PETR JEDINÁK CESTY K PORTRÉTU

PETR JEDINÁK CESTY K PORTRÉTU

DĚKUJI VŠEM, KTEŘÍ MNE POCTILI SVOU DŮVĚROU

PETR JEDINÁK CESTY K PORTRÉTU

MOJE CESTA

9

PORTRÉT JAKO PODOBENKA

13

PORTRÉT JAKO KOMPOZICE

27

PORTRÉT JAKO TITUL

45

PORTRÉT JAKO AKCE

57

PORTRÉT JAKO GESTO

73

PORTRÉT JAKO DETAIL

89

OBSAH 107

PORTRÉT JAKO SOUČÁST EXTERIÉRU

129

PORTRÉT JAKO ODRAZ A SILUETA PORTRÉT JAKO INTERPRETACE DÍLEM

PORTRÉT JAKO INTERPRETACE METODOU PORTRÉT JAKO INTERPRETACE POCITEM PORTRÉT JAKO MANIPULACE

219

PORTRÉT JAKO SEBEREFLEXE

239

JMENNÝ REJSTŘÍK

243

155 175 195

moje cesta

Kniha, kterou právě držíte v rukou, není monografií ani učebnicí či deníkem a není ani soupisem vzpomínek. Nenaleznete v ní univerzální návod „jak se stát lepším fotografem“ a také vám nepomůže zorientovat se v současných trendech portrétní fotografie. Následující stránky jsem napsal a poskládal do jednotlivých kapitol ve snaze poodkrýt pozadí vzniku některých mých portrétů, rozvzpomenout se na sled úvah a myšlenek, které vyústily v rozhodující okamžik zmáčknutí spouště. Ač sám nejsem zastáncem dovysvětlování jakýchkoli obrazů, kdysi jsem se podobného přístupu jako v této knize dopustil ve velmi úsporné variantě na svých internetových stránkách. Tehdy, stejně jako dnes, bylo mou základní motivací zastavit se uprostřed nekonečného běhu zakázek pro mateřský časopis Reflex a ohlédnout se s maximální upřímností, jíž jsem schopen, za svou prací. Chtěl jsem se zamyslet nad svými manýrami, poučit se z vlastních pochybení, analyzovat proces hledání a nacházení. V neposlední řadě jsem se pokusil zodpovědět otázku, zda mé lpění na právu fotografa vyjadřovat se obrazem ke svému okolí a přitom se nespokojit s rovinou pouhého dokumentu, má své opodstatnění, či zda se fatálně mýlím. Portréty jsem proto roztřídil podle nejčastěji používaných přístupů a seřadil podle vzrůstajícího autorského přínosu - s vědomím nedokonalosti takového členění (jednotlivé kategorie se v praxi samozřejmě překrývají, v procesu zrodu jediné fotografie jich zpravidla vystřídám několik a mnohé portréty se škatulkování přímo vzpírají). Na internetu publikované minipříběhy vedly po letech k nabídce vydavatele přivést na svět jejich podstatně rozšířenou a v souvislosti s mým postupným fotografickým zráním revidovanou knižní podobu. Ani tímto druhým, mnohem hlubším, pokusem jsem se všech odpovědí na své otázky nedočkal. Nepodařilo se mi však ani zpochybnit východiska ani znejistit cíl mého směřování – tím se totiž ukázala být cesta sama. Máte-li chuť, nabízím se vám na následujících stránkách jako průvodce labyrintem vzpomínek a cest, na jejichž konci vždy stojí portrét zajímavého člověka.

Podaří-li se mi po jejím přečtením ve vás vzkřísit chuť číst v obrazech (navzdory tomu, že v marketingových biblích je psáno: „Nedopouštěj se složitých sdělení, sic budeš zatracen“), touhu porozumět symbolům (jimiž byla naše minulost prostoupena a kterým rozuměli i negramotní) a odhadnout z rozvržení fotografie, co je v ní podstatné, pak tato kniha nevznikla zbytečně.

moje cesta

1 2 3 4 5 6 7 8

Adolf Branald David Černý Otomar Krejča Jiří David Antonín Málek Rainer Kreissl Jitka Válová Karel Nepraš

9 10 11 12 13 14 15 16

10

Ivo Mathé Martin Velíšek Karel Plíhal Magdalena Jetelová Anna Kareninová Damjan Prelovšek Kateřina Bromová Karel Spěváček

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

11

portrét jako podobenka

9

Metoda portrétu jako kultivované podobenky patří mezi nejnudnější, ale bohužel rovněž mezi nejžádanější fotografické práce. Není totiž příliš tvůrčí a fotografie této kategorie vznikají spíše jaksi mimochodem, bez výraznějšího tvůrčího zásahu autora. Cílem této metody je co nejvěrnější zachycení podoby zobrazovaného objektu. Tohoto požadavku se dosahuje zcela záměrným potlačením všech rušivých vlivů, jakými jsou emoce, různé rekvizity, vliv prostředí a světla. Výsledná fotografie je pak ovšem většinou neosobní a příliš popisná. Sama o sobě nese jediné sdělení - jak dotyčný vypadá. Má zpravidla nulový emoční náboj a je celkem jedno, v jaké velikosti bude publikována. Není-li to vysloveně součástí zadání, čas od času se k těmto fotografiím uchyluji: jde zpravidla o úvodní fáze portrétního procesu, kdy hledáčkem kamery mapuji tvář portrétovaného a zkoumám jeho reakce na hluk závěrky. 1

5


2

6

3

7

4

1 2 3 4 5 6 7 8 9

8

14

Karel Poborský Ivan Klíma Mejla Hlavsa Naomi Campbell Stanislav Libenský Pavel Tigrid Jindřich Štreit Vladimír Körner Jiří Macháček

15

9

Konečnou stanicí se tato metoda stává buď v případě, že se mi nepodaří navázat s portrétovaným žádoucí kontakt, nebo prostředí, v němž fotografuji, nenabízí žádná rozumná kompoziční řešení (ale je taky docela dobře možné, že prostě zrovna nejsem v kondici a nevidím je). Tehdy vzniká portrét, pro nějž je typický přímý pohled a výraz bez náznaku jakéhokoliv hlubšího prožitku. I takto neosobní práce ale může mít rozdílnou úroveň a téměř vždy se nabízí několik cest, jak nepříjemnou strnulost překonat. Většinou. To nejsnadnější, co lze udělat, aby vznikla „koukatelná fotografie“, je opustit zavedený výškový formát snímků dobře známý z osobních dokladů a pokusit se o velký detail tváře v šířkové kompozici. Protože to ještě samo o sobě příliš nepomáhá, je třeba vzepřít se zásadám podobenky a nasadit některý z mnoha triků, které ji posouvají blíže ke kompoziční metodě. Mezi mnou nejčastěji užívané postupy patří práce se světlem, kdy část obličeje ukryji do stínu, či volba jiného úhlu záběru a pozvolné začleňování prostředí a rekvizit do prostoru fotografie.

1

5


2

6

3

7

4

1 2 3 4 5 6 7 8 9

8

16

Lejla Abbasová Věra Bílá Monika Abottová Kristina Žantovská Petr Oslzlý Ivan Ženatý Jan Nedvěd F. A. Brabec Monika Rebcová

17

4

6

MILOŠ KOPECKÝ herec, září 1995 Cesta k portrétům herce Miloše Kopeckého nebyla snadná. Muselo intervenovat několik jeho osobních přátel a vlivem jeho nedobrého zdravotnímu stavu se několikrát měnil termín. Domluva zněla na interview a fotografování se mělo odehrát během rozhovoru. Možnosti, jakými vést záběr tak, aby vznikl přesvědčivý portrét, byly velmi omezené: v místnosti se kromě Miloše Kopeckého, mě a redaktorky nacházeli ještě další lidé… Nepříjemná situace. Po zkoumání možností úhlů pohledu jsem zjistil, že jedinou šancí je fotografovat přes hlavu muže, rodinného přítele, k němuž se Miloš Kopecký při svých odpovědích často obracel. Popravdě, šlo o jedno z nejméně příjemných sezení, které jsem kdy absolvoval. I když to nebylo nikterak přímo vyřčeno či naznačeno, bylo evidentní, že rušíme a unavujeme. Rozpoložení, v němž setkání probíhalo, nebylo nakloněno vážnější tvůrčí práci a vzniklé podobenky nesou až v druhém plánu zprávu o úzkosti a obavách, které toto období umělcova života provázely. 1

2

5

3 6


18

19

4

7

VLADIMÍR KOPECKÝ malíř, září 2001 Když jsem Vladimíra Kopeckého, vynikající malíře a sklářského výtvarníka, fotografoval v roce 1999 poprvé (1-3), nechal jsem se unést malebností jeho ateliéru na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Nepořádek v něm dosáhl takového stupně chaosu, až jsem měl dojem, že je záměrný – jako by šlo o konceptuální instalaci. Byl jsem tím stržen a ve fotografiích jsem kladl na prostředí zcela viditelný důraz. Při druhém pokusu o portrét jsem se už nenechal ateliérem překvapit a soustředil jsem se výhradně na umělce, o jehož podobě jsem měl podat zprávu. Záměrně jsem tentokrát od samého počátku potlačil všechny vedlejší prvky, které by mohly odvádět pozornost, a kromě řady různě komponovaných portrétů vzniklo i několik variant detailů. Podobenka v tomto pojetí, v níž lze v tváři portrétovaného číst jako v knize, překračuje rámec pouhé informace a v mých očích se stává plnohodnotným portrétem. Variantu portrétu s pohledem směřujícím mimo osu záběru, jehož vnitřní napětí je vystavěno na kontrastu soustředěného pohledu a nepravidelného (až neklidného) reliéfu tváře, jsem zařadil do konečného výběru této série.

1


2

5

3

6

20

21

3

PETR ŠABACH spisovatel, březen 2001 Nechat na portrétovaném volbu místa, v němž má vzniknout jeho portrét, je někdy rozumné, jindy to může být slepá ulička z níž není návratu. V případě spisovatele Petra Šabacha, jehož knížky pravidelně bodují na žebříčcích prodejů (a to nepíše žádné pokleslé škváry), nastal bohužel ten druhý případ. Prostředí jeho oblíbené kavárny v pražských Dejvicích jsem nedokázal smysluplně využít, i když jsem se snažil, a tak se z mých fotografií samovolně začalo vytrácet. Nevěděl jsem, co s ním – ta kavárna byla přitom docela příjemná. Odevzdaně jsem už směřoval k řešení portrétu jako podobenky, ale ještě jsem se pokusil o několik zoufalých kompozičních triků, než jsem tuhle kreativnější cestu nadobro vzdal. Dívám-li se dnes na tyto fotografie, docházím k závěru, že problém tenkrát nebyl ve spisovateli ani v kavárně: v nepohodě jsem nejspíš byl jenom já sám. Podle toho to dopadlo. Ten den jsem neměl raději fotit, někdy ani snaha ani dobrá vůle nestačí.


1

2

22

23

1

1

MAXIM VELČOVSKÝ designer, prosinec 2002

PETR HLAVÁČEK vědec, srpen 2001

Fotografování Maxima Velčovského se odehrálo v ateliéru jeho otce, v němž neměl žádná svoje díla, přes která bych jej mohl „uchopit“, ale jenom předměty nasbírané jako suvenýry z cest, což je záliba, kterou pěstuje jak otec, tak syn. Jeden takový suvenýr jsem použil, ale nepřišlo mi to jako dobré řešení. Nakonec jsem zvolil speciální svícení a výsledkem je fotografie ocitající se svým charakterem na pomezí podobenky a kompozice.

Základní vlastností metody, kterou pracovně nazývám „Využití průhledných rekvizit“, je kombinace vlastního portrétu (nejčastěji právě podobenky) a blíže nedefinované plochy se samostatným obsahem – třeba za použití průsvitky s přednáškou portrétovaného. Představený portrét těží z kontrastu civilního výrazu vědce a fotografie mumie, která je předmětem studijního zájmu. Ke vzniku portrétů tohoto typu lze využít například jakoukoli transparentní plastiku, obraz na skle či rentgenový snímek.

2


24

25

portrét jako kompozice

Metoda portrétu jako kompozice je postup, který užívám nejčastěji, protože snaha po promyšleném uspořádání obrazu tvoří základ všech mých fotografií. Je to jakýsi podvědomý kód mého fotografického vidění světa. Ve své optimální variantě rozvíjí začleněním znakových prvků obrazovou zprávu o portrétované osobnosti nad rámec pouhého sdělení o její podobě. V minimální variantě se stává alespoň výtvarnou kreací, na kterou se dá dívat. Pomocí vhodné kompozice lze vytvořit působivé a dobře zapamatovatelné fotografie i v případě, že osoba před objektivem není právě nadána k vstřícné spolupráci. Navíc ji můžeme použít téměř vždy - i v případě „velké nouze“ -, jsou-li vytvořeny alespoň základní podmínky. Pravda, metoda čisté kompozice je sice východiskem z nouze, ale současně jde o dostatečně kreativní postup. Proto považuji za svou povinnost mít již před počátkem každého fotografování základní představu o jejím možném použití. Zkušenost mne dostatečně naučila, že musím být pokaždé připraven na problém, jehož zdrojem může být téměř cokoli. Bez ohledu na zaměření vašich fotografií je umění navazování vztahů s portrétovanými jedním z hlavních předpokladů zdařilého výsledku. Dokonce i případě fotografií architektury, krajiny či jiných neživotných objektů, které jsou vedle světla základními stavebními kameny každé kompozice, nepořídíte mnoho bez porozumění jejich specifičnosti, rozložení hmot či struktuře detailů. Nevyzbrojíte-li se trpělivostí při hledání jejich ideální kombinace či při přehodnocování vašich představ s ohledem na momentální situaci, zůstanete jenom na povrchu a nedostanete se hlouběji k jejich podstatě. Při práci s lidmi je fotografova situace ještě o něco složitější. Protože každé setkání vždy vyžaduje notnou dávku empatie, tak schůzky, které lze naplánovat, zpravidla směřuji do prostředí vlastního osobě, s níž mám pracovat. Každý fotograf by měl být dobrým pozorovatelem i psychologem zároveň a z postoje, chování či gest hostitele odhadnout míru a druh jeho obav či hranice jeho vstřícnosti. Vstup do takto definovaného prostoru vyžaduje navíc pokoru a maximální otevřenost. Už to, že někdo je ochoten vpustit vás do svého soukromí, si zasluhuje přinejmenším základní projev zdvořilosti a respektu v podobě přesného příchodu ve stanovený čas. Pětiminutové zpoždění může mezi fotografem a portrétovaným vystavět komunikační bariéru, přes kterou se jen obtížně proniká. Vyplatí přicházet na místo fotografování v předstihu: okamžiky do vlastní schůzky se dají hravě vyplnit studiem nejbližšího okolí a dostatečně promyslet kompozici pro již zmiňovaný stav nouze.


1 2 3 4 5 6 7 8 9

Jiří Andrlé Vladimír Kopecký Miroslav Řepa Dušan David Pařízek Hana Androníková Vladimír Pistorius Martin Mainer Jaroslava Šiktancová Theodor Pištěk

28

10 Karel Hubáček 11 Petr Kolář Aleš Lapka 12 sestry Stainovy 13 Miloš Urban 14 Bertrand Tarnier 15 Michal Caban Šimon Caban 16 Barbora Šlapetová

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

29

3

ADOLF BRANALD spisovatel, leden 1999 Klasický problém s hledáním kompozice a vhodného úhlu záběru ještě ztěžoval nedostatek času – měl jsem jenom deset minut v úvodu rozhovoru. Původně jsem byl zaujat přísným vzezřením spisovatele, které jsem zachytil částečnou podobenkou v nepříznivém protisvětle a potom v menším detailu sedící postavy se světlem z boku. Vyznění těchto fotografií bylo však příliš strohé a zkreslovalo hlavní rysy autora, který vždycky ctil fakta, byl pozorným svědkem své doby, uměřeným v hodnocení. Tento zavádějící vizuální dojem jsem otupil využitím protisvětla v rámci velkého celku pokoje. Na rozdíl od největšího detailu, kdy bylo protisvětlo spíše technickým problémem, než aby samo plnilo nějakou skladebnou funkci, jsem záběr vedl tak, aby byl patrný jeho zdroj (celé okno součást kompozice). Tím, že jsem zvolil vhodnou expozici, se poměr světla a stínu stal základním vizuálním motivem nutícím diváka číst výsledný obraz postupně (a v obou plánech) a tak odhalovat drobné detaily. Výsledná informace je nesena více střídmým prostředím než vlastní podobou portrétovaného a z mého pohledu je objektivnější. Pro tisk jsem však považoval za důležité zařadit obě polohy - detail Adolfa Branalda i fotografii s dominující atmosférou jeho bytu.


1

2

30

31

1

4

MARTIN KULIK developer, září 2002 Možnosti vzniku portrétu developera ( velmi úspěšného, měl za sebou kupříkladu projekty sídliště Hvězda na pražských Petřinách nebo neofunkcionalistické kolonie Kozinec, ale to jsem se dozvěděl až „s křížkem po funuse“ ) byly od počátku ovlivněny nedostatkem informací o portrétovaném. To se někdy stane, když se jedná o rychlou zakázku, všechno spěchá a jsem rád, že dostanu aspoň přesnou adresu a jméno. Jediné, čím jsem si byl jist, bylo to, že portrét je určen do knihy o současné architektuře. Proto jsem k tomuto úkolu přistoupil z čistě kompozičních pozic a snažil jsem se portrétovaného zasadit do nějakého vztahu s moderní budovou, v níž sídlila jeho firma (velmi dobře navržená stavba, kterou výrazně neponičily ani povodně v roce 2002 – přitom stojí přímo na vltavském břehu). Po důkladném seznámení se s objektem jsem do vytipovaných míst postupně dosazoval Martina Kulíka a zkoumal, nakolik se mé představy o výsledné kompozici kryjí s realitou. Tento čistě mechanický postup lze použít téměř vždy. Výsledkem ale bývají většinou kultivované fotografie, ale zpravidla mají pouze „jednoúrovňové sdělení“.


2

3

32

33

1

4

KATEŘINA MACHÁČKOVÁ herečka, prosinec 2001 Hledání portrétu herečky v kulisách divadla je v podstatě klasický úkol. Posadíte-li portrétovanou osobu do hlediště a realizujete-li svou fotografii za přispění opakujících se řad sedadel,je to klasika na druhou. Klasika… spíš klišé, řekl bych. Pokud se na vás ale usměje štěstí a můžete využít hlediště, pak neváhejte. Scénický prostor lze modelovat světly, můžete využít kulis, či v ideálním případě je možno pro kompozici použít obě tyto složky. Při fotografování Kateřiny Macháčkové pro mě bylo obtížné zvládnout její živelnost kombinovanou s velkou vírou ve vlastní úsudek a tak jsem záměrně postupoval podle představ fotografované. Chtěla být v hledišti. Přijal jsem tedy nabídnuté řešení (věděla, že její černé oblečení bude krásně kontrastovat s červenými potahy křesel), ale velmi opatrně – tak, aby to přijala jakoby za vlastní nápad – jsem ji směřoval na jeviště. Tam jsem se již mohl zcela věnovat zajímavě členěnému prostoru a monochromatické variantě portrétu. I když nebývá zvykem, aby portrétovaný vyžadoval schválení výběru fotografií určených pro tisk, toto byl ten řídký případ. Herečka si nicméně vybrala právě portréty, s nimiž jsem byl vnitřně nejvíce spokojen i já.


2

3

34

35

1

4

IVO MATHÉ kancléř, říjen 2002 Toho času kancléře prezidenta republiky jsem od začátku devadesátých let v různých jeho funkcích a prostředích přinejmenším pětkrát. Vyzkoušel jsem řadu přístupů od podobenky, přes oficiózní portrét ředitele České televize, až po různé triky se záběry postavenými především na detailech jeho bezprostředního okolí. Při všech setkáních Ivo Mathé pokaždé působil jako velmi schopný a plně vytížený manažer. Natolik zaměstnaný, že jsem z těchto krátkých setkání odcházel se zvláštním pocitem jaký mívám, když potkám osobu, která je až nezdravě pohlcena svou prací: na chvíli mi znejistí moji existenci a zdá se mi, že se neuvěřitelně soustavně flákám (až s jistým odstupem zjistím, že problém je někde jinde). Vodítkem k portrétům se mi stal tentokrát rozhovor, v jehož úvodu se kancléř vyjádřil, že i po čtyřech letech, co vykonává tuto funkci, se v labyrintu chodeb Pražského hradu ztrácí. Proto jsem poslední sérii portrétů vedl snahou zachytit vztah úředníka a architektury, která jej obklopuje. Výsledný portrét navíc odkazuje průhledem skrz obdélník Plečnikova zábradlí k formátu televizní obrazovky, kolem níž se daný rozhovoru točil.


2

3

36

37

1

2

LADISLAV MRAVEC diplomat, duben 2003

DUŠAN TŘEŠTÍK historik, březen 2003

Portrét šéfa politického odboru nově se formující kanceláře prezidenta ČR jsem měl přinést necelý půlrok po fotografování kancléře Mathé. Obdobné zadání ve stejných kulisách , ale bez inspirace textem, pro mne znamenalo spolehnout se toliko na znalost prostředí. Ke konečné fotografii mne přivedlo kompoziční vyřešení poměru postavy k nekonečným hradním chodbám.

Mnoho podnětů k vytvoření portrétu historika, zabývajícím se v rozhovoru paralelami mezi středověkem a současností, jsem na půdě historického ústavu nenašel. Klasická schémata postavy před knihovnou, podobenky či kompozice na schodech by sice byla jakýmsi východiskem nouze, ale mnohem zajímavější se mi zdálo uchopit vztah figury a sterilního prostoru pracoviště. Z různých variant jsem pro sebe zvolil tu, v níž je historik umístěn zcela vlevo.

2


38

1

39

1

2

JAN MAYER manažer, listopad 2001

JIŘINA HAUKOVÁ básnířka, listopad 1999

Muž schopný řídit kulturní instituci (alternativní Linhartovu nadaci), ale neschopný uvolnit se před fotoaparátem. Přitom jsme byli v jeho Roxy klubu, který důvěrně zná a cítí se tam určitě jako doma. Zkoušel jsem, co se dalo. Marně. Řešení jsem našel až v podhledu vedeném přes skleněnou desku stolu. Stal se zázrak a Jan Mayer – zvědavý, co dělám – se najednou uvolnil a bylo vystaráno.

Fotografovat legendární básnířku bylo stejně obtížné jako v případě popisovaném na protější straně – s ohledem na věk Jiřiny Haukové to je pochopitelné. Fotoaparát ji stresoval. Nechtěl jsem ji činit bolest, tak jsem udělal podobenku, portrét u stolu… Ale k slušnému výsledku jsem dospěl, až když jsem se uchýlil k výraznému podhledu a vytvořil kompozici, které dominovala diagonálně rozmístěná svítidla: použil jsem je k odpoutání pozornosti od samotné portrétované.

2


40

1

41

1

2

MARTIN ROUBÍK architekt, březen 2003

JAN ŠPÁTA režisér, prosinec 1999

Tyhle dvě fotografie jsem exponoval ve stejném interiéru a od jejich vzniku je dělilo pár vteřin a půlmetr, o který jsem architekta posunul ze stínu do přímého slunečního světla. První fotografie pořízená ve vyvážených světelných podmínkách a přiznává barvu zdi v pozadí, druhá je založena na kontrastu nasvětleného hlavního motivu, přičemž jeho okolí je zahaleno do tmy.

Vzniku většiny mých fotografií předchází rychlá analýza různých hladin osvětlení (viz Martin Roubík) a jejich možného kompozičních využití. Portréty Jana Špáty představují typický příklad posunu od kompozice čistě věcné ke kompozici s důrazem na výtvarnou polohu. Změnou expozice ve prospěch světel (změřen nejsvětlejší bod na tváři portrétovaného) bylo potlačeno okolní prostředí a celý obraz se zredukoval na vztah tří světlých oválů a tváře.

2


42

1

43

portrét jako titul

Portrét na obálku časopisu je specifická fotografická disciplína s velmi přesně danými omezeními. Hlavním kritériem nebývá kvalita vlastního portrétu, ale to, jak obstojí ten který týden v nesourodé konkurenci na pultech novinových stánků. Již pouhý částečný výčet omezení, s nimiž je tento druh portrétní tvorby svázán, zřejmě dostatečně ilustruje, proč se nestal mým oblíbeným žánrem. Z povahy zadání vyplývá, že se vyžaduje kompozice na výšku s „hluchými“ místy na upoutávky k textům uvnitř časopisu, případně v horní partii fotografie na logo. Z marketingového hlediska musí být portrét takzvaně kontaktní a okamžitě zaujmout, neboť jde o útok na podvědomí s cílem vzbudit zájem o koupi. Proto se upřednostňuje zejména přímý pohled portrétovaného, který podle exaktních průzkumů potenciálního kupce oslovuje nejvíce. Podaří-li se vám do kompozice ještě začlenit prvky erotiky a sexu, získáváte určitě body navíc. Při řešení portrétu na obálku je třeba vyvarovat se přespříliš zašifrovaného sdělení: může být sice přítomno, ale pouze v kombinaci s dostatečně silným prvním plánem fotografie. Rozhodnutí, zda koupit, se odehrává v řádu maximálně několika málo vteřin a na nějaké luštění všelijakých souvislostí není prostě čas... Vaše práce by také měla být motivována snahou vyvolat pozitivní emoce. Jistě, kupříkladu násilí a strach mohou být v tomto žánru úspěšné, ale pouze tehdy, když se s nimi čtenář sám ztotožňuje či když mu drasticky laděná fotografie nabízí pro něj pozitivní řešení problému. Tento stručný výčet omezení při tvorbě portrétu na obálku není zdaleka konečný a mohl by dále pokračovat - třeba přes preference určité barevnosti až k samotnému výběru osobnosti. Jisté je, že v České republice neexistuje časopis se čtenářskou obcí v řádu desítek tisíc, který by byl ochoten dlouhodobě výše uvedená kritéria porušovat. Ačkoliv jsem měl osobně až neuvěřitelné štěstí a všechny osoby, se kterými jsem na vzniku titulů spolupracoval, byly příjemné, milé, inteligentní a ještě k tomu vstřícné, tak pravděpodobnost, že dříve či později narazíte na bytost povýšeneckou, nadutou a ještě k tomu hloupou, se v okruhu periodicky opakujících tváří z obálek časopisů rovná jistotě. I proto se práce mých kolegů působících na tomto poli fotografického portrétu těší mému respektu. Necítím však potřebu rozšířit jejich řady.

portrét jako titul

1 2 3 4 5

6 7 8 9 10 11

Andrej Barteněv Jan Koukal Marta Kubišová Natalja Melnikova Bořek Šípek

46

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

František Skála Jiří Suchý Veronika Žilková Juraj Herz Karel Poborský Petra Špalková

47

1

4

PETRA ŠPALKOVÁ herečka, srpen 2003 I když jsem se před lety zařekl, že se nenechám ve svých snahách o portrét omezovat závaznými pravidly titulního žánru a nebudu se mu raději věnovat, vyslyšel jsem prosbu Petry Špalkové, a ujal se tohoto úkolu. Nikdy jsme se nepotkali, ale znala mé fotografie a třebaže byla informována o mé neochotě a důvodech odporu k této tvorbě, kupodivu trvala na svém. Asi tříhodinový čas vyšetřený v nabitém programu (měla těsně před divadelní premiérou) jsme využili na malý výlet podél Vltavy. Nebyla to pochopitelně náhodná volba, tuhle cestu absolvuji na svůj letní byt nejméně dvěstěkrát do roka a tudíž ji důvěrně znám. Měl jsem vyhlédnuté místo, kde na břehu uvízl poničený přístavní ponton a nabízel bezpočet variací k fotografování. Nakonec, dík příjemnému vánku a šatům, které jsme vezli sebou, vznikla fotografie, o níž jsem byl přesvědčen, že jako surovina pro další úpravy bude uspokojivá. Můj záměr - vytvořit v počítači kompozici s Petrou Špalkovou kráčející oblaky - mi paradoxně usnadnila závada na technice (chybný posun filmu v kazetě), která nechtěnou dvojexpozicí umístila část mraků tam, kam bych je stejně později počítačem přenesl. I některé další nechtěné záběry tohoto filmu působily zajímavě, ale pro tisk již byly nepoužitelné. Tentokrát mi náhoda přála, ale zároveň jsem tuto nehodu bral jako varování. Dokonalé zvládnutí fotoaparátu, je totiž nezbytnou podmínkou pro vznik dobré fotografie: vzít některý model do ruky jen jednou za pět let je značně riskantní. Skutečně tvořit můžete až v momentě, kdy si s ním rozumíte jako jazzový hráč se svým nástrojem.

portrét jako titul

2

3

48

49

1

4

FRANTIŠEK SKÁLA jr. výtvarník, říjen 1996 Báječná práce – fotografování hrou, takže se vlastně ani o práci v pravém slova nedá mluvit. Radostné setkání, které nás oba bavilo. Ateliér plný utříděných věcí, které měly oživnout v budoucích objektech. Okamžitě mi bylo jasné, že to nemůže dopadnout špatně. Titulní portrét použitý pro tisk vznikl hned v úvodu fotografování. Skála je výjimečný člověk, vstřícný, přátelský, přes to, co už v umění dokázal, skromný. Jeho spolupráce – vzorná. Naprosto přesně odhadl potřeby časopisu, měl připraven jeden svůj objekt, dokonce nabídl i příslušné pozadí, využil své herecké průpravy a předvedl gesta odpovídající navržené scéně. Pro mne to však bylo až příliš teatrální a tak jsem se snažil fotografování více směřovat k podobě „Mága reinkarnace předmětů“, za něhož jej považuji především. To se mi podařilo až po téměř hodině hry, kdy jsme postupně nechávali ožívat v různých nečekaných souvislostech nashromážděné předměty. Nakonec jsme objevili kombinaci industriálního prstenu s perleťovou lasturou – motýla, kterého Skála se zaujetím pozoruje a současně jakoby odhadoval okamžik, kdy vzlétne. Ten portrét patří k mým vůbec nejoblíbenějším. I když je tento portrét podle mého soudu výrazně lepší než fotografie vybraná na obal časopisu, nebyl vybrán, protože pohled portrétovaného není „kontaktní“: nesměřuje přímo k potencionálnímu kupci…

portrét jako titul

2

3

50

51

1

4

LUCIE TRMÍKOVÁ herečka, 1999 Práce na titulním portrétu herečky, kterou nastudování role svaté Terezie z Lisieux přimělo přehodnotit řadu osobních postojů (se svou postavou se ztotožnila nejenom na jevišti, následovala ji i v osobním životě), pro mne byla výzvou. To, že se fotografie na obálce nakonec neobjevila a její naplnění tak v daném kontextu zůstalo na půli cesty, není podstatné. Nepřijal jsem totiž zadání, podle něhož měla být žena, která si za svůj herecký výkon vysloužila Cenu Alfreda Radoka a která se ztvárňovanou postavou splynula, nabídnuta čtenáři nikoli jako nositelka silného příběhu a představitelka charakterní role, ale především jako půvabná mladá dáma. Původně jsem si představoval, že vyjdu z divadelního představení, použiji nějaké rekvizity, případně prostředí scény. Text rozhovoru, v němž se k víře vyjadřovala, jsem znal, ale její výroky jsem přece jen považoval za pózu. Až v osobním kontaktu jsem pochopil, že její vztah k víře je velmi hluboký a pravdivý. Od prvotních představ jsem pozvolna odstoupil. Snažil jsem se ji fotografovat co nejcivilněji, s důrazem na výraz tváře. Později jsem toto pojetí opustil a kameru přemístil do velkého nadhledu – „boží perspektivy“, k níž se zrak portrétované upíná. Snad právě díky tomuto přístupu vznikly portréty, v nichž je i bez komentáře cítit víra v Boha, ale také pokora k hereckému řemeslu i konkrétní divadelní roli.

portrét jako titul

2

3

52

53

1

4

RICHARD MÜLLER zpěvák, září 1993 Jedním ze zvláštních údělů mé profese portrétního fotografa je nezbytnost navazovat vztahy, které se v průběhu let nerozvíjejí a časem zcela uhasnou. Richarda Müllera jsem počátkem devadesátých let navštívil spolu s jednou kolegyní v jeho domě nedaleko Bratislavy. Byla to jen přátelská schůzka bez profesních úmyslů a to možná vedlo k tomu, že se u mne později v Praze několikrát zastavil v mém atelieru; vztah, který jsme navázali, by se býval klidně mohl stát základem budoucího přátelství. Při jednom takovém setkání jsem byl požádán o vytvoření návrhu přebalu jeho poslední vinylové desky a tak se zrodila tato série fotografií z dnes již neexistujícího klubu Bunkr. Modré tónování vzniklo až při zpracovávání v laboratoři a bylo docíleno správným odfiltrováním ostatních barev při zvětšování z černobílého negativu na barevný materiál. I když zpěvák nakonec pro svůj projekt zvolil na obal kresbu, byli jsme oba s fotografiemi spokojeni. Pro mne to navíc byla cenná zkušenost, protože zákonitosti, jimiž se řídí práce na obalech hudebních nosičů, se příliš neliší od těch, které jsou závazné pro titulní stránky časopisů. Přesto je často lze s pomocí interpreta, který je vyhraněnou osobností a má na věc svůj vlastní názor, obejít a vnutit společné pojetí vydavateli.

portrét jako titul

2

3

54

55

portrét jako akce

Pro metodu portrétu jako akce, která spadá spíše do reportážní tvorby, je charakteristická minimální možnost komunikace s portrétovaným a nedostatek času. Takto vzniklé portréty jsou zpravidla povrchní a zavádějící. Nerodí se totiž z dialogu, ale pouze zachycují děj bez výraznější možnosti autora fotografie ovlivnit jeho průběh. Fotografům je většinou dána pouze možnost výběru úhlu a momentu záběru. Nedovoluje jim interpretovat v dostatečné míře portrétovanou osobu a jsou víc než kdy jindy odkázáni na diktát jejího ega, předem daný scénář a na místo vyhrazené ochrankou či pořadateli. Ani gesta, která jsou mnohdy součástí děje, nejsou autentická a mnoho nevypovídají o skutečném charakteru portrétovaného. Typickým znakem spojeným se vznikem „akčních portrétů“ je pak pohyb fotografů z několika periodik ve více méně organizované smečce. Z reportážní povahy akce vyplývá požadavek na fotografovu maximální koncentraci a rychlé rozhodování, protože prostor pro analýzu situace a její interpretaci je blízký nule. Na druhou stranu občasný návrat k práci v tísni vítám jako připomínku mých fotografických prvopočátků. Pro dráhu profesionálního fotografa považuji za více než prospěšné nastoupit nejprve na místo fotografa v deníku, neboť fotografie v jednotlivých titulech často vznikají za stejných výchozích podmínek, a tak má začínající fotograf možnost bezprostřední konfrontace vlastní práce s výsledky konkurence. Což přináší šanci učit se nejenom z chyb vlastních, ale i z nedostatků kolegů. Tato drobná, leč v začátcích fotografické kariéry podstatná, výhoda však později nemůže vyrovnat omezení, která v sobě portrét jako akce zahrnuje. Ovšem ani tato metoda nevylučuje vznik výtvarně působivých portrétů - jde však spíš o dílo náhody a jen výjimečně jsou k vidění fotografie přesahující informaci „to jsem já a tohle dělám“. Navzdory tomu je tento druh portrétu vedle podobenky v tisku nejrozšířenější, nejoblíbenější a paradoxně je mnohdy i uměle navozován v akci, kterou řídí fotograf nebo je inscenovaná speciálně pro něj. V případě, že jsem měl privilegium spatřit cosi, co jiní vidět nemohou, aniž bych sám vyvinul patřičnou aktivitu, bývám vždy velmi obezřetný. Snaha předvybrat podstatné a ušetřit fotografům práci a čas odfiltrováním banalit je podezřelá a zavání snahou manipulovat s realitou.

portrét jako akce

1 2 3 4 5 6 7 8

Václav Havel Pavel Pafko Václav Fiala Otomar Krejča Petr Larva Krzysztov Penderecki Krzysztov Penderecki Dagmar Bláhová

58

9 10 11 12 13 14 15 16

Jan Kaláb Maria Schrader Maria Schrader Alex Švamberk Patty Chang Martin Roubík Ivan Liška Václav Stratil

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

59

1

4

PATTI SMITH zpěvačka, červenec 1996 Patti Smith je zajímavá postava rockové hudby a v České republice má mnoho fanoušků. K její zdejší oblíbenosti určitě přispěla skutečnosti, že v její kapele hrál Ivan Král a také pro ni psal písničky. Zadání pro moji práci bylo prosté: portrét. Okolnosti k fotografování ale už příliš jednoduché nebyly, protože jsem jednak neměl k dispozici text, který by mě mohl nějakým způsobem inspirovat (ani jsem neměl ponětí, jaký rozsah bude mít v časopise), jednak nebyla možnost Patti vyfotografovat v klidu. Musel jsem tedy vzít za vděk hojně navštívenou tiskovou konferenci, přizpůsobit se daným podmínkám a zkusit udělat kloudnou fotku. Tiskovka zprvu neprobíhala právě přátelsky, protože zpěvačka nechala vyvést jednoho novináře, který se prý o ní v minulosti nepravdivě vyjádřil. Zároveň se tím ale narušil předem organizovaný ráz akce, což jsem uvítal, protože jsem se mohl celkem svobodně pohybovat. V opačném případě by to bylo obtížnější. Aspoň něco! Dával jsem si jen pozor, abych ji zbytečně nedráždil a současně jsem se snažil ze záběru vyloučit všechny rušivé vlivy, které takovou akci pokaždé doprovázejí: ochranka, rozbité pozadí, mikrofony lezoucí do tváře, špatné světlo. Času nebylo nazbyt, setkání trvalo sotva dvacet minut. Čekal jsem na gesto, z něhož by nebylo poznat, že portrét vzniká na tiskovce, a hledal různé úhly pohledu. Nakonec se jeden ukázal být tím pravým.

portrét jako akce

2

3

60

61

1

4

KEN-IČIRO KOBAJAŠI dirigent, květen 2002

„Pan dirigent Kobajaši je velmi emotivní, senzitivní člověk a my jako orchestr ho máme rádi, protože má v sobě muzikantskou duši, to se pozná,“, tak znělo hodnocení jednoho z služebně nejstarších členů České filharmonie když hovořil o Japonci, který měl pod taktovkou uvedení Smetanovy Mé vlasti, tradičního zahajovacího koncertu festivalu Pražské jaro. Díky vstřícnosti organizátorů i samotného dirigenta jsem měl přístup na všechny zkoušky a téměř neomezenou volnost pohybu. Pro svůj portrét jsem si vybral místo na balkónu nad orchestrem, kde obvykle stává sbor a odkud bylo možné sledovat dirigenta při práci, aniž bych příliš rušil. Citovaná charakteristika byla výstižná, Kobajaši je vskutku dirigent, který svoji práci bytostně prožívá a svoji energii přenáší na hudebníky. Nejprve jsem zkusil momentky, kdy se domlouvá se zástupci orchestru na detailech svého pojetí skladby, posléze jsem přistoupil k tvorbě větších celků. Ve finále jsem se zaměřil na samotnou postavu dirigenta na ztemnělém pozadí prázdného sálu, na její zakomponování vzhledem k rámu obrazu a na úžasná gesta, jimiž ovládal orchestr. I když toto schéma není nikterak neobvyklé, jsem přesvědčen, že o charakteru a temperamentu fotografované osobnosti taková fotografie vypovídá více než strojený portrét u busty Smetany. Mimochodem, portréty různých dirigentů pořízené při několika vybraných taktech tohoto díla by mohly vytvořit zajímavou kolekci.

portrét jako akce

2

3

62

63

1

4

OLEG KULIK

performer, září 2000 V rámci festivalu akčního umění Parní válec se na sklonku léta roku dva tisíce sjeli do Prahy umělci, kteří se vyjadřují zejména svým tělem. Performeři. Ozdobou této události se stal mezinárodně renomovaný Rus Oleg Kulik. Jeho představení se odehrálo v jednom odsvěceném smíchovském kostele, v malebném prostředí, které bylo ovšem potlačeno nedostatečnými světelnými podmínkami. Performance probíhala po setmění, takže jsem musel řešit dilema mezi přímým osvětlením pomocí blesku, nebo použitím dlouhých časů a stativu. Nakonec jsem se rozhodl pro „kompromisní řešení“: do dlouhých časů jsem si přisvítil zábleskem. Tím jsem docílil čitelnosti děje, aniž bych zničil atmosféru. Kulikova performance byla svým způsobem výjimečná, protože při ní vznikal náznak uměleckého objektu. Součástí akce byla projekce jeho portrétu, který se štětcem v ústech dotvářel. Přestože byl při této zajímavé performanci určující děj (zrod a následná destrukce obrazu), díky přítomnosti výtvarného artefaktu se otevřela příležitost konfrontovat umělce s jeho dílem - v dané chvíli to bylo maximum možného. Představení mělo spád, protože Oleg Kulik ho nedělal poprvé - trvalo přibližně deset minut. Vzhledem k tomu, že jsem byl na akci předem připraven, byla to dostatečně dlouhá doba, abych si se zadáním poradil. Rozhodně jsem se však nenudil.

portrét jako akce

2

3

64

65

1

4

7

STELARC kyberumělec, květen 1999 Stelarc kdysi - v sedmdesátých letech dvacátého století experimentoval se svým tělem, zabodával do sebe háky, věšel se za ně, nechal se lisovat, dokonce si nechal zašít ústa. Věnoval se body artu. O mnoho let později, svůj projev rozšířil o technologické prvky. V roce 1999 do Prahy (do bývalého bolševického mauzolea na vrchu Vítkově) přivezl ve světové premiéře svůj Exoskeleton, tedy vnější kostru, pavoučí kovové monstrum, jež své pneumatické končetiny rozpohybovalo v okamžiku, když si ho Stelarc osedlal, nasadil si umělou ruku a předával mu své svalové impulsy. Souběžně byl snímán několika videokamerami, takže se na projekčním plátně okamžitě objevovaly pohledy a detaily na bizarní představení. Tahle projekce mi přišla vizuálně mnohem přitažlivější než skutečný Stelarkův výkon, který se mi zdá v podstatě legrační: projev stárnoucího umělce pokoušejícího se najít někdejší energii. Proto jsem celou show, kterou sledovaly zástupy fanoušků kyberkultury, fotografoval výhradně z jejího odrazu na plátně. Projekce pro mě byla jediným estetickým přínosem, samotná akce byla předvídatelná a co se dá předvídat, bývá nudné.

portrét jako akce

2

3

5

6

66

67

1

4

VÁCLAV STRATIL malíř, červen 1996 V šestadevadesátém roce proběhl projekt nazvaný Na tělo, jehož se účastnilo dvanáct českých malířů, vesměs šlo o samé uznávané tvůrce: například Václav Bláha, Michael Rittstein, Antonín Střížek, Ivan Komárek – a také Václav Stratil. Dostali za úkol vytvořit malbu na nahém ženském těle, které tedy v tomto případu sloužilo coby malířské plátno. Nakonec měla být jejich díla zdokumentovaná a vydaná v kalendáři. Byl jsem přitom, když do vršovického suterénního ateliéru, kde se všechna sezení uskutečnila, vstoupil Václav Stratil. Přiznal, že takovýto druh malby ještě nikdy neprováděl, ale nervózní nebyl. Chvíli se soustředil a potom se dal do práce. Nepoužíval štětec, ale barvy nanášel na tělo rukama. Působil jako sochař, barvy hnětl do vrstev, mísil je, propojoval. Byl jsem zvědavý, jak si povede, nikdo – včetně autora – nevěděl, kdy bude dílo hotové. Jeho podoba se neustále proměňovala, takže jsem fotografoval prakticky neustále. Když už se zdálo, že je Stratil spokojený, všechno smazal a začal zase znovu. Byla to intenzívní akce, která skončila po sedmdesáti minutách. Nejvíce mě uspokojila fotografie, na níž malíř pozoruje kompletně proměněnou dívku – v tu chvíli vypadal, jako by ho to, co udělal, už vlastně přestalo zajímat.

portrét jako akce

2

3

68

69

1

4

JIŘÍ DAVID vizální umělec, listopad 1998 Mé první osobní setkání s Jiřím Davidem se odehrálo v galerii Nová síň mezi jeho velkoplošnými zvětšeninami výstavy Moje rukojmí a s umělcovou propracovanou vizí vlastní sebeprezentace. David ví, co dělá, i jak by měl vypadat. Změněný účes (vlasy obarvené na blond) byl v kontrastu s tmavým oblekem a vyjemnělou květinou (lilie) a stal se modelem jeho image pro tento rok. Má-li fotografovaný takto pevně uchopenu představu o vizuální stránce svého portrétu a není-li to v příkrém rozporu s mým estetickým cítěním, nechávám se zpravidla ochotně jeho názorem vést. I když mi v takovém případě nezbývá mnoho prostoru pro naplnění vlastního záměru - ten se omezuje „pouze“ na vyhledání nejvhodnější kompozice postavy a určených rekvizit - výsledek bývá často pravdivější než má původní konstrukce. Po ukončení své, totiž Davidem řízené akce, jsem však zjistil, že se rozhodl navlas stejnou kompozici nabídnout i dalším mým kolegům. To nebylo příjemné zjištění, věděl jsem, že předchozí práce tím ztrácí na hodnotě. Vyčkal jsem proto ještě na místě a fotografoval jsem ho, když zaujal opět pózu pro jiného fotografa. Vytěžil jsem z této problematické situace portrét, který nejen že původní Davidův koncept rozvíjel o další rozměr, ale především vystihoval můj dojem z něj. Do obrazu jsem totiž začlenil kameru na stativu – symbol média, které ho proslavilo víc než jeho malování (původem je to malíř, prosadil se však fotografickým projektem Skryté podoby) a skrze nějž se snaží prosadit do co nejširšího povědomí veřejnosti.

portrét jako akce

2

3

70

71

portrét jako gesto

Gesto ve smyslu „výrazu“ je skrytě obsaženo v každém zobrazení lidské tváře - i té po smrti. Je zpravidla výsledkem každého děje a součástí každé kompozice či interpretace. Lze ho objevit, zachytit nebo vyprovokovat dialogem či řízenou akcí. Existuje bezpočet způsobů uplatnění této metody, ale také hrozí nebezpečí vynuceného gesta, které generuje nepravdu. Schopnost vytvořit dobrý či špatný portrét postavený na gestu souvisí do značné míry s nadáním fotografa komunikovat s portrétovaným. Portrétní fotograf by měl nejenom dokonale ovládat a umět dešifrovat řeč těla a mimiky, ale je-li to jen trochu možné, měl by se také seznámit se způsobem myšlení svého partnera, s jeho dílem a ponořit se do studia nejrůznějších materiálů (filmových dokumentů, rozhovorů a jiných textů), které o něm pojednávají. Je prostě dobré vědět, „s kým máme tu čest“, navíc se můžeme ledasco moudrého dozvědět. V případě, že se vám podaří načerpat dostatek vstupních informací, neměli byste se rozpakovat zasvěceně zeptat na to, co vás opravdu zajímá (John Steinbeck - Sladký čtvrtek: „To nejhezčí na světě, co můžeš udělat pro kterýhokoli člověka, je dopřát mu, aby tě poučil.“ - Rada Fauny pro nervózní Suzy před schůzkou s doktorem). Skutečně to funguje: ovšem pouze za předpokladu, že se umíte nejenom zeptat, ale také pozorně naslouchat odpovědi. Ačkoliv je zachycení gesta v podstatě reportážním činem, nevylučuje portrétní tvorba v tomto duchu použití stativu, který osobně pokládám za nedílnou součást fotoaparátu. Je to zvyk, který jsem si osvojil ve svých amatérských fotografických prvopočátcích, kdy jsem řadu let fotografoval na formát 6x6 židovské hřbitovy. Tehdy jsem se - přes omezení vyplývající z vlastního námětu a přísnosti čtverce - postupně naučil řadu kompozičních triků a mimo jiného pochopil, že žádné světlo není špatné. Pevné ukotvení vhodně zvolené kompozice stativem rozvíjí možnosti komunikovat a soustředit se pouze na výraz či gesto fotografovaného, aniž by pro něj bylo možné okamžik zmáčknutí spouště s jistotou předpovědět: objekt se pak nemůže stylizovat. Navíc tím, že se přestanete dívat do hledáčku fotoaparátu a bavíte se mimo osu záběru, ztratíte pomyslnou výhodu obranného valu objektivu a zrovnoprávníte vaše vzájemné pozice. Při použití stativu nevznikají (není-li to samozřejmě vaším záměrem) portréty toporně fixující pohledem střed objektivu. Jeho další předností je možnost využít pohybové neostrosti portrétovaného v nehybném prostoru jako symbolu dynamického temperamentu. Důvodů, proč s sebou stále vláčet těch několik kilogramů železa, bych jistě nalezl mnohem víc, ale pak by se již tento text stal agitkou.

portrét jako gesto

1 2 3 4 5 6 7 8

Jiří Andrlé Olga Sommerová Petra Hůlová Otto Placht Lenka Dusilová Iveta Kováčová Veronika Žilková Kristýna Frejová

9 10 11 12 13 14 15 16

74

Roman Koucký Otakar Vávra Emil Hakl Vincent Venera Soňa Červená Petr Hrabalik Oskar Petr Vojtěch Zamarovský

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

75

4

8

LUCIE BÍLÁ

zpěvačka, září 1992 Tato nikdy nepublikovaná série fotografií s dnes již každému známou zpěvačkou je pro mě nostalgickou vzpomínkou na konec euforického období budování kapitalismu v Čechách. Byl to čas bezbřehé bezstarostnosti, mladického nadšení,ale i nakupování a spotřebovávání filmů po stovkách metrů. Samotného mne při pátrání v archivu zaskočilo, kolik desítek záběrů jsem byl ochoten - jako řidič a průvodce mou oblíbenou zahradou při realizaci zakázky mého kolegy Davida Krause - jen tak pro radost vyplácat. Dosud je z těch fotografií cítit báječnou atmosféru hry, které, obávám se, již nikdo z nás není s takovou bezprostředností schopen. Navíc možná právě toto odpoledne bylo pro Davida startem k jeho úspěšné kariéře fotografa většiny titulů pro časopis Reflex na příštích deset let a mně umožnilo rok na to o Lucii Bílé natočit půlhodinový dokument pro Českou televizi. Kdybych se měl se pokusit o jisté zobecnění, pak o těchto fotografiích víc než o jiných platí, že samoúčelná hra (bez jakýchkoliv ambicí na případné otištění) může vést při respektování elementárních fotografických pravidel k výsledkům, ze kterých i po letech je možné mít dobrý pocit. 1

2

5

6

3 7

portrét jako gesto

76

77

1

4

ROBERT NEBŘENSKÝ

hudebník, listopad 1998 Roberta Nebřenského jsem fotografoval v době, kdy jeho skupina Vltava byla na vrcholu slávy, kritika jí takřka bezvýhradně chválila a posluchači si kupovali její desku Marx, Engles, Beatles a pilně navštěvovali koncerty. Jedním z největších tehdejších Vltavy se stala písnička, která pojednávala o prasátku. Nebřenský si její podání doslova vychutnával a stejně si užíval i naše setkání, během něhož jsem měl udělat fotografie k rozhovoru. Byl připraven. Do kavárny Obecního domu navržené ve stylu art deco přišel s prasečími nožičkami, které předtím zakoupil v řeznictví. V tomto nablýskaném prostřední, v němž se lidé scházejí k vyjemnělým debatám nebo třeba jen vstřebávat vzácný interiér, se choval bez jakýchkoliv skrupulí. Viděl jsem, že je zcela v zajetí své představy. Z promaštěného papíru vytáhl nožičky, mezi kopýtka vložil zapálenou cigaretu a dal si je do rukávu bundy. Nemusel jsem sám nic iniciovat. Ale přiznávám, že nenucenost jeho počínání mě poněkud zneklidňovala a naše sezení jsem se snažil co nejrychleji ukončit. Bylo mi nepříjemné: neustále jsem vnímal, jak rušíme okolí, což naprosto odporuje mému introvertnímu přístupu k fotografování.

portrét jako gesto

2

3

78

79

1

4

DAVID ČERNÝ

výtvarník, květen 1993 Od začátku devadesátých let – od okamžiku, kdy se rozhodl na růžovo natřít smíchovský tank - patří David Černý k nepřehlédnutelným postavám české výtvarné scény. Jeho tvorba směřuje k monumentalitě a má v sobě prakticky vždycky kontroverzní náboj, který diváka provokuje k zaujmutí nějakého stanoviska. Fotografování se nijak nebrání. Je to v souladu s jeho touhou upozornit na sebe a svoje dílo. Když jsem přišel na schůzku do výstavní síně Vysoké školy uměleckoprůmyslové, kde byly vystaveny veliké makety černých pistolí (černá je Černého oblíbená barva – proč asi?!), měl jsem skromnou představu kultivovaně vyfotografovat umělce s jeho artefaktem. Poté, co jsme mu svou ideu sdělil, se David Černý okamžitě sám chopil režie setkání a nabídl mi nepřeberné množství variací na základní téma. Vršil jedno gesto za druhým, doslova před fotoaparátem a dalšími přihlížejícími, kteří si nechtěli nechat podívanou ujít, exhiboval. I když setkání netrvalo ani pět minut, výsledek pokládám za přesvědčivý. Později hrál David Černý v několika filmech.

portrét jako gesto

2

3

80

81

1

4

KLAUS WOORMANN

hudebník, květen 2001 Klaus Voormann pochází z Berlína, ale žije v Mnichově, kam jsem se také za ním vypravil. Důvod? Tenhle nenápadný muž se spřátelil s Beatles ještě v době, kdy je prakticky nikdo neznal a v hamburském Kaiser Keller klubu hráli „za pár šupů“. O šest let později jim navrhl obal jednoho z jejich nejslavnějších alb Revolver, za které dostal prestižní Grammy. Rozhovor probíhal bez jakýchkoliv zádrhelů. Voormann – jako každý, kdo něco opravdu umí a poznal, jak chutná sláva – se choval skromně, a především z něj vyzařoval vnitřní klid, vyrovnanost a pohoda. Tohle se nedá předstírat. Vyfotografoval jsem jej, jak leží na kanapi, abych můj pocit z něj zachytil. Věděl jsem, že mám fotku, kterou jsem mít chtěl a mohl jsem už fotoaparát odložit. Ale nedalo mi to. Když bylo interview ukončeno a redaktor vypnul diktafon, použil jsem „trik“, který nemám zrovna v oblibě: jako zběsilý reportér jsem napráskal z jednoho úhlu a téměř bezprostřední blízkosti celý film. Počítal jsem, že ho tím zaskočím, protože jsem předtím volil záběry velmi uvážlivě. Byl jsem zvědavý na jeho reakci. Nejprve se nic nedělo, Voormann zůstával ve své klidné poloze. Už jsem si myslel, že se neprojeví. Asi po takových dvaceti naexponovaných oknech se neudržel a svými gesty mi vyšel vstříc.

portrét jako gesto

2

3

82

83

1

1

KÁJA SAUDEK výtvarník, červen 1999

IVAN LANDSMAN spisovatel, únor 2001

Jakmile vidí Kája Saudek před sebou člověka s fotoaparátem, okamžitě se začne stylizovat. Zkoušel jsem všechno možné, aby mě vnímal co nejméně. Ale marně, nedařilo se mi ho vyvést z role, kterou prožíval. Nakonec mě napadlo, že třeba tohle je možná jeho pravá tvář: za každých okolností pózující muž. Získat jinou jeho podobu by v sobě asi neslo nutnost proradné lsti či dokonce násilí.

Občas se setkávám s lidmi, kteří jsou nadáni mimořádnými schopnostmi, ale zároveň jsou v zajetí povahy, jíž dominuje temperament a lehkomyslnost. Ivan Landsman není džentlmen, který se nenapije před obědem, nicméně jeho psaní to na síle neubírá. Fotografoval jsem ho během jeho pobytu v Čechách a ve chvílích našeho kontaktu svou situaci zvládal natolik, že jsem mohl odevzdat přijatelný portrét. Kdybych přišel později… 2

portrét jako gesto

84

85

1

2

DAVID DVOŘÁK divadelník, září 2002

KEVIN MITNIK hacker, říjen 2003

Dostal jsem zadání fotograficky vybavit článek týkající se divadelní subkultury v Kolíně. Jedním z jejich zajímavých zástupců je David Dvořák. Pozval mě do své rodiny, otevřel mi své soukromí, představil mi manželku, ukázal dvě malé dcery i jeden ze způsobů, jakým si s nimi hraje. Čapl je za nohy a já je s ním vyfotografoval v gestu, které dokládá jeho hravý přístup k životu.

Vyfotografovat Kevina Mitnika, nejslavnějšího hackera na světě, bylo jednoduché. V USA čelil obžalobě, která ho mimo jiného vinila z toho, že je schopen pouhým hvízdáním do telefonu odpálit jaderné hlavice. Problémem byl nedostatek času, trvalo osm hodin, než jsem ho mohl požádat, aby pro mě zopakoval svoje autentické gesto, které jsem předtím u něj viděl v televizi. Samotné fotografování potom bylo záležitostí patnácti vteřin.

2

portrét jako gesto

86

87

portrét jako detail

1

Metoda portrétu jako detailu pracuje s tváří či jinou částí lidského těla, která je modelována pouze použitým světlem. Jedná se o speciální portrétní žánr vycházející z podstaty fyziognomie portrétovaného okleštěné o většinu rekvizit a s naprostým potlačením okolního prostředí. Obličej je hlavním a často jediným zdrojem kvality vznikající fotografie. O to pečlivěji a s rozmyslem je třeba zvážit, kdy lze tuto metodu použít. Na rozdíl od klasické podobenky je volba tohoto přístupu věcí svobodného a promyšleného rozhodnutí. Její správná aplikace umožňuje tvorbu působivých portrétů odkrývajících podstatu osobnosti: mnohdy zdánlivou prvoplánovou nehezkost přeměňuje v emocionálně silný a ve výsledku esteticky působivý obraz. Použitím více detailů a jejich promyšleným řazením do série se dá téměř nezpochybnitelným způsobem vyjádřit hlavní rysy portrétovaného, k jejichž definování bychom - s nejistým výsledkem! - jinak dospěli složitými kompozičními postupy. Zvláštní případ nastává v okamžiku, kdy se středem našeho zájmu stává jiná část těla. Takto koncipovaná fotografie může sloužit jako doplněk klasického portrétu, sama o sobě však až na vzácné výjimky neobstojí. Nicméně v sérii se její význam může posouvat od konkrétní osoby k obecnému znaku, který je společný předem určené skupině. Použití detailu, opíráte-li se pouze o lidskou tvář, je značně limitováno obrazovými kvalitami modelu. Naprosto mimořádné, ale velmi efektní řešení nabízí varianta klasického portrétu kombinovaného s detaily a polocelky prostředí, v němž portrétovaný žije. Tyto vyhledané výřezy reality mají mnohdy schopnost vypovědět o osobnosti mnohem více, než je možné vyčíst z prosté podobizny či obsáhnout textem. Připadá-li vám, že se tímto řešením posouváte za hranice portrétního žánru a vadí-li vám to, lze ponechat postavu či její část v těchto zátiších na okraji obrazu (nebo jinak kompozičně nepreferovaném místě) nebo její účast potlačit záměrnou neostrostí, stínem. Osobně se však vydávat toto řešení za součást portrétní tvorby neobávám.


90

91

4

7

JAN BAUCH

malíř, říjen 1995 Práce fotografa s sebou přináší často zajímavá setkání, člověk potkává schopné lidi, talentované tvůrce a takové kontakty jsou pochopitelně vnitřně obohacující. Výjimečně pak můžu fotografovat osobnosti, které v sobě koncentrují zkušenosti určitých generací a jsou svědky epoch, o nichž už jenom čteme a mají legendární nádech. Takovým byl malíř Jan Bauch, s nímž jsem přišel do styku opravdu na poslední chvíli, zastihl jsou ho několik týdnů před jeho smrtí. Narodil se na sklonku devatenáctého století a ze světa odešel v sedmadevadesátí letech. Maloval celý život a takovým způsobem, že inspiroval mnohé malíře, kteří se zhlédli v jeho expresivní podobně. Byl jsem poslední, kdo Jana Baucha portrétoval. Maličký muž už se pohyboval s obtížemi, pomáhala mu sympatická manželka – byli zřejmě nerozlučnou dvojicí. Ale stejně z něj pořád ještě vyzařovala síla, charisma. Nejvíc mě na něm přitahovaly jeho ruce. Ve svých pamětech popisoval ruce Maxe Švabinského – jeho profesora na Akademii - jako ruce pěstěné, ozdobené prsteny, které nikdy těžce nepracovaly. Bauchovy ruce vyprávěly o životě, který nebyl lehký a během něhož musel svádět nejednu bitvu, aby si uchoval svoji vnitřní integritu. Proto jsem vedle klasického portrétu udělal sérii fotografií rukou a při otištění jsem trval na tom, aby jedna z nich dostala stejný prostor jako jeho tvář. Právě ruce vedly štětec způsobem, jenž už těžko někdo v českém malířství zopakuje. 1


2

3

5

6

92

93

1

4

2

5

3

6

7

ZBIGNIEW BRZEZINSKI politik, květen, 1994

Jeden z vlivných světových politiků a politologů, Zbigniew Brzezinski, při své návštěvě Prahy zavítal do hotelu Intercontinental. Vypadal jako sebevědomý muž – vlastně nejenom vypadal: člověk, který byl mimo jiného poradcem prezidenta Spojených států Jamese Cartera v otázkách národní bezpečnosti nemůže být váhavý intelektuál. Není bez zajímavosti, že jeho manželkou je neteř někdejšího československého prezidenta Edvarda Beneše. Fotografování sice nijak neovlivňovali bodyguardové a podobné divné bytosti, které tentokrát asi měly volno (nebo jsem je neviděl), jenže jsem věděl, že mám možnost udělat slušnou fotku jenom během rozhovoru, což není pro portrét ideální konstelace. Co s tím? Rozhodl jsem se pro kombinaci klasické podobenky s detaily rukou. Nebyla to volba z nouze, ale vyloupla se po prvních minutách interview. Jeho „práce rukou“ byla totiž sugestivní, Brzezinski každou odpověď doprovázel nějakým gestem, jímž jakoby zdůrazňoval a ztvrzoval platnost svých myšlenek a postojů. V něčem připomínal vlastně dirigenta – a on ve své podstatě často jako dirigent vystupoval, to když se v mezinárodní politice hrálo podle jeho not…


94

95

1

4

ANNA KARENINOVA

překladatelka, duben 2003 Setkání v soukromí svého bytu se překladatelka Anna Kareninová dlouho vzpírala. Tvrdila, že není ničím zajímavý a že na světelných podmítkách, které v něm panují, ztroskotal nejeden z mých kolegů. Přesto jsem se ji snažil přesvědčit, protože doma se člověk snadněji uvolní než na „neutrální půdě“. Vytrvalost přinesla své ovoce. Zdaleka to nebylo tak beznadějné – naopak. Už když jsem stoupal po schodech, všiml jsem si malebně kovaného zábradlí schodiště a rozhodl se ho použít v některé z budoucích kompozic. Samotný byt byl neméně inspirativní. Střešní okno s nezvyklým výhledem na pražské střechy, světlo a stín v poměru, který přímo vybízel k obrazu využívajícího kontrastu. A navíc milá hostitelka s výtvarným citem. Jediným problémem byl stísněný prostor neumožňující dostatečný odstup od modelu, ale i s tím jsem se po chvíli hledání vhodného úhlu záběru vypořádal. Vznikla tak první série fotografií se vzrůstajícím důrazem na fascinující vlasy, které se na jednom portrétu stávají spolu s vytrácejícím se perlovým náhrdelníkem hlavními (a jedinými – tvář chybí zcela, zbytek zahalen tmou) skladebnými prvky. V Reflexu se takovéhoto minimalistického pojetí zalekli, ale když jsem na svém webu publikoval právě tento portrét, obdržel jsem emailem několik pochvalných reakcí od lidí, kteří podobně jako sama portrétovaná můj záměr pochopili. O rusých vlasech Anny Kareninové se totiž vyprávějí legendy. Dle jejích slov je chtěl dokonce před lety výtvarník Jiří Kolář zakomponovat do svých koláží. Je-li pro ni něco typické, pak to jsou právě její vlasy, podle kterých ji na kdekoliv a kdykoliv poznáte bezpečněji, než porovnáváním neurčitého obrazu její tváře ve vašich vzpomínkách s realitou.


2

3

96

97

1

3

5

ALENA VAŠKOVÁ

baletka, květen 2001 Dostal jsem za úkol ilustrovat rozsáhlý článek o českých tanečnicích a tanečnících, kteří působí na německých divadelních scénách. Přiznám se, že je to prostředí, o kterém toho moc nevím, ale okamžitě mě strhlo. Živit se baletem je jedním z nejtvrdších způsobů obživy ve světě umění – a satisfakce se dostavuje zpravidla jenom pomalu. K fotografování jsem přistupoval reportážně, snažil jsem se o zmapování typického večera tanečníků, kteří promlouvali v textu. To znamenalo zachytit jejich rozcvičování, potom vlastní výkon, k němuž svou aktivitu směřují, až po večerní dohru po představení v baru. Díky tomu, že ze mě vycítili můj upřímný zájem, nic nepředstírali a neskrývali, zakouřili si a dali si pivo, aby doplnili co nejrychleji energii a uvolnili se. Při výběru fotografií mi došlo, co chci vyjádřit především a proto jsem do souboru snímků zařadil detaily zdevastovaných nohou tanečnice Aleny Vaškové, které, jak jsem zjistil, jsou pro baletky typické. Původně jsem je chtěl fotografovat jako estetické objekty, ale po poznání skutečnosti jsem tuhle svoji – naivní – představu opustil. Nové informace mě vedly k přehodnocení prvotní představy a vyvolaly ve mně potřebu použít detailu jako charakteristického prvku. Je sporné, zda takhle portrétní fotografie vypadá, asi bych dokázal ve studiu zhotovit portrét celé postavy, která by nesla ve výsledné zvětšenině (nejméně 50x60 cm) obě roviny sdělení, ale na ploše časopisu (kde byly použity všechny čtyři fotografie) bylo nutné pro větší přesvědčivost sáhnout k tomuto řešení. Á propos: později jsem portrétoval herečku Petru Špalkovou, která na tyto fotografie vzpomínala a přiznala, že ačkoliv se pohybuje de facto na stejných prknech, tahle skutečnost jí dosud unikala.


2 4

98

99

4

8

LEJLA ABBASOVÁ tanečnice, květen 2003 S Lejlou Abbasovou jsem si dal schůzku v blízkosti jednoho obchodního domu v centru Prahy, čekal jsem na ní na lavičce a když se ke mně blížila, nemohl jsem si nepovšimnout její urostlé postavy – byla určitě vyšší než já. Abych ji zrakem celou obsáhl, musel jsem ji po částech „skenovat“ a až potom jsem si učinil z Lejly nějaký komplexnější dojem. Vypadá impozantně. Stejný postup, který určitě použilo podobně jako já i mnoho mužů přede mnou (a použije po mně), jsem aplikoval pro vznik finálního portrétu. Rozhodl jsem tanečnici pojmout „fragmentálně“. Fotil jsem ji po částech, kousek po kousku, jako kdybych chtěl získat materiál pro obrázkovou skládačku – pro puzzle. Její tělo je navíc ozdobenou řadou malebných ornamentů, které se ukázaly jako velmi fotogenické a bylo by hřích je neukázat, protože k Lejle patří. (Mimochodem, nejde jen tak o nějaké dekorativní tetování, ale jejich pořízení muselo i dost bolet, protože se vypalovaly nebo vyřezávaly do kůže!) Jednotlivé detaily jsem v počítači opatřil rámečky, tak, aby vypadaly jako fotografie z velkoformátové kamery a následně jsem z nich složil kompletní Lejlinu postavu. Šaty, v kterých jsem ji fotografoval, jsme pečlivě vybírali, aby byly v kontrastu k detailům zdobeného nahého těla. Tenhle způsob fotografování byl neobyčejně zábavný, a především byl efektivní, ale že bych ho měl používat častěji – to určitě ne, inspirovala mě k němu právě tahle tanečnice a premiéra by měla stát zároveň derniérou.

1


2

5

6

3

7

100

101

4

7

STANISLAV ZEDNÍČEK básník, červen 1998 Za Stanislavem Zedníčkem jsem musel cestovat do Hlinska, ale nelitoval jsem. Viděl jsem něco, s čím jsem se předtím ani potom nesetkal. Básník sice bydlel na sídlišti v bytě jedna plus jedna, ale podařilo se mu jej proměnit v neuvěřitelnou prostoru, kde zrušil okna, aby ve vzniklém šeru mohl jen tušit, je-li den či noc. Rozeznával jsem haldy knih, květiny, akvárium, různé sošky, fotografie, předměty, jejichž smysl mi unikal, bylo tohoto tolik, že jsem tu spoustu věcí nemohl najednou obsáhnout, takže jsem básníkovo obydlí vnímal jenom po kouscích. Potkal jsem realitu jedním záběrem nepopsatelnou a hromadění detailů bylo jedinou cestou, jak se jí alespoň dotknout. Limity fotografického sdělení byly zřejmé víc než kdy jindy a jsem přesvědčen, že ani film by v tomto labyrintu nemohl být úspěšný. Všechna média, snad s výjimkou instalace jako věrné repliky skutečnosti, by byla v tomto případě pouhými stimulanty představivosti.

1


2

5

3

6

102

103

5

BOHUSLAV REYNEK básník a grafik, srpen 1998 Návštěva ve staré petrkovské usedlosti, kde žil Bohuslav Reynek a kterou dnes spravují jeho synové, byla nesena snahou postihnout genia loci tohoto místa. Na rozdíl od předchozí ukázky z bytu Stanislava Zedníčka, kde cesta detailů byla pro nepřehlednost jediná možná, zde vzácná střídmost a poklidná atmosféra vedla mé oko od detailu k celku a zpět a nabízela bezpočet možných kompozic. Bylo jen na mně, které z nich využiji. Reynek je pro mě jedna z nejdůležitějších postav českého umění, dokonce ho mám natolik v oblibě, že jsem si koupil jeho grafiku, což je v mém případě opravdu výjimečný čin – nejsem typ, který musí přímo vlastnit umění. Při fotografování domu a zahrad jsem byl motivován vybírat jen ty pohledy, které v sobě obsahovaly byť třeba jen vzdálený odkaz k osobnosti či tvorbě dávno zemřelého autora. Překvapující pro mne bylo, nakolik se má představa o tomto místě kryla se skutečností a kolik vnější podoby (ale i té uvnitř), synové po svém otci zdědili. Čas se v těchto zdech nezastavil, ale poklidně plynul v souladu s řádem vtisknutým mu dávno v minulosti a udržovaný následujícími generacemi Reynků.


1

3

2

4

104

105

portrét jako součást exteriéru

Realizace portrétu v exteriéru má úskalí, jež jsou příčinou toho, že se takto zaměřených fotografií, s nimiž bych byl spokojen, v mém archivu nachází poskrovnu. Předně jsem nepotkal mnoho osob, které by byly v jednoznačném vztahu s nějakou venkovní scénou. Pakliže mne nějaká kombinace napadla, byla pokaždé natolik produkčně složitá, že jsem od ní nakonec upustil. Proměnlivá kvalita světla v různých obdobích roku, dne, ba i v rámci několika vteřin je sice inspirativní a zábavná, nikoli však v případě, že ten, o jehož portrét se snažíte, nemá času nazbyt a vy víte, že to správné světlo vhodné pro váš záměr přijde třeba až za dvacet minut. Být odkázán pouze na exteriér bez možnosti další volby je zpravidla znamením, že portrétovaný je buď zatížen předpojatou nedůvěrou k médiím, nebo jej sužuje nějaký jiný, přinejmenším časový, problém. Zkrátka, schůzka s jaderným fyzikem v parku o půl čtvrté rozhodně neznamená ideální výchozí bod pro vážnou práci. O to důležitější je snažit se být ve vztahu ke svému okolí neustále v bdělém a vnímavém stavu - každou chvíli totiž potkáváte úžasné obrazy lidí, předmětů, dějů či prostředí. Stačí se dívat a ukládat je do paměti. Nikdy totiž přesně nevíte, kdy se vám bude třeba hodit znalost toho, že koncem května po šestnácté hodině je báječně sluncem nasvícena fasáda jednoho domu na náměstí, zatímco košatý strom v parku před ním je ve stínu kostelní věže a že do kavárny za rohem proniká okny světlo jen dopoledne, zatímco po obědě je tam taková tma, že je úplně jedno, zda vás obsluhuje ta dlouhonohá servírka, či její tělnatý šéf... Ač jsem již v tomto ohledu zcela profesně deformován a obrazů k dalšímu použití je v mé hlavě tolik, že by jimi dalo dláždit, nepatří portrét v náhodném exteriéru mezi mé nejoblíbenější disciplíny. Fotografie vzniklé touto metodou jsou v mé tvorbě častěji výsledkem kompromisu vynuceného časovou tísní, než promyšleným sdělením. O to více jsem se při jejich vzniku věnoval výběru kompozice, poměru mezi portrétovaným a krajinou a v neposlední řadě výběru správné velikosti konečné zvětšeniny či fotografie v tisku.


1 2 3 4 5 6 7 8

Petr Husák Mario Klemens Václav Cílek Mike Oldfield Ondřej Hejma Vojtěch Broža Tomáš Dvořák Petr Vopěnka

9 10 11 12 13 14 15 16

108

Jan Palouš Pavel Kosatík Otomar Krejča Jiří Rulf Soňa Červená Eduard Tomáš Jaroslav Rudiš Jana Husáková

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

109

1

4

MICHAL AJVAZ spisovatel, listopad 1997 Se spisovatelem Michalem Ajvazem jsem se setkal v kulisách vltavské navigace, která patří mezi jeho oblíbené lokality - částečně se k ní vázal i děj románu, k němuž se vztahoval rozhovor připravený do tisku. Volba tohoto exteriéru byla tudíž závazná, nicméně pro mne vítaná. Před dovršením dvacátého roku svého života jsem podél Vltavy často docházel do nedalekých loděnic vysoké školy, takže jsem nábřeží znal důvěrně z perspektivy kanoisty. Dodnes si vzpomínám na obraz čtyř vozíčkářů, kteří tehdy u malého rozkládacího stolku mastili v úžasném podzimním světle mariáš (nejlepší fotografie jsou bohužel ty, které jsem nikdy neudělal a toliko je nosím jako pomíjivé výjevy ve své hlavě). Po nafotografování jedné kompozice s pozadím železničního mostu jsme byli natolik prochladlí, že si spisovatel větrný listopadový čas zpříjemnil kávou zakoupenou u jednoho stánku. V ten okamžik jsme vzájemnou komunikaci po dohodě přerušili a já jej zanechal jeho klidu nad teplým nápojem. Chtěl jsem na fotografii zachytit samotu myšlenek, z níž se každé literární dílo rodí, a tak jsem se od něj vzdaloval a ve stále větších celcích opouštěl důraz na postavu ve prospěch prostředí. Na posledním portrétu je již spisovatel téměř zapomenut, přece však stále přítomen.

2

3


110

111

1

4

VÁCLAV CÍLEK geolog, květen 2003 Měl jsem portrétovat geologa, s nímž vznikal rozhovor na téma povodní (interview bylo zamýšleno k výročí katastrofálních záplav, které postihly v létě 2002 Českou republiku), klimatických změn a jejich odrazu ve vědomí lidí. Vybrat si místo vhodné pro ilustraci dané problematiky bylo snadné. Karlín se stal nejvíce zdevastovanou částí Prahy, kterou voda zasáhla opravdu přímým úderem a kde nejdelší dobu trvalo odstraňování všech škod. Proto jsme tam také šli. Karlín jako symbol a v něm pak zeď poničeného činžovního domu. Tentokrát mi práci ještě usnadnila záliba Václava Cílka, která vyplynula z naší rozpravy v průběhu fotografování: sám je vášnivým fotografem a tak naše spolupráce byla jednoduchá. Nemusel jsem mu vysvětlovat, o co mi jde. Fotograf fotografovi přece nebude dělat nějaké naschvály. Výsledná fotografie vzešla z výběru mezi dvěma variantami. Zavrhl jsem tu s klidnějším výrazem bez jakéhokoliv gesta v obličeji a použil portrét, na němž se tváří mírně skepticky. Lze to vnímat jako odkaz k závěrečným slovům rozhovoru : „… myslíme si, že je všechno před námi, existuje kult mládí a masové spotřeby, podporované reklamou v médiích. Říkám si, že lidi jednou přestane televize bavit a tohle poznání, že nic netrvá věčně, je pro mne osvobozující.“


2

3

112

113

1

4

STANISLAV KOLÍBAL

výtvarník, listopad 2000 Stanislav Kolíbal zaujímá v českém výtvarném umění zvláštní postavení – je velmi všestranný a v tom, čemu se věnuje dosahuje špičkových výsledků. Kupříkladu jeho minimalistické sochařské instalace jej proslavily i v zahraničí, ale vedle toho hojně upravuje typograficky knihy nebo dává podobu výstavám. Do nejednoduchého postavení se dostal, když se začal s Milanem Knížákem, ředitelem Národní galerie, podílet na expozicích ve Veletržním paláci, do něhož bylo potřeba umístit stovky děl mapujících české umění od devatenáctého století až do současnosti. Kolíbal uplatnil svůj vkus, vybíral jen ta díla, o nichž byl přesvědčen, že by měla být představena veřejnosti. To se pochopitelně řadě jeho kolegům nelíbilo: umělec by podle nich neměl rozhodovat o jiných umělcích. On sám se nikdy nepovažoval za neomylného. V rozhovoru, který jsem měl vybavit portrétem, se dokonce přiznal, že se pochybností nebojí a považuje je za něco, co jej ve své podstatě posiluje. Právě tohle jeho rozpoložení jsem se snažil zachytit. Přijal jsem pozvání do soukromí jeho domu nad Prahou a neodolal jsem nádhernému prostředí, které nabízela terasa. Pohrával jsem si s myšlenkou zachytit výhled na metropoli, ale mnohem výstižnější mi přišlo vyfotografovat Stanislava Kolíbala s jeho příznačným gestem před zdí, po které šplhal přísavník trojcípý, krásná rostlina.


2

3

114

115

3

ROSTISLAV ŠVÁCHA

historik architektury, listopad 2000 Mezi teoretiky zabývající se moderní architekturou má Rostislav Švácha výjimečné postavení. Jakkoliv je architektonická obec rozhádaná a netolerantní, tak se všichni shodnou, že Šváchovy texty jsou nejenom nejsdělnější, ale také nejfundovanější. A když do České republiky přijede nějaký zahraniční architekt nebo kritik a chce-li vidět nejpozoruhodnější domy historie i současnosti, zpravidla se obrátí na Rostislava Šváchu s prosbou, aby se stal jeho průvodcem. Je to každopádně zajímavý člověk svými myšlenkami i zevnějškem: málokdo ho kdy viděl bez motýlka u krku - jako by vystoupil ze starých „prvorepublikových“ časů. Rozhovor s ním se dotýkal problematiky sídlišť, jejich přednostmi i zápory. Rostislav Švácha je hájil – určitě i proto, že na jednom z nich žije (ostatně interview se jmenovalo Ze sídliště neodejdu). Nejprve jsem si proto myslel, že ho prostě pozvu na některé z jeho oblíbených sídlišť a pak se uvidí. Navštívil jsem ho na jeho pracovišti v Ústavu dějin umění Akademie věd na Starém Městě, abychom se domluvili na vhodné lokalitě, a při prohlídce nejbližšího okolí mě napadlo, že můžu ušetřit jak jeho, tak můj čas. Našel jsem totiž zeď, která připomínala panel, z nichž se skládají sídlištní domy.


1

2

116

117

3

ANTONÍN J.LIEHM spisovatel, publicista, březen 2002 Není mnoho způsobů, jak se obrazem chopit této pozoruhodné osobnosti, žijící již roky ve Francii. Přes nabitý program se A.J. Liehm uvolil projít se mnou krajinou svého mládí a dospívání, kterou se mi podařilo lokalizovat z textu rozhovoru. Bezprostřední podnět k volbě záběru jsem našel v „skladišti obrazů v mé hlavě“, kam jsem si uložil scénu z jednoho staršího televizního seriálu. Odehrávala se na Žižkově a dvojice uhlířů v ní pravidelně vedla své dialogy na horizontu kopce, tedy místa, které mám denně na očích při cestě do redakce. Narozdíl od filmu, který plynulým přechodem v rámci jednoho záběru provede diváka od celku k detailu, potřebovala tato fotografie přesně definovat vztah figury a krajiny a mít při tom na pamětí možnosti časopisu a limity fotografické techniky, s níž pracuji. Velmi by se mi líbila obří zvětšenina pořízená na střední nebo velký formát (negativ 18x24 cm) – tedy fotografie v podstatě krajinářská, plná detailů, na které by postava byla sice v absolutní menšině, ale prokreslená do nejmenších podrobností. Takový portrét by však musel být do časopisu všit coby vyjímatelný plakát. Z této ideální představy jsem proto musel slevit, vzdát se hmoty kopce a výslednou kompozici zredukovat na necelé dva stromy, horizont a částečně čitelné detaily postavy v protisvětle.


1

2

118

119

3

PATRIK OUŘEDNÍK

spisovatel, únor 2002 Byla to literární událost, když vyšla v roce 2001 kniha Patrika Ouředníka Europeana – však byla také vyhlášena českou Knihou roku. Ouředník žije v Paříži, po mamince je napůl Francouzem italského původu, a v tom, s jakou nechutí poskytuje rozhovory, si nezadá s Milanem Kunderou. Vymínil si, že interview bude probíhat mezi Prahou a Paříží přes Internet. Ale fotografovat takhle na dálku naštěstí ještě nejde, takže jsme se museli sejít. Při schůzce v kavárně Slávia se ukázalo, jak prozíravá byla obhlídka nejbližšího okolí, kterou jsem předtím provedl. Kavárna byla přelidněna - učinil jsem zde jen několik záběrů gest a detailů obličeje. Bylo jasné, že tady kloudný portrét neudělám. Požádal jsem spisovatele, jestli bychom nemohli pokračovat někde jinde, a on svolil, i když byl omezen svým zraněním nohy a pohyboval se jenom s oporou berle. Měl jsem připraveny dvě varianty. S ohledem na indispozici portrétovaného jsem musel opustit svůj první záměr (při vhodném úhlu pohledu se přístaviště pramic s molem a lavičkou ocitá neukotveno uprostřed proudu), protože předpokládal zdolání překážky v podobě půlmetrového plotu. Druhá možnost už splňovala kritérium dostupnosti a navíc lépe navozovala příjemnou atmosféru pařížských plavebních kanálů. Souhlasil, protože jsem ho přesvědčil o svém záměru.


1

2

120

121

1

4

KAREL PLÍHAL

hudebník, leden 2000 Při hledání vhodné polohy portrétu bytostného samotáře Karla Plíhala mne inspirovalo jeho upřímné vyznání z obav, jež ho sužují. V textu rozhovoru se mimo jiné říká: „…Měst se bojím, protože jsou pro mě čím dál víc agresivnější… Mám fobii z lidí. Když jsem pil, tak to určitě bylo z toho důvodu, abych překonal strach z lidí…“ Tyto citace uvádím především proto, že se staly mým soukromým zadáním určujícím směřování mého fotografického úsilí. Chtěl jsem vytvořit poetický portrét muže, který by s lidmi nejraději komunikoval pouze prostřednictvím svých písní a jehož programovým životním postojem je samota stranou velkého světa, kterému nerozumí a kterého se obává. Jako by tušil můj záměr, navrhl uskutečnit naši schůzku v časných ranních hodinách v kavárně Slávia v samém centru Prahy. Zvláště v lednu ráno je tato část města depresivní, vylidněná a šedivá – téměř apokalyptická dekorace víc než vhodná pro vizualizaci pocitu stísněnosti. Atmosféra se tedy dostavila jaksi sama. Zamýšlenou poetickou rovinu obrazu jsem vyhledal ještě před schůzkou poblíž tanečního parketu na nedalekém Žofíně. Pak už následovala krátká společná procházka, při které jsme téměř nemluvili. Se zaujetím jsem pozoroval mírně zasněný výraz v Plíhalově tváři, jakousi neobratně skrývanou nerozhodnost, jíž se snažil vyrovnat s přidělenou rolí, a zároveň okouzlení, s nímž se očima vpíjel do liduprázdného okolí. Když jsme dorazili na místo, které jsem si pro portrét zvolil, zastavil se a byl potěšen mou prosbou, aby mě ignoroval. Svým nenapodobitelným způsobem se kolem sebe rozhlížel a já se ve vhodných chvílích snažil o portrét – a tak byl tento plachý muž, aniž by to nějak úkorně vnímal, polapen závěrkou fotoaparátu.


2

3

122

123

3

ALEŠ VESELÝ

sochař, listopad 1999 Mé první setkání s tímto pozoruhodným sochařem spadá do konce 70.let minulého století. Tehdy jsem spíše omylem zabloudil do jeho atelieru pod širým nebem ve vesnici Středokluky a během prohlídky, při které mne doprovázel, jsem mu sdělil, že jeho sochy jsou sice hezké, ale na moje gusto moc velké. „To jsou jen makety, v měřítku jedna ku třem. Pod tím kamenem, co se tady na té šibenici houpá metr nad zemí, byste měl ve skutečnosti projít“, odvětil, aniž by se na mě za moji troufalou výtku zlobil. Měl pravdu. O dvacet let později mi už byla tato představa natolik blízká a samozřejmá, že jsem považoval přímo za svou povinnost pokusit se o portrét zachycující tento monumentální rozměr Veselého soch. Z několika variant se pak v tisku uplatnila - především pro názornost poměru hmot - fotografie umělce stojícího u sochy Kadiš, snad největšího výtvarného díla, jaké jsem kdy fotografoval. Je to opravdu jedinečná plastika, podle některých teoretiků prý možná nejlepší, jaká v českém sochařství druhé poloviny dvacátého století vznikla (přesto však není v Národní galerii, ale pořád na zahradě ve Středoklukách…). Mou oblíbenou fotografií se však stala jiná, kde jsem dosáhl mnohem rafinovanější vyváženosti ploch. Její kompozice sestává ze dvou „menších“ objektů, přičemž do jednoho z nich jsem začlenil postavu jejich tvůrce.


1

2

124

125

1

2

OTOMAR KREJČA divadelní režisér, květen 2001

JAROSLAV ŠEDIVÝ diplomat, duben 2003

U dlouhého rozhovoru s legendárním režisérem jsem byl osobně přítomen a využil jsem toho k navázání kontaktu přes neverbální komunikaci. Věděl, že ho pozorně poslouchám, čím jsem si asi získal jeho důvěru. Proto mi vyhověl, když jsem jej požádal, aby se mnou prošel dům a nakonec i zahradu, kde jsem udělal finální portrét.

2


126

Velmi obtížná práce. Diplomata Jaroslava Šedivého jsem fotografoval několikrát, přičemž situaci velmi ztěžoval fakt, že chtěl mít neustále pod kontrolou, jak na fotografiích vypadá a autorizovat je, než budou otištěny. S tím jsem se setkal jen u hereček… a stalo se tak snad jen pětkrát během celé mé fotografické kariéry. Nakonec si vybral fotografii u zdi nedaleko Černínského paláce, z té série rozhodně ne nejlepší portrét. 1

127

portrét jako odraz a silueta

Snaha jít nad rámec pouhého sdělení o přibližné podobě portrétovaného dává mnohdy vzniknout fotografiím, ze kterých se osoba vytrácí, pozvolna vyklízí prostor, který následně vyplňují artefakty doprovázející její existenci. Často z ní zbude jen odraz, stín či silueta - a někdy ani to ne... Čitelnost takových sdělení může být občas sporná. Přesto si myslím, že některé z takto zaměřených portrétů se řadí k mým vůbec nejlepším. Mezi mé oblíbené postupy patří použití protisvětla, které redukuje důraz na portrétovaného a nabízí fotografii s podmanivější atmosférou a s náznakem tajemství. Základní vlastností takových kompozic je posun barevného výrazu více k černobílé variantě a jisté zploštění prostoru. V případě rozumné spolupráce s grafikem lze takových fotografií s větším podílem souvislých černých (či světlých) ploch využít ke vložení titulku či jiných grafických prvků. Jinou mou oblíbenou metodou je začlenění zrcadla a odrazu v něm do kompozice. Toto řešení otevírá ve fotografii prostor, který by jinak zůstal utajen. Odraz a jeho rám určují místo hlavního zájmu a jejich okolí se pak stává zdrojem doplňujících informací. To při vhodné aplikaci umožňuje rozšiřovat prostor fotografie o další informační či kompoziční rozměry. Ve šťastnějších momentech dochází ke koexistenci dvou rozdílných světů, na jejichž odlišnosti lze nejlépe demonstrovat složitost portrétované osoby. Navzdory těmto přednostem (mnohdy i nesporným kvalitám) ne vždy nabízím výsledné portréty k otištění. Schéma jejich vzniku je totiž natolik průhledné (byť realizace záměru bývá stejnou měrou často nelehká), že vršení portrétů touto metodou vede k těžko vyvratitelnému nařčení z jisté manýry. Oba zmíněné postupy jsou charakteristické svým odklonem od realistického zobrazení tváře a tíhnutím k abstrakci. Tím, že mnohdy nesplňují základní požadavek na rozpoznání identity portrétovaného, jsou tyto fotografie nezaslouženě při výběru pro tisk opomíjeny, a to i v kombinaci se snímky realizovanými jinou metodou.


1 2 3 4 5 6 7 8

Daniela Voráčková Lubomír Voleník Marie Málková Jiří Svoboda Miloš Koutecký Jiří Černý Petr Šabach Marek Hlavica

130

9 10 11 12 13 14 15 16

Tomáš Edl Ladislav Hejdánek Josef Nesvadba Mejla Hlavsa Magdalena Jetelová Pavel Říčan Michal Vessel Petr Larva

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

131

3

LADISLAV KESNER muzeolog, září 1996 Ladislav Kesner je představitelem nové generace českých teoretiků zabývajících se výtvarným uměním. Má kontakty v zahraničí, kde samozřejmě publikuje v odborných časopisech (v roce 1996 získal jako první Evropan prestižní Porterovu cenu, kterou v USA udělují za nejlepší uměleckohistorickou studii napsanou autorem do pětatřiceti let) a současně je schopen také manažerských aktivit. Bylo mu něco přes třicet a stal se náměstkem ředitele Národní galerie a současně vedl sbírku mimoevropského umění na Zbraslavi. V rozhovoru přiznal, že má slabost pro muzea. Jenže česká muzea se mu ale zdála příliš zastaralá, zkostnatělá, neschopná přitáhnout k sobě početnější publikum. Podle Ladislava Kesnera se musejí lidé hlavně naučit zase vidět a muzea jim k tomu mají pomáhat. Bylo tedy logické, že ho budu fotografovat na Zbraslavi, v jeho kanceláři. Ta na mě působila svými klenutými stropy archaicky, navíc byla divně rozbitá kancelářským nábytkem a příčkami. Fotil jsem statickou postavu a hledal jsem způsob, jak ji přirozeně umístit do prostoru, jenže se mi to nedařilo, vždycky něco kompozici rozbíjelo. Až jsem zkusil využít skříně za Kesnerem: klasický skleník, jehož zadní vnitřní stěna je zrcadlo. Požádal jsem muzeologa, aby se do ní podíval a odraz jeho tváře jsem vyfotografoval s pomocí teleobjektivu. Takhle vznikla moje první fotografie, kde jsem vědomě uplatnil tenhle postup.


1

2

132

133

1

4

MILENA HÜBSCHMANNOVÁ romistka, únor 2002 Portrét přední české romistky pořízený v šeru jejího pražského bytu byl doslova hledáním paprsku světla uprostřed tmy. S postavou sedící zády k oknu bez ochoty výrazněji na vzniku svého portrétu spolupracovat toho příliš nepořídíte. Nějakou dobu jsem tápal - opravdu jsem toho mnoho neviděl. Cítil jsem se nesvůj a moje nejistota vyplývala i z toho, že jsem neznal text rozhovoru (nebyl ještě hotový, to se stává celkem běžně…). Naštěstí jsem v bezprostředním okolí oblíbeného křesla nalezl stojací lampu, pod kterou překladatelka čítávala, a k mému překvapení jsem získal svolení narušit temnotu bytu jejím světlem. Od tohoto okamžiku jsem se přes podobenku a čím dál větší celky snažil dopracovat k uspokojivému výsledku. K tomu jsem se však dobral až poté, co jsem pracně nasvícenou realitu rozbil pomocí odrazu v proskleném příborníku. V tomto portrétu jsem se paradoxně vrátil (prostřednictvím nově vytvořené světelné situace a nalezením nezvyklého úhlu záběru) k původní tajemné atmosféře bytu, v němž Milena Hübschmannová žije. Navíc jsem se znejistěním jejích kontur také přiblížil k rozpakům většinové společnosti, které se dostavují při setkání s odlišnou, těžko uchopitelnou rómskou kulturou.


2

3

134

135

1

4

MIKE OLDFIELD hudebník, květen 2002 Na výlet za světoznámým muzikantem do jeho rezidence na pokraji Londýna se mi od začátku příliš nechtělo. Nejsem cestovatel. Protože se však jednalo o rychlou akci, letadlem ráno tam a odpoledne týž den zpět, a navíc byla domluvena osobní schůzka s příslibem dostatečného času na seriózní práci (slíbená hodina na rozhovor a třicet minut na fotografování se v reálu zredukovala ve své druhé části na třicet vteřin), svolil jsem. Fotografovat celebrity bývá jen zřídka zábavné a navíc o Mike Oldfieldovi, který celý život recykluje sám sebe, jsem nikdy valné mínění neměl. Průběh rozhovoru mne v mé předpojatosti utvrdil. Oldfield nás v podstatě nepustil ke slovu a předváděl jakousi počítačovou hru, které byl spoluautorem a která byla součástí jeho nového (nevím zda třístého či třístého prvního) vydání legendárního fláku Tubular Bells. Celou dobu se snažil sice být přátelský a vtipný, ale lidé kteří se okamžitě smějí svému vtipu, aniž by posluchači dali byť vteřinovou šanci ho pochopit, mají obvykle nějaký vnitřní problém, který nejčastěji bývá spojen s nedostatečnou sebedůvěrou. Dík nerespektování původní dohody jsem musel vytáhnout fotoaparát již během hovoru a tak vznikla fotografie Oldfielda odrážející se v obřím monitoru počítače, kterou lze číst jako „Mistr ve světě vlastní imaginace“ nebo lépe „Mike Oldfield v okouzlení nad svým infantilním výtvorem“. Vyberte si.


2

3

136

137

5

KAREL NEPRAŠ sochař, březen 2002 Na fotografování Karla Nepraše v jeho ateliéru v pražských Hlubočepích mám neveselé vzpomínky. Ne kvůli průběhu fotografování sochaře, který patří ve svém oboru k nejdůležitějším postavám české scény druhé poloviny dvacátého století, ale proto, že za pár dní potom, co jsme se setkali, zemřel. Udělal jsem jeho poslední portréty, aniž jsem to tušil… Když jsem se tu zprávu dozvěděl, bylo mi smutno, protože v okamžicích, kdy jsem ho fotografoval, jsem sice registroval, že není zdráv, ale nenapadlo by mě, že je smrtelně nemocný. O to víc oceňuji jeho skvělý přístup. Spolupracoval ochotně, jako správný profesionál, a mám za to, že mým záměrům rozuměl. V ničem mě neomezoval, času jsme měli dost (zní to tak cynicky!) a já si prohlížel plastiky, které mě vždycky oslovovaly svou syrovostí a humornou polohou. Věděl jsem, že ho s nějakou určitě musím vyfotografovat. Nejvíce mě uspokojil portrét, který jsem pořídil ze zahrady před ateliérem: Karel Nepraš stojí uvnitř, vedle jedné z jeho typických soch, a ve skle se zrcadlí okolí, které vídal, kdykoliv pracoval. Socha je dominantní, on se jakoby vytrácí.


1

3

2

4

138

139

3

JAN KALÁB autor graffiti, srpen 2001 Nejslavnější zeď pro pražské graffiti se nachází na Těšnově. V létě 2001 ji pojednal Jan Kaláb rozsáhlou kompozicí, která se svým měřítkem i propracovaností vymykala běžným kreacím. Když se malíř graffiti rozhodne odhalit svou identitu (v tomto případě ukrytou za jméno Point) a poskytnout rozhovor časopisu neznamená to ještě, že bude vstřícný i v případě jeho portrétování. Sprejeři jsou na publicitu svých obličejů mimo subkulturu, v níž se pohybují, velmi citliví. Po dohodě došlo k oboustrannému ústupku a udělal jsem jeden detailnější záběr na akci se spreji (ten měl mít v tisku menší plochu) a podobně koncipovaný portrét v protisvětle s výraznou hmotou zdi, který měl plnit funkci obrazové dominanty. Rozdíl mezi jednotlivými variantami byl dán téměř zanedbatelnou změnou stanoviště fotoaparátu (pohyb ve čtverci ne větším než 2x2 m) a odlišnou volbou ohniska. Přesto se výsledky od sebe značně liší. V případě prvního záběru pořízeného delším ohniskem objektivu je nejpodstatnějším prvkem akce, která má sebe upoutat pozornost, a profil malíře v polostínu je tak čten až v druhém plánu. U klasické siluety jsem měl na výběr varianty se sluncem či bez něj. Rozhodování, kterou fotografii použít bylo však velmi snadné. Tím, že jsem schoval slunce za postavu, se přesunul nejsvětlejší bod kompozice (který na předešlé fotografii příliš strhává pozornost) na stěnu, kde se navíc odehrává jakýsi děj.


1

2

140

141

1

4

REINER KREISSL sběratel umění, květen 2001 Rainer Kreissl je nejenom sběratelem, ale také mecenášem. Jeho kolekce afrického umění je mezi privátními sbírkami považována za jednu z nejlepších na světě. Mohl jsem ho navštívit v jeho mnichovském bytě, kam podle jeho slov jen tak někoho nepustí, a vidět sochy ještě předtím, než je věnoval na Pražský hrad. Tajemná atmosféra bytu zaplněného desítkami převážně dřevěných plastik mne naprosto zaskočila, podobné prostředí se jen tak nevidí: sběratel mezi nimi žil, dotýkal se jich, měl k nim hluboký vztah a já jsem vnímal nejen jejich podobu, ale také jejich koncentrovanou exotickou vůni (voněly kouřem rituálních ohňů). Čas vyhrazený pro vznik rozhovoru, který trval několik hodin, jsem vyplnil jednak posloucháním (Kreisslovy příběhy byly někdy až neuvěřitelné), jednak „portrétováním soch“ a nacházením vhodné kompozice, do níž bych sběratele zasadil. Z výsledné série mám tuto fotografii nejraději, neboť na ní portrétovaný částečně splývá s objekty svého sběratelského zájmu a celková atmosféra se nejvíce blíží realitě – k jejímu plnému uchopení však nestačí. To se snad ale podařilo v tisku na ploše sedmi tiskových stran díky kombinací portrétu sběratele a jeho soch.


2

3

142

143

3

KAREL HALOUN grafik, září 2001 Mezi grafiky, kteří dávají podobu hudebním nosičům (kdysi LP, nyní CD) české rockové scény, má Karel Haloun neotřesitelné postavení. Vytvořil si svůj styl, který už v sedmdesátých letech minulého století vtělil do obalů desek hudebních skupin jako Jasná páka, Marsyas, Hudba Praha, spolupracoval s Vladimírem Mišíkem… toho, co dokázal, je mnohem více – jenom těch knížek, které upravil, jsou desítky (Tom Waits,ale taky třeba projevy Václava Havla)! Navštívil jsem ho v jeho pražské ateliéru – typická podkrovní pohoda s velikým střešním oknem, sen každého romantika. Okno je ve dne samozřejmě nejsvětlejším bodem celého ateliéru a chtěl jsem se s ním nějak vyrovnat, protože pro mě bylo výtvarně nejpůsobivějším prvkem. Změnou expozice jsem potlačil interiér a celý obraz se tím zredukoval na vztah světla, které dalo vyniknout struktuře skvrn na okně, a potemnělé Halounovy siluety. Kvality střešního okna ateliéru mohly vyniknout pouze při expozici odpovídající jeho světelné hladině. Další možnosti realizace takhle pojatého portrétu nabízí použití odrazné plochy, která by více prosvětlila obličej, či posunutí času fotografování na podvečer , kdy v určitém okamžiku dojde k vyrovnání hladin umělého světla interiéru s exteriérem.


1

2

144

145

1

4

JIŘÍ NAČERADSKÝ malíř, únor 2000 Malířský ateliér umístěný v běžném panelovém domě na Žižkově, který v sedmdesátých letech nahradil původní zástavbu, byl pro mne novou zkušeností: žádná klasická romantika s podkrovím a rozlehlým střešním oknem, ale poněkud bezútěšná realita. První, co mne napadlo při vstupu do těchto bezpohlavních prostor, byl pocit, že je musím co nejvíce potlačit a zaměřit se především na obrazy a pochopitelně na samotného Jiřího Načeradského. Postupem času, jak jsem se s nezvyklým prostředím sžíval, jsem ale do sebe vstřebával zvláštní rozlehlou místnost s nízkým stropem a začínal jsem jí rozumět. Lze snad i říci, že si mě získala. Třebaže poetika tohoto místa nikterak nekorespondovala s tvorbou malíře, který je velmi spontánní autor monumentálních obrazů, na mých fotografiích postupně „svévolně“ získávala navrch. Když jsem si to ale v případně předposlední fotografie této série uvědomil (silueta se v prostoru téměř zcela ztrácí), vrátil jsem se jakýmsi obloukem zpět k figuře a panelákovou estetiku zredukoval pouze na etudu dvou okem a žaluzií. S použitím protisvětla jsem udělal dostatečně působivý portrét, který částečně nesl stopy panelové bezútěšnosti, ale i náznak tajemství.


2

3

146

147

1

4

DAMJAN PRELOVŠEK historik architektury a diplomat, leden 2002 Damjan Prelovšek byl v době, kdy jsem ho fotografoval, velvyslanec Slovinska v Praze. Kromě diplomacie se věnuje také historii architektury a je považován za jednoho z největších znalců tvorby Josipa Plečnika, který působil jako architekt na Pražském hradě na pozvání prezidenta Masaryka. Prelovšekův vztah k Plečnikovi byl ještě umocněn skutečností, že se narodil v Lubljani v domě, který slavný architekt navrhl pro jeho otce. Rámec průhledu architekturou Josipa Plečnika je tudíž přímým odkazem ke vztahu architekta a jeho historika umění. Mimořádně příjemné setkání se protáhlo z předpokládané jedné hodiny na trojnásobek. Společný zájem o fotografii (Prelovšek si ke svým knihám sám pořizuje fotografický doprovod) totiž otevřel prostor pro porozumění a vstřícnou komunikaci a já tak nic nemusel kolegovi vysvětlovat. Výsledkem bylo několik variant portrétu, kterým jsem chtěl zachytit zdvořilý chlad diplomacie a vztah architektury a kunsthistorika. Sled vznikajících fotografií se vyznačoval postupným ústupem pozornosti od portrétované osoby a příklonem k architektuře, který se nejvíce projevil ve finální fotografie: její vyznění je zcela podřízeno výtvarnému záměru.


2

3

148

149

1

2

PETR JARCHOVSKÝ scénárista, únor 2001

PETR OSLZLÝ divadelník, březen 2001

Dominantním objektem pracovny scenáristy spolupracujícího s režisérem Janem Hřebejkem (například Pelíšky, Musíme si pomáhat) bylo obří akvárium, tedy podle mého předmět dostatečně vypovídající o svém majiteli. Trpělivé svícení a hledání správného úhlu odrazu (více než deset minut) byly odměněny působivým portrétem částečně spadajícím do kategorie abstrakce. Kompozice byla postavena na nově vzniklém prostoru odrazu bez zjevného vztahu k okolí.

Byl jsem uveden do nevelké pracovny, v níž nebylo příliš mnoho manévrovacích možností. Snaha uniknout z této pasti stísněnosti vyústila v důkladnější zkoumání všech průhledů ven z místnosti a nakonec k nalezení odrazu s Oslzlého příznačným profilem v obrazu. Výsledná fotografie byla posléze otištěna jako zátiší. Osobně ji řadím mezi své oblíbené portréty, byť spíš než o fyziognomii portrétovaného vypovídá o prostoru představivosti a snění, v němž se pohybuje..

2


150

1

151

1

2

LENKA DUSILOVÁ, zpěvačka, duben 2001

VERONIKA BOULTEROVÁ zpěvačka, květen 2001

Osobnost zpěvačky, tak jak jsem ji poznal v soukromí jejího strašnického bytu, byla přesným opakem jejího mediálního obrazu. Dívčí interiér ladil s příjemným chováním Lenky Dusilové a stal se pro mě základním východiskem. Postupným vyčerpáním nabízených rekvizit jsem se utvrdil ve svém pocitu a na úplný závěr vytvořil zasněnou, až romantickou kompozici s využitím siluety.

Soukromý prostor portrétované byl naprosto v kontrastu s rozšířenou představou agresivity současné alternativní hudební scény, k níž náleží, takže jsem od původního záměru charakterizovat její profesi ustoupil a vytvořil sérii kultivovaných portrétů. Mezi nimi i kompozici rozšířenou o odraz v zrcadle, který generuje zvláštní druh souladu a harmonie.

2


152

1

153

portrét jako interpretace dílem

Společným znakem mého portrétního úsilí je snaha postihnout fotografovanou osobnost co nejkomplexněji nebo alespoň zdůraznit ty vlastnosti, které považuji za podstatné. V mém pojetí je portrét především subjektivní interpretací osobnosti, s níž se setkávám. Vzniká analýzou, která zahrnuje kromě vlastního setkání též studium dostupných pramenů (rozhovorů, díla, pocitů z osobního kontaktu mých kolegů...), následným zhodnocením získaných poznatků a jejich transformací do obrazu. Jen velmi zřídka aranžuji, doplňuji rekvizity či jinak upravuji realitu. Je-li to jen trochu možné, pracuji raději s vyhledanými scénami v domácím prostředí portrétovaného či v nalezených přirozených kulisách asociujících nějakou jeho podstatnou vlastnost. Jedním z klíčů k uskutečnění kvalitního portrétu s více rovinami sdělení je vhodné začlenění odkazu k dílu fotografované osoby do výsledné kompozice. I zde platí, že čím více informací o fotografovaném mám, tím je pravděpodobnost slušného výsledku vyšší. Při požadavku zhotovit portrét mně neznámé osoby se snažím pokaždé prostudovat text, který se k ní váže, pokud možno se jako stín zúčastnit jeho přípravy a pro jistotu konzultovat své poznatky s píšícím kolegou. Po takto provedené přípravě lze zpravidla vytvořit portrét, který přímo cituje z textu, nebo odkazuje k dílu či tvorbě. Příležitostí, kdy se dá z metody portrétu jako interpretace dílem vycházet, je bezpočet. Od klasického profesního portrétu (chirurg na operačním sále či umělec v ateliéru), přes portrét se začleněním symbolu (vězeň v cele), až po kompozici, jejíž dominantou se stává dílo samo (sochař jako součást sochy). V podstatě neexistuje profese, která by neumožňovala tento přístup použít. Přesto jsou oblasti, ve kterých se cítím mnohem jistější (výtvarné umění), a takové (sport), ve kterých se mi nedaří. Je to přirozeně dáno mými osobními preferencemi: vědomí toho, že bych se neměl za každou cenu pokoušet interpretovat něco, čemu ne zcela rozumím, je pro mě osvobozující. 1 2 3 4 5 6 7 8


Jan Kotík Milan Cais Michal Gabriel Jiří Gruntorád Jiří Berának Jan Jelínek Hana Androníková Karel Kincl

156

9 10 11 12 13 14 15 16

Petr Cibulka Michael Rittstein Magdaléna Juříková Otto Placht Radim Hladík jr. Theodor Pištěk Barbora Škorpilová Jaroslav Róna

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

157

3

FEDERIKO DIAZ výtvarník, březen 2000 Federico Díaz sice vystudoval na Akademii výtvarných umění sochařství, ale s postupem času se začal čím dál více prosazovat jako autor interaktivních instalací nebo jako tvůrce futuristické architektury biomoforních tvarů a soch. Mimochodem, bylo mu sotva něco přes dvacet, když jeden jeho objekt stal součástí stálé expozice současného a moderního umění Národní galerie. Hledání klíče k Díazovu portrétu přes jeho vizuálně přitažlivé dílo bylo v tomto případě naprosto logickým krokem. Nejprve jsem ho fotografoval na právě probíhající výstavě, kde byl představen jeden jeho objekt. Výsledek mě ale nenadchnul, takže jsem se odebral do umělcova ateliéru, kde se rodil jeho rozsáhlý projekt E-area. Tam jsem si začal trochu hrát. Hledal jsem světlo, které Díaz ve svých instalacích užívá, a předměty, jež by nějak divákovi přiblížily charakter jeho tvorby. Model pláště zamýšlené budovy jsem našel odložený v šeré chodbě: přenesl jsem ho před bílou zeď a z podhledu nasvítil prostou kancelářskou lampou. Jemně vržený stín se tak stal vedle nalezené rekvizity hlavním kompozičním článkem obrazu. Z několika záběrů jsem se nakonec rozhodl pro variantu s úsporným gestem, která pro mě, na rozdíl od ostatních, v sobě nese informaci o dynamičnosti tvůrce a jeho objektů, schopných reagovat a měnit se na základě vnějších podnětů.


1

2

158

159

4

LADISLAV LÁBUS architekt, červenec 2003 Jméno architekta Ladislava Lábuse začalo být více známé od druhé poloviny devadesátých let, kdy navrhl řadu rodinných vil. Oživil v nich funkcionalistické tvarosloví, jednoduchost, jistou úspornost ve výrazu, i když šlo často o velmi luxusní domy. Jedním z jeho největších úspěchů byla rekonstrukce domu Langhans ve Vodičkově ulici v Praze, za níž dostal prestižní Grand Prix Obce architektů. Stejně mě ale při jeho portrétování ze všeho nejvíce inspiroval rozhovor, který se jmenoval Závislost na detailu. Bylo to paradoxní vyjádření, protože on se chtěl závislosti na detailech zbavit, ale zároveň dost dobře nemohl, protože kvalitní architektura je na kvalitních detailech prostě založená. Proto jsem detaily hledal i já. Ladislav Lábus má ateliér v pražských Holešovicích, v bývalé fabričce, kde jsem nejprve v atypickém formátu udělal kompozici architekta se světlíkem, v němž se odrážejí mraky. Nic moc. Pak jsem zkusil sérii fotografií přes úzký průhled v těžkých kovaných dveřích (pro Lábusovy interiéry typické), jejichž rozsáhlá plocha se stala rámem obrazu – detailu s architektem. Jediné, co jsem musel vyladit, byl ideální poměr mezi oběma obdélníky. Závislost na detailu…

1


2

3

160

161

1

4

LUCIE LOOSOVÁ scénografka, červen 2003 Lucie Loosovou nemůže bez divadla žít, je jím posedlá a snaží se mu dávat všechno. Je to ten typ, který nedokáže dělat nic „jen tak“, ale jde do všeho naplno, o čemž mě neustále přesvědčovala během průběhu celého fotografování, kdy excelentně spolupracovala. Dříve než jsem vstoupil do její pracovny v přízemí jednoho vinohradského činžáku, nahlédl jsem za otevřené dveře na konci průchodu domu. Otevřel se mi pohled do útrob malého dvorku, který byl přesně takový, jak už takové dvorky bývají: zarostlý bujnou městskou vegetací, ale i příjemně zabydlený odloženým stolem a jiným haraburdím, mírně prosluněný a odhlédnu-li od desítek oken, která ho ve dne v noci pozorují, byl také intimní. A inspirativní, protože jsem hned věděl, že tohle místo mi samo řekne, co a jak mám udělat. Samotná pracovna plná skic a andělských křídel byla sice rovněž vizuálně zajímavá, ale po nalezení správného kostýmu jsem ji využil pouze jako převlékárny. Svou fotografii jsem již tušil. Lucie rychle překonala ostych a přijala v téměř průhledné blůzce svou roli „okřídlené chytré horákyně“. Netrvalo ani dvě minuty a ve vyhlédnutých kulisách jsme na dvorku rozehráli scénu se sérií gest, která vedla ke konečné podobě portrétu.


2

3

162

163

1

4

PETR NIKL malíř, leden 2003 Jeho výstava Hnízda her byla jednou z nejzajímavějších přehlídek, jaké jsem kdy zažil. Petr Nikl do Rudolfina, což je vznešená kamenná budova určená pro pěstování klasického umění, přinesl ve spolupráci s podobně laděnými výtvarníky desítky podivných předmětů, objektů, soch. Vznikla tím místa určená pro dovádění dospělých i dětí, „hnízda her“, která proměnila Rudolfinum v jednu velkou hernu. Byl to zážitek, na který určitě nezapomenu. Samotný Petr Nikl na první pohled nepůsobí žádným bujarým či sebevědomím dojmem, jak by se dalo očekávat od člověka, který je schopen zprodukovat takovou obrovskou akci. Mluví potichu, zdá se plachý, křehký, zranitelný, uzavřený do sebe a svých vnitřních světů. Chvíli trvalo, než se prolomily ledy a on zjistil, že jsem na tom podobně: potkali se dva introverti. Z několika variant portrétu podpořeného prostředím ateliéru jsem se dopracoval ke kombinaci hlavy a obrazu, který mi padl do oka hned při vstupu do místnosti. Upřesňováním vzájemného vztahu pohledů tohoto zvláštního dvojportrétu jsem nakonec vybral ten, na kterém se výraz očí obou tváří zrcadlově opakuje a doplňuje (replikuje). Vznikla tak kompozice, v níž dominuje harmonie, ale současně v ní je přítomno i jisté napětí dané směřováním pohledů k objektivu.


2

3

164

165

1

4

JITKA VÁLOVÁ malířka, červen 2002 Spolu se svou sestrou Květou (dvojčetem) vytvořila Jitka Válová nerozlučnou dvojici. Vždycky vystupovaly společně, žily vedle sebe a také pod jednou střechou malovaly – to už ale každá po svém a za sebe. Když Květa zemřela, Jitka to nesla velmi těžce, ale nikoliv tragicky, takže neztratila svoji jedinečnou chuť do života a při mé návštěvě v domku na Kladně byla její vitalita takřka hmatatelná. Kouřila jednu cigaretu za druhou, občas usrkla červeného vína – a zkoumavě mě pozorovala. A já zase pozoroval ji a její veliké obrazy: nemohl jsem pochopit, jak je může tak maličká a křehká žena namalovat – nešlo mi to dohromady. Řekl bych, že je to asi svého druhu přírodní úkaz, jedinečná výjimka z pravidla, že monumentální obrazy jsou záležitostí urostlých chlapů, kterou Jitka Válová (a Květa taky, pochopitelně), dokázala potvrdit. Fotoaparátu se nebála, skoro vůbec ho nevnímala, takže jsem si s ní mohl povídat a zároveň ji fotografovat: v koupelně, v křesle, v pracovně. Pokaždé jsem ji dával do kontextu s jejím dílem, ale nejvíce jsem byl spokojený až v okamžiku, kdy mi předvedla rozpracovaný obraz na štaflích, jež přečnívaly plátno v podobě kříže. Portrétoval jsem ji v diagonální kompozici. V levé ruce má Jitka Válová cigaretu s dlouhým popelem…


2

3

166

167

1

1


PAVEL BRÁZDA malíř, leden 2001

KAREL PAUZER sochař, srpen 1997

Ačkoliv jsem Pavla Brázdu znal jen zprostředkovaně, mým převažujícím pocitem z něj byl zvláštní druh askeze, přičemž mezi jeho dílem a umělcovou fyziognomií panuje určitá harmonie – však také sám sebe často maluje. Přes fotografii s dominantní tváří jsem se dopracoval ke kompozici autora a jeho obrazy s čelným pohledem. Tu jsem však zavrhl pro její nedostatečné zachycení Brázdovy až stoické přísnosti. Finální portrét využívající nezvyklého pohledu na sedící figuru z profilu dává divákovi větší svobodu pro vlastní srovnání obou obrazových plánů, díla i jeho autora.

Karel Pauzer dělá sochy ďábelských zvířat, všelijakých odporných psů a šelem v divokých pózách, z kterých mají děti strach. On je však příjemný klidný chlapík, který mě zavedl pod střechu svého venkovského ateliéru. Nemohl jsem odolat pokušení a vyfotografoval jsem ho s jeho objekty. Sochař působí tak klidně a vyrovnaně… jeho sochy nepříčetně expresivně. Ten kontrast, z něhož mě v srpnovém vedru mrazilo, jsem chtěl postihnout.

168

169

1

ALEŠ NAJBRT grafik, duben 2003 Nejslavnějšího představitele současného českého typografické designu Aleše Najbrta znám už dlouho, začínali jsme spolu před lety v Reflexu, takže nehrozily žádné komunikační problémy. Do portrétu jsem se snažil dostat určitou vizuální čistotu, jednoduchost, soulad jednotlivých plánů, jemnou hru světla, prostě atributy, jimiž se Najbrtova tvorba vyznačuje. Využil jsem podhledu a do obrazu pojal i piktogram, který vymyslel a přinesl mu úspěch.


170

LUDVÍK VACULÍK spisovatel květen 1996

1

V průběhu devadesátých let minulého století na sebe spisovatel Ludvík Vaculík upozornil mnohem více velmi extrémně zabarvenými výroky než svou vlastní tvorbou. Potvrdil to i v rozhovoru, kde se vyjádřil v tom smyslu, že některé kroky české justice by nejraději napravoval s nabitou puškou v ruce… Proto jsem si vybral pro místo vzniku Vaculíkova portrétu právě obchod s loveckými zbraněmi. Nic nenamítal – můj nápad interpretovat jej tímhle způsobem se mu líbil a ochotně zapózoval…

171

1

1

JAN BORNA divadelní režisér únor 2002

TOMÁŠ CÍSAŘOVSKÝ malíř, listopad 1999

Ve společnosti Jana Borny jsem strávil příjemný čas, během něhož mě provedl zákulisím právě se rodícího představení. Mohl jsem si vybrat z celé řady podivuhodných rekvizit, čehož jsem využil v případě rozměrného zvětšovacího skla. Chtěl nějak ukázat magický svět divadla ve vztahu k režisérovi a ze škály jeho výrazů jsem nakonec zvolil doširoka otevřený pohled symbolizující připravenost na přijetí případné inspirace. Nebo ho můžete rovněž číst jako jistý druh – v tomto případu pochopitelně pozitivního - šílenství.


172

Tomáše Císařovského jsem zastihl v jeho ateliéru, když připravoval důležitou výstavu pro Veletržní palác. Tehdy namaloval svým nezaměnitelným rukopisem, který jej vynesl na malířskou špičku v jeho generaci, působivou sérii portrétů lidí s fyzickými handicapy a dva z těchto velikých obrazů jsem použil jako pozadí. V podstatě jde o velmi uměřený portrét, ale myslím, že o malířově rozpoložení, v němž se právě nacházel, vypovídá dostatečně.

173

portrét jako interpretace metodou

Používá-li portrétovaná osoba při vlastní tvorbě specifických tvůrčích postupů či metod, a jsem-li schopen je rozšifrovat a pojmenovat, otevírá se mi při realizaci portrétu prostor pro jejich uplatnění. Pro tento typ portrétu používám označení portrét jako interpretace metodou. Beru si ji na pomoc především při práci s umělci zabývajícími se vizuální tvorbou, která mě - jak jsem již přiznal v předchozí kapitole - přitahuje ze všech oblastí lidského konání nejvíce. Ostatně samotná fotografie se vedle videoartu stala v poslední době jakýmsi pilířem vizuálního umění - vlastně nahradila klasicky pojímané obrazy - a mám tudíž za to, že moje sympatie jsou v tomto ohledu pochopitelné. V současnosti je interpretace metodou jedním z vrcholů mého fotografického usilování a snažím se ji co nejvíce prohloubit a osvojit. Nalézt její správné řešení předpokládá zejména opravdový osobní zájem a mnohaletou znalost oboru, dále vyžaduje v podstatě neustálé studium a v neposlední řadě také dobrou vizuální paměť; ve studiu vám nikdo a nic nebrání, paměť se dá vycvičit tím, že ji prostě důsledně využíváme - potom je rychlejší než Internet. Ale ani naplnění těchto předpokladů vás však neochrání před omylem a možným nepochopení východisek tvorby portrétovaného či jeho tvůrčího záměru (někdy to neví ani sám autor, protože umění není racionální, ale spíše intuitivní záležitost). Dalším úskalím takto vzniklých portrétů je skutečnost, že mnohdy vytvoříte obraz, který pro plné pochopení předpokládá ze strany diváka nezbytnou míru osobní zkušenosti. Nemůže-li se o ni opřít a vychází-li fotografie výhradně ze souvislostí daných metodou tvorby, nastává samozřejmě problém, ale nikoliv neřešitelný. Proti těmto případům se lze účinně bránit pečlivým výběrem kompozice tak, aby sama o sobě, bez dostatečné znalosti souvislostí, byla nosná a diváka (a v neposlední řadě i vás jako autora) nedeprimovala nejistotou z nepochopení.

1 2 3 4 5 6


Pavel Brázda Pavel Kosatík Jiří David Frederico Díaz Radim Hladík jr. František Skála

7 8 9 10 11 12

176

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

Juraj Herz Jiří Suchý Alex Švamberk Aleš Najbrt papež Jan Pavel II. Jiří Andrle

177

1

4

VERONIKA BROMOVÁ výtvarnice, leden 2003 Veronika Bromová svou uměleckou tvorbou nikdy nenudí, její výstavy, na nichž kombinuje objekty, instalace a fotografie, oslovují rozmanité publikum doma i v zahraničí. Osobně mám její tvorbu rád. Dílem pro magickou estetiku, kterou se vyznačují, dílem to souvisí s mou slabostí pro autoportrét. Moje první a dosud jediná autorská výstava, kterou jsem měl ve čtyřiaosmdesátém roce, byla složena výhradně z autoportrétů. Tehdy jsem byl silně ovlivněn fotografiemi Duane Michalse. Pracoval jsem s příběhem, fotografickou sekvencí a vše, co jsem v galerii představoval, jsem navíc ještě vyložil většinou rozsáhlým až básnickým textem nahrazujícím běžné popisky. Svázal jsem prostě diváka svou představou a nutil ho ji přijmout - nebo odmítnout. Kdežto Veronika Bromová, byť vše nepochybně dělá ze silného vnitřního přesvědčení, nechává divákovi sympatickou míru svobody pro vlastní interpretaci. Nikomu nevnucuje „co tím chtěla říct“. Navíc je nadána schopností komunikovat a spolupodílet se na vzniku fotografií jiného autora: umožňuje mu, aby s odkazem na její vlastní postupy tlumočil svou vlastní vizi její osoby. Proto souhlasila, když jsem ji požádal, aby otiskla svou tvář do skleněné tabule, která stála opřená o zeď zázemí galerie, kde jsem ji fotografoval. K tomuto portrétu jsem směřoval po celou dobu, kdy jsem přecházel od podobenky k odrazu a přitom si získával její důvěru.


2

3

178

179

3

MAGDALENA JETELOVÁ sochařka, březen 2001 S ohledem na řadu osobních zkušeností s dílem Magdaleny Jetelové, jsem se nemusel na fotografování nijak zvlášť připravovat. Neviděli jsme se poprvé: fotografoval jsem ji v devadesátých letech, když měla velkou výstavu v Belvederu, kterou tenkrát hodně překvapila. Kdysi se proslavila tím, jak se umí ohánět sekerou při otesávání dřevěných částí svých soch, v Belvederu kouzlila pomocí laserového paprsku. Je to sebevědomá žena, která přesně ví, co chce a totéž očekává i od jiných, kteří s ní mají spolupracovat. Jediné, co jsem považoval za nezbytné, byla důkladná prohlídka její výstavy, kterou právě dokončovala v Městské knihovně v Praze. Měl jsem dostatek času, nikdo mě nehonil, takže jsem mohl v klidu hledat vhodný prostor, kde bych mohl fotografovat. Jakmile jsem takovou scénu našel, tak jsem v ní samospouští pořídil svůj autoportrét (1), abych se přesvědčil, jestli zamýšlená kompozice funguje. Což se mi potvrdilo. Potom jsem Jetelové na displeji digitálního fotoaparátu ukázal svoji představu. Neměla s jejím přijetím žádný problém. Byla jí blízká. Výsledná fotografie reflektuje aktuální vývoj tvorby portrétované, její vztah ke světlu, jistou zálibu v monochromatických obrazech (obojí bylo zřetelně znát z cyklu vystavených fotografií Atlantický val), ale i strukturu priorit ve smyslu „umělec a jeho dílo“.

1

2

1 Petr Jedinák 2 Magdalena Jetelová 3 Magdalena Jetelová


180

181

1

4

GODFREY REGGIO filmový režisér, leden 2003 Na setkání s režisérem Godfrey Reggiem jsem se upřímně těšil. Nejsem objektivně schopen říci, do jaké míry ovlivnil mou vizuální zkušenost, ale na jeho filmy se dívám nesmírně rád. Už v momentě zadání jsem díky jejich znalosti měl naprosto konkrétní představu o budoucím portrétu. Reggio byl kdysi mnichem a čtrnáct let členem poměrně přísného řádu, v rámci kterého kupříkladu dodržel šestnáct měsíců slib mlčení. Místo slova božího však nyní káže svými díly o ďáblu jménem technologie. Natočil celovečerní filmy, které zná celý svět: Koyaanisqatsi, Powaqqatsi a Naqoyqatsi. Jsou to dokumentární montáže dokazující v rafinovaných záběrech a střizích, že technologie vyvádí svět z rovnováhy a ničí rozmanitost kultury. Pro svůj portrét tohoto mimořádného tvůrce jsem měl v úmyslu vypůjčit si jeden z jeho oblíbených postupů a vyfotografovat jeho strnulou postavu na pozadí pohybově rozostřeného davu. Když jsem ho se svým úmyslem seznámil, okamžitě pochopil, kam mířím. Problémem se však ukázala představa neustále se pohybujícího zástupu lidí. Ač jindy živoucí Václavské náměstí není na tuto substanci skoupé, tentokrát se dav zřejmě kvůli sychravému počasí jaksi nedostavil a my jsme museli v časové tísni vyhrazených tří minut vzít za vděk pouze několika osamělými chodci. Mít na fotografování o deset minut více, vzal bych Reggia do metra a výsledek by byl stoprocentní. V daných mezích však vznikla slušná fotografie, při jejímž vzniku režisér prokázal nejenom ochotu a schopnost spolupracovat, ale s důstojností sobě vlastní jako jistý bonus zaujal a po dobu několika snímků s dlouhým expozičním časem i udržel pózu odkazující k jeho mnišské minulosti.


2

3

182

183

1

4

VÁCLAV ŘEZÁČ sklářský výtvarník, červenec 2001 Terezín je výjimečné město, jehož současnost je však značně problematická vzhledem k jeho pohnuté minulosti. Vzniklo jako pevnost, během druhé světové války v něm bylo židovské ghetto a koncentrační tábor. Potom, co z něj na konci minulého století odešla armáda, zůstala řada kasárenských objektů opuštěna a město stále hledá novou identitu. Pomáhají mu v tom mladí umělci. Jedním z nich se stal Václav Řezáč, který ve zdejší Jízdárně vystavoval jako student sklářského ateliéru Vysoké školy uměleckoprůmyslové svou diplomní práci. Tato stavba jej zaujala svou architektonickou skladbou, konstrukcí nosných trámů a velikostí prostoru, do nějž umístil skleněné tabule s malovanými obrysy lidských figur. Během vernisáže uskutečnil performanci a svoje artefakty sugestivně „dotvořil“ jejich částečnou destrukcí. Ocitl jsem se v prostředí, které člověka okamžitě strhne. Čas nebyl žádným problémem. Václav Řezáč pochopil můj záměr a spolupracoval při zrodu portrétů založených na kombinaci portrétovaného a pozoruhodné instalaci, kterou vytvořil. Její výtvarný náboj na sebe poutá zaslouženou pozornost a podle mého vypovídala o svém tvůrci víc než jeho „skutečná“ podoba (nicméně v některých variantách se mi ji podařilo zachovat).


2

3

184

185

3

TONO STANO fotograf, leden 2003 Ač jsem se s Tonem Stanem setkal u příležitosti vzniku jeho portrétu poprvé, provázela tuto schůzku přátelská až srdečná atmosféra. Okamžitě jsem si vzpomněl na jeho slova o přístupu k fotografování jako o způsobu komunikace: „V souvislosti s tvorbou by se vše mělo odehrávat v duchu míru a harmonie. Nerad dělám věci, při kterých někdo trpí a nutí se do něčeho, k čemu nemá vztah. Snažím se, abychom všichni, kdo jsme u fotografování, vytvářeli jeden celek a to, co se odehrává, bylo pro všechny přínosné (…). Když se jde do fotografování chladnokrevně, jenom tak, dobrá fotka nevznikne ani zaboha.“ Přesně v duchu těchto vět se tvorba jeho portrétu odvíjela. Nejdříve jsme si jen tak nezávazně povídali – asi čtvrt hodiny vylaďovali své vzájemné frekvence a když nám „to“ naše podvědomí řeklo, přešli jsme plynule k práci. Tono se zmínil o svém objevu jedné staré lampy vrhající na pozadí zvláštní tvary, předvedl mi ji a já ji pro svůj záměr adoptoval. Uprostřed ateliéru stál jakýsi podstavec, na něj jsme umístili zapálené svíce a scéna byla kompletní. Přirozenost, s jakou se tak stalo, nebyla narušena ani okamžikem, kdy jsem přistoupil k fotoaparátu na stativu a začal pracovat. Úvodní fotografie nabídnutých gest jsem hned zavrhl a soustředil se jen na různé varianty statické kompozice, jejíž kouzlo bylo neseno výhradně atmosférou kombinovaného osvětlení. Po necelých pěti minutách jsem byl spokojen, vše jsme pozhasínali a dál pokračovali v rozhovoru. Kdyby vzniklý portrét byl černobíly a kdyby Stano nebyl pověstný svou snahou ovlivnit výslednou fotografii dodatečnými zásahy v procesu vzniku finální zvětšeniny, nebyl bych si až tak jistý svým autorstvím. Ani nevím, nakolik je to v tomto případě důležité – „lebo zabávali jsme sa bohovsky“.


1

2

186

187

1

4

PAVEL ŠTĚCHA fotograf, leden 2003 Pavel štecha je mezi fotografy svým způsobem výjimkou, protože se prosadil mezi přední dokumentaristy a stejné renomé požívá i coby fotograf architektury. Jsou to dva odlišné světy, ale on se v nich pohybuje úplně samozřejmě. Moc se mi líbí, jak v rozhovoru odpověděl na otázku, jestli má nějaký osvědčený způsob, kterým se dá udělat kvalitní fotografie: „Takový klíč nemám a nelituji toho. Kdybych ho totiž měl, asi bych ho pořád někam strkal, hladce otvíral zámky do těch správných dveří. Jenže to by bylo příliš jednoduché a nejsem si jist, že by mě to bavilo.“ Seznámil jsem se s ním, když jsem fotografoval nově rekonstruovanou vilu na pražské Ořechovce, kterou navrhl slavný architekt Adolf Loos. Tenkrát pro mě bylo zajímavé pozorovat ho při práci, jak pečlivě nasvěcuje scény, vybírá filtry pro co nejpravdivější barevné podání… Po několika letech jsem měl pořídit jeho portrét a naše role se vyměnily: Pavel Štecha zase se stejným zájmem, jako tehdy já, sledoval, jak si počínám. Ohledával jsem terén a přemýšlel o co nejvěrnějším portrétu. Z obytné části jeho domu (mimochodem, je to výborný příklad dřevěné architektury), kde jsem udělal fotku odrážející panoráma Černošic, jsme přešli do ateliéru. Nemohl jsem si nevšimout velkoformátové kamery, s kterou Pavel Štecha často pracuje, a použil jsem ji jednak jako rekvizitu do běžného portrétu, jednak do kompozice siluet v proti světle. Nakonec jsem ho poprosil, aby kameru zkompletoval (osadil objektivem a matnicí), a vyfotil jsem ho skrze ni. Mohlo by se zdát, že když je hlavou dolů, jde o chybu, ale byl to můj záměr: takhle při fotografování architektury vnímá Štecha svět.


2

3

188

189

1

4

KRYŠTOF MAŘATKA hudební skladatel, říjen 2003 Vytvořit slušný portrét skladatele současné vážné hudby bylo jedno z nejtěžších zadání. Najít způsob, jak fotograficky přiblížit jednu z nejabstraktnějších poloh lidské činnosti jsem si dokázal obtížně představit bez obrazového odkazu k nějakému konkrétní inspiračnímu zdroji. Díky přítomnosti při vzniku rozhovoru a v podstatě neomezenému času pro následné hledání nejvhodnějšího řešení, jsme se dostali k filmovému režisérovi Tarkovskému či metodě koláže používané Jiřím Kolářem. To jsou dva umělci, kteří svým dílem Kryštofa Mařatku inspirovali k napsání některých jeho skladeb. Díky této archeologii ve vědomí skladatele jsem se z eterického prostoru zvuku obloukem dostal k „hmatatelnějším“ kořenům jeho tvorby, k odkazům či objektům, se kterými již umím pracovat (a které mám navíc i sám rád). Rozhodl jsem se fotografovat v prostředí nově otevřené expozice v Sovových mlýnech, která zahrnuje Kolářova díla stejně jako několik vhodných objektů jiných autorů, s nimiž jsem mohl skladatele konfrontovat. Ze vzniklé série portrétů jsem si oblíbil abstraktní kombinaci koláže s Mařatkovou siluetou. Mým favoritem se však stal portrét postavy zasazené do objektu ze skla a kovu. Při následné diskusi nad tímto portrétem jsem se sice setkal ze strany skladatele s námitkou, že jeho hudba není až tak hranatá, tu však vyvážila skutečnost, že přísné tvary narušuje proudící paprsek světla a skladba odrazů. Zbylé linie volně asociují kříž, duchovní prostor, v němž se autor pohybuje, a ne nepodstatnou úlohu v procesu hudebníkova přijetí tohoto portrétu sehrála „Tarkovského krajina a stromy“ v pozadí.


2

3

190

191

3

MARTIN VELÍŠEK malíř, leden 1997 Mezi malíři má Martin Velíšek pověst velikého bouřliváka a nevyzpytatelného chlapíka, od nějž se můžete nadít čehokoliv, ale můj pocit z něj byl ryze pozitivní. V suterénním ateliéru jsem potkal člověka, který si ze všeho nejvíc rád hraje a chce se pokud možno dobře bavit. Mimochodem, potěšil mě už způsob, jakým odpovídal na otázky v rozhovoru – třeba na to, co nejraději maluje: „Člověka. Obyčejnýho jedince. Kterej se ráno probudí, jde na záchod, potom do práce. Nejlepší je, když v práci maká od sedmi a vrací se ve tři odpoledne. Takovej člověk má vyřešenej život. Potom hospoda, televize, a když se má jó dobře, tak přes víkend chalupa. Člověk mě fascinuje. Jeho role na zeměkouli. Proč něco dělá, když je to vlastně všechno jedno?“ Věděl jsem, že budu moci zkusit, co mě napadne, ale já se snažil postihnout hlavně jeho hravost, která je cítit i z jeho prací. Nemusel jsem ho nijak ponoukat do akce, Velíšek rozpoutal okamžitě gejzír nejrůznějších postojů, výrazů a gest, kterými karikoval jak sám sebe, tak svoje umění. Nejkrásnější okamžik nastal, když za námi do místnosti, kde u stojanu dováděl Mistr, přiběhla jeho malá dcerka a ještě umocnila divokou atmosféru fotografované scény.


1

2

192

193

portrét jako interpretace pocitu

Za naprosto speciální portrétní žánr považuji fotografie vznikající za plné spoluúčasti portrétovaného s přiznanými informacemi a pocity intimního rázu. Jejich zrod předpokládá navázání vztahu na základě důvěry a oboustranné vstřícnosti. Výsledkem pak bývá velmi osobní interpretační portrét. Pro dosažení nejlepších výsledků vyžaduje od fotografa vysokou míru empatie, schopnosti analyzovat osobnost portrétovaného a nakonec výsledné poznatky aplikovat do obrazu. Těchto maximalistických požadavků bývá zřídkakdy dosaženo, neboť portrét vzniká na základě dialogu s fotografovaným objektem a vyžaduje jeho naprostou otevřenost a chuť k aktivní spolupráci. Přesto tato cesta vykazuje převážně pozitivní výsledky a to i tehdy, když je přesně cítit hranice soukromí, kam fotograf nesmí. Spornou se naopak jeví snaha uplatnit vlastní dominantní pocit, který z portrétovanému fotograf nabyl, aniž by jeho oprávněnost byla autorizována osobou před objektivem. Problematická bývá především jeho přesná definice, neboť často se jedná o velmi subtilní a skrývané souvislosti. Jde totiž o ryze interpretační metodu nesoucí s sebou vážná rizika pramenící ze špatného odhadu situace a zvýšené možnosti ublížit portrétovanému zobrazením toho, co mělo zůstat skryto. Z toho důvodu nepatří tato metoda mezi mé oblíbené postupy - takových portrétů jsem neudělal víc než pět. Popsané případy jsem zařadil na závěr této kapitoly čistě jako ilustraci, neboť o správnosti východisek jsem přesvědčen a konečné zpracování není zdaleka tak brutální, jak tomu někdy bývá u některých „zdařilejších portrétů“ určených pro bulvární tisk. Největším úskalím (alespoň pro mne) je práce se skrývanou skutečností bez vědomí portrétovaného. Obecně lze říci, že všechny podoby portrétu jako interpretace mi v případě zdařilé realizace tvůrčího záměru přinášejí značné uspokojení. Jejich úskalím bývá neochota přijmout navrhované řešení divákem či portrétovanou osobou. V prvém případě může být na vině preference prvoplánových sdělení, tzn. neschopnost či neochota „číst“ předložený obraz. V případě druhém nastává občas problém v nesouladu mezi novým sdělením a sebereflexí portrétovaného. Největší riziko však spatřuji v problematické prezentaci nesprávných závěrů ze strany fotografa či jeho omylu při nejednoznačné kompozici obrazu.


1 2 3 4 5 6 7 8

Kapitán Kid Svatava Antošová J. H. Krchovský Michal Ajvaz Rostislav Švácha Vincent Venera Vladimír Kopecký Milan Jungmann

196

9 10 11 12 13 14 15 16

Oskar Reif Petr Oukropec Miloš Kopecký Karel Plíhal Jiří Rulf Jiří Kotalík Karel Nepraš Jiří Načeradský

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

197

1

4

ANTONÍN MÁLEK malíř, březen 2003 Malíř Antonín Málek patřil v šedesátých letech dvacátého století k předním představitelům českého informelu a byl odborníky považován za neobyčejný talent. Potom emigroval a přerušila se jak kontinuita jeho vztahu k rodné zemi, tak k tvorbě z období, v němž měl úspěchy. Když měl v pražské Galerii Zlatá husa velkou výstavu soustřeďující jeho obrazy, grafiky i kresby z mládí, dostal jsem za úkol jej portrétovat. Procházel jsem spolu s malířem expozici a průběžně zkoušel různé kompoziční postupy, které by vedly k úspěchu. Byl v tom soulad - oba jsme něco hledali. Já portrét, kterým bych se mu co nejvíce přiblížil, on poměr ke svým dílům, která si musel po letech znovu osvojit. Moje hledání směřovalo ke vzniku něčeho nového, kdežto on se snažil objevovat zapomenuté. Měl jsem pocit, že některým obrazům přestal nejenom rozumět, ale i věřit (podobně jako ztratil důvěru v celé soudobé výtvarné umění). Jejich přijetí mu ztěžovala skutečnost, že do nich kdysi ukládal různé předměty, ke kterým měl vztah, ale nemohl si vzpomenout, o jaké šlo a proč s nimi pracoval. Proto se těchto strukturovaných obrazů začal dotýkat. To byl klíčový okamžik pro vznik portrétu. V doteku a výrazu a jeho tváře se koncentrovala veškerá nejistota, ale také bolest, kterou mu kontakt s obrazy přinášel. Jako by zpochybnily celou jeho minulou i nynější existenci.


2

3

198

199

1

4

IVAN MARTIN JIROUS básník, prosinec 1999 Dobře jsem si byl vědom, že fotografovat posledního, „opravdu prokletého českého básníka“ bude časově náročné. Je to nespoutaný duch, který zvysoka kašle na konvence a často zapomíná na slušné vychování. Konečně přezdívku Magor přijal za vlastní. Jeho díla si vážím a při tomto úkolu mě posilovalo vědomí, že on moje fotografie považuje za kvalitní. Počítal jsem, že fotografování zabere celý den, protože jsem ho už v minulosti portrétoval. Básník potřeboval odvést z Prahy do Prostředního Vydří, kde má statek, a v zájmu hladkého průběhu akce jsem mu na cestu zakoupil placatici vodky. Řídil jsem vůz, Magor seděl vedle mě, kolega redaktor vzadu a během cesty spolu dělali rozhovor. Fotografovat jsem začal ve Staré Říši, kde byla první zastávka. Zde vznikl i portrét, který jsem si pro sebe nazval Démon alkohol. Tím jsem charakterizoval jednu z mnoha básníkových tváří. V této fázi jsem netušil, že ji nakonec budu považovat za nejvýstižnější. Po přesunu do Prostředního Vydří jsem pokračoval ve fotografování: snažil jsem se zaznamenat dalšího Jirousovy polohy, jeho citlivost, imaginaci, spontánnost (vylezl do koruny jabloně, aniž by měl potřebu trhat zbylá jablka). To se, myslím, podařilo.


2

3

200

201

1

4

MARIE ROTROVÁ zpěvačka, listopad 2001 Marie Rottrová byla pro mě zpěvačka, jejíž hudbu jsem znal z předlistopadové éry, ale nikdy jsem ji dobrovolně neposlouchal – nezajímala mě, jakož mi byly lhostejné i jiné tehdejší zpěvačky. Od jejího portrétování jsem tedy mnoho neočekával a jeho vlastní průběh moje představy naplňoval. Marie Rottrová mi sice poskytla celou škálu úsměvů, které měla asi nacvičené z fotografování na obaly jejich desek, ale nebylo to dobré. Těžce jsem k ní nacházel vztah, kontakt se nedařil. Nijak mi práci neulehčovala - fotografování ji prostě nebavilo, ale to se někdy stává, s tím musím fotograf počítat. Nevzdával jsem to. Zprvu jsem ji fotil z blízky jako klasickou podobenku, s postupem času jsem se ji zakomponovával do prostředí rodinného domu, který byl celý nablýskaný a upravený jako jeho majitelka a příliš velký pro jednu osobu se psem. Napadlo mě, že se v něm jaksi ztrácí, najednou jsem vnímal její osamocení a došlo mi, že je to konečně klíč jak uchopit její portrét, k němuž jsem se přibližoval tak, že jsem se vzdaloval od ní. Rozhovor pak doplnila fotografie, na níž se v podstatě ztrácí.


2

3

202

203

1

4

MIROSLAV PETŘÍČEK filizof, prosinec 2002 Portrétovat filozofa je možná jeden z nejtěžších úkolů, jaký si dovedu představit. Nedá se k němu přistoupit přes znalost díla – na to, abych pročetl a ještě náležitě porozuměl jeho textům, nemám dostatečné vzdělání, ale chybí mi především čas. V případě Miroslava Petříčka jsem měl přece jenom úlohu poněkud usnadněnou tím, že jsem ho viděl několikrát vystupovat v televizi v různých debatách na nejrůznější kulturní témata, protože se mimo jiného zabývá filozofickými otázkami umění. Působil na mě jako do jisté míry rozporná osobnost, intelektuál oscilující mezi alternativní a oficiální kulturou, podvědomě (ne však agresivně) toužící po uznání obou. Tento dojem jako by mi potvrzoval i způsob, jímž se obléká: vytahaný svetr příznačný pro underground sedmdesátých let dvacátého století a přes něj docela konzervativní sako. Domluvili jsme se, že fotografování proběhne na jeho pracovišti, na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Scénu vhodnou pro realizaci mého pocitu jsem našel na schodišti, kde se nabízely dvě roviny, do nichž jsem chtěl portrétovaného umístit. První rovinu tvořil mramorový sloup schodiště, na kterém by mohla být stát busta, druhou rovinou byla špatně opravená zeď. Nevznikla právě vlídná fotografie, ale vystihuje můj dojem střetu dvou neslučitelných světů a definuje prostor, v němž se filozof pohybuje.


2

3

204

205

4

PAPEŽ JAN PAVEL II. květen 2002 Papeže jsem jel fotografovat při jeho návštěvě Bulharska, kde jeho cesta měla pikantní nádech: z Bulharska pocházel muž, který na něj kdysi spáchal atentát – naštěstí neúspěšný. Setkání s papežem pro mne nebylo závanem víry, ale zasáhl mě pocit trapné bezmoci, směsice smutku a hořkého smíchu, která vyvolávala vzpomínky na vládu senilních kremelských vůdců… To, co jsem měl možnost z bezprostřední blízkosti zachytit, byl bohužel víc mrtvý symbol než důstojná hlava nejvlivnější světové církve. Papež se stal bizarní mediální hvězdou a jedním z nepilnějším cestovatelů po zeměkouli. Davy shromážděných věřících svou četností předčí zástupy fanoušků rockových skupin, po celém světě ho pronásledují televizní štáby (a fotografové, jak jinak), nehne se od něj ochranka, nejbližší spolupracovníci… Ten muž nad svým životem nemá vládu, je tažen událostmi a zřejmě i touhou být co nejvíce viděn, i když tvrdí, že chce být především co nejblíže svým ovečkám. Možná to myslí upřímně, nechci mu křivdit. Portrét vyhasínající popstar na vybledlých velkoplošných obrazovkách, který jsem vybral k otištění, vypovídá podle mého víc o smutném konci respekt budící legendy, než fotografie starce postrkovaného na jeho vozíku podle přesného časového rozvrhu těchto prapodivných slavností. 2 1


3

206

207

3

JOSKA SKALNÍK výtvarník, únor 2001 Joska Skalník je malíř a grafik, jehož osud těžce zkouší. V mládí ztratil bratra, ve zralém věku přišel o dceru a tyto ztráty poznamenaly jeho život. V rozhovoru, který jsem měl možnost si přečíst předtím, než jsem ho navštívil, ale o těchto ranách otevřeně hovoří, což komunikaci do jisté míry usnadňuje. I když je to pro něj nesmírně těžké, snaží se s neblahými okolnostmi vyrovnat. Přesto na mě působil sklíčeně – neskrývaný smutek a jistá dávka upřímné sebereflexe byly nejsilnějšími dojmy, které z něj na mě působily. Snažil jsem se proto o co nejdiskrétnější přístup: chtěl jsem, aby mou přítomnost vnímal co možná nejméně – jako kdybych v ateliéru ani nebyl... Čas k fotografování pro mě nastal v okamžiku, kdy usedl k rozměrnému střešnímu oknu, z nějž je nádherný výhled na koruny stromů v blízkých Riegrových sadech, a nacpal si dýmku. Začal kouřit, už jsme nehovořili a já jsem fotografoval. Snímek, jemuž dominuje okno a Joska Skalník se nachází v pravém rohu kompozice, byl první ze série, na které jsem se snažil zachytit jeho samotu. On zůstával na stejném místě, kdežto já jsem měnil úhly pohledu. Opustil jsem jeho profil a přešel jsem k portrétu „enface“, kdy jsem do jednoho záběru včlenil podobenku jeho dcery umístěnou v knihovně na pozadí. Tento „dvojportrét“ se nakonec stal součástí obrazového doprovodu rozhovoru.

1


2

208

209

1

4

MILAN KNIŽÁK umělec, únor 1997 Fotografování Milana Knížáka proběhlo v jeho bytě na pražském nábřeží, tedy v prostředí ryze soukromém, velmi intimním, do něhož jen tak někoho nepustí; vzhledem k pozitivní zkušenosti, kterou s Reflexem měl, byl jsem do tohoto hájemství vpuštěn. Knížák je rozporná osobnost, někým vynášena do nebes, jiným zatracována. Každopádně je to člověk, který od počátku devadesátých let dvacátého století snad nejvíce ovlivňuje současné české výtvarné umění, zejména jeho takzvaný provoz. Na veřejnosti vystupuje často arogantně a suverénně, čímž přichází o drtivou část sympatizantů, ale zdá se mi, že tento vzorec chování používá tehdy, cítí-li se někým napaden. Já jsem nic takového nezamýšlel, neměl jsem k tomu ani žádný důvod a fotografování proběhlo hladce. Mou ambicí bylo udělat takový portrét, na kterém by jeho soustavná připravenost přijmout výzvu k boji byla obsažena. Hovořil jsem s ním o všem možném a souběžně jsem ho fotografoval. Pohybovali jsme se bytem, navštívili jsme pracovnu (klidně přiznal, že se klopotně učí nový grafický program), pak salon, až jsme došli do pokoje s výklenkem, kde se posadil na židli (originál podle jeho návrhu) a zaujal pozici, která přesně vystihovala můj záměr. Jakmile jsem dokončil fotografii, neměl jsem již více důvodů okrádat jej o čas.


2

3

210

211

1


1

VÁCLAV AULICKÝ architekt, leden 2003

GEDALINA BEN ZVI výtvarník, květen 2003

Výsledná fotografie vznikla hned na počátku fotografováni a myslím, že poměrně dobře vystihuje jistou přebujelou sebedůvěru hraničící pohrdáním méně nadaným okolím – to byl můj intenzivní pocit z úvodu setkání s tímto architektem. Po několika minutách diskuse a průběžném informování o výsledcích mého snažení na displeji digitálního fotoaparátu se odtažitý přístup proměnil přes toleranci až po respekt. Přesto soudím, že v případě architekta Aulického je nevraživý pohled nejčastěji nastavovanou tváří vůči světu, i když zdaleka ne jedinou.

Gedalia Ben Zvi prošel během svého mládí neuvěřitelně krutými životními zkouškami. Byl deportován do koncentračního tábora. Podařilo se mu ale utéct z pochodu smrti. Po druhé světové válce odešel do Izraele, kde pomáhal vybudovat známou uměleckou kolonii. Nic z toho, co prožil, se ale neodráží z jeho chování, je to obrovský optimista. Jeho chuť do života a schopnost šířit pohodu je inspirující a proto jsem ho vyfotil s důrazem na jeho neustále se usmívající tvář. Nebyla to totiž přetvářka, nýbrž nejvlastnější výraz.

212

213

1

2

PAVEL ŘÍČAN psycholog, listopad 2002

ŠTĚPÁN KUČERA kameraman, únor 2001

Jak vyfotografovat člověka, který se zabývá hloubkami lidské duše? Tápal jsem, dokud jsem se při „ohledávání terénu“ nepodíval od stolu, za nímž Pavel Říčan sedává, z okna. Přišlo mi příznačné a paradoxní zároveň, že má ze své pracovny výhled na plastiku Davida Černého představující člověka na samém pokraji zkázy. Nemohl jsem odolat a portrét jsem doplnil právě tímto výjevem na pozadí. 2


214

V případě Štěpána Kučery byla pro mě důležitá znalost jeho rodinného zázemí: je to syn režisérky Věry Chytilové a kameramana Jaroslava Kučery. Fotografování proběhlo ve vile v Troji, kterou vybudovala jeho matka a kde Štěpán žije. Vyhledal jsem kompozice – jednu v interiéru, druhou v zahradě, kterými jsem chtěl doložit charakter kultivovaného prostředí, jež se podílelo na utváření výtvarného cítění tohoto talentovaného kameramana. 1

215

1

1

PETR LARVA výtvarník, červenec 2001

PETR PITHART politik, červenec 1997

Petr Larva se nadchl pro ušlechtilou věc – opustil Prahu a odešel do Terezína, kde si umínil ve starých kasárnách vybudovat mezinárodní umělecké centrum. Prošel jsem si důkladně kasárenské budovy a narazil jsem na místnost se soustavou nelogicky uspořádaných vodovodních uzávěrů. Přijít na to, k čemu jsou, byl těžko řešitelný rébus. Podobně jsem vnímal také přeměnu rozlehlého komplexu k místu pro život a tvorbu. Tak vznikl portrét, kterým jsem chtěl tyto pochybnosti zobrazit.


216

Portrét jsem pořídil reportážním přístupem během neformálního rozhovoru, kdy nenadále vznikla situace ilustrující můj letitý pocit z Petra Pitharta. Pravděpodobně bych jen stěží dokázal umělou konstrukcí lépe postihnout nerozhodnost a pochyby intelektuála. Vlastnosti, na které má každý v osobním rozhodování nezpochybnitelné právo, ale jež ve veřejném životě mohou značně zkomplikovat život mnoha lidem. I když vznikl nekonzultovaný a svým způsobem nemilosrdný portrét, jeho autentičnost a shoda s mým vlastním hodnocením mne zbavily ostychu před uveřejněním.

217

portrét jako manipulace

Manipulace ve smyslu dodatečných úprav fotografie byla, je a zřejmě i nadále zůstane vděčným tématem diskusí a polemik jak fotografů, tak i laické veřejnosti. Základním důvodem nekonečnosti sporů o přípustnosti rozmanitých zásahů do fotografického procesu nebývá většinou neústupnost obou táborů, ale spíše nedostatečné definování výchozích pozic, z kterých byly uplatňovány. Byla-li by jim totiž věnována patřičná pozornost, nepochybně by se všichni shodli na tom, že existují různá kritéria pro různé fotografické žánry a přístupy k nim. Manipulace v obraze se stávají problematickými až tehdy, když fotoreportér výrazným způsobem deformuje dodatečnými zásahy zprávu o objektivní události. Hranice dobrých mravů a profesionální etiky jsou podle mého překročeny v okamžiku cenzorského umazávání či pozměňování reálií. U subjektivní obrazové výpovědi, která je přiznána buď jednoznačnou formou a souvislostmi autorovy tvorby, nebo kontextem, v níž je publikována, takové hranice nenalézám a považuji je za zcela v kompetenci tvůrčího záměru fotografa. Podobně jako je v psané novinařině klíčové umět rozlišit zpravodajství od ostatních žánrů, tak i v tvorbě fotografické spatřuji jako velmi podstatné uplatňování analogických zásad. Navíc, ovlivněn osobní zkušeností, cítím potřebu hájit právo fotografů na kreativitu a osobní přístup v rámci své tvorby. V dobách, kdy se ještě obrýleným politikům retušovaly dioptrie, jsem nějaký čas pracoval jako vydávající redaktor v obrazovém zpravodajství ČTK. Tamní praxe (nevím zda platná dodnes) spočívala v tom, že fotograf odevzdal v laboratoři nafocený film, redaktor z něho vybral patřičné záběry, vyznačil výřezy, nechal nazvětšovat fotografii a pak ji poslal do světa. Skutečný autor - fotograf - viděl výsledek své práce, aniž by ho mohl po zmačknutí spouště jakkoli ovlivnit, až druhý den v novinách. Dnešní, v některých momentech podobná praxe hromadného zpracovávání zakázek v laboratořích, je sice vyvážena příležitostí učinit vlastní výběr a ten se pokusit prosadit do tisku, skutečnou tvůrčí svobodu však přináší až počínající nástup digitální fotografie. Práce s počítačem je pro mne, paradoxně, návratem do temné komory. Lokální úpravy fotografie, nezpochybnitelnost výřezu a tonality odevzdávaných fotografií jsou vlastně postupy totožné s černobílým věkem zvětšovacího přístroje a prací s minimálně dvěmi vývojkami ovlivňující konečný kontrast zvětšeniny. Se vzrůstající zručností v jemnostech úprav fotografií je přirozený následný krok směřující k jejímu zkoumání a kreativnímu využití. Vzhledem k tomu, že jsem konzervativního založení, však cesta důsledné elektronické manipulace není „mým šálkem kávy“. Její možnosti mne však zajímají, občas jich využívám a rozhodně je v rámci výše zmíněného neodsuzuji.


1 2 3 4 5 6

Jan Kaláb Jan Kaláb Dušan Salfický Dušan Salfický Eva Jiřičná Eva Jiřičná

7 8 9 10 11 12

220

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

Jiří Sopko Jiří Sopko Veronika Boulterová Veronika Boulterová Roman Musil Roman Musil

221

1

4

ANTONÍN KRATOCHVÍL fotograf, září 2003 Mezi některými českými fotografy má Antonín Kratochvíl, držitel řady prestižních zahraničních cen, pověst frajera, který se rád vytahuje. Při osobním setkání ji však nepotvrdil. Byl bezprostřední a ochotný a dobře spolupracoval. Dokonce přiznal, že moje portréty zná a považuje je za zajímavé – tahle otevřenost u fotografů nebývá právě obvyklá. Důvěřoval mi a fotoaparát naprosto ignoroval, nijak se nestylizoval (naplno se věnoval probíhajícímu rozhovoru, balil si cigarety a kouřil) a respektoval můj záměr pojmout jeho portrét dokumentárním stylem, což jsem pochopitelně velmi ocenil. V tomto případě jsem od počátku věděl, že výsledkem bude černobílá fotografie. Přesto jsem fotografoval barevně, protože je dobré mít v záloze obě varianty pro případné využití. Černobílé pojetí vyplývalo také z charakteru jeho tvorby. Zvětšenina, kterou jsem odevzdal do tisku, oklamala i mé kolegy, kteří se domnívali, že jsem po letech založil do fotoaparátu černobílý film. Přitom stačilo převést původní barevnou předlohu do černobílého modulu, pohrát si v počítači s jasem a kontrastem a pomocí standardních filtrů doplnit hrubé „kratochvílovské“ zrno. Pro samotný vznikl předlohy k výslednému portrétu jsem použil svůj oblíbený způsob nalezení a fixování kompozice stativem a jen jsem vyčkával na charakteristické gesto.

2

3


222

223

3

EVA JIŘIČNÁ architektka, říjen 2003 Eva Jiřičná je architektka, která koncem šedesátých let odešla do Velké Británie, kde se jí podařilo prosadit svým pojetím stylu „high-tech“. Stala se uznávanou hvězdou a toto postavení potvrdila po svém návratu do České republiky například Oranžerií na Pražském hradě. Hvězdnými manýrami však netrpí – pouze chronickým nedostatkem času: o její práci je zájem, a tak současně pracuje na několika zakázkách. Fotografování se tudíž neodehrává na místech, která bych si sám vybral, ale probíhá tam, kde se právě pohybuje. Poprvé jsem ji kupříkladu fotil v pražském hotelu Josef, který navrhla a který se teprve dokončoval, takže jsem musel v počítači vyretušovat kabely ležící na koberci. Podruhé – o rok později - mě pozvala do své kanceláře na Anenském náměstí, kde byly ovšem velmi mimořádně špatné světlené podmínky. Uprostřed jednání s klientem jsem ji požádal jsem si, aby si stoupla za ocelové dveře s kulatým okýnkem, které částečně charakterizující její interiérovou tvorbu. Našel jsem zátiší podle svého gusta a do něj vkomponoval její tvář. Potom jsem udělal dvě fotky, z nichž každá byla exponovaná na jinou hladinu osvětlení a nakonec jsem je v počítači zkombinoval. V obou případech byly kvůli nedostatku času na fotografování dodatečné zásahy do fotek nezbytné.


1

2

224

225

3

TERRY PRATCHETT spisovatel, květen 2001 Když anglický spisovatel Terry Pratchett přijel do Prahy, všichni fanoušci jeho knih byli nadšeni. Ačkoliv nejsem bůhvíjaký čtenář, několik Pratchettových knih jsem znal, takže mě skutečnost, že mám pořídit jeho portrét, potěšila. Okolnosti však nebyly jednoduché. Spisovatel měl málo času, prostředí Divadla v Dlouhé také nebylo příliš inspirativní – žádné masožravé rostliny, které pěstuje, jsem neobjevil. Zkusil jsem ho fotografovat během rozhovoru, ale nebylo to ono, protože byl příliš strnulý a nijak se neprojevoval. Na konci interview navíc došlo k nepříjemné situaci: pohádal se s redaktorem o autorství jednoho písňového textu: Pratchett ho připisoval Rolling Stones, redaktor zase skupině The Who (mimochodem, pravdu měl redaktor). Byl sice rozladěn, nicméně uvědomoval si, že také já musím odvést svou práci. Zbývalo deset minut, než ho zase odvedou na jinou akci. Ačkoliv to nepatří k mým oblíbeným postupům, požádal jsem ho, jestli by si nelehl na rozloženou rekvizitu – pohovku. Spisovatel s kamennou tváří souhlasil. Udělal jsem ještě jednu věc, které se vyhýbám: vlivem bídného světla – pohovka byla v temné chodbě jsem musel použít přímý blesk, který je nepříjemně tvrdý, zplošťuje obraz a ničí veškerou atmosféru. Vzniklý portrét by byl bez finálního počítačového vyčištění a úpravy pozadí téměř nepoužitelný. Pro své internetové stránky jsem šel ještě dál a fotografii jsem rozpohyboval a ozvučil (animovaný gif ). Takhle jsem si nikdy předtím s portrétem nevyhrál a přisuzuji to tomu, že mě inspiroval Pratchettův fantasy svět „úžasné zeměplochy“.


1

2

226

227

1

4

ANDRZEJ WAJDA filmový režisér, únor 2001 Než jsem se mohl dostat k opravdovému fotografování slavného polského režiséra Andrzeje Wajdy (v lobby pražského hotelu Intercontinental), prožíval jsem značnou nervozitu. Obával jsem se, že světlo, se kterým jsem počítal do kompozice, zmizí – únorové dny jsou ještě velmi krátké a světelné podmínky se rychle mění. Ale neznamená to, že bych si jen kousal nehty, pozorně jsem poslouchal zajímavý rozhovor, během jehož průběhu se režisér postupně proměňoval. Když odpovídal na otázky týkající se vlastní tvorby, byl sebejistý a formuloval s přehledem, ale jakmile se začalo interview dotýkat ožehavých momentů polské historie (například vztahu Poláků k židům), znejistěl a odpovědi byly najednou méně rozhodné, dialog váznul, protože se snažil o co nejopatrnější či nejkorektnější formulace. Jako by měl Andrzej Wajda najednou strach z možného dopadu svých slov. Během jeho výpovědi jsem zkusmo pořídil několik detailů obličeje, ale věděl jsem, že tudy cesta nevede – pořád jsem myslel na světlo, které dopadalo na nedaleký stůl a já potřeboval, abych ho k němu dostal dřív, než se slunce schová za Hradčanami. Chtěl jsem využít kontrastu mezi stolem nasvětleným přímými slunečními paprsky a šerem okolních prostor. Rozhovor naštěstí skončil zhruba pět minut před definitivní ztrátou této možnosti. S vědomím následného dotvoření fotografie jsem požádal režiséra, aby směřoval pohled na desku stolu. Mým úmyslem bylo v počítači rozbít onu plochu a postihnout rozpadající se sebejistotu muže, který se během rozhovoru dostal do úzkých.

2

3


228

229

1

4

KAREL SPĚVÁČEK filmový režisér, listopad 2002 Tohle je zvláštní režisér. Zatímco jeho kolegové sní o uměleckých filmech, kterými se zapíšou do dějin kinematografie, Karel Spěváček se netají svými „ambicemi“ natáčet snímky druhé kategorie, takzvaná béčka, ale ze všeho nejvíce se chce u téhle práce dobře bavit Do téhle kategorie se zařadil jeho debut, který nazval Brak a jenž byl ostatně příčinou, proč jsem ho měl portrétovat. Ten film jsem viděl a docela se mi líbil, protože si na nic nehrál. Mladého režiséra jsem nejprve fotografoval v jednom pražském hypermarketu, protože jsem věděl, že v tomhle prostředí zamýšlí uskutečnit v budoucnosti některý ze svých filmů. Cítil jsem, že portréty, které jsem tam udělal sice nejsou špatné, ale něco jim chybí. Opustil jsme tedy hypermarket a přemístili jsme se na hřbitov: nebyla to náhoda, Spěváček měl v hlavě další film, tentokráte o zombiích, a když jsem mu svůj nápad sdělil, zaradoval se. Hřbitovy má hodně rád. Já taky. Vzhledem k tomu, že byl oblečen do vojenského kabátu, fotografoval jsem ho v sekci hřbitova s hroby padlých vojáků ze první světové války. Potřebovali jsme ale víc klidu, aby mohl pobíhat mezi hroby, takže jsme přešli do nejstarší a nejzanedbanější části, kde jsme již živé nerušili. Měl jsem představu zmnožení režiséra na jediném snímku, kde se objevuje v různých polohách: od normálního portrétu až do podoby vyběleného zombie. Využil jsem svého oblíbeného stativu a tutéž scénu jsem nafotil pokaždé s odlišným zakomponováním postavy. Tyto fotografie jsem nakonec v počítači zkombinoval do jediné.


2

3

230

231

1

2

JAN SAHARA HEDL rocker, červen 2001

JIŘÍ ČERNICKY výtvarník, duben 2002

S Janem Saharou Hedlem jsem se měl setkat na náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze. Napadlo mě uskutečnit fotografování v kostele Nejsvětějšího srdce Páně od architekta Josipa Plečnika, jehož architektura mě vždycky přitahovala. Jenže samotný prostor je natolik silný, že na sebe strhává větší pozornost než na fotografovaného. Proto jsem sáhl k brutálnímu kroku: odstranil jsem okno v pozadí, takže se pozornost soustředila na postavu v záběru.

Jiřího Černického jsem fotografoval v pražské Galerii Jiří Švestka. Měl jsem na výběr ze dvou možností: buď umístit portrétovaného do čelního pohledu, anebo zvolit diagonální kompozici, která je výrazně dynamičtější. Jediným rušícím prvkem byla stěna prosklené kanceláře na levé straně fotografie. Přesto jsem ji zvolil, protože jsem věděl, že tenhle nedostatek snadno odstraním dodatečnou úpravou v počítači.

2


232

1

233

1

2

VÁCLAV HAVEL prezident, leden 2003 Při první volbě nové hlavy státu jsem zastihl Václava Havla a jeho choť, kterak svorně sledovali televizní přenos - každý na své obrazovce. Absurditu téhle scény podtrhlo ještě téma obrazu na stěně. Pro lepší čitelnost motivu zdvojení hlavních kompozičních prvků jsem ustoupil od barevného pojetí, neboť důležitější než barva jsou objekty a jejich vzájemné vztahy. Černobílé provedení navíc umožňovalo zvýraznění mého záměru.. 2


234

ANNA FÁROVÁ historička fotografie říjen 2000 Fotografovat nejvýznamnější českou teoretičku a historičku fotografie bylo příjemné, protože je velmi skromná a přirozená. Rozhovor v časopise doprovázela barevná fotografie, ale nebyl jsem s ní úplně spokojený: později jsem zjistil, že mi vadí červená barva, takže jsem zkusil k černobílou variantu. Je mnohem lepší. Navíc Anna Fárová se zabývala zejména černobílou fotografií, takže tenhle posun se zdá i vzhledem k její osobnosti přirozenější. 1

235

1

2

DAVID ČERNÝ výtvarník, květen 1993

JIŘÍ ČERNÝ publicista, duben 2003

Na přehlídce tvorby Davida Černého ve výstavní síni Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze byla nejpříznačnějším objektem obrovská pistole. Ztmavení části její plochy bylo záměrné, protože mi šlo o upoutání pozornosti výhradně ke gestu portrétovaného. Divák sice přijde o detaily sochy, ale rychle přechází k vlastnímu portrétu, tedy hlavnímu sdělení fotografie.

Nápad na uchopení téhle fotografie se zrodil až u počítače. Nechal jsem se inspirovat jménem portrétovaného a postupným ztmavováním okolí obličeje jsem se dopracoval do černočerné tmy, z níž částečně vystupuje pouze obličej. Výsledný čtvercový formát jsem zvolil záměrně jako odkaz na formát obalu CD, které hudební kritik nejčastěji bere do ruky. V podstatě jsem vytvořil buklet neexistujícího CD.

2


236

1

237

portrét jako sebereflexe

1

Navzdory tomu, že od vzniku tohoto autoportrétu mě dělí už skoro třicet let (pořídil jsem ho, když mi bylo třináct), rozhodl jsem se ho zařadit na závěr tohoto výběru, neboť cítím, že je pro můj přístup k portrétu stále klíčový. Jeho věcnou rovinu není netřeba rozebírat, nicméně s odstupem času si uvědomuji, že je to má první fotografie, která, ač vznikla bez jakýchkoliv „profesních ambicí“, naznačuje mé budoucí směřování. Každým zmáčknutím spouště fotoaparátu, každým dalším portrétem jsem do svého podvědomí uložil další informaci, která následně ovlivnila mé budoucí fotografie a ty zase další… Výsledkem této cesty jsou stovky portrétů v časopise Reflex a potažmo i tato kniha.

portrét jako sebereflexe

240

241

jmenný rejstřík

A

Bauch Jan (1898-1995)

Brázda Pavel (1926)

Cilek Václav (1955)

Díaz Frederico (1971)

Frejová Kristýna (1971)

Havel Václav (1936)

Hrabalik Petr (1962)

Abbasová Lejla (1980)

malíř Praha, říjen 1995

malíř Praha, leden 2001

Geolog,klimatolog, překladatel a filosof Praha, květen 2003

architekt Praha, březen 2000

herečka Praha, září 2001

Spisovatel a muzikant Praha, leden 2001

sochař Praha, květen 2000

výtvarnice Praha, leden 2003

malíř Praha, listopad 1999

zpěvačka Praha, duben 2001

G

prezident republiky, dramatik a spisovatel Praha, leden 2003

Č

Dvořák David (1972)

Gabriel Michal (1960)

Předseda Českého přehradního výboru Vrchlice, duben 2003

Černický Jiří (1966)

sochař Praha, červen 2002

Hejdánek Ladislav (1927)

Brzezinski Zbigniew (1928)

divadelník Kolín, září 2002

politik Praha, květen 1994

výtvarník Praha, duben 2002

E

Hejma Ondřej (1951)

C

Černý David (1967)

Edel Tomáš (1951)

výtvarník Praha, květen 2003

Gruntorád Jiří (1952)

zpěvák, skladatel, novinář Praha, březen 2002

Sochař,film.arch.,herec, prudič, akcionář,TV worker, scénograf Praha, květen 1993

historik Český Dub, prosinec 2000

vydavatel, provozovatel knihovny Libri prohibiti Praha, květen 2001

Herz Juraj (1934)

filmový režisér Praha, prosinec 1997

H

Hladík Radim jr. (1971)

CH

mistr zvuku Praha, září 2000

Chang Patty (1972)

tanečnice Praha, květen 2003

Abbottová Monika (1948) malířka Praha, listopad 2001

Ajvaz Michal (1949) spisovatel Praha, listopad 1997

Anderle Jiří (1936) malíř a grafik Praha, květen 1998

Androniková Hana (1967) spisovatelka Praha, květen 2002

Antošová Svatava (1957) feministická spisovatelka Teplice, srpen 2001

Aulický Václav (1944) architekt Praha, leden 2003

B Bartěněv Andrej (1965) výtvarník Moskva, říjen 2004

Beránek Jiří (1945) Bílá Lucie, vl. jm. Hana Zaňáková (1966) zpěvačka Veltrusy,září 1992

Bílá Věra (1954) zpěvačka Rokycany, srpen 1999

Bláhová Dagmar (1949) herečka Praha, říjen 2002

Borna Jan (1960)

Bromová Veronika (1966) Broža Vojtěch (1935)

Caban Michal (1961)

Cisařovský Tomáš (1962)

tvůrce audiovizuálních médií Praha, březen 2003

Černý Jiří (1936)

Červená Soňa (1925)

zpěvačka Praha, květen 2001

architekt, scénograf, tvůrce audiovizuálních projektů Praha, březen 2003

kameraman a režisér Praha, březen 2001

výtvarník a muzikant Praha, listopad 2000

D

Campbell Naomi (1970)

David Jiří (1956)

Floex, vl. jm. Tomáš Dvořák (1978)

spisovatel Praha, leden 1999

modelka New York, březen 1995

vizuální umělec Praha, listopad 1998

hudebník Praha, prosinec 2002

Divadelní režisér Praha, únor 2002

Boulterová Veronika (1973) Brabec F. A. (1954) Branald Adolf (1910)

Caban Šimon (1963)

Cais Milan (1974)

Cibulka Petr (1950)

hudební publicista Praha, září 2000, duben 2003 operní pěvkyně, herečka listopad 2002

F Fárová Anna (1928)

Gedalia Ben Zvi (1925)

historička umění Praha, říjen 2000

Hakl Emil (1958)

sochař Klatovy, listopad 1998

Haloun Karel (1951)

Fiala Václav (1955)

Hedl Jan Sahara (1957) rocker Praha, červen 2001

filozof Praha, květen 2002

Hlaváček Petr (1950)

Hubáček Karel (1924) architekt Praha leden 2000

Hübschmannová Milena (1933) lingvistka a překladatelka Praha, únor 2002

Hůlová Petra (1979) spisovatelka Praha, říjen 2002

Husák Petr (1972) architekt Praha, kveten 2003

performer Praha, září 2000

spisovatel Praha, září 2001

vědec Zlín, srpen 2001

Hlavica Marek (1961)

J

grafik Praha, září 2001

novinář, expert public relations Praha, březen 2002

Jarchovský Petr (1966)

básnířka Praha listopad 1999

muzikant Praha, listopad 2000

Hauková Jiřina (1919)

Hlavsa Mejla (1951 – 2001)

scénárista Praha, únor 2001

Jedinák Petr (1963) fotograf Praha, květen 1976

nezávislý novinář červen 2000

jmenný rejstřík

Dusilová Lenka (1975)

244

245

Jelínek Jan (1926) Antropolog a etnograf Brno, prosinec 2000

Jetelová Magdalena (1946) sochařka Praha, březen 2001

Jirous Ivan, vl. jm Martin, zvaný Magor (1944)

Kapitán Kid, vl.jm. Jaroslav Velinský (1932) písničkář a spisovatel Libouchec, srpen 1997

Kareninová Anna (1954) lit. publicistka, překladatelka Praha, duben 2003

Kesner Ladislav ml. (1961)

výtvarný teoretik a kritik, básník,kulturní publicista Stará Říše, Prostřední Vydří, prosinec 1999

historik umění Září, 1996

architekt Praha, říjen 2003

Klemens Mario (1936)

literární kritik Praha, únor 2002

Klíma Ivan (1931)

kurátorka Praha, listopad 2002

Knížák Milan (1940)

K

Kobajaši KenIčiró (1940)

Jiřičná Eva (1939)

Jungmann Milan (1922) Juříková Magdaléna (1956)

Kaláb Jan (1978) Malíř graffiti Praha, srpen 2001

jmenný rejstřík

Kincl Karel (1927-1997) novinář Praha, únor 1992

dirigent Praha, červen 2002 spisovatel Praha, duben 1996

multimediální umělec Praha, únor 1997 dirigent Praha, květen 2002

Kolář Petr (1967) architekt Praha, září 2003

Kolíbal Stanislav (1925)

Kováčová Iveta (1963)

výtvarný umělec Praha, listopad 2000

moderátorka, zpěvačka Praha, květen 1998

M

Melniková Natalija (1970)

Nepraš Karel (1932-2002)

Lábus Ladislav (1951)

Mácha Otmar (1922)

operní pěvkyně Praha, červen 1996

arfitekt Praha, červenec 2003

hudební skladatel Praha, listopad 2002

Mitnick Kevin (1963)

výtvarník Praha, březen 2002

herec Praha, září 1995

fotograf Praha, září 2003

bývalý hacker, dnes bezpečnostní expert Praha, říjen 2003

spisovatel Praha, únor 2001

herec, zpěvák Praha, listopad 2000

Mravec Ladislav (1946)

spisovatel, psychiatr Praha, leden 2003

výtvarný umělec Praha, září 1997, září 2001

sběratel umění Mnichov, květen 2001

diplomat Praha, duben 2003

architekt Praha, září 2003

herečka Praha, prosinec 2001

Müller Richard (1961)

malíř Praha, leden 2003

scenárista, spisovatel Praha, květen 1999

chirurg Praha, březen 2003

zpěvák Praha, září 1993

O

spisovatel, publicista Praha, prosinec 2002

herec a režisér Praha, květen 2001

sklářský výtvarník, designer, malíř Terezín, červenec 2001

výtvarník Praha, listopad 1999

Musil Roman (1971)

Oldfield Mike (1953)

Málek Antonín (1937)

paraolympijský medailista Nymburk, květen 2001

muzikant Londýn, květen 2002

historik umění a dlouholetý ředitel NG Karlova Studánka, listopad 1995

básník, rocker Praha, listopad 2001

výtvarník, pedagog Železný Brod, listopad 1997

malíř Praha, březen 2003

N

spisovatel Praha, březen 2002

herečka Praha, květen 2001

Načeradsky Jiří (1939)

dramaturg, autor, herec Brno, březen 2001

malíř Praha, květen 1999

zpěvačka Praha, září 1996

architekt Praha, listopad 2001

ředitel Bavorského státního baletu, tanečník, choreograf Mnichov, květen 2001

hudební skladatel Praha, říjen 2003

Najbrt Aleš (1962)

kameraman Praha, únor 2001 developer Praha, září 2003

scenografka, kostýmní výtvarnice Praha, červen 2003

producent, vedoucí Kanceláře prezidenta ČR Praha, říjen 2002

Nebřenský Robert (1964)

primátor Prahy, politik Praha, říjen 1996

rekvizitář Národního divadla Praha, červen 2003

performer Praha, září 2000

předseda Linhartovy nadace Listopad, 2001

Kopecký Miloš (1922-1996) Kopecký Vladimír (1931) Körner Vladimír (1939) Kosatík Pavel (1962) Kotalík Jiří (1920-1996) Kotík Jan (1916-2002) Koucký Roman (1959) Koukal Jan (1951) Koutecký Miloš (1952)

L

Kratochvíl Antonín (1947)

Landsman Ivan (1949)

Kreissl Rainer (1924)

Lapka Aleš (1970)

Krejča Miroslav (1959)

Larva Petr (1972)

Krejča Otomar (1921)

Libenský Stanislav (1921-2002)

Krchovský J. H. (1960)

Liehm Antonín Jaroslav (1924)

Kubišová Marta (1942)

Liška Ivan (1950)

Kučera Štěpán (1968) Kulík Martin (1967)

Loosova Lucie (1974)

Kulik Oleg (1961)

246

Macháček Jiří (1966) Macháčková Kateřina (1949) Mainer Martin (1959)

Málková Marie (1941) Mařatka Kryštof (1972) Mathé Ivo (1951) Mayer Jan (1954)

Nesvadba Josef (1926) Nikl Petr (1960)

Oslzlý Petr (1945) Oukropec Petr (1973)

malíř Praha, únor 2000

producent Těchonice

grafil, malíř, herec Praha, duben 2003

překladatel, publicista Praha, únor 2002

muzikant Praha, listopad 1998

P

Nedvěd Jan (1946)

Pafko Pavel (1940)

písničkář Praha, květen 1999

chirurg Praha, leden 1997

Ouředník Patrik (1957)

247

Palouš Jan (1949)

Plíhal Karel (1958)

Róna Jaroslav (1957)

astronom Ondřejov, březen 2002

skladatel, textař, kytarista, zpěvák Praha, leden 2000

malíř, sochař Praha, duben 1997

Pařízek Dušan David (1971) režisér a intendant divadla Komedie Praha, duben 2003

Pauzer Karel (1936)

sochař, grafik, kreslíř Hradišťko pod Medníkem, srpen 1997

Penderecki Krzystof (1933) hudební skladatel Praha, září 1996

Petr Oskar (1952) muzikant Praha, červen 2003

Poborský Karel (1972) Fotbalista Praha, květen 1999

Pratchett Terry (1948) spisovatel Praha, květen 2001

Prelovšek Damjan (1945) diplomat, historik umění Praha, leden 2002

R

Petříček Miroslav (1951)

Rebcová Monika (1961)

filozof a překladatel Praha, prosinec 2002

tanečnice, choreografka Praha, květen 1997

Pistorius Vladimír (1952) nakladatel Praha, březen 2003

Pištěk Theodor (1932) malíř Praha, listopad 1999

Pithart Petr (1941) politik, historik, publicista Praha, červenec 1997

Placht Otto (1962) výtvarník duben 2002

jmenný rejstřík

Rottrová Marie (1941) zpěvačka pop-music Praha, listopad 2001

Roubík Martin (1949) architekt Praha, březen 2003

Rudiš Jaroslav (1972) spisovatel a publicista Praha, leden 2002

Rulf Jiří (1947)

básník, literární kritik a publicista březen 2001

Ř

Reggio Godfrey (1940)

Řepa Miroslav (1930)

filmový režisér Praha, leden 2002


Reif Oskar (1959) režisér Praha, únor 1998

Reynek Bohuslav (1892-1971) grafik, malíř, básník a překladatel Petrkov, srpen 1998

Rittstein Michael (1949) malíř Praha, květen 1998

Řezáč Václav (1977) sklářský výtvarník, malíř Terezín, červenec 2001

Říčan Pavel (1933) psycholog Praha, listopad 2002

S

Stainovy sestry

Šiktancová Jaroslava (1955)

Salfický Dušan (1972)

hudebnice Praha, říjen 2001

herečka Praha, leden 2002

fotograf Praha, leden 2003

hokejový brankář Praha, duben 2001

Stano Tono (1960)

výtvarník Praha, červen 1999

Stelarc, vl.jm. Stelios Arcadiou (1946)

Saudek Kája (1935) Schrader Maria (1965)

akční umělec Praha, květen 1999

herečka Praha, září (1998)

Skála František jr. (1956) malíř, sochař, ilustrátor, hudebník Praha, říjen 1996

Skalník Joska (1948)

Stratil Václav (1950) výtvarník Praha, červen 1996

Suchý Jiří (1931)

T

V

Šípek Bořek (1949)

Ta Jana, vl.jm. Jana Husáková (1968)

Vaculík Ludvík (1926)

architekt, výtvarník Praha, září 1996

zpěvačka Praha, září 2000


filmový režisér Praha, srpen 1998

Škorpilova Barbora (1972) Šlapetová Barbora (1973) výtvarnice Praha, prosinec 2002

Špalková Petra (1975)

Tavernier Bertrand (1941) Tigrid Pavel, vl. jm. Pavel Schönfeld (1917-2003)

novinář, spisovatel Praha, květen 1996

Válová Jitka (1922) malířka Praha, Kladno červen 2002

Vašková Alena (1973) baletka Mnichov, květen 2001

novinář, publicista, politik Praha, září 2001

Vávra Otakar (1911)

filosof Jílové u Prahy, srpen 1999

Velčovský Maxim (1976)

herečka Praha, březen 1999

Velíšek Martin (1963)

herečka Zbraslav, srpen 2003

Tomáš Eduard (1908)

režisér, kameraman Jevany, prosinec 1999

Trmíková Lucie (1969)

fotograf Černošice, leden 2003

Třeštík Dušan (1933)

filmový režisér a scenarista Praha, listopad 2000

malíř, grafik Praha, únor 2001

textař, zpěvák, skladatel, herec, výtvarník Praha, červenec 1996

zpěvačka Praha, červenec 1996

filmový režisér, scenarista Praha, únor 2001

Štecha Pavel (1944)

Š

Štreit Jindřich (1946)

historik Praha, březen 2003

Venera Vincent Farao (1958)

filmová režisérka a dokumentaristka Praha, září 1995

Sopko Jiří (1942)

Šabach Petr (1951)

fotograf Terezín, červenec 2001

Veselý Aleš (1935)

spisovatel Praha, březen 2001

Švácha Rostislav (1952)

U

malíř a grafik Praha, únor 2002

filmový režisér, scenárista Praha, listopad 2002

diplomat, historik Praha, duben 2003

Švamberk Alex (1961)

Smith Patti (1946)

Svoboda Jiří (1945)

Sommerová Olga (1949)

Spěváček Karel (1977)

Šedivý Jaroslav (1929)

248

Špáta Jan (1932)

teoretik umění Praha, listopad 2000

publicista, performer Boskovice, červenec 2000

Urban Miloš (1967) spisovatel Praha, červenec 2000

výtvarník Praha, prosinec 2002 malíř Praha, leden 1997

výtvarník Praha, srpen 1997

sochař Středokluky, listopad 1999

Vessel Michal (1986)

student Kynšperk nad Ohří, listopad 2003

249

Voleník Lubomír (1950-2003)

Zedníček Stanislav (1914-2002)

veřejný činitel, předseda NKÚ listopad 2001

básník Hlinsko, červen 1998

Voormann Klaus (1942) grafik, malíř, muzikant Mnichov, květen 2001

Vopěnka Petr (1935)

Žantovská Kristina (1955)

herečka Praha, listopad 1999

Ženatý Ivan (1962)

W

Žilková Veronika (1961)

Wajda Andrzej (1926)

Od roku 1992 fotograf společenského týdeníku Reflex. V roce 1985 absolvoval VŠCHT v Praze, obor makromolekulární chemie. V dalších letech pracoval jako redaktor: časopis Československá fotografie(1985-86); obrazové zpravodajství ČTK (1986-87), Pressfoto (1987-88); zahraniční dokumentace Československého rozhlasu (1988-90); fotograf deníku Metropolitan (1990-92). V roce 2001 založil internetovou galerii (www.jedinak.cz) orientovanou na fotografický portrét a výtvarné umění.

Ž

matematik Praha leden 2003

Voráčková Daniela (1968)

PETR JEDINÁK NAROZEN 3.9.1963 V PRAZE

novinářka, překladatelka Praha, leden 2002 houslista Praha, říjen 2001

herečka Praha, únor 1996

filmový režisér Praha, únor 2001

Wojtyla Karol Józef, papež Jan Pavel II. (1920) duchovní Sofia, květen 2002

Z Zamarovský Vojtěch (1919) spisovatel, překladatel Praha, září 2001

jmenný rejstřík

250

251

PETR JEDINÁK CESTY K PORTRÉTU

Recommend Documents