číslo ISSN Z ráje do ráje Časopis pro svobodný život J.J. RÁJ ODHALENÍ ANTIKRISTA

Časopis pro svobodný život

J.J. RÁJ

číslo 6 2011 ISSN 1801-0059

Z ráje do ráje

ODHALENÍ ANTIKRISTA

Úvodník

ODHALENÍ ANTIKRISTA G. Edward Reid

Antikristem se označuje velký podvodník a oponent Kristův, který bude nakonec poražen. Termínem antikrist lze označit toho, kdo stojí v opozici ke Kristu, někoho, kdo si osobuje právo na Kristovo místo nebo usiluje o obojí tím, že se zmocní výsad, na které má právo jen Kristus. Tento termín se objevuje jen v Novém zákoně a jen u Jana. (1 Jan 2,18.22; 4,3; 2 Jan 7) Zdá se, že Jan s jistotou u svých čtenářů předpokládá, že očekávají plný projev antikrista až v posledních dnech. Přesto hovoří o mnohých antikristech v jeho době. (1 Jan 2,18) Používá také jednotné číslo tohoto výrazu „antikrist”. Pod pojmem šelma „podobná pardovi” ze 13. kapitoly Zjevení Jan popisuje velkou moc, která bude stát proti Kristu a jeho lidu. Satan je „prapůvodní” antikrist. Je v opozici vůči Kristu prostřednictvím různé lidské činnosti. Po staletí přinášel různé bludy, kterými chtěl oklamat. Za Janova života to byl doketismus a gnosticismus, které byly vždy považovány za protikřesťanské. Mnozí znalci Bible, včetně některých římských katolíků, po staletí ztotožňovali papeže s antikristem. Souhlasím s tímto názorem a rád se podělím o důkazy v závěru tohoto dodatku. Na úplném konci historie lidstva bude satan hrát bezprostřední a osobní roli ve světových událostech. (2 Te 2,9) Ve skutečnosti se bude satan vydávat za Krista v době těsně před druhým příchodem Krista. Pokud antikrist působil již za Janova života a bude se projevovat intenzivně v době konce, pak to nemůže být specifický člověk, ale spíše satan, který se projevuje v „systému” zla. V knize Jesus Is My Judge (Ježíš je můj soudce) – meditace na Danielovu knihu, uvádí Dr. Leslie Hardinge více než sto biblických odkazů k identitě satana. Uvádí podobně jako i další teologové, že antikrist, o němž hovoří Jan, je také malý roh ze 7. a 8. kapitoly Daniela. Chuck Colson, který píše do časopisu

2

Z ráje do ráje 6 2011

Evangelíci a katolíci společně, uvedl: „Zdá se, že jediná mravní hodnota postmodernistů (naše generace), která je schopná něčeho dosáhnout, je totální nediskriminující tolerance. Ale schopnost tolerovat cokoliv, je formulí pro přijetí statusu quo (stávajícího stavu). Ti, kteří přijímají lidi takové, jací jsou, nemají zájem pomoci jim ke změně ani v případě, že jejich stav a chování ničí jejich životy. … Pouhá tolerance je slabou a pasivní ctností ve srovnání s aktivní silou křesťanské lásky.” (s. 22) Postoj, který říká: „Já jsem v pořádku – ty jsi v pořádku”, nebo „dělej, co chceš”, nebo „jestli ti to vyhovuje a jsi v pohodě, tak to dělej”, není jistě vhodný postoj křesťana, který se rozhodl splnit poslání evangelia. Nevarovat před omyly a nebezpečím je nesvědomité. Právě tak špatné je nevydat jasné a výstižné svědectví. V tom spočívá velké nebezpečí. Přestože si Ellen Whiteová zachovává ducha lásky k těmto podvedeným, označuje římské-katolictví „za obrovský systém podvodů” a píše: „Lidé musejí být varováni, aby dokázali čelit tomuto nebezpečnému nepříteli občanské a náboženské svobody.” Pak říká: „Symbol kříže dávají na své kostely, na oltáře a roucha. Kříže jsou všude. Navenek ctí a vyvyšují kříž. Kristovo učení však pohřbili pod nános nesmyslných tradic, falešných výkladů a přísných předpisů. … Lidé s citlivým svědomím udržují ve strachu před Božím hněvem, zatímco mnozí církevní hodnostáři žijí v přepychu a smyslných radovánkách.” (Velké drama věků, s. 356, 357) „Apoštol Pavel varoval církev, aby neočekávala příchod Ježíše Krista za jeho života. Ten den ‚nenastane‘, napsal, ‚dokud nedojde ke vzpouře proti Bohu a neobjeví se člověk nepravosti’ (2 Te 2,3). Teprve po velkém odpadnutí a dlouhém období vlády ‚člověka nepravosti’ můžeme očekávat příchod Pána. ‚Člověk nepravosti’, nazývaný také, pokračování na straně 4.

Z e j rá o d e j rá Impressum

Nezávislý časopis Z ráje do ráje sleduje misijní účel. Časopis vychází šestkrát za rok. Cena jednotlivého výtisku je 30 kč plus poštovné. Redakce a případní spolupracovníci pracují bez nároku na odměnu. Rádi bychom zasílali časopis na sběrné adresy, snížíme tím náklady na poštovné a uspoříme spoustu práce. Máte-li zájem, můžete si časopis objednat a předplatit na celý rok na adrese redakce. Pokud se vám časopis líbí, nabídněte ho sousedům, známým a spolupracovníkům. Mnozi z nich jistě o radostné zvěsti neslyšeli. Redakce: Jaroslav Juřica Jana Schlauer Adresa redakce: Vydavatelství a nakladatelství Juřica Jaroslav - Ráj Lubenská 630 739 11 Frýdlant n. Ostr. Tel: 0049 8031-9412291 E-mail: [email protected] [email protected] IČ: 87221284 MK ČR E 15637; ISSN 1801-0059 Bankovní spojení: Komerční banka Frýdek Místek Číslo účtu: 86-5795310207/0100 IBAN: CZ6601000000865795310207 BIC: KOMBCZPP

OBSAH 2

Odhalení antikrista

G.E. Reid

7

Poslední velké odpadnutí

E.G.W.

10 Seriál o pravdě

O. Vožeh

13 Učení Mikulášenců

K. Poloch

15 Viděli jsme Jeho hvězdu

J. Kováčik

17 Dětem: O aligátorovi

Alden Ho

18 Vánoční hody

A. Pražan

20 Je skutečně Bible spolehlivá?

F. Poslušný

22 A. T. Jones

Pra del Torno

„Žeň je obrovská, ale dělníků málo. Proto proste Pána žně, ať vypudí dělníky na svou žeň.“ (Lukáš 10, 2)

3

Odhalení antikrista tajemství nepravosti’, ‚syn zatracení’ a ‚ten hříšný’, představuje papežství, které – jak předpověděla proroctví – mělo vládnout 1260 let. Toto období skončilo v roce 1798. Druhý příchod Ježíše Krista nemohl nastat před uvedeným rokem.” (tamtéž, str. 227) Jak se však mohla „křesťanská” církev tak zaplést do bludů, až se stala mocí antikrista? Možná je to tím, že došlo k „pokřesťanštění pohanství”. Těm, kteří studují církevní dějiny, je jasné, že Konstantinova „konverze” na křesťanství a jeho přijetí do církve bylo oboustranně výhodnou záležitostí. Během let přešlo do církve a církevních obřadů mnoho pohanských prvků. John Henry Newman, nejznámější Angličan obrácený na římskokatolickou víru, podal následující výčet církevních praktik, které pocházejí přímo z pohanství: „Bohoslužby v chrámech a jejich zasvěcování zvláštním svatým, zdobení větvičkami stromů při různých příležitostech, kadidlo, lampy a svíčky i děkovné oběti za uzdravení, svěcená voda, dobročinné útulky, sváteční dny, svátky, kalendáře, procesí, poutě, roucho kněží při bohoslužbě, tonsura, snubní prsten, obrácení se k východu, představa posmrtného života, chrámové liturgické zpěvy a Kyrie Eleison. To vše je pohanského původu a bylo posvěceno přijetím církví.” (kardinál J. H. Newman, An Essay on the Development of Christian Doctrine [Pojednání o vývoji křesťanského učení], s. 373) Římská církev přijala i mnoho dalších praktik převzatých z pohanství: „Vysvěcení ke kněžství, pokání, rozhřešení, zpověď, papežská neomylnost, tituly ‚Svatý otec’, ‚nejvyšší pontifex’, uctívání a klanění se svatým a jejich ostatkům (např. turínské roucho), uctívání model, obrazů, soch a symbolů; kamenné oltáře, růženec, monstrance a hostie, modlitby za mrtvé, poslední pomazání, očistec a předpeklí, odpustky, obřadnictví, askeze, mnišství, mysticismus, poutě, kříže a krucifixy, celibát, uctívání Marie s děťátkem, neposkvrněné početí Panny Marie, škapulíř (součást mnišského roucha), kanonizování svatých, kardinálové, jeptišky, mitra prelátů, ryba jako postní jídlo v pátek, (mystické) klíče, církevní půst, znamení kříže, božské ‚srdce Ježíšovo’, Velikonoce (od Astarty – bohyně jara, spojitost se sluncem vycházejícím na východě), obnova křtem, ospravedlnění ze skutků, Petr jako ‚skála’, a nikoli Petrova víra v Krista. Toto

4

Z ráje do ráje 6 2011

všechno, a ještě mnoho dalšího, předkládá k věření moderní římský katolicismus. Ne vše se praktikuje v západních protestantských zemích, ale přesto jsou tyto omyly hluboce zakořeněny v církevní tradici. Žádný z nich nelze podložit Písmem a mnohé z nich Bible výslovně zakazuje.” (Michael de Semlyen, All Roads Lead to Rome [Všechny cesty vedou do Říma], s. 61, 62) Kdo pozorně studuje Bibli, pozná, že dva závažné věroučné omyly ve scénáři konce času – posvátnost neděle a nesmrtelnost duše – mají své kořeny v pohanství, pocházejí od satana a jsou neslučitelné s Písmem svatým.

Autorita Písma Někteří říkají, že není správné posuzovat moderní církev podle církve v minulosti, neboť církev se změnila. Ano, změnily se její mnohé veřejné praktiky, jako například užívání angličtiny ve službách Božích zde v Americe, kněží vysluhují mši tváří ke shromáždění atd. Změnily se také některé pohanské doktríny nebo zvyky? Můžete jmenovat alespoň jednu? Já ne. Žel, římskokatolická církev trvá na tom, že samotná Bible není dostačujícím vodítkem naší víry a jednání. Budu citovat tři římskokatolické autory, kteří zaujímají toto stanovisko „antikrista”. „Samotné Písmo neobsahuje všechny pravdy, kterým je křesťan povinen uvěřit, ani jednoznačně nenařizuje všechny povinnosti, které by měl vykonávat. Pokud pomineme ostatní příklady – což nemá každý křesťan povinnost světit neděli a v tento den nedělat žádnou fyzickou práci? Nepatří snad dodržování tohoto zákona mezi naše nejdůležitější svaté povinnosti? Můžete však přečíst celou Bibli od Geneze až po Zjevení, a nenajdete jediný řádek, který by opravňoval ke svěcení neděle. Písmo zdůrazňuje zachovávání soboty, tedy dne, který my vůbec nesvětíme. Katolická církev správně učí, že náš Pán i Jeho apoštolové hlásali určité důležité náboženské povinnosti, které inspirovaní pisatelé nezaznamenali. Například většina křesťanů se modlí k Duchu svatému, to je jev, který nenajdete nikde v Bibli. Z toho vyplývá závěr, že Písmo samotné nemůže být dostačujícím rádcem a pravidlem víry,

Lana

neboť nikdy nemůže dát odpověď na všechny otázky. Písmo také není zcela jasné a srozumitelné, a to i ve věcech velmi důležitých, neboť neobsahuje všechny pravdy nutné pro spasení.” (kardinál James Gibbons, The Faith of Our Fathers [Víra našich otců], s. 72, 73) V roce 1994 vydala římskokatolická církev Nový katechismus katolické církve. Plné znění katechismu nebylo revidováno od 16. století (1566). Bylo to také první úplné vydání katechismu v angličtině. Za prvých šest měsíců se ho prodalo deset milionů výtisků. Samozřejmě že má Imprimatur Vatikánu stvrzený podpisem kardinála Josefa Ratzingera, ředitele Kongregace pro dogmata víry, která je „římskou inkvizicí v moderní podobě.” (Time, 6. prosince 1993, s. 58) (Současný papež.)Reportáž v Time dále pokračuje: „Kardinál (Ratzinger) rád vysvětluje svoji víru příkladem svého profesora teologie, který byl dotázán, zda prohlášení církve v roce 1950 o nanebevzetí Panny Marie je možné považovat za neomylné dogma. Řekl: ‚Ne, to není možné – pro to nemáme žádný důkaz v Písmu.’ To vedlo profesorovy protestantské přátele k naději, že získali možného konvertitu. Ale profesor ihned znovu potvrdil svou věrnost katolicismu. ‚Ne, v této chvíli jsem přesvědčen, že církev je moudřejší než já.’ Ratzinger ujišťuje: ‚Vždy bylo mojí touhou být katolíkem, být věrným katolické víře, a neřídit se vlastními názory.‘ Říká, že teologové se mohou přít o cokoliv, ale víra je ve své podstatě cosi nevyslovitelného, co tryská ze srdce. A když to cítí srdce, ‚pak i rozum to také přijme‘.” (Time, 6. prosince 1993, s. 60) Velký zastánce katolické víry říká, že v podstatě nezáleží na tom, jestli vaše víra je biblická, či ne – jestli to učí církev, přijmete to. Ellen Whiteová nám podává výstižný pohled na toto téma: „Římská církev vyhradila duchovenstvu možnost vykládat Písmo, proto upírala prostým lidem právo Bibli číst. I když reformace dala Písmo do rukou všem, zásada uplatňovaná Římem brání mnoha členům protestantských církví, aby sami studovali Bibli. Jsou vedeni k tomu, aby přijímali učení, které předkládá církev. Tisíce lidí se neodvažují přijmout nic, co by odporovalo věrouce nebo zvykům jejich církve, i kdyby to Písmo říkalo naprosto jasně.” (Velké drama věků, s. 375) Položme si znovu otázku: Nezměnila se dnes církev? Katolická církev nyní podporuje studium

Bible. Existují dokonce biblické studijní skupiny. Ano, každý může studovat to, co ho zajímá, ale pokud chce zůstat katolíkem, musí přijmout církevní výklad, který je nadřazen i jasnému významu Písma. Snad nejlepším dokladem je prohlášení o víře od římskokatolického právníka a autora Keitha Fourniera. Promoval na právnické fakultě, jejímž je administrátorem, a nyní je zaměstnán na plný úvazek v Křesťanské koalici jako ředitel Amerického právního a zákonného střediska. Prohlašuje, že je znovuzrozeným křesťanem, má dar jazyků, je naplněn Duchem svatým a je evangelickým katolíkem. Je „kvalifikovaným křesťanem”, zapojil se do charismatického i ekumenického hnutí, napsal několik knih s náboženskou tématikou, a přesto nechce dělat biblická rozhodnutí nezávisle na učení církve. Říká: „Jsem absolutně přesvědčen, že církev Kristova musí být hierarchická i charismatická, institucionální i dynamická, že je skutečně univerzálním znamením spasení, stále zjevujícím Kristovu přítomnost ve světě. Proto jsem se podřídil učení katolické církve a jejímu vedení. Učinil jsem to dobrovolně a v souladu se svědomím.” Fournier pak pokračuje: „Často jsem slýchával přátele, kteří o sobě říkali, že pro ně je ‚směrodatná jen Bible’. Dobrá, pro mě také, ale jako katolík věřím, že zde existuje něco nadřazeného, autorita v učení, která poskytuje informace pro aplikaci této knihy v mém životě. Z tohoto důvodu jsem katolíkem oddaným této autoritě a hodnotím morální čistotu, kterou ona autorita poskytuje.” (Keith Fournier, A House United, s. 32)

Protikatolický fanatismus? Mnozí „uvědomělí” křesťané říkají, že poukazování na omyly katolické církve vycházejí ze zaujatosti a fanatismu. Musíme mít na paměti, že „v katolické církvi jsou také opravdoví křesťané. Tisíce příslušníků této církve slouží Bohu podle svého nejlepšího vědomí. … Katolicismus jako náboženský systém neodpovídá Kristovu evangeliu dnes o nic více, než v kterémkoli období svých dějin. Protestantské církve žijí ve velké temnotě, jinak by rozpoznaly znamení času. Římská církev má dalekosáhlé plány a promyšlené způsoby jednání do daleké budoucnosti. Využívá všechny prostředky k rozšíření svého vlivu a ke zvýšení

5

Odhalení antikrista své moci. Připravuje se na usilovný a rozhodný boj o znovunabytí vlády nad světem, na zavedení nového pronásledování i na zničení všeho, co vytvořil protestantismus. Katolicismus všude získává pozice. … Protestanti začali s papežstvím spolupracovat a hájit ho. Uzavírají dohody a činí ústupky, jež překvapují samotné katolíky, kteří je jen stěží dokážou pochopit.” (Velké drama věků, str. 355, 356)

Je poukazování na omyly předsudkem nebo zaujatostí? Je to fanatismus, když budeme stát věrně za pravdou Božího slova a vyzývat ostatní, aby se připojili? Pokud si to myslíte, jaké poselství potom přinesete v období pozdního deště a hlasitého volání? V 18. kapitole knihy Zjevení je dvojí poselství: „Babylon padl” a „vyjděte z něho, lide můj”. Uvažujte o tom! Hlavní zásadou je, že pravda musí být přinášena s láskou – ale říci se musí. „Až nastane doba, kdy bude třeba, aby bylo (poselství třetího anděla) šířeno s největší silou, bude Pán působit prostřednictvím prostých lidí. … Odhalí hříchy Babylonu, tragické následky vynuceného zachovávání církevních tradic, vliv spiritismu, nenápadný, ale rychlý postup papežské moci. Budou burcovat lid vážnými výstrahami. Varování vyslechnou tisíce a desetitisíce lidí, kteří ještě nikdy nic takového neslyšeli. S úžasem budou poslouchat, že Babylonem je církev, která padla díky svým bludům a hříchům, protože zavrhla Boží pravdu.” (tamtéž, s. 381)

Katolíci hovoří o papežství Po léta mnoho katolických představitelů odsuzovalo nemorálnost v katolické církvi. Již Martin Luther „jako augustiniánský mnich na univerzitě ve Wittenbergu došel po určitém váhání k přesvědčení, že papežství je vpravdě … skutečný antikrist’. A během dalších staletí mnozí římskokatoličtí mluvčí došli k závěru, že papež – ať již současný nebo budoucí, či papežství jako celek (v celé papežské posloupnosti) je antikristem. Například v době hluboké duchovní lhostejnosti

6

Z ráje do ráje 6 2011

v Římě odsoudil biskup Arnoff z Orleansu římské papeže jako ‚nestvůrné viníky’ a prohlásil na koncilu, který svolal francouzský král v roce 991, že pontifex (nejvyšší kněz – papež) oděný do purpuru a zlata je ‚antikristem, který se usadil v chrámu Božím a považuje se za Boha’. Když se západní církev na dobu 40 let rozdělila mezi dva papežské rivaly, kdy jeden sídlil v Římě a druhý ve francouzském Avignonu, papežové se vzájemně obviňovali a jeden druhého označovali za antikrista. Jan Viklef je oba správně ohodnotil: ‚Dvě poloviny antikrista vytvořily jednoho dokonalého muže hříchu.’” (Maxwell, God Cares, sv. 1, s. 117) Ve 13. století vznikl dlouhotrvající spor mezi Fridrichem II., císařem Svaté říše římské, a papežem Řehořem IX. Během této rozepře salcburský arcibiskup Eberhard II., který podporoval Fridricha, veřejně oznámil výsledky svého biblického studia. Došel k závěrům, že papež je antikristem, a také malým rohem ze 7. kapitoly Daniela. „Své neohrožené prohlášení učinil na synodu bavorských biskupů, které se konalo v Regensburgu nebo Ratisbonu v roce 1240 nebo 1241, kde předložil v té době nový výklad některých prorockých částí. Zde, během koncilu, Eberhard ve svém brilantním proslovu, který zaznamenal ve svých proslulých Bavorských letopisech Aventinus nebo Turmair, předložil jasně identifikaci malého rohu. V tomto překvapivém popisu nejenže nazval Eberhard otevřeně papeže vlkem převlečeným za pastýře, synem zatracení, antikristem, ale také uvádí svůj revoluční výklad papeže jako malého rohu ze 7. kapitoly Daniela.” (Leroy Edwin Froom, The Prophetic Faith of Our Fathers [Prorocká víra našich otců], sv. 1, s. 797, 798) Eberhardovo prohlášení přichází v době, kdy papežství je na vrcholu moci a biblická pravda i náboženská svoboda prožívají dobu temna. Ellen Whiteová popisuje tuto dobu následovně: „Nejen prostí lidé, ale ani kněží téměř vůbec neznali Boží slovo. Představitelé církve – tak jako kdysi farizeové – nenáviděli světlo, které odhalovalo jejich hříchy. Když odstranili Boží zákon, který je měřítkem spravedlnosti, uplatňovali neomezenou moc a oddávali se neřestem bez hranic. Vládl klam a podvod, hrabivost a prostopášnost. Lidé se neštítili žádného zločinu, aby dosáhli bohatství nebo postavení. Paláce papežů a prelátů byly

místem nejohavnějších smilstev. Někteří z papežů se dopustili tak odporných zločinů, že se je světští vládci snažili sesadit jako netvory, jejichž špatnost již nelze trpět. Po staletí nezaznamenala Evropa pokrok ve vědění, umění, ani v rozvoji civilizace. Křesťanstvo bylo ochromeno morálně i intelektuálně.” (Velké drama věků, s. 40, 41)

Žel, papežství a římskému katolicismu skutečně patří prorocká definice systému, pomocí kterého působí satan, označeného jako „velký antikrist”. „Papežství je právě to, co proroctví popisuje jako odpadnutí posledních dnů.” (tamtéž, s. 359)

Neděle přichází, vydal JUPOS

POSLEDNÍ VELKÉ ODPADNUTÍ Kompilace ze spisů E. G. Whiteové Církev zvážena a … Mezi námi jsou na zodpovědných místech lidé, kteří se domnívají, že více můžeme důvěřovat názorům některých tzv. (nadutých) filozofů, než pravdě Bible, nebo svědectvím Svatého Ducha. Taková víra, jakou měl Pavel, Petr nebo Jan, se pokládá za staromódní a dnes již nevhodnou, prohlašuje se za nesmyslnou, mystickou a nedůstojnou pro rozumného člověka. Bůh mi ukázal, že tito lidé jsou Hazaeli a jejich úkolem je být kletbou (pohromou, metlou) našemu lidu. Svoji moudrost vynášejí nad to, co je psáno. Tato nevěra v pravdu Božího Slova upřednostňující lidský úsudek, nemůže pochopit tajemství Jeho díla a můžeme ji postihnout v každé oblasti a ve všech společenských vrstvách. Vyučuje se jí ve většině našich škol a proniká do vyučování našich zdravotních pracovníků (dětských školek). Tisíce těch, kteří se hlásí ke křesťanství, dopřávají sluchu lživým duchům. Ducha temnosti přestrojeného v náboženském rouchu můžete potkat na každém kroku. Kdyby všechno, co projevuje známky božského života, bylo i ve skutečnosti takovým, kdyby všichni, kteří vyznávají přítomnou pravdu, stavěli se (hlásali pro) za pravdu a ne proti ní, a kdyby byli Božími muži, vedeni jeho Duchem – pak bychom mohli vidět v této převládající mravní temnotě něco

radostného. Avšak antikristův duch vládne v takové míře jako nikdy předtím. Marně voláme (právem můžeme zvolat): „Spomoz, o Hospodine, nebo se již nenalézá milosrdného a vyhynuli věrní z synů lidských.“ (Žalm 12,2) Vím, že mnozí hodnotí přítomnou dobu mnohem příznivěji. Tyto pohodlí milující duše zahynou ve všeobecné zkáze. A přece si nezoufáme. Byli jsme nakloněni domnívat se, že tam, kde není věrných služebníků, nemůže být ani věrných křesťanů, avšak není tomu tak. Bůh slíbil, že tam, kde pastýři nejsou věrni, stádo povede On sám. Bůh nikdy neučinil stádo naprosto závislým na lidech. Avšak dny očišťování církve se rychle blíží, Bůh zde bude mít čistý a věrný lid. V brzy se blížícím mocném tříbení budeme moci lépe měřit sílu Izraele. Znamení naznačují, že je blízko čas, kdy Pán zjeví, že „věječka je v Jeho ruce a On důkladně pročistí své humno.“ Dny velikého zmatku se rychle blíží. Satan přestrojen za anděla světlosti svede, bude-li to možné, i vyvolené. Tehdy bude mnoho bohů a mnoho pánů. Začnou vát větry různých učení. Ti, kteří se nejvíce klaněli »neprávem tzv. vědě«, ztratí své vůdcovské postavení. Ti, kteří spoléhali na svůj rozum, génia nebo talent, nebudou stát v čele. Nedrželi krok se světlem. Ti, kteří prokázali svoji nevěru, nebudou pověřeni péčí o stádo. V posledním slavném díle bude jen několik velkých

7

Odpadnutí mužů. Oni jsou soběstační, na Bohu nezávislí a On je nemůže použít. Pán má věrné služebníky, kteří ve zkušební době tříbení budou zjeveni. Existují vzácní jednotlivci, nyní skryti, kteří nesklonili svá kolena před Bálem. Oni neměli světlo, které vám v  tak soustředěné záři svítí. Avšak může se stát, že pod drsným a nepůvabným zevnějškem bude zjeven čistý lesk pravého křesťanského charakteru. Ve dne můžeme hledět k nebi, avšak nevidíme hvězdy. Ony však mají své pevné místo na obloze, i když je oko nemůže postřehnout. Teprve v noci můžeme vidět jejich skutečný třpyt. Není daleko doba, kdy bude zkoušena každá duše. Bude nám vnucováno znamení šelmy. Ti, kdož se krok za krokem podřizovali světským požadavkům a přizpůsobovali světským zvykům, těm nebude zatěžko povolit mocnostem, místo aby se raději stali předmětem posměchu, urážek, vězení i smrti. Spor bude mezi přikázáními Božími a nařízeními lidí. V této době bude v církvi zlato odděleno od strusky. Pravá zbožnost se bude jasně lišit od přetvářky a okázalosti. Mnohá hvězda, kterou jsme obdivovali pro její záři, zapadne v  temnosti. Plevy budou jako mračno odváty větrem dokonce i z těch míst, kde nyní vidíme jen

8

Z ráje do ráje 6 2011

humno naplněné bohatou pšenicí. Všichni, kteří berou na sebe roucho svatyně, ale nejsou oděni Kristovou spravedlností, ukážou se v hanbě své nahoty. Tehdy, kdy budou stromy bez ovoce vysekávány jako škůdci půdy, kdy zástupy falešných bratří budou odlišeni od pravých, tehdy budou skrytí jednotlivci zjeveni a slavnostním Hosana se zařadí pod prapor Kristův. Ti, kteří byli plaší a nedůvěřiví k sobě, otevřeně se přiznají ke Kristu a Jeho pravdě. I ti nejslabší a nejváhavější v církvi, budou jako David – ochotní k činu a plni odvahy. Čím temnější je noc pro Boží lid, tím jasnější jsou hvězdy. Satan bude velice sužovat věrné, avšak ve jménu Ježíšovu tito vyjdou z  toho více než vítězové. Tehdy se Kristova církev objeví „čistá jako měsíc, jasná jako slunce a hrozná jako vojsko s praporci.“ Símě pravdy rozsévané s misijním úsilím vzklíčí, zakvete a přinese ovoce. Duše přijmou pravdu, vydrží soužení a budou chválit Boha za to, že mohou trpět pro Ježíše. „Na světě soužení míti budete, avšak doufejte, já jsem přemohl svět.“ Když na zemi zavládne kruté pronásledování, když očistný vějíř (věječka) bude pročišťovat Hospodinovo humno, Bůh bude pomocí svému lidu. Satanova vítězství mohou být vysoce vyzvedávána, avšak víra čistých a svatých nebude zastrašena. Eliáš odvolal Elizea od pluhu a dal mu (nahodil na něho) plášť posvěcení. Povolání k tomuto velikému, slavnému dílu bylo předloženo učeným a významným lidem, kdyby byli skromnými sami před sebou a cele doufali v Hospodina, byl by je poctil nesením Jeho praporu od vítězství k vítězství. Oni však opustili Boha, přizpůsobili se vlivu světa a Pán je zavrhl. Mnozí vyvyšovali vědu a zapomněli (ztratili z  očí) na Boží vědu (BOHA vědy). Tak tomu nebylo v dobách největší čistoty církve. Bůh bude v našich dnech konat dílo, jemuž jen málokdo rozumí (očekává, tuší). On probudí (vzbudí) a upřednostní (povolá) mezi námi ty, kteří jsou spíše vyučeni pomazáním Jeho Ducha, než formálním (vnějším) výcvikem vědeckých institucí. Těmito vymoženostmi nesmíme pohrdat nebo je zavrhovat. Dovolil je Pán (jsou ustanoveny Bohem), ony však mohou poskytnout jen vnější průpravu. Bůh ukáže, že není odkázán (závislý) na učené, domyslné (domýšlivé) smrtelníky. Mezi námi je jen málo skutečně posvěcených

mužů, málo těch, kteří bojovali a zvítězili v zápase se sebou. Skutečné (pravé) obrácení je rozhodná změna smýšlení (pocitů) i pohnutek, je to mužné skoncování se světskými zájmy (spojení), únik z dřívějšího (jejich) duchovního ovzduší, osvobození z moci vlastních (světských) myšlenek, názorů a vlivů. Toto rozdělení je bolestné a nepříjemné pro obě strany. Kristus však řekl, že právě toto rozdělení přinesl. Obrácení lidé však budou cítit ustavičnou touhu, aby jejich přátelé všechno opustili pro Krista, neboť vědí, že když se to nestane (neučiní), bude nevyhnutné konečné a věčné rozloučení. Opravdový křesťan nemůže mít trvalé společenství s nevěřícími přáteli, nemůže být lehkovážným a marno(lehko)myslným. Hodnota duší, za které Kristus zemřel, je příliš veliká. „Kdo neopustí vše co má“, praví Ježíš, „nemůže býti mým učedníkem“. Cokoliv nás odvrací od lásky k Bohu, musí být zanecháno. Mamon je modlou mnohých. Jeho zlatý řetěz je poutá k satanu. Zvučné jméno a světskou čest má v úctě ta druhá třída. Život sobeckého pohodlí a zbavený zodpovědnosti je modlou ostatních. Toto jsou satanské léčky, připraveny pro neostražité nohy. (Avšak) Tato otrocká pouta nutno přetrhnout (musí být přetržena), tělo musí být ukřižováno s  jeho vášněmi a žádostmi. Nemůžeme náležet napůl Pánu a napůl světu. Nejsme Božím lidem, nejsme-li jim cele. Každá přítěž, každý snadno nás obkličující hřích musí být opuštěn. Strážní Boží nebudou volat: „Pokoj, pokoj“, když Bůh nemluvil o pokoji. Hlas věrných strážců bude znít: „Odejděte, odejděte, vyjděte z Babylona, nečistého se nedotýkejte; vyjděte z prostředku jeho, očistěte se vy, kteříž nosíte nádobí Hospodinovo“ (Iz 52,11). Církev se nemůže měřit světem ani podle lidských názorů, ba ani tím, čím kdysi byla. Její víra a její nynější postavení ve světě nutno srovnávat s tím, čím mohla být, kdyby byla neochvějně šla vpřed a vzhůru. Církev bude vážena na váhách svatyně. Jestliže její mravní povaha a duchovní stav neodpovídá (nebude odpovídat) darům (dobrodiním) a požehnáním, jež jí Bůh udělil, bude nalezena lehká. 5T 79-83. Výňatky z  knihy E. G. Whiteové „SELECTED MESSAGES“ (Vybraná poselství), sv. I., str. 193-208,

Kdyby někdo z nich Satan chtěl zmařit službu Jana Křtitele. V Herodesovi a v jeho zkažené a ve skutečnosti opovrženíhodné manželce Herodiady, satan nalezl své spojence k uskutečnění své vůle. Oni však nenesli tuto zodpovědnost sami. Mnozí vůdcové národa a pravděpodobně i někteří náboženští hodnostáři Boží církve prvního příchodu se podíleli na tomto provinění. Když Salome na podnět Herodiady, své bezbožné matky, pronesla tato strašná slova, … Chci, abys mi dal hned na míse hlavu Jana Křtitele“ (Mk 6,25), ani jeden z  těchto vůdců a členů Boží církve, kteří byli shromážděni na Herodesově hostině, nepronesli slova protestu. Ani jeden! Všichni se stali vinnými vraždou Jana Křtitele. Všimněte si slov sestry Whiteové. Prosím, čtěte je pozorně: „Herodes tím byl ohromen a zmaten. Nespoutané veselí bylo přerušeno a nevázanou zábavu vystřídalo zlověstné ticho. Krále zachvátila hrůza při pomyšlení, že by měl Jana připravit o život. Dal však své slovo a nechtěl, aby vypadal jako někdo, kdo mění své slovo nebo jedná ukvapeně. Učinil přísahu před svými hosty, a kdyby se byl někdo z  nich vyslovil proti splnění slibu, byl by rád ušetřil prorokova života. Dal jim příležitost, aby se mohli přimluvit za vězňův život. Mnozí z nich přišli z daleka, aby si poslechli Janovo kázání a poznali ho jako muže spravedlivého a služebníka Božího. Ačkoli však byli zděšeni dívčinou žádostí, nezakročili, protože byli příliš opilí. Ani jeden z  nich se neozval na záchranu nebeského posla. Všichni tito mužové zaujímali vysoká postavení v národě a spočívala na nich velká odpovědnost; oddali se však hodování a pití, jež jim zatemnilo smysly. V hlavách jim vířila opojná hudba a tanec a jejich svědomí bylo uspáno. Svým mlčením vynesli rozsudek smrti nad prorokem Božím, aby ukojili pomstychtivost jedné zhýralé ženy.“ Touha věků (DA) 221,222 (český př. 149) „Kdyby někdo z  nich“! Pouze jeden! Jeden hlas z  tohoto velkého zástupu lidí, kteří „zaujímali vysoká postavení v  národě a na nichž spočívala velká odpovědnost,“ těch mužů, kteří „přišli z  daleka, aby si poslechli Janovo kázání a poznali ho jako muže spravedlivého a služebníka Božího,“ těch mužů, kteří byli „zděšeni dívčinou žádostí;“ pouze jeden hlas byl požadován, aby zastavil popravu Jana, proroka prvního příchodu a podpořil by jeho bohabojné svědectví. Z připravované knihy „Největší ze všech proroků“ od autorů Colina a Russella Standishových

9

Seriál o pravdě

Seriál o pravdě 10. pokračování

Otakar Vožeh Boj za pravdu

a je to samozřejmě jedna strana mince.

Věřící lidé – křesťané – velmi touží po tom,

Písmo nás napomíná: „Je-li možno, pokud

aby stáli vždycky a za každých okolností

to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji“,

na straně pravdy. Tato vnitřní touha, která

píše apoštol Pavel věřícím v Římě (12,18).

je dána tím, že věřící člověk patří Ježíši

„Usilujte o pokoj se všemi“, vyzývá autor

Kristu – který o sobě řekl, že je Pravdou

epištoly

– není snadno naplnitelná. V pravdě se

kdo působí pokoj“, říká Pán Ježíš svým

nedá „jen tak“ žít, o pravdu se musí

následovníkům (Mt.5,9). Pokoj je jedním

často bojovat. Nikoli fanaticky, fyzicky,

z ovocí Ducha Svatého (Ga 5,22). Není

násilím,

postojem.

nejmenší pochyby o tom, že pokoj a shoda

Křesťané odmítají prosazování pravdy bez

s druhými jsou hodnoty kvality, které od

projevů lásky. To však není vůbec snadné.

křesťana očekává jeho Pán, Ježíš Kristus.

nýbrž

slovy

a

Židům

(12,14).

„Blaze

těm,

Nikde však v Písmu nečteme, že máme Už dávno jsem došel k názoru, že většina lidí

usilovat o pokoj za každou cenu. Že

se pohybuje celý život mezi extrémy. Jako

pokoji

kyvadlo. Od jednoho extrému do druhého.

Vracím se ke slovu apoštola Judy, který

Nejsou schopni najít zdravou rovnovážnou

píše věřícím: „Milovaní . . . teď pokládám

musíme

obětovat

polohu, vnitřní stabilitu. Podobně je tomu s postojem pravdy a lásky. Někteří z nás jsou více nebo většinou nakloněni na stranu lásky, a jiní zase spíš na stranu pravdy. Jedni jsou ochotni obětovat lásku pro pravdu a jiní pravdu pro lásku. Dnešní evangelikální křesťanství se pohybuje spíš někde na straně lásky a dopouští se kompromisů na straně pravdy. „Neměli bychom už přestat s tím dohadováním ohledně biblického učení? Neměli bychom se snažit o dialog? Není lepší přátelský pohovor než vyhrocený konflikt? Nemělo by nám jít především o jednotu v Církvi?“ Takto a podobně dnes uvažuje většina evangelikálních křesťanů

Olda

10

Z ráje do ráje 6 2011

MISTR JAN HUS

i

pravdu.

za nutné napomenout vás, abyste zápasili

do církve často téměř nepozorovaně a

o víru„ (v.3). Zápas o víru je zápasem

pozvolna „vloudí“ (Juda 4). Navíc je často

o pravdu. Ten výraz, který je překládán

lež prošpikována troškami pravdy, aby

jako „zápasili“ – kralický překlad Bible lépe

dobře „voněla“, aby sváděla. Nikdy se

vystihuje význam slovy „statečně bojovali“

nesmíme dát svést jenom tím, jaké

– je v řeckém originále velmi silný. Doslova

má ten, kdo vyučuje Písmo, například

by se dalo přeložit „abyste agonizovali“ –

postavení ve společnsoti, v církvi, nebo

od slova agónie – o víru.

jaké má vzdělání, jak je u lidí oblíben a podobně. Nic z toho ještě není záruka

Juda nepíše jen z nějakého osobního

čistoty

zájmu, není veden hněvem a nejde mu o

Písmo samo nám pomůže odhalit lež,

to, aby za každou cenu vyvolal konflikt.

která se vydává za pravdu.

Pisatelé

biblického

textu

byli

učení

Božího

slova.

Jedině

vedeni

Božím Duchem v tom, co a jak psali. Boží

Slovo apoštola Pavla z jeho druhého listu

Duch vedl Judu k tomu, aby povzbudil,

věřícím do Korintu je příznačné právě

napomenul věřící k boji o víru, o pravdu:

s ohledem na působení falešných učitelů

„Abyste zápasili o víru, jednou provždy

v Církvi: „Jsou to falešní apoštolové,

odevzdanou Božímu lidu“. Tady nejde

nepoctiví dělníci, přestrojení za apoštoly

jen o nějaké osobní názory, jde tu o

Kristovy. A není divu, vždyť sám satan se

apoštolské učení (Sk 2,42), o křesťanskou

převléká za anděla světla. Není tedy nic

pravdu, která byla předána Pánem Ježíšem

překvapujícího na tom, že se jeho služebníci

Kristem apoštolům a apoštolové ji předali

převlékají za služebníky spravedlnosti“ (2K

dál všemu Božímu lidu (v.17). Aby bylo

11,13-15). Falešný učitel nikdy nepřijde

docela jasno: křesťanská víra nebyla nikým

do církve jako nepřítel. Naopak, přijde

vymyšlena

velmi přátelsky, uhlazeně, umí dobře

nebo

odhalena.

Byla

nám

předána. Boží pravda byla jednou provždy

mluvit

a

vystupovat,

je

příjemně

svěřena věřícím lidem. Byla nám zjevena,

přesvědčivý, rychle si získá vlivnou

předána, svěřena. My jsme jí uvěřili, přijali

pozici ve společenství. Jeho myšlenky

za svou, a žijeme v ní.

jsou pozoruhodné, je v nich dost pravdy na to, aby lež nebyla vidět. Dovedně

Boj o pravdu tedy není jen nějakým

míchá Boží slovo se svými vlastními

zápasem o lidmi vymyšlenou ideologii.

názory a dokonce slovo Boží používá

Není to boj mezi náboženstvími nebo

– nebo spíše zneužívá k tomu, aby své

denominacemi. Není to učený konflikt

názory podepřel. Rychle si získá naivní

mezi teologickými názory. Boj o pravdu

stoupence a duchovní revoluce může

je bojem o víru, bojem o zásadní

začít. O takových píše apoštol Juda, že

postoje

křesťanského

„jsou úskalím vašeho bratrského stolování,

učení. Není vždycky snadné rozpoznat

když s vámi hodují bez bázně před Bohem

rozdíl mezi malichernými a zásadními

a jsou jako pastýři, kteří pasou sami sebe“

otázkami víry. Zvlášť proto, že falešné

(v.12). Největší hrozbou pro církev byli

učení se prostřednictvím falešných učitelů

vždycky lidé zevnitř církve, totiž ti,

ve

věcech

11

Seriál o pravdě kteří se otevřeně hlásili k  církvi, ale

evangelium, jakoby to byla pravda. Přinášejí

ve skutečnosti svým učením a svým

lidem „jiné evangelium“, které samozřejmě

způsobem života církev podkopávali.

vůbec evangeliem není. Apoštol Juda

Příkladů máme v Písmu několik (2Te

o takových píše, že „zaměňují milost

2,1-2 nebo 2Tm 2,17) a byl by to velký

našeho Boha v nezřízenost“ (v.4). Apoštol

omyl, kdybychom se domnívali, že

Petr má pro takové tato slova: „Řeční

dnešní církev není vystavena takovým

prázdně a nabubřele a svádějí nezřízenými

útokům zevnitř. Satan i dnes infiltruje

vášněmi ty, kdo se právě vymaňují ze

církev těmi, kdo mu ať už vědomě či

života v klamu“ (2Pt 2,18). Falešní učitelé

nikoli slouží.

- podobně jako dravá zvěř - si berou na mušku ty nejslabší, lidi, kteří právě uvěřili

Proč je tak důležité bojovat za pravdu?

v Krista, poznali pravdu a s Boží pomocí

Protože pravda je to jediné, co člověka

se v ní snaží žít. Je povinností společenství

vysvobodí z otroctví hříchu a přinese

církve, aby právě ty své nové věřící, nově

mu věčný život v Boží přítomnosti.

obrácené, vychovávala v pravdě a bránila

(J 8,32, 14,6). Apoštol Pavel nám ve svém

je před učením těch, kdo do církve vlastně

listu věřícím do Říma klade na srdce, že

ani nepatří, ale přece tam působí. Mám za

Evangelium je „moc Boží ke spasení pro

to, že církev v naší zemi má velkou slabinu

každého, kdo věří“ (Ř 1,16) a ve svém

právě v této oblasti: péče o nově obrácené.

prvním listu do Korintu píše: „Slovo kříže je totiž bláznovstvím těm, kteří hynou, ale

Falešní učitelé se projeví dříve či později

nám, kteří jsme zachraňováni, je mocí Boží“

nezřízeným životem a nutně ztroskotají.

(1K 1,18). A tady jsme u samé podstaty

Navíc je pak ještě bude soudit Bůh.

pravdy evangelia: záchrana člověka pro

Apoštol Juda píše, že jsou „zapsaní už dávno

věčnost je možná jedině skrze víru v Ježíše

k odsouzení“ (v.4).

Krista. Jiné cesty není. Není kompromisu, není dojednávání, nedá se to obejít, tato pravda je jenom jedna. Proto je falešné učení tak ničivé. Protože má tak nesmírně dalekosáhlé důsledky. Odvádí člověka od pravdy, která vysvobozuje a zachraňuje. „Můj lid zajde, protože odmítá poznání“, píše starozákonní prorok Ozeáš (4,6). Je jedna věc, jestli člověk odmítne předloženou pravdu. Je jiná věc, jestli

Navíc je často lež prošpikována troškami pravdy, aby dobře „voněla“, aby sváděla. Nikdy se nesmíme dát svést jenom tím, jaké má ten, kdo vyučuje Písmo, například postavení ve společnsoti, v  církvi, nebo jaké má vzdělání, jak je u lidí oblíben a podobně. Nic z toho ještě není záruka čistoty učení Božího slova. Jedině Písmo samo nám pomůže odhalit lež, která se vydává za pravdu.

člověku pravdu upřeme, nebo jestli ho od pravdy odvedeme. Příště Toho se dopouštějí odpadlíci od pravdy. Nabízejí

12

učení,

které

Z ráje do ráje 6 2011

znehodnocuje

se

zamyslíme

nad

postojem

svrchovaného Boha vůči falešným učitelům.

MIKULÁŠENCI Karel Poloch Ve svém dopise sedmi církvím se zabývá ap. Jan ze všeho nejdříve situací církve v Efezu: „Andělu církve v Efezu napiš: Toto praví ten, který drží ve své pravici těch sedm hvězd, který se prochází uprostřed těch sedmi zlatých svícnů: Znám tvé skutky a tvou práci, i tvou vytrvalost, a vím, že nemůžeš snést zlé lidi, a vyzkoušel jsi ty, kteří si říkají apoštolové, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři … Ale máš to, že nenávidíš skutky Mikulášenců, které nenávidím i já“ (Zj 2,1–2,6). Stav Efezských Pán částečně chválí. Zde je církev věřících, kteří se lopotí a jsou vytrvalí v evangeliu; netolerují špatnost; mají rozpoznání a nedají se svést falešnými proroky; trpí pro Jeho jméno; nejsou lenoši; a k  jejich chvále je, že o nich Bůh mohl říci: „Nenávidíš skutky Mikulášenců, které nenávidím i já.“ Bůh připomíná jejich nenávist ke skutkům a doktrínám Mikulášenců. Dvakrát v Janových dopisech církvím mluví Kristus o Boží nenávisti k učení těchto odpadlíků (Zj 2,15). Mikuláš je prvně představen ve Sk 6,5, jako jeden ze sedmi vybraných mužů, kteří měli denně dohlížet na zaopatření vdov. „Dvanáct apoštolů tedy svolalo shromáždění učedníků a řeklo: ‚Nesluší se, abychom my opustili Boží slovo a sloužili u stolů. Proto ze sebe, bratři, vyberte sedm mužů dobré pověsti, plných Ducha svatého a moudrosti, kterým svěříme tu práci. My se však budeme pilně věnovat modlitbě a službě slova.‘ Ta řeč se tedy zalíbila celému shromáždění a vybrali Štěpána, muže plného víry a Ducha svatého, a Filipa, Prochora, Nikanora, Timona, Parména a Mikuláše, proselytu z Antiochie. (jiný překlad: …a Mikuláše Antiochenského, k víře v nově obráceného).“ Ty postavili před apoštoly, kteří na ně po modlitbě vložili ruce“.

Na základě toho pak ap. Pavel radí Timoteovi, kdo má být ve vedení církve. 1 Tm 3,6: „Ne novák, aby snad nadut jsa, neupadl v potupení ďáblovo.“ Co se stalo s Mikulášem a jeho přívrženci, že na své učení a způsob života přivolali Boží klatbu? Mikuláš je zjevně otcem doktríny, která vedla k modlářství a smilstvu. Společnost těch dnů přimhuřovala oko nad sexuální promiskuitou. Mikuláš se svými přívrženci vymyslel doktrínu falešné jistoty, která měla za následek smíšení se světem a ve svém učení tendenci smyslnosti. Klement z  Alexandrie, který zemřel r. 215 po Kristu, říká o Mikulášencích: „Oddali se radostem jako kozlové, životu nestydaté samoshovívavosti. Ztratili svůj strach z Boha, odmítli se oddělit od světa, páchali cizoložství a smilstvo a přitom pokrývali oltář slzami! Mluvili tak sladce o své lásce ke Kristu, zatímco celou dobu byly jejich ruce a srdce poskvrněné hříchem.“ Duch Mikuláše je stále mezi námi. Ellen Whiteová napsala o učení Mikulášenců toto: „Nyní je ve velké míře vyučováno, že Kristovo evangelium zbavilo Boží zákon účinku. Že skrze víru jsme byli osvobozeni být činiteli Slova. Je to však učení Mikulášenců, které Kristus tak nelítostně odsoudil. (ST leden, 2. 1912 Znamení doby) Neříká vám to něco? Stačí věřit. Ale oddělit se od světa? To nemusí být. Kristus za mne zemřel a to mi stačí. Nechceme zákon, to je omezení! Často slyšíme. Zákon byl přibit na kříž. My nic nemusíme dělat pro své spasení! Ježíš to udělal za nás! Nač se omezovat, chci žít naplno. Cituji z článku protestantského misionáře,

13

Mikulášenci který píše o Mikulášencích toto: „Je to doktrína tzv. křesťanských rockerů a punkerů, kteří vláčejí svaté jméno Ježíše Krista skrze špínu a bláto světské hudby, kontrolovanou démony. Píšou sladkými a zbožnými slovy, jak moc milují Krista, jak přijali Ježíše jako nikdo jiný. Ale jsou tak zaslepeni pýchou, slávou a smyslností; buď nevědí, nebo odmítají připustit, že Kristus s nimi nepůjde na místa, kde by sám sebe odsuzoval. Pouhá litera zabíjí — je to Boží Duch, který dává život. Jestliže jdou na ďáblovo území, přinášejí mrtvé slovo — slovo, které Duch svatý odmítá pomazat — potom slouží smrti. A jednoho dne musí stát všichni před svatým Králem, Jehož oči, planoucí jako oheň, budou probodávat jejich arogantní pýchu a zodpovídat se, proč používali Boží Slovo k zabíjení zástupů mrtvou literou. Tito moderní Mikulášenci mají troufalost sugerovat, že hrůzu budící svatý Kristus požehná jejich ustrašené popěvky, jejich zamaskovaná kázáníčka, jejich zbytečná, levná lákadla. Nikdy! Oni se stydí za mého Pána! Stydí se zpívat jasné, neklamné poselství o pokání a absolutní nadvládě Krista. Oni plivou do tváře našeho milovaného Pána — oni jsou podvedeni a oklamávají celou generaci mladých věřících. Bůh říká: „Kdyby byli mými služebníky, ukázali by lidem jejich hříchy.“ Říkají mi, že jsou noví proroci tohoto věku. Ale Jeremiáš o nich řekl: „… nebo od proroků jeruzalémských vyšla poskvrna na všecku tuto zemi“ (Jr 23,15). Děsí mě, když zjišťuji, že mnoho těchto rockerů a punkerů jsou členové letničních církví a jsou povzbuzováni a žehnáni svými pastory. Oslepli naši pastýři? — Mohou křičet Ezechielovo hřímavé poselství služebníkům: „A lid můj budou rozdílu učit mezi svatým a nesvatým, též mezi nečistým a čistým ať je učí rozeznávat“. (Ez 44,23) Je to jen velmi malá část z učení Mikulášenců. Pastoři, probuďte se! Svatí, probuďte se! Mikulášenskou doktrínu Bůh nenávidí. My ji také musíme nenávidět! ……..

14

Z ráje do ráje 6 2011

Učení Mikulášenců EGW Ti, kteří dnes vyučují tuto doktrínu (teorii), se domnívají, že mají mnoho co říci o víře a spravedlnosti Ježíše Krista; oni však překrucují pravdu a působí, že tato věc slouží bludu. Hlásají (dokazují, tvrdí, prohlašují), že máme (musíme) pouze věřit v  Ježíše Krista a tato víra úplně postačí (je dostačující); že Kristova spravedlnost má být doporučujícím listem hříšníkovi; že tato připočtená spravedlnost plní za nás zákon a že my nejsme zavázáni (povinni, nemusíme) k  poslušnosti Božího zákona. Tato skupina dokazuje (tvrdí, prohlašuje), že Kristus přišel, aby zachránil hříšníky, a že On je spasil (vykoupil). „Já jsem spasen“, opakují donekonečna. Ale mohou být zachráněni, když přestupují zákon Jehovy? Ne! Protože roucho Kristovy spravedlnosti není pláštíkem přikrývajícím hřích. Toto učení je obyčejným (naprostým, očividným) svodem (klamem) a Kristus bude těmto osobám zdánlivě věřícím v Ježíše Krista, kteří oddělují Krista od zákona a víru pokládají za poslušnost, stejným kamenem úrazu jako Židům, kteří ho nechtěli přijmout za osobního Spasitele. Tito oddělují Otce od Syna – Spasitele světa. Ve skutečnosti učí pomocí předpisů (naučením i příkladem) že Kristus svojí smrtí zachraňuje lidi v jejich hříších. ST. 25.02.1897.

„VIDĚLI JSME JEHO HVĚZDU…“ Kováčik Ján Před časem mne oslovil spoluvěřící bratr se svým problémem, který ho trápí. On sice má své řešení, ale nemohu s ním souhlasit. Řekl mi: „Jendo, jaká to byla hvězda a kdo ji vyslal, která se ukázala a přivedla mudrce při narození Pána Ježíše až do Jeruzaléma ke králi Herodesovi?“ Jeho otázkou i protidůvody, jak tomu my, Adventisté sedmého dne, věříme, jsem byl překvapen, protože není žádným začátečníkem ani mladíkem ve víře. Pokud vím, pochází z  adventní rodiny už od  dětství a je mužem, který už překročil Mojžíšův „Rubikon života – laťku 80 let!“ „Hvězda od hvězdy se liší…třpytem nebo slávou“, napsal kdysi ap. Pavel (1K 15,41), ale i velikostí a posláním. Bratr se domnívá, a dokonce tomu věří, že nebyla Božím poslem, ale že za ní byl satan, neboť jinak by nebyli přivedeni ke krvelačnému Herodesovi, který pak dal vyvraždit v  Betlémě a v  jeho okolí mnoho nevinných dětí… To jsou tedy vážné myšlenky, které mohou člověka ve víře i zmalomyslnět! Pokusím se hledat odpověď, neboť jistě jsou i jiní, kteří mají podobný problém. Evangelista Matouš událost kolem hvězdy popsal následovně: „Když se Ježíš narodil v Betlémě, v Judsku za času krále Heroda, přišli do Jeruzaléma mudrci od východu a ptali se: Kde je ten právě narozený král židovský? Uviděli jsme na východě jeho hvězdu, a proto jsme se mu přišli poklonit.“ (Mt 2,1.2; Petrů)

Tuto zprávu o narozeném králi a jeho hvězdě zaznamenal pouze jediný evangelista – Matouš! On a ani jeho spoluvěřící současníci o její pravosti nepochybovali a nespekulovali. Předpokládám, že hvězdu kromě mudrců nikdo jiný neviděl. Proč? Jim byla dána jako znamení, týkající se velké události. Židé se o narození svého Krále měli možnost dozvědět jiným způsobem: Měli Mojžíše a proroky (L16,31) o kterých četli každou sobotu. Přesto svého Krále „obyvatelé Jeruzaléma ani jejich vůdcové nepoznali.“ (Sk 13,27) Je podivné, že když se mudrci odvolávali na hvězdu, nikde nečteme, zda král nebo kněží, případně knížata lidu, projevili o ni zájem. Ne, nikdo z nich se nezeptal: „Kde je? Jak vypadá?“ Herodes, když se na událost podrobněji vyptal, řekl: „Když zjistíte něco přesnějšího, zastavte se u mě, abych i já se Mu mohl poklonit.“ Mudrci o pravosti hvězdy neměli žádné pochybnosti, neboť králi jasně řekli: „Viděli jsme JEHO Hvězdu.“ Kolik hvězd už tito mužové viděli a se zájmem pozorovali, zkoumali a vypočítávali jejich dráhu nekonečným vesmírem. Ale ani jedna je tak neoslovila, nezaujala a nevzrušila, jako právě tato. Proto pod Božím působením začali ihned pátrat ve starých babylonských archivech. Jejich hledání bylo nakonec úspěšné, neboť objevili asi 1500 let staré biblické proroctví, které Bůh od doby putování Izraele do Zaslíbené země zachoval na svědectví pro ně. S údivem na zežloutlých papyrusech četli:

15

Viděli jsme „Vyjde hvězda z  Jákoba, povstane žezlo z Izraele…“ (4M 24,17) Tito pohané uvěřili zprávě a neprodleně se vydali na dlouhou cestu. Je úžasné, že zatímco zkoumali ve starých svitcích, což trvalo jistě nějakou dobu, hvězda na ně čekala! Vždyť to byla „Ježíšova Hvězda“, hvězda narozeného krále židů. Tato hvězda nemohla být astronomickým úkazem, jednou z  těch mnoha jim známých hvězd. Ona se chovala jinak a svým třpytem a slávou se lišila ode všech nebeských těles. Už tím byla jiná, že mudrce na své dráze nepředběhla, ale postupovala rychlostí, jakou se pohybovala karavana. Když odpočívala, hvězda čekala. Když je přivedla až do Jeruzaléma a oni se začali dotazovat na narozeného krále, pohasla. Ale když vyšli z paláce, opět se rozzářila k  jejich veliké radosti, až nakonec je dovedla až do Betléma, vzdáleného asi dvě hodiny cesty. Mudrci byli prvotinou pohanů, kteří uvěřili v předpověděného Mesiáše a přijali Ho za svého Spasitele a Krále! Jsme vděčni Bohu, že nám k biblickým informacím dává k dispozici i jiné informace od své služebnice Ellen G. Whiteové, které podrobněji rozšiřují naše poznání. V knize Touha věků čteme: „Mudrci spatřili tajemné světlo oné noci, kdy sláva Boží zaplavila pahorky Betléma. Když světlo pohaslo, objevila se na obloze zářící hvězda. Nebyla to stálice ani planeta…Onou skupinou byla skupina zářících andělů. Mudrci to však nevěděli…Ve snu se jim dostalo poučení, aby šli hledat novorozené Kníže.“

16

Z ráje do ráje 6 2011

NOVÝ JERUZALÉM Zjevení 21. kapitola Město je rozloženo do čtverce: jeho délka je stejná jako šířka. Změřil tedy to město tou tyčí a jeho délka, šířka i výška byly stejné – 12 000 honů. Biblická konkordance udává: 1 hon je 185 m. To znamená, že město má rozměry 2  220 x 2  220 x 2  220 km. Plošný základ města je zhruba 5 milionů km2. Povrch naší zeměkoule má 510 mil km2. Nový Jeruzalém zabere 1% plochy zeměkoule. Město samo je z čistého zlata, podobnému sklu. Jeho hradba je postavena z  jaspisu, ozdobená dvanácti druhy drahokamů. Výška hradby je 144 loktů lidské míry, což odpovídá asi 65 m. Městská zeď má 12 bran, z každé strany jsou tři a každá je z jedné perly. Nový Jeruzalém bude naším domovem po dobu 1  000 let v  nebi, pak sestoupí na obnovenou Zemi jako hlavní město s trůnem krále Pána Ježíše. Sláva našemu Bohu na věky věků. „Blahoslavení, kteří zachovávají přikázání Jeho, aby měli právo k  dřevu života, a aby branami vešli do města“. Zj 22,14. A že je to skutečnost a ne nějaké podobenství, proto anděl dvakrát zdůraznil ap. Janovi, že „tato slova jsou věrná a pravá“. (Zj 21,5/ 22,6) Marie Kolářová

DĚTEM

O aligátorovi Příběh z kázání amerického kazatele Aldena Ho pro děti i dospělé. Daleko tam, kde mají po většinu roku teplo a sluníčko, byl domeček a u domečku velké krásné jezero. V domečku bydlel se svými rodiči malý Boby. Boby nebyl sice ještě moc velký, ale uměl již plno věcí. A jednou z nich bylo i plavání. Jednou ráno po snídani, když už tatínek odjel do práce, zeptal se Boby maminky, jestli si může jít zaplavat. Maminka věděla, jak má Boby vodu rád a jak dobře plave, a tak Boby za chvíli s maminčiným svolením vyběhl ven. Maminka oknem viděla, jak radostně běžel přes Foto Elficestou ze sebe shodil oblečení i boty zahradu, a pak už skočil krásnou šipkou do klidné vody. Na vodě se udělaly kruhy a Boby se vzdaloval rychlými tempy od břehu. V tu samou chvíli však maminka ke své hrůze zjistila, že na opačném konci jezera vklouzl do vody veliký aligátor. Bez váhání vyběhla a již od dveří křičela: „Boby, Boby, rychle plavej zpátky. Boby, rychle ke mně!“ Ještě víc než vodu měl Boby rád svou maminku, a protože věděl, že vždycky pro něho chce jen to nejlepší, bez váhání poslechl a

co nejrychleji plaval zpátky k domu. Maminka mezitím doběhla až ke břehu a volala: „Rychleji, rychleji, pronásleduje tě aligátor.“ Boby byl velmi rychlý, ale aligátor byl stále blíže a blíže. Ale to už byl Boby tak blízko, že se mohl chytit maminčiných natažených rukou, které ho táhly z vody ven. V tom však se ozvalo mohutné cvaknutí a vzápětí ostrý výkřik. Aligátor stiskl pevně Bobyho nohy. A teď začal strašný zápas. Maminka táhla Bobyho vší silou za ruce ven z vody a aligátor strhával chlapce zpátky do vody. Maminka držela Bobyho, ale aligátorovy zuby nechtěly povolit. Přesto maminka nedovolila, aby aligátor strhl Bobyho pod vodu. Boby křičel, maminka volala nahlas k Bohu o pomoc, a to už z nedalekého domu vyběhl ven soused, kterému bylo podezřelé, co je to za zvuky. Vzal s sebou i pušku, kdyby náhodou něco. Když přiběhl blíže a uviděl ten strašný zápas mezi životem a smrtí, zamířil a přesnou jednou ranou aligátora zabil! Během chvilky přijela záchranka, Bobyho odvezli do nemocnice, kde podstoupil náročnou operaci. Naděje, že bude jednou chodit, byla velmi malá. Jeho stav se ale den ze

Foto Jaro

17

O aligátorovi dne zlepšoval a za pár týdnů udělal již několik kroků a bylo jasné, že brzy bude běhat jako dřív. O celém tomto příběhu se dozvěděli i místní novináři, kteří jen čekali, až budou mít povolenou návštěvu u Bobyho v nemocnici, aby s ním osobně udělali rozhovor a pak tu senzaci dali do novin. Novináři kladli Bobymu mnoho otázek a Boby na všechno pravdivě odpovídal. Potom se Bobyho zeptali, zda by mu nevadilo, kdyby si vyfotili jeho nohy, které se již dobře hojily. Lidi prý často osloví více fotografie než samotný článek. A tak Boby bez problému oddělal přikrývku a oni si ho fotili. Poté se rozloučili, popřáli hodně zdraví a odcházeli. V tom se Boby na posteli napřímil a na novináře zavolal: „Počkejte a nechcete si vyfotit i jizvy na mých pažích?“ Novináři se ode dveří překvapeně otočili: „Počkej, ale vždyť jsi nám teď říkal, že tě ten hrozný aligátor chytil za nohy a ne za ruce. “ „To ano,“ řekl Boby, „ale moje maminka mne tak pevně držela, aby mě aligátor nesežral, že budu mít navždy jizvy i na svých pažích.“ A tím příběh končí. Jak krásné je pomyšlení, že i dnes Pán Bůh dává dětem stejně statečné maminky, které nedovolí satanovi – aligátorovi, aby sežral jejich děti. A ačkoliv je to často bolestné, když nás drží, buďme za to vděčni, protože když někoho aligátor stáhne pod vodu, tak ho potom sežere. Už dnes se radujme z toho, jak nás tatínek a maminka mají moc rádi, i když nás někdy musí tak pevně držet. Kéž i dospělí si uvědomí tu úžasnou lásku a sílu Pána Ježíše, která nás tak pevně drží, že aligátor nemá šanci. A jestli to někdy zabolí, není divu – aligátor se své oběti jen tak lehce nechce vzdát.

18

Z ráje do ráje 6 2011

VÁNOČNÍ HODY O vánočních svátcích tajemný ruch v domech i na ulicích mění všední ráz ve sváteční a každý, ať jakéhokoliv politického nebo náboženského přesvědčení, pospíchá potřásti svému druhu rukou s přáním šťastných a veselých svátků vánočních. I v  té nejchudší chaloupce je veseleji než jindy, jakési kouzlo obestírá malé i velké, takže se zdá, že přece láska světem vládne. Zvony dojemněji zní, takže i mnohý nevěrec neodolá a zavítá do chrámu, kde nadšeně zpívá: „Narodil se…“ Pohlédneme-li však na to blížeji, shledáme, že i to zdánlivě krásné a malebné je bezcennou věcí pro křesťana, který pochopil význam osobnosti Ježíše Krista. Zde se osvědčuje staré přísloví: „Není všecko zlato, co se zlatem třpytí.“ Toho pozlátka o vánočních svátcích je všude plno a ve skutečnosti všecky ty obřadnosti jsou jenom pozlátkem, ba méně než pozlátkem, nebezpečným klamem, který odvádí od pravé zbožnosti. Již doba, ve které se slaví narození Spasitele, je nesprávná. Chtěl-li by zbožný křesťan vzpomenouti narození Pána Ježíše, musil by tak učiniti v měsíci říjnu a nikoliv 24. prosince. Již proto ne, že Pán Ježíš se nenarodil v prosinci a že 24. prosinec jest den pohanských svátků. Osobnost Ježíše Krista nelze přece ztotožňovati s pohanskými zvyky a svátky. Tyto dny byly od pohanů zasvěceny Slunci a velmi okázale slaveny. Snahou církevních otců bylo, aby získali pohany pro křesťanství a proto jejich svátky zasvětili narození Kristovu. To ovšem mezi křesťany nezpůsobilo nic dobrého, třebaže se tak stalo způsobem malebným a krásným.

V  pravém slova smyslu lze říci, že křesťané stali se pohany, a pohané změnili jenom jméno a rozmnožili řady křesťanů. Účel minul se cílem a mnoho nesprávností přešlo z  pohanství do křesťanství. I když některé zvyky jsou jakousi vzpruhou ke konání dobra, nikdy nevyváží duchovní škody, které způsobují tyto vánoční zvyky. Jsou to právě vánoční svátky, které dávají podnět, aby víra opravdového křesťana a osobnost Pána Ježíše byla zlehčena. Zdánlivě nevinné žerty pověrečné, které s  oblibou bývají provozovány o štědrém večeru, mocně působí na dítky a často i na dospělé, takže důstojná víra v Boha nahrazována je pověrou. Mnohý zbožný otec neb matka nepozastavuje se nad lží, když svým dítkám tvrdí všelijaké věci o Pánu Ježíši. Tu přesvědčuje dítko, že Ježíšek mu přinese ověnčený stromek a andílkové mu budou zvonit. Ten Ježíš, který pro člověka vykonal tak veliké dílo a dosud je v  nebesích koná, je takovýmto způsobem zlehčován, ba zesměšňován. Vánoční stromek bývá ozdoben všelijakými věcmi, hlavně třpytícími se věcmi, jakoby stříbrem a zlatem. A tak je to i s  těmi dobrými skutky, které se v  tento den konají. Jako v  přírodě nenalezneme nepřirozeně ozdobený kterýkoliv lesní strom, tak i ve všedním životě domnělých křesťanů nenalézáme trvalou vůli činit dobře. Snad jenom trochu o vánocích a to ještě ne vždy s upřímností, často je to jenom přetvářka. Jinak život rodinný i veřejný často bývá pravým opakem toho, co se předstírá o vánocích.

slaven od domnělých křesťanů. Zato jsou však vánoční svátky dobrým zdrojem obchodním a příležitostí k  vykonání něčeho dobrého. Právě takový účel má „Den matek“, aniž by měl co činiti s  náboženstvím. Pohané ve svém slavení „slunovratu“ byli upřímnější a jejich slavnosti měly své místo i účel, ale nynější vánoce, jak je známo, jsou velikou příležitostí k zlehčení Spasitele světa. Opravdový křesťan řídí se vždy podle rady samého Spasitele, který pravil: „Nadarmo mne ctí, učíce učení, přikázání lidská.“ (Mat. 15, 9). Proto první křesťané neslavili vánoce. Neměli o tom nijakého příkazu od Pána Ježíše, ani od apoštolů; teprve v  dobách pozdějších, kdy i jiné zvyky pohanské dostaly se do křesťanství, staly se vánoce svátky křesťanskými. Opravdový křesťan však nemůže míti účastenství v  tom, co se neshoduje s vůlí Otce nebeského. Jeho napomenutí zní: „Cestě pohanů neučte se, aniž se znamení nebeských děste, neboť se jich děsí pohané.“ (Jer. 10, 2). Ustanovení pohanů jsou marnost; proto křesťan, opravdově Boha se bojící, nezná veselí vánočních hodů. A. Pražan Článek z  časopisu HLASATEL PRAVDY, ročník XXVIII – 1937 – Čís. 4

Podivný by musil býti Bůh křesťanů, kdyby měl míti něco společného s  takovými svátky, kdy všelijak bývá

Foto Jaro

19

Bible

JE BIBLE SKUTEČNĚ SPOLEHLIVÁ? František Poslušný Tak se dnes ptají mnozí lidé, pokud Bibli vůbec znají a berou jí alespoň trochu vážně. Jako ilustrace nám mohou posloužit skutečné události, které se staly v době, kdy mnozí ze skeptiků a pochybovačů dneška ještě nebyli na světě. Posuďte sami. Dva příběhy z  Palestiny, jsou od své biblické předlohy vzdálené 3000 let. Jsou ale tak podivuhodně stejné, jakoby napsané „přes kopírák“. V době, kdy Izrael ještě nebyl svobodným suverénním státem, byli v něm „usídlení Turci“ a výkonný mandát měla Anglie. Anglie v  té době „operovala“ proti Turkům, kteří si tam počínali jako doma. Při jedné vojenské akci stála anglická armáda před důležitým rozhodnutím, které mělo mít klíčový význam pro další průběh anglického mandátu v této zemi. Tato vojenská akce byla navlas podobná té, která se odehrála před 3000 lety právě v místě, kde se měla uskutečnit akce mezi Turky a Angličany. Jak to tehdy probíhalo a dopadlo, to je popsáno v 1S 13. 5-8; a 14, 4-23. Major Vivian Gilberts ve své knize „The Romance of the last Crusade“ o bojích pod generálem Allenbym mezi jiným píše toto: „Používali jsme Bible jako průvodce po Palestině a ukázala se jako výborná pomůcka. Stáli jsme tehdy na linii Deir Ibu Obeid – Ras es Sufa Hizmech a byl vydán rozkaz k útoku na Jericho s úmyslem zatlačit Turky za řeku Jordán. Dříve však, než mohl být podniknut hlavní útok, bylo zapotřebí pro zesílení linie obsadit malou vísku přímo před naší frontou, známou pod jménem Mukhmas čili Michmas. Michmas byla na vysokém, srázném, skalnatém vrchu. Mezi námi a nepřítelem bylo hluboké údolí. Bylo rozhodnuto učinit frontální útok za podpory dělostřelectva a kulometů a obsadit Michmas zepředu. Podrobné rozkazy byly již vydány. Útok

20

Z ráje do ráje 6 2011

měl začít časně ráno.“ Pozdě večer četl brigádní major v Bibli, přitom si vzpomněl, že kdysi něco slyšel a také četl o Michmas a že to snad mělo být někde v  knihách o Izraelských králích.“ Pilně prohlížel uvedené knihy, až našel v  1S 13 a 14 kapitole to, co hledal. Tato přesná historická zpráva na něho silně zapůsobila. Bylo mu tak, jakoby právě dostal přesnou a podrobnou zprávu o perfektním bojovém průzkumu celé situace. Myslel si toto: „Tento průchod mezi dvěma skalními útesy je tu ještě tak, jako tehdy. Na celém masivu se od té doby nic nezměnilo.“ Vzbudil brigádního generála a spolu pročítali celé vyprávění. Generál pak poslal nejprve dopředu zkušenou rozvědku, která po svém návratu popsala situaci přesně tak, jak popisuje biblická zpráva. Hned byl změněn původní plán útoku, který by podle původní koncepce stál bezpochyby život mnoho set vojáků. Pouze jedna rota dostala rozkaz, aby v utajení a absolutní tichosti vyrazila napřed ke skalnímu průlomu v  Michmas. Překvapivý přepad se absolutně zdařil. Slabá turecká polní stráž byla v  tichosti, bez sebemenšího hluku odstraněna a zajata. Mnohem silnější turecká jednotka, rozmístěná na náhorní planině, „coby ji pár volů mohlo zorat“, vyzbrojená rychlopalnými zbraněmi, propadla panice a v  domnění, že je dokonale obklíčena se vzdala. Turci, kterým se podařilo utéct, způsobili zmatek v  celé linii. Do zmatené a zdemoralizované turecké armády pronikly Allenbayovi jednotky a tak byla porážka nepřítele totálně završena. Po 3000 letech se taktika Jonaty a jeho oděnce s pronikavým úspěchem opakovala v režii britských mnohem početně slabších jednotek. Tak popisuje účastník události major Gilberts tuto anabázi.

Teď ještě několik důvěrně důrazných slov k těm, kteří se svým postojem k Bibli staví do jedné řady s  těmi, co ji dávají do kategorie škodlivých a málo užitečných knih pro moderního člověka, plných bájí a neracionálních názorů. Jejich krédo povětšinou zní takto, nebo podobně: „Bible je chatrné lidské slovo, které nemá valný význam pro dnešního člověka.“ Po přečtení tohoto článku si mnozí z  Vás řeknou: „Je pravdou, že každý hledá to, co tam najít chce.“ Skutečně??? Zkuste přece odvážně postoupit o kousek dále a nezůstávejte v  této vaší utkvělé představě. Uvědomte si, že to jsou otřepané fráze těch, co bojují proti Bibli, protože ona jim svým způsobem jitří svědomí a tak je šetrně obviňuje, že něco není v pořádku. Jestliže lidé našli pomocí záznamů v  Bibli důležité informace v  oblasti geologie, (o tom bude další příběh) zkuste také i vy, podobně jako geologové i vojáci v  minulosti, získat potřebné důležité informace. Možná že najdete něco nebo někoho, kdo je cennější než nějaké vojenské vítězství nebo nafta, kdo vám poradí nebo ukáže, jak se dostat z problémů ve kterých vězíte. A to právě pomocí této staré, modernisty tak devalvované knihy. Když britští důstojníci ve svízelné situaci našli pomocí této knihy cestu k vítězství a k zachování životů stovek vojáků, mohli rovněž tak inženýři jednoho velkého koncernu dokázat pomocí biblických zpráv uskutečnit velké geologické poznatky v oblasti těžby „černého zlata“. Vaše „Michmas“ se může zdát neřešitelné, nebo nad vaše síly, jako se to zdálo před 3000 lety armádě Izraele v  čele se Saulem a v   téže situaci po téměř třech tisíci letech i britským vojákům. Zkuste se touto zkušeností inspirovat. Nebude Vám tu major Vivian Gilberts příkladem pro to, kde hledat a najít takovou zprávu a informaci, která vás upozorní jak překonat a zvládnout každou překážku na vaší cestě teď i cestě do života budoucího??? BIBLE a NAFTA Co je to za nesmysl, pomyslí si mnohý čtenář. To přece nemůže mít žádnou souvislost. Také jsem si něco podobného pomyslel, když jsem to poprvé slyšel. Ale jen do chvíle, než jsem si důkladně prostudoval níže uvedený článek. Velká těžařská firma Standart Oil Company a její manažeři spolu s inženýry této firmy nebrali

zprávy z  Bible jako nezralé „bláboly“, jak někteří posmívači Bible tvrdí. Považovali je za historická fakta, která mohou mít bezprostřední význam pro jejich společnost a tomu se podřídili. Když četli, že Mojžíšova matka vymazala „smolou“ ošatku, do které vložila malého chlapečka, aby nemusel být usmrcen, pro výnos kterým to vládce tehdy nařizoval vzhledem k tomu, jak se nevolnický národ rychle množil, zbystřili. Poté ho, jak popisuje Bible, „svěřila“ vodám Nilu. V textu ve 2M 2,3 četli slovo „Chemar“ (hëmär), které je přeloženo slovem „smola“ a má v souvislosti s 1M 14,10 v souhledu s  překladem Dr. Menge význam „asfalt“. Dr. D. Zamenhof, autor mezinárodní řeči „esperanto“, jinak vynikající hebraista přeložil ve svém překladu v 1M 14,10 z „be erot chemar“ do esperanta: „Multe da bitumaj kavoj“, tj. mnoho proláklin plných bituminózních látek: naproti tomu 2M 2,3 z „vtechmera ba chejr“ do esperanta: „Pečo kaj asfalto“. tj. smolou s asfaltem. Vyrozuměli z toho, že se zde jedná o výskyt asfaltu. Jako odborníci věděli, že kde je asfalt, bude také nafta. V severním Egyptě, bývalé zemi Sidim, potom také nalezli velkou oblast bohatou na naftu. Nevím, zda inženýři Standart Oil Company získali z Bible ještě něco víc než naftu. Budou-li ale chtít, určitě mohou získat mnohem víc, tak jako vy a jak už jsem získal já.

Foto Jaro

21

A. T. Jones

Alonzo Trevier Jones

Alonzo Trevier Jones byl jedním z nejkontroverznějších postav celé historie církve adventistů sedmého dne. Byl velmi plodným autorem, kazatelem, editorem časopisů Reviw and Herald a Signs of the Times, a obráncem náboženské svobody. Narodil se 21. dubna 1850 ve státě Ohio, o jeho raném věku však nemáme téměř žádné informace. Ve 20 letech vstoupil do armády, kde sloužil 5 roků, většinou v  oblastech Oregonu a Washingtonu. Účastnil se bitvy proti  Modockým Indiánům, ve které generál E. R. S. Canby, který vedl tuto bitvu, byl těžce raněn. Jones a několik jeho druhů se probili skrze indiánské jednotky a vyprostili svého velitele z  jejich rukou. Generál Canby však na následky svých zranění zanedlouho zemřel. Za své vojenské služby Jones studoval Bibli a dostal se k  historické literatuře napsané adventními autory. Pod jejich vlivem u něho nastalo obrácení. Bratr Isaac van Horn ho pokřtil 8. srpna 1874 spolu s pěti dalšími dušemi. Manželka bratra van Horna popsala Jonesův křest takto: „Dalším na řadě byl mladý voják ze zdejší posádky. Po mnoho týdnů upřímně hledal Pána a obdržel od Něho jasný důkaz, že jeho hříchy jsou odpuštěny. Poté, kdy byl s Kristem pohřben ve křtu, povstal z vodního hrobu s  rukama vztaženýma k  nebi a zvolal: ‚Mrtvý světu a živý Tobě, ó můj Bože!’“ Čtrnáct měsíců po svém křtu, když vypršelo jeho nasazení v  armádě, byl propuštěn s hodností seržanta. Od té chvíle A. T. Jones zasvětil svůj život získávání duší pro Krista. Sloužil věrně a neúnavně po mnoho let v  nejrůznějších služebnostech Božího díla. V  roce 1877 si vzal za manželku švagrovou bratra van Horna. Z jejich manželství se narodily dvě dcery Laneta a Desi, k  velké bolesti obou rodičů však prvorozená Laneta byla vývojově opožděná a péče o ni působila v  jejich manželství občas napětí. V r. 1878 byl ordinován pro kazatelskou službu. R. 1886 se stal spoluvydavatelem časopisu Signs of the Times (spolu s E. J. Waggonerem). Od roku 1890 do r. 1904 byl také vydavatelem časopisu American Sentinel, který byl zaměřen na obranu

náboženské svobody. Na Generální konferenci v Minneapolis r. 1888 s velkou mocí a přesvědčivostí přednesli Waggoner a Jones poselství o ospravedlnění z víry v Krista. To „zaútočilo“ na víru některých starších vedoucích, jako Uriáše Smitha, George Buttlera a dalších, kteří měli obavy, že přijetí takového poselství odejme důležitost poslušnosti Božího zákona (a v důsledku toho i soboty) v  mysli věřících. Ellen White však prohlásila, že „Když Pán vložil na mé bratry břímě vyhlášení tohoto poselství, byla jsem nevýslovně vděčná Bohu, protože jsem věděla, že to bylo poselství pro tuto dobu.“ Selected Messages (Vybraná poselství), sv. 3, str. 172. Od tohoto okamžiku Waggoner i Jones úzce spolupracovali se sestrou Whiteovou a mnohokrát kázali na stejných shromážděních až do chvíle, kdy sestra odcestovala do Austálie r. 1891. Rok 1888 (13. prosince) byl také rokem, kdy A. T. Jones vystoupil na půdě  Amerického senátu proti zavedení nedělního zákona, který se v  té době připravoval. Mocnými argumenty a logickou rétorikou přesvědčil v  dlouhé disputaci celý senát, že takový zákon není v  zájmu amerického lidu. Jeho přičiněním tento zákon nikdy nebyl schválen. V  r. 1893 Jones obdržel snad poprvé od sestry White varování, aby se zdržel „extrémních postojů v  otázce víry a skutků.“ V r. 1894 se dopustil omylu spolu s dalším prominentním kazatelem, W. W. Prescottem, kdy považovali projevy mladé sestry Anny Phillips za nové světlo od Boha. Jones ji otevřeně podpořil na jednom sobotním shromáždění v  Battle Creeku. Srovnával některá poselství Anny Phillips s  poselstvím z  knih Svědectví pro církev a položil otázku, zda shromáždění neslyší stejný hlas z obou těchto zdrojů. Lidé byli z tohoto kázání zmateni. Na druhý den ráno si šel Jones vyzvednout poštu z kanceláře Review and Herald. Byla mu podána dlouhá obálka se jménem Ellen White na zpáteční australské adrese. Jones si sedl na lavici, otevřel dopis a začal v něm číst. Svědek této události, W. M. Adams, udává, že z jeho tváří začaly stékat slzy na čtené stránky. Brzy

1 22

Z ráje do ráje 6 2011

nato vstoupil do místnosti bratr A. O. Tait. Jones ho zavolal a požádal, aby se posadil vedle něho. „Slyšel jsi mne včera kázat?“ „Ano,“ odpověděl Tait. „Přečti si tohle,“ říká nato Jones. Když bratr Tait přečetl celý dopis, Jones se ho zeptal, „Kdo řekl před měsícem sestře White, že budu kázat tohle kázání o Anně Phillips jako prorokyni?“ „Myslím, že ty dobře víš, kdo to byl.“ Odpověl pokojně bratr Tait. „Ano, vím. Bůh věděl, co já budu dělat a mluvit, a tak sestře White dal vidění celý měsíc před tím, než jsem tohle kázání přednesl. A její svědectví je, že jsem na omylu. Podívej se na datum.“ Pro prudkého a vždy pohotového A. T. Jonese nastal týden sebezkoumání. Když nadešla další sobota, znovu přišel ke slovu. Ve svém kázání přečetl některé části svědectví, jež mu bylo doručeno od s. Whiteové. Pak prohlásil, „Vyznávám, že jsem neměl pravdu.“ Jonesova kázání na téma třetího andělského poselství byla velkým požehnáním. Na GK r. 1893 a 1895 pronesl dohromady 50 kázání na toto téma. V r. 1901 svými projevy podpořil nové světlo o reorganizaci církve. V r. 1902 odmítl stát se předsedou výboru GK. V  r. 1903 odsoudil zpátečnický postoj vedoucích církve ke světlu, jež jim bylo dáno v  r. 1901. Když se vrátili k  centralistickému vedení církve s  předsedou GK v  jejím čele, napsal brožuru „Vláda jednoho muže“. V ní je návrat ke starému způsobu podán jako „znovuzřízení carské moci.“ V témže roce však proti radě sestry White přijal nabídku vyučovat na misijní koleji Dr. Kelloga a posléze se stal jejím ředitelem. Kellogův vliv na Jonese byl zdrcující. Sestra Whiteová jej ještě v  r. 1905 požádala, aby se zapojil do úsilí pro náboženskou svobodu, zčásti ve snaze zastavit jeho duchovní úpadek. Jones návrh přijal a s  úspěchem se mu podařilo odvrátit snahy některých členů vlády USA o zákazu vyučování náboženství ve veřejných školách. Pod vlivem Kelloga však jeho postoj k adventní církvi začal rychle chladnout a posléze ztratil i svou někdy neotřesitelnou důvěru ve svědectví sestry White. V  témže roce (1905) mu ještě bylo obnoveno kazatelské pověření. V  r. 1906 však Ellen White prohlásila, že A. T. Jones odpadl od víry. V r. 1907 byl zbaven kazatelského pověření. V r. 1908 byl vyloučen ze svého sboru ASD v Kalifornii. R. 1909 na jeho vlastní žádost mu byla dána příležitost k veřejnému slyšení. Byl zde požádán, aby se vrátil do díla a pokračoval v  poselství. Jones se téměř poddal

tomuto volání k návratu, ale nakonec odmítl. V  r. 1912 se spojil s  reformním hnutím, kde obdržel kazatelské pověření. O dva roky později však byl vyloučen. V  r. 1915 se stal členem sboru afrických Američanů, ale nejdříve je ovlivnil k  tomu, aby se oddělili od církve ASD. Brzy založil časopis American Sentinel of Religious Liberty, ve kterém odporoval spojování státu s  církví, církevním federacím a organizacím na jedné straně, ale na druhé v  něm také psal kriticky o církvi adventistů sedmého dne. V roce 1923 onemocněl, byl přijat do nemocnice a tam utrpěl mrtvici, která ukončila jeho život. A. T. Jones světil sobotu až do své smrti a také zůstal věrný ostatním základním pilířům učení adventního hnutí. Jonesův život je příkladem toho, že žádný člověk, jakkoli může být talentovaný, není imunní vůči podvodným vlivům ďábla. Ani ty nejzářnější příklady věrných služebníků Božího poselství nejsou dostatečnou jistotou pro spasení věřících. Ani požehnané výsledky jejich práce pro Boha nejsou zárukou, že se na ně můžeme vždy spolehnout. Boží dělníci mohou zůstat Božími dělníky pouze potud, pokud jejich víra spočívá jen a jen v Kristu. Enoch, Abraham nebo Daniel mohli své spasení najít jen ve vytrvalé závislosti na svém Spasiteli. Sestře Whiteové byla na její otázku, zda bude mezi spasenými, dána odpověď, „zůstaneš-li věrná...“ Bůh nám klade na srdce velmi, velmi vážnou výzvu: „Přestaňtež doufati v člověku, jehož dýchání v chřípích jeho jest!“ Iz 2,22. Nedbání této výzvy se rovná duchovní sebevraždě s následnou ztrátou věčného života. Kristus sám nemohl naše spasení zajistit jinak, než nepřetržitým spojením se svým Otcem. V tom musí mít každý křesťan jasno, chce-li s nadějí vzhlížet k blahoslavené, věčné budoucnosti. Pra del Torno Publishing Použitá literatura: L. E. Froom: Movement of Destiny, 1971 G. R. Knight: The Case of A. T. Jones, 1987 R. W. Schwartz: Lightbearers, 1979 A. L. White: Biography of Ellen G. White, vol. 5, 1981 B. Steinweg: 1888 the Minneapolis General Conference, 1997 Legacy of Light, Research Edition 1.0 Adventist Pioneer Library: Lest We Forget, 4th Quarter, 1997 Seventh-day Adventist Ecyclopaedia, p. 707

23

NE MOU CESTOU Ne mou veď cestou svou mne vždy, ó Pane můj. Za ruku ujmi mne a směr sám vyměřuj. Sám bych se volit bál, ne, nechci, bych i směl. Vol za mne, Bože můj, bych pravou cestou šel. Za tebou do nebe chci, Jezu, přijíti. V tvých musím šlépějích, nemám-li zblouditi. Můj kalich nalévej dle svaté vůle své, vlej rozkoš v něj, neb žal, dej dobré mi, neb zlé. Vol přátelé mi sám, ať zdráv, ať nemocen, ať bohat jsem, ať chud, vše dle tvé rady jen. Buď, Pane, vůdce můj, má moudrost, síla, zbraň a v malém, velikém, vždy se tvá vůle staň. Amen

Foto Jaro