i

m

ü

394.2

/

KRETZ.

5I9V/ÍCKÍ DEN. yroníNK/i N4 N^RÖbOFISNÖVl A JUBILEJNÍ

50K0LSK0M SLAVNOST ĎNE

5.

CERVENQE 1322

V UHERSKÉM HR/lbISTl KON/INOM.

N/ÍFS4L

rR4NtlSEK KRETZ.

^ PkK .

i

I

I

301840 OKRESNÍ KNIHOVNA v GOTTWALDOVÉ

1

SLOVÁCKY DEN, UPOMÍNKA NA NÁRODOPISNOU A JUBILEJNÍ SOKOLSKOU SLAVNOST DNE 5. ČERVENCE 1922 V UHERSKÉM HRADIŠTI KONANOU. ip:

NAPSAL

FRAI^T^^EK

KNIH. F.BARTOŠE ZLÍN

tj

KNIHOVNA OKRESNÍ V GOTTWALDOVĚ

N 301840

^

K rázovitosti Slovácká těsně přiléhají staré zvyky, obyčeje, zpěvy a tance.

V těchto

dosud Zachovalých zbytcích minulosti obráží se povaha slováckého lidu. Byla by věčná škoda, kdyby lid zapomněl na svou minulost a kráčel po dráze bezbarvé přítomnosti. Dnešní den předvádí nám z bohaté řady zvyků některé nejvýznač nější, z nichž poznáme původní ráz slo váckého lidu. Zdá se nám, že zapadli jsme do minúlosti a ozVe se v nás touha a přání, aby tyto zvyky zachovaly se na Slováčku trvale. Nikde jinde nesetkáme se již s tak vzácným ohlasem minulosti. Chceme, aby předvádění těchto zvyků se zde co rok opakovalo, zapomenuté oživo valo a tak k udržení starých pamětí se přispívalo.

V UH. HRADIŠTI,

5.

července 1922.

SLOVÁCKÝ DEN, „Slovácký den“ je obrazem krojů, zvyků, obyčejů, zpěvů a tanců, jež mají dosud Zachovalou ozvěnu minulosti. Litu jeme arci všickni, že to, co dnes na našich

slavnostech vidíme, více po většině nežije. Jenom tu a tam jsou udržovány zbytky starých tradicí a je účelem dnešní slav nosti ukázati světu a také slovácké mlá deži, jak na Slováčku kdysi bývalo, než přišla móda a původní ráz nám zničila na vždy. Ale přese všecky přívaly cizoty a moderních poruch zůstávalo jediné Slo vácko neochvějné, pevné, odolávalo po dnešní dny vytrvalým příbojům, jež usi lovaly o zničení starého rázu kroje a všeho ostatního, co zde z minulosti zůstalo za chováno. Slovácko je naší chloubou, vždyť je jedině národopisně Zachovalou oblastí v naší vlasti. Co jinde dávno pobledlo, zde dosud je téměř v plnéin květu a není naděje, že se neúprosné, zžíravé módě tak brzo podaří sežehnouti nám tyto vzácné květy.

Tento národopisný ostrov má nesmírný kulturní význam, V této dosti značné obla sti poskytnuta je odborníkům možnost studovati naše národní bytí, naše umělecké rázovité tvoření a starou kulturu, která

zřetelně prozařuje z lidových xrniěleckých rázovitých prací. Zde ještě dnes lze nahlédnouti do lidové umělecké duševní

zde možno stopovati vývoj uměle ckého tvoření, lidový sloh a “vkus. Do této tvorby nezasáhla moderní kultura, lidový tvar zůstal nedotčen a zachován v pů vodní podobě. Dnešní splošnělá, bezbarvá doba, kdy všecko ovládá tovární výroba a všecek svéráz je vyhlazen, usiluje ovšem dílny,

0 srovnání všeho, co se vymyká z rámce všeobecnosti a všednosti. Také národní kroj je dnešní módě trnem v očích. Proto obdivujeme statečnost našeho venkova, že nedbá světového velení a vzdor všem nástrahám a námluvám módy nedá se

—

na splošnělou rovinu, Slovácko dnešní je nepatrným zlomkem bývalé roz sáhlé krojové oblasti moravské. Bývala svésti

Morava pestrou krojovou zahradou, kde všecky kmeny: Slováci, Hanáci, Va kdysi

Horáci, Zálešáci, Záhoráci, Horňáci 1 Doláci nosili malebný národní kroj, Z té velké oblasti zachovalo pouze Slo

—

laši,

vácko svou krojovou zovitost není

rázovitost.

jednotnou, nýbrž

Tato ráje

roz

vrstvena na mnoho zajímavých variantů. Hlavní typy jsou: kroj Uh, Hradiště, Uh. Ostroh a Veselí s okolím, kroj na Uher. Brodsku, kroj horňácký, kroj velecký,

lanžhotský, kroj kyjovský. Každý z těchto krojů má několik odstínů, jichž je 28, Rozdíly krojové jeví se ve vyšívání, ve vázání šátků a v různosti šacení. Nej kroj

podstatnější součástkou krojovou je vy šívání, které až po dnes se udržuje hlavně na rukávcích, na hrncích a zástěrách. Ně který kroj zdá se na první pohled ob

dobný

s

druhým, ale

při bedlivějším

po

zorování uvědomíme si důkladné rozdíly a bylo by těchto rozdílů mnohem více, kdybychom šli až do podrobností, nebof jsou to někdy pranepatrné odchylky, ale pro určitou obec přece příznačné, jež se

A

dále udržují nezměněné, každá obec je hrda na svůj kroj a nedopustí žádného sblížení s krojem sousedním. Panuje tu jakási pýcha i řevnivost a právě proto zachovává se všude původní typ, aby ne nastala krojová splynulina. ke kroji těsně přiléhá i povaha lidu, Lid je bodrý, ohnivý, prudký. Také v řeči nalezneme dosti pozoruhodných odchylek. Ale ze všeho, co tento kraj poskytuje, neodolatel ným kouzlem působí malebnost a pestrost kroje, která každého návštěvníka cizince

A

uchvátí. Kroj je zajímavý svým složením, slohem, vkusností, vyšíváním a mnoho stranností, kteráž se jeví v četných varia cích součástek krojových a vyšívám. Jako

každý národní

kroj, svůj vlastní sloh, své

má

i

slovácký kroj

původní součástky, které se liší od všech ostatních, ale za padají do rámce krojů slovanských kmenů. Vynikají rázovitým slohem i původním

uměním, které podnes v neporušené přes nosti se zachovává. Od původního kroje,

jaký se nosil za starodávna, lze pozorovati některé. odchylky, ale celkem ráz

Velká.

kroje slohově byl zachován. Kroj je dvojí: sváteční a na všední dny. Muži nosí v ne děli a svátky šňůrované soukenné noha vice, které zapadají do vysokých bot.

Sukno

8

je

dle

povahy kroje v různých

barvách, někde tmavé, tmavomodré, světíemodré, červené, žluté, nohavice po většině jsou šňůrami ozdobeny. Na hlavě nosí zdo bené klobouky, beranice, v zimě nosívali schořovice a vydrovice. Suhaji zdobí klo bouky a beranice kosírkem a šňůrami. Ko šile jsou zdobeny původním vyšíváním a

Kožuch.

mají buď otevřené rukávy a nebo vespod úzké. Přes košili obléká se kordulabud sou

kenná nebo hedvábná. Soukenná kordula bývá zdobena červeným nebo modrýrti šňůrováním, někde je poseta žlutými nebo černými knoflíky. Starší osoby nosí fla nelové lajble bílé, černé nebo šedé, dle okrsků krojových,

V

zimě oblékají ko9

žuchy, jichž je celá řada variantů, různi cích se fbarvou, střihem i výzdobou. Ochranou proti dešti a zimě je halena, která rovněž má mnoho odstínů. Bývalé kabáty, mentýky již se nenosí. Ve všední dny je kroj prostý odpovídající zeměděl skému zaměstnání, je pohodlný, pro práci určený. IMuži nosí konopné široké gatě, které někde dávají do holínek u bot, ně-

—

Halena.

kde

visí

volně,

ke gatím nosí se modrá .

někde vyšívaná, jinde barvenickým vzorkem potištěná, košile je pouze jednoduše vyšita. Kordulka je obyčejně obnošená a v parnu se vůbec nenosí. Ženský kroj je zvláště malebný a nád zástěra,

—

herný. Na hlavě nosí šátky turecké, jiebo bílé, vyšívané, někde šatky i čepce. Šátky turecké v neděli a ve svátky jsou uměle vázány a někde různí se vázání šátků vdaných žen od svobodných. Vázání šátků 10

má mnoho

variantů dle krojových růz ností, Někde vážou šátky pod bradu, ně-

Kunovický

Typ

z

typ.

Hroznové Lhoty.

kde zvláštní ústroj „rožky“, někde šátky pěkně vyšívané. Nejzajímavější a nejumě lečtější ozdobou hlavy je „pentlení“ ne11

věsty a družiček o svatbě, které rovněž se vyskytuje v četných variantech. Na rukávcích si dávají nejvíce záležeti, jsou různých tvarů a vynikají vzácným vyší váním. Tímto vyšíváním různí se kroje, každý krojový okrsek má jiné vzory. Kde nenosí vyšívané rukávce, mají pěkně

—

vyšité

hmce buď jednobarevné nebo pe

stře vyšívané.

Kordulky jsou rozmanité

:

Jarošovský typ.

hedvábné, brokátové, soukenné, jsou růz ného střihu i ozdob. V zimě nosí flane lové kabátky. Na Slováčku nenosí uza vřených sukní, nýbrž jenom poloviční. V neděli a ve svátky nosí bílé vrapované

—

někde i žluté, Fjertochy mají nahoře pěkně vyšitou formu. (skládané) fjertochy,

Někde nosí krátké sukně, kanafasky různé barvy.

Na předu

fjertůšek (zástěrka) hedvábná, nebo atlasová obroubená kraj kou anebo bez obruby, někde nosí čemo12

je

modrý vyšívaný

fjértůšek

vespod uza

■— V zimě nosí flanelové vřený krajkou. lajble, kožuchy, někde i haleny, Obouvají boty, čižmy, v novější době střevíce. Ne věsty a úvodky nosí vzácně vyšívané plachetky, úvodnice, rovněž v různotva-

Kroje z Uh. Ostrohu a Velké.

rech.

Zajímavé

Svobodné nosí

je

také

splétání

vlasů-

cop ukončující vespod, pestrou pentlí, vdané copu nenosí, nýbrž dle povahy čepců a vázání šátků mají vlasy spleteny. Malé děti nosí na hlavě gargule. 13

Utěšené barevnosti a bohaté pestrosti krojové odpovídá také slovácká domác nost, Na slováckých dědinách kynou nám v ústrety pestře pomalované chalupy, okna obroubena jsou malovanými květy

v živých barvách, útulně vyzdobeno

je

žudro a vejdeme-li do síně a odtud do

Žudro v Mařaticích.

nové malování, zcela původní, bez šablony, nás překvapí. A tyto malby se často v roce obnovují, aby byly stále svěží. I v tomto směru lze pozorovati neobyčejnou tvůrčí uměleckou sílu slo váckých žen a dívek, která se stupňuje v malování velikonočních vajíček. Kdysi byly malovány velmi rázovitě modlitební světnice,

knihy a kancionály od venkovských kan torů, v nichž lze rovněž individuální směry postřehnouti. A tak všude na slováckém venkově prokmitá rázovité umění, místy hojněji, někde vybledlo. Není divu, že během staletí, kterými rostlo a sílilo umění v lidu, podroben byl kraj četným pohro mám, že hned zvedaly se vlny tvořivé

do výše, hned zase klesaly, že vtíraly se do kraje zžíravé proudy, rušící pevné rá

zovité stavby domácí, že mnohé pohltila kultura a přesila tovární velkovýroby.

Jak divukrásný to byl za dávných dob obraz, kdy na Moravě všecky kmeny no sily svůj vlastní národní kroj, kdy po domácku kvetlo umění, po předcích zděděné, kdy rozezvučela radostná píseň při ho dech, svatbě, muzice a přástkách, kdy barevně zvlnila se náves za nedělního a svátečního dopoledne! Všecky kmeny odložily tento zděděný vzácný skvost, odumřelo snad na vždy národní umění a

—

všecko, co kdysi bylo ratolestí samorostlého kmene selského lidu. Někde nezů stala ani ozvěna po oné slavné minulosti a jsme rádi, že naše Slovácko až po dnes mnoho z dávných dob zachovalo, Vedle národního kroje zachovalo nám Slovácko původní nářečí, zvyky, obyčeje, Mnohé zvyky pověry, tance a zpěvy. mají pradávné tradice, snad až z pohan ských dob. Avšak během věků se tak pozměnily i zkomolily, že dnes velmi těžko dopátrati se pevného původu. Mezi

—

nejstarší

zvyky náleží

zajisté

„Jízda 15

—

králů“, „obřad králů svatodušních“. Jezdci mají bohatě zapentlené koně stuž

kami, mimo to zvučí zvonky i rolničky. Král a jeho dva pobočníci mají ženské šaty. Král drží mezi zuby růži po celou dobu jízdy, nemůže tedy mluviti, ruce má v boky opřeny a pobočníci drží za pentle jeho koně a mají vytaseny šavle, Všickni tři jedou na bělouších. Přední

Jízda králů.

část jízdy

vyvolává začínajíc nevysvětli telným slovem „Hýlom“. Na konci jízdy jsou vyběrači, kteří dostávají různé dárky i peníze. Jezdci jsou přepásáni stuhami a mají praporce z tureckých šátků. Před každým domem poví nějaké případné verše žertovné i pichlavé, na př.:

Před týmto domem stoja dvě lípy a v něm děvčátka jsou jako kvítí, 16

Před týmto domem strakatá kráva, je tam děvečka velice Ihavá a j. Vyvolavači bývají často velmi pohotoví jak v nápadech, tak í ve veršovnictví, že se obecenstvo nejednou důkladně roze směje. Jízda králů vrcholí v „honění“

krále, Setkají-li se totiž jízdy z okolních

vesnic

nastává divoká

ve které

jízda,

Svatba.

usilují jedni

druhým zajmouti

—

krále.

Na

konec bývá muzika. Jízda králů byla dříve u nás, na Slovensku, na Hané i v Cechách obecnou, zahynul však tento zvyk, neboť byl od úřadů zakazován, Jenom na Slováčku až podnes můžeme ho spatřiti o svatodušním pondělí v mnoha

—

knihovna okresní v GOTTWALDOVil

1

17

obcích v původním rázu. Rozmanitými zvyky a zpěvy, říkáním i žerty doprová zena je slovácká svatba, která po dnes zachovala svůj zpestřený původní ráz jako důležitá radostná, veselá, hýřivá událost rodinná. Svatba je velikou udá lostí v obci, neboť se slaví obyčejně s ne obyčejnou nádherou a súčastní se jí téměř celá obec. Svatební šat je zvláště nád herný a vyniká zejména vzácným vyšívá ním. Svatbu předchází námluvy a zvaní,

—

Den před při je zvláštní říkání. svatbou chystá se svatební koláč, syrec, čemž

který dříve dávala nevěstě kmotra. Tyto koláče jsou zvlášť uměle vyzdobeny a bývají ohromných rozměrů. Koláč veze se nyní od ženicha k nevěstě. Při sva tební hostině hází se do koláče peníze, při čemž se střídají žertovné průpovídky. Účastníci svatebního průvodu jsou nád

—

herně oblečeni, zvláště pozoruhodné je malebné „pentlení" nevěsty a družiček. V čele svatebního průvodu kráčí hudba, za ní mládenci s družičkami, pak ženich a nevěsta majíc přes sebe úvodnici, pak rodiče, družba a svatební hosté. Při tomto průvodu se radostně výská a střílí z pi stolí. Po církevních obřadech v kostele odebere se průvod k nevěstě, kde je ho stina. Někde před hostinou jdou do ho stince, kde se tančí. Při hostině se hojně řeční, hází do koláče a na konec dává se výslužka. Nato nastává čepení nevěsty. Až dosud měla nevěsta vlasy spletené v cop, po svatbě vezmou ji vdané ženy 18

—

mezi sebe a spletou vlasy pod čepec. K svatebnímu veselí pojí se dle místních zvyklostí ještě další obřady, neboť svatba trvá několik dní. Na Lanžhotsku stínali kohouta, na Kyjovsku kradli různé před-

Nevěsta

z

Kunovic.

měty hostům, které prodávali a za peníze

pořídí si mládenci snídaní, jinde provádí se mužská a ženská robota, ženy holí

mužské, muži umývají náčiní, leští boty a jiné. Závěrkem bývá jakási maškaráda provázená nevázanou veselostí, je to sku19

maškaru ve slá mě zatočenou, kterou vozí po dědině a na konec ji do louže vyvalí. Staré ženy a vdané dostanou se k slovu teprve až se stěhují peřiny od nevěsty k ženichovi. Peřiny si naloží na vůz a ženy s lahvemi plna, která „honí kota“,

sladkou kořalkou výskají a zpívají. Potká je žid, který od nich duchny ku puje, ale dostaví se ženich s družbou, který peřiny vyplácí za ujednané peníze a celá fůra složí se k ženichovi, V neděli na to jsou ještě „popravky“ u nevěsty pro nejužší příbuzenstvo, (Bližší popis viz spisek: Slovácká svatba, napsal Fr. Kretz a vydal A, Kiessw^etter v Uher. Hradišti), V masopustě se mládež dokonale vybouří, což se zvláště v ostatky, v poslední dny masopustu vyvrcholuje v ostatkovém bujarém průvodu f a š a n k á ř ů. Je tu radosti, ale i hojně smutku u děvčat, která se nedostala pod čepec, ta si vzdychne: „Přemilé ostatky, už vás tady zas mám, loni jsem se nevdala, letos se zas nevdám. Letos bych se vdávala, už mne žádný nechce“, Závěrkou ostatků je průvod chasy a stárků. Vezmou opentlenou láhev s vínem, rožně (dřevěné šavle), na které napíchají slaniny a za zpěvu a v průvodu hudby obchází dědinu. Mládež drží se kolem krku a notuje: „Aj gajdošu s gajse

—

sa nad nama. Avšak já sa smiluju, až si gajdy naduju“. Píseň stihá píseň, hudci nestačí doprovázeti.

dama,

U

aj smiluj

—

každého domu nová píseň, Z domu vychází hospodář, kterému zavdají z láhve 20

a on

něčím podělí. Když průvod celou ves oíjejde, navrátí se do hostince, kde se fašank uzavře selským tancem. Bývalo zvykem oslavovat! ukončení žňových prací slavností, které se říká obžiríky nebo do žatá. Zvláště za dob roboty a poddanství byly obžinky pře slavné, Na robotní dožatou na panství dostavila se každá poddanská obec, při vezli nádherně upravené věnce z obilí v různých tvarech a pentlemi ozdobené. Každá poddanská dědina dostavila se s hudbou, chasou, tanečníky a tanečni cemi, zpěváky a zvláště s vynikajícími šikovnými lidmi, kteří dovedli obecenstvo, je

milostivou vrchnost obveseliti. Průvod sestával ze seců, ženců s kosáky, hráblemi, vidlemi a jiným hospodářským nářadím, V průvodu nesli věnce z obilí zvláště

a za zpěvu zastavili se před zámkem, kdež se zpívá, tančí a provádí různé zá

bavy, konají se i všelijaké závody, při čemž byli závodníci odměňováni. Jsou pamětníci, kteří po dnes vypravují, že gajdoš z Tvarožné Lhoty tak se svým uměním na gajdy před panstvem vyzna menal, že byl osvobozen od roboty a byl panstvem podporován až do své smrti, Dožatá na dědině obdobně se koná. Ženci vejdou do hospodářova domu, jedna při stoupí ke stolu před hospodáře a pronáší mu a hospodyni přání propletené i vtip ným říkáním na př,: Hospodářů milý, už jsme vám požaly sto lánů ječmeňa, co byste ho měli do samého hřebeňa, aneb 21

sto lánů ovsa,

hospodářů hopsá, aneb sto

lánů hrachu, abyste při tom neměli strachu. Aby vám požehnal tolik měřiček, kolik je v tom věnečku zrneček, tolik teliček, kolik má husička péřiček, a vy abyste nám dal tolik másů, kolik je v tom věnci klasů atd. Věnec posadí žnečka hospodáři

na hlavu, anebo položí na stůl. Hospodář pak věnec umístí na význačné místo, kde zůstane až do příštích žní. Na konec jsou ženci pohoštěni, gajdoš gajduje a ženci zpívají a tančí.

Pravá veselost rozvíří se o hodech. Dávno před tím vysmýčí se celá ves, do my se obličují, malují, v kuchyni se peče o překot, vždyť přijdou příbuzní a hosté, na návsi postavena máj a sjíždí se pernikáři, staví se kolotoč pro mládež a celá ves je v radostné náladě. Na hody do staví se mládež i ze sousedních obcí, neboť hody na Slováčku nejsou současně, nýbrž řídí se, který svátý je patronem kostela a v neděli na to konají se hody. V hodový den seřadí se chasa v čele s hudbou jde pro svého stárka. Na to jdou k máji, kde je zahájení hodů dle místních zvyklostí starým tancem, který provádí jenom chasa. Cizím hostům při píná se rozmarýn a zavdává se víno pří chozí sousední chase. Na to k večeru rozproudí se tanec všeobecný na více mí stech,

Druhdy

při

hudbě předstoupil

ta

nečník před muzikanty a zanotU některou píseň, kterou první houslista zachytil a po něm ostatní hudci. První hudec, primáš, 22

musel býti dokonalým znalcem písní, aby nebyl přiveden do rozpaků. Obzvláště

hodně starou píseň, aby hudec nevěděl kudy kam. Také gajdoš melodie předzpěváků zachycoval. Průvod k písni pořídili si kontráši dle své hudební schopnosti. Starých nástrojů a hudebníků na gajdy a cymbál už zřídka uvidíme, hudba se poměštUa, převzala totiž moderní hudební nástroje a tím se i celý ráz tanců změnil, Málo kde jsou smyčcové nástroje, všude ovládá turecká muzika^ trompety a klarinety, už se nepředzpěvuje, hrají se městské tance a na selské staro dávné tance se zapomíná, S hudbou za padá i píseň. Ještě cikáni mají cymbál, jindy býval cymbalista a gajdoš v každé dědině. Zpěv, hudba a tance byly nerozlučitelně spojeny, jak se jen článek vy staří

tanečníci zanotovali

všecko ostatní také se odmlčelo. A je to škoda. Dnešní břeskná hudba nehodí se jako průvod k něžné lidové písni, která po většině pohybovala se ve staré tónině a mohla býti pouze hudci jemně doprovázena. O hodech tedy tu a tratil,

tam vyskytují se

ještě staré tance, zvláště

starosvětský „odzemek“, který býval nejen

u

na Slovensku a na Valašsku obecným. Na starých obrázcích na skle zobrazen jest Janošík, jak tančí odzemek. Je to sólový tanec, při kterém tanečník skáče do výše. Dosud se tančí ve Velké, Nové Vsi a v Lanžhotě, Vedle odzemku je ještě více starých tanců na Slováčku (hodový v Březové, jatelinka, vrtěný, panás, ale

i

23

lícový, holúbek, zbojnický, sedlcký a

j,)

Velmi zajímavý je fašankový tanec me čový „pod šable“ zvaný, který kdysi byl obvyklým po celém Slováčku i Slo vensku a náleží mezi starobylé naše zvyky, „Pod šable“ tančí dnes pouze skupina šohajů, kteří mají dřevěné šable a při ianci jimi nad hlavou šermují a při tom všelijak se proplétají. Jako všecky staré slovácké tance, také i tento tančí se na jednom místě v malé prostoře.

Zvláštním starým zvykem je nositi „p r áv o“. Stárci s chasou sejdou se v domě, kde je uloženo „právo“ {právo je zvláštní odznak zhotovený z pentlí, prostředkem se pro strčí šable, která nahoře koncem vyčnívá, vespod se drží „právo“ za rukověť šable) a jdou s hudbou k starostovi obce. U sta rosty se ohlásí a žádají o povolení taneční. Na ten den odevzdá jim starosta právo v obci, že totiž chasa postará se o pořádek a bezpečnost v obci, učiní opatření pro případ ohně atd. Na to zase s hudbou odejdou do hostince, kde uprostřed míst zarazí právo do trámu ve stropě. Kolem „práva" se pak tančí. Kdo se do nosti

nějakého přestupku, postaven je před právo a odsuzuje se ku pokutě. Výnos pokut je na hudbu nebo k dobročinným pustí

účelům.

V

den odvodů oživne obec. Cekají

se navrátí rekruti z města a který z nich je odveden. Od vedené poznají z daleka, neboť mají za širákem bohaté kytice, vonice. Buď při-

doma zvědavě, až

24

jedou aneb přijdou s hudbou za zpěvu vojenských písní. Jsou v hrdinné náladě a cítí se býti mocnějšími než druzí. Jsou vojáci, V ty dny je muzika a rekruti mají veškerou volnost. Nejednou utkají se re kruti z různých obcí v tuhý zápas. Re krutům poroučeti nikdo nesmí, ani starosta. Až se vybouří, je zase v obci obvyklý klid.

Procesí,

máje

koná se večer a v noci před 1, květnem. Stihlý, vysoký strom se připraví, vršek se zapentlí, Arykope se jáma a máj postaví. Při tom se zpívá, hudba hraje a na to se v hospodě při zpěvu po kračuje, Stavění máje před hodovou nedělí děje se tímže způsobem, jenom že se kolem máje při hudbě tančí, jak jim ta nečník zanotuje. Každá doba roční přináší Stavění

r

různé obyčeje; na velikonoce je mrskút (šlahačka), na smrtnou neděli chodí děvčata se smrťů (doškem za pannu přistrojenou), ^

někde chodí na svatodušní neděli „krá-

Průvod.

Pouf.

lovničky“, smrt chodí na sv, Lucii, na Mikuláše chodí více Mikulášů s čerty, na to chodí „matička" bílou plachtou oděná s kopisti v ruce a j.

v

vinorodých jsou slavnosti uzavírání hory, kdy nesmí nikdo více vkročiti do vinohradů. V zimě zajdeme si do chalup, kde jsou p ř á s t k y, kde derou peří, všude zpěv a smích. Kdo chce po krajích

znali pověrčivost lidu, ať zajde na Zítkovou,

kde dosud vládnou b o h y n ě, věštkyně, k nimž utíkají se o pomoc lidé věřící v čáry.

Javorník: Cestou do kostela.

V

církevním působí mocným dojmem majestátní průvody o Božím těle, o vzkříšení, poutní procesí, úvody, pohřeb

a

Životě

Všecko má dosud svůj zvláštní ráz. Tímto stručným přehledem není vy

j.

čerpána veškerá rázovitost Slovácká, jeho zvyky a obyčeje. Jsou zde jenom některé zaznamenány a bude úkolem přátel ná-

rodopisu, aby vyhledávali po obcích staré

tradice a

snažili se

mladá generace

má

znamu národního

Dnešní plné pochopení o vý je

obnoviti.

kroje a starých zvyků a ráda přiloží ruku k práci, bude-li vedena k zachování památek po předcích zdědě ných. Kéž příští slavnosti přinesou nám nové zjevy ze starodávného života jna

Slováčku!

knihovna okresní v GOTTWALDOVE

TI5K

K.

NOVOTNÉHO V

«H. HRADISTI