Co je v Čtení, jinde není: Občasníček, Slovo starosty, Čarodějnice, O čestický brambor, Jarní petrklíč, TK SANANIM, Dva vlci, Jihočeský zvonek, MDŽ ve Dřešíně, Den Země, Rozhovor s…, Dětský karneval, Jazykový pobyt v Hastings, Nohejbal, Krajská přehlídky dětských folklórních souborů, Moji rodiče, Blahopřání, Tajemné nocování, O mořské panně a námořníkovi, Občasníček před sto lety, Vynálezce, Dějiny rodů Listování v občasníku: 4.3. Členové SDH Čestice se sešli v salonku na výborové schůzi 6.3. Členky ČSŽ Čestice se sešly na výborové schůzi v salonku Lidového domu Čestice 8.3. Mezinárodní den žen 12.3. Den vstupu České republiky do NATO v roce 1999 20.3. Výborová schůze členů MS Háj Čestice 25.3. V salonku se sešli členové výboru SDH Čestice 29.3. Začátek letního času 1.4. 3.4.
Apríl Kulturní spolek pořádal předvelikonoční odpoledne, kde se mohli zájemci seznámit s technikami zdobení velikonočních vajíček a pletení pomlázky. 4.4. Nová sezóna byla zahájena na vodním mlýně v Podhoslovičkách. 8.4. Členové SDH Čestice skládali testy. 10 – 11.4. Velikonoční prázdniny 12.4. Velikonoční neděle 13.4. Pondělí velikonoční 15.4. Dobrovolní hasiči vyjížděli k požáru lesa u sv. Anny 16.4. Opět výjezd našich hasičů – tentokrát mezi Malenice a Zlešice. 17. – 18.4. Další ročník Rallye Šumava 18.4. Motocrossové závody v Nihošovicích 22.4. I děti naší ZŠ se zapojily do projektu Den Země a sbíraly v Česticích odpadky. 24. – 25.4. SDH Čestice uspořádal zájezd na Moravu 26.4. Svátek slaví Oto 29.4. Členky ČSŽ Čestice se sešly na výborové schůzi 30.4. Tradiční stavění májky v Česticích – fotoreportáž na titulní straně Bude pouť Josef Křešnička Na svatého Jána těším se. A těší se celá vesnice. Bude pouť! Pan Tříska přiveze kolotoč a střelnici. Na kolotoči budou koníci a hned vedle řádka houpaček. Tak pěkně se v nich k nebi létá. Maminka už peče koláče. Přijede děda, strýc a teta.
Řeknou: „Ty rosteš, ten čas ale letí, loni jsi byla takhle malinká, zlobíš?“ – „No trochu, jako všechny děti,“ odpoví za mě maminka. Proto pak zajdu na střelnici a budu-li mít peněz dost růží hned celou kytici vystřílím mamce pro radost.
I v té dnešní recesi každý ČTENÍ přečte si. Vážení spoluobčané, po letošní zimě, která byla delší, než jsme byli v poslední době zvyklí, nastalo jaro a to nejen kalendářně, ale i teplotně. Dubnové počasí nebylo vůbec aprílové, ale spíše letní s minimem srážek. Suché počasí zapříčinilo i to, že zásahová jednotka SDH Čestice musela třikrát vyjíždět k požáru lesa. Jednou to byl sice jen planý poplach, ale další dva výjezdy byly skutečné. V obou případech šlo o požáry lesa, kde ke vznícení došlo v důsledku pálení klestu po těžbě v soukromých lesích a to až po několika dnech, kdy se oheň šířil v hrabance pod povrchem. Chtěl bych tímto apelovat na občany, aby v takto suchém počasí klest nepálili a tím snížili riziko vzniku dalších požárů. Rád bych také poděkoval všem občanům, kteří se zapojili do jarního úklidu a před svými domy připravili hromádky k odvozu, které byly svezeny za pomoci členů místních organizací v sobotu 4.dubna. Ještě jednou všem za to patří dík. Týden po Velikonocích, byl pořádán v našich obcích jarní sběr velkoobjemového, nebezpečného odpadu a elektroodpadu. Tentokrát bylo odpadu takové množství, že firmy zajišťující likvidaci nestačily vše odvést v daném termínu, ale musely nakládat odpad i v následujících dnech. Je však dobře, že se občané naučili likvidovat odpad tímto způsobem, kdy dvakrát za rok je možno se nepotřebných věcí zdarma a legálně zbavit. Přesto se ale mezi námi najdou tací, kteří to nejsou schopni pochopit a vytvářejí černé skládky. Podobná nedávno vznikla u Nuzína. Bohužel nevíme, kdo to tam „zapomněl“. Chtěl bych tato individua upozornit, že založení černé skládky je možno potrestat pokutou až ve výši 50 000,- Kč u fyzické osoby, u podnikajícího subjektu je to ještě více. V případě prokázání založení černé skládky, se osobně budu snažit, aby pokuta byla v horní hranici sazby. Rád bych ještě dodal, že další svoz bude v některém z podzimních měsíců. V měsíci dubnu byla dokončena akce „Rekonstrukce přístupového zámeckého schodiště k regionálnímu muzeu“, která byla podpořena z ROP NUTS II. Jihozápad. Ve stejném měsíci jsme obdrželi hasičské ochranné obleky a obuv pro SDH Nuzín, Nahořany, Krušlov a Doubravice u Volyně. Jedná se o jednotky zařazené do kategorie JPO-V, to znamená jednotka s působností ve své obci. Tyto ochranné pomůcky jsme získali zdarma od Ministerstva vnitra České republiky. Současné době probíhá oprava polní cesty z Radešova do Hoslovic. Část této cesty byla zarostlá náletem, a proto byly tímto způsobem využívány sousední zemědělské pozemky, což bránilo majiteli v jejich řádném využití. Zvýšeným pohybem turistů a návštěvníků středověkého mlýna v Podhoslovičkách tyto pozemky trpěly ještě více. Proto jsme přistoupili k zprovoznění původní polní cesty, která je v majetku obce. Došlo k vyřezání náletu a srovnání terénu. Milan Žejdl-starosta
Již zastřešená budova nové ČOV.
Čarodějky stojí o to mít ve ČTENÍ svoje foto Čarodějnice
Napadlo by vás, že naši předkové zapalovali ohně přibližně v tento den již před více než tisíci lety? Tento zvyk znaly germánské kmeny, a pravděpodobně i Slované tehdy vykonávali něco obdobného. Keltští předkové nazývali tento svátek, který měl pro ně magický význam, Beltine. Po skončení temné a zlé zimy se prostřednictvím ohně duchovně očišťovali a zároveň se připravovali na roční období, které bylo označováno jako světlé a bylo spojeno s teplem, plodností a rozmnožováním. Byl to čas určený pro sexuální zasvěcování a milostné hry, které se během svátku ohně živě provozovaly. Oheň měl ale i ochrannou funkci, neboť v tuto noc nabývaly na moci a síle bytosti z jiného světa, jako elfové, víly a čarodějové. Ohně se přeskakovaly nebo se mezi jednotlivými ohništi procházelo, což symbolizovalo přechod z jedné části roku do druhé. V souvislosti s tímto svátkem je zmiňována tradice uzavírání zkušebního manželství. Tyto svazky trvaly rok a jeden den. Když partneři nebyli spokojeni, mohli se zas bez problémů rozejít. Jeden ze zvyků spojených s touhle nocí, známý již Keltům, je stavění máje. V českých zemích bylo zvykem sázet svobodným dívkám mladé březové stromky. Máj před domem znamenal pro děvče veřejnou poctu a zároveň vyjadřoval náklonnost mladého muže. Stavěly se ale také obecní máje pro všechny dívky, což se na mnohých místech dodržuje dodnes. Germánská tradice nazývala noc z 30. dubna na 1. května Valpružinou nocí. Svatá Valpurga (zemřela roku 778) pocházela z Anglie, posléze však žila v Německu, kde se stala abatyší hildesheimského kláštera v Eichstätte. Proslula jako bojovnice proti temným silám a později se paradoxně stala patronkou čarodějnic. Právě z Německa se tradice pálení čarodějnic dostala i k nám. Křesťanství se později snažilo potlačit všechny pohanské zvyklosti, zejména ty, které oslavovaly plodnost a byly provázené uvolňováním mravů. V Českých zemích nazývali tuto noc Filipojakubskou a patronát těchto svatých měl pravděpodobně zabránit provozování pohanských zvyklostí (později byl tento svátek přesunut na 3. května). Ohně se zapalovaly i nadále, ale jejich význam se pozměnil, měly ozářit oblohu, aby bylo dobře vidět čarodějnice, které se v tu noc slétaly na sabat. Dle rozšířených představ se čarodějnice na sabatu oddávaly hříchu se samotným ďáblem a znesvěcovaly křesťanské symboly i rituály nebo ničily úrodu. Když čarodějnice na vrcholku kopce, kde se vatry obvykle pálily, přece jen přistála, mohla být ihned upálena. Různá sdružení a obce organizují 30. dubna tradiční pálení čarodějnic. Nejvelkolepější oslavy bývají tradičně v Mohelnici v prostorách místního autokempu. V dnešní době ale nemáme strach z "náletů" čarodějnic, právě naopak. Mnohé ženy zláká možnost se vyřádit v převlečení za divoženku a zatancují si s koštětem kolem ohně. Akce jsou spojeny také s taneční zábavou, koncerty kapel nebo zábavnými soutěžemi. Tuto noc se ale hlavně nemá šetřit veselím a tancem. A když u toho bude hodně "čarodějnic", promine se snáz také nějaká ta "čertovina". (Petra Chrenková - deník Právo, čtvrtek 27. dubna 2006
Janek prý se včera bál pozorovat brouččí bál. Neboj, Janku, nic to není, včelky létaly číst ČTENÍ Bessy Před rokem jsme se rozhodli, že si pořídíme štěně. Všichni jsme toužili po zlatém retrívrovi, proto nás zaujal inzerát z Jindřichova Hradce, který námi hledané štěně nabízel. Na místě nás netrpělivě čekala poslední fenka. Byla nádherná. Okamžitě jsme se do ní všichni zamilovali a vybrali jí jméno Besy. Když už byla Bessy starší a zlobivější, přestali jsme její výchovu zvládat. Vydali jsme se do Strakonic na cvičiště pro psy. Vše probíhalo normálně. Pejsci následovali své páníčky a za odměnu dostávali chutné pamlsky. Náhle se zvedl prudký vítr, který přihnal černé mraky. Všude byla najednou tma a na zem se začaly snášet dešťové kapky. Všichni začali volat své pejsky ke svým autům a odjížděli rychle domů. Bessy se v autě chovala velice neklidně a dokonce začala i štěkat. Nic jsme si z toho nedělali, protože víme, že se bouřky bojí. Doma jsme jí dali večeři a čekali, až usne. Ale Bessy se stále chovala divně. Náhle jsem si všiml, že má na krku modrý obojek. „Tohle není naše Bessy!“ zvolal jsem. Po chvilce dohadování jsme se vydali zpět do Strakonic. Tam už čekala paní s naší Bessynkou. V té panice před bouřkou jsme si omylem odvezli její Astu, která byla naší fence velice podobná. Vše dobře dopadlo a z našich pejsků se staly výborné kamarádky. Filip Zdeněk, ZŠ a MŠ Čestice, III. kategorie Velký bál Tohle místo znám už od svého narození. Leží na okraji města, daleko od ruchu, smogu a běžného stresu. Působí uklidňujícím dojmem, a tak se nám naskýtá zajímavá podívaná. Ráno, ještě když je zelený koberec zalit zbytky šera a slunce se teprve probouzí, dá se do práce první úklidová četa. V černém kabátě si kosi nedělají starosti se špínou. Nadšeně pobíhají po trávníku a ze země tahají všechny škůdce, kteří by mohli narušit velkou událost. Když jsou hotovi, odletí a zanechají práci další četě. Neohrožení luční koníci se prohánějí trávou a vysoušejí ranní rosu. Mezitím mravenci pilně prolézají pod uschlou kůrou na stromech, kontrolují každý list nebo větvičku na jabloních a třešních a ani švestkový strom nezůstane bez povšimnutí. Občas nějaká veverka zahrabe svůj oříšek na zimu někde do koutku. Práce je dokončena. Začíná velký bál. Pečlivě vybraný hudební doprovod v podobě těch nejlepších ptačích zpěváků už vyhrává. První hosté se scházejí. Včelí taneční skupina předvádí vznešené tance na sedmikráskami posetém trávníku. Ostružiník v koutě zahrady poslouží unaveným tanečnicím jako skvělé místo k odpočinku. Dopolední představení ukončí sálající slunce. Diváci usazení na dlouhé řadě jedenácti keříků rybízu začnou pomalu odlétat. Někteří se ještě zaletí občerstvit ke kamenné nádobě s vodou. Také mravenci se ubírají do svých domovů. Mohou si vybrat ze dvou luxusních hotelů. Většina z nich si vybírá posezení na vrbě u kmenu z poražené túje. Tam se samozřejmě nesloží všichni, a tak ostatní putují do stinného pískoviště mezi stromy. Po tanečnicích není už ani památka. Odpoledne je dobou klidu a odpočinku pro všechny. Také slunce se pomalu ubírá ke spánku, unaveno z této podívané. Večer, za vycházejícího měsíce, nastupují další herci. Chrousti poletují kolem stromů a užívají si svobody. Najednou se odněkud vynoří tajemní netopýři. Neodolají a posnídají sladkou chroustí pochoutku. Když už jsou nasyceni, odlétají pryč. Pak už vše zahalí černočerná noc se stíny koček neslyšně slídících po myších, schovaných v některém z tmavých zákoutí.
Přišla mi za vrátka veselá zvířátka. Divné mi to není. Prý chtějí číst ČTENÍ.
Já, jako vděčný divák, sleduji bál z útulné chaty umístěné v rohu zahrady. Čas utekl tak rychle a i já se spokojeně ukládám ke spánku, abych načerpala sílu na zítřejší sledování nekončícího fascinujícího bálu přírody. Kateřina Chromá, ZŠ Dukelská, Strakonice, III. kategorie Veselá zvířátka Od útlého dětství miluji a obdivuji veškerou živočišnou říši. Proto jsem toužila vlastnit nějaké zvířátko. Po delším přemlouvání rodičů se jím stal křeček. Naše milá rodinka se tedy rozrostla o jednoho člena. Život s Lucinkou, jak jsem svého milovaného mazlíčka pokřtila, byl jedním slovem senzační. Lucinka se stala mou nejlepší kamarádkou, ale také tatínkovou největší noční můrou. Moje maminka už dlouho trpěla křečovými žilami, po několika vyšetřeních měla jít na operaci. Jenomže v našem malém městečku tou dobou nějak nebyli správně zařízení či co, zkrátka a dobře ji měli operovat v Písku. Jelikož právě v onen termín vyhlásila škola jarní prázdniny, požádala mě mamka, abych do Písku odcestovala s ní a strávila tam prázdniny u babičky. Nastala však prekérní situace. Co bude s Lucinkou? Náš drahý tatínek se hrdě chopil odpovědnosti. Dala jsem mu ještě posledních pár instrukcí a mohlo se jet. Hned toho večera šel taťka podle instrukcí Lucinku nakrmit, zapomněl však na jeden malý detail. Nezavřel mřížku u klece. A tak milá Lucinka využila šance k procházce naším bytem. Přibližně o hodinu později tatínkovi došlo, že sice dal Lucince najíst, ale na výměnu napajedla jaksi zapomněl. V přesvědčení nápravy došel ke kleci. Jaké však bylo překvapení. Klec zela prázdnotou! Tatínkovi se zatmělo před očima. Propadl panice. Co jen bude dělat? Přece slíbil, že se o Lucinku dobře postará. Co slíbil! On se přímo kasal, jak vše zvládne. Musí ji najít! Zhruba tak kolem půlnoci téhož dne rozmístil v každé místnosti dvě mističky, jednu s vodou, druhou s piškoty, aby alespoň zjistil, ve kterém pokoji se Lucinka ukrývá. Věděl, že nesmí usnout na celou noc. Nařídil si tedy budík na druhou hodinu ranní. Když se po urputném zvonění budíku probudil, zjistil, že křeček se nachází v kuchyni. Tak teď už tatínka v hledání nic nezastaví. To se však mýlil. Ve čtyři hodiny v noci svou snahu vzdal. Nehodlal však skončit boj. Zavolal na pomoc mé dva starší sourozence – sestru s bratrem. Nadšením z jeho nočního telefonátu neoplývali. Jelikož naše rodina vždy drží pospolu, ve štychu tatínka nenechali. Během půl hodiny se pátrání po nezvěstné Lucince rozjelo znovu. Za další dvě hodiny už chtěli hledání vzdát. V Čtení posledních minutách sestra vítězoslavně vykřikla: „Mám ji!“ Josef Křešnička Skutečně! Lucka si hověla v náhradním hnízdečku za plynovou troubou. Vynervovaný otec bafnul Lucinku a šup s ní rovnou Vlaštovky na nebe do klece. Pro jistotu hned několikrát zkontroloval, zda je píší všem mřížka zavřená. neviditelným inkoustem Když jsem se spolu s maminkou vrátila domů, tvářil se a je to příjemné čtení: tatínek, jako by se vůbec nic nestalo. Tento svůj zážitek mi tatínek vypravoval, až když Lucinka utekla podruhé. Ale to už Zima už není! je jiný příběh. Pavla Marešová, ZŠ Velké náměstí, Strakonice, III. kategorie
Potkana jsem viděl včera, potkanici k tomu. Co dělali? Táhli ČTENÍ někam k sobě domů. Potkani Potkani mají dlouhé tělo, Skopičiny dělají, jídlo chtějí nasypat. Pak si zuby brousí. Dvanáct se jich narodilo, Po žebříčku běhají všichni mají pořád hlad. Třesouce jim vousy. Potkany mám velmi ráda, mají hebké kožíšky. Celý den se o ně starám, chutnají jim oříšky.
Mají malé čumáčky, Zrní chroupou rádi. Spí na plné otáčky. Moji kamarádi! Karolína Otavová, 6. třída ZŠ F.L.Čelakovského ST.
Jarní petrklíč – pěvecká a instrumentální soutěž v Praze Jarní petrklíč je hudební soutěžní přehlídka, která se každoročně koná první jarní čtvrtek ve Společenském centru Jesenice. Tuto soutěž zaštiťuje děkan Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a letos proběhl již 22. ročník. Soutěží se ve zpěvu (sóla, dua, tria..., pěvecké sbory) a v sólové hře na hudební nástroj Soutěže se ve čtvrtek 26. března zúčastnila některá děvčata z naší školy. Soutěžilo se v několika kategoriích. Naše děvčata se zapojila do tří: Starší pěvecká sóla – Lenka Havlíčková a Pavla Voldřichová ze 7. třídy, Starší instrumentalisté – Domča Králová ze 7. tř. a Věrka Valková z 9. tř., Malé soubory a sbory – trio: Domča, Lenka a Pavla. Konkurence v soutěži byla obrovská, a tak se nemůžeme divit, že i tréma si s děvčaty pěkně pohrála. Sice se žádné nepodařilo získat umístění, ale nutno říct, že všechny velice dobře reprezentovaly naši školu. A pokud vezmu do úvahy to, že reprezentovaly určitě nejmenší školu ze všech přihlášených, nezbývá mi, než jim vyslovit veliký DÍK. Jméno ZŠ a MŠ Čestice se objevilo vedle názvů škol z Prahy, Kladna, Českých Budějovic a dalších velkých měst, jména našich děvčat konkurovala jménům dětí z hudebních škol a gymnázií. Všem čtyřem děvčatům děkuji za dobrou reprezentaci školy. Přeji hodně muzikálního štěstí v některé z dalších soutěží. Jana Voldřichová
Divadelní soubor Kulturního spolku Čestice zve všechny na premiéru nově nastudované hry Radima Webera
Jak začala a skončila Trojská válka aneb Konec kuřích ok na Olympu Představení se koná v pátek 15.5.2009 v sále Lidového domu začátek je ve 20,00 hodin
Jaro ťuká na dveře, ČTENÍ stránky otevře.
Milí čtenáři! V prvním jarním čísle ČTENÍ pro lidi si Vám dovolujeme předložit příspěvky dvou klientů naší terapeutické komunity, kteří sebrali odvahu a inspirováni zážitky z léčby zahájili novou etapu našeho spoluutváření tohoto dvouměsíčníku. Věřím, že to pro Vás bude osvěžující změna a pro naše klienty jedno z dalších povzbuzení v novém životě bez drog. Pěkné jaro přeje za celou komunitu PhDr. Miluše Sadílková, terapeutka Šumava na běžkách očima neběžkaře Míhající se stromy za oknem autobusu a haldy bílého sněhu všude (i na klikatící se silnici vedoucí na šumavské Pláně) nám dávaly tušit, že nádherné scenérie nám zdejší hory nevydají zadarmo. Náš autobus zastavil v překrásném počasí a ještě krásnější vesničce, zasypané bílým peklem, zvaným sníh. Všichni ale nadšení nebyli: jsou mezi námi i tací, co sníh vidí raději v televizi či na obrázku. Vyrazili jsme úhledně protaženou cestou na naši turistickou ubikaci, která se jmenuje „Chata na Pláních“. Po bleskovém ubytování a našem klasickém občerstvení, čítající tři rohlíky a jeden sýr, jsme vyrazili v ústrety našemu prvnímu šumavskému dobrodružství. Natěšení dravci, tedy většinou ti klienti, kteří už jsou, jak se říká, dál, začali udávat tempo nám, čerstvým abstinentům. S přibývajícími kilometry v nohách se pomalu rozplývaly naše sny, že tento výlet přežijeme. Ale co nám zbývalo, když jediný způsob, jak se vrátit domů, bylo ujet ještě mnoho kilometrů a mít na nohách ta nenáviděná dřívka? V prosluněném, ale mrazivém dnu byly jen malé útržky radosti při občerstvovacích zastávkách. Hlavně po smrtonosném stoupání na Černou horu, kdy jsem ta dřeva na nohách pojmenoval po svých dětech a jel jsem úplně „na krev“ a nenáviděl sebe a všechny na celém světě. Inu, šest kilometrů do zdánlivě nekončícího kopce dá pořádně zabrat. Nejsmutnější bylo, když mě v tom nejprudším stoupání začali předjíždět pošedivělí senioři a s úsměvem na rtech halekali: „Stopa, mladej, stopa!“ V tu chvíli jsem si připadal jako beznohý a bezruký. No, komu čest, tomu čest! Tomáš Komunitní Velikonoce Letošní Velikonoce byly pro nás „komunitní“ trochu jiné, než ty předešlé – určitě mnohem víc tradiční, se spoustou nových poznatků a zážitků. Přípravy započaly již v pátek, kdy nás „naše“ Maruška zasvětila do kuchařských tajů velikonočních pokrmů: pečení velikonočních beránků a mazanců, příprava nádivky zvané lébrkes a nakládání jehněčího masa. V sobotu jsme pekli a pekli, zdobili interiér a malovali velikonoční vejce. Kluci mezitím odešli na pruty, aby mohli splést pomlázky. Musím uznat, že tatary se jim povedly. Byly spletené z osmi prutů, zdobené pentlemi a hodně, hodně dlouhé. Večer jsme odjeli na Dobrš na vigilie spojené s gregoriánským chorálem – úžasný zážitek! Na závěr jsme všichni zapálili svíčku za našeho pana faráře Martina Vícha. Celou neděli si kluci mezi sebou spiklenecky pošeptávali a nám, holkám, bylo jasné, že velikonoční pondělí bude zajímavé. Ráno mě probudilo kvokání slepice. Z úvahy, že slepice kvokají na dvorku, mě probralo až to, když mi slepice přistála přímo v posteli. Po výkřiku: „Fuj! Co to je?“ se rozletěly dveře a nade mnou stálo šest kluků s obrovskými tatary. Výprask byl pořádný, s klasickou rýmovačkou „Hody, hody, doprovody…“ Poté kluci odešli koledovat a vrátili se s bohatou výslužkou. Díky! My holky jsme už měly za dveřmi připravené kýble se studenou vodou a kluci za ranní výprask schytali sprchu v plné palbě. Na letošní Velikonoce budeme všichni rádi vzpomínat, i když se po naší léčbě rozprchneme do různých koutů naší země. Pavla
Bitva mezi dvěma vlky někdy se v nás sváří. Mám číst ČTENÍ nebo zpívat? Obé se mi daří.
Dva vlci
Jeden večer vzal starý Indián svého vnuka a vyprávěl mu o bitvě, která probíhá v nitru každého člověka. Řekl mu, „Synku, ta bitva v každém z nás je bitva mezi dvěma vlky. Jeden je špatný. Je to vztek, závist, žárlivost, smutek, sobeckost, hrubost, nenávist, sebelítost, faleš, namyšlenost a ego. Ten druhý je dobrý. Je to radost, pokoj, láska, naděje, vyrovnanost, skromnost, laskavost, empatie, štědrost, věrnost, soucit a důvěra”.
Vnuk o tom všem přemýšlel a po minutě se zeptal, „A který vlk vyhraje?” Starý Indián odpověděl, „Ten kterého krmíš”.
JIHOČESKÝ ZVONEK 2009 23. dubna 2009 proběhlo ve Strakonicích okresní kolo soutěže v sólovém a komorním zpěvu, Jihočeský zvonek. Z čestické školy se zúčastnily 4 zpěvačky: Marie Vilánková, Kateřina Novotná, Pavla Voldřichová a Věra Valková. První tři soutěžily s lidovými písněmi, Věrka se přihlásila do IV. kategorie, což je kategorie volného výběru (mohou být i písně moderní...), a je určena pouze pro děti 8. a 9. tříd. I., II. a III. kategorie rozděluje děti podle věku a jsou zde povinné lidové písně. V každé kategorii bylo kolem 20 soutěžících, takže dostat se mezi ty nejlepší nebylo jednoduché. Ale čestickým tentokrát štěstí přálo. Ze čtyř zúčastněných děvčat se dvě umístila na předních příčkách: 1.kategorie – Kateřina Novotná – 3. místo 2.kategorie – Pavla Voldřichová – 2. místo Blahopřeji a mám o to větší radost, že diplomy se oba dostaly „do Dřešína“. Jana Voldřichová
Do hospody chodí v pátek ženské jen když mají svátek. Jaké bylo překvapení, když nám děti četly ČTENÍ.
MDŽ – 14.3.2009 ve Dřešíně. Na mnoha místech se řeší otázka, zda slavit MDŽ ano nebo ne. Na mnoha místech je to problém. Ne však v naší obci. Všechna léta minulá i současná se ženy z Chvalšovic, Dřešína, Dřešínka a Hořejšic těšily a těší na oslavu MDŽ. Stejně tak tomu bylo i letos 14. března, kdy se ženy ze jmenovaných vesnic sešly odpoledne v pohostinství ve Dřešíně ke společné oslavě, spojené s výroční schůzí Českého svazu žen. Na stolech se objevilo pohoštění, které si ženy přinesly z domova – zákusky, chlebíčky, jablka. Mezi tím nevadnoucí kytice, tvořené kytičkami a srdíčky z pálené hlíny na špejlích, které vyrobily ženám k jejich svátku děti v klubovně. Po zahájení p. ing. Zdeňkou Šaškovou, která informovala o činnosti ČSŽ i OÚ ve Dřešíně, následovalo pro ženy další překvapení. Děti si pro ně připravily scénku s maňásky. Pak už následovala volná zábava. Ženy si spolu popovídaly, posléze i zazpívaly a zatancovaly v doprovodu kapely p. Záhorského. Bylo to hezké odpoledne a splnilo svůj účel. Ženy se sešly dohromady a zapomněly na své denní starosti. Bylo jim spolu prostě DOBŘE. A proto pro takovéto oslavy MDŽ – ANO! Květa Nováková, Hořejšice Den Země 22. dubna jsme i u nás oslavili den věnovaný Zemi. V tento den bychom se měli zamyslet nad tím, v jakém stavu se naše planeta nachází a co můžeme udělat pro to, aby na tom byla lépe. V souvislosti s tímto dnem pořádala MŠ a ZŠ Čestice besedu, které se zúčastnily děti ze 6.9. třídy. Vedl ji pan Ing. Miroslav Šobr, vedoucí oddělení ekologie krajiny odboru životního prostředí Městského úřadu ve Strakonicích. V první části besedy dětem ukázal některé z mála cenností, které nám krajina okolo Strakonic nabízí (chráněné přírodní oblasti, vzácní živočichové a rostliny). Druhá část byla věnována pramenům a studánkám, jejichž vodu můžeme stále bez obav pít. Překvapivé bylo, kolik lze takových studánek a pramínků nalézt jen v okolí Strakonic a Čestic. Jsou však často dobře schované a málokoho by napadlo, že se dívá na studánku, z níž se může napít. A možná je to dobře, možná díky tomu je jejich voda i dnes ještě čistá. A k čemu podobné besedy pro děti? Třeba jen proto, aby objevení takového pramínku lidmi nebylo jeho jistým koncem. Mgr. Barbora Váchalová
Paroubek i Topolánek rádi přečtou v ČTENÍ článek Rozhovor s …........ Ing. Miroslavem Šobrem, pracovníkem odboru životního prostředí MěÚ Strakonice 1) Město Strakonice, prostřednictvím MěÚ Strakonice, odboru ŽP, vyhlašuje každoročně ekologickou soutěž pro školy i veřejnost. Letos se Vaše soutěž jmenuje „Na vlnách stříbrných rybníků Země zamyšlené 2009“. V 10 zastaveních nás provází spisovatel Ladislav Stehlík rybníky Strakonicka. Této soutěže se úspěšně účastní i žáci naší školy. Je o tuto Vaši soutěž velký zájem? Jde již o osmý ročník ekologicko všeobecně vzdělávací soutěže, které se zúčastňují téměř všechny druhé stupně základních škol v regionu okresu Strakonice, tj. včetně škol Blatenska a Vodňanska a prostřednictvím Jihočeského Kurýra i ostatní zájemci. S přihlédnutím k letům minulým je o letošní soutěž vyšší zájem. 2) Dnes jste zde u nás měl besedu pro žáky 5. - 9. třídy o ochraně přírody naší republiky s důrazem na náš region a "zázračné" studánky a prameny Podlesí. Mohl byste stručně znovu vyjmenovat pro naše čtenáře tyto studánky z okolí Čestic? V nejbližším okolí Čestic byly monitorovány a ve většině případů rozborovány tyto studánky: Studánka knížete Oldřicha pod Dobrší, Studánka Svatého Jana nad Novou Vsí, Studánka Svaté Ludmily nad Volyní, Farská studánka v Česticích, Studánka Černé paní v Němčicích, Studánka u Dobré Vody za Nahořany, Studánka Svatého Antonína v Nihošovicích 3) Která z těchto studánek je široko daleko nejvyhlášenější a nejléčivější a kde ji nalezneme? Nejkvalitnější vodu má určitě Studánka u Dobré Vody za Nahořany, které je zároveň i regionální nejradioaktivnější studánkou a lze ji nalézt při cestě z Nahořan do lokality lidově zvané U sedmi zlodějů a u samoty Dobrá Voda, při okraji lesa. Je hojně navštěvována především lidmi ze Čkyně a z Vimperska vůbec. 4) Spoustu pramenů a studánek je schováno pod kameny v polích, pod starými stromy, pod bílými kapličkami při cestách, ve skružích na vesnických návsích i v rozbahněných prameništích. Jejich voda stále dovede osvěžit, jejich klid a přirozená krása potěší oči i duši. Nebál byste se napít z některé z těchto studánek? Po provedených rozborech se určitě z vyhlášených pramenů nebojím pít, spíš naopak, protože mnohdy jde o vodu svou kvalitou vysoce převyšující vodu pitnou, ale samozřejmě ve volné přírodě každý pije přírodní vodu na své riziko. Určitě lze pít vodu pramenitou, obavy bych měl z mělkých studánek s malou obměnou vody, kde by se mohly vyskytovat i například zárodky nemocí od zvířat zde pijících.. 5) Co si naši čtenáři mají představit pod pojmem „otvírání studánek“? Jednalo se o „akce“ mladých dívek se zpěvy a tanci, spojené s čištěním vybraných studánek, dodnes zachovávané především na Vysočině, kde se jím inspiroval i Bohuslav Martinů ve své slavné skladbě Otvírání studánek na slova básníka Miloslava Bureše. V našem regionu zatím čistíme studánky třetím rokem, zatím za pomoci škol, bez zpěvu a tanců, a již se nám takto podařilo „otevřít“ sedm studánek. 6) Starý pohanský obyčej přikazoval vždy první jarní den omýt celé tělo studenou pramenitou vodou. Člověk se tím měl zbavit všech neduhů a získat celoroční zdraví. Jinými slovy, díky vodě člověk „znovu ožil” do dalšího roku. Obyčej byl tak silný, že i pozdější náboženství jej raději vzalo za své, čímž dodnes dělá radost, všem, kteří si umí užívat pěkně “zmáchané” Velikonoce. Dodržuje tento zvyk doma? Omytí studenou vodou určitě, nejen první jarní den a nejen na Velikonoce Děkuji Vám tedy za rozhovor a přeji Vám hodně zdraví a úspěchu ve Vaší další práci Mgr. Vendula Kramerová
Sešly se nám dětské masky – šašci, bubáci i krásky a o jejich rejdění přečtěte si ve ČTENÍ V neděli 15.2.2009 pořádal Český svaz žen dětský maškarní karneval. Děti dostaly za úkol napsat o své masce nějakou básničku. Je vidět, že některé básničky tvořily děti úplně samy, s některými pomáhali i rodiče. Čarodějka kouzlí čáry máry podfuky. Teď ať je z tebe lev, teďka zeď.
Já jsem krásná princeznička, která ráda tancuje, na bále jsem poztrácela všechny svoje korále
Mařenka Jelínková
Pavlínka Pospíšilová
Já jsem malá princezna, korunka mě nesedla. Mě to ale nevadí,
Malý sysel hladový vyrazil si na hody, doplnit si zásoby na maškarní rej, pak mu bude hej. Po maškarním plese zásoby si nese
mě se tady líbí. Hodila jsem tanečky, vyhrála jsem dárečky Adélka Kotálová Indiánka Nšoči ta má černé obočí vlasy jako havran černé, šaty samá třáseň - to je krásná báseň.
Verča a Kájina Levých My jsme vojsko české vlasti, za mír a klid bojujem Aby nám všem bylo hezky, proto tu dnes tancujem. Monča a Milánek Švecovi
Verča a Kájina Levých
Angličtina světová je, to je sice hezký, ale já jsem ráda, že se ČTENÍ píše česky. Jazykový pobyt v Hastings
18 žáků ze 7. - 9. třídy ZŠ a MŠ Čestice a 2 učitelky (Mgr. Š. Mikešová, Mgr. V. Kramerová) se zúčastnili ve dnech 21. - 28 února 2009 poprvé výukového a poznávacího zájezdu v anglickém městečku Hastings s firmou Student Agency. Společně s námi ještě jeli i žáci z Kralup nad Vltavou a z Plzně, aby bylo využito každé místečko v autobuse. V sobotu jsme odjížděli od naší čestické školy v 16.15 h. Cesta vedla dále přes Plzeň, Německo, Belgii a Francii. V Calais jsme se brzy v neděli ráno nalodili na trajekt do Velké Británie přes kanál La Manche. Když jsme připlouvali k Britským ostrovům, viděli jsme bílé útesy (White Cliffs). Po vylodění byl naším cílem známý strážný hrad Dover. Po prohlídce hradu jsme jeli do města Hastings, kde jsme navštívili zdejší zříceninu hradu a pašerácké muzeum Smugglers Caves. Pak jsme si prohlédli staré město. Hastings je poměrně velké přímořské město ležící v hrabství East Sussex, na jihu Anglie asi 100 km od Londýna. Večer jsme poprvé večeřeli v našich hostitelských rodinách. V pondělí ráno jsme posnídali typickou anglickou snídani (cornflakes s mlékem, toasty s máslem a džemem, pražené párky, pomerančový džus, čaj nebo kávu). Poprvé jsme se učili v naší anglické škole. Byli jsme rozděleni vstupním testem do 3 skupin podle našich jazykových znalostí. Odpoledne jsme poznali město Battle (místo, kde se roku 1066 odehrála bitva u Hastings), navštívili Yesterday´s World a městečko Rye (středověké centrum pašeráků). V úterý jsme si po dopolední výuce udělali výlet na Seven Sisters (sedm bílých vápencových útesů na jižním pobřeží Anglie, které každoročně ubývají o 30 - 40 cm). Ve středu odpoledne bylo naším cílem vyhledávané přímořské letovisko Brighton. Prohlédli jsme si Sea Life Centre o životě mořských živočichů. Člověk se tu může procházet jakoby po mořském dně a nad hlavou mu přitom proplouvají žraloci, rejnoci a želvy. Dále jsme se prošli po staré čtvrti The Lanes a dostali volno na zábavním molu Palace Pier. Ve čtvrtek dopoledne jsme naposledy navštívili školu, kde jsme obdrželi certifikáty. Odpoledne nás čekala observatoř Science Centre. Uvnitř byla spousta zajímavých a poučných věcí z přírodních věd (fyziky, přírodopisu, chemie, zeměpisu). Naposledy nás čekal i nocleh v našich hostitelských rodinách. V pátek jsme jeli do Londýna. Zde jsme mohli poznat London Eye, Houses of Parliament, Big Ben, Whitehall, Buckingham Palace s výměnou stráží, Trafalgar Square, Piccadilly Circus, British Museum a Covent Garden. V sobotu jsme přijeli do Čestic kolem 15.00 h. Všichni jsme si odnesli plno nezapomenutelných zážitků. Mgr. Vendula Kramerová Nohejbal Čestice Po loňské sezóně, která byla ve znamení vstupu A-týmu Čestic do Krajského přeboru, se letos situace stabilizovala. První tým zůstal ve vyšší soutěži i pro rok 2009 a v Okresní soutěži přibyl k B-týmu i nově založený C–tým, složený z bývalých stabilních hráčů Čestic pod vedením Luboše Koláříka st. A-tým zůstal ve stejném složení a do krajských bojů vstoupí 9.5.2009 dvojzápasem v Českých Budějovicích a v Trhových Svinech. První domácí zápas se hraje o týden později a hrací dny jsou soboty. Mužstva z okresní soutěže hrály poprvé 28.4. a hrát budou každé úterý střídavě doma – venku od pěti hodin. Derby nebude hrát počátkem června, odveta je v září. Srdečně zveme všechny fandy nohejbalu. Přijďte nás povzbudit! Martin Levý
Nejhezčí je – zdá se mi – ten náš tanec s hráběmi i ten tanec se dřeváky. Ve ČTENÍ to psali taky. Krajská přehlídka dětských folklorních souborů
V sobotu 25. dubna se taneční kroužky Notičky, Podlešáček a Podlešák zúčastnily Krajské přehlídky dětských folklorních souborů v Českých Budějovicích. Přehlídka se koná každé dva roky a jejím cílem je nesoutěžní formou prezentovat různé formy a způsoby práce dětských folklorních souborů. Letošní přehlídky se zúčastnilo 13 souborů z celých jižních Čech. Tradiční ovace sklízel soubor Prácheňáček za Strakonic, nám se nejvíce líbil soubor Malý Furiant z Českých Budějovic. Čestické Notičky předvedly své číslo. Když jsem já sloužil, Podlešáček vystoupil s tanci Honza s Frantou a Veselá polka a Podlešák zatancoval Tanec s hráběmi, který se velice líbil. Celkem 5 souborů bylo odměněno za dlouholetý rozvoj folklorních tradic Jihočeského regionu. Těší nás, že naše soubory byly mezi nimi. JANA VOLDŘICHOVÁ
Celé lidské pokolení chová v lásce naše ČTENÍ Moji rodiče (slohová práce žáka ZŠ – převzato z internetu – hodí se ke Dni matek) Rodiče se dělí na dvě části: matku a otce. Matka se ještě rozděluje na ženu v domácnosti a v zaměstnání. Doma se potom ještě skládá z manželky, matky, kuchařky, uklízečky, pradleny, zásobovačky, účetní, vychovatelky… ostatní si nepamatuji, ale máma toho umí vyjmenovat víc, jako např. služka, otrok a jiné. Matka se vyznačuje tím, že se zázračně nachází na více místech najednou, umí v jedné chvíli myslet na sto věcí, přičemž deset věcí dělá současně. Vidím na vlastní oči, jak po návratu z práce dá vařit vodu na sporák, zatímco zadělá na buchty. Přitom jí běží pračka, do které chodí vyměňovat prádlo, mě vymýšlí věty oznamovací, tázací a rozkazovací a naší Olinku zkouší z velké násobilky. Že potom přebalí malého Karlíka a udělá mu Sunar s krupicí si ani nevšimnu. Dvě oči mi na to nestačí. Když potom zasedneme k večeři, všechno je připravené na stole, já mám na teplákách zašité díry, Olina má umyté vlasy a prádlo visí na balkoně. Potají si mámu prohlížím. Máma má opravdu jen dvě ruce a přece, když přijde domů z práce, má v jedné velkou a malou kabelku, v druhé dvě síťovky s nákupem s nákupem a ve třetí … ne, vždyť jsem už povídal, že má jen dvě ruce, ale nese i Karlíka ve fusaku. Otec se neskládá ani nerozděluje. Nachází se v zaměstnání a doma. Ale doma ho najdete málokdy. Kromě snídání a večeření, když sedí u stolu, vyskytuje se obyčejně v křesle nebo na gauči a bývá zakrytý novinami. Zanechává po sobě vždy totožné stopy: rozevřené a převrácené noviny a cigaretový popel, někdy i v popelníku. Na rozdíl od mámy, i když má taky dvě ruce, přichází domů s rukama prázdnýma. Jestli umí násobilku nevím, ale psát asi neumí, protože mi ještě žákovskou knížku nikdy nepodepsal. A ani není prozkoumané, proč patří do skupiny rodičů, když na rodičovské sdružení vůbec nechodí. Pan učitel povídal, abychom se při psaní tohoto úkolu zamysleli nad prací svých rodičů. Ve škole přidělují žáka, který řádně nepracuje a neučí se, dobrému a snaživému žákovi, aby se od něj něco naučil. Tak si myslím, že při svatbě přidělují muže ženám, aby je ženy něčemu dobrému naučily a měly na ně dobrý vliv. Mojí mámě se to zatím bohužel nepodařilo.
Blahopřejeme všem, kteří se v měsících květnu a červnu dožívají významného životního jubilea a do dalších let přejeme jen to nejlepší, zdraví štěstí a spokojenost pan Zdeněk Randák z Čestic pan Bohuslav Šefčík z Čestic pan Miloslav Brabec z Čestic pan František Staněk z Němčic paní Růžena Petrlíková z Němčic paní Dana Naakeová u Krušlova p. František Hejtmánek z Prkošína pan Karel Jáchym z Čestic pní Miloslava Kubátová z Čestic pan Ivan Pelíšek z Čestic paní Vlasta Petrášová z Nuzína paní Jana Kovářová z Čestic
60 let 55 let 75 let 80 let 65 let 50 let 87 let 70 let 55 let 55 let 60 let 55 let
paní Vlasta Blažková z Němčic paní Jana Bečvářová z Krušlova pan Stanislav Jergl z Čestic paní Růžena Zámečníková z Nuzína pan Antonín Ouředník Z Čestic paní Vlasta Kadlecová Z Čestic paní Jiřina Kopfová z Čestic pan ing. Václav Rada z Čestic paní Eva Tomícsová z Čestic pan František Urbánek z Čestic pan František Humpolec z Čestic pan Bohumil Krejčí z Nuzína
84 let 65 let 75 let 84 let 88 let 85 let 65 let 60 let 50 let 65 let 50 let 86 let
Malý skřítek Ořešáček putoval si světem, zastavil se a pak skočil do ČTENÍ i k dětem. Tajemné nocování mezi pohádkovými příběhy.
Děti ze Dřešína s Andersenem nocovaly už podruhé… Tentokrát bylo nutno omezit účast dětí věkem do páté třídy, neboť by se do klubovny, která sousedí s obecním úřadem a knihovnou, nevešly… A tak se v pátek 3.4. vpodvečer sešlo 10 dětí a 4 ženy ke společnému nocování. Sedělo se kolem kulatého stolu a besedovalo o spisovatelích, kteří mají letos výročí, a četlo se z jejich knih. Společná četba a vypravování plynuly během celého večera až do pozdních nočních hodin. Povídání zpestřovaly rozličné soutěže a hry. Po společné večeři se děti pomalu ukládaly ke spánku s pohádkou, když tu najednou – kde se vzala, tu se vzala - přišla na návštěvu pohádková babička. Děti dostaly od babičky dárek – novou knihu do místní knihovny, a to Staré pověsti české a moravské od spisovatelky Ježkové. Babička dětem na ukázku jednu pověst přečetla a překvapené děti ani nedutaly. Kouzelná babička s sebou přivedla dalšího hosta - chlapce Ořešáčka v podobě krásné dřevěné loutky. Je to malý dřešínský skřítek a s dětmi zůstane v klubovně jako jejich maskot. Celá obec má totiž památné a vzácné ořešáky černé ve svém znaku. Dětem se Ořešáček moc líbil, hned se s ním přivítaly, popřály mu, aby se mu u nás ve Dřešíně líbilo a skamarádily ho s ostatními loutkami z divadla… Samozřejmě, že spaní bylo přerušeno, a tak usínání trvalo až přes půlnoc. Přesto ale zbylo dost času na krásné pohádkové sny, které se mohou zdát jen jednou v roce. Ráno jsme se společně nasnídali, uklidili, vyhodnotili pohádkovou noc a s radostí z pěkných zážitků se rozešli do svých domovů. Zdeňka Šašková
O mořské panně a námořníkovi
Jiří Kolář
Za dávných časů, kdy vlny moří a oceánů brázdily jen bílé plachty korábů a plachetnic, žil námořník jménem Jan. A protože sloužil na anglické lodi, říkali mu Džony. Džony byl prazvláštní chlapík Pěkně stavěný a rostlý, jak se na námořníka sluší, také síly měl za dva. Jenom jednou vlastností se lišil od ostatních námořníků. Za celý svůj život, a nebyl už právě nejmladší, se sotvakdy usmál. Právě pro tu jeho věčnou posmutnělost mu říkali Džony Smuténka. Až na Džonyho byli všichni námořníci na anglickém obchodním trojstěžníku veselá kopa. Od rána do večera bezstarostně povykovali, halekali a k nějakému drsnějšímu žertu neměli nikdy daleko. Ačkoli na přídi dotyčného škuneru byl půl námořní míle dobře čitelný nápis Tichý poutník, tak se ta loď jmenovala, klidu a tichosti bylo na ní poskrovnu. Snad jen v noci, kdy námořníci spali. Od rána do večera vládl na lodi bujarý zpěv, halas a žerty, které dokázaly rozesmát samotného kapitána. A to bylo co říct, protože kapitán byl suchý patron a morous. Nejvíc ho rozesmála písnička, kterou si námořníci prozpěvovali při stahování návětrné plachty: „Bylo nás pět bukanýrů, johoho, když jsme pluli k Abu-kíru, johoho!“ Jen námořník Džony nezpíval, nemluvě o tom, že se ani jednou neusmál. Ať stahoval s ostatními plachty, lezl po ráhnech, šplhal po provazovém žebříku nebo drhl palubu, všechno dělal zamyšleně a smutně. Nejradši vysedával ve strážním koši vysoko nad lodí. Tady svýma smutnýma očima obzíral širou vodní hladinu až tam, kde se v dálce moře stýkalo s oblohou. Sem také nedolehly žertovné poznámky na adresu jeho smutnosti, které jeho spolunámořníci nemysleli nijak ve zlém. Džonyho by mohla rozveselit jen nějaká krásná mořská panna, pokud se nějaká taková najde, říkali o něm.
Do chalupy na skalisku Džony vždy se vracel rád. Čekalo tam na něj ČTENÍ – jeho věrný kamarád. Jak jsme řekli na začátku, Tichý poutník se plavil za obchodem. Když naplnil svá podpalubí vzácným kořením, koprou a jiným zbožím, vracel se z dalekých ostrovů a kolonií domů. Loď zakotvila v mateřském přístavu u anglických břehů, vyložila náklad a námořníci se rozešli do svých domovů. Po nějaké době se zase vraceli do přístavu a vyplouvali na širé moře. Jakmile Tichý poutník ukončil plavbu, také Džony Smuténka vyrazil na cestu k domovu. Ta cesta trvala několik dní. Bydlel sám v dřevěné chatrči na pustém, skalnatém pobřeží. Tady naslouchal šumění moře, které naráželo na skaliska, pozoroval střelhbité křivky racků a mořských vlaštovek v povětří a dovedné kousky delfínů na hladině. Ale nic z toho ho nedokázalo rozveselit. Jeho rozveselení mohl přinést jen nějaký neobyčejný zážitek. A ten měl brzy přijít a byl tak podivuhodný, že Džonyho od základů změnil. Jednou v houfu delfínů uviděl Džony něco, co připomínalo lidskou bytost. Když se pozorněji zadíval, užasl. Byla to mořská panna. Než se Džony vzpamatoval z překvapení, připlula blíž a vystoupila na břeh. Teprve teď si ji mohl Džony pozorně prohlédnout. To nebyla žádná mořská ochechule, ale opravdová mořská víla v podobě krásné pozemské dívky. A hned také promluvila lahodným dívčím hlasem: „Jsem Pingvína, dcera samotného Prótea, vládce mořských hlubin. Vím o tvém smutku, námořníku, a proto jsem se rozhodla proměnit tvůj smutek v radost a veselí.“ Na ta slova začala Pingvína tančit půvabný tanec znázorňující prosbu mořských víl k otci Neptunovi hrát si na honěnou. Byl to tanec plný pohody a grácie a Džony cítil, jak jeho srdce začíná jihnout a jeho ústa se začínají otevírat k úsměvu. Pak Pingvína zazpívala veselou písničku o nezbedných kouscích tritónů, mořských bytostí z družiny samotného Neptuna, který je za trest vytahá za uši. Džonyho tvář se teď roztáhla k úsměvu docela. A když začala Pingvína předvádět ztřeštěnosti létajících ryb nad hladinou, Džony se už neudržel a smál se, až se za břicho popadal. Každý den pak připlouvala Pingvína k Džonyho břehu a přinášela mu pohodu a radost. Džonymu nastal čas vydat se znovu na širé moře. Rozloučil se s Pingvínou a poděkoval jí za to, že ho naučila smát se. Ta mu slíbila, že až se opět vrátí, bude ho znovu rozveselovat. Pak zmizela v moři. Džony se vydal do přístavu a spolu s ostatními námořníky vyplul na Tichém poutníku na širé moře. Námořníci na lodi ho tentokrát sotva poznali. Byl to úplně jiný Džony, než jakého znali předtím. Jakže, to je ten Džony Smuténka, který se dřív ani neusmál a teď je samý smích a žert? A Džony si s ostatními vesele notoval, když napínali lana vratiplachty: „Hej, šup, námořníci, nalaďte si úsměv v líci!“ „Toho musela rozveselit rovnou mořská panna,“ kroutili hlavou námořníci i s kapitánem.“ Připravované kulturní akce na květen a červen
15.5. „Jak začala a skončila Trojská válka“ – divadelní soubor Čestice – sál Lidového domu, 20,00 hod 17.5. koncert ke Dni matek – Soukromá hudební škola Radešov- sál Lidového domu 14,00 hodin 13.6. divadelní představení „Podskalák“ – hrají ochotníci z Radomyšle – představení se koná na nádvoří zámku 20,00 hod
Když rozkvete ořeší, ČTENÍ lidi potěší. Občasníček před sto lety: 4.3. Nástupce Theodora Roosevelta, nově zvolený prezident USA William Howard Taft, proslovil před Kongresem svou nástupní řeč. 8.3. Papež Pius X. vyhlásil v Uhrách zákaz manželství dvojic různého náboženského vyznání. 10.3. Francouzský pilot Émile Auburn absolvoval první noční let v dějinách letectví. 15.-21.3. Po podobných podnicích ve Spojených státech se konaly první šestidenní cyklistické závody také v Evropě na 150 m dlouhé dřevěné dráze berlínské výstavní haly u zoologické zahrady. Do bojů se 144 hodinovou časovou lhůtou nastoupilo patnáct družstev. Po 45 hodinách se od ostatního pole odpoutaly dva páry, aby mezi sebou rozhodly o konečném vítězství. 17.3. Ve Francii vyhlásili stávku zaměstnanci pošt a telegrafů. Skončila po splnění požadavků stávkujících 23.3. 1.4. Ve Velké Británii vstoupil v platnost zákon na ochranu dětí: do 16 let nebylo dětem dovoleno kouření, rovněž byl zakázán prodej tabáku mladistvým. Děti do 14 let se nesměly zdržovat v hostincích, trestné bylo i navádění dětí k návštěvám hostinců. Za porušování zákona hrozily přísné tresty. V Sankt Peterburgu se konala premiéra opery Modesta Petroviče Musorgského Ženitba. 6.4. Americký polární badatel Robert Edwin Peary dosáhl při své dlouhé výzkumné cestě, na niž vyrazil 1.3., těsné blízkosti severního pólu nebo možná dokonce i pólu samého. Od roku 1886 podnikl Peary řadu polárních výprav a vyplnil četná bílá místa na zemském povrchu: roku 1895 objevil po něm nazvanou Zemi Pearyho, nejsevernější cíp Grónska, a v roce 1901 se mu podařilo prokázat, že Grónsko je ostrovem. Zatím se jednoznačně neprokázalo, zda na pólu stanul první Robert E. Peary nebo americký badatel Frederick Cook, jenž údajně pólu dosáhl již 21.1.1908. 9.4. Firma Widness Corporation ve velké Británii předvedla první autobusy s uzavřeným horním patrem, tzv. dabldekry. 18.4. V římské bazilice sv. Petra byl Panna orleánská (Jana z Arku) prohlášena za svatou. 1.5. Bulharská vláda sdělila velmocím, že bulharský panovník napříště ponese oficiální titul král Bulharů. 18.5. Slavný ruský balet Sergeje Ďagileva vystoupil poprvé v Paříži. 28.5. V USA ve státě Georgia vyvrcholila stávka a boje bílých zaměstnanců železnice proti zaměstnávání černochů. Profesor medicíny Paul Ehrlich ukončil své dlouholeté pokusy s chemoterapeutickým lékem Salvarsan 606. Spolu s japonským bakteriologem Sahaširem Hatou vyvinuli prostředek k úspěšnému potírání nebezpečné pohlavní choroby – syfilidy, jež byla do té doby neléčitelná. 3.6. Holandskou kolonii Sumatru postihlo těžké zemětřesení, jež si vyžádalo 230 životů. 4.6. Při důlním neštěstí ve španělském Arabaldu přišlo o život 65 horníků. Příčina neštěstí byla neobvyklá. Explozi vyvolal horník, jenž při rvačce s kamarádem zapálil dynamitovou patronu. 10.6. Britský parník Slavonia poprvé použil nouzový signál SOS, když došlo k poškození jeho trupu při cestě na Azorské ostrovy. 11.6. Pruská komise odmítla návrh na zavedení daně z používání bicyklu. 17.6. Narodil se Karel Hoger, český divadelní a filmový herec. 29.6. Několik set britských sufražetek pod vedením Emmeliny Pankhurstové se pokusilo vniknout do budovy britské Dolní sněmovny a demonstrovat tak za volební právo pro ženy. Jejich útoku čelilo 3000 policistů, jimž se jen s vypětí všech sil podařilo zabránit sufražetkám vniknout do budovy. Sufražetky tak potvrdily svou hrozbu užití násilí.
Málokdo to nevidí, že ČTENÍ je pro lidi. Vynálezce (pokračování) Josef Křešnička „Změkčovací vodička, změkčovací vodička,“ drbal se pan Venda Brabec za uchem, „nebylo ono to něco pro peklo?“ „Bylo, bylo,“ kýval pan Kája Perlík, „vynalezl jste ji kvůli bukovým polenům.“ „Ale nač by vám byla změkčovací vodička? Cože? Pro čarodějnici? Ale dejte pokoj! Ta baba za to nestojí! Hlava! Prosím vás! Dneska se bylinami hlava neléčí. Vynaleznu vám pilulku.“ „Když já na pilulky nejsem,“ namítl pan Kája. „To je ovšem zlé,“ řekl pan Venda,“ to vám tedy budu muset trochu té vodičky dát. Je tajná, ale že jste to vy…“ Pan Kája Perlík přijal od pana Vendy Brabce lahvičku s dřevoměkem, jak se správně vynález jmenoval – a že půjde. „Počkejte, pane Kája,“ řekla Markéta, „snad nechcete jít do Zdíkovce pěšky?“ „Jak jinak?“ řekl pan Kája. „Ona mě ta hlava opravdu moc bolí.“ „A chudáku,“ řekl Michal, „to máte tedy špatné. Kdyby vás tolik nebolela, mohl byste počkat a my bychom vás potom hodili do Zdíkovce lokomotivou.“ „Ale to je pravda,“ zvolal pan Venda Brabec, „za chvíli budem hotovi! Počkejte!“ „Tak já počkám,“ rozhodl se pan Kája Perlík. „Ale to mi řekněte, jak chcete jet do Zdíkovce lokomotivou, když tam nevedou koleje?“ „V tom je právě ta finta,“ řekl pan Venda Brabec pyšně. „Naše lokomotiva žádné koleje potřebovat nebude. Je tak vymyšlená, pane!“ „To tedy zírám,“ řekl pan Kája Perlík a zíral. Ve chvíli byla lokomotiva hotova. Pan Venda Brabec si stoupl k řízení, Markéta k píšťale a Michal k brzdám. Ty byly zvlášť důležité pro zpáteční cestu, až se pojede z prudkého kopce od Vacova. „Totiž jak to, od Vacova? My pojedeme přes Vacov?“ zeptala se Markéta. „Jak jinak?“ řekl pan Venda. „Ale tam je pan Pižla! Aby nám nakonec lokomotivu nesežral! Víte přece, jak je vysazený na dřevěné věci.“ „To by si mohl zkusit,“ řekl pan Venda. „Prostě bychom mu foukli do očí drobátko páry. Tak, pane Kájo, nasedat!“ Pan Kája se usadil v koutku kabiny a trochu se třásl. Nebylo to jen bolení hlavy, On měl i strach z neobyčejného stroje. Markéta zapískala na píšťalku, Michal odbrzdil a pan Venda pohnul řídící pákou. Lokomotiva si odfoukla a pak se rozjela směrem na Vacov a dál na Zdíkovec. Na to, že byla úplně nová a nevyzkoušená jela až moc krásně. Nedrncala – a jak panečku udivovala automobilisty! Ti honem otáčeli a uháněli směrem na Vimperk, aby si tam v nemocnici nechali vyšetřit zrak, protože nevěřili svým očím. Bylo to tím, že lokomotivu na silnici nepotkává člověk každý den. VI. Lokomotiva se hnala do vacovského kopce a pan Kája Perlík nedočkavě vyhlížel na cestu. Už by chtěl být ve Zdíkovci a vysvobodit čarodějnici Elvíru ze zdřevěnělosti, to aby mu mohla dát léčivé bylinky na bolavou hlavu. Co chvíli tahal pana Vendu Brabce za rukáv a škemral: „Nešlo by to rychleji, pane Brabec?“ Pan Venda Brabec se jen tichounce usmíval, ale Markéta se na pana Káju obořila: „Copak, člověče, nevidíte, že jedem nejvyšší možnou rychlostí? Je tady hustý dopravní ruch, a kdybychom jeli rychleji, mohli bychom zavinit nějakou havárii – to přece nechcete, nebo ano? „Nechci,“ odpověděl pan Kája Perlík.
Dřív než vzejde osení začtěte se do ČTENÍ. Dějiny rodů (pokračování) Josef Vichr Před úmrtím Adama Maxmiliána zemřel 25.5.1714 jeho pravý dědic svěřeneckých statků, Adam Josef Chanovský. Němčické panství tedy přešlo na jeho nejmladšího syna Jana Felixe Chanovského. Jan Felix zpočátku také nejvíce bydlel v Praze, ale později trvale žil v Němčicích. K zámku nechal přistavět kapli sv. Jana Nepomuckého, která byla 16.5.1727 vysvěcená. Koupil bohoslovecká roucha a nádoby, nové varhany a do věžičky nechal instalovat dva zvony. 6.9.1727 byla pražskou arcibiskupskou konsistoří povolena mešní licence, aby se v kapli mohly konat veřejné bohoslužby. Na zámeckou budovu pořídil věžní hodiny a v severní straně od zámku založil park ve francouzském slohu. V němčickém zámku si vydržoval mnoho služebnictva, choval mnoho koní a v zámku často vyhrávala zámecká kapela. Jan Felix byl velkým přítelem honitby a střelby na terč. V ovocné zahradě nechal postavit střelnici. Na zámku měl svého lékaře a zámeckou lékárnu. Na zámek se pravidelně sjíždělo mnoho šlechtičen, ale ženu si nevybral. Zemřel ve věku 37 let v Němčicích, 14.12.1730. Pochován byl v hrobce kostela u sv. Anny. Zemřel bez dědiců jako poslední Chanovský z rodové větve smolotelské. Svěřenecký majetek přešel na rábskou rodovou větev. Němčické panství převzal Jan Jindřich Chanovský na Kamenné, syn Viléma Chanovského, posledního majitele Rabí. Panství převzal 29.12.1730. Dlouho ale panství nedržel. Zemřel 10.12.1731 a byl pochován v rodinné hrobce v Kraselově. Jan Jindřich zanechal dceru Annu Marii, provdanou za Františka, hraběte z Valdštejna a syny Jana Josefa a Viléma. Ti nebyli zletilí a tak němčické panství převzala manželka Jana Jindřicha Barbora, rozená Hildprandtová z Ottenhausenu. Správu panství vedla od roku 1731 až do roku 1739. Proti dědicům činil nároky Václav Chanovský z linie smolotelské, který se odvolával na pořizovací listinu fideikomisu z roku 1700. Spor o panství trval 8 let a byl ukončen ve prospěch Barbory Chanovské. V té době vedl administrativu svěřeneckých majetků Ferdinand Ignác Malovec z Chýnova a z Vimperku. Na podzim roku 1741 vniklo od jihu Čech francouzské a bavorské vojsko. V zimě roku 1741 – 1742 se francouzské oddíly v síle 12.000 mužů pod vedením maršálka Broglieho rozložily na strakonicku a posádky se dostaly i do Kraselova a Němčic. Na němčickém panství utábořeny nebyly, neboť Barbora Chanovská získala od maršálka Broglieho pro své panství ochranný list. V roce 1749 odevzdala Barbora Chanovská správu svěřeneckých statků Němčic a Kraselova svému staršímu synu, již dospělému Janu Josefu Chanovskému. Mladší bratr Vilém se dal na vojenskou dráhu. Dosáhl hodnosti hejtmana a zemřel, když byl raněn v bitvě u Torgavy (Pruské Slezsko). Pohřben byl v Praze 4.12.1760. Barbora Chanovská zůstala až do smrti u syna Jana Josefa na němčickém zámku. Zemřela ve věku 97 let 14.3.1788 a pochována byla rovněž v kraselovské hrobce. Jan Josef Chanovský se hned neuvázal na panství. Roku 1751 pronajal němčický a kraselovský statek Antonínu Marburkovi, bývalému purkrabímu, na 6 roků. Vstoupil do vojenské služby jako důstojník pluku Taroka a sloužil i v Holandsku do roku 1754. Po návratu se oženil s Annou Marií, rozenou Radeckou, sestrou Petra Radeckého, otce maršálka, hraběte Radeckého. Svatba se konala v Praze v kostele sv. Jindřicha. Ze svatebního roucha později jeho syn Jan roku 1828 nechal zhotovit mešní roucho pro kraselovský kostel a němčickou kapli. (redakce neručí za správnost názvů a jmen – pouze opisováno) Čtení pro lidi – dvouměsíčník Kulturního spolku pro Čestice a okolí Rediguje Jana Vlažná, Čestice 169 Neprošlo jazykovou úpravou Uzávěrka vždy 20. den sudého měsíce květen - červen 2009 Cena 10,- Kč Sazba a tisk: ČZ Strakonice a.s. Registrační známka: EČ EMKČR 12994 IČO: 47255846
