Informační a komunikační technologie v rozvoji Informační a komunikační technologie (ICT) hrály klíčovou roli v posledních dekádách, které jsou některými odborníky nazývány jako období digitalizace společnosti (Freeman & Louçã, 2001). Vývoj a osvojení si klíčových technologií je potřebné, avšak ne podmiňující, pro ekonomický rozvoj a posílení konkurenceschopnosti (Freeman, 1988). Co je myšleno pojmy rozvoj, udržitelný rozvoj, ekonomický rozvoj atd., je vysvětleno v adekvátních kapitolách této publikace. Jakou roli však hrají informační a komunikační technologie v tomto procesu? Informační a komunikační technologie v rozvoji1 (ICT4D) lze definovat jako interdisciplinární oblast, podobně jako rozvojová studia, která kombinuje témata socioekonomická, rozvojová, lidskoprávní a technologická (Chib & Harris, 2012). Základní jednotkou ICT je informace, která se v digitální formě měří v bytech2 (česky: bajt), kdy jeden bajt reprezentuje jeden znak, nebo číslo od 0 do 255. Pokud bychom veškerá digitální data, která na světě existovala v roce 2011, uložili na DVD nosiče a tyto nosiče poskládali na sebe, dosáhla by věž z DVD na Měsíc a 1/5 cesty zpět. Pokud bychom použili klasické CD nosiče, mohli bychom postavit 8 věží, které by dosáhly až na Měsíc. Tato čísla by se podle odhadů měla do roku 2015 více než čtyřnásobit a dále porostou. (International Data Corporation, 2011) V dnešní době již není problém získat potřebné informace, ale to jak s nimi pracujeme, se stává klíčovou otázkou a to nejen v oblasti rozvojových studií. Tato kapitola se bude věnovat především využití kartografie a geografických informačních systémů (GIS) v rozvoji. Nejdříve je však nutné popsat jakou roli mají ICT v rozvoji obecně. Informatizace společnosti navazuje na předchozí velké technologické zvraty v minulých stoletích, a to na mechanizaci za využití vodních zdrojů (mlýny), 1. vědecko-technickou revoluci, která byla zahájena vynálezem parního stroje (18. století), 2. vědecko-technickou revoluci, která je spojena s objevem elektrického proudu (přelom 19. a 20. století) či motorizaci společnosti. Historii ICT4D lze rozdělit do tří hlavních etap (Heeks, 2008):
1
1950 – 1990 – v tomto období se ještě nepoužívá termín ICT4D a hlavní aktivity směřují do rozvoje telekomunikací a zpracování dat ve vládních agenturách a velkých firmách v rozvojových zemích. 1990 – 2000 – zvýšená dostupnost Internetu po celém světě s investicemi v rámci snah o naplnění rozvojových cílů tisíciletí (MDGs) zvyšují i míru investic do ICT v rozvojových zemích. Nejčastějšími projekty jsou investice do telekomunikačních sítí, jako nástroje pozitivní změny ve společnosti. 2000 – dosud – období, které bývá občas nazývané jako ICT4D 2.0, nelze jednoduše oddělit od předchozího období. Je spojeno především s přechodem od pevných telefonů na mobilní
Nejčastěji se v anglicky psané literatuře objevuje pod těmito zkratkami: ICT4D = Information and communication technologies for development, ICT4Dev = ICT for Development, ICTD=ICT and Development. 2 Je rozdíl mezi bit a byte (bajt), 1 byte = 8 bitů
telefony, rozšiřováním sociálních služeb a webu 2.03. Více se soustředí na chudé, jako na inovátory v oblasti ICT, než na pouhé konzumenty služeb. Jednou z velkých výzev v oblasti ICT4D je v dnešní době práce na levných a energeticky nenáročných výrobcích. Dle výpočtů Hilberta (2010) má 40 % světové populace méně než 20 USD na roční útratu co se týče ICT. Mobilní technologie se postupem času stávají, především v rozvojových zemích, častěji používané než stolní počítače. Dalším klíčovým prvkem implementace ICT v rozvoji je práce s místní komunitou. Projekty, které jsou instalované bez správné koordinace s cílovými komunitami, mají tendenci k degradaci. Například ICT4D projekty v rurálních oblastech, kde je většina populace považována za technicky negramotné, jsou většinou odkázány k nevyužívání a postupnému úpadku a zániku. Role Internetu v rozvoji Když Bill Gates (2000) mluvil na začátku tisíciletí o Internetu, jako o technologii, která bude mít dopad na to, jak pracujeme, žijeme a učíme se, věřil, že tato technologie bude klíčovou kulturní a ekonomickou silou v první části 21. století. Internet je považován v současnosti nejen za novou formu komunikace, ale dokonce o novou formu organizace společnosti (Castells, 2002). V rozvojové praxi vždy existovalo fyzické spojení mezi rozvinutým a rozvojovým světem, ať už se jednalo dříve o železnice či se nyní jedná o optická vlákna s datovým tokem (Graham, 2008). Tuto spojovací roli v posledních letech přebírá právě Internet. Internet a Arabské jaro Internet byl bezesporu jedním z klíčových faktorů, který ovlivnil rychlost politických změn, které jsou nazývány Arabské jaro. Jasným příkladem může být tweet Fawaze Rasheda, který působí jako IT expert ve společnosti IBM a zároveň je velice aktivní na Twitteru. Fawaz měl v době politických nepokojů v Egyptě (březen 2011) na svém kontě přes 13 tisíc tweetů, zatímco úřad vlády pouhých 500. Jeho komentář (viz obrázek) popisuje, jakou roli měly sociální sítě a přístup k internetu a mobilním technologiím během Arabského jara.
3
Web 2.0 je ustálené slovní spojení, které se používá pro popis nové etapy vývoje obsahu Internetu, kdy pevný obsah webových stránek je nahrazen prostorem pro sdílení a kolaborativní tvorbu obsahu. Mezi klasické příklady patří Wikipedie, Facebook či YouTube.
Obr. 1: „Používáme Facebook pro plánování našich protestů, Twitter na koordinaci a YouTube, abychom to předali světu.“ (Rasched, 2011) ICT a důsledky klimatických změn V dnešní době existuje velké množství digitálních senzorů, které se specializují na monitorování podnebí a dopadů globálních klimatických změn. Mezi tyto senzory řadíme satelity na sledování počasí, automatické stanice či anemometry apod. Pro studium klimatických změn jsou vhodné například časové řady satelitních snímků stejné oblasti. Mezi nejznámější systémy patří družice Landsat, které fungují nepřetržitě více než 40 let a zaměřují se také na snímkování vegetačního pokryvu. Obrázek 2 zobrazuje snímky z let 1975 a 2010 v blízké infračervené části spektra4, kde červená barva reprezentuje vegetaci (čím tmavší tím více vegetace) a azurově modrá barva reprezentuje zastavěné plochy. Poslední snímek vznikl kombinací dvou předchozích a ukazuje tzv. NDVI5 index, což je jednoduchý grafický indikátor používaný k analýze množství vegetačního pokryvu. V tomto případě se jedná o změnu vegetačního pokryvu mezi lety 1975 a 2010. Zelená barva znamená přírůstek vegetace a fialová úbytek vegetace. V prostoru vodního díla Nové Mlýny došlo k výraznému úbytku vegetace, ostatní oblasti dle Obr. 2.
4 5
Jedná se o snímek v nepravých barvách v kombinaci pásem 432. Normalized Difference Vegetation Index, česky: normalizovaný diferenční vegetační index.
Obr. 2: Změna vegetačního pokryvu v oblasti Novomlýnských nádrží 1975 a 2010 (Esri, 2013). Dalším příkladem využití ICT v oblasti životního prostředí mohou být varovné systémy před, během a po živelných katastrofách. Ukázkou varovného systému před incidentem může být DEWS (Distant Early Warning System), projekt spolufinancovaný Evropskou komisí, během jehož průběhu byly instalovány senzory v Indickém oceánu, které by měly poskytnout včasné varování před tsunami v dané oblasti. Ukázkou využití během a po incidentu může být také platforma Ushahidi, která je známá svými výhodami v oblasti mapování, které zapojují mnoho lidí k tvorbě mapy, tzv. crowdsourcing6. Ushahidi (svahilsky „svědectví“) vzniklo v Keni v roce 2007, jako reakce na povolební násilí, které v zemi propuklo a původně sloužilo jako nástroj pro občanské reportování jednotlivých nepokojů (Ushahidi, 2013). Krátce poté byla platforma zpřístupněna ke stažení široké veřejnosti (Okolloh, 2009). Ushahidi tým založil neziskovou společnost a dále se zabývá vývojem platformy (Warren, 2010). K dnešnímu dni je Ushahidi používáno na všech pěti kontinentech pro krizové mapování, ale také pro čistě komunitní projekty (Achi, 2012). Ushahidi má mnoho výhod mezi které nesporně patří možnost vlastního nastavení rozhraní a možnost adaptace volného open-source kódu, což může sloužit k naprogramování si aplikace podle vlastních požadavků. Další výhodou je nastavení více administrátorů nebo způsob verifikace zmapovaných dat. Nespornou výhodou je také přiložení formuláře, z kterého je možné zjistit informace a statistiky o komunitě, která na projektu participovala. Ushahidi bylo poprvé výrazně zaznamenáno mezinárodní humanitární komunitou při nasazení po zemětřesení na Haiti v roce 2010, poté následovala řada využití při povodních v Indii, Austrálii a USA
6
Crowdsourcing je spojenina dvou anglických slov – crowd (dav) a outsourcing (kontraktování mimo firmu). Slovo poprvé použit Jeff Howe (2006) ve svém článku pro časopis Wired.
(vše 2011), při rozsáhlých lesních požárech v Rusku v roce 2010, či během povodní v České republice v roce 2013. ICT a vzdělávání a využití ICT v dalších odvětvích lidské společnosti V anglicky psané literatuře se tato oblast většinou objevuje pod pojmem ICT4E (ICT for/in Education) a může se jednat o zapojování moderních vyučovacích metod do výuky (e-learning), využívání výpočetní techniky ve výuce např. projekt One Laptop per Child7 (OLPC) či kompletní distanční vzdělávání. Příkladem posledního může být University of South Africa (UNISA), která je s více než 350 tisíci studenty v distančním programu největší univerzitou na africkém kontinentu (UNISA, 2013). Další ukázkou využití ICT v rozvojových zemích je jeho aplikace ve finančním sektoru. Mezi pravděpodobně nejrozvinutější systémy převodu financí přes mobilní telefon patří M-Pesa8, který provozují operátoři Safaricom a Vodacom v Keni a Tanzánii (Saylor, 2012). Jen v Keni bylo v roce 2012 registrováno téměř 19 milionů uživatelských účtů a jejich majitelé v průměru zaslali měsíčně více než 13 miliard Kč z jednoho mobilního telefonu na druhý (Communications Commision of Kenya, 2012). M-Pesa je v některých případech využíván také jako nástroj splácení mikropůjček. Podobný systém se pod alternativními názvy stal populární i v zemích mimo svahilsky mluvící region a to v Afghánistánu a Indii jako M-Paisa, či Jihoafrické republice a Egyptu jako M-Pesa. Další možností využití ICT pro zlepšení životních podmínek jsou aplikace ICT v zemědělství, kdy se může například jednat o přístup k informacím. Jensen (2007) prezentoval případovou studii, která se zabývala využíváním mobilních telefonů pro sdílení informací o aktuálních výkupních cenách ryb mezi indickými rybáři. Mezi další inovativní přístupy můžeme řadit e-government, e-business, e-health, eemployment atd. Participativní mapování a GIS v rozvojovém kontextu Definovat pojem GIS jedinou větou je velmi složité. Různí autoři mají různé přístupy a názory. Shodují se však v tom, že se jedná o informační systém určený pro analýzu a interpretaci prostorových dat. Důležité ovšem je uvědomit si, co je to přesně informační systém. Claus a Schwill (1991) jej definovali takto: „Informační systém je soubor hardware a software určených pro získávání, spojování a uchovávání informací. Informační systém se skládá ze zařízení na zpracování dat, systému báze dat a vyhodnocovacích programů.“ Tuček (1998) a Korte (2001) uvádějí, že se GIS skládá ze čtyř hlavních složek – hardware, software, data a uživatel. Každá z nich je nezastupitelná a musí být přítomna při řešení projektu v prostředí GIS. Lemmens (2011) a Spatial Information Clearinghouse (2013) tyto čtyři složky doplňují o pátou složku – metody využití GIS, pojednávající zejména o metodách využití GIS v různých disciplínách, ale také se jedná o etickou otázku zacházení s GIS a s daty a výstupy, které GIS reprezentuje.
7
Tento projekt byl však kritizován z mnoha stran a to především pro jeho použitelnost, ochranu osobních údajů, uzavřenost, cenu a environmentální dopady. V současné době výrobce uvádí, že je na světě přes 2,4 milionů uživatelů (One Laptop per Child, 2013). 8 M-mobilní, Pesa-svahilsky peníze
GIS byl v 90. letech 20. století kritizován za nedostatečnou reprezentaci osob vyloučených na okraj společnosti (Harris a Weiner 1996; Sheppard 1995), za sociální dopady účelově orientované technologie (Pickles, 1995; Smith, 1992), za zvyšování dohledu nad občanskou společností (Curry, 1995; Goss, 1995), za přílišný black-boxing9 (Curry, 1995; Goss, 1995) a za to, že celý GIS je motivován pouze ziskem (Veregin, 1995). Všechny tyto kritické názory pojilo jedno společné téma, kterým byl strach z prohlubování současného asymetrického rozdělení sil ve společnosti. Vzhledem k tomu, že teoretické možnosti ovlivnění vývoje GIS se nedostatečnou reakcí na kritické články zdály být vyčerpány, rozhodli se kritici využívat více praktických intervencí k ovlivnění vývoje GIS. V roce 1996 se konal ve státě Maine (USA) workshop na téma Public Participation in GIS (PPGIS) a brzy byl následován dalšími aktivitami10, které se snažily převést pozornost od teoretických problémů k praktickému využití GIS jako nástroje demokratizace a zvýšení participace na veřejném životě a rozhodovacím procesu (Schuurman, 2000). Participativní GIS jako nástroj se dále rozšiřoval a to především poté, co se objevily tematické knihy (Craig, Harris, & Weiner, 2002), speciální vydání odborných časopisů (Cartography and Geographic Information Systems 1998, Cartographica 2001; Environment and Planning B 2001, Journal of the Urban and Regional Information Systems Association 2003, URISA Journal 2012) a konference (URISA Annual Public Participation GIS Conference či Mapping for Change11). Podle Dunn (2007) docházelo také k využívání Participativního GIS (PGIS) v nových oblastech výzkumu, kterými byly například územní plánování a revitalizace se zapojením místních obyvatel (Casey & Pederson, 2002; Craig & Elwood, 1998; Elwood, 2002a, 2002b; Ghose, 2002), řešení konfliktů ohledně vlastnictví a využití půdy a přírodních zdrojů (Harris & Weiner, 1998, 2002; Kyem, 2002, 2004; Weiner & Harris, 2003; Weiner, Warner, Harris, & Levin, 1995), nároky Prvních národů12 na půdu a přístup k veřejným službám (Bond, 2002; Laituri, 2002) či ochrana životního prostředí (Meredith, Yetman, & Frias, 2002; Sieber, 2002; Tulloch, 2002). V poslední dekádě se objevilo také několik knih, které kriticky rozebírají roli map a informací, které přenášejí (Dodge, Kitchin, & Perkins, 2009; Wood & Fels, 1992, 2010), stejně tak jako roli GIS v procesu tvorby map (Crampton, 2011; O’Looney, 2000) či rozebírají GIS a jeho vztah ke společnosti (Elwood & Cope, 2009; Nyerges, Couclelis, & McMaster, 2011). Množství nových knih, které se věnují tématu GIS a vztahu této technologie ke společnosti či obecně otázce etiky v práci s daty a jejich reprezentací, je však stále minimum. Tento trend potvrzují i statistiky deseti nejprodávanějších knih věnujících se GIS na stránkách Amazon.com (Amazon.com, 2013). Z těchto deseti knih se však pouze jedna, a to jen v jedné kapitole, věnuje problematice GIS ve vztahu ke společnosti. Z celkového počtu více jak 3 500 stran13 se jich tedy méně než jedno procento věnuje této problematice. 9
Označení jevu, u kterého je zřejmé, jak se chová či projevuje navenek, ale nevíme nebo nás nezajímá, co všechno probíhá uvnitř či na pozadí. 10 University Consorcium for Geographic Information Science (UCGIS) v roce 1998. 11 International Conference on Participatory Spatial Information Management and Communication, Nairobi, Keňa, 7. – 10. září 2005. 12 První národy (angl. First Nations, fr. Premières nations) je kanadský politicky korektní termín označující skupinu domorodých obyvatel - indiánů Severní Ameriky a jejich potomků, kteří žijí v Kanadě. (V USA se pro indiány používá pojem rodilí Američané, angl. Native Americans.). 13 Součet stran v deseti nejprodávanějších knihách v kategorii GIS
Participativní metody průzkumu a sběru prostorových informací V dějinách kartografie byly mapy používány jako nástroje správy měst, států a národů, k podpoře koloniálních projektů či vojenských operací (Pickles, 2004). Lidé jsou již zvyklí používat mapy, ale až do nedávna jen v omezených případech jako jejich aktivní autoři (Perkins, 2007). Přesto je zřejmé, že jsou lidé schopni mapy sami tvořit (Blaut, Stea, Spencer, & Blades, 2003). V posledních třech desetiletích došlo k obrovskému pokroku v oblasti technologií, který měl vliv nejen na demokratizaci kartografie (Rød, Ormeling, & Van Elzakker, 2001), ale i GIS (Butler, 2006). S demokratizací těchto dvou hlavních prvků nastupuje nový přístup k mapování v podobě kritické kartografie (Crampton & Krygier, 2005; Crampton, 2011). Empowerment 14 společnosti, který dříve reprezentovala informatizace či zavedení elektrického proudu probíhá nyní ve formě aktivní možnosti nejen mapy tvořit, ale také je využívat pro svůj vlastní prospěch a pro nárokování svých práv, které jsou lidem dány zákonem. Participativní metody průzkumu a sběru prostorových informací lze seřadit například podle jejich technické náročnosti a požadavků, které jsou na komunity kladeny. Následující výčet není úplný, ale jedná se především o nástin metod15, se kterými mohou komunity pracovat. Autor vychází především z prací Corbett et al. (2006) a Corbett, White, & Rambaldi (2010). Ephemeral mapping – Jedná se o mapy nakreslené na zemi tvořené jen z paměti, použitým materiálem je cokoliv, co je dostupné v okolí (kameny, dřívka, listy, apod.). Tato metoda je finančně nenáročná a jednoduchá na facilitaci. Výsledný produkt je však časově nestálý. Sketch mapping 16 – Metoda reprezentující především „volnou kresbu“ podle paměti. Výsledná „mapa“ obsahuje hlavní prvky, které si komunita identifikuje, a jsou pro ni důležité. Metoda není založena na exaktních měřeních, a proto výsledné produkty nejsou příliš přesné. Transect mapping – Při použití této metody dochází k „procházce“ po komunitě a sběru prostorových informací, které mohou obsahovat geografické prvky, informace o využití půdy, informace o vegetačních pásech, aj. Tato metoda je vhodná pro analýzu vzorců využití půdy, ale poskytuje pouze omezené informace o území. Scale mapping – Jedná se většinou o kreslení do již existujících základních map území, které slouží pouze jako podkladové informace. Místní prostorové informace jsou sbírány skrze konverzace a mohou být zaznamenány přímo na mapu. Umístění se provádí pozorováním okolí, ale je možné zapojit i další (exaktnější) nástroje. Nevýhodou může být složitější přístup k základním mapám v určitých oblastech.
14
Empowerment v oblasti rozvojových studií je přístup, na jehož základě dochází k posilování cílových skupin nebo jednotlivců účastnících se procesu rozvoje či začleněných do konkrétních rozvojových projektů. Jedná se také o schopnost samostatně se rozhodovat a taková rozhodnutí realizovat. Empowerment může být také chápán jako prostředek kolektivní mobilizace marginalizovaných sociálních skupin proti systému (Dušková et al., 2011; Friedmann, 1992). 15 Názvy metod jsou v angličtině, protože pro většinu z nich neexistuje ustálený český překlad. 16 Vybíral (1999) používá slova mentální mapa, sketch map a náčrtová mapa jako synonyma, která reprezentují spíše hrubý náčrt oblasti.
Photomapping – Tato metoda je realizována podobně jako Scale mapping, s tím rozdílem, že jako podkladová mapa slouží letecký snímek oblasti. Jedná se o vhodný formát i pro vnější pozorovatele, většina uživatelů dokáže s leteckými snímky bez obtíží pracovat (Vlok & Pánek, 2012). Participatory 3D modelling - Představuje tvorbu a využití 3D modelů reliéfu založené na informacích z topografických map. Modely jsou tvořeny z lepenky či jde o drátěné modely, které jsou dodekorovány barvami a jednotlivé značky většinou tvoří připínáčky, apod. Tvorba modelů je relativně náročná na čas a modely jsou těžko transportovatelné, protože se často jedná o díla o velikosti přes 10 m2. GPS mapping - Mapování pomocí GPS přístroje. Pro některé komunity se již může jednat o finančně a technologicky náročný přístroj, který dále vyžaduje počítač a speciální software pro další využití. Multimedia mapping – Tento způsob je blízký tradičnímu přenosu informací mluvenou formou a je vhodný pro vnitřní i vnější účastníky procesu. Zvyšuje soudržnost komunity a kapacity skrze nové znalosti a schopnosti. Vytvořená multimédia jsou následně připojena k digitální mapě, která může být v online i offline módu. (P)GIS – do kategorie GIS spadají metody participativního GIS, online mapování, mobilní GIS, aj. Obecně lze hodnotit, že tyto metody jsou technologicky nejnáročnější, ale zároveň poskytují uživateli velkou míru flexibility. Výsledky z komunitního mapování mohou být následně importovány například do prostředí OpenStreetMap, která ve vybraných případech slouží jako nástroj vizualizace místních prostorových znalostí v online prostředí. Místní prostorové znalosti jsou pro většinu komunit mnohem přirozenější, a proto může OpenStreetMap skrze body, linie a polygony sloužit jako prostor pro jejich začlenění do karteziánské reprezentace prostoru (Weiner et al., 1995). Platforma OpenStreetMap je zde prezentována přestože Haklay (2010) tvrdí, že existují místa, která „prostě nikdo mapovat nechce“. Na druhou stranu Pánek (2012) vidí silné stránky ve využívání OpenStreetMap pro projekty komunitního mapování, na rozdíl například od konkurenčního Google Map Maker. Mezi silné stránky řadí autor především podmínky tvorby, používání a reprodukci dat, která jsou publikována pod licencí Open Database License (ODbL17), výkonné nástroje editace a práce s OpenStreetMap daty a také celosvětovou komunitu uživatelů (Pánek, 2013). Kritika ICT v rozvoji S nárůstem popularity a využití ICT v rozvojových projektech se začaly ozývat také kritické hlasy k tomuto přístupu, které prezentovaly především několik hlavních otázek. Jednou z primárních otázek je, jestli tyto nákladné projekty implementované v různých komunitách jsou dostatečně škálovatelné, tudíž zda je možné stejnou technologii a přístup použít i v komunitě odlišné velikosti a typu? Další otázkou je, zda tyto projekty umí produkovat viditelnou změnu? Problematika otevřených a velkých dat
17
Jedná se o databázovou alternativu známější licence Creative Commons, na kterou OpenStreetMap přešla v roce 2012, a která umožňuje volné sdílení a šíření nejen prostorových dat (Open Data Commons, 2013; OpenStreetMap Foundation, 2012).
Myšlenka otevřených dat je, že určitý druh dat by měl být dostupný zdarma bez omezení s volnou možností úpravy a šíření – samozřejmě se zachováním stejné licence a citování zdroje (Auer, Bizer, Kobilarov, & Lehmann, 2007). Podle jiné definice (Opendata.cz, 2013) jsou otevřená data údaje bezplatně dostupné na internetu ve strukturované a strojově čitelné podobě. Jsou zpřístupněny způsobem, který na jejich využití neklade technické či jiné překážky. Data jsou ve formátu, jehož specifikace je volně dostupná, a právní podmínky neomezují nikoho v jejich použití a volném zpracování, a to i v rámci softwarových aplikací. Tyto údaje mohou pocházet z univerzit, nevládních organizací, soukromých firem nebo veřejné správy. Jinými slovy, otevřená data jsou informace – XLS tabulky, GIS soubory aj., která můžete používat pro svoji potřebu a vytvářet nová data, nové projekty apod. V posledních letech vznikly na světě stovky, možná tisíce zajímavých a společensky i ekonomicky prospěšných aplikací, které jsou postaveny na využití tzv. otevřených dat veřejné správy nebo komerčních subjektů. Česká republika nyní stojí na počátku podobné datové revoluce možná i proto, že Evropská komise schválila aktualizaci evropské směrnice z roku 2003 (European Union, 2013), která by měla veřejná data vlád, úřadů či institucí zpřístupnit všem zájemcům v otevřeném formátu pro libovolné zpracování. Aktualizace již prošla hlasováním v Evropském parlamentu, a jakmile začne směrnice platit, jednotlivé státy EU budou mít 24 měsíců její obsah integrovat do svých zákonů. Tento proces je zajímavý i z toho hlediska, že podle evropské definice spadají do veřejných institucí i národní muzea, knihovny a archívy. Podobný proces nyní probíhá i ve Spojených státech amerických, kde prezident Barack Obama zveřejnil vyhlášku o otevřených datech. V České republice se v této oblasti nyní aktivně profiluje například Fórum pro otevřená data (OtevrenaData.cz, 2013). Velká data (v aj. Big data) jsou soubory dat, jejichž velikost či komplexnost je mimo schopnosti zachycovat, spravovat a zpracovávat data běžně používanými softwarovými prostředky v rozumném čase (Mike 2.0, 2013). Soubory nemusí být nutně velké (miliardy gigabytů), stačí aby tyto data byla komplexní a navzájem navázaná. Bylo zjištěno, že určité hledané výrazy jsou dobrým indikátorem výskytu chřipky. Chřipkové trendy Google v reálném čase odhadují výskyt chřipky po celém světě na základě souhrnných dat o vyhledávání Google. Příkladem využití velkých dat v rozvoji tedy může být aplikace Google Flu Trends (Google.com, 2013), která umí odhadnout nejen výskyt klasické chřipky, ale také horečky dengue. Jak tato aplikace funguje? Každý týden hledají miliony uživatelů po celém světě zdravotní informace online. Během chřipkové sezóny probíhá více vyhledávání souvisejících s chřipkou, během alergenové sezóny více vyhledávání souvisejících s alergiemi a během léta více vyhledávání souvisejících se slunečními spáleninami. Všechny tyto fenomény je možné zkoumat pomocí statistik vyhledávání Google. V rámci těchto statistik byl objeven úzký vztah mezi tím, kolik lidí vyhledává témata související s chřipkou, a tím, kolik lidí ve skutečnosti symptomy chřipky má. Ne každý, kdo vyhledává slovo „chřipka“, je ve skutečnosti nemocný, ale všechny vyhledávací dotazy související s chřipkou celkově vytvářejí určitý vzor. Byly porovnány počty vyhledávacích dotazů s tradičními systémy sledování chřipky a zjistilo se, že mnoho vyhledávacích dotazů je velmi populárních právě v průběhu chřipkové
sezóny. Sečte-li se, kolikrát jsou tyto vyhledávací dotazy zadány, je možné odhadnout, jak velký je výskyt chřipky v jednotlivých zemích a oblastech po celém světě. V letech 2003 až 2008 bylo firmou Google analyzováno přes 50 milionů vyhledávání týkajících se problematiky chřipky, a to jen ve Spojených státech amerických (Ginsberg et al., 2009). Na základě těchto analýz a propočtů vzniká každý týden předpověď trendu výskytu dané nemoci. Informace pro Českou republiku nejsou dostupné, ale na základě dat z Evropského centra pro kontrolu a prevenci nemocí existují odhady výskytu pro sousední Polsko viz. Obr. 3.
Obr. 3: Porovnání dat o výskytu chřipkových onemocnění a odhadu nástroje Chřipkové trendy pro oblast Polska Využití ICT v rozvoji – česká ukázka To, že lze využít informační technologie pro rozvoj i mimo rozvojové země, například v České republice, demonstrují hned dva příklady, a to MapaKriminality.cz a Krizová mapa Česka (http://krizovamapa.ceskatelevize.cz). Projekt MapaKriminality.cz si klade za cíl usnadnit veřejnosti orientaci v datech o trestné činnosti. Mapu vytvořila organizace Otevřená společnost o.p.s z dat Policie ČR, jejichž statistiky jsou převedeny do jednoduchých tabulkových a mapových náhledů. Pro ty, kdo chtějí data hlouběji analyzovat, jsou k dispozici ke stažení v počítačově zpracovatelné podobě (XLS soubory). Přestože mají data od Policie ČR jisté nedostatky (jedná se o zjištěnou trestnou činnost – ne skutečnou trestnou činnost, publikovaná data jsou relativně nepřehledná, jejich primárním cílem je meziroční srovnání aj.) přináší jejich vizualizace zajímavý vhled do této oblasti. Nejmenší jednotkou času, jíž lze z policejních dat vydělit, je jeden kalendářní měsíc, nejmenší jednotkou prostoru je územní odbor (v Praze obvodní ředitelství). Větší rozdrobení dat zatím není možné. V relativně stejné podobě, pouze s dílčími změnami, publikuje policie data od roku 2008 – proto i časová řada na těchto stránkách začíná lednem 2008 (starší tabulky neumožňují třídit data shodným způsobem).
Základním nástrojem pro srovnání mezi jednotlivými kraji či územními odbory je INDEX KRIMINALITY (počet zjištěných skutků za zvolené období, přepočtený na 10 000 obyvatel). Počty obyvatel jednotlivých krajů a územních odborů vychází ze statistik, publikovaných Českým statistickým úřadem. Jedná se o střední stavy obyvatel za rok 2012. Veškerá data na webu jsou publikována pod licencí Creative Commons BY-NC-SA (Uveďte autora – Nevyužívejte komerčně – Zachovejte licenci). Druhým příkladem je Krizová mapa Česka (Obr. 4), jejímž administrátorem je Česká televize, konkrétně divize Nová Média. Na přípravě Krizové mapy dále spolupracují složky Integrovaného záchranného systému, humanitární organizace apod. Samotná aplikace Krizové mapy stojí na platformě Ushahidi. Podkladem v mapové aplikaci je Google Maps, které jsou doplněny informačními statickými vrstvami a WMS18 službami jako jsou zatopená území (Q5, Q20, Q100), kontaminovaná místa apod. Další vrstvy jsou potom připravovány v návaznosti na ostatní spolupracující organizace. Hlavním dynamickým obsahem jsou ovšem reporty uživatelů přímo z terénu, které se shlukují podle místa a rozbalují při přiblížení mapy. Krizová mapa je koncipována jako optimalizovaná webová stránka a neuvažuje se o vytvoření vlastní mobilní aplikace pro krizové mapování pro žádnou z platforem, možností je ovšem integrace funkcí krizového reportéra do některé z již existujících aplikací ČT. (GISportal.cz, 2012)
Obr. 4: Ukázka aktivního nasazení Krizové mapy Česka během povodní v červnu 2013 (stav k 17. červnu 2013) Shrnutí Využití informačních a komunikačních technologií v rozvoji má široké pole působnosti, od jednoduché vizualizace statistických dat, které jsou geolokalizovány, přes zapojení mobilních technologií do každodenního zlepšování životů milionů lidí v rozvojových zemích až po komplexní GIS analýzy a varovné systémy v případě živelných katastrof. Zdárným příkladem empowermentu komunity skrze 18
Web Map Service
přístup k moderním technologiím je projekt MapKibera.org, který se vyvinul z prostého procesu mapování slumu, do komunitní iniciativy, která obsahuje nejen mapy, ale i místní rádio, zpravodajský portál i krátká videa. Vytváření vlastních map má silný efekt empowermentu, protože členové komunity mají možnost nejen myslet v prostorových souvislostech, ale také nově vnímat jejich komunitu v jiném světle a doslova ji umístit na mapu. Proces tvorby dat a umísťování těchto dat na mapu zintenzivňují pocity příslušnosti ke komunitě, zvyšují pocit sounáležitosti a zapojení do celého procesu. Tímto způsobem lze docílit udržitelného rozvoje komunity, který bude řízen a iniciován zespodu19. (Vlok & Pánek, 2012) V současné době dochází k několika výrazným posunům v oblasti ICT4D, mezi které definitivně patří větší dostupnost technologií v rozvojových zemích, přechod k mobilním a kolaborativním aplikacím, ale také větší demokratizace obsahu těchto aplikací. V následujících letech budeme svědky většího zapojení široké veřejnost nejen do sběru, ale také do zpracování a vizualizace prostorových dat. Snižováním nákladů na obojí hardware i software se otvírají možnosti pro úplně nové spektrum využití ICT v rozvoji, ať už se bude jednat o rozvoj v rozvinutých či rozvojových zemích.
19
Z anglického termínu bottom-up development nebo také community driven development.
Seznam použité literatury Achi, F. G. (2012). Behind the map: crises and crisis collectives in high-tech actions. The university of Chicago. Amazon.com. (2013). Amazon Best Sellers: best Geographic Information Systems. Retrieved April 26, 2013, from http://www.amazon.com/Best-Sellers-Books-Geographic-InformationSystems/zgbs/books/15959291/ref=zg_bs_nav_b_5_13602 Auer, S., Bizer, C., Kobilarov, G., & Lehmann, J. (2007). DBpedia: A nucleus for a web of open data. The Semantic Web - Lecture Notes in Computer Science, 4825, 722–735. Blaut, J. M., Stea, D., Spencer, C., & Blades, M. (2003). Mapping as a cultural and cognitive universal. Annals of the Association of American Geographers, 93(1), 165–185. Bond, C. (2002). The Cherokee nation and tribal uses of GIS. In W. J. Craig , T. M. Harris, & D. Weiner (Eds.), Community Participation and Geographic Information System (pp. 283–294). Taylor & Francis. Butler, D. (2006). The web-wide world. Nature, 439(February), 776–778. Casey, L., & Pederson, T. (2002). Mapping Philadelphia’s neighbourhoods. In W. J. Craig , T. M. Harris, & D. Weiner (Eds.), Community participation and geographic information systems (pp. 65–77). Taylor & Francis. Castells, M. (2002). Shaping the Internet Age (p. 304). Oxford University Press. Chib, A., & Harris, R. (2012). Linking research to practice: Strengthening ICT for development research capacity in Asia. Vasa (p. 196). Singapore: Institute of Southeast Asian Studies. Claus, V., & Schwill, A. (1991). Schülerduden Informatik. Dudenverlag (p. 560). Mannheim: Dudenverlag. Communications Commision of Kenya. (2012). Quarterly sector statistics report (p. 29). Retrieved from http://www.cck.go.ke/resc/downloads/SECTOR_STATISTICS_REPORT_Q2_2011-12.pdf Corbett, J., Rambaldi, G., Kyem, P., Weiner, D., Olson, R., Muchemi, J., … Chambers, R. (2006). Participatory learning and action. Mapping for change: practice, technologies and communication (Vol. 54, p. 154). London: International Fund for Agriculture Development. Corbett, J., White, K., & Rambaldi, G. (2010). Selecting a Mapping Method to Suit a Given Purpose. In Training Kit on Participatory Spatial Information Management and Communication (pp. 1–28). CTA, The Netherlands and IFAD, Italy. Craig , W. J., & Elwood, S. (1998). How and Why Community Groups Use Maps and Geographic Information. Cartography and Geographic Information Science, 25(2), 95–104. doi:10.1559/152304098782594616
Craig, W. J., Harris, T. M., & Weiner, D. (2002). Community Participation and Geographic Information Systems (p. 383). Taylor & Francis. Crampton, J. (2011). Mapping: a critical introduction to cartography and GIS. Wiley-Blackwell. Crampton, J., & Krygier, J. (2005). An introduction to critical cartography. ACME: an International Ejournal for Critical Geographies, 4(1), 11–33. Curry, M. (1995). GIS and the inevitability of ethical inconsistency. In John Pickles (Ed.), Ground Truth: The Social Implications of Geographic Information Systems (1st ed.). The Guilford Press. Dodge, M., Kitchin, R., & Perkins, C. (2009). Rethinking maps: new frontiers in cartographic theory. Taylor & Francis Group. Dunn, C. E. (2007). Participatory GIS a people’s GIS? Progress in Human Geography, 31(5), 616–637. doi:10.1177/0309132507081493 Dušková, L., Harmáček, J., Krylová, P., Opršal, Z., Syrovátka, M., & Šafaříková, S. (2011). Encyklopedie rozvojových studií. (L. Dušková, Ed.) (p. 422). Olomouc: Univerzita Palckého v Olomouci. Elwood, S. (2002a). GIS use in community planning: a multidimensional analysis of empowerment. Environment and Planning A abstract, 34(5), 905 – 922. Elwood, S. (2002b). The impacts of GIS use for neighborhood revitalization in Minneapolis. In W. J. Craig, T. M. Harris, & D. Weiner (Eds.), Community participation and geographic information systems (pp. 77–88). CRC. Elwood, S., & Cope, M. (2009). Qualitative GIS: a mixed methods approach. SAGE. Esri. (2013). Landsat Imagery | ChangeMatters Viewer. Retrieved July 09, 2013, from http://www.esri.com/software/landsat-imagery/viewer European Union. (2013). EUROPA - PRESS RELEASES - Press Release - Commission welcomes Parliament adoption of new EU Open Data rules. Retrieved August 19, 2013, from http://europa.eu/rapid/press-release_MEMO-13-555_en.htm Freeman, C. (1988). Introduction. In G. Dosi, C. Freeman, R. Nelson, G. Silverberg, & L. Soete (Eds.), Technical Change and Economic Theory (pp. 1–8). Pisa: Laboratory of Economics and Management (LEM), Sant’Anna School of Advanced Studies. Freeman, C., & Louçã, F. (2001). As Time Goes By: From the Industrial Revolutions to the Information Revolution: From the Industrial Revolutions to the Information Revolution. Oxford: OUP Oxford. Friedmann, J. (1992). Empowerment: the politics of alternative development. Blackwell. Gates, B. (2000). Shaping the Internet Age. Retrieved July 17, 2013, from http://www.microsoft.com/en-us/news/exec/billg/writing/shapingtheinternet.aspx Ghose, R. (2002). Use of information technology for community empowerment: Transforming geographic information systems into community information systems. Transactions in GIS, 5(2), 141–163. doi:10.1111/1467-9671.00073
Ginsberg, J., Mohebbi, M. H., Patel, R. S., Brammer, L., Smolinski, M. S., & Brilliant, L. (2009). Detecting influenza epidemics using search engine query data. Nature, 457(7232), 1012–4. GISportal.cz. (2012). Krizová mapa Česka. Retrieved August 19, 2013, from http://www.gisportal.cz/2012/02/krizova-mapa-ceska/ Google.com. (2013). Chřipkové trendy Google. Retrieved August 19, 2013, from http://www.google.org/flutrends/intl/cs/ Goss, J. (1995). Marketing the marketing: the strategic discourse of geodemographic information systems. In John Pickles (Ed.), Ground Truth: The Social Implications of Geographic Information Systems (1st ed., pp. 130–170). The Guilford Press. Graham, M. (2008). Warped Geographies of Development: The Internet and Theories of Economic Development. Geography Compass, 2(3), 771–789. doi:10.1111/j.1749-8198.2008.00093.x Haklay, M. (2010). How good is volunteered geographical information? A comparative study of OpenStreetMap and Ordnance Survey datasets. Environment and planning. B, Planning & design, 37(4), 682. Harris, T. M., & Weiner, D. (1996). Scientific Report for the Initiative 19 Specialist Meeting, Report 967. GIS and Society:The Social Implications of How People, Space, and Environment Are Represented in GIS (p. 199). Minnesota. Harris, T. M., & Weiner, D. (1998). Empowerment, marginalization, and “community-integrated” GIS. Cartography and Geographic Information Science, 25(2), 67–76. Harris, T. M., & Weiner, D. (2002). Implementing a community-integrated GIS: perspectives from South African fieldwork. In W. J. Craig, T. M. Harris, & D. Weiner (Eds.), Community participation and geographic information systems (pp. 246–258). Taylor & Francis. Heeks, R. (2008). ICT4D 2.0: The Next Phase of Applying ICT for International Development. Computer, 41(6), 26–33. doi:10.1109/MC.2008.192 Hilbert, M. (2010). When is Cheap, Cheap Enough to Bridge the Digital Divide? Modeling Income Related Structural Challenges of Technology Diffusion in Latin America. World Development, 38(5), 756–770. doi:10.1016/j.worlddev.2009.11.019 Howe, J. (2006). The rise of crowdsourcing. Wired magazine, 14(6), 1–4. International Data Corporation. (2011). The 2011 IDC Digital Universe Study. Retrieved from http://www.emc.com/collateral/about/news/idc-emc-digital-universe-2011-infographic.pdf Jensen, R. (2007). The digital provide: Information (technology), market performance, and welfare in the South Indian fisheries sector. The quarterly journal of economics, 122(3), 879–924. Korte, G. (2001). The GIS book (p. 400). OnWord Press. Kyem, P. (2002). Promoting local community participation in forest management through a PPGIS application in Southern Ghana. In W. J. Craig, T. M. Harris, & D. Weiner (Eds.), Community participation and geographic information systems (pp. 218–231). Taylor & Francis.
Kyem, P. (2004). Of Intractable Conflicts and Participatory GIS Applications: The Search for Consensus amidst Competing Claims and Institutional Demands. Annals of the Association of American Geographers, 94(1), 37–57. doi:10.1111/j.1467-8306.2004.09401003.x Laituri, M. (2002). Ensuring access to GIS for marginal societies. In W. J. Craig, T. M. Harris, & D. Weiner (Eds.), Community Participation and Geographic Information Systems (pp. 270–282). Taylor & Francis. Lemmens, M. (2011). Geo-information. Springer London, Limited. Meredith, T. C., Yetman, G. G., & Frias, G. (2002). Mexican and Canadian case studies of communitybased spatial information management for biodiversity conservation. In W. J. Craig, T. M. Harris, & D. Weiner (Eds.), Community participation and geographic information systems (pp. 205– 217). Taylor & Francis. Mike 2.0. (2013). Big Data Definition. Retrieved August 19, 2013, from http://mike2.openmethodology.org/wiki/Big_Data_Definition Nyerges, T., Couclelis, H., & McMaster, R. (2011). The SAGE Handbook of GIS and Society. SAGE Publications. O’Looney, J. (2000). Beyond maps: GIS and decision making in local government. Esri Press. Okolloh, O. (2009). Ushahidi, or’testimony': Web 2.0 tools for crowdsourcing crisis information. Participatory Learning and Action, (January), 65–70. One Laptop per Child. (2013). Map. Retrieved July 11, 2013, from http://one.laptop.org/map Open Data Commons. (2013). ODC Open Database License (ODbL) Summary. Retrieved April 26, 2013, from http://opendatacommons.org/licenses/odbl/summary/ Opendata.cz. (2013). Proč otevřená data? Retrieved August 19, 2013, from http://www.opendata.cz/cs/node/29 OpenStreetMap Foundation. (2012). OpenStreetMap data license is ODbL . Retrieved February 12, 2013, from http://blog.osmfoundation.org/2012/09/12/openstreetmap-data-license-is-odbl/ OtevrenaData.cz. (2013). Fórum pro otevřená data. Retrieved August 19, 2013, from http://www.otevrenadata.cz/forum-pro-otevrena-data/ Owens, K. D., & Thomson, M. M. (2012). PPGIS Issue. The URISA Journal is the peer-reviewed publication of the Urban and Regional Information Systems Association, 24(2). Pánek, J. (2012). The commercialisation of public data - how does participatory data-mining look on a global scale? In GISSA Ukubuzana 2012 Conference Proceedings. Johannesburg. Pánek, J. (2013). The Commercialisation of Public Data - How Does Participatory Data-mining Look on a Global Scale? South African Journal of Geomatics, 2(3), 231–245. Perkins, C. (2007). Community mapping. Cartographic Journal, The, 44(2), 127–137. doi:10.1179/000870407X213440
Pickles, J. (1995). Ground Truth: The Social Implications of Geographic Information Systems (1st ed.). The Guilford Press. Pickles, J. (2004). A History of Spaces: cartographic reason, mapping and the geo-coded World (p. 233). London: Routledge. Rasched, F. (2011). Twitter/FawazRashed. Retrieved August 28, 2013, from https://twitter.com/FawazRashed/status/48882406010257408 Rød, J. K., Ormeling, F., & Van Elzakker, C. (2001). An agenda for democratising cartographic visualisation. Norsk Geografisk Tidsskrift, 55(1), 38–41. Saylor, M. (2012). The Mobile Wave: How Mobile Intelligence Will Change Everything (p. 281). Vanguard Press. Schuurman, N. (2000). Trouble in the heartland: GIS and its critics in the 1990s. Progress in Human Geography, 24(4), 569–590. doi:10.1191/030913200100189111 Sheppard, E. (1995). GIS and Society: Towards a Research Agenda. Cartography and Geographic Information Science, 22(1), 5–16. Sieber, R. E. (2002). Geographic information systems in the environmental movement. In W. J. Craig, T. M. Harris, & D. Weiner (Eds.), Community participation and geographic information systems (pp. 153–172). Taylor & Francis. Smith, N. (1992). History and philosophy of geography: real wars, theory wars. Progress in Human Geography, 16(2), 257–271. doi:10.1177/030913259201600208 Spatial Information Clearinghouse. (2013). Components of a GIS. Retrieved March 04, 2013, from http://maic.jmu.edu/sic/gis/components.htm Tuček, J. (1998). Geografické informační systémy principy a praxe (p. 438). Computer Press. Tulloch, D. L. (2002). Environmental NGOs and community access to technology as a force for change. In W. J. Craig, T. M. Harris, & D. Weiner (Eds.), Community participation and geographic information systems (pp. 192–204). Taylor & Francis. UNISA. (2013). The leading ODL university. Retrieved July 11, 2013, from http://www.unisa.ac.za/default.asp?Cmd=ViewContent&ContentID=17765 Ushahidi. (2013). About Us, Ushahidi. Retrieved February 12, 2013, from http://www.ushahidi.com/about-us Veregin, H. (1995). Computer innovation and adoption in geography: a critique of conventional technological models. In J. Pickles (Ed.), Ground Truth: The Social Implications of Geographic Information Systems (1st ed., pp. 88–128). The Guilford Press. Vlok, C., & Pánek, J. (2012). CAMP for change in the Bojanala Region of North West Province. In GISSA Ukubuzana 2012 Conference Proceedings. Johannesburg. Vybíral, Z. (1999). Psychologie lidské komunikace. Psychologie Dnes, 10, 18–19.
Warren, J. Y. (2010). Grassroots Mapping: tools for participatory and activist cartography. Massachusetts Institute of Technology. Massachusetts Institute of Technology. Retrieved from http://dspace.mit.edu/handle/1721.1/65319 Weiner, D., & Harris, T. (2003). Community-integrated GIS for land reform in South Africa. URISA Journal, (Figure 1), 61–73. Weiner, D., Warner, T. A., Harris, T. M., & Levin, R. M. (1995). Apartheid representations in a digital landscape: GIS, remote sensing and local knowledge in Kiepersol, South Africa. Cartography and Geographic Information Science, 22(1), 30–44. Wood, D., & Fels, J. (1992). The Power of Maps. Guilford Press. Wood, D., & Fels, J. (2010). Rethinking the power of maps. Guilford Press.
