ALEŠ OPATRNÝ
Nekonečné cesty k „zaslíbené zemi“ Těžkosti a šance v postkomunistické diaspoře Vzpomínka: V roce 1991 jsem v jednom pojednání o postavení české církve napsal: 1 Od listopadu 1989 se nacházíme ve zcela nové situaci. Jsme nyní v pozici zahradníka, který má znovu možnost obdělávat svou vlastní zahradu, která byla po dlouhou dobu katastrofálně zanedbávána. Měsíce a léta na ní totiž rostla zelenina i plevel pospolu. Přesto měla naše církev sílu k přežití a já doufám, že ji má stále. Osvědčila se v životě pod tlakem a naučila se také improvizovat. Má praktickou znalost kříže, ví, jak plodným může kříž být. Avšak nyní, když žijeme ve svobodě, pociťujeme silné nutkání k životu bez kříže. Snad lépe chápeme kde má tradice své hranice. Víme, že tradice není překážkou pro život církve ani není universálním lékem. (...) Rehabilitace: Po zdařilé operaci je nutné, aby se obnovila pohyblivost údů, aby mohly opět plnit svou obvyklou funkci. Po sametové revoluci se mnozí domnívali, že lze tuto fázi přeskočit. Panovalo optimistické přesvědčení, že s dosažením svobody se dostaví okamžitě i plná funkčnost církve. To ovšem byla iluze. Propadali jí mnohdy i naši přátelé v zahraničí a domnívali se, že církev u nás musí okamžitě začít fungovat tak, jako církev u nich. Avšak dosažení svobody bylo nanejvýš koncem operace. Potom následuje, abychom zůstali u tohoto podobenství, obtížné stadium rehabilitace. To ovšem vyžaduje čas, což je celkem samozřejmé. (...) Resocializace: Církev byla přinucena žít životem, podobným životu v ghettu. Lidé vně církve mnohdy jen věděli, že církve existují, ale nijak se jich to netýkalo. Nyní je tedy nutné vstupovat do dlouhodobého dialogu všem lidmi a podílet se na řešení všech důležitých problémů. Pro lidi kolem nás je ovšem také nutné zvyknout si na existenci církvi. Je prostě nutné překonat silné zbytky totalitární mentality, které stále v nás existuji. Jen krok za krokem si naše církev uvědomuje jaké Je její místo ve společnosti, jaké těsto má vlastně prokvasit. 1. ÚVOD Postkomunismus jako souhrnné označení situace v zemích, které měly marxistické vlády a patřily většinou do sféry vlivu bývalého Sovětského svazu, je slovo poněkud zrádné. Tzv. postkomunistické země tvoři homogenní skupinu jen potud, že v nich na přelomu osmdesátých a devadesátých let skončila nadvláda komunistické strany. Jejich historie obecná i náboženská za komunismu a také jejich politická, hospodářská i náboženská situace po pádu komunismu se ovšem velmi lišila a liší. A také se v mnohém liší nyní jak jejich pohled na vlastní komunistickou minulost, tak jejich pohled na ostatní části světové církve. Postkomunistické země mají za sebou jinou historickou zkušenost a jiný vývoj a situace celé společnosti v těchto zemích je jiná, než v evropských demokraciích. A zřejmě také dlouho jiná bude, i když se tyto země snaží o plně demokratické zřízení a o vstup do evropských struktur. Máme-li tím nejstručnějším slovem charakterizovat odlišnost vývoje i odlišnost nynějšího stavu, můžeme to říci asi takto: postkomunistickým zemím chybějí podstatné části vývoje jak v církvích, tak ve společnosti, které proběhly v době komunistické vlády v 1
Theologish-praktische Quartalschrift 139 (1991) Heft2, s.150, 154, 155.
ostatních zemích Evropy. Nesou si zátěže starého nevyrovnání se s minulostí (druhá světová válka a to, co následovalo po jejím skončení) a zátěže nového nevyrovnání se s minulostí (kolaborace s komunistickými režimy a jejich tajnými policiemi). A kromě toho jsou zatíženy touhou velmi rychle dosáhnout úrovně komfortu a úrovně spotřeby nejvyspělejších evropských zemí. Z toho plynou minimálně dva důsledky: • staré zátěže, stará zranění na „duši národa i jednotlivce“ zůstávají nevyléčena a působí dále, ač jsou považovány za nicotné. • společnost zaměřená na rychlé ekonomické vyrovnání se ostatním částem Evropy je velmi málo citlivá na témata etická, humanistická a náboženská. Kromě toho je zatížena mnohdy nereflektovanými stereotypy myšlení a jednání z komunistické éry a běžně operuje s řadou předsudků jak vůči církvím, tak vůči humanistickým tradicím Evropy, které zdědila z minulé doby 2. NÁBOŽENSKÝ SVĚT LIDÍ V POSTKOMUNISTICKÉ ÉŘE Po čtyřiceti letech oficiálního ateismu existuje u nás a v některých postkomunistických zemích (bývalá NDR, zčásti Maďarsko) řada lidí nevěřících ale téměř se nevyskytuje ateismus. Tedy ateismus jako hlásaný a odůvodňovaný životní názor a postoj. Je rozhodně třeba odlišovat tento (mizící) ateismus od nesympatií až nepřátelství vůči katolické církvi či církvím vůbec. I když se nesympatie, rezervovanost nebo nepřátelství vůči církvím vyskytují poměrně hojně, neznamená to, že jejich nositele jsou pravě ateisty. Bývají jimi jen někdy. Je třeba si všimnout, že v prostoru, kde byl silně propagován marxistický ateismus dnes existuje zejména: • příklon k mysterióznu a odklonu od racionality k iracionalitě všeho druhu • „zdivočelá religiozita“, kterou představují sekty a různé náboženské a pseudonáboženské směry • „náboženství bez Boha“ jako nejvíce se šířící typ religiozity v postmoderní společnosti • velké sympatie k nejrůznějším okultním nebo pseudonáboženským praktikám • značná nedůvěra k organizovanému náboženství a hlavně k tradičním církvím • mnoho předsudků proti církvím, které jsou převzaty z komunistické ideologie, a to i těmi lidmi, kteří tuto ideologii odmítali a odmítají • a konečně: náboženství je považováno na Východě i na Západě za striktní privátum. 3. OBNOVA V zásadě panuje v postkomunistických zemích jak v církevní, tak v občanské oblasti přesvědčení, že je třeba, aby proběhla obnova života prakticky ve všech vrstvách společnosti. Popravdě je ovšem třeba říci, že určitá část společnosti postkomunistických zemích (a většinou ne zanedbatelná!) sní o návrat komunistických poměrů. Tyto síly nemají snad nikde schopnost obnovu zastavit, ale rozhodně ji mohou velmi výrazně zpomalit. Navzdory všem těžkostem a všem neúspěchům lze říci, že v oblasti restrukturalizace ekonomiky, státní správy i v oblasti třeba školství, obnova všude začala. Je sice občas zpomalována střetem snah
obnovit věci staré a snah vytvořit podle západního vzoru věci nové, ale nelze popřít, že ve všech zemích probíhá a v mnoha oblastech probíhá úspěšně a v živém tempu. Jak je to ale v oblasti religiozity a života církví? V jednom bodu se v této věci obnova uskutečnila téměř okamžitě po pádu komunistických režimů. Náboženství přestalo být tabuizovanou natož zakazovanou záležitostí, náboženská i pseudonáboženská témata měla a mají volné pole ke své propagaci a realizaci. Rozhoduje jen akceschopnost a také finanční síla. Naprostá většina vlád postkomunistických zemí dbá až úzkostlivě na to, aby nebyla označena za přívržence nebo odpůrce toho nebo onoho náboženského směru či církve (výjimky ovšem najdeme v některých zemích bývalého Sovětského svazu, zejména v Rusku). Do postkomunistických zemí proudily a proudí informace o čemkoliv náboženském pseudonáboženském esoterickém, proudí nejen informace, ale i lidé, publikace a peníze. Jen doposud autoritativní režimy s tradicí národní církve (Rusko, Rumunsko) mají tendenci bránit se pomocí státní moci. Ostatní země jsou téměř vydány na pospas těmto přílivům religiózna. Tím ovšem není řečeno, že všechny vlny těchto přílivů jsou obyvatelstvem akceptovány a přijaty! Nicméně každý, kdo nechce zůstat zcela areligiózní a kdo nebyl nebo nebude členem církve čí církví, v té zemi obvyklých, má šanci vybrat si na „náboženském trhu“ a nemusí se obávat žádné sankce. To je pro obyvatele svobodného světa běžná věc, pro postkomunistické země novum. 4. VNITŘNÍ OBNOVA CÍRKVÍ V podmínkách demokracie se církev u nás vlastně musí nově učit žít. Dnes nám nepřísluší ani role pronásledovaných, ani role favorizovaných, jsme prostě jedni z mnohých. To je pro mnohé křesťany obtížná a obtížně pochopitelná pozice. Je zde proto nebezpečí, že by se z církve mohla stát jakási „rezervace antipluralismu“, ve které by se opevnila za svými vlastními hradbami. Toto nebezpečí ohrožuje právě tak mladé jako starší křesťany. Avšak není také pochyb o tom, že církve v postkomunistických zemích vynaložily - za pomoci křesťanů a křesťanských organizací z jiných zemí - nemalou námahu na obnovu svého života. Někde musela být prakticky nově vybudována církevní struktura, někde začínal život téměř od nuly (situace některých řeholních komunit u nás). Přes všechny těžkosti mnohé obnoveno bylo a mnohde byla tato obnova provedena v podivuhodně krátkém čase. Co se ale nikde neobnovilo, to je postavení církve ve společnosti, které by bylo srovnatelné s dobou příchodem komunistické moci. Praktický ve všech komunistických zemích, kde se církve za komunistů nejen statečně bránily, ale kde představovaly i hlavní (Polsko) nebo významné síly odporu zejména v poslední fázi komunistické éry (katolická církev v České republice, evangelíci v bývalé NDR) představují církve tzv. kognitivní menšinu (P L. Berger). Tedy nepředstavují skupinu, která by byla pro většinu obyvatel směrodatná nebo zásadně důležitá pro tvorbu názorů a postojů. Někde tuto pozici církev v některých oblastech života ztratila (Polsko, ale zřejmě i religiózní Slovensko, kde to není na první pohled vidět), někde ji ztrácela už dávno, před komunisty, a teď ji nenabyla (Česká republika). Tato má tvrzení se opírají jednak o Evropský výzkum hodnot (Europaeische Wertestudie 1991) 2 a o některé novější skutečnosti, např. diskuse o potratu Polsku nebo průběh a výsledky voleb v některých zemích. Zdá se, že tato skutečnost mnohé církve a jejich příslušníky zaskočila. Považovali totiž poněkud zjednodušeně jen komunistické režimy za příčinu svého podřazeného a marginálního postavení ve společnosti. Mnozí příslušníci církvi nejsou schopní vidět a uznat, že si o postavení církve dělali do jisté míry iluze už za komunistů a nyní vtom pokračují.
2
Zulehneridenz, Wie Europa lebt und glaubt. Dusseldorf 1993
5. BUDOUCNOST VÍRY A CÍRKVE Kdo dnes ještě čeká na příchod nějakého zlatého věku křesťanství, nemá své naděje prakticky o co opírat, neopírá je o nic reálného. Ani evangelium nám nezaručuje „návrat starých zlatých časů“ a neříká také nic o tom, zda vůbec někdy byly. Kdo naopak věští konec náboženství, přesněji: konec křesťanských církví, je na tom ovšem stejně. Postkomunistická společnost zřejmě není ani líhní obnovy křesťanství, ani místem umírání církví. Čím by být mohla, to je místem určitého přerodu církví. Mám na mysli přerod z pozice, kdy křesťanské církve byly v Evropě samozřejmé, představovaly kognitivní většinu a byly v podstatě univerzálními učitelkami obyvatelstva, do pozice, kdy o tomto církve přestanou snít, stanou se tím, co koncil tak krásně řekl, ale málokdo to má chuť uskutečňovat: „svátostí čili znamením uprostřed lidské společnosti“. 3 Jinak řečeno přistoupí na to, že jsou kognitivní menšinou, že jsou jakoby šaškem, který je sice i vysmívaný, ale má pravdu a tuto pravdu říká do očí mocnému králi, totiž kognitivní většině (,podle H.C. Zandera). Jinými slovy: církve v postkomunistických zemích musí konstatovat, že ať představují ve společnosti číselně většinu nebo menšinu, proud života se řítí v mnohém mimo ně a není ochoten se jimi nechat ovlivňovat, natož regulovat. Jde-li tedy proud život jinudy, než kudy vede řečiště křesťanské víry a praxe, čehož jsme každodenně svědky, musíme si položit následující otázky: • máme s převažujícím proudem života polemizovat? • máme proti němu bojovat? • máme s ním prostě plout? • máme stát mimo? • zajímají nás vůbec tyto otázky? Na první pohled je zřejmé, že tyto otázky nejsou jen otázkami postkomunistických zemí. Jsou to otázky celé „postkřesťanské“ Evropy. A tady může dnes nastat pro mnohé lidi na Východě i na Západě chvíle údivu. Jak je možné, že bychom stáli v postkomunistických zemích před stejnými otázkami jako v těch zemích, které se těšily od druhé světové války svobodě a jsou dnes mnohdy a mnohými považovány za sekularizované? Vždyť církve v postkomunistických zemích mají zkušenosti pronásledování, zažily mnoho těžkého a osvědčily se, nedaly se v zásadě ani zkorumpovat, ani vyhladit! Stále jsou mnohými považovány za zdravé, životaschopné, nezesvětštělé, atd. Ale tato podobnost není na druhé straně tak překvapivá, když uvážíme, že většina zemí střední Evropy má za sebou několik staletí společně sdílených osudů, některé dokonce jako části jedné a téže monarchie. A všechny země. nakonec podrobeny v podstatě stejným civilizačním vlivům a vystaveny jsou stejným globalizačním tendencím a tlakům. Řekněme zde tedy jeden předběžný závěr: situace církví a pozice náboženství v tzv. sekularizovaném světě a v postkomunistických zemích jsou si velmi podobné, globalizace světa k tomu léta přispívala. Rozdíl je v tom, že v postkomunistických zemích je jiná společensko-politická situace, jsou zde jiná očekávání (a taky už jiná zklamání). Křesťané v těchto zemích mají za sebou jinou zkušenost útlaku církve, tento útlak ale teď většinou nezažívají. Nemají ale zažity žádné způsoby života církve v postmoderních pluralitních (demokratických) společenských poměrech. Jsou sice zvyklí snášet těžkosti (ta schopnost ale rychle ubývá!) a překonávat překážky, málo ale vědí, jak se se současnými těžkostmi a překážkami vyrovnat. A navíc mohou trpět permanentním zklamáním z nenaplněných 3
Srov. 2. vatikánský koncil, dogmatická konstituce o církvi Lumen Gentium 1.
očekávání. Je totiž vcelku logické, že všichni se domnívali, že po pádu komunismu musí být život církve a situace náboženství o mnoho lepší. Je nesporné, že život ve svobodě je příjemný a že řadu šancí církve po nabytí svobody využily, na druhé straně lze ale vidět, že k podstatné změně kvality života církví nedošlo. A ještě méně došlo k tomu, aby církve byly společností ve větší míře akceptovány. Tam vidíme mnohde pohyb opačný: společnost má strach z vlivu církve a brání se mu. Nedá se ale říci, že v této společnosti křesťané výrazně ovlivňují hlavní myšlenkové proudy - politické i morální. Prakticky ve všech postkomunistických zemích jsou hlavními motory společenského pohybu ekonomika, touha po sebeuplatnění, myšlenky liberalismu a nezávislosti, tedy vlastně plody renesance, francouzské revoluce a raného kapitalismu, případně myšlenky a ideály marxismu, které se sice staly marginálními, ale které asi nikdy nevymřou. Mnohem větší starost je zřejmě třeba mít o to, jaká řešení své situace budou církve v postkomunistických zemích nalézat. Za nesprávná lze považovat: • cesta do tichého nebo agresivního ghetta (v obou případech: církev budována jako rezervace) • stavba čínské zdi okolo církve jako obrany před moderní společností • resignace až cynismus Dobrá řešení vycházejí z evangelia a jsou to cesty: • od zákonické praxe k Božímu království (čili od církve uzavřené v sobě samé k otevřenosti vůči výzvám evangelia) • od jistot světa a od spoléhání na naše schopnosti k inspiraci Duchem svatým • od atomizovaných jedinců k fungujícímu organismu (sdílení charismat) • od monologu hierarchy k dialogu v těle církve • od opevněného Jeruzaléma ke kvasu, světle na svícnu • od nadávání a skepse k trpělivému budování, růstu 6. ZÁVĚR Neobjevili jsme nic nového. Církve v komunistické éře totiž ani nenalezly Kolumbovo vejce, ani se nestaly výlučným zárodkem budoucnosti církve, ani nezaujaly v obnovovaných společnostech privilegované postavení. Udělaly - nikoliv jako první a jediné - zkušenost s pronásledováním a s tím, jak mu vzdorovat, dělají zkušenosti s životem v pluralitním svobodném světě, které jsou pro ně nové. Hledají své místo ve společnosti a nejlepší modus svého bytí a zjišťují, že nemohou ani opakovat to, co už dříve žily, ani převzít to, co žijí jiní a jinde. Žijí tedy novost své situace v kontextu života světové církve a v kontextu života postmoderní společnosti. Zmizela exkluzivita jejich disidentského postoje. Na tuto změnu situace si v mnoha ohledech ještě nezvykly.
Všechny tyto otázky byly zevrubně a pečlivě zpracovávány na sympoziu evropských biskupů, které organizovala Rada evropských biskupských konferencí (CCEE) v Římě na podzim roku 1996. Tam v závěrečné řeči kardinál Vlk řekl: 4 „Během svého mučednictví Štěpán volá: Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží“ (Sk 7,56). V tomto zvolání prvomučedníka se ozřejmuje nejdůležitější povolání církve v Evropě. Církev je především místem života před Bohem, životem na zemi pod „otevřeným nebem“. Lidé zde nazírají na věčnost a zároveň zůstávají nohama pevně na zemi. Proto se musíme stále ptát, jaký je Bůh, kterého hlásáme. Dříve, než budeme Boha zvěstovat druhým, je třeba, abychom my sami vstoupili do Ježíšovy školy o Bohu. A tak církev evangelizuje sebe samu. To od ní žádá hlubokou ochotu k obrácení k Bohu. Odtud se rodí každá opravdová obnova církevních institucí. Všude, kde církev žije „coram Deo“, žije také „coram hominibus“: učí se vidět člověka tak, jak jej vidí Bůh. Jeho velikost, jeho nedotknutelnost, jeho nezcizitelná práva nacházejí svůj základ a porostou uvnitř církve, onoho communia, v němž jeho členové žijí zároveň jako svobodní a solidární. Čím více se církev noří do tajemství Božího, tím více nabývá podoby církevního společenství charakterizovaného láskou a schopností pohostinnosti. To jí propůjčuje sílu vytrvat po boku člověka v jeho potřebách a nejistotě. Čím víc nabývá církev na podobě onoho svátostného communia, tím víc může skutečně posloužit moderním pluralitním společnostem. Když církev opravdu žije z tajemství communia, na němž stojí, stává se zárodkem společenských a politických proměn v životě evropských národů, především tam, kde jsou lidé z nejrůznějších důvodů rozděleni a kde se hledají nové formy politické a ekonomické solidarity. Když se církev obnovuje počínaje svým srdcem, zmenšuje se nebezpečí, že by byla zaměňována se společenskou a politickou mocí nebo mylně interpretována jako „dokonalá společnost“. Tváří v tvář všem těmto výzvám v pluralitních společnostech znovuutvrzují naše církve svou víru v příslibu Páně: „Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země (Sk 1,8).“
4
Náboženství jako soukromá věc a jako veřejná záležitost, Pastorační středisko Praha 1997, s.74.
