Časopis pro svobodný život
J.J. RÁJ
číslo 6 2011 ISSN 1801-0059
Z ráje do ráje
ODHALENÍ ANTIKRISTA
Úvodník
ODHALENÍ ANTIKRISTA G. Edward Reid
Antikristem se označuje velký podvodník a oponent Kristův, který bude nakonec poražen. Termínem antikrist lze označit toho, kdo stojí v opozici ke Kristu, někoho, kdo si osobuje právo na Kristovo místo nebo usiluje o obojí tím, že se zmocní výsad, na které má právo jen Kristus. Tento termín se objevuje jen v Novém zákoně a jen u Jana. (1 Jan 2,18.22; 4,3; 2 Jan 7) Zdá se, že Jan s jistotou u svých čtenářů předpokládá, že očekávají plný projev antikrista až v posledních dnech. Přesto hovoří o mnohých antikristech v jeho době. (1 Jan 2,18) Používá také jednotné číslo tohoto výrazu „antikrist”. Pod pojmem šelma „podobná pardovi” ze 13. kapitoly Zjevení Jan popisuje velkou moc, která bude stát proti Kristu a jeho lidu. Satan je „prapůvodní” antikrist. Je v opozici vůči Kristu prostřednictvím různé lidské činnosti. Po staletí přinášel různé bludy, kterými chtěl oklamat. Za Janova života to byl doketismus a gnosticismus, které byly vždy považovány za protikřesťanské. Mnozí znalci Bible, včetně některých římských katolíků, po staletí ztotožňovali papeže s antikristem. Souhlasím s tímto názorem a rád se podělím o důkazy v závěru tohoto dodatku. Na úplném konci historie lidstva bude satan hrát bezprostřední a osobní roli ve světových událostech. (2 Te 2,9) Ve skutečnosti se bude satan vydávat za Krista v době těsně před druhým příchodem Krista. Pokud antikrist působil již za Janova života a bude se projevovat intenzivně v době konce, pak to nemůže být specifický člověk, ale spíše satan, který se projevuje v „systému” zla. V knize Jesus Is My Judge (Ježíš je můj soudce) – meditace na Danielovu knihu, uvádí Dr. Leslie Hardinge více než sto biblických odkazů k identitě satana. Uvádí podobně jako i další teologové, že antikrist, o němž hovoří Jan, je také malý roh ze 7. a 8. kapitoly Daniela. Chuck Colson, který píše do časopisu
2
Z ráje do ráje 6 2011
Evangelíci a katolíci společně, uvedl: „Zdá se, že jediná mravní hodnota postmodernistů (naše generace), která je schopná něčeho dosáhnout, je totální nediskriminující tolerance. Ale schopnost tolerovat cokoliv, je formulí pro přijetí statusu quo (stávajícího stavu). Ti, kteří přijímají lidi takové, jací jsou, nemají zájem pomoci jim ke změně ani v případě, že jejich stav a chování ničí jejich životy. … Pouhá tolerance je slabou a pasivní ctností ve srovnání s aktivní silou křesťanské lásky.” (s. 22) Postoj, který říká: „Já jsem v pořádku – ty jsi v pořádku”, nebo „dělej, co chceš”, nebo „jestli ti to vyhovuje a jsi v pohodě, tak to dělej”, není jistě vhodný postoj křesťana, který se rozhodl splnit poslání evangelia. Nevarovat před omyly a nebezpečím je nesvědomité. Právě tak špatné je nevydat jasné a výstižné svědectví. V tom spočívá velké nebezpečí. Přestože si Ellen Whiteová zachovává ducha lásky k těmto podvedeným, označuje římské-katolictví „za obrovský systém podvodů” a píše: „Lidé musejí být varováni, aby dokázali čelit tomuto nebezpečnému nepříteli občanské a náboženské svobody.” Pak říká: „Symbol kříže dávají na své kostely, na oltáře a roucha. Kříže jsou všude. Navenek ctí a vyvyšují kříž. Kristovo učení však pohřbili pod nános nesmyslných tradic, falešných výkladů a přísných předpisů. … Lidé s citlivým svědomím udržují ve strachu před Božím hněvem, zatímco mnozí církevní hodnostáři žijí v přepychu a smyslných radovánkách.” (Velké drama věků, s. 356, 357) „Apoštol Pavel varoval církev, aby neočekávala příchod Ježíše Krista za jeho života. Ten den ‚nenastane‘, napsal, ‚dokud nedojde ke vzpouře proti Bohu a neobjeví se člověk nepravosti’ (2 Te 2,3). Teprve po velkém odpadnutí a dlouhém období vlády ‚člověka nepravosti’ můžeme očekávat příchod Pána. ‚Člověk nepravosti’, nazývaný také, pokračování na straně 4.
Z e j rá o d e j rá Impressum
Nezávislý časopis Z ráje do ráje sleduje misijní účel. Časopis vychází šestkrát za rok. Cena jednotlivého výtisku je 30 kč plus poštovné. Redakce a případní spolupracovníci pracují bez nároku na odměnu. Rádi bychom zasílali časopis na sběrné adresy, snížíme tím náklady na poštovné a uspoříme spoustu práce. Máte-li zájem, můžete si časopis objednat a předplatit na celý rok na adrese redakce. Pokud se vám časopis líbí, nabídněte ho sousedům, známým a spolupracovníkům. Mnozi z nich jistě o radostné zvěsti neslyšeli. Redakce: Jaroslav Juřica Jana Schlauer Adresa redakce: Vydavatelství a nakladatelství Juřica Jaroslav - Ráj Lubenská 630 739 11 Frýdlant n. Ostr. Tel: 0049 8031-9412291 E-mail:
[email protected] [email protected] IČ: 87221284 MK ČR E 15637; ISSN 1801-0059 Bankovní spojení: Komerční banka Frýdek Místek Číslo účtu: 86-5795310207/0100 IBAN: CZ6601000000865795310207 BIC: KOMBCZPP
OBSAH 2
Odhalení antikrista
G.E. Reid
7
Poslední velké odpadnutí
E.G.W.
10 Seriál o pravdě
O. Vožeh
13 Učení Mikulášenců
K. Poloch
15 Viděli jsme Jeho hvězdu
J. Kováčik
17 Dětem: O aligátorovi
Alden Ho
18 Vánoční hody
A. Pražan
20 Je skutečně Bible spolehlivá?
F. Poslušný
22 A. T. Jones
Pra del Torno
„Žeň je obrovská, ale dělníků málo. Proto proste Pána žně, ať vypudí dělníky na svou žeň.“ (Lukáš 10, 2)
3
Odhalení antikrista tajemství nepravosti’, ‚syn zatracení’ a ‚ten hříšný’, představuje papežství, které – jak předpověděla proroctví – mělo vládnout 1260 let. Toto období skončilo v roce 1798. Druhý příchod Ježíše Krista nemohl nastat před uvedeným rokem.” (tamtéž, str. 227) Jak se však mohla „křesťanská” církev tak zaplést do bludů, až se stala mocí antikrista? Možná je to tím, že došlo k „pokřesťanštění pohanství”. Těm, kteří studují církevní dějiny, je jasné, že Konstantinova „konverze” na křesťanství a jeho přijetí do církve bylo oboustranně výhodnou záležitostí. Během let přešlo do církve a církevních obřadů mnoho pohanských prvků. John Henry Newman, nejznámější Angličan obrácený na římskokatolickou víru, podal následující výčet církevních praktik, které pocházejí přímo z pohanství: „Bohoslužby v chrámech a jejich zasvěcování zvláštním svatým, zdobení větvičkami stromů při různých příležitostech, kadidlo, lampy a svíčky i děkovné oběti za uzdravení, svěcená voda, dobročinné útulky, sváteční dny, svátky, kalendáře, procesí, poutě, roucho kněží při bohoslužbě, tonsura, snubní prsten, obrácení se k východu, představa posmrtného života, chrámové liturgické zpěvy a Kyrie Eleison. To vše je pohanského původu a bylo posvěceno přijetím církví.” (kardinál J. H. Newman, An Essay on the Development of Christian Doctrine [Pojednání o vývoji křesťanského učení], s. 373) Římská církev přijala i mnoho dalších praktik převzatých z pohanství: „Vysvěcení ke kněžství, pokání, rozhřešení, zpověď, papežská neomylnost, tituly ‚Svatý otec’, ‚nejvyšší pontifex’, uctívání a klanění se svatým a jejich ostatkům (např. turínské roucho), uctívání model, obrazů, soch a symbolů; kamenné oltáře, růženec, monstrance a hostie, modlitby za mrtvé, poslední pomazání, očistec a předpeklí, odpustky, obřadnictví, askeze, mnišství, mysticismus, poutě, kříže a krucifixy, celibát, uctívání Marie s děťátkem, neposkvrněné početí Panny Marie, škapulíř (součást mnišského roucha), kanonizování svatých, kardinálové, jeptišky, mitra prelátů, ryba jako postní jídlo v pátek, (mystické) klíče, církevní půst, znamení kříže, božské ‚srdce Ježíšovo’, Velikonoce (od Astarty – bohyně jara, spojitost se sluncem vycházejícím na východě), obnova křtem, ospravedlnění ze skutků, Petr jako ‚skála’, a nikoli Petrova víra v Krista. Toto
4
Z ráje do ráje 6 2011
všechno, a ještě mnoho dalšího, předkládá k věření moderní římský katolicismus. Ne vše se praktikuje v západních protestantských zemích, ale přesto jsou tyto omyly hluboce zakořeněny v církevní tradici. Žádný z nich nelze podložit Písmem a mnohé z nich Bible výslovně zakazuje.” (Michael de Semlyen, All Roads Lead to Rome [Všechny cesty vedou do Říma], s. 61, 62) Kdo pozorně studuje Bibli, pozná, že dva závažné věroučné omyly ve scénáři konce času – posvátnost neděle a nesmrtelnost duše – mají své kořeny v pohanství, pocházejí od satana a jsou neslučitelné s Písmem svatým.
Autorita Písma Někteří říkají, že není správné posuzovat moderní církev podle církve v minulosti, neboť církev se změnila. Ano, změnily se její mnohé veřejné praktiky, jako například užívání angličtiny ve službách Božích zde v Americe, kněží vysluhují mši tváří ke shromáždění atd. Změnily se také některé pohanské doktríny nebo zvyky? Můžete jmenovat alespoň jednu? Já ne. Žel, římskokatolická církev trvá na tom, že samotná Bible není dostačujícím vodítkem naší víry a jednání. Budu citovat tři římskokatolické autory, kteří zaujímají toto stanovisko „antikrista”. „Samotné Písmo neobsahuje všechny pravdy, kterým je křesťan povinen uvěřit, ani jednoznačně nenařizuje všechny povinnosti, které by měl vykonávat. Pokud pomineme ostatní příklady – což nemá každý křesťan povinnost světit neděli a v tento den nedělat žádnou fyzickou práci? Nepatří snad dodržování tohoto zákona mezi naše nejdůležitější svaté povinnosti? Můžete však přečíst celou Bibli od Geneze až po Zjevení, a nenajdete jediný řádek, který by opravňoval ke svěcení neděle. Písmo zdůrazňuje zachovávání soboty, tedy dne, který my vůbec nesvětíme. Katolická církev správně učí, že náš Pán i Jeho apoštolové hlásali určité důležité náboženské povinnosti, které inspirovaní pisatelé nezaznamenali. Například většina křesťanů se modlí k Duchu svatému, to je jev, který nenajdete nikde v Bibli. Z toho vyplývá závěr, že Písmo samotné nemůže být dostačujícím rádcem a pravidlem víry,
Lana
neboť nikdy nemůže dát odpověď na všechny otázky. Písmo také není zcela jasné a srozumitelné, a to i ve věcech velmi důležitých, neboť neobsahuje všechny pravdy nutné pro spasení.” (kardinál James Gibbons, The Faith of Our Fathers [Víra našich otců], s. 72, 73) V roce 1994 vydala římskokatolická církev Nový katechismus katolické církve. Plné znění katechismu nebylo revidováno od 16. století (1566). Bylo to také první úplné vydání katechismu v angličtině. Za prvých šest měsíců se ho prodalo deset milionů výtisků. Samozřejmě že má Imprimatur Vatikánu stvrzený podpisem kardinála Josefa Ratzingera, ředitele Kongregace pro dogmata víry, která je „římskou inkvizicí v moderní podobě.” (Time, 6. prosince 1993, s. 58) (Současný papež.)Reportáž v Time dále pokračuje: „Kardinál (Ratzinger) rád vysvětluje svoji víru příkladem svého profesora teologie, který byl dotázán, zda prohlášení církve v roce 1950 o nanebevzetí Panny Marie je možné považovat za neomylné dogma. Řekl: ‚Ne, to není možné – pro to nemáme žádný důkaz v Písmu.’ To vedlo profesorovy protestantské přátele k naději, že získali možného konvertitu. Ale profesor ihned znovu potvrdil svou věrnost katolicismu. ‚Ne, v této chvíli jsem přesvědčen, že církev je moudřejší než já.’ Ratzinger ujišťuje: ‚Vždy bylo mojí touhou být katolíkem, být věrným katolické víře, a neřídit se vlastními názory.‘ Říká, že teologové se mohou přít o cokoliv, ale víra je ve své podstatě cosi nevyslovitelného, co tryská ze srdce. A když to cítí srdce, ‚pak i rozum to také přijme‘.” (Time, 6. prosince 1993, s. 60) Velký zastánce katolické víry říká, že v podstatě nezáleží na tom, jestli vaše víra je biblická, či ne – jestli to učí církev, přijmete to. Ellen Whiteová nám podává výstižný pohled na toto téma: „Římská církev vyhradila duchovenstvu možnost vykládat Písmo, proto upírala prostým lidem právo Bibli číst. I když reformace dala Písmo do rukou všem, zásada uplatňovaná Římem brání mnoha členům protestantských církví, aby sami studovali Bibli. Jsou vedeni k tomu, aby přijímali učení, které předkládá církev. Tisíce lidí se neodvažují přijmout nic, co by odporovalo věrouce nebo zvykům jejich církve, i kdyby to Písmo říkalo naprosto jasně.” (Velké drama věků, s. 375) Položme si znovu otázku: Nezměnila se dnes církev? Katolická církev nyní podporuje studium
Bible. Existují dokonce biblické studijní skupiny. Ano, každý může studovat to, co ho zajímá, ale pokud chce zůstat katolíkem, musí přijmout církevní výklad, který je nadřazen i jasnému významu Písma. Snad nejlepším dokladem je prohlášení o víře od římskokatolického právníka a autora Keitha Fourniera. Promoval na právnické fakultě, jejímž je administrátorem, a nyní je zaměstnán na plný úvazek v Křesťanské koalici jako ředitel Amerického právního a zákonného střediska. Prohlašuje, že je znovuzrozeným křesťanem, má dar jazyků, je naplněn Duchem svatým a je evangelickým katolíkem. Je „kvalifikovaným křesťanem”, zapojil se do charismatického i ekumenického hnutí, napsal několik knih s náboženskou tématikou, a přesto nechce dělat biblická rozhodnutí nezávisle na učení církve. Říká: „Jsem absolutně přesvědčen, že církev Kristova musí být hierarchická i charismatická, institucionální i dynamická, že je skutečně univerzálním znamením spasení, stále zjevujícím Kristovu přítomnost ve světě. Proto jsem se podřídil učení katolické církve a jejímu vedení. Učinil jsem to dobrovolně a v souladu se svědomím.” Fournier pak pokračuje: „Často jsem slýchával přátele, kteří o sobě říkali, že pro ně je ‚směrodatná jen Bible’. Dobrá, pro mě také, ale jako katolík věřím, že zde existuje něco nadřazeného, autorita v učení, která poskytuje informace pro aplikaci této knihy v mém životě. Z tohoto důvodu jsem katolíkem oddaným této autoritě a hodnotím morální čistotu, kterou ona autorita poskytuje.” (Keith Fournier, A House United, s. 32)
Protikatolický fanatismus? Mnozí „uvědomělí” křesťané říkají, že poukazování na omyly katolické církve vycházejí ze zaujatosti a fanatismu. Musíme mít na paměti, že „v katolické církvi jsou také opravdoví křesťané. Tisíce příslušníků této církve slouží Bohu podle svého nejlepšího vědomí. … Katolicismus jako náboženský systém neodpovídá Kristovu evangeliu dnes o nic více, než v kterémkoli období svých dějin. Protestantské církve žijí ve velké temnotě, jinak by rozpoznaly znamení času. Římská církev má dalekosáhlé plány a promyšlené způsoby jednání do daleké budoucnosti. Využívá všechny prostředky k rozšíření svého vlivu a ke zvýšení
5
