činnosti profesion{lních sportovců

Pr{vnick{ fakulta Masarykovy univerzity Obor: Právo Katedra pracovního práva a sociálního zabezpečení

Diplomová práce

Pr{vní vztahy vznikající v souvislosti s výkonem činnosti profesion{lních sportovců

Tomáš Vít

Akademický rok 2011/2012

Prohlašuji, že jsem diplomovou pr{ci na téma: Pr{vní vztahy vznikající v souvislosti s výkonem činnosti profesion{lních sportovců zpracoval s{m. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k seps{ní této pr{ce, byly citov{ny v pozn{mk{ch pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. .........................................................

2

Poděkování: Na tomto místě bych r{d poděkoval vedoucímu pr{ce, panu JUDr. Jaroslavu Str{nskému, za řadu podnětných pozn{mek a cenných rad, které významnou měrou přispěly k seps{ní této pr{ce.

3

Obsah 1. Úvod......................................................................................................................... 6 2. Pracovní právo ......................................................................................................... 8 2.1. Vztah pracovního a občanského práva ........................................................... 10 2.2. Pracovní poměr ............................................................................................... 11 2.3. Závislá práce ................................................................................................... 13 3. Sportovní právo...................................................................................................... 16 3.1. Sportovní smlouvy .......................................................................................... 17 3.2. Analýza smlouvy, Stránka 1. .......................................................................... 17 3.3. Analýza smlouvy, Odměna ............................................................................. 18 3.4. Analýza smlouvy, Práva a povinnosti účastníků ............................................ 19 3.5. Analýza smlouvy, Zvláštní ujednání .............................................................. 20 3.6. Analýza smlouvy, Postoupení práv a povinností klubu .................................. 21 3.7. Analýza smlouvy, Zdravotní nezpůsobilost hráče .......................................... 22 3.8. Analýza smlouvy, Doba trvání smlouvy a její ukončení ................................ 23 3.9. Analýza smlouvy, Smluvní pokuty ................................................................. 25 3.10. Analýza smlouvy, Závěrečná ustanovení ..................................................... 26 3.11. Analýza smlouvy, Příloha č. 1 ...................................................................... 27 3.12. Analýza smlouvy, Příloha č. 2 ...................................................................... 28 3.13. Analýza smlouvy, Příloha č. 3 ...................................................................... 29 3.14. Analýza smlouvy, Příloha č. 4 ...................................................................... 29 3.15. Analýza smlouvy, Příloha č. 5 ...................................................................... 31 3.16. Analýza smlouvy, Příloha č. 6 ...................................................................... 31 3.17. Analýza smlouvy, Závěr ............................................................................... 34 4. Hráč zaměstnanec .................................................................................................. 35 4.1. Vztah nadřízenosti a podřízenosti ................................................................... 35

4

4.2. Práce jménem zaměstnavatele, práce vykonávaná osobně ............................. 36 4.3. Podle pokynů zaměstnavatele ......................................................................... 37 4.4. Mzda, plat, odměna. ........................................................................................ 38 4.5. Náklady a odpovědnost zaměstnavatele ......................................................... 39 4.6. Na pracovišti zaměstnavatele.......................................................................... 40 4.7. V pracovní době .............................................................................................. 41 4.8. Definice závislé práce a její variace ............................................................... 43 4.9. Zahraničí a pracovněprávní vztah ................................................................... 45 5. Změna legislativy ................................................................................................... 49 5.1. Zákon o podpoře sportu .................................................................................. 49 5.2. Judikatura ........................................................................................................ 49 5.3. Potřebné výjimky ............................................................................................ 51 5.4. Forma legislativních úprav ............................................................................ 53 5.5. Adresáti úprav ................................................................................................ 54 6. Závěr ...................................................................................................................... 55 Resumé....................................................................................................................... 57 Seznam literatury: ...................................................................................................... 59 Seznam příloh: ........................................................................................................... 61

5

1. Úvod Jelikoţ se pohybuji ve světě sportu poměrně hodně, měl jsem prakticky předem jasno, ţe má diplomová práce bude s tímto celosvětovým fenoménem nějakým způsobem spojena. Fakt, ţe jsou profesionální kolektivní sportovci osoby samostatně výdělečně činné1, mi byl znám jiţ delší dobu, avšak aţ se získanými znalostmi tuzemského pracovního práva mi jejich zmíněný status začal stále více vrtat hlavou, a proto jsem si vybral právě toto téma. Dalším důvodem pro jeho výběr byl i fakt, ţe tento problém v ČR není nijak řešen, resp. je přehlíţen, i přesto, ţe se před vstupem do EU o něm hovořilo. Politická reprezentace tehdejší, minulá i současná se však rozhodla problém neřešit vůbec a nechala sportovní prostředí ţít svým vlastním ţivotem. Současný systém sice funguje, avšak se dle mého názoru jedná přinejmenším o obcházení zákona. Vinit jednotlivé subjekty společenských vztahů, které si logicky raději zvolí méně nákladnou a „svobodnější“ cestu, pokud zákonodárce nemá vůli jejich postup nikterak regulovat, bychom také mohli, jelikoţ i ony by mohly vyvíjet aktivitu vedoucí ke změně, nicméně primárně by měl konat zákonodárce. Skutečnost, ţe nemáme ţádnou úpravu činnosti profesionálních sportovců, dokonce takřka 10 let po vstupu do EU, je dle mého názoru tristní, tím spíš, ţe je naše republika v tomto směru v rámci společenství jednou z mála výjimek. Jelikoţ se jedná o oblast, která přímo neovlivňuje ţivoty mnoha evropských občanů, naopak ji musíme povaţovat spíše za okrajový problém, ani EU nevyvíjí ţádnou aktivitu stimulovat reprezentaci ČR k učinění příslušných kroků. I přesto, nebo moţná právě proto, jsem se rozhodl pro toto téma. Obecně nemám rád přístup státu, kdy o problému ví, ale nic nedělá (nechce dělat). S takovým přístupem jsem se v ČR nesetkal poprvé. Nedělám si iluze, ţe by má práce dala věci do pohybu, avšak mi nepřijde korektní kritizovat, aniţ bych se nějakým způsobem nezapojil do případného řešení problému. Navíc absolutní absence úpravy mi dává poměrně volnou ruku při návrhu řešení, to znamená, ţe se budu snaţit alespoň nastínit všechny moţné varianty řešení problému, které dle mého názoru připadají v úvahu a byly by účelné.

1

Dále jen „OSVČ“

6

Nenašel jsem podobnou práci, která by se zaobírala tímto problémem z hlediska čistě pracovněprávního. I tento faktor byl samozřejmě důleţitým při rozhodování o tématu, kdy se budu snaţit tuto oblast obohatit svým náhledem a argumenty. Jelikoţ o peníze jde vţdy aţ na prvním místě, v praxi se problém činnosti profesionálních sportovců řeší spíše z hlediska daňového. Souvislost s daňovou problematikou je jistě důleţitá a já ji nikterak nepopírám. Právě daňové dopady by měly být hlavním hnacím motorem zákonodárce pro upravení této oblasti, nicméně má práce se problematikou daní vůbec nezabývá. Jde o pohled do českého sportovního práva očima práva pracovního. Jelikoţ se mi do ruky dostala skutečná smlouva profesionálního sportovce s klubem, bude nedílnou součástí mé práce analýza této smlouvy. Pokud se mi podaří dokázat, ţe tato smlouva, potaţmo vztah hráče a klubu, je pracovněprávní, budu moci pokračovat ve své práci a navrhnout řešení problému. Se vstupem do EU je srovnání se zahraničím takřka nutností v jakékoliv oblasti, proto se i v mé práci objeví komparace české úpravy s těmi cizími. Práci budu členit do kapitol a dalších podkapitol, přičemţ ve všech kapitolách se budu snaţit spojit teoretickou právní rovinu s praktickou sportovní, tak aby práce nebyla jen soupisem právních argumentů bez odrazu skutečného dění a praxe. Někoho by proto mohla překvapit četnost čistě sportovních pasáţí, nicméně bez nich se v mé práci neobejdu. Sportovní právo, které pro mnohé odborníky není samostatným právem, je oblast méně probádaná ve srovnání s klasickými právními odvětvími, jakými jsou pracovní či občanské právo, proto i databáze zdrojů, se kterými budu pracovat, je omezenější, nicméně v práci se objeví jak zdroje kniţní či časopisecké, tak zdroje právní – zákony a judikatura, bez nichţ si lze jen těţko představit zpracování tématu na naší fakultě. V neposlední řadě vyuţiji i zdroje internetové, které pomohou dokreslit představu o některých skutečnostech a také v některých případech nahradí zdroje kniţní či časopisecké, které jednoduše pro mnou zvolené téma nejsou dostupné. Proto se v poznámkách pod čarou objeví i aktivní odkazy, které by měly pomoci čtenáři elektronické verze diplomové práce lépe porozumět danému problému.

7

2. Pracovní právo Abychom si představili pracovní právo, začneme s jeho předmětem, protoţe právě z něj vše vychází. Tím je lidská práce, tou rozumíme činnost, která je vykonávána osobně, z vlastní vůle a za odměnu. Člověk ji však zpravidla vykonává pro někoho, proto je vázán jeho pokyny a vedením. Pracovněprávními vztahy pak rozumíme: „právní (právem upravené) vztahy mezi určitými subjekty, účastníky pracovního procesu v extenzivním slova smyslu, jejichţ obsahem jsou práva a povinnosti.“2 Tato definice je velmi obecná, proto si pomůţeme zákoníkem práce3 (tak to ostatně činí i prof. Bělina) a jeho § 1. Nutno podotknout, ţe zákoník práce neupravuje právní vztahy na úseku zaměstnanosti, které do pracovněprávních tradičně řadíme taktéţ. Právní věda člení současné pracovní právo na tři oblasti. Individuální pracovní právo, kolektivní pracovní právo a právní úpravu zaměstnanosti. První oblast ponechám zatím stranou, jelikoţ tou se budu zabývat podrobněji níţe. „Kolektivní pracovněprávní vztahy zahrnují právní vztahy mezi subjekty, které

zastupují kolektivy zaměstnanců (v ČR jsou jimi především odborové organizace a dále rady zaměstnanců), a zaměstnavateli, resp. jejich sdruţeními. Součástí kolektivního pracovního práva je však téţ soubor norem, které jsou výsledkem smluvněprávních jednání uvedených subjektů kolektivních právních vztahů (především normativní část kolektivních smluv).“4 V právní úpravě zaměstnanosti se pak vyskytují právní vztahy, které vznikají v souvislosti s „právem na práci“ (čl. 26 Listiny základních lidských práv a svobod). Pracovní právo je povaţováno, nejen v ČR, za samostatné právní odvětví. V tradičním dělení na soukromé a veřejné právo stojí pracovní právo právě díky svým třem různým obsahovým částím na rozhraní. Přesněji řečeno individuální pracovní právo a jeho vztahy jsou ve své většině soukromoprávními, nesmíme však zapomínat, ţe i zde nacházíme zásahy práva veřejného. U právní úpravy zaměstnanosti je to právě naopak, zde proto mluvíme o veřejnoprávním charakteru. Jedná se totiţ o součást zvláštní části správního práva. Pro kolektivní pracovněprávní vztahy platí, ţe se zde uplatňují jak prvky veřejnoprávního, tak i soukromoprávního 2 3 4

Bělina, M. a kol. Pracovní právo. 4. Doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 69

Zákon č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů Bělina, M. a kol. Pracovní právo. 4. Doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 4

8

charakteru. Hybridní charakter pracovního práva podtrhuje i velice úzký vztah k právu sociálního zabezpečení, se kterým dohromady tvoří tzv. sociální právo. Velmi důleţitý je i vztah s právem občanským, o kterém pojednám níţe. Vztah s ostatními právními odvětvími není nijak zvlášť zřetelný. „Pracovní právo historicky vzniklo z důvodu potřeby chránit slabší stranu pracovního vztahu tj. zaměstnance.“5 Hlavní funkcí pracovního práva je proto logicky ochrana zaměstnance, nazýváme jí funkcí ochrannou. Velmi důleţitá je taktéţ funkce organizační, jelikoţ pracovní právo přináší základní pravidla pro fungování pracovního procesu, dává zaměstnavateli nástroje pro řízení pracovního procesu, potaţmo svých zaměstnanců, proto zde hovoříme o tzv. právu disponovat s pracovní silou zaměstnance, která je však omezena řadou právních (zejména kogentních) norem a samozřejmě pracovní smlouvou. Můţeme zmínit ještě funkci výchovnou, která však je spíše pozůstatkem z minulosti, kdy zaměstnavatel organizoval sportovní a kulturní akce, čímţ ovlivňoval volný čas svých zaměstnanců a měl právo trestat zaměstnance pomocí kárných opatření. Mezi základní zásady pracovního práva patří zákaz nucené práce resp. zásada svobody práce, proto pracovní vztah vzniká pouze při oboustranném souhlasu. Neexistuje zde ţádná kontraktační povinnost, ať uţ na jedné či druhé straně. Další důleţitou zásadou je zásada zákazu zneuţívání práv a zákazu diskriminace. Zákaz diskriminace je velmi akcentován Evropskou unií, ať uţ se jedná o rovné odměňování či rovný přístup k práci. Zákazem zneuţívání práv se sleduje hlavně ochrana zaměstnance před šikanováním ze strany zaměstnavatele. Práce musí být vţdy odměněna, proto hovoříme o zásadě úplatnosti, kdy odměna za práci je jedním ze znaků závislé práce. Dále bych mohl uvést například zásadu bezpečné a hygienicky nezávadné práce, podle které je zaměstnavatel povinen zajistit odpovídající pracovní podmínky pro výkon práce, tak aby nedocházelo zejména k ohroţení zdraví či ţivota zaměstnanců.

5

Bělina, M. a kol. Pracovní právo. 4. Doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 4

9

2.1. Vztah pracovního a občanského práva Jak jsem jiţ psal výše, tomuto vztahu věnuji celou podkapitolu, jelikoţ pro pochopení a vymezení pracovního práva je velmi důleţitý. Základním rozdílem mezi těmito dvěma právními odvětvími je ochranářské zákonodárství, které koneckonců bylo v historickém vývoji důvodem pro utvoření pracovního práva jako samostatného právního odvětví. Samozřejmě ochrana slabší smluvní strany se vyskytuje i v právu občanském, nutno však poznamenat, ţe intenzita zásahů do smluvní svobody v občanském právu ani zdaleka nedosahuje té v právu pracovním, coţ také dokládá fakt, ţe omezení ovlivňuje prakticky kompletní úpravu pracovního poměru, tedy smluvní části pracovního práva, kdeţto v právu občanském jen vybrané instituty. Kolektivní smlouvy jsou dalším důleţitým faktorem pro odlišení. V občanském právu ţádné takové smlouvy nemáme, tudíţ v případě pracovního práva hovoříme o dvojí formě regulace smluvní svobody – zákonné a kolektivní. Pokud by někdo pochyboval o rozdílnosti v intenzitě zákonné regulace, která dostatečně zdůvodňuje osamostatnění pracovního práva, čímţ i vymezuje jeho rozdílnost od práva občanského, regulace pomocí kolektivních smluv je zcela specifickým rysem, který najdeme pouze v právu pracovním. Omezení dána kolektivní vůlí taktéţ sledují ochranu zaměstnanců. Zaměřují se především na výši odměny v podobě stanovení minimálních hranic a na pracovní podmínky obecně. Dle doc. Galvase se v případě občanského a pracovního práva jedná o vztah subsidiarity. „Základním pravidlem pro pouţití je, ţe ustanovení občanského zákoníku lze pouţít jen tehdy, jestliţe zákoník práce pouţít nelze. Jedná se o princip subsidiarity. Občanský zákoník se tak pouţije na pracovněprávní vztahy: nevylučujeli to výslovně zákoník práce, nemá-li zákoník práce pouţitelnou úpravu, způsoben neodporujícím principům pracovního práva (§13 a §14 zákoníku práce6)“7 Nová úprava zákoníku práce odstraňuje nutnost dovozování vzájemného vztahu, kdy v §4 přímo stanoví, ţe pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami

6 7

Po novele je tako úprava §1a Galvas, M., Gregorová Z., Hrabcová D. Základy pracovního práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010. s. 18.

10

pracovněprávních vztahů. Subsidiární charakter je tedy explicitně vyjádřen v textu nového předpisu.

2.2. Pracovní poměr Nyní se podrobněji podíváme na tu část pracovního práva, kterou jsem v úvodu jen naznačil – individuální pracovní právo resp. individuální pracovněprávní vztahy. Jeho obsahem je závazkový právní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, tedy pracovní poměr.8 Soubor práv a povinností obou stran určující pracovní poměr nazýváme základními individuálními pracovněprávními vztahy. Vedle nich existují tzv. vztahy související se základními pracovněprávními vztahy. „Vztahy související se základními pracovněprávními vztahy jsou zejména vztahy sankční, vztahy při zabezpečování zaměstnání, vztahy vznikající při kontrole dodrţování pracovněprávních předpisů, apod.“9 Jak uţ jsem výše naznačil, subjekty pracovního poměru jsou zaměstnanec a zaměstnavatel. Jejich rozdílnost je dána hned na začátku, kdy zaměstnancem můţe být pouze osoba fyzická, kdeţto zaměstnavatelem i osoba právnická. Nezbytnou podmínkou vzniku pracovního poměru a jeho následného vykonávání je způsobilost subjektů mít práva a povinnosti a způsobilost k pracovněprávním úkonům. Objektem pracovního poměru pak je zaměstnancem osobně vykonávaná práce pro zaměstnavatele, který jej za ní odměňuje. Hovoříme o mzdě či platu, přičemţ práce je zásadně určena v pracovním poměru druhově, nikoliv jednotlivými pracovními úkony nebo výsledkem pracovní činnosti, jak je tomu u dohod konaných mimo pracovní poměr. Do přijetí nového zákoníku práce nebyl v našem právním řádu objekt pracovního poměru legislativně vymezen, ačkoliv zejména akademická půda znala pojem závislé práce, která se svými znaky naplňuje právě objekt pracovního poměru. Jelikoţ je tento pojem pro mou další práci naprosto klíčový, věnuji mu dále samostatnou podkapitolu. Jak jsem jiţ uvedl dříve, obsahem pracovního poměru jsou vzájemná práva a povinností jeho subjektů. Jelikoţ se v tomto případě jedná o synallagmatický 8

Mimo pracovního poměru, známe ještě dohody o pracích konané mimo pracovní poměr, které taktéţ řadíme mezi základní pracovněprávní vztahy. 9

Bělina, M. a kol. Pracovní právo. 4. Doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 71

11

závazkový právní vztah, v povinnosti zaměstnance se zrcadlí příslušné právo zaměstnavatele a naopak. Zákoník práce uvádí jako základní povinnosti vyplývající z pracovního poměru tyto: „Od vzniku pracovního poměru je a) zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem, b) zaměstnanec povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru.“10 Zákoník práce dále specifikuje povinnosti zaměstnance v § 301 - § 304. Dále můţeme uvést další vzájemná práva a povinnosti, které lze nazvat doplňkovými, jedná se například o práva a povinnosti v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Neměl bych opomenout ani povinnost zaměstnavatele, vycházející z jedné ze základních zásad pracovního práva, zacházet se svými zaměstnanci rovně, potaţmo právo zaměstnance bránit se proti diskriminaci. Další práva a povinnosti pro subjekty plynou podřazením konkrétního pracovního poměru pod některý z jeho druhů. Dle kritéria doby trvání pracovního poměru rozeznáváme pracovní poměry na dobu určitou a na dobu neurčitou, přičemţ zákoník práce dává přednost pracovnímu poměru na dobu neurčitou. V dalším moţném rozdělení hraje roli postava zaměstnavatele. Známe zaměstnavatele jako fyzickou nebo právnickou osobu a zaměstnavatele jako subjekt podnikatelský či nepodnikatelský. Od tohoto dělení se například odvozuje odměna za práci. V případě zaměstnavatele podnikatele je to mzda, v opačném případě plat. Velice důleţité je také dělení na základě místa výkonu práce. V dnešní době stále převaţuje první varianta – tedy vykonávání činnosti na pracovišti (pracovištích) zaměstnavatelů, nicméně nelze opomíjet i velkou skupinu zaměstnanců, kteří práci vykonávají mimo tato pracoviště, čímţ se poměrně výrazně mění obsah typického pracovního poměru, jak jej mnozí z nás známe. Tuto skutečnost reflektuje zákoník práce v § 317. Ještě bych chtěl zmínit jedno moţné kritérium dělení, kterým je způsob vzniku pracovního

10

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. § 38.

12

poměru. Častějším je vznik na základě smlouvy, méně častým pak je vznik jmenováním.

2.3. Závislá práce Konečně se v rámci této kapitoly dostáváme ke klíčové části, jelikoţ právě vymezení závislé práce a jejich znaků v porovnání s činností profesionálních sportovců bude základním kamenem při určování, zdali by profesionální sportovci11 skutečně neměli spadat pod pojem zaměstnanec a profesionální sportovní smlouvy neměly být posuzovány jako pracovněprávní. „Závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně.“12 S definičními znaky závislé práce taktéţ úzce souvisí podmínky, za nichţ je závislá práce vykonávána: „Závislá práce musí být vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě.”.13 Prvním znakem závislé práce, který z definice nám poskytnuté zákoníkem práce můţeme vyčíst, je hierarchické uspořádání vztahu. Jak bylo řečeno výše, právě tento fakt zakládá potřebu chránit slabší stranu. Asi kaţdý, kdo si vyzkoušel někdy pracovat, měl nad sebou nějakého „šéfa.“ Nemusí to být nutně zaměstnavatel jako takový, ale zcela jistě to je jeho prodlouţená ruka, která zaměstnavateli pomáhá řídit zaměstnance a koneckonců je taktéţ jemu podřízena. Tímto způsobem se můţe utvořit několik stupňů hierarchického uspořádání, coţ můţe rozmělnit přímý vliv zaměstnavatele na zaměstnance, nicméně pro potřeby této práce je zbytečné si představovat několik stupňů hierarchie. V takovém profesionálním klubu můţeme hráče povaţovat za nejniţší článek pyramidy. Nad nimi stojí „prodlouţené ruky“ – trenéři, kteří jsou s nimi v kaţdodenním kontaktu a v podstatě by se dali přirovnat například k mistrům v dílně. Ještě výše pak stojí sportovní popř. generální manaţer, který jiţ představuje zosobněného zaměstnavatele. Mohli bychom ještě zmínit 11

Mluvím zde o profesionálních sportovcích v kolektivních sportech – viz. zadání DP Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. § 2/1. 13 Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. § 2/2. 12

13

majitele klubu, který má faktickou kontrolu nad klubem. Právě on je tím zaměstnavatelem v pravém slova smyslu, ten však z pohledu hráče – dělníka stojí značně v pozadí. S hierarchickým uspořádáním úzce souvisí výkon práce dle pokynů zaměstnavatele. Zde se naplno projeví funkce trenéra – mistra, který při provádění činností, které jsou stanoveny pracovní smlouvou, usměrňuje výkon práce zaměstnance tak, aby byl co moţná nejprospěšnější pro zaměstnavatele. Samozřejmě zaměstnanec můţe dostat pokyny přímo od zaměstnavatele nebo od někoho z vyšších sfér hierarchie, nicméně se to nebude dít pravidelně. Kaţdodenní reţim tedy absolvuje pod vedením „prodlouţené ruky.“ Ačkoliv ještě nejsem ve sportovní části své práce, dovolím si malou odbočku. Právě vztah hráče, nebo chcete-li hráčů, a trenéra je pro fungování sportovní stránky klubu asi nejdůleţitější, jelikoţ trenér má moţnost dennodenně působit na hráče a tím nejvíce ovlivňovat jeho pracovní výkon. Dalším znakem závislé práce je výlučně osobní výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele. Tento bod asi nepotřebuje nijak obsáhlý komentář. Nemohu se při výkonu povolání nechat zastoupit kamarádem jako například při jednání se správními úřady. Pokud mám nějaký problém, pro který nemohu vykonávat práci, řešení nalezneme opět v pracovním právu například prostřednictvím překáţek v práci, dovolené, úpravy pracovní doby nebo i ukončení pracovního poměru. Velice důleţitá je pro závislou práci také mzda, plat, či odměna. Zde se projevuje zásada úplatnosti, jakoţto jedna ze základních zásad pracovního práva. Hlavním motivačním faktorem práce je pro drtivou většinu lidí obţiva. Nejinak je tomu u profesionálních sportovců, coţ lze vyčíst i z tohoto slovního spojení. Sport je jejich profese tedy obţiva. Pracovní výkon je určen také parametrem časovým. Zákoník práce pouţívá institut pracovní doby. Pod pracovní dobou si takřka kaţdý představí klasických osm hodin denně strávených na pracovišti. Nicméně moderní doba a její potřeby si mnohdy ţádá větší flexibilitu, proto se pracovní dobou rozumí časový úsek, kdy zaměstnanec vykonává práci nehledě na její pravidelnost či nepravidelnost. Za pracovní dobu se taktéţ povaţuje doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven

14

k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele.14 To reflektují například ustanovení zákoníku práce týkající se délky pracovní doby, práce přesčas, povinných přestávek. Vedle parametru časového rozeznáváme i ten místní. Typicky je práce vykonávána na pracovišti zaměstnavatele, nicméně tomu tak není vţdy. Tato skutečnost byla zmíněna výše. Na tomto místě se sluší podotknout, ţe nic nebrání tomu, aby takových pracovišť bylo více, avšak tato skutečnost se musí odrazit při přípravě pracovního plánu pro zaměstnance. Práce je konána na náklady zaměstnavatele, na jeho odpovědnost a jeho jménem. Tím se rozumí například skutečnost, ţe zaměstnavatel musí obstarat a zaměstnanci poskytnout potřebné vybavení pro práci nebo v případě, ţe si jej zaměstnanec opatří sám, musí nést alespoň náklady. To samé platí pro ostatní podmínky nutné k vykonávání práce. Zaměstnavatel musí zajistit na své náklady vše, co je k práci potřeba, ať uţ z hlediska podmínek přímo vztahujících se k určité činnosti či podmínek bezpečné a zdraví neohroţující práce. Za splnění práce je odpovědný zaměstnavatel. Právě z tohoto důvodu můţe zaměstnanci udělovat pokyny, organizovat jeho práci a řídit jej. Zaměstnavatel je ten, který vystupuje jako subjekt v právních vztazích se třetími osobami a zavazuje se něco vykonat. Pokud vyuţiji opět „své“ dílny. Zaměstnavatel uzavírá například smlouvu o dílo, on pak ponese ve vztahu k zadavateli či, chcete-li, objednateli následky v případě, ţe se provedení díla zpozdí nebo nebude plněno řádně dle smlouvy (ačkoliv zpoţdění mohli reálně „zavinit“ zaměstnanci svým pracovním výkonem). Na druhou stranu on je subjektem tohoto závazkového vztahu, tudíţ on inkasuje odměnu za provedené dílo.

14

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. §78/1a).

15

3. Sportovní právo Název kapitoly napovídá, ţe se dostáváme do té části práce, která bude tvořit její jádro. Blíţe se v této kapitole budu věnovat problému smluv profesionálních hráčů s kluby a jejich pracovněprávní rovině, která, jak dále uvidíme, je pro takové smlouvy signifikantní i přesto, ţe v současnosti nejsou v našem právním prostředí za pracovněprávní smlouvy povaţovány. „Často jsem tvrdil, ţe nic takového jako právo sportovní neexistuje. Namísto toho jde vţdy o aplikaci takových disciplín, jako je právo smluvní, právo právní, právo na ochranu soutěţe, právo intelektuálního vlastnictví, právo na ochranu osobnosti a právo pracovní na sportovní situace… Doufám, ţe si to příští generace sportovních právníků uţijí stejně dobře jako já za posledních 25 let. Ale opravdu mějte na paměti, ţe nic takového jako právo sportovní neexistuje“15 Jak jiţ naznačuje citace výše, je otázka, jestli něco jako sportovní právo vůbec existuje, proto bych této otázce věnoval v úvodu trochu prostoru. Ani v době, kdy se sport stal celospolečenským fenoménem ovlivňujícím více či méně ţivoty kaţdého z nás, není akademická obec přesvědčena o pouţívání pojmu sportovní právo tak, jak jej chápeme u pojmů zaţitých jako např. občanské právo, potaţmo o tom, jestli je vůbec sportovní právo právním odvětvím, či zde mluvíme jen o stávajících právních normách zaţitých právních odvětví, která nějakým způsobem zasahují do sportovní oblasti. Samozřejmě nelze pominout legislativu jednotlivých sportovních organizací, která sice má podobnou funkci jako právní normy a pro fungování zejména profesionálního sportu je v současnosti klíčová, nicméně ji nelze klasifikovat jako právní normy, tudíţ v právnickém nazírání stojí stranou hlavních úvah. Tomuto pojmu se v českém prostředí velmi podrobně věnuje Michal Králík ve své publikaci Právo ve sportu.16 Má práce se však zaměřuje na více konkrétní otázku, a proto se řešením pojmosloví dále zabývat nebudu. V dalším textu bude pouţíváno pojmu sportovní právo v obou naznačených rovinách, tedy jako právních norem stávajících právních odvětví ovlivňujících profesionální sport i jako sportovní legislativu organizací, které v současné době řídí profesionální soutěţe, přičemţ ideálem by měl být stav, kdy sportovní pravidla (legislativa) jsou přijímána na 15 16

Woodhouse C. In Králík, M. Právo ve sportu. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001. str. 147 Králík, M. Právo ve sportu. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001.

16

základě obecného rámce, který tvoří právní normy. V našem případě, jak dále uvidíme, zejména normy pracovního práva.

3.1. Sportovní smlouvy Několikrát jsem naznačil, ţe v českém právním prostředí nejsou smlouvy s profesionálními sportovci povaţovány za smlouvy pracovněprávní, potaţmo není vztah hráče a klubu pracovním poměrem. Proto bych rád nastínil, jak je v současnosti tento vztah právně řešen. Budu vycházet z několika skutečných smluv, které se mi podařilo získat, nicméně obecně se dá říci, ţe se vţdy bude jednat o smlouvy v reţimu

občanského

nebo

obchodního

zákoníku,

konkrétně

smlouvy

nepojmenované (inominátní). To, jak si strany takovou smlouvu nazvou, není nikterak důleţité, jelikoţ ta se stejně posuzuje dle svého obsahu, setkal jsem se však s více moţnostmi. Smlouva, kterou budu analyzovat, se blíţí mé představě, je totiţ nazvána „Hráčskou smlouvou.“ Viděl jsem například i smlouvu o výkonu sluţeb, coţ mi upřímně řečeno přišlo malinko úsměvné, kdyţ se jedná o profesionálního sportovce, nikoliv kadeřníka. Nicméně důleţité je samotné vymezení vzájemných práv, kterým se budu zabývat v této části práce velmi podrobně, abych si následně dokázal zodpovědět základní otázku své práce, tedy zdali by popsaný vztah hráče a klubu mohl fungovat v pracovněprávní rovině.

3.2. Analýza smlouvy, Stránka 1. Můţeme zde vidět klasické označení smluvních stran, kde na straně klubu jakoţto obchodní společnosti nechybí rejstříkové vymezení a osoby jednající za společnost. U druhé smluvní strany, tedy hráče, stojí za zmínku zastoupení hráčským agentem resp. hráčskou agenturou. Hráčští agenti jsou v českém kolektivním profesionálním sportu hodně diskutovaným tématem, velmi často se v současné době hovoří o potřebě další regulace jejich činnosti nějakými pravidly. Výše jsem uvedl, ţe smlouva je nazvána jako „Hráčská smlouva,“ coţ dle mého názoru nepostrádá logiku. Ze dvou moţností reţimu smlouvy byla zvolena cesta inominátu v obchodním zákoníku. Velice zajímavý je z pohledu této práce článek I., bod 2., kde 17

je v podstatě vymezen obecně druh práce, který hráč bude pro klub vykonávat, přičemţ je zdůrazněno, ţe tato činnost bude odměněna. Musím také upozornit na fakt, ţe klub se staví do pozice zaměstnavatele, jelikoţ dle tohoto ustanovení „určuje“, má „cíle“, „platí odměnu“, „určuje soustředění“ atd. Jednoduše řečeno organizuje práci a vydává pokyny. V bodu 3. je pak zdůrazněna další důleţitá věc pro mou práci – hokejista vykonává svou činnost v postavení osoby samostatně výdělečně činné, coţ je stav, který je dle mého názoru přinejmenším zvláštní. V neposlední řadě bych měl zmínit záhlaví smlouvy, které obstarává hlavička Asociace profesionálních klubů ledního hokeje (APK LH), která organizuje a řídí Extraligu ledního hokeje, a proto i registruje smlouvy mezi hráči a kluby, kdy se jejich soutěţí mohou samozřejmě účastnit pouze hráči s platnou smlouvou, která navíc byla registrována a podepsána zástupcem APK LH, čímţ tato organizace dává na vědomí legitimitu smlouvy, potaţmo oprávněnost hráče nastupovat v zápasech za svůj klub. Tento fakt zdůrazňuji proto, ţe právě registrace smluv a potvrzení ze strany APK LH, resp. jejich nedostatek, zapříčinil drastické odpočty bodů třech klubů Extraligy ledního hokeje, čímţ výrazně ovlivnil ročník 2010/2011 soutěţe.

3.3. Analýza smlouvy, Odměna Na druhé straně smlouvy se dostáváme k jejímu velmi důleţitému článku II., tedy odměně. Znovu připomenu, ţe odměna za práci je jednou z podmínek závislé práce. V bodu 1 stojí za upozornění pasáţ, která opravňuje klub vyuţít marketingového potenciálu hráče bez dalších výdajů na straně klubu. Jinými slovy v odměně je započítán i souhlas hráče ke zpracování jeho osobnosti, k tomu však více v článku IV. smlouvy. Druhý bod odkazuje na první přílohu smlouvy, která zakotvuje prémie. Systém prémii se v moderním hokeji stává stále důleţitějším, jelikoţ výborně spojuje dvě funkce. Motivaci hráčů společně s vytýčením cílů klubu. Současný trend je takový, ţe základní odměna se sráţí stále více dolů, kdeţto prémie se zvyšují, proto je propracovaný systém přílohy velmi důleţitý. Opět si dovolím malou paralelu. Takový systém funguje velmi často mezi vrcholnými manaţery, kteří mají obrovské prémie za splnění vytýčených cílů.

18

V této části bych se také chtěl krátce věnovat tzv. platovým stropům, které by dle mého názoru mohly přispět k motivaci klubů přejít na pracovněprávní charakter vztahu. Jelikoţ s takovou změnou by nutně musela přijít změna řádů APK LH a tuto změnu by museli odsouhlasit zástupci klubů, není tato otázka na pořadu dne. Platové stropy fungují například v nejslavnější hokejové lize světa – severoamerické NHL. Znamenají jakýsi maximální limit peněz, které mohou kluby vynaloţit na platy hráčů v jednom roce (sezoně). Velice záleţí na nastavení stropů, nicméně obecně takové opatření znamená, ţe se sníţí platy hráčů. V dnešní době mají totiţ starší zkušenější hráči velmi silnou vyjednávací pozici, pokud vědí, ţe klub takový typ hráče jako jsou oni, potřebuje, přičemţ navíc tento hráč (a jeho agent) ví, ţe další dva kluby mu mohou nabídnout podobnou částku. Hráč si v takovém případě vyjedná lepší podmínky (dle mnohých je výrazně nadhodnocen) a klub musí vynaloţit více prostředků. Zavedením platových stropů by se tento problém do jisté míry omezil, čímţ by kluby měly více prostředků, například i na odvody za své zaměstnance. Z dalších odstavců stojí za zmínku ten pátý, který poměrně logicky krátí odměnu hráče v případě, ţe v klubu působí jen určitou část původně sjednané doby. Mnohem zajímavější je situace, kdy hráč v klubu reálně stále působí, ačkoliv nehraje hokej, z důvodu trestu v podobě zákazu činnosti. Takový hráč se stává pro klub zbytečným, proto je logické, ţe se mu krátí odměna. Překáţka v činnosti na straně klubu je dle smlouvy totoţnou situací v případě, ţe se jedná o vis maior. Coţ z hlediska toho, ţe se jedná o obchodní vztah a klub je obchodní společnost, lze akceptovat, nicméně ve srovnání se zákoníkem práce a jeho úpravou překáţek v práci vyznívá velice nespravedlivě.

3.4. Analýza smlouvy, Práva a povinnosti účastníků Klub zde má pouze dvě povinnosti výslovně uvedené ve „své“ části. Musí platit odměnu řádně a včas, coţ se v českém profesionálním hokeji velmi často neděje, a musí poskytnout hráči výstroj a výzbroj. Přičemţ obě povinnosti má zaměstnavatel v pracovněprávním vztahu, tudíţ se opět dostáváme do situace, kdy se klub neliší. Povinnosti hráče bych rozdělil do více skupin. První skupina se týká nebo nějak souvisí se samotným sportovním výkonem. Hráč se tedy musí účastnit

19

tréninků, soustředění (kempů), zápasů, regenerací, pokud je k nim Klubem určen (nominován). Dalo by se to přirovnat k přidělování práce, kdy zaměstnanec má nějakou kvalifikaci a v pracovní smlouvě stanovený druh práce, který samozřejmě obnáší více moţných činností – ty určuje zaměstnavatel. Velmi zajímavý je bod, který mimochodem odkazuje na další přílohu smlouvy. Hráč musí nastoupit do tréninkového kempu fyzicky připravený, coţ znamená, ţe i v době dovolené, kterou hráči ledního hokeje mívají od konce dubna do června (minulý ročník ELH skončil 12. 4., přičemţ kluby startují s přípravou většinou na začátku června), na sobě musí pracovat. Druhá dovolená je pak mezi suchou přípravou a vyjetím na led, avšak bývá jen krátká – maximálně týdenní. Hráč samozřejmě musí dodrţovat všechny řády soutěţí, kterých se jeho klub účastní. Druhou skupinou povinností jsou spíše povinnosti omisivní. To znamená, ţe hráč by se nějakým způsobem chovat neměl, popřípadě jen se souhlasem klubu. Týká se to např. provozování jiných pohybových aktivit (u kterých hrozí zranění) či uţívání léků a dalších léčebných prostředků. Velmi zajímavý z výkladového hlediska je však bod 4, kdy hráč se má zdrţet „veškerého jednání, které je v rozporu s oprávněnými zájmy klubu.“ Toto ustanovení má, dle mého názoru, plnit funkci jakési pojistky, jelikoţ smlouva nemůţe pamatovat na všechno, co se můţe stát. Klub si tímto ustanovením vytváří jakousi pomyslnou „rákosku“ na hráče, jelikoţ vypovědět tuto smlouvu lze jen při jejím porušení. Opět si zde dovolím exkurzi do zákoníku práce, kdy zaměstnavatel při hrubém porušení povinností zaměstnance můţe dokonce pracovní poměr okamţitě ukončit. Za zmínku také stojí ustanovení, které pamatuje na moţné uplácení hráčů. Podobný problém je pak sázení, které je obecně ve sportovním prostředí velice rozšířené a klub se logicky musí bránit proti tomu, aby hráči sázeli na své zápasy a ovlivňovali jejich výsledek s motivací zisku ze sázek.

3.5. Analýza smlouvy, Zvláštní ujednání „V posledních letech roste vyuţívání sportovců prostřednictvím sponzoringu a jiných komerčních aktivit jak co do objemu smluv, tak i do samotné absolutní výše

20

příjmu jednotlivých sportovců.“17Fanoušci jsou ochotni vynakládat obrovské sumy k zakoupení fanouškovských předmětů, proto klub potřebuje dobrou reklamu. Nejlepší reklamu mohou zajistit hráči, kteří jsou miláčky publika, a proto se ve smlouvě objevuje ujednání o moţnosti pořízení a pouţití písemností osobní povahy, podobizen, obrazových snímků a obrazových a zvukových záznamů hráče jeho klubem. V podstatě se jedná o souhlas hráče se zásahem do jeho osobnostních práv. Znění tohoto ustanovení v podstatě kopíruje úpravu osobnostních práv v občanském zákoníku (§ 11 a násl.). Nutno upozornit na fakt, ţe svolení hráče trvá ještě 24 měsíců po skončení smlouvy a taktéţ na fakt, ţe smlouvy výslovně uvádí moţnost, kdy tato práva klub vykonává prostřednictvím třetích osob. Dalším zajímavým faktem je to, ţe klub můţe své oprávnění i za úplatu postoupit, ovšem znovu jen v rozsahu, který mu byl hráčem poskytnut. Takové znění se jeví obsolentním, jelikoţ jedna ze základních právních zásad známá jiţ z dob antického Říma praví, ţe nikdo nemůţe druhému převést více práv neţ sám má18. V neposlední řadě bych rád upozornil na to, ţe si klub činí nárok na udělení souhlasu v případě, ţe by hráč chtěl dát své svolení k zásahu do svých osobnostních práv někomu jinému. Samozřejmě vyjma případů uvedených v § 12 odstavcích 2 a 3 občanského zákoníku.

3.6. Analýza smlouvy, Postoupení práv a povinností klubu Profesionální sport by se samozřejmě neobešel bez přesunu hráčů. Obecně rozeznáváme dva druhy transferů. V prvním případě se přesouvá hráč, kterému skončila hráčská smlouva a klub z jeho přesunu nemá ţádný finanční prospěch19. Tento případ nás samozřejmě zajímat nebude. Druhým případem je logicky situace, kdy hráč má s klubem platnou smlouvu. Tehdy mohou opět nastat dvě formy spolupráce klubů. První formou je tzv. hostování, kdy původní klub pouze povolí hráči, aby na smluvenou dobu hrál za jiný klub, který typicky převezme práva a povinnosti původního klubu, zejména odměňování hráče. Tímto způsobem také často 17

Sluka, T. Profesionální sportovec: (právní a ekonomické aspekty). 1. Vydání. Praha: Havlíček Brain Team, 2007. str. 95. 18 „Nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet“ (Ulpianus) 19 Z laického pohledu to tak je. Nikdo si hráče nekupuje za horentní sumy, jelikoţ hráč je „volný“, avšak v českém prostředí musí nový klub zaplatit tabulkovou hodnotu dosavadnímu klubu, jelikoţ hráč je jeho kmenovým hráčem.

21

dochází k výměnám hráčů, například na období „do konce sezony.“ Druhou formou je potom přestup, kdy hráč odchází do jiného klubu tzv. natvrdo20, tzn., ţe druhý klub přebírá práva a povinnosti původního klubu s tím, ţe po vypršení doby trvání smlouvy se podepisuje smlouva nová. Reálně se však smlouva podepisuje jiţ při přestupu, obzvlášť v případech, kdy původní smlouvy brzy vyprší, vše ovšem záleţí na dohodě všech stran. V takovém případě původní klub inkasuje od nového hráčova zaměstnavatele určitou částku za přestup. Přímo ve smlouvě, kterou zkoumám, jsou dva zajímavé momenty. Za prvé, klub musí hráči postoupení práv a povinností oznámit písemně s uvedením místa a času nástupu, za druhé fakt, ţe postoupení práv a povinností, musí být v souladu s předpisy a řády Českého svazu ledního hokeje („ČSLH“) a APK LH.21

3.7. Analýza smlouvy, Zdravotní nezpůsobilost hráče V této části smlouvy se klub chrání před finanční ztrátou resp. zbytečně vynaloţenými prostředky na hráče, pokud tento je zraněn a tudíţ neschopen plnit svou práci. Sport je však obecně (v případě hokeje to platí dvojnásob) vysoce rizikovou činností co se moţnosti zranění týče, a proto klub přistupuje pouze ke sníţení základní odměny hráče, přičemţ krátkodobá zranění(do 1 měsíce) neznamenají ţádné sníţení a dlouhodobá maximálně 50% sníţení. Tato pravidla však platí pouze v případě, zraní-li se hráč při plnění povinností dle smlouvy. Jedná se zejména o případy zranění při zápase, v tréninku, či při letní přípravě. Pokud se však hráč zraní při jiné činnosti, která nijak nesouvisí s plněním povinností daných smlouvou, nenáleţí mu ţádná odměna po dobu, kdy není schopen plnit své závazky. Navíc je tato skutečnost důvodem pro vypovězení smlouvy ze strany klubu. Nutno poznamenat, ţe zdravotní nezpůsobilost a její příčiny posuzuje lékař klubu, přičemţ se smluvní strany dohodly, ţe pokud jedna z nich nesouhlasí s jeho odborným názorem, mohou se obrátit na nezávislého odborníka, který vydá konečný posudek. Zde si dovolím podrobněji rozebrat odstavec třetí VI. článku, konkrétně poslední větu: „Smluvní strany se zavazují považovat jeho názor v této věci za konečný.“ 20

I v tomto případě se hráč stává kmenovým hráčem nového klubu. Český svaz ledního hokeje: stanovy a řády.[online] [cit. 2011-08-20]. Dostupné z: 21

22

Zmíněná věta by nejspíše měla navozovat zdání, ţe „nezávislý specialista“ by měl být poslední instancí, coţ však samozřejmě není pravda, protoţe stále je zde moţnost obrátit se na soud. Tato věta samozřejmě právo na přístup k soudu nemůţe nijak vyloučit, jelikoţ by to bylo protizákonné, dokonce protiústavní. Taktéţ lze uvaţovat o případu, kdy strana, která půjde k soudu, poruší citované ustanovení, čímţ poruší povinnost danou smlouvou, a druhé straně tak vznikne nárok na smluvní pokutu. Takový postup je však nutno taktéţ jednoznačně popřít a povaţovat ustanovení za neplatné pro rozpor se zákonem. Ještě bych zdůraznil, ţe dle smlouvy se týdnem rozumí kaţdé období na sebe navazujících 7 dnů, tzn., ţe pokud se hráč zraní ve středu, běţí mu tímto dnem první týden nezpůsobilosti. Jinými slovy nečeká se na začátek dalšího kalendářního týdne, coţ se zdá být logické. Rád bych se zmínil o faktu, ţe zákoník práce zná podobný institut, kterým je náhrada mzdy, potaţmo nemocenská. Zaměstnanec v případě pracovní neschopnosti, taktéţ pobírá jen část mzdy resp. náhradu mzdy a poté nemocenskou, které svou výší rozhodně nedosahují mzdy či platu. Nutno však podotknout, ţe v tomto případě je ochrana zaměstnance větší, jelikoţ pracovní neschopnost nemusí nutně vzniknout v souvislosti s výkonem práce a uţ vůbec není důvodem pro ukončení pracovního poměru, naopak zaměstnanec je před takovým postupem zaměstnavatele výslovně chráněn.

3.8. Analýza smlouvy, Doba trvání smlouvy a její ukončení V otázce trvání smlouvy má samozřejmě sport své specifikum, kterým je určitost. Z logiky věci je jasné, ţe smlouvy na dobu neurčitou, které upřednostňuje zákoník práce, nemají ve sportovním světě místo. Standardně smlouvy končí k 30.4. příslušného roku, jelikoţ v měsíci dubnu končí tuzemská sezóna22, přičemţ na mezinárodní scéně pak vrcholí mistrovstvím světa v měsíci květnu, které, mimo boje těch nejlepších na ledě, je i výbornou moţností jednat s hráči, potaţmo jejich agenty o novém angaţmá. Další specialitou, která se ve sportovním světě uplatňuje velice často, je tzv. opční právo. Tento institut samozřejmě známe například z práva

22

V roce 2011 se poslední finálový zápas hrál 12.4.

23

veřejných zakázek23 nebo z oblasti obchodování s cennými papíry24, tam však znamená něco jiného neţ v našem případě. Dává klubu moţnost prodlouţit hráči písemným sdělením smlouvu o dobu uvedenou ve smlouvě. Detaily jako nejzazší termín tohoto sdělení, délku opce a moţnost opakování vţdy stanoví smlouva. Dle smlouvy existují 3 moţnosti ukončení tohoto závazkového vztahu: uplynutí doby, písemná dohodou stran a písemná výpověď. Oproti zákoníku práce zde chybí okamţité zrušení a zrušení ve zkušební době. Podobný institut jako zkušební doba však sportovní právo zná, jelikoţ v praxi je zavedeno angaţování hráčů tzv. na zkoušku, kdy se uzavírá smlouva na určité krátké období, např. měsíc. Okamţité zrušení smlouvy by muselo být speciálně upraveno pro sportovní prostředí, aby se nestalo, ţe by hráč nemohl přestoupit po okamţitém ukončení smlouvy nikam jinam, jelikoţ to řády příslušné soutěţe neumoţňují (tzv. přestupová okna vymezují dobu, kdy je trh s hráči otevřen). Nyní se budu blíţe věnovat výpovědi smlouvy, jelikoţ uplynutí doby je předpokládaná a chtěná alternativa, na které není nic zvláštního, a dohoda je „jen“ dalším projevem vůle stran. Zde shledáváme klíčový rozdíl mezi zákoníkem práce a smlouvou, kdy výpověď ve smlouvě se více podobá okamţitému ukončení pracovní smlouvy v zákoníku práce, ať uţ se jedná o absenci výpovědní lhůty nebo výpovědní důvody. Výpovědní lhůta zde totiţ není vlastně ţádná, jelikoţ je výpověď účinná – smlouva zaniká – den po doručení výpovědi, v pochybnostech třetí den od odeslání. Přičemţ smlouva výslovně určuje formu doporučeného dopisu. Výpovědní důvody smlouva určuje velice přísně. Musí se jednat o porušení povinnosti dané smlouvou, ve které strana pokračuje i po písemném upozornění resp. vyzvání ke splnění jejích povinností potaţmo odstranění škodlivých následků. Opět můţeme říci, ţe hráč má mnohem horší postavení neţ zaměstnanec a to hlavně z důvodu nemoţnosti rozvázání smlouvy výpovědí bez udání důvodů. Ve smlouvě je pamatováno i na moţné sporné momenty, proto si strany vymezily, co podstatné porušení můţe být (resp. v případě článků III a IV to je jakékoliv, byť i jednotlivé porušení.) Ačkoliv je z logiky věci jasné, ţe v případě porušení takového charakteru, jehoţ následky nelze

23

Portál o veřejných zakázkách a koncesích: opční právo.[online] [cit. 2011-08-20]. Dostupné z: 24 Sagit:opce.[online] [cit. 2011-08-20]. Dostupné z:

24

zpětně odstranit, nelze ani stranu, jeţ porušení způsobila, vyzvat k odstranění, je pro jistotu i toto ve smlouvě zakotveno. V takovém případě tedy můţe dojít k výpovědi bez předchozí výzvy. Výpovědním důvodem pro obě strany pak můţe být případ výslovně stanovený smlouvou v ostatních článcích, přičemţ se nemusí jednat o podstatné porušení smlouvy (např. článek IX odstavec 3.) Samozřejmě i po skončení smlouvy se hráč musí podrobit řádům ČSLH, APK a IIHF25. Tyto řády jsou v podstatě poslední instancí, kdy se klub a hráč nějak, byť vzdáleně, potkají, jelikoţ klub stále vlastní práva na hráče v rámci soutěţe, proto musí obdrţet od budoucího klubu tabulkovou hodnotu hráče. V případě, ţe hráč nehrál ve své výstroji, ale vyuţíval tu od klubu, musí jí samozřejmě po skončení angaţmá vrátit klubu.

3.9. Analýza smlouvy, Smluvní pokuty Jiţ v článku VII. smlouva uvádí, ţe při jejím nepodstatném porušení nejenţe strana můţe poţadovat dodatečné splnění, ale také fakt, ţe tímto splněním není nijak konsumováno právo na náhradu škody nebo na uplatnění smluvní pokuty. Hned první článek této části smlouvy odkazuje na přílohu. V tomto případě přílohu č. 3 s přiléhavým názvem disciplinární řád. Takový postup je v hokejovém světě naprosto běţný. Byť jsou hráči profesionálové a neměli by mít problém docházet včas na srazy týmu, poměrně často se tak děje, a klub proto potřebuje nějaký bič, aby mohl reflektovat hráčské přešlapy – hlavně na ledě, ale i mimo něj. Druhý odstavec tohoto článku je velmi zajímavý, kdy vypichuje fakt, ţe smluvní pokuta nekonsumuje náhradu škody. Vysvětlující dodatek je z mého pohledu nadbytečný, tím spíš, ţe situaci zbytečně zamotává. Na příkladu uvedu moţný rozpor. Hráč rozbije úmyslně při zápase hokejku – na to pamatuje disciplinární řád a klub proto nárokuje smluvní pokutu ve výši 200% hodnoty výstroje. Bez té vysvětlující části by mohl ještě uplatnit náhradu škody v hodnotě hokejky, tzn. reálně, by měl dostat 300% hodnoty. Ovšem takto dostane pouze 200% hodnoty, jelikoţ škoda nepřesahuje výši smluvní pokuty. Nevím, jestli je tento dodatek zaveden ve smlouvě úmyslně jako zmírnění následků porušení smlouvy, ale z hlediska hráče je to znění vítané. V neposlední řadě 25

Mezinárodní hokejová federace

25

je nutné zmínit fakt, ţe vzájemné pohledávky jsou započitatelné, coţ nejspíše usnadní účetní operace, nicméně v extrémním případě to můţe velmi neprospět hráči v případě, ţe klub mu dluţí plat a začne naduţívat smluvní pokuty, i kdyţ dle smlouvy. Některé „tresty“ v disciplinárním řádu se totiţ pouţívají naprosto výjimečně, některé jsou diskutabilní, protoţe jsou příliš obecně vymezené, nicméně disciplinární řád jako takový rozeberu později.

3.10. Analýza smlouvy, Závěrečná ustanovení V této části se vyskytují velmi různorodá ujednání, proto rozeberu všech deset odstavců postupně. V prvním můţeme najít typické smluvní ujednání, kdy neplatnost části smlouvy nezpůsobuje neplatnost smlouvy celé v případě, ţe je moţné tuto část oddělit. Druhá část tohoto odstavce by nejspíše měla být motivací k opravě smlouvy, avšak znění by mohlo způsobit problémy. Smluvní strany se zde „zavazují, že nahradí“ neplatné ujednání. Co se stane, kdyţ smluvní strany nenahradí, i přesto, ţe bez zbytečného odkladu jednali o nápravě? Druhý odstavec se týká osobních údajů hráče a jejich evidenci klubem. Přesně odráţí znění zákona o ochraně osobních údajů.26 Dalších poznámek netřeba. Zajímavý v porovnání se zákoníkem práce by mohl být odstavec třetí. Vyjmenovává totiţ tři důvody, kdy klub můţe hráči vypovědět smlouvu. Prvním důvodem je vyšší moc, coţ z hlediska klubu se zdá býti logické, jelikoţ přece jen jde o soukromý subjekt, avšak zákoník práce ţádný podobný důvod ukončení pracovního poměru nezná. Opět by byl hráč - zaměstnanec více chráněn. Další dva důvody jsou jiţ více sportovní, avšak dle mého názoru bez dalšího ošetření velice nevýhodné pro hráče. Klub můţe smlouvu vypovědět při přerušení ELH nebo z důvodu ztráty oprávnění klubu ke sportovní činnosti. V případě prvním se jedná o problém, který je, pokud nastane, řešen příslušným orgány ČSLH ve spolupráci s kluby, proto bych tento případ nechal čistě sportovnímu prostředí. V druhém se však jednoznačně bavíme o problémech klubu a zde by se měla projevit nějaká ochrana hráčů. Alespoň v podobě úplného uvolnění jejich práv ostatním klubům.

26

Zákon č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů.

26

Čtvrtý odstavec má čistě organizační charakter, kdy všechna písemná oznámení mají formu doporučeného dopisu popřípadě osobního předání oproti podpisu. Pátý odráţí praxi ve sportovním prostředí, kdy sportovní svazy disponují smírčí komisí, která v první instanci řeší spory hráče a klubu. To samozřejmě nevylučuje moţnost soudního řízení, ta by však měla být aţ sekundární, coţ je logické a dle mého názoru správné. Není mi zcela jasné, z jakého důvodu se ve smlouvě nachází odstavec šestý. I kdyby taková ujednání existovala, proč by nebyla součástí smlouvy, pokud by obě strany souhlasily? Posledních šest odstavců má opět spíše organizační charakter, kdy poslední čtyři se vyskytují v drtivé většině smluv nejen ze sportovního prostředí, a první specifikuje přílohy. Moţná s výjimkou odstavce jedenáctého, který opět kopíruje ustanovení obchodního zákoníku. Velice úsměvný je pak článek osmý, ke kterému se vrátím později.

3.11. Analýza smlouvy, Příloha č. 1 Na této příloze není nic moc zajímavého z právního hlediska. Můţeme zde vidět stejnou identifikaci stran jako u smlouvy, přičemţ příloha dále specifikuje výši základní odměny pro hráče a dalších prémií. Ty si hráč zaslouţí jak za týmové úspěchy, tak i za ty individuální. Jelikoţ hlavním cílem kaţdého klubu v ELH je získání mistrovského titulu, prémie se nejvíce projevují v případě postupu do nadstavbové části extraligy a následného postupu co nejdále. Kromě poměrně obecně stanovených prémií, které můţeme vidět v této příloze, se v hokejovém světě pouţívají i naprosto cílené. Mluvím například o prémii pro brankáře za vychytané čisté konto v zápase, asistenci pro tvořivého útočníka nebo vstřelenou branku pro střelce týmu. U týmových prémií má hráč nárok na takové prémie pouze v případě, kdy nějakým způsobem ovlivnil výsledek jednotlivého zápasu či celé série (v případě nadstavbové části). Jedno z ustanovení například uvádí, ţe pokud hráč odehraje dvě třetiny utkání a méně27, má nárok na sníţenou prémii, která činí pouze polovinu. Zde by teoreticky mohly nastat rozpory hráče a klubu. Osobně bych doporučoval přesnější určení, jelikoţ do hokejového utkání zasáhne obvykle osmnáct aţ dvacet 27

Ve smlouvě je: „2/3 utkání“

27

hráčů v poli, přičemţ někteří se v zápase mohou objevovat ve všech herních částech hry28, avšak v celkovém součtu se na ledě vyskytnou například pět minut, přičemţ u drtivé většiny spoluhráčů je to třeba minut patnáct. Hráč se tedy objevil ve všech třetinách utkání, ale jeho podíl na výsledku je nesrovnatelně menší. Nehledě na fakt, ţe jazykový výklad nám dává dvě moţné varianty, kdy třetinou myslíme herní část zápasu nebo třetinu z celkového času v celkovém smyslu. V tom případě by však hráč musel přímo na ledě strávit minimálně 40 minut, coţ je samozřejmě prakticky vyloučeno.

3.12. Analýza smlouvy, Příloha č. 2 Jiţ název druhé přílohy – „Kritéria fyzické kondice a připravenosti hráče“ nám nabízí poměrně přesnou představu, o co vlastně půjde. Přesto lze objevit několik zajímavých momentů, které zmíním. Hodnoty, které musí hráč splňovat a v jakých testech jsou sportovní záleţitostí navíc poměrně odbornou, proto nemá cenu se jimi zabývat. Za zmínku však stojí, ţe hráč musí určitou minimální hranici připravenosti splňovat na začátku předzávodního období, tedy po dovolené a dále kdykoliv v průběhu sezony, přičemţ se hráč testu musí podrobit, pokud mu to klub resp. trenér nařídí. Ţádoucí stav je samozřejmě splnění testů. Smlouva tudíţ upravuje pouze případ, kdy hráč nesplní jeden nebo oba testy. V takovém případě se mu základní měsíční odměna sniţuje o 10 resp. 20 procent do doby, neţ poţadovaných hodnot dosáhne. Navíc testování, které má ověřit, ţe se vrátil na poţadovanou úroveň, si hradí sám. Jelikoţ fyzická kondice je jedním z nejdůleţitějších předpokladů pro vykonávání této činnosti, je logické, ţe klub potřebuje mít moţnost ji kontrolovat a stimulovat. Je to stejná situace, jako kdyby pokrývač nemohl vylézt na střechu. Pro svého zaměstnavatele by byl zbytečný, protoţe by nemohl odvádět svou práci. Z právního hlediska více zajímavý je však případ dlouhodobého zranění hráče, kdy logicky kondice rapidně klesá a hráč za to nemůţe. V takovém případě termín testů určuje opět trenér. Samozřejmě trenér jakoţto vedoucí pracovník zaměstnavatele by nejspíše takovou pravomoc mít mohl a měl. Teoreticky se však zde otvírá moţnost pro jistou formu šikany, kdy klub resp. trenér úmyslně určí 28

3 třetiny základní hrací doby, prodlouţení, nájezdy

28

termín, který je pro hráče nesplnitelný. Je jasné, ţe obdobné případy se dějí i v běţnějších zaměstnáních, jenţe v tom případě má zaměstnanec, jelikoţ je zaměstnancem, moţnost obrátit se na inspektorát práce. Hráč takovou moţnost nemá, protoţe je OSVČ. Jeho kroky by nejspíše měly vést ke Smírčí komisi APK, popřípadě k soudu, ovšem nejsem si zcela jist, jak a s čím by u soudu mohl uspět.

3.13. Analýza smlouvy, Příloha č. 3 Je zajímavé, ţe třetí příloha – Disciplinární řád – na rozdíl od prvních dvou nemá hlavičku a nejsou zde uvedené smluvní strany v plném znění. Z právnického hlediska to však nic nemění na platnosti přílohy, jelikoţ odkaz na smlouvu je dostatečně přesný. V této příloze se setkáváme s podobným problémem jako u té předchozí, kdy hráč se v podstatě nemá jak bránit proti libovůli a šikaně klubu (případné). Prakticky kaţdá poloţka uvedená v tomto řádu nechává nějaký prostor pro uváţení klubu v otázce, zda došlo k porušení, či nikoliv. Pokud budeme postupovat popořádku. Co je zbytečné vyloučení? Co vše je ovlivnění konečného výsledku? Hned kaţdého asi napadne, ţe to je vyloučení, při kterém tým obdrţel vítěznou branku soupeře. Co se však stane v případě, kdyţ hráč vyloučením napravuje chybu svého spoluhráče? Pozdní příchod bez uspokojivého důvodu. Je uspokojivým důvodem dopravní zácpa nebo s ní má hráč počítat? Takových otázek bych mohl uvést ještě mnoho. Ta hlavní otázka však zní: „Můţe klub šíři moţného výkladu zneuţít v případě, ţe se mu hráč jakkoliv znelíbí?“ Ano, můţe. Další důvod proč být zaměstnanec a mít alespoň o něco lepší postavení.

3.14. Analýza smlouvy, Příloha č. 4 Sazebník smluvních pokut vţdy odkazuje na konkrétní ustanovení smlouvy nebo jejích příloh, proto budu postupovat po jednotlivých článcích, přičemţ vţdy stručně charakterizuji povinnost, ke které konkrétná smluvní pokuta náleţí. První smluvní pokuta ve výši 2 procent základní roční odměny hráče odkazuje na relativně neurčité ustanovení, kdy se hráč má zdrţet veškerého jednání, které je

29

v rozporu s oprávněnými zájmy klubu. To je naštěstí konkretizováno přílohou č. 5, kterou se budu zabývat dále. Druhá smluvní pokuta je velice přísná, avšak vzhledem k faktu, ţe se vztahuje na vsázení proti svému klubu, je pochopitelná. Klub zde dokonce pouţívá dvojí ochranu resp. dvojí smluvní pokutu. Peněţitou pokutu 500.000,- Kč za kaţdý jednotlivý případ porušení a moţnost okamţitého odstoupení od smlouvy, coţ je vlastně další moţná forma ukončení této smlouvy neuvedená v příslušné části (čl. VII).

Nicméně takto tvrdé smluvní pokuty, nebál bych se říci exemplárního

charakteru, jsou na místě, jelikoţ ochraňují samotnou podstatu sportu. Třetí smluvní pokuta souvisí s druhou, resp. k ní má velmi blízko, obzvláště z hlediska zájmu, který ochraňuje. Tím je sport samotný, protoţe trestá braní úplatků od jiných osob. I zde se objevuje moţnost okamţitého odstoupení od smlouvy klubem. Dále pak peněţní pokuta ve výši dvojnásobku měsíční odměny. Čtvrtou smluvní pokutou si klub chrání informace, které by měly zůstat za dveřmi. Případné vynášení citlivých informací hráčem, a to i po skončení kontraktu, by znamenalo pokutu ve výši poloviny základní měsíční odměny. Další smluvní pokuta se vztahuje na povinnost nekonat. Konkrétně neprovozovat ţádné sporty, které by mohly být na újmu sportovního výkonu hráče, zejména jeho zraněním. Jedná se o provozování takových sportů bez souhlasu klubu. I v tomto případě je výše smluvní pokuty polovina základní měsíční odměny, avšak navíc si strany stanovily minimální hranici pokuty na 20.000,- Kč. Pokud porušením této smluvní povinnosti se hráč uvede do takového stavu, který mu nedovoluje plnit závazky ze smlouvy (tedy provádět sportovní činnost), nemá nárok na ţádnou měsíční odměnu do doby, neţ bude zdráv. Takové ujednání, ač by se mohlo zdát tvrdé či pro hráče nevýhodné, je z hlediska klubu - zaměstnavatele pochopitelným krokem. Ţádný zaměstnavatel samozřejmě nevítá zaměstnance neschopné konat činnost, za kterou jsou placeni, a která je od nich ţádána. Poslední smluvní pokuta se týká péče klubového lékaře. Respektive povinnosti hráče se v případě zdravotních komplikací podrobit jeho péči. Hráč nemůţe sám ze své iniciativy vyhledat pomoc. Takové porušení se trestá pokutou ve výši jedné pětiny základní měsíční odměny hráče.

30

Splatnost smluvních pokut je ve smlouvě stanovena na 10 dní, coţ je poměrně standardní lhůta. Nechybí taktéţ často pouţívaná klausule, kdy smluvní pokuta nevylučuje případnou náhradu škody způsobenou porušením smluvní povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje.

3.15. Analýza smlouvy, Příloha č. 5 Tato příloha je v podstatě konkretizací relativně neurčitého ustanovení ve smlouvě, na které jsem odkazoval u první smluvní pokuty. Jinými slovy, dostáváme se k „pravidlům pro chování hráčů ve sportovní činnosti a občanském životě.“ Tato pravidla by se dala rozdělit do dvou skupin. První skupina se zaměřuje na situace, kdy hráč nějakým způsobem přímo reprezentuje klub (to je jedna z povinností sama o sobě). Ať uţ se jedná o společenské, charitativní, či čistě sportovní akce, hráč by měl být řádně oblečen, nepít alkohol, nekouřit, být vzorem pro sportovní mládeţ a zachovávat loajalitu ke svému klubu. Druhá rovina je občanský ţivot. Jelikoţ se předpokládá, ţe hráči jsou, alespoň v rámci města či regionu, v němţ působí, veřejně známé osobnosti, měli by se tak i chovat. Ve zkratce by se dalo napsat chovat se jako slušný občan. V této příloze je ještě klauzule o pouţívání výstroje a výzbroje dle preferencí klubu. Toto ustanovení má hledisko reklamní a ekonomické, přičemţ je asi zbytečné jej detailněji rozebírat. Z hlediska smlouvy jako takové však dost dobře nerozumím, proč je uvedeno právě v této příloze. Z hlediska systematiky by se více hodilo do třetího článku smlouvy (práva a povinnosti smluvních stran).

3.16. Analýza smlouvy, Příloha č. 6 Na tuto přílohu jsem naráţel při analýze závěrečných ustanovení smlouvy. Jak můţeme vidět, této příloze chybí hlavička APK LH, stejně jako řádka pro podpis jejího zástupce, kterým se stvrzuje registrace části smlouvy. Této příloze se proto říká „šuplíková,“ jelikoţ registraci nepodléhá, i přesto, ţe dle mého názoru neupravuje nic, co by bránilo registraci. Proto oficiálně taková dohoda neexistuje, neoficiálně však činovníci svazu vědí o existenci takových dodatků. Nabízí se paralela s problémem, o kterém píšu ve své práci. Stát resp. představitelé státní moci

31

uţ jistě někdy slyšeli o faktu, ţe profesionální sportovci by mohli být zaměstnanci, coţ dokládá i fakt, ţe u našich sousedů tomu tak většinou je, avšak jaksi není vůle s tím něco dělat, a proto OSVČ. Nazval bych to stavem záměrného přehlíţení. Přejdeme tedy k samotnému obsahu „Dohody o úpravě vzájemných vztahů,“ coţ je název přílohy. První odstavec je, hlavně u zkušenějších a draţších hráčů, poměrně standardní součástí smluv, kdy hráč můţe pouţívat výstroj a výzbroj dle vlastního uváţení. Jedná se hlavně o fakt, ţe hráči jsou ze svých předchozích působení jiţ na něco zvyklí a v pokročilejším věku se neradi přizpůsobují něčemu novému, proto povinnost nošení výstroje od smluvního partnera většinou připadne hráčům mladším. Druhý odstavec odráţí fakt, ţe hráči jsou OSVČ. Proto mohou být plátci. Ovšem i v této oblasti se dle mého názoru projevuje jejich hybridní charakter, jelikoţ dle mého názoru nespadají do definice plátce DPH, kterou nám poskytuje zákon.29 Jediné, co dle § 5 odstavce 2 citovaného zákona splňují, je opakující se charakter činnosti. Ovšem nazvat tuto činnost sluţbou nebo hokejistu obchodníkem vyţaduje dle mého názoru špetku fantazie. Přičemţ pokud by byli zaměstnanci, tak je zákon ze své personální působnosti automaticky vyřazuje, tudíţ by jednoznačně nebyli plátci DPH v souvislosti se svou činností resp. zaměstnáním. Další odstavec se týká řekněme obchodního charakteru osoby hráče, kdy si právo na vyuţití jeho známosti u veřejnosti nárokuje společnost, která jej zastupuje. Zcela v souladu se smlouvou je i zde zdůrazněna potřeba předchozího souhlasu klubu, přičemţ znění tohoto odstavce v podstatě předpokládá, ţe souhlas bude udělen. Třetí odstavec definuje sezonu resp. její časový rozsah. Tomu jsem se podrobněji věnoval výše, proto přistoupíme k odstavci pět. Zde se jedná o prodlení klubu se zaplacením odměny. Přičemţ pokud je klub v prodlení více neţ 30 dní, hráč upozorní klub na tuto skutečnost. Z hlediska popsaného postupu lze pozorovat inspiraci v obchodních vztazích, avšak z hlediska 30 denní lhůty spíše inspirace zákoníkem práce.30 Klub má pak 14 dní na vyřešení zmíněného nedostatku. Přesněji řečeno na doručení návrhu hráči. Pokud to klub nestihne nebo se vůbec nevyjádří, vzniká hráči právo smlouvu vypovědět. Ustanovení výslovně stanoví, ţe výpověď lze podat bez písemného upozornění, a to pouze následující den. Tento specifický případ mění obecný postup při výpovědi smlouvy stanovený článkem VII, kde musí být strana, jeţ porušuje 29 30

Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. §141/1.

32

smlouvu upozorněna na moţnost výpovědi písemnou výzvou. Znění tohoto odstavce tuto formalitu nepoţaduje. Odstavec ve své poslední části vymezuje pojmy a posouvá lhůtu v případě, ţe její konec připadne na den pracovního klidu nebo volna. Poslední tři odstavce mají opět spíše sportovní charakter, přičemţ první upřesňuje výši odměny v případě špatných výsledků týmu, coţ je další z motivačních prvků ve smlouvě obsaţených. Zajímavý můţe být fakt, ţe se jedná o poloviční sníţení odměny, na druhou stranu být 10 kol po sobě na posledním místě tabulky je skutečně špatný výsledek. Následuje ustanovení, které bývá ve smlouvách velice často. Tento odstavec má dvě linie. Klub potřebuje souhlas hráče v případě, ţe by měl putovat do niţší soutěţe. K takovému kroku klub přistupuje z vícera důvodů. Můţe jím být dlouhodobé zranění hráče, který se po rekonvalescenci potřebuje dostat do zápasového rytmu. V takovém případě je tento postup logický i z hlediska hráče, a proto souhlas bývá udělen. Dalším důvodem je hráčova výkonnost. Pokud nesplňuje představy trenérů potaţmo klubu, tento postup je taktéţ nasnadě. V tomto případě se stává, ţe hráči cítí křivdu a postaví se proti klubu, coţ můţe vést k vyhrocení vzájemných vztahů, nicméně hráč má toto právo zakotvené ve smlouvě. Stejně jako klub můţe nechat hráče pouze trénovat s nemoţností zapojení se do mistrovských utkání. Tento postup lze taktéţ pouţít jakoţto formu jakéhosi kárného opatření. Druhou linií odstavce je výměna do jiného klubu ELH, která většinou mívá dva důvody. Špatná hráčova forma, přičemţ se předpokládá, ţe změna prostředí by mu mohla pomoci. Nebo špatná finanční situace klubu, kdy se klub výměnou zbaví vysoké smlouvy. V případě výměny klub garantuje, ţe si tuto „šuplíkovou“ dohodu hráč přenese i do nového angaţmá. Poslední odstavec upravuje znění smlouvy v případě hráčova zranění při výkonu činnosti stanovené smlouvou. V takovém případě, nehledě na délku trvání zranění, má hráč nárok na odměnu v plné výši. Závěrem rozboru této přílohy bych rád poznamenal, ţe v jiných smlouvách se mohou objevit ještě další ustanovení. U výkonnostně lepších hráčů se například můţe jednat o garanci souhlasu se zahraničním angaţmá, kdy v případě, ţe je nabídka zahraničního klubu dostatečně lukrativní pro klub i hráče, klub nemůţe hráče drţet ve svém týmu. V této příloze si lze představit prakticky jakékoliv ujednání. Čím je hráč větší hvězda, tím můţe dosáhnout větších ústupků ze strany klubu a tato příloha se nafoukne.

33

3.17. Analýza smlouvy, Závěr V této části své práce jsem se pokusil zejména přiblíţit vztah, který vzniká mezi hráčem a klubem. Představa by nebyla úplná, kdybych nezohlednil smlouvu jako celek. Tento nástin by, dle mého názoru, měl přispět k lepšímu pochopení vztahu, který většina lidí zná spíše intuitivně. Nicméně hlavním cílem mé práce je odpověď na otázku zdali by neměli být hráči povaţováni za zaměstnance, proto se v další části své práce na tuto otázku zaměřím ještě detailněji v přímé návaznosti na závislou práci, její definiční znaky a podmínky, za kterých je vykonávána.

34

4. Hráč zaměstnanec Jak jsem jiţ předestřel v závěru předchozí kapitoly, pokusím se v této části práce přesvědčit čtenáře o oprávněnosti své domněnky, která povaţuje hráče za zastřené zaměstnance. Základním předpokladem přesvědčivosti takové myšlenky by měl být fakt, ţe činnost, jeţ hráči vykonávají, by měla naplňovat pojem závislé práce, kterou jsem vymezil v obecné části práce. K tomu opět vyuţiji smlouvy, která nám vyjadřuje vztah hráče a klubu. Nebude ovšem jediným vodítkem. Budeme se muset podívat i na faktickou praxi, jelikoţ smlouva samozřejmě nemůţe nabídnout detaily, jeţ se vyskytují při jejím kaţdodenním plnění, stejně tak nemůţe mnoho věcí popsat konkrétně, avšak pouze obecně vymezit. Zajímavá jistě bude i komparace se zahraniční praxí, kdy se zaměřím zejména na naše sousedy a země Evropské unie.

4.1. Vztah nadřízenosti a podřízenosti Prvním definičním znakem závislé práce je vztah nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance. Uţ samotná organizační struktura klubů nám v této otázce můţe napovědět, jestli je vztah hráče a klubu vztahem nadřízenosti a podřízenosti. Pouţil jsem strukturu jednoho extraligového klubu k nastínění toho, ţe takový klub funguje jako běţná obchodní společnost.31 Můţeme zde vidět rozdělení do jednotlivých úseků. V čele těchto úseků je nějaký vedoucí pracovník, ať uţ to je manaţer či ředitel. Hokejový klub je specifický svou činností, proto v této organizační struktuře nenajdeme hráče ani trenéra, protoţe oni jsou těmi hlavními aktéry, a proto je jim věnována speciální pozornost.32 Nicméně v organizační struktuře by to byla jen další sekce, kterou tvoří dohromady hráči a realizační tým a jejímţ vedoucím pracovníkem je trenér. Jasně vidíme, ţe hráč je jednotkou poměrně velkého celku, jeho přímým nadřízeným je trenér, nicméně je podřízen i vedení klubu, které ztělesňuje generální manaţer. V našem konkrétním případě klub nemá sportovního manaţera, v opačném případě by i on byl hráčovým nadřízeným. Vztah podřízenosti je ve smlouvě vyjádřen v prvních ustanoveních, kdy klub hráči 31

Bílí tygři Liberec: kontakty.[online] [cit. 2011-12-20]. Dostupné z: 32 Bílí tygři Liberec: tým a realizační tým.[online] [cit. 2011-12-20]. Dostupné z: a

35

přikazuje účastnit se tréninků, zápasů, exhibicí, soustředění, kempů. V podstatě bych mohl vyjmenovat kompletní článek III. část B, která je celá koncipována formou příkazů či zákazů. Hierarchický vztah vyjadřuje i disciplinární řád, který přímo stanoví, ţe „srážku navrhuje trenér a o její výši rozhoduje klub.“

4.2. Práce jménem zaměstnavatele, práce vykonávaná osobně Dostáváme se k druhému definičnímu znaku. Hned druhý článek nenechává nikoho na pochybách: „Klub provozuje svou sportovní činnost jako účastník hokejové soutěže Extraligy ledního hokeje. Za tímto účelem se hráč zavazuje vykonávat pro klub činnost spojenou s jeho postavením profesionálního hokejisty.“ Klub je subjekt, který se účastní soutěţe, jeho výsledky se počítají. V případě, ţe tým vyhraje extraligový titul, tento primát náleţí v prvé řadě klubu, nikoliv hráči jako jednotlivci. Na takovém úspěchu se nepodílí jen hráči, nýbrţ všichni ostatní zaměstnanci klubu, kteří stejně jako hráči konají svou práci jeho jménem. To, ţe hráč vykonává svou činnost na účet klubu, je samozřejmě logické a intuitivní. V této části jsem spojil dva definiční znaky, jelikoţ oba jsou srozumitelné a asi nikdo by nezpochybňoval jejich platnost i v případě hráčů. Osobní výkon práce jiţ předurčuje to, ţe hráč s klubem uzavírá smlouvu. Hráč je stranou smlouvy, nikdo jiný, proto nemůţe například obdrţet odměnu. Ano hráč jakoţto člen týmu je nahraditelný, nicméně pokud se tak děje, je nahrazován dalším samostatným subjektem, který má s klubem podepsanou vlastní smlouvu. Osobní charakter je v případě sportovců ještě umocněn nutností jejich registrace na svazu. Hráč bez této registrace nemůţe nastoupit v soutěţi svazem organizované, svaz má v tomto smyslu charakter profesní komory. Někoho by moţná mohlo zmást zastoupení hráčským agentem, které se objevuje u označení smluvních stran, to však nemá nic společného se samotnou sportovní činnosti, která je skutečně vykonávána osobně. Hráčský agent je pouze prostředníkem při jednáním s klubem zejména o nové smlouvě.

36

4.3. Podle pokynů zaměstnavatele Posledním definičním znakem závislé práce, který jsem ještě nerozebral, je fakt, ţe zaměstnanec koná práci na základě pokynů zaměstnavatele. Opět naprosto standardní věc, kterou zná kaţdý z nás z vlastní zkušenosti. A dovolím si tvrdit, ţe ani v případě profesionálních sportovců to není nic neobvyklého. Člověk si asi dokáţe představit, ţe i v tomto vztahu jsou ve skutečnosti pokyny na denním pořádku. Pro lepší ilustraci si opět pomůţeme smlouvou. Hned v prvním článku klub určuje, nominuje, hráč se musí účastnit tréninků. Asi těţko si lze představit zápas či trénink vedený bez pokynů. Vzhledem k faktu, ţe hlavní a stěţejní činností hráče, je výkon v mistrovských utkáních, lze dokonce tvrdit, ţe pokyny zaměstnavatele jsou zde častější neţ u mnohých běţnějších zaměstnání. Článek třetí hovoří o tréninkovém kempu. Typicky se takový kemp odehrává ve vyšších nadmořských výškách třeba týden, kdy hráči jsou pod neustálým dohledem svého zaměstnavatele (v osobě trenéra, sportovního manaţera), celý týden by se v podstatě dal nazvat takovým „pokynovým“ maratónem, kdy hráč nedělá nic jiného neţ, ţe plní pokyny a odpočívá – cyklus probíhá třífázově či čtyřfázově, tzn., ţe hráč kromě tréninku, jídla a regenerace (to vše má nařízené) nestíhá nic jiného. Abychom si představili i méně hokejové pokyny, podíváme se do článku IV. Mohlo by se zdát, ţe tento článek nenabízí ţádný prostor pro pokyny, opak však je pravdou. V dnešní době můţe být nezanedbatelným příjmem klubového rozpočtu výnos z prodeje fanouškovských předmětů. Klub má proto souhlas od hráče k zásahu do jeho osobnostních práv (viz. podkapitola 3.5.). Takřka kaţdý klub má svůj e-shop, ve kterém takové předměty nabízí. K prezentaci se opět „pouţívají“ hráči, kteří se stanou pro tuto příleţitost modely. Při takové činnosti se opět musejí podrobit pokynům zaměstnavatele, popř. osoby, která pro zaměstnavatele připravuje podklady pro fanshop. Podobně bych mohl pokračovat s dalšími příklady, které smlouva nabízí. Já bych však chtěl věnovat prostor další poznámce. Vrátíme se opět k hlavní činnosti, kterou je hraní hokeje. V rámci této činnosti kaţdého nejvíce zajímají mistrovská utkání a výsledky. Hokej je hra vysoce taktická, kde hráč je jedním článkem celku a jako takový má své vlastní úkoly, které musí plnit. Ty se samozřejmě mohou v průběhu zápasu modifikovat právě na základě pokynů trenéra. Na tomto místě bych chtěl zdůraznit nutnost přesného plnění pokynů, jelikoţ dopad je v podstatě okamţitý, můţe být i 37

zpětná reakce, při nesplnění nebo splnění s chybami, okamţitá. Hráč se tak ve vteřině můţe ocitnout ve stavu nehrajících zbytek zápasu, jelikoţ ho někdo, který je schopen lépe plnit pokyny zastoupil. Ten ho nahradí na dalších pět, deset, patnáct zápasů a najednou je konec sezóny. Samozřejmě hráč dostával svou odměnu, byl součástí týmu, účastnil se tréninků, ale nehrál, coţ nakonec můţe vyústit ve vynucené opuštění klubu na konci sezony a hledání si nového angaţmá. Někomu se tento scénář můţe zdát nepravděpodobný, nicméně opak je opět pravdou. Dlouhá řada profesionálních sportovců by k tomu jistě řekla své. Touto úvahou jsem nijak nechtěl sniţovat důleţitost pokynů v běţnějším zaměstnání. I tam můţe být dopad pokynů v případě jejich nesplnění kritický, nicméně je potřeba si uvědomit, ţe v případě hráče je frekvence pokynů skutečně nadprůměrná, tzn. nejen, ţe tento definiční znak závislé práce je v případě vztahu hráče a klubu naplněn, je dokonce více signifikantní neţ v mnohých jiných profesích.

4.4. Mzda, plat, odměna. Jelikoţ novela zákoníku práce oddělila definiční znaky závislé práce od podmínek pro práci, věnuje se další podkapitola první takové podmínce, nikoliv jiţ definičnímu znaku závislé práce. Pro potřeby mé práce to však není ţádná změna. Abych mohl tvrdit, ţe hráč by neměl být OSVČ, musím napřed prokázat, ţe jeho vztah s klubem je pracovněprávní, proto se musím vypořádat i s podmínkami závislé práce. Začínám hned s tou první. Odměně jsem se věnoval v podkapitole 3.4., nicméně tam se analýza zaměřovala na konkrétní detaily vztahu se zaměřením na sportovní stránku věci, spíše neţ právní. Odměna je upravena druhým článkem smlouvy. Za zmínku stojí například měsíční periodicita výplaty, která je tak typická pro pracovněprávní vztahy. Nutno připomenout, ţe se zde bavíme o základní odměně. Právě ta má stejný charakter jako u běţných zaměstnání. I kdyţ i v pracovněprávních vztazích se poměrně běţně vyskytují prémiové poloţky, které jsou v našem případě vyjádřené přílohou číslo 1. V případě prémií pak zdůrazňuji ještě třetí odstavec druhého článku, který výslovně počítá s další prémií udělenou na základě rozhodnutí klubu, která můţe mít i nepeněţitou formu. V pracovněprávním

38

prostředí se setkáváme s tzv. benefity33, které by mohly mít podobný charakter jako tato další prémie. S finanční stránkou hráče souvisí i smluvní pokuty. Zákoník práce přímo zakazuje ukládat zaměstnanci peněžní postihy za porušení povinností vyplývající mu z pracovněprávního vztahu.34 Smlouva má dokonce celou přílohu, která se věnuje smluvní pokutám, tedy postihům, na které pamatuje výše citované ustanovení zákoníku práce. V této příloze jsou i pozdní příchody. Mnozí z nás moţná ani netuší, ţe pozdní příchody do zaměstnání trestat nelze, avšak i na ty se vztahuje zákaz zákoníku

práce.

„V praxi

někdy

zaměstnavatelé

udělují

svým

zaměstnancům peněţité pokuty za prohřešky proti jim stanoveným povinnostem – např. za pozdní příchody do práce (nebo předčasné odchody ze zaměstnání). Takový postup ovšem není v souladu se zákoníkem práce. Takové počínání zaměstnavatele je protiprávní.“35 Z tohoto pohledu je tedy vztah hráče a klubu vztahem obchodním, nicméně je třeba podotknout, ţe bez takové přílohy se dnes jiţ neobejde smlouva s ţádným hráčem kolektivního sportu. Kaţdý občas potřebuje usměrnit. V rámci specifické činnosti, kterou sport dozajista je, je rychlost a efektivita tohoto usměrnění klíčová, proto kluby pouţívají tyto prostředky. To nic nemění na tom, ţe v současné době na tuto skutečnost musíme pohlíţet jako na odporující pracovněprávnímu vztahu. Na druhou stranu by tento nedostatek šel odstranit legislativně, kdy by sportovci-zaměstnanci měli výjimku. A nebyla by to nejspíše jediná výjimka, kterou bychom museli zavést do našeho právního řádu tak, aby vše fungovalo.

4.5. Náklady a odpovědnost zaměstnavatele Posouváme se k dalším dvěma podmínkám závislé práce. Opět nám bude částečně nápomocna smlouva, kdy v otázce nákladů lze jednoduše říci, ţe hráč si neplatí nic. Coţ dokládá třetí článek smlouvy, kde mezi povinnostmi klubu můţeme najít, ţe je klub povinen poskytnout hráči do dočasného užívání výstroj, výzbroj, náčiní a ostatní vybavení nezbytné k provozování činností. Samozřejmě se nejedná 33

Raifesen Bank: Benefity pro zaměstnance.[online] [cit. 2012-01-20]. Dostupné z: 34 Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. §13/2f). 35 Fetter W. R. Pracovněprávní vztahy – základní zásady. Poradce veřejné správy. 2009, č. 7-8.

39

pouze o výstroj, ale například o dopravu na venkovní zápasy, v případě nutnosti přespání náklady na ubytování, hráči velmi často obědvají v klubovém komplexu po dopoledním tréninku. Dalšími náklady můţe být například i pronájem haly v případě, ţe jejím vlastníkem je například město. V tomto případě tedy nemůţe být pochyb, ţe klub hradí všechny náklady spojené s činností hráče. Otázka odpovědnosti je ve sportovním prostředí lehce problematická, jelikoţ klub nemá prakticky ţádné závazky, za které by měl nést odpovědnost. Výjimkou mohou být závazky ke sponzorům, které se hráčů většinou netýkají a pokud ano, zástupce sponzora spolupracuje přímo s hráčem a klub pouze dává souhlas k pouţití hráčových osobnostních práv. Teoreticky bychom mohli hovořit o závazcích v rámci nějakých autogramiád například při příleţitosti otvírání obchodního centra, kde má klub závazek „dodat“ hráče výměnou za sponzorské protiplnění. V tomto případě by případná neúčast určeného hráče znamenala nesplnění závazku klubu, který by byl odpovědný. Klub, jakoţto účastník soutěţe, musí splnit nějaké její podmínky. Stejné soutěţe se účastní i hráč, nicméně ten nijak nezodpovídá za fungování a ţivotaschopnost klubu. Kdyby se například stalo, ţe polovina týmu by nedorazila na domácí zápas, znamenalo by to kontumaci výsledku v neprospěch klubu, který by tak nesl odpovědnost za tento neţádoucí stav.

4.6. Na pracovišti zaměstnavatele Předposlední podmínkou závislé práce je její místní určení. Podmínka vykonávání práce na pracovišti zaměstnavatele se přirozeným vývojem stala jaksi více benevolentní, coţ dokládá i skutečnost, ţe zákoník práce nepočítá pouze s klasickým modelem pracoviště u zaměstnavatele.36 V případě profesionálního hráče lze hovořit o jakémsi hybridu mezi prácí vykonávanou z domova a prací na pracovišti. Většinu času totiţ hráč skutečně tráví v areálu svého klubu, ať uţ přímo na ledě, v posilovně či rehabilitačních prostorách, nicméně nelze opomenout mistrovské zápasy, které se z poloviny konají na půdě soupeřů. Navíc hráč si rozhodně svou práci sám nerozvrhuje, právě naopak v tomto směru je prakticky beze zbytku vázán rozvrhem zaměstnavatele. Proto ani specifikum mistrovských zápasů, 36

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. §317.

40

popř. soustředění, které se nekonají v areálu klubu, nemůţe nijak změnit fakt, ţe tuto podmínku závislé práce vztah hráče a klubu splňuje. Pokud by měl stále někdo pochybnosti, opět se podíváme do smlouvy. V jejím prvním článku je specifikace pracoviště poměrně přesná, i kdyţ ne výslovná. Hráč se musí účastnit všech tréninků, zápasů, ke kterým je nominován, soustředění, léčení a dalších akcí klubu. Coţ je poměrně jasná odpověď na otázku, kde bude hráč vykonávat svou činnost.

4.7. V pracovní době Poslední podmínkou závislé práci je, ţe je vykonávána v pracovní době. Záměrně jsem si ji nechal nakonec, jelikoţ právě ona je největším problémem označení vztahu hráče a klubu za pracovněprávní. Mnoho odpůrců názoru, který se snaţím obhájit, zakládá svou argumentaci na příliš krátké pracovní době. „Patrik Spura ve svém článku37 zastává názor, ţe např. hráče ledního hokeje lze zařadit mezi osoby samostatně výdělečně činné a není je moţné povaţovat za běţné zaměstnance. Sportovci jsou totiţ, podle něj, vzhledem ke krátké „pracovní době“ nesrovnatelně lépe placeni neţ běţní zaměstnanci.“38 Argument výdělku nelze dle mého názoru brát v moderní společnosti za relevantní. Podobným argumentem bychom z pracovního charakteru vztahu mohli vyřadit činnosti, o kterých nemáme pochyb, ţe jsou vztahem pracovněprávním. Nicméně délka pracovní doba sama o sobě problémem je. Pokusím se tedy popsat jeden pracovní týden hráče, abychom získali alespoň přibliţnou představu o týdenním hodinovém objemu práce. Na začátku bych rád předeslal, ţe na rozdíl od běţných povolání, hráči nerozlišují dny pracovní, dny víkendu a dny sváteční. V sezóně trénují denně, specifické jsou pouze dny, kdy je mistrovské utkání. Naše soutěţ se hraje modelem úterý – pátek – neděle, s tím, ţe převaţují týdny bez úterního kola, proto budu brát týden se zápasy v pátek a neděli za typový. První čtyři dny v týdnu jsou podobné. Hráči absolvují 1x denně trénink. Ten trvá hodinu a půl, vzhledem k nutné přípravě před ním musí být hráč na stadionu minimálně půl hodiny před začátkem, lepší však je hodinu před. Další půlhodinu 37

Spura, P.: Smlouvy. Hokej. 2002, číslo 1, str. 33 Fraiová, K.. Sportovní právo. 2004. 55 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Patrik Matyášek. 38

41

musíme počítat po tréninku. Hráči většinou neobědvají v areálu. Odpoledne mají vyhrazen čas na posilovnu, rehabilitaci, popř. další nutné činnosti (např. práce terapeuta atd.). Průměrně tedy budu počítat 4 hodiny denně, protoţe odpolední potřeby jsou značně individuální. Po čtvrtku jsme tedy na 16 hodinách v práci. Přichází pátek a domácí mistrovské utkání. Dopoledne mají hráči rozbruslení, které trvá přibliţně jednu hodinu. S přípravou před ním a časem stráveným v areálu počítám 2,5 hodiny. Poté se hráči rozejdou do svých domovů, kde se najedí a brzké odpoledne stráví spánkem, coţ se dá brát jako příprava na zápas, nicméně tyto hodiny počítat nebudu. Zápas začíná v 17:30, hráč by měl být na stadionu cca 2,5 hodiny před zápasem, tedy v 15:00. Hokejové utkání trvá přibliţně 2,5 hodiny tedy do 20:00. Počítám půl hodiny po zápase na převlečení a styk s médii. Pracovní den tedy skončí nejdříve ve 20:30, dohromady tedy hráč strávil na stadionu 8 hodin. V sobotu je běţný tréninkový den tedy průměrné 4 hodiny. Dohromady zatím 28 hodin. V neděli je opět mistrovské utkání, tentokrát však klub cestuje na soupeřův led. V případě, kdy je cesta relativně krátká, začíná den ranním rozbruslením stejně jako při domácích zápasech, následuje společný oběd a odjezd na zápas. Program začíná v 9 hodin ráno, od 10 hodin je hodinové rozbruslení, ve 13 hodin odjezd. Cesta trvá řekněme 2 hodiny, takţe na místo určení hráči dorazí v 15 hodin, tedy 2,5 hodiny před úvodní buly, která je naplánovaná na 17:30. Nejdříve ve 20:30 tedy odjezd směrem domů, příjezd 22:30. Celkově 13,5 hodiny. V případě delší cesty se dopolední rozbruslení vynechává, obědvá se po cestě. Čas strávený budu pro jednoduchost počítat stejný, i kdyţ reálně je mnohdy vyšší, dojezdová vzdálenost 2 hodiny je skutečně demonstrativní. Dohromady tedy typový týden hokejisty činí 41,5 hodiny. Sluší se poznamenat, ţe jsem do výpočtu vůbec nepočítal rozbory u videa před a po zápase, ani odpolední spánek před domácím zápasem, který nepochybně je přípravou na zápas, nicméně ne všichni hráči jej absolvují. Přibliţně jsme se tedy dostali k hranici 40 hodin za týden, coţ je obvyklé pracovní penzum u běţných zaměstnání. Faktem je, ţe většinu této doby hráči skutečně strávili v areálu stadionu, tedy na pracovišti. Dalším moţným argumentem odpůrců mého názoru souvisejícím s pracovní dobou v dlouhodobějším měřítku je sezónní charakter činnosti hokejisty. Sezóna začíná soutěţními zápasy v září a končí boji o mistrovský titul v dubnu. Přibliţně

42

tedy trvá půl roku. Co hráč dělá zbývající čas? Pobírá stejně vysokou odměnu, i přesto, ţe nevykonává svou hlavní činnost? Budu odpovídat postupně. Po sezoně čeká hráče dovolená, tělo si potřebuje odpočinout, jelikoţ zátěţ, která je na něj kladena, je enormní.

Ta však není nikterak dlouhá, jelikoţ koncem května či

začátkem června začíná příprava na další sezonu. V tomto období se netrénuje 1x denně, nýbrţ 2x a to klasicky pět dní v týdnu. Vrchol této části přípravy pak vţdy obstarává týdenní soustředění mimo domácí prostředí, většinou v horách. Tato tzv. suchá příprava končí někdy v půlce července, kdy hráči dostanou týden volna, po kterém nastupují do druhé fáze přípravy – na ledě. Ta začíná koncem června a vrcholí těsně před začátkem nové sezony, tedy v září. To znamená, ţe hráči nemají výrazně delší dovolenou neţ běţný zaměstnanec. Jelikoţ hráči nevykonávají svou hlavní činnost, není ani jejich odměna tak vysoká jako v sezoně. To dokládá první přílohy smlouvy, která rozděluje rok na dvě období. Prvním je květen – srpen, tedy výše popsané přípravné období, druhým je září – duben, tedy sezona. Hlavní účel zmíněného dělení je mzdový, kdy v předsezonním období je výše odměny niţší, coţ podtrhuje sezonní charakter činnosti profesionálních sportovců. Důvod je nasnadě, většina příjmu klubu tvoří jeho vztahy se sponzory, které se logicky váţí na hokejovou sezonu, proto klub přes léto prochází, řekněme, klidovým stádiem.

4.8. Definice závislé práce a její variace V posledních letech se objevovala kritika tuzemské definice závislé práce, resp. úvahy o tom, jak závislou práci vymezit, aby tato přinášela, co moţná nejméně různých problémů. Nová úprava zákoníku práce objasnění příliš nepřinesla, kdy v podstatě pouze oddělila definiční znaky a podmínky výkonu práce. Někteří tvrdí, ţe tuzemské vymezení je zbytečně podrobné, a proto v praxi často činí problémy. Odborná obec se proto snaţí přicházet se skromnějším vymezením, které by dalo prostor pro upřesnění judikatuře, praxi a doktríně, přičemţ si mnohdy bere inspiraci z ciziny. V této části představím několik pohledů na vymezení závislé práce, které se buď objevují v zahraničních právních řádech, judikatuře, či o nich diskutují právní odborníci.

43

V další podkapitole naznačuji jeden z přístupů, který se neobjevuje pouze v anglosaském prostředí, ale například i v nám bliţším Německu. “Zajímavý názor, který došel největšímu ohlasu, předloţil R. Wank. Snaţí se šedou zónu mezi zaměstnanci a OSVČ osvětlit pomocí dalšího kritéria. Jako charakteristický znak odlišující zaměstnance od osoby samostatně výdělečně činné nabízí svobodné převzetí hospodářského rizika“39 Jak jsem uvedl níţe, zmíněné kritérium hraje jednoznačně proti tomu, aby na sportovce bylo nahlíţeno jako na OSVČ. V praxi se i v českém prostředí řešila vůle stran neuzavřít pracovní smlouvu. To se v současnosti týká i sportovců a klubů, které jednoznačně preferují jinou úpravu. Obecně lze říci, ţe vůle stran je velice důleţitá a nelze ji přehlíţet, nicméně definice závislé práce musíme povaţovat za normu kogentní, tudíţ takovou, která vůli

stran

omezuje.

„Nemají-li

tedy

smluvní

strany

zájem

na

vzniku

pracovněprávního vztahu mezi nimi, pak tomu musí přizpůsobit především sjednaný a skutečný způsob vykonávané práce. Bude-li práce konána nikoliv ve vztahu závislosti

na

zaměstnavateli,

pak

mezi

smluvními

stranami

nevznikne

pracovněprávní vztah.“40 Nedokáţu si představit, jak by hráč a klub mohli vymezit druh práce tak, aby nebyla vykonávána ve vztahu závislosti na zaměstnavateli. Jedna z charakteristik, která určuje pracovněprávní vztah, spojuje snad všechny právní řády bez výjimky – jedná se o nadřízenost zaměstnavatele. Z anglického prostředí ji známe pod pojmem „the control test.“ „Tento přístup lze označit jako klasický a lze jej nalézt také v německé úpravě a polské úpravě. O výkon závislé práce se pak jedna tehdy, pokud zaměstnavatel kontroluje nebo má právo kontrolovat, co zaměstnanec dělá, resp. způsob jakým to zaměstnanec dělá.“41 Ta je ovšem v českém pracovním právu oslabena poměrně širokými právy zaměstnance, které nedovolují zaměstnavateli jej trestat, či kontrolovat s maximální efektivitou. Taková kontrola často není ani reálně moţná při vyšším počtu zaměstnanců a provozů. Proto je lepší a přesnější hovořit o závislosti zaměstnance, coţ koneckonců koresponduje i se základním pojmem pracovního práva – závislou prací. „V Anglii vedly pochybnosti spojené s aplikací doktríny „the control test“ k prosazení dvou dalších kritérií, a sice kritéria integrace zaměstnance a kriteria 39

Bezouška, P.: Závislá práce. Právní rozhledy. 2008, č. 16, str. 579 a násl. Štefko, M.: Výkon závislé práce.Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč.16, číslo 4, str. 337-345 41 Štefko, M.: Výkon závislé práce.Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč.16, číslo 4, str. 337-345 40

44

ekonomické reality.“42 Obě kritéria jsem jiţ rozebral v případě sportovců v předchozím textu, tudíţ jen krátce. Integrační kritérium zdůrazňuje spojení zaměstnance a zaměstnavatele. Zaměstnanec je součástí zaměstnavatelovy organizační struktury, coţ, jak jsme si výše ukázali, jednoznačně platí pro hráče, který v hierarchii klubu plní místo řadového zaměstnance, jehoţ vedoucím zaměstnancem je trenér. Kritérium ekonomické reality pak zdůrazňuje osobní závislost zaměstnance na zaměstnavateli, typický příkladem, který toto kritérium nesplňuje, je krátkodobá řemeslná práce, coţ judikoval i NSS ve svém rozsudku. „Naopak o závislou činnost zpravidla nejde, pakliţe se jedná o specializovanou činnost vykonávanou pouze krátkodobě či nesoustavně a kdy je její výkon podmíněn faktory do značné míry nezávislými na vůli zadavatele (např. se jedná o sezónní práce, práce závislé na počasí, práce podmíněné realizací jednorázově získané zakázky apod.).“43 Taktéţ bychom toto kritérium mohli chápat z hlediska řekněme časového, kdy závislému zaměstnanci nezbývá čas na výkon další práce pro jiného zaměstnavatele. Pomineme-li závislou práci na částečný úvazek, která se hráčů ovšem netýká. Výkon sportovní činnosti sice můţeme označit za specializovanou činnost, nicméně zcela jistě se nejedná o práci konanou nesoustavně či krátkodobě. V ţádném případě pak nelze uvaţovat o tom, ţe by hráč vykonával stejnou činnost pro jiného zaměstnavatele současně (pokud pomineme moţnost tzv. střídavého startu, který se však uskutečňuje s vědomím a souhlasem zaměstnavatele).

4.9. Zahraničí a pracovněprávní vztah Takřka všude okolo nás je ve větším či menším měřítku ošetřen vztah hráče a klubu v souvislosti s pracovním právem. V podstatě jedinou výjimku tvoří Slovensko, jehoţ úprava se od té naší nijak neliší. Moţná by bylo lepší říci praxe neţ úprava, jelikoţ činnost profesionálních sportovců není u nás nijak zákonem upravena. Tedy vyjma sportovní regulace ze strany svazů. Právo jako takové sportovní sféru takřka úplně přehlíţí. Za hranicemi je však situace diametrálně

42 43

Štefko, M.: Výkon závislé práce.Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč.16, číslo 4, str. 337-345 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 2 Afs 62/2004. Str. 4

45

odlišná. Začnu rozsudky Evropského soudního dvora, jelikoţ ty mají, řekněme, nadnárodní přesah. Obecně je za základ sportovního práva z pohledu judikatury povaţován případ Bosman. Jak uţ to bývá, byl tento zlomový případ velice kritizován. Já se však nebudu věnovat jádru tohoto případu, které souvisí s volným pohybem hráčů na trhu. Aspekty, kterými se budu zabývat, kritizovány nejsou a nebyly. Pro mou práci je klíčový fakt, ţe nikdo nijak nezpochybňuje pracovněprávní charakter vztahu klubu a hráče.44 ESD, a nejen on, povaţuje fotbalistu (profesionálního kolektivního sportovce) za zaměstnance a klub za zaměstnavatele. „Ze skutkových zjištění učiněných předkládajícím soudem však vyplývá, ţe J.M. Bosman uzavřel pracovní smlouvu s klubem jiného členského státu s úmyslem vykonávat zaměstnání na území tohoto státu.“45 V anglické verzi rozsudku je pouţito spojení contract of employment. Tzn., ţe český překlad rozsudku, který není oficiálním, se v tomto bodě nijak neliší od znění oficiálního. profesionálních

Mohl bych uvést další rozsudky ESD, které se týkají

kolektivních

sportovců,

ve

všech

z nich

je

počítáno

se

zaměstnaneckým statutem hráčů. Například v případě slovenského házenkáře působícího v Německu Maroše Kolpaka46 nebo ruského fotbalisty působícího ve Španělsku Igora Simutenkova47. Stejný problém řešil jiţ na začátku minulého století Herbert Cozens-Hardy48 v případu Walker v Crystal Palace Football Club z roku 1910.49 Ten se musel vypořádat s argumentem, proč by hráč fotbalu měl být zaměstnancem, kdyţ z hlediska jeho výjimečných schopností se zcela jasně vymyká představě o zaměstnanci. Lord Hardy sice přisvědčuje, ţe sportovci mají výjimečné schopnosti, nicméně zdůrazňuje fakt, ţe i oni musí poslouchat něčí příkazy, ať uţ se jedná o trenéra či kapitána týmu. Z tohoto důvodu byli sportovci označeni taktéţ za zaměstnance. Z hlediska dnešního je samozřejmě tento argument nedostačujícím,

44

V tomto případě profesionálního fotbalisty. Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 15. 12. 1995, sp. zn. C-415/93. Odst. 90 46 Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 8. 5. 2003, sp. zn. C-438/00. 47 Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. C-265/03. 48 Zastával funkci Master of Rolls, coţ je předsedající soudce civilní divize Court of Appeall. 49 Rozsudek Court of Appeal z roku 1910, sp.zn. 1 KB 87 ve věci Walker v. Crystal Palace Football Club 45

46

proto se touto otázkou dále zabýval Ian Blackshaw50, který ve svém článku51 navrhuje další přístup. Tím je otázka, jestli si sportovec vydělává sám na sebe či nikoliv. Přičemţ v tomto ohledu je důleţitý faktor odpovědnosti resp. rizika případné ztráty. V kolektivním sportu takové riziko nese samozřejmě klub, jelikoţ on je obchodním subjektem, hráči jsou pouze prostředky jeho businessu. Navíc se soutěţe jako takové se zúčastňuje klub jakoţto celek, nikoliv hráč, ten je pouze součástí celku. Nabízí se srovnání například s tenisem, kdy hráč si sám vybírá, kterých turnajů se zúčastní, hraje pouze na sebe, on je tím, kdo musí nést odpovědnost za špatné rozhodování. Kolektivní sportovec je nucen rozhodovat se pouze přímo v utkáních, hraje soutěţ, které se účastní klub, nedělá ţádná zásadnější rozhodnutí, jeţ se týkají chodu klubu jako takového. Jiţ jsem naznačil, ţe stav v rámci EU je v zásadě ovládán judikaturou ESD, který kolektivní sportovce jednoznačně povaţuje za zaměstnance. Mnoho členských zemí se proto tomuto trendu přizpůsobilo, kdy například v Belgii nenechávají nic náhodě a přímo zákon jasně stanoví, ţe kolektivní sportovci jsou zaměstnanci.52 Praxe je podobná prakticky ve všech západních zemích EU, jako jsou Německo, Itálie či Francie. Nutno podotknout, ţe s tímto problémem se nějakým způsobem vypořádali i země, které vstupovaly stejně jako ČR do EU v roce 2004. V Maďarsku dokonce existuje zákon o sportu, který, krom podřazení sportovců pod sportovní právo, určuje speciální odchylky tohoto vztahu od běţných zaměstnanců.53 „Sloţitější je situace v Polsku. Namísto vstupování pouze do jednoho vztahu, vyuţívají kluby a hráči souběţně smlouvy podle pracovního i občanského či obchodního

práva.

Hráč

obvykle

dostává

pevnou

základní

mzdu

podle

pracovněprávní smlouvy a mnohem vyšší částku na základě občanskoprávní nebo

50

Britský advokát specializující se na sportovní právo, hostujíci profesor na mnoha britských a evropských univerzitách. Člen Arbitráţního soudu pro sport v Ţenevě. 51 Blackshaw, I. The professional athlete-employee or entrepreneur? International Sports Journal.[online]. [cit. 25.11.11]. Dostupné z:. ISSN 1567-7559 52 Eurofound. Professional sportsmen or sportswoman. [online].[cit. 26.11.11] Dostupné z: 53 The Act. I. of 2004 on Sport. §8. [online].[26.11.11]. Dostupné z:

47

obchodněprávní

smlouvy.“

Sportovci

v Lotyšsku

a

Estonsku

jsou

taktéţ

54

zaměstnanci.

54

Viskot, M.. Zdaňování sportovců v České republice v komparaci s právní úpravou se zeměmi Evropské unie. 2006. 53 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Ivana Pařízková.

48

5. Změna legislativy Jelikoţ jsem se snaţil dokázat, ţe kolektivní sportovci splňují všechny znaky závislé práce, a proto by měli být bráni jako zaměstnanci, zaměřím se v této části práce na legislativní změny, které by bylo nutné učinit, aby systém fungoval. Myslím tím hlavně systém soutěţí, kterých se sportovci účastní, nicméně musím se věnovat i samotnému vztahu hráče a klubu, který by ve formě podle stávající úpravy zákoníku práce nemohl fungovat. Výjimky jsou nutné. Kromě nich se však budu věnovat právnímu stavu v současnosti, kdy jiţ existuje zajímavá judikatura dotýkající se našeho problému. Rozeberu i stávající zákon o sportu55, který pro profesionální sportovce nemá takřka ţádný význam. Ten by mu právě mohly přinést legislativní změny, jako krok směrem k upravení vztahu hráče a klubu, tak jak tomu je ve většině evropských zemí.

5.1. Zákon o podpoře sportu Jiţ jsem se zmínil o nicotném významu tohoto zákona pro profesionální sport. Pokud se zaměřím na zákon jako takový, řekl bych, ţe bychom bez větších problémů mohli fungovat i bez něj. Kromě ustanovení o povinnostech provozovatelů sportovních zařízení zákon vymezuje kompetence na úseku sportu z hlediska správního práva, čímţ je jeho obsah v podstatě vyčerpán. Proto bych jeho význam posílil právě tím, ţe by mu přibyla další hlava, která by se věnovala kolektivnímu sportu a obsahovala tak důleţité výjimky vztahu hráče a klubu, který by byl jednoznačně označen za pracovněprávní. Na tento zákon by navíc odkazovala norma zákoníku práce, která by tím upozorňovala na specifickou úpravu pro profesionální sportovce a zároveň je zařazovala do působnosti zákoníku práce. 5.2. Judikatura Nejvyšší správní soud56 se nedávno zabýval otázkou, kterou řeším ve své práci, proto nemusím pouţívat jednotlivé argumenty roztříštěné ve více rozhodnutí a

55 56

Zákon 115/2002 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů Dále jen „NSS“

49

vyuţiju tohoto jediného judikátu57. NSS se zabýval sporem správce daně a profesionálního hráče ledního hokeje, kdy správce daně dodatečně vyměřil hráči daň z příjmu fyzických osob a penále, jelikoţ mu neuznal cestovní náhrady v rámci jeho výkonu samostatné výdělečné činnosti. Zpočátku se tento případ nijak nedotýkal problému posouzení, zdali se výkon činnosti profesionální sportovce má řadit pod pracovněprávní vztahy, nicméně Krajský soud v Českých Budějovicích uznal za vhodné se tím zabývat, coţ mu bylo později Nejvyšším správním soudem vyčteno. Nebudu se podrobněji věnovat skutkovému stavu tohoto případu, jelikoţ se jedná o případ daňový, dovolím si však malou poznámku. Hráčem o kterého se jedná, je Jaroslav Mrázek, který skutečně bydlí v Milevsku, nicméně v sezoně 2006/2007 za Spartu Praha odehrál pouhých 9 utkání a v sezoně 2007/2008 ţádné utkání, tudíţ dost dobře nechápu, jak mohl v roce 2007 v předmětném období vykazovat denně cestu Milevsko – Praha a daňová kontrola tuto skutečnost vzala za svou. Na tomto detailu jsem chtěl ukázat, jak špatně je stávající systém nastaven, kdy si hráč můţe odepisovat neexistující náklady. V případě pracovního vztahu by to byla čistě interní záleţitost klubu a hráče. Hlavní pozornost však poutá obiter dictum tohoto rozsudku. V této části se soud věnuje výhradně problému, kterému se věnuji i já, kdy v podstatě shledává, ţe za současného právního stavu nelze jednoznačně říci, ţe profesionální sportovci by měli být zaměstnanci. Na druhou stranu však upozorňuje na fakt, ţe „vnější znaky činnosti profesionálního sportovce se velmi podobají klasickému pracovnímu vztahu“58 NSS taktéţ upozorňuje na nutnost výjimečného upravení tohoto vztahu v případě jeho podřazení pod zákoník práce, kdy konstatuje nemoţnost neurčité doby trvání tohoto vztahu, vylučuje výpověď zaměstnance, jejíţ existence by v podstatě kompletně rozebrala přestupní systém, či shledává ustanovení týkající se pracovní doby těţko aplikovatelnými na tento vztah – to se týká např. přesčasů, přestávek v práci a jiných. Nejvyšší správní soud konstatuje, ţe tímto rozsudkem odstranil právní nejistotu, která v podobných vztazích panovala, to však nic nemění na faktu, ţe tyto vztahy stále zůstávají jakousi šedou zónou, kdy i přesto, ţe sportovci by měli být zaměstnanci, jimi být nemohou. Proto jednoznačně souhlasím s názorem NSS, ve 57 58

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 2 Afs 16/2011. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 2 Afs 16/2011. Odst. 43

50

kterém lze vyčíst jakýsi mírný apel k příslušným místům: „….absencí zvláštní zákonné úpravy, která by náleţitě zohledňovala specifika činnosti profesionálních sportovců. Je totiţ skutečností, ţe oblast profesionálního sportu je právně velmi neujasněná a v praxi ani v doktríně není postaveno najisto, které z moţných řešení nejlépe odpovídá znění a smyslu zákonné úpravy.“59

5.3. Potřebné výjimky Jiţ jsem výše naznačil, ţe podřazení profesionálních sportovců pod pracovněprávní vztahy, si nutně ţádá poměrně mnoho výjimek, kterých se koneckonců lehce dotknul i NSS. Proto následující řádky věnuji právě jim, kdy se zároveň pokusím zdůvodnit, proč je specifická úprava či výluka nutná. Předesílám, ţe se budu tentokráte věnovat pouze právní stránce věci, resp. rozebírat pouze legislativní změny v právním řádu, nikoliv v řádech sportovních. Nutno poznamenat, ţe to i z důvodu neschopnosti představitelů ledního hokeje domluvit se na nějakých rozumných změnách, proto s takovými změnami lze počítat snad ještě méně neţ s případnými legislativními. Asi nejzásadnější výjimkou je nutná absence smluv na dobu neurčitou, které zákoník práce upřednostňuje. Taková úprava by ve sportovním světě vyvolala obrovskou nejistotu všech zúčastněných stran. Eliminovala by například konkurenční výhodu klubů, kdy často nabídka delšího kontraktu při relativně menším platu, přesvědčí hráče, který raději volí jistotu. Obecně lze říci, ţe přestupní systém jako takový by byl zdevastován. Aktuálně tento systém totiţ pracuje s institutem tzv. přestupních oken, kdy hráči mohou putovat z klubu do klubu jen v určitém období, přičemţ největší nápor je logicky po skončení sezony v květnu, coţ právě umoţňují smlouvy s určitou dobou trvání. Nelze ani pouţít úpravu kontraktu na dobu určitou, jelikoţ limitace 3 roky délky je ve sportovním prostředí neuskutečnitelná. Mnoho hráčů má v současnosti třeba i pětileté smlouvy. S tím úzce souvisí další základní institut pracovního práva – výpověď. Problém výpovědi jsem rozkryl jiţ v části, kdy jsem analyzoval smlouvu a způsoby jejího ukončení. S výpovědí jakou známe ze zákoníku práce, smlouva samozřejmě 59

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 2 Afs 16/2011. Odst. 42

51

nepočítá, protoţe by takové právo v rukou hráče mohlo opět způsobit velké problémy celému systému, kdy by hráč mohl například vypovědět smlouvu hned na začátku sezony a týmu by tak scházel pro prakticky celou sezonu. Nehledě na fakt, ţe by mohlo docházet k přetahování hráčů tímto způsobem, kdy by výpovědní lhůta skončila před uzavřením přestupního okna, a klub by ztratil hráče, za kterého by dostal jen tabulkovou přestupní hodnotu resp. částku za převod práva na tzv. kmenového hráče klubu. U výpovědi dané zaměstnavatelem je situace podobná. I kdyţ některé důvody se shodují s těmi uvedenými ve smlouvě (tudíţ by se daly aplikovat), některé si lze u hokejového klubu těţko představit, ţe by někdy mohly nastat, nicméně rozhodně by klub nemohl rozvázat poměr s hráčem z důvodu nadbytečnosti, ze stejného důvodu jako výše – do celého systému by taková moţnost vnesla přílišnou míru nejistoty. Obecně bych asi doporučoval dát v tomto případě smluvním stranám volnost tak, aby si mohli upravit ukončení pracovního poměru s ohledem na specifika profesionálního kolektivního sportu. Nicméně by asi nebylo na škodu, aby výpověď či okamţité ukončení poměru z důvodů kázeňských dopadalo i na sportovce, stejně jako by zaměstnavatel musel brát v potaz důvody pro okamţité ukončení poměru zaměstnancem. Úprava hromadného propouštění nepřipadá vůbec do úvahy. Další důleţité změny by musely být provedeny v ustanoveních o pracovní době a době odpočinku. Nadbytečné jsou v případě profesionálních sportovců ustanovení o přesčasech a práci v noci. Jiţ jsme si vysvětlovali, ţe do obsahu práce profesionálního sportovce patří i doprava na zápasy, ubytování jinde neţ doma, reprezentace klubu na různých společenských akcích atd. Ačkoliv tyto činnosti netvoří jádro pracovní činnosti, jsou velmi důleţité a koneckonců jsou jiţ nyní uvedeny v inominátních kontraktech jako činnost, ke které se hráč zavazuje. Nicméně aplikovat na ně přesčasové ustanovení by bylo, dle mého názoru, absurdní. Co lze povaţovat v jejich případě za přesčas? Prodlouţení hokejového zápasu? Individuální přípravu na ledě po tréninku? Více sérií cviků v posilovně? Stejná situace je i u práce v noci. Jednalo by se o práci v noci v případě, ţe tým je na výjezdu a přespává společně někde v hotelu? Hráči by tedy dostali příplatek za to, ţe nespí doma? Velice častý je taktéţ velmi pozdní návrat z venkovních zápasů. Hráči by tedy měli dostat příplatek za to, ţe cestovali ze zápasu v noci? Asi nejsem sám,

52

komu to připadá absurdní, tudíţ tyto instituty by rovněţ byly vyloučeny v případě pracovněprávního kontraktu profesionálních sportovců. Do kolize s ustanoveními o odpočinku, bychom se dostat neměli, protoţe všichni zainteresovaní vědí, ţe případná zvýšená únava hráče limituje jeho výkon na ledě. Navíc v případě sportovců probíhá intenzivnější forma odpočinku ve formě regenerace. Nelze ani pouţít úpravu dnů pracovního klidu, jelikoţ hráči hrají zápasy i o víkendech (popř. výjimečně i o svátcích), o trénincích ani nemluvě. Ve výjimečných situacích nelze taktéţ zajistit ani nepřetrţitý odpočinek v týdnu, i kdyţ, jak jsem uţ předestřel výše, odpočinek a regenerace je věc velice důleţitá pro výkon činnosti profesionálního sportovce, proto ani zaměstnavatel nemá důvody ustanovení o odpočinku porušovat, jen specifika sportovní činnosti by mohla způsobit kolizi. Svá výrazná specifika má i odměňování ve sportu. Rozhodně nelze na tým nahlíţet optikou § 110 zákoníku práce jako na soubor unifikovaných zaměstnanců. Navíc jsem v třetí kapitole popsal důleţitost systému odměn a pokut ve sportovním prostředí. Ve světle tohoto faktu by sportovci museli mít další výjimku, kdy zaměstnanec například nesmí být trestán pokutami v případě pozdních příchodu. Taková úprava však ve sportovním prostředí není moţná. Úprava odpovědnosti za škodu v zákoníku práce by tedy byla rozšířena o jakousi odpovědnost za řádné plnění povinností. Nazvěme takový institut disciplinárním řádem, tak jak to činí smlouva. Asi těţko si lze představit, ţe by hráč chtěl vyuţít institut rodičovské dovolené, přesto bych, pro případ moţného zneuţití, tento vyjmul z úpravy pro profesionální sportovce. Délka hromadné dovolené by taktéţ mohla přesáhnout povolenou hranici.

5.4. Forma legislativních úprav Dle mého názoru připadají do úvahy dvě formy zapracování zmíněných legislativních úprav do našeho právního řádu. Prvním je jiţ zmíněná zásadní novela zákona o podpoře sportu, která by ve své další části (hlavě) upravovala pouze postavení profesionálních kolektivních sportovců v rámci pracovněprávních vztahů a jednoznačně by je za zaměstnance povaţovala. Druhá forma by byl zcela nový zákon o profesionálních kolektivních sportovcích. Tuto formu osobně preferuji, jelikoţ takový postup by vtiskl této oblasti důleţitost. V obou případech by byl v zákoníku

53

práce odkaz na příslušný zákon. Otázka umístění zmíněného odkazu je pak spíše kosmetickou, přesto bych povaţoval za nejvhodnější umístění takového odkazu v úvodních ustanoveních zákoníku práce. Forma vyhlášky, která by jakoţto prováděcí předpis rozvíjela ustanovení zákoníku práce, v našem případě vhodná není. Hlavním důvodem je její podzákonný charakter, resp. nedostatečná právní síla, kdy tak významné zásahy do základního pracovněprávního vztahu není dobré činit podzákonným předpisem. Tím spíše v případě, kdy nejde o rozvíjení a upřesňování práv a povinností, ale spíše o jejich výluky. Ostatně lze argumentovat i stávajícím odkazem v zákoníku práce, kdy třetí paragraf počítá s úpravou tzv. sluţebního zákona.

5.5. Adresáti úprav Poslední důleţitou otázkou je osobní rozsah zmíněných úprav. Má práce se zabývala konkrétně hokejisty, kteří jsou na nejvyšší sportovní úrovni profesionály. Stejně tak je tomu ve fotbale. Avšak existuje mnoho sportů, které fungují na bázi poloprofesionality, a to i na nejvyšší sportovní úrovni v rámci ČR. Příkladem by mohl být třeba florbal, házená či volejbal. Tzn. je mnoho hráčů, kteří jiţ v dnešní době jsou zaměstnanci v klasickém civilním zaměstnání a zároveň hráči kolektivního sportu s nějak upraveným vztahem ke svému klubu, který obstarává inominátní smlouva. Lze teoreticky uvaţovat o souběhu zaměstnání, avšak osobně bych spíše zmíněnou legislativní úpravu vztahoval pouze na úplné profesionály, pro které je činnost sportovní hlavní formou obţivy, přičemţ by případné podnikatelské aktivity neměly ţádný vliv na status sportovce – zaměstnance. Hráč by tedy samozřejmě mohl podnikat, pokud by to časově stíhal, nicméně by stále byl zaměstnancem ve vztahu ke klubu – tedy svému zaměstnavateli.

54

6. Závěr Ústředním úkolem mé práce bylo posoudit vztah hráče a klubu z pracovněprávního hlediska a navrhnout řešení stávající situace, kdy zákonodárce dosud nijak neupravil tyto společenské vztahy. Proto jsem se zaměřil na závislou práci a její definici, jakoţto klíčový institut pro podřazení vztahu pod pracovní právo Nejprve jsem však práci musel zasadit do jakéhosi rámce. Ten byl vymezen prvními dvěma kapitolami, které se zabývaly pracovním resp. sportovním právem v teoretické rovině. V dalších částech práce jiţ bylo nutné spojovat pracovní a sportovní právo, coţ se projevilo v analýze smlouvy, kterou jsem následně pouţil pro rozebrání definice závislé práce a posouzení, jestli dopadá i na zmíněné vztahy smlouvou upravené. Své tvrzení, ţe tomu tak skutečně je, jsem pak ještě podpořil komparací se zahraničními úpravami, které se takřka beze zbytku nějaký způsobem těmto vztahům věnují a upravují je. Primárně jsem se věnoval závislé práci, resp. její definici tak, jak je obsaţena v našem právním řádu prostřednictvím zákoníku práce. Mezi odbornou veřejností panují různé názory na tuto definici, proto jsem zabýval některými názory, které stávající definici zpochybňují a nabízí pohled za hranice nebo svůj vlastní přístup k závislé práci. Při své analýze jsem došel k závěru, ţe vztah hráče a klubu lze jednoznačně podřadit pod pojem závislé práce, jak v jednotlivých definičních znacích, tak v podmínkách práce, které před novelou zákoníku práce byly součástí definice závislé práce. Stejně tomu bylo i u alternativních definic a náhledů na tento institut, proto jednoznačným závěrem mých úvah je skutečnost, ţe tyto společenské vztahy by měly být vztahy pracovněprávními. Má práce tímto konstatováním však skončit nemohla a ani se tak nestalo. Vztah hráče a klubu je natolik specifickým, ţe na něj nelze aplikovat kompletní pracovněprávní úpravu. To koneckonců judikoval i NSS, na jehoţ rozhodnutí odkazuji výše. Ve zmíněném judikátu lze vidět jakýsi apel na zákonodárce, aby se zabýval stavem, který v této oblasti panuje. Proto jsem se také pustil do návrhu případných úprav, které by umoţnily postupovat ve vztahu hráče a klubu dle

55

zákoníku práce a zároveň ponechat sportovnímu prostředí svá specifika, tak aby profesionální soutěţe fungovaly a probíhaly i nadále. Nepočítám s tím, ţe by zrovna má práce významným způsobem posunula vývoj v této oblasti k lepšímu, nicméně se domnívám, ţe studenti by měli vyuţívat svých znalostí, moţností a prostoru, které jim akademická půda poskytuje a snaţit se něco zlepšit, či přinejmenším upozornit na nešvary naší společnosti, potaţmo našeho právního řádu v případě studentů právnických fakult. Tuto funkci plní i moje práce, a jelikoţ akademická obec otevírá archiv závěrečných pracích veřejnosti, třeba se najde někdo, kdo s vyuţitím skutečností, které jsem nastínil, posune úpravu činnosti profesionálních sportovců blíţe k té evropské.

56

Resumé The topic of this thesis is „Legal Relations Originating in Connection with Performance of Professional Sportsmen“. Nobody would argue that sport can’t be described as a world phenomenon. Professional sport, just like culture, provides entertainment for masses of people. Unlike culture, sport has got an incomparably weaker law support. Some law experts even think that there is no such law branch as sports law or if you wish law of sport. That’s why I wanted to aim my work on relationships, which are linked to sport. Our country is one of several ones in Europe, which has no regulation of professional sportsmen status. There is no rule that states, whether sportsmen are employees or not. Just thanks to the tax law we can put them into the group of selfemployers as a remaining category. Without that general collecting rule, they would be „homeless“ according to our law. That’s why I focused on relations between professional sportsmen and their clubs in collective sports. I have analysed an agreement between an ice hockey player and his club. I wanted to show, that object matter of this relationship is fairly similar to the one between employer and employee according to our labour law. The contract analysis also exposed that there are some specific characteristics, which differ from usual labour relationship. And that’s another reason why it is necessary to solve the lack of regulation in this field. So the result of my analysis is clear. First of all it definitely confirmed my assumption that relationship between a player and his club should be subsumed under the labour law. On the other hand some exceptions must be permitted due to unique spirit of sport setting, when transferring this relationship to the labour law. For example an indefinite labour contract would destroy the player market and we can’t also implement institutes like night work or overwork, which are very usual in Czech labour life. I have mentioned the comparison between Czech and foreign regulations. Maybe it’s better to say between no Czech regulation and foreign regulations, because even the Court of Justice of the European Union sorts sportsmen to employees and grants them the freedom of movement for workers, which is proved by - in sport world well known - case Bosman, but also other judgments.

57

Speaking about court decisions I must highlight a recent verdict of The Supreme Administrative Court of the Czech Republic, which stressed the need to accept some exceptions, if we want to subsume the player-club relationship into to the labour law. Man can find there also a sort of a poke towards the law giver to make something happen. My concept counts with a brand new act, which would regulate the status of professional sportsmen of collective sports and clearly state that they are employees with all right and duties, which are defined by Czech labour law except those, which are not suitable for this specific relationship. The second possible option, that I prefer less, is putting the same regulation to the current Act of Sport Support to boost it’s importance. I have no ambition to inspire our law giver to regulate this field finally, but I thought it would be good to highlight some problems in my thesis, because in my humble opinion, that should be the objective for students to fulfil. I knew that sportsmen in Czech Republic are considered to be self-employers long time before I gained some knowledge in Czech labour law, but after that acquisition I realized that there is something bad about situation in here, so I decided to stress that out. I hope, that some day my thesis will help somebody to improve the recent situation.

58

Seznam literatury: Právní předpisy ČR: Zákon č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon 115/2002 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Kniţní publikace: Bělina, M. a kol. Pracovní právo. 4. Doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 69 Galvas, M., Gregorová Z., Hrabcová D. Základy pracovního práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010. s. 18 Králík, M. Právo ve sportu. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001 Sluka, T. Profesionální sportovec: (právní a ekonomické aspekty). 1. Vydání. Praha: Havlíček Brain Team, 2007. str. 95 Články: Bezouška, P.: Závislá práce. Právní rozhledy. 2008, č. 16, str. 579 a násl. Fetter W. R. Pracovněprávní vztahy – základní zásady. Poradce veřejné správy. 2009, č. 7-8. Spura, P.: Smlouvy. Hokej. 2002, číslo 1 Štefko, M.: Výkon závislé práce.Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč.16, číslo 4 Kvalifikační práce: Fraiová, K.. Sportovní právo. 2004. 55 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Patrik Matyášek Viskot, M.. Zdaňování sportovců v České republice v komparaci s právní úpravou se zeměmi Evropské unie. 2006. 53 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Ivana Pařízková 59

Judikatura: Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 15. 12. 1995, sp. zn. C-415/93. Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 8. 5. 2003, sp. zn. C-438/00. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 2 Afs 62/2004. Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. C-265/03. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 2 Afs 62/2004. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 2 Afs 16/2011. Elektronické zdroje: Blackshaw, I. The professional athlete-employee or entrepreneur? International Sports Journal.[online].[cit. 25.11.11]. Dostupné z:. ISSN 1567-7559 Bílí tygři Liberec: oficiální stránka klubu.[online] [cit. 2011-12-20]. Dostupné z: Český svaz ledního hokeje:oficiální stránka svazu .[online] [cit. 2011-08-20]. Dostupné z: Eurofound. Professional sportsmen or sportswoman. [online].[cit. 26.11.11] Dostupné z: Portál o veřejných zakázkách a koncesích.[online] [cit. 2011-08-20]. Dostupné z: Raifesen Bank: Kariéra.[online] [cit. 2012-01-20]. Dostupné z: Sagit, oficiální stránky nakladatelství.[online] [cit. 2011-08-20]. Dostupné z:

60

The Act. I. of 2004 on Sport. [online].[26.11.11]. Dostupné z:

Seznam příloh: Příloha č. 1 – Hráčská smlouva hráče a klubu Extraligy ledního hokeje

.

61

62

63

64

65

66

67

68

69

70

71

72

73

74

75