Insolvence 2014: Hledání cesty k vyšším výnosům

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE Fakulta podnikohospodářská katedra podnikové ekonomiky

Sborník z mezinárodní vědecké konference (Proceedings of the International Scientific Conference)

Insolvence 2014: Hledání cesty k vyšším výnosům Insolvency 2014: Finding a way to higher returns Konference se konala pod záštitou rektorky Vysoké školy ekonomické v Praze prof. Ing. Hany Machkové, CSc.

květen 2014

Tento sborník „Insolvence 2014: Hledání cesty k vyšším výnosům “ byl vytvořen s finanční podporou TA ČR (evidenční číslo projektu TD020190).

Vědecká rada konference / Scientific committee JUDr. Tomáš RICHTER, LL.M., Ph.D. prof. Ing. Eva KISLINGEROVÁ, CSc. – garant konference / conference guarantor JUDr. František PÚRY doc. Ing. Luboš SMRČKA, CSc. Ing. Jaroslav SCHÖNFELD, Ph.D.

Externí recenzenti / External reviewers JUDr. Pavel KRÝL, CSc. Mgr. Dušan SEDLÁČEK

Organizační výbor / Organizing committee Ing. Jindřich Špička, Ph.D. Ing. Miroslav Lorenc, Ph.D. Ivana Vostřelová Ing. Martina Poláchová Ing. Jan Plaček Publikace neprošla jazykovou úpravou. The publication did not pass proofreading. Publikace prošla recenzním řízením. The publication passed a review process. © Vysoká škola ekonomická v Praze, Nakladatelství Oeconomica, 2014 Editoři sborníku: prof. Ing. Eva Kislingerová, CSc. Ing. Jindřich Špička, Ph.D. ISBN 978-80-245-2027-8

Partneři konference / Conference partners

Obsah Riziko insolvence: Pomohla měnová intervence ČNB zvýšit konkurenceschopnost českých exportérů? ................................................................................................................................... 5 Drahomíra Dubská

Nová pravidla správy a zpeněžení předmětu zajištění po revizní novele insolvenčního zákona .................................................................................................................................................. 18 Dušan Dvořák – Milan Jandus

Role of Restructuring in Crisis Development .......................................................................... 26 František Freiberg – Pavel Scholz

Silné a slabé stránky vybraných predikčných metód finančnej analýzy ex-ante ..................... 34 Petra Gundová

Postupy a praxe krajských soudů ve světle insolvenční statistiky ........................................... 41 Jiří Hnilica – Jan Plaček

Makroekonomické determinanty úpadku firem v ČR .............................................................. 50 Petr Jakubík – Tatiana Škerlíková

Numerická realizace metod DCF oceňování podniku s užitím sw Mathematica .................... 62 Ladislav Lukáš

Osobní bankroty v České republice ......................................................................................... 75 Jakub Maixner – Jan Hospodka

Legislatívny rámec riešenia úpadku podniku v podmienkach Európskej únie ....................... 82 Jana Majerová

Uspokojení věřitelů z oddlužení fyzických osob v ČR ........................................................... 93 Marie Paseková – Zuzana Fišerová – Zuzana Crhová – Dagmar Bařinová – Luboš Smrčka

Možné mechanismy statistického zkoumání insolvenčních případů v České republice ........ 103 Jan Plaček – Tomáš Malý – Lee Louda

Skutečné výsledky insolvenčních řízení v ČR – předběžná zpráva výzkumného týmu ........ 118 Jaroslav Schönfeld – Luboš Smrčka – Eva Kislingerová

Insolvence, malý podnik, sociální aspekty ............................................................................. 133 Vladimír Štípek

Právne riziká podniku............................................................................................................. 138 Viera Šukalová

Mezinárodní okénko, zahraniční přístupy k insolvenci ......................................................... 148 Jan Švoma

4

Riziko insolvence: Pomohla měnová intervence ČNB zvýšit konkurenceschopnost českých exportérů?#* The risk of insolvency: How CNB foreign exchange intervention supported the competitiveness of Czech exporters? Drahomíra Dubská* ABSTRAKT Prvotním cílem měnové intervence České národní banky (ČNB) spuštěné 7. listopadu 2013 bylo zabránit působení deflace na ekonomiku České republiky. Hrozba deflace sílila především z jejího „dovozu“ prostřednictvím neustále klesajících cen energií. Relativně prudké oslabení koruny přineslo nárazové a poměrně značné posílení konkurenceschopnosti exportérů. Riziko nepříznivých dopadů vlivem zdražení dovozů při takovéto depreciaci měny nebylo zanedbatelné, neboť zhruba tři čtvrtiny z nominální hodnoty dovozů do ČR směřuje do mezispotřeby, tedy k dalšímu zpracování nebo úpravě. Avšak zachovaný a v prvních dvou měsících intervence výrazně posílený předstih meziročních temp vývozních cen oproti cenám dovozním toto riziko značně snížil a posílil schopnost českých exportérů konkurovat na zahraničních trzích. Vzhledem k vysokému podílu tuzemských obchodů v eurech mezi firmami (především exportujícími) a jejich dodavateli pak těžili z měnové intervence zvýšením svých zisků i tito tuzemští dodavatelé. Dopad oslabení koruny na firemní sektor byl nejvýraznější v prvních dvou měsících, poté jeho efekt začal slábnout. Klíčová slova: měnová intervence, konkurenceschopnost, zisky firem, ceny ABSTRACT The primary objective of foreign exchange intervention of Czech National Bank which was beginning from 7 November 2013 was to prevent deflationary effect on the economy. The threat of deflation grew mainly from its "import" through constantly falling energy prices. A relatively sharp depreciation of the koruna has brought initially gusty and quite substantial strengthening the competitiveness of exporters. The risk of adverse effects due to higher prices of imports at such a depreciation of the currency was not negligible, because about three quarters of the nominal value of imports to the CR goes to intermediate consumption, i.e. for further processing or treatment. However, this risk had been greatly reduced and the ability of Czech exporters to compete in foreign markets strengthened due to faster growth of export prices against growth of import prices above all during the first two months of intervention. Due to the high proportion of domestic transactions in euro, especially between suppliers and exporting companies also such suppliers could have benefits from weakening of the koruna, which increased their sales and thus profits. Given the high proportion of domestic transactions

# Příspěvek je zpracován jako jeden z výstupů výzkumného projektu „Výzkum insolvenční praxe v ČR s cílem vytvořit návrhy změn legislativy, které by umožnily zvýšení výnosů z insolvenčních řízení pro věřitele a tím by napomohly zvýšení konkurenceschopnosti české ekonomiky“, registrovaného u Technologické agentury ČR pod evidenčním číslem TA CR TD020190. * Ing. Drahomíra Dubska, CSc. – Vysoká škola ekonomická v Praze

5

in euro, especially between suppliers and the exporting companies, also such domestic suppliers could have benefits from weakening of the koruna, which increased their sales and thus profits. The impact of the depreciation of the koruna on the corporate sector was most pronounced in the first two months of intervention. After that its effect began slightly to fade Key words: foreign exchange intervention, competitiveness, corporate profits, prices JEL classification: E52, E58, E31, G33, L11, L6

Úvod Struktura české ekonomiky s výrazným podílem exportně zaměřených firem – rekrutující se z velké části z podniků pod zahraniční kontrolou – umožňovala hypoteticky zvýšit šance kroku měnové politiky České národní banky (ČNB), jehož prvotním cílem bylo zabránit působení deflace v ekonomice České republiky se všemi důsledky, které pokles cen v ekonomice vyvolává. Hrozba deflace v ČR pramenila především z jejího importu přes snižující se ceny energií Měnová intervence ČNB provedená 7. listopadu 2013 a významně oslabující kurz české koruny (na 27 CZK/EUR z 25,76 CZK/EUR), pak kromě protideflačního účinku počítala v dalším s posílením konkurenceschopnosti exportérů vlivem této kurzové depreciace. Vyšší výnosy exportujících firem měly v této hypotéze vést k vytváření většího počtu pracovních míst a ke zlepšení přírůstků mezd. Takovéto efekty by pak posílily spotřebu domácností, zlepšily investice a dlouhodobý důchodový efekt by se projevil v podobě vyššího růstu HDP. Jak se tedy tato konstrukce měnové intervence, kterou bylo možné chápat při faktické absenci hospodářské politiky v ČR jako jediný krok k řešení dvouleté recese české ekonomiky, dosud projevila? Jak za necelý půlrok ovlivnila sektor nefinančních podniků?

Struktura ekonomiky z pohledu dopadů oslabeného kurzu koruny Pro rozbor dopadů umělého oslabení koruny na sektor nefinančních podniků v krátkodobém horizontu je třeba připomenout váhu firem pod zahraniční kontrolou ve struktuře nefinančních podniků ČR. Především tyto firmy používají ve velké míře dovážené zboží pro výrobu a poté export. Jsou tedy segmentem, jehož se dopady měnové intervence týkaly především. Jejich podíl na produkci nefinančních podniků v ČR narůstal (z 6,7 % v roce 1993 až na 53,3 % v roce 2009) s následným poklesem této proporce (v roce 2013 meziročně stagnace na 51,4 %). Jejich váha je (podle produkčních statistik, nikoli produkce v pojetí národního účetnictví), stále silná ve zpracovatelském průmyslu, kde firmy dominují především v produktivitě).

6

Graf č. 1: Dynamika produkce sektoru nefinančních podniků a subsektoru podniků pod zahraniční kontrolou (v % y/y)

Pramen. ČSÚ, vlastní propočty Přírůstky jejich produkce klesaly během let 1994-2012 v trendu rychleji než přírůstky produkce nefinančních podniků celkem a v roce 2012 již ukazuje přímka lineárního vyrovnání meziroční snížení (u nefinančních podniků jako celku nikoli). Z pohledu analyzovaného tématu je důležité (graf 2), že firmy pod zahraniční kontrolou mají podíl na mezispotřebě sektoru nefinančních podniků vyšší než je tomu u produkce nebo hrubé přidané hodnoty. Vzhledem k váze mezispotřeby pocházející z dovozu pak z tohoto vyššího podílu vyplývá obecně i jejich větší zranitelnost při pohybu dovozních cen směrem vzhůru. Graf č. 2: Podíly subsektoru nefinančních podniků pod zahraniční kontrolou na produkci, mezispostřebě a hrubé přidané hodnotě sektoru nefinančních podniků (v %)

Pramen: ČSÚ, vlastní propočty Odhlédneme-li od okolnosti, že nižší podíl firem pod zahraniční kontrolou na přidané hodnotě je zřejmě způsoben jejich dominancí v odvětvích, která vynikají vysokou mezispotřebou a relativně nízkou přidanou hodnotou, jako je automobilový průmysl anebo produkce v odvětví výroby počítačů a elektronických zařízení – shodou okolností nejsilnějších exportních odvětví české ekonomiky - pak sama skutečnost takto vysokého podílu mezispotřeby na celkové mezispotřebě nefinančních podniků celkem indikovala při 7

umělém oslabení koruny riziko v případě, že jde o mezispotřebu z dovozu. Logicky by tak kurzová depreciace, zdražující tyto dovozy, působila negativně i v případě, pokud by tempo dovozních cen převyšovalo tempo cen vývozních (více v části o cenách).

Dovozní náročnost české ekonomiky Náročnost ekonomiky ČR na dovoz zboží byla v roce 2012 v reálných podmínkách pátá nejvyšší v EU (graf 3), více než dvakrát vyšší než kolik činil unijní průměr (65,8 % proti 32 % průměru EU). Zatímco poměr dovozů zboží k HDP reálně stoupl v unii za roky 2000-2012 o 7 pb, v ČR o 22,3 pb. I zde šlo o pátý nejvyšší přírůstek v zemích EU. Příčnou byly silné investiční dovozy na počátku minulé dekády patrné po vstupech přímých zahraničních investorů do ČR i charakter české ekonomiky, transformující ve výrazné míře tyto dovozy surovinových komodit a dalšího zboží do exportu. Podobná relace je i v případě náročnosti české ekonomiky na dovoz zboží vč. služeb*. Druhým významným rysem je kromě vysoké proporce k HDP také směr těchto dovozů z pohledu užití na konečnou spotřebu a na mezispotřebu. Obecně se dovoz pro mezispotřebu, tj. k dalšímu zpracování či úpravě, pohybuje stabilně podle analýzy nominálních údajů ze symetrických input-output tabulek† kolem tří čtvrtin celkových dovozů do ČR‡.

*

V roce 2012 byly nároky ekonomiky ČR na dovozy zboží a služeb téměř dvakrát vyšší než za EU – jestliže v reálně představovala jejich relace k HDP 76,4 %, za EU 27 jen 40,9 %. Nominálně byl rozdíl nepatrně menší (72,4 % v ČR proti 42,9 % v EU), ale přesto výrazný. Výsledek je ovlivněn i faktem, že v největších evropských ekonomikách vzhledem k velké váze domácí poptávky, podle spotřeby domácností a vládního sektoru, je váha ve struktuře HDP objektivně potlačena. Podobně je tomu např. v ekonomice USA (15,7 %) nebo Japonska (14,1 %).

†

Dosud ČSÚ publikoval tabulky typu produkt x produkt. Od roku 2012 k tomuto navíc přibyly i tabulky typu odvětví x odvětví. Tabulky typu odvětví x odvětví popisují zdroje, užití i přidanou hodnotu podle odvětví. Například v matici mezispotřeby jsou popisovány vstupy do jednotlivých odvětví nikoli ve formě produktů, ale ve formě výstupů odvětví. Výpočet je založen na předpokladu fixní struktury tržeb produktu. Jsou popisovány vstupy do jednotlivých odvětví nikoli ve formě produktů, ale ve formě výstupů odvětví. Výpočet je založen na předpokladu fixní struktury tržeb produktu (model D manuálu Eurostatu). Input-output tabulky jsou publikovány s významným časovým zpožděním, protože se jedná vždy až o definitní verze sestav národních účtů.

‡

Na konečné užití, tj především pro výdaje na konečnou spotřebu domácností a vládního sektoru vč. investic, připadlo podle posledních definitivních dat symetrických input-output tabulek za rok 2009 jen 26,8 % užitých zdrojů z dovozu. Nejvíce jich absorboval automobilový průmyslu (9,2 % celkové hodnoty dovozů zboží a služeb do ČR) a výroby počítačů a elektroniky (8,2 %). Silné dovozy určené k dalšímu zpracování směřovaly i do hutnictví (produkce základních kovů 2,4 % a výroba kovových konstrukcí a kovodělných výrobků 3,4 %).

8

Graf č. 3: Porovnání dovozní náročnosti ekonomik zemí EU a dalších vybraných zemí v roce 2012 (objem dovozů zboží k objemu HDP; v %)

Pramen: Eurostat Intenzita zapojení do globálních hodnotových řetězců v případě České republiky, poskytuje další zajímavý údaj, podle něhož v roce 2009, za něž jsou zatím dostupná data OECD, bylo v ČR celkem 60 % zboží dovezeného pro mezispotřebu užito pro produkci určenou na export (ve výrobě elektrických zařízení dokonce 76 %, ve výrobě dopravních prostředků 71 %, ale překvapivě hodně i v textilním průmyslu, 68 %). Rozeberme si, jak se při takto strukturované souvztažnosti vztahů „dovozy-mezispotřeba-vývozy“ promítlo umělé oslabení koruny do konkurenceschopnosti podle dat známých v době zpracování této analýzy (duben 2014), tj. tří, resp. čtyř sad měsíčních dat o cenách výrobců a cenách v zahraničním obchodě). Korelace nominálních dovozů, dovozních cen a vývoje směnných kurzů Otázku, do jaké míry mohou kurzové pohyby ovlivnit dovozní ceny a hodnotu dovozů, resp. jak byly ovlivňovány na základně předchozích dat časové řady od roku 2007 do 3. čtvrtletí roku 2013, lze z obecného hlediska posoudit vzájemnou korelací těchto veličin. Mezi vývojem dovozů zboží a služeb v nominálním vyjádření, dovozních cen a směnných kurzů koruny k základním měnám (vše uváděno jako změnové veličiny čtvrtletních údajů proti stejnému období předchozího roku) bylo možné za českou ekonomiku zjistit, že korelace dovozních cen a nominální hodnoty dovozů je relativně významná (korel. koef. 0,559). U samotných cen a vývoje kurzu je těsnost závislosti spíše slabší (zejména u CZK/EUR s korel. koef. 0,188). O něco vyšší korelace u CZK/USD (0,385) je daná vazbou na dolarové dovozy surovin, zejména ropy. Korelace změn hodnoty dovozů a kurzových změn je v případě CZK/EUR významnější (-0,538) než u CZK/USD (-0,393). Hodnoty korelačních koeficientů tedy na základě předchozích dat závislost ukazují, nikoli však závislost fatální.

9

Graf č. 4: Meziroční změny nominálních dovozů zboží a služeb do ČR, dovozních cen a úrovně čtvrtletních průměrů směnného kurzu koruny (v %)

Pramen: ČSÚ, vlastní propočty Dezinflační vývoj a importovaná deflace Je zřejmé, že vysoká dovozní náročnost české ekonomiky i v mezinárodním srovnání, byla při měnové intervenci rizikem. Dovozy, zdražené umělé oslabenou korunou, mohly zdražit i vstupy dalších stupňů výrobního řetězce. To při dovozně-vývozní provázanost však zároveň podporovalo tezi, že se takto zdražené vstupy „přelijí“ do cen vývozů u firem, které na takovémto transformačním principu fungují. Vyšší riziko však plynulo pro ty firmy, které pracují s dováženými vstupy, ovšem prodávají na domácím trhu a tedy neexportují. Dále zde jsou dovozy pro konečnou spotřebu, v nichž mohl být efekt oslabené koruny - tedy dražšího importovaného zboží - přímý. Jak však plyne z vývoje spotřebitelských cen, deflační tlaky existovaly a byly tak silné – generované deflací především v cenách energií a mající svůj původ zejména v jejich klesajících dovozních cenách -, že v prvních čtyřech měsících po uskutečnění intervence byla meziroční změna spotřebitelských cen stále nad nulou (+1,1 % v listopadu a +1,4 % v prosinci 2013, v prvních třech měsících roku 2014 shodně 0,2 %). Dezinflace byla přitom v indexu spotřebitelských cen v trendu patrná již od dubna 2012 (Slovensko sklouzlo do deflace již v únoru 2014, země EU jako celek jsou rovněž ohroženy deflačním vývojem v tomto směru). Z pohledu intervence a jejího dopadu na spotřebitelskou inflaci v ČR je tak patrné, že tlak na pokles cen byl tak silný, že ani zdražení zboží z dovozu určené pro konečnou spotřebu nevychýlilo index spotřebitelských cen významně směrem vzhůru. Úvahu, že tento vývoj mohl být tlumen ústupkem v maržích obchodních řetězců, nelze vzhledem k nedostatku dat potvrdit.

10

Graf č. 5: Index spotřebitelských cen (y/y v %, trend dvanáctiměs. klouzavého průměru) 14

Inf lace podle indexu spotřebitelských cen (y /y v %) Klouzav ý průměr/12 (Inf lace podle indexu spotřebitelských cen (y /y v %))

12 10 8 6 4 2

1.1.2014

1.1.2013

1.1.2012

1.1.2011

1.1.2010

1.1.2009

1.1.2008

1.1.2007

1.1.2006

1.1.2005

1.1.2004

1.1.2003

1.1.2002

1.1.2001

1.1.2000

1.1.1999

1.1.1998

-2

1.1.1997

0

Pramen: ČSÚ, vlastní propočty

Dopad oslabení koruny do cen výrobců a do cen v zahraničním obchodě Bezprostřední dopad intervence na ceny průmyslových výrobců vlivem euroizace obchodů významných produkčních odvětví Deflace především v cenách energií a půldruhého roku trvající ekonomický útlum v eurozóně působily nejprve dezinflaci a pak i celkový pokles tempa růstu výrobních cen především v průmyslu. Ceny průmyslových výrobců v EU 28, jak je patrné z tabulky 1, se ocitly od srpna 2013 v pásmu deflace (meziročně -0,6 %), která se prohloubila zejména v lednu a únoru 2014 (-1,2 %, resp. -1,7 %). Naproti tomu v ČR se riziko deflace objevilo nepatrně později (-0,1 % v říjnu 2013), další pokles cen však již nepokračoval právě v důsledku měnové intervence ČNB. Ta přinesla poměrně výrazný počáteční růst cen průmyslových výrobců jako celku, již v listopadu (meziročně +0,5 %) a následně i v prosinci 2013 (+1,6 %). Příčinou byla skutečnost, že zejména v některých odvětvích jsou obchody mezi dodavateli a odběrateli uskutečňovány v různé míře v eurech, nikoli v českých korunách, takže dopad oslabeného kurzu byl prakticky okamžitý a ceny stouply. Tabulka č. 1: Ceny průmyslových výrobců na domácím trhu (y/y v %, NACE B až D*) VII.13 VIII.13

IX.13

X.13

XI.13 XII.13

I.14

II.14

EU 28

0,4

-0,5

-0,6

-1,1

-1,0

-0,5

-1,2

-1,6

ČR

1,1

0,4

0,5

-0,1

0,5

1,6

-0,7

-0,7 Pramen: Eurostat

*

Tabulka Eurostatu ukazuje data za odvětví NACE B-D, tedy bez NACE E Zásobování vodou. V důsledku prudkého zdražování vody pak zahrnutím i tohoto odvětví stouply ceny průmyslových výrobců v ČR v listopadu meziročně více oproti údajům za odvětví NACE B-D, a to o 0,6% a 1,8 %, přičemž v říjnu došlo k jejich meziroční stagnaci. V lednu a únoru pak takto definováno (vč. odvětví (NACE E) byly poklesy mírnější (shodně -0,6 %). Údaje za EU 28 však zahrnutím tohoto odvětví ovlivněny nebyly (takovýto efekt tam zřejmě nenastal).

11

Tuzemské obchody mezi průmyslovými firmami v eurech „Euroizace“ obchodů mezi průmyslovými firmami je zejména v některých odvětvích vysoká. V listopadu 2013 probíhalo v eurech* za průmysl celkem 13,7 % tuzemských obchodů, v březnu 2014 už 14,3 % obchodů. Co se odvětví týká, podle dat za únor 2014 probíhaly v eurech zhruba tři pětiny tuzemských obchodů mezi domácími dodavateli dílů tuzemských automobilkám, tj. 60,5 % a třetina ve výrobě počítačů a elektronického zařízení, tj. 31,4 % (jak již bylo zmíněno, automobilový průmysl i výroba počítačů a elektroniky mají největší podílem na nominálním exportu zboží z ČR v pojetí přeshraniční statistiky). V eurech však mezi sebou obchodují významně i firmy z chemického průmyslu (23,3 %, výroby kovů (21,8 %) nebo elektrických zařízení (23 %). Samotný vliv změny oslabení koruny na meziroční tempo těchto obchodů intervencí výrazně vzrostl†, poté postupně oslaboval. Nicméně v důsledku takto významných podílů v obchodech uskutečňovaných v eurech např. ceny výrobců dopravních prostředků po dezinflačním trendu předchozích měsíců stouply již v listopadu meziročně o 3,7 %, meziměsíčně pak o velmi silná 3 % (!). Ceny jejich dílů a příslušenství vzrostly proti stejnému období loňského roku o 5,3 %, proti říjnu o 4,1 %. Přímý zásah oslabeného kurzu na domácí firmy obchodující v eurech byl tedy prakticky okamžitý a významný již v měsíci intervence (v listopadu 2013), v prosinci pak dopadl plně. Tab. č. 2: Výrobní ceny energií (meziroční index cen průmyslových výrobců na domácím trhu, NACE D, výroba elektřiny, plynu, páry a klimatizovaného vzduchu) VII.13 VIII.13 EU 28 ČR

IX.13

X.13

XI.13

XII.13

I.14

II.14

-0,1

-1,3

-0,7

-1,0

-1,3

-0,8

-2,4

-2,9

3,6

3,6

3,6

3,6

3,8

3,5

-8,7

-8,8 Pramen: Eurostat

V lednu a v únoru, vlivem velmi prudkého poklesu cen energií (tabulka 2)‡, se v úhrnu ceny průmyslových výrobců opět meziročně snížily, nikoli však ve zpracovatelském průmyslu, jak je patrné z grafu 6. Zpracovatelský průmysl těží zřejmě i nadále podle meziročních indexů cen z oslabení měny, protože meziroční růsty cen zpracovatelů zůstaly – na rozdíl od cen průmyslových výrobců jako celku – v lednu a únoru 2014 pozitivní (+1,2 %, resp. +1,0 %).

* †

Resp. v cizích měnách obecně, ale jejich zbytek je proti euru zanedbatelný. Říjen 2013 -3,9 pb., listopad +0,8 pb., prosinec +1,2 pb, leden +1pb, únoru +1 pb a březen +0,9 pb.

‡

Pokles cen energií v odvětví NACE Rev2 D, tj ve výrobě elektřiny, plynu, páry a klimatizovaného vzduchu byl v ČR v evropském srovnání v lednu i únoru 2014 jeden z nejhlubších.

12

03/2014

01/2014

11/2013

09/2013

07/2013

05/2013

03/2013

01/2013

11/2012

09/2012

07/2012

05/2012

03/2012

01/2012

Graf č. 6: Ceny v průmyslu a ceny výrobců ve zpracovatelském průmyslu (y/y v %)

5,0 4,0 3,0 2,0

Tempo růstu cen v průmy slu (y /y v %) Tempo růstu cen v e zpracov atelském průmy slu (y /y v %)

1,0 0,0 -1,0 -2,0

Pramen: ČSÚ Dopad měnové intervence ČNB na ceny v zahraničním obchodě ČR Deflace začala zasahovat vývoj světových ceny mnoha komodit, především minerálních paliv, významně již v průběhu roku 2013. Průběžný komoditní index v dolarovém vyjádření v roce 2014 do začátku února klesal, cena elektřiny v trendu dokonce už od poloviny roku 2011 (z 84 eur za megawatthodinu na dnešních 49 eur). Cena americké lehké ropy spadla ze110 dolarů za barel v září 2013 až na 91 dolarů na počátku roku 2014. Uhlí se na trhu USA propadlo ze 450 dolarů z poloviny roku 2011 na 129 dolarů v únoru 2014. Oproti minulosti slabší poptávkové impulsy a také využívané nové zdroje vedou k tomu, že energie zlevňují, což se vzhledem k jejich postavení v surovinovém a výrobním řetězci může promítat do cen i dalšího zobchodovávaného zboží. Kromě cen energií byla druhým významným faktorem přinejmenším dezinflačním - ekonomická slabost eurozóny, patrná již víc než půldruhého roku. Chyběla tak živná půda pro výraznější růst cen v zahraničním obchodě s finalizovanějším zbožím, který by za jiných okolností mohla generovat vyšší poptávka. Stejně jako u cen průmyslových výrobců, zapůsobilo oslabení koruny na ceny v zahraničním obchodě v prvních dvou měsících, tj. v listopadu a prosinci 2013, velmi významně. Pozitivní skutečnost, tj. rychlejší tempo růstu cen vyváženého zboží proti tempu cen dovozů zboží bylo sice vidět již před zásahem ČNB, ale jejich oboustranná dynamizace už v listopadu (+2,9 % u vývozu, resp. +2 % u dovozu) znamenala obrat proti říjnovému deflačnímu poli (-0,1 % u vývozu a -1,7 % u dovozu). V prosinci byl tento efekt ještě významnější, když ceny vývozů stouply o 6 % a ceny dovozu o 3,8 %. To znamenalo nejpříznivější směnné relace z celého roku 2013, ve kterém se přehouply do kladných hodnot po 37 měsíců trvající slabšího tempa vývozních cen oproti cenám dovozním (tj. záporných hodnot).

13

01/2014

11/2013

09/2013

07/2013

05/2013

03/2013

01/2013

11/2012

09/2012

07/2012

05/2012

03/2012

01/2012

Graf č. 7: Ceny dovozu a vývozu očištěné o vliv kurzu koruny (y/y v %)

4 3

Výv ozní ceny očištěné o kurzov ý v liv

2

Dov ozní ceny očištěné o kurzov ý v iv

1 0 -1 -2 -3 -4

Pramen: ČSÚ Dopad měnové intervence na ceny v zahraničním obchodě je však nejlépe vidět, srovnáme-li vykázané cenové růsty s dynamikou cen, které kurzový pohyb ignorují. Ceny vývozu a dovozu očištěné o vliv změn kurzu koruny (grafy 7). Nebýt “působení koruny“, ceny dovozu i vývozu po celý rok 2013 i v prvních měsících roku 2014 po předchozích růstech meziročně klesaly. Zejména u cen dovozu šlo o import deflace do České republiky, což by z pohledu reálné ekonomiky zřejmě jeden z hlavních aspektů pro rozhodnutí ČNB oslabit měnu (v prosinci 2013 ceny dovozů očištěné o kurzový vliv klesly meziročně dokonce o 4 % z říjnových -1,9 % a listopadových -2,7 %, takže import deflace byl evidentní). Graf 8 ukazuje prudký skok, k němuž došlo oslabením měny ve vykázaných růstech dovozních cen a tedy vliv cenové intervence, která zapůsobila v tomto rozsahu protideflačně. Nárazovitost této reakce je patrná ze zmírnění tempa v lednu i jeho únorové stagnace. Obdobná reakce je patrná u cen vývozních (graf 9). Také ty po vrcholícím přírůstku z prosince 2013 (+6 %) své tempo zmírnily. Přesto jde o přírůstky srovnatelné s těmi z léta 2012, kdy exporty z ČR - v širším spektru vývozních komodit, nikoli pouze automobilů rostly nominálně daleko výrazněji než importy trpící potvrzenou ekonomickou recesí v ČR. Je tedy zřejmé, že nominální výnosy exportérů vlivem této kurzové depreciace musely vzrůst.

02/2014

01/2014

12/2013

11/2013

10/2013

09/2013

08/2013

07/2013

06/2013

05/2013

04/2013

03/2013

02/2013

01/2013

12/2012

11/2012

10/2012

09/2012

08/2012

07/2012

06/2012

05/2012

04/2012

03/2012

02/2012

01/2012

Graf č. 8: Srovnání temp cen dovozu neočištěných a očištěných o kurzový vliv (y/y v %)

8,0% Dov ozní ceny neočištěné o kurzov ý v liv 6,0% Dov ozní ceny očištěné o kurzov ý v iv 4,0%

2,0% 0,0%

-2,0%

-4,0%

Pramen: ČSÚ

14

Graf č. 9: Srovnání temp cen vývozu neočištěných a očištěných o kurzový vliv (y/y v %)

Pramen: ČSÚ Dopad na výši tržeb nefinančních podniků v průmyslu Růst průmyslové produkce, podle meziročního indexu zachycujícího změnu reálně zhruba od druhé poloviny roku 2013, lze připsat zčásti oživující zahraniční poptávce zejména v zemích eurozóny (hodnota nových zakázek začala stoupat dvojcifernými tempy). Ale přibližně od 4. čtvrtletí začala ožívat i domácí odbytiště a tuzemské tržby průmyslových firem se zlepšovaly (graf 10). Jestliže v říjnu stouply tržby průmyslu z přímého vývozu o 6,8 %, v prosinci již o pětinu (+20,4 %). Poté se jejich tempo začalo mírně snižovat. Vidíme tak zřejmou souvislost s vývojem exportních cen - velmi dobré výsledky exportérů podle růstu jejich nominálních tržeb nelze tedy stavět výlučně do kontextu zlepšené zahraniční poptávky, ale i evidentního pozitivního vlivu oslabené koruny. Na domácím trhu pak i ceny v euroizovaných odvětvích (především dodavatelů do automobilek, ale i dalších) mohly působit pozitivně na vykázaný růst tuzemských tržeb průmyslových firem, které se začaly od listopadu v trendu zvedat. Obě tendence tak přes růst tržeb povzbuzený oslabenou korunou umožnily zřejmě průmyslovým firmám dosahovat zisků, které byl před měnovou depreciaci nebyly díky vývoji ekonomiky možné. Plyne to z přírůstků tržeb – ten byly v samotném 4. čtvrtletí 2013 podle předběžných dat* v segmentu průmyslových firem pod zahraniční kontrolou meziročně o tři pětiny vyšší než přírůstek tržeb za průmyslové firmy celkem. Právě u firem pod zahraniční kontrolou se silnými dovozně vývozními vazbami se efekt slabé koruny projevil s větší dominancí.

*

Propočet z tzv. předložených dat (nikoli dopočtů), a to za dva tisíce největších firem podle výše aktiv.

15

25 20 15

I.14

XI.13

IX.13

VII.13

V.13

III.13

I.13

XI.12

IX.12

VII.12

V.12

III.12

I.12

Graf č. 10: Tržby průmyslu z přímého vývozu a z tuzemského trhu (y/y v %)

20,4 Tržby z průmy slov é činnosti celkem Tržby průmy slu z přímého v ýv ozu

6,8

Tržby průmy slu z domácího trhu 10 5,6 5 0 -1,2

-5 -10 -15

Pramen: ČSÚ

Závěr Z pohledu rizik insolvence se zatím ukazuje měnová intervence ČNB jako krok, který zapůsobil významně na posílení finančního zdraví firem, zejména vyvážejících - posílil konkurenceschopnost českých exportérů, kteří díky oslabené koruně dosahovali nominálně vyšších výnosů. Pozorovaný – a velmi příznivý – byl i jev rychlejšího tempu růstu vývozních cen, dynamizovanému slabou korunou, oproti tempu růstu cen dovozních (jejichž zdražení zatím nezpůsobilo podnikům významné problémy, přestože dovozní náročnost české ekonomiky je velmi vysoká i v mezinárodním srovnání). Efekt na exportu tak zřejmě „přebil“ riziko velkého zdražení importů a jeho dopadu na „domácí“ ceny, neboť dopad do spotřebitelské inflace nebyl zatím zřetelný (podařilo se zastavit předchozí deflační trend). Předstih cenové dynamiky exportů před cenovou dynamikou importů trval zatím každý měsíc od listopadu 2013 (kdy byla intervence proti koruně zahájena), do února 2014 (do kdy byla dostupná poslední data při zpracování této analýzy). Je však také pravda, že v lednu a únoru již byly směnné relace méně příznivé než v předchozích dvou měsících, což svědčí o počátku vyprchávání tohoto samotného cenového efektu. Intervence však zasáhla i sféru firem, které dodávají na tuzemském trhu zboží a fakturují ho svým obchodním partnerům v eurech. Ceny výrobců se tak zvýšily i díky stupni „euroizace“ české ekonomiky. V dalších měsících po intervenci došlo k tomu, že podíl tuzemských obchodů průmyslových firem v eurech narůstá. To by bylo sice možné vysvětlit prostým matematickým přepočtem na vyšší hodnotu danou oslabenou korunou. Rostl však i počet reprezentantů (průmyslových výrobků) obchodovaných v eurech v ČR, což lze vztáhnout i na rostoucí počet subjektů na tuzemském trhu, které tyto obchody v eurech uskutečňují (přitom zde vliv samotné kurzové změny byl opět nejsilnější v listopadu a prosinci 2013 poté mírně oslaboval). Je to zřejmě vysvětlitelné skutečností, že sílící export vyvážejících firem je hlavním impulsem, proč „přimět“ své tuzemské dodavatele k dodávkám v eurech, s cílem eliminovat u exportérů měnové riziko. To je však pozitivní i pro jejich dodavatele, neboť slabá koruna jim u těchto obchodů realizovaných v eurech zvyšuje firemní výnosy. Tento vývoj tedy působí směrem k finančnímu posilování průmyslových podniků jak exportérů těžících z vyšších exportních cen, tak i tuzemských dodavatelů prodávajících v eurech, kteří profitují z oslabené koruny. Přestože velmi příznivý obrat v exportu z ČR lze připsat i oživené zahraniční poptávce, resp. u tržeb z domácího trhu také zatím velmi pozvolnému výstupu z recese, lze značnou část 16

„dodatečných“ výnosů průmyslových firem připsat oslabení koruny. Jak bylo možné prokázat i v analýze cen průmyslových výrobců, také v tomto segmentu zapůsobila – při příznivé kombinaci s ostatními faktory - měnová intervence příznivě. Je tak možné předkládat, že její vliv na finanční zdraví firem v ČR je podle dat v krátkodobém měřítku pozitivní. Vzhledem ke struktuře ekonomiky s významnou vahou firem pod zahraniční kontrolou, pro něž zejména je typický „transformační“ charakter činnosti, však mohou v dalším existovat rizika: jednak že tyto výnosy nemusí být v dosud obvyklém poměru použity jako reinvestované zisky (a dostanou tedy podobu zisků repatriovaných do mateřských zemí investorů). Jednak že nebudou použity ke znatelnějšímu posílení mezd zaměstnanců těchto firem, jak mimo jiné předpokládá architektura měnové intervence ČNB. Pokud by v těchto obou případech nebyla tato očekávání naplněna, neprotáhne se efekt oslabené koruny do růstu výdajů domácností na konečnou spotřebu ani do oživení investic v předpokládané intenzitě a dopad intervence na růst HDP tím bude limitován. Její nominální dopad na posílení firemních zisků a tedy zlepšení finančního zdraví firem a snížení rizika insolvencí však byl zřetelný.

Literatura [1] ČSÚ: Roční národní účty (databáze) [on-line]. Databáze. Praha, Český statistický úřad. http://apl.czso.cz/pll/rocenka/rocenka.indexnu [2] ČSÚ: Symetrické input-output tabulky. Praha, Český statistický úřad. http://apl.czso.cz/pll/rocenka/rocenkaout.dod_uziti?mylang=CZ [3] ČSÚ: Časové řady cen zahraničního obchodu a cen výrobců. Praha, Český statistický úřad. http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/ceny_vd_ekon a http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/ceny_vyrobcu_ekon [4] Dubská, D. (2013) Analýza: Co znamená vysoká dovozní náročnost české ekonomiky. Praha, Český statistický úřad. Praha, Český statistický úřad. http://www.czso.cz/csu/csu.nsf/informace/csav121613.doc [5] Dubská, D. (2014) Komentář – Ceny dovozu a vývozu: nebýt slabé koruny, import deflace by zesílil Praha, Český statistický úřad. http://www.czso.cz/csu/csu.nsf/informace/csav021714.docx [6] Tomšík, V. (2013). Kurz není modla, ale nástroj. Lidové noviny, 14.11.2013, s. 11. [6] Tomšík, V. (2014). Čekání na inflačního Godota. Hospodářské noviny 14.1.2014, s. 9.

17

Nová pravidla správy a zpeněžení předmětu zajištění po revizní novele insolvenčního zákona New rules of administration and realization of the collateral after the revision of the Czech Insolvency Act Dušan Dvořák* – Milan Jandus** ABSTRAKT Tento článek se zabývá zásadními změnami v oblasti správy a zpeněžení předmětu zajištění v insolvenčním řízení, které od 1. 1. 2014 přinesla velká revizní novela insolvenčního zákona. Autoři rozebírají změny právní úpravy, upozorňují na možné nedostatky nových pravidel a zabývají se jejich dopadem do právní sféry zajištěných věřitelů. Klíčová slova: hodnota zajištění, zajištěný věřitel, správa zajištěného majetku, zpeněžení zajištěného majetku ABSTRACT This article deals with the major changes in the field of administration and realization of the collateral in insolvency proceedings, which is brought by the amendment to the Insolvency Act since January 1, 2014. The authors discuss and analyze changes in legislation, highlights the potential weaknesses of the new rules and deals with the impact to the legal sphere of secured creditors. Key words: value of the collateral; secured creditor, administration of the collateral, realization of the collateral JEL classification: G33, K39

Úvodem Nová podoba úpadkového práva v České republice upravená zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“ nebo „InsZ“) oproti předchozí úpravě obecně posílila postavení věřitelů v rámci insolvenčního řízení, kteří mají zejména právo ovlivnit způsob řešení úpadku, vybrat osobu insolvenčního správce a zastávají funkci dohledu nad insolvenčním správcem skrze věřitelské orgány. Významného vylepšení pozice se dočkali i věřitelé pohledávek zajištěných některým ze zajišťovacích titulů vyjmenovaných v insolvenčním zákoně, kterým nová úprava přinesla jednak reálnou možnost uspokojení jejich pohledávky v plné výši a umožnila jim udílet pokyny insolvenčnímu správci k řádné správě a ke způsobu zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění. I přes výrazný posun byly za pětiletou dobu účinnosti insolvenčního zákona postupně identifikovány některé menší či větší nedostatky právní úpravy. Ve vztahu k zajištěným věřitelům bylo třeba provést detailnější úpravu pokynů při správě a zpeněžení majetkové

* **

JUDr. Dušan Dvořák – advokát; DRV Legal, s.r.o. advokátní kancelář Mgr. Milan Jandus – advokátní koncipient; DRV Legal, s.r.o. advokátní kancelář

18

podstaty, pokusit se o vyšší rychlost distribuce inkasa takto získaných prostředků a vyvstal též požadavek na vnesení vyšší právní jistoty v otázce, koho je možné v insolvenčním řízení považovat za zajištěného věřitele. Potřeba těchto i dalších úprav spolu s nutností harmonizace s novou kodifikací soukromého práva vedla k přijetí velké revize insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb. (dále jen „revizní novela“).

Zajištěný věřitel Než se dostaneme k samotným změnám v úpravě procesu správy a zpeněžení předmětu zajištění, je třeba se nejprve vypořádat s otázkou, koho považuje insolvenční zákon pro účely insolvenčního řízení za zajištěného věřitele. Ustanovení § 2 písm. g) InsZ je upraven taxativní výčet možných způsobů zajištění. Právě onu taxativnost výčtu zajišťovacích institutů revizní novela postavila na jisto přidáním slova „jen“ do textu zákona. Za zajištěného věřitele je tak pro účely insolvenčního řízení možné považovat pouze věřitele, jehož pohledávka je zajištěna: a) zástavním právem, b) zadržovacím právem, c) omezením převodu nemovitosti, d) zajišťovacím převodem práva, e) postoupením pohledávky k zajištění, anebo obdobným právem podle zahraniční právní úpravy. Z uvedeného výčtu je patrné, že zdaleka ne všechny zajišťovací instituty soukromého práva jsou v režimu insolvenčního řízení způsobilé přinést svým nositelům postavení zajištěného věřitele. Jako příklad může být uvedena dohoda o srážkách ze mzdy, která je novou občanskoprávní úpravou* výslovně považována za jeden ze způsobů zajištění pohledávky. Jak uvádí důvodová zpráva k revizní novele, úvahy o možném rozšíření „práva přednosti“ jsou pro účely úpadkového práva vždy nutné vést ve spojení s posouzením, zda prosazovaná míra „přednosti“ té které zájmové skupiny věřitelů ve skutečnosti nepovede k nevratnému poškození smyslu a účelu insolvenčního řízení. Zmíněná dohoda o srážkách ze mzdy tak nerozšířila okruh zajišťovacích institutů účinných v rámci insolvenčního řízení, neboť, jak uvádí důvodová zpráva, svou povahou se spíše blíží utvrzení a její masové použití by mohlo negativně ovlivnit využitelnost oddlužení formou splátkového kalendáře. V rámci odborných konzultací se dospělo též k závěru, že insolvenční zákon, coby lex specialis, blokuje možnost provedení dohod o realizaci zástavního práva podle § 1359 nového občanského zákoníku a insolvenční správce proto těmito dohodami není vázán.

Pluralita zajištěných věřitelů Revizní novela se jasným způsobem vypořádává se situací, kdy je přihlášeno více zajištěných věřitelů uplatňujících zajištění k totožnému předmětu, jehož hodnota nebude dostatečná k uspokojení pohledávky ani jednoho z nich. V takových případech se uplatní ustanovení § 167 odst. 3 InsZ, podle kterého se pohledávky dalších zajištěných věřitelů s pozdějším pořadím považují za nezajištěné v plném rozsahu. Nově zde dochází k jasnému zakotvení fikce horšího pořadí věřitele, která nastává od vypracování znaleckého posudku v insolvenčním řízení posuzujícího hodnotu zajištění a trvá až do doby zpeněžení předmětu

*

§ 2045 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku

19

zajištění, kdy je jednak zjištěna skutečná výše tržní hodnoty zajištění* a kdy zároveň dochází k zániku zajištění pohledávky. Po tuto dobu se na věřitele zajištěné v dalším pořadí pohlíží tak, jako by zajištěnými věřiteli nebyli a to včetně důsledků v oblasti oprávnění těchto věřitelů podílet se na rozhodování o správě a zpeněžení předmětu zajištění. Nabývá tak na významu znalecký posudek posuzující hodnotu zajištění, který je vyhotoven v insolvenčním řízení, a který zásadně ovlivní oprávnění věřitelů v průběhu insolvenčního řízení. Pokud nejde o případy, kdy znalce ustanoví insolvenční soud podle usnesení schůze věřitelů, popřípadě bez něho (viz § 153 InsZ), dochází tak nepřímo i k posílení pozice insolvenčního správce, který rozhoduje o výběru zpracovatele posudku.†

Změny v oblasti správy předmětu zajištění Při hodnocení změn v oblasti správy předmětu zajištění je vhodné připomenout, že v obecné rovině je řádnou správou majetkové podstaty povinna osoba s dispozičním oprávněním. V případě konkursu tato povinnost leží na insolvenčním správci, na dlužníkovi pak v době od zahájení insolvenčního řízení do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku a také v době od povolení reorganizace, nerozhodne-li soud jinak (např. § 113 a § 332 InsZ). Ohledně majetku, který je předmětem zajištění, platí oprávnění zajištěného věřitele udělovat osobě s dispozičním oprávněním pokyny vedoucí k řádné správě. Revizní novela v ustanovení § 230 odst. 2 InsZ upřesnila, že adresátem závazných pokynů zajištěného věřitele je osoba s dispozičními oprávněními, nikoli jen insolvenční správce. Absence pokynu zajištěného věřitele však nezbavuje osobu s dispozičním oprávněním odpovědnosti za řádnou správu předmětu zajištění. Revizní novela přinesla úpravu oprávnění zajištěných věřitelů k udělení pokynů zavedením principu priority věřitele zajištěného v prvním pořadí. Od 1.1.2014 je oprávněn udílet pokyny k řádné správě ten zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako první v pořadí. Tento pokyn ale není zcela nezávislý, neboť ustanovení § 230 odst. 4 InsZ nutí zajištěného věřitele, aby si ke svému pokynu obstaral souhlas ostatních zajištěných věřitelů, kteří jsou zajištěni stejným majetkem. Pokud takový souhlas chybí a nedojde ke shodě zajištěných věřitelů, vyrozumí o tom osoba s dispozičním oprávněním insolvenční soud, který do 30 dnů nařídí jednání, na němž po projednání námitek ostatních zajištěných věřitelů rozhodne o tom, zda pokyny zajištěného věřitele schvaluje. Námitky, o kterých soud rozhoduje, mohou podávat pouze ostatní zajištění věřitelé ve lhůtě 7 dnů od zveřejnění pokynů v insolvenčním rejstříku. Vzhledem k tomu, že jde o rozhodnutí soudu v rámci jeho dohlédací činnosti, není odvolání proti rozhodnutí přípustné. Pokud věřitel, jehož pohledávka je zajištěná jako první v pořadí, svého práva k udělení pokynu nevyužije, může tento pokyn udělit věřitel, který je další v pořadí. Podle našeho názoru toto oprávnění druhý zajištěný věřitel nemá, pokud výše hodnoty zajištění dle znaleckého posudku vypracovaného v insolvenčním řízení není dostatečná ani k uspokojení pohledávky prvního zajištěného věřitele, neboť v takovém případě bude věřitel v druhém pořadí považován za věřitele s nezajištěnou pohledávkou až do okamžiku zpeněžení takového majetku (viz § 167 odst. 3 InsZ). Uvedené pravidlo se podle nás použije i na otázku oprávnění podat námitky proti pokynům zajištěného věřitele, neboť pokud je dle § 167 odst. 3 InsZ pohledávka druhého zajištěného věřitele považována po vypracování znaleckého posudku za nezajištěnou, z důvodu nízké hodnoty zajištění, pak takovýto věřitel nemůže současně

Jedná se o kodifikaci judikaturních závěrů Vrchního soudu v Praze v usneseních sp. zn. 1 VSPH 857/210 ze dne 12.11.2010 a sp. zn. 3 VSPH 1078/2010 ze dne 17.6.2011. † Viz ustanovení 219 odst. 4 InsZ *

20

vykonávat práva zajištěného věřitele, tedy nemůže podávat námitky proti pokynům zajištěného věřitele v prvním pořadí. Pokud žádný ze zajištěných věřitelů pokyn ke správě majetku neudělí, udělí pokyn insolvenční soud v rámci dohlédací činnosti. Toto pravidlo se vzhledem k obecné koncepci, kdy za řádnou správu majetkové podstaty (včetně zajištěného majetku) v insolvenčních řízeních odpovídá osoba s dispozičním oprávněním (především insolvenční správce), zdá poněkud nešťastné, neboť přenáší odpovědnost za leckdy obchodně či technicky složité rozhodnutí na insolvenční soud v případě zajištěného majetku. Z formulace § 230 odst. 2 InsZ věta druhá „jinak pokyny udělí v rámci dohlédací činnosti insolvenční soud“ lze dokonce dovodit, že soud tak učinit musí.

Změny v oblasti zpeněžení předmětu zajištění Změny právní úpravy v oblasti zpeněžení zajištěného majetku navazují na úpravu pokynů zajištěného věřitele při správě zajištění. Revizní novela taktéž stanovuje prioritu věřitele s prvním pořadím při udílení pokynu, ke kterému musí být rovněž připojeny písemné souhlasy ostatních zajištěných věřitelů, jejichž pohledávky se mají uspokojit z předmětu zajištění. I zde se podpůrně užijí ustanovení § 230 odst. 3 až 5 InsZ, a proto v případě, že nedojde ke shodě zajištěných věřitelů, bude o pokynu rozhodováno na jednání nařízeném insolvenčním soudem. Insolvenční soud je navíc při nečinnosti zajištěného věřitele oprávněn stanovit lhůtu zajištěnému věřiteli k udělení pokynu. Pokud ve stanovené lhůtě první zajištěný věřitel pokyn insolvenčnímu správci neudělí, přechází oprávnění na zajištěného věřitele, který je druhý v pořadí. Není-li takový věřitel, nebo nedojde-li k udělení žádného pokynu, bude se při zpeněžení předmětu zajištění postupovat stejným způsobem, jako by majetek předmětem zajištění nebyl.* Vzhledem k tomu, že se u zpeněžení zajištěného majetku nepoužije ustanovení § 230 odst. 2 InsZ, nemůže udělit pokyn namísto zajištěných věřitelů insolvenční soud v rámci dohlédací činnosti a dojde tak ke standardnímu zpeněžení ve spolupráci s věřitelským výborem či zástupcem věřitelů. Velice kladně lze hodnotit úpravu druhé věty ustanovení § 293 odst. 2 InsZ, která ozřejmila vztah pokynů zajištěného věřitele k obecným ustanovením o zpeněžování majetkové podstaty. Podle dosavadní úpravy totiž docházelo k častým průtahům prodeje předmětu zajištění z důvodů přehnaných požadavků na způsob zpeněžení ze strany věřitelského výboru, jehož schválení prodej podléhal. Nově postačí pouze souhlas zajištěného věřitele a platí, že pokud jsou zajištění věřitelé aktivní, nepodléhá režim zpeněžení schvalování ze strany věřitelského výboru (zástupce věřitelů), v případě prodeje mimo dražbu ani souhlasu insolvenčního soudu. Došlo tak k jasnému vymezení pravidel, která nebyla vykládána jednotně.† Ať už se jedná o pokyn ke správě či ke zpeněžení předmětu zajištění, je insolvenční správce oprávněn autoritativně řádně udělený pokyn (odsouhlasený ostatními zajištěnými věřiteli) odmítnout pouze v případě, že tento pokyn nesměřuje k řádné správě, resp. pokud má za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji. O přípustnosti takového pokynu poté rozhodne insolvenční soud v rámci své dohlédací činnosti, tedy bez možnosti odvolání proti

V takovém případě bude nutné provést standardní proceduru schvalování zpeněžení za pomocí souhlasů upravených v ustanoveních § 286 odst. 2, § 287 odst. 2 a § 289 odst. 1 InsZ. † Novou úpravou došlo k revokaci judikaturního závěru Vrchního soudu v Praze obsaženém v rozhodnutí ze dne 12. 3. 2012, č. j. 1 VSPH 194/2012-B-36, kterým soud konstatoval, že pokyn zajištěného věřitele k účinnosti zpeněžení mimo dražbu nepostačuje a není způsobilý nahradit souhlas insolvenčního soudu a věřitelského výboru k účinnosti prodeje mimo dražbu vyžadovaný ustanovením § 286 a § 289 insolvenčního zákona. *

21

tomuto rozhodnutí. V tomto ohledu novela změny nepřinesla. Máme za to, že insolvenční správce by se měl na soud obracet pouze v případě, kdy odůvodněně odmítne pokyn zajištěného věřitele a soudu doloží a řádně vyargumentuje svůj názor. Praxi, kdy se někteří správci obrací na soud s pouhými domněnkami, neodůvodněnými tvrzeními, popřípadě s návrhem na přezkoumání pokynu bez dalšího, je třeba odmítnout, neboť jde o neodůvodněný přenos povinností a odpovědnosti insolvenčního správce na soud mimo rámec, který zákon předpokládá. Stejně tak je nutné odmítnout snahy zájmových skupin, díky kterým dochází k prosazování zprostředkovatelů prodeje zajištěného majetku proti vůli zajištěného věřitele např. s argumentací nižší provize, a k popírání práva zajištěného věřitele určit, jakým způsobem bude předmětný majetek zpeněžen a kdo bude případným zprostředkovatelem, když úhradu provize nese téměř vždy zajištěný věřitel z výtěžku zpeněžení v souladu s ustanovením § 298 odst. 4 InsZ. Základní motivací zajištěného věřitele je z logiky věci prodej za co nejvyšší cenu, neboť obdrží nejvyšší možné uspokojení v daném čase a místě. Insolvenční soudy a insolvenční správci by se tak měli podle našeho názoru daleko více řídit stanovisky vyšších soudů, když např. Vrchní soud v Praze opakovaně prosazuje stanovisko, že zajištěný věřitel svými pokyny ovlivňuje především konkrétní postup správce při zpeněžení předmětu zajištění (např. výběr realitní kanceláře, inzerce, organizace výběrového řízení, kupce, dražební kanceláře apod.).*

Odlišná úprava procesu vydání výtěžku zpeněžení Insolvenční zákon stanoví, že výtěžek zpeněžení předmětu zajištění smí insolvenční správce po odečtení přípustných nákladů a své odměny vydat zajištěnému věřiteli pouze se souhlasem insolvenčního soudu. V řadě případů v těchto situacích dochází a docházelo ke sporům mezi zajištěnými věřiteli a insolvenčními správci ohledně výše výtěžku. Problematická byla již povaha samotného rozhodnutí soudu o schválení vydání výtěžku dle § 298 InsZ. Ačkoliv bylo možné dospět k závěru, že odvolání proti rozhodnutí soudu v takových věcech není přípustné,† aktuální judikatura dovodila opačný názor, a sice že odvolat se mohou nejen zajištění věřitelé, ale též kdokoli z nezajištěných věřitelů či dalších osob, které uplatňují v insolvenčním řízení svá práva.‡ Tento závěr byl insolvenční praxí kladně přijat a byl v omezené míře implementován revizní novelou. Nově zákon po zveřejnění návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku ze zpeněžení zajištěného majetku stanoví krátkou 7 denní lhůtu k podání námitek. Námitky jsou oprávněni podávat všichni věřitelé a dlužník. Využijí-li svého práva, nařídí soud do 30 dnů jednání, na kterém včas podané námitky projedná a rozhodne o tom, zda návrhu insolvenčního správce vyhoví. Odvolání proti takovému rozhodnutí soudu může podat insolvenční správce, dlužník, zajištěný věřitel, jemuž má být výtěžek vydán a dále všichni věřitelé, kteří dříve uplatnili námitky.

Usnesení sp.zn. 1 VSPH 194/2012-B-36, usnesení sp.zn. 1 VSPH 708/2012-B-62 K tomuto závěru praxe dospěla též při posuzování téhož institutu podle dřívější právní úpravy. Viz usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 54/2006, ze dne 30. března 2006, které shrnulo, že „usnesení, jímž konkursní soud uděluje správci konkursní podstaty souhlas s prodejem majetku konkursní podstaty mimo dražbu, je rozhodnutím vydaným v rámci dohlédací činnosti konkursního soudu, proti němuž není odvolání přípustné (srov. 29 Odo 199/2003 a 29 Odo 875/2004)“. ‡ Viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2010, č. j. VSPH 857/2010-B-301 a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 2. 2012, č. j. VSPH 230/2012-B-740. * †

22

V praxi vznikají velice často spory mezi zajištěnými věřiteli a insolvenčními správci ohledně výše nákladů, které má nést zajištěný věřitel z výtěžku zpeněžení, neboť bývá sporné, co je možné považovat za správu zajištěného majetku a co nikoliv. Revizní novela nepřináší žádná upřesnění a je ponecháno na soudech, aby v konkrétních sporech rozhodly, zda ten či onen náklad byl spojen se správou či zpeněžením předmětu zajištění. Za největší otazník, který vnesla revizní novela do uspokojení zajištěného věřitele, tak považujeme změnu ust. § 293 odst. 2 InsZ, podle kterého se sice od výtěžku zpeněžení odečtou náklady spojené se správou a zpeněžením podle odst. 4 (tedy nejvýše 5% z výtěžku na náklady se zpeněžením, resp. 4% z výtěžku na náklady spojené se správou), avšak insolvenční soud může nově stanovit i jinak. „Jinak“ může podle nás soud rozhodnout pouze v případě zvýšení těchto limitů, jinými slovy soud může tyto zákonné limity prolomit pouze v neprospěch zajištěných věřitelů, a to pravděpodobně i v případě, že zajištěný věřitel nedá k tomu kterému nákladu souhlas. Bude velmi zajímavé sledovat rozhodování odvolacích senátů, neboť pokud vrchní soudy např. daň z nemovitosti označují za typický náklad spojený se správou nemovitosti *, který vzniká bez ohledu na vůli či pokyn zajištěného věřitele a často sám o sobě převýší zákonný limit 4% z následně dosaženého výtěžku, je velkou otázkou, zda může být takovéto překročení důvodem pro „jiné rozhodnutí“ soudu dle ust. § 298 odst. 2 InsZ. Odměna z výtěžku zpeněžení zajištěného majetku a její vývoj Zásadní motivací ke snaze dosáhnout co možná nejvyššího výtěžku zpeněžení by měla být pro insolvenčního správce odměna stanovená procentní sazbou. Způsob jejího určení a především její výši upravuje v souladu s ustanovením § 38 odst. 6 InsZ prováděcí vyhláška č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce (dále jen „vyhláška“), která v posledních letech doznala zásadních změn. Z hlediska výše odměny ze zpeněžení zajištěného majetku je důležité především ustanovení § 1 odst. 2 vyhlášky, které od počátku účinnosti insolvenčního zákona stanovilo pevnou sazbu odměny ve výši 2 % z výtěžku zpeněžení. Ke dni 1.1.2013 došlo k úpravě výše sazby, která je od toho okamžiku proměnná a má degresivní povahu, jak je uvedeno v následující tabulce. Tab. 1: Sazba odměny ze zpeněžení předmětu zajištění od 1.1.2013 Výše výtěžku zpeněžení

Sazba odměny

od 0 – 1 mil. Kč

9%

od 1 mil. Kč do 10 mil. Kč

90.000,- Kč + 4 % z částky přesahující 1 mil. Kč

od 10 mil. Kč do 50 mil. Kč

450.000,- Kč + 3 % z částky přesahující 10 mil. Kč

od 50 mil. Kč do 500 mil. Kč

1.650.000,- Kč + 2 % z částky přesahující 50 mil. Kč

od 500 mil. Kč

10.650.000,- Kč + 1 % z částky přesahující 500 mil. Kč.

Zdroj: Vyhláška č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů

*

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26.5.2010, sp.zn.: 1 VSPH 404/2010-B-40.

23

Je patrné, že touto úpravou došlo k celkovému navýšení odměny při zpeněžení zajištěného majetku zejména v hodnotách do 1 mil. Kč, respektive 10 mil. Kč. Od roku 2014 dále došlo k další změně, která se týká způsobu výpočtu odměny. Doposud měla být odměna počítána ze součtu zpeněžení všech majetkových hodnot tvořících předmět zajištění pro konkrétního věřitele, jinými slovy byla odměna počítána z celkové částky určené k vydání zajištěnému věřiteli. Od 1.1.2014 bude tato odměna počítána zvlášť z výtěžku zpeněžení každého jednotlivého předmětu zajištění. Za jednotlivý předmět zajištění považuje vyhláška i funkční celek tvořený souborem věcí, práv či majetkových hodnot. Rozhodujícím okamžikem pro určení, zda se bude v daném řízení odměna počítat novým způsobem, je den rozhodnutí o úpadku. V praxi tak bude nutné při udělení pokynu zajištěného věřitele vážit i otázku odměny insolvenčního správce, neboť rozdíl mezi prodejem jednotlivých předmětů zajištění a prodejem funkčních celků, souborů věcí, může činit až 5%.

Závěr Nová úprava odstranila požadavek na udělení společného pokynu při pluralitě zajištěných věřitelů, což bylo v některých případech velmi složité a výsledkem byla absence jakéhokoli pokynu. Ačkoli se revizní novela neubránila koncepci, která nutí zajištěného věřitele, aby si souhlas s pokynem obstaral od dalších zajištěných věřitelů sám, je třeba novelizovanou úpravu hodnotit kladně, neboť soudní přezkum pokynu zajištěného věřitele se koncentruje na podané námitky v krátké sedmidenní lhůtě. Důležitým upřesněním je jistě fikce nezajištěné pohledávky v případě nedostatečné hodnoty zajištění dle znaleckého posudku, která by měla logicky omezovat rozhodovací pravomoc zajištěných věřitelů v pozdějším pořadí a urychlovat procesy správy i zpeněžení zajištěného majetku. Poněkud nešťastně však nová úprava při absenci pokynu zajištěného věřitele rozšiřuje pravomoci insolvenčního soudu v rozhodování o způsobu správy majetku, ačkoli by měl být za řádnou správu odpovědný především insolvenční správce, resp. osoba s dispozičním oprávněním. V souhrnu lze pozitivně hodnotit posílení principu priority zajištěného věřitele s prvním pořadím a též přijetí jasných pravidel pro rozhodování sporů mezi zajištěnými věřiteli navzájem, popřípadě s insolvenčním správcem.

Literatura [1] KISLINGEROVÁ, E., RICHTER, T., SMRČKA L., Insolvenční praxe v České republice: v období 2008–2013. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2013, 143 s. [2] ŘEHÁČEK, O. 2013: Postavení zajištěných věřitelů po revizní novele insolvenčního zákona. epravo.cz [online], Vydáno 26.3.2014. [3] HOROVÁ, H. - SOMOL, K. 2012: Postavení zajištěných věřitelů v insolvenčním řízení. Bulletin Advokacie [online], Vydáno 17.9.2012. [4] MARŠÍKOVÁ, J. Insolvenční poradna. Konkursní noviny, 2013, č. 10. [5] Důvodová zpráva k zákonu č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů. Poslanecká sněmovna parlamentu. Tisk č. 929/0, 2013.

24

Kontakt: Dušan Dvořák, JUDr. DRV Legal, s.r.o. advokátní kancelář Hlinky 505/118 603 00 Brno [email protected]

25

Role of Restructuring in Crisis Development František Freiberg* – Pavel Scholz** ABSTRACT A business with low adaptability to its relevant environment usually gets into difficulties and undergoes a crisis development that might result into insolvency. The article deals with the process of business restructuring as a way of crisis solution. Business restructuring is characterized as a large and comprehensive decision-making process of business recovery with the aim to strengthen the performance, effectiveness, competitiveness and financial stability of the business. The authors focus on the course of a crisis, symptoms of a crisis in individual stages of crisis development and relevant causes of crisis development. Moreover, the article covers the explanation of the restructuring conception, the description of possible crisis solutions, the content of restructuring feasibility and value aspects of restructuring. Key words: Bankruptcy; Solutions of bankruptcy; Course of crisis; Symptoms of crisis; Causes of crisis; Risk management; Business restructuring; Value assessment; Recovery. JEL classification: G30

Legislative Framework of Restructuring Process The applicable Czech legislation provides for four possibilities how to handle a bankruptcy: bankruptcy, reorganization (restructuring), debt forgiveness and a special solution. Restructuring means that a company may continue its business while respecting a restructuring plan. Restructuring assumes meeting of several conditions (minimum turnover and minimum number of employees) or consent of one half of creditors at least [16, 17]. Both debtor and creditor may come up with restructuring proposal. Restructuring plan must contain strictly defined parts, like splitting of creditors into groups, manners of reorganization, terms and conditions of debtor´s business operation, manners of financing of the plan, measures addressing dealing with assets, to name just a few. The law does not stipulate binding ways of restructuring, however it assumes solutions like forgiving a part of debts, merger of debtor, issue of shares, transfer of parts of assets to a company possessed by creditors, transferring a part of debtor´s assets to creditors. Restructuring ends with delivery of restructuring plan as adopted or parts thereof [16, 17].

Course of Crisis Existence of a business and its development is to a large extent dependent on its capability to identify relevant risks that endanger its performance and on its capability to respond to the risks in a relevant manner. The room for appropriate response is adversely impacted by growing intensity and complexity of change in business environment, reduced pace of economic growth, growing competition and limited financial resources.

* **

Prof., František Freiberg, head of department, Czech Technical University in Prague, Faculty of Engineering. Ing., Pavel Scholz, Ph.D. student, Czech Technical University in Prague, Faculty of Engineering.

26

A business with a low capacity to adapt to its relevant environment and to get harmonized with it usually gets into difficulties and undergoes a crisis development that might result into insolvency endangering the existence of such business. A business does not run into crisis suddenly but usually as a consequence of problems not attended for some time. Figure 1 shows a scheme of a typical course of a crisis from latent stage to open crisis and to insolvency. [6, 7, 10] Figure No. 1: Typical course of crisis Cause of crisis

Latent crisis

Open crisis

Insolvency

Source: [6]

Every crisis has its own specific causes, consequences and a specific course. A crisis may be latent at the beginning, it may be under way without any attention of the outside world and often without attention and intervention of company management. In the open crisis stage the business´s problems are obvious not only to the company management but also to its external partners (stakeholders), who may respond to it in a negative way and thus intensify the crisis and accelerate the business´s transition into insolvency. Numerous authors address the course of crisis or, to be precise, symptoms of crisis in individual stages of a crisis development. For example in [8] are symptoms specific for individual stages of a crisis development described in the following sequence, decrease of performance, decrease of viability, increased demand for working capital and deterioration of capital structure that ends up by permanent insolvency. In [13] is the way to insolvency described by means of a sequence of changes in parameters of a business efficiency performance. Primary stimulus to insolvency is reduction of production and revenue and the process continues by fall of the inventory and receivables turnover, problems to cover fixed costs by contribution margin, worse terms and conditions of payments to suppliers, difficulties with credit refinancing, increasing interest and requirements for guaranties, reduced investment efficiency, growing indebtedness, problems with repayment of liabilities and deceleration in cash cycle up to insolvency.

Restructuring as a Decision Making Problem Specific solution of a crisis development shall always depend on magnitude of crisis and particular position of a business. Restructuring represents a large and comprehensive decision making process of business recovery implemented with the aim to strengthen performance, effectiveness, competitiveness and financial stability of a business. Decision making on restructuring of a business starts from an analysis of relevant causes of the crisis development. Factors that cause the critical condition of a business are identified at this stage. Identification of these factors is necessary indeed for the following stage, which is an analysis of possibilities how to arrange long term financial and economic stability of a business. If the analysis concludes that the possibilities are feasible, the following stage verifies own feasibility of the proposed solution regarding available sources and readiness of entities involved to make sacrifice, if it is required. Only then a final concept of restructuring may be set up and implementation can be launched. If there is no stabilization possible of the crisis or if the solutions are unfeasible, then there is no other way then to resort to insolvency. Figure 2 shows schematic picture of stages of restructuring decision making process.

27

Figure No. 2: Schematic picture of stages of restructuring decision making process Possibilities of handling bankruptcy

1

Relevant causes of restructuring

Analysis of possible solutions of a crisis

2

3

Concept of crisis solution

Analysis of restructuring feasibility

Restructuring plan 4

1. Solution of a crisis by other manners 2. Solution of a crisis by restructuring

3. Restructuring is unfeasible 4. Restructuring is feasible

Source: [7]

Relevant causes of Restructuring Identification of real causes of a business crisis is a precondition of effective restructuring. Inability to identify causes and symptoms of failure leads to absence of corrective measures and further deepening of crisis. Identification of causes gives us the idea of a nature and magnitude of business disorder and allows us to come up with a solution with the aim to establish desired effectiveness. In every business in crisis we can see a set of specific causes that reflect conditions, in which a business operates. Common feature of a business crisis is, in the environment of global economic downturn, particularly a decrease of demand and following loss of orders. Usually these are more simultaneous and mutually influenced external and internal causes. Main causes of business crises are usually the following [6, 9, 15]: Image No. 3: Main causes of business crises Production shortcomings

Management mistakes

Causes of business crises

Sales shortcomings

Excessive expansion Source: own proposal



Management mistakes: centralistic management style, insufficient delegation of competences, insufficient coordination, management fluctuation, unrealistic expectation, 28

failure to understand the level of underdevelopment, ignorance of causal relations, underestimated strategic management and similar 

Excessive expansion (overtrading): reasonless strive to achieve maximum growth, turnover and market share, unutilized capacities, premature introduction of products that need further development and similar



Sales shortcomings: inadequate attributes of products, too high quality or too low quality, too broad or too narrow production program, wrong pricing policy, loss of markets and similar



Production shortcomings: obsolete technologies, introduction of new not tested technologies, high defects rate, insufficient production control and similar

Further causes might concern shortcomings, irrationalities and failures in the areas of inventory management, logistics, research and development, financing, investment policy, failure of HR management. In [9, 15] it is recognize that underdeveloped risk management is the main cause of business crises – to be more precise, underestimated monitoring and assessment of risk factors, too strong focus on financial risks, neglected opportunities, reduction of market share, departure of quality managers, decrease of self-confidence of the business, reduced quality standards, reduction of research expenditure, worsening competitiveness of products. Similarly in [3] are mentioned the following examples of causes crisis or lower performance of a business, insufficient managerial competence, inability to tailor a business to internal and external requirements, obsolete strategic management, weak competence of marketing and operations management, insufficient cost control, insufficient motivation of employees and their insufficient identification with the business, lack of flexibility in dealings with suppliers and customers.

Analysis of Possible Solutions of Crises At the stage of analysis of possible solutions a capability of a business to solve crisis must be analyzed and verified. All relevant factors determining the performance and financial state of a business should be subject to an analysis. It is necessary to look for possibilities to remove the defects and to restore profitability of business and its financial balance. It requires understanding of internal state of the business and its environment - existing and potential market, customers, business partners and competitors. It is necessary to understand the functioning of the external influences to be able to use many of them to benefit of the company and to understand where the company has advantage over its competitors. The primarily subject of an analysis used to be [2, 7, 11]: 

Competitiveness including, among others, analysis of amount and structure of costs, attractiveness, quality and competitiveness of products, productivity of manufacturing equipment, sales and supply channels, etc.



Market attractiveness including, among others, analysis of price level, input barriers, market shares, scope a growth of the market, reliability and number of customers, behavior and intensity of competition, etc.



Financial performance including, among others, analysis of profitability, profit rate, use of capacities, cash flow, sale, potential for cost reduction, etc.

29



Company management, with a focus on management capability to communicate correctly, make right decisions, enforce the decisions, motivate adequately and also on analysis of staff competence, organizational structure, management style, etc. [4]



Assets and capital structures, research capacity and potential, innovation capabilities, performance and quality of production, productivity of labor, loyalty and competence of workers, reputation and image perceived by the customers

Concept of crisis solution If the analysis of internal potential and external development conditions concludes that restructuring is legitimate, proposed set of measures for reorganization of business activities and corresponding financial provisions should follow. The resulting concept should specify the aims of restructuring, deadlines and material parameters of individual measures, effects of such measures, capital requirements and ways of there coverage. There are some possible conceptions usable for a business, e.g. the business costreduction, integration, market intensive, diversification and defensive conceptions [12]. The selection of every conception reflects the specific conditions in which the given business operates. For example defensive strategy based on the selling a business unit is considered in the conditions, when demands on resources exceeds their availability, the unit does not fit into required portfolio of a company, the competitors are too strong, the unit has constantly low efficiency, low profitability, bad employee morale, etc. The suggested conception must be consistent with available resources regarding investment, working capital, management, and operating and support personnel, premises, plant, machinery, equipment, raw materials, components, finished goods, professional services Justification of the restructuring conception takes place through the assessment using appropriate criteria, e.g. return on investment, risk of losing investment, potential growth, ownership and control, stability of employment and earnings [12]. The restructuring conception should include identification of its risks and strategy of their elimination or reduction. Various strategies of risk management covering individual causes and factors of crises shall be prepared according to their magnitude and probability of their occurrence [15]. The strategies may include measures focusing on risk elimination, for inst. elimination of problem products or processes from the business activities. Risk reducing measures might be focused on reduction of negative impact of risks on a business for example by means of product, supplier, customer and territorial diversification, transfer of risk on other entities, increased capacity to respond fast and cost efficiently on risk occurrence [5, 10, 15].

Check of Restructuring Feasibility Concept of restructuring shows possible solutions of crisis and finding economic and financial consolidation of a business. Adoption of a concept and its subsequent elaboration into a restructuring plan depends on credibility of the concept, availability of a quality crisis management, flexibility of organizational structure of a business, time horizon of renewal of profitability and financial balance and obviously on availability of financial resources including readiness of the participants to accept financial sacrifice [2, 7, 11]. Success of restructuring depends to a large extent on quality and credibility of company management, quality of contracts, symbiosis and consistence of interests and positions of engaged parties, on capability to minimize loss in the case of negative development or failure 30

of restructuring [1]. Company management [4] plays the key role in the overall process of restructuring. Company management prepares a restructuring concept and manages its implementation. Implementation of restructuring concept might be problematic if carried out by external crisis managers or creditors proxy. Company management, who is not competent enough to conceive a quality restructuring concept, usually is not able to implement a concept conceived by external entities in a timely, consistent and efficient manner. Thus the best concepts might wreck due to poor preparedness of company management.

Value Aspect of Restructuring Manner of solution of a business crisis immediately concerns owners and creditors who have provided and invested capital to the business. Both owners and creditors assess alternative solutions of a crisis from the point of view of expected revenue in particular. Owners might wish to achieve non-monetary targets as well, for inst. to retain independence of assets of a business. Capital providers who assess alternative solutions ask about revenues and losses related to particular solutions of a crisis. If they are to decide between restructuring and liquidation, they will query the value of assets of a restructured business continuing its economic activity under the same or altered ownership, structural and organizational conditions as opposed to values they would obtain in the case that the assets would be sold in liquidation. In the case of restructuring, the value of property is based on the current value of expected future financial flows created by current activities of a business. Financial flows may be calculated on the basis of a free cash flow that is available for claims of owners and creditors (entity method). The following formula is used for the calculation:

where: ds ........... discount rate (interest rate used for discounting) n ........... number of periods CFFCt .... free cash-flow of a company in period t The procedure of free cash-flow calculation is described the table 1: Table No. 1: Calculation of free cash-flow of a company (CFFC) + = = + = =

Sales Costs EBIT (Earnings before taxes and interests) Tax EBT (Earnings before taxes) Depreciation CFO (operational cash-flow) Change of working capital) Investment CFFC (free cash-flow of a company)

31

In the case of liquidation, the value of property is based on income from sale of a business, its part or individual sale of its assets items. The most advantageous alternative is the one, that represents the highest value of net revenue. The decision making problem might then be put the following way [7]:

where: VR ...... value of property at restructuring VL ...... value of property at liquidation According to the above, the restructuring alternative will be preferred if VR > VL. It is however a more complex problem, as we have to include a possible asymmetry of satisfaction of creditors and an owner, who is in the position of a debtor vis á vis the creditors. The value of receivables (R) may be higher at liquidation then at restructuring: RL > RR and the value of equity (ownership share) (E) is on the contrary higher at restructuring then at liquidation: ER > EL. This asymmetry is usually caused by different level of owner´s and creditor´s participation on profit and loss. Both creditors and owners bear the loss but creditors only receive profit up to the amount of their interest as opposed to the owners. Creditors might be more engaged if they receive a higher share of profit. Creditors might prefer liquidity (fast cash inflow), and thus decide not to pursue restructuring even in case RL < RR and higher participation on profit. Various combinations of VR, VL, RL, RR, ER, a EL are possible. Their detailed analysis is not a subject matter of this contribution. Let´s add that decision making according to monetary criteria is problematic in practice as it is difficult to forecast revenue from liquidation and restructuring, it is also difficult to anticipate risks of such forecasts and also due to important non-monetary aspects of decision-making [7, 14].

Conclusion The article presents the process of business restructuring as a way of crisis solution. Business restructuring is characterized as a large and comprehensive decision-making process of business recovery boosting performance, effectiveness, competitiveness and financial stability of a business. The most frequent causes of a business crisis are presented as a necessary precondition of effective restructuring. Extra attention is focused on the crisis solution options and on the concept of restructuring boosting economic and financial consolidation of a business. It is shown that the adoption of the concept depends on the credibility of the concept and the availability of crisis management, the flexibility of the business organizational structure, and obviously on the availability of financial resources. The final part of the article deals with the value aspects of restructuring.

References [1] Bivainis, J. – Tamošiųnas, A. (2003): Enterprise Restructuring Programmes: EVALUATION AND IMPLEMENTATION. Management of Organizations: Systematic Research, 2003, annual volume 27, p. 17-34. [2] Boeckenfoerde, B. (1991): Unternehmenssanierung. SchaefferVerlag, 1991. [3] Burksaitiene, D. – Mazintiene, A. (2011): THE ROLE OF BANKRUPTCY FORECASTING IN THE COMPANY MANAGEMENT. Economics & Management, 2011, annual volume 16, p. 137-143. [4] Cascio, W. F. (2002) Strategies for responsible restructuring. Academy of Management Executive, 2002, year class 16, annual volume 3, p. 80-91. 32

[5] Dooley, D.F. – Fox, B.J. (2013): The Chief Restructuring Officer's Guide to Bankruptcy: Views from Leading Insolvency Professionals. Washington, D.C., American Bankruptcy Institute, 2013. [6] Hauschildt, J. (1988): Krisendiagnose durch Bilanzanalyse. Koeln, Verlag Dr. Otto Schmidt KG, 1988. [7] Jozefowsky, H.A. (1985): Sanierungsfinanzierung. Wien, Fachverlag an der Wirtschaftsuniversitaet Wien, 1985. [8] Kislingerová, E. (2010): Podnik v časech krize. Praha, Grada Publishing, a.s., 2010. [9] Platt, H. D. (1999): Why Companies Fail: Strategies for Detecting, Avoiding, and Profiting from Bankruptcy. Washington, D.C., Beard Books, 1999. [10] Ratner, I. – Stein,G.T. – Weitnauer, J.C. (2009): Business Valuation and Bankruptcy. New Jersey, Wiley, 2009. [11] Ruetschi, A. (1989): Sanierungs-management bei unternehmenskrisen. IO Management Zeitschrift, 1989, year class 58, annual volume 2. [12] Stutely, R. (2002): The definitive Business Plan. Great Britain, Prentice Hall, Pearson Professional Education, 2002. [13] Vránová, D. (2004): Rating a jeho vliv na posuzování podniku. MM Průmyslové spektrum, 2004, annual volume 11, p. 84-85. [14] Wilson, S.C – Altman, E.I. (2010): Creating Value Through Corporate Restructuring: Case Studies in Bankruptcies, Buyouts, and Breakups. New Jersey, Wiley, 2010. [15] Winterling, K. (1989): Risiken in Unternehmen erkennen, verhindern, bewaeltigen. IO Management Zeitschrift, 1989, year class 58, annual volume 11. [16] Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení. [17] Zákon č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).

Contacts: František Freiberg, Prof. Czech Technical University in Prague Faculty of Engineering Department of Management and Economics Karlovo náměstí 13 Praha 2, 121 35 [email protected]

33

Silné a slabé stránky vybraných predikčných metód finančnej analýzy ex-ante Strengths and weaknesses of selected prediction methods of ex-ante financial analysis Petra Gundová* ABSTRAKT Súčasné ekonomické podmienky spôsobili, že všetky subjekty pôsobiace v trhovom hospodárstve by sa mali zaujímať nielen o ich minulú a aktuálnu finančnú situáciu, ale aj o predikciu ich finančného zdravia do budúcnosti. Finanční manažéri a analytici môžu na prognózovanie finančnej situácie podniku využiť bohatý aparát jednoduchých i zložitejších predikčných metód finančnej analýzy ex-ante. Cieľom predloženého príspevku je prezentovať silné a slabé stránky vybraných predikčných metód finančnej analýzy ex-ante. Kľúčové slová: Finančná analýza ex-ante. Logit modely. Predikčné metódy. Probit modely. ABSTRACT Bankruptcy of a business entity would have negative impact on other business entities that are part of its business environment. Bankruptcy of a business entity causes growth social and economic problems. The aim of prediction methods is to point out in advance the factors which could in future endanger the existence of business or could even end in its bankruptcy. On basis of the result of prediction methods company can realize certain measures and in this way company can avoid bankruptcy. The article focuses on strengths and weaknesses of prediction methods of ex-ante financial analysis. Key words: Ex-ante Financial Analysis. Logit Model. Prediction Methods. Probit Model. JEL classification: M21

Teoretické vymedzenie predikčných metód finančnej analýzy ex-ante Úpadok podnikateľského subjektu má dopad nielen na samotný podnik, ale aj na subjekty z jeho okolia (zamestnanci, dodávatelia, odberatelia, štát a pod.). Súčasná ekonomická situácia spôsobila, že podniky musia čoraz častejšie riešiť existenčné problémy, ktoré mnohokrát vyúsťujú až do zániku ich podnikateľskej činnosti. Na tomto mieste vystupuje význam finančnej analýzy ex-ante, ktorá môže byť pomocným nástrojom vo finančnom riadení a rozhodovaní. Finančná analýza ex-ante dokáže identifikovať kritické faktory, ktoré by v budúcnosti mohli ohroziť existenciu podniku, t.j. správna reakcia na výsledky finančnej analýzy ex-ante môže ovplyvniť finančnú situáciu podniku v budúcnosti.

*

Ing. Petra Gundová - Ekonomická fakulta, Katedra ekonomiky a manažmentu, Tajovského 10, 975 90 Banská Bystrica, [email protected]

34

Východiskom finančnej analýzy ex-ante je, že v podniku dochádza už dlhšie časové obdobie pred vznikom krízovej situácie k určitým anomáliám, v ktorých sú obsiahnuté symptómy budúcich problémov charakteristické práve pre ohrozené podniky. V predloženom príspevku vychádzame z nasledujúcej klasifikácie predikčných metód: 1. 2. 3. 4. 5.

metódy bodového hodnotenia, matematicko-štatistické metódy, metódy multikriteriálneho hodnotenia, neurónové siete, logit a probit modely.

Metódy bodového hodnotenia Metódy bodového hodnotenia odpovedajú na otázku, či je podnik dobrý alebo zlý. Literatúra označuje tieto metódy aj ako skóringové bonitné modely. „Bonitné modely sú založené z časti na teoretických (ekonomických) princípoch a z časti na dedukcii z pragmatických poznatkov, získaných zovšeobecnením skúseností z uskutočnených analýz“ (Grünwald, Holečková, 2007, s. 192). V rámci metód bodového hodnotenia vystupuje do popredia expertný odhad bodových stupníc, prostredníctvom ktorých sa hodnoty vybraných finančných ukazovateľov transformujú na body. Práve skutočnosť, že expertný odhad je do istej miery subjektívny, spôsobuje, že metódy bodového hodnotenia sú mnohokrát vystavené kritike. Ako uvádza Lesáková a kol. (2007), v závislosti od konštrukcie bodovej stupnice sa v niektorých metodikách považuje za pozitívny čo najväčší počet dosiahnutých bodov, v iných, naopak, čo najmenší počet dosiahnutých bodov. Z hľadiska tvorby a aplikácie patria metódy bodového hodnotenia k najjednoduchším, pričom najznámejšími sú Tamariho rizikový index a Kraličekom navrhnutý Rýchly test. Matematicko-štatistické metódy Matematicko-štatistické metódy odpovedajú na otázku, či podnikateľský subjekt do určitej doby zbankrotuje, pričom ako uvádza Hiadlovský (2010), matematicko-štatistické metódy vychádzajú zo skutočných údajov so všetkými výhodami (reálnosť) a nevýhodami (vysoká špecifikácia na určitý typ podnikov). V rámci matematicko-štatistických metód rozlišujeme jednorozmernú a viacrozmernú diskriminačnú analýzu. Podľa Úradníčka (2010) sa diskriminačná analýza používa vtedy, keď máme dáta rozdelené do dvoch alebo viacerých skupín a následne chceme nájsť jednu alebo viac kvantitatívnych mier ako funkcií, ktoré budú pomáhať členiť nové údaje do týchto skupín. Jednorozmerná diskriminačná analýza nenašla významné postavenie vo finančnom manažmente, čo spôsobilo, že v súčasnosti sa využívajú najmä metódy viacrozmernej diskriminačnej analýzy. V odbornej literatúre a podnikateľskej praxi patria k najznámejším a najpoužívanejším Altmanovo Z-skóre, Index bonity, Beermanova diskriminačná funkcia, Tafflerov bankrotný model, indexy IN a podobne. Metódy multikriteriálneho hodnotenia Cieľom metód multikriteriálneho hodnotenia, ktoré predstavujú kombináciu prístupov expertného hodnotenia, matematicko-štatistických metód a grafických metód, je čo najvýstižnejšie postihnúť finančno-ekonomickú situáciu podniku a na základe týchto skutočností predikovať vývoj podniku v budúcnosti (Lesáková a kol., 2007). Reprezentantom metód multikriteriálneho hodnotenia je index celkovej výkonnosti. Pri stanovení indexu celkovej výkonnosti podniku sa integruje vecná a metodická stránka. Vecnú stránku predstavuje výber ukazovateľov, o ktorých rozhodli experti. Metodická stránka indexu 35

celkovej výkonnosti spočíva v postupe jeho výpočtu, ktorý môžeme rozdeliť do nasledujúcich štyroch krokov: 1. určenie váh (bodov) jednotlivým skupinám ukazovateľov a váh každému ukazovateľu v rámci príslušnej skupiny (minimálny počet bodov 1 znamená nepatrný význam, maximálny počet bodov 9 rozhodujúci význam), 2. určenie celkovej váhy každého ukazovateľa ako súčinu normovanej váhy príslušného ukazovateľa v rámci skupiny a normovanej váhy danej skupiny ukazovateľov (normovaná váha skupiny ukazovateľov, resp. ukazovateľa je daná podielom nenormovanej váhy na súčte váh), 3. transformovanie hodnôt ukazovateľov na bezrozmerné veličiny pomocou transformačných funkcií, ktoré majú väčšinou tvar lineárnej funkcie, a to buď rastúcej (pre ukazovatele charakteru +1), resp. klesajúcej (pre ukazovateľ charakteru -1), 4. výpočet ICV podľa vzťahu ICVi = ∑ vi * hi, pričom vi je výsledná váha i-teho ukazovateľa a hi je čiastkové ohodnotenie i-teho ukazovateľa. Neurónové siete V domácej i zahraničnej literatúre sa stretávame s mnohými definíciami neurónových sietí. Viacerí autori (Belgian Bankers Academy, 2005; Delurgio, Hays, 2001; Dostál, 2008) ich charakterizujú ako modelovaciu techniku, ktorá využíva prvky umelej inteligencie a je založená na emulácii ľudského mozgu. Základnými vlastnosťami neurónových sietí je schopnosť učiť sa, t.j. nachádzať súvislosti v trénovaných dátach a tie reprezentovať pomocou synaptických váh, a tiež schopnosť zovšeobecňovať (generalizovať) získané poznatky.

Silné a slabé stránky metód predikcie Na predchádzajúcich stranách sme v stručnosti uviedli metodologický a terminologický aparát jednotlivých predikčných metód finančnej analýzy ex-ante. Všetky metodiky majú spoločné, že vychádzajú zo súboru vybraných finančných ukazovateľov skonštruovaných na základe informácií z bežnej účtovnej závierky, resp. z účtovných závierok za viacero po sebe idúcich období. Z pohľadu finančného manažéra je dôležité nielen poznanie postupu konštruovania predikčnej metódy, ale najmä uvedomenie si silných a slabých stránok pre potreby ich praktického využitia. Dôležitou skutočnosťou, ktorej musia finanční analytici venovať zvýšenú pozornosť pri všetkých metódach predikcie je, že klasifikačná schopnosť predikčných metód klesá v prípade, ak sú metódy aplikované v iných oblastiach, inom čase alebo podnikateľskom prostredí, ako pre ktoré boli metódy primárne vytvorené. Na tento fakt upozorňujú vo svojich prácach viacerí autori (Grice, Dugan, 2001; Nieman, 2008; Wu, Gaunt, Gray, 2010; Mičudová, 2013). Výhody a nevýhody metód predikcie uvádzame komplexne za jednotlivé štyri predikčné skupiny finančnej analýzy ex-ante tak, ako boli klasifikované v predchádzajúcom texte. Metódy bodového hodnotenia Medzi hlavné silné stránky metód bodového hodnotenia patrí najmä ich jednoduchosť, časová nenáročnosť a rýchlosť. Rovnako ich použitie nevyžaduje rozsiahle štatistické a finančno-ekonomické vedomosti, keďže na ich aplikáciu nie je potrebná výpočtová technika v podobe špeciálneho softvéru (ako je to napríklad v prípade neurónových sietí). Interpretácia výstupov je relatívne jednoznačná a zrozumiteľná, pričom podnik môže zvýšiť spoľahlivosť výsledkov metód bodového hodnotenie tým, že zvýši počet použitých ukazovateľov, zjemní bodovú stupnicu, resp. použije obidva spôsoby. 36

Metódy bodového hodnotia sú z uvedených skupín predikcie najjednoduchšie. Na základe tejto skutočnosti sa vytvára predpoklad na ich využívanie aj v malých a stredných podnikoch, ktoré, ako vyplýva z predchádzajúcich empirických prieskumov, vykazujú iba nízku znalosť metód finančnej analýzy ex-ante všeobecne, teda aj nízku mieru ich využitia. Silnou stránkou Tamariho rizikového indexu je rozdielna významnosť ukazovateľov, ako aj zohľadnenie priestorovej pozície analyzovaného podniku v hlavnom odvetví jeho ekonomickej činnosti v prípade posledných troch ukazovateľov. Hiadlovský (2010) poukazuje na túto skutočnosť aj ako na nevýhodu, ktorá bráni širokému použitiu Tamariho indexu v podnikateľskej praxi (použitiu bráni absencia kvartilového rozdelenia ukazovateľov v odvetví). Hlavnou nevýhodou, s ktorou sa stretávame pri metódach bodového hodnotenia, je subjektívnosť, keďže bodové stupnice sú spravidla určené expertnými metódami. V odbornej literatúre sa môžeme stretnúť s kritickým pohľadom na expertný odhad. Na základe tejto skutočnosti môžeme polemizovať o správnosti dosiahnutého výsledku na základe metód bodového hodnotenia. Na odstránenie, resp. zmiernenie tejto slabej stránky je nevyhnutné, aby podnik venoval zvýšenú pozornosť výberu expertov, ktorí stanovujú škály v rámci bodových stupníc. Matematicko-štatistické metódy V tejto časti abstrahujeme od jednorozmernej diskriminačnej analýzy, nakoľko nenašla významnejšie postavenie v rámci finančnej analýzy ex-ante. Matematicko-štatistické metódy majú v predvídaní finančného vývoja podniku veľmi široké použitie. Ako uvádza Lesáková a kol. (2007, s. 73): „Ich prednosťou je, že závery získané ich pomocou nie sú ovplyvnené subjektívnymi názormi a skúsenosťami expertov, ale sú exaktné.“ Práve táto skutočnosť spôsobila, že viacrozmerná diskriminačná analýza je v súčasnosti najčastejšie používaným postupom pri klasifikácii podnikov na prosperujúce a neprosperujúce a pri prognózovaní ich ďalšieho vývoja. Na druhej strane je nevyhnutné, aby si finanční analytici pri predikovaní finančného vývoja podniku uvedomili aj nevýhody, ktoré vyplývajú z aplikácie metód viacrozmernej diskriminačnej analýzy, pretože výsledky získané na základe tejto skupiny predikčných metód nie sú jednoznačné a stopercentné. Súhlasíme s Gavliakom (2007), ktorý poukazuje na veľmi dôležitú skutočnosť, a tou je časová obmedzenosť predikčnej schopnosti. Môžeme predpokladať, že v súčasných dynamických a turbulentných podmienkach stále doznievajúcej globálnej krízy, bude horizont platnosti kratší ako v prípade pôvodných predikčných modelov, ktoré boli vytvorené na báze špecifických trhových podmienok spred niekoľkých rokov. Pre zvýšenie platnosti predikcie je potrebná aktualizácia predikčných modelov v určitých časových intervaloch. Hiadlovský (2010) dokonca uvádza, že akákoľvek analógia (konkrétne Altmanovej rovnice) by sa nemala používať na predikciu na obdobie dlhšie ako dva roky. Ďalšiu slabú stránku metód viacrozmernej diskriminačnej analýzy môžeme vidieť v tom, že metódy lineárnej viacrozmernej diskriminačnej analýzy predpokladajú splnenie viacerých predpokladov ich aplikovateľnosti. Úradníček (2010) ako hlavné obmedzenia uvádza, že závislá premenná musí byť nominálnym štatistickým znakom, kým nezávislé premenné musia byť metrické (kvantitatívne merateľné štatistické znaky). Autor ďalej poukazuje na dôležité determinanty aplikovateľnosti lineárnej viacrozmernej diskriminačnej analýzy, a to normálne rozdelenie ukazovateľov, deliaca (rozlišovacia) schopnosť ukazovateľov, ich nezávislosť, rovnosť kovariančných matíc oboch skupín podnikateľských subjektov (prosperujúce/neprosperujúce).

37

Metódy multikriteriálního hodnotenia Na základe informácií, ktoré sme prezentovali na predchádzajúcich stranách, môžeme vyvodiť záver, že metóda multikriteriálneho hodnotenia je metodicky najnáročnejšia, pričom túto skutočnosť môžeme považovať za jej slabú stránku. Je potrebné si však uvedomiť, že metóda multikriteriálneho hodnotenia poskytuje finančnému analytikovi najväčšiu voľnosť, nakoľko výber konkrétnych ukazovateľov môže doslova „ušiť“ na mieru analyzovaného podniku, teda môžu byť zohľadnené špecifické skutočnosti týkajúce sa danej podnikateľskej činnosti, napr. odvetvie, z ktorého podnik pochádza, predmet činnosti a veľkosť podniku. V prípade, ak by bola metodika výpočtu multikriteriálneho hodnotenia upravená pre konkrétny podnik, vystupuje do popredia problém, s ktorým sa stretávame aj pri metódach bodového hodnotenia, a tým je subjektívnosť. Je potrebné preto venovať zvýšenú pozornosť výberu finančných analytikov, ktorí by rozhodovali o výbere ukazovateľov a ich hodnotení váhami. Musí ísť o skutočných odborníkov, ktorí dôkladne poznajú danú podnikateľskú činnosť, jej podmienky a okolie. Neurónové siete V domácich literárnych zdrojoch, ktoré sa zaoberajú skúmanou problematikou neurónových sietí, sa stretávame s tvrdením, že ich najvýznamnejšou prednosťou je schopnosť odhaliť nelineárne súvislosti v údajoch (čo, ako už bolo uvedené, diskriminačná analýza nie je schopná) a schopnosť učiť sa. Klieštik (2011) vysvetľuje nelinearitu tým, že neurón je nelineárny, teda aj neurónová sieť vytvorená spojením neurónov je nelineárna. Schopnosť učiť sa a generalizovať sa vzťahuje k schopnosti neurónovej siete rozumne odpovedať na vstupy nezahrnuté v procese učenia. Uvedené schopnosti umožňujú použiť neurónové siete pre riešenie komplexných problémov. Uvedené prednosti však nie sú jediné výhody neurónových sietí. Pradhan, Pathak, Singh (2011, s. 30) v súvislosti s ich silnými stránkami hovoria o:  odolnosti neurónových sietí voči chybám (schopnosť byť odolná voči chybám v zmysle postupnej degradácie pri nepriaznivých podmienkach činnosti),  adaptívnosti (neurónová sieť má schopnosť adaptovať svoje synaptické váhy na zmeny okolitého prostredia, sieť natrénovaná na istý problém môže byť dotrénovaná na zmeny prostredia, v ktorom pracuje),  vstupno-výstupnom mapovaní (sieť si nastavuje synaptické váhy tak, aby minimalizovala rozdiel medzi žiadanou a aktuálnou odpoveďou, sieť sa takto učí z príkladov a vytvára vstupno-výstupné mapovanie problému). Delurgio a Hays (2001, s. 51) uvádzajú ako hlavné výhody neurónových sietí nasledujúce skutočnosti:  sú schopné modelovať veľmi zložité matematické a logické vzťahy, ktoré sú pre analytika neznáme (analytik si ich nemusí byť vedomý),  modelujú lineárne a nelineárne vzťahy a dokážu zvládnuť chýbajúce údaje,  môžu poskytovať informácie, ktoré nie sú dostupné z iných metód a na základe uskutočnených výskumov sa ukázali byť efektívnejšie ako multidiskriminačná analýza v klasifikovaní podnikov,  ak sú vhodne skonštruované a testované, poskytujú dobré riešenie s vysokou presnosťou predikcie. Vyššie uvedení autori (Delurgio, Hays, 2001) ďalej uvádzajú aj nevýhody, ktoré sú spojené s neurónovými sieťami: 38

 všestrannosť neurónových sietí je získaná značnými nákladmi, pričom vyžadujú veľké množstvo času potrebného na počítačové natrénovanie,  niektoré koeficienty neurónových sietí sú náročné na interpretáciu a môže byť náročné urobiť zovšeobecnenie na základe štruktúry a váh koeficientov,  sú náchylné na zapamätanie tréningových dát a taktiež boli zistené vážne problémy v rámci tréningu rozsiahlych neurónových sietí, ktorých súčasťou sú stovky vstupov. Charakter neurónových sietí a taktiež skutočnosť, že ich aplikácia si vyžaduje špeciálnu softvérovú podporu, vytvárajú predpoklady na ich využitie predovšetkým vo veľkých podnikoch, ktoré vo všeobecnosti využívajú metódy predikcie finančnej analýzy exante v porovnaní s malými a strednými podnikmi viac. Malé a stredné podniky majú často problém so získaním kapitálu a sú závislé od externých cudzích zdrojov financovania, preto nemajú tendenciu vynakladať peňažné prostriedky na nákup špeciálneho softvéru, ktorý je pre aplikáciu neurónových sietí nevyhnutný. Logit a probit modely Logit a probit modely patria k tzv. klasifikačným modelom, pričom v súčasnosti nachádzajú využitie aj pri predikovaní finančnej situácie podnikateľského subjektu. Ich spoločnou silnou stránkou je jednoduchá interpretácia výsledku, keďže výstupom daných predikčných modelov je vyjadrenie pravdepodobnosti úpadku podniku v budúcnosti. Z predchádzajúceho textu vyplýva, že v prípade logit a probit modelov finančný manažér, resp. analytik nepotrebuje na interpretovanie výsledku hodnotiace a klasifikačné škály, ako je to v prípade metód bodového hodnotenia a metód založených na viacrozmernej diskriminačnej analýze. V porovnaní s predikčnými metódami vychádzajúcimi z viacrozmernej diskriminačnej analýzy je silnou stránkou logit modelov skutočnosť, že nevyžadujú normálne rozdelenie nezávislých premenných a takisto nevyžadujú rovnosť variančno-kovariančných matíc (t.j. nie je potrebné mať dve rovnorodé a rovnako početné skupiny neprosperujúcich a prosperujúcich podnikov). Ako uvádzajú Balcaen a Ooghe (2004) hlavnou slabou stránkou logit a probit modelov je citlivosť modelov na odľahlé pozorovania, t.j. tie, ktoré vybočujú spomedzi ostatných dát.

Záver Cieľom predloženého príspevku bolo prezentovanie silných a slabých stránok vybraných skupín predikčných metód finančnej analýzy ex-ante, pričom konkrétne išlo o metódy bodového hodnotenie, matematicko-štatistické metódy, metódy multikriteriálneho hodnotenia, neurónové siete, logit a probit modely. Metódy finančnej analýzy ex-ante môžu byť pre predstaviteľov finančného manažmentu pomocným nástrojom pri predikovaní ich finančného zdravia do budúcnosti, nakoľko poukazujú na skutočnosti, ktoré by v budúcnosti mohli ohroziť existenciu podnikateľského subjektu.

Literatúra [1] BALCAEN, S., OOGHE, H. 2004. 35 years of studies on business failure: an overview of the classical statistical methodologiesand their related problems [online]. 2004 [cit. 201401-21]. Dostupné na internete: ˂http://ideas.repec.org/p/rug/rugwps/04-248.html˃. [2] BELGIAN BANKERS ACADEMY, PRICEWATERHOUSECOOPERS. 2005. Strengthening the Czech Banking Sector–Application of Basel II. Phase 5 Report: Generic 39

Rating/Scoring Methodology. [online]. Praha: ČNB 2005 [cit. 2013-21-05]. Dostupné na internete: ˂2005.http://www.opf.slu.cz/kfi/icfb/2005/proceedings/2005.pdf˃. [3] DELURGIO, S., HAYS, F. 2001. Understanding the financial interests in neural networks. In Credit & Financial management review, roč. 7, 2001, č. 3. ISSN 20051001, s. 27-53. [4] DOSTÁL, P. 2008. Pokročilé metody analýz a modelovaní v podnikatelství a veřejné správě. Brno: CERM, s.r.o., 2008. 340 s. ISBN 978-80-7204-605-8. [5] GAVLIAK, R. 2007. Využitie lineárnych pravdepodobnostných modelov pri tvorbe bonitného modelu v slovenských podmienkach. In Evropské finanční systémy 2007: Sborník příspěvkú z medzinárodní vědecké konference, Brno, 20. – 21. jún 2007. Brno : Masarykova univerzita; Ekonomicko-správní fakulta Brno, 2007. ISBN 978-80-210-43190, s. 69–75. [6] GRICE J.S., DUGAN, M. T. 2001. The limitations of bankruptcy prediction models: Some cautions for the researchers. In Review of Quantitative Finance and Accounting, roč. 17, 2001, ISSN 1573-7179, s. 151-166. [7] GRUNWALD, R., HOLEČKOVÁ, J. 2007. Finanční analýza a plánovaní podniku. Praha : Ekopress, s.r.o. 2007. 316 s. ISBN 978-80-86929-26-2. [8] HIADLOVSKÝ, V. 2010. Využitie metód finančnej analýzy v praxi malých a stredných podnikov v Slovenskej republike. Dizertačná práca. [CD-ROM]. Banská Bystrica : Ekonomická fakulta Univerzita Mateja Bela, 2010 [cit. 2014-04-28], 150 s. [9] KLIEŠTIK, T. 2011. Neurónové siete a umelá inteligencia v riadení podnikov. In Modelování, simulace a optimalizace podnikových procesú v praxi: Zborník príspevkov z medzinárodnej vedeckej konferencie, Zlín, 29. marec 2011. Praha : ČSOP, 2001. 519 s. ISBN 978-80-260-0023-5, s. 174-182. [10] LESÁKOVÁ, Ľ. A KOL. 2007. Finančno-ekonomická analýza podniku. Banská Bystrica : Univerzita Mateja Bela, Ekonomická fakulta, 2007. 207 s. ISBN 978-80-8083-379-4. [11] MIČUDOVÁ, K. 2013. Úpadky podniků a využívaní predikčních modelů pro jejich včasné odhalení. In Trendy v podnikáni – vědecký časopis Fakulty ekonomické ZČU v Plzni. Plzeň : Vydavatelství ZČU, roč. 4, 2013, č. 3, ISSN 1805-0603, s. 82-89. [12] NIEMAN, M., SCHMIDT, J. H., NEUKIRCHEN, M. 2008. Improving performance of corporate rating prediction models by reducing heterogeneity. In Journal of Banking and Finance, roč. 32, 2008, ISSN 0378-4266, s. 434-446. [13] PRADHAN, R., PATHAK, K. K., SINGH, V.P. 2011. Application of neural network in prediction financial viability. In Internationl Journal of soft computing and engineering, roč. 1, 2011, č. 2. ISSN 2231-2307, s. 28-33. [14] ÚRADNÍČEK, V. 2010. Alternatívne metódy hodnotenia výkonnosti podniku. Habilitačná práca. [CD-ROM]. Banská Bystrica : Ekonomická fakulta Univerzita Mateja Bela, 2010 [cit. 2014-04-28], 147 s. [15] WU, Y., GAUNT, C., GRAY, S. 2010. A comparison of alternative bankruptcy prediction models. In Journal of Contemporary Accounting and Economics, roč. 6, 2010, č. 1. ISSN 18155669, s. 34-45.

40

Postupy a praxe krajských soudů ve světle insolvenční statistiky  Procedures and practices of regional courts in the light of the insolvency statistics Jiří Hnilica * – Jan Plaček ** ABSTRAKT Text se zabývá prvním detailním rozpracováním informací získávaných během několika vln statistických zkoumání, která jsou uskutečňována v rámci projektu "Výzkum insolvenční praxe v ČR s cílem vytvořit návrhy změn legislativy, které by umožnily zvýšení výnosů z insolvenčních řízení pro věřitele a tím by napomohly zvýšení konkurenceschopnosti české ekonomiky", který je registrován u Technologické agentury České republiky (TD020190). Práce se zaměřuje na analýzu postupu jednotlivých krajských soudů a jejich rozhodovací praxe tak, jak se projevuje v několika sledovaných statistických parametrech insolvenčních řízení. Z hlediska vstupních informací jde především o rozdělení insolvenčních řízení ve kterých byl a ve kterých nebyl vyhlášen úpadek dlužníka a analýzu výskytu různých důvodů pro zamítnutí insolvenčního návrhu tak, jak se projevují v insolvenční praxi. Klíčová slova: Insolvenční rejstřík; Insolvenční řízení; Insolvenční zákon; Statistika; Úpadek; Výnos pro věřitele. ABSTRACT This text focuses on the first detailed elaboration of information gained during several waves of statistical research which have been carried out in the scope of the project “Research of insolvency practice in the CR, with the aim of forming proposals for legislative changes which would enable an increase in yields from insolvency proceedings for creditors, which would thereby contribute to an increase in the competitiveness of the Czech economy,” which is registered at the Technological Agency of the Czech Republic (TD020190). The study focuses on an analysis of approaches of individual regional courts and their decision-making practice as they have manifested themselves in several monitored statistical parameters of insolvency proceedings. From the perspective of input information, it primarily concerns a division of insolvency proceedings in which a debtor’s bankruptcy was and was not declared and an analysis of the incidence of various grounds for rejection of an insolvency proposal as they appear in insolvency practice.



*

**

Článek je zpracován jako jeden z výstupů výzkumného projektu "Výzkum insolvenční praxe v ČR s cílem vytvořit návrhy změn legislativy, které by umožnily zvýšení výnosů z insolvenčních řízení pro věřitele a tím by napomohly zvýšení konkurenceschopnosti české ekonomiky" registrovaného u Technologické agentury České republiky (TA ČR) pod evidenčním číslem TD020190) Ing. Jiří Hnilica, PhD., docent - katedra podnikové ekonomiky Fakulty podnikohospodářské Vysoké školy ekonomické v Praze. Ing. Jan Plaček, interní doktorand - katedra podnikové ekonomiky Fakulty podnikohospodářské Vysoké školy ekonomické v Praze.

41

Key words: Insolvency register; Insolvency proceedings; Insolvency Act; Statistics; Bankruptcy; Yield for the creditor. JEL classification: G30, G33

Analýza rozhodovacích postupů soudů v insolvenčních sporech Rozhodovací praxe soudů v obchodních sporech je velmi podstatnou součástí a patří mezi velmi důležité aspekty hospodářského prostředí. (Kislingerová, Arltová 2013, Kislingerová 2013) Z hlediska podniků i dalších účastníků kooperačních vztahů vytvářejících celý ekonomický systém je velmi podstatné, aby bylo možné racionálně odhadovat a předvídat vývoj případů předložených k rozhodnutí soudům (ale stejně tak například arbitrům). Samozřejmě není možné, aby u každého sporu mezi hospodářskými subjekty bylo dopředu jasné, který z nich je z hlediska zákonů v právu a který z účastníků řízení tedy zvítězí. Taková situace není ani objektivně možná a konec konců by pak celý soudní systém ztrácel smysl – alespoň do jisté míry. Jde však o předvídatelnost toho, jak dlouho bude soud trvat, jak bude postupovat, jaké argumenty bude zvažovat a jak bude vnímat řadu dalších aspektů situace. Tedy není možné říci, že by mělo být zjevné, jak soud rozhodne, ale mělo by být jasné, čím se bude řídit a jaké tempo bude při projednávání věci použito a konečně, jsou-li v podobných věcech k dispozici starší rozhodnutí – zda se těmito rozhodnutími bude řídit a nakolik je bude respektovat*. Při podobných případech řešených u různých soudů by mělo platit, že postupy, doba řízení a další podstatné atributy jsou stejné. Vymahatelnost práva jako otázka cítění rizika Insolvenční právo, celý insolvenční systém a vymahatelnost práva v případě defaultu partnera patří mezi nejvýznamnější části celého právního systému a celého systému obchodního práva. Ostatně v něm jde vždy o vymahatelnost smlouvy jako o nejpodstatnější znak vymahatelnosti práva v obchodním prostředí. Vymahatelnost smlouvy je otázkou rizik. (Richter 2008) Obchodní subjekty se cítí komfortně a bezpečně v takovém systému, kde jsou smlouvy vymahatelné rychle, důsledně a s důrazem. Tehdy kalkulují do svých úvah nízké riziko plynoucí z právního systému a především z nebezpečí defaultu dlužníka. Jestliže v situaci, kdy nedostanu zaplaceno, se mohu spolehnout na rychlý a transparentní soud, který mi dá prostor k vymáhání pohledávky exekučně a případně v insolvenčním řízení a pokud budou výsledky exekuce nebo insolvenčního procesu předvídatelné, pak bude kalkulace rizika nízká a bude odpovídat potenciální ztrátě z defaultu. V nejasném a neprůhledném systému, kde není rozhodnutí soudu jisté nebo přesněji předvídatelné, kde je vysoká pravděpodobnost velmi nízkého či marginálního výnosu z insolvenčního řízení a kde hraje roli řada dalších aspektů, které často věřitel není schopen ovlivnit a pokud, tak pouze za cenu dalších významných nákladů, v takovém systému bude ohodnocení rizika značné. Jedním z významných znaků insolvenčních řízení je rozhodování soudů v období před prohlášením úpadku, kdy je řada řízení zastavena bez toho, že by vůbec dále pokračovala, *

Respektování obdobných starších rozhodnutí soudů je zaprvé důkazem soudcovské erudice a znalosti, za druhé pak důkazem vzájemného respektu mezi jednotlivými soudy. Země, kde soudy nerespektují rozhodnutí kolegů, trpí pravděpodobně nízkou kvalitou znalostí, ale zcela jistě nízkou vzájemnou úctou soudů navzájem.

42

přičemž významné je i zdůvodnění takového kroku. Z hlediska transparentnosti soudních řízení je důležité, zda v této rozhodovací rovině postupují soudy podobně a zda jsou jejich rozhodnutí srovnatelná. Podobně důležitým aspektem soudních řízení je délka trvání některých fází i celého řízení jako takového. Znovu bychom měli očekávat, že jednotlivé soudy budou postupovat stejně razantně a se stejnou snahou o co nejkratší vyřešení sporné věci, v daném případě insolvenčního návrhu. Některé výsledky skutečných insolvenčních řízení z hlediska předvídatelnosti Vědecký tým Výzkum insolvence uskutečnil v posledních dvou letech řadu zkoumání průběhu skutečných insolvenčních případů a to metodou statistických šetření poměrně rozsáhlých souborů insolvenčních řízení uskutečněných od 1. ledna 2008 do konce třetího čtvrtletí roku 2013. Systém sběru dat se postupně vyvíjel a zdokonaloval, přičemž od původního záměru zjišťovat především návratnost pohledávky pro věřitele se rozšířil na ambicióznější projekt pokusu poznat a popsat celá insolvenční řízení v jejich složitosti a vývoji. Díky posledním dvěma vlnám výzkumu je možné selektovat některé údaje regionálně podle krajských insolvenčních soudů. Díky tomu byly nalezeny některé body insolvenčních řízení, ve kterých se praxe jednotlivých soudů velmi výrazně odlišuje a to způsobem, který můžeme nazvat minimálně neobyčejně překvapivým. Na tento fakt již někteří autoři upozornili. (Schönfeld, Smrčka, Malý 2013)

43

Tab. 1: Řízení s vyhlášením úpadku a bez vyhlášení úpadku Řízení S vyhlášením úpadku 2. vlna a 3. vlna 2. vlna výzkumu 3. vlna výzkumu Podíl Podíl Soud Počet Počet Krajský soud v Brně 59 16,34% 48 11,57% Krajský soud v Českých Budějovicích 18 4,99% 22 5,30% Krajský soud v Hradci Králové 29 8,03% 36 8,67% Krajský soud v Ostravě 57 15,79% 74 17,83% Krajský soud v Plzni 31 8,59% 35 8,43% Krajský soud v Praze 17 4,71% 27 6,51% Krajský soud v Ústí nad Labem 27 7,48% 61 14,70% Městský soud v Praze 123 34,07% 111 26,75% Vrchní soud v Olomouci 0 0,00% 1 0,24% Celkem 361 100,00% 415 100,00% Řízení BEZ vyhlášení úpadku 2. vlna a 3. vlna Krajský soud v Brně 1 0,17% 2 1,27% Krajský soud v Českých Budějovicích 1 0,17% 0 0,00% Krajský soud v Hradci Králové 45 7,69% 21 13,38% Krajský soud v Ostravě 3 0,51% 5 3,18% Krajský soud v Plzni 1 0,17% 0 0,00% Krajský soud v Praze 3 0,51% 1 0,64% Krajský soud v Ústí nad Labem 103 17,62% 22 14,01% Městský soud v Praze 428 73,16% 106 67,52% Vrchní soud v Olomouci 0 0,00% 0 0,00% Celkem 585 100,00% 157 100,00% Zdroj: www.vyzkuminsolvence.cz

Z tabulky 1 můžeme vyčíst některé velmi překvapivé rozdíly v rozhodovací praxi krajských insolvenčních soudů, které se týkají postupu soudu v období od podání insolvenčního návrhu až do rozhodnutí o úpadku dlužníka. Z hlediska samotného řešení defaultu dlužníka jde o fázi, kterou bychom mohli nazvat přípravnou a ve které soud v principu zjišťuje dvě základní informace. První informací je, zda ekonomický subjekt (v daném případě jde o obchodní společnost nebo o podnikatele – fyzickou osobu) opravdu naplňuje znaky úpadku podle § 3 InsZ (Zákon číslo 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení). Zde soud může narazit na několik překážek – především tehdy, jestliže dlužník neposkytuje soudu patřičným způsobem součinnost, ale také z důvodu řady dalších možných komplikací.* V mnoha případech je tedy samotné prokázání úpadku dlužníka složité a

*

Znaky úpadku jsou především tyto: dlužník má více věřitelů, má peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti, tyto závazky není schopen plnit, tedy je ve stavu platební neschopnosti, případně je předlužen. Potíže nastávají především v otázce naplnění znaků platební neschopnosti, neboť ta je osvědčena, když dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo je neplní po dobu delší než tři měsíce po lhůtě splatnosti, nebo není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníkovi výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Platební neschopnost může být osvědčena i neplněním součinnosti dlužníka, tedy pokud soudu nevydá potřebné doklady, pak se má za to, že dlužník je v platební neschopnosti. Institut předlužení je v současné právní úpravě v podstatě bezcenný, neboť jeho

44

náročné, zvláště pokud dlužník nenaplňuje znaky platební neschopnosti, ale podle věřitelů naplňuje znaky předlužení. Ne nadarmo se platební neschopnosti neříká také úpadek zjevný a předlužení úpadek skrytý – ovšem v případě platební neschopnosti musí dojít k tomu, že dlužník „zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků“. Jinými slovy je zde řečeno, že určitá míra neschopnosti platit včas a v plné výši své závazky ještě neznamená úpadek, tedy je zde podstatná a složitá ona otázka míry. Během fáze od podání insolvenčního návrhu do vyhlášení úpadku dlužníka se soud snaží dále zjistit, zda má vůbec dlužník takový majetek, který opravňuje vynakládat prostředky na samotné insolvenčního řízení. Jde o informaci ryze ekonomickou (ostatně stejně, jako v předchozím případě), protože insolvenční řízení není levné a bylo by zbytečné nést náklady tehdy, pokud by se z výnosu ze zpeněžení majetkové podstaty nezaplatily ani náklady insolvenčního řízení jako takového, natož pak aby výnos posloužil alespoň k částečnému uspokojení věřitelů. Základním a prvním úkolem soudu je však zjistit, zda samotný insolvenční návrh obsahuje příslušné náležitosti a doklady, zda není zmatečný a podobně. Regionální zvláštnosti první fáze insolvenčních řízení Tab. 1 ukazuje velmi zajímavou regionální zvláštnost, která je nejlépe vidět při detailním prozkoumání údajů o podílu případu jednotlivých typů u krajských soudů. Zjistíme totiž, že existují soudy, u kterých je daleko vyšší podíl insolvenčních řízení, které jsou soudem ukončeny bez toho, že by byl vůbec vyhlášen úpadek dlužníka. Velmi dobře je to vidět na případu Městského soudu v Praze. V celé druhé vlně bylo u tohoto soudu zkoumáno 551 případů, což bylo 58,25 % ze všech zkoumaných případů (946). Avšak podíl hlavního města na řízeních s vyhlášením úpadku byl pouze 34,07 %, zato na případech, které byly ukončeny bez vyhlášení úpadku, dosáhl tento podíl 73,16 %, tedy čísla podstatně vyššího, než by odpovídalo hlavnímu městu podle jeho zastoupení ve vzorku. Ve třetí vlně se situace v Praze opakovala, i když v mírnějším vydání – podíl hlavního města na celkovém vzorku případů dosáhl 37,94 % (217 případů z celkového množství 572). Podíl Prahy na řízeních, ve kterých byl vyhlášen úpadek dlužníka, byl přitom 26,75 %, znovu se tu ale potvrdila dominance v řízeních ukončených před rozhodnutím o úpadku. V nich podíl Prahy dosáhl 67,52 %. Pokud bychom se podívali na Krajský soud v Brně, pak ve druhé vlně průzkumů měl tento soud zastoupení 6,34 %, přitom podíl tohoto soudu na všech řízeních bez vyhlášení úpadku byl pouhých 0,17 %. Logicky pak podíl Brna na řízeních s vyhlášením úpadku vzrostl a dosáhnul podílu 16,34 procenta. Znovu platí, že třetí vlna výzkumu přinesla v podstatě velmi obdobný výsledek, jako vlna druhá – podíl Krajského soudu v Brně na všech sledovaných případech dosáhl 8,74 procenta. Avšak podíl případů s prohlášením konkurzu je velmi vysoký

prokázání je problematické. Podmínkami je více věřitelů a stav, kdy souhrn závazků (tedy podle nového občanského zákoníku dluhů) převyšuje hodnotu dlužníkova majetku – ovšem s dodatkem, že při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku (dle nového občanského zákoníku jeho obchodního závodu), lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat. Pak ale platí, že dlužník může vždy vyslovit předpoklad, podle kterého bude hospodaření ozdravěno díky budoucím výsledkům správy majetku a je velmi obtížné a především časově náročné prokázat nereálnost takových tvrzení.

45

(11,57 procenta), naopak případů bez vyhlášení konkurzu je málo (1,27 %). O Brně tedy platí to samé jako o Praze, jenom zcela opačně. Celkovou situaci ve všech krajích ukazuje Tab. 2 Tab. 2: Rozdíly mezi váhou případů v jednotlivých krajích celkem a v kategoriích bez úpadku a s úpadkem 2. vlna výzkumu, podíly v %: 3. vlna výzkumu, podíly v %: s bez s bez Krajský soud celkem úpadkem úpadku celkem úpadkem úpadku v Brně 16,34 0,17 11,57 1,27 6,34 8,74 v Českých Budějovicích 4,99 0,17 5,30 0,00 2,01 3,85 v Hradci Králové 8,03 7,69 8,67 13,38 7,82 9,97 v Ostravě 15,79 0,51 13,81 17,83 3,18 6,34 v Plzni 8,59 0,17 8,43 0,00 3,38 6,12 v Praze 4,71 0,51 6,51 0,64 2,12 4,90 v Ústí nad Labem 7,48 17,62 14,51 14,70 14,01 13,74 Městský soud v Praze 34,07 73,16 37,94 26,75 67,52 58,25 Zdroj: www.vyzkuminsolvence.cz

Můžeme s naprosto klidným svědomím prohlásit, že rozhodovací praxe krajských soudů je poměrně zásadním způsobem odlišná, když v podmínkách Městského soudu v Praze převažuje zjevně trend zamítat podání z formálních důvodů, případně z důvodu snahy urychlit hledání majetku dlužníka a pokud jeho přítomnost není zjevná, tak řízení ukončit pro jeho nedostatek. U řady jiných soudů je praxe naprosto odlišná a existuje u nich minimum takových insolvenčních řízení, která by nedospěla do fáze úpadku dlužníka. Pro srovnání je zajímavá také následující Tab. 3, ve které jsou výsledky druhé a třetí vlny výzkumů sloučeny a jde tedy o velmi reprezentativní vzorek insolvenčních případů. Oproti předchozím procentuálním vyjádřením, kdy šlo o podíl z celku případů, Tab. 3 ukazuje rozdělení případů na insolvenční řízení s vyhlášením úpadku a bez vyhlášení úpadku podle jednotlivých krajských soudů. Naprosto precizně tedy ilustruje neopomenutelný fakt, že rozhodovací praxe soudů v České republice se navzájem značně liší a že můžeme najít dvě skupiny insolvenčních soudů. První a méně početnou skupinou jsou ty, které s úpadkem řeší pouze 30 až 50 procent insolvenčních řízení. Jde konkrétně o soudy v Hradci Králové, v Ústí nad Labem a Městský soud v Praze. Ostatní soudy (zbylých pět) dovedou do fáze vyhlášení úpadku více než devadesát procent případů.

46

Tab. 3: Celkový počet případů a podíly různých typů rozhodnutí Krajský soud celkem s úpadkem bez úpadku s úpadkem (%) bez úpadku (%) 110 107 3 97,3 2,7 v Brně 41 40 1 97,6 2,4 v Čes. Budějovicích 131 65 66 49,6 50,4 v Hradci Králové 139 131 8 94,2 5,8 v Ostravě 67 66 1 98,5 1,5 v Plzni 48 44 4 91,7 8,3 v Praze 213 88 125 41,3 58,7 v Ústí nad Labem 768 234 534 30,5 69,5 Městský soud v Praze Zdroj: www.vyzkuminsolvence.cz

Jde o velmi zvláštní anomálii, přičemž můžeme považovat za naprosto nepravděpodobné nebo za přímo nemožné, že by opravdu existovaly takové rozdíly v insolvenční situaci v jednotlivých regionech. Tři zmíněné soudy působí v hospodářsky poměrně odlišných regionech, ve kterých lze těžko hledat nějaké vysloveně společné vývojové znaky. Zdá se tedy, že nejpravděpodobnějším vysvětlením celé anomálie je opravdu značný rozdíl v rozhodovací praxi soudů, kde jedny upřednostňují puštění případu do dalšího jednání (tedy vyhlášení úpadku dlužníka) a to i za cenu, že celé insolvenční řízení skončí zrušením konkurzu (hovořit v této souvislosti o reorganizaci nemá pravděpodobně smysl). Hlubší analýza insolvenčních řízení bez úpadku Abychom mohli lépe pochopit praxi jednotlivých krajských soudů, je nutné přesněji rozebrat důvody, kvůli kterým jsou jednotlivé případy řešeny postupem bez vyhlášení úpadku. V tomto směru nám pomůže významným způsobem Tab. 4, ve které jsou shrnuty právě důvody ukončení řízení v jeho první fázi. Tab. 4: Celkový počet řízení bez úpadku, počty a podíly řízení podle důvodů odmítnutí nebo zamítnutí návrhu, případně zastavení řízení Krajský soud v Brně v Českých Budějovicích v Hradci Králové v Ostravě v Plzni v Praze v Ústí nad Labem Městský soud v Praze

celkem 3 1 66 8 1 4 125 534

§128 1 0 5 1 1 1 41 202

§143 0 0 4 1 0 0 2 35

§144 2 1 32 5 0 2 50 213

§108 0 0 6 1 0 0 16 43

Zdroj: www.vyzkuminsolvence.cz

Co se týká jednotlivých paragrafů, podle kterých jsou řízení různým způsobem ukončována před vyhlášením dlužníkova úpadku, jejich smysl je tento: -

návrh je odmítnut pro vady podle § 128, 47

-

návrh je zamítnut podle § 143 (nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady),

-

návrh je zamítnut podle § 144 (pro nedostatek majetku dlužníka), nebo

-

je řízení zastaveno dle § 108 (nezaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení).

Jak je vidět, jde o dosti pestrou paletu důvodů, přičemž je třeba zdůraznit, že některé z nich mohou znamenat, že dlužník vůbec není v úpadku a dokonce nemusí být ani dlužníkem v prodlení. Jiné naopak říkají, že dlužník buď spotřeboval, nebo zašantročil veškerý svůj majetek a insolvenční řízení nemá v podstatě žádný smysl. Zamítnutí návrhu podle § 144 nebo zastavení řízení podle § 108 jsou ty případy, kdy lze vyvodit nulitnost majetku dlužníka. V obou případech jde o v podstatě objektivní stav. Neexistence majetku dlužníka je obvykle v podstatě prokázaný fakt, který je více nebo méně zjevný v tom smyslu, že po relativně nevelkém zkoumání je schopen soud prohlásit, že dlužník je nemajetný nebo alespoň nemá takový majetek, který by opravňoval k uskutečnění insolvenčního řízení. Pak je ale zcela nepochopitelné, proč se tento důvod tak masívně vyskytuje u krajských soudů v Hradci Králové, Ústí nad Labem a u Městského soudu v Praze a v postatě vůbec se neobjevuje nikde jinde. A podobné je to s otázkou zálohy na insolvenční řízení, kterou soud požaduje od navrhovatele v případech, kdy je majetek dlužníka nejistý. Stejné krajské soudy jako v případě neexistence majetku dlužníka zřejmě daleko častěji vyzývají insolvenční navrhovatele k tomu, aby složili na účet soudu zálohu na náklady řízení. Což věřitelé nedělají, protože zřejmě předpokládají, že dlužník má majetek marginální a záloha by tedy byla jenom dalším nákladem spojeným s marným vymáháním pohledávky. Odlišnosti ve zvyklostech jednotlivých soudů jsou tedy neobyčejně velké, což má jeden základní dopad – účastníci soudních řízení a především věřitelé se pouze těžko mohou spolehnout na to, jak budou soudy postupovat. Nebo přesněji, k tomu, aby dokázali odhadnout postup soudní moci, musejí mít značné zkušenosti s řízeními v jednotlivých regionech. Což požadovat či očekávat od všech nebo i většiny věřitelů je zjevně naprosto iracionální.

Závěr Významné, dramatické odlišnosti v těch praktických postupech insolvenčních soudů, které byly naznačeny výše, patří k takovým, které jsou statisticky dokladovatelné již v současné fázi vývoje dotazníkového šetření. Některé z těchto údajů by byly zjistitelné i z jinak velmi nevhodně strukturovaných oficiálních statistik insolvenčních řízení, které jsou připravovány Ministerstvem spravedlnosti ČR, avšak pouze velmi obtížně by tam bylo možné selektovat insolvenční řízení vedená s fyzickými osobami a insolvenční řízení vedená s podnikatelskými subjekty. (MSp 2014) Každopádně s rozvojem dotazníkových šetření tak, jak to plánuje tým pro Výzkum insolvence, bude možné v nedaleké budoucnosti uskutečňovat dlouhou řadu speciálních analýz insolvenčních řízení a to podle mnoha různorodých kritérií.

Literatura: [1] Kislingerová, E. – Arltová, M. (2013): Forecasting The Number Of Insolvency Petitions and Bankruptcies for 2013–2014. In: Jirčíková, E., Knápková, A., Pastuszková, E. (ed.). Proceedings of the 6th International Scientific Conference: Finance and the performance of Firms in Science, Education and Practice [CD-ROM]. Zlín : Universita Tomáše Bati, Fakulta managementu a ekonomiky, s. 336–347, 2013. 48

[2] Kislingerová, E. (2013): Odhad vývoje insolvencí v České republice v letech 2013 a 2014, výhled na další období. In Kislingerová, E. – Špička, J.: Insolvence 2013 – konec jedné etapy, začátek další? Praha, Oeconomica, s. 45-55, 2013. [3] Ministerstvo spravedlnosti - MSp (2013): Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se novelizuje zákon číslo 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení. Praha, MSp, online: http://vyzkuminsolvence.cz/zpravodajstvi/zajimava-statisticka-data-v-duvodovezprave-revizni-novely.html [4] Richter, T. (2008): Insolvenční právo. Praha, ASPI Walter Kluwer, 2008. [5] Schönfeld, J. – Smrčka, L. – Malý, T. (2013): Insolvenční řízení v České republice: skutečný výnos věřitelů je velmi nízký. In Kislingerová, E. – Špička, J.: Insolvence 2013 – konec jedné etapy, začátek další? Praha, Oeconomica, s. 89-102, 2013.

49

Makroekonomické determinanty úpadku firem v ČR Macroeconomic Determinants of Firms‘ Default in the Czech Republic Petr Jakubík* –Tatiana Škerlíková** ABSTRAKT Tato práce se zabývá firemním úpadkem a empiricky testuje jeho klíčové makroekonomické determinanty pro českou ekonomiku. Analýza využívá čtvrtletní časovou řadu počtu podaných insolvenčních návrhu v letech 1996-2009. Získané výsledky naznačují predikční schopnost tempa růstu reálné spotřeby a investic, změny tempa růstu reálné zahraniční poptávky, výši úrokových sazeb v ekonomice, změny tempa růstu nominálního měnového kurzu a změny tempa růstu reálných mezd na vývoj firemních úpadků. Studie potvrdila silnou provázanost míry firemních úpadků a vývoje makroekonomického prostředí v české ekonomice. Klíčová slova: Firemní úpadek, Insolvenční návrh, Insolvence, Předlužení, Konkurz, Náklady věřitele, HDP, Makroekonomické determinanty. ABSTRACT This article deals with firms’ defaults and empirically tests its key macroeconomic determinants. The conducted empirical analysis employs quarterly time series of the number of insolvency petitions filed in the period 1996-2009. The obtained results point out prediction ability of the growth rate of real consumption and investment, change in the growth rate of real foreign demand, interest rates, change in the growth rate of the nominal exchange rate and change in the growth rate of real wages on firms’ defaults development. The study confirms a strong link between firms’ bankruptcy rates and the macroeconomic development in the Czech economy. Firm’s Default, Insolvency petition, Insolvency, Over-indebtedness, Bankruptcy, Credit cost, GDP, Macroeconomic determinants. JEL classification: G33, G34



Článek je zpracován jako jeden z výstupů interního grantu, který je realizován v rámci interní grantové agentury VŠE IG104013 „Vztah mezi finanční tísní a podáním návrhu k insolvenčnímu řízení“ a výzkumného projektu “Vzájemná interakce krizí státu a bank“ registrovaného u Grantové agentury České republiky pod evidenčním číslem 14-02108S. * PhDr. Ing. Petr Jakubík Ph.D – European Insurance and Occupational Pensions Authority (EIOPA) a Institut ekonomických studií, Univerzita Karlova v Praze. ** Ing. Tatiana Škerlíková – (doktorand); Fakulta financí a účetnictví, Vysoká škola ekonomická v Praze.

50

Úvod Insolvenční mechanismy patří mezi stěžejní parametry rozvoje celé ekonomiky a významně ovlivňují bankovní sektor. Transparentní právní prostředí zajišťující věřitelům vymahatelnost jejich pohledávek je pro zdravý vývoj ekonomiky klíčové, především z důvodu vlivu úpadkového práva na chování subjektů v rámci normálního ekonomického provozu tj. ještě před úpadkem (působnost legislativy ex-ante). Fungující insolvenční řízení zvyšuje nejen ochotu věřitelů půjčovat, ale současně umožňuje předluženým dlužníkům, aby se stali znovu ekonomicky aktivními, což dále pozitivně stimuluje ekonomiku. Rychlost a efektivita insolvenčního řízení byly základním problémem českého úpadkového práva začátkem 21. století, a proto byly odraženy v aktuální právní úpravě. V minulosti se věřitelé obvykle snažili situaci řešit mimosoudní dohodou, což jim zajišťovalo vyšší výtěžnost jejich pohledávek. Pokud u firem došlo k úpadku, téměř výhradně následoval konkurz. K vyrovnání docházelo zcela výjimečně. Cílem insolvenčního zákona, který v České republice nabyl účinnosti 1. ledna 2008, byla kromě jiného snaha, aby co nejvyšší počet případů, končil záchranou firem, ideálně pomocí reorganizace.* Legislativní vlivy na úpadky zkoumali z různých pohledů například Adler a kol. (2006), Davydenko a Franks (2008), Acharya a Subramanian (2009) nebo Blazy a kol. (2012). Dle platného úpadkového práva v ČR § 3 zákona č. 182/2006 Sb. O úpadku a způsobech jeho řešení (Insolvenčního zákona) existují tři formy úpadku. Platební neschopnost je situace, kdy má dlužník více věřitelů a peněžité závazky po lhůtě splatnosti déle než 30 dní a není schopen tyto závazky plnit. Předlužení nastává, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku, přičemž při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě tohoto majetku, případně k dalšímu provozování. Hrozící úpadek je situace, kdy lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých závazků. Možnost podat návrh z důvodu hrozícího úpadku mají pouze dlužníci. Konkurz firmy je pouze krajním řešením v případě problémů s plněním závazků vůči věřitelům. Obecně se upřednostňuje vždy takové řešení úpadku, které vede k rychlému návratu aktiv dlužníka „do oběhu“. Takové řešení lze i z makroekonomického hlediska považovat za nejpřínosnější. (Smrčka, 2013) Výběr vhodného způsobu řešení dlužníkova úpadku je vždy motivován co největší mírou uspokojení věřitelů. Jedinou výjimkou je oddlužení. Od roku 2005 bylo hlavním cílem legislativních změn v řadě evropských zemí, aby co největší počet firem v konkurzu skončil jejich záchranou, tzv. restrukturalizací, místo bankrotem. Neopodstatněný tlak na záchranu firem mnohdy oslabil pozici věřitele v konkurzním řízení. Na druhou stranu situace, kdy v ČR konkurzní řízení končilo prakticky pouze zánikem firem, není z pohledu věřitelů při nízké vymahatelnosti jejich pohledávek

*

V zásadě není mezi reorganizací a konkurzem až tak velký rozdíl. „Fakt, že reorganizace je také nazývána sanačním způsobem řešení úpadku, může vyvolávat nesprávnou domněnku.“ (Kislingerová a kol., 2013.). Výhodou reorganizace je, že probíhá pod vedením managementu místo pod vedením insolvenčního správce (od prohlášení konkursu dispoziční právo převedeno na insolvenčního správce. Naopak v případě, že je povolená reorganizace, až do skončení reorganizace je toto právo ponecháno dlužníkovi, i když jeho práva mohou být omezena). Tedy v případě, že chce společnost sama najít vhodného kupce celého podniku jako celku s cílem zachování činnosti podniku, měla by usilovat o reorganizaci. V případě konkurzu, bude prodej řízen insolvenčním správcem.

51

rovněž ideální. Podle údajů Světové banky z roku 2008 byla výtěžnost pohledávek od firem v konkurzu v České republice dokonce jedna z nejnižších v Evropě.* Vedle legislativních změn působí na počty insolvenčních řízení především vývoj makroekonomického prostředí. V období hospodářského zpomalení obvykle počet úpadků firem roste, zatímco v období konjunktury jejich počet naopak klesá. Tato studie se snaží empiricky najít klíčové makroekonomické determinanty ovlivňující tyto počty. Druhá kapitola diskutuje relevantní literaturu k tomuto tématu. Třetí kapitola se věnuje použitým datovým zdrojům a následná čtvrtá kapitola diskutuje výsledky odhadnutého empirického modelu. Poslední kapitola shrnuje dosažené výsledky.

Přehled literatury Modely předpovídající bankrot firem na základě jejich finančních ukazatelů se zabývá řada studií. Beaverova (1967) profilová analýza je hlavním zástupcem jednoparametrového modelu pro predikci finanční tísně. Beaver (1967) využil pro hodnocení firem binární klasifikační test vycházející z podílu mezi cash flow a zadlužením firem. Vícerozměrnou diskriminační analýzu rozpracoval např. Altman (1968). Ačkoli výsledky Beaverova testu pro jednoroční horizont v porovnání s Altmanem byly horší, pro delší časový horizont tomu bylo naopak. Altman (1968) pomocí diskriminační analýzy odhadl model bankrotů založený na ukazatelích získaných z rozvah firem. Ukázal, že tento model je schopen ve většině případů správně klasifikovat bankrotující společnosti na jednoročním predikčním horizontu. Vypovídací schopnost modelu však klesala s prodlužováním horizontu předpovědi. Deakin (1972) srovnává oba tyto přístupy. Ukazuje, že tyto statistické techniky, zejména pak diskriminační analýzu, je možno využít k predikci selhání podniku. Pomocí diskriminační analýzy dosáhl 90% přesnosti klasifikace firem, u kterých došlo k bankrotu v tříletém horizontu. Logitové a probitové modely pro predikci bankrotů lze najít například v Bernhardsen (2001) nebo Ohlson (1980). Tyto typy modelů jsou většinou využívány věřiteli pro účely kreditní analýzy dlužníků a jsou označovány jako skóring. K jejich masivnímu rozvoji dochází zejména v 80. letech. Na přelomu tisíciletí jsou zřejmě nejrozšířenějšími technikami logistická regrese a lineárního programování. V posledních letech začínají být využívány nové metody založené na umělých inteligencích jako expertní systémy nebo neuronové sítě. Přehled skóringových metod poskytuje například Mays (2001). Diskriminační analýzy a scoringové modely srovnává McFaddena (1976) nebo Gurného a Gurného (2010). Nejznámějším českým modelem pro predikci úpadku vytvořeném na mikroekonomických datech na Českém trhu je vícerozměrná diskriminační analýza, známá pod názvem index IN, Neumaierová a Neumaier (2005). Jako příklad lze uvést model IN 95, který existuje i v modifikacích IN 05. Mikroekonomické logitové a probitové modely na české podniky aplikovali Jakubík a Teplý (2008, 2011). Mikroekonomický scoringový model úpadku českých podniků na datech vzorku o velikosti 400 firem z roku 2008 a následně jeho zhodnocení na datech z roku 2009 také pomocí ROC křivky provedli Valecký a Slivková (2012). Model je vhodný především pro krátkodobý časový horizont po roce 2008. Kuchina

*

Světová banka uvádí pro Českou republiku míru návratnosti pohledávek u firem v konkurzu ve výši 21 %. Toto číslo vychází z dat za období 6/2006 - 6/2008. Pro Polsko je tento ukazatel 30 %, Slovensko 46 %, Německo 52 %, Itálii 57 %, Portugalsko 69 %, Británii dokonce 84 % a Belgii 86 % (The World Bank 2008). Pro ČR se dále odhaduje míra návratnosti v Seidler a Jakubík (2009). Při tvorbě závěrů na základě přehledů reportovaných Světovou bankou je nezbytné mít na paměti, že data jsou získávána anketním způsobem, na základě odhadu oslovených expertů (kteří se častěji potýkají s řešením rozsáhlých úpadků). Tato informace byla potvrzena dvěma nezávislými osobami, od JUDr. Tomáše Richtera LL.M., Ph.D. (Kislingerova a kol. (2013) a osobním rozhovorem s Mgr. Petrem Kuhnem, MBA v roce 2010.

52

(2013) vytvořila statistický model pro předvídání úpadku, který vychází z českých dat, z účetních výkazů podniků českého zpracovatelského průmyslu za období 2007 – 2011. K prognózování bankrotu zvolila metodu logistické regrese. Dynamizací modelu dosáhla vyšší predikční sílu modelu, avšak i nedynamizovaný model, dosáhl při testování dobrých výsledků. Vedle mikroekonomických modelů selhání podniků existují i práce zaměřené na makroekonomické determinanty úpadků. Makroekonomický model úpadků podniků odhadnul například Virolainen (2004), který empiricky prokázal závislost bankrotů finských firem na úrokových sazbách, hrubém domácím produktu, a jejich agregátní zadluženosti pro jednotlivé sektory ekonomiky. Agarwal a Liu (2003) ukázali, že agregátní míra nezaměstnanosti signifikantně ovlivňuje platební schopnost držitelů kreditních karet. Liu (2004) se zabývá makroekonomickými determinantami úpadku podniků ve Velké Británii. Pomocí strukturovaného vektorového autoregresního modelu (SVAR) odděluje krátkodobé a dlouhodobé efekty. Empiricky analyzoval vztah mezi mírou bankrotů podniků, úrokovými sazbami, agregátním objemem úvěrů podnikovému sektoru a jeho ziskovostí, cenovou hladinou a mírou zakládání nových společností v krátkém i dlouhém období. Z těchto makroekonomických proměnných empiricky prokázal zejména vliv úrokových sazeb na míru bankrotů a ukázal na možnost využívat úrokové sazby jako nástroje k redukci míry úpadků společností v ekonomice. Kislingerová (2013) na českém trhu za pomocí vzájemných vztahů s makroekonomickými indikátory (HDP a změny objemu poskytovaných úvěrů) zkoumá vývoj insolvenčních řízení s důrazem na počet podaných návrhů a vyhlášených konkurzů. Vzhledem k dalšímu nárůstu jak u návrhů, tak u prohlášených konkurzů upozorňuje na značnou přetíženost soudů, a z toho vyplývající přetrvávání trendu nárůstu rozpracovaných případů. Toto vytížení české justice působí ve směru růstu průměrné doby trvání jednotlivých řízení. Další práce (Stehlíková, 2012) hledá kauzální závislost mezi insolvenčními návrhy dle regionů a nezaměstnaností v daných regionech České republiky na datech od roku 2008 až 2010. Stehlíková (2013) ve své další práci zpracovává aktualizaci s daty až do roku 2012. Ve svém druhém článku potvrzuje cyklický průběh konkurzů a dostupnosti úvěrů. Obdobně Moravec (2013) zkoumá závislost míry úpadků na makroekonomických proměnných v České republice za období 1993-2012. Ve své práci se zaměřuje na korelaci mezi makroekonomickými proměnnými (HDP, nezadlužeností firem, inflací a úrokovými mírami) a prohlášenými úpadky a předpovídá nárůst prohlášeným úpadků v nastávajících letech. Kromě čistě mikroekonomických a makroekonomických modelů lze najít i jejich kombinaci např. Gurný (2011) nebo rozšířené Altmanovo Z-skóre či vytvoření tzv. Zmetrics, viz Altman a kol. (2010). Ex-post efektivností českých konkurzních řízení se zabývá Knot a Vychodil (2006). Diskutují odlišnosti úpadkového práva napříč zeměmi a následně hodnotí české konkurzy v porovnání s jinými zeměmi. Aktuálně ex-post efektivnost zkoumají Schonfelfd a kol. (2013) na vzorku 615 insolvenčních návrhů. Ve své studii se zaměřili především na dobu trvání řízení, náklady spojené s insolvenčním řízením a nízký výnos (výnos v jejich vzorku je podstatně nižší než výnosy publikované Světovou bankou (World Bank, IFX, 2013).

Použitá data S počátkem insolvenčního řízení jsou spojeny dva základní kroky. Prvním je podání insolvenčního návrhu věřitelem nebo dlužníkem. V druhém významném kroku dojde nebo nedojde k vyhlášení úpadku. Moravec (2013, str. 138) publikoval vztah mezi podanými návrhy a vyhlášenými úpadky. Vzhledem k tomu, že navrhovatel má možnost svůj insolvenční návrh vzít zpět, je v praxi mnohem méně zahájených insolvenčních řízení než 53

podaných insolvenčních návrhů. Příčinami jsou nekompletní, nepřesné, neoprávněné nebo dokonce šikanózní (Schonfelfd a kol., 2013, str. 98-99) insolvenční návrhy. Dalším důvodem může být i fakt, že zahájit úpadkové řízení by bylo ztrátové kvůli nedostatečné hodnotě majetku dlužníka. Mezi vznikem finanční tísně a vyhlášením úpadku není jednoznačný příčinný vztah (Marek, 2009). Jak je známo, mnoho společností se snaží úpadku vyhnout. Lze rozlišovat úpadek formální a věcný (Moravec, 2013). K věcnému úpadku dochází, když nastanou skutečnosti, které dle zákona úpadek determinují. (Moravec, 2013) Formálně vznikne úpadek až po té, co je na základě insolvenčního návrhu, vyhlášen soudem. Z tohoto důvodu se dále zaměříme na podané insolvenční návrhy raději než vyhlášené úpadky, které mohou přes problémy uvedené výše lépe postihovat ekonomickou realitu. Navíc u zpět vzatých návrhů je často, i když ne vždy, podnikatel či firma ve stavu, kde je úpadek pouze otázkou času, tj. kdy bude na společnost podán další návrh jiným věřitelem, poté co společnost vyrovnala dluh prvního navrhovatele. Přesnou statistku o tom, u kolika zpětvzetích návrhů později došlo k úpadku a u kolika se jednalo pouze o šikanózní návrh, se nepodařilo dohledat. Vzhledem k neexistenci institutu oddlužení nepodnikatelů až do nabytí účinnosti nového insolvenčního zákona na počátku roku 2008 zahrnují data o počtu bankrotů před jeho účinností pouze právnické osoby či fyzické osoby podnikatele. Od roku 2008 je pro získání počtu podání insolvenčních návrhů vztahujícím se k právnickým osobám nutné odečíst počty návrhů na oddlužení (též známé pod pojmem osobní bankrot). S ohledem na skutečnost, že návrh na povolení oddlužení musí dlužník podat sám současně s insolvenčním návrhem, je zřejmé, že pro získání počtu insolvenčních návrhů na podnikatele postačí z počtu celkových návrhů odečíst insolvenční návrhy spojené s návrhem na povolení oddlužení, které se povinně musí uvádět současně. Případné nedodržení tohoto pravidla považujeme vzhledem k zachycení trendu za nepodstatné. Takto konstruovaná časová řada (Graf 1) založená na statistikách získaných z Ministerstva spravedlnosti ČR za roky 1992 až 2008 a dále od roku 2009 do 1Q2014 z veřejně přístupných stránek (MS ČR, 2009, 2010, 2011, 2012, 2013, 2014) byla dále použita pro analýzu makroekonomických determinant úpadků českých podniků a odhad modelu vysvětlující agregovaný podíl bankrotů firem pomocí makroekonomických proměnných. Cílem článku není odhad počtu ekonomických subjektů v insolvenci, ale odhad toho u kolika subjektů dochází k zhoršeným ekonomickým podmínkám, které mohou vést v krajním případě k úpadku. Z tohoto důvodu se použití počtu poddaných insolvenčních návrhů jeví jako vhodnější, odrážející i přes určitá výše zmíněná omezení lépe ekonomickou realitu firem. Kromě jiného, takto formulovaný vzorec lze použit pro odhad vývoje počtu insolvenčních návrhů, které administrativně zatěžují české soudy, přesto, že mnoho z nich nedospěje do fáze samotného insolvenčního řízení. Změna metodiky zákona, kdy konkurz není prohlášen v případě nedostatku majetku (Creditreform, 2012), rovněž hraje pro další práci s návrhy místo pro použití dat o prohlášených konkurzech. Nelze nezmínit, že dle již uvedeného zkoumání Schonfielda a kol. (2013, str. 98) se k zahájení insolvenčního řízení nedostalo téměř 70% firem. V případě, že je podán insolvenční návrh na dlužníka, u kterého je již řízení zahájeno a první insolvenční návrh je prozkoumáván, další insolvenční návrh je soudem povinně evidován jako přistoupení k řízení a oba návrhy jsou vedeny v jediném spise. V minulosti se objevoval problém s mylnými zápisy a místo k přistoupení k řízení byli špatně otevírány nové

54

insolvenční spisy. (Moravec, 2010). Tyto chyby v rejstříku byly poté odstraněny a obě řízení byla sjednocena do jednoho. Přesto lze tyto spisy „navíc“ v rejstříku pořád dohledat.* Ačkoli lze usuzovat, že protikrizové opatření, které byla v platnosti od 20. 7. 2009 až 31. 12. 2011, mohla mít určitý vliv na počet insolvenčních návrhů, předpokládáme, že jejich efekt byl spíše statisticky nevýznamný. Tato opatření zahrnovala pozastavení povinnosti pro manažery předlužených firmem podat na společnost insolvenční návrh v případě předlužení (Creditreform, 2012).† Z. č. 217/2009 Sb. tuto povinnost stanovuje pouze pro formu platební neschopnosti, ovšem s výjimkou týkající se společností v likvidaci, pro které se povinnost podat insolvenční návrh vztahovala na obě formy úpadku. Na počet insolvencí (ekonomickou situaci firem) mohly mít dále vliv měnící se sazby DPH, které v posledních letech několikrát rostly v roce a 2010, 2012 a 2013. Historický vývoj insolvencí v roce 2008 a částečně i na počátku roku 2009 byl ovlivněn zmiňovanou legislativní změnou. Posunutí účinnosti nového zákona z původně plánovaného června 2007 na leden 2008 přispělo k mimořádnému množství podaných žádostí na konci roku 2007. Řada firem a věřitelů zřejmě čekala s podáním insolvenčního návrhu na nový zákon, ale s posunutím jeho účinnosti nebyli pravděpodobně nakonec schopni tento stav dále oddalovat, čímž se v závěru roku nakumuloval nezvykle vysoký počet podání. K odhadu makroekonomického modelu míry insolvencí podniků byla časová řada počtu podaných firemních insolvenčních návrhů vydělena počtem registrovaných firem pro období 1Q1999-1Q2014.

Makroekonomické determinanty úpadku Moravec (2013, str. 139) ve svém článku ukazuje zápornou korelaci mezi HDP a počtem prohlášených konkurzů na datech od roku 1993 do roku 2012 se dvouletým zpožděním v hodnotě -0,68. Rudolfova a Skerlikova (2013) dokládají, že české společnosti zahajují insolvenční řízení s dvouletým zpožděním (měřeno pomocí základních mikroekonomických modelů na malém vzorku 50 firem). Další významnou determinantou je míra zadlužení resp. míra nezadlužení jak ji používá Moravec (2013, str. 140). Citlivost podniku na nepříznivé makroekonomické podmínky se s rostoucím dluhem zvyšuje. Při tříletém zpoždění za období 1993-2012 udává korelační koeficient ve výši 0,84. Úroková míra je nejčastěji reprezentována ročním PRIBORem. Její pozitivní vztah s mírou úpadku potvrzuje jak Jakubík (2007), tak Moravec (2013), [3-leté zpoždění KK=0,63]. Pozitivní korelaci naznačuje Moravec také u inflace, která při zohlednění ročního zpoždění činila 0,62. Vliv na insolvenci podniku muže mít i měnový kurz. S posilováním domácího měnového kurzu dochází ke zhoršení postavení proexportních firem. Podniky utrží za své produkty nižší korunové tržby a jejich zisky klesají. Nárůst míry úpadků může být pozitivně ovlivněn také poklesem růstu reálné spotřeby, nebo reálné zahraniční poptávky. V obou případech mohou mít firmy problémy s odbytem svých výrobků, což negativně ovlivňuje jejich solventnost. Tempo růstu reálných investic může ukazovat na určité problémy s financováním, protože omezení investic je typicky první krok firem, které mají problémy se svých financováním. Dalším nákladovým faktorem firem jsou

Jako příklad lze uvést soudní spisy společností Trul Holding s IČ 25 590 995 neboli společnosti TOS, a.s. s IČ 27 189 201. † Odnětí povinnosti podat insolvenční návrh (managementem dlužníka, statutárním orgánem, zákonným zástupcem [např. prokuristou] nebo likvidátorem) bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku. (Obdobné ustanovení bylo zakotveno již předchozí právní úpravě v ust. § 3, odst. 2, z. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném k 31. 12. 2007). *

55

reálné mzdy. Nárůst reálných mezd neodpovídající zvýšené produktivitě práce může mít přímý dopad na finanční problémy firem s následnou zvýšenou mírou úpadků.

Empirická analýza Pro účely modelování míry insolvencí v závislosti na makroekonomických indikátorech byl použit jednofaktorový nelineární model popsaný detailně v (Jakubík, 2007). Ten naznačuje, že míru úpadku českých firem lze vysvětlit pomocí tempa růstu reálné spotřeby a investic, změny tempa růstu reálné zahraniční poptávky, reálné úrokové sazby, změny tempa růstu nominálního měnového kurzu a změny tempa růstu reálných mezd. Ačkoli i další makroekonomické indikátory mohou přispět k vysvětlení míry insolvencí firem pro českou ekonomiku, zahrnutí uvedených makroekonomických indikátorů do modelu poskytlo statisticky nejlepší výsledky. Rovnice 1 ukazuje výsledný odhadnutý model. Kromě makroekonomických indikátorů obsahuje tento model také dvě dummy proměnné pro nárůst insolvenčních návrhů před nabytím účinnosti nového insolvenčního zákona (4. čtvrtletí 2007) a pro následný pokles po nabytí účinnosti nového insolvenčního zákona (1. čtvrtletí 2008). První dummy proměnná je tedy definovaná jako 1 pro 4. čtvrtletí 2007 a 0 pro všechna ostatní období. Druhá dummy proměnná je analogicky definována jako 1 pro 1. čtvrtletí 2008 a 0 pro všechna ostatní období. dft   (0  1ct 6  2it 5  3 ( fd t 1  fd t 6 )  4rt 8  5 (ert  2  ert 8 )  6 (rwt 5  rwt 6 )   ý d1  7d 2)

Kde ct-6 it-5 fdt-1-fdt-6 rt-8 ert-2-ert-8 rwt-5-rwt-6 d1 d2

(1)

tempo růstu reálné spotřeby, tempo růstu reálných investic, změna tempa růstu reálné zahraniční poptávky, reálná úroková sazba, změna růstu nominálního měnového kurzu, změna tempa růstu reálných mezd, dummy proměnná první pro nárůst insolvenčních návrhů před nabytím účinnosti nového insolvenčního zákona, = dummy proměnná druhá pro následný pokles po nabytí účinnosti nového insolvenčního zákona. = = = = = = =

Zpoždění uvedené u jednotlivých proměnných odpovídá počtu čtvrtletí. Tempo růstu reálné spotřeby souvisí s poptávkou po produktech firem. Vyšší poptávka po výrobcích podniků zvyšuje jejich tržby a snižuje pravděpodobnost úpadku. Dle odhadnutého modelu tempo růstu reálné spotřeby působí negativně se zpožděním 1,5 roku na úpadek firem. Dalším předstihovým indikátorem podnikového úpadku je tempo růstu reálných investic. Pokud jsou firmy blízko svého úpadku, jejich investice klesají. Zahraniční poptávka je vzhledem k vysoké exportní závislosti českých podniků dalším významným faktorem ovlivňující úpadek firem. Tento faktor je významný jak z pohledu exportujících firem, tak tak z pohledu subdodavatelů těchto firem. Dle odhadnutého modelu změna reálného růstu zahraniční poptávky působí negativně na míru úpadků firem. Nákladovou stranu bilancí podniků ovlivňuje též úroková sazba. Dle odhadnutého modelu působí reálná úroková sazba pozitivně na míru úpadků firem se zpožděním 1,5 roku. V modelu byl použit 3 měsíční PRIBOR deflovaný indexem spotřebitelských cen. Dalším nákladovým faktorem firem jsou reálné mzdy. Nárůst reálných mezd nekorespondující se zvýšenou produktivitou práce může mít přímý dopad na finanční problémy firem s následnou zvýšenou mírou úpadků. Dle odhadnutého modelu změna tempa růstu reálných mezd působí pozitivně na míru úpadků podniků. Koeficienty odhadnutého modelu jsou uvedeny v Tabulce 1.

56

Tab. 1: Makroekonomický model míry insolvencí podniků Popis proměnné odpovídající odhadnutému koeficientu Konstanta

Označení 

-3.30210

0.005455

<.0001

Tempo růstu reálné spotřeby (1)

ct-6

-0.00692

0.001394

<.0001

Tempo růstu reálných investic () it-5

-0.00331

0.000386

<.0001

Změna tempa růstu reálné zahraniční poptávky (3)

fdt-1 - fdt-6 -0.00253

0.000245

<.0001

Reálná úroková sazba (4)

rt-8

0.35510

0.120200

0.0051

Změna růstu nominálního měnového kurzu ()

ert-2-ert-8

-0.00191

0.000380

<.0001

Změna tempa růstu reálných mezd ()

grwt-5-grwt-6

0.64490

0.256400

0.0157

Dummy proměnná ()

d1t

0.19980

0.017290

<.0001

Dummy proměnná ()

d2t

-0.10760

0.018980

<.0001

Odhad

Směrodatná chyba

Pr>|t|

Poznámka: Délka zpoždění je ve čtvrtletích. Zdroj: vlastní výpočty

Obr. 1: Vývoj míry podaných insolvenčních návrhů vztahujících se k právnickým osobám

Předpokládáme, že počet insolvenčních návrhů bude dále ovlivněn, kromě jiného, i další tzv. „revizní“ novelou insolvenčního zákona, která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2014. Určitý vliv na počet insolvenční návrhů může být viditelný již na konci roku 2013 vzhledem k tomu, že novela byla přijatá již v září 2013.

57

Závěr Na počet insolvenčních návrhů mají vliv kulturní, legislativní, mikroekonomické ale i makroekonomické determinanty. V tomto článku jsou odhadnuty makroekonomické faktory, které nejlépe popisovali vývoj insolvencí od roku 1999 do roku 2009. Vhodnost modelu byla testována na delší časové řade tj. od roku 1999 do prvního kvartálu roku 2014. Míru úpadku českých firem lze vysvětlit pomocí tempa růstu reálné spotřeby a reálných investic a změny tempa růstu reálné zahraniční poptávky, reálných úrokových sazeb, změny tempa růstu nominálního měnového kurzu a změny tempa růstu reálných mezd. V dalším článku bychom rádi empiricky zkoumali makroekonomické determinanty úpadků pro sektor domácností tj. dlužníky, kteří se do úpadku nedostali v důsledku své podnikatelské činnosti, ale činnosti běžné (především při provozu domácnosti). Obecně předpokládáme, že insolvence domácností by měla být oproti podnikům méně závislá na fázi hospodářského cyklu, nicméně zatím není možno tuto hypotézu potvrdit.

Literatura [1] Altman E. (1968): Financial Ratios, Discriminant Analysis and the Prediction of Corporate Bankruptcy, The Journal of Finance, Vol. 23, No. 4, pp. 589-609. [2] Altman, E. a kol. (2010): The Z-Metrics Methodo- logy For Estimating Company Credit Ratings and Default Risk Probabilities. New York: RiskMetrics Group. [3] Adler, B. a kol. (2006): Destruction of Value in the New Era of Chapter 11. [on-line], New York, New York University, c2006, [cit. 20. 1. 2012], . [4] Agarwal, S. – Liu, CH. (2003): Determinants of Credit Card Delinquency and Bankruptcy: Macroeconomic Factors. Journal of Economics and Finance, 2003, roč. 27, č. 1, s. 75 – 84. [5] Acharya, V. – Subramanian, K. (2009): Bankruptcy Codes and Innovation. Review of Financial Studies, 2009, roč. 22, č. 12, s. 4949–4988. [6] Beaver, W. (1967): Financial Ratios as Predictors of Failure. In: Empirical research in Accounting: Selected Studies. Journal of Accounting Research, 5, s. 71 – 102. [7] Bernhardsen, E. (2001): A Model of Bankruptcy Prediction. [Working Paper 2001/10.] Oslo: Norges Bank. [8] Blazy, R. a kol. (2012): Building Legal Indexes to Explain Recovery Rates: An Analysis of the French and UK Bankruptcy Codes. [on-line], Paris, Nanterre cedex, Université Paris Ouest, Nanterre – La Défense, Laboratoire de Recherche en Gestion et Economie Working Paper No. 2011-02, c2012, [cit. 20. 1. 2012], . [9] Creditreform, (2012): Vývoj insolvencí v České republice v roce 2011. [on-line], Praha, Creditreform, c2012, [cit. 20. 1. 2012], [10] Český statistický úřad (2010): Kód: 01n2-09. [on-line], Praha, ČSÚ, c2010, [cit. 20. 1. 2014], < http://notes3.czso.cz/csu/2009edicniplan.nsf/p/01n2-09> [11] Český statistický úřad (2014): Kód: 140070-14. [on-line], Praha, ČSÚ, c2014, [cit. 20. 4. 2014], [12] ČNB (2014): Databáze časových řad ARAD [on-line], Praha, ČNB, c2014 [cit. 20. 4. 2014], [13] ČNB (2014): Roční sazby PRIBOR [on-line], Praha, ČNB, c2014 [cit. 20. 4. 2014], http://www.cnb.cz/cs/financni_trhy/penezni_trh/pribor/rok_form.jsp 58

[14] Davydenko, S. – Franks J. (2008): Do Bankruptcy Codes Matter? A Study of Defaults in France, Germany, and the U. K. Journal of Finance, 2006, roč. 63, č. 2, s. 565-608. [15] Deakin, E. (1972): A Discriminant Analysis of Predictors of Business Failure. Journal of Accounting Research, roč. 10, č. 1, s. 167–179. [16] Gurný, P., – Gurný, M. (2010): Comparison of the credit scoring models on PD estimation of US banks. In: 28th International Conference on Mathematical Methods in Economics 2010. Ceske Budejovice: University of West Bohemia, 188–194. [17] Gurný, P. (2011): The stability investigation of the three large Czech banks within Zmetrics methodology. In: International Conference on Mathematical Methods in Economics 2011. Prague: University of Economics, 205–211. [18] Jakubík, P. (2007): Macroeconomic Environment and Credit Risk. Czech Journal of Economics and Finance, 57, č. 1, s. 60 – 78. [19] Jakubík, P., – Teplý, P. (2008): The prediction of corporate bankruptcy and Czech economy financial stability through logit analysis. Institute of Economic Studies Working Paper, No. 19. Prague: IES FSV, Charles University. [20] Jakubík, P., – Teplý, P. (2011): The JT index as an indicator of financial stability of corporate sector. Prague Economic Papers 2: 157–176. [21] Kislingerova, E. a kol. (2013): Insolvenční praxe v České republice: v období 2008–2013. Praha, C.H. Beck, 2013. [22] Kislingerová, E. (2013): Odhad vývoje insolvencí v čR v letech 2013 a 2014, výhled na další období. In: Kislingerová, E. – Špička, J. (eds.). Sborník z mezinárodní vědecké konference Insolvence 2013-konec jedné etapy, začátek další? Praha, Oeconomica, s. 45– 55, 2013. [23] Knot, O. – Vychodil, O. (2006): Czech Bankruptcy Procedures: Ex-post Efficiency View. [IES Working Paper, No. 3.] Prague: Charles University in Prague. [24] Kuchina, E. (2013): Modely analýzy a prognózy insolvence českých podniků. Praha 2013. Diplomová práce. Vysoká škola ekonomická v Praze, Fakulta informatiky a statistiky. Vedoucí práce: Roman Hušek, Dostupné také z: http://isis.vse.cz/zp/128252/podrobnosti [25] Liu, J (2004): Macroeconomic Determinants of Corporate Failures: Evidence from the UK. Applied Economics, 2004, roč. 36, č. 9, s. 939 – 945. [26] Marek, P., aj. (2009): Studijní průvodce financemi podniku. Praha, Ekopress, 2009. [27] Mays, E. (ed.) (2001): Handbook of Credit Scoring. Chicago, Glenlake Publishing Company, Ltd., 2001. [28] McFadden, D. (1976): A comment on diskriminant analysis versus logit analysis. Annals of Economic and Social Measurement,1976, roč. 5, č.4, s. 511–523. [29] Ministerstvo spravedlnosti ČR (2009) Statistické údaje za rok 2009. [on-line], Praha, MS ČR, c2014, [cit. 20. 4. 2014], cit.20.3.2014 [31] Ministerstvo spravedlnosti ČR (2011) Statistické údaje za rok 2011. [on-line], Praha, MS ČR, c2014, [cit. 20. 4. 2014], cit.20.3.2014 [32] Ministerstvo spravedlnosti ČR (2012) Statistické údaje za rok 2012. [on-line], Praha, MS ČR, c2014, [cit. 20. 4. 2014], cit.20.3.2014 [33] Ministerstvo spravedlnosti ČR (2013) Statistické údaje za rok 2013. [on-line], Praha, MS ČR, c2014, [cit. 20. 4. 2014], cit.20.3.2014 59

[34] Ministerstvo spravedlnosti ČR (2014): Statistické údaje za rok 2014. [on-line], Praha, MS ČR, c2014, [cit. 20. 4. 2014], [35] Moravec, T. (2010): Přistoupení k insolvenčnímu řízení v rozhodovací praxi soudů. Acta oeconomica Pragensia, 2010. roč. 18, č. 2, s. 23-28. [36] Moravec, T. (2013): The Bancruptcy in the Czech Republic – influence of macroeconomic variables. Acta academica karviniensia, 2013, roč. XIII, č. 3, s. 136–145. [37] Neumaierová, I. – Neumaier, I. (2005): Index IN05 : Index IN05. In Evropské finanční systémy: Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference. Brno, Masarykova univerzita v Brně, 2005. s. 143-146. [38] Ohlson, J. (1980): Financial Ratios and the Probabilistic Prediction of Bankruptcy. The Journal of Accounting Research, roč. 18, č. 1, s. 109 – 131. [39] Rudolfová, L. Škerlíková, T., (2014) Discrepancy between the default and financial distress measured by bankruptcy models. Journal of Eastern European and Central Asian Research, 2014, roč. 1, č. 1, s. 1-12. [40] Smrčka, L. (2013): Ovládnutí a převzetí firem. 1. vyd. Praha, C.H.Beck, 2013. [41] Schonfelfd, J. a kol (2013): Insolvenční řízení v České republice: skutečný výnos věřitelů je velmi nízký. In: Kislingerová, E. – Špička, J. (eds.). Sborník z mezinárodní vědecké konference Insolvence 2013 - konec jedné etapy, začátek další? Praha, Oeconomica, s. 89–102, 2013. [42] Seidler, J. – Jakubík, P. (2009): Implied Market Loss Given Default Structural-model Approach. Czech Journal of Economics and Finance, č. 1, s. 20 – 40. [43] Stehlíková, A. (2013): Vývoj insolvenčních návrhů v letech 2008-2012 v kontextu makroekonomických ukazatelů České republiky. In: Kislingerová, E. – Špička, J. (eds.). Sborník z mezinárodní vědecké konference Insolvence 2013 - konec jedné etapy, začátek další? Praha, Oeconomica, s. 103–113, 2013. [44] Stehlíková, A. (2012): Insolvenční vývoj u podnikatelských subjektů v České republice a jeho dopady na míru nezaměstnanosti. In: Kislingerová, E. – Špička, J. (eds.). Faktory prosperity podniků v lokálním a globálním prostředí [CD-ROM]. Praha, Oeconomica, s. 352–365, 2012. [45] WB: (2008): Doing Business 2009. Washington, DC: The World Bank. [46] The World Bank, International Finance Corporation (2013): Doing Business 2012, New York, [Online]. Retrieved from http://www.doingbusiness.org/custom-query, 2013. [47] Valecký, J. – Slivková, E. (2012): Microeconomic scoring model of Czech firms' bankruptcy. Ekonomická revue - Central European Review of Economic Issues. 2012, roč. 15, č. 1, s. 15-26. [48] Virolainen, K. (2004): Macro Stress Testing with a Macroeconomic Credit Risk Model for Finland. [Discussion Paper, č. 18.] Helsinky: Bank of Finland. [49] Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), In: Sbírka zákonů. 12. září 2013, částka 112, 3283-3306.

60

Kontakty: Petr Jakubík PhDr. Ing., Ph.D. EIOPA European Insurance and Occupational Pensions Authority Westhafen Tower, Westhafenplatz 1 60327 Frankfurt am Main Německo [email protected] a Institut ekonomických studií, Univerzita Karlova v Praze Katedra financí a kapitálových trhů IES FSV UK, Opletalova 26, 110 00, Praha 1 Česká republika [email protected] Tatiana Škerlíková, Ing. Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta financí a účetnictví Katedra financí a oceňování podniku nám. W. Churchilla 4 130 67 Praha 3 [email protected]

61

Numerická realizace metod DCF oceňování podniku s užitím sw Mathematica  Numerical realization of DCF type valuation methods using Mathematica Ladislav Lukáš * ABSTRAKT Příspěvek je zaměřen na oceňovací metody typu DCF hodnoty podniku a jejich numerickou realizaci v sw Mathematica. Metody DCF-entity, DCF-equity a DCF-APV jsou prezentovány v kompaktní matematické podobě, což umožňuje podrobněji se soustředit na struktury jejich diskontních procesů. Pro výpočty pokračující hodnoty podniku jsou přehledně uvedeny, u všech metod, příslušné Gordonovy i parametrické vzorce. V příspěvku jsou uvedeny též části Mathematica kódu sestaveného pro numerickou realizaci metody DCF-entity, včetně některých algoritmických detailů. V závěrečné části je diskutováno stochastické zobecnění, konkrétně metody DCF-equity, s uvažováním stochastického finančního toku FCFE. Výsledky jsou prezentovány na dvanácti obrázcích, které jsou též vygenerovány sw Mathematica. Klíčová slova: Oceňování podniku; Diskontovaný peněžní tok; Metody typu DCF. ABSTRACT The paper is focused on firm valuation methods based on discounted cash flows and their numerical realization using sw Mathematica. The DCF-entity, DCF-equity and DCF-APV methods are presented in compact mathematical form, which provides more transparent setting of discounting process structures. Computation of firm continuing value can be performed either by Gordon formula or by parametric one. Snippets of Mathematica code are presented for DCF-entity method with some algorithmic details. Finally, stochastic perturbations of FCFE within DCF-equity method are discussed, too. Results are presented in twelve figures issued by Mathematica, as well. Key words: Firm valuation method; Discounted cash flow; DCF type methods. JEL classification: G32, L25

Úvod Je dobře známo, že problematika oceňování podniků je v současnosti velmi obsáhlá disciplina, která v širším pohledu spadá do oblasti podnikové ekonomie. Je tvořena celou širokou škálou metod, které poskytují kvantitativní aparát k výpočtu či odhadu hodnoty podniku k jistému datu, okamžiku ocenění, a to s ohledem na celou dobu fungování podniku.



*

Článek je zpracován jako jeden z výstupů výzkumného projektu Kvantitativní modelování a experimenty pro ekonomii a podnikovou ekonomiku registrovaného na ZČU v Plzni pod evidenčním číslem SGS-2014-047. doc. RNDr. Ing. Ladislav Lukáš, CSc. – docent; ZČU/FEK/KEM.

62

K nejčastěji používaným metodám patří tzv. výnosové metody. Jejich hlavním a nejznámějším představitelem jsou metody typu DCF (Discounted Cash Flow), které jsou vybudované aparátem diskontovaných peněžních toků. Vzhledem k tomu, že jde obvykle o budoucí finanční toky je zřejmé, že velkou roli hraje charakteristika jejich určitosti, tj. půjde-li o toky deterministické, či stochastické. Z dalších důležitých aspektů, které bezprostředně souvisí s problematikou oceňování, uvedeme ještě pokračující hodnotu, která tvoří základ pro ocenění v tzv. druhé fázi života podniku, tedy ve fázi stacionárního růstu, a dále široký okruh otázek spojených s vlivem zadlužení podniku, respektive časově proměnnou strukturou kapitálu a analýzou jeho vlivu na ocenění podniku. Cílem příspěvku je stručné shrnutí potřebných matematických vztahů užívaných ve třech nejdůležitějších variantách metod typu DCF (DCF-entity, DCF-equity a DCF-APV), a jejich implementace v sw Mathematica.

Metody typu DCF Formulace metod typu DCF jsou standardně uváděny ve všech publikacích věnovaných problematice oceňování podniku a investičnímu rozhodování. Pravdou je, že jsou však uváděny v různé míře obecnosti, s různým akcentem na odvození i teoretické předpoklady. Z toho důvodu uvedeme výběr z těch, které kromě aplikací zdůrazňují právě teoretické principy DCF metod – (Damodaran 2012), (Kislingerová 2001), (Kruschwitz 2006), (Mařík 2011) a (Valach 2006). Výchozím bodem pro náš příspěvek je (Mařík 2011, Kap. 1, Kap. 5), který uvádí, že metod typu DCF existuje celá řada, avšak v podrobné formulaci jsou popsány – DCF-entity, DCF-equity a DCF-APV. Základní pojmy, které tyto metody standardně používají, jsou:    

Korigovaný hospodářský výsledek po dani – KPVH, Provozně nutný investovaný kapitál – K, Volné peněžní toky do firmy, tedy jak pro vlastníky tak i úročené věřitele – FCFF (Free Cash Flow to Firm), Volné peněžní toky jen pro vlastníky – FCFE (Free Cash Flow to Equity).

K těmto veličinám, které jsou měřeny v peněžních jednotkách, přistupují ještě další veličiny, které jsou bezrozměrné a figurují jako parametry. Pomocí nich se pak konstruují příslušné diskontní míry. Jednotlivé varianty výnosových metod typu DCF se hlavně liší právě různými formulacemi diskontních procesů s využitím různých parametrů. Bezrozměrné parametry jsou následující:     

Průměrné vážené náklady kapitálu – WACC (Weighted Average Capital Cost), Náklady vlastního kapitálu – nVK, Náklady cizího kapitálu – nCK, Sazba daně z příjmu – d, Tempo růstu ve druhé fázi fungování podniku – g.

Klíčovým pojmem pro všechny uvedené metody typu DCF je KPVH, tedy výsledek hospodaření generovaný hlavním provozem podniku, který je očištěn o jednorázové položky, a to před rozdělením mezi vlastníky a úročené věřitele. Hodnota KPVH je základem pro výpočet FCFF. Použít lze, podle [2], dvě varianty výpočtu – základní a zkrácenou, které ve verbální formulaci zní následovně. a) Základní varianta výpočtu FCFF: FCFF = KPVH + Odpisy + (Ostatní náklady, které nejsou výdaji v daném období) 63

– (Investice do provozně nutného pracovního kapitálu) – (Investice do provozně nutného dlouhodobého majetku). b) Zkrácená varianta výpočtu FCFF: FCFF = KPVH + (Ostatní náklady, které nejsou výdaji v daném období) – (Investice netto do provozně nutného pracovního kapitálu a dlouhodobého majetku). Protože všechny uvedené veličiny i parametry mohou obecně záviset na čase, a tak vytvářet časové řady, zavedeme pro ně následující subjektivně zvolené označení motivované tradičním matematickým označováním takových veličin. Nahradíme tak víceznakové označení používané obvykle v ekonomii jednodušším. Pravda, ztratíme tím jistou mnemotechnickou výhodu, ale na druhé straně, všechny vzorce a rovnice se tak stanou mnohem přehlednější, a hlavně, jasně vystoupí jejich strukturální stavba, což považujeme za nejdůležitější přednost nového označení:

λt = KPVH v roce t, Kt = K v roce t, φt = FCFF v roce t, ψt = FCFE v roce t, ωt = WACC v roce t. Výpočet FCFF podle zkrácené varianty můžeme zapsat takto

t  t  I t  t  ( K t  K t 1 ) ,

(1)

It označuje investice netto v roce t do provozně nutného pracovního kapitálu a dlouhodobého majetku. Dalším důležitým a dobře známým vztahem je vyjádření základní struktury provozně nutného investovaného kapitálu K v aditivním rozkladu Kt = Ct + Vt ,

(2)

Ct a Vt označují cizí úročený kapitál a vlastní kapitál (oba v tržní hodnotě) v roce t. Označení parametrů d a g ponecháme, avšak v případě že bude uvažovat jejich závislost na čase, jednoduše jen přidáme index t. Symbolicky jednodušší označení zavedeme pro parametry nVK a nCK. Navíc, parametr nVK obecně závisí na míře zadlužení podniku, obvykle označované z, což je třeba také zohlednit. Takže ještě definujeme:

γt = náklady cizího kapitálu (nCK) v roce t, ρt = náklady vlastního kapitálu (nVK) při konkrétním zadlužení z v roce t, χt = náklady vlastního kapitálu (nVK) při nulovém zadlužení (z=0) v roce t,

64

Ve všech modelech předpokládáme, že T udává počet let první fáze podniku, tedy jeho rozvoje. A rok T+1 je prvním rokem druhé fáze podniku, tedy jeho stabilního fungování. * Metoda DCF-entity Pro formulaci metody DCF-entity ještě potřebujeme uvést její diskontní proces. Ten je založen právě na WACC. Vzhledem k tomu, že v obecné formulaci metod typu DCF jsou vždy obecně uvažované diskontní faktory závislé na čase, uvedeme vzorec, který to umožňuje nejobecněji

t 

Ct V  t (1  d t )  t  t . Kt Kt

(3)

Teď již můžeme napsat formulaci metody DCF-entity, která je v současnosti nejrozšířenější oceňovací metodou v praxi. Provádí se ve dvou krocích, které jsou uvedeny ve (4a) a (4b).

t

T

Hb =

 t 1

t i 1

(1  i )



Pe ,  (1  i ) T i 1

Hn = Hb – Гo .

(4a) (4b)

Kde Hb vyjadřuje hodnotu podniku brutto, tj. přeceněnou hodnotu provozně nutného investovaného kapitálu, Hn vyjadřuje hodnotu podniku netto, tj. přeceněnou hodnotu vlastního kapitálu, a Гo je hodnota cizího úročeného kapitálu vyjádřená k datu ocenění, přičemž se předpokládá platnost aditivního rozkladu (5). Hb = Hn + Гo .

(5)

Ve vzorci (4a) figuruje veličina Pe, tzv. pokračující hodnota podniku ve druhé fázi. Tato hodnota se v rámci metod typu DCF vyjadřuje několika možnými výrazy, a to především tzv. Gordonovým vzorcem, který je dán vztahem (6a), nebo obecněji tzv. parametrickým vzorcem (6b). Při obecném pohledu na metody typu DCF je patrné, že se vyjádření pokračující hodnoty podniku liší i podle příslušného typu metody, což zohledníme tím, že přidáme k veličině P identifikační index – e pro metodu DCF-entity, q pro metodu DCF-equity, a a pro metodu DCF-APV. Takže pro metodu DCF-entity máme následující vzorce Pe =

 T 1 (T 1  g )

T (1  g )(1  Pe =

,

g ) rI

(T 1  g )

(6a)

.

(6b)

Kde φT+1 představuje FCFF v prvním roce druhé fáze, λT označuje KPVH v roce T, tedy v posledním roce první fáze vývoje podniku, kterým se uzavírá jeho rozvojová etapa, g

*

První fází se také rozumí období, na které je sestaven plán.

65

vyjadřuje tempo růstu ve druhé fázi, a rI označuje rentabilitu investic netto rovněž ve druhé fázi. O obou těchto posledních parametrech se předpokládá, že ve druhé fázi vývoje podniku, tedy ve fázi jeho stabilního fungování, jsou stacionární, tj. nezávislé na čase, a proto je u nich vypuštěn index t. Vzájemný vztah vzorců (6a) a (6b), tzn. Gordonova vzorce a parametrického vzorce, se názorně objeví za předpokladu, že poměr g/rI je roven míře investic, která je definována poměrem (Investice netto)/KPVH. Takový stav nastává v období dlouhodobé stabilizace fungování podniku. V něm se předpokládá, že platí evoluční vztah udávající stabilní růst KPVH ve tvaru (7), kde k udává počet let druhé faze fungování podniku.

T k  T k 1 (1  g ), k  1,2,... .

(7)

Má-li být v tomto období invariantní míra investic, musí i investice IT+k růst stejným evolučním vztahem, a tak lze zlomek (Investice netto)/KPVH zapsat s libovolným konečným k, např. k=1, čímž předpoklad, že g/rI se má rovnat míře investic, lze vhodně zapsat ve tvaru (8). Dosazením (8) do parametrického vzorce (6b), užitím (1) a (7), a jednoduchými úpravami pak dostaneme Gordonův vzorec (6a), jak je snadno vidět v (9).

g I T 1  rI T 1

T (1  g )(1  (T 1  g )

g ) rI

I g ) T 1 (1  T 1 )  T 1 rI T 1 T 1  I T 1 = = = = (T 1  g ) (T 1  g ) (T 1  g ) (T 1  g )

T 1 (1 

(8)

(9)

Metoda DCF-equity Podstatou této metody je, že diskontním procesem pracujícím s náklady vlastního kapitálu se diskontují volné peněžní toky pro vlastníky, čímž se získá přímo ocenění vlastního kapitálu, tedy hodnota podniku netto Hn. Hodnota KPVH je základem i pro výpočet FCFE. Opět podle [2] lze použít dvě varianty výpočtu, které uvedeme zase v původní verbální formulaci. a) Základní varianta výpočtu FCFE vycházející z KPVH: KVH (Korigovaný výsledek hospodaření před daní) = KPVH – (Nákladové úroky), KVHV (Korigovaný výsledek hospodaření po dani pro vlastníky) = KVH – (Upravená daň připadající na korigovaný VH), FCFE = KVHV + Odpisy + (Ostatní náklady, které nejsou výdaji v daném období) + (Přijetí nového úročeného cizího kapitálu) – (Investice do provozně nutného pracovního kapitálu) – (Investice do provozně nutného dlouhodobého majetku) – (Splátky úročeného cizího kapitálu) + (Přijetí nového úročeného cizího kapitálu). 66

b) Zkrácená varianta výpočtu FCFE vycházející přímo z FCFF: FCFE = FCFF – (Nákladové úroky)*(1 – d) – (Splátky úročeného cizího kapitálu) + (Přijetí nového úročeného cizího kapitálu). Pomocí FCFE již lze definovat metodu DCF-equity, která počítá přímo hodnotu Hn vztahem (10).

t

T

Hn =

 t 1

t i 1

(1   i )



Pq  (1   i ) T i 1

.

(10)

Pokračující hodnota podniku ve druhé fázi, v rámci metody DCF-equity označená Pq, je opět vyjádřitelná buď pomocí výrazu (11a) analogickému Gordonovu vzorci (6a), anebo opět parametrickým vzorcem (11b). Pq =

T (1  g )(1  Pq =

 T 1 (  T 1  g )

g )  CT ( g   T 1 (1  d T 1 )) rI (  T 1  g )

(11a)

(11b)

Metoda DCF-APV Zkratka APV (Adjusted Present Value) říká, že tato metoda pracuje s upravenou současnou hodnotou peněžních toků. Metoda je dvoukroková (jako DCF-entity) – počítá nejprve Hb a následně pomocí (4b) vyčíslí Hn. Podstata metody spočívá v tom, že veličina Hb je tvořena dvěma různými složkami počítanými dvěma různými diskontními procesy. Výsledný vzorec má tvar (12). 



Nejdříve jsou uvažovány FCFF, které jsou diskontovány procesem pracujícím s náklady vlastního kapitálu tzv. nezadluženého podniku (tj. za hypotetického předpokladu, že všechna provozně nutná dlouhodobá aktiva a pracovní kapitál je kryt vlastním kapitálem, jinak řečeno – s předpokladem nulového cizího kapitálu). Následně se uvažují hodnoty Ct, které jsou diskontovány procesem pracujícím s náklady cizího kapitálu. T

Hb =

 t t 1

t

i 1 (1 

Ct 1 t dt P P  T 1 a  T 2 a t i 1 (1  i ) i 1 (1   i ) t 1  i 1 (1   i ) T

i )



(12)

Pokračující hodnota podniku ve druhé fázi v rámci metody DCF-APV je též tvořena dvěma složkami, označenými 1Pa a 2Pa. Složka 2Pa, jak uvádí literatura, je v obou případech stejná (13), a jde o tzv. daňový štít. Složka 1Pa může mít opět podobu Gordonova vzorce (14a), či parametrického vzorce (14b), které jsou obdobné (6a) a (6b) u metody DCF-entity, a liší se jen diskontními parametry.

67

2Pa

1Pa

=

CT 1 T 1 d T 1 ( T 1  g )

=

 T 1

=

(14a)

(  T 1  g )

T (1  g )(1  1Pa

(13)

g ) rI

(14b)

(  T 1  g )

V rámci těchto metod typu DCF se používají další tři bezrozměrné veličiny, které často slouží nejen při výpočtech pro druhou fázi fungování podniku, ale i v rámci první fáze, a to v roli indikátorů přechodu vývoje podniku z první do druhé fáze. Za takový indikátor se považuje stacionarizace hodnot jedné, či všech těchto veličin –

t   t 1 = t , I t 1 K t 1  K t 2



Rentabilita investic v roce t: rI ,t 



Rentabilita investovaného kapitálu v roce t: rK ,t 



Míra investic v roce t: m I ,t 

It

t

t K t 1

,

.

Navíc, především rK,t umožňuje vhodně vyjádřit investice It pomocí Kt–1 následujícím způsobem, který je shrnut v (15). Využívá (1) a vyjádření φt, které vychází z čitatelů parametrických vzorců (6b), resp. (14b)., které jsou stejné.

g g g )  t  K t 1rK ,t (1  ) , rI ,t rI ,t rI ,t g g když  t  t 1 (1  g )(1  )  t (1  ) . rI ,t rI ,t

I t  t   t  t  t (1 

(15)

Pohledem na (4a), (10) a (12), tedy základní matematické vyjádření metod DCF-entity, DCF-equity a DCF-APV zjistíme, že úhelnou roli v nich hrají diskontní procesy obsahující parametry ωt, γt, ρt, a χt. které jsou obecně závislé na čase. Tento stručný přehled metod typu DCF uzavřeme obecnými, tzv. reagenčními funkcemi (viz Mařík, 2011, s. 174), které umožňují výpočet ωt a ρt, když pro ωt jsme též již uvedli (3)

t   t 

S t 1 (  t   t )  Ct 1 t d t , K t 1

t   t  ( t   t )

Ct 1 S t 1 (  t   t )  , Vt 1 Vt 1

(16a)

(16b)

kde však figurují další dvě veličiny – St–1 vyjadřuje velikost úrokového daňového štítu k počátku roku t u zadluženého podniku, ζt je diskontní míra pro úrokový daňový štít v roce t. 68

Numerická realizace pomocí sw Mathematica Mathematica, sw produkt firmy Wolfram Research Inc., disponuje obrovským množstvím funkcí. Ukážeme některé, které lze výhodně použít k algoritmické implementaci metod typu DCF. Pro čitelnost a srozumitelnost částí kódu zvolíme identifikátory polí a proměnných tak, aby v zásadě odpovídaly používaným označením příslušných veličin ve vybraném ilustračním příkladu (viz Mařík, 2011, s. 32).* Některé algoritmické detaily 1) Pro zadání časových řad je vhodný příkaz Table. Takže hodnoty KPVH, tedy {λt}, t=1, 2,..,T, investice netto {It}, či FCFF {φt}, máme-li zadány: Kpvh1=576; g=0.03; rI=0.07; nn=20; dostaneme následovně: KPVHt=Table[Kpvh1*(1+g)^(k-1),{k,1,nn}]; InArr=Table[g KPVHt[[k]]/rI,{k,1,nn}]; FCFFArr=Table[KPVHt[[k]]-InArr[[k]],{k,1,nn}];

2) Výpočet hodnot netto podniku ve druhé fázi, čili časové řady {Hn,t}, která je daná rekurentním vztahem (17), lze vhodně provést příkazem Do, když za uvažovaný nejvzdálenější horizont bereme T=20, a hodnotu Hn,20 počítáme s využitím (11a) Hn,20 = nVK=0.06;

 T 1 (  T 1  g )

, Hn, t–1 =

HnArr=Table[1,{nn}];

 t  H n ,t , t=20,..,1 (1   t )

(17)

HnArr=FCFEarr[[nn]](1+g)/(nVK-g);

Do[j=nn-k;HnArr[[j]]=(FCFEarr[[j+1]]+HnArr[[j+1]])/(1+nVK), {k,1,nn-1}]; Hn0=(FCFEarr[[1]]+HnArr[[1]])/(1+nVK);

3) Pro výpočty pomocí vzorců (4a), (10), resp. (12), které představují metody DCF-entity, DCF-equity, resp. DCF-APV lze s výhodou použít především příkazy Product a Sum. Ukazuje to následující část kódu, která realizuje (4a), společně s (6a) i (6b), čili jak Gordonovým vzorcem, tak parametrickým, a navíc počítá i časově proměnné diskontní faktory pomocí hodnot {ωt}, které jsou uloženy v poli waccArr: dfI=(1+waccArr[[1]]}; Do[AppendTo[dfI,Produkt[1+waccArr[[i]],{i,k}]], {k,2,nnp1I}]; PHeGv=fcffArr[[nnp1I]]/(waccArr[[nnp1I]]-g); PHePv=kPVHt[[nnp1I-1]](1+g)(1-g/rI)/(waccArr[[nnp1I]]-g); PHe=PHeGv; (* PHe=PHePv; *) HbE=Sum[fcffArr[[k]]/dfI[[k]],{k,nnp1I-1}]+PHe/dfI[[nnp1I]];

Numerické výsledky Obr. 1 ukazuje {φt} a {ψt}, tj. FCFF a FCFE pro t=1,..,20. Obr. 2 ukazuje kapitálovou strukturu podniku ve druhé fázi, tj. {Ct}, {Vt} a {Kt}, pro t=0,..,20, čemuž odpovídají indexy na horizontální ose k=t+1. Zvýrazněn je rozdíl mezi CK a VK, tzn. {Ct} – {Vt}. Pro

*

Časové řady jsou numericky uloženy v polích, pro které jsou zvoleny identifikátory obsahující příponou „arr“ – např. FCFFarr obsahuje časovou řadu{φt}, t=1,..,T.

69

vykreslení grafů lze použít příkazy ListPlot nebo ListLinePlot. Obr. 3 ukazuje průběh {Hn,t}, t=0,..,20, tzn. vývoj hodnoty netto podniku v průběhu druhé fáze, tzn. v době jeho stabilního fungování. Spočtené hodnoty přesně souhlasí s uvedenými (viz Mařík, 2011, s. 34, Tab.1-4, Hn,t, t=0,1,2,10,20). Obr. 4 ukazuje průběhy dopočítaných ukazatelů – {gV,t}, {rK,t}, {gK,t}, a též předpokládanou stacionární hodnotu tempa růstu g. V tomto pořadí je také Obr. 2: Kapitálová struktura K, CK a VK

Obr. 1: Hodnoty FCFF a FCFE

Zdroj:vlastní výpočet

Zdroj:vlastní výpočet

možno jednotlivé ukazatele identifikovat, a to podle jejich hodnot podle velikosti na začátku, tj. pro t=1. Obr. 3: Hodnoty Hn

Obr. 4: Hodnoty g(VK), rK, g(K) a g

Zdroj:vlastní výpočet

Zdroj:vlastní výpočet

Stochastický tok FCFE Při výpočtu hodnot {Hn,0, Hn,t} uvedených na Obr. 3 jsme předpokládali, že tok FCFE reprezentovaný časovou řadou {ψt} je deterministický, tj. bez jakékoliv neurčitosti. Nyní budeme uvažovat, že tok FCFE bude vyjádřen stochastickým procesem {Ψt}. V takovém případě (10) bude mít jednoduše tvar (18), i Pq bude stochasticky závislé, a Hn bude náhodnou veličinou. T

Hn =

 t 1

Pq t  . t  Ti1 (1   i ) i 1 (1   i )

70

(18)

Nejjednodušší případ nastane, když {Ψt} představuje posloupnost nezávislých náhodných veličin Ψt, každá s rozdělením N(µt,  t2 ), t=1,..,T. V takovém případě víme (viz Dupač, 2001, s. 57, Věta 3.16), že veličina

T

a Ψ t 1

T

T

t 1

t 1

t

t

má rovněž normální rozdělení, a sice

N(  at  t ,  at2 t2 ), pro libovolná reálná at, z nichž aspoň jedno je nenulové. Stochastický tok FCFE {Ψt} tak jednoduše sestrojíme pomocí deterministického toku {ψt} zavedením stochastických poruch Wt, jak ukazuje (19). V takovém případě je E(Ψt)=ψt, t=1,..,T. Ψt = ψt + Wt, Wt ~ N(0,  t2 ) , t=1,..,T.

(19)

To nám dává nástroj, abychom uvažované metody DCF chápali obecněji, a mohli provádět i pravděpodobnostní výpočty. V roli multiplikátorů at totiž budou figurovat příslušné diskontní faktory, tak jak jsou uvedeny ve vzorcích (4a), (10) a (12). Např. pro výpočet Hn metodou DCF-equity podle (18) bude at = ( ti 1 (1   i )) 1 .

(18)

Pro ilustraci zvolme případ, že směrodatné odchylky σt ovlivňující velikost stochastických poruch toku FCFE, nebudou záviset na t. Pro numerické výpočty zvolíme jednou σt=σ=25, podruhé σt=σ=50. V každém z obou případů tedy předpokládáme, že hodnoty FCFE jsou zatíženy stejnými chybami. V prvním případě směrodatná odchylka představuje zhruba pět procent, a ve druhém deset procent, hodnoty max(ψt). Časovou řadu realizace procesu {Ψt} označíme {ut} s uvedením rozdělení, např. {ut} ~ N(ψt,σ2), σ=25, a podobně {wt} označíme realizaci poruchového procesu {Wt}. Výpočet hodnot Hn,t provedeme podle (17), když ale musíme rozlišit, které FCFE toky použijeme. Proto budeme psát Hn,t(ψt) pro výpočet s deterministickým tokem, a Hn,t(ut) pro hodnoty netto podniku spočtené z realizace {ut} stochastického toku{Ψt}. Následující dvě čtveřice obrázků ukazují výsledky našich výpočtů. Obr. 5: Hodnoty {wt} ~ N(0,σ2), σ=25

Obr. 6: Hodnoty {ψt} a {ut} ~ N(ψt,σ2)

Zdroj:vlastní výpočet

Zdroj:vlastní výpočet

71

Obr. 7: Hodnoty Hn(ψt) a Hn(ut)

Obr. 8: Hodnoty (Hn(ψt)/Hn(ut)–1) [%]

Zdroj:vlastní výpočet

Zdroj:vlastní výpočet

Obr. 5 ukazuje realizaci {wt} ~ N(0,σ2), σ=25. Vidíme, že porucha ovlivňující FCFE v posledním okamžiku je záporná, tzn. snižuje v něm hodnotu ψt. Na Obr. 6 vidíme, že Hn,20(u20) < Hn,20(ψ20) a i když jsou stochastické poruchy relativně malé, tak Obr. 7 ukazuje, že spočítané hodnoty Hn(ut) jsou trvale pod hodnotami Hn(ψt), čili hodnota netto podniku je nižší. O kolik nižší v procentním vyjádření, je uvedeno na Obr. 8. Na další čtveřici obrázků je druhý případ s realizací {ut} ~ N(ψt,σ2), σ=50. Obrázky jsou podobné, a proto se hned nabízí srovnání s předchozími. Obr. 9 opět ukazuje realizaci {wt} ~ N(0,σ2), σ=50, a vidíme, že poruchy ovlivňující FCFE v posledních dvou okamžicích jsou kladné, tzn. navyšují v nich hodnoty ψt. Na Obr. 11 tak vidíme, že spočítané hodnoty Hn(ut) jsou trvale nad hodnotami Hn(ψt), čili hodnota netto podniku je vyšší, a zase o kolik vyšší v procentním vyjádření, je uvedeno na Obr. 12. Obr. 9: Hodnoty {wt} ~ N(0,σ2), σ=50

Obr. 10: Hodnoty {ψt} a {ut} ~ N(ψt,σ2)

Zdroj:vlastní výpočet

Zdroj:vlastní výpočet

72

Obr. 11: Hodnoty Hn(ψt) a Hn(ut)

Obr. 12: Hodnoty (Hn(ψt)/Hn(ut)–1) [%]

Zdroj:vlastní výpočet

Zdroj:vlastní výpočet

Závěr V příspěvku jsme uvedli formulace nejdůležitějších metod typu DCF oceňování podniku v kompaktní matematické formulaci s akcentem na jejich strukturní stavbu. Byly uvedeny i některé detaily implementace těchto metod v sw Mathematica, s odkazem na použití vhodných výkonných příkazů. Zvolený ilustrační příklad ukázal shodu spočtených výsledků s původními výsledky (viz Mařík, 2011, s. 32). V závěrečné části jsme pozornost věnovali zobecnění, vybrali jsme metodu DCF-equity, spočívající v náhradě deterministického toku FCFE stochastickým. Následně jsme ukázali i výsledky dvou provedených výpočtů. V další práci bychom se chtěli zaměřit jednak na algoritmizaci a numerickou realizaci dalších oceňovacích metod v sw Mathematica, a také dál pokračovat v načrtnutém stochastickém zobecnění, např. s uvažováním složitějších difuzních procesů pro finanční toky, které v metodách typu DCF hrají rozhodující roli.

Literatura [1] Damodaran, A. (2012): Investment Valuation: Tools and Techniques for Determining the Value of Any Asset. 3-rd Edition, Hoboken, New Jersey, John Wiley & Sons, Wiley Finance, 2012, ISBN 978-1-118-01152-2. [2] Dupač, V. – Hušková, M. (2001): Pravděpodobnost a matematická statistika. Praha, Univerzita Karlova v Praze Nakladatelství Karolinum, 2001, ISBN 80-246-0009-9. [3] Kislingerová, E. (2001): Oceňování podniku. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha, C.H.Beck, 2001, ISBN 80-7179-529-1. [4] Kruschwitz, L. – Loeffler, A. (2006): Discounted Cash Flow: A Theory of the Valuation of Firms. New York, John Wiley & Sons, Wiley Finance, 2006, ISBN 978-0-470-87044-0. [5] Mařík, M. a kol. (2011): Metody oceňování podniku pro pokročilé. Praha, Ekopress, 2011, ISBN 978-80-86929-80-4. [6] Valach, J. (2006): Ivnestiční rozhodování a dlouhodobé financování. Praha, Ekopress, 2006, ISBN 80-86929-01-9.

73

Kontakt: Ladislav Lukáš, doc. RNDr. Ing. CSc. Západočeská univerzita v Plzni Fakulta ekonomická Katedra ekonomie a kvantitativních metod Husova, 11 Plzeň, 306 14 [email protected]

74

Osobní bankroty v České republice Private bankruptcy in the Czech Republic Jakub Maixner* – Jan Hospodka** ABSTRAKT V rámci tohoto článku dochází k analýze demografického a geografické rozložení dlužníků, kteří upadají do insolvence ve formě osobního oddlužení. Cílem výzkumu bylo zjistit na statistickém vzorku rozložení dlužníků podle věku a pohlaví u jednotlivých krajských soudů. Kromě toho bylo cílem také zjistit podíl jednotlivých krajských soudů na celkovém počtu oddlužení a počet oddlužení na jednoho obyvatele podle krajů. Klíčová slova: Oddlužení; Osobní bankrot; Insolvence; Dlužník; Věřitel. ABSTRACT This study analyses demographical and geographical distribution of debtors who are undergoing the process of private bankruptcy. The aim of this research was to determine the distribution of debtors according to their age and gender at each of the regional courts. Another aim was to determine the portion of each of the regional courts on the overall amount of private bankruptcies and the amount of private bankruptcies per capita in each region. Key words: Private Bankruptcy; Insolvency; Debtor; Creditor JEL classification: G30

Úvod Osobní bankroty, neboli oddlužení jsou relativně novou formou insolvence, která se v České republice objevila poprvé s přijetím zákona č. 182/2006 SB. o úpadku a způsobech jeho řešení, neboli tzv. Insolvečního zákona, platného od 1. 1. 2008. Tato forma insolvence je určena zejména pro fyzické osoby – nepodnikatele, teoreticky však může návrh na povolení oddlužení podat i právnická osoba – nepodnikatel. Jedná se o tzv. sanační způsob insolvence, který umožňuje dlužníkům po splnění všech podmínek osvobození od zbytku nesplacených dluhů a mít tak možnost na nový start. V tom také spočívá nejvýznamnější rozdíl oproti insolvenci formou konkurzu, kde závazky dlužníka nezanikají. V rámci oddlužení existují dva základní způsoby, kterými lze osobní bankrot provést. Jedním z nich je formou plnění splátkového kalendáře, kdy má dlužník povinnost zaplatit během následujících pěti let postupně srážkami ze svých příjmů alespoň 30 % nezajištěných závazků. Zde je relativně silná úloha insolvenčního správce, který má dohlížet na to, aby nebylo spláceno méně (i pokud by dlužník na hranici 30 % dosáhl), než je v silách dlužníka a správně stanovit výši srážek. Druhým způsobem je formou zpeněžení majetkové podstaty



Článek je zpracován jako jeden z výstupů projektu IG105054 s podporou Interní grantové agentury Vysoké školy ekonomické v Praze. * Bc. Jakub Maixner – student, VŠE Praha, F2 ** Bc. Jan Hospodka – student, VŠE Praha, F1, KFÚA

75

dlužníka. Zde se postupuje obdobně jako v případě konkursu, je zde ovšem také minimální hranice 30 %. [6] V naprosté většině případů volí dlužníci se souhlasem věřitelů oddlužení splněním splátkové kalendáře.* Řízení v otázce oddlužení jsou řízena na úrovni krajských soudů. Jednotlivé případy tak řeší následující soudy [4]:        

Krajský soud v Českých Budějovicích, Městský soud v Praze, Krajský soud v Praze (pro Středočeský kraj), Krajský soud v Hradci Králové (pro Královéhradecký a Pardubický kraj), Krajský soud v Plzni (pro Plzeňský a Karlovarský kraj), Krajský soud v Ústí nad Labem (pro Ústecký a Liberecký kraj), Krajský soud v Brně (pro Jihomoravský a Zlínský kraj a pro Vysočinu), Krajský soud v Ostravě (pro Moravskoslezský a Olomoucký kraj).

Od roku 2008, kdy vešel v platnost insolvenční zákon, počet osobních bankrotů v České republice neustále roste. V grafu 1 jsou zobrazeny návrhy na povolení oddlužení a povolená oddlužení v letech 2009-2013. Lze zde pozorovat jednoznačný nárůst počtu návrhů na povolená oddlužení a v počtu schválených oddlužení v každém roce. Obr. 1: Počet návrhů a povolených oddlužení, 2009-2013

Zdroj: Vlastní zpracování autorů na základě dat z Insolvencni-zakon.justice.cz (2014)

Kdybychom přepočítali počet návrhů na povolení oddlužení na jednotlivé dny a vzali v úvahu počty pracovních dnů v letech 2009—2013, tak v roce 2009 podalo insolvenční návrh na povolení oddlužení každý den průměrně 14,9 lidí, v roce 2010 39,6 úpadců, v roce 2011 71,2, v roce 2012 102,3 a v roce 2013 dokonce 119,9 dlužníků†. I na těchto datech lze tedy vidět jednoznačný nárůst osobních bankrotů v průběhu sledovaného období.

* †

Vlastní výpočet autorů na základě dat z Insolvencni-zakon.justice.cz (2014) Vlastní zpracování autorů na základě dat z Insolvencni-zakon.justice.cz (2014)

76

Geografické rozložení osobních bankrotů Protože jsou k dispozici informace o počtu řízení o oddlužení ze statistik Ministerstva spravedlnosti České republiky, je možné graficky znázornit podíl jednotlivých krajských soudů na celkovém počtu osobních bankrotů a jeho vývoj v čase. To je zobrazeno v grafu 2. Obr. 2: Vývoj podílu návrhů na povolení oddlužení u jednotlivých krajských soudů, 2009-2013

Zdroj: Vlastní zpracování autorů na základě dat z Insolvencni-zakon.justice.cz (2014)

V grafu můžeme pozorovat ustálený vývoj u většiny krajských soudů. Výjimku v tomto ohledu tvoří zejména Krajský soud v Ostravě, jehož podíl za sledované období poměrně významně poklesl. Přesto je podíl tohoto soudu na celkovém počtu návrhů na povolení oddlužení dlouhodobě nejvyšší. Následují ho Krajský soud v Ústí nad Labem a Krajský soud v Brně. Naopak nejnižší podíl na celkovém počtu návrhů na povolení oddlužení dlouhodobě vykazuje Městský soud v Praze, který má na starosti obyvatele hlavního města Prahy a pak také Krajský soud v Českých Budějovicích. Graf 3 ukazuje stejná data, ovšem přepočtená na počet obyvatel v jednotlivých krajích. Obr. 3: Počet návrhů na povolení oddlužení na obyvatele u jednotlivých krajských soudů, 20092013

Zdroj: Vlastní zpracování autora na základě dat z Insolvencni-zakon.justice.cz (2014), ČSÚ (2014)

77

Tento graf ukazuje, že pokud bychom přepočetli množství návrhů na povolení oddlužení na jednoho obyvatele, je na tom nejhůře Krajský soud v Ústí nad Labem, který má v celkovém počtu návrhů druhé nejvyšší číslo. Například ale Krajský soud v Ostravě, který je na tom v celkovém počtu osobních bankrotů úplně nejhůře, je při přepočítání počtu návrhů na jednoho obyvatele až na šestém místě za Krajskými soudy v Plzni, v Hradci Králové (pro Královéhradecký a Pardubický kraj), v Českých Budějovicích a Krajským soudem v Praze (pro Středočeský kraj). Zdaleka nejlépe je na tom pak hlavní město a Krajský soud v Brně (Jihomoravský a Zlínský kraj a kraj Vysočina), který byl přitom v roce 2013 v počtu osobních bankrotů na třetím nejhorším místě. Počet obyvatel byl vzat k roku 2012, kdy proběhlo v České republice sčítání obyvatel. [2] Rozdíl mezi oběma grafy je způsoben především rozdílným počtem obyvatel v jednotlivých regionech. Například Krajský soud v Brně, pod který spadají Jihomoravský a Zlínský Kraj a kraj Vysočina, spravuje oblast s celkovým počtem obyvatel ve výši přibližně 2 268 tisíc obyvatel. Oproti tomu je celkový počet obyvatel žijících v Karlovarském a Plzeňském kraji pouhých 875 tisíc, tedy více než dvojnásobně méně. Na druhé straně Moravskoslezský a Olomoucký kraj jsou také poměrně početné. [2]

Demografické rozložení dlužníků V předchozí kapitole byla věnována pozornost struktuře dlužníka z hlediska jejich příslušnosti ke krajským soudům, tato kapitola je zaměřena na strukturu dlužníků z hlediska jejich věku a pohlaví. Protože k následujícím údajům již nejsou žádné statistiky Ministerstva spravedlnosti České republiky k dispozici, bylo nutné v této oblasti provést vlastní výzkum na základě dat z insolvenčního rejstříku. Samotný sběr dat vycházel ze statistických listů v insolvenčním rejstříku, který umožňuje veřejnosti získat přehledy jednotlivých insolvenčních řízení u krajských soudů v České republice. Přestože byly tyto databáze následně očištěny o všechny právnické osoby, bylo z důvodu příliš velkého množství dat nutné přistoupit k výběru relevantního vzorku dlužníků. Došlo proto k seřazení veškerých řízení podle časové posloupnosti a následnému výběru každého desátého dlužníka, který byl poté zkoumán. U každého dlužníka byla zkoumána v první řadě skutečnost, zda se jednalo o osobní bankrot, nebo o konkurs. V případě, že se jednalo o osobní bankrot, byl u dlužníka dále zkoumán jeho věk a pohlaví, příslušnost ke krajskému soudu a datum přijetí návrhu na povolení oddlužení. Celkový počet zkoumaných osob činil 8 195 osob, přičemž návrh na povolení oddlužení podalo 7 500. V grafu 4 jsou zobrazeny jednotlivé věkové skupiny a jejich podíl na celkovém počtu návrhů na oddlužení v letech 2009-2013.

78

Obr. 4: Podíl jednotlivých věkových skupin na celkovém počtu žadatelů o povolení oddlužení, 2009-2013

Zdroj: Vlastní výzkum autorů na základě dat z Insolvenční rejstřík (2014)

Je možné zde pozorovat relativně malý význam nejmladších věkových skupin. Nejvýznamnější skupinou jsou v tomto ohledu dlužníci ve věku 35-44. To odpovídá výzkumu agentur Czech Banking Credit Bureau a Czech Non-Banking Credit Bureau, podle jejichž výzkumu je tato věková kategorie nejvíce zatížena úvěry, a to jak co se týče počtu úvěrů, tak i jejich celkového objemu. Zároveň je tato skupina považována za nejrizikovější. [1] Z výzkumu autorů tohoto článku vyplynulo, že z celkového počtu 7 500 zkoumaných osob činily 3 783 osob ženy a muži činili 3 717. Rozdíl je při zkoumaném množství zanedbatelný a dá se tedy hovořit o až překvapivé vyrovnanosti obou pohlaví. Graf 5 ukazuje poměr žen vůči mužům v rámci jednotlivých věkových skupin. Obrázek 5: Poměr mužů a žen v rámci jednotlivých věkových skupin

Zdroj: Vlastní výzkum autorů na základě dat z Insolvenční rejstřík (2014)

79

Lze pozorovat, že v mladších skupinách mají muži nad ženami mírnou převahu. V kategoriích 30-34 a 35-44 mají převahu spíše mužští dlužníci, a to konkrétně 54 % ve prospěch mužů ve skupině 30-34 a 53 % ve skupině 35-44. Ve dvou nejstarších skupinách naopak převládají ženy. Nejvýraznější rozdíl je u věkové kategorie 55+, kde mají ženy podíl necelých 56 %.*

Závěr Z uvedených dat vyplývá, že počet osob žádajících o oddlužení ve sledovaném období každý rok poměrně výrazně vzrostl. To může být způsobeno jednak dopady hospodářského útlumu ve společnosti a jednak lepší informovaností subjektů o tomto způsobu řešení neschopnosti splácet své dluhy. Ze zkoumaného vzorku vyplývá, že je v České republice velice malý rozdíl mezi počtem mužů a žen žádajících o oddlužení. Přestože však je celkový počet osobních bankrotů u obou kategorií vyrovnaný, liší se poměrně výrazně jejich poměry v rámci jednotlivých věkových skupin. Obecně lze říci, že zatímco v mladších kategoriích mají převahu muži, v kategoriích 45-54 a zejména 55+ má již převahu ženské pohlaví. Nejpočetnější věkovou kategorií jsou dlužníci ve věku 35-44, po ní následují skupiny 55+ a 45-54.

Literatura [1] Czech Non-Banking Credit Bureau (2014): Úvěrový barometr – 3/Q/2013. [online]. [cit. 2014-03-09]. Dostupné z: http://www.cncb.cz/sqlcache/uverovy-barometr-brki-nrki-3-q2013.pdf [2] ČSÚ (2014): Počet obyvatel podle oblastí, krajů a okresů. [online]. [cit. 2014-03-09]. Dostupné z: http://www.scitani.cz/csu/2012edicniplan.nsf/publ/4001-12-q4_2012 [3] Insolvencni-zakon.justice.cz (2014): Expertní skupina S22 – Statistiky. [online]. [cit. 2014-03-09]. Dostupné z: http://insolvencni-zakon.justice.cz/expertni-skupinas22/statistiky.html [4] Kislingerová, E.; Richter, T.; Smrčka, L. a kol. (2013): Insolvenční praxe v České republice. 1. vydání. Nakladatelství C. H. Beck. 143 s. ISBN 978-80-7400-497-1 [5] Ministerstvo spravedlnosti České republiky _2014: Insolvenční rejstřík [online]. [cit. 2014-03-09]. Dostupné z: http://www.justice.cz [6] Zákon č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (Insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů. 30. 3. 2006.

Kontakty: Bc. Jan Hospodka Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta financí a účetnictví Katedra finančního účetnictví a auditingu Nám. W. Churchilla 4 Praha 3, 130 67 [email protected]

*

Vlastní výpočty autorů na základě dat z Insolvenční rejstřík (2014)

80

Bc. Jakub Maixner Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta mezinárodních vztahů Nám. W. Churchilla 4 Praha 3, 130 67 [email protected]

81

Legislatívny rámec riešenia úpadku podniku v podmienkach Európskej únie  Legislative framework of corporate bankruptcy solving in the European Union Jana Majerová* ABSTRAKT Cieľom príspevku je posúdiť súčasný stav riešenia úpadku podniku v podmienkach Európskej únie. Ide o príspevok prehľadového typu, ktorého cieľom je upozorniť na potrebu harmonizácie vybraných čiastkových problematík úpadkového práva za tým účelom, aby sa predišlo negatívnym sprievodným javom tzv. forum shoppingu a aby sa naopak, potencovali jeho pozitívne dopady na stav riešenia úpadku podniku v európskom priestore. Klíčová slova: Úpadok; Úpadkové právo; Európska únia. ABSTRACT The aim of this paper is to assess the current state of corporate bankruptcy solutions in terms of the European Union. This paper has a character of overview which aim is to highlight the need for harmonization of selected sub-issues of bankruptcy law to avoid negative accompanying phenomenon of so called forum shopping and conversely, to potentiate positive effects of forum shopping on the state corporate bankruptcy solving in the European area. Key words: Insolvency; Insolvency Law; European Union. JEL classification: K20, K22, K33

Úvod Úpadok predstavuje častý sprievodný jav ekonomickej aktivity. V súčasnom ponímaní je chápaný prevažne v negatívnom slova zmysle, no existujú aj prístupy, ktoré mu prostredníctvom jeho prínosu k zachovaniu dynamiky trhu, dodávajú výrazný pozitívny náboj. Podľa nášho názoru je však primárne potrebné posudzovať charakter úpadku z hľadiska vyspelosti normatívnych právnych aktov, ktoré upravujú spôsoby jeho riešenia. Pokiaľ totiž tieto obsahujú efektívnu úpravu úpadkového práva, nie je dôvod na to, aby bol úpadok považovaný za negatívnu externalitu ekonomickej aktivity. Ak je tomu však naopak, a teda národné úpadkové inštitúty nie sú funkčné, predstavuje úpadok významnú hrozbu pre spoločensky udržateľný rozvoj danej krajiny. V takomto prípade v podnikateľskom prostredí narastá počet subjektov konfrontovaných so sekundárnou platobnou neschopnosťou, ktorá má za následok, že opúšťajú trh, s čím súvisí aj nárast nezamestnanosti, ktorá sa odzrkadľuje na



*

Tento článok vznikol v nadväznosti na riešený projekt spolufinancovaný zo zdrojov EÚ s názvom „Kvalita vzdelávania a rozvoj ľudských zdrojov ako piliere vedomostnej spoločnosti na Fakulte PEDAS Žilinskej univerzity v Žiline, ITMS 26110230083.“ Mgr. Ing. Jana Majerová, PhD. – vysokoškolský učiteľ; Žilinská univerzita v Žiline.

82

náraste zadlženosti domácností a prepade jednotlivcov do sociálnej siete. Efektívna úpadková právna úprava, naopak, pomáha predchádzať takémuto scenáru a skutočne riešiť úpadok bez toho, aby boli v budúcnosti úpadcovia spoločensky stigmatizovaní a aby sa tento stav negatívne prejavil na ich ekonomickej aktivite, ktorá je hybnou silou celého trhového hospodárstva. Z tohto dôvodu je tak možné stav úpadkového práva v istom ohľade považovať aj za indikátor vyspelosti trhovej ekonomiky. S akcelerujúcou globalizáciou je však potrebné meniť prístup k takémuto posudzovaniu vyspelosti trhovej ekonomiky v zmysle jeho prechodu od regionálneho ku globálnemu. Je tomu tak preto, že s nárastom objemu obchodov realizovaných na medzinárodnej báze vzrastá aj podiel pôsobenia podnikov na zahraničných trhoch, s čím úzko súvisí ich závislosť na zahraničí a s tým súvisiaca potreba harmonizácie tých právnych odvetví, ktoré majú na obchodovanie dopad. Na jednej strane totiž vzniká potreba zjednodušenia právnych vzťahov s tzv. cudzím prvkom a na druhej strane je nevyhnutné eliminovať prípady snáh o obchádzanie právnych predpisov a tendenčné využívanie nielen komplikovanosti právnych predpisov z oblasti medzinárodného práva súkromného, ale aj kalkulovanie s voľbou takých rozhodných práv, ktoré sú pre „silnejšiu“ zmluvnú stranu priaznivejšie. „Podnikateľské subjekty hľadajú podmienky na výhodnejšie podnikanie a snažia sa diverzifikovať riziko podnikania tým, že umiestňujú svoje pobočky organizované na rôznej ekonomickej úrovni a v rôznej právnej forme, ktorá je právom dovolená na území iných štátov. Podnikateľ tak musí rešpektovať nielen právo príslušného štátu alebo medzinárodné právo, alebo iné právo ktoré je nadradené národnému právu.“ (Ďurica, M., 2012). Podľa údajov Európskej komisie je takýchto prípadov čoraz viac, o čom svedčí aj skutočnosť, že takmer jedna štvrtina úpadkov podnikov (v priemere ich bolo až 200 000 ročne), ku ktorým došlo v rokoch 2009-2011 na území Európskej únie malo cezhraničný charakter. (http://ec.europa.eu/, dostupné dňa 5.1.2014). Práve z tohto dôvodu je cieľom príspevku posúdiť súčasný stav riešenia úpadku podniku v podmienkach Európskej únie, ktorá má potenciál byť jedinečnou platformou pre vytvorenie jednotného, efektívneho, funkčného a spravodlivého legislatívneho rámca riešenia úpadku, ktorý sa perspektívne môže vo významnej miere podieľať na zvýšení právnej istoty subjektov práva a dosiahnutí trvalo udržateľného rozvoja Európskej únie. Ďurica (2012) podobne uvádza, že: „nevhodná koordinácia a spolupráca v zahraničných konkurzoch znižujú možnosť záchrany podnikov, ktoré majú finančné problémy, ale sú životaschopné, bráni spravodlivému a efektívnemu riadeniu cezhraničných bankrotov, zvyšuje pravdepodobnosť, že majetok dlžníka bude utajený alebo rozptýlený a bráni reorganizácii alebo likvidácii majetku dlžníkov, ktoré by boli najvýhodnejšie pre veriteľov a iné zúčastnené osoby vrátane dlžníkov a zamestnancov dlžníkov.“

Súčasný stav riešenia úpadku v EÚ V súčasnosti nie je úpadkové právo na pôde Európskej únie harmonizované. Právne poriadky jednotlivých členských štátov tak obsahujú častokrát výrazne odlišné ustanovenia, podľa ktorých sa úpadok dlžníka rieši. Európska únia má však právo vydávať normatívne právne akty upravujúce danú problematiku aspoň čiastkovo, a to primárne vo vzťahu k stanoveniu pravidiel určovania príslušnosti súdu pre začatie úpadkového konania, uznávania súdnych rozhodnutí, či určenia rozhodného práva. Úprava ostatných problematík je potom ponechaná na právne poriadky jednotlivých členských štátov, z čoho v aplikačnej praxi pramenia pri riešeniach úpadku dlžníka s tzv. cudzím prvkom mnohé problémy. 83

Nariadenie Rady (ES) č. 1346/2000 z 29. mája 2000 o konkurznom konaní ako významný prameň európskeho úpadkového práva Spomedzi európskych právnych predpisov je najvýznamnejším Nariadenie Rady (ES) č. 1346/2000 z 29. mája 2000 o konkurznom konaní (ďalej iba Nariadenie), ktoré je v súčasnosti najvýznamnejším prameňom európskeho úpadkového práva sa stalo účinným 31. mája 2002 vo vzťahu ku všetkým členským štátom Európskej únie okrem Dánska (od 1. mája 2004 je priamo uplatniteľné aj v Slovenskej republike). Nariadenie ako normatívny právny akt sekundárneho práva Európskej únie totiž predstavuje podľa čl. 288 ods. 2 Zmluvy o fungovaní Európskej únie najprísnejší nástroj komunitárneho práva, nakoľko má všeobecnú platnosť, je záväzné vo svojej celistvosti a je priamo uplatniteľné vo všetkých členských štátoch európskej únie. (Siman, Slašťan, 2010). „Vzťah Nariadenia k národnému úpadkovému právu nie je až taký jednoduchý, nesporne má prednosť pred národnou právnou úpravou. Nariadenie určuje predovšetkým medzinárodnú právomoc (príslušnosť) súdov členských štátov pre kolektívne konania (konkurzné konania) a uznávanie týchto rozhodnutí v iných členských štátoch.“ (Ďurica, 2012). Ambíciou Nariadenia tak nie je harmonizovať vnútroštátne právne predpisy členských štátov Európskej únie, čo je deklarované aj v čl. 11 jeho preambuly, a preto je Nariadenie z obsahovej stránky zamerané predovšetkým na úpravu otázok príslušnosti súdu pre začatie úpadkového konania, uznávania súdnych rozhodnutí, či určenia rozhodného práva. „Toto nariadenie uznáva skutočnosť, že v dôsledku značných odlišností v hmotnom práve nie je praktické zaviesť konkurzné konania s univerzálnym rozsahom v celom spoločenstve.“ (http://eur-lex.europa.eu/, dostupné dňa 9.1.2014). Pannen (2007) rozoznáva štyri základné princípy, na ktorých je Nariadenie o konkurznom konaní založené. Ide o princípy modifikovanej univerzality, vzájomnej dôvery, lex fori concursus a automatického uznávania rozhodnutí. Implementovanie princípu modifikovanej univerzality má svoje opodstatnenie v tom, že vždy nie je účelné konať ohľadom jedného úpadcu iba jediné úpadkové konanie v rámci celej Európskej únie, hoci je to hlavným cieľom Nariadenia. Základným ustanovením pre určenie medzinárodnej právomoci súdov podľa Nariadenia o konkurznom konaní, je čl. 3 Nariadenia, ktorý definuje tzv. hraničný určovateľ určenia právomoci na začatie hlavného úpadkového konania. „Právomoc na začatie úpadkových konaní majú súdy členského štátu, na ktorého území sa nachádza centrum hlavných záujmov dlžníka. Pri obchodných spoločnostiach a u právnických osôb sa v prípade neprítomnosti dôkazu o opaku za centrum hlavných záujmov považuje miesto, kde majú svoje registrované sídlo.“ (http://eur-lex.europa.eu/, dostupné dňa 9.1.2014). Na začatie tzv. hlavného konania sú tak v zmysle uvedeného príslušné súdy toho členského štátu, v ktorom sa nachádzajú hlavné dlžníkove záujmy (ďalej tiež len „COMI“ podľa skratky anglického názvu tohto inštitútu „center of the main interests“). Za určitých okolností sa však môže začať aj tzv. vedľajšie úpadkové konanie. Ide o také konanie, ktoré prebieha v inom členskom štáte, než v tom, v ktorom je možné začať hlavné konkurzné konanie, a to za podmienky, že má úpadca v danom štáte organizačnú zložku podniku. Ako dôvody na umožnenie realizovania vedľajšieho konania (a teda pristúpenia k implementovaniu princípu modifikovanej univerzality v rámci Nariadenia), odborná literatúra (Pannen, 2007) uvádza jednak snahu o ochranu záujmov miestnych veriteľov a jednak potrebu zohľadnenia možnej zložitej štruktúry dlžníkovho majetku. V zmysle čl. 3 84

ods. 2. Nariadenia sa však účinky vyvolané tzv. vedľajším konaním vzťahujú len na majetok, ktorý sa v tomto štáte nachádza. Miestna príslušnosť súdov v rámci konkrétneho členského štátu, ktorého súdy sa stanú príslušnými na konkurzné konanie, sa však už spravuje vnútroštátnymi právnymi predpismi. V prípade Slovenskej republiky sa tak miestna príslušnosť súdov určuje na základe zákona č. 7/2005 Z. z. o konkurze a reštrukturalizácii a zákona č. 99/1963 Zb. Občianskeho súdneho poriadku. Anglický Vrchný súd riešil vo svojej rozhodovacej praxi otázku, či sa bude Nariadenie o konkurznom konaní implementovať aj vo vzťahu k subjektom, ktorých sídlo sa síce nachádza mimo Európskej únie, avšak ich hospodárske záujmy sa nachádzajú na jej území. Podľa jeho rozhodnutia vo veci spoločnosti Brac Rent-A-Car International Inc., zapísanej v štáte Delaware, Vrchný súd rozhodol, že Nariadenie sa vzťahuje aj na subjekty so sídlom zapísaným mimo Európskej únie, avšak za podmienky, že centrum ich hlavných záujmov sa na území Európskej únie nachádza. (Brac Rent-A-Car International Inc, [2003] EWHC (Ch) 128 prípad č.: 0042 of 2003). Zásada vzájomnej dôvery je upravená v čl. 22 preambuly Nariadenia, a to najmä s dôrazom na uznávanie súdnych rozhodnutí a na riešenie prípadných sporov členských štátov o príslušnosť. V zmysle tejto zásady, by tak prípadné odmietnutia uznať rozhodnutie súdu iného členského štátu v rámci pôsobnosti Nariadenia, mali byť obmedzené na minimum. Rovnako je možné túto zásadu aplikovať vo vzťahu k preskúmavaniu rozhodnutí súdu, ktorý ako prvý začal hlavné konanie. Súdny dvor vo veci Eurofood judikoval, že rozhodnutie súdu, ktorý ako prvý začal hlavné úpadkové konanie, nie sú v súlade so zásadou vzájomnej dôvery súdy ostatných štátov oprávnené preskúmavať a to aj v prípade, ak by konanie začal nepríslušný súd. (Eurofood, rozsudok Súdneho dvora z 2. mája 2006 vo veci C-341/06). Základný princípom pre určenie rozhodného práva je podľa znenia Nariadenia princíp lex fori concursus. V zmysle tohto princípu je rozhodným úpadkovým právom, právo štátu, ktorý konanie začal. Je tomu tak z toho dôvodu, že úpadkové právo je z veľkej časti právom procesným, a preto by aplikácia iného práva bola ťažko realizovateľná a znamenala by neprimeranú záťaž pre súdy, ktoré by museli aplikovať úpadkové právo iného štátu. Tento princíp vychádza zo znenia čl. 23 preambuly a z čl. 4 Nariadenia, ku ktorému sú však za účelom ochrany práv veriteľov nadobudnutých pred začatím konkurzného konania v čl. 5 až čl. 15 ustanovené výnimky z všeobecnej aplikácie tejto zásady. Rozhodnutia týkajúce sa začatia úpadkového konania, rovnako ako rozhodnutia vydané v jeho rámci a rozhodnutia ukončujúce úpadkové konanie, ktoré boli vydané v niektorom členskom štáte Európskej únie, sú v ostatných členských štátoch automaticky uznané v okamihu, keď sa stanú účinnými v štáte, ktorý ich vydal. V zmysle čl. 16 a čl. 25 sa nevyžaduje žiadne dodatočné uznávacie konanie na úrovni jednotlivých členských štátov, čím sa toto Nariadenie podstatne odlišuje od vzorového zákona UNCITRAL, ktorý ako významný prameň medzinárodného úpadkového práva, toto dodatočné uznávacie konanie, naopak, priamo vyžadoval. Jediným možným dôvodom na odmietnutie uznania rozhodnutia súdu iného členského štátu týkajúceho sa konkurzného konania, je tzv. výhrada verejného poriadku, ktorá je definovaná v čl. 26 Nariadenia. „Každý členský štát môže odmietnuť uznať konkurzné konanie začaté v inom členskom štáte, resp. vymáhať výkon súdneho rozhodnutia vyneseného v súvislosti s takýmto konaním, ak by účinky takéhoto uznávania alebo vymáhania boli v zjavnom rozpore s verejnou politikou tohto štátu, predovšetkým pokiaľ ide o jej základné zásady, ústavné práva a slobody jednotlivca.“ (http://eur-lex.europa.eu/, dostupné dňa 10.1.2014). 85

Podľa nášho názoru je však z hľadiska analýzy súčasného stavu riešenia úpadku v krajinách EÚ nielen nevyhnutné poznať historický kontext vývoja súčasného právneho stavu, ale mať aj aspoň rámcové poznatky o vývoji medzinárodného úpadkového práva, ktoré je s európskym vo výraznej interakcii najmä tým, že jednotlivé čiastkové snahy o unifikáciu úpadkového práva na seba z historického hľadiska vplývali a izolovaný pohľad na ne nemá dostatočnú vypovedaciu schopnosť. Rámcová genéza vývoja úpadkového práva v 20. storočí je schematicky znázornená na obrázku č. 1, ktorý obsahuje tak vývoj prijímania dokumentov na európskej úrovni ako aj v celosvetovom meradle. Obr. 1: Európske a medzinárodné úpadkové právo

Zdroj: vlastné spracovanie

Úpadkové právo v krajinách Európskej únie Vzhľadom na rozsah príspevku nie je možné venovať pozornosť špecifikám právnych úprav riešenia úpadku dlžníka v jednotlivých krajinách Európskej únie inak, než rámcovo. Rozhodli sme sa pre objektivizáciu posudzovania efektívnosti jednotlivých právnych úprav prostredníctvom využitia ukazovateľov tzv. indexu kvality právnych predpisov a priemernej dĺžky trvania úpadkových konaní, ktoré sú každoročne kvantifikované Svetovou bankou na základe jej vlastnej metodiky. Krajinám s najefektívnejšou úpravou úpadkového práva je pridelených 10 bodov a krajinám s naopak, najmenej efektívnou právnou úpravou je pridelených 0 bodov. V roku 2013 bol priemerný index kvality úpadkového práva 5 (kvantifikovaný v celosvetovom meradle) a priemerná dĺžka trvania úpadkového konania bola 2,2 roku. V tabuľke č. 1 sa nachádzajú krajiny Európskej únie s uvedením indexu kvality ako aj údaju o priemernej dĺžke trvania úpadkového konania s farebným vyznačením ich príslušností k efektívnym, indiferentným, či neefektívnym právnym úpravám. Mechanizmus pridelenia charakteru k právnej úprave bol nasledovný: 

efektívna právna úprava: nadpriemerná hodnota indexu kvality a podpriemerná dĺžka úpadkového konania (v tabuľke vyznačené zelenou farbou), 86



indiferentná právna úprava: nadpriemerná hodnota indexu kvality alebo podpriemerná dĺžka úpadkového konania (v tabuľke farebne nevyznačené)*,



neefektívna právna úprava: podpriemerná hodnota indexu kvality a nadpriemerná dĺžka úpadkového konania (v tabuľke vyznačené červenou farbou), Tab. 1: Charakter právnych úprav úpadkového práva krajín EÚ Krajina

Belgicko Bulharsko Česko Chorvátsko Cyprus Dánsko Estónsko Fínsko Francúzsko Grécko Holandsko Írsko Litva Lotyšsko Luxembursko Maďarsko Malta Nemecko Poľsko Portugalsko Rakúsko Rumunsko Slovensko Slovinsko Španielsko Spojené kráľovstvo Švédsko Taliansko

Index kvality úpadkového práva (0-10) Priemerná dĺžka úpadkového konania v rokoch 2009 2010 2011 2012 2013 2009 2010 2011 2012 2013 6 6 6 6 6 0,9 0,9 0,9 0,9 0,9 9 9 9 9 9 3,3 3,3 3,3 3,3 3,3 6 6 6 6 6 6,5 3,2 3,2 3,2 2,1 7 7 7 7 7 3,1 3,1 3,1 3,1 3,1 9 9 9 9 9 1,5 1,5 1,5 1,5 1,5 9 9 9 9 9 1,1 1,1 1,0 1,0 1,0 6 7 7 7 7 3,0 3,0 3,1 3,0 3,0 8 8 8 8 8 0,9 0,9 0,9 0,9 0,9 7 7 7 7 7 1,9 1,9 1,9 1,9 1,9 4 4 4 4 4 2,0 2,0 2,0 2,5 3,5 6 6 6 6 5 1,1 1,1 1,1 1,1 1,1 9 9 9 9 9 0,4 0,4 0,4 0,4 0,4 5 5 5 5 7 1,5 1,7 1,8 1,8 1,9 10 10 10 10 10 3,0 3,0 1,5 1,5 1,5 4 4 4 4 4 2,0 2,0 2,0 2,0 2,0 7 7 7 7 7 2,0 2,0 2,0 2,0 2,0 3 3 3 3,0 3,0 3,0 3,0 3,0 7 7 7 7 7 1,2 1,2 1,2 1,2 1,2 9 9 9 9 9 3,0 3,0 3,0 3,0 3,0 3 3 3 3 3 2,0 2,0 2,0 2,0 2,0 7 7 7 7 7 1,1 1,1 1,1 1,1 1,1 9 9 9 9 9 3,3 3,3 3,3 3,3 3,3 8 8 8 8 8 4,0 4,0 4,0 4,0 4,0 4 4 4 4 4 2,0 2,0 2,0 2,0 2,0 6 6 6 6 6 1,5 1,5 1,5 1,5 1,5 10 10 10 10 10 1,0 1,0 1,0 1,0 1,0 8 8 8 8 8 2,0 2,0 2,0 2,0 2,0 3 3 3 3 3 1,8 1,8 1,8 1,8 1,8

Zdroj: vlastné spracovanie podľa http://data.worldbank.org/, dostupné dňa 19.3.2014

Z tabuľky č. 1 vyplýva, že najefektívnejšiu právnu úpravu úpadkového práva v európskom kontexte má Spojené kráľovstvo ( index kvality 10, priemerná dĺžka konania 1 rok). Naopak, ako krajinu s najmenej efektívnym úpadkovým právom je možné označiť paradoxne Maltu,

*

Na tomto mieste považujeme za vhodné podotknúť, že ide o vnútorne najvariantnejšiu skupinu, nakoľko sa v nej nachádzajú krajiny s výrazne nadpriemerným indexom kvality (Bulharsko, Poľsko, Rumunsko), pri ktorých nie je vždy dĺžka konania indikátorom ich zníženej efektívnosti (tu máme na mysli najmä prípady, kedy v zmysle platného právneho poriadku nie je možné označiť konkurzné konanie za skončené, kým nedôjde k ukončeniu všetkých konaní, ktoré boli v súvislosti s ním začaté), ako aj krajiny, ktoré sa vyznačujú podpriemernou dĺžkou úpadkového konania pri veľmi nízkom indexe kvality úpadkového práva (Luxembursko, Portugalsko, Taliansko). Práve túto druhú skupinu krajín je možné označiť za rizikovú, nakoľko dĺžka trvania konania nemá podľa nášho názoru takú vypovedaciu hodnotu o úrovni úpadkového práva v posudzovanej krajine ako index kvality. Pre potreby nami realizovanej kategorizácie charakteru právnych úprav, však až takéto detailné rozpracovanie možných kombinácií kvality a dĺžky konania nie je potrebné, nakoľko ide primárne o prehľadový príspevok a nie o príspevok detailne analyzujúci jednotlivé aspekty právnych úprav oddlženia za účelom použitia získaných informácií pri formulácii úvah de lege ferenda vo vzťahu k obsahu harmonizovaných právnych predpisov na pôde EÚ.

87

pri ktorej by sa mohlo predpokladať, že práve táto bude z dôvodu spoločného historického vývoja najviac ovplyvnená právnou úpravou Spojeného kráľovstva. Na obrázku č. 2 sa nachádza graficky vyhodnotená štruktúra krajín Európskej únie v závislosti od dosiahnutého indexu kvality úpadkového práva. Obr. 2: Štruktúra krajín podľa indexu kvality Štruktúra krajín EÚ 28 podľa indexu kvality úpadkového práva

Index 10

7%

11%

Index 9

11%

21%

4%

Index 8 Index 7 Index 6 Index 5

11%

11%

Index 4 Index 3

24%

Zdroj: vlastné spracovanie podľa http://data.worldbank.org/, dostupné dňa 19.3.2014

Ako z obrázku č. 2 vyplýva, v Európskej únii dosahuje väčšina krajín nadpriemernú hodnotu indexu kvality úpadkového práva (74%), priemernú hodnotu indexu dosahujú 4% krajín a 22% právnych úprav úpadkového práva je v Európskej únii pod úrovňou priemernej hodnoty indexu ich kvality kvantifikovanou v celosvetovom meradle. Pokiaľ by sme chceli podobne analyzovať krajiny EÚ v závislosti od priemernej dĺžky úpadkového konania, došli by sme k záveru, že podpriemernú dĺžku úpadkového konania dosahuje až 74% právnych poriadkov krajín EÚ, priemernú dĺžku nedosahuje žiadna a nadpriemernú dĺžku dosahuje zvyšných 26% krajín EÚ.

Forum shopping ako imanentná súčasť úpadkovej reality v EÚ V súlade s trendom harmonizačných snáh, schválil v roku 2011 Európsky parlament Návrh uznesenia Európskeho parlamentu s odporúčaniami pre Komisiu o konkurznom konaní v kontexte európskeho práva obchodných spoločností. V tomto návrhu žiada Európsky parlament Komisiu, aby mu na základe čl. 50, čl. 81 ods. 2 a čl. 114 Zmluvy o fungovaní Európskej únie, predložila legislatívne návrhy, týkajúce sa európskej právnej úpravy korporátnej insolvencie, a to v súlade s podrobnými odporúčaniami uvedenými v prílohe tohto návrhu. Jedno z týchto odporúčaní sa pritom týka harmonizácie vnútroštátneho konkurzného práva členských štátov Európskej únie. Ako možné oblasti harmonizácie úpadkového práva, pritom Európsky parlament navrhuje preskúmať najmä niektoré aspekty začatia konkurzného konania, niektoré aspekty uplatňovania nárokov veriteľov, či všeobecných požiadaviek na kvalifikáciu a prácu správcov. Podľa nášho názoru je dôvodom záujmu o harmonizáciu úpadkového práva na pôde Európskej únie aj skutočnosť, že čoraz častejšie dochádza k tzv. forum shoppingu. Ide o účelovú zmenu príslušnosti konkurzného súdu, za účelom profitovania zo získania lepšieho

88

postavenia dlžníka vzhľadom na priaznivejšiu úpravu úpadkového práva v danom štáte Európskej únie. „Forum shopping je označenie pre neformálnu prax, kedy jeden zo subjektov konkurzného konania získava výhodu vyplývajúcu z práva vybrať si príslušný súd, pričom vybranému súdu častokrát chýba užší vzťah k rozhodovanej veci.“ (Kuipers, Roelofs, 2004). K forum shoppingu však môže dôjsť aj z mimoprávnych dôvodov. Tými sú napríklad predvídateľnosť rozhodnutí, rýchlosť konkurzného konania, príp. profesionalita súdu. Eexistencia forum shoppingu vyplýva zo skutočnosti, že vzájomná harmónia v rozhodnutiach všetkých súdov, ako ju predpokladal Savigny, nebola nikdy dosiahnutá a v rozhodovaní sú medzi jednotlivými súdmi značné rozdiely. A keďže by mala mať strana sporu v niektorých prípadoch právo výberu súdu, na ktorom začne konanie, bude sa logicky snažiť začať konanie na tom súde, ktorý pre seba považuje za vhodnejší. „Snahy osôb o zmenu medzinárodnej príslušnosti súdu, o forum shopping, bývajú odôvodnené ich snahou o výber takého členského štátu, ktorého kolízne právo bude takejto osobe najviac vyhovovať a zlepší jeho právne postavenie.“ (Brodec, J. 2006). Aj napriek tomu, že v čl. 4 preambuly Nariadenia jeho tvorcovia jednoznačne zaujali odmietavé stanovisko k takémuto prenášaniu konkurzných konaní, prípadne majetku, deje sa tak stále častejšie. „Na riadne fungovanie vnútorného trhu je nevyhnutné zabrániť podnetom, ktoré by zúčastnené strany viedli k tomu, aby majetok alebo súdne konania prenášali z jedného členského štátu do druhého v snahe získať výhodnejšie právne postavenie (dohadovanie o súdnej príslušnosti).“ (http://eur-lex.europa.eu/, dostupné dňa 9.1.2014). Forum shopping však nie je možné jednoznačne označiť ako negatívny sprievodný jav absencie neharmonizovanej právnej úpravy. Nemáme pritom na mysli uplatnenie bifurkačného prístupu k jeho posudzovaniu (izolované posudzovanie forum shoppingu z hľadiska veriteľa a z hľadiska dlžníka, ktorý bude mať snahu o to, aby konkurzné konanie s cezhraničným prvkom prebiehalo podľa právnej úpravy, ktorá je z jeho pohľadu priaznivejšia, čím by vo väčšine prípadov dochádzalo ku kráteniu veriteľov). Forum shopping má totiž viacero pozitív aj v prípade, že naň nazeráme výlučne z hľadiska jeho podstaty. Ako pozitíva forum shoppingu je možné príkladmo uviesť vyššiu efektívnosť uspokojovania pohľadávok, vplyv na zvýšenie konkurencieschopnosti, či posilnenie autonómie subjektov v zmysle slobôd garantovaných primárnym právom EÚ. Ringe (2008) uvádza, že jedným z argumentov v prospech forum shoppingu, je výber jurisdikcie, ktorá bude efektívnejšia z hľadiska uspokojovania pohľadávok. Či už je totiž konkurzná politika v danej krajine akákoľvek (maximalizácia uspokojenia veriteľov, ochrana záujmov zamestnancov a pod.), cieľom konkurzných predpisov by malo byť podporiť túto politiku prostredníctvom rýchleho a efektívneho procesu uspokojovania pohľadávok, teda presunu aktív, ktoré nie sú produktívne, späť k ich produktívnej forme. Priame dôkazy o ekonomických dôsledkoch forum shoppingu v Európskej únii síce chýbajú, avšak existujú štúdie (Davydenko, Franks, 2006), ktoré uvádzajú, že návratnosť pohľadávok bánk je väčšia vo Veľkej Británii a naopak nižšia v Nemecku, či vo Francúzsku, čo nepriamo nasvedčuje o ponímaní argumentu vyššej efektívnosti uspokojovania pohľadávok ako možného pozitíva forum shoppingu. Forum shopping môže taktiež viesť k podpore konkurencieschopnosti medzi jednotlivými členskými štátmi. Sloboda rozhodovania sa subjektov o tom, v ktorom štáte viesť konkurzné 89

konanie, môže mať totiž podľa nášho názoru nielen nepriamy vplyv na kvalitu ustanovení predpisov konkurzného práva, ale aj na priame zahraničné investície, ktoré súvisia s hlavnými hospodárskymi záujmami subjektu, ktorý perspektívne uvažuje s absolvovaním konkurzného konania na území daného štátu. Presun subjektov do zahraničia za účelom absolvovania konkurzného konania pred tamojšími súdmi a podľa tamojšieho právneho poriadku, je tak pre národných legislatívcov indikátorom neefektívnosti právneho poriadku, a potreby jeho zmeny k lepšiemu. Podľa Ringeho (2008) je príkladom takejto „konkurznej migrácie“ nárast počtu konkurzných konaní smerujúcich z Nemecka do Veľkej Británie. Ako ďalšie pozitívum forum shoppingu je možné vnímať posilnenie autonómie subjektov v zmysle možnosti samostatne sa rozhodnúť, v ktorom členskom štáte konkurzné konanie viesť. Takáto možnosť je podľa nášho názoru plne v súlade so slobodami, ktoré sú garantované Zmluvou o fungovaní Európskej únie. Forum shopping má však aj svoje negatíva, ktoré sú v súvislosti s ním uvádzané oveľa častejšie ako jeho pozitíva a ktorými sú hrozba poškodzovania veriteľov, nejednotnosť osobného a úpadkového štatútu, možnosť poškodenia osôb podieľajúcich sa na riadení spoločnosti, či ohrozovanie integrity súdneho systému a zdravia ekonomiky ako celku. Medzi najčastejšie argumenty proti forum shopping patrí hrozba poškodzovania veriteľov. Veritelia totiž nie sú schopní predvídať úpadkový režim, ktorý sa bude v konečnom dôsledku v konkrétnom prípade aplikovať a zahrnúť tento faktor do schémy dlhového financovania, čo podľa Ringeho (2008) vedie k strate väčšieho hospodárskeho výsledku spoločnosti. Prostredníctvom forum shoppingu môže dôjsť k voľbe právneho poriadku, ktorý bude disproporčne v prospech jednej skupiny veriteľov oproti inej, ktorých pohľadávky tak budú mať v konkurznom konaní de facto podriadené postavenie. Forum shoppingu môže taktiež viesť k rozporom medzi osobným a úpadkovým štatútom spoločnosti, čo je spôsobilé byť bariérou efektívneho konkurzného konania, nakoľko bude v jeho priebehu potrebné vzniknuté rozpory vyriešiť. V niektorých právnych poriadkoch nie je zodpovednosť osôb podieľajúcich sa na riadení spoločnosti založená iba na korporátnom, či deliktuálnom práve, ale aj na práve úpadkovom. Forum shoppingom tak môže dôjsť k výraznému rozšíreniu zodpovednosti za vzniknutý úpadok, čo je z hľadiska právnej istoty subjektov práva, nežiadúcim javom. Lopucki (2005) definuje ohrozovanie integrity súdneho systému a zdravia ekonomiky ako celku ako ďalšie negatívum forum shoppingu. Podľa nášho názoru je však tento argument v negatívnej korelácii s vplyvom forum shoppingu na zvýšenie konkurencieschopnosti národných právnych poriadkov a ich ekonomík, nakoľko je dôsledkom ignorovania potreby zvýšenia kvality národného úpadkového práva a jeho prispôsobenia dynamike národnej ekonomiky a trendov v medzinárodných obchodných vzťahoch.

Závěr Kvalita úpadkového práva je významným indikátorom vyspelosti ekonomiky krajiny. Uvedené však pod vplyvom globalizácie prestáva platiť vo výlučne národnom kontexte, ale presúva sa aj do roviny nadnárodných celkov. Trh Európskej únie je tiež priestorom, v rámci ktorého rozvíja svoje podnikateľské aktivity väčšina podnikov sídliacich na území jednotlivých jej členských štátov. Podniky, ktoré sa totiž snažia o zvýšenie svojej konkurencieschopnosti, menia svoju orientáciu z pôsobenia výlučne na národných trhoch a posúvajú svoje podnikateľské aktivity na medzinárodnú úroveň. S touto skutočnosťou však súvisí aj mnoho praktických problémov spočívajúcich najmä v otázkach stanovenia vhodného 90

právneho rámca pre ich podnikanie. Pokiaľ totiž podnik opúšťa národný trh, opúšťa aj systém národného právneho poriadku a podriaďuje sa či už zahraničným právnym úpravám, alebo normatívnym právnym aktom medzinárodného charakteru. Jednou z problematík, ktorú je podľa nášho názoru potrebné harmonizovať a neponechať ju výlučne na národné právne úpravy, je aj úpadkové právo. Nie však ako celok, ale jednotlivé jeho čiastkové otázky. Dôvodom pre túto úvahu je skutočnosť, že stav úpadkových právnych úprav jednotlivých členských štátov je výrazne variantný, čo znižuje právnu istotu subjektov práva a vedie k vzniku fenoménu tzv. forum shoppingu, ktorý je vnímaný prevažne negatívne, a to aj napriek tomu, že je spôsobilý zvýšiť kvalitu právnej úpravy riešenia úpadku, v čom vidíme jeho výrazný klad.

Literatura [1] Brodec, J. (2006): Uznání zahraničního rozhodnutí o zahájení konkursního řízení v rámci EU a některé s tím spojené otázky dle českého právního řádu. In: Právní rozhledy, 2006, roč. 14, č. 12, s. 437-445. [2] Davydenko S., Franks, J. (2006): Do Bankruptcy Codes Matter? A Study of Defaults in France, Germany and the UK: Moscow Meetings Paper. Moscow: EFA 2005, 2006. 45 p. [3] Ďurica, M. (2012): Zákon o konkurze a reštrukturalizácii - komentár. 1. vyd. Bratislava, C. H. Beck, 2012. [4] http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=DD:19:01:32000R1346:SK:PDF [5] http://europa.eu/youreurope/business/start-grow/start-ups/ [6] Kuipers, P., Roelofs, M. (2004): Judical Comity and Chauvinism: The Need to Go Forum Shopping in Insolvency Matters. In: International Corporate Rescue, 2004, vol. 1, n. 6, p. 317-336. [7] Lopucki, L. M. (2005): How Competition For Big Cases is corrupting the Bankruptcy Courts. Michigan, The University of Michigan Press, 2005. [8] Nariadenie Rady (ES) č. 1346/2000 z 29. mája 2000 o konkurznom konaní. [9] Pannen, K. (2007): European Insolvency Regulation: Commentary. Berlin, De Gruyter, 2007. [10] Ringe, W. G. (2008): Forum shopping under the EU Insolvency Regulation. In: European Business Organization Law Review, 2008, vol. 9, n. 4, p. 579-620. [11] Rozhodnutie vo veci Brac Rent-A-Car International Inc, [2003] EWHC (Ch) 128 prípad č.: 0042 of 2003. [12] Rozhodnutie vo veci Eurofood, rozsudok Súdneho dvora z 2. mája 2006 vo veci C341/06, bod 44. [13] Siman, M. Slašťan, M. (2010): Primárne právo Európskej únie. Bratislava, Euroiurus, 2010. [14] zákon č. 7/2005 Z. z. o konkurze a reštrukturalizácii v z. n. p. [15] zákon č. 99/1963 Zb. Občiansky súdny poriadok v z. n. p.

91

Kontakty: Jana Majerová, Mgr. Ing, PhD. Žilinská univerzita v Žiline Fakulta prevádzky a ekonomiky dopravy a spojov Katedra ekonomiky Univerzitná 1 010 26 Žilina, Slovenská republika [email protected]

92

Uspokojení věřitelů z oddlužení fyzických osob v ČR  Creditors´ Satisfaction from Debt Relief of Natural Persons in the Czech Republic Marie Paseková* – Zuzana Fišerová ** – Zuzana Crhová*** – Dagmar Bařinová **** – Luboš Smrčka***** ABSTRAKT Zadlužování fyzických osob má zejména od roku 2000 stoupající tendenci. Insolvenční zákon účinný od roku 2008 umožňuje dlužníkům, kteří se dostali do tíživé situace, využít pro řešení osobního bankrotu institut oddlužení. Ten umožní dlužníkům, kterým se v období pěti let podaří splatit 30 – 100 % svých závazků, očistit se od dluhů zbývajících a začít znovu s čistým štítem. Cílem předkládaného příspěvku je zjistit údaje týkající se výše dluhu dlužníků a průměrné míry uspokojení věřitelů. Data pro tento průzkum byla získána z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku, přičemž byly vyhledány údaje o 664 dlužnících – fyzických osobách, u nichž bylo oddlužení povoleno v roce 2008. Tedy právě tito dlužníci již mají nebo brzy budou mít dokončen celý průběh tohoto řízní. Z výsledků vyplývá, že největší skupina dlužníků je zatížena dluhy ve výši 200 – 500 tis. Kč, přičemž průměrná míra uspokojení věřitelů v této skupině je 70 %. Klíčová slova: Osobní bankrot, oddlužení, dluh. ABSTRACT The indebtedness of natural persons has shown a growing tendency especially since 2000. The Insolvency Act, effective as of 2008, enables debtors who have found themselves in a difficult situation to utilize the institute of debt relief to settle personal bankruptcy. This enables debtors who manage to repay 30 – 100 % of their liabilities to clear themselves of remaining debts and start with a clean slate. The aim of the presented contribution is to ascertain data concerning the level of debtor debt and the average rate of creditor satisfaction. Data for this survey was gained from the publically accessible insolvency register, while a search was undertaken of data on 774 debtors – natural persons, among whom debt relief was permitted in 2008. That is, precisely these debtors have already, or will soon have finished the entire course of this procedure. From the results, it stems that the largest group of debtors are



Článek je zpracován jako jeden z výstupů výzkumného projektu TA CR TD020190 „Výzkum insolvenční praxe v ČR s cílem vytvořit návrhy změn legislativy, který by umožnila zvýšení výnosů z insolvenčních řízení pro věřitele a tím napomohly ke zvýšení konkurenceschopnosti české ekonomiky“, projektu IGA/FaME/2013/002 „Tvorba modelu komplexního ohodnocení míry zadluženosti malých a středních podniků s ohledem na riziko vzniku insolvence“, projektu SP2014/50 „Kvantifikace ekonomických a sociálních dopadů osobního bankrotu a jeho vyhodnocení na pozici věřitele a dlužníka“. * Doc. Ing. Marie Paseková, Ph.D. (docent); Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, Fakulta managementu a ekonomiky. ** Ing., Mgr. Zuzana Fišerová (doktorand); Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, Fakulta managementu a ekonomiky *** Ing. Zuzana Crhová (doktorand); Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, Fakulta managementu a ekonomiky **** Doc. Dagmar Bařinová, Ph.D. (docent); VŠB-TU Ostrava, Ekonomická fakulta. ***** Doc. Ing. Luboš Smrčka, CSc. (docent); Vysoká škola ekonomická v Praze, Fakulta podnikohospodářská

93

burdened by debts amounting to CZK 200 – 500 thousand, whereas the average rate of creditor satisfaction in this group is 70 %. Key words: Personal bankruptcy; Debt relief; Debt. JEL classification: G30

Úvod Osobní bankrot a jeho příčiny jsou v současné době velmi aktuální téma především z důvodu stále rostoucího počtu lidí potýkajících se s dluhy. Například v USA se v roce 2001 týkal osobní bankrot téměř čtyř milionů dlužníků, podle výzkumu D. Himmelsteina (2005) zhruba polovina bankrotů byla odstartována zdravotními problémy dlužníků a jejich následnou neschopností splácet řádně své půjčky. Zadlužování českých domácností má podle statistik rostoucí tendenci především od roku 2000, přičemž k narůstajícímu objemu úvěrů přispělo zejména snížení úrokových sazeb, rozšíření nabídky finančního sektoru, rostoucí životní úroveň, úvěrové financování bydlení a také tendence k upřednostňování konzumního způsobu života, a využívání spotřebitelských úvěrů. K zásadnímu nárůstu úvěrů domácnostem došlo zejména v roce 2008, kdy v souvislosti s finanční krizí došlo k meziročnímu nárůstu úvěrů o 143,9 mld. Kč. Tempo nárůstu se zpomalilo v roce 2009, kdy došlo k meziročnímu vzrůstu poskytnutých úvěrů o 53,9 mld. Kč. Pokles tempa zadlužování je způsoben jednak nižší schopností domácností přijímat další úvěry, ale také vyšší obezřetnost poskytovatelů úvěrů (Mejstřík a Teplý, 2013). Vývoj počtu podaných insolvenčních návrhů a počtu schválených oddlužení v letech 2009 až 2013 je znázorněn na obr. 1. Obr. 1: Vývoj počtu podaných návrhů a schválených oddlužení v letech 2009 - 2013 Oddlužení - osobní bankroty v ČR 3000 2744

Počet podaných návrhů na oddlužení

2667

2500

Počet schválených oddlužení

2212

2245

2124

2144

2275

1871 2000

1945 1796

1623 1426

1500

1019 747 496

831

507 467

1345

1429

1442

968

862

542

1897

1398

1422

1000

500

1489

1652

966

963

876

660

282 0 12/2009

03/2010

06/2010

09/2010

12/2010

03/2011

06/2011

09/2011

12/2011

03/2012

06/2012

09/2012

12/2012

03/2013

06/2013

09/2013

12/2013

Zdroj: Creditreform, Insolvenční rejstřík

Od roku 2014 mohou na oddlužení dosáhnout i fyzické osoby, které mají dřívější dluhy z podnikatelské činnosti, za předpokladu, že s tím věřitel souhlasí, což dříve insolvenční zákon neumožňoval. Do budoucna lze očekávat i vývoj judikatury a legislativy směřující tímto směrem. 94

Literární rešerše Smyslem oddlužení je pomoc dlužníkům, kteří chtějí aktivním způsobem vyřešit svoji nepříznivou situaci a alespoň částečně uhradit své dluhy. Osobní bankrot má poskytnout druhou šanci především dlužníku „odsouzenému“ k celoživotnímu splácení dluhů, a předcházet tomu, aby se dlužník začal pohybovat v zóně stínového hospodářství (Landa, 2009, s.393). Tento přístup se uplatňuje zhruba v posledních dvou stoletích, v minulosti se zohledňoval především zájem věřitelů. Hlavní směr ke změně přístupu udávaly USA, ale i reformy konkurzních předpisů např. v Německu (1999), Velké Británii (2003) a Španělsku (2004) se vydaly směrem k většímu důrazu na kontinuitu a zachování ekonomických subjektů na úkor snížení ochrany věřitelů. (Guitérrez, C.L., Olmo, B.T., Afozra, S.S., 2012). Na následujícím obrázku Obr. 1 je znázorněn vývoj počtu podaných insolvenčních návrhů s návrhem na povolení oddlužení a také počtu schválených oddlužení v ČR. V současnosti se dle Smrčky (2011) jedná o nejčastější způsobem řešení úpadku u fyzických osob. Na druhou stranu existují i negativní hlasy, které zpochybňují správnost institutu oddlužení. Například Friesner, D. at. col. (2001) ve studii vývoje osobních bankrotů v USA upozorňují, že rostoucí sociální přijatelnost bankrotu vede jedince nikoliv k finanční střídmosti, ale ospravedlňuje jeho další spotřebu. Dluh se pak de facto přenáší na celou společnost, dlužníci bankrot nevnímají jako určité privilegium, ale jako své právo. Přístup jednotlivých států k insolvencím pak ovlivňuje chování všech subjektů v ekonomice, nejen těch, které se dostaly do konkurzu.

Metodologie výzkumu Předkládaný výzkum byl založen na vyhodnocení veřejně přístupných dat z insolvenčního rejstříku. Cílem šetření bylo především zjistit míru uspokojení věřitelů dlužníky v oddlužení a to souhrnně a také v závislosti na výši zjištěného dluhu, případně na kategorii věřitele. Sekundárně se výzkum zabýval sledováním podílu přihlášené a zjištěné výše dluhů, strukturou dluhu průměrného dlužníka a také sledováním podílu pohledávek zajištěných věřiteli. K výzkumu byly vybrány insolvenční věci, které byly podány na příslušný krajský soud v ČR v prvních 2/3 roku 2008. Tento výběr umožňoval zjistit výsledek oddlužení, u nichž proběhla pětiletá lhůta nebo bude této lhůty dosaženo během několika málo měsíců. Při sběru dat vypomáhali studenti pátého ročníku Ekonomické fakulty VŠB-TU Ostrava v předmětu Insolvence a Likvidační řízení a úkol byl součástí výuky. Cílem jejich práce bylo zjistit informace o insolvenčních řízeních dlužníků s rodnými čísly, tedy fyzických osob. U každého dlužníka byly zjišťovány údaje identifikující jeho insolvenční řízení (jméno, příjmení, číslo dlužníka, rok zahájení řízení, “zkratku soudu” (podle příslušnosti soudu), číslo senátu a druh věci. Dlužník je v souboru dat dále charakterizován věkem a pohlavím. Průběh oddlužení každého dlužníka je časově uveden rokem a měsícem povolení a rokem a měsícem schválení oddlužení. Každý dlužník je zařazen do jedné z následujících kategorií „neevidován“, „v konkurzu od počátku“, „konkurz v oddlužení“, “zastaveno nebo zamítnuto“, „zemřel/a“ a „v procesu oddlužení nebo oddlužen/a“. Věcný význam kategorií je následující. U každé pohledávky přihlášené věřiteli byla v souboru sledována jednak výše, v jaké byla věřitelem přihlášena, jednak výše, v jaké byla zjištěna. Částka přihlášených a zjištěných pohledávek se liší o pohledávky popřené insolvenčním správcem nebo dlužníkem.

95

Počty dlužníků v jednotlivých kategoriích podle toho, zda je známa struktura jejich dluhu a zda je známa výše splacené částky, je uvedena v tabulce Tab. 1. Celkový počet zkoumaných dlužníků byl 664. Tab. 1: Počty dlužníků v jednotlivých kategoriích Splacená částka známa ANO

NE

ANO

NE

Struktura dluhu známa Kategorie dlužníků

ANO

NE

V konkurzu od počátku

0

82

0

0

Konkurz v oddlužení

0

18

0

0

Zemřel/a

0

2

0

0

Neevidován/a

0

1

0

246

191

18

0

22

0

0

0

84

V oddlužení nebo oddlužen/a Zastaveno nebo zamítnuto

Sledovaná skupina dlužníků je tvořena těmi z nich, u nichž je známa struktura jejich dluhů a oddlužení u nich probíhá nebo bylo úspěšně dokončeno a je u nich známa výše splátek (191), případně dlužníky, kteří jsou v konkurzu od zjištění úpadku (82) nebo v konkurzu po zrušení oddlužení (18). Těmto podmínkám vyhovuje v souboru sebraných dat 291 dlužníků, v Tab. 1 jsou počty dlužníků vyznačeny tučně.

Výsledky Při posuzování míry uspokojení věřitelů se vycházelo z údajů o dlužnících z kategorie dlužníků v oddlužení a po něm (tj. 191 dlužníků). U těch z nich, kteří ukončili proces oddlužení, tj. zaplatili 60 splátek, se brala v úvahu celková zaplacená částka. U dlužníků, kteří mají splaceno méně než 60 splátek, se jako celková výše úhrady dluhu brala extrapolovaná celková výše splátek. Tato extrapolovaná výše úhrady dluhu se tedy brala jako 60-ti násobek výše jejich dosavadní průměrné měsíční splátky. Extrapolovaná celková výše úhrady dluhu byla však shora omezena celkovou výši dluhu. Průměrná výše dluhu a průměrná míra uspokojení věřitelů podle pohlaví dlužníků je uvedena v tabulce Tab. 2. Tab. 2 - Průměrná výše dluhu a průměrná míra uspokojení věřitelů ženy

muži

Relativní počet dlužníků v %

36,1

63,9

Průměrná výše dluhu v tisících Kč

537

652

Průměrná výše uspokojení věřitelů v %

46,2

58,8

96

Podstatné závěry lze vyvodit ze sledování závislosti relativní míry uspokojení věřitelů dlužníků podle zjištěné výše jejich dluhu. Zjištěné údaje jsou uvedeny v tabulce Tab. 3. Tab. 3 - Míru relativního uspokojení věřitelů dlužníků v kategoriích podle zjištěné výše jejich dluhu Výše dluhu v milionech Kč

Počet dlužníků

Průměrná relativní míra uspokojení věřitelů v%

do 0,10

3

100,0

od 0,10 do 0,15

9

74,6

od 0,15 do 0,20

6

81,2

od 0,20 do 0,25

14

64,0

od 0,25 do 0,30

14

47,4

od 0,30 do 0,35

12

60,4

od 0,35 do 0,40

11

55,7

od 0,40 do 0,45

13

51,8

od 0,45 do 0,50

13

70,1

od 0,50 do 0,55

12

55,1

od 0,55 do 0,60

9

48,0

od 0,60 do 0,67

12

65,6

od 0,67 do 0,80

11

56,6

od 0,80 do 0,87

11

51,1

od 0,87 do 1,00

12

53,9

od 1,00 do 1,20

11

34,8

od 1,20 do 1,50

9

44,1

nad 1,5

9

30,9

Nejvíce dlužníků spadá do kategorie celkové dlužné částky od 200 do asi 500 tisíc Kč. V této kategorii je 77 dlužníků, což je více než 30% vyhodnoceného vzorku dlužníků. Jejich 97

průměrná relativní míra splacení dluhu dosahuje až sedmdesáti procent. Přihlášené pohledávky se vztahují na věřitele, jejichž pohledávky se skládají nejen z jistiny, ale i z příslušenství (úroky, poplatky a sankční pokuty), které mnohdy představuje významný podíl na celkové přihlášené pohledávce. Z toho vyplývá, že poskytovatelé úvěrů mohou mít dlužníkem splacenu nejen jistinu, ale i část příslušenství. I když dlužník nezaplatí celou částku zjištěné pohledávky, věřitel má uhrazenu celou nebo rozhodující část jistiny (půjčené částky). Úměrně s výší dluhů pak celkové uspokojení věřitelů klesá. Pro posouzení struktury dluhů/pohledávek z hlediska věřitelů byli věřitelé sledovaných dlužníků (tj. 291) dlužník se známou strukturou dluhu) rozděleni do několika kategorií. Přehled a stručná charakteristika kategorií věřitelů jsou uvedeny v tabulce Tab. 4. Tab. 4 – Seznam sledovaných kategorií věřitelů Kategorie věřitele

Charakteristika

Banka

bankovní instituce pod dohledem České národní banky

Nebankovní poskytovatelé půjček

ostatní půjčovatelé bez dohledu České národní banky

Pohledávky veřejného sektoru

soudy, Česká správa sociálního zabezpečení, zdravotní pojišťovny, města, finanční úřady, celní úřad, …

Služby

dodavatelé energií, poskytovatelé telekomunikačních služeb a internetu, koncesionářské poplatky, poštovní služby, společenství vlastníků bytových jednotek atp.

Pojišťovny

např. povinné/havarijní ručení

Postupníci

nabyvatel pohledávky zabývající se jejím vymáháním (např. inkasní společnost)

Právní služby

příslušenství pohledávek (exekutoři, advokáti)

Leasing Ostatní fyzické osoby Ostatní právnické osoby

Struktura dluhu průměrného dlužníka podle kategorií věřitelů je znázorněna na Obr. 2.

98

Obr. 2 - Struktura dluhu průměrného dlužníka podle kategorií věřitelů

V modelu vytvořeném na základě dat z uváděného průzkumu splácí dlužník přes pětinu svých závazků bankám a dalších 20 % jeho závazků přestavují dluhy nebankovním institucím a postupníkům, tedy půjčovatelům a společnostem obchodujících na základě půjčování s vysokým úrokem. Lze tedy usuzovat, že dlužník si nejprve půjčuje peníze v bance a v okamžiku, kdy už je jako klient pro banku, která je pod dohledem České národní banky, nepřijatelný, hledá jiné možnosti. Využívá nabídek zejména soukromých finančních společností. Setkává se s důsledky pravidla, že čím rizikovější je půjčka, tím vyšší je úrok. V této souvislosti se často hovoří o tzv. dluhové pasti. Pro podnikatele a fyzické osoby však uvedené pravidlo nemusí platit vždy, např. pokud se jedná o půjčku od někoho z okruhu známých. Více než 40 % dluhů tvoří instituce, jejichž hlavní činností je půjčování peněz a u kterých lze předpokládat, že jsou si dobře vědomy rizik, které při poskytování úvěrů postupují a tato rizika dokáží promítnout do svých nákladů. Rovněž lze předpokládat (a praxe insolvenčních správců to potvrzuje), že tyto společnosti mají dostatečný aparát, aby si své pohledávky vymohly. Na druhou stranu tvoří výraznou složku dluhu (přes třetinu) pohledávky fyzických osob a podnikatelů, což jsou naopak kategorie věřitelů, které se zavedením osobního bankrotu mohou cítit poškozeny výrazněji. Jednou z cest snížení rizika věřitelů je zajištění půjček. Při sběru dat bylo sledováno zvláště zajištění bytem, rodinným domem, chatou, pozemkem, a případně jiným způsobem. Zajištěný věřitel má v insolvenčním řízení své zvláštní postavení. Zajištěný věřitel se v insolvenčním řízení uspokojuje zvlášť z prodeje zástavy, a to jen za předpokladu, že svou pohledávku do insolvenčního řízení řádně přihlásí, jeho pohledávka je při přezkumném řízení zjištěna a takový věřitel zadá pokyn insolvenčnímu správci o prodej této zástavy. Zajištění věřitelé tvoří v insolvenčním řízení skupinu, která se svým postavením a svými zájmy 99

výrazně odlišuje od ostatních skupin věřitelů. Právě s ohledem na jejich práva ze zajištění nabytá před zahájením insolvenčního řízení je jim dána možnost významně ovlivňovat průběh insolvenčního řízení. V případě, že oddlužení je schváleno a je rozhodnuto o formě oddlužení splátkovým kalendářem, tak pohledávka zajištěného věřitele je uspokojena výhradně z výtěžku zpeněžení, který je snížen o výdaje na správu max. 4 %, výdaje na zpeněžení 5 % a odměna insolvenčního správce 9 % (před 1. 1. 2013 činila odměna správce 2 %) a tato zajištěná pohledávka nemůže být tedy součástí splátkového kalendáře. Podíl zajištěných pohledávek k celkovému objemu pohledávek je 19,62 %. Zastoupení jednotlivých způsobů zajištění v celkovém objemu zajištěných pohledávek je ukázán na Obr. 3. Obr. 3 – Relativní zastoupení jednotlivých druhů zajištění pohledávek v % vzhledem k celkovému objemu zajištěných pohledávek

Závěr Oddlužení fyzických osob je stále známější metodou řešení osobního bankrotu, o čemž svědčí o počty podaných návrhů na oddlužení v posledních letech. Na druhou stranu jsou počty podaných návrhů a počty povolených oddlužení v jednotlivých měsících jedinými souhrnnými informacemi, které lze o oddlužení získat. Cílem tohoto příspěvku bylo proto analyzovat data o jednotlivých dlužnících získaná z insolvenčního rejstříku a na základě těchto dat získat hlubší pohled na doposud proběhnutá oddlužení. Náš zájem směřoval zejména ke zjištění míry uspokojení věřitelů dlužníky v oddlužení nejen souhrnně, ale také v závislosti na výši zjištěného dluhu a kategorii věřitelů. V našem výzkumu jsme prokázali, že míra uspokojení věřitelů klesá s výší úhrnu pohledávek dlužníka, přičemž přibližně třetina dlužníků v rámci analyzovaného vzorku dlužila částku v rozmezí 200 až 500 tisíc Kč, v rámci oddlužení pak věřitelé této kategorie dlužníků dosáhli uspokojení 70% svých pohledávek a bude zajímavé sledovat vývoj v dalších letech. Z tohoto pohledu tedy institut oddlužení může poskytovat výhodný nástroj pro řešení dluhů dlužníka, který má možnost pouze tímto způsobem se svých dluhů po splnění podmínek oddlužení zbavit.

100

Literatura [1] Friesner, D. – Hackney, D. – McPherson, M. – Axelsen, D. (2011): Has Anything Changed in the Past Century? Revisiting Graue´w “The Social Cost of Bad Debt”. Journal fo Economic Issues, 2011, roč. 45, č. 4, s. 755-784. [2] Gutiérrez, C. L. - Olmo, B. T. - Afozra, S. S. (2012): Firms’ performance under different bankruptcy systems: a Europe–USA empirical analysis. Accounting & Finance, 2012, roč. 52, s. 849–872. [3] Himmelstein, D. U. – Warren, E. – Thorne, D. – Woolhandler, S. (2005): MarketWatch: Illness And Injury As Contributors To Bankruptcy. Health Affairs, roč. 24, č. 2, s. 563573. [4] Landa, M. (2009): Ekonomika insolvenčního řízení. Ostrava, Key Publishing, 2009. [5] Mejstřík, M. – Teplý, P. (2013): Navigátor bezpečného úvěru. Dostupné z: http://navigatoruveru.cz/dokumenty/2013/131202%20Navigator%202013%20studie%20E EIP-UK%20final.pd [6] Osvaldová, M. – Mores, C. – Menšíková, S. (2013): Vývoj insolvencí v České republice v roce 2013. Dostupné z: http://www.creditreform.cz/novinky-downloads/vyvoj-insolvenciv-cr.html [7] Smrčka, L. (2011): The Relation between Indebtedness of the Government, Public Sector and Households in the Czech Republic. In E. Jircikova, E. Pastuszkova, & J Svoboda. (ed.): 5th International Scientific Conference on Finance and the Performance of Firms in Science, Education, and Practice. Zlín, Tomas Bata University in Zlín, 2011.

Kontakty: Marie Paseková, doc. Ing., Ph.D. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně Fakulta managementu a ekonomiky Ústav financí a účetnictví Mostní 5139 Zlín, 760 01 [email protected] Zuzana Fišerová, Ing., Mgr. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně Fakulta managementu a ekonomiky Ústav financí a účetnictví Mostní 5139 Zlín, 760 01 [email protected] Zuzana Crhová, Ing. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně Fakulta managementu a ekonomiky Ústav financí a účetnictví Mostní 5139 Zlín, 760 01 [email protected] 101

Dagmar Bařinová, doc. Ing., Ph.D. VŠB-Technická univerzita Ostrava, Ekonomická fakulta Katedra účetnictví Sokolská třída 33, Ostrava 1, 701 21 [email protected] Luboš Smrčka, doc. Ing., CSc. Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta podnikohospodářská nám. W. Churchilla 4 130 67 Praha 3 [email protected]

102

Možné mechanismy statistického zkoumání insolvenčních případů v České republice Possible mechanisms of statistical research of insolvency cases in the Czech Republic Jan Plaček * – Tomáš Malý** – Lee Louda*** ABSTRAKT Práce se zaměřuje na popis způsobu, jakým probíhá od roku 2011 příprava interaktivního dotazníku, který by v budoucnosti umožnil získávat informace o celkových trendech v insolvenčních řízeních v České republice. Tento dotazník je připravován především s ohledem na možnost získávat údaje o výsledcích řízení tak, jak se mění v čase, podle oboru, podle regionu dlužníka, podle velikosti a typu obchodního závodu dlužníka, měl by také umožnit sledování vlivu incidenčních sporů na výsledky insolvenčních řízení a řadu dalších skutečností. Práce nejprve shrnuje potenciální výhody stavu, kde by byly statistické údaje o insolvenčních řízeních k dispozici, dále pak popisuje stav prací na dotazníku k prvnímu pololetí roku 2014 a představu jeho fungování tehdy, pokud by byl začleněn do celkového systému prací insolvenčních soudů jako jedna z databází Ministerstva spravedlnosti České republiky. Dále pak naznačuje nutné legislativní změny, ke kterým by bylo potřebné sáhnout, aby mohl být dotazník plně integrován státní správou. Klíčová slova: Dlužník; Insolvenční řízení; Statistika; Úpadek; Věřitel. ABSTRACT The work focuses on a description of the manner in which the preparation of an interactive questionnaire (which would in the future enable one to gain information on general trends in insolvency proceedings in the Czech Republic) has been proceeding since 2011. This questionnaire has been prepared especially with regard to the possibility of gaining data on the results of proceedings as they change in time, according to the field, the region of the debtor, the size and type of the debtor’s commercial enterprise; it should also enable monitoring of the influence of incidental lawsuits on the results of insolvency proceedings and numerous other facts. The work first summarizes the potential advantages of a state of affairs in which statistical data on insolvency proceedings would be available; it then describes the state of work on the questionnaire in the first half of 2014 and a concept of its functioning should it be incorporated into the general work of insolvency courts as one of the databases of the Ministry of Justice of the Czech Republic. Furthermore, it outlines necessary legislative



*

** **

Článek je zpracován jako jeden z výstupů výzkumného projektu "Výzkum insolvenční praxe v ČR s cílem vytvořit návrhy změn legislativy, které by umožnily zvýšení výnosů z insolvenčních řízení pro věřitele a tím by napomohly zvýšení konkurenceschopnosti české ekonomiky" registrovaného u Technologické agentury České republiky (TA ČR) pod evidenčním číslem TD020190). Ing. Jan Plaček, interní doktorand - katedra podnikové ekonomiky Fakulty podnikohospodářské Vysoké školy ekonomické v Praze. JUDr. Tomáš Malý, soudce Krajského obchodního soudu v Praze. Ing. Lee Louda, externí doktorand - katedra podnikové ekonomiky Fakulty podnikohospodářské Vysoké školy ekonomické v Praze, výkonný ředitel Institutu restrukturalizace a insolvence.

103

changes which would have to be resorted to for the questionnaire to be fully integrated into the state administration. Key words: Bankruptcy; Creditor; Debtor; Insolvency proceedings; Statistics. JEL classification: G30

Význam a stav statistiky insolvenčních řízení Význam insolvenčních řízení pro skutečný hospodářský život je zřejmý a nemá smysl o něm příliš rozsáhle diskutovat. Minimálně platí, že v těchto řízeních je převáděn majetek v obrovských hodnotách*. Podstatnější však je, že podle toho, jak jsou věřitelé úspěšní v procesu vymáhání pohledávek, upravují v reakci na podstupované riziko svoji cenovou strategii a pravidla, za kterých v rámci tržních vztahů poskytují svoje zboží nebo služby. Jestliže je vymáhání málo úspěšné, pak jsou zboží a služby méně dostupné a dražší, protože rizika jsou kalkulována do cen a podmínek. Tímto jednoduchým mechanismem se kvalita insolvenčních procesů promítá do celého ekonomického systému dané země či regionu (viz Schönfeld, Smrčka, Malý 2013). Ač v jiných oblastech zjišťujeme pomocí statistických šetření nebo pravidelných reportů ekonomických subjektů neobyčejné množství informací, co se insolvenčních řízení týká, jsou naše znalosti velmi povrchní. Je to nesporně dáno do značné míry soukromoprávní povahou těchto procesů, neboť i když se uskutečňují před státem zřízenými soudy a podle státem prosazených zákonů (které neumožňují individuální vymáhání v případě, kdy se alespoň jeden významný věřitel z mnoha věřitelů rozhodne pro upřednostnění kolektivního vymáhání své pohledávky), jsou insolvenční řízení chápána ve skutečnosti jako spor věřitelů s dlužníkem a jako řízený mechanismus vymožení pohledávek. I když ale stát nařizuje věřitelům určité jednání a umožňuje jim pouze omezené postupy vymáhání s tím, že takové nařízení a omezení svobody jsou plně ve veřejném zájmu, nejeví státní orgány přílišný zájem o skutečné výsledky zavedeného systému, neboť samotné vymáhání má v pojetí státu povahu soukromoprávní. Z toho pak plyne, že stát necítí odpovědnost za výsledky řízení ve smyslu uspokojení věřitelů, neboť není úkolem státu zajistit soukromým subjektům (a v této souvislosti ani sobě samotnému, pokud je účastníkem insolvenčního řízení†) jejich práva, povinností státu je pouze vytvořit podmínky k tomu, aby tato práva mohla být vymožena. Je zjevné, co v této myšlenkové konstrukci chybí – je to ekonomický rozměr insolvenčních řízení a to jak ve smyslu dopadů na věřitele či dlužníky, tak i jejich výše zmíněný vliv na chování hospodářských subjektů a s tím spojené makroekonomické důsledky. Neexistence statistických údajů o výsledcích insolvenčních řízení pak vede k neobvyklé situaci. Zatímco u zákonů ekonomické povahy je naprosto standardním postupem, že jejich změny jsou provázeny rozsáhlými studiemi založenými na důkladných statistických informacích, v případě insolvenčního práva tomu tak v drtivé většině případů není. Pouze Jak bude opakováno později, ve skutečnosti příliš nevíme, jaký majetek vůbec mechanismy insolvenčních řízení prochází. Určité pokusy o kvalifikované odhady ale podniknuty byly, především jde o práce spojené s činností týmu Výzkum insolvence (Schönfeld, Smrčka, Malý 2013; Kislingerová 2013). † Ve skutečnosti ale stát sám sobě v pozici věřitele některé výhody poskytuje, například může daleko rychleji než soukromý věřitel dosáhnout vykonatelnosti pohledávky, což vede k tomu, že je schopen silněji využívat institutu soudcovského zástavního práva. Podobných výhod, kterými disponují státní orgány a veřejné instituce, je však více. *

104

novela provedená zákonem číslo č. 294/2013 Sb. účinná od 1. 1. 2014 ve své důvodové zprávě obsahovala velmi rozsáhlou statistiku insolvenčních řízení, která umožnila věcnou diskusi o chystaných opatřeních (MSp 2013). Avšak i tak platí, že nešlo o statistiku a analýzu zachycující ekonomické aspekty problému, neboť v klíčovém okamžiku byli nuceni autoři zprávy konstatovat, že i když měli k dispozici pro sběr údajů celý státní a soudní aparát, ve skutečnosti se jim nepodařilo získat relevantní informace o tom nejpodstatnějším, totiž o výši nákladů insolvenčních řízení a hlavně o míře uspokojení věřitelů v insolvenčních řízeních*. Pak ovšem lze pouze těžko rozhodovat o změnách zákona, neboť pokud neznáme skutečné působení starší legislativy, pouze obtížně můžeme říci, jaké změny by měly být učiněny†. Neexistence údajů o skutečných insolvenčních řízeních není specialitou České republiky, ale je zcela obvyklá ve všech vyspělých zemích. Povětšinou platí, že pokud jsou k dispozici nějaká data, pak jde o dílčí výsledky menších zkoumání, které sice mají mnohdy vysokou relevanci, ale ve skutečnosti nejsou založeny na dostatečném vzorku‡.

Projekt zkoumání insolvenčních řízení Rozhodnutí pokusit se vytvořit nejprve systém sběru dat pro několik vln statistických šetření a posléze pak tento systém nabídnout státní správě jako základ mechanismu průběžného zkoumání úspěšnosti insolvenčních řízení jako celku, vzniklo na půdě katedry podnikové ekonomiky Fakulty podnikohospodářské Vysoké školy ekonomické v Praze již v roce 2011 a o pro roky 2012 a 2013 byl k tomuto účelu získán grant Technologické agentury České republiky. V rámci řešení výzkumného projektu: "Vývoj transakčních nákladů českých ekonomických subjektů v insolvenčním řízení, možnosti jejich snižování na úroveň běžnou v EU pomocí zdokonalení legislativy, možnosti zlepšení statistiky insolvenčních řízení a vytvoření modelu finanční křehkosti rodin" (registrovaný u Technologické agentury České republiky (TA ČR) pod evidenčním číslem TD 010093) byly pak uskutečněny postupně tři vlny sběru příslušných dat. První byl testovací a další dva se pak již uskutečnily ve větším rozsahu s tím, že během nich došlo k testování prvních verzí

Strana 94 důvodové zprávy obsahuje pouze suché konstatování: „Statistická data, která by poskytovala obrázek o výši majetkové podstaty v jednotlivých řízeních či celkový výtěžek z majetkové podstaty, téměř vždy chybí a nelze je proto použít pro statistické účely.“ † Ve skutečnosti neznáme nejen data o výsledcích insolvenčních řízení, ale ani nemáme údaje o tom, s jakým úspěchem se potýká formální individuální vymáhání, tedy postup prostřednictvím soudních exekutorů případně soudních vykonavatelů. To však nebrání v neustálých pokusech o novelizaci Exekučního řádu. ‡ Otázka dostatečnosti vzorku je v této souvislosti obzvláště složitá, protože insolvenční řízení jsou velmi specifické děje, kde existuje v každém okamžiku mnoho variant dalšího jednání ekonomických subjektů, navíc jednání účastníků řízení nemusí být vždy nutně racionální, dokonce platí spíše pravý opak. Ale daleko důležitější je jiný fakt, totiž že v každém insolvenčním systému existuje obrovské množství relativně velmi málo významných případů, kde se jedná o desítky nebo stovky tisíc korun, dále pak podstatně menší množství případů „významných“ tedy takových, kde jde o miliony či o desítky milionů korun. A pak se vyskytují jednotlivé případy, kterých je v podstatě minimální množství, ale ve kterých jde o stovky milionů nebo i miliardy korun. Pokud je takový podnik součástí vzorku, pak je dost pravděpodobné, že výsledek může být naprosto zásadně zkreslený a nemusí vůbec nic vypovídat o realitě. Situace ale může být naopak velmi odlišná a vzorek teprve s tímto podnikem dává skutečný smysl. V podstatě jde o věc, kterou nelze rozhodnout jinak, než neustále zvětšovat počet subjektů ve vzorku, jinými slovy pokračovat ve výzkumu dále do doby, než bude vzorek natolik velký, že nebude ovlivnitelný (alespoň nikoliv naprosto zásadně) jedním specifickým případem. *

105

dotazníku*. Výsledky těchto statistických zkoumání byly následně rozsáhle publikovány (především na stránkách www.vyzkuminsolvence.cz, dále také v řadě odborných studií, mimo jiné Schönfeld, Smrčka, Malý 2013). Vědecký tým nazvaný krátce Výzkum insolvence tak nasbíral prvních zhruba 1600 sad výsledků. Pro roky 2014 až 2015 pak byl získán další grant Technologické agentury ČR a v rámci řešení projektu "Výzkum insolvenční praxe v ČR s cílem vytvořit návrhy změn legislativy, které by umožnily zvýšení výnosů z insolvenčních řízení pro věřitele a tím by napomohly zvýšení konkurenceschopnosti české ekonomiky" (registrovaný u Technologické agentury České republiky (TA ČR) pod evidenčním číslem TD020190) probíhaly další vlny zkoumání, díky kterým pak dále rostl počet prověřených a zpracovaných insolvenčních řízení. Postupně docházelo k upřesnění metodologie výzkumu a především se uskutečnily další změny samotného dotazníku tak, aby co nejvěrněji zaznamenával klíčové výsledky insolvenčních řízení, zároveň aby ale byl schopen akceptovat značnou odlišnost a specifičnost konkrétních insolvenčních řízení.

Vytvořený dotazník a jeho mechanismy V první polovině roku 2014 byl tedy vytvořen dotazník, jehož podoba je v podstatě konečná a který bude během let 2014 a 2015 sloužit k dalšímu rozsáhlému sběru dat o insolvenčních řízeních vedených u insolvenčních soudů proti dlužníkům – podnikatelským subjektům (ať již jde o obchodní společnosti nebo fyzické osoby – podnikatele)†. Z hlediska struktury je dotazník rozdělen do několika v podstatě samostatných oddílů, které logicky sledují vlastní proces insolvenčního řízení. Avšak insolvenční řízení jsou značně variantní a proto je nutné, aby i dotazník umožňoval zachycení mnoha možností vývoje situace, což je poměrně obtížné. Celý dotazník je pro současné účely, kdy s ním pracují například studenti v rámci praxe při poznávání mechanismů zániku podniků, opatřen dosti rozsáhlým aparátem vysvětlivek, který v podstatě plní funkci nápovědy, zároveň však má významný přesah směrem k poskytování velmi podstatných informací ozřejmujících mechanismy fungování insolvenčních řízení. Principem je v tomto směru umožnit studentům Vysoké školy ekonomické, kteří se zaměřují na podnikovou ekonomiku, aby se mohli seznámit s problematikou insolvenčních řízení a to především z hlediska různosti zájmů jednotlivých účastníků insolvenčních řízení. (Richter 2010) Označení dlužníka, sídlo společnosti V oddíle „označení dlužníka“ jsou uvedeny základní informace o dlužníkovi, proti kterému je insolvenční řízení vedeno, resp. na kterého byl insolvenční návrh podán. V budoucnosti, po propojení dotazníku s databází Ministerstva spravedlnosti ČR, bude možné přejít ke zjednodušení, kdy postačí vyplnit pouze spisovou značku a další údaje se budou načítat automaticky.

*

†

Zaměření výzkumu však bylo celkově daleko širší a jedním z výstupů bylo například předání komplexního legislativního návrhu, který směřuje k rozsáhlé a významné změně některých pasáží insolvenčního zákona, například v oblasti definice předlužení. Vytvořen byl také model finanční křehkosti rodin. Popisovaný dotazník není koncipován ke zjišťování výsledků a postupů použitých v rámci řízení vedených s fyzickými osobami ať již jde o oddlužení nebo případy, kdy oddlužení povoleno není a je vyhlášen konkurz.

106

Dalším zjednodušením v budoucnosti bude automatizace zadání insolvenčního soudu prostřednictvím spisové značky, protože tato značka specifikuje soud první instance v insolvenčním řízení, což je v dané souvislosti místně příslušný krajský soud. Obr. 1: Označení dlužníka

V „Sídlo společnosti“ jsou zaznamenány základní informace z obchodního rejstříku o sídle společnosti/úpadce. I zde můžeme v budoucnosti očekávat významné zjednodušení, kdy po propojení databází nebude potřebné tyto údaje uvádět, protože budou v systému dostupné díky jedinečné spisové značce insolvenčního případu. Obr. 2: Sídlo společnosti

Rozhodnutí o úpadku – Ne a Ano V tomto oddíle jsou zásadní informace o pokračování insolvenčního řízení. Formulář se zde větví dle skutečnosti zda byl, či nebyl vyhlášen úpadek. V případě, že během insolvenčního řízení došlo k vyhlášení úpadku společnosti, formulář obsahuje všechny později popisované oddíly. V opačném případě (viz obrázek) formulář pokračuje dílem „Ostatní“ (viz níže v závěru popisu). Tam uživatel pouze zaznamená datum pravomocného rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu a jeho důvod, případně uvede poznámku, a dále se insolvenčním řízením nezabývá.

107

Obr. 3: Rozhodnutí o úpadku (Ne)

Pokud bude odpověď na otázku, zda byl během insolvenčního řízení vyhlášen úpadek dlužníka, záporná, pak autoři dotazníku předpokládají, že příslušnou agendu spojenou s dotazníkem vykoná (v případě, že návrh bude ze strany státních orgánů akceptován) soud – pravděpodobně prostřednictvím asistenta soudce nebo vyššího soudního úředníka. I když je takových případů co do počtu značné množství (můžeme hovořit o tisících ročně), administrativa spojená s vyplněním dotazníku v tomto případě není velká a zabere řádově pouhé minuty. To by pak mělo znamenat, že by tato činnost soudy zaměstnala pouze velmi dílčím způsobem a neznamenala by nijak zásadní problém s náklady systému*. Agendu spojenou s těmi dotazníky, kde dojde k prohlášení úpadku dlužníka a je tedy jmenován insolvenční správce (včetně případů, kde by byl teoreticky jmenován předběžný insolvenční správce a k prohlášení úpadku by nakonec nedošlo) by zajistil v rámci svých povinností insolvenční správce, přičemž by mělo jít o toho správce, který bude ve své funkci v době pravomocného ukončení insolvenčního řízení. Na základě zkušeností s prací s dotazníkem je možné říci, že i u dosti složitých a komplikovaných případů nepřesahuje doba potřebná k pečlivému zpracování případu několik hodin – pokud je však splněn předpoklad, že dokumenty insolvenčního správce obsahují ty skutečnosti, které obsahovat mají.† V každém případě ale můžeme prohlásit, že vyplňování dotazníku insolvenčním správcem, tedy osobou, která má značné vědomosti o konkrétním insolvenčním řízení a skutečnostech, které toto řízení provázejí, nebude pro tuto osobu znamenat nějaké enormní časové zatížení – dotazník neobsahuje žádné požadavky, které by neměly být uvedeny v některém z dokumentů, které insolvenční správce během své práce na případu vypracovává.

*

†

Podle výsledků jednotlivých vln zkoumání případů a podle dat, která poskytují některé specializované společnosti, můžeme vyvodit, že ročně se vyskytuje (na základě zkušeností z let 2012 a 2013) asi 2,5 až tři tisíce případů insolvenčních řízení s podnikatelskými subjekty, které z různorodých důvod nedojdou do fáze vyhlášení úpadku dlužníka. Podle zkušeností s prací s dotazníkem trvá vyplnění v případě bez vyhlášení úpadku cca 10 minut, to by znamenalo maximálně 30 000 minut, čili 500 hodin času asistentů soudce nebo vyšších soudních úředníků. Vzhledem k počtu soudů a rozložení do celého roku jde tedy zjevně o zatížení marginální. Bohužel musíme konstatovat, že kvalita závěrečné zprávy a dalších klíčových podkladů jednotlivých insolvenčních řízení je velmi odlišná a v mnoha řízeních nelze říci, že by tyto dokumenty poskytovaly souhrnnou a kompletní zprávu o celém řízení a skutečnostech, které tato řízení významným způsobem ovlivnily. Zdá se, že i když jsou insolvenční správci velmi pečlivě prověřováni z hlediska jejich právní erudice, bylo by vhodné věnovat nemalou pozornost také jejich přípravě ekonomické, jejich znalostem podnikové ekonomiky a také formální stránce administrace insolvenčních řízení.

108

Obr. 4: Rozhodnutí o úpadku (Ano)

V případě kladné odpovědi na otázku „Rozhodnutí o úpadku“ se otevře další část dotazníku. Insolvenční správce, insolvenční řízení Jak už bylo uvedeno výše, tento a další oddíly jsou vyplňovány jen v případě, že bylo rozhodnuto o úpadku společnosti. Dotazník předpokládá (na základě reálných zkušeností s průběhem insolvenčních řízení), že pokud během řízení nedojde k vyhlášení úpadku dlužníka, není soudem jmenován předběžný správce. Přičemž teoreticky je možné, že předběžný správce jmenován je, avšak během své činnosti zjistí skutečnosti, které vedou k takovému ukončení řízení, kdy nedojde k vyhlášení úpadku dlužníka – v reálném světě se ale tato možnost nevyskytuje. Pokud by nastala, je možné takovou situaci popsat slovně v oddíle „Ostatní“ v závěru dotazníku. Oddíl „Insolvenční správce“ sbírá informace o nominovaných insolvenčních správcích, a případných změnách v průběhu řízení. V této části dotazníku lze potenciálně zvážit další změny, které vyplynou ze zkušeností s prací s dotazníkem – ukazuje se totiž, že v některých případech je soudem jmenován správce ze seznamu správců vedeného u příslušného soudu, ale později se ukáže, že obrat dlužníka a jeho ekonomický význam měřený počtem zaměstnanců vyžaduje jmenování zvláštního správce – pak může dojít ke změně i bez přičinění věřitelů. Praxe naznačí, zda bude dotazník potřebné upravit tak, aby tuto možnost explicitně obsahoval, nebo zda postačí současné jednodušší řešení. V případě propojení dotazníku s databázemi MSp bude možno nastavit „výběr správce“ tak, že půjde o výběr přímo ze seznamu insolvenčních správců. Obr. 5: Insolvenční správce

Zde (oddíl „Insolvenční řízení“) jsou vyplňovány informace o datu rozhodnutí a o způsobu řešení úpadku společnosti. Ke změnám ve způsobu řešení úpadku dochází relativně často – především jde o překlopení konkurzu na nepatrný konkurz, méně často pak o změnu z reorganizace na konkurz. Jiné změny jsou sice teoreticky možné, v praxi ale nebyly 109

zaznamenány. Nicméně i v současné podobě dotazníku by bylo možné je objektivně zachytit. Pokud je v položce „Změna způsobu řešení úpadku“ vybráno „Ano“, otevře se rozšíření této části dotazníku, kde se vyplňují další detaily z průběhu řízení. Obr. 6: Insolvenční řízení

Různé typy pohledávek, incidenční spory Tento oddíl („Zajištěné pohledávky“) obsahuje souhrnné údaje o počtu a objemu přihlášených pohledávek zajištěných věřitelů. Pohledávky jsou v celém dotazníku zjišťovány souhrnně a po skupinách, neboť jejich detailní popis nemá z hlediska celkové statistiky žádný relevantní smysl. Při zájmu o konkrétní případ je možné zmíněná data vyhledat přímo v insolvenčním rejstříku. Níže uvedená část dotazníku se objeví po kladném zodpovězení otázky, zda se v řízení zajištěné pohledávky vůbec vyskytují. Podobný počátek mají i části o nezajištěných pohledávkách. Obr. 7: Zajištěné pohledávky

Oddíl „Nezajištěné pohledávky“ taktéž obsahuje souhrnné údaje o počtu a objemu přihlášených pohledávek tentokrát však nezajištěných věřitelů. Podobně jako v případě zajištěných pohledávek jsou zjišťována data o pohledávkách přihlášených i uznaných, to znamená, že zde dotazník sleduje i vývoj situace v čase (před schůzí věřitelů, na které jsou pohledávky projednávány a po této schůzi). Rozdíl v hodnotách je pak ten objem pohledávek, o které mohou být vedeny incidenční spory (tohoto typu, incidenčních sporů může být pochopitelně vedeno více).

110

Obr. 8: Nezajištěné pohledávky

Část dotazníku „Pohledávky za majetkovou podstatou a jim na roveň postavené pohledávky“ poskytuje souhrnné informace o pohledávkách za majetkovou podstatou insolvenčního řízení a jim na roveň postavených pohledávkách. Jde o dosti složitou problematiku, která má velký vývoj v čase, ten je však z hlediska výsledků insolvenčních řízení v podstatě málo významný, proto je zde zaznamenán až konečný stav těchto pohledávek. Z hlediska časového průběhu insolvenčního řízení je tato část dotazníku předsunuta mezi pohledávky obecné. Nicméně je faktem, že naopak od výše zmíněných pohledávek zajištěných a nezajištěných věřitelů, které vznikají vždy před podáním insolvenčního návrhu nebo každopádně před vyhlášením úpadku, pohledávky za majetkovou podstatou v každém případě a pohledávky jim na roveň postavené v některých případech vznikají v období po úpadku (u pohledávek na roveň postavených jde o to, že například pohledávka zaměstnance se mění na pohledávku státu – Úřadu práce – a získává přednost před jinými věřiteli zařazením do skupiny pohledávek postaveným na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou). Odměna správce je zaznamenána s DPH, důvodem je fakt, že majetková podstata vyplácí odměnu s daní a daň je v tomto případě pro věřitele (tedy pro majetkovou podstatu) náklad jako každý jiný, čili odvedená daň sníží objem prostředků vyplacených věřitelům. Dotazník počítá s tím, že osoba insolvenčního správce nemusí být totožná s osobou předběžného správce – pokud dojde k více změnám na postu správce, pak jsou odměny a náklady těchto správců pouze sečteny, neboť platí stejné pravidlo, jako u DPH. Totiž, že z hlediska výsledku řízení je vedlejší, zda byly peníze vyplaceny jednomu nebo více správcům, důležitý je jejich celkový objem.

111

Obr. 9: Pohledávky za majetkovou podstatou a jim na roveň postavené pohledávky

Oddíl „Popřené pohledávky“ zaznamenává objem a počet pohledávek, které v přezkumném řízení byly popřeny insolvenčním správcem. Obr. 10: Popřené pohledávky

Otázka popírání a uznávání pohledávek je velmi silně diskutována a proto jí v nynější podobě dotazník věnuje tak silnou pozornost. (Kotoučová a kol. 2010) Nicméně je možné, že tato pasáž bude v dalších obdobích zjednodušena Pokud v průběhu insolvenčního řízení dojde k incidenčnímu sporu, jsou údaje v podobě objemu a počtu incidenčních sporů zaznamenány v následující části dotazníku. V daném období se dotazování na incidenční spory zaměřuje primárně na spory o pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení, které byly následně popřeny buď insolvenčním správcem, nebo v některých případech jiným věřitelem případně dlužníkem. Ostatní spory (především o majetek v majetkové podstatě, který chce třetí osoba vyjmout), se projeví v objemu majetku, který je předmětem zpeněžení nebo jiného úkonu. Jde o jednu z částí dotazníku, jejíž podoba bude ještě předmětem diskusí na základě zkušenosti z praktického užívání dotazníku.

112

Obr. 11: Incidenční spory

Majetková podstata, výnosy z majetku a úvěrové financování Část „Majetková podstata“ zaznamenává všechny formy majetku zjištěné a zajištěné insolvenčním správcem, přičemž je zde ovšem zachycen stav z průběhu samotného řízení, to znamená do značné míry je zde zaznamenán odhad hodnoty majetku dlužníka. To se týká především movitého a nemovitého majetku, kde je v některých případech dělán odhad standardními způsoby s pomocí externích specialistů, většinou však vytvoří alespoň povšechný odhad samotný insolvenční správce. Takový postup je použit prakticky vždy v těch případech, je-li hodnota majetku relativně nízká nebo existuje shoda věřitelů o společném postupu případně mimo jiné u zásob tehdy, když jde o typizované výrobky nebo komodity, u kterých není problém zjistit cenu obvyklou a využít ji. Pokud existuje záměr prodat majetek dlužníka jako podnik (v současné terminologii nového občanského zákoníku závod), musí být odhad vytvořen vždy. Obvykle velmi problematické jsou odhady hodnoty majetkových účastí (pokud nejde o držení likvidních akcií nebo jiných cenných papírů, což je ale naprosto výjimečná situace), velmi problematická bývá otázka zpeněžení či vymožení pohledávek. Výrazným problémem bývá v současnosti fakt, že i když by insolvenční správce měl pro lepší orientaci věřitelů v celé problematice konkrétního insolvenčního řízení uskutečnit alespoň rámcový odhad hodnoty dlužníkova majetku, ve skutečnosti nejsou mnohdy tato data dohledatelná v dokumentech uvedených v insolvenčním rejstříku – nyní tedy nelze z výsledků získaných v rámci statistických šetření vyvozovat nějaké výraznější závěry.

113

Obr. 12: Majetková podstata

Oddíl „Výnosy z majetku“ sleduje výnosy z prodeje jednotlivých složek hmotného i nehmotného majetku a je v podstatě zrcadlem položky „Majetková podstata“. Zde se v budoucnu při plošném využívání dotazníku nabízí možnost porovnávat předpoklady, se kterými věřitelé a především insolvenční správce vstupují do insolvenčního řízení, a skutečné výsledky řízení, tedy skutečný výnos ze zpeněžení majetku dlužníka. Obr. 13: Výnosy z majetku

V případě, že v rámci insolvenčního řízení využit institut úvěrového financování, jsou tyto údaje zaznamenány v následujícím oddíle. Ve skutečnosti jde o velmi výjimečné situace, ke kterým dochází tehdy, je-li jako metoda řešení dlužníkova úpadku použita reorganizace nebo tehdy, když mezi věřiteli dojde k dohodě o pokusu zpeněžit dlužníkův obchodní závod jako funkční celek v provozu.

114

Obr. 14: Úvěrové financování

Výsledek insolvenčního řízení a další informace Údaje shrnující výsledek insolvenčního řízení v podobě uspokojení věřitelů, pohledávek za majetkovou podstatou a jim na roveň postavených. Jde o klíčovou část dotazníku z pohledu významu celého dotazníkového šetření i budoucího využití systému jako základu pro průběžné zjišťování skutečných výsledků a efektivity insolvenčních řízení. Analýza zde získávaných dat umožní v návaznosti na dřívější údaje, především o výši pohledávek, zjistit primárně návratnost pohledávek z hlediska věřitelů, náklady celého insolvenčního řízení a řadu dalších údajů, které v současné době neznáme nebo je pouze velmi složitě a nejistě odhadujeme. Obr. 15: Výsledek insolvenčního řízení

Závěrečnou částí celého dotazníku je oddíl „Ostatní“, který uzavírá jak tu verzi, kde nedošlo k prohlášení úpadku dlužníka, tak i tu variantu, kde byl úpadek prohlášen. Podstatnou informací zde je položka „Datum pravomocného rozhodnutí insolvenčního soudu“, čímž je myšleno jakékoliv z možných rozhodnutí, kterým je insolvenční řízení ukončeno. Zde uvedené datum pak slouží k výpočtu řady informací o délce řízení, přičemž systém je schopen zjišťovat rozličné varianty v kombinaci s jinými informacemi obsaženými v dotazníku. Položka „Poznámky“ slouží k zaznamenání specifických jevů a událostí, které není možné vtěsnat do samotného dotazníku – její význam v případě budoucího institucionálního využití dotazníku poklesne či dokonce zmizí zcela, nyní slouží především k okomentování případu pro potřeby výzkumu nebo výuky.

115

Obr. 16: Ostatní

Praktické budoucí využití dotazníkového systému Nyní uskutečňované výzkumy pomocí jednotlivých vln statistických zkoumání skutečných výsledků insolvenčních řízení přinášejí řadu nových poznatků, které jsou samy o sobě zajímavé pro minimálně dvě oblasti potenciální uživatelů. Za prvé mohou poskytnout ekonomickým subjektům informace, kterými v nynější době disponuji v principu především věřitelé z finanční oblasti nebo věřitelé velcí, tedy s velkou tržní zkušeností. V obou případech jde o stav přirozené informační asymetrie, když věřitelé z finanční oblasti a velcí věřitelé z reálné ekonomiky disponují daleko větším množstvím informací o obvyklém průběhu insolvenčních řízení, díky čemuž mají lepší možnosti pro optimalizaci svých rozhodovacích procesů. Sběr dat, jejich analýza a následné zveřejňování však umožňuje i malým věřitelům získávat lepší informační základnu a díky tomu lépe modelovat svoje rozhodovací procesy. Jestliže by v budoucnu byl tento mechanismus sběru a zveřejňování informací využit pro všechna insolvenční řízení (v optimálním případě zpětně doplněn i o řízení již uzavřená), a jestliže by díky vytvoření systému sběru a zpracování těchto dat byl celý proces upřesněn a zbaven chybovosti (kterou nyní při jednotlivých statistických vlnách nemůžeme vyloučit), pak by během několika málo let vznikl systém umožňující získávání mnoha informací o insolvenčních procesech v jejich obecné rovině a díky možnosti selekce dlužníků také s možností relativně detailních zkoumání. Proto druhou skupinou uživatelů těchto informací budou akademická pracoviště, analytická pracoviště a v neposlední řadě (nebo naopak v první řadě, záleží na úhlu pohledu) také legislativa. Principiálně platí, že není vhodné reformovat či novelizovat systém, u kterého nevíme přesně, s jakými výsledky pracuje. Výše popsaný mechanismus sběru statistických informací o oblasti insolvenčních řízení by mohl poskytnout právě analytikům a legislativcům řadu námětů pro další uvažování nad směřováním snahy o zdokonalení insolvenčního zákona a souvisejících předpisů.

116

Závěr Výše uvedený dotazník byl během posledních let konzultován se zástupci odborné veřejnosti (především Ministerstvo spravedlnosti České republiky, Česká bankovní asociace). Samotný dotazník, ale hlavně zpracování získaných informací umožňují nyní na vzorku více než dvou tisíc případů definovat vlastnosti insolvenčních řízení v zemi. Pokud by byl tento systém zaveden jako institucionalizovaný mechanismus sběru dat, pak by v nedaleké budoucnosti umožnil pracovat s řadou informací týkajících se jak celého období působnosti insolvenčního zákona (pokud budou zpětně doplněna data za již ukončené případy), ale také za kterýkoliv výsek tohoto období, bude možné členit tyto informace podle řady různorodých kritérií. Po doplnění dotazníku o údaje týkající se velikosti dlužníka, jeho obratu a dalších náležitostí, se možnosti analytické práce se získávanými daty významným způsobem rozšíří. Základním předpokladem přitom je, že veškeré tyto informace budou dostupné on-line všem zájemcům bez jakéhokoliv omezení.

Literatura: [1] Kislingerová, E. (2013): Odhad vývoje insolvencí v České republice v letech 2013 a 2014, výhled na další období. In Kislingerová, E. – Špička, J.: Insolvence 2013 – konec jedné etapy, začátek další? Praha, Oeconomica, s. 45-55, 2013. [2] Kotoučová, J. a kolektiv (2010): Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Praha, C. H. Beck, 2010. [3] Ministerstvo spravedlnosti - MSp (2013): Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se novelizuje zákon číslo 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení. Praha, MSp, online: http://vyzkuminsolvence.cz/zpravodajstvi/zajimava-statisticka-data-v-duvodovezprave-revizni-novely.html [4] Richter, T. (2008): Insolvenční právo. Praha, ASPI Walter Kluwer, 2008. [5] Schönfeld, J. – Smrčka, L. – Malý, T. (2013): Insolvenční řízení v České republice: skutečný výnos věřitelů je velmi nízký. In Kislingerová, E. – Špička, J.: Insolvence 2013 – konec jedné etapy, začátek další? Praha, Oeconomica, s. 89-102, 2013.

117

Skutečné výsledky insolvenčních řízení v ČR – předběžná zpráva výzkumného týmu Real results of insolvency proceedings in the CR – a preliminary report by the research team Jaroslav Schönfeld* – Luboš Smrčka** – Eva Kislingerová*** ABSTRAKT Práce analyzuje výsledky třetí vlny statistických šetření případů insolvenčních řízení, kterou uskutečnil vědecký tým Výzkum insolvence na podzim a v zimě mezi lety 2013 a 2014. Bylo prozkoumáno celkem 572 insolvenčních řízení. Výsledky této třetí vlny jsou v první řadě rozsáhle samostatně prezentovány a následně porovnány s daty získanými v předchozích dvou šetřeních s tím, že celkový vzorek prozkoumaných případů je pak již 2193 případů insolvenčních řízení započatých vždy po 1. lednu 2008 a ukončených do závěru září roku 2013. Celkový vzorek tak představuje asi 25 procent z celkového počtu případů, které byly v dané době pravomocně dokončeny. Klíčová slova: Insolvence; Insolvenční řízení; Statistika; Uspokojení věřitelů; Úpadek. ABSTRACT The work analyses the results of the third wave of statistical surveys of insolvency proceedings which the Insolvency Research scientific team carried out in autumn and winter between 2013 and 2014. A total of 572 insolvency proceedings were researched. The results of this third wave are, first and foremost, comprehensively and independently presented and then compared with data gained in the two preceding surveys, bearing in mind that the total sample of surveyed cases is now a total of 2,193 cases of insolvency proceedings commenced always after 1 January 2008 and closed by the end of September 2013. The total sample thus represents about 25 percent of the total number of cases which were bindingly closed at the given time. Key words: Bankruptcy; Insolvency; Insolvency proceedings; Satisfaction of creditors; Statistics. JEL classification: G30, G33, K22



Článek je zpracován jako jeden z výstupů výzkumného projektu "Výzkum insolvenční praxe v ČR s cílem vytvořit návrhy změn legislativy, které by umožnily zvýšení výnosů z insolvenčních řízení pro věřitele a tím by napomohly zvýšení konkurenceschopnosti české ekonomiky" registrovaného u Technologické agentury České republiky (TA ČR) pod evidenčním číslem TD020190) * Ing. Jaroslav Schönfeld, Ph.D. – odborný asistent; katedra podnikové ekonomiky Fakulty podnikohospodářské Vysoké školy ekonomické v Praze. ** doc. Ing. Luboš Smrčka, CSc., docent; katedra podnikové ekonomiky Fakulty podnikohospodářské Vysoké školy ekonomické v Praze. *** Ing. Eva Kislingerová, CSc., profesor; vedoucí katedry podnikové ekonomiky Fakulty podnikohospodářské Vysoké školy ekonomické v Praze.

118

Koncept výzkumu statistických dat o insolvenčních řízeních Zkoumání insolvenčních řízení bylo na katedře podnikové ekonomiky Vysoké školy ekonomické v Praze zahájeno v roce 2011 a postupně se uskutečnilo několik vln těchto výzkumů. V sérii po sobě následujících kroků byl během této doby vyvíjen dotazník, který s maximální precizností prochází celé insolvenční řízení a je směřován k tomu, aby umožnil sledování skutečné efektivity celého složitého procesu zániku obchodního závodu dlužníka formou insolvenčního řízení.* Koncept dotazníku vychází z hypotézy, podle které je zajištění dostupnosti informací o insolvenčních procesech potřebné kvůli několika souběžným objektivním faktům. Prvním je potřeba ekonomické veřejnosti znát reálnou efektivitu insolvenčních procesů, protože od této efektivity (vyjádřené především návratností investice a délkou časového období, během kterého je tato návratnost realizována) se odvíjí řada kroků v rozhodovacích procesech ekonomických subjektů. Přesnější znalost skutečných výsledků insolvenčních procesů může významným způsobem racionalizovat to, jak se bude ekonomický subjekt s menšími zkušenostmi chovat v reálném tržním prostředí. V této rovině jde o vhodnost eliminace informační asymetrie mezi velkými ekonomickými subjekty (zvláště z oblasti finanční ekonomiky, ale také ekonomiky reálné) na straně jedné a středními a malými subjekty reálné ekonomiky na straně druhé. Tato asymetrie je objektivní, je daná prostou skutečností, že velké subjekty díky tomu, že se běžně potkávají s daleko větším počtem defaultů svých dlužníků, mají s tímto stavem podstatně větší přímé zkušenosti. Střední a malé subjekty nejsou s defaultem konfrontovány v takovém množství konkrétních případů†, což je do jisté míry diskvalifikuje a omezuje jejich možnost definovat, formulovat a ocenit rizika plynoucí z pozice věřitele. Přitom výsledkem mohou být oba extrémy – tedy jak absolutní negativismus a vnímání příliš vysoké míry rizika, což pak ekonomický subjekt vede k přehnané opatrnosti a to i na úkor jeho ziskové efektivností, tak i přílišný nadhled nad problémem defaultu obchodních partnerů. To pak může za nepříznivé shody okolností vést k přehlížení skutečných rizik a to i s velmi fatálními důsledky. Druhým je potřeba znalosti skutečných dat o insolvenčních procesech, díky kterým je možné celé fungování insolvenčních procesů analyzovat a vyhodnotit. Bez toho, že známe relativně přesně obvyklý výnos z řízení pro dlužníka, náklady řízení a jeho délku nemůžeme racionálně vyhodnotit makroekonomické dopady nastavení celého systému.

*

†

Pochopitelně v případě insolvenčního řízení nemusí jít nutně o zánik. Existují dvě jiné možnosti. V rámci „likvidačního“ postupu prostřednictvím konkurzu je možné uchovat dlužníkův obchodní závod „v chodu“, protože existuje postup odprodeje většiny majetku ve formě „going concern“. V rámci restrukturalizace je pak možné uskutečnit ozdravění podnikání dlužníkova závodu prostřednictvím řady potenciálních postupů, nicméně v rámci spolupráce s dlužníkem. Obvykle je konkurz považován za postup „likvidační“ a reorganizace za postup „sanační“, ale ve skutečnosti to není žádné dogma. Konkurz může mít za výsledek udržení činnosti původního obchodního závodu stejně, jako reorganizace může mít za cíl odprodej tak zásadní většiny majetku, že zbylou část (třebas zachovávající značku nebo nesoucí původní goodwill) nemůžeme co do objemu považovat za skutečného nástupce původního obchodního závodu. Tím není řečeno, že s tímto stavem nejsou konfrontovány v tak velké míře, tedy procentuálně v poměru ke svým celkovým pohledávkám. Nedosahují ale tak vysoké znalosti konkrétních případů – jestliže tedy banka nebo velký průmyslový věřitel vychází při svém rozhodování ze zkušenosti zahrnující desítky či spíše stovky nebo i tisíce případů, střední nebo malý věřitel se potkává s případy jednotlivými. To však neznamená, že takový jednotlivý případ nemůže mít pro malého či středního věřitele fatální následky. A naopak – dopady jednoho vážného případu mohou velmi nezdravě ovlivnit postoj malého nebo středního ekonomického subjektu k riziku planoucímu z nezajištěných pohledávek.

119

Třetím je pak potřeba této znalosti pro účely legislativy a to jak v oblasti insolvenčního zákona a přidružených předpisů, tak i obecně v oblasti obchodního a potažmo i občanského práva. Insolvenční procesy jsou jedním ze základních pilířů celé oblasti vymahatelnosti práva a především vymahatelnosti plnění smluv. Přitom naprosto nesporně platí, že pokud jsou smlouvy vymahatelné (včetně vymahatelnosti pohledávek), pak právní systém funguje přinejmenším uspokojivým dojmem. Přitom byl statisticky prokázán vztah mezi vymahatelností práva a výkonností národních ekonomik.* Sběr statistických dat Samotný sběr statistických dat je organizován dvakrát během kalendářního roku. Zatím proběhla nultá – testovací – vlna, dále pak dvě vlny v první fázi výzkumu a třetí vlna (přelom let 2013 až 2014). Získaná data nejsou navzájem plně kompatibilní, což je dáno postupným vývojem používaného dotazníku†. To znamená, že při interpretaci jednotlivých vln je třeba brát v potaz změny ve struktuře získávaných dat.

Třetí vlna šetření – prezentace výsledných dat Třetí vlna statistických šetření se uskutečnila na podzim roku 2013 a v počátku roku 2014. Během jara 2014 byl revidován vzorek dat – byly prověřeny všechny vstupy eliminována chybová data. Celkový počet datových souborů započtených do výzkumu byl snížen na 572 insolvenčních případů.

*

†

Existují studie, které na základě regresní analýzy výkonnosti insolvenčních řízení v jednotlivých zemích a na základě srovnání těchto čísel s ukazateli výkonnosti ekonomiky (obvykle hrubý domácí produkt na obyvatele) dokládají, že čím je insolvenční systém výkonnější (čím je vyšší výnos, nižší náklady a kratší čas řízení) tím výkonnější je i celá ekonomika daného státu. „We can form several conclusions on the basis of regression analyses, into which data on insolvency processes provided by Doing Business were entered on the one hand, and statistical data on the level of GDP at current market prices per head of population on the other. The first of these is the assertion that it was possible to confirm the hypothesis according to which the efficiency of insolvency processes is higher in countries which demonstrate a generally higher productivity of the national economy expressed precisely by the data on GDP at current market prices per head of populations. These countries reach a lower level of costs and at the same time, higher satisfaction for creditors. This is shown both by the model described and by viewing Fig. 3, where it is clear that states positioned on the horizontal axis more to the right, i.e. states with higher GDP at current market prices per head of population, usually show a higher utilization percentage of insolvency proceedings for creditors and lower costs for these proceedings.” (Smrčka, Arltová, Schönfeld, Louda 2014) Jiné studie zase dokládají, že vývoj hrubého domácího produktu, míry nezaměstnanost a insolvenční situace jsou navzájem v definovatelném vztahu. (Kislingerová, Arltová 2013) Přesný popis dotazníku používaného v roce 2014 obsahuje práce autorů Plaček, Malý a Louda v tomto sborníku.

120

Tab. 1: Rozdělení vzorku podle jednotlivých soudů Krajský soud v Brně Krajský soud v Českých Budějovicích Krajský soud v Hradci Králové Krajský soud v Ostravě Krajský soud v Plzni Krajský soud v Praze Krajský soud v Ústí nad Labem Městský soud v Praze Vrchní soud v Olomouci Celkem

50 22 57 79 35 28 83 217 1 572

8,74% 3,85% 9,97% 13,81% 6,12% 4,90% 14,51% 37,94% 0,17% 100,00%

Co se týká struktury vzorku, byly tentokráte brány jednotlivé případy náhodně (podle klíče každý n-tý v pořadí), vždy případy, které byly zahájeny po 1. lednu 2008 a pravomocně ukončeny do konce září 2013. Tabulka 1 ukazuje rozvrstvení vzorku z pohledu regionů. Tab. 2: Rozdělení vzorku podle jednotlivých soudů Řízení s vyhlášením úpadku 48

Krajský soud v Brně Krajský soud v Českých 22 Budějovicích 36 Krajský soud v Hradci Králové 74 Krajský soud v Ostravě 35 Krajský soud v Plzni 27 Krajský soud v Praze 61 Krajský soud v Ústí nad Labem 111 Městský soud v Praze 1 Vrchní soud v Olomouci 415 Celkem Řízení bez vyhlášení úpadku 2 Krajský soud v Brně 21 Krajský soud v Hradci Králové 5 Krajský soud v Ostravě 1 Krajský soud v Praze 22 Krajský soud v Ústí nad Labem 106 Městský soud v Praze 157 Celkem

11,57% 5,30% 8,67% 17,83% 8,43% 6,51% 14,70% 26,75% 0,24% 100,00% 1,27% 13,38% 3,18% 0,64% 14,01% 67,52% 100,00%

Tabulka 2 ukazuje rozlišení případů podle toho, zda byl nebo nebyl prohlášen úpadek dlužníka a to znovu v rozdělení podle regionů. Za poznámku stojí, že v minulých vzorcích byl poměr těch případů, kde došlo k vyhlášení úpadku dlužníka a případů bez vyhlášení úpadku v podstatě naprosto opačný a množství případů bez úpadku zásadně převyšovalo počet případů s úpadkem. 121

Tab. 3: Statistika důvodů, proč nebyl vyhlášen úpadek (celkem) Návrh odmítnut pro vady podle § 128 Návrh zamítnut podle § 143 (nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady) Návrh zamítnut podle § 144 (pro nedostatek majetku dlužníka) Řízení zastaveno dle § 108 (nezaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení) Řízení zastaveno podle § 129 a § 130 – zpětvzetí návrhu Celkem

26

16,56%

12 92

7,64% 58,60%

16 11 157

10,19% 7,01% 100,00%

Mezi důvody, proč nebyl vůbec vyhlášen úpadek, znovu jednoznačně převažuje § 144, tedy nedostatek majetku dlužníka, pokud ještě připočteme případy s § 108 (nezaplacení zálohy na náklady řízení), což můžeme považovat za uznání věřitele, že řízení nemá smysl právě pro bezvýznamnost majetku dlužníka, pak ve třech pětinách případů zjišťujeme, že dlužníkův majetek neexistuje nebo je marginální. Oproti dřívějším vzorkům však platí, že podíl řízení bez úpadku je dramaticky nižší. Podobně, jako tomu bylo ve druhé statistické vlně, i tentokráte se ukazuje, že řízení bezúpadková se odehrávají především v Praze, v Hradci Králové a v Ústí nad Labem. Ke druhé vlně výzkumu bylo mimo jiné poznamenáno: Dalším důvodem, proč nebyl vyhlášen úpadek dlužníka, kde se objevuje dominance zmíněných krajských soudů, je zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku dlužníka. I zde vidíme, že 97 procent takto ukončených řízení připadá na Prahu, Ústí nad Labem a zde ještě navíc na Hradech Králové. Asi není možné vyložit tento poměr tím, že by se tyto soudy snažily o sladění svých kapacitních možností s realitou, spíše je zde ale vidět určité zvykové právo, kde v případě, že věřitel nedoloží alespoň nějak existenci majetku dlužníka (popřípadě dlužník nedoloží existenci svého vlastního majetku), pak soud návrhy obratem zamítá nebo se domáhá zaplacení zálohy na náklady řízení ze strany věřitele. Za zmínku stojí, že nezaplacení zálohy na náklady se jako důvod zastavení insolvenčního řízení objevilo právě jenom ve jmenovaných krajích, tedy jejich podíl na celku využití §108 dosáhl sta procent.“ (Kislingerová, Smrčka, Schönfeld, Plaček 2014, str. 6)

122

Tab. 4: Statistika důvodů, proč nebyl vyhlášen úpadek (podle krajů) Důvody zamítnutí úpadku Návrh odmítnut pro vady podle § 128 Krajský soud v Brně Krajský soud v Hradci Králové Krajský soud v Ostravě Krajský soud v Ústí nad Labem Městský soud v Praze Návrh zamítnut podle § 143 (nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady) Krajský soud v Hradci Králové Krajský soud v Ústí nad Labem Městský soud v Praze Návrh zamítnut podle § 144 (pro nedostatek majetku dlužníka) Krajský soud v Brně Krajský soud v Hradci Králové Krajský soud v Ostravě Krajský soud v Praze Krajský soud v Ústí nad Labem Městský soud v Praze Řízení zastaveno dle § 108 (nezaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení) Krajský soud v Ostravě Krajský soud v Ústí nad Labem Městský soud v Praze Celkem

počet procentuální případů vyjádření 26 17,81% 1 0,68% 2 1,37% 1 0,68% 4 2,74% 18 12,33% 12 1 1 10 92 1 13 3 1 11 63

8,22% 0,68% 0,68% 6,85% 63,01% 0,68% 8,90% 2,05% 0,68% 7,53% 43,15%

16 1 4 11 146

10,96% 0,68% 2,74% 7,53% 100,00%

Zajímavou statistiku, i když bez většího významu pro samotné vyhodnocení insolvenčních řízení, nabízí přehled četnosti výskytu jednotlivých insolvenčních správců a výše jejich odměn.

123

Tab. 5: Insolvenční správci podle četnosti a podle odměny Ing. Václav Dlouhý Ing. Václav Valečka Ing. Jaroslav Mikeš Ing. Aleš Babor Mgr. Milan Edelmann Mgr. Petr Galia Ing. Zdeněk Dítě Ing. Petr Kmoch JUDr. Zdeňka Mužíková JUDr. Kamil Podroužek JUDr. Eva Šimková KONKURS ČR v.o.s. Mgr. Petr Řehák JUDr. Jan Štangl Mgr. Michal Janík Ing. Zdeněk Vyskočil JUDr. Milan Václavík Ing. Sylvie Sýkorová Ing. Pavel Laboj Ing. Ladislav Michálek JUDr. Petr Chyla Ing. František Penz Mgr. Marcel Labounek JUDr. Jiří Pour Ostatní (1 insolvence) Celkem JUDr. Josef Šťastný Mgr. Marcela Staňková JUDr. Přemysl Kraus Ing Jiří Klíma Ing. Václav Dlouhý JUDr. Ing. František Hendrych Ing. Václav Hadraba Miroslava Šafránková MBA JUDr. Miloslav Tuzar JUDr. Vlastimil Voleský Ostatní

3 3 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 365 415 1 1 1 1 3 1 1 1 1 1 402

858 434,00 Kč 185 433,00 Kč 108 000,00 Kč 90 000,00 Kč 216 809,00 Kč 98 550,00 Kč 90 000,00 Kč 69 500,00 Kč 107 550,00 Kč 107 550,00 Kč 219 181,00 Kč 248 582,60 Kč 107 550,00 Kč 211 100,00 Kč 151 137,00 Kč 115 827,00 Kč 174 247,00 Kč 110 392,00 Kč 107 100,00 Kč 108 000,00 Kč 199 769,00 Kč 122 010,00 Kč 90 000,00 Kč 416 712,42 Kč 38 264 932,19 Kč 42 578 366,21 Kč 3 674 953,00 Kč 1 484 291,00 Kč 1 384 440,00 Kč 1 124 957,00 Kč 858 434,00 Kč 850 759,00 Kč 830 000,00 Kč 658 392,00 Kč 641 521,00 Kč 623 092,00 Kč 30 447 527,21 Kč

Daleko podstatnější informaci poskytuje tabulka číslo 6, kde vidíme dobu od podání návrhu do rozhodnutí o úpadku (je-li učiněno) a to v průměru, v tabulce číslo 7 pak vidíme medián. 124

Tab. 6: Doba od podání návrhu do rozhodnutí o úpadku (průměr) Krajský soud v Brně Krajský soud v Českých Budějovicích Krajský soud v Hradci Králové Krajský soud v Ostravě Krajský soud v Plzni Krajský soud v Praze Krajský soud v Ústí nad Labem Městský soud v Praze Vrchní soud v Olomouci Průměr ČR (dny)

63 92 90 76 100 84 38 61 28 70

Oproti druhé vlně výzkumu zde vidíme určité zkrácení obvyklé délky případů (od podání návrhu do rozhodnutí o úpadku) – srovnání mezi jednotlivými vlnami nabízí závěrečná tabulka textu. K samotné tabulce 6 lze poznamenat, že údaj za Vrchní soud v Olomouci není směrodatný, neboť je založen na jednom specifickém případě. Avšak vezměme za velmi podivné, že stejné úkony a stejné procesní výkony trvají u plzeňského soudu v podstatě téměř trojnásobek času, než za který věc vyřídí soud v Ústí nad Labem. Pod průměrnou dobou se pohybují pouze soudy v Ústí, v Praze a v Brně, všechny ostatní jsou velmi výrazně nad průměrem. Tab. 7: Doba od podání návrhu do rozhodnutí o úpadku (medián) Průměr Medián

70 dní 44 dní

Medián je podstatně nižší než průměr, takže pravděpodobně musíme počítat s tím, že existuje relativně nevelké (ale významné) množství případů, které však trvají podstatně delší dobu, než je průměr, čímž tento ukazatel vychylují nahoru oproti mediánu. Tab. 8: Doba od podání návrhu do schválení závěrečné zprávy insolvenčního správce nebo do zrušení konkurzu (průměr) Krajský soud v Brně Krajský soud v Českých Budějovicích Krajský soud v Hradci Králové Krajský soud v Ostravě Krajský soud v Plzni Krajský soud v Praze Krajský soud v Ústí nad Labem Městský soud v Praze Vrchní soud v Olomouci Průměr ČR (dny)

681 710 872 619 982 723 547 611 255 678

125

I tehdy, pokud hledáme délku trvání insolvenčních řízení od podání návrhu až do závěru řízení (ať již jsou věřitelé uspokojeni nebo nejsou), nejnižší průměry vykazují soudy v Ústí nad Labem a v Praze (městský soud), i tentokrát nacházíme nejdelší řízení u Krajského soudu v Plzni. Na západě Čech trvá průměrné insolvenční řízení o rok a měsíc déle než v severních Čechách – rozdíl tedy není tak dramatický, jako v případě termínu vyhlášení úpadku, ale i tak jde o dobu, která je až nepochopitelná. Tab. 9: Doba od podání návrhu do schválení závěrečné zprávy insolvenčního správce nebo do zrušení konkurzu (medián) Průměr 681 dní Medián 528 dní Znovu zde vidíme situaci (Tab. 10), kdy je průměrná délka trvání insolvenčního řízení podstatně vyšší než medián, tedy než taková délka, která platí pro prostřední případ z celé zkoumané skupiny. Tedy musí existovat určitá skupina insolvenčních řízení, které trvají relativně výrazně delší dobu, než jaký je průměr. Tab. 10: Případy dělené podle typu přihlášených pohledávek* 5 Pouze zajištěné 305 Pouze nezajištěné Zajištěné i nezajištěné 100 Jak je vidět z tabulky 10, v insolvenčních řízeních se relativně často objevuje stav, kdy samotné parametry řízení jsou dosti neobvyklé. Například lze pravděpodobně říci, že většina i relativně poučené veřejnosti bude předpokládat u obvyklého insolvenčního řízení jak zajištěné, tak i nezajištěné věřitele, protože veřejnost je obvykle příliš ovlivněna mediálně známými případy. Jak je vidět, tak situace, kdy jsou u jednoho řízení zajištění i nezajištění věřitelé, je ve skutečnosti poměrně neobvyklá, nebo alespoň zcela jistě není většinová.† Tab. 11: Počet přihlášených věřitelů nezajištěných/zajištěných Počet zajištěných věřitelů Počet zajištěných pohledávek Počet nezajištěných věřitelů Počet nezajištěných pohledávek

288 681 5 270 13 863

Tabulka 11 vytváří podmínky k tomu, aby si pozorovatel mohl představit počet věřitelů a počet pohledávek přihlášených do obvyklého průměrného insolvenčního řízení. Jak vidno,

V tabulce chybí pět obtížně definovatelných případů z celku 415 případů, ve kterých došlo k vyhlášení úpadku dlužníka. † Tento parametr byl zjišťován poprvé ve druhé vlně výzkumu a výsledek byl velmi podobný: 274 případů, ve kterých vystupují pouze nezajištění věřitelé, 13 případů s pouze zajištěnými věřiteli a 74 případů s věřiteli zajištěnými i nezajištěnými zároveň. *

126

zajištění věřitelé přihlašovali v průměru asi dvě až tři pohledávky (cca 2,5 pohledávky na jednoho věřitele). U nezajištěných věřitelů byl poměr podobný, tedy asi 1:2,5.* Tab. 12: Objem/počet přihlášených pohledávek celkem – objem/počet uznaných pohledávek celkem Objem Počet Přihlášené pohledávky 3 461 080 812 Kč 14 544 3 186 202 092 Kč 13 631 Uznané pohledávky Tab. 13: Objem/počet přihlášených nezajištěných pohledávek celkem – objem/počet uznaných nezajištěných pohledávek celkem Objem Počet Přihlášené pohledávky 2 795 476 801 Kč 13 863 2 565 079 189 Kč 12 973 Uznané pohledávky Tab. 14: Objem/počet přihlášených zajištěných pohledávek celkem – objem/počet uznaných zajištěných pohledávek celkem Objem Počet Přihlášené pohledávky 665 604 011 Kč 681 621 122 903 Kč 658 Uznané pohledávky Problematika pohledávek a jejich uznávání je významnou kapitolou insolvenčních řízení a jak vidíme z předchozích tří tabulek, jde v této oblasti o dost značné majetky. Celkově byly ve sledovaných 415 případech popřeny pohledávky v hodnotě téměř 280 milionů korun, což je zhruba 7 až 8 procent objemu všech přihlášených pohledávek. Co se počtu pohledávek týká, ve třetí statistické vlně byly popřené pohledávky v podstatě průměrné – bylo popřeno 913 pohledávek (nyní hovoříme o zajištěných i nezajištěných zároveň), což je znovu asi 7 až 8 procent z celkového počtu pohledávek. Tab. 15: Pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené (objem, průměr) průměr náhrada hotových výdajů předběžného správce 1 296 Kč 27 000 Kč odměna předběžného správce náhrada hotových výdajů insolvenčního 47 721 Kč správce 102 846 Kč odměna insolvenčního správce 282 715 Kč ostatní pohledávky za majetkovou podstatou 758 648 Kč pohledávky na roveň majetkové podstaty

*

počet řízení 1 1 381 414 182 102

I v tomto směru jsou výsledky druhé vlny statistických výzkumů velmi podobné a můžeme říci, že složení obvyklého portfolia se potvrdilo. Na 342 zajištěných věřitelů připadalo 724 přihlášených zajištěných pohledávek, Na 5 398 nezajištěných věřitelů připadá 12 168 nezajištěných pohledávek.

127

Pohledávky za majetkovou podstatou a následně také pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou byly sledovány i ve druhé vlně zkoumání, podobně jako ve třetí vlně však nejsou získaná data plně vypovídající – u řady případů je kvalita dat poskytovaných dokumenty v insolvenčním rejstříku tak nízká, že buď nelze definovat jednotlivé položky, nebo je pochybná skutečná výše těchto pohledávek (i když se to zdá na první pohled neuvěřitelné), není vůbec jisté, zda některé položky, které v daném případě opticky neexistují, nejsou ukryty v jiných číslech a podobně. Tabulka 15 ukazuje průměrné hodnoty (tedy nikoliv absolutní součet) a to pro počet případů, ve kterých se uvedené položky vyskytují. Tab. 16: Objem celkem odhadnuté hodnoty majetku dlužníka/objemy odhadů podle kategorií majetku (jsme-li toho schopni) – tabulka s údajem v jakém počtu řízení byl odhad uskutečněn Objem 276 632 472 Kč 550 083 145 Kč 79 576 019 Kč 27 448 305 Kč 127 720 975 Kč 0 Kč 272 168 288 Kč 27 370 577 Kč 15 092 404 Kč

Celkové výdaje z majetkové podstaty Odhad majetkové podstaty Hotovost Odhad movitého majetku Odhad nemovitého majetku Ocenění hodnoty podniku Pohledávky Zásoby Ostatní

Počet řízení 357 285 211 64 37 0 161 29 48

Otázka odhadů hodnoty majetku dlužníka je zvláště problematická, protože v této oblasti existuje ještě větší vágnost v dokumentech obsažených v insolvenčním rejstříku, než v případě pohledávek za majetkovou podstatou. V podstatě je téměř jisté, že alespoň nějaký odhad hodnoty dlužníkova majetku je uskutečněn vždy a ve všech případech, kdy je nějaký majetek dohledán nebo se o něj například vede incidenční spor. Záznamy v dokumentech týkajících se příslušného insolvenčního řízení ale bývají velmi nejasné a nepřesné, v případě odhadů hodnoty majetku dlužníka jde často pouze o zmínky v rámci řešení jiných témat a podobně – je tedy neobyčejně náročné tyto informace shromažďovat. Tabulka 16 tedy poskytuje spíše možnost orientace v problému a každopádně dává alespoň odpověď na otázku, jak často jsou odhady majetku vytvářeny systémově a si tím, že jsou o nich veřejnost a především věřitelé plně informováni prostřednictvím insolvenčního rejstříku. Tab. 17: Počet řízení s výplatou – bez výplaty Počet % 223 53,7 Počet řízení s uspokojenými věřiteli Počet řízení s neuspokojenými věřiteli 192 46,3 Tabulka 17 ukazuje velmi významnou skutečnost, totiž poměr případů s úpadkem, kde dojde k uspokojení věřitelů a těch řízení, ve kterých k žádnému uspokojení věřitelů nedochází. Vzájemný poměr je 53,7 ku 46,3 ve prospěch řízení s uspokojením věřitelů (čímž ale není řečeno, že s nějakým výraznějším uspokojením, ve skutečnosti může jít o uspokojení 128

naprosto marginální). Když tato data použijeme k analýze spolu s daty z tabulky 10, pak zjistíme několik zajímavých okolností. Můžeme předpokládat, že v případech, kde jsou pouze zajištění věřitelé nebo kde jsou zajištění i nezajištění věřitelé, dochází k uspokojení věřitelů. Zbývá pak 305 případů, ve kterých jsou evidováni pouze nezajištění věřitelé. Pokud toto číslo srovnáme s počtem řízení bez jakéhokoliv uspokojení věřitelů (v této souvislosti můžeme především mluvit o věřitelích nezajištěných), pak je zde pravděpodobnost, že pouze v 107 případech insolvenčních řízení, kde účastníky jsou pouze nezajištění věřitelé, dochází k jejich alespoň částečnému uspokojení (ve vzorku 415 případů). Když srovnáme tento stav s výsledky šetření druhé vlny, pak odpovídající tabulka vypadala takto: Tab. 18: Počet řízení s výplatou – bez výplaty (druhá vlna výzkumu) Počet (z celku 361) Podíl (v %) 160 44,32 Počet řízení s uspokojenými věřiteli 201 55,68 Počet řízení s neuspokojenými věřiteli Jak vidno, ve třetí vlně se podíl případů s uspokojením a bez uspokojení v podstatě obrátil, což koresponduje i s dalšími odlišnostmi vzorku, na které jsme upozornili již dříve. Tab. 19: Celkové výnosy zpeněžení majetkové podstaty ve všech konkurzech ve smyslu celkových příjmů majetkové podstaty/výnosy zpeněžení podle typu výnosu objem 394 368 316 Kč 30 643 703 Kč 157 817 231 Kč 25 753 923 Kč 9 715 902 Kč 36 467 196 Kč 3 956 838 Kč 59 197 360 Kč

Výnos ze zpeněžení majetku Výnos z prodeje movitého majetku Výnos z prodeje nemovitého majetku Výnos z prodeje podniku Výnos z prodeje pohledávek Výnos z inkasa pohledávek Výnos z prodeje zásob Ostatní výnosy

Počet řízení 326 165 79 3 72 124 15 202

Tabulka 18 ukazuje, jaké majetky se nejvíce podílejí na příjmech majetkové podstaty. Výnosy ze zpeněžení majetku byly dosaženy v celkem 326 případech, to není v rozporu s údajem o počtu řízení bez uspokojení věřitelů. Je totiž poměrně jednoduše možné, aby v řadě případů byl majetek sice zpeněžen, ale tento výnos pak stačil pouze na krytí nebo jenom částečné krytí pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených. Pokud tomu tak je, pak k uspokojení věřitelů nedochází, protože veškeré výnosy spotřebují náklady insolvenčního řízení a případně upřednostněné pohledávky.

129

Tab. 20: Celkové výsledky řízení třetí vlny výzkumu – uspokojení věřitelů

Zajištění věřitelé Nezajištění věřitelé Pohledávky za majetkovou podstatou Pohledávky postavené na roveň pohl. za majetkovou podstatou

Uznané Uspokojení Objem výplaty pohledávky (%) 621 122 903 Kč 236 091 420 Kč 38% 2 565 079 189 Kč 144 983 728 Kč 6% 112 214 5790 Kč

87 048 763 Kč

78%

77 382 183 Kč

60 841 621 Kč

79%

Celkově bylo ve vzorku třetí vlny výzkumu dosaženo vyššího uspokojení věřitelů (zajištěných i nezajištěných). Celkové srovnání nabízí následující tabulka 21 Tab. 21: Srovnání dosavadních vln výzkumů Údaj/vlna Počet případů přijatých do zkoumání Řízení bez vyhlášení úpadku Řízení s vyhlášením úpadku Průměr/medián trvání do úpadku (dny) Průměr/medián trvání do konce řízení (dny) Počet řízení s pouze zajištěnými/nezajištěnými/oběma typy věřitelů Řízení s uspokojením/bez uspokojení věřitelů Procentuální poměr řízení s a bez uspokojení Uspokojení pohledávek zajištěných věřitelů (%) Uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů (%) Uspokojení pohledávek za majetk. podstatou (%) Uspokojení pohledávek na roveň postavených (%)

1. vlna 2. vlna 675 946 488 585 187 361 n.a. 77/54 n.a. 681/528 n.a. 13/274/74

3. vlna 572 175 415 70/44 617/553 5/305/100

94/93 49,5:50,5 24,0 1,2 n.a. n.a.

223/192 56,7:46,3 38,0 6,0 78,0 79,0

160/201 44,3:55,7 23,0 3,5 65,0 78,0

Zdroj všech tabulek v textu: www.vyzkuminsolvence.cz

Vyhodnocení třetí vlny a srovnání s vlnami předchozími Především můžeme konstatovat, že všechny tři vlny výzkumů jsou plně kompatibilní ve smyslu potvrzení výsledků. Zásadní odlišnost v rovině počtu řízení s a bez úpadku je naprosto vysvětlitelná specifickou vlastností vzorku, když je třeba si uvědomit, že ještě stále nedosáhl počet prozkoumaných případů (dohromady ve všech vlnách) ani dvaceti procent celkového počtu případů započatých po 1. lednu 2008 a ukončených před závěrem roku 2013. V tomto množství případů platí, že stále je možné celkové výsledky jedné vlny poměrně snadno rozkolísat náhodností výběru insolvenčních případů, což ale není zásadní zpochybnění získaných dat. Je nutné vidět, že jednotlivé soubory se liší, avšak s výjimkou zásadní odlišnosti v rovině způsobu řešení insolvenčního případu (s úpadkem – bez úpadku) nenacházíme tak významné odchylky, aby to mohlo vést k nejistotě ohledně výsledků. Pokud se podíváme na tabulku 21, pak samozřejmě registrujeme některé podstatné odlišnosti, ale ty mají společnou logiku vycházející ze základního posunu mezi případy s vyhlášením úpadku a případy ukončenými 130

bez vyhlášení úpadku a pak především s uspokojením věřitelů oproti případům, kde k uspokojení věřitelů nedošlo. Pokud se změní poměr v této rovině, pak nutně musí být vyšší uspokojení věřitelů, což také ve třetí vlně čísla ukazují. Odlišnosti mezi vlnami v takových datech, jako je doba trvání řízení do rozhodnutí o úpadku nebo doba trvání řízení do pravomocného ukončení, se budou vyskytovat vždy, neboť tato čísla mají značnou volatilitu, která (jak je velmi dobře vidět z detailnější regionální analýzy) záleží na způsobu práce příslušného krajského soudu, ale také na velmi specifických rysech konkrétního případu. Je například značný rozdíl mezi jinak velmi podobnými případy, ve kterých dlužník poskytuje věřitelům a insolvenčnímu správci i soudu potřebnou součinnost a případy, kde dlužník na výzvy nereaguje. Při jinak značné podobnosti případů může pouze vinou tohoto přístupu dlužníka k situaci dojít k prodloužení doby řízení do úpadku o několik desítek dnů. V každém případě platí, že všechny tři dosavadní vlny statistických zkoumání konkrétních insolvenčních případů ukazují, že uspokojení věřitelů zajištěných, ale především věřitelů nezajištěných, je dramaticky nízké a díky tomu má zcela jistě vliv na chování věřitelů. Poněkud lepší výsledky ve třetí vlně naznačují, že celkové uspokojení zajištěných věřitelů je dosahováno pravděpodobně někde kolem 35 procent z jejich pohledávky – zde jde o odhad týmu Výzkum insolvence uskutečněný na základě popisovaných tří vln a na základě velmi předběžných výsledků vlny čtvrté. Ta se uskutečnila na jaře roku 2014 a v současné době probíhá verifikace získávaných dat. Uspokojení nezajištěných věřitelů dosahuje (odhad na stejném základě, jako odhad předchozí) asi čtyř až pěti procent z jejich pohledávky, což je poměr velmi nízký. Výsledky všech postupně uskutečněných výzkumů naznačují, že uspokojení věřitelů se pomalu zvyšuje s tím, kdy jsou zahájena insolvenční řízení – čím je zahájení řízení blíže k současnosti, tím je vyšší potenciál uspokojení nezajištěných věřitelů. Vědecký tým Výzkum insolvence to vysvětluje zaprvé dozníváním krize, za druhé pak postupným zlepšováním insolvenčního zákona tak, jak probíhaly v minulých letech jeho novelizace. Lze to považovat za důkaz postupně se zlepšujícího právního prostředí.

Závěr V následujících vlnách výzkumů dojde k postupnému upřesňování dat o insolvenčních řízení v České republice a díky rozšíření počtu případů, které budou zkoumány s nejnovějším typem dotazníku, dojde také k tomu, že se zvýší možnosti dílčích analýz – například bude možné uskutečnit analýzy zaměřené na výsledky dosahované v jednotlivých regionech země a jejich srovnávání s regiony jinými. Podobně bude možné selektovat i jiné skutečnosti, například definovat přesněji vliv incidenčních sporů na délku insolvenčních řízení a podobně. Ještě během roku 2014 a pak v roce 2015 dosáhne celková databáze prozkoumaných případů takového statistického významu, že dílčí analýzy budou mít dostatečnou relevanci.

Literatura: [1] Kislingerová, E. – Arltová, M. (2013): Forecasting The Number Of Insolvency Petitions and Bankruptcies for 2013–2014. In: Jirčíková, E., Knápková, A., Pastuszková, E. (ed.). Proceedings of the 6th International Scientific Conference: Finance and the performance of Firms in Science, Education and Practice [CD-ROM]. Zlín : Universita Tomáše Bati, Fakulta managementu a ekonomiky, s. 336–347, 2013. [2] Smrčka, L. – Arltová, M. – Schönfeld, J. – Louda, L. (2014): Parameters of insolvency proceedings in developed countries and their dependence on economic performance. In: 131

Proceedings of the 18th International Conference on Circuits, Systems, Communications and Computers (CSCC 2014), Santorini Island, Greece, July 17-21, 2014 (v tisku). [3] Kislingerová, E. – Richter, T. – Smrčka, L. a kol. (2013): Insolvenční praxe v České republice v období 2008 – 2013. Praha : C. H. Beck, 2013. ISBN 978 – 80 – 7400 – 497 – 1. [4] World Bank, IFC (2013): Doing Business 2013. A copublication of The World Bank and the International

Finance

Corporation,

Washington

http://data.worldbank.org/indicator/IC.ISV.DURS?page=1. [5] www.vyzkuminsolvence.cz

132

DC,

2013,

Insolvence, malý podnik, sociální aspekty Insolvency, small enterprise, social aspects

Vladimír Štípek* ABSTRAKT Insolvenční zákon a jeho novela jsou nadějí pro zajištění jistoty a spravedlivého přístupu k podnikání, zejména pro malé a střední podniky. Zajištění práv věřitele – malého podniku - je jedním z úkolů tohoto zákona. Důvěra v oblasti podnikatelského prostředí je základem příznivého ekonomického a sociálního rozvoje. Každý krok, který znamená zlepšení oproti minulosti, je přínosem. Požadavky praxe vyžadují v procesech insolvenčního řízení komplexní řešení. Případová studie, představující existující problémy malého podniku, včetně problémů sociálních, je součástí článku. Klíčová slova: Insolvence; Malý podnik; Sociální aspekty

ABSTRACT Insolvency law and its amendment are hoping to provide certainty and fairness for business, especially small and medium enterprises. Ensuring the rights of creditor – small enterprise - is one of the objectives of this act. Confidence in the business environment is the basis of favourable economic and social development. Each step represents an improvement compared to the past, is beneficial. Requirements of practice need in the process of insolvency proceedings comprehensive solution. Case study, illustrating the existing problems of the small enterprise, including social problems, is the part of the article. Insolvency; Small enterprise; Social aspects JEL classification: G30

Úvod Problémy insolvence zatěžují velké i malé podniky. Malé podniky se ve většině případů s nimi vyrovnávají obtížněji. Zkušenosti a požadavky podnikatelské praxe vyžadují v procesech insolvenčního řízení komplexní řešení. Jeden z nejdůležitějších úkolů působnosti insolvenčního zákona je nutno spatřovat zejména v posílení postavení věřitelských malých podniků, které řádně plní své závazky vůči jiným osobám a dostávají do problémů vlivem druhotné platební neschopnosti. Sociální problémy podnikatele, vyplývající z nedostatku peněžních prostředků pro běžný život, logicky následují. Podnikatelskou činnost tak ohrožují zákazníci, kteří se sami dostali do problémů, častým případem je bohužel i záměrné jednání nepoctivých zákazníků, kteří za dodané zboží a služby nehodlají zaplatit. V mnoha případech se tak dlužník závazkům vyhnul a přivedl poctivou dodavatelskou firmu do problémů či

*

Ing. Vladimír Štípek, Ph.D. – odborný asistent; Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta.

133

dokonce k úpadku. Insolvenční právo představuje náročnou a složitou oblast, o čemž svědčí řada úprav, k nimž v posledních letech již došlo a které nejspíše bude i v budoucnu zapotřebí provádět. V okolí podnikatelských i nepodnikatelských subjektů dochází ke stále rychlejším změnám, na které je nutno reagovat. Pochopení složitosti a někdy i absurdity insolvence lze ilustrovat na případu malého podniku, který se dostal v systému podnikatelského prostředí do problémů. K těmto případům je třeba stále se vracet a hledat nová řešení.

Metodika V článku bylo využito výsledků dlouhodobého zkoumání vybraného subjektu v rámci již realizovaného výzkumného projektu Národního programu výzkumu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy „Manažerský audit jako nástroj podpory trvale udržitelného rozvoje malého a středního podnikání“. Sledování a výzkum části vybraných subjektů dále pokračuje a je důležitým podkladem pro zkoumání problémů malých podnikatelů s tématikou insolvence. K dalším pramenům patřilo studium publikací s tématikou insolvence, obecně známých informací o této problematice a vlastní výzkum autora na základě řízených rozhovorů s vedením vybraných firem. K stěžejním pramenům patřily publikace Kislingerová (2010), Stejskalová, I. – Rolínek, L. et al.. (2008), dále pak Štípek (2007), Štípek (2008) Štípek (2013) a v neposlední řadě Vládní návrh insolvenčního zákona (2013). Výzkum vycházel z dlouhodobého sledování vývoje podniku, zmíněného v případové studii.

Výsledky a diskuse Výzkum v oblasti insolvence je většinou zaměřen na statistické výsledky celé České republiky či krajů, právní problematiku a globální problémy. Pro pochopení složitosti problematiky insolvence zejména je však třeba zaměřit se též na konkrétní případy malých podniků a podnikatelů, kteří se dostali do problémů s uhrazováním závazků. Logika věci je nezpochybnitelná, dlužníci musí dostát svým závazkům, je však nutno citlivě rozlišovat jednotlivé případy. Řada „podnikatelů“ vstupuje do podnikatelských aktivit se záměrem vyhnout se vypořádání závazků, převést majetek na jiný subjekt a dluhy neplatit - zde nutno postupovat nekompromisně a hlavně co nejrychleji. Nepřijatelné je podávání návrhů na zahájení insolvenčního řízení ze strany věřitelů, kteří se svým podáním snaží dotčeného soutěžícího eliminovat z dalšího konkurenčního boje v daném podnikatelském prostředí, poškodit jiného soutěžícího na pověsti, na důvěryhodnosti, na možnosti ucházet se o veřejné zakázky, na možnosti a podmínkách pro získání úvěru apod. Takové jednání musí být tvrdě postihováno. Zadlužení podniku v důsledku nepříznivého vývoje v podnikatelském okolí, v důsledku nepoctivosti obchodních partnerů, obtížnému vymáhání pohledávek, neschopnosti soudů rozhodnout včas ve prospěch poškozeného, kdy subjekt projevuje snahu záležitost vyřešit, je zapotřebí řešit eticky v souladu s platnými zákony. Součástí ideových záměrů insolvenčního zákona se musí stát podpora zájmů poctivých podnikatelů, přičemž procesy insolvenčního řízení je nutno zrychlit, zefektivnit a zajistit jejich transparentnost. Problémy s nezaplacenými pohledávkami od svých zákazníků řeší dlouhodobě malý podnik, jehož vznik se datuje do počátku 90. let 20. století. Zaměření činnosti zkoumaného subjektu – malého podniku – patří oblasti obchodu a služeb, nákupu a prodeje spotřebního a průmyslového zboží, strojů a zařízení, vedení účetní a mzdové agendy, zpočátku rovněž celních služeb a vybrané zahraničně obchodní činnosti. V počátečním období, tj. devadesátá léta 20. století, bylo podnikání zaměřeno na zprostředkovatelskou činnost orientovanou do zahraničí. Další činností byl nákup a prodej 134

zboží, zejména balených potravin. Aktivity firmy byly úspěšné až do druhé poloviny devadesátých let, kdy na český trh vstoupily obchodní řetězce, poté se zisk začal snižovat. Podnikatel začal s vykupovat jablka, která byla prodávána pro výrobu základu moštů, šťáv a vonných esencí. Prodej byl realizován zhruba z devadesáti procent do Rakouska, zbývající část byla prodávána zpracovatelským firmám v Německu a v tuzemsku. Podnik se v dostal do druhotné platební neschopnosti, kdy mu rakouský zákazník v pořadí třetí a největší dodávku neuhradil. Nezaplacením faktur vznikla pohledávka dosahující 700 tisíc Kč. V tomto případě nastala typická situace, která je předmětem snahy o zlepšení účinnosti insolvenčního zákona. Právní cestou se nepodařilo pohledávku vypořádat, náklady za poskytnuté právní služby činily čtvrtinu pohledávané částky, takže vymáhání dluhu nepřineslo žádoucí výsledek. Následující hospodářský rok byl pro malý podnik velmi obtížný, neboť bylo nutno situaci řešit půjčkami. Nahrazení ztráty z neuhrazené pohledávky vlastní podnikatelskou činností trvalo nejméně dva roky. Poučení k nutné opatrnosti při podnikání měl majitel subjektu stále na paměti. Aktivity byly rozšiřovány, jednalo se např. o nákup a prodej polyetylénových komponent, z nichž jsou vyráběny PET lahve, o nákladní automobilovou přepravu, provozování stáčírny minerálních vod, včetně zdravotních produktů, které byly vyváženy do zahraničí i mimo evropské státy. V tomto období, i když měl značné pochybnosti, dal zakladatel zkoumaného subjektu spolupracovníkům svolení k nové činnosti v oblasti zprostředkování dispečerských služeb v nákladní automobilové dopravě. Přes veškerou opatrnost došlo bohužel k situaci, kdy opět další rakouská firma za přepravu zboží kamiony přestala platit. Než majitel stačil vydat rozhodnutí o zákazu poskytování služeb této firmě, dluh za nezaplacené faktury vzrostl téměř na čtyři miliony Kč. Současně se vznikem prvního problému přestaly hradit vydané faktury i dva tuzemské podniky a pohledávka vzrostla na 6 milionů Kč, čímž se náhle z věřitele stal dlužník a pro malý podnik vznikla krizová situace. Právníci věřitelů usilovali o zaplacení pohledávek, domáhali se např. i vyplacení majetkového podílu z provozování minerálních vod, takže majitel zkoumaného subjektu musel v aktivitách, které sám založil, roli společníka opustit a původně nadějné provozování stáčírny minerálních vod nemělo dlouhého trvání. Majitel zkoumaného subjektu postupoval vůči svým dlužníkům také soudní cestou. Výsledek vymáhání pohledávek byl téměř nulový. V současné době tj. v roce 2014 vede majitel podniku několika firmám účetní a mzdovou agendu a postupně splácí vlastní závazky. Soudní jednání pokračují a finanční situace podniku se zlepšuje jen pozvolna. Řada soudních jednání dopadla ve prospěch majitele firmy, ale peněžního plnění závazků dlužníků nebylo vůbec dosaženo. Podnikatel se dostal do osobních finančních problémů, s nimiž byly spojeny i problémy zdravotní. Osobní spotřebu musel omezit na minimum a dopad této situace na rodinný život byl drastický. Přetrvávající krizovou situace lze řešit čekáním na další rozhodnutí soudu, jehož závěry by měly logicky vyznít ve prospěch majitele firmy, protože jeho pohledávky nebyly uhrazeny a posléze na jejich peněžní plnění. Naděje na vyšší účinnost novely insolvenčního zákona je také možností, případ se však řeší tak neúměrně dlouho, že je majitel přesvědčen o nereálnosti spravedlivého výsledku. Hledání jiných cest a možností spočívá v získání potřebných prostředků, např. diverzifikací podnikatelské činnosti do oblasti poskytování finančních služeb prostřednictvím zavedené společnosti. Toto řešení mohlo přinést rychlejší zlepšení finanční situace s využitím dosavadních zkušeností a materiálního vybavení, tj. dlouhodobě najaté kanceláře ve 135

frekventované lokalitě, výpočetní a komunikační techniky apod. Vleklá soudní jednání a nevyřešené závazky však znamenaly značný časový odklad i této možnosti, čímž se cíl vyřešení zadluženosti zkoumaného subjektu oddálil. Právo je sice na straně majitele firmy, ale dosavadní vývoj přináší spíše skepsi - zaplacení soudem přiznaných pohledávek se nerealizovalo. Soudy v zahraničí musel majitel podniku pro nedostatek peněžních prostředků vzdát. Nový insolvenční zákon je nepochybně nadějí pro řešení případů, kdy malé podniky a jejich majitelé neměli mnoho šancí na dosažení práva.

Závěr Zkoumání přínosů nového insolvenčního zákona jako celku, statistické přehledy vývoje insolvence mají svůj nezastupitelný význam. Je však nutno vidět problémy z pohledu těch, kteří se do nich dostali nikoli úplně vlastní vinou. Část viny nesou dosavadní nedokonalosti zákonů, část nedůsledné uplatňování zákonů stávajících v soudních jednáních, část viny nesou sami podnikatelé, kteří někdy neodhadnou rizikovou situaci. Výsledky poctivé podnikatelské činnosti jsou pak znehodnocovány poměrně častým jevem v podnikání, tj. neplacením za převzaté dodávky zboží a služeb, čímž dochází k druhotné platební neschopnosti subjektu, který své závazky dosud bez problémů plnil a hodlal je plnit i nadále. Domáhání se práva soudní cestou je nákladné, zdlouhavé a často bezvýsledné. Sociální a zdravotní problémy takto postižených malých podnikatelů ze situace logicky vyplývají. Z výše uvedených nešvarů těží nepoctiví podnikatelé, situace využívají i podnikatelé v zahraničí, které bylo a je považováno za teritorium solidnosti. Orientace insolvenčního zákona na ochranu poctivých podnikatelů – věřitelů – by měla být z jednou z hlavních snah zákonodárců. Důvěra v podnikatelském i nepodnikatelském prostředí je neodmyslitelnou součástí zdravého ekonomického i sociálního rozvoje. V tomto duchu by měl plnit své poslání také insolvenční zákon. Komplexní řešení, jehož součástmi jsou legislativa a soudnictví, musí zabezpečovat příznivé a spolehlivé zázemí pro poctivé podnikatele, zejména v oblasti malého a středního podnikání.

Literatura [1] Kislingerová, E. Podnik v časech krize. 1. vyd. Praha, Grada Publishing, 2010. 208 s. ISBN 978-80-247-3136-0 [2] Stejskalová, I. – Rolínek, L. et al. Manažerský audit v malých a středních podnicích. 1. vyd. Praha, ASPI, a.s. 2008. 160 s. ISBN 978-80-7357-406-2 [3] Štípek, V. Příprava firmy ke koučování. Acta Universitatis Bohemiae Meridionales. Vědecký časopis pro ekonomiku, řízení a obchod., Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích: České Budějovice, 2007, Volume X, 1/2007. s. 21 – 25. ISSN 1212-3285 [4] Štípek, V. Firma a koučování. In Mendelova zemědělská a lesnická univerzita: Firma a konkurenční prostředí. Brno, s. 125-129, 2008. ISBN 978-80-86633-85-5. [5] Štípek, V. Insolvence a věřitel. In Vysoká škola ekonomická v Praze, Nakladatelství Oeconomica. Insolvence 2013 – konec jedné etapy, začátek další? Praha, s. 117 – 120, 2013. ISBN 978-80-245-1927-2 [6] Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů. 2013. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tisk.sqw.

136

Kontakty: Vladimír Štípek, Ing., Ph.D. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Zdravotně sociální fakulta Katedra radiologie, toxikologie a ochrany obyvatelstva Emy Destinové 46, České Budějovice, PSČ 370 05 Czech Republic [email protected]

137

Právne riziká podniku Legal Risks of Enterprise Viera Šukalová ABSTRAKT V podmienkach neustálych zmien v podnikateľskom prostredí je nutné metódy a nástroje krízového manažmentu integrovať do manažmentu v podmienkach kritických zmien. Aby bolo možné kríze predchádzať, je nevyhnutné riziká vznikajúce v dôsledku neustálych zmien v podniku i mimo neho, riadiť. Právne riziká predstavujú oblasť rizík, kde ťažisko ochrany spočíva predovšetkým v prevencii. Korene týchto rizík spočívajú vo vzniku, zmenách, zániku určitých právnych vzťahov a to na základe výskytu určitej právnej skutočnosti. Podnikateľské subjekty realizujú svoje práva právnymi úkonmi alebo iným dovoleným konaním. Príspevok sa zaoberá problematikou riadenia rizík v podniku, osobitne právnymi rizikami a ich vnímaním malými a strednými podnikmi. Kľúčové slová: riziko, právo, riadenie rizík. ABSTRACT Under conditions of constant changes in the business environment, it is necessary methods and crisis management tools integrated into management in critical conditions change. In order to prevent a crisis, it is necessary to risks arising as a result of constant changes in the enterprise and beyond, to manage. Legal risks include the risk area, where the focus of protection lies primarily in prevention. The roots of the risks lay in the establishment, change, termination of certain legal relations on the basis of the development of a legal reality. Businesses realize their rights through legal actions or other lawful act. The article deals with risk management in the enterprise and, in particular legal risks and their perception of SMEs. Key words: Risk, law, risk management. JEL classification: M2

Úvod Posledné desaťročia znamenali pre podniky vznik nového podnikateľského prostredia, ktoré je charakterizované neustálymi zmenami vo vnútri podniku pričom rastie aj intenzita externých zmien. V tejto súvislosti je možné použiť pre manažment organizácií pojem manažment v podmienkach kritických zmien, ktorý sa používa od začiatku 90-ych rokov. Vplyv externého prostredia môže mať dopad nielen na zmenu interného prostredia , možnosť ich využitia ako príležitosti k posilneniu a zhodnoteniu svojej podnikateľskej pozície, ale jeho dôsledky môžu byť kritické až krízové. Preto takýto manažment často zahrňuje aj krízový manažment. Manažment podniku by mal byť pripravený čeliť podmienkam externého ohrozenia a vedieť ich aktívne využiť, čo patrí v súčasnosti k nevyhnutnému umeniu stratégie a taktiky modernej manažérskej práce.

Riadenie rizík v podniku V podmienkach neustálych zmien v podnikateľskom prostredí je nutné metódy a nástroje krízového manažmentu integrovať do manažmentu v podmienkach kritických zmien. Aby bolo možné kríze predchádzať, je nevyhnutné riziká vznikajúce v dôsledku neustálych zmien 138

v podniku i mimo neho, riadiť. Manažment rizík sa stáva neoddeliteľnou súčasťou moderného riadenia na prelome storočí, pretože proces identifikovania rizík vo všetkých oblastiach spoločnosti a podnikania a hľadanie ciest na ich znižovanie patrí medzi aktuálne súčasné úlohy manažérov vo výrobnej i nevýrobnej sfére; ide o proces permanentný a kontinuálny, ktorý musí vytvárať podmienky na priebežné zlepšovanie súčasného stavu (alebo aspoň jeho nezhoršovanie). [5] Schopnosť riadiť riziká je jednou z nevyhnutných podmienok konkurencieschopnosti v súčasnosti. .Jedná sa o nasledovné oblasti riadenia rizík: Prírodné katastrofy a havárie Rizika ochrany životného prostredia Finančné riziká Projektové riziká Obchodné riziká  marketingové riziko,  strategické riziko  riziko manažmentu  rozpočtové riziko 6. Technické riziká 7. Právne riziká 1. 2. 3. 4. 5.

Tradičný a nový prístup k riadeniu rizík Cieľom nových koncepcií je aktívne riadenie rizika použitím sofistikovaných stochastických modelov na hodnotenie potenciálnych príležitostí a hrozieb v rámci celého podniku, teda integrovať riziko do programu podnikateľskej činnosti ako jeho aktívnu účasť vyvážením negatívnych a pozitívnych stránok. Hlavnými faktormi, ktoré determinovali postupný ústup od tradičného manažmentu rizika boli:  požiadavky investorov, ktorí oceňovali viac dobré riadenia rizika ako poisťovacie programy,  evolučný vývoj metód a modelov na meranie rizika – išlo o stochastické modely, ktoré analyzovali riziko ako viacrozmerný jav, t.j. viac rizikových faktorov pri viacerých aktivitách,  turbulentné politické a ekonomické zmeny konca 20. storočia vyžadujúce adekvátne prístupy podnikov v procese adaptácie na nové podmienky podnikania; progresívny vývoj prostriedkov počítačovej podpory a ich dostupnosť,  nové bankové derivátové nástroje na zabezpečenie ochrany proti variantu menových kurzov a úrokových sadzieb (forwardy, swapy,...),  požiadavky hodnotovo orientovaného manažmentu, ktoré vyžadovali potrebu vyjadrenia nových mier,  rozvoj IKT smerom k zabezpečeniu kvality informácií o riziku a ich sprísňovanie v reálnom čase,  skúsenosti finančných inštitúcií s uplatnením aktívneho manažmentu rizika. [3,6]

139

Tabuľka 1: Tradičný a nový prístup k manažmentu rizika Tradičný prístup k riadeniu rizík

Nový prístup k riadeniu rizík

Izolovaný prístup

Integrovaný prístup

Orientácia na negatívne odchýlky

Negatívne a pozitívne odchýlky

Reaktívny

Aktívny

Od prípadu k prípadu

Kontinuálny

Nákladovo orientovaný

Hodnotovo orientovaný

Úzko zameraný na riadenie produktov

Široko zameraný na riadenie procesov

Zdroj: Varcholová-Dubovická, 2008, s. 44

Porovnanie súčasných prístupov k manažmentu rizika a tradičných prístupov naznačuje, že tradičné prístupy sú izolované, sledujú iba negatívne dôsledky rizika, reaktívne, účelovo orientované na jednotlivé prípady. Celopodnikový manažment rizika je integrovaný, orientovaný na negatívne a pozitívne odchýlky od plánovaného stavu, aktívny, kontinuálny, hodnotovo založený a zameraný na riadenie procesov na všetkých stupňoch v celej organizácii. Riadenie rizika môžeme definovať ako akýkoľvek súbor činností vykonávaných jednotlivcami alebo komparáciou v snahe zmeniť riziko, ktoré vzniká v ich oblasti podnikania. Je prístupom, ktorý zahŕňa formálne organizovaný proces pre systematické zisťovanie, analyzovanie a odozvy na rizikové udalosti. V procese riadenia rizík sa zameriavame na správne pochopenie rizika a jeho príčin a na správne zvolenie nástrojov kontroly a predchádzania až dospejeme konečnej eliminácií sledovaných rizík. [1,3]

Právne riziká v podniku Poznanie rizikového profilu, poznanie činiteľov rizika a možnosti ich riadenia ako aj definovanie podnikového modelu pre riadenie rizika, to všetko sú úlohy spojené s riadením rizika na podnikovej úrovni. Právne riziká predstavujú oblasť rizík, kde ťažisko ochrany spočíva predovšetkým v prevencii. Korene týchto rizík spočívajú vo vzniku, zmenách, zániku určitých právnych vzťahov a to na základe výskytu určitej právnej skutočnosti. Podnikateľské subjekty realizujú svoje práva právnymi úkonmi alebo iným dovoleným konaním. Pritom môže dôjsť k pochybnosti o platnosti právnych úkonov. Právny úkon je neplatný -

ak nie je uskutočnený slobodne, vážne, určite a zrozumiteľne, jeho predmetom je plnenie nemožné, ten, kto ho uskutočnil, nemá spôsobilosť na právne úkony, osoba jedná v duševnej poruche, ktorá spôsobuje , že osoba je neschopná k tomuto právnemu úkonu, svojim obsahom alebo účelom odporuje zákonu alebo ho obchádza alebo sa prieči dobrým mravom, nebol uskutočnený vo forme, ktorú vyžaduje zákon alebo dohoda účastníkov. [2,4] Forma právnych úkonov je upravená v občianskom zákonníku, podľa neho: 140

a) Ak nebol právny úkon uskutočnený vo forme, ktorú vyžaduje zákon alebo dohody účastníkov, je neplatný. b) Písomne uzavretá dohoda môže byť zmenená alebo zrušená len písomne. c) Písomný právny úkon je platný, ak je podpísaný jednajúcou osobou. Podpis môže byť nahradený mechanickými prostriedkami v prípadoch, kedy je to obvyklé. Ak je právny úkon uskutočnený elektronickými prostriedkami, môže byť podpísaný elektronicky podľa osobitného predpisu. d) Písomná forma je zachovaná, ak je právny úkon uskutočnený telegraficky, diaľnopisom alebo elektronickými prostriedkami, ktoré umožňujú zachytenie obsahu právneho úkonu a určenie osoby, ktorá právny úkon uskutočnila. Protiprávny úkon, teda konanie porušujúce právne predpisy sú vo väčšine prípadov sankcionované v právnych normách, ktoré môžu byť takýmto spôsobom porušené, alebo v iných všeobecne záväzných právnych normách , napr. v trestnom zákone. Medzi najčastejšie právne riziká podniku patria: 1. Postup v rozpore so zákonom pri vykonávaní právnych úkonov súvisiacich s existenciou organizácie – pri jej vzniku, zápise do príslušného registra, zmenách, pri zrušení a tiež právnych úkonov, ktorými sa menia akékoľvek skutočnosti, týkajúce sa postavenia organizácie a ich orgánov. 2. Nevhodné interné právne normy – v rozpore so zákonom, neúčinné, nedostatočne zabezpečujúce riziko, alebo ktoré vôbec neexistujú. 3. Nevhodné zmluvy s dodávateľmi, odberateľmi zamestnancami – únik informácií, neplnenie záväzkov. 4. Ďalšie nevhodné zmluvy – napr. úverové, skladové a pod. , ktoré môžu viesť k exekúcii majetku alebo prevzatiu rizika za niekoho iného. 5. Nezabezpečenie ochrany osobných údajov – zamestnancov, klientov, tretích osôb, napríklad návštevníkov. 6. Iné porušenie všeobecne záväzných právnych predpisov alebo osobitných predpisov týkajúcich sa daného subjektu. 7. Nedostatočná ochrana majetku organizácie, ale aj zdravia a života ako aj majetku osôb. 8. Nesprávne postupy štatutárnych predstaviteľov alebo zamestnancov organizácie, ktorí svojim konaním môžu spôsobiť organizácii morálnu alebo skutočnú škodu. Zmluvné vzťahy podniku Medzi vážne riziká patrí aj každodenná náplň práce manažérov aj rozhodovanie o dôležitých skutočnostiach akým je aj uzatváranie rôznych zmlúv. Zmluva je dohoda alebo konsensus zmluvných strán, z ktorých vyplývajú práva a povinnosti pre zmluvné strany. Jedným z nevyhnutných predpokladov plnohodnotného rozvoja podnikateľskej činnosti subjektov na trhu je zmluvná sloboda. Táto sloboda predpokladá možnosť vstupovania do zmluvných vzťahov s ktorýmkoľvek subjektom a na akýkoľvek zákonom dovolený hospodársky účel. V zmluvných vzťahoch platí zásada rovnosti zmluvných strán vo vzájomnom ukladaní si povinností a práv tak, aby nedochádzalo k znevýhodneniu jednej alebo druhej strany. V dôsledku tejto zásady nie je možné jednostranne nanútiť druhému účastnikovi zmluvy nejakú povinnosť bez jeho vôle a takisto nie je možné vynútiť si splnenie povinností inak ako zákonným spôsobom. Treťou dôležitou zásadou pre fungovanie zmluvného vzťahu je zrozumiteľnosť zmluvy, ktorá pomáha predchádzaniu vzniku rozporov a nedorozumení tým že sa definujú pojmy, práva i povinnosti. [2,6]

141

Interné predpisy Interné predpisy sa môžu stať závažným zdrojom právneho rizika v podniku a to z nasledujúcich dôvodov: -

ak sú v rozpore so všeobecne záväznými právnymi normami, ak sú neaktuálne, ak nie sú v dostatočnom rozsahu spracované, evidované, nie sú s nimi oboznámení zamestnanci a ich dodržiavanie nie je kontrolované a sankcionované.

Interné (vnútropodnikové) predpisy možno definovať ako písomné normatívne akty, ktoré usmerňujú konkrétne činnosti v podniku, ktoré sa pravidelne opakujú, alebo sa týkajú určitej jednorazovej neopakujúcej sa skutočnosti. Takéto vnútropodnikové predpisy možno členiť podľa toho, akej činnosti sa dotýkajú, či majú dlhodobý charakter a či ide o krátkodobú záležitosť. Členia sa na:       

poriadky, smernice, metodické pokyny, rozhodnutia, opatrenia, príkazy, oznámenia.

Systém riadenia podniku je kodifikovaný sústavou legislatívnych, organizačných, riadiacich, metodických a informačných noriem, príp. ďalších druhov pravidiel a nástrojov riadenia. Medzi základné legislatívne normy možno zaradiť dokumentáciu, ktorá je potrebná pre založenie, vznik a právnu existenciu podniku. Ide o dokumentáciu spracovanú na základe Obchodného zákonníka (zákon č. 513/1991 Zb. v znení neskorších predpisov), resp. osobitných právnych predpisov. V odborných kruhoch prevláda názor, že sa zaraďujú medzi vnútropodnikové predpisy, keďže neriešia iba právnu stránku existencie podniku, ale môžu mať zásadný dopad aj na každodennú organizačnú a riadiacu prácu v podniku. Patria sem najmä:    

spoločenská zmluva, zakladateľská listina, prípadne zakladateľská zmluva podľa typu subjektu, notárska zápisnica o konaní ustanovujúceho valného zhromaždenia alebo rozhodnutie zakladateľov o založení, stanovy spoločnosti (pri akciovej spoločnosti a družstve povinnosť vydania, pri spol. s r.o. možnosť vydania) iné listiny upravujúce založenie iných podnikateľských subjektov podľa osobitných predpisov. [4,9]

Organizačné normy riešia vzťahy zložitého charakteru s dlhodobou pôsobnosťou, určujú pravidlá a zásady riadenia, prípadne metodiku činností v riadení. Zaraďujeme sem najmä: štatút predstavenstva a dozornej (správnej) rady, organizačný poriadok, organizačný štatút, podpisový, schvaľovací poriadok, ktoré s cieľom účinnej a jednotnej implementácie všeobecných zásad systému riadenia vo vnútri podniku ustanovujú základnú pôsobnosť, kompetencie, vzájomné vzťahy, ako aj formy, metódy a nástroje riadenia vnútroorganizačných a ekonomických jednotiek podniku. Riadiace normy majú charakter samostatných opatrení vzťahujúcich sa na vyhradený okruh problémov s časovým obmedzením pre realizáciu stanovených opatrení. Riadiace normy sa vydávajú formou príkazov, opatrení a rozhodnutí, a to nielen zo strany vrcholového

142

manažmentu podniku, ale aj zo strany vedúcich nižších organizačných zložiek - jednotiek. Pracovný poriadok môžeme tiež zaradiť medzi riadiace normy. Metodické pokyny (metodické riadenie) je osobitná forma riadenia mimo vzťahov nadriadenosti a podriadenosti. Metodicky sa riadia útvary a zamestnanci, ktorí nie sú v priamej riadiacej pôsobnosti. Formami metodického riadenia sú záväzné metodické pokyny, smernice, odborné inštruktáže. Ako doplnok môžu slúžiť porady, konzultácie, odborné školenia, ale aj kontrola. Účelom metodického riadenia je zabezpečiť jednotný a racionálny výkon tých istých činností vo všetkých organizačných jednotkách. Informačné normy zabezpečujú kvalitný informačný tok v podniku. Sú súčasťou každodennej riadiacej práce, keďže je dôležité oboznamovať zamestnancov s cieľmi, plánovanými úlohami, či uskutočnenými opatreniami. S cieľom postúpenia potrebných informácií na správne miesto sa používajú najmä také normy, ktoré majú zväčša jednorázový charakter s obmedzeným okruhom pôsobnosti – rozhodnutia, oznámenia. Spracovanie osobných údajov Spracovanie osobných údajov patrí k zdrojom právnych rizík v podniku nakoľko tejto problematike sa nevenuje vždy dostatočná pozornosť Osobnými údajmi podľa Zákona č.428/2002 Z.z. o ochrane osobných údajoch v znení neskorších predpisov sú „údaje týkajúce sa určenej alebo určiteľnej fyzickej osoby, pričom takou osobou je osoba, ktorú možno určiť priamo alebo nepriamo, najmä na základe všeobecne použiteľného identifikátora alebo na základe jednej či viacerých charakteristík alebo znakov, ktoré tvoria jej fyzickú, fyziologickú, psychickú, mentálnu, ekonomickú, kultúrnu alebo sociálnu identitu“. [8] V zákone nie sú taxatívne vymenované údaje, ktoré sú považované za osobné. Pri posudzovaní, či sa jedná alebo nejedná o osobné údaje, je totiž nutné brať do úvahy všetky okolnosti týkajúce sa daných údajov. Najdôležitejšou charakteristikou osobných údajov je odpoveď na otázku, či je možné podľa daných údajov priamo určiť osobu, ktorej sa týkajú. Ak je zverejnené iba meno a priezvisko – nie je to osobný údaj, lebo v našom geografickom priestore je viacero osôb, ktoré môžu mať rovnaké meno a priezvisko. Ani rodné číslo samo o sebe nie je osobný údaj – z rodného čísla vieme určiť dátum narodenia a pohlavie, nevieme určiť konkrétnu osobu, ktorej toto rodné číslo patrí.. Napr. rodné číslo a adresu už možno považovať za osobný údaj, lebo podľa týchto dvoch charakteristík sa dá jednoznačne určiť, identifikovať osoba. Výnimočne sa teda jedná o jeden údaj, na základe, ktorého je osoba jednoznačne určiteľná, napríklad tvár na fotografii, väčšinou sa však jedná o súbor údajov. Osobné údaje možno rozdeliť na tieto kategórie:    

 

identifikačné údaje, medzi ktoré patria najmä meno, priezvisko, titul, rodné číslo, rodinný stav, štátne občianstvo, zamestnanie a vzdelanie, adresné údaje, medzi ktoré patria najmä adresa trvalého a prechodného pobytu, telefónne číslo, adresa elektronickej pošty, popisné údaje, ktoré dopĺňajú komplexný obraz fyzickej osoby, ako napr. údaje o pôvode, záujmoch, priebehu zamestnaní a pod. biometrické údaje, čo sú osobné údaje, na základe, ktorých je možné jednoznačne určiť fyzickú osobu, ako napríklad odtlačok prsta, odtlačok dlane, analýza DNA, tvar tváre, hlas a pod., anonymizované údaje, čo sú osobné údaje upravené do takej formy, že ich nemožno priradiť konkrétnej osobe, citlivé údaje, resp. osobitné kategórie osobných údajov, ktoré odhaľujú rasový lebo etnický pôvod, politické názory, náboženskú vieru alebo svetonázor, členstvo 143

v politických stranách alebo politických hnutiach, členstvo v odborových organizáciách, údaje týkajúce sa zdravia a pohlavného života – spracúvanie týchto údajov je v zmysle § 8 zákona o ochrane osobných údajov zakázané. Spracovaním osobných údajov sa podľa zákona o ochrane osobných údajov rozumie vykonávanie akýchkoľvek operácií alebo súboru operácií s osobnými údajmi, napr. ich získavanie, zhromažďovanie, zaznamenávanie, usporadúvanie, prepracúvanie alebo zmena, vyhľadávanie, prehliadanie, preskupovanie, kombinovanie, premiestňovanie, využívanie, uchovávanie, likvidácia, ich prenos, poskytovanie, sprístupňovanie alebo zverejňovanie. Za bezpečnosť je zodpovedný prevádzkovateľ a sprostredkovateľ, ktorí majú zo zákona povinnosť chrániť osobné údaje pred náhodným ako aj nezákonným poškodením a zničením, stratou, zmenou, nedovoleným prístupom a sprístupnením ako aj pred akýmikoľvek ďalšími nedovolenými formami spracovania. Táto povinnosť sa vzťahuje na všetky informačné systémy, v ktorých sa spracúvajú osobné údaje Elektronický podpis Elektronický podpis bol do právneho poriadku zavedený Zákonom č. 215/2002 Z.z. o elektronickom podpise v znení neskorších predpisov. Zákon ustanovuje, za akých podmienok má elektronický podpis právne účinky vlastnoručného podpisu a ustanovil tak zrovnoprávnenie dokumentov v elektronickej forme podpísaných zaručeným elektronickým podpisom s právnymi úkonmi uskutočnenými v písomnej podobe. Zákon upravuje vzťahy vznikajúce v súvislosti s vyhotovením a používaním elektronického podpisu, práva a povinnosti fyzických a právnických osôb pri používaní elektronického podpisu a hodnovernosť a ochranu elektronických dokumentov podpísaných elektronickým podpisom. Dôvera voči elektronickému podpisu sa zakladá na spoľahlivosti zariadení a metód, ktoré boli pri jeho vytváraní použité. [9]

Vnímanie právnych rizík v malých a stredných podnikoch Manažment rizík sa stáva v súčasnosti naliehavou a neoddeliteľnou súčasťou moderného riadenia. Proces identifikovania rizík vo všetkých oblastiach spoločnosti a podnikania a hľadanie ciest na ich znižovanie patrí medzi aktuálne úlohy manažérov. Riadenie rizík má v podniku preventívnu úlohu, ktorej naplnenie závisí od stupňa a ochoty vnímania rizík a potreby ich riadenia manažérmi. Výsledky prieskumu vnímania rizík V roku 2012 bol uskutočnený prieskum formou anonymného dotazníka zameraného na úroveń riadenia rizík a vnímanie právnych rizík manažérmi malých a stredných podnikov v rámci SR, ktorého sa zúčastnilo 124 podnikov. Systematický prístup k riadeniu rizík uplatňuje v rámci manažmentu podniku len 23% respondentov. Právne riziká považuje za veľmi vážne riziko 45,2 % opýtaných. V rámci právnych rizík 86% opýtaných považuje za najrizikovejšie vytváranie zmluvných vzťahov, 68% považuje za problémovú oblasť interných predpisov. 32% uviedlo skutočnosti, ktoré poukazujú na problémy s ochranou osobných údajov v podniku. 56% respondentov uviedlo svoje právne vedomie v súvislosti s riadením podniku ako nízke s potrebou ďalšieho vzdelávania. Zo záverov prieskumu vyplýva nutnosť zmeny prístupu podnikov k problematike riadenia rizík ako aj potreba zvyšovania právneho vedomia manažérov. Medzi navrhované riešenia patrí využívanie právneho auditu na znižovanie právnych rizík organizácie. Právny audit predstavuje komplexné posúdenie spoločnosti, za účelom preverenia rozhodujúcich aspektov jej podnikania. Pomôže podniku preveriť si jednotlivé prvky podnikania, zmluvnú 144

dokumentáciu a ostatné dôležité aspekty. Posudzujú sa tiež dôležité skutočnosti, ktoré sú alebo môžu byť rozhodujúce v prípade záujmu o nadobudnutie účasti v spoločnosti. Medzi rozhodujúce prvky patrí založenie a vznik spoločnosti, nadobúdanie hnuteľných a nehnuteľných vecí, právne vzťahy k zamestnancom, zabezpečovacie inštitúty, pohľadávky a záväzky z právneho pohľadu, sporová agenda a s prihliadnutím na konkrétnu spoločnosť určité špecifiká vyplývajúce z jej predmetu podnikania. Právny audit slúži aj na preverenie jednotlivých prvkov podnikania, zmluvnej dokumentácie a iných dôležitých aspektov činnosti. Návrh opatrení - právny audit Právny audit pomôže podniku preveriť si jednotlivé prvky podnikania, zmluvnú dokumentáciu a ostatné dôležité aspekty. Posudzujú sa aj dôležité skutočnosti, ktoré sú alebo môžu byť rozhodujúce v prípade záujmu o nadobudnutie účasti v spoločnosti. Medzi rozhodujúce prvky patrí založenie a vznik spoločnosti, nadobúdanie hnuteľných a nehnuteľných vecí, právne vzťahy k zamestnancom, zabezpečovacie inštitúty, pohľadávky a záväzky z právneho pohľadu, sporová agenda a s prihliadnutím na konkrétnu spoločnosť určité špecifiká vyplývajúce z jej predmetu podnikania. Posúdenie nezávislým odborníkom vnesie často do podnikania určitý poriadok, zatriedenie a následné odporučenie riešenia konkrétnych skutočností. Právny audit by mal zahrňovať preverenie všetkých dokumentov:     

majúcich vplyv na existenciu subjektu, upravujúcich bezpečnostnú politiku subjektu, upravujúcich vnútorné pomery subjektu, zmlúv (obchodných, pracovných, nájomných a pod.), ďalších dokumentov, ktoré majú vplyv na existenciu a vykonávanie hlavných činností subjektu.

Konkrétne je potrebné posúdiť: 1. spoločnosť - Základná dokumentácia týkajúca sa založenia, vzniku, zmien, oprávnenia na podnikanie, osoby oprávnené konať menom spoločnosti, osobitné práva vzťahujúce sa k akciám, obchodnému podielu (predkupné právo, záložné právo, opcia, iné), vzťahy so spoločníkmi, akcionármi, štatutárnymi a kontrolnými orgánmi, 2. riadenie spoločnosti, účasť v iných subjektoch, iné majetkové účasti, 3. majetok – nehnuteľné a hnuteľné veci, Nehmotný majetok - patenty, ochranné známky alebo iné priemyselné práva, Know-how, práva duševného vlastníctva, autorské práva, licenčné zmluvy, 4. zmluvná dokumentácia – zmluvy s obchodnými partnermi, zákazníkmi, úvery a pôžičky, ich zabezpečenie (záložné právo, ručenie, zmenky a iné), premlčanie a preklúzia záväzkov, poistné zmluvy, 5. externí poradcovia, 6. pracovnoprávne vzťahy, 7. iné skutočnosti dôležité pre klienta pri rozhodovaní, ktoré výslovne uvedie alebo iné skutočnosti ktoré vyplývajú z povahy konkrétnej spoločnosti a jej činnosti. V rámci právneho auditu je možné posúdenie právneho stavu aj v širších dôsledkoch a súvislostiach: 145

        

analýza prebiehajúcich súdnych sporov, posúdenie predpokladu úspešnosti, odporúčania, návrh znenia petitu žaloby komplexné posúdenie právnych dokumentov najmä s ohľadom na ich súlad s platnou právnou úpravou posúdenie výhodnosti zmlúv upozornenie na právne chyby a riziká posudzovaných dokumentov návrh nápravy a realizácia príslušných právnych krokov právne posúdenie vnútorných predpisov obchodných spoločností komplexné posúdenie pracovnoprávnych vzťahov ochranné známky – kontrola dodržiavania práv dodržiavanie podmienok hospodárskej súťaže.

Záver Riadenie rizík je v súčasnosti neodmysliteľnou súčasťou riadenia každého podniku. Ak podnik chce reagovať na zmeny , ktoré mu súčasné podnikateľské prostredie prináša, nevyhne sa na ceste k vytýčeným cieľom rizikám, medzi ktorými je potrebné venovať pozornosť osobitne právnym rizikám. Znalosť základných princípov riadenia rizík, ich včasná identifikácia , využitie vhodných metód a nástrojov na ich elimináciu a minimalizáciu ich nepriaznivých dôsledkov. Podniky neustále vykazujú nedostatky v tejto oblasti manažmentu podniku. Efektívnym riešením a súčasťou riadenia právnych rizík podniku je využitie právneho auditu, ktorý predstavuje význam nástroj prevencie. Súčasťou výstupu auditu je poukázanie na prípadné riziká, vyplývajúcich zo zistených nedostatkov a návrh na ich odstránenie. Závery právnych auditov bývajú obvykle významné pre postavenie spoločnosti a jej podnikanie v súlade s platným právnym poriadkom Slovenskej republiky ako aj pre samotnú prosperitu podniku na trhu.

Literatura [1] Merna, T. (2007): Risk management. Brno, Computer Press, 2007. 194 s. ISBN 978-80251-1547-3. [2] Sabo, M. – Holub, D. (2010): Základy práva pre ekonómov. Iura Edition, Praha 2010, 421 s. ISBN 978-80-8078-359-4. [3] Sivák, R. a kol. (2005): Riziko a neistota vo vybraných oblastiach financií. Bratislava, Ekonóm, 2005. 284 s. ISBN 80-225-2125-6. [4] Smejkal V. – Rais, K. (2013): Řízení rizik ve firmách a jiných organizacích. 4. vyd. Praha, Grada Publishing, 483 s. ISBN 978-80-247-4644-9. [5] Tej J. a kol. (2013): Manažment rizík a zmien Prešov, Prešovská univerzita, 2013. 136 s. ISBN 978-80-89568-73-4. [6] Varcholová, T. - Dubovická, L: (2008). Nový manažment rizika. Bratislava, lura Edition, 2008. 196 s. ISBN 978-80-8078-191-0. [7] Zákon č. 215/2002 Z.z. o elektronickom podpise v znneí neskorších predpisov. [8] Zákon č. 428/2002 o ochrane osobných údajov v znení neskorších predpisov. [9] Obchodný zákonník.

146

Kontakty: Viera Šukalová, Ing., EUR ING, PhD. Žilinská univerzita v Žiline Fakulta PEDAS Katedra ekonomiky Univerzitná 1 Žilina, 010 26 [email protected]

147

Mezinárodní okénko, zahraniční přístupy k insolvenci Insolvency in International Perspecitve Jan Švoma* ABSTRAKT Smysl následujícího textu je stručný přehled základních přístupů ke konkursní legislativě, tedy pro-dlužnického a pro-věřitelského v časové a teritoriální perspektivě včetně rozvojových trhů, kde může mít český investor finanční expozici. S konkursní legislativou a praxí je třeba se seznámit před vstupem do teritoria. Klíčová slova: Konkurs; Reorganizace; Pro-věřiteské/pro-dlužnické ABSTRACT The following text summarizes basic approaches to bankruptcy legislation, i.e. pro-debtor and pro-creditor systems in historic and territorial perspectives, including emerging markets where a Czech investor might have a financial exposure. A scrutiny of bankruptcy legislation and practice has to be done before an entry in the territory. Key words: First key word; Second key word; Third key word. JEL classification: G30

Úvod – Proč je užitečné nahlížet do zahraničí Z malého taxíku v jedné velké východní zemi vystupoval autor příspěvku. V důsledku vlhkosti tamního subtropického klimatu došlo k přílišnému přilepení kalhot na tělo a při výstupním manévru se ozval zvuk, jenž implikoval vážný problém pevnosti textilního materiálu, který by se mohl posunout i do kulturní roviny, pokud by se v současném stavu dostavil na jednání se svým právním zástupcem. Aby tedy neutrpěla vážnost diskuse na téma vymáhání české pohledávky v zahraničí, zalezl autor příspěvku zpátky do taxíku, vrátil se do hotelu a převlékl se do náhradního obleku. Tamní pikolík, uviděv velkolepou trhlinu, vyjádřil úslužně účast slovy „Unlucky day, Sir. Not go anywhere. Stay at hotel“ a přidržel se tradiční východní pověrčivosti. V přeneseném smyslu se pro podnikatele na zahraničních trzích stane nešťastným den vzniku jeho úvěrové angažovanosti v teritoriu, spoléhá-li na rychlé a korektní vypořádání své pohledávky v rámci konkursního systému v případě problémů jeho tamního obchodního partnera. Proč je v debatě o insolvenci v České republice užitečné nahlížet do zahraničí? Použijme dvě latinské středoškolské floskule. První z nich je Historia Magistra Vitae *. Čechy nejsou pupkem světa, bankrot nebyl vynalezen u nás, stejně jako konkursní legislativa. Současná úprava je nezbytně ovlivněna zahraniční inspirací, ta současná zejména německou legislativou (Insolvenzgesetz platný od roku 1999). Zahraniční systémy odněkud vycházejí, procházejí

* *

Ing. Jan Švoma, MBA Dějiny jsou učitelkou života.

148

historickými peripetiemi v rámci historickou-společenských souvislostí a vykazují určitý trend, do něhož se naše poměrně konformní přístupy s určitým časovým zpožděním přece jen vnořují. Podíváme se tedy stručně na historický vývoj zahraniční insolvenční legislativy na pro-dlužnické a pro- věřitelské systémy a na roli zapojení soudů. Znalost této problematiky pomůže českému subjektu spíše v implicitním pohledu na problematiku insolvence ve smyslu,jakým směrem se zákonodárství ubírá. Explicitnější pohled, tedy na úvěrové expozice v konkrétních teritoriích, může charakterizovat floskule Quod licet Jovi, non licet bovi.* Ano, přenesli jsme se do sféry exportního financování, kde definičně exportující (např. český) subjekt má konkrétní úvěrové riziko v zahraničí. Pohříchu jiný přístup mají v zahraničí k svému domácímu šampionu, (jehož neférově - ale logicky - protežují) než k zahraničnímu věřiteli. A jiný přístup mají k velkému zahraničnímu hráči (např. exportní šampion Německo) a k českému exportérovi popř. jeho finančnímu domu. V této souvislosti není možno nezmínit problematiku státní podpory exportu a masivních úvěrových ztrát ze zahraničních úvěrových projektů v souvislosti s morálním hazardem (kapitalizace zisků a socializace ztrát) pro ekonomiku jako celek, který však není předmětem tohoto textu.

Stručný vývoj konkursní legislativy Dluh je starší než peníze a diskuse o tom, zda se dluh platí či ne a co v druhém případě nastane, je dochovaná na písemných záznamech včetně těch od nejstarších civilizaci z oblasti Mezopotámie před 5 tisíci lety (!). Již slovo samé, bankrot, v sobě určitý stupeň agrese zahrnuji, neboť je odvozen z latinského banca rota, čili rozbitá lavice. V antickém Římě bylo praxí, že obchodník, který nebyl schopen platit své dluhy, byl trestán nejen zákazem dalšího jejich prodeje na tržišti. Věřitelé si stěžovali u místních autorit, které se dostavily na tržiště a lavici (či stánek) fyzicky rozbili. Aby toho nebylo málo, neschopnost platit dluhy bylo oceněno ztrátou ucha a pobytem ve vězení. Koncept vězení pro dlužníky přetrvával i v středověké Evropě a počátkem novověku. Jakkoliv věřitelé cítili při fyzickém potrestání dlužníka jisté zadostiučinění, tak šance, že dostanou peníze zpět, byla minimální. Zákonodárství Spojených Států koncem 19. Století se v tomto ohledu začalo lišit a opouštělo penalizační povahu dosavadní legislativ, logicky i díky tomu, že mnoho osadníků Nového světa pobylo v rodné Anglii ve vězení pro dlužníky. Americká nejliberálnější úprava na světě té doby byla zaměřena na motivaci dlužníka spolupracovat s věřitelem a vrátit mu více peněz, než bylo možné z vězeňské cely. Současná konkursní legislativa tedy osciluje od pro-věřitelských systémů, které mají spíše trestající povahu a jsou zaměřeny na likvidaci (rozprodej) dlužníkových aktiv pod soudním dohledem s definitivním vypuzením vlastníků z jejich firmy, a systémem pro-dlužnickým, kdy firma dlužníka (resp. její vlastnící a management) mají šanci ovlivňovat svůj osud a nadále provozovat dlužnickou firmu, avšak pod dohledem věřitelů. Pokud jsou v současném pojetí tržní ekonomiky pro její fungování charakteristické cyklické krize, nemusí být nutné při periodickém hospodářském poklesu firmu po kusech rozprodat nebo ji prodat jako celek prostřednictvím konkursního systému novým vlastníkům. Rehabilitace dlužníka uchovává pracovní místa a podporuje sociální stabilitu. Byť za cenu určitého omezení práv věřitelů. Vývoj konkursní legislativy lze tedy stručně rozdělit na čtyři fáze: potrestání dlužníka, odpuštění dluhů, reorganizace dlužníka, rehabilitace dlužníka (Moss, 2000; Finletter 1939).

*

Eufemicky přeložitelné jako: když dva dělají totéž, není to totéž.

149

1. fáze Potrestání dlužníka V novověké historii je první konkursní zákon přijat v roce 1542 v Anglii za období vlády Jindřicha VIII. Účelem bylo dohonit obchodníky, kteří se rozprchli po Anglii poté, co nebyli splatili své dluhy, a zabavit jim zboží. Nabylo uzákoněno nic, co by dlužníka zbavilo jeho povinností splatit a co by věřiteli stálo v cestě uplatňování svých nároků v rámci obyčejového práva. Účelem bylo posílit práva věřitelů, proti zadluženým obchodníkům, kteří občas zmizeli i se zbožím, za které řádně nezaplatili. 2. fáze Odpuštění dlužníkovi Ve staré Babylónii i v Izraeli byl dluh na vysoký úrok vnímán jako nástroj zotročení lidu (neplacení dluhu – uvržení dlužníka a jeho rodinných příslušníků do otroctví) a byl znám institut odpuštění dluhů (např. jednou za 7 x 7 = 49 let, jubilejní rok). Možná v souvislosti s humanitárním a osvícenským hnutím na začátku 18. století byl v USA v roce 1841 uzákoněn dobrovolný konkurs pro fyzické osoby. Většině dlužníků, kteří v té době na sebe podali konkursní návrh, bylo umožněno prominutí určité části jejich dluhů. Jakkoliv byl po silném tlaku věřitelů tento zákon odvolán již po pouhém roce jeho působení, za deset let se objevila obdobná úprava pro právnické osoby. Konkurs začal ztrácet svou trestající povahu a začal se stávat technickou procedurou pro likvidaci (rozprodej) aktiv. Konkursní soudy měly podle legislativy za úkol shromáždit dlužníkova aktiva, přeměnit je na peníze a vracet je v nejlepším zájmu zúčastněným stranám. Silně pro-věřitelsky je orientovaný i J. S. Mill, který ve svém klasickém díle Principy politické ekonomie (1848) vyzdvihuje nutnost úvěrování pro zásobování maloobchodníků: bankrot vnímá jako důsledek trestné činnosti (fingované insolvence) nebo hrubé nedbalosti dlužníka a je proponentem pokračování praxe právního postihu viníků. 3. fáze Reorganizace dlužníka Korporace, jejichž nepřetržité fungování je ve veřejném zájmu, jsou nadřazeny zájmům věřitelů a vyloučeny z konkursního zákona výše. Příkladem byly Britské dráhy v roce 1940, kdy benevolentní konkursní úprava začala být vnímána jako politický instrument pro podporu ekonomiky. Počínaje rokem 1867 s pokračováním do 20. století, kdy si dlužník mohl uchovat svůj majetek, pokud souhlasila většina věřitelů. Kdo podal insolvenční návrh jako první, měl právo řídit proces (obvykle dlužník a jeho největší věřitel, proto Equity Receivership). Dlouhodobě tento přístup mohl znamenat i vyšší výnos pro věřitele. Tento milník byl základem současné reorganizační legislativy v USA. Zbankrotovaná firma mohla věřitelům nabídnout splacení určité část svého dluhu. Tento systém byl poněkud necitlivý proti nezajištěným věřitelům. 4. fáze Rehabilitace dlužníka Nyní v souvislosti s Kapitolu 11 amerického konkursního zákona (1978) může věřitelský výbor odmítnout dlužníkův reorganizační plán, navrhnout svůj vlastní a odstranit vedení dlužnické firmy. Do hry se dostávají všechny třídy věřitelů. Dlužník na sebe podá návrh a soud zastaví věřitelské akce proti dlužníkovi – zápočty, exekuce-výkon rozhodnutí soudu („stay“), než připraví reorganizační plán. Se zavedením konceptu „cram-down“ může soud odsouhlasit i plán, který není odsouhlasen jednomyslně všemi skupinami věřitelů. Tento systém poskytuje značné úlevy dlužníkům na úkor věřitelských práv.

150

Věřitelské a dlužnické systémy v současnosti V současné době lze pro vyspělé ekonomiky seskupit většinu legislativních úprav na prodlužnické a pro-věřitelské podle alokace práv mezi věřitele, vlastníky, obchodní partnery, zaměstnance, daňové orgány státu (stakeholders) krachující firmy (Pochet, 2002). Hlavní kontrast lze spatřit mezi v anglickou právní úpravou, která je orientovaná na zájmy věřitele (obvykle banky) na straně jedné a na pro-dlužnické systémy, jejichž proponenty jsou legislativy USA, Německa, Francie a Japonska, které dočasně chrání firmu dlužníka a soudy preferují reorganizační přístup před likvidačním. Věřitelské systémy vycházejí z obyčejového práva (common law), tedy z anglosaského pojetí nekodifikovaného precedenčního práva, kdy soudce víceméně moderuje rozhodnutí poroty. Tyto systémy převládají ve Spojeném království a zemích bývalého Britského impéria. Má se obecně za to, že v těchto zemích jsou lépe chráněna práva investorů/věřitelů a konkursní systémy v rámci preferovaného rozprodej aktiv pod výhradní věřitelskou taktovkou zabraňují jen neřízenému závodu o aktiva a neproduktivnímu vytrhování jednotlivých aktiv z fungující firmy. Jinými slovy, ochrana věřitele spočívá v omezení aktivit dlužníka (aktivní řízení firmy, kontraktace, předkládání reorganizačního plánu atd.) Na druhé straně pro-dlužnické systémy jsou obvyklé v zemích občanského kodifikovaného práva (civil law), kdy soudce rozhoduje v mantinelech, které mu právní úprava explicitně vymezuje. Je zde vyšší vliv státní regulace a zákonodárství. Vychází z tradic antického Říma, přes italskou Lombardii a koloniální španělské a portugalské říše se šíří í do zbytku kontinentální Evropy. Je charakterizován vyšším stupněm umožnění managementu/akcionářům firem zůstávat vlastníky aktiv při aktivní účast při vyjednávání reorganizace. Zakazují se zápočty a existují dlouhé lhůty pro vrácení plateb vystoupivších věřitelů před vyhlášením konkursu. I když britský systém se blíží nejvíce čistému pro-věřitelskému přístupu, nabízí také možnost na půl cesty mezi soudní a mimosoudní reorganizací nazvané Company Voluntary Agreement, ovšem jeho praktické využití bylo velmi nízké vzhledem k neexistenci moratoria. V poslední dekádě však došlo i tam k posunu ve prospěch věřitelských systémů, kdy bylo umožněno malým firmám dočasné moratorium v délce (byť pouhých) 28 dní. Srovnání stěžejních prvků reorganizačních procesů jako zásadního kritéria pro posouzení konkursních systémů jako pro-věřitelské a pro-dlužnické, je patrné z následující tabulky.

151

Tab. 1: Srovnání reorganizačních procesů ve vyspělých 5 zemích země Procedura

USA Chapter 11

Velká Británie Francie Německo Administrative Redressement Insolvenzreceivership judiciaire plan

Japonsko Minji Saisei

Hlavní cíl

Dát firmě šanci přežít, než ji zlikvidovat

Splacení úvěru zajištěným věřitelům (Floating charge)

Záchrana provozu, zaměstnanosti a částečné odpuštění dluhů

Produktivnějš í využití aktiv než likvidace

Včasná reorganizace

Kritéria

Insolvence není nutná

Porušení dluhových kovenantů

Nelikvidnost (neplacení závazků včas)

Nelikvidnost, Insolvence předlužení či není nutná hrozba insolvencí

Spuštění

Dlužník/ věřitel

Vlastník zajištění

Dlužník/ věřitel

Dlužník/ věřitel

Dlužník/ věřitel

Moratorium (stay) vůči věřitelům

Ano

Ne

Ano

Ano

Ano se souhlasem soudu

Správce

Dlužník pod Správce, evtl. Dlužník kontrolou při podpoře k správce dlužníka

Řízení firmy Dlužník při insolvenci (debtor-inpossession) Předložení reorganizačního plánu

Dlužník Neexistuje výlučně 120 dní, pak věřitel

Hlasování o Každá reorganizaci věřitelská třída zvlášť Nové financování při reorganizaci

Správce nebo Správce nebo Dlužník dlužník dlužník

Neexistuje

Jen soudce

Každá věřitelská třída zvlášť

Superpriorita Juniorní vůči Superpriorita, Superpriorita předkonkursale ruší se při ním nárokům likvidaci

Každá věřitelská třída zvlášť Superpriorita

Zdroj: Institutional Complementarities within Corporate Governance Systems: A Comparative Study of Bankruptcy rules

152

Jakkoliv je rozdělení na pro-věřitelské a pro-dlužnické systémy velmi hrubé a schematické, v žádném případě není neměnné a v posledních dekádách je možné spatřit dynamiku jednotlivých legislativ (Anderson, H. 2012). Obr. 1: Věřitelská práva v insolvenčním indexu, srovnání šesti zemí, 1970–2005

Zdroj: The Evolution of shareholder and Creditor Protection in Australia: an International Comparison, Tento multi-kriteriální (devatenáctisložkový) index v sobě zahrnuje položky jako obsažení reorganizace a likvidace v konkurzním zákonodárství, spouštěcí mechanismy, řídící subjekty insolvenčního procesu a hlasování věřitelů. Čím vyšší skóre na vertikální škále, tím vyšší ochrana věřitele. Obrázek srovnává 6 hospodářsky významných zemí. Je charakterizován sérií poklesů, s výjimkou Austrálie a Německa, kde je v posledních letech patrný příklon k věřitelským systémům, jehož baštou je tradičně konkursní zákonodárství Velké Británie. Na druhé straně jsou Spojené Státy, jejichž pozice se zdá dlužnicky orientovanou z důvodu automatického moratoria (tedy nemožnosti zajištěných věřitelů vymáhat své zástavy), které ovšem také zvyšují šance nezajištěných věřitelů pro vyšší uspokojení z reorganizace. Francie přijala nový konkursní zákon v roce 198, který je orientován na zachování pracovních míst z věřitelských peněz. USA a Francie se nacházejí v témže bloku, ale trochu z jiných důvodů. Na straně dlužnických systémů stojí i Indie, stejně jako většina rozvojových zemí.

Rozvojové země Rozpad Sovětského Svazu a vítězství tržního přístupu k ekonomice v kontrastu s neefektivním státním hospodářským řízením přinesl v 90. letech minulého století potřebu úprav konkursní legislativy, která byla dříve neslučitelná s konceptem společného vlastnictví výrobních prostředků., nehledě na ideologickou nepředstavitelnost krachující továrny komunistického úderníka. Země bývalého socialistického tábora od Prahy do Hanoie v tomto ohledu učinily znatelný posun. Tento posun byl však značně diferencovaný – zatímco 153

konkursní legislativa České republiky inspirovaná jak domácí soudní praxí z krizových let na konci 90. let minulého století, tak západoevropskou „reorganizační“ úpravou z poslední dekády, je poměrně vyspělá, na Dálném Východě tomu tak zdaleka není. I když tamní konkursní legislativa z roku 1993 byla novelizovaná v roce 2004, je v ní stále hodně nedostatků, jak v rozsahu působnosti (není aplikována na celou hospodářskou sféru, nýbrž jen na velké firmy), tak technikou (například kolik věřitelů s pohledávkami po splatnosti může dlužníka poslat do insolvence), stále chybí provázanost s ostatními zákony a existuje absence vyškolených soudců. Je otázkou, zda tyto nedostatky plynou z nemožnosti se opřít o zavedenou legislativu tamního hospodářského prostoru (zde má Česká republika obrovskou výhodu v rámci členství v EU), nebo zda nejsou do legislativy vnášeny záměrně, aby se předešlo masivním krachům nesolventních prvků vietnamské ekonomiky. V každém případě se konkursní zákon při insolvenčních situacích využívá jen okrajově. Obdobná situace je ale i v zemi nastupující ekonomické velmoci - Číny. I v zemích, jejichž konkursní legislativa je poměrně kvalitní a i soudnictví se posunulo směrem k rychlejšímu a objektivnějšímu rozhodování (v obou příkladech Rusko), problematickou stránkou stále zůstává implementace soudních rozhodnutí. Podívejme se na příklady třech zemí post-sovětského bloku – samotného Ruska, kulturně spřízněné Ukrajiny a méně rozvinutého Mongolska. Následující sekce se opírá o výzkum EBRD, která periodicky prověřuje soudní systémy v rozvojových zemích (Colman, 2011). Studie se zaměřuje na ochranu a vynucování věřitelských práv v rámci obchodního práva (jakož i na vlastnických a akcionářských práv a sporů v oblasti regulatorních institucí, které jsou mimo rozsah této práce). Vyhodnocuje následujících sedm rozměrů obsažených v soudních rozhodnutích 1. Předvídatelnost rozhodnutí 2. Kvalita rozhodnutí 3. Adekvátní legislativní rámec 4. Rychlost 5. Náklady sporů 6. Implementace/vynucení rozsudků 7. Nestrannost Výsledky ukázaly, že ve většině zemí byly nejmenší problémy v oblasti nákladů – soudní poplatky ve třech zemích jsou velmi přiměřené a téměř se dotýkají nejvyššího stupně pětibodové škály. Všechny země zaznamenaly poměrně adekvátní právní rámec, jakkoliv ruská a ukrajinská legislativ dostatečně nepostihuje předstírané bankroty. Předvídatelnost rozhodnutí je charakterizována konsistencí rozsudků v obdobných kauzách. Velmi dobrého výsledku dosáhlo Rusko a Ukrajina. Dobrý výsledek Ruska byl podpořen souborem soudních dekretů, judikátů informačních dopisů a procedurálních doporučení, které pravidelně vydává Ruský nejvyšší arbitrážní soud. Naopak nejhůře si vedli v Mongolsku, kde panuje restriktivní přístup ke složkám jednotlivých případů a je tudíž téměř nemožné se k rozsudkům dostat jak právníkům, natož pak veřejností. Pro kvalitu rozhodnutí je důležité korektní soudní slyšení, dokazování a kvalita soudců. I zde dosáhly nejlepších výsledků v Rusku a na Ukrajině, poslední místo opět náleží Mongolsku, které bylo kritizováno v oblasti rozhodování na základě velmi povrchních důkazů; stejně jako oblast těžebních práv v návaznosti na hypoteční právo. 154

Ani rychlost vynášení rozsudků nebylo v postsovětských zemích zásadním problémem: nejlépe na tom bylo Rusku, jehož zákonodárství vyžaduje striktní termíny, které jsou často dodržovány. Pomalá soudní rozhodnutí zvyšují náklady i tím, že umožňují dlužníkovi nepatřičně manipulovat s aktivy na úkor věřitelů a ničit některé důkazy. Na druhé straně ovšem rychlost nesmí být na úkor kvality rozsudků. Nejvážnějším problémem – a to ve všech třech zemích - je nestrannost soudců a vynucení rozsudků. V prvním případě je patrná určitá pozitivní náchylnost ke státní sféře. Ve druhém případě se stále zvětšuje virtuální hromada nevynucených rozsudků. Částečnou příčinou jsou legislativní nedostatky v oblasti výkonu rozhodnutí, chybí důsledný tlak a penalizace vzdalování aktiv v průběhu soudních pří. V Mongolsku (a v Rusku v oblasti ovitých věcí) pak ještě navíc situaci komplikuje absence centrálního registru zástav, kdy může věřitel jen velmi těžko ověřit, zda je dlužník vlastníkem zastaveného aktiva. Obr. 2: EBRD: Celkové výsledky analýzy soudnictví dle zemí Mongolsko

155

Rusko

Ukrajina

Zdroj: The EBRD Judicial Decisions Assessment

Závěr Konkursní právo má v podstatě dva cíle: zachraňovat firmy a/nebo zaplatit věřitelům. Tyto cíle jsou často protichůdné a determinují rozdělení konkursních systémů na prověřitelské a pro-dlužnické. Toto rozdělení vychází ze širších souvislostí: britský tržní systém řídí riziko spíše portfoliovou diverzifikací, kontrolu nad hospodařením dlužníka vykonává 156

prostřednictvím dodržování kovenantů a pokud je dlužník výrazně porušuje, přichází na řadu soud a rozprodej aktiv pro uspokojení dlužníka. Systémy kontinentálního práva s vyšším zapojením státu do ekonomiky spíše inklinují k pro-věřitelskému systému, který podporuje i provázanost bank a podniků, kdy má věřitelská banka (Hausbank) prostřednictvím své účasti v představenstvu dlužnické firmy větší kontrolu nad jejím působením a tedy i vyšší důvěru reprezentovanou ochotou k reorganizačním opatřením. Konkursní přístup USA je prodlužnický, i když působí ve vyhraněném tržním prostředí. Reorganizace v legislativách rozvojových zemí sice již nyní de-iure existuje, ale prakticky se nepoužívá. Reorganizace velkých (post-) státních firem s dominantní zaměstnaností v regionu (ve vlastnictví často zkorumpovaných politiků), které jsou prakticky insolventní a přežívají díky státní podpoře na úkor daňových poplatníků, je pro věřitele velkým rizikem a proto logicky upřednostňují konkurs rozprodejem aktiv. Vedle kvalitní konkursní legislativy je integrální součástí konkursního systému činnost soudů a prosazování rozsudků efektivním vymáháním aktiv na základě rozsudku. Zde je v rozvojových zemích stále velký problém, zejména na Dálném Východě, zatímco v Rusku byl v posledních letech zaznamenán pozitivní posun. Je třeba si uvědomit, že soudní kapacita operuje vždy v rámci širokého sociálního, ekonomického, politického a kulturního kontextu. Pro zahraniční úvěrové expozice na Východních trzích je třeba doporučit zásadní opatrnost, pokud je pro uzavření obchodů nezbytná, je nutno se a priori seznámit s konkursní legislativou a praxí v daném teritoriu a možností výstupu z angažovanosti (preferenčně mimosoudní cestou). Bez konzervativního strukturování obchodu (důraz na zajištění bonitními nemovitostmi, aplikací adekvátní rizikové marže), fyzické přítomnosti na teritoriu, spolehlivého lokálního partnera a permanentního monitoringu angažovanosti jsou ztráty v dlouhodobých projektech nevyhnutelné.

Literatura [1] Finletter, T. K. (1939): The Law of bankruptcy reorganization. Chayrtlottesville, VA: The Mitchie Corporation. [2] Moss, Laurence S., (2000): Bankruptcy Reform in Russia: The Case for Creditor Rights in Russia. Review of Austrian Economics. 9., roč. 13, č. 2, s. 121–146. ISSN 08893047. [3] Pochet, Christine.(2002). Institutional Complementarities within Corporate Governance Systems: A Comparative Study of Bankruptcy Rules. Journal of Management & Governance. roč. 6, č. 4, s. 343. ISSN 13853457. [4] Salerno, Thomas J, Kroop, Jordan A, Hansen, Craig D., F. (2010): The Executive Guide to Corporate Bankruptcy, BeardBooks Washington DC, ISBN 1-58798-300. [5] Colman, A. (2011): The EBRD Judicial Decisions Assessment. Business Law International, 2011, s. 155-184. [6] Anderson, Helene – Welsh, Michelle. (2012): The Evolution of Shareholder and Creditor Protection in Australia. The International and Comparative Law Quarterly 61.1 (leden 2012):s 171-207.

157

Kontakty: Ing. Jan Švoma, MBA VŠE Fakulta podnikohospodářská Katedra podnikové ekonomiky Březí 131 251 01 Říčany [email protected]

158