Ročník X.
ISTY
Říjen 1980, č. 5
Časopis československé
socialistické
opozice
POLSKÉ LÉTO (Zamyšlení nad vývojem u sousedů i doma) JIŘÍ PELIKÁN
Mohutné stávkové hnutí polských dělníků v letošním srpnu, jeho dalekosáhlé požadavky, které byly uznány vládou a stranou, zejména vytvoření nezávislých odborů a bouřlivý politický vývoj, který otřásá Polskem od té doby představuji nesporné nejdůležitější politickou událost od pražského jara roku 1968/ Ve chvíli, kdy píši tyto řádky se dá téžko předvídat, jak tento dramatický vývoj, plný zvratů vyústí: zda se přemění ze živelného tlaku v proces postupné demokratizace celé společnosti za podpory většiny občanů, církve, opozice a liberálního křídla strany anebo zda dogmatické síly ve vedení strany s moskevskou podporou přijaly dohodu se stávkujícími jen jako «dočasnou porážku» a ústup, který se pokusí zvrátit ve vhodné chvíli protiútokem. Jsem však hluboce přesvědčen, že polští dělníci zahájili svým hnutím novou epochu a otevřeli i nám nové cesty ze situace, která se po mnoho let zdála skoro neměnitelná a bezvýchodná. Protože náš režim správně cítil nebezpečnost tohoto vývoje pro stabilitu svou a svých ochránců a snažil se jej proto zamlčet před naším veřejným míněním, kromě obvyklých obvinění «antisocialistických elementů» a jejich «imperialistických pomahačů», kteří se «vměšují ( ! ) » do vnitrních záležitostí Polska, považujeme za užitečné pro naše čtenáře shrnout vývoj událostí letošního «polského léta», j a k se již stalo pojmem ve světovém tisku a pak se zamyslet nad jejich významem pro nás.
MATURITA DĚLNICKÉ TŘÍDY Poté, co dnešní vládnoucí režimy ve Východní Evropě zdiskreditovaly svou protilidovou praxí stále proklamovanou «vedoucí úlohu dělnické třídy», polští dělníci dokázali svým mohutným vystoupením, že jsou opravdu vedoucí siiou národa, ale nikoliv « p o d vedením» strany, která se nazývá «dělnická», ale proti ní. Polská dělnická třída odhalila před celým světem podvod, že dnešní stranické špičky a aparáty - v Polsku i jindereprezentují její třídní zájmy či zájmy národa. Jako by se chtěli vrátit k ideálu zakladatelů socialistického hnutí, polští dělníci se rozhodli vzít do svých rukou osud svůj a celé země. Nežádali pro sebe žádná privilegia, ale naopak zrušení jakýchkoliv privilegií a platnost zákona pro všechny občany. Nechtěli jen, či především «přidat na platu» a pracovat méně, ale hlavně možnost demokratického zastoupení a účasti na řízení věcí veřejných a svobodu slova pro sebe i pro ostatní občany. Jejích hnutí vyjádřilo potřeby a cítění všech: přes pokus je izolovat a přerušit jakoukoliv možnost komunikace s ostatními částmi země, stávky na baltickém pobřeží se rozšířily jako požár po celém Polsku. Nikdo, ani oficiální propaganda, nemohla tentokrát popřít dělnický charakter hnutí. T o je první historická novost v této části Evropy. Druhou byla jeho organizo vanost-přes spontánní začátek-a disciplina, které překvapily všechny.
i
Oproti dřívějším dělnickým bouřím v letech 1956, 1970 a 1976/77, dělníci tentokráte nedemonstrovali v ulicích, nenapadali budovy strany a vyhnuli se jakékoliv srážce s policií. Zůstali po celou dobu v závodech, které obsadili a bedlivé střežili, zorganizovali během několika hodin vzornou pořádkovou službu, která se starala o všechno: o zásobování, o styk s rodinami a obyvatelstvem a zahraničními novináři, o přijetí delegací jiných podniků, o informaci osazenstva závodním rozhlasem i vlastními novinami a letáky i o zdravotní službu a ovšem také o to, aby zařízení závodů neutrpělo a aby se práce mohla rychle obnovit po skončení stávky. Alkohol byl po dobu stávky zakázán a tento zákaz stávkového výboru byl dělníky přísně respektován (to byl v polských podmínkách další zázrak). Přední herci a umělci vystupovali před dělníky, rolníci jim vozili potraviny, obyvatelstvo sbíralo peníze na podporu stávkujícím. Pokus vládnoucí skupiny rozdělil dělníky na « h o d n é » a « s v e d e n é » a tím, že se splní jejich ekonomické požadavky, ale odmítnou politické a diskreditovat stávkující v očích ostatního obyvatelstva drastickými provoláními, že «ničí vlast» a poškozují stávkou ženy a děti, které jsou ohroženy iladem a rozbít společný stávkový výbor tím, že vláda e ochotna jednat jen se stávkovými výbory etlnot ivých podniků-to vše ztroskotalo na obdivuíodnc jednotě a disciplině dělníků. Polská dělnická třída tak složila-pokud to ještě bylo pro někoho třeba-svou maturitu čili zkoušku zralosti. Na naše dělníky tálo zkouška teprve čeká. Polští pracující ale ukázali, že to jde. Není důvod se domnívat, že naše dělnická thcia se svými demokratickými tradicemi nemá tytéž potencionální schopnosti.
HLAVNÍ ČLÁNEK: NEZÁVISLÉ ODBORY Třetím charakteristickým rysem polského dělnického hnutí, byla jeho schopnost zformulovat od začátku velmi jasně základní požadavky ve formě «21 b o d ů » (viz příslušný dokument, který publikueme v překladu). Hlavním bodem programu dělní<ů v Pobaltí a ve Slezsku a pak v celé zemi se stal požadavek nezávislých odborů, které nebudou stát pod kuratelou stranického aparátu jako odbory oficielní, ale které budou vyjadřovat skutečné zájmy a potřeby pracujících vůči moci. V tomto požadavku se projevila celá holá pravda nynějšího systému t. zv. reálného socialismu: na jedné straně námezdně pracující, které zastupoval společný stávkový výbor a na druhé straně « vláda a strana » jako «zaměstnavatel» či « p á n » . Polští dělníci tím rozbili mýtus o identitě státu a pracujích a nemilosrdně odhalili skutečný stav věcí v systému reálného socialismu. Nežádali proto od státu-zaměstnavatele, aby se stal jejich spojencem nebo aby vyjadřoval jejich zájmy, nýbrž aby je respektoval na základě uzavřeného kompromisu. V tom smyslu bylo stávkové hnutí výrazem třídního boje s použitím klasických Drostředků dělnického hnutí, známých zatím jen z kapitalistických zemí a tudíž i potvrzením, že třídní boj existuje-byť v jiné podobě a za mnohem těžších podrnínek-i v zemích reálného socialismu s tím rozdílem, že dělnická třída st musí vybojovávat ta práva (na stávku, na své odbory, na svobodné
2
volby, na svůj tisk atd), která v zemích parlamentní demokracie patří k samozřejmosti. Dalo by se skoro říci, že polští dělníci uplatnili geniálně Leninovu známou poučku, že je nutno uchopit vždy «hlavní článek řetězu» : tím je právě požadavek na nezávislé odbory. Vyskytli se i takoví zahraniční pozorovatelé a maximalisté, kteří vytýkali polským dělníkům, že nestaví požadavek parlamentních voleb podle západního vzoru, nezávislých politických stran či politické plurality (možná, že si u nás mnozí vzpomněli na nedočkavost některých skupin a lidí v r. 1968, kterým byly všechny reformy příliš mírné). Právě v tom projevili vůdcové stávkového hnutí v Polsku svůj obdivuhodný realismus a současně zásadovost. Nechtěli nic více, ale také nic méně než nezávislé odbory, což se také stalo jádrem sporu s mocí, protože tento požadavek představuje nejhlubší průlom do systému sovětského modelu t. zv. reálného socialismu, v němž jsou odbory jen « převodovou pákou » komunistické strany. Avšak současně je tento požadavek spojen s dalšími, které s ním souvisí: právo na stávku, na svobodu projevu, na vlastní tisk, na přístup do rozhlasu a televize, na informaci o skutečném stavu společnosti, což zase nejde bez zrušení cenzury, propuštění všech politických vězňů (vedoucí vládní delegace Jagielski nejdříve tvrdil, že v Polsku nejsou žádní političtí vězni a že jde o lidi, odsouzené v řádném procesu-jako bychom slyšeli Husáka! - ale vůdce stávky Pobaltí Lech Walesa mu hned odpověděl za potlesku dělníků: «Viděl jsem ty vaše procesy, všechny jsou zfalšované» a pak předložil vládní delegaci seznam zatčených, kteří pak byli skutečně propuštěni). Pročítáme-li «21 b o d ů » z Pobaltí a pak další dokumenty stávkového hnulí, pak vidíme na první pohled, že přes určitou specifiku polské situace sou v něm tytéž programové požadavky, které :>ylo možno najít v dokumentech Pražského jara 1968 i požadavcích našich občanů z té doby, ale které najdeme již v provoláních maďarských dělníků v době budapešťského povstání v r. 1956. Jde v podstatě o společného jmenovatele, kterým je odmítnutí sovětského modelu totalitního státu s monopolem moci byrokracie a policie a potřeba přizpůsobení socialismu tradicím a realitě zemí střední a východní Evropy jež se nacházejí v oblasti sovětské hegemonie. Je to také signál, že země jako Polsko i ostatní jeho sousedé dosáhly takového stupně vývoje a politické zralosti, že je není možno ovládat dosavadními způsoby a formami, nemá-li dojít k dramatickým výbuchům. Tyto požadavky neznamenají ohrožení socialismu, rozumíme-li jím jeho původní ideál jako společnosti, která má dát většině občanů víc svobody, víc spravedlnosti a víc účasti na řízení společnosti než ostatní systémy. Polští dělníci však o socialismu mnoho nemluvili a místo vymýšlení jeho nových modelů žádali splnění velmi konkrétních požadavků. Je to přirozené, protože socialismus, jak j e j dosud poznali oni a ostatní národy Východní Evropy tyto sliby a očekávání nesplnil a naopak, zrušil i ty vymoženosti, které si pracující vybojovali v předchozích režimech. Ale nikdo je nemohl obvinil jako «antisocialistické elementy», ačkoliv se tyto pokusy objevily na začátku stávkového hnutí (a pokračují dále, jak v části polského, tak hlavně kampani sovětského tisku, k níž se ovšem servilně připojily i naše znormalizované sdělovací prostředky). Nikdo
totiž nenavrhoval návrat továren a dolů či bank do rukou soukromníků a společenské vlastnictví výrobních prostředků bylo uznáno stávkujícími jako základ polské společnosti, ovšem s tím, že jen skutečná účast pracujících na jejich řízení-prostřednictvím demokraticky zvolených zástupců a různých forem samosprávy-může dát tomuto vlastnictví skutečně nový, lidový obsah. Jistě se vyskytnou i v Polsku netrpěliví, kteří budou chtít víc, ba všechno. Ale Lech Walesa a ostatní vůdcové stávkového hnutí jsou reálně a odpovědně myslící lidé, kteří ví, s kým mají co dělat a jaké překážky j e ještě čekají. Přesto, že nejsou romantičtí bojovníci na barikádach, plamenní řečníci a zapálení snílkové, jsou právě oni opravdoví revolucionáři: uskutečnění jejich 21 požadavků by změnilo polskou společnost-a nejen ji-k nepoznání. A není právě to skutečná revoluce? LECH WALESA Když polské vedení pochopilo pod tlakem jednoty stávkujících a jejich podpory v celé zemi (stovky závodů poslaly na ÚV strany ultimatum, že nebude-li uznán MSK, vstoupí také do stávky), že musí ustoupit, vyslalo do Pobaltí místopředsedu vlády Jagielského, který ihned začaí jednání s MSK, v jehož čele stál Lech Walesa, Stojí zato zaznamenat i průběh tohoto jednání, jaké je v historii zemí Východní Evropy jedinečné (doufejme ale, že v budoucnu již nebude): místopředseda vlády chtěl přijet se svým doprovodem ve vládních limuzínách až k budově, kde se jednání konala - uvnitř loděnic (protože stávkující odmítali jednat mimo závod) - a trval na «uzavřenosti» rozhovorů mezi členy stávkového výboru a vládní delegace. Jeho šofér byl však donucen zastavit před branou loděnic a Jagielski a členové jeho delegace museli projít hustým špalírem dělníků, kteří skandovali jméno svého představitele Walesy, ale vůči vládní delegaci projevovali ledový chlad (avšak nepadla ani jedna urážka). Samotné jednání se konalo v konferenční síni loděnic a bylo « v e ř e j n é » : stovky delegátů dělníků je mohly sledovat přes skleněnou stěnu a závodní rozhlas přenášel celý jeho průběh. Když skončilo první kolo jednání a Jagielski opouštěl obsazené loděnice, aby podal zprávu ÚV strany ve Varšavě, Walesa se s ním loučil slovy: « Toto byl jen začátek. Budeme v rozhovorech pokračovat, protože si toho máme tolik co říci. Vždyť jsme spolu nemluvili celých 35 l e t » ! Jméno vůdce stávkového hnutí Lecha Walesy bylo pro většinu polské a světové veřejnosti až do těchto událostí zcela neznámé. Ne však pro jeho přátele v Pobaltí. Tento 36—tiletý dělník se zúčastnil stávky již v roce 1970 a pak znovu v roce 1977. Byl za to dvakrát propuštěn z práce, sledován Dolicií, která u něho prováděla často domovní proilidky, protože se stal jedním z iniciátorů nezávislých odborů, které - byť bez úředního povolení vznikaly před dvěma lety v Pobaltí i ve Slezsku. Walesa se zastával dělníků a tak, když nemohl po posledním propuštění najít práci, jeho soudruzi sbírali mezi sebou peníze, aby umožnili Walesovi pracovat pro ně a uživit početnou rodinu : manželku a šest dětí. Když propukla stávka a volil se společný stávkový výbor, dělníci věděli, koho si zvolit do čela jako svého mluvčího.
Walesa, jemuž dělníci říkají « L e š e k » je dělnickým vůdcem nového raženi: nestraník, věřící katolík, přesvědčený o své pravdě, ale při tom realista, který ví, s kým musí jednat a co může od druhé strany očekávat. Když bylo jednání několikrát ve slepé uličce a mnozí radili, aby se ustoupilo a stávka skončila, ačkoliv hlavní požadavek nezávislých odborů nebyl ještě vládou přijat, Walesa několikrát opakoval ve svých projevech k dělníkům: «Musíme vydržet. Moc je slabá, dopustila se příliš mnoha chyb. Buď dosáhneme svého teď nebo nikdy!». Když pak bylo dosaženo dohody, kterou vláda uznala nezávislé odbory, ale s podmínkou, že se nepřemění na opoziční stranu, že uznávají vedoucí úlohu komunistické strany a spojenectví Polska s SSSR a mnozí stávkující začali reptat, že se udělalo příliš mnoho ústupků a že by se ve stávce mělo pokračovat, Walesa byl stejně rozhodný: «Vrátíme se do práce, protože víc za dané situace nemůžeme dosáhnout». A poděkoval na závěr jednání vedoucímu vládní delegace Jagielskému za to « ž e jste proti nám neposlali policajty» a věnoval mu velkou tužku s portrétem papeže Wojtyly, kterou slavnostně podepsal těžce vybojovanou dohodu. Walesova autorita a popularita rostla každým dnem stávky, ačkoliv jeho jméno oficiální sdělovací prostředky nesměly vyslovit. Získal si důvěru svým vystupováním, i svou prostou, dělnickou řečí, srozumitelnou všem. Byl stále mezi dělníky, informoval je o průběhu jednání s vládou a povzbuzoval ty, kdo cítili únavu a strach (sám spal jen krátce v konferenční síni a vždy čtyři dělníci dávali pozor, aby se nemohl přiblížit nikdo nepovolaný, protože čas od času se objevily zprávy, že Walesa má být unesen parašutisty). V přestávce mezi jednáními vyzýval ostatní delegáty závodů a své spo 1 uděIniky : «Odpočiňte si, jezte, protože musíme mít všichni dost sil. Alkohol zapomeňte. Ale usmívejte se, nechci vidět okolo sebe smutné obličeje. Jed náme o životně závažných věcech, ale nesmíme při lom ztratit dobrou náladu». A sám začal zpíval polskou hymnu nebo jinou vlasteneckou či náboženskou píseň, ke které se ostatní přidali.
BEZ
INTERNACIONÁLY, ALE A KŘÍŽEM
S
PAPEŽEM
Na rozdíl od roku 1970 stávkující tentokrát nezpívali Internacionálu a rudé prapory na obsazených závodech nahradily polské národní vlajky a portréty papeže Pavla Jana II. (Wojtyly) a obrazy P. Marie. Uvnitř obsazených závodů se sloužily mše za velké účasti dělníků. To vše jsou jen vnější projevy ohromné morální a politické autority, kterou má dnes v Polsku katolická církev. Její vliv byl vždy v Polsku velký a vzrostl zvláště v poslední době, kdy se církev stala mluvčím širokých vrstev v boji za obranu občanských práv a národní nezávislost a kdy na papežský stolec zasedl Karol Wojtyla, jehož loňská triumfální cesta Polskem byla jakousi generálkou na letošní celonárodní hnutí. Na rozdíl od našeho se polské vedení snažilo udržovat s církví korektní vztahy a vidělo v ní svého jediného konkurenta i partnera, jehož loyální spolupráce může zajistit režimu stabilitu. Představitelé církve jsou si vědo-
3
mi svého vlivu, ale současné se vyznačují velkým smyslem pro realitu : projevují rozhodnost v prosazování svých požadavků náboženské svobody, ale současně věcnost v oceňování politické situace a proto smysl pro nutný kompromis i hranice možného. To se projevilo i v jednání představitelů církve během stávkového hnutí. Byli ochotni zaručit kompromisní řešení sporu za cenu zvýšení úlohy církve. Moc objevila najednou v církvi svého jediného možného spojence, když se sama ocitla v naprosté izolaci. Pokusila se využít vlivu polského primáta kardinála Wyšinského k uklidnění stávkujících a najednou splnila to, co leta před tím odmítala: umožnit přístup církve do televize. Projev kardinála na tradiční slavnosti v Censtochové byl vysílán v televizi i rozhlase, ale ve zkreslené podobě, který měl vyvolat do em, že církev vyzývá stávkující, aby se ihned vráti i do práce, aniž jejich požadavky byly splněny. První dojem byl skutečně deprimující a vyvolal mezi obyvatelstvem určitý zmatek. Stávkující dělníci však odpověděli s nedůvěrou ke státní televizi, ale i s rozhodností: «Stávka bude pokračovat s primátem nebo bez něho». Církev, ve které se zřejmě také objevily rozpory mezi těmi, kdo byli pro jednání a kompromis s mocí a těmi, kdo by spíše chtěli využít nynější slabosti moci k vystupňování požadavků a k tomu, aby se církev postavila do čela lidového hnutí za větší svobodu a národní nezávislost, si pospíšila opravit dojem-vyvolaný televizní verzí projevu prima ta-že vyzývá k ústupu stávkující dělníky: oficiální sdělení církve si stěžovalo, že primátův projev byl televizí zkrácen a tím změněn jeho smvsl a polský episkopát současně vydal svých «deset bodů», ve kterých církev hájí právo Poláků na svobody náboženské i občanské, zvláště svobodné sdružování v organizacích a odborech podle vlastního přání. Tedy jasná podpora církve pro požadavek dělníků na nezávislé odbory. Sám papež Wojtyla, který v době stávky a jednání zachoval podivuhodnou zdrženlivost, vyjádřil ve svém kázání I. září 1980, v den výročí přepadení Polska nacistickým Německem to, co dnes cítí velká většina Poláků a co ani stávkující nemohli z pochopitelných důvodů vyslovit: že národ, který prošel tolika zkouškami a právě teď dokázal znovu svou zralost, má právo na národní nezávislost a svobodu. Podporu církve novým odborům potvrdilo i slavnostní přijetí vůdce stávkového hnutí Lecha Walesy polským primátem, kardinálem WyŠinským a možná, že než se Listy dostanou do rukou čtenářů, Walesa bude přijat i samotným papežem. Je nesporné, že váha katolické církve po těchto událostech ještě vzroste a že může žádat i dostat od režimu víc než dosud. Teprve budoucnost ukáže, zda církev bude chtít využít tohoto svého nového postavení především k tomu, aby získala větší vliv a splnění svých vlastních požadavků anebo zda použije získanou autoritu k podpoře hnutí za občanská práva a demokratizaci celé společnosti.
ciální propaganda mluvila 10 let jen o «velkolepých úspěších» a vytvářela mýtus-kterému podlehli i mnozí západní státníci-že Edward Gierek je populární vůdce, který zaručuje Polsku stabilitu na dlouhé období. Západ nešetřil kredity, takže se Polsko zadlužilo až po uši a dnes jen stěží stačí platit úroky zvyšováním exportu zboží, které pak chybí na polském trhu. Právě v předvečer stávky měl Gierek odletět do Hamburku na pozvání kancléře Schmidta, aby si odtud přivezl novou velkou půjčku od NSR. I francouzský prezident Giscard byl ochoten poskytnout Gierekovi nové kredity z vděčnosti za to, že Gierek mu zorganizoval schůzku v květnu 1980 s Brežněvem. Ale polští dělníci neocenili tuto « péči» a ukázali celému světu, že žádné kredity a diplomatické tahy nemohou vyřešit krizi v zemi, kde se vládne bez lidu a proti němu. Když se pochopilo, že stávkové hnutí nelze rozdělit a že naopak roste, Gierek se pokusil získat ztracenou kredibilitu strany okázalou výměnou o s o b : skoro polovina členů politbyra (předsednictva) strany byla vyměněna. Byli odvoláni funkcionáři, kteří nesli odpovědnost za ekonomiku a propagandu a místo nich byli povoláni do vedoucího orgánu strany ti, kdo byli letošním sjezdem strany «odstaveni» pro svou kritiku Gierekovv politiky a pro «liberálnější» názory jako na př. Stefan Olševskv, bývalý ministr zahraničí, který byl vyloučen z politbyra a poslán do pohodlného vyhnanství jako vyslanec v NDR. Současně ale Gierek ve svém televizním projevu z 23. srpna odmítl požadavek nezávislých odborů jako «neslučitelný se socialismem». Avšak tyto «palácové změny & neudělaly na stávkující očekávaný dojem. Walesa to komentoval stručně: «Nechtěli jsme změnu osob, ale systému vládnutí». Týden na to Gierek přijal to, co před tím tak rozhodně odmítal; jeho autorita byla otřesena a poslední ránu mu dala stávka horníků Slezska, jež bylo dosud považováno za jeho « pevnost » a věrné zázemí. Dohoda se stávkujícími 30. srpna sice zabránila dramatickému konfliktu a znamenala pro stranu získání času, ale skutečné problémy se tím teprve otevřely a čekaly na jasnou odpověď. Právě v této době se však objevilo «vakuum moci». Strana sice schválila uzavřené dohody, ale spíše jako nutné zlo. Neřekla k nim své stanovisko a nikdo z vedoucích představitelů nevystoupil v televizi a rozhlase či na veřejných schůzích celé dva týdnv. Připomínalo to situaci u nás v lednu a únoru 1968 po lednovém plénu ÚV, dokud toto mlčení nepřerušili z vlastní iniciativy Smrkovský, Vodsloň, Kriegel Šik a další. Tuto neschopnost iniciativy potvrdilo i první vystoupení nového předsedy vlády v polském Sejmu (parlamentu): zasypal poslance čísly o stavu ekonomiky, z nichž vyplývalo, jak těžké bude splnit požadavky dělníků, které vláda přijala a žádal h avně čas na vypracování nového programu. I to neblaze připomínalo naši situaci po lednu 1968, kdy se místo rychlého vyhlášení hlavních opatření vypracovával celé tři měsíce «Akční program», který byl v době zveřejnění již v mnoha bodech překoiián tlakem lidového hnutí.
STRANA D U B Č E K ČI K A D Á R ? Polská komunistická strana, která se paradoxně nazývá «dělnickou», byla stávkovým hnutím a jeho rozsahem překvapena a hluboce otřesena. Její ofi-
4
Vše nasvědčovalo tomu, že ve vedení polské strany jsou rozpory na hodnocení situace a způsob
jejího re sem. Poněkud schematicky by se dalo říci, že proti sobě stály dvě skupiny: jedna považovala uzavřené dohody se stávkujícími za dočasný ustup, který je nutno přijmout, abv se připravila ofenzíva, která bv vedla k odplatě za tuto porážku; druha byla pro dus led ne plnění dohod a na jejich zaklade pro obnovu politického života ve směru demokratizace všech instituci. Tyto politické rozpory - a zřejmě i osobní boj o moc - paralyzovaly stranu k úplné pasivitě. Za této situace bylo jasné, že musí dojít ke změně i v nejvyšší funkci - vedoucího tajemníka strany -, která je pro země sovětského modelu klíčovou pozicí. Gierekův infarkt řešení uspíšil (před 10 lety nastoupil Gierek na tuto funkci, kdvž ambulance odvážela do nemocnice tehdejšího vůdce strany Gomulku po dělnickém povstání v Gdaňsku a Štětině). Oproti očekávanému nástupu Stefana Olševského, jehož šance se zdály být nej větší, prvním tajemníkem se stal muž stranického aparátu, do té doby málo známý polské i světové veřejnosti, Stanislaw Kania. Byl to zřejmý kompromis (jako bylo zvolení Dubčeka na lednovém plénu r, 1968), ale docela pochopitelný. Olševský by byl pro Moskvu příliš «liberální» a pro domácí stranický aparát příliš intelektuální. Kania naproti tomu pracuje už 25 let ve stranickém aparátě, patřil k okruhu Gierekových nejbližšíeh spolupracovníků (kontinuita!), je rolnického původu, ale původním povoláním dělník (byť jen krátce) a v poslední době měl na starosti tři nejdůležitéjší sektory: bezpečnost, armádu a církev. Jeho zvolení znamená tedy jakousi garancii pro bezpečnost a armádu, jejichž postoj v době stávky lze označit jako bdělé vyčkávání vývoje. Zdá se, že při poslední krizi v srpnu byl Kania pro jednání se stávkujícími a proti použití vojska a policie. Potvrdil tuto svou linii ostatně i ve svém nástupním projevu, ve kterém sliboval plnění uzavřených dohod, i když to doprovodil nezbytným varováním před «antisocialistickými silami» a ujišťováním SSSR « nerozborným přátelstvím ». Ovšem teprve jeho konkrétní kroky i program, který slíbil připravit a předložit k diskusi mimořádnému sjezdu strany (v tom byl rychlejší než Dubček, který v r. 1968 váhal se splněním tohoto požadavku po několik měsíců) umožní odpovědět otázku, zda se Kania stane polským Dubčekem či Kadárem či Husákem (aš všechny analogie jsou značně pochybné). Musíme jen doufat, že své sliby splní a že svolání mimořádného sjezdu nebude pro sovětské vedení tím strašákem, jakým byl XIV. sjezd KSČ a že mu proto nezabrání tanky.
NEBEZPEČÍ INTERVENCE Chování sovětského vedení je dalším zajímavým příspěvkem ke studiu zkušeností s různými formami demokratizace ve Východní Evropě. Zpočátku Moskva mlčela, jako by chtěla opakovat Brežněvovo « e t o vaše d ě l o » z prosince 1967, když se Novotný dovolával sovětské podpory proti těm, kdo ho chtěli zbavit funkce prvního tajemníka strany. Potom však « T a s s » a « P r a v d a » začaly mluvit o «vzrůstající činnosti an ti socialistických elementů» a o vměšování 0) «západního imperialismu», zejména německého a amerického do vnitřních záležitostí Polska. Známý to scénář pro nás z roku 1968 (kdy se vměšovali «antisocialisté» Brandt a Krei-
sky) i ze začátku letošního roku, kdv se tímto «vměšováním» zdůvodnila okupace Afghánistánu. Polekalo to zřejmě i politbyro polské strany, které otevřeně mluvilo o «obavách našich sousedů» (což je podivuhodný cynismus ve srovnaní s idealismem Alexandra Dubčeka z roku 1968, který nechtěl mluvit o sovětském tlaku z obavy, aby nevyvolal prolisovětské nálady). Mimochodem: v tom jsou Poláci nesporně před námi (mluvím o době roku 1968): v Polsku nikdo, - od prostého občana až po člena politbyra-nemá iluze o SSSR. Rozhodne-li se polské vedení nastoupil cestu demokratizace, bude zřejmě znát lépe než Dubček v roce 1968, jakou hranici nesmí překročit anebo střízlivě předem uvážit, s čím musí v takovém případě počítat. Západní tisk velmi chválil Moskvu za «realismus a klid», s jakým se chovala v době stávkového hnutí a jak přijala dohodu mezi polskou vládou a stávkujícími. Mnoho novinářů si pospíšilo s úvahami o tom, proč tentokrát Moskva «nezasáhla». Takové hodnocení se mně zdá být předčasné, protože skutečné dilema pro takové rozhodnutí ještě nenastalo. Jak známo, Moskva intervenuje vojensky v zemích pod svým vlivem ve dvou případech: kdvž se komunistická strana u moci stane sama nositelem demokratických reforem a tím se dopustí kacířství (jak tomu bylo v případě KSČ v roce 1968), anebo když se strana rozděl i a rozpadne, jak se to stalo v r. 1956 v Maďarsku nebo na začátku letošního roku v Aíghanistánu. Ani jeden z těchto případů zatím v Polsku nenastal: strana vyšla sice z tohoto střel nutí otřesena v základech a nesporně oslabena, ale zůstala závažným mocenským faktorem, kterého i stávkující, i církev, i politická opozice uznávají a s nímž jsou ochotni uzavřít kompromis. Podle hodnocení Moskvy je v polské straně dostatek «internacionálně» smýšlejících vůdců a funkcionářů, aby případný konflikt vyřešili i mocensky čili zásahem vlastní policie nebo armády (i když ta je méně spolehlivá). Teprve kdyby tento faktor odpadl, uvažovala by Moskva o vojenské intervenci. Taková situace však zatím nenastala, i když nelze přehlížet, že kampaň v sovětských sdělovacích prostředcích o «antisocialistických elementech» (mezi něž je počítán otevřeně i Lech Walesa) a o «západním vměšování» je už vlastně psychologická příprava sovětského obyvatelstva pro zdůvodnění takového rozhodnutí jako «nevyhnutelného» opatření k «ochraně míru a socialismu ». To však neznamená, že i v případě rozvoje demokratizačního procesu se nutné musí opakovat scénář z Budapešti v r. 1956 nebo z Prahy v r. 1968. Ne proto, že by sovětské vedení se stalo «osvícenějším» (to také nelze zcela vyloučit pro budoucnost, ale až u B režně vových nástupců či následníků). Ale především proto, že Polsko není Československo a že světová situace je dnes hodně jiná. Vojenská intervence v Polsku by byla nesporně mnohem riskatnéjší než byla před 11 lety v Československu. Kromě toho Moskva dnes musí počítat s tím, že její vojenská intervence v Polsku by vyvolala prudkou reakci v Americe i v Západní Evropě, přerušila by proces uvolňování napětí, torpedovala madridskou konferenci i pro SSSR výhodné obchody se Západem a navíc by vyvolala ještě větší rozkol v komunistickém hnutí. Ale to vše není dostatečnou zárukou, že by se sovětské
5
vedeni k takovému dobrodružství neodhodlalo. Zájem kompaktnosti impéria je pro ně přednější než veřejné mínění i než osud socialismu, který by tím dostal smrtelnou ránu a to nejen na Východě, ale i na Západě.
POTŘEBA SPOJENCE UVNITŘ SYSTÉMU Hlavní otázka ovšem zní: může režim pod sovětskou kontrolou trvale trpět či dokonce podporovat existenci nezávislých odborů, které budou konkurencí oficiálních odborů, jež jsou «převodovou pákou» sírany? Může režim, založený na monopolu moci strany přečkat při respektování práva na stávku, a při zrušení či aspoň omezení cenzury? Může strana omezit právo na demokratické a tajné volby s neomezeným počtem kandidátů pouze na odbory, oficielní i nezávislé a odmítat je v jiných institucích a ve volbách do místních orgánů i do parlamentu? Může strana odepřít právo na nezávislé zastoupení rolníkům, mládeži, studentům a dalším skupinám obyvatel, když j e poskytla dělníkům ? Teoreticky by se muselo na tyto otázky odpovědět záporně, protože zachování monopolu moci komunistické strany (eufemisiicky se tomu říká «uznání vedoucí úlohy strany») j e neslučitelné se skutečnou demokracií (i když s e j í říká «socialistick á » ) a s politickým pluralismem a vůbec s existencí jakýchkoliv nezávislých organizací. Problém totiž není v tom, že by všechny tyto novinky byly neslučitelné se zákony a ústavou těchto zemí; ty je vlastně uznávají. Že mají být jen jedny od bory a že se nesmí stávkovat a že musí být cenzura, to rozhodla strana, která toto rozhodnutí může také zrušit, ale může je zase obnovil. Jestliže totiž nové polské nezávislé odbory uznávají, jak se zavázaly v dohodě, «vedoucí úlohu strany», pak vlastně také uznávají její právo rozhodnout, že nezávislé odbory dnes smějí existovat, ale zítra mohou být z jejího rozhodnu ti zrušeny. Ale v životě je tó složitější a chceme-li dělat politiku a nezaměňujeme-li ji s moralizováním a teoretizováním, zajímá nás hlavně skutečnost. Zatím je taková, že podle uzavřené dohody «nezávislé a samosprávné» odbory jsou v Polsku povoleny, i když není jasné, zda je to míněno jen pro oblasti Pobaltí a Slezska anebo to platí pro celé území. Ač tyto odbory ještě nemají žádné stanovy a členy, Lech Walesa se již nastěhoval s ostatními členy společného stávkového výboru do nových kanceláří. Všichni dali výpověď z práce a stali se tak prvními placenými funkcionáři nových odborů. Aniž by čekali na schválení strany, statisíce pracujících se hlásí za členy nezávislých odborů a jejich odbočky se ustavují ve všech částech Polska. Jako houby po dešti se množí další odborové organizace a zájmové skupiny, jež Žádají o své oficielní uznání. Se zahájením univerzity se čeká vystoupení studentů z jednotné oficiální organizace mládeže a obnovení tradičního samostatného studentského svazu. Všichni političtí vězni - ač režim jejich existenci popíral - byli - podle dohody - propuštěni a zatím to nevypadá, že by režim chtěl zavírat své kritiky. Nestačily by mu ostatně na to věznice, protože kritika zaplavila noviny, rozhlas i televizi, najednou zbavené (po pádu ředitele rozhlasu a televize,
6
jehož arogantnost, nahromaděné i nakradené bohatství i oddanost prvnímu tajemníkovi představují typický příklad představitelů « n o v é třídy») nudné propagandy a otevřené skutečným problémům společnosti. V parlamentě se setkává předseda vlády s protesty poslanců, kteří nechtějí už jen schvalovat rozhodnutí stranických orgánů, ale spolurozhodoval a znát pravdu o situaci. Mnoho z toho připomíná první měsíce «pražského j a r a » před 12 lety, i když historie se nikdy neopakuje. Ale je zde zásadní rozdíl: všechen pohyb společnosti se zatím odehrává především mimo stranu, « z d o l a » . To považují mnozí za velkou přednost «polského léta». Jistě je v tom záruka trvalosti tohoto procesu, který se nenechá snadno «zkrotit». Ale vnucuje se otázka: může toto linutí prosadit zásadní politické a ekonomické reformy samo, bez spojenců u v n i t ř vládnoucí strany a oficiálních struktur? Mluvčí polské opozice často prohlašovali v minulých letech, že je nezajímá, co se děje uvnitř strany, že tam nevidí žádné partnery a že epocha revizionismu a reformismu skončila porážkou « pražského jara » a že jediné, co platí je vytvořit paralelní struktury k oficielním. Ukázalo se nesporně správným budovat tyto paralelní struktury jako nezávislé odbory, rolnické a studentské výbory, létající univerzitu, alternalivní informaci a kulturu ve formě samizdatu atd. To vše vytvořilo předpoklady pro tak rozhodné vystoupení pracujících v letošním létě a pro uzavření c ohody s režimem. Avšak jakmile jde o realizaci konkrétních změn a reforem a o možnost otevřeného, veřejného a legálního střetávání s mocí, hnutí potřebuje s p o j e n c e , aby své požadavky mohlo nejen vytýčit, ale i prosadit proti odporu zastánců sovětského modelu. V Polsku je hlavním a prvním spojencem dělníků nesporně církev, ale právě ona sama nabádá k tomu, aby se hledal dialog a kompromis s vládnoucí stranou. To však předpokládá, že i uvnitř této strany se najdou spojenci či partneři pro takové jednání. Ochota k dialogu s těmi stranickými funkcionáři a členy, kteří jsou pro upřímné plnění uzavřených dohod a kteří cítí potřebu zásadních změn ve způsobu řízení země na základě zásadních, ale splnitelných požadavků může nesporně posílit vliv progresivního křídla a vést k izolaci a porážce konzervativních sil a tím k procesu postupných reforem ve všech oblastech. Naopak, odmítnutí takového dialogu a setrvávání v dobrovolné izolaci by oslabilo progresivní a posílilo konzervativní křídlo uvnitř strany a společnosti, vedlo by nutně k obnově «jednoty řad » ve straně na dogmatické platformě a nakonec k řešení konfliktu silou za mocenské převahy režimu.
OPĚT SAMI ? Další neznámou j e otázka, zda hnutí demokratizace, i když se prosadí v Polsku, má naději konsolidovat své vymoženosti a ještě je dál rozšířit, omezili se jen na jednu zemi. Zkušenosti s porážkou maďarského povstání v roce 1956 a «pražského j a r a » v roce 1968 jsou nesporně varováním, i když dnešní situace je jiná. I když Charta 77 svým projevem solidarity s polskými dělníky ukázala, kde jsou naše sympatie, přesto jsme se asi všichni
neubránili trpkému pocitu, že ti, kdo se pokouši lak odvážné prorazil cestu i pro nás, zůstávají tragicky sami. Při tom nám musí být jasné, že úspěch polského dělnického hnutí otvírá nove možnosti a naděje i pro nás a že jeho porážka a udušeni by naopak znamenalo i pro nás ztrátu jakékoliv naděje na změnu na dlouhou dobu. Proto je v našem nejvlastnéjším zájmu pomoci polskému hnutí. Jednak solidaritou a tím, že zabráníme jakékoliv účasti čs. armády nebo bezpečnosti na eventuální intervenci Varšavského paktu v Polsku. To musí být našemu i sovětskému vedení jasné, že nesmí počítat s jakoukoliv účastí, třebas jen i pasivní, na nějaké kolektivní trestní výpravě proti polskému lidu. Pak j e tu rozšiřování pravdivých informací o vývoji v Polsku mezi naším obyvatelstvem a překonání jakéhokoliv nacionalismu a národního egoismu, který si chce zdůvodnit pasivitu odkazem na minulost: «Napadli nás v roce 1938 a pak znovu v roce 68, tak ať si to teď zkusí na vlastní kůži!». Ale nejúčinnější pomocí by bylo podobné vystoupení našich dělníků. U nás je sice ekonomická situace lepší než v Polsku, ale i naši dělníci jsou unaveni a rozhořčeni na zhoršování situace v zásobování, pracovních podmínek a životního prostředí, neschopností ekonomického řízení, na různá privilegia a výhody pro vysokou stranickou a státní byrokracii. I oni jsou citliví na křiklavé lži oficiální propagandy, na nedostatek svobody, na podřízenost odborů stranickému aparátu, na frašky voleb do zastupitelských orgánů s 99,9% pro jednotnou kandidátku a na to, že z kdysi jedné z nejvyspélejších zemí Evropy se postupně stává téměř rozvojová země, kterou předhání její sousedé ve výrobě i ve stavu životní úrovně. I naše dělnická třída má stejnou potenciální sílu a politické uvědomění jako polská. Neuvědomuje si je však tolik a necítí je tak výrazně. Chybí nám ty 3-4 léta činnosti KORu prostřednictvím časopisu « R o b o t n i k » (Dělník) a dalších publikací, dílčích stávek, komisí pro založení nezávislých odborů, obranou dělníků před represí. Mělo by nás to vést k sebekritickému zamyšlení, zda naše hnutí za občanská práva dělá dost pro obranu práv a zájmů dělníků, proč je jeho přítomnost ve velkých závodech tak málo citelná, zda nevěnuje příliš mnoho pozornosti jednotlivým případům represe, ale méně sociálním křivdám, špatným podmínkám práce, neoprávněným privilegiím některých skupin obyvatelstva, zhoršujícímu se zásobování i zdravotní péči, rostoucí korupci, která poškozuje sociálně slabé vrstvy, zmenšování kupní síly, zdražování cen, drastickému problému bytů, zvláště pro mladé lidi atd. Přes nedůvěru, kterou i u nás chová část dělnické třídy vůči inteligenci by dělníci jistě uvítali konkrétní návrhy, jak by bylo možno zlepšit jejich situaci a aspoň zmírnit negativní důsledky výše uvedených jevů. A nemyslím, že by nasi dělníci se nechtěli víc podílet na rozhodování o problémech jejich pracoviště a že by jim dokonce bylo lhostejné, jak se řídí život celé společnosti. Snad by se mohlo začít s tím, že by dělníci a zaměstnanci mohli volit funkcionáře odborů a národních výborů na základě kandidátních listin s větším počtem kandidátů, z nichž by si mohli vybrat ty, které považují za nejschopnější k obraně jejich zájmů. Stálo by také za úvahu, zda by tomuto procesu nepomohlo vytvoření nějakých zárodečných orgá-
nů nezávislých odborů jako bylv «dělnické komise» (eomissiones obreras) ve Francově Španělsku anebo podobné výbory, které v/.niklv již před dvěma lety v polskem Pobaltí i Slezsku. V R Á T I T SE K P O L I T I C E Režim se polekal polských události a bude asi na ně reagovat dvojím směrem: na jedné straně, jak naznačuje úvodník Rudého práva, vyzývající stranické funkcionáře, aby «naslouchali hlasu dělníků» (!) stranické vedení se neodváží uskutečnit některá plánovaná opatření jako zvýšení cen a pracovních norem a snad bude tlačit podniky a ministerstva k tomu, aby se zlepšila různá sociální zařízení. Na druhé straně bude utahovat řemen a zaslrašovat zostřenou represí všechny ty, kdo by se chtěli inspirovat polským příkladem. Bilak jistě opakuje na stranických aktivech: «vidíte, kam to vede, když se popustí uzda» (lo říkal už Václav Kopecký po polském říjnu a maďarském povstání v roce 1956). «Nepřipustit polské události u nás», to bude hlavní směrnice stranické politiky. Ale nezávisle na lom budou míl polské události dlouhodobě pozitivní vliv a zlepšuji i naše perspektivy. V takové situaci ale nestačí jen informoval o Polsku a bránit se proti represi, ale je nutno myslel na budoucí změny, vypracovával alternativní programy pozitivních opatření, aby vývoj událostí nás nezastihl nepřipravené, jak se v minulosti skoro vždy stávalo. To ovšem přesahuje rámec Charty 77, který jistě zůstane společnou platformou Širokého hnutí na obranu občanských práv, ale nemůže a nechce plnit poslání politického hnutí opozice. Spolupráce v Chartě 77 však nebrání jednotlivcům i proudům a skupinám, jež se na ní podílejí, aby vyvíjely aktivitu i mimo její rámec, aby vypracovávaly vlastní návrhy a programy a hledaly spojence i mezi těmi, kdo zatím slojí mimo hnulí za občanská práva, ale kdo mají zájem na východisku z dnešní krize. Takových lidí je mnoho i v řadách KSC, oficiálních odborů a v dalších oficiálních institucích a jejich počet s narůstáním krize určité poroste. To všechno znamená vrátit se k p o I i t i c e , od níž se z pochopitelných důvodu i mnoho dříve aktivních lidí odvrátilo z pocitu bezvýchodnosti. Neodmítat realitu, neuzavírat se do sebe, do vlastního «čistého světa», ale naopak jí poznávat, vědět, co se děje mezi lidmi na pracovišti i na vesnici a v městech, ale také co se odehrává v oficiálních strukturách, ve straně, v odborech a všude tam, kde se rozhoduje. To také potřebuje mít úzký kontakt s lidmi nejrůznějšího druhu, zajímat se o jejich problémy, pomáhat je řešit. Opuslil pozici pozorovatele s podtextem « t o není naše věc », ale navrhoval taková reálná řešení, že rozumní lidé na nejrůznějších stupních hospodářského i politického života je budou považovat za své a budou se pokoušet j e prosazovat. Znamená to také hledat a připravit mezi dělníky českého Walesu a jeho budoucí spolupracovníky. Podpořit všechny snahy uvnitř církví, aby se staly autonomním a respektovaným partnerem moci jako katolická církev v Polsku a do jisté míry i v Maďarsku a NDR. Ocenit vše hodnotné i v oficiální kultuře a vědě a podpořit snahu o jejich větší nezávislost na cenzuře a stranické kontrole. Podpořit autoritu všech
těch odborářů, kteří chtějí třebas jen na omezeném úseku vlastního závodu bránil zájmy pracujících a zlepšit pracovní prostředí i za cenu konfli tu s vedením závodu a stranickým aparátem.
NOVA SITUACE Zůstane «polské léto» jen krátkou, byť významnou epizodou nebo začátkem historického obratu v Polsku a v celé Východní Evropě? Dnes je ještě těžko na to jednoznačně odpovědět. Ale mnoho naznačuje, že jde o začátek dlouhodobého procesu demokratizace, který má tentokrát naději vydržet, byť rizik nebude málo. Pokusím se shrnout některé zásadní elementy, které mne vedou k tomuto hodnocení. Dělnické hnutí nebylo tentokrát jen spontánním výbuchem nespokojenosti, ale vyznačovalo se vysokým stupněm organizovanosti a discipliny i vytýčením jasného programu, vycházejícího z reálných možností. Dělníci byli podpořeni inteligencí, rolníky, mládeží a velkou většinou národa, což režim musí respektovat. Hnutí se mohlo opřít o morální autoritu církve v zemi, podpořenou záštitou polského papeže ve Vatikánu. Uvnitř polského stranického vedení převládly v rozhodující chvíli síly, ochotné k jednání a odmítající řešení konfliktu použitím represe. Tomu jistě napomáhalo vědomí, že použití síly v takové situaci by mohlo znamenat národní tragédii s nedozírnými mezinárodními důsledky. Sovětské vedení zastihlo vystoupení polských dělníků v mimořádně obtížné situaci. Ani za 9 měsíců nebyli sovětští maršálové schopni zlomit odpor afghánského lidu. Sovětské hospodářství prochází hlubokou krizí, která je urychlována stále stoupajícími výdaji na gigantické zbrojení. Na druhém konci sovětských hranic se v době polské krize odehrával jiný, neméně revoluční proces. Snad poprvé v historii zemi s vládou komunistické strany odstoupili vedoucí funkcionáři dobrovolně z nej vyšších státních pozic, provedli veřejnou sebekritiku a potvrdili cestu Cíny k demokratizaci a modernizaci. Napříště musí SSSR počítat s možností, že Čína se postaví svou rostoucí vahou na stranu každého hnutí za větší nezávislost od SSSR. Všechny demokratické politické síly Západu se postavily na stranu stávkujících a proti řešení krize násilím, včetně komunistických stran Itálie a Španělska. Za podmínek rostoucí ekonomické spolupráce mezi Východem a Západem a před evropskou konferencí v Madridu i pravděpodobným jednáním o raketách středního doletu a omezení zbrojení znamená pro sovětské vedení zvolit cestu vojenské intervence daleko větší riziko než kdyko-
liv před tím. Na druhé straně současná rovnováha sil a spolupráce nevytváří nebezpečí, že by se západní mocnosti pokusily využít polské krize a komplikací na Východě k pokusu o rozklad celého sovětského impéria. To vše vytváří novou situaci, ve které se nedá zcela vyloučil možnost takových ústupků ze strany SSSR, které svého času nazval představitel polské opozice Kuroň «finlandizací» východní Evropy a italský novinář Scalfari «jugoslavizací»: poskytnout zemím východní a střední Evropy větší volnost pro provedení ekonomických a politických reforem, které by zajistili lépe stabilitu těchto režimů než represe a přítomnost sovětské armády za záruku, že při tom budou respektovány sovětské vojenské a ekonomické zájmy v této části Evropy. Víme však, že existuje i jiná možnost, jež vyplývá z vnitřní logiky sovětského systému, který.se bojí změn a který řeší vnitřní těžkosti a rozpory vnější expanzí. Ne náhodou právě na toto nebezpečí poukázal ve významném rozhovoru s italskou novinářkou Fallaci místopředseda KS Číny Deng Hsiaooing, který nevylučuje třetí světovou válku do 10 et v případě, že svět bude stále ustupovat před agresivností sovětských vojenských kruhů. Fatalita neexistuje a nikdo, ani marxisté, už se nedomnívají, že mohou předvídat vývoj na základě zákonitosti dějin. Zní to banálně, ale dějiny dělají skutečně lidé. Dokázali to znovu v letošním létě polští dělníci. Ukázali cestu i nám. Dokážem toho využít ? •, Řím, 8. září 1980
Prohlášení skupiny «LISTY» « P ř e d dvanácti léty potlačily sovětské tanky naděje československého lidu, že bude moci demokraticky rozhodovat o svém osudu, o společenském a politickém zřízení ve své zemi. Představitelé režimu, který byl v Praze dosazen z vůle Moskvy a který j e udržován přítomnosti sovětských vojsk v Československu, se od té doby snaží namluvit světu, že se československý lid s jejich vládou smířil. Kritické a opoziční hnutí v zemi, zejména hnutí na obranu lidských prav "Charta 77", označuje za nevýznamnou záležitost několika jednotlivců. Ještě před několika týdny líčili polští vládci stejně situaci v Polsku. Avšak nivě ve dnech dvanáctého výročí intervence v eskoslovensku dokazují polští dělníci, že požadavky demokracie, požadavek nezávislosti odborů a svobody projevu i další požadavky "Pražského jara 1968" jsou v zemích sovětského bloku stále živé. Vyjadřujeme svou solidaritu s bojem demokratických sil Polska za ideály, které v naší zemi potlačil a potlačuje ve stínu sovětských tanků Husákův režim. Snad i tento režim z boje polských dělníků pochopí, že i v Československu opět přijde chvíle, kdy lid řekne své rozhodné NE k diktatuře a k potlačování lidských a občanských práv». 20. srpna 1980
Text dohody mezi polskou vládou a dělníky Vládní komise a mezipodnikový stávkový výbor došly na základě analýzy 21 požadavků stávkujících dělníků v pobřežní oblasti k následujícím závěrům: K 1. bodu, jehož text zní: Přijmout svobodné, na straně a zaměstnavatelích nezávislé odbor\f na základě konvence č. 87 Mezinárodni organizace práce, kterou Polsko ratifikovalo a která se týká odborářských svobod, bylo dohodnuto: w
1) Činnost odborů v lidovém Polsku neodpovídala nadějím a tužbám pracujících. Bylo by užitečné vytvořit nové, samosprávné odbory, které by byly skutečným představitelem dělnické třídy. To nevylučuje právo pracujících pokračovat v členství ve starých odborech a v budoucnu bude prozkoumána možnost spolupráce mezi oběma odborovými organizacemi. 2) Nově vytvořené, nezávislé a samosprávné odbory budou podle prohlášení mezipodnikového stávkového výboru respektovat zásady zakotvené v Ústavě lidového Polska. Nové odbory budou hájit sociální a materiální zájmy dělníků a nehodlají hrát úlohu politické strany. Vycházejí ze zásady společenského vlastnictví výrobních prostředků jakožto základu socialistického systému Polska; uznávají vedoucí úlohu Sjednocené dělnické strany ve státě a neodmítají systém existujících mezinárodních svazků. Chtějí pracujícím zajistit vyhovující prostředky kontroly, vyjadřování a obhajoby jejich zájmů. Vládní komise prohlašuje, že v áda zaručí a zajistí plné respektování nezávislosti a samosprávy nových odborů, pokud jde o jejich organizační strukturu i o jejich Fungování na všech stupních. Vláda zajistí novým odborům plnou možnost vykonávat jejich základní funkce při ochraně zájmů pracujících, aby tak byly uspokojovány materiální, sociální a kulturní potřeby dělníků. Zároveň zaručí, že nové odbory nebudou předmětem žádné diskriminace. 3) Vytvoření a fungování nezávislých, samosprávných odborů je v souladu s konvencí č. 87 Mezinárodní organizace práce, týkající se odborářských svobod a ochrany práv odborářů, a s konvencí č. 97 o právu na sdružování a kolektivní vyjednáváni, kteréžto dvě konvence Polsko ratifikovalo. Většina odborového zastupitelstva bude požadovat legislativní změny. Vláda se proto zavazuje, že se chopí iniciativy, pokud jde o zákonodárství zvláště v oblasti zákonů o odborech, o dělnických radách a o pracovním právu. 4) Stávkové výbory mají možnost přetvořit se v rámci podniku v instituci zastupující zaměstnance, ať už jako dělnická rada, rada pracujících, dělnický výbor či výbor zakládající nové samosprávné odbory. Mezipodnikový stávkový výbor jakožto zakládající výbor těchto odborů má v pobřežní oblasti svobodnou volbu formy odborů či jiného sdružení. Zakládající výbory budou pokračovat v činnosti,
dokud nebudou zvoleny podle stanov nové odborové orgány. Vláda se zavazuje vytvořit podmínky pro registraci nových odborů mimo Ústřední radu odborů. 5) Novým odborům se musí dostat skutečné možnosti účastnit se klíčového rozhodování o životních podmínkách dělníků z hlediska zásad rozdělování národního důchodu mezi spotřebu a akumulaci, rozdělováni spotřebního společenského fondu na různé oblasti (zdravotnictví, výchova, kultura), z hlediska zásad odměňování a orientace mzdové politiky, zvláště pokud jde o zásadu automatického zvyšováni mezd podle inflace, o dlouhodobé hospodářské plány, o zaměření investiční politiky a o úpravu cen. Vláda se zavazuje, že vytvoří podmínky nezbytné pro realizaci těchto úkolů. 6) Mezipodnikový výbor ustaví středisko pro společensko-odborný výzkum, jehož, cílem bude objektivní analýza postavení pracujících, existenční podmínky dělníků a způsoby, jak správně reprezentovat zájmy pracujících. Toto středisko bude rovněž vyhodnocovat vzájemný poměr mezi narůstáním cen a mezd a bude navrhoval způsoby jejích vyrovnávání. Kromě toho budou míl nové odbory vlastní publikace. 7) Vláda se zaručuje, že bude respektoval článek 1, bod 1, zákona o odborech z roku 1949, podle něhož mají dělníci a pracující právo svobodně se sdružovat v odborech. Nové odbory nebudou členem sdružení představovaného Ústřední radou odborů. Dohodli jsme se, že nový zákon o odborech bude respektovat tylo zásady. Kromě toho bude zaručena účast zástupců mezipodnikového stávkového výboru nebo zakládajících výborů samosprávných odborů jakož i dalších zástupců dělnictva na vypracování tohoto zákona. K bodu 2, jenž zní: Zaručit právo na stávku a bezpečnost stávkujících, jakož i osob, které jim pomáhají, bylo dohodnuto: V novém zákoně o odborech bude zamčeno právo na stávku. Zákon musí vymezit podmínky, za nichž lze vyhlásit a organizovat stávku, způsoby rozsouzení konfliktů i tresty v případě porušování zákona. Články 52, 64 a 65 pracovního práva (zakazující stávky) nesmí být až do přijetí nového zákona proti stávkujícím používány. Vláda zaručí stávkujícím jakož i osobám, které jim pomáhají, osobní bezpečnost a zaměstnání. K bodu 3, který zní: Respektovat svobodu projevu a tisku, zaručenou polskou Ústavou, tzn. nezakročovat proti nezávislým tiskovinám a umožnit přístup ke sdělovacím prostředkům představitelům všech vyznání, bylo dohodnuto: 1) Do tří měsíců předloží vláda Sejmu návrh zákona o kontrole tisku, publikací a veřejných představení, který se bude opírat o tyto zásacjy:
cenzura musí chránit zájmy státu. To znamená zachovávání státního a hospodářského tajemství, ak bude přesněji definováno zákonem, ochranu bezpečnosti státu a jeho důležitých mezinárodních zájmů, ochranu náboženského přesvědčení a současně ochranu občanů nevyznávajících žádnou víru a dále zákaz šíření obsahu publikací, které představují útok na dobré mravy. Návrh zákona zahrne právo na stížnost před nejvyšším správním soudem proti rozhodnutím kontrolních institucí tisku, publikací a divadel. Tento zákon bude pojal do zákona o administrativní činnosti. 2) Používání sdělovacích prostředků církevními organizacemi pro jejich náboženskou činnost bude upraveno dohodami mezi státními institucemi a církevními organizacemi, a to jak pokud jde o obsah, tak i o uspořádání. Zvláštní dohodou s arcibiskupstvím zajistí vláda rozhlasový přenos nedělní mše. 3) Rozhlasová, televizní, tisková a vydavatelská činnost musí sloužit vyjadřování nejrůznéjších myšlenek, hledisek a názorů. Musí podléhat společenské kontrole. 4) Tisk stejně jako občané a jejich organizace musí mít přístup k veřejným dokumentům, zvlášť ke správním aktům, k hospodářským plánům atd., které jsou vydávány vládou a jí podřízenými administrativními institucemi. Výjimky ze zásady odtajení administrativní činnosti budou vymezeny v zákoně podle bodu 3, kapitola I. K bodu 4, který zní: a) obnovit právu osob propit* štěných ze zaměstnání po stávkách 1970 a 1976 a studentů vyloučených pro svoje přesvědčení z vysokých škol; b) osvobodit všechny politické vězně (včetně Edmunda Zadroiinského, Jana Kozlowského a Marka Kozlowského); c) zastavit pronásledováni kvůli přesvědčení, bylo dohodnuto: a) Přistoupit okamžitě k analýze zdůvodnění výpovědí ze zaměstnání po stávkách v letech 1970 a 1976 ve všech dostupných případech, a pokud došlo k bezpráví, okamžitě a s přihlédnutím k nově získané kvalifikaci přijmout tyto osoby znovu do práce, pokud si to přejí, Tentýž princip bude uplatněn i v případě studentů. b) Předložit případy osob zmíněných v bodě 4; b) ministru spravedlnosti, který nejpozději do dvou týdnů uloží svým oddělením, aby se těmito případy začala zabývat; pokud jsou zmíněné osoby ve vězení, okamžitě přerušit výkon trestu až do nového soudního přelíčení. c) Rozbor příčin zatčení, a osvobození osob uvedených v příloze. dj Plné respektováni svobody vyjadřování ve veřejném i odborném životě. K bodu 5, který zní: Infonnovat ve sdělovacích prostředcích veřejnost o vytvoření mezipodnikového stávkového výboru a zveřejnit jeho požadavky, bylo dohodnuto: Tomuto požadavku bude v celostátním měřítku vyhověno zveřejněním tohoto protokolu. K bodu 6, jenž zní: Podniknout reálné kroky, které by vyvedly zemi z krize, tím, ze se veřejnosti především dostane úplné informace o společenské a hospodářské situaci a ze se lidem všech oboru a společenských skupin dovolí zúčastnit se diskuse o programu reforem, bylo dohodnuto:
10
Pokládáme za nezbytné uspíšení příprav na hospodářskou reformu. Příslušné úřady vymezí a zveřejní v příštích měsících zásady léto reformy. Je třeba umožnit co nejširší účast na veřejné diskusi o reformě. Zvláště odbory musí pomáhat při přípravě zákonů o socialistických podnicích a dělnické samosprávě. Hospodářská reforma se musí opírat o rozšíření, autonomii, a účast dělnických rad na řízení. Zvláštní ustanovení mají odborům zaručit, že budou moci plnit své funkce, jak jsou popsány v bodě 1 této dohody. Pouze uvědomělá a věci znalá společnost se může pustit do reformy našeho hospodářství a uskutečnit ji. Vláda podstatně rozšíří sféru ekonomických informací, k nimž bude mít společnost, odbory jakož i hospodářské a společenské organizace přístup. Kromě toho mezipodnikový stávkový výbor navrhuje, aby byly vytvořeny trvalé podmínky pro rozvoj rodinných zemědělských usedlostí, které jsou základem polského zemědělství; aby všechny zemědělské sektory (kolektivní a individuální) měly rovný přístup k výrobním prostředkům včetně půdy; aby byly vytvořeny podmínky pro obrodu samosprávných družstev. K bodu 7, který zní: Zaplatit všem pracujícím, kteří se účastnili stávky za dobu stávky podobně jako za dovolenou z fondů Ústřední rady odborů, bylo dohodnuto: Zaměstnanci závodů účastných na stávce obdrží za dobu stávky po návratu do práce zálohu 40% svého platu. Zbytek do I00°/o mzdy bude vyčíslen jako za clobu dovolené, přičemž se počítá, že pracovní den má 8 hodin. Mezipodnikový stávkový výbor vyzývá své členy dělníky, aby po skončení stávky a ve spolupráci s vedením podniků a továren usilovali o zvýšení pracovního výkonu, o úsporu surovin a energie a o zvýšenou disciplinu na pracovišti. K bodu 8, který zní: Zvýšit základní měsíční mzdu každého pracujícího o 2000 zlotých, aby se vyrovnalo zvýšení cen, bylo dohodnuto: Toto zvýšení mezd bude zavedeno postupně pro všechny kategorie pracujících a především pro ty, jejichž mzdy jsou nejnižší. Byl schválen princip zvyšování mezd podle oborů a závodů. Zvyšování bude uskutečňováno s přihlédnutím ke specifice povolání a sektorů. Jeho účelem bude zvyšovat mzdy revizí tarifů a rozšířením jiných mzdových složek. Platy úředníků budou zvyšovány individuálně. Ke zvýšení mezd, o němž se v tomto bodu hovoří, dojde do konce září 1980 na základě dohod přijatých v každém oboru. Poté, co vláda prostuduje situaci ve všech odvětvích, předloží do 31. října 1980 se souhlasem odborů program zvyšování mezd počínaje 1. lednem 1981 pro ty, kteří vydělávají nejméně, s důrazem na rodiny s mnoha dětmi. K bodu 9, který zní: Zaručit pohyblivé mzdové tarify, bylo dohodnuto: Je nutné zastavit růst cen běžného spotřebního zboží zvýšenou kontrolou veřejných a soukromých sektorů a zvláště skoncovat se zastřeným zvyšováním cen. Na základě vládního rozhodnutí se podnikne
rozbor životních nákladů. Tento rozbor bude prováděn rovněž v odborech a ve vědeckých ústavech. Do konce roku 1980 vypracuje vláda zásady kompenzace vzrůstajících životních nákladů a tyto zásady budou předloženy k veřejné diskusi. Jakmile budou přijaty, vstoupí v platnost. Při těchto zásadách je třeba přihlížet k problému společenského minima. K bodu 10, který zní: Zajistit zásobování vnitřního trhu potravinovými výrobky a vyvážet pouze přebytky, k bodu 11, který' zní: Odstanit obchodní ceny a prodej za cizí valuty na vnitřním trhu, a k bodu 12, který zní: Zavést potravinové lístky na maso a masné výrobky až do stabilizace trhu, bylo dohodnulo: Do 31. prosince 1980 bude zlepšeno zásobování masem, a to jednak díky zvýšené rentabilitě zemědělské výroby, jednak omezením vývozu masa na nezbytné minimum a jednak zvýšeným dovozem masa. Současně bude v tomto období vypracován program zlepšeného zásobování masem s možností zavést přídělový systém vydáváním potravinových lístků. V prodejnách «Pevevv» (za devizy) se nebudou prodávat domácí nedostatkové výrobky běžné potřeby. Do konce tohoto roku se veřejnosti dostane informace o všech rozhodnutích týkajících se zásobování trhu. Mezipodnikový stávkový výbor žádá zrušení obchodů s volnými cenami, úpravu a sjednocení cem masa a masných výrobků na základě průměrných cen. K bodu 13, který zní: Zavést způsob výběru kádrů na základě kvalifikace, a nikoli příslušnosti ke straně, a zrušit privilegia policie, bezpečnosti a stranického aparátu vyrovnáním rodinných přídavků a zrušením zvláštní obchodní sítě atd., bylo dohodnuto vyhovět žádosti, aby se výběr kádrů opíral o princip kvalifikace a kompetence a aby se kádry vybíraly ze členů Sjednocené dělnické strany, Demokratické strany, Sjednocené rolnické strany (která spolu s dvěma prvními tvoří základ národní fronty), a z bezpartijních. Program sjednocení rodinných přídavků pro všechny skupiny zaměstnanců předloží vláda do 31. prosince 1980. K bodu 14, který zní: Možnost odchodu do pense pro ženy v 50 a pro muže v 55 létech, nebo po 30 létech práce pro ženy a po 35 létech práce pro muže, bez ohledu na věk, bylo dohodnuto: Vládní komise považuje tyto požadavky za nemožné vzhledem k nynější neuspokojivé hospodářské a demografické situaci země. O problému se bude jednat v budoucnosti. Mezipodnikový stávkový výbor žádá, aby tyto problémy byly rozpracovány do 31. prosince 1981 s možností snížit pensijní věk o 5 let pro osoby pracující za ztížených podmínek (po dobu nejméně 15 let). Této žádosti se má vyhovět, pouze budou-li si to pracující přát. K bodu 15, který zní: Zvýšit pense na dnešní úroveň, bylo dohodnuto:
starodůchodců
Vládní komise prohlašuje, že nejnižší důchody a pense budou zvyšovány postupné každým rokem podle hospodářských možností země a v souvislo-
sti se zvyšováním nejnižších mezd. K tomuto bodu předloží vláda program do l. prosince 1981. Vláda připraví návrh zvýšeni nejnižších důchodů až na úroveň sociálního minima, stanoveného podle výsledků studia vědeckých institucí; tento návrh bude předložen veřejnému mínění a podřízen kontrole odborů. Mezipodnikový stávkový výbor zdůrazňuje naléhavost těchto problémů a trvá na požadavcích: zvýšit staré důchodv až na úroveň důchodů součaV t sných; přihlížet ke zvyšování životních nákladů. K bodu 16, který zní: Zlepšit pracovní podmínky ve zdravotnictví a zajistit tak pracujícím lepší zdravotní péči, bylo dohodnuto: Je nutno okamžitě zvýšit prostředky na investice v oborech zdravotní péče, zlepšit zásobování léky dalším dovozem surovin, zvýšit platy všech zaměstnanců ve zdravotnictví (změna platové kategorie středního zdravotnického personálu) a co nejdříve vypracovat vládní a ministerské programy ke zlepšení zdraví obyvatelstva. Další akce v léto oblasti jsou uvedeny v příloze. K bodu 17, který zní: Ve školkách a jeslích zajistit dostatečný počet misi pro děti pracujících žen, bylo dohodnuto: Vládní komise plně souhlasí s tímto požadav« kem. Úřady v oj vod i ny předloží k tomuto bodu program do 30. listopadu 1980. K bodu 18, který zní: Prodloužit mateřskou dovolenou na 3 roky, aby matka mohla vychovávat své dítě, bylo dohodnut: Ve spolupráci s odbory budou do 31. prosince 1980 prozkoumány možnosti národního hospodářství a bude stanovena výše měsíčního příspěvku pro ženy, které jsou v současné době na neplacené mateřské dovolené. Mezipodnikový stávkový výbor žádá, aby do tělo analýzy bylo zahrnuto zavedení takového příspěvku, který by se v prvním roce po porodu rovnal 100% mzdy a v druhém roce 50% mzdy, který by však nikdy nebyl nižší než 2000 zlotých měsíčně. Tohoto cíle by se mělo postupně dosáhnout počínaje první polovinou roku 1981. K bodu 19, který zní: Snížit čekací dobu na příděl bytu, bylo dohodnuto: Program na zlepšení bytové situace tím, že se zkrátí čekací doba na přidělení bytu, předloží vojvodina do 31. prosince 1980. Tento program se stane předmětem široké diskuse na úrovni vojvodiny, která bude konsultovat kompetentní organizace (Sdružení polských urbanistů a Sdružení polských architektů, Ústřední sdružení techniků atd.). Kromě využití existujících stavebních podniků a továren na domovní prefabrikáty bude program zahrnovat důsledný rozvoj výrobní základny stavebního průmyslu. K obdobným akcím dojde v celé zemi. K bodu 20, který zní: Zvýšit náklady na služební cesty ze 40 na 100 zlotých a zvýšit diety, bylo dohodnuto: Bude uzavřena dohoda, podle níž budou počínaje 1. lednem 1981 zvýšeny náklady na služební
li
cesty a diety. Vláda předloží návrhy bodu do 31. října 1980.
k tomuto
K bodu 21, který zní: Zavést sobotu jako den pracovního klidu Zaměstnancům továren s nepřetržitým provozem, pracujících na čtyři směny, kompensovat pracovní soboty buď zvýšením počtu dní dovolené nebo jiným volným dnem v týdnu (libovolným), bylo dohodnuto: Zásada a aplikace tohoto programu, zavádějícího volné soboty nebo jiný způsob zkrácení pracovní doby, bude vypracována a předložena do 31. prosince 1980. Podle tohoto programu bude počet volných sobot zvýšen počínaje rokem 1981. Další možnosti v této oblasti jsou zmíněny v
POLÁCI To, co se odehrálo v Polsku na konci letošního léta, bylo vlastně vyvrcholením zápasu, kteiý začal krvavým masakrem v Gdaňsku před deseti lety. Zároveň však znamená vítězství polských dělníků, jak je vyjádřeno v dohodách podepsaných s polskou vládou začátek nového, a pravděpodobně dlouhého zápolení o praktické naplnění těchto dohod, o dodržování jejich litery i jejich ducha. Tento nový zápas nebude již jenom dramatickou obranou proti byrokratické zvůli, ale úsilím o vytvoření nového modelu socialismu uvnitř sovětského systému. Všichni víme, jak skončil podobný, by( víc než omezený pokus maďarský, a málokdo zapomněl - ať se dnes tváří jakkoli - na osud československého usilování v témže směru v šedesátých letech a jeho vyvrcholení v devíti měsících roku 1968. Je proto jen pochopitelné, že lidé pohlížejí na budoucnost nového polského pokusu víc než skepticky, i když mu skoro bez výjimky potichu fandí a drží Polákům palce. Je proto na místě pokusit se o srovnání někdejší československé a dnešní polské situace, o úvahu nad programy, jež je charakterizovaly, na kořeny, z nichž vyrostly, na celkový kontext, v němž se prosazovaly. Polský srpen 1980 potvrdil, že ekonomická situace země a jejího obyvatelstva zůstává i v sovětské části Evropy klíčem k politické stabilitě. Policejní charakter podle sovětského vzoru modelovaných režimů, rozsah i dosah policejního aparátu a policejních metod, totální propojení policie, armády a stranické byrokracie, se všemi důsledky, jež z toho plynou pro život jednotlivce, to všechno může udržet fasádu klidu a pořádku jenom potud, pokud většina občanů (a zejména ti, kteří produkují národní důchod, na němž policie, byrokracie a armáda parazitují) má pocit, že existence, jíž se jim výměnou za politickou pasivitu dostává, je svým způsobem přijatelná, a dokonce v jistém směru výhodná. K udržení této křehké rovnováhy přispívá opresivní aparát jenom v té míře, v níž může svou mocí a hrozbou, nebo i aktivními zásahy, vyrovnat menší vychýlení na tu či onu stranu. Ale
příloze, kde je také stanovisko mezipodnikového stávkového výboru. Poté, co se dospělo k výše uvedeným závěrům, bylo ještě dohodnuto, že: Vláda se zavazuje: - že zaručí osobni bezpečnost i dosavadní pracoviště účastníkům stávky a osobám, které je podporují; - že prostuduje na úrovni ministerstev specifické požadavky jednotlivých výrobních odvětví, předložené dělníky všech závodů sdružených v mezipodnikovém stávkovém výboru; - že okamžitě v celostátní měřítku (tisk, rozhlas, televize) zveřejní úplný text tohoto protokolu. Mezipodnikový stávkový výbor se zavazuje, že ukončí stávku 31. srpna 1980 v 17 hodin.
MY- I. v okamžiku, kdy základní narušeni předpokladů této rovnováhy (t.j. neschopnost ekonomiky zajistit zachování typu existence, na který si pracující masy zvykly, při zachování pasivity, na kterou přistoupily) vyvolá skutečnou aktivní nespokojenost výrobců, má policejní stát jenom jedinou možnost: zjednat pořádek ozbrojenou silou. To je však zbraň dvojsečná. Připomeňme si jenom takovou zapomínanou maličkost, že i Francův fašismus v určitém okamžiku své existence dal přednost tolerování neoficiálních, státem nekontrolovaných odborů (dělnických komisí) před řešením krize zásahem policie a armády, k němuž měl jistě dostatek prostředků. Když sovětská intervence v roce 1968 zlikvidovala pokus o demokratizaci československého socialismu, mohl policejní aparát a jeho stát zajistit umlčení a společenskou likvidaci půl miliónu zastánců tohoto pokusu. Ale cenu za mlčení miliónů musel zaplatit Sovětský svaz v podobě subvencí do ekonomiky, jež ji bez nich zaplatit nemohla, a v srpnu 1968 ztratila jakoukoli reálnou naději postavit se vlastní silou na nohy a udržet se na nich. Po deset let se mohlo nezasvěceným pozorovatelům z dálky zdát, že pouze hrstka nepoučitelných idealistů narušuje - ale neohrožuje - hřbitovní klid v srdci Evropy. Ti, kteří tu dnes vládnou, přímo nebo v zastoupení, však věděli lip. Věděli, že tato hrstka stále přesněji definuje skutečnou situaci, pravou povahu labilní rovnováhy mezi výrobci na straně jedné a parazitujícím opresivním aparátem na straně druhé. A protože hospodářská situace, nejen v sovětském bloku, ale v celosvětovém měřítku, nedávala žádné vyhlídky, že by se věci mohly změnit k lepšímu, bylo třeba i tu hrstku brutálně umlčet nebo dohnat k emigraci. Ani tím se však nic nevyřešilo. Hospodářská situace a způsob existence výrobců se v Československu v posledních letech neustále zhoršuje. Tím klesá i ochota zvyšovat za takových okolností produktivitu, což opět přispívá k dalšímu zhoršení celkové situace, a tak pořád dokola. Fronty před obchody
12 —i
do sa h uj í d é 1 kv po 1 skvch front zalim jen ve výrobně meně napjatých oblastech, kde je snazší vyplňovat mezery paralelním trhem a přímým kontaktem s vesnicí. Ale policie a její stat dobře chápou, že Polsko je za rohem, nejen geograficky, ale se vším, co důsledky hospodářského debaklu reprezentují. Polský K O R (výbor na obranu dělníků), svobodná univerzita, iniciativa intelektuálů, kteří se rozhodli bez planí vytvářet paralelní kulturu, ba dokonce i mocná polská katolická církev, byly i o dlouhou dobu z hlediska polské policie a její 10 státu spíš důležitým pojistným ventilem než skutečnou hrozbou. V tom se polský postoj lišil od československého v celém uplynulém desetiletí, především ze dvou příčin: Chybělo trauma roku osmašedesátého, a stav polské ekonomiky poskytoval menší manévrovací možnosti (ne vůči intelektuálům, ale vůči výrobcům), než slav ekonomiky československé. Sovětský svaz viděl v Gierekovi a jeho politice celkem sympatický pokus vykoupil pasivitu polských výrobců západními půjčkami a injekcemi spíš než přímými sovětskými subvencemi, v naději, že tyto půjčky a injekce - a ne reforma polského socialismu - budou znamenat nalezení cesty k ozdravění polské ekonomiky a dokončení indusirializačního procesu. A Západ tyto půjčky a injekce poskytoval, sice bez velkých iluzí o jejich návratnosti, ale v naději, že přispívají k zachování či posílení polského liberalismu. Na podstatě polského socio-ekonomického mechanismu a policejně byrokratického státu se však nic neměnilo, což neodvolatelně znamenalo, že stejné jako sovětské subvence, i západní půjčky zmizí v bezednu jeho neschopnosti vytvořit organický vztah mezi společností, její organizací a její hospodářskou činností. Nedávno KORem uveřejněná ekonomická analýza polské situace to plně potvrdila dřív, než polští dělníci dali na tenio rozbor svoje razítko. Když se pak stál, jako už tolikrát předtím, pokusil přivést k moci tvrdší garnituru, a znovu bez souhlasu výrobců svalit na jejich bedra cenu vlastní neschopnosti, došlo k explozi, jejíž průběh i dosavadní výsledky známe. Ale ještě k té neschopnosti. Samozřejmě, že existuje, neboť neschopnost, průměrnost, konformismus vedoucích pracovníků na všech úrovních je základní podmínkou zachování systému. Ale připusťme, že všichni neschopní budou jakýmsi zázrakem nahrazeni schopnými. Co se změní? Nic, nebo prakticky nic. Schopní bud' rychle pochopí, že bez radikální reformy systému jejich individuální kapacita, ctižádost ani obětavost nic nezmohou, začnou tuto reformu prosazovat a stanou se reformisty, kteří končí jak končí. Nebo se cynicky rozhodnou systému sloužit za pár okamžitých výhod a při nejbližší krizi skončí pod jeho koíy. Polští dělníci tohle, samozřejmě, pochopili dávno před srpnem 1980. Ale teprve letos v srpnu tuto prostou pravdu formulovali jasně a bez okolků, když prohlásili, že je nezajímá výměna jedněch reprezentantů systému jinými reprezentanty systému, nýbrž že chtějí takovou změnu systému, které by výrobcům dala v dělnickém státě aspoň taková práva, jako mají, řekněme, policajti. N e b o policajtům stejný úděl, jako j e úděl dělníků, to jest stejné mzdy, stejná (t.j. žádná) privilegia atd. Křehká rovnováha mezi policejním státem a pasivitou výrobců se tedy v Polsku zhroutila, a stát přistoupil na to, že cesta, jak z dnešní situace,
může bvt * nalezena toliko uznáním aktivizovaných • výrobců za rovnoprávné partnery v hledaní léto cesty. To samozřejmě znamená radikální změnu proti předchozí situaci, i když slál nerezignoval na svůj policejně byrokratický charakter, na svou policejně byrokratickou diktaturu. A když už jsme riskovali srovnaní s jinou katolickou evropskou mocnosti, riskujme dál: Jsme v posledních letech Francova režimu. Podobnosti je tolik, že to až zaráží. Otázka ovšem je, kdo je Franco, a zda zemře. Sovětský svaz má v Polsku od pradávna (to jest od války) dobré tři divize, a může jich tam mít zítra třicet (i když není tak docela jisté, jak by se v takové situaci zachovali třeba jen některé divize polské), Uvážíme-li, že nejen požadavky, ale podepsané dohody, jdou v některých bodech dál, než šly reálné reformy československého jara, lze se ptát, zač tam vlastně SSSR ly divize platí a kde zůstalo těch dalších třicet? Už v srpnu. Odpověď asi bude, že Damoklův meč divizí visí naci polskou reformou i nadále, že co nebylo, může být atd. A není pochyb, že Poláci budou svou velkou hru hrál na obou stranách s velkou opatrností, majíce na paměti nejenom zkušenost maďarskou a československou (a také gruzínskou, a kronštatskou, a co jich bylo), ale především svoji vlastní, i kdyby jen od osmnáctého věku k varšavském povstání. Otázka je, zda se ta hra dá vůbec uhrát, neřkuli vyhrál. Nikdo nemůže než nabídnout možnou variantu. Varianta intervence, dříve nebo později, je snazší, konformnější, lépe podepřená zkušeností, a proto se také objevuje především, ve většině komerilářů. Zkusme nicméně variantu opačnou. Proti intervenční variantě v československém případě se argumentovalo jednak lim, Že lu není precedens, pak tím, že tu není důvod, neb otázka československého socialismu či československosovětských vztahů nebyla nikdy předmětem diskuse, a konečné tím, že mezinárodní komunistické hnutí by cosi takového nepřežilo. A vida, precedens se vytvořil, pro přišlé, důvody se našly, a mezinárodní komunistické hnuti už přežilo horší věci. V polském případě se argumentuje skoro opačně, precedentů je nepočítané, důvodů jakbysmet, a když rakouský kancléř Kreisky zauvažoval o tom, že v takovém případě by definitivně zmizela jakákoli kredibilita komunismu, sám se trochu usmíval. Jenže situace je dnes v jednom ohledu přece jen jiná. Přátelství, nepřátelství, komunismus, nekomunismus, dějiny, nedějiny, to všechno nejsou dnes kategorie, v nichž se v Kremlu uvažuje. Polská rovnice se tam píše jinak: Likvidace polského pokusu o reformu socialismu znamená připsat k subvencování určitého typu pasivní existence 15 miliónů Čechů a Slováků a 7 miliónů Maďarů (i když v trochu menší míře) celých 35 miliónů Poláků. Líbánky půjček a subvencí jsou po Afgánistánu u konce a hned tak se nevrátí, a politika postupující militarizace a dvou společností, vojenské a civilní, v SSSR, napíná stále víc možnosti sovětské byrokratické ekonomiky. Světová i sovětská energetická krize přidávají další nová břemena. Argentinské obilí je podstatné dražší než americké a kanadské, a sovětského nepřibývá. A teď 35 miliónů Poláků, které přece jen nelze dobře postřílet a jejichž podíl na výrobě v zemi, oficiálně okupované sovětskou armádou, si dovede kdekdo živě představit. Dilema není ideologické, nýbrž jen
13
ekonomicko-mocenské. Polská reforma znamená ohrožení sovětského systému nejprve v nesoveiských zemích sovětského bloku, ale kdoví, možná i v SSSR samotném. Vojenská intervence v Polsku znamená takové porušení už víc než přepjaté ekonomické rovnováhy Sovětského svazu, že je otázka, zda nebezpečí, jež by odtud hrozilo samotnému systému, není ještě vetší. Že by ovšem odtud mohla vést cesta k dalším, planetárním dobrodružstvím, je jenom pravděpodobné. Tohle je polská šance. A nejenom polská. Světová hospodářská krize, Afgánistán, a třeba i polský papež, to všechno jsou okolnosti, které sice možnost přímé sovětské intervence v Polsku zdaleka nevylučují, ale nicméně ji problematizují. Ostatně, i sovětští maršálové mají na Polsku menší zájem,
protože tu už dávno strategicky mají, co chtějí, ídežto v Československu měli pocit velké strategické mezery. Nejen v Ostravě, ale i v Plzni, na Kladně, a ovšem v Praze, v Brně, v Bratislavě, v Košicích, všude se dnes mluví hlavně o Polsku. A každý ví, že se mluví, konečně a zase znovu, o Československu. Vědí to dělníci, inteligence, zemědělci, studenti, ví to i úřednictvo, a pochopitelně policajti, plukovníci i generálové, tajemníci i tajemnice, a samozřejmě vláda, o politbyru nemluvě. Což je dobře. Víme to i my, a budeme se proto k Polsku, polskému vývoji, různým jeho aspektům a jeho ohlasu v jiných zemích sovětské části Evropy, vytrvale vracel. DALIMIL
Až přijde rozhovor V Tvorbě č. 21 z 21,5.80 otiskli projev Vasila Bila ku k ideologickým pracovníkům: «Dávat v šediny síly pro blaho naší vlasti». Skoda, že se tomuto slovesnému výkonu nedoslalo větší publicity a že jej Vasilovi kolegové zastrčili clo nečteného týdeníku. Protože řečník zde tvrdí pozoruhodné věci. Například: proč jsou v zásobování obchodů výpadky? Poslechněme si to: « K d y ž naše strojírenství nedodá pro vývoz dostatečné množství kvalitních výrobků, nahrazují se textilem a vším možným, což vyvolává poruchy na našem vnitřním trhu. Takovouto jednoduchou pravdu musíme lidem jednoduchým způsobem vysvětlit. Otevřeně a nebojácně, a ne abychom se v autobusu přikryli pláštěm a tvářili se, že neslyšíme, když někdo nadává buď proto, že nepozná pravdu, nebo že zneužívá objektivní potíže». Představuji si namíchnuté lidi v ranním nebo odpoledním autobuse. A aktivistu, který jim tuhle «jednoduchou pravdu» «jednoduchým způsobem» zvěstuje. Už je vidím, jak souhlasně přikyvují. Vasko, Vasko, netahej čerta za ocas! iV
Naše vláda je poučená, a proto se s lidmi zbytečně nebaví. To za Antonína Novotného se pořád něco vysvětlovalo, pořádaly se dokonce celonárodní diskuse, a když lidé na schůzích zařezaně mlčeli, považovali to organizátoři sešlosti za nezdar a varovné znamení. A k čemu nakonec to věčné vysvětlování a rozhovorování vedlo: k roku 1968! Teď už se jedenáct let lidem nic nevysvětluje, žádné dialogy se nezapřádají, debaty se netrpí a jde to. Na schůzích se tolerují nanejvýš jeden - dva připravené příspěvky, ptát se na něco mimo program se považuje za nehoráznost. Řečníkům vůbec nevadí, když je lidé nevnímají, důležitý není obsah rituálu, ale jeho konání. Má někdo připomínky? Tak dáme hlasovat.
14
Ani když se provedlo nejradikálnější zdražení za posledních 30 let, nezměnilo vedení taktiku. Vyslao do novin a do televize několik svých podúředníků, ti něco breptali o negativních vlivech kapitalistické krize a růstu cen - a hotovo. « Naše vedení je poučené. Pochopilo, že způsob, jímž řídí zemi, nesnese diskusi. A proto ani ono diskusi nesnese. Když se bezelstní lidé podivují, proč se režim tak rozlítil na Chartu, že se v roce 1977 pokusila tím nejmírnějším způsobem navázat s ním rozhovor, pak je jim možno odpověděl: právě proto! Ostatně, vžijte se do jejich postavení: jsou otázky, které si odpovídají samy. Například, kdyby se lidé zeptali, proč tak zaostáváme, když máme vědecky řízenou společnost? Proč se pořád mluví o tom, že nám SSSR poskytuje ropu a mlčí se o tom, že my mu poskytujeme uran? A za jaké ceny? Proč se plýtvá proudem na rušičky, když spotřebují více energie než osvětlení všech domácností dohromady? Proč se na Západě zdražuje a u nás jen upravují ceny? A jaký j e rozdíl mezi stávkou a přerušením práce? Proč se v dělnickém státě trestá dělnickou prací? Proč potřebuje nejpokrokovější zřízení statisícovou politickou policii a jak se srovnávají naše «rozjásané» májové průvody s rekordem sebevražednosti? •v •j>+
<4
a
A přece se rozhovor pomalu blíží. Možná, že bude trochu jiného rázu než u našich polských přátel, ale bude. A možná, že přece jen nebylo od našeho poučeného vedení zrovna nejchytrejší, že ten zdvořilý pokus o dialog v roce 1977 tak sveřepě zakřiklo. Protože tentokrát se budou ptát jiní, početnější a pravděpodobně i naléhavějším způsobem. Praha, září 1980
B.
»
OHROZENÁ ZEME VÁCLAV SEVER *
(Příspěvek k problematice severních Čech) V současné epoše se stává kvalita životního prostřech vedle válek jedním z vážných nebezpečí pro vývoj lidstva. Zejména v příštích letech může životní prostředí nejen limitovat vývoj lidské společnosti, ale ohrozit i samu její existenci na mnoha místech naší planety. Snesitelné životní prostředí se stává palčivým oroblémem zejména těch zemí, jejichž území je luště osídleno. Zatímco území velkých států jsou relativně ještě málo postižena, i když tyto státy patří k nejprůmyslovějším na světě, výrazněji jsou postiženy státy s menší územní rozlohou.
Jsme malá země s hustým osídlením Československo se nachází v pásmu vyznačujícím se hustým osídlením a zalidněním. Poměrně malé území státu umožňuje pronikání zplodin atmosférou i vodami do okolních států, které mají podobnou strukturu osídlení. Tato odpovědnost bude, zejména v blízké budoucnosti, násobena odpovědností při umísťování velkých energetických děl na bázi jaderné energie. Nejde tudíž jen o zdravé a hygienické podmínky lidu naší země, ale i o spoluzodpovědnost za podmínky v sousedních státech. A naopak - vláda našeho státu by měla spolupracoval s vládami sousedních států při řešení problémů ovlivňujících negativně životní prostředí našeho území. Střední vzdálenost obcí je u nás kolem 2,75 km - kde jedno sídlo končí, začíná druhé. Dále působí vysoký stupeň industrializace, který, zejména z hlediska rozmístění, vznikal historicky především na bázi uhlí; později podle center osídlení, tam, kde byly k dispozici volné pracovní síly. Tak v našem státě vznikla území, která patří k nejprůmyslovějším na naší planetě, se všemi negativními dopady na přírodu a krajinu. Dále je nutno vidět, že naše národní hospodářství, zejména pak průmyslový potenciál a jeho skladba, se rozvíjelo nejen z potřeb našeho území, ale i na základě mezinárodní dělby práce a mezinárodních vztahů. Objem, orientace i rozmístění průmyslového potenciálu v naší zemi se vyvíjely již před vznikem Československa jako samostatného státu. Po roce 1918, zejména na území Čech a Moravy, jsme se již řadili mezi nejprůmyslovější země. Do druhé světové války v podstatě nebyly struktury a rozmístění průmyslového potenciálu měněny. Po druhé světové válce, zejména pak po roce 1948, došlo především na evropském kontinentu k závažným mezinárodně politickým změnám, které
zúžily prostor rozvoji mezinárodní dělby práce. Rozdělení sfér v Evropě na Západ a Východ vyvolalo tlak na objem a koncepci průmyslových potenciálů států východní sféry, z nichž některé byly industrial ně slabě vyvinuté. Vznikly nové požadavky na objem a strukturu a koncepci československého průmyslu. Již v první pěl i letce, na počátku padesátých let, byla v Československu dále prohloubena orientace na těžký průmysl, ačkoli naše území, kromě uhlí, postrádá zdroje surovin. Byl tu však požadovaný průmyslový potenciál, kapacity a technická zkušenost lidu.
Vše pro těžký průmysl! Národohospodářská orientace zejména na odvětví těžkého průmyslu počátkem padesátých let byla mimo jiné charakterizována jako pomoc ostatním lidově demokratickým státům. U příležitosti jubilejního výročí vzniku RVHP byla tato skutečnost v československých sdělovacích prostředcích několikrát zdůrazněna. Například v obsáhlém článku v Rudém právu tajemník UV KSČ Kcmpný označil československou národohospodářskou orientaci a její objem za důležitou internacionální pomoc bratrským zemím. Z toho logicky vyplývá, že vývoj našeho hospodářství neodpovídal jen potřebám rozvoje Československa a jeho lidu, přirozeným potřebám a podmínkám mezinárodní dělby práce, ale také potřebám industriálního rozvoje určitých států se specifickými ekonomickými podmínkami, které vtiskovaly charakter mezinárodní ekonomické integraci území střední a východní Evropy. Národohospodářská koncepce orientovaná na rozvoj těžkého průmyslu a těžké chemie kladla v minulosti i v současnosti značné nároky na plošné rozmístění objektů. Vedle historických průmyslových aglomerací, které se plošně i objemem výroby rozrůstaly, vznikly četné další aglomerace. V Československu je již málo míst, která nebyla industrializována. Zásahy do přírody se tím prohloubily. Zmíněná průmyslová koncepce je náročná jak na suroviny, tak na energii. Tvar československého území a jeho dosavadní struktura komunikací a rozmístění průmyslových a urbanizačních center vytváří dále nové nároky na dopravu. Přitom na jednotku výroby (ve srovnání s obdobnými potenciály srovnatelných států) spotřebováváme daleko více energie. Je nasnadě, jak tyto faktory ovlivňují kvalitu životního prostředí.
Nejhůř je na tom sever republiky
Názorné je to vidět zejména v průmyslových aglomeracích, jako je například území severočeské hnědouhelné pánve, karlovarsko-chebská aglomerace (Sokolovsko), Ostrávsko-Karvinsko, některé * Všechny příspěvky autorů z Československa takto označené městské aglomerace, například hlavní město ČSSR jsou uveřejněny bez jejich souhlasu Praha.
Ze zpráv, které jsou k dispozici a které jsou béžné publikovaný je patrné, že v téchto oblastech a lokalitách v Československu došlo ke značnému vychýlení rovnováhy mezi lidskou činností a přírodou. V těchto územích jsou narušeny ekosystémy již natolik, že lze hovořit o porušení ekologické únosnosti území. Tento jev ohrožuje zdravou existenci obyvatel. Drastická změna podmínek může mít i genetické následky. Ačkoliv je naše země bohatá na moderní zdroje energie, jako jsou uran a thorium, znatelně jsme zaostali ve srovnání s jinými zaměmi s využíváním těchto zdrojů. Teprve v posledních dvou letech jsme uvedli do provozu jadernou elektrárnu o výkonu 880 M W ve dvou blocích. I když jsme si vědomi problémů souvisejících s provozem jaderného energetického zdroje, zejména v prostoru Evropy s hustou sílí osídlení, domníváme se, že tohoto bohatství nebylo dosud využito úměrně k našim poiřebám. Vzhledem ke klimatickým, geologickým a jiným podmínkám jsou nezávadné zdroje energie, jako například sluneční záření, vítr, vodní toky, geotermální zdroje, v naší zemi omezeny a nemohou hrál významnější úlohu. I když při vhodných investicích a volbě techniky by se tyto zdroje daly efektivněji využít, do budoucna nemohou sehrát v energetické bilanci rozhodující roli.
Hnědé uhlí a jeho zplodiny Proto se naše energetická bilance opírá zatím hlavně o energetické hnědé uhlí, jahož zásoby jsou především v severních Čechách, v území Severočeského hnědouhelného revíru a v sokolovské pánvi. Toto uhlí z klasických, fosilních paliv je při spalování nejnebezpečnější pro životní podmínky. Nebezpečí spočívá v lom, že obsahuje vysoké množství síry, je méně kaloricky výhřevné, což způsobuje vysokou popelnatost (až 50%). Toto uhlí se v rozhodující míře dobývá v povrchových dolech s důsledky nezměrné a dlouhotrvající devastace krajiny, se zvýšenou prašností, zadýmovaností prostoru, se ztrátou orné půdy, s hydrologickými změnami půdy atd. Prokazatelný vliv velkoplošné devastace na psychiku obyvatel se projevuje v takzvaném «životním provizoriu», kdy za života jedné lidské generace se v oblasti mění toky, komunikace, zanikají sídla, vznikají nová. Lidé svůj pobyt v těchto územích nespojují ve svém vědomí s trvalým domovem, ale s jakýmsi dočasným provizoriem a nezáleží na tom, zda z oblasti odejdou do jiného území státu, anebo zůstanou v oblasti natrvalo. Žijí totiž podvědomě ve stresové situaci životního provizoria. Je zřejmé, že dosud nemáme jak volné investiční, tak i technické a technologické prostředky k rekultivaci narušené krajiny. Rekultivace značně pokulhává za tempem s k r ý v k y , která skrývá zásoby hnědého uhlí. Při uvažovaných velkostrojích, o kterých se předpokládá, že budou nasazeny na skrývky v devadesátých letech a na počátku příštího století, se současně ve zpracovávaných studiích naznačuje, že dnes ještě neexistují ani přibližné předpovědi, jak v budoucnu obrovské objemy skrývek efektivně rekultivovat. Druhým problémem jsou popílek a exhalace. Naše energetika se opírá ze tří čtvrtin o méně
kvalitní hnědé uhlí s vysokou měrnou sirnatostí a s vysokým obsahem popělo vin. Popel je ukládán ve velkoplošných deponiích, které chemickými procesy znečišťují spodní vody a svou existencí přispívají k devastaci krajiny. Popílek má být z 90% zachycován odlučovači, avšak v praxi je využitelnost těchto zařízení značně menší. Důvod je patrně opět v investičních možnostech. « Zapomíná se », že zařízení na odlučování popílku má i třikrát menši životnost než samotné energetické dílo. Zařízení, které je již fyzicky i morálně značně opotřebováno, je v mnoha případech mimo provoz, má nižší výkon atd. V důsledku nadměrné prašnosti energetických děl dochází nejen ke zhoršování životních podmínek, ale i ke změnám v přírodě, k toxikaci půdy, jejímu zkvselování, ke změnám v kvalitě vody. Nejvážnějším problémem při spalování hnědého energetického uhlí jsou plynné exhalace, jako je kysličník siřičitý, kysličník uhelnatý, dusičnany, nitráty, ale i mnohé těžké kovy, arzén apod. Přitom velkoplošně umíme relativně objektivně měřit pouze dávky a koncentrace kysličníku siřičitého. Ostatní plyny a exhalace mohou zatím být měřeny jen bodově místním měřením v daných lokalitách. Z celého území Československa je plynnými exhalacemi nejvážněji postiženo území severních Čech. Zejména na území severočeské hnědouhelné pánve jsou umístěny parní elektrárny o velkých výkonech, spalující nekvalitní energetické uhlí s vysokou měrnou sirnatostí. Používáním až 300 metrů vysokých komínů dochází ke značnému rozptylu plynných exhalací, tedy i do území značťiě vzdálených od zdrojů exhalací. Dále je nutno připočíst i to, že za naší severní hranicí jsou další zdroje exhalací. V důsledku toho je v současné době ohroženo velké území s lesními komplexy - celé pásmo Krušných hor, Lužické hory, Jizerské hory i Krkonoše. Polské elektrárny nepříznivě ovlivňují především lesní komplex Jizerských hor a Krkonoš. Lesy oslabené plynnými exhalacemi jsou v posledních letech napadány přírodními škůdci, zejména obalečem modřínovým. Proti kalami tni opatření proti oba leči modřínovému je sice nezbytné, ale přitom j e dalším násilným zásahem lidí do ekologické rovnováhy v přírodě, protože vedle škůdce hynou další druhy fauny.
Smrk ztepilý a naSe děti Je například známo, že smrk ztepilý, který je nejrozšířenější dřevinou našich lesů na severu, je velmi citlivý na výskyt kysličníku siřičitého. Už při roční dávce koncentrace SO i přesahující 600 mg/ m3 ročně postupně tento druh jehličnatého stromu hyne. V Krušných horách, zejména na vrcholech, se projevuje roční dávka vysoko nad tuto hodnotu, často přesahuje 1000 a 1300 mg/m3. Vedle ekonomických ztrát při těžbě dřeva (nízká kvalita, nevyzrálost) dochází ke změně hvdrologických funkcí lesních masivů, což pro území, jako je naše, z něhož všechny řeky odtékají na území jiných států, má neblahé důsledky. Vedle hydrologických změn dochází k otravě lesních i zemědělských půd, k jejich zkyselování a k dalším chemickým změnám, ovlivňujícím kvalitu podzemní i povrchové vody, rostlinstva i živých
organismů. Nadměrné emise kysličníku siřičitého na územ! severočeské hnědouhelné pánve způsobují ztráty na zemědělské rostlinné produkci ve v vši několika desítek miliónů korun ročně. Ztrát v v V
k-
živočišné výrobě jsou také oceňovány: na území je nižší užitkovosl zvířat, nižší stavy narozených mlá*
v
ďat, omezená životnost chovných zvířat. Ztráty jsou úměrné výši ztrát v rostlinné výrobě. Také škody na výrobních fondech jsou evidentní. Zvýšená koroze postihuje fasády objektů, kovové konstrukce, stroje, rozvodné sítě, nátěry; postiženy jsou i některé druny spotřebního zboží. V pánevní oblasti SHP se odhaduje snížení životnosti zděných staveb o 10%, snížení životnosti ocelových konstrukcí o 20% atp. Jde tedy i o významné ekonomické aspekty, které je nutno v problematice životního prostředí doceňovat. Odhaduje se, že škody z nadměrných exhalací na základních výrobních fondech dosahují na území ČSSR ročně 4,5 až 5 miliard Kšc. Přitom škody na estetickém vzhledu krajiny, jejích rekreačních možnostech, klimatu, celkovém komfortu a zejména na lidském zdraví se nedají dosud exaktně vyčíslit. Nejvážnějším důsledkem zhoršeného životního prostředí, zejména pak ovzduší, je negativní vliv na organismus obyvatel. O psychickém vlivu jsme se již zmínili. Účinky znečištěného prostředí na lidské zdraví jsou akutní anebo chronické. Akutní jsou způsobeny velkými a okamžitými, tj. nárazovými koncentracemi, chronické pak dlouhodobým působením koncentrace určitých hodnot. Při dlouhodobém působení může jít i o relativně malé koncentrace. Je známo, že v některých územích našeho státu, zejména na území severočeské hnědouhelné pánve, dochází k oběma jevům. Domníváme se, že v národohospodářských kalkulacích se tyto faktory nedoceňují. Síce jsou známy celkové náklady na těžbu 1 tuny uhlí a 1 M W elektrické energie získané z energetického uhlí, v těchto kalkulacích však nejsou zahrnuty nutné náklady a investice v oblasti zdravotnické prevence, ztráty v důsledku pracovních absencí, náklady na zvýšenou lékařskou péči, na nutné nemocniční a poliklinické kapacity, na financování rekreace škol v přírodě atd. Do nákladů na těžbu 1 tuny energetického uhlí a 1 M W elektrické energie i 1 kilokalorie tepla by se měly promítnout všechny přímé i nepřímé náklady, investice a ztráty - tedy i devastace krajiny, vliv na životnost staveb a konstrukcí, ztráty v zemědělské a lesnické výrobě, znehodnocování lesů i kvality vod. Jedině touto všestrannou kalkulací můžeme dospět k objektivnímu posouzení efektivnosti a vhodnosti výroby energie na převažující bázi energetického uhlí, zejména na severu Čech. V oblasti severočeské hnědouhelné pánve jsou hlavními škůdci zdraví obyvatel kysličník siřičitý, kysličník sírový, kyselina sírová a sírany. Kysličník siřičitý působí především na dýchací orgány. Lidé zde trpí záduchou a záněty horních cest dýchacích. Podle doporučených norem mezinárodní organizace je přípustná horní mez výskytu kysličníku siřičitého 525 jednotek, podle výnosu hlavního hygienika ČSSR se tato hranice pohybuje kolem 600 jednotek SO2. Avšak území severočeské hnědouhelné pánve je zasahováno průměrnou roční dávkou, která vysoce překračuje tuto hodnotu. Tak roční dávka v městě Chomutov dosáhla v roce 1979 hodnoty 860, ve Vejprtech 1200, u Kláštěrce nad Ohří 800
jednotek atp. Sídla na Mostecku a Teplicku nejsou na tom lépe. Proto je lékařským institucemi na území SHP zaznamenán větší výskyt nespecifických onemocnění plic, dýchacích cest, zvýšený podíl nezralých plodů, vyšší podíl hospitalizace, než v jiných územích státu a než na stejném území před lety. Děti jsou v tomto území postiženy změnami v červené krevní složce, jsou /jištěny změny ve výškových ukazatelích, v kostním zrání a jiné patologické stavy. U děti do šesti let je zjištěno mnohem častější postižení akutními chorobami dolních cest dýchacích. U dospělých vyšší výskyt rozedmy plic a zbytnění pravého srdce. Nadměrné emise a imise ve spojení s přírodní fotosyntézou zvyšují celkovou radioaktivitu prostředí. V tomto směru energetická díla na bázi energetického uhlí jsou pro obyvatele nebezpečnější než potenciální a reálné nebezpečí z provozu jaderných energetických děl.
Co učinit pro ohrožené? Nepřehlížíme úsilí státních i politických orgánů o prevenci i o řešení negativních důsledků. Domníváme se však, že problém životního prostředí nebyl komplexně plně zhodnocen a doceněn. Jsou známy důsledky nadměrných tuhých exhalací, a přesto jsou v činnosti zdroje, které mají poruchu na odlučovačích. Jen pokutami se situace nedá řešit. Je nutno schválit a do života uvést řadu norem, které by nepřipustily do provozu zdroj exhalací, který má sníženou schopnost exhalace eliminovat. Jsou všeobecné známy důsledky plynných exhalací a vzdor lomu nejsou velké energetické zdroje dosud vybavovány spolehlivým odsiřovacím zařízením. Z hledisek ochrany kvality životního prostředí je nutné již v době projektování velkých energetických děl v nákladech kalkulovat se zařízením, které bude v optimální míře eliminovat vliv exhalací na prostředí a ovzduší. Jen tak se lze dopracovat ke skutečně objektivnímu výpočtu efektivnosti nejen při výrobě energie, ale v industriálním rozvoji vůbec, i z těchto hledisek je nutno posuzovat možnosti naší země v rámci mezinárodní dělby práce a mezinárodní hospodářské integrace. Pro území jako je SHP - a v Čechách a na Moravě je vyznačeno dalších 6 oblastí se zhoršeným životním prostředím - by měly být vypracovány podrobné normy pro činnost příslušných orgánů a institucí za situace akutní a náhlé koncentrace exhalací. V některých zemích jsou podobné normy detailně propracovány. I u nás existují určité návrhy v tomto směru. Pro území s trvale sníženou kvalitou ovzduší a životního prostředí vůbec navrhujeme uvést do života podrobné normy pro prevenci, zejména pokud jde o lidské zdraví. Jde o investice na funkční systém bydlení v exponovaných oblastech, o investice na tvorbu optimálního pracovního prostředí, o investice do krátkodobé i dlouhodobé rekreace atd. Jde o celý soubor norem, nutných opatření a činů. Propracované náměty podobných opatření pro oblasti s exponovaným životním prostředím již existují. Jsme si vědomi, že zavedení naznačených norem a opatření by stálo nemalé peníze. Při jejích vynaložení by mohlo dojít ke snížení tempa národohospodářského vývoje, ke snížení tempa těžby ener-
gotického uhlí pro ostatní oblasti. Jsme však přesvědčeni, že jiné cesty není, než uvádět do souladu národohospodářské možnosti a potřeby našeho státu s ekologickými možnostmi jeho území a s optimálními podmínkami životního prostředí jeho obyvatel. Posouzení těchto vzájemných vztahů - i s přihlédnutím k problematice mezinárodní dělby práce - by umožnilo objektivní závěry pro dlouhodobou koncepci našeho hospodářství a umožnilo by lépe posuzovat jeho skutečnou efektivnost. Hovoříme o tom též proto, že v současné době se uvažuje o další energetické koncepci našeho státu, zejména pro období po devadesátých letech a pro první polovinu příštího století. Jde již o velmi konkrétní koncepce. Jsme si vědomi potíží při čerpání světových energetických zdrojů a jsme si vědomi i toho, že se stále více stávají předmětem nejen ekonomických, ale i politických tlaků. Každá země naší planety se bude z těchto důvodů patrně snažit využívat co nejúčinněji vlastních energetických zdrojů.
Tuny, tuny, tuny! V případě severočeské hnědouhelné pánve se uvažuje, že po roce 1990 by se těžba hnědouhelných energetických zásob měla zvýšit na cca 82 až 90 miliónů lun ročně, zatímco na počátku let šedesátých činila 50 miliónů tun ročně a nyní činí cca 70 miliónů tun. Toto zvýšení těžby energetického ulili v SHP se navrhuje i za cenu rozsáhlých zásahů do sídelní struktury území, jako je likvidace šedesálilisícového města Chomutova. Předpokládá se likvidace i dalších sídel. Zvýšení těžby energetického uhlí znásobí v oblasti již dnes zhoršené životní podmínky obyvatel a životní prostředí vůbec. Studie zabývající se těmito koncepcemi naznačuje velmi komplikované problémy s budoucí rekultivací, s kvalitou ovzduší, další nadměrné investice do sídelní struktury a clo nové bytové výstavby pro několik desítek tisíc obyvatel atp. 1 když ve zpracovávaných koncepcích na urychlené vyuhlení severočeské pánve vycházejí relativně příznivé ukazatele na vytěženou tunu energetického uhlí, jsme přesvědčeni, že tyto koncepce si zasluhují zásadní kritické přehodnocení, Z koncepcí pro vyuhlení SHP totiž vyplývá, že do nákladů nejsou zahrnovány všechny přímé i nepřímé náklady. Jde o ztráty na zemědělské výrobě úbytkem zemědělské půdy, o ztráty ty lesním hospodářství a o všechny přímé i nepřímé investice, o kterých jsme se již zmínili. Navíc není v těchto koncepcích doceňováno, že nejméně tři další generace obyvatel tohoto území budou žít ve velmi exponovaných životních poměrech, které v mnohých směrech nepříznivě ovlivní jejich zdraví i život. Celé generace budou pak ještě uvádět krajinu a přírodní podmínky do souladu s budoucími požadavky lidské společnosti.
Dvě možnosti Z hlediska budoucích potřeb a s ohledem na dnešní navrhované koncepce vývoje se nabízejí dvě možnosti pojetí: Zaprvé uvést do souladu koncepci národního hospodářství s ekologickou únosností území naše-
ho státu a s potřebami snesitelného životního prostředí. S tím souvisejí i technické a technologické změny, jimiž by se docílilo nižší spotřeby energie a vysoké racionalizace. Předpokládáme, že by si tento přístup vynutil určité změny ve skladbě ekonomiky, zejména pak v odvětí těžkého průmyslu. Předpokládalo by to dále maximální využití všech u nás existujících zdrojů energie včetně menších a malých toků a vodních nádrží (systém přečerpávání), využití slunečního záření, větru, investice na omezení ztrát energie a tepla lepšími izolacemi atp. Vzhledem ke klimatickým a vodním poměrům by se tyto investice týkaly místních zdrojů včetně zajištění energie pro jednotlivé objekty - avšak i z malých kapek se vytváří velká voda. Zvláštní pozornost si však v tomto období zasluhuje náš v dnešní době největší potenciální energetický zdroj - uranová ruda. I když jsme si vědomi složitosti celé problematiky, jsme přesvědčeni, že ji lze schůdně řešit. Zadruhé ~~ pokud by nebyly podmínky pro zásadní řešení, a to z důvodů jiných než jsou důvody mezinárodní dělby práce, museli bychom se v energetické bilanci i nadále opírat o hnědé uhlí. Dala by se však - racionalizací průmyslové výroby snížit výrobní i energetická spotřeba, což, jak předpokládáme, si vyžádá nemalé investice clo technických a technologických změn, - uvést do života soustava ochranných a preventivních opatření s cílem co nejvíc eliminovat důsledky zhoršeného životního prostředí. Jde zejména o investice do vyššího tempa rekultivace postižených oblastí, o investice k eliminaci prachu a plynných exhalací, o soustavu norem a pravidel pro činnost podniků, závodů, orgánů a institucí ovlivňujících kvalitu životního prostředí. Dále o investice v exponovaných územích pokud jde o zdravotní, hygienickou a jinou prevenci a o soustavu velkorysých kompenzací pro obyvatele těchto území.
V Í T E , Ž E JE V P R A Z E 26.000 oprávněných žádostí o komunální byty podle pořadníku, 10.000 Žádostí na úrovni podniků, 60.000 žádostí v rámci stavebních bytových družstev, ale, že v roce 1980 bude dáno do užívání jen 3.500 bytů a že šestá pětiletka má manko 5.000 bytů?
VÍTE, ŽE V PRAZE hrozí v 7. pětiletce hávarie inženýrských sítí, že údržba bytového fondu kryje jen 50% skutečné potřeby, u památek jen 30%? VÍTE, ŽE V PRAZE je v 450 ulicích nevyhovující instalace plynu, jež nutně potřebuje rekonstrukci, že velké množství plynu uchází z potrubí, že opět hrozí nedostatek vody, protože vodovodní řady jsou dožité a voda často uniká do země?
Důchodci v ČSSR Článek 11. Mezinárodního paktu o hospodá řských, sociá /nicli a k ul t u n i ich právech: «.., právo každého na přiměřenou životní úroveň... a na neustálé zlepšování životních podmínek». Vztah k lidem, kteří se pro nemoc nebo stáří nemohou účastnit pracovního procesu, je jedním z kritérií humánnosti příslušné společnosti. Naši političtí představitelé často zdůrazňuji, že péče o tyto lidi patří k humánním principům socialistické společnosti. Důchodci jsou jednou z nejbezbrannějších sociálních skupin. O jejich osudu se rozhoduje v institucích, kde nemají své zástupce. Toto rozhodování je direktivní a většinou neveřejné. V jednání úředníků s důchodci se často objevuje nevlídnost, přezíravý a ponižující přístup. Byrokraté na ně pohlížejí jako na «příživníky», kteří žijí z výsledků prače aktivně činného obyvatelstva.- Stále se připomíná, co jim «stát dává». Přitom se nebere v úvahu, že několik desítek let si platili na budoucí důchodové zabezpečení a právě oni «vydržovali» tehdejší důchodce. Pro velkou část starobních důchodců znamená přechod do důchodu prudký, náhlý a značný pokles příjmů a tím i životní úrovně. Do nedávná oficiálně stanovené životní minimum pro jednotlivce 600- Kčs měsíčně představuje při stoupající cenové hladině živořeni a neumožňuje výdaje na jiné hodnoty, nežli jsou základní potraviny. Jeho zvýšení na 780. - Kčs v červenci 1979 situaci příliš nezměnilo a bylo nadto provázeno zvýšením cen základní režie, která patří k nezbytným položkám výdajů každého občana včetně důchodců (světlo, plyn, topení). Také zvýšení ostatních důchodů o 3 0 - Kčs měsíčně neznamená zlepšení pro většinu důchodců zvláště v domácnostech, kde není Žádný výdělečně činný člen. V další části chceme dokumentovat toto tvrzení a opřít je o oficiální (veřejnosti přístupné) údaje.
1. Důchodci - poměrně velká část obyvatelstva ČSSR Důchodci tvoří poměrně velkou část obyvatelstva CSSR. V roce 1960 činila věková kategorie 60 a více let 11,8% obyvatelstva CSSR, v roce 1977 již 16,4% (Statistická ročenka 1978, s. 91 - pokud není uveden jiný pramen, jsou všechny údaje z této ročenky). Absolutní počet obyvatelstva důchodového věku byl v roce 1977: ženy muži
55 a více 60 a více
1,849.999 1,016.000 "
Tyto údaje nejsou zcela přesné. Existují u nás společenské skupiny, které mají nižší věkovou hranici pro důchod, ať již pro namáhavou práci (hornici) nebo pro politická privilegia (např. policie).
Celkový počet obyvatelstva v důchodovém věku byl tedy v roce 1977 2,865.000 (s. 96). Tedy téměř 20% všeho obvvatelstva (včetně dětí a mládeže do 15 ti let). Kromě toho bylo tehdy v CSSR 702,000 invalidních důchodců, dalších 5% obyvatelstva, Životní úroveň lak velké části populace je významným kritériem pro celkovou úroveň společnosti.
2. Příjmy důchodců - srovnání s příjmy pracovně aktivního obyvatelstva Statistická ročenka 1978 (s, 514) uvádí údaje o příjmech všech hospodařících domácností podle sociálních skupin pro rok 1976 (údaje pro další léta nejsou zatím k dispozici). Podle těchto údajů byl průměrný měsíční příjem (na hlavu) 1.236 - Kčs. U důchodců bez aktivního člena domácnosti byl v temže roce průměrný měsíční důchod 937 Kčs. Domácnosti důchodců tvořily tehdy 21,2% všech domácností (1,61 mil. obyvatel). Jde o domácnosti důchodců bez aktivně činného člena. Domácností důchodců s aktivně činným členem bylo 5,76% - celkem ledy 26,7% domácností důchodců. Pod 600 Kčs na hlavu mělo tehdy 13,5% domácností bez aktivně činného člena (asi čtvrt milionu osob). Asi tři čtvrtiny milionu osob z domácností bez ekonomicky aktivního člena mělo měsíční příjem pod 800 Kčs. Pod L000 Kčs na hlavu mělo 65,4% domácností důchodců bez aktivně ekonomicky činného člena (plus dalších 20,4% domácností důchodců s aktivním členem). Zvýšení minimálních důchodů v červenci 1979 u jednotlivce na 780 Kčs a u ostatních důchodců o 30 Kčs měsíčně podstatně nezměnilo situaci důchodců zvláště v souvislosti se zvýšením cen životních potřeb.
3. Krajní póly - bohatí a chudí Jedním z humánních cílů socialismu je odstranění příkrých sociálních rozdílů. Zkoumáme-li situaci po 30 ti letech po osvobození, ukáže se, že příkré sociální rozdíly trvají. Pouze se změnily společenské vrstvy, které tvoří tyto krajní póly. O skupině velmi bohatých lze bezprostředně z oficiálních statistik vyvodit málo. Zmíněná tabulka o rozložení příjmů v domácnostech podle sociálních skupin v roce 1976 určuje nejvyšší příjmovou kategorii ročním příjmem 31.200 Kčs a výše, tedy 2.600 Kčs měsíčně a výše. Ono «a výše » nemá udanou hranici. Ale i tak lze leccos vydedukovat. Například pouze 1,6% domácností dělníků dosahuje tohoto příjmu. Největší podíl tu má skupina «zaměstnanců» (5,5%), v níž jsou zařazeni generální ředitelé, mistři i vrátní. Velká část domácností uvedených ve zmíněné statistice měla příjem pod stanovený průměr na hlavu (1.236. - Kčs měsíčně 47.7% domácností; 72,3% domácností mělo příjem
19
nižší než 1.600. - Kčs na hlavu). Výše průměrného příjmu byla tecly ovlivněna početně malou skupinou s velmi vysokými příjmy. Naše statistiky neuvádějí příjmy v odvětvích, kde lze předpokládat velké zastoupení nejlépe placených osob (vysoká byrokracie, armáda, policie a pod). Navíc mnoho středních a vyšších byrokratů disponuje zvláštními fondy a má možnost vedlejších výdělků. Jisté možnosti vedlejších příjmů nezachycených ve statistikách mají i některá pracovní odvětví a různé druhy služeb, kde v důsledku špatného řízení je nedostatek pracovních sil nebo náhradních součástek či jiného materiálu. Oficiálně protěžovaná skupina nepocítila zvýšení cen v červenci 1979. Například měsíční gáže příslušníků SNB a armádních důstojníků byly (podle hodností) zvýšeny o 300 až 700 Kčs. Tím se ještě zvětšil rozdíl příjmů mezi privilegovanými skupinami a ostatním obyvatelstvem. 3.1. Důchodci stva
-
nejchudší skupina
obyvatel-
«Směrnice» XV. sjezdu KSC uvádějí: «Příjmy důchodců byly v minulém roce o 6 miliard vyšší než v roce 1970» (s. 132). Podívejme se blíže na toto oslnivé číslo. V roce 1970 bylo vypláceno 3 mil. 319 tisíc důchodů. Na osobu tedy připadlo z oněch 6ti miliard 150 Kčs měsíčně. Ale i l o j e nepřesné. Počet důchodů každý rok roste. V roce 1977 bylo již 3,672.000 vyplácených důchodů, v r. 1978 3,718.000 (RP, 26-1-1979). To se týká i zvýšení důchodů v červenci 1979, které «představuje v ročním objemu částku 1,2 miliard Kčs a týká se více než 3 milionů důchodů», (RP 21-7-79). S úpravou nejnižších důchodů je to náklad 1,7 miliardy Kčs za rok, Pro srovnání: j e to nižší částka, než činí náklady na nový sjezdový palác v Praze. Oprava důchodů k 1-1-1976 byla již zcela nezbytná. Vždyť v roce 1970 mělo 11% důchodců důchod pod 400 Kčs měsíčně, 45% pod 600 Kčs a 65% pod 800 Kčs měsíčně. I po úpravě důchodů v r. 1976 zůstaly průměrné starobní důchody nízké; v roce 1977 byl starobní důchod na člena domácnosti u samostatně hospodařících (bývalých) 581 Kčs měsíčně (vdovské důchody činily dokonce 431 Kčs, o 1 Kčs více než v r. 1976). U družstevníků 717 Kčs měsíčně a u kategorie kuriózně označené jako «pracovníci» 1.095 Kčs měsíčně (Statist. roč. 1977, s. 593). Růst důchodů je ve srovnání s průměrným růstem mezd a cen nepatrný. Mezi léty 1976 a 1977 se zvýšily starobní důchody «pracovníků» o 12 Kčs měsíčně, tedy o něco více než 1% - z 1.095 Kčs na. 1.107 Kčs. (Tamtéž).
4. Přechod do důchodu — prudký pokles životní úrovně Přechod do důchodu znamená u nás značný pokles základních příjmů (máme na mysli výši důchodu proti předcházející výši mzdy) a tím i pokles celkové životní úrovně. V roce 1978 činil tento poměr průměrně 43%. Prudký pokles příjmu po nastoupení do důchodu má důsledky netoliko ekonomické. Pro velkou
20
část důchodců znamená přechod do důchodu značné snížení spotřeby a životní úrovně, někdy na hranici existenčního minima či dokonce pod ni. Tato prudká změna je pro mnohé důchodce tvrdým zásahem do jejich celkového způsobu života. To vede ke zhoršení duševního stavu těchto lidi, k ohrožení jejich celkového postavení, společenské prestiže, někdy i k otřesu jejich postavení v rodině. Relace výše důchodu k výši mezd je u nás nepříznivá ve srovnání s východoevropskými zeměmi (kromě NDR) i s vyspělými kapitalistickými státy. Tato relace byla k 1-1-1976 (u srovnávaných zemí k 1-1-1975) nižší ve srovnáni s Bulharskem, Rumunskem, SSSR, Maďarskem a Polskem. U nejnižší platové kategorie (50% průměrného přijmu) "byly tyto rozdíly: CSSR 52%, Bulharsko 72%, Rumunsko 80%, SSSR 72%. Podobně jsou tylo relace nepříznivé ve srovnání s Maďarskem a Polskem. U skupiny na úrovni průměrné mzdy byly tyto rozdíly: CSSR 45%, Bulharsko 58%, Rumunsko 65%, SSSR 55%. (Informátor 4, Praha 1976, s. 34). Nepříznivé je pro nás také srovnání s evropskými kapitalistickými zeměmi jako je Francie, NSR, Rakousko, Švédsko, Itálie aj.
5. Potřeba dynamického přizpůsobování důchodů rostoucím mzdám a cenám
výše
Řešeni prudkého zlomu v příjmech při přechodu do důchodu je naprosto nutné, nemá-li se u nás zvětšovat vrstva obyvatelstva žijícího na pokraji nebo pod životním minimem. K tomu se doporučuje dynamické pojetí důchodového zabezpečení, tj. neustálé přizpůsobování výše důchodů mstu mezd a cen. V některých zemích bylo již pravidelné přizpůsobování výše důchodů růstu mezd (a cen) uzákoněno (NSR, Rakousko). Dynamické pojetí výpočtu důchodů jako jejich přizpůsobování růstu mezd znamená, že i důchodci se podílejí na rozvoji .národního hospodářství a že se příliš nezvětšují disproporce mezi průměrnými výdělky a průměrnými důchody. Považujeme tento postup za jediné řešení, které může zabránit katastrofální situaci, v níž se postupně ocitá stále větší část důchodců.
6. Pracující důchodci Patříme k zemím s nejnižší věkovou hranicí pro přechod do důchodu. To j e skutečnost pozitivní a humánní. Musíme však klást otázku, zda velmi nízké důchody nepůsobí jako ekonomický nátlak pro pracovní činnost i po nároku na důchod. Mikrocenzus v roce 1970 ukázal, že z celkového počtu pracujících důchodců (u nás je jich 700-800 tisíc) bylo 45% s důchodem pod 800 Kčs měsíčně a 58% pracujících důchodkyň mělo důchod pod 600 Kčs měsíčně. Důchodci, kteří po přiznání důchodu nikdy nepracovali, uvedli jako důvod, že se necítí zdrávi: 71% mužů a 62% žen. Hlavní pohnutkou pokračování v práci jsou evidentně nízké důchody. (Ve zmíněném mikrocenzu pouze 12,1% mužů důchod-
ců odpovědělo kladně na otázku, zda stačí důchod k živobytí, z dotázaných žen pouze 4,5°o. Tyto údaje jsou staršího data, ale stale platí, protože ekonomická situace důchodců se zhoršuje. To znamená, že část důchodců je z ekonomických důvodů nucena přesunovat přechod do důchodu nad státem určenou věkovou hranici. Týká se to hlavně délníků-důchodců, kteří tvoří více než polovinu z celkového počtu pracujících důchodců.
7. Životní náklady důchodců mum
a životní
mini-
Výše minimálního důchodu se udržuje na hladině 42-43% průměrné spotřeby. Domníváme se, že dnes poživatelé nejnižších státem stanovených důchodů jsou pod horním bodem pásma existenčního minima. To se týká zvláště domácností důchodců bez ekonomicky aktivního člena. Platí to i po úpravě důchodů v červenci 1979. Několik dokladů (Statist. roč. 1978): Nákupy v maloobchodech stouply v roce 1977 proti roku 1970 o 40% (s. 131). To se nemůže týkat důchodů, které nemají takovou dynamiku mstu, U důchodců tvoří ve skladbě spotřeby nejvyšší podíl potraviny. V r. 1977 připadalo ve skladbě výdajů na spotřebu - na potraviny a veřejné stravování: u dělníků 28,7%, u zaměstnanců 25,8%, u rolníků 27,1% všech výdajů. Tento podíl je vyšší u nižších příjmů, protože určité množství potravin je nezbytné k udržení života. Výdaje důchodců na potraviny činily v témže roce 58% všech výdajů. Relativně vysoký byl u důchodců také podíl nákladů na služby: 15,4% (s. 239). Zvýšení nákladů na základní existenční prostředky v červenci 1979 (elektřina, plyn, otop o 50%, poštovné o 100%) zastihlo krutě důchodce a sotva je může saturoval měsíční zvýšení důchodů o 30 Kčs. Pro naprostou většinu důchodců se vlastnictví telefonní stanice stává finančně neúnosným. Cílovou představou důchodového zabezpečení by mělo být zajištění možnosti pokračovat v navyklé Životní úrovni. Tento princip zastávají odborníci v socialistických zemích a je obsažen v Chartě Světové odborové federace. To však vyžaduje dynamický přístup k pravidelnému přizpůsobování důchodů růstu pracovních příjmů i cen. K tomu j e třeba optimální koncepce, která by přihlížela ke všem faktorům s tím souvisejícím. Bylo by asi nutné mimo jiné - přerozdělování příjmů pracovně aktivního obyvatelstva a důchodců.
8. Sociální péče o osamělé důchodce Osamělí důchodci jsou lidé, kteří potřebují nejvíce pomoci společnosti. Tato skupina obyvatel žije často v nejnuznějších podmínkách. V roce 1970 (podle sčítání lidu) žilo 57,7% důchodců v bytech nej nižší (IV) kategorie. Údaje o vybavenosti domácností předměty dlouhodobé spotřeby prokazují souvislost s věkem. V domácnostech s uživatelem více než 70 tile tým je vybavenost těmito předměty o polovinu nižší než v domácnostech 60-69 letých. Ti jsou zase mnohem hůře vybaveni než mladé ročníky.
Domovy důchodců jsou u nas v ubohém stavu jak co do počtu, lak co do vybaveni a životního prostředí. Jejich počet může uspokojit jen zlomek poptávky. Pouze 2% nepracujících důchodců staršíc i 65 let je v domovech důchodců. Počet těchto domovů roste nepatrně a zcela neúměrně v relaci k růstu počtu starobních důchodců. Mezi r. 1955 a 1974 rostl počet domovů důchodců a trust v nich takto: 1955 1965 1970 1974
249 240 295 303
domovů domovů domovů domovů
důchodců, důchodců, důchodců, důchodců,
v v v v
nich nich nich nich
17,732 27.183 34.975 36.513
míst míst míst míst
Pro rok 1977 uvádí Statistická ročenka (1978 s, 601), že bylo 374 (44.987 míst) Ústavů spravovaných NV a určených pro dospělé. Velmi tísnivá je situace v Praze, kde žije 180,000 obyvatel starších 65 let. Přitom je v Praze pouze 446 lůžek v LDN. Gerialrických sester je v Praze celkem 70. Jedna sestra pracuje v 5-6 zdravotních obvodech. Mezi 80 lile tým i je jen 5% bez chronického onemocnění. Nedostatečná je také pečovatelská služba o lidi starších 65 let. Je poskytována jen necelým 2% občanů tohoto věku. •V
tf
Celková situace důchodců v ČSSR je špatná a stále se zhoršuje. Uvedli jsme hlavně údaje týkající se jejich hmotného zabezpečení. Tyto nedostatky mají však vliv na celkový způsob života důchodců. Přechod do důchodu je spojen většinou se značnou redukcí sociálních kontaktů. Zvláště osamělí důchodci se cítí izolováni od sociálního prostředí a zbyteční. To vede ke zhoršování jejich psychického i celkového zdravotního stavu. Zlepšení této situace může učinit jen společnost, stát. Je naléhavým úkolem státních orgánů, aby učinily opatřeni, která by postavení důchodců postalně zlepšila. Opatření z července 1979 situaci důchodců nevyřešila, spíše zhoršila.
Ztratilo se při
překladu...
Z českého překladu přednášky nositele Nobelovy ceny profesora N. Motta, v «Cs. časopise pro fyziku i» se ztratilo jméno akademika Jana Tauce, kterému profesor Mott děkoval za pionýrský přínos k prozkoumání vlastností amorfních polovodičů. Profesor Tauc žije totiž od roku 1968 v USA a jeho jméno se v československém tisku nesmí objevovat! V západní vědecké veřejnosti vzbudila tato bezostyšná censura značné pobouření. Profesor Mott o případu informoval světovou veřejnost ve vědeckém časopise «Nature», a Nobelova nadace ve Stockholmu žádá teď uveřejnění omluvy - jinak nebude Československo v budoucnu dostávat povolení k překladům přednášek laureátů Nobelových cen.
21
Jeďme zas jednou na výlet (Napůl fejeton a napůl návod). Demokracie nezačíná revolucí či «osvobozením», začíná růstem svobodných lidí. Erazim Kohák Říkali jsme mu «strejdo». Tehdy se psal rok 64. Bylo nám 15,16,17. Měli jsme horké hlavy a duši plnou nedůvěiy. Půjčovali jsme si ohmataný sešit Světovky s Ferlinghettim, horovali pro Ginsberga, vyprávěli si legendy o Kerouacove románu Na cestě a ve Světovce hltali jeho povídku Striptýz v Seatlu Každý z nás si uběhl svoji štreku s Osamělým přespolním běžcem; jeho úmyslně nedokončený závod každý z nás přijímal i jako své vítězství Tušili jsme, že svět, v němž jsme vyrůstali s mávátky na 1. máje, s červenými šátky kolem krku, že tento svět před námi blufuje, něco tají Argumenty, že máme vše, na co si vzpomeneme, že bývalo mnohem hůř a nyní je mnohem, mnohem lépe, že byly doby, kdy nebylo i co jíst a íe tyto doby jsou ty tam, tyto argumenty zněly křaplavě a s notnou falší. Nevěděli jsme proč, neuměli to vtělit do slov, cítili jsme se být podváděni, klamáni a zároveň čím dál víc přitahováni tím tajuplným a magickým Beat Generation. Psali jsme více či méně zdařilé básničky, v nichž se to míhalo slovy, která nám soudružky učitelky v hodinách češtiny zatajovaly, Ty básničky jsme střídavě věnovali Ginsbergoví a holkám ze třídy. Přepisovali jsme je na psacích strojích a vázcdi je do maličkých sbo míčků. Slibovali jsme si, že co nejdříve určitě založíme divadlo, z básniček stvoříme drama, ale divadlo jsme nezaložili, jen jedno odpoledne řekli několika spolužačkám a spolužákůmt že bychom jim rádi odpoledne po vyučování něco málo z našich sbotníčků přečetli Jeden spolužák slíbil přinést magnetofon s nahrávkami Ray Charlese. Opravdu je přinesl, ale školník nás vyhodil, zamkl školu a v počtu asi padesati nás nechal bezradně postávat na chodníku před oněmělými vraty školy. Byla sobota odpoledne a pršelo. A jak jsme tam tak stáli a nevěděli, co počít, špitla jedna holka, ze by možná věděla, kam jít, ale je to daleko a neví, zda se nám tam v tom dešti bude vůbec chtít Polovina z nás se sebrala a šla do hospody - a polovina šla s tou holkou. Tak jsme poznali st rejdit V přízemním bytě jedné pražské vily dominoval houfu 15-ti až 20-tiletých holek a kluků. Neznali jsme z nich nikoho. Nakonec ta holka, která nás přivedla, řekla, tohle je strejda, strejda řekl, ahoj, a zeptal se, co jsme přinesli Jeden přes druhého jsme vykládali o utrpěném příkoří způsobeném necitlivým školníkem a strejda řekl, to je dobřet že jste přišli, všichni si určitě rádi poslechnou vaše básničky; ti kluci a holky horlivě kývali hlavami Sešoupli jsme židle, kluk s magnetofonem jej postavil před nás na stůl, my si sedli, Ray Charles šáhnul ao piána, magnetofon po něm mechanicky opakoval: Georgia, Georgia... a od té chvíle se naše hlasy střídaly s hlasem černého muzikanta. Sotva byla dočtena poslední básnička, sotva černý Ray Charles dozpíval poslední písničku, ti kluci a holky zatleskali a sesedli si k nám biti
Nějakou dobu se povídalo o tom, co jsme právě dočetli, a ukázalo se, že i oni po kapsách nosí papírky s básničkami, pro změnu se četlo z těch papírků, o některé z nich jsme se pohádali, některé unisono chválili, do hospody vedle si skákali pro pivot v místnosti se válely chuchvalce cigaretového kouře, debatili jsme, recitovali, hádali se oslovovali se, hele, ty, počkej, až jsme přišli na to, že všichni máme i nějaká jména, tak jsme si říkali, hele, ty, počkej a ta jména, vůbec se nám nechtělo domů, v hospodě zavřeli výčep, ale to nám nevadilo, chuchvalce kouře byly čím dál neprostupnější byli bychom tam ztvrdli dodnes, kdyby nás strejda nakonec nevyhodil My mu to nedarovali V sobotu nato jsme přišli zas. Nijak jsme ho tím nezaskočili Omlouvali jsme se, že tentokrát básničky sebou nemáme, on řekl, to nevadí, taková škoda to zas není, a ještě řekl, abychom se někam usadili Tak jsme se zas octli vedle těch holek a kluků, strejda se posadil naproti, vypadalo to trochu jako ve škole, ona to škola byla, strejda vytáhl z tašky čerstvé číslo Literárek: zaujal ho jeden článek Četl nám jej celé odpoledne. Ne proto, že by tak pomalu četl, ale proto, že se zastavil u každé pasáže, dopodrobna ji vysvětlil a tepr\>e pak četl dál. Ostatně Literárky předčítal tímto způsobem každou sobotu. Nepamatuji si již jednotlivá témata, ale dodnes cítím, jak intenzívní vliv měla a má na mě ta jeho škola, škola Literárek. Pak byly na řadě řeči, básničky a pivo. Bublala atmosféra sporů i porozumění, i atmosféra rodících se či již zrozených lásek a halekala tak dlouho, dokud nás strejda neposlal spát. V neděli se vstávalo brzo. Scházeli jsme se na nároží kousek od domu, kde strejda bydlel Sedli si pak na vlak a jeli na celý den někam za Prahu. Ti, co se už spolu milovali, se vedli za ruce, ti, kteří po sobě dosud jen toužili, zlehounka vyšlapávali cestu pro své ruce a mezi tím strejda a řeči, les a louky, kolemjdoucí a násep železniční tratě, řeka a zas řeči, řeči o vŠeličemž a o ničem, řeči, z nichž se poznenáhlu rodila přednáška o filozofii, o historii, o ekonomii, o poezii, cesta lesem voněla, strejda mluvil, my poslouchali a netušili, že kdysi podobně vodil své žáky Sokrates cypřišoxými háji v Athénách, že i oni si jeho slova ukládali do paměti spolu s vrabčím čiřikáním. Proč o tom píšu ? Proč jsem si vlastně na to vzpomněl? Rozhodně ne jen proto, že ta doba, jeden rok ve skutečnosti, má dodnes na mě vliv, a to i přesto, že většinu těch řečí, které byly proneseny, jsem zapomněl a jak už to bývá, pamatuji si z konkrétnosti jen některé v podstatě nevýznamné maličkosti, ale také proto, že i dnes pro mě vzpomínka na strejdovu školu (na to společenství vzniklé z vnitřní volby) není mihotavým obrazem zasunutým někde v mé minulosti, ale prožitkem velmi intenzivním. A možná o to intenzivnějším, oč hlouběji upadáme do té naší a nudy v Cechách», oč výrazněji kolem sebe cítím odcizení, bezmeznou vzdálenost mezi lidmi, rozrůstající se prázdnotu mnoha lidských duší, duší deformovaných, kvílejících, toužících po útěše, která nepřichází, po naději, po naplněni Strejdova škola nebyla ohromná jen proto, že jsem
se tam dozvěděl něco navíc, že jsem zde mohl tu a tam přečíst některou ze svých básniček či podílet se na založení a zrození jakési básnické dílny, ale především proto, ze jsme r ní všichni, kdo do ní chodili, našli jeden k druhému cestu, ze jsme sebe hledali nejen svýnui očina, ale i očima druhých Setřásli jsme tak ze sebe osamocení, které s sebou nese sám l idský úděl, a ni z bych oni vša k popřeli osaměni nutné k t vořivémi i na plnění život 11 ích hodnot; dostal i jsi i ic tak již v útlém mládí recept, jak kdykoli v životě čelit nebezpečí samoty plynoucí z tvrdošíjného stereotypního koloběhu konzumní existence. Říkali jsme měštactví a mínili tím konzum, ač jsme tehdy ten pojem neznali. Říkali jsme měštactví a mínili tím nudu, sterilitu, odcizení, bezútěšnou netvůrčí izolaci Vzývali jsme Ferlinghettiho, Ginsberga a Kerouaca, jejich verše nás uváděly do vytržení, ale přesto jsme byli bezradní, přesto jsme tápali, přesto jsme nenacházeli pevnou půdu pod nohama, dokud jsme nepotkali svého prvního živoucího beatnika, šedesátiletého strejdu, ktetý dal domov našim schůzkám a o nedělích na lesních pěšinkách nás učil hledat si vlastní totožnost, ktetý z nás vytvořil společenství lásky, poezie a samostatného uvažování. Dodnes platí, že jedině taková společenství, která jsou nadána těmito hodnotami, jsou s to vrátit člověku jeho ztracený vnitřní obsah, rozmělněný oficiálně vnucovaným konzumem, jedině ona jsou schopna postupné jej vymanit z kolektivního strachu, jímž jsme obkličování zejména po dobu posledních více než deseti let; strachu, jenž je mj. také plodem konzumního zjiůsobu života, toho způsobu, který z člověka činí beztvámou součást beztvarého stáda. Jedině člověk vědomý si svého vnitřního obsahu, své neopakovatelnosti, neoddiskutovatelné jedinečnosti je schopen takový strach ze sebe setřást, jedině tento člověk se nedá zjnanipulovat režimem, jenž jako pouťový mejisto nabízí cingrlátka nouzového konzumu za úpis duše. Naříkala si jednou moje kolegyně (při jednom našem hovoru o vlivu té duchaprázdnoty, která je «jimi» šířena) na svůj vlastní život. Když to jinak nejde, že se prostě stáhne do intimity rodinného Života a «oni» ať jí třeba vlezou na záda. Na záda jí nevlezli, lezou jí zato tvrdošíjně na nervy a naplňují ji bezjnocí a vztekem. Dopadlo to totiž podle «jejich» předstaxy. Podle «jejich» záměru, který takto bezděčně splnila: Ráno do práce, odpoledne obstarat děti, nakoupit, uvařit, proklínám televize, ráno do práce, odpoledne... a tak až do pátku, v pátek odpoledne rychle obstarat děti, nakoupit, naložit auto dětmi, nákupem, manželem, na chalupu, v sobotu, v neděli zahrádka, procházka, koupání, večer proklínaná televize, v neděli odpoledne ve štrůdlu do Prahy, rychle večeři, televize, ráno do práce, odpoledne... atcL Pochopitelně, že toto schéma je velice hrubé. Čas od času je prokládáno kinem (s extrémní sporadičností divadlem), z něhož mnohdy odchází s pocitem urážky, že ji tvůrci filmu považují za idiota, dále návštěvou u příbuzných, návštěvou několika přátel: na stole stojí láhev vina, několik dalších se chladí v lednici, studená mísa, slané buráky, tyčinky, sýrové sušenky, dotazy, jak se kdo má, něco vzpomínek, něco připomínek toho, co se nedávno událo, poptávání se po zdraví, po dětech, perspektivách jejich umístění na vyšších školách, po jejich perspektivách vůbec, nadávání na režim a těžké sny v noci z deprese, která na člověka padne, sotva se otře o jakýkoli problém, za nímž lze najít i «je».
Všiml jsem si již v mnoha rozhovorech, přestože začaly pokaždé jiným a nevinným tématem, že končily zoufalým hinim režimu, depresí a bezmocným vztekem, vrcholícím bezradným a bezdechým umlká váním každého z besedu iků. Rekl jsem jí tehdy; Jeď na výlet! Vykašli se jednou na svou chalupu a jeď na výlet. Tamto je sice tvůj svět, i domov je tvůj svět, ale připustilas, aby tě «oni» do něj zahnali jako do světa jediného. Oddělili tě tak, aby mohli nad tebou panovat. Zavolej svým přátelům, ať i oni se pro jednou vykašlou na své chalupy a chaty, dejte si rande v sobotu ráno na kterémkoli pražském nádraží a jeďte na výlet. Jet se dá i za dvě ká, pak vystoupit a jít, dokud nepadne večert a za ty samé dvě ká se vrátit do Prahy. Je-li člověk na návštěvě, nadává se pochopitelně na režim. Pohltí jej pak deprese, kterou se snaží utopit v panáku a houby to pomůže. Je v kleci, ve zlaté sice, ale přesto tam, kde ho «oni» chtějí mít. Může si tu klidně zařádit, i «je» nakonec proklít, jen proboha, aby nevypadl. Nemusel by vůči «nim» pocítit svou bezmoc. Jeho zchromlé duši by se mohlo dostat cosi navíc. Na výletě v lese, na louce, na cestě mezi poli na režim nadává také, také dostane vztek, ale současně, zejména setká-li se tam jednoho dne se «strejdou» (a to by rozhodně měl, je jich stále dost a dost), do něj vstoupí něco, co už takřka zapomněl, co je v něm potřeba znovu probouzet; Co vlastně jsou «oni» proti modrému nebi, k němuž vzhlíží, k němuž cítí právě rodící se pouto, co jsou vůbec proti vzrušení z pocitu, že to pouto se rodí i k lidem, kteří jdou s ním, kteří v té chvíli stejně jako on rozkvétají novou nadějí v sebe sama, co jsou «oni» proti němu, sebevědomému člověku? « Dokud je člověk schopen zabránit vlastní pasivitě, dokud je schopen být aktivní, a to nejenom přímo v boji s psychologickým nátlakem (agentů strachu), je stále všechno v pořádku Reakce organismu, které jsou vyvolávány onou stresující situací, se mohou náležitě vybít, a konfliktová situace, která je vlastní příčinou všech poruch, je z/ižehnána. Důležité je tedy zůstat aktivní za každou cenu a nepodléhat nečinnosti. Druhá téměř stejně důležitá zásada je neusttipovat do samoty, nepodléhat pocitu osamocení. V takovýchto chvílích člověk v sobě nenalézá dost sil potřebných k tomu, aby reálně zvážil celou situaci a aby si uvědomil skutečnou sílu a skutečné možnosti většinou anonymních rozjšiřovačů strachu: Člověk ve společnosti sobe blízkých snáze může identifikovat představy o nebezpečí, které mu hrozí, jako nepřiměřené ... Anonymové, kteří se v nás snaží vyvolat strach, s pocitem osamocení počítají. Je tedy jenom přirozené, žje jim takové vítězství nebudeme dopřávat... » (Agenti strachu, Politika č. 4, J969). v
«
M. VINŠ " Omluva V příběhu « N e d o r o z u m ě n í » od Pavla Kohouta, uveřejněném v č. 3-4/80 na str. 61-67 bylo omylem uveřejněno datum 1855 místo správného 1955 a do textu se vloudila celá řada překlepů a chyb. Omlouváme se tímto Pavlu Kohoutovi i ostatním autorům tohoto dvojčísla za četné chyby, k nimž došlo v důsledku změny tiskárny po dobu dovolených.
23
Naše dialogy a monology v
•
K POVAZE NASI NYNEJSI KRIZE V. BUDSKÝ *
V podmínkách totalitního systému je pouhý Takt úsilí o autentickou lidskou existenci, tj. existenci v souladu s vlastní vnitrní aktivitou, politickým zápasem sám o sobě. Za neexistence elementárních právních záruk je každý průměrně iniciativní a svébytný jednotlivec mocí korigován prostřednictvím systému politického hodnocení a tzv. kádrových opatření, respektive je vydán otevřené represi, která je s to náplň jeho života z boje o holé sociální přežití rychle změnit v boj o holé biologické přežívání. Jednou ze základních generačních zkušeností let padesátých byly neustálé sociální výluky, tj. rozsáilé přemísťování, resp. násilné deporlace nejrůznějších lidí ze závodů, škol/dílen atd. někam jinam - ve Slastnějších případech do jiného průmyslového či zemědělského rezortu, v horších případech do táborů a věznic. Slo o postupné uskutečnění přechodu od práce sociálně ekonomicky nutné k práci politicky vnucené a nucené. Byla to změna dělby práce postižitelné běžným zdravým rozumem v politické násilí a zvůli s jeho zvláštními mimoracionálními komponentami a svébytným samovývojem. O původu, procedurách a celkové povaze tohoto období se dnes diskutuje jako o podílu určitých složek národa na konci jeho vlastni občanské pospolitosti, V dané souvislosti je pro nás důležité, že spolu se sociální nivelizací došlo k obrovskému růstu nezájmu, osobní nezodpovědnosti, ke ztrátě jakéhokoli smyslu práce vnucené a kontrolované primitivně a arogantně zvenčí. Poslední relativně samostatné a privilegované profesionální skupiny jako jsou lékaři nebo advokáti jsou opět vystavovány tlakům ze strany státní tajné bezpečnosti, které nepříjemně připomínají naprostou bezprávnost po roce 1948. Pro mladší poválečnou a poúnorovou generaci j e příznačná osobní a sociální zkušenost plná rozporů. Po letech nadějí, uvolnění a přece jen pozitivního růstu a prvního zakotvení v životě přišla léta sedmdesátá s «konzolidační» korupcí, servilní kolaborací, nesmyslným plýtváním, desintegrací a zmarem všeho druhu. Komunisty proklamovaný refomini program, jehož implicitním leitmotivem byla víra v soulad mezi autentickým marxismem-leninismem a skutečným životem, tj. víra v možnost překonání rozporu mezi teorií a praxí, se stal s odstupem nepřijatelný jako minimalistický a nedůsledný. Namísto povědomí rozporu prosazuje se čím dál více přesvědčení, že poválečný vývoj v Československu je naopak důkazem dokonalého souladu - souladu mezi principy nedemokratickými a protidemokratickými s tím, co se podařilo uskutečnit, v čem žijeme a co bude třeba napravovat celé generace.
24
Hypotetické spekulace o tom, jak to vlastně Lenin myslel a co by bylo, kdyby atd., jež jsou stále příznačné pro lidi považované za slušné komunisty, jsou dnes pouze předmětem útrpné skepse. Předchozím vývojem vytvořená polarita - bezprávný jednotlivec verzus stát resp. strana či policejní aparát - ostře pronikla do vědomí lidí mladších 40 let a zformovala novou, vlastně staronovou sociální zkušenost. Některé orgány přece jen již pochopily, že nebude dobré lidi iritovat ve dvouletých cyklech tzv. komplexním hodnocením, že bude vhodné zredukovat pravidelná ryze ideologická školení vedoucích pracovníků, která představu í nevyčíslilelné ztráty na čase a finančních prostřec cích a která nevedou k ničemu, než k prohlubování nesmiřitelného vzteku a aktivace samostatného kritického myšlení. Lidé nejrůznějšího kulturního a sociálního původu a zkušenosti si kladou zhruba následující otázky: jak se s dnešní situací slušně vyrovnat? Má smysl pracovat « p r o n ě » a tak podporoval společenské struktury, kterým většina obyvatelstva nikdy nedůvěřovala? Kde hledat alternativy vztahu k nelegitimním praktikám? Jak se vztahovat k lidem tohoto režimu? Atd. Do pohybu se dala složitá dialektika neutuchajících existenčních ohrožení a existenciální, ryze lidské nouze. I členové komunistické strany a části Bezpečnosti vidí a sami prožívají nesmyslnost, bezohlednost, tvrdost až brutalitu běžné praxe významných společenských institucí (bohužel školy a nemocnice z toho nevyjímaje), které navzdory úsilí mnoha čestných a nesmírně obětavých lidí se plně zbyrokratizovaly a zpolitizovaly. Někteří ne konformní a radikálně smýšlející se domnívají, že jakýkoli pozitivní čin je kolaborací se stávajícími poměry, podléhání nepříteli, upevňování pozic velkoruského impéria ve střední Evropě apod. Že ve vztahu ke společenským institucím nutno prosazoval zásadně negativní postoje, že není jiné cesty než život mimo tyto instituce, ze kterých stejně slušnost a zodpovědnost byla eliminována, a že j e nutno přejít na pozice otevřeného zpochybňování mocensko-represívního aparátu, k čemuž každá nezávislá aktivita stejně dříve nebo později vede. Do této skupiny patří hlavně lidé těžce postižení čistkami ve straně, tisku, literárních kruzích a v oblasti společenskovědních disciplin. Dále značná část tzv. «undergroundu», což je mládež, kterou sedmdesátá leta zastihla v rodině a škole a která teprve začíná pátrat po sociálních významech a vůbec základních faktech společenského života, jež jí nikde nebyla jasně a v úplnosti vysvětlena. Z hlediska čistě psychologického lze tuto skupinu charakterizovat jako čestné, otevřené lidi, kteří
celkovou atmosféru již déle nemohou snášet buď pro svoji senzitivitu či osobni a kulturně společenskou zakotvenost a vývoj, přičemž nenabyli příslušné síly a integrity nezbytné ke každodennímu vyrovnávání se s nepřetržitým počtem frustrací a hlavně nutné tolerance vůči tčžce ambivalentním situacím, resp. situacím nezakrytého ohrožení a násilí. Sociální diskriminace či otevřená perzekuce posiluje sklon k ideologickému myšlení a k interpretaci základních otázek života v ryze politických kategoriích. V rovině praktického konání dávají přednost činům, jež mají konkrétní dopad na byrokraticko-policejní aparát a jsou apelem k domácí či světové politické a profesionální veřejnosti. S ohledem na ryze politický a demonstrativní charakter jednotlivých akcí představují menšinu, která se těší úctě, ale není následována. Druhá část občansky myslících a jednajících lidí vychází rovněž z pozic obrany práv jednotlivce, tj. z práva na povinnost vůči sobě, k druhým, ke společnosti jako celku. Problémy konkrétních životních situací se snaží řešit ve světle koncepce lidského růstu i v podmínkách nouze ať již hospodářské, kulturní a politické, což ve svých důsledcích znamená obhajobu možnosti a povinnosti pozitivních konání i v existujících strukturách. Jestliže první skupina má sklon obžalovávat druhou z oportunismu a nespolehlivosti v základních lidských situacích, (např. nevyjádřením otevřené podpory druhovi v nouzi, odvrat od člověka politicky inkriminovaného apd.), má druhá skupina sklon zdůrazňovat nebezpečí ryze demonstrativních počinů (především pokud jde o mladé), má sklon vinit ty první z nedostatku realistického odhadu dlouhodobých vývojových tendencí, z nihilismu či nadměrného negativismu. Jinými slovy: na pořad dne se dostal klasický problém harmonizace lidské subjektivity a společenského zřetele, přičemž společností nelze v podmínkách tzv. reálného socialismu chápat souhrn stranou a policií kontrolovaných formálních struktur, ale souhrn neformálních společenství, která existují a pracují v celé zemi právě navzdory jim. Nelze přece rezignovat na integraci vlastního dítěte do kolektivu ve škole, ve sportovním klubu, sám se nezúčastnit čehokoli, kde mohu potkat produktivní lidi, ať jsou jakkoli zaměstnáni: dělníty, učitele, lékaře či čističe oken. Není to lehké, ale cesty a způsoby tu již desítky let existují a funguji v tomto smyslu se lze na životě podílet neustále a není třeba být výhradně signatářem Charty 77. Podle našeho názoru problém «jak dále» je ve sporech vyhrocován zcela přirozené a ne náhodou. Jde o to, aby společné věci, tj. boji o lidská a občanská práva, přispěl každý podle svého vnitřního přesvědčení a skutečných sil, a aby s ohledem na dosavadní historickou zkušenost našich národů se co největší počet lidí, ve svém vlastním zájmu, odpovídajícím způsobem vyrovnal se svody heroického postoje. S tímto problémem sa před nedlouhou dobou zabýval v eseji o odvaze L. Vaculík, když reflektoval potřebu a nezbytnost neustálého zápasu o každodenní slušnou lidskou normu. Podle něho je v silách každého, aby si uložil vnitřní postoj, který ve vztahu k druhým a práci, kterou vykonává, nehodlal porušit - postoj, který sám o sobě bude odmítnutím a zároveň pozitivním překonáním stávajícího systému.
Chápeme to jako odmítnutí vůle k jedinečnému a obrat k univerzálnímu, nepatetickému a trvale aktivnímu příklonu k lidem, přírodě, kultuře in concreto, který je výsledkem určitého vývoje a produktivní orientace, jež jsou snad nejcennějším lidským statkem. Lze se k tomu propracovat jak v podmínkách klidu a dobré vůle, tak v klimatu těžkých sociálních deprivací, nejednoho zmaru a ohrožení. V zemi, kde neúspěch je po desítky let běžně přijímanou normou, je paradoxně cesta k životnímu modu « t o b e » ( « b ý t i » , nikoli « m í t i » pozn. red.) v jistém smyslu ostřeji označena a «snadněji» přístupna než kdekoli jinde. Ukazuje se, že jsme teprve na prahu boje s nebezpečími v nás: s únavou, skepsí a ideologickým myšlením a cítěním. Dále je zřejmé, že je-li doba profesionálních revoluci o nám nenávratně pryč, doba revolučních profesionálů, to jest vzdělaných a radikálně humanisticky orientovaných lidí, je teprve před námi. Proto považujeme za prvořadý úkol vytváření předpokladů pro sebekultivaci a vlastní sebevýchovu všech, kdož o to stojí, bez ohledu na věk, minulost či sociálně politickou přináležitost. Demostrace a protestní akce jsou v řadě při sadů velice funkční a v jistém kontextu nevyhnute né nesmějí se však stát samoúčelem či dokonce pouhou prezentací vlastního já. I o těchto nebezpečích musíme vědět a uměl jim mezi sebou čelit. Především u mladých lidí je riziko konstituoval své sebepojetí převážně z negativních reakcí představitelů moci na jejich chování velmi vysoké. To hlavní - žít lidsky i v nelidském uspořádání musíme zvládat sami, v rovině každodenního mezilidského styku a činností. Zde a nyní, zevnitř a vlastními silami. Postoj k léto skutečnosti je naším základním dilematem; proto hlavním problémem naší nynější národní krize je i nadále problém mravní, jak ostatně nejednou ukázal již TGM.
»
T
1
V
S
Nebezpecne příznaky Koncem letošního března bylo rozhodnuto, že na svou funkci musí rezignovat předseda Městského sdružení advokátů v Praze JUDr. Vrba. Stalo se. Událost jinak zapadající do kontextu měnící se vnitropolitické situace, pro níž je mimo jiné charakteristické, že zejména na středním článku řízení hospodářských organizací dochází k nejedné změně v osobách řídících pracovníků. Odchod dr. Vrby z funkce v advokacii je však událost daleko významnější Příčinou nespokojenosti městského výboru KSČ v Praze s dr. Vrbou j e mimo jiné (a dodejme, že především) «kádrová politika», jak ji v pražské organizaci prováděl tím, že z advokacie, kterou v Praze řídí od počátků konzolidace, vyhodil údajně
25
málo «liberálních» advokátů. Zejména se mu vytýká, že nedonutil k odchodu advokáty, kteří přebírali a prováděli obhajoby a zastupování kritiků Husákova režimu, zejména Obhájce signatářů Charty 77. Dodejme jen, že obvinění z politických deliktů přitom již od poloviny sedmdesátých let jen nesnadno nalézali obhá ce, ochotné se dobrovolně za jejich věc před soudem brát, neboť atmosféra slrac IU vykonala své také mezi advokáty . . . A právě v souvislosti s již zmíněnými posuny vnitropolitickými, zejména s ohledem na stupňující se hospodářské obtíže, do nichž systém tentokrát bez naděje na zlepšení zabředl, tlak vyvíjený na advokacii vzbuzuje oprávněné obavy. Je nasnadě otázka: proč k lomu dochází a komu že vlastně loto opatření slouží? Zvyšující se kontrola nad činností advokacie, « k á d r o v á » opatření proti příliš slušným - dodejme «zákonitost» skutečně dodržujícím advokátům - byla vždy v poválečném Československu neklamným znamením rostoucího sociálního a politického napětí. V mocenském systému, který svou ideologii primárně založil na nenávisti a v těsné souvislosti s tím na víře v historicky dávno zkompromitované dogma, že veškerá vláda nad společností náleží výlučně mocenské elitě, se tato elita v okamžicích možné mocenské krize všemi prostředky jistí před Případnými změnami: zvyšováním platů příslušníi:ci bezpečnostního aparátu a důstojníků armády (před zdražením v roce 1979), výstavba kasáren pohotovostních pluků bezpečnosti u hlavního města tu kráčí ruku v ruce se zostřením nezákonné represe proti kritikům systému, kteří by eventuelně mohli vyhrocovat budoucí krizi tím, že by živelným projevům nespokojenosti dali podobu konkrétních hospodářských a politických požadavků. Potlačil činnost kriticky smýšlejících občanů tím, že je zbavíme jakékoli právní ochrany a buď přinutíme k poslušnosti nebo k odchodu ze země, je podle držitelů moci zřejmě nejlepší způsob, jak si uchovat p o c i t j i s t o t y a n e o t ř e s i tel no st i. Svědky tohoto procesu jsme již několik let, neomezuje se jen na hranice Československa a přibral na intenzitě poté, když byla zveřejněna Charta 77. A tak tlak vyvíjený na advokacii, který má vést k likvidaci advokátů, ochotných zasazovat se v zájmu s a m c t n é h o s y s t é m u o dodržování zákonů tím, že se zasazuje za práva svých klientů z řad kriticky smýšlejících občanů, je neklamným svědectvím, že nastává další období společenské krize, z níž tentokrát není pro systém žádné tradiční východisko - žádné úvěry, žádné placení podřadnými výrobky na světových trzích. Zbývá buď totalitarismus, k němuž se sovětský blok jako celek, zejména po « v s t u p u » do Aghánistánu, tu rychleji, tu pomaleji chýlí - nebo revize východisek, na nich systém založil svou ideologii. Veřejnost, normální občan, Čech, který chodí na pivo, dívá se večer na televizi a tu poctivě, tu méně poctivě pracuje, my všichni bychom si měli uvědomit, že neomluvíme poukazem na svou bezmocnost stálé zhoršování způsobu, jak se rozhoduje o veřejných věcech, jak se stále hůř nakládá s právy našich, kteří se rozhodli pranýřovat ve jménu nás všech metody, kterými moc nad námi vládne. Lhostejnost k těmto věcem nakonec dopadne na naši hlavu. Již dnes to pociťují na své kůži ti, kdo uvízli v sítích represivního aparátu proto, že často v zájmu osazenstva svého podniku či závodu a ve
26
snaze čelit nepořádkům v plnění hospodářských závazků hledali skuliny v předpisech, nezákonně získávali prostředky, jimiž « p l a t i l i » ekonomickým partnerům za včasnou dodávku strojního zařízení nebo za předčasné dokončení montáže či stavby, jinde za vyřízení dodávky mimo plán atd. Zítra to mohou být dělníci, kteří « n e p l n í » plán či normu, přesto, že způsob řízení ekonomiky založený na tuhém centralismu činí jejich výkon závislý na schopnosti či neschopnosti centrálního plánovacího a řídícího aparátu a nikoliv na jejich vztahu k podniku, na osobním výkonu. Před rokem 1948, po porážce Hitlera, si nikdo nedovedl představit, že budou T N P - tábory nucené práce, že bude existovat Leopoldov, Bory atd. A třebaže se zdá, že se nic nemůže opakovat, předzvěst chmurné budoucnosti vyvolává obavy, že režim nenávisti, režim arogantní oligarchie (a jiný název se pro tuto vládu prozatím nehodí) se nebude štítit žádných prostředků, aby si udržel jediné, co umí - totiž vykonávat moc jako násilí. Štrougalův projev před oběma sněmovnami Federálního shromáždění dne 9. dubna 1980 nás nenechává na pochybách, že vstupujeme do období sociálních nejistot a politických krizí. Státníci hodní toho jména by měli čelit těmto zřetelným symptomům nové krize spíše opačným způsobem : právě posilováním zákonnosti, snahou o zdokonaování záruk občanských a lidských práv, a tím i přenášením spoluodpovědnosti za další vývoj na co nejširší společenské vrstvy. Takový závěr nemusí být jasný nedovzdělanému Bilákovi, ale neměli by se mu uzavírat lidé jako Strougal, fcolotka, Lenárt - a snad i Husák, mariášník Korčák a ustrašený Kapek. Rozumným mužům ve vedení mocenské elity musí být především jasné, že systém, jehož jsou nositeli, nemá k dispozici mechanismy dovolující lidsky i politicky normální výměny ve vedení. Stejně tak jim musí být jasné, že také m e z i n i m i bude nakonec docházet ke stále ostřejším konfliktům a že, i v souvislosti s odchodem Brežněva, dojde ke změnám v mocenském postavení každého z nich. Podoba porážky, kterou kterýkoli z nich může v tomto konfliktu utrpět (a bude se tak dít jistě v okamžicích sociálního rozjitření a všeobecné rozkolísanosti) bude pak záviset také na tom, jakým směrem dovolí v š i c h n i , aby se ubíral výkon spravedlnosti - a tedy i ochrana lidských a občanských práv kriticky smýšlejících občanů. Skupině kolem Brežněva může být lhostejné, kam nakonec vývoj v Československu dospěje. Vývoj světa v sobě skrývá velmi mnoho nečekaných alternativ. Brežněv a jeho kamarila jsou příliš staří, než aby se b á l i . . . Ale členům československého politbyra není ještě tolik let, než aby, dívajíce se jeden na druhého, nemuseli mít na oaměti osud Slánského, Clementise, S l i n g a . . . Měli :>y tedy ve svém vlastním zájmu ministrovi vnitra doporučit, aby více dbal na pravidelný a zákonů se přidržující výkon služby svých podřízených a stíhal každé přestoupení těchto zákonů. Právě dnes už možná ve svém zájmu by měli dbát, aby celá justice n e ú p l a t n ě vykonávala spravedlnost, která je, jak dějiny učí, stejně neúprosná jako nedělitelná. CYNICUS
čem Rudé právo nepíše Kongres Socialistické Internacionály Patnáctý poválečný kongres Socialistické Internacionály je svolán na 13.-16. listopadu 1980 do Madridu. Bude se tedy konat v hlavním městě Španělska ve stejné době jako evropská «kontrolní» konference o spolupráci a odstraňování napětí -jestliže konání této konference rostoucí napětí ve světě nezmaří. Kongres SI bude probíhat pod hlavním heslem «Mír, svoboda a solidarita», a na poradu jednání budou referáty a diskuse o současné mezinárodní situaci, o zastavení závodů ve zbrojení, o vztazích Sever-Jih - to jest o vztazích industriálních a rozvojových zemí - a o vztahu socialismu a lidských práv, socialismu a hospodářské demokracie a socialismu a životní kvality. Jednání kongresu má m.j. vytvořit podklad nového programu Internacioná y, na jehož přípravě už několik let pracuje zvláštní komise. Vedle členských, konsultativních, přidružených a «bratrských» organizací Internacionály jsou na kongres pozváni jako hosté i představitelé jiných politických organizací a seskupení, mezi nimi i exilové «Skupiny Listy» a «Charty 77» z Československa.
Andreas Hegedüs o budoucnosti Andreas Hegedüs, který byl maďarským předsedou vlády před lidovým povstáním v roce 1956, se jak známo v šedesátých létech vyvinul v předního nekonformního znalce společenských poměrů v zemích sovětského komunismu a v kritika těchto poměrů. V roce 1968 byl zbaven svého postavení šéfa Sociologického institutu pro nesouhlas s intervencí v Československu, a v roce 1973 byl za svou kritiku «reálného socialismu» vyloučen z komunistické strany. V « L e M o n d e » ze 4. srpna vylíčil Hegedüs své zkušenosti z doby vytváření Varšavského paktu a své názory na soudobé blokové rozdělení Evropy. Rekl m.j.: «Vím, že to bylo prohloubením tragedie, když byla vytvořením Varšavského paktu Evropa rozdělena ve dvě části. Vím však také, že by bylo hrobem evropské kultury, kdyby došlo k pokusu vojenským střetnutím bloků tuto situaci změnit. Když z toho vycházím, musím současně odmítat každou koncepci, která by chtěla násilím vnutit západní Parlamentarismus ve Východní Evropě nebo socialismus sovětského původu v Evropě Západní». V « D e r Spiegel» z 28. srpna vyjádřil svůj názor na možnosti pozitivního vývoje v zemích sovětského komunismu. Na otázku, zda a jak je možné demokratizovat totalitní systém, odpověděl: «Dříve jsem se domníval, že jen reformami shora. Nyní vím, že i tím, že se ve společnosti zdola budou tvořit autonomní, na komunistické straně nezávislé organismy, které strana bude postupem času nejen trpět, ale i legalizovat. Ty pak budou vytvářet veřejné mínění a přispívat k tomu, aby se mocenská struktura modernizovala, aby se postupně roz-
pouštěly byrokratické struktury, které dnes ochromují hospodářský, politický i kulturní život... Nejsem pro obnovení buržoasnědemokratických forem parlamentarismu, pro zavedení mnohopartijního systému v zemích Východní Evropy. Pokud jde o Západ, jsem samozřejmě celým srdcem pro «eurokomunistickou» cestu zachovávání více politických stran a pro Parlamentarismus, protože východoevropský monopartijní systém by byl v západní Evropě politickou katastrofou. Avšak stejně nepřijatelnou se mi zdá myšlenka zavedení západoevropského mnohopártijního systému na Východě. Etablovaná moc komunistických stran nikdy dobrovolně nepřipustí, aby byla vystřídána jinou stranou. To by vedlo jen ke katastrofě občanské války, a já jsem rozhodně proti katastrofám... Nejsem pro stranický pluralismus, nýbrž pro pluralismus hnutí a iniciativ».
Vasil Axionov v emigraci Sovětský spisovatel Vasil Axionov, syn Jevgenije Ginsburga a bývaly šéfredaktor zakázaného literárního časopisu « M e t r o p o l » , emigroval do Francie. Prohlásil, že se nechce cítit emigrantem, nýbrž člověkem, kierý «dočasně nemůže pracoval ve své vlasti». Svůj úkol spatřuje m.j. v lom, abv pomáhal obnovit a prohloubit svazek ruské kultury s kulturou evropskou, do jejíhož rámce i ruská kultura organicky patří - i když se dějí pokusy prohlašovat ji za Evropě cizí. O poměrech v SSSR Axionov řekl: « V sovětské společnosti - nikoliv ovšem mezi držiteli moci probíhá nadále boj dvou tendencí. " T á n í " a destainizace byly sice uměle a násilné zastaveny, zanechaly však přes to hluboké a dlouhodobé stopy. Proces není ukončen. Vedle zkamenělého lolalilarismu existuje v sovětské společnosti i duševní ohrožování. Je těžké říci, která z tendencí zvítězí». Ekonomická reforma na Kubě Nedávný útěk 120.000 Kubánců ze země - a odhad, že nejméně 1 milion dalších by rádo volilo stejné řešení - je nejen výrazem nesouhlasu s politickými poměry v zemi, ale i důsledkem mimořádných hospodářských obtíží, do nichž Kuba kopírováním centralistického a byrokratického sovětského systému upadla. V souvislosti s přípravou plánu na léta 1981-86 byla za přispění východoněmeckých poradců připravena i ekonomická reforma. Má být obnoven prostor pro drobné soukromé podnikání v oblasti služeb a řemesel, komunální podniky mají být řízeny volenými «lidovými zmocněnci» a kontrolovány zákazníky a spotřebiteli, zaměstnanci plantáží mají dostat možnost drobného soukromého hospodaření pro své vlastní zásobování i pro doplňování trhu, řízení zestátněných podniků má být decentralizováno a pravomoc ředitelů zvýšena, a systém prémií za větší a kvalitnější výkon má vést k mzdové denivelizaci.
27
V souvislosti s převratem v Nicaragui prohlásil Fidel Caslro dokonce, že «revoluční v ý v o j » je možný i při zachovávání «smíšeného» - to jest zestátněného i soukromého - hospodářství a při pluralitě politických stran. Se závěrem, že Caslro začíná hledat vlastní řešení a opouštěl otrockou závislost na Moskvě, je ovšem třeba ještě vyčkal.
Časopis « Praxis-International» Mihajlo Markovič, jeden ze členů redakční rady v roce 1975 zastaveného jugoslávského časopisu «Praxis», sdělil novinářům, že se na počátek roku 1981 připravuje obnovení časopisu, tentokráte se širokou mezinárodní základnou v Londýně a pod názvem « Praxis-Internalional». Členy redakční rady mají být nejen jugoslávští nekonformní marxisté ze skupiny « P r a x i s » - většinou ještě stále postiženi zákazem výkonu svých povolání jako vysokoškolští učitelé - ale i jiní nekonformní marxisté a demokratičtí socialisté ze západní i východní Evropy a ze zemí «třetího světa». Hlavním tématem prvního čísla nového časopisu má být vztah socialismu a demokracie, tématy dalších čísel problémy lidských práv, ekologie, charakteru společnosti zemí t.zv. «reálného socialismu » a mnohé jiné.
Světový kongres « sovětských a východoevropských studií». Ve dnech 30. září až 4. října 1980 konal se v Garmisch-Partenkirchen v NSR druhý «Světový kongres sovětských a východoevropských studií». Vědci všech oborů - historie, ekonomie, sociologie, politologie, práva, filosofie, pedagogiky, geografie, azykovědy, literární teorie a historie i teorie a listorie umění - zabývající se zeměmi t.zv. Východní Evropy se v bavorských Alpách sešli ke konferencím, přednáškám a seminářům, Kongresu se zúčastnilo i mnoho českých a slovenských vědců žijících v zahraničí. Podle předběžného programu kongresu, který byl k dispozici v době uzávěrky tohoto čísla « », vystoupili se svými příspěvky k diskutovaným tématům Zel. Drábek, Igor Hájek, Vladimír Horský, Jiří Kosta, Jaroslav Krejčí, Ben Korda, Vladimír Kusin, Oldřich Kýn, Bedřich Levčík, Vojtěch Mastný, A. Měšťan. M. Nápravník, Michal Reiman, Jiří Sláma, Jan Stankovský, J. F. Tříska a J. Valenta.
Stávky a zesílená represe v SSSR , «Mezinárodní federace zaměstanců v kovoprůmyslu» /IMF/ uveřejnila v červenci zprávu, že podle spolehlivých pramenů došlo letos v květnu ke krátkodobým rozsáhlým stávkám asi 70.000 dělníků automobilového závodu v Togliattigradu a asi 200.000 dělníků v závodě na výrobu nákladních automobilů v Gorkij. Krátkodobá stávka vypukla prý i v obrovském automobilovém závodě v Kamě. Příčinou stávek byl nedostatek potravin v obchodech a rostoucí životní náklady. TASS informace o stávkách dementoval, avšak na místě byli v té době někteří západoevropští obchodníci a specialisté, kteří zprávy potvrdili.
28
Již ve druhé polovině sípna - bezprostředně po ukončení Olympijských her v Moskvě - byly zahájeny soudní procesy s některými dříve zatčenými «disidenty», a podle spolehlivých informací očekává se na podzim 1980 mnoho takových procesů s více než 100 lidmi zatčenými od podzimu 1979. Za svou kritickou činnost byli v Moskvě odsouzeni k dlouholetému vězení a k vypovězení pravoslavný kněz Gleb Jakunin a členka moskevské «Helsinské skupiny» Taťana Velikanová. Na brzký soud čekali v září i lotyšský kritik režimu Antanas Terleckas a estonský učitel Mart Niklus z Tallinu. Andrej Sacharov, který prostřednictvím své ženy Eleny Bonner našel i ze své izolace v Gorkij cestu k zahraničním novinářům v Moskvě ve dnech OH, zůstane patrně až na další vypovězen z Moskvy, i když nebyl zbaven členství v sovětské Akademii věd. « Jasno » proti « Pravdě » v západoberlínské S E W V květnu 1980 vyvrcholila vnitrostranická krize v západoberlínské komunistické straně «Jednotná socialistická strana Západního Berlína». Strana je odnoží SED, se svými 7.000 členy a 1,1 procentem hlasů nepředstavuje žádnou politickou sílu, avšak její předseda Schmitt bývá váženým hostem v Praze. Od podzimu 1979 se seskupili nespokojení a eurokomunislicky orientovaní členové strany kolem nového časopisu « Klarheit», klerý konstatoval, že «strana není s to vést politiku, která by odpovídala tužbám obyvatel Berlína a která by nabízela socialistická řešení podle podmínek tohoto města». Ostře kritizoval otrockou závislost SEW a jejího orgánu « W a h r h e k » na NDR a Moskvě. V květnu 1980 vystoupilo 30 předních členů - mezi nimi 3 členové vedení - ze strany, a v Červnu byla řada dalších ze strany vyloučena s odůvodněním, že «útočili na jednoznačně kladný vztah strany k SSSR, DDR a ostatním zemím reálného socialismu ».
Patnáct let vlády Nikolae Ceausescu V srpnu oslavovali v Rumunsku 15. výročí sjezdu komunistické strany v roce 1965, na němž byl - po smrti Gheorghiu-Dej - generálním tajemníkem zvolen Nikolae Ceausescu. Jeho nástup k moci byl spojován s velkými nadějemi na lychlý hospodářský a sociální vzestup v Rumunsku. Zejména mnozí rumunští intelektuálové spatřovali v novém generálním tajemníku muže, který vyvede zemi z chudoby a zaostalosti. Nikdo nemůže popřít, že Ceausescu rozvinul a uhájil značnou zahraničně-politickou nezávislost Rumunska na Moskvě, pro níž už na konci padesátých let položil Gheorghiu-Dej základy. Po některých počátečních hospodářských úspěších však zabředla politika Ceausescova režimu do podobných nesnází jako politika v ostatních zemích sovětského bloku. Neúměrně náročné investiční programy, energetické obtíže, nesplněné naděje z hospodářské spolupráce se Západem, živelní katastrofy a neúrody způsobily příliš pomalý růst životní úrovně, a rumunský lid žije stále ještě příliš
chudě, Lidové sympatie ochladiv a bylv nahrazeny tvrdou vládou byrokracie a policejního aparátu. Ceausescu soustředil ve svých rukou rozhodující moc v zemi, a uvedl do důležitých funkcí příslušníky své rodiny, což je v zemích sovětského komunismu dost unikátní jev. Četné administrativní reorganizace nepřinesly žádnou demokratizaci. Současné hospodářské obtíže nutí dokonce Ceausescu, aby zaujímal opatrnější stanoviska vůči SSSR než bylo to, které před 12 léty zaujal v záležitosti vojenské intervence v Československu.
Enver Hodža proti eurokomunismu Po smrti Ti ta je albánský Enver Hodža nejdéle vládnoucím komunistickým vůdcem v Evropě.
Jeho politická pozice je zcela unikátní, a vede Albánii k téměř naproste izolaci vůči Západu i Východu, Severu i Jihu. Již od roku 1948 je Hodža nesmiřitelným nepřítelem jugoslávského «titoismu», Od počátku šedesátých let pokládá sovětský komunismus za «revizionistický sociálimperialismus». Od poloviny sedmdesátých let spatřuje « revizionistickou degeneraci a Spojenými státy inspirovaný buržoazně-demokralický režim» i v Číně. A v květnu 1980 vyšel v Tiraně jeho spisek « Eurokomunismus-antikomunismus», v němž označuje současnou orientaci nejen španělské a italské, ale i francouzské komunistické strany za «zradu marxismu-leninismu» a za «přisluhování americkému imperialismu». Jako zvlášť rafinovaný « z r á d c e » jeví se mu Santiago Carrillo. Z. H.
JIŘÍ HÁJEK *:
CO MŮŽEME ČEKAT OD MADRIDU (Úvaha k diskusi) Současné zhoršení mezinárodní atmosféry a zejména vztahů mezi vedoucími světovými velmocemi vede četné pozorovatele a komentátory i značnou část veřejnosti k pesimistickým úvahám o vyhlídkách na další vývoj. Někteří z nich dělají již tečku za mezinárodním uvolňováním a mírovým soužitím, odkazuji je nenávratně do minulostí nebo dokonce se zpětnou platností do oblastí iluzí či pouhých taktických triků některých mocností. Mluví se o návratu k studené válce i s jejím balancováním na okraji ozbrojeného konfliktu a poukazuje se na různé historické analogie - jak roku 1939, tak dokonce roku 1914. Je pochopitelné, že úvahy tohoto druhu vyvolávají znepokojení a tíseň zejména v Evropě, jejíž národy zažily jak oba světové konflikty, tak i plný dopad studené války, jež náš kontinent rozdělila linií svých mocenských i ideologických rozporů a zatížila vahou nahromaděného ničivého potenciálu nevídaných rozměrů a smrtelné účinnosti jako výsledku bezprecedentních závodů ve zbrojení. I když ohniska současných konfliktů leží mimo Evropu, dotýkají se její bezpečnosti. Ostatně neúspěch snah zastavit či dokonce zvrátit směr oněch závodů ve zbrojení zvyšuje vratkost dosavadní «rovnováhy s t r a c h u n a níž j e založen dnešní stav bez války, který lze stěží v plném smyslu nazvat mírem trvajícím 35 let, i když j e j přijímají národy s pocitem úlevy a zároveň s obavami před jeho zhoršením či ztrátou. Vyvstala i otázka, zda se nestává marným ono «úsilí k tomu, abv se proces uvolňování napětí stal nepřetržitým, stále životaschopnějším a obsáhlejším, universálním svým rozsahem», k jehož rozvíjení se zavázaly vlády, které v srpnu 1975 podepsaly
Závěrečný akt konference o evropské bezpečnosti a spolupráci v Helsinkách. Ti, kdo tak soudí, nedoceňují zřejmě ani toto úsilí, ani dosavadní jeho výsledky, dané právě konferencí o bezpečnosti a spolupráci. Lze souhlasil s hodnocením vysloveným v nedávné deklaraci členských států Varšavské smlouvy, že konference se stala porážkou stoupenců studené války, evropské a světové reakce, velkým úspěchem politiky realismu a dobré vůle účastníků». Byla podstatným krokem k překonání rozkolu Evropy na dva nesmiřitelné tábory či bloky, k opětovnému pojímání našeho kontinentu jako společného celku při plném uznávání individuality jednotlivých národů a států a respektování plurality jejich společenství, různosti jejich názorů i stanovisek na společné problémy a potřeby řešit je dohodou. Byla tedy porážkou mentality studené války, charakterizované bipolárním černobílým chápáním a hodnocením realit mezinárodního života, neochotou a nezpůsobílostí pochopit, ba jen klidně vyslechnout názory a stanoviska druhé strany mínění, či lišící se jen odstínem od toho, co pro vlastní stranu je vyhlašováno za neměnnou pravdu; mentality promítané a uplatňované nejen ve vztazích mezi státy, ale někde mnohem důrazněji uvnitř států, ve vztahu moci a jejích držitelů k společnosti a k člověku. Po té stránce bylo velkým pokrokem v pojetí mírového soužití, že mezi základní zásady a podmínky bezpečnosti a spolupráce zařadil Závěrečný akt vedle suverénní rovnosti států, jejich územní celistvosti, nepoužívání síly, ani hrozby silou, nevměšování a národního sebeurčení - také respektování lidských práv a základních svobod tak, jak je pojímá Všeobecná deklarace lidských práv i další mezinárodní dokumenty Spo-
29
jených národů - zejména oba pakty o lidských právech. Připomeňme si, že studená válka zabránia jednomyslnému přijetí Všeobecné deklarace v prosinci 1948 a že teprve její postupné překonávání a atmosféra uvolňování umožnily, aby v roce 1966 byly její zásady formulovány v právně závazných článcích paktů o lidských právech, dnes již ratifikovaných většinou členských států OSN i účastníků evropské konference o bezpečnosti. Porážka sil studené války, nositelů a hlasatelů její mentality, neznamenala jejich eliminaci. Jejich vliv zůstává silný zejména v pozicích vojensko průmyslových komplexů i byrokraticko - policejních struktur existujících a působících s různým stupněm síly a intenzity prakticky v různých zemích. Proto také ono již citované úsilí o další dostup procesu uvolňování naráží na nejvyšší překážky především v oblasti vojenské a také - alespoň v některých zemích - při dodržování závazků týkajících se lidských práv a základních svobod. I když lze konstatovat pokrok ve spolupráci v oblastech hospodářství, techniky, vědy, ochrany životního prostředí i výměny kulturních statků a podnětů - tyto kladné výsledky jsou zastiňovány pokračováním závodů ve zbrojení, nedostatkem jakéhokoli konkrétního výsledku již šestiletých vídeňských jednání o vyváženém snížení výzbroje a vojsk ve střední Evropě, vedeného v ideové souvislosti a paralelně s konferencí o bezpečnosti a spolupráci, nehledě k uvíznutí smlouvy o omezení strategických zbraní (SALT-2) mezi nejvýznamnějšínii signatáři Závěrečného aktu z Helsink. Jsou podstatně oslabovány i hrubým porušováním lidských práv v některých zemích, jejichž vlády tento akt podepsaly. Zdá se, jakoby v těchto oblastech síly studené války sáhly k protiofenzívě, kterou v současné době stupňují. Jí je třeba čelit. Sám fakt podpisu Závěrečného aktu z Helsink svědčí o tom, že ve všech zúčastněných zemích je silné přesvědčení o správnosti, nutnosti a prospěšnosti politiky řídící se podepsanými zásadami. Svědčí o tom i skutečnost, že po počátečních pochybách, vyslovovaných i osobnostmi jednoznačně oddanými věci uvolňování a opravdové spolupráce, je dnes všude počítáno s uskutečněním dalšího zasedání konference o evropské bezpečnosti a spolupráci v Madridu, jak bylo již před dvěma roky stanoveno na bělehradském zasedání. V poslední době se pro madridské jednání vyslovily s velkým důrazem členské státy Varšavské smlouvy v již uvedené deklaraci z 15. května. Vyjádřily přesvědčení, že «může a musí sehrál důležitou úlohu v dalším uvolňování, upevňování bezpečnosti a rozvíjení spolupráce v Evropě». Vyzývají k pečlivé přípravě zasedání, přičemž zdůrazňují prioritu vojenského uvolňování a odzbrojení na evropském kontinentu. V deklaraci samé se Tk tomuto problému navrhuje řada opatření, bezprostředně souvisejících s bezpečností a spoluprácí v Evropě (návrh dohody o nezvyšování stavu vojsk v Evropě, svolání konference o vojenském uvolňování a odzbrojení v Evropě), ale i širšího, universálního rázu. Není pochyby o tom, že konkrétní pokrok na tomto poli pv měl rozhodující význam pro upevnění bezpečnosti a rozvoj spolupráce a přispěl by tak k dosažení cílů vytčených Závěrečným aktem a odpovídajících zájmům i tužbám převážné většiny Evropanů. Je si přát a doufat, že tyto návrhy a podněty budou
ostatními účastníky věcně zkoumány a že diskuse o nich povede k pozitivním dohodnutým opatřením. Lidé, nemající přístup k vysoce technickým a z pochopitelných důvodů většinou utajeným informacím o stavu vojsk i výzbroje států, mohou si jen přát, aby vlády i jejich vyjednavači přistupovali k těmto problémům s nej vyšší odpovědností, opravdovostí a upřímnou vůlí dosáhnout dohody spravedlivé pro všechny účastníky, bez pokusů snažit se docílil na úkor kohokoli jiného jednostranných výhod, mařících nakonec možnost opravdové dohody. Může a musí si představit, jak složité jsou problémy a jak obrovské potíže i překážky se musí překonávat a jak pomalý tu může být skutečný pokrok. Je možno i uvítat, že uvedená deklarace států Varšavské smlouvy kategoricky požaduje «přísně dodržovat všechna ustanovení Závěrečného aktu KBSE», především zásad, jimiž se signatáři zavázali řídit své vzájemné vztahy, a že tyto zásady vypočítává, přičemž nevynechává ani respektování lidských práv a základních svobodJe to důležité proto, že při bělehradských jednáních právě některé z těchto států rozhodně odmítaly diskusi o plnění této zásady s odvoláním na zásadu nevměšování. Je pravda, že chování státní moci k jejím občanům či poddaným je její vnitřní věcí - ovšem jen do té doby, dokud se určité normy tohoto chování nestanou předmětem mezinárodní dohody či smlouvy, opravňující každého druhého jejího účastníka zkoumat, jak smluvní partner (či partneři při mnohostranné smlouvě) plní závazky v ní výslovně stanovené. Na rozdíl od smluv a dohod politických, hospodářských či kulturních nemá ovšem žádný účastník dohody či paktů o občanských právech možnost nutit neplnícího partnera k pozitivnímu plnění, ba ani nepřímého recipročního nátlaku, jaký by v podstatě byl v rozporu s obsahem dohody tohoto charakteru. Naproti tomu lze neplnění závazků týkajících se lidských práv a svobod dost těžko zastřít odvoláním na státní tajemství; jele tu o závazky podléhající daleko víc než jiné veřejnému mínění vlastní země i mezinárodní veřejnosti, jež tu může zapůsobit jako značná morální síla. V kontextu Závěrečného aktu, jenž stanoví výslovně rovnocennost a stejnou platnost všech vyhlášených principů i jejich vzájemnou závislost i podmíněnost, lze konstatovat, že plnění principu respektování lidských práv a vzájemných svobod je podstatným kritériem pro posuzování toho, jak ten který stát, resp, jeho vláda bere vážně celý komplex principů Závěrečného aktu a jak je ochoten každý z nich plnit. Věc bezpečnosti a spolupráce v Evropě zaujala právem pozornost nejširší veřejnosti jejich zemí a je chápána jako úkol, za nějž nesou hlavní odpovědnost vlády, ale jenž se týká i obyčejných lidí. Zatímco v otázkách politických, vojenských, hospodářských či technických mohou tito lidé říci k věci málo podstatného, je tomu jinak právě ve věci plnění tohoto principu. Proto také v této věci vznikly v mnoha účastnických zemích občanské iniciativy, které se snaží přispět osobitým a nezastupitelným způsobem k tomu, aby v jejich zemích byly závazky z mezinárodních smluv a dohod o lidských právech plně respektovány a uskutečňovány. Také postoj a chování vlád k těmto iniciativám j e právem považován za kritérium jejich opravdovosti v
plnění zásad podepsaných slavnostně v Helsinkách. Ti, kdo se v těchto iniciativách angažuji za tyto zásady, jsou samozřejmě přívrženci uvolňováni napětí a odpůrci studeně války, její mentality i jejich metod. Samozřejmě jsou pro vojenské uvolňování a odzbrojení a přejí si í doufají, že v dvoustranných i mnohostranných jednáních, jež připravují madridské zasedání, bude v tomto směru docíleno pokroku. Zároveň ovšem zcela v duchu i podle litery Závěrečného aktu zdůrazňují nutnost, aby i v přípravných jednáních i na samém zasedání v Madridu byla věnována náležitá pozornost respektování lidských prav a svobod. Nejde jim o vyvolávání sporů, v nichž by ožívala v rozporu s duchem Helsink mentalita studené války. Jde o to, aby v těchto jednáních byla pochopena a náležitě zdůrazněna vzájemná závislost mírového soužití a respektování i rozvoje lidských práv, svobod a důstojnosti, jakož i význam tohoto respektování jako kritéria opravdovosti plnění zásad a závazků slavnostně podepsaných v zájmu a ve prospěch míru i bezpečnosti. Právě náležitým zdůrazněním jak těchto souvislostí, lak tohoto významu lidských práv a svobod v procesu uvolňování napětí a budování vztahů mírové koexistence a spolupráce bude snad lze dospět k dohodnutému pojetí i realizaci íohoto významného principu Závěrečného aktu. Jako vše - bude to vyžadovat hodně úsilí, pevnosti i taktu a trpělivosti. Docílí—ii Madrid alespoň krůčku také na této cestě, bude to další úspěch rozumu a dobré vůle, další oslabení činitelů studené války.
Pavel Kohout v Evropském parlamentu V rámci příprav na evropskou konferenci, která má být zahájena 11. listopadu 1980 v Madridu svolala politická komise Evropského parlamentu veřejné zasedání (public hearing), na které pozvala významné osobnosti politického, vojenského, ekonomického a kulturního světa ze zemí, jež podepsaly závěrečný akt Helsinské konference. Zasedání mělo ověřit, jak jsou plněny závěry helsinské konference ve všech třech hlavních oblastech: bezpečnosti, rozvoje obchodu a občanských práv a informací. Poslanci vycházeli z přesvědčení, že plnění helsinských dohod není jen věcí příslušných vlád a profesionálních diplomatů, kteří ukázali na předchozí konferenci v Bělehradě malou schopnost oživit «ducha Helsinek» a přílišnou ochotu diplomatických kompromisů, jež zbavují uzavřené dohody
skutečného obsahu a tím vyvolávají nedůvěru a skepsi občanů. Proto je nutné, aby zástupci vlád v Madridu cítili tlak veřejného mínění, jehož jsou poslanci Evropského parlamentu-aspoň pro země E\ r o p s k é h o s po 1 e č e n s t v í- v o 1 e ný m i iv p i v z c n t a n t y. Veřejné slyšení se konalo ve dnech 23. a 24. června 1980 v Bruselu za velké účasti tisku, rozhlasu a televize i diplomatického sboru (v sále byl laké zástupce čs. vyslanectví v Bruselu). Pozvaní experti vyložili své názory na jednotlivé oblasti dohod v úvodních vystoupeních a pak odpovídali na dotazy poslanců. Mezi pozvanými experty byli na př. plukovník J. AI ford, zástupce ředitele Mezinárodního ústavu strategických studií v Londýně, Max van der Stoel, bývalý ministr zahraničí Holandska, který v r. 1977 při návštěvě Prahy přijal mluvčího Charty 77 prof. dt\ Patočku, dr. S. Silvestři, ředitel ústavu pro mezinárodní vztahy v Římě, Guido Carli, předseda sdružení evropského průmyslu, Charles Levinson, generální tajemník Mezinárodní federace odborové federace pracovníků v chemickém průmyslu, Martin Ennals, dlouholetý generální tajemník Amnesty International, Vladimír Bukovský z SSSR a další. Velkou pozornost vyvolalo vystoupení českého spisovatele Pavla Kohouta, který nejdříve vysvětlil současnou situaci české kultury a hnuli za občanská práva v Československu a pak zodpověděl četné dotazy poslanců Penderse (křesťanský demokrat z Holandska), Macci och i (radikální strana z Itálie), Blumenfelda (křesťanský demokrat z NSR), Segre (komunista z Itálie), Hansche (sociální demokrat z NSR), Ripa di Meana (socialista z Itálie), von Habsburg (křesťanský demokrat z NSR), Friedrich (sociální demokrat z NSR), Cariglia (sociální demokrat z Itálie), Haagemp (liberál z Dán» ska), Pelikán (socialista z Itálie), Purvis a Jackson (oba za konzervativní stranu Velké Británie) a další. Pavel Kohout se také vyslovil pro pozitivní výsledek madridské konference a pro lepší plnění helsinských dohod, které považuje-na rozdíl od Vladimíra Bukovského-za krok kupředu (připomněl, že Charta 77 je také «dítětem Helsink» a nové atmosféry naděje, kterou tato konference vyvolala). Pavel Kohout se také vyslovil pro pokračování kulturních a vědeckých výměn, ovšem s tím, aby do nich byli zahrnuti i ti, kdo jsou dnes vyloučeni z oficiální kultury. Podle Kohouta izolace a bojkoty nepomáhají většímu respektování občanských práv, ale posilují spíše dogmatické elementy na obou stranách a přívržence represe. V této souvislosti vyslovil politování, že západní tisk neusiluje o větší počet svých korespondentů v Československu (v současné době jsou akreditováni jen dva!). Kohout pak žádal všechny přítomné, aby se zasadili o osvobození Václava Havla, Otky Bednářové a všech ostatních politických vězňů v Československu a vyslovil naději, že konference v Madridu bude příležitostí k novým iniciativním návrhům, které pomohou zlepšit atmosféru v Evropě ve smyslu skutečného uvolnění a větší svobody. Na základě tohoto «veřejného slyšení» vypracovává nyní politický výbor své stanovisko k madridské konferenci, které bude předmětem široké diskuse v plénu Evropského parlamentu v říjnu 1980 a které pak bude tlumočeno všem vládámsignatářům helsinských dohod. K této diskusi a k dalším akcím k madridské konferencí se vrátíme v pnstim cisle.
31
«Zlatá léta šedesátá» «Už velice brzy budeme asi snít o "zlatých létech šedesátých", jako o létech, kdy se nám vedlo tak dobře, jako nikdy předtím, a jako se nám už nikdy potom nepovede». Nikoli, vzpomenutý výrok nechtěl oslovit pamětníky 60. let v Československu, dokonce se ani přímo netýká politické oblasti, a jeho autor s největší pravděpodobností neměl nejmenší tušení o rezonančním potenciálu «Sorry, T o n y ! » Vyslovil jej v r. 1972 jistý J. W. Forrester při příležitosti prezentace svých úvah o dohledné budoucnosti t. zv. západního světa, a dnes se v téže souvislosti právě tento výrok opětovaně připomíná - s uznáním časové priority a věcné a formulační výstižnosti. V situaci, kdy i « P r o většinu Američanů společnost růstu a blahobytu předchozích desetiletí beztoho zašla do vybledlé vzpomínky» (Spiegel o «zániku giganta» - USA), nostalgie po 60. létech valem narůstá. Se vstupem do dalšího desetiletí navíc na všech stranách přibylo bilancování a předpovídání, a ani na záxid od hraničních závor «normalizace» účty vskutku vůbec nestojí dobře: výhledy, které se tu uvádějí pro finále tisíciletí, vyznívají víc než pochmurně. Optimistické prognózy, které v 60. létech podávaly na příklad i u nás dobře známé práce H. Kalina a A. Wienera, připadají soudobým futurologům převážně jako dobové iluze, Výhledová studie, která byla po tři roky zpracovávána na zakázku americké vlády, nabízí v protikladu k perspektivám, očekáváným v 60. létech, dosti neutěšený obraz světa roku 2000: pokud vytrvají současné trendy, lze prý očekávat svět zalidněnější, špinavější, ekologicky ohroženější, pro jednotlivce nejistější a nebezpečnější, než svět dnes. Ve srovnání se současníky budou lidé roku 2000 i při předpokládaném zvýšení materiální výroby v mnoha ohledech chudší. V roce 2000 má žít na zemi 6,4 miliardy obyvatel, při čemž k přírůstku dojde z 90% v nejchudších oblastech; přes očekávaný rychlejší rozvoj výroby v málo rozvinutých zemích se dnešní příkré rozdíly mezi bohatými a chudými zeměmi dále zvýší, a masová chudoba, hlad, žízeň a trvalé krize mají patřit k charakteristice konce tisíciletí. «Specialisté na budoucnost» nejsou zdaleka jediní, kdo se vyslovují k vývojovým trendům. V jednotlivých vyspělých zemích se staly vnitrní, ve vlastním slova smyslu společenské problémy tak citelné, že vyhřezávají tu i onde, a příslušní političtí představitelé nemohou v poměrech otevřené společnosti nereagovat na určité skutečnosti; občas se i cítí nuceni za sebe nějak formulovat diagnózu nadcházejicíh poměrů. Tak v Německé spolkové republice - navenek stále ještě skoro citadele blahobytu a stability - se oba kandidáti na úřad příštího kancléře vyslovili značně skepticky o perspektivách své země v dalším desetiletí. « V příštím desetiletí nebude nic jako v 70. létech-nic!» rezignovaně prohlásil H. Schmidt, který při jiné příležitosti charakterizoval dokonce současnou situaci
32
paralelou «s předvečerem roku 1914». A. J. Strauss ohodnotil stručně a jasně: «Příští desetiletí bude nejtěžší z celého poválečného období ». «Zlatá léta šedesátá» hleděla do budoucnosti s důvěrou a nadějí: mnozí před sebou spatřovali slibně rozšířený projekt daného uspokojivého stavu. Jejich krédo: rostoucí produktivita, vyšší produkce a více produktů, vyšší blahobyt pro větší počet lidí, který sebou přinese ještě více jistoty, moci, svobodnějších možností pro uskutečnění jednotlivce. Řešení hlavních společenských a lidských problémů se zdálo být odvozeno od intenzivnější realizace růstového modelu, další vědeckotechnický rozvoj se jevil jako klíč k veškerému údajnému štěstí. Bylo to údobí obnovené a masově rozšířené víry v pokrok v západním světě. Tato specificky modernizovaná ideologie pokroku se od počátku 70. let začala znatelně bortit: růstový model přestával více méně hladce fungovat, « p o r u c h y » byly častější a hmatatelnější, a zároveň začal být brán výrazněji v potaz sám jeho společenský a lidský smysl. Od katastrofických vizí současných futurologů a skeptických očekávání politických představitelů je samo o sobě daleko k vědomí řadových přáslušniků společnosti, avšak ti už sami dávno iležijí v poměrně přehledném, spořádaném a osobně jakž takž plánovatelném světě 60. let. Energetická krize, zpomalení ekonomického růstu, trvající a narůstající inflační procesy, stoupající nezaměstnanost, nápor dnes celkem šestnácti milionů uprchlíků (především azijských), to všechno patří k reálným, aktuálním a aktualizujícím se problémům, s nimiž se dnes musejí vyrovnávat západní společnosti. Tyto « p o r u c h y » růstového modelu nejrůznějšími způsoby otřásají každodenností širokých vrstev od základních až po okrajové formy existence, Jejich důsledky, zejména ekonomické, nepostihují pochopitelně veškeré obyvatelstvo rovnoměrně, nýbrž dopadají tíže na sociálně slabší vrstvy a marginální skupiny a v mnohém tak zostřují existující sociální rozpory. Rakouská socialistická strana na příklad nedávno předložila veřejnosti studii, dokládající prohloubení určitých sociálních nerovností v zemi za poslední desetiletí. Mass media se v otevřené společnosti všemi těmito jevy hojně a rozsáhle zabývají - pochopitelně s různou mírou serióznosti, od věcného popisu až analýzy po povrchní a zkreslující bulvárnost - a ovlivňují tak dále představy a očekávání, které si lidé o své situaci o a budoucích vyhlídkách vytvářejí. Mladý Američan nebo mladý Angličan, který nemůže najít práci, stěží bude svou situaci nahlížet jen jako nahodilou a přechodnou, uvádějí-li mu -zároveň televizní komentáře názory, že a proč americké hospodářství stojí před nejhlubší poválečnou recesí, nebo že a v čem se údajně britská ekonomika ocitá před prahem zhroucení. Průměrná rakouská rodina, která se najednou nemůže dopočítat nákladů na dříve obvyklou dovolenou u španělského nebo italského moře, spíše přestane pátrat po osobních prohřešcích proti rodinnému rozpočtu,
dočítá-li se zároveň v novinách a časopisech o zdrojích a symptomech jisté krize cestovaní a turismu v nynější sezoně. Změny vědomi se formují společensky, ale jejich fundamentem jsou proměny osobné prožívaných zkušeností. V tomto smyslu vykazuje dnes radové vědomí občanů v mnoha vyspělých zemích rysy, protichůdné a cizí mentalitě 60. let, především znaky nedůvěry v budoucnost a obavy z ní, očekávání « horšího příštího». Pouze 22% západoněmeckých občanů, tj. zhruba jen každý pátý, je nadále přesvědčeno, že se dnešní mladá generace bude mil lépe, než se nyní mají oni sami. Téměř 90% dotázaných Američanů bylo názoru, že hospodářský vývoj země se ocitl na sestupné křivce, a tento trend se bude dále prosazovat k horšímu. Zhruba dvě třetiny rakouských občanů uvádějí jako své hlavní přáni do dalších let, aby nedošlo k ohrožení nynějších pracovních míst a aby se růst inflace zastavil aspoň na dnešním stupni; všechna ostatní přání následují za těmito dvěma v příkrém odstupu. Tyto postoje a orientace představují společensky významný rezonanční prostor pro politické síly a aktivity, zaměřené na uchování státu quo, na uchování aspoň těch hodnot a jistot, které ještě z narušeného růstového modelu zůstaly. Takový typ usuzování a reagování je sice nejrozšířenější, není však jediný. I v 60. létech se růstový model ekonomickotechnického pokroku setkával s určitou kritikou a odporem na praktické i teoretické úrovni, od humanistických a jiných kritik, přes krátkodobé a omezené společenské revolty a protesty, po různé skupinové pokusy způsob života mimo základnu a hodnoty systému. Tyto jevy a hnutí zůstávaly však víceméně izolovány v okrajových lokalizacích společenské struktury, nenabyly dostatečně účinných zprostředkování k celku společnosti. Od počátku 70. let se však daný model sám relativizuje a problemalizuje také vůči centrálním společenským stanovištím a vazbám. Vyjevuje se pádně a z různých stran povážlivost ničení přírodní základny života, které nezměněná realizace růstového modelu znamená pro přítomnost i pro budoucnost. Odhaluje se překvapivá zranitelnost celého souboru aparatur a aparátů, které musí udržovat chod a fungování tohoto modelu. Všem členům společnosti se zejména v souvislosti s problematikou průmyslového využití atomové energie prakticky vnucuje otázka, zda smyslem počínání j e rozvoj techniky, nebo zda smyslem zůstává člověk. Nejvýrazněji se při lom do opaku zvrací někdejší víra 60. let v samospasitelnost technického rozvoje: podle výzkumu veřejného mínění z ledna 1980 domnívalo se už jen 33% západoněmeckých občanů, že technický rozvoj přináší více svobody, zatím co 56% bylo přesvědčeno, Že tento rozvoj činí lidi spíše nesvoDodnějšími. Vychází zkrátka najevo, že «technickoekonomický model pokroku, který z Evropy dobyl světa, obsahuje životu a člověku nepřátelský rys, který nelze spoutat veškerými snahami o více d e m o k r a c i e a více sociální spravedlnosti» (J. Strasser). A tak se mnohým dostává impulzů k novému pátrání po lidských měřítcích pokroku a po měřítcích lidského života vůbec. *
Alternativní tendence a alternativní hnutí, která se dnes v západních společnostech prosazují v nepříliš početné, ale relevantní míře, sdílejí obavy z budoucnosti, ale nepřijímají «zbytkové jistoty»
růstového modelu. Pokoušejí se v m/uvch oblastech a na různveh úrovních života založit a zdiV vodnit nové životni formy, které by prakticky korigovaly danv stav podle «lidské míry». V optice alternativních orientací nelze negativní stránky a složky krizového slavii současných společností překonat tím, že bychom je «odstranili» a obnovili tak předkrizové poměry. Krizový stav nese totiž v sobě zároveň pozitivní stránky a složky, tj, ty, které představují příznivé podmínky pro tvorbu nového - a to je pravě skutečná cesia z krize. «Stojíme dnes v lakovém bodu dějin, klerv se jen nedošlatečně označuje slovem krize - od krize hospodářského růstu po krizi smyslu v životě jednotlivce. Daleko spíše máme co dělat s historickými mutačními procesy. Různé krize - naftová, inflační atd. ~ jistě tyto procesy vyvolaly, a krize, které ještě přijdou, tyto procesy urychlí. Fáze historických mutačních procesů se vyznačuje mnohotvárným hledáním .. odpovědí na nové, ale také na staré otázky a problémy, které nyní vyvstávají v novém světle» (H. A. Pestalozzi), Alternativní platformy a aktivity se orientují zejména na partnerství s přírodou («znovuobjevit přírodu jako partnera, na něhož jsme odkázáni z životní nutnosti»), na vymanění se z diktátu trhu, dominace státu («redukovat dnes skoro totální závislost uspokojování lidských potřeb na trhu a na státu») a z nátlaku výkonové ideologie («pracovat abychom žili, nikoli žít abychom pracovali»), na omezení konzumu, autonomii možností tvořivého rozvoje jedince a úlohu pospolitosti v něm («cesta k uskutečnění nevede už dnes přes konzum, nýbrž skrze tvořivost»), zkrátka na kvalitu života. Jejich iniciativa přináší bohatý rejstřík více nebo méně životaschopných podnětů, které jsou případ od případu jinak okrajové a jinak cizí vůči dané společností, než byly opoziční únikové formy 60. let: nyní se lotiž nezřídka propojují s jinými posuny v společenském organismu, nebo dokonce svým způsobem vstupují do střetové souhry s oficiálními nebo oficiálnějšími orientacemi a aktivitami. Tak spotřebitelská zdrženlivost (jen knižní tituly o « n o v é m konzumenství» jdou do desítek!) jako aktivní, uvědomělá volba prošlého uspokojování základních osobních potřeb má mnohem větší šanci stát se společensky trpěnou až přijatelnou, či stát se jistým společenským vzorem, jestliže se současné - byť ze zcela jiných třeba ekonomických důvodů - v ostatní společnosti konzumní trend oslabuje. Zaměření na kvalitu života, pěstované alternativními iniciativami, plynule přejalo mnohé ideje a zásady, které byly formulovány v polovině 70. let v rámci oficiálního kritického ohledávání a « r e v i z e » růstového modelu. (Ostatně, i termín «kvalita života» po prvé užil 1963 J. K. Galbraith). Naopak na příklad alternativní iniciativy v oblasti bydlení a životního prostředí se posléze někde setkávají s opožděnou vstřícností společenských center - vyvolanou jinými motivy a jinými společenskými souvislostmi - takže dochází k jisté produktivní souhře obou složek (třeba po linii odklonu od uniformních satelitních sídlíšt k rekonstrukci městských center a výstavbě individualizovaných městských obytných domů). Alternativní iniciativy zakládají určité vývojové možnosti v společenské struktuře, jejichž celospolečenská realizace však přitom závisí na základnějších složkách a silách společenské dynamiky. Na tvářnosti 80. a 90.
33
íci se mohou spolupodílel, ale nebudou o ní rozhodoval. Jaká ledy skulečne budou obávaná příští desetiletí? To se asi dozvíme teprve tím, že se jich dožijeme, nebo se to nedozvíme nikdy: jedinou jistotu - a vůči pochmurným předpovědím i určitý moment útěchy - na této nepevné půdě totiž představuje zjištění naprostého nebo skoro totálního krachu veškerých dosavadních previzi a prognóz, včetně těch «nejvědečtějších». Konečně i před dvaceti léty jsme žili, aniž jsme řádně věděli, že právě p r o ž í v á m e naše vlastní « z l a t á léta šedesátá ». B. N.
Smutné osudy university Vypráví se, že proslulý reakcionář car Mikuláš I. neopomněl nikdy, když se při projížďce kočárem doslal do blízkosti petrohradské university, na ni ukázal prstem a říci svému pobočníkovi: « Z d e je to vlčí d o u p ě ! » Car Mikuláši, universitu upřímně nenáviděl, ale nemohl ji zrušit, protože ji zároveň potřeboval k výchově svých úředníků. Dbal jen přísně na to, aby se nepodobala universitě západoevropské a aby živořila podle jeho představ, aby nebyla zdrojem opravdového vzdělání, ale pouhým ústavem na výcvik loyálních odborníků pro různá odvětví aulokratieké slátní správy. Četnými úkazy, jejichž cílem bylo zadržet intelektuální vývoj Ruska «nejméně o padesát let», se snažil změnit její fakulty v jakési kasárny pro výcvik zdravotnických, správních, soudních a pedagogických subalterních důstojníků. Tyto smutné reminiscence nutně vytanou na mysli při četbě nového československého zákona o vysokých školách ze dne 10. dubna 1980 (č. 39/80 Sbírky zákonů). Vše, co Husákovo vedení v letech 1969-1970 vydávalo za přechodná normalizační opatření, včetně řádění nenormálního, nechvalně známého efemémího ministra Jaromíra Hrbka, tento zákon nejenže zavádí jako definitivní ustanovení, nýbrž to vše ještě daleko zhoršuje. «Dočasná opatření» byla povýšena na zásady, platné na věky věkův, nenormální se změnilo v « n o r m á l n í » . Již sama preambule zákona je dostatečně výmluvná: « V y s o k é školy pod vedením Komunistické strany Československa v celé své činnosti spojují vědu, výchovu a vzdělání do jednotného celku, vycházejíce přitom z marxismu-leninismu ». Za touto manifestní dikcí zákona se skrývá jeho jednoznačný latentní smysl: svoboda bádání a výuky, charakteristická pro universitu v moderním světě, je zrušena (ačkoli ji ústava zaručuje), ba přímo zakázána. Úkolem vysoké školy j e především indoktrinovat. Učenci jako A. Einstein, S. Freud, E. Husserl, N. Wiener bv se nikdy nemohli stát m•
34
profesory Karlovy university, protože nebyli marxisly-leninovci a neuznávali by filosofické teze Leninova «Materialismu a empiriokrilicismu». Autor těchto řádek není antimarxista; naopak, v době, kdy mnoho lidí v Praze i na Západě považuje za moderní jednoduše plivnout na intelektuální hodnoty, které jsou spjaty s Marxovým dílem a s marxismem, se domnívá, že marxismus neztratil životnost a že tyto hodnoty je třeba uchovat a rozmožovat. Avšak jako svobodomyslný člověk se nemůže smířit s trapnou úlohou, na níž nový zákon o vysokých školách marxismus degraduje, t. j. s rolí duchovního celníka, strážce « r u d é h o » obskurantismu, kterou mu autoři zákona připisují. Oficiální marxismus-leninismus se stal represivním rituálem. Československý vzdělanec je odsouzen k lomu, že celý život se musí podřizovat tomuto rituálu a ověřovat jako věčně duševně nezralý edinec ve školních škamnách, v nekonečné řadě airsů a zkoušek, své znalosti této nauky a svou oddanost « vědě všech věd ». Marxismus-leninismus byl zaveden jako maturitní předmět na středních školách pod stydlivým krycím názvem «občanská nauka». Čerstvý abiturient bude dělat znovu zkoušku z této látky při přijímacím řízení na vysokou školu. Během vysokoškolského studia složí zkoušky ze všech tří součástí marxismu-leninismu. Aby si zvykl na «věčný koloběh téhož», zavádějí prováděcí předpisy k novém zákonu o vysokých školách marxismus-leninismus jako součást závěrečné státní zkoušky. Chce-li se absolvent vysoké školy stát doktorem práv nebo filosofie, složí znovu zkoušku z marxismu-leninismu jako součást státní rigorosní zkoušky. Chce-li se věnovat vědecké dráze, a podaří-lt se mu to, složí znovu zkoušku z marxismuleninismu při vstupu do vědecké aspirantury. Není mu však nic platné, stane-li se kandidátem věd nebo jednoho dne dokonce doktorem věd. V oblasti marxismu-leninismu bude považován stále za nedouka, a tak stranická organizace dříve nebo později rozhodne, že bude vyslán, třebaže je nestraník, do večerní university marxismu-leninismu. Tri roky bude ztrácet několik hodin týdně přežvykováním stokrát přežvýkané látky a složí na závěr znovu zkoušky. Trénink na přeměnu intelektuála v duševního přežvýkavce je tak téměř ideálně dokončen, nedokáže-li ovšem to vše včas vvzvrátit. *
w
Z hlediska vědy a vzdělání je to naprosté mrhání časem a energií. Z hlediska marxismu j e to výchova zarytých anlimarxistů, kteří mají nepřekonatelnou aversi i k hodnotné marxistické knize. Avšak z hlediska normalizovaného politického režimu to je zcela funkční: strana a vláda připomínají diplomovanému občanovi svou všudy přítomnost, svou duchovní nadvládu a své inkviziční poslání. Tuto jednotu tmářství, indoktrinace a duchovního útisku zcela případně podtrhuje fakt, že úlohu duchovního četníka vykonávají stále častěji četníci skuteční. Po r. 1970 řada důstojníků STB přešla jako lektoři do nově založených Institutů marxismu-leninismu na vysokých školách. V současné době stále častěji majoři a plukovníci tajné policie, kteří odešli do důchodu, vyučují na těchto institutech «brigádnicky». Jednak proto, aby si zvýšili své beztak velmi pěkné důchody, jednak proto, že jsou považováni za zcela neochvějné vykladače této doktríny, v jejichž myslích nehlodá žádný červ negace. A zcela právem, protože jsou vycvičeni myslet v heslech, rozkazech a povelech.
Novy zákon a vysokých školách nemilosrdně potlačuje všechny prvky autonomie vysokých škol, vterě se pomalu a obtížně prosazovaly, a to velmi nedůsledně a rudimentárně, před r. 1968, Akademičtí hodnostáři již nejsou a nebudou voleni, nýbrž jmenováni. Rektoři presidentem republiky, děkani ministrem školství, vedoucí kateder rektorem, všichni na dobu pěli let. Zákon umožňuje neomezenou reiteraci funkcí, a tak lze rektorv a děkany jmenovat na doživotí z různých kariéristů, při hrbených úředníků nebo notorických opilců, aeří si po pilkách ustelou na chodníku před fakultou (i to se už stalo; v normalizované společnosti je všechno možné a není třeba si vymýšlet). Je to téměř jako na vojně-živol vysokých škol se bude řídit rozkazem. Rektoři se stávají jakýmisi gubernátory. Rozhodují o všem, přijímají do práce dokonce i sekretářky a uklizečky, nejen učitelské síly. Aby úřadům neunikla ani myš, zavádí se vysokoškolská inspekce, která bude pochopitelně ideologická a politická. Nic jiného nelze očekávat. Jiná totiž být nemůže, protože by byla zbytečná. Do vysokých škol se vnáší prvek militarizace. Posluchači (včetně dívek) budou podle zákona na školách připravováni k «obraně vlasti». Aby ještě více kvetl nepotismus, zákon dává ministrovi škol siví pravomoc změnil zamítavé rozhodnuli vysoké školy v přijímacím řízení. Prakticky to znamená, že ratolesti prominentů mají zaručen přístup na vysokou školu i v případě, že jejich inteligenční kvocient považuje i ten n e j s e m lnější děkan za nepřekonatelnou překážku studia. Faktickou cestou, o níž zákon nemluví, protože praxe jej už dávno anticipovala, mají zaručenu, jestliže si to zamanou, i universitní kariéru. V žádné zemi vládnoucí politická klika ze sebe nevydala tolik vědeckých nadějí jako v ČSSR po r. 1970. Stačí uvést jako příklad právnickou fakultu KU v Praze. Asistenty se bleskově stali, dříve než cokoli napsali nebo získali zkušenosti v právní praxi, a to téměř před absolvováním, dcera předsedy vlády L. Štrougala (trestní právo), dcera náměstka ministra vnitra generála Pješčaka (trestní právo), dcera bývalého šéfredaktora Rudého práva a dnešního československého velvyslance ve Švýcarsku M. Moce (ústavní právo) a její manžel (tentýž obor), syn zástupce šéfredaktora Rudého práva V. Gcrlocha (teorie státu a práva), zeť předsedy ÚRO K. Hofmanna, dcera předsedy Nejvyššího soudu atd. Nový vysokoškolský zákon dovádí do důsledku zásadu « c o Cech (a tím spíše Slovák), to doktor». Jednak tím, že doktoráty rozmnožuje, jednak tím, že jejich dosažení převelice usnadňuje. Odpouští se disertační práce, rigorosní zkouška je nahrazena státní rigorosní zkouškou, aby ani tato zkouška nenechávala nikoho na pochybách, že doktoráty neuděluje universita, ale stát. Součástí státní rigorosní zkoušky bude pochopitelně marxismus-leninismus, takže doktoři práv a doktoři filosofie budou především doktory marxismu-leninismu, a až v druhé řadě právníky, historiky a filology. Kromě toho podmínkou k připuštění ke státní rigorosní zkoušce je členství v Socialistickém svazu mládeže. Zákon to sice neříká, prováděcí předpisy také ne, ale za to je to ve stranickém oběžníku, který je důležitější. K d o není ve svazu mládeže, nemůže se stát doktorem práv nebo filosofie, i kdyby učeností zcela překypoval.
K dosavadním tradičním doktorským titulům přibývá Pharm Dr (pro lékárníky), Pae Dr (pro učitele a tělocvikáře); doktorát filosofie uděluje i fakulta žurnalistiky a v některých případech i školy uměleckého směru. Bude to tedy zcela universální doktorát. S filosofii ovšem už nebude mít nic společného. Doktorát prav bude také kromě právnických fakuli udělovat nove založená Vysoká škola Sboru národní bezpečnosti se svými čtyřmi fakultami: fakultou veřejné bezpečnosti, fakultou statní bezpečnosti, fakultou ochrany státních hranic a faku tou vyšetřovaní. Je to vskutku originální počin. Zabíjejí se tím opravdu dvě mouchy jednou ranou. Jednak je to dobré nenápadné přestrojení, pro lože důstojník STB bude na veřej nosí i a v místě bydliště vystupovat jako JUDr a «státní zaměstnanec», jednak je to téměř geniální prostředek k tomu, jak ovládnout zevnitř postupné všechny justiční instituce: příslušnici SNB, zejména státně bezpečnostní složky tohoto sboru, vybaveni diplomy doktorů práv z Vysoké školy SNB, se mohou stát soudci, prokurátory a dokonce i advokáty. Všechno bude pod jedním komandem a ještě jednolitější, a to nejen zvenčí, ale i zevnitř. STB si ušetří práci s verbováním agentů např. mezi advokáty-vyšle jednoduše do advokacie své detašované příslušníky vybavené rychlocloklorály práv. Vysoká škola SNB je podle zákona definována jako vysoká škola universitního směru. Není jasné, zda proto, že uděluje doktoráty práv, anebo proto, aby je mohla udělovat. Ze je to ponížení Karlovy university? Co na lom. Sama se nesmírné ponížila čistkami a tím, že před několika lety udělila krvavému orientálnímu despotovi, perskému šaehovi doktorát práv honoris causa za «zásluhy o lidská práva», a císařovně doktorát filosofie za zásluhy o tulturu. Jisté by jej stejně servilně udělila na pokyn vlády krvavému imámovi Chomejnímu. Imám by jí ovšem dal košem. K dovršení všeho jsou dekretem jmenováni i docenti a profesoři. Pro tulo kariéru se vyžaduje en vysokoškolské vzdělání, nikoli však již vědecká lodnost CSc nebo DrSc. Habilitační řízení, které přece jen představovalo jakési selekční sílo, se ruší. Úřady mohou jmenovat profesorem nebo docentem kohokoli, jen když má nějaký, třeba sebepochybnější diplom, např. z Vojenské politické akademie nebo z Vysoké školy SNB. Pro řadu humanitních oborů bude takovýto diplom patrně nejlepším doporučením. Co je cílem tohoto zákona? Přeměnit vysoké školy z ohnisek národní kultury na bezduché továrny na nevzdělané, úzce specializované odborníky, poslušné technické vykonavatele despotické moci. Má trvale zajistit hřbitovní ticho a klid v institucích, které byly před rokem 1968 ohniskem myšlenkového neklidu a přičinily se významně o příchod československého jara. Zákon zároveň názorně ukazuje skutečný obsah « normalizace » : je to sovětizace, potlačení všech prvků svébytné středo-evropské tradice a jejich nahrazení zásadami sovětskými, a konec konců carskými. Kdybychom nahradili v preambuli nového zákona vedoucí úlohu KSČ zásadou nedělitelné a neomezené samovládné moci carské a výraz marxismus-leninismus slovy «samoděržaví, lidovost a pravoslaví», nelišil by se od úkazů Mikuláše L, jimiž ničil mladou ruskou universitu. B. R.
35
TOMÁŠ MARNÝ * v
DVE CESTY LZI aneb Prodaná nevěsta opět v televizi M o l i o : Pracuj každý s chutí usilovnou na národu roli dědičné. Cesty mohou být i rozličné, jenom vidi mějme všichni rovnou roli tuto zachovat. Jan Kollár Počátkem letošního července skončil v Československé televizi další velkoseriál: Daňkův a Otčenáškův «román pro obrazovku» «Dnes v jednom d o m ě » . Vzhledem k tomu, že sociologie televizní produkce, seriálové obzvláště, napovídá mnohé o stavu společnosti, v níž vzniká a je konzumována, zastavme se u teto události blíže a zkusme odpovědět alespoň na některé otázky, které se naskýtají. Václav Černý, kdysi dávno, v hlubokých letech šedesátých, psal v « Plameni» o mýtu v literatuře a razil koncepci, že pouze umění v mýtu kotvící a mýtolvorné je uměním ve vlastním smyslu toho slova, uměním bytostným. Dodejme, že stínem tohoto umění, jeho nápodobou, karikaturou, je umění spotřební. (Jde pouze o deHnici ad hoc, nemáme na mysli žádnou undergrouncl-teorii ani kritiku měšťáci ví). Zdá se, že tato pojmová dvojice odpovídá patočkovské dvojici: duchovní člověk a jeho stín, karikatura, zrádce - intelektuál. Umění bytostné a konzumní Umění bytostné, umění ve vlastním slova smyslu, bývá zobrazením nevyhnutelnosti. Ukazuje hrdinu, který - při plném vědomi následků - nemůže jednat jinak. (Orestés musí zabít svou matku Klytaiméstru a dopustit se tak nejhoršího zločinu - ví, že za něj bude potrestán - protože je zároveň povinován pomstít svého otce Agamemnona, jehož vraždu Klylaiméstra zosnovala). Umění ve vlastním smyslu předkládá podstatné životni otázky v plné naléhavosti Táže se po smyslu. Přináší s sebou nutně otřes jistot každodenního života. (Zde se zabýváme otázkou umělecké pravdy, nikoliv umělecké formy, techniky). Je-li toto umění ve vlastním smyslu působivé (teprve zde by přišla na řadu otázka formy, zpracování), ztotožňuje se divák s hrdinou příběhu, je otřesen hrdinovým tragickým osudem, aby se do každodennosti vrátil posílen a renovován skrze zážitek katarze, očištění. (Typickým příkladem umění ve vlastním smyslu je řecká tragédie. Z uvedeného rovněž vyplývá, že mezi fenoménem řecké tragédie a rolí, kterou měla v poliš, a mezi seriálem dnešní epochy existují jisté podstatné analogie pokud jde o jejich sociální a metafyzickou funkci. Oba žánry plní ve společnosti adaptační funkce: připravují individua na
jejich úkoly a pomáhají jim vyrovnávat se s jejich údělem. Tímto jevem se zde nemůžeme zabýval blíže, dodejme tedy pouze, že analogie mezi řeckou tragédií a televizním seriálem je analogií mezi věcí a jejím stínem). Umění spotřební, konzumní, co do svého smyslu vyprázdněné, se každému náznaku nevyhnutelnosti vyhýbá. Naopak: kotví v libovolnosti. Potvrzuje člověku jeho úlevná, uspávající, sebezáchovná tušení typu: « a ť děláme, co děláme, stejně to dopadne, jak l o j e někde nahoře napsáno»; «na nás nezálež í » ; «svět se stejně motá po svém a pouze blázen se pokouší zastavit kolo dějin. Je pak za to právem potrestán: kolo dějin mu přejede nohy». (Divák od dětství proškolovaný, ohlupovaný spotřebním uměním pak dokonce i na umění vlastní hledí nechápavě. Neprožívá ztotožnění s hrdinou, neprožívá katarzi, nýbrž zadostiučinění: Vidíš, prtomče, to máš z toho, že se pleteš, kam nemáš)! V umění podstatném není otázka pointy, otázka vyústění děje, otázkou podstatnou. (Jde-li o umění mýtické, patří k předpokladům, že obsah, děj i vyústění mýtu znají diváci předem)! V umění v konzumním slova smyslu naproti tomu otázka děje a konce nabývá rozhodující důležitosti. Spotřební umění pak zobrazuje právě každodennost, a to tak, že spotřebiteli sugestivně namlouvá: «Vidíš, tohle je tvůj život - nebo život někoho, kdo je vlastně skoro stejný jako ty, s tebou zaměnitelný. Není vůbec lak šedivý a ubíjející, jak tě někdy napadá. Je to docela zábavné sledovat, co všechno může člověka potkat». K základním pravidlům spotřebního umění patří, že hrdinu zpravidla potkávají o něco horší věci než diváka, kvůli napínavosli a zajímavosti děje i kvůli tomu, aby divák mimoděk pociťoval úlevu: « V ž d y ť ten můj život není zas tak strašný, jak si někdy myslím!» Umění spotřební se otřesu vyhýbá, ba co více: jeho základním stavebním kamenem je potvrzování: «Jsme jenom lidi, kam bychom se mačkali». V mýtotvorném umění dochází k citovému ztotožňování hrdinů - zpravidla bohů nebo herců - a diváků, smrtelných lidí, kteří zahlédnuvše kus nesmrtelnosti, pidí se po «konání zaznamenáníhodných skutků» (Patočka). V umění spotřebním se to podstatné, oč běží, rozhoduje zcela mimo nás. Hybatelé děje, už se jmenují Osud, Štěstí, Dějiny, Zákon, Příroda, Církev, Věda či Strana, jsou cosi vůči životu obyčejného člověka zcela transcendentního. Normálním lidem zůstane pouze jedna radost či starost: «Jakpak to asi dopadne»? Ke spotřebnímu umění proto bytostně patří happyend. Je až s podivem, jak vysoké procento spo-
třebních příběhů má předem jasny konec, kléry vlastně všichni bystřejší diváci předem uhádnou, a to nejen pokud jde o celkové vyzněni, ale i jen o osudy jednotlivých hrdinů. Dodejme, že k současnému stavu spotřebního uměni patři sklon měnit se v thriller, v děj, kdy pak zůstává jediná otázka: « C o se příště hrdinovi zase stane»? Musí to byt něco drastického, překvapivého, protože údělem thrillerů je fatální pravidlo, že mezi nap in a vos li děje a nudou, prázdnotou, která se rozhosti po jeho ukončení, je přímá úměra. Dlouhodobá konzumace thrillerů vyvolává pak u diváků potřebu z napínavého děje pokud možno vůbec nevystupovat; žít se svými hrdiny - usazen v pohodlí a relativním bezpečí domova - co nejdéle a nejčastěji; substituovat vlastní život životem hrdinů a vlastní život chápat pouze instrumentálně, jako nástroj, jehož pomocí si opatřuji prostředky, které mi umožňují účastnit se - jako cl i vak - života hrdinů, který je přece o tolik napínavější, zajímavější a tedy lepší, než můj šedivý, všední život. Tento trend se pak jeví být u kořene společenské potřeby a obliby spotřebního umění, televizních seriálů pak zvláště.
Divotvorce Dietl aneb Strana v talonu Promiňte dlouhv, ale asi nczbvtny úvod. Pročítáme-! i recenze na TV-seriál «Dnes v jednom d o m ě » , zaznamenáme shodný ton, který potvrzuje výsledky «sociologického průzkumu» v tramvajích a domácnostech. Seriál - kritikou přijatý spiše příznivě či shovívavě - neměl očekávaný divácký ohlas, který bv odpovídal vynaloženému úsilí realizátorů: dvanáct hodin TV-podívané, sto šedesát herců vesměs prvního řádu, exponovaný TV-čas neděle večer. Ve srovnáni s klasickými už seriály diellovskými byl zájem TV-diváctva tak vlažný, že jej lze pokládal takřka za neúspěch seriálu. Proč? Ponechme stranou, alespoň prozatím, otázky formální, technické, a pokračujme ve snaze o postihnutí pravdy uměleckého díla. Spotřební TV-seriály z velkomanulaktury J. Diet la a nový seriál z dílny Daněk - Otčenášek představují dvě odlišné cesty, jimiž tvůrcové TV-spot řehní ho umění mohou postupovat. Dvě odlišné odlišné formy lži. Neuvěřitelný rulinér Dietl (za psychografickou studii bv stála jeho fascinace osobou velkého v*
Stokrát opakovaná l e ž , . . Tam, kde se spotřební umění dostává zcela pod kontrolu totalitní moci, hovoříme o umění lolalilárního tvpu. Základním, úhelným bodem teto formy umění je téže nebožtíka Josefa Goebbelse, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Platí! Bylo by možné snést o tom desítky dokladů. Účinnější však bývá používat v tolalitárním umění místo drzé lži líbivou polopravdu, takovou, která přitom šikovně nadbíhá horšímu já diváků. Z tohoto hlediska se jeví masově praktikované totalitami mnění jako jeden z nejdůležitějšich nástrojů ovládání lidí v soudobém světě. Orwellova utopická vize permanentně fungujícího povinného televizoru se blíží k uskutečnění. Utopická zůstává zatím jen představa televizoru, který nejen vysílá totalitami spotřební umění, ale i « p ř i j í m á » , zaznamenává a vyhodnocuje reakce a chování diváků. Nejsem seznámen s podrobnostmi televizního fenoménu na Západě, ale ve státech tábora míru a socialismu tuto roli vcelku úspěšné plní plní tajná policie, dle již osvědčeného a fungujícího receptu: pro masy co nejvíc hodin spotřebního televizního programu (nejlépe arávě toho seriálového) a pro ty nckonformní, vteří si televizi třeba ani nechtějí koupit - StB. Vliv televize na postupné ohlupování lidstva je fenomén, který již v poslední době přitahuje i lozornost vědy. Výsledky jsou - teď nevím: uspokojující, nebo znepokojující? Záleží na hledisku, které zaujmeme. V této souvislosti však nepůjdeme do podrobností, uveďme jen jeden alarmující detail: Divák, dlouhodobě, nejlépe generativně a od dětství vydaný spotřebnímu, totalitárnímu umění, ztrácí posléze schopnost vnímat umění ve vlastním smyslu. Má buď tendenci umění ve vlastním smyslu interpretovat - dle své zažité zkušenosti spotřebně ( « H a m l e t » se může z tohoto úhlu jevit jako mizerně napsaná detektivka, plná nesmyslných, zdlouhavých žvástů), a protože jde zpravidla o spotřebně hůře stravitelná sousta, umění ve vlastním smyslu zavrhovat; nebo začíná vnímat díla bytostného umění jako díla cizí, nepochopitelné nebo jen těžko pochopitelné kultury.
vyprávěče - a velkého mysli fiká tóra ~ Alexandra Dumase) bezpečně ovládl techniku vyprávěčského uměni ve službách moci. Jeho cesta je cestou polopravdy, která nadbíhá diváckým sklonům. Dietl je dobrý pozorovatel a vcelku ví, jak lidé smýšlejí o režimu, i to, co chtějí slyšet. Ještě lépe ví, jaké musejí mít jeho seriály «ideové kvality», aby je mohl v soudobém Československu prodal. To, co jej favorizuje oproti ostatním intelektuálním slouhúm, je oprávněná důvěra v obratnost vlastního pera. Všechny jeho seriály jsou napsány dle jednotného mustru: hrdina je sympatický, ale zároveň bloudící, problematický, žádná pochodující ideologie či inkarnacc usnesení Strany. Spíše naopak: hrdina, brzy po svém vstupu do děje, některé rezimní (a národem nenáviděné) praktiky napadne. A lid si se zadostiučiněním říká: « T e n jim to zase d á v á » ! (Několikrát mi po zahájení diellovských seriálů dokonce dobří známí říkali: «Člověče, už lo snad z a č a l o . . . » ) Pak se ovšem hrdina dostane clo problémů. I několikrát v průběhu seriálu lo s ním bývá nahnuté, ale když je nouze nejvyšší, pomoc Strany nejbližší (jak říkávala moje babička, subslitujíc «Stranu» Bohem): v každém Dictlově seriálu je Strana, její inkarnacc, obsažena jaksi v pozadí. Obvykle jde o bodrého, lidového, placeného funkcionáře Strany. Divák lakové «klaďasy» z funkcionářské hierarchie Strany samozřejmé z vlastní zkušenosti nezná. Neexistujíť přeci! Je však pln obavy o « s v é h o » hrdinu, který « j i m lo d a l » přece tak trochu i za ného. Ví ovšem také, že hrdina nemůže být definitivně zlikvidován ve čtvrtém, sedmém či devátém dílu seriálu, a lak s úlevou vyjde autorovi vstříc s představou, že snad jinde - třeba v Hamrové kraji či ve Starém Kunštátě - mají TV-diváci štěstí a jinou zkušenost a že tam třeba takový lidský a spravedlivý tajemník opravdu působil či působí. (Říkali v TV, že poslanci Buchvaldku-Bavorovi přicházejí dopisy, v nichž si mu diváci stěžují, že jejich poslanec X Y není vůbec takový jako on!) Inkarnacc strany hrdinu trochu přátelsky zpucuje: «Přehnals to, ale jinak seš přeci náš člověk», zvedne telefon a «komusi pěkné od plic vynadá» a celou záležitost urovná.
37
Příklad za všecky: V seriálu «Nejmladší z rodu Hamrů» udělá hlavní hrdina neuvěřitelnou věc (scéna je to silná a perfektně udělaná): za kolektivizace, v situaci všeobecného rozkladu a znechucení, projíždí Hamrovou vesnicí automobil s tlampačem a vyhrává: « P o j ď t e s námi na brigádu, na brigádu»! Zoufalý mladý Hamr to už nevydrží, zvedne kámen a prásk! Kolik TV-pamětníků hodilo tenkrát - v duchu doma - s ním! Další scéna: vyšetřování na StB. S hrdinou je zle. A co se nestane: Hamr nedostane dvacet či pětadvacet let koncentráku, a není ani rozkulačen. Po chvíli ostrého výslechu vstoupí Strana, inkarnovaná rodinným příznivcem, tajemníkem KV pro zemědělství. Trochu Ha mra vykráká, ale dobromyslně, skoro ledabyle j e j vysvobodí ze spárů politické policie a další rozhovor už probíhá na jiné úrovni. Pointa (podržte se!): Hamr je jmenován předsedou rozpadajícího se zemědělského družstva! Snad zde opravdu zapůsobila tajemníkova lidová moudrost: z pytláků přeci bývají nejlepší hajní. Takových neuvěřitelných, snad přímo skandálních lží lze v Dietlových seriálech najít desítky. Diváci však pobouřeni nejsou, ba co víc: uleví se jim! A dokonce i jejich dávná zkušenost s kolektivizací se tím jaksi obohatila a transformovala. Připočtou mimoděk Hamrův případ k těm, které pamatují /. dřívějška, a usoudí mudrlantsky: «Bůhví, jak to všechno vlastně b y l o » ! Nebožtík Goebels by se potěšil. Uvedený Dietlovský grif má různé variace. Mistrovská varianta je obsažena v seriálu «Zena za pultem», lnkarnace Strany je zde přítomně-nepřítomná: hlavní hrdinkou, Ženou za pultem, je totiž (tedy: lira je ji!) Jiřina Svorcová. Ta přeci zastínění Inkarnací vůbec nepotřebu e. Její politická pevnost a nezraňilelnost je sdostatec známa a předpokládána. Herečka tak svými « c i v i l n í m i » kvalitami úspěšně ochraňuje hrdinku seriálu, kterou hraje! Podezřívám Diet la z brilantního řešení šachové partie s úkolem: napsat seriál pro nenáviděnou Svorcovou; cíl: nepoškodit vlastní popularitu. Zaklatlá-li se mé podezření alespoň částečně na pravdě, není důležité, důležité - v tuto chvíli - jsou důsledky úspěšného řešení úlohy: společenská pověst J. Svorcové se po seriálu «Žena za pultem» znatelně zlepšila. (Uvádím namátkou dvě nepotvrzené lamy jako svědectví: «Je lajnou manželkou prezidenta» i «nestala se národní umělkyní, protože je na to moc slušná»). O nesmírně silné tendenci TV-diváctva ztotožňovat herce a postavu, kterou hraje, přenášet události z TV-likce do reality a naopak, bude ještě řeč, proto zde jen dva příklady: J. Moučka, úspěšný představitel Inkarnací - jinak po roce 1969 vyškrtnutý (či dokonce vyloučený?) člen KSČ získal, dle ne zcela potvrzených informací, členství zpět právě v souvislosti se svým úspěchem v rolích funkcionářů Strany. Ztotožňování poslance Bavora s jeho představitelem Buchvaldkem (v občanském životě rovněž poslancem!) dospělo stadia, že v RP vyšlo sko rode ment i asi v tom smyslu, že B uch valdek není ve skutečnosti takový frajer a klaďas jako Bavor v seriálu, že to má prostě jen tak dobře napsané. Dietlova technika specifické polopravdy umožňuje úspěšně - a vlastně i bezpečně - ve vztahu k hlídačům kultury i ve vztahu k divákům - pojednat libovolné téma. Použijeme-li přikladu z Dietlova
oblíbeného mariáše, je to technika, v níž má Síranu v lalonu, který předem zná a ukáže hlídačům kultury. Dostane volnou ruku k licitaci; ohromí diváka svou licilační odvahou, získá jeho sympatie a v příhodné chvílí bezpečně trumfuje z ta onu, který svou «hazardní licitací» bezpečné získal. . . . a pohádka jen s kladnými hrdiny V. Daněk a J. Otčenášek postupují odlišně. Snad proto, že si v licitaci s hlídači kultury důvěřují mnohem méně, snad proto, že by se jim občas nad některou dieliovskou cynickou lží zvedl žaludek. Co jim zbývá? Známý úskok intelektuálů zatlačených mocí do úzkých - uchýlí se k pohádce! Dělali to už naši buditelé, i jinde se to hojně osvědčilo, tak co! A navíc: pohádky jsou přece - vedle detektivek - známy jako nejmravnéjší umění. Dobro v nich vždy zvítězí. Nápad to možná není špatný, ale zkuste vyprávět pohádku o současnosti - budete lhát! Daněk a Otčenášek lžou hodné, laskavě, tónem usměvavých, životem poučených stařečků, někdy až dojemně. TV-divákům je však jejich pokus o poiádku předestřen jako umělecký snímek reality naší současné epochy. (Zemědělské noviny 8.7.1980 napsaly: «Skutečností zůstává, že J. Otčenášek a O. Daněk společně s režisérem F. Filipem vytvořili svými « D o m y » na sobě nezávislé celky, které jsou nesporně poutavou a ve své většině i umělecky pravdivou výpovědi o létech předcházejících našemu osvobození v roce 1945 i svědectvím o dnech současných». Poyšimnéme si: do roku 1945 a o dnech současných; o těch desetiletích marasmu mezi tím - nic. Příznačné!) Při liš mnoho diváků žije na sídlištích nejen « D n e s » , ale doživotně, než aby mohli přijmout Daňkovu a Otčenáškovu pseudopohádku pro dospělé s pocitem ztotožnění. Autoři jako by ani nečetli (nebo z vědomí vytěsnili) četné publikované výzkumy, které poukazují na negativní stránky sídlištního bydlení, na onu osamělou, uzavřenou atomizovanost lidské buňky v buňce obytné; příběhy o lidských králíkárnách, kam lidé jezdí pouze přespávat a kde po desetiletí nezná jeden nájemník druhého ani jménem, kde se lidé buď vůbec nezdraví anebo redukují setkání na holou, mechanickou pozdravní formalitu. Jako by autoři ani neviděli - nebo nesměli vidět? - neprůhledné zástěny, kterými si obyvatelé sídlišť izolují od sebe navzájem poslední zrakem prostupné části svých bytů - balkóny. Snad přeháním, nikdy jsem na sídlišti nebydlel, ale pokud přeháním, pak jen s ohledem na obraz ze seriálu, kvůli kontrastu. Dům z Brixiho ulice žije totiž idylicky, radostně a plnohodnotně jako jedna rodina. Poznámka technická: v předchozím seriálu autorské dvojice Daněk - Otčenášek je hlavním hrdinou rovněž dům, žižkovský pavlačový činžák s velkým dvorem. Prostým srovnáním obou prostředí vyjde najevo mnohé: žižkovský činžák skýtal pro barvitý, rozvětvený děj vynikající prostředí. Kolik se toho mohlo odehrát na pavlačích! Jak výstižné i symbolicky - byly kontakty mezi dějem na dvoře a partajemi v oknech či na pavlačích! Jak logicky souvisel děj v domě s blízkou hospodou, ulicí, s celou Prahou! V současném paneláku jsou autoři postaveni před problém téměř neřešitelný: fádní interiéry bytů mohou prostřihnout snad jen dějem »
ve výtahové kleci; jediným prostorem pro ansámblové scény je «kocárkárna», kde může proběhnout jedna komicky natésnaná schůze, ale co dál? Nikoli náhodou si všichni recenzenti stěžuji na pomalé rozvíjeni děje seriálu, na určitou rozbilost epizod, na nahodilost setkaní hrdinů mimo dům. Omylem připisují však tento nezdar autorům nebo režisérovi. Na vině je rozpor mezi panelákovým způsobem života, který je hmotně, urbanisticky, sociologicky preformován, a pohádkovým dějem, který vytváří potřeby a akce v reálném prostředí sídliště a paneláku nejen nevěrohodné, ale často i n e r e a i i zo va t e l n é. idylická pohádka ze Sojčího vrchu jde tak daleko, že během celého děje seriálu, během dvanácti TV-hodin, nevstoupí do naší radostné současnosti ani jeden špatný člověk. Cum gamo salis snad může být za záporného hrdinu pokládán sochař Munzar. (Pije, somruje a rozvrací - byť se svou bývalou ženou - manželství spořádaného a velmi kladného letce Adamíry; v jedné epizodě se ještě mihne opilec - na sídlišti však pochopitelně nebydlící - Brodský, a dost). Jiný záporný hrdina v seriálu nevystupuje. Pardon: emigrant Kefurt; opustil ženu, děli a tchýni a uprchl do Austrálie, kde citově i jinak strádá a v budoucnu stejně příleze ke křížku. (Proč by jinak Kefurtová, roz. Adamová, odmítla nabídku k sňatku od potrhlého sice, ale jistě jinak hodného domovního důvěrníka Klimta, roz. Somr?) Abv bylo zcela jasno: Kefurt v seriálu nehraje, jen se tam o něm mluví. Také role Strany je na Sojčím vrchu jiná než u Dietla. Hned v prvním dílu zjišťujeme, že ani Strana není všemocná. Zasloužilý - dokonce předválečný - člen Strany Růžek se nechce stěhoval z rodné Malé Strany. Zkusí všechno možné, ale marně! Ani tajemník Městského výboru mu nepomůže! Z baráku bude uruguajské (nebo jiné) vyslanectví, a bašta! Žádná Strana v talónu, spiritus agens, Deus ex machina, žádné vyvyšování! Když pak Růžek pochopí realitu a tak nějak si Sojčí vrch zamiluje (vezme funkci předsedy uliční organizace), ukáže nám názorně roli Strany na Sojčím vrchu, pardon: v našem životě, tedy v seriálu: organizuje závody tříkolek a koloběžek na MDD a dělá Mikuláše. Opravdu! Strana dělá Mikuláše! V reálném socialismu Sojčího vrchu neexistují třídní ani jiné sociální přehrady. V důsledku federalizace na jakési ministerstvo dosazený Slovák (jméno sympatického slovenského herce jsem si nezapamatoval) se spokojí s garsoniérou v paneláku! Prostě: pohádka! Zdálo se mi dokonce, že postavení dělnické třídy na Sojčím vrchu bylo poněkud podceněno. Čistokrevnými dělníky jsou zde akorát opravář metra Hanzlík a frézař (?) Postránecký, který se ostatně svými ustavičnými zlepšovacími návrhy buď brzy vyšvihne, nebo přivede do maléru. Metař (v recenzích uváděn « m e t a ř » ) - znalec světového dramatu - Menšík je určitě nějaký vyhozený intelektuál. T o by ostatně vysvětlovalo i nečekaně dramatický zvrat jeho účinkování v seriálovém TV-seriálu « Deset stupňů ke zlaté». Po šestém (?) kole odmítne pokračovat v soutěži a prachy dá na fond solidarity, i když právě tato pohádka se mi doopravdy líbila. Jinak je to na Sojčím vrchu samý intelektuál: překladatel, historik, matematik, neuroložka, stavitel, postpenitenciární pracovník. Pokud tím chtěli autoři naznačit, že dnešní dělnictvo už bydlením
na sídlištích opovrhuje, je to prcci jen asi poněkud přehnané, asi tak, jako kdvbv nám autoři chtěli do Brixiho ulice usadil taxikaře nebo řezníka. Řekli jsme už, že Danek a Otčenášek hodné lžou. Dodejme, že lžou zřejmě neradi. Našla by se celá řada epizod, z nichž přímo čiší, že to bylo vlastně jinak. Dva příklady za všechny: Slávek Kefurt, roz. Hanzlík, donchuán, se v začátcích seriálu pokusí o riskantní krok: dá si rande s Klimtovou, roz. Kolářovou, předsedkyni SSM v koncernovém podniku Metro. Jeho zájem je neerotický - Klimtová je v první půlce seriálu ošklivá - hledá tlačenku. Chce přihrál typ na «společenskou angažovanost», která bv » mu vynesla místo na zahraniční montáži. Jenže ouha! Klimtová jej odhalí, setře, a pak v tísňové diskusi jakousi nouzovou aktivitu dodá: Kefurt se má pro účely interupčního řízení prohlásit za otce nežádoucího dítěte kolegyně Kořínkové (skutečný otec je Ital!). Kefurt, který zřejmě chce jednak na zahraniční montáž, jednak ukázat, že i lidé «nekladní» mají kladný poměr, se k riskantnímu kroku nabídne. Kořínková potratí spontánně, dobrodruh Kefurt vyvázne z nebezpečí dlouhodobé platby (střízlivé neseriálové odhady znějí na sto tisíc) a může zapříst i milostný příběh - pochopitelně s Klimtovou. Jde o jednu z klíčových epizod seriálu, ale nemůžeme to dále rozpal lávat. Pouze v rámci «uvádění seriálových příběhů na pravou míru» (pan Jirolka a jeho Saturnin nechť prominou) musíme dodat: co vysoutlíl z faktu, ze Kclurt nakonec na montáž do skorodevizové země (Alžír?) odjede? Tedy zaprvé: Klimtová zapracovala. Vzhledem k tomu, že je Kefurt synem posrpnového emigranta, je zřejmé, že vedle funkce v SSM měla i nějakou funkcičku u StB (V době Kefurtová «montování» jede na školení do Moskvy!). Zadruhé: Kefurt dostal doporučení k montáži za soulož. Žádnou «společenskou aktivitu» přece nevyvinul, navíc je znám jako svůdce žen (viz v dalším ději epizodku se zneplodnělou Kořínkovou). Celá ta milostná nadstavba, která společně se zápletkou (nevěra s Kořínkovou) vyplní několik pokračování, pochází z pohádky, nikoliv z rcálnésocíalislickcho života. (Ostatně: má-li Kefurt špetku rozumu, bude emigrovat,, manželství s Klimtovou by bylo pekelné). Překladatel Cupák se upřímně nenávidí se svou ženou, roz. Vránovou. V prvním díle se tak manželsky posekají, že Cupák zůstane raději bydlel u svého přítele Lukavského. Na celý seriál! Cupák je rovněž donchuán, na zajíčky, zejména na ty, kleré si vyhlédl Lukavského syn, matematik Abrhám. Matematik posléze vykalkuluje hypotézu: Cupák podniká «erotické galeje», aby uhájil pokoj 3 x 4 metrů. (Dohoda zněla, že na Sojčím vrchu může bydlet, pokud se Abrhám neožení). Je to bžunda! Abrhám a jeho nastávající, roz. Rázlová, připraví past: oznámí své svatební úmysly, a pokud Cupák po Rázlové vyjede, jest hypotézu považovali za potvrzenou. Stane se. V pohádce příběh končí tak, že Rázlové je celá past trochu proti mysli, a tak to Cupákovi vyzvaní. Když se chudák donchuán vzpamatuje, vymyslí protipast a Abrhám, který se do ženění zřejmě moc nehrne, musí pod čepec. Epizoda má v seriálu úsměvný, pohádkově nepravděpodobný ráz. Zde je její zamlčená, vlastně tragická realita: Přidělení náhradního bytu po rozvodu trvá v reálném socialismu reálně dlouho - odhad: vzhledem k sociální situaci minimálně 5 let. Pře-
39
kladalel Cupák tedy zkouší napsat novelu, aby sehnal peníze na vyšmelení garsonky. Dokud nemá novelu pokupe, brání pokoj 3 x 4 metrů jak umí (viz «erotické galeje»). Když to praskne, má už novelu hotovou. Ale ouha! V redakci ji nepřijmou. V seriálu: « P r ý je tam všechno, jak má být, ale průměr!» V realitě: průměrnou novelu schlamstnou dneska nakladatelství všemi deseti. Věc bude asi v něčem jiném. Cupák má třeba nějaký škraloup z roku osmašedesát, nebo prostě jen nepatří ke správnému klanu. Peníze na garsonku jsou v háji. Co zbývá? V seriálu: Cupák se - proti veškeré logice a psychologické pravděpodobnostismíří s Vránovou. V realitě: No, co mu vlastně zbývá ? Ještě jedna věc mne na seriálu «Dnes večer v jednom d o m ě » zaujala: obsazení. V recenzích se shodně píše o tom, že režisér Filip obsadil téměř stejný herecký ansámbl jako v seriálu « B y l jednou jeden d ů m » . T o však j e zřejmá nepravda! Před několika lety by se přece - nejen v tomto seriálu, ale vůbec - v televizi nemohli objevit Jiřina Jirásková, Rudolf Hrušínský a snad ani Radovan Lukavský. Po shlédnutí prvního clílu jsem dokonce propadl iluzi, že tento seriál je prvním signálem k jakémusi národnímu smíření. Vždyť, kdo ze zavržených zůstává nadále mimo hru: Vlasta Chramostová? (neměla si nadrobit s Chartou a s kohoutovským pokojovým divadlem); Marie Tomášova? (neměla provokativně chodit na Patočkův pohřeb!) a kdo ještě, z herců? Landovský v cizině . . . N a c o si to hrajeme? Celonárodní smíření se - bohužel - zatím ještě jaksi nekoná. (Pozoruhodné je i to, že snad ani v jedné recenzi není posouzen výkon některého z dříve zavržených, negativně ani pozitivně. Jde o náhodu, zákaz Či o psychickou bariem?) Pokud jde o autory, byl bv smířlivý záměr nabíledni, Naučení z pohádky je zřejmé: « V ž d y ť jsme Ceši! Život je krátký a i tak dost posraný. Proč si jej ještě víc komplikovat? Napíšeme, odehrajeme atd. jim seriál, ať mají, co chtějí. A za peníze, které to dá (a ono to zase není tak strašně málo) se někde zašijeme aspoň na pár týdnů na chalupě a budeme třeba stavět archu Noemovu (autoři seriálu nechť prominou). Ale nesuďme, abychom nebyli souzeni! Zbývá vysvětlil druhou polovinu názvu a motto z Jana Kollára. Nejprve tedy Kollár: Když jsem se těch pár veršů před dávnými lety ve škole učil, napadlo mi, že slovo « r o l e » v tom textu může být interpretováno dvojím způsobem: jednak jako úloha, role, jednak ve smys u toho slova « r o l e » , známého z hlasu zvonů: pole, role, dům. Dodnes přesně nevím, co « r o l e » v tomto smyslu znamená. Trvám však, že to je (nebo bylo ?) něco skutečného, něco, na čem se pracovalo v potu tváře tak jako na poli či na domě. V tomto smyslu tedy « na národu roli dědičné» a « t u t o roli zachoval». Myslel to lak Jan Kollár? Doufám, že ano. Já, donedávna, a většina současníků rozumíme už tímto slovem « r o l e » jen něco non-existentního, snad dokonce kvaziexistentniho, « r o l i » , převlek, ve smyslu divadelním, něco, co na sebe beru, něco, co se naučím, něco, co mohu nosit s sebou. V tomto smyslu bv Kollár říkal: převezměme dědičnou roli, hrajme ji a snažme se z ní nevypadnout. ta'
Tenhle rozpor v interpretaci mne přepadl, když jsem přemítal o zvláštním, specificky televizním prorůstání herectví a reality, postavy (herecké) a osoby (lidské). Zvláštní, pradávný sklon českého národa: milovat a obdivovat své herce nad m i m přiměřenou, přisuzovat jim mimoděk vlastnosti postav, které ztvárňují, a očekávat od nich to, co přinášeli (anebo měli přinést) hrdinové jimi ztvárnění. A z druhé strany: tendence posuzovat reprezentanty národa především podle hereckého výkonu, který ve své roli předvedli. S tímto sklonem nepochybně souvisí neschopnost politické reprezentace tohoto národa přiměřeně jednat ve vypjatých historických situacích. Vždy převáži divadelnický sklon, gesto, přepjatý pohled na reakce publika v hledišti, a skutek utek. (Generál Syrový v roli Žižky vydává republiku cizákům; prezident Beneš v roli Masaryka « m á plán» a pak si vezme aeroplán; strašná tragikomedie procesů; prezident Svoboda sahá po pistoli a vyhrožuje sebevraždou v jaké roli? - a vzápětí odjíždí jednat o kapitulaci; Dubček « u h r a j e » smutným, bezelstným úsměvem • •'
V»« , A
její přijeti). Na co si to hrajeme? V hereckých kruzích dnes na rozdíl od přelomu let šedesátých a sedmdesátých - vládne profesionální cynismus: «Chtějí Husa, udělám jim Husa, chtějí Jidáše, mají ho m í t ! » Asi to jinak nejde. Herec není autor, nemůže si roli napsat. (Kde jsou ty časy, kdy si dobří herci role vybírali?!) Role, o kterých mluví národní buditel, však nejsou úlohy, ani ve frašce, ani v tragédii. Je to něco, na čem třeba pracoval, dlouho, po generace pracovat, jinak role zpuslnou. Zdá se mi, že v Čechách během posledních desetiletí nějak podezřele ubývá rolníků, t.j. těch, kdo pracují na rolích. Zbývají - a přibývají - komedianti a (i už si role ani nevybírají, spíš se o ně perou a berou to, jak to přijde a co io Promiňte mi zoufalé a neobratné úsilí o udržení onoho skoro zasutého smyslu, ale bojím se, že role uslnou. A žádné nové, nezdevastované nebudou! ádný zemský ráj to na pohled! Nebylo už toho komediantského exhibicionismu dost? Při optimistickém finále seriálu « Dnes v jednom d o m ě » se mi z melodie seriálové (mimochodem: vlezlé a patetické) vymanila melodie jiná: « P r o č bychom se netěšili, netěšili?» a zatrnulo mi: podivná náhoda a shoda. Nemohl jsem se veselit nad lživou pohádkou vydávanou za současnou skutečnost; nebylo mi veselo ani při myšlence na poklad národní kultury. Přišlo mi líto Kecala, toho vlastně slušného člověka, kterého kladný hrdina Jeník Mícha sprostě (a za spontánního souhlasu ostatních postav, sboru, publika i národa) okrade. Přišlo mi líto hodného Vaška, který jediný v té frašce má smysl pro humor, nemohu si pomoci, ale Mařenka se k němu zachovala jako mrcha. A libreto napsal k o n f i d e n t . . . Proč bychom se netěšili, netěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá, zdraví dá, hezkou holku s penězma, s penězma». - Jako vhodný příklad umění ve vlastním smyslu mi «Prodaná nevěsta» opravdu nepřipadá, spíše jako příklad v Čechách - a právě těch současných - stále dobře prodejného a aktuálního spotřebního tovaru, jako markantní důkaz dávné a trvající tradice - pošetilé snahy « l i d u této země » profixlovat se dějinami.
DIVADELNÍ PROMENÁDY R. DAVÍDEK * Pokusíme se být vašimi průvodci po některých inscenacích pražských divadel. Náš záměr je spíše informativní než odborně kritický. Přitom vycházíme z toho, že by tyto fejetony měly poskytnout alespoň základní představu o charakteru inscenace i těm ětenářům, kteří představení neuvidí. red.
Divadlo E. F. Buriana (Jan Kačer) Trpí-li divadlo označením jakéhosi průměru, je mno lem více než průměrnost děsivá ona neurčitost. Divákům chybí vůdčí osobnost. Minuly časy Vendelína Budila, který dokázal být ředitelem, dramaturgem, režisérem a přitom mít dokonalý přehled o provozu divadla, který magickou silou, čerpající z nadání, píle a hlubokého citu dokázal spojit ty nejrůznější bytosti v jeden divadelní soubor. Divadla dnes ostatně nečekají na «svého ředitele» - ten bývá plně zaměstnán spíše organizačními, provozními a společensko-politickými povinnostmi - čekají na « s v é h o » režiséra. Touží vytvořil repertoár, řízený jednotnou koncepcí, zaměřený a vyhraněný. Proto byl příchod Jana Kačera pro Divadlo E. F. Buriana událostí. S Kačerem přišel i výtvarník Otakar Schindler- pracují spolu už několik let a je cítit, že jsou naladěni na stejnou vlnu - k hudební spolupráci přizval Kačer Petra Skoumala. Vstoupíte do hlediště - mezí řadami přední části sálu stojí mladé bílé břízky. Celé jeviště je ve znamení bílé barvy. Někde je až příliš znát, že výtvarník dal unést inspiračním zdrojem literárním. Asociace jsou místy spoutány souvislostmi významovými a vazebnými víc než výtvarnými. Základní tón j e však velice sugestivní. Tlumené světlo na jevišti. Pomalu se nasvěcuje skupinka lidí. Začíná podivný koncert. První tóny znějí slibné, člověk uhaduje, při jaké příležitosti se ti lidé sešli, kdo všechno je mezi nimi, jací jsou... A náhle se skladba rozklíží, každý jednotlivý nástroj, každý hlas jde sám... ještě sice hrají dohromady, ještě stojí společně kolem klavíru, ale už jsou řízeni jiným, ne hudebním, nýbrž každý vnitřním rytmem. .. Celá tato pozoruhodná hudební produkce je předobrazem základní situace. Lidé, jejichž osudy se rozcházejí. Každý touží v životě po něčem jiném, ale společný život vyžaduje nevnímat sama sebe... Režisér Jan Kačer stavěl dialogy tak, aby vyniklo rozdílné směřování postav, záměrně využil každé příležitosti ke srovnání tam, kde si postavy byly zdánlivě blízko-blízko k porozumění, k vzájemnému pochopení. Například první dialogy mezi Mášou, ústřední postavou hry, a služebnou Tánou. Obě dívky očekávají Život. Táňá vášnivě, s prudkými výbuchy nedočkavosti, Máša niterněji, se snahou naučit ovládat se, umět si vybírat. Rozdíl mezi nimi není v tom, « kolik » která od života čeká, ale
v tom, « j a k » to žádá, Táňa proměňuje obrazy svých představ. Máša na nich trvá, touží po jejich absolutním naplnění: « B u ď Byron, nebo nic». « Když jsem se rozhodoval napsat divadelní hru, inspirovanou povídkou I. S. Turgeněva, neměl jsem na mysli reagoval na poptávku po "konzumní romantice", přestože právě Turgeněv si vysloužil pověst ne j větší ho romantika "violy ď a m o u r " ruského realismu», píše autor hry Antonín Máša (ročník 1935, dramaturgie na FAMIJ, scénárista a režisér, nejúspěšnější scénář: Lidé z maringotek). «Turgeněv zachycuje své hrdiny v okamžiku, kdy stojí před velkou a často poslední šancí dát svému životu prostřednictvím milostného vztahu jiný směr. A když pak líčí promarnění této možnosti, dobírá se, byť třeba intuitivně, širších souvislostí. , . » . Myslím, že se A. Mášovi podařilo zachytit to nejkřehčí a zároveň to nejvýraznější, co u Turgcnova každý hledá. Pro režiséra J. Kačera i výtvarníka O. Schindlera je Turgeněvův vnitřní svět základní plochou; tlumené tóny tvoří pozadí pro syté a jasné barvy a kontrastující herecká gesta... Do Déčka zas zabloudila poezie. ,y
Druhou inscenací J. Kačera v Divadle E. F. Buriana j e Shakesperova Komedie masopustu (Večer tříkrálový - Dvanáctá noc). Divadlo ji uvádí v novém překladu Aloise Bejblíka, jenž na inscenaci spolupracoval jako asistent režie. Bejblíkovou účastí na zkouškách soubor jistě získal - vyšla mu totiž nedávno knížka «Shakespeare a jeho svět» a při tvorbě představení byl ještě nabitý nejen tím, co do knihy vložil, ale i vším, co muselo zůstat stranou, jen v poznámkách. Já si jich dovolím použít: « C o znamenala pro Shakespeara dvanáctá noc? Byl to konec náboženských svátků a upjatosti, počátek masopustu a karnevalu...». Proh ížíme-li bedlivě text hry, zjišťujeme, že je v něm řada masopustních a karnevalových odkazů, např. o klaunovi se říká, že má «lenten w i t » - masopustní vtip ald. Scénář podobných mumrajů a lidových her se proměňoval od kraje ke kraji, od roku k roku... Tyto slavnosti počítaly s převracením hodnot a rolí, provázelo je veselí a nespoutanost, průvody bláznů a masek. Poznatky, které inspirovaly překladatele hry, ovlivnily i režiséra. Jeviště je rozděleno podle pravidel alžbětinského divadla, kostýmy jsou tvárné, schopné proměn, převlekových efektů. Postavy hry jsou mnohem více vázány vztahem ke karnevalu a slavnosti, než vztahy vzájemnými. Jednotlivé výstupy jsou propojeny karnevalovým průvodem. Kníže ve svém vstupním monologu hovoří o lásce a o hudbě, temperamentem svého projevu navazuje na masopustní tradici. Rozpoutává se komedie, během níž
by se melu vyjevit, kdo koho skutečně míiuje, kdo pro koho vzdychá a kdo je kdo v těch všech záměnách a převlecích. Celé představení vyvolalo ve mně napětí, zda si nový překlad a výklad Shakespearova textu diváky získá, nebo zda je spíš nepovede k návratu k překladům starším a věrnějším. Zcela si je však získá živost a spontánnost herců, která celý večer skutečně « j d e přes rampu», dopřává divákům pocítit zmatky i okouzlení všech poblázněných milujících i milovaných. Režisér Jan Kačer si přinesl do Déčka jednak své herecké a režijní zkušenosti z rané éry Činoherního klubu (ČH byl nepochybně jeho školou jevištní tvorby a divadelního cítění), jednak inspiraci z divadla loutkového. Herecký soubor Déčka mu mohl nabídnout chuť do nového způsobu zkoušek, lačnost po náročné práci a přísných požadavcích, důvěru v režijní koncepci inscenace. Dva zajímavé večery prožité v Divadle H. F. Buriana, dva večery, z nichž člověk nemůže odejít «jen tak», jsou slibným výsledkem tohoto nově vzniklého spojení.
Realistické divadlo (Luboš Pistorius) « Kde jsou, kde tedy j s o u . . - slova písně, slova otázky, která mi nechtěla odeznít, ještě když jsem přecházel most přes Vltavu, ještě když jsem uléhal do postele, zněla tni v uších. Vím už teď, že text písně pokračuje: « K d e tedy jsou? Moji druzi, moji sluzi...» a teprve na jiném místě se zpívá o Flandrech, které «věčně budou dál». A přesto se mi zdá, že nejsilnějším zvoláním celé inscenace Gorinova Thyla Ulespiegela je otázka hledající Flandry, zemi, která čeká na svého hrdinu. Jsou postavy, které se staly symbolem pro určitý způsob bytí člověka, pro určitý sklon lidské duše a je jen důkazem její mnohobarevnosti, vrstevnatosti a citlivosti, že skutečně každý má v sobě kousek Cyrana, Hamleta... Odjakživa jsem však byl a jsem doposud velkým odpůrcem spojení, jako: donkichotské vzpoury, donchuánské spády, cyranovská nesmělost, hamletovská váhavost - protože člověk si velice snadno a rychle s přijímáním nějaké jen trochu barevné nálepky odvyká vnímat s potřebnou náročností obsah těchto spojení, jejich vazby a souvislosti. Pro tohle všechno je tak těžké ztvárnit skutečného Cyrana, Hamleta... A já se odvažuji tvrdit, že hrdinové, o kterých je řeč, se rodí znovu pro každého z nás a v každém z nás jen tehdy, když i my dokážeme být básníky. « Kdybychom prošli celou literaturu, nenajdeme jed něho typu humorného, který trval sám o sobě. Bez svých básníků jsou tito hrdinové jenom hlupáci, mluvkové», píše Vladislav Vančura. A tak záleží i na nás, jaký bude tento nový Thyl Ulenspiegel. Vladislav Vančura řekl ještě: « H u m o r není smáli se, ale lépe viděli». Thyl se tedy stane takovým, jakým jsme schopni jej sami v sobě nalézt, ale především o něm sami v sobě vědět. Ten večer, k němuž se nyní v myšlenkách vracím, jsem prožil v Realistickém divadle, které uvedlo Gorinovu hru Thyl Ulenspiegel v režii Luboše Pistoria. Mluvil jsem o textu písně, ale písní, jejichž texty napsal Jiří Suchý a hudbu složil Petr Skoumal, je v představení víc.
42
Petr Skoumal už mnohokrát dokázal, že lze naprosto organicky sloučit divadelní cítění s náročnými požadavky na hudební složku. Jeho spolupráce zatím vždy nejen podtrhne režisérův záměr, ale povýší scénickou hudbu na svébytný stavební prvek celé inscenace. A že texty Jiřího Suchého přímo «zalezou za nehty» naší paměti, to snad víte z vlastní zkušenosti. Jaký je tedy tenhle náš nový Thyl Ulenspiegel? Je trochu lhář, ale přitom nikdy nelže, má trochu strach, ale přitom se vždy odváží, umí plakat, ale nikdo jeho slzy neviděl... je to konkrétní postava a zároveň není! Režisér pochopil, že j e nutné obklopit Thyla lakovými lidmi, kteří by svou barevností, šťavnatostí, zvýrazněním určité linky nebo tématu v sobě, mohli být dostatečně silnými protihráči tomuto «hrdinovi Flander». I on byl docela malý, zpozdilý, hloupý. A přesto musí každý Thylovi podlehnout, protože podléhá něčemu v sobě. Nečemu, o čem už sám třeba ani nevěděl - a náhle to objevil. Nelé nachází oddanost, ale i odhodlání; otec dojetí, ale především statečnost; když vidí naposled svého muže, nevýslovnou něhu, ale i odvahu říci rozhodující slovo... Režijně jasně a čistě vybudovaná stavba dává možnost skutečně všem hercům, aby co nejúplněji rozvinuli lidské možnosti svých postav. Avšak mocný citový náboj charakterů této hry je též ostrou a přísnou mírou herecké citovosti a schopnosti jevištní proměny. « Kde jsou, kde tedy j s o u ? » . . . Přál bych si, aby se každý, kdo uvidí tohoto Ulenspiegeia, nemohl zbavit této otázky. Aby mu ještě dlouho zněla v hlavě. Aby hledal nejen ty, kdo zrcadlo nastavují, ale i ty, kterým je třeba j e nastavit. Aby nehledal Flandry, které potřebují svého hrdinu, protože všichni o takové zemi dobře víme, ale aby hledal Thyla . . . toho Thyla Ulenspiegeia, kterého má sám v sobě. Možná tak hluboko, že už o něm ani neví...
Divadlo Na zábradlí (Evald Schorm) Překrásný kout Prahy, Anenské náměstí, slarý dům s nově upraveným dvorem, příjemný bar ve foveru, útulný divadelní sál... Jan Neruda bv měl asi radost a s ním i všichni ctitelé divadla, kterým by se dostal do rukou jeho referát. Já však musím dodat, že i v organizaci a repertoárovém zaměření došlo v tomto divadle k přestavbám, které však svými výsledky stojí k těmto vnějším úpravám v prudkém protikladu. To je ale téma na fejeton skutečně nerudovský. F. AI Dostojevskij: Bratři Karamazovi. Co učiní s nesnadnými postavami Dostojevského Evald Schorm, který je nejen režisérem, ale i autorem dramatizace románu? Soustředí svou pozornost na jednotlivé «dramatické» situace nebo na konflikty mezi postavami? A která z postav bude nejdramatictejsi? Vypravil jsem se za Dos loje vs kým a setkání s ním nebylo, stejně jako při četbě jeho románů, nikterak snadné. Románová látka se před mýma očima proměnila v námět nelítostné, surovými tóny vyjádřené studie. Skutečná dramatizace není nikdy pouhým přepisem jednoho žánru na jiný. Je přetvořením romá-
nového námětu nejen do divadelního textu, ale především do jevištní osnovy. Její zdařilost a životnost je měřitelná jedině jevištní přesvědčivosti a působivostí. To, co se E. Schormovi jako dramatizátorovi podařilo zachytit ve výběru a rozvržení scén, musel jistě jako režisér v dialozích a ve vedení postav znovu hledat. Věci mnohdv nalezené se náhle ztrácejí, nikdy není možné spokojil se s prvním nápadem, nesmí docházet k ochuzení a zploštění. Ve výsledném tvaru inscenace zvítězilo maximálně jednoduché aranžmá. Výtvarník Jan Dušek ilustroval holými stěnami pocit strohosti a prázdnoty, pocit úzkosti a z ní vycházející touhy něčeho se zachytit. Něčeho v lidech, kteří postupně tento prázdný prostor zaplňují. I kostýmy působí velice stroze - jsou to spíše jen části oděvů z myšleného šatníku postav. Například Líza, která je připoutána k pojízdnému křeslu, má bílý kostým z plátna a krajky. Nelze jej však označit ani jako noční košili, ani jako šaty. Chvílemi působí cudně, chvílemi až nesloudně. Ostře kontrastuje s neforemnými, tmavými šněrovacími botami; tento kontrast vypovídá o Lízině zoufalství, o poraněné duši v poraněném těle, zvýrazňuje rozpornost a nesoulad celé její bytosti. «Dramatizaci a režii chápu jako službu básníkům, divadelní soubor jako pracovní společenství lidí vzájemně si blízkých, stejného divadelního vyznání, a publikum jako spolutvůrce toho, co ve skutečnosti není, ale může být na divadle stvořeno». Tato slova J. Coupeaua mohou být klíčem k hodnocení hereckých výkonů. Režisér dal hercům výrazné aranžmá. Vedl je k časovému odstupu od postav, k odstupu, z něhož je možné i sama sebe pozorovat, komentovat, hodnotit. Nejdále tak došel s postavou starého Karamazova, kterého dal na jeviště přinést v rakvi. Karamazov, chvílemi už jako mrtvý, chvílemi jako přímý účastník jednotlivých výstupů, pozoruje jednání svých synů a svým (věru neseniimentálním) komentářem ozřejmuje divákovi jejich skryté myšlenky a motivace. Náhlé a prudké střihy Kararnazova-otce v podání V. Bedrny působí jako útok na divákovu pozornost. Vtahují jej znovu do děje právě tak jako Karamazovy jevištní partnery. Také L Mrkvička v postavě Smerďakova dokázal svým výkonem, kolik divadelní působivosti skýtá herci správné pochopení dvojího divadelního času. Jak vzrušující je pro diváky napětí, které vzniká mezi «divadelní» a « c i v i l n í » polohou každého herce. V Mrkvičkově podání se ze Smerďakova stává samolibý blb, nebezpečný svou mazaností i ambicemi. Skutečně děsný výtvor starého Karamazova, který se obrací proti svému tvůrci. Vypravil jsem se za Dostojevským a hleděl najednou tváří v tvář postavám, které i dnes potkávám. Stály proti mně, na pozadí holých stěn. Aljoša, ztělesnění laskavosti, leč s utajenými a vůli potlačovanými karamazovskými sklony. Ivan, pronikavý intelekt, který však teprve hledá své zakotvení. Dimitrij, ta třtina ve větru nekontrolovaných popudů, slaboch, leč plný dobrých úmyslů. Pyšná a nešťastná Kateřina. Do morku kostí egoistický Karamazov, avšak schopný ostrého úsudku. Grušenka, nadaná milostí obětavého citu i vypočítavostí. Všichni zde zápolí s nějakým démonem v sobě, pouze Smerďakov je bez pochyb. Vylíhl se z názoru, že je «všechno dovoleno». A není? zeptáte se *
bezděčně a pomyslíte na tisíce čile prosperujících smerďakovů. Dostojevskij nám odpověď na tuto otázku nikterak neusnadní. Nedovolí nám však ani to, abychom se vyhnuli odpovědnosti za její řešeni.
Národní divadlo (Miroslav Macháček) Období, kdy vznikala divadla malých forem, podnítilo divadelníky k nejrůznějším experimentům. Ovlivnilo ovšem i diváky, především ty mladší. Cítili se svobodnější v menším prostoru, v intimnějším prostředí, kamenným divadlům se začali vyhýbat. To vše bylo výsledkem hledání možností, jak navázat co nejužší a nejsdělnější kontakt. Těsné spojení jeviště s hledištěm nebo pocit jakéhosi prolnutí a splynutí těchto dvou prostorů, není podmíněno ani vyloučeno žádným prostorem - důkazem toho jsou poslední dvě režie Miroslava Macháčka na scéně Tylova divadla.
Ladislav Stroupežnlcký: Naši furianti Opět? O čem? A proč? Režisér Macháček, když lexl Stroupežnického hry upravoval, hledal především to, co vzrušovalo diváky už při prvním uvedení lélo hry, a inscenoval ji s důrazem na její, jak se zdá, stále velice pevnou a nosnou kostru. Vynikla tím víc její xisobivá jednoduchost, rámovaná scénou architekta Josefa Svobody: na půlkruhovém modrém horizontu před černým pozadím vznikly vyříznutím siluety slavení a venkovského kostelíka. Vytvořil se pro herce prostor plný slunečné a jasné atmosféry, ať už na návsi nebo v hospodě, bez jakékoli popisností nebo líbivé a doslovné dekorativnosti, Prostor, který herce provokuje, aby jej «zalidnili», a zároveň jim nechává pocit volnosti a vědomí jevištní existence. Jihočeské písničky, které vybral, upravil a nastudoval Pavel Vondruška (je i s kapelou po celou dobu na jevišti a hraje kapelníka s citem pro atmosféru) zvýrazňují hravost a lehkost, vedou herce k přesnějšímu vykreslení jednotlivých situací. Píseň se stává místem zvratu nebo předělu - např. ve druhém dějství, ve scéně v hospodě, kde se zdá, že opět dojde k rvačce mezi vysloužilcem Bláhou a sedlákem Buškem, vyprovokuje krejčí Fiala celou hospodu ke zpěvu. Zazní Ten Suchdolský rybník, nálada se zdánlivé uklidňuje a vyrovnává. Ale když i pak, po písni, pokračuje Bušek v osočování Bláhy, je to už zase o stupeň dál, o stupeň vážnější. Nebo se píseň stane pointou celé situace - na konci druhého dějství začne Bláha po svém až příliš obnaženém vyznání Markytce zpíval «Byl jsem na pouti dnes». A zpívá ji tak, že mu jeho kamarád, švec Habršperk, může předat Markytku jako tanečnici a zároveň už ne jen jako taneénici. Celý jejich příběh však nepatří jen jim, protože všichni herci a hudebníci na jevišti i diváci v hledišti vytvářejí jednu vesnici, jednu náves, která s pochopením i škodolibostí, s láskou i závistí sleduje každou situaci, každý dialog. A j e to právě pohled všech - celé vsi - co dotváří přátelství «dvou nejvzdělanějších lidí», Bláhy a Habršperka. Přede všemi a všem dokazují li dva,
43
že dovedou nejen pevně stál na svém, ale i při sobě, že oba prosazují zdravý soud a spravedlivé řešení. Kontrast s «dvěma nejmocnějšími lidmi ze vsi» je zřejmý. Neustálé spory a věcné rivalslví mezi starostou Dubským a prvním radním Buškem jsou chvíli k smíchu a chvíli trapné. Ašak demonstrace těchto zcela banálních, dokonce velice častých nectností působí najednou silně, protože k ní divák dochází skrze čistou divadelní situaci. Například « p u n č » . Uvědomil jsem si, že ono tolikrát předehrané a nahrávané furiantské trumfování může vyznít působivě pro diváky jedině tehdy, bude-li působivé a silné především pro celou hospodu, pro všechny, kdo sedí na jevišti kolem stolů a fandí chvíli starostovi, chvíli prvnímu radnímu, právě podle toho, kdo ten punč zaplatí. A v Macháčkově režii navíc i podle toho, kdo těch punčů zaplatí víc. Vše se děje, přede všemi - jeviště je plné a barevné. Všichni jsme účastníky i soudci zároveň. Jako ti «furianti». Hádají se, přetahují, chvástají a ne vraží na sebe. Ale v okamžiku, kdy se objeví celník, aby «si toho pytláka zjistil a odvedl ho ke krajskému soudu», mohou jedině « l i d é ze vsi» posoudil, nakolik je Buškovo pylláclví směšnou neřestí a nakolik trestným činem. Náhle se semknou a drží při sobě. Stačilo by slovíčko, ale oni, jako představitelé jedné obce (a to je pro diváky jistě velice živé téma!) nemohou dopustil, aby mezi ně vstoupila cizí síla. Aby do jejich záležitostí, her, tahanic, zvyklostí a tradic, zasahoval někdo cizí, kdo nezná hranice vztahů mezi nimi, kdo nemůže porozuměl tomu, co vzniká jedině soužitím, spolupatřením - z mého zájmu o tebe a z tvého zájmu o mne. K úžasu všech se z repertoárově povinného titulu české národní klasiky stal přímo důkaz, jak mocné a účinné je divadlo, je-li živé. Vzrušují nás stejné věci, jaké vzrušovaly diváky odpradávna. V pohledu na některé problémy si sice můžeme dovolit jistý odstup a snad i nadhled, ale magické síly vztahů a cilů neztratily nad námi svou moc.
Pocit sounáležitosti s lidskou společnosti j e osou i druhé Macháčkovy inscenace na jevišti Tylova divadla: Čapkovy Bílé nemoci. Režisér si hru upravil, text jazykově aktualizoval, přesunul výstupy a připsal dialogy. Svou úpravou zvýraznil ústřední téma lidské zodpovědnosti. Člověk získá za svůj život určité místo v pospolitosti: na něm musí vést a skládat své účty. Jistě ne náhodou «poskytují bílé nemoci příznivou půdu normální organické změny čili stárnutí»; jistě ne náhodou jsou před životní rozhodnutí postaveni lidé, kteří mají nejvýznamnější část života za sebou. V jejich situaci je okamžik volby buď skutečným stvrzením dosažených hodnot-nebo jejich absolutní ztrátou. Takovému «dramatu-výstraze» vždy hrozí, že ustrne v nabádavou moralitu. Právě proto pamětníky první inscenace, klem byla natolik aktuální, že byla zbavena tohoto nebezpečí, tolik zajímalo, jak hru vyloží český režisér v sedmdesátých letech. Na šikmě zvedající od středu jeviště v poměrně dost velkém úhlu, stojí třicet dva postelí. Na začát-
ku a na konci se postele zaplní malomocnými, během hry se mění v pouhou připomínku-varování. Scéna je prodloužena přes orchestřiště. V prostoru, vymezeném nařasenou revuálkou, která je na mezihry spouštěna do barevných světel, a rampou, tančí «vysloužilé girls». Jejich tanec se stává výmluvným vyjádřením křečovité snahy o zábavu. Zpěvačka, celá v černém, vnáší svými sentimentálně ironickými šansony odlišný tón do plochy meziher. Zneklidňuje diváky, narušuje jednoznačnou úlohu tanečních výstupů, nevede pouze k rozptýlení a zapomnění. Dává mezihrám rozměr pro diváky jasně čitelný až na samém konci hry. Po třech úderech gongu zhasne nejprve velký lustr, pak zbývající světla v sále a zvedne se opona. Odevšud se ozývá šepot: « M o r je to, mor!», nasvěcují se postele a ozvou se výkřiky malomocných. Střihová proměna mezi voice-bandem malomocných a kankán «přezrálých tanečnic» je předznamenáním jevištníko principu celé inscenace. Nástupy herců nejsou vázány na reálný půdorys kliniky, maršálova štábu nebo Galénovy ordinace. Střídání obrazů a meziher neztrácí napětí, vystoupení tanečnic s reklamními cedulemi střídá zpěv, tanec nebo orchestrální skladbu. Stejně působivé je i ticho provázené pouze světelnou proměnou. Na konci 12. obrazu vykřikne maršál, který pochopil, že zůstal sám: « K d e je ten doktor?» A naposledy přicházejí tanečnice, naposledy zpívá zpěvačka německou píseň, píseň o samotě... zvuk píšťal otáčí tanečnice, které se okamžitě promění ve vojáky-na zadních stranách trikotů mají aplikované vojenské uniformy s čepicemi a bílýňii obličejovými maskami. Zpěvačka se otočí a zděšena se vrací pohledem k divákům. Je v něm zoufalství i výčitka. Nelly Gaierová umí dát hloubku nejen tomuto pohledu, ale všem svým « b a r o v ý m » písním. Tanečnice-vojáci zadrží doktora Galéna, mladý voják jej srazí k zemi a dav (pouze ve zvuku) jej ušlape. V okamžiku, kdy voják rozdupává obsah kufříku-tedy i lék-nasvěcují se opět postele, malomocní se zvedají a v naprostém tichu jdou proti divákům. Rozsvítí se světla v sále. Herci se dívají do tváří divákům, diváci hercům. Ticho na jevišti i v hledišti až zalkne, ticho, které je svědkem, že nás, náhle a nečekaně, něco silného oslovilo a spojilo. Teprve, když si jako jeden ze zasažených diváků představuji, jaké asi pocity zaplnily divadlo při prvním uvedení Bílé nemoci, začínám rozeznávat posun, k němuž ve hře došlo. Posun, k němuž dochází i v nás. Před 40 lety působil nejsilněji kontrapunkt diktátora a ohrožené malé země. Maršála mohl jeho první představitel Zdeněk Štěpánek vybavit jako hlavu státu nacionalistickým . fanatismem. Zjednodušující jednoznačnost je dnes nepřijatelná. Osobnost, tolik diskutovaná a tolikrát přehodnocená historiky, psychology a literáty, nemůže být ztvárněna bez nového kritického pohledu. Nás dnes zajímá Maršál především jako člověk, který překročil hranici svých možností a ztratil s pocitem míry i pocit elementární zodpovědnosti. Maršál Josefa So mra je sice také posedlý dějinným posláním, avšak oproti Stěpánkovu patetickému vladaři je to spíš ctižádostivý «genius průměrnosti», schopný pro efekt i riskantního gesta, beznadějně žalostný, když zůstane sám. Vedle takto notně odheroizovaného Maršála nevyznívá doktor Galén už dávno jako fanatik, ale
spíš jako člověk, který si uprostřed epidemie lhostejnosti a sebevražedného souhlasu zachoval zdravý rozum a tichý hlas, schopný ptát se a odporovat. Už se nejeví divákům «lidský až k nelidskosti», jak viděla Galéna třicátých let tehdejší kritika, ani nebudí především hlubokou lítost svou ztraceností v tomto světě. Ne že by se i dnes jeho srdce nechvělo. Každý člověk, který vystoupí první a sám, pocítí strach, zda vydrží takto osa moce n-sám se svou pravdou. (A je to skutečně pravda?) Galén Josefa Kemra však musí přijít už jako následovník toho prvního, jako potomek všech doktorů Galénů. A mluví za ně jazykem, který křísí jejich argumenty, umocněné naší novou zkušeností. Ač patří mezi ty, kteří představují « m o c » , je baron Krůg těmto argumentům nejpřístupnějši. Požadavek lidské zodpovědnosti je v něm sice zúžen na sféru rodiny a podniku, ale jeho schopnost rozeznat profesionálně odpovědnou práci a ocenit ji mu otevírá cestu k pochopení každého, kdo je stejně cílevědomý jako on sám. Rozhodně to už není loyální a omezený vlastenecký velkoprů-
myslník, ale zcela nesentimentalní podnikatel, který se rozhlíží kolem sebe bez iluzí, a to i bez iluzí o sobě samém. Pochopí velice rychle-pomůže mu v lom i strach-že Galénů v požadavek je jediným řešením. Pochopí však i to, že na něj se už toto řešení nevztahuje. Zašel příliš daleko. Jak se Galénovi přiznává, proti svému celoživotnímu dílu by jít nedokázal. Původní hierarchie poslav ustoupila v Macháčkově úpravě i jevištní realizaci snaze o vytvoření silných partnerů pro klíčové situace hry. Aniž bychom snižovali podíl ostatních (například dvorní rada Sigelius je oproti původní verzi mnohem bohatší postavou), základ inscenace tvoří trojúhelník Galén-Kemr, Maršál-Somr a Krug-Hrušínský. A když o těchto třech Čapkových postavách uvažuji, uvědomuji si, že je to vlastně příběh o dvojím strachu. O strachu blahodárném, kletý probouzí v lidech svědomí a rozum. A o strachu ochromujícím, kterého se lidé musí zbavit dřív, než jim nějaký nevědomý voják rozšlape Galénovy lékyjejich poslední naději.
ČENĚK PODLIPSKÝ *
NA BRIGÁDĚ Motto:
«Na patnáctém zasedání ÚV KSČ se znovu zdůraznila nezaměnitelná úloha umělecké kritiky i to, že současný její stav není rozhodně takový, abychom si mohli výskat. Situace není růžoví1 Ne však proto, že by u nás nebyly talenty pro kritiku, Máme přece vyspělé a zapálené lidi, vzdělané a odpovědné, kteří jsou schopni se kriticky zamyslet. Co vadí je přílišná přátelskost. Hraje tu jistě roli i snaha nedávat nepřátelům příležitost k radování, Že máme také chyby... Jenže ono se s tím daleko nedoskáCé* * * Jan Kliment (Rudé právo z 13.5.1980)
Snad měli Antonín Brousek a Josef Škvorecký při titulu své knížky « N a brigádě» (68 Publishers Toronto, 1979) na mysli onu hřmotnou agitační píseň známou zejména z tlampačů, jimiž bývali obyvatelé měst i vesnic lákáni a vyháněni z nedělních postelí, aby si v rámci Akce Z (jako: zadarmo) udělali ve svém bydlišti brigádnicky od a až do zet všechno sami, eventuálně odřeli něco i za někoho jiného. Jejich knížka je opravdu zvláštním fenoménem: dva čeští spisovatelé v exilu do ní sebrali žeň svých kritických studií a článků věnovaných literatuře domácí, neexilové. V předmluvě píší, že to udělali,
protože mohli, narážejíce na notoricky známou situaci umlčované české kultury. Správně to říká Brousek v prvé studii souboru: «Míníme jim (má na mysli kritizované České básníky - pozn. Č. P.) tím prokázat snad i jistou službu, neboť za dnešního katastrofálního stavu české literární kritiky, z jejíhož svazku byli propuštěni právě kritici nejkvalifikovanější a nejprofilovanější, nedočká se chudák český autor Žádné skutečné kritické analýzy své produkce, třebaže Blahynka, Vlašín a Hrzalová píší, seč jim fyzické síly stačí, třebaže na milost vzati byli po krátké dispenzi Pohorský, Svozil a Opelík, a třebaže se mladí kritičtí matadoři jako Pavel Bělíček, Jiří Pavelka anebo někdejší lyrikžalmista Josef Peterka tuze snaží». S podivem konstatuji, že přihlouple upřímný Jan Kliment (viz motto tohoto článku) si, poučen stranickými usneseními, nad stavem soudobé kritiky rovněž zrovna nevýská. I on má pravdu, navíc znovu osvědčuje neuvěřitelnou schopnost šlápnout do problému tak rasantně, že smrad se line na všechny strany. Se současnou kritikou je to opravdu špatné, šenosli s vydáváním samizdatového « S p e k t r a » hypotézu plně potvrzují: prozaických, básnických a zejména esejistických příspěvků je přehršel: kritiky, zejména té příležitostné, pohotově reagující, naprostý nedostatek. V éře samizdatové literatury nelze od recenzenta žádat, aby měl dokonalý přehled o kulturní situaci: není to asi ani možné, proto předem omluva, mýlím-li se. Bývaly Časy, kdy se «Hostu do d o m u » přezdívalo «Susův zápisník», psával tam snad pod deseti jmény a zkratkami a bylo zřejmé, že mu ani ten prostor nestačí.
45
Deset let jsem už ocl něho nic nečetl. S větší či menší mírou licence to platí i o spoustě dalších. O Jiřím Brabcovi se prý dokonce uzavírají sázky: kdo a za jak dlouho z něho dokáže vymámit příspěvek. Nemilosrdný Doležal pověsil kritické řemeslo na hřebík a jistá nadaná kritička «Sešitů» se nechala slyšet, že kniha je u ní to, co si může koupit u Topiče. (Důsledně by snad měla říkat: « V prodejně Cs. spisovatele»?!) Někteří se spokojují tím, že občas napíší na cizí jméno něco pro oficiální instituce; o Luboši Dobrovském a Janu Lopatkoví bude řeč níže, takže: kdo zbývá? Samozřejmě: Václav Černý, nestor české literární vědy - a nestor českých disidentů. Pokračuje nevychýlitelně v dráze svého života; dnes jako přeci čtyřiceti lety je jeho pero postrachem i autoritou, byť po většinu těch dlouhých let nemůže oficiálně publikovat vůbec anebo jenom zlomek své produkce. Na jeho adresu, při veškeré úctě, jen jedna poznámka: zdá se, že s přibývajícími lety ustupuje z prestolu zděděném po Šaldovi a bývá stále častěji a více osobní. Pro sympatické a sympatizující autory mívá pak brilantní a velmi ceněnou poklonu, pro odpůrce pak jedovatý, zesměšňující šleh, Snahu po souvislém, koncepčním zmapování komplexu naši současné kulturní situace - a tomu je, trvám, svým postavením i talentem povinován - postrádám i u něho. Jan Lopatka občas píše: buď sekne zlostným, sarkastickým způsobem po některém z talentovanějších představitelů oficiální kultury (viz poznámku o filmu J. Herze v 1. čísle «Spektra», nebo se ne zcela pochopitelným, i když snad i dojemným způsobem rozněžňuje nad produkcí kultu 17 undergroundu. Luboš Dobrovský je pracovitý, zodpovědný a agilní iniciátor, s nímž se setkáváme snad u všech těch několika neoficiálních kritických podniků posledního desetilet í. Nemají pravdu ti, kdo jej nazývají diletantem. Pravda, působil mnoho let jako politický zpravodaj v různých končinách světa, ale vystudoval literární vědu u Mukařovského a po profesní stránce je vybaven patrně lépe než většina ostatních. Potíž s Dobrovským je jiná: jeho kritické, analytické myšlení je přehlušováno silnou (často i záměrnou) tendencí moralistní. Snad se neurazí, když řeknu, že je v české kritické tradici dědicem v lepším případě Masarykovým, v horším Nejedlého. Kritická analýza je u něho postavena do služeb morálního soudu. Dobrovský je tak mimoděk vtahován na půdu sociologie literatury, na půdu otázky po pravdě uměleckého díla. Tam se však Dobrovský - z důvodů obtížně pochopitelných - ocitnout nechce. Usiluje o literární kritiku, o rozbor formální. Výsledkům své práce však onou zvláštní rozeklaností vlastního postoje spíš škodí než prospívá. Také Brousek se Skvoreckým nejsou kritici-profesionálově; ani se to ovšem nesnaží předstírat. Píší o tom, co důvěrně znají. Brousek o současné české poezii ve spektru od Skarlantů a Černíků přes generační druhy Honse^a Hanzlíka, «skalníh o » Skálu, rutinéra Floriána, literární prištipkáře Šajnera či Bouška až po národního umělce Závadu. Škvorecký píše o próze, zejména o těch autorech, které dobře zná a z dřívějška má i rád: Páral, Fuchs; o transpozicích, ke kterým fatálně vede snaha dobrých autorů udržet se i v podmínkách normalizované kultury, o rubu onoho populárního hesla: «aby se vlk nažral a koza zůstala celá».
Cenné jsou i jeho příspěvky k psycho patologii normalizované prózy (Plůdek, Dušková aj.); samostatný rozbor by si zasloužil znamenitý příspěvek « K a talánský syndrom aneb zrada slov», kde probleskují formulace pro pochopení současné epochy a stanovení její diagnózy nepominutelné. Brouskovy články vyšly původně většinou ve «Svědectví», Skvoreckého v «Listech». Je to pěkná knížka, brigádníci si zapracovali. Ale i ona je potvrzením zvláštního jevu: soudobá česká kultura pojímaná jako celek jako by neexistovala, (Píšu záměrně «česká», zdá se mi totiž, že se situace začíná nápadně podobat jisté fázi ve vývoji národního obrození: Slovensko se dnes jeví opět jako součást jiné « k o r u n y » . Platí tam jiné kulturní normy, jiná praxe. Jedinci, kteří se do normalizační - s prominutím « uherské» - normy nevešli nebo odmítli vejít, se stále více přichylují k Čechům, zatímco ostatní se stále více těší z «uherského narovnání»), Hovořím o alarmujícím stavu, o obavě, že česká kultura jako celek neexistuje, nebo přestává existovat. Místo ní tu máme hned dvě až tři rezidua, která - každé samo za sebe - pretendují na dědictví celku a výslovně či mlčky odmítají nároky těch ostatních. Je zde majoritní, oficiální, normalizovaná kultura, ponořená do samolibého uspokojení a en občas a sporadicky přiznávající stopy úzkosti a močoviny. Z ní byli «jednou provždy» vyřazeni «zrádní emigranti» a «ztroskotanci - disidenti». Vnější reference o této kultuře jsou truchlivé, nepříznivé. Hovoří se dokonce o «genocidě kultury», o « B i a f ř c ducha» atp. Ať už jde o hodnocení střízlivá nebo nadsazená, je zavádějící uspokojovat se takovým paušálním konstatováním a vůbec takovým stavem. Pak zde máme «kulturu alternativní», disidentskou; často čítáme nadšená slova o knihách opisovaných na stroji, koncertech nekonformní hudby, výstavách obrazů na půdách či po zahradách, « pokojovém divadle», filozofických seminářích pod patronací policie atd. Někdy dokonce porovnáváme: kvalitativně a dokonce i kvantitativně! Je to podivné, povznášející, ale i varovné, že takové porovnávání j e vůbec možné: signalizuje to vážnou krizi celé kultury. Alternativní kultura je v přátelských, byť obtížných, řídkých a nahodilých kontaktech s třetím reziduem: českou kulturou v exilu. Snaha po sjednocení nebo alespoň spolupráci by zde byla, překážky jsou však překonatelné stále obtížněji.
INTELEKTUÁL A DUCHOVNÍ ČLOVĚK Oblastí, kde se tyto různé - vzájemně se často vylučující - kultury překrývají, je málo a obávám se, že jich spíše ubývá než přibývá. Dlouho jsem přemýšlel o vhodném příkladu. Snad poslední román Jiřího Sotoly «Svatý na mostě» a ohlasy na něj. Vyšel v roce 1978 v nakladatelství Čs. spisovatel, byl recenzován v Rudém právu (V. Rzounek), vyvolal diskuse v českém disentu (Dobrovský, Rynda, Příbram); zahraniční ohlasy musím pominout, neměl jsem dosud možnost seznámit se s nimi. Zastavme se u té knihy blíže, či spíše u diskuse, kterou vyvolala. Všichni čtyři zmínění recenzenti se shodují v jednom: není pochyb, že Šotola umí psát. Lze říci,
že obdiv k jeho spisovatelskému řemeslu je nejzřetelnéjší právě tehdy, když So to i u nejvíce napadají. Formální, striktně íiterárně kritická stránka věci je však u všech čtyř diskutérů jaksi bokem. Oficiální kritik první garnitury V. Rzounek vykládá Šotolův román jako proticírkevní pamllet a jako takto «angažovaný» jej, byť značně rezervovaně, akceptuje. Po formální stránce jde o žánr literární kritiky (o úrovni se nevyjadřuji). Texty Dobrovského a Ryndy vvšly ve sborníku «Cs. fejeton 1978-79», jsou tecly, pokud jde o žánr, v našem výkladu hendikepovány. Rynda polemizuje s Dobrovským, Dobrovský se Sotolou. Dobrovský se rozhořčuje nad etikou díla. Resumé; «Nelíbí se mi zkurvenec Johánek tehdy, ani jeho duchovní z přízněna, co jich bylo a je na světě dnes a kdykoli jindy. Nelíbí se mi a vztekám se na básníka, že mi jeho příběhem říká: «Marnost nad marnosti a všechno je marnost». Dobrovský (nechť promine zjednodušení) dovozuje, že Sotola napsal knihu sice krásnou, ale škodlivou. A tady bohužel opravdu krací nejen ve šlápějích Masaryka a Nejedlého, tady se staví na pozice takřka štolovské. Rynda s ním nesouhlasí, vyčítá mu, že pochopil knihu ve stejném smyslu jako Rzounek a že Sotola napsal román jiný - a velký: « Umění už mnohokrát témalizovalo ztrátu smyslu moderního světa Celá jedna větev prózy reaguje takto na bezohledné, člověka drtící soukolí novodobé civilizace. Tato «ztráta smyslu», vyvolávající dojem shakespearovské přízračnosti všeho minulého i současného, je v složité umělecké transpozici skryta i v základu Sotolovy skrznaskrz skeptické koncepce dějin. Upřeme mu snad na ni právo zrovna my? A samozřejmě: umělec nevyvolává z pekel «ducha marnosti », aby rozkolísal naši potřebu pravdy a lidskosti. Tím, že prohlubuje naše hledisko na současnost rozměrem skepticky viděného šílenství, doby vymknuté z kloubů, apeluje ke svědomí čtenářů, aby se bránili síle zdání». Jsem s Ryndou, když hájí proti Dobrovskému Šotolovo právo psát v zajetí vlastní vize světa. To je - parafrázuji Skvoreckého - přece nejen základní právo, ale dokonce podmínka spisovatelského řemesla. Jinak však z jeho textu tuším typickou neschopnost exkomunistického intelektuála rozeznat cynickou rezignaci od realistického prozření. Co jest ona « síla zdání», jíž - dle Ryndy - učí nás Sotola vzdorovat? Ono zdání - dle Sotoly - spočívá v klamných iluzích, že existuje nějaký « v y š š í » smysl, který transcenduje každodenní, přízemní, fyziologický život. Dovolte na tomto místě citaci ze znamenité studie Příbramovy: «Bezútěšnost světa, do kterého nám dal p. Sotola jakoby nahlédnout, je naprostá a v této podobě neodpovídá životní zkušenosti žádného nepředpojatého svědka kterékoli doby. Může však odpovídat - a zde jsem vědomě osobní - náladovému rozpoložení, jakému propadá určitý typus lidí v určitých typických situacích (např. desiluze iluzionisty v normalizované CSR). Zdá se totiž, že ona radikální stylizace je dílem radikálního cynismu, který nám bývá občas - a zejména v dnešní době - předkládán jako realistické prozření». Příbram se také nesnaží o literární kritiku. Pohybuje se na pomezí sociologie či filozofie literatury a psychografické studie. K jeho výkonu mohu sám dodat jen málo: Nezapřu, že jsem Šotolův poslední román očekával netrpělivě a s jistým napětím. Zají-
malo mne, jak bude Sotola legitimovat své pokání před světskou mocí, tuším, z roku 1976. Jeho «sebekritika» zveřejněná v tisku, přiměla tehdy Jana Patočku, aby na jednom ze soukromých seminářů přerušil běh výkladu v semestru a promluvil na jiné téma: vyložil Sotolův postoj ve filozofickém a dějinném kontextu; hovořil o duchovním člověku a intelektuálovi. Intelektuál, charakterizovaný profesionálně určitou schopností, kvalifikací, vykonáváním určitě činnosti, se mu jevil jako pouhý stín, pouhá karikatura duchovního člověka. Intelektuál - dle Patočky - zrazuje poslání duchovního lidství, aby uchoval možnost vykonávat dál svoji profesi, psát knihy, vyučovat atd. Sotola je lak typickým intelektuálem. Svoje pokání vykládal právě inlelektuálsky: j e spisovatel, chce proto psát, a ne být odsouzen k vzdornému mlčení spravedlivých: «Začetl jsem se do českých dějin a chci aspoň skromnou měrou vystopovat v nich osud člověka, osudy prostého obyvatelstva této z e m ě . . . » . Román «Svatý na mostě» je tak pro mne - jako první plod Sotolova pokání - dokladem posloje intelektuála a v tomto smyslu j e exemplárním důkazem správnosti Patočkova pojetí. «Svatý na mostě» je dobře, dokonce velmi dobře napsaná kniha, ale pravdivá je pouze jako synipIon Sotolovy zrady duchovního lidství.
PARALELNÍ KULTURA? Z oné patočkovské koncepce duchovního lidství však plynou konsekvence, které jsou mnohem závažnější než ty šololovské. Odmítnuv postoj intelektuála (příkladem byl mu řecký sofista), vytýčil Patočka pro duchovního člověka dvě cesty: cestu Sokratovu, cestu důsledného poukazování na problematičnost a temnost světa, cestu konfliktu s obcí, cestu na smrt, a platónskou cestu zalozění obce duchovních lidí. Na podzim roku 1976 se zdálo samozřejmým, že Patočka zvolil cestu platónskou. Dnes je zřejmé, že už tehdy byl rozhodnul zahájit sokratovský « l e t » do nezajištěnosti, « l e t » , který skrze Chartu 77 vedl k jeho smrti. Lze tedy říci, že Patočka platónskou cestu nezvolil, nebo ji - přinejmenším - opustil. Není potom tragické, že jeho « d í t k o » - Charta 77 - po jeho smrti na tuto cestu vykročila? Co jiného než snaha o založení platónské obce duchovních lidí je tendence - a je to přitom základní a nejlepší pozitivní program Charty - k vytvoření paralelní, alternativní kultury? Zárodky této snahy už zde byly před Chartou a u kořene tohoto hnutí spatřuji fascinující osobnost Ludvíka Vaculíka a «Petlici». Jestliže státní moc tak tvrdošíjně a tak hloupě ukazuje, že nás nepotřebuje, že nám dokonce nedovolí ani přiměřeně se zařadit, co se dá dělat, uděláme se pro sebe. Dokážeme, že stát nepotřebujeme. Vytvoříme si kulturu svépomocí. Tak nějak uvažoval Vaculík a posléze i mnozí jiní. Byl tu rovněž úžasný - a dosud málo prozkoumaný - jev českého undergroundu, ono vlastně masové hnutí mladých lidí znechucených establishmentem a oficiální, spotřební kulturou, j Všechny tendence tohoto typu se potkaly v Chartě. Jsem přesvědčen, že právě zde pramenila ona euforická, vrcholná fáze Charty 77 od léta 77
do léta 78. Zdálo se, že program paralelních struktur je nosný a že má přinejmenším naději.
OSUDY UZAVŘENÝCH OBCÍ Elnologické výzkumy však neúprosně dokládají, že duchovní kulturu mohou vytvářet pouze společenství dostatečně početná. Ve stejném duchu hovoří i Patočka, když dokládá - v «Kacířských esejích » - že u kořene celého smyslu evropské kultury, na samém počátku dějin stojí řecká poliš a struktura řecké rodiny, v níž otcové jsou uvolněni z ekonomických povinností a mohou se věnovat «konání zaznamenáníhodných skutků» ve prospěch obce. Společenství, která nejsou dostatečně početná na to, aby mohla uvolnit síly potřebné k vytváření kultury, jsou odsouzena k parazitování na majoritní kultuře nebo k postupnému pádu do primitivnosti. Neříkám to rád, ale chartistické struktury paralelní, alternativní kultury na kultuře oficiální parazitují: materiálně technicky, pokud jde o vzdělání i pokud jde o uplatnění. (Možnost publikovat v zahraničí je přece - důsledně vzato - také možnost uplatnění v oficiální kultuře). Navíc mívá každý pokus o založení «platónské obce», obce spravedlivých, smutné důsledky: «platónská o b e c » se zpravidla velmi rychle promění v ghetto, uzavřené ve výlučné, pyšné vyvrženosti i v pronásledování. Je (o bolestné, ale kdo z nás příslušníků charitistického ghetta - ruku na srdce - se odváží říci, že vůbec nemám pravdu? Exilová ani alternativní, charlistická kultura, ani obě dohromady, nejsou soběstačné a z dlouhodobého hlediska jsou jejich šance na přežití mizivé. Stav oficiální kultury je úděsný - a vrata přibouchnuta. Příklady intelektuálů typu Sotoly a Hrabala laké asi zrovna netáhnou. Co tedy dělal? Není a nebude to lehké, ale co kdybychom alespoň pro začátek skončili s neúnosnou představou o více českých kulturách? Co kdybychom přestali s vylučováním a pochopili - nejen jako bonmot, ale do důsledků, že česká kultura je jen jedna a že ji tvoří: Skvorecký i Lidin, Hostáň i Hostovský, Bontly i Skála, Sotola i Vaculík. Nehodnotíme. Všichni jmenovaní ať prominou, nejmenovaní jakbysmet. Vaculík dávno říká, že se s « n i m i » musíme smířit. « N o j o » , slyším námitku těch tolerantnějších, «ale když oni nechtějí»! Pravda, svatá pravda, ale co na lom? Nelekám se tolik rezistence oficiálních struktur, rigidnosti moci a majoritní kultury, spíše se bojím, abychom sami sebe - a své děti! postupně nevychovali k tomu, že nebudeme ochotni a schopni eventuálně nabídnutou ruku zahlédnout a přijmout. Snažme se uvažovat v delších časových rozpětích, neboť je nanejvýš třeba skoncovat s krátkodechými nadějemi. «Duchovní člověk musí svůj postoj zastávat», říkával Patočka, a to přece neznamená, že musí promrhat všechny síly v beznadějné - nebo jen neperspektivní? konfrontaci. Znamená to jen, že se svému duchovnímu lidství nesmí zpronevěřit. Na závěr ještě zpět k Brouskově a Skvoreckého knížce: líbí se mi a potěšila mne. Vytýkám jí ne to, co v ní je, ale to, co v ní nen^'. Postrádal jsem v oddílu věnovaném poezii rozbory básní Skácela, Šiktance, Jirousové, Juliše, Lederera, Mareše, Jelínka atd. (Výčet j e zase vlastně nahodilý a samozřej-
48
mě neúplný). Totéž platí i o próze, výčtu jmen čtenáře ušetřím. Sám sobě namítám: nejsem na ně nějak příliš náročný? Na brigádníky? Jsem! Ale bouřím se proti všem separatistickým, výlučným tendencím v české kultuře a vím, že to, co brigádníci Brousek a Škvorecký udělali či neudělali, nás ostatní nikterak neexkulpuje, ani neomlouvá.
Mírně řečeno: o nepřesnosti Od Antonína Brouska jsme četli nejednu pěknou báseň nebo vtipné literární glosy a statě. Jenže není každý den posvícení! Potvrzuje to jeho nedávný doslov k veršům Ivana Blatného Stará bydliště. Jestliže dobrosrdečný Josef Škvorecký jako vydavatel Blatného básní svěřil uspořádání výboru a sepsání doslovu práce Brouskovi, neprospěl tím bohužel ani Blatnému ani Brouskovi. Doslov psaný z pozice poučující čtenáře místy div ne jako nezletilé a nevědomé, dostal se v četných pasážích do konfliktu s konkrétními fakty. Vykládá některá období poválečného českého myšlení, literatury a četných akcí víc než nepřesně. A tak se tu dovídáme z Broušková pera například toto hodnocení údobí od roku 1945 do února 1948: Již v roce 1945 byla prý naše kultura, ono «tříletí nastaveno j e d i n ý m směrem: ke kulturnímu poručnictví KSČ, k podvázání svobodné výměny názorů, a tím i nezávislé individuální tvorby». Brousek, tehdy čtyřleté pachole, nemůže jistě o tom, co se v tomto významném tříletí dělo, vědět nic z vlastní autopsie, a to mu také pochopitelně nevytýkáme. Měl by ovšem tušit aspoň něco o Kritickém měsíčníku a jeho bojích, na nichž měl lak podstatnou účast Václav Černý, o jedinečném zjevu české žurnalistiky Ferdinandu Peroutkovi a jeho tvorbě, o Františku Halasovi, sálajícím ohnisku, kolem něhož se shromažďovali všichni, kterým šlo o svobodu myšlení a kutury, o protestním stanovisku některých českých spisovatelů proti útokům na uměleckou svobodu v SSSR v případě Achmatové a Zoščenka, o nekonformních tendencích kolem Časopisu Generace a Mladá fronta, napadaných zprava i zleva, o činnosti skupiny Ohnice, a v podobných příkladech by se dalo pokračovat ještě dlouho. Brousek toto období prostě neguje. Vychází-li z tak pochybené a nevědomé základní koncepce, není divu, že se mu pod rukama automaticky rozvíjejí i další omyly. Nedokáže například pochopit a vyložit smysl dobříšsského sjezdu mladých spisovatelů v březnu 1948. Jak to, že se ještě tehdy, tedy po únoru 1948, spojují k aktivní spolupráci mladí spisovatelé všech názorových skupin, rozdílní v myšlení i tvárných postupech? Uvádí některá sdružení mladých, kteří vystoupili na pod-, zim 1947 ve večerech Umělecké besedy se zcela
odlišnými zásadami. Sepsal však tuto kapitolu tak neúplně, že Jiřího Kotalíka zařadí mezi malíře Skupiny 42, kde zato opomene Jana Smetanu a další, že docela klidně vvnechá třeba básníka Františka Listopada nebo kritika Jana Grossmana, kteří se přece podstatně podíleli na sborníku dynamoarchismu Aktiv i na dalších akcích této skupiny. Necitlivý dogmatismus spjatý s pocity sudiče ho tu, když charakterizuje třeba skupinu kolem Mladé fronty a dynamoarchismu, přivádí do objetí se současným koryfejem Milanem Blahynkou, který ve Slovníku literárních směrů a skupin z roku 1976 v charakteristice této mladé skupiny (patřil tam L. Fikar, I. Fleischmann, J. Hořec, 0. Kryštofek, J. Morák, J. Grossman aj.) rovněž zamlčuje účast Františka Listopada. Brousek mluví o «vágním programu» skupiny, což je i podobný argument Blahynky, který skupině vyčítá «konluznost» a libuje si, že ji «zdrcující kritice podrobil L. Stolí». Brousek tu nepíše nic také o dalších autorech, např. o Krieblovi, Pilařovi a jiných, kteří tehdy vystoupili na přehlídkových večerech Umělecké besedy zcela nezařazeni do žádné skupiny. Posuďme však výsledek vlastního úkolu, kterým Brouska pověřil Skvorecký. Předal mu rukopisy Ivana Blatného, jež od něho přinesla Blatného přítelkyně Frances Meachemová. Jak praví Brousek, byly to «fascikly neprohraných textů Blatného - texty jak české, lak anglické, lak « makaronské» tj. česko - anglické, ba i jazykově smíšenější, tj. čcsko-anglicko-francouzsko-německé». Brouskovou povinností jako editora bylo podat podrobnější popis rukopisů a jejich stavu, vysvětlil více jejich genesi a vývoj, charakterizovat hodnotu i rozpornost oněch «fasciklů», prostě udělat to, co musí umět každý posluchač universitního semináře. Místo toho se od něho dočíláme, že «provést výběr z tohoto nepřeberného kvanta textů velmi nestejné hodnoty se nakonec ukázalo být úkolem poměrně snadným». Bodejť by to nebyl snadný úkol, když si jej sám tak ulehčil. Co vybral z Blatného do knihy Stará bydliště, musí čtenář i kritik považovat tedy jen za první, bohužel nevěrohodné nahlédnutí do tvůrčího, básnického i lidského světa Ivana Blatného. Na serióznější zpracování si zřejmě budeme muset ještě počkat. Nedá mi, abych se nezastavil ještě u «hodnotitelské» kapitoly jeho doslovu. Praví tu, že Blatného výboru třeba přikládat zcela mimořádný význam, neboť je to «kvalita, a to dokonce tak jedinečná, že v české básnické produkci posledních desetiletí. (!) stěží najde protějšku. Jinými slovy: nepřeháníme jistě, budeme-li tuto básnickou sbírku pokládat za jednu z nejlepších v celé moderní české lyrice (!), za fascinující zjevení, ne-li za zázrak». Každý, kdo trochu zná «moderní českou lyriku», by se sotva odvážil shodit jediným mávnutím kritického pera se stolu Seiferta, Halase, Holana, Závadu, Ortena i poezii dalších českých básníků a také díla z poslední doby vzniklá ve vlasti i za jejími hranicemi, jejichž tvorba, vytrysklá v tak obdivuhodné síle v nejhorších letech národního ponížení vytvořila mohutnou, skvělou a vpravdě jedinečnou klenbu české poesie, jejíž součástí je i dílo Ivana Blatného, logicky a uměřeně sem začleněné. Brno
JlRÍ H R O N
O demincianství v poezii Ať bychom jakkoli dlouho listovali dějinami české poesie, nenalezli bychom v nich doklad o otevřené zradě vyjádřené básnickým tvarem. Dokonce ani aktivisté za nacistické okupace «nenašli slovo pro Hitlera» a iiezvcršovali okupantskou ideologii, natož aby se jali veřejně ve svých výtvorech denuncovat. Tato tradice byla však nyní přervána. Nejvýraznějším představitelem současné kulaboranlské a udavačské poesie se stal Jiří Tau 1 er. Vydal minulý rok knížku « Pokračování p říšt ě » v přepychové úpravě, která shrnuje jeho verše z let 1967'až 1978. V předposledním oddíle své nové knížky nazvaném « V e r d i k t y » se autor představuje ze své autentické stránky. Shrnul tu sonety, jež zaměřil prokurátorským okem svých «verdiktů» k roku 1968 a k následujícímu období konsolidačních pogromů. Clete verše lak denunciantské, tak prosáklé živočišnou nenávistí, tolik se nešlílicí podlosti, že se až divíte, kde se může nabrat v jednom lidském srdci tolik špíny. Taufer se vskutku neštílí ničeho; nemaje špetku svědomí básnického ani občanského potřísní, nač sáhne, Hic, jak tento veršovec evokuje rok 1968, rok národního osvobozování, jehož myšlenky a podněty budou žít a ovlivňovat budoucnost tehdy, až po Ťaufrech a podobných ani pes neštěkne: Jako když z neřádu zapařeného hnoje, / jenž vydechuje svůj mrtvolně sladký puch, / se v mžiku vyvalí dotěrné, husté roje / nákazu šířících a bodajících much, / lak někdy v dějinách nepřeorané sloje i mrtvého včerejška otráví plísní vzduch. / Zas nastrojí svůj škleb do národního kroje, / do frází slátaných, do tří ba řevných sluh - / a už se chystají na mstivou kavalkadu / červíci lezoucí z mršiny starých řádů, / vábíce hveny na hnilobny svůj pach . . . » . Tento milovník nebetyčných frází volá po nelítostném zúčtování: Zas tedy chyba se má přezdíl zradě? ? Tak tedy vše to byl jen přehmat, nemilý / jak vyhození zadkem hloupé kobyly, / jež zapomněla, že je na parádě? / Myslet, že hroznýš byl jen hravé hádě, že vzpoura proti zítřku byly omyly? / 2e zaschlá krev se prostě vápnem zabílí, / jako ty výzvy k vraždám kdesi na fasádě? / 2e štváč byl jenom rozjařený hráč, / jenž clo hry vsadil tisk i vysilač . . . » . A v dalším sonetu přidává svou zlostnou interpretaci všech snah napravit a odčinit zločiny padesátých let: Aby zášť zůstala jak nůž v kapse utajena, pod maskou lidské tváře svou tvář jste ukryli. K násilí hotovi - na revoluční násilí navěšeli jste ta nejšpinavější jména». Taufer tedy obhajuje «revoluční násilí», které poslalo u nás přes třista nevinných lidí na smrt a tisíce do žalářů. Proč ho to pálí, má k lomu nějaký důvod? Bodejť by neměl, v roce 1968 na něj vyšlo
49
najevo ve zprávě izv. Pillerovy komise, že byl v padesátých letech, počínaje procesem s R. Slánským a dalšími, členem komise Ústředního výboru KSČ, které předsedal tehdy již zcela demoralizovaný Václav Kopecký a jejímž úkolem bylo postarat se o «propagandistické zpracování výsledků procesů». Pro Taufra nebyla však ani tato role ochránce a propagátora krvavého násilí nic nového. Již v roce 1938 napsal v časopise U - Blok v polemice s Teígovou knihou «Surrealismus proti proudu» věty, jimiž vyznával oddanost stalinským vraždám: «Procesy odhalující se stále větší hlasitostí prsty fašismu mířící na existenci výsledku revoluce v SSSR a ukazující, že troekismus . . . stal se záležitostí výlučně kriminální, počaly děsil tylo přitakávající umělce jako zbytečné krvavé represálie, jež se prý dříve n e d ě l y . . . Vyvozují, že v SSSR je ke zdi stavěna revoluce. (Teige bezostyšně přejímá hanebná slova o popravách Leninových spolupracovníků) - lim vším se objektivně staví na platformu nepřátel SSSR a komunismu ». Taufer, který za druhé světové války získal v Moskvě ostruhy vždy spolehlivého a ochotného soudruha pro cokoliv, což jak známo nezůstalo jen u slovních projevů, vítal z této pozice «inlernacionalisly » jako jeden z prvních v rozsáhlém článku i okupaci Československa v roce 1968. Věnoval tomu i jeden svůj sonet: Máš sliny dosl? Tak slunce zaplivni! / Nemáš? lak naber do úst pěnu pivní! / A už je zaostalost progresivní / a revoluční věrnost - konservativní. / V dějinách přelislovat jako v diáři, / na leden zmrazit únor, ten měsíc předjaří / a všechny naděje pohodit na pospas / světu, jenž zabíjí, ač beznadějně c h c í p á . . . / Což o lo! Kdyby nebyla ta hvězda pěticípá, / jež vyšla včas a dvakrát přišla včas». Jinde si vyřizuje účty s nebožtíkem Janem Drdou, který v srpnu 1968 napsal proslulou výzvu vrženou tváří v tvář okupantům «Ani kapku vody!», Taufer rýmuje: Na čerty jste se dal, když vám to vyšlo z módy. / Ztichl jste. Nu, a pak? Cožpak se nerdíte? / Za řeky jejich krve i pro nás prolité / jste razil heslo: Nedat jim kapku vody / a ani drobinku! - Mrkáte zpod obrouček. / Vždyť vy jste soudobý malinký Matěj Brouček, / jen Ťalleyrandův šos, přeběhlík z profese, / hemživý šedý brouk, jenž kuličku svou válí. / Vy z čistých vrcholů se vrháte na výkaly / přízraků minula, div nestrháte se». Úzké sevřené rty, zlé a potměšilé oči zapadlé pod oly sálou lebkou, věty a slova vyrážená s nelidskou řezavostí, pyšná nadřazenost - takový j e Taufer v «civilu». A zlostné verše přesně zaznamenávají jeho mstivé myšlení. Taufer nejednou zasahoval do vývoje literatury. Píše nedávno na pokračování nový útok proti Františku Halasovi, kritizuje postoj spisovatelského nakladatelství, které se mu v některých případech přes všechnu služebnost Skály a Pilaře zdá poněkud liberální, píše udavačské dopisy, intervenuje. A zase nic nového v jeho životě! V roce 1956 vystoupí na sjezdu svazu spisovatelů jako hlavní mluvčí stranické dogmatické linie a zakřikuje Seiferta a Hrubína, ve funkci náměstka ministra informací ničí existenci mnoha umělců, zakládá kampaň proti Holanovi a Seifertovi, když předtím oběhl s vlastní zprávou o jejich «reakčním» postoji celý sekretariát ÚV KSČ.
50
Zkrátka a dobře: Taufer si vysloužil svým životem i svými verši trvalý titul, který mu již v dějinách české literatury zůstane navždy: Denunciant. Vynesl lento verdikt ve svých «Verdiktech» sám nad sebou. LITERÁT
Obraz sedmdesátých let Až se budou jednou psát pravdivé dějiny české literatury po roce 1945, posunou se mnohé pahodnoty do suterénu a na místě odpovídajícímu jejich významu se ocitnou skutečná autentická díla,kierá přetrvala neblahý slav útlaku. Nikdy nebylo české písemnictví v tak zbědované situaci, v aké je nalézáme nyní. A nikdy nám nebylo tak úzko nad jeho budoucností. Ještě se nepodařilo vyčistit Augiášův chlév padesátých let, ani nebyly vydány všechny zasuté, znemožněné a potlačené rukopisy z oné doby, a nastalo nové vyhlazování okupační brežněvovsko-husákovské éry, které umlčelo - zatím na desetiletí - další autory a nové práce. Hájkové, Rzounkové, Blahynkové, Pelcové a jiní se tváří, jako by se nic nedělo a mnou si spokojeně ruce nad tragickou « i d y l o u » , nicméně trvalou absenci kvality nelze navěky zamlouval. Byli by rádi, aby se nad celou jednou periodou českého písemnictví zavřela voda; aby zmlkli a přestali tvořit li, které vládnoucí mašinérie se snaží udusit na okraji existence. Jenže kdo ze soudných lidí může brát vážně spisky Rybáků a Kozáků - literaturu druhé kategorie, a kdoví jestli! eklektických Skálů nebo Taufrů, kritické metry Štollů a Hájků? Rozdílejí si mezi sebou tituly národních umělců a sbírají státní ceny, ale to je všechno. Přes nesmírnou propagaci propadají jejich dílka do zapomenutí v ten den, kdy je vyda i a v antikvariátech je od vás nekoupí ani za nic. Stav české literatury v sedmdesátých letech a na prahu osmdesátých vydávané v oficiálních nakladatelských domech, jak jsme řekli, lze těžko srovnat s něčím v minulosti. Tak hluboký pokles nepamatujeme. I v době, kdy Husák ještě seděl ve vězení v Ilavě, přece jen se blýskalo na časy, kdežto nyní doslova temno, literární nuda, všude myšlenkové mrtvo. Nedávno se pokusil třicetiletý Jiří Pavelka, odborný asistent filosofické fakulty v Brně, o stať, kde vyložil po svém poměry sedmdesátých let v :>oesii. Jeho « Poznámky k mladé české poezii 70. e t » vyšly ve sborníku mladých autorů v brněnském nakladatelství Blok ( « H n í z d o stěhovaných ptáků» Brno 1978). Svůj úkol si Pavelka zjednodušil na nejvyšší míru. Praví sice, že «poezie 70. let patří v dějinách poválečného českého písemnictví k dosti kurióznímu období», ale hned spěchá se omluvit a tvrdí, že «orientační body, milníky české poezie jako celku» tvoří «autoři ve složitých kulturně politických podmínkách, poznamenaných předcházejícím oddobím politických krizí a zvratů, bez přeryvů a zakolísání završují své životní dílo».
Oci Závadový sbírky « N a prahu» z roku 1970 nevyšlo prý nic závaznějšího. Závada mu je «výlučný svým postavením» i hodnotami. Do druhé skupiny - má to být jakási «válečná generace» ortenovskokainarovská! - zařadil Pilaře, Skálu, Vyhlídala, Vrbovou a několik opožděných debutantů. Pak následuje střední generace vedená prý' Floriánem a konečně mladší seskupení od Hanzlíka, Skarlanla, Honse, Odehnala a Janovice k dalším. Uváděni autoři dostávají od Pavelky jeho kritické požehnání. Ve svém rozboru na mnoha místech pohříchu n e p ře k rač uj í c i m ú ro ve ň běž né h o n o v i ná řs k é h o článku se lak vyhnul hlavnímu a rozhodujícímu a přimkl se « z a m l a d é » ke koryfejům české literární kritiky, kteří popírají vše, co je v české poezii hodno pozoru a co tvoří jádro jejího vývoje. Od Stollova pamfletu z počátku padesátých let o «české socialistické poezii», jímž se pokusil vyhladil dílo Halasovo, Seifertovo i mnoha dalších a nastolit pseudolinii - říkal lomu «páteř české pesie» od Neumanna* a Wolkra k Nezvalovi, uběhlo mnoho roků. Ale noví služebníci stranické literární kritiky se zřejmě nepoučili ze Stollova debaklu, tak evidentního, že bude vždy uváděn pod čarou v kapitole o moderní poesii jako školský příklad dogmatismu. Platí lo i pro Pavelkův článek. Co naplat, ať se činí sebevíc, i množina nul, jak doufám, zůstává pořád jen nulovou hodnotou! Což si lze vůbec představil současnou českou poesii bez vrcholných děl Jaroslava Seiferta, o němž se vůbec nezmiňuje, a jeho «zpěvů pátečních»? Pavelka zamlčuje Seifertovu poesii zcela v duchu pokynů, jež vydali nedávno po vydání Deštníku z Picadilly. Tisk dostal příkaz o léto sbírce básní vůbec nepsal a necitovat z ní. A vynechat Oldřicha Mikoláška? Ať si jen Pavelka zalistuje ve sborníku, kde uveřejnil své poznámky, a rozpozná tu, bude-li chtít, v otištěných ukázkách nejmladších veršovců tak pronikavý vliv mikoláškovské poetiky, že to až překvapuje. A dále: že by střed válečné generace tvořily druhořadé verše Skály, Vrbové a ostatních? Všichni přece už prokázali, že se z úpadku svých sil zachraňují epigonstvím vtíravé ražby a že cizopasí především na Nezvalovi, a to Nezvalovi posledních let. Kde se ztratilo dílo Jiřího Koláře, Skácela, Ludvíka Kundery, Juliše, Slavíka? A nejen lo. Pavelka jistě ví, že vyšly, i když jen ve strojovém přepisu, nové sbírky Siktance, Hořce a jiných, a že jsou to práce dotvářející nejen profil svých autorů. Ve zprávě o české poezii nelze vynechat ani významnou vlnu, která od konce čtyřicátých let vzniká v emigraci. Tvoří integrální část české poezie. A zcela osobitou. Ať v tvorbě Jelínka, Listopada, Lederera nebo Diviše, Brouska, Čerepkové a dalších, i zcela nových a dosud neznámých autorů. Pavelka chtěl sáhnout do žhavé problematiky. Nebyla by tak žhavá, kdyby se dala psát pravda. Ovšem Pavelka se nepopálil, na to si dal dobrý pozor. A proto, když zamlčel, co se dalo - přiřadil se k těm, kteří «smlčují hlavní, medují vedlejší» nevytvořil nic, než další nepodařený pamflet, třebaže se v něm neozývají denunciantské věty Stollova policejního slovníku. Vytkl si zřejmě již před napsáním, že se nelze přidržovat pravdy. Byla mu tedy bližší lež držitelů moci. Nejen literární moci. JIŘÍ Z E M A N
Třikrát o st raničko sti Nedávno reagovalo Rudé Právo na kritickou poznámku Listů o nevalné úrovni «angažovaného» veršovaní otiskovaného v tomto listě. Značka K1 se nezmohla na žádný seriózní argument, a lak se spokojila jen zlostnými slovy ze zbrojnice rucloprávní terminologie : pomluvy, nestydatost, hloupost, v cizích službách . . . « N a Západě», proklamuje RP, «vždycky a všichni básníci bezvýhradně a objektivně záviděli to, s jakou vážností se setkává poesie v socialistických zemích». Že mu není slyclno ! Jen ať si vzpomene K1 na « v á ž n o s t » vůči dílu B. Pastcrnaka nebo na persekuci i potlačování českých básníků a jejich díla - Fr. Halase, J. Zahradníčka, J. Seiferta, VI. Holana i současných od Mikoláška, Skácela až k mnoha dalším, jejichž hlas byl po roce 1968 násilně umlčen ! «Socialistický realismus a experiment» nazval svůj článek v Rudém Právu Dušan Konečný. Představuje v ní stranickou kulturní politiku jako pečlivou chůvu starající se o všechny «skutečné talenty». Stačí jen ocitovat, abychom viděli, jak to s tou péčí o p ra v cl u vy p a cl á: « Ne m ů že i n e s e smi řo va t s e skutečnými nepřátelskými idejemi a projevy, které k nám stále pronikají ze západní buržoasní kultur y , , . Často doznívá - zvláště v tvorbě mladých umělců, ale nejen v jejich tvorbě - vliv abstrakt i vismu, spojený s bezuzclným subjektivismem a neurčitostí expresionistiekých nálad . . . Je otázka, komu takové nedůstojné pitvoření prospívá; rozhodně ne a u t o r ů m . . . Jiným, novějším projevem módnosti ve výtvarném umění jsou rozličné odstíny naturalistických a drastických směrů, jako jsou superrealismus, body - art, historizující akademismus spojený s mvsticismem ». Slova jako by byla napsána v padesátých letech! Konečnému nakonec nezbývá než přiznat, že se nepodporue «každý experiment bez rozdílu», že ne ze souh asii, aby se «experiment stal hlavním programem našeho umění». Co jiného j e však každé nové a osobité umělecké dílo, než právě experiment? Nevědomky odkrývá Konečný i karty stranické politiky, když píše: « Z a tímto přáním se skrývá snaha uzákonit u nás znovu (jak lomu bylo v šedesátých letech) módní a pro naši společnost, naši ideologii, naše estetické a etické představy a ideály nepřijatelné projevy, převzaté ze Z á p a d u . . . Jsou za nimi nevelké skupinky, které by však rády skandalizovaly a dělaly nátlak, jak tomu bylo v šedesátých letech. Naše společnost... opakování nebezpečných praktik nezodpovědných jedinců nepřipustí». Tak vida, jak se pan teoretik doslal na stejnou platformu, kterou zastává hlavní šéf všech československých komunistických ideologů - Vastl Bilak. Řekl: « N i k d y nebudeme trpět, co je v rozporu s naší ideologií čí směřuje proti cílům socialismu». Do tohoto širokého Bilakova pytle se může ovšem vhodit kdeco a kdokoliv. Proti kritice současné české prózy vysílané ve Svobodné Evropě se ozval Karel Sýs v týdeníku
51
Tvorba. Také on polemizuje způsobem užívaným zhusta v podobných časopisech. My o voze a oni o koze. Proto nás místo podstaty kritiky poučuje, že « rada západních spisovatelů se opravdu dočkala u nás většího uznání a ohlasu, než vé své mateřské zemi, protože v konkurenci sc záplavou braku a pornografie má tam dobrá literatura často těžkou pozici». Tak, a máte problematiku české prózy vyřízenu! LITERÁT
« Nic k smíchu» Jána L. Kaliny Slovenský satirik, divadelník a vysokoškolský učllei Ján Ladislav Kalina stačil ještě v poslední chvíli, v roce 1969, vydat v Bratislavě svou knihu «Tisíc a jeden vtip». Ocitla se samozřejmě rychle na indexu, avšak dodnes zůstává vzácným a opatrovaným pokladem v knihovnách těch šťastlivců, kteří si ji tehdy stačili opatřil. Svůj neul ucha jící zájem o politické anekdoty /uplatil pak Kalina v roce 1972 odsouzením ke dvěma létům vězení. Slo především o pomstu za jeho postoj v době «Pražského jara» a za jeho odpor proti «normalizaci», avšak f o r m á l n ě ' b v l podkladem odsouzení údajný «pokus poskytnout sbírku politických anekdot k uveřejnění v zahraničí ». Od roku 1977 žije Jan L Kalina spolu se svou ženou, novinářkou a filmovou kritičkou Agnes Kalinovou, v Mnichově. V nakladatelství Herbig Verlagsbuchhandlung vydal letos německy velkou sbírku politických anekdot ze zemí sovětského bloku, kterou nazval « N I C H T S ZU LACHEN - DER POLITISCHE WITZ IM O S T B L O C K » (272 stran). Nepřeberné množství tématicky i podle zemí uspořádaných nových i starších anekdot provází Kalina krátkými komentáři, které umožňují zahraničnímu čtenáři orientovat se v okolnostech, za nichž anekdoty jako projev lidového odporu a jako «koření života» v totalitních režimech vznikají. Čeští a slovenští čtenáři najdou v knize mnoho důvěrně známého. Najdou v ní však i anekdoty, které se jen takovému znalci předmětu jako Ján L. Kalina podařilo objevit a zaznamenat. Třeba tuhle?: « V rámci zvyšování kulturní úrovně každodenního života sovětských občanů» rozhodla vláda budovat v sibiřských stepích veřejné záchodky, a to ve dvou provedeních: «standardní», které sestávají z kůlu zaraženého do země, aby se při úkonu bylo čeho přidržovat, a « d e Luxe», které sestávají z kůlů dvou: jednoho do země zaraženého, aby se bylo čeho přidržovat, a druhého volně ležícího, aby bylo čím odhánět vlky! Z. H.
52
«Invaze» v britské televizi Během právě uplynulých dvanácti let od tragického srpna 1968 vyšla v angličtině celá rada zajímavých a poučných knih o událostech onoho nezapomenutelného jara (a léta). Namátkou lze jmenovat autory Pavla Tigrida, Jiřího Pelikána, Williama Shawcrosse, Vladimíra Kusína, Galiu Golanovou, či A. Oxleyho, A. Ritchieho a Alexe Pravdu. Avšak teprve « M r á z přichází z Kremlu», osobní zpověď Dr. Zdeňka Mlynáře, jež vyšla nedávno v Londýně a N e w Yorku, nám umožnila nahlédnout do zákulisí osudných jednání členů ÚV KSČ a jejich střetnutí s Vedoucími sovětskými představí lei i po Dubčekově únosu do Moskvy. Zde poprvé z pera přímého účastníka se dovídáme, jak lomu bylo, když sovětská vojska vtrhla do budovy ÚV, a co následovalo. V předvečer dvanáctého výročí promítala britská televizní společnost Granada téměř dvouhodinový «hraný dokument» nazvaný prostě «Invasion» (Invaze). Tento film, v němž známí britští herci představují jak československé lak sovětské politiky, pečlivě sleduje Mlynářův text, s několika málo vložkami založenými na zde dosud neuveřejněných pamětech Josefa Smrkovského a s použitím citlivě zvolených dokumentárních záběrů z pražských ulic během prvních dnů okupace. « I n v a z e » je dílo tři producentů - Leslie Woodheada, Davida Boultona a Evy Kolouchové, české emigranlky, která přišla do Anglie coby studentka v roce 1968. Film natočila skupina dokumentaristů, kteří mají na starosti každotýdenní, odborníky vysoce hodnocený program « W o r l d in Action» (volně přeloženo «Svět jaký j e » ) , jenž v minulosti odhalil pro anglické diváky nešvaiy a zločiny různých diktátorských režimů v Jižní Americe, útlak černých obyvatel Jižní Afriky i všelijaké nepěknosti ryze domácího původu. Skupina pracovala na svém nejnovějším díle více než dva roky; krátce po Mlynářové odchodu do vídeňského exilu jej tam vyhledala Eva Kolo uchová s návrhem, že Granada zfilmuje tu část jeho knihy týkající se invaze a prvních šesti dnů po ní. Zdeněk Mlynář zprvu váhal, obávaje se laciného, senzacechtivého zpracování, změnil však svůj názor, když se přesvědčil, že filmaři si nic takového nepřejí a že mají naopak zájem na tom, aby výsledek byl co nejaulenličtější. O úzkostlivé objektivitě filmových tvůrců svědčí jejich rozhodnutí neukázat na obrazovce nic, co by nebylo hodnověrně doloženo ústní či písemnou výpovědí některého z účastníků. Z tohoto důvodu není v jejich filmu ani zmínky o roli prosovětských členů UV při plánování vpádu vojsk Varšavského paktu; ač se všeobecně soudí, že někteří z nich se k tomuto účelu propůjčili, jejich zrádcovství je líčeno pouze na základě jejich účasti na neúspěšném pokusu o vytvoření oné «revoluční vlády dělníků a rolníků», jemuž zabránil statečný postoj československého lidu v prvních poin vazních dnech. Film byl velmi příznivě přijat, jak londýnskou kritikou, lak « o b y č e j n ý m i » diváky, s kterými jsem
druhy den hovořil. Nejčastěji se v jejich hodnoceni objevovala slova «dramatické» a « d o j e m n é » . Tak na příklad kritik Michael Ratcliffe označil « I n v a z i » v Times - pod titulkem «Dramatický zážitek ze skutečných d ě j i n » - za «pečlivé zpracované, úchvatné a místy dojemné dílo». Peter Knighl v konzervativním listu Daily Tel eg rapi i posoudil film jako «vynikající příklad zdramatizovaného dokumentu na nej vyšší úrovni, přesné založeném na informacích z první ruky. Je to jako by nám bylo umožněno nahlédnout zpět do historie. Divák je ponechán s pocitem hlubokého smutku, že se něco lakového mohlo přihodil před 12 lety - a že bv se lo bezpochyby mohlo opakovat dnes». Smutek jistě. Ale i rozhořčení nad zrádnou roli některých z účastníků (a rychlým « o b r á c e n í m » či «normalizací» druhých). Názory a postoje se odhalují v často zdánlivě bezvýznamných, jakoby mimochodem utroušených poznámkách. Tak na přiklad Drahomír Kolder vztekle vytýká « r e f o r m á t o r ů m » : «Tak to vidíte - chtěli jste sloučit socializmus a demokracii. To nejde. Čím víc jim dáte, tím víc budou chtít». Nebo Dr Gustav Husák během «jednání» v Kremlu: «Copak si myslíte, že Sovětům záleží na tom, co si lidé budou myslet?». Výmluvná je také scéna mezi Dr Františkem Krieglem a sovětským důstojníkem krátce poté, co byla okupována budova, ve které schůzují straničtí vedoucí. Kriegel, Smrkovský a ostatní jsou svědky střelby do demonstrujících Pražanů pod okny zasedací síně. Dr Kriegel se táže důstojníka: « T e n chlapec, který byl postřelen - co je s ním?». Sovětsky důstojník: « N i k d o nebyl postřelen». Kriegel: « Podívejte se, já jsem lékař. Mohu nějak pomoci?». Sovětský důstojník: « N i k d o nebyl postřelen». Smrkovský: « A l e my lo přece viděli na vlastní oči...!». Sovětský důstojník: « N i k d o nebyl postřelen». Jiří Theiner
(Londýn)
ACTA CREATIONIS Na 14. mezinárodním kongresu historiků v San Francisku v roce 1975 vzbudila velkou pozornost publikace «Acta Persecutionis». Připravil ji - tehdy ještě v Praze — dr. Vilém Prečan. Obsahovala zprávu o katastrofální situaci československé historiografie po roce 1969 a seznam 145 československých historiků, kteří byli postiženi zákazem výkonu svého povolání a zákazem publikovat. Dr. Vilém Prečan, který se roku 1976 vystěhoval do NSR, připravil pro letošní 15. mezinárodní kongres historiků v Bukurešti nový sborník. Nazval jej « A C T A CREATIONIS - Unabhängige Geschichtsschreibung in der Tschechoslowakei 19691980» (252 stran). V úvodu Prečan zdůraznil, že se pronásledování a umlčování nepohodlných a ne konformních historiků v Československu od roku 1975 nijak nezmírnilo, že však pokládá za důležité obrátit pozornost k jinému aspektu československé situace na této frontě: k existenci neoficiální a nezávislé historio-
grafie jako součásti «paralelní» československé kultury. Sborník proto přináší bibliografii 182 prací, které byly po roce 1969 přes těžké životni podmínky autorů v Československu napsány, a ktere většinou koluji v té či oné podobě «samizdatu», v posledních dvou létech také na stránkách stencilovaného sborníku «Historické studie». Vedle této unikátní bibliografie obsahují «Acta Crealionis» kralší studie Jaroslava Mezníka, Milana Otáhala, Jana Křena, Jána Mlynáříka, Jiřího Doležala, Václava Kurala, Karla Durmana, Miloše Hájka, Jana Tesaře, Viléma Prečana a Jaroslava Opata.
Paměti L. Grünwalda V nakladatelství «Verlag der Wiener Volksbuchhandlung» vyšly pod názvem « WANDLUNG-E1N A L T K O M M U N I S T GIBT ZU P R O T O K O L L » (189 stran) paměti «starého komunisty» Leopolda Grünwa da. Ti z nás, kteří znají Grtinwaldovu neutuchající aktivitu - nedávno publikoval knihu o krizi komunismu a dvě knihy o protinacistickém odporu německého obyvatelstva v Československu, «Wiener Tagebuch » a mnohé jiné časopisy v něm mají svého stálého spolupracovníka, a snad žádná významější akce solidarity s pronásledovanými v zemích sovětského komunismu neprobíhá v Rakousku bez jeho účasti! - mohou jen těžko uvěřit, co paměti dosvědčují: Leopold Grünwald je skutečně starý jako tolo naše století, a jeho politický život obepíná celých šest posledních dramatických desetiletí! Wolfgang Leonard právem v předmluvě konstatuje: «Paměti Grünwalda vzbuzují zájem zejména ze tří důvodů. Jde předně o vzpomínky člověka, jehož celý život byl spjat jak s osudy komunistické strany Rakouska tak i komunistické strany Československa, a který proto ~ také vzhledem ke své činnosti v Kominterně - otevírá v mnohém jedinečný pohled na souvislostí vývoje mezinárodního komunismu. Za druhé se jeho vzpomínky neváží jen k jistému ohraničenému období, jak to často u pamětníků bývá, nýbrž zahrnují celých šest desetiletí, a tím činí obraz proměn komunismu ve Střední Evropě souvislým a zřetelným. A za třetí se Grünwaidovi podařilo líčit událostí dějin společně s proměnami svého vlastního poznání, to jest s proměnou stalinisty v kritického marxistu, přesvědčeného demokrata a humanistického socialistu». Grünwaldovy paměti mají velkou poznávací hodnotu zejména pro československé čtenáře. Mezi léty 1921 a 1939 působil totiž Grünwald jako komunistický funkcionář a novinář v Československu - v Trutnově, v Ústí nad Labem, v Liberci, v Praze i jinde. Za svého válečného exilu v Moskvě stál blízko moskevskému vedení KSČ. Jeho vzpomínky přispívají proto vydatně k objasnění mno-
hých stránek vývoje KSČ, které oficiální historiografie v Československu zamlčuje a překrucuje. I po roce 1946, kdy působil v Rakousku, udržoval Grunwald těsné styky s Československem a pečlivé sledoval československý vývoj. Byl nadšeným stoupencem reforem šedesátých let a « Pražského jara 1968», Má mnoho co říci o lidech i událostech tohoto období. Sovětská intervence a vynucená «normalizace» v Československu způsobily jeho rozchod s Komunistickou stranou Rakouska a prohloubily jeho kritický vztah k sovětskému komunismu. Kdyby žil v Itálii, byl by pravděpodobně «eurokomunistou » ; v Rakousku může být jen nezávislým demokratickým socialistou. Říká o svých pamětech: «Snažil jsem se, abych nic nezamlčel. Přikládám svůj život « k protokolu d o b y » pro poučení našich potomků». Svědectví takového člověka, jakým byl a je Leopold Grunwald, nezůstane bez povšimnutí a bez užitku. íí»
Konference o Bucharinovi Ve Fratlocchie u Říma se ve dnech 27.-29. června 1980 konala mezinárodní konference o Bucharinovi, kterou svolal vědecký ústav IKS, Institut Gramsci. Ve dvacátých létech patřil Bucharin mezi významné představitele sovětského komunismu: byl uznávaným teoretikem VKS/b, redaktorem moskevské « Pravdy» a po řadu let stál v čele komunistické internacionály. V roce 1929 byl však Stalinem prohlášen za vůdčího představitele «pravicové úchylky» a za deset let na to, v roce 1938 odsouzen spolu s řadou dalších vedoucích osobností SSSR ve velkém politickém procesu v Moskvě k trestu smrti. Nebyl v SSSR ani v následujících desítiletích veřejně rehabilitován. Otázka rehabilitace Stalinových obětí nabyla pro západní komunistické strany, hlásící se dnes k eurokomunismu, v průběhu let na důležitosti. Tato rehabilitace má vyjádřit důsledně odmítavý postoj ke zločinům stalinské éry, k metodě kriminalizace politických rozporů a k celému pojetí socialismu, založenému na totalitarismu, zvůli a znásilnění společnosti. Bez tohoto kroku nemohly a nemohou eurokomunistické strany počítat s plnou důvěrou u svých eventuálních politických partnerů. Požadavek rehabilitace Bucharina má přitom zvláštní význam. Ve svém díle zdůvodňoval Bucharin dominující ve dvacátých létech koncepci výstavby SSSR, která chtěla využít pro své cíle samostatnou výrobní aktivitu obyvatelstva, zejména rolnictva. Počítala proto se zachováním tržních vztahů a s omezováním administrativních a násilných zásahů do hospodářské a sociální sféry. Také v otázkách mezinárodní politiky a politiky komunistických stran prosazovali představitelé této koncepce umírněnější hlediska. V tomto smyslu se Bucharin jevil jako postava, alternativní Stalinovi. Zhodnocení jeho díla uvádělo reformní a evropský
54
komunismus do souvislosti s určitou dlouhodobější tendencí v dějinách. Italští komunisté se několikrát pokoušeli přimět vedení KSSS k rehabilitaci Bucharina a dalších vedoucích sovětských politiků. Tyto snahy se nesetkaly s úspěchem. Logickým důsledkem bylo, že IKS se musela sama chopit iniciativy této rehabilitace. Tak došlo ke svolání zmíněné konference o Bucharinovi, které má na podzim t. r. následovat konference další, o osobnosti a díle spoluzakladatele sovětského státu L. D. Trockého. Je svolána za aktivní spoluúčasti italských komunistů nadací Feltrinelíiho. Pořadatelé konference o Bucharinovi se snažili dodat jejímu jednání vědecký a věcný ráz, zbavit ho vnějších rysů demonstrativnosti. Přesto vysoce politický charakter tohoto jednání nevyvolával žádné pochybnosti. Největší komunistická strana Západní Evropy zde oslavila dílo předního sovětského politika, který není ve své vlasti dodnes rehabilitován a je vládnoucím režimem politicky striktně odmítán. Tento politický význam konference byl ještě zvýrazněn tím, že jí byla trvale přítomná řada vedoucích pracovníků IKS a že se jednání po jedno půldne účastnil též E. Berlinguer. Na svou konferenci italští komunisté pozvali což je příznačné pro současnou metodu politického postupu této strany - vědecké pracovníky z řady zemí, zastupující často rozdílné směry vědeckého a politického myšlení. Byli přítomni vědci z USA, Anglie, Francie, Kanady, Rakouska,, Španělska a NSR, ze socialistických zemí - z Jugoslávie, Maďarska a Číny. Poláci byli zastoupeni W. Brusem, působícím dnes v Oxfordu, z čs. historiků byl přítomen M. Reiman. Institut Gramsci zaslal pozvání také vědcům z SSSR. Tito se na jednání nedostavili pod záminkou, že nestačili vybavit své «cestovní doklady». Bylo však pouze příznačné, že v den zahájení konference rozšířila agentura « N o v o s t i » komentář o Bucharinovi, který svým obsahem byl pouze zředěným odvarem z obvinění někdejšího státního prokurátora SSSR, A. J. Vyšinského. Jednání konference se zaměřilo v první řadě na soustavnou rekapitulaci a zhodnocení podstatných aspektů Bucharinova díla. Bylo proto velmi obsáhlé na fakta a problémy. Základní materiály z konference vyjdou knižně a zaslouží si jistě zvláštní recense. Zde se chceme omezit na několik poznámek. Celá konference byla nesena duchem ocenění pozitivního významu Bucharinova díla. V této otázce nedošlo k žádným podstatnějším rozporům. Názorové rozdíly se týkaly pouze hodnoceni míry důslednosti, či věcné správnosti Bucharinova konceptu a Bucharinovy činnosti. Sovětská, či jim podobná stanoviska nebyla obhajována žádným z účastníků konference. Bylo to důležité proto, že se názorně dokumentovalo, že otázka pozitivního zhodnocení významu Bucharina není v IKS záležitostí úzkého kruhu osob, ale nejširšího aktivu vědeckých a ideových pracovníků. V diskusi celkově převládala problematika Bucharinovy koncepce výstavby SSSR. Mezinárodní činností Bucharina se zabýval především referát G. Boffy, významného italského komunistického novináře, autora dvousvazkových dějin SSSR, a diskuse, která na tento referát navázala. Bylo tím pouze potvrzeno, že ve středu pozornosti většiny
účastníků stojí dnes problémy modelu socialistické společnosti, hledání příčin neúspěchu a selhání socialismu v SSSR. Zásadní význam z tohoto hlediska měl na konferenci referát W. Bruse. Pokusil se - bez falešně pojaté aktualizace - ukázat vnitrní souvislost mezi základním směrem Bucharinova myšlení - ocenění úlohy trhu a ekonomických faktorů - a snahami o reformy v zemích východního bloku po Stalinově smrti. Upozornil též na jejich společnou slabinu, izolovanost od problematiky politické reformy, uplatnění zásad politické demokracie. Bylo pouze přirozené, že se diskuse v tomto pojetí většinou ostře obracela proti stalinským pojetím a celé soustavě stalinské politiky. Jejich přímá kritika byla integrální součástí četných diskusních příspěvků. Ostré kritické poznámky padly i na adresu současného «reálného socialismu», jeho vztahu k občanským a lidským právům. M. Re i man se ve svém příspěvku zaměřil na některá úskalí současného výzkumu díla Buchánna. V úvodu informoval zúčastněné o léta trvající persekuci mnohých čs. vědců, která nemá v dnešní Evropě obdoby. Vyslovil politování nad tím, že čs. věda není na konferenci zastoupena početněji a vyzval přítomné k solidaritě s jejich čs. kolegy. M. Reimanovi odpovídal ve zvláštním slově předsedající, ředitel Gramsciho institutu P. Spriano, který je členem UV IKS. Ztotožnil se s vývody o neúnosnost i dnešního stavu v čs. védě. Poukázal přitom na mnohaletou tradici úzké spolupráce čs. a italských historiků, k níž svého času významně přispěl zesnulý přední italský komunistický historik E, Ra~ gionieri. Vyslovil zejména politování nad tím, že konference se neúčastní tak významný a v Itálii vysoce oceňovaný odborník na dějiny Kom interny, jakým je Miloš Hájek. Nelze se nezmínit o atmosféře, která panovala na konferenci. Pořadatelům se podařilo udržet její věcný tón. Nikdo z účastníků nebyl stavěn do situací, která by měla pro ně nevyhovující politický kontext. Přispěla k tomu též decentní, pro Itálii neobvyklá práce sdělovacích prostředků. Organizátoři přitom ponechali pole pro vyjádření pestré palety názorů a projevili značnou míru názorové tolerance i tam, kde se s vyslovenými názory zjevně nemohli solidarizovat. Jednání tak nemělo nic z haštěřivě-malicherné a politicky nesmiřitelné tóniny, která žel někdy doprovází různá jednání, věnovaná problematice dějin komunismu. Konference o Bucharinovi znamená nesporně nový krok v tříbení názorů italských komunistů. Je významný zejména proto, že prohlubuje jejich kritický pohled na problematiku dějin SSSR a tedy nejenom stalinismu, ale i současného «reálného socialismu ». Bylo by však předčasné hodnotil jeho praktické politické dopady. Podle našeho soudu nejde a nemůže jít, alespoň z italské strany, o nějaký vývoj směrem k roztržce s KSSS. Problém IKS spočívá spíše v tom, jak vyhranit vlastní ideovou a politickou koncepci, aniž by přivodila otevřenou roztržku s SSSR. Je proto jisté, že bude dávat přednost takovému vývoji, který umožní zachování určitého vzájemného názorového konsensu. To bude zřejmě i nadále znamenat četné kompromisy. M. R.
Také Kravčenko je rehabilitován Přihodilo se mu to, co se stalo mnoha jiným : za živa byl uražen, pomlouván a poléván špínou, po smrti mu ti, kdo ho lak horlivě hanobili, dávají za pravdu. Nebyl první, koho postihl takový hořký osud, a bohužel, nebude ani poslední. Předsudky, které zaslepují a umrtvují kritickou soudnost, zdaleka nevymizely. Udržují se totiž právě málo prozkoumanou silou předsudků a jsou tím setrvačnější, čím jsou «pokrokovější». Neexistuji totiž jen předsudky konzervativní a reakční, nýbrž i předsudky levicové, «revoluční» a « p o k r o k o v é » . Viktor Andrejevič Kravčenko byl normální vyšší sovětský úředník, kterého celkem banální služební kariéra vynesla až do úřadu Rady lidových komisařů. Protože měl technické vzdělání, protože neměl nikdy nic společného s politickými opozicemi, a byl tedy považován za zcela spolehlivého stalinistu, byl odtud vyslán za války jako expert do Spojených států, kde přejímal dodávky válečného materiálu pro SSSR. Tam došlo v dosud bezvadné služební dráze tohoto sovětského byrokrata k nečekanému zvratu. Na jaře r. 1944 opuslil svou funkci, «uchýlil se pod ochranu amerického veřejného mínění» a požádal o asyl v USA. To vše proběhlo celkem diskrétně, protože spojenci neměli zájem na podobných aférách. Skandál začal až po válce, když Kravčenko vydal na jaře 1947 své paměti s názvem «Zvolil jsem svobodu». Kniha byla ihned přeložena do mnoha jazyků. Skandál se vystupňoval, když vyšel překlad francouzský. Komunistický tisk zasypal Kravčenka urážkami. Jeho kniha byla prohlášena za pomlouvačný fabrikát americké lajné služby. Kromě « Humanitě» útočil na Kravčenka zvláště energicky literární týdeník «Lettres francáses» řízený L. Áragonem. Kravčenko podal na časopis žalobu, jež byla projednávána před pařížským soudem od ledna do února 1949. Jako svědci vystupovaly před soudem osoby, které nevinně trpěly v sovětských táborech, např. paní Margareta Buber-Neu man nová, vdova po německém komunistickém předákovi Heinzi Neumannovi. Heinz Neumann zahynul v krvavých čistkách v letech 1936-1938, paní Neumannová byla na základě nesmyslných obvinění uvržena do jednoho z táborů souostroví Gulag. Po podepsání paktu mezi Hitlerem a Stalinem byla lato německá komunistka předána v rámci «repatriace» německých občanů Gestapu, a pokračovala pro změnu ve vězeňském životě v koncentračním táboře Ravennsbrúck až do konce války. Českého čtenáře může zajímat, že napsala paměti, v nichž líčí jak pobyt v sovětském táboře, tak v Ravennsbrůcku, kde se spřátelila s přítelkyní Franze Kafky, Milenou Jesenskou, která byla i tam pronásledována českými stalinistkami jako troekistka a nepřítel Sovětského svazu. Vraťme se však ke Kravčenkovi. « H u m a n i t ě » charakterizovala tyto svědky ve prospěch Kravčenka takto: «Je možné, že tito svědci v SSSR trpěli. Nikoli však jako oběti, nýbrž jako poražení. Podle Robespierrových slov ti, kdo jsou proti trestu smrti, se považují za viníky. (To si měl vzít k srci Pavel Kohout, než začal psát « K a t y n i » . Podle této
logiky se svou knížkou už veřejně přiznal k nejstrašnějším zločinům. Pozn. autora). Sovětská shovívavost příliš často dovolovala darebákům, aby existovali déle, než se sluší». Na obhajobu krvavých čistek vystupovali komunističtí publicisté, historici a advokáti. Kravčenka se z levicových intelektuálů nezastal nikdo. Claude Morgan, opovědný činitel « Lettres françaises », před soudem prohlásil : « K d y b y Sovětský svaz byl takový, jak jej líčí všichni tito falešní svědci, vyvolával by ve mně jen zděšení a odpor. A nejen ve mně, ale u všech komunistů». Od té doby uplynula více než tři destiletí. Vlnu nekritické, oslavné literatury o Sovětském svazu ve stylu Fučíkových reportáží a Neumannova «Antigid e a » vystřídala vína literatury kritické a odhalující. Velká část levicových intelektuálů ztratila iluze o SSSR. Téměř každý měsíc vychází ve Francii nějaká kniha věnovaná neslavným kapitolám sovětské minulosti nebo temným stránkám sovětské přítomnosti. Znovu jsou vydávány pionýrské kritické knihy, ve své době buď odmítané nebo umlčené, a to s předmluvami, v nichž se konstatuje, že jejich autoři měli přece jen pravdu. Tato kritická vlna vynesla ze zapomenutí i knihu Kravčenkovu. Vyšla znovu francouzsky, s uznalou předmluvou Pierra Daixe, který svého času Kravčenka prohlašoval za protisovělského lháře a námezdního pisálka americké tajné služby. Daix konstatuje» že Kravčenko mluvil pravdu. Svědčí o jeho intelektuální poctivosti, že to považuje za nutné po létech říci, a že se nespoléhá, jako mnoho jiných, na krátkost lidské paměti. Kravčenko je tedy rehabilitován. Nikoli ovšem zaživa, což by byla senzační výjimka, ale po smrti, jak tomu zpravidla bývá u obětí komunistických « o m y l ů » . Jeho osud nebyl šťastný. Pařížský proces sice vyhrál, ale politický život Západu ho zklamal. Těžce na něho doléhala americká intervence ve Vietnamu. Ubránil se sice revolverem pokusu o atentát, ale musel se od té doby skrývat pod cizím jménem. Nakonec zamířil pistoli proti sobě. Spáchal sebevraždu ve věku 61 let, deset let po slavném X X . sjezdu KSSS. Není ovšem rehabilitován ve své vlasti, ačkoli Chruščovův důvěrný referát na XX. sjezdu KSSS mu dal zcela za pravdu. Tam zůstal a ještě dlouho zůstane hanebným zrádcem. Sovětské oficiální mínění neuznává, že někdo může mít pravdu mimo stranu, a dokonce proti straně. Pravda je protistranická, je-li vyslovena na nevhodném místě a v nepři hodné chvíli. Odměňovanou ctností je naopak mýlit se společně se stranou. Kdo poruší toto pravidlo byrokratické pseudodialektiky, je na věčnost proklet a zatracen jako při posledním soudu, třebaže strana mezitím kolektivně přijala názor, který zavržený nešťastník nemístně anticipoval. Kravčenkovi byl tedy Chruščovův referát osobně málo platný. Čteme-li znovu Kravčenkovu knihu, jsme dosti zklamáni. Není to ani uchvacující literární dílo druhu Solženicyna, ani pojednání pronikavého sociálního kritika, a nejsou to také memoáry významného činitele, který se dostal do doktrinálních konfliktů s hnutím, v němž hrál významnou dějinnou roli. Jsou to banální vzpomínky banálního úředníka na banální, každodenní zlo. Přináší ve srovnání s ostatní odhalující literaturou málo nového. Mnohé bylo řečeno jinde pronikavěji, výstižněji a s větší přesností. Ale zároveň j e zřejmé,
56
že je to knížka poctivá a pravdivá. To, co říká o brutalitě kolektivizace, o hrůzách hladomoru, o strastiplném životě sovětského dělníka v třicátých letech, o ohyzdnostech teroru, o roli GPU a NKVD, o poměrech v táborech (Gulagu), o strastech každodenního života, o všeobecné apatii a špiclování, je zcela pravdivé. Mnoho z toho bylo řečeno již před Kravčenkem, mnoho po Kravčenkovi, ale vše, co bylo řečeno, potvrzuje jeho hodnověrnost. Pokud jsou v jeho knize nepřesnosti, vyplývá to z toho, že autor musel spoléhat jedině na svou paměť, a že nemohl ověřit to, co se často dověděl jen ústním podáním. Kravčenko nebyl ani historik jako B. Sou var ine, ani opoziční komunista jako byli A. Ciliga, V. Serge, í. Silone a A. Koestler, zklamaní ve svých ideálech a nadějích, ani kultivovaný spisovatel jako A. Gide. Nemůže se srovnávat s literárním talentem a myslitelskými schopnostmi A. Solženicyna, neprošel také peklem táborů jako Solženicyn a autoři jiných svědectví. Jeho kniha je prosté autobiografické vyprávění, v němž se každodenní osudy úspěšného úředníka proplétají s děním ve společnosti, tak jak je autor přímo pozoruje, a s událostmi ve vyšších sférách, o nichž se dovídá šeptem v kuloárech byrokratických institucí. Nové na Kravčenkově knize bylo především to, že další negativní svědectví o sovětské skutečnosti nepodal opoziční komunista a zklamaný revolucionář, ale muž establishmentu, příslušník té generace sovětského úřednictva, která vděčí za svůj sociální vzestup a úspěch režimu, který nastolil právě Stalin. Je to výpověď vrstevníka Brežněvá, Kosygina, Suslova a dalších členů sovětského politbyra, lidí, jejichž vzestup byl umožněn právě velkým terorem druhé poloviny třicátých let: nastupovali jednoduše na uvolněná místa. Je to výpověď nespokojeného příslušníka privilegované menšiny, člověka, který nemá ani odlišný politický program, ani odlišnou ideologii. Kdyby ho byrokratický osud nezanesl do Ameriky a neposkytl mu tak možnost zběhnout, mohl by býval pokračovat v kariéře, potlačovat vnitřní pochyby a dotáhnout to případně na náměstka nějakého ministra nebo dokonce až na ministra. Proč udělal tento krok? Patrně proto, že už nemohl snášet pokrytectví, lež a šeď života loajálního občana a zdatného úředníka. Říjnovou revoluci potkal v jistém smyslu a se značným opožděním osud velké revoluce francouzské. Nikoli pokud jde o sociální důsledky, ale rozhodně pokud jde o proměny jejího obrazu v literatuře. Za dvě až tři desetiletí po francouzské revoluci se její dějiny změnily v historii teroru, ve změť nesmyslného krveprolévání, krutých zločinů a morální degenerace revolucionářů. Političtí myslitelé jako Tocqueville dokazovali, že revoluce jen vlastně zdokonalila (a přejmenovala) všechny byrokratické instituce starého režimu. Za radikální změnou názvosloví nalézali překvapující kontinuitu mezi starým a novým režimem. Další dějinný odstup vnesl jiné proporce do hodnocení temných a světlých stránek francouzské revoluce. S výjimkou zatvrzelých royalistů všichni uznávají, že zahájila celou dějinnou epochu pokroku a občanské emancipace, přestože hluboce zklamala iluze o ideální říši svobody, rovnosti a lidského bratrství. Její trvalé plody ji dějinně ospravedlnily. Říjnová revoluce je v podobném, ale mnohem choulostivějším postavení: nejen pravice, ale
dnes i velká část levice považuje její výsledky, a to více než po šedesáti letech, za velmi problematické. Přestala být vzorem, alespoň lam, kde si lidé a politická hnutí mohou svobodné určovat cíle a vzorv svého jednání. Část levicových intelektuálů V"
ztratila část svých iluzí. Přispěl k tomu svou knihou i Kravčenko? Spíše naopak- ztráta iluzí umožnila Kravčenkovu opožděnou rehabilitaci. R. R.
Berlinguer: Socialismus neexistuje nikde na světě Vlivný milánský deník «Corriere della Sera» uveřejnil 26. července 1980 rozhovor známé publicistky Oriany Fallaciové s generálním tajemníkem Italské komunistické sírany Enricem Berlinguerem. Považujeme interview, který vyšel téhož dne i v americkém listě «Washington Post», za zajímavý i závažný, a to nejen obsahově, ale i vzhledem k důležitému postavení IKS v italském veřejném životě a k autoritě, které Berlinguer požívá i v mezinárodním měřítku. Značný rozsah interviewu - půl druhé strany velkého novinového formátu si vyžádal, abychom vybrali jen několik pasáží, zejména o postoji Berlinguerově a jeho strany k Sovětskému svazu, k okupaci Afghánistánu a k dnešní zahraničně politické a ideologické orientaci italských komunistů. Rozhovor se konal před dramatickými událostmi v Polsku a proto neobsahuje o nich zmínku. Oriana Fallaciová zahájila interview narážkou na nedávný útok sovětského oficiálního orgánu « N o v á d o b a » ( « N o v o j e v r e m j a » ) na jednoho z vedoucích činitelů IKS Giancarla Pajettu. « C o ž se nikdy nerozejdete se sovětskou stranou?» - dodala. Berlinguer odpověděl, že rozchod neodpovídá nynější politice strany; připomněl však, ze IKS dala nesouhlas se sovětskou politikou jasně nejevo v radě nedávných situací, např. v mezinárodní politice. « N a š e odsouzení sovětské invaze do Afghánistánu, naše neúčast na konferenci evropských komunistických stran navržené stranami francouzskou a polskou, naše cesta do Číny k obnovení styků s čínskou KS - to byla stanoviska, na která sovětská strana reagovala velmi ostře». Berlinguer pak připojil výčet některých rysů sovětské reality, které I K S zavrhuje: «Politický režim, který nezajišťuje plný výkon svobody - to především. A to není maličkost, naopak: je to to nejzávážnější, a vede nás to k hledání jiné cesty k socialismu. Pak aspekty týkající se státního a stranického života, nedostatečné účasti pracujících v politickém životě země. A konečně vojenské zásahy v Československu a v Afghánistánu». Pokud jde o ČSSR a Afghánistán, Berlinguer zdůraznil, že « z určitého hlediska byl případ ČSSR vážnější, protože tu probíhal mimořádné zajímavý
pokus o udržení socialistického režimu rozšiřováním procesu demokratizace - a Sověti ho udusili. Z jiného hlediska je zas vážnější případ Afghánistánu, protože tu sovětské branné síly zasáhly mimo oblast Varšavského paktu». Enrico Berlinguer připomněl, jak IKS okamžitě a na všech stupních své organizace invazi do Afghánistánu odsoudila, a dodal: «Je pravda, že existuje určitý počet soudruhů, kteří nesouhlasí. Ale podle mne je jich mnohem méně, než si někteří lidé myslí, a v ničem neovlivnili jednoznačnost stanoviska. Navíc myslím, že se jejich nesouhlas projevil hlavně z počátku, ale pak znatelně opadl. Ono není těžké pochopil, že nelze revoluční vládu podepřít okupační armádou. Ostatně to potvrzuje tuhý odpor, který lid v celém Afghánistánu klade». Téma Afghánistánu se objevilo znova v pozdější fázi rozhovoru. Oriana Fallaciová připomněla Berlinguerovi sovětské stanovisko, podle kterého «jednání o Afghánistánu bude možné teprve tehdy, až tam nebude cizího zasahování». Reakce E. Berlinguera zněla: «Je poněkud lodivné, když hovoří o cizím zasahováni někdo, kdo je tam s celou armádou. Zároveň je ovšem jasné, že zasahování jiných zemí existuje: zasahování sousedních zemí, a za nimi také Spojených států. Žádat jen odchod vojsk tedy nestačí. Je třeba usilovat o politické řešení, které by vrátilo afghánskému lidu svrchovanost a právo zvolit si vládu, jakou chce, a které by zároveň bralo v úvahu jeden fakt: potřebu Sovětského svazu cítit se bezpečným na hranicích. Ve stejném úseku rozhovoru vznesl generální tajemník IKS určité výhrady k formulaci otázek, jež mu novinářka kladla. Ve dvou směrech lomu tak bylo při hodnocení situace v SSSR. Na poukaz o jeho nízké životní úrovni upozornil Berlinguer na «podmínky, ve kterých sovětské Rusko vyšlo z první světové války, dalších dvacet let, kdy žilo v obklíčení kapitalistických mocností snažících se zlikvidovat říjnovou revoluci, dále čtyři roky druhé světové války a dvacet miliónů mrtvých. K lomu přičtěte chyby a zločiny stalinského období a pochopíte, proč jsou sociální vymoženosti Sovětského svazu omezené ». Na výtku Oriany Fallaciové, že italští komunisté kritizují Sovětský svaz - jak poznamenal poradce amerického prezidenta Brzezinski - za určité věci, ale nekritizují režim jako celek, Berlinguer odpověděl: «Je to nespravedlivá výtka. Kdo zná články, studie, knihy a konference, jež jsme věnovali SSSR a socialistickým zemím, jejich dějinám, ví, že se neomezujeme na jednotlivé epizody, ale snažíme se analyzovat systém do hloubky a odhalovat kořeny záporných jevů. Zároveň však odmítáme vidět v Sovětském svazu jedině gulagy a psychiatrické kliniky. Nelze zredukovat dějiny a společenský systém jakékoliv země na gulag a dost, na psychiatrickou kliniku a dost. Nelze odsoudit SSSR šrriahem, dát ho na index jakousi historickou exkomunikací. Je sice pravda, že dějiny SSSR vykazují černé stránky se strašnými zločiny, ale nezapomínám, že tam došlo k první vítězné revoluci chudých a vykořisťovaných, a také k značnému společenskému pokroku ». Rozhovor se později stočil na domácí politiku IKS, arciť se zřetelem na tradiční odpor amerických vlád k účasti komunistických stran v západoevropských vládách. Enrico Berlinguer řekl:
«Dovolte, abych předeslal, že my italští komunisté se netřeseme na to, abychom získali uznání vedoucích činitelů Spojených států, právě tak, opakuji, jako Sovětského svazu či jiných zemí. Můžeme chápat americkou starost o atlantickou alianci: je to i naše starost, ale . . . Odmítám úvahu Dr Kissingera, podle něhož by účast některé západní komunistické strany nutně znamenala bod ve prospěch Sovětského svazu. Američané, kteří uvažují jako on, mají zastaralou a zkreslenou představu o IKS, a to nejen pokud jde o náš vztah k Sovětskému svazu, ale i o naše pojetí socialismu. Nechápou, nebo nechtějí chápat, že naším cílem není ujmout se jako komunistická strana sami vlády: naším cílem je účastnit se vládní koalice s dalšími demokratickými a levicovými silami podle pravidel demokracie a podle Ústavy». Téma atlantické aliance bylo rozšířeno v další fázi rozhovoru; zde j e zajímavé nejprve ocitovat i jak byla Berlinguerovi položena otázka: «Pane poslance, IKS stále opakuje, že chce zůstal v Severoatlantickém paktu v zájmu rovnováhy, ale víme, že je tu ještě jiný důvod: Vy se cítíte bezpečněji na tělo straně barikády, protože zůslanete-li na této straně barikády, čili na straně NATO, nedopadnete jako Dubček. Je to tak nebo ne? Berlinguer: «Ano, řekl jsem mnohokrát, že by nás v sovětském bloku nenechali usilovat o takový socialismus, jaký chceme. Samozřejmě nepřehlížíme mocné překážky, které nám v západní Evropě a v Itálii kladou kapitalistické síly. V jistém smyslu hrajeme hazardní hru. Nezbytnou hazardní hru». Fallaciová: «Rekl jste také, že kdyby nás Sovětský svaz vojensky napadl, byli by italští komunisté v prvních řadách obránců nezávislosti naší z e m ě » . Berlinguer: «Řekl jsem to, a opakuji to». Interviewující v tomto bodě upozornila, že kdo se účastní nějakého vojenského paktu, musí lak činit bez jakýchkoliv výhrad. Berlinguer k tomu vysvětlil, že NATO je obranný spolek se zeměpisně ohraničeným působením. Náležet k NATO sice znamená být spojencem Američanů a plnit závazky zajišťující nezávislost členských zemí. Avšak kdyby od nás USA žádaly, abychom je následovali v polilickovojenských akcích v Perském zálivu nebo na Středním Východě či v Azii či Africe, musili bychom říci ne. Právě tak, kdyby nás žádali nebo nutili podílet se na sankcích a odvetných opatřeních proti některé zemi». K tomu připojil Enrico Berlinguer varování před nukleárním konfliktem, k němuž politika sankcí a odvety může vést: «Navíc k dialogu, k jednání, k uvolňování, mě zajímá odzbrojení. Ano, odzbrojení. Protože lidstvo stojí tváří v tvář novému faktu . . . který se jmenuje «nukleární zbraně». A nesouhlasím, říká-li někdo, že by válka byla vedena jen konvenčními zbraněmi, a ne nukleárními... Papež má pravdu, když prohlašuje: Dejte si pozor; budete-li dál vyrábět (nukleární) zbraně, přijde chvíle, kdy jich použijete. - A to bude konec lidstva Všechno ostatní jsou povídačky, iluze, fantazie». Výběr z obsáhlého rozhovoru by byl nedostatečný, kdyby pominul něco ze zmínek o ideologických otázkách, i když v podstatě již naznačených výše, v pasážích o poměru k Sověskému svazu. « R o k u 1956, - poznamenává Berlinguer, - jsme přistoupili ke kritické revizi Stalinova díla a myšlení. A v pozdější době i ke kritické revizi myšlenek Leninových . . . Neztotožňujeme Lenina se Stalinem, pro-
tože soudíme, že Leninovo teoretické dědictví obsahuje platná poučeni. Poučení, zdůrazňuji, nic více. Dokonce jsme na posledním stranickém sjezdu vyřadili ze stanov výraz «marxismus-leninismus». V úvodu stanov se nyní říká: «Italská komunistická strana... se hlásí k myšlenkové a kulturní tradici, jejíž kořeny a inspirace spočívají v myšlenkách Marxových a Enge sových, a která získala podněty dějinného dosahu v díle Leninově. IKS přispívá k obohacení tohoto dědictví - ve směru vyznačeném spisy Antonia Labrioly a teoretickopolitickým dílem Antonia Gramsciho a Palmira Togliattiho - svou tvořivou ideologickou prací, stále otevřenou zkoumání veškerých proudů moderního myšlení». A na otázku, zda vzhledem ke zvratům a neúspěchům, jež zažily země vedené komunisty, má za lo, že socialismus neobstál v historické zkoušce, Enrico Berlinguer odpověděl: «Víte, především to není tak, že by komunisty vedené země byly komunistické a dost: jsou to národy, které rozdělují zájmové konflikty, rivality a předpojatosti, nemluvě o ejich rozdílné ideologické zralosti a jejich politických vášních. Vzpomeňte si jen, čím byla takzvaná kulturní revoluce v Cíně, uvažte, Že i kambodžský Pol Pot si myslel, že je komunistou, ač si nikdo nedovede představit úchylnější a odpornější formu jeho takzvaně komunistické i d e o l o g i e . . . Ale uznávám, že to by nás zavedlo daleko. Tak vám jen odpovím, že nikoliv, nemyslím si, že socialismus neobstál ve zkoušce. Protože socialismus, tím méně komunismus, jak ho chápu, neexistuje nikde na světě, a proto se nedomnívám, žě k takové zkoušce opravdu došlo. Socialismus je teprve v červáncích, prožívá teprve rané mládí, a to, co se jeví jako jeho prní zkouška, je poznamenáno dramatickými konflikty, ano, rozpory, vadami, naivitou, zločiny, zvraty zpět, tragédiemi jako byly ty, jež zažily buržoazní revoluce. Ale jsou to tragédie provázející zrození nového světa».
Solidarita v Rakousku Od roku 1973 působí v Rakousku reprezentativní' «Solidaritätskornittee für die Demokratie in der ČSSR». Jsou v něm zastoupeni přední představitelé rakouského kulturního života, politických stran, odborů i jiných organizací. Za sedm let svého působení vykonal tento Výbor velikou práci na poli objektivní informace o poměrech v Československu - zejména o boji demokratické opozice proti Husákovu režimu, i na poli solidarity s pronásledovanými. Mimo jiné shromáždil sbírkami 585.762 šilinků, z nichž na podporách pronásledovaným do Československa poskytl 477.381 šilinků. Na výročním shromáždění 19. květ na 1980 byla předsedou výboru znovu zvolena prof. dr. Erika Weinzierl, tajemníkem Georg Breuer, místopředsedy poslankyně Anneliese Albrecht, prof. dr. Robert Jungk a prof. dr. Eduard März a členy představenstva dr. Erich Göttlicher, poslanec Josef Höchtl, Albrecht Konečný a Maria Urban.
Trapná diktatura Dr. Husáka Dne 22. května 1980 zvolilo Federální shromáždění Fr. Husáka jednomyslně prezidentem Dne 23. května přinesl londvnskv list «The Times» úvodník w'
pod výše cit o va ným cito va ným n ázvem. Uveřejňujeme jeho plně zněni. Dr. Husák byl právo zvolen československým prezidentem na další pětileté období. Dr. Husák je právě lak produktem sovětské agrese, jako Babrak Karmal v Afghánistánu, a je stejně neúspěšným a izolovaným představitelem okupované země. Přestože stanul v čele strany až na jaře dalšího roku po srpnové invazi, a přestože se mu dostalo určité podpory od kolegů, kteří se mylně domnívali, že uhájí nékteré svobody vydobyté v předchozím roce, nebyl by býval zvolen, ani by se nebyl udržel jako hlava strany či jako prezident, bez přímé politické a vojenské podpory Sovětského svazu. Přitom měl Dr. Husák v počátečním období příležitost získat si mezi lidmi určitou mim podpory nebo pochopení. Byl by se mohl pokusit dosáhnout usmíření, jakého dosáhl Jánoš Kádár v Maďarsku po událostech roku 1956 tím, že udělal čáru za minulostí a oznámil, že « k d o není proti nám, je s námi». Bvl by mohl ponechat otevřené spoje k reformistům 68. roku, z nichž někteří byli ochotni působit v rámci nové reality sovětské okupace, aby udrželi aspoň zbytky reforem. Byl by mohl apeloval na realismus a přizpůsobivost československých lidí, aby mu pomohli učinit pro ně v nepříznivé situaci, co se dalo. Možná, že by ho byli Rusové pak odstranili, ale bylo by se mu to mohlo podařit, a ne-li, byl by si zachránil kus cti. Avšak Dr. Husák nepodnikl sebemenší viditelný pokus o usmíření. Jeho strach z ducha roku osmašedesát byl takový, že straníci, kteří odmítli se dát na pokání, se nejen stali obětmi čistky, ale byli z trestu zbaveni možnosti vykonávat své povolání, a mnozí z nich byli uvězněni. Obyvatelstvu jako celku bylo slíbeno rychlé zvýšení životní úrovně, pod nevyslovenou, ale jasnou podmínkou, že se přestane plést do politiky. Všechny reformy byly odbourány, a vedení země se ujali lidé nekvalifikovaní a průměrní. Směs se neosvědčila. Životní úroveň stagnovala a od zvýšení cen roku 1978 poklesla. Hospodářství je v krizi nejen vlivem vnějších činitelů, ale také vinou právě těch systémových nepružností, které vyvolaly myšlení, jež vedlo k reformám roku 1968. Dnes se znovu objevují impulzy tohoto myšlení, jelikož jiný lék neexistuje, avšak zatím je málo náznaků účinné akce. Nedávno halasně vytrubované hospodářské reformy spíše nabízely větší pružnost jednou rukou, zatímco je druhá ruka brala zpět utužením řízení z centra. Pobízení do práce, které se už dávno prokázalo jako neúčinné, si zřejmě uhájilo první místo mezi favorizovanými léky. Přitom se nadále zesiluje perzekuce statečných lidí, kteří představují pokojnou opozici anebo kteří, jako Dr. Tomin, se jen pokoušejí vytvářet ostrůvky svobody, kde se dá v klidu diskutovat o filozofii. Tento týden byl z Československa vyhoštěn další
oxfordský vědec, a Dr. Tomin byl nyní soustavnými a brutálními zásahy policie donucen přerušit své pravidelné semináře, ačkoliv ani jemu, ani jeho návštěvníkům z ciziny nebylo sděleno, jaký zákon »
«
' ^
i
vlastně porušili. Ještě horší je bídné postavení politických vězňů, jako jsou mezinárodně známý dramatik Václav Havel, nadaný novinář Jiří Dienstbier, katolický filozof Václav Benda a bývalá televizní redaktorka Otka Bednářová. Tito lidé se zasazovali, přísně ve shodě s ústavou, o dodržování občanských práv zaručených československými zákony, a přesto se jim nyní upírají i věci, na které má právo kriminální zločinec. Jak bylo řečeno na včerejší veřejné schůzi v Oxfordu, jsou nuceni konat obtížnou a těžkou fyzickou práci, přestože někteří z nich jsou nemocni, a ně kletým jsou odepírány psací potřeby a noviny, na které mají podle vězeňského řádu narok. Je to další výstižná ilustrace toho, že zákony porušuje československý režim, zatímco jeho oběti se snaží zákonnost obhajovat. Českoslovenští představitelé někdy mají sklon se naříkavým tónem ptál, proč jsou jejich styky s cizími státy špatné. Odpověď je velmi prosta. Dokud nedosáhnou usmíření s vlastním lidem, nemohou očekávat usmířeni s cizinou.
«Opozice bez naděje?» V edici « rororo aktuell» nakladatelství Rowohll v Hamburku vydali Jiří Pelikán a Manfred Wilke sborník « O P P O S I T I O N O H N E HOFFNUNG? JAHRBUCH ZU OSTEUROPA 2 » (266 stran). Sborník obsahuje stati Manfreda Wilkeho « R e formní komunismus a boj za občanská práva», Zdenka Hejzlara « R e f o r m n í komunismus», Jiřího Košty « O d ekonomické k politické reformě», Zdeňka Mlynáře «Akční program KSČ 1968 po deseti létech», A.J. Liehma «Evropský význam Pražského jara 1968», Michala Voslenského « M o skva a Pražské jaro», Villy Pejčeva «Bulharsko zaplatilo draze intervenci v Československu», Karla Kovandy «Československo a Čína», Andreje Sacharova «Pražské události podnítily hnutí za lidská práva», Rudolfa Bahro «Sovětská intervence mne zasáhla osobně», Arnošta Kolmana «Moskevské procesy 1978: nevěřte jim ani slovo!», Roy Medveděva «Sovětská opozice v sedmdesátých létech», Mihaly Vajdy «Maďarsko - alternativa "kadarismus"?», Jaroslava Sabaty «Charta77 žije», Andrzeje Drawicze «Polská demokratická opozice ~ přítomnost a perspektiva», Adama Michnika « C o Polsko očekává od nového papeže», Jiřího Dienstbiera «Charta 77 - lidská práva a socialismus», Adolfa Mtillera «Politika odstraňování mezinárodního napětí proti lidským p r á v ů m ? » a Jiřího Pelikána « R e f o r m a nebo revoluce - falešná alternativa». Ve sborníku je uveřejněna i řada dokumentů z činnosti polské a československé opozice do roku 1979.
59
Čas od času ovci Pod tímto názvem uveřejnil známý francouzský publicista André Fontaine v deníku «I^e Monde» 9. července 1980 článek, který otiskujeme ve zkráceném znění. Roku 1918 vyhlásila Gruzie nezávislost, kterou uznalo celé mezinárodni společenství včetně sovětského Ruska: což neuzákonili bolševici právo všech národností carského «žaláře národů» na odštěpení? V roce 1919 se v Gruzii konaly volby: pěl sel poslaneckých křesel proli stu třiceti získali rnenševici. Rozdělili půdu rolníkům a znárodnili dopravu a průmysl. De egace politických aktivistů se přijížděly obdivovat z celé Evropy. Moskva však své « b e z v ý h r a d n é » uznání vázala na podmínku: na legalizaci gruzínské komunistické strany a propuštění jejích předáků uvězněných za podvratnou činnost. Bolševici využili situace k rozpoutání povstání. Aby zajistili jeho úspěch, povolali na pomoc Rudou armádu, podle metody vyzkoušené na Ukrajině. Přes váhání Lenina, klerý se obával mezinárodního ohlasu na tak zjevnou agresi, převládl názor Gruzínů Stalina a Ordžonikidze, a Rudá armáda sáhla k masové intervenci. 0 rok později se stala Gruzie nedílnou součástí sovětského Ruska. Světem prošla vlna rozhořčení. Ale nikdo nepřišel menševické vládě na pomoc; musila odějíl do exilu. Hitler měl příliš naspěch, když k udržení prestiže potřeboval jíl od úspěchu k úspěchu. Tím proli sobě hromadil odpor, který musil dřív nebo později přivodit výbuch. Sovětští vůdcové naopak počítaí se zapomětlivostí lidí. Chovají se jako hroznýš: cdyž dohltal ovci, dává si na čase, dokud ji nestraVI.
Ode hraje-li se věc příliš brutálně, zavládne rozhořčení: viz Afghánistán, nedlouho po Československu. Ale kdo si dělá starosti o Eritreu, která bojuje už dvacet let? Kdo si všiml, že Laos zapadl prostřednictvím Vietnamu do sovětské sféry? K d o si vzpomíná na vpád do Gruzie? Na invazi d o Polska - «obludného zmetka versailleské smlouvy», jak je nazval Molotov? Anebo na přepadení Finska ? Na « návrat » - pod hrozbou ultimata baltských států i Moldavska, provázený anexí severní Bukoviny, která právě tak, jako Afghánistán, carské říši nenáležela? Kdo vzpomene jednání neslavného roku 1940 o rozděleni světa mezi Třetí říši, Itálii, Japonsko a SSSR? Anebo pokusů Kremlu si hned po válce přivlastnit íránský Azerbajdžán, Finsko, Dinťiang, nebo získat od spojenců základny v tureckých úžinách a v Egejském moři, které mu Hitler kdysi odepřel? K d o vzpomene okolností, za kterých si Sovětský svaz podrobil celou východní Evropu? Právo národů na sebeurčení náleží mezi ony idealistické, humanistické atd. tužby, které sovětským představitelům připadají tak málo reálné, že vždycky vznášejí pochyby o upřímnosti nebo zdravém rozumu (ne-li obojím) těch, kdo je vyjadřuji. Jestliže má celý svět jednou slavit jedním hlasem
60
příchod komunismu - pak ve jménu čeho je možné odmítal zkratky na cestě k němu, nejsou-li příliš riskantní? Od vzdáleného času dobyli Gruzie nepřipustil Sovětský svaz nikdy, aby soužití, jehož heslo vyhlásil přibližně v tutéž dobu, mohlo znamenal zastávku na pochodu k «socialismu». Ostatně což se expanzi nedostává morálního ospravedlněni? Nejde přece o to, jako za nacistů opatřil rase nadlidí otroky. Jde o to dopomoci ke štěstí těm, komu imperialislický či feudální útlak znemožňuje poznat, kde toto štěstí leží. Jen se podívejte, říká se nám, kdo se to staví na odpor osvoboditelům Afghánistánu: fanatici, tmáři, kteří pálí knihy a školy a neváhají své zajatce týrat a rozsekávat na kusy! Z toho hlediska je jen malý rozdíl mezi bojem, který svádějí sovětští vojáci v Afghánistánu, a tím, jejž vedli jejich dědové před víc než půlstoletím proli slředoazijským moslemům, zaníceným pro sen o «panturánské říši» Envera paši. Kolik někdejších kolonizátorů bylo podobně přesvědčeno o svém «civilizátorském» posláni!
CO SE ZMĚNILO Sovětský vpád do Afghánislánu neznamená žádnou změnu politiky. Afghánistán je pouze jedno jméno z mnoha na listině, která se v posledních letech rozšířila o Vietnam, Kambodžu, Laos, Jižní Jemen, Etiopii. Afghánistánů je tolik, že není důvodu, proč by nemohly přijít další. Leda, že by odpor Afghánců po odporu Jugoslávců, Číňanů, Albánců, Eritrejců, Somálců - konečně přiměl sovětské vůdce pochopil, že jsou, jako kdysi Američané ve Vietnamu, na scestí, snaží-li se vnutit ostatním svou vůli. Leda také, že bv se velmoci konečně vymanily ze zakleté spirály závodů ve zbrojení a odhodlaly soustředit se na problém, na kterém závisí všechny ostal ní: problém přežilí lidstva, dosud neschopného nalézt odpovědi na základní otázky tohoto konce století.
Přál bych si... JULIÁN SLATINA Nejdřív o tom, co bych si nepřái Jsem snad až příliš zvyklý na široká historická plátna. Masové scény bitev, demostrací, davového hněvu - to všechno už tu bylo, kdykoli se někdo pokusil zpřítomnit velké dějinné události Kolikrát jsem už viděl na plámě či obrazovce záběty, na kterých bolševici jdou v říjnu 1917 na zteč Zimního paláce; nejodvážnější šplhají po žebroví ohromných kovových vrat, pak je otvírají a útočnici se řítí chodbami paláce až tam, kde zasedá Kerenského vláda... Nepřál bych si takové zobrazení třebas srpna 1968. Jednak proto, že by ani nejdovednější zfilmování
nevystihlo plně všechno rozhořčeni, zoufalství i jednotu, dovednost i vtipnost všelidového odporu oněch šesti dnů a nocí Ale i z jiného důvodu: že totiž v mnoha zemích (včetně Československa, kde se to však nesmí ukazovat) existuje spousta dokumentárního materiálu. O tom, jak sovětské tanky rachotí po tiáhřežijak mladík běží se státní vlajkou zmáčenou krvi raněného druha, jak zástup občanů proudí po Václavském náměstí s voláním o svobodě, jak z hořícího domu naproti pražskému rozhlasu stoupá sloup dýmu, jak žena ve vesnici hrozí pěstí vojákům s napřaženou střelnou zbraní, jak muž diskutuje se sovětským důstojníkem o tom, že tu nemají co dělat„ jak bratrští pomocníci kolektivně ostřelují průčelí Národního muzea... Ale co bych si přál: přál bych si být tou příslovečnou mouchou na stropě, která viděla a slyšela, jak to obravdu bylo na zasedání stranického předsednictva, když tam došla telefonická zpráva, že vojska pěti států překročila hranice a obsazují zemi. Zaslechnout ono tiché a zoufalé Dubčekovo «A tohle dělají mně?»; přesvědčit se, jak reagovali jednotliví členové vedení na otřesnou novinu. Přál bych si zažít, jak se sestavovalo prohlášení odmítající a odsuzující vpád a zároveň vyzývající obyvatelstvo ke klidu a jednotě, Rád bych zjistil, kdo byli ti čtyři, co hlasovali proti, kdo byli ti, kteří zmizeli ze schůze, ale včas se objevili na sovětském velvyslanectví; a jak to bylo, když důstojník bratrské armády vrazil do zasedací síně, jak byli Dubček, Smrkovský, Kriegel, Špaček -a z budovy předsednictva vlád Černík - odvlečeni rudoarmějci, a zbylí funkcionáři neměli potuchy, kam, a zda jsou odvlečení ještě naživu. Rád bych zvěděl, co se s nimi stalo cestou v dusné létající kobce značky Antonov. Jak se pokusil velvyslanec Červoněnko ses ta vit «dělnickorolnickou vládu» v čele s Indrou a Silákem, a jak tomu úchvatná jednota a síla všenárodního odporu i čtrnáctý sjezd KSČ konaný v hale pražské ČKD zabránily. * Chtěl bych být při tom, když se prezident Svoboda vypravil do Moskvy, aby «urovnal nedorozumění», a zejména být v Kremlu, když se tam shromáždili unesení členové předsednictva - 5 Černíkem s podlitinami v tváři od ran, s Dubčekem na lůžku, nervově zhrouceným z té kalvárie, a bez Kriegla, drženého v samovazbě jako rukojmí. A co bych zvlášť rád sledoval - kdyby to bylo možné - je, jak se vyvíjely události v Kremlu: jak se tam sešli funkcionáři přivezeni z Prahy - i s bilakovsko-indrovskou skupinou, i s Husákem, hrajícím to tehdy ještě zdánlivě «půl na půl», i s prezidentem Svobodou, jenž trval na tom, že se nevrátí domů bez Dubčeka a ostatních odvlečených, i s Mlynářem a Simonem, kteří z pověření 14. sjezdu informovali Dubčeka o jeho potvrzení jako generálního tajemníka i o jednotné lidové podpoře obrany nezávislosti země. Té podpoře, která zachránila odvlečeným život a donutila kremelské vládce, aby vůbec přistoupili na jednání s činiteli, jež málo hodin předtím před napřaženými samopaly nacpali do svých pojízdných i křídlatých plecháčů a byli připraveni zlikvidovat, patrně «z rozhodnutí dělnickorolnické vlády». Musilo to být vysoké drama — to zoufalé přetahování mezi skupinami i jednotlivci v československém vedení, přesazeném do Kremlu; ale ještě víc to vleklé, rozervávajíct dilema uvnitř každého z těchto mužů: od etapy k etapě a dalšímu vyhrocení - na jaký ústupek přistoupit, na čem trvat jako nezadatelném, která formulace je jen slovní kompromis ucho-
vávající podstatu reformní politiky, a která jde dál a trhá cárv masa z lidské tváře socialismu, Kdv říci «Dost, ani o krok dále!» - ale jak nevyčíst z sede ho studeného pohledu Suslovova odhodlání udělat z Československa druhý, a ještě horší Vietnam, kdyby se jednání rozbilo. Jak Čelit argumentům funkcionářů předem odhodlaným podepsat; jak se vyrovnat s vlastním svědomím, velícím zriroverf ochránit naše lidi před masakrem, k němuž byly bratrské ruce již napřažený, a zároveň (tvat na obhajobě nové cesty, kterou si lidé doma tak vroucně přáli •
»
Chtěl bych být při tom, abych soucítil s těmi nejlepšími, jejichž hrdla se musila svírat nejbolestivěji, když docházeli k rozhodnuti přes všechno podepsat. 1 při tom, když pistolníci přivedli do sálu konečně - po všeobecněni rozhodnutí podepsat - rukojmí: Dr Františka Kriegla (předsedu Ústředního výboru Národní fronty... na ilustraci té vážnosti, ve které okupanti chovali takové, i všechny jiné instituce ČSSR), / on měl přičinit svůj podpis. Najednou jim na něm, vězni po celé ty dny, zvláště záleželo. V tyl bych si do paměti asi navždy ten úsměv ztýraného při setkání s druhy, a pak i onen pohled do dálky, přes sál, přes Kreml a Moskvu a celou širou ruskou pláň až do středu Evropy. A pak by pomalu řekl: «Dřív umřu, než podepíšu». Ale pak už bych patrně nerad byl svědkem oněch rituálních sezení za dlouhým stolem, přes nějž si delegáti (teď už delegáti!) obou stran hleděli do očí, z nich na «horním» konci stolu Dubček fíreíněvovi; i když bych pocítil jiskřičku hrdosti, když Dubček na «partnerovu» výtku, jak by pokračování československé experimentu poškodilo světový tábor socialismu, výstižné připomměl, že největší ranou prestyŽt socialismu je právě sovětský postup vůči Československu, Ale to už bych pociťoval, že drama přešlo vrchol a že nastává chvíle uzavřít tuto otřesnou kapitolu současné historie. S vědomím, že jsem byl přibrán k účasti na událostech, jež změnily od základu nejen postavení našich národů, ale rozechvěly vlny světového ohlasu, který zní dodnes, bude znít po léta dál a bude nově, zcela jinak, třídit ony příslovečné duchy, po novu formovat fronty myšlení, teorií i boje, dávat událostem veřejným, politickým ~ co já vím, třeba i vojenským, nový obsah i nové směry. Ostatně se to vše již děje, nyní, po dvanácti letech, a bude se to dít dál i po dvaadvaceti a dvaapadesátí. A tím spíš bych byl rád tou mouchou na stropě, nebo tím nenápadným reportérem se skrytou zvukovou kamerou, jak v pražském ústředí tak v Kremlu. Kéž by se mí splnil takový sen!
Splnil se. Co jsem si přál, si již nepřeji, protože se to stalo. Jiří Wolker kdysi psal, v jiné (ač příbuzné) souvislosti o lidech, «kteří sny zabijí tím, že je uskuteční». Zásluhu na uskutečnění mého přání má ted už mnoho lidí Původně ji měl jen jeden - Dr Zdeněk Mlynář, autor knihy «Mráz přichází z Kremlu», vyšlé v nakladatelství index v Kolíně (nikoliv nad Labem) a přeložené či právě překládané pro publikaci v dalších zemích. V ní vyprávěl bývalý tajemník Ústředního výboru KSČ o těch událostech jako jejich účastník a očitý svědek Doplnil je dalšími zaznamenanými poznatky jako poradce rozsáhlého týmu dokumentátorů, filmařů i herců pod křídly britské televizní společnosti Granada. Dvouhodinový hraný dokument nazvaný Invaze se vysílal v Británii v předvečer
61
dvanáctého výročí událostí, a postupně se dostává na program pro milióny diváků v zemích západní Evropy (včetně těch, jejichž pořady vidí značná část našeho obyvatelstva) a severní Ameriky. Tak vidíš, řeknete, člověče. Máš, cos chtěl. Přání se ti splnilo, tak co můžeš chtít víc? To víc, co bych si přál, je ovšem, jako snad všechny sny, nesplnitelné. Aby se to všechno bylo totiž neudálo. Když už by se něco takového nafilmovalo, tak aby to byla beletrie, fikce, fantazie. Aby to prostě byl film, jako skoro každý jiný. Čemu se běžně říká umělecký film Inu, on svým způsobem umělecký je. Vysoce umělecký. Ale bohužel jiný, než skoro všechny ostatní Právě proto, že je to dokument. Zápis do deníku naší odporně veliké doby.
SVOBODU PRO R. BATTĚKA! Prohlášení Charty 77 OcI soboly 14-6-1980 byl pohřešován mluvčí Charty 77 a člen Výboru na obranu nespravedlivé stíhaných ing. Rudolf Baltčk. Teprve ve středu 18-6-1980 se jeho manželka dozvěděla, že je obviněn podle par. 155)1, pís.a tr.z. a par.200)l tr.z, z údajných trestných činů napadení veřejného činitele a výtržnictví a že na něho byla uvalena vazba. Nikdo z rodiny ani přátel nebyl přítomen ve chvíli, kdy mělo k údajnému incidentu dojít, Ing. Rudolf Battěk je prokurátorem viněn z toho, že příslušníka VB, který mu na ulici bránil v odchodu z úřadovny MÓVB a snažil se ho vtáhnout zpět do budovy, udeřil do čela a shodil mu služební čepici. Důvody, proč byl Rudolf Battěk předtím vůbec na okrsku přítomen, nejsou v obvinění uvedeny. Obvinění ing. Rudolfa Batťka zřetelně připomíná případ mluvčího Charty 77 dr. Jaroslava Sabaty, který byl v roce 1978 odsouzen rovněž pro napadení veřejného činitela za stejně nejasných a vykonstruovaných okolností. V době, kdy se uvolňování mezinárodního napětí znovu ostře jeví jako nezbytnost a kdy se státy Evropy, signatáři Helsinských dohod, chystají na společnou schůzku v Madridě, československé státní orgány vystoupily proti představiteli hnutí za lidská práva, svobody a dodržování zákonů s absurdním obviněním. Vyzýváme světovou veřejnost, abv neochabovala v zápase za osvobození československých politických vězňů, mezi něž musíme nyní počítat i mluvčího Charty 77 ing. Rudolfa Balťěka. V Praze 20. června 1980 Marie Hromádková mluvčí Charty 77 Miloš Rejchrt mluvčí Charty 77 Mluvčí Charty 77 ing. Rudolf Batťek, dr. Václav Benda, Jiří Dienstbier a dr. Jaroslav Sabat a jsou t.č. vězněni.
62
Nové možnosti obrany lidských práv Porušování lidských práv - které není vymožeností našeho století - se ocitlo v posledních letech v popředí zájmu. Pojem a obsah «lidských p r á v » byl zvlášť pečlivě definován před více než 30 lety v «Univerzální deklaraci lidských práv», schválené Valným shromážděním organizace Spojených národů v roce 1948. (Deklarace byla přijala jednomyslně, ale SSSR a jeho spojenci se zdrželi hlasování). Tento dokument obsahuje výčet hlavních osobních svobod a občanských práv, které mají státy zaručit každému jednotlivci, včetně osobní svobody a bezpečnosti, svobody svědomí, projevu, shromažďování, ale též práva na práci, na vystěhování, na změnu státní příslušnosti atd. Obecné principy «Univerzální deklarace» byly upřesněny a konkretizovány ve dvou mezinárodních konvencích: «Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech» a «Paktu o občanských a politických právech». Oba pakly vstoupily v platnost v sedmdesátých letech. Státy, které pakly ratifikovaly, se zavazuji, že přizpůsobí své zákony jednotlivým jejich článkům (Československo přijalo tento závazek v r. 1976). V rámci Spojených národů byly vypracovány postupy umožňující vyšetřování případů porušováni lidských práv v různých zemích. Uvedeme hlavní orgány, kterým přísluší pravomoc v lelo oblasti. 1) Komise lidských práv OSN, složená z vládních zástupců, zkoumá od r. 1947 stížnosti zaslané státy, organizacemi i jednotlivci. V období 1951-1971 bylo komisi předloženo víc než 120.000 stížností. Pod tlakem vlád, které se zřejmě obávají uveřejňování stížností, bvla činnost komise do roku 1971 brzděna. Toho roku bvla komise z rozhodnutí vyšších orgánů OSN oprávněna zavádět vyšetřovací řízení o jednotlivých stížnostech se souhlasem příslušného státu, a předkládat své závěry Hospodářské a sociální radě OSN. 2) Výbor pro lidská práva byl ustaven v rámci Paktu o občanských a politických právech. Pakt, který vstoupil v platnost r. 1976, obsahuje protokol, který umožňuje projednávat stížnosti jednotlivců. Východoevropské státy ratifikovaly pakt, ale nikoli protokol, čímž zabraňují svým občanům zasílat výboru stížnosti. Státy, které ratifikovaly pakt, mají právo předkládat výboru případy porušování lidských práv v jiném státě. Výbor případ vyšetří a eventuelně se pokusí vyřešil ho dohodou mezi zúčastněnými státy. 3) Komise pro svobodu odborů byla ustavena v roce 1951 v rámci Mezinárodní organizace práce, aby projednávala stížnosti na porušováni práv organizovaných pracovníků. Komise má pravomoc provádět šetření ve státě, proti němuž byla vznesena stížnost jiným státem nebo odborovou organizací. (Od roku 1979 komise projednala stížnost předloženou Mezinárodní konfederací svobodných
odborů na nezákonná opatření proti československým pracovníkům zbaveným zaměstnám z politických důvodů. Komise Formuluje vlastni závěry na základě objektivních informaci a její zpráva se předkládá nejvyšším orgánům Mezinárodní organizace práce. Mezi r. 1951 a 1976 projednala komise 870 stížností. 4) Komise Výkonné rady organizace UNESCO: V dubnu 1978 provedlo UNESCO reformu postupu při projednáváni stížností na porušování lidských práv. Nový postup dává autorům stížností větší záruky, že bude stížnost projednána bez průtahů a že závěry komise budou postoupeny vyšším orgánům UNESCO. Jelikož pravomoc UNESCO zahrnuje ochranu lidských práv, která jsou soustavně porušována státy sovětského bloku, popíšeme nový postup poněkud podrobněji: Předmět stížnosti: Stížnosti adresované organizaci UNESCO musí spadat do oblasti působnosti léto organizace, která zahrnuje ochranu těchlo lidských práv: Právo na - svobodu myšlení, svědomí a náboženství; - získávání a rozšiřování jakýmkoli způsobem informací a myšienek bez ohledu na státní hranice; - vzdělaní a svobodnou úěasl na kulturním životě; - svobodu názoru a vyjadřování; - svobodu shromažďování a sdružování za účelem činnosti na poli vzdělání, vědy, kultury a informací. Původ stížnosti: Osoba, která stížnost zasílá, může tak činit buď svým jménem, jako oběť porušení lidského práva, nebo jako zástupce jiné osoby nebo skupiny osob, které byly postiženy porušením práva, nebo jménem osob, které mají věrohodnou znalost faktického porušení určitého práva. Důležitá podmínka, kterou autor stížnosti musí splnil, je jeho písemný souhlas s tím, aby jeho jméno bylo zveřejněno a jeho stížnost sdělena vládě jeho země. Projednání stížnosti: Po splnění shora uvedené podmínky zašle sekretariát UNESCO kopii stížnosti příslušné vládě a sdělí ji, že její případné vyjádření bude předloženo komisi a že se zástupci vlády budou moci zúčastnit neveřejné schůze komise, kde bude stížnost projednána. V průběhu jednáni múze komise pozvat pozorovatele z vládních i soukromých kruhů k objasnění okolností stížnosti. Na základě informací takto získaných a ve světle vlastní dokumentace, kterou má UNESCO k dispozici, komise stížnost posoudí a zformuluje závěr, který je podkladem k jednání mezi UNESCO a stranami, jichž se stížnost týká. Výkonný výbor j e informován o výsledcích jednání. Tento postup umožňuje jednotlivcům i skupinám v kterékoli zemi předložit organizaci UNESCO stížnost na porušování základních lidských práv. Aby byla stížnost projednána, musí její původce udat své jméno a souhlasit s tím, aby byla o stížnosti informována vláda jeho země.
Zpráva o odsouzených (léto 1980) PETR UHL Odsouzen k pěti letům vězení v II.NVS, od ledna ir. na Mírově, adresa: P.U., nar. 8.10.1941, X X X PS 1/6, PSC 789 53, Mírov. Koncem května byl Petr Ulil několik dnů v pracovní neschopnosti pro silné nachlazení s horečkami, v dopise z 8, června piše: «1 mne t.č. trápí kašel, vlastně už tři týdny. Poslední dny to je ale lepší, už se lak často v noci nebudím...» Připomínáme znovu, že hrad Mírov je chladná a vlhká budova, ve které se od /5. dubna netopí, pro člověka, který trpí chronickou bronchitidou je lo prostředí krajně nevhodné. Petrovi Uhloví je znemožněna jakákoliv intelektuální činnost kromě četby knih, které si vypůjčuje z místní vězeňské knihovny. Nemá možnost psát a nesmí si činit jakékoliv poznámky. Nemá stále trestně právní předpisy, které mu byly odebrány se všemi ostatními písemnostmi hned při příchodu na Mírov. U sebe má jen dvě fotografie rodinných příslušníků. Z dopisu dále citujeme: «Odhad perspektiv v průběhu příštích měsíců ponechávám Tobě. Je mi jasné, že nastává léto doba prázdnin, kdy se nic neděje. Mezinárodní situace (aspoň v Evropě) se trochu normalizuje. Opakuji, že nejsem netrpělivý. Dávám ti však na úvahu, zda ve vhodnou dobu (letošní podzim?), až budou vztahy na mezinárodní fóru jasnější, bychom neměli začít jednal o vystěhování». Petrovi Uhlovi zbývá do konce trestu bez jednoho měsíce čtyři roky.
VÁCLAV HAVEL Odsouzen na čtyři a půl roku vězení v I.NVS, adresa: V. H., nar."5.10.1936, č 9658/A2, NVÚ Heřmanice, PS 2, PÚ 13, PSC 713 02, Ostrava 13. Václav Havel pozdravuje všechny své přátele. Návštěva v Heřmanické věznici dne 8.6.1980 proběhla celkem hladce a korektně, balíček mu však nebyl povolen (jak jsme byli předem informováni). Příští návštěva a příležitost k balíčku bude v září l.r. Vašek vypadá celkem dobře (až na ty krátké vlasy!), nepozorovali jsme Žádná zjevné známky duševních ani fyzických útrap. Dokonce mírně přibral. Podle vlastních slov si za každou cenu snaží zachovávat svůj životní styl, způsob jednání i mluvy (vězeňský slang se naučil, ale nesnaží se jej používal). Zdravotní stav: občas (vždy tak po třech dnech, během kterých se cítí zcela zdráv) j e j přepadá malátnost a zvýšená horečka - snad dozvuky zápalu plic, který prodělal začátkem roku. Lékařská péče o něj je však velmi dobrá. Úlevy v práci, která mu velmi nevyhovuje, však nedosáhl.
V porovnáni se začátkem roku se vězeňský režim zhoršil. Psát si stále nesmí, ani deník (diář mu byl zabaven, v současné době žádá o jeho vrácení, stejně jako o povolení azykových učebnic, které byly vráceny rodině). Jeho dopis, ve kterém rekapituloval své subjektivní pocity z uplynulého roku, nebyl odeslán. Je však, zdá se, dovoleno oběma směry psát o jeho hrách a jejich inscenacích. Dopisy z domova doslal v posledním období téměř všechny (až na jeden či dva). Zajímá ho vše, včetně konkrétních událostí všedního dne, drbů, kdo se s kým schází, čím se kdo zabývá a pod. Má starosti, zda nedochází k neshodám mezi přáteli. Na člení slále málo času. (Beletrie je v knihovně dobrá včetně některých věcí z konce 60. let - dal by však v současné době přednost obecně vzdělávací literatuře, aby nezaostával). Občas možnost televize. T N T V noviny jsou pro ranní směnu povinné, k ostatním vybraným pořadům musí asi být individuální souhlas. Neobyčejně silně tam na něho a Jiřího zapůsobila TV inscenace Libuše (na které byli sami dva). Mnoho slále nových a silných zážitků odsouvá do pozadí jeho dřívější plány a konkrélní náměty na literární činnost po propuštění. Svým přátelům vzkazuje, aby co možná drželi pospolu - Lim že mu udělají největší radost. Dopis z 8.6.1980 se týkal poslední návštěvy: « Považuji ji za velmi zdařilou, jsem pořád ještě pod jejím blahodárným vlivem a znovu si uvědomuji, jak veliký význam i tak krátké setkání po dlouhé době lady pro člověka má: najednou si uvědomí, že ten "druhý", normální, jeho svět není jen snem nebo vzpomínkou, ale že Fyzicky existuje. A najednou se mu i ten svět, v němž se musí pohyboval, jeví v úplně jiné perspektivě...» Tady stačí opravdu málo k tomu, aby se člověku zlepšila nálada - vlídné slovo, trochu zájmu bližního o bližního, pohled na strom. Totální nedostatek čehokoli krásného, povznášejícíh, nějakých kladných citových zážitků a zkušeností vede člověka k zvláštní žíznivosti - která se mnohdy projeví tak, že se člověk nechá dojmout nebo povznést - jak správně upozornil už Vašek - třeba i nějakou televizní hrou, kterou by měl jeho rozum správně odsoudit za její prolhanost».
VÁCLAV BENDA Odsouzen na čtyři roky vězení v I.NVS, vězněn též v Heřmanicích. Adresa: V. B„ nar. 8.8.1946, č. 965/A5, dále adresa stejná. Citujeme z dopisů: «Zdráv jsem jeko řípa, dramatické změny životního stylu dokonce téměř vyléčily i mé chronické rýmy a následné poruchy sluchu, takže mě zlobí již jen ta vytrvalá vyrážka na rukou a nohách. Náladu a potažmo i duševní kondici se mi úspěšně daří udržovat vysoko nad zdejším průměrem, můj vlídný a za všech okolností usměvavý obličej již patří ke zdejšímu folklóru a ti otrlejší si zvykli i na mé hojné prozpěvování, jež ostatně převážně zaniká v hukotu strojů. V poslední době zase hojněji hraji šachy a dokonce se mi daří si občas něco lehčího přečíst - převážně si doplňuji mezery z novější české literatury, teď např. konečně čtu Klímovu Hodinu ticha». *
64
Jsem rád, že vám lidé pomáhají, je to ovšem jen o důvod víc pro to, aby člověk bez reptání poskytoval pomoc, kdykoli a kdekoli je jí zapotřebí. Ať to stojí, co stojí - a jak vidíš sama, lalo věta není nutně frází. A v podstalě nemá právo se plál, jak lidé s jeho pomocí naloží a zda jí nezneužívají: v okamžiku, kdy lo učiní, přestává ctít v druhém svobodnou bytosl a propadá pokušení být jako bohové. Což je svod, který člověka pronásleduje už od dob rajských a na jehož účet spadá podstatná část zla v lidských dějinách...» Do konce trestu zbývají Vaškovi téměř tři roky.
JIŘÍ D I E N S T B I E R Odsouzen ke třem letům vězení v I.NVS, vězněn rovněž v Heřmanicích, adresa: J. D., č. 9657/A4, dále stejná. 15. června 1980 měl Jiří Dienstbier za dobu svého pobytu v Heřmanicích druhou návštěvu příbuzných. Návštěva proběhla v klidné a nerušené atmosféře. J. D. vypadá dobře, psychicky i fyzicky se zdá být ve velice dobrém stavu (zdravotní potíže stále tytéž). Z výrazu obličeje a z chování vůči přítomnému vychovateli lze usuzoval na ještě se zlepšující adaptovanost na poměry. Možnost kontaktu s Václavem Havlem a Václavem Bendou je po rozstěhování na různá oddělení velíce omezená, pouze náhodná - setkání při cestě do práce nebo v jídelně. Všichni tři jsou permanentně sledováni, uniknou-li pozornosti sledovatelů na několik minut, nastane v táboře poplach. Jiří Dienstbier nás informoval o průběhu rozhovoru s náčelníkem, na který byli v uplynulém týdnu individuálně pozváni. Náčelník jim sdělil, že si uvědomil jejich znevýhodnění v tom, že jim dosud nebylo povoleno zúčaslnit se různých soutěží (např. o titul vzorného pracovníka) a získat tak jisté odměny. Pro příště tuto možnost mají. Pokud nebudou tři měsíce kázeňsky trestáni, budou jim povoleny jazykové učebnice (které podle řádu o výkonu treslu odnětí svobody maji být povoleny bez podmínek). Při splnění této podmínky dostane prý také Václav Havel lepší práci. Mohou si nadále dělat poznámky, ale jenom do určitého množství (asi 15 sir.) pak je musí zničil. Dopisy od Jiřího Dienstbiera přicházely v červnu velice nepravidelně. Citujeme z nich: . . . «promítnu-li si uplynulá léta, vidím, kolik skvělých přátelství se v nelehkých podmínkách vytvořilo a jsou to přátelství trvalá. To všechno vyplyne až když jsme v nemilosti a podle konjunkturálních měřítek na dně, nemluvě o tom, kdy vyjádření přátelství přináší i určité riziko ohrožení či ztráty materiálních výhod... nic nemůže narušit mou víru v to, že lidé jsou přese všechno zkrátka fajn...» Jirka v každém dopise zdraví všechny přátele, některé jmenovitě. Z nich v každém dopise Martu, které to touto cestou vyřizuji.
OTTA B E D N Á Ř O V Á Odsouzená ke třem letům vězení v I. NVS, adresa: O.B., nar. 18.6.1927 Ústav SNV CSR, PS 115/0, PSČ 746 49, Opava.
r
Nejméně do poloviny června zůstala Otka v pankrácké nemocnici na prošetřeni zdravotního stavu, koncem června byla pravděpodobně převezena zpět do opavské věznice. Během asi měsíc dlouho hospitalizace v Praze se podrobila několika vyšetřením různých orgánů - biopsie jater dopadla (překvapivé) dobře, lékaři však doporučuji operaci žluční ku, kterou ale Otka ve vězeňských podmínkách odmítá podstoupit a trvá na své žádosti z ledna t.r. o přerušení výkonu trestu ze zdravotních důvodů. Po nejasném přesouvaní odpovědnosti bude snad o této její žádosti rozhodovat krajský soud v Ostravě, který bude míl k dispozici tož lékařské zprávy z jejích posledních zdravotních vyšetření. V nemocnici mě a Otka poměrný klid a odpočinek od práce (většinu času prospala); na vázo však nepři brala a nově ji oslabovaly gynekologické potíže. Malka Otty Bednářovo napsala dopis presidentu republiky dr. G. Husákovi, v němž ho prosí o milost pro svou dceru. Kancelář presidenta republiky však odmítla potvrdit příjem tohoio dopisu v podatelně; dopis byl pak poslán poštou. Ministr spravedlnosti podstoupil náš návrh na udělení amnestie Ottě Bednářové ze zdravotních důvodů (jako výjimku) k posouzení městskému soudu v Praze (o tomto našem podnětu jsme psali v minulé zprávě). Presidentu ČSSR dr. Gustávu Husákovi Praha - Hrad
Praha, 6. července 1980 (odesláno 18.7.1980)
Vážený pane presidente, obracíme se na Vás podle čl. 29, hlava II naší Ústavy. Odvolávánc se na Vaše rozhodnutí z 8. května t. r. o udělení amnestie mj. osobám, které trpí nevyléčitelnou chorobou (čl. VI., písni. d). Dovolte, sbychom Vás upozornily na paní Ottu Bednářovou, která je vězněna spolu s ostatními členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Otta Bednářová již na svobodě trpěla následky opakované žloutenky, nemocné slinivky, příhody mozkové a opakovaných ženských nemocí. Dokladem tehdejší vážnosti jejího zdravotního stavu bylo to, že po několik let jí byl přiznáván buď plný nebo aspoň částečný invalidní důchod. Od doby uvěznění se její zdraví povážlivé zhoršilo. Přes invaliditu je nucena 8 1/2 hod. denně pracovat nad své síly. Nedostává tu vhodnou dietu, na níž byla závislá. Následky pod výživy a vyčerpání jsou již zřejmé jak v jejím subjektivním pocitu, lak na pohled (viz příloha). Ještě na svobodě jí lékaři doporučili operaci jakožto životně nezbytnou. Aby tuto operaci mohla podstoupit, musí být Otta Bednářová dostatečně tělesně zdatná. Nejen že ve vězení jí sil ubývá, ale navíc se nedávno znovu objevily vysilující ženské potíže; a to ve věku, kdy, jak jsme přesvědčeny, má žena právo být co nejvíc setřena a respektována. Cítíme se osudem naší přítelkyně opravdu dotčeny a strádáme spolu s ní. Tážeme se tedy, pane presidente, zda Vaše rozhodnutní o udělení amnestie bylo v jejím připadě opravdu dodrženo a prosíme Vás současně o přešetření v tomto smyslu. Zadáme Vás co nejnaléhavěji o propuštění Otty Bednářové z vězení.
Dagmar Batťkova, Anna Bednářová, Jarmila Bělíkova, Mario Bnctková, Antonio Boková, lva Bradová, Blanka Cisařovska, Kateřina Dejmalová, Zuzana Dienstbierová, Blanka Dobešová, J. Faitlová, Zina Freundová, Luisa Geisslerova, Olga Havlova, Hoda Hejdánková, Jana Hejdánková, Jana Hojdankova, Petra Hejdánková, Jiřina Hrabková, Mario Hromádková, Anny HNI id rakova, Vlasta Chramostová, Věra Jirousová, Jarmila Johnova, Jana Jonáková, Jindra Kadlecová, Holena Klímová, Tereza Kohoutová, Riva Krieglová, Mario R. Křižková, MUDr. Křížková, Marta Kubišová, Jiřina Kvnclová, Miluše Kypýrová, El. Ledererová, Alena Lisová, Božena Lisová, Květa Marková, Anna Marvanová, Jitka Matzenauerová, Marie Miková, Kamila Moučková, Marie Mrší ková, Dana Němcová, Helena Němcová, Marcela Němcová, Markéta Němcová, Pavla Němcová, Markéta Ostřížková, Petra Parkánová, Drahušo Proboštova, Jana Převrat ská, Gertuda Sekaninová-Čakrtová, M. Sem řádová, Josefa Slánská, Marta Slánská, Olga Stankovičová, Marie Staňková, Jana Sternová, Dagmar Suková, Hana Svobodová, Anna Sabatová, J. Sil liánová, Libuše Sil liánová, Miloslava Stevichova, Olga Sulcová, Pelruška Suslrová, Zdena Tominová, Marcela Tředická, Marie Vaculíková, Dagmar Voň ková, Věra Vránová.
VÝZVA SYNU OTKY B E D N Á Ř O V É Právě jsme se vrátili z návštěvy ve věznici v Opavě kde jsme se setkali s naší paclesálitřílclou matkou, která je již léta těžce nemocná. (Chronický zánět žluční ku a slinivky břišní, napadená játra a obnovené gynekologické potíže s vysilujícím krvácením). Bojíme se o její život, neboť v poslední době její tělesná váha klesla o jednu třetinu, při výšce 167 cm. váží 47 kg. Marně vyzněly veškeré naše žádosti příslušným úřadům, aby s ní bylo zacházeno jako s nemocnou. Přesto vězeňští lékař rozhodli, že je schopna pracovat na plný pracovní úvazek. Její matka se po návštěvě vyjádřila: «Takhle vypadali lidé, kteří se vraceli po pěti letech z koncentračních táborů». Loučení s Otkou bylo o to bolestnější, že se nám sama přiznala, že je na konci svých fyzických sil. Žádáme vás, abyste nám pomohli zachránit naši matku. 20. července 1980 Jan a Jiří Bednářovi Tato výzva je určena veškeré veřejnosti. Zvláště pak se obracíme na Kurta Waldheima, Mezinárodní červený kříž, Mezinárodní organizaci novinářů. Sdělení redakce: Již po uzávěrce jsme se dozvěděli, že Otka Bednářová byla propuštěna z vazby ze zdravotních důvodů. Je to nový důkaz, že domácí i zahraniční akce solidarity mají svůj smysl a výsledek. Přejeme Otce Bednářové uzdravení a vyjadřujeme naději, že i ostatní véznéní budou propuštěni. Byl by to nejlepší příspěvek k madridské evropské konferenci.
65
Zatčení zpěváka Karla Soukupa Sdělení VONS č. 193 Dne 1. července 1980 byl zadržen a patrně vzat do vazby Karel Soukup, nar. 22.1.1951 v Praze, trvale bytem Praha 2, Anny Letenské 16, přechodně Repčice č. 1, okr. Litoměřice. Tak jako před dvěma lety, kdy byl po 6 měsíců vazebně vyšetřován v souvislosti s rozsáhlým tažením represivních orgánů proti druhé kultuře, které vyvrcholilo odsouzením Vratislava Brabence, Ivana Jirouse, Svatopluka Karáska a Pavla Zajíčka, je i nyní záminkou postihu trestní stíhání pro trestný čin dle § 202 tr.z. - výtržnictví. Karel Soukup, v současné době dělník, dříve lektor hudebních kursů, je známý hudebník a zpěvák vlastních písniček, které jsou charakteristické ostře kritickým a ironickým viděním naší současnosti. Karel Soukup je již po několik let pro svůj zásadový postoj a nekompromisní aktivitu, jejímž nejaktuálnějším výrazem je jeho členství v kolektivu mluvčích Charty 77, vystaven systematické represi ze strany státních orgánů. Byl např. opětovně protiprávně zadržován na 48 hodin, byl mu odebrán řidičský průkaz, několikrát byl postižen domovními prohlídkami a policejními blokádami, o znemožnění veřejné umělecké činnosti ani nemluvě. Nejen že formální záminka uvěznění je stejná jako v roce 1976, ale dokonce i způsob údajného naplněni skutkové podstaty trestného činu výtržnictví se nikterak neliší od tehde šího. Jedná se opět o to, že «zpíval různé písničky s obsahem prolisocialislickým, zesměšňoval socialistické hospodářství, dále pak Sbor národní bezpečnosti, hlavně StB, v písních používal vulgární výroky» (citováno z odůvodněni usnesení okresního prokurátora Svatopluka Bundy a vyšetřovatele VB majora V. Podrápského o domovní prohlídce v místě přechodného bydliště ze dne 24.6.1980). Konkrétně se obvinění vztahuje na účast Karla Soukupa na oslavě svatby Miroslava Vaňka v sále hostince v Ryjících, kde Karel Soukup zazpíval přátelům několik svých písní. Z vyjádření Karla Soukupa k jeho trestnímu stíhání vyjímáme: « N a tuto oslavu jsem byl osobně pozván svatebčany. Zdržel jsem se tam asi 3 hodiny, cca od 17. 00 do 20.00 hod, Přítomni byli rodiče svatebčanů a jejich přátelé, kteří byli všichni od nich pozváni. Na žádost příbuzných jsem zahrál asi 10 písní; byly to starší písně, za které jsem byl obviněn v r. 1976. V místnosti byl značný hluk, takže zpěv zanikal... Asi ve 20.00 jsem se svými přáteli odjel. Po dobu, co jsem se účastnil svatby, nedošlo íc ničemu, co by mohlo být pro připadnou nezvanou veřejnost pohoršlivé ». Zdůrazňujeme, že trestní stíhání Karla Soukupa z r. 1976 za zpěv týchž písní trvá a že nebylo dosud postoupeno soudu, což samo o sobě svědčí o tom, že příslušný prokurátor neshíedává toto obvinění dostatečně opodstatněným k tomu, aby mohlo být završeno hlavním líčením. Karel Soukup je ženatý, j e otcem tří dětí ve věku 6, 4 a 3 roky, a jeho rodina žila z jeho výdělku.
66
Adresa jeho manželky j e : Marie Soukupová, Repčice č. 1, okr. Litoměřice. 2. července 1980 Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, Československá liga pro lidská práva, člen Mezinárodní federace pro lidská prá
Přátelům « Cárliho » Stala se velmi vážná věc. Dne l. července 1980 byl vzat do vazby Karel Soukup. Je obviněn z výtržnictví podle § 202 tr. z. Karel Soukup je devětadvacetiletý dělník, otec tří dětí ve věku 2, 4 a 6 let. Je nás mnoho, kteří si ho váží a kteří mají rádi jeho písně. Karel Soukup je totiž především zpěvákem, umělcem. Umí vyslovil své životní pocity a postřehy z dění okolo sebe pomocí jednoduchých zpěvných melodií a výrazově silných, ironických a kritických písňových textů. Je ovšem zpěvákem, kterému nepatří podia koncertních sálů ani smlouvy s gramofonovými firmami. Je zpěvákem druhé kultury, která existuje mimo kulturu oficiální. Existence druhé kultury však není respektována a státní úřady se již několik let snaží nejrůznějšími, často velmi tvrdými zásahy odradit řadu umělců od účasti na neoficiální, nikým neřízené, necenzurované a nekontrolované kulturní tvorbě. Jedním z lakových umělců Karel Soukup je. 17.3.1976 byl vzat do vazby společně se svými přáteli z hudebních skupin Plastic People of the Universe a DG 307 a dalšími lidmi. Byl stejně jako ostatní obviněn z trestného činu výtržnictví, kterého se měl dopustit údajně hraním na kytaru a zpíváním svých písní. Z vazby byl propuštěn 31.8.1976 a souzen v této trestní věci nikdy nebyl. Zanedlouho poté, koncem roku 1976, podepsal prohlášení Charty 77. Společně s mnoha jinými lidmi se rozhodl usilovat o dodržování zákonů v naší zemi. Za pozornost stojí i to, že řada signatářů Charty 77 byla a j e za projevy svého přesvědčení, uměleckého vyjádření nebo aktivní snahy po nápravě nezákonností vězněna. K těmto nespravedlivě stíhaným je nutno nyní počítat i Karla Soukupa. Je uvězněn, stejně jako v roce 1976, za výtržnictví, kterého se měl dopustit stejným způsobem jako před čtyřmi lety. Není přitom vůbec důležité, že mu obvinění předkládá hraní a zpívání na svatbě a že přístup na tuto svatbu nebyl veřejný. To je pro pochybnost obvinění spíše příznačné. Karel Soukup je totiž vězněn za to, že odmítl přijmout tu nepsanou smlouvu o mlčení a o bezpodmínečné kázni a uniformitě ve věcech svědomí, která je každému tiše předložena
Odmítá mlčet o lom, co vidí jako špatné. Zajisté bv mlčení bvlo pro něj pohodlnější, ale Karel Soukup patří mezi ty, kterým pohodlí není nepostradatelnou nutnosti Posledních asi pět dnů svého pobytu na svobodě Karel Soukup věděl, že bude vzat do vazby, neboť se dozvěděl, že byl obviněn. Nachystal se tedy na vazbu zásobou cigaret a v klidu odjel tam, kde byl později zatčen. Necítíte tu absurditu ? Zpěvák, jehož písně zná a oblíbilo si mnoho lidí, se dozví, že bude pravděpodobně zatčen. Rozhodně ho to nepotěší, ale také ho to nepřekvapí. Sbalí si své věci a jde ztrácet mnoho času, zřejmě mnoho měsíců času proto, že zpíval. V tomto století je zpěvák uvězněn za to, že zpíval, a vůbec ho to nepřekvapí. Necítíte tu absurditu? Jde tu o Karla Soukupa, ale i o nás všechny, neboť Karel Soukup byl uvězněn zástupně také za nás, a vzetím jeho svobody jsme ohroženi všichni. A nejen my. Jsou ohroženi současně i všichni lidé žijící v této zemi. Proto nesmí být osud kohokoliv z nespravedlivě stíhaných nikomu lhostejný. Uvězněním Karla Soukupa je také ohrožena kultura a to nejen druhá, neoficiální kultura. Je jím ohrožena kultura celá, bez ohledu na jakékoliv hranice původu kteréhokoli kulturního díla, je zde ohrožena kultura jako taková. Neboť prvotním předpokladem existence kultury ja naprostá svoboda a volnost tvorby projevu. A to za každých okolností. Nesmí být nikdy bráněno tvorbě a svobodné publikaci děl kritických a ironických, jakými jsou i písně Karla Soukupa. Poněvadž pociťuji svůj díl odpovědnosti za takové případy a protože doufám, že i vy cítíte svou odpovědnost, chci vás požádat o to, abyste společně se mnou se ujali případu Karla Soukupa. Usilujme společně o jeho propuštění. Každý z nás jistě přijde na nějaký způsob, jak by se dalo Karlu Soukupovi pomoci a jak by se dalo o jeho propuštění usilovat. Křesťané by také měli na Karla Soukupa vzpomenout ve svých modlitbách. Věřím, že naší společnou snahou, snahou mnoha lidí, bychom měli dosáhnout toho, aby Karel Soukup byl byl neprodleně propuštěn z vazby, zproštěn obvinění a aby mohl dál psát své písně, kterými nám dělá radost a zavazuje nás ke kritičtějšímu pohledu na náš život i na život kolem sebe. Doufám, že se k mému úsilí o jeho propuštění připojíte. 16.7.1980
Petr Pospíchal
na vědomí: Františku kardinálu TOMÁŠKOVI, arcibiskupu pražskému redakci týdeníku K A T O L I C K É NOVINY redakci časopisu MELODIE zpěváku Karlu GOTTOVI redakci deníku RUDÉ PRÁVO
Dopis adresovaný prokurátorovi severočeského kraje: Dne L7.1980 jste vzal do vazby Karla Soukupa, nar. 22.1.1951 v Praze. Stíháte ho pro údajný trestný čin výtržnictví podle paragrafu 202 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že na svatbě svého přítele zazpíval několik svých písní. Důrazně prote-
stujeme proti jeho zatčeni a žádáme jeho okamžité propuštěni z vazby. Jsme hluboce přesvědčeni, že se Karel Soukup nedopustil trestného činu výtržnictví stejně jako se ho nedopustil v roce 1976. Obáváme se, že jeho zatčení je výrazem zostřené snahy umlčel jednoho z lidí, kteří se upřímně snaží vytvářet kulturu jako otevřený prostor do jehož mohou vstoupit spolu s nimi i všichni kdo se snaží žil v pravdě. Prohlašujeme, že se nikdy nesmíříme s tímto postojem státních orgánů proti nezávislé kultuře v Československu a budeme všemi prostředky usilovat o to, aby se tento postoj změnil. Následuje 269 podpisů z CSSR a 6 podpisů z Maďarska. Maďarské podpisy: Gyorgy Bence, filosof; Hamburger Mihály, 1 vánji Gábor, duchovní; Kis Jánoš, filosof; Nagy Bálini, architekt; Rajk Lázslo, architekt.
Prohlášení KSS-KOR Dne 1.7.1980 byl zatčen známý zpěvák Karel Soukup, člen kolektivu mluvčích Charty 77. Oficielně je obviněn z výtržnictví. Spolu s Karlem Soukupem byl zalčen Jindřich Tomeš, kterého prokurátor kromě výtržnictví obviňuje i z pobuřování. Hrozí jim tresty do dvou až do tří let odnětí svobody. Tato obvinění byla vznesena v souvislosti s vystupováním Karla Soukupa na soukromé slavnosti. Karel Soukup j e již delší dobu pronásledován čsl. bezpečností. V roce 1976 byl se stejným obviněním jako nyní zatčen spolu se členy hudební skupiny Plastic People. Tehdy nedošlo k jeho odsouzení, ale stíhání dosud nebylo zastaveno. Před několika lety byl zbaven zaměstnání (byl učitelem hudby) a má úplný zákaz vystupování. Nedávno podnikly úřady akce jejichž výsledkem mělo býl zbavení Karla Soukupa a jeho rodiny (ženy a tří dětí) bydlení. V minulém roce se na nás Karel Soukup obrátil s návrhem na společné uspořádání hladovky na obranu pronásledovaných v Československu a v Polsku. Po příjezdu do Polska byl spolu s Tomášem Liškou a Davidem Němcem zadržen a předán čsl. orgánům. Po několika dnech byl propuštěn z vazby. Nynější akce čs. orgánů je jednou z mnoha, jejichž cílem je potlačit nezávislé akce v Československu. Připojujeme se k protestu čsl. Vonsu a žádáme propuštěni Kxír la Soukupa a ostatních politických vězňů v Československu. 4. srpna 1980 ve Varšavě Následuje asi 20 podpisů.
Případ Zdeňka Bárty Mezi těmi, kdo byli v říjnu 1979 zajištěni na 48 hodin v cele předběžného zadržení, neboť se chtěli zúčastnit veřejného procesu se šesti členy VONSu, byl i duchovní ČCE Zd. Bárta Při výslechu mu pracovníci StB dali jednoznačně najevo, že mu hrozí ztráta státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti, pokud nebude ochoten přehodnotit své postoje. Tento dojem potvrdili pří několika jednáních s církevními představiteli i zástupci státní správy. Na tyto zprávy odpověděli chotiněvští
67
evangelíci (mezi nimi i členové l.čs. armádního sboru v SSSR, účastníci bojů u Dukly) pelicí s 99 podpisy, adresovanou sekretariátu pro věci církevní M K ČSR, kde potvrzují, že Zd. Bárta plní příkladné své povinnosti, je ve svém působišti oblíben, a žádají, aby proti němu nebyly vyvozovány žádné sankce. Koncem března byly na sekretariát pro věci církevní M K ČSR v Praze pozváni tři zástupci sboru v Chotiněvsi. Pracovníci sekretariátu jim sdělili, že proti duchovenské činnosti Zd. Bárty nemají námitek a vítají, žc je ve sboru oblíben. Zd. Bárta byl však podle jejich názoru měl prokázat svůj kladný vztah ke sboru tím, že by písemně zhodnotil své postoje a distancoval se od některých skutečností. Předmět distance nebyl upřesněn. Zd. Bárta záhy nato (27-3-1980) odeslal sekretariátu pro věci církevní dopis, kde vysvětluje východiska křesťanské angažovanosti na společen-
ském dění. Dne 4-4-1980 byl předvolán k jednání na K N V v Ústí n.L. Zde mu byl krajským tajemníkem pro věci církevní předložen k dopisu předem připravený text, jímž se Zd. Bárta měl distancovat od «negativních politických požadavků vyjádřených v Chartě 77, kterou vedení církve ostře odsoudilo». Na tento požadavek Zd. Bárta nepřistoupil. Dne 15-4-1980 obdržela synodní rada církve ČE rozhodnutí SčKNV, jímž se tento církevní orgán vyzývá, aby přemístil Zd. Bártu do 1.5. mimo území Šč kraje. Jelikož synodní rada nemá pravomoc přemísťování duchovního, který je podle řádů ČCE sborem volen, a kromě toho není jisté, že by i při dobrovolné rezignaci na místo duchovního v Chotiněvsi Zd. Bárta obdržel státní souhlas mimo severočeský kraj (na udělení státního souhlasu není právní nárok), znamená toto rozhodnutí pro Zd. Bártu znemožnění duchovenské činnosti.
Policejní akce proti mladým lidem Československo má jeden z nejrozsáhlejších policejních aparátů na světě. Bezpečnost disponuje nejmodernější technikou, získanou většinou za devizy ze zahraničí. Odposlouchávací zařízení a složité, nesmírné drahé počítače však neslouží k odhalování skutečných zločinů. Pozornost pracovníků StB a VB se v poslední době soustřeďuje především na mladé lidi, a to nejen na ty, kteří jsou v přímém nebo nepřímém spojení se skupinami kolem Charty 77 a jinými nekonformními společenstvími. Jakákoliv iniciativa a kontakty mezi mládeží mimo oficiální, státem povolené struktury, jsou podezřelé. O tom, co je trestné, rozhoduje Státní bezpečnost sama a většinou nezávisle na politických a vládních činitelích. Bez ohledu na to, že zákon nic takového výslovně nezakazuje, je prakticky skoro nemožné uspořádat domácí koncert, sejít se k debatě o filozofických otázkách, společně číst některé knihy, vystavovat v bytech obrazy, hrát divadlo atd. Často je obtížné jít i společně na výlet. Množící se zásahy bezpečnosti proti mladým lidem mají čím dál víc preventivní charakter. Jejich účelem je znemožnění schůzek a spojení mezi lidmi. Navíc se pracovníci StB a VB snaží vzbudit ve veřejnosti dojem, že jde jen o ochranu obyvatel před nezodpovědnými živly. O tom, jak tyto akce v poslední době probíhaly, přinášíme několik zpráv. 21, srpna byli ve Slavonicích zadrženi při prohlídce města Ivan Černega, dělník z Nové Vísky u Chomutova, Jaroslav Chnapko, zámečník a další mladý» muž,f Zdeněk Liška z Plzně. Byli zastaveni ^ hlídkou VB a obviněni, že nemají v pořádku občanské průkazy. Při výslechu na místním oddělení VB ve Slavonicích byl Ivan Černega dotazován na důvody, proč podepsal Chartu 77, a všichni tři byli zcela bezdůvodně obviněni, že chtěli ilegálně přejít hranice. Všichni tři byli fotografování, podrobeni osobní prohlídce, při které byli násilím svlečeni do naha. Příslušnici VB přitom fackovali Zdeňka Lišku a nadstrážmistr Malý bii Jaroslava
68
Chnapku pěstí do obličeje. Celou noc nesměli spát, museli sedět na místě a byli hlídáni vojáky se samopaly. Druhý den v 10.00 hodin ráno přišli tři příslušníci pohraniční stráže, kteří jim prohlédli auto a zabavili mimo jiné i identifikační značku amerického vojáka, kterou rodiče jednoho z těchto mladíků dostali v roce 1954 jako dárek. Propuštěni byly v pátek 22. srpna v půl druhé. Tato akce samozřejmě nebyla náhodná. Ivan Černega byl za poslední měsíce již dvakrát ve vazbě. Jednou na 59 a podruhé na 49 hodin proto, že podepsal žádost na obnovení pamětní desky americkým vojákům za osvobození Sušice. Tato deska byla před časem odstraněna a sušičtí občané žádají nyní její vrácení. Další policejní akce proběhly v Brně a v Dolních Kounicích. Ve čtvrtek 28: srpna byl v Brně příslušníky StB bez předvolání a bez udání důvodů odvezen ze zaměstnání devatenáctiletý Petr Kadlec na místní oddělení VB na Leninově ulici. Byl dotazován na hudební večer, kterého se zúčastnil se svými přáteli. Poté, co odmítl vypovídat o Stanislavu Homolovi, u kterého se setkání s hudebníky uskutečnilo, začal ho vyšetřovatel StB nadporučík Bala se svým kolegou tlouci do obličeje. Znovu a znovu mu kladli tytéž otázky, uráželi ho, tloukli a tahali za vlasy. V 16.15 ho propustili a na cestu mu jiní příslušníci VB řekli: Až půjdeš někdy večer později domů, tak si dávej pozor na party chuligánů nebo na dopravní nehodu. Tentýž den, 28. srpna, byl, opět bez předvolání a udání důvodů, odvezen ze zaměstnání na Leninovu ulici Petr Chlubna. Příslušníci StB ho vyslýchali o výstavě amatérských malířů, která se měla konat v Dolních Kounicích. Za hodinu byl propuštěn, ale večer ve 21.00 hodin byli z nedaleké restaurace odvezeni Josef Adámek, Vítězslav Holata, Věra Vránová, Jaroslav Beneš, Martin Simsa, Dušan Skála, Lubomír Přikryl, Dagmar Hlavsová, Petr Kadlec a tři neznámí mladíci, kteří si k nim náhodou přisedli ke stolu. U všech vyslýchaných- byla provedena osobní prohlídka, někteří byli svlečeni. Petr
Kadlec byl znovu bit. Věře Vranove byl zabaven soukromý adresař a kdvž se dožadovala jeho vracení, byla vyvlečena na ulici. Později byla Věra Vránová vzata znovu do vazbv a jejímu známému, u kterého bydlela, bvlo sděleno, že je podezřela z poškozování zájmů republiky v zahraničí a může být obviněna podle paragrafu 112. V sobolu 30. srpna se měla konat ve zřícenině gotického kláštera v Dolních Kounicích druhá výstava amatérských malířů. Již den předtím projíždělo Dolními Kounicemi nepřetržitě 5 hlídkových vozů VB. Příslušníci kontrolovali všem osobám občanské průkazy. V sobotu večer začalo 6 příslušníků brněnské a 2 příslušníci pražské StB vyslýchat v budově MNV v Dolních Kounicích Dušana Ungera a Ivo Indru jako údajné organizátory výstavy. V odpoledních hodinách byla zadržena Eva Palečková, po hodinovém výslechu odvezena na nádraží a musela pod dohledem VB opustit Dolní Kounice. Kromě ní bylo takto vyhoštěno z Dolních Kounic ještě asi 12 mladých lidí. Ve 22.30 byla zajištěn Petr Kadlec a znovu, toho dne již podruhé Ivo Indra. Ivo Indra byl dotazován zejména na Věru Vránovou, své přátele z Brna a na Chartu 77. Petr Kadlec nebyl vyslýchán vůbec. Hned po příchodu se na něho vrhli tři příslušníci StB, srazili ho na zem, kopali do něho, vláčeli ho za vlasy a otloukali mu hlavu o skříň. Nejsurověji si
počínal nadporučík Bata z brněnské StB, který se Petra Kadlece navíc snažil zesměšnit například tmi, že ho násilím nutil, abv stale salutoval. Jméno nadporučíka brněnské SlB Baty je známe již z dřívějška. Před dvěma lety zkroutil při domovní prohlídce násilím ruce manželce evangelického duchovního, paní Simsové. Když se ji její manžel snažil pomoci, byl obviněn z útoku na veřejného činitele a odsouzen do vězení. Příslušnici StB se ještě v neděli 30. srpna pohybovali stále po Dolních Kounicích. V sobotu předtím byl do věznice převezen Martin Šimsa, dlouho vyslýchán v nijak blíže neurčeném případu trestního stíháni podIe paragrafu 112 (poškozování zájmů republiky v zahraničí) a bylo mu bezdůvodně vyhrožováno vazbou, Byl propuštěn za několik hodin a při výslechu se opět setkal se třemi neznámými mladíky, klen si ke stolu jeho přátel přisedli ve čtvrtek předtím v restauraci v Brně. Tutéž sobolu bylo vyslýcháno dalších šesl osob za účast na hudebním večeru v Pomezí. Všechny tyto případy charakterizují současnou situaci v Československu a jsou dokladem toho, kam se obrací zájem StB a jakých metod používá StB a VB při takzvaném «přesvědčování» mláděim
DOKUMENTY CHARTY 77: O kolektivu mluvčích V prohlášení Charty 77 k 1. únoru 1980 jsme mimo jiné informovali o kolektivu mluvčích, který bude doplněn o další spolupracovníky. Formulace této zprávy vyvolala některé nejasnosti. Doplňujeme proto původní informaci tímto sdělením. Značné početní rozšíření společenství Charty 77, které oproti původním 240 čítá dnes přes 1.000 občanů z nejrůznějších názorových okruhů a míst republiky, vedlo a vede k hledání nových a účinnějších cest k rychlejší a hlubší vzájemné informovanosti a spolupráci mezi signatáři a také mezi signatáři a mluvčími Charty 77. Jednou z těchto cest chce být veřejně vyhlášený kolektiv mluvčích, chápaný jako neformální kolektiv signatářů Charty 77, kteří na sebe berou závazek mluvčím aktivně a jmenovitě pomáhat. Dávají proto svá jména a adresy k dispozici signatářské obci. Schůzky mluvčích jsou otevřeny všem signatářům Charty 77. Charta 77 má v současné době tři mluvčí, kteří signují její dokumenty: jsou to Rudolf Battěk, Marie Hromádková a Miloš Rej chrt. Tři mluvčí Charty 77 jsou ve vězeni: Václav Benda, Jiří Dienstbier a Jaroslav Šabata. Kolektiv mluvčích byl v souladu s potřebami okruhů našeho společenství doplněn o další signatáře Charty 77. K dnešnímu dni jej tvoří: Jiří Bednář, Praha 4, Vyšší 3 Zina Freundová, Praha 3, Čáslavská 6 Prof. Dr Jiří Hájek, Praha 10, Kosatcová 11 Dr Ladislav Hejdánek, Praha 2, Slovenská 11 Dagmar Hlavsová, Brno-Žabovřesky, Klímova 15
Ing Tomáš Hradílek, Lipník nad Bečvou, okr. Přerov, Zahradní 892 Dr Vendelín Komeda, Praha 9, Lilevská 605 Prof Dr Miroslav Kusý, Bratislava, Slowackého 21 Ladislav Lis, Sosnová č. 84, okr. Česká Lípa Jan Lopatka, Praha 1, Vlašská 10 Jiří Němec, Praha 2, Ječná 7 Jean Ruml, Praha 10, Kremelská 104 Karel Soukup, Repčice č. 1, okr. Litoměřice Zdena Tom i nová, Praha 7, Keramická 3. V Praze 26. dubna 1980 Rudolf Batlěk, Mluvčí Charty 77 Marie Hromádková, Mluvčí Charty 77 Miloš Rejchrt, mluvčí Charty 77.
Poselství polským dělníkům Sdružený stávkový výbor dělníků v Gdaňsku, Leninovy loděnice. Vážení přátelé, se zájmem a s pohnutím sledujeme váš zápas o svobodný a důstojný život. Požadavky, které vyslovujete, zvláště propuštění politických vězňů, dodržování svobody slova a právo na zakládání nezávislých odborových organizací jsou totožné s naším úsilím. Věříme, že vaše vytrvalost, rozvaha a smysl pro odpovědné občanství přinesou kladné výsledky nejen vám a celému polskému národu, ale posílí také autoritu lidských práv na celém světě. Podepsáni Marie Hromádková, mluvčí Charty 77 a Miloš Rejchrt, mluvčí Charty 77. Dáno na vědomí Velvyslanectví Polské lidové republiky v Praze. Praha 28.8.1980
69
Dokument Charty 17 č. 28 K prohlášeni Charty 77 ze dne 1-1-1977 se připojilo dalších 48 občanů, Tím stoupl počet signatářů Charty 77 na 1065. Helena Abrahámová, studující Josef Adámek ml., t.č. bez zaměstnání Miroslav Bčlovský, domovník Jaroslav Beneš, zaměstnanec JZD Josef Brychta ml., invalidní důchodce Naděžda Cachová, studující Jan Cigánek Miloslav Černý Jiří Dedecius, masér Ludovít Didi, učitel Mária Didiová Adrian Dobrovodský, jídlonoš Josef Dvořák, dělník Marta Fiedlerová, dělnice Jefim Fištejn Martin Harníček, ošetřovatel František Hrábl, dělník Petr Hrdina, památkář Petr Hruška, řidič Jiří G. Janeček, invalidní důchodce Tomáš Jirousek, učitel Mana Jůplnerová, středoškolská profesorka Jindřich Koudelka, dělník Josef Koudelka, fotograf Libuše Koudelková, důchodkyně Ivan Kožíšek, dělník Ria Krolopová, studující Jaroslav Kytlica Ladislav Mařík, dělník Milan Moletz, dělník Augustin Navrátil, hradlař Jaromír Němec, mistr zvuku Josef Pekárik, dělník Petr Pospíchal Jaroslav Ptáček, zámečník Lubomír Přikryl, zámečník Ivan Rusek, programátor Olga Stankovičová, dokumentátorka * » v
*
f^i
v
1
• ,
í
v
Jin Strecla, sanitar František Svatuška, dělník Jan Skrabánek, technik Lenka Škrabán ková, výtvarnice Jindřich Tomeš František Veis Jana Veselá, úřednice Jiří Vlček, jevištní technik-malíř Jiří Volf, dělník Jan Zvěřina, invalidní důchodce V. Praze 9. června 1980 Rudolf Battěk Marie Hromádková Miloš Rejchrt
Charta 77 ve Skandinávii Ve Švédsku, Dánsku i Norsku byla i letos výročí sovětské intervence v Československu věnována značná pozornost. Tiskových konferencí, veřejných
70
shromáždění a seminářů se ve Stockholmu zúčastnil Zdeněk Mlynář, v Kodani Zdeněk Hejzlar a v Oslo Cyrill John. Diskuse o «Pražském jaru», o sovětské politice vůči «bratrským z e m í m » a o současné situaci v Československu byly poznamenány mimořádným zájmem o současné události v Polsku. Mluvčí «Charty 77» Marie Hromádková a Miloš Rejchrt zaslali z Prahy účastníkům skandinávských projevů solidarity toto poselství: «Jménem občanské iniciativy "Charta 77" zdravíme vaše shromáždění, a přijímáme váš angažovaný zájem o dění v naší zemi jako projev sympatií s československým lidem. Spolu s vámi jsme přesvědčeni, že úsilí o prosazování zásad Všeobecné deklarace lidských práv, mezinárodních konvencí o lidských, občanských a sociálních právech a závěrečného aktu Helsinské konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě je nejen věcí vlád, nýbrž věcí všech lidí dobré vůle a všech nezávislých občanských iniciativ. Věříme, že mezinárodní solidarita může pomoci, aby ti z mocných, kteří přistupují k úsilí o respektování lidských práv s nedůvěrou a vidi v něm ohrožování svých pozic, přijali je nakonec jako věc obecného prospěchu nezbytnou pro harmonický vývoj každé společnosti a pro mírové soužití národů. Děkujeme za vaši podporu našeho boje, a činíme to i jménem těch z nás, kteří se ocitli pro svou občanskou angažovanost ve vězení-jménem Rudolfa Batťeka, Václava Bendy, Otky Bednářové, Jiřího Dienstbiera, Václava Havla, Jaroslava Sabaty, Karla Soukupa, Petra Cibulky, Václava Zmat-líka, Jana Šavrdy, Alfréda Černého, Petra Uhla a mnohých dalších ». V Praze 20. srpna 1980
Jiň Svic opět na scéně Ve fejetonu «Kolega Jiří Svic - tvůrce historie» vylíčil Karel Kyncl v «Listech» 7-/979 Svicúv diplomatický «malér», jak k němu loni došlo v Rakousku v souvblosti se znemožněním návratu Pavla Kohouta do Československa. Připomněi i Svicův novinářský «malér» ze šedesátých let, kdy Svic ve zpravodajství Čs.rozhlasu následkem neznalosti angličtiny «potopil» americký torpedoborec Madox v Tonkinském zálivu. Karel Kyncl vyslovil naději, že Svicova «přímo katastrofická schopnost ovlixmovat běh světových dějin» nebude ani po jeho odvolání z Rakouska promarněna, a doporučil, aby byl Svic jmenován čs. velvyslancem v Moskvě. « Udělejte to, chvilku počkejte, a uvidíte ten tanec!», prorokoval Kyncl Bohumil Chňoupek a Jaromír Obzina se však Kynclovou radou řídili jen zčásti V květnu 1980 se Jiří Svic znovu objevil jako diplomat nikoliv v Moskvě, nýbrž jako tiskový ataché ve Stockholmu. Deník «Deník «Dagetis Nyheter» konstatoval 13.července, že Svicovo jmenování «vzbudilo na švédském ministerstvu zahraničí jisté rozladění». Čtenáři listu byli pak seznámeni se Svicovou minulostí podle Kynclova vylíčení, a redakce sdělila, že zejména «s napětím očekává vývoj událostí kolem ve Švédsku již tradičních demonstrací k 21.srpnu. Co učiní pan Jiří Svic? Nachází-li se tento pán ted ve Stockholmu, je možné téměř všechno!».
FEJETONY
JIŘÍ HOCHMAN
O lidských aspektech volebního aktu Politické rozbory americké předvolební situace si samozřejmě hledí spiše kandidátů než voličů, a lidský aspekt se v nich snadno ztratí. Nebude snad proto marné polidštit je aspoň jednou konkrétní voličskou individualitou. Nabízíni k tomu účelu svého studenta Lawrence Forsbacha, jenž si právě nechal narůst zrzavý plnovous a do jarní sezóny si pořídil nové plátěnky, jedinou to obuv, jež se v jeho kruzích nosí jako společensky přijatelná. La rty je přímo normativní typ pro tento účel: Nemá peníze ani je nezdědí, nikdy nebyl ve Washingtonu a jezdí dvanáct let starým Volkswagenem, na jehož nárazníku je nálepka s tímto nápisem: «Nejsem statý nemrava, ale prostě sexy penzista». S tímto nápisem uz Lany své auto koupil, ale nevadí mu to. Kromě toho Lany chodi rád na ryby a pije pivo. Na studiích se vydržuje tím, že od dvou do osmi peče lívance v automatu zvaném Pancake House. Vždycky voní lívanci, což vnáší do posluchárny rodinnou atmosféru. Na počátku naší známosti se Larry divil, proč jsem emigroval do O hája, když např. on osobně by byl raději na Tahiti. Mezitím jsme si už stačili ujasnit, že ve skutečnosti bychom asi oba raději byli na Tahiti, ale život není peříčko, abych citoval Vlastu Chrantostovou. Nuže, volby. Před čtyřmi roky ještě Larry nevolil, ačkoli k tomu již byl oprávněn. Ve skutečnosti se v den «D» rozhodl jít raději na tyby, neboť bylo hezky, začátek listopadu, a před příštím jarem to mohlo být naposled Takové rozhodnutí je ovšem velmi přirozené, ale jen za předpokladu, že občan může jít místo voleb na ryby. My to sice máme v Československu také v iistavě, že volební akt je dobrovolný, ale např. pan farář Dus z Vršovic seděl dva roky za to, že na tuto okolnost upozornil Tento případ, mimochodem, se Larry Forsbachovi vymyká jako reálie z pochopení. Je toho názoru, že pan farář Dus, když pro něho přišli, měl policii shodit ze schodů, a to v rámci zákonnosti To je sice teoreticky správné, ale předpokládá to celkově jinou politicko-právní situaci, ke které jsme se bohužel nestačili v roce 1968 propracovat. Koho bude Larry Forsbach letos v listopadu volit, bude-li vůbec volit, to dosud neví ani on sám. Zde máme co činit se zřejmým nedostatkem discipliny a organizace, neboť například můj bratranec Vaněček v Benešově ví uz od roku 1971 naprosto přesně, že v každých dalších volbách bude hlasovat pro soudruha Švestku tak dlouho, dokud jeden z nich neumře.
Pokud jde o letošní kandidáty, Larry mu se nelibí ani jeden. Jestli jsou to demokraté nebo republikáni, to je mu jedno, protože kvůli takové maličkosti piý nebude nikoho diskriminovat. Pro Cartera nebude hlasovat z toho důvodu, že La rty ho starší sestra chodila dva roky s jedním člověkem z Georgie a ten si nakonec nechal chirurgicky změnit pohlaví, takže z něho byla ženská a sňatek se neuskutečnil Pokud jde o Kennedyho, má prý ještě dost času a měl by dát příležitost lidem přes šedesátku, jichž je mezi kandidáty většina. Pro Bttshe nebude Lany hlasovat, protože vypadá jako jeho domácíktetý mu minulý týden zvýšil činži. Andersona viděl v televizi a zdálo se tnu, že tento kandidát brzo umře, takže by pro něho mohl hlasovat jedině kdyby věděl, jakého bude mít vicepresidenta. Na Reaganovi se Lany mu líbí to, že je herec, ačkoli se ve filmech nechal nejméně pětkrát zastřelit a jednou probodnout zezadu, což není příliš povzbudivé s ohledem na nynější mezinárodní situaci. Když herec, tak prý raději Jonathan Winters, s nímž jako s komikem by bylo více legrace. Něco podobného už navrhovala před lety slovenská anekdota pro Oldo Hlaváčka. Zde tedy mátne výběr politických stanovisek velmi průměrného amerického voliče, na nichž je nejzajímavější to, že jsou lidsky zcela spontánní a nezatížená existenčními a jinými obavami, jako například co tomu řekne kádrovák nebo jaký vliv mohou mé názory mít na osud žádosti syna Svatopluka o přijetí na Vysokou školu pekařskou. Je nutné dodat, že Larry je dosti nen>ózní z toho, íe v listopadu bude nutné vybírat nejen mezi kandidáty na presidenta, ale i na různé funkce od okresního solicitora a městského starosty až po státního prokurátora a neví jak to zvládne, zvláště bude-li ještě navíc zase pěkné počasí jako před čtyřmi lety. Z tohoto zorného úhlu jsou patrné přednosti volební samoobluhy v systému reálného socialismu, kde soudruzi, kteří budou zvoleni, jsou určeni předem přímo v centru a tajemník Národního výboru v Petrovicích u Humpolce prostě oznámí družstevníkům týden před volbami, pro kterého zástupce sekretariátu budou tentokrát hlasovat. Takto si to sice Marx původně představoval pro jinou společenskou formaci, ale historická skutečnost je taková, že můj student Larry Forsbach tady neví kde mu hlava stojí, zatímco švagr Ivana Kyncla, ačkoli s padesátkou na krku vstoupil do rodné strany, si nemůže vybrat ani mezi BWakem a Auerspergerru Ve volebním obvodu mu vždycky kandiduje jenom jeden.
Rozhovor ve vlaku Našinci v daleké cizině, kteří většinou sledují událos ti doma jen zcela nepravidelně, jsou vždycky překvápení, když se dozvědí, jak se něco po všech těch letech nezměnilo. Ve vlaku do Bostonu jsem se nedávno sešel s krajanem Peškem, který mi v roce 1967, ještě jako redaktorovi «Rudého práva», zaplatil laskavě večeři v našem pavilonu im Světové výstavě v Montrealu.
Zaplatil tenkrát také za Miloslava Pátka, který tam byl za československý rozhlas. Večeře stála i s nápoji skoro 400 dolarů, což byl tehdy náš měsíční plat, který jsme s Pátkem od Strany a Vlády pobírali Pan Pešek nám při večeři říkal: «Jen žerte, kluci komun i stický, dyk já vděčím vaší Straně za všechno!», Pan Pešek dostudoval v roce 1948 v Praze architekturu, hned nato utekl přes kopečky, vyženil milion
71
dolarů a zp. dvacet let z toho udělal nejméně patnáctkrát tolik Když v čs. pavilonu v Montrealu připíjel na zdraví Rudolfa Slánského, vrchní číšník, nadstrážmistr Povaha, skoro omdlel Pan Pešek totiž tenkrát nevěděl o roce 1952 a nyní pro změnu nevěděl skoro nic o normalizaci, neboť se zastavil u roku 1968. «A kde je Pátek?» - zeptal se mne tedy letos v červnu u baru ve vlaku do Bostonu, když, kamsi odeslal pohlednou devatenáctku, se kterou cestoval pro větší pohodli Ano, pan Pešek si myslel, ze opět, jako v roce 1967, cestuji s Miloslavem Pátkem a ze dosud oba, obrazně řečeno, zpíváme zpěv míru, okolnost dosti zajímavá uvážíme-li že mezi rokem 1967 a 1980 jsme měli řadu událostí Když se dozvěděl o osudu vyhozeného, s nímž kdysi chodil do gymnasia, vytkl mi pan Pešek, proč jsem se ho jako soudruh soudruha nezastal «Máte víc držet pohromadě, vy komunisti», řekl mi «Podívejte se, jak vás je málo a jak vás nikdo nemá rád A vy furt blbnete s těma proverkama, pořád někoho vylučujete, a ruku na srdce» - dodal skoro jako úvodník z mého bývalého ústředního orgánu - «prospívá to snad věci socialismu?». Musel jsem uznat, že má v podstatě pravdu, avšak namítl jsem, že smyslem prověrek ani tak není prospěch shora uvedeného společenského řádu jako spiše zachování vedoucích soudruhů ve funkcích. To naopak uznal pan Pešek, objednal čtvrtý koňak a pravil: « Z hlediska spořádaných poměrů v mezinárodním úvěrovém systému jsou ovšem vedoucí soudruzi podstatou socialismu. To máte jako se šejkem v Omanu». Pak jsme se vrátili k Miloslavu Pátkovi, který nejspíše v té době sbíral houby u Rabštejna a divil se, proč na něho přišla škytavka, Vysvětlil jsem panu Peškovi, že Pátek mne přímo prosil abych se ho nezastával, když ho vyhazovali v roce 1970, protože bych mu jen při tižil, když nutě jako nepříteli lidu sebrali mezitím i rybářský lístek na Ploučnici v České Lípě. Čekal jsem. že pan Pešek se v této souvilosti bude divit, kde se vzaly v Ploučnici ty by, ale místo toho se zeptal, jestli má dosud Miloslav Pátek bílého anduláka jménem Ferda. Řekl jsem po pravdě, že nevím, ale ještě v roce 1975 byl Ferda, známý sprosťák, jediným členem rodiny, který nebyl vyloučen ze žádné organizace. Teprve \> této zajímavé souvislosti se mne pan Pešek zeptal: «Snad ry taky nejste vyhozenej?».
Až do té chvíle si myslel, že ještě v roce 1980 cestuju do Bostonu v režii soudruha Švestky. Jat neblahým tušením, rychle se poptal po osudu několika dalších společných známých, o nichž si myslel, že dosud řádně platí příspěvky, a když se dozvěděl, že jsou všichni vyhození, zvolal velmi smutně: «Už nemám žádný známý komouše!». Pak dodal zklamaně: «Taky jsem slyšel, že Gottwald umřel, Zápotockej umřel, Novotnej umřel, kdo tam teď vlastně vládne?». Vysvětlil jsem mu princip napojeni na Milovice a do Dejvic a abych ho potěšil, řekl jsem mu, že teď máme Husáka, Biláka a Strougala. «To už není ono», řekl však pan Pešek. «To za mejch mladéjch let všichni komoušové jezdili zadarmo kopat uhlí a zpívali: Vyhrňme si rukávy! No řekněte, eště teď zpívaj, když tam maj toho Soukala s Filakem ?». Připustil jsem, že už nezpívají, zvláště ne zadarmo, ale raději jsem se nepokusil mu opravit výslovnost. Léty zasutá vlastenecká hrdost mi jen velela poznamenat: «Všichni tři jsou doktoři. Doktor Bilak, doktor Strougal, doktor Husák, a taky jeden inženýr, jmenuje se myslím Hůl». Neudělalo to na něho dojem. Dopil koňak a řekl: « Vidíte, doktoři, ale zpívat se už nezpívá». Devatenáctka se vrátila, ale pan Pešek jí nevěnoval pozornost. Byl ponořen v dějinách. «Ale Strana je furt?» - zeptal se. «Jmenuje se to tak», připustil jsem. «A sjezdy to občas má ?» - ptal se dále. «Pokud vím, má. Dokonce slavné. Napřesrok bude šestnáctý», a/'
«A vždycky tam znova volej ty samý vedoucí soudruhy?» - pořád ještě se ptal pan Pešek. «Vždycky», musel jsem potvrdit. «Jednomyslně?». «Jednomyslně». v
«Tak to mě uklidňuje», dodal pan Pešek «Víte, já jim tam prodávám slaboproudou techniku a z hlediska úvěru to rád vidím že tam je furt stejná generální linie, i když třeba je tam na příklad míň masa». Měl jsem ten dojem, že skoro přesně totéž řekl nedávno v Čechách jeden ukrajinský turista, ale neměl jsem už příležitost. Vlak dojel do Bostonu. Pan Pešek položil levou ruku na pravou zadní polovinu své sekretářky, pravou ruku mi podal a řekl: «Tak pozdravujte Pátka a nic si z toho nedělejte. Tady je takv sranda». I v tomto ohledu, myslím, měl pravdu.
LISTY (řídí Jiří Pelikán s redakční radou) vycházejí jako dvouměsicník a jsou určeny především čtenářům v Československu. Přečtěte a předejte známým! V Z A H R A N I Č Í je možno časopis objednat za roční předplatné 20, - D M (nebo ekvivalent v cizí valutě) pro evropské země 25, - D M pro USA, Kanadu, Izrael a j. zámořské země (letecky) 27, - D M pro Austrálii, N . Zéland, Jižní Afriku a Již. Ameriku (letecky) Předplatné a příspěvky na tiskový fond posílejte na LISTY, PSchA München 112 76-802 složenkou nebo. LISTY, Konto N o 112844, Bayerische Vereinsbank, Leopoldstrasse, München. Objednávky časopisu a knih (Tanky proti sjezdu, Zakázaný dokument) a ostatní korespondenci posílejte na adresu redakce: LISTY, Via Torre Argentina 21, 00186 R O M A
72
