Svatopluk Sládeček A69 Alexandr Skalický David Chmelař FUA TUL. 4 ozhovory. Filip Šenk

Filip Šenk

4 ooz zhho FU ov v A oo TU rry L

Svatopluk Sládeček A69 Alexandr Skalický David Chmelař

Filip Šenk

čtyři rozhovory Svatopluk Sládeček A69 Alexandr Skalický David Chmelař

Svatopluk Sládeček *1969

Začněme zcela od začátku: Jak jste se dostal k architektuře? Hrálo velkou roli architektonicky silné prostředí Zlína, kde jste vyrůstal? Prostředí je silné a já mám navíc i tátu architekta. Cesta k uvědomění si kvality prostředí a vnímání architektury byla o to kratší. Zlín samotný sehrál také výraznou roli. Že jsem se ale stal architektem, to nebylo tak přímočaré. Jako dítě jsem si myslel, že budu architekt. Později zase ne, protože můj otec je strašný purista a hlavně moralista a pořád mě nutil pracovat manuálně na stavbě. Musel jsem vystudovat stavební průmyslovku a po téhle zkušenosti jsem si myslel, že architekt nikdy v životě nebudu. Chtěl jsem místo toho dělat design na VŠUP. Po roce a půl designu jsem se tam potkal s architekty. Náhled na architekturu a na to, co je architektura, byl u nich značně uvolněný, a tak jsem se vzkřísil jako architekt. Vrátil jsem se k myšlence, že bych architekturu rád dělal. Uviděl jsem ji ve světle, ve kterém bych ji rád viděl. Líbilo se mi to více než cokoli jiného.

4/5

A na design jste šel už s jasnou představou, co byste chtěl dělat? S žádnou pořádnou rozumnou. Jednak to byl jediný obor, kam jsem mohl mít šanci se teoreticky dostat na VŠUP. Chtěl jsem na VŠUP, nechtěl jsem na techniku. To byl rok 1988. Volné umění jsem nedělal, to bych si netroufal. Scénografii jsem ještě tak chtěl, ale neměl jsem v okolí nikoho z divadla. Design se mi líbil v podání věcí, co se dělají pro veřejný užitek, jako městský mobiliář, průmyslové výrobky a detaily do architektury. Měl jsem doma několik zahraničních časopisů a v nich byly divy. U nás existovalo dvojdílné panelákové okno a oni tam měli v reklamách vymakané profily hliníků. To jsem si myslel, že bych mohl dělat. Přechod od designu k architektuře byl pak plynulý? Přechod to byl revoluční. Doslova. Odehrál se za revoluce. Přišel rok 1989, v listopadu revoluce a já jsem byl za zlínskou katedru, kde učil Zdeněk Kovář (ten, co udělal Tatru 603), ve stávkovém výboru a ten seděl v ateliéru architektury. Tak jsem tam zůstal sedět až do konce studia. Pamatuji se přesně ten okamžik: Na zdi visely výkresy baráků a byly tam u toho také modely. Já tam byl v noci, koukal jsem po zdech a byl

tam jeden takový výkres baráku. Z dnešního pohledu by asi nikoho nezaujal. Byl ale velmi svobodný, podstatně svobodněji udělaný než všechno, s čím jsem se do té doby stýkal. Zvlášť při praxi provádění staveb. Proč jste se snažil o VŠUP? Kvůli uměleckému prostředí? Ano, rozhodně. Už jsem měl hrůzu z prostředí projekčních kanceláří a stavbyvedoucích.

V návaznosti je otázka, které bych se stejně nerad vyhnul. Patří podle vás architektura mezi umění? Je architektura uměním? Já bych chtěl, aby byla. Znám spousty argumentů, proč by být neměla, včetně těch pádných a nejvážnějších Loosových. U něj to bylo ale jinak. Měl legraci ze svých kolegů, respektive ho velmi štvali uměleckoprůmyslníci z vídeňské Umprumky, kteří udělali baráky, a pak je zdobili. A přitom si dohazovali navzájem kšefty, jako Hoffmann s Klimtem. Lezli mu krkem. Jeho názor na to, co je a co není architektura, to je oprávněné stanovisko. Ale i další argumenty, že architektura nemá klást na člověka žádné nároky, zaznívají často. Osobně je mi ale milejší, když to umění je. Stejně uměním se stane jen někdy a výjimečně. To je nevyhnutelné. Tak jako není každý obraz uměním, a přece se spousta lidí živí malováním obrazů – bezcenných, špatných, které uměním nikdy nebudou. Nejde je za to ale odsuzovat, stejně jako nejde odsuzovat ty, kteří si to koupí. Je dobře, když se někdy podaří, že je architektura umění. Druhá věc je, jestli to má právo lidem, veřejnosti otravovat život. Umění má v sobě zakódováno, že když je něco umění, musí to někoho provokovat, štvát. A já myslím, že to tak má být. Nikomu občas neuškodí, když se nasere.

6/7

Co to tedy znamená, když architektura je uměním? Jaké by měla mít kvality? To záleží, jestli v tom dotyčný má jasno, a to není v mém případě vůbec jisté. Pokusme se to pojmenovat. Pokud je schopná, ochotná architektura řešit podstatné lidské otázky a emoce. Spolupracovat s nimi a působit na ně, tak by to mohlo být umění. Druhá věc je, jak se toho chopí. Myslím, že Loos tím, že odmítal uměleckost, šel velice hluboko k člověku své doby. Snažil se očistit věc na podstatu, a tím byl velký umělec. Spíš bych i řekl, že ji očistil od umění výtvarného. Architektura není výtvarné umění, to je třeba říci. Je to jiný druh umění. Velmi škodí, když se její výtvarná složka příliš akcentuje. Dělá to z ní nástroj kultivace, posléze mocenský nástroj až kýč. To může být i nenápadné a záludné, na první pohled ne hned zřejmé. V některých případech můžete snadno nabýt dojmu, že se díváte na slušnou věc. Hranice je rozostřená. Dám příklad: Díval jsem se na poslední Gehlovu knížku. Zdeněk Lukeš se k tomu vyjadřoval a, i když s ním často nesouhlasím, v tomhle jsem s ním zajedno. Gehl tam má řadu obrázků, špinavou ulici s popelnicemi, vedle ulici se slunečníky a kavárnami. To jsem si říkal, to je ale odporný kýč, tahle ulice se slunečníky. Nejraději bych tam hned hodil bombu. Kde je opravdový život a ty popelnice? Pod tím domem? V sousední ulici?

Takže podle vás by architektura měla ukazovat vše, co k životu patří? Neměla by předstírat iluzi „života bez odpadků“? Ano, nemusí to nutně ukazovat, ale nesmí žádnou stránku života přehlížet. Je příkladem vyhrocené výtvarnosti architektury třeba Gehry? Někdy se hovoří značně kriticky o jeho stavbách jako o obyvatelných sochách. Zažil jsem jen Bilbao a Tančící dům. Nevím, co k tomu říct. Může tak architektura vypadat. Obyvatelné sochy to – teď jsem chtěl říct, že to nejsou, že jako sochy by to třeba nebylo dost dobré. Když o tom ale přemýšlím, tak jsou to docela dobré sochy. Když bych třeba vzal a položil ocelový květák Tančícího domu na podstavec, byla by to dobrá socha. Tím lépe. Proč ne?! Záleží, o co mu jde. V jeho případě mi to není jasné. Má ale jistě své důvody. Můžeme se také bavit v této souvislosti o tom, zda má mít architekt svůj stálý výraz, jakýsi umělecký rukopis? Gehry několikrát zmínil, že mu investoři

vrací návrhy s tím, že chtějí Gehryho, a on to musí předělat. Vlastně kopírovat sám sebe. Nemusí. Kdyby nechtěl, nemusí. Možná musí. Nikde na světě architektura není takový byznys, že by i takový titán měl nadosmrti vystaráno. A musí předělávat, zakázky prostě brát, aby držel provoz kanceláře. Musí se rozhodnout, zda mu to stojí za to. Vybudoval si, možná aniž by chtěl, to nevím, silný výrazný projev. Pak tato past vznikla, protože jeho projev je silnější než jeho myšlení? Slavný historik architektury Pevsner svůj nástin dějin architektury začíná vymezením, co je architektura: katedrála v Lincolnu ano, přístavek na kolo ne. Platí to ale třeba ještě dnes?

I katedrále hrozí jako stavebnímu architektonickému dílu vyprázdnění. Jsou katedrály úplně blbé, které by bylo lepší zbourat, protože neříkají vůbec nic. A dělají ostudu katedrále jako typusu. A jsou katedrály ohromné. Stejně tak přístavek na kolo může být tak blbý, že ani nestojí za to, aby se do něj kolo dalo. Může být ale takový, že vás hluboce zasáhne. I ten přístavek má spoustu možností – proporce, světlo, atmosféru. Nemusí být nutně náhoda, může to být záměr. Duch vane, kudy chce, opravdu může katedrálu minout a navštívit přístavek na kolo. Chudák, kdo to tak nevidí. Co je cílem architektury? Obyvatelnost? Důstojnost? Pohodlný život? Přemýšlíte o těchto termínech? A mělo by se tak myslet? Důstojný je zbytečně vážné slovo. O tom často mluví Pallasmaa – architektura má utvářet pevné, jasné, pomalé prostředí, zkrátka důstojné. Architektura není rock´n´roll, aby se snažila zaujmout na první pohled. To důstojný míří až k duchovnosti, duchovnímu rozměru. To je vlastně správně. Dobře míří jinam, ne k architektuře. Jedna věc je, že – a neříkejme

8/9

teď architektura – práce, která mě živí, je poskytování služeb. Je to médium, přes které se dostanu k tomu, že se můžu vyjadřovat. To musím plnit a musí to vždycky dobře dopadnout, alespoň přiměřeně dobře, a zapadnout do sebe s požadavky zadání jednotlivce či širší obce. Druhá věc je, že já jsem chtěl vždycky a chci stále, a je to poučení z Loose, vycházet řekněme z vnitřního prostoru, který stavba tvoří. Tím, že je to prostor, v tom je hlubší rozměr už z principu. Vzpomínám si na jednu přednášku, jestli to bylo 1989 nebo 1990, vystřídalo se nám tam v té revoluční době několik přednášejících a někdo říkal, že slovo prostor má původ v sanskrtu. Je složené ze dvou částí, kořenů: jeden je slovo a druhé je světlo. A tak nějak to je s prostorem. Jakmile se s ním uvědoměle pracuje, tak už se začíná hrabat hlouběji, než kdyby se chtělo jen zaujmout oko. Hlásím se ale i k zmíněnému rock´n´rollu, ale v reakci na veřejný prostor, směrem ven. Všechno u mě začíná u prostorové koncepce, každé navrhování. Když se projevuju směrem ven, k okolí, tak rád provokuju. Nikdy to ale není obráceně. Nerad bych tím ohrožoval další úvahy, vždycky se hledí nejprve na požadavek uspoko-

jení služby, to další přichází až pak. Tím si zasloužím udělat prostor. Vnější drzost našich řešení, za co býváme kritizování, to se objeví třeba až na úplném konci. Třeba dům na náměstí ve Zlíně, kterému ještě řada lidí nemůže přijít na jméno, nebo ten prkenný úřad v Šarovech. V těchto případech to od začátku vůbec nebylo tak zamýšleno. Ten plechový dům vůbec neměl být plechový, to až když jsme byli nuceni jít do ocelové konstrukce, tak se ukázalo, že je to celé živé, že normální omítanou fasádu na to spolehlivě dát nejde, tak jsme hledali řešení jiné. A úřad v Šarovech měl původně zděné pilířky. Postupně jsme návrh zjednodušovali, až z toho nakonec vyšla ta prkna. Dnes není žádné téma, zda je to z plechu nebo z prken. V době, kdy jsme to dělali, to několik let bylo terčem kritiky místních i v profesi. Při zadání jako první se zabýváte prostorem, formu výsledné stavby řešíte až pak? Říkám to správně? To platí. Přes všechno se to tak dá nejlépe říct. Prostor kreslíte, nebo ho držíte jen v hlavě? Jen v hlavě. To se ani moc kreslit nedá. Pak už se to jen zaznačí, aby se to dalo sdělit.

Zabýváte se světlem jako náplní prostoru? Dělali jsme jeden dům, moc se nepovedl. Pamatuju si obraz, který byl na začátku. Člověk sestupuje dolů a tam je poměrně ostré protisvětlo z nějakého menšího otvoru vzhledem k velikosti stěny, asi velikosti člověka. Je to dům s ateliérem, není sice úplně zlý, ale ten záblesk, vidina, co by tam mělo být důležité, to se mi nepodařilo vyslovit přesvědčivě. Přemýšlel jsem, zda jim neporadit, že by bylo dobré to trochu přebourat. Ale asi by je trefil šlak.

Existuje u vás souvislost designu, až sochařského odřezávání hmot s architekturou? Nesouvisí to s designem. Měl by to být projev prostorového přemýšlení. Samozřejmě chci, aby dům měl formu. Když už ji má mít, tak jako výraz prostorových sil uvnitř. Mám takovou obsesi kubistickou. Jednou jsem četl záznam rozhovoru dvou avantgardních architektů. Jeden z nich tam říká: máš to dobré, kreslíš to všechno v jednom, půdorysy i pohledy. Vyšla také v Arbor vitae kniha textů Georgese Braqua, kde se píše, jak bylo závratné, když kubisté přišli na to, že na obraz můžou dostat několik pohledů. Svět a vesmír se úplně roztříštil. Dostal jiný rozměr. To je ono. Člověk kouká na Loosovy výkresy a fotky, tam se odehrává něco podobného. Toho se snažím dosáhnout, i když nevím, k čemu je to dobré. Určitě to k ničemu ani není dobré, žádný člověk pro to na světě nebude šťastnější, ani to nepomůže zlepšit společenské zřízení. Mám ale pocit, že v tom je obsaženo něco důležitého. Když analyzuju, proč mě zaujaly některé věci, došel jsem k tomu, že to vždycky nějakým způsobem obsahují. Tím myslím architektonické projevy, jejichž podoba je výrazem prostorových dějů.

10 / 11

Jak pracujete s klientem? Vycházíte vstříc, nebo se snažíte prosadit svou vizi? To v začátcích muselo být velmi náročné. Úplné začátky byly dost odporné. Myslím, že po nás ani žádnou architekturu nikdo nechtěl. Potřebovali nějaké plány, aby mohli stavět, bylo jim snad i jedno co. Já jsem neměl tezi, jak by architektura měla vypadat. Ze začátku jsem se snažil splnit, co lidi chtějí, a architektura z toho vyrostla. Snažil jsem se jedině o to, aby to bylo hodně abstraktní, aby se to zbavilo veškeré symboliky. Asi to byla moje reakce na architektonickou postmodernu. Koncem totality a v 90. letech prošla jakási vlna zájmu o postmodernu, rychle se přehoupla do komunální postmoderny – právem vysmívané. Pak byla vysmívána veškerá postmoderna, a to nebylo myslím dobré. Měla se nechat doznít. Nicméně, chtěl jsem, aby to bylo ve výtvarném slova smyslu abstraktní. To jsem ale klientům nevysvětloval, protože by to nemělo smysl. Na Zlínsku to někdy bylo jednoduší než jinde, protože to šlo dát do souvislosti s místní historií.

Máte zkušenosti s prací v centru i na periferii, ve velkých městech i na vesnicích. Je v tom dnes zásadní rozdíl? Rozdíl v tom překvapivě není žádný, není v tom systém. Jestli by člověk očekával klišé, že na vesnici to bude upjatější a ve městě volnější, tak to vůbec neplatí. Byl jsem velmi zklamán, když jsem dělal něco do Prahy, protože jsem si říkal, tady se přece realizují ty nejlepší věci, tak všechno půjde snadno. A vůbec ne. Byla to naprostá kalamita. Někdy na úplném konci světa člověk narazí na podmínky volné a přátelské, a ve městě, kde to dobře zná, to nejde vůbec. Třeba to naštve souseda nebo vzbudí aktivistu. Nemůžu to zkrátka celkově vyhodnotit a vůbec už nemluvím o průběhu práce. Podmínky pro architekta dobré nejsou v tom, že si může dělat, co chce. Nevadí mi omezení. Vadí mi, když si někdo vymýšlí regulační opatření, na která nemá právo, a vymýšlí si je sám a ještě k tomu blbě. Ovšem ani lokality, kde vám umožní cokoli, nevidím jako úplné štěstí.

Navrhujete svou stavbu vždy s ohledem na místo? S ohledem na stavební tradici, je-li nějaká přítomná? Těžko říct. Každé místo je jiné. Vždycky mě zajímá. Záleží, jakou cestou se vydám. Jestli z místa a případně lokální tradice něco vyvodím a najdu v tom inspiraci alespoň zprostředkovaně. Anebo z toho vyvodím to, že je obojí třeba opustit a vykašlat se na to. Jde o to, zda to prostředí je homogenní, nebo naopak narušené, nebo jestli je to volná krajina, či naopak, zda je to výjimečná krajina, nebo zda je banální. Okolností, které mají na rozhodnutí vliv, je moc. Uvádím často příklad domečku, který jsme dělali v Luhačovicích. Je to okraj Luhačovic za nádražím, kde je zástavba rozpadlá. V tom byl řádek takových třech malých domů vytvářejících jednu stranu malého bloku. Jeden jsme měli přestavět, respektive zbořit a postavit znova. Mohli jsme postavit, co jsme chtěli. Fakticky jsme tam vystavěli přesně tu samou hmotu, přidali jsme jen takovou plechovou část. Důvodů bylo několik, ve dvorcích vždy stávalo všelico a tato přístavba je hrázděná, odlehčená. Zvenku plechové a stříbrné, docela agresivní. Já jsem si myslel, že když to bude stříbrné v tom marastu kolem, bude to tam pěkně

svítit a to bude hezké. Mě ani nenapadlo, že by to mohlo někoho naštvat. A pak jim do toho nějací kolemjdoucí házeli kameny. Platí, že vždy jdete na místo a tvoříte prostory na konkrétní místo? Místo si vždycky projdu. Přítomné je klišé, že interiér se má nějak prolnout s exteriérem, což vlastně otázka je, proč by měl. Z vlastní zkušenosti vím, že je to dobré kvůli pocitu osobní svobody. Nejsem zavřený ve zdech a můžu vnímat, co je venku, vnímám počasí. To je jedna z věcí, o které sám se sebou nediskutuju, vždycky se toho snažím dosáhnout. Už proto vždy to místo prohlížím. Jak tam svítí, odkud tam fouká. Prostor je pro vás důležitý. Zabýváte se i časem? Stárnutím staveb? Snažím se, aby vydržela co nejdéle v nezměněné podobě, i když to tak možná nevypadá. Třeba nemám rád jako povrch omítku. Učím se s ní žít. Z technického principu není omítka, která by dokázala v našich podmínkách držet trvale na povrchu zdiva, na tvrdém povrchu, který je méně prodyšný než omítka sama. Padesát sto

12 / 13

let maximálně vydrží, pak se musí znova něčím přetřít. A hrozí, že se na stavbu natáhne zcela jiný materiál s jinou strukturou a barák se změní. Zase tak strašná věc to není, dům není zlaté tele. Ale jsem a budu radši, když se měnit nebude. Mrzí mě, že stavby, které jsem měl rád v určité podobě, najednou takové nejsou. Ve Zlíně byly třeba tři skleněné kostky od architekta Zeliny. Na svou dobu velmi to byly progresivní celoskleněné fasády bezrámové, podobné jako dělal Prager. Skla ale neměla žádnou izolační schopnost a začala být tříštivá. Dnes jsou všechna předělaná. Proto jsme třeba začali hodně používat dřevo na opláštění, to je docela chytrá fasáda. Dřevo vypelichá a ohnije, ale je to větraná fasáda, je to jakási skládačka technicky jednoduchá. Nejjednodušší, jak ji obnovit, je ji odšroubovat a rozřezat a ještě je dřevo na topení. Je to asi bláhová představa, příště to někdo zašroubuje cetrisem a nalepí na to polystyren. Je tam ale alespoň zasazená nějaká logika. A proto mám čím dál raději plech. To je fantastický materiál. Lehoučký, téměř věčný.

Jednou z neopominutelných věcí, která je příznačná především pro vaše starší stavby, jsou přezdívky. Jak jste se k nim dostali? To byl sprostý marketing, to vás zklamu :-). Ale ne, některým jsme tak samovolně říkali v kanceláři, doopravdy. Když pak byla výstava naší práce, rozhodli jsme se to tam zkrátka uvést. Některým jsme jména ale i vymysleli až k příležitosti výstavy. Nic hlubšího se v tom hledat nedá. Na druhé straně to svou podobu má, když se to dá k něčemu připodobnit. Později jsem se od toho chtěl odstřihnout, takže už to nenosím v hlavě. Dodělali jsme jeden dům v Brně a lidé se mě ptali, jak se bude jmenovat. Docela mě překvapuje, že o tom vědí. Je pravda, že zrovna v tomhle případě z toho vyšel docela slušný nosorožec. Proč ne? Tedy nosorožec.

Ještě zpátky ke vztahu centra a periferie – lze dnes, v době informačního boomu, ještě smysluplně uvažovat o vztazích, vlivech mezi centrem a periferií, když se vše okamžitě objeví na internetu? Když se postaví nějaká stavba mimo centrum, tak se o ní ví, ale jen z obrázků. Málo lidí se na ni po-

jede podívat, jak ve skutečnosti vypadá. To jsou jednotky, desítky lidí maximálně. Stavba v Praze nebo jiném větším městě zasáhne statisíce lidí. Jenže taková stavba také rychle zevšední. Doba života architektury, přesněji myšlení na architekturu, která se zrovna objeví, není dlouhá. Rychle to zmizí z mysli a listuje se dále, hledají se nové podněty. Stavby se ani nestačí pořádně zažít a strávit. Nikdy jsem ale nevnímal ostře vymezení centra a periferie. Periferie pro mě vždy byla ve smyslu poetistické poetiky taková industriální, nebo zemědělsky industriální. Periferie, která by mě inspirovala, kterou jsem měl rád, třeba ve Zlíně v dětství prostor za teplárnou, když se šlo podél řeky kolem chladicích věží… takovou dnes těžko hledat, dnes je to něco jiného. Takové zážitky je třeba hledat jinde. V Brně třeba najde člověk něco, když se vydá do oblasti za nákupními halami, kde jsou ulice, které mají z obou stran haly a velká vrata. To není úplně špatné. Na inspiraci periferií bylo vždycky hezké to, že si člověk v tom hnusu, a hnus to vždy byl, hleděl najít něco, co má hloubku, něco, co může zasáhnout. To je možné vždycky všude. To je největší přínos

takového přemýšlení: člověk se naučí na svět dívat právě takto. Je ale třeba dávat si pozor na nějakou přiblblou idealizaci. Protože pak se vám snadno stane, že se zmýlíte nebo necháte unést nesmyslem. Kreslíte prostory rukou? Kreslíte třeba na cestách? Jinak neumím, tak ještě podle pravítka. Ale to také rukou. Byl bych rád uměl kreslit lépe, než umím. Líbilo by se mi umět kreslit. Nemůžu ale říct, že bych kreslil rád. Vždycky je to pro mě nepříjemný okamžik donutit se něco nakreslit. Pokud kreslím samovolně, tak to je k ničemu. To si skoro zakazuju. Nejlepší kreslení je civět z okna. Když už se musí udělat ten obrázek, to je už utrpení. Bydlíte v domě podle vlastního návrhu? Bydlím v polovlastním, koupili jsme s kamarády starý dům a opravili si ho. Trochu. Je to prostor podle vlastního rozvrhu.

14 / 15

Ptám se, protože by zajímalo, zda by vás lákalo ověřit si vlastní ideje v praxi? Bydlet nějaký čas ve vlastním návrhu? Chtěl jsem vždycky, lákalo mě to, abych to co jsem udělal, zkusil na chvíli užívat. Neměl jsem dlouho takovou příležitost, kromě domu, který jsem udělal pro kamarády, které občas navštěvuju. Od jisté doby se to ale změnilo, protože jsem dělal i pro své tchány a tam jsme docela často. A pak máme ještě ten svůj dům, i když je to rekonstrukce. Dům tchánů znám dopodrobna a mám ho zažitý a jsem s ním docela spokojený. To je dům Lahev. Za velkou skleněnou tabulí v patře se mi dobře pobývá. Technický stav se pořád mění, ale to já už přehlížím. Nesleduju, zda někde něco odchlipuje, kde něco odpadává. Většinu toho přehlížím i doma, ale něco na vás občas zaútočí, na něčem ulpíte pohledem, a pak trvá půl dne, než se po práci uklidí.

A69 Jaroslav Wertig *1969

Prokop Tomášek *1969

Boris Redčenkov

Jak podle vás dnešní společnost vnímá architekta? Jaroslav Wertig (JW): Můžu být zcela konkrétní. Moje máma si myslí, že děláme garáže, a rozčiluje se, že bratranci nechci udělat garáž. Prokop Tomášek (PT): Je myslím několik převládajících modelů. Řada lidí si myslí, že architekt je odborník na reality. Další si myslí, že je to pán zodpovědný za fasádu. Vzniká to z toho, že většina opravdu neví, kdo je architekt. Pravda je, že ani já sám to občas nevím. JW: Příliš často platí stereotypní vnímání, takže architekt je někdo, kdo stavbu zkomplikuje a prodraží. Stará se o krásno a nic jiného. Boris Redčenkov (BR): V malém městě je úloha architekta širší. Tam si lidé uvědomují, nebo alespoň zastupitelé ano, že architekt je pro ně docela důležitá postava. Je schopen přeložit jim stavební zákon, dělat územní plánování, je schopen vysvětlit realitní vztahy. Naopak se stává odborníkem na spoustu věcí okolo, což není mnohdy ku prospěchu jeho vlastní práce. Získává totiž pocit, že rozumí všemu a ztrácí pud sebezáchovy.

*1969

16 / 17

Jak té roli rozumíte vy sami? Co zdůrazňujete, když prezentujete sami sebe? JW: Já se snažím prezentovat jako ten černě oblečený. Spousta architektů jich nosí černou, třeba Jean Nouvel snad jinou barvu nikdy na sobě neměl. JW: Já jsem dostal dokonce k Vánocům od kolegů knížku Why Do Architects Wear Black? Je to světový fenomén a nikdo neví, odkud pramení. Ptal jsem se i teoretičky módy Jany Máchalové, a také nevěděla. Chápu se tak: ten černě oblečený. Byla to totiž první informace, kterou jsme dostali na fakultě od starších. Kdo je černě oblečený, má jedničky. Černý rolák není oblečení, to je životní postoj, kterým se lišíme od stavařů. Když jsme se potkali s americkými investory, tak jsme měli „krizi“ identity, protože jsme si celou dobu mysleli, že jsme „architects“, ale jsme „designers“. Protože „architects“ jsou ti, kteří stavbu vymyslí a postaví a garantují, že tak bude fungovat. My jsme zaměření spíše na tu tvůrčí část, na koncepční část a předáváme projekční část specialistům, takže z jejich pohledu nejsme „architects“.

BR: V   USA architekti stavbu dodávají, jsou součástí procesu realizace. My jsme v pozici generálního projektanta u velkých zakázek. To znamená, že máme pod sebou celý balík specialistů a jsme garantem pro klienta. Ale že bychom dodávali stavby, to rozhodně ne. PT: Pokaždé je taky celý proces nastaven trochu jinak. Záleží na velikosti úlohy. Definice, co vlastně architekt dělá, se mi léty mění. Osobní definice, jak si ji tak postupně otesávám, zní: architekt by měl pomáhat definovat životní prostor. Může architektura výrazně ovlivnit život? Má podle vás velkou sílu měnit kvalitu života? JW: Jednou jsem psal klientovi do marketingových materiálů, že si nemyslíme, že architekti jsou ti, kteří určují kvalitu života. Ano, z hlediska bydlení jsou to oni, kdo může přispět ke komfortu života. Ale šťastní lidé mohou žít v úplně blbé architektuře. Koneckonců my jsme si sami koupili barák od neznámého architekta z roku 1997. Taková retrospektivní postmoderna s kulatými okénky s vloženými mosaznými kříži. Neprezentujeme se s ním, ale je naprosto demoralizující, jak pohodlně se v něm bydlí.

Takže komfort bydlení nespočívá v kvalitě a osobitosti návrhu? BR: K  omfort je skrytý ve více aspektech, nejde jen o design. JW: Ten dům neřekne, kdo jsme nebo jaké hodnoty vyznáváme, ale je to zkrátka pohodlné. BR: N  a druhou stranu lze posouvat jednotlivé kategorie bydlení, veřejného prostoru podle sebe a někdy to chování lidí ovlivní, nějak je to motivuje k určitému jednání. JW: A  by tě ale někdo nenapadnul, že chceš prostředím vychovávat! BR: V této souvislosti jsme mluvili mezi sebou o firmě Apple. Otázka, zda se to lidem bude líbit, nehrála zásadní roli. Udělali to tak, jak nejlépe uměli. A to posunulo vývoj počítačů a přitom lidé se museli učit, že to může být jinak. Až následně zjistili, že je to velmi příjemné a zvykli si na to. Zapomněli na věci, které se jim do té doby zdály důležité a o kterých tvrdili, že by je nikdy za jiné nevyměnili. Analogicky lze tak uvažovat o roli architekta. Řekněme, že rozkrývá odlišné cesty. Ukazuje na věci, které jsou skryté a lidé je nemají vůli číst. Teď mám ale na mysli

18 / 19

spíše městský prostor než barák. Tam se to týká prostoru, protože spousta lidí nemá představivost a uvidí to až díky architektovi. Když přijde klient s vlastní představou, snažíte se jeho představu změnit? PT: Je to případ od případu. Někdy je klientské ego více zbytnělé a prostupuje do návrhu více. BR: O  tázka je, zda s tím člověk navážete kontakt. Také se stane, že to nejde. A tím nemyslím, že my bychom si zatvrzele tlačili svoji vizi a klient tu svou. Prostě si nerozumíme a nelze najít průnik myšlenek. PT: Poznatků z praxe je mnoho a těžko to zevšeobecnit. Moje zjištění z poslední doby je, že haló efekt, který vznikne z prvních setkání, by se měl hodně poslouchat. Občas totiž podlehnete mámení, že klient snese více, než vypadá. Že je schopný přijmout odvážné řešení, když mu člověk vysvětlí, co to obnáší. Jenže když to nesedí jeho naturelu, je hloupost mu to nutit. JW: Máme tuzemskou klientelu. To jsou lidé vyžadující změnu, a pak volí v prezidentské volbě Zemana.

PT: M  ám několik čerstvých docela nepříjemných pravd. Jedna firma, která se prezentuje velice „crazy and young“ atd., vůbec taková v podstatě být nemusí. Je to jenom pozlátko. Očekával jsem, že budou chtít něco právě v tomto smyslu, aby to odpovídalo jejich firemnímu charakteru, tak nakonec se ukáže, že jsou to úplně konzervativní lidi. Jejich vlastní slova pro ně vůbec nic neznamenají. A takhle je to s hodně lidmi. Řada lidí si přeje domem splnit svoje sny. Mají třeba i ambice udělat si z toho dobrodružství, chtějí si vystřihnout působivé gesto. Při lámání chleba se pak ale projevují jejich paneláková stigmata a různá jiná normalizační dědictví. Zakořeněná malost. BR: M  ám pocit, že architekt je v oblasti rezidenčního bydlení takový zprostředkovatel pocitů a snaží se definovat klientovo podvědomí. Mně dělá větší radost, když lidé jsou v baráku od nás šťastní. Je špatné, když barák za rok celý přestaví. Ve většině domů, které jsme dělali, lidé bydlí a jsou tam šťastní. Abychom toho dosáhli, museli jsme z nich vytáhnout, co považují za životní štěstí. Není na závadu, když jsou schopní atmosféru popsat

20 / 21

nebo rovnou ukázat na příkladu. To je lepší, než když se věc rozeběhne špatným směrem a oni jsou pak překvapení, protože výsledku nerozumí. O tom mluví Juhani Pallasmaa – architekt je něco jako psychoanalytik, který se snaží pomoci vytvořit to pravé prostředí pro daného jedince. BR: D  omy vznikají vždycky s někým konkrétním, mají stanovený program konkrétním člověkem. Pokud mám v hlavě úžasnou myšlenku bez vztahu ke konkrétnímu projektu, tak se příliš často nestává, že právě ta je tím nejvhodnějším řešením, že zapadne do místa a programu konkrétní úlohy. Naopak je lepší příběh vzniku stavby generovat ze dvou směrů. Naslouchat klientovi a mít vlastní představu. Vždycky je ve výsledku stavba prolnutím představ více lidí a to může vést v případě tvůrčího porozumění k úžasným věcem. Lepší je banální dům, kde je soulad, než gesto, kde to dře. JW: Ani gesto není vždycky špatné. PT: J  e docela těžké přijít na to, co člověk opravdu chce. Někdy jsou informace od klienta zavádějící. Nejhorší je ovšem klient bez názoru.

Nebo klient s názorem vytvořeným na základě toho, kolik lidí řekne, že je to dobré. BR: V tom případě je důležitá důvěra vůči architektovi. Je přirozené, že nelze rozumět všemu, a když nerozumím architektuře, je důvěra v architekta nutná. Důvěra, jak z vlastní zkušenosti vím, se získá nejlépe diskuzí nad projektem. PT: Je důležité co nejpřesněji vědět, co klient chce. Je to um ve smyslu umění ptát se. Klient vždycky něco chce samozřejmě. Chce pár pragmatických věcí jako vysouvací regály nebo když natáhne ruku, aby tam byla plošinka na šampus. Ovšem tady je třeba být obezřetný, protože pokud se z těchto malých štěstíček složí dům, je to slátanina. Zde docela prosvítá role architekta. JW: Já bych se nerad pasoval do role psychoanalytika, který umí prostě prostřednictvím lidí vyprojektovat barák. Dělám to vždycky tak, jak bych to dělal pro sebe. Do jaké míry se shodnu s klientem, to je míra porozumění. Těžko udělám něco, s čím se neumím ztotožnit, nebo co se mi prostě nelíbí, tak aby to ve výsledku bylo skvělé.

BR: T  o je pravda, nelze prostě říci, že architekt jen vytáhne dům z „podvědomí“ klienta. Přínos architekta je, že i když naslouchá klientovi, udělá dům podle vlastních měřítek. Architekt si nastavuje měřítka. JW: Existují ovšem i architekti, kteří si klienty podmaní a vychovávají je. V českém prostředí je to například Ladislav Lábus. Ne každý to umí. Já nesvedu být pro klienty taková autorita. PT: Závidím mu, že to tak umí. Současně je jasné, že je to jen určitý segment lidí, kteří si ho právě proto vyhledávají. Jeho architektura je oslovuje, takže je manipulovat nemusí. BR: V našem případě je to složitější. Naše jednotlivé domy jsou docela neporovnatelné. Když se řekne Lábus, tušíte, o jakou atmosféru jde, dokážete si ho spojit nejen s konkrétními domy, ale i s abstraktnější představou atmosféry domu. To myslím v našem případě možné není. Když nás osloví člověk s domem v horách nebo vedle paneláku, domy by měly být jiné. Zajímalo by vás bydlet ve vlastním domě, který původně byl stavěn pro někoho jiného? Zakusit po čase, zda se stavební idea osvědčila?

BR: N  aše domy naplňuje dost odlišný standard bydlení, než máme my. Na to bych byl docela zvědavý. (smích) PT: Myslíš, že bychom se měli nastěhovat do správcovského bytu? Stačilo by to k prožití stavební idey? BR: A  le vážně. Větší potíž myslím je, že člověk ve vlastním domě ví, jak by to mělo být ideálně a jak by to ještě předělal. Ovšem to by pro mě osobně znamenalo, že bych musel předělat všechno. Takže to raději nechávám, jak to je. Kolorit života obsadí i ty kulisy, které mu třeba úplně nevyhovují. Sžijete se s daným stavem, i když snadno bych navrhl lepší koupelnu nebo lepší kuchyň. JW: Za sebe bych jen těžko dokázal definovat, co je pro mě hotový návrh. Když vím, že to dělám pro někoho jiného, je to pro mě osvobozující. Kdybych věděl, že tam doopravdy budu bydlet já, tak to nikdy nedodělám. U předchozího bytu jsem měl spousty variant, jak bych ho upravil. Nikdy žádná nebyla poslední. Každou chvíli to bylo jinak. BR: P  roto architekti dávají raději dělat vlastní dům kolegovi.

22 / 23

Můžete prosím shrnout, jaké hlavní kvality by měl dům mít? BR: C  o sjednocuje naše domy, je spojitost s místem. Jednotlivé domy a prvky se spojí navzájem a vznikne reakce, která dá příběhu domu smysl. To mi přijde na domě důležité. Nazvěme to autenticita. Jestli je tam bude větší nebo menší míra prosklení, to se nedá říct dopředu. Záleží na konkrétním prostředí. Když člověk sedí v křesle a vnímá vnitřní a vnější prostor a další sounáležitosti. Někdy to vede k tomu, že zahrada a dům tvoří velkou elipsu, jinde krabičky na sobě. PT: Š  těstí je podstatné. Spokojený život. Nic jiného mě nenapadá. Je důležité, aby barák poskytoval existenciální oporu. JW: J  á mám jeden pocit, který myslím, že pořád hledám. Pocit z dětství, kdy zapadá slunce a svítí do místnosti, kde usínám, a pod okny se vrací lázeňští hosté z hospod a zpívají si. Západní slunce nízko nad horizontem propichující byt téměř vodorovně zlatým světlem. Vedle v pokoji jsou máma s tátou. To je pocit naprosté harmonie a bezpečí. Pro mě hledání tohoto konkrétního pocitu znamená

hledání správného světla, postavení ke slunci, ale i k městu. Necítím se úplně dobře na samotě izolovaný od pospolitosti. Mě pospolitost neruší. Jsme z Františkových Lázní, tam byla každý den neděle. Nikoho netrápilo cinkání tramvají nebo továrny. Nás rušili jen opilí lázeňští hosté vracející se ze Selské jizby. To zakládá jiný vztah k městu, než kdybych vyrůstal třeba v Plzni. Je architektura umění? PT: Já bych si to hrozně přál. Ale skutečnost to často maže. Je to umění sbírání relevantních informací a nakládání s nimi. Je důležité dát informace dohromady a dokázat z toho ten výsledek vysochat, aby to bylo umění. A pak je dnes architektura také umění nezešílet. Dnes klasická dávka kreativity, to, že někdo myšlenku nakreslí, je deset procent. Zbytek je boj s ekoteroristy a mnoha dalšími. Je těch deset procent nejdůležitějších? PT: Možná. Těch prvních deset procent musí být silných a konceptuálně neotřesitelných, že se zbylými devadesáti se může dít téměř cokoli, ale

i tak udrží dům celek a jednotu.  nes je třeba počítat se scénáři potíží a stojí D za to si snad už i dávat do portfolia dovedností, že je umí někdo zvládnout. Dnes řadu klientů nezajímá ani tolik, zda umíte navrhnout dobrý barák, ale zda „umíte Prahu 4 nebo Prahu 5“. Umění je to i ve smyslu prosadit svoje myšlenky a dokázat je obhájit. Slušně obhájit, podotýkám. Pokud je to navíc krásná věc, je to přímo kosmická událost. JW: Já to mám odlišný pohled. Myslím, že architektura není umění, stejně jako je otázka, zda je umění vařit, šít nebo umývat auta. Vždycky je možnost, že do toho člověk dává něco navíc, než je obvyklé, něco ze sebe, přesvědčení, jaký by svět měl být. A něco proto aktivně dělá. Přesněji bych řekl, že architektura nabízí prostor proto, aby se tam uplatnil umělec. Disciplína jako taková uměním není. Jak na základě zadání vzniká první idea návrhu? PT: Když jsme dělali větší projekty, tak jsme se všichni tři bavili nad projektem a bylo to nutné i proto, aby to šlo koncepčně uhlídat. Dnes máme několik desítek drobných zakázek, které

se překrývají a prolínají a prochází různými obdobími od hibernace a klinické smrti k oživení. Musíme na to reagovat. Mohou to být drobné věci a, i když nás baví, už si nemůžeme dovolit, aby nás zaměstnávaly všechny. Je to i kontraproduktivní. Názorů je možné mít mnoho a člověk stárne a ego mu bytní… BR: S  tále čelíme soutěžním výzvám. V takové situaci se snažíme řešit věc dohromady. Dříve to zůstalo ve spojení se všemi, dnes se to rozpadne na jednotlivce. Stále ale ctíme společnou práci v tom smyslu, že s kolegy projekt koriguji, respektive hlídám tak, zda se návrh neřítí někam do nebezpečí. Člověk na to není sám a další názory jsou dobré. Stačí, když jde někdo z kolegů kolem a řekne, že jsme tam nějak ujeli. Otevře se diskuze, kde se to buď vysvětlí, anebo se to na základě této diskuze upraví. To je výhoda spojení architektů, kteří si důvěřují. Člověk musí být silný, aby neustrnul ve svých pohledech na věc. PT: Myslím, že si pomáháme, když někdo tápe. Dříve to fungovalo opravdu tak, že jsme se sešli nad jedním papírem a pohádali jsme se. To bylo až šíleně kontraproduktivní, když to vidím dnešním

24 / 25

pohledem. Sice jsme udělali stohy variant, ale výsledek nebyl vlastně žádný. JW: V  ěci z té doby byly dobré právě proto. Byly uhlazené, ale hospodářský výsledek byl mizerný. BR: P  rolnutím různých pohledů vzniklo něco osobitého. Každý z nás má vlastní zkušenosti, které se na jednom návrhu spojily ve shodě, která byla víc než jenom jejich součet. Bylo tam ono těžko definovatelné něco navíc, co člověk sám nikdy nedosáhne. Člověk sám sobě snadno uvěří a prostě mu to uletí. PT: Z  áleží také hodně na zadání. Na to nesmíme zapomínat. Soutěž děláme stále tak, že se sejdeme všichni tři a nahodíme svoje myšlenky. Když je ale konkrétní klient, jde za ním jeden z nás, aby si vyslechnul požadavky a zadání. Je to jiná úroveň ponoření se do daného úkolu. Ti další nejsou přímo napojeni na klienta. Když se k tomu přidají, mohou udělat gesto, ale postrádají právě přímou zkušenost s klientem. U rodinného domu s tisícem metrů čtverečních jenom pochopit program je náročné. BR: T  eď děláme jeden menší domek pro jednoho společného známého. Pustili jsme se do toho

všichni tři a klient je z toho dost nešťastný. Zvlášť když nás vidí se dohadovat. Má tvůrčí proces doslova naservírovaný před očima. A myslím, že ho to už ani nebaví. (smích) Kreslíte na začátku projektu rukou? JW: Nikdo z nás nekreslí v počítači. Já nekreslím snad už ani rukou. BR: Už jenom slovem. (smích) Jinak než rukou to ani nejde, ne? PT: Kresba to není umělecká, ale jde o to, aby měla výpovědní hodnotu. A pak je tu praktická rovina. Potřebuju na stavbě nakreslit detail, tak je zbytečné, abych to nosil do ateliéru a dělal to v počítači. Namístě to udělám hned do stavebního deníku a domluvím se zedníky. BR: Spontaneita myšlenky se dosáhne na papíru, to přes dráty není možné přenést. Kdybych přišel o možnost pracovat na návrhu rukama, pak by to bylo složité. Někdy hledání probíhá jenom tím, že čmárám tužkou. Není to dobře nakreslené, ale je to uvolňující. Někdo umí definovat myšlenky rovnou, někdo musí hledat. JW: Problém počítačů je jejich exaktnost. Ta nedovolí udělat chybu, která je často podstatná.

U studentů a i v našem ateliéru je to vidět. V počítači to musí být domyšlené. Přímky se vždycky musí protnout v jednom bodě. Exaktnost neumožní chybu a nutí lidi uvažovat v takové hloubce přesnosti, že je těžké se od toho konkrétního řešení odpoutat a zkusit jinou variantu. Ani nepracují s variantami, když už se dostanou do takové míry přesnosti. Ztratí energii. Když to děláte rukou s chybami, otevírají se nové možnosti a vrstvy. K tomu se s počítačem nikdy nemůžete dostat. PT: Práce s počítačem vyvolává změnu přístupu, všimnul jsem si toho také v hudebním studiu. Skvělý muzikant s monitorem před sebou, když se pustí do editování hudby, přestane myslet jako skvělý muzikant. Stává se z něj člověk obsluhující software, provádějící úkony podle návodu a možností programu. U architektů je to stejné. JW: Ale zase někdo říká, že je jenom třeba s tím umět zacházet tak dobře, aby to nesvazovalo a neomezovalo. BR: Tužku a papír taky máte vždycky u sebe. Nemusíte sedět nikde u stolu.

Máte nějaký oblíbený materiál? PT: Myslím, že je nám to jedno. BR: N  a jednom našem domě v Tróji jsem si uvědomil, že forma by měla obstát bez ohledu na materiál. Někdy je třeba dělat změny vlivem okolností a volit třeba méně nákladná řešení. V pohledovém betonu by ten dům byl lepší a mělo by to hloubku v povrchu. Nakonec ale jsme si uvědomili, že když se to udělá v omítce, dům má stále výpovědní hodnotu. To se nám stalo u více projektů. PT: Nikdy neuvažujeme až tak prvoplánově, že materiál bychom vnímali jako dekoraci. JW: Chtěli jsme si vyzkoušet udělat rodinné domy ze dřeva a developer nám to zamítnul. Tvrdil, že Češi potřebují, aby to byl solidní materiál, na který když se zaťuká, tak nebude dunět. BR: R  adost z fyzické podstaty materiálu jako u dřeva, kamene, betonu, ta je architektovi vždycky příjemná. Je příjemné s nimi pracovat. PT: Otázka je, z čeho dneska domy vůbec stavět. Eurookna a všechno euro je hnus. Před deseti lety mělo eurookno ještě docela solidní profil a mělo i nějaký slušný detail. Dělalo se i více typů profilů. Dneska už existuje jenom jeden

26 / 27

typ eurookna, který vypadá jako z těsta. Hlavně že splňuje parametry záruky povrchu na tři roky atd. S každým materiálem je to stejné. Když si vezmete škálu materiálů, z kterých je možné dům poskládat, aby to bylo ve shodě s úředními předpisy a developerem, kolik jich je? Moc ne. JW: K  dyž jsme vyšli ze školy, měli jsme ambice vykoukané ze zahraničních časopisů jako Detail. Šli jsme do západních Čech, kde ovšem řemeslo bylo úplně mrtvé. Začali jsme tam návrhy realizovat a bylo jasné, že to nemůžeme postavit podle toho, jak jsme to viděli v časopisech. Museli jsme se přizpůsobit technologické realitě, která tu byla. Z banálních postupů, které zedníci ovládali, jsme zkoušeli něco udělat. V banalitě jsme hledali eleganci, něco mimořádného. To trvá dodnes. Musíte z toho, co tady má k dispozici každý architekt, udělat něco osobitého, něco, co poctí člověka, pro kterého to děláte. BR: V  edle developerských projektů si držíme práci s individuálními klienty. Takového klienta můžete přesvědčit pro něco, co nemusí úplně odpovídat evropským standardům. Nebývá to ovšem často. Rizika, byť třeba jsou jenom

v teoretické rovině, jsou pro většinu lidí odstrašující. Když jsme na začátku pracovali v Chebu se sklem, bylo to svobodné. Dnes je daleko více omezení. Musíme platit velké pojistky, aby bylo možné alespoň něco mimo standard. Řekneme, udělejte to, a když to nebude fungovat, jde výdaj na nás. To je úroveň, které jde dosáhnout jenom v individuálních projektech. U developerských je to naprosto nepřijatelné. JW: Pro pěší zónu v Chebu, kterou jsme dělali z dotací EU, jsme vymysleli lampy, na kterých běhaly informace. Vymysleli jsme prototyp pro konkrétní místo. Měli jsme s tím hrozné potíže, protože pokud to mělo být uhrazeno z dotačních peněz, musel být použit jen certifikovaný výrobek. A zařídit certifikát pro takový výrobek je nesmírně nákladné. Nutili nás proto, abychom koupili standardní prvek, který tam umístíme místo našeho vlastního návrhu. BR: Najít cestu v této legislativní svázanosti je umění, architektura je v tom umění hledání uliček. Dnes jsou lampy na místě a nikdo si nestěžuje.

Můžete porovnat prostředí západních Čech a Prahy? JW: Na periferii se vedou velké války o malé věci. V Praze se vedou války o trochu větší věci. Efektivita válčení je v centru lepší. Přesvědčit lidi o něčem nestandardním na periferii nám dalo daleko více práce. Publikum v centru je trochu kultivovanější. Na druhou stranu se nám podařilo v Chebu si vydobýt pozici, kterou v Praze nemáme. Tam jsme hvězdy, v Praze jsme jedni z mnoha. BR: D  ruhá strana mince je, že když jsme tam na konci 90. let přišli, jezdili tam za námi lidé z Prahy a my je tam prováděli po drobných stavbách. Když jsme odešli do Prahy, rodný kraj nás začal daleko více oslovovat, ptát se nás na názor, dávat nám zakázky. Dnes tam děláme docela dost věcí. Naše pozice je silná. Když jsme tam byli a pracovali s velkým nasazením a srdcem na dlani, tak nás nikdo neslyšel. Říkal nám to už Ladislav Lábus na škole, že doma nikdo není prorokem. JW: My jsme se dostali k velkým projektům v západních Čechách až z Prahy. BR: A   to je právě škoda. Většinu tohle prostě odradí. Malé regiony nemají nikoho, kdo by tam udržel

úroveň stavění. To jsme vždycky chtěli. Být navázaní na Prahu, dělat v Praze výstavy, ale zůstávat v Chebu. To ale bylo neudržitelné a museli jsme do Prahy odejít. JW: Mělo to i pozitivní stránky. Odešli jsme z centra na okraj, takže přece jen jsme se dostali k věcem, které stejně staří kolegové v Praze neměli šanci získat. V západních Čechách práce byla. Podařilo se nám vybudovat si reference, díky kterým jsme se vrátili zpět do Prahy. BR: T  aké jsme tam znali lidi a byla doba, kdy lidé začali mít peníze a chtěli stavět svoje věci. Existuje něco jako současná regionální západočeská architektura? BR: K  dyž jsme pracovali blízko hranic, na urbanistických projektech jsme spolupracovali s německou stranou. Párkrát jsme se potkali s architekty jako Brückner & Brückner, kteří jsou v Bavorsku docela známí a pracují v téhle příhraniční oblasti dlouhodobě. Vytváří tam autentický a docela vysoký standard architektury. Na německé straně je tradice, lidé mají na co navazovat a nemají důvod odcházet. Není to periferie. Na naší

28 / 29

straně je po dvaceti letech kraj Sudet pořád zapomenutý. Těžko se hledají kořeny. Těžko se vytváří něco, co má kontinuitu. JW: T  o není jen posledních dvacet let. Od doby po druhé světové válce je to kraj stále vytržený z historického kontextu. BR: J  e to hodně uzavřený kraj. Nikdy jsme se neznali s architekty z Karlových Varů nebo z Plzně. Na to region doplatil. Nikdy tam nevznikla širší diskuze, lidé si pořád hlídali jenom svoje malá políčka. Nevznikla žádná spontánní a logická platforma, která by se věnovala třeba lázeňské architektuře. PT: V  ezměte si, kolik procent stavební produkce tam ovlivňuje architekt. Dvě procenta? Většina jsou katalogové domy a připočtěte štěstí v neštěstí, že řada lidí pracovala v Německu a museli si vybudovat obraz vlastního postavení. BR: T  ento trend byl znát vždycky po otevření ročenky české architektury. Jako kdyby existovala nějaká linie za Prahou a směrem na západ nic nebylo, nic kvalitního nevznikalo. Jenom občas my s něčím v Chebu jsme se tam objevili. Byli jsme z celých západních Čech sami. Ale zlepšuje se to.

JW: L  adislav Lábus dostal na komoře architektů, když byl garantem vzdělávání, úkol zjistit možnosti, zda by šlo otevřít fakultu architektury v Plzni. Zkrátka proto, že bylo známé, že je to oblast stojící mimo hlavní proudy. Produkce architektury tam neodpovídala ekonomickému a sociálnímu potenciálu. V tomto ohledu je to pořád zastrčený kout republiky. Dlouhodobě je to neudržitelné, protože kulturní střety etnik tam Češi prohrávají. BR: Můžu to popsat několika termíny. Vykořeněnost, neschopnost navázat na tradice, ukázat, že jsem zpátky… JW: Ano, uchopit prostor jako vlastní rozhodně chybí. BR: C  elý Cheb má jen několik restitucí, všechno patří obci. Veřejný prostor není důvod kultivovat, protože parter nemá svoje majitele. Jsou to jen krátkodobí nájemníci. Jejich ambice je hrozně nízká. Chtěli jsme na začátku, aby Cheb a Františkovy Lázně byly zase viditelná města. Nikdo o to ale nestojí. Nikdo nechce vytvořit kulturní region, jakýsi „západní Krumlov“. My jsme měli takovou ideu. Byť ale sebevětší patriot, nikdo tam není

schopen přínosu, který by přesahoval dopadem jednotlivce. Nevím, čím to je. JW: Tím, kdo to kolonizoval? Je to dané i českou mentalitou. My nevytváříme interaktivity jako Němci. My nemáme tendence se sdružovat a kooperovat, vytvářet synergie. Obzvlášť v případě architektů, u kterých jsou individuality vypjatější. Žádný lokální architektonický dialog, žádné regionální hnutí vycházející ze současného stavu prostředí tam třeba není. Pokud něco takového vůbec vzniklo, zpravidla to přicházelo z Německa. BR: Ovšem pak jsme byli paradoxně někdy zklamaní, protože to nemysleli úplně vážně. Oni můžou žít bez nás. Peníze jsou zrcadlové, čekali jsme dialog s německým kolegou, ale on jen potřeboval partnera, aby dosáhl na dotaci, o tvůrčí dialog mu zase tolik nešlo. Někdy to bylo smutné, protože by bývaly mohly vzniknout věci, které by byly významné a samotný region by překročily. Nedopadlo to tak. JW: Souvisí to také s tím, jak se u nás žije. Architekt, nebo jakýkoli člověk pracující hlavou si nevydělává tolik, aby měl volný čas na aktivity právě takového typu. V Německu

vyžijí bez obtíží s penězi za daleko méně odvedené práce, a tudíž mají více volného času na sdružování, vytváření spolků a společenskou komunikaci. My na to bohužel zkrátka nemáme čas. Srovnání s Německem v tomto ohledu není dvakrát povzbuzující. Zajímáte se o evropský kontext své práce? Byli jste nominováni na Cenu Miese van der Rohe… PT: Se samotnou cenou to ale není čistě jen o architektuře. Vliv tam mají i jiné faktory, včetně třeba politiky. Společensky hodnotné stavby bývají často oceňovány. Je jasné, že nás potěší nominace a zajímají nás naše stavby v kontextu evropského srovnání. Ale jen do určité míry, není to náš cíl. JW: Ani jeden z nás není velký cestovatel nebo světoběžník. Nemáme dlouholeté zkušenosti se životem v zahraničí. Jsme zahledění do problémů naší kotlinky. Proto se ani nevztahujeme intenzivně k tomu, co se děje v zahraničí. Když vystrčíme nos za hranice, jsme vždycky překvapení. Pomáhal jsem dávat dohromady výstavu Intercity: Berlín – Praha, kde se srovnávaly stejné generace

30 / 31

českých a německých umělců – designérů, výtvarných umělců a i architektů. Vytipovali jsme si německé architekty, které jsme chtěli konfrontovat s českými. Jeli jsme se do Německa podívat a byl jsem překvapený, že po letech, kdy jsme se cítili jako chudí příbuzní Němců, lidé v naší generaci v Německu neměli realizace jako my. Někteří neměli realizace skoro žádné. My jsme si tady u nás během několika let boomu užili stavění, to na jejich straně chybělo. Zajímavé je, že s tím málem, co udělali, bez problémů dobře přežívali. PT: Žádné realizace, ale ze společných schůzek odjížděli v porsche. (smích) JW: Jednou se nám stalo, že nás pozvali do Itálie, kde navrhovali novou zábavní umělou lagunu u Benátek. Vyzvali asi deset evropských architektů naší generace, aby tam postavili jednotlivé pavilony na laguně. Vytvořila by se sbírka architektury naší generace. Nás si vybrali jako jediné z východního bloku. Všiml jsem si, že vůči nám mají stále předsudky. Když jsme ale prezentovali, co jsme už postavili, chování vůči nám se zcela proměnilo. My se příliš o svět nestaráme a on se nestará

o nás. Co děláme, neděláme proto, abychom s tím někde v cizině ohromovali na titulní straně časopisu Domus. I tak se to občas povede. To je dané tím, že se snažíme být autentičtí. Potom je poptávka. PT: Jednou vyšel náš profil v korejském časopisu. Máme několik zvláštních publikací třeba v časopisech z arabského světa. BR: K  dyby nepřišla krize, třeba bychom už nebyli ani v Praze. (smích) Dlouhodobě se snažíme pracovat v pohraničí. Vracíme se k tomu, že jsme tam chtěli původně dělat více urbanismus a krajinné zásahy než stavět konkrétní domy. To je totiž především to, co tam nefunguje. Pět šest let děláme víkendové workshopy se studenty v západních Čechách. Tam cítíme, že postrádáme kontakty směrem ven. Bylo by dobré, kdyby tam byli studenti z Mnichova nebo Berlína. Osobně mi vadí, že „svět“ více neznám. Byl bych rád, kdyby se dařilo oslovit lidi z ciziny, aby jezdili k nám. Architektura zrovna v tom regionu je mezinárodní, česko-německá. Je škoda, když tento dialog bezprostředně nefunguje.

Inspiruje vás historie architektury? JW: Jak kdy. Pokud z ní lze ještě něco vykrást, tak mě zajímá. Jinak prosazuje člověk sám sebe. PT: Vždycky najdete srovnatelné věci v minulosti. Všechno, co je nové, je zapomenuté staré. A jak přišlo na ideu domu jako spirály například? BR: T  o bylo hodně dané pozemkem. PT: Je to náš častý motiv. Práce s pozemkem, jak ho spotřebujeme, zda na něj umístíme jen jednu hmotu a zbytek necháme jako volný prostor. Na takových pozemcích zůstane často zahrada, která není ale zahrada, jen zbytek pozemku monitorovaný sousedy. V případě tradičního urbánního schématu byly domy malé fleky uprostřed parcel. Tak to dnes ale není, proto se dnes snažíme najít jiný způsob spotřebování parcely. Tato konkrétní nenabízela žádné další kvality, jako třeba výhledy, ani zajímavá sousedství. Je to placka v satelitu, a tak koncept je postavený na tom, že dům se zatočí sám do sebe a vytvoří si příležitosti, na co se dívat sám. Dům si jednotlivé vrstvy vytváří a spotřebuje celou parcelu. Vrstvy jsou i vrstvami intimity. Na základě toho vznikl

32 / 33

funkční diagram, který přepisoval intimitu do provozního schématu od nejšpinavějších po nejčistší prostory. BR: A   v historii jsi to nikdy neviděl. (smích) Historii zase tolik neznáme, ani historii Chebu úplně podrobně neznáme. Ale řekl bych, že i paradoxně díky tomu můžeme vnímat důležité body dnešního města. Nejsme zasažení historií v tom smyslu, že víme, že na tomto místě bývala kašna, tak ji obnovíme, i když z dnešního pohledu fungování městského prostoru je to nesmysl. Největší energii nám dává překonávat zažité chyby. Vnímáme historický kontext a snažíme se mu neškodit. Pěší zóna v Chebu je vnímána jako kontroverzní projekt, ale my to bereme jako věc pokornou. Do sebe vtahuje zakořenění lidí ve formě historiogramu. Vyzýváme kolemjdoucí, ať si přečtou, jak byl Cheb významný v historii, a ať si najdou vztah k místu, kde žijí.

Alexandr Skalický *1958

Pocházím z Náchoda. V Náchodě je stavební průmyslová škola. S působením této školy souvisí skutečnost, že zde bylo vždy několik projektových kanceláří a hodně projektantů. Když jsem studoval na fakultě architektury v Praze, vůbec jsem nepředpokládal, že bych se mohl vrátit do Náchoda a zde pracovat jako architekt. V regionu mi chyběli architekti, kteří by mě zaujali, a stavby, které by mě inspirovaly. Po dokončení školy jsme ale my, studenti z regionů, měli starosti spojené s hledáním zaměstnání. O rok dříve došlo ke zkrácení studia z šesti na pět let a souběžnému absolutoriu dvou ročníků studia. Vše tehdy bylo nastaveno „plánovitě“, a to včetně tabulkových stavů určujících počet pracovních pozicí v projekcích. Nakonec jsem začal pracovat v Trutnově, v pobočce Stavoprojektu Hradec Králové. Tedy projektové

kanceláře s krajskou působností a zaměřením na občanskou vybavenost. Vzhledem k úrovni tehdejší architektonické produkce v kraji (jak se mi jevila očima čerstvého absolventa) jsem pracovní místo nepovažoval za příliš perspektivní. Řada mých spolužáků však dopadla mnohem hůře a vlivem okolností se musela vrátit zpět do měst, odkud pocházeli, a pracovat v  projekcích spojených například s místními stavebními podniky, kde se žádná architektonická tvorba nepředpokládala. Trutnov není daleko od Náchoda. Vzhledem k možnostem doby bylo nutné dojíždět do práce hromadnou dopravou a stejným způsobem jezdit po jednotlivých zakázkách. Vše bylo časově velice náročné a únavné. Vydržel jsem tento režim dva roky a potom se vrátil do Náchoda, kde měl jednu z poboček Sportprojekt Praha. Z dnešního pohledu již nevnímám své začátky v Trutnově tak kriticky. Starší kolegové nás v té době brali opravdu jako začínající spolupracovníky a bylo možné se seznámit s „technickou stránkou“ projektování. Tedy v jakém měřítku navrhovat stavby, aby bylo možné návrh převést do prováděcí dokumentace, a jak udělat prováděcí dokumentaci, aby bylo možné dům vůbec postavit.

34 / 35

Architektura není jen vizuální stránka domu nebo technické kreslení výkresů. Nejcennější na architektuře je způsob, jak architekt uvažuje o zadání stavby, o prostředí, o konstrukci a také o „individuálním“ vzhledu domu. Taková komplexnost vytváří z návrhu důslednou koncepci a umožní v konečném výsledku přesvědčivé a původní řešení. Právě komplexní uvažování o architektuře a stavbách jsem se v regionu neměl kde naučit, protože jsem nemohl být v každodenním kontaktu s lidmi, kteří takového komplexního uvažování o architektuře byli schopni. Výhodou práce ve Sportprojektu bylo, že měl regionální pobočku v místě, kde jsem měl zázemí, a také ve skutečnosti, že jsem na projektech mohl pracovat zcela samostatně. Mohl jsem se proto již od svých počátků snažit uvažovat vlastním způsobem. S architekty, jejichž tvorba mne zajímala, jsem se snažil být alespoň v občasném kontaktu nebo s nimi písemně korespondovat. Všechno to byly velké osobnosti. Také proto má pro mě velkou hodnotu vytváření vlastního výtvarného názoru. Zakládám si na tom, že ve svých návrzích postupuji od projektu k projektu dál a dál, snažím se své uvažování o architektuře a prostředí rozvíjet a stále

Máte velký zájem o výtvarná umění? Proč jste nešel studovat architekturu na vysokou školu s uměleckým zaměřením? O možnosti výhradně uměleckého zaměření jsem ani neuvažoval. Je to opět dáno tehdejšími podmínkami. Dnes mám dojem, že architektonické školy přijmou většinu zájemců o studium. Tehdy byla situace jiná. Na školy s uměleckým zaměřením bylo velmi obtížné se dostat. Ani přijímací zkoušky na Fakultu architektury ČVUT nebyly jednoduché. Na střední škole mi pedagogický poradce přímo rozmlouval, abych se hlásil na architekturu, radil, abych si vybral jinou školu. Chtěl jsem architekturu opravdu hodně dělat, proto jsem se přihlásil na ČVUT, kde byla pravděpodobnost přijetí na studium větší proti školám s uměleckým zaměřením.

v něm pokračovat. Nejdříve mě inspirovala japonská a později především holandská architektura. Dnes vnímám dům jako stavební strukturu s jednoduchým konstrukčním systémem, který snese případné uživatelské změny v průběhu času, a současně jako objekt s plynoucím prostorem a pocitem specifické atmosféry. Ke své nynější představě jsem se ale dopracoval postupně a hlavně až po roce 1990. Po změně společenského systému v roce 1990 již nemělo smysl se z Náchoda za prací stěhovat. Základní technické prostředky a pracovní podmínky se výrazně změnily. Bylo možné si prostě koupit auto nebo zřídit telefonní linku! To sice vypadá úsměvně, ale na tehdejší dobu se jednalo o velkou změnu, protože najednou nebylo problémem mít zakázky po celé republice a za investory a na stavby zajíždět. Nyní je situace opět jiná, protože jsou zde nové technologie a vše je díky internetu snadno dostupné.

Vztah umění a architektury má několik rovin. Je architektura umění? Pro mě je architektura uměním. A rozvedl bych to následovně: pokud architektura je kreativní, pak je uměním. Pokud není kreativní, není uměním. Současně hraje velkou roli množství projektů,

36 / 37

na kterých ateliér pracuje. Pokud architekt vede velký projektový ateliér, je z velké části manažerem kanceláře a navrhování domů musí přenést z velké části na kolegy z kanceláře. Zaleží, do jaké míry architekt dokáže myšlenkově vést svou kancelář a zabránit jejímu názorovému ustrnutí. Lze narazit i na rozlišení podle toho, zda kladou důraz na inženýrskou stránku, nebo na výtvarnou. To lze třeba doprovodit v zjednodušující nadsázce jako rozdíl mezi Normanem Fosterem a Zahou Hadid. Vnímáte to tak? Ano, vnímám toto rozlišení. Záleží na zaměření a skutečnostech, které jsou pro jednotlivého architekta důležité více a které méně. Čím déle projektuji, tím více zjišťuji, že architekt by měl mít přehled o všem, co se týká projektu. Nemusí umět spočítat statiku. Nemusí vědět, kolik a kde má být přesně výztuže, ale stavební konstrukce jsou u domu „vidět“, a je tedy nutné s jejich vizuálním účinkem a rozměry počítat již v návrhu. Stejně tak potrubí vzduchotechniky. Co je na stavbě vidět, musí architekta zajímat. Projektanta samozřejmě musí zajímat i věci, které

vidět nejsou, ale ovlivňují stavební povolení nebo realizaci stavby. První návrh domu se snažím promyslet komplexně a počítat i s technickými faktory projektu. Musím si také rozmyslet, jaké budou konstrukce. Nedělám návrhy domů tak, že bych udělal studii, a pak to předal projektantovi, který návrh a projekt nějak technicky vyřeší. Forma domu by zůstala stejná, ale z návrhu by se ztratila důslednost uvažování o celkovém zadání projektu a základní myšlenka, ze které vycházím. V průběhu projektu se mi někdy stane, že musím iniciovat určité technické řešení, které třeba někteří projektanti běžně nepoužívají, ale mně je známé. Pokud bych tohle neuměl, mohli by mi konstruktéři zásadně ovlivnit výsledné koncepční řešení stavby a návrh domu bych neměl zcela pod kontrolou. Když už jsem zmínil konkrétní příklady. Spojuje oba pohledy Santiago Calatrava? U něj ale narůstá dojem, že přehání. Hranice mezi produkcí a uměním je také v tom, umět si říci, co je důležité a jaké má člověk osobní ambice. Zaleží také na společenském prostředí,

v jakém projekty vznikají. Vnímám citlivě rozdíl mezi starší a mladší generací architektů. Když jsme jako architekti začínali, peníze měly omezenou hodnotu, protože ve společnosti byly i omezené možnosti, co si za peníze pořídit. Nyní žijeme v tržní společnosti. Tedy v době, kdy o hodnotách nerozhoduje ani trh daný tržním hospodářstvím, ani společenský systém, nýbrž schopnost jednotlivých lidí koupit si cokoliv. A to cokoliv znamená bohužel často opravdu cokoliv. Ještě k inženýrství. Vy máte zkušenost z ateliéru Tsunami, kde se dělala hodně inženýrská architektura. Ano, to bylo tak, že po roce 1990 jsme zjistili, že Sportprojekt ve své organizaci a struktuře nám nenabízí velkou perspektivu do budoucna a že je zapotřebí založit vlastní projekci. Bylo to období, kdy se začaly domy podle mých návrhů skutečně stavět a kdy jsem mohl získané technické zkušenosti s realizací staveb uplatnit u dalších návrhů. Postupně se počet našich projektantů rozšířil a také představa zakládajících členů ateliéru o jeho další existenci se začala hodně rozcházet.

38 / 39

Postupně jsme se všichni dali různou cestou. Jinou stavební inženýři a jinou i my dva architekti. Potom jsem měl delší období, kdy jsem navrhl řadu projektů s Archteamem. To bylo dříve, než Archteam přesídlil do Brna. Zaměřili jsme se hlavně na domy pro bydlení nebo dělali architektonické soutěže. Kromě toho jsem pokračoval i v průběžně práci na vlastních projektech. Ale dá se říci, že pracovní tým, s kterým jsem začínal v roce 1990, i to, jaké bylo jeho složení, hodně ovlivnil skutečnost, že navrhuji jednoduché domy. Mé úvahy o prostředí zase nejvíce ovlivnil jednoduchý urbanistický návrh rekonstrukce centra, který jsem zpracoval v roce 2000 pro Náchod. Dopad návrhu v době jeho vzniku nebyl žádný, ale díky němu jsem získal velkou zkušenost s prací s větším celkem městského prostředí. Později jsem ji mohl využít při různých architektonických soutěžích. Od té doby hodně přemýšlím o tom, jak by navrhovaná stavba měla vytvářet okolní prostředí. Po letech, kdy se změnilo vedení městského úřadu v Náchodě, jsem mohl tuto koncepci oživit a podílet se na rozvoji městské struktury v Náchodě.

Jak by měla architektura reagovat na historické centrum malého města? Já jsem svůj původní plán zase po letech aktualizoval, protože politická situace je příznivá a vstřícná pro celkovou vizi rozvoje města. Také proto, že jsem měl některé věci již rozmyšlené z dřívější doby a nebylo nutné na nich znova pracovat. Mohu třeba ovlivňovat územní plán. Drobné věci teď pro město dělám po dvaceti letech. Při návrhu nových staveb záleží na podobě historického města. Náchod má jen základní historickou strukturu města a to, co je na městě cenné, pochází z 30. let minulého století, tedy z období první republiky. Je zde také několik dílčích věcí, jako například neorenesanční radnice, secesní divadlo, kousek

hradeb nebo fragmenty historických budov. V takovém prostředí lze pracovat poměrně volně, ale je potřeba pochopit strukturu území a veřejných prostor, dodržovat měřítko prostředí a přiměřenou velikost staveb. Ve městě je zapotřebí formovat nově městské prostředí a současně být citlivý pro potřeby města. V sousedství historického středu města leží velké území bývalé továrny, lokalita je dnes celá určená k přestavbě. Myslím si ale, že ani v tomto prostoru nejde především o udělání velkého gesta. Spíše o pochopení potřeb místa a převedení jich do výtvarné koncepce. Silná věc vzniká spíše z tvůrčích pochybností a energie, kterou do ní vloží architekt.

Můžete prosím upřesnit svůj pracovní postup? Dříve jsem začínal navrhovat domy skicou od ruky. Současně s tím jsem měl představu o celku stavby. Celkový důraz v prvním návrhu byl založen hodně na formálním vzhledu stavby. Dnes mám již od začátku představu o konstrukcích a technických řešeních. Na návrhu tedy pracuji mnohem komplexněji než v době, kdy jsem začínal. Důležité je určitě umístění domu v prostředí a provozní uspořádání stavby, ale současně s tím mám trochu rozmyšlené konstrukce a základní materiály. Průběžně definuji skladby konstrukcí, skicuji různé perspektivy a řezy, abych si ověřil proporce domu. Nepracuji s fyzickými modely. Práci s modely mi nahrazuje velké množství perspektivních skic. Dříve jsem používal skicovací papír v rolích a domy skicoval v měřítku 1 : 100. Pro každou korekci návrhu bylo nutné návrh překreslit. Dnes používám jen skicovací papíry velikosti A4. Mají formát spíše poznámek a skicáře. Kreslím celek návrhu domu na počítači v CAD programu a na skicovacím papíru si ověřuji jen detaily menších částí. Také pro mě je důležité mít při navrhování domů

40 / 41

přestávky. Musím si návrh a stavbu promyslet. Vyhovuje mi, když mohu práci třeba na týden přerušit a vrátit se k práci na návrhu s čistou hlavou. V mezidobí dělám třeba jiný projekt. Obě věci se navzájem také mohou ovlivňovat. Důležité je pro mě umět si dobře rozvrhnout práci na projektech, aby práce na návrzích a projektech pokračovaly plynule. Když kreslíte rukou, je to pro vás forma hledání nápadů? Potřebuji kreslit rukou. Je to můj osobní projev. V počítači je práce odosobněná. Práce na počítači klade nároky na přesnost a dílčí opravy jsou zdlouhavější. Způsob, jakým pracuji na projektech, a také sestava pracovních týmů vyžaduje dost velkou efektivitu práce a soustředění. V ruce je návrh velice rychlý a rychle si potřebné věci ověřím. Mohu také dobře porovnávat různé nakreslené varianty. Vytištěné výkresy nebo skici na papíře mi dávají lepší přehled o projektu než jen obrazovka počítače. Návrh nebo projekt tak mohu lépe rozvíjet. Pokud je architektura založená na modulech nebo na pravoúhlých tvarech, je to něco jiného

a výhoda počítače je zřejmá. Když mají domy komplikované tvary, tah kresby rukou je nutný. Mně se osvědčila metoda navrhování domu na základě dílčích provozních bloků, z kterých celý dům vyskládám. Na školách architektury se vyučuje, že základem návrhu je dispoziční pavouk se vztahy jednotlivých místností. Tak nepracuji. Nejdříve musím přibližně stanovit systém nosných konstrukcí domu. Potom si sestavím provozní bloky z místností, které spolu souvisí. Z toho mi vyjdou tvary a objemy, s kterými pracuji, a stavbu sestavuji jako stavebnici. To je velice rychlý způsob navrhování, protože pracujete s určitými celky a máte přehled o celém domu. Bloky lze i v rámci domu různě přesouvat s ohledem na situaci stavby nebo vnitřní provoz domu. Po „sestavení domu“ lze snadno dopracovávat podrobnosti budovy nebo korigovat návrh. Při práci s moduly řešíte i světlo a prostor? Prostor ano. Snažím se střídat prostory, aby byly při procházení stavbou různé. Menší s většími, uzavřené prostory s otevřenými. Chci, aby mé interiéry obsahovaly pocit změny, aby

stavby nebyly monotónní a v mých budovách se vše neodvíjelo jen od použitých materiálů a provedení. Jde mi o určitý pocit z vnitřního prostředí. To souvisí také se světlem, jak jsou prostory osvětlené. Používám rád horní světlo v místech, kde se dá méně očekávat, ale se světlem se dá pracovat i jinak. Například dům v Mořině má posuvné barevné žaluzie. Když se žaluzie zavřou, vzniká v interiéru červený stín. Stín se mění podle polohy slunce nebo velikosti zavření okenice. Stejně tak, když se uvnitř v domě rozsvítí elektrická světla. Žaluzie vyvolávají pocit emocí, které může různé světlo zdůraznit. Jak je pro vás důležitá v architektuře barva? Když jsem byl mladý, hodně jsem kreslil a pracoval i s barvami. Dnes pro mě není problém kombinovat barvy. Někdy ale pracuji s barvou, protože jsem limitován množstvím investičních prostředků a nemohu třeba použít náročnější materiály. Je to tak u haly v Dobrouči, kde byl velmi napjatý rozpočet a finanční prostředky omezené. Barva byla jednou z možností, jak navrhnout výrazný interiér. Použili jsme typový

plášť a jednoduchou konstrukci, aby bylo provedení co nejlevnější. Výrazových prostředků potom již nebylo mnoho dispozici. Zdá se z vaší architektury, že rád používáte základní tvary. Základní tvary souvisí s penězi, které mívám většinou na stavby k dispozici. Pracuji pro stavebníky s daným rozpočtem a musím s jejich penězi vyjít. Kdybych navrhl stavbu s překročeným rozpočtem, něco by bylo nutné v průběhu stavby vynechat nebo by u stavby docházelo k různé improvizaci s materiály a konstrukcemi. Moje domy jsou jednoduché, protože moje návrhy musí vycházet z uvedené skutečnosti. Sedlové střechy nijak nepreferuji, v jejich případě musím vycházet ze stavebních regulativů v území.

42 / 43

Tvarově pestrý dům vás láká? Vlastně ani sám nevím. Postupně dělám projekty stále jednodušší. Asi to souvisí s tím, že se snažím omezit počet různých konstrukcí a materiálů, které v konkrétním domě použiji. Také mi jde o určitou hutnost a jednolitost výrazu. Nerad bych sklouzl do formy, kdy budou moje domy neurčité a výrazově „tekuté“.

Máte vy sám oblíbený materiál? Mám rád pohledový beton, ale ve větší míře jsem se k němu ve svých projektech nedostal. Více mi vyhovují materiály, které umějí stárnout a nedegradují. Svým materiálem mi vyhovují také halové konstrukce, které bych rád převedl do menšího měřítka méně rozsáhlých staveb.

Nakolik se zabýváte kvalitou místa? Místo je pro mě důležité. Snažím se zjistit si nějaké podklady ještě předtím, než zajedu na stavební pozemek. Dívám se na mapy, vyhledám si stavební parcelu a na místo už jedu většinou s určitou představou, jak by dům mohl vypadat. Na místě svou představu ověřuji a probírám s investorem. Rád bych, aby moje domy působily tak, jako by byly na svém místě od nepaměti. Zmiňme v této souvislosti například pivovar v Broumově, kde jste uvažoval o zelené fasádě. V Broumově jsem uvažoval o tom, do jaké míry je efektivní původní stavbu ponechat a nově využívat. Zdálo se mi, že má místo bývalého pivovaru velké možnosti, ale že je nutné původní stavbu přehodnotit. Můj návrh vychází z prostředí mezi parkem a historickým středem města. Chtěl jsem odlišit průčelí do parku a od průčelí do města a současně je výtvarně spojit. Na popínavé zeleni mi vyhovuje, že je to levný, vtipný a výtvarně výrazný prvek. Tím, že jsem navrhl v Broumově novou stavbu místo původní, vložil jsem do území zcela

nový prvek a zcela nové měřítko. Kombinoval jsem popínavou zeleň se zrcadly odrážejícími stromy v parku. Výsledkem měl být nový objekt vytvářející přechod mezi městem a parkem. Zajímá vás historie architektury? Je to pro vás inspirace? Historie pro mě není tak důležitá. Když jsem byl mladší, hodně jsem cestoval. Zkoumal jsem spíše atmosféru místa a staveb. Rád si ověřuji ve skutečném prostředí proporce svých návrhů v případě, že moje návrhy mají méně obvyklé měřítko nebo proporce. Protože vizualizace návrhů domů děláme s kolegy až na samý závěr projektových prací, skutečné prostředí je pro mne určitou pomůckou při práci na návrhu. Nyní když navštěvuji různé stavby, zajímají mě spíše technické detaily a provedení. Proto mne zajímají více domy současné. Jsou v Náchodě nějaká specifika? Máte například pocit, že je třeba navázat na místní významné stavby? V Náchodě stavěl například Janák, Novotný nebo Machoň a řada dalších významných architektů.

44 / 45

Hodnotných staveb je ve městě dost. Určitě, právě tyto domy byly pro mě výzvou navrhovat architekturu na určitém standardu. Jako studenti fakulty architektury jsme mluvili hodně právě o domech z 30. let a věřili, že kvalitě architektury té doby je možné se přiblížit. Architektura z 30. let byla základní východisko, ze kterého jsem vyšel ve své práci. Jsou pro vás symetrie a harmonie důležité součásti architektury? Přemýšlím o návrhu tak, aby dům měl „duši“. Aby věci k sobě ladily jejich vnitřní podstatou. Snažím se vyhmátnout podstatu řešení stavby a tu držet v návrhu i v projektu. V souladu celku je myslím pro mě to „harmonické“. Symetrie mě příliš nezajímá. Myslím, že jako princip již pro dnešní dobu není příliš důležitá. Ale je možné se k ní dostat zpětně v důsledku analýzy prostředí. Přirozenější pro mě jsou domy s prvky asymetrie, které podle mého názoru více odpovídají neformální představě o dnešním světě.

Dá se harmonie spojit ještě se symetrií? Řekl bych, že je potřeba, aby domy obsahovaly určitou lehkost a velkorysost danou základním návrhem stavby. Pokud se architekt snaží vnést do návrhu hodně formálních výtvarných prvků, může stavba působit ve výsledku příliš schematicky. Pro mě je důležité, aby stavba působila uceleně a přesvědčivě. Není pro mě podstatné, zda je stavba symetrická nebo jen výtvarně harmonická. Zajímá mě celková rovnováha stavby. Rovnováha mezi vnějším prostředím, interiérem, konstrukcemi a výtvarným výrazem budovy.

Mluvíme v abstraktní rovině. Proč tedy nejít k jádru věci. Co je smyslem architektury? Myslím si, že smyslem architektury je vytvářet důstojné prostředí. Zdá se mi, že v jakém žije člověk prostředí, to si s sebou nese celý další život. Pokud se lidé seznámí s prostředím, které je vyrovnané a hodnotné, již jim ten pocit zůstane a budou stejné prostředí vyžadovat také jinde. Prostředí by mělo být velkorysé, aby dávalo lidem pocit svobody a nepůsobilo tísnivě. Rád bych se ještě zeptal na vaše zkušenosti se vztahem centra a periferie? Z hlediska architektury periferie dnes jako by nebyla. Každý architekt si musí nastavit laťku architektury sám a za její úroveň si odpovídá. Dnes se veřejný prostor a informace přesouvají na internet. Informace jsou tedy dostupné kdykoliv, kdekoliv a komukoliv. Je snadné sledovat mezinárodní architektonické dění a současné názory na architektonickou tvorbu. Region je dneska nic z hlediska, že vše je globální. Skutečný rozdíl je ale v osobních kontaktech, protože právě ty region výrazně omezují proti situaci v centru. V regionu si

46 / 47

můžete získat výrazně méně kontaktů s lidmi, kteří mají podobný názor. Proto je obtížné najít lidi, s kterými můžete dlouhodobě pracovat společně na projektech. V regionu je také mnohem méně příležitostí všeobecně a ve všech směrech. Nehrozí v současné době, že se architektura bude dělat – někdy třeba už dělá – tak, aby jen dobře vypadala na internetu? Připadá mi, že se dnes hodně architektura hodnotí podle toho, kolik stála stavba peněz. Pokud byla stavba drahá, hodnotí se tak, že je lepší než stavba, která byla levná a kreativnější. Souvisí to především se skutečností, že publikované a „efektní“ stavby mohou přinést další zakázky. Je česká architektura periferií Evropy? Myslím si, že když nemá mít architektura prvky provinčnosti, musí si architekti a stavebníci dobře uvědomovat hodnotu původní tvorby a samostatného uvažování. Byl jsem jedním z autorů vítězného návrhu divadla Na Orlí v Brně. Od soutěže k realizaci projekt postupoval

velmi pomalu a s přestávkami. Pracoval jsem na návrhu až po dokumentaci k územnímu řízení. Mám dodnes vlastnoručně v měřítku nakreslené skici, podle kterých se vyneseny výkresy dokumentace. Projekt jsem v té době celý koordinoval a k dokumentaci jsem napsal také zprávu, která definuje architekturu domu i interiéru. V té zprávě jsem byl uveden jako autor. Později po přerušení projektu jsem se již zabýval výhradně vlastními projekty, ale z realizace stavby divadla je zřejmé, že koncepce interiéru zůstala od doby přerušeného územního řízení stejná. Proto si myslím, že jsem na rozdíl od skutečnosti publikované v odborném tisku autorem stavby. Jaké architektury a uvažování myslíte, že je tohle vizitka? Lze jednoduše shrnout, co se děje v České republice? V dnešní době hospodářského útlumu mají architekti omezené možnosti realizovat stavby a také množství budov, které jsou dokončovány, je výrazně menší, než tomu bylo dřív. Řekl bych, že v současnosti je méně výrazných staveb. Můj celkový dojem je, jako by nyní v architektuře již

o nic nešlo. Jako by architektura neměla žádné významné téma. Neexistuje architekt, který by se vyčlenil – výrazná samostatná postava? Je dost těžké správně číst a hodnotit současnost a skutečná kvalita se snadněji prokáže až s odstupem v širších souvislostech. Vše se tedy u nás děje s určitým zpožděním. Architektů je nyní také výrazně více, než tomu bylo v dřívější době. S tím souvisí i menší počet výrazných realizací předních architektů. V dnešní době je možné pracovat na základě individuální koncepce, která je součástí ne místního, ale globálního proudu, a tak zdánlivě nezapadat do českého prostředí. V Česku určitě výrazní architekti jsou. Existuje podle vás ještě nějaké architektonické centrum? Centrum je prostředí, kde je myšlenková základna a zdroj podnětů. Není to otázka peněz na stavění. Když se někde hodně staví, třeba v Číně nebo na Arabském poloostrově, neznamená to, že by peníze vynaložené

na velké množství staveb udělaly z lokality architektonické centrum. Je třeba mít vhodné duchovní prostředí se specifikovaným kulturním nadhledem. Architektonická centra tedy mohou být různě lokalizovaná s ohledem na aktuální stav a kulturní myšlenkové prostředí. A vidíte takové místo dnes? Přijde mi, že dnešní doba příliš nenahrává velkým a novátorským myšlenkám. Jako by se globální společnost měnila a současní tvůrci neměli čas na nic jiného, než jen na myšlenkovou recyklaci již známých podnětů. Spíše vnímám globální prostor jako celek a v něm hodně individuálních koncepcí. A poslední otázka. Jaká by pro vás byla ideální zakázka? Pro mě je ideální zakázka, když stavebník dobře umí zadat stavbu. Pokud stavebník ví, co od architekta očekává. Potřebuji vidět a vnímat důvěru stavebníka.

48 / 49

David Chmelař *1978

Jak chápete roli architekta ve společnosti? Myslím si, že zde jsou dva pohledy. Zcela odlišně to vnímají architekti, lidé z oboru, a lidé stojící mimo obor. My to tak nějak neurčitě víme, ale ostatním je to, řekl bych, víceméně jedno. Není to pro ně životně důležité, a když už mají nějakou představu, tak často zkreslenou z filmů – úhledný pán v černém roláku a s černými obrubami brýlí... Architektura je jen velmi těžko vymezitelná. Není to věc, kterou lze jednoduše dát na podstavec a ukázat na ni prstem. I z toho důvodu ji lidé berou velmi všedně, bez hlubšího zájmu. A proto pro ně není samozřejmé dobrou architekturu vyžadovat, neboť rozdíl mezi běžnou banální stavbou a architektonicky cennou často nevnímají. Některé věci, které architekt považuje za krásné, je mohou až obtěžovat jako zbytečné a nefunkční. Jen málo lidí je ochotno naslouchat architektovi. Ten se často dostává do situace, kdy je jeho původní detail z praktického hlediska upravován až do té míry, že z pohledu celku naprosto ztrácí původní zamýšlený efekt. Nelze se pak ubránit pocitu, že co je na architektuře zajímavé a krásné, nikoho vlastně ani moc nezajímá.

50 / 51

Často je pak nutné působit na zákazníka podprahově. Přesvědčit ho, že za vynaložené finance dostane výsledek, který čeká (efektivní a funkční), a postupně, když se vytvoří oboustranná důvěra, můžete přijít s návrhy, jak to lze udělat i lépe. Tak je totiž možné do stavby zařadit i prvky, které ji pak dělají architektonicky zajímavější a hodnotnější. Až po nějaké době se vám tato snaha zúročí u skupiny lidí, která tyto drobné detaily vnímá a při volbě architekta jsou pro ni rozhodující. Vůbec vnímám stavební proces jako tok energie, která zaměstnává týmy jak projektové přípravy,

tak realizačního managementu a samotných realizátorů. A vy jste drobným, ale významným článkem hýbajícím s touto „mašinerií“. A záleží na vašich komplexních znalostech oboru, abyste mohl fungovat jako rovnocenný partner pro dialog s ostatními členy realizačního týmu, protože na vás všech je závislý výsledek. Často se setkávám i s určitou intelektuální ohraničeností. Dobře to bylo vidět v Hronově, kam jsem chtěl na náměstí umístit sakury (později jsem raději říkal višně) namísto bývalých přestárlých, degenerovaných lip.

Setkali jsme se s hlasitým odporem, proč měnit české stromy za cizí. Snažil jsem se argumentovat, že lípa se svými dispozicemi do dlážděné plochy centra nehodí, zatímco třešeň je ideální. Je drobnolistá, propouští tedy světlo na domy okolo, je fotogenicky zajímavá v závislosti na ročních obdobích – na jaře květem, v létě bohatě zelená, následně v zbarvená podzimem... Čím je podle vás dané, že ve společnosti neexistuje jasně daná představa, co architekt dělá? Nelze zaměňovat návštěvu u architekta s návštěvou u doktora. Mít architekta je určitý druh nadstavby, něco jako mít vlastního psychoterapeuta, ne každý ho nutně chce a potřebuje Architekt však vytváří něco trvalejšího a k tomu volí i příhodné postupy a materiály. Jak jsou takovéto investice důležité, je dobře vidět na činžovních domech na Vinohradech. Jednotlivé prvky byly schopné přežít desetiletí, na rozdíl od činžovních domů na Žižkově ze stejné doby. Kvalitní investice je velmi důležitá, ať už se jedná o materiál použitý na schodech,

52 / 53

kvalitní dřevěné trámy v podkroví anebo funkční flexibilní dispozici, která umožňuje domu přizpůsobovat se současným potřebám jeho obyvatel závislých na době, v které právě žijí. Z těchto důvodů se stavba často prodraží. Samotný návrh, projekt je v celkové ceně stavby spíše zanedbatelnou položkou, ale je podstatné jeho dokonalé provedení při cestě ke zdařilému a perfektnímu výsledku. Na čem se zakládá ona nepřesná obecná představa? Architekti si špatnou reputaci z velké míry dělají sami. Řada z nich svoji práci pořádně neumí a jsou ochotní pracovat podbízivým, až pouťovým způsobem. Problém je i kvalita dovedností. Existuje přirozeně řada nekvalitních architektů. Navíc zbylá řada architektů často nemá pořádné sebevědomí ani potřebnou odvahu k sebeprezentaci. Dovednost prezentovat se a umět lidi přesvědčit by se měla povinně učit už na škole. Velká část naší práce spočívá právě v přesvědčování. Ať se jedná o investora, dodavatele nebo členy vlastního týmu. Musíte je přimět, aby dělali kroky, které povedou za vytyčeným cílem.

Architekt je, podle společenské odpovědnosti, na stejné úrovni jako třeba právník nebo lékař, ale u nás tak zatím bohužel vnímán není. Takto tomu bylo i ve Švýcarsku před 30 lety, jak o tom mluví architekt Miroslav Šik. Ve Švýcarsku je ale dnes situace výrazně lepší. U nás je nutné, aby většina populárních časopisů měla rubriku o dobré architektuře. Toto je pro mě cíl! Je třeba tedy změnit už systém vzdělávání architektů? Ano. Jediná Technická univerzita v Liberci si drží vysokou úroveň, i když by asi mohli podpořit více technické znalosti nad výtvarněvizionářskými. Naproti tomu na ČVUT se stále vyučuje řada zcela nesmyslných předmětů, které studenty jen zatěžují a ve výsledku studiem projdou „jedničkáři“, kteří neumí navrhnout ani záchody. Ti ještě stihnou dostudovat přesně v termínu. Na druhou stranu někdo, kdo se snaží jít v tématu do hloubky a vytvořit hlubší souvislosti, nemůže vše stihnout.

Ještě se vrátím k těm zbylým schopným architektům. Řada z nich si dělá špatnou pověst sama. Jsou to často až egomaniaci zaměření na sebe, kteří jsou uzavřeni cizímu názoru. Otevřené pohledy zvenčí ignorují a nejsou schopní si poslechnout cizí myšlenku. Z vlastní zkušenosti vím, že je dobré nechat si cizí názor

projít  hlavou, a ne ho rovnou házet do koše. Je důležité zůstat otevřený, nechat myšlenky proudit, a tím dojít k řešení. Sebestřednost a vymýšlení nepraktických řešení je velký problém architektury dost často dělané jen pro efektní fotografie. Takové stavby jsou většinou po první zimě značně poškozené. Někdy vidíme až neuvěřitelnou snahu prosadit něco, co je od samého počátku technická hloupost. V této souvislosti si cením Josefa Pleskota, který nechal do monografie nafotit svoje domy po několika letech. Tak by to mělo fungovat. Stavba by ještě minimálně po deseti letech měla odpovídat původní kvalitě. Na začátku 20. století řada slavných architektů měla představu, že budou stavět dokonale řízená města. Le Corbusier navrhoval města, která měla dokonale organizovat život. Města bez center s přesně vymezenými zónami, kde se má co dělat. Cílem architektů bylo zahrnout masu do kolektivního bydlení, které samozřejmě vycházelo jen z jejich hlavy. Podle vás je architekt někdo, kdo vytváří něco navíc. Jakési luxusní zboží. To je úplný opak.

54 / 55

To je možná důvod, proč architekt dnes nemá tak významnou pozici, jako měl kdysi. Dnes lidem většinou nenabízíme důvod, proč by nás měli chtít. Zato dříve je architekt někam směřoval, mohl je stáhnout na svou stranu. Tyto představy byly ovšem také často utopické. Dnes už víme, jak neslavně mnohé z nich dopadly. Například Brasilia je na jednu stranu velmi krásné město, ale zároveň velmi nepraktické. Je navržená v měřítku pro auta a pěšky se téměř nikam nedostanete. Díky tomu, že máme s čím porovnávat, se zároveň můžeme i poučit.

Nastínil jste, co architektura musí být, aby byla kvalitní, a zároveň zmínil hodnoty, které vidíte. Architektura samozřejmě formuje prostředí – nakolik to může ovlivnit lidský život? Příkladem takového formování jsou například projekty veřejných prostranství, která jsme měli nechat vydláždit betonovou dlažbou, čímž by náklady byly třetinové oproti kamenné dlažbě. Ze zkušenosti vím, že použití takového materiálu je naprostá hloupost. Prostranství podobného typu, inspirovaná především v Německu, vznikala na řadě míst již krátce po revoluci. Dnes však přichází původní investice vniveč, neboť materiál naprosto nezvládl zátěž, jaké je na tak frekventovaném místě vystaven, a degradoval. Prostředím, které vytvářím, se snažím ostatní lidi inspirovat k určitému duševnímu růstu. A to utvářením prostoru formovaného v různých úrovních za pomocí různých průhledů a práce se světlem, tak aby na člověka vnitřně působil a do jisté míry ho bavil. Řada lidí, která je dostatečně vnímavá, dokáže takovou práci ocenit. Důležitý je i samotný výběr, pro koho stavíte. Jedná se o tak velký zásah do života, že vzájemné porozumění a komunikace jsou

nezbytné. Musí zde fungovat vzájemná důvěra a chuť vytvořit něco, co přesahuje průměr. Nezměřitelnou přidanou hodnotu, kterou lze vytvořit jen na základě vzájemné komunikace. I proto si myslím, že je architektura do značné míry elitářská. Vkládáte do stavby něco zdánlivě zbytečného, ale v důsledku nezbytného. Přijde-li za vámi klient s vlastní představou domu, prosazujete svou vizi, hledáte kompromis, nebo se mu snažíte vyhovět? To se liší u každého klienta. Již na začátku rozhovoru je vidět, podle způsobu kladení požadavků, zda lze klienta přesvědčit. Často se setkávám s požadavky, které vypadají jako neprůchozí, ale celá stavba je živý proces. Zákazník nastaví limity, které jsou pro mě inspirativní. Považujete architekturu za umění? Ano, ale jen z poloviny. A co je ta druhá polovina? Vše, co musíte udělat, aby stavba držela pohromadě.

56 / 57

Vidíte tedy umění v původním nápadu? Přesně tam. Jedná se o neustálé proplétání, kdy jedna složka nesmí překročit druhou, aby konečný výsledek nekulhal na jednu nebo na druhou nohu. Je třeba najít rovnováhu. Práce architekta je velmi podobná práci režiséra, který vše řídí, ale zároveň musí vytvořit dobrý tým. Baví vás hledat technická řešení? Ano, ale bohužel lidé často nechtějí investovat do experimentů. V Čechách, poznamenaných socialismem, je odvaha riskovat stále velmi malá. Když koncipujete představu domu, co vás nejvíce zajímá? Zamýšlíte se nějak zvlášť nad prostorem či umístěním světla? Co je pro vás hlavním vodítkem, jak by měl dům vypadat?

Je to především představa klienta, místo a možnosti. Od toho se vše odvíjí. Přijde-li někdo, kdo si může dovolit pouze cihly, strop a menší okna, tak pro něj navrhujete jinou stavbu než pro klienta, který si může dovolit i světlíky. Chce krásnou stavbu, je otevřen různým inovacím. Vždy se snažím klientům vysvětlit, že jestli na stavbu mají málo, tak nemůže vypadat stejně, jako kdyby měli hodně. Na to musí klient přistoupit. Je zde plno lidí s představou, že stavba, a nejen stavba, za málo peněz může mít stejný výsledek. Tak se stává, že si do domu koupí například nová světla, která byla levná, ale chlubí se, že vypadají jako drahá. A podobný princip chtějí aplikovat na celek. A to si myslím, že architektura není. Architektura střídmá má o to více přinést vtipná a efektivní řešení daného zadání.

Když za vámi někdo přijde a řekne, že chce krásnou stavbu, co to pro vás znamená? Pod krásnou stavbou si představuji prostředí, které by mělo být inspirativní a neopakovatelné. Nerad pracuji pro lidi, kteří se potřebují krásnou stavbou jen předvést před svým okolím. Kdybyste měl volnou ruku a žádné finanční omezení, jaká by byla vaše představa krásného domu? To je to nejhorší zadání. Bez limitů se staví opravdu těžko. Když jsem na příklad sám sobě klientem, je to ta nejnevděčnější práce. Vím, co všechno by šlo, a vymýšlím hlouposti. Naštěstí jsem limitován rozpočtem. Nedávno jsme získali skvělého klienta, který chce dům v Karibiku. Jeho jediným požadavkem byl krásný dům, který teď společně stavíme. Nijak zvlášť neprahnete po zachování symetrie nebo na ní založené harmonii. To vás ve vaší práci nezajímá? Harmonii, doufám, ctím... Velice důležitý je pro mě v kompozici princip zlatého řezu. Rád dělám stavby tak, aby mě samotného překvapily. Aby byly něčím nové, ale aby

58 / 59

byla zároveň dodržena kontinuita v přístupu k navrhování našich domů. Nejhorší je sebekritika, vědomí, že jsme to kdysi mohli udělat lépe. Aby k tomuto nedocházelo, je pro tu chvíli nejdůležitější pracovat nejlépe, jak to umíte, a pak už nepochybovat, že v daný moment, na daném místě měla být stavba realizována jinak. Také jste limitován vlastní představou krásného. Vždy se tak snažím vzít místo a udělat něco, co ho doplní a zároveň zachová jeho specifický charakter. V té souvislosti je pro mě zajímavá lidová architektura se svojí regionální odlišností. Ta pomáhala v lidech vytvářet jejich sounáležitost s místem, ale i otevřenost k odlišnostem jiného kraje. Tak chápu otázku regionalismu v architektuře. Lidé, kteří se často neumí vymezit vůči vlastnímu okolí a nést označení, že jsou, to co jsou, a v porovnání s ostatními jsou tedy odlišní. Uvědomění jinakosti a její přijetí by mělo být normální a přirozené. Pak by došlo k větší otevřenosti a tolerantnosti a v důsledku i rozvoji kreativity.

S tím jste se musel setkat při práci v Hronově. Hronov je dobrý příklad. Po pár letech začali občané centrum města bez aut užívat tak, jak jim to umožňuje. Díky novému náměstí bez aut vznikl prostor, kde se mohou potkávat a bavit nebo pořádat společenské akce. Do té doby zde žádné větší akce nebyly. Zpočátku řadu občanů iritovala velká prázdná plocha náměstí, kterému přezdívali „Náměstí Nebeského klidu“. Názorů, jak náměstí oživit, avšak až po dokončení jeho rekonstrukce, bylo více. Někdo prosazoval zeleň, jiní vodní plochu, ale vždy bez odpovědnosti či práce pro ně samotné. Tyto návrhy vedou k zbytečnému zvětšení nákladů na údržbu velice silně zatížené plochy. Na jednom blogu jsem tehdy napsal, že ta čistá plocha měla být výzvou pro akci ostatních. Reakcí bylo pohoršení, co si já jako architekt dovoluju po občanech chtít. Má to přeci být moje práce. Jejich pasivita je podle takového mínění správná.

60 / 61

Platí u vás, že se jdete podívat na místo stavby dříve, než začnete navrhovat? Platí to, a výjimky potvrzují pravidlo. Na Roatanu v Karibiku jsme nebyli. Pracovali jsme se zaměřením a natočenými videi. Velmi často se mi stává, že nápady se dostaví hned napoprvé na daném místě. Můžu se je snažit prověřovat variantami, ale spíše se mi potvrzuje, že první vjem a z něj vycházející myšlenka je ta nejlepší. Na místě lépe pochopíte souvislosti. Ty pak může přebrat i nová stavba. Občas se stane, že domy, které fungují dobře na plánech, mohou v konečném výsledku vytvářet bariéru a kolidovat s dalšími, což už může ostatním vadit. Nelze to přesně popsat, ale nejlépe popsatelné to je, jako kdybyste něco z prostředí vzal, co vás dovede k lepšímu vyřešení zadání stavby. Když se přetvářejí historická městská centra či veřejná prostranství, která jsou usazená po staletích, tak musíte být velmi opatrní a mít řadu poradců, kteří vám v práci pomáhají. Vysvětlují detaily a návaznosti, kterých si sám hned nevšimnete. Například prošlapanou

cestičku na autobus bychom normálně ignorovali, ale takhle víme, že ji denně řada lidí potřebuje a využívá, tak ji naopak můžeme zdůraznit.

zajímavé věci. Tehdy mi můj učitel řekl, ať si uvědomím, že Florencie nebyla centrem, ale až díky renesanci se jím stala. Ani tak nejde o místo, ale o energii, která se v daném místě vyvine.

Tady narážíte na něco, co lze popsat jako paměť místa. Takové detaily zjistíte opravdu jen díky někomu, kdo na daném místě trvale žije, kdo ho používá, a vůbec nemusí být z oboru. Pak můžete vytvořit něco, co bude ostatním dobře sloužit, co ostatním trvale pomůže.

V Hronově se narodila spousta velkých osobnosti jako Jirásek, Čapek, Hostovský nebo Špáta. Je to malé město na hranici provinčnosti, přesto se zde vyskytly osobnosti, jejichž odkaz se tam neustále vrací a přináší energii centra. Jsou inspirací a impulzem pro ostatní a přispívají k vytvoření měřítka, vůči němuž se mohou ostatní vymezovat. Jednou za rok se pořádá festival amatérského divadla Jiráskův Hronov. Občané, kteří normálně do divadla nechodí, jsou najednou jeho účastníky. Taková akce vnese do města nezvyklou energii. Opravdu závisí na lidech, zda dokáží vytvořit centrum. Samozřejmě je nutná i hmotná podpora a někdo, kdo peníze přerozděluje správným směrem, aby vůbec něco mohlo vzniknout. Z historie víme, že je řada měst, kde pouhou změnou dopravní infrastruktury klesla životní úroveň. Obchodní trasy začaly fungovat jinde a život ve městě se změnil. To hodně ovlivní

Věnujme se vztahu centra a periférie. Existují podle vás nějaká specifika architektury v regionu, jako je třeba okolí Hronova? Pro mě samotného je Hronov unikátní. Často se tam vracím a mám k městu citovou vazbu. Samotného mě překvapuje, kolik je zde pěkných staveb, které patří do republikového nadprůměru. Provinčnost i centrum jsou dané lidmi, kteří tam žijí. Pokud zde žili inspirativní lidé, tak zde vznikaly zajímavé domy. Lidé místo povznášejí a dělají z něj centrum. Na střední škole jsem si myslel, že jedině v Praze mohou vzniknout

62 / 63

místo. Náchodsko v minulosti vzkvétalo díky textilkám a většina továrníků si nechávala stavět honosné vily, k jejichž přípravě si zvali architekty jako Adolf Loos, Dušan Jurkovič, Otakar Novotný nebo Pavel Janák. Od té doby se v tomto regionu nestalo nic tak významně kvalitního. Tím chci zdůraznit vliv konkrétních lidí. Přál bych si, aby zde bylo více podnikatelů, kteří jsou moudří, jako je třeba pan Světlík v Ostravě. Protože to vytváří centrum. Zároveň ten podnikatel musí mít schopnost obklopit se kvalitními lidmi. Klidně i ze snobství, když chce to nejlepší. I když rozumí podnikání, nemusí stejně dobře rozumět i mnoha dalším oborům . Ale chytří se často obklopují lidmi, kteří rozumí svému oboru, a dávají tedy na jejich názory. Jen čistě teoreticky, jak byste si ideální Hronov představoval? Já se obávám, že moje působení v Hronově skončí, jakmile se vedení města vymění. Tak to funguje bohužel skoro všude. Například v Broumově poškozovali údržbou námi zrekonstruované náměstí jen proto, že v technických službách byli proti jejich starostce

do práce, odpoledne se dívat na seriály a mezitím stihnout nákup. To je jejich život. Ti nebudou chtít někam jít a hrát tam třeba volejbal. Jednou na náměstí dovezli písek a vytvořili hřiště pro plážový volejbal. Lidé se ale ani nepřišli podívat, co se děje, protože bylo moc teplo. To pro mě bylo jen těžko uvěřitelné...

a záměrně jí věci, které vybudovala, kazili. Brutálním způsobem zde například vyvrtali do kašny díru, aby se vytvořil nový, úplně zbytečný propouštěcí ventil. Například Litomyšl by nebyla centrem, kdyby tam nebyl starostou Miroslav Brýdl. A neudržela by si takovou úroveň, kdyby dlouhodobě na vše spolu s hlavní architektkou města nedohlíželi.

Můžete porovnat stavění mimo centrum a v centru? To opět záleží na lidech. Každé místo má své výhody a nevýhody. Například v Praze je problém prosadit něco u památkářů. Na periferii to v tomto ohledu tak komplikované není, ale zase zde chybí zaměření na detail. Je zde menší touha chtít to nejkvalitnější, protože se mnohdy ani neví, co to vlastně je. V nových působištích mnohem více potřebujete podporu ostatních členů realizačního týmu. Tedy těch, co znají místní podhoubí. Jedná se často o technické dozory investorů. Ti jsou v daném místě jakýmsi guru stavění, ti, kteří klientům spravují jejich stavební investici. Jakmile vás někdo z nich doporučí, tak práce v daném místě funguje mnohem lépe. Velkou část našich klientů v různých koutech země máme právě jen díky

Litomyšl je dobrý příklad, kde kvalitní architektura po revoluci vzniká kontinuálně. Litomyšl je pro mě centrum, které by nebylo bez lidí, kteří ho vytvářejí. Musíte mít velkou sílu, být obratný a zdatný, abyste kvalitu udržel a pokračoval v ní. Na druhou stranu kvalita architektury a zásahů se neobejde bez lidí, kteří taková místa budou chtít plně využívat. Zpočátku to bylo s rekonstrukcí centra Hronova tak půl napůl. Nyní bych řekl, že jsme tak na sedmdesáti procentech, ale stále jsou zde tací, kteří snahu záměrně nepochopí. Pro ně se většinou běžný den skládá z rutinních úkonů, nechtějí vybočit ze zajetých kolejí. Ráno jít

64 / 65

spolupráci s lidmi, kteří nám věří, a zároveň jim věří jejich klienti. Ti vás rovněž upozorní, na co si dát pozor, abyste nenarazil v banálnostech. Takže se dá hovořit o jakési spolupráci v týmu. Funguje to samé i v centru? Na periferii je podobných skupin méně, v Praze jich funguje více vedle sebe, ale jedná se o to stejné. V centru je kvalitních staveb více, tedy na hustěji osídlené ploše je více příkladů. Nedávno jsme se podíleli na rekonstrukci jedné neobarokní vily v Litoměřicích. V jejím okolí mají sousedé na svých vilách nově vyměněná okna za plastová. Vlastník vily to bral jako normu, když chtěl nová okna. Dalo nám spoustu práce ho přesvědčit, aby použil původní typ dřevěného špaletového okna anebo nechal repasovat ta stávající. Musel jsem ho vzít do Prahy a ukázat mu řadu příkladů, aby viděl i jinou normu. Nejde jen o normy památkářů, ale domu ta okna propůjčují jedinečný charakter. Na detailu stavba drží. Provinčnost vidím v tom, že v místech chybí důležité vzory nebo že jich není tolik. Bývá dána i místními významnými osobnostmi, podnikateli a intelektuály, kteří jsou úspěšní,

a ostatní se je snaží napodobovat. Jakmile si postaví pseudobarokní hrad, tak druhý chce mít něco podobného, i když třeba menšího. Proto se mi líbí přístup Petra Kellnera, který staví nádherně. Myslím si, že je zde spousta lidí, kteří ho napodobují. Podobný příklad: v minulosti žila na Náchodsku rodina Bartoňů, která rovněž stavěla to nejlepší v republice. V jakýchsi lidových ozvěnách se pak jejich stavby v upravené podobě objevovaly i v okolí. Takže pokud je vzor dostatečně kvalitní, tak je trend napodobování a drobného variování přínosný. Ano, tak se mi to zdá. Ale jedná se u novostaveb jen o pár takových osobností, jako je Kellner nebo Světlík. K nim vyjmenujeme většinu dalších movitých lidí, kteří staví domy úplně nesmyslně. Snad to jejich děti budou brát o něco lépe a už nebudou mít potřebu být před okolím okázalí.

Samozřejmě se projekty pak nakreslí v počítači. Ale dále se rukou musí korigovat vytištěné výkresy, které z počítače vyjdou, ty už mají přesné míry a návaznosti. Je pravidlem, že v kanceláři musí být alespoň jeden člověk, který celý dům udrží v hlavě. I ve velkých projekčních kancelářích je jen pár lidí, kteří umí udržet myšlenku celého domu a pamatují si všechny možné souvislosti. Pěkným příkladem je projektování Nové scény Národního divadla, kde existoval jen jediný originální výkres hlavního patra, v kterém bylo vše zanesené. Ten byl na pauzovacím papíře, který byl mnohokrát

Dokázal byste na závěr shrnout smysl architektury? Pro mě znamená zpříjemňovat život. A poslední otázka. Nakolik kreslíte rukou? Skicuji neustále. Především prostorové skici.

66 / 67

nastavován novými vsadkami. Jakmile dnes máte na monitoru jen výsek stavby, tak již necítíte dopad na celek. Technické věci drží technici a architektonické věci architekti. Musíme tak pracovat v dobrém týmu a všichni do toho musí být zainteresovaní. Nejde jen sedět u počítače. Musíte z hlavy dostat představu. Na archiwebu je řada mých skic. Je na nich vidět, jak se prvotní myšlenka postupně rozvíjí a stává se konkrétnější. Máte něco v hlavě, co se snažíte přenést na papír, ale stále to nefunguje. Tak to zkoušíte, až něco vyskicujete.

Publikace je vydána v rámci projektu Architektura mimo centra, reg. č. CZ.1.07/2.4.00/31.0021, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. text: Filip Šenk jazyková redakce: Barbora Antonová typo: Tereza Fantová www.aa.tul.cz www.ex-centric.eu