Interview s prof. J. Hořejším (rozhovor pro server Tváře vědy vedl Miroslav Indra Rosol, květen 2003) Úvodem vás poprosím o osobní údaje: kde jste se narodil, co vás přivedlo až sem, na matematicko-fyzikální fakultu UK? Narodil jsem se ve středočeské obci Straškov, kde jsem vychodil základní školu. Střední školu jsem pak navštěvoval v Roudnici nad Labem. Tehdy to ještě nebylo gymnázium, ale tzv. střední všeobecně vzdělávací škola, a z té jsem šel studovat na matfyz. Jak jsem se dostal k oboru? To je i pro mě dodnes zajímavá historie. Když pominuly typické dětské sny o tom být námořníkem nebo letcem, tak se mi kupodivu ve věku asi dvanácti let začalo zdát, že docela romantická profese je jaderný fyzik. Bylo to někdy začátkem šedesátých let minulého století a pramenilo to zřejmě z toho, že tehdy ještě doznívalo ohromení ze síly jaderné energie v různých aplikacích a na to navazující fyziky elementárních částic, která je neméně fascinující. Tehdy se zdálo, že ten obor kvete a bylo to skutečně pozoruhodné. Začal jsem nahlížet do trochu podrobnějších knih a zjistil jsem, že člověk asi musí dobře umět matematiku, aby pochopil, oč jde. Tehdy mi matematika ve škole moc nešla. Nový svět, pokud jde o matematiku, se mi otevřel, když jsem pochopil, co jsou rovnice a jak se řeší. Rovnice zjednodušily a zprůhlednily celou situaci. V té době na mě měl vliv zcela mimořádný učitel matematiky, pan Bohumil Klepetko (mimochodem, ten známý televizní moderátor je jeho syn). Zemřel bohužel velice mladý. Pan Klepetko učil matematiku poněkud osobitým a drsným způsobem, ale přinutil mě se na to pořádně podívat a vzbudil ve mně touhu naučit se matematiku opravdu důkladně. Takže nakonec tento drsný styl výuky matematiky pana učitele Klepetka vedl k tomu, že jsem se asi ve třinácti letech začal sám učit základy vyšší matematiky, diferenciálního a integrálního počtu. Než jsem ukončil základní školu, znal jsem už základy diferenciálního počtu a uměl jednoduché integrály, což mě velmi povzbudilo a umožnilo jít dál. Nějaký čas jsem zůstal u matematiky a zdálo se mi, že s ní možná vystačím, neboť to pro mě byl opravdu fascinující nový obzor. Ale od matematiky jsem se nakonec vrátil k fyzice – už na vyšší úrovni, k teoretické fyzice, a to mě dovedlo sem. Takže určitá romantika oboru jaderné fyziky a fyziky elementárních částic v kombinaci s vylepšenou znalostí matematiky mě vedla k teoretické fyzice a zhruba od patnácti let jsem byl víceméně rozhodnut, že se jí budu věnovat. Vystudoval jsem matfyz a prakticky od té doby jsem tady, s výjimkou jednoho roku, kdy jsem pobýval v Řeži v Ústavu jaderného výzkumu, a pěti let strávených v osmdesátých letech ve Spojeném ústavu jaderných výzkumů v Dubně u Moskvy. V té době to byla oáza skutečné vědy, i když dnes se zdá, že Rusko je na tom špatně. Ale tehdy se tam skutečně dělala špičková věda. Pracoval jsem v Laboratoři teoretické fyziky a věnoval se svému oboru. Co rodina a koníčky? Jsem dlouho ženatý a mám dvě dospělé dcery. Jedna z nich vystudovala přírodovědeckou fakultu a nyní pokračuje doktorandským studiem, shodou okolností u dr. Holého, kterého jste také zpovídal. Druhá dcera studuje scénografii na Janáčkově akademii múzických umění.
1
Pokud jde o koníčky, rád a často poslouchám vážnou hudbu, také hraji trochu na housle, dokonce jsem kdysi zpíval v pěveckém sboru. Hlavním oborem vašeho zájmu jsou anomálie v kvantové teorii pole a teorie elektroslabých interakcí. Mohl byste se pokusit popsat, o co jde, pro ty, kteří ve fyzice nejsou zrovna zběhlí? Anomálie je jev poněkud abstraktní. Člověk musí do hloubky kvantové teorie, protože kvantová teorie pole je zatím asi nejkomplikovanější teoretická metoda, která se používá k popisu světa, ale fyzika elementárních částic s ní pracuje jako s přirozeným pracovním nástrojem. Anomálie znamená zhruba toto: když konstruujete kvantovou teorii, většinou vycházíte z jejího klasického protějšku. Klasická teorie může obsahovat nějaké symetrie, které se nemusejí vždy přesně reprodukovat v kvantové verzi této teorie. Vzniká tzv. anomálie, jev známý od konce šedesátých let minulého století. Jde o narušení klasické symetrie kvantovými efekty, narušení v jistém smyslu neodstranitelné. Někdy ty anomálie kvantové teorii pomáhají, jindy škodí. Je to velice jemný efekt, který je dnes již součástí učebnic a jsou o něm celé kapitoly v knihách. Já jsem se zabýval některými partikulárními případy tohoto efektu, který souvisí se samými základy kvantové teorie. Pokud jde o teorii elektroslabých interakcí, ta je možná lépe přiblížitelná běžnému čtenáři. Tato teorie určitým způsobem sjednocuje dvě základní síly v přírodě – slabou interakci a elektromagnetickou interakci. Co je elektromagnetická interakce, to si asi každý dovede představit. Slabá interakce zodpovídá např. za jaderný beta-rozpad, tedy za radioaktivitu. Když tyto efekty začaly být někdy ve třicátých letech minulého století popisovány v kvantové teorii mikrosvěta, tak se zpočátku zdálo, že jsou to síly zcela nezávislé a že nemají prakticky nic společného. Ovšem jak se vyvíjelo poznání zejména slabých interakcí, bylo čím dál víc zřejmé, že by něco společného mít mohly a že je potřeba usilovat o jejich sjednocení. To se skutečně povedlo na konci šedesátých let několika lidem a teorie, které se dnes říká „standardní model elektroslabých interakcí“, v sobě zahrnuje obě síly. Je třeba dodat, že dnes běžně používaný termín „standardní model elektroslabých interakcí“ navozuje představu, že je v něm všechno jasné. Jenže všechno jasné zdaleka není. Hlavním chybějícím článkem je slavný Higgsův boson – částice s nulovým spinem, která je z určitých důvodů velice žádoucí, ale nakonec vůbec nemusí existovat. Spousta lidí si s tím láme hlavu. Dnes je úkolem zejména experimentátorů, aby ukázali, kterým směrem jít. Existuje však spousta teorií, které standardnímu modelu vytvářejí alternativy, a to je to, co mě velice zajímá a čemu se nyní nejvíce věnuji. Čeští vědci se podílejí na stavbě kruhového urychlovače LHC v CERN. Jakou máte šanci vy z tohoto ústavu se dostat ke zkoumání na takovém zařízení? Myslím, že ty šance jsou velice slušné prostě proto, že tam naši lidé už skutečně pracují. Jeden z našich pracovníků, dr. Rupert Leitner, tam dokonce vede projekt TileCal, což je součást celého detektoru Atlas, takže už má určitou významnou pozici. Ovšem na stavbě toho detektoru se podílí i celá řada dalších našich lidí, takže v okamžiku, kdy bude urychlovač spuštěn, budou mít přístup k „syrovým“ datům a budou se moci věnovat jejich vyhodnocování.
2
Já sám jsem teoretik, takže se svými diplomanty a doktorandy se snažím rozvíjet věci, které souvisejí s tímto zajímavým sektorem standardního modelu, respektive nějakých jeho alternativ. To je věc nezávislá na zařízení. Teoretik si může teoretizovat s tužkou a počítačem. Ale je důležité, že naši experimentátoři tam mají solidní přístup a jsme myslím bráni jako seriózní partneři. Postavení našeho kolegy o tom svědčí. Věřím, že někteří čtenáři sledovali diskusi k interview s dr. Dvořákem, která probíhala na www stránkách našeho projektu. Pan Motl (překladatel knihy „Elegantní vesmír“ – pozn. red.) tam vyjadřuje názor, že úroveň teoretické fyziky v Čechách nestojí za nic, a o několika vědcích se vyjadřuje v tom smyslu, že jsou „žábami na prameni“. Jak tuto situaci vidíte vy? Co nám chybí, aby tu mohli růst špičkoví teoretičtí fyzikové? To je skutečně problém. Především je třeba, aby se vyskytla dostatečně silná osobnost, která ovšem nevyroste jen tak. To si – byť máte dost peněz – neobjednáte. Leda byste koupil nějakého člověka z venku, který by pak kolem sebe začal vytvářet nějakou skupinku. Ale ono se ukazuje, že to nefunguje tak úplně. Dokonce jsou i případy lidí – to vím i z jiných oborů – kteří se ze zahraničí vrátí jako velice úspěšní, jenže v domácím prostředí nevybudují nic. Patrně usnou na vavřínech a nevěnují se tomu dostatečně aktivně. Je to složitý problém a postupně musí vzniknout vhodné prostředí, které je nesmírně důležité. Nemám strach o experimentátory, kteří tak jako tak pracují ve velkých týmech, jsou taženi špičkovým experimentem, jehož jsou součástí, a dělají věci, které jsou někdy spíše technické povahy. Problém je spíše v teorii. Řekl bych, že v poměru k velikosti naší země je nás teoretiků v tomto oboru málo, čili prostředí tu není takové, jaké bych si představoval. Není tu dostatečné množství lidí, kteří by mluvili stejným jazykem a mohli se tak posilovat diskusemi a formulovat a řešit problémy. Navzdory tomu, že svět je dnes poměrně otevřen, prostředí zde tolik otevřené není. Zahraničí vědci naši zem ani nevyhledávají, protože se tu mluví exotickým jazykem a i když se už blížíme k Evropské unii, stále ještě nejsme standardní bohatá evropská země, která by přitahovala lidi prostě proto, že by tu rádi měli zaměstnání a žili tady. To je otázka dlouhodobého vývoje. Jakmile se jednou staneme běžnou bohatou evropskou zemí, tak řada těchto problémů automaticky opadne. Myslím si, že se to nedá nijak významně urychlit. Pokud mohu komentovat výpady pana Motla, částečně mu dávám za pravdu, že tady není dostatečně stimulující prostředí, ale myslím si, že trochu přehání s těmi „žábami na prameni“. Tak to ve skutečnosti není. Naopak vidím ochotu mladých lidí vrátit se i za trochu horších podmínek do vlasti, pracovat tu a něco okolo sebe vytvářet. Shodou okolností jsem Luboše Motla – ještě když jsme měli dobré osobní vztahy – lákal, aby sem přišel a usadil se tady, přičemž získat místo by pro něj nebyl absolutně žádný problém. Chápu, že pro něj je Amerika zemí zaslíbenou, protože tam jeho obor kvete, zatímco tady by musel začít téměř od nuly. Jenže podle mě to jinak nepůjde. Jiný takový člověk je Petr Hořava, což je asi náš nejslavnější člověk zabývající se teorií strun. S ním jsem kdysi také vyjednával a věnoval tomu dost času. Petr však nakonec dostal místo v Americe a dal mu přednost, patrně i z rodinných důvodů. Je to zkrátka kombinace mnoha příčin. V naší instituci už nejsou takovým problémem peníze. Jsme na tom trochu lépe než dejme tomu za Klausových vlád, protože současná i předchozí vláda docela přeje vědě a výzkumu. Spolu s kolegou Chýlou jsme získali jedno z výzkumných center, a to je slušná finanční injekce, díky níž jsme schopni zaměstnávat nové lidi.
3
Samozřejmě to není za platy, které by v přepočtu odpovídaly platům v západoevropských zemích, ale je to dost, aby člověk neumřel hladem. Problém vidím spíše v tom, že je třeba sem dostat kvalitní mladé lidi, kteří nemají příliš velkou ochotu se vracet do vlasti. Jsem ale přesvědčen, že v časovém horizontu pěti či deseti let se nutně někteří z těch, kteří jsou teď v cizině, vrátí, neboť získat na Západě stálé profesorské místo je velmi obtížné a místa tady jsou přece jenom přístupnější. Ačkoliv tedy nevidím šanci na nějakou rychlou změnu, jsem optimista a doufám, že se to takto postupně zlepší. Experimentátoři jsou u nás více vidět, částečně i díky CERNu. U teoretiků je to trochu problém. Jaký je současný trend? Obracejí se mladí studenti k teoretické fyzice? A co se dá udělat pro to, abyste je přitáhli? Řekl bych, že není takový problém přitáhnout lidi k teoretické fyzice. Nezájmem mladých lidí o teoretickou fyziku netrpíme. Já sám mám prakticky pořád nějakého diplomanta nebo doktoranda a nezřídka lidi musím i odmítat, protože už prostě nemám místo. Je nás bohužel příliš málo na to, abychom saturovali zájem všech zájemců. Problém je spíše v tom, že není dostatečný počet nosných témat. To je ale zase dané tím, že je nás málo. Existuje určité konstantní procento populace, které tvoří brilantní mladí muži nebo ženy, kteří od mládí touží dělat teoretickou fyziku a věnují se jí bez ohledu na to, zda ji člověk popularizuje, či ne. Někdy je těžké udržet ty lidi tady, když např. dokončí doktorát, neboť jsou nuceni řešit existenční starosti. Nedávno jsem to počítal a vyšlo mi, že od počátku 90. let zhruba polovina studentů, kterým jsem dělal školitele diplomové nebo doktorandské práce, odešla z existenčních důvodů mimo obor. Dnes je situace o malinko lepší, ale zase ne o moc. Nabídka v jiných sférách je tak atraktivní, že ne každý tu vydrží. Řada lidí také odchází do zahraničí. Jaké máte v současnosti zahraniční spolupráce? Kde se vám daří umisťovat studenty? A kde vykazují nejlepší výsledky? Měli jsme tu několik studentů, kteří studují v zahraničí. Někteří odešli hned po diplomové práci a udělali velice úspěšně doktorát. Několik takových bylo ve Spojených státech. Nevím, jestli všichni zůstali u oboru, ale někteří určitě ano. Jinak celkem úzce spolupracujeme se dvěma francouzskými pracovišti: jedno je v Marseille, druhé v Orsay. Je tady malá skupinka, která se věnuje jedné partikulární oblasti fyziky elementárních částic, a sice tzv. chirální poruchové teorii, jež popisuje interakce mezonů při nízkých energiích. Tato skupina čile spolupracuje s universitou v Marseille, s Centrem teoretické fyziky a také s Ústavem jaderné fyziky v Orsay. Kromě toho řadu let spolupracujeme s univerzitou ve Vídni. S tímto pracovištěm jsem začátkem 90. let navázal kontakt právě prostřednictvím problematiky kvantových anomálií, o které jsme předtím hovořili. Ještě bych měl zmínit, že je tady letitá spolupráce s Ústavem jaderných výzkumů v Dubně, mým dlouhodobým působištěm. Tam jsem kdysi pracoval ve skupině teoretiků z Lipska. Ta skupina se pod vlivem složitých osudů Německa na počátku 90. let rozpadla, ale část z ní přežívá dál. Práce, které jsme tehdy napsali, začaly být kupodivu po mnoha letech docela
4
hojně citovány, jelikož je někdo znovu objevil jinde ve světě. Já sám se tím už nezabývám, ale docela mě těší, že některé staré práce, které jsme považovali za poněkud exotické, se najednou v posledních letech vytahují na světlo a zajímají se o ně i experimentátoři. Padla zmínka o dr. Holém, který má na svém kontě několik známých preparátů. Když se věnujete podobnému oboru a objevíte dejme tomu nějakou účinnou látku pozdějšího léku, získáte jednak slávu, jednak solidní peníze z licencí. V teoretické fyzice je teď možná klid před bouří, ale proti překotnému vývoji v období dvacátých nebo sedmdesátých let minulého století se laikovi může zdát, že se nic moc neděje. A i když vymyslíte něco skvělého, dozví se o tom patrně jen odborná veřejnost, protože pro laiky je to jen „kamínek do pyramidy“, kterému třeba ani nerozumějí. Nechybí vám trochu pocit satisfakce? To je něco, s čím se člověk musí naučit žít. Během své kariéry – mohu-li to tak nazvat – jsem byl několikrát v pokušení ten obor opustit, protože se mi zdálo, že je to dosti esoterická záležitost vyhrazená úzkému kroužku zájemců. Ale s tím se dá vyrovnat. Pokud někdo ve vědě, která má blízko k aplikacím, vymyslí něco užitečného, tak vědecké podstatě toho objevu beztak rozumí jen velmi málo lidí. Vulgární popularizace zase pouze klouže po povrchu, takže široká veřejnost do toho nakonec stejně nepronikne. Ta satisfakce pak pramení z toho, že si ten člověk může říci: „Udělal jsem něco pro spoustu lidí a třeba jsem mnoha z nich zachránil život.“ Nebo něco podobného. Po tom přirozeně občas zatouží každý. Na druhou stranu jsem během let zjistil, že pokud máte alespoň nějaké publikum, tak se satisfakce dostaví. Pro duševní zdraví osaměle bádajícího vědce je důležitá i pedagogická činnost. Tu bych opravdu nepodceňoval, což mi potvrdila celá řada vědců úspěšnějších než jsem já. Duševní zdraví je komplikovaná rovnováha mnoha faktorů. Musíte dělat více různých věcí, neboť nejsnazší cesta do blázince je upnout se na jeden problém a sedět nad ním od rána do večera, dokud to neskončí nějakým kolapsem. Musím říct, že mě pedagogická činnost těší, a pokud studenti poslouchají a chodí na přednášky, tak to považuji za docela slušný ohlas. Mé přednášky z kvantové teorie navštěvuje něco mezi jedním a dvěma tucty lidí, takže nemám onen tristní pocit osamění v posluchárně. A zase je to příjemnější, než přednášet v posluchárně nabité stovkou lidí, z nichž polovina si tam přišla zdřímnout. Takže pocit satisfakce je komplikovaná věc a každý se s tím musí vyrovnat sám. Obdobný problém ostatně řeší spousta lidí. Odkud podle vás vane vítr, který přinese tu bouři ve fyzice, po níž se „vyloupne“ něco nového? Čeká se například na nové experimenty, které by mohly přinést změny… Pokusil byste se zavěštit, kde se stane něco velkého a v jakém časovém horizontu? Pokud jde o teorii strun, snad se „strunaři“ na mě nebudou zlobit, když řeknu, že od strun si v dohledné době příliš neslibuji. Teorie strun je značně široký a vágní pojem, protože se jako obor nepředstavitelným způsobem rozvětvila. Nedává žádné příliš specifické predikce, a proto se nedá mnoho očekávat. V té škále energií, která bude dostupná, se jen těžko objeví něco tak pozoruhodného, co by ukázalo, že „strunaři“ mají pravdu, nebo se naopak mýlí. Skutečně pozoruhodné věci čekám spíše od urychlovačů, které už v současné době běží, tedy od Tevatronu ve Fermilabu, kde také pracují někteří naši kolegové, a zejména pak od zmíněného LHC, kde se skutečně rozhodne, zda existuje Higgsův boson. Tam je možno očekávat určitá překvapení: otázka existence Higgsova bosonu nebo nějaké jeho alternativy, mechanismus generování hmot ve standardním modelu elektroslabých interakcí a také otázka existence nebo neexistence supersymetrických částic. To je bolavé místo. Lidé se tím teoreticky
5
zabývají již přes dvacet let a jsou tomu věnovány tisíce článků. Teoreticky jsou do nejmenších podrobností spočteny spousty hypotetických procesů, ale nikdo žádnou supersymetrickou částici ještě neviděl. Urychlovač LHC rozhodne i tuto otázku. Buďto tam supersymetrické částice uvidíme, nebo ne. Pokud je neuvidíme, znamená to, že bude nutno vymyslet nějaký exotický mechanismus, který je posune do oblasti vyšších hmot a tak tady zase bude výmluva, že je nepozorujeme kvůli jejich příliš velké hmotě. Nicméně, tento urychlovač už zřejmě zodpoví danou otázku. Tam je tedy možné očekávat nějaký svěží vítr a překvapení nejsou vyloučena. Urychlovač bude spuštěn v roce 2007 a chvilku bude trvat jeho vyladění, takže rok 2010 bude ten správný čas, kdy – za předpokladu, že vše půjde hladce – můžeme očekávat něco zajímavého. Do té doby nám zbývá tužka a papír. Můžeme vymýšlet různé scénáře, ale rozhodnout musí experiment. Vnímá podle vás teoretický fyzik svět jinak než „běžný“ člověk? Zamýšlel jste se nad tím, zda vás znalost teorií, které zcela odporují tzv. selskému rozumu, nějak ovlivňuje? Nevím. Řekl bych, že příliš ne. Ty nejdůležitější otázky, které v životě řešíte, nemají příliš společného s nějakou fyzikální podstatou světa. Já zůstávám při zemi a nenechávám se unášet fantaziemi. Stephen Weinberg ve své populární knížce „Snění o finální teorii“ napsal, že když se mu podařilo vymyslet úspěšnou teorii – a on má na kontě opravdu řadu pozoruhodných prací – cítil se jako Siegfried, který – když se napil dračí krve – rozuměl řeči ptáků. Tento pocit je vyhrazen nemnohým a musí být skutečně úžasné, když s tužkou a papírem předpovíte nějakou částici, kterou potom někdo skutečně najde. Toto se přihodilo tvůrcům standardního modelu. Opravdu předpověděli částice, které později někdo pozoroval. Tohoto štěstí jsem byl bohužel ušetřen. Ale i takový prostý vědec jako já nemá příliš příležitostí vidět svět nějak jinak. Jde o to, že svět, ve kterém se pohybujeme, se změnil v technické struktuře. Jsme obklopeni všelijakými sofistikovanými přístroji, což jsou ovšem věci, které s mým oborem nemají mnoho společného. Je obtížné rozumět technický finesám, jimž rozumějí jen konstruktéři. Našinec ani nemá šanci proniknout detailů. Že bych tedy v tomto smyslu nějak prohluboval svůj pohled na svět, to nepřipadá v úvahu. To čím se zabývám, je natolik vzdáleno každodenní realitě, že ta souvislost není vidět. Někdy to působí jako blahodárný únik od některých nepříjemných, neblahých jevů každodenního života. Matematika nebo abstraktní věda, která nepřináší nic pro praktický život, je oázou exaktnosti a čistoty. V tomto smyslu tedy možná ano. Fyzika je poměrně vydatně popularizovaným oborem. Zabýváte se vy sám nějakou formou popularizace? Víte o někom, kdo by ve vašem oboru šel takříkajíc ve stopách dr. Grygara? Já se popularizaci věnuji málo, i když jsem měl řadu všelijakých přednášek pro širší veřejnost, dokonce jsem navštívil i několik středních škol a snažil jsem se náš obor přiblížit zájemcům z řad středoškoláků. Napsal jsem přehlednou práci o historii standardního modelu, která je spíše populární, ale zase ne moc. Je to práce, jež se hodí pro fyziky z jiných oborů, kteří mají dobře osvojené základy. I pro učitele základních škol, kteří nemají dostatečný fundament, to může být náročné čtení, přestože v textu nejsou prakticky žádné formule a vše jsem se snažil popisovat jen slovy. Tato práce možná vyjde i knižně jako brožurka do kapsy o standardním modelu mikrosvěta.
6
Nikdo tak výrazný jako je kolega Grygar zatím v dohledu není. Můj zástupce na tomto pracovišti – docela veselou shodou okolností se jmenuje Dolejší – se ovšem popularizaci věnuje dosti výrazně a v našem Centru částicové fyziky, které sdílíme s Fyzikálním ústavem AV, to má dokonce přímo v popisu práce. Popularizace je dnes totiž velmi vyžadovaná a je v módě. On se tomu věnuje daleko víc než já, má větší kontakt se středními školami a více působí na učitele v rámci jejich výuky. Musím ale říct, že bych popularizaci nepřeceňoval. Když jsem vyprávěl jednu svou standardní populární přednášku zájemcům z řad středoškolských učitelů a nejen jich, stejně jsem mohl jít jen k jisté hranici a potom jsem vždy narazil na to, že jsem musel přejít k matematice. Marná sláva, příroda je napsána v matematickém jazyce a vy ho musíte občas použít. Náš obor se nejlépe popularizuje pomocí tzv. Feynmanových diagramů. To jsou obrázky, které jsou dostatečně názorné na to, aby je člověk mohl v jakékoliv populární přednášce namalovat, ale mají jedno úskalí: jsou sice názorné a vypadají jako konkrétní reálné procesy, které v mikrosvětě probíhají, ale ve skutečnosti reprezentují dosti komplikované matematické výrazy. A když chcete spočítat nějakou veličinu, kterou experimentátoři opravdu měří – například určit průřez nebo střední dobu života nějaké částice – tak musíte příspěvek každého diagramu spočítat. A já jsem si všiml, že zájemci o populární poznání nejsou dostatečně ochotni se do té matematiky pustit, ač k tomu jsou třeba jinak disponováni. Vždyť takový středoškolský učitel by mohl věnovat pár hodin týdně zdokonalování se v těchto technických záležitostech. Jenže obvykle jim to připadá jako moc práce, bez niž to však nejde. Do konce života tápou nad otázkami, které ani nemá smysl klást, dokud k nim nepřistoupíte vyloženě matematicky. Tak to je tedy problém s popularizací. Jde to až do určité míry a je docela možné, že tím někoho získáte. Pěkně formulovanou populární přednáškou můžete člověka nadchnout pro nějaký obor. Doktor Grygar měl se svým pořadem „Okna vesmíru dokořán“ zcela nepochybně velký úspěch. Jenže vesmír se také lépe popularizuje než elementární částice prostě proto, že je vidět. Řekl bych, že lidé, kteří jsou odhodláni věnovat se teoretické fyzice, se jí nakonec stejně budou věnovat bez ohledu na popularizaci. Dovolím si oponovat v tom smyslu, že popularizace může být dobrá proto, aby lidé, aniž by měli snahu do oboru nějak pronikat, věděli, že ten obor u nás existuje, že má nějaké úspěchy a je zajímavý. Pak třeba konečně uznáme, že je potřeba do vědy dávat mnohem víc peněz. „Obyčejní“ lidé by měli pochopit skutečný přínos vědy a začít tlačit na politiky a příslušné orgány, aby věda a vzdělání přestaly být opomíjeny. K tomu není co dodat, máte pravdu. Problém je přesvědčit lidi, že věda k něčemu je, když velké oblasti vědy jakoby k ničemu nejsou. Velké země, jako jsou dejme tomu Spojené státy, takové problémy nemají a věda je tam ohromně podporována. Tam ale každý občan cítí, jak vědecké výdobytky chrání jeho bezpečnost a co všechno dokážou. Člověk na Měsíci je přece jen dobře vidět. Kdybyste vylovil zlatou rybku z rybníka, co byste si přál pro školu nebo pro fyziku v Čechách vůbec? Určitě bych si přál, aby zejména teoretická část našeho oboru více prosperovala, tzn. aby se tu etablovala větší skupina lidí, která bude udržovat tu kulturu. Také bych byl docela rád, kdyby
7
se vrátili lidé, kteří po listopadu 1989 odešli do zahraničí, a začali rozšiřovat náš obzor, aby na tom obor byl lépe. Rozhodně by neškodilo, kdyby bylo více peněz. V daný moment na tom nejsme tak špatně a na peníze si nemůžeme stěžovat, ale patrně je to krátkodobý výkyv a podpora by měla být daleko systematičtější. Zlatá rybka by mohla splnit mnohé. Já bych si přál hlavně to, aby tento obor přežil i určitá hluchá období, o kterých už jsme také mluvili, prostě proto, že jej považuji za natolik fundamentální, že stojí za to jej udržovat i v dobách, kdy se to nerozvíjí tak bouřlivě, jako dejme tomu začátkem sedmdesátých let 20. století. To bych si tedy přál.
8
