[I' 1.
rje těla je již teorií vnímání] tě, podobně
jako je srdce v organismu: neustále 235/245
II P tf vanou, na niž lze patřit, zevnitř ji uvádí do chodu II
j cI'n systém . Když se procházím po
I
II
bytě , rozličné
mi nabízí , by se mi nemohly jevit jako vzhledy 'i, pokud bych nevěděl, že každý z nich představuje byt I I č i ( cllamtud , pokud bych si nebyl vědom svého vlastního II t la jako n ěčeho , co zůstává totožné napříč různými I p h bu. Zajisté, mohu se v myšlenkách vznést nad svůj I . p cl tavovat či načrtnout na papír jeho plánek, ale \ I ~ u uchopit jednotu předmětu bez zprostředkování , I Jl zl II eno t, neboť to, čemu říkám plánek, je jen širší , I t) b t "v iděný shora". Všechny obvyklé perspektivy II h!'ne ut jen díky tomu, že vím, že jeden a týž vtělený I tupn · pohlížet z rozličných pozic. Možná nám někdo I i č l II nf p ředmětu do tělesné zkušenosti, v níž tvoří jeden I ) I , , () Infrná p ře dmětu právě to, co vytváří jeho objektivitu. Ze I" J, z lujfm /lmé tě lo, nikdy nevidím šest stěn krychle - byť . 11 j Iko tě ny stejné. A přece má slovo "krychle" smysl. I, I Ul ; ná krychle má bez ohledu na způsoby, jak se jeví 's t tej ných stěn . Jak kolem ní postupně procházím, L na, jež měla tvar čtverce, se deformuje, až nakonec obj vuj í ostatní strany a každá postupně získá tvar Lup této zkušenosti je pro mne jen příležitostí , jak . lIu s j j ími šesti stěnami, které jsou stejné a existují I l roz umovou strukturu, která je jejím základem. Ba II proc háze ní kolem krychle být motivem k úsudku 246 ", j . t ba , aby i má přemístění byla vztažena k objekll . l bec tedy neplatí, že zkušenost vlastního pohybu • I z' ni ž má předmět polohu. Právě naopak: tím , že ! I).i Iko pohybující se předmět, mohu prohlédnout per- 236 I I. )I) truovat opravdovou krychli. Zkušenost vlastního ly I li j ' n psychologickou okolností vnímání a nijak by II I li ~ ni smyslu předmětu. Předmět a mé tělo by sice tvoll , II • m jednalo by se o svazek objektivních korelací, I p ·u 'hvílí řekli, o celekprožívaných souvztažností. III h tyla myš lena, a nikoli zakoušena jako korelát ' 11' , '
255
část.
Vnímaný
svět
256
jednoty našeho těla. Je 'však možné oddělit předmět od skutečných podmínek, za nichž je nám dán? Můžeme diskursivně skládat pojem čísla šest, pojem "strana", pojem stejnosti a spojit je do formule, která je definicí krychle. Avšak tato definice nás spíše staví před otázku, než že by nám nabízela něco k promýšlení. Ze slepého a symbolického myšlení se vymaníme jedině tak, že spatříme jedinečné prostorové jsoucno, které je nositelem všech těchto predikátů. Je třeba v myšlenkách načrtnout tuto zvláštní formu, jež uzavírá část prostoru mezi šest stejných stěn. Nicméně mají-li slova "uzavírat" a "mezi" pro nás nějaký smysl, pak jen díky tomu, že jej čerpaj í z naší zkušenosti vtělených subjektů . V prostoru samém, bez přítomnosti psychofyzického subjektu není žádný směr, žádné uvnitř ani vně. Určitý prostor je "uzavřen" mezi strany krychle, podobně jako jsme uzavřeni mezi zdmi svého pokoje. K tomu, abychom mohli myslet krychli , zaujímáme určité postavení v prostoru - jednou na povrchu, jindy v ní, jindy zas mimo ni, a tedy ji vidíme z perspektivy. Krychle se šesti stejnými stěnami je nejen neviditelná, ale navíc nemyslitelná. Je to krychle, jak by byla sama pro sebe, avšak krychle není sama pro sebe, neboť je to předmět. První dogmatismus, kterého nás zbaví reflexivní analýza, spočívá v tvrzení, že předmět je o sobě či absolutně, aniž by se tento dogmatismus ptal, co předmět jest. Existuje však druhý dogmatismus, který tvrdí, že předmět má presumptivní význam, avšak neklade si otázku, jak tento význam vstupuje do naší zkušenosti. Reflexivní analýza nahrazuje absolutní existenci předmětu myšlenkou absolutního předmětu, a když se pokouší povznést nad předmět, myslet jej, aniž by zaujímala hledisko, rozvrací jeho vnitřní strukturu. Krychle se šesti stejnými stěnami pro mne existuje a já mohu dospět k předmětu 247 nikoli proto, že jej zevnitř konstituuji, nýbrž proto, že se perceptivní zkušeností nořím do tloušťky světa. To, že krychle má šest stejných 237 stěn, je mezní idea, jíž vyjadřuji tělesnou přítomnost krychle, jež je zde, před mým zrakem a mýma rukama ve své perceptivní zřejmosti. Strany krychle nejsou projekce, nýbrž právě strany. Když je jednu po druhé v souladu s perspektivním zjevováním spatřuji, nevytvářím ideu geometrického útvaru, který je základem těchto perspektiv, nýbrž krychle je již zde přede mnou a odhaluje se skrze ně. Nemám nijak zapotřebí nazřít svůj vlastní pohyb z objektivního hlediska a počítat s ním, abych posléze za jevem rekonstituoval skutečný tvar předmětu: tento počet je již hotov, nový jev se již spojil s prožívaným pohybem
Druhá
3 J. Lhermitte, L 'image de dobu trvání autoskopie je subje se šíří natolik, že pronikne i do zmítán podobnými afektivními
Tastevin, Czermak, Schild corps , str. 36 nn.
Aristotelés, O snech, kap. kap. 6. - Pozn . překl.
nabídl se jako jev krychle. mého těla - nikoli na zákla v živoucím spojení, jež je sr klcré existuje mezi částmi m Vnější vnímání a vnímán jsou dvěma stránkami jednoh .'cli vysvětlit slavnou Aristot rrstii neumožňuje syntézu je II levá strana ukazováčku ob lotyk v obou zároveň , je t Vc s kutečnosti jsou vjemy t p ře vrácené: subjekt přisuzuje ní če k, a opačně. Můžeme to dva odlišné podněty, napřík p ředevším poruchou tělesné vje mů v jednom jediném p z toho důvodu , že poloha p nýbrž proto, že pravá strana p nemohou zapojit do společn z k ř í žení prstů je násilným po nosti prstů samých a nemůž Syntéza předmětu se zde ted je její replikou či korelátem. totéž, co zacházet se dvěma p rucha tělesného schématu se s větě , aniž by se musela zakl pii prochází subjekt před tí s nění či úzkosti , a jeho vlast jen rubem tohoto odosobně fl
Druhá
čás t.
Vnímaný
svět
258
J. Lhermitte, L 'image de notre corps, str. 39.
G. M. Stratton, Vision without Inversion ofthe Retinal Image, str. 350.
4 K. Jaspers v citaci u E. Menninger-Lerchentala, Das Truggebilde der eigenen Gesta/t, str. 76.
se, že jeho vědomí vystoupilo samo ze sebe". Viz též E. Menninger-Lerchental, Das Truggebilde der eigenen Gestalt, str. 180: "Náhle jsem měl pocit, že jsem mimo své tělo ."
který je mimo něj , podobně jako ve výtahu, který stoupá a náhlo s\' zastaví, pociťuji, že hmota mého těla ze mne uniká hlavou a překro c lI je meze mého objektivního těla. Pacient cítí přímo ve svém vlastnllll těle, že ten Druhý, kterého nikdy svýma očima neviděl, se přibli ž uj l' . Podobně zdravý jedinec rozpozná podle pálení v týlu, že jej někdo zezadu pozoruje. 4 A opačně zas jistá forma vnější zkušenosti implikuj\' a způsobuje určitý typ vědomí vlastního těla. Mnoho pacientů mluvl o "šestém smyslu", který je zdrojem jejich halucinací. StrattonoYa pokusná osoba, jejíž vizuální pole bylo objektivně převrácené, zprvlI viděla předměty vzhůru nohama. Třetího dne pokusu, když předm ěty pomalu znovu získávaly svislou polohu, ji zaplavil "zvláštní dojem. že zadní stranou své hlavy pozoruje oheň". s Je to dáno tím, že existuj' bezprostřední ekvivalence mezi orientací zorného pole a vědomfJ)l vlastního těla jako potencí tohoto pole, takže experimentální převrá cení se může projevit stejně tak obrácením fenomenálních předmětú jako novým rozdělením smyslových funkcí v těle. Když pokusná osoba zaostří svůj zrak na velkou vzdálenost, má dvojitý obraz svého prstu stejně jako všech blízkých předmětů. Když se pak prstu dotkneme č i do něj bodneme, vnímá dvojí dotek či dvojí bodnutí. 6 Dvojité vidě ni 239/249 tedy nachází své pokračování ve zdvojení těla . Každý vnější vjem jo bezprostředně souznačný s určitým vjemem mého těla, stejně jako se každý vjem mého těla vyjadřuje jazykem vnějšího vnímání. Pokud ovšem platí, jak jsme právě viděli, že tělo není průzračným předm ě tem a nedává se nám tak, jako je kružnice zákonem své konstituce dána geometrovi, pokud platí, že je výrazovou jednotkou, kterou se naučíme poznávat pouze tím, že ji přijmeme za svou, pak se tato struktura přenáší i na smysly vnímaný svět. Teorie tělesného schématu je implicitně teorií vnímání. Opět jsme se naučili pociťovat své tělo. Pod objektivním věděním, jež poznává tělo z odstupu, jsme znovuobjevi li
Druhá
čás
II I ) j i n ě poznání těla , poznání, \ 111 jsme tělo . A stejným způ II ll . jak se nám jeví v té míř II ." vním áme svět svým tělem I I • s v č tu , nacházíme také sam I 10 přirozeným já a takříkaj
Druhá
260
P. Valéry, Le cimetiere marin. - Pozn.
překl.
je již hotový, že je prostředím všech možných dějů, a k vnímání jako k jednomu z těchto dějů . Například empiristický filosof zkoumá subjekt X v průběhu vnímání a snaží se popsat, co se zde děje: jsou dány počitky, což jsou stavy či způsoby bytí subjektu, a jako takové jsou tyto mentální entity vskutku věcmi. Vnímající subjekt je místem těchto věcí. Filosof pak popisuje počitky a jejich substrát, podobně jako se popisuje fauna nějaké vzdálené země - aniž by si všiml, že i on sám vnímá, že je vnímajícím subjektem a že vnímání tak, jakje prožívá, vyvrací vše, co prohlašuje o vnímání obecně. Vnímání viděné zevnitř totiž v ničem nezávisí na tom, co nějakým jiným způsobem víme o světě, o stimulech, jak je popisuje fyzika, a o smyslových orgánech, jak je popisuje biologie. Vnímání se nedává rovnou jako děj ve světě, na který bychom mohli vztáhnout například kategorii kauzality, nýbrž se dává jako znovu-vytvoření či znovu-konstituování světa v každém okamžiku. Věříme-Ii, že tento svět má nějakou minulost, věříme-li ve fyzikální svět, ve "stimuly", v organismus, jak nám jej líčí naše knihy, je to možné především díky tomu, že máme přítom né a aktuální pole vnímání, povrch dotyku se světem či nepřetržité zakořenění v něm, díky tomu, že svět bez ustání přepadá a obléhá subjektivitu, tak jako vlny omývají vrak na pláži. Každé vědění se vkládá do horizontů otevřených vnímáním. Není možné popsat vnímání samo jako jeden z faktů, které se přiházejí ve světě . Není to možné 252 proto, že z tabule světa nikdy nemůžeme smazat tuto mezeru, jíž jsme a skrze niž svět existuje pro někoho; není to možné proto, že vnímání je "kazem" tohoto "velkého démantu".? Intelektualismus je vskutku přistupuje
svět
240/251 Objektivní myšlení opomíjí subjekt vnímání. Vychází totiž z toho, že
[§ 2. Otázka subjektu vnímání]
Pociťování
I
Po
I I r kem v uvědomění: toto mi I 'Iilel předpokládal a do něh I j vnímání, nyní získává jmén I lil ' endentální Ego. Tím jsou li l IV vědomí se stane vědomím II I se stává korelátem myšlenk j k n tituuje . A přece můžeme 'hází z předpokladu, že svět je nt ' Iektualismuje totiž jednoduc ti empiristického popisu se p , lý systém zkušenosti - svět, v univc rsálnímu mysliteli, jehož ztuhlI. Protože však do těchto l m, č ím byly v empirismu: jsou 11 1 ploše kosmického dění. Pok I jcn prvky v systému zkušeno v slavenými pohledu opravdov I ' bc sama za své tělo, jak jsm IlIstnÍma očima viděli to, co si (ll , že s vět před námi není dok I oslu pně a nikdy není dán "vcel vnhn áme? Tomu lze porozumět, l U rovnou předměty, pokud se 'xistuje určitý smysl, v němž lz () ima, a pokud korelativně s tí lime nze úniku a svobody, již re I j ii nazýváme transcendentální I.lskány úplně, pokud platí, že I uždý akt reflexe a každé volní I na základě nabídky života př -J, 'me vystoupit z alternativy na v ~domí - počitek jako vědomí s .'cbe, nedozvíme se, co je subje II pozorujme jej dostatečně zblíz v n ě mž stojí ten, kdo vnímá, k
1.
Vnímaný
pociťováním
část.
svět
Tamt.
262
K. Goldstein - O. Ro senthal, Zum Problem der Wirkung der Farben au! den Organismus , str. 3- 9.
Induktivní psychologie nám pomůže nalézt pro počitek nový status. Ukazuje, že není ani stavem, ani kvalitou, ani vědomím stavu či kvality. 242 Každá z domnělých kvalit - červeň, modř , barva, zvuk - je vnořena do určitého chování. Podráždění smyslových orgánů u normálního jedince, zejména pokud jde o laboratorní podráždění , které pro něj nemá životní význam, mění celkovou motoriku téměř neznatelně. Avšak onemocnění malého mozku či frontální kůry jasně ukazují, jaký by mohl být vliv smyslových vzruchů na svalové napětí, pokud by nebyly integrovány do celkové situace a pokud by svalové napětí nebylo u zdravého člověka nasměrováno k určitým přednostním úkolům. Zvednutí ruky, jež může me považovat za indikátor motorické poruchy, je ve svém rozmachu a směru modifikováno pokaždé odlišně červeným , žlutým, modrým č i zeleným zorným polem. Červená a žlutá podporují plynulé pohyby, modrá a zelená pohyby trhavé. Například červená barva půso bící na pravé oko podporuje pohyb napřažení odpovídající ruky směrem ven, zelená pak pohyb ohnutí a skrčení směrem k tělu. 8 Upřednostněná poloha ruky, v níž pokusná osoba pociťuje svou ruku v rovnováze a v klidu, je u nemocného jedince vzdálenější od těla než u jedince zdravého a může se měnit v závislosti na přítomné barvě: zelenáji při blíží k tělu . 9 Na základě barvy zorného pole jsou reakce pokusné osoby více či mén ě přesné , ať už se jedná o vykonání pohybu daného rozsahu či o ukázání prstem na určitou délku. Odhad doprovázený zeleným zorným polemje přesný , v případě červeného zorného pole je nepřesný a přehnaný. Zelená barva zrychluje pohyby smě rem ven, červená je naopak zpomaluje. Lokalizace podnětů na kůži je červenou barvou modifikována směrem od středu těla . Žlutá a červená barva zvětšují chyby v odhadu váhy a času, u onemocnění malého mozku modrá, a zejména zelená tyto chyby kompenzují. V těchto rozličných experimentech pů sobí každá barva vždy stejným způsobem , takže jí může me při soudit
a chováním: kvalita jako zhmotnění určitého způsobu existence, pociťování jako koexistence]
[§ 3. Vztah mezi
Druhá
P
12
Oll!
II
10
Tamt.
K. Goldstein - O. Rosenthal, den Organismus, str. 23.
M. Merleau-Ponty, Struktura
ur' itou hybnou hodnotu. Souhrn II du kci, modrá a zelená addukci l r anismus se obrací k podnětu znamená, že se odvrací od podnět Poč itky, "smyslové kvality" ted ko ušení určitého stavu či nevys u rč itou hybnou fyziognomií, tv mu . Již dlouho je obecně znám I o i tků, že podněty uvádějí do Isociovány s počitkem či kvalito l iLi , že "perceptivní stránka" a " v i ~ejí. Většinou se však badatelé !lU č lenech, mezi nimiž se ustavu I ~c h se nejedná o vněj ší vztah k It ku samotného. Hybné reakce v vónÍ" - to nejsou účinky, které v vlnové délce a intenzitě : modrá b t 'dy neodpovídá žádný fyzikální r 'o lou. 1I Hybná fyziognomie b II jako úč inek nějakého skrytého domí"? Je pak třeba říci, že zku podněcuje určitou modifikaci fe I roč by získání vědomí o určité kostí. Pociťovaný účinek barvy o klcrý má barva na chování: čer n;akce budou přehnané, aniž by I arev můžeme pochopit jen za př I ýl do sebe uzavřenými stavy č mys lící subjekt prostě konstatova zasahují do určité celkové skladb vyzývají k novému způsobu, jak slaneme považovat motoriku za j
1.
část.
Vnímaný
s v ět
Tamtéž, str. 23 .
17 Tamt. 18 Tamt. , str. 159.
158.
264
16 H. Werner, Untersuchungen uber Empfindung und Empfinden , I , str.
IS K. Goldstein - O. Rosenthal, Zum Problem der Wirkung der Farben au! den Organismus, str. 23- 25.
W. Kandinsky, Form und Farbe in der Malerei; J. W. Goethe, Farbenlehre, zejm. oddíl 293 ; citují K. Goldstein - O. Rosenthal, Zum Problem der Wirkung der Farben au! den Organismus.
14
13
či nastávajících změn místa a pojmeme ji jako funkci, jež v každém okamžiku ustavuje má měřítka velikosti, jako funkci , jež určuje pro255 měnlivý rozsah mého bytí ke světu. Modrá barva je to, co si vyžaduje, abych je pozoroval určitým způsobem, co lze nahmatávat určitým po244 hybem mého pohledu. Je to určité pole či atmosféra nabídnutá potenci mých očí a celého mého těla . Zkušenost barvy zde potvrzuje a činí srozumitelnými korelace, jež odhalila induktivní psychologie. Zelená barva se obecně považuje za "zklidňující" barvu. "Uzavře mne do sebe a navodí ve mně klid," řekla jedna pacientka. 13 A Kandinskij praví: "Nic po mně nepožaduje a k ničemu mě nevolá." V případě modré se zase zdá, jak praví Goethe, že "ustupuje našemu pohledu". Naopak červená podle něj "proniká do oka". 14 Červená "mne drásá", žlutá zase "bodá", praví jeden Goldsteinův pacient. Obecně lze říci, že na jedné straně červená a žlutá barva navozují "zkušenost vytržení, pohybu, který se vzdaluje od středu" , na druhé straně pak máme modrou a zelenou a zkušenost "spočinutí a soustředění". ls Využitím slabých a krátkých podnětů je možné odhalit vegetativní a motorický základ kvalit, jejich životní význam. Barva se ohlašuje ještě předtím, než ji vidíme. Máme zkušenost určitého tělesného postoje, který odpovídá právě jí a přesně ji určuje : "V mém těle dochází k posunu shora dolů, tedy to nemůže být zelená, nýbrž jedině modrá. Ale já ve skutečnosti žádnou modrou nevidím," praví jedna pokusná osoba. 16 A jiná zase: "Sevřel jsem zuby, a podle toho vím, že je to žlutá." 17 Pokud postupně sílí svě telný podnět, který měl zpočátku podprahovou hodnotu, máme nejprve zkušenost určité připravenosti těla, a tento počitek náhle pokračuje a "šíří se do vizuální oblasti". 18 Když se pozorně dívám na sníh, roz-
Druhá
Poc
lúO.
II
I')
1-1. Werner, Untersuchungen u
H. Werner, Ober die Auspragu
I ládá se jeho zdánlivá "bělost" d ,' lcj n ě tak můžeme uvnitř určitého 1 ový interval je jen konečné zfo m.:j prve zakoušeli celým tělem . 1 s 'hopnost představit si určitou ba 11 111 , že se před ně kladou jakék II osoby vyvolá "koncentraci bare máždit barvy ve svém oku".20 Urč podl e typu chování, jež se na ni, n hl.:111 dříve , než se tato kvalita stane ll.: ledy mé tělo zaujme postoj m modré. Neměli bychom se tedy pt v ' mam úsilí či násilí, zelená výz s . znovu naučit prožívat tyto bar jll ko konkrece klidu či násilí. Kdy rozmach našich reakcí, neměli b o dva odlišné fakty, počitek červe J, ' če rve ná barva svou tkání, již n j . j iž zesílením našeho hybného b ktt: rý zaznamenává určitou kvalit litou zasaženo či pozměněno, ný s j istý m existenčním prostředím č li m, kdo pociťuje, a tím, co pociťu , 'm a jeho spánkem: spánek se d ", v n ěj š ku přijme potvrzení, jež o I ' chal , abych přivolal spánek, a n spojena s jakousi obrovskou vnějš Ill l1j dech. Pevný rytmus dechu, stane mým bytím. Spánek, na ně lIli urč itý význam, se náhle promě sluch č i pozoruji v očekávání , že (I Il áhle se smyslově vnímatelné c I' t:nechávám část svého těla, či
J.
246 257
čás t.
Vníman ý sv ět
Vědomí
je
vnořené
do
smyslově
vnímatelného]
266
Z toho hlediska je nyní možné dát pojmu "smysl" hodnotu, již mtl intelektualismus upírá. Praví totiž: můj počitek a můj vjem mohou býl označeny, a tedy mohou být pro mne pouze tehdy, když jsou poč it kem a vjemem něčeho - například počitkem modré č i červené barvy vjemem stolu či židle. Modrá nebo červená barva není nevyslovitelnou zkušeností, již prožívám, když s ní splývám vjedno, stůl či židle není pomíjivým jevem vydaným na milost a nemilost mému pohledu . Předmět se určuje právě a jen jako jsoucno , které mohu identifikovat napříč otevřenou řadou možných zkušeností. Existuj e pouze pro subjekt, který takovou identifikaci vykonává. Bytí jest pouze pro někoho , kdo je schopen od něho zaujmout odstup, a kdo je tedy sám naprosto mimo bytí. Tímto způsobem se subjektem vnímání stává duch. Pojem "smysl " je pak již nemyslitelný. Pokud platí, že vidět či slyšet znamená vymanit se z imprese a zapojit ji do myšlení, tedy přestat být a začít poznávat, pak je absurdní říci, že vidím na vlastní oči či slyším na vlastní uši . Mé oči a uši jsou totiž ještě světská jsoucna , která jako taková nemohou vytvořit před světem zónu subjektivity, z níž by byl viděn či slyšen. Když ze svých očí a uší učiním nástroje svého vnímání, nemohu jim dokonce ani vyhradit schopnost poznávat, neboť pojem "nástroj" je dvojznačný: jsou to nástroje pouze ve vztahu k tělesnému vzruchu , ale nejsou to nástroje vnímání samotného. Není nic uprostřed mezi bytím v sobě a bytím pro sebe. Protože mých smyslů je více, nemohou smysly být mnou samým, a tedy mohou být jedině předměty. Říkám sice, že mé oči vidí, má ruka se dotýká, má noha bolí, ale tyto naivní výrazy nevyjadřují mou skutečnou zkušenost. Interpretují ji způsobem, který ji vzdaluje od jejího původního
[§ 4.
a vyplňování prostor u,jímžj e modrá či červená barva. Je to něco , jako když svátost nejen symbolizuje smysly vnímatelným chlebem a vín 'III úkon Milosti, nýbrž je nadto skutečnou přítomností Boha, dává jí pře bývat na jednom místě v prostoru a předává ji těm, kteří, jsou-li vnitřJ1l' připraveni, přijímají vysvěcený chléb. Podobně má to, co pociťuj e l1l , nejen hybný a životní význam, nýbrž dokonce není ničím jiným n ,~, právě určitým způsobem, jak být ke světu,jenž se nám nabízí zjednoh o bodu v prostoru . Naše tělo , je-Ii toho schopno, přejímá a bere na sebe tento způsob bytí. Počitek je pak doslova communio.
Druhá
26
To je však pouze prostorová a časo I ohlížím zevnitř, nacházím jedno j mís to, nacházím jednu duši bez čá myš lením a vnímáním, stejně jako ~ ' ním. - Můžeme přistoupit na ten n ' vidím očima, jak to, že jsem si tét jsem nevěděl , co říkám ? Cožpak jse lflkto nemyslet? Jak mohlo zůstáva mé vlastní mysli, skryto mně samém Um , čím je pro sebe? Má-li si refle -Ii být pokrokem směrem k pravdě .i 'dnoho pohledu na svět jiným, nýb po hled na svět zahrnut a překonán uby reflexe mohla pojímat samu se re fl ektované, po němž přichází, a u že tím , kdo myslí mne sama jako si smys ly, jsem stále týž já, je to jen v I ro vádím reflexi , se nemohu rozpo ".llstává z podstatných důvodů iluzí ilu ze možná. Je třeba, abychom zpo II bytí v sobě , která uvrhuje "smysl subjekt ivitu jakožto absolutní ne-byt lo č iníme , když definujeme počitek j k přijímání svátosti. Počitek modré urč ité ho quale, jež by bylo identifik mi, které s ním činím, stejně jako je i v Tokiu. Počitekje jistě intencioná v c, nýbrž na něco míří a značí něco sc zaměřuje, rozpoznávám spíše posl dLIvěrně obeznámeno. Počitek se ne ".novukonstituován či znovuuchopo vá implicitní a ponechává mu jeho Poč itekje intencionální proto, že v návrh určitého rytmu existence - a když tomuto návrhu vyhovuji a vk
ubj ektu. Vím, že světlo dopadá d pros třednictvím kůže, že bota tlačí kl ré patří mé duši , do svého těla,
1. Po ci
část.
Vnímaný
svět
21 Tamt. , str. 158.
268
mi je tímto navrhována, vztahuji se k nějakému vnějšímu jsoucnu, ať už proto, abych se mu otevřel, či se před ním uzavřel. Pokud kvality kolem sebe vyzařují určitý způsob existování, pokud mají uhranči vou moc a to, co jsme před chvílí nazvali svátostní hodnotou, pak jen díky tomu, že pociťující subjekt je neklade jako předměty, nýbrž s nimi sympatizuje, činí je svými a nachází v nich svůj chvilkový zákon. Upřesněme to. Ten, kdo smysly pociťuje, a to, co vnímá, ne248 stojí vůči sobě jako dva navzájem vnější členy vztahu. Počitek není vpádem smysly vnímatelného do toho, kdo pociťuje. Barva se opírá 259 o můj pohled, tvar předmětu se opírá o pohyb mé ruky či spíše můj pohled se spojuje s barvou, má ruka s tím, co je na věci tvrdé a měk ké, a v této výměně mezi subjektem počitku a tím, co pociťuje, není možné říci , že jedna strana působí a druhá přijímá působení, že jedna strana dává smysl druhé. Smysly vnímatelné je bez mého pátravého pohledu či zkoumající ruky a předtím, než se s ním mé tělo synchronizuje, jen neurčitým popudem. "Když se pokusná osoba snaží učinit zkušenost s určitou barvou, třeba s modrou, a přitom se pokouší uvést své tělo do postoje, který odpovídá červené, vede to k vnitřnímu boji, ke svého druhu křeči , jež pomine, jakmile zaujme tělesný postoj , který odpovídá modré."21 Podobně i to, co vzápětí budu smyslově vnímat, staví mé tělo před svého druhu nejasný problém. Je třeba, abych nalezl postoj , který vnímanému teprve poskytne prostředek, aby se blíže určilo a stalo něčím modrým, je třeba, abych našel odpověď na špatně formulovanou otázku. A přece tak činím jen díky tomu, že jsem jím byl podnícen. Můj postoj sám o sobě mne nikdy nepřiměje k tomu, abych opravdu viděl modrou či se opravdu dotýkal tvrdého povrchu. Smysly vnímatelné mi vrací to, co jsem mu půjčil, avšak já jsem to obdržel od něj . Když hledím na modrou oblohu, nestojím před ní jako nějaký mimo světský subjekt, nevlastním ji svým myšlením, neprostírám před ní svou ideu modré, která by mi odhalila její tajemství, nýbrž odevzdávám se jí, nořím se do této záhady, ona "se myslí ve mně", jsem obloha sama, která se shromažďuje, usebírá ajme se existovat sama pro sebe, mé vědomí je zahlceno touto nezměrnou modří. - Avšak obloha není duch, a má tedy vůbec nějaký smysl tvrdit, že existuje sama pro sebe? - Zeměpiscovo a astronomovo nebe
Druhá
Poc
W. Kohler, Die physischen Ge
" Jinde jsme předvedli , že vědo h tím pro sebe (M. Merleau-Ponty, St Il ll hlížet, že ani s vědomím nahlížen
II
1 Výraz "trhlina v bytí" (Je tro ' nachází. Podobný obrat používá ,' fl rlre, By tí a nicota, str. 123, 701. -
2
I.us tav me se u tohoto bodu. Jak I ' rnativy bytí pro sebe a bytí v so mf zahlceno svým předmětem? mys lové vědomí a vědomí intel I l ~d é vnímání se odehrává v atm tll onymní. Nemohu říci, že já vid n m smyslu, v němž pravím, že j
[§ 5. Obecnost a z Smysly j
neexistuje pro sebe. Avšak o bi, které se opírá o můj poh 11 m, o tomto prostředí vyznaču " si mé tělo osvojuje, můžeme ř ' i v tom smyslu, že nesestává z " každá část celku je "citlivá" n I "dy namicky je zná".22 A pokud I ' ba, aby byl čistou nicotou be ho by bylo nezbytné pouze za I tkožto konstituující vědomí př I ( xtenzivní s bytím a myslet pr n ,bízí vnímání, není čistým bytí i Hm , je okamžikem v mém indi I \ znovukonstitucí, pak předpoklá fl ' d c hůdné konstituce. Jakožto sm p irozenými schopnostmi a jsem I ' ly, jak pravil Hegel, "trhlina v , v y tvořil a může se zase zarovn TI
I.
čás t.
Vnímaný
svět
270
rozhoduji zasvětit svůj život matematice. Mé vnímání i tehdy, když je nahlížím zevnitř, vyjadřuje danou situaci: vidím modrou barvu proto, že j sem citlivý na barvy. - Osobní výkony naopak situaci vytvářejí : jsem matematikem, protože jsem se rozhodl, že jím budu. Kdybych tedy chtěl přesně vyjádřit perceptivní zkušenost, měl bych říci, že takhle se to ve mně vnímá, nikoli, že já vnímám. Každý počitek v sobč nese zárodek snu či odosobnění , jak to zakoušíme v tom zvláštním omámení, do něhož nás poč itek uvrhne tehdy, když se naše prožíváni odehrává opravdu na jeho úrovni. Poznání mne zaji sté poučuje , že počitek by se nedostavil bez adaptace mého těla, že například bez pohybu mé ruky by nedošlo k určitému dotyku. Avšak tato činnost se odvíjí na periferii mého bytí. Mé vědomí, že jsem opravdu subjektem svého počitku, není o nic intenzivněj š í než vědomí mého zrozeni či smrti. Ani mé zrození, ani má smrt se mi nemohou jevit jako mé zkušenosti , neboť kdybych j e takto myslel, předpokládal bych, že existuji i pře d zrozením nebo po smrti, abych je mohl zakusit, a tedy bych vůbec nemyslel své zrození či svou smrt. - Mohu uchopit sebe 250 sama pouze jako ,již zrozeného" a "ještě žijícího", mohu uchopit své zrození a svou smrt jako předosobní horizonty: vím, že se lidé rodí a umírají, nemohu však poznat své zrození a svou smrt. Každý počitek je přísně vzato první, poslední a jediný svého druhu, a tedy 261 je zrozením a smrtí. Subjekt, který jej zakouší, začíná a končí s ním . Protože subjekt nemůže žít před sebou samým ani sebe sama pře ží t , jeví se počitek sobě samému nutně v prostředí obecnosti, povstává z oblasti, v níž jsem ještě nebyl sebou, patří ke smyslovosti, kte":' mu předch ázel a a která jej přež ij e, podobn ě jako mé zrození a mÍl smrt patří k anonymní nata litě a mortalitě . Skrze počitek uchopuji na okraji svého osobního života a svých vlastních aktů život vědomi jako danost, z níž povstávají, uchopuji život svých očí, svých rukou, svých uší jako jednotlivá přirozená Já. Pokaždé když zakouším nějaký počitek, zakouším, že se týká nikoli mého vlastního bytí, totiž bytí, za něž j sem zodpovědný a o němž rozhoduji, nýbrž nějakého jinéh já, které se již rozhodlo pro svět, které se již otevřelo některým z jeh aspektů a synchronizovalo se s nimi. Mezi mým počitkem a mnOH se nachází mocná vrstva p ů vodn ě nabytého vědění, jež z nemožňuj e, aby má zkušenost byla sobě samé zřejmá. Zakouším počitek j ako modalitu obecné existence, existence již zasvěcené hmotnému světu. existence, jež tryská skrze mne, aniž bych já byl jejím původcem . (
Druhá
Pociť
a proč je opr však reflexivní anal Apriori a e
smyslů.
27
Spolu s rozlišením smyslů a rozumo p roč odlišujeme jednotlivé smysly. lech, neboť počitky a smysly se po vracím ke konkrétnímu aktu poznán
Proč
překonává
[§ 6. Mnohost
Poč itek může být anonymní jen dí který vidí, a člověk, který se dotýk protože viditelný a hmatatelný svět n nějaký předmět, vždy zakouším, že a ktuálně vidím, nejen viditelné bytí lite lné sluchem - a nejen smyslové úp lně nevystihne žádný smyslový v nejsem celý v žádném z těchto úko odvíjejí se přede mnou. Já, které vi sobem specializované já, důvěrně o bytí. Ovšem díky tomu pohled a ruk upřesní vjem, a tím prokážou ten ty jako součást automatismu. - Tyto dv že řekneme: každý poči tek náleží ur zorné pole, pak tím pravíme, že na z stup a j sem otevřen vůči určitému s jsoucen, že jsou mému pohledu k d bych musel vynakládat, na základ daru přírody. Pravíme tím, že vidě lv rdíme, že je vždy omezené, že k nachází horizont neviděných, či do je myšlení podřízené určitému poli, pravím, že mám smysly a díky nim se obětí záměny, nepletu si kauzální luto pravdu, k níž celistvá reflexe nu lu též přirozenost, jsem schopen na aniž bych jim jej sám udělil konstit
I.
čás t.
Vnímaný
svět
272
rozliším nahodilou látku a nutnou formu. Látka je však jen ideálním momentem, a nikoli oddělitelným prvkem celkového aktu. Smysly tedy neexistují, nýbrž pouze vědomí. Intelektualismus tak například odmítá klást slavný problém, jak smysly přispívají ke zkušenosti prostoru, protože smyslové kvality a smysly jakožto matérie vědomí nemohou mít prostor ve svém vlastnictví. Prostor je totiž obecně forma objektivity a konkrétně pak prostředek, díky němužje vůbec vědomí kvality možné. Pokud by počitek nebyl počitkem něčeho, byl by nicotou počitku. "Něco" v nejobecnějším smyslu, například ve smyslu určitých kvalit, se rýsuje v nerozlišené mase impresí pouze tehdy, kdyžje počitek vztažen k perspektivě a prostorově uspořádán. Mají-Ii nám tedy smysly poskytnout přístup k nějaké podobě bytí, tj. pokud to vůbec jsou smysly, pak jsou všechny prostorové. A se stejnou nutností platí, že se všechny otevírají stejnému prostoru, jinak by smyslová jsoucna, s nimiž nás spojují, existovala pouze pro ten smysl, pod který spadají - podobně jako přízraky, které se zjevují pouze v noci . Jsoucnům by scházela plnost bytí. Nemohli bychom opravdu mít vě domí jsoucen, tj . klást je jako opravdová jsoucna. Proti této dedukci se empirismus nadarmo snažil poukazovat na fakta. Například chce 252 ukázat, že hmat sám o sobě není prostorový, tím, že u nevidomých či v případech duševní slepoty hledá čistou taktilní zkušenost a ukazuje, že není prostorově členěna. Ovšem tyto experimentální důkazy před pokládají to, co mají prokázat. Vždyť jak můžeme vědět, že slepota a duševní slepota ze zkušenosti pacienta odebraly pouze "vizuální data" a nezasáhly také do struktury jeho taktilní zkušenosti? Empirismus považuje za hotovou danost onu první hypotézu, a pouze pod 263 touto podmínkou může mít zmíněné faktum zásadní význam. Avšak právě tím postuluje oddělení mezi smysly, které měl teprve dokázat. Přesněji řečeno: pokud připustím, že prostor původně náleží zraku a odtud přechází do hmatu a dalších smyslů, a platí-li, že u dospělého člověka nacházíme, jak se zdá, taktilní zkušenost prostoru, musím připustit přinejmenším to, že "čistá taktilní data" jsou přemístěna a překryta zkušeností vizuálního původu, že vstupují do celkové zkušenosti, v nížjsou nakonec nerozlišitelná. Avšak jakým právem v této zkušenosti dospělého člověka vyčleňujeme "taktilní" vklad? Není to spíše tak, že "čistý taktilní počitek", který hledám, když se obracím k nevidomým, je velmi zvláštním typem zkušenosti, který nemá nic společného s celkovým fungováním hmatu a nijak nám nepomůže při
Druhá
Poc
I. Kant, Kritika
čistého
rozum
roz boru celkové zkušenosti? Otá hodnout induktivní metodou a př prostorového hmatu u nevidomýc tovat. Zda na něj pohlížíme právě j samotnou podstatu hmatu, či jako specifické vlastnosti hmatu stižen s t avě, již máme o smyslech obe vě domí. Problém tak opravdu sp zkušenosti v pojetí empiriků, což o absolutní objektivitě. Můžeme t smysly jsou prostorové. Pokud se musíme otázku, který ze smyslů smyslnou. Nicméně jsou zde mož intelektualistická reflexe - si bere řcče no kantovským obratem, je " pojat jako to, co jest, a tedy to, jcn jako pomíjivá epizoda, o níž liv ním čase existovala). Vědomí ex istencí pro sebe. S pomocí této pak snadno ukáže, že veškerá s pouze v kontextu vztahů univers pod podmínkou, že existuje pro sc c htěli na cestě reflexivního p () č ás tečném vědomí či izolované do mí , které v určitém ohledu není v domím, a k předmětu, který by tcdy v této míře nebyl předmětem li smu zeptat, odkud bere tuto př tl předmětu . Je-li subjekt čisté b 1l10ci doprovázet všechny mé pře ný", je třeba, aby jej kvalita již v mu síme zeptat, odkud víme, že e pá me přesvědčení , že svět musí b l ře ba té odpovědi, že to je definic .i . takto nechápali , nevěděli by
1.
část.
Vnímaný
svět
274
26 E. Husserl, Karteziánské meditace, str. 40. Merleau-Pontyho překladu. - Pozn. překl.
Mírně pozměněno
podle
A opravdu, na rovině konstituované řeči je toto skutečně význam SV ln a subjektu. Avšak odkud berou slova sama svůj smysl? Radik{1I II I reflexe je taková reflexe, která mne zachycuje při utváření a fOIl"lI1I lování myšlenky subjektu a objektu. Vyjasňuje zdroj obou těchto myt' lenek, je nejen fungující reflexí, ale reflexí, která si je ve svém 1"1111 gování vědoma sama sebe. Na to se nám snad ještě dostane odpovčdi. že reflexivní analýza nejenže "ideově" uchopuje subjekt a obj ekt , nýbrž je zkušeností, a že se při reflexi přenáším do toho nekonečného subjektu, jímž jsem již byl, a že umísťuji objekt do vztahů, o které Sl' již předtím opíral, a že nakonec není důvod ptát se, odkud beru tl.1tO myšlenku subjektu a objektu, neboť to jsou jednoduše formulace pod mínek, bez nichž by nebylo pro nikoho nic. Avšak reflektované Já Sll liší od nereflektovaného Já alespoň v tom, že se stalo tématem. Tím, co je dáno, není ani vědomí, ani čisté bytí, nýbrž - jak si povšimnul i Kant ve svém hlubokém náhledu - zkušenost, jinak řečeno styk konečného subjektu s neproniknutelným bytím, z něhož se vynořuje , al do něhož zůstává zapuštěn. To je "čistá a takříkajíc ještě němá zku254 šenost, již je třeba dovést k tomu, aby čistě vyjádřila svůj vlastní smysl".26 Máme zkušenost světa nikoli ve smyslu systému vztah" , které dokonale určují každý děj, nýbrž ve smyslu otevřené totality jejíž syntéza nemůže být završena. Máme zkušenost Já nikoli ve smyslu absolutní subjektivity, nýbrž ve smyslu Já, jež je nedělitelně rozkládáno a skládáno proudem času. Jednota předmětu či jednota subjektu není reálnou jednotou, nýbrž rýsuje se jako presumptivní jednota na horizontu zkušenosti. Ještě před utvořením ideje subjektu a objektt l 265 je třeba odhalit faktum mé subjektivity a objekt ve stavu zrodu, primordiální vrstvu, v níž se rodí ideje zrovna takjako věci. A pokud jde o vědomí, mohu si utvořit pojem vědomí jedině tak, že se nejprve vztáhnu k tomu vědomí, jímž jsem. A zejména není možné začít definicí smyslů, nýbrž tím, že znovu vstoupím do styku se smyslovostí, již zevnitř prožívám. Nic nás nenutí stanovit pro svět apriorní podmínky, bez nichž by nemohl být myšlen, neboť pokud svět má být myslitelný, pak především nesmí zůstat nepovšimnut, tj . musí existovat pro mne, tedy být dán. Transcendentální estetika by splynula s transcendentální analytikou pouze za předpokladu, že bych byl
Druhá
Po c
..,
Vi z
n a př.
E. Husserl, Formální
h ' 111 , který klade svět, a nikoli sv ta a který "na něm lpí" 111 li bychom tedy následovat I Iru. Jeden jediný prostor je pod I i 'I li vity, a je skutečně pravda, I rll, poukazují k jednotě , neboť llohovém vztahu k ostatním pr Ino. Ale víme jistě , že plná obje fl ' rspektivy jsou možné zárove ' ( v echny zároveň učiněny té I.U Iní zkušenost se mohou přesn l lvé? Že lze mou zkušenost a zkuš l ,ho j ediného systému intersub v k ,ždé smyslové zkušenosti či I ( ' I' nemllže odstranit žádná rac lu l 'c závisí na tvrzení, že existuj I I'Ovés t reflexi, musíme sestoupi (Ol11to smyslu můžeme spolu MV ' 111 zá měrem radikální reflexe d 'hl I dovést zpět k fenoménům, 111 1 oukoli ideologií, třebaže nutn II rozložiI. Zejména myšlenku jed I' zu ložena na představě souhrn li tl 'kli ce právem kritizoval , mus do ii na základě naší skutečné z (oli ž fenomenologické pojetí, zn tp rio ri . .Ji ž Kant ukázal, že apriori I li mo náš horizont fakti c ity, a že I rv i y poznání, z nichž jeden by I riori si v jeho filosofii uchovává 'u 'xi tuje fakticky a jako antro ( 1110 status jen proto, že Kant nesl v mczit naše poznávací schopnost I l11usel umístit veškeré myslite Hv ' la. Od chvíle, kdy je zkušen
J.
část.
Vníman ý svět
prostředek
276
světu - uznána za počátek poznán í, nemám e již žádný k odlišení úrovně apriorních pravd od úrovně faktických pravd, k odlišení toho, čím svět má být, od toho, čím skutečně jest. Jednota smyslů, která byla považo vána za apriorní pravdu, je jen formálním vyjádřením určité zásadní nahodilosti: faktu, že jsme na světě . Rozličnost smyslů , která byla považo vána za aposter iorní danost, včetně konkrétní podoby, již nabývá v lidském subjekt u, se teď jeví jako nutná vůči tomuto světu, tj . vůči jediném u světu, který můžeme důsledně myslet; stává se tedy apriorn í pravdou . Každý počitek je prostorový. Stavím e se za tuto tezi nikoli proto, že kvalitu jakožto předmět lze myslet pouze v prostor u, nýbrž proto, že kvalita je prvotním dotekem s bytím, je pohybe m, jímž pociťující subjekt přejímá určitou formu existov ání naznačovanou smyslově vnímat elným, je koexistencí toho, kdo pociťuje , se smyslově vnímatelným, a jako taková je kvalita sama konstitutivním prvkem prostředí koexistence, to 256 jest prostor u. Pravím e a priori, že žádný počitek není bodový , že veškerá smyslo vost předpokládá určité pole, tedy rozmanité koexistence, a z toho dospíváme k opačnému závěru než Lachelier, totiž že nevidomý má zkušeno st prostoru. Ovšem tyto apriorní pravdy nejsou nic jiného než výklad určitého faktu: faktu smyslo vé zkušenosti jakožto převzetí určité formy existence. A toto převzetí rovněž znamená, že se mohu v každém okamžiku cele stát hmatáním či viděním , a že dokonce nikdy nemohu hmatat či vidět, aniž by se mé vědomí do jisté míry zahltilo a ztratilo něco ze své pohotovosti. Tedy jednota i rozmanitos t smyslů jsou pravdy stejného řádu . Apriori - to je fakt: fakt pochopený, vyložený a dovedený do všech důsledků své nevyslovené 267 logiky, aposteriori - to je izolova ný a implicitní fakt. Tvrdit, že hmat je bez prostorovosti, by byl protimluv. Je a priori nemožné hmatat, aniž bychom hmatali v prostoru, neboť naše zkušenost je zkušeností určitého světa. Avšak toto vnoření taktilní perspek tivy do universálního bytí není nutnost, která by byla vůči hmatu vnější , nýbrž uplatňuj e se spontánně v samotné taktilní zkušenosti způsobem, který jí odpovídá. Počitek, jak nám jej nabízí zkušen ost,již není indiferentní látkou a abstraktním momentem, nýbrž jedním z povrchů, jimiž se dotýkám e bytí, jednou strukturou vědomí. Namíst o jednoho jedinéh o prostoru, který by byl universální podmín kou všech kvalit, máme v každé kvalitě jeden zvláštn í způsob, jak být vzhlede m k prostor u a jak svým způsobem tvořit prostor. Není ani vnitřně sporné, ani nemožné, že
faktick ému
Druhá
27
28 Jedna zkoumaná osoba prohlašuje operací myslela, že je má , nenabízely s jen "věděním získaným myšlenkovou pr Gestaltauffassun g bei operierten Blind (ion, str. 23. Nabytí zraku vede k obecné
Jakmile zkrátka setřeme rozdíly me , obsahem , ze smyslo vých prosto 'clkové konfigurace, což je jeden j muto prostoru je neoddělitelná od }: . jeden smysl vydělíme . Když v ko ITl I zavřené , zdá se mi viditeln ý p II mu prostor u, v němž se právě roz po dobu přednesu skladby oči ote s lutečně obsažen a v tomto přesně II udba ohlašuje napříč viditelným p . íří , podobně jako se u lidí trpících h v cí záhadně zdvojuje o "temný pr r ·ítomnosti. Podobně jako pohled dr i prostorová oblast každého smyslu j l utně nepozn atelným , a tím jejich pr které z pohledu kriticistní filosofie n tl nevedou k apriorn ím nutnost em, p zúvažnost, neboť jednotu prostoru lz v zújemně zapadají smyslové oblasti. lých empiristických popisů neprost kteří se narodil i jako nevidom í a p z.úkal, nikdy neprok ázala a nikdy za č íná s viděním. Ovšem pacient ne prostorem, k němuž právě získal př taktilní zkušenost zdá tak chudá, že nikdy žádnou zkušenost prostoru nem
[§ 7. Každý smysl
6 zvláštní povaze je pro celek n " Iku.
I ll~.dý smysl konstitu uje malý svět
I. Pocit'
278
i hmatu. Střed světa se přemístí, taktilní schéma upadne v zapomnění, rozpoznávání založené na hmatu je méně spolehlivé, proud exi stence od nyněj ška prochází viděním . Pacient mluví právě o tomto oslabeném hmatu. 29 Tamt., str. 36. 30 Tamt. , str. 93. 31 Tamt. , str. 102- 104. 32 Tamt. , str. 124. 33 Tamt. , str. 113. 34 Tamt. , str. 123 .
jak je dán zrakem, pro pacienty něčím naprosto novým, něčím, co nellvádějí do vztahu se svou taktilní zkušeností", 29 "pacient tvrdí, že vidl. ale neví, co vidí [ .. . ]. Nikdy nerozpozná svou ruku jako svou ruku . mluví jen o bílé skvrně , která se pohybuje".30 Má-Ii zrakem rozpoznat kruhový tvar od obdélníka, musí očima sledovat obrys tvaru tak, jako by to dělal rukOU. 31 Má neustále tendenci uchopovat předměty, které mu postavíme před oči. 3 2 Co z toho můžeme vyvodit? Že taktilnl 258 zkušenost není přípravou na vnímání prostoru? Pokud by však vůbec nebyla prostorová, napřahovala by zkoumaná osoba ruku k předm ětu , který jí ukážeme? Toto gesto předpokládá, že hmat se otevírá prostředí , ježje přinejmenším analogické prostředí vizuálních dat. Fakta ukazuji předevš ím to, že vidění by bez určitého zacházení s pohledem nebylo ničím. Pacienti "nejprve vidí barvy, podobně jako my cítíme nějakou vůni : zaplavuje nás, působí na nás, aniž by však získala určitý tvar o určité rozloze". 33 Zprvu je vše smíšeno a vše se jeví jakoby v pohybu . Vyčlenění barevných ploch, správné chápání pohybu přijde až později , až zkoumaná osoba pochopí, "co znamená vidět",34 tedy až bude svůj pohled směřovat a přesouvat právě jako pohled, a nikoli jako ruku. To ukazuje, že každý smyslový orgán zkoumá předmět svým 269 způsobem, že je aktivním činitelem v syntéze určitého typu, že však, pokud nechceme nominální definicí vyhradit výraz "prostor" pouze pro označení vizuální syntézy, nemůžeme hmatu upírat prostorovost ve smyslu uchopování koexistencí. Samotný fakt, že opravdové viděni se připravuje během přechodové fáze a jakýmsi očním hmatáním, by byl nepochopitelný, pokud by neexistovalo taktilní kvaziprostorové
v novém vizuálním světě, do něhož vstupuje, ukazují, že hmat nelil stejně prostorový jako vidění. Dovídáme se, že "po operaci je tvar tak.
Druhá čás t. Vn ímaný svět
Poci
\~
Tamt. , str. 29 .
2
I I , do něhož se mohou vkládat pr I -byl v přímém spojení s hmatem, j h ) jedince, kdyby hmat - i uměle v I lkový m způsobem , že umožňuje k j my šlenku taktilního prostoru, n I mstor v přísném smyslu a tak výlu lni z p oč átku, a dokonce ani kdy ji ho prostoru v synonymním vztah kll t e č n ý problém zmateným způs mLlže v jednu chvíli vztáhnout jen t h a jeho nástrojů -, se týká neje I 1'0 ·toru, nýbrž modifikuje jeho sm hl du - či přinejmenším určitého t známe z klasické fYziky - je simu Ivo u sousedních bodů , nebo bodů .i ' možné ze simultaneit na malou Il1ldtaneitu na vzdálenost velkou. v r~ l va, která takto vstupuje do celé I íky tomu konstatujeme v simulta .. ' h v ě ní " a v této míře bude rozsah rn ho po operaci opravdovým zje ul áže simultaneita na dálku sama. I cdm ě ty hmatu nejsou opravdový v \I1í předmětu je zde pouze "vědě kruh ový a čtvercový tvar ve skute rozpoznáváme podle určitých "zna 11 ' mají "vrcholy".3 5 Hmatové pole II ' dm ě t hmatu není celý přítome r c dm ě t zraku, a - celkem vzato I vidoucím člověkem ji s tě docház n ' nalezli jediné slovo - dokonce i II 'vid omý nedokázal spojit nějaký vidomý ve věku dvanácti let velmi když praví: "Ti, kteří vidí, se ke mn smys lu , který mne z odstupu cele
1.
část.
Vnímaný svět
36 37 38 39
Tamt., str. 45. Tamt.. Tamt., str. 50 nn. Tamt., str. 186.
280
mnou a od rána do večera mne takříkajíc drží pod svou vládou (mich gewissermassen beherrscht)."36 Avšak podobná označení zůstávají pro nevidomého na úrovni pojmů a problémů. Kladou otázku, na niž by mohlo dát odpověď pouze vidění. A proto nevidomému po operaci připadá svět jiný, než jaký jej očekával , 3 7 podobn ě jako nám určit.ý člověk připadá vždy odlišný od toho, co jsme o něm věděli. Sv Č I nevidomého a svět normálního člověka se liší nejen množstvím ma· teriálu, který mají k dispozici, ale navíc strukturou celku. Nevidomý ví na základě hmatu velmi dobře, co jsou to větve a listy, co je ruka a prsty na ruce. Po operaci užasne nad tím , ,Jak velký je rozdíl" me7, i stromem a lidským tělem . 38 Zrak se zjevně neomezil na to, že by k poznání stromu připojil nové podrobnosti. Zde běží o nový způsob 260 prezent ace a nový typ syntézy, které předmět přetváře jí. Napříkl ad struktura osvětlení - osvětlovaný předmět nachází v hmatové oblasti jen velmi neurčité analogie. Proto se pacient operovaný po osmnácti letech slepoty pokouší dotknout slunečního paprsku. 39 Celkový význam našeho života - vzhledem k němuž je pojmový význam vždy jen jakýmsi výňatkem - by byl jiný, kdybychom byli zbaveni zraku. Existuje obecná funkce substituce a náhrady, díky níž máme přístup k abstraktnímu významu zkušeností, které jsme sami neprožili, a díky níž můžeme například mluvit o tom, co jsme neviděli. Avšak stejn ě jako v organismu nejsou náhražkové funkce nikdy úplným ekvivalentem poraněných funkcí a skýtají jen zdání úplnosti, zajišťuje i intelektuální chápání pouze zdánlivou souvislost mezi různými zkušenostmi . Syntéza vizuálního a taktilního světa u nevidomého po operaci, tj. konstituce mezi-smyslového světa, se musí odehrávat přímo na smyslové půdě. Význam ová shoda mezi dvěma zkušeno stmi nestačí k tomu , 2 71 aby zaj isti la jej ich splynutí do jedné jediné zkušeno sti. Smysly se liší od sebe navzájem i od intelektuálního chápání, neboť každý z nich s sebou nese strukturu bytí, která nikdy není přesně přenosná. To mů žeme klidně uznat, neboť jsme zamítli formalismus vědomí a učinili z těla subjekt vnímání.
Druhá
·111
28
A. Gelb, Die Farbenkonstanz de
A můžeme to uznat, aniž bychom tí smysly jsou spolu ve styku. Hudba jcj podemílá, obkličuje a přesouvá. k te ří se tváří jako soudci a vyměňuj si všimli, že se pod nimi chvěje půd zmítaná bouří. Oba prostory se liší s polečného světa. Mohou spolu so s nárokem na celkové bytí. Sjednoc pují proti sobě. Když se chci uzav projektuji se například celý do svý b a rvě oblohy, brzy pozbývám věd jsem se chtěl plně stát viděním , př 'mem" a stává se mým okamžitým šL: nost je nestabilní a cizí vzhlede o lehrává celým naším tělem naráz mu. Zkušenost oddělených "smyslů . L:nost smyslové kvality - pouze ve být východiskem analýzy bezprost I okoji a pozoruji listy bílého papíru klcré z nich dopadá světlo z okna, ZL: bírám svůj vjem a pokud se drží v. echny listy papíru se mi jeví jak z ni ch ve stínu, který vrhá zeď . Jakj ostatní? Rozhod nu se pozoro vat l I 'dy omezím své zorné pole. Mohu j od sirek, která je oddělí od zbytku p 10 níž je vyříznuté okénko. Ať už p s' spokojím s pozoro váním pouh I ostoji",40 vzhled listů se změní: u pudá stín, nýbrž šedou či modravou vu tclnou. Když opět pohlédnu na c li sty nebyly vůbec nikdy totožné s
[§ 8. Vzájemné stýkání smy "před" smysly
J. Pociť
část.
Vnímaný
svět
Tamt., str. 613 .
43
Tamt.
282
42 "Einstellung au! reine Optik" , Katz, jak jej cituje A. Gelb; viz tamt. str. 600.
41
mená, že by se od nich objektivně lišily. Bělost zastíněného papíru není možné přesně zařadit na škálu černá - bílá. 41 Nebyla to žácI! ll" určitá kvalita. Umožnil jsem, aby se kvalita objevila, tím, že jselll zaměřil svůj zrak na jednu část zorného pole: tehdy a pouze tehdy jsem stál tváří v tvář jistému přítomnému quale, v němž můj pohl.cd uváznu!. Co však znamená zaměřit pohled? Na straně předmětu Lo znamená vydělit zaměřenou oblast od zbytku pole, přerušit úplný živol podívané, která přidělila každému viditelnému povrchu určité zabarvení s přihlédnutím k osvětlení. Na straně subjektu to znamená nahradit celkové vidění, v němž se náš pohled propůjčuje celé podívan . a nechává se jí zaplavit, pozorováním, to jest lokálním viděním, jím:!, subjekt vládne, jak chce. Smyslová kvalita nejenže není koextenzivnl s vjemem, ale navíc je to zvláštní výtvor zvídavého a pozorujíciho postoje. Objeví se tehdy, když neponechám celý svůj pohled světu , nýbrž se místo toho obracim k tomuto pohledu samotnému a táži sc, 262 co to přesně vidím. Nehraje žádnou roli v přirozeném styku méh o vidění se světem. Je odpovědí na určitou otázku mého pohledu, vý. sledkem druhého či kritického vidění , které chce poznat samo sebe ve své zvláštnosti, výsledkem "pozornosti k čistému vizuálnu",42 již vynakládám tehdy, když se obávám, že jsem se zmýlil, nebo když se hodlám pustit do vědeckého zkoumání vidění. Tento postoj vedc k tomu, že celá podívaná zmizí: barvy, které vidím skrze redukční zástěnu či které získá malíř mhouřením oka, již nejsou barvy-před měty - barva zdí či barva papíru -, nýbrž plošné barvy, které mají určitou tloušťku a nacházejí se kdesi na jedné a téže fiktivní rovině. 4 Existuje tedy přirozený postoj vidění, v němž mám takříkajíc společ nou záležitost se svým pohledem a jeho prostřednictvím se vystavuji podívané: části pole jsou pak spojeny do uspořádání , díky němuž jsou rozpoznatelné a identifikovatelné. Kvalita, vydělená smyslovost, vzniká tehdy, když roztříštím toto celkové strukturování svého vidění když se přestanu spojovat se svým vlastním pohledem, a místo co 273 bych vidění prožíval, je zkoumám, chci vyzkoušet své možnosti, roz-
Druhá
Po
44 H. Werner, Untersuchungen 155 . 45 Tamt., str.157. 46 Tamt. , str. 162.
na konec celý oddávám dění , se (Oberflachenfarbe) - nachází se s . na určitém předmětu - či se /orbe ) a šíří se všude kolem př .lu ko chvění svého pohledu, či n u týž způsob bytí, vyplňuje mne, ba rva. Podobně existuje objekti stroji , zvuk atmosférický, který j ktcrý vibruje ve mně samotném Il cm", a konečně poslední stad 1\ stane se zkušeností, velmi př mého těla. 4 5 Senzorická zkušen I uďto zvuk a barva na základ předm ět - popelník, housle I c všem smyslům, nebo jsou ve tl ba rva přijímány v mém těle, a na jeden jediný smyslový rejstří níc h. Senzorická zkušenost v oka mžikem popsali, se vyznaču spíše s měrem ke zvuku či bar zku še nosti tak výrazná, že aku ma tografických obrazů a navozu ob razů by bez akustické opory
S ' za měřuji
poc iťování předchází rozdělení na určitý předmět,
vazuj i pouto mezi svým vidění nim, abych je přistihl a popsal 10 smyslových kvalit a zároveň vnímajícího subjektu. Přestává vizuálního pole. Stejně jako je n'I1 ézt přirozenou jednotu, chce
1.
část.
Vnímaný
sv ět
H. Werner, Untersuchungen uber Empfindung und Empfinden, I, str. 154.,
J. Stein, Pathologie der Wahrnehmung, str. 422.
53 Tamt. 54 Tamt.
284
52 W. Mayer-Gros - J. Stein, Ober einige Abiinderungen der Sinnestatigkeit im Meskalinrausch , str. 385 .
50 51
47 K . Zietz - H. Werner, Die dynamische Struktur der Bewegung. 48 H. Werner, Untersuchungen uber Empfindung und Empfinden, I, str. 163. 49 Viz výše, Úvod, § 1.
zvuk je zintenzivňuje, přerušení zvuku vede ke kmitání barev, hluboký zvuk činí modrou tmavší anebo hlubší. 48 Hypotéza konstantnosti ,49 jež spojuje s každým podnětem jeden a práyě jeden počitek, ztrácí tím více své zdůvodnění , čím více se blížíme přiroze nému vnímání. "V té míře, v níž je chování intelektuální a nestranné (sachlicher), je hypotéza konstantnosti přijatelná pro vztah mezi podnětem a specifickou senzorickou odpovědí , a v této míře se například zvukový podnět omezuje na specifickou sféru, v tomto případě na sféru akustickou."50 Podání dávky meskalinu, které naruší neúčastný postoj a přenechává pokusnou osobu její vitalitě, proto nutně napomáhá synestéziím. Pod meskalinem zvuk flétny opravdu produkuje modrozelenou 264 barvu, hluk metronomu se ve tmě vyjadřuje šedými skvrnami, přičemž prostorové vizuální rozestupy odpovídají časovým intervalům mezi jednotlivými zvuky, velikost skvrny odpovídá intenzitě zvuku a výška, v níž je v prostoru, výšce ZVUku. 51 Pokusná osoba pod vlivem meskalinu najde kus železa, uhodí do okenního zábradlí a řekne: "To jsou ale čáry!", neboť stromy jsou najednou o něco více zelené.52 Štěkání psa nepopsatelným způsobem soustředí osvětlení a rezonuje v pravé noze. 53 Vše se odehrává, jako bychom viděli "na čas padat zábrany, které se v průběhu evoluce utvořily mezi jednotlivými smysly".54 Synestézie jsou z hlediska objektivního světa, pro který existují jen neproniknutelné kvality, a z hlediska objektivního těla, které má oddělené orgány, paradoxním fenoménem. Proto se jej vědci snaží vysvětlit, aniž by ovšem jakkoli sáhli na pojem počitku: například bude třeba předpokládat, že vzruchy, které jsou obvykle lokalizované v urči-
silnější
2 74 stroboskopický pohyb. 47 Zvuky mění po sobě následující obrazy barev:
Druhá
Poc
Je například možné pozorovat Tento fakt nijak nevysvětluje Ukážeme totiž, že současný výskyt v LI init srozumitelnou perceptivní amb ~ léz i e. Změna chronaxií nemůže být vyjádřením nebo příznakem celkové v objektivním těle a která se týká fe kc s v ětu. 56 H. Werner, Untersuchungen ube 57 W. Schapp, Beitrage zur Phano ka l inu.
55
l mozkové oblasti - v optické či i mimo tyto meze, a že specifick fi cko u kvalitou. Ať argumenty ne l hoto výkladu či nikoli,55 tento vys v ětlí. Synestetická zkušenost hybnit pojem počitku a objektivn neříká pouze to, že vidí naráz zvu ol" IfYlotný, a vidí ho v místě, v němž vi dě ní vizuálním quale a pokud pak j e taková formulace doslov vy tv ářet své definice takovým zp naš li , neboť vidění zvuků a slyš A nejsou to dokonce fenomény nij .i běž né , a pokud jsme si toho nev zkušenost posouvá. To my jsme p oc i ťovat , a namísto toho ze své jak jej pojímá fyzik, dedukujeme, íká se, že vidění nám může pos s nimi tvary, což jsou obrysy bar v po loze barevných skvrn. Ale ka prllhl ednost či "zkalené" barvy? V 'o j e pro ni nejniternější - vnitř navenek. Lesk zlata nám smyslově matná barva dřeva jeho heterog ve styku, když se otevírají vůči st kost sklenice, a když se s krystalic
J.
čás t.
Vnímaný
sv ět
Tamt., str. 21 nn.
59
60 Tamt. , str. 32- 33 .
Tamt. , str. II.
58
286
Je však třeba upřesnit, jakou povahu má smyslově vnímatelný význam, jinak bychom se totiž vrátili k intelektualistické analýze, již jsme výše zamítli. Stůl, jehož se dotýkám, je tentýž jako stůl, který vidím. Máme však dodat, jak se obecně činí: sonáta, kterou slyším, je stejná jako ta, které se dotýká Helena Kellerová. Člověk, kterého vidím, je týž
monokulární obrazy v binokulárním vidění. Jednota smyslů je zajišťována tělem.]
[§ 9. Rozdílné a nerozlišitelné smysly jsou jako
vidíme, nositelem tohoto ZVUkU.58 Vidíme ohebnost ocele, poddajnosl ocele zrudlé, tvrdost čepele hoblíku, měkkost hoblin. Tvar předm ěli'\ není jejich geometrický obrys: má určitý vztah k jejich vlastní přiro zenosti a promlouvá ke zraku, ale zároveň s tím ke všem našim smy:;276 lům . Tvar záhybu ve lněné či bavlněné látce nám ukazuje, zda je vlákno měkké či tvrdé, zda je látka studená či teplá. A konečně pohyb viditelných předmětů není prostým přemístěním barevných skvrn, jež mu v zorném poli odpovídá. V pohybu větve, z níž právě vzlétl pták čteme její ohebnost a měkkost, a právě podle toho se bezprostřednč pozná větev břízy či jabloně. Vidíme váhu kusu litiny, který se zaboří. do písku, vidíme tekutost vody, viskozitu sirupu. 59 A podobně slyším v hluku vozidla tvrdost a nerovnost dlažebních kostek. Právem mluvíme o "měkkém", "matném" či "suchém" zvuku. Lze-li mít pochyb266 nosti o tom, zda nám sluch skýtá opravdové "věci" , je přinejmenším jisté, že nám nabízí něco více než jen zvuky v prostoru: nabízí něco, co "hlučí" , a tím je ve styku s ostatními smysly.60 A konečně , když se zavřenýma očima ohnu ocelovou tyč nebo lipovou větev, vnímám ve svých rukou nejskrytější tkáň kovu či dřeva. Pojmeme-li "danosti různých smyslů" jako nesrovnatelné kvality, spadají pod jednotlivé oddělené světy. Ve své specifické podstatě jsou to však různé modulace věci, a svým významovým jádrem tak všechny vstupují do vzájemného styku.
Druhá
Poci
peře ní vidění
-rozlišenost
v prostém binokul monokulárních, a odd ě pokud nastane. Když toti ž tato odliš v receptoru, tak v přivaděčích vše st de la distance dans la vis ion, str. 74.
obrazů
62 Alain, Quatre-vingt-un chapitr 63 "Konvergence přivaděčů v té p
61 W. Specht, Zur Phiinomenologi Wahrnehmungstiiuschungen, str. ll .
j Ik č l ově k , kterého maluje slepý I' zdí l mezi perceptivní syntézou l11ys lů by byla stejného řádu jak Ul' itého předmětu zároveň dotýká i 'den jediný předmět je společn d b n ě jako je Venuše společným vnímání je vědou v počátečním stav liu ' e senzorické zkušenosti do je po zpúsobu vědeckého koligování, i fenomény, nýbrž podobně jako .i 'den jediný předmět. Popišme tu I ohled zaměřen do nekonečna, m I dyž se zase zaměřím na ně, vidí 1 lin u, co bude jediným předměte v lOI11, že bychom je mysleli spol p cdmětu? O tom nemůže být řeč Ikl č i apercepci, mělo by k němu toložnosti obou obrazů, zatímco jj'chá čekat o poznání déle: až do obrazy odstraní. Jediný předmět ne dva obrazy, neboť tyto obrazy ve stanou existovat. Došlo tedy ke "sp vý bavě nervového systému? A ch r ' ri i, pak alespoň v poslední instan vzruch prostředkovaný dvěma oči <.: cntra nemůže vysvětlit, že zde v id ě ní se někdy vyskytne. Podobně pouze existencí dvou sítnic, neboť
I.
část.
Vnímaný
svět
6S
K. Koffka, Some Problems oj Space Perception , str. 179.
288
R. Déjean, Étude psychologique de la distance dans la vis ion, str. IlOn. Autor zde mluví o "prospektivní aktivitě ducha" - a v tomto bodě, jak bude patrné níže, jej nehodláme následovat.
64
dvojitému vidění i jednotě předmětu v normálním vidění, pak nikoli na základě anatomického uspořádání vizuálního ústrojí , nýbrž na základě jeho fungování a způsobu, jak jej využívá psychofyzický subjekt. Řekneme tedy, že ke dvojitému vidění do'chází pralo, že naše oči nekonvergují k předmětu, a předmět tedy vytváří na našich dvou sítnicích ne-symetrické obrazy? Že dva obrazy se slévají v jeden proto, že zam ěření pohledu je převede na homologické body obou sítnic? Ale jsou divergence a konvergence očí příčinou, či účinkem dvojitého a normálního vidění? U lidí, kteří se narodili jako nevidomí ajimž byl odoperován zákal čočky, nelze říci, zdajim v době po operaci ve vidění brání nekoordinovanost obou očí, či zda konfúze zorného pole k této nekoordinovanosti vede - zda nevidí proto, že nezaměřují pohled, nebo zda nezaměřují pohled proto, že nemají, co by viděli. 2 78 Když hledím do nekonečna a například jeden z mých prstů umístěný blízko mých očí vrhá svůj obraz na ne-symetrické body mých sítnic, rozmístění obrazů na sítnicích nemůže být příčinou onoho pohybu zaměření pohledu, který učiní konec dvojitému vidění. Jak bylo totiž ukázáno,64 zmizení obrazů neexistuje samo o sobě. Můj prst vytváří svůj obraz v určité oblasti mé levé sítnice a v určité oblasti mé pravé sítnice, přičemž tato druhá oblast není symetrická vzhledem k první oblasti. Avšak symetrická oblast pravé sítnice je rovněž vyplněna vi268 zuálními vzruchy; rozmístění stimulů na obou sítnicích je "nesymetrické" pouze z hlediska subjektu, který obě konstelace srovnává a identifikuje. Pokud pohlížíme na obě sítnice jako na předměty, najdeme zde jen dva nesrovnatelné celky stimulů. Na to lze snad odpovědět, že přinejmenším od okamžiku zaměření pohledu se tyto dva celky nemohou ani překrývat, ani nemohou být základem pro vidění něčeho, a v tomto smyslu tedy již jen jejich přítomnost vytváří nerovnovážný stav. Ale právě tím připouštíme to, co jsme chtěli dokázat: že vidění jednoho jediného předmětu není prostým výsledkem zaměření pohledu, že akt zaměření je už předpokládá, nebo, jak bylo řečeno, že zaměření pohledu je "prospektivní aktivita".65 Má-li se můj pohled
porozumět
Druhá
Po
IIX
sn ' J',
R. Déjean, Étude psychologiq Nakolik má "Umweltintentio Die Deutung des mimischen A
(,7
11(, Je známo, že podle tvarové p ;,ukládá na jakémsi fyzikálním jevu tl ' ) , Na jiném místě jsme řekli, že p noménL' č i struktur, a přitom je všec fyz ik álními tvary - ,je protimluv. Za fyz iká lním či fyziologicKým faktem Ivu ry náležejí fenomenálnímu světu. citování, str. 196 nn. , 212 nn.
I ' n68t na blízké předměty a sou ,166 dvojité vidění jako nerovn idcní a aby směřoval k právě jed 11 IP Lí a završení vidění. "K .p lzo ro vať ."67 Jednota předmět , 'Iedkem nějakého procesu pr n Iko nec vytvořil jeden jediný o I b ''' I Z ů . Když přejdeme od dvoj i 'd ' n jediný předmět nahrazuje l ' m překrytím: je jiného řádu n 11 j . í. Dva obrazy dvojitého viděn ny do jednoho obrazu. Jednot v ak - a zde dospíváme k bod I '. t neznamená, že je to jednota Iw mu jedinému předmětu nedospí ll ' brž tehdy, když každé oko přes i . lin ý pohled je využívá jako je nt6zll , není epistemologický s I. • svého rozptýlení , shromažďu I j 'dnomu jedinému pólu svého . j ' ve m synergie, formuje jedna ll jcktivnímu tělu jen proto, aby i 's t tě lu , nakolik kolem sebe roz i ' ho "č ásti " dynamicky vzájemn dávají tak, aby svou synergií lká me, že tato intencionalita ne
1.
část.
Vníman ý svět
290
neodeh rává v průzračnosti vědomí a že přijímá jako vklad vešk 'rl' implicitní vědění , které má mé tělo samo o sobě. Perceptivní syntl'lll se opírá o předlogickou jednotu tělesného schéma tu a nemá ve :l VI' · moci tajemství předmětu o nic více než tajemství vlastního těla. PdlVI proto se vníman ý předmět nabízí vždy jako transcendentní. Proto tll také, jak se zdá, syntéza utváří na předmětu samotném, ve světě , a II koli v onom metafyzickém bodě, jímž je myslící subjekt. Právě lilII se perceptivní syntéza liší od syntézy intelektuální. Když přech ázllll od dvojitého vidění k vidění normálnímu, mám nejen vědomí, že vidfm dvěma očima týž předmět, nýbrž mám vědomí, že dospívá m k před. mětu samému a mám konečně jeho tělesnou přítomnost. Monokulárnl obrazy se neurčitě potulov aly před věcmi, neměly ve světě mi to, a náhle se stáhnou do určitého místa ve světě, které je pohltí, podobn jako denní světlo pohltí přeludy, které znovu zmizí v zemské puklin ě z níž vzešly. Binoku lární předmět do sebe absorbu je monokul árn í obrazy. Práv ě v něm se odehraje syntéza, právě v jeho jasu lze roz280 poznat monoku lámí obrazy jako jevy tohoto předmět u . Řada mých zkušeností se mi dává jako souhlasná. Syntéza se neuskutečňuje tím , že všechn y zkušen osti vyjadřují jistý invaria nt, neuskutečňuje se v identitě předmětu, nýbrž tím, že všechny zkušenosti jsou posledn í z nich shromážděny, tj. uskutečňuje se v bytí věci sebou. Zajisté, toto bytí sebou není nikdy dosažené: každý aspekt věci, který spadá do na270 šeho vnímán í, je jen pozván ím k dalšímu vnímán í, jen chvilko vou zastávkou v postupu vnímání. Od chvíle, kdy by věc byla dosažena, byla by bez jakéhokoli tajemství vystavena našim zrakům. V okamži ku, kdy bychom se domnívali, že ji vlastníme, přestala by existovat jako věc. Právě to, čím se věc vymyká našemu vlastnění, vytváří její "realitu". Bytí věci o sobě, její nepopiratelná přítomnost i ustavičná absence, do níž se uchyluj e, jsou dva neoddělitelné aspekty transcen dence. Intelektualismus ponech ává oba tyto aspekty bez povšimnutí. Chceme-li vyložit věc jako transcendentní člen otevřené řady zkušeností, je třeba dát subjektu vnímání jednotu , jež je rovněž otevřen á a neurčitá , totiž jednotu tělesného schématu. Právě o tom nás poučuje syntéza binokulárního vidění. Aplikujme to na problém jednoty smyslů. Není možné ji vysvětlit pomocí podřazení smyslů pod jedno pů vodní vědomí, nýbrž pomocí nikdy ne završené integrace do jednoho jedinéh o poznáv ajícího organis mu. Mezi-s myslov ý předmět se má k předmětu vizuálnímu, jako se má předmět vizuální k monokulárním
Druhá
IZLIITI
Po c iťov
70
M. Palagyi, J. Stein.
291
{)9 Nutno říci , že není možné klást sm l1loh ly všechny ve stejné míře dosahov at o n a litě. Zkušeno st nám neukazu je smysly vizuální zkušenost j e pravdivější než zkuše Ink lilní zkušenosti v sobě a připojuj e k ní lni představ uje modality bytí, o nichž se s m ys lů se uskutečňuje transverzálně , úměr pokud platí, že máme jedno "řídící oko", k u binokulárního vidění nacházíme jistou an zk ušeností jiných smyslů do zkušenosti vi oka okem druhým - dokazují , že jednota z nýbrž je autochtonním uspořádáním.
l ob n ě
dvojitého vidění. 69 Smysly jako obě oči spolupracují při IF ' v se uskutečňuje, podobně jako s I ma oči ma : mé tělo totiž není souhr ll ' brž synergickým systéme m, v něm 1\ zupojen y do obecné ho pohybu byt istcnce. Pokud zrak a sluch nejsou IllII ' In ého qua/e, nýbrž zakouše ním u 'hroni zací mého těla s ní, pak má smys I II vy. Pokud je zkušenost kvality zk ~ i u rč itého chování, problém synestézi 1111 , že vidím zvuk, chci říci, že ozvě , -I \ mé senzori cké bytí, a zejmén a te I ' z a m ě řen na barvy. Pohyb chápan ý II pře místění v prostor u, nýbrž jako I ohyb",7° je základem jednoty smyslů. I lm se neomezuje na to, že by k film II ' hrž modifikuje samotn ý obsah film I ova nou francouzštinou , pozoruji neje r Izcm, nýbrž najednou se mi zdá, že se t s 'd i můj sluch jsou vyplněny dabov II 'cx istuje, a to ani akusticky, ajá napí 10 10 j iné nehlučné slovo, které ke mně I oro uchá a postava na plátně pokračuj
I
I.
část.
Vnímaný
svět
Tělo
jako obecná symbolika světa]
292
72 Rozlišení Ausdruck, Darstellung a Bedeutung zavádí E. Cassirer, Philosophie der symbolischen Formen .
Cituje H. Werner, Untersuchungen uber Empfindung und Empfinden, l, str. 152 (Merleau-Ponty zde přejímá chybnou citaci od H. Wernera, podle níž je člověk "ein dauerndes sensorium commune". Herder nicméně v Pojednání o původu řeči mluví o tom, že člověk je "ein denkendes sensorium commune". Viz G. Herder, Uměním k lidskosti, str. 48. - Pozn. překl.).
71
Právě tělo dává smysl nejen přirozenému předmětu, nýbrž i kulturním předmětům, jako jsou slova. Když pokusné osobě ukážeme slovo po dobu příliš krátkou, než aby je mohla rozluštit, navozuje například slovo "teplý" specifickou zkušenost tepla, která kolem něj
[§ 10.
uniká mi nejen smysl její promluvy, ale i film sám se tím změnil. '1 vM , která ještě před chvílí žila, ztěžkne a ustrne jako tvář zaraženého ( III věka. Výpadek zvuku zaplaví celé plátno v podobě jaKési strnuloNtl Divák nepodřazuje slova a pohyby pod ideální význam, nýbrž slovo navazuje na pohyb a pohyb na slovo, komunikují spolu prostředilÍl' tvím mého těla. Podobně jsou senzorické aspekty mého těla navzáj 'III symboly jeden pro druhý, neboť mé tělo je hotový systém ekvival.l:llld a mezi-smyslových transpozic. Smysly se vzájemně překládají, alli~, by měly zapotřebí tlumočníka, vzájemně si rozumí, aniž by musol projít stadiem myšlenky. Tyto poznámky nám umožňují pochopit Hlll'.. derův výrok v jeho plném významu: "Člověk je ustavičné sensorium commune, které je afikováno tu z jedné, tu z jiné strany."71 Pojem 282 tělesného schématu popisuje novým způsobem nejen jednotu těla , nýbrž prostřednictvím jednoty těla i jednotu smyslů a jednotu před mětu. Mé tělo je místem fenoménu výrazu (Ausdruck), či spíše přímo jeho aktuálností. Vizuální a akustická zkušenost, abychom zůsta.li 272 u tohoto příkladu, jsou těhotné jedna druhou, jejich expresivní hodnota zakládá předpredikativní jednotu vnímaného světa, a jejím prostřed nictvím i verbální vyjádření (Darstellung) a intelektuální význam (Bedeutung).72 Mé tělo je společnou tkání všech předmětů a přinej menším vzhledem k vnímanému světu je obecným nástrojem mého "rozumění" .
Druhá
Pociť
větu
29
opravdu dočteme, mů že to je "vsuvka rozumět, či s ní alespoň spojovat nějak k čás tem. Dáváme jí smysl nikoli proto, než
v inářským jazykem" či
předtím
75 Tamtéž, str. 239. Co jsme řekli o
74 H. Werner, Untersuchungen ube Rolle der Sprachempfindung im Prozess lebter W6rter, str. 238.
73 H. Werner, Untersuchungen u slr. 160 nn.
. ( l'~kříkajíc významovou aure ztuhnutí zad a krku. Teprve dr II li ,tického pole a získává svou I II y. .Ještě předtím, než se stane zmociluje mého těla, a právě tot 'zn H110 VOU oblast, k níž se vztah II • že po spatření slova "vlhký" Ihl o ·ti a chladu celkové přetvoření I, vyc házelo na periferii a jako b hromáž děna v rukou a nohou, sna Iz' oddělit od postoje, který navoz I I ', jeví se jako vnější obraz a je Illj i svou fyziognomii. Ke slovu tot obč, určitý způsob chování, který ISO ba zde. "Snažím se uchopit sl ' r .ZlI ; avšak zprvu je pro mne jen loprovázený věděním o jeho význa p l s tře hnu, že si slovo razí cestu mý pl 'itjakési ztlumené plnosti, který 111 II tní dutině sférický tvar. A prá vo na papíře získává svou výrazov v tmavě červené aureole, zatímco pí sl'é ri ckou dutinu,jižjsem předtím cí ni spjaté se slovem vysvětluje před II ím, co lze říci, slyšet i vidět. "Čt tura ve výseči vizuálního prostoru, 'hování a pohybu v jeho dynamick
1.
část .
Vnímaný
s vět
--~--
.
- ---
294
prvních slov formulovali "hypotézu", nýbrž proto, že máme řečový orgán, který se snoubí s přítomnou lingvistickou konfigurací, podobně jako se naše smyslové orgány orientují podle podnětu a synchronizují se s ním. 76 Tamt., str. 230.
Ovšem někdo nám namítne: to vše má jistě svou hodnotu jako popi jevů . Ale k čemu nám to je, když nakonec tyto popisy nenaznačují nic, co by bylo možné myslet, a když je reflexe usvědčí jako nesmysly? Na úrovni běžného mínění vlastní tělo jistě je zároveň konstituovaným předmětem i předmětem konstituujícím ve vztahu k ostatním předmě tům. Ale pokud chceme vědět, o čem mluvíme, je třeba se rozhodnout a v poslední instanci umístit vlastní tělo na stranu konstituovaného předmětu . Ze dvou věcí totiž může platit jen jedna: bud' na sebe
[§ ll. Člověk jakožto sensorium commune]
slov či obecněji předmětů , "existuje určitý tělesný postoj , specjfil-~ y modus dynamického napětí, který je nezbytný pro strukturování obra zu. Má-li člověk jakožto dynamický a živoucí celek naČrtnout ve SV(-III zorném poli, jež je částí psychofyzického organismu, určitý tvar, mll~1 sám zaujmout určitý postoj".76 Úhrnem řečeno, mé tělo není pOll'l,l' předmětem mezi všemi ostatními předměty, souborem smysly vníllla telných kvalit mezi ostatními soubory, nýbrž je předmětem ci/lili ' 11/ na všechny ostatní, rezonuje všemi zvuky, chvěje se všemi barvami , skýtá slovům jejich primární význam způsobem, jímž je přij ímá. N ' usilujeme zde o redukci významu slova "teplý" na počitky tepla , jak velí empiristické poučky. Teplo, jež cítím, když čtu slovo "teplý", nen skutečným teplem. To jen mé tělo se propůjčuje teplu a takříkajíc nn. črtávájeho formu. Podobně když někdo přede mnou zmíní jednu čás t mého těla nebo když si ji sám představím, pocítím v odpovídající!' 1 místě kvazi-počitek doteku, který je způsobem, jímž se vynořuje tat 284 část mého těla v celkovém tělesném schématu, Neredukujeme tedy ani 274 význam slova, ani význam vnímaného na souhrn "tělesných počitků ", nýbrž pravíme, že tělo v té míře, v níž má "způsoby chování", je oním zvláštním předmětem, který používá své vlastní části jako obecnou symboliku světa, a díky němuž tedy můžeme "být ve styku" s tímto světem, "chápat" jej a nacházet pro něj význam.
Druhá
Pociťo
..
77
1. Kant, Kritika
li t ' ri álním
ll '
čistého
29
rozumu,
'hává zajmout kauzálními vzta ústrojím a nic nepoznáv I j' IZ, obraz na sítnici se v centru v II mc zde pouze věci, které lze vid tl II 'tá le odkazováni od jedné tělesn v l o věku nachází "človíček", v I j 'me k vidění. - Anebo chci skute id č ní je. Ovšem pak musím vystoup by Lím v sobě, a reflexí uchopit by l !Va l. Ovšem má-li předmět existov II I j ej tento "subjekt" objal pohled lil ruka uchopuje kus dřeva. Navíc j i nai,! pohlíží, aby se ve svém uchop I -h ) akt byl dokonale dán sobě samé Il lko nec jest právě a jen tím, čeho 111 I i uchopení předmětu či pohlíže v dke m, ale domnělý subjekt by p b se ve svém aktu a nebyl by si věd i10 vidění či taktilní vnímání předm t tI.O dimenze nepřítomnosti, tato ire v dě ním o sobě a díky níž může př o lom, co je spojeno, předpokládá v Ijeho aktu spojování. 77 Vědomí před spíše jsou souznačné. Existuje-li ted ~ . subjekt není vůbec ničím, a díky poznání nejsou momenty vědomí, n jso u na straně toho, co je konstituová I mto náhledům? Jak mohou unikn I perceptivní zkušenosti. Vnímám t j in é znamená, že můj akt vnímání mne příliš na to, abych přitom, když s lře hnout sebe sama, jak jej vnímá se svým pohledem takříkajíc nořit d vnímám, a přicházím na to, že mé
I lhllž[m, jak jsem uprostřed světa, v
I.
část .
Vníman ý svět
296
subjektivními jevy, muselo interpretovat jisté mé "počitky", a nakOlll'1 se jeví v perspektivě mého individuálního příběhu . Na základě tohll . co je spojováno, mám až druhotně vědomí o činnosti spojování. Kd } totiž v analytickém postoji rozkládám vnímání do kvalit a poč il'kiL pak k tomu, abych od nich dospěl k předmětu , před nějž jsem h I od počátku postaven, musím předpokládat, že proběhl akt syntéz , který není ničím jiným než protějškem mé analýzy. Zaměřuji-li fll' na akt vnímání samotný v jeho naivitě, vidím, že on sám nevykonávú tuto syntézu, nýbrž využívá již vykonanou práci, obecnou syntézlI , jež byla jednou provžd y konstituována. Právě to vyjadřuji, když d. kám, že vnímám svým tělem či svými smysly. Mé tělo , mé smysly jsou právě tímto habituá lním věděním o světě, touto implicitní i sedimentovanou vědou . Pokud by mé vědomí skutečně konstituova· 10 svět, který vnímá, pak by je od světa nedělila žádná vzdálenost. Mezi ním a světem by neexistoval žádný možný odstup. Vědomí by pronikalo svět i v těch nejtajnějších artikulacích, intencionalita by nás přenášela do nitra předmětu a vnímané by najednou nemělo tloušťk u již má to, co je přítomné, vědomí by se v něm neztrácelo, neulpíval o by v něm. Leč my máme právě naopak vědomí nevyčerpatelného předmětu . Uvázli jsme v něm, neboť mezi námi a jím se nachází toto implicitní vědění, z něhož čerpá náš pohled a o němž předpokládáme pouze to, že jeho racionální rozvinutí je jistě možné, samo však zůstává pod úrovní našeho vnímání. Pokud platí, jak jsme řekli, že v každém vnímání je něco z anonymity, pak proto, že přejímá získané vědění , které nezpochybňuje. Ten, kdo vnímá, se neprostírá sám před sebou, jak by se jistě prostíralo vědomí. Vnímající má dějinnou tloušťku, přejímá perceptivní tradici a je konfrontován s určitou přítomností. Není pravda, že bychom při vnímání mysleli na předmět a mysleli 276 na toho, kdo zde myslí. Jsme u předmětu a splývám e s tělem, které 286 toho o světě, o motivec h a nabízejících se prostře dcích, jak z nich učinit syntézu , ví více než my. Proto jsme spolu s Herderem pravili, že člověkjest sensorium commune. V této původní vrstvě pociťování, k níž se navracím, když skutečně splývám s aktem vnímání a opouštím kritický postoj, jsou jednota subjektu a mezi-smyslová jednota věci něčím, co žiji. Tyto dvě jednoty nemysl ím, jak to budou činit reflexivní analýza a věda .
Druhá
k í m je to, co je spoj T' ' dmět, který ještě ne II e, která klade akt m IH '}, . být sekundární pov mn ě odhaluje nečasov II ~ i do aktu vnímání nic , ) tlává smysl "stolu", "ži I 110Ži1uje mou zkušeno st I ro'J. ivatjednotu objektu či Imc, že se tato jednota ob lom LI , abychj i v něm od i ' noménem mít zkušenost \ nikterak nesnažíme vyv I' vrátit k některé z fore I \Z LI vnímaného světa, ne v, cm perceptivní syntéz II 'nf na úrovni vnímán í n IIll ložií uje ponechat subjek lori nost. Otevřu oči a spa II II 'jasnými odrazy, téměř ni 'lvím svého těla se rozes IIi " A náhle zaměřím pohl I.dÓlky, ještě nevyvstala hl 1', lI lÍm ještě virtuální a rozk T' cdmět aktuálním. Proto I ózat na jeho místo ve svět mo hu vykázat onen první minu losti a zaměřit se na u I\k t pohlížení je nedělitel spektivní, neboť předmět za m ě řuji pohled, a retrospe ' 0 předchází před svým vl ~ i první hybatel celého pro II syntéza předmětu se zakl I ohybu zaměření pohledu nu losti a budoucnosti, vym
[§ 12. Percept
