, že členové skupiny vědí obvykle o «svých» vězních více než jejich vlastní sousedé. Jsou totiž v bohatém písemném styku s rodinami vězněných, s jejich přáteli a někdy i s jejich právními zástupci. Členové skupiny projevují o adoptovaného upřímný a často dojemný lidský zájem, znají na dálku dopodrobna jeho i členy jeho rodiny, a dělají pro ulehčení jejich osudu vše, co je v lidských silách. V zájmu vězněných se obracejí na hlavu státu a nejrůznější oficiální organizace ve vězňově zemi i v zahraničí,
snaží se zajistit vězňům snesitelnější životní podmínky a lékařskou péči, organizují podpisové a jiné akce, posílají vězňům a zejména jejich rodinám podle možností i hmotnou podporu. Mnozí političtí vězňové v Československu i jinde však na vlastní kůži poznali, že k nejdůležitějšim aspektům práce AI patří nádherný pocit lidské sounáležitosti, jejž budí v lidech žijících pod nelidským tlakem pohled na prostý lístek nebo dopis s pozdravy neznámých lidi odkudsi zdaleka. Práce, kterou členové AI dělají pro rehabilitaci pojmů lidskosti a internacionalismu, je velký námět pro sociologické studie i pro umění. Ze starosti a péče o jednotlivé politické vězně vyplývá řada dalších, obecnějších činností AI, její snaha o vtělení zásadních ustanovení o lidských právech do mezinárodních dohod a o plné uplatněni lidských práv na celém světe. Je to logické, neboť organizace vznikla na základě Všeobecné deklarace lidských práv přijaté OSN, z níž pro svou činnost považuje za zvláště podstatné tyto Články: 3. - právo na život, svobodu a osobní bezpečnost ; 5. - zákaz mučení a nelidského zacházení; 9. - ochrana před svévolným zatčením, držením ve vazbě nebo vyhoštěním do vyhnanství; 10. - právo na řádné soudní šetření; 13. - právo opustit vlastní zemi a vrátit se do ní; 14. - právo žádat o azyl v jiné zemi; 18. - právo na svobodu svědomí a náboženství; 19. - právo na svobodu přesvědčení a projevu; 20. - právo na svobodu shromažďování a sdružování. Amnesty International má poradní statut u OSN a u dalších organizací, jako jsou UNESCO, Evropská rada, Organizace africké jednoty a Organizace amerických států. U příležitosti 30. výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv obdržela cenu OSN «za významné výsledky na poli lidských práv». V roce 1977 byla vyznamenána Nobelovou mírovou cenou za svůj příspěvek «k zajišťování podmínek pro svobodu a spravedlnost, a tím i pro světový mír». Nemyslím, že má cenu polemizovat se stupidním tvrzením Rudého práva a podobných orgánů, že AI je vydržována mezinárodním imperialismem a zvláště jeho výzvědnými službami. Závěrečnou poznámku připojuji ^spíš proto, že odráží stav věcí, jakému občané Československa už dávno odvykli: Veškeré zprávy o finančním hospodaření organizace jsou vystaveny kontrole veřejnosti. Činnost AI je financována příspěvky skupin a jednotlivých členů, dary, podporou od různých nadaci a z výtěžku veřejných podniků a jiných akcí. Pravidla, jimiž se řídí přijímání darů, jsou nesmírně přísná a zajišťují, že přijetí daru nijak neovlivní integritu organizace, neučiní ji závislou na dárci a nebude mít vliv na svobodu její činnosti. AI se nesnaží získat finanční podporu od žádné vlády, a také jí nedostává.
KAREL KYNCL
59
PRIPAD MIKLOSE DURAYE Miklos Duray, 40-Ietý geolgg a spisovatel, příslušník maďarské menšiny v Československu a obhájce jejích práv, byl 10. května tr. znovu vzat do vazby, tentokrát pro údajné « poškozování státních zájmů v cizině» a «šíření poplašných zpráv». K nim se připojuje obvinění z «podvratné činnosti», pro které byl Duray ve vazbě v letech 19821983; ač byl propuštěn bez soudu, obžaloba, pro kterou mu hrozí až pětileté vězení, nebyla zrušena. O zastavení perzekuce Miklose Duraye žádala prezidenta Husáka v červnu mj. americká pobočka Mezinárodního sdružení spisovatelů. Dopis podepsali kromě jiných Arthur Miller, Norman Mailer a Kurt Vonnegut. Také tři známí maďarští spisovatelé žijící ve vlasti, Tibor Cseres, István Csurka a Miklos Meszoly veřejně odsoudili Durayovo věznění jako útok na celé maďarské obyvatelstvo Československa. V červnu tr. se obrátila řada slovenských osobností na předsedu vlády SSR prof. dr. Petra Colotku (jehož odpovědnost za výkon státní správy na Slovensku zahrnuje i orgány bezpečnosti) a na Jozefa Lenárta, prvního tajemníka ÚV KSS. Vyjímáme dvě pasáže z dopisů Miroslava Kusého a Milana Šimečky, jejichž články (uveřejňované zde bez jejich vědomí stejně jako následující výňatky z dopisů) čtenáři Listů pravidelně sledují.
Z dopisu Miroslava Kusého Jozefu Lenártovi ... je vy lučené, aby som prinajmenej nesympatizoval s Durayom. Robí presne to isté, co robím i ja a moji priatelia; bojuje za uplatňovanie Vudských a obČianskych práv v tejto republike - iba s tým rozdielom, že mu ide o práva takej jednej špecifickej skupiny V udí, ako je u nás maďarská menšina. Robí to tým i istými prosíriedkami, ako to robím ja i moji priatelia: zveřejňováním svojich názorov, kritických k našej dneŠnej súčasnosti, podnetmi k verejnej diskusii o problémoch, ktoré povazuje za spolocensky závažné a pri tom za nedorieŠené, či doriešené zle. Pretože nemóže svoje názory a podněty normálně, demokraticky publikovat a tak aj konfrontovat, publikuje ich samizdatom v rozmnožených rukopisoch (co robím i ja) - a policia to kvalifikuje ako podvracanie republiky; pretože ich nemůže publikovat doma, robí tak v zahraničí (ako sa stává i mne) - co zas policia kvalifikuje ako poškodzovanie záujmov republiky v cudzine. Všetky tieto policajné praktiky ja a moji priatelia dobré poznáme a dóverne ich pocitujeme na svojej koži. To, čo som sa o Miklosovi Durayovi a o jeho činnosti pre ochranu záujmov maďarskej menšiny dozvěděl, čo som si doteraz o tom a od neho prečítal, ma utvrdzuje v tom, že ničím neprekročil svoje práva a neporušil svoje povinnosti občana tejto republiky. Iste, problémy, o ktorých hovoří a píše, sú háklivé a diskutabilné: V takejto podobě by sa mali našej
60
veřejnosti aj předkládat, diskutovat a riešit. Duray robí právě toto. Nepoburuje, ale argumentuje, neapeluje na vášně, ale na rozum, nežiada privilégiá, ale spravodlivé riešenie. S Durayom a jeho stanoviskami možno polemizovat, možno mu dokázat, že sa v tom či onom mýli, že to či ono nedomyslel - v demokratickom štáte by ho však nemalí zaívárat. Zamlčovaním problémov, o ktorých hovoří, sa nedosiahnet nic pozitivně, iba samotné problémy sa móžu prehlbit a vztiahy zhoršit. A zatvorenim Duraya sa užvóbec nič nevyrieši: Dosiahne sa iba to, že maďarská menšina u nás dostane ku všetkým svojim otvoreným problémom ešte aj svojho mučedníka za jej vec. Uvedené okolnosti ma vedu k tomu, vážený pán prvý tajomník, aby som verejne vyjádřil svoje sympatie s Miklosom Durayom, aby som podpořil jeho nezadatelné demokratické právo bojovat za svoju vec, aby som protestoval proti jeho vázneniu a případnému súdeniu a aby som žiadal o verejnú demokratickú diskusiu k podnetom, ktoré Miklos Duray předkládá k otázkám postavenia maďarskej menšiny v našej spoločnosti.
v
Z dopisu Milana Šimečky Petru Colotkovi ... dna 10.5.1984 bol uváznený dr. Miklos Duray, obviněný vraj z toho, že podta §112 tr.z. poškodil záujem republiky v cudzine rozšiřováním nepravdivých správ o pomeroch v republike... Domnievam sa asi správné, že týmito € správami» sú texty, ktoré sa týkajú postavenia maďarskej menšiny v Československu. Čítal som len menŠiu čast týchto textov a nemám dost informácií ani osobných zážxťkov, aby som mohol posúdit nakotko sú kritické pripomienky k postaveniu maďarských občanov našej republiky oprávněné a nakotko zodpovedá Durayov popis pomerov skutocnosti. Viem však s istotou, že súdnym stíháním sa nedá posudzovat pravdivost či nepravdivost ákéhokotvek pokusu o analýzu národnost ných problémov. To patří do kompetencie odbornéj a politickej diskusie, a nie do kompetencie vyšetřovacích orgánov. Bez toho, že by som sa vyslovoval k meritu veci, dovolujem si připomenut, že v doterajších dějinách Európy nebolo ešte žladňe súžitie národností v jednom štáte tak dokonale vyrieŠené, aby k nemu nemohli byt už nijaké kritické výhrady. Naopak, k lepšiemu riešeniu došlo vždy vtedy, keď seprihliadalo po slobodnej a nepredpojatej diskusii k spoločnému prospěchu. Dovotie mi na závěr vyslovit túíost nad tým, že obdobie, v ktorom sme nemalí na Slovensku vo váženi člověka za verejne vyslovenú kritiku k daným pomerom, trvalo tak krátko. Som hlboko presvedčený, že záujem republiky v cudzine poškodzuje oveta viacej každé uváznenie za kritický názor, než existencia takého názoru.
zjištěno, je zřejmé, je dostatečně odůvodněn závěr, že . . . Pozn. Listů: Tyto dokumenty uveřejňujeme bez vědomi obviněných nebo jejich rodin, deset dětí nevyjímaje. Ostatně považujeme tento počet dětí, jakož i fakt šestinedělky opakovaně vláčené k výslechům, za jediné bezpečně zjištěné okolnosti. Policejní šturm na dvě rodiny pod záminkami jako že se «v bytě výše jmenované nacházejí... písemnosti nebo publikace které jsou... schopny poškodit zájmy republiky v cizině» atd. pak obchází základní otázku: kdo se dopustil trestného činu, jestliže k «poškození zájmů...» nedošlo? Kterážto otázka ovšem vzniká pouze za nesmyslného předpokladu, že jakákoli publikace, samizdatová či nikoli, může tyto zájmy poškodit. Soudíme, že zájmy Československa poškozuje jediné: perzekuce nevinných občanů za něco, co patří k nejnormálnějším lidským a občanským právům. - Slova dokreslující vágní povahu « obvinění» tiskneme výraznějším typem.
OPIS Krajská správa SNB Odbor vyšetřování Státní bezpečnosti Brno V Brně dne 15.10.1984
VS-CVS: 199/14-84
USNESENÍ Podle § 163 odst. 1 tr.ř. stíhám Zdeněk Kotrlý, nar. 21.6.1945, Brno, r.č. 450621/492 bydliště: Brno, El. Machové 35 zaměstnání: invalidní důchodce jako obviněného z trestného činu: pokusu tr. činu poškozování zájmů republiky v cizině podle § 8/1,112 tr.z., protože na základě zjištěných skutečností je dostatečně odůvodněn závěr, že jmenovaný v srpnu 1984 předal obv. KOZÁNKOVI literární publikace z tzv. «Edice Petlice» se žádostí, aby tyto vyvezl při své cestě do Rakouska do zahraničí a tam je odeslal na adresu čs. emigranta Alexandra TOMSKÉHO, kterou mu předal. Předané publikace jsou svým obsahem schopny poškodit zájmy republiky v cizině.
Odůvodnění: Trestní stíhání bylo zahájeno dne 25.9.1984 vyšetřovatelem StB v Brně pro pokus tr. činu poškozování zájmů republiky v cizině podle §§8/1, 112 tr. zákona a současně vzneseno obvinění pro tentýž tr. čin proti ing. Petru KOZÁNKOVI. V průběhu vyšetřování bylo zjištěno, že Zdeněk KOTRLÝ jmenovaného při jeho návštěvě u něho v bytě v srpnu 1984 požádal, aby vyvezl při své cestě do Rakouska literární publikace tzv. «Edice Petlice» s názvy knih: BASIC CZECH - Zdeněk ROTREKL, ODCHYT ANDĚLŮ - Iva KOTRLÁ, ÚNORA - Iva KOTRLÁ a další samizdaty, které jsou svým obsahem schopny poškodit zájmy ČSSR v cizině. Uvedené publikace a samizdaty měl obv. ing. Petr KOZÁNEK odeslat z Rakouska na adresu: Alexandra TOMSKÉHO, který rediguje Novou filozofickou a literární revui křesťansko-demokratického zaměření « ROZMLUVY», která vychází v jeho nákladu v Londýně v Anglii, z čehož je zřejmé, že publikace a samizdaty byly určeny k vydání v zahraničí. Shora uvedené skutečnosti jsou potvrzeny výpovědí obv. ing. Petra KOZÁNKA, zajištěnou publikací a samizdaty a fotokopií zadní strany publikace KRIZE ESCHATOLOGIE NEOSOBNOSTI od Václava Bělohradského, z které je zřejmé, že Alexander TOMSKÝ rediguje revui «ROZMLUVY». Z těchto zjištěných skutečností je dostatečně odůvodněn závěr, že Zdeněk KOTRLÝ svým jednáním naplnil skutkovou podstatu pokusu tr. činu poškozování zájmů republiky v cizině podle §§8/1,112 tr. zákona ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zákona, a rozhodl jsem proto jak shora uvedeno. Poučení: Proti tomuto usneseni je přípustná stížnost, kterou je možno podat u vyšetřovatele do 3 dnů od oznámení usnesení; stížnost nemá odkladný účinek. Pečeť: KS SNB Odbor vyšetřování Státní bezpečnosti BRNO
Vyšetřovatel StB: kpt. JUDr. Karel VESELÝ
61
Ivanka Kotrlá nar. 16.12.1947 Elišky Machové 35 Brno v domácnosti matka 5 dětí
Zdeněk Kotrlý nar. 21.6.1945 Elišky Machové 35 Brno invalidní důchodce (toxické poškození jater prof. noxou) otec 5 dětí
ing. Petr Kozánek nar. 8.5.1949 inženýr ekonom v n. p. KOVO Bzenec bydl.: Palackého 176 Kyjov otec 5 malých dětí
Ivanka Kotrlá: Den pojporodu 5. dítěte nařídil vyšetřovatel StB kpt. Zdeněk Petlák domovní prohlídku v jejím bytě dle Usnesení VS-ČVS 199/15-84, v Brně dne 25.9.1984. Prohlídku prováděli dále nadporučík StB Mojmír Šedý, npr. Zd. Kožuch a dalších šest příslušníků SNB, z toho jeden v uniformě příslušníka VB. Někteří vnikli bez Usnesení o domovní prohlídce do vedlejšího domu Elišky Machové 37, odkud z bytového příslušenství Zdeňky Kotrlé, nar. 5.2.1905 (tchyně výše jmenované, poloslepá po operaci šedého zákalu a velmi těžce nemocná) přenesli červený trezorek s penězi a klenoty do domu Elišky Machové 35, kde prohlídka probíhala v bytě Ivanky Kotrlé. Zdůvodnění prohlídky dle Usnesení: «V souvislosti s vyšetřování tr. věci dle §8/1,112 tr. zákona (pokus trestnéko činu poškozování republiky v cizině) vzniklo důvodné podezření, že v bytě výše jmenované se nacházejí věci důležité pro trestné řízení, další písemnosti nebo publikace, které jsou svým obsahem schopny poškodit zájmy republiky v cizině». Od návratu z porodnice je od 8.10.1984 Ivanka Kotrlá i jako Šestinedelka opakovaně zvána k výslechu do věznice v Brně-Bohunicích. Trestně stíhaná ode dne 25.9.1984. Zdeněk Kotrlý: dne 15.10.1984 Usnesení VS-CVS 199/14 - 84 obviněn z pokusu tr. činu poškozování zájmů republiky v cizině dle § 8/1,112 ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zákona. Usnesení vystavil vyšetřovatel StB kapt. JUDr. Karel Veselý. Petr Kozánek: Soudní vazba naň uvalena dne 28.9.1984 z rozhodnutí krajského prokurátora v Brně (podpis nečitelný). Dne 25.9.1984 u něj provedena domovní proklídka v Kyjově, Palackého 176, a ode dne 25.9.1984 obviněn po zabavení publikací z Edice Petlice z pokusu poškozování zájmů republiky v cizině dle § 8/1, 112 tr. zákona. Dle § 163 odst 1 tr. rádu je stíhán vyšetřovatelem StB v Brně kpt, JUDr. Karlem Veselým,
Smrt Valerije Marčenka a Valentina Sokolova tor univerzity ve Lvově (tedy na dříve polském území za války připojeném k Sovětskému svazu). Jeho vnuk Valerij mu v Dopise, který ovšem nesměl oficiálně vyjít, vytkl, že napomáhá rusifikaci ukrajinské kultury. Do Kyjeva se Valerij Marčenko vrátil r. 1981 s chronickým zánětem ledvin a vysokým tlakem. Úřady mu odmítly povolit odjzed na léčení do Itálie. Byl znovu zatčen, opět obviněn z « protisovětské agitace a propagandy» za dopisy a jiné texty předtím napsané ve vyhnanství, a letos j březnu odsouzen k dalším 15 letům vězení. Přes těžkou nemoc byl žalářován v táboře přísného režimu Perm 36-1. Ani mezinárodní akce na jeho záchranu nepomohla: Valerij Marčenko zemřel o sedm měsíců později.
Ukrajinský spisovatel VALERII MARČENKO skonal 7. října tr. v leningradské vězeňské nemocnici ve věku 37 let. Jako příčina smrti byla udána těžká choroba ledvin. Marčenko vystudoval ukrajinskou a ázerbájdžánskou filologii na kyjevské univerzitě. Spolupracoval s tamními kulturními časopisy a kritizoval vládní politiku vůči neruským národnostem v SSSR. Byl obviněn z «ukrajinského nacionalismu» a v červnu 1973 zatčen pro «antisovětskou agitaci a propagandu». Strávil šest let v táboře přísného režimu v Permské oblasti a dva roky vyhnanství ve Střední Asii. Tam napsal mj. svůj nejznámější esej «Dopis dědečkovi». Tímto dědečkem byl historik Michail Marčenko, první sovětský rek•
Letos v říjnu předčasně zemřel VALENTIN SOKOLOV, sovětský básník, jehož tvorba ho proslavila v disidentských kruzích v SSSR a byla vydána i za hranicemi - sbírka jeho básni vyšla v Paříži. Mnoho Sokolovových veršů vzniklo v táborech nucených" prací a na psychiatrické klinice, kam byl zavřen. Sokolov byl poprvé odsouzen v roce 1947 k 10 letům vězení za příslušnost k «protisovětské mládežnické skupině»; po 20. sjezdu KSSS r. 1956 byl propuštěn, ale za rok zatčen znova a odsouzen na dalších 10 let pro «antisovětskou propagandu». Po krátkém období na svobodě od r. 1967 byl zatčen potřetí a poslán na kliniku v Čerňachovsku v pobaltské části SSSR, kde zemřel v 58 letech.
62
ALBER TŮV PUČ?
LUDVÍK VACULÍK fejeton
Jednoho jarního dne tohoto roku, bylo to v sobotu 7. dubna ráno, nám inženýr Ptáček, pracovník Kýzkumného ústavu sdělovací techniky na Albertově, představil v rozhlase Alberta. Ten pronesl svým syntetickým baryt ortem na ukázku slovo «sako», rozdělené napřed na hlásky a ty rozložené na zvuk počáteční, střední a koncový, a pak spojené. Pak řekl několik vět a nakonec zazpíval dvě písničky: první byla «Bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře», přičemž hlásku « j» vyslovoval trosku do «ť», a druhá byla píseň «Seděla pod borovičkou, plakala, že má maličkou», přičemž bylo znát, že neví, o čem mluví. Kdybych byl Alberta slyšel před čtyřiceti lety nebo kdyby poměry dnes byly povzbudivé, mohl bych se těšit takovým technickým důmyslem. Ale poměry jsou opačné, a jestliže toho rána slyšeli v některé domácnosti Albertův nonlidský hlas taky psi a kočky, musely se jim zježit chlupy. Albert z Albertova je stroj, který dovede mluvit. Zatím opakuje, co se doň vpraví, ale jeho tvůrci myslí na to, že ho naučí měnit ve zvuk psané znaky neboli číst. Další krok bude, a věda tomu svodu neodolá, že Alberta nauci taky psát. A potom vláda těm prosťáčkům Alberta vezme, zaveze ho jinam, kde si s nim odborní poradci pohrají, a o výsledek se vsaďme: jediný, kdo bude u nás bez dozoru nejen psát, ale i publikovat, bude prof. ing. Albert Albert, CSc. Ten sympatický vědec, mluvě o Albertově chuti číst a psát, svěřil nám jeho potíž: je to dvojí znak pro hlásku «i» - jota a ypsilon. Albert musí číst a nemůže nečíst například «uňiverzita» a musí napsat, jak slyší, «kobila má malí bok». Vidíme, že vzdělání Albertovo není prvotřídní: odpovídá druhé třídě základní školy. O kariéru však Albert strach mít nemusí: takových je! Snížili k své třídní úrovni všecko, teď se chystají snížit i pravopis. Jaká to zas historická kongruence strojního pokroku s humánním úpadkem! Asi dvacet let se s pravopisem nijak necloumalo. Tato veřejná věc patřila, krom rozměrů cihel, ale už na rozdíl od číslování bot, k posledním občanským držbám, v nichž pro každého byla stejná jistota. Letos v lednu otiskl brněnský «Večerník» rozhovor s Janem Chloupkem, předsedou pravopisné komise ČSAV. Rozhovor nás překvapil i polekal: ohlásil pravopisnou reformu, která úderem krumpáče smaže jemné otázky, před nimiž předešlí pravopisci měli větší odbornou odpovědnost; nebo i lidskou skromnost? Také já jsem se lekl. Dlouhá léta čtu «Naši řeč», proto jsem její redakci poslal svůj údiv. Došla mi uklidňujicí odpověď, jež mě zneklidnila: časopis ani Ústav pro jazyk český nemají s reformou nic. Zatím v časopise «Věda a život» (č. 5) vyšel článek «Jazyková kultura a dnešek», kde týž autor zas mluví o nutnosti reformy. Její nejdráždivějŠi bod - i nebo y - však jako maličkost zachumlává do výkladu o «jazykové kultuře». Jeho kultura však si přitom říká o sníženou známku z chování v češtině; návrh na ni posílám do «Vědy a života». On tam nevyjde, ale kdo si ho má přečíst, přečte si ho. Po překvapivé odpovědi z «Naší řeči $ zeptal jsem se ministerstva kultury, kdo tedy chystá pravopisnou reformu. Má otázka se z ministerstva dostala zas do Ústavu pro jazyk český, jenž mi odpověděl, že «iniciativa vzešla ze školství», kde se «někteří pracovnici domnívají, že zjednodušení pravopisu by usnadnilo výuku v předmětu český jazyk». Zatím však nedošlo k žádnému rozhodnutí a «možná ani nedojde», ale hlavně: «V Ústavu pro jazyk český ČSAV se žádné změny pravopisu nepřipravují...» - Za koho tedy prof. dr. Jan Chloupek, CSc. a děkan filozofické fakulty brněnské uňiverzity, mluví? Poznejte jeho jazykovou kulturu, a uhádnete: za Alberta! Od té doby se o pravopisu psalo užlecikde, a vždycky tlumivě: nic se neděje a dít možná nebude. Už to slovo «možná», nesourodé s plánovací hantýrkou novin, napovídá náhlé znejistění v kruzích možná až politických! Svobodné slovo otisklo 14.7. rozhovor s Petre Sgallem «0 pravopise a o toleranci», v němž se potvrzuje, že návrh nového pravopisu se chystá: ale u čerta kde? U Čerta? Sgall je pro radikální reformu, své argumenty nám však neříká, mluví s námi spíš jak pan doktor s rozčileným pocientem: uklidňuje nás, že to nebude moc bolet. Říká: «Víte, jak vypadal Máchův Máj v roce 1836? Takhle: Byl pozdnj wecer prwnj mág...» Jako by šlo jen o znaky, jimiž se kreslí hlásky. Doc. PhDr. Petr Sgall je ovšem povolanější než děkan Chloupek: známe-li něco z jeho práce (P. Sgall a kol.: Cesty moderní jazykovědy), můžou nás jeho o argumenty kdykoli zajímat, a teď nás zajímají tím víc. Je vedoucím výzkumu matematické lingvistiky na matematicko-fyzikální fakultě Karlovy univerzity. I když náš jazyk ani my sami žádnou traktorovou reformu pravopisu nepotřebujeme, dověďme se, co dřív Či později bude matematika s fyzikou mocensky prosazovat přo svého Alberta! Bejvávalo, že když Otmar Vaňorný, zklamán pravopisnou reformou z roku 1941, napsal do «Naší doby» (roč. 1944, str. 142) svůj věcný, odůvodněný a logický návrh na důsledně fonetické psaní češtiny, byl to nic než úctyhodný názor, nijak poplatný válečnému hospodaření s papírem a kovy. Bejvávalo, bejvávalo, že nám J. S. Kvapil sdělil («Naše doba», 1942, str. 449), kdo tehdejší pravidla udělal: profesoři Hujer, Smetánka, Šmilauer, Hýsek, Weingart a Groh, spisovatelé Jelínek, Sezima a Táborský. A národu v okupaci tehdy teprv dvouleté ani nenapadlo, že by komise pracovala jinác než svobodně, demokraticky... Bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo! Nejradikálnější návrh pravopisné reformy přichází v době, kdy se i do institucí dřív svéprávných a kulturních rozlezly z hospodářského a politického okolí upadlé pracovní způsoby, jež nepocházejí ze staré evropské akademické půdy ani z dobré české školy. A trvá to už moc dlouho! Lidé se už naučili, ba nastudovali snižovat velké úkoly na svou malou míru. Měl bych pro vás, vážené soušky, ještě jeden racionalizační návrh: urvané knoflíky usnadňují oblékání. (Říjen 1984)
(Otištěno bez vědomí autora.)
63
O CIZINCI Z NAMESTI
JAN VLADISLAV
Člověk muže mít osobní vzpomínky i na někoho, koho v životě nikdy osobně nepoznal, ba ani nezahlédl. Uvědomil jsem si to náhle nad jednou z francouzských knižních novinek tohoto léta. Je to vlastně kniha anglická, ale vyšla s neobyčejnou pohotovostí takřka okamžitě po vydání originálu i ve Francii a má zvláštní název: Cizinec z náměstí. To náměstí leží v jedné z někdejších lepších čtvrtí Londýna a jmenuje se Montpelier Square. Ten cizinec se jmenoval Arthur Koestler, autor řady známých knih, mj. také proslulého románu Tma o polednách. Koestler zemřel před rokem ve věku osmasedmdesáti let; byl léta těžce nemocen: trpěl Parkinsonovou nemoci a tuším také leukemií. Před dloubým dohasínáním dal přednost rychlému konci; a jeho žena Cynthia, o dvaadvacet let mladší, jej v dobrovolné smrti provázela. Našli je mrtvé 3. března 1983 v jejich domě na Montpelier Square. Koestler seděl v křesle a v ruce držel stále ještě sklenku koňaku. Cynthia ležela na pohovce a její sklenice stála opodál na stolku. Oba požili silnou dávku barbiturátů. Smrt Arthura Koestlera se čekala, byl ostatně členem sdružení pro dobrovolnou euthanasii. Smrt jeho ženy překvapila: byla zcela zdravá, a přestože sám Koestler říkával, že byl vždy špatným partnerem v manželství a dvě předchozí jeho manželství skončila rozvodem, Cynthia s ním byla nakonec šťastná. Kromě toho pracovala na jejich společném životopisu, právě na tom, který teď vyšel také francouzsky pod názvem Cizinec z náměstí. V poslední chvíli se však rozhodla jinak. Ke Koestlerovu dopisu na rozloučenou připsala: «Byla bych ráda dopsala příběh své spolupráce s Arthurem, která začala, když se naše cesty náhodou zkřížily r. 1949. Ale i když bych k tomu měla osobně dost sil, nemohu bez Arthura žít,» A tak se touto dvojnásobnou dobrovolnou smrtí uzavřel osud jednoho z typických středoevropských intelektuálů naší doby, osud, jehož peripetie mohou lidem ze Západu připadat ne-li extravagantní, tedy nenormální. A přitom to byl osud zcela « normální», jak zdůraznil sám Koestler v závěru druhého dílu své autobiografie, který publikoval už r. 1950: «Chápu velice dobře, ze se lidem v Anglii nelíbí, co píšu, ale v otázce, co je a co není normální, s nimi nesouhlasím. Život, který jsem popsal až do r. 1940, je totiž typický příběh intelektuála ze střední Evropy ve věku totalitaristnu. Pro každého jen trochu slušného spisovatele, umělce, politika nebo profesora bylo normální, že se za Hitlera nebo Stalina ocitl několikrát v nebezpečí smrti, že byl pronásledován, vyhnán do exilu nebo poslán do vězení Či koncentračního tábora. Nebylo nenormální, že v 30. letech pokládal fašismus za hlavní nebezpečí a že byl tak či onak přitahován velkým společenským experimentem Ruska. Ještě dnes, r. 1950, pokládá ve Francii a v Itálii víc než čtvrtina voličů a ještě větší procento mezi intelektuály za «normální», že hlasují pro komunistickou stranu. A konečně pro šest miliónů evropských židů bylo naprosto «normální», že skončili vplynu. Hlavním důvodem, proč jsem psal své paměti, bylo přesvědčení, že prvních pětatřicet let mé existence bylo charakteristickým příkladem naší doby a že je třeba takový přiklad kronikářsky zachytit. Jenže většina obyvatel země, kde dnes žiji, věří a doufá, že vězení, popravní Čety, plynové komory a otrokářské táboty na Sibiři pro obyčejné lidi neexistují — pokud nevyhledávají nepříjemnosti naschvál». První díl Koestlerových pamětí, nazvaný Síp v azuru, líčí autorovy osudy od r. 1905, kdy se v Budapešti narodil jako jediné dítě maďarského otce a rakouské matky, až po rok 1931, kdy po letech studií a putování Rakouskem, Palestinou, Francií a Německem vstoupil v Berlíně do strany. Druhý díl Neviditelné písmo je historií Koestlerovy stranické angažovanosti, jeho cesty do Sovětského svazu, jeho návratu do Paříže, jeho účasti na španělské občanské válce, kde byl dokonce frankisty zajat a odsouzen k smrti, ale posléze zachráněn, a konečně jeho prohlédnutí r. 1938. Přispěly k němu jednak jeho zkušenosti ze Španělska, jednak a především zprávy o masovém zatýkání a procesech v Moskvě. Literárním dokladem tohoto prohlédnutí je zejména román Tma o polednách, příběh fiktivního lidového komisaře Rubášová, který se stane jednou z obětí moskevských monstrprocesů. Koestler pracoval na románu v letech 1938-1940. Žil tehdy opět v Paříži a byl jedním z těch nežádoucích cizinců, o které se francouzská policie zajímala s horlivostí hodnou lepší věci... Koestler byl několikrát zatčen a propuštěn, nějaký čas pobyl ve francouzském koncentračním táboře, při prohlídkách mu byla zabavena většina rukopisů, ale Tma o polednách konfiskaci zázrakem ušla, snad proto, že ležela volně na psacím stole. A ještě větší štěstí měl rukopis při posílání anglickému nakladateli v Londýně: byl odeslán 10 dní před pádem Francie a šťastně došel. Obtížnější byla Koestlerova cesta do Londýna; dostal se tam přes Marseille, Oran, Casablanku a Lisabon na falešné papíry a skončil okamžitě ve vězení. Seděl v něm ještě v době, kdy se Tma o polednách už tiskla. Teprve pak byl propuštěn a směl v Anglii zůstat. Tma o polednách v Anglii zpočátku nezabrala, za rok se prodaly sotva čtyři tisíce výtisků. Zato když vyšla hned po válce ve Francii, dosáhla brzy celkového nákladu 400.000 výtisků. Jeden z těch výtisků jsem si tenkrát v Grenoblů koupil i já. A byl to otřes, bylo to setkání, na které do smrti nezapomenu: to je ta moje osobní vzpomínka na člověka, kterého jsem nikdy v životě neviděl. Kdo mě na autora upozornil, už nevím. Dlouho jsem o něm nevěděl vůbec nic, neznal jsem jeho životní příběh, netušil jsem, že vzbuzuje vášnivé polemiky ve Francii i jinde, neměl jsem ani zdání o tom, že někteří francouzšti komunisté knihu skupují a pak pálí. Představte si to: poprvé takové knížky, včetně Koestlerových, pálili nacisté na ulicích Berlína, za necelých deset let se to v malém opakovalo na dvorcích pařížských stranických sekretariátů.
VYŠLO JUBILEJNÍ DESÁTÉ ČÍSLO! Čeho?Inu
časopisu 150 000 SLOV - texty odjinud. Přináší třikrát ročně - teď tedy už čtvrtým rokem - 140-160 stran přeložených textů z různých oborů z celého světa. Desáté číslo se věnuje převážně evropským otázkám. Přináší proto články o Evropě ve světové souvislosti; o střední Evropě v pojetí Milana Kundery píší světoví publicisté. Navíc tu najdete příspěvky o Rusku a jeho exilu, o ruské historii a kultuře; k Československu se vyjadřují historici G. Skilling, V. Prečan a M. Hauner; Heinrich Böll komentuje Dopisy Olze od Václava Havla, a A. Kohlschütter, zpravodaj listu Neue Zürcher Zeitung, referuje, jak žije dnešní Vietnam - obě jeho někdejší části. Předplatné činí ročně % 10 nebo DM 25. Adresa: INDEX (150 000 SLOV), Postfach 410511, 5 Köln 41,.NSR.
65
Dvě knížky veršů došly z nakladatelství PmD (Poezie mimo domov) v Mnichově: - Oldřich Kryštofek: MALÁ ŘÍKÁNÍ ROKU 1976, a - Antonín Konečný: SKLENĚNÁ LOUKA. Malá říkání je sbírka dalších Kryštofkových poetických vzpomínek a meditací, svým myšlenkovým nábojem a citovou křehkostí stojících na vrcholu básníkovy tvorby. Ač jsou určeny dospělým, prosvítá jimi často autorova spřízněnost s dětskou duší, upomínajíci na jeho dlouholeté působení v rozhlase a tisku pro děti a mládež. Jsou přirozeně poznamenány ovzduším i tlakem normalizační doby na vnímavost básníka po okupaci doma umlčeného. Sbírka vyšla - a úryvek z ní citujeme - bez autorova vědomí; totéž platí o básních Antonína Konečného.
PŘIPOMENUTÍ DETEM s*
OLDŘICH KRYŠTOFEK Nedívej se ml do papírů I slovo klopýtne a nechá v řádku notnou díru jak v zemi bolld Ne nedívej se do papírů zvlášť ne těch spálených Plameňák tam už letěl k smíru a mráz si na něj dých
Někam kde smíš dýchat Někam kde se bolest dotykem dlaně vyhojí kde v předklonu se nestojí kde pro smrt nemusíš až k patám trůnu dolézt kde nemlčí ani kdo nedožili kde po břiše se neplazíš pod bičem nicek ponížením bílý Je taková země snad
Podívej Mezi ostřicemi pan hlemýžď přesouvá se němý z té spousty čepelí a provléček Hledá si domov či jen domeček? Hlemýžď? Ten se kde chce jak chce schoulí hned udělá zemi novou malou bouli A kdo dost zeleně má večer nastláno rád si v té bouli počká na ráno
Slavíčku zpíváš? Jeste chrastí zmrazky rzí podposlušných Strach kopřiví v žilách Už i na márách jediný volný Teď buď od té lásky zedrané v pravdě Co svět je světem
buď té dobroty vmačkává nás do klád I báseň do nich musí pro prstoklad když nedbá na fízly a doroty
66
ty o ní víš?
Neporaženi vyřazeni až na ten život kulatý je potácí se mizí není krčí se hořkne pranic nevrátí ukřižovaný obklíčený slinami plakáty z mlčení stoupá v nemlčení v křik jako já jak ty
Všem kteří nezavřeli vrátka když pes se lísal k příkořím zlo chrstalo až na mláďátka plamínek plakal Uhořím Všem kdo ač odepsáni byli přec slovem jako pavézou krov pravdy zdvihli očistili skřivánci zem A ještě jsou
Všem kteří jak se sešeřilo hledali cestu k nám Bez nich by pole nerodilo vítr by nevál pyl k zahradám
Chán tíhne k chátře Chátra k chánu a třebaže jím pohrdá jde za ním běží na tu stranu kam jí kdy měšec žoldu dá
bez nich by nerostlo dílo ve tmě nezářil drahokam metafor v jinotajné řeči život by koncil v prázdné křeči
Chán tíhne k chátře Bez chátry je ničím a čím je chátra bez chána? Navzájem syčí Mlč nebo tě zničím Hosanna
chánu
hosanna
Hosanna
chátře
hosanna
a člověk umíral by sám
* O Antonínovi Konečném, «neznámém básníkovi, o němž ještě nemálo uslyšíme», napsal Jiří Lederer (nedávno zesnulý) v doslovu ke sbírce Skleněná louka: «Když jsme si po nocích vyprávěli v ostravské cele, poznal jsem, že v sobe nosi několik knížek příběhu. Vlastně již hotových knížek. Mnohé mi vyprávěl tak poutavě, že podaři-li li se je dát v téže podobě na papír, věřím, že se stane oblíbeným autorem našich čtenářů. Žádný příběh není výtvorem jeho fantazie, umí psát jen to, co sám prožil. Aspoň zatím. Vzrušující jsou zejména příběhy žen. Nepoznal jsem ve svém životě muže, který by hlouběji pochopil psychologii žen. Každá žena je mu nositelkou okouzlující krásy, půvabu a něhy. Šedesátiletá jako osmnáctiletá, invalidka jako sportovkyně, dělnice jako básnířka. Žel muži podle něho nedovedou nahlédnout do jemného ženina nitra. Po více než deseti letech se Antonín Konečný vrátil začátkem června 1980 z vězení. Bylo mu jedenatřicet roků. V tom krátkém životé zhruba devatenáct lei prožil v klauzuře za mřížemi. A přece je to Člověk, vyvolávající pocit, že žil naplno bez přestávky. Až napíše svou Mukliádu, příběhy vězňů, které poznal, budou nad ni čtenáři slzet - pro její humor i smutek.»
SKLENĚNÁ LOUKA ANTONÍN KONEČNÝ Báje starých časů tak mdle krásných pro zítřky pozítřků. A já kráčím zasypanou stepí, zasněženou pláň v sobě mám z bila paprsků noci. Potkávám tebe a nevím jak kdy ses jmenovala.
Není modlitby, každá hvězda má svou poezii svého světla a já přivírám sebe z té krásy dopadající do mých hodin. Sedím v trávě snů z dnů dávno prošlých pro dny nadešlé.
Kolik mil zpěvu bylo vyslyšeno do dálek neúprosných.
Cí ruce tak jemné mně stírají prach z dnešků, aby bylo lépe?
Klekám do prachu z žití^ hladím tu vrstvu pro zítřek upínaje se k dneškům všech, pro růst kopretin.
Není jména pro ty ruce, bez těla svíce uhasíná a já nevím co dál rozžehnout.
Ze skleněné louky.
Jen svíce hvězd neuhasíná ve věži všech nadějí.
(Adresa nakladatelství: PmD-Poezie mimo domov, Max Wönner Str. 31, 8000 München 50, NSR).
67
SMUTEK KARLA MICHALA Vlastním jménem Pavel Buksa, narozen 28. prosince 1932 v Praze, studoval na gymnáziu a dva roky na lékařské fakultě. Od roku 1955 dělal mj. geometr a, správce jízdárny, dlaždiče... Až v šedesátých letech se mohl stát dramaturgem na Barrandově, nakladatelským lektorem, pak spolupracovat na kulturním měsíčníku Plamen. Byl spoluautorem scénářů k filmům Bílá paní (1965) a Cest a sláva (1969). Ještě doma vyšly mj. jeho sbírky próz Bubáci pro všední den a Gypsová hlava, v exilu pak (v nakladatelství INDEX v Kolíně n. R.) knížka Rodný kraj. Charakteristiku Michalovy historické povídkové tvorby nejstručněji podávají některé tituly recenzí, které v letech 1968-69 o ní doma vyšly: «Smutný humorista», «Příběhy o spravedlnosti a spravedlivosti» a «Mezi Švejkem a Donem Quijotem». Z jeho doslovu k povídkám «Rodný kraj», psaného ve Švýcarsku v r. 1972, citujeme: Já smutek, jsem s Tebou. Jen já jsem Tvůj smutek, neboť smutkové ostatních se před Tebou stydí, kuklí a nechtějí si zadat. Sdílím Tvé loze, Tvůj chléb i sůl, o nichž beztak nevis, jak beze mne chutnají. Usínáš houpán mnou, spáváš mnou přikryt a procitáš tím, že mne vzpomeneš. Sátím Tě a živím, neboť mnou, jenom mnou jsi zarputilý i povolný, jsi blázen i moudrý, jsi to, v čem ostatní vidi Tvou cenu i necenu, co oni, co jejich smutkové na Tobě neceni a cení. Já, smutek, Tě vedu ke všem hrám na to, cos chtěl nebo nechtěl být a čím jsi, ačkoliv o tom chceš nevědět. A jsem vinen i tím, co lžeš jiným a co přiznáváš sobě, jsem vinen i tím, že se necítíš vinen. Vedu Tě hledat a vedu Tě nenajit a vedu Tě k tomu, že jsi, co hledá. Umím se tvářit, umím být v koutku a maličký, umím být velký a umím Tě schovat. Jsem všechny Tvé lásky, nikdy Tvá nenávist, proto ji necítíš ani tam, kde bys měl. Když jsi mne však poznal, vidíš mne už vždycky ve vodě staré a stojaté i v té, která běží rychle, že třepí můj odraz. A chceš-li mít duši, pak ji máš, protože já, smutek, jsem celá Tvá duše, Tvůj soucit, nesoucit, skutky dobré i zlé i vědomí toho, co jsou co. Tomu oba spolu říkáváme život. Zvykli jsme si. Nejsme než navzájem sebou a právě tomu říkáváme život. Pokud o mně dost víš, vedu Tě i k smrti tak jako jehňátko povolné a zbavené vlny do ovčína, kde už pak s Tebou nebudu, potože já, smutek, nemám než Tebe. Karel Michal, smutný český humorista, se zastřelil v těžké depresi, v Basileji 30. června 1984.
Kresba : Bernard Bonhomme, Lettera internazionale, Řím.
68
Nový časopis LETTRE INTERNATIONALE Časopisů neni nikdy dost, zejména takových, které pochopily, že aktuálnost neni v honbě za efemérnostmi, jakkoli se vtírají do našeho zorného pole. Aktuálnost, jak jsme se přesvědčili nedávno, není v tom, že časopis uveřejni o novém nositeli Nobelovy ceny co kdo kde vyštrachá, ale v tom, že svým čtenářům předloží dávno předtím - nebo kdykoli potom - k úvaze problém, který stoji nebo by měl stát v pozadí oceněného díla. Aktuální prostě nejsou míjivé události naší doby, ale její trvající problémy. Je jich dost. Co se na novém čtvrtletníku Lettre internationale (řídí A.J. Liehm a P. Noirot, vydává Aujourdhui international, 14-16 rue des Petits-Hótels, Paris Ifr), zdá nejpozoruhodnějŠí, je právě úsilí o tuto dlouhodobou aktuálnost. Jeho vzhled možná trochu klame: poměrně velký formát a barevná obálka (s koláži Jiřího Koláře) budí na první pohled spis dojem jednoho z těch četných týdeníků nebo čtrnáctideníků, které nestačíme číst. Ve skutečnosti se pod tou obálkou a formátem skrývá poutavě dělaný problémový časopis, který sice nezahájil svou existenci žádným programovým prohlášením, ale přece jen svůj program naznačil úvodní statí 1. čísla Z pera francouzského sociologa a filozofa E. Morina. Stať má název Odracionalizovaný rozum a uvádí ji citát z M. Merleau-Pontyho (kterého si tolik cenil Jan Patočka):
problém osvětluje na základě zkušenosti a končin, které Orwell už nepoznal. Je to ovšem diskuse na pokračováni; v 2. Čísle Lettre interationale na ni navazuje maďarský prozaik G. Konrád pozoruhodnou úvahou Zestátněný umělec, založenou na dalších, tentokrát maďarských zkušenostech. A téhož problému se dotýká vlastně i Vercorsova stať k 50. výročí smrti rumunského prozaika Panaita Istratiho, kdysi hodně čteného i u nás. Vercors ovšem nepřipomíná Istratiho vypravěče, ale Istratiho polemika, autora jednoho z prvních otevřených svědectví o skutečné situaci v SSSR, kam se Istrati rozjel jako vášnivý obdivovatel a odkud se vrátil jako stejně vášnivý kritik. Istratiho svědectví bylo zanedlouho zastíněno Gideovým Návratem ze SSSR a nakonec se na ně - úmyslně - zapomnělo docela. Istratiho dopis z r. 1933 přetisknutý v Lettre, ukazuje, že neprávem. Neni možné a není ani třeba vypočítávat zde další témata, další Články a další jména, která lze najít v prvních dvou číslech Lettre internationale. Jakkoli to zní otřepaně, je to časopis pro inteligentního čtenáře, a ten si to svoje najde sám. Navíc si může i počíst: 1. číslo mu nabízí novelu loňského nositele Goncourtovy ceny F. Tristana, v 2. čísle najde hru Ch. Hamptona Hollywoodské povídky atd. Hlavním problémem teď bude, aby redakce udržela i v dalším tempo, které nasadila, a aby čtenáři našli čas to všechno počíst - a promyslet, jv
Z Toronta do Říma za 5 8 dní by sice mohl být titul dosud neznámého románu od Julesa Vernea, ale není. Je to doba, jež uplynula od data torontského^poštovního razítka dow doručení redakci Listů v Římě. Doručení čeho? Šesti nových knížek z nakladatelství Sixty-eight Publishers. Proto je stačíme v tomto čísle jen stroze vyjmenovat: - Josef Škvorecký: SCHERZO CAPRICCIOSO (Veselý sen o Dvořákovi). Historicko-biografický román. Str. 550, cena $ 12.75. - Jan Křesadlo: MRCHOPĚVCI. Skutečně o zpěvácích, a to Pohřebního ústavu n. p. Str. 200, cena $ 9.75. - Jiří Gruša: DOKTOR KOKEŠ, MISTR PANNY (Ackermann aus Böheim). Román. Str. 190, cena $ 9.65. - Karel Poláček: POSLEDNÍ DOPISY DOŘE Psány spisovatelově družce z jeho cest po Protektorátu Böhmen und Mähren před odjezdem do Terezína a tam, odkud se nevrátil. Str. 60, cena % 7.00. - Nathalie Princová: POLEPENÁ OBÁLKA Vyprávění z Holandska a Španělska od jedné z «dnes už početné skupiny mladých Českých žen s cizími příjmeními». Str. 120, cena $ 9.00. - Jiří Lederer: TOUHA A ILUZE (Vzpomínání do srpna 1968). Prožitky nedávno zesnulého českého novináře. Str. 270, cena $ 9.95. Adresa nakladatelství: Sixty-eight Publishers Corp., Box 695, Postal Station «A», Toronto, Ont. M5W 1G2, Kanada.
LUBOMÍR SOCHOR
OD MARXISMU-LENINISMU
K ISLÁMU
Intelektuální vývoj Rogera Garaudyho, dnes už sedmdesátiletého universitního profesora filosofie na odpočinku, je velmi klikatý a bohatý na prudké myšlenkové zvraty, neřku-li ideologické přemety. V jinoškých letech byl zaníceným křesťanem, ale na stará kolena se stal ještě horlivějším mohamedánem. Vykonal nedávno, jak se sluší a patří na zbožného muslima, pouť do Mekky, a je tedy hádžím. Časopis «150 000 slov» uveřejnil ve svém sedmém čísle (r. III, 1984) překlad Článku, v němž R. Garaudy zdůvodňuje svou nejnovější a patrně už poslední konverzi, jakož i ohlasů, které vyvolala ve francouzském tisku. Byly více než rezervované. Tisk arabských zemí ovšem přijal tuto konverzi s jásotem. To, že český čtenář má k dispozici tyto texty, usnadňuje můj úkol. Nemusím referovat o jejich obsahu a mohu se soustředit na několik poznámek o této události, dílem směšné a hraničící s intelektuálním šaškovstvím, dílem zneklidňující, protože výrazně dokládá nebezpečný módní odklon Části západoevropských intelektuálů od duchovních hodnot tvořících základ evropské kultury a civilizace. Roger Garaudy řekl radikálně to, co jiní tvrdí opatrně a zaobaleně, a to s důslednosti, jež hraničí s absurditou. Proto je tento případ zajímavý a stojí za úvahu. Poněvadž Garaudyho jméno říká mladé české generaci málo nebo vůbec nic, nebude škodit několik stručných údajů o jeho intelektuálním životopisu. Mezi Garaudyho jinošským křesťanským mesianismem a dnešním fanatismem mohamedánského konvertity leží dlouhé období činnosti, jež má málo společného s uctíváním Nejsvětější Trojice či službou Alláhovi. R. Garaudy zasvětil celá desetiletí svého života a neúnavné literární práce politické činnosti ve Francouzské komunistické straně a propagaci nejpravověrnějŠího marxismu-leninismu stalinského ražení. Hodnost doktora filosofických věd získal v Moskvě, kde obhájil disertaci o svobodě\ založené na Engelsově (nebo přesněji Spinozově) myšlence o svobodě jakožto poznané nutnosti. Podstatnou součástí marxismu-leninismu je ovšem Leninův «bojující materialismusruská obměna nauky o militantním ateismu vypracované radikální větví francouzského osvícenství XVIII. století jakožto protějšek teologické teze o «církvi bojující» (ecclesia militans). Proto je tato ideologie na první pohled těžko slučitelná s jakýmkoli náboženstvím, a výzvy k dialogu, které marxisté-leninovci Čas od času adresují křesťanům, jsou velice problematické. Věc je však složitější, jestliže připustíme, že marxismus-leninismus je sekularizované státní náboženství, poloevropské a poloasijské modloslužebnictví, uctíváni despotického státu a jeho představitelů. Popírá transcendentní božskou bytost, odmítá božský prvek v člověku a rozchází se s tradičními náboženskými směry v tom, že zavrhuje lásku k člověku a světu. Neguje to, co je v náboženství vznešené a altruistické, ale zachováná všechny jeho odpuzující složky: ceremonie a kult, nesnášenlivost k jinověrcům, pokrytectví, fanatismus a obskurantismus, Rozdíl tkví v tom, že křesťanské konfese se postupně zbavily a zbavují těchto negativních rysů, kdežto marxismus-leninismus je stále usilovněji rozvíjí. Protože je státním pseudonáboženstvim nenávisti a nesnášenlivosti, má blíže k islámu než ke křesťanství, A podobně jako islám, ani marxismus-leninismus nerozlišuje mezi tím, co je Časové a světské, a tím, co je spirituální a nadčasové. Chce si podřídit vše, všechny stránky společenského i individuálního života. A tak dnešní úsilí některých arabských zemí o islamizaci práva nemá daleko k podřízenosti práva zemí «reálného socialismu» marxisticko-leninské ideologii. I tam se soudí, zvláště jde-li o delikty založené na rozdílném smýšlení, spiše podle «posvátných knih» než podle trestního zákona. V každém případě nebyla první Garaudyho konverze tak obtížná a mučivá, jak by se mohlo zdát. Vpustil sice od životní dráhy křesťanského teologa, ale přesto se stal veleknězem jiné, ateistické, marxistickoleninské víry. Vykonával po léta funkci filosofického poradce Maurice Thoreze a jako člen politického byra Francouzské komtmistické strany řídil její ideologickou Činnost a pronásledoval revizionisty. Byl zkrátka francouzským Suslovem. Je příznačné, že neztratil sympatie ke svému sovětskému protějšku, zkostnatělému ideologickému aparátníkovi Suslovovi ani v době, kdy už sám byl prohlášen za heretika a odpadlíka. Když Suslov před několika lety zemřel, R. Garaudy napsal nekrolog, v němž oceňoval Suslovův asketismus a bezvýhradnou oddanost věci a konstatoval, že ve středověku by měl Suslov naději být prohlášen pro tyto vlastnosti za svatého, Jiný autor, který se také setkal několikrát se Suslovem, vzápětí informoval veřejnost o pravém opaku. Suslov se choval jako asketa jen na veřejnosti, kdežto v soukromí nepohrdal ani vybranou a hojnou krmí, ani dobrými nápoji. Jak je vidět, R. Garaudy dodnes hledí na svět ideologickými brýlemi. Ve svých vysokých funkcích R. Garaudy nelitoval námahy pň činnosti inkvizičnl Pronásledoval vytrvale komunistické vzdělance, kteří chtěli pěstovat marxismus jako svobodomyslnou sociologii a filosofii, snažili se ho rozvíjet a modernizovat a podrobovat jej, jak je to ve vědě běžné, soudu nezávislého rozumu. VyŠtval ze strany nejnadanějŠiho marxistického myslitele Henri Lefebvra, a nikdy nedovolil, a to ani ve své pozdější, liberální fázi, aby práce Louise Althussera, oddaného komunisty a strukturalistického marxisty, vyšly ve stranickém nakladatelství. Ve službách Maurice Thoreze, který se nikdy nesmíňl s XX. sjezdem KSSS a s Chruščovovou kritikou Stalina, vedl agresivní polemiky proti Italské komunistické straně, poněvadž její tehdejší vůdce Palmiro Togliatti považoval tuto kritiku za nedůslednou a nedostačující. Togliatti odmítal «kult osobnosti» jako vysvětlení a navrhoval zkoumat degenerační tendence v sovětském zřízení, věc nepňjatelnou jak pro sovětské vedeni, tak pro francouzské stalinisty. Roger Garaudy se v té době dokonce vypravil na pozváni A. Novotného a J. Hendrycha do Prahy, aby pomohl napravit hlavu komunistickým intelektuálům, kteň žádali veřejnou diskidsi, destalinizaci a svoláni mimořádného sjezdu KSČ.
70
Spravedlnost ovšem vyžaduje, abych se zmínil i o lepších epizodách Garaudy ho životní cesty. Nevitu, zda vyplývají z jeho duševního nepokoje a žizně po pravdě\ anebo z pouhé intelektuální vrtkavosti a poplatnosti kulturním módám. Neodvažuji se to rozhodnout. Jako autor lehkého péra chrlil jednu knihu za druhou, a tak zanechal hmatatelné mezníky svých intelektuálních proměn. Koncem padesátých let vydává práce, které jsou předzvěstí obratu od stalinského dogmatismu k otevřenému marxismu, jenž nese stopy Sartrova existencialismu. Nevím, zda ho k tomu podnítily práce mladého Marxe o problematice odcizeni, nebo styk a spolupráce s J. P. Sartrem. Je možné, že oboji. Sartre se v té době vyvíjel k marxizujicimu existencialismu, kdežto Garaudy se propracovával k jakémusi existencialistickému marxismu. Vycházeli si tak vstříc. Je nesporné, že České překlady Garaudyho prací z tohoto období («Marxistický humanismus », «Perspektivy člověka», «Realismus bez břehu» a «Od klatby k dialogu») přispívaly v Praze k ideologickému uvolnění. Jejich autor sice neobjevoval žádnou filosofickou Ameriku, ale jeho autorita vysoce postaveného marxisticko-leninského ideologa usnadňovala pražským intelektuálům úsilí o větší kulturní svobodu a kroky vpřed. Stalinistická klatba byla sňata jak z Husserlovy fenomenologie, tak z Franze Kafky a moderního výtvarného umění. Garaudy jako čelný představitel dialogizujícího marxismu usnadnil situaci i křesťansky orientovaným myslitelům. Pierre Teilhard de Chardin se stal filosofickým protějškem Engelsovy «Dialektiky přírody». Není divu, že všechny Garaudyho knihy byly dány v Praze za «normalizace » na index a byly odstraněny jak z knižního trhu, tak z veřejných knihoven. Roger Garaudy se nedočkal vděku ani ve vlastní straně. Netajil se sympatiemi k Pražskému jaru a nespokojil se prostým deklarativním odsouzením sovětské vojenské intervence jako francouzské politbyro. Po porážce Československého reformního hnutí se snažil vyvodit nezbytné závěry ze zardoušeného experimentu pro FKS a napsal několik prací o francouzském modelu socialismu, velmi kritických k «reálnému socialismu» sovětského typu. Byl za to zbaven členství v politbyru a nakonec byl vyloučen ze strany jako úchylkář. Jak už to bývá, po nějakou dobu se snažil dokázat, že pravým komunistou a autentickým vykladačem doktríny je právě on sám, nikoli ti, kdo ho exkomunikovali z komunistického hnutí. Avšak brzy se začal vracet ke svým křesťanským počátkům. V dialogu s křesťany začal zprvu připouštět, že marxismus a náboženství maji společný prvek v ideji transcendence. Avšak na rozdíl od teologů se pokoušel vykládat transcendenci materialisticky jako nadindividuálni přetrvávání lidského rodu a lidského osobního díla. Po trpké osobní zkušenosti se stranou, nadindividuálním organismem, jemuž věnoval tolik let svého života, dospěl k názoru, že Bůh není mrtev, tedy k opaku toho, co tvrdil v jedné ze svých dřívějších knih, a že se člověk bez něho nemůže obejít. Protože však se svými esejemi, v nichž se pokoušel o syntézu marxismu a křesťanství i vědy a viry, neuspěl ani v církevních, ani v komunistických kruzích, našel východisko v novém radikálním obratu: v konverzi ke zidealizovanému islámu, jemuž připisuje všechny přednosti a ctnosti, které dříve přikládal marxismu-leninismu. Islám je v jeho očích náboženstvím snášenlivosti, lásky, sociální spravedlnosti a lidské emancipace, náboženstvím otvírajícím cestu k překonáni odcizení, víra otevřená všem lidským kidturním hodnotám, pravdě i vědě, křesťanství i marxismu. Na námitky skeptických odpůrců, že skutečnost je jiná, odpovídá citáty z koránu a argumentem, že jde o deformace pravého ducha islámu, založené na nesprávných výkladech a aplikacích posvátné knihy. Odpovídá to logice každého dogmatika zaslepeného vírou. V posvátných textech, počínaje biblí přes korán až po Leninovy Sebrané spisy lze nalézt citáty, jimiž lze zdůvodnit téměř cokoli. V tomto smyslu není pod sluncem opravdu nic nového. V Leninovi lze vyhledat jak výroky svědčící ve prospěch nejhorŠiho byrokratického etatismu, tak poloanarchistické posáže o neomezené svobodě, která nastane s odumíráním státu. Ve frakČních bojích po Leninově smrti Trockij a jeho stoupenci vyhledávali v jeho spisech citáty zdůvodňující nutnost světové revoluce, zatímco Stalin s Bucharinem jim odpovídali hojnými citacemi z téhož pramene o možnosti a nutnosti budovat socialismus v jedné zemi za kapitalistického obklíčení. Ke cti Trockého je třeba poznamenat, že myslel především svou hlavou a že používal citátů jen jako podpůrného prostředku, kdežto Stalin povýšil citátomanii na metodu všech metod a dovedl ji téměř k vrcholu dokonalosti, takže všichni jeho nástupci v ní mohou snadno pokračovat. Z koránu lze právě tak dobře citovat ve prospěch snášenlivosti vůči příslušníkům ostatních náboženství abrahámovské tradice (judaismu a křesťanství), ale právě tak v něm lze nalézt úryvky dokazující jejich méněcennost ve srovnáni s islámem, jediným pravým náboženstvím. Posvátná kniha definuje sice Všemohoucího jako nanejvýše milosrdného, ale zároveň hlásá svatou válku (džihád) proti nevěřícím a stanoví kruté tresty za odpadlictvi, krádež a cizoložství (smrt, utětí ruky, ukamenování). R. Garaudy by si již tedy nemohl dovolit novou konverzi, alespoň nikoli v zemích islámského práva. Všichni jsou si rovni před Alláhem jako jeho služebníci, ale v islámském právu má žena jen polovinu právní subjektivity a způsobilosti muže, a to i před soudem jako svědek. A možnost, kterou dává islámské právo mužovi zrušit manželství prostým zapuzením legitimní manželky, také právě nepřispívá k rovnosti a emancipaci žen. Žádný soudný Člověk nepopírá velké vymoženosti arabsko-islámské civilizace v klasickém věku, a to v době, kdy Evropa žila v polovičním barbarství. Arabští učenci vynalezli mnoho věcí a zprostředkovali Evropě nejen polozapomenutou kulturu jejího vlastního starověku, zejména řeckého, ale i mnoho poznatků vzdáleného Orientu. Ale přínos této kultury pro západoevropský svět a její slavná minulost nejsou argumentem ospravedlňujícím její chabou přítomnost. Avicenna nelegitimuje plukovníka Kadáfího právě tak jako Gogol nebo Turgeněv nepovznášejí Brežněva na piedestal velkého prozaika a J. Hašek Či Karel Čapek nenalézají v Janu Kozákovi důstojného pokračovatele a dědice. Žádného soudného pařížského intelektuála nenapadne tvrdit, že cesta vpřed pro západní Evropu vede přes návrat k jejímu vlastnímu středověku, k upalování kacířů a čarodějnic, ke svaté inkvizici, k podřízenosti práva náboženské ideologii a k principu personality práva, t.j. k rozdílnému právnímu statutu stavů, povoláni, pohlaví a osob různého náboženského vyzná-
71
ní. Ten, kdo by to takto otevřeně tvrdil, by si zjednal pověst zatvrzelého reakcionáře a byl by vydán všeobecnému opovrženi. Jestliže však někdo hlásá v podstatě totéž, ale pod jiným ideologickým závojem, například jako vyznavač ideologie
72
na to, že jsem Evropanem a mám důvody být rozhodným eurocentristou. Mám v tom i skvělé vzory, k nimž se otevřeně hlásím: Hegela a Karla Marxe. Přestože dnešní svět je složitější než tušili, měli a maji pravdu v tom, co je podstatné. Je paradoxní, že eurocentristických myšlenek Marxových se v dnešní době dovolávají jen konzervativci anebo lidé, kteří berou socialismus vážně jako společnost svobody a rovnosti, založenou na evropských kulturních vymoženostech a ideálech francouzské revoluce, a kteří neočekávají, že budou spaseni
Tajemství sedmého divu světa odhaleno aneb: Masy se valí do Prčic Vojtěch Trapl, nar. 11.5.1917 v Příbrami, byl dlouhá let a scénáristou a režisérem krátkých filmů, zejména o zemědělství. Jak praví sborník
Návrh koncepce reprezentativního filmu o Celostátní spartakiádě 1985. 1. Jak na to? Jak se zhostit tohoto nesmírně náročného a přitom tak vděčného úkolu? V čem byly všechny dosavadní pokusy včetně filmů M. Frice a J. Weisse nedostatečné, či nedostačuJÍCÍ? Za prvé to byla nezasvěcenost tvůrců. Zvládali přidělený úkol. Neznali do hloubky vnitřní strukturu naší tělovýchovy, všechny pozitivní proudy v minulosti, přítomnosti ani ty, které vedou k ještě většímu rozvoji v budoucnosti. Výsledkem byl buď přehnaný, jen vnější pathos, nebo sice zachycení nejefektnějŠích motivů, ale jen vnějšně, zachycení jen povrchu události, která je světovým fenoménem! Především je třeba s hlubokou znalostí vlastního materiálu, s hlubokým přesvědčením o jeho nesmírném společenském významu, a s vášnivou zaujatostí a láskou vytvořit umělecký obraz naší jedinečné tělovýchovné a kulturně-politické slavnosti! To znamená rozkrýt, v čem spočívá «Tajemství zrodu sedmého divu současného světa»! Rozkrýt všechny životadárné kořeny, zdroje, z nichž čerpá, objasnit podstatu, jak je možno ji vůbec uskutečnit. A toto vysledování všech aspektů, souvislostí i způsobu realizace díla umožní i navodit přirozenou d r a m a t i Č n o s t takového uměleckého kinematografického díla. Zatím se všichni tvůrci snažili zachytit jen vnější efekt, udělat z takového filmu především podívanou. Vůbec nepodceňuji složku vnější atraktivnosti, vyzrálé formy takového díla, ale ta už musí být jen nadstavbou n a d z á k l a d n í i d e o u uměleckého výtvoru! Nepodceňuji ani specifičnost takového úkolu. Těžko může sebelepší filmový tvůrce hraných filmů si tak říkajíc o d s k o č i t od své profese a od boku střelit za pomoci mimořádně vysokých nároků na technické a finanční vybavení (Frič a Weiss!) dílo zcela odlišné: dramaticky komponovanou poemu o obrovské události. Snad to mohu zodpovědně prohlásit, protože z vlastní zkušenosti vím, že k tomu, abych realizoval monumentální koncerty ke sjezdům strany, musel jsem prodělat desítky menších programů a koncertů tohoto žánru, abych byl práv takového úkolu. Přitom připomínám, že jsem své koncerty ke sjezdům zcela vědomě vrcholil spartakiádními skladbami ! 10/12/83 Prof. Dr. V. Trapl 2, Konkrétní
koncepce.
Základní uměleckou myšlenkou by mělo být: Celostátní spartakiáda je s e d m ý m d i v e m současného světa. A vnitřní napětí filmového díla, které tuto skutečnost zachytí, by mělo pramenit z rozkrývání hlubších souvislostí. V čem spočívá ono
73
tajemství, že se podaří CS uskutečnit? Vysledování sedmi základních «tajemství» tvůrčí dílny, v níž se tento fenomén rodí. A proto pro první diskusi například: již sám název. «Tajemství zrodu sedmého divu světa». Rozčlenění na věty, které by obsahovaly gradaci základní myšlenky: I. věta - Slavnostní předehra - «Zapalte ohně na horách!...» (zapalte světla v lidských srdcích...) Ohňová poselství od Dukly přes ohnisko SNP Banskou Bystrici, Radhošť, Trosky, Říp, Lidice až do Prahy. (Krása země, západů slunce, ohňů...) Ve šlépějích tohoto poselství se dávají masy sportovců na pochod, běží, valí se: (v dynamické montáži Prčice, Běchovice, Kunratice, Maratón míru v Košicích, Závod míru přijíždí do Prahy do srdce Evropy! masovost naší tělovýchovy). Matka měst Praha vítá účastníky CS - krása a vznešenost našeho hlavního města. Slavnostní zahájení CS na Strahově. Úvodní skladba (úryvek). II. věta - Dědictví krásy a síly. Slavné tradice. Tyršovo «v zdravém těle, zdravý duch» - přejímání odkazu antiky, (Slet 1906). Odkaz maninské spartakiády (obrazový materál fotografický) viz mé pásmo « 40 let proletářské tělovýchovy ». Odkaz sletů, zejména v roce 1938 (?) - těsně před 2. světovou válkou. Gottwaldova teze o přejímání kulturního dědictví. Tedy láska k pokrokovému odkazu naší historie, k slavným epochám dějin, včetně husitské a národního obrození. Odkaz osvobození naší vlasti Rudou armádou. Nastává nový čas! III. věta - % praménků ř e k a . . . Základní tok díla povedou nejlepší skladby: ty pak budou vždy využity k hlubšímu pohledu do dění. Třeba skladba žen «Slovanský tanec» - jak se skladba rodila, z jaké inspirace. Talent tvůrců této skladby. A pak kolik nadšení a obětavosti představuje cesta od malé tělocvičny na vesnici, přes místní, okresní a krajské spartakiády až na Strahov! IV. věta - «Večery družby» Vrcholné mistrovství a smysl pro estetický projev v podání nejlepších představitelů bratrských socialistických zemí. Manifestace pevné internacionální družby - ve jménu života, krásy, síly, základních předpokladů míru. V. veta - Proud radosti, štěstí, krásy a zdatnosti. Manifestace pevného sepětí lidu a jeho stranického a státního vedení, které se jedinečným způsobem projevuje právě při našich slavnostních průvodech. VI. veta - Jeden za všechny! Jedno z velkých tajemství sedmého divu světa - dokonalá uvědomělá kázeň jednotlivce a smysl pro celou kolektivitu. Podstata našeho společenského systému je tu vlastně symbolicky vyjádřena ve vrcholných účinech nejlepších skladeb. Jednotlivec + kolektiv a diváci jako citlivá rezonanční deska! K slzám dojatí diváci bouřlivě aplaudují úchvatným výkonům.., VII. veta - Symfonie mírového života. Jako svědkové slavné historie se tyčí v naší zemi jedinečné stavby — hrady, zámky, katedrály — minulost stavěla své monumenty z kamene. Dnes stavíme náš « c h r á m » — Spartakiádu — z živých lidí! To je znak nově se rodící epochy. Závěrečná, vrcholová skladba - konečné vyznění: sedmý div světa vyrostl z velkého odkazu naší historie, ale teprve náš socialistický systém umožnil, aby byl přiveden k relativní dokonalosti! Několik realizačních poznámek. Filmová poema musí být připravována úzkým kolektivem lidí v těsném sepětí s vedoucími představiteli naši tělovýchovy. V prvé řadě je třeba dohodnout základní koncepci. (První varianta je předložena.) Je třeba sestavit zatím úzký realizační tým.JNa příklad bude nutné tuto monumentální filmovou poemu důsledně řešit na vrcholná hudební čísla. Čili scénář už připravovat na konkrétní hudební pasáže. Po schválení koncepce ustavit i malý operativní Štáb na natáčení jedinečných momentů, které proběhnou ještě během příprav CS. (Např. u Krátkého filmu: režisér, asistent, produkční a kameraman.) Pozn.: některé sekvence možno natočit zkusmo i na videorekordér! Tento malý operativní štáb by mohl v průběhu příprav natočit některé jedinečné motivy, které jsou prakticky neopakovatelné. (Bílou stopou SNP, Jizerská «70», přírodní krásy, monumenty krajiny i naší architektury apod.)
74
Včas je nutno zajistit kvalitni barevný materiál! Nebudou třeba žádná enormní množství, jestli proběhne dokonalá příprava s promyšleným postupem. Je třeba točit bystrým rozumem a srdcem. Pak není třeba plýtvat prostředky! (Pozn.: barevný materiál musí být velmi citlivý, alespoň z určité části,) Velkou pozornost bude třeba věnovat úzké spolupráci s cvičitelským sborem, aby části skladeb, které budou natáčeny, měly své vybrané celky, v nichž by krása žen a ztepilost mužů měla hrát nemalou roli! (Kolik se tím ušetří materiálu, nervů a jak je možno dobrou přípravou zajistit potřebný estetický účin.,.) Domnívám se, že z mých poznámek je jasné, že je vypracoval tvůrce díla znalý, žádný diletant. Pro/. Dr. K Tropí P.S. Prosím, aby o tom, bude-li mi tento úkol svěřen, bylo rozhodnuto co nejdříve. V mém věku si již dělám dlouhodobé plány a musím vědět, co mne očekává. (Poznámka Listů: Všechny vykřičníky jsou dílem prof. Trap la. Redakce za ne — a za všechno ostatní — nemůže.)
«Tribuna»: Pryč s třídně negativním Pražským hradem! « . . . Stačí si jen uvědomit, co je především objektem naší «péče» a pozornosti. Jsou to především kostely, kláštery, svaté kříže, sochy svatých (dokonce i takových nepřátel českého národa, jako byli Jan Nepomucký a svatý Vojtěch), morové sloupy, hrady, zámky, tvrze a jiná sídla feudálů, paláce a vily kapitalistů, dřevěná vesnická stavení velkých sedláků-kulaků, interiéry zámožných měštanů, upomínkové a písemné pamětihodnosti těch různých lokajů, sluhů a služebníčků feudálů a kapitalistů v oblasti umění. Poctivý dělník, malý rolník, sovětský voják nebo partyzán zde přicházejí pořádně zkrátka. Nic na tom nemění skutečnost, že několik objektů této provenience v památkovém seznamu máme, nebo že se právě rozbíhá akce doplnit seznam památkami technickými, lidovými a dělnického hnutí. To je jen slabá náplast. Je to jen prostředek k utlumení případné kritiky státních a stranických orgánů i veřejnosti. Stačí si uvědomit, kolik památek tohoto druhu je v našem státním seznamu a kolik je v něm památek majících spíše vztah k vykořistovatelským třídám za feudalismu a kapitalismu a zejména, jak vysoké procento je z nich církevních. Však vedoucí pracovníci všech památkových středisek v Československé socialistické republice i pracovníci mající v péči dokumentování památek dělnického hnutí mohou potvrdit, s jakým nepochopením a špatně skrývanou nelibostí ostatní památkáři přistupují k jejich úsilí zdůraznit roli památek vykořisťovaných tříd. Oni mohou dosvědčit, jak v památkové praxi se snadno a s projevováním odborné snobařské spokojenosti dostávají do památkového seznamu kdejaký kříž a sochu svatého a jak s obtížemi a s posměšnými poznámkami se sem dostávají pomníky, sochy a pamětní desky padlých sovětských vojáků, stávek, dělnického hnutí. A tento stav, tato «móda» zaměřovat pozornost na památky ve své podstatě třídně nepřátelské, se nutně musí obrážet v postojích veřejnosti. Napomáhají tomu i naše publikace. V «našem» časopise Památky a příroda výjimečně najdete něco jiného než vysoce odborné a náročné rozbo-
ry a úvahy věnované péči nám třídně nepřátelských památek. V brožurkách pro širokou veřejnost, jako je například Hrad Helfštýn (Vlastivědný ústav Přerov) se to šlechtou, biskupy a profesionálními vrahy z řad rytířů jen hemží. Nebo skládačka Pressfota «Hranice)». Najdete zde polorozpadlé sídlo tamního feudála, budovu staré církevní školy, veže kostelů, jakýsi nezajímavý pomník a barevný znak města se svatým uprostřed. (Udivuje mě, že podobné motivy svatých řada městských znaků ještě dneska má). Jinak kromě několika málo Ideově správných záběrů ze socialistické výstavby města a jeho sídlišť nenajdete zde žádný pomník, pamětní desku, záběr pracujících ze zdejších proslulých cementáren a těžce pracujících v blízkých lomech. Toto musíme propagovat, ukazovat pracujícím, rekreantům i o tomto by měli hovořit průvodci Čedoku. Zde, v poctivé práci, je totiž těžiště dnešní socialistické přítomnosti a komunistické budoucnosti. Věřím, že můj příspěvek probudí mé kolegy z jiných krajů k diskusi, která by měla vést k nápravě praxe památkové péče u nás, k zvýšení úcty a vážnosti péče o třídně pozitivní památky, k odstranění disproporcí v počtech památek třídně pozitivních a třídně negativních ve státním seznamu ve prospěch památek třídních, k výraznému zmenšení pozornosti a prostředků třídně nepřátelským památkám a naopak ke zvětšení pozornosti a prostředků památkám dělnického hnutí, dějin KSČ, osvobození Sovětskou armádou, socialistickou výstavbou a naší přítomnosti . . . LEOŠ MLČÁK, Olomouc" (Poznámka Listů: Citováno doslova z «Dopisu týdne» v Tribuně, týdeníku ÚV KSČ, č. 38/1984 z 19. září. V duchu dopisu doporučujeme zbořit třídně nepřátelské památky včetně moskevského Kremlu a leningradského Zimního paláce; v CSSR zejména stověžatou Prahu i s Hradčany, ušetřit pouze pankráckou věznici a neurologickou kliniku v Kateřinkách. Do té pak umístit Leoše Mlčáka z Olomouce, redakční radu Tribuny a orgány, které ji řídí).
75
Jíik se «obohatil» Pepa Nos a jak obohatil nás Pepa Nos patří k folkovým písničkářům, kteří na počátku sedmesátých let zpívali a vystupovali pod volným^ sdružením folkových zpěváků, nesoucím název Šafrán. Ještě dnes jsou pamětníkům a zájemcům o folk dobře známá jména Vlastimil Třešňák, Jaroslav Hutka, Vladimír Merta, Veith, Lutka, Votiková, Nos a další. Většina z nich již nevystupuje, někteří jsou za hranicemi, ale jejich písničky žijí díky kdysi poňzovaným amatérským nahrávkám. Hudební kritici a nakladatelství jim za jejich folkové éry příliš pozornosti nevěnovali, ačkoli jejich písničky a vystoupení přitahovaly a měly desetitisíce příznivců. Přesto jejich tvorba dostávala právě v oficiálních hudebních kruzích nálepky jako protisocialistická, protistátní atd. Jeden z těchto písničkářů, Pepa Nos, svérázný svým valašským dialektem, nejcivilnější v tématech i hudebním projevu, však vystupoval dál. Pokud to Šlo a příslušným hudebním klubům a kulturním zařízením nepřišlo z nadřízených míst doporučení, aby Pepu Nose neangažovaly, vystupoval profesionálně, později hostoval a riakonec hrál a zpíval jako amatér v rámci zájmové umělecké činnosti, ačkoli byl a je stále řádným členem Svazu hudebníků s platným uměleckým osvědčením. Je samozřejmé, Že si zejména od orgánů Státní bezpečnosti vysloužil nezaslouženou pozornost, zatímco hudební kritika a konečně i jeho bývalí kolegové mlčeli a mlčí a rezignovaně přihlížejí. Tato pozornost státních orgánů vyvrcholila v letošním roce, kdy byl Pepa Nos po jednom ze svých amatérských vystoupeni převezen zbytu v Praze, kam bez povolení vnikli neznámí neuniformovaní muži s odznakem Kriminální služby, do nemocnice v Krči, kde mu byl vypumpován Žaludek pro údajné podezření, že požil barbit uráty. Z nemocnice byl převezen do psychiatrické léčebny v Bohnicích, ze které byl po týdenním pobytu uvržen do vazby v Praze na Ruzyni, odkud byl po třech dnech propuštěn, protože důvody pro vazbu nebyly shledány pravdivými. Zároveň mu byla předána obžaloba, podle které, zejména dle § J32 trestního zákona, vletech 1978-1982 nedovoleně podnikal (rozuměj zpíval) a obohatil se tak asi o 36 tisíc korum, za což mu hrozí odnětí svobody na tň až deset let. Již první líčení, které proběhlo v Praze 1 dne 4.4.1984, ukázalo, že hlavní body obžaloby proti písničkáři NOSOVÍ jsou uplatňovány a vykládány jednostranně. Nejvíce zpochybňující je samotná skutečnost, jak mohl Pepa Nos tak dlouhou dobu oficiálně <rpáchat trestnou činnost» před naplněnými sály a nabitými kluby, často za asistence VB, která jeho vystoupeni pravidelně sledovala, o Čemž by mohli svědčit četní návštěvníci, kteň při vystoupeních byli kontrolováni a posléze zváni k výslechům. Konečně soudný pohled na částku, o kterou se údajně obohatil, svědci o existenčním minimu či spiše o lidském živořeni. Všichni, kdo Pepu Nose poznali při jeho vystoupeních, ale i osobně, si jej pamatuji jako drobného, pohublého, ale živého rtuťovitého člověka s velice skromným, dá se říci
76
chudým zevnějškem, ze kterého bylo patrné, že žije ze dne na den. A jeho umělecké názory, za které je takto nepřímo postižen? Rekl bych, že ze všech písničkářů, kteň hráli a zpívali pod Šafránem, byl a je Pepa Nos nejméně radikální, přesněji řečeno, nikdy se nestaral, aby jeho písničky stranily tomu Či onomu. A v politické situaci či názorech se nevyznal, protože se vlastně o ně v celém svém životě a zpívání nikdy hlouběji nezajímal. Ale jeho jednoduché, bezelstné pohledy, často až naivizující přístupy k nejbanálnějŠím životním pocitům, příhodám, ať už to zpíval o^ uzeném na hrášku nebo o jízdě v automobilu Škoda embé či o hašlerkách nebo zase
'
my
SAMMY ZDATNÝ
w
NA LANE RÁNO To byl zase den! Od rána si připadal Josef Brouček jak na laně, které se houpá nekonečným prostorem. Byl nervózni, ale ne normálně, byla to nervozitě Časované pumy. - Tak nevím, je-li venku zima či teplo, — řekla Doktorka. Cítil, jak se mu uvnitř zatetelila membrána. Vibrovala, neuvěřitelně citlivá na tu kancelář, kam vlezl omylem, kde strávil týden, kde nemůže dýchat, kde se nemůže smát, kde nemůže nadávat, kde nemůže nic a odkud musí za každou cenu zmizet. Na poradě membrána vibrovala pekelně. Nerozuměl těm lidem, k rozhovorům potřeboval tlumočníka, musel si přelejvat mozek do sklenice doktorštiny. (Mohla-li bych vás požádat, mohl-li byste...). Vnikal před tím do svého starého pracoviště, do díry. Cholerik Vašek, jehož hubenost trčí kubisticky do prostoru, spí na stole mezi svým schizofreniekým nepořádkem, zvedá hlavu: V jednu v noci jsme dostali nápad jet se vykoupat do Máchova jezera, měli jsme s sebou jednoho střízlivého, ten řídil. A potom jsme vylezli na Bezděz a dívali jsme se na východ slunce... Brouček pochoduje mezi regály sem a tam, mlčí a hlavou mu lítá: Bezděz — východ slunce — dálky — voda — klid. Probuzený tou injekcí vrací se do vězení, usedá za stroj a píše a píše, snaží se vsugerovat okolí, že tam není; Čím rychleji píše, tím pomaleji se vleče Čas.
VEČER - Nechceš jít se mnou? — ptá se Brouček své dívky, ale není to otázka: proboha jenom nechoď, jsem tak rozbitý, že bych tě zavraždil kvůli jedinýmu slůvku. Na laně se může houpat jen jeden! Cesty po městě v rozpuku léta jsou nebezpečné, z tolika krásných ženských bolej oči a množej se záněty spojivek. Josef Brouček a Mirek Dupal, pětadvacetiletí muži, jdou na literární pořad ve středu města. Oba posedlí literaturou chodí na každou volovinu, označenou jako literární pořad, a hledají, co není k nalezení. Jedou pod zemí a koukají po ženských. Mirek se po nich přímo točí. Kousek od nich stoji štíhlá, vysoká, tělo ulité do černé kůže, nohy navlečené do pozlacených jezdeckých botek, hřívu propletenou korálky, drobounký, bezvýrazný obličej. Mirek se nahýbá, vychyluje, mrká po Josefovi; co je? ptá se ten během kličkováni v davu. - Ta byla! Chtěl jsem vidět, jak se jí ty kalhoty zařezávají. - Noa? - Nebylo to moc vidět. Lístky do klubu prodával bohorovný kulturista. ~ Nevíte, co je na programu? - Básničky. — Kulturistovi se prsní svaly pod košilí naduly zjevným pohrdáním.
- Není to náhodou k nějakýmu výročí? — ptá se opatrně Josef. - Co kdybychom se napřed podívali dovnitř? — vyjednává opatrně Mirek a kulturista souhlasí. V aréně klubu pár mladých lidí poslouchá vousatého mladíka, který Čte nějakou prózu a je právě v místě, kde drží v ruce dívčí dlaň a je mu to příjemné. Nejistě, s nakyselenými obličeji nakonec ziistáva*
*
Dědeček vyhlížející osvětářsky vitá významné hosty. Broučka a Dupala nevitá, nemůže vědět (jeho chyba), že jsou to budoucí sloupy národní kultury. Vsedají tedy s lahví vavřineckého mezi osmnáctiletou mládež. DČdeČek-režisér úvodem vysvětluje, že na programu jsoi4 práce mladých autorů, zúčastnivších se nějaké literární soutěže a kluk s úřednickými geny, na krku kravatu, před sebou kariéru, začíná číst svoji sci-fi. ... Pod námi na oběžné dráze krouží malá planeta, provedem průzkum. Vyšleme sondy, — říká velitel. Dan. - Ano, vyšleme sondy, — souhlasí navigátor Roy. - Nějak nám zlobí supeřarbitráty. Musíme se na to podívat. - Zkonzultujeme to s palubním superpočítačem, — říká navigátor... - Pojďme pryč, než bude pozdě! — vyzývá Josef kamaráda a rychle dopíjí sklenku. - Počkej, když už jsme tady. Skoda těch pěti korun ... - Neblázni, pojďme pryč, — naléhá Brouček, protože cítí membránu, jak vibruje. Lano se hoi4pe a zdi vězení jsou nebezpečně blízko, je tu těsno. - A co flaška ? - Vezmem ji s sebou. Ale Mirek se nedá přemluvit, a tak Brouček pije a usmívá se záhy, diváci pijí kofolu a neusmívají se, plni vážnosti upírají oči do neurčitá a tak projdou celým pořadem, aby s neurčitýma očima na závěr zatleskali. Vsadili se na Staroměstském a předávali si láhev, ale spíš symbolicky, moc v ní nezbylo. - Ta byla dobrá, jak recitovala, člověče, na tu bych si docela rád šáhnul. - Byla spontánní. - Zato ta druhá byla taková připitomělá. - Tak tady je popravili. - Co? - No, 1621. Noc je teplá a provoněná láskou, nad náměstím se vznese jekot a kluk v džínách honí holku v džínách. Sotva ji dostihne a zastaví se, ona se znovu dává do běhu a hra, hra lásky, hra lákání naplňuje noc jekotem. - Člověče, jak je tady málo lidí. Když jsem byl ve Vídni, tak tam v jednu v noci chodily po ulicích davy, tady je to vylidněný a je deset. Tady by hráli kluci na kytary. - No jo.
77
Kolem knihkupectví u Storcha se potácejí dva ochmelkové a prozpěvují: Děvčata, která jste načatá... To se Mirkovi, milovníkovi slovních hříček, líbí. - Už tě někdy napadlo, kolik lidí třeba teď právě souloží? - No, představ si, že by byli všichni tady na náměstí. To by byla scéna jako pro Felliniho. - To by žádnéj režisér nezvládnul, to by se nedalo kontrolovat. Noc začíná. Růžové světlo cukruje dlažbu, kašnu, portály.
NOC Brouček měl chuť být sám a když se s Mirkem rozešli, zamířil k Vltavě, aby přešel po mostě na Malou Stranu. Pod ukřižovaným Kristem se shromáždili lidé, bylo tam slyšet kytaru, flétnu, hlasy české i německé a anglické písničky. Kytaristu nebylo ve shluku ani vidět. Na kamenné plošině nad vodou seděla ošklivá holka, kolébala se v rytmu hudby a dívala se do hlubiny pod sebou. Na druhé straně byly dvě holky v objetí, hlavy nakloněné ksobě, něco si šeptaly a neodloučily se od sebe po celou dobu. Kolemjdoucí usedají na dlažl>u a naslouchají. Naproti kytaře a flétně hraje a zpívá děvče téměř opuštěné. Tam, kde je Brouček, ji není ani slyěet, lidem se k ní nechce a jemu také ne, ale nakonec podlehne zvědavosti. Němka hraje tiše a dobře, zpívá jemným hlasem, ktetý ladí s její tváří, a přivírá při zpěvu oči. Dívky tak mladé jako ona — šestnáct, osmnáct let — ji zamyšleně poslouchají. Brouček seskočil z lana a vyhlédl z vězení. Později přišel Český kluk a vyzval kytaristku, aby šla hrát k jeho partě. Ona nerozuměla a podávala mu svoji kytaru, ale potom pochopila. Kluci seděli o ktts dál na dlažbě a holky se k nim bez váhání přidaly. Zpěvačka si odhrnula vlasy a začala znovu hrát a znovu přivírala oči. Brouček se k nim posadil, neseděl dlouho na zemi a líbilo se mu to. - Tak hraj, — pobízel mluvčí party kluka s kytarou. - Ty vole, vona to umí, vona to fakt umí. Zaznělo pár písniček a klt4ci se ještě nechytli. Němky se usmívaly. - Ty Němky jsou nějaký jiný, ale dobrý, — pověsil mluvčí. - Tak zahraj něco, nutil kamaráda. - Zkus to sám, když jsi takovej chytrej, já ty akordy skoro neznám. - Vona je taková, taková jemná... žejo? — podivil se znovu ten, kterýmti pusa jela, a chytil zpěvačku za ruku a německy se jí zeptal, jak se jmenuje. Odpověděla, že Mathilde. Brouček se usmíval té bláznivé hře, která se mu odvíjela před očima. Chtěl vědět, proč jsou ty holky takový, proč se nebojej, proč tu seděj v cizí zemi na zemi a zpíváj. To už kluci konečně začali. Zpívali
78
kolem ramen a poslouchaly. Kluci se rozjeli a spustili Hraběte. Láska je jako večernice plující černou oblohou zavřete dveře na petlice zhasněte v domě všechny svíce a opevněte svoje tělo vy, kterým srdce zkamenělo... Holky se kolébaly v rytmu písniček, kterým nerozuměly a rozuměly, bázlivé a odvážné, dávající a uzavřené, milující a nedostupné. Brouček se konečně zeptal té, co seděla kousek od něho. Nejdřív si nerozuměli, ale potom se nějak dohodli a ona odpověděla : Věřím ve všecko, v lidi a lásku mezi nima.
JOSEF B. GRAMOFONOVÉ DESKY VYDANÉ SPOLEČNOSTÍ ŠAFRÁN KAREL KRYL Bratříčku zavírej vrátka Rakovina Maškary Karavana Mraků Plaváček JAROSLAV HTTTKA Pravděpodobné vzdáleností Minulost mává nám VLASTIMIL TŘEŠŇÁK Zeměměřič Koh-i-noor VLADIMÍR VEIT Texty (českých, spisovatelů Havla, Kundery, Landovskóho, Škvoreckého a dalších) Quo Vadíš SVATOPLUK KARÁSEK Řekni ďáblovi ne! ČÁRU SOUKUP Rádio DG 307 Gift to the Shadows SEIFERT/CHRAMOSTOVÁ Všecky krásy světa ZAKÁZANÍ ZPĚVÁCI DRUHÉ KULTURY Kubišová 5x, Hutka, Třešňák a další Všechny tituly lze objednat v knihkupectví DIALOG, Gutleutstr. 13 6000 Frankfurt a/M 1, NSR
OBSAH č. 6/1984 Nad hrobkou českých králů Jaroslav Seifert Bylo jich pět Milan Kundera Korunovace Pavel Kohout Oslavenec a vězeň Jiň Otava Dopis Jaroslavu Seifertovi Jiřina Siklová Charta 77 J. Seifertovi a Švédské akademii Z dopisu J. Rumla velvyslanci CSSR v Paříži Září Jaroslav Seifert Poznámka k rakovině Ludvik Vaculík Seminář a shromáždění Skupiny Listy Československo v 80. letech Adolf Múller Diskusní příspěvek k semináři SL George Moldau Pax Europeana Jiří Dienstbier Spol. prohlášení nezávislých mírových hnutí NDR a ČSSR 28.X.1918 a dnešek Karel Bartošek Slovensko - země neznámá -hkZtráta jedné generace Jiří Ruml Poznámky váhavého debatéra Jan Trefulka .. Jiná civilizace? Milan Šimečka Od Roosevelta k Reaganovi Dalimil O čem Rudé právo nepíše A o čem Rudé právo píše Albánie: Příznaky ústupu systému Ornella Del Guasto Kam lidé míří Ota Vlč Migrace - sociální problém dnešního světa Adolf Múller Otevřený dopis polským přátelům Dok. Ch. 77 č. 19/84 Mladé, marné umírání Eva Procházková O hospodářství - úplně jinak Bohemicus «Bohemicus» nám píše Poměr k pomerom v Augiášovom chlieve Vladimír Gašpar Demografická krize v SSSR Jiří Hochman Travička zelená . . . -m/Z dopisů K.M., Praha Velkopropůjčovna na Hradě cek Pocta Ladislavu Lisovi a VONSu Skončit věznění Rudolfa Battěka Dok. Ch. 77 č. 18/84 Amnesty International Karel Kyncl Připad Miklose Duraye Je zjištěno . . . (případ Kotrlý, Kotrlá, Kozánek) Smrt Valerije Marčenka a Valentina Sokolova Albertův puč? Ludvík Vaculík O cizinci z náměstí Jan Vladislav Dvě knížky veršů (O. Kryštofek, A. Konečný) Smutek Karla Michala Nový časopis Lettre internationale jv Z Toronta do Říma za 58 dní Od marxismu-leninismu k islámu Lubomír Sochor Tajemství 7. divu světa odhaleno (Traplův film o Spartakiádě) «Tribuna»: Pryč s třídně negativním Pražským hradem! Jak se «obohatil» Pepa Nos Sammy Zdatný Na laně Josef B ^ Gramofonové desky vydané společností Šafrán Společenská rubrika PŘÍLOHA: Zdraví je součástí práva na život Dok. Charty 77 č. 14/84
•
I 2 2 4 5 6 6 6 7 8 8 13 15 20 21 23 24 26 27 29 31 32 33 34 37 43 44 49 51 52 54 55 56 56 57 57 58 60 61 62 63 64 66 68 69 69 70 73 75 76 77 78 80 I-XIV
DO NOVÉHO ROKU přejí Listy všechno dobré všem čtenářům - doma i v cizině. Předplatitelům pak zejména, aby se rozpomněli na svou čestnou povinnost a pokud tak ještě neučinili, vyrovnali své účty s námi na nový rok pětaosmdesátý. Sazby najdete na str. 80. Ze nemá nikdo zůstat «viset» za ročník 1984, připojujeme pouze pro hrstku opozdilců. Ostatně: nezapomínejte získávat čtenáře všude - doma především, v zahraničí ovšem předplatitele...
79
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA 1. listopadu zemřel v Paříži na srdeční infarkt BORIS SUVARIN, někdejší spolupracovník LENINŮV a TROCKÉHO a spoluzakladatel Francouzské komunistické strany. Narodil se r. 1895 v Kyjevě jako Boris Lífšic, a jeho otec uchránil rodinu i s ročním Borisem od dalšího antisemitského pronásledování útěkem do Francie. Suvarin (pro Francouze «Souvarine») stanul v roce 1921 mezi zakladateli FKS na socialistickém sjezdu v Toursu, a odešel do Moskvy jako pracovník III. internacionály. Brzy proslul jako kritik i Trockého teorie permanentní revoluce i stalinismu, a prošel stalinskými lágry, o kterých později podal jedno z prvních svědectví. Za světové války se uchýlil do Spojených států, kde napsal řadu knih o historii nejen bolševismu, ale i církve a náboženství v Rusku. Čtrnáct Poláků, mezi nimi čtyři známí disidenti ANKA KOWALSKA, EDWARD LIPIŇSKI, JAN JÓZEF LIPSKI a JANUSZ ONYSZKIEWICZ, oznámili 12. listopadu na tiskové konferenci ve varšavském bytě Lipiňského vytvoření skupiny na obranu lidských práv. Jde o třetí skupinu založenou po zavraždění katolického kněze JERZYHO POPIELUSZKA příslušníky polské policie; ostatní skupiny pracují v Krakově a Vratislavi. Varšavská skupina, nazvaná Občanský výbor proti násilí, hodlá vydávat informace o případech policejní brutality a pomáhat hájit osoby, jež se považují za nespravedlivě stíhané - připomíná tedy československý VONS. Kdo měl cestu do Moskvy, mohl donedávna na «bleším trhu» získat například Leninův řád za 5000 rublů, nebo jinou sovětskou medaili za méně. Kvetoucímu obchodu s vyznamenáními padl loni v létě za oběť 81-letý více admirál v. v. GEORGIJ CHOLOSŤAKOV, bývalý velitel tichomořského loďstva. Rok staré zprávy o jeho zavraždění potvrdil v Izvestijích letos 25. července M. S. JEMELJANOV, nový prokurátor RSFSR. Podle tvrzení vytrvale v Moskvě kolujících oloupili pachatelé vetchého admirála hlavně o jeho řády a medaile. Ve stejném interview Izvestijí potvrdil prokurátor Jemeljanov mimořádné rozšíření loupeží a krádeží těchto cenných předmětů «ve více než deseti městech SSSR». TAŤJANA KAZANKINOVÁ, olympijská vítězka v běhu na 800 a 1500 metrů v Montrealu a na 1500 metrů v Moskvě, nezískala vinou sovětského bojkotu čtvrtou zlatou v Los Angelesu, kde byla favoritkou na 3000 metrů. Zato zvítězila 4. září tr. v Paříži, kde překonala světový rekord žen na 5 kilometrů. Po závodě byla zdvořile vyzvána, aby se odebrala na předepsanou zkoušku proti dopingu. Sympatická Taťjana si užuž hodlala ulevit do příslušné baňky, když jí v tom zabránil přítomný sovětský funkcionář, pod záminkou, že se zkoušky neúčastní sovětský lékař, Případ vyvolal v Mezinárodní lehkoatletické federaci značné rozpaky, neboť šlo o zřejmě nepřípustné zasahování do kontroly proti dopingu. Ale vrch nasadil aféře sovětský lehkoatletický svaz, který diskvalifikoval, a to na celý rok - nikoli viníka, nýbrž úspěšnou rekordmanku! Jak jinak: nejsou funckionáři «reálného socialismu» nedotknutelní i ve sportu? Italský tisk referoval v listopadu o novém zpestření tranzitního provozu na hlavním římském letišti Fiumicino. Cestující mohou nyní využít několika hodin mezi letadly k bezplatné prohlídce blízkých vykopávek starověké Ostie, která byla rušným obchodním přistaveni antického Říma. Italské kulturní obohacení letecké dopravy vyvolalo - jak telefonuje zpravodaj LISTŮ z letenské Kachlíkárny - mimořádný a příznivý zájem čs. ministra vnitra VRATISLAVA VAJNARA a jeho NÁMĚSTKŮ, kteří údajně chystají zavedení obdobné atrakce pro uživatele pražského letiště. Má jít o organizované návštěvy přilehlé ruzyňské věznice, s možností dlouhodobější kulturní stáže, zvláště pro signatáře Charty 77 a osoby postrádající nadšeni pro nukleární vyzbrojování vlastní země a pro pobyt cizích vojsk.
LISTY řídí Jiří Pelikán s redakčním kruhem (Dušan Havlíček, Zdenek Hejzlar, Milan Horáček, Vladimír Horský, František Janouch, Cyril John, Karel Kaplan, Jiří Kosta, Karel Kyncl, A. J. Liehm, Artur London, Zdeněk Mlynář, Adolf Müller, Josef Pokštefl, Michal Reiman, Milan Schulz, Radoslav Selucký, Lubomír Sochor, Ota Šik, Vladimir Tosek, Ruth Tosková). LISTY jsou dvouměsíčník určený především čtenářům v Československu. Přečtěte a předejte známým! V ZAHRANIČÍ je roční předplatné DM 25. - (nebo ekvivalent v jiné valutě) jjro Evropu; DM 30. - pro USA, Kanadu, Izrael a další zámořské země (letecky); DM 35. - pro Austrálii, N. Zéland, Jižní Afriku a Latinskou Ameriku (letecky). PŘEDPLATNÉ a PŘÍSPĚVKY na tiskový fond (nikoli objednávky!) posílejte pouze na: LISTY, Postscheckamt München 112 76-802. OBJEDNÁVKY časopisu a ostatní korespondenci (nikoli peníze!) posílejte pouze na adresu redakce: LISTY, Vicolo della Guardiola 22, 00186 Roma.
