číslo kognitivně disonantní občasník, informační destilátor, splaskávač simulákrů, rozpouštěč falešných egregorů, narušovač zpráchnivnělých

kognitivně disonantní občasník, informační destilátor, splaskávač simulákrů, rozpouštěč falešných egregorů, narušovač zpráchnivnělých paradigmat, kompenzátor hypotékového novinářství, flokulant mediálního žaboklamu

číslo 2017-1

1

zdroj:http://www.cernobila.com/

2

foto ORL 2017

3

Obsah Nassim Nicholas Taleb: Sýrie a statistika války . . . Třicetiletá válka Arabů právě začíná . . . . . . . . . V Česku se schyluje k celoplošné cenzuře informací v horizontu 3 let! . . . . . . . . . . . . . . . Apokalypsa a spirála nekonečného vraždění. O tom, co k nám přijde... . . . . . . . . . . . . . . . Potřebujeme nový příběh . . . . . . . . . . . . . . Islám jako mocenská ideologie: Čtyři fáze islamizace. Vítači půjdou jako první. Jsme na prahu totální konfrontace? . . . . . . . . . . . . . . . Žádný tyran nemůže vydat zákon proti snům . . . . Lidská práva: celosvětové sekulární náboženství . . This Mexican medicine woman hipped America to magic mushrooms, with the help of a bank executive . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rozpad národů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . S kulturním marxismem na věčné časy… nebo na Darwinovu mez? . . . . . . . . . . . . . . .

4

7 11 15 24 33

49 56 69

73 85 94

OBSAH

OBSAH Neziskovky ve spolupráci s Frontexem pašují v přímém přenosu loděmi do Evropy tisíce migrantů z Afriky, aby mohly čerpat od EU granty na jejich integraci! . . . . . . . . . . . . . . . . . Spálená země. Dostali jsme se do pozice otroků a nechali si zničit výrobní i finanční základnu a jsme zdrojem levné pracovní síly a odbytištěm nekvalitních výrobků. . . . . . . . . . . České zemědělství bylo obětováno. Nejsme potravinově soběstační. . . . . . . . . . . . . . . . „Zvrhlí židáci“. V Německu je opět možné beztrestně podpalovat. Páchají to muslimové. Lidé emigrují z Evropy. . . . . . . . . . . . . . . . . . Rajský mlýn na Šumavě: Trojnásobná brutální vražda a tři sebevraždy. Je prokletý? . . . . . . . . .

5

101

111 119

128 136

ORL 2017-1 Motto: Sorokin je nepřítelem jevu, který bychom nazvali multikulturalismem. Domnívá se, že evropská kultura se stala kulturním smetištěm – skládkou, na kterou se dá vyklopit všechno, co se ve světě najde. Jeho výtka však spíš směřuje k roztříštěnosti a nedostatečné integrovanosti tehdejšího, ještě předválečného (a mnohem víc současného) světa. Píše: „Tato míchanice různých prvků značí, že duše kultury je ztrouchnivělá. Přestává být loa jální k sobě samé. Nesnaží se být svým vlastním tvůrcem. Stává se bezbřehou a nestvůrnou.“ Pro závěrečná stadia takové kultury je typický důraz na velké měřítko a malý obsah. V angličtině se jedná o rozdíl mezi vnitřní velikostí ve smyslu „greatness“ a vnější velikostí ve smyslu „bigness“. Věci kdysi nenápadné se tak mění na věci okázalé, na kolosea všeho druhu. Obecně se dá říct, že smyslové kultury jsou bohatší, ale také víc podléhají krátkodobým i dlouhodobým fluktuacím. Duchovně založené kultury bývají chudší, ale možná to platí i tak, že národ, který zchudne, ve své jedné části zniterní (a v druhé zhrubne). V. Cílek - Co se děje světem Všecko, co maju multykulturni marxisti v planu, robi metodu salamu, neboli Overtonova okna. Budou lhat, mlžit a zrobi cokoliv, aby svuj cil prosadili. Před dvaceti rokama u nas začali agendu s homosexualama. Proto ten amerycky šašek s červenyma kartama běhal v čele pruvodu uchylu s holyma řiťama. A bude to pokračovat dal a dal... budu tvrdit, že všecko nenormalni je normalni. Pedofil, nekrofil, zoofil, všeci společně vzhuru k zařnym zitřkum! V. Větvička

6

ORL 2017-1 Nassim Nicholas Taleb: Sýrie a statistika války Když jsme s Pasqualem Cirillem pro svou statistickou analýzu násilí zkoumali historické popisy válek, objevili jsme obrovské nesrovnalosti – lidé berou čísla s posvátnou úctou, i když většina z nich je smyšlená. Nevěř ničemu, co slyšíš, jen něčemu z Mnozí historici, političtí „vědci“ toho, co čteš, a polovině toho, co vidíš. a všichni ostatní jim podobní, pak s takovými čísly píší knihy. Zjistili jsme například, že vědecký bavič Steven Pinker založil svou analýzu brutality povstání An Lu-šana na fušerském přehánění – skutečné počty obětí totiž mohly být nižší hned řádově. Značná část Pinkerovy teze o poklesu násilí vychází z předpokladu, že v minulosti bylo násilí více; už to ji přitom dále diskredituje (bez ohledu na pochybný obecný Pinkerův přístup ke konfliktu porovnaný s jeho vlastními statistickými údaji). Peter Frankopan ve své The Silk Roads to podle všeho chápe přesně: odhady počtů obětí mongolských invazí byly nadsazené už jen samotnými Mongoly, kteří přeháněli při popisu míry devastace, aby zastrašili své nepřátele (válka není tolik o zabíjení jako o porobení). Naše hlavní (technická) studie je ZDE. Není to ale jen o blábolech Stevena Pinkera, protože i mnoho dalších válek se jeví, jako kdyby je někdo prostě vytáhl z klobouku. Nějací novináři prostě ocitují někoho z tiskové konfe7

ORL 2017-1 rence; pak si to najde cestu na stránky Le Monde nebo New York Times a všechna ta čísla se najednou stávají pevně danými i pro budoucí generace. Pro své pokusy o vytvoření důkladné metody kvantitativní historiografie jsme navrhli techniky statistické odolnosti: spočívají v boostrapování „dějin“ z minulosti, zvažování minulosti a uvědomění si nejnižších a nejvyšších možných odhadů, vytvoření desítek tisíc takových „historických cest“ a zhodnocení, jak „robustní“ jsou odhady vůči změnám jako celku. A přitom nás znepokojilo, že jsme zjistili, že se žádný historik s podobným „úklidem“ nebo zvažováním nenamáhal – a tak je tu na pomoc statistický aparát. Náhodou jsem se musel podívat na odhady počtů syrských uprchlíků v Libanonu – i v tomto případě čísla létají bez větší přesnosti a od jedné zprávy ke druhé se jen neustále zvyšují. Lze to ale vysvětit: čísla jsou potenciálně přehnaná. Z jednoho libanonského magistrátu mi byl sdělen počet uprchlíků ve městě, přičemž to byl údaj výrazně nižší, než s jakým pracují byrokraté z OSN. Skutečný počet je asi třetinový oproti tomu, jaké číslo se zveřejňuje. Zatímco pro Libanon je to optimistická zpráva (s menším počtem uprchlíků přicházejí i menší starosti se stabilitou oblasti), není to nic dobrého pro hospodaření a financování agentur OSN a životní styl jejich byrokratů. Nebo skutečné počty obětí syrské války. Slyšíme, že v Sýrii zahynulo půl milionu lidí. Tvrdí se nám zároveň, že mnozí z nich byli „povražděni“ Putinem, Asadem a Kateřinou Velikou (která po invazi na Krym vyhrožovala i Osmanům v Levantě). Není těžké si ověřit, že většina informací, které o „řezníkovi z Damašku“ dostáváme, je podezřelá: některé Saúdy a Kata-

8

ORL 2017-1 rem financované PR firmy ve Washingtonu a Londýně totiž vykazují hyperaktivitu. Stejné je to i s počty nemocnic ve východním Aleppu, kde sídlí Al Kajda (a odkud z děl ostřeluje civilisty v ostatních částech města), kterých je podle mého v přepočtu na jednoho obyvatele několikrát víc než ve zbytku světa. Každý den slýcháme, že Rusové zničili další nemocnici, ale mluvčí ministerstva zahraničí USA John Kirby není s to jmenovat žádnou z pěti nemocnic, o nichž se v poslední době zmiňoval, natož aby ukázal jejich umístění. Sleduji, jak propagandisté a obhájci Al Kajdy, jakým je třeba Charles Lister (ze saláfisty financovaného Middle East Institute), házejí čísly, která jsou pak citována – ano, najdou se idioti, kteří budou citovat čísla předkládaná kajdistickým propagandistou Charlesem Listerem, a poté je budou citovat i někteří slušní novináři a poté se budou tesat do kamene pro příští generace. Onehdy jsem sledoval seriózní americkou novinářku a svou bývalou kamarádku, jak na Twitter dává hrůzný obrázek coby důkaz Asadova vraždění: Ukázalo se, že fotka „umírajících dětských obětí Asada“ byla původně pořízena v Libyi, a to před čtyřmi lety, a do oběhu ji podle všeho vyslala PR firma financovaná Katarem. Ta novinářka se odmítla omluvit: „Snad si nemyslíš, že by Asad nebyl schopen takových zločinů?“ Nevěř ničemu, co slyšíš, jen něčemu z toho, co čteš, a polovině toho, co vidíš, praví stará kupecká moudrost. Jako obchodník a statistik jsem byl veden k tomu, abych bral data vážně, nevěřil cizím číslům a vyhýbal se lidem naivním natolik, že se pustí do politiky založené na šokujících, ale pochybných obrázcích destrukce: Falešný snímek umírajícího dítěte je cosi, co přece nemůže zpochybnit nikdo, pokud se nechce

9

ORL 2017-1 ukázat jako naprosté hovado. Jako občan ale požaduji, aby bylo označení „vrah“ určeno u soudu a podle zákonů, a ne podle Saúdy financovaných plátků – jakmile je totiž někdo označen za vraha nebo řezníka, už se toho nezbaví. Nemohu uvěřit, že vlády a jejich úředníci mohou být tak stupidní. Ale jsou. PS. Ukazuje se, že realistický odhad obětí muslimskobratrského povstání v syrské Hamá z let 1979 až 1982, který se běžně uvádí v rozmezí 30 a 40 tisíc, se pohybuje někde kolem dvou tisíc. Je zarážející, že přefouknuté počty obětí postupem času narůstají, aniž by kdokoli novelizoval informace. (Údaje z odtajněných zpráv poskytla Sharmine Narwani). PPS. Bill Clinton ještě coby prezident USA v roce 1999 prohlásil, že počty obětí v Bosně a Chorvatsku dosáhly asi 250 tisíc: To je přinejmenším třikrát víc, než jsou nejvyšší odhady současné. Clintonova inflace se ale utrhla z řetězu až v případě Kosova; z jeho 100 tisíc „zmizelých“ obyvatel Kosova byly posléze potvrzeny tři tisíce obětí násilí. Přesto na základě té své informace oblast bombardoval a démonizoval Srby. Není bez významu, že už v kosovském příběhu se angažovaly PR firmy placené Saúdskou Arábií. Převzato z The Medium Autor je americký akademik libanonského původu, autor několika bestsellerů, včetně slavné knihy Černá labuť. Následky vysoce nepravděpodobných událostí, v níž v roce 2007 předpověděl financí krizi, která přišla o rok později.

http://literarky.cz/blogy/tereza-spencerova/23274-nassim-nicholas-taleb-syrie-a-statistika-valk

10

ORL 2017-1 Třicetiletá válka Arabů právě začíná Václav Cílek V historii posledního tisíciletí se poměrně často setkáváme s periodou nějakých 20-30 let, kdy čas proměny chvátá rychleji a pak se zase zpomaluje. Na velkou dynamickou změnu je zapotřebí alespoň oněch nepřesných a empirických dvou až tří desetiletí. Nebudu se na tomto místě pouštět do obrovské literatury o ekonomických či civilizačních cyklech. Je jich mnoho a všechny kulhají. Myšlenka „třicetiletého“ cyklu je uklidňující alespoň v tom, že není pravděpodobné, že člověk by ve zmatku prožil celý svůj život. Arabista Rainer Hermann v knize o Islámském státu (Konečná stanice Islámský stát?, český překlad vyšel v Edici 21 nakladatelství Academia, 2016) uvádí několik údajů, které staví celou situaci Blízkého východu do jiného světla. Především my všichni žijeme v mediálním světě, který zajímá, kdy dobudeme Mosul či Aleppo, nebo kdo bude vládnout v Damašku či Bagdádu. Jenže tento vojenský aspekt je druhořadý. To, co je podstatné, se týká okamžiku, kdy začne fungovat stát. Je to jako s řeckým dluhem, kde skutečným bodem obratu bude kladná obchodní bilance Řecka. A to je přesně to, co nevidíme, protože jsme zaslepení splátkovým kalendářem. V roce 2011 svět s nadějemi vzhlížel k „arabskému jaru“, což je mimochodem metafora odvozená z „pražského jara“ roku 1968. Některé arabské státy se zatím nerozpadají, ale bez ropy nejsou schopné přežít hospodářsky. Zakopaný pes arabského světa není v sektářském násilí, ale v nefunkčních státech. Obyvatelé své státy obvykle nechtějí, protože jim nic nepřinesly, ale zároveň potřebují mít alespoň nějaké životní 11

ORL 2017-1

jistoty a pocit bezpečí. Proto vyměňují loajalitu ke státu za loajalitu k náboženským organizacím. Ve všeobecném zmatku státních armád a nestátních milicí placených z mnoha různých, často protichůdných zdrojů, jako je šíitský Írán i sunnitské organizace napojené na Saúdskou Arábii rozehrávají své hry i další mocnosti jako Francie, Anglie a z velkých hráčů USA, Rusko a nověji i Čína. Kromě řady politických důvodů zde stále existuje silný motiv boje o kontrolu nad ropným průmyslem. Irák a asi i Írán mají největší potenciální zásoby ropy na světě, o kterou se nějakou formou bojovalo nejméně od roku 1928, kdy proběhla tajná 12

ORL 2017-1 jednání tří velkých ropných firem o ovládnutí globálních zdrojů a distribučních kanálů ropy. Je to ostatně téma zpracované v mnoha knihách a televizních dokumentech. To jen v posledních několika letech máme falešný pocit, že ropy je nadbytek a že ropné problémy jsou jednou provždy vyřešené. Většina arabských států po svém vzniku podlehla pokušení rentiérského státu placeného buď z ropných poplatků či v případě Egypta ze Suezského průplavu, anebo dokonce mezinárodní pomoci. To je situace současného Egypta, jehož sto milionů občanů drží nad vodou zejména americká potravinová pomoc a ropné peníze ze Saúdské Arábie. Každým rokem přibývá necelý milion Egypťanů. Čekám velké a nebezpečné zhroucení Egypta, protože nejpozději během deseti let se Saúdové začnou dostávat do ekonomických potíží, neboť jejich vlastní populace velmi rychle roste. Podívejme se na čísla. V roce 1960 měl Egyptě stejně velký příjem na hlavu jako Jižní Korea a Sýrie byla ještě bohatší. Dnes má Korea pětinásobný příjem oproti Egyptu. Už dnes dosahuje množství mladých nezaměstnaných lidí v Egyptě kolem 40 %. Světová banka spočítala, že do roku 2020 by v arabském světě mělo vzniknout asi 100 milionů nových pracovních míst, které by absorbovaly rostoucí dav mladých nezaměstnaných Arabů. Egyptský stát není schopen přežít ekonomicky. Na jaře 2016 bylo možné za 100 euro dostat 700 egyptských liber, na podzim to už bylo 1800 liber. Energetické subvence, které egyptský stát vyplácí svým obyvatelům, jsou větší než zisk všech státních podniků. Stát kromě toho subvencuje některé potraviny, léky a pitnou vodu. Abychom si uvědomili hloubku problému, stačí si zapa-

13

ORL 2017-1 matovat údaj, že v roce 2011 vyvezly všechny arabské státy méně průmyslového zboží než Filipíny. Vyrůstá hněvivá, z budoucnosti vyloučená a neschopností státu podvedená generace. Aby stát fungoval, potřebuje lidi, kteří se s ním identifikují, což je stále obtížnější. Tím víc se však posilují kmenové, oblastní či náboženské identity. Na mnoha místech, jako například v Mosulu, to znamená konec náboženských minorit včetně křesťanských církví, které zde žily 1600 let. Zhruba 70 tisíc křesťanů muselo odejít a mnoho z nich bylo zabito. Ale i tak má Irák nejméně tři identity (sunnitskou, šíitskou a kurdskou), Sýrie jich má ještě mnohem víc a i Libye se rozpadá do nejméně tří oblastí. Je jen otázkou času, kdy rostoucí islámský terorismus zasáhne Evropu doopravdy citelně. Bude to velké mediální téma, emoce se rozkývají jako v hollywoodském filmu, ale upřímně řečeno z věcného hlediska to bude zpráva asi tak na úrovni srážky dvou vlaků. Důležitá bude klidná a rozumná odezva evropských států. Tady je nutné říct, že česká muslimská komunita je po těch mnoha letech společného života jako celek mimořádně dobře integrovaná, protože mnoho jejích členů pochází z bývalého Sovětského svazu, Bosny či Levanty. Jsou to naši lidé. Naproti tomu osud Blízkého východu a severní Afriky se jeví jako velice temný, protože tamější státy přestávají hospodářsky fungovat. Potřebují dovést skoro všechno – potraviny, průmyslové zboží včetně automobilů i umělá hnojiva. Přicházející robotizace dál zamíchá kartami, vynese technologicky silné ekonomiky a oslabí všechny ostatní. Specialisté na Blízký východ proto někdy hovoří o počátku třicetileté války Arabů. Je poměrně jednoduché vyhrát nějakou další bitvu,

14

ORL 2017-1 ale bez ropy by bylo skoro nemožné zařídit fungující stát. A do tohoto chaosu přicházejí klimatické změny. Není divu, že se v arabském světě rozvíjí, podobně jako u nás za husitů (což je jiná zhruba třicetiletá epizoda evropských dějin), myšlenka konce věků. http://echo24.cz/a/iJ9Yg/tricetileta-valka-arabu-prave-zacina

V Česku se schyluje k celoplošné cenzuře informací v horizontu 3 let! Redakce AE News získala další interní materiál pracovní skupiny, která pro ministerstvo vnitra ČR připravila projekt monitorování internetu, který od 1. ledna 2017 začne na území ČR pracovat pod názvem „Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám“ (zkráceně CTHH) a podle informací by měl v průběhu příštích několika let nabrat až dvě stovky pracovníků na pracovní pozice analytiků a operativců pro rozkladnou činnost. V první fázi se podle dokumentu bude jednat pouze o vyhodnocování a analýzu subjektů VO (v dokumentu se zkratka překládá jako „vnitřní odpor“ a v případě agravace jako „vnitřní odboj“) spolu s přípravou tzv. „přemostění“. Velmi zásadní dokument tak odhaluje celý úmysl a plán, který stojí za vznikem tohoto centra, které v prvním roce své činnosti bude zaměstnávat přibližně 30 zaměstnanců z řad „spřátelených médií, novinářů a neziskového sektoru“, stojí v dokumentu. Nejvíce mne zaujal koncept „přemostění“, který považují vůbec za nejnebezpečnější cíl celé operace. V dokumentu zpracovaném pro ministerstvo vnitra uvádí tým autorů přímo návod, jak odstranit ze společnosti vliv alternativních médií formou jejich vytěsnění za okraj zákona. 15

ORL 2017-1

Metodika se v dokumentu označuje za „přemostění informace a terorismu“ a dokument uvádí příklad, že činnost alternativních médií na území ČR představuje hrozbu, kterou je nutné „odhalit“ vytvořením „mostu“ mezi informací a teroristickým činem nebo i jenom pokusem o něj. Alternativní médium uveřejní informaci, na jejímž základě vznikne mezi občany aktivní odpor proti „civilizačním hodnotám“ a tento odpor vyústí v násilí. Viníkem takového násilí potom nebude někdo z ulice, ale půjde za viníka označit právě médium, které informaci přineslo. Nejprve zmapovat alternativu, potom zanalyzovat a nakonec zakročit! První rok činnosti CTHH se bude omezovat pouze na analýzu těchto příkladů a vypracování pozic pro „operativní rámec“ v 16

ORL 2017-1

pozdější etapě, uvádí se v materiálu. Tady je zajímavé si všimnout, že na tomto plánu odstavení alternativních médií se nepracuje jenom v ČR, ale ve většině zemí západního světa. Sociální sítě Facebook a Google nově tagují informace jako „fake news“, pokud spřátelení „ověřovatelé“ ze spolupracujících mainstreamových médií označí informaci z alternativy za podvrh. Na straně druhé třeba zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg žádá a vyzývá, aby lidé v USA otevírali migrantům svá srdce, svou náruč a své dveře od domova. Doslova tak opakuje slova Angely Merkel z minulého roku a na internetu se začalo hovořit o tom, že Zuckerberg se doslova zbláznil. Více zde. Jedná se o komplexní projekt globalizace, na jehož konci má být rozklad Evropy a USA, protože oba prostory budou převálcovány migračními vlnami, Araby v Evropě a Hispánci v USA. Alternativní média představují problém. V době internetu 17

ORL 2017-1 došlo k tomu, že mainstreamová média, která jsou beze zbytku pod kontrolou elit a píšou tak, jak elity chtějí, prostě ztratila svoji moc a nově nastupují alternativní a nezávislá média, která jsou financována nikoliv z kapes elit a oligarchů, jak tomu bylo posledních cca. 200 let novinové žurnalistiky, ale z prostředků samotných čtenářů a občanů. Mainstream se zoufale snaží dokázat, že alternativa funguje z ruských peněz, ale to je blábol a zejména v USA tomu nikdo nevěří. Dnes je veřejným tajemstvím, že žádný zpravodajský list nebo server mainstreamu si nevydělá měsíčně na svůj provoz a dlouhodobě jsou mainstreamové listy a servery ve ztrátě. Bakala 41 milionů v mínusu, Babiš téměř čtvrt miliardy v mínusu Typickým příkladem je vydavatelství Economia Zdeňka Bakaly, které vydává časopisy jako Respekt, Ekonom nebo Hospodářské noviny. Economia provozuje i server Aktualne.cz, webový portál Centrum.cz nebo internetovou televizi DVTV, jejíž pořady moderují Daniela Drtinová a Martin Veselovský. Za minulý rok byla Economia v bilanční ztrátě 41 milionů CZK [1]. Oproti předloňskému roku si polepšila v tom smyslu, že ztráta klesla o 7 milionů, předloni byla totiž ztráta rovných 50 milionů CZK. Rok za rokem hospodaří se ztrátou, stejně jako drtivá většina mainstreamových projektů v EU a také v USA. Ale to není nic ve srovnání s největším mainstreamovým mediálním kolosem v ČR, který v roce 2013 zakoupil Andrej Babiš a jeho Agrofert. Mediální skupina MAFRA, která vydává MF Dnes, Lidové noviny a jejich internetové mutace, hospodaří momentálně s provozní ztrátou bezmála čtvrt miliardy

18

ORL 2017-1

korun [2], v této ztrátě je stabilně od roku 2012 a nezdá se, že by to „uvědomělému hospodáři“ a současnému ministru financí Andreji Babišovi a majiteli Mafry vadilo. Je to podivný kontrast, když slyšíte Andreje hovořit o potřebě úspor a vyrovnaných rozpočtech z pozice ministra, ale přitom soukromě dotuje už 4 roky z vlastní kapsy mediální kolos se zaseknutou sekyrou čtvrt miliardy, a to ne jednorázově, ale pravidelně rok co rok, jako by se nechumelilo. Ztráty hospodaření se vyčíslují za každý rok a Mafra od roku 2012 odepsala ztráty ve výši neuvěřitelných 750 milionů korun [3]. Chápete dobře. Odkud majitelé médií berou peníze na financování ztrát mediálních domů v řádech desítek a stovek milionů korun ročně? Mají snad tiskárny na peníze?

19

ORL 2017-1 Mainstreamová média hospodaří desítky let ve ztrátě a přesto nekrachnou Možná si teď řeknete, jak může takový podnikatelský projekt fungovat, když jde o subjekt soukromý a tento subjekt pořád vykazuje ztráty? Odpověď na tuto otázku známe. Ztráty mediálních koncernů jsou kompenzovány „jinými cestami z jiných zdrojů“ a v případě Zdeňka Bakaly ty zdroje asi tušíme správně, nejlépe je znají asi lidé a zaměstnanci OKD. Mainstreamová média (MSM) pomáhají elitám formovat veřejné mínění a tyto elity za to rády zaplatí, ovšem ne transparentně, ale pomocí jiných zdrojů a jiných cest, na konta v cizině a obecně v zahraničí. Majiteli ztrátového média je potom jedno, že noviny nebo celé vydavatelství už jsou 7 nebo 10 let v nepřetržité ztrátě, protože ta ztráta je pouze účetní z pohledu transparentní uzávěrky, ovšem ve skutečnosti projekt vydělává velké peníze, mimo-účetně. A právě zde pramení obrovské obavy mainstreamu ze ztráty těchto netransparentních zdrojů financí, protože alternativa dokáže se zlomkem nákladů měnit pohledy a názory lidí ve společnosti stejně efektivně, nebo dokonce lépe než mainstream. Americké volby odhalily děsivou skutečnost. Mainstreamová média padla a prohrála válku s alternativou. Americká alternativa má hlavní zásluhu na zvolení Donalda Trumpa do funkce. Americký mediální mainstream jel proti Trumpovi během celé kampaně takovou štvavou kampaň a natolik podporoval Hillary Clinton, ale nic to nepomohlo, alternativa zvítězila a prosadila nový axiom do světa zpravodajství, že velké peníze proti svobodné informaci a pravdě nemají šanci. V Evropě tak vypukl obrovský strach, že proces se bude opakovat i při volbách v zemích EU. Najednou si politici začali uvědomo20

ORL 2017-1 vat, že s hlasem alternativních médií se musí počítat. Projekt CTHH v Česku je tak pilotním nástrojem k likvidaci alternativy za použití praktik a taktik zpravodajských služeb. Dají se očekávat provokace, zinscenované útoky a zinscenovaná zatčení pachatelů, kteří do výpovědi uvedou, že násilný čin provedli na základě článku, který si přečetli na tom kterém konkrétním serveru alternativy. Salámová metoda na zavedení cenzury… z důvodu ochrany občanů před terorismem! Jakmile se povede několik takových příkladů medializovat, spřátelená média udělají veřejnou objednávku adresovanou poslancům sněmovny, aby zpřísnili pravidla pro publikování na internetu a aby byla zavedena cenzura. Je to proces salámové metody. Teď v této chvíli by požadavek na cenzuru u poslanců neprošel. Ale jakmile bude na stole několik případů, exemplárních modelů útočníků, kteří podle svých slov jednali na popud článku nebo zprávy na alternativě, tak to bude měnit situaci. Nevěřte ministerstvu, že jde pouze o monitoring, a že nikdo nechce nic cenzurovat. To je pravda, která bude platit jen první rok, ale další etapy jsou přímo o tom, jak zabránit šíření informací z alternativy. To je přímo v dokumentu uvedené, že projekt má za cíl využít veškeré prostředky, jak bránit šíření proruské propagandy a tzv. fake news z alternativních médií k uším a očím občanů v ČR. Výroba „přemostění“ zabere nějaký čas a vzhledem k tomu, že příští rok jsou v ČR parlamentní volby, bude snaha o omezení vlivu alternativy v ČR opravdu enormní. CTHH bude sledovat konkrétní kauzy a články na alternativě a bude usilovat

21

ORL 2017-1

o spojení (přemostění) těchto článků na chování lidí na demonstracích. Tam se budou podle dokumentu pořizovat kamerami videozáběry chování subjektů a analytický tým CTHH potom ve spolupráci s novináři mainstreamu vytvoří „přemostění“ mezi články alternativy a tzv. „závadovým chováním“ lidí na demonstracích, kdy takový závadový subjekt může klidně být i provokatér a někdo z řad útvarů ministerstva vnitra, jako jsme viděli tento rok kauzu s dirigentem v hnědé bundě při demonstraci proti migraci v Praze, článek a video o kauze jsme přinesli zde.

22

ORL 2017-1 Na západě po zvolení Trumpa nastala panika v mainstreamu V dokumentu se uvádí, že pracovní skupina navrhuje vyhodnocení a vyvození opatření na základě studie a monitoringu závadového zpravodajství alternativních médií v horizontu 2 let s přípravou pro-aktivních opatření na zabránění činnosti „původců šíření závadových informací“ v horizontu 3 let. Není tedy pravda, že se nikdo z ministerstva vnitra nechystá nikoho blokovat nebo cenzurovat. Jde pouze o to, že se k tomu nikdo nechystá v době, kdy bude pouze probíhat sběr informací a analýza dat. To je horizont zhruba 1 roku, ovšem vzhledem k volbám do poslanecké sněmovny na podzim 2017 očekávám, že ze strany vlády bude veden tlak na zkrácení analytické práce a na realizaci co nejrychlejších opatření s cílem blokovat publikační činnost vybraných serverů alternativy. Útoky proti alternativě jedou na plné obrátky, např. britský list The Guardian dnes informoval o vzniku Centra proti terorismu a hybridním hrozbám v ČR [4], v článku je citován zástupce think-tanku Evropské hodnoty Jakub Janda a list uvádí, že v ČR působí cca. 40 proruských webů, resp. serverů, které šíří „fake news“. Je podivné, že ze všech 40 serverů je v článku na Guardianu jmenován explicitně jenom náš AE News v souvislosti s karetním Majdanem proti prezidentu republiky v roce 2014. Zcela je ale opomenuto, že do vnitřních záležitostí Hradu se vměšoval později už i samotný velvyslanec USA Andrew Schapiro, když radil Miloši Zemanovi, aby raději nejezdil do Moskvy na oslavy Dne vítězství. Právě AE News odhalil vazby mezi českým neziskovým sektorem, Pražskou kavárnou a americkým velvyslanectvím, mezi nimž jsou komplikované a spletité vazby lidí, jednatelů, aktivistů a je23

ORL 2017-1 jich financování ze zdrojů amerického ministerstva zahraničí a soukromých fondů z ciziny. O těchto vazbách mainstream nepíše, tyto informace přináší pouze alternativa. Naprosto tak chápu, že činnost alternativy vadí, ale ani ne tak ve smyslu toho, co se děje někde v zahraničí, ale spíš s ohledem na to, co se děje v ČR a na co upozorňuje AE News ve spolupráci s našimi zdroji a informátory, ale v neposlední řadě i ve spolupráci se samotnými čtenáři, kteří nás upozorňují na jednotlivé kauzy v ČR, např. v poslední době to byl skandál s propagací islámu na jedné ze škol ve Zlíně, více zde. Alternativa má nezastupitelnou funkci. Plní tu úlohu, kterou dnešní mainstream už nezvládá, tj. šíření pravdivých informací a souvislostí, které narušují globalisty indukovaný stav kolektivního celoevropského nevědomí obyvatelstva. -VK-

http://aeronet.cz/news/v-cesku-se-schyluje-k-celoplosne-cenzure-informaci-v-horizontu-3-let-zname-podrobnosti-the-guardi

Apokalypsa a spirála nekonečného vraždění. O tom, co k nám přijde... Společnost pro vědy a umění – pražská skupina a Platforma poslanců a senátorů pro zachování evropské kultury a jejích hodnot uspořádaly ve středu komponovaný večer zaměřený na otázku migrace. Program večera zahájil klavírní virtuóz, profesor Radoslav Kvapil – zahrál výběr z cyklu Poetické nálady Antonína Dvořáka a Tři české tance Bohuslava Martinů. Se svými příspěvky k problematice imigrace vystoupili profesor historie Jaroslav Pánek z Historického ústavu AV ČR, spisovatel Benjamin Kuras a zakladatel platformy poslanec Zdeněk Soukup. 24

ORL 2017-1

Všichni vystupující se shodují, že evropské civilizaci hrozí zánik, že můžou přijít stamiliony migrantů z Afriky a to by přineslo možnou spirálu násilí, vraždění a „apokalypsu“. Sebevraždě křesťanství v Evropě pomáhá i papež František Benjamin Kuras hovořil o sebevraždě západní civilizace, kdy imigrace je vražednou zbraní, a sebevraždu naší civilizace dokumentoval na konkrétních faktech úpadku křesťanství v Evropě. Na Blízkém východě jsou křesťané muslimy vražděni. Ve Velké Británii je křesťanů již méně než 20 procent. Šéfredaktorem náboženského programu BBC se stal muslim. Dvě třetiny kostelů v Nizozemí byly zrušeny. Jen pět procent Švédů navštěvuje bohoslužby. Křesťané jsou v Evropě na pokraji vymření. Kuras zmínil knihu francouzského konzervativního katolického spisovatele Phillipa de Villiérs Budou ještě zítra vyzvá25

ORL 2017-1 nět zvony? Kostely se bourají, místo nich rostou jako houby po dešti nové mešity či se z kostelů přeměňují na mešity a místo zvonů se rozléhá volání muezzinů. Avignon, dříve město papežů, je dnes městem islamistických salafistů. Katedrála Saint Denis v Paříží, kde je pohřben vítěz nad muslimy Karel Martel, je dnes uprostřed islámem okupované čtvrti. Islám se brzy stane hlavním náboženstvím Francie. V mladé generaci je třikrát více muslimů než katolíků. Úpadek křesťanství zasáhl i Německo. Kuras uvedl, že v roce 1963 tam bylo vysvěceno 460 nových kněží, v roce 2015 58 kněží. V roce 2015 vystoupilo z katolické církve 180 tisíc lidí. Jen 10,4 procenta Němců pravidelně navštěvuje bohoslužby. Zanikají tisíce kostelů a farností. Podle Kurase není divu, že křesťanství v Evropě zaniká, když papež František líbá nohy ilegálním imigrantům, zatímco neslyší o utrpení pronásledovaných křesťanů. Kuras vysvětlil, proč jemu, i když je sám židovského vyznání, leží osud křesťanství na srdci. Křesťanství dle něho vedlo k úžasnému vzepětí kultury a civilizace. Též si vzpomněl na hovor s jednou křesťanskou rodinou, která i pod hrozbou smrti schovávala Židy před nacisty. Řekli mu prý, že kvůli tomu, že by „bez Židů bylo na světě smutno“. Kuras zase řekl, že by bylo na světě smutno bez křesťanů. Islám není náboženství, ale politická doktrína k ovládnutí světa. Až se něco bude dít, bude pozdě Poslanec Zdeněk Soukup se vymezil proti tomu, že ti, kteří jsou proti masové imigraci a multikulturalismu, jsou nálepkováni jako xenofobové. Přicházejí totiž lidé, kteří nám chtějí

26

ORL 2017-1 vnutit svou kulturu a žít dle svých pravidel, dle práva šaría, které popírá rovnost mužů a žen. Islám podle Soukupa není náboženství, ale politická doktrína k ovládnutí světa, která vnucuje ostatním svůj pohled na svět. My vymíráme a současně sem přicházejí mnohačlenné rodiny imigrantů, kteří mají vysokou porodnost a je otázkou času, kdy nás přečíslí a asimilují nás. Dnes je dle něho přihlášení se k vlastenectví aktem odvahy, protože je pak člověk častován nadávkou, že je „nácek“. Podle něho je mylný argument, že nás migrační krize minula. Jsme teprv na začátku. Až se dají do pohybu desítky milionů lidí z Afriky, bude velmi složité to řešit. Solidarita v pojetí EU je vnutit nám uprchlíky, které nechceme. „Mezi poslanci převládá názor, že teď se, co se týče migrace, nic neděje. Až se něco bude dít, bude pozdě,“ varoval Soukup. Evropské hodnoty musí být v Evropě nadřazené. Referendum o vystoupení z EU Podle Soukupa musí být hodnoty evropské kultury (založené na křesťanství, antice, židovství, římském právu a humanismu) v Evropě nadřazeny ostatním kulturám, ale nemáme své hodnoty vnucovat mimo Evropu. Též nemáme žít v představě „EU na věčné časy“. Soukup je pro členství v EU, ale podporuje, aby se o vystoupení z EU mohli lidé vyjádřit v obecném referendu. Hraničním případem pro vystoupení z EU by bylo zavedení společné azylové a sociální politiky, kdy by měli migranti v EU všichni stejné dávky a pak by se jim vyplatilo žít u nás. Dle něj selhalo NATO – odmítlo řešit migrační krizi. Číslo

27

ORL 2017-1 1800 příslušníků pobřežní stráže EU je dle něj směšné. Soukup upozornil, že migranti žijící v Německu za německé sociální dávky, si pronajímají byty u nás a žijí tu. Evropská unie dle něj podkopává veškerá pravidla demokracie – Komise EU si uzurpuje zákonodárnou moc a to je první krok k diktatuře. Lisabonská smlouva nám může vnutit imigranty. Pozvání migrantů na překrytí aféry Volkswagenu? Pak přednesl svou přednášku profesor historie Jaroslav Pánek. Pomáhat individuálně trpícím je správné, ale masová migrace je dle něj úplně něco jiného – je to obří problém. Prostor, který jsme zdědili po předcích, by naši vnukové a vnučky už nemuseli poznat. Přesto nesmíme propadat defétismu a když se budeme chovat racionálně, migrační vlna nás nemusí smést. Problém migrace je třeba posuzovat bez emocí a bez politické korektnosti. EU a NATO dle něj přispěly k míru v Evropě, ale EU vznikla a také zanikne – a zánik EU je tudíž jednou z variant, se kterou musíme počítat. EU dle něj není spolkem rovnocenných států, ale mocenským nástrojem velkých států – zejména Německa. Převažují ekonomičtí migranti nad skutečnými uprchlíky. Pánek vyslovil hypotézu, že chování Německa v migrační krizi souvisí s aférou Dieselgate, minimálně časově. Německo totiž původně bylo v počátku migrační vlny zdrženlivé – a již před několika lety mluvila Angela Merkelová o selhání multikulturalismu. Avšak aféra Volkswagenu s emisemi velmi nabourala důvěru v německý průmysl a v Německo jako takové. Pánek tedy vyslovil hypotézu, že „pozvání“ uprchlíků do Ně-

28

ORL 2017-1 mecka mělo možná mediálně překrýt aféru Volkswagenu s tím, že jedna aféra překrývá druhou. Německo si tím mohlo vylepšit své PR tím, že jedná „humanisticky“. Místo evropského Německa máme německou Evropu. Hraní médií na city Profesor Pánek dále připomněl tezi německého sociologa Ulricha Becka, že místo „evropského Německa“ vznikla „německá Evropa“, což vystihuje pojem „merkeviellismus“, tedy kombinace slov Merkelová a machiavellismus. Německo ovládá Evropu. Pánek připomněl myšlenku Hannah Arendtové – „lež byla vždy nástrojem politiky“. Dle Pánka jde jen o míru. Informační válka v migrační krizi vede ke zkreslování faktů. Co není v médiích, jako by se ve veřejném životě nestalo. Nebezpečnější než zjevná lež je zkreslování dat, které programově působí na veřejnost. V dřívější době se Evropané příliš nedojímali nad válkami a utrpením třetího světa. Média ale začala plánovitě působit na city – viz fotografie utonulého chlapečka u tureckých břehů. Ta měla vyvolat dojem, jak bezcitná Evropa je a že nese odpovědnost. Pánek ale vyslovil otázky, proč se média neptala – proč hošíkovi rodiče nesetrvali v první bezpečné zemi, proč je na hranicích nezadržela a nezachránila před nebezpečnou plavbou turecká pohraniční stráž, proč muslimským uprchlíkům nepomáhají bohaté islámské státy Perského zálivu? Stejně tak, proč média nezveřejnila fotografie mladé švédské ženy pobodané uprchlíkem?

29

ORL 2017-1 Potenciál krvavého střetu. Korporace chtějí snížit mzdy Zastánci přijímání uprchlíků používají dle Pánka jako argumenty dvě základní tvrzení: 1) že je potřeba milosrdenství vůči uprchlíkům a že 2) migranti pomohou ekonomice. Masová migrace dle Pánka přináší potenciál krvavého střetu a aktivizace muslimských menšin v Evropě. Dle něho musí právo reagovat na měnící se realitu. Hrozí totiž zánik evropské civilizace. Podle něho ale již dle dnešního nastavení mezinárodního práva nejsou státy povinny přijímat masové množství migrantů. V této věci USA a Austrálie upřednostnily svou vlastní bezpečnost. Pokud jde o otázku zapojení migrantů do ekonomiky, tak Pánek připomněl, že existují miliony nezaměstnaných mladých lidí v jižních státech EU, takže volání po pracovní síle je zvláštní. Podle něj migranti nejsou nezbytnou a kvalifikovanou pracovní silou. Dle něho existuje kalkul korporací, že migranti sníží cenu práce na pracovním trhu dle principu, že zisky jsou privatizovány a ztráty socializovány – náklady na migranty totiž zaplatí drobní daňoví poplatníci. Migranti nechtějí zůstat v první bezpečné zemi, ale chtějí tam, kde budou mít lepší ekonomické a sociální zabezpečení a tam, kde již mají své komunity. Čili jim nejde o záchranu života, ale o zlepšení životních podmínek. Dejme se na pochod... Apokalypsa a katastrofa Levicová ideologie tvrdící, že nelze imigrantům vnucovat náš jazyk a naše hodnoty, se projevuje v multikulturalismu a ve vzniku ghett. Existují pak i návrhy, aby se Evropané učili jazyky příchozích – místo toho, aby se migranti učili jazyk hosti30

ORL 2017-1 telské země. To je ale nerealizovatelné, protože vedle arabštiny by se museli Evropané učit desítky dalších orientálních jazyků. Levicová ideologie dále znamená obrovskou změnu v etnickém složení obyvatelstva a v rozpadu principu teritoriality práva – tedy principu, že v jedné zemi platí stejné zákony pro všechny. To vede k ohrožení demokracie a soudržnosti státu. Masy lidí mířící do Evropy vyvolaly v lidech pocit nepřátelské invaze. Existuje riziko, že stovky milionů migrantů se mohou vydat na pochod do Evropy kvůli válkám, klimatickým změnám, hladomorům či nedostatku vody. Afrika je přelidněná a populační exploze pokračuje. Toto by pro Evropu dle Pánka znamenalo „apokalypsu“ a katastrofu. Evropa nemůže setrvávat v představě, že může pomoci všem Asiatům a Afričanům. Zdrojem obživy těchto lidí se musí stát nerostné bohatství a zdroje jejich vlastních zemí. Připomněl, že například Izraelcům se podařilo proměnit poušť v kvetoucí zahrady. V případě přelidnění těchto zemí je dle Pánka řešením plánované rodičovství. Pokud by tito lidé přišli do Evropy, Evropa by byla rozvrácena a nakonec by to nepomohlo ani imigrantům, ani evropským domorodcům. Turecký prezident Erdogan vyzval k nárůstu plodnosti v turecké společnosti. Dohromady s bezvízovým stykem do EU by se dle Pánka jednalo o invazi. Pánek připomněl, že u imigrantů je vůle přijmout evropské hodnoty velmi omezená a je mezi nimi velké množství zastánců práva šaría a lidí nenávidějících Západ, a to dokonce i mezi potomky imigrantů žijících v Evropě po několikátou generaci.

31

ORL 2017-1 Může se to zvrhno uut ve spirálu „nezvládnutelného vraždění“ Pokud jde o debatu o migraci, tak západ a východ Evropy mají rozdílnou zkušenost. Západní koloniální velmoci si nesou pocit zodpovědnosti za kolonialismus. To východ nemá. A navíc má historickou zkušenost islámské agrese ze strany Turků. Přezíravý postoj západních politiků vůči východním státům se ukázal, když Evropská komise stanovila „výkupné“ za jednoho nepřijatého uprchlíka ve výši 250 tisíc eur, což je částka znamenající průměrný výdělek Východoevropana za celý život. Ve východní Evropě se ale podařilo integrovat migranty z Ukrajiny, Vietnamu či Balkánu, aniž by zde vznikala ghetta či teroristické útoky. Slova o naší xenofobii jsou tedy nesmysl. Místo toho, aby se západní Evropa v tomto od nás poučila, tak nám násilně vnucuje kvóty. Soužití s imigranty přináší bezpečnostní rizika: vražedné útoky tenoristů, kriminalitu převaděčských gangů (do jejich činnosti je dle odhadů zapojeno 40 tisíc lidí). Stejně tak jsou hrozbou i kriminální gangy přistěhovalců. Při podpoře imigrace vzniklo spojenectví části levice i pravice. Levice z humanitárních důvodů, pravice kvůli levné pracovní síle. Neschopnost EU bránit se povede k militarizaci států i jednotlivců. Frustrovaní občané se mohou násilně střetávat s migranty a to může přejít v občanskou válku, kdy stát nebude schopen ochránit strategické instituce a budovy. Může se to zvrhnout ve spirálu „nezvládnutelného vraždění“. V dlouhodobém horizontu se ukazuje, že situace je velmi vážná. Dle Pánka přesto ale nelze podléhat beznaději. Řešením podle Pánka je, aby EU opustila centralizační režim a vrátila se k hospodářské spolupráci nezávislých států, 32

ORL 2017-1 dále ochrana vnějších hranic a aby státy přijímaly migranty dle svého vlastního výběru a dle vlastní vůle. Evropa dle něj stojí na dějinné křižovatce a je jen na nás, zda dojde k rozvratu evropské civilizace. http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/kauzy/Apokalypsa-a-spirala-nekonecneho-vrazdeni-Vedec-prineslprevratne-vysvetleni-proc-Merkelova-pozvala-migranty-a-velmi-vazne-promluvil-o-tom-co-k-nam-prijde-464174

Potřebujeme nový příběh Prošedivělý hippie jogín v tibetské košili a kapsáčích nás přivítal s omluvou, že jej příšerně bolí hlava a že z něj dnes nic kloudného nevypadne. Ale jen co nám v podkrovním bytě se skvělým výhledem na Pražský hrad postavil na čaj a s výraznou ruční gestikulací začal chrlit obšírné poznámky k četným interiérovým artefaktům, věděli jsme, že s prázdnou rozhodně neodejdeme. Jiří Zemánek (*1953) vystudoval dějiny umění a etnografii na Masarykově univerzitě v Brně a jakožto historik umění postupně působil v galeriích v Hradci Králové, Rychnově nad Kněžnou, Pardubicích, po revoluci pak v pražské Národní galerii. V posledním desetiletí se „krátce řečeno stal z kurátora praktikujícím poutníkem“, snažícím se propojovat umění, vědu a spiritualitu. S jeho články a překlady se můžete po řadu let setkávat i na stránkách Sedmé generace. Nedávno spoluzaložil občanské sdružení Pilgrim, mimo jiné pořádající máchovská putování.

33

ORL 2017-1 Složil dokonce i poutnickou píseň, tu nám však z ostychu nezahrál. Snad příště, někde na cestě. Jak se z kurátora Národní galerie stane poutník zabývající se eko-filozofií? Došlo u tebe k nějakému životnímu zlomu? Odchod z Národní galerie v roce 2000 byl skutečně v mém životě určitý zlom, ale o přírodu a o ekologii jsem se zajímal už dávno předtím. Od dětství jsem v přírodě vyrůstal (v Jeseníkách) a krajinou jsem se zabýval i jako historik umění — zajímal mě land art či eko art. Nicméně k ekofilozofii a ekospiritualitě mě přivedla až příprava ekologického čísla časopisu Ateliér (1996), pro které jsem napsal stať Aktuální moralita na téma umění a ekologie a přeložil několik textů. To se pak promítlo i do mé práce na projektu E-AREA mého přítele, multimediálního umělce Federica Díaze, kde se můj zájem o ekologii, spiritualitu a multimédia poprvé spojil s globálními výzvami i úvahami o nové integrální kultuře a kosmologii. Ale teprve až odchod z Národní galerie mě fakticky přivedl k umělecko-ekologickým projektům, k poutničení, kosmologii, kulturnímu aktivismu a publicistice. Proč jsi skončil na volné noze a nepřešel třeba do jiné galerie? Potřeboval jsem volnost. Od roku 2000 žiju sice takřka z měsíce na měsíc, ale na druhou stranu se můžu věnovat tomu, kam mě táhne vlastní srdce a co cítím jako důležité. Nemám větší materiální nároky, takže můžu takhle žít. Na druhé straně mám taky výhodu, že máme vlastní dům a nemusíme platit za nájem. Poté, co jsem z NG odešel, jsem uskutečnil tři větší tematické výstavy: Divočina — příroda, duše, jazyk v Galerii v Klatovech; Ejhle světlo v Moravské galerii v Brně a výstavu Od 34

ORL 2017-1 země přes kopec do nebe... v Severočeské galerii v Litoměřicích, která byla věnovaná chůzi, poutnictví a posvátné krajině i mizejícím severočeským kopcům a vztahům mezi Čechy a Němci. Každá z těch tří výstav měla svoje aktuální ekologické téma. Rád vzpomínám na klatovskou vý-stavu, která se soustřeďovala na Šumavu. Na konferenci o divočině se tam sešla řada skvělých lidí, například Jaromír Bláha z Hnutí DUHA (viz 7.G 3/2011 — pozn. red.), ředitel Národního parku Bavorský les Karl Friedrich Sinner, výtvarníci Miloš Šejn, Michal Singer a Otto Placht, etnografka Pavlína Brzáková, německý historik vědy Marco Bischof, šéfredaktorka časopisu OYA Lara Mallien a jeden z nejkreativnějších lidí, které znám, vizionář, hudebník a publicista Johannes Heimrath. Byl to pro mě začátek nových vztahů a nové spolupráce v rámci rodící se nové kultury. V posledních letech už výstavy nepořádáš, proč? Po té poslední výstavě o kopcích a chůzi si mě to přitáhlo víc ke krajině, k poutnické praxi, k zájmu o animismus a k občanskému aktivismu, a na druhé straně pak k překládání a koncipování antologií a sborníků z oblasti integrální kultury, ekosofie, geomancie, transpersonální psychologie, nové kosmologie a podobně. Chtěl jsem trochu zaplnit mezery, které u nás v tomto ohledu jsou. Připravil jsem například antologii Geomancie a integrální kultura (2008) a sborník textů Davida Abrama Procitnutí do živé země (2009) a začal spolupracovat s revue PROSTOR na přípravě tematických čísel, věnovaných integrální kultuře a holistickému myšlení. Publikovali jsme zde na-příklad některé aktuální texty od Ervina Laszla, Davida Peata, Richarda Tarnase, Briana Swimma, Stanislava Grofa, Jima Garrisona nebo 35

ORL 2017-1 Duana Elgina. Něco z toho vyšlo i u vás v Sedmé generaci. Hodně mě taky pohltila práce na překladu knihy Davida Abrama Kouzlo smyslů. A jak jsem si začal víc uvědomovat hloubku současné globální krize a s ní spojené transformace, přešel jsem od kurátorství k občanskému aktivismu. Se Šárkou Havlíčkovou a Denisou Václavovou jsme předloni vymysleli Fórum parlamentu budoucnosti, začal jsem pořádat Oslavy vzduchu v rámci aktivistické sítě 350.org. Dnes chystám výstavu o vodě a o vzduchu, připravuju taky výstavu o kosmologii. Myslím, že abychom mohli lépe pečovat o náš planetární domov, evidentně potřebujeme novou kosmologii. V souvislosti s integrálním myšlením někde píšeš, že máme od matematického paradigmatu akumulace přejít k holistickému paradigmatu participace. Co to znamená? Dá se to ilustrovat právě na kosmologii. Naše sebepojetí jakožto moderních lidí má svůj původ v koperníkovské kosmologické revoluci, která nás přivedla k radikálnímu oddělení od přírody a od kosmu i k odpojení od našeho „hlubokého já“. Od té doby si vyprávíme příběh „mrtvého vesmíru“, který zcela náhodně vytvořil sama sebe reflektující život. Tento příběh se stal základním kamenem naší sekulární kultury s jejím horečnatě vystupňovaným „spotřebním štěstím“. V tomto bezúčelném vesmíru, v němž se cítíme nesmírně opu-štění, se nám jako jediná smysluplná věc jeví konzumace materiálních věcí. Když však začínáme víc vnímat to, co například Carl Gustav Jung nazývá kolektivním nevědomím, můžeme si uvědomit, že naše já není od vnějšího světa nijak odděleno, že naše vědomí je součástí většího pole oduševnělé země, respektive 36

ORL 2017-1 odušev-nělého kosmu. Tím se nám otevírá ohromná příležitost pro vnitřní růst. K mezím vnějšího růstu jsme už dávno dospěli, pokud ale má naše civilizace v nějaké formě pokračovat dál, musíme si otevřít cestu k vnitřnímu růstu. V něm je šance pro náš nový příběh. Uvědomovat si, že kosmos nás v sobě obsahuje a že současně my sami ho v sobě neseme a že náš lidský úděl může najít svoje naplnění ve větším příběhu tohoto ohromného, 14 miliard let se vyvíjejícího inteligentního vesmíru, je nesmírně povznášející. Jak říká David Abram: „Jsme lidmi jen v kontextu a družnosti s tím, co je ne-lidské.“ Zdá se, že v jednadvacátém století bude naše lidství muset být více traspersonální a ekologické. Potřebujeme tedy, jak říká Thomas Berry, znovuobjevit člověka na úrovni druhu. Takového, který nepotřebuje, aby tolik materiálně rostl. Máme samozřejmě nějaký standard, ale nepotřebujeme spoustu těch praštěných věcí. Aspoň já to tak cítím. Není však problém právě v tom našem současném životním „standardu“, který je z globálního hlediska neudržitelný? Ano. A jak z toho ven? Je možné v globálním měřítku v tak krátké době, než dospějeme ke kolapsu, najít cestu k udržitelnosti? Je zjevné, že krize udržitelnosti není jen nějaká technologická záležitost, ale že je to především krize vědomí. Řada myslitelů a duchovních učitelů proto mluví o nezbytnosti širší spirituální transformace, spirituálního probuzení v globálním měřítku. Určité nadějné trendy nasvědčující vzniku nové, ekologicky a spirituálně vnímavé kultury lze v tomto ohledu skutečně pozorovat. Jestliže svého času poukazoval transpersonální psycholog Stanislav Grof na to, že naše západní průmyslová civilizace je jedinou společností v historii, která popřela význam rozšířených stavů 37

ORL 2017-1 vědomí, dnes se tato situace začíná radikálně měnit. Hodně lidí se o tento druh zkušeností zajímá. Rozšířené stavy vědomí nemusíme samozřejmě prožívat přímo pomocí psychotropních látek nebo šamanských rituálů, ale podobně jako David Abram se na ně můžeme naladit třeba soustředěným pozorováním pavouka nebo orla v krajině. Když máš schopnost propojit se s oním „víc než lidským světem“, jak říká Abram, už nemáš potřebu se tolik za něčím pachtit. Uvědomuješ si, že svět je živý a oduševnělý jako ty, a nemusíš s ním už zacházet tak zištně. Můžeš s ním totiž začít komunikovat, obdivovat ho, učit se od něj. Klíčový je prožitek. A prožívání nám, zdá se, chybí. Sám jsi stavy rozšířeného vědomí zažil? Ano. Jsou pro mě posvátnými okamžiky, kdy se mi nesmírně otevírá srdce a žasnu, jak si mě bere jako moře život mnohem větší, než jsem já sám. Jsou to pro mě chvíle hluboké vděčnosti. Souhlasím s filozofem Christopherem Bachem, že objevování prožitkového spojení se základem existence se dnes pro nás stává stejně tak sociální jako osobní výzvou. Takovéto zkušenosti nás totiž zbavují vnitřních strachů a podmíněností a otevírají nám smysl pro posvátno, pro hluboký prožitek vzájemného spojení, včetně našeho spojení se Zemí a kosmem. Tyto zkušenosti by nás také mohly přivést ke kultivaci kolektivní inteligence a k větší moudrosti. Další vývoj určitě povede ke spojení vědy se spiritualitou. Tato nová věda nebude tolik usilovat o kontrolu a ovládání světa, ale bude ji více zajímat zkoumání inteligence v přírodě, respektive hledání rovnováhy se světem kolem nás. Potřebujeme se zkrátka naučit vylaďovat na participativnější, organičtější stavy vědomí, v nichž se můžeme spojit se 38

ORL 2017-1 širším polem inteligence, která je všude kolem nás. A jednou za čas životu z hloubky své bytosti poděkovat. To je ostatně smysl oslav. Země a kosmos, to je jedna veliká souvislá oslava, a my bychom se proto měli naučit život slavit. Po mě jednu z takových příležitost nabízí putování, například po stopách Karla Hynka Máchy. Říkáš, že děkuješ životu. A jak to máš s Bohem? Nepřehlížíš dlouhou historii křesťanské mystiky, dobírající se k posvátnu a vnitřnímu vztahu ke světu podobným způsobem? Vnímám bohy spíše jako archetypální síly, jak jim rozuměli Řekové. Je mi bližší mluvit o Vědomí nebo o kosmické inteligenci, případně někdy o Duchu než o Bohu. Bůh je pro mě příliš autoritativní pojem. Domnívám se, že kosmická inteligence tak autoritativní není, že je to taky velký žertéř. Jinak křesťanskou mystiku mám rád a mým velkým inspirátorem je nedávno zesnulý křesťanský teolog a mystik Thomas Berry, který spolu s Brianem Swimmem položil základy ke kosmologii nového příběhu. Etika se netýká jen mezilidských vztahů. Jsme součástí velké a nádherné rodiny života. Vděčnost je proto dobré i krásné projevovat taky stromům, horám, řekám, mrakům a větru, zvířatům, hvězdám, slunci i luně a samozřejmě i tomu tajemnému a nevypočitatelnému Duchu. Jak jsi se vlastně k cestě Karla Hynka Máchy na Sněžku dostal? Souviselo to se zmíněnou litoměřickou výstavou Od země přes kopec do nebe… Už předtím jsem si Máchovu cestu z Prahy na Sněžku po částech procházel, ale tehdy jsem ji poprvé společně s několika přáteli prošel celou, tedy přesně řečeno z Mělníka na Sněžku. Od té doby jsem ji šel už čtyřikrát. Usku39

ORL 2017-1 tečnil jsem tehdy taky putování po stopách německého romantického malíře Caspara Davida Fridricha — stokilometrové putování z Drážďan do Českého Švýcarska na horu Růžák. A dvě putování po stopách Josefa Váchala na Šumavě. Proč tě Mácha, respektive jeho putování na Sněžku, tak přitahuje? Máchovo putování z Prahy na Sněžku mě hodně fascinuje. Dá se říct, že pro Máchu ta cesta znamenala svého druhu rituál přechodu, který byl klíčový pro jeho vyzrání jako člověka i básníka. Když se na ni v roce 1833 vydal, prožíval řadu krizí, rozešel se se svojí dívkou, zemřel mu spolužák a na cestě na „druhý břeh“ byl i jeho nejlepší přítel Jan Beneš, s nímž se tehdy během svého putování potkal v Radimi. Trauma z Benešovy smrti vtělil do svého Máje i do prózy Pouť krkonošská. Když se tedy podíváme na Máchovo putování prizmatem rituálu přechodu, můžeme v něm najít všechny jeho charakteristické prvky: Mácha se vzdaluje od společenství lidí, prochází hlubokou existenciální konfrontací se smrtí, a když tím vším projde, vrací se zpět se silnou poezií, která vyjadřuje hluboké existenciální poznání, například v onom úžasném monologu vězně v Máji; poezií, která nás tou Máchovou odvahou konfrontovat se s nejzazším dokáže posilovat. Pouť krkonošská tematizuje průchod branou smrti, a dotýká se tím vlastně procesu smrti a znovuzrození. Mácha zjevně prošel hlubokou psychickou proměnou, která v něm probudila důvěrný, vroucí vztah vůči zemi, kte-rou vnímá a oslovuje jako živou bytost: „Zemi, já s tebou, v tobě, na tobě žiji, já s tebou a v tobě cítím, jako ty ve mně.“

40

ORL 2017-1 Mácha si tedy na cestě rozšířil vědomí podobně jako David Abram nebo přírodní národy? Podle všeho ano. Máchovu pouť na Sněžku můžeme vnímat přes rituál přechodu, aniž bychom do toho museli promítat náboženské konotace, jak je tomu při pouti do Santiaga de Compostela. Ta cesta je ovšem pozoruhodná i tím, že podává jakýsi prů-řezový obraz o charakteru zdejší české krajiny, který je navíc spojen s některými jejími důležitými symboly. Naše dnešní putování začíná na soutoku dvou největších českých řek Vltavy a Labe, v rovinaté krajině na pozadí mýtické hory Říp, a ve vlnách stoupá přes několik typů krajin, včetně Českého ráje, až na nejvyšší horu Čech Sněžku, u níž pramení Labe. Když se na tu cestu vydáš, dostaneš příležitost se do krajiny víc ponořit. Dnes se většinou orientujeme jen podle našich vlastních civilizačních artefaktů — domů, věží, dál-nic, nákupních středisek a tak podobně. Na „Velké Máchovce“ se můžeš znovu učit orientovat v terénu podle krajinných dominant a podle nebe. A začít se zemí víc žít, víc se s ní spojovat, což se na tak velkém kusu území dnes u nás podaří asi jen málokde. Kolik lidí s tebou „Velkou Máchovku“ chodí? Jak tě tak poslouchám, nepotřebuješ být na ní spíš sám? Tento rok se jich na ni vydalo vůbec nejvíc. Prvního ročníku se zúčastnilo devět poutníků, letos se jich prostřídalo celkem dvaadvacet a k tomu tři psi. Dopředu nic neorganizuju a nechávám spíš všechno volně plynout. Každý si jde svým vlastním tempem. Mám jen jedinou prosbu, aby se lidi navzájem tolerovali. To je vždycky test, jak se dokážeme navzájem na sebe vyladit a cestu i psychologicky dobře společně zvládnout. Spaní nikde nezajišťuju, spíme většinou všichni pod širákem, kdo chce spát v nocle41

ORL 2017-1 hárně, musí si to zařídit. Samozřejmě vím, kde jsou možnosti schovat se před deštěm, ale když jsi vystavený nejistotě, mnohem víc se ti začne rozvíjet intuice a dočkáš se taky daleko zajímavějších zážitků. Samotu mám rád. Je fajn, když má člověk i na společném putování nějakou intimitu, když jde s někým, s kým dobře ladí. Každopádně před výstupem na Sněžku se vždycky potřebuju od svých kolegů aspoň den odpoutat a jít sám. Letos jsem po páté hodině ráno takto za vrchem Stráž potkal slunce, fantastický zážitek! To, na co se asi nejvíc na těch putováních těším, je noční nebe plné hvězd. Letos jsme ho mohli pozorovat skoro každou noc. Nádherné bylo na Housce, na Vyskeři, kde mě Tomáš Birčák ze sdružení Vlk seznámil se souhvězdíma, která jsem dosud neznal. To ve městě nemůžeš zažít. Dokážeš na cestě plně vnímat svoje okolí, nebo musíš nejdřív bojovat s různými myšlenkami a starostmi, které ti víří hlavou? Chvíli to trvá, než se oprostím od toho mlýnku mysli, který nás v běžném životě programuje, jak a co máme dělat. Potom se to začne uvolňovat a pak už mě ani čas tolik nepohání, ale vychází ze mě. Vše začne přirozeně plynout a můžeš lépe vnímat a komunikovat jak ven, tak dovnitř. Obojí se začne spojovat. Cesta ven je cestou dovnitř, a když jdeš dovnitř, zároveň se hlouběji noříš do světa kolem. Poutnictví je pro mě cesta z každodenního, předem naprogramovaného světa, do širší mandaly krajiny a vlastní duše a kosmu. Jako když přejdeš z dálnice do labyrintu. Proto bych rád, aby někde na Máchově cestě vznikl labyrint jako místo přechodu mezi těmi dvěma světy. Poutník by měl umět se světem plynout, nechat se putová42

ORL 2017-1 ním unášet. To jsou ty nejkrásnější okamžiky, které na cestě můžeme zažít. Jaké se ti letos zdály pod Máchovým širákem sny? Mívám venku zvláštní, symbolické sny, které doma obvykle nemám. Vnímám je jako sny větší mysli, která myslí ve mně — nejspíš jako sny samotné země. Cítím napojení na větší kolektivní duši světa. Láká tě chodit i v zahraničí? Nebo spíš potřebuješ najít oporu v konkrétní místní krajině? Zatím jsem měl spíš tendenci osahávat a očuchávat si svůj domácí habitat, seznamovat se a víc se spojovat se zemí, v níž žiju, s jejími příběhy, vlastními předky. Zjistil jsem totiž, že domácí prostor moc neznám. Je to vlastně oslava: každý rok chodíme čtyři až pět delších putování — začínáme cestou na brdský Plešivec, pak v květnu na Bezděz a uzavíráme v srpnu „Velkou Máchovkou“. Chodil jsi dlouhé štreky i v mládí, nebo jsi se do toho „obul“ až v posledních letech? V dětství jsem s maminkou šlapal hřebenovky v Jeseníkách i ve Vysokých Tatrách. Vícedenní putování jsem začal podnikat až během studia na vysoké škole, z vnitřní nutnosti, z jakési potřeby terapie. Cítil jsem se tehdy hodně traumaticky, oddělený od světa. Frustrovaně jsem si říkal, „vždyť je to přece moje“, tedy ne ve smyslu majetnickém, ale měl jsem hlubokou potřebu se s tím okolním světem spojit. Šel jsem třeba z Brna pěšky do Jeseníku nebo z Jeseníku do Doudleb a dál do východních Čech. A začalo to fungovat. Po těch dvou třech dnech cesty do Doudleb jsem se už cítil víc spojený. 43

ORL 2017-1 Tento prožitek chůze nemůže nahradit žádný dopravní prostředek, ani kolo. Nevěděl jsem, kam a kudy přesně půjdu, neměl jsem mapy, znal jsem jenom směr. Zažil jsem tak, že v době krize se ti může otevřít cesta. Cítil jsem se mnohem líp. Dnes už vím, že vlastní krize můžeme mnohem lépe vnímat a řešit ve větším kontextu přírody, krajiny. Když jsi nakousl cyklisty, vadí ti, speciálně ti lesní „kořínkáři“, nebo máš pro ně pochopení? Nechci je moc kritizovat, i když je zřejmé, že na kole si krajinu tak neomakáš a nespojíš se s ní. Samozřejmě je lepší jezdit na kole než pěstovat jen autojízdu po dálnicích, kde krajinu úplně přehlížíš a je pro tebe spíše překážkou. Cyklista se sune krajinou a má zájem ji poznat. Ale třeba ty čtyřkolové vozíky, ve kterých rodiče vozí svoje dítka po lese, mě někdy fakt děsí. Proto se taky snažím vyhnout tomu, příliš chodit na putování po silnicích, kde je větší provoz, což však začíná být se stavbou dalších komunikací velký problém. Na kole si krajinu nejvíc osaháš, když se dostaneš do situace, kdy už to na něm dál nejde a musíš ho vzít na rameno… Ano, nepochybně, pak se se zemí spojíš velmi hluboce (smích). Ale jinak na opravdu dlouhé trati kolo asi sedne ideálně. Můj kamarád a soused Petr Štěpánek mně například vyprávěl svoje krásné zážitky z cesty na kole napříč celými Spojenými státy. Projel na ní pět tisíc kilometrů. A kontrolní otázka, když už kritizuješ automobilismus, máš auto? Ne. Pojistil jsem si to modrou knížkou. Zakazuje mi řídit letadlo, 44

ORL 2017-1 traktor i auta, ale na kole jezdit můžu (smích). Moje žena má řidičák, ale nejezdí. Znám lidi, kteří sice auto vlastní, ale sami s ním nejezdí. Například kamarád Milan Smrž (viz rozhovor v 7.G 2/2012 — pozn. red.) jednou za rok zavolá svému příteli, aby ho tím jeho vlastním autem dovezl do Českého lesa, kde organizuje letní tábory pro děti. Pléduji za rozvoj takovéhoto rozpačitého vztahu k dnešní automobilizaci. Když jsem dnes trčel půl hodiny v autobuse kvůli dopravní nehodě a spolusedící hleděli do mini-monitorů vsazených do sedadel, četl jsem tvou předloňskou větu „naše současná situace nemá jiné řešení než kolektivní“. O jaký druh kolektivity by mělo jít, uvážíme-li, že soudobou civilizaci skrz naskrz prostupuje vůle k individualizaci? Ano, ale tím příkladem přesně popisuješ ten problém. My jsme se stali opravdu extrémně individualističtí, ale současně společně sdílíme hlubokou indoktrinaci konzumem, což je vlastně kolektivistický myšlenkový imprint. Ta směs narcistního individualismu a konzumerismu v nás však potlačuje vnímavost pro společenství a skutečnou různost. Krize naší společnosti je krizí schopnosti vnímat, že jsme součástí nějakého většího, obsáhlejšího celku života, tedy společenství. Abychom mohli současné globální i místní problémy řešit, potřebujeme si začít víc uvědomovat význam kolektivní inteligence, což ale vůbec nepředpokládá nějakou homogenizovanou kolektivitu komunistického typu, ale naopak různost a zároveň schopnost empatie. Podmínkou vzniku společenství je různost. Když se podíváš na jakýkoliv fungující ekosystém nebo na samotný kosmos, vidíš to tam. Proces moderní individualizace osvobodil schopnost našeho já se samostatně rozhodovat. Teď se ale musíme učit 45

ORL 2017-1 zapojovat kreativitu našich já do většího or-chestru, do větší spolupráce, a naučit se společně zahrát nějakou skvělou skladbu. Taková je, myslím, dnešní výzva. Každo-pádně spoluodpovědnost za svět začíná mezi sebou sdílet víc a víc lidí. Hodně se v této souvislosti mluví o potřebě společnosti moudrosti (wisdom society) jakožto protipólu panující chytré (smart) společnosti. Duane Elgine poznamenává, že se sice nazýváme homo sapiens sapiens, lidé dvojnásobně moudří, ale skutek jaksi zatím utek. Ale možná je ta moudrá společnost teprve před námi. Možná dojde například k tomu, že náš chemický průmysl nebude devastovat, ale naopak rozvíjet komplexitu a krásu života. Inu, nedávejme si malé cíle. Myslíš, že to půjde? Některé takové trendy naznačují Paul Hawken s manželi Lovinsovými v Přírodním kapitalismu. Říkají, že větší účinnost se n utně nepojí s velkými zařízeními, s velkou přehradou, jadernou elektrárnou, fabrikou. Ve výsledku mohou být naopak mnohem účinnější malé nenáročné technologie, když je dokážeme správně seřadit za sebou. Mluví o „zeštíhlujícím myšlení“, inspirovaném přírodními cykly — prales nemá žádný odpad, vše spotřebuje, vše rozloží. Zmíněný Johannes Heimrath mě letos dovedl do saské vesničky Nebelschütz, která zaměstnává asi čtyřicet lidí, kteří tam úplně všechno recyklují: domy i počítače, a pak ty cihly, okna, dveře a zařízení počítačů zpětně prodávají. Tudy by mohla vést jedna z cest. S kosmologem Brianem Swimmem souhlasíš v tom, že máme dospět k nové podobě institucí, ”vytvořených myslí, která je planetární, která je holistická”. Můžeš tento požadavek nějak konkreteizovat? Insti46

ORL 2017-1 tucí, která monitoruje globální problémy a výzvy, je OSN. Ale je málo akční v jejich řešení. Příklad celostního planetárního uvažování představuje The State of the World Forum, založené Jimem Garrisonem. Přišlo s konkrétním akčním plánem, jak do roku 2020 posunout světovou ekonomiku a energetiku směrem k udržitelnosti. Je do něj zapojena řada globálně působících firem, odborníků nebo škol, které mají snahu tuto vizi naplnit. Obdobnou misí globální proměny, týkající vzdělání a institucí sleduje i Budapešťský klub se svým World Shift Mouvement a Universitou globální proměny Giordana Bruna. Pro minulé číslo 7.G jsi připravil překlad článku Davida Peata o „jemných akcích“, které můžou změnit svět. Jaké provádíš ty? Jednou z mých gentle action je asi Máchova cesta, respektive aktivity našeho sdružení Pilgrim. Příkladem „jemné akce“ v globální měřítku jsou pak například aktivity sítě Avaaz, které aktivně podporuji. Její „kolektivní mysl“ formuluje aktuální výzvy k řešení různých problémů, týkajících se lidských práv nebo životního prostředí po celém světě. Díky tomu se podařilo řadu věcí posunout k lepšímu. Avaaz je dokladem, že když si lidé uvědomí svou spojitost se světem a s ostatními, může vzniknout mimořádná kolektivní inteligence a tvořivost. O jiném takovém příkladu píše Tom Atlee, zakladatel Institutu ko-inteligence. Nazývá ho proxy conversation — zplnomocněná rozmluva, při níž se sejdou lidi různého zaměření, s různým pohledem na daný problém, a s pomocí vhodného facilitátora se začnou společně dobírat řešení. K takovéto debatě nad zdravotním pojištěním se v Kanadě sešlo sedm set lidí ze všech segmentů společnosti, kteří nakonec vytvořili vládou přijatý nový návrh příslušného zákona. A přesně to47

ORL 2017-1 muto typu demokratické diskuze bychom se měli začít učit na všech úrovních života, od místní po globální. Kéž by tomu tak bylo i v případě sporu kolem nelegálního kácení v Národním parku Šumava. Vypovídá šumavský případ něco příznačného o charakteru české společnosti? Jaká v tvých očích je? Obecně bych řekl, že českou společnost dlouhodobě provázejí dva velké deficity: určitá obava vyjádřit veřejně svůj názor a odvahu za něčím jít; a také neschopnost vzájemné domluvy — nechceme si naslouchat a hledat společná řešení. Našemu životu chybí étos a společný příběh. Proto asi politici inklinují jen k manipulaci a vnějším projevům moci, jak jim to diktují jejich krátkodobé zájmy a starost o politické preference. Nicméně šumavská kauza naznačuje, že lidé už toho mají dost a chtějí změnu. A především signalizuje, že se už dnes lidé nebojí svoje názory vyjádřit a stát si za nimi. Že už nechtějí dělat jen mrtvé brouky a že věří, že mohou změnit věci k lepšímu. Potěšilo mě, kolik lidí se na Šumavě aktivně do toho protestu zapojilo, nebyli to zdaleka jen členové neziskovek. Mohl by to být jistý mezník, uvidíme. Především je to ale velká výzva pro politiky, aby se konečně naučili s námi lidmi diskutovat. V čem jsi se nejvíce mýlil, ať už profesně nebo v odhadu společenských trendů? Jedno takové větší zklamání jsem zažil, když se prezidentem USA stal George Bush a když po pádu dvojčat USA napadly Irák kvůli údajnému hledání zbraní hromadného ničení. Ty události na čas zastavily určité pozitivní trendy ve společnosti v globálním měřítku. Podobně jsem dnes rozčarován například tím, jak se současná česká vláda staví k roz48

ORL 2017-1 voji energetiky. Jak chce udělat z naší země fosilně-atomový skanzen a brání rozvoji obnovitelných zdrojů. A to tváří v tvář všem těm velkým problémům, kterým v globálním měřítku čelíme. Je to takové pštrosí strkání hlavy do písku. Největším pštrosem tohoto druhu je samozřejmě prezident Václav Klaus. Ale ten mě tolik nemrzí, je už spíše folklorem, jímž se i pobavíš. Pokud jde o mé vlastní omyly, rád bych zejména napravil ty, které jsem udělal ve vztahu ke svým blízkým. Cítím, že bych to měl nějak spravit, i když oni už tady nejsou. Vůbec věkem začínám víc vidět svoje vlastní chyby a začínám si možná víc rozumět, i když ne úplně. V kolika letech to prosím tě začne? To nejde odhadnout (smích). Život a zejména naše vlastní já — tedy pokud se dá vůbec říci, že je to něco, co můžeme nějak vlastnit a kontrolovat, o čemž vážně pochybuji — je totiž velké mysterium. http://www.sedmagenerace.cz/text/detail/potrebujeme-novy-pribeh

Islám jako mocenská ideologie: Čtyři fáze islamizace. Vítači půjdou jako první. Jsme na prahu totální konfrontace? Ivan Poledník přibližuje skutečnou povahu islámu a důrazně varuje před jeho šířením po Evropě Sebevražda našeho kontinentu pochopitelně není pouze dílem migrantů. Ti jsou pouze nástupem do její závěrečné fáze. Jak nedávno ve svém rozhovoru uvedl vynikající filosof Jiří Fuchs: 49

ORL 2017-1

”Tisíciletou západní civilizaci už teoreticky úspěšně dobíjejí postmoderní dědici takových myslitelů, jakými byli Occam, Machiavelli, Hume, Rousseau, Kant, Comte, Hegel, Nietzsche, Marx, Freud, Wittgenstein, Heidegger, Sartre…” ”Prakticky ji pak úspěšně rozkládají (mnohdy za nepochopitelné kolaborace samotných křesťanů) ideologové kulturního marxismu svým radikálním feminismem, multikulturalismem či diktátem politické korektnosti a pseudolidských práv. Muslimům už zřejmě zbude snadný úkol: ty trosky pěkně rozmetat.” Organizovaná invaze Připomeňme, že plány na rozbití Evropy jako historicky utvořeného prostoru složeného z národních států pocházejí již z dvacátých let 20. století. Ideovým ”otcem” Evropské unie byl rakouský hrabě Richard Mikuláš Coudenhove-Kalergi (18941972). O jeho plánu na vytvoření „míšenecké rasy budouc50

ORL 2017-1 nosti“ za účelem ”sjednocení” evropských národů pod jedinou vládou jsme již psali. Plány mu trochu naboural jeden německý kancléř, který měl jen trochu jinou rasistickou koncepci - ale jinak velmi podobný politický cíl. Když s ním nakonec neuspěl a byly pohřbeny hekatomby lidí ze všech kontinentů, kteří tento ”experiment” nepřežili, vrátili se k němu západní spoluvítězové války v jiné podobě a jinou metodou. Poté, co skončila i válka zvaná studená, nabralo jejich úsilí novou dynamiku, která vrcholí v chaosu dnešních dnů. Ale na zničení Evropy v podobě, jakou ji znaly desítky generací našich předků, už velcí sociální inženýři nepracovali sami. A tento stav se dále dramaticky akceleruje. A pomocníků přibývá. Plány islamistů Málo se například ví, že již před časem vypracovala Al-Kájda ve spolupráci se svými partnerskými organizacemi plán na prosazení práva šaría v západních zemích. Dle tohoto plánu vstupujeme do ”fáze šest” (2016 - 2020), kdy má dojít k ”totální konfrontaci”. Po OSN druhá největší nadvládní organizace na světě Organizace islámské spolupráce, která sdružuje 57 zemí - před deseti lety vypracovala akční plán na prosazení kriminalizace protiislámských postojů a islamofobie v zemích celého světa. Tento akční plán vyvrcholil začátkem prosince 2015. Současně již od roku 1999 tlačila na OSN k přijetí rezoluce na toto téma (podařilo se v roce 2011). Úspěšné splnění tohoto akčního plánu dnes pocíťují mnozí.

51

ORL 2017-1 Trestuhodná naivita Populační divize OSN (UNPD) uvedla již v roce 2000, že „Evropa bude do roku 2025 potřebovat 159 miliónů imigrantů“. Projekt EU s názvem Euro-Mediterranean Partnership počítá s imigrací 56 miliónů muslimů ze Středozemí. Řada evropských politiků a teoretiků sociálního inženýrství v souznění s tímto zcela šíleným projektem argumentuje, že prý je potřeba kompenzovat demografický úbytek obyvatel kontinentu a s tím související úbytek pracovních sil. Je to samozřejmě nesmysl. Podobné ”futurologické projekce” nemohou ani v nejmenším postihnout realitu, která se vždy vyvíjí jinak, než plánovači předpokládají. Ale i kdybychom na tuto ”sci-fi tezi” pracovně přistoupili, nemůže být pochyb, že řešení pomocí ”importu” muslimských migrantů je zcela nesmyslné. Ani z hospodářského hlediska žádnou masovou imigraci v Evropě nepotřebujeme. Nemluvě již o tom, že podle dosavadních dlouholetých zkušeností především z Německa a Francie právě muslimští imigranti se zapojí do ”tvorby bohatství” hostitelských zemí maximálně sedmi až devíti procenty lidského potenciálu. Ostatní živí domácí populace ze svých daní, a tiše očekává, až se muslimové natolik aklimatizují, že začnou požadovat svá ”politická práva” - a pokud je nedostanou, začnou padat hlavy. Ano, většina teroristů z poslední doby opravdu byli muslimové z druhé či třetí generace imigrantů. Ti aktuální ”uprchlíci” je nejen doplňovali, ale především organizovali a zásobovali zbraněmi a logistikou. Že se ”integrovaných” muslimů nemáme obávat, je proto stejně hloupý a naivní argument, jako že do České republiky se imigrantům nechce, takže se vlastně nemáme čeho bát. ”Přelití” bude dílem okamžiku. To se týká 52

ORL 2017-1 všech běženců. Ti islámští však mají mezi nimi přece jen zvláštní postavení. Islám je nebezpečný ze své podstaty Trestuhodně naivní je totiž také tvrzení, že islám není svojí povahou zhoubný pro naši civilizaci a kulturu a může s ní ”mírově” koexistovat. Islám ze své podstaty nemá asimilační povahu. Jeho vyznavači jsou povinni usilovat o rozšíření svého učení do celého světa - dobytím území všemi dostupnými prostředky. Tento ”zákon”, který jednoznačně vyplývá z koránu i z ústní tradice, je ostatně v praxi uplatňován po celé muslimské dějiny. O povaze islámu dobře vypovídá následující video z muslimské konference v Norsku. Podobnost v některých mravních otázkách s křesťanským konzervatismem je pouze zdánlivá, neboť má zcela odlišný přístup a východiska. Je velkou ironií, že mnozí liberálové, kteří šíření islámu do Evropy podporují, by v případě jeho nástupu k moci, jak se lidově říká, ”šli první”... Islám nerozlišuje mezi náboženstvím a politikou. Náboženský systém je současně systémem politicko právním a mocenským, je politickou ideologií. Náboženství stojí ve službách moci, je výchozí složkou státu. Je v rozporu s přirozeným mravním zákonem a řídí se heslem ”účel světí prostředky”. Takže v rámci šíření islámu je například zcela ”mravné” obelhávat a podvádět. Agresivní a násilná povaha islámu je v koránu jasně, jednoznačně a nezpochybnitelně ukotvena. Neumožňuje interpretaci sporných a protiřečících si pasáží. Muslimští teroristé

53

ORL 2017-1 a bojovníci islámského státu nejsou o nic méně autentickými vykonavateli vůle Alláha než všichni ”umírnění” muslimové a jejich ”umírněné” režimy. Pouze v tuto chvíli preferují jiné z povolené škály metod. Tato proporce se může v budoucnu kdykoli podle potřeby změnit. Je proto prakticky nemožné shrnout metody a hrozivé aspekty muslimské invaze do Evropy nastartované v uplynulých letech. Čtyři fáze islamizace Odložme proto růžové brýle distribuované různými ”neziskovkami” a jejich finančními a ideologickými ”bankami” v neviditelném přítmí za nimi. Racionálně si řekněme, co západní země - a nás mezi nimi - čeká, pokud současný trend bude pokračovat. Jsou to již vícekrát popsané čtyři kroky islamizace: V nulté fázi se pouze kavárensky debatuje nad tím, že islám je přes všechny drastické projevy, jimiž o sobě dává vědět, ve skutečnosti převážně mírumilovným a pohostinným náboženstvím. Z toho vyplývá, že naše česká společnost je aktuálně teprve na pomezí nulté a první fáze. K sousedům je ale blízko, hranice nemáme, takže můžeme lehce zvýšit tempo postupu. V první fází již probíhá islamizace skrytě. Pozice ”domácích” muslimů je pro otevřený boj zatím příliš slabá. Navenek je ”první výsadek” muslimů tolerantní, vnitřně však liberální toleranci nesdílí. Praktikuje taquiju - islámem povolené lhaní, o němž byla řeč výše. Muslimové se stavějí se do role obětí diskriminace netolerantního domácího etnika a pokoušejí se získat legální cestou zvláštní privilegia. V této fázi je v sou-

54

ORL 2017-1 časné době nejméně polovina zemí EU. Druhou fází je defenzivní islamizace. Muslimové jsou již silní, ne však natolik, aby si bezezbytku podrobili ostatní. Terorizují nepřátele, zabíjejí kritiky a již otevřeně napadají ostatní skupiny obyvatelstva. V této fázi jsou některé čtvrti evropských velkoměst či regiony s vysokým podílem imigrantů. Třetí fází je ofenzivní islamizace. V tuto chvíli mají muslimové již dostatečnou převahu, podrobují si násilím veřejný prostor a ”čistí” od ”nevěřících” veškerá důležitá místa. To je případ mnoha regionů Blízkého východu. Kdo má oči k vidění, může vidět. Zbytečné strašení? Veškeré pokusy o bagatelizaci problému - třeba s poukazem na dosud mizivé rozšíření islámu a muslimů v naší zemi nejsou proto jen krátkozraké, ale vpravdě sebevražedné. Muslimové postupují krok za krokem a kromě pevně postavené a dobře střežené hráze, ať už její podoba bude jakákoli, je nic nezastaví. Přijmeme-li vůči této řízené invazi jinou strategii, pak je zánik našeho světa jen otázkou času.

http://protiproud.parlamentnilisty.cz/politika/2928-islam-jako-mocenska-ideologie-je-nebezpe

55

ORL 2017-1 Žádný tyran nemůže vydat zákon proti snům Rozhovor redaktora Kulturních novin s Brunem Solaříkem, překladatelem, surrealistou a redaktorem literární revue Analogon – o životě na peroně i životě v několika jazycích, o jeho ruském dětství versus Západu, hathajóze a psychickém automatismu, a taky o svobodě slova – ve snu i ve skutečnosti. Když jsem tě po letech virtuální korespondence poprvé uviděl, přišel jsi mi stejně majestátní jako Karel Hynek Mácha. Ten chodil po pražských ulicích v úboru připomínajícím ruského knížete a proslýchalo se o něm, že dokáže za jeden den dojít pěšky na Bezděz a zpět a ještě potom v Tylově českém spolku zahrát ve Stavovském odpolední divadelní představení. Když se mu zachtělo, odešel do Lublaně za svým slovinským dvojníkem Francem Prešerenem, a když se vrátil, jako by se nechumelilo, nastoupil práci vzorného advokátního koncipienta. Tvůj životaběh je podobný: ve veřejném prostoru se žádný tvůj ucelený biogram nenajde, neví se, zda žiješ v rodném Brně, nebo v Praze, proslýchá se jen cosi o tom, že jsi vyrostl v Rusku a že překládáš (říká se, že z ruštiny, ale to prý není všecko). Jisto ale je, že jsi hrál v jednom celovečer56

ORL 2017-1 ním filmu, že občas zveřejníš komentář na politická a historická témata a že rediguješ surrealistickou revue Analogon. Co je na tom všem pravdy? Všechno. Podotýkám ovšem, že co stihl Mácha za pár týdnů, zabírá u mě půl století, takže moje mystérium je spíš v tom, že jednám nesmírně pomalu a dělám toho nehorázně málo. Mácha naruby a ještě vzhůru nohama. Nemluvě o tom, že Mácha byl hlavně básník. Revue Analogon, v níž jsem jen řadovým redaktorem, mimochodem není čistě surrealistická, je otevřená autorům z oborů historie, kulturní antropologie, psychologie, sociologie a podobně. Je ale pravda, že ji roku 1969 založil surrealista Vratislav Effenberger a že je dodnes orientovaná jako řekněme permanentní peron čili stálé nástupiště surrealismu u nás. A jak se na tom peroně cítíš ty? Jako výpravčí, průvodčí, anebo i jako pasažér (jsi přece taky básník...)? Nejspíš jako zřízenec železniční pošty. Cokoli člověk napíše, nakreslí nebo vyfotí, je vlastně vzkaz odněkud někam. V běžné praxi jsme celkem zvyklí na banální fakt, že původcem sdělení bývá přirozeně jeho autor. Jsou ovšem na světě podivíni, mezi něž patřím a kteří v okamžiku „tvoření“ vystupují v úloze pouhých listonošů. Do surrealismu totiž před plus minus sto lety vplynula zkušenost, že nejpozoruhodnější výtvory vznikají jakoby samy a tvůrce je svým způsobem jen tlumočí. Není od věci si přiznat, že ta zkušenost byla tehdy dost živá. Točila se kolem klepajících stolků a říkalo se jí spiritismus. Stačilo jen odložit stranou představu, že samovolné tvůrčí podněty přicházejí od duchů ze záhrobí či z cizích planet, a místo ní uznat psychologické zjištění, že ten „někdo

57

ORL 2017-1 jiný“, kdo promlouvá ústy tvůrce, je jen pohotovější a bystřejší, leč neuvědomělý dvojenec jeho vlastního „já“. K těm dvojencům: Rudolf Steiner dotáhl k dokonalosti přísloví „Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem“, když tvrdil, že jazyky (a díky tomu i národy těchto jazyků) jsou různé světy a bytosti, v jejichž poli se osoba člověka do jisté míry mění v osobu zcela jinou. Jeho žák Milan Horák tuto oddělenost jazykových světů ve svém eseji, dokazoval takto: „Chce-li uživatel německého jazyka spojit prožitek něčeho svítícího s představou síly, pak ze slov ‚leuchten‘ (‚svítit‘) a ‚Kraft‘ (‚síla‘) lehce vytvoří celek ‚Leuchtkraft‘, který může použít jak ve fyzice, tak v poezii, zatímco český mluvčí musí za pomoci dvou abstraktních přípon vybudovat slovo ‚svítivost‘, vhodné ovšem jen pro účely fyzikální, ale pro užití v básni s námahou hledá opis, v němž by abstrakce nezabila city. Role se vymění, když Čech ‚pozavírá‘ okna a vyjádří tak najednou jak dokončení děje, tak mnohost oken i oddělené zavření každého z nich, pro což by v němčině bylo zapotřebí celého souvětí.“ A tak můžeme pokračovat donekonečna: Čech, determinovaný svým jazykem, při představě homosexuality vnímá teplo, Ital namísto toho ve stejném okamžiku cítí a chutná kopr a Rus vidí světlemodrou (galuboj cvět) barvu, pro kterou má navíc zvláštní termín oddělený od barvy tmavomodré (sínij cvět), takže má vlastně oproti nám všem o jednu zvláštní barvu víc. Jak se mezi těmito různými světy pohybuje a přitom mění bytost Bruno Solařík? A jaký vliv na to má fakt, že je povoláním překladatel? Steinerův postřeh o proměně osoby vlivem různosti uží-

58

ORL 2017-1 vaných jazyků jsem jako kluk pochytil od svého učitele Vlasty Buriana, který ve filmu Funebrák přesvědčivě demonstroval rozdíl mezi něžným galským a surovým germánským výrazem pro pouzdro: étui vs. futteral… Sám jsem sledoval, jak mě mluvení ve francouzštině přímo nutí k rychlejšímu dýchání, zatímco třeba italština mě i v rytmu hádky ukolébává k venkovské rozšafnosti a ruština k čemusi, co bych označil za veselý fatalismus. Kromě metamorfického rozdvojování osobnosti mě vzrušuje především opak daného procesu, tedy často až nečekané sjednocování dvojníků do jedné postavy. Mám na mysli situaci, když po úvodních rozpacích dojde k přebásnění originálu tak, aby to člověku vnitřně znělo v obou jazycích jako stejná melodie se shodnou vůní vzduchu. Třeba v Mandelštamově dvojverší „Běžit volna volnoj, volně chrebět lomaja / kidajas‘ na lunu v něvoľničjej toske“ se mi do těch vln pořád vnucovalo – byloť nejblíž po ruce – lámání vazu. Od Černého moře, jehož příboj básníkovi evokuje útoky osmanských janičářů na hradby krymské pevnosti, mě ale to „lámání“ nemístně odvádělo směrem k dočista suchozemskému popravčímu kolu z Máchova Máje nebo Tylova Strakonického dudáka. Pak se to najednou nějak vzpamatovalo – a verše se mi zjevily ve tvaru, který byl uspokojivý v ohledu orientálním, vojenském i námořním: „Za vlnou vlna jde a páteř vlně sráží / při zteči měsíce, se smutkem otroka“. Někdy se taky stává, že člověk – ať už v hovoru, nebo při překladatelské práci – nemůže najít takový protějšek cizího slova, který by je plně vyvážil. Mně se to už v dětství stalo s ruským slovem „razoblačiť“. Česky se dá říct „odhalit“, ale mě tam dodnes schází to rozhánění mraků. Vůbec mi přitom ne-

59

ORL 2017-1 vadí pozdější seznámení s etymologií daného výrazu, v níž kupodivu nehraje roli slovo „oblako“, nýbrž staroruský výraz „oblačenije“, to jest obyčejné české „oblečení“ – takže vedle etického významu „odhalit“ či „prokouknout“ (například podvodnici) bychom daný výraz mohli překládat i erotizujícím slovem „svléknout“, „odstrojit“ (například onu podvodnici)… Před lety mě v souvislosti s tvůrčí metodikou básníka Ducasse alias Lautréamonta napadlo vyzkoušet překlad nikoli z jazyka do jiného jazyka, nýbrž z daného významu do jeho protikladu. Právě při téhle nevinné hře lze zažít pocit jako z jiného světa. Výsledné verše totiž působí navenek zcela ústrojně, ale jejich obsah jako by pronášela Sfinga, nebo přinejmenším bratři Grimmové po sedmnácti pivech. Jako příklad uvedu jedno záhadně groteskní sdělení: „Ryj v zemi štolu hlušinou, hluboko musíš rubat, / hleď v jámě hnoje spočinout – na zádech Belzebuba.“ – Působí to jako fragment z grimoáru pro potrhlé permoníky. Přitom to není než opak závěrečných veršů z Poeovy Lenory (v Nezvalově přebásnění): „Leť hudbou vibrujících strun vysoko nad oblohu, / tam, kde je démantový trůn; leť do náruče Bohu.“ Není samozřejmě nutno hned převádět věci do opaku. Úplně stačí, když se překladatel běžného textu z jazyka do jazyka banálně splete. Kupříkladu jistá nejmenovaná italská bohemistka dokázala přeložit název pověsti „Morová rána v Praze“ do básnicky nedocenitelného tvaru, který by v češtině zněl „Morová jitra v Praze“. Jiný kolega vytvořil nádherný obraz mouchy sedící na ledovci (!), zkalený pouze faktem, že ve francouzském originálu moucha obletovala lednici. – Sám jsem jednou přeložil „terásku“ jako „stříšku“, což mi ze začátku vůbec nepřišlo divné, dokud se ovšem na té „stříšce“

60

ORL 2017-1 neocitl řečník promlouvající k lidu. Chvíli jsem ho tedy nechal agitovat ze střechy, ale nakonec jsem ho z ní přece jen snesl na tu terásku: jistě nebyl na balancování po střeše zvyklý, a kdyby sletěl, bylo by to na mě. Prostě jsi ho jen povznesl na vyšší úroveň. Ostatně stejně jako tebe osud kdysi přenesl ze západu na východ. Můžeš nám říci něco o svých prvních krůčcích s přihlédnutím k tomuto posunu? Hlavně nic nikam nepovznášet. Vždycky říkám, že právě nejnižší patra soudnosti tvoří budovu zázračna. Prosté médium, v civilu prodavačka nebo koňák, je mi milejší než ten který nositel „úrovně“. Povznášet či kultivovat intuici, to totiž podle mě znamená zbavit ji její syrové moci, jejího „art brut“. Pokud jde o můj dětský Drang nach Osten, jednalo se o čirou náhodu, způsobenou ovšem železnou logikou dějinných okolností. Můj otec, technický specialista v oboru elektronových mikroskopů, dostal roku 1976 na vybranou: když vstoupí do strany, pojede do Švýcarska, když ne, pojede do SSSR. A tak jsem se ve věku devíti let zničehonic ocitl v Moskvě, kde jsem pak prožil šest podzimů, šest zim, šest jar a ani jedno léto. Zjistil jsem tam mimo jiné, že mí noví spolužáci ani jejich tatínci většinou neumějí řídit tanky a že si vyprávějí vtipy o Brežněvovi zrovna tak jako my v okupované gubernii. Pokud jde o kulturní zápas mezi Západem a Východem, vzpomněl bych si v souvislosti se sebou samým na dvě věci. V Rusku mě fascinovalo, že o telurických proudech, telekinetických jevech a léčitelských praktikách bajkalských šamanů se tam mluví se stejně samozřejmou vážností jako o proudových motorech, kosmických družicích a zásobování ulic cisternami s pivním kvasem. To jsem z naší ode-zdi-ke-zdi-stické

61

ORL 2017-1 „západní Evropy“ neznal. (Pro Rusa, jak známo, začíná západní Evropa v Čierné nad Tisou a pro Francouze končí v Aši.) – No a když jsem pak ve čtrnácti letech stanul natrvalo v domovských hranicích země československé, pokukoval jsem sice jako správný vlk do lesů za železnou oponou, kde jsem si vysnil odeštníkované gentlemany s horkým bramborem v hubě a polonahé krásky, vláčející každé odpoledne prapor přes haldu nábytku, ale nejvíc mě tehdy přece jen ovlivnil náhodný nález knížky Hathajóga, takže jsem byl zas v Orientu, jen to hvízdlo. (Pozdější výpady, které jsem podnikl na ten skutečný Západ, ovšem zapříčinily, že jsem nakonec – po takovémto vykrácení zlomku – spolehlivě zakotvil doma ve střední Evropě…) Tolik k prvním krůčkům. Díky za vstup do tvé třinácté komnaty, termínu, který svého času vymyslel Vladimír Neff. Shrňme motivy tvé předchozí odpovědi do jedné telegrafické otázky: Jak jde dohromady hathajóga a víra v náhodnost? Řídím se spíš zkušeností než vírou a ze zkušenosti vnímám, že každá náhoda odhaluje nějakou nutnost, přičemž žádná nutnost by si bez náhody nedošla ani pro mlíko. Samovolná tvorba a jóga mají kupříkladu hodně společného, přestože jóga neprodukuje umění a tvorba neprotahuje svaly. V józe se totiž člověk soustředí na to, aby se uvolnil. Opakuji: soustředí se na to, aby se uvolnil. Nezní to divně? Zní to samo o sobě jako poetický protimluv čili oxymóron. Záměrnost, tedy jakési nucení, se tu zkrátka užívá k zahájení zcela protikladného procesu – k dosažení nezáměrnosti a nenucenosti. No a v tvorbě lze dosáhnout inspirace úplně stejným postupem. Je ostatně jedno, jestli se ten postup odvíjí bezděky,

62

ORL 2017-1 jako v kterékoli autentické tvorbě, kdy soustředění přichází jaksi z vášně pro danou věc, anebo záměrně a „chladně badatelsky“, jako třeba při soustředěné přípravě na uvolněné „automatické psaní“ spiritistů a surrealistů. Hlavní je, že samovolná tvorba, jak z řečeného vyplývá, se metodice jógy přibližuje nejvíc ze západních tvůrčích stimulací. Náhodou – a tudíž zákonitě. Myslím, že vím, o čem mluvíš: od chvíle, kdy jsem se naučil meditovat, využívám meditaci v tvorbě zcela oportunně pro „zaostření vzpomínek“ nebo při vytváření obrazů. Toho se ale přece stále částečně účastní bdělý rozum. Co je v tomto případě ale „preferabilní“, je sen, kde je bdění zcela vyřazeno a člověk v něm často dostane „tři v jednom“: odpočinek, zprávu a hotový slovesný útvar. Jak s oblibou říká můj kamarád, volyňský Čech Patrik, „nad vkus i cvět tavárišča nět“ („proti gustu žádný dišputát“) – nicméně já tuhle kávu 3 v 1 popíjím moc rád. A ty? Sen je obrazotvornost v nejpůvodnější podobě. Soustředěné uvolnění, o kterém byla řeč v souvislosti s jógou a samovolnou tvorbou, není nic jiného než přiblížení se neřízenému myšlení v obrazech, příznačnému právě pro sen. Neúčast bdělého rozumu je ovšem sledovatelná i při samovolném psaní, pokud jeho provozovatel sleduje podněty, které jakoby „slyší“, a pozorující vědomí, byť je přítomno, jejich průběh neruší a omezí se na jejich záznam. Na druhé straně přiznejme, že vliv vědomí na neřízenou obraznost je nesporný v obou případech. I sen lze uchopit až ve chvíli, kdy si jej po probuzení vybavujeme, a přitom se vlastně bezděky dopouštíme dodatečného propojování zachycených obrazů do zažité šablony souvislého příběhu, bez

63

ORL 2017-1 níž by pro nás ostatně jakýkoli, i bdělý zážitek zůstal jen sledem sekvencí bez významu. Ale platí to taky obráceně: i seberacionálnější úvaha nebo promluva se nevědomky prolíná s neplánovanými nápady a obraty, které daný myslitel či řečník vůbec neměl na mysli, když pronesl první slovo. V rámci lidské psychiky, kde se hranice mezi uvědomovanými a neuvědomovanými obsahy mysli přesouvají jako meandry nížinné řeky ve zrychleném filmu, je tedy nemístné hrát si na nějakou absolutní čistotu záznamu snu či představy, stejně jako na intaktní exaktnost racionální logiky. Důležitá je myslím jiná otázka. Proč lze vůbec chápat střet s neřízenou, na pohled jaksi zmatečnou obrazností jako cennou zkušenost? Proč se nespokojit s uvědoměle účelovým promýšlením věcí, působícím už od pohledu učesaněji? Inu proto, že člověk si v životě neustále upevňuje nějaké stereotypy. Šetří tím čas a energii, když na podobné podněty vyvíjí řekněme standardní reakce. Jenže pak těm stereotypům už předem podřizuje jakékoli nové poznatky, které by mu bez toho stereotypu mohly ukázat překvapivé a třeba lepší řešení. Na „vyšší, uvědomělé úrovni“ se takovému apriornímu škatulkování, zabíjejícímu invenci, říká ideologie. Neřízené myšlení obraznosti má tedy svůj skrytý účel v tom, že zažitým stereotypům nepodléhá, a to čistě z toho důvodu, že vnímatel jim při jejich záznamu nestíhá navlékat železnou košili zvyku. Proto pak produkty neřízené imaginace bez přestání rozbíjejí každé „hotové“ ideologii její pracné konstrukce. A tím ji podrobují empiricko-intuitivní kritice. Nečiní to z nějaké destruktivity, ale ze své podstaty. Ta spočívá v nepředpojatosti. Nejde tedy vůbec o to, zničit racionalitu a nastolit vládu

64

ORL 2017-1 iracionality, ani o opak takového snažení. Jde prostě o zkušenost, že neřízená obraznost dokáže roztavit „trvání na svém“, příznačné pro lidskou tvrdohlavost, a nechat poznatky a názory vykrystalizovat samovolně – mimo apriorní meze oné tvrdohlavosti. Tání a krystalizace zkušeností přitom nevede k nějakému bezvědomému chaosu namísto uvědomělého plánu, nýbrž dává tomu plánu organickou funkčnost. A to je hlavní praktickou hodnotou zdánlivě tak nepraktické a neužitečné činnosti, jako je tvorba poezie… Dokonale vyjádřeno. Ve své odpovědi jsi naznačil, že sen se s ideologií příliš nesnese. Jak by sis ale potom vysvětlil následující sen, který si zaznamenal člověk, jehož tu nebudu jmenovat? – „Zdálo se mi, že mám s Markem Ebenem vystoupit a promluvit na nějaké odborné téma na nějaké obrovské demonstraci – a celou dobu jsem přemýšlel, jak to udělat, abych dřív, než mě Eben vyžene, místo odborných keců na ty lidi zařval, ať nevěří těm starým politickým mrtvolám, které v devadesátých letech nechaly tuto zemi rozkrást. Připravoval jsem si to do důsledku, včetně posledního husitského výkřiku: Žeňte je! Na ně!“ Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. To se jistě zdálo někomu, kdo s politikou vstává i lehá, třeba nějakému žurnalistovi. Spojité nádoby skutečnosti a snu… Nečetl jsem to náhodou na tvém profilu na fejsbúku? Míváš tam sny zcela apolitické, ale tohle tam myslím bylo taky. Každopádně mi to připomnělo jednu polemiku, které jsem se zúčastnil před několika lety. Šlo o vyzývání k politicky či ideově angažované umělecké tvorbě. Když jsem se postavil proti, neprodleně jsem byl soudruhy z Ádvojky a spol. ozna-

65

ORL 2017-1 čen za odpůrce myšlenky svobody a emancipace utlačovaných. Úplně jim přitom unikl smysl mého postoje. Výslovně jsem totiž zdůrazňoval, že tvůrce, kterému se o bídě světa dokonce i zdá, se k ní v tvorbě vyjádřit prostě MUSÍ, stejně jako když je jindy niterně nutkán k vyslovení vášně k milované bytosti nebo k vyzpívání ódy na palec u nohy. Jakmile ho však k politicky angažovanému tvoření začne nějaký teoretik zvenčí nutit, samozřejmě přesně v intencích té jedině správné ideologie, již daný teoretik zrovna vyznává, pak jde o sprosté úkolování básníků, které je s autentickou tvorbou spjaté jen v tom, že jí odjakživa háže klacky pod nohy. Takže i zde se dá říct: nepředepisujme snům, co mají dělat. Ony si to stejně nenechají líbit. Když budeme chtít, aby se nám zdálo o pádu Bastily, sen nám naservíruje snídani v trávě – a obráceně. Říká se tomu svoboda projevu, a jak řekl před sedmnácti stoletími Synesios z Kyrény, žádný tyran nemůže vydat zákon proti snům. I já doufám, že určit, o čem se má lidem zdát, se bohdá ještě dlouho nepovede. Ale co s tou bdělou svobodou projevu? Jak si ji udržet v době, kdy přípravná komise „Odboru boje proti dezinformacím, nepravdivým a zavádějícím informacím a proti (čti: cizí) propagandě Ministerstva vnitra“ už v této chvíli bere první plat, a zákon umožňující odsouzení obviněného za „schvalování teroristického činu“ je před schválením? Neomezíme se nakonec – tak jako před sto lety a jako povětšinou v historii Čechů – pouze na svobodný projev dobrého vojáka Švejka? To se tak člověk jednoho dne probudí a zjistí, že má svobodu projevu zaručenou už jenom v tom snu. Západní elity tak dlouho kritizovaly Čínu a Rusko – často právem – za ome-

66

ORL 2017-1 zování svobody projevu, až se nakonec rozhodly už si nedělat násilí a to omezování raději s vervou napodobit. Je totiž čím dál zřetelnější, že masový přístup k informacím, umožněný internetem, dokáže u mlčící většiny spolehlivě demolovat dosavadní zdání objektivity veřejných sdělovacích prostředků a odhalit fakt, že se pod ní odjakživa – a zcela přirozeně – skrývá mocensky dirigovaná dezinformace čili propaganda. Proto západním elitám (stejně jako jakýmkoli jiným elitám) prostě nezbývá, než začít křičet: Chyťte zloděje! – a pustit se do cílené likvidace té informovanosti, která na nich nezávisí. Samozřejmě pod záminkou, že cílená dezinformace a propaganda sídlí kupodivu právě a výhradně tam, kam nesahají zrovna jejich prsty. V takové situaci už nepřekvapí, že je prý mor „dezinformačních webů“ financován narychlo splácaným nepřítelem, který jako by z oka vypadl karikaturám imperialistů z Dikobrazu padesátých let s vidlemi v jedné ruce a řinčícím řetězem v druhé (jen namísto cylindru zlého strýčka Sama má na hlavě kožešinovou papáchu pekelného Rusa). Jsem přesvědčen, že pokud by ve Washingtonu zasedla další ratolest Bushovic-Clintonovic rodiny, pochopili bychom záhy, že tohle strašení Rusem mělo představovat takzvanou dělostřeleckou přípravu na přechod k pořádně studené (ne-li pořádně horké) válce impérií. Dnes, kdy Bush & Clinton Ltd. balí spacáky, bych řekl, že například rozhodnutí českého ministerstva vnitra zahájit tu dělostřeleckou palbu právě od ledna 2017 – tj. zřídit vládní cenzorský úřad v čele s pornohercem z clintonovsko-sorosovského thinktanku „Evropské hodnoty“ – je příznačným výrazem dezorientované setrvačnosti.

67

ORL 2017-1 Připomíná mi to jednu skoro neznámou epizodu z dějin moderní Evropy. Dne 25. srpna 1939 nestihlo vrchní velení wehrmachtu oznámit všem jednotkám, že útok na Polsko se odkládá, takže ze Slovenska, které bylo jediným spojencem Německa, přešel onoho dne přes hranice do tehdy polských Mostů u Jablunkova záškodnický oddíl abwehru s rozkazem obsadit místní železniční tunely. Když byl osamocený oddíl překvapivě obklíčen jednotkami polské pravidelné armády a vyslal na ústředí žádost o pomoc, nezbylo říšskému kancléři – teď si honem nevzpomenu na jeho jméno –, než zoufalým abwehrmanům vzkázat, že se mají držet. Německé úřady mezitím trapně vysvětlovaly Varšavě, že Německo nemá s touto akcí nic společného a že se prý jedná o „nezodpovědnou bandu Slováků“… Uvidíme, jak to dopadne s přemýšlivým tankem značky Janda & Chovanec v tunelu značky Trump. Jinak je ovšem zřejmé, že svoboda projevu na internetu i mimo něj je něco, co se dlouhodobě nehodí do krámu žádné politické moci na světě. Proto čtěme Švejka v každé volné chvilce, je to nesmírně užitečná příručka a bude se hodit. To je tak dobrý závěr, že k němu nemohu dodat už nic – snad kromě našeho společného sloganu: „Lidé, sněte!“ A poděkovat ti za krásnou nepracovní práci na tomto rozhovoru… http://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/online/2016/50-2016/zadny-tyran-nemuze-vydat-zakon-proti-snum

68

ORL 2017-1

Lidská práva: celosvětové sekulární náboženství Alain de Benoist Lidskoprávní ideologie je univerzalistická v tom smyslu, že vždy a všude prosazuje sebe samu naprosto bez přihlédnutí k tradici a kontextu. Subjektivistické je pak její vymezení práv jako subjektivních vlastností abstraktního jednotlivce. Čas od času si někteří z nás kladou otázku, co Evropa vlastně přinesla světu, co je pro ni nejtypičtější? Nejlepší odpověď zní asi následovně: pojem objektivity. Právě z ní vyplývá vše ostatní: idea jednotlivce a jeho svobody, obecné blaho odlišné od jednotlivých zájmů, spravedlnost coby nalézání pravdy (tedy opak pomsty), vědecká etika a úcta k empirickým datům, filozofické myšlení oproštěné od víry a dodávající mysliteli sílu sám přemýšlet o světě a zpochybňovat pravdu, duch zdrženlivosti a možnost sebekritiky, schopnost vést dialog a 69

ORL 2017-1 dokonce i pojem pravdy samotný. Univerzalismus však je překroucením objektivity: zatímco cesta k ní vede od konkrétního, univerzalismus se ji pokouší definovat ze svévolně stanovené abstrakce. Namísto vyvozování etiky z určitého bytí, postupuje zcela obráceně. Univerzalismus není založen na objektivním přístupu k věcem, ale na metodě jednotící abstrakce, z níž má vyplynout poznání povahy věcí. Jedná se o zrcadlově převrácený obraz omylu metafyziky subjektivity, která zužuje dobro na to, co je dobré pro mě nebo pro nás, a správné podle soudu vlastního svědomí. Evropská tradice člověka vždy ujišťovala o nezbytnosti s vlastní bezprostřední subjektivitou zápasit. Podle Heideggera jsou celé moderní dějiny příběhem odkrývání metafyziky subjektivity. Subjektivita nevyhnutelně vede k relativismu (všechno je oprávněné) a touto cestou dospívá až rovnostářskému univerzalistickému závěru (každý je důležitý). Relativismus pak nelze „překonat“ jinak než vlastním úsudkem: můj názor by měl zvítězit jednoduše proto, že je můj. Jedním tahem tak dochází k likvidaci pojmů spravedlnosti i obecného blaha. Ideologie lidských práv v sobě tyto dva omyly spojuje: je univerzalistická v tom smyslu, že vždy a všude prosazuje sebe samu naprosto bez přihlédnutí k tradici a kontextu. Subjektivistické je pak její vymezení práv jako subjektivních znaků abstraktního jednotlivce. „Intronizaci lidských práv musíme bezpochyby označit za nejzásadnější ideologickou a politickou skutečnost posledních dvaceti let,“ píše Marcel Gauchet. A dodává, že lidská práva se stala „ideologickým těžištěm“ všeho, čeho se v současnosti účastníme. Mají našlápnuto v nejbližší budoucnosti

70

ORL 2017-1 nahradit na pozici naprostého hegemona různé politické a společenské diskurzy, v minulosti formulované z dnes už vyvrácených nebo vyčerpaných perspektiv (tradice, národ, pokrok, revoluce) a stát se jediným zbývajícím kompasem v éře dezorientace či morálním minimem chaotického světa. Tvoří „morální obzor naší doby,“ říká Robert Badinter. Měla by se stát „základním kamenem každé společnosti,“ tvrdí Koffi Annan. Nesou v sobě „zárodek skutečné světové vlády,“ prohlašuje Jean Daniel. Jsou však mnohem víc: na základě názorů vyhlášených za „zřejmé“ (formulaci „Pokládáme za samozřejmé pravdy“ nacházíme už v Deklaraci nezávislosti Spojených států amerických z července 1776) lidská práva sama sebe pasují do pozice nového Desatera. Coby nový základní kámen řádu lidstva jako by nabývala posvátného charakteru. Lidská práva se tedy etablovala coby „vyznání celého lidstva“ (Nadine Gordimerová) a „celosvětové sekulární náboženství“ (Elie Wiesel). Régis Debray o nich mluví jako o „zatím posledním z našich občanských náboženství, duši světa postrádajícího duši.“ Jedním z důkazů na podporu tohoto výkladu budiž jejich dogmatický charakter: ideologii lidských práv je nepřípustná. Proto se dnes jeví podobně nemístná, svatokrádežná a pohoršující jako kdysi pochybnosti o Boží existenci. Stejně jako kterékoliv jiné náboženství se lidskoprávní ideologie pokouší vydávat svá dogmata za natolik absolutní, že pochybovat o nich by mohl chtít snad jen někdo nesmírně hloupý, nečestný nebo zlomyslný. Vylíčením lidských práv jako „lidských“ práv, jako práv „všeobecných“ je mluvčí automaticky vyjímá coby předmět možné kritiky – tedy z práva na jejich zpochybnění – a zároveň své odpůrce nepřímo vykazuje mimo kategorii

71

ORL 2017-1 lidství: nelze totiž odporovat někomu, kdo mluví za celé lidstvo a zároveň sám zůstat člověkem. A konečně, stejně jako kdysi věřící pokládali za svou povinnost všemi prostředky obracet „nevěřící“ a bezbožníky na víru, i vyznavači lidskoprávního vyznání sami sebe vnímají jako vykonavatele vyššího poslání zakotvit tyto své principy na celé planetě. Ideologie lidských práv, teoreticky vycházející ze zásady tolerance, se tak odhaluje coby nositel té nejkrajnější možné nesnášenlivosti, nejabsolutnějšího vyloučení. Deklarace lidských práv nejsou ani tak vyhlášeními lásky jako vyhlášením války! Diskuse o lidských právech dnes však neusiluje jen o obsazení pozice náhradní ideologie v prostoru uprázdněném zhroucením „velkých narativů.“ Snahou vnutit dílčí morální normy všem ostatním národům světa se Západ pokouší znovu nabýt ztracené dobrého svědomí, opětovně se stát modelem pro zbytek světa a coby „barbary“ odsoudit všechny, kteří by snad jeho model odmítali. V dějinách se „právy“ velice často stávalo to, co se tak vládci dominantní ideologie rozhodli označit. Ruku v ruce s tržní expanzí se lidskoprávní diskuse stala ideologickým brněním globalizace. V prvé řadě jde o nástroj nadvlády a přesně za to bychom ji také měli považovat. Proti tyranii a útlaku by lidé měli mít možnost vystoupit všude a vždy. Protestovat proti lidskoprávní ideologii tak pochopitelně neznamená obhajobu despotismu – spíše jde o snahu upozorňovat na její nedostatky a tím ji napravit. Znamená to klást si otázky o platnosti základních tezí této teorie, o nomologickém statusu těchto práv a o možnostech manipulace, jimž mohou být vystavena. Znamená to tedy přicházet s vlastním řešením. Svoboda je základní ctností, samotnou podstatou pravdy,

72

ORL 2017-1 a proto bychom ji měli ochránit před zkostnatělostí univerzalismu a subjektivity. Halasné proklamace lidských práv ve stále odlidštěnější společnosti, kde jsou zpředměťňováni i lidé samotní a kde komercializace společenských vztahů vytváří nové a nové podoby odcizení, nejspíše nebudou nijak náhodné. Vyjádřit úctu a solidaritu k lidem lze mnoha způsoby. Otázku svobod nelze vyřešit zákonem či morálně, jde především o otázku politickou, kterou je tedy třeba řešit politicky. Úvaha Alaina de Benoist Human Rights: The Worldwide Secular Religion vyšla na stránkách Right On 14. července 2016. Jedná se o úryvek z knihy Alaina de Benoist Au-delà des droits de l’homme : Pour défendre les libertés. Anglicky vydalo nakladatelství Arktos: Beyond Human Rights (Arktos, 2011). http://deliandiver.org/2017/01/lidska-prava-celosvetove-sekularni-nabozenstvi.html

This Mexican medicine woman hipped America to magic mushrooms, with the help of a bank executive “I realized the young people with long hair didn’t need me to eat the little things. Kids ate them anywhere and anytime, and they didn’t respect our customs.” — María Sabina Humans have consumed psilocybin, the naturally occurring psychedelic compound in magic mushrooms, for more than 10,000 years. Until the mid 20th century, the context was religious. That changed on June 29, 1955, when a vice president 73

ORL 2017-1

María Sabina became an accidental drug shaman in the 1960s and 70s. (Still from María Sabina — Spirit Woman, 1978)

of J.P. Morgan named R. Gordon Wasson traveled to Mexico with a photographer to the mud hut of the Mazatec curandera (medicine woman) María Sabina and they became, in Wasson’s words, the “first white men in recorded history to eat the divine mushrooms.” The subsequent Life magazine article written by Wasson in 1957, “Seeking the Magic Mushroom,” opened a Pandora’s Box that would see, among other things, the birth of the American psychedelic counterculture, the defilement of the mushroom ritual, and ultimately, the banning of psilocybin across much of the world. The article also eventually led to Sabina’s ruin as Westerners came to her by the hundreds. Wasson’s intentions were sincere, if naive. An amateur ethnomycologist, he had spent the previous thirty years traveling with his wife Valentina, documenting differing cultural 74

ORL 2017-1

Examples of the dried Psilocybe mexicana used by curandera Sabina.

attitudes toward wild mushrooms. “We were not interested in what people learn about mushrooms from books, but what untutored country folk know from childhood — the folk legacy of the family circle,” Wasson recalled. “It turned out that we had happened on a novel field of inquiry.” Wasson found that many cultures across the world worshipped mushrooms and had constructed elaborate religious ceremonies around their consumption. He determined to find out which kinds of mushrooms were worshipped and why. He was especially interested in the Aztecs and early Spanish missionary accounts of the Aztec mushroom ceremony 75

ORL 2017-1 of eating the teonanacatl, or “God’s flesh.” Wasson made several trips to Mexico in search of those who still performed the mushroom rite, but it wasn’t until 1955 in the Oaxacan village of Huautla de Jiménez that he was successful. He visited the town hall and asked an official if he could help him learn the secrets of the divine mushroom. “Nothing could be easier,” the official replied. The official took Wasson to a mountainside where the mushrooms grew in abundance, and then to higher ground where María Sabina lived. María Sabina was well-respected in the village as a healer and shaman. She’d been consuming psilocybin mushrooms regularly since she was seven years old, and had performed the velada mushroom ceremony for over 30 years before Wasson arrived. The intention of the all-night velada was to commune with God to heal the sick. The spirits, if effectively contacted, would tell Sabina the nature of the sickness and the way it could be healed. Vomiting by the afflicted was considered an essential part of the ceremony. Each participant in the ritual would ingest psilocybin mushrooms as Sabina (who typically ingested twice as much) chanted invocations to coax forth the divine. “Am I not good?” she would ask the spirits. “I am a creator woman, a star woman, a moon woman, a cross woman, a woman of heaven. I am a cloud person, a dew-on-the-grass person.” A lifelong Catholic, Sabina blended Christian elements into Mazatec ritual as she guided participants through their visions. Surprisingly, and in contrast to his predecessors, the local bishop did not consider Sabina’s ritual heretical. “The

76

ORL 2017-1

Maria Sabina and her son, Aurelio, under the influence of mushrooms. Huautla de Jimenez, 1955. (LIFE)

77

ORL 2017-1 church is not against these pagan rites — if they may be called that,” Father Antonio Reyes Hernandez said. “The wise ones and curers do not compete with our religion. All of them are very religious and come to our mass, even María Sabina.” Sabina was apprehensive of Wasson when he arrived, but agreed to conduct the ritual after assurances from the village official, who was a trusted friend. Wasson and his photographer tripped throughout the night as Sabina performed the velada, and their minds were summarily blown. “For the first time the word ecstasy took on real meaning,” Wasson later wrote. “For the first time it did not mean someone else’s state of mind.” Sabina’s reluctance to introduce Wasson to the ceremony had less to do with his being a foreigner and more to do with the fact that Wasson and his colleague weren’t in need of healing. “It’s true that Wasson and his friends were the first foreigners who came to our town in search of the saint children and that they didn’t take them because they suffered from any illness,” she recalled. “Their reason was that they came to find God.” Wasson returned to the States with a hell of a story. It piqued the interest of Life magazine, who bankrolled further trips to the village to report on and take photographs of the Mazatec ritual. It also attracted the attention of the CIA, which was in the middle of its covert drug mind control program Project MK ULTRA. Wasson became an unwitting agent in the program after the CIA secretly funded Wasson’s trips to Mexico throughout 1956 under a shell organization named the Geschickter Fund for Medical Research.

78

ORL 2017-1 “Seeking the Magic Mushroom” went 1957-viral upon its publication. Accounts diverge as to whether Sabina approved of Wasson using photographs of her for the article. Wasson for his part changed Sabina’s name to Eva Mendez and did not reveal the name and location of the village. Wasson witnessed nine mushroom ceremonies in all, each conducted by Sabina. On one trip, he was accompanied by the eminent French mycologist Roger Heim, who identified the species of magic mushrooms and sent samples to Albert Hofmann, the Swiss chemist who twenty years earlier had synthesized LSD. Hofmann was able to isolate the chemical structure of psilocybin and create a synthetic version. His pharmaceutical company Sandoz began sending doses to research institutions and clinics across the world. The psychologist Dr. Timothy Leary, a rising academic star at Harvard, traveled to Cuernavaca, Mexico in 1960 after reading the article. Despite his professional success, he described himself during this period as “an anonymous institutional employee who drove to work each morning in a long line of commuter cars and drove home each night and drank martinis … like several million middle-class, liberal, intellectual robots.” He purchased some mushrooms from a local curandera and, rather than partake in a mushroom ritual, ingested them by the pool of his summer villa. “I learned more about my brain and its possibilities and more about psychology in the five hours after taking these mushrooms than in the preceding 15 years of studying and doing research in psychology.” — Dr. Timothy Leary Leary returned to Harvard and, after securing doses of psi79

ORL 2017-1

Dr. Timothy Leary and his partner-in-crime at Harvard, Dr. Richard Alpert (Dying to Know)

80

ORL 2017-1 locybin from Sandoz, started the Harvard Psilocybin Project with his colleague Dr. Richard Alpert. Aldous Huxley, with his lifelong interest in altered states, served on the board. Leary and Alpert developed pioneering concepts in psychedelic therapy such as set and setting. They tested whether ingesting psilocybin could reduce recidivism in prison inmates (in the Concord Prison Experiment) and catalyze religious experiences in divinity students (in the Marsh Chapel Good Friday Experiment). The results were ringing endorsements of psilocybin’s mystical and therapeutic potential, but the experiments were later discredited due to unsound methodology as well as for omitting details related to the intense anxiety experienced by many of the participants. The tendency by Leary and his colleagues to overemphasize the positive aspects of the psychedelic experience while downplaying the negative would have profound consequences once psychedelics escaped the lab and hit the streets of San Francisco, Palo Alto, and Cambridge, Massachusetts in the early 1960s. “Some of the backlash that swept the psychedelics out of the research labs and out of the hands of physicians and therapists,” wrote psychedelic researcher Rick Doblin, “can be traced in part to the thousands of cases of people who took psychedelics in non-research settings, were unprepared for the frightening aspects of their psychedelic experiences and ended up in hospital emergency rooms.” Leary and Alpert were doing more than simply testing psychedelics in controlled experimental settings. They were tripping balls every weekend and urging their students to do the same. Once word got out to the authorities, Leary and

81

ORL 2017-1

The rose window above at Boston University’s Marsh Chapel, where Leary and Alpert administered psilocybin tests on student volunteers. (Wikimedia)

82

ORL 2017-1 Alpert were fired. Soon after, Leary began his public campaign exhorting America’s youth to “Tune in, Turn on, and Drop Out.” Alpert traveled to India and came back bearded, wearing a dhoti, and calling himself Ram Dass. By 1966, psilocybin and LSD were illegal in the United States. Beatniks, hippies, celebrities like Bob Dylan and John Lennon, scientists and seekers of all stripes flooded the village of Huautla de Jiménez after the Life article was published. Sabina turned few away, although she frequently expressed misgivings about introducing Wasson to the mushrooms, and always emphasized what she saw as the mushroom’s true purpose. The publicity was disastrous for the Mazatec community, who blamed Sabina for bringing misfortune to the village and defiling the velada ritual. Sabina’s house was burned down, and federales frequently raided her home, accusing her of selling drugs to foreigners. Hippies rented cabins in neighboring villages. Tourists had bad trips and went raving naked through town. One might ask why Sabina turned so few foreigners away. Some accounts attribute it to her kindness, others to a resigned acceptance of her new role as the cultural ambassador of the Mazatec mushroom ritual. She was also known to occasionally charge tourists for her services. In the 1970s, Mexican authorities banned the use of psilocybin mushrooms. The influx of tourists receded, but in Sabina’s eyes, the damage had been done. “From the moment the foreigners arrived to search for God, the saint children lost their purity,” she said. “They lost their force; the foreigners spoiled them. From now on they

83

ORL 2017-1 won’t be any good. There’s no remedy for it.” Wasson, for his part, agreed. He expressed remorse for the rest of his life for his role in popularizing the recreational use of magic mushrooms. “A practice carried on in secret for three centuries or more has now been aerated,” he wrote. “And aeration spells the end.” Sabina died penniless at the age of 91 in 1985. In Oaxaca today, one can find her image marketed on t-shirts, restaurants, and taxis. More than forty years after research into their therapeutic effects was all but outlawed, magic mushrooms are now being used in a manner much closer to what María Sabina considered to be their true purpose: to heal the sick. In clinical trials underway across the world, hundreds of cancer patients, drug addicts, and those suffering from anxiety and depression are reporting profound life-changing and mystical experiences. For many participants, the benefits from one dose of mushrooms are long-lasting. In a 2006 trial studying the potential of psilocybin to catalyze religious experience led by Dr. Roland R. Griffiths, more than 70 percent of the participants self-rated the experience as one of the five most important in their lives. Nearly a third rated it the single most important experience. In NYU and Johns Hopkins studies whose results were published concurrently in November 2016, about 80 percent of cancer patients showed clinically significant reductions in anxiety and depression lasting some eight months after an initial dose. Participants in the studies were given psilocybin in a chalice and guided through the experience as they wore an eye

84

ORL 2017-1 mask and listened to calming music. They were urged to “trust, let go and be open.” The researchers cautioned that the positive results should not be taken as an endorsement of the recreational use of magic mushrooms: The positive findings of the study cannot help but raise concern in some that it will lead to increased experimenting with these substances by youth in the kind of uncontrolled and unmonitored fashion that produced casualties over the past three decades. Nevertheless, the researchers conclude, “discovering how these mystical and altered consciousness states arise in the brain could have major therapeutic possibilities…It would be scientifically shortsighted not to pursue them.” https://timeline.com/with-the-help-of-a-bank-executive-this-mexican-medicinewoman-hipped-america-to-magic-mushrooms-c41f866bbf37#.5apsih71r

Rozpad národů Leonid Savin Současná situace v Evropě není ničím výjimečným. Dala se určitým způsobem čekat. Navíc byla několikrát prorokována lidmi s nesouhlasným postojem vůči politickému uspořádání v této části světa. Jediným rozdílem je, že někteří lidé viděli vznik EU jako systémovou chybu, zatímco jiní považovali EU jako mezikrok k další desintegraci jednotlivých států a vzniku jednotné, globální společnosti. Tyto dva názorové přístupy se promítají v současné evropské krizi a následující světové události se budou v zásadě odvíjet od geopolitického rozdvojení. 85

ORL 2017-1 Ukažme si nyní tyto dva směry na konkrétních příkladech. Pro srovnání nyní použijeme myšlenky vyjádřené ve dvou pracích s podobnými názvy - “The Breakdown of Nations” a “Breaking the Nations”. První vyšla v r. 1957 a druhá v r. 2003. Autorem první práce je právník, ekonom a politolog rakouského původu Leopold Kohr, který po dvacet let působil jako profesor ekonomie a veřejné správy na univerzitě v Portoriku. Byl také obdivovatelem hnutí „The Small is Beautiful“ (Malé je hezké). Sám sebe nazýval filozofickým anarchistou, ačkoliv nebyl nikdy činný v protistátních aktivitách. Vystupoval proti velkým projektům, včetně evropské integrace. V r. 1941 předpověděl nejenom vznik bláznivého nadnárodního systému v Evropě, ale také rozpad Sovětského svazu. I během druhé světové války se zabýval studiem etnických skupin a došel k závěru, že jak nacistický, tak sovětský režim nemohou přežít. Jak poté ukázal další historický vývoj, jeho analýzy byly přesné. I když jen hrstka badatelů se jeho závěry zabývala. Kohrovo vnímání Švýcarské konfederace je v zásadě jednoduché - nejedná se o konfederaci etnických a jazykových skupin, ale o konfederaci regionů. Faktem je, že podstatou existence Švýcarska a principu soužití rozličných národnostních skupin není federace jeho třech národností, ale federace jeho 22 států, které reprezentují rozdílnost jednotlivých národů, čímž je splněna nutná podmínka ke vzniku jakékoliv demokratické federace: fyzická rovnováha účastnících se stran a přibližná početní rovnováha. Velikost švýcarské myšlenky tedy spočívá v drobnosti jednotlivých komponentů, na kterých 86

ORL 2017-1 je postavena. Lidé, kteří horují za jednotu evropských národů a argumentují tím, že tato jednota již existuje a osvědčila se ve Švýcarsku, si vůbec neuvědomují, že se zde jedná o unii suverénních kantonů, resp. malých států. Idea národů celou dobu trápila politické myslitele, naproti tomu představa státu, je natolik flexibilní, tvárná a přizpůsobivá, že téměř úplně vymizela. Smysluplnost se vidí jen ve velikosti a rozšiřování, zatímco malé entity jsou považovány za zdroj všech potíží a zla. Naučili jsme se uctívat a obdivovat vše velké, univerzální, kolosální a odklonili jsme se od nepatrného, od úplnosti a univerzality na nejjemnější úrovni - tj. individua, které je protoplasmou veškerého společenského života. Naučili jsme se oslavovat sjednocení Francie, Británie, Itálie a Německa v naději, že dají základ sjednocenému lidství. Ale tyto státy se pouze staly mocnostmi“, uvedl ve své práci “Disunion Now: A Plea for a Society based upon Small Autonomous Units. Leopold Kohr prosazuje princip, který glorifikuje suverénnost nejmenších a ne největších států - Kleinstaaterei, jak říkají Němci. Tvrdí, že nikdo neví co pojem „lidstvo“ skutečně znamená a proč bychom pro něj vůbec měli umírat. Unionizmus a uctívání kolosálního nevede k ničemu dobrému. Mimoto, unionismus je jen jiný název pro totalitarismus. Jedná se o „vládu jedné strany“ transplantovanou do nadnárodní sféry. Nejen historie, ale i naše vlastní zkušenosti nás naučily, že k opravdové demokracii v Evropě může 87

ORL 2017-1 dojít pouze v malých státech. Jen takto může jednotlivec nabýt sebeurčení a důstojnosti. A pokud je demokracie smysluplnou myšlenkou, musíme znovu vytvořit podmínky pro její vývoj - malý stát - (namísto redukování instituce, kterou nikdo nechce opustit) a umožnit svrchovanost nejmenším komunitám a s nimi co nejvíce lidem. Bude jednoduché sjednotit malé státy pod jednotným federálním systémem a uspokojit tak v neposlední řadě ty, kteří chtějí být součástí univerzálního systému. Taková Evropa je jako následováníhodný vzor a grandiózní obraz, i když ne moderní, který namalujete jednotvárnými tahy štětce. Bude jakousi mozaikou s fascinujícími variacemi a diverzitou, ale zároveň harmonií organického, žijícího celku. Ale tohle je přece téměř totožné s myšlenkou euroasijské konfederace, jen vyjádřeno trochu jinak! Nicméně, jeho nejslavnější prací bylo „The Breakdown of Nations“ (Rozpad národů). V této knize Leopold Kohr uvedl filozofické, politické, kulturní, ekonomické a administrativní argumenty ve prospěch malých států. V části nazvané “The physics of politics: The Philosophic argument” uvádí: „Pokud se týká filozofického náhledu: „Nejedná se zde o žádnou náhodu, neboť drobnost není jen výhodná. Je to stvoření Boha. Celý vesmír takto funguje. Žijeme v mikrokosmu, ne makrokosmu. Dokonalost jedině tkví v malosti. Pouze cestou k nejmenšímu se dostaneme k samotnému jádru, konci, hranici, kde poodkryjeme nejtajnější roušku záhady bytí. Pokud se budeme vrhat směrem ke kolosálnosti, nikam se nedostaneme. Můžeme přidávat, rozmnožovat a 88

ORL 2017-1 produkovat stále větší a větší čísla a množství, ale nikdy se nedobereme konce, jelikož není nic, co by nemohlo růst exponenciálně, i když takový růst z fyzikálního pohledu záhy znamená kolaps, desintegraci, katastrofu. Existuje jakási hranice velikosti, za kterou se již hmota nemůže nadále akumulovat. Je to matematická jistota. Členění, na druhé straně, nás nakonec dovede k existující, i když nepozorované, nejzákladnější substanci všeho; částečkám, které se již nedají nadále dělit. Jsou jedinými substancemi, které Stvořitel obdaroval jednotností. Jsou sami o sobě nedělitelné, nezničitelné, věčné. Lucretius je nazýval původními tělísky nebo prvotními částečkami a zmiňuje s o nich v dosud nepřekonaném díle O povaze věcí.“ Ačkoliv se na první pohled může zdát, že Leopold Kohr čerpá z Démokritova atomismu a individualismu (které mohou být přeneseny do liberalismu a multikulturalismu), je to pouhé zdání. Naneštěstí pro mnohé anarchisty a materialistické nihilisty (zejména vyznavače myšlenek Petra Kropotkina, který vědecké studie považoval za příklad anarchie), Leopold Kohr vždy mluvil o Bohu a Jeho vůli, která byla nezbytná k pochopení fungování státních organizací. Existují dva způsoby k dosažení pořádku a rovnováhy. Jeden skrze stabilní a druhý skrze mobilní rovnováhu. Ve své podstatě jsou samoregulační. Stabilní rovnováha je rovnováhou mezi něčím nehybným a něčím velkým. Vytváří rovnováhu tím, že staví dva objekty do vzájemného, fixního, neměnícího se poměru, jako např. dům a zem, nebo horu s jejím úpatím. Namísto vytváření harmonie, tvaruje své rozličné složky v jednotu. Jelikož se jedná 89

ORL 2017-1 o rigidní, fixní rovnováhu, mohla by být považována za platnou obecně jedině, pokud by byl vesmír stálý, neměnící se, nehybný. Potom by stačila existence jen několika velkých těles, nebo vlastně i existence jen jednoho samotného. Ale v nekonečné rozlehlosti podstaty stvoření by mohla být harmonie udržována pouze vše vědomou vůlí Boha, který, aby se nikde neztratila, by nedělal nic jiného, než že by ji držel ve svých rukou. Jelikož tohle evidentně není Jeho záměrem, namísto toho vytvořil pohybující se, „dýchající“ a dynamický vesmír, jehož řád nespočívá v jednotě, ale v harmonii, a který není založen na neměnné rovnováze mrtvého, ale na mobilní rovnováze živého. Na rozdíl od stabilní rovnováhy, je tato rovnováha samoregulační nikoliv skrze stálost ve vztahu k okolí, ale díky koexistenci nesčetných, malých částic, které nemohou nashromáždit dostatek hmoty, aby mohly narušit harmonii celku. Kohr propojuje politický systém s myšlenkou demokracie „zevnitř“, která se opírá o komunity lidí. „Malé státy jsou ze své podstaty demokratické. Vůdci malých států představují pro populaci něco jako jejich sousedy. Kohrovy myšlenky nejsou často zmiňovány, i když Švýcarsko může sloužit jako dobrý příklad platnosti jeho představ. A nejen to. Můžeme dodat, že většina dnešních národních evropských států by také potřebovala „defragmentovat“ a zbavit se tak buržoazního ducha nacionalismu a chybného „nastavení“, skrze které osvícenství zničilo tradice a kultury evropských národů a nahradilo je byrokracií. 90

ORL 2017-1 Autorem další knihy s podobným názvem „Breaking the Nations: Order and Chaos in the Twenty-First Century” je britský diplomat a stratég Robert Cooper. V době, kdy vyšla jeho práce, figuroval jako generální ředitel pro vnější a politickovojenské záležitosti generálního sekretariátu Rady EU. Názvy jsou sice totožné, ale ideje a názorové přístupy v těchto dvou pracích jsou úplně jiné. Jestliže Kohr navrhuje upevnit suverenitu zdola, pak dle Coopera by naopak suverenita měla být zničena. ”Suverenita postmoderního státu by pouze měla být předmětem politických diskusí”, uvádí. Většina jeho práce je kontroverzní. Uvádí například toto: „Liberalismus a nacionalismus mohou dnes jít ruku v ruce, tak jako koexistovali ve státech osmnáctého a devatenáctého století, které vznikaly z té, či oné formy imperialismu. Je to možné? Permanentně destruovat kultury národů nebo manipulovat s hnutími a stranami, které se hlásí k národní identitě? Cooper asi myslel obojí. V druhé části prohlašuje, že „většina lidí podléhá idejím, nikoliv síle“, ale o něco dále v té samé kapitole uvádí, že “většina lidí tíhne k idejím, ne k síle“, ale „evropské instituce posilují mezinárodní spolupráci tím, že posilují suverenitu…. Nařízení EU ohledně veřejné bezpečnosti umožňuje policejní zátahy ve všech členských zemích“. Kde je ten svět práva a idejí, když i ”členské země EU ztratily výhradní právo rozhodovat samy o sobě”? Opatrně se zmiňuje o islámu, který by se mohl stát platformou nového imperialismu. A zmiňuje se také o pacifické oblasti, kde je otázka snah o slučování a konsolidaci také aktuální. A to, mimo další, dle

91

ORL 2017-1 Coopera, ohrožuje nejenom zájmy Západu, ale nakonec i Západ jako takový. Cooper následně obhajuje ideály západní hegemonie, které budou přetransformovány v něco nového. Stát je pro něj stěžejním termínem postmoderního liberalismu. Je to jakýsi raná forma něčeho, co dokáže v sobě zakomponovat rozličné formy identity, odvíjející se od sociálního postavení, etnicity, rasy nebo náboženského vyznání. Cooper souhlasí s představou, že komunismus a fašismus byly pokusy o ovládnutí efektů modernizace společnosti, která má kořeny v osvícenství, technologických inovacích a v průmyslové revoluci. Zde pramení jeho přesvědčení, že všechny industriální a post-industriální státy mají potenciál pro postmodernitu. Nakonec vykládá karty na stůl a ospravedlňuje potřebu individualismu. Chaos je krocen impérii; impéria jsou rozbíjena nacionalismem; nacionalismus ustupuje, domníváme se, internacionalismu. Na konci tohoto procesu je svoboda jednotlivce. Na té samé stránce zmiňuje, že měl na mysli otevřenou společnost, která je, ve své podstatě, totožná s postmodernitou. Jinými slovy, jedná se o to samé, o čem mluvil a snažil se skrze různé projekty realizovat George Soros. Copper také hodnotí zájmy USA a všímá si rozdílů ve vnímání reality mezi USA a Evropou. Evropské státy stojí na národnosti a historii. Pro Američany je historie nesmyslem. Nemají v úmyslu

92

ORL 2017-1 kolonizovat prostor ale čas, jinými slovy, budoucí prostor. Tento kolonizační proces byl s úspěchem praktikován v západní Evropě, skrze systém politické, ekonomické a vojenské závislosti na Washingtonu. „Američané měli v plánu vytvořit globální trh volného obchodu a mezinárodních institucí, kde by USA hrály hlavní úlohu…. Obecně vzato, USA dosáhly zmíněných cílů skrze Marshallův plán a ustanovení Evropské unie a mezinárodních finančních institucí, zejména potom MMF a Světové banky. Povšimněte si fráze ”ustanovení Evropské unie”. Uvědomovaly se evropské státy, když vstupovaly do Společenství uhlí a oceli, že za tím stojí Američané? Samozřejmě, že pro některé ze zúčastněných byla takováto asociace výhodná, ale na jak dlouho? Křehkost a nekompaktnost Evropské unie se již promítla do Brexitu, v neschopnosti řešit problémy s imigrací a teroristickými útoky, stejně jako v případě závislosti některých států na diktátu finančních komisařů. A co říká Robert Cooper této nejnovější politické agendě? „V politice je nezbytné zdržet se propagace všeho nemoderního nebo cizího; je možné ztotožnit se se zájmy moderního státu, ale trvalý klid a pořádek může vzejít pouze z kořenů postmoderních trendů“, píše. Pro celou EU to znamená pokračování trendu eroze kultury jednotlivých států a národů. Ve výsledku by se měl na scéně objevit jakýsi nový, univerzální Homo politicus. Ale to se jen pohybujeme v teoretické rovině. Ve skutečnosti budou slabé identity vytlačeny těmi silnějšími, jak se nyní často děje formou migrace, kdy se většina migrantů zto93

ORL 2017-1 tožňuje s islámem a chová pramalý respekt vůči původním Evropanům. Možná tato forma agrese z vnějšku nakopne Evropany, aby znovu začali přemýšlet o své úloze ve světové historii. Je možné, že se pokusí o návrat k vlastní identitě a svrchovanosti tak dalece, jak jim to jen podmínky panující v současné době dovolí. http://zvedavec.org/komentare/2017/01/7152-rozpad-narodu.htm

S kulturním marxismem na věčné časy… nebo na Darwinovu mez? Jednou z věcí, která štěpí nejen českou společnost, jsou ideje kulturního marxismu (definice je dále v textu), jejich medializace a prosazování v myšlení, umělecké tvorbě, politice a legislativě. V čem tkví jádro sporu? Zkusme toto rozsáhlé nejednoduché téma rozebrat nejdříve na genderové kauze „básničky Jiřího Žáčka v čítance“ a potom závěry zobecnit. Argumenty odpůrkyň oné básně, oslavující maminky jako nositelky života, lásky a péče o děti, jsou postaveny na kritice vytváření stereotypů, které jsou schopny v budoucnu vyvolat takové chování, které se ukáže jako nechtěné, nevýhodné či nežádoucí pro oběť onoho stereotypu a případně i další osoby (v tomto případě dítě, manžel). Z toho vyvozují požadavek, aby se tyto stereotypy nepodporovaly či přímo potíraly. Příklad takové argumentace (převzato z facebooku) …Abychom měly možnost zvolit si naši cestu jako 94

ORL 2017-1 ženy, tak jak my samy budeme chtít, pokud budeme chtít děti, abychom je měly a pokud je nechceme, aby nás za to nikdo neodsuzoval. A o tom je právě ta básnička - tvrdí, že holky jsou na světě od toho, aby byly maminky. Ale maminkovství není pro každou ženu a není dobrý nápad se k němu uchylovat jen proto, že mi od dětství vtloukají do hlavy, že má být můj životní úkol tady na zemi. Protože pak se stane to, že buď se stanu matkou, i když to není pro mě a jsem z toho nešťastná já i moje dítě... nebo se matkou nestanu a budu se cítit provinile, že jsem nesplnila svůj ”úkol” a okolí se na mě bude dívat skrz prsty, že jsem divná (nebo chudák... vyberte si). … A pokud dívky nasávají básničky tohoto typu, tak podle nich budou formovat i svoje vidění světa a svojí role v něm. Na první pohled by se dalo souhlasit. Má to však jedno velké ALE. U tohoto názoru se jedná o pohled čistě individuální, beroucí v potaz čistě své vlastní zájmy. Jak bude ale vypadat tento stereotyp z pohledu společenského? V řádu přírody či v řádu Božím, jak je komu libo, je přežití rodu a druhu základním imperativem. Naši předci se v souladu s tímto řádem chovali. Obětovali dobrovolně své životy a zdraví, nemluvě o pohodlí a kvalitě osobního života. Proti výše uvedené genderové tezi tedy stojí (statisticky, nikoliv individuálně!) na druhé misce vah zájem přežití rodu, společenství, národa. V dnešní době, to mnozí považují za přežitek, ne-li hloupost. Ale mnozí ne. Ti cítí spoluodpovědnost za budoucnost rodu, společenství, národa… Jejich názor pak pochopitelně je, že tento stereotyp je v pořádku, protože plní svojí pozitivní roli 95

ORL 2017-1 právě jako nástroj na podporu ŘÁDU. Máme tady dvě na první pohled „rozumné“ ideje: 1. individualistické pojetí svobody bez pocitu spoluodpovědnosti za budoucnost rodu, společenství, národa 2. svobodu spojenou se spoluodpovědností za celek, aniž by byl tento požadavek vnucován na individuální úrovni. Nic nového. Příroda (Bůh) má ve své genialitě pro tyto případy jednoduchý mechanismus. Vše, co je mimo ŘÁD, nemá nárok na dlouhodobé pokračování existence (př.: homosexuální chování u zvířat existuje, tito jedinci ovšem nemají možnost reprodukce a příslušný gen zaniká). Jednotlivec stojící mimo ŘÁD tedy není z hlediska vyššího celku žádný velký problém. Ironicky se uděluje tzv. Darwinova cena (ocenění pro lidi, kteří se zasloužili o zlepšení lidského genofondu tím, že se z něj sami odstranili). Pokud ale chování stojící proti ŘÁDU bude dostatečně silné, tj. statisticky významné, může se společnost dostat do neřešitelných problémů. Aby to bylo srozumitelnější, zde je extrémní příklad: Pokud by například 50% žen nebylo z jakéhokoli důvodu matkami, bude další generace z hlediska počtu poloviční, další čtvrtinová atd. Důsledky? Konec civilizace, tak jak jí známe: zhroucení sociálních vazeb, zhroucení sociálních systémů důchodci umírají zimou a hlady, částečně nebo úplně nefunkční infrastruktura, v dnešní situaci také mimochodem nastolení práva šaría… Byla by to absence pudu sebezáchovy na skupinové úrovni. Pokud nazveme nějaké chování v souladu s ŘÁDEM jako „přirozené“, je přežití společnosti podmíněno tím, že toto přirozené chování významně převažuje. V opačném případě si 96

ORL 2017-1 daná společnost zaslouží kolektivní Darwinovu cenu. I proto je součástí ŘÁDU „zákon vyšší síly nadsystému“. Tento zákon říká, že zájem nadsystému má vyšší váhu, než zájem jeho podsystému. Je tedy možné učinit závěr, že básnička by měla v čítance zůstat, protože podporuje přirozenost, prosazuje zájem nadsystému. Lze to zobecnit. Kulturní marxismus je proti řádu Kulturní marxismus se nejčastěji definuje jako množina idejí založená na představě, že většina vždy utlačuje menšinu a menšina se musí chránit za každou cenu, i na úkor většiny. Vede k podobným tvrzením, jako jsou: neexistuje sexismus vůči mužům, černoch nemůže být rasista, islám je náboženství míru, feminismus je jen o rovnosti… Mezi témata kulturního marxismu patří pohlaví, sexuální orientace, rodina, národ / vlastenectví, křesťanské hodnoty… v podstatě každý aspekt definující osobní a kulturní identitu jednotlivce. Historicky je to do značné míry pochopitelné, protože k útlaku menšin ze strany většiny skutečně docházelo. Jenže když kyvadlo vykývne na druhou stranu, do protilehlého extrému, má to stejně negativní důsledky, jako původní extrém. Rovnovážný stav kyvadla je ROVNOCENNOST, což ovšem není stejnost a dokonce ani ne rovnost ve všech aspektech. Osobní a kulturní identita je přitom nutnou podmínkou pro dostatečnou pestrost (diverzitu) celku a tedy jedním ze základních předpokladů existence ŘÁDU, v jehož rámci může probíhat evoluce. Pro přesnější pochopení: pestrost nevznikne tím, že se smíchají všechny prvky periodické soustavy do jedné směsi. To by byla pěkná nuda. Pestrost vznikne tím, že něko-

97

ORL 2017-1 lik málo prvků vytvoří molekulu, tyto molekuly se dále spojují a řetězí, vytváří makromolekuly. Ty se dále spojují do vyšších funkčních celků, ty do dalších, až vznikne buňka. Buňky se dále spojují, až vznikne orgán, a orgány vytvoří funkční celek - člověka. Tak je zaručena pestrost: výstavbou z menších celků přes mnoho vrstev - úrovní komplexity. Přeneseme-li to analogicky na společnost (celé Univerzum je konstruováno podle stejných principů a zákonů), multikulturalisté se nám snaží namluvit, že bude v pořádku, když buňky z jater se přesunou do ledvin a kožní buňky do mozku. Skvělá idea! Kulturní marxismus má tendenci patologizovat konzervativní názory a tradiční vzorce chování: s trochou nadsázky by se dalo říct, že pracující heterosexuální běloch a maminka tří dětí neusilující o kariéru, mající v úctě institut tradiční rodiny a vlastenectví, podle zastánců kulturního marxismu patří do devatenáctého století a i pro některé fanatičtější příznivce jsou „veřejný nepřítel“. Je možné si často všimnout manipulace kulturních marxistů použitím adjektiva „frustrovaný…“, čímž je dehonestují. Kulturní marxismus jde často tak daleko, že tvrdí, že naše země není naše, otvírá náruč všem bez rozdílu, včetně těch, kteří se nechtějí integrovat, ale vytvářet stát ve státě s vlastním právem, protichůdnými hodnotami a do budoucna chtějí převzít moc na úkor původní většiny. Kulturní marxisté prosazují juvenilní justici, kdy dítě patří státu a basta. Ten pak rozhodne, zda odebere rodině dítě třeba jenom proto, že dostalo na zadek nebo, dokonce, nemělo včera dostatek pomerančů (to neospravedlňuje skutečné týrání dětí, kde stát svojí roli má).

98

ORL 2017-1

99

ORL 2017-1 Mezi jeho nástroje patří politická korektnost (zamlžování faktů, nenazývání věcí pravými jmény, tabu, o kterých se nemluví - například zakázané druhy statistik, redefinice významu slov…), snaha o opanování mediálního prostoru a prosazování legislativních opatření hájících menšiny do té míry, že je to na úkor většiny. Pokud by prosazení idejí kulturního marxismu bylo dokonáno, bude mít devastující účinky na kulturní diverzitu, v extrémním případě i existenciální důsledky pro některá společenství. I když profesor Koukolík použil termín Darwinova mez ve vztahu k hrozbě jaderné války, má kulturní marxismus z hlediska konkrétních společenství / národů v řádu několika generací stejně destruktivní potenciál. Idea, že takto vznikne harmonická společnost, je stejně naivní, jako byla idea tradičních marxistů. Také dnešní štkaní kulturních marxistů nad lidem, který nechápe jejich úžasné ideje, je stejné, jako štkaní Milouše Jakeše na Červeném hrádečku. Elity se stejně jako tehdy urvaly z řetězu, a nyní se diví, že je lid odmítá následovat… do propasti. Z těchto všech důvodů je nutné kulturní marxismus odmítnout jako celek. Rozvrací přirozený řád. Prosazování idejí kulturního marxismu logicky polarizuje společnost nejen u nás (proti např. severským zemím jsme na tom ještě dobře), ale všude v Evropě a severní Americe. Každý tlak vyvolává protitlak. Když se na demonstracích extremisté obou stran častují nadávkami „fašisté“, mají v podstatě pravdu obě skupiny. Jediná rozumná strategie je hledat a nalézat skutečnou rovnocennost, chránit přirozenost a kulturní identitu jednotlivých společenství a to primárně ve svých přirozených hrani-

100

ORL 2017-1 cích. Přičemž ochrana může mít různý charakter podle stupně ohrožení a (ne)ochoty agresora dohodnout se. S vědomím, že opakem boje není mír, ale otroctví. Mír je dohodnutá rovnováha, vymezené hranice a dodržování pravidel. Dokud existují lidé a skupiny, kterým chybí dobrá vůle, nelze jinak. Jaroslav Kuchař http://www.ac24.cz/zpravy-z-domova/9685-kuchar-kulturni-marxismus-darwin

Neziskovky ve spolupráci s Frontexem pašují v přímém přenosu loděmi do Evropy tisíce migrantů z Afriky, aby mohly čerpat od EU granty na jejich integraci! Naprostý skandál, který nemá obdoby, unikl již před několika týdny na internet, ale na mainstreamu je ticho po pěšině a alternativa v poslední době byla zahlcena americkými volbami prezidenta a posledními událostmi v Evropě, takže tato kauza zanikla a nedostalo se jí tak velké mediální pozornosti. Ovšem po pondělním útoku zatím neurčitého migranta v Berlíně, který kamionem najel do lidí na vánočním trhu, se znovu ukazuje, že natažená ruka občanů, která ukazuje prstem na problém v Berlíně v podobě „říšské“ kancléřky, ukazuje naprosto špatným směrem. Problém migrace do Evropy je poháněn a prohlubován někým úplně jiným. Je to neziskový nevládní sektor v EU (NGO), který naprosto neuvěřitelným a skandálním způsobem tuneluje evropské fondy a dotace a tento článek toto chování pouze odhaluje. Holandská analytická organizace Gefira [1] uveřejnila počátkem prosince děsivé video (viz. nahoře), které doslova su101

ORL 2017-1

Hlídková loď Fronetxu nabírá nedaleko libyjského pobřeží další účastníky jednosměrného zájezdu do EU.

rovým způsobem zachycuje způsob, jakým evropské neziskovky pašují do Evropy běžence z Afriky. Analytici Gefiry použili nástroj pro GPS sledování civilních lodí na serveru marinetraffic.com a několik týdnů sledovali pohyb lodí ve Středozemním moři mezi Libyí, Tuniskem a Maltou a Itálií. Všimli si přitom podivného chování některých lodí, které v pravidelných intervalech pendlují mezi Afrikou a Itálií, ale nikdy v Africe nezakotví. Systém GPS ukazuje, že lodě mají základny na Maltě a na Sicílii a pravidelně jezdí do pobřežních vod Libye, ale do přístavů obvykle nedoplují. Zastavují se zhruba 100 námořních mil od pobřeží v pásmu na rozmezí mezinárodních vod, kde chvíli setrvají a poté se obrátí a plují zpátky. To celé se pořád opakuje. Analytici z Gefiry proto začali pátrat po původu lodí a zjistili, že se jedná o plavidla, která provozují jedny z největších neziskovek v Evropě. Zde je jejich seznam: 102

ORL 2017-1 MOAS (Migrant Offshore Aid Station) Tato obrovská neziskovka se sídlem na Maltě [2] byla založena už v roce 2013 a na jejím webu se dočteme, že za dobu její práce zachránila už 12,000 lidí migrantů na moři. Všechny naložila a převezla do Schengenského prostoru s povolením evropské hraniční služby Frontex, který MOAS při těchto operacích asistuje. MOAS disponuje i bezpilotními drony. Podle evropského práva a také podle mezinárodního práva platného pro námořní dopravu platí předpis, že záchrana lidí na moři probíhá tak, že dojde-li k záchraně lidí v teritoriálních vodách státu, zachránění jsou odvezeni na pobřeží tohoto státu. Je-li trosečník nalezen v mezinárodních vodách, je dopraven do nejbližšího přístavu podle rozhodnutí kapitána zachraňující lodi. A jsme doma. Právě z tohoto důvodu lodě neziskovek nemohou vplout do přístavů v Libyi, ale musí čekat na hranicích výsostných vod Libye. Tam migranty už mohou naložit a odvézt do Evropy, protože kapitán lodě pracuje pro MOAS. MOAS ovšem operuje i přímo na pobřeží Libye, už několikrát vyzvedával lidi z lodiček jen pár stovek metrů od libyjských pláží. Některé fotografie jsou potom v médiích úmyslně deklarovány jako nafocené u pobřeží Sicílie nebo Malty, ale ve skutečnosti jde o záběry z oblasti nedaleko pobřeží Sýrie. Nejde tedy o záchrany trosečníků, ale o pašování lidí do EU. Neziskovky totiž uvádí, že lidi našly na otevřeném moři, ale ve skutečnosti je vyzvedávají na smluvených místech nedaleko pobřeží Libye.

103

ORL 2017-1

Loď neziskovky MOAS je už přeplněná. Takže pomůže alespoň motorovým nafukovacím člunem a záchrannými vestami.

104

ORL 2017-1 Medicins Sans Frontieres Další lodě jsou registrovány pro neziskovku Lékaři bez hranic byli založeni v Paříži, ale dnes tato neziskovka operuje ze švýcarské Ženevy [3]. Při pohledu na jejich web je zcela jasné, proč se účastní pašování lidí z Afriky do Evropy, protože v Evropě prý dostanou africké děti lepší zdravotní péči. Sluníčková autogenocida Evropy v tom nejhrubším pojetí. Dovoz migrantů do EU umožňuje neziskovce čerpat peníze z evropského strukturálního fondu na pomoc obětem, neboť migranti vylovení z moře mají status „trosečníků“, takže se na ně vztahují jiná dotační pravidla, mnohem štědřejší. Zároveň se na trosečníky nevztahují migrační kvóty, ovšem trosečník může požádat o azyl v EU úplně stejně jako migrant, který přišel do Schengenu pěšky. Jugend Rettet Berlínská sluníčková organizace [4], která je pobočkou a odnoží největší německé neziskovky Mensch, Mensch, Mensch. Vybírá od dárců peníze na nákupy lodí, kterými poté ve Středozemním moři zachraňuje z lodiček migranty a vozí je do Evropy, nejčastěji na Sicílii. V této chvíli jim na webu běží kampaň na nákup větší lodi. Zatím provozují původem rybářskou loď z Holandska, kterou vozí uprchlíky z Libye, ale také z Tuniska. Tam ovšem loď kotví přímo v přístavu a podle všeho nabírá „trosečníky“ přímo z nástupního mola. Na tohle prostě musí být žaludek, ale proč by ne? Když za to dostanou od Evropské komise dotace a granty?

105

ORL 2017-1

Migranti v podpalubí rybářské lodi neziskovky.

106

ORL 2017-1 Save the Children Tato britská neziskovka z Londýna [5], která se mimochodem aktivně angažovala v kampani proti Brexitu s poukazem na to, že Británie odchodem z EU se vzdává zodpovědnosti za osud dětí v rozvojových zemí, provozuje ve Středozemním moři jednu loď. Přestože jde původem o britskou nevládku, dnes má centrálu v Kalifornii a čerpá příspěvky přímo od amerického kongresu. Zaměřuje se na pomoc dětem migrantů, v USA prosazuje spolu s ACLU občanství pro rodiče dětí narozených v USA. Pokud se nelegálnímu migrantovi narodí v USA dítě, měli by jeho rodiče dostat automaticky povolení k pobytu. Ačkoliv se jedná o NGO s cílem pomoci dětem, její agenda reprezentuje nejtvrdší model globalizace, multikulturní invazi. Proactiva Open Arms Španělská neziskovka se sídlem v Barceloně. Jejich web vypovídá za vše [6]. Tato NGO provozuje celkem 6 lodí ve Středozemním moři a má po MOAS druhý největší podíl v importu „lodičkářů“ do EU. Proactiva Open Arms byla první v minulém roce, která skrze lobbisty v EU prosazovala pravidelné migrační linky loděmi z Libye do EU. Tento návrh rada ministrů EU zamítla, protože v EU se zvedl proti migraci obrovský odpor. Ovšem neziskovka získala minulý rok peníze z jiných zdrojů (od vysokého komisaře OSN pro uprchlíky) a migranty vozí do EU vlastními loděmi. EU neziskovce poskytuje granty na jejich „záchranu na moři“ a poté na integraci v EU. Vyjde to nastejno, pouze politici v Bruselu si umyli ruce, aby je voliči neobvinili, že to jsou oni, kdo vozí migranty do EU. 107

ORL 2017-1

Neziskovka MOAS disponuje i dronem pro vyhledáváni lodiček migrantů na moři.

108

ORL 2017-1

Neziskovka zachraňuje… své granty a dotace.

Sea-Watch.org Berlínská neziskovka koupila starou rybářskou loď na tresky a s ní jezdí do pobřežních vod Libye a nabírá z lodiček běžence. Na webu uvádí, že za rok 2015 zachránili 5000 migrantů [7]. Vozí je na Maltu, protože loď dále nedopluje, má menší dojezd. Berlín je prolezlý neziskovými barony podobně jako Praha a zatímco politici se vám šklebí do tváře, že oni nic, oni muzikanti, migraci nechtějí, tak ti samí politici štědře sypou do těchto neziskovek státní příspěvky skrze různá ministerstva.

109

ORL 2017-1 Sea-Eye Neziskovka z německého Řezna [8]. Na webu se chlubí, že zachránili (rozuměj dovezli do EU) 5568 lidí. Zachraňování musí sypat velké peníze, když to uživí tolik lidí, kolik jich tato neziskovka zaměstnává. Mají dokonce i mutaci webu v českém jazyce. Pod dohledem Frontexu a ozbrojené ostrahy Schengenu tak probíhá každý den import běženců do EU skrze lodě neziskovek ve Středozemním moři. Jak je možné, že proti těmto neziskovkám není zakročeno a nejsou obviněny z pašování lidí? Jak je možné, že Evropská komise nadále uděluje dotační programy a finance těmto neziskovkám? Neziskovky si zcela zjevně a dobrovolně vozí do EU migranty, které účelově nabírají u pobřežních vod Libye a v některých případech v Tunisku přímo v přístavech? Tohle není možné tolerovat. Kontaktujte své europoslance, aby v Bruselu otevřeli a iniciovali zahájení vyšetřování tohoto skandálu, protože důkazy jasně odhalují, že neziskový sektor si udělal z migrantů natolik výhodný business, že se jim už dokonce i vyplatí nakupovat námořní lodě a teď jezdí „lovit“ své „klienty v nouzi“ přímo k pobřeží Afriky. A tito migranti nás potom „obohacují“, např. na Silvestra osaháváním žen, znásilňováním dětí na bazénech, anebo nás před Vánoci převálcují na tržnici kamionem, a to tak šikovně a důsledně, že po sobě zanechají i cestovní pas v kabině vozu, aby policisté věděli, koho mají hledat. Teroristé po sobě zanechávají pasy? A není to podezřelé? Není to spíš cesta k odvedení pozornosti k někomu jinému nebo od něčeho jiného? False flag stejného typu, jako řízené záchrany „trosečníků“ na cestě do EU? Vozíme si do EU naše vlastní katy a popravčí. Podívejte se na video nahoře, jak 110

ORL 2017-1 k nám vesele neziskovky vozí tyto dárečky. Tam a zpátky. Tam a zpátky. Pravidelný import dalších tisíců a tisíců migrantů probíhá právě teď. -VKhttp://aeronet.cz/news/video-to-musite-videt-neziskovky-ve-spolupraci-s-frontexempasuji-v-primem-prenosu-lodemi-do-evropy-tisice-migrantu-z-afriky-aby-mohly-cerpatod-eu-granty-na-jejich-integraci/

Spálená země. Dostali jsme se do pozice otroků a nechali si zničit výrobní i finanční základnu a jsme zdrojem levné pracovní síly a odbytištěm nekvalitních výrobků. Petr Markvart, který se dlouhá léta profesně zabývá zahraničním obchodem, říká, že jsme si dobrovolně nechali zničit výrobní i finanční základnu a stali se zdrojem levných komponentů, levné pracovní síly a odbytištěm výrobků druhé jakosti. „Pokud nám takováto nedůstojná role nevadí, budeme ještě za svého života sledovat, jak se z našich dětí stávají otroci,“ varuje a hovoří o „idiotské“ EU. Předkládá konkrétní fakta o problémech naší ekonomiky. Vy jste v našem rozhovoru řekl: „Nedávno se mě kdosi snažil přesvědčit, proč bychom se měli snažit, když 75 procent našeho vývozu realizujeme do zemí EU. Zapomněl však dodat, že minimálně polovina tohoto zboží jsou takzvané kompletační reexporty, které poté generální dodavatel z EU vyveze do země konečného uživatele. Jeho obchodní marže je, samozřejmě, mnohem vyšší, než si může dovolit na zboží nasadit český dodavatel. Potom se divíme, že naši zaměstnanci mají tak nízké platy, že jsou 111

ORL 2017-1 v Evropě pokutováni za nekalou soutěž.“ Kde jste vzal to číslo, že jde asi o polovinu? Bohužel, české oficiální statistiky jsou nastaveny právě tak, aby byly v tomto směru neprůkazné. Na rozdíl od mnoha vyspělých zemí totiž nesledujeme náš výrobek až do země konečného zákazníka, ale pouze do země vývozu. Pro nás tedy český výrobek končí v Evropské unii, kde je zařazen do investičního nebo technologického celku, dodávaného zahraničním kompletátorem (generálním dodavatelem) zákazníkovi mimo Evropskou unii. Jedná se tedy o tzv. kompletační reexport a neměl by být potom vykazován jako „Export do EU“. Jak bylo tedy řečeno, přesná čísla sice neexistují, ale existují kvalifikované odhady podílu našich výrobků na vývozu mimo EU prostřednictvím subjektu jiné členské země. Tyto odhady vycházejí především z takzvaných zrcadlových statistik, kde se například český export do Číny liší dlouhodobě od vykazovaného čínského importu českých výrobků (Čína totiž zkoumá původ některých výrobků) řádově až o desítky procent. Prostřednictvím takzvané klasifikace CPA (Classification of Product by Activity) lze potom dopočítat pravděpodobný podíl dalšího vývozu zboží, dovezeného do některých zemí EU, do třetích zemí mimo Unii. V konkrétní bilanci zemí V4 k Německu bylo touto metodou poměrně přesně dopočítáno, že 55 procent našeho exportu do Německa je následně reexportováno německými společnostmi mimo EU. Proto také ta podrážděná reakce Německa na naše přímé ekonomické vztahy s Čínou, proto ta usilovná snaha pana ministra Hermana, aby sílící česko-čínské vztahy co nejvíce poškodil. A lze něco dělat s tím, abychom nebyli tolik závislí na

112

ORL 2017-1 exportu do EU? Je šance, že se dostaneme zpět například na naše „staré trhy“ z dob komunismu? Co byste tedy navrhoval jako pozitivní opatření pro náš zahraniční obchod? Začněme tím primárním, tedy vzděláním. V době, kdy naše univerzity chrlí stovky a tisíce absolventů ve zbytečných oborech, jako jsou genderová či jiná sociální studia, nám citelně chybí především absolventi technických oborů, kteří by měli být tahounem vědy, výzkumu a jejich aplikace v praxi. Chybí nám citlivě i absolventi kdysi hrdých oborů, zaměřených na jazyk, kulturu a reálie cílových teritorií. Orientalistika, zejména arabistika, která byla kdysi vlajkovou lodí československých a českých teritoriálních a regionálních studií, skomírají na úbytě. To, co platí o vysokém školství, které má připravovat špičkové inženýry, obchodníky, ekonomy a diplomaty, platí dvojnásob o odborném školství a o učebních oborech. Hromadné rušení učňovských středisek, zejména v oblastech oborů s vysokou přidanou hodnotou, například v leteckém průmyslu, je prvním krokem k oborovému zaostávání. Pokud nebudeme mít dělníky a techniky schopné dokonalého obrobení kvalitního materiálu a pečlivého sestavení jednotlivých souborů, nebudeme schopni, přes sebevětší snahu projektantů či obchodníků, úspěšně prodat takový výsledný produkt. Po vysoké škole musí nutně následovat také zaškolení v oboru. Typickým schématem realizace investičních celků byly tandemy, kde na jedné straně stála projekční organizace a dodavatelský závod, které koordinovaly projekční činnost, výrobu, dodávky a montáž a na druhé straně podnik zahraničního obchodu, který odpovídal za vztahy vůči zahraničnímu zákazníkovi, smluvní, obchodní a finanční záležitosti. Na této

113

ORL 2017-1 ose probíhalo též praktické doškolování absolventů vysokých škol, především ve věcech konkrétní znalosti komodity (jak se kdysi říkalo „detailního zbožíznalství“), včetně jejích technických a technologických parametrů, a také z hlediska obchodních reálií daného oboru v cílovém teritoriu. Dnes na takové detaily, jakými je zaškolení nových pracovníků, nikdo nemá čas – podnikatelský subjekt chce hotového člověka nebo ho nanejvýš naučí úzkou komoditní nebo oborovou výseč bez návazností a širších souvislostí. V takovém prostředí nemohou vyrůst (až na čestné výjimky) obchodní virtuózové, ani nemůže vzniknout skvělý obchodní či realizační tým. A opět zde platí totéž pro zaškolení dělnických profesí a techniků. Skutečný odborník může vyrůst pouze pod vedením zkušených a zručných předchůdců, kteří jej naučí vše, co je potřeba v praktickém uplatnění nabytých schopností. Plánování dalších směrů rozvoje domácího průmyslu a na něj navázaného zahraničního obchodu je nutné z hlediska budoucího směrování vědy, výzkumu a technologických programů. Ty musejí nutně vycházet z toho, co hodláme do budoucna vyrábět a prodávat, a nikoli pouze z toho, na co přistane jakýsi grant z Evropské unie. Ta může mít totiž často naprosto opačné záměry, než mají domácí výrobci a vývozci. Důsledná ochrana průmyslového vlastnictví a vynálezů proti jejich vývozům a jejich lehkomyslnému postupování zahraničním, zejména asijským výrobcům, se přitom musí stát normou. Nechceme se přece zbavit toho jediného, co nás ještě činí ve světě zajímavým, to znamená technologického náskoku, zejména v oblasti použití nových materiálů. Tolik krátce k roli vědy a výzkumu.

114

ORL 2017-1 A co udělat pro to, aby se z České republiky vyvážely investiční celky? Jak jsem již řekl, k realizaci velkých investičních celků je potřeba spojení všech potřebných domácích společností s technologickým garantem, který zaručí zahraničnímu zákazníkovi výkonové parametry investičního celku. To je dnes asi naší největší bolestí, neboť dodavatelé jednotlivých technologických uzlů jsou připraveni dodat vám stroje nebo i technologické soubory, ale nikdo z nich není schopen ani ochoten garantovat celkové výkonové hodnoty. Zrušení velkých takzvaně výrobně-hospodářských jednotek, které takové garance za soubor několika svých projekčních a výrobních závodů zpravidla přejímaly, se tedy ukázalo jako nesmyslné a ve svém důsledku škodlivé. Tolik snad ke korporátní úrovni. Nikdo nechce návrat socialismu a plánovaného hospodářství, ale občas by trochu koordinace jednotlivým projekčním výrobním závodům pomohlo. K realizaci zahraničního obchodu velkých celků či velkého objemu patří jistě i stránka politická, kdy státní správa nejenom pomáhá podnikatelským subjektům „otevírat dveře“ a propagovat jejich výrobky, ale umí se i rozhodně postavit proti svévolnému ničení našich trhů konkurenčními firmami a státy. Postup těchto konkurenčních zemí, které dnes v mnoha případech nazýváme našimi „aliančními spojenci“ či „unijními partnery“, je jednoduchý. V prostředí, které jim není politicky nakloněno, vyvolají napětí a lokální rozmíšky, které potom s pomocí velkých mediálních společností prohlásí za „občanské bouře“ a prostřednictvím mezinárodních a regionálních organizací potom uplatní proti těmto zemím sankce, či rovnou otevřeně vojensky intervenují. To vše s cílem dosáhnout

115

ORL 2017-1 změnu režimu, který jim nebyl nakloněn, jeho nahrazení lidmi, které si dopředu zavážou tak, aby napříště velké zakázky dostávaly jejich podnikatelské subjekty. Můžete uvést příklady? Klasickým příkladem takové „změny režimu“ v náš neprospěch byl slavný ukrajinský „Majdan“, před jehož vypuknutím se české společnosti na Ukrajině běžně ucházely o velké zakázky. Dnes se marně rozhlížejí po spálené zemi, kterou vyrabovaly postupně Spojené státy, silné evropské země a – když došly peníze – mezinárodní finanční instituce. Pokud naši konkurenti neuspějí se změnou režimu, přistoupí k ekonomické likvidaci dané země formou sankcí a prodlužováním vnitřních nepokojů. Nic snad nemůže sloužit jako lepší příklad než Sýrie, která se odmítla podrobit diktátu euroatlantických politiků a s nimi spřátelených orientálních despotů, za což dodnes platí krvavou daň. Náš tradiční zákazník sice přežil, ale ekonomicky je tak oslaben, že využít našeho obchodně-politického potenciálu půjde jen velmi těžko. Zejména proto, že nemáme potřebné nástroje financování. Nemáme? Zdroje finančních prostředků v domácích finančních ústavech, které je možno použít k podpoře domácích výrobců a vývozců, jsou dalším pilířem zahraničního obchodu. Privatizace velkých českých bank byla sice ve své době významným ekonomickým počinem, avšak za situace, kdy obchodní a úvěrovou politiku hlavních čtyř bankovních ústavů v zemi určují rakouská, francouzská, belgická a italská matka, nelze očekávat podporu českých národních zájmů. Vytvoření silného, skutečně českého bankovního ústavu je proto další ne-

116

ORL 2017-1 zbytnou nutností pro návrat k realizaci velkých projektů, investičních celků, ale i k podpoře masivního vývozu produktů domácího průmyslu. Kdybychom shrnuli vámi navrhovaná opatření... Tato osa není vůbec otázkou nějakého „návratu k systému státem řízenému zahraničnímu obchodu v podmínkách plánovaného hospodářství“, ale zahrnuje jistě i kroky, které se bez aktivního zapojení státní správy kupředu nepohnou. Ve všech těchto navrhovaných krocích se totiž jistě jedná o případy, které lze nejlépe řešit právě partnerstvím státní správy a podnikatelských subjektů (jakési PPP prostředí). Nelze přece čekat, že stát bude například zakládat odborná učňovská střediska, která musí existovat při jednotlivých společnostech, ale musí k jejich vzniku přispět vytvořením žádoucích podmínek a jistě musí financovat i základní technickou výchovu a školství, aby se vytvořila jakási líheň budoucích dělnických a technických profesí. Je to tedy osa: vzdělání – zaškolení – koordinace vědy, výzkumu a technologií – podpora vzniku silných korporací – politická podpora – podpora vzniku financujících institucí. Nemělo by ani zapadnout, že Trump vyhlásil program omezení globálního obchodu, přihlásil se k ochranářským opatřením a chce chránit americký trh a americká pracovní místa… Jde o to, že je potřeba chránit především vlastní podnikatele a zaměstnavatele, že je nutno chránit pracovní místa pro domácí zaměstnance, že je nutno bránit nekontrolovanému odlivu kapitálu, který oslabuje národní ekonomiku, kupní sílu obyvatel i prosperitu, že je potřeba chránit některá odvětví před konkurencí jiných ekonomických mocností a nadnárodních společností... Glo-

117

ORL 2017-1 balizace končí, v zahraničí se o tom mluví již řadu měsíců, trhy se začínají chránit, není možné, aby na to USA a Evropa nereagovaly,“ napsal předseda ODS Petr Fiala. Co si o tom myslíte? A kdybychom chránili vlastní trh, nehrozila by reciproční opatření, která by poškodila náš export? Tyto výše uvedené kroky jsou však téměř nemyslitelné v současném ekonomickém prostředí Evropské unie, zatížené idiotskými požadavky na dodržení konkurenčního prostředí a na zákaz podpory vybraných podnikatelských subjektů národním státem nebo zákazem opatření na ochranu domácích výrobců. Ve velkých evropských zemích jsou totiž tyto zásady uplatňovány pouze formálně. V praktickém životě jsou jejich prováděcí předpisy nastaveny tak, aby vždy zvýhodnily domácího výrobce proti zahraniční konkurenci, a podpora státu velkým průmyslovým korporacím (ať už politická, nebo nepřímo i ekonomická) jsou na denním pořádku. Cestou je jistě podstatná reforma unijních předpisů, zejména v oblasti rozšíření kompetencí národních států oproti podstatné redukci kompetencí unijních orgánů. Bez takové reformy totiž ona obávaná dvou nebo i trojrychlostní Unie nepochybně vznikne (ona de facto již existuje). Na jedné straně stojí dominantní státy západní a severní Evropy, které diktují a regulují ty ostatní, až se práší za kočárem. Na druhé straně stojí zadlužené, poněkud méně výkonné státy jižní Evropy a třetí jsme právě my, noví členové ze střední, východní a jihovýchodní Evropy, kteří si dobrovolně nechali zničit výrobní i finanční základnu a stali se zdrojem levných komponentů, levné pracovní síly a odbytištěm výrobků druhé jakosti. Pokud nám takováto nedůstojná

118

ORL 2017-1 role nevadí, budeme ještě za svého života sledovat, jak se z našich dětí stávají otroci. Petr Markvart je vystudovaný právník. Ve 2. polovině 80. let pracoval v podniku zahraničního obchodu Technoexport, mimo jiné jako obchodní referent realizace petrochemických investičních celků v Iráku a asistent generálního ředitele. V letech 1989 až 1995 působil v Sýrii jako ředitel blízkovýchodní expozitury – pro Technoexport Praha, později pro německý Südrohrbau Ingolstadt. V letech 1998 až 2001 pracoval pro kanadskou firmu MacDonald Engineering Group Calgary jako ředitel její dceřiné společnosti v Nigérii. Od roku 2002 působí v leteckém průmyslu jako konzultant pro země západní Afriky. http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Spalena-zeme-Dostali-jsme-sedo-pozice-otroku-a-nechali-si-znicit-vyrobni-i-financni-zakladnu-a-jsme-zdrojem-levnepracovni-sily-a-odbytistem-nekvalitnich-vyrobku-Znalec-obchodu-hovori-472065

České zemědělství bylo obětováno. Nejsme potravinově soběstační. Předseda SPO a senátor Jan Veleba byl v letech 2005 až 2014 prezidentem Agrární komory ČR. Předkládá nelichotivá fakta o situaci českého zemědělství. V roce 1990 bylo v ČR pět milionů prasat a nyní jich je asi 1,6 milionu. U skotu je pokles ze 3,5 milionu na 1,4 milionu. Potravinová soběstačnost je minulostí, vzato v celkovém finančním vyjádření jsme soběstační asi z 65 %. Z vepřového masa dovážíme už přes 50 % naší spotřeby! Drůbežího masa dovážíme 20 %, stejně tak vajec. Dovážíme brambor a ovoce ročně kolem 25 %, zeleniny 65%… Pamatuji si, že jsem již před časem zmínil, že náš vstup do EU měl drastický dopad na české zemědělství, kdy byla 119

ORL 2017-1

„vybita“ zhruba polovina prasat v ČR. Mohl byste uvést konkrétní čísla, pokud jde o živočišnou výrobu? Musím předeslat, že jsem dospěl k názoru, že drastický dopad na české zemědělství měl nejenom vstup do EU, ale především naši politici, respektive konkrétní ministři zemědělství a konkrétní premiéři. Jen si vzpomeňte na porevoluční názory, že tady české zemědělství vlastně nepotřebujeme, že si všechno dovezeme a že to bude v lepší kvalitě. To byl první zásadní úder českému zemědělství, po něm přišel vstup do EU, při kterém bylo zemědělství obětováno. Tehdejším premiérem, který podepsal nevýhodnou přístupovou smlouvu, byl Špidla. Ale abych odpověděl na vaši otázku. Došlo k dramatickému snížení stavů chovaných hospodářských zvířat, zejména prasat, skotu, ale i drůbeže či ovcí. Tato země dokázala uživit pět milionů prasat, to bylo v roce 1980, ještě v roce 1990 se u nás chovalo 4,8 mil. prasat, dnešní stav je na ostudných 1,6 milionu. Je to nejnižší stav od začátku statistického sledování, 120

ORL 2017-1 tedy od roku 1926! Podobný vývoj zaznamenaly stavy skotu. V roce 1990 se u nás chovalo 3,5 mil. ks skotu, dnes je to ani ne polovina, přesně 1,4 mil. ks. A jak to vypadá, pokud jde o výrobu rostlinnou? Hovoří se například o tom, že ČR byla cukrovarskou velmocí a teď... Zde došlo k velkým pohybům ve struktuře pěstovaných plodin ve prospěch takzvaných velkoplošných plodin. Narostly plochy obilovin, řepky olejky, kukuřice a výrazně poklesly výměry krmných pícnin, brambor, cukrovky, zeleniny, luskovin, polní zeleniny, úplně zmizel len, což všechno jsou plodiny, které zúrodňují půdu a podporují zaměstnanost. Stali jsme se zemí, která v zemědělském sektoru sklouzla na výrobu surovin. Dostali jsme se do stavu, kdy každý rok po žních jsou tu dva až tři miliony tun obilí, které nemají díky nízkým stavům hospodářských zvířat užití, a které se tudíž musí vyvézt. Většina se ho vyveze do sousedního Německa a Polska, kde se využije na produkci vepřového a drůbežího masa a vajec v tamějších chovech. Tyto komodity se zpracují v jejich potravinářských závodech a hotové potraviny se pak zpracované a s přidanou hodnotou vyvážejí k nám. Čili k nim surovina obilí, k nám zpět hotové potraviny! Tuto jednoduchou rovnici jsem se léta snažil dostat do hlav zodpovědným politikům, ale marně. Jestliže se snížily takovým způsobem stavy dobytka, tak se to nutně muselo projevit na struktuře polních plodin... Má to hluboké dopady do krajiny a struktury polních plodin. Z polí se ztratilo 600 tisíc hektarů krmných pícnin a místo

121

ORL 2017-1 nich jsou zde obilí, řepka a kukuřice. Před takovými pětadvaceti lety byl v průměru každý třetí hektar orné půdy zelený, byly na něm pícniny pro krmení hovězího dobytka, tedy jetele, vojtěšky, traviny. Teď je to už jenom každý šestý hektar a jsou oblasti, jako třeba jižní Morava, které jsou bez dobytka a samo sebou bez zelených ploch pícnin. To má dopady na úrodnost půdy, vodní jímavost neboli zadržování vody v krajině, které začíná u půdy, nikoliv u přehrad. Mohl bych pokračovat, třeba plochy brambor. Jejich výměra se scvrkla na pouhých 24 tisíc hektarů, když v devadesátých letech minulého století to byl víc než čtyřnásobek – 110 tisíc hektarů. Vezmu cukrovku, kde jsme spadli ze 120 tisíc hektarů v roce 1990 na současných 61 tisíc. Nutno ovšem dodat, že i přesto jsme díky špičkovým výnosům, kterých naši pěstitelé dosahují, soběstační, ovšem velmoc, kdy naše malá země měla podíl 12 % na světové produkci řepného cukru a stavěla cukrovary po celém světě, tak to už dávno nejsme. Naopak jsme kdysi náš nejmodernější cukrovar v Hrochově Týnci museli zbourat a srovnat se zemí, tak rozhodl jeho zahraniční vlastník. Jak jsme na tom vlastně s potravinovou soběstačností ČR? Potravinová soběstačnost je minulostí, vzato v celkovém finančním vyjádření jsme soběstační asi z 65 %. U živočišných komodit je nejhorší situace u vepřového masa, kde dovážíme už přes 50 % naší spotřeby! Drůbežího masa dovážíme 20 %, stejně tak vajec. Soběstační jsme pouze u hovězího masa a mléka. Když vezmu rostlinné komodity, jsme soběstační samozřejmě v obilí a v řepce a také přes velké snížení pěstebních

122

ORL 2017-1 ploch v cukrovce. Zde je to dáno výrazným skokem v dosahovaných hektarových výnosech, kde se řadíme k evropské špičce. U všech ostatních rostlinných komodit soběstační nejsme a dovážíme. Brambor a ovoce ročně kolem 25 %, zeleniny 65 %. Jen tak pro ilustraci. Dříve byly na jižní Moravě velké plochy zeleniny, třeba na Znojemsku to byly okurky, rajčata, papriky a další druhy. Na to byly navázány konzervárny a domácí trh čerstvé zeleniny. Vývoj šel bohužel tak, že na polích jsou dnes místo zeleniny obilí, řepka a kukuřice, většina konzerváren je zavřena a na domácím trhu čerstvé zeleniny jsou rajčata a okurky z pěstitelských komplexů jižního Španělska, vzdálených od nás přes 2 000 km. Vozí se kamiony, cesta trvá přes 30 hodin. Když to bylo dřív ze Znojma, tak v Praze byla zaručeně čerstvá zelenina za tři hodiny. A není třeba usilovat o to, aby byla ČR potravinově aspoň v klíčových komoditách soběstačná? Pro případ válek, mezinárodních krizí, hladomorů, obchodních válek a tak podobně? Samozřejmě že ano. Svobodná a relativně bezpečná je ta země, která má zajištěny potraviny, vodu a energii. A v dnešním rozháraném a neklidném světě to platí dvojnásob, o tom nemůže být pochyb. Já bych za klíčové komodity, ve kterých bychom se měli vrátit k politice soběstačnosti, považoval především ty živočišné – vepřové a drůbeží maso, vejce a k nim bych přiřadil brambory a zeleninu. Všechno to naši zemědělci umějí a máme zde příhodné přírodní podmínky. Co nám ale chybí, jsou ti, kteří by tuto politiku zaštítili, respektive se o ni zasadili. Tedy politici, přesněji řečeno kvalifikovaní a stabilní ministři zemědělství a odpovídající premiéři s jasnou národo-

123

ORL 2017-1 hospodářskou vizí. Jak to? Dám příklad. Stál jsem devět let v čele Agrární komory ČR a za tu dobu jsem zažil devět ministrů zemědělství. Jenom dva z nich, kteří byli ve funkci ovšem velmi krátce, věděli, oč v zemědělství běží. Ti ostatní měli pro výkon této funkce minimální nebo mnohdy nulovou kvalifikaci a jejich klíčoví podřízení rovněž. Například jeden z těchto ministrů byl kvalifikací učitel a jeho první náměstek doktor filozofie. Další pocházel z významného oboru, jehož úkolem je zachraňovat majetek, a přivedl si s sebou poradce, který byl právě nyní v jedné z posledních souzených mafiánských kauz odsouzen. Je mně při psaní těchto řádků smutno, a kdybych to osobně nezažil v roli opozičního lídra většiny zemědělců, tak tomu nebudu věřit, co všechno musel tento obor, který je ve vyspělých zemích vážen, vydržet. Takže zdaleka ne jenom Brusel, ale dlouhodobé nekompetentní řízení resortu a rychle se střídající ministři jsou příčinou strukturální havárie našeho zemědělství a ztráty potravinové soběstačnosti. Psali jsme: Spálená země. Dostali jsme se do pozice otroků a nechali si zničit výrobní i finanční základnu a jsme zdrojem levné pracovní síly a odbytištěm nekvalitních výrobků. Znalec obchodu hovoří Rockefellerové, Rothschildové, Sörös a další „lidumilové“. Potom se divíme, že naši zaměstnanci mají tak nízké platy… Znalec zahraničního obchodu promlouvá Senátor Veleba: A už je to tady. Naše firmy trpí a Zaorálek s Jurečkou jsou v klidu Kníže poškodil naši zemi a Rusové se chovají lépe než Američané, říká poslanec od Okamury Co si myslíte o společné zemědělské politice EU a dotacích? Nevytvářely a nevytvářejí nerovné podmínky na

124

ORL 2017-1 trhu a nelikvidují české zemědělce? A není nesmyslný systém kvót na různé komodity? Je to politika, kterou měli ušitou na míru státy původní staré evropské patnáctky a kterou měli pevně ve svých rukou. My jsme se do ní naivně, bez podpory našich politiků a takříkajíc po hlavě vrhli vedeni vidinou velkých dotací. Byli jsme přitom svázáni systémem kvót, který neumožnil rozvoj výroby, a nerovnými dotacemi. Třeba u mléka jsme si vyjednali v přístupové smlouvě roční kvótu produkce 2,6 miliardy tun, ale tehdejší skutečná produkce byla na úrovni 2,8 miliardy tun. To znamenalo žádný rozvoj, ale okamžitý pokles výroby, a kdo překročil svoji individuální kvótu, tak platil pokutu. U dotací to bylo ještě horší, když u těch hlavních, přímých plateb jsme začínali na 25 procentech částky na hektar ve srovnání se zemědělci zemí staré EU 15. Jaký to mělo dopad? Výsledek je ten, že zatímco západní země si podržely vysokou výrobu a zaměstnanost, my jsme vyklidili prostor – zredukovali stavy dobytka, snížili plochy technických plodin (brambory, cukrovka, zelenina), snížili drasticky zaměstnanost, zredukovali potravinářský průmysl. No a tento uvolněný prostor byl okamžitě zaplněn. Kým, je jasné. Mně osobně se nedobře poslouchají argumenty, co všechno nám EU dává, mám na mysli finance do jednotlivých programů. Z jejich strany to jsou dobře investované peníze, které se jim násobně vrátí. Výsledek celého procesu je ten, že české zemědělství měřeno finančně v běžných cenách dosahuje z jednoho hektaru zemědělské půdy produkci, která je na úrovni pouhých 60 % průměru všech zemí EU! Když bychom se srovnali s vyspělými

125

ORL 2017-1 západními zeměmi, jsme na nějakých třiceti procentech. To je bohužel realita, která je vytrvale zamlčována. Co dotace na biopaliva a podobně? Není chyba soustředit se na pěstování řepky? K tomu mohu říct jenom to, že to je celoevropská politika a nám nezbývá, než se přizpůsobit. V opačném případě se poškodíme, respektive poškodíme naše zemědělce. Pokud jde o řepku, rozvoj jejího pěstování má důvody dva. Ten první a hlavní si lze odvodit z předchozích mých odpovědí. Změnila se struktura pěstovaných polních plodin a zemědělci museli reagovat a hledat náhradu za snížené plochy pícnin, brambor, cukrovky atd. Náhradu takovou, která je rentabilní a kterou umějí pěstovat. A právě takovou je řepka olejka. To, že přišla podpora biopaliv, což znamená podporu přimíchávání řepkového oleje do nafty, jenom tento proces urychlilo a její plochy se zvýšily ze 100 tisíc hektarů v roce 1990 na současných 400 tisíc. Patříme v tomto ohledu ke světovým velmocem s produkcí přes milion tun řepkového semene. Je potřeba zdůraznit, že řepka je plodina, která zúrodňuje půdu, o čemž laická veřejnost neví. Jejím produktem je velmi kvalitní řepkový olej, který se zdaleka nepoužívá jenom jako přísada do motorové nafty, ale především se z něho vyrábí velmi kvalitní stolní olej. Zcela jedinečná je role řepky jako hlavní medonosné plodiny pro včelstva. Nebylo by i z hlediska kvality a zdravé výživy lépe, aby se nemusely běžné potraviny dovážet? Například z hlediska trvanlivosti, konzervace a tak dále? Samozřejmě že by to bylo lépe, a nejenom z důvodů, které v otázce vlastně uvádíte. Jistě mnoho čtenářů slyšelo o legendárním lidovém léčiteli páteru Ferdovi, který žil v Sušici (ze-

126

ORL 2017-1 mřel v roce 1991), a ten říkával, že jsme geneticky nastaveni na potravu našich předků. Co se vypěstuje u nás, to se může sníst a to je dobré pro naše tělo. Já sám si pamatuji z dětství, že každý večer donesla maminka na stůl mísu jablek, samozřejmě z našich stromů, které tatínek sázel, a to se jedlo. Podobné to bylo se základními potravinami, jako jsou mléko, maso, vejce a další. Teď je situace bohužel jiná a značné objemy potravin se dovážejí, mnohé tisíce kilometrů, a přitom bychom si je mohli vyrobit sami a zaměstnat naše lidi. Platí, že za každým litrem našeho mléka, kilem našeho masa, kilem našich brambor, a tak bych mohl pokračovat komoditu po komoditě, je kousek obdělané půdy a zaměstnán člověk. Byla by vhodná některá ochranářská opatření? Případně pro které komodity? Které by měly být z českého trhu a které by se měly dovážet? Byla, ale pravidla volného evropského trhu a absence hranic to neumožňují. Přesto ale existují jiné možnosti, nepřímé, například zoo veterinární či fyto sanitární kontroly dovážených potravin. Na to je ale potřeba silná podpora domácích politiků, respektive politické krytí, a jsme u toho. U nás k tomu není vůle a odvaha. Jsme příliš euroemfatičtí, spíše bych rovnou řekl podělaní. Jaká opatření byste navrhoval pro zlepšení fungování českého zemědělství? Z toho, co jsem zde ve stručnosti popsal, plyne, že nevyužíváme svoje přírodní zdroje a že jsme se stali zcela zbytečně potravinově závislou zemí. Když to srovnám, tak obdobný vývoj zaznamenaly všechny nově přistoupivší země do EU s jedinou výjimkou, a tou je Polsko, které si svoji agrární produkci podrželo a je potravinově soběstačné. Velkou roli u nich hraje

127

ORL 2017-1 i zdrženlivá politika vůči zahraničním obchodním řetězcům, kterých je v Polsku výrazně méně a musejí respektovat i zájmy polských zemědělců a potravinářů. A proč je zrovna Polsko výjimkou? Zkrátka proto, že polští politici, polské vlády dávají tomuto sektoru velkou podporu, uvědomují si jeho význam a podle toho se chovají. Na polských polích nevidíte zrcadla slunečních elektráren, polská půda není skupována cizinci a tak dále. Základním „opatřením“ ke zlepšení fungování českého zemědělství, tedy návratu potravinové soběstačnosti, jsou kompetentní politici s určitým národohospodářským viděním a s českým srdcem. To je základní podmínka, bez jejíhož naplnění nelze daný současný stav změnit. http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Ceske-zemedelstvi-bylo-obetovanoNejsme-potravinove-sobestacni-Havarie-a-europodelanost-Exprezident-Agrarni-komoryprinasi-desiva-fakta-i-o-tom-co-jite-472672

„Zvrhlí židáci“. V Německu je opět možné beztrestně podpalovat. Páchají to muslimové. Lidé emigrují z Evropy. Spisovatel Benjamin Kuras komentuje případ, kdy podle německého soudu pokus vypálit synagogu v německém Wuppertalu byl přiměřeným krokem, který měl vyjádřit nesouhlas s politikou Izraele. Islám podle Kurase do Evropy přináší agresivní antisemitismus. Judaismus i křesťanství se stávají společně ohrožovanými spojenci a měli by se společně bránit. Džihádisté vydávající se za demokraty dostávali od Obamy zbraně. Francouzská židovská emigrace v posledních letech překročila deset procent ročně. 128

ORL 2017-1

Pokus vypálit synagogu v německém Wuppertalu v Severním Porýní-Vestfálsku byl přiměřeným krokem, který měl vyjádřit nesouhlas s politikou Izraele v pásmu Gazy – tak zní rozsudek vrchního zemského soudu, který potvrdil rozhodnutí oblastního soudu z února 2015, napsal server listu The Jerusalem Post. Trojice útočníků ve věku 20, 26 a 31 let hodila koncem července roku 2014 na vstup do synagogy Molotovovy koktejly a poté z místa činu uprchla. Co si o tom myslíte? Jerusalem Post to možná měl jako první, od té doby už o tom referovala řada dalších médií. Pozoruhodné na tom je – a v dosavadních komentářích světových médií to zatím nenacházím – že v Německu je opět možné beztrestně zapalovat synagogy. Vlastně nejen beztrestně, dokonce se schválením soudu. To je novinka hodná hlubokého zamyšlení. Například ve srovnání s Maďarskem, kde Orbán ve velkém churchillovsky naladěném projevu loni na jaře mimo jiné řekl „nechceme zde žádný synagogy pálící antisemitismus“. Nebo 129

ORL 2017-1 třeba i s Francií, kde útoky na synagogy a na židy jsou jednoznačně označovány za zločin neomluvitelný žádnými politickými ohledy. A francouzská vláda dává před synagogy ozbrojené stráže, což v Německu zřejmě chybělo. Rozhodnutí německého soudu však má ještě jeden pozoruhodný aspekt. Tím, že tento zločin de facto schvaluje jako „adekvátní protest“ proti údajné izraelské perzekuci Palestinců, konečně odhaluje, co už před mnoha lety řekl reverend Martin Luther King: „Antisionismus je antisemitismus a nemylte se, že není.“ Čili oficiální německý státní úřad se odmaskoval jako antisemitský. Po tomto už bude pro Němce těžké hrát si na „antisionisty bez antisemitismu“. Jakoby souhrou osudu v Německu muslimové v téže době útočí na kostely. Bude se i to omlouvat perzekucí, jaké se křesťané dopouštějí na muslimech v Islámském státě? Je takovýto útok a rozhodnutí soudu ojedinělé? Zatím, pokud vím, v Evropě ojedinělé. Jako precedent však dává muslimským žhářům zelenou na další. Zůstanou všechny beztrestné? Co říkáte takovým slovům, že vzestup politiků jako Wilders, Le Penová či Hofer je podobným jevem jako vzestup Hitlera a následný holocaust? Kdy se tito politici dopustili něčeho nebo jen řekli něco nacistického? Zaútočili už na synagogu nebo kostel? Vynadali někomu do zvrhlých židáků, snovatelů všeho zla, jako to dělají dnešní imámové citující vybrané verše z Koránu? Naopak, Wilders, Le Penová a Hofer upozorňují na to, že islám – nebo politicky korektněji jeho „radikalizovaná část“ – do Evropy přináší agresivní antisemitismus od dob německého nacismu nevídaný.

130

ORL 2017-1 A že evropské demokratické instituce se mu nepokoušejí zabránit, naopak jej tolerují, tutlají a takovýmito rozsudky posilují. Ostatně stojí za zmínku, že všichni výše zmínění politici mnohokrát vyslovili podporu Izraeli coby těžce zkoušené pevnůstce západní civilizace uprostřed pouště zaostalosti a barbarství. Kdo nyní páchá více protižidovských útoků? Neonacisté, nebo muslimové? Kromě útoků slovních a všelijakých teorií o tom, jak 15 milionů židů ovládá sedmimiliardovou planetu ve všem, nač si kdo vzpomene, jsem žádný nedávný protižidovský fyzicky násilný útok neonacistů v posledních několika letech nezaznamenal. Vy o nějakých víte? Hovoří se o tom, že židé odcházejí pryč z Francie, protože se již necítí bezpečně. Je to pravda? A je to jenom případ Francie? Francouzská židovská emigrace v posledních letech překročila deset procent ročně. Tím se nejpočetnější evropská židovská obec, přibližně půlmilionová a velmi aktivně přispívající ke francouzské kultuře, scvrkává o desetitisíce – a vesměs lidí vysoce kvalifikovaných a vzdělaných. Pomalu končí malá židovská obec švédská, ohrožena se cítí i belgická. V německé židovské obci se už také začínají ozývat obavy z muslimského násilí a nedostatečné ochrany od státu. Bude zajímavé sledovat, zda tato událost zapůsobí jako rozbuška dalšího židovského exodu z Německa. Německá židovská obec je v Evropě druhá největší (něco přes 150 tisíc), ale z velké části pochází z poválečných imigrantů z východní Evropy. Čili má se kam vracet do nějakých povědomých kořenů a kulturních zázemí. Jako ironický vtip zapůsobilo loň-

131

ORL 2017-1 ské pozvání Putinovo „za komunismu odtud prchali, dnes tu budou opět vítáni“. Kolika Židům se bude chtít stěhovat do Ruska třeba z Francie nebo ze Švédska, těžko odhadnout. Praha a Budapešť by se zdály zajímavější. Co říkáte tomu, jak se politická reprezentace EU a evropských států staví k útokům muslimů na křesťany a židy? Někdy se zdá, jako by zánik evropského křesťanství a s ním i židovství (ačkoli to si z politické korektnosti ještě netroufají coby „antirasisté“ otevřeně říkat, ale i to už možná nepotrvá dlouho) pokládala za jakousi historickou nezbytnost, podle Marxe a Lenina. A za svou povinnost na této nezbytnosti aktivně spolupracovat. Aby se to nedalo přímo svést na ně, přenechávají to ochotně muslimům, které zase z toho nesmíme vinit, abychom nebyli obžalováni z islamofobie. Začínejme si prosím všímat, že judaismus i křesťanství se tímto stávají společně ohrožovanými spojenci, a začněme se společně bránit. V čem bychom si podle vás měli vzít příklad z Izraele ohledně jeho boje s islámským terorismem či zajištění jeho státní suverenity a bezpečnosti občanů? Protože tady nikdo nemá lepší nápad, tak do puntíku Izraelce kopírovat. Návrh na posílení civilní obrany je krokem správným směrem. Ještě víc by to zlepšilo zavedení povinného vojenského výcviku, dejme tomu na tři měsíce, a pak nějaké pokračující spojení s armádou v podobě, jakou kdysi byl Svazarm, aby chlapi nevyšli ze cviku, ale taky aby se to nevymklo do anarchie. To už jsem ostatně v článcích navrhoval několikrát. V poslední době se hodně hovoří o tom, že v realitě

132

ORL 2017-1 přestává platit klasické dělení na pravici a levici a konzervativní spisovatel Vlastimil Podracký říká, že to dělení je nyní na linii „patrioti versus globalisté“, obránci národa a rodiny vs. jejich destruktoři. Když se podíváme do Francie, Marine Le Penová je v ekonomice poměrně levicová, ale hájí národní zájmy. PiS Kaczyńského není též ekonomicky liberální. Trump podporuje protekcionismus. Pak tu máme strany, které o sobě tvrdí, že jsou pravicové, jako TOP 09 a ODS, a ty se snaží poslouchat to, co nařizují z Washingtonu či Bruselu, „pravicová“ Merkelová vítá uprchlíky a „levicový“ Zeman fandí „pravicovému“ Trumpovi, „levicový“ Fico kritizuje islám a tak dále.. Vlastimil Podracký to vidí správně a s ním vlastně každý, kdo se pokládá za konzervativce věřícího v Burkeův popis společnosti jako „spojení přítomných s minulými i budoucími“. Jenže na tom dělení „patriot vs. globalista“ je pořád něco nepřesného. Ne každý patriot je konzervativec, někteří mohou mít sklony kolektivistické, tedy fašistoidní nebo bolševizační včetně rasistických. Dnes jsme na potápějící se lodi dohromady se všemi Evropany, Američany, Izraelci, ale taky třeba Indy, Thajci a Filipínci, kteří jsou stejně ohrožováni globálním džihádem jako my. Nebo dokonce i částmi islámského světa, které ještě džihádu tolik nepropadly, ale jsou jím stejně ohroženy. Jako třeba Indonésie. A jejichž kultury bychom si nepřáli, aby zanikly. Globalismus sám o sobě, jakkoli byl ze začátku těsně po druhé světové válce dobře míněný přinejmenším ekonomicky, se vymkl z kontroly a stal se anonymní setrvačnostní mašinerií. Jestli tuto mašinerii někdy ovládne islám se svým džihádem, diskriminačními zákony šaría a povinností ovládnout

133

ORL 2017-1 svět, všechny tyto kultury by mohly zaniknout včetně naší. Takže i ten patriotismus musí mít nějakou nadnárodní strukturu, v níž by národy mohly na své záchraně spolupracovat. A taky základní ideový rámec, na němž by se všichni shodovali jako na něčem hodném záchrany a pokračování. Počínaje třeba zlatým pravidlem „nečiň jiným, co nechceš, aby ti činili“, které máme společné s hinduismem, taoismem, buddhismem a konfuciánstvím, ale které právě v islámu chybí. Rádo se někdy říká, že západní civilizace taky způsobila zánik jiných civilizací a kultur. To platí v případě Střední Ameriky a za to ať si odpovědnost nechají Španělé. Ostatní kolonizace místní kultury zachovala a v některých případech i zachránila, a dokonce si z nich i něco převzala. Nyní byla i zajímavá výměna názorů mezi katolickým knězem Evermodem Sládkem a europoslancem KDU-ČSL Pavlem Svobodou. Co si myslíte o postoji Svobody k ISIS a Asadovi a co to vypovídá o lidovcích? Svoboda říká, že ISIS jsou proti Asadovi amatéři… Ke KDU-ČSL se nebudu vyjadřovat kromě toho, že ji z neodborného pozorování vnímám jako stranu ani ne tak náboženskou, jako spíš oportunistickou, toužící vládnout i při směšném procentu preferencí, které tak tak přesahuje práh volitelnosti. Pokud jde o spor, zda je horší Asad, nebo IS, na to je jednoduchá odpověď, na kterou velké počty západních křesťanů zapomínají. V konfliktech náboženství, kultur a civilizací vznikají chvíle, kdy člověk nemůže zůstat neutrální univerzalista, nýbrž musí začít fandit jedné, nebo druhé straně, i když jsou mu obě protivné. Připomenout si slavný Danteho citát „nejžhavější místa v pekle jsou vyhrazena těm, kdo v kritických konfliktech zůstávají neutrální“.

134

ORL 2017-1 Etika v praxi není jen abstraktní volbou mezi dobrem a zlem, nýbrž často mezi větším zlem a menším zlem. Vedle ní také existuje něco jako pud sebezáchovy. Ten nám přikazuje volit toho, kdo nás ohrožuje míň, proti tomu, kdo nás ohrožuje víc. Ztratíme-li jej, vzdáváme se života. Německé a japonské válečné řádění, které ohrožovalo samotné základy civilizace, se dalo porazit jen kobercovým bombardováním německých měst a dvěma atomovkami. Asad vraždění nezačal, začali jej džihádisté vydávající se za demokraty, aby od Obamy dostali zbraně a pak se přidali k Islámskému státu. Kdyby Asad padl, řádění Islámského státu by nemělo konce. Ale hlavně bychom si z toho měli konečně vzít lekci, že konflikty islámu nemají demokratické řešení, nýbrž volba je vždy jen mezi více či méně – a spíš méně – osvíceným, shovívavým a praktickým diktátorem, nebo chaosem středověkých náboženských fanatiků. Hodně píšete o neomarxismu. Do jaké míry neomarxismus infikoval nominálně pravicové strany? Velmi silně a ony to většinou nevnímají, protože co kdysi bylo normálním pravostředovým konzervatismem, je dnes díky neomarxistickému pohledu na svět označováno za ultrapravici a extrémní pravici, pravicový populismus, bigotní nacionalismus, bělošský suprematismus, xenofobii či kdovíjakými jinými nadávkami. Jak vidíte šance Le Penová vs. Fillon a kdo by podle vás byl lepším prezidentem Francie? Odhaduji Le Penové vítězství v prvním kole, tvrdou konkurenci ve druhém. Zábavné však bude sledovat, jak ve druhém kole bude celá levice volit kandidáta s dokonale pravicovým thatcherovsky konzervativním programem. Každo-

135

ORL 2017-1 pádně je povzbudivé, že po dlouhé době máme někde volbu ne mezi levicovými socialisty a levicovými liberály, nýbrž mezi pravicovými konzervativci a pravicovými populisty. Oba kandidáti by mohli Francii otočit, Le Penová by k tomu měla větší podporu a troufalost a neohlížela by se na reakce EU. Fillon chce zůstat v EU, takže si nechá ruce svázané Bruselem a nakonec by z něho mohl být jen další Cameron. Další informace o imigraci a islamizaci Evropy si můžete přečíst v knihách Benjamina Kurase Poslední naděje civilizace a Jak zabít civilizaci

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/-Zvrhli-zidaci-V-Nemecku-je-opet-mozne-bez

Rajský mlýn na Šumavě: Trojnásobná brutální vražda a tři sebevraždy. Je prokletý? V Rajském údolí na říčce Ostružné leží Rajský mlýn, jenž své jméno získal po nedaleké vesničce Rajská. Jenže do ráje má tohle místo hodně daleko, neboť to, co se tu odehrálo před téměř 90 lety, by se dalo spíše nazvat peklem. Trojnásobná vražda stařenky, 14letého chlapce a 9měsíčního kojence tehdy otřásla celou veřejností. Byla mrazivé ráno 1. února roku 1925 a mlynář Martin Majdl se ženou Marií se jako každou neděli vypravili do čachrovského kostela na na mši. Doma zůstala mlynářova 65letá matka, která hlídala devítiměsíčního vnoučka Emilka, a s ní také 14letý čeledín Ignác Jonáš. Nikdo netušil, že tou dobou nedaleko v lese číhá v úkrytu budoucí vrah. Když viděl, že Majdlovi odešli, rozhodl se vloupat do mlýnice. 136

ORL 2017-1

137

ORL 2017-1

Vůbec ale nepočítal s tím, že uvnitř někdo bude, a tak když ho stará mlynářka načapala, sebral sekyru a třemi údery ji na místě zabil. Malé dítě, které držela v náručí, spadlo na zem a rozplakalo se. Jeho nářek přivolal nicnetušícího čeledína a také on dostal ránu sekerou. A plačící dítě? Ani jeho bezcitný vrah neušetřil! To vše kvůli 3 700 korunám a mlynářovým botám, které si zločinec odnesl jako lup. Za uloupené peníze si koupil nový kabát a zbytek prohýřil s lehkými dívkami. Když se Majdlová se švagrovou vrátily před obědem domů, spatřily v kalužích krve ležet tři bezvládná těla. Kolem šel zrovna obuvník, když ze mlýna zaslechl zděšený křik. Strašlivou zprávu pak běžel sdělit mlynáři, který se po mši stavil v hospodě. Toho dne mimochodem slavil své 42. narozeniny. Četníci neprodleně rozjeli pátrání. Záhy se našli dva dů138

ORL 2017-1

139

ORL 2017-1 ležití svědci – dvanáctiletí chlapci z Březí, kteří v den vraždy potkali v lese nedaleko mlýna neznámého mladíka a dokázali ho poměrně dobře popsat. V jejich popisu mlynář Majdl poznal mladého muže, jenž se před 14 dny u něj ve mlýně dožadoval práce. Stejnou osobu viděli i další svědci postávat onoho dne v Nemilkově na nádraží. Velitel četníků v Čachrově si při pročítání policejních zpráv povšiml popisu pachatele jiného trestního činu, který se nápadně shodoval s popisem vraha z Rajského mlýna. Jednalo se o 20letého vyučeného lakýrníka Bedřicha Krásu z České Třebové, který již měl na svědomí pěknou řádku krádeží a dokonce i vloupání do luteráránského mlýna v Dolní Věžnici, kde se svým kumpánem těžce zranili mlynářského syna a služebnou. Recidivista byl 24. února zatčen v Praze. Zpočátku lhal, ale nakonec se k činu přiznal. U soudu se ovšem choval velmi cynicky a vypovídal, že vraždit byla ”psina”. Trest smrti ale nedostal, neboť před tehdejšími zákony nebyl ještě plnoletý. Dostal necelých 20 let těžkého žaláře. Jaký byl jeho konec, není známo, poslední zpráva o něm pochází z roku 1940 (pět let před uplynutím trestu), kdy se o něj začali zajímat nacisté. Zřejmě člověka jeho charakteru hledalo gestapo jako konfidenta. Rajský mlýn od těch časů jako by postihlo prokletí. Mlynářovi se přestalo dařit v práci a v roce 1953 se oběsil. Stejně jako jeho otec Jan Majdl před 52 lety! Majdlová zešílela a dlouhých 22 let žila sama na mlýně, bez kontaktu s okolním světem. Nakonec svůj život ukončila v říčce Pstružné. Protože Majdlovi neměli děti, přešel mlýn dědictvím do majetku příbuzných, kteří jej ale prodali. Lidé se šedivému domu obloukem vyhýbali. Tvrdili, že se z mlýna občas ozývají

140

ORL 2017-1

141

ORL 2017-1

142

ORL 2017-1 zoufalé výkřiky a zvuky podobné dětskému pláči. Není proto divu, že stavení dlouhé roky zůstávalo opuštěné a chátralo. Přitom byl mlýn zajímavou technickou památkou z poloviny 19. století s kompletně dochovaným mlecím zařízením. Jenže i tomu, jak se nyní ukazuje, je nenávratně konec. V první půlce letošního roku se současný majitel pustil do velmi necitlivé, destruktivní rekonstrukce, přičemž zničil většinu mlýnského zařízení i zařízení pily, krovy i části zděných konstrukcí. Možná tím chtěl navždy odstranit děsivou připomínku hororových událostí, které se až příliš vpily do zdí domu. http://extrastory.cz/rajsky-mlyn-na-sumave-semlelo-se-tu-pekelne-drama.html

143