FUA TUL PETR KRATOCHVÍL ed. CESTY DO RAKOUSKA A SLOVINSKA

FUA TUL

PETR KRATOCHVÍL ed.

CESTY DO RAKOUSKA A SLOVINSKA

CESTY DO RAKOUSKA A SLOVINSKA

recenzent: Radek Suchánek © Technická univerzita v Liberci, 2014 ISBN 978-80-7494-042-2

ÚVOD

Fakulta umění a architektury Technické univerzity v Liberci byla založena v roce 1994. Přes své mládí je považována za jednu z nejlepších architektonických škol v České republice. Vyrostla na tradici avantgardy šedesátých let, kdy se nedaleko Liberce realizovala skvělá stavba televizního vysílače s hotelem na vrchu Ještěd. Dnes na fakultě studuje 200 studentů v oboru architektura a urbanismus a 100 studentů v oborech design prostředí a vizuální komunikace. Fakulta nabízí čtyřleté bakalářské programy a dvouleté navazující magisterské programy. Do této školy jsem vstoupil před sedmi lety a nyní – jako její děkan – prosazuji takový program, který by její budoucí zaměření více vyhranil, otevřel ji světu a zapojil ji do globálního dění. K tomu by nám mohl mimo jiné dopomoci i projekt ARCHITEKTURA MIMO CENTRA. Naše fakulta pro to má veškeré předpoklady: - od své přiměřené velikosti, kdy povědomí o společném díle a nadšení z něj je rychle infiltrováno všemi směry každému z nás, - přes existenci naší společné učebny, pracovny, kreativního prostoru, kde všichni pracujeme a kde proudící myšlenky nemusí překračovat žádné tlusté zdi, - až po společného ducha školy, který je všemi vnímán a je hnacím impulzem veškeré naší tvořivosti a zdravé rivality, probouzení fantazie, chuti objevovat a především radosti z naší tvorby. Prof. Ing. arch. Zdeněk Fránek děkan Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci

4

INTRODUCTION

The Faculty of Art and Architecture of the Technical University in Liberec was established in 1994. Although new, it is considered to be one of the best architecture schools in the Czech Republic. It grew on a tradition of the avant-garde of the 1960s, when a brilliant construction of the TV tower and hotel was built on the top of Ještěd Mountain near Liberec. Number of students reached 200 at the architecture and urbanism department and 100 students at the environmental design and visual communication. The faculty offers 4-year bachelor programmes and 2-year master programmes. I started working at this university seven years ago, and now – as a dean – I support a programme that will make the faculty more visible, open it to the world, and integrate it into the global events. The programme ARCHITECTURE OUTSIDE THE CENTRES is one of the projects that should help us make our goals happen. Our faculty has all the necessary preconditions: - it is of the appropriate size that enables to share the awareness of the common work and enthusiasm for it spreads among all of us rapidly; - we have a common classroom, study, creativity supporting space, in which we all work and the ideas do not have to penetrate any thick walls; - there is a common spirit of the school, which is perceived by everybody and which is the driving stimulus of all our creativity, healthy rivalry, imagination, urge to discover, and first of all, of the joy of our creation. Prof. Ing. arch. Zdeněk Fránek Dean of Faculty of Art and Architecture of the Technical University in Liberec

5

O PROJEKTU ARCHITEKTURA MIMO CENTRA

V médiích oslovujících jak odbornou, tak laickou veřejnost je významná architektura nejčastěji asociována s velkými realizacemi ve světových metropolích a ekonomicky silných regionech. Pozornost je upřena především na spektakulární díla, působící nejen svojí architektonickou podstatou, ale také (a často hlavně) svými fyzickými a finančními rozměry. S nimi jsou spojena zpravidla jména velkých mezinárodních hvězd, hýčkaných mediálním světem. Tento zkreslený dojem pak snadno získávají i studenti architektury při listování časopisy či brouzdání na internetu. V reálném světě ale existuje široká škála staveb a jiných objektů různého zaměření, jež vznikající v podstatně skromnějších podmínkách, a přesto, či právě proto nepostrádají sílu a působivost. Často jsou zasazeny do periferních lokalit nebo do čistě přírodních souvislostí. Na své okolí proto reagují bezprostředněji než jejich slovutnější a okázalejší protějšky. Je možno je číst mnohem snadněji a získávat z nich zřetelná poučení a inspiraci. Jejich tvůrci často nepřitahují zájem medií, a o to více si zaslouží povšimnutí a prostor pro prezentaci vlastních názorů. Projekt „Budování partnerství a rozvoj spolupráce v oblasti architektury mimo tradiční centra“ se snaží tuto situaci analyzovat a napravit. Je první prací takovéhoto zaměření, rozsahu a finančního rozměru na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Fakulta na tomto projektu spolupracuje s ostatními projektovými partnery – občanským sdružením Architectura, společností SPEV a architektonickými kancelářemi Kamil Mrva a Knesl+Kynčl. Projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. Prof. Ing. arch., Akad. arch. Jiří Suchomel Fakulta umění a architektury Technické univerzity v Liberci

6

ABOUT THE PROJECT ARCHITECTURE OUTSIDE THE CENTRES

In media that address both professional and non-professional audience, distinguished architecture is most often associated with large constructions in big world cities and in economically strong areas. The attention is primarily focused on spectacular works, that impress not only by their architectural essence, but also (often mainly) by their physical and financial dimensions. These projects are usually associated with media-pampered names of international stars of architecture. This is also the impression that students of architecture get when they browse magazines and Internet. However, in real world, there is a large number of buildings and constructions of various purposes, that are created in incomparably unostentatious conditions and in spite of that (or sometimes because of that) they do not lack potency and great impressiveness. They are often set in peripheral locations or purely natural context. That is why they react more naturally to their surroundings than their more prestigious and splendorous counterparts. They can be perceived more easily and one can gain a distinct learning and inspiration from them. Although their creators often do not draw the attention of media, they and their points of view deserve to be presented and seen. The project “Maintaining partnership and development of co-operation in architecture outside the traditional centres” is trying to analyse and improve the situation. It is the first project of this orientation, extent and size of the budget at the Faculty of Art and Architecture of Technical University in Liberec. The faculty co-operates with other partners on the project i.e. association Architectura association, SPEV association, and architectonic studios Kamil Mrva and Knesl+Kynčl. The project is co-financed by European Social Fund and state budget of the Czech Republic. Prof. Ing. arch., Akad. arch. Jiří Suchomel Faculty of Art and Architecture of the Technical University in Liberec

7

O CESTÁCH V RÁMCI PROJEKTU

Jaká je motivace lidí pro život mimo centra a jak na tyto potřeby může architektura reagovat? Jak v oblasti architektury funguje vztah mezi centrem a periferií v dnešní době propojených sítí a globalizovaných vztahů? Je pro vznik kvalitní architektury mimo centra důležitá vazba na centrum? Jaká je role architektonických osobností a jejich vazba k místu? Jakou roli hraje architektonické školství, je-li nějaké v daném regionu? Jaký vliv mají architektonické soutěže v jednotlivých zemích či oblastech na kvalitu a celkovou úroveň architektury mimo centra? Odpovědi na tyto a řadu dalších aktuálních otázek spojených se současnou architektonickou produkcí v regionech mimo tradiční centra se pedagogové a studenti Fakulty umění a architektury TUL vydali hledat na cestách po mnoha evropských zemích i mimo Evropu. Mapování, tedy návštěvy kvalitní regionální architektury, rozhovory s místními architekty praktikujícími mimo hlavní centra (s nimiž jsme se vždy před cestami snažili navázat kontakt) i rozhovory s uživateli navštívených staveb, to vše přispělo k vytvoření ucelenějšího obrazu o vývoji výstavby mimo centra za posledních dvacet let – za dobu, na kterou se tento projekt zaměřuje. Vlastní cesty a návštěvy realizací jsou pro architekta nezastupitelné a pro kritické zhodnocení staveb zásadní. Mediální obraz staveb může ze své podstaty poskytnout pouze neúplné informace. A ty bývají navíc často zkreslené – například tím, že vady na kráse tohoto obrazu jsou odstraněny, vypuštěny. Média také většinou nedokážou postihnout širší kontext stavby, dodat dostatek informací pro vlastní zhodnocení vzájemného působení stavby a okolní zástavby nebo krajiny, stejně tak nezaznamenají ani vliv času, podnebí či uživatelů na stárnutí stavby. Realizace se mediálně prezentují ještě čerstvé, nepoužité a nezabydlené, ale svou kvalitu je architektura schopna obhájit až časem a obýváním. Protože záměrem tohoto výzkumného projektu je srovnání kvality regionální architektury v jednotlivých zemích, zejména ve vztahu východní Evropy a postkomunistických zemí a Evropy západní, zavedli jsme dělení realizací podle velikosti sídel, v nichž se nacházejí. Tyto kategorie jsou čtyři: 1/ města – sídla zhruba o velikosti 100 000 až 50 000 obyvatel, 2/ malá města – 50 000 až 5000 obyvatel, 3/ vesnice – 5000 až 500 obyvatel a 4/ solitéry v krajině. V realitě je ovšem přechod mezi jednotlivými kategoriemi tak plynulý, že je těžké mezi nimi vést jasnou hranici, proto je přiřazování realizací z přechodových zón víceméně závislé na pocitovém vnímání toho kterého sídla. Mgr.A. Zdenka Němcová Zedníčková, Ph.D. Fakulta umění a architektury Technické univerzity v Liberci

8

9

ON THE TRIPS WITHIN THE PROJECT

What is the people’s motivation to live outside centres, and how can architecture react to those needs? How does the relationship between a centre and periphery work today, in the age of interconnected networks and globalized relationships? Is a link to centres important for formation of good architecture? What is the role of personalities in architecture and their link to a particular place? What is the role of architecture schools, if there is any in a respective region? What is the influence of public competitions in individual countries or regions on the quality and overall level of architecture outside centres? Teachers and students of the Faculty of Art and Architecture of TUL set off to find the answers to these and other relevant questions on current architectural production in regions outside traditional centres on their trips to a number of European and non-European countries. Mapping, visiting places of quality regional architecture, interviews with local architects working outside traditional centres (with whom we had tried to make contacts before the trips), and interviews with users of the visited buildings contributed to forming a comprehensive image of architectural development outside centres during the past 20 years, a period the project focuses at. The trips and visits of actual buildings are irreplaceable for an architect and they are essential for critical assessment of constructions. The image in media can inherently provide only incomplete information. This information is often misleading, e.g. the imperfections of the image are removed or omitted. The media usually cannot demonstrate a larger context of the building, bring enough information necessary for assessment of the relation between the building and the surrounding and/or landscape, and the media do not record the influence of time, climate and users on the aging of the building. Works of architecture are presented in the media as new, unused, and uninhabited, while architecture can defend its quality only after certain time and usage. As the aim of this research project is to compare the quality of regional architecture in various countries, especially between Eastern post-communist Europe and Western Europe, we defined sorting of presented buildings by the size of settlements, in which they are. There are four categories: 1) Towns – settlements from 50,000 to 100,000 inhabitants; 2) Small towns – 5,000 to 50,000 inhabitants; 3) Villages – 500 to 5,000 inhabitants; and 4) Solitaires in landscape. In reality, however, the categories blend fluently, so it is rather difficult to draw a clear line in between them. So the sorting broadly depends on feelings and sensations a particular settlement gives to an observer. Mgr.A. Zdenka Němcová Zedníčková, Ph.D. Faculty of Art and Architecture of the Technical University in Liberec

10

11

O CESTÁCH DO RAKOUSKA A SLOVINSKA České země, Rakousko a Slovinsko měly ve své historii mnoho společného, a to i v dějinách moderní architektury. Z vídeňské Wagnerovy školy vyšli architekti, kteří se na počátky 20. století stali zakladateli moderní architektury v rámci tehdejší monarchie, k níž všechny tři země patřily. Jozip Plečnik mezi oběma válkami formoval zároveň novou tvář Pražského hradu i své Lublaně. Přestože železná opona v tomto prostoru po válce na dlouho přervala přirozené vztahy, přece jen liberálnější režim v tehdejší Jugoslávii umožnil už v sedmdesátých a osmdesátých letech intenzivnější kontakty slovinských a rakouských architektů. Jistě na tom měl zásluhu i ve Vídni žijící slovinský architekt Boris Podrecca, který také tehdy pomáhal uvést Plečnikovo lublaňské i pražské dílo do povědomí mezinárodní veřejnosti. I kontakty českých architektů s Rakouskem se začaly obnovovat krátce před rokem 1989 – například účastí v soutěži na novou vládní čtvrť v St. Pöltenu. A po otevření hranic odjela řada mladých architektů na první zahraniční stáže právě do ateliérů svých rakouských kolegů. Zakládá tato společná minulost a pozdější nitky vzájemných vztahů něco, co bychom mohli označit jako regionální středoevropská architektura? Takovou otázku si kladla mimo jiné i mezinárodní konference ve Zlíně v roce 1998. Asi nejradikálnější odmítnutí představy, že střední Evropa je dosud reálnou kulturně-geografickou jednotkou, tehdy vyslovil vídeňský teoretik Jan Tabor: „Jde pouze o zbožné přání některých dějepisců kultury a architektury, kteří vycházejí z romantických představ.“ A obdobně Andrej Hrausky zdůrazňoval pochopitelnou snahu slovinských architektů využít konce rozděleného světa a rychle se zapojit do celosvětového architektonického vývoje bez limitů nějakých regionálních specifik; přesto i Hrausky připomněl, že reálný vývoj je vždy místními podmínkami nějak ovlivněn. Jak tomu skutečně je a kam se architektura Rakouska a Slovinska posunula během posledního období po roce 2000, měly mapovat tři cesty, které sem v roce 2013 podnikli pedagogové a studenti Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Cesty obecně prokázaly neobyčejně vysokou úroveň architektury v obou navštívených zemích. Samozřejmě že i zde je patrný velký rozptyl mezi stavebními díly aspirujícími na architektonickou kvalitu a spíše tradicionalistickým stavěním nebo komerční produkcí. Podíl těch velmi dobrých či dokonce mimořádných staveb je však výrazně vyšší než u nás. Důležitým přínosem bylo i poznání hlubších podmínek, které vznik takových

kvalitních děl umožňují. Tyto podmiňující okolnosti nám zčásti osvětlili naši partneři při konkrétních rozhovorech v jednotlivých stavbách nebo je bylo možné vyčíst ze získaných doplňujících informačních zdrojů. V Rakousku k takovým pozitivním motivacím patří nepochybně i propracovaná politika stavební kultury, vtělená do dokumentu „Baukulturreport 2006, resp. 2011“ a uplatňující se jak na celostátní, tak na regionální úrovni. Důležitá je také existence výrazných ohnisek tvorby a teoretického uvažování o architektuře, jaké se již před časem etablovalo v Grazu kolem tamní Fakulty architektury a takzvaného Domu architektury (Haus der Architektur). Podobná ohniska dobré architektury později vznikla i v dalších spolkových zemích, a nelze tedy říci, že vývoj rakouské architektury je jednosměrně ovlivňován vzory z Vídně. Důležité impulzy vycházejí také z Innsbrucku a promítají se mimo jiné i do radikálně nové architektury četných lyžařských středisek; stejně tak zajímavou oblastí je dlouhodobě Vorarlberg. Přes tuto různorodost architektonické scény Rakouska by šlo jen sotva definovat nějaké regionální tendence, projevující se i v rovině stylové a formální. Řada architektonických ateliérů je sice úzce spjata s určitou oblastí, pro niž častěji projektují, ti ambicióznější však záhy překročí nejen hranice kraje, ale i státu, stejně jako je zde hojně zastoupena tvorba zahraničních architektů. Totéž platí o situaci ve Slovinsku. To sice patrně ještě trpí jistou ekonomickou stagnací po konfliktech při rozpadu bývalé Jugoslávie, na druhé straně je zde velmi silné a dlouhodobé propojení domácí architektury s mezinárodním vývojem. Takzvaná Lublaňská škola soustřeďující se kolem profesora Ravnikara již v šedesátých letech dokázala propojovat domácí plečnikovskou tradici s impulzy ze zahraničí, zejména se skandinávskou architekturou. Důležitou roli „otvírání dveří na západ“ sehrál v osmdesátých letech architekt Boris Podrecca, žijící ve Vídni, který svým mladším slovinským kolegům pomohl získat jméno v zahraničí. Na tuto tradici navazuje i dnešní nejmladší generace, která je mnohem otevřenější mezinárodním aktuálním tendencím a její kreace jsou také mnohem častěji publikovány v zahraničních odborných časopisech, než je tomu u architektury české. Do architektury ve Slovinsku se také zpětně promítá i to, jak mnoho Slovinců (nejen architektů) má zkušenost práce v zahraničí. Ateliéry jako Bevk Perović arhitekti nebo OFIS arhitekti jsou dnes již mezinárodně proslulé a možnost zhlédnout jejich tvorbu byla velkým obohacení pro všechny účastníky cesty. Petr Kratochvíl Zdroje: Ludvík Ševeček, Ladislava Horňáková (eds.), Středoevropská architektura 1890–1998 – Central European Architecture 1890–1998. Zlín 1999. Petr Šmídek, Současná slovinská architektura. (Dizertační práce). Brno 2013. Michael Syszkowitz, Renate Ilsinger, Architektur_Graz. Graz 2009.

12

13

Linz

Hudební divadlo Terry Pawson, 2013

CESTA 2/7–3/7 2013 Jan Hendrych, Jiří Janďourek, Zdeňka Němcová Zedníčková

Lienz

Obchodní centrum Mpreis Machné Architekten, 2003

LINZ

wien

GROSSGLOCKNER

Lienz

Hotel Am Domplatz Hohensinn Architektur, 2009

14

15

Kaiser Franz Josefs Höhe / Grossglockner Hochalpenstrasse

Pozorovatelna Krystallis – Swarovski, Herwig Ronacher, Andrea Ronacher – architekten Ronacher, 1998

LIeNZ– Dölsach

Archeologický park Aguntum Moser Kleon Architekten, 2005

Glocknerhaus / Grossglockner Hochalpenstrasse

Přístavba restaurace k původní horské chatě Ruth Walder a Stefan Traninger 2004 Assling

Vitalpinum – prodejna přírodní kosmetiky a zahrada lor.architektur – Wolfgang Oberstaller, Stephan Lanzinger, 2010

1

Grosskirchheim / Döllach

Sportovní a rekreační centrum R. Suntinger, 2013

16

Sillian

Obchodní centrum Mpreis Machné Architekten, 2006

17

Lembach Obermühl

Palírna Stoaninger Mühlviertler Destillation Hammerschmid,Pachl, Seebacher – Architekten, 2012

CESTA 14/9–28/9 2013 Jiří Suchomel, Martin Šaml

LINZ

Luftenberg

wien

Kůlna pro Eckera a Abu Zahra Hertl Architekten, 2010 BREGENZ

Ottensheim

Obecní úřad SUE Architekten, 2010

lublaň

Steyr

Kostel sv. Františka Riepl Riepl Architekten, 2001

PIRAN

18

19

Rattenberg

Steyr

Škola Daniel Fügenschuh, 2011

Firemní budova pro Die Besorger Agentur Hertl Architekten, 2010

Kronstdorf

Dům Aichinger Hertl Architekten, 2010

Innsbruck

Horská dráha Nordkettenbahn, stanice Zaha Hadid Architects, 2007 Doren

Základní škola Cukrowicz Nachbaur Architekten, 2003

Hinterstoder

Víceúčelový sál Hösshalle Riepl Riepl Architekten, 2002

20

Kramsach, Mariatal

Bregenz

Zemská zvláštní škola s internátem Architekten, 2007

Muzeum Vorarlbergu Cukrowicz Nachbaur Architekten, 2012

21

Andelsbuch

Prodejní centrum „Werkraum Bregenzerwald“ Peter Zumthor, 2012

Bregenz

silnice Dornbirn – Ebnit

Koncertní a kongresové centrum, Dietrich/Untertrifaller Architekten, 2006 FuSSach

Most Schanerloch Marte.Marte Architekten, 2005

Jachetní přístav Rohner, Baumschlager Eberle, 2000, 2008

Altach

Islámský hřbitov Altach, Bernardo Bader, 2011

Wolfurt

Budova firmy Lagertechnik Baumschlager Eberle, 1994

Zwischenwasser

Rozšíření hřbitova a rozlučková místnost Marte.Marte Architekten, 2002

Dafins

Rodinný dům s věží pro tři dcery Marte.Marte Architekten, 2012

22

23

Rankweil

Muzeum v přírodě „Römervilla“ Marte.Marte Architekten, 2005

Sölden

Zážitkové muzeum průsmyku Timmelsjoch Architekt Werner Tscholl, 2010

Sankt Gerold Obecní centrum Cukrowicz Nachbaur Architekten, 2009 Laterns

Horská chata Marte.Marte Architekten, 2011

Silnice Montafon – Lorüns

Most pro pěší a cyklisty Marte.Marte Architekten, 2010

Stubaier Gletscher

Vyhlídková plošina TOP OF TIROL na Stubaiském ledovci, Mount Isidor, 3210 m Aste architecture, 2008 Sankt Anton am Arlberg

Dolní stanice lanové dráhy Galzigbahn driendl*architects, 2006

24

25

Jesenice

Izola

Administrativní centrum Studio Kalamar, 2012

Sociální bydlení OFIS Arhitekti, 2003

Bled

Piran

Veslařské centrum na jezeře Bled multiPlan arhitekti, 2010

Úprava náměstí Tartinijev Trg Boris Podrecca, 1989

Ljubno ob Savinji

Nova Gorica

Vzpomínkový park generála Maistera Bruto Landscape Architecture, 2007

Dentální studio Stamboldžioski, Enota, 2010

Podpeč

Venkovské domy OFIS arhitekti, 2010

Livek nad Kobaridem

Horské rekreační středisko „Nebesa“ Klanjscek architects, 2004 26

27

Škofja Loka

Kontejner s kancelářemi, skladem a obchodem, OFIS Arhitekti, 2009

Stopiče

Sportovní hala Jereb in Budja arhitekti, 2011

Perovo, Kamnik

Rodinné domy „Razgledi Perovo“ Dekleva Gregorič arhitekti, 2011

Trebnje

Mateřská škola Vrtec Mavrica, Princic and Partners, 2011 Teharje

Rozlučková kaple na hřbitově, Arhitektura Krušec, 2007 Trebnje

Dům pro seniory Bevk Perović arhitekti, 2008 Kidričevo

Mateřská škola a dostavba školy, Kajuhova 10 A, Mojca Gregorski, Ajda Vogelnik Saje, 2008

Srebrniče

Hřbitov Vodopivec+ Ogrin+Gazvoda 2001 28

29

Murska Sobota

Langenlois

Ekonomická škola Rok Benda, Primož Hočevar, Mitja Zorc, 2007

Kremže

Plavební centrum a centrum Wachau Architekten Najjar & Najjar, 2011

Vinařské centrum Loisium, Steven Holl, 2003

Grafenegg

Venkovní scéna v zámeckém parku, Schloss Grafenegg the next ENTERprise – architects, 2007

Kremže

Dunajská univerzita Dietmar Feichtinger Architects, 2005

Kremže

Muzeum karikatur Gustav Peichl, 2001

Gosdorf

Rozhledna Murturm, Architekt: terrain:loenhart&mayr, 2010

30

Mistelbach

Dům „Bílý monolit“ Lostinarchitecture, 2010 31

Eisenstadt

1

Kulturní a kongresové centrum Pichler&Traupmann, 2012

CESTA 20/9–27/9 2013

St. Margarethen

Petr Kratochvíl, Filip Šenk, Eliška Málková, Lucie Pavlištíková

Festivalový areál v římském lomu AllesWirdGut, 2008

EISENSTADT

St. Margarethen

Farní školka Halbritter+Halbritter, 2008

GRAZ

KLAGENFURT MARIBOR

lublaň

Trausdorf

Vinařství Esterhazy Anton Mayerhofer, Pichler & Trupmann, 2006

32

33

Lackenbach

Dostavba zámku AllesWirdGut / 3:0 Landschaftsarchitektur, 2008

Graz

Dům hudby a hudebního divadla „Mumuth“ UNStudio, 2008

Graz

Raiding

Dům umění Sir Peter Cook, Colin Fournier, 2003

Koncertní síň Franze Liszta Josef Hohensinn, 2006

Deutsch Schützen

„Wohnothek“ Ratschen Pichler&Traupmann, 2011

Graz

Přístavba kláštera – víceúčelová hala (refektář) Günther Domenig 1977

Neuhaus

Muzeum Liaunig Querkraft Architekten, 2008 Trofaiach

Rodinný dům „H“ YES Architecture, 2007

34

35

Leoben

Hlavní náměstí Boris Podrecca, 1999

Maribor

Tržnice Rok Benda, Primož Hočevar a Mitja Zorc, 2007–2008

Leoben

Maribor

Dětské školka a školní družina Josefinum Nussmüller Architekten, 2009

Fotbalový stadion Ljudski vrt OFIS arhitekti, 2006–2008

Bad Radkersburg

Společenské centrum Gangoly & Kristiner, 2009

Maribor

Lékařská fakulta Boris Podrecca, 2013

Mačkovci

Vinařství Marof Studio Kalamar, 2006–2008

Maribor

Sociální bydlení Poljane Bevk Perović arhitekti, 2007 36

37

Podčetrtek

Lázně s hotelem a sportovní hala Enota, 2007–2010

Lublaň

Rozšíření a renovace městského muzea OFIS arhitekti 2000–2004

Celje

Městská tržnice Arhitektura Krušec, 2009

Krašnja

Kaple OFIS arhitekti 2005–2009

Lublaň

Obytný komplex OFIS arhitekti 2003, resp. 2005–2007

Lublaň

Trojmostí Jože Plečnik, 1929–1932

38

Lublaň

Vitanje

Studentské koleje Bevk Perović architekti 2006

Evropské kulturní centrum pro vesmírné technologie Dekleva Gregorič arhitekti, Sadar +Vuga, OFIS arhitects, Bevk Perović architekti, 2012

39

Brdo pri Kranju

Kongresové centrum Brdo Bevk Perović arhitekti, 2006–2007

Brezje

Klagenfurt

Pasivní bytové domy Klaura Kaden + Partner Architekten, 2006

Klagenfurt

Úprava náměstí s venkovním oltářem Maruša Zorec 2008

Technologické centrum Edgar Eger, Toralf Fercher, Manfred Güldner, 2005

Steindorf

Steinhaus Günther Domenig, 2008 Klagenfurt

Nové náměstí Boris Podrecca, 2008

40

41

VYBRANÁ MÍSTA

42

MĚSTO

Klagenfurt (95 450 obyvatel), Korutany, Rakousko

Úprava Nového náměstí Boris Podrecca (2005–2008)

foto: Miram Kambič

46

Klagenfurt, hlavní město rakouské spolkové země Korutany, je až šestým největším městem Rakouska. Přes svou dlouhou historii bylo dlouho bezvýznamným tržním místem, jehož rozvoj nastal až v 16. století, kdy jeho správu od císaře převzaly korutanské zemské stavy. Tehdy také bylo město rozšířeno a za dřívějšími hradbami založeno i „Nové náměstí“. Některé z původních renesančních staveb jsou zde dosud zachovány, nejdůležitějším svědkem doby založení je však monumentální kašna s drakem z roku 1593, který je i součástí městského znaku. Náměstí prošlo v minulosti několika úpravami. Tu poslední navrhl architekt Boris Podrecca, rodák z Bělehradu (1940), který však již svá studia absolvoval ve Vídni. Jeho práce lze dnes najít po celé Evropě a jako pedagog působil i v zámoří na Harvardově univerzitě. Vedle mnoha novostaveb a rekonstrukcí historických budov zaujímají v jeho tvorbě velmi významné místo právě projekty veřejných prostorů, jak nových, tak upravovaných. K těm nejzajímavějším patří Tartiniho náměstí ve slovinském Piranu, kde prostřednictvím vložené elipsy v dlažbě vtiskl jasný řád předtím poněkud beztvarému prostoru. Také v Klagenfurtu je na Novém náměstí zřetelně zdůrazněno geometrické uspořádání prostoru. Zde ovšem navazuje na pravidelnou šachovnicovou osnovu okolní zástavby z doby renesančního založení. Tu podtrhují přesné linie stromořadí podél delších stran náměstí, vysázeného z pětašedesáti pečlivě zastřihávaných platanů, světlé žulové pásy rovnoběžně členící tmavší žulovou dlažbu i noční osvětlení tryskající ke korunám stromů z linie bodových světel v zemi. V ose tohoto podélného tvaru tvoří protipól dračí kašny rovněž výrazná socha Marie Terezie. Navzdory této vševládnoucí geometričnosti je náměstí zároveň příjemným pobytovým místem. Volná plocha uprostřed prostoru bývá využívána pro masovější události (náměstí bylo rekonstruováno v souvislosti s mistrovstvím Evropy ve fotbale, hraném i v Klagenfurtu), zatímco stinná místa s lavičkami pod stromy nabízejí intimnější posezení. A s těmito pobytovými funkcemi je skloubeno i praktické řešení omezené dopravy po obvodě a zajímavé vstupy do podzemního parkoviště. /PK/ „Než dojde řada na stavební dílo,“ říká Podrecca ve své úvaze O potřebě a nezbytnosti veřejného prostoru, „je třeba dešifrovat a osvojit si místo. Urbánní místa dnes více než kdy předtím vyvolávají protikladné a silné obranné mechanismy. Hluboké časové vrstvy s postavami čekajícími na interpretaci na jedné straně a mediální a marketingové obchodní strategie na straně druhé vytvářejí substrát, nad nímž se architektura musí prosazovat. Sémantika tohoto metatextu, resp. náš celkový veřejný prostor potřebuje vyjasnění, aby bylo možné obnovit vztah mezi stavebním dílem a městským prostorem.“ M Ě STO 4 7

Boris Podrecca o Novém náměstí v Klagenfurtu: „Tam původně byly staré nemocné stromy. Velké štěstí bylo, že si místní lidé uvědomili, jak jsou nemocné a nebezpečné. Vždyť v naší kulturní oblasti pokácet starý strom je hrozný zločin, za který by vás dav mohl zlynčovat. Nové stromy, které jsme tam nechali vysázet, budou ořezávány do geometrického obrazce. Nebudou tak vysoké, takže architektura na náměstí, která je docela pěkná, bude konečně také vidět. Lidé si nakonec uvědomili, že tam mají vynikající stavby.“ /z rozhovoru s Filipem Šenkem/

Zdroj: Matthias Beck, Boris Podrecca; Offene Räume. Wien – New York 2004. www.nextroom.at/ building.php?id=35094&sid=37304 - www.podrecca. at/index.php?inc=projectLocation&id=2182

48

BORIS PODRECCA o „archikultuře“, historii a současnosti Archikultura Vyrostl jsem v Terstu. Stále žiju jak v Benátkách, tak ve Vídni. Pohybuji se v prostředí této střední Evropy a rád zde zanechávám stopy. Jako řada dalších, třeba literát Claudio Magris nebo Boris Pahor, vynikající romanopisec, dbám o tradici tohoto místa. Mohl bych to nejlépe pojmenovat tak, že nedělám architekturu, ale archikulturu. Snažím se být součástí něčeho, naplňovat identitu této oblasti s bezpočtem historických vrstev. Vždycky to bylo pomezí osmanského světa, byzantského světa a římského světa. Zde se kultury potkávají, proto říkám, že dělám spíše archikulturu než architekturu. Historie V otázce kontextuality mám trochu spory se svými kolegy z Holandska.

Záleží ale na konkrétním místě. Pokud tam už historické vrstvy jsou, držím se jich. V Benátkách bych nikdy nepostavil dekonstruktivistickou explozi. To by prostě nebylo moudré v místě s tak silnou identitou. Když vnímám konkrétní místo, určuje základní parametry a předpoklady a já se snažím odpovědět, vést dialog – pracuji kontextuálně. Současně je ale řada míst, kde musím pracovat kvůli investorovi, míst, která mohou být zničená nebo prázdná jako Sahara. Pak se obejdu bez historie. Ano, obecně se o historii zajímám, připravil jsem výstavy Wagnera a Plečnika, kterého jsem pro svět objevil výstavou v Centre Pompidou. Zajímá mě přirozeně i česká historie, konkrétně třeba Janák, Gočár a Kotěra. To byli skvělí lidé. Někdy je ale lépe tohle všechno zapomenout. Někdy dokonce musíte „otce“ zabít, abyste mohl vyjádřit představy a prostory, které nosíte v hlavě. Současnost Dnes žijeme v době, která je jakýmsi mostem mezi průmyslovou a telematickou dobou. Telematická doba je globální. Žijete se svým počítačem neustále připojen a propojen s transatlantickým světem. Nakonec ale jste úplně sám, je to sociology pojmenováno jako teror intimity. Architektura musí podněcovat holistický, celostní zážitek, působit na všechny smysly. Proto my architekti v této začínající telematické době musíme v lidech podněcovat emoce ve všudypřítomné šedi nebo dekonstruktivistickém chaosu. Nedělat architekturu jako značku. Pokud jdete po Los Angeles, architektura na vás mává ušima, abyste se zastavil a utratil padesát dolarů.

Ve střední Evropě musíme dbát o naši nádhernou tradici. Je to množství historie, množství národů a náboženství. My nejsme ani Atlanta, ani Detroit, ani Kuala Lumpur. Co mi dává sílu, je střední Evropa, a tu chci uchovat. Architekt v dnešní době Jsou tři velmi důležité parametry. Za prvé se musíte dívat, kde pracujete. Petrarca kdysi řekl, aby mu zavázali oči a odvedli ho ze Sieny do jiného města. Podle vůně místa prý pozná, kde zrovna je. Města mívala charakteristické vůně, ale to je dnes pryč. Všude máme vůni McDonaldů. Zpátky k tomu místu. Musíte si všímat, jaké je, zda je to městské prostředí zničené, nebo funkční, jak zde funguje život. Za druhé musíte samozřejmě uspokojit ty, kteří vás platí. Máte ohromnou finanční odpovědnost. Tu malíř, sochař, spisovatel ani skladatel nemá. Třetí je hypotetická odpovědnost za lidi, kteří budou žít ve vašich prostorech, i když budete už pod zemí. Pokud dbáte těchto tří bodů, děláte dobrou práci pro společnost. /z rozhovoru s Filipem Šenkem/

M Ě STO 4 9

Maribor (112 642 obyvatel), Slovinsko

Lékařská fakulta Boris Podrecca (2013)

Na pravém břehu řeky Drávy vznikla jedna z jejích nových výrazných dominant, Lékařská fakulta Univerzity Maribor. Kromě výuky se v ní má i provádět výzkum, což je již čitelné z hmoty budovy, která je rozdělena na dvě části. Mezi nimi je terasa, která nabízí studentům i vědcům možnost pohledu na panorama starého města na protějším břehu řeky. Odtud vede lávka jako pupeční šňůra dolů, k promenádě vedoucí podél vody. Zůstává zde však otázkou, zda architekt neměl více pracovat s břehem řeky, než jen k němu přivést lávku. Stavba je totiž výrazným prvkem celého nábřeží na břehu protilehlému ke starému jádru města. Vzhledem k tomu, že právě nábřeží na straně historického centra prochází viditelnou rekonstrukcí, mohla být nová univerzitní stavba moderní odpovědí na kultivaci nábřeží. U hlavního vchodu z jižní strany studenty vítá nápis v latině, který v českém překladu zní „Co jsme zaseli, sklízíme, co dáváme, dostáváme“. Dále pak vcházíme do prvního patra univerzitní části, kde se nachází učebny. V nejvyšších patrech nalezneme kanceláře a místnosti pro studenty, v suterénu máme možnost vstoupit do knihovny. Prostoru knihovny dominuje prosklená oválná čítárna, která je prosvětlená velkým světlíkem. Fasáda v několika barevných odstínech, která je tvořena transparentními a smaltovanými panely, přitahuje pozornost již z dálky. Zároveň vytváří nepřehlédnutelný odraz, který se promítá i na hladinu Drávy. Fakulta byla založena před deseti lety a jako mladé škole ji záhy přestaly vyhovovat stávající prostory a bylo přijato rozhodnutí o výstavbě nové budovy. Kromě nových místností pro výuku, katedry a další náležitosti školy pak bylo možné i navrhnout výzkumné centrum. Nyní je možné rozšířit fakultu z 80–90 lidí v ročníku na 120–130. Jak růst této univerzitní instituce, tak nesporná péče, věnovaná architektonické úrovni jejího nového sídla, svědčí o ambicích tohoto druhého největšího města Slovinska a patrně i o snaze přiblížit se významu hlavního centra země Lublani. /LP/ Zdroj: www.podrecca.at/index.php?inc=projectCurrent&id=:2594

50

M Ě STO 5 1


Fotbalový stadion Ljudski vrt OFIS arhitekti, Rok Oman, Špela Videčnik (2006–2008)

Druhé největší město Slovinska má silnou sportovní tradici, hraje se zde na nejvyšší úrovni házená, basketbal a fotbal. Nedaleko města jsou například také známé lyžařské areály. V roce 1998 město Maribor vypsalo soutěž na nový fotbalový stadion pro místní Nogometni Klub Maribor, který patří dlouhodobě mezi nejlepší týmy v zemi. Jeho účast v evropských pohárech vyvolala nutnost rekonstrukce místního stadionu. V architektonické soutěži zvítězil návrh velmi mladého lublaňského ateliéru OFIS. Od soutěže k dokončení nového multifunkčního stadionu v centru města uběhlo téměř deset let. Zadání soutěže znělo: vycházet z již existující stavby staršího stadionu s výrazným a odvážným obloukem betonového zastřešení hlavní tribuny z šedesátých let minulého století od modernistického architekta Borise Pipana. OFIS arhitekti při návrhu zastřešení všech tribun na tento dominantní oblouk dlouhý téměř 130 metrů a vysoký místy přes 18 metrů přímo navázali. Výsledná dynamická linie obchází stadion kolem dokola, místy se přímo dotýká základny. Zvlněná linka klesá v rozích se vstupy do areálu. Tvar tribun obklopujících fotbalové hřiště je řešený s ohledem na kvalitu výhledu z každého místa hlediště. Není zde jediný sloup, který by bránil ve výhledu z jakéhokoli místa hlediště. Celý stadion září klubovými barvami, především při večerních zápasech se prosklený ochoz nové tribuny stává z vnější strany nepřehlédnutelným městským prvkem. Současné řešení fotbalového stadionu jasně podtrhuje lokální návaznost, drží se předchozí stavby, která sice vycházela z přesvědčení architektonického výrazového univerzalismu, ale v Mariboru vytvořila silné architektonické dědictví. Zvlněná základní forma plynule navazuje také na okolní krajinný ráz s kopci posetými vinohrady. Obdobně důležitý jako stadion samotný je i nově zformovaný veřejný prostor kolem stadionu. Díky poloze v blízkosti městského centra se tak předpolí stadionu může stát pevnou součástí struktury veřejného života Mariboru. Stadion je snadno dostupný městskou dopravou, takže prostor kolem nemusí být obětován na rozlehlá parkoviště, i když může stadion pojmout 12 994 sedících diváků. /FŠ/ Zdroje: www.archdaily.com/2391/the-ring-stadium-ofis-arhitekti-multiplan-arhitekti/ www.ofis-a.si/str_3%20-%20PUBLIC/02_FOOTBALL_STADIUM_MB/ofis_FOOTBALL%20STADIUM%20MB.html Kyong won Suh, Design Document Series 34 OFIS_open files 98-11, Seoul 2011 Tadeáš Goryczka, Jaroslav Němec (edd.), OFIS arhitekti, Ostrava 2012

52

M Ě STO 5 3

54

M Ě STO 5 5


Sociální výstavba Poljane Bevk Perović arhitekti (2007)

Na předměstí města Maribor vzniklo sociální bydlení za přispění Bytového fondu města Maribor i Bytového fondu Slovinska. Velikost bytových domů těžko může reagovat na okolní zástavbu, když z jedné strany pozemku sousedí se čtvrtí rodinných domů, z další strany za porostem se skrývá průmyslová hala a přes rušnou silnici, která je jen pár metrů od bytovek, nalezneme atletický stadion s pokračováním řad rodinných domů. Přesto architekti při zpracování zakázky byli omezeni místem, a to především přísným urbanistickým plánem pro danou lokalitu, který musel být splněn do posledního bodu. Musíme připomenout, že se jedná o veřejnou zakázku, kde jedním z hlavních kritérií je cena, aby budoucí byty byly dostupné pro sociálně slabší skupiny obyvatelstva. Takto vznikly čtyři jednoduché hmoty o šesti podlažích. Dvě mají více věžovitou formu, další dvě více podélnou. Byty jsou poskládány okolo jedné středové komunikace, avšak jejich dispozice nejsou po typologické stránce nějak výjimečné. Dále se nachází v útrobách domů společné prostory pro jejich obyvatele, které mají nahradit chybějící veřejné prostory v blízkém okolí. Některé jsou díky umístění uvnitř hmoty kryté, jiné jsou navrženy jako velké otevřené střešní terasy. Všechny tyto prostory zabírají výšku dvou pater. Hmotu domů člení jak tyto společné prostory, tak i oranžové balkony, které dodávají sídlišti dynamičtější povahu. Díky tomu, že se barva nachází na balkonech, které jakoby visí na domech, rozbíjí obyčejnou monotónnost šedých kvádrů. Vnitřní členění celého bloku je možné přečíst z fasády. Byty jsou naznačeny vyskládanými dřevovláknitými deskami, kdežto stropní desky jsou přiznány horizontálními pásy. Nejvíce je možné diskutovat o funkci společných prostor v domech. Z dálky působí jako předimenzované místnosti na sušení prádla. Zůstává zde otázkou, zda architekt na úkor těchto ideologicky motivovaných objemů neměl vytvořit další byty či zvětšit společné komunikace a přivést do nich přirozené světlo. /LP/ Zdroje: www.archiweb.cz/buildings.php?action=show&id=1939 www.archdaily.com/90095/

56

M Ě STO 5 7

58

M Ě STO 5 9

MENŠÍ MĚSTO

60

M E N Š Í M Ě STO 6 1

Leoben (24 600 obyvatel), Štýrsko, Rakousko

Mateřská školka, jesle a družina Josefinum Nussmüller Architekten, 2008–2009 Nová budova jeslí, mateřské školky a školní družiny se nachází nedaleko centra města Leoben, v klidné části nábřeží řeky Mur. Leoben leží asi 50 km jihozápadně od Grazu, je druhým největším městem Štýrska a sídlem hornické Montanuniversität, kterou dnes navštěvuje přes 3000 studentů. Za posledních dvacet let zde bylo postaveno poměrně velké množství architektonických realizací. K nejvýraznějším z nich patří například oprava hlavního náměstí (Boris Podrecca), budova Červeného kříže a filiálka GKK (Yes Architecture) nebo generální rekonstrukce poslucháren Montanuniversität (Gangoly & Kristiner). Mezi tyto projekty se řadí i dvojice staveb realizovaných na popud místního starosty a faráře z kostela sv. Františka Xaverského – studentské centrum s kaplí a budova mateřské školky. Obě stavby zaštítilo sdružení Josefinum fungující již od konce 19. století jako centrum mládeže pod farností sv. Františka Xaverského. Dvoupatrová budova mateřské školky se terasou i okny otevírá do dvora s dětským hřištěm směrem k řece Mur. Její břeh leží od hranic pozemku jen několik málo metrů. Leitmotivem návrhu je Noemova archa, jejíž předobraz se promítá jak v interiéru, tak v exteriéru stavby. Podobenství s lodí je patrné hlavně při příchodu od řeky. Fasáda se zde stáčí do oblouku, v přízemí jsou umístěna kruhová okna a prvním patro je odsazeno do pozadí, aby poskytlo prostor terase podepřené sloupy, které evokují lodní stožáry. Z druhé strany školku tvoří tři samostatné pravoúhlé bloky, které naznačují vnitřní uspořádání. Nad nimi se nachází vstup do druhého patra budovy, jenž je propojen s terasou a stejně jako ona plně zastřešen. Ze dvora sem vedou dřevěné schody. Uvnitř je budova rozdělena podle funkcí do několika celků. V přízemí se nacházejí jesle pro děti od 16 měsíců a mateřská školka pro děti starší tří let. Mateřská školka je dále dělena do pěti tříd, z nichž každá má vlastní místnost. V přízemí jsou ještě umístěny společné prostory – dílna, jídelna, šatny a tělocvična, jež zabírá jeden ze zadních bloků. Vchod vede ze dvora přes vstupní aulu. Prostory jsou v přední části osvětleny okny v zadní pak prosklenými stěnami mezi jednotlivými bloky. První patro patří školní družině. Uvnitř se nachází další tělocvična, samostatná jídelna a čtyři oddělené třídy. Interiér je zmenšený o plochu terasy, která obchází celou čelní část a poskytuje tak příjemný venkovní prostor. Různorodé prostory a jejich vzájemné propojení působí, především v přízemí, jako velké dětské hřiště, které může nabízet stále nové objevy a překvapení. Konstrukčně je celá budova řešena jako dřevostavba. /EM/ Zdroje:www.nussmueller.at/projekte/kindergarten-josefinum/ www.nextroom.at/building.php?id=35867

62


64


Lienz – Dölsach (11 955 obyvatel), Tyrolsko, Rakousko

Archeologický park Aguntum Moser Kleon Architekten, 2000–2005

Nedaleko od tyrolského města Lienz se nachází unikátní areál bývalé římské osady Aguntum. Starověké město bylo založeno na principu klasického římského castra a bylo vybudováno v prvním století našeho letopočtu především kvůli těžbě železa, mědi, zinku a zlata. Vyrostlo v údolní nivě, v závěru údolí řeky, na křižovatce cest. Místo je obklopeno horami, které chránily území od severu a západu. V raných časech křesťanství zde bylo biskupství. V současné době zde probíhá rozsáhlý archeologický výzkum, postupně jsou odkrývány stopy staveb, celý areál je zpřístupněn a provozován jako archeologický park. Nejvýraznější dominantou areálu, jehož rozloha neustále narůstá podle toho, jak zde probíhají archeologické práce, je především ústřední tmavý kubus – novodobá interpretace původního zastřešení atriového domu stojícího na samotné křižovatce základních os města: carda a decumana. Další novodobé stavby – budova muzea s užitnou plochou 1300 m2 a věž rozhledny stojící opodál – jsou stejně jako zmíněný kubus dílem architekta Thomase Mosera. Kortenová fasáda muzea umístěná na severní straně budovy – směrem k silnici – cituje uspořádáním svých plátů plán atriového domu. Jižní strana je naopak prosklená, otevřená výhledu do lužního lesa, který areál obklopuje. Současně pojednaný je i informační systém, který návštěvníka areálem provází. Stejně jako vyrovnávací lomená rampa jsou i popisy jednotlivých částí města provedené v kortenu. Odlišně se projevuje jen několikaúrovňová věž, jejíž konstrukce je vyrobená z červeně natřené oceli. Z podest rozhledny, jež svým tvarem připomíná písmeno „A“ (snad A jako Aguntum), je možné zkoumat rozsah a uspořádání římského města z ptačí perspektivy. Návštěvníkům se tak nabízí pohled na nízké kamenné zdi, které tvořily základy původních honosných budov soukromých domů uspořádaných v rámci předměstí, ale i v centru situovaných veřejných staveb lázní, paláce a několika kaplí. Čitelné jsou i brány uvozující hlavní městské osy, stejně jako linie hradeb, které město obepínaly. Všechny novodobé zásahy se jasně odlišují od historických nálezů. Jasné geometrické formy, použité materiály (plech, beton, korten, dřevo) a jejich střídmá barevnost dávají vyniknout nálezům a kontrast mezi starým a novým umocňuje zážitek návštěvníka. /JH/ Zdroj: www.moser-kleon-architekten.at

66


68


Kremže (23 947 obyvatel), Dolní Rakousy, Rakousko

Plavební centrum a centrum světového dědictví Wachau Architekten Najjar & Najjar, 2011

Wachau je turisticky významná část dunajského údolí mezi Melkem a Kremží, známá historickými památkami a výtečnými bílými víny. Město Kremže a oblast Wachau mají statut kulturního dědictví UNESCO. Stavba na břehu Dunaje, vzešlá z architektonické soutěže, je míněna jako brána do oblasti Wachau, zároveň ovšem funguje také jako vstupní brána z lodí do města. Kromě vlastního přístaviště s pokladnami nabízí informační centrum, výstavní plochu, restaurační zařízení a také velkorysý, z části zastřešený venkovní veřejný prostor. Dominantním prvkem centra a vlastní bránou je subtilní střecha překonávající vzdálenost osmdesáti metrů mezi koncovými podporami. Z dálky viditelné křídlo se vznáší nad vstupním prostorem a pavilonem informačního centra a restaurace. Jeho trojúhelníkový průřez s ostrými hranami a hladký, hliníkem obložený povrch elegantně ukrývají vnitřní mohutnou ocelovou příhradovou konstrukci. Pět subtilních, téměř nepostřehnutelných ocelových sloupků, prostupujících pavilon, napomáhá redukovat skutečný rozpon střechy na konstrukčně únosný rozměr. Působivý architektonický efekt je založen na vtipné tvarové a konstrukční rozvaze, která je charakteristická i pro jiné práce této autorské dvojice. /JS/ Zdroj: www.nextroom.at/building.php?id=34921

70


Lackenbach (1084 obyvatel), Burgenland, Rakousko

Dostavba zámku AllesWirdGut / 3:0 Landschaftsarchitektur, 2006–2008

Renesanční zámek Esterházyů byl v polovině 16. století přestavěný z původního vodního hradu. Vedle soukromých nepřístupných křídel, kde sídlí lesní správa, obsahuje i části přístupné veřejnosti. Jeho vnitřní nádvoří a přilehlý zámecký park nabízejí silný prožitek kultivované přírody a možnost seznámit se s rozmanitými druhy dřevin. Veřejně využívaný je i hospodářský trakt areálu s výstavou rovněž věnovanou přírodě. Atraktivita místa i řada akcí pořádaných v areálu zámku sem přiváděly stále více návštěvníků a vyvolaly nutnost stavebních úprav. Architektonickou stránkou projektu byl pověřen ateliér AllesWirdGut, na zahradních a parkových úpravách se podílel ateliér 3:0 Landschaftsarchitektur. Architektonická intervence zahrnovala jednak méně nápadnou rekonstrukci některých vnitřních prostor, kde vznikl i menší koncertní sál a společenská místnost, pronajímatelná pro různá jednání a menší konference. Viditelnějším zásahem bylo postavení nového vstupu do komplexu, který je určen pro veřejnost. I tento nový apendix byl však vyřešen citlivě a v logice prostorové skladby celého areálu: Tak jako je hospodářský trakt předsazen před vlastní zámek, před nímž vymezuje uzavřené nádvoří, je i nová vstupní budova předsazena před hospodářské křídlo, od něhož je oddělena úzkým dvorkem. V této nové části je kromě pokladny i malá kavárna a prodejna suvenýrů. Konstrukce vstupní budovy je ze dřeva, skleněné stěny jsou místy plně průhledné a místy zaručují stínění dík textilní tkanině, vložené mezi lepené tabule skla. Objekt působí velmi subtilně a historické stavby se dotýká jen dvěma prosklenými spojovacími chodbami. Tyto kontrastní moderní materiály jsou ještě jednou v exteriéru zámku decentně připomenuty v kovových a skleněných schůdcích pro separátní vstup do zmíněných jednacích prostor. Zvláštní péči si vyžádala úprava zámeckého nádvoří, kde roste řada vzácných a starých stromů. Charakter arboreta zdůraznila nová lávka po jeho obdélníkovém obvodu, která má kolísavou výšku nad terénem a umožňuje tak pozorovat arboretum z různých perspektiv. K novým vizuálním efektům patří i zrcadlení parku a průčelí zámku v hladině nově vytvořeného bazénu. Idyličnost místa nijak nepřipomíná, že nedaleko odtud v téže obci stál za války koncentrační tábor pro maďarské Romy, jichž zde zahynulo přes dvě stě. /PK/ Zdroje: AllesWirdGut. Wien 2009. www.nextroom.at/building.php?id=30401

72


Bad Radkersburg (1384 obyvatel), Štýrsko, Rakousko

Společenské centrum Gangoly & Kristiner, 2007–2009

Nové společenské centrum vzniklo dostavbou tří památkově chráněných domů z počátku 17. století v samotném centru Bad Radkersburgu. Malé městečko ležící na hranicích mezi Rakouskem a Slovinskem se může pyšnit bohatou historií sahající až do první poloviny 13. století. Památková péče patří k jeho dlouhodobým prioritám, o čemž svědčí Evropská zlatá medaile za ochranu historických památek již z roku 1978. K rozhodnutí začlenit nové společenské centrum přímo do jádra města a nezastavovat tak další plochy v okolí došlo v roce 1998 po štýrské zemské výstavě, kdy bylo znovu definováno a zrekonstruováno hlavní náměstí. Roku 2003 byla na návrh budovy vypsána vyzvaná architektonická soutěž. Tu vyhrál štýrský ateliér Gangoly & Kristiner. Původní duo architektů, které spojuje studium na Technické univerzitě Graz, se dalo dohromady před šesti lety. Nyní vedou úspěšný ateliér, jenž má ve svém portfoliu, kromě jiných realizací, i několik oceněných rekonstrukcí či dostaveb jak v Grazu, tak jeho širším okolí. Dostavba kulturního centra je uzavřena ve dvoře tří renesančních budov a z náměstí je naprosto neviditelná. Vstup do zastřešeného foyer v přízemí vede skrze nenápadnou prosklenou recepci umístěnou v zaklenutém podchodu jednoho z historických domů. Z foyer míří nově vystavěné schody do horních dvou pater, kde je zachováno původní loubí, kterým se vstupuje do menších zasedacích místností ve starých částech budovy nebo do dvou koncertních sálů nacházejících se v nové vestavbě. Zasedací místnosti jsou s centrálním prostorem vizuálně propojeny původními arkádami, které jsou nově zasklené. Zvláštním elementem v celé stavbě je světlo. To vstupuje do prostoru střešními světlíky, pod nimiž je okamžitě tlumeno svislými závěsy z bílé látky. Budova tak získává příjemnou, zklidňující atmosféru. Interiér byl upraven ve spolupráci s grafikem Walterem Bohatschem. Barva centrální haly je přizpůsobena staré zástavbě, zatímco barva sálů odpovídá jejich odlišným účelům (černá pro elektrofonické produkce, divadlo a kino, bílá pro komorní hudbu a zpěv). Zvenku jsou objemy vestavby rozčleněny do několika výškových bloků, což spolu s barvou kortenové fasády pomáhá k splynutí s tradiční zástavbou, jejíž střechy jsou většinou pokryty cihlovými taškami. Stavba byla jako zdařilá rekonstrukce oceněna několika evropskými cenami (GerambRose 2012, Best Architects Award 2010, nominace na Cenu Miese van der Rohe 2011). /EM/ Zdroje: www.nextroom.at/building.php?id=32205 www.gangoly.at/projekte/oeffentlich/veranstaltungs-seminar-und-ausstellungszentrum-badradkersburg/

74


O společenském centru v Bad Radkersburgu Peter Merlini, starosta města „Místa jako Bad Radkersburg jsou vždy atraktivní pro pořádání seminářů, malých konferencí a podobných setkání. Vedle běžné turistiky jsme proto chtěli rozvinout další linií aktivit, kde bychom mohli nabízet pořádání společenských akcí společně v jednom balíčku s ubytováním. Otázkou bylo, kde by bylo možné takové kulturní a společenské centrum postavit. Měli jsme v zásadě dvě možnosti; buď stavět mimo vnitřní město v oblasti hotelů, nebo přímo ve starém městě. Přirozeně je složitější stavět v rámci staré zástavby vnitřního města. Ale přesto jsme se pro to rozhodli, jednak protože je zde výjimečné prostředí a jednak protože jsme slíbili, že tímto centrem do starého města opět přilákáme více návštěvníků. Odchodu řemeslnických živností jsme zabránit bohužel nemohli, proto se nyní snažíme oživit město turistikou a kulturou… V návaznosti na to jsme sestavili tým pro přípravu projektu, a to z místních lidí i lidí mimo region, kteří rozumějí organizaci takových setkání. Tento tým pak zpracoval zadávací program kulturního a společenského centra, protože jsme pro vypsání architektonické soutěže chtěli již mít zcela přesné zadání.“

Hans Gangoly, architekt, jeden z autorů „Zvláštní význam má foyer, neboť z něj se otvírají všechny ostatní prostory. Funguje jako centrum a veřejný prostor. Budova v menším měřítku znovu rozvíjí to, co vytváří i město: ve městě je hlavní náměstí, kolem něhož jsou domy. A přesně stejná sekvence se opakuje i v našem domě. Foyer je veřejným místem, kulturním centrem se dá z náměstí projít až do zahrady… Mně jde vždy o to nabídnout lidem emocionální zážitek, prostorový prožitek, jaký hned nezapomenou. Máme tu například zábradlí potažené látkou, jejíž plocha je věnovaná tématu vody. Voda je s Bad Radkersburgem nerozlučně spjata. Řeka Mur zde vytváří hranici mezi Rakouskem a Slovinskem a v důsledku této extrémní okrajové polohy mělo město jen mizivé možnosti se ekonomicky rozvíjet. V sedmdesátých letech minulého století zde byly objeveny minerální vody, což zase dalo městu šanci hospodářsky přežít. Společně s grafikem Walterem Bohatschem jsme proto zpracovali myšlenku vnést téma vody – řeky Muru a termální vody – do interiéru domu.“ Zdroj: Ilka & Andreas Ruby: Von Menschen und Häusern – Architektur aus der Steiermark. HDA Graz 2009, s. 88–91.

76


Podčetrtek (3224 obyvatel), Slovinsko

Lázeňský komplex s hotelem Terme Olimia Enota (2004–2009)

Podčetrtek je jen malé město nacházející se v blízkosti chorvatských hranic. Přesto zde díky jeho lázeňské funkci nacházíme překvapivé množství projektů soudobé architektury. O tyto zásahy se zasloužilo především lublaňské architektonické studio Enota, které nejdříve navrhlo a realizovalo projekt Termalija (2004), poté následoval hotel Sotelia (2006) a nakonec Orhidelia (2009). Všechny tyto části řídí Terme Olimia, termální lázně, které se označují za „oblíbenou destinaci pro ty, kteří chtějí více než jen zažít blahodárné účinky termální vody“. Terme Olimia se mimo jiné snaží přilákat další zákazníky propagací historie místa a léčebných účinků horkých pramenů, které léčí konkrétní nemoci jako revma či arteriální poruchy. Kromě těchto objektů navrhovala Enota také nedaleký kruhový objezd a sportovní halu. Pro všechny objekty lázní je typická krajinná tematika. V případě Termalije šlo o přístavbu k již exitujícím bazénům, která měla zakrýt původní, málo kvalitní stavbu, aby tak lépe zapadla do svého okolí. Hotel Sotelia je nejvýraznější budovou v nejbližší zástavbě, přestože se rovněž snaží působit organicky. Lázně Orhidelia, které byly postaveny z těchto tří staveb jako poslední, se od ostatních liší především v přístupu jak navázat na okolní prostředí. Aby nezabraly celý pozemek, a tím ho nedegradovaly, střecha se do terénu integruje částečně díky zatravnění a je zároveň i pochozí. Všechny budovy jsou propojeny v podzemí, pro jednoduchý přesun návštěvníků. Celý komplex se chová jako nová krajina v již existující krajině. Největší oříšek v programu představoval hotel Sotelia. Při požadavcích na větší kapacitu hotelu, než jakou nabízejí okolní zařízení, a zároveň na intimní prostředí pro zákazníky architekti využili maximum různých prostředků. Jedním z nich je rozdělení stavebního programu do několika částí, aby vznikl dojem menšího měřítka stavby. Dále pak sloupky na fasádě díky svému rytmu ničí pocit jedné velké plochy a přitom, když člověk vyhlédne z balkonu, vymezují tyto sloupky úhel výhledu, čímž je zajištěno soukromí ostatních obyvatel hotelu. V interiéru opět studio rozbíjelo velký objem sloupy obloženými kousky bambusových stvolů. /LP/ Zdroje: www.terme-olimia.com www.archdaily.com/63354/termalija-enota/ www.a10.eu/news/headlines/traffic_circle_podcetrtek.html

78


80


Podčetrtek (3224 obyvatel), Slovinsko

Sportovní hala Enota, (2010)

Cesta ke slovinsko-chorvatským hranicím vede přes malá sídla v kopcovité krajině. Domy a hospodářské celky jsou roztroušené po kopcích bez sevřené urbánní formy. Podčetrtek patří mezi taková otevřená a nezřetelně definovaná místa. Přínos zásahů současné architektury lze mimo jiné spatřovat v tom, že zřetelně formuje centrum tohoto sídla. Sportovní hala dokončená v roce 2010 je jediným místem v malém městě, kde je možno se věnovat halovým sportům. A nejen to, již při stavbě bylo počítáno s tím, že bude kromě sportovního vyžití využívána k dalším účelům, například ke kulturním akcím s velkým počtem návštěvníků. Architekti si proto mohli dovolit realizovat vtip, nadsázku vstupního červeného koberce, který se přirozeně stal silným prvkem celkového návrhu. Červená barva vytváří spolu s černými zdmi stavby velmi výraznou architekturu. Právě vícefunkčnost stavby je podepsána i na jejím vzhledu. Ateliér Enota je charakteristický tvůrčím přístupem, který kombinuje moderní technologie, výtvarná umění a důsledný průzkum prostředí, do kterého se má nová stavba včlenit. Již před realizací sportovní haly ateliér Enota v tomto místě poblíž hranic s Chorvatskem působil. První realizací ateliéru Enota zde byly lázně Termalija dokončené v roce 2005, po nich následoval Hotel Sotelia (2006) a Orhidelia Wellness (2009). Vzhledem k tomu, že Podčetrtek je opravdu malá obec s několika desítkami obyvatel, je zřejmé, že právě tyto novostavby jsou pro město určující. Je až překvapivé, nakolik odvážně se vedení obce rozhodlo spojit podobu svého místa právě se studiem Enota. Novostavby svou velikostí výrazně předčí původní zástavbu a stávají se tak opravdovou dominantou, dávající místu novou identitu. Při cestě po hlavní silnici vedoucí podél hranic, na níž Podčetrtek leží, se nové stavby vyjímají a z okolní rozhárané původní zástavby jasně vyčnívají jako centrum širší oblasti. Z hlediska architektury mimo centra je Podčetrtek mimořádným příkladem, kdy konkrétní místo získává jasný charakter díky spolupráci s jednou architektonickou kanceláří. /FŠ/ Zdroje: Petr Šmídek, Současná slovinská architektura, Brno 2012 www.archdaily.com/113223/podcetrtek-sports-hall-enota/ www.enota.si/

82


84


Ottensheim (4524 obyvatel), Horní Rakousko, Rakousko

Obecní úřad SUE Architekten, 2010

Ottensheim je drobné historické město v Horním Rakousku. Jeho nově upravený obecní úřad na sebe upozorňuje svojí kompaktností a hmotovou strohostí. Z větší části je tvořen památkově chráněnou budovu, na kterou navazuje menší, formálně jednoduchá, ale rafinovaně koncipovaná dostavba. Díky malému odstupu v ulici není sedlová střecha staré budovy viditelná. Hranol přístavby navazuje plynule na římsu historického domu. S ním je sjednocen i bílou barvou omítky. Ačkoli je budova úřadu jen dvoupodlažní, působí zejména v nové partii monumentálně. Přístavba usiluje o co největší otevřenost. V úrovni terénu nabízí víceúčelový sál, do něhož je možno vstoupit jak z historické budovy, tak z ulice a z vnitřního dvora úřadu. V určitých provozních situacích může sál fungovat jako kryté pěší spojení veřejného pěšího prostoru a vnitřního dvora obecního úřadu. Sál je možno rozdělit skládací stěnou na dvě různě velké části. Menší část (obřadní síň) je pak otevřena do ulice a větší (konferenční místnost) do vnitřního dvora. Horní podlaží ukrývá čtyři kanceláře, které se do ulice téměř neprojevují. Tři velkorysé otvory propůjčují bílé krabičce přístavby velké měřítko, odpovídající významu úřadu. Stará část je doplněna třemi černě orámovanými truhlíky vývěsních skříní, formálně souvisejícími s okny přístavby. Jeden z nich, orientovaný do náměstí, je zároveň oknem do kanceláře pro styk s občany. Strohé prvky nového schodiště, svítidel a některých nových truhlářských prvků uvnitř historické budovy podporují dialog nového architektonického gesta s chráněnou historickou substancí. Výsledkem je příjemné napětí mezi starým a novým, ve kterém žádná z obou poloh nepřevládá a které dává celku potřebnou míru elegance. Doufejme, že se tato vzorná symbióza promítá i do uvažování a rozhodování městských radních. /JS/ Zdroj: www.nextroom.at/building.php?id=33883

86


Fussach (3670 OBYVatel), Vorarlberg, Rakousko

Jachetní přístav Rohner a jeho společenské centrum Nordwesthaus Baumschlager Eberle, 2000 a 2008

Jachetní přístav na břehu Bodamského jezera byl zřízen na místě bývalé pískovny a leží na hraně chráněného přírodního území. Prvním krokem byla v roce 2000 jeho celková úprava, řešící základní potřeby jako příjezd, parkování aut, servisní zázemí pro provoz lodí, záchody pro uživatele a malé kancelářské zázemí. Budovu správy přístavu tvoří odvážně vykonzolovaný horizontální betonový hranol, otevřený k výhledu na jezero a poskytující přehled o veškerém dění na pozemku. Vznáší se nad záplavovým územím a přehlíží přístav a lodě. Autoři vysvětlují jeho podobu inspirací vodním ptákem, stojícím na tenké noze. Společenské centrum na hraně přístaviště a kotevních míst jachet vzniklo v roce 2008. Těží z protikladu subtilního, pravoúhle členěného translucentního proskleného obalu a pod ním prosvítající masivní organicky tvarované betonové nosné konstrukce. Překryv těchto dramaticky rozdílných vrstev působí různě v závislosti na denní době a osvětlení. Nabízí jak z venku, tak zevnitř řadu vizuálních zážitků, založených na průniku, rozptylu a odrazu světla. Vysoká klubovna je hlavním prostorem v tomto domě na vodě. Vstup do ní je možný jak z pevné země, tak z vodní strany, kam může vplout člun. Biomorfní tvary konstrukce a jemné broušené vzory na skle, inspirované živou a neživou přírodou, se vzájemně doplňují. Oba objekty stojí na protilehlých stranách manipulační plochy přístavu a profitují z vzájemného dialogu. Mystičnost společenského centra soutěží se siláckou odvahou provozní budovy. Vítězem je ale celý přístav, který se díky těmto výjimečným objektům posouvá z polohy účelového zařízení do pomyslných vyšších sfér. /JS/ Zdroj: www.nextroom.at/building.php?id=31894

88


90


Altach (6416 OBYVatel), Vorarlberg, Rakousko

Islámský hřbitov Bernardo Bader, 2011

Islámský hřbitov v Altachu slouží celému Vorarlbersku, průmyslovému západnímu výběžku Rakouska, kde muslimové tvoří šest procent obyvatel. Základem návrhu je inspirace rajskou zahradou, tématem společným pro řadu náboženství. Civilní výraz hřbitova kontrastuje s duchovním posláním místa a dobře zapadá do okolní krajiny, kde nejsilnějším motivem jsou strmé skalní srázy přilehlých hor. Betonové stěny a z nich vycházející nízká přízemní budova tvoří lineární strukturu hmot a prostor, orientovaných na Mekku. Stěny jsou vyšší směrem k silnici a jejich výška klesá k horám. Vymezují prostor zahrady-hřbitova vůči okolní krajině. Pohřebních polí, oddělených úzkými pásy zeleně, je pět jako prstů na ruce. Vyrůstají ze společného základu a ukazují směrem k Mekce. Šestým prvkem podobné velikosti je pak hřbitovní budova. Islámské motivy jsou omezeny na dřevěné ornamentální mříže v průchodu podél shromažďovacího prostoru a na stylizované nápisy na kovových závěsech v modlitebně. Uskočení závěsů nahrazuje mihráb a udává rovněž směr k Mekce. Hrubě bedněný červený pohledový beton zdí a venkovních povrchů budovy je v interiérech nahrazen hladkými povrchy. Ojedinělý, kultivovaný a zdařilý pokus o podporu koexistence nábožensky a kulturně svébytné menšiny s jejím odlišným většinovým okolím. Místo se zřetelnou spiritualitou, dosaženou mimořádně střídmými prostředky. Hřbitov získal v roce 2013 cenu Aga Khan Award for Architecture. /JS/ Zdroj: www.nextroom.at/building.php?id=36142

92


Vitanje (2317 obyvatel), Slovinsko

Kulturní středisko evropských vesmírných technologií Dekleva Gregorič Arhitekti, Sadar + Vuga, OFIS architects, Bevk Perović Arhitekti (2012) Stavba Kulturního střediska evropských vesmírných technologií dokonale naplňuje koncept „mluvící architektury“ – „l’architecture parlante“. Forma na první pohled připomínající zaparkovaný vesmírný koráb odpovídá středisku vesmírných technologií. Ještě více na sebe přirozeně poutá pozornost, když se v okolí futuristicky vyhlížející stavby začne z okolních strání rozléhat bučení krav. Vitanje leží v severovýchodní části Slovinska schované v jednom z nesčetných údolí. Dominantou i přes radikální architektonický příspěvek zůstává barokní kostel na nízkém návrší v centru sídla. Spolu s o pár set metrů vzdáleným střediskem pro vesmírné technologie nabízí v takto malém osídlení nezvyklé pohledy kombinující nové a staré. Futuristická forma střediska kontrastuje se svým okolím formou i objemem. Kontrastní by pro tuto stavbu bylo v podstatě jakékoli prostředí kromě hlubokého vesmíru, ovšem spojení s barokním kostelem a vůbec vesnickým charakterem Vitanje vytváří dva jasně vyhraněné póly. Nové centrum navazuje na starší Kulturní centrum ve Vitanje, ve městě, kde žila rodina Hermana Potočnika Noordunga, průkopnického teoretika vesmírných výprav. Představy tohoto výrazného myslitele se do stavby přímo promítly: Celkový tvar je inspirovaný návrhem první geostacionární vesmírné stanice navržené právě Potočnikem Noordungem v knize Problém vesmírného cestování – raketový motor (1929). Byla to kruhová obytná vesmírná stanice s umělou gravitací, dodnes stále nejlepší řešení pro dlouhodobý pobyt člověk ve vesmíru. Základní forma budovy je určena dvěma protnutými prstenci záměrně evokujícími pohyb vesmírné stanice kolem střední osy. Protnutí vytváří rampu, po které lze vystoupat na střechu objektu. Podoba budovy také odpovídá záměru zdůraznit funkční dvojakost – místní komunitní centrum s kruhovým víceúčelovým sálem pro tři sta lidí a s místní knihovnou a muzeum vesmírných technologií s vlastním programem překračujícím lokální rámec. Jádro stavby je z monolitického betonu. Návrh vyšel ze spolupráce čtyř architektonických ateliérů, které byly vyzvány investorem k předložení návrhů řešení stavby. Na první společné schůzce všech zúčastněných se vedoucí zástupci jednotlivých ateliérů dohodli nevytvořit čtyři návrhy, ale spojit síly a vytvořit jeden společný návrh. Výsledek je úzce spojen s obsahem stavby a Hermanem Potočnikem Noordungem. Spojitost s konkrétním místem je zřejmá, ovšem díky samotnému charakteru díla Potočnika Noordunga přirozeně překračuje tradiční architektonické formy směrem do otevřeného vesmíru. /FŠ/ 94


Zdroje: Petr Šmídek, Současná slovinská architektura, Brno 2012. Kyong won Suh, Design Document Series 34 OFIS_open files 98-11, Seoul 2011 Tadeáš Goryczka, Jaroslav Němec (edd.), OFIS arhitekti, Ostrava 2012 www.ofis-a.si/str_3%20-%20PUBLIC/07_SPACE_WHEEL_NOORDUNG_SPACE_CENTER/ofis_SPACE_WHEEL_ NOORDUNG_SPACE_CENTER.html www.archdaily.com/310664/

96


ROZHOVOR s Vasou Perovićem Předpokládám, že dobře znáte dílo Jože Plečnika u nás. Jak vnímáte jeho realizace v České republice, tehdejším Československu? Je to něco, co sdílíme, co máme společné, je to součást obou našich kultur. Ačkoli Plečnik byl Slovinec, podílel se na utváření jednoho z nejdůležitějších míst v Čechách. Svazuje nás to k sobě, i když to nemusí být patrné na první pohled. Pro nás bylo důležité začít dialog s touto představou. Samozřejmě dobře známe vše, co Plečnik udělal. Dnes jsme měli šanci znovu si prohlédnout jeho interiéry na Hradě. Pro nás, Matiju Bevka a mě, je Plečnik opravdu důležitý. Nechci tvrdit, že jsme tradicionalisti… Možná jsme. Možná o nás řeknete, že jsme konzervativní. My ale opravdu máme potřebu ve svém díle, jakkoli se jeví mezinárodní na první pohled, vyjádřit přináležitost k našemu kulturnímu prostoru. Mluvíte o regionalismu? Ne, to není regionalismus. Řeknu to takhle. Plečnik má obrovský vliv. Když jste slovinský architekt, nemůžete Plečnika neznat. Není možné ho přehlížet, je to pevná součást naší kultury... Možná je to břemeno. Ať tak nebo onak, je to něco, co nás jako architekty spoluutváří. Když jste slovinský architekt, vždycky se něco z jeho díla musí objevit ve vaší architektuře. Proto se stavím kriticky k většině současné východoevropské architektury – české, slovinské nebo jakékoli jiné. Velmi rychle jsme přijali za vlastní model západní kultury. Když dnes přijedete do Prahy, uvidíte řadu opravdu zajímavých staveb, které, soudě podle vzhledu, mohly být 98

vytvořeny jakoukoli západoevropskou kanceláří. To je v pořádku, žijeme v době, kdy je svět stlačený, takže během minuty můžete komunikovat takřka s každým a se vším. Současně ale postrádáme něco… Nechci tvrdit, abyste tady stavěli jako Jan Kotěra. Rád bych ale viděl architekturu ovlivněnou tím, co se zde událo. To možná není kritický regionalismus per se, ne? Tvrdím, že všichni pocházíme z určitého kulturního prostředí a to, co děláme, musí nějak odrážet toto prostředí. Nemůže odrážet jen obecné podmínky, ve kterých žijeme. Všichni máme internet, všichni máme stejné informace, všichni máme Domus etc. Máme také odpovědnost k prostoru, ve kterém žijeme, z kterého pocházíme. Nemusí to být velká odpovědnost, ale alespoň trochu ji cítit musíme. Rád bych viděl více české architektury. Raději než více líbivé architektury.

české a slovinské architektury, což je ale jen můj názor, nejsem historik. Po osobnostech jako Kotěra nebo Plečnik byla u vás obrovská díra, která zmizela až cenou na Expo v Bruselu 1958. Ale vlastně to trvalo až do 70. let, kdy se opět objevila zajímavá architektura. Ve Slovinsku to bylo jiné, protože Le Corbusier byl komunisty schválen a přijat, takže u nás je jakýsi přechod od Plečnika ke Corbusierovi. Proto v 50. a 60. letech lze najít řadu zajímavé architektury. Samozřejmě z té doby máme také bezpočet sraček, ale to bylo ve všech těchto režimech stejné. Zajímavá architektura u nás mohla vzniknout, protože Le Corbusier byl přijatelný kulturní model.

Jaká je situace ve Slovinsku? U nás je to stejné. Země jako Slovinsko nebo ČR všechny prošly politickou změnou, rychle se změnil model organizace společnosti. Změna se udála během velmi krátké doby. Pochopitelně je opravdu složité provést takovou změnu na všech úrovních společnosti. Obě naše země si velmi rychle a velmi snadno přisvojily také kulturní modely z tzv. západních a tzv. kapitalistických společností. S nekritickým přílivem kapitálu přišel i nekritický příliv kulturních modelů, a to i v architektonickém prostředí. Toho bychom si všichni měli být vědomi. Když pracujete v Lublani, snažíte se město nějak vymezit, udělat Záměrně to nejde změnit, nemůžete se zítra ráno probudit a říct si, od teď budu čitelnějším? My máme, jak jste viděl, některé dělat českou architekturu. Důležité projekty na úplném okraji města, a tam je být si vědom toho, co se stalo. Ano, se snažíme vytvořit hranu města. jsme součástí globalizovaného světa, Ale přirozeně jednotlivé projekty ale jsou to právě tyhle malé rozdíly, které nás dělají bohatšími nebo lepšími. nezmohou mnoho. Mohou jen dobře naplnit svůj úkol. Jde i o to dívat se na vlastní práci touto optikou. Netvrdím, že naše práce Když se podíváte na architektonickou produkci ve Slovinsku, uvidíte řadu je nějak výrazně slovinská. Když se špatných projektů a řadu velmi budete dívat na naše stavby, mohou dobrých projektů. To je stejné i u vás. vám připadat jako typická současná Tady je to zřejmě ve větší škále, architektonická produkce. Vždycky protože vaše země je větší, se silnější je ale u nich přítomné zázemí, pozadí, ekonomikou. či jak to nazvat, základy v prostředí, Potýkáme se stejnými problémy. z kterého jsme vzešli. To je téma Slovinsko má možná procentuálně na kulatý stůl. více zajímavých staveb. Ve Slovinsku je tak šest sedm kanceláří v podobném Zůstaňme ještě ve Slovinsku. Jaké jsou podmínky pro stavění v Lublani? věku jako my, které dělají sice velmi rozdílné věci, ale všechny mohou být Když jsem tam byl, město mi přišlo považovány za zajímavé. Lublaňská dost nečitelné. Poznamenala město škola byla dlouho výrazně menší než vláda komunistů? pražská, a tak tam bylo silnější sepětí U nás bylo vytvořeno mnoho skvělé mezi studenty a učiteli. architektury i v období vlády komunismu. To je velký rozdíl v historii /rozhovor vedl Filip Šenk/ ROZ H OVO R 9 9

VESNICE

100

VESNICE 101

Assling (1890 obyvatel), Tyrolsko, Rakousko

Vitalpinum Wolfgang Oberstaller, Stephan Lanzinger – lor.architektur, 2009–2010

Na okraji tyrolské vesnice Assling vyrůstá šikmo ze země betonový kubus s podmanivým nápisem na fasádě – Vitalpinum je název přírodní kosmetiky, kterou již přes 125 let vyrábí místní rodinná firma Brüder Unterweger. Nedávno oslavené výročí založení podniku se stalo dobrou příležitostí k vytvoření moderní prodejny a rozsáhlé zahrady, která k ní přiléhá. K realizaci stavby, jejímiž autory jsou architekti z innsbruckého studia lor.architektur, došlo v letech 2009 a 2010. Zastavěná plocha činí 270 m2, užitná 211 m2 a obestavěný prostor je 1023 m3. Návrh zahrady si vzal osobně na starost současný majitel firmy. Střecha masivního betonového objemu evokuje velký rám obrazu. Střechou se však v tomto případě šikmo zaraženého objemu zcela nazvat nedá – jeví se spíše jako čelní fasáda. Je vizuálně nejexponovanější a slouží jako veliký poutač, jehož malířské plátno tvoří nízkými jehličnatými keři porostlá plocha. Tento druh zakrslé borovice je podle slov majitele symbolem jejich rodinné firmy. Stavba, která se zvenku tváří jako „rám obrazu“, se uvnitř stává „domem-horou“, který v sobě ukrývá poklady. Masivním dřevem obložený interiér s mohutnými čtvercovými světlíky, jejichž kubusy jsou hmotou střechy proraženy, je provoněný medem, heřmánkem a jehličím. Zadní celoprosklená fasáda se pak znovu mění v obraz – pohled na rozsáhlou zahradu osázenou alpskými květinami, keři a stromy, mezi kterými se vinou stezky vysypané nejrůznějšími materiály a vyrůstají dřevěné kostky altánů a dalších drobných staveb. V těchto přístřešcích je možné nahlédnout do tajemství výroby přírodních produktů, kterou se firma zabývá. Neobvyklé výstavní prostory jsou založené na zprostředkování vjemů všemi lidskými smysly. Kromě prohlídky historických i novodobých strojů a zhlédnutí instruktážních filmů je možné vystavené výrobky téměř libovolně „aplikovat zevně“, případně k nim i přivonět a ochutnat je. /JH/ Zdroj: www.vitalpinum.at

102

VESNICE 103

Deutsch Schützen (466 obyvatel), Burgenland, Rakousko

Bydlení ve vinici Am Ratschen Pichler&Traupmann, 2011

Kraj na nejvýchodnějším okraji Rakouska při maďarských hranicích je malebně zvlněný a místní svahy jsou pokryté četnými vinicemi. Vinohrady jsou základem nejen rozvinuté vinařské produkce, ale – tak jako v mnoha dalších lokalitách Burgenlandu – i atraktivitou, která přitahuje stále více turistů. Jim slouží i originální forma ubytování v malých chatách, umístěných přímo ve vinici. Desítka těchto objektů leží na samé horní hraně svahu, odkud je krásná vyhlídka na ubíhající řádky vinné révy. Právě na jejich směřování navazuje orientace jednotlivých chat – i s oním nepatrným půdorysným pootočením, které symbolicky vyjadřuje přizpůsobení strohé geometrie krajinnému reliéfu. Jednotlivé objekty jsou záměrně jednoduché; pokud by zde stál pouze jeden, mohli bychom ho považovat za domek hlídače vinic, s takovou samozřejmostí se do místa včleňují. To samozřejmě usnadňuje i použitý materiál, dřevo, které je v exteriéru neimpregnované a postupně získává podobnou patinu jako kmeny révy. Půdorys obdélníka se zasunutým nárožím umožňuje poskytnout každému objektu relativně soukromé venkovní zákoutí. Snaha zajistit i vnitřním prostorům jistou intimitu je patrná z důmyslného rozvržení okenních a dveřních otvorů, které je zvládnuto s kompoziční elegancí. Formáty i provedení oken jasně ukazují, že se architekti při své snaze sblížit svou architekturu s duchem místa nehodlali obracet k tradičním motivům. Stejně jednoduše a moderně je navržen interiér chat. Na místnost s dvěma lůžky navazuje kuchyňský kout a uzavřený prostor se sprchou a toaletou. Povrchy jsou samozřejmě opět dřevěné. Na opačném dolním konci vinice se nachází restaurace i recepce celého areálu, nově přistavěná ke staršímu venkovskému domu. /PK/ Zdroj: www.nextroom.at/building.php?id=35228

104

VESNICE 105

Raiding (817 obyvatel), Burgenland, Rakousko

Koncertní dům Franze Liszta Atelier Kempe Thill, 2006

V těsné blízkosti rodného domu hudebního skladatele a klavíristy Franze Liszta nedaleko centra obce Raiding byla v roce 2006 vystavěna na zakázku Spolku Franze Liszta nová koncertní síň. V převážně zemědělské oblasti asi deset kilometrů západně od maďarských hranic uprostřed třetí nejmenší spolkové země Rakouska Burgenlandu se stala kulturním centrem chudého regionu. Jednou za čtyři měsíce (říjen, březen, červenec) se zde koná Festival Franze Liszta. Mimoto probíhají v budově s kapacitou až 600 návštěvníků samostatné akce jako semináře, firemní prezentace či koncerty. Obec (v minulosti rozpolcená mezi Rakouskem a Maďarskem) se tak snaží najít svoji identitu a zdůraznit svůj význam v regionu. Kromě koncertní haly se v městečku nachází ještě rodný dům Franze Liszta (ze 17. století), který v současné době slouží jako muzeum, farní kostel z počátku 20. století nebo Storchenhaus – dům pro hosty navštěvující městečko v rámci japonsko-rakouského výměnného programu. Koncertní dům byl navržen holandským studiem Atelier Kampe Thill v roce 2004 na základě mezinárodní soutěže. Stojí asi 30 m od rodného domu Franze Liszta uprostřed zahrady, která je od okolní zástavby oddělena betonovou zdí či plotem. Hlavní vstup do sálu vede od parkoviště železnou vstupní bránou, druhý směrem od obce nenápadnou brankou, před kterou se nachází nově upravené náměstí a přemostění říčky Selitzabach. Samotná budova koncertního domu svou výškou 12 m výrazně převyšuje okolní zástavbu. Ohraničují ji bíle omítnuté stěny, nejspíš inspirované sousedním rodným domem F. Liszta. Forma je záměrně jednoduchá, volena s ohledem na místní stavební tradici. Pravoúhlý objem je z důvodu vizuálního odlehčení rozdělen na dvě výškové úrovně. Tomu jsou uzpůsobeny i dispozice. V přízemí se nachází zázemí, foyer a koncertní sál. Ten má klasický obdélníkový tvar (tzv. „shoe box“), který byl typický pro auditoria postavená v průběhu života Franze Liszta (v 18. a 19. století). Pro zlepšení kvality zvuku je celý obložen smrkovým dřevem a jako jediný vyvýšen nad zbytek budovy do plné výšky 12 m. Ve druhém patře, do kterého vedou z přízemí dřevěné schody, se nacházejí balkony a vyhlídky na okolní krajinu. Okna se nacházejí podle místí tradice pouze v přízemí a díky své velikosti (18 x 4 m) vizuálně propojují foyer a vstupní prostor s přilehlou zahradou. Reálně je vnitřní prostor možné otevřít do zahrady dřevěnými dveřmi o rozměrech 4 x 4 m. /EM/ Zdroje: http://bgld-kulturzentren.at/raiding www.nextroom.at/building.php?id=28938 www.atelierkempethill.com/0036.html

106

VESNICE 107

Steindorf (479 obyvatel), Korutany, Rakousko

Steinhaus Günther Domenig, 1986–2008

„Domy často zobrazují dva směry – hmotu a vnímání, lidský individuální rozměr, výraz rozpolcené lidské osobnosti.“ (Günther Domenig) Steinhaus ve Steindorfu je soukromá vila jednoho z předních představitelů rakouského dekonstruktivismu Günthera Domeniga. Rodák z Klagenfurtu se po studiu na Technické univerzitě Graz stal jedním z vůdčích představitelů tzv. „Grazer Schule“ a krajina v okolí jeho rodného města pro něj zůstala významná po celý život. V sedmdesátých letech tak vznikly plány na stavbu soukromého domu na břehu Ossiašského jezera vzdáleného 40 km od Klagenfurtu. Projekt, který byl sousedy často přezdíván „Ungetüm“ (monstrum, příšera), však nedostal stavební povolení a počátek stavby se tak posunul až do roku 1986. Kvůli úředním a finančním potížím trvala realizace dvaadvacet let. Životní dílo Günthera Domeniga, které v čisté formě zobrazovalo jeho architektonické smýšlení, se stalo manifestem dekonstruktivistické architektury. To v roce 2008 ocenil i rakouský stát a zemské zastupitelstvo Korutan a v současné době slouží vila jako společenské centrum pro pořádání festivalů, koncertů, sympozií či pracovních setkání. V harmonické krajině Ossiašského jezera, která je úzce spjatá s architektovým dětstvím, působí stavba jako zjevení. Na pozemku o celkové rozloze téměř 4000 m2 se sklo tříští o beton a ocel, jednotlivé prostory do sebe vrážejí, vstupují do sebe a prostupují sebou v kompozici, jež by se v hudební terminologii dala nazvat kakofonií. Půdorys by se snadno dal zaměnit s nárysem. I přesto stavba, zahrada i sochařské objekty utvářejí přímo na břehu jezera jeden homogenní celek. „Co dělají ruce, co dělá hlava, to je dům,“ popisuje tvůrčí proces Günther Domenig. Ústředním prvkem interiéru je spirálový prostor prolínající se přes všechny úrovně. Z něj vedou několikery schody různých rozměrů, sklonu i délky do dalších pěti podlaží domu, kde se nacházejí pracovní i společenské místnosti: kuchyně s jídelnou, koupelna, ložnice či konferenční místnost. Objekt je osvětlen pomocí prosklených stěn a světlíků, které jsou nepravidelně rozmístěny po celé stavbě a světlo jimi proniká s různou intenzitou a tónem. Nejvíce světla vstupuje do budovy zadní stěnou, která zároveň vizuálně propojuje interiér se zahradou, jež končí až u břehu jezera. Přes pororoštovou lávku vedoucí z vyššího patra je umožněn přímý vstup do exteriéru. Vila je s vnějškem propojena i dalšími prvky – z hlavního objemu do prostoru trčí například betonové a ocelové chodníčky, stěny, sloupy, pilíře. V zahradě jsou umístěny samostatné sochařské objekty. Nepravidelná geometrie ještě více vynikne ve srovnání s pravoúhlou rámovou terasou, která je k domu přistavěna směrem k jezeru. /EM/ Zdroje: www.fsb.de/de/de/mensch_und_architektur/architektouren/steinhaus_domenig/ www.nextroom.at/article.php?id=11301, www.domenig-wallner.at/en/projects/steinhaus-2/

108

VESNICE 109

110

VESNICE 111

Krašnja (328 obyvatel), Slovinsko

Kaple posledního rozloučení OFIS architekti, Rok Oman, Špela Videčnik (2005–2009)

Malá vesnice Krašnja leží nedaleko od hlavního města Slovinska v malebné kopcovité krajině. Místo samotné není nijak významné, přirozené zasazení do svahu kopců je narušeno v těsné blízkosti se táhnoucí dálnicí A1, která spojuje Lublaň s Mariborem. Vesnice se doslova přimyká k dálnici, ovšem kaple, ačkoli je na vyvýšeném místě, je z dálky patrná jen pozorným pohledem. Kaple se nachází na jihovýchodním konci vesnice v mírném návrší hned vedle mnohem staršího hřbitova. Forma stavby provedené v leštěném betonu, modřínovém dřevě a skle přímo reaguje na místní přírodní ráz. Šedavý objem se zařezává do svahu, takže na sebe vedle hřbitova nestrhává veškerou pozornost a zachovává pietní atmosféru místa. Zvlněná vstupní fasáda je v centrální části celoskleněná. Využití modřínového dřeva v této části přechází díky sklu z exteriéru do interiéru. Tento prvek je elegantním řešením plynulého vstupu do krytého prostoru osvětleného střešním otvorem ve tvaru latinského kříže. Použitý beton se díky kombinaci s modřínem nejeví chladně, inscenovaný kontrast a soustředění dřevěného obložení v jádru stavby vytváří vlídné prostředí. Definování základního symbolu křesťanské církve světlem zcela jinak v betonu předvedl již Tadao Ando v kostele Ibaraki Kasugaoka v Japonsku (známějším pod označením kostel Světla) v roce 1989. V tomto případě Tadao Ando latinským křížem otevírá hlavní stěnu za oltářem. Vznešenost a kontrast hmoty betonu s imateriálním světlem jsou ale v každodenním životě spojeny se scénami spíše tragikomickými. Složité osudy současné architektury na malé vesnici zažívá Rok Oman pokaždé, když se na místě znovu zastaví. Architekti navrhli i vybavení interiéru kaple, ale místní se rozhodli ušetřit a nakoupili je v místním obchodě, kde dostali k velkému nákupu zadarmo plastový kříž. Je to úsměvná kombinace vysokého a nízkého vkusu, ale na místě samotném je zcela zřejmé, že k narušení silné formy architektury nedošlo. Naštěstí totiž, když byla na jednu ze stěn z leštěného betonu umístěna velká plechová cedule hlásající, že kontejner je za rohem, jel kolem Rok Oman a ceduli strhnul a na místě zničil. /FŠ/ Zdroje: Kyong won Suh, Design Document Series 34 OFIS_open files 98-11, Seoul 2011 Tadeáš Goryczka, Jaroslav Němec (eds.), OFIS arhitekti, Ostrava 2012 www.ofis-a.si/str_3%20-%20PUBLIC/01_FAREWELL_CHAPEL/ofis_FAREWELL.html www.archdaily.com/25453/farewell-chapel-ofis-arhitekti/

112

VESNICE 113

Brezje (493 obyvatel), Slovinsko

Úprava náměstí s venkovním oltářem Maruša Zorec (2008)

Bazilika Panny Marie Pomocnice je už přibližně po dvě století cílem mnoha poutníků a je největším poutním kostelem ve Slovinsku. Vznik baziliky je spojen s přístavbou kaple Panny Marie ke kostelu ze 14. století, kam Leopold Layer z Kranju jako projev vděčnosti za záchranu před uvězněním v roce 1814 namaloval milostivý obraz Panny Marie. Tento obraz postupně lákal více a více návštěvníků a bylo mu připisováno několik zázračných uzdravení. Roku 1988 byl statut kostela povýšen papežem na baziliku minor a roku 2000 byl prohlášen za národní útočiště. Vzhledem k omezené kapacitě kostela se věřící při bohoslužbách a dalších církevních obřadech sdružují na náměstí před bazilikou, kdy se jich sejde i na 6000. Pro náměstí už bylo vytvořeno několik projektů na úpravu. Jeden z realizovaných je od Jože Plečnika z třicátých let 20. století. Novodobé úpravy se zhostila Maruša Zorec, která ve většině svých zásahů pracuje s památkově chráněnými objekty. V tomto případě využila Plečnikovu zeď, kdy šikovně za ni schovala veřejné záchody a další obslužné místnosti, které přesto jsou dostatečně blízko k hlavnímu dění. Oltář, který býval před hlavním průčelím kostela, do této zdi naopak vložila. Po tomto zásahu vynikl kostel na náměstí jako větší dominanta a mozaika na fasádě od Ivana Vurnika ze šedesátých let je o to výraznější. Díky celé zjednodušené úpravě náměstí se stal tento prostor sjednocujícím prvkem celého komplexu. Když neprobíhá na náměstí ceremonie, z oltáře vidíme pouze dveřní ocelový rám a zavřené černě nalakované dveře, ke kterým vedou schody z místního kamene. V tu chvíli hmotově oltář splývá se svým okolím a člověk více vnímá velikost náměstí a dominantu kostela. Jen nové materiály naznačují, že se zde jedná o novodobější objekt. Manipulace s dveřmi na obyčejných pantech je velice jednoduchá, zvládne ji jeden člověk. Na konci se jen křídla dveří připevní k rámu. Po otevření a splynutí dveří s černým ocelovým rámem se decentně mění atmosféra celého komplexu. Díky otevření interiéru do náměstí se přiznává větší členitost celkového prostoru. Jednoduchý interiér obložený březovým dřevem díky své prosté vybavenosti speciálně navrženého nábytku přivede větší pozornost na zlacené liturgické předměty. Tím divák stočí svůj pohled i na oltář a ví, že brzy začne obřad. Světlo do oltáře je přivedeno shora, přičemž zdroj je skryt. /LP/ Zdroje: www.radolca.si/en/brezje-basilica/ www.slovenia.info/?cerkev=8873

114

VESNICE 115

SOLITÉR V KRAJINĚ

116

S O L I T É R v krajině 1 1 7

St. Margarethen, Burgenland, Rakousko

Festivalový areál v římském lomu AllesWirdGut, 2005–2008

Když v roce 1926 začali místní občané městečka St. Margarethen předvádět v jednom ze statků pašijové hry, založili tím tradici, jejímž vyústěním je dnes velkolepý operní festival v originálním prostředí upraveného lomu. Lom se nachází na návrší za obcí a má svou dvoutisíciletou historii. Těžili zde vápenec již Římané, v provozu je dodnes. V roce 1959 v něm začal významný rakouský sochař Karl Prantl konat pravidelná sochařská sympozia, jejichž výsledky jsou doposud v prostoru lomu k vidění. Prantl, jenž se narodil a žil v nedalekém Pöttschingu, doporučil ochotníkům ze St. Margarethen přenést pašijové hry do přírodního amfiteátru lomu, když dosavadní prostory již nepostačovaly. Postupně se k pašijovým hrám přidaly další hudební produkce a od roku 1996 se zde každoročně během letních měsíců hraje operní představení ve špičkovém hudebním i pěveckém obsazení. Místo, které patří do majetku rodiny Esterházyů, bylo z finančních prostředků jejich nadace také architektonicky upraveno, naposledy výrazně v roce 2008 ateliérem AllesWirdGut. Spojením antické památky, místní lidové tradice, kulturních podnětů mezinárodně působících umělců, finanční síly rodiny spjaté s regionem a vynikajících architektů vzniklo ojedinělé místo mezinárodního věhlasu. Architektonická intervence ateliéru AWG byla již druhým krokem v kultivaci lomu. Rostoucí počet návštěvníků vyžadoval nový přístup do areálu, a to z nejvyššího místa na hraně lomu, kde je také rozsáhlé parkoviště. Nejefektnější součástí návrhu se tak stala zalomená rampa, která dramatizuje sestup do vnitřního prostoru lomu a proměňuje ho v dynamický prostorový a večer jistě i světelný zážitek. Rampa z betonu a kortenové oceli zároveň umožňuje bezbariérový a – v porovnání se schodištěm – i pohodlnější pohyb. Rampa se místy volně vznáší nad terénem, jako by chtěla zdůraznit ohleduplnou distanci vůči okolní přírodě. Zároveň však svou masivností působí jako výrazný artefakt – jako abstraktní skulptura. Použití rezavé oceli může asociovat i charakter lomu jako přírodního i technického díla. V jednotném pojetí jsou do prostoru lomu začleněny i další nezbytné součásti: vstupní horizontální budova na horní hraně, prostory pro občerstvení a hygienické zázemí, hranolovitá stavba s šatnami pro účinkující ukrytá před pohledy návštěvníků za skalním útesem a samozřejmě především vlastní jeviště a hlediště pro 4600 osob. Využití existujícího amfiteátru, vzniklého staletou těžbou, nabídlo překvapivě dobré akustické podmínky i dramatickou kulisu skal, rámující výjevy na operní scéně. Lokalita je zapsána na seznamu památek UNESCO a architektonická intervence ateliéru AWG hodnotu tohoto místa ještě umocnila. /PK/ Zdroje: AllesWirdGut. Wien 2009.

118


www.nextroom.at/building.php?id=30302

120


Gosdorf, Štýrsko, Rakousko

Rozhledna Murturm loenhart&mayr, 2010

Rozhledna na řece Mur poblíž hranic se Slovinskem je umístěna v pásmu bývalé železné opony, označovaném jako Evropský zelený pás a táhnoucím se celým kontinentem od Barentsova moře až k Černému moři. Silueta věže evokuje dvojitou šroubovici DNA, model prapodstaty všeho živého. Užité materiály – ocel a hliník – spolu s výrazným tvarem zřetelně odlišují věž od jejího zeleného okolí. Dvě do sebe zavinutá schodiště umožňují jednosměrný pohyb návštěvníků. Ti se pohybují po lomené spirále a mohou při výstupu z několika podest nahlížet v různých výškách do korun stromů. Jejich cesta pokračuje po dosažení nejvyššího bodu plynule druhým schodištěm dolů. Potěšení z pohybu ve složité konstrukci je má rovnocennou hodnotu s dosažením jejího vrcholu. Sama cesta je cílem a zážitek z lidského díla se uvolněně mísí s vnímáním přírody. Architektonický účinek je tu založen na protikladu lidského díla ke krajině. Podobně jako u řady jiných zdařilých inženýrských staveb, zejména mostů a věží, vede dialog mezi přírodou a člověkem k potvrzení faktu, že člověk je součástí přírody a jeho vrcholná díla jsou jejím faktickým pokračováním. /JS/ Zdroj: www.nextroom.at/building.php?id=34198

122


Grossglockner Hochalpenstrasse / Heiligenblut Salcbursko, Rakousko

Přístavba k chatě Glocknerhaus Ruth Walder a Stefan Traninger, 2004

Pokud se cesta sama o sobě stává zážitkem, není vlastně nezbytně nutné dorazit do cíle, aby se dostavil pocit naplnění. To zcela splňuje Grossglocknerská vysokohorská silnice spojující rakouské spolkové země Salcbursko a Korutany. V úseku silnice, který nese jméno Alžběty Bavorské, je u vyhlídky masivní, bíle hrubě omítnutý dům, hotel Glocknerhaus. Stavba z roku 1876 se nachází 2131 metrů nad mořem. Objekt je nově opravený. Současně s jeho rekonstrukcí vznikla v roce 2004 i moderní přístavba – nová prosklená budova, jejímiž autory jsou architekti Ruth Walder a Stefan Traninger. Ti stavbu navrhli jako prefabrikát, aby ji bylo možné i v těchto klimatických podmínkách smontovat během několik dní. Uvnitř se nachází restaurace, která slouží jak pro ubytované hosty, tak pro návštěvníky, kteří kolem pouze projíždějí. Pravoúhlá dispozice původní chaty je přístavbou rozrušena. Novodobý objem je oproti kamennému domu mírně pootočen, a tak v místě, kde se obě hmoty střetávají, vzniká klínovitě tvarovaný meziprostor, který slouží jako zádveří a vstupní hala pro oba objekty současně. Půdorysná stopa chaty, která připomínala tvar písmena T, je tedy nyní rozšířena a jeví se spíše jako kříž. Původní kamenná stavba, členěná klasickými okny a uzavřená vůči okolí, se díky přístavbě ve společenské části zcela otevírá do okolní krajiny. Kontrast kamenného bloku a přidaného proskleného kvádru, jemně pootočeného a narušujícího přísný ráz původní stavby, má v sobě napětí. Interiér restaurace je střídmý, oproštěný od dekorů, které náležejí budově o více než sto let starší. Konstrukční prvky dřevěných rámů a dalších částí nosného systému, které prefabrikovaný pavilón tvoří (ocelová vzpínadla, táhla zavětrování a OSB desky), jsou přiznané a viditelné zvenku i zevnitř. Střechy obou staveb byly během stavebních prací opatřeny solárními kolektory. /JH/ Zdroj: http://dasglocknerhaus.at/

124


Kaiser Franz Josefs Höhe / Grossglockner Hochalpenstrasse, Salcbursko, Rakousko

Pozorovatelna Krystallis – Swarovski Herwig Ronacher, Andrea Ronacher - Architekten Ronacher, 1995–1998

Jednou z nejpůsobivějších zastávek na trase Grossglocknerské vysokohorské silnice je vyhlídka pojmenovaná po rakouském panovníkovi Františku Josefovi I. Kaiser Franz Josefs Höhe se nachází ve výšce 2369 metrů nad mořem a z její platformy je možné obdivovat nejen vrchol Grossglockner, ale i ledovcové údolí Pasterze. Kromě parkovacího domu, muzea a restaurace vznikla v rámci této rozsáhlé terasy i pozorovatelna Krystallis, jejímiž autory jsou architekti Herwig a Andrea Ronacherovi z rakouského města Hermagor. Pozorovatelna byla vybudována v roce 1998, tedy v době, kdy na místě už přes dvacet let stála masivní kamenná základna tvořená prodejnou suvenýrů a restaurací. Tuto kamennou horizontální hmotu, která je v mnoha pohledech zdálky vnímaná jako součást skalnatého terénu, využili architekti pro svou stavbu jako podnož. Kontrastní prosklená vertikála tento masiv proráží a jeví se jako krystal, který z této země vzešel. Symbolika budovy tak odkazuje na existenci tzv. „Císařského kamene“, který je s místem pevně spjatý, a samozřejmě i k výrobkům firmy Swarovski, která stavbu financovala. Celý objekt byl navržen jako prefabrikát, aby jej bylo možné smontovat za co nejkratší dobu. Zároveň bylo nutné vztyčit stavbu pouze za pomoci lidské síly – bez použití jeřábu. V klimatických podmínkách, které v těchto výškách panují a kde se počasí mění z minuty na minutu, byl tento aspekt návrhu stěžejní. Konstrukce maximálně prosklené stavby je založena na šestiúhelníkovém půdoryse, jehož jednotlivé strany měří 5,4 metrů. Dřevěný skelet je uvnitř zpevněn ocelovými táhly tak, aby bylo možné zanechat vnitřní část objemu prázdnou – bez ztužujícího jádra, které by rušilo transparentnost a čirost celého krystalu. První dvě podlaží krystalu jsou zasazena do kamenné podnože a není z nich možné vidět ven. Světlo v těchto prostorech dopadá shora a láká tak návštěvníky k výstupu do dalších výškových úrovní, odkud se nabízí souvislý, ničím nepřerušovaný panoramatický výhled na celé alpské pohoří. /JH/ Zdroj: www.architekten-ronacher.at/

126


Neuhaus (479 obyvatel), Štýrsko, Rakousko

Muzeum Liaunig Querkraft Architekten, 2007–2008

Muzeum Liaunig, jehož objem čnící nad silnicí vítá návštěvníka při příjezdu z nedaleké vesnice Neuhaus, nechal vystavět podnikatel a sběratel umění Herbert Liaunig pro svou soukromou uměleckou sbírku. Herbert W. Liaunig se narodil v Korutanech a po studiích ekonomie na Technické univerzitě Graz se ve svém podnikání zaměřil na sanaci ohrožených firem (Austria Email, Binder & Co., Jenbacher ad.). Podnikatelské úspěchy mu umožnily financovat a rozvíjet jeho koníček, kterým se stalo sběratelství umění rozličného stáří a druhu. Po návratu ze Spojených států se podnikatel spolu se svou sbírkou usadil ve zchátralém zámku Neuhaus (nedaleko stejnojmenné korutanské vesnice). Ten se po renovaci a dostavbě podle plánů štýrského architekta Günthera Domeniga (dokončeno roku 1992) stal vedle rodinného sídla také místním společenským kulturním centrem. Prostory zámku však kapacitně nedostačovaly, a tak se podnikatel rozhodl pro svých 2200 exponátů postavit samostatnou výstavní síň, kde by bylo prezentováno hlavně rakouské moderní umění po roce 1945. Na osamoceném pozemku stojí muzeum jako solitér, který má přitahovat milovníky umění a umožnit jim kontemplativní ničím nerušený přístup k němu. První soutěž na návrh budovy proběhla s mezinárodním zastoupením v roce 2004. Projekt pařížského ateliéru Odile Dacq se však pro přílišnou finanční nákladnost nerealizoval. S výstavbou se tak začalo až o tři roky později, kdy v druhé soutěži, tentokráte pouze s rakouskou účastí, zvítězil vídeňský ateliér Querkraft Architekten. Muzeum sestává z několika částí, které jsou kvůli úsporám na fasádě a energií z devadesáti procent zahloubeny pod zemí. Hlavní osu tvoří 160 m dlouhá, 13 m široká a 7 m vysoká výstavní hala z jihozápadu ukončená prosklenou stěnou vykonzolovanou nad silnici. Poskytuje tak výhled na údolí řeky Drávy. Ze severovýchodu je umístěna druhá terasa s výhledem na zámek Neuhaus. Celý prostor, shora rovnoměrně nasvícený, působí jednolitým dojmem. Těsně pod stropem je v pravidelném rytmu dělen betonovými rozporami a přiznanými ventilačními vývody. Instalace jsou členěny mobilními stěnami. K hlavní ose přiléhají prostory proskleného vstupu s kavárnou a depozitářem (takzvaným „vinným sklípkem pro umění“), které jsou zcela zahloubeny pod zem. Nad nimi se ve druhém patře (též pod zemí) nachází sál pro krátkodobé výstavy. Samostatný prostor je vyčleněn výstavě akanského zlata. Do černého boxu se vstupuje z hlavní haly úzkou černou chodbou doplněnou o stropní světelnou instalaci Brigitte Kowanz. Přímo z parkoviště se dá po úzkém betonovém chodníčku dojít na pahorek, ve kterém je většina muzea zahloubena a který poskytuje krásný výhled na okolí. /EM/ Zdroje: www.querkraft.at www.nextroom.at/building.php?id=30411 www.museumliaunig.at www.odiledecq.com/EN-22-project-36-L_Museum_Austria_Neuhaus

128


130


Brdo, nedaleko vesnice Predoslje, Slovinsko

Kongresové centrum Bevk Perović arhitekti (2006–2007)

Skleněný pavilon kongresového centra v zámeckém areálu Brdo nedaleko Kranju byl postaven v souvislosti se slovinským předsednictvím Evropské unie. Původní renesanční zámek zde byl postaven v roce 1510 pro místního šlechtice Jurije Egkha, který oblast Kraňského vévodství spravoval z pověření rodu Habsburků. V průběhu staletí původní stavba doznala značného množství stavebních úprav, poslední výraznou podobu dal po roce 1935 stavbě majitel Pavel Karadordević, jugoslávský regent po atentátu na krále Alexandra v roce 1934. Po znárodnění majetku rodiny Karadordevićů komunisty si místo pro své pobyty ve Slovinsku zabral Josip Broz Tito. Seznam prominentních politických hostů je dlouhý, namátkou stačí uvést z doby socialismu třeba Rezá Pahlaví, Michail Gorbačov či v pozdější demokratické době Bill Clinton, papež Jan Pavel II. nebo princ Charles. Architekti z ateliéru Bevk Perović museli navrhnout nový větší prostor, protože místnosti původní historické stavby nemají dostatečnou kapacitu. Jejich projekt reaguje přímo na starší zástavbu, protože šířka nového skleněného pavilonu odpovídá délce historické stavby konírny v sousedství. Ani výšková hladina není překročena, a proto i přes výrazně větší rozměry je novostavba přiměřená svému okolí. Kongresové centrum má vnitřní dispozici rozdělenou do tří samostatných částí podle typu návštěvníků. Nejpočetnější část vchází do prostorného předsálí, významní hosté mají určené vlastní komornější prostory a nakonec je zde samostatná část tiskového centra. Stavba je koncipována jako maximálně transparentní a skrze dvouvrstvou skleněnou fasádu otevřená vůči okolní krajině s upraveným parkem a jezerem. Interiér je tomu podřízen, to znamená, že vnitřní členění je často také vytvořeno pomocí skleněných ploch. Na prosklených stěnách se opakují kruhové motivy dané perforováním dubového obložení hlavního sálu. V suterénu se nachází další jednací prostor, který je možné podle potřeby pomocí pohyblivých stěn rozdělit na tři menší. Přirozené světlo menšího sálu je zajištěno zatravněnou rampou. Celý objem stavby je jednoduchý kvádr, který odpovídá charakteru stavby spojenému úzce s politickou reprezentací. Stavba jako taková těží kvality především z okolní upravené zeleně, forma proskleného kvádru je ovšem přirozeně použitelná univerzálně. V daném místě je však její transparentnost možné interpretovat i jako symbolické politické gesto, které se otevřeností vymezuje vůči předchozímu nedemokratickému režimu. /FŠ/ Zdroje: Petr Šmídek, Současná slovinská architektura, Brno 2012. www.bevkperovic.com/?id=1,11,36 www.archdaily.com/3829/congress-centre-brdo-bevk-perovic-arhitekti/ www.brdo.si/

132


Mačkovci, Slovinsko

Vinařství Marof Studio Kalamar (2009)

Původně stavební inženýr Zdravko Mlinarić, který například spolupracoval na stavbě Tančícího domu v Praze s architekty Frankem O. Gehrym a Vlado Milunićem, dnes vlastní společně s dalšími investory v rámci společnosti Panvita Group vinařství Marof. Toto vinařství se nachází na svahu nad vesnicí Mačkovci na severu Slovinska a má zde již stodvacetiletou tradici. Lovecký zámeček společně se zemědělskými objekty vlastnila maďarská šlechtická rodina Szapáry do roku 1919, než se stal vlastnictvím Slovinské republiky. V roce 2006 zámeček i pozemky odkoupila společnost Panvita Group. V rámci technologických inovací bylo třeba postavit nové budovy pro výrobu vína a jeho prezentace. Když se rozhodovali, kterou architektonickou kancelář vybrat pro projekt, studio Kalamar bylo jasnou volbou díky dřívější spolupráci. Ovšem nejednalo se pouze o zmodernizování výroby. Byl zrekonstruován celý komplex, zámek se vrátil do původního stavu a na jeho protilehlých stranách vyrostly nové, vzájemně si podobné budovy: původní hospodářské budovy byly kvůli modernizaci výroby nahrazeny novými a ve stejném duchu se na opačné straně postavily i objekty s byty majitelů. To vše pod dozorem Úřadu na ochranu kulturního dědictví. Jedna z prvních hospodářských budov je samotné vinařství. Svým objemem se snaží respektovat sousední zámek tím, že jej nepřevyšuje a část objemu je z východní strany zasypána, tudíž příchozí návštěvník na první pohled nezaregistruje kompletní velikost budovy. Střecha je na žádost Úřadu na ochranu kulturního dědictví pokryta červenými taškami stejně, jako byly předchozí hospodářské budovy. Členění fasády je inspirováno pruty ve vinicích, kterými je vinařství obklopeno ze západní strany. Viditelnou část budovy tvoří návštěvnické prostory a místnost pro příjem hroznů. Zbytek výroby je schován v podzemí, aby se také lépe udržela správná vlhkost a teplota při výrobě vína. Když k budově přicházíte jako návštěvník, příjemně vás potěší jednoduchá čitelnost obyčejného domu se sedlovou střechou, kdy se postupným zanořováním dovnitř mění váš pohled na vinařství. Postupně se vám otevírá velkorysý interiér s nádechem luxusu a velký stůl orientovaný k podlouhlému oknu, odkud je vidět do vinic. Další zajímavý pohled nám nabízí kruhové otvory ve zdi, které se nacházejí při vstupu do výrobní části. /LP/ Zdroje: www.marof.eu/ www.archdaily.com/65816/

134


136


Laterns, Vorarlberg, Rakousko

Horská chata Schutzhaus Marte.Marte Architekten, 2011

Betonová věžička zapuštěná do alpské stráně je malá svými rozměry, ale neuvěřitelně silná a robustní svým provedením. Hranol na čtvercovém půdorysu nabízí čtyři úrovně, z nichž třetí je zredukována na konstrukčně a provozně nezbytné minimum. Dva rohové pilíře tu obsahují malý sklad na jedné straně a vřetenové kruhové schodiště se vstupními dveřmi v protějším rohu. Zbytek je velkorysá, seshora chráněná terasa s výhledem do údolí a na hory. Na ni vede subtilní předsazené venkovní schodiště. Tři uzavřená podlaží obsahují malé ložnice a saunu ve dvou úrovních pod terasou a obytný prostor s kuchyní v nejvyšším podlaží. V prostředí tradičních alpských staveb působí chata jako zjevení. Osciluje mezi abstraktním cvičením na téma moderní architektury a pevnostní stavbou. K tomu druhému přispívá jak tloušťka obvodových betonových stěn, tak jejich pemrlovaný povrch. Velmi omezený výběr materiálů v exteriéru zahrnuje jen ty nejodolnější. Kromě betonu ještě dub na vstupní dveře a ocel na zábradlí schodiště a terasy. Téměř nepostřehnutelné dubové rámy oken, zapuštěné do vnitřního líce zdí a skryté v zalomeném ostění, dále posilují abstraktnost výrazu domu. Objekt byl postaven pro rodinu se dvěma dětmi. Nabitý cestovní program neumožnil je vyhledat a slyšet jejich komentář, který by jistě odhalil další souvislosti, unikající oku pozorovatele, odkázaného na pohledy z venku. Celkový dojem je ovšem velmi sugestivní. Stavění v horách je u nás většinou spojováno s kategorickým odmítáním všeho, co nenapodobuje tradiční venkovské chalupy. V Laterns měl klient i architekt odvahu se vydat jiným směrem. Míru úspěšnosti jejich půvabného díla ukáže dlouhodobý provoz. /JS/ Zdroj: www.nextroom.at/building.php?id=35696

138


140

STAVEBNÍ KULTURA V RAKOUSKU A JEJÍ VEŘEJNÁ PODPORA Kvalita rakouské architektury se opírá nejen o bohatou tradici, ale i veřejnou podporu, které se jí dnes dostává od státu, spolkových zemí i obcí. Aktuální strategii této podpory vyjadřuje zajímavý dokument „Baukulturreport 2011“. Geneze této Zprávy o stavební kultuře z roku 2011 by mohla být inspirací pro vytváření vhodných podmínek pro zvýšení architektonické úrovně i v našem prostředí. Především však svědčí o váze, jakou rakouští politici na různých úrovních přikládají této tvůrčí oblasti, což je nepochybně prvním předpokladem, aby architektura mohla hrát podstatnou roli při formování našeho světa. Počáteční impulz vzešel z ankety, v níž na půdě parlamentu v roce 2004 odpovídaly všechny zastoupené politické strany na otázku, jak je toto téma obsaženo v jejich politickém programu. Z diskuze vzešel i požadavek zpracovat Zprávu o stavební kultuře, jejíž první verze byla parlamentu předložena v roce 2006 a na níž se podílela i řada významných architektonických tvůrců a teoretiků. Z českého pohledu je možná až překvapivě kritická. Friedrich Achleitner, doyen rakouských historiků moderní architektury, v ní varuje, že „nedostatek respektu k tvůrčí práci, toto ,vysoušení‘ kulturního biotopu je pro kulturní národ druhem kolektivní sebevraždy“. A jako historik konstatuje, že „kvalitní současná architektura nabízí kulturní dědictví budoucnosti“. Zajímavé je i ono záměrné používání sousloví „stavební kultura“ místo „architektury“. Nejen Achleitner, ale i Dietmar Steiner – ředitel významného vídeňského Centra architektury – zdůrazňují, že musí jít o celkovou kvalitu prostředí, nikoliv o několik výjimečných architektonických děl. Důraz je proto kladen i na architektonickou úroveň takzvaných okrajových stavebních typů i periferních lokalit, jež stojí obvykle mimo pozornost architektonických debat a stranou zájmu politiků. Vyústěním této zprávy byl jednak vznik trvalého Poradního sboru při Úřadu spolkového kancléře (jeho členy jsou vedle zástupců různých ministerstev, veřejných institucí a sdružení i například Wolf Prix a zmíněný Dietmar Steiner) a dále úloha pravidelně předkládat vládě a parlamentu takovéto Zprávy o stavební kultuře. Zatímco ta z roku 2006 byla spíše analýzou celkového stavu, zpráva z roku 2011 je konkrétněji zaměřena na tři oblasti: První se věnuje stavění z hlediska dlouhodobě udržitelného vývoje a třetí vztahu architektury a školství. Nejinspirativnější je jistě prostřední pasáž, která se zabývá tím, jak mohou správní i samosprávné orgány státu, spolkových zemí i obcí vytvářet praktické podmínky a podněty k vzestupu architektonické úrovně. Poněkud méně záživný rozbor různých administrativních a ekonomicko-stimulačních kroků je ilustrován příklady „dobré praxe“ z úspěšných oblastí a sídel. Jistě nelze přeceňovat roli politických rozhodnutí a doporučení. Nicméně už jen fakt, že parlament a vláda se vážně zabývají úrovní architektury ve vlastní zemi, je jistě signálem i pro všechny další aktéry snah o dobrou architekturu. /PK/ Zdroj: www.baukulturreport.at

142

143

SUMMARY

The trip to Austria and Slovenia

In their history, the Czech lands have had a lot in common with Austria and Slovenia, also in the history of modern architecture. Three a week-long trips of professors and students in summer 2013 mapped the actual development of architecture in these countries today. Generally, the trips showed exceptionally high level of architecture in both countries. Obviously, big difference is also visible between works aiming for architectural quality and rather traditional building and commercial production. However, the proportion of very good or even excellent buildings is remarkably higher than in our country and they were often found in the most remote places and smallest villages. Thorough learning about the conditions that enable creating such quality works was another important benefit. In Austria, one of the positive motivations is undoubtedly a sophisticated politics of building culture, incorporated in “Baukulturreport 2006, resp. 2011” document, which is used on a national as well as regional level. Important is also the existence of distinct centres of architectural production and theoretical thinking, one of those was established in Graz at the Faculty of Architecture and “Haus der Architektur” a while ago. Similar centres of quality architecture were later established in other federal states so we cannot say that the development of Austrian architecture is influenced only from Vienna. Important impulses, which are projected, besides other things, into radically new architecture of many skiing resorts, come also from Innsbruck; similarly interesting area is also Vorarlberg. Although there is heterogeneity in Austrian architectural scene, it is still hardly possible to define any regional tendencies, which are to be seen in style as well as form. Even though, many architectural studios are narrowly tied to a certain area, where they build, the more ambitious architects, however, sooner cross not only the regional but also the national borders. Equally, the works of foreign architects are coming to be represented in Austria. The same goes for Slovenia. It still evidently suffers from economic stagnation after the conflicts during former Yugoslavia breakup. On the other hand, for a long time there has been a strong link between the local architecture and the international one. Boris Podrecca, an architect living in Vienna, who played an important role in “opening the door to the West” in the 1980s, helped his younger Slovenian colleagues gain respect abroad. The youngest generation today continues in this tradition by being much more open to international contemporary trends and their works are more often published in foreign specialized magazines (compared to Czech architects). Studios, e.g. bevk perovic arhitekti or OFIS arhitekti are renowned internationally and the chance to see their production was a great benefit for all the trip participants. 144

145

OBSAH 4 Úvod 6 O projektu Architektura mimo centra 8 O cestách v rámci projektu 12 O cestách do Rakouska a Slovinska 14 Itinerář cest VYBRANÁ MÍSTA MĚSTO 46 Klagenfurt – Nové náměstí 48 Boris Podrecca o „archikultuře“, historii a současnosti 50 Maribor – Fotbalový stadion Ljudski vrt 54 Maribor – Lékařská fakulta 56 Maribor – Sociální výstavba Poljane MALÉ MĚSTO 62 Leoben – Mateřská školka, jesle a družina Josefinum 66 Lienz – Dölsach Archeologický park Aguntum 70 Kremže – Plavební centrum a centrum světového dědictví Wachau 72 Lackenbach – Dostavba zámku 74 Bad Radkersburg – Společenské centrum 78 Podčetrtek – Lázeňský komplex s hotelem Terme Olimia 82 Podčetrtek – Sportovní hala 86 Ottensheim – Obecní úřad 88 Fussach – Jachetní přístav 92 Altach – Islámský hřbitov 94 Vitanje – Kulturní středisko evropských vesmírných technologií 98 Rozhovor s Vasou Perovićem VESNICE 102 Assling – Vitalpinum 104 Deutsch Schützen – Bydlení ve vinici Am Ratschen 106 Raiding – Koncertní dům Franze Liszta 108 Steindorf – Steinhaus 112 Krašnja – Kaple posledního rozloučení 114 Brezje – Úprava náměstí s venkovním oltářem SOLITÉR V KRAJINĚ 118 St. Margarethen – Festivalový areál v římském lomu 122 Gosdorf – Rozhledna Murturm 124 Grossglockner Hochalpenstrasse – Přístavba k chatě 126 Kaiser Franz Josefs Höhe – Pozorovatelna Krystallis – Swarovski 128 Neuhaus – Muzeum Liaunig 132 Brdo – Kongresové centrum 134 Mačkovci – Vinařství Marof 138 Laterns – Horská chata 143 Stavební kultura v Rakousku a její veřejná podpora 145 Summary 147

CESTY DO RAKOUSKA A SLOVINSKA Editor: Petr Kratochvíl Recenzent: Radek Suchánek Texty: Zdeněk Fránek, Jiří Suchomel /JS/, Petr Kratochvíl /PK/,

Filip Šenk /FŠ/, Jan Hendrych /JH/, Eliška Málková /EM/, Lucie Pavlištíková /LP/ Fotografie: Jiří Suchomel, Petr Kratochvíl, Filip Šenk, Jan Hendrych, Eliška Málková, Lucie Pavlištíková kresby: Eliška Málková Jazyková redakce: Barbora Antonová Překlad: Zdeněk Bobek, Eva Šenková Grafická úprava: Tereza Fantová Tisk: Unipress Turnov Vydala Technická univerzita v Liberci Fakulta umění a architektury Studentská 2 461 17 Liberec ISBN 978-80-7494-042-2 Schváleno Rektorátem Technické univerzity v Liberci dne 6.3.2014, čj.RE 8/14 Vyšlo v březnu 2014 Číslo publikace 55-008-14 Náklad 500 kusů Vydání první. 148 stran www.aa.tul.cz www.ex-centric.eu

Publikace je vydána v rámci projektu Architektura mimo centra, reg. Č. CZ.1.07/2.4.00/31.0021, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

FUA TUL PETR KRATOCHVÍL ed. CESTY DO RAKOUSKA A SLOVINSKA

Recommend Documents