Římské tábory v Germánii

Ivan Hovorka 2. Bc

Římské tábory v Germánii V letech 12 až 9 př. Kr. probíhala rozsáhlá vojenská akce pod velením Drusa na území východně od Rýna. Na jaře roku 11 př. Kr. táhl územím Usipetů, Tenkterů a Sugambrů podél řeky Lippe a dosáhl až na území Cherusků u Vesery. Rozhodující boje, s Chaty, proběhly v dnešním Hesensku roku 10 př. Kr. Následujícího roku použil cestu údolím Wetterau, prošel územím Svébů a dosáhl Labe. Na zpáteční cestě spadl z koně, zlomil si stehenní kost a zemřel. Drusovy výboje podporují domněnku o systematickém charakteru vojenských operací, jejichž cílem mohlo být vytvoření hranice na Labi. Velení po něm převzal Tiberius a v roce 8 př. Kr. pokračoval v taženích, z nichž už nemáme zprávy o velkých střetech. Velleius Paterculus shrnul tažení následovně: „ Táhl vítězně všemi oblastmi Germánie, a to bez jakýchkoliv ztrát. (...) Podmanil si Germánii zcela, takže z ní téměř vytvořil provincii s povinným odváděním tributu“ (Velleius Paterculus 2, 9,4). 1. ledna 7 př. Kr. salvil Tiberius spolu s počátkem svého druhého konzulátu v Římě okázalý triumf, zároveň bylo v tomto roce rozšířeno pomerium, sakrální hranice města, symbol pro úspěšné rozšíření říše, čímž byl výbojům v Germánii přiznán význam pro celou říši. Po době Tiberiova velení zájem antických autorů o události v Germánii mizí (Wolthers, 2002, s. 40-41) V letech 4 a 5 po Kr. opět upevnil římské panství až za řeku Veseru. V roce 6 po Kr. se vydala dvě vojska, jedno pod velením Sentia Saturnina táhnoucí asi od Mohuče, druhé pod velením Tiberia od Carnunta do nitra Čech, kde se obě vojska měla spojit a vyřešit situaci s Marobudovou říší. Svého cíle nedosáhla kvůli vzpouře propuknuvší v Dalmácii. Situace v Germánii zůstala klidná až do římské porážky v Teutoburském lese. Významným kritériem pro stanovení rozsahu římské moci v Gemánii jsou archeologické nálezy. Zvláště vojenské tábory, dosud objevené v Germánii vymezují oblasti, v nichž operovala římská vojska. (Wolthers, 2002, s. 46) Jsou předpokládány 3 cesty, kterými římská vojska postupovala. První vycházela z tábora Vetera na levém břehu Rýna u Xanten, pokračovala podél řeky Lippe (tábory Holsterhausen, Haltern, Oberaden, Beckunghausen, Anreppen) , druhá vedla z Mohuče údolím Wetterau( Brechen – Oberbrechen, Bad Nauheim, Echzell) a třetí vedla údolím řeky Lahn (tábory Lahnau – Walgirmes, Lahnau – Dorlar, Niederweimar). Chronologii výstavby jednotlivých vojenských táborů a délku pobytu vojáků není možné vždy dostatečně přesně určit. Římský legionář se vedle mnoha dalších dovedností musel naučit opevňovat tábor. Jak píše Vegetius: „..nic totiž není ve válce nad to potřebnější a prospěšnější. Jestliže je tábor správně zbudován, tráví vojáci dny i noci v bezpečí uvnitř valu, i když jsou obléháni nepřítelem, takže se zdá, jako by s sebou všude nosili opevněné město.“ (Vegetuis NVU I, 21) Ke stavbě tábora s sebou každý legionář nesl zákopnické náčiní: motyku (dolabrum, ligo), srp, řetěz, řemen a koš na nošení zeminy. Ve skutečnosti byly při polních taženích, zvláště od 2. století, přítomny speciální stavební jednotky. Opevňování tábora je zobrazeno například na Traianově či Markově sloupu v Římě, dolabra (nástroj kombinující motyku a sekeru, vážící obvykle 1,5 – 3 kg a dlouhý 30 – 60 cm)bývají nalézana v římských táborech, ve dvou případech byla nalezena v hrobech vojáků z augustovského a klaudijského období (Wederath – Belginum, hrob 697, 2215, Haffner 1989)

1

Výběr místa pro tábor Za výběr místa, výstavbu tábora a jeho zásobování zodpovídal praefectus castrorum. Výběr místa pro zbudování tábora popisuje například Vegetius v Nárysech vojenského umění či PseudoHyginus v díle De munitionibus castrorum. „Při vyměřování místa pro tábor nestačí vybrat jen dobré místo, nýbrž zároveň takové, aby nebylo možno najít lepší; takové výhodnější místo, námi opomenuté, by pro nás znamenalo velké nebezpečí, kdyby ho obsadil nepřítel.“ (Vegetius, NVU III, 8) „Tábor má být vždy – a tím více ovšem v blízkosti nepřítele – na bezpečném místě, tak aby byl zárověň zajištěn dostatek dřeva, píce a vody. Také místo musí být zdravé, zvláště počítá – li se s delším pobytem“ (Vegetius, NVU I, 22) Z dalších podmínek zmiňuje nutnost prozkoumat není–li rovina zaplavována či vyhnout se stavbě tábora pod pahorkem, ze kterého by mohl nepřítel vidět či střílet do tábora. Hyginus zmiňuje pět poloh ve kterých je nejčastěji tábor budován: „Nyní co se týká výběru terénu při stanovování vyměřování, na prvním místě jsou ty tábory, které se z roviny pozvolně zvedají do vyvýšeniny... Na druhém místě jsou ty tábory, které jsou položeny v rovině, třetí ty, které jsou na kopci, čtvrté ty, které jsou na hoře, páté ty, které jsou na místě, kde jsou nutně potřeba, pročež se jim říká tábory z nutnosti (necessaria castra).“ (Pseudo-Hyginus: De munitionibus castrorum, 56). Někdy se vybrané místo ukázalo být nevhodným z taktického hlediska nebo jej bylo nutné přemístit z hygienických důvodů: „Není-li náš tábor určen k přezimování a byl-li postaven v letní době jen pro okamžitou potřebu, je velmi užitečné a moudré neponechávat jej dlouho na jednom místě. „Na dlouhu obývaných tábořištích vznikají nevyhnutelně hromady odpadků, které vydávají hnusný zápach a zamořují celé okolí“ (Onasandros, Stratégikos, IX). Před stavbou tábora bylo nutné odstranit porost , stromy a keře, jak můžeme vidět na několika scénách z Traianova sloupu a upravit okolí tábora aby byla zajištěna kontrola okolí a nepříteli znemožněno ukrytí v porostu. ..ať nad táborem neční kopec, ze kterého by nepřátelé mohli útočit nebo pozorovat, co se v táboře děje; ať neleží v blízkosti les, který by ukryl nepřítele, ani prohlubně nebo údolí, přes které by se mohl tajně přikrást k táboru.. (PseudoHyginus: De munitionibus castrorum, 57) Výměřování a tvar tábora K vyměřování tábora sloužila groma/gruma pomocí které se vytyčil zpravidla pravoúhlý systém hlavních ulic, orientovaných podle světových stran, a ulic vedlejších. Základní římskou měřičskou jednotkou je stopa – pes monetalis 0,296 m. Vedle gromy používali měřiči ještě olovnici a lať rozdělenou na 12 dílů. Nález bronzové gromy je znám z kastelu Pfünz nedaleko Ingolstadtu, římský metr je uložen v muzeu v Xanten, reliefní zobrazení známá např. z Pompejí. Tvar tábora má být podle antických autorů většinou pravidelný, čtvercový či obdélníkový: „Délka táborů, jak jen to je možné, má být o jednu třetinu větší než jejich šířka, aby vanoucí vítr osvěžil vojsko. Jak jsem řekl poměr 3:2, tedy například na délku stop 2400, na šířku stop 1600.“ (Pseudo-Hyginus: De munitionibus castrorum, 21)Vegetius připouští i jiné tvary: „Někdy je třeba vybudovat tábor čtvercový, někdy trojúhelníkový, jindy zase polokruhový, podle toho, co povaha místa vyžaduje nebo dovoluje.“ (Vegetius, NVU I, 23)a dodává „Tvar tábora je v podstatě bez vlivu na jeho užitečnost, přece však se za líbivější pokládá takový, který má délku o třetinu větší než šířku.“( Vegetius, NVU III, 8) Jiří Musil rozdělil tábory podle tvaru do tří skupin: I. tábory čtvercového či obdélníkového půdorysu: Engelharstetten v dolním Rakousku, Plank am Kamp, Kollnbrun (z období Markomanských válek), Friedberg – Rederzhausen (augustovské období) II. tábory lichoběžníkovitého půdorysu: Holsterhausen, Lahnau – Dorlar, Lahnau Waldgirmes (všechny z augustovského období) III. tábory nepravidleného půdorysu: Oberaden, Rödgen, Marktbreit Z tohoto rozboru je možné usuzovat na postupné ustálení pravidelného půdorysu tábora. V době Augustově jsou tvary ještě poměrně rozličné, postupem času, počínající v druhé polovině 1. století, dochází k ustálení jejich podoby a k převládání pravidelného půdorysu. 2

Opevnění tábora „Nyní stručněji dokončíme výklad o opevňování tábora a ostatních věcech, které již popsali mnozí autoři. Opevnění letního tábora se zajišťuje pěti způsoby: příkopem, valem, za pomoci cervoli, náspem, zbraněmi.“ (Pseudo-Hyginus: De munitionibus castrorum, 48) Dále rozlišuje dva typy příkopů, hrotitý (fossa fastigata) a punský (fossa punica). Tvar prvního je dle názvu zjevný, druhý má stranu obrácenou k nepříteli strmější či svislou. „Jejich šířka má být nejméně pět stop, hloubka tři stopy. Na vnější straně se má před branami a po celé jejich délce táhnout podobný příkop, který se kvůli své krátkosti nazýval titulum“. (Pseudo-Hyginus: De munitionibus castrorum, 48) Vegetius udává pro šířku a hloubku příkopu více údajů, v první knize Nárysu vojenského umění udává šířku nouzového příkopu devět stop a hloubku sedm stop, šířku řádného příkopu dvanáct stop a hloubku devět stop. Ale ve třetí knize stejného díla udává rozměry shodné s Hyginem. Ve skutečnosti se rozměry příkopu řídily místními podmínkami, velikostí tábora či stupněm ohrožení vojska. „Na bezpečnějším místě se příkop kope jen kvůli disciplíně.“ (PseudoHyginus: De munitionibus castrorum, 49) V archeologických nálezech převažuje hrotitý typ, přestože občas se vyskytne i příkop s jiným profilem. Násep „Jestliže nehrozí ohrožení ze strany nepřítele, vysekávají se ze země drny a z těch se vrší jakási zeď vysoká nad zemí tři stopy..(..) Jestliže hrozí ale větší tlak nepřátel, pak je vhodné opevnit tábor po celém obvodu řádným příkopem..Nad ním se navrší násep z hlíny vyhloubené z příkopudo výšky čtyř stop.Nahoře se do náspu zarazí silné kůly, které vojáci s sebou nosí na pochodu. (Vegetius, NVU I, 24) V jiné části rozděluje opevnění podle situace, v jaké se vojsko nachází.“ Je-li v blízkosti nepřítel, musí se stálý tábor opevnit s větší důkladností a tudíž pracností – a to jak vlétě, tak v zimě. Jednotlivé centurie dostanou od důstojníků odměřené úseky k opevňovacím pracím (..) Z vykopané hlíny se potom buduje násep, který se pro zpevnění země buď prokládá poleny, nebo větvemi stromů nebo se podepře kolovými plůtky. Na náspu se na způsob opravdové hradby umisťují cimbuří a bašty. (..) Ochranu vojáků zaměstaných na budování opevnění zajišťují jezdci a ta část pěšáků, která požívá pro svůj stav té výsady, že je osvobozena od prací.“ (Vegetius, NVU III, 8) Hyginus popisuje val následovně: „Na méně bezpečném místě se má postavit val z drnů nebo kamenů, skály nebo z kamenné drti. Postačuje šířka 8 stop, výška 6 stop a malá záštita. Podobně před branami postavíme val podél titula tak, aby dosahoval až k příkopům..“ (Pseudo-Hyginus: De munitionibus castrorum, 50) Jako ochrana nebo dodatečná ochrana tábora mohly sloužit kmínky se zašpičatělými větvemi (cervoli či cervi), které byly umístěny hustě vedle sebe do valu nebo před opevnění tvořené příkopem a valem. „Cervoli jsou kmínky s větvemi. K těm se uchylujeme, když se kvůli příliš měkké půdě rozpadají drny a ani kvůli drolivým kamenům není možné postavit dostatečně silný val, ani zřídit příkop tak, aby se okraje nebortily“ (Pseudo-Hyginus: De munitionibus castrorum, 51), a v dalším odstavci přidává možnost dodatečného zabezpečení tábora: „Pokud nemáme cervoli a místo je méně bezpečné, opevní se tábor čtyřmi řadami ozbrojenců a v jednotlivých řadách budou hlídky rozestavěny hustěji; a jezdci musejí střídavě objíždět tábor. Na přátelském území jen kvůli udržování discipliny postačí jediná řada ozbrojenců a hlídky se rozestavějí řidčeji“ (Pseudo-Hyginus: De munitionibus castrorum, 52) Takovéto valy, mnohdy zřejmě bez jiných dalších konstručních prvků zapuštěných do náspu, byly zjištěny například na lokalitě Weisenburg – Breitung či Freidberg – Rederzhausen. Tato interpretace může být problematická, neboť badatelé se k tomuto typu opevnění přiklánějí mnohdy v případě, kdy není zachycena jíná konstrukce valu (Šedo 2000, 117). Existence nárožních věží či bašt zmiňovaných například u Caesara „A věží nastavěl po celém opevnění tak, aby byla jedna od druhé vždy osmdesát dvojkroků“ (Caesar, , 72) či Hirtia „dá zbudovat(Caesar) četné tříposchoďové věže a spojit je visutými mosty pokrytými prkny, aby z vnější strany byly chráněny zábradlím z proutí“ (Hirtius, Zápisky o válce galské VIII, 8), je známa u táborů stálejšího charakteru s dřevěnou konstrukcí hradby (Lahnau – Waldgirmes, Oberaden, Anreppen)

3

Brány Dočasné tábory měly většinou čtyři brány, ale výjimkou nejsou ani dvě nebo tři. Hlavní brány porta decumana a porta pretoria byly situovány ve středech stran tábora, a porta principali dextra a sinistra leží zhruba ve třetine strany tábora. Takové rozmístění platí u táborů pravidelného tvaru, u jiných bylo rozmístění bran určeno tvarem tábora a okolím (Šedo 2000, 118). Jiným typem zajištění vstupu do tábora je titulum nebo clavicula (Ostlager nedaleko tábora Haltern), nebo prosté zúžení příkopu v místě brány, předpokládající existenci můstku (Lahnau – Waldgirmes). „Podobně clavicula je zaoblena z vnitřní linie valu, oblouk je veden z bodu uprostřed brány a je otevřen u okraje brány; z tohoto středu vytvoříš proti cestě oblouk ve stejné linii, která odpovídá středu. Potom ve stejném bodě přidáš šířku valu a vykroužíš další oblouk ve stejné linii tak, aby vcházející byli vždy nekrytí a příchozím aby byl zabráněn přístup v přímém směru; a podle tohoto efektu nese název clavicula “(Pseudo-Hyginus: De munitionibus castrorum, 55). Již u dočasných táborů jsou známy brány z konstrukcí z trámů, vyobrazené například na Trajánově sloupu. Nejejdnodušší brány mají pouze věžovitou nástavbu nad vchodem se 4 – 10 kůly, dalším typem jsou brány se dvěma věžemi, které ustupují dovnitř tábora. Složitější typy jsou uprostřed průchodu rozděleny řadou kůlů nesoucích konstrukci brány (Musil 2000, 118). Vnitřní zástavba Základními osami tábora byly dvě hlavní cesty, via praetoria a via principalis, které se vzájemně křížily v oblasti prétoria. Tyto cesty spojovaly čtyři brány umístěné na každé straně tábora – porta praetoria, porta decumana, porta principalis dextra a porta principalis sinistra. Hlavní táborová brána – porta praetoria „má být vždy nasměrována k nepříteli“ (Pseudo-Hyginus: De munitionibus castrorum, 56) Další důležitou cestou je via quintana, která je rovnoběžná s via principalis a je umístěna blíže k porta decumana Celý tábor pak byl protkán sítí menších cest, které tábor rozdělovaly na poměrně pravidelné okrsky a umožňovaly snadný a rychlý pohyb po táboře (Pseudo-Hyginus je nazývá viae vicenariae), který se tak svým rozložením podobal městům. Ústředím tábora (i když obvykle ne středem) bylo okolí prétoria, v jehož blízkosti se nacházelo fórum a kvéstorium (quaestorium – stan kvéstora) a podél via principalis také stany legátů a tribunů. Na zbytku plochy se nacházely stany legií a pomocných sborů. „Uvnitř tábora, nyní již obehnaného valem, se jako první ukládají na určených místech odznaky; nad ně totiž není vojákům nic posvátnější. Hned potom se upravuje hlavní stan pro vojevůdce a důstojníky jeho štábu, pak stany pro tribuny..Potom je v táboře určováno místo pro stany legiím a pomocným sborům, pěšákům i jezdcům podle jejich hodností.“ (Vegetius, NVU III, 8) „Nyní si popíšeme stavbu stanů výše zmiňovaných kohort. Jeden stan zabírá 10 stop, k nimž se po jeho napnutí přidají další 2 stopy, pojme 8 lidí.“(Pseudo-Hyginus: De munitionibus castrorum, 1). Dále se zmiňuje o rozdělení vojska uvnitř tábora: „Legie, protože jsou nejvěrnějším vojskem v provinciích, by měly postavit své stany u valu, aby jej chránily, a aby svým počtem udržovaly vojska spojeneckých národů uvnitř této hradby ze svých těl“ (Pseudo-Hyginus: De munitionibus castrorum, 2). A pokračuje dlouhým líčením rozmístění jednotlivých složek vojska. V dočasných táborech bylo vojsko ubytováno v kožených stanech (papilio), jejichž existence je doložena pouze nepřímo nálezy stanových kolíků. Vzhled stanů lze rekonstruovat na základě výjevů na Traianově sloupu (scény VII, XII, XIII, XVIII etc.) a sloupu Marka Aurelia (scény VIII, XVI, XIX etc.). Stan byl sešit ze čtvercových a obdélníkových kůsů kůže napnutých provazy a v zemi zakotvenými pomocí dřevěných či kovových kolíků. Rekonstruovaný stan vážil i s kolíky 39,5 kg (Junkelmann 1994) Zřejmě již na sklonku republiky byly nad stany budovány lehké dřevěné přístřešky (hibernacula). Jejich výstavba má větší opodstatnění až na sklonku republiky, kdy Marius, Sulla, Pompeius a Caesar již na zimu nerozpouštěli vojsko (Šedo 2000, 120). Hibernacula zjištěna například v táborech Haltern, Oberaden, Dangstetten, Rödgen. Pro tábory delšího trvání se předpokládá konstrukce staveb z hrázděného zdiva. Vlastní stěny měly proutěnou 4

výplň, pokrytou lepenicí, mnohdy nalézanou v přepálené podobě s otisky prutů, dalším materiálem používaným při stavbě budov či hradeb jsou nepálené cihly. Pro stálé tábory jsou typické rovněž různé hospodářské budovy; dílny, výrobní okrsky, skladiště, nemocnice „abychom podobně věděli, kolik hemistrigií se vztyčí. To je počet jednotek s prostorem nemocnice, veteriny a dílen, které jsou společně spočítány na 600 lidí“ (Pseudo – Hyginus, 35). V táboře Anreppen doloženo množství skladišť, možná sloužil jako zásobovací základna. V táboře Lahnau - Waldgirmes doloženy kusy strusky, pece na vypalování keramiky a nálezy různých řemeslnických nástrojů, Haltern, Beckinghausen.

řeka Lippe Oberaden K nejranější fázi výstavby patří tábor Oberaden u Dortmundu. Dendrochronologicky datován mezi léta 11 a 8/7 př. Kr (Wolthers, 2002, s. 47), mohl by tedy být táborem, který dal Drusus založit na konci tažení v roce 11 př. Kr. na soutoku řek Lippe a Elis „ Drusus.. proti nim vybudoval pevnost na soutoku řek Lupia a Eliso, a další na území Chattů na břehu Rýna. (Cassius Dio 54, 33,4). Objeven roku 1905. V letech 1995-2006 zde byla zkoumána jihozápadní část via principia, budovy západně od via pretoria, jižní a severní brána a část valu v severní části opevnění. Tábor se rozprostíral na mírné vyvýšenině, měl tvar sedmiúhelníku s délkou přes 680 metrů a šířkou 840 metrů. Plocha činila cca 56 ha. Pod vlivem předchozích výzkumů z let 1906-1914 se soudilo, že většina plochy nebyla zastavěna pevnými budovami. Tato domněnka je alespoň na dosud zkoumaných plochách vyvrácena. Výzkumem bylo zjištěno, že velitelská budova nebyla postavena v centru tábora, ale jižně od via principalis. Velitelství mělo rozměry 94x103m, hlavní vchod ležel na via principia, před kterým byla pravděpodobně velká předsíň, jejíž existenci nelze kvůli pozdějším zničení archeologicky identifikovat. Vnitřní dvůr měl rozměry 82,5x77m a na třech stranách, byl 5m široký portikus, na severní straně zdvojený. Lze zde identifikovat i základy baziliky. Dále je zde 9 prostor o rozměrech 8x8m sloužících různým účelům – soudní dvůr, svatyně pro uložení praporů.. Mezi principiem a jižní branou, po obou stranách via pretoria, stály obytné budovy. Na domě u jihovýchodní části via pretoria lze dobře sledovat způsob výstavby domů. Nejdříve byl postaven atriový dům o rozměrech 22x23,5 m, ke kterému byl připojen peristyl o rozměrech 25x24m, poté byl ještě na západní straně rozšířen několik místností… V bezprostřední blízkosti jižní brány stál další komplex budov, tvořený obytnou částí a přiléhajícím peristylem se zahradou. Obytná část měla 39x29m, vchod ležel na via pretoria. Za vchodem bylo zhruba čtvercové atrium, samotná budova pak byla tvořena několika místnostmi (ložnice, spižírna..) Tyto budovy představují typickou italskou vilovou architekturu a realizují představu komfortu bydlení a sloužily jako ubytování pro vysoké důstojníky. Na severní straně tábora probíhal průzkum brány a opevnění. Příkop zde byl cca 6m široký a 2,4m hluboký, vedle zbytků zdi byly nalezeny základy věže. Tábor byl zřejmě opuštěn roku 8/7 př. Kr. a zapálen, aby nemohl být dále systematicky používán (Wolthers 2002, s. 49) Haltern Nálezy mincí, terry sigillaty a spon dokazují, že tento tábor byl založen později než tábor Oberaden(možná 5 př.Kr.). Nelze určit, zda se jeho existence překrývá s táborem Oberaden, nebo zda byl postaven po jeho zániku. V tomto táboře bylo doloženo několik vojenských objektů, které byly částečně postaveny po sobě. Nejstarší je zřejmě kastel na vrcholu hory sv. Anny, objeven byl také přístav se základy přístavních objektů. Nejdůležitější je hlavní tábor, jehož výstavbe byla rozčleněna do několika stavebních fází a v poslední fázi měřil zhruba 18 ha. Hlavní tábor měl zhruba pravoúhlý tvar a nacházel se na vyvýšenině nad řekou Lippe. V komplexu tábora byla zpracovávána terra sigillata a železo, v poslední fázi je zřetelné množství velitelských budov, takže je možné uvažovat o správním centru. Zajímavá je i přítomnost civilního obyvatelstva, jednoznačně doložená římskými náhrobky podél hlavní příjezdové cesty.(Wolthers 2002, s. 49-51) 5

Anreppen V letech 1995-2004 probíhaly další výzkumy v areálu tábora Anreppen, zaměřené na jeho jižní část. U jižní brány bylo nalezeno velké skladiště a na severní straně via principalis seskupení menších skladišť. Dále byly na jižní straně via praetoria nalezeny domy pro centuriony s přilehlými ubikacemi pro mužstvo. Jejich dispozice je srovnatelná s tou v táboře Oberaden. U východní brány stálo nejméně 6 skladišť oddělených od zbytku tábora palisádou s dvěma branami. Všechna skladiště u jižní a východní brány byla stavěna typickým způsobem bez průběžných základů. Stavby stály na jednotlivých kůlech s podlahou nad zemí. Zvláštnost skladišť nalezených v tomto táboře spočívá v množství těchto budov..tábor byl zřejmě zásobovací základnou pro operace dále na východě. Už při výzkumu v roce 1969 narazil A. Doms při jižní straně tábora na odlišný hrotitý příkop, další byl nalezen západně od skladišť na via praetoria. Tyto příkopy naznačují přítomnost jiného vojenského zařízení neznámé velikosti a zatím bez chronologického zařazení. K dataci tábora Anreppen posloužily dubové fošny z jedné ze studní a latríny, datované do roku 5 po kristu výše. Toto datum odpovídá tažení Tiberia v letech 4-5 po Kr. Tábor byl zřejmě zrušen po skončení tiberiovy kampaně, kdy ztratil, coby centrum zásobování jednotek operujících v této oblasti, svůj význam. Možné je i stažení vojáků z oblasti kvůli propuknuvšímu panonskému povstání. řeka Lahn Lahnau – Waldgirmes Tábor objevený díky rozsáhlé geofyzikální prospekci leží na severním břehu řeky Lahn o rozloze cca 8 ha, v jeho středu byly poprvé ve vnitřní Germánii nalezeny kamenné základy římských staveb. Navíc jsou v celém objektu stopy po civilních aktivitách – kusy strusky, pece na vypalování keramiky a nálezy různých řemeslnických nástrojů.. Zbraně a drobné předměty typické pro vojsko jsou mezi nálezy zastoupeny velmi slabě. Civilní nálezy pocházejí jak ze středomořské oblasti (stříbrné deskové spony vykládané sklem, skleněné perly a další) tak z domácího prostředí (hrubá germánská keramika zastoupena cca 20%) což lze interpretovat jako důkaz mírového soužití Římanů a místního obyvatelstva. Atriové domy, taverny a zejména stavba (forum pozdní republiky/raného císařství) o ploše 2.200m2 jejíž tři křídla tvoří prostorný dvůr a severní část je uzavřena velkou halovou stavbou – basilikou? – jasně ukazuje na civilní funkci celého komplexu. Ve středu fora zřejmě stála bronzová socha, doložená přibližně 160 fragmenty, která byla původně pozlacena, zobrazující císaře Augusta. Další výzkumy odhalily jednoduché brány – západní a východní – každá se dvěma postraními věžemi. Tábor byl založen v na přelomu letopočtu a opuštěn roku 9 po Kr. Proti pozdějšímu datu opuštění mluví nedostatek vojenských staveb a nálezů.

6

Literatura: Becker, A.: Die Wetterau un die Lahntrasse. Stand der arachaölogischen Forschungen, In: Bodenaltertümer Westfalens 45 Kühlborn,J. S.: Zum Stand der archaölogischen Forschungen während der Jahre 1996 bis 2006 in den augusteischen Lippelagern, In: Bodenaltertümer Westfalens 45 Musil, J. 2000: Dočasné římské tábory v literárních archeologických pramenech, In:Studia Hercynia 4, Praha Šedo, O. 2000: Poznávání krátkodobých táborů římské armády v barbariku na sever od Dunaje, In: Studia Hercynia 4, Praha Wolthers, R. 2002: Římané v Germánii, Praha Prameny: Gaius Julius Caesar, Válečné paměti, Praha 1972 Hirtius, Válečné paměti, Praha 1972 Flavius Vegetius Renatus, Nárys vojenského umění, In: Antické válečné umění, Praha 1977 Pseudo-Hyginus, De munitionibus castrorum http://www.stoa.org/trajan/index.html http://www.home.karneval.cz/0353861801/pages/articles/pshyginus/pshyginus.html

7