Vědecký tým Výzkum insolvence

Vědecký tým Výzkum insolvence X x x x x návrh ZÁKON ze dne

2014,

kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky: ČÁST PRVNÍ Změna zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) Čl. I Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění zákona č. 312/2006 Sb., zákona č. 108/2007 Sb., zákona č. 296/2007 Sb., zákona č. 362/2007 Sb., zákona č. 301/2008 Sb., zákona č. 458/2008 Sb., zákona č. 7/2009 Sb., nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 163/2009 Sb., zákona č. 217/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 285/2009 Sb., nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 241/2010 Sb., nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 260/2010 Sb., zákona č. 409/2010 Sb., zákona č. 69/2011 Sb., zákona č. 73/2011 Sb., zákona č. 139/2011 Sb., zákona č. 188/2011 Sb., zákona č. 458/2011 Sb., zákona č. 466/2011 Sb., zákona č. 167/2012 Sb., zákona č. 334/2012 Sb., zákona č. 396/2012 Sb., zákona č. 399/2012 Sb., zákona č. 45/2013 Sb., zákona č. 185/2013 Sb. a zákona č. 294/2013 Sb., se mění takto: 1. Ve znění účinném od 1. ledna 2016 § 3 odst. 3 zní: "Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou - podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku (var.: obchodního závodu), lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku (var.: obchodního závodu) pokračovat. Hodnota závazků dlužníka však nesmí překročit 120 procent hodnoty jeho majetku." 2. Ve znění účinném od 1. 1. 2017 § 3 odst. 3 zní: "Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou - podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku (var.: obchodního závodu), lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku (var.: obchodního závodu) pokračovat. Hodnota závazků dlužníka však nesmí překročit 110 procent hodnoty jeho majetku." Důvodová zpráva k návrhu novely insolvenčního zákona

Stránka 1

Vědecký tým Výzkum insolvence 3. Ve znění účinném od 1. 1. 2018 § 3 odst. 3 zní: "Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou - podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku." 4. V § 3 odst. 4 je za nynější text doplněno: „O hrozící úpadek jde i tehdy, pokud se zřetelem ke všem okolnostem lze předpokládat, že dojde k předlužení dlužníka podle § 3 odst. 3. 5. V § 97 odst. 1 se do věty za čárkou za slova „dojde věcně…“ doplňují slova „a místně“. Za větu první se doplňuje: „Pokud byl insolvenční návrh doručen soudu příslušnému sice věcně, nikoliv však místně ve smyslu znění § 7b tohoto zákona, pak tento soud podstoupí neprodleně obdržený insolvenční návrh soudu příslušnému místně ve smyslu znění § 7b tohoto zákona. Původní soud se přitom zdrží jednání podle § 101 tohoto zákona a za den doručení je považován ten den, kdy je insolvenční návrh doručen soudu věcně a místně příslušnému.“ 6. V § 169 odst. 1se za ustanovení písmena g) vkládá nové znění ustanovení písmena h), které zní: "h) pohledávky vůči dlužníku, které představují soudem, rozhodcem nebo stálým rozhodčím soudem přisouzenou náhradu nákladů řízení věřitele zjištěných vykonatelných pohledávek, jakož i prokazatelné a účelně vynaložené náklady, které vznikly před zahájením insolvenčního řízení při vymáhání těchto pohledávek výkonem rozhodnutí nebo exekucí; pokud věřitel nedoloží, že přisouzené náklady řízení nebo prokazatelné a účelně vynaložené náklady výkonu rozhodnutí nebo exekuce byly již soudu, rozhodci, stálému rozhodčímu soudu, advokátovi, notáři nebo exekutorovi uhrazeny, je platebním místem při uspokojení pohledávek nebo jejich části účet příslušného soudu, rozhodce, stálého rozhodčího soudu, advokáta, notáře nebo exekutora. 7. V § 169 odst. 1se současné ustanovení h) přejmenovává na ch). 8. V § 201 se doplňuje odstavec 5, který zní: "Pro zdaňovací období, ve kterém byla pohledávka zjištěna, je výše zjištěné pohledávky odečitatelnou položkou od základu daně z příjmu." Čl.II Přechodné ustanovení Zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Čl. III Účinnost Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2015 s výjimkou čl. I bodu 1, který nabývá účinnosti 1. ledna 2016, článku I bodu 2, který nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2017, a čl. I bodu 3, který nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2018.

Důvodová zpráva k návrhu novely insolvenčního zákona

Stránka 2

Vědecký tým Výzkum insolvence DŮVODOVÁ ZPRÁVA OBECNÁ ČÁST 1 Důvod předložení a cíle 1.1 Název Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). 1.2 Definice problému Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, byl vypracován na základě práce vědeckého týmu Výzkum insolvence. Stalo se tak v rámci řešení projektu "Vývoj transakčních nákladů českých ekonomických subjektů v insolvenčním řízení, možnosti jejich snižování na úroveň běžnou v EU pomocí zdokonalení legislativy, možnosti zlepšení statistiky insolvenčních řízení a vytvoření modelu finanční křehkosti rodin" (registrovaného pro roky 2012 až 2013 u Technologické agentury České republiky (TA ČR) pod evidenčním číslem TD 010093) a projektu "Výzkum insolvenční praxe v ČR s cílem vytvořit návrhy změn legislativy, které by umožnily zvýšení výnosů z insolvenčních řízení pro věřitele a tím by napomohly zvýšení konkurenceschopnosti české ekonomiky" (registrovaného pro roky 2014 až 2015 u Technologické agentury České republiky (TA ČR) pod evidenčním číslem TD020190). Nový insolvenční zákon, který nabyl účinnosti dne 1. ledna 2008, vyšel ve svém celkovém pojetí z negativních zkušeností s předchozím zákonem o konkursu a vyrovnání, dále pak ze zkušeností s aplikací insolvenčního práva v Německu, Velké Británii, Spojených státech a v dalších zemích. Na základě toho přinesl přinejmenším ve své legislativní rovině insolvenční zákon řadu zcela odlišných postupů od mechanismů, jaké používal zákon o konkurzu a vyrovnání. Mezi ty hlavní patřila motivace věřitele k aktivnímu přístupu k insolvenčnímu řízení daná mimo jiné možností výměny insolvenčního správce a řadou dalších kroků, například byly významným způsobem zpřísněny podmínky pro chování a především požadavky na kvalifikaci insolvenčních správců, celkově byly posílena práva věřitelů a jejich možnosti ovlivňovat insolvenční řízení. Mezi hlavní cíle nové právní úpravy patří mimo jiné otevření prostoru pro sanační postupy při řešení insolvencí dlužníků a to jak Důvodová zpráva k návrhu novely insolvenčního zákona

Stránka 3

Vědecký tým Výzkum insolvence v oblasti podnikatelské formou reorganizace navazující volně na dřívější vyrovnání, tak v oblasti spotřebitelských defaultů formou oddlužení. Zavedením oddlužení byl do celého legislativního systému insolvencí zanesen prvek převahy sociálního aspektu nad aspektem ekonomickým. Tento aspekt se podle zákonodárce měl omezit na oblast osobních bankrotů, avšak ve skutečnosti pronikl v menší míře i do celého systému řešení úpadku právnických osob. To se stalo ve dvou prvcích. Za prvé v podpoře reorganizace jako postupu sanačního, který by měl podle původních myšlenek autorů zákona přinášet větší veřejný prospěch než likvidační konkurz a to i na úkor věřitelů, za druhé pak vlivem jiných zákonných ustanovení, díky kterým došlo k významnému upřednostnění zaměstnanců jako věřitelů, přičemž pozici těchto věřitelů pak přebírá pravidelně stát prostřednictvím místně příslušného úřadu práce. Insolvenční zákon pak přinesl možná největší změnu v otázce otevřenosti insolvenčního řízení, tedy ve věci otevřenosti a publicity, když přinesl institut insolvenčního rejstříku a zveřejňování všech podstatných i marginálních dokumentů pojících se k insolvenčnímu řízení v tomto rejstříku. 1.3 Popis existujícího právního vztahu v dané oblasti Insolvenční zákon od svého přijetí v roce 2006 a zvláště od účinnosti 1. ledna 2008 prošel řadou úprav, přičemž ta poslední účinná od 1. ledna 2014 je nazývána revizní, čemuž i odpovídá její objem a počet provedených změn. Dopady této novelizace se projeví až v budoucnosti s tím, jak bude novou úpravou proměněna soudní praxe. Nicméně zmíněné novely včetně této poslední sledovaly povětšinou relativně konkrétně definované cíle, které byly povětšinou spíše z oblasti administrace procesu nebo byly řešeny různé legislativní nepřesnosti či nejasné formulace v původních zněních. Do jisté míry se vymykaly tak zvaná „krizová“ novela, která na přechodné období změnila dikci definice předlužení či přesněji pozastavila předlužení jako definici úpadku a tak zvaná protišikanózní novela insolvenčního zákona, která měla zabránit rozšířené praxi podávání insolvenčních návrhů ze strany takových věřitelů, kteří návrhem pouze zvyšovali tlak na svého dlužníka a nutili ho zaplatit pohledávky v prodlení nebo takových, kde věřitel vedl s dlužníkem spor o výši nebo jiné parametry pohledávky. Jak bylo zmíněno, první novela měla omezenou účinnost, po které se znění zákona vrátilo zpět, druhá je pak trvalého charakteru. Tato novela byla účinná od listopadu roku 2012 a předpokládalo se, že povede ke snížení počtu podaných insolvenčních návrhů směřovaných proti podnikatelským subjektům. Ve skutečnosti tento efekt nebyl naplněn.


Stránka 4

Vědecký tým Výzkum insolvence V současné době konce roku 2013 nemáme žádné relevantní informace o tom, jakou změnu soudní praxe přinese tak zvaná „revizní novela“. Nicméně známe její zaměření (viz dále ANALYTICKÁ ČÁST), lze tedy jednoznačně definovat, zda se určité problematiky dotkne či nikoliv. Jak již bylo uvedeno, revizní novela zčásti řeší v podstatě technické problémy, kdy některá ustanovení insolvenčního zákona nebyla umístěna vhodným způsobem v celém textu a vznikaly tak nejasnosti výkladové a tedy nejistota účastníků insolvenčních řízení. Novela ale přinesla řadu hlubších ustanovení a změn. Z nich důležité jsou především tyto změny: -

otázka místní a věcné příslušnosti je začleněna přímo do textu insolvenčního zákona, navíc spory o náhrady škody a jiné obdobné spory související s insolvenčním řízením jsou propříště věcně příslušné přímo místně příslušným insolvenčním soudům (tedy krajským soudům) podobně, jako tomu již bylo u sporů incidenčních. Tím jsou všechna řízení týkající se insolvenčních otázek shromážděna u jednoho soudu, což by mělo mít kladný vliv na integritu těchto řízení,

-

byl zaveden rotační systém, čímž je ve většině případů uskutečněn nahodilý výběr insolvenčních správců, k rotacím bude docházet na různé regionální úrovni (oddlužení – okresy, konkurz – kraje, reorganizace – zvláštní celostátně vedená část seznamu). Ve výjimečných případech může soud jmenovat správce mimo rotaci, ale musí svůj krok odůvodnit (typickým případem je, že již probíhá insolvenční řízení s dlužníkem, který s dlužníkem novým tvoří koncern),

-

byla upřesněna kvora při různých hlasováních a také práva věřitelů hlasovat v některých konkrétních situacích, dále také otázka paušálních náhrad na neodůvodněné svolání schůze věřitelů, výkladový problém s odvoláváním členů věřitelského výboru (zda schůze věřitelů nebo zda schůze věřitelů navrhuje a soud rozhodne),

-

přibyla některá ustanovení, která mají rozšířit možnosti pro sanační způsob řešení úpadku nebo pro prodej podniku (obchodního závodu) jako going concern, jde mimo jiné o možnost úvěrového financování nejen kvůli udržení chodu podniku (obchodního závodu) dlužníka, ale také nově k jeho obnovení,

-

velmi významné změny přináší znění IZ účinné od 1. ledna 2014 v rámci schůze věřitelů a jejího rozhodování. Zatímco dosud si schůze věřitelů dle § 46 odst. 2 IZ ve spojení s § 49 IZ mohla vyhradit působnost jiných věřitelských orgánů (zejména věřitelského výboru) na základě rozhodnutí přijatého prostou většinou


Stránka 5

Vědecký tým Výzkum insolvence přítomných nebo řádně zastoupených věřitelů, nově je vyžadováno, aby pro přijetí takového usnesení hlasovala většina tvořená nejméně dvěma třetinami hlasů přítomných nebo řádně zastoupených věřitelů, počítaná podle výše jejich pohledávek. Jde o změnu směřující k posílení práv malých věřitelů, která může mít dosti dalekosáhlé následky (což se ale projeví teprve v soudní praxi). Lze odhadnout negativní důsledky zejména pro velké věřitele, kteří ovládají nadpoloviční většinu hlasů na schůzi věřitelů. Dle stávající úpravy mohli snadno dosáhnout toho, že o určité otázce nemá rozhodovat věřitelský výbor (kde mají ze zákona silné postavení většinou též nezajištění věřitelé, popř. v něm mají většinu), ale schůze věřitelů, jejíž rozhodnutí mohou díky svému silnému zastoupení ovlivnit. Kvůli zvýšení potřebné většiny pro přenesení pravomocí věřitelského výboru na schůzi věřitelů bude takový postup pro věřitele obtížnější. Na straně druhé je prokázáno (viz ANALYTICKÁ ČÁST), že pouze velmi málo insolvenčních řízení probíhá pod dohledem věřitelského výboru – většinou totiž věřitelé neprojeví o jeho ustanovení žádný zájem, což je důsledek racionální apatie hlavně u nezajištěných věřitelů, -

na některé případy z praxe (OP Prostějov) reaguje také změna rozhodování o hlasovacím právu. Nové znění zachovává princip založený § 51 odst. 1 IZ, byť ho jinak formuluje. Tam, kde schůze věřitelů nepřijme pozitivní rozhodnutí o tom, že věřitelé, jejichž pohledávka byla popřena, mohou v rozsahu popření hlasovat (nebo nepřijme žádné rozhodnutí k této otázce), rozhodne o hlasovacím právu (tj. přizná je nebo je nepřizná) vždy insolvenční soud, tedy nebude moci danou věc přejít s konstatováním, že schůze věřitelů hlasy nepřiznala. Co se týká odvolání proto tomuto rozhodnutí, není možné přímo, avšak v případě, že věřitel, kterému nebudou hlasovací práva přiznána, napadne odvoláním některé rozhodnutí přijaté na základě nového poměru hlasů, pak v rámci tohoto odvolání je možné požadovat přezkoumání otázky nepřiznání hlasovacích práv. Podle nového znění § 51 odst. 2 IZ nemá na hlasovací právo věřitele vliv popření jeho pohledávky nejen přihlášeným věřitelem (stejně jako dosud), ale nově též ani dlužníkem v jakémkoli případu řešení úpadku. Hlasovací právo nemají věřitelé vyjmenovaní v § 51 odst. 4 IZ – u věřitelů s pohledávkami za majetkovou podstatou (§ 168 IZ), pohledávkami postaveným na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169 IZ) a podřízeným pohledávkám (§ 172 IZ) jde o pravidlo dovozované výkladem i dnes za současné právní úpravy. Změna v tomto ohledu nastává pouze u pohledávek


Stránka 6

Vědecký tým Výzkum insolvence věřitelů vázaných na odkládací podmínku. Zatímco dříve se jejich režim řídil § 51 odst. 1 IZ, nově i u těchto věřitelů platí, že do okamžiku splnění odkládací podmínky nemají takoví věřitelé hlasovací právo – v tomto případě jde tedy o významnou změnu, neboť těmto věřitelům (do okamžiku splnění odkládací podmínky) nemůže schůze věřitelů ani insolvenční soud přiznat hlasovací právo. Zmíněné ustanovení se však týká pouze velmi malého počtu insolvenčních řízení, co do řešeného majetku je ale možné předpokládat, že půjde o případy spíše z kategorie velkých a největších. Zpřesněna byla také problematika hlasování v koncernu, znovu jako reakce na některé skutečné případy, -

znění účinné od 1. ledna 2014 také reaguje na známý fakt racionální apatie věřitelů, proto již nebude existovat povinnost, ale pouze možnost určit náhradníky řádných členů věřitelského výboru, v případě nepatrného konkursu či oddlužení nebude volba věřitelského výboru povinná, i když půjde o insolvenční řízení s více než 50 věřiteli, odstraňuje povinnost automaticky jmenovat prozatímní věřitelský výbor, pokud věřitelský výbor neustanovila schůze věřitelů k tomu účelu svolaná. Namísto toho bude nově vykonávat (až do doby, než se případná další schůze věřitelů usnese na volbě věřitelského výboru) působnost věřitelského výboru sám insolvenční soud. Dále se mění způsob ohledně ponechání prozatímního VV ve funkci – nově je usnesení první schůze věřitelů přijato, pokud „pro“ hlasuje většina přítomných zajištěných a zároveň většina přítomných nezajištěných věřitelů, stejně tak insolvenční soud bude dle § 66 IZ vykonávat působnost věřitelského výboru, pokud počet členů věřitelského výboru poklesne pod nadpoloviční většinu členů (nebo pod 3) a věřitelský výbor není tudíž usnášení schopen. Všechny tyto změny jsou namířeny ke zrychlení řízení a k tomu, aby bylo řízení schopné pokračovat i tehdy, pokud před 1. lednem 2014 hrozilo jeho ochromení v důsledku racionální apatie. Z podobného pramene pak pochází nové ustanovení v § 151 odst. 2 IZ, kde se mění pravidla pro dosažení kvora v situaci, kdy z věřitelů přítomných na schůzi se hlasování podle § 150 IZ (o způsobu řešení úpadku) zúčastní pouze zajištění či pouze nezajištění věřitelé. V takovém případě pro přijetí usnesení nyní postačí, jestliže pro ně hlasovala nejméně polovina všech přítomných hlasujících věřitelů počítaná podle výše jejich pohledávek, přičemž předpokladem je, že půjde spíše o věřitele zajištěné,

-

znění účinné od 1. ledna 2014 dále zavádí některá nová pravidla, pokud dojde k souběhu insolvence a exekuce ve vztahu k jednomu dlužníku. Tato pravidla jsou


Stránka 7

Vědecký tým Výzkum insolvence jasně nastavena ve prospěch insolvenčního práva, jehož prostřednictvím má dojít k poměrnému uspokojení všech věřitelů. Výraznou změnou je nové pravidlo (§ 140e IZ), kdy již od okamžiku rozhodnutí o úpadku (to znamená od jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku, nikoliv od právní moci rozhodnutí), již není možno výkon rozhodnutí či exekuci postihující majetek dlužníka dokonce vůbec ani nařídit, na rozdíl od dřívějšího stavu, kdy bylo možné výkon rozhodnutí či exekuci nařídit, nebylo ale možné jej však provést (toto pravidlo nyní obecně platí pouze pro fázi od zahájení insolvenčního řízení do rozhodnutí o úpadku). Jde o reakci na řadu sporných případů, kdy byla insolvenční řízení prodlužována právě o dobu nutnou k posouzení, nakolik byly kroky vyvolané exekucí v rozporu s ustanoveními insolvenčního zákona. V logice opatření, kterými byly veškeré akty a řízení související tak nebo onak s insolvenčními případy převedeny do věcné příslušnosti insolvenčních soudů, obsahuje znění insolvenčního zákona účinné od ledna 2014 také ustanovení, podle kterého v případě, že by bylo vydáno rozhodnutí či opatření ve vykonávacím řízení nebo v exekučním řízení v rozporu se zákazy formulovanými v insolvenčním zákonu, tak se k němu v insolvenčním řízení nepřihlíží. Insolvenčnímu soudu byla svěřena pravomoc odklidit rozhodnutí nebo opatření vydaná nebo přijatá při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozporu s omezením podle § 109 odst. 1 písm. c) nebo také zakázat přijetí takových rozhodnutí nebo opatření (§ 109 odst. 6 insolvenčního zákona). Z tohoto přesnějšího vymezení existují pak některé výjimky týkající se pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim postavených na roveň. K výjimečnému prolomení uvedeného principu nemožnosti provedení exekuce ve fázi od zahájení insolvenčního řízení do rozhodnutí o úpadku může v případě tzv. běžných pohledávek dojít též na základě předběžného opatření insolvenčního soudu nařízeného dle § 82 odst. 2 písm. b) IZ. Nyní též můžeme považovat za vyjasněné, které úkony lze považovat za úkony, kterými se provádí výkon rozhodnutí. Takovými úkony nejsou dle § 109 odst. 2 IZ úkony učiněné k zajištění dlužníkova majetku pro účely jeho postižení výkonem rozhodnutí nebo exekucí, -

nové znění zavádí větší množství určitých upřesnění, které se týkají například náležitostí návrhů, které jsou podávány v elektronické podobě, lhůty pro přihlášení pohledávek (dříve 30 dnů až dva měsíce, nyní dva měsíce), dosud platilo, že soudní, správní a jiná řízení týkající se majetkové podstaty dlužníka, jejichž účastníkem je dlužník, se přerušují až prohlášením konkursu (§ 263 IZ), nové


Stránka 8

Vědecký tým Výzkum insolvence pravidlo v § 140a IZ říká, že soudní a rozhodčí řízení (nikoliv správní řízení) budou automaticky přerušena již okamžikem zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku (což platí pro všechna řízení obecně, nejen pro konkurz). Pokud jde o správní řízení (např. daňová), ta se rozhodnutím o úpadku nepřerušují a lze je po jeho vydání dokonce nově zahájit (§ 140d IZ), -

pokud bychom shrnuli insolvenční zákon po revizní novele, pak až na výjimky vylučuje, aby se věřitel domohl své pohledávky individuální cestou, pokud bylo zahájeno insolvenční řízení a bylo vydáno rozhodnutí o úpadku,

-

za diskutabilní a těžko předem odhadnutelný co do dopadu na soudní praxi můžeme považovat ustanovení § 144 IZ z něhož plyne, že na rozdíl od dřívější právní úpravy již nebude možno zamítnout insolvenční návrh pouze proto, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Po účinnosti Novely by insolvenční řízení s nedostatečným majetkem měla být řešena podle ustanovení § 314 a 315 IZ o nepatrném konkursu. Avšak zároveň platí, že náklady, které tímto řízením vzniknou, budou hrazeny ze zálohy složené insolvenčním navrhovatelem. Pokud tedy ubyde řízení, kde byl návrh zamítnut pro nedostatek majetku, pravděpodobně se zvýší počet těch řízení, jejichž konec nastane proto, že navrhovatel nezaplatí zálohu řízení,

-

mnoho změn nastalo v otázce postavení věřitelů a v přesnějším vymezení věřitelů zajištěných a nezajištěných, podobně také ve výčtu pohledávek za majetkovou podstatou, byla například významným způsobem zmírněna pravidla pro sankcionování věřitelů v souvislosti s výší přihlášené pohledávky v případě, že tato výše je shledána nesprávnou (vysokou), především se tak děje v případech, kdy výše přihlášené pohledávky závisí na posudcích nebo uvážení soudu, zlepšuje se právní jistota věřitelů a ujasňuje se otázka, za jakých podmínek mají přihlásit svoji podmíněnou pohledávku,

-

další balík změn se týká majetkové podstaty, jde ale spíše o změny technické, výraznější je § 225 odst. 5 IZ, dle kterého insolvenční správce může nově zpeněžit věc, ohledně které ještě nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí o vylučovací žalobě, byť žaloba byla v prvním stupni zamítnuta či odmítnuta, pouze ve výjimečných případech, kdy jsou k tomu dány důvody hodné zřetele; důvody zvláštního zřetele musí navíc určit insolvenční soud přímo ve výroku rozhodnutí, jímž žalobu zamítá, odmítá či řízení zastavuje, tím by se mělo především některým velmi

sporným

situacím,

které

nastávaly


v minulosti,

kdy

docházelo Stránka 9

Vědecký tým Výzkum insolvence k problematickým zpeněžením, zároveň tím ale bude posílena právní jistota insolvenčních správců, neboť jejich konání se bude opírat o stanovisko soudu (ať v pozitivním nebo negativním smyslu, neboť jejich rozhodnutí mohlo být napadnuto jak z pozice prodeje takového majetku, tak i z pozice otálení a tedy například vzniku škody na majetku), -

nové znění projasňuje otázky kolem zajištěných věřitelů a jejich pokynů, zvláště v případě mnohosti zajištěných věřitelů s právem ke stejné zajištěné věci,

-

co se zpeněžení majetku týká, pak § 289 odst. 3 IZ zavádí nové pravidlo týkající se prodeje majetku mimo dražbu, dle kterého platnost takové smlouvy bude možné napadnout pouze ve lhůtě 3 měsíců ode dne zveřejnění smlouvy v insolvenčním rejstříku, pokud dojde ke zpeněžení dlužníkova podniku (obchodního závodu) jedinou smlouvou, zavádí nové znění v § 291 IZ významné pravidlo, dle kterého na nabyvatele přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje, s výjimkou pohledávek proti dlužníku vzniklých do účinnosti smlouvy. Předchozí stav byl, že jiné než závazky z pracovněprávních vztahů dlužníkových zaměstnanců na nabyvatele nepřecházely. Tato změna ve svém důsledku může přinést pozitivní dopady v tom, že i v rámci konkurzu půjde převést celý fungující podnik (obchodní závod) se zachováním všech smluvních vztahů a závazků, vyjma pohledávek proti dlužníkovi (dluhů dlužníka) do účinnosti smlouvy, v § 295 IZ je nově stanovena pouze relativní neplatnost právních úkonů, kterými dlužník (resp. osoby mu blízké a osoby, které s ním tvoří koncern) nabývá majetek z majetkové podstaty, oproti dosavadní automatické absolutní neplatnosti,

-

V § 298 IZ jsou pro případ konkursu stanovena některá dílčí pravidla týkající se uspokojení pohledávek zajištěných věřitelů. Dle § 298 odst. 2 IZ se jako dříve odečítají od výtěžku zpeněžení náklady spojené se správou a zpeněžením maximálně 5%, resp. 4%. Avšak nově v odůvodněných případech insolvenční soud může stanovit výši jinou. Toto opatření může mít dva dopady – může umožnit delší držení aktiva a oddálení zpeněžení v takových případech, že bude existovat předpoklad budoucího vyššího výnosu, podobně však může bránit apatii zajištěného věřitele a jeho otálení se zpeněžením, neboť soud by pravděpodobně vyšší odečty povolil především tehdy, pokud by měl podezření, že věřitel prodlužuje řízení. Ustanovení § 298 odst. 3 IZ pak zavádí výslovnou možnost věřitelů (a též dlužníka) podat námitky proti návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, a to pouze ve lhůtě 7 dní ode dne


Stránka 10

Vědecký tým Výzkum insolvence zveřejnění návrhu v insolvenčním rejstříku; k později podaným námitkám se nepřihlíží. Pokud jsou námitky podány, bude nařízeno jednání k jejich projednání, v opačném případě nikoli a soud rozhodne bez jednání. Proti rozhodnutí insolvenčního soudu o návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení je nově výslovně možno podat odvolání pouze věřitelům, kteří podali ve lhůtě námitky (dále pak dlužníkovi, správci a zajištěnému věřiteli, kterému má být výtěžek vydán). Významně se tak omezuje možnost jakéhokoli věřitele podat odvolání proti rozhodnutí soudu o souhlasu s vydáním výtěžku, což by mělo přispět k hladkému a rychlejšímu průběhu řízení, -

množství změn se týká reorganizace, avšak návrhy, ke kterým se vztahuje tato důvodová zpráva, nemají s úpadky řešenými reorganizací v principu souvislost, proto je možné popis nového stavu práva v této oblasti možné velmi zkrátit,

-

podstatnou změnou je přípustnost reorganizace, když nová kritéria přípustnosti splní vyšší počet dlužníků než dnes. Reorganizace je nyní dle § 316 odst. 4 IZ přípustná při dosažení částky 50 milionů Kč ročního úhrnu čistého obratu, nebo pokud dlužník zaměstnává nejméně 50 zaměstnanců. Zároveň je upřesněn pojem „čistý obrat“, když pro potřeby zákona o účetnictví jde o výnosy snížené o prodejní slevy, daň z přidané hodnoty a ostatní daně přímo spojené s obratem. Zjednodušeně řečeno byla kritéria snížena na polovinu předchozího stavu. Tato kritéria se však i nadále nepoužijí pro případy, kdy dlužník předložil reorganizační plán přijatý zákonem

požadovanou většinou

věřitelů. Tzv. fakultativní

reorganizace bude usnadněna i v případě podání věřitelského insolvenčního návrhu, když dlužník může požádat soud před rozhodnutím o úpadku o prodloužení lhůty pro předložení reorganizačního plánu a soud v rozhodnutí o úpadku prodlouží lhůtu až o 30 dnů. Výrazným posílením práv věřitelů v reorganizaci je větší prostor pro odvolávání a volení členů statutárních orgánů a dozorčí rady dlužníka a větší kontrolní i schvalovací prostor pro věřitelský výbor vůči dlužníkovi v reorganizaci, -

změnami v oblasti oddlužení se v této souvislosti nezabýváme, neboť předkládaný návrh se týká výhradně insolvenčních řízení s podnikatelskými subjekty.

1.4 Popis cílového stavu, kterého má být dosaženo Předkládaný návrh si klade především tyto cíle: Důvodová zpráva k návrhu novely insolvenčního zákona

Stránka 11

Vědecký tým Výzkum insolvence -

zvýšit výnos insolvenčního řízení pro věřitele obecně, zvláště pak pro věřitele nezajištěné,

-

omezit dále prostor pro využívání insolvenčního zákona k šikaně dlužníků nebo dokonce i jenom k šikaně ekonomických subjektů,

-

zvětšit prostor pro neformální reorganizaci a zároveň posílit jistoty věřitelů ve vztahu k majetku dlužníka,

-

vytvořit výraznější prostor pro individuální vymáhání prostřednictvím exekučního řízení tím, že věřitel bude mít vyšší pravděpodobnost vymožení nákladů vzniklých v souvislosti s jeho iniciativou,

-

umožnit věřitelům daňové uplatnění jejich pohledávek již v souvislosti s jejich přihlášením a uznáním.

2. Návrh řešení, rizika nečinnosti Ke všem výše uvedeným cílům návrhu jsou shrnuta příslušná data a podklady dále v ANALYTICKÉ ČÁSTI. Hlavními ideovými zdroji předkládaného návrhu novely však jsou následující informace a výsledky analýz. K otázce zvýšení výnosů (návrhy 1 až 4): Podle zjištění vědeckého týmu Výzkum insolvence, který během let 2012 a 2013 prozkoumal detailně několik tisíc insolvenčních řízení, dosahuje uspokojení zajištěných věřitelů v těch řízeních, kde vůbec dojde k prohlášení úpadku a kdy ten je řešen konkurzem (případně nepatrným konkurzem) cca 25 až 28 procent z výše přihlášených a uznaných pohledávek. V první vlně průzkumů byl zjištěn údaj 28 procent, ve vlně druhé pak 35 procent. Ve stavu dostatečného vyhodnocení tedy byly na konci roku 2013 dvě vlny statistických šetření uskutečněných týmem Výzkum insolvence, které dohromady představují asi 1 500 případů insolvenčních řízení vedených s podnikatelskými subjekty. Uspokojení nezajištěných věřitelů dosahovalo v první vlně 1,26 procenta, ve druhé vlně pak 3,51 procenta. Lze tedy tvrdit, že tento parametr insolvenčních řízení dosahuje asi 2 až 3 procenta z přihlášených a uznaných nezajištěných pohledávek1. Ve skutečnosti je ale 1

Pro srovnání se nabízejí údaje zveřejněné na semináři Insolvenční řízení po 5 letech účinnosti insolvenčního zákona JUDr. Jarmilou Veselou (Ekonomická data z insolvenčních řízení za rok 2011 u podnikatelské sféry, výzkum uskutečnila společnost InsolCentrum). Podle této studie, která je založena na datech z řízení dokončených v roce 2011, dosáhlo uspokojení zajištěných věřitelů 32,59 procenta a uspokojení věřitelů nezajištěných pak 1,99 procenta. Jak vidno, tato data jsou v podstatě srovnatelná s výsledky práce týmu Výzkum insolvence. Ve stejném sborníku vyšla i práce Petra Tarandy, ředitele odboru vymáhání Generálního finančního ředitelství ČR. V ní je uvedeno, že průměrné výnosy z nezajištěných pohledávek z daňových nedoplatků se pohybovaly v letech 2006 až 2011 mezi 1,0 až 2,4 procenty (v tom nejsou pohledávky za podstatou, pokud se vyskytly) ani pohledávky zajištěné (pokud byly). Těžko srovnávat


Stránka 12

Vědecký tým Výzkum insolvence tento podíl ještě nižší, neboť část uspokojení připadne také na pohledávky původně zajištěné, které nebyly pokryty výnosem zajištění a které jsou tedy překlopeny k pohledávkám nezajištěným. Toto uspokojení je tedy velmi nízké, což je nesporně mezi ekonomickými subjekty obecně známý fakt. Právě tato zkušenost je jedním z podstatných zdrojů racionální apatie u nezajištěných věřitelů. Mají totiž za velmi pravděpodobné, že i kdyby se angažovali v insolvenčních řízeních a aktivně do těchto řízení vstupovali, například v rámci práce věřitelských orgánů, nemohou nijak pozitivně ovlivnit výnos z insolvenčního řízení, který bude v každém případě marginální. To však jinými slovy znamená, že většina věřitelů je přesvědčena (na základě vlastních zkušeností, tedy lze to chápat jako empiricky prověřenou skutečnost), že samotný výsledek insolvenčních řízení nezáleží ani tak na jejich průběhu (například na tom, nakolik se věřitelé snaží řízení kontrolovat a řídit), ale v rozhodující míře na tom, že většina dlužníků vstupuje do insolvenčních řízení v takovém stavu, kdy již toto řízení nemá šanci zjistit nějaký relevantní majetek, kterým by bylo možné uspokojit nároky věřitelů. Pak je ale ekonomicky nesmyslné, aby věřitelé (v této souvislosti věřitelé nezajištění) vynakládali další prostředky (ať již ve formě opravdových výdajů nebo ve formě ušlých příležitostí), protože to může vést pouze k navyšování celkové ztráty z obchodního případu. Při pohledávce ve výši 250 tisíc korun znamená vymožení tří procent z tohoto objemu plnění 7 500 korun, což s velkou pravděpodobností nemůže věřiteli ani vynahradit ušlý čas a již vůbec ne náklady na právní služby. Z toho však plyne logický závěr, který zní, že i když jsou insolvenční řízení v České republice po roce 2008 vedena podle kvalitního zákona, jehož dikce je průběžně upravována s ohledem na zkušenosti a na průběh případů v praxi (jako například revizní novelou – viz výše), a i když samotné soudy postupují profesionálně a bez zbytečných průtahů, skutečné výsledky insolvenčních řízení jsou dány již tím, v jakém stavu do těchto řízení podniky (obchodní závody) dlužníků vstupují. Z toho pak lze dále vyvodit závěr, že v podstatě jediným způsobem, jak dospět k vyššímu plnění pro věřitele je dosáhnout zlepšení stavu podnikatelských subjektů vstupujících v pozici dlužníka do insolvenčních řízení. Jak je dále šířeji rozvedeno v ANALYTICKÉ ČÁSTI, podle detailních výzkumů insolvenčních případů lze dovozovat, že zhruba 50 procent ze všech případů, kde je podán insolvenční návrh, končí s tím, že dlužník výnos před účinností insolvenčního zákona a po ní, protože v letech 2008 až 2011 dobíhala řada řízení, která se ještě řídila starým zákonem. Nicméně je zřetelné, že pokud bychom tyto výnosy z pohledávek měli brát jako měřítko, pak nový insolvenční zákon nepřinesl zvýšení výnosu pro nezajištěné věřitele, a pokud bychom snad velmi mírné zvýšení výnosu mohli najít, pak je v řádu desetin procenta. (2006 – 1,1%, 2007 – 1,2%, 2008 – 1,0%, 2009 – 2,4%, 2010 – 1,0%, 2011 – 1,7%).


Stránka 13

Vědecký tým Výzkum insolvence nemá žádný majetek, který by bylo možné považovat za relevantní natolik, že by pokryl alespoň náklady insolvenčního řízení. Tento stav se projevuje různými způsoby, které je možné velmi detailně prokázat na datech z druhé vlny statistických šetření vědeckého týmu Výzkum insolvence. V něm bylo zkoumáno (po očištění vzorku od chyb a po jeho redukci o nejasné případy, které nebylo možné důkladně analyzovat) celkem 946 případů. Z tohoto počtu bylo 213 návrhů zamítnuto podle § 144, tedy na základě nedostatečnosti majetku dlužníka. Dalších 56 řízení bylo zastaveno podle § 108 poté, co navrhovatel nesložil zálohu řízení, což je výrazem jeho pochybnosti o tom, zda dlužník má relevantní majetek. V těchto případech tedy nebyl ani vyhlášen úpadek a vybrán způsob jeho řešení. Pak je zde dalších 201 případů, kde sice úpadek vyhlášen byl a byl zahájen konkurz, ale ten byl zrušen bez rozvrhového usnesení tedy bez toho, že by nezajištění věřitelé dostali i jenom část svých peněz. To tedy značí, že v těchto případech většinou dlužník nějaký majetek měl, ten dosti pravděpodobně pokryl náklady konkurzu, ale nestačil již na další platby věřitelům. Dohromady tedy 49,68 procenta všech insolvenčních řízení dojde k závěru, že dlužník nemá relevantní majetek, alespoň nikoliv majetek relevantní z hlediska nezajištěných věřitelů. Kdybychom původní vzorek 946 případů očistili o ty, kde insolvenční řízení v podstatě ani nezačalo (odmítnutí návrhu pro vady, zamítnutí řízení pro nesplnění požadavků, zastavení, protože ve věci probíhalo jiné řízení, zastavení, protože došlo ke zpětvzetí návrhu, dohromady 316 řízení), pak nám množství dlužníků bez majetku vzroste na 74,6 procenta ze všech řízení, které nejsou ukončeny z výše uvedených důvodů. Navíc od 1. ledna 2014 jsou účinné vyhlášky č. 488/2012 Sb. a č. 398/2013 Sb. ze dne 20. prosince 2013, kterou se mění vyhláška č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů. Ta výrazným způsobem zvýšila odměny insolvenčních správců plynoucí jim ze zpeněžení nezajištěného majetku. V důsledku tedy snížila pravděpodobný výnos pro věřitele nezajištěné, neboť zvýšila náklady vedení insolvenčního řízení. Podobně mohou být postiženy i pohledávky zajištěných věřitelů tam, kde zpeněžení předmětu zajištění nepokryje zajištěné pohledávky a jejich část se překlopí do pohledávek nezajištěných. Samozřejmě dopady budou i směrem k uhrazení pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň. Zatím není možné specifikovat, jaké dopady na nezajištěné věřitele bude tato vyhláška mít, pravděpodobně ale její uplatnění bude znamenat další významný pokles uspokojení především u nezajištěných věřitelů. V této souvislosti by bylo možné podotknout, že celkové nízké odměny insolvenčních správců jsou dány spíše nízkým objemem obvyklého majetku dlužníka vstupujícího do Důvodová zpráva k návrhu novely insolvenčního zákona

Stránka 14

Vědecký tým Výzkum insolvence insolvenčních procesů a vedle toho relativně vysokým počtem insolvenčních správců, jejichž počet se blíží cca 500. Pokud bychom měli hovořit o rizicích nečinnosti spojených s otázkou výnosů z insolvenčních procesů pro nezajištěné věřitele, pak hlavním je pravděpodobně samo pokračování stávajícího vývoje, tedy další prohlubování racionální apatie věřitelů. V dnešní době jsou věřitelé nositeli vědomosti, že insolvenční řízení s dlužníkem nepřinese s vysokou pravděpodobností žádný skutečný výsledek ve formě vymožených prostředků. Podnikatelské subjekty v takové situaci reagují dvěma způsoby, které jsou obvykle kombinovány. Prvním je zakomponování rizika do cen služeb a zboží a to v maximální míře, kterou trh dovolí. V obdobích velmi nízkého růstu cen se může stát, že tato reakce podnikatelských subjektů je eliminována silnou konkurencí, ve skutečnosti však podobné stavy brání vyšší ziskovosti na straně věřitelů nebo dalšímu poklesu cen ku prospěchu trhu. Sama racionální apatie věřitelů je problémem, který v podstatné míře ovlivňuje insolvenční řízení a jejich průběh, protože vede k prodlužování insolvenčních řízení, což je důsledek nečinnosti nezajištěných věřitelů. K otázce šikanózních návrhů (návrh 5): Problematika šikany prostřednictvím insolvenčního zákona má několik propojených rovin. V první můžeme říci, že jde o důsledek legislativní přísnosti, kdy samotné zahájení insolvenčního řízení (což je v principu již podání samotného insolvenčního návrhu) znamená například podle § 111 IZ zřetelné dopady na činnost dlužníka. I když tedy dojde k podání neoprávněnému, tedy k takovému, kde nejsou na straně dlužníka naplněny podmínky úpadku nebo se ukáže nedostatek delegace věřitele (ať již absolutní nebo částečný), dlužník je omezen ve svých právech (přičemž z hlediska IZ nemusí jít ve skutečnosti vůbec o dlužníka). Ve druhé rovině pak jde o důsledky stojící mimo samotný insolvenční zákon a celý insolvenční systém, když důsledkem podání insolvenčního návrhu a zahájení insolvenčního řízení může být omezení dlužníka (nebo dokonce omezení takového účastníka trhu, který dlužníkem není) v jeho obchodních aktivitách. Především první rovinu řešila tak zvaná „protišikanózní novela“ IZ (Zákon č. 334/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zde byly zavedeny sankce pro případy, kdy byl insolvenční návrh podán s cílem poškodit dlužníka nebo zneužít insolvenční řízení k vynucení plnění ze strany dlužníka nad rámec aktuální situace mezi věřitelem a dlužníkem. Tak byly ošetřeny případy, kdy insolvenční řízení sloužilo jako nástroj nátlaku na dlužníka například tehdy, pokud dlužník s věřitelem vedl spor o pravost, oprávněnost nebo výši pohledávky a věřitel si podáním insolvenčního návrhu (a tedy zahájením insolvenčního řízení) vynucoval na Důvodová zpráva k návrhu novely insolvenčního zákona

Stránka 15

Vědecký tým Výzkum insolvence dlužníkovi jiný než standardní postup. Nelze předpokládat, že zavedením nových pravidel by tato situace byla bezezbytku vyřešena, neboť k podobným postupům prokazatelně stále dochází. Avšak na druhé straně není praktické pokračovat ve zpřísňování pravidel a k dalším hrozbám vůči věřitelům, kteří by podle mínění dlužníka a případně třetích osob nebo soudu insolvenční řízení „zneužívali“. V daných souvislostech se stále pohybujeme v rovině existujících pohledávek, to znamená v rovině, kde dříve docházelo k obchodním vztahům mezi dlužníkem a věřitelem a není cílem insolvenčního zákona chránit nad míru dlužníka před případnou tvrdostí zákona. Zde lze pouze doporučit sledovat do budoucnosti praxi a reagovat později v závislosti na tom, jakým směrem se bude vyvíjet 2. Co se však týká roviny druhé, jde o legislativně velmi obtížný problém, který si vyžaduje zvláštní pozornosti. V posledních letech se totiž objevuje snaha zneužívat insolvenční zákon a jeho informační otevřenost jiným způsobem, který je čistě kriminální činností. Jde o případy falešných insolvenčních návrhů, které jsou podané prostřednictvím pošty a opatřeny podpisy neexistujících osob vystupujících za nefunkční společnosti a nadto opatřené zfalšovaným úředním ověřením těchto podpisů. Následně jsou takto napadené podnikatelské subjekty proskribovány na základě extrémního výkladu zákona o veřejných zakázkách (Zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách), který v § 53 odst. 1 písm. d) říká, že základní kvalifikační předpoklady splňuje dodavatel, „vůči jehož majetku neprobíhá nebo v posledních 3 letech neproběhlo insolvenční řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí o úpadku nebo insolvenční návrh nebyl zamítnut proto, že majetek nepostačuje k úhradě nákladů insolvenčního řízení, nebo nebyl konkurs zrušen proto, že majetek byl zcela nepostačující nebo zavedena nucená správa podle zvláštních právních předpisů“. Jsou doloženy případy, kdy ve veřejné soutěži byla tato podmínka stanovena přísněji v tom smyslu, že byla použita pouze formulace „vůči jehož majetku neprobíhá nebo v posledních 3 letech neproběhlo insolvenční řízení“. Tento na první pohled „přísnější postup“ zadavatele veřejné soutěže může být samozřejmě naopak způsobem, jak nepřipustit do určité soutěže konkurenci. Obecně samozřejmě platí, že kriminálnímu jednání nelze zabránit dikcí zákona a zřejmě by vyžadovalo velmi rozsáhlé zásahy do samotné stavby insolvenčního zákona, aby bylo možné podobné jednání znemožnit3. Lze se domnívat, že zároveň by však byly

2

Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení hovoří o „zjevně bezdůvodných“ insolvenčních návrzích, nikoliv o šikanózních návrzích. Rozdíl je ale pouze pojmový a v praxi je sousloví „šikanózní návrh“ používáno naprosto běžně. 3 Například vytvořit prostor pro „předběžné jednání“, během kterého by soud vyhodnotil podaný návrh a zvážil, zda jednání začít nebo návrh zamítnout rovnou bez zveřejnění insolvenčního návrhu v insolvenčním rejstříku. Takový postup sice působí na první pohled velmi logicky, ve skutečnosti by ale přinesl řadu těžko


Stránka 16

Vědecký tým Výzkum insolvence nenávratně poškozeny některé zásady insolvenčního zákona, především princip informační otevřenosti řízení. Nicméně jedním z postupů, které jsou v tomto případě používány, je podávání návrhů na soudy, které nejsou místně příslušné, což prodlužuje dobu, než insolvenční soud rozhodne o návrhu (v dané souvislosti než ho odmítne, popřípadě zamítne4). Přesouvání návrhu mezi soudy a možnost odvolání proti určení místní příslušnosti dává v takových případech navrhovateli s kriminální motivací navíc několik týdnů, po které řízení trvá, než se reálně započne s posuzováním obsahu návrhu. Pokud bychom měli hovořit o rizicích nečinnosti v souvislosti s šikanózní praxí, pak v dané věci již bylo podniknuto několik kroků a lze předpokládat, že situace se bude spíše zlepšovat a to i bez další legislativní změny. Revizní novela účinná od ledna 2014 pak definici místní a věcné příslušnosti umístila přímo do insolvenčního zákona (nové paragrafy 7a a 7b), což by v soudní praxi mohlo vést ke zjednodušení řízení. Na druhé straně však navrhovaná úprava v každém případě zlepšuje daný stav i v souvislosti s jinými okolnostmi zákona a její důsledky jsou širší než pouze ve vztahu k šikanózním či spíše kriminálním insolvenčním návrhům. K otázce náhrady nákladů (návrhy 6 a 7): V současné době platí, že pokud obchodní společnost během individuálního vymáhání pohledávky vynaloží náklady a pokud je dříve, než dojde k vymožení pohledávky zahájeno s dlužníkem insolvenční řízení, pak existuje vysoká pravděpodobnost, že tento věřitel, který se snažil o vymáhání své pohledávky, ponese veškeré již vynaložené náklady. Přitom péče o pohledávky, jejich dobrá správa a snaha o jejich vymáhání jsou činnosti, které přispívají ke zdravému hospodářskému prostředí, jsou tedy z tohoto pohledu obecně prospěšné. Zvyšují totiž celkovou zodpovědnost v hospodářském prostředí tím, že vytvářejí celkový tlak na dlužníky a více je nutí k platební disciplíně. Případné problémy s dodržováním závazků jsou pak zřetelněji vidět a věřitelé v obecném smyslu tak mohou lépe rozpoznat pouze přechodné problémy dlužníka od problémů, které již ohrožují jeho ekonomickou existenci a stávají se chronickými. Zvýhodnění těch věřitelů, kteří se pokusili o individuální vymáhání pohledávky a vynaložili v tomto úsilí také náklady, naráží na dva značné problémy. Prvním je otázka legislativní, kdy je nutné rozhodnout o způsobu, jakým těmto věřitelům jejich snahu

4

řešitelných problémů a především by vznikl prostor, ve kterém by o počátku insolvenčního řízení byl informován pouze navrhovatel a dlužník, což by vytvořilo situaci informační asymetrie. Většinou jde o postup podle § 143 odst. 1, tedy o zamítnutí návrhu, protože nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku. Do úvahy přichází i možnost, že soud návrh odmítne podle § 128.


Stránka 17

Vědecký tým Výzkum insolvence kompenzovat. Druhým je pak definování jejich pohledávek a určení toho, jakým mechanismem má ke zvýhodnění dojít. Náklady na právní vymáhání pohledávek vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je pojmově třeba podřadit pod § 169 IZ, tedy k pohledávkám postaveným na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, neboť se k této majetkové podstatě nevztahují a vznikly před zahájením insolvenčního řízení. Podstatné je že i tyto pohledávky dle § 169 IZ se mohou uspokojit v plné výši kdykoliv po rozhodnutí o úpadku, přičemž pokud k uspokojení všech pohledávek dle § 168 a 169 výtěžek ze zpeněžení majetkové podstaty nestačí, uspokojují se podle klíče stanoveného v § 305 odst. 2 IZ. Konstituovat náklady nalézacího řízení jako pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou je odpovídající pouze v případě, že z hlediska insolvenčního zákona byl věřitel v tomto řízení úspěšný a že skončilo nejen vykonatelným právním titulem k vymožení pohledávky, ale tato vykonatelná pohledávka byla v insolvenčním řízení zjištěna, neboť i vykonatelná pohledávka může být popřena. Výkon rozhodnutí nebo exekuce postihující majetek dlužníka se sice se zahájením insolvenčního řízení podle § 109 odst. 1 písm. c) IZ nepřerušují, i nadále v nich mohou být prováděny úkony včetně nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce, avšak nelze je provést. V této souvislosti je výraznou změnou nové pravidlo (§ 140e IZ) účinné od ledna 2014 v rámci revizní novely IZ, kdy od okamžiku rozhodnutí o úpadku (to je od zveřejnění v insolvenčním rejstříku, nikoliv od právní moci rozhodnutí), není možno výkon rozhodnutí či exekuci postihující majetek dlužníka dokonce vůbec ani nařídit, na rozdíl od předchozího stavu, kdy bylo možné výkon rozhodnutí či exekuci nařídit, nebylo jej však možné provést (toto pravidlo bude obecně dále platit pouze pro fázi od zahájení insolvenčního řízení do rozhodnutí o úpadku). Zde je třeba připomenout, že podle nyní platného znění IZ v případě, že by bylo vydáno rozhodnutí či opatření ve vykonávacím řízení nebo v exekučním řízení v rozporu se zákazy formulovanými v IZ, tak se k němu v insolvenčním řízení nepřihlíží. Insolvenčnímu soudu bude nově svěřena pravomoc odklidit rozhodnutí nebo opatření vydaná nebo přijatá při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozporu s omezením podle § 109 odst. 1 písm. c) nebo zakázat přijetí takových rozhodnutí nebo opatření (§ 109 odst. 6 insolvenčního zákona). Interpretace záměru zákonodárce v tomto směru je zjevná – jde o další krok ke zvýhodnění a preferenci kolektivního způsobu vymáhání před způsobem individuálním. Aniž by bylo vhodné zpochybňovat nyní platné znění IZ, neboť ve výše popsaných změnách jde v podstatě především o projasnění dřívějšího stavu a jeho přesnější formulace, neustálý přesun Důvodová zpráva k návrhu novely insolvenčního zákona

Stránka 18

Vědecký tým Výzkum insolvence pozornosti ke kolektivnímu vymáhání nelze považovat z pohledu celkového hospodářského prostředí a z pohledu správného nastavení ekonomických vztahů mezi věřiteli a dlužníka za efektivní. Pokud se vrátíme k problematice mechanismu zvýhodnění věřitelů, kteří se již dříve před úpadkem dlužníka snažili o individuální vymožení pohledávky, pak platí, náklady spojené s pokračováním výkonu rozhodnutí nebo exekuce i po zahájení insolvenčního řízení lze z hlediska insolvenčního zákona stěží považovat za účelně vynaložené, neboť výkon či exekuci nelze realizovat. Proto lze náklady na výkon rozhodnutí nebo exekuce jako pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou konstituovat pouze pro náklady vzniklé před zahájením insolvenčního řízení. Náklady nalézacího řízení nebo výkonu rozhodnutí či exekuce nese vždy žalobce případně oprávněný a jsou pohledávkami za žalovaným případně povinným, v insolvenčním řízení za dlužníkem. Na tomto základním uspořádání nic nemění skutečnost, že náklady právního zastoupení jsou žalovaným dle výroků soudů hrazeny k rukám právního zástupce žalobce a v případě výkonu rozhodnutí nebo exekuce jsou tyto náklady vymáhány na povinném spolu s dluženou částkou, a to na účet soudu či exekutora. Pokud žalovaný náklady právního zastoupení (přísudek) k rukám advokáta neuhradí, vznikne pohledávka advokáta nikoliv za žalovaným, ale za žalobcem. Obdobné platí i pro výkon rozhodnutí a exekuci, pokud se tyto náklady nepodaří na povinném vymoci. Věřitelem pohledávek vzniklých v souvislosti s náklady nalézacího řízení, výkonu rozhodnutí nebo exekuce tedy může být pouze žalobce případně oprávněný, nikoliv soud, rozhodce, advokát, notář či exekutor, kteří v této souvislost žádnou pohledávku za dlužníkem nemají a nemohou tedy ani žádnou pohledávku v této souvislosti do insolvenčního řízení přihlásit a ani ji fikcí nelze považovat za přihlášenou, protože neexistuje, ledaže by došlo k postoupení pohledávky věřitele, tj. žalobce respektive oprávněného na advokáta, exekutora atd. postupem dle § 18 a 19 IZ. Koncipování návrhu ustanovení počítá, že se advokáti, exekutoři a další budou o insolvenční řízení aktivně zajímat a i sami doloží, zda jim věřitel zjištěné vykonatelné pohledávky dluží a zda je namístě uspokojení pohledávky věřitele k jejich rukám. Jak je vidno z ANALYTICKÉ ČÁSTI, uspokojení pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou je významným způsobem vyšší, než uspokojení nezajištěných pohledávek (do kterých výše zmíněné náklady spadají v současnosti). Vzhledem k dikci vyhlášky 488 ze dne 20. prosince 2013 (účinnost od 1. ledna 2014), kterou se mění vyhláška č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich Důvodová zpráva k návrhu novely insolvenčního zákona

Stránka 19

Vědecký tým Výzkum insolvence nutných výdajů je velmi pravděpodobné, že výnosy z pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou výrazně poklesnou. To se ale primárně týká ještě více pohledávek nezajištěných. Co se týká rizik spojených s nečinností v dané souvislosti, jde znovu o prohlubování současné již tak vážné letargie věřitelů. Nezajištěný věřitel není v podstatě nijak motivován během insolvenčního řízení (kolektivního vymáhání), neboť jeho uspokojení je obvykle nulové nebo mizivé. Není však motivován ani k tomu, co je jinak standardním znakem vyspělé ekonomiky, totiž k tlaku na svoje dlužníky a v tom, aby po nich dostatečně razantně (tedy i cestou soudu a exekuce) vymáhal zaplacení pohledávek. Takový postup od určitého okamžiku znamená znovu náklady a to náklady relativně významné zvláště tehdy, jde-li o pohledávky z obchodního styku a tedy pohybující se v řádech desítek nebo stovek tisíc, relativně výjimečně v řádu milionů. Pokud je situace dlužníka opravdu vážná, pak logickým vyústěním vymáhání pohledávky je pouze exekuce jeho majetku. Avšak podáním insolvenčního návrhu je tento postup bez dalšího ukončen. Věřitel však v případě, že insolvenční řízení nebude ve smyslu výnosu úspěšné, ponese tyto náklady v plné výši, což znovu zvyšuje jeho náklady. Jeví se jako poměrně pravděpodobné, že tato historicky vzniklá restrikce při vymáhání pohledávek má nemalé dopady na způsob, jakým se chovají věřitelé, přesněji řečeno na jejich ochotu riskovat a vymáhat svoje pohledávky soudně a následně exekucí. K daňovému uznání pohledávek (návrh 9): Podle nynější právní úpravy (zákon 586/1992 Sb., o daních z příjmů ve znění pozdějších předpisů § 23 odst. 3 písmeno a) bod 12; § 23 odst. 3 písmeno c) bod 6) se nevymožená pohledávka stane daňově uznatelnou (výsledek hospodaření nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji podle odstavce 2 zákona o daních z příjmů je možno snížit o výši této pohledávky) až s ukončením celého insolvenčního řízení, což paradoxně poněkud zvýhodní ty věřitele, jejichž dlužníci nemají viditelně žádný majetek a díky tomu je insolvenční řízení ukončeno rychleji (viz ANALYTICKÁ ČÁST). Nicméně platí, že odpočet ze základu daně musí být vázán na zjištění pohledávky, tedy může nastat až po vyhlášení úpadku dlužníka. Není tedy možné řešit tímto způsobem jiné případy. Zjištění pohledávky řeší přitom dostatečně § 201 IZ § 201, který říká, že pohledávka je zjištěna, jestliže ji nepopřel insolvenční správce ani žádný z přihlášených věřitelů, jestliže ji nepopřel insolvenční správce a insolvenční soud odmítl její popření přihlášeným věřitelem, jestliže insolvenční správce nebo přihlášený věřitel, který ji popřel, vezme své popření zpět, nebo rozhodnutím insolvenčního soudu ve sporu o její pravost, výši nebo pořadí. Dále pak je dáno, že vykonatelná pohledávka je zjištěna, také tehdy, jestliže insolvenční správce nepodal včas Důvodová zpráva k návrhu novely insolvenčního zákona

Stránka 20

Vědecký tým Výzkum insolvence žalobu o její popření nebo byla-li taková žaloba zamítnuta anebo řízení o ní skončilo jinak než rozhodnutím ve věci samé. Výsledek sporu o pravost, výši nebo pořadí pohledávky poznamená insolvenční soud v upraveném seznamu pohledávek; učiní tak i bez návrhu. A konečně je zde řečeno, že rozhodnutí insolvenčního soudu o pravosti, výši nebo pořadí pohledávek jsou účinná vůči všem procesním subjektům. Tím jsou zjištěné pohledávky dostatečně přesně definovány, navíc je zjištění zveřejněno v insolvenčním rejstříku a je nepopiratelná i jejich výše. Z daňového hlediska jde zcela jistě o definici dostatečně přesnou a detailní. Návrh vychází z daného stavu, kdy je zřetelné, že především v případě nezajištěných věřitelů dochází k evidentní nespravedlnosti, když vzhledem k reálné situaci lze brát za velmi pravděpodobné, že tito věřitelé (obvykle jde o obchodní partnery dlužníka) jsou vystaveni situaci, kdy v minulosti daňově vykázali příjmy a odvedli příslušnou daň z přidané hodnoty, přičemž jim ze strany odběratele nebylo zaplaceno. Ve skutečnosti tak nesou věřitelé tvrdost zákona místo dlužníka, který je situací vinen a těžil z toho, že odebral zboží nebo služby, konzumoval je, avšak neuhradil dohodnutou cenu. Z hlediska podpory podnikání a mimo jiné i z hlediska omezení šíření platební neschopnosti by tedy bylo vhodné umožnit příslušné daňové vyrovnání se státem co nejdříve tak, aby bylo břemeno sejmuto z věřitelů v té míře, v jaké je toho v rámci daňové legislativy stát. Souběžně s navrhovaným opatřením bude nutné učinit odpovídající zásahy do výše zmíněných částí zákona č. 586/1992 Sb. o dani z příjmů fyzických a právnických osob a to jak vzhledem k datu umožnění odpočtu ze základu daně, tak i vzhledem ke zdanění případné vymožené sumy tehdy, pokud v dalším postupu insolvenčního řízení dojde k výplatě. Podobně je potřebné ošetřit i případné postoupení pohledávky poté, co ji věřitel daňově uplatní a zamezit tak možnému zneužití volnosti zákona. Z hlediska daňových předpisů tak bude také sjednocen přístup k problematice insolvenčních řízení z pohledu daně z přidané hodnoty a z pohledu daní z příjmů. V podstatě zrcadlové řešení vzhledem k navrhovanému totiž obsahuje v § 44 zákon č. 235/2004, o dani z přidané hodnoty, kde je upravena „oprava výše daně za dlužníky v insolvenčním řízení“. Zde je umožněno plátcům daně – věřitelům dlužníků v insolvenčním řízení za určitých podmínek řešit svoji situaci vzniklou úpadkem obchodního partnera. Podmínkami je prohlášení konkurzu dlužníka (tedy krok následující obvykle ihned nebo v nedlouhém časovém odstupu po prohlášení úpadku, pokud není úpadek řešen reorganizací), dále pak k podmínkám opravy výše daně patří přihlášení pohledávky, fakt, že se k ní v insolvenčním řízení přihlíží a její zjištění. Důvodová zpráva k návrhu novely insolvenčního zákona

Stránka 21

Vědecký tým Výzkum insolvence Z možnosti opravy výše daně jsou ale vyjmuty ty případy, kdy je věřitel kapitálově propojen s dlužníkem, jde o osobu blízkou nebo věřitel a dlužník společně podnikali či podnikají na základě smlouvy o sdružení nebo podobné smlouvy. Co se týká rozpočtové náročnosti, vznikne pouze jednorázově ve chvíli, kdy v daném období po účinnosti změny využijí takto své pohledávky plátci daně, kterým to IZ a v návaznosti daňové zákony umožní. Ve skutečnosti a ve střednědobém výhledu však dopad na veřejné rozpočty nevznikne, neboť tyto pohledávky by byly ke snížení základu daně použity později (zhruba o 12 až 36 měsíců v závislosti na složitosti insolvenčních řízení). Odhadnout dopad opatření je poměrně obtížné, neboť máme ve skutečnosti pouze dosti malou představu, jaké objemy majetků (aktiv) jsou v insolvenčních řízeních řešeny. Nicméně ze zjištění týmu Výzkum insolvence se zdá, že ročně prochází insolvenčními procesy cca. 6 až 8 miliard korun a to těmi případy, kdy jsou přihlášené pohledávky, tedy tam, kde v daném roce dojde k vyhlášení úpadku dlužníka5. U insolvenčních řízení která skončí ještě před vyhlášením úpadku, například kvůli nedostatku majetku dlužníka, který by pokryl náklady řízení, dokonce nemáme ani představu, jak vysoké by v nich byly přihlášené (popřípadě zjištěné) pohledávky. Takových případů se však návrh netýká a jsou proto irelevantní. S přihlédnutím k dalším skutečnostem by bylo možné odhadnout dopad opatření na výběr daně z příjmů právnických osob v daňovém období, kdy by bylo opatření poprvé účinné, na částku kolem dvou až čtyř miliard korun (nebo jenom velmi mírně nad touto sumou)6, což je vzhledem k výnosu této daně v oblasti 120 až 130 miliard korun marginální položka. V dalších zdaňovacích obdobích, v nichž by přešla již první jednorázová vlna uplatnění všech starších případů, by náročnost tohoto opatření poklesla pod jednu miliardu korun ročně.

5

Jde o průměr, ve skutečnosti je ale zcela jistě toto číslo v jednotlivých letech velmi rozličné, protože česká ekonomika je relativně malá a její data proto může značně zkreslit jeden velký případ (například Sazka). 6 Je nutné počítat i s tím, že v řadě případů dojde na konci konkurzu nebo během reorganizace k uspokojení části pohledávek – tyto výnosy by však byly započteny mezi příjmy korporace a běžným způsobem zdaněny, což by právě reálně snížilo dopady opatření na státní rozpočet a na municipality. Navíc je zde velká pravděpodobnost, že u mnoha věřitelů by nedošlo ke snížení daně, neboť by například byli v daném roce ve ztrátě i bez využití této možnosti. Dopad by se tedy mírně rozložil v čase. Naopak je třeba počítat s tím, že této možnosti by využili i věřitelé, kteří na ukončení insolvenčního řízení již nějakou dobu čekají. Zde je v podstatě nemožné určit, jak velké výše pohledávek by se opatření týkalo, protože nevíme, jaká výše pohledávek je v insolvenčních řízeních řešena celkově. Uvedený odhad dopadu na státní rozpočet mezi dvěma až čtyřmi miliardami v prvním roce je třeba chápat jako spíše rámcový.


Stránka 22

Vědecký tým Výzkum insolvence ZVLÁŠTNÍ ČÁST Návrhy označené (1-4) Smyslem předkládaných návrhů je řešit situaci, kdy podle všech dostupných statistik vstupují dlužníci do insolvenčních řízení velmi opožděně a to tehdy, kdy již povětšinou nedisponují majetkem dostatečným k tomu, aby byli uspokojeni věřitelé. Příslušná data k této problematice jsou shrnuta v ANALYTICKÉ ČÁSTI. První tři ustanovení počítají s tím, že zavedení nového modelu chápání předlužení (jako skryté formy úpadku), který je oproti současné praxi nepoměrně rigoróznější, je potřebné zavádět postupně tak, aby se podnikatelské subjekty byly schopné během určité doby přizpůsobit dikci zákona tak, aby jí vyhověly. Stanovení pevné hranice předlužení umožní, naopak od současné situace, postihovat na majetku odpovědných osob (dlužníka) ty případy, kdy opožděným přiznáním úpadku (opožděným podáním insolvenčního návrhu nebo jeho nepodáním vůbec a vyčkáním na návrh věřitelský) dojde ke škodám na právech věřitelů. V současné době je velmi obtížné prokázat, že byl ze strany dlužníka a jeho orgánů porušen zákon, neboť nynější formulace § 3 odst. 3 IZ7 umožňuje velmi volnou interpretaci skutečnosti. Z analýz uvedených v následující části důvodové zprávy přitom vyplývá, že v praxi dochází ke včasnému přiznání předlužení pouze minimálně a povětšinou je zbývající čas do doby, než se úpadek stane zjevným využit buď k pokusům o záchranu podniku (obchodního závodu) dlužníka nebo naopak k vyvedení zbylých aktiv mimo dosah věřitelů. První tři návrhy tedy formulují postupné zpřísňování restrikce vůči dlužníkům tak, aby existoval určitý prostor pro dlužníky, během kterého budou moci postupně upravit svoje hospodaření. Určitým problémem navrhovaného řešení je – ostatně podobně, jako je tomu u řešení současného – také nejasnost v použití pojmu „majetek“, přesněji „hodnota jeho majetku“. Vycházíme však z toho, že podle zákona o účetnictví má účetnictví podniku (obchodního závodu) dlužníka věrně a přesně odrážet skutečnost, tedy také věrně a přesně odrážet majetek. Jsme si vědomi toho, že současná podoba zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví je velmi nedokonalá a vyžaduje zásadní změnu tak, aby tento předpis odpovídal standardům vyspělých

7

Tento odstavec zní: Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou - podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.


Stránka 23

Vědecký tým Výzkum insolvence zemí. Novela IZ však nesporně není způsobem, jakým by bylo možné podobnou změnu uskutečnit, k tomu bude nutné tento předpis rekodifikovat. Nicméně i tak je možné, při vhodném užití stávajících ustanovení, dosáhnout určité možnosti relativně přesného formulování „hodnoty majetku“. Považujeme za možné vyjít z předpokladu spolehlivé ocenitelnosti (jak je definována v §§ 24 – 27 ZU). V rámci předcházení pokusům o umělé udržování hodnoty majetku předluženého podniku (obchodního závodu) dlužníka by však bylo vhodné definovat v budoucnosti jednoznačná pravidla pro určení hodnoty pohledávek po lhůtě splatnosti (což je krok, který bude nutné učinit v každém případě), bylo by vhodné také alespoň u auditovaných společností povinně vyžadovat sestavování přehledu o peněžních tocích (výkaz cash-flow), neboť § 18 ZU nyní říká, že součástí účetní závěrky být může, ale není vyžadován jako povinnost. Do úvahy též přichází možnost podstatného zpřísnění sankcí vůči obchodním společnostem, které nesplní povinnost zveřejnění příslušných dokumentů v obchodním rejstříku, což by v budoucnosti mohlo vést k lepší informovanosti věřitelů o některých dlužnících. Smyslem navrhovaných změn IZ je zahájit proces, během kterého by došlo k postupnému vyjasnění dalších souvislostí těchto ustanovení IZ ve vztahu k jiným předpisům a následně sice k určitému zpřísnění pravidel stanovených pro podnikání v České republice, avšak zároveň také k významnému snížení rizik. Změna formulovaná v bodě 4 je technického charakteru. Návrh označený (5) Po celou dobu existence a především po celou dobu účinnosti insolvenčního zákona se stále vyskytují snahy zneužívat tento zákon. Jednou rovinou této snahy je zneužití IZ k neoprávněnému nátlaku na dlužníka s cílem donutit ho zaplatit přednostně některou pohledávku, nebo dokonce ho donutit k tomu, aby ustoupil ve sporu o pohledávku, její výši nebo termín splatnosti. Druhou rovinou je pak snaha o poškození konkurence. Diskuse o problematice šikanózních návrhů se mnohdy ubírala velmi nevhodným směrem, když se objevovaly návrhy na zavádění určitých předběžných řízení a další mechanismy. Návrh týkající se této problematiky v rámci předkládané změny, si neklade ambice na konečné vyřešení problému s tímto typem návrhů, nicméně zmenšuje do jisté míry prostor, který je v posledních letech k šikaně využíván. Návrh jistě není zcela v duchu OSŘ a jde také dosti za rámec revizní novely IZ, avšak je třeba zdůraznit, že neznamená žádné omezení práv věřitelů a ani omezení práv dlužníka, Důvodová zpráva k návrhu novely insolvenčního zákona

Stránka 24

Vědecký tým Výzkum insolvence naopak přispívá k posílení právní jistoty všech zúčastněných. Vychází dále z přesvědčení, že naprosté zamezení šikanóznich návrhů není možné, je však možné pozměnit IZ tak, aby jejich řešení a eliminace byly co nejrychlejší a došlo k nim opravdu bez zbytečných průtahů. Návrhy označené (6) a (7) Problematika vztahu mezi individuálním a kolektivním vymáháním pohledávek je velmi složitá, přičemž sama existence insolvenčního práva ukazuje, že tradičně se státní útvary a o vyspělých zemích to platí zcela, přiklánějí v dané souvislosti k preferenci kolektivního vymáhání. Předložené návrhy však vycházejí z jiných pozic, než obecná preference kolektivních postupů. ty odrážejí problém insolvenčního řízení jako problém společného loviště, které – pokud se nechá volně bez regulace – bude vyloveno nejagresivnějším a nejlépe vybaveným rybářem a to jak bez zájmu o práva jiných rybářů, tak i bez zájmu o zájem veřejný. Proto státy přistupují k regulaci vymáhání pohledávek. Preference kolektivních postupů však vede k apatii dlužníků a jejich neochotě riskovat svoje prostředky během vymáhání individuálního, tedy k jejich apatii. I ta však poškozuje veřejný zájem, neboť apatie věřitelů otevírá prostor k větší nezodpovědnosti dlužníků. Rizika jsou pak implantována ve formě přirážky ke všem cenám a ocenění rizika věřitele se stává částí všech smluvních vztahů. Návrh vychází z toho, že iniciativa věřitele vymáhat individuálně svoji pohledávku je z hlediska hospodářského prostředí důležitá, protože nutí dlužníky a obecně ekonomické subjekty k respektování zvyklostí a pravidel. Avšak současné nastavení situace, kdy je v podstatě velmi pravděpodobné, že jakákoliv aktivita znamenající nové náklady znamená také vysoké riziko zvýšení ztráty věřitele z tohoto konkrétního obchodního případu, přináší naopak spíše zhoršování přístupu dlužníků k plnění závazků. Jsou předložena variantní řešení, přičemž jedno lze chápat jako minimalistické, kde jsou při řešení úpadku dlužníka zvýhodněny pouze náklady spojené s individuálním vymáháním, druhé jako optimální, totiž takové, kde vedle nákladů dochází ke zvýhodnění také části individuálně vymáhané pohledávky. Návrh číslo 7 je technického charakteru. Návrh označený (8) Návrh vychází z přesvědčení, že hlavními postiženými subjekty v insolvenčním řízení jsou menší nezajištění věřitelé, pro které jsou úpadky jejich obchodních partnerů většinou velmi bolestivé a tíživé. Navrhované ustanovení má zlepšit především postavení právě Důvodová zpráva k návrhu novely insolvenčního zákona

Stránka 25

Vědecký tým Výzkum insolvence středních a malých věřitelů, když přináší možnost využít pohledávky vůči dlužníkovi v úpadku jako daňově uznatelné podstatně dříve, než je tomu nyní. Zatímco ostatní návrhy jsou z hlediska vládních nebo municipálních rozpočtů s velkou pravděpodobností neutrální nebo by jejich dopad byl marginální, zde je zjevné, že určitý negativní vliv na příjmy státu a obcí (část daně z příjmů připadá obcím), by toto opatření mělo. Odhad je velmi obtížný, navíc bude mít vývoj v čase, když hned v prvním zdaňovacím období bude dosaženo značného výpadku v objemu dvou až čtyř miliard korun, ihned v dalším období ale dojde k poklesu a pravděpodobně se snížení výnosu pro stát bude pohybovat pod jednou miliardou ročně.


Stránka 26

Vědecký tým Výzkum insolvence ANALYTICKÁ ČÁST

Vědecký tým Výzkum insolvence vypracoval během let 2012 a 2013 tři vlny statistických výzkumů, během kterých bylo prozkoumáno celkem více než dva tisíce insolvenčních případů započatých po 1. lednu 2008 a ukončených do října roku 2012. Tento vzorek představuje celkem asi 25 procent případů stejného typu, tedy zahájených po 1. lednu 2008, ukončených do října 2012 a zároveň takových, kde dlužníkem byla obchodní společnost nebo podnikatel. Třetí vlna těchto šetření dosud nebyla kompletně vyhodnocena, v následujícím textu jsou proto využity výsledky první a druhé vlny, které dohromady vycházejí z cca 1600 insolvenčních řízení. Dalším pramenem analýz jsou pak statistická data shromážděná MSp ČR v rámci přípravy tak zvané revizní novely IZ a která z jiného pohledu doplňují informace získané statistickými šetřeními. Třetím zdrojem jsou údaje publikované společnostmi InsolCentrum a Creditreform. Spojením těchto zdrojů je možné získat poměrně rozsáhlý přehled o skutečném průběhu insolvenčních řízení, což jinak veřejně dostupné statistiky neumožňují. Ty totiž podávají přehled pouze o zahájených případech a případně o jednotlivých krocích před vyhlášením úpadku dlužníka, o způsobech řešení úpadku, avšak neumožňují v podstatě nijak analyzovat skutečné výsledky insolvenčních řízení. Podobně postupuje i společnost Creditreform, i když v některých aspektech poskytuje zajímavější údaje. Vnitřní informace o výsledcích šetření lze tedy zjistit pouze z údajů publikovaných v omezené míře společností InsolCentrum 8, v podstatě širší míře pak vědeckým týmem Výzkum insolvence9. A) Některé výsledky první vlny statistických zkoumání Následující tabulka ukazuje strukturu řešení insolvenčních případů analyzovaných v první vlně statistických zkoumání.

8 9

Společnost poskytuje v rámci volně dostupných zdrojů pouze zlomek svých informací. Vědecký tým Výzkum insolvence v rámci řešení svých projektů předává k případnému dalšímu užívání Ministerstvu spravedlnosti ČR metodologii svého dotazníkového šetření s tím, že by mohla sloužit jako základ budoucího kontinuálního získávání statistických dat o insolvenčních procesech.


Stránka 27

Vědecký tým Výzkum insolvence Tab. 1: Základní výsledky zkoumání insolvenčních případů v první vlně statistických šetření týmu Výzkum insolvence Počet případů Procento z celku Celkový počet případů ve vzorku 615 100,00 93 15,13 Návrhy odmítnuté pro vady 56 9,10 Zastavená řízení (např. zpětvzetí) 126 20,48 Zamítnutí z obecných důvodů 153 24,88 Zamítnutí pro nedostatek majetku 179 29,11 Vyhlášen konkurz 8 1,30 Vyhlášen nepatrný konkurz 0 0,00 Vyhlášena reorganizace Zdroj: www.vyzkuminsolvence.cz

V případě odmítnutí je tento postup definován přesněji v paragrafu 128 IZ, předpoklad je, že takto soud postupuje tehdy, když návrh neobsahuje všechny náležitosti. K odmítnutí nebo k tomu, aby soud vyzval navrhovatele v určené lhůtě k doplnění návrhu, je určena lhůta sedmi dnů od podání návrhu. Zastavení řízení je definováno občanským soudním řádem v obecné rovině a pro potřeby insolvenčního zákona je pak specifikováno paragrafem 108, kde je jako jeden z hlavních důvodů zastavení uveden takový případ, kdy navrhovatel nesloží zálohu na náklady insolvenčního řízení. Případy zpětvzetí pak řeší paragraf 130 10. Z pohledu analýzy získaných dat je ale podstatná varianta nezaplacení zálohy na náklady řízení ze strany navrhovatele, což je v dané souvislosti s velkou pravděpodobností věřitel a spíše okrajově by to mohl být i dlužník (není však jasné, proč by na sebe podával samotný návrh, pokud by nebyl ochoten zaplatit zálohu, což by bylo možné s velkou pravděpodobností očekávat jako požadavek soudu pro další pokračování řízení). Pokud bychom chtěli situaci, kdy navrhovatel nezaplatí zálohu interpretovat, pak musíme předpokládat, že v takovém případě neočekává navrhovatel, že by byl zjištěn relevantní majetek dlužníka, tedy neočekává, že by mu byla záloha vrácena. V takových případech ale můžeme předpokládat, že dlužník ve skutečnosti opravdu nemá majetek, který by byl zpeněžitelný a který by navrhovateli mohl nahradit jeho náklady. Odmítnutí insolvenčního návrhu a zastavení řízení jsou procesní rozhodnutí, přičemž v obou případech sice dochází k zahájení insolvenčního řízení, v případě odmítnutí návrhu však je diskutabilní, zda samotné podání návrhu a jeho následné odmítnutí máme chápat jako

10

Ve skutečnosti do této kategorie spadají i další případy insolvenčních řízení, které řeší například paragraf 427 IZ (hlavní zájmy dlužníka jsou v jiných zemích EU a dlužník nemá k datu podání návrhu provozovnu na území České republiky) popřípadě jiné varianty, kdy soud zjistí obtíže v otázce místní příslušnosti či pravomoci nebo naopak nalezne problém ve způsobilosti navrhovatele.


Stránka 28

Vědecký tým Výzkum insolvence informaci o insolvenčním stavu dlužníka a dokonce můžeme pochybovat (při některých zastaveních), zda je dlužník vůbec dlužníkem ve smyslu insolvenčního zákona (viz problematika šikanózních návrhů). Naopak při zastavení řízení v případech, kdy nebyla složena soudem vyžádaná záloha na náklady řízení, zjišťujeme, že dlužník s vysokou mírou pravděpodobnosti nemá žádný majetek a tedy že je insolvenční řízení zbytečné z tohoto důvodu. Odmítnutí návrhu tedy můžeme považovat za případy, které v důsledku nevypovídají o výtěžnosti insolvenčního řízení, jeho efektivitě, délce a především o insolvenční situaci v české ekonomice obecně. Naopak u zastavených řízení můžeme v menší míře považovat tyto případy za obdobné, jako u odmítnutých insolvenčních návrhů, ve větší míře nám ale dávají další signál o tom, nakolik vstupují podniky (obchodní závody) dlužníků do insolvenčního řízení bez jakéhokoliv smysluplného majetku, který by dával věřitelům naději na alespoň částečné uspokojení jejich pohledávek. Případy zamítnutí a zamítnutí pro nedostatek majetku dlužníka řeší paragrafy 143 a 144 insolvenčního zákona. V obou případech jde o meritorní rozhodnutí a to rozhodnutí negativní. Samotné zamítnutí má znovu poměrně složitou strukturu a není jednoduché přistoupit k interpretaci takového rozhodnutí soudu. Především zde je případ, kdy nebude osvědčeno, že navrhovatel a alespoň jedna další osoba má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku. Již na první pohled je jasné, že zde může existovat značné množství možností od případů, kdy jsme svědky šikanózního návrhu a dlužník ve skutečnosti vůbec nemusí být v insolvenci a nesplňuje podmínky pro vyhlášení úpadku, až po variantu, kdy se ukáže jedinečnost navrhovatele a neexistence dalšího věřitele11. K zamítnutí může dojít i tehdy, pokud dlužník prokáže, že jeho platební neschopnost (nikoliv předlužení) je výsledkem protiprávního jednání třetí osoby nebo když se za jeho závazky zaručí stát nebo vyšší územně správní celek. První varianta není neobvyklá, druhou můžeme považovat za speciální případ. Pokud bychom chtěli interpretovat zamítnuté návrhy, pak povětšinou můžeme hovořit spíše o tom, že jde o situaci, kdy navrhovatel nedosvědčil relevanci své pohledávky nebo kdy je dlužník schopen tuto pohledávku zpochybnit (neboť je například předmětem soudního sporu mezi dlužníkem a věřitelem a insolvenční návrh je krokem, který má dlužníka přimět k větší vstřícnosti v tomto sporu). Většina zamítnutých insolvenčních návrhů nicméně ve skutečnosti nepatří k těm případům, které by reálně hovořily o insolvenčních řízení z hlediska jejich výnosnosti nebo 11

Což je ve skutečnosti velmi nepravděpodobné, nikoliv však vyloučené a takové případy byly zaznamenány – i když je doprovázely velmi specifické okolnosti.


Stránka 29

Vědecký tým Výzkum insolvence efektivity, protože spíše reportují o stavu celkového podnikatelského prostředí a vztazích mezi jednotlivými podnikatelskými subjekty – ať již jde o obchodní společnosti nebo podnikatele. Případy zamítnuté pro nedostatek majetku dlužníka jsou pak zcela zjevné a jejich interpretace je jednoznačná. Zde dochází k situaci, kdy další vynakládání prostředků věřitelů nebo energie soudů nemá smysl, neboť insolvenční řízení jako kolektivní postup při vymáhání pohledávky ztrácí význam. Dlužník je zastižen bez relevantního majetku a je otázkou jiných řízení a jiných postupů, aby bylo zjištěno, zda k tomu došlo pouze podnikatelským selháním, nebo zda jde o výsledek kriminálního jednání. Výše uvedenou tabulku (1) můžeme zjednodušit do podoby tabulky následující (2). V ní vidíme, že 69,59 procent případů insolvenčních návrhů vůbec nedospěje do fáze, kterou obecně považujeme za samotné insolvenční řízení, tedy do situace, kdy jsou konány kroky směřující k uspokojení nároků věřitelů. Jde o případy, které jsou často označovány za „bezúpadkové“. Je zjevné, že vzhledem k administrativní náročnosti celého systému tento fakt výrazně snižuje efektivitu insolvenčního sstému a zvyšuje jeho náklady. Jsme také svědky situace kdy více než třetina (34,64 procenta) z celkového počtu insolvenčních návrhů vzbuzuje pochybnost, zda vůbec existuje dlužník v úpadku, naopak u další třetiny případů můžeme prohlásit, že fakticky již „neexistuje dlužník“, neboť neexistuje žádný jeho majetek (nebo prakticky žádný). Jestliže bychom se podívali do další tabulky (3), pak zjistíme, že v dalších případech nedošlo k uspokojení věřitelů, a tedy majetek dlužníka buď dostačoval pouze na uhrazení pohledávek za majetkovou podstatou, případně pohledávek jim na roveň postavených. Ve skutečnosti ale v řadě těchto případů nebyly uspokojeny ani tyto pohledávky. Tab. 2: Modifikované výsledky první vlny statistických šetření

Celkový počet případů ve vzorku Návrhy odmítnuté a zastavená řízení, nikoliv však kvůli nedostatku majetku dlužníka Návrhy různě ukončené kvůli neexistenci majetku dlužníka Návrhy řešené některým ze způsobů řešení úpadku

Počet případů 615 213

Procento z celku 100,00 34,64

215 187

34,95 30,41

Zdroj: www.vyzkuminsolvence.cz

Z hlediska posouzení výkonnosti insolvenčních řízení je však podstatná především tato tabulka: Důvodová zpráva k návrhu novely insolvenčního zákona

Stránka 30

Vědecký tým Výzkum insolvence Tab. 3: Analýza průběhu a výsledků insolvenčních řízení zkoumaných v první vlně statistických šetření

Celkový počet případů ve vzorku Případy s uspokojením věřitelů Případy bez uspokojení věřitelů Výše uznaných pohledávek celkem (mil. Kč) Výše uznaných zajištěných pohledávek (mil. Kč) Výše uznaných nezajištěných pohledávek (mil. Kč) Celkem vyplaceno věřitelům (mil. Kč) Vyplaceno zajištěným věřitelům Vyplaceno nezajištěným věřitelům Výplatní poměr celkově (vyplaceno/pohledávky) Výplatní poměr zajištěným věřitelům (vyplaceno/pohledávky) Výplatní poměr nezajištěným věřitelům (vyplaceno/pohledávky)

Počet případů/výše 187 94 93 2469,4 245,1 2224,3 89,4 61,2 28,2 89,4/2469,4 61,2/245,1

Procento z celku 100,00 50,27 49,73 100,00 9,93 90,07 100,00 68,46 31,54 3,62 24,96

28,2/2224,3

1,26


Samozřejmě rozhodujícím ukazatelem, který vyplynul ze statistického šetření týmu Výzkum insolvence je, že zajištěným věřitelům bylo vyplaceno v průměru necelých 25 procent z jejich přihlášených a uznaných pohledávek, zatímco výplatní poměr u věřitelů nezajištěných dosáhnul pouze 1,26 procenta. Za pozornost stojí, že pouze v těchto 187 zkoumaných případech přišli zajištění i nezajištění věřitelé celkem o 2,38 miliardy korun. Bohužel není dost dobře možné dopočítat na tomto základě nějaký přesnější odhad, k jak vysokým ztrátám věřitelů dochází celkově, je však přijatelné učinit odhad alespoň směřující k rámcové představě o těchto ztrátách. (viz níže) B) Některé výsledky druhé vlny statistických zkoumání a jejich porovnání s daty z jiných zdrojů Ve druhé vlně statistických šetření bylo prozkoumáno celkem 962 případů, po vyřazení chybových hlášení bylo ve vyhodnocení pracováno s 946 případy. Z celkového počtu 8500 takových případů (které odpovídaly charakteristice v době, kterou výzkum postihuje, což je období od ledna 2008 do října 2012), tvoří tento vzorek zhruba 11,1 procenta. Výběr byl uskutečněn statisticky neutrálně, v podstatě byl vybírán každý osmý případ z celkového vzorku co do pořadí, jak byly na soud podány insolvenční návrhy. Důvodová zpráva k návrhu novely insolvenčního zákona

Stránka 31

Vědecký tým Výzkum insolvence Tab. 4: Statistika počtu insolvenčních řízení podle krajských soudů, kde byly vedeny Soud Krajský soud v Brně Krajský soud v Českých Budějovicích Krajský soud v Hradci Králové Krajský soud v Ostravě Krajský soud v Plzni Krajský soud v Praze Krajský soud v Ústí nad Labem Městský soud v Praze Celkem

Počet případů 60 19 74 60 32 20 130 551 946

Procenta vůči celku 6,34% 2,02% 7,82% 6,34% 3,38% 2,11% 13,74% 58,25% 100,00%

Poznámka: V otázce insolvenčních soudů (což jsou soudy na úrovni kraje) existuje určitý orientační problém, neboť některé soudy mají ve své gesci větší množství krajů ve smyslu vyšších samosprávných celků. Tedy Krajský soud v Ostravě řídí i problematiku Olomouce a to prostřednictvím své pobočky, stejné je to i v případě Krajského soudu v Hradci Králové vůči Pardubicím a v Ústí nad Labem vůči Liberci. Co se týká Vysočiny, Karlovarského kraje a Zlínského kraje, tam nejsou ustanoveny pobočky a jejich problematiku řeší jiné krajské soudy. Zdroj: www.vyzkuminsolvence.cz

V první linii byla šetřena četnost řízení podle krajských soudů. Výsledek není v celku nijak překvapující, neboť bylo možné očekávat největší nápad případů v Praze (Městský soud v Praze), kde je soustředěno největší množství podnikatelských subjektů (viz níže). Ovšem převaha návrhů, které byly ve vzorku právě z hlavního města, je natolik značná, že se zdá jako statisticky neodpovídající realitě. Bohužel není možné porovnat tato čísla s údaji z oficiální statistiky MSp, neboť v datech z tohoto zdroje není možné oddělit důsledně insolvenční podání na podnikatelské subjekty a na fyzické osoby (spotřebitelské úpadky) 12. Pokud tedy chceme porovnat situaci v počtu insolvenčních řízení zahájených v Praze a v ostatních částech země (tedy v tabulce popsaný poměr 58,25 % ku 41,75 %), můžeme si vzít na pomoc statistiky o vznikajících a zanikajících obchodních společnostech (samozřejmě s vědomím poněkud jiné základny, neboť v této statistice nejsou naopak podnikatelé – fyzické osoby)13.

12

13

Jisté přitom je, že vývoj počtu insolvenčních případů vedených s fyzickými osobami má regionálně naprosto jinou charakteristiku než vývoj případů podnikatelských subjektů. Tedy že poměr insolvenčních řízení „obchodní společnosti a podnikatelé“ vůči „osobní bankroty“ je v jednotlivých regionech značně odlišný. Obecně platí, že v chudších a sociálně postižených regionech, jako v Moravskoslezském kraji nebo v Ústeckém kraji, je poměr firmy – lidé dramaticky jednoznačně nakloněný k lidem, když těchto případů řeší příslušný soud mnohonásobně více. V Praze jsou ale tyto skupiny podstatně vyrovnanější. Co se týká zmíněných údajů společnosti InsolCentrum, zde je převaha Prahy v řízeních ukončených během roku 2011 v podstatě potvrzena. Avšak ani zdaleka nikoliv s takovou převahou, když MS Praha podle této analýzy řešil 27 procent případů z uvedeného vzorku (ukončené v roce 2011). Poměr byl tedy dosti odlišný a to 27 ku 73.


Stránka 32

Vědecký tým Výzkum insolvence Obr 1: Vzniklé a zaniklé obchodní společnosti podle krajů bez Prahy v roce 2012

Zdroj: Registr ekonomických subjektů, výpočet: CRIF – Czech Credit Bureau, a. s., http://denik.obce.cz/clanek.asp?id=6598251

Co se Prahy týká, data o ní nejsou v grafu, neboť by natolik dominovala, že by zobrazení zbytku republiky bylo jen velmi málo reprezentativní. Číselně je to tak, že ve sledovaném období roku 2012 bylo v Praze založeno 11 675 obchodních společností a naopak jich 1905 zaniklo. Co se týká zániku společností, pak podle zjištění Czech Credit Bureau jde o třetinu ze všech obchodních společností, které zanikly v celé České republice. Z tohoto pohledu se tedy zdá, že ve statistickém vzorku, ve kterém byly zkoumány insolvence a který je zde popisován, došlo k určitému vychýlení. Na straně druhé se nezdá, že by tento fakt měl mít nějaký zásadní vliv na kvalitu dalších závěrů. Z Grafu 2 je zřejmé, že podíl Prahy na bankrotujících společnostech se podobně jako u předchozích společností zanikajících pohybuje kolem třiceti procent z celostátního souhrnu (což by celkem odpovídalo datům, která získala společnost InsolCentrum z průzkumu vzorku postaveném na případech ukončených v roce 2011). To však znamená, že výsledky druhé vlny výzkumu byly do značné míry vychýleny během výběru v tom, že podíl pražských dat je zřejmě o něco vyšší než by mělo odpovídat skutečnosti. Tento fakt nyní výzkumný tým analyzuje. Zdá se však, že jisté vysvětlení je potenciálně ukryto ve faktu, že město Praha a některé další krajské soudy mají určitou odlišnou praxi a tedy mnoho případů, které by jinde byly dovedeny až do fáze konkurzu, projdou v Praze zamítnutím z různých důvodů a jsou poté v podobě návrhů opakovány s lepší kvalitou vyhotovení a s lepšími podklady. Jinými slovy nemusí nutně větší množství „pražských“ insolvenčních návrhů znamenat tak výrazně vyšší množství v Praze probíhajících řízení.


Stránka 33

Vědecký tým Výzkum insolvence Obr. 2: Bankroty obchodních společností (2008, 2011 a 2012) – podíly krajů na celku (v %)

Zdroj: Insolvenční rejstřík, výpočty CCB – Czech Credit Bureau, a. s., http://denik.obce.cz/clanek.asp?id=6590694

Podobně jako asymetrie v otázce počtu insolvenčních řízení v jednotlivých krajích je totiž zajímavé také vychýlení způsobu rozhodování jednotlivých soudů. Velmi podstatný je poměr mezi počtem řízení s vyhlášením úpadku a počtu řízení bez vyhlášení úpadku v případě Krajského soudu v Brně (v Tabulce 5). Tento poměr dosahuje vyjádření 59 ku jedné ve prospěch vyhlášených úpadků. Přitom v celé republice je poměr zcela jiný, totiž 361 řízení s vyhlášením úpadku ku 585 řízením bez úpadku. Podobný vztah jako v Brně přitom najdeme i jinde – například v Českých Budějovicích (18 ku 1), v Ostravě (57 ku 3), v Plzni (31 ku 1) a také na Krajském soudu v Praze (Středočeský kraj, 17 ku 3). Naprosto opačný výsledek ale objevíme v Hradci Králové (29 ku 45), v Ústí nad Labem (27 ku 103) a především na Městském soudu v Praze (123 ku 428). Zvláště Praha tedy celou statistiku tvrdě vychyluje. Statistika insolvenčních řízení bez úpadku a s úpadkem Neobyčejně výrazně jsou rozdíly vidět v procentuálním vyjádření poměru případů u jednotlivých soudů u řízení s úpadkem a bez úpadku.


Stránka 34

Vědecký tým Výzkum insolvence Tab. 5: Statistika řízení bez úpadku – s úpadkem celkem a podle krajů Řízení s vyhlášením úpadku Krajský soud v Brně Krajský soud v Českých Budějovicích Krajský soud v Hradci Králové Krajský soud v Ostravě Krajský soud v Plzni Krajský soud v Praze Krajský soud v Ústí nad Labem Městský soud v Praze Celkem Řízení bez vyhlášení úpadku Krajský soud v Brně Krajský soud v Českých Budějovicích Krajský soud v Hradci Králové Krajský soud v Ostravě Krajský soud v Plzni Krajský soud v Praze Krajský soud v Ústí nad Labem Městský soud v Praze Celkem

59 18 29 57 31 17 27 123 361

16,34% 4,99% 8,03% 15,79% 8,59% 4,71% 7,48% 34,07% 100,00%

1 1 45 3 1 3 103 428 585

0,17% 0,17% 7,69% 0,51% 0,17% 0,51% 17,62% 73,16% 100,00%


I zde platí, že v současné době neexistuje žádná uzavřená interpretace této skutečnosti. Nejpravděpodobnějším vysvětlením však je, že tyto dramaticky velké rozdíly jsou zapříčiněny naprosto odlišnou rozhodovací praxí jednotlivých soudů, které výrazně rozdílně posuzují především otázky formální nedostatečnosti podaných návrhů a některé jsou v této věci daleko liberálnější než ty soudy, kde vidíme velkou převahu řízení skončených ještě před vyhlášením úpadku dlužníka. Statistika insolvenčních řízení bez úpadku Z hlediska pochopení vývoje celé insolvenční praxe jsou pak důležitá právě insolvenční řízení ukončená bez úpadku dlužníka – i když jejich trvání povětšinou není dlouhé a jejich administrativní náročnost je ve srovnání s úpadkovými řízeními násobně nižší. Velmi zajímavá je statistika toho, proč nedošlo k vyhlášení úpadku a proč byl návrh zamítnut, odmítnut nebo bylo řízení zastaveno. Jak je vidět z následující Tabulky 6, nejčastějším důvodem jsou vady definované v § 128 nebo fakt, že soud konstatuje Důvodová zpráva k návrhu novely insolvenčního zákona

Stránka 35

Vědecký tým Výzkum insolvence nedostatečnost majetku dlužníka k tomu, aby vůbec mohlo proběhnout insolvenční řízení. Dohromady tyto důvody tvoří 75,04 procenta ze všech řízení, kde nebyl na dlužníka vyhlášen úpadek. Interpretace obou těchto případů je ale rozporná. Pokud hovoříme o vadách, můžeme považovat za možné, že jde v nějakém procentu o případy, kde předmětný dlužník vůbec nesplňuje podmínky pro vyhlášení úpadku, tedy není ani insolventní, ani není předlužený. Není ale možné zjistit, jak velká je tato skupina, kterou bychom mohli nazvat šikanózní. U případů, kde soud konstatuje nedostatečnost majetku, je zřetelné, že jde o dlužníky v úpadku, ale náklady řízení by pravděpodobně převyšovaly výnos z konkurzu, tedy celé řízení postrádá ekonomický smysl. Tab. 6: Statistika důvodů, proč nebyl vyhlášen úpadek celkem. Důvod rozhodnutí Návrh odmítnut pro vady podle § 128 Návrh zamítnut podle § 143 (nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady) Návrh zamítnut podle § 144 (pro nedostatek majetku dlužníka) Řízení zastaveno podle § 107 (o téže věci probíhalo jiné řízení) Řízení zastaveno dle § 108 (nezaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení) Řízení zastaveno podle § 129 (zpětvzetí návrhu) Celkem

Počet 226

Podíl 38,63%

30 213 3

5,14% 36,41% 0,51%

56 57 585

9,57% 9,74% 100,00%


Velmi zajímavý pohled nabízí odlišení důvodů, proč nebyl vyhlášen úpadek, ale strukturované podle krajů. Zde vidíme náznaky potvrzení hypotézy, že značné asymetrie v tom, kolik řízení nedospěje do fáze vyhlášeného úpadku dlužníka a v kolika je naopak úpadek vyhlášen, jsou v krajích způsobeny rozdílným nahlížením situace. Paragraf 128 nejvíce používají soudci v Praze a v Ústí nad Labem, kteří zamítají návrhy pro vady jednoznačně v největším počtu případů. Městský soud v Praze je v tomto směru výrazně v předstihu před všemi ostatními a spolu se soudem v Ústí nad Labem využil tento paragraf v 98 procentech případů, kdy vůbec ve vzorku využit byl. Pravděpodobně je zde tedy velmi silná odlišnost ve zvyklosti rozhodování, což se zdá být možným vysvětlením výrazné asymetrie v poměru řízení bez vyhlášeného úpadku a s vyhlášeným úpadkem tak, jak je vidíme v jednotlivých krajích. V určitém smyslu slova můžeme tuto odlišnost chápat zvláště v případě Prahy jako výsledek nesporného faktu, že hlavní město je v této agendě natolik dominujícím regionem, že zdejší soud pravděpodobně nemá reálně kapacitu na to, aby mohl skutečně zkoumat každý případ již v jeho prvotním stádiu a zjišťovat, zda zaznamenané Důvodová zpráva k návrhu novely insolvenčního zákona

Stránka 36

Vědecký tým Výzkum insolvence formální vady není možné při zvýšeném úsilí navrhovatele odstranit. Odmítnutí návrhu pak může být při nemožnosti udržovat jednotlivé procesní kroky v krátkých lhůtách nejrychlejším způsobem, jak věřitelům umožnit co nejrychlejší podání zlepšeného návrhu. Jde však pouze o domněnku. Tab. 7: Statistika důvodů, proč nebyl vyhlášen úpadek podle krajů. Důvody zamítnutí úpadku Návrh odmítnut pro vady podle § 128 Krajský soud v Hradci Králové Krajský soud v Plzni Krajský soud v Praze Krajský soud v Ústí nad Labem Městský soud v Praze Návrh zamítnut podle § 143 (nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady) Krajský soud v Hradci Králové Krajský soud v Ostravě Krajský soud v Ústí nad Labem Městský soud v Praze Návrh zamítnut podle § 144 (pro nedostatek majetku dlužníka) Krajský soud v Brně Krajský soud v Českých Budějovicích Krajský soud v Hradci Králové Krajský soud v Ostravě Krajský soud v Praze Krajský soud v Ústí nad Labem Městský soud v Praze Řízení zastaveno podle § 107, protože o téže věci probíhalo jiné řízení Krajský soud v Hradci Králové Městský soud v Praze Řízení zastaveno dle § 108 (nezaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení) Krajský soud v Hradci Králové Krajský soud v Ústí nad Labem Městský soud v Praze Řízení zastaveno podle § 129 – zpětvzetí návrhu Krajský soud v Hradci Králové Krajský soud v Praze Krajský soud v Ústí nad Labem Městský soud v Praze Celkem Důvodová zpráva k návrhu novely insolvenčního zákona

Počet 226 3 1 1 37 184

Procenta z celku 38,62% 0,51% 0,17% 0,17% 6,32% 31,45%

30 3 1 1 25 213 1 1 19 2 1 39 150

5,12% 0,51% 0,17% 0,17% 4,27% 36,41% 0,17% 0,17% 3,25% 0,34% 0,17% 6,67% 25,64%

3 2 1

0,51% 0,34% 0,17%

56 6 14 36 57 12 1 12 32 585

9,57% 1,03% 2,39% 6,15% 9,74% 2,05% 0,17% 2,05% 5,47% 100,00% Stránka 37

Vědecký tým Výzkum insolvence Zdroj: www.vyzkuminsolvence.cz

Dalším důvodem, proč nebyl vyhlášen úpadek dlužníka, kde se objevuje dominance zmíněných krajských soudů, je zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku dlužníka. I zde lze zaznamenat, že 97 procent takto ukončených řízení připadá na Prahu, Ústí nad Labem a ještě navíc na Hradech Králové. Asi není možné vyložit tento poměr tím, že by se tyto soudy snažily o sladění svých kapacitních možností s realitou, spíše je vidět určité zvykové právo, kde v případě, že věřitel nedoloží alespoň nějak existenci majetku dlužníka (popřípadě dlužník nedoloží existenci svého vlastního majetku), pak soud návrhy obratem zamítá nebo se domáhá zaplacení zálohy na náklady řízení ze strany věřitele. Za zmínku stojí, že nezaplacení zálohy na náklady se jako důvod zastavení insolvenčního řízení objevilo právě jenom ve jmenovaných krajích, tedy jejich podíl na celku využití §108 dosáhl sta procent. Insolvenční řízení s vyhlášením úpadku dlužníka jsou druhou skupinou insolvenčních řízení, přičemž obvykle jde o skupinu podstatně administrativně náročnější a obecně obtížnější. Jejímu rozboru je tedy nutné věnovat značnou pozornost. Otázka délky insolvenčních řízení Jak je vidět z následujících Tabulek 8 a 9, reálně nejsou podle výsledků výzkumu doby trvání jednotlivých řízení nijak dramatické, tedy alespoň ve srovnání s běžnou představou veřejnosti (často i odborné) o fungování obchodního soudnictví. Na straně druhé platí, že pokud tato data srovnáme s dalšími, musíme nutně dojít k tomu, že relativní nedlouhá doba trvání řízení může být zapříčiněna zaprvé faktem, že dlužníci vstupují do samotného řízení velmi často zcela bez aktiv (což naznačuje množství případů ukončených pro nedostatečnost majetku dlužníka), za druhé pak skutečností, že většina řízení se odehrává s relativně malými firmami, jde tedy o případy poměrně jednoduché co do počtu administrativních úkonů. Za pozornost stojí, že ty soudy, u kterých jsme výše detekovali odlišné pojetí práce s formálně nekvalitními návrhy nebo jednoznačnější posuzování nedostatečnosti majetku dlužníka (Hradec Králové, Ústí nad Labem, Městský soud v Praze), vykazují v tom, za jak dlouho rozhodnou po podání návrhu o úpadku dlužníka dosti značný rozdíl. Zatímco soud v Ústí je v tomto smyslu nejrychlejší v zemi, Hradec Králové a Praha naopak patří k nejpomalejším. Data jsou průměry, pouze na závěr je pro ilustraci připojen také medián pro celou Českou republiku, který je podstatně kratší. To znamená, že padesát procent těch případů, kde je vyhlášen úpadek dlužníka, dospěje k prohlášení úpadku dříve,


Stránka 38

Vědecký tým Výzkum insolvence než za 54 dnů. Jinými slovy je zde určitá asymetrie vyvolané extrémně dlouhými případy, které odsouvají průměr od mediánu. Je poměrně těžké říci, zda tyto dosahované výsledky, tedy 54 dnů v mediánu a 77 dnů v průměru, jsou kvalitní, tedy zda jsou dokladem dobře fungujícího insolvenčního systému. Když vezmeme údaj o mediánu, tedy 54 dnů, pak jde pravděpodobně o 38 pracovních dnů a 16 dnů připadajících na víkendy nebo svátky. Hovoříme o rozhodnutí o úpadku, soud tedy během této doby zjišťuje dvě skutečnosti. Za prvé, zda dlužník naplňuje znaky úpadku, tedy zda je insolventní nebo je předlužený. Za druhé pak, zda dlužník má alespoň takový majetek, aby pokryl náklady konkurzu nebo zda je navrhovatel ochoten složit na tyto náklady zálohu. Zde můžeme v jednoduchosti tvrdit, že činitelem, který může značně zkrátit toto období, je především věřitel, který podal insolvenční návrh. Čím ten bude preciznější a přesnější, tím spíše dosáhne v krátké době prohlášení úpadku dlužníka. To může být hodně podstatné z hlediska udržení aktiv dlužníka pod kontrolou insolvenčního soudu a věřitelů. Určité důsledky na aktiva dlužníka a jeho dispoziční práva s aktivy má i jenom podání insolvenčního návrhu, ale daleko podstatnější je další krok, totiž vyhlášení úpadku a především případné zahájení konkurzu na majetek dlužníka. Teprve tehdy totiž mají věřitelé prostřednictvím insolvenčního správce nezpochybnitelnou kontrolu nad majetkem dlužníka (pokud se nestanou obětí kriminálního jednání) a také nad jeho peněžními toky. Tedy je pro věřitele velmi podstatné, aby byl úpadek na majetek dlužníka vyhlášen v co nejkratší době od podání insolvenčního návrhu. Tab. 8: Doba od podání návrhu do rozhodnutí o úpadku Soud Krajský soud v Brně Krajský soud v Českých Budějovicích Krajský soud v Hradci Králové Krajský soud v Ostravě Krajský soud v Plzni Krajský soud v Praze Krajský soud v Ústí nad Labem Městský soud v Praze Průměr ČR Medián ČR

Počet dnů 88 66 84 62 81 74 52 83 77 54

Poznámka: Na základě 352 případu, v několika případech panují pochybnosti o přesnosti podkladových dat, tyto případy byly zatím ze statistiky vyřazeny. K doplnění dojde ve finální revizi. Zdroj: www.vyzkuminsolvence.cz


Stránka 39

Vědecký tým Výzkum insolvence Tab. 9: Doba od podání návrhu do schválení závěrečné zprávy insolvenčního správce nebo do zrušení konkurzu Průměr Medián

617 553

Poznámka: Na základě 300 případů – v některých specifických případech není tento údaj vypovídající, například pokud je povoleno moratorium nebo pokud je povolena reorganizace ale nedojde ke schválení reorganizačního plánu a podobně. V dalších případech viz poznámka u předchozí tabulky. Zdroj: www.vyzkuminsolvence.cz

Co se týká údajů v Tabulce 9, v mediánu vychází doba trvání insolvenčního řízení od podání návrhu po schválení závěrečné zprávy insolvenčního správce nebo do zrušení konkurzu zhruba na rok a půl. To je doba, kterou je možné nazvat přijatelnou. Pro srovnání uvádíme některé informace, které zveřejnilo Ministerstvo spravedlnosti České republiky v důvodové zprávě k návrhu novely insolvenčního zákona (jde o tak zvanou revizní novelu, která je účinná k 1. lednu 2014). V této souvislosti je vhodné i při tomto návrhu další novely insolvenčního zákona připomenout některé informace z velmi důkladné důvodové zprávy novely minulé, tak zvané „revizní“. V ní byla poprvé zveřejněna velmi rozsáhlá statistická data popisující období od počátku účinnosti insolvenčního zákona (1. ledna 2008) až do června 2012. Podle této důvodové zprávy bylo insolvenční řízení ukončeno zamítnutím insolvenčního návrhu v 5 089 případech, přičemž v 4 575 případech byla dlužníkem společnost s ručením omezeným (v 255 případech šlo o akciové společnosti). Již dříve bylo zmíněno, že tyto statistiky ministerstva však bez možnosti další eliminace obsahují také údaje o osobních bankrotech, což v řadě případů v podstatě znemožňuje interpretaci výsledků zaměřenou na podnikatelské subjekty. V této části je ale rozlišení možné. Avšak je třeba upozornit na základní charakteristiky vzorku, se kterým ministerstvo spravedlnosti pracovalo. V něm je zkoumáno 21 451 statistických listů, které odpovídají počtu ukončených insolvenčních řízení ve zkoumaném období od 1. ledna 2008 do 30. června 2012. Podle údajů ministerstva došlo v 5 089 případech k zamítnutí insolvenčního návrhu, v 4 801 případech bylo řízení zastaveno, v 8 926 případech byl insolvenční návrh odmítnut, dále bylo 1 486 případů řešeno konkursem, v 361 případech byl úpadek řešen oddlužením a ve čtyřech řízeních se úpadek dlužníka řešil reorganizací. Nízký počet oddlužení je dán faktem, že tento proces je ze svého principu v drtivé většině řízení časově náročný a pravděpodobně většina případů trvá dobu blízkou formálnímu maximu, které je pět let (i když níže budou proti tomuto předpokladu vzneseny určité námitky). Do vzorku, který byl koncipován výše uvedeným způsobem, tedy případy oddlužení řešeného splátkovým Důvodová zpráva k návrhu novely insolvenčního zákona

Stránka 40

Vědecký tým Výzkum insolvence kalendářem (naprosto převažující způsob, prodej majetku dlužníka je marginální), mohly vstoupit spíše výjimečně, neboť je poměrně pravděpodobné, že ještě probíhaly. To dokazují i údaje společnosti Creditreform bylo totiž během jednotlivých měsíců roku 2013 povolováno v každém z nich zhruba 1500 až 2000 oddlužení, v drtivé většině šlo o povolení splátkového kalendáře, forma zpeněžení majetku se objevuje měsíčně v pouhých desítkách případů. V dřívějších obdobích nastávalo zpeněžení majetku ještě v menším množství řízení – jestliže tedy povětšinou probíhají splátkové kalendáře, pak i případy, které byly zahájeny v prvních měsících roku 2008, mohly končit právě v prvním pololetí roku 2012, tedy po pěti letech. Autoři důvodové zprávy konstatují, že při porovnání jejich výsledků ze statistických listů a informací o zahájených řízeních vyplývá, že do konce sledovaného období (30. června 2012), bylo ukončeno 30 % (21 451) ze zahájených insolvenčních řízení (kterých bylo k danému okamžiku 71 038). K datu ukončení sběru statistických dat pro účely důvodové zprávy bylo schváleno 22 970 oddlužení. Tím je alespoň částečně vysvětleno celkové číslo, ale ve skutečnosti tyto informace neposkytují nějaký zásadnější prostor pro interpretaci14. Data ministerstva spravedlnosti umožňují rozlišit, že v 4 063 (80 %) případech byl insolvenční návrh zamítnut pro nedostatek majetku podle ustanovení § 144 insolvenčního zákona, v 306 případech pro nesplnění předpokladů pro vydání rozhodnutí o úpadku, v 95 případech pro nedoložení pohledávky věřitele. V jednom případě dlužník osvědčil, že jeho platební neschopnost vznikla v důsledku protiprávního jednání třetích osob. Z jiného důvodu bylo zamítnuto 84 insolvenčních návrhů. Průměrná délka insolvenčního řízení ukončeného zamítnutím insolvenčního návrhu je 60 dnů. Jak ukazuje obrázek 3, nejčastěji je řízení ukončeno v rozmezí 1 až 2 měsíců. K zamítnutí insolvenčního návrhu do 60 dnů došlo v 68 % případů. Do 3 měsíců bylo zamítnuto celkem až 87 % insolvenčních návrhů.

14

Zpráva ale nabízí zajímavý postřeh, když konstatuje, že při přepočtu na 100 tisíc obyvatel je počet osobních bankrotů v České republice 94, zatímco například v Německu to je 133 případů. To vede autory zprávy k předpokladu, že počet osobních bankrotů v České republice se ještě bude zvyšovat. S tím lze jedině souhlasit, nicméně je vhodné poznamenat, že rozdíl je ještě větší, protože německé právo v případě manželů pracuje s jedním řízením v osobním bankrotu, zatímco české právo dosud pracovalo s řízeními dvěma, přičemž tato řízení dokonce probíhala nebo mohla probíhat zcela odděleně. Jinak řečeno oněch 94 případů na 100 tisíc obyvatel by při použití německého práva bylo případů méně, protože manželé by byli řešeni společně.


Stránka 41

Vědecký tým Výzkum insolvence Obrázek 3: Délka trvání insolvenčního řízení do zamítnutí insolvenčního návrhu (>= počet dnů)

3000 2500 2000 1500 1000 500 0 >=0

>10

>20

>30

>60

>90

>180

>365

Zdroj: Ministerstvo spravedlnosti České republiky, důvodová zpráva k návrhu novely zákona číslo 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), k dispozici on-line na http://www.psp.cz/sqw/text/text2.sqw?idd=146729

Insolvenční řízení bylo zastaveno v 4801 případech (zde je třeba rozlišovat případy odmítnutí, zamítnutí a zastavení – viz Tabulky 3 a 6, v nich je rozdíl přehledně vysvětlen. V 50 % zastavených případů šlo o fyzickou osobu, která není podnikatelem, v 32 % šlo o společnost s ručením omezeným. Pro zpětvzetí insolvenčního návrhu došlo k zastavení insolvenčního řízení v 2 134 případech (44 % z celkového počtu zastavených případů), pro nezaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení bylo toto řízení zastaveno v 2 102 případech (43 %). Zde stojí za poznámku předpoklad, který je jistě legitimní, že pokud věřitelé odmítnou složit zálohu na náklady insolvenčního řízení, předpokládají a priori, že dlužník nemá žádný relevantní majetek. Pro absenci podmínek řízení bylo insolvenční řízení zastaveno v 347 případech. Pro neodstraněné vady insolvenčního návrhu (14 případů) a z důvodu uvedeného v ustanovení § 427 insolvenčního zákona (5 případů) bylo řízení zastaveno jen sporadicky. Co se paragrafu 427 týká, ten řeší případy, kdy je v průběhu řízení zjištěno, že ke dni zahájení řízení byly hlavní zájmy dlužníka soustředěny v některém z členských států Evropské unie (s výjimkou Dánska) a že ani neměl provozovnu na území České republiky. V průměru došlo k zastavení insolvenčního řízení za 84 dnů. Jak ukazuje Obrázek 4, do jednoho měsíce bylo zastaveno 751 insolvenčních řízení. Nejčastěji dochází podle autorů důvodové zprávy k zastavení insolvenčního řízení v intervalu 30 až 90 dnů.


Stránka 42

Vědecký tým Výzkum insolvence Obrázek 4: Délka trvání insolvenčního řízení do okamžiku jeho zastavení (>= počet dnů)

1600 1400 1200 1000 800 600 400 200 0 >=0

>10

>20

>30

>60

>90

>180

>365


K odmítnutí insolvenčního návrhu podle ustanovení § 128 insolvenčního zákona došlo celkem v 8926 případech, přitom až v 8 556 řízeních byl insolvenční návrh odmítnut pro jeho vady. Jiný důvod je uveden v 370 případech. Z celkového počtu odmítnutých insolvenčních návrhů byl v 62 % řízení dlužník fyzickou osobou, která není podnikatelem a v 25 % případů šlo o společnost s ručením omezeným. V průměru byl insolvenční návrh odmítnut za 38 dní. Do 7 dnů, podle dikce citovaného ustanovení, byl insolvenční návrh odmítnut v 283 případech (3 %). V 61 % případů došlo k odmítnutí insolvenčního návrhu do 1 měsíce. V období 1 až 2 měsíců bylo ukončeno 25 % řízení. Pouze v 1 % případů (89) došlo k odmítnutí insolvenčního návrhu po 6 měsících a pouze v 8 případech došlo k odmítnutí insolvenčního návrhu až po 1 roce (nejdéle za 643 dnů). Obrázek 5: Délka trvání insolvenčního řízení, do odmítnutí insolvenčního návrhu (>= počet dnů)

4000 3000 2000 1000 0 >=0

>10

>20

>30

>60

>90

>180

>365



Stránka 43

Vědecký tým Výzkum insolvence Důvodová zpráva k návrhu revizní novely také přinesla zjištění o délce řízení do doby, než je rozhodnuto o úpadku dlužníka. Průměrná délka insolvenčního řízení od jeho zahájení do rozhodnutí o úpadku, byl-li na dlužníkův majetek prohlášen konkurs, činí podle ministerstva spravedlnosti 74 dnů. Z celkem 1 486 insolvenčních řízení, ve kterých byl prohlášen konkurs, bylo v 29 procentech vydáno rozhodnutí o úpadku do 1 měsíce, v dalších 26 % bylo rozhodnutí o úpadku vydáno do 2 měsíců. Nejrychleji bylo rozhodnuto o úpadku do jednoho dne. V 14 případech přesahovala délka insolvenčního řízení do rozhodnutí o úpadku 1 rok, přičemž v jednom případě bylo rozhodnuto o úpadku až za 733 dnů (2 roky). Pokud tato data ministerstva spravedlnosti srovnáme se závěry, které přinesl statistický průzkum uskutečněný týmem Výzkum insolvence, pak závěry nabízené v důvodové zprávě v podstatě přesně korespondují se zjištěními týmu – viz Tabulka 9. Tam nalezneme průměrnou hodnotu do rozhodnutí o úpadku 77 dnů při mediánu 54 dny. Další srovnání výsledků je možné tam, kde se odborníci ministerstva zabývají stanovením délky insolvenčního řízení, je-li způsobem řešení úpadku dlužníka konkurs. V datech uveřejněných v důvodové zprávě vychází ministerstvo ze skupiny insolvenčních řízení, ve kterých byl způsobem řešení úpadku konkurs, včetně konkursů prohlášených po neúspěšném pokusu o sanační způsob řešení dlužníkova úpadku. Ze zkoumaných insolvenčních řízení byl podle těchto informací prohlášen konkurs v 1486 případech, přičemž v 67 % z nich byla dlužníkem společnost s ručením omezeným (v 659 případech šlo o nepatrný konkurs). Z toho bylo v 1 086 případech (73 %) insolvenční řízení ukončeno zrušením konkursu z důvodu uvedeného v ustanovení § 308 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona, tedy proto, že insolvenční soud zjistil, že pro uspokojení věřitelů je majetek dlužníka zcela nepostačující. Pouze v 23 % případů (356 případů) byl konkurs zrušen po obdržení zprávy insolvenčního správce o splnění rozvrhového usnesení. V praxi je možné tyto případy definovat (i když laicky a s použitím méně odborné terminologie) jako případy bez vyplacení alespoň zlomku pohledávek věřitelům a naopak s výplatou věřitelům. Zbývajících 44 prohlášených konkursů bylo zrušeno, protože nebyl osvědčen úpadek (10 případů), nepřihlásil se žádný věřitel (21 případ), konkurz byl zrušen na návrh dlužníka se souhlasem věřitelů a insolvenčního správce (6 případů). Jiný důvod byl uveden v 8 případech. Z poněkud vnějšího pohledu se může zdá, že tyto důvody nejsou racionální. Například zrušení konkurzu kvůli tomu, že nebyl osvědčen úpadek v situaci, kdy samotnou podmínkou zvolení konkurzu jako způsobu řešení úpadku dlužníka je samotná konstatace úpadku, působí na laika zcela jistě překvapivě. Nicméně jde pouze o důkazy toho, že insolvenční řízení patří k nejsložitějším soudním případům a že tato řízení přinášejí neočekávané situace, které jsou Důvodová zpráva k návrhu novely insolvenčního zákona

Stránka 44

Vědecký tým Výzkum insolvence spojeny často s takovým chováním věřitelů i dlužníků, které bychom nemohli nazvat chováním racionálním. Průměrná délka insolvenčního řízení, v němž byl dlužníkův úpadek řešen konkursem, bez ohledu na to, zda došlo k splnění rozvrhového usnesení, je podle důvodové zprávy k revizní novele insolvenčního zákona 412 dní (1 rok a 2 měsíce). Pro stanovení relevantní délky insolvenčního řízení, je-li způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, je vhodnější rozlišovat dvě základní situace, tedy: -

zda bylo splněno rozvrhové usnesení,

-

nebo zda byl konkurs zrušen pro majetkovou nedostatečnost dlužníka15.

Je-li konkurs zrušen po splnění rozvrhového usnesení, činí podle statistiky ministerstva spravedlnosti průměrná délka insolvenčního řízení 562 dní (468 pracovních dní), tedy v průměru 1 rok a 7 měsíců. Nejrychlejší úspěšný konkurs proběhl za téměř neuvěřitelných 125 dnů (4 měsíce) – zjevně však šlo o případ formálně i prakticky neobyčejně jednoduchý, nejdelší konkurs trval 1 164 dnů (3 roky a 3 měsíce)16. Obrázek 6 dokládá, že až 62 % (222) úspěšných konkursů (dokončených do 30. června 2012) bylo ukončeno v období 1 až 2 let. Do 1 roku jich bylo ukončeno pouze 17 procent. Bohužel nejsou k dispozici data o tom, jak jednotlivé případy umožnily uspokojení věřitelů a tedy nelze zjistit žádnou vzájemnost mezi délkou konkurzu a výší uspokojení věřitelů. Pouze v 5 případech trval konkurs o něco více než 3 roky. Tím je relativizována výše uvedená poznámka o pravděpodobnosti existence složitých případů, které ještě změní statistiky a prodlouží zjištěné délky konkurzů a insolvenčních řízení obecně.

15

Znovu stojí za připomenutí, že v praxi je možné používat rozlišení na konkurzy s vyplacením věřitelů – třebas s vyplacením velmi malé sumy ve srovnání s jejich pohledávkami - a bez vyplacení věřitelů. Z hlediska skutečnosti a z pohledu věřitele, konec konců i z pohledu hodnocení celkové výkonnosti systému, je ale podstatný i opačný pohled, který tyto dva rozličné konce nerespektuje. To je dáno faktem, že ukončení celého insolvenčního řízení má pro věřitele dva aspekty – vyplacení případného výnosu z vymáhání pohledávky je aspekt první, druhým je pak aspekt daňový, totiž odpis pohledávky. 16 Zde je nutné poznamenat ještě jednu věc, totiž fakt, že pokud bychom tento aspekt insolvenčního řízení zkoumali s větším odstupem, dojdeme k vyšším číslům. To je dáno zjevnou skutečností, že řada těch složitějších řízení trvá delší dobu než většina řízení formálně jednodušších. Pokud tedy zkoumáme řízení k určitému datu v minulosti, je velmi pravděpodobné, že k tomuto datu je v běhu řada řízení, které budou trvat déle, než jsme zatím zaznamenali. Tato řízení přitom budou zpětně statistiky měnit, protože v nich jsou zahrnuty pouze případy tak nebo onak již dokončené. Jak významná bude tato změna nelze příliš odhadovat.


Stránka 45

Vědecký tým Výzkum insolvence Obrázek 6: Délka insolvenčního řízení, které skončilo zrušením konkursu z důvodu splnění rozvrhového usnesení (>= počet dnů)

120 100 80 60 40 20 0 >=0

>150

>210

>270

>365

>548

>730

>912 >1095


Při srovnání vývoje insolvenčních řízení z hlediska délky těchto řízení a závislosti na tom, kdy byla tato řízení zahájena, se ukazuje, že tak, jak přibývá zkušeností s aplikací insolvenčního zákona, tak postupně klesá délka jednotlivých řízení. To dokládá spojnice trendu délky trvání těchto řízení, která znázorňuje, jak dochází ke zkracování délky trvání řízení v průběhu jednotlivých let. Tedy zdá se, že platí úměra, podle které nyní zahajovaná insolvenční řízení mají šanci skončit v kratší době, než řízení zahájená dříve. I zde by bylo možné zjištění relativizovat poukázáním na fakt, že nyní nemáme informace o počtu takových insolvenčních řízení, která byla započata v prvních letech účinnosti insolvenčního zákona a stále ještě ukončena nebyla, zdá se ale, že předpoklad většího množství takových řízení je sice možný, jejich potenciál však pravděpodobně nebude nijak dramaticky významný a zjištěná data by se neměla měnit způsobem, který by současné informace devalvoval. Obrázek 7: Trend zkracování délky trvání insolvenčního řízení skončeného splněním rozvrhového usnesení (od 1. 1. 2008 do 1. pol. 2012) 1400 1200 1000 800 600 400 200 0 1.1.2008 0:00 Zdroj: Ministerstvo spravedlnosti České republiky, důvodová zpráva k návrhu novely zákona číslo 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), k dispozici on-line na http://www.psp.cz/sqw/text/text2.sqw?idd=146729


Stránka 46

Vědecký tým Výzkum insolvence

Důvodová zpráva nabízí i další neobyčejně podstatnou informaci, kterou je třeba konfrontovat se statistickými zjištěními z jiných zdrojů. Je-li totiž konkurs zrušen, protože pro uspokojení věřitelů byl majetek dlužníka zcela nepostačující, činí průměrná délka insolvenčního řízení 369 dní (307 pracovních dní), tedy v průměru 1 rok. Do jednoho roku je z uvedeného důvodu zrušeno celkem 56 % (618) řízení. Nejrychleji byl z tohoto důvodu konkurs zrušen za 71 dní (víc než 2 měsíce), nejdéle za 1 176 dní (3 roky a 3 měsíce). Vysvětlení značného rozporu v těchto délkách řízení je pravděpodobně vcelku jednoduché – záleží na incidenčních sporech. Typově je totiž rozhodující, zda insolvenční správce vymáhá v roli věřitele nějakou pohledávku, která se může i při bližším zkoumání zdát bonitní, avšak nakonec k jejímu plnění z nějakého důvodu nedojde. Pokud jde o jediné zajímavé aktivum dlužníka, pak věřitelé i soud na konci snahy o vymožení peněz zjistí, že dlužník v důsledku nemožnosti vymoci takovou pohledávku vlastně žádná zpeněžitelná aktiva nemá. Pak ovšem dochází k tomu, co může mnohdy působit jako naprosto nepochopitelný jev, totiž že po dlouhém a administrativně dosti náročném řízení je nakonec konkurz zrušen pro nedostatek majetku dlužníka. V podobných případech není divu, že vzniklá situace může laikovi připadat nepochopitelná a že mu může být zcela nejasné, proč „to muselo trvat tak dlouho“.

Obrázek 8: Délka insolvenčního řízení v případech, byl-li konkurs zrušen z důvodu uvedeného v § 308 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona, (>= počet dnů)

300 200 100 0 >=0

>60

>90

>150

>210

>270

>365

>548

>730

>1095

Zdroj: Ministerstvo spravedlnosti České republiky, důvodová zpráva k návrhu novely zákona číslo 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), k dispozici on-line na http://www.psp.cz/sqw/text/text2.sqw?idd=146729. zmíněný paragraf popisuje zrušení pro nedostatek majetku dlužníka.


Stránka 47

Vědecký tým Výzkum insolvence Znovu můžeme konstatovat, že výsledky zkoumání Ministerstva spravedlnosti České republiky na základě statistických listů a zjištění skupiny Výzkum insolvence na základě detailního rozboru statistického vzorku jsou srovnatelné. Pokud si připomeneme data z Tabulky 9, pak ta uvádí jako průměr délky insolvenčního řízení (od podání návrhu do schválení závěrečné zprávy insolvenčního správce nebo do zrušení konkurzu na základě § 308 insolvenčního zákona) 617 dnů, což je jeden rok a necelých 9 měsíců. Medián pak vychází na 553 dny, tedy zhruba jeden a půl roku. Rozdíl oproti zjištění z důvodové zprávy, kde je průměr všech řízení, kde byl úpadek dlužníka řešen konkurzem, uveden jako 412 dnů (1 rok a 2 měsíce) není zásadní a je možné ho vysvětlit odlišností statistických vzorků. Bez ohledu na tyto určité odchylky obou výsledků můžeme brát za naprosto jasně prokázané, že insolvenční řízení podle insolvenčního zákona jsou podstatně kratší než dřívější řízení vedená podle zákona o konkurzu a vyrovnání. U nich sice nejsou k dispozici relevantní statistiky, ale podle dílčích zjištění trvala tato řízení v průměru déle než tři roky. To znamená, že zkrácení je velmi významné. Statistika výnosů pro věřitele Z pohledu věřitele a ve skutečnosti také z pohledu celé ekonomiky je nejpodstatnějším atributem insolvenčního řízení vedle jeho rychlosti také výnos, jakého je v rámci řízení dosahováno. Ve skutečnosti je problematika výnosu pro věřitele také určujícím prvkem toho, nakolik insolvenční řízení plní svoji funkci v národním hospodářství. Zatímco počet pohledávek zmíněná práce ministerstva spravedlnosti obsahuje, v otázce obvyklého výnosu z řízení jsme odkázáni pouze na výsledky týmu Výzkum insolvence, neboť statistické listy ministerstva sice otázky kolem výnosu obsahují, podle zmíněné důvodové zprávy však nebyly v dostatečné míře vyplňovány. Následující výsledky statistických zkoumání týmu Výzkum insolvence jsou založeny na informacích z celkového počtu 361 insolvenčních řízení, ve kterých došlo k vyhlášení konkurzu na majetek dlužníka jako způsobu řešení jeho úpadku. Jak již bylo uvedeno, zbytek souboru tvoří případy, ve kterých úpadek z různých důvodů vyhlášen nebyl, to znamená, že ani nebyl zjišťován počet přihlášek a pohledávek věřitelů, jejich výše a další skutečnosti. Ve vzorku oněch 361 případů jsou ale jak ty, kde došlo alespoň k částečnému uspokojení věřitelů, tak i takové, kde byl konkurz zrušen (především pro nedostatek majetku dlužníka).


Stránka 48

Vědecký tým Výzkum insolvence Tab. 10: Statistika počtu řízení podle typu přihlášených pohledávek – pouze nezajištěné, pouze zajištěné, zajištěné i nezajištěné Pouze zajištěné pohledávky Pouze nezajištěné pohledávky Zajištěné i nezajištěné pohledávky

13 274 74


Z Tabulky 10 můžeme vyčíst poměrně překvapivou informaci, že pouze relativně malý počet konkurzů (neboť toto zkoumání se týká pouze těch případů, kde byl úpadek dlužníka řešen právě konkurzem), je takových, kde jsou zároveň zajištění i nezajištění věřitelé. Na základě této skutečnosti se zdá, že řada insolvenčních řízení je jednodušších, než se může na první pohled zdát – to se týká především třinácti případů, ve kterých najdeme jenom zajištěné věřitele. Tab. 11:

Počet přihlášených věřitelů a počet přihlášených pohledávek Počet zajištěných věřitelů Počet zajištěných pohledávek Počet nezajištěných věřitelů Počet nezajištěných pohledávek

342 724 5 398 12 168


Co se týká Tabulky 11, ta ukazuje celkem očekávaný fakt, že počet nezajištěných věřitelů je dramaticky vyšší než počet věřitelů zajištěných. Primárně tento fakt souvisí s tím, že obchodních transakcí uskutečňovaných bez zajištění je samozřejmě daleko více než transakcí, kde zajištění existuje. Vedle toho ale můžeme oprávněně předpokládat, že finanční domy (jako hlavní subjekty, které poptávají zajištění) mají na podstatně vyšší úrovni řízení rizik a prověřování bonity klientů, než na jaké úrovni mohou mít stejnou oblast věřitelé z obchodního styku. Jde o otázku nákladů a schopností, nikoliv toho, že by účastníci trhu nějakou oblast soustavně a nezodpovědně zanedbávali. Nízký počet zajištěných věřitelů v případech insolvenčních řízení v České republice je tedy minimálně částečně dán i velmi opatrným způsobem řízení českých bankovních institucí a jejich dlouhodobě kvalitní úvěrovou strategií a racionálním přístupem při zavádění standardů BASEL II a BASEL III. Spíše proto možná překvapí celkový počet zjištěných zajištěných věřitelů (342) vzhledem k celkovému počtu konkurzů ve vzorku, ve kterých se zajištění věřitelé vyskytují. Těch je dohromady 86. Jak je vidět, na jeden případ připadá poměrně významný počet zajištěných věřitelů (téměř čtyři věřitelé na jeden případ a téměř osm a půl zajištěné Důvodová zpráva k návrhu novely insolvenčního zákona

Stránka 49

Vědecký tým Výzkum insolvence pohledávky na jeden případ, což lze interpretovat i tak, že jeden zajištěn ý věřitel obvykle přihlásí o něco více než dvě pohledávky). Číslo 342 zajištěných věřitelů proto ukazuje významný rozdíl mezi jednotlivými typy případů a znovu svádí k možné diskusi, že i v rámci nynějších konkurzů by bylo vhodné rozlišovat přesněji podle velikosti a významu řízení (i když samozřejmě existuje rozlišení na nepatrné konkurzy a konkurzy). Nesporně náhodným faktem je, že jak na zajištěného věřitele, tak i na věřitele nezajištěného, připadají v průměru něco málo přes dvě pohledávky. Tab. 12: Výše/počet přihlášených pohledávek celkem – výše/počet uznaných pohledávek celkem Přihlášené pohledávky Uznané pohledávky

Výše 4 119 608 138 Kč 3 554 109 396 Kč

Průměr 319 548 Kč 287 875 Kč

Počet 12 892 12 346

Zdroj: vlastní statistická šetření, www.vyzkuminsolvence.cz

Tab. 13: Výše/počet přihlášených nezajištěných celkem – výše/počet uznaných nezajištěných celkem Přihlášené pohledávky Uznané pohledávky Popřené pohledávky

Výše 3 603 216 005 Kč 3 052 475 987 Kč 550 740 018 Kč

Počet 12 168 11 660 508

Průměr 296 122 Kč 261 790 Kč 1 084 134 Kč


Tab. 14: Výše/počet přihlášených zajištěných celkem – výše/počet uznaných zajištěných celkem Přihlášené pohledávky Uznané pohledávky Popřené pohledávky

Výše 516 392 133 Kč 501 633 409 Kč 14 758 724 Kč

Počet 724 686 38

Průměr 713 248 Kč 731 244 Kč 388 387 Kč


V Tabulkách 12 až 14 můžeme vidět míru uznávání pohledávek celkově, dále pak u nezajištěných a zajištěných pohledávek a samozřejmě také další informaci, totiž výši těchto pohledávek v korunách. Určitým překvapením může být zjištění, že mezi průměrnou zajištěnou a průměrnou nezajištěnou pohledávkou nejsou rozdíly v řádu, tedy že se Důvodová zpráva k návrhu novely insolvenčního zákona

Stránka 50

Vědecký tým Výzkum insolvence v insolvenčních řízeních (v průměrném vyjádření) nevyskytují na jedné straně desetitisícové a stotisícové nezajištěné pohledávky a na straně druhé milionové a desetimilionové pohledávky zajištěné. Z analýzy vzorku insolvenčních případů vyplývá, že tyto dva typy pohledávek jsou si podstatně bližší a průměrná zajištěná pohledávka je cca trojnásobná oproti průměrné pohledávce nezajištěné. Zřejmě i zde bychom mohli najít vliv toho, že české bankovnictví je řízeno konzervativně a nakládání s riziky ve finančním sektoru je odpovědné (znovu připomeňme důslednou aplikaci pravidel BASEL), druhým faktorem bude s velkou pravděpodobností i přítomnost dalších finančních institucí v oblasti zajištěných pohledávek, především leasingových společností, přičemž zde jde právě o zajištěné pohledávky, avšak spíše v řádu desítek nebo stovek tisíc. Konečně za třetí zde mohou hrát roli z opačné strany nezajištěných pohledávek vládní a státní instituce a jejich obvykle dosti vysoké (tedy v řádu milionů) nezajištěné pohledávky ve formě nedoplatků a penále spojených s daněmi a pojistným ze zákona. Dalším zaznamenáníhodným faktem zachyceným v Tabulkách 12 až 14 je to, že u nezajištěných pohledávek jsou popírány spíše pohledávky nadprůměrně vysoké. Když se podíváme na data popisující právě nezajištěné pohledávky, pak průměrná výše popřené nezajištěné pohledávky je více než čtyřnásobná ve srovnání s průměrnou uznanou nezajištěnou pohledávkou. U pohledávek zajištěných vidíme opačnou kombinaci, totiž že popřené pohledávky jsou v průměru zhruba poloviční než průměrné uznané pohledávky. Popravdě je ale překvapivé, že k popírání zajištěných pohledávek vůbec dochází a pravděpodobně jde o případy, které souvisejí s nějakou složitější konstrukcí zajištění. K těmto skutečnostem není v danou chvíli žádné vysvětlení, ale zdá se, že je prostě zvykem nezajištěných věřitelů (nebo třeba i falešných věřitelů) zkoušet svoje štěstí a případně se prostřednictvím nepravých nebo neobhajitelných pohledávek stát součástí insolvenčního řízení. Pokud ale jde o podobný pokus, pak vzhledem k celkovým rizikům a nákladům nemá smysl, aby byla vymáhaná „pohledávka“ marginální, to znamená, že když se již pro podobné jednání na hraně nebo za hranou kriminálních postupů někdo rozhodne, požadovaná suma bude spíše značná nežli málo významná. Pro srovnání nyní uvedeme znovu některé údaje z důvodové zprávy k tak zvané revizní novele insolvenčního zákona (účinné od ledna 2014). Podle analytiků ministerstva spravedlnosti bylo za sledované období v ukončených insolvenčních řízeních přihlášeno celkem 49 343 přihlášek pohledávek. Tyto pohledávky uplatňovalo 33 344 věřitelů. Z celkového počtu přihlášených pohledávek připadá na povolená oddlužení 2 493 přihlášek, na prohlášené konkursy celkem 25 607 přihlášených pohledávek a Důvodová zpráva k návrhu novely insolvenčního zákona

Stránka 51

Vědecký tým Výzkum insolvence na výše zmíněné čtyři reorganizace 1 359 přihlášek. Autoři důvodové zprávy poznamenávají poměrně podnětnou skutečnost, totiž že množství věřitelů a pohledávek rozděluje konkrétní insolvenční řízení do několika specifických skupin. Ukazuje to Graf 9. Ve statistickém vzorku, který má ministerstvo k dispozici díky statistickým listům vyplňovaným na závěr každého insolvenčního řízení, dochází odborníci ministerstva k závěru, že v jednom případě bylo do insolvenčního řízení přihlášeno 1 180 přihlášek pohledávek, v 7 případech bylo přihlášeno 200 až 300 přihlášek pohledávek, v 28 případech 100 až 200, v 94 případech víc než 30 až 100, v 361 případech to bylo míň než 30 přihlášených pohledávek na řízení. Ve zbytku insolvenčních řízení bylo přihlášeno méně než 20 přihlášek pohledávek. Obrázek 9: Počet přihlášených pohledávek (y) v jednotlivých řízeních (x) – obecně 1400 1200 1000 800 600 400 200 0 2 4 6 10 20 50 100 1000 Zdroj: Ministerstvo spravedlnosti České republiky, důvodová zpráva k návrhu novely zákona číslo 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), k dispozici on-line na http://www.psp.cz/sqw/text/text2.sqw?idd=146729

Jak je tedy vidět, konkurzy, ve kterých by byly stovky věřitelů, jsou spíše výjimečné nebo méně obvyklé. Nejčastějším konkurzem je takové řízení, kde je méně než třicet přihlášených pohledávek. Tato informace neříká nic o typech řízení, které se vyznačují takovým nebo onakým počtem přihlášených pohledávek, nejsme nyní schopni ani z dat ministerstva a ani z dat získaných týmem Výzkum insolvence uskutečnit křížové analýzy – například hledat závislost mezi počtem přihlášených pohledávek (alias počtem přihlášených věřitelů) a délkou řízení nebo například výší výnosu pro věřitele. V budoucích výzkumech však již potřeba podobných analýz bude zohledněna. Data ministerstva spravedlnosti dále ukazují, že v 1 486 insolvenčních řízeních byl způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs a v těchto řízeních bylo podáno celkem 25 607 přihlášek pohledávek. Průměrně na jeden konkurs připadá 17 přihlášek pohledávek. Nejvíc bylo do konkursu přihlášeno 302 přihlášek pohledávek. Z dostupných dat vyplývá, že až v 58 % konkursů je přihlášeno 5 až 30 přihlášek pohledávek, pohled na Graf 10 ale upřesňuje, že pokud bychom přidali i kategorii od nuly do pěti přihlášek pohledávek, pak musíme přidat Důvodová zpráva k návrhu novely insolvenčního zákona

Stránka 52

Vědecký tým Výzkum insolvence dalších třicet procent případů. Takže konkurzy, kde se vyskytuje od nuly do třiceti přihlášek pohledávek, tvoří asi devadesát procent všech úpadků dlužníka řešených konkurzem. Obrázek 10: Počet přihlášek pohledávek v konkursu (>=počet) 500 400 300 200 100 0 >=0

>5

>10 >20 >30 >40 >50 >60 >80 >100 >150 >200 >300


V podstatě pouze pro zajímavost autoři důvodové zprávy uvádějí, že ve 4 ukončených reorganizačních řízeních bylo přihlášeno 1 359 přihlášek pohledávek. V jednom z těchto řízení však bylo přihlášeno 1 180 přihlášek, což tento vzorek velmi relativizuje. Pokud tento jeden případ nebudeme brát v potaz, zůstává nám 179 pohledávek na zbývající tři ukončená insolvenční řízení, kde byla jako způsob řešení úpadku dlužníka využita reorganizace. To znamená, že můžeme považovat reorganizaci za takový způsob řešení úpadku, který je používán spíše v případech s velmi nadprůměrným počtem věřitelů a především s nadprůměrným počtem přihlášených pohledávek. Vzhledem k malému počtu případů vei vzorku ale nelze tvrdit, že by mělo jít o nějaké pravidlo. Statistika dalších pohledávek a zpeněžení Významným znakem všech insolvenčních řízení je pak přítomnost dalších pohledávek za dlužníkem a definice jejich místa v tom, co někteří autoři nazývají „frontou na majetek“. Jde o to, že věřitelé mají různá postavení, která jsou dána vznikem a zajištěním jejich pohledávky. Zvláštní postavení mají pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Pohledávky za majetkovou podstatou jsou poúpadkové pohledávky, povětšinou charakteristické tím, že vznikly jako důsledek existence insolvenčního řízení a můžeme říci, že v tomto případě jde o náklady insolvenčního řízení (přičemž ale obvykle nepředstavují všechny náklady insolvenčního Důvodová zpráva k návrhu novely insolvenčního zákona

Stránka 53

Vědecký tým Výzkum insolvence řízení). Pohledávky jim na roveň postavené jsou pak pohledávkami, které jsou upřednostněny ze zákona. Tab. 15:

Pohledávky za majetkovou podstatou a jim na roveň postavené Druh pohledávky

Celková výše

náhrada hotových výdajů předběžného správce odměna předběžného správce náhrada hotových výdajů insolvenčního správce odměna insolvenčního správce ostatní pohledávky za majetkovou podstatou Pohledávky za majetkovou podstatou celkem Postavené na roveň pohl. za majetkovou podstatou Celkový stav pohledávek za podst. a jim na roveň post.

Počet řízení

121 093 Kč 221 420 Kč

6 5

6 760 308 Kč

302

39 124 214 Kč 30 602 995 Kč

338 143

76 830 030 Kč

345

82 104 760 Kč

117

158 934 790 Kč

345

Průměr na jedno řízení 20 182 Kč 44 284 Kč 22 385 Kč 115 752 Kč 214 007 Kč 222 696 Kč 701 750 Kč 460 681 Kč


Tabulka 15 ukazuje další výsledky statistických zkoumání týmu Výzkum insolvence a výši pohledávek, které mají přímou cestu k majetkové podstatě. Výše těchto pohledávek neohrožuje přímo uspokojení zajištěných věřitelů, alespoň nikoliv tehdy, pokud je výnos zpeněžení zajištění vyšší než zajištěná suma. To se ale stává pouze výjimečně, jak uvidíme později. Tedy platí, že ta část zajištěné pohledávky, na kterou výnos ze zajištění nepostačí, se stává pohledávkou nezajištěnou. Pak se ale dostává v pořadí uspokojení až za výše zmíněné pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené. Pouze na okraj je vhodné připomenout, že náklady zpeněžení zajištění, tedy aktiv dlužníka sloužících jako zajištění konkrétní pohledávky, jsou hrazeny z výnosu zpeněžení tohoto majetku, takže se nestávají pohledávkou za majetkovou podstatou, ale jsou vyřízeny v procesu vyplacení výnosu zajištěnému věřiteli. Bylo by tedy nepřesné říci, že pohledávky za majetkovou podstatou jsou rovny nákladům insolvenčního řízení – museli bychom k nim připočítat právě informace o nákladech zpeněžení toho majetku, který slouží jako zajištění (a případně také náklady na udržování toho majetku, jeho zajištění proti zcizení či jeho pojištění v době od úpadku do uskutečnění zpeněžení majetku a tak dále). V Tabulce 15 najdeme také informaci o relativně velmi malém počtu insolvenčních případů, kdy došlo k uhrazení nákladů nebo k vyplacení odměny pro předběžného správce. Jsou to však poněkud matoucí údaje – předběžný správce byl ve skutečnosti jmenován v 71 Důvodová zpráva k návrhu novely insolvenčního zákona

Stránka 54

Vědecký tým Výzkum insolvence případech, většinou ale ve své funkci pokračoval a jeho odměna a náklady jsou pak vyčísleny celkově za celou dobu konání řízení. Rozhodující informací z celé tabulky je ale zjištění, že celková výše pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených je značná a průměr přes 460 tisíc korun na řízení ukazuje, že pravděpodobnost uspokojení nezajištěného věřitele je nízká. Pouze v relativně malém množství případů insolvenčních řízení je totiž dlužníkův majetek tak výrazný, aby stačil nejen na pokrytí pohledávek zajištěných věřitelů a pohledávek za majetkovou podstatou a jim na roveň postavených, ale také na alespoň částečné uspokojení věřitelů nezajištěných. To tedy znamená, že pohledávky za majetkovou podstatou (v principu náklady konkurzu bez nákladů spojených se zajištěním) a pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (například nároky zaměstnanců) jsou tak vysoké, že pouze minimum řízení se s nimi vyrovná a ještě jsou během nich vyplaceni nezajištění věřitelé. Tab. 16:

Počet řízení s výplatou – bez výplaty

Počet řízení s uspokojenými věřiteli Počet řízení s neuspokojenými věřiteli

Počet (z celku 361) 160 201

Podíl (v %) 44,32 55,68


Tomu také odpovídají výsledky shrnuté v Tabulce číslo 16, když ze sledovaného vzorku 361 řízení, ve kterých byl vyhlášen úpadek a kde byl jako způsob řešení zvolen konkurz, nedošlo ve více než 55 procentech řízení k jakémukoliv plnění věřitelům. Pokud si připomeneme Tabulku 10, tak z ní vyplývá, že ve vzorku 361 případů bylo 87 případů takových, kde byli pouze zajištění věřitelé nebo zajištění i nezajištění věřitelé. V těchto případech je vysoce pravděpodobné, že k nějakému plnění vůči věřitelům došlo. Pokud toto číslo počtu řízení, kde se vyskytovali zajištění věřitelé, odečteme od celkového počtu řízení s uspokojením věřitelů, pak nám zbyde pouhých 73 případů, kde jsme si jisti, že se dostalo alespoň nějakého minimálního plnění i na nezajištěné věřitele. Co se týká Tabulky 17, přináší především technické informace. Pro další porovnávání jsou užitečná hlavně celková čísla, která ukazují souhrn vzorku. Uvedené průměry jsou však do jisté míry problematické a je nutné je chápat pouze jako orientační údaje.


Stránka 55

Vědecký tým Výzkum insolvence Tab. 17:

Výnosy zpeněžení majetkové podstaty výše

počet řízení

Výnos ze zpeněžení majetku

319 125 315 Kč

271

Výnos z prodeje movitého majetku

49 600 590 Kč

138

Výnos z prodeje nemovitého majetku

133 151 193 Kč

50

Výnos z prodeje podniku Výnos z prodeje pohledávek Výnos z inkasa pohledávek Výnos z prodeje zásob Ostatní výnosy

826 627 Kč 14 827 743 Kč 30 208 110 Kč 13 334 219 Kč 33 096 010 Kč

2 64 88 16 155

průměr 1 177 584 Kč 359 425 Kč 2 663 024 Kč 413 313 Kč 231 683 Kč 343 274 Kč 833 389 Kč 213 523 Kč

Poznámka: Vzorek 271 případů je dán tím, že ne ve všech případech s vyhlášením konkurzu na majetek dlužníka dojde ke zpeněžení majetku, navíc pravděpodobně bude nutné revidovat některá data. V předpokládané revizi (v termínu únor až duben 2014) tedy budou tato data upravena. Ani ve sloupci „výše“ ani ve sloupci „počet řízení“ není v dané době a při současném zpracování dat možné údaje sčítat s tím, že by výsledkem byl první řádek. U počtu řízení tomu tak bude vždy, neboť v některých řízeních dochází pochopitelně ke zpeněžení a k výnosům u více položek. U položky výše pohledávek uvedená čísla například v současné nezahrnují zůstatky na účtech dlužníka, zůstatky v pokladně a případně ani výnosy z provozování podniku dlužníka. Zdroj: www.vyzkuminsolvence.cz

Zde se nabízí srovnání a údaji z Tabulky 15 (viz výše), kde jsou vyčísleny pohledávky za majetkovou podstatou a jim na roveň postavené. Pokud má dlužník nemovitý majetek, pak ten většinou slouží jako zajištění, prodej nemovitostí v rámci majetkové podstaty ve prospěch nezajištěných věřitelů je výjimečnou událostí. Pokud tuto sumu (výnos z prodeje nemovitého majetku, který pro daný účel považujeme za výnos směřovaný pouze k zajištěným věřitelům) odečteme od celkového výsledku zhruba 319 milionů korun, sníží se tato částka na 187 974 122 Kč. Kdybychom ke zjištění průměru použili znovu počet 271 řízení, pak průměrná suma výnosu poklesne z více než 1,1 milionu korun na 686 251 Kč a to se již dostáváme na částku pouze těsně nad úrovní zjištěných průměrných pohledávek za majetkovou podstatou a jim na roveň postavených. Ale ve skutečnosti musíme předpokládat, že právě tyto pohledávky se vyskytují prakticky vždy – pohledávky za majetkovou podstatou jsou v principu nedílnou součástí insolvenčního řízení (vyčísleny byly ve 345 případech a to na průměrnou výši 212 826 Kč) a pohledávky jim na roveň postavené jsou velmi časté (117 případů v průměrné výši 701 750 Kč). Pak ale musíme předpokládat, že především ve druhé skupině případů bude uspokojení nezajištěných věřitelů naprosto výjimečné a také v první skupině k němu bude docházet spíše sporadicky (i s přihlédnutím k tomu, že medián je v podobných případech obvykle nižší než průměr).


Stránka 56

Vědecký tým Výzkum insolvence V Tabulce 18 jsou shrnuty poměrně problematické údaje, jejichž statistická relevance je dosti nejistá. Jde o odhady majetku dlužníka tak, jak jsou v některých případech vytvořeny během insolvenčního řízení. Ve skutečnosti jsou v konkrétních případech tyto odhady diferencované svou kvalitou již ze samotného principu jejich vzniku. V určitém množství případů jsou totiž vytvořeny specializovanými odborníky, ale jde o významnou menšinu insolvenčních řízení. Naopak povětšinou tyto odhady vytvářejí pro orientaci v řízení a pro procesy rozhodování věřitelů sami insolvenční správci. Protože však nejde většinou o odborníky vzdělané v ekonomických směrech, ale spíše o právníky, přináší tato praxe poměrně překvapivé výsledky, které s následnými výnosy souvisejí pouze okrajově. Tab. 18: Výše celkem odhadnuté hodnoty majetku dlužníka/objemy odhadů podle kategorií majetku a počet řízení, ve kterých byly takové odhady uskutečněny Výše Počet řízení Odhad majetkové podstaty 230 358 676 Kč 85 Hotovost 28 875 890 Kč 179 Odhad movitého majetku 29 034 086 Kč 78 Odhad nemovitého majetku 41 675 045 Kč 17 Ocenění hodnoty podniku 9 376 338 Kč 2 Pohledávky 270 398 839 Kč 129 Zásoby 12 071 509 Kč 21 Ostatní 4 966 673 Kč 53 Zdroj: www.vyzkuminsolvence.cz

Práci s jednotlivými údaji v Tabulce 18 dělá složitou především nestálý charakter vstupních informací. Především totiž jsou jednotlivé druhy nebo kategorie odhadů učiněny v rozličných počtech řízení – například celkový odhad majetkové podstaty byl učiněn v 85 řízeních, ale jednotlivé dílčí kroky daleko častěji. I jenom letmé porovnání s Tabulkou 17 ale přináší řadu zajímavých zjištění nebo spíše podnětů k diskusi. Statistika výnosů pro věřitele Klíčovou otázkou každého insolvenčního řízení není ani tak jeho právní smysl, tedy umožnění zániku pro podnik dlužníka, který se ukázal ekonomicky nedostatečně rentabilní či přesněji nerentabilní, ale jeho smysl hospodářský. Tímto smyslem přitom musíme chápat výnos pro věřitele, ale také rychlost, s jakou je insolvenční řízení dovedeno ke zdárnému konci.


Stránka 57

Vědecký tým Výzkum insolvence Tab. 19:

Uspokojení věřitelů a pohledávek za podstatou

Zajištění věřitelé Nezajištění věřitelé Pohledávky za majetkovou podstatou Pohledávky postavené na roveň pohl. za majetk. podstatou

Uznané pohledávky Výše výplaty Uspokojení (Kč) (Kč) (%) 22,99 501 633 409 115 326 446 3,51 3 052 475 987 107 070 527 64,89 76 830 030 49 855 719 50,31 82 104 760 41 309 642


V Tabulce 19 jsou shrnuty základní údaje týkající se uspokojení věřitelů. Jak je vidět, míra uspokojení jednotlivých skupin pohledávek je značně odlišná. Co se týká nezajištěných pohledávek, je jejich míra uspokojení neobyčejně nízká a to dokonce takovým způsobem, který ze strany nezajištěných věřitelů činí insolvenční řízení v podstatě neekonomickým, protože je zde velká pravděpodobnost, že náklady věřitele spojené s řízením budou vyšší než jeho výnos. Výsledkem je častý stav racionální apatie věřitelů, která se projevuje například téměř naprostým nezájmem o činnost v rámci věřitelských výborů.

Míra uspokojení

zajištěných věřitelů je překvapivě nízká, zcela jistě daleko nižší, než co by odpovídalo smyslu zajištění pohledávky ze strany věřitele. Důvody tohoto poměru jsou jistě velmi rozličné, ale lze předem tvrdit, že budou ukazovat mnohé o celkovém stavu hospodářského prostředí v České republice a to jak na straně schopnosti věřitelů vymoci si dostatečné zajištění za svoje poskytnuté úvěry anebo jinak poskytnuté prostředky, ale také o právních a systémových jistotách účastníků ekonomického života. Co se týká pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, tam jsou výsledky zkoumání méně průkazné a bude nutné počkat na revidované výsledky výzkumů, neboť bude nutné tato data podrobit dalším analýzám.


Stránka 58

Vědecký tým Výzkum insolvence Zhodnocení souladu návrhu zákona s ústavním pořádkem České republiky Navrhované řešení je v souladu ústavním pořádkem České republiky, jakož i s Listinou základních práv a svobod. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, její slučitelnosti s předpisy Evropské unie, judikaturou soudních orgánů Evropské unie nebo obecnými právními zásadami práva Evropské unie, popřípadě i s legislativními záměry a s návrhy předpisů Evropské unie Návrh zákona není transpozicí aktů Evropské unie a je zcela v souladu s požadavky vyhlášených mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána. Z předpisů Evropské unie a dalších dokumentů, které mají dopady na oblast insolvenčního práva a s nimiž není navrhovaná právní úprava v kolizi, jde zejména o Smlouvu o fungování EU, dále o směrnici Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu, směrnici Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 6. července 2005 o uznávání odborných kvalifikací a o nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení.


Stránka 59

Vědecký tým Výzkum insolvence

Recommend Documents