Hranice člověk- zvíře v díle Charlese Darwina

Masarykova univerzita v Brně Fakulta sociálních studií Katedra Humanitní environmentalistiky

Hranice člověk- zvíře v díle Charlese Darwina (diplomová práce)

Vypracovala: Veronika Nečasová Vedoucí práce: Mgr. Karel Stibral, Ph.D

Brno, květen 2008

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu diplomové práce Mgr. Karlu Stibralovi, Ph.D za odborné vedení a poskytnutí cenných připomínek. Dík patří také mé rodině a blízkým za trpělivost a podporu.

2

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla všechnu použitou literaturu. Brno, 13.5. 2008

3

OBSAH ÚVOD...................................................................................................................................................5 I.HRANICE ČLOVĚK – ZVÍŘE V DĚJINÁCH.................................................................................6  1 Starověké Řecko...............................................................................................................................6 Rozdíly mezi člověkem a zvířaty u starých filozofů.............................................................................6 Aristotelovo učení.................................................................................................................................8  2 Antický Řím....................................................................................................................................10  3 Středověk........................................................................................................................................12 Církev a její pohled na člověka a zvíře...............................................................................................14  4 Novověk..........................................................................................................................................17 II. DARWINŮV ŽIVOT A DÍLO.......................................................................................................24 Vlivy na Darwinovo myšlení..............................................................................................................27 III. HRANICE ČLOVĚK – ZVÍŘE V DARWINOVĚ DÍLE.............................................................31  1 Tělesná stránka živočichů ..............................................................................................................31  1.1  Stejná tělesná stavba vyšších živočichů......................................................................................32  1.2 Rozdíly v tělesné stavbě člověka a ostatních živočichů ..............................................................36  2 Duševní stránka živočichů .............................................................................................................38  2.1 Hlasová komunikace: řeč lidí a zvuky zvířat...............................................................................38  2.2 Emoce a jejich vyjadřování u zvířat.............................................................................................41 Smích a úsměv....................................................................................................................................43 Smutek a pláč.....................................................................................................................................43  2.3 Dvoření a výběr partnera v živočišné říši....................................................................................44  2.4 Život ve společenství a z něj vyplývající vznik morálky. City....................................................49 City u zvířat........................................................................................................................................50 Typicky lidská vlastnost: morálka.......................................................................................................52  2.5 Smysl pro krásu, otázka vkusu u zvířat.......................................................................................54  2.6 Inteligence a další zvláštní duševní schopnosti zvířat..................................................................57 Inteligence zvířat................................................................................................................................57 Zacházení s předměty u zvířat............................................................................................................61 Vyšší rozumové schopnosti zvířat......................................................................................................62 IV. REAKCE NA DARWINOVO UČENÍ..........................................................................................66 ZÁVĚR...............................................................................................................................................70 Anotace...............................................................................................................................................73 Abstract...............................................................................................................................................73 Jmenný index......................................................................................................................................74 Bibliografie.........................................................................................................................................76

4

ÚVOD      Zamyslíme-li se dnes nad otázkou, kde se nachází hranice člověka a zvířete, patrně se mezi možnostmi objeví poukázání na některé vlastnosti a schopnosti, které považujeme za specificky lidské. K takovým může patřit např. lidský rozum, svoboda, řeč, ale i vzpřímená postava či třeba ošacení. Návrhů bychom samozřejmě našli mnohem více. Také anglický přírodovědec Charles Darwin (1809-1882), kterého dnes každý zná jako zakladatele evoluční teorie, si kdysi takový seznam vytvořil a podrobil jej důkladnějšímu rozboru. Jestliže totiž podle něj všichni živočichové (včetně člověka) povstali z jednoho společného předka, nabízí se otázka, v čem se vlastně lidé a zvířata mohou lišit, a co z toho pro nás plyne. Jsem totiž přesvědčena, že náš filozofický náhled na zvířata nás determinuje v tom, jak se k nim chováme. Zmapování právě těchto „filozofií“ a proměn lidského myšlenkového uchopování zvířete v dějinách je cílem této práce. V prvních kapitolách jsou popsána pojetí zvířete a jeho podobnosti či rozdílnosti vzhledem k člověku v antice, středověku i novověku, který svým pojetím přinesl zvířatům mnoho utrpení. Hlavní důraz práce je ale kladen na danou problematiku v díle Charlese Darwina, který smazal vnímání mnohých hranic člověka a zvířete, a podnítil tak zájem o zvíře a jeho život. Jeho bádání přineslo nové paradigma ve vědě a ovlivnilo myšlenkové klima 20. století; mělo však podle mého názoru i mnoho nepřímých dopadů, k nimž může patřit mj. také ochranářské hnutí snažící se zvířatům přiznat určitá práva. Touto problematikou se stručně zabývá poslední část práce. Při psaní jsem vycházela z literatury, která je uvedena v závěru práce. Ve druhé a třetí kapitole, která je věnována Charlesovi Darwinovi, jsem čerpala především z jeho základního díla, dnes rozděleného na dvě knihy: O pohlavním výběru a O původu člověka. Obě knihy v minulých letech opět nově vyšly, což jen svědčí o neutuchajícím zájmu a o Darwinovo dílo a o jeho stálé aktuálnosti.

   5

I. HRANICE ČLOVĚK – ZVÍŘE V DĚJINÁCH1

1 Starověké Řecko

     Dějiny naší problematiky mohou začít krátkým pohledem do antického světa, neboť při větší

snaze najdeme její skromné začátky už ve starověkém Řecku. Ve starověké kosmologii obecně platí, že svět je vnímán jako celek, přičemž světem je míněn celý vesmír se všemi nebeskými tělesy, včetně Země. Tento vesmír je chápán jako uspořádaný, organizovaný systém, kde je vše účelně propojeno, takže každá sebenepatrnější částečka zde má své nezastupitelné místo a funkci. Celá příroda (od drobného zrnka písku, přes rostliny, zvířata, člověka a dokonce i samotné bohy) je vnímána jako oživený celek.2 Vše je stejně důležité a dobré, neboť se to spolupodílí na řádu světa označovaného pojmem kosmos. Člověk sám sebe vnímá jako součást veškerenstva a žije ze své jednoty s celkem v řádu, který chápe jako daný. Z toho je zřejmé, že zajímá-li nás to, jak se díval starověk na hranice člověka a zvířete, najdeme spíš okrajové pasáže v dílech zabývajících se úplně jinou problematikou. První filozofové např. často hledají společný počátek všeho jsoucího (a ten je společný také pro všechny živočichy) v některém z živlů.3 Je zajímavé, že se u řeckých filozofů poměrně často objevuje představa, že první živočichové vznikli ve vlhku, příp. ve vodě, a teprve když dorůstali, vystupovali na souš. Setkáme se i s myšlenkou, že člověk původně vznikl z jiného živočišného druhu, že např. rostl uvnitř ryb, a až když se dokázal sám o sebe postarat, vyšel z jejich těl ven na souš a zmocnil se země.4

Rozdíly mezi člověkem a zvířaty u starých filozofů

   Podíváme-li se na případné rozdíly člověka a zvířat, které staří myslitelé vidí, otevře se před námi

široká paleta možností. Např. Archelaos říká, že živočichové se mezi sebou liší podle toho, zda užívají ducha rychleji nebo pomaleji. Zároveň si myslí, že lidé se od zvířat odlišili ve fázi, kdy si 1 Na úvod bych si dovolila malou poznámku: věnovat se zde budeme evropským dějinám. Je pochopitelné, že v jiných  světadílech byl vývoj vztahů ke zvířatům a jejich chápání poněkud odlišný (viz např. vliv buddhismu v Asii). 2 Známý je  Thaletův výrok, že vše je plné bohů. Vezmeme­li tuto myšlenku do důsledku, vyplývá z ní velká úcta  k přírodě i člověku, který je její součástí. 3 Živly jsou míněny voda, oheň, země, vzduch a jako pátý element někdy bývá označován éter. 4 SVOBODA, 1962: 117

6

dosadili vládce, vytvořili obce a zákony a začali se věnovat umění.5 Myšlenka, že zvíře se nemůže projevovat skrze umění, se objevuje už ve starých dobách u Xenofana a patrně s tím souvisí i jinak kuriozní postřeh Anaxagory, který člověka označuje za nejrozumnějšího ze všech živočichů, „ježto má ruce“6 (a proto může vytvářet umělecké předměty). Podle tohoto filozofa se živočichové liší také schopností vnímání – a ta je úměrná velikosti těla – a proto větší živočichové (a mezi nimi i člověk) lépe vnímají. Za jeden z poměrně vyspělých názorů lze považovat poznámku Pythagorejce Alkmeóna, který tvrdí, že člověk jako jediný chápe, zatímco ostatní živočichové pouze vnímají. Zároveň v souladu s pythagorejskou naukou dodává, že zvířata jsou našimi bratry a nesmíme jim ubližovat. Mnohá zvířata jsou dokonce posvátná a není vhodné se jich ani dotýkat (bílý kohout, ryby).7 Velice zajímavé postřehy přináší filozofie Empedokla z Akragantu (483-423 př.n.l.). Podle něj jsou všichni živočichové podrobeni působení dvou protichůdných elementů: Lásce, která věci spojuje, a Sváru, jenž je opět rozděluje. Protože z činnosti obou vše vzniká a opět zaniká, mají všichni živočichové společný původ i osud. Na počátku světa podle Empedokla příroda tvořila stylem pokus-omyl a to tak, že vznikaly prvně různé údy a ty se působením Lásky nahodile spojovaly a učily se spolupracovat (např. zuby a žaludek). Některá spojení se ukázala jako povedená, ale pochopitelně tak vznikaly i formy zcela neschopné života, a ty hynuly. Působením Sváru se ale opět dostaly do koloběhu a mohly být dále zkusmo připojovány jinam. Že to s tím počátečním skládáním nebylo jednoduché, a těla se často různě deformovala, ukazuje Empedoklés na příkladě zahnuté páteře, kterou mají vyšší obratlovci poté, co se jim „náhodou zlomila při ohnutí živočicha“.8 Empedoklés také přejal od dřívějších filozofů myšlenku převtělování, z které vyplývá přísné vegetariánství, neboť není přípustné jíst maso, ve kterém přebývají lidské duše. Autor sám údajně prošel několika vtěleními: šlo o hocha, dívku, keř, ptáka a naposled také rybu. Za povšimnutí jistě stojí také jeho názor, že myšlení je vlastní celé živočišné říši a že nástrojem chápání je krev „okolo srdce“.9 V 5. století př.n.l. se z množství myšlenkových proudů vyděluje také škola atomistů, jejíž filozofií je to, že každá část jsoucna se skládá z materiálních, nejmenších a už nedělitelných částeček – 5 6 7 8 9

Tamtéž, 115­116 Tamtéž, 114 TRETERA, 2002: 42­46 Tamtéž, 103 VÍTEK, 2001:  261­263

7

atomů. Z těchto atomů se podle nich skládá i duše všech živočichů, a protože se atomy neustále pohybují, strhují s sebou i celé tělo a dávají mu pohyb.10 U hlavního představitele atomistů Démokrita z Abdéry (460-370 př.n.l.) bychom už nalezli explicitně vyjádřené, čím se člověk liší od zvířat, a nutno uznat, že lidé z toho srovnání nevycházejí vždy zrovna v nejlepším světle. V Démokritově díle se např. dočteme, že zvíře má na rozdíl od člověka míru a je si vědomo, kolik toho potřebuje, zatímco člověk je hrabivý a chce všeho mnoho. Na druhé straně je zřejmé, že Démokritos vidí v člověku něco víc než v ostatních živočiších – pokud ovšem žije správně a uměřeně. O tom svědčí např. zlomek: „Ušlechtilost dobytka se zakládá na tělesné síle, ušlechtilost lidí na řádné povaze“ či snad „Tělesná krása je cosi živočišného, není-li v ní skryt duch“.11 Jinak ale autor uznává, že se máme od přírody jako celku co učit, a že jsme se stali žáky zvířat v řadě věcí: příklad pavouka nás naučil tkaní a šití, vlaštovky stavitelství, labuť a slavík nás naučili zpívat.12

Aristotelovo učení      Za nejvýznamnějšího filozofa starého Řecka bývá považován Aristoteles ze Stageiry (384-322

př.n.l.), autor velkého množství děl všech tehdy známých oborů, sběratel přírodnin a jeden z největších starověkých biologů. Ve svém spise Historia animalium vytvořil soupis snad všech druhů živočichů známých starým Řekům a u nich podrobně provedl rozbor jejich tkání, způsobu obživy, rozmnožování, chování, přírodního prostředí apod. Ve svém popisu Aristoteles začíná u člověka, „neboť člověk je nám z živočichů nutně nejlépe znám“.13 Z toho je zřejmé, že zařazení člověka do živočišné říše bylo v antice něčím zcela samozřejmým. Ve své práci má Aristoteles řadu omylů, z nichž jmenujme alespoň teorii spontánního vzniku, podle níž se některé druhy hmyzu rodí spontánně – např. z rosy, dřeva, v hnoji, případně i na chlupech zvířat (blechy).14 Významným Aristotelovým přínosem je mj. vnímání hierarchie v přírodě, kterou dokládá jeho rozdělení živočichů na nižší a vyšší a také jeho známé dělení duše. Základním znakem nižších živočichů je podle autora jejich studenokrevnost, chlad a nedostatek životního tepla, které udržuje 10 11 12 13 14

MACHOVEC, 1980: 54 SVOBODA, 1962: 136 Tamtéž, 124­156 HARE, 1994: 107 Aristoteles patrně ve hnoji viděl červy a nedokázal si vysvětlit, kde se tam vzali. Tato myšlenka byla překonána až  hluboko v novověku. Tamtéž, 109

8

organismus naživu. Už dávní filozofové si všimli, že dokud je člověk živý, má v sobě teplo, kdežto mrtvý člověk postupně chladne až zůstane úplně studený. Stáří tak podle některých vzniká úbytkem tepla.15 Podobným myšlenkovým postupem se pravděpodobně řídil i Aristoteles, který poukazuje na to, že životní oheň v člověku na stáří postupně plápolá čím dál méně, a tudíž starý člověk je náchylnější podlehnout i menší nemoci, protože už je zkrátka vyhaslý. Podobná vyhaslost se týká i studených živočichů, a proto jsou označeni za „nižší“. Za vyšší organismy Aristoteles logicky považuje ty teplokrevné, neboť vlastní více života. Krev, starověký symbol života, je důležitým kritériem v hierarchii živočichů i z toho důvodu, že čím hojnější a čistější je krev, tím výše živočich na pomyslném žebříčku stojí. U Aristotela se dočteme, že nejvýše stojí právě člověk, protože zrovna v jeho těle taková krev koluje. Dalším důvodem, proč má člověk mezi živočichy výsadní postavení, je jeho duše. V duchu starověké tradice sice Aristoteles přisuzuje duši všem živým bytostem, ale je vidět, že i zde najdeme kvalitativní hierarchii, protože rostlinná, zvířecí a lidská duše se poněkud liší. 16 Pro rostliny je charakteristická vegetativní duše, jejímž hlavním úkolem je růst, výživa těla, plodivost a regenerace. Na vyšší příčce, tj. u zvířat, se k těmto schopnostem přidává pohyblivost a smyslnost (žádostivost, vznětlivost, libost) – jedná se o duši živočišnou. Nejvýše pak stojí duše rozumná či intelektuální typická pro člověka. Rozumová složka člověka je jako jediná schopná reflexe a svobodného rozhodování.17 Z toho, že tělo a duši nelze oddělit, vyplývá i Aristotelovo popření posmrtného života. Zatímco nižší formy života ale zanikají jako celek, u člověka teoreticky existuje naděje, že z něj alespoň něco zůstává. Podle autora část lidské duše, která je svázána s tělem (např. pamětí, jež mají i jiní živočichové), zaniká. Na druhé straně má lidská duše ještě rozumovou složku, a ta je ve své ryzí formě nesmrtelná – takže přežívá jakožto neosobní a abstraktní rozum. Ten už nemá pochopitelně s původním člověkem nic společného, ale přece jen zůstává živé něco - a to něco Aristoteles považuje za nejvznešenější část člověka. Cílem života je podle autora štěstí a tato „položka“ opět hraje roli zřejmě jen u člověka, protože pravé štěstí spočívá ve schopnosti užívat rozum, což je dopřáno jen lidem.18 15 Např. Parmenidés. SVOBODA, 1962: 72 16 Nutno však předeslat, že antické pojetí psyché nelze ztotožňovat s tím, co duší míní vlivem křesťanské tradice dnešní  člověk.  Aristotelova   duše   je   chápána   jako   soubor   mohutností,   schopností   a   vloh,   které   jsou   nutně   s   každým  organismem spjaty. Jde o zdroj života, souhrn energie a probíhajících procesů v těle. Tělo je vlastně hmota, jakýsi  pečetní vosk, do kterého duše vloží určitý tvar, vdechne mu život a dodá mu jeho charakteristické vlastnosti. Duše a  tělo tak tvoří nedělitelný celek – tělo je materiální stránkou věci (látkou) a duše formou. Duše uvádí organismus  v chod, je principem života. STÖRIG, 1991:136 17 ARISTOTELÉS, 1995: 159­161 18 DURANT, 2003: 70

9

Hierarchie duše, stejně jako hierarchie nižších a vyšších živočichů je podle Aristotela kontinuální záležitostí a přechod z jednoho schůdku pomyslného žebříčku na druhý je velmi špatně zřetelný, takže jeden stupeň je téměř k nerozeznání od následujícího. Ve vývoji od nejnižších živočichů k těm vyšším existují po všech stránkách (způsob života, stavba organismu, rozmnožování) velice nenápadné posuny. Na nejspodnější příčce dokážeme tak tak odlišit neživé od živého a ve vyšších úrovních žebříčku těžko zaznamenáme, kde vlastně začíná přechod mezi rostlinami a živočichy. Čím jdeme výše, tím můžeme zaznamenat větší specializaci funkcí a inteligenci organismu. Plynulost změn vnímal ale autor všude – i v lidské ontogenezi – když např. prohlašoval, že lidská duše je v dětství téměř k nerozeznání od té, jakou mají zvířata. Aristoteles byl určujícím filozofem pro další doby; v mnoha ohledech ovlivnil také Darwina 19 a filozofie z něj hojně čerpá dodnes. Byl také patrně prvním, kdo přišel s myšlenkou že opice je přechodným článkem mezi savci a člověkem, přičemž uznával, že člověk mezi čtvernožce patří také, i když už se nachází na jiném stupni.

2 Antický Řím          Jak známo, antický Řím čerpal kulturně z velké části z výdobytků řecké civilizace. Řada

filozofických směrů má tudíž své pokračovatele také na římské půdě a plynule čerpá z řeckých tradic (např. skeptikové, epikurejci, stoici). Jestliže z antického Říma jsou ohledně postoje ke zvířatům všeobecně známé především kruté hry v cirku, kde umíraly tisíce a tisíce šelem, nutno připojit, že na druhé straně tu byla i zvířata, která si žila vcelku spokojeně v domech svých lidských pánů (tyto dva protipóly přetrvaly ostatně dodneška). Pro naše téma jsou z širokého výběru pojednání o zvířatech zajímavé např. Vergiliovy Zpěvy rolnické a pastýřské, vysvětlující jak se starat o domácí zvířectvo. Jedna krátká pasáž zde přímo poukazuje na to, co mají všechna zvířata i lidé společné: totiž touhu po lásce: „Veškeren pozemský rod, jak lidí tak divokých zvířat, jakož i tvorové mořští, též dobytek, barevní ptáci ženou se v šílený žár, cit lásky je společný všechněm“.20 Ze stejné doby pochází spis De rerum natura, který napsal Vergiliův současník Titus Lucretius 19 I Darwin mluví o tom, že člověk je jediný tvor, který má plnou svobodu rozhodovat se. Velice nápadnou shodu obou  autorů najdeme i v nezaznamenatelnosti postupných přechodů od nižších živočichů k vyšším či jejich srovnání  dětské inteligence s inteligencí dospělých opic. 20 VERGILIUS, 1937: 56

10

Carus (99-55 př.n.l.). Ve své knize mj. lehce zmiňuje některé zvířecí emoce jako je např. zlost a hněvivá mysl u lva, „větrná jelení mysl“ a obvykle velký klid krav. Zatímco zvířata podle něj žijí přirozeně, lidé se snaží často špatné emoce potlačovat – ale přesto v nich zůstávají stopy po jejich původní povaze.21 Podle Lucretia se v přírodě všechno „z jednoho stavu obrací v druhý, nic nevydrží být sebou, všecko je v toku a všecko přetváří příroda v podobu novou“.22 Stejně jako Empedoklés mluví o pokusech přírody vytvářet různá zvířata s podivnými údy, takže vznikaly na počátku někdy zrůdy, které nebyly životaschopné a vyhynuly. Autor se ale brání myšlence, že by kdy existovali kentauři, neboť sloučit zvíře (v tomto případě koně) a člověka není podle něj možné.23 Autor nehledá přímo rozdíly zvířat a člověka, ale z mnoha jeho poznámek je tam lze vyhledat. Tak např. si všímá, že lidé se dožívají vyššího věku než většina zvířat. Dále pak popisuje zajímavým způsobem vývoj člověka od původního stavu po dnešek, přičemž prvotní lidé byli podle něj drsnější, měli silnější tělesnou konstrukci než dnešní člověk, „vedli potulný život a podobný zvěři“24 a dlouho jim trvalo, než začali komunikovat skrze posunky a pak i řeč. Dále už se autor soustředí jen na vývoj člověka a na jeho postupně se vynořující vynálezy jako např. města, majetek, právní řád, náboženství, kovy, řemesla, bitvy, zemědělství, hudba, doprava, písmo či umění.25

V antické filozofii chápe člověk sebe sama jako součást univerza, které má hierarchickou povahu. Pro všechny živé organismy je typické, že mají totožný původ a jsou podrobeny vlivu stejných zákonitostí (příkladem může být Démokritův atomismus či působení Lásky a Sváru u Empedokla). Všechny organismy také vlastní duši, která má ovšem různé kvality. Hledáme-li rozdílnosti člověka a zvířat u starých filozofů, najdeme je především v jiném vnímání a chápání skutečnosti, odlišném stylu života, v umělecké činnosti, řeči a oblasti společenské (zejména Římany je zdůrazňován lidský právní systém). Platón, ale i Aristoteles a většina filozofů pozdější doby, chápe člověka jako zoón logon echon – živočicha majícího rozum,26 Římané jej nazývají rovnou homo sapiens a je zřejmé, že rozum je chápán jako typicky lidská vlastnost. K tomu se také u mnoha myslitelů přidává další specificky lidská věc: svoboda, která poprvé zaznívá zřetelně u Aristotela a v dějinách se 21 LUCRETIUS, 1971: 95­96 22 Tamtéž, 191 23 V antice se často vyskytují mýtické postavy, spojující lidské a zvířecí vlastnosti. Příkladem může být harpyje, lidská  dívčí bytost s ptačím tělem nebo známé egyptské sfingy, netvoři se lvím tělem, ptačími křídly, hadím ocasem a dívčí  tváří. 24 LUCRETIUS, 1971: 194 25 Tamtéž, 191­211 26 SEILEROVÁ, 1995: 28

11

později mnohokrát opakuje (souhlasí s ní i Darwin). Obě tyto vlastnosti vyzdvihuje také středověké myšlení.

3 Středověk    Nahlížíme-li na chápání zvířete ve středověku, je již předem jasné, že v tak dlouhé epoše se budou

názory poněkud měnit (časově i geograficky). V raném středověku, kdy velkou část území pokrývají hluboké hvozdy a neprobádané lesy, se např. na jejich obyvatele budou lidé dívat pochopitelně jinak než v době dvorské kultury, kdy se hon stává zábavou vyšší společnosti. Raný středověk přebírá v rámci možností některá antická díla. Zachovala se především odborná literatura (týkající se zoologie, veterinářství, chovu psů a koní, zemědělství apod.).27 V těchto odborných spisech je zvíře zpravidla chápáno jako nástroj pro práci či objekt ke konzumaci. Kromě této literatury se však pro středověk zachovaly také antické spisy, které chápou zvíře i více idylicky, tj. jako domácího mazlíčka, příp. i jako partnera: jedná se o pastorální poezii, v které má mj. kořeny zpodobení Krista jako dobrého pastýře. Tato poznámka je velice důležitá, neboť pro středověk je typické, že jsou zvířata často viděna alegoricky, tj. jako symboly. Středověký člověk je totiž člověkem náboženským, je pohlcen tím, v co věří a v tomto světle vnímá i okolí. Každou událost, jev, setkání, věc či bytost může chápat jako pomocníka na cestě ke spáse, která má být konečným cílem lidského života. Vše, co vidíme, vlastně svým způsobem odkazuje na to posvátné, božské – stačí mít otevřené srdce a vnímat Boží doteky.28 Problematikou symbolů a odhalování jejich významu se zabývá řada autorů raného středověku; příkladem může být např. Isidor ze Sevilly (560-636), arcibiskup a jeden z nejvýznamnějších učenců své doby. Ve svém hlavním díle, několikasvazkové encyklopedii s názvem Etymologie, se snaží odkrývat pravý význam věcí na základě toho, jak se věci nazývají. Je totiž přesvědčen, že „jménem věci je vyjádřena její podstata“29 a způsob označení předmětu nás odkazuje k jiným dimenzím, k přechodu do symbolického světa. 27 Středověk   hojně   čerpá   ze   spisu  Naturalis   historia  od  Plinia   Staršího   či  De   re   rustica  od   Moderata   Columelly.  ISIDOR ZE SEVILLY, 2004: 25 28  Je zřejmé, že se drobnému středověkému rolníkovi, kterému pochopitelně chybělo vzdělání, během dlouhých let,  kdy chodil na mši, vtiskly některé úryvky do paměti natolik, že si je mohl připomenout na pastvě při pohledu  na ovce nebo jiná typicky biblická a symbolická zvířata. To ovšem platí, pokud byly mše slouženy v národních  jazycích a pokud tomu, co se odehrávalo na mši, aspoň trochu rozuměl. Jestliže ne, mohl se inspirovat zejména  kostelními obrazy s biblickými výjevy. 29 ISIDOR ZE SEVILLY, 2004: 14

12

V Etymologii je heslovitě popsán celý svět, přičemž zvířatům je věnován dvanáctý svazek. U každého zvířete se zde dočteme, odkud pochází jeho název a dále je u něj velice stručně přidána nějaká zajímavost. Z pohledu dnešního člověka jde spíše o kuriozity, které nemají s pravým stavem věci mnoho společného. Pro ilustraci se zde např. u myši (latinsky mus) dozvídáme, že se tak nazývá proto, že se rodí ve vlhkosti země (mus je země a od toho pochází i latinské humus) a dále je zde připojen postřeh, že „myším za úplňku rostou játra“,30 čímž je encyklopedická znalost o tomto zvířecím druhu uzavřena. Za zajímavý lze považovat Isidorův styl, kterým o některých zvířatech píše, a také užívání personifikace. Autor např. velmi chválí mravence, když píše, že „je velice prozíravý; myslí totiž na budoucnost a v létě si chystá potravu na zimu. Ze sklizně si vybírá pouze pšenici, ječmene se ani nedotkne. Když mu obilí zmokne, všechno ho vyhodí“.31 Isidorův systém živočichů má v sobě mnoho nepřesností. Autor např. řadí k šelmám vedle žirafy, slona a chameleona také opici, o které navíc prohlašuje, že slyšel, že má podobné vlastnosti jako člověk, což ovšem podle něj není pravda. Za velice zvláštní lze také považovat ne příliš logické vřazení zajíce a králíka do oddílu „dobytek a tažná zvířata“. Informace, která jistě už tehdy stála za ověření je také ta o sršních (scabrones), jejichž jméno je prý odvozeno od slova cabus, což je blízké caballus (kůň) – a je to pochopitelné, neboť sršně se z koní rodí.32 Ačkoli můžeme Etymologii právem považovat za překonanou, ovlivnila řadu autorů a je cennou ukázkou dobového náhledu některých vzdělaných lidí na svět zvířat. Symbolika jednotlivých zvířat byla ve středověku propracovávána pečlivě i dalšími autory, např. Isidorovým současníkem Řehořem Velikým či mohučským arcibiskupem Hrabanem Maurem v 9. století. V polovině 11. století o tom píše také papežský legát Petr Damiani, který vysvětluje, že symbolické vnímání zvířat je velice přirozené a přístupné každému. Pohled na zvíře tak může člověku pomoci morálně se profilovat a převést žádoucí jednání zvířete do vlastní praxe.33 Člověk se tedy může svým rozumem poučit od těch, kteří sami rozum nemají, a může se naučit chápat, jaké jednání má napodobovat a jaké odmítat.34 Řadu informací o dobovém chápání problematiky se můžeme dozvědět také z umění. Listujemeli iluminovanými rukopisy románské doby, je v nich patrná dramatická vize světa, objevuje se určitá fantasknost a časté oddělení člověka od světa zvířat. To se děje patrně působením maurských vlivů, 30 ISIDOR ZE SEVILLY, 2004: 95 31 Tamtéž, 99 32 Tamtéž, 227. Zde asi vytušíme návaznost na Aristotela. 33 Napadá mě: „mírný jako beránek“. 34 Tamtéž, 22­24

13

neboť jak známo, v islámu nejsou zobrazovány lidské postavy a povolené jsou pouze rostlinné a zvířecí motivy.

Církev a její pohled na člověka a zvíře35         Zkoumáme-li středověký náhled na naši problematiku, nemůžeme pochopitelně vynechat

církevní postoje. Především ve vrcholnému středověku, kdy se filozofie stává služebnicí teologie, je totiž náhled církve v mnoha oblastech života zcela rozhodující. Jak známo, z křesťanského učení vyplývá silný antropocentrismus, a protože bible je kniha o vztahu Boha a člověka a o věcech lidské spásy, problematika zvířat je zde zaznamenána (a pokud vůbec) jen jako zcela marginální. Chceme-li ji v bibli hledat, najdeme ji tam, ale rozhodně se jedná spíš o myšlenky vyplývající z jiných, více akcentovaných částí. Je ovšem pravda, že na stránkách Starého zákona najdeme určité pasáže, které v lidech přímo podněcují dobré chování ke zvířatům. Tak např. v knize Přísloví najdeme text o tom, že spravedlivý člověk „cítí i se svým dobytkem“36 a klade jej do protikladu k nelítostnému nitru svévolníka. Dále je možno uvést deuteronomní verš „při mlácení nedáš dobytčeti náhubek“ či vůbec fakt, že sobotní odpočinek se vztahoval nejen na lidi, ale i na zvířata.37 Z dalších pěkných příkladů bych ráda uvedla alespoň Kazatelova slova o stejném osudu všech tvorů a o tom, že člověk nemá před zvířaty v ničem přednost.38 V Novém zákoně se o zvířatech dočteme méně – je zde spíš podtržen antropocentrický pohled (příkladem může být Kristova výzva k tomu, aby si lidé nedělali starosti o svou obživu. Vždyť i o nebeské ptáky, kteří nesejí a nežnou, se Bůh postará – a cožpak nejsou lidé cennější než ptáci?).39 Jestliže ve středových teologických spisech najdeme četné pasáže opěvující krásu stvoření, jedná se v podstatě o chválu Stvořitele, ke kterému se lidé snaží přiblížit. Protože vše stvořené je odleskem Boží moudrosti a dobroty, patří láska k jeho dílu k jedněm z mnohých křesťanských ideálů. Nutno ale dodat, že v této lásce existuje určitá hierarchie, a z té vyplývá, že člověk má být vždy milován více než zvíře. Důvod křesťané spatřují v tom, že člověk je vznešenější než ostatní 35 Úvodem bych ráda předeslala, že o vztahu církve a ekologie bylo napsáno mnoho článků a jistě není třeba se zde  podrobně   zabývat   exegezí   Geneze   a   dalších   kapitol   a   veršů   bible,   které   by   bylo   možno   považovat  za „environmentální“. Pro větší zájemce odkazuji např. na knihu MOLTMANN, J. Bůh ve stvoření. Zde půjde jen  o krátký vhled. 36 Př. 12,10. Uvedeme­li verš doslovně, zazní zde dokonce „spravedlivý zná duši svého dobytka“.  37 PESCHKE, 1999: 660. Jedná se o citaci Dt 25,4 a Ex 20,10. 38 Kaz 3,19.  39 Mt 25­27. 

14

tvorové, neboť je obrazem Božím – a to navzdory tomu, že jeho přirozenost (a také integrita s ostatním stvořením) byla porušena prvním hříchem. „Lidská osoba, obdařená duchovou a nesmrtelnou duší“, je „jediný tvor na zemi, kterého Bůh chtěl pro něho samého. Již od početí je určena pro věčnou blaženost“.40 Člověk se od zvířete odlišuje tím, že má duši, vůli a rozum, který mu umožňuje rozeznat Boží hlas volající k dobru – z čehož také vyplývá lidská svoboda. Zvířata jsou Boží tvorové, o něž má Bůh péči, a svěřil je právě svému obrazu, člověku. Ten se má o ně starat a být k nim laskavý, neboť odkazují ke svému Původci a už svou existencí jej chválí a velebí. Nejsou majetkem člověka, ale na druhé straně je lidstvo oprávněno je užít ke svým potřebám – ke konzumaci, oděvnictví, práci a zábavě.41 Podle Katechismu „zvířata, jakož i rostliny a neživé věci jsou přirozeně určeny k obecnému blahu minulého, současného i budoucího lidstva“,42 přičemž je uznáno, že užití všech těchto stvoření nelze oddělit od mravních požadavků. Už ale fakt, že jsou zvířata „hozena do jednoho pytle“ s rostlinami a nerosty, ukazuje na to, že cítící „já“ není u zvířat příliš bráno v potaz. Ačkoli najdeme v dějinách katolické církve osobnosti, kterým je tradičně přičítán kladný a velice přátelský vztah ke zvířatům (sv. František z Assisi či sv. Filip Neri), stále a dodnes v katolické církvi platí, že „zvířata je možno mít rád, ale nemají být předmětem takové lásky, jaká náleží jen lidem“.43 Zůstaneme-li u pohledu církve na zvíře, jistě nemůžeme pominout pohled jedné z největších jejích autorit, tj. sv. Tomáše Akvinského (1225-1274). Sv. Tomáš přebírá myšlenky Aristotela, kterému dodá některé křesťanské rysy, čímž jej vlastně učiní pro katolickou církev přijatelného. Stejně jako Aristoteles se Tomáš domnívá, že méně dokonalé části přírody jsou zde pro ty více dokonalé a tudíž je samozřejmé, že rostliny byly stvořeny pro zvířata a obojí pak pro člověka, který stojí díky svému rozumu v hierarchii živých jsoucen nejvýše. Jestliže dnešní katolická církev odmítá u zvířat existenci duše, Tomáš tak nečiní a zvířatům ji neupírá; chápe ji ovšem v aristotelském smyslu, tudíž jako smrtelnou a s tělem zanikající. Naopak člověk je podle něj pochopitelně vybaven duší nesmrtelnou. Ve svém učení jde Tomáš po linii katolické církve. Přesto uznává u zvířat některé činnosti a schopnosti, které nebyly křesťanskými autory příliš řešeny: např. že zvířata mají některé emoce 40 Katechismus katolické církve, 1995: čl. 1703. Ačkoli Katechismus vznikl až v novověku (po Tridentském koncilu),  jsem přesvědčena, že se zde nedopouštím historického anachronismu, neboť Katechismus shrnuje církevní nauky  předchozích staletí a jeho dnešní vydání pouze novým jazykem interpretuje „staré pravdy“.  41 Tamtéž, 2417 42 Tamtéž, 2415 43 Tamtéž, 2418

15

(jsou schopny naděje), či že se u některých projevují určité prvky rozvahy a důvtipu. Jedním dechem však Tomáš dodává, že tato rozvaha pochopitelně není racionální povahy a jediné, o co zvířatům jde, je podle něj ukojení tělesných potřeb. A jestliže je zvíře např. schopno obětovat se pro potomstvo nebo i svého pána, nejde to chápat jako projev altruismu, ale zkrátka jako pudový příkaz naplnit výše zmíněný cíl. Zvířata dle Akvinského žijí pro tělo a žádné bytí oddělené od těla u nich také neexistuje. Jsou zcela pohlceni přítomností a do budoucna nic neplánují, protože o věcech budoucích nemají povědomí (natož aby mysleli na věci posmrtné jako je spása). Chybí jim rozum, a tudíž i svoboda volit či něco rozhodovat. Zvířata se od člověka natolik liší, že s nimi nelze navázat ani žádnou významnou informační výměnu, či snad skutečné přátelství.44 Autor se přimlouvá za vlídnost ke zvířatům; není to ale kvůli možné bolesti zvířat samotných, ale proto, že krutý člověk ničí vnitřně sám sebe a jeho jednání jej zpětně ovlivňuje.45

Jestliže antická filozofie vnímá člověka jako jednu z rovnoprávných „součástek“ tvořících kosmos, středověké myšlení jej staví nade vše stvoření, neboť člověk je obrazem Božím (podobá se mu svou vůlí, svobodou a rozumem). Křesťanské pojetí skutečnosti se odráží také do symbolického chápání zvířat, za které je člověk zodpovědný. Ačkoli ve středověku najdeme mnoho originálních děl, jedním z jejich hlavních témat zůstává oslava Boha a jeho velikosti, proti které se člověk jeví nepatrným. Velice se rozvíjí zejména křesťanská mystika (viz např. Mistr Eckhart zdůrazňující, že vše stvořené existuje jen do té míry, nakolik to participuje na Bohu). Zároveň se ale objevují autoři vracející se k antice a díky množství překladů z arabské filozofie se šíří zejména do té doby málo rozšířený Platón a jeho spis Timaios popisující „alternativní“ vznik světa (oproti biblickému). Z děl popisujících zvířata bych jmenovala alespoň knihu Historia animalium Conrada Gesnera (1516-1565), kde kromě popisu běžných zvířat nechybí ani povídání o bájných tvorech užívaných v heraldice. S nástupem renesance se rozšiřuje studium antických děl, důraz je kladen na člověka a jeho individualitu, krásu jeho těla i ducha a důležitým cílem vzdělání se stává výchova člověka jakožto odpovědného člena společnosti (v té době také vznikají četné utopistické teorie společnosti). Zájem o přírodu je někdy redukován na hledání analogií lidského těla, hvězd a rostlin, hodně se užívá magie, vyrábějí se různé léčivé a mocné elixíry. Kromě obratu k člověku a nástupu sekularizace se dějí další významné změny, např. nahrazení geocentrického modelu světa heliocentrickým. Objevují se i myšlenky o univerzalitě, nekonečnosti a homogennosti vesmíru. S touto tezí přichází 44 ELDERS, 2003: 193­199 45 Totéž říká později Kant.

16

mj. Giordano Bruno (1548-1600), propagátor myšlenky pantheismu, která opět svým způsobem vrací člověka a zvíře do jeho antické jednoty.

4 Novověk         Jestliže středověk bývá charakterizován relativní jednotou myšlení, v novém věku se stávající

řád rozpadá – stavovský feudální systém a jednota církve i Říše jsou z velké části v troskách a člověk žijící po staletí v jakýchsi jistotách, se nachází v „období bezpřístřešnosti“. Odpověď na otázku, kudy se dál ubírat, přinášejí zámořské objevy, technické a hospodářské novinky a s tím související nová filozofie a pomalu se rodící víra v pokrok.46 Paradoxně právě s novou emancipací lidského jednotlivce a s rostoucím důrazem na jeho svobodu, nezůstává žádný prostor pro přiznání této svobody zvířeti. Je to právě naopak, pohled na zvíře se velice redukuje. Nový pohled na vědecké metody přináší anglický filozof a státník Francis Bacon (1561-1626), který klade důraz na svobodné vědecké bádání, a oproti scholastické logické dedukci zdůrazňuje jako pravý zdroj poznání induktivní metodu svázanou s experimentem. Cílem přírodovědného poznání je podle něj ovládnutí přírody, které ale chápe v tom smyslu, že člověk má být nejen vykladačem přírody, ale také jejím služebníkem.47 Teorie a praxe se ovšem často liší a podíváme-li se do Baconova díla, vidíme, že jeho myšlenky o službě přírodě jsou spíš teoretické. Ve svém utopickém díle Nová Atlantida ukazuje čtenáři svůj pohled na ideální společnost sídlící na izolovaném ostrově. V tomto státě se nacházejí mj. ohrazené pozemky, kde jsou shromažďována všemožná zvířata, aby sloužila pro lidskou podívanou a také pro pokusy, různé operativní zákroky a pitvy. Vědci se zde dozvídají podivuhodné věci, např. že život nevyprchává z tvorů, kterým byly odebrány některé orgány, a dále jak působí na živočichy některé jedy. Věda je v tomto státě natolik svobodná a vyspělá, že se už daří také uměle stimulovat vzrůst, plodnost, barvy, tvary či zvyky živočichů; dále se zde odehrávají pokusy genetické a člověk dává vznik novým druhům.48 O zvířatech se dále autor zmiňuje už jen v drobných větách, v nichž je vidět ryze utilitaristický přístup. Jediný rozdíl člověka a zvířete, který jsem v díle zaznamenala, se týkal jídla: na rozdíl 46 CORETH, 2002: 10­15 47 Tuto myšlenku by šlo doplnit Baconovým výrokem: „Nad přírodou lze zvítězit leda tak, že ji posloucháme“. LEŠKO  ­ HUBÍK, 2003: 57 48 BACON, 1980: 35­36. 

17

od člověka zvíře otročí svým ústům. Ačkoli Bacona stály jeho experimenty život,49 nová metoda se rychle rozšířila a pokusy na zvířatech se staly rychle všeobecně populární. Většina amatérských badatelů se ve velkém zabývá uspořádáním zvířecích orgánů, konají se různá anatomická srovnávání a otázku zvířecího utrpení nikdo příliš neřeší. Další experimenty také podpořila Descartova filozofie, která pro takové jednání nachází omluvu. Ačkoli se tu a tam objevují myšlenky o tom, že je směšné uvažovat o lidské nadřazenosti vůči přírodě,50 konkrétně pro zvířata z toho v praxi vlastně nic neplyne. Zastavme se krátce u filozofa, kterému bývá někdy přikládána vina za přílišný příklon k subjektu a tím i kořistnický náhled na přírodu. René Descartes (1596-1650) byl přísným racionalistou a odmítal uznat za pravdivé jiné myšlenky než ty, které jsou „zcela jasné a zřetelné“. Tento postoj ho vede cestou metodické skepse, při níž je postupně zpochybněno vše kromě nositele pochybování, kterým je cogito, substance, myslící já. Toto „já“ je u Descarta ztotožněno s čistým myšlením, čili s duší (vedle níž pak existují ještě další dvě kategorie – pro nás je podstatná ta týkající se hmotného těla, které je od duše odděleno).51 Na počátku při tvoření živočichů dal Bůh, Velký hodinář, nejprve vznik tělu, tj. hmotné části skutečnosti, která funguje přesně a sehraně, takže je jako dokonalý stroj, jako velké hodiny, v nichž každé kolečko i pérko přesně zapadá do soukolí celku a zcela plní svou funkci. Úplně všichni živočichové (a také člověk) tedy mají od Boha tělo fungující na stejném základě, jako automatický stroj. Oproti zvířatům má ale člověk jednu podstatnou vymoženost, a tou je duše spojená se schopností myslet, resp. myslet a zároveň si uvědomovat toto myšlení i sebe sama. 52 A tuto duši zvířata nemají, neboť je zřejmé, že jim zcela chybí rozum.53 Důkazem je Descartovi fakt, že zvířata nedokáží mluvit, resp. poskládat slova za sebe tak, aby sdělila, co chtějí. Např. papoušek sice dokáže vydávat lidské zvuky, ale vůbec nemá povědomí o tom, co říká. 54 Naproti tomu i hodně tupý 49  Bacon zemřel poté, co se nachladil při pokusu chladem konzervovat kuřata. 50 Např. Michel de Montaigne zastává názor, že lidské vyvyšování se nad ostatní tvory je neopodstatněné, a že člověku  i zvířatům patří stejný respekt (HORYNA, B., et  al., 1998: 274­275). S postupem času ale propadá autor čím dál  větší skepsi ohledně všeho a nezdá se mu na tomto světě nic jistého.  Na jeho otázku „co vím a co mohu vědět?“   ochotně navazuje  o něco později Descartes. 51 PELCOVÁ, 1998: 111­120 52 CORETH, 2002: 64 53 DESCARTES, 1933: 62 54 Předností papouška je sestavení jeho orgánů (takže je schopen mluvit). Podle Descarta je ale u něj každý orgán  uzpůsoben pro jednotlivý úkon, ale všeobecné rozumové schopnosti, které by vše zastřešovaly, u něj chybějí. Na to  zkrátka zvířata nemají kapacity.  Tamtéž, 61­62.

18

člověk dokáže podle Descarta komunikovat s okolím a sdělovat mu svá přání a stejně tak hluchoněmý, který užije pro domluvu určitá znamení. To, že ani u nejinteligentnějšího papouška, který má všechny potřebné orgány, nekoreluje jeho vůle s tím, co říká, svědčí o tom, že jeho duše je úplně jiné povahy, než ta lidská. Naučit se totiž vyjadřovat svá přání dokáže i to nejhloupější dítě – nevyžaduje to skoro žádných intelektuálních schopností. A papoušek nemá ani to. Některá zvířata jsou sice schopnější v jiných dovednostech než člověk, ale to ještě nesvědčí o tom, že mají v sobě ducha – spíš to poukazuje na důmyslnost přírody, s jakou vytvořila zvířecí pudy. Podle autora je bludem domnívat se, „že duše zvířat je stejné podstaty jako duše naše“.55 Naše duše, naprosto nezávislá na těle, se nemá čeho bát, neboť není podrobena smrti. 56 Pro zvířata však posmrtný život neexistuje – stejně jako rozum, vědomí sebe sama či city. Jestliže např. kopneme do kočky a ona zavyje, nemusíme si lámat hlavu tím, že by cítila bolest či by si ji uvědomovala; jde spíš o reakci podobnou dudám, které také zahrají, když na ně přitlačíme. 57 Takové chápání zvířat ovšem vede k necitelnému zacházení s nimi – zvíře je bráno jako automat a objekt pro pozorování a pokusy jediného subjektu, kterým je člověk. Jestliže Descartes mluví o člověku jako o oduševnělém stroji a odděluje jej tak od zvířat, francouzský lékař a materialista Julien Offray de La Mettrie (1709-1751) jde v karteziánském mechanicismu ještě dále: člověk i zvířata jsou zcela srovnatelné stroje. Každé tělo je podle něj „stroj, který sám natahuje své pružiny, živý obraz nepřetržitého pohybu“.58 To, co někteří autoři označují u člověka za duši (čili jako duchovní, nehmotnou entitu), je podle La Mettrieho zbytečná abstrakce – duše je totiž jen další z mohutností hmoty a v podstatě je to pružina sídlící v mozku uvádějící do pohybu další pružiny. Zároveň je také zdrojem myšlení. Myšlení ale produkuje mozek podobně jako např. játra vyrábějí žluč. Zároveň je duše sídlem všeho cítění, všech pocitů radosti a starostí.59 Autor si všímá rozdílů mezi lidmi navzájem, které jsou dány různou kvalitou tělních šťáv (krev, žluč apod.), částečně dědičností a také vlivem prostředí. Velmi důležitá je také strava, která může ovlivnit chod stroje. Kdyby např. lidé jedli syrové maso, byli by podle něj divocí stejně jako zvířata. Zůstaneme-li u odlišností a podobností člověka a zvířete, lze u La Mettrieho vypozorovat několik bodů, kterým se zde teď budeme stručně věnovat. 55 Tamtéž, 63 56 Descartovy myšlenky mají řadu mezer, což dokládá  i poslední citát, z kterého najednou vyplývá, že alespoň nějakou  duši tedy zvířatům přiznat lze. Dále měl Descartes velký problém s vysvětlením propojení duše a těla. Zatímco  na některých místech je striktně odděluje, jinde říká, že jejich propojení se asi nachází v šišince.  57 Prof. Josef Krob, nepublikované sdělení, jaro 2002 58 LA METTRIE, 1958: 51 59 Tamtéž, 76

19

Prvním z nich je stavba těla a již zmíněný typ tělních šťáv. Ačkoli se lidský a zvířecí stroj liší ve velikosti a kvalitě některých částí, celkově lze říci, že zvířata i lidé mají v podstatě totožné a velmi podobně fungující orgány. Není tudíž z funkčního hlediska důvodu si myslet, že jsou zvířata jiná než lidé ani v tom smyslu, že nemají city a nevědí, co je to radost či bolest. Naopak příklad psa, který udělal, co neměl, nás přesvědčí o tom, že se cítí zahanben a bojí se jít pánovi na oči. Tělesné dispozice ovlivňují funkci duše60 a s ní spojené myšlení. Podle La Mettrieho se Descartes mýlil, když zvířatům myšlení upíral, neboť když pozorujeme např. činnost bobra, opice či slona, je zcela jasné, že jejich složité a tvořivé jednání se neobejde bez inteligence. A mají-li zvířata duši, pak mají také stejný osud jako lidé – ať už posmrtný život existuje nebo ne, týká se jich to stejně jako nás. Dalším bodem je odlišné prostředí, které lidi i zvířata velmi ovlivňuje. S tím je také spojená výchova, která hraje u člověka velikou roli, neboť jej vyprošťuje z úrovně zvířat. Podle La Mettrieho je vlastně člověk živočichem, který prošel dlouholetou a cílenou výchovou – a může být hrdý na to, kým je. Zároveň si ale má také uvědomovat, že za svůj talent, schopnosti i ctnosti vděčí přírodě, a tudíž se nad ni ani některé její části nemá povyšovat. Ostatně člověk, který prošel výchovou ještě není automaticky pravým člověkem a La Mettrie sám zná zvířata v lidské podobě (jako jsou vyšinutí a na úrovni pudů žijící lidé) a stejně tak lidi v podobě zvířat (např. inteligentní opice).61 Zde se objevuje další podstatná myšlenka a tou je výchova zvířat. Autor se skutečně na rozdíl od Descarta domnívá, že zvířata lze úspěšně vzdělávat. Kdybychom si podle La Mettrieho dali tu práci, že bychom opici poskytli důslednou výchovu a učili ji mluvit, nebude si počínat hůř než člověk a nakonec se s ní domluvíme. Nakonec se La Mettrie zabývá i poslední vlastností, která bývá označována za specificky lidskou, a to je poznání dobra a zla. I zde je značně skeptický. Stejně tak jako podle něj můžeme potkat „rozlítostněného“ psa, můžeme také mezi lidmi najít individua bez svědomí, schopná skoro čehokoliv. La Mettrie je přesvědčen, že o vnitřních bojích a duševním životě zvířat nic vědět nemůžeme, ale protože se domnívá, že v Přírodě62 platí stejné principy pro všechny, nijak neváhá přisoudit zvířatům tytéž duševní schopnosti jako lidem. Včetně schopnosti radovat se a trpět, stydět se a mít dobré či zlé svědomí. 60 Duševno a tělesno se podle La Mettrieho navzájem ovlivňují: duše může být funkční jen potud, pokud jí to dovolí  tělesná schránka. LA METTRIE, 1958: 78 61  Podle La Mettrieho „idiot nebo hlupák jsou zvířata v lidské podobě, tak jako vychytralá opice je malý člověk v jiné   formě; zkrátka (...) když všechno zcela závisí na organizaci, může dobře konstruovaný živočich, kterého naučili   astronomii, předpovídat zatmění jako ten, kdo strávil nějaký čas ve škole Hippokratově (…)“. Tamtéž, 87 62 Velké „P“ je zde napsáno záměrně. Příroda La Mettriemu nahrazuje Boha a nutí každého tvora jednat podle zlatého  pravidla, neboť Příroda chce, aby všichni byli šťastní. Tamtéž, 71

20

Shrneme-li tedy La Mettrieho náhled na hranici člověka a zvířete, musíme konstatovat, že tato hranice je velice úzká. Dalo by se říci, že není vyloučené, že v závislosti na výchově a kvalitě strojů může dokonce v rámci této hranice docházet k drobným posunům. La Mettrie svým pohledem na člověka jakožto pouhé „zvíře a stroj, který běhá vzpřímeně“63 vzbudil vlnu odporu. Nutno ale uznat, že ačkoli autor v podstatě nevidí rozdíl zvířat a lidí, přece jen provádí na zvířatech pokusy a nijak se nad tím nepozastavuje. Z teorie zkrátka do praxe mnoho nepřechází, ačkoli idylické pohledy na zvířata žijící v přirozeném stavu se už objevují, jak ukazuje příklad Rousseaův. La Mettrieho současník Jean Jacques Rousseau (1712-1778) kritizuje vědu a filozofii pro jejich abstraktní pojmy a odsuzuje také současnou společnost, která podle něj lidi pokřivuje, nutí ke strojenosti a neautentičnosti. Jeho ideálem je návrat k počátkům a původnosti – do stavu, kdy člověk žil přirozeně, tak jako divocí lidé a divoká zvířata, mezi kterými autor v podstatě nevidí rozdíl. Štěstí „divokých“ vidí Rousseau v tom, že žijí prostě a jednoduše, jak jim příroda určila, mají jasno v životě, jejich přání nepřesahuje jejich potřeby, nenapadají je myšlenky na sebevraždu, jsou klidní a zároveň stateční a vyrovnaní. Jestliže se něčeho bojí, je to hlad a bolest, ale chybí jim rozumování nad filozofickými problémy a neznají ani pojmy jako je „dobro“ či „smrt“ (neboť tyto myšlenky jsou až „výdobytkem“ lidí, kteří se vzdálili od svého přirozeného stavu). Celkově nepotřebují rozum, protože jim k přežití stačí pudy. Žijí instinktivně, „málo myslí a prospí takřka celý čas, kdy nemyslí“.64 Od přirozenosti mají všichni „divocí“ v sobě dobro65 a jejich základní ctností je soucit (což můžeme vidět např. u koně, který odmítá šlápnout na živé tělo). V přirozeném stavu jsou tedy podle autora člověk i zvíře plné mírumilovnosti a ztotožnění s trpícím, neboť jim chybí plané rozumování, které nutí jedince soustředit se jen na sebe. 66 Tím, že příliš nepoužívají rozum, nemohou jej ani zneužívat proti jiným. Protože u civilizovaných lidí byl soucit potlačen, musí jej nyní nahrazovat zákony a různá mravní ustanovení. Civilizovaní lidé jsou tudíž pod stálým tlakem a nežijí podle toho, jak se cítí, ale jak se na ně dívají druzí, neboť jsou stále vystaveni jejich pohledu. Z toho samozřejmě vzniká „schizofrenní“ myšlení i jednání, člověk se postupně učí přetvařovat a promýšlet lži do detailu. Protože se takoví lidé nechovají přirozeně, odcizují se sobě samým a upadají do smutku, osamocení a dalšího předstírání. 63 64 65 66

Tamtéž, 84 ROUSSEAU, 1949: 37 Proti tomuto názoru by se stavěl zejména Thomas Hobbes (1588­1679) , podle nějž je člověk od přirozenosti zlý. To je samozřejmě otázka (kterou si může položit každý, kdo viděl najedenou kočku pohrávající si s poraněnou myší.

21

V důsledku pak vzniká společnost plná nepřirozenosti – což je možno podle Rousseaua vidět ve všech sférách lidského života: v politické, sociální a ekonomické nerovnosti, ve společenském chování, oblékání, mluvě, ve strojených vášních. Lidé trpí stále více odcizením.67 Místo soucitu panuje ve společnosti rozum a jeho užití ve vlastní prospěch. Proto se autor tolik staví proti rozumu a domnívá se, že „přemýšlení je proti přírodě a člověk, který uvažuje, je zvrhlé zvíře“.68 Oč krásnější a čistší je podle něj divoch žijící v souladu se svými pudy a řídící se hnutím soucitu. Není těžké domyslet si, že společenský člověk je pod takovým tlakem, že se stal zlým. Nemůže pomáhat druhým, protože oni jemu také nepomáhají a sám má tolik problémů, že už nikoho jiného ani nevidí. Když přidáme další faktor, tj. že civilizace umožnila přežít i těm, kteří jsou slabí a ve volné přírodě by neobstáli,69vidíme, že celá civilizace postupně zakrňuje a degeneruje. Rousseau chápe zvířata i lidi v souladu s dobovým myšlením jako stroje – neupírá však zvířatům myšlení, byť v jiné míře než u lidí. Co je ale podle něj hlavním rozdílem zvířat a lidí, je lidská svoboda, protože zatímco u zvířete koná všechnu činnost příroda, člověk může volit a rozhodovat se (i proti volání přírody). Další podstatná hranice člověka a zvířete je v tom, že člověk má schopnost se stále zdokonalovat, zatímco čím bude zvíře po několika měsících, tím bude podle něj i po celý život a jeho druh bude po tisíci letech stejný jako na začátku.70 Oproti tomu lidé jsou schopni změn, zdokonalování se a – jak jsme viděli – bohužel také degradace.

V novověkém pojetí člověka a zvířat došlo oproti středověku k řadě změn: vlivem Descarta dochází k matematizaci filozofie a k příklonu k racionalismu, což se odráží také do pohledu na zvířata, která jsou chápána jako necítící a nemyslící stroje. To také ospravedlňuje novou vědeckou metodu spojenou s experimentem, která stojí život mnoho zvířat. Člověk se stává jediným oduševnělým strojem a celá příroda je zde pro něj a jeho (různě drastické) pokusy. Z extrémních pohledů na chápání hranice člověka a zvířete lze jmenovat dílo francouzského materialisty La Mettrieho, který v podstatě tuto hranici smazává: v případě, že by zvíře bylo vychováváno v lidském prostředí, mělo by stejné schopnosti a v ničem by se nelišilo. Odlišností člověka a zvířete se zabývá také preromantik J. J. Rousseau, podle něhož je rozdíl v lidské svobodě, kterou zvíře nemá (a díky čemuž také žije šťastně a v souladu se svou přirozeností). 67 68 69 70

TRETERA, 2002: 350­358 ROUSSEAU, 1949: 35 Zde už můžeme tušit alespoň zčásti anticipaci Darwinových myšlenek. Tamtéž, 31 Tamtéž, 38­39

22

Rousseau bývá označován za jednoho z osvícenských autorů.71 Doba osvícenství (ve většině evropských zemí 17. - 18. století) je charakteristická důrazem na rozum, přirozenost a subjektivitu každého člověka. Typický je dále odklon od církve, snaha vyvést lidi z jejího područí na cestu rozumové soběstačnosti,72 a touha po nových politických pořádcích. Jde o období plné ideálů, kdy se zdánlivě otevírá cesta ke stále větší dokonalosti člověka až k naplnění jeho lidství. Téměř u všech autorů doby najdeme prvky dějinného optimismu, víru v pokrok, odpor k dogmatům a ochotu k toleranci; důraz je kladen na vědu, která má vyřešit všechny problémy. V té době také vznikají velká encyklopedická díla snažící se shrnout veškeré lidské vědění. Velký rozvoj vědy pokračuje i v 19. století, které je charakteristické řadou velkých technologických a vědeckých novinek: je objevena síla páry a také elektřiny, staví se železnice, expanduje průmyslová výroba a vznikají nová průmyslová odvětví, což s sebou nese také sociální změny (zejména urbanizaci, rozvoj vzdělání, volný čas v důsledku pravidelného příjmu, ale také chudobu a tuláctví ve městě zkrachovalých existencí). Dochází také k velkému demografickému růstu.73 Za éry královny Viktorie (1837-1901) se stává Británie nejprůmyslovější a nejmodernější zemí světa a zažívá období relativní stability. V této době se rozvíjí v Británii biologie především díky finančně zajištěným jednotlivcůmamatérům, kteří na svých cestách impériem nacházejí různé nové rostlinné a živočišné druhy a posílají je domů. Jedním z nich byl také mladý, nadějný přírodovědec - Charles Darwin.

71 Přesto je zřejmě vhodnější řadit jej mezi preromantiky, neboť svým postojem se od osvícenských autorů velmi liší  (např. podceňuje kulturu a vzdělání a nevěří v pokrok). HOLZBACHOVÁ, 1996: 43­44 72 Typická je Kantova výzva „sapere aude“ (měj odvahu používat vlastní rozum). Osvícenství je podle Kanta vykročení  člověka z nedospělosti, kterou si sám zavinil vlastní neschopností užívat svůj rozum. HORYNA, B., et al., 1998: 302 73  Např. ve Velké Británii vzrostl počet obyvatel mezi léty 1801 a 1851 z 16 milionů na 27. MORGAN, 1999: 375

23

II. DARWINŮV ŽIVOT A DÍLO Charles Robert Darwin se narodil 12.2. 1809 v Shrewsbury v anglickém hrabství Shropshire jako syn venkovského lékaře. Matka, na kterou si příliš nevzpomíná, zemřela, když mu bylo osm let. V té době už chodil malý Darwin do školy a už tehdy se u něj probouzí velký zájem o přírodní vědy - stává se sběratelem všeho možného (mušlí, pečetí, známek, mincí a nerostů). V letech 1818-25 chodil do klasické školy dr. Butlera ve Shrewsbury; výběr školy ale považoval za naprostý omyl, protože ho zdejší předměty nebavily. Ve škole byl průměrným žákem; pravdou ale bylo, že se mezitím sám vzdělával ve zcela jiných oblastech, především v přírodních oborech. Brány chemie mu otevřel starší bratr, který studoval na lékaře a nechával Charlese asistovat u různých pokusů. Dalším z Charlesových zájmů byla střelba (ta mu byla užitečná později při lovení různých ptáků na cestě kolem světa), sbírání minerálů a hmyzu. Hodně jej také zaujala spolužákova kniha Divy světa, která v něm probudila touhu po cestování. Od roku 1825 studoval Darwin na univerzitě v Edinburku medicínu a během studií potkal několik lidí, kteří jej značně ovlivnili. Jedním z nich byl jeho přítel dr. Grant, který se zabýval Lamarckovými myšlenkami; Darwina ale spíš nadchly jeho znalosti mořské zoologie. Darwin také navštěvoval studentskou Pliniovskou společnost, kde se konaly různé přírodovědné přednášky a potkal se zde s dalšími kolegy podobných zájmů. S těmi také vykonal množství túr – v létě 1826 např. se dvěma přáteli prošel severní Wales. Po dvou letech na medicíně už ale bylo zřejmé, že Darwinovy zájmy se ubírají jiným směrem. Mladík navíc neměl některé důležité předpoklady pro studium – např. nedokázal přihlížet pitvám a z operačního sálu opakovaně utíkal. Po zralé úvaze se nakonec rozhodl pro studium na kněze, a tak léta 1829-31 strávil na cambridgeské univerzitě, kde se stal bakalářem svobodných umění. Jeho další studia pak přerušila (a tím i ukončila) plavba kolem světa na lodi Beagle v letech 1831-1836. 74 Na cambridgeská léta však Darwin vzpomíná jako na nejšťastnější roky svého života. Na universitě se konaly veřejné přednášky z mnoha oborů – Darwina nadchly hlavně na ty botanické spojené s exkurzemi do krajiny. I nadále pokračoval ve sbírání brouků a hodně jej ovlivnili také spolužáci pozdější vynikající zemědělský odborník H. Thompson a archeolog Albert Way z Trinity. Geologické zájmy pak u něj podtrhl ještě profesor Sedgwick, s nímž Darwin v severním Walesu nalezl během geologických prací tropické ulity mlžů. Od něj se Darwin naučil provádět geologický průzkum krajiny. 74 Trasa   vedla   podél   brazilského   a   patagonského   pobřeží,   Magalhaesovou   úžinou,   okolo   západního   břehu   jižní  Ameriky, přes různé tichomořské ostrovy, podél Nového Zélandu a Austrálie a kolem Afriky zpět do Evropy. Průběh  cesty je popsán v knize Cesta kolem světa: Přírodovědcova cesta kolem světa na lodi Beagle. 

24

Na budoucí Darwinovu badatelskou činnost mělo ale patrně největší vliv přátelství s profesorem Henslowem, který se vyznal v mnoha oborech (botanika, entomologie, chemie, mineralogie, geologie), a který byl Darwinovi i mravním vzorem. Ten také Darwina v roce 1831 doporučil jako přírodopisce kapitánu plachetnice Beagle, která měla vyměřit jihoamerické pobřeží. Darwinovým úkolem bylo během pětileté cesty sbírat zvířata, rostliny a nerosty. Na cestách po tichomořských ostrovech přišla Darwinovi poprvé na mysl myšlenka o postupném vývoji živočichů. Darwin sám později říká, že „cesta na Beaglu byla daleko nejdůležitější událostí v jeho životě a rozhodla o celé jeho životní dráze“.75 Darwin si zde nejen procvičil vysvětlování svých názorů, když s kapitánem lodi diskutoval o otroctví, ale především si zde zdokonalil své pozorovatelské schopnosti, neboť byl nucen sledovat pozorně několik přírodovědných odvětví naráz. Plavba přinesla mnohé plody. Darwin např. vyřešil problematiku korálových ostrovů a prostudoval geologické složení některých ostrovů (např. Svaté Heleny). Objevil také jedinečné vztahy mezi faunou a flórou Galapág a z výpravy posílal domů různé zajímavosti; rozruch např. vyvolala mezi paleontology jeho sbírka fosilních kostí, kterou poslal Henslowovi. Za nejaktivnější dobu svého života považuje Darwin dvě následující léta poté, co se vrátil z výpravy (tj. od října 1836 do své svatby v lednu 1839). Tehdy zpracovával s pomocí svých universitních přátel nasbírané předměty a také začal své objevy publikovat. Z řady spisů bych uvedla alespoň Zoology of the Voyage of the Beagle. V dalších letech vzniká řada dalších Darwinových vědeckých prací na rozličná témata (o korálech, vulkanických ostrovech, svijonožcích). Od konce 50. let se ale věnuje tomu, co ho velmi zajímá a čím se nikdy nepřestal zabývat – totiž otázce proměnlivosti druhů.76 Na Beaglu ho zaujal nález ohromných vymřelých živočichů s krunýřem, dále si všímal jak jsou příbuzní živočichové nahrazováni od severu k jihu jedni druhými a nakonec zde byl podnět z Galapág, kde na každém ostrově se fauna a flóra poněkud lišily od těch na ostatních ostrovech. Darwina stále pronásleduje myšlenka, že se druhy mohly v minulosti měnit. Zároveň je mu ale nápadné zcela dokonalé přizpůsobení se živočichů svému prostředí. Už od 40. let si píše Darwin „do šuplíku“ různé myšlenky týkající se přírodního výběru.77 Zároveň hledá důkazy pro svoji vývojovou teorii, ke které se stále více přiklání a která je uveřejněna v listopadu roku 1859 pod názvem On the Origin of Species by Means of Natural Selection, or the Preservation of Favoured Races in the Struggle for Life (O vzniku druhů přirozeným výběrem). Ve stejné době jako A. R. Wallace Darwin uveřejňuje názor, že rostlinné a živočišné druhy nevznikly oním „biblickým způsobem“, ale přirozeným 75 DARWIN, 1951: 62 76 O proměnlivosti druhů ale Darwin uvažuje už od poloviny 40. let,   o čemž svědčí Darwinův dopis L. Jenynsovi.  BURKHARDT (ed.), 2002: 67 77 Bude vysvětleno v dalších odstavcích.

25

vývojem. Kniha vzbudila velký rozruch a postavili se proti ní především bohoslovci.78 Darwin ale pokračuje dál v pečlivém bádání i psaní knih a tak světlo světa spatřuje v 60. letech velký dvojsvazkový spis Variation of Plants and Animals Under Domestication a začátkem 70. let The Descent of Man and Selection in Relation to Sex, kde Darwin zastává myšlenku, že proměnlivost druhů se vztahuje i na samotného člověka. Zároveň zde také rozvíjí své myšlenky o pohlavním výběru. Z dalších významných spisů lze jmenovat The Expression of Emotions in Man and Animals.79 Charles Darwin zemřel 19.4. 1882 v britském Downu a zanechal po sobě velkolepé dílo, jenž se stalo základem nového náhledu na původ všeho živého. Tím vzniklo v přírodovědě nové, dodnes platné paradigma, které změnilo pohled na člověka i v jiných disciplínách. Hlavním Darwinovým přínosem je, jak známo, myšlenka postupného vývoje organismů od společného předka až po dnešní stav, kdy máme kolem sebe pestrou paletu organismů obývajících nejrůznější prostředí, jemuž jsou dokonale přizpůsobeny. O společných kořenech všech živočichů svědčí podle Darwina jejich tělesná stavba, neboť je zde velmi mnoho podezřelých shod a také nápadná podobnost dnešních a vyhynulých druhů.80 Živočichové tedy prošli vývojem od nejstarších a všem společných předků až do dnešní doby, přičemž ve vývoji sehrál důležitou roli přírodní a pohlavní výběr. Přírodní výběr je „zásada, podle níž je každá nepatrná odchylka, je-li užitečná, zachována“,81 není-li však užitečná, či je dokonce na škodu, zvíře zahyne a jeho vlastnosti se již v populaci dále nešíří. Uvedu příklad: pokud se u nějakého ptáka třeba díky náhodné mutaci genů objeví nové tvarování křídel, a tato změna se ukáže jako výhodná pro jeho přežití v přírodě (např. když díky tomu lépe uniká predátorům), tak pták přežije a bude mít potomky, takže se jeho charakteristická křídla mohou v populaci šířit. Pokud se tato křídla ukáží jako velikou výhodou, mohou takto uzpůsobení potomci nakonec v populaci dokonce převládnout.82 78 DARWIN, 1951: 11 79 Jedná se také hlavní spisy, z nichž čerpá tato práce. Z dalších děl jmenujme alespoň  Movement and Habits of Climbing Plants, The Different Forms of Flowers on Plants of the Same Species či The Effects of Cross and SelfFertilisation in the Vegetable Kingdom. Darwin se věnoval říši květin stejně náruživě jako říši zvířat. 80   Slabostí Darwinovy teorie je podle některých autorů neexistence přechodných vývojových forem. Darwin sám  na tuto výtku reaguje poznámkou o nedokonalosti  geologických záznamů (což, jak doufá, bude v budoucnosti ještě  napraveno). Sám ale dodává, že o některých přechodných článcích víme: např. ptakopysk svou stavbou těla spojuje  plazy a savce, Archaeopteryx ptáky a plazy a vymřelý Hipparion je přechodem mezi starším kopytnatcem a dnešním  koněm. DARWIN, 1923: 52 81 DARWIN, 1953: 48 82  U nižších společenských živočichů podle Darwina někdy přírodní výběr působí na jedince tak, „že u něj zachovává   změny užitečné pro celé společenství“. U takových jedinců se vyvíjejí  orgány, které pro něj samotného nemají  velkého významu, ale slouží skupině jako celku. Příkladem může být žihadlo včelí dělnice. DARWIN, 2006: 78

26

Protože mají všechny organismy v přírodě tendenci množit se geometrickou řadou a stanoviště by byla brzy přeplněna, je běžné, že růst počtu všech druhů je v některém jejich životním období brzděn (např. limitovanou potravou či vlivem predátorů).83 Proto v rámci přírodního výběru nastává boj o život, který dává přežít jen těm nejodolnějším. To, že se ale tito nejúspěšnější jedinci dožijí dospělosti, však ještě nemusí znamenat, že budou mít potomky, neboť aby se tak stalo, musí nejdříve obstát v pohlavním výběru. To v praxi znamená, že se musí jevit druhému pohlaví natolik atraktivní a schopní, že jsou vybráni k plození potomstva. Tento výběr nezáleží jen na síle, odvaze a vytrvalosti samců, ale také na vjemových schopnostech, vůli a vkusu samic.84 S působením člověka vstupuje do vývoje podle Darwina ještě tzv. lidský výběr, který spočívá ve šlechtění zvířat ve prospěch lidstva. Darwin tento výběr nepovažuje za příliš významný, neboť podle něj člověk sice působí na vzhled zvířat, ale už si nedokáže přizpůsobit např. jejich orgány či nějak extra cíleně ovlivnit stavbu jejich těla. V tomto ohledu je příroda mnohem mocnější a také krásnější, protože působí na všechny složky zvířete, a to k upevnění jeho postavení v přírodě a pro jeho snadnější přežití.85

Vlivy na Darwinovo myšlení Darwin nebyl první, kdo přišel s myšlenkou boje v přírodě, výběrem a proměnlivostí druhů. Na rozdíl od starších autorů, kteří ale uváděli spíše domněnky, je Darwin zřejmě jedním z prvních, kdo dokázal o těchto věcech psát systematicky a uvádět závažné argumenty. To mu umožnila nesmírná píle ve sbírání přírodnin a pečlivé zápisky z veškerých pozorování. Jedním z prvních autorů, který řadí v novověku člověka mezi živočichy, je Karl Linné (17071778), zakladatel systematické botaniky. Ačkoli však Linné řadí člověka na základě anatomických shod do řádu primátů, neodvažuje se spojit člověka a živočichy také vývojově. V souladu s tradicí prezentuje názor, že druhů bylo stvořeno přesně tolik, kolik jich kolem sebe vidíme.86 Naproti tomu jeho současník hrabě Georges Louis Buffon (1707-1778) přichází ve svém díle Obecný a speciální přírodopis s myšlenkou, že svět, rostliny i živočichové se nějakým způsobem 83 DARWIN, 1953: 50 84 Např. samci lososa jsou schopni o samičku krvavě bojovat s jinými celý den, samci roháčů mají často velké rány  po bojích – nejkrutější bývají boje polygamních živočichů. Naopak (a jak uvidíme později) ptáci si opravdu potrpí  spíše na estetické faktory – je pro ně důležité zbarvení peří apod. Jeden strakatý páv např. byl mimořádně přitažlivý  pro všechny shromážděné samice. Tamtéž, 64 85 Tamtéž, 61. Dnes by se asi Darwin divil genovým manipulacím, klonování a začátku „šití orgánů na míru“. Člověk  se dnes jakoby postupně posunuje do problematické a nebezpečné pozice „člověk – stvořitel“.  86 KOCIAN, 1959: 125

27

mění. Tato změna se děje na základě degenerace, kdy z jednoho druhu vzniká nový (opice podle něj vznikli degenerací lidí, osli koní). Počet druhů tudíž není konstantní a v průběhu dějin Země se mění.87 Další podněty Darwinovi přinášejí soudobí autoři - botanik Auguste Candolle (1778-1841), upozorňující na fakt, že všechny organismy jsou v přírodě vystaveny kruté soutěži, 88 a geolog Charles Lyell (1797-1875), který přichází s myšlenkou tzv. gradualismu. Ta spočívá v představě, že i velmi nepatrné a nenápadné geologické procesy mohou během dlouhé doby vyústit do podstatných a velikých změn.89 Počátek uvažování o změnách v přírodě nastavuje diskuzi o stáří Země i živočichů a zpochybňování stvoření všeho na základě Geneze. Za jednoho z nejvýznamnějších Darwinových předchůdců bývá ale často označován francouzský zoolog Jean-Babtiste Lamarck (1744-1829), který také mluvil o proměnlivosti druhů a postupném vývoji tvorstva. Vývoj se podle něj odehrává na základě působení prostředí na organismus, u kterého díky přílišnému užívání některé orgány mohutní a rozvíjejí se, zatímco jiné, nepoužívané, zakrňují. Tyto změny, které jsou dány potřebou zvířete, jsou dědičné a přenášejí se podle něj na potomky (známý je příklad žirafy, která získala dlouhý krk proto, že se stále natahovala po listí na stromě).90 Ve stejné době jako Darwin, přichází s vývojovou teorií také Darwinův přítel Alfred Russel Wallace (1823-1913). Wallace byl britský přírodovědec, botanik a cestovatel, v jehož životě nalezneme nápadné paralely s životem Darwinovým. Také on hodně studoval pod vlivem svého staršího bratra, tentokrát ale v oboru zeměměřičství, a také on se vzdělával v přírodovědných oborech soukromě (astronomie, botanika, geologie) a dosáhl v nich velkých vědomostí. Krátce působil jako učitel, ale potom jej zlákalo cestovatelství. V letech 1848-1852 se účastnil výpravy, která prozkoumávala tehdy málo známou Amazonii. Zde, i za své další, osmileté cesty do Malajsie (1854-1862) Wallace sebral obrovské zoologické sbírky.91 Stejně jako Darwin pak Wallace o svých cestách a objevech psal knihy i četné články. Už od poloviny 50. let Wallace sepisuje mnohokrát promýšlenou teorii o vzniku druhů a 87 Země je podle něj stará 78 000 let. Je zde tedy vidět, že už počítá s něčím jiným než je v bibli. KOMÁREK,  1997:  60 88 DARWIN, 1923: 18­19. Lyellovu Geologii četl Darwin a také jeho současník Wallace. Oba ovlivnila, stejně jako  četba Malthusovy Politické ekonomie.  89 VÁCHA, 2005: 54 90 Tamtéž, 56. Tato myšlenka je dnes považována za nesprávnou – získané vlastnosti rodičů potomci nedědí. Darwin ji  ale zčásti přebral. 91    Jen ze svých cest z Malajsie Wallace poslal do Anglie neuvěřitelných 125 660 přírodních objektů. Ottův slovník  naučný XXVII., 2002: 129­130

28

formuluje základy teorie přírodního výběru, kde vysvětluje vznik druhů skrze přežití lépe adaptovaných jedinců. Dnešní rozložení a existence živočichů je podle něj výsledkem mnoha předchozích změn nejen povrchu Země, ale i změn organismů samotných. Důkazy si autor bere především z geografie a geologie a jeho pojetí vývoje je s Darwinovým až na drobné odchylky stejné: také zahrnuje myšlenku přírodního výběru, boj o život, kontinuitu vývoje s odkazem na rudimenty, přesvědčení o společném předku všech živočichů a jediném místu vzniku člověka.92 Své rukopisy posílá na přečtení Darwinovi, kterého shodné domněnky konečně vyburcují k vydání jeho základní práce O vzniku druhů přirozeným výběrem.93 V Darwinově životopise se píše, že Darwin nikdy neměl problém s tím přiznat prvenství ve formulování vývojové teorie Wallacovi, i když oba na sobě nezávisle pracovali na této myšlence dlouhá léta. Wallace i Darwin zůstali přáteli, uznávali jeden druhého, udržovali korespondenci a Wallace Darwinovi dedikoval některá svá díla. Ačkoli obě teorie pojednávají o téže myšlence, v některých bodech se liší. Darwin je např. ochoten některé změny ve vývoji vysvětlovat lamarckisticky (tedy dědičností vlastností, které rodič získal během života), zatímco Wallace to odmítá. Wallace také nesdílí Darwinovu koncepci pohlavního výběru a veškerá pestrá zbarvení samců a jejich ozdoby považuje nikoli za prostředek k okouzlení samičky, ale spíše za výraz přebujelé životní síly a energie. Přírodní výběr chápou oba autoři podobně, i když Wallace jej bere více „drsně“, jakožto přímý boj a kruté soupeření, zatímco Darwinův pohled vnímá více „měkčí techniky“ boje doplněné právě pohlavním výběrem.94 Autoři se také poněkud liší v náhledu na divoké a domácí živočichy: Wallace oceňuje spíš ty divoké, neboť využívají plně svých schopností i smyslů. Oproti nim jsou domestikovaná zvířata podle něj „abnormální a uměle vykonstruovaná, což je proti pravidlům přírody; jsou výsledkem výběru, který se nikdy v přírodě nevyskytoval a ani by se neobjevil nebýt člověka, na kterém jsou tato zvířata zcela závislá“.95 Wallace tudíž nechápe Darwinovo nadšení pro domácí chovatelství a šlechtění zvířat. 92  WALLACE, A. R. On the law which has regulated the introduction of new species. February 1855.          http://www.zoo.uib.no/classics/new_species.txt.  93 Darwin své myšlenky publikoval už ve 40. letech co by krátký výtah z vlastního rukopisu. Článek ale nevzbudil  žádný ohlas, zapadl a jedinou poznámku měl k tomu všemu jistý profesor Haughton z Dublinu, který na to reagoval slovy, že „všechno, co je v práci nové, je nesprávné, a všechno, co je pravda, je staré“. DARWIN, 1951: 91 94   Rozdílné   pojímání   této   skutečnosti   je   patrně   dáno   odlišnými   životními   zkušenostmi   autorů:   zatímco   finančně  zajištěný Darwin v klidu šlechtí domácí zvířata a chodí na přednášky, Wallace se životem od počátku velice těžko  probíjí, mnoho let tráví v drsných tropických pralesích, kde mu jde stále o život a kde je permanentně nemocen.        Stibral, K. Alfred Russel Wallace ­ Darwinův stín. 27. 3. 2003.  http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/biologie/08457F214ED49B60C1256E970048C61A?OpenDocument&cast=1 95  WALLACE, A. R. 1858: On the tendency of varieties to depart indefinitely from the original type. February 1858.         http://www.zoo.uib.no/classics/varieties.html. Vlastní překlad.

29

V náhledu na domorodce je zase Wallace vlídnější než Darwin, u kterého bychom místy mohli najít i slovní obraty zavánějící pohrdáním. Ostatně v náhledu na člověka, a především v názoru na jeho původ, se autoři zásadně neshodují. Zatímco Darwinova teorie se bez výjimky vztahuje i na člověka, který taktéž vznikl postupně z jiných druhů, Wallace je v této otázce opatrnější. Oproti Darwinovi popírá možnost vývoje člověka z antropoidních opic bez zásahu vyšší moci a domnívá se, že lidský mozek ve své komplikovanosti svědčí o Božím zásahu. Jsou zde totiž zcela specifické schopnosti, které u člověka nevznikly přírodním výběrem, ale právě působením vyšší bytosti: takovými jsou např. lidská inteligence, náboženské a sociální cítění, morálka (a také některé tělesné změny jako ztráta ochlupení apod.). V následující kapitole se podíváme právě na tyto schopnosti, kterými se člověk od zvířat liší, a jak se s jejich existencí vypořádává Darwin.

30

III. HRANICE ČLOVĚK – ZVÍŘE V DARWINOVĚ DÍLE Jak už jsme viděli ve stručném nastínění dějin, odlišnost člověka a zvířat byla hledána na různých základech. Darwin sám se touto problematikou hodně zabýval a udělal si přehled několika tradičních bodů, v nichž byla tato rozdílnost spatřována. Patřily mezi ně např. odlišná stavba těla, lidský rozum a vyspělý intelekt, společenský způsob života, artikulovaná řeč, užití různých nástrojů a zbraní a vysoký populační růst, neboť člověk jako jediný zaplnil Zemi.96 V souvislosti s tímto seznamem a četbou Darwinova díla jsem se rozhodla sledovat hranici člověka a zvířete na dvou základních rovinách: v rovině tělesné a v rovině duševní, která u Darwina zahrnuje širokou paletu schopností a dovedností živočichů, jejich společenské vztahy, vyjadřování emocí a další. Tuto rovinu Darwin propracovává více do hloubky, neboť tělesná stránka živočichů byla různými badateli už popsána mnohokrát. Přesto se nyní zastavme u bodů, které Darwin u tělesného ustrojení zvířat a lidí zmiňuje.

1 Tělesná stránka živočichů Hledáme-li podobnosti a odlišnosti člověka a zvířete, můžeme pochopitelně začít u toho, co je vidět na první pohled, tj. u tělesného ustrojení. To se u jednotlivých druhů živočichů liší v důsledku různého vývoje a reakce organismů na rozličné prostředí. Darwin se opakovaně snaží hledat předka všech obratlovců a za velice pravděpodobného a vhodného kandidáta považuje živočicha podobného larvám dnešních sumek,97 z něhož patrně vznikla skupina ryb na úrovni kopinatců. Od nich je pak možno podle Darwina přejít ke skelnošupinatým rybám a bahníkům,98 kteří už tvoří jakoby mezičlánek při přechodu k obojživelníkům. Jak se ale přechází k dalším třídám organismů, Darwin srozumitelně neuvádí; pouze poukazuje na další možné přechodné články a na nejnižší savce, tj. ptakořitní savce a vačnatce, od kterých už je pak jen malý krůček k savcům placentárním. Za společného předchůdce všech opic, lidoopů a člověka považuje Darwin předka dnešních lemurů.99 Jestliže má člověk stejné kořeny jako jiní vyšší živočichové, musí se to jistě projevit v podobnosti 96  DARWIN, 2006: 64. Darwin bude tyto body postupně odmítat, já bych jen dodala k poslednímu: je otázkou, nakolik  není vzhledem k počtu jedinců vítězem v zaplnění Země spíš hmyz. 97  Sumka je bezobratlý hermafroditní mořský strunatec žijící v moři, zpravidla přisedlý na dně. V Darwinově době  jsou sumky řazeny k červům nebo mořským měkkýšům. Jejich larvy připomínají pulce, mají už ale strunu hřbetní.  Dnes je jich známo kolem 1900 druhů. ŘÍMAN, 1987: 938 98  Bahníci jsou kopinatci podobní obojživelníkům i rybám. Kromě žaber mají vyvinuté i plicní vaky, kterými dýchají  při nedostatku kyslíku. DARWIN, 2006: 185 99  Tamtéž, 180­191

31

jejich tělesné stavby. Podívejme se nyní na to, v čem lze vidět tyto společné rysy.

1.1 Stejná tělesná stavba vyšších živočichů Už od dob Descarta byla mezi badateli, ale i mnoha amatéry, hojně oblíbená srovnávací anatomie spočívající v hledání podobností a odlišností různých orgánů a svalů rozličných živočichů. Také Darwin už od mládí pitvá zvířata a uvědomuje si mezi nimi a člověkem řadu shod a funkčních analogií. Potvrzuje se mu tak to, co už je dávno známo: že člověk a zvířata mají mnoho podobných orgánů, které vypadají jako by byly vytvořeny na stejné bázi. Příkladem jsou např. shody lidských a zvířecích kostí, svalů, nervů, cév, vnitřností a dokonce i mozku. Tuto podobnost velice dobře dokládá i existence mnoha nemocí přenosných ze zvířat na člověka (např. vzteklina, neštovice, syfilis, cholera), které zjevně nemají problém uchytit se na novém působišti. Stejné nemoci potvrzují stejný systém, příbuznost tkání i krevního řečiště. Darwin poukazuje na to, že např. některé opice trpí v podstatě stejnými chorobami jako člověk (příkladem je výskyt šedého zákalu, zánětů střev či mrtvice). Člověk i oni mají dále podobnou reakci na rány a stejným způsobem se jim hojí zranění; lze je také často léčit shodnými léky, neboť účinky na jejich organismus jsou stejné jako u lidí. Tytéž vlivy jako na člověka mají navíc na opice různé psychotropní látky, např. alkohol, káva a nikotin. Některé opice se s potěšením oddávají kouření cigaret a jiné zase holdují lihovinám. V těchto souvislostech Darwin popisuje případ, kdy domorodci v severovýchodní Africe nastražili paviánům past ve formě několika nádob se silným pivem. Paviáni se na zásobu piva vrhli, opili se a domorodci je bez problému chytili a odnesli do vesnice. Zajaté opice měly druhý den problémy – držely si oběma rukama bolavou hlavu, byly sklíčené a podrážděné a jakýkoli další alkohol odmítaly, zatímco nabízenou citrónovou šťávu pily s chutí.100 Měly zkrátka „opici“. Darwin si dále všímá dalších tělesných podobností: všichni živočichové podle něj reagují analogicky na podněty jako je působení chladu, nemoci, při otravě nebo při určitých emocích; prudké emoce (např. strach) způsobují, že srdce bije rychle a duševní schopnosti jedince jsou porušeny. Někdy může strach ovládnout živočicha natolik, že se u něj dokonce dostaví mdloba – jak se to stalo jednomu kanárkovi, když uviděl v pokoji kočku. Na druhé straně velký strach dodává všem živočichům obrovskou sílu a činí z nich nebezpečné protivníky101. V souvislosti s působením emocí si Darwin všímal také pohybů mimických svalů, k čemuž jej inspirovaly spisy sira Ch. Bella, s jehož názory Darwin polemizoval. Bell ve svých pracích sleduje 100 DARWIN, 2006: 23­24 101 DARWIN, 1964: 57­68

32

mimické svaly živočichů a je přesvědčen, že člověk byl na rozdíl od zvířat už na počátku stvořen „s jistými svaly speciálně přizpůsobenými pro výraz jeho citů“.102 Jakýkoli zvířecí výraz v obličejových partiích je podle Bella nevědomý a nemůže vyjádřit nic než maximálně zlost či strach. Zvíře totiž nemá vlastní vědomí, ale vše koná na základě pudů (z nichž ale některé mohou být i takové, že činí zvíře způsobilé ke styku s člověkem). Darwin oproti Bellovi ze zkušenosti s vlastním psem zastává názor, že vyšší živočichové dokáží vyjádřit i složitější city, a že se to může odrazit také v jejich mimice či pohybech. O tom svědčí např. nadšení psa, který utíká za svým pánem, svěsí uši, ohrne pysky dolů a vrtí ocasem. Projevy emocí u tohoto psa podle něj nelze vykládat jen skrze působení nevědomého instinktu – a pokud ano, tak zhruba tak na úrovni člověka, který potká starého přítele, usmívá se a radostí se mu lesknou oči (což také není vědomé). V podobné situaci je také člověk, kterému se hrůzou naježí vlasy na hlavě, nebo jindy když přátelsky cení na druhé zuby podobně jako zvířata. Kromě těchto pohybů, které se zčásti dějí „jaksi automaticky“, mají lidé i zvířata podle Darwina ještě další ne zcela vědomé pohyby, a to pohyby zděděné po předcích. Příkladem mohou být posunky psů a koček, stejný krok koní a jejich rodičů či specifické létání některých holubů.103 Tělesné podobnosti živočichů dále dobře dokládá embryologie. V těchto souvislostech Darwin podotýká, že vznik lidského zárodku je stejný jako u ostatních vyšších živočichů a předchází mu zpravidla podobné dvoření a získávání samice. Za zajímavé skutečnosti Darwin považuje to, že oplodněné vajíčko prochází u všech stejnými fázemi, a že v počátečním období vývoje lidský zárodek od zárodků ostatních savců nerozeznáme.104 U takového embrya najdeme na hřbetní straně článkování (které mají už korýši) a po obou stranách krku určité štěrbinky naznačující původní přítomnost žaber. Oči zárodku směřují nejprve do stran jako u ryb a teprve postupně se přesunují dopředu. Jednoměsíčnímu embryu také nechybí ocásek, který přesahuje dolní končetiny. V počátečních fázích vývoje se navíc lidské embryo některými částmi podobá dospělým jedincům nižších živočichů: kostrč vypadá jako již zmíněný ocas a srdce je jen jakousi pulzující cévou. Darwin dále říká, že „embrya všech suchozemských obratlovců mají určité žlázy (…), které odpovídají ledvinám dospělých ryb a také tak fungují“.105 Pozoruhodný přijde Darwinovi i fakt, že v šestém měsíci těhotenství je dítě celé ochlupené (kromě dlaní a chodidel a včetně obličeje), 102 Tamtéž, 24 103  DARWIN, 1964:  19­20, 50. Mohu něco podobného potvrdit u koťat naší kočky, které po matce zdědily velké  nadšení pro „vše šustivé“ a ochotu „aportovat“ papírové kuličky.  104 Zárodky savců, ptáků a plazů jsou si v nejranějším stádiu nesmírně podobné. O tom svědčí i příklad badatele, který  si zapomněl označit zárodek pozorovaného zvířete a potom nemohl určit, o kterého z nich jde. DARWIN, 1953: 284 105 DARWIN, 2006: 26­27

33

zatímco při porodu už tomu tak není.106 Po porodu se rodiče musí o mládě starat, dokud není schopné samostatného života, což např. u člověka trvá velice dlouho. Darwin si ale všímá v této oblasti velké podobnosti člověka a některých opic, neboť jejich mláďata jsou po narození stejně bezbranná jako lidská a navíc také dospívají velmi pomalu. Příkladem může být orangutan dospívající ve věku deseti až patnácti let (což Darwin srovnává s dobou dospělosti u některých domorodců v tropických krajích a nevidí zde markantní rozdíl).107 Darwin vůbec občas naznačuje, že nevidí velkého rozdílu mezi opicemi a některými domorodci. Tyto odlišnosti se v podstatě smazávají zejména tehdy, když si domorodci vytvářejí na tvářích různé jizvičky a rovnoběžné vroubky a pomalovávají si obličej tak, že vypadají skoro stejně jako africká opice mandril rýhovaný. Různé ozdoby, chomáčky a chocholky opic pak Darwin nacházel mezi domorodci běžně. Naopak jej zaujaly také licousy, vousy a bradky některých opic – což mu také připomínalo totéž u lidí.108 Oproti opicím ale Darwin u lidí vizuálně zdůrazňuje větší mezipohlavní rozdíly. Společným znakem lidí a primátů je to, že samice dospívají dříve než samci a děti obou pohlaví jsou podobně jako jiná mláďata více podobná samicím.109 Jestliže embrya vyšších živočichů opakují svým způsobem během nitroděložního vývoje celou vývojovou linii svého rodu, najdeme jeho stopy i u dospělých jedinců – a to v podobě rudimentů.110 Takovými rudimenty jsou např. zakrnělé orgány, dříve snad pro organismus prospěšné a dnes už patrně bez většího významu. Podle Darwina sem patří některé u člověka zredukované svaly, které lze u jiných živočichů nalézt běžně funkční: jedná se např. o svalový systém, který umožňuje koním zaškubat kůží. Jako rudimentární Darwin zařazuje také svaly pohybující ušima – a to u lidí i opic. Dalším rudimentem mohou být u člověka „zbytky čichu“ - neboť nutno uznat, že lidský čich je velice slabý a před nebezpečím nás nechrání; dokonce ani neodradí divochy od konzumace napůl shnilého masa. Autor se zde přiklání k tomu, že čich nám z velké části dnes mj. slouží při vybavování si minulých zážitků. 106  Toto ochlupení se nazývá lanugo a objevuje se dříve než Darwin čekal: a to už od 13. týdne těhotenství a mizí  kolem 36. týdne.  http://strankychatuklokanek.webgarden.cz/tehotenstvi 107 DARWIN, 2006: 25 108  DARWIN,   2005:  387­388.   Např.   makak   kápový   je   člověku   velice   podobný   holým   čelem,   vlasy   a   pěšinkou  na temeni hlavy.  109 DARWIN, 2006: 237­240 110  Rudiment   je   nedostatečně   vyvinutý   zbytek   orgánu   nebo   výskyt   vlastnosti   z   vývojově   nižšího   stádia.  PETRÁČKOVÁ – KRAUS, et al., 1995: 669. Podle Darwina jsou rudimenty „zprávou o dřívějším stavu věcí“ a dědí  se i dlouho poté, co pozbyly svou funkci. DARWIN, 1923: 66

34

Další velice zajímavou oblastí je otázka lidského tělesného ochlupení. Ačkoli muži mohou být v tomto ohledu velice vybavení, v porovnání s osrstěnými živočichy jsou téměř holí. Z dalších rudimentů Darwin jmenuje zuby moudrosti, osmičky, a také podle něj dnes už nepotřebný červovitý výběžek slepého střeva.111 Dále Darwin zmiňuje ocas, který je u lidských embryí značně vyvinut; při narození už ale až na úplné výjimky chybí. O rudimentárních strukturách mluví Darwin i v souvislosti s oběma pohlavími. Autor se totiž domnívá, že u jednoho pohlaví dodnes můžeme najít rudimenty různých přídatných orgánů, které správně patří k rozmnožovacímu ústrojí pohlaví opačného (např. prsní bradavky u samců). Velice zajímavé jsou také podobnosti mužské prostaty a ženské dělohy, neboť při bližším srovnání se zdá, že základ obou je stejný. Tento fakt by nahrával myšlence, že někdy na počátku byl náš společný předek hermafroditní.112 Podle Darwina se tedy v tělesných znacích dnešních lidí běžně vyskytují rudimenty pocházející od našich společných předků se zvířaty. Kromě toho si Darwin všímá i případů jakoby „zvířecích lidí“, kterých se dřívější věky obávaly, tj. lidí, u kterých se nějakým způsobem projevily vývojové odchylky. Příkladem může být např. muž, jenž měl neobvykle statnou a silnou postavu, a u něhož bylo zaznamenáno sedm svalových odchylek, které odpovídaly běžným svalům současných lidoopů. Darwin si také všímal některých postižených lidí, kteří mohli svých zjevem a chováním připomínat zvířata. V těchto souvislostech zmiňuje mikrocefaly, kteří někdy bývají výrazně ochlupeni, mívají silnou postavu, jsou velmi čilí, pečlivě očichávají jídlo, než jej sní, špatně se soustředí a zpravidla nejsou schopni normální řeči. Oproti tomu ale dokáží překvapivě dobře opakovat různé věty a napodobovat posunky.113 Něco podobného je možno vidět také u opic. Na základě Darwinových prací jsme si nyní shrnuli některé jím zmíněné tělesné podobnosti člověka a jiných živočichů. Nyní se krátce podívejme na jejich základní tělesné odlišnosti.

111 DARWIN, 2006: 27­40. Otázkou funkce slepého střeva se vědci zabývají dodnes. V poslední době se objevují četné  úvahy o jeho imunitní funkci (mělo by zde probíhat něco jako „trénování“ bílých krvinek). 112 Zdá se, že Darwin se nějakou dobu přikláněl k názoru, že to, co se vyvinulo u jednoho pohlaví, přešlo dědičností  zčásti i na druhé pohlaví, ale v nefunkční podobě. Ovšem na jiných místech se autor přiklání k tomu, že rudimenty  byly   kdysi   u   druhého   pohlaví   funkční,   tedy   např.   že   samci   savců   krmili   mláďata   mlékem   stejně   jako   samice.  Z nějakého důvodu pak tak činit přestali a jejich kojící orgány zakrněly. Protože v raném věku se však funkce  bradavek nezměnila, stále se bradavky vyvíjejí u mláďat obojího pohlaví. DARWIN, 2006: 189 113 Tamtéž, 53­58

35

1.2 Rozdíly v tělesné stavbě člověka a ostatních živočichů Jak už bylo řečeno, a jak byl Darwin přesvědčen, za odlišnou tělesnou stavbou člověka a ostatních živočichů stojí trochu jiný vývoj. V souvislosti s tímto vývojem vznikly u člověka pro něj charakteristické „tělesné speciality“, z nichž si některé zmíníme. Zcela specifickým útvarem je podle Darwina např. lidská ruka, která je schopna vyrábět a uchopovat nástroje. Výroba pazourků (a později např. různých vrtaných nástrojů) vyžaduje u našich předků přesnou souhru svalů ruky a jejich jemnou motoriku. Podobnou ruku jako člověk mají pouze opice, které dokáží předměty uchopovat stejným způsobem jako člověk, tj. také palcem proti ostatním prstům. Kromě toho u nich nalezneme další podobné užití ruky jako u nás: americké opice mlátí pomerančem o větev, dokud plod nepraskne a pak vylupují jeho obsah prsty obou rukou; dále jsou schopny uchopit kameny a rozbíjet jimi ořechy, či si umějí vytáhnout zabodnuté trny prsty, které použijí jako pinzetu. Stejně jako člověk dokáží házet na nepřátele kameny, ale je pravda, že v podstatě nemají žádnou trefu, neboť jsou velice neobratné a špatně míří. To všechno je podle Darwina dáno tím, že hlavní funkcí rukou většiny opic je stále ještě lezení po stromech a také chůze, při níž ruce fungují jako opora těla. Na končetinách, které nesou váhu těla, musí být hmat nutně otupen a i užití prstů je limitováno. Některé stromové opice mají palec i značně zakrnělý a ostatní prsty zčásti srostlé (např. americký chápan či asijský gibon). Na rozdíl od nich předkové člověka, kteří sešli ze stromů a jimž se začala postupně napřimovat páteř, měli ruce volné a mohli je začít používat jiným způsobem. Podle Darwina se v této fázi patrně nacházejí dnešní lidoopi, kteří jsou někde na pomezí mezi čtvernožcem a dvounožcem (dobrým příkladem je gorila).114 Lidská vzpřímená postava je jistě také specifikum a podle Darwina existují na lidské lebce bradavkovité výběžky, které se vzpřímenou postavou souvisí. Dále je pro člověka charakteristický odlišný chrup a žvýkací svaly (které jsou u opic často velice mohutné), což je dáno typem potravy, který přijímáme. Co Darwina dále hodně zaujalo, je lidská mozkovna, jež je v poměru k lidskému tělu skutečně mnohem větší než u opic a ostatních vyšších živočichů.115 Vývoj mozku zřejmě umožnil postupně uchopení delšího sledu myšlenek, tj. abstraktní myšlení. Abstraktní pojmy se velice těžko vyjadřují mimikou či znaky, a přesto o nich dokázali lidé svědčit, a to díky řeči, další zcela lidské schopnosti, kterou jim umožnily specificky vyvinuté hlasivky. Podle Darwina se patrně lidé snažili na začátku upozorňovat na nebezpečí tak, že zkrátka např. 114  DARWIN, 2006: 65­68. Zajímavá je také uchopovací schopnost nohou u některých domorodců, kteří díky této  vlastnosti neztratili obratnost ve šplhu po stromech. 115  Zároveň Darwin na základě porovnávání mozkoven lidí ze 13. a 18. století dospěl k názoru, že lidský mozek se  postupně stále zvětšuje. Stejně tak se ale podle něj zvětšují i mozky ostatních živočichů. Tamtéž, 71

36

blízkost šelmy naznačili napodobením jejího řevu. Častým užíváním hlasu pak hlasivky zesílily a začaly se vyvíjet až do dnešní podoby.116 Za zajímavý považuje Darwin také lidský nos, který je oproti ostatním živočichům velice drobný a specificky tvarovaný.117 Další typicky lidskou vlastností je nahota pokožky. Ačkoli v přírodě nalezneme holé živočichy (sloni, nosorožci, velryby, delfíni), je zajímavé, že od nejbližšího příbuzného, tj. opice, se člověk v tomto odlišuje, neboť opice bývají osrstěné. I když teorií v tomto ohledu existuje celá řada, Darwin se domnívá, že pravá příčina nahoty lidské kůže tkví v pohlavním výběru: lidské samičky zkrátka svou srst shodily „za účelem lepšího vzhledu“. Z jiných důvodů by to bylo podle autora nepraktické: holé tělo se v zimě rychle ochlazuje a v létě není chráněno před slunečním zářením.118 Další částí těla, která lidem chybí, je ocas. Ten ale nemají ani někteří lidoopi a Darwin je toho názoru, že ocas zmizel, neboť už nebyl na zemi potřeba a navíc překážel při sezení. Darwin je tedy přesvědčen, že člověk má stejný původ jako ostatní živočichové, což dokládá mnoha důkazy v tělesné stavbě. Rozdíly, které zde nachází také, přičítá odlišnému vývoji a působení prostředí. Svým učením zároveň Darwin popírá vznik živočichů „biblickým způsobem“, tj. skrze zrod každého živočišného druhu samostatným aktem stvoření. Kdyby tomu totiž tak bylo a kdyby se živočichové nevyvíjeli, ale od počátku věků vypadali jako dnes, těžko bychom dokázali vysvětlit tolik anomálií a rudimentů v jejich tělech.119 Při porovnávání živočichů si ale všimneme, že i v rámci stejného druhu se vyskytují různě velké odchylky v tělesné stavbě. Stejně jako jsou velmi variabilní např. délky nohou, počet a struktura zubů, tvář, svaly a dokonce i zčásti místa, kde se některé části těla nacházejí (viz apendix slepého střeva), tak jsou odlišné i duševní schopnosti a povaha živočichů. Každý člověk i každé zvíře mají svou specifickou a originální povahu. Ta je dána dědičností, výchovou, celkovou inteligencí a dalšími faktory. Podívejme se nyní na duševní schopnosti lidí a zvířat.

116 Tamtéž, 106 117  Dodala bych objev 50. let 20. století: během časné morfogeneze nosního pouzdra člověka byly nalezeny velmi  primitivní struktury, které se objevují už u nejnižších ryb. SLABÝ­ SLÍPKA, 1959: 24 118 DARWIN, 2006: 283. Je zajímavé, že člověk a lidoopi jsou jediní živočichové, kteří jsou pouze ochlupení a chybí  jim podsada. Ostatní živočichové jsou buď zcela osrstění nebo zcela holí (např. delfíni). WOLF, 2004: 115 119 Dobrým příkladem by mohl být pták skorec vodní, který se potápí pod vodu, odráží se nohama ode dna a křídly plave. Když vidíme běžné, létavé ptáky, nemůžeme se přece domnívat, že skorec byl takto schválně stvořen, neboť skorcův „způsob života a stavba nejsou zcela v souladu“. DARWIN, 1953: 127

37

2 Duševní stránka živočichů Jestliže jsme se krátce podívali na několik bodů, kde vidí Darwin společné a odlišné rysy člověka a zvířat na základě anatomie, nyní se podíváme na vlastnosti a schopnosti lidí, které mohou mít i zvířata, ale tradičně jim byly upírány. Jedná se o rysy, ve kterých byla často viděna lidská nadřazenost. Patří k nim již zmiňovaný Darwinův seznam údajných odlišností120 a další vlastnosti jako jsou emoce, citový život, láska, přátelství, smysl pro krásu, inteligence, schopnost učit se a soustředit se, pojem o vlastnictví, chování jiných živočichů, základy náboženství aj. Darwin zvířatům tyto „lidské“ vlastnosti zpravidla neupírá a dokonce pro opisování zvířecích schopností a činností používá „lidskou terminologii“.121 Ve sledování lidských a zvířecích duševních schopností se nejprve zastavme u typicky lidské vlastnosti, kterou je řeč.

2.1 Hlasová komunikace: řeč lidí a zvuky zvířat Lidská odlišnost a nadřazenost ostatním živočichům byla v dějinách často chápána mj. na základě toho, že pouze člověk dokáže mluvit. Darwin pochopitelně nepopírá tuto lidskou výjimečnou schopnost, ale poukazuje na to, že původ lidské řeči a zvířecích zvuků má stejné kořeny – a to ve snaze samců okouzlit samičky. Na počátku všech zvuků je tedy podle autora vznik jakéhosi samčího milostného zpěvu, který se zrodil napodobováním různých přírodních zvuků, z něhož se pak postupně vydělují další zvukové projevy označující i jiné emoce než je touha po druhém pohlaví. Nakonec tak vzniká i lidská řeč.122 Nejnižší živočichové na vývojovém žebříčku, kteří už volají po samičce a vydávají u toho zvuky, jsou podle Darwina samci některých druhů pavouků. Známý je také večerní zpěv hmyzu, ať už např. motýla smrtihlava či „svatební zpěv“ samečků cikády, který podle Darwina samičky vzrušuje a velice přitahuje. Totéž se týká i samců ryb, jejichž některé zvuky v době tření „jsou popisovány jako muzikální“.123 V době rozmnožování je více než obvykle možno slyšet také mnoho druhů žab. 120 Viz strana 31. 121  To může vést  na jedné straně k přehnané antropomorfizaci zvířat, neboť místy  se zdá, že se Darwin nechává  skutečně příliš strnout a na základě analogie s člověkem usuzuje až příliš mnoho. Na druhé straně se díky těmto  prvkům Darwinovy knihy stávají velice dobře srozumitelné, svěží a mající spád.  122 DARWIN, 1953: 73. S tímto názorem by jistě mnozí nesouhlasili. I mně samotné se zdá daleko pravděpodobnější  jiné Darwinovo vysvětlení původu lidské řeči, a to v signalizaci nebezpečí. Že by první zvuky vznikly v milostných  souvislostech se může zdát jako zbytečný luxus. 123 Tamtéž, 175

38

Tak bychom mohli pokračovat a vytvořit velký seznam živočichů, jejichž samci v období páření zpívají či dokonce řvou (což je příklad aligátora). Čím jdeme po vývojovém kmeni výše a blížíme se k člověku, tím více se u živočichů objevují různorodé zvuky, které zvířata vydávají i mimo období rozmnožování, a kterými vyjadřují i jiná sdělení než týkající se jejich pohlavní touhy a vábení se navzájem. Velký prostor Darwin věnuje komunikaci ptáků, neboť ti užívají svůj hlas při mnoha příležitostech. Lze tak u nich poměrně dobře rozpoznat, kdy vyjadřují jaké emoce (např. úzkost, strach, vztek, nadšení či prosté štěstí). Někdy také ptáci užijí hlasivek k tomu, aby nahnali strach nepříteli. V těchto souvislostech Darwin poukazuje na příklad, kdy se jeden pták schoval a čekal, až kolem půjde kočka, načež začal ze své skrýše vydávat hrozný pokřik. Kočka se vyděsila a utíkala splašeně pryč, čímž byl pták evidentně pobaven.124 Dále je zřejmé, že se ptáci dorozumívají při upozorňování na nebezpečí. Signalizace nebezpečí je srozumitelná ptákům stejného i jiných druhů, což může potvrdit kdejaký lovec.125 Podle Darwina si ale nerozumí úplně „všichni ptáci všechno“ - autor je spíš toho názoru, že různým druhům ptáků zní cizí zpěv jako lidem různé druhy jazyků a stejně tak mezi těmi samými druhy ptáků existují různá regionální nářečí.126 Většina ptáků ale opět zpívá především v době rozmnožování, protože je to pochopitelně pro samce jeden z nejlepších způsobů, jak zaujmout a nadchnout samičky. Jeden chovatel kanárů a milovník ptáků např. Darwinovi říkal, že „samice kanára si vždy vybírají nejlepší pěvce a samice pěnkavy si ve volné přírodě vybírají mezi stovkou samců ty, jejichž tóny je nejvíce těší“.127 Podle Darwina dále ptáci zpívají často i jen tak, pro potěšení (především na podzim, kdy už se ke hnízdění nechystají a pouze trénují a vychutnávají vlastní zpěv). Darwin tedy uznává u ptáků schopnost zpívat pro radost a nikoli jen pro dorozumění. Příkladem mu je hýl, kterého lidé naučili pískat nějaký německý valčík. Když potom dali hýla do klece s dalšími dvaceti ptáky a hýl začal zpívat naučené, ostatní se usadili, zmlkli a „s velkým zájmem poslouchali nového umělce“.128 Výborné pěvce je ale možno potkat i mezi savci. Opičák gibon unka např. dokáže vyzpívat čistě celou oktávu, což je opět způsob, jak k sobě nalákat samičky. Velice slušný výkon v této oblasti podává také gibon tmavoruký, jehož hlas je velice melodický a vyznačuje se čistými půltóny. Dr. 124 Tamtéž, 199 125  Domnívám se, že i laik pozná v lese křičení sojky upozorňující na jeho přítomnost. Darwin dokonce na jiných  místech poukazuje na to, že signalizaci nebezpečí u drůbeže, která varuje před dravcem, rozumí  i domácí pes.  DARWIN, 2006: 106 126  Tamtéž, 105. Zároveň mohu potvrdit z vlastních pozorování, že pěnkava na Ostravsku zpívá svůj motiv s jiným  zakončením než na Vysočině.  127 DARWIN, 2005: 200 128 Tamtéž, 200. Zde by se dalo hovořit i o vkusu ptáků – viz níže.

39

Waterhaus, jenž gibona sledoval, prý pořídil bez problémů notový zápis. Podle jiného pozorovatele opic mají tato zvířata vyloženě požitek z vlastní hudby a snaží se předčít ostatní jedince (což platí také u již zmiňovaných ptáků).129 Zvuky, které vydávají savci, jsou zmapovány asi nejlépe. Tak je u nich možno rozlišit často mnoho druhů různých pokynů pro ostatní: jiné jsou např. zvuky, kterými matka přivolává některého člena skupiny, či když volá ztracené mládě, dále jsou zde specifické zvuky vyjadřující nebezpečí či opět jiné užití hlasů v období rozmnožování. Podle zvuků, které jsou spojeny s emocemi, jsou podle Darwina i lidé schopni rozpoznat, v jakém duševním rozpoložení se mnohá zvířata nacházejí. Tak např. některé opice když jsou spokojené, vydávají chichotavé zvuky, zatímco vepř zase typickým způsobem chrochtá. Opice malpa Azarova umí vyjádřit řadu emocí: údiv polopisklavým zvukem, úlek či bolest ostrými výkřiky a netrpělivost a zlobu zase hlubokým „hu hu“- a všichni hlídači chápou, co se děje. Stejně tak podle Darwina bez problémů člověk rozezná, kdy slepice kvoká radostí nebo hádavě. Své emoce je prý drůbež schopna vyjádřit celkem dvanácti odlišnými zvuky. Velice dobře také poznáme rozpoložení psa, který jinak štěká radostí, zlostí, dychtivostí při lovu, za noci, a jinak při zoufalství či vytí. Zřetelný je u něj také tón naléhání či (dalo by se říci) prosby, když např. chce jít na procházku. Ostatně i u takových včel zpravidla poznáme, kdy si na ně máme dát pozor, protože rozzuřený roj vydává jiný tón než ten, který se cítí v klidu a mimo nebezpečí.130 Když si Darwin všímá zvířecí komunikace, spatřuje v ní mnoho s člověkem společného. Cílem dorozumění lidí i zvířat je sdělit nějakou informaci či emoci. Je sice pravda, že žádný z živočichů kromě člověka nepředává tyto informace artikulovanou řečí, ale na druhé straně jsou zvuky u zvířat také velmi propracované a jsou schopny vyjádřit i značně komplikované skutečnosti. Kromě toho bývají doplněny bohatou nonverbální komunikací a různou gestikulací, takže si mohou zvířata rozumět třeba i lépe než člověk, jenž se ztratil v zákrutách kolikrát dvojsmyslných narážek a složitých pojmů. Další věc je ta, že někteří živočichové (pokud víme) komunikují jen nonverbálně např. mravenci se dorozumívají pomocí tykadel a dokáží tak vyjádřit mnoho věcí. Navíc to, že zvířata nedokáží až na výjimky131 užít artikulovanou řeč, nutně neznamená, že nemohou některým slovům či větám rozumět. Příkladem může být pes, kterému když dáme slibným tónem pokyn, aby něco hledal, zpravidla hned ví, co má dělat, a rozběhne se do nejbližšího křoví. Stejně tak chápe i jiné naučené povely. Podle Darwina jsou psi na tom s porozuměním lidské řeči podobně jako dítě mezi desátým a dvanáctým měsícem života, které už lecčemu rozumí, ačkoli 129 DARWIN, 2005: 372 130 Tamtéž, 76 131 Viz papoušci a někteří jiní ptáci. Ti ale samozřejmě nevědí, co říkají – nebo jen velmi málo.

40

samo mluvit nedokáže. K dětskému žvatlání autor připodobňuje i první pokusy o zpěv u mladých ptáků.132 Zcela zvláštní kapitolu pak tvoří někteří lidoopi, kteří jsou schopni s člověkem komunikovat prostřednictvím znakové řeči. Tu se jsou schopni naučit dokonce na úrovni čtyřletého dítěte.133 Ačkoli je tedy člověk jediným tvorem, který ovládá řeč, není zdaleka jediným tvorem, který komunikuje. Podle Darwina je důležité to, že se všichni živočichové dorozumívají, a to přiměřeně svému druhu a schopnostem. Pokud to bereme po této stránce, pak mezi člověkem a zvířetem zase tak velký rozdíl není, protože i člověk se vyjadřuje přiměřeně k tomu, čeho je schopen a jak to v lidské společnosti potřebuje. Je jasné, že např. různě inteligentní lidé se vyjadřují jazykem a řečí přiměřeným své inteligenci. A pokud není důležité provedení, ale to, aby příslušník stejného druhu porozuměl, potom na tom mohou být zvířata kolikrát lépe než člověk, neboť v lidském jazyce lze mnoho sdělit, ale také mnohé skrýt a zapřít. Mnoho důležitých sdělení se navíc i mezi lidmi předává nonverbálně, tak jako u zvířat, protože pro vyjádření některých emocí a citů zkrátka „slova nestačí“. U emocí se nyní zastavíme.

2.2 Emoce a jejich vyjadřování u zvířat Jestliže se v minulosti někteří autoři o zvířatech vyjadřují jako o automatech, které nemají duši a mnoho nevnímají, Darwin se nerozpakuje mluvit o psychice zvířat a jejich duševním rozpoložení. Všímá si, jak dávají různí živočichové najevo zlost, radost a množství dalších emocí, a jak se to promítá právě v jejich komunikaci. Jak již bylo řečeno, podle Darwina dokáží vyšší živočichové dát často poměrně jasně najevo, co cítí, takže to může rozpoznat i člověk. Existují podle něj samozřejmě zvířata, do jejichž světa pronikáme složitěji a těžko vnímáme nějaké emoce (např. u ovcí poznáme bolest, ale jinak téměř nic). Naopak ale u jiných kopytníků, koní, vycítíme mnohé – např. z hrabání nohou usuzujeme na netrpělivost134 (analogicky mě napadá, že netrpělivý člověk také podupává, často nepostojí a chodí okolo). Darwin byl velkým milovníkem a chovatelem psů a jejich emoce zkoumal mnoho let. Pes dokáže 132 DARWIN, 2006: 104 133 Tamtéž, 108 134 DARWIN, 2005: 103­104

41

podle autora nádherně projevit náklonnost k svému pánu, když mu líže ruce nebo když vyjadřuje svou bázeň a úctu přikrčením. V té chvíli zvíře všemožně naznačuje „pocity co nejvzdálenější jakémukoli náznaku odporu“135 a někdy se dokonce vrhá na zem, jako by tím vyjadřovalo svou podřízenost ve stylu „hle, jsem tvůj otrok“. I jiné emoce lze u psů dobře rozpoznat – např. když má pes strach, stáhne ocas mezi nohy, zatímco spokojenost dává najevo ceněním zubů, z něhož lze ale vycítit, že nejde o zlost. Jestliže má pes velkou radost, vyjadřuje ji skákáním, což je podobné i hopsání rozveselených dětí. Jestliže u vyšších živočichů můžeme leccos odhadnout, zcela zvláštní a lidem velmi podobnou kapitolu tvoří opice. Pokud se opice hněvají, je to zcela jasně poznat, byť forem, jak to vyjádřit, je u nich mnoho. Jedním z nejčastějších způsobů je v takovém případě cenění zubů a pohybování obočím nahoru a dolů. Darwin zmiňuje opici, kterou rozzlobilo, že si jí hlídač schválně nevšímal, takže vycenila zuby, otočila se zády a přestala reagovat. To nám může připomenout uraženého člověka, který se také stáhne a uzavře další komunikaci.136 Darwin sám říká, že rozzlobené opice se chovají podobně jako lidské děti v témže duševním stavu. Příkladem je mu gibon a šimpanz, kteří v prudkém hněvu křičeli, rozhazovali ruce, někdy je i spínali nad hlavou, kousali do všeho, na co dosáhli, a kouleli se po zemi. Také podle Darwina vypadá velmi podobně výraz ve tváři opice a malého dítěte, když je jim nabídnut a vzápětí sebrán pomeranč.137 Výraz obou vyjadřuje rozmrzelost. Tu podle autora většina lidského světa naznačuje špulením rtů (což je opět nejlépe vidět na dětech), přičemž častěji je to možno pozorovat u divochů než u Evropanů. Stejně prý špulí rty také mrzutí a nespokojení šimpanzi a orangutani. Velice podobně se také projevuje u lidí a opic údiv, a to zdvižením obočí. Opice ale nedrží obočí nahoře, ale rychle jej zdvihají nahoru a dolů. Zvláštní je, že přitom nemívají otevřená ústa, zatímco člověk často ano.138 Další podobnosti nachází Darwin i u jiných emocí a dále tehdy, když se živočich soustředí. Na opicích bývá vidět odhodlání, obyčejně mají pevně stisknuté rty a doslova nedýchají (toto bylo pozorováno u šimpanze, který seděl na okně a snažil se plácat mouchy, stejně jako u člověka, který navlékal nit na jehlu).139 Dalším zajímavým bodem, který Darwin dále zmiňuje (a bohužel jen zcela okrajově), je rudnutí. To se u lidí vyskytuje v řadě případů (např. rudnutí vztekem, studem, při lhaní). U opic existuje 135 DARWIN, 2005: 96. Odtud je i následující citace. 136 Podobnou zkušenost mám s kočkou: když se jí smějeme nebo když ji něčím rozzlobíme, také si k nám sedá zády. 137 Tamtéž, 110 138 Tamtéž, 113. Napadá mě jen takové popíchnutí filozofů, kteří často říkají, že filozofie začíná právě údivem. Pokud  se opice diví, třeba už také filozofují... 139 Tamtéž, 175­177

42

tento jev také, ale Darwin jej zaznamenává jen v případě zlosti. Bylo sledováno více opic, kterým prudký hněv nahnal krev do tváří – např. u samců makaka.140

Smích a úsměv Myšlenka, že člověk je jediný živočich, který se směje, má dlouhou tradici. Poslední teorie ale tuto domněnku často zpochybňují.141 Také podle Darwina můžeme u některých zvířat o smíchu hovořit, a to pochopitelně u těch lidem vývojově nejbližším, tj. u opic. V těchto souvislostech autor zmiňuje štěkavý zvuk mladých šimpanzů, kteří tímto způsobem vyjadřovali svou náklonnost k hlídačům. Hlídači sami tento zvuk běžně označovali za smích. Ještě „lepší smích“ však šimpanz vydává tehdy, když je lechtán. To pak vydává chichotavý zvuk, který je velmi podobný smíchu lidského dítěte. Za zmínku stojí podle Darwina to, že „opičí smích“ je spojen s dalšími pro tuto činnost charakteristickými vlastnostmi: šimpanzí oči jsou jasnější a jiskří. Darwin dále mluví o možnosti opičího úsměvu, kdy si bere na pomoc pozorování svého současníka a přítele D. Wallace, který upozornil na spokojeného šimpanze, jemuž se pohybovaly koutky úst nahoru takovým způsobem, že to velmi připomínalo lidský úsměv. V jiném případě zase hlídači schválně rozzuřili paviána a pak si ho zkoušeli udobřovat. Poté, co celá situace skončila smírem, podali si hlídač a pavián ruku a spřátelená opice se prý také usmívala.142 Darwin tedy opicím smích (a případně úsměv) neupírá. Zároveň se podle něj „můžeme bezpečně domnívat, že smích jako známka libosti nebo radosti byl projevován u našich dávných předků dlouho předtím, než zasluhovali být zváni lidmi“.143 Smích mimo lidský rod tedy existuje a Darwin se domnívá, že je vývojově starší než mnohé jiné emoce, např. pláč.

Smutek a pláč Ačkoli se Darwinově knize Výraz emocí u člověka a zvířat objevuje jasně teze, že pláč je specificky lidskou vlastností, na jiných místech autor uznává, že se pláč objevuje i u zvířat, a v tomto případě nejen u opic. V těchto souvislostech popisuje Darwin případ z Cejlonu, kde chycení a spoutaní sloni mlčky čekali na své další osudy a u toho vyráželi vzlykavý křik a z očí jim tekly 140 Tamtéž, 271 141 Odkázala bych např. na článek Smát se umějí i orangutani.         http://www.lidovky.cz/smat­se­umeji­i­orangutani­dc2­/ln_veda.asp?=A080104_094139_ln_veda_hel. 142 DARWIN, 2005: 105­106 143 Tamtéž, 269

43

slzy. Dále také prý byla viděna jedna sloní samice, která plakala, když jí odebrali mládě.144 Smutek a sklíčenost je však asi nejlépe poznat opět na opicích. Darwin popisuje nemocné šimpanze a orangutany, kteří měli změněnou barvu obličeje, unavený a lhostejný výraz a mdlé oči. Autor pak popisuje příběh jedné opice, jež byla prodána do Zoologické společnosti a svůj smutek projevovala slzami, které jí stékaly po tvářích. Na druhé straně je to prý jediný případ u tohoto druhu a nikde jinde prý její příbuzné plakat neviděli. Taktéž tomu bylo s opicí macacus maurus, u které se schopnost pláče podle hlídačů projevila, ale na jiných opicích téhož druhu s tím opět nikdo zkušenost neměl. Za pozornost stojí také případ opice malpy Azarovy, které se pro změnu plnily oči slzami ve chvílích, kdy byla vystrašená, nebo pokud jí hlídači nechtěli podat předmět, který si vyžádala.145 Hlídači některých ZOO prý naopak nikdy neslyšeli vzlyk u kteréhokoli druhu opice. Darwin sám říká, že je dost zajímavé, že antropomorfní opice nepláčí, zatímco případy opičího pláče (ať už různě pravděpodobné) se vyskytují jen u opic lidem vzdálenějším.146 Situací, které probouzejí silné emoce, zažije zřejmě každý živočich během života mnoho. Jednou z takových je bezpochyby výběr partnera (ať již sezónního či celoživotního), neboť jeho geny ovlivní životaschopnost a povahu společných mláďat. Nyní se podívejme, podle čeho a jak vlastně zvířata volí své protějšky.

2.3 Dvoření a výběr partnera v živočišné říši Stejně jako existují u lidí ohledně dvoření určité konvence, probíhá tato navýstost důležitá záležitost u zvířat také podle jistých pravidel. Samozřejmě jde o situace velice emotivně nabité, kdy se prověřují všemožné kvality jednotlivce, a kdy hraje roli nejen síla a odvaha samců, ale kolikrát i nevyzpytatelný výběr samic. Ostatně podobně jako u lidí. U valné většiny druhů živočichů bojují samci o samice; existují však i výjimky. Tou je případ páva, kde první krok podniká vždy samice. Pokud je situace genderově nevyvážená, stává se však i v jiných případech, že bojují o samce samičky (např. samice hýla o jediného samce v kleci). Ve většině případů však dvoření zahrnuje souboj samců, který zpovzdálí sledují samice. Tento 144 DARWIN, 2005: 129. Ani dnes není otázka původu a projevů zvířecího pláče rozluštěná – slzy byly pozorovány u  velice rozdílných zvířat (papoušci, tuleni, pudli, bobři, gorily, koně), ale není jasné, jestli jde o pláč emocionální.  MASSON ­ McCARTHYOVÁ, 1999: 101­105 145 DARWIN, 2005: 107­108 146 Tamtéž, 269

44

silový boj se odehrává už na úrovni hmyzu. U blanokřídlé kutilky uzlatky např. bojují jednotliví samci už o zcela konkrétní samici, která sedává opodál zjevně bez zájmu a poté, když je rozhodnuto o vítězi, s ním odlétá. Mezi páry prý vznikají úzká pouta a partneři se poznají i po velmi dlouhé době.147 Námluvy u chvostoskoků zase líčí Darwin tak, že spolu samec a vyhlédnutá samice laškují a různě koketují a samice pak předstírá útěk, zatímco samec ji rozzlobeně pronásleduje. Zatímco v tomto případě to vypadá jako krátkodobá záležitost, dvoření u motýlů je velice dlouhé a probíhá značně bojovně a nevybíravě. Samčím bitkám ale předchází „zahájení“, kdy samci dělají v letu kolem vybrané samice piruety, přičemž samice na to nereaguje. Když se samci unaví, nechají toho a jdou si odpočinout. Tímto se jen potvrzuje všeobecně vnímaný fakt, že samičky jsou až na výjimky méně náruživé, ostýchavé, vyžadují, aby se jim samci dvořili, ale přitom si jich moc nevšímají, příp. se jim i snaží uniknout. Zajímavý příklad dále máme od zástupců ryb. Dvoření u koljušky tříostné probíhá tak, že samec postaví pro samici jakési hnízdo, společný úkryt, který pak samička se zájmem obhlíží. Darwin popisuje samečka koljušky ve chvíli, kdy se objevila samička u jeho hnízda, jako doslova „poblouzněného rozkoší“ - a zároveň se ji snažil vtáhnout dovnitř. I kdyby byla ale samička s „domkem“ spokojená, stejně samcovy schopnosti ještě prověřuje boj s jinými samci. Při té příležitosti spolu zápasí pestře zbarvení samci, kteří své důstojné vzezření podporují šviháckým držením těla. Podle Darwina po neúspěšných bojích barevní samci vyblednou (jakoby hanbou) a přesto, že jsou přemoženi, jejich vítězové si je ještě nějakou dobou hlídají a sledují jejich počínání. Další dost bojovné ryby jsou prý pstruh a losos.148 To, že u některých živočichů neteče při námluvách krev, svědčí o tom, že síla není všechno, a že existují další vlastnosti a schopnosti jedince, které druhé pohlaví ocení a zajistí mu dostatek potomků. Tím se dostáváme k důležitému a již zmiňovanému Darwinově termínu, a tím je pohlavní výběr spočívající v hledání a vybírání co nejatraktivnějšího protějšku jakožto rodiče budoucích společných mláďat. Je to právě pohlavní výběr, který vnáší do celé situace napětí a paradoxy, neboť i statný a dobře rostlý samec nemusí mít potomky a může jej „strčit do kapsy outsider“, který nějakou samici i z neznámých důvodů zaujal.149 Tak spolu samci závodí nejen v síle a vytrvalosti dvoření, ale často i v předvádění svých tělesných půvabů, hlasových schopností (což je nejlépe poznat u ptáků), dobré celkové kondice a sebevědomí. Je zkrátka vícero měřítek, na jejichž základě si samice vybírá samce (a také naopak). Otázka milostného vzplanutí a „zamilování se“ do druhého se v živočišné říši z lidského hlediska 147 Tamtéž 112 148 Tamtéž, 160 149 Tamtéž, 53­54

45

velice těžko posuzuje, Darwin je však toho názoru, že u zvířat existuje. Co je však podle něj nepochybné, je fakt, že si přinejmenším vyšší živočichové své partnery pečlivě volí. Tento výběr přitom může naprosto odporovat všem pravidlům, neboť rozhodujícím činitelem ve výběru je nakonec stejně osobní pohled a preference každého zvířete a výsledek může být stejně nelogický jako u lidí. Zvířata si vybírají, „koho budou milovat“, s kým budou mít potomky, případně je-li to u monogamních párů, s kým budou žít. Velice zajímavá je v těchto souvislostech citace, kde Darwin nechává promluvit chovatele psů Mathewa: „samice (psů) dokáží dávat najevo své pocity. Něžné představy nad nimi mají takovou moc, jakou známe z případů týkajících se vyšších živočichů. Feny nejsou ve svém milostném životě vždy opatrné a mají sklon se zahazovat se psy nízkého původu. Vychováme-li fenu společně se psem sprostého vzhledu, často mezi nimi vzniká taková oddanost, kterou pak ani čas neutlumí. Jejich vášeň, neboť to je skutečně vášeň, se stává víc než romantickou vytrvalostí“.150 Podobnou zkušenost má se psy i Darwin sám: jedna velmi cenná a inteligentní fena si prý zamilovala sousedova retrievera a pokud to šlo, trávila s ním mnoho času, takže ji pak vždycky od něj museli odvléct. Když je pak jednoho dne oddělili úplně, fena odmítala dvoření všech jiných chovných psů, a to po dlouhá léta, takže nikdy neměla štěňata. Je prý běžným jevem, že feny dávají při páření přednost známým psům před cizími. Zatímco před neznámými často cítí stud a jsou plaché, bez problémů se páří se psy, které znají dlouho a dobře, a se kterými se stýkají. Naopak samce prý údajně přitahují spíš neznámé samice (možná jde o dobrodružství a pocit exotiky); přičemž ale nutno dodat, že sotva kdy vůbec nějakou odmítnou. I zde ale najdeme výjimky, které potvrzují pravidlo. Tak např. hřebci prý bývají ve své volbě často velice rozmarní: jednu klisnu bez zjevného důvodu nechtějí a oblíbí si jinou. Chovatel koní Prosper Lucas si prý všiml, že „existují hřebci, kteří zahoří láskou k jedné klisně a ostatních si nevšímají“151 a totéž se někdy stává u býků. Zajímavá je také situace u kohouta domácího, který má mezi slepicemi veliký výběr a je jisté, že má v hejnu své „favoritky“, kterými bývají zpravidla mladší slepice. Naopak když se bažant páří s domácími slepicemi, dává přednost těm starším a zkušenějším. Objevují se prý ale také tu a tam slepice, které nejsou zkrátka příliš atraktivní a nebudou oplodněny nikdy. To platí i pro bažanty, kteří mají k některým slepicím zkrátka averzi a vytrvale je odmítají.152 Pokud se podíváme na to celé z pohledu slepic, je evidentní, že nemají moc z koho vybírat. Pokud se ale na scéně objeví více kohoutů, patrně si partnera vybírají podle peří. Někdy se starší a bojovnější slepice odmítají podřídit mladému a novému kohoutovi – v takovém 150 DARWIN, 2005: 367 151 Tamtéž, 368 152 Tamtéž, 255

46

případě před ním neustoupí, dokud nedostanou pořádný výprask. Na druhé straně Darwin uvádí případ, kdy se svárlivá slepice bez reptání podvolila galantnímu dvoření nového kohouta.153 To je jistě celkem zajímavé a zdá se, že to neodporuje ani lidské logice. Zůstaneme-li u zvířecích preferencí, Darwin i jiní autoři poukazují na známou skutečnost, že většina zvířat si vybírá partnery stejné či podobné barvy jako jsou oni sami – zkrátka těm, kteří se jim co nejvíce podobají (dobrým příkladem jsou koně, ale třeba také ptáci). Darwin poukazuje na příklad, kdy vedle sebe několik let žila dvě stáda jinak zbarvených daňků, kteří se nepářili a udržovali dlouhodobě odstup. Zde bych ráda dodala, že i lidé si často vybírají partnery sobě podobné. Společné rysy se navíc často během života natolik zviditelní, že se můžeme o některých manželech, které neznáme, domnívat, že jde o bratra se sestrou. Patrně zde platí prosté „svůj k svému“ či „vrána k vráně sedá“ a to, že měřítko krásy často vychází z našeho vlastního zevnějšku. Pochopitelně existují i případy naprosto opačné, kdy se berou lidé vizuálně výrazně odlišní a dávají tak zapravdu pro změnu přísloví, že „protiklady se přitahují“. Totéž je možno sledovat i u zvířat; tak např. severoameričtí divocí krocani sklízí ohromný úspěch u domestikovaných samic krocana – takže samice jim dávají přednost před vlastními samci, s kterými jsou už spárované.154 Co prý ale platí pro všechny ptáky, je podle Darwina pravidlo, že běžně zbarvení jedinci se odmítají křížit s albíny a běžní ptáci se šlechtěnými (zatímco šlechtěným by to zřejmě nevadilo). V souvislosti s barevným laděním bych ještě ráda ukázala na jeden kurioznější příklad, který Darwin zaznamenal. Jedna zebra prý nereagovala na osla, s kterým měla být spářena a zcela jej odmítala. Ochotně jej ale přijala poté, co mu majitel namaloval po těle proužky, takže vzdáleně připomínal samce zebry.155 Zajímavé také je, že osel nepotřeboval, aby jeho družka vypadala jako oslice, ale stačilo, když mu byla trochu podobná. U dvoření zvířat lze pozorovat určité prvky chování (především) samic, ze kterého by šlo dokazovat, že zvířata si partnery k páření, a někdy i celému životu, vybírají nikoli pudově, ale na základě jakési „úvahy“ nebo estetických a jiných preferencí. Darwin pro tuto teorii uvádí řadu příkladů. Tak např. polygamní tetřev hlušec i tetřívek obecný mají mezi sebou předem stanovená místa, na kterých se několik týdnů v období páření ve velkých houfech shromažďují, aby mezi sebou soupeřili.156 Samci zde předvádějí před samicemi své půvaby – přičemž je zajímavé, že 153 Tamtéž, 251 154 Tamtéž, 253 155 Tamtéž, 387 156 Osobně mi tento ring trochu připomíná kolbiště pro středověké souboje, kde šlo také o to dokázat své dovednosti a kvality a získat slávu a srdce přítomných dam.

47

se občas stává, že samice si nevybere vítězného samce, ale klidně uteče s mladým tetřevem, který se ani neodvažoval vstoupit do ringu, kde se předváděli starší samci. Zde vlastně platí, že nejen není třeba zvítězit, ale dokonce ani se zúčastnit – samice zkrátka naprosto proti zákonům dvoření odejde s jiným. K něčemu takovému prý příležitostně dochází také mezi skotskými jeleny. Nahlédneme-li do milostného života holubů, zjistíme, že i zde si samice vybírají, a pokud holubice určitého samce nechce, odolává mu i roky, a to i když je zavřená v kleci pouze s ním. Naopak z toho neplyne, že když samice „toho svého“ už našla, tak že jde o definitivní věc – občas se totiž stávají případy, že již zadaná holubice se zakouká do jiného holuba a původnímu partnerovi uteče za jiným. Některé samice holubů pak údajně mají sklony k prostopášnosti a chovají se dokonce tak, že dávají přednost každému holubu kromě svého vlastního.157 Existuje tedy i něco jako partnerská nevěra mezi zvířaty. Na tom by ještě nemuselo být nic extra zvláštního; co však může být mimo chápání, je výběr partnerů mimo vlastní druh. Tak např. existují případy, kdy se natolik sblížili kos a drozd, že měli spolu mláďata; totéž se stávalo často i tetřívkům a bažantům. Toto by bylo pochopitelné, kdyby ptáci nenašli příslušníky vlastního druhu (což se někdy stává), jenže k takovým věcem dochází i tehdy, když tento problém nehrozí. Zajímavý je také příklad bernešky velké, která si našla na rybníku domestikovaného housera a ostatní bernešky odmítala. Na rybníce pak brzy plavali kříženci bernešky a housera. Totéž se stalo, když se dali dohromady labuť a houser. Za zmínku stojí také případ, kdy kachna žila po leta se svým kačerem, ale když se objevil na rybníce samec ostralky, kachna opustila svého partnera, uprchla s ostralkou a měli spolu mladé.158 Otázkou je, co kachně učarovalo, jestli ji už stále stejný partner nudil nebo proč vlastně se rozhodla pro tak velkou změnu. Je možné, že domestikovaná zvířata jsou svým způsobem zdegenerovaná a jejich pojem o tom, s kým mají mít potomky, je mlhavější. Kachna může mít narušené instinkty.159 Na všech těchto případech je ale vidět něco podobného, co zažívají lidé, když volí své partnery a když své volby přehodnocují (ovšem v rámci vlastního druhu). Jestliže jsme se nyní zabývali tím, jak jsou v živočišné říši zakládány rodiny, podívejme se nyní i na jiné zvířecí společenské jednotky. Zároveň tím přejdeme na otázku, která se v souvislosti s partnerstvím a skupinovým životem vyloženě nabízí – totiž na otázku zvířecích citů. 157 DARWIN, 2005: 252 158 Tamtéž, 248­249 159 Zajímavý je příklad německé labutě, která se „zamilovala“ do šlapadla ve tvaru labutě. Šlo o natolik silnou vášeň,  že labuť dokonce odmítla odletět s ostatními do teplých krajin a zůstala u svého plastového protějšku. Lidové noviny  se   svého   času   případem   hodně   zabývaly;   v   poslední   době   se   objevila   zpráva,   že   labuť   dala   konečně   přednost  „opravdovému labuťákovi“ a problematické šlapadlo mohlo být poklizeno.       http://www.lidovky.cz/labut­zamilovana­do­slapadla­ma­jineho­dxu­/ln_noviny.

48

2.4 Život ve společenství a z něj vyplývající vznik morálky. City Jestliže Darwin souhlasí s myšlenkou, že člověk je „zoón politikon“, dodává jedním dechem, že totéž platí i pro některá zvířata. Řada živočichů sice žije samotářsky a partnery si vyhledávají pouze v době páření, nebo s nimi tráví dobu, než jsou vychována mláďata, mnoho jich však žije v hejnech, stádech, smečkách, tlupách či zkrátka v určitých společenstvích po celý rok. Na nižších vývojových stupních se se společenským životem živočichů moc často nesetkáme a také polygamie je zde spíš výjimkou, neboť duševní schopnosti samců jsou velmi nízké na to, aby byli samci dlouhodobě schopni uhlídat harém samic. Příkladem živočichů, kteří zakládají monogamní svazky, může být brazilský krab rodu Gelasimus obývající společné doupě, či blešivci, kteří mezi sebou vytvářejí silná citová pouta a i po delším odloučení se navzájem poznají. Taktéž některé druhy brouků žijí párově a vykazují vzájemnou náklonnost. 160 Ta se projevuje i u jiných živočichů. Např. pár jednoho stromového ještěra je na sebe velice fixovaný a v případě, že jednoho z dvojice chytíme, druhý z páru prý spadne ze stromu a nechá se také dobrovolně chytit – patrně ze zoufalství či nějaké blíže nespecifikovatelné touhy sdílet osud druhého. Velice silná pouta mezi sebou vytvářejí také papoušci, takže když jeden uhyne, druhý se prý dlouho souží. Věrnost, která mezi ptáky někdy panuje, dobře vyjadřuje případ páru kachničky mandarínské. Poté, co byl samici odebrán její partner, tři týdny vytrvale odmítala dvoření jiného samce a dobrovolně zůstala sama. Když se poté objevil její původní partner, shledání dvojice bylo prý velice radostné.161 Zatímco na nižších úrovních zpravidla najdeme přísně monogamní druhy, u vyšších živočichů (např. ovce, koně, jelenovití, lvi či opice) se často setkáváme s polygamií. Polygamně se ale někdy mohou začít chovat i jinak běžně monogamní živočichové, jestliže se ocitnou v nepřirozených podmínkách. Tak se to stává např. kanárům, kteří na svobodě žijí v páru, ale v zajetí v klecích partery různě střídají.162 Zůstaneme-li u ptáků, je velice zajímavé, jak rychle je možno v případě ztráty„doplnit“ chybějícího partnera. Jestliže totiž jeden z dvojice zemře, rychle jej na hnízdě nahradí náhradní rodič, macecha či otčím. Velice rychle hledání nového partnera probíhá u straky a špačka – straka je schopná si jej opatřit už následující den, případně i ještě tentýž večer. Velice pohotoví jsou v této oblasti také sojky, vrány, vrabci, pěnkavy či rehek. Zde narážíme na velice zajímavou oblast ze života ptáků, a tou je společenský život nezadaných jedinců. Ačkoli máme v hlavě základní představu hnízdícího ptačí rodinky, vedle této skupiny existuje ještě další a poměrně početná skupina ptáků, kteří svého partnera nenašli a nehnízdí. Tito žijí buď samotářsky či – a to je častější 160 Tamtéž, 84­85 a 123 161 Tamtéž, 244 162 DARWIN, 2005: 33

49

– v malých skupinkách, často po trojicích (špačci, vrány, papoušci, koroptve). Je opravdu zajímavé, že samice a samci v těchto skupinách drží celibát a jsou spíše ochotni spárovat se s nějakou vdovou či vdovcem, které potkají.163 To by opět jen podtrhovalo domněnku, že ptáci se nepárují pouze na základě pudů a touhy vyvést potomstvo, ale že zde vstupují do hry vyšší city a osobní preference. Zdá se, že nezadaní ptáci ve skupinkách mezi sebou uzavřou jakoby přátelství a jejich vztah je zcela bez sexuálního podtextu.

City u zvířat O průběhu a době vzniku společenského soužití živočichů nic bližšího nevíme, podle Darwina ale za tímto procesem stojí přírodní výběr. Nutno uznat, že život ve skupině má své praktické důvody a v mnoha případech se osvědčil, neboť živočichové si mohou navzájem poskytovat různé služby (jako je varování před nebezpečím, vzájemné zbavování se parazitů, drbání se). Efektivním se také stává společný lov, neboť např. sehraná smečka vlků snáze obklíčí a dopadne kořist. Taktéž paviáni, kteří hledají pod kameny hmyz, si mohou v případě, že najdou příliš velký kámen, pomoci, společnými silami jej odvalit a o kořist se pak rozdělit. Hlavním výdobytkem skupiny je ale nejspíš pocit bezpečí, neboť silnější jedinci mohou při útoku predátorů chránit slabší. Tak to činí např. bizoni, kteří se při napadení shromáždí tak, že bojovní samci jsou na krajích a samice s telaty se přesunou na bezpečnější pozice doprostřed stáda. Hezkým příkladem vzájemné pomoci je i situace, kdy orel zaútočil na mladého kočkodana, jenž se dal do hlasitého křiku a přivolal tím celou skupinu ostatních kočkodanů. Ti se pak na orla vrhli a začali mu škubat peří, takže orel byl nakonec rád, že se mu vůbec podařilo uniknout.164 Závislost společenských jedinců jednoho na druhém a provázanost osudů zpravidla vede nějakým způsobem k pocitu sounáležitosti a k zájmu o druhé, který je často spojený se snahou vyjít jim vstříc. Darwin se domnívá, že mezi členy skupiny se instinktivně rodí pocit oddanosti, přátelství, soucit a snad i láska.165 Příkladem soucitu a pomoci může být příběh starého pelikána, který už nebyl schopný obstarat si potravu a jeho druhové jej vytrvale krmili. Podobný je příklad vran, které v Indii krmily tři své slepé družky.166 Projevy empatie a nezištné oddanosti však nalezneme i mimo skupiny společenských zvířat. 163 Tamtéž, 240­243 164 Tamtéž, 120 165 Ta ovšem zpravidla končí u příslušníků vlastní skupiny. Příkladem pomoci v rámci téhož druhu mohou být upíři, kteří po návratu z lovu krmí vyvrhnutím krve méně úspěšné, hladové jedince s tím, že příště se jim to vrátí, až budou v nouzi oni. VESELOVSKÝ, 2005: 266 166 DARWIN, 2006: 121

50

Darwin poukazuje na to, že jakéhosi základního vcítění jsou podle něj schopni už měkkýši – alespoň by o tom mohl svědčit následující příklad: dva hlemýždi zahradní, jeden zdravý a druhý churavý, byli společně umístěni do jedné zahrady. Zdravý hlemýžď poměrně rychle odešel na průzkum a po čase zmizel za zídkou vedlejší zahrady, kde byla lepší a bohatější potrava. Jak se ale ukázalo, nenechal druha svému osudu, ale večer se za ním vrátil, patrně mu nějak sdělil výsledek svého pátrání a poté oba stejnou cestou odešli do vedlejší zahrady.167 Podobné „dobročinné sklony“ lze zaznamenat i u ptáků, kteří jsou ochotni nakrmit cizí opuštěné mládě (a to dokonce i jiného druhu). Zajímavý je příklad papouška, který pečoval o zmrzačenou a omrzlou samičku jiného druhu a dokonce ji i chránil před útoky papoušků svého vlastního druhu. 168 Darwin uznává, že v obou případech může jít i o pomýlený instinkt, ale na faktu, že ptáci jsou schopni podat si v nouzi pomocnou ruku, to nic nemění a právem můžeme mít dojem, že zvířata jsou schopna účasti a vcítění se.169 Autor znal např. psa, který neprošel kolem košíku s nemocnou „kamarádkou“ kočkou, aniž by ji vždy povzbudivě neolízal. Nejvyšším a nejsilnějším citem je podle Darwina láska, obzvláště láska mateřská, o které hovoří už u pavouků, když si všímá, že „samice často dávají najevo ty nejsilnější city ke svým vajíčkům, která nosí zabalená v hedvábné síťce“.170 Známé svou péčí o mláďata jsou také opičí matky. Darwin si všímá toho, jak matka malpy pečlivě odháněla od mláděte mouchy, či jak giboní samice omývala mláďatům obličej. Když tato samice o mláďata přišla, velmi se trápila a nakonec žalem dokonce zemřela.171 Láska k „dětem“ byla zřejmá také u samice paviána, jež se chovala velice dobromyslně i k cizím mláďatům a dokonce si oblíbila malá štěňata a koťata, která s sebou všude nosila. Ačkoli otázka lásky u zvířat je velice křehká a vždy bude mít své odpůrce, nabízí se další podobné téma a to je otázka zvířecí přátelství, o kterém Darwin vůbec nepochybuje. Nejlepším příkladem jsou mu opět psi, kteří dokáží být svému pánovi celý život věrnými přáteli a dokáží za něj i položit život.172 Zvláštní příklad zvířecí oddanosti a trpělivosti nachází Darwin u slona, který nesl na cestě pralesem na zádech ošetřovatele, když vtom náhle zapadl do bahna a začínal se propadat níž a níž. 167 DARWIN, 2005: 79 168 Tamtéž, 244 169  Příkladů by se jistě našlo víc. Všeobecně známá je např. empatie u delfínů, kteří vynášejí topící se lidi i jiné  živočichy   k   hladině,   aby   se   mohli   nadechnout,   nebo   pomáhají   na   mělčině   uvízlým   živočichům   dostat   se   zpět  na hlubinu.  http://www.lidovky.cz/delfin­zachranil­dva­vorvane­uvizle­na­brehu­f30­ /ln_noviny.asp?c=A080313_000050_ln_noviny_sko&klic=224409&mes=080313_0 170 DARWIN, 2005: 90 171  U opic je ale běžné, že když nějaké mládě osiří, ujmou se ho bez problémů„náhradní“ matky a pečlivě se o ně  starají. DARWIN, 2006: 87 172 Zde se ale samozřejmě nabízí otázka, nakolik zvíře jedná pudově – tj. v zájmu smečky, kterou mu v tomto případě  uměle tvoří a nahrazuje člověk.

51

V takových případech sloni zpravidla trhají větve a vše, na co dosáhnou, aby to dali pod sebe a dál se nebořili. Ošetřovatel měl velký strach, že slon v krizové situaci shodí i jeho a použije ho jako „podklad“. Navzdory tomuto pesimistickému výhledu ale slon ošetřovateli neublížil a trpělivě čekal až do druhého dne, kdy ho lany vytáhli přivolaní lidé. Za pěkný projev přátelství lze dle Darwina považovat i setkání dvou šimpanzů, kteří se vzájemně dotýkali našpulenými rty, jeden dal ruku na rameno druhého, sevřeli se v náručí, a takto propleteni vstali a vřeštěli radostí.173 Obecně jsou mezi zvířaty dobré vztahy a ubezpečení o lásce a přátelství vyjadřovány dotyky (proto se také kočka lísá a pes se tře o svého pána, proto se dotýkají a lížou zvířata navzájem).

Typicky lidská vlastnost: morálka Ať už tedy zvířata žijí sama či ve skupinách, projevují se u nich city. Ve skupinách a všech společenstvích je vše po této stránce pochopitelně komplikovanější, neboť soužití vyžaduje určitá pravidla a disciplínu.174 U lidí si nutnost vyjít s druhými a organizovat společenský život vynutila vznik morálky. Ta podle Darwina spočívá v tom, že určuje, co je v daném společenství morální a co ne, přičemž za morální autor označuje takové jednání, které prospívá celému společenství.175 Je pochopitelné, že ve skupině se pak udržuje trvalý tlak na to, aby se morálka dodržovala – vždyť její zachovávání vede ku prospěchu všech. V kmenech našich předků, které vedly časté války, se rychle začaly cenit společensky prospěšné vlastnosti jako jsou statečnost, bojovnost, věrnost a poslušnost. Čím více byli totiž jednotlivci ochotni bojovat za zájmy kmene, tím více mohla skupina prosperovat.176 Smysl pro morálku vznikl podle Darwina ze společenských instinktů. Kromě těchto má ale člověk i další instinkty, které někdy mohou stát i proti sobě. Který instinkt převládne, se ukáže např. když někdo uvidí tonoucího – buď nasadí pro druhého život a skočí za ním do vody, aby ho zachránil, či jej ovládne pud sebezáchovy a zůstane na břehu. Mezi protichůdnými instinkty někdy váhají i zvířata a každý je na tom podle Darwina individuálně. Jako příklad uvádí statečnou malou americkou opičku, která se k smrti bála velkého paviána, ale když ten zaútočil na ošetřovatele, který

173 DARWIN, 2005: 162 174 Kdyby např. již zmiňovaní bizoni odmítli obětovat se pro dobro celku a chtěli stát v nebezpečí uprostřed davu místo  na kraji, výhody života ve stádě by se asi smazaly. 175 Vycházíme­li z této definice, není problém přiznat morálku i zvířatům. Darwin tak ale nečiní. 176 Přátelství, ale stejně tak láska a soucit k příslušníkům vlastního kmene, mají tedy velice hluboké historické kořeny. Darwin poukazuje na to, že dodnes existují domorodci, kteří jsou velice věrní jeden druhému a mají rádi „svoje lidi“,  zatímco vůbec nejeví zájem o utrpení cizinců, či snad zvířat. DARWIN, 2006: 139

52

nebyl schopen se bránit, zahnala paviána a muže osvobodila.177 Podle Darwina ale existují i opice, které by člověka nechaly svému osudu, neboť by u nich pud sebezáchovy přebil vše ostatní. Váhání mezi pudy může být doloženo ještě příkladem vlaštovky, která v době odletu do teplých krajin ještě pečovala o mláďata na hnízdě. Pud vábící k letu je u ptáků velice silný a způsobuje, že i tažní ptáci v kleci v té době roztahují křídla a chtějí letět. Tento pud přemohl i Darwinovu vlaštovku, neboť ve chvíli, kdy pro ptáčata sháněla potravu a byla od mladých daleko, její nutkání letět zcela převážilo nad mateřskými pudy. Podle Darwina by tato ptačí matka musela v teplých krajinách po odeznění tažného pudu cítit velké výčitky svědomí za to, co udělala – což by se autorovi nezdálo moudře zařízeno. Podle Darwina nelze proto u zvířat, ačkoli se také rozhodují, hovořit o svědomí ani morálce. Člověk je totiž jediná morální bytost, tj. jen on je schopen hodnotit své minulé nebo budoucí činy či motivy a souhlasit s nimi či nesouhlasit.178 Jen on dokáže minulé věci rozumově rozebrat, reflektovat své jednání, a vzít si z něj poučení do budoucna. Zvířata také dokáží měnit své chování a zkušeností se učí a zdokonalují v mnoha dovednostech – a to i v průběhu evoluce, jak můžeme vidět u posunů, které udělal pes ve svém vývoji z vlka. Darwin jim ale upírá cílevědomost či schopnost na sobě vědomě pracovat. Ta je totiž záležitostí svědomí, které zvířata nemají, a které se původně rodí z touhy obstát před ostatními, být pochválen, uznán a oceněn. 179 Je totiž pravda, že člověk sám je smrtelný, ale jeho případné velké činy nemusí být zapomenuty a jeho sláva se může šířit i tisíce let. Jsou hodnoty, které oceňuje každá doba a které jsou hodny následování; a je v přirozenosti lidí, že chtějí svým potomkům zanechat památku a nějaký odkaz. Svědomí je na této cestě dobrým vodítkem. Dalším důležitým faktorem kromě ocenění ostatních lidí, je ocenění vyšších bytostí – pro člověka je často důležité jednání v souladu s vůlí Boha, bohů či různých duchů. To, co si duchové přejí, může být v různých kmenech i velice odlišné, ale vždy platí, že neuposlechnutím víry svého kmene se člověk velice proviní a vždy tím nějakým způsobem trpí. Podle Darwina sice lidé mají v různých končinách světa různé zvyky, co ale rozpoznají všichni, jsou vyšší zákony morálky od nižších zákonů. Ty vyšší totiž vždy souvisejí s blahem celku a často vyžadují i sebezapření a sebeobětování. Bývají ve všech oblastech světa lidmi oceňovány nejvíc.180 Jak už jsme viděli, i zvířata jsou schopná oběti pro své přátele, pro své blízké. Podle Darwina bez nějakých zvláštních podnětů zkrátka cítí ke svým soudruhům lásku i soucit. Ty však nepřekračují hranice vlastního společenství. V tomto ohledu je člověk podle Darwina jediným živočichem, který 177 Tamtéž, 130 178 Tamtéž, 131 179 Ovšem tuto touhu, z které se pak svědomí rodí, zvířata mají. Darwin sám na jiných místech uvádí, že např. psi ostře  vnímají chválu i hanu a řídí se tím v dalším jednání. Tamtéž, 154 180 Tamtéž, 135.

53

dospěl do stadia, kdy je ochoten mít soucit nejen se všemi lidmi, ale také s ostatními tvory. Tento cit a láska jsou podle Darwina u člověka v podstatě evoluční „novinkou“ a lidé se jí teprve učí - ještě ji zcela nevzali za svou. V budoucnu se ale bude tato láska, jak Darwin věří, stále rozšiřovat, až zahrne vše stvořené. Právě ochota tak jednat činí člověka veskrze lidským a je tím nejušlechtilejším, co v sobě člověk má. Zvířatům je však něco takového zcela cizí.181 Staří středověcí myslitelé často lásku přímo spojovali s dalšími kvalitami, k nimž mj. patřila také krása. To, že některá zvířata vytvářejí společenství, svědčí o tom, že jsou schopni s druhými vyjít, že je nějakým způsobem potřebují a snad i oceňují. To, že pak s některými jedinci zakládají rodiny, jistě znamená, že jim druzí připadají nějakým způsobem přitažliví a okouzlující. To by snad mohlo souviset s tím, co nazýváme smyslem pro krásu či vkusem. Lze něco takového přičítat i zvířatům?

2.5 Smysl pro krásu, otázka vkusu u zvířat Když se řekne slovo „krása“, mnoha lidem se vybaví další pojmy spojené s uměním, hezká krajina, příjemné zážitky a samozřejmě i vnější či vnitřní krása lidí, které má rád či které potkal. Hovoříme-li však o kráse v říši zvířat, bude vše poněkud zredukováno: zvířata podle Darwina chápou krásu jen ve smyslu oceňování zevnějšku druhého, což se u samic projeví vybráním si nejkrásnějšího partnera a otce společných dětí. Kromě síly, bojovnosti a statečnosti tedy při dvoření vstupují do hry také faktory estetické - u ptáků např. zpěv a u téměř všech zvířat vzhled. Ten je samice schopná ocenit.182 Autor si všímá vnímání krásy u divochů a podotýká, že je velice málo kmenů, kde se příslušníci ničím nezdobí. Naopak se v různých koutech světa lidé přikrášlují s velkým nadšením peřím, kůžemi, náušnicemi, třásněmi a vším možným; přičemž je vidět, jak je krása zevnějšku relativním pojmem. Zatímco civilizovaní lidé obecně vidí krásu v přirozenosti, divochy fascinují různá znetvoření (propichování uší, nosů, pomalované a vyražené přední zuby) – což by jistě dotyční nedělali, kdyby to nepovažovali za nutné.183 Obecně se tedy pojetí krásy u různých lidských ras celkem liší, a univerzální měřítko lidské krásy člověk v psychice zabudováno podle Darwina nemá. 181 DARWIN, 2006: 143­147 182 Vnější krása je velice důležitá. To jistě pocítil na vlastní kůži sameček snovače, když během dvoření přišel o své  dlouhé   krásné   ocasní   peří.   To  jej   zcela   diskvalifikovalo   v   očích   přítomné   samičky,   takže   o   něj   ztratila   zájem.  DARWIN, 2005: 253 183 Motivů znetvoření je samozřejmě více než jen pocit krásy: často to souvisí s náboženskými rituály, s iniciačními  slavnostmi, se snahou nahnat strach protivníkům apod. DARWIN, 2006: 258

54

Je ale pravděpodobné, že my i ostatní živočichové máme smysly uzpůsobeny tak, že určité tvary a pestré barvy (stejně jako rytmické a harmonické zvuky) vnímáme jako příjemné a krásné. Většina lidí pak podle Darwina považuje za krásné to, na co jsou zvyklí, a nemají rádi výrazné odlišnosti.184 Podíváme-li se do říše zvířat, opět najdeme organismy, u nichž nemá podle Darwina cenu hovořit o vnímání krásy či o vkusu. Nižší živočichové (např. láčkovci či kroužkovci) toho zkrátka nejsou schopni. Naopak vyšší schopnosti už autor přičítá měkkýšům, a to především hlavonožcům, ačkoli to v otázce vnímání krásy blíže nespecifikuje. Dobře v tomto ohledu jsou na tom motýli, kterým autor přiřkl smysl pro obdivování barev. Podle Darwina je obecně známé, že samičky motýlů si vybírají nejpestřeji zbarvené motýly.185 Kdo ale dokáže velice ocenit estetické kvality, jsou podle Darwina ryby, jejichž samečci (především tropičtí) jsou pestře zbarveni a jejich půvab podtrhuje řada ocasních výběžků, které jsou jinak zjevně bez užitku. Zcela zvláštní je sameček chiméry hlavaté, který má na hlavě něco jako korunu (což je trnová záležitost) a v době tření získává zářivější barvy. To se týká i dalších rybích samců, např. línů, okounů a lososů.186 Dalším dobrým příkladem „zkrásnění samců“ je příklad čolka, kterému v době rozmnožování podél ocasu a hřbetu vyroste dočasně tmavý hřebínek. Podle Darwina není pochyb o tom, že se jedná o ozdobu, která má nadchnout samičky.187 Analogicky můžeme vidět něco podobného v lidské říši, kde se mladí lidé zdobí a všemožně se snaží být pro druhé pohlaví přitažliví – ať už používají různé originální účesy, piercing, make-up, značkové a kvalitní oblečení. Zároveň tím naplňují svoji touhu po sebevyjádření, což vidí Darwin i u ptáků. Ptákům věnuje Darwin v souvislosti s otázkou vkusu ve svém díle hodně prostoru – považuje je totiž za nejestetičtější živočichy vůbec. Podle něj mají ptáci přibližně stejný smysl pro krásu jako lidé a je zajímavé, že např. ženy divochů si zdobí hlavu peřím a velice mají rády ptačí zpěv. Ptačí smysl pro krásu hraje v pohlavním výběru velice zásadní roli, o čemž svědčí různé tělesné ozdoby (překvapivě zbarvené peří, hřebínky, laloky, výrostky, ostny a další vymoženosti, kterými lze samičku oslovit a nadchnout), dvoření tancem, různé kejklířství a dokonce i působení na čichové 184 Tamtéž, 265 185  Ovšem   na   druhé   straně   autor   přiznává   i   to,   že   tu   a   tam   je   možno   vidět   svěží   motýlí   samičku,   jak   se   páří  s „potrhaným, vybledlým nebo ušmudlaným samečkem“.To by mohlo souviset s již zmíněným nelogickým výběrem samiček. DARWIN, 2005: 143 186 Různé ozdoby jsou pro samce jistě velmi důležité a mají svůj důvod. Jestliže v některých případech existují např.  na úkor jiných, životně nutných schopností (u ptáků třeba na úkor schopnosti létat), jistě zde nejsou pro nic za nic.  Krása je zde nepochopitelně kladena výš než schopnost bojovat či být pohotový. Darwin má tedy jistotu, že to vše  existuje za jediným účelem: k okouzlení samice, která dá kvůli půvabům samci přednost. Tamtéž, 237 187 Tamtéž, 165­177

55

vjemy (samec kachnice laločnaté vylučuje pižmovou vůni). Toto všechno na samičku velice působí, a ačkoli podle Darwina nejde vyloženě říci, že by samičky vědomě vyhodnocovaly kdo se jim nejvíce líbí, je zřejmé, že je vzrušují a přitahují krásnější, lépe zpívající a galantnější samci.188 Podle Darwina jde samičce zřejmě o celkový efekt a dojem, který nápadník zanechá.189 Ptáci navíc mají při námluvách zajímavá pravidla – např. samci skalňáka oranžového se scházejí v lese na předem stanoveném místě, které je pečlivě přichystáno ke slavnostní příležitosti tím, že je zbaveno všech stébel, a jeden samec zde pro potěšení ostatních poskakuje, všemožně roztahuje křídla a předvádí se. Poté, co je unaven, vystřídá ho jiný. Přítomní jsou převážně samci, ale často i samice, ovšem v menším počtu.190 Zde patrně nejde pouze a jen o okouzlení samic – možná jde o něco na způsob divadla či jiné zábavy, neboť se prý baví všichni. Může jít také o trénink před předváděním se samicím, nebo zkrátka něco jako přehlídkové molo, jako když modelky ukazují šaty a to, „jak na tom letos jsme, jaké jsou trendy“. Podobně společensky vážně berou dvoření severoameričtí tetřevi Tetrao phasianellus, kteří se v období hnízdění setkávají každé ráno na určitém místě, kde v kruhu pořádají „koroptví tance“. Tyto tance však opět mohou probíhat i bez účasti samiček. Darwin v těchto souvislostech poukazuje na všeobecnou ornitologickou domněnku, že ptáci mají „požitek z předvádění své vlastní krásy“.191 Zvlášť velkými exhibicionisty mezi ptáky jsou prý paví samečci, kteří „evidentně touží po jakémkoli divákovi, (…) ukazují svou parádu i před drůbeží, nebo dokonce i před prasaty“. Krásu navíc ptáci obdivují nejen u svých ptačích kolegů a partnerů, ale i u jejich výtvorů, o čemž svědčí různé druhy ptačí „architektury“. Příkladem zde mohou být australští lemčíci; stromoví ptáci, kteří staví společně v době páření loubí, kde se poté ptáci setkávají a samci bojují o přízeň samic. Loubí je přitom možno označit za architektonický skvost a na jeho výzdobu jsou použity různé vysoké trávy, oblázky, kamínky, mušle, ulity plžů, peří, kosti, barevné bobule a čerstvě natrhané listy. Podle různého vkusu ptáků převažují některé prvky, či jiné chybí.192 U savců je případná otázka smyslu pro krásu nastolena opět jen ve smyslu krásy druhého pohlaví. 188  Zde je zajímavé, že vícero půvabů se u ptáků vzájemně vylučuje. Podle Darwina krásní tropičtí ptáci sotva kdy  dokáží vůbec zpívat, zatímco malí, drobní a ne příliš výrazní ptáci mírného pásma jsou výbornými pěvci. DARWIN,  2005: 203 189  Zde bych ráda dodala, že u lidí tomu může být podobně – copak člověk ví, proč se zamiloval? Kolikrát vůbec  nechápeme, co na tom druhém vidíme, a kdybychom uvažovali racionálně, museli bychom se ho vzdát. Něco, a  možná právě celkový a blíže nespecifikovaný pocit, nám ale říká, že „to je on“.  190 Tamtéž, 227­228 191 Tamtéž, 226.  Odtud je i další přímá citace. 192 Tamtéž, 247

56

Ta ale zřejmě hraje menší roli, než u ptáků a samičky si samce často spíš vybírají podle úspěchů v boji (i když ani to nemusí být vždy pravidlem). Podle Darwina je tedy nepochybné, že někteří živočichové mají vkus a notně jej využívají; ten je navíc pohonem pohlavního výběru. Otázka půvabu a krásy je samozřejmě u všech živočichů individuální a i vkus každého živočišného druhu je šitý na jeho míru a podle Darwina bohatě stačí k tomu, aby samička zvládla vykonat volbu, který samec je nejlepší.193 Zvířecí vkus však podle autora není a nemůže být srovnatelný se smyslem pro krásu kultivovaného člověka. Podle Darwina zvířata neoceňují krásu noční oblohy, okolní krajiny či ušlechtilé hudby,194 neboť obdiv k těmto věcem je věcí lidské kultury a vzdělání. To pochopitelně chybí i divochům, o jejichž vkusu autor celkově nemluví vůbec přívětivě a v porovnání s ptáky jsou na tom divoši podle Darwina mnohem hůř. Jejich hudbu a ozdoby označuje ve velké míře za doslova „odpudivé“.195 Podle Darwina si tedy zvířata vybírají partnery na základě jejich krásy. Lze se domnívat, že u lidí je to podobné, i když se zdá, že kvality druhého, které jsou na miskách vah a z kterých člověk vybírá, jsou rozmanitější. Co ale víme o dalších kritériích a o pravém důvodu výběru některých zvířat? Darwin poukazuje na mnohé vlastnosti zvířat a na schopnosti, které by jim tradičně dříve nikdo nepřičítal. Sám dokazuje, že některá zvířata jsou velice inteligentní a dokáží se naučit mnoho věcí. O některých dalších jejich schopnostech bude hovořit následující kapitola.

2.6 Inteligence a další zvláštní duševní schopnosti zvířat Inteligence zvířat Inteligence je záležitost rozumu a ten byl od dávných dob považován za jeden z hlavních bodů,

kterým se člověk od zvířat lišil a čím nad nimi čněl. Darwin na rozdíl od mnohých svých předchůdců zvířatům přiznává duševní schopnosti, a to někdy velmi významné. Za duševní schopnost ostatně Darwin považuje už to, že živočich dokáže rozlišovat barvy, což zvládá v živočišné říši mnoho tvorů (např. už krab Gelasimus). Ačkoli tomu Darwin u nižších živočichů neříká přímo rozum, něco jako zárodek rozumové úvahy u nich nachází už na velice nízkém vývojovém stupni. V těchto souvislostech autor např. velice 193 Tamtéž, 22 194 Nejsem si jistá, jestli si zde Darwin trochu neprotiřečí – ptáci patrně hudbu ocenit dokáží – viz přímo Darwinův  příklad hýla, který zpíval německý valčík a mezi ostatními ptáky našel ochotné posluchače (s. 39). 195 DARWIN, 2006: 111­ 112

57

zaujatě popisuje svá pozorování kraba poustevníčka palmového, kterému byly k jeho obydlí hozeny mušle, přičemž jedna mu byla dána i dovnitř do domečku. Poustevníček prý mušli ze svého domu vynesl ven, vyšel před obydlí a tam uviděl další mušle, které by se mohly skutálet dovnitř. Šel proto a odkutálel i tyto. Darwin sám říká, že schopnost „úvahy“ by na takové úrovni nečekal.196 Ostatně i v rámci hmyzu podle autora existují velice inteligentní tvorové – např. zástupci dvoukřídlých mají vysoce vyvinutou nervovou soustavu.197 Poměrně inteligentní jsou podle Darwina také hadi. Najdeme u nich např. schopnost učit se, o čemž svědčí příklad hadů, kteří byli chytáni v teráriu do lanové smyčky a už napočtvrté se jí naučili vyhnout. Ještě zajímavější by mohl být případ kobry, která v díře v zemi chytila ropuchu a polkla ji tam. Když se ale pokusila díru opustit, zjistila, že je nyní tlustší a ven se zřejmě nedostane. Proto žábu vyzvrátila, ale žába opět začala prchat a kobra ji znovu snědla. Napotřetí už ale byla kobra chytřejší a ropuchu vytáhla za nohu ven, kde teprve ji pohltila. Kromě určitých usuzovacích schopností dokáží prý navíc hadi v ZOO rozlišovat krmiče od ostatních návštěvníků.198 Velice silně Darwin oceňuje duševní schopnosti ptáků. Opět poukazuje na jejich zápolení o samičky a je toho názoru, že „spatříme-li dva samce bojující o samici nebo několik ptačích samečků, kteří staví na odiv své překrásné peří a podivně se předvádějí před shromážděným sborem samic, nemůžeme pochybovat o tom, že své duševní a tělesné schopnosti namáhají vědomě a záměrně, ačkoli je k tomu vede instinkt“.199 Kromě již zmíněného smyslu pro krásu mají ptáci např. velice dobrou paměť200 (i po mnoha měsících poznají svého původního majitele). Jsou také schopni rozlišování a přizpůsobivosti, o čemž svědčí příklad domácích kachen, které se vyhýbaly cizím lidem a měly strach z jejich psů, zatímco vedle psa majitele ležely klidně i několik hodin.201 Podíváme-li se na další, již zmíněné ptačí schopnosti a činnosti (jako je např. stavění bohatě zdobených hnízd, smysl pro krásu barev a tónů, vytváření „přehlídkových mol“ a konání „svatebních slavností“), dalo by se možná v Darwinově duchu opatrně uvažovat i o jakési ptačí kultuře. Darwin totiž pěvce srovnává s umělci; vždyť i oni zpívají melodie, které vzbuzují emoce a mohou vést k ušlechtilým citům, melancholii či veselí. Jestliže je nejčastějším motivem našich písní láska, pak u ptáků je tomu také tak; vždyť i oni zpívají pro samičky, které se snaží okouzlit (a stejně 196 DARWIN, 2005: 88 197 Zde bych ráda připojila častou zkušenost, kterou jistě mnozí z nás mají s komáry bzučícími v noci u ucha. Když vstaneme a rozsvítíme lampičku, uvidíme komára sedět na stěně nad postelí. Jestliže se ho pokusíme zlikvidovat kouskem hadru a nepovede se nám to, takže dotyčný uletí, můžeme si být jisti, že příště až zapneme lampičku, komár nebude na nic čekat a uletí. 198 DARWIN, 2005: 181 199 Tamtéž, 21 200 Výbornou paměť vykazují např. racci, kteří mezi stovkami racčích mláďat, jenž po pěti dnech od narození vyletí  z hnízda, poznají to své a jen toto krmí. VESELOVSKÝ, 2005: 151 201 DARWIN, 2005: 245

58

jako my někdy zpívají pro slávu či jen tak pro radost). Hudba může u lidí probudit vášeň, a podle Darwina je to u zvířat stejné, byť asi v menším měřítku. Když už jsme ale u hudby vnímané jako umění, připomeňme také hlodavce, neboť i někteří z nich vydávají muzikální zvuky. Darwin se zde odvolává na p. Lockwooda, jenž zapsal zpěv myši, která zpívala velice čistě a zásadně v tónině hes dur. Hudbu prý ale dokáží ocenit i jiná zvířata; známé je to u tuleňů – lovci je na to většinou bez problémů nalákají.202 Další duševní schopnost, a to logicky řešit určitou situaci, pozoruje Darwin v říši koní, když popisuje případ pasoucího se stáda na kopci, které vedl anglický hřebec. Jednoho dne se pak v okolí objevila další dvě malá stáda divokých koní v čele se statnými hřebci. Když se některý z hřebců setkal s angličanem, porvali se o klisny, ale divocí nebyli úspěšní. Nakonec se zřejmě divocí hřebci nějak dohodli a práci si rozdělili: zatímco jeden útočil na angličana, druhý odváděl jeho klisny. Situaci pak vyřešil člověk, který měl původní stádo na starosti.203 Je to jistě dobrá ukázka toho, že některá zvířata dokáží užít logiky, naplánovat akci a dokonce si rozdělit, co bude mít kdo na starost. Za poměrně logické můžeme také považovat jednání některých zvířat, u kterých byly vzbuzeny silné emoce. Tak se ukázalo, že některé opice jsou schopny lstivě se mstít za příkoří, která jim byla způsobena. V našem případě šlo o paviána, kterého často dráždil jeden důstojník. Jednoho dne ráno vyrýpal opičák jamku v zemi, nalil do ní vodu a umíchal bláto. Když šel za nějakou dobu kolem paviánovy klece zmíněný důstojník, opičák vzal bláto a házel jej na něj, přičemž se ze svého výsledku očividně radoval a ještě dlouho se tvářil vítězoslavně.204 I zde vidíme schopnost naplánovat a provést akci, která vyžaduje už vyšší duševní schopnosti. Zajímavých a velice inteligentních rozumových pochodů je schopen třeba slon. Je zaznamenáno více případů, kdy slon, kterému byl hozen předmět mimo dosah jeho chobotu, foukal prudce za předmět, takže si jej pomocí vzduchu přibližoval. O totéž se pokoušel medvěd, který se snažil rozproudit vodu v blízkosti své klece, aby k němu připlaval vzdálený kus chleba.205 Uveďme nyní ještě jeden příklad z podobného soudku, totiž příklad kočky, která strkala hlavu do džbánku s mlékem. Darwina celkem překvapilo, jak rychle kočka pochopila, že hlavu do úzkého hrdla džbánu neprostrčí, a proto použila tlapky a z nich si mléko olízala.206 Když už jsme zmínili kočku, vzpomeňme také její vytrvalé sedění před myší dírou. Zde je na místě uznat, že některá zvířata se dokáží silně soustředit, což je jistě předpoklad pro další vývin 202 DARWIN, 2006: 250­253 203 DARWIN, 2005: 343 204 DARWIN, 2006: 86­87 205 Na rozdíl od lidí, kteří ale podle Darwina vědí, proč to tak dělají, medvěd i slon jednají spíš nevědomě, neumí si  spojit věci a spíš na základě zkušenosti usuzují, že by to tak šlo. Tamtéž, 94 206 Tamtéž,  91

59

duševních schopností. Hodně se musí soustředit také mláďata sokolů, která se učila postřehu tak, že jim rodiče házeli do vzduchu myš či vrabce, které museli mladí chytit. Zpočátku se jednalo o mrtvé vrabce, ale čím se mláďata zlepšovala, tím častěji jim rodiče hodili také živé vrabce, kteří mohli uletět. Zde vidíme další logický postup, tentokrát vychovatelů, rodičů. K rozumovým schopnostem bych ráda přidala ještě malou zmínku o zvířecím uvědomování si druhých a příp. i sebe sama. Darwin si jde pro příklad mezi mravence a ukazuje na to, že ačkoli byli určití mravenci po čtyři měsíce od sebe odděleni, bezpečně se při novém setkání poznali. Kdyby tomu tak nebylo, zaútočili by na sebe; tito se však vzájemně laskali tykadly. Stejně tak je zajímavé, když se dostanou dvě mravenčí komunity do boje: zde se občas v zápalu boje stává, že mravenec ve zmatku napadne člena vlastní skupiny; svůj omyl však velice rychle pozná a snaží se napadeného konejšit tykadly.207 Z toho plyne, že mravenci mají ponětí o tom, kdo je kdo, a dovedou rozlišovat příslušníky své či cizí skupiny. Od toho už nemusí být daleko k vlastnímu sebeuvědomování. V těchto souvislostech jsou zvláštní některé reakce určitých zvířat na přítomnost jiných. Velká většina opic např. extrémně reaguje na přítomnost hada, z něhož mají většinou strach; zároveň jsou však na něj zvědavé.208 Darwin popisuje příklad, kdy byla do opičí klece donesena uzavřená krabice, v níž odpočíval had. Opice se shromáždily u krabice a začaly ji zkoumat, pak ji opatrně otevřely, vylekaly se a rozutekly se. Za chvíli jim to ale nedalo, patrně nemohly překonat svoji zvědavost, a zase se přiblížily ke krabici a opět víko odklápěly a zase s úlekem přiklápěly. Podle autora je velice zajímavé, že se opice bojí také ještěrek a žab (jakoby měly nějaký pojem o jejich biologické příbuznosti s hady). Zároveň mají také opice někdy strach z neznámých zvířat a předmětů (např. z želvy či mrtvé myši), obecně ale když přijdou blíž a předmět si osahají, už se uklidní.209 Další významnou duševní vlastností některých živočichů je výborná paměť na lidi a místa. Velice známým pojmem je „sloní paměť“; hodně si ale pamatují také mravenci, paviáni, kteří se k chovateli hlásili po devíti měsících jeho nepřítomnosti, či psi (Darwinův pes jej poznal po jeho pětileté cestě kolem světa). Zajímavou kapitolou, kterou však Darwin jen zmiňuje a nijak nerozebírá, by mohl být zvířecí smysl pro humor. Darwin něco na ten způsob vnímá u svého psa při aportování. Pes totiž vždy donesl odhozený klacík až k pánovi, pak jej jemu na dosah upustil na zem, ale ve chvíli, kdy se pro něj Darwin sehnul, pes klacík hbitě sebral a uháněl vítězně pryč. Podobných příkladů škádlení bychom asi nalezli z vlastní zkušenosti víc; už jsem zmiňovala ptáka, který vydával hrozný křik, 207 DARWIN, 2005: 113 208 Darwin považuje zvědavost za velice důležitou vlastnost, neboť vzbuzuje zájem o nové poznání a tím rozvíjí další duševní schopnosti jedince. 209 DARWIN, 2006: 89­90

60

aby vylekal kočku, čímž se pak bavil.210

Zacházení s předměty u zvířat Za ryze lidskou schopnost bývalo často uznáváno užívání nástrojů. Darwin však ukazuje na zvířata, která podle něj také užívají různé předměty jako nástrojů. Příkladem může být šimpanz, který rozbíjí ořechy kamenem či je schopen otevřít víko bedny pomocí klacku, jehož užije jako páky. V jedné bitce paviánů prý použila jedna skupina velké balvany, které rozkutálela proti nepřátelům dole pod kopcem. A podíváme-li se mimo opičí říši, můžeme např. pozorovat slony, kteří klackem odhánějí mouchy. Zde všude samozřejmě nejde o užívání nástrojů předem vyrobených k určitému účelu, neboť to skutečně dokáže jen člověk, ale už zde máme minimálně začátky užívání věcí. Ostatně naši předci jistě nezačínali jinak. Další důležitou odlišností člověka a zvířat je oblékání. Ani v oděvu nevidí Darwin nic jednoznačně a pouze lidského, neboť si všímá paviána, jenž si chránil před slunečním žárem hlavu rohoží. Zároveň také poukazuje na to, že orangutani se na noc běžně přikrývají listím, které jim slouží v podstatě jako deka. Takže zde také tak trochu můžeme vidět začátek odívání ve zvířecí říši.211 Jde-li Darwin ještě dál, přiznává také zvířatům určité ponětí o „majetku a vlastnictví“. Vidí to na příkladu opice, která měla špatné zuby a k rozbíjení ořechů používala jeden kámen, přičemž nikoho nenechala na něj sáhnout a když jej nepoužívala, schovávala jej ve slámě. Pojem o tom, co je čí, ale mají údajně také ptáci na hnízdě a ostatně i každý pes, který si odnáší svou kost.212 Nyní se na chvíli zastavme u další zajímavé věci: u ochočení jiných živočichů pro vlastní užitek. I tento argument rozdílnosti člověka a zvířete se totiž objevuje na Darwinově seznamu a i ten je jím zčásti vyvrácen. Člověk sice chová pro své účely mnoho živočichů (a dokonce je i šlechtí a přizpůsobuje svým záměrům), ale v přírodě najdeme i jiné „chovatele“: jsou jimi mravenci hospodařící se sladkými výměšky mšic. Darwin na mšicích vyzkoušel malý pokus. Prvně je nechal izolované (aby k nim mravenci nemohli) a zkoumal, zda mšice budou vyměšovat. Nečinily tak, a to ani po dlouhé době. Jako by čekaly na mravence. Poté je Darwin opakovaně zkoušel šimrat vlasem podobně jako to dělají mravenci tykadly, ale stále se nic nedělo. Jakmile k nim ale pustil jednoho mravence, který se dotýkal tykadly jejich zadečku, mšice hned začaly vypouštět bohaté kapky 210 Tamtéž, 90-91 211 Tamtéž, 101 212 Tamtéž, 100­101. Když už jsem zmínila užívání kamene, který je mezi opicemi dost oblíbený, podle Darwina je jen  otázkou času, kdy opice přijdou na to, že mlácením některých kamenů o sebe mohou vykřesat oheň.

61

šťávy. Podle Darwina jde v obou případech o pud – u mravenců-otroků i u mšic, neboť na mravence vypouštěním šťávy reagovaly i velice malé a ještě nezkušené mšice. Patrně jde o mutualismus, který se vyvinul postupně a který přináší oběma stranám výhody: mravenci sbírají sladkou šťávu a mšice, pro které jsou lepkavé výměšky nepohodlné, jsou jich zbaveny. Podle Darwina všechny takové pudy vznikají pro dobro druhu samého. V tomto případě zkrátka oba druhy dělají něco pro sebe a zároveň využívají pudů ostatních.213 U mravenců bychom našli mnoho dalších zajímavých analogií s lidskou (především středověkou) společností: mravenci si staví ohromné paláce s mnoha chodbičkami, které udržují v čistotě, uvnitř mají královnu, vlastní otroky, kteří pracují na pány, jsou zde dělnice přinášející potravu a materiál z lesa na další stavbu a opravy, strážci hlídkující u vchodů, které se na noc zavírají, a mezi mraveništi dochází k válkám, kde se střetávají dobře organizované oddíly. Podle Darwina mravenci v říši hmyzu patří rozhodně k nejinteligentnějším. Dokáží rozpoznat své soukmenovce, vytvářejí si silná citová pouta, chovají mšice jakožto „dojné krávy“, dokáží vytvořit tunely pod řekou, stěhují se podle předem promyšleného plánu. Pokud nějaký mravenec donese do mraveniště velký předmět, který se nevejde do chodbičky, rozšíří mravenci vchod a po pronesení věci jej opět zastaví. Obdiv vzbuzuje i jejich hospodaření: na vybraných místech v mraveništi skladují semena a hlídají, aby jim nezvlhla, a pokud se tak stane, tak je dopraví na povrch, kde je suší.214 Vnímají tedy také, že jim něco „patří“, a že o to musí pečovat a starat se.

Vyšší rozumové schopnosti zvířat S majetkovou záležitostí by mohla souviset schopnost představivosti, jež umožňuje lidem spojování minulých a současných vjemů a posuzování mnoha věcí. U vyšších živočichů se objevují základy této schopnosti už v tom, že všichni mají sny a tudíž i určitou představivost.215 Již jsme zmínili určitou schopnost některých živočichů se poučit, čili se nějak zdokonalovat. Podle Darwina jsou všechna zvířata schopna zdokonalování se na základě zkušenosti, o čemž svědčí např. fakt, že nikdy nechytíme totéž zvíře dvakrát stejným způsobem na stejném místě, a také že mladší zvíře chytíme jednodušeji než starého, zkušeného jedince. Mnozí živočichové se postupně naučí opatrnosti a vychytralosti (ostatně jinak by nepřežila). Když byl např. zaveden telegraf, prý mnoho ptáků zpočátku hynulo následkem střetu s telegrafickým drátem. Pak se ale 213 DARWIN, 1953: 143 ­ 151 214 DARWIN, 2006: 171­172 215 Tamtéž, 92

62

ptáci naučili vyhýbat se mu.216 Uvedli jsme si mnoho příkladů, které svědčí o tom, že zvířata mohou mít jakési základy rozumového myšlení. Samotný rozum, byť zatím v náznacích, Darwin velice opatrně některým zvířatům skutečně přiznává. Zde Darwin připomíná pozorování Renggera, jenž dal opicím vařené vejce a sledoval, co s ním budou dělat. Na první pokus opice vejce rozmačkaly a vyjídaly kousky ze skořápky. Později se ale naučily vejce opatrně naťukávat a odlupovat skořápku prsty. V další fázi dával Rengger opicím zabalené kostky cukru, které opice dychtivě a rychle rozbalovaly a jedly. Jednou jim tam ale přidal také vosu a když ji opice rozbalily, vosa je poštípala. Od té doby pokaždé, když dostaly opice balíček, přikládaly jej k uchu a štěrchaly jím, aby zjistily, zda uvnitř něco nebzučí. Zajímavý příklad „zamyšlení“ pozoroval Darwin i u psa, který přinášel kachny, které střílel jeho pán. Když pes našel jednu mrtvou a jednu postřelenou kachnu a zjistil, že je současně obě neunese, postřelenou kachnu zakousl a donesl je pak do cíle jednu po druhé. Zde je nutno dodat, že tito psi jsou naučení nikdy postřelené zvíře sami nezabít, ale vždy jej pouze donést pánovi.217 Tento pes tedy musel překonat svůj ustálený zvyk, patrně se nějakým způsobem nad celou situací zamyslel a jednal logicky. To je samozřejmě veliká věc. Darwin uznává, že zvířata se něčím zabývají, protože sám občas vídával svého psa zastavit se, jakoby nad něčím přemýšlet či se rozhodovat. Je podle něj ale velice těžké rozlišit jejich myšlení od instinktivního chování.218 Darwin si uvědomuje, že v rámci každého druhu se objevují různě nadaní jedinci – od velice inteligentních a nadaných psů můžeme jít až po zcela slabomyslné – a tak je tomu u všech živočichů. Mezera, která pak odděluje nejinteligentnější a nejslabomyslnější jedince určitého druhu, je podle autora vyplněna jedinci, kteří se nacházejí v různé vzdálenosti od jednoho či druhého pólu. Stejně je tomu i v jiných oblastech; zvířata jsou samozřejmě různě individuálně emotivně vyspělá a mohou se u nich podle Darwina projevit i případy šílenství (i když méně často než u lidí). Darwin se tedy domnívá, že zvířata jsou na nižším vývojovém stupni než člověk, ale k získání rozumových schopností nutně směřují a na mnoha se to už projevuje. Darwin je toho názoru, že základní rysy abstrakce, zobecnění a uvědomování si věcí už jsou u některých lehce načrtnuty. Ačkoli se těžko můžeme domnívat, že by pes uvažoval nad smyslem života a vlastní existence, není jisté, jestli nepřemýšlí nad tím, co prožil a nad radostmi a strastmi, kterými prošel. Ale podle Darwina je na tom hodně podobně i domorodka z Austrálie, která se celý den nezastaví, umí počítat maximálně do čtyř, užívá jen velice málo abstraktních pojmů a její myšlení je přece jen ještě stále 216 Tamtéž, 98 217 Tamtéž, 96 218  Např. psi táhnoucí sáně se při přechodu přes ledovou plochu rozestoupí, takže klesne pravděpodobnost, že se  proboří do vody. Vědí, proč se rozestoupili a proč to udělali všichni naráz? Tamtéž, 93

63

spíš na kolektivní úrovni, takže sebe sama si uvědomuje jen velice mlhavě. Ostatně, kdy postřehneme vznik sebevědomí u vlastních dětí? I tam jsou přechody značně nezaznamenatelné a že je nevidíme, neznamená, že neexistují.219 Jedním z bodů, který vyžaduje pojmové a abstraktní myšlení je víra v Boha. Podle Darwina pojem Boha, který je tak známý v naší civilizaci, mnohé domorodé kmeny dodnes nemají. Co je ale podle něj společné všem lidem, je jakási základní víra v nadpřirozené či neviditelné síly, zkrátka jakýsi smysl pro posvátno. Začátek náboženství můžeme patrně spatřovat podle Darwina v bohaté představivosti (divoch zkrátka v přírodě vidí mnoho tajemného a duchy potkává „na každém rohu“, neboť je odmala veden k tomu, že zde jsou a přírodní úkazy, kterým nerozumí, mu to potvrzují). Důležitou roli sehrály podle Darwina patrně také sny a jejich výklad a dále vůbec to, že si člověk klade otázky po vlastní existenci, smyslu, hledání správného způsobu života atd. Otázka víry v Boha u zvířat je značně problematická. Jestliže Darwin zvířatům odpírá svědomí a možnost reflektovat své jednání, nabízí se otázka, k čemu by vůbec zvířatům víra v Boha byla. O jejich cítění ovšem nic nevíme. Darwin sám se pokouší hledat nějaký začátek „zájmu o posvátno“ u svého psa a uvádí příklad, kdy jeho pes spal, zatímco opodál si vítr hrál se slunečníkem, což vydávalo zvláštní zvuky. Pes se prý opakovaně budil, vždy zneklidněně zavrčel a rozštěkal se. Podle autora měl zřejmě nějaký dojem, že zde působí nějaká podivná živá síla, která zde nemá co dělat.220 Darwin si ale myslí, že psi mají nějaké zvláštní pocity, snad i pověrečné (což se může projevovat i jejich vytím na měsíc), zkrátka, že vnímají něco divného, cítí snad obavy a určitou, nejistou melancholii. Zvířatům podle Darwina chybí víra v Boha v našem slova smyslu; na druhé straně třeba právě již zmíněný pes se svou láskou a oddaností k člověku přibližuje tomu, co mohou cítit věřící lidé vůči Bohu. U obou najdeme oddanost a vzhlížení ke svému pánu, bázeň až strach a věrnou lásku.221

Shrneme-li to, jak se Darwin dívá na odlišnosti a podobnosti člověka a zvířat v duševní oblasti, zjistíme, že zvířata se od lidí téměř neliší. Také oni komunikují, někteří dokonce zčásti rozumí lidské řeči či ji dokáží napodobovat jako malé a ještě nerozumějící děti. Svými zvuky si dokáží mezi sebou sdělit i značně komplikované skutečnosti a emoce, které se od našich v podstatě neliší (otazník se zčásti vznáší pouze nad zvířecím pláčem). Podobný jako lidský se také jeví zvířecí 219 DARWIN, 2006: 102­103 220 Osobně si však nejsem jistá, jestli by to celé nešlo vysvětlit prostěji: psovi mohlo třeba akorát vadit, že mu nějaký  zvuk narušuje spánek. 221 Tamtéž, 113­114

64

společenský život, výběr partnera, kde nechybí snaha udělat dojem na druhé pohlaví, různé koketování, předstírání nezájmu a boj tvrdými i mírnějšími prostředky. I zde se dějí mnohé paradoxy, o čemž svědčí nevyzpytatelný výběr partnerů, který mj. souvisí také s otázkou vkusu. U zvířat stejně jako u lidí se setkáme s projevy manželské oddanosti i nevěry. Zvířata jsou dále podle Darwina schopna také vyšších citů, jako přátelství a láska; vedle citů jsou však u nich položeny také základy rozumu, logiky, abstrakce a patrně i víry v Boha. Např. u ptáků se v Darwinově díle dočteme, že jejich duševní schopnosti se „v zásadě neliší od našich“222 a v podobném duchu autor hovoří také o vyšších živočiších.223 Přesto podobně jako u většiny předchozích autorů má také u Darwina podobnost člověka a zvířete své hranice: v tomto případě v oblasti morálky a svědomí. Člověk je totiž podle autora jediná morální bytost, čili ten, kdo reflektuje své jednání a vědomě se z něj do budoucna poučuje. Člověk je v důsledku hlasu svědomí také jediným tvorem, jenž dokáže milovat i mimo okruh svých blízkých a svého druhu. Z toho u Darwina vyplývá také víra v to, že další vývoj člověka bude mířit k rozšiřování lidské lásky postupně na celý svět. Podívali jsme se, jak se dívá Darwin na duševní vlastnosti zvířat. Nyní se krátce zastavíme u toho, jak na Darwinovo učení reagovali někteří jeho současníci a také vybraní pozdější autoři.

222 DARWIN, 2005: 256. 223 Srov. tamtéž, 387. 

65

IV. REAKCE NA DARWINOVO UČENÍ Když Darwin ve svém životopise při rekapitulaci vlastního díla uvažuje nad vlastní vývojovou teorií, odmítá myšlenku, že jeho teorie přišla v době, která by byla na takový objev připravena. Jak sám říká, žádný z přírodovědců, které znal, nepochyboval o stálosti druhů, a pokud se párkrát pokusil někomu vysvětlit svůj pohled, setkal se s nepochopením. Není tedy divu, že Darwinovo (a Wallacovo) učení bylo na mnoha místech odsouzeno. Zcela jednoznačně se proti němu postavila katolická církev, která samozřejmě zastávala myšlenku o genezi světa a člověka tak, jak je psáno v bibli, a trvala na nadřazenosti člověka nad ostatním tvorstvem. Kreacionismus zůstává dodnes alternativou vývojové teorie a jejími hlavními centry jsou některé státy USA, Kanady, Ruska a Koreje.224 Nové podněty k přijetí Darwinovy teorie v katolické církvi přináší zejména dílo Teilharda de Chardin (1881-1955), který ve své knize Vesmír a lidstvo popisuje postupný vývoj života v duchu Darwina. Podle něj všechny formy instinktů u živočichů svým způsobem směřují k tomu stát se intelektem – pouze člověku se však tento přechod podařil až do konce. Další postup evoluce autor předpokládá spíše na duševní bázi, věří ve sjednocení lidstva, v další a mocnější vzestup vědomí, který dá lidem touhu milovat a starat se o přírodu (a tudíž také o zvířata). Budoucnost je podle něj v personálnosti, v bodu Omega, v němž se sjednotí a završí vše jsoucí.225 Jiní z Darwinových současníků a kritiků odmítají některé aspekty evoluce; někteří zastávají myšlenku teleologičnosti evoluce (Richard Owen či George Mivart), z čehož plyne, že vývoj směřoval ke vzniku člověka.226 Mnozí autoři se s Darwinem přou o původ určitých živočichů (např. právě Mivart se s Darwinem neshoduje na vzniku ploutvonožců), a také se vedou spory o některé anatomické detaily. V tomto směru Darwina neúnavně podporovali někteří jeho stoupenci, z nichž nejznámější je profesor Thomas Huxley (1825-1895), který přináší další anatomické důkazy o podobnosti člověka a zvířat. Zdůrazňuje mj. např. to, že mozkové závity u lidí a lidoopů jsou uspořádány podle stejného vzoru a že každá brázda či závit šimpanzího mozku má svůj ekvivalent u člověka. Ačkoli je zvrásnění mozku u každého jedince individuální, Huxley dodává, že někdy jsou mozkové závity u Křováků jednodušší než tytéž u šimpanze.227 I když je „člověk podstatou i strukturou totožný se 224 HORYNA, 1998: 225.  225 CHARDIN, 1990: 214. Za bod Omega bývá někdy opatrně označován Bůh, k němuž spěje všechno tvorstvo jako  ke svému původci. Ačkoli Teilhard člověka vyvyšuje jakožto obraz Boží nad ostatní živočichy, zároveň je jasné, že  toto vyvýšení znamená i více zodpovědnosti za ostatní tvorstvo a tomu odpovídající péči.  226 http://www.mprinstitute.org/vaclav/Slovnik.htm.        Není ovšem důvod si pak nemyslet, že také zvířata, která dnes kolem sebe vidíme, nebyla evolucí jaksi „chtěná“. 227  DARWIN, 2006: 227­236

66

zvířaty“,228 lidskou ušlechtilost a svébytnost toto poznání podle něj nijak nezmenšuje ani neomezuje. Huxley seznámil s Darwinovými myšlenkami mnoho dalších přátel. Mezi nimi byl také anglický filozof Herbert Spencer (1820-1903), který ale už před Darwinem formuloval vlastní vývojovou teorii v díle Principy psychologie. Souhlasí s myšlenkou přirozeného výběru, který se v přírodě odehrává, ale sám jej označuje pojmem „přežití nejschopnějších“. Spencer také navázal na Darwina v zájmu o biologické kořeny lidského estetického vnímání a vývojovou teorii aplikoval na mnohé další obory.229 Dalším Darwinovým stoupencem byl německý biolog Ernst Haeckel (1834-1919), který darwinismus velmi zpopularizoval a také zčásti zjednodušil. Jeho aplikace myšlenky selekce a přežití nejsilnějších také na lidskou společnost dala společně s dalšími podněty základ sociálnímu darwinismu, z kterého těžili mj. také nacisté.230 Problematická se Darwinovým současníkům často zdála myšlenka vkusu u zvířat (odmítal jej např. John Ruskin) a velkého pochopení se Darwinovi nedostalo ani při objasňování původu mnohdy přebujelých tělesných ozdob zvířat. Zde se proti němu obrátil kromě Wallace, také Julian Huxley, který se domnívá, že tyto tělesné prvky vznikly pro zastrašování protivníků. Ve 20. století se pak rozvíjí řada dalších teorií,231 ale mj. dochází také k renesanci Darwinovy myšlenky, kterou rozvíjí především švýcarský biolog Adolf Portmann (1897-1982). Podle Portmanna různé ozdoby zvířat vznikají v souvislosti se snahou o co největší sebeprezentaci a designování sebe sama. Vítězem evoluce podle něj není ten, kdo přežil, ale „kdo měl bytí v plnosti“,232 kdo nechal své bytí vyjevit se před ostatními, zazářit a interpretovat tak své vlastní genetické dědictví. Jestliže je cílem evoluce podle autora maximální vyjádření sebe sama, můžeme doplnit, že totéž se týká také lidí – což je zřetelné především v umění, jež svědčí o snaze zanechat zde potomkům „něco ze sebe“. Ve 20. století se také rozvíjí další představy o vkusu zvířat a zvířecím umění. V 70. letech se v těchto souvislostech začíná hovořit o bioestetice.233

228 SINGER, 2001: 226 229 DURANT, 2003: 318­353 230 http://natura.baf.cz/natura/2004/6/20040605.html 231 Jmenujme alespoň teorii R.A. Fischera o tom, že samička zkrátka preferuje to, co je v módě, či teorii dobrých genů,  která stojí na myšlence, že krása samců potvrzuje jejich genetické kvality, což samičce imponuje a ví, že se to  přenese i na její potomky. STIBRAL, 2005: 163 232  KOMÁREK, 2000: 99­116  233 Důkazem umění u zvířat může být např. vlastní přidané motivy pěvců v základním nápěvu nebo šimpanzi malující pro radost. STIBRAL, 2005: 164­165.

67

Darwin dal svým zkoumáním také mnoho podnětů etologii, která se jakožto vědní obor formuje na přelomu 19. a 20. století (ačkoli práce o zvířecím chování se vyskytovaly už v antice). Zvířecí psychologií se v Darwinových šlépějích věnují autoři jako J. Lubbock (1834-1913) zkoumající blanokřídlý hmyz, C. Lloyd Morgan (1852-1936) zabývající se instinkty a schopností učení se u zvířat či Edward L. Thorndik (1874-1949), který zkoumal inteligenci zvířat.234 Z dalších významných etologů 20. století jmenujme alespoň Konrada Lorenze (1903-1989). Z etologie vychází mj. sociobiologie, myšlenkový směr založený Edwardem O. Wilsonem (*1929), podle něhož je lidské sociální chování produktem biologické evoluce (čili je geneticky determinováno a důležitý je zde také vliv prostředí na jedince). Sociobiologové chápou veškeré sociální učení jako biochemický proces.235 Základní jednotkou evoluce je replikace genů, které užívají organismus jako dopravní prostředek pro reprodukci DNA. Z představitelů sociobiologie jmenujme alespoň Richarda Dawkinse (*1941) či M. Ridleyho.236 V souvislosti s Darwinovou teorií byla na zvíře opět stržena pozornost. Ve 20. století se proto objevuje několik skupin, které upozorňují na to, že zvířata jsou cítící bytosti a že mnohdy velmi trpí (např. v podmínkách velkochovů, při vědeckých pokusech). Zde už je problém hranice člověka a zvířete přesunut jinam: není zde otázka, v čem se lidé a zvířata mohou lišit, ale v tom, co mají evidentně společné: schopnost cítit bolest, možnost trpět. Nejznámějším autorem stavícím se proti utrpení zvířat je Peter Singer (*1946) prosazující myšlenku, že „všichni tvorové jsou si rovni“237 v tom smyslu, že mají nárok na to být chápáni druhými. Vyšší stupeň inteligence lidi neopravňuje využívat pro své cíle méně inteligentní lidi – proč by to nemělo platit i pro zvířata? Autor tak navazuje na dřívější autory, zejména J. Benthama (1748-1832), neboť otázkou není, zda dokáží zvířata mluvit či myslet, ale zda dokáží trpět. Pokud ano, musíme to brát v úvahu a nepřipravovat jim zbytečné utrpení. Autor se staví proti druhové nadřazenosti. Bolest a trápení považuje za zlé samy o sobě a žádá, aby bylo omezeno na minimum bez ohledu na rasu, pohlaví či živočišný druh toho, kdo trpí.238 Myšlenku, že zvířata nemají zbytečně trpět, zastává také Albert Schweitzer (1875-1965), zastánce etiky úcty k životu. Podle něj neexistuje rozdíl mezi vyšším, nižším a méně či více cenným životem, neboť veškerý život je posvátný a tak k němu máme také přistupovat. Naše stálé a rostoucí 234VESELOVSKÝ, 2005: 25 235 PETRUSEK, M., et al., 1996: 1015­1016 236 STIBRAL, 2006: 120­123 237 SINGER, 2001: 18 238 Tamtéž, 32. 

68

dluhy vůči zvířatům mohou být umenšovány alespoň tím, že sami pomáháme tvorům, kteří se ocitnou v nouzi (byť i jen drobnému hmyzu, který potřebuje v nějaké situaci pomoc). „Etika úcty k životu je etikou lásky rozšířené na univerzum“.239 Podporuje život, a to bez ohledu na to, v čem se liší či neliší od toho lidského. Z našich autorů se tímto tématem zčásti zabývá např. Erazim Kohák.240 Také další autoři se vyslovují pro rovnost všech tvorů v biosféře a jejich právo na život. Z mnoha jmen uveďme ještě Arne Naesse a jeho ekosofii přijímající zásady hlubinné ekologie. Podle Naesse nelze podceňovat jedinečnost lidstva, ale zároveň musí mít toto lidstvo zodpovědnost vůči živým tvorům.241 V souvislosti s otázkou práv zvířat byly v minulosti podniknuty mnohé velké kroky. Z těch nejvýznamnějších bych jmenovala např. projekt Velký lidoop, díky kterému se v roce 1999 stal Nový Zéland první zemí světa, v jejímž právním řádu jsou zakotvena práva velkých lidoopů (tj. šimpanz, orangutan a gorila).242 Podle tohoto zákona mají velcí lidoopi právo na život, svobodu a aby nebyli mučeni.243 Debata na toto téma se tu a tam vynoří i v jiných státech (před dvěma roky např. ve Španělsku),244 což jen svědčí o tom, že zvířecí práva jsou stále aktuálním a citlivým tématem. Znamená to také, že vnímání zvířat se od Darwinových dob posunulo novým směrem.

239  SCHWEITZER, 1974: 46.  „Podstatou dobra jest: udržet život, podporovat život, dovést život k jeho výšinám“.  Tamtéž, 41  240 Velice doporučuji jeho Zelenou svatozář. 241 NAESS, 1996: 244­245. 242 MARKS, 2006: 206­219 243 Jen pro zajímavost: člověka a šimpanz mají společných 98.4% DNA. Tamtéž, 219 244 http://animalrights.webz.cz/opici_debata.htm

69

ZÁVĚR Náhled na hranice člověka a zvířete se v dějinách měnil. Podle antického myšlení patřil člověk do řádu jsoucího, měl stejný původ jako ostatní živočichové a byl podroben působením stejných vlivů (viz. např. Démokritův atomismus). Zároveň však byly mezi člověkem a zvířaty spatřovány určité rozdíly, mj. v rovině duševní, etické, umělecké, v jiném vnímání skutečnosti či v otázce posmrtného života. Ve středověku můžeme zaznamenat příklon k antropocentrismu v důsledku všeobecného rozšíření učení katolické církve (a také dalších, reformovaných církví, které antropocentrismus převzaly). Ačkoli se zvířaty nebylo nikdy nakládáno úplně jemně, dá se říci, že např. domácí zvíře je ve středověku často téměř součástí rodiny a bývá pojímáno jako „slabší bližní“. Svým vzhledem odkazuje do symbolických rovin a kdo ubližuje zvířatům, ničí tak i sám sebe, neboť jeho duše se zatvrzuje. V novověku byla zvířata a lidé odděleni ostrou čárou: člověk je jediný rozumný subjekt, zatímco vše ostatní (včetně zvířat) jsou objekty pro jeho pozorování, experimenty a výpočty. Zvířata jsou vnímána jako necítící stroje a je s nimi také odpovídajícím způsobem nakládáno. Ačkoli se objevují i směry vyvažující přehnaný racionalismus (např. romantismus), věda je stále na postupu a víra v lidské panství nad přírodou mezi vzdělanci převládá. A právě z pozic vědy přicházejí v 19. století nové impulzy. Jedním z nejvýznamnějších přírodovědců století byl Charles Darwin, který svou evoluční teorií přinesl do vědy nové paradigma, jenž mj. výrazně změnilo náhled na člověka a jeho původ. Oproti dřívějším myslitelům Darwin šokuje tím, že zvířata a člověka řadí na stejnou „startovní čáru“, tj. všem živočichům připisuje společného předka. To znamená, že zvíře a člověk byli kdysi totéž (žádné hranice mezi nimi neexistovaly) a teprve vývoj a různé prostředí z nich učinily odlišné tvory. Příbuznost lidí a zvířat spatřuje Darwin v tělesné rovině, o čemž svědčí srovnávací anatomie, embryologická zkoumání a výskyt rudimentů. Veliké shody ale autor nachází také v rovině duševní – v emotivní oblasti, komunikaci, podobném společenském životě zvířat a lidí, v otázce citů, lásky, přátelství, altruismu, dále v problematice umění a tvořivosti a dokonce také inteligence (u mnohých zvířat jsou podle Darwina položeny základy rozumu, logiky, představivosti, abstrakce a pojmového myšlení). Podobnost člověka a zvířat vidí autor i v mnoha jiných oblastech – od určité schopnosti užívání nástrojů, přes pojem o vlastnictví až po náboženskou oblast, v jejímž rámci Darwin neupírá zvířatům ani základy víry v nadpřirozeno. Ve všech podstatných schopnostech jsou tedy u Darwina zvířata lidem velmi podobná a v mnoha 70

ohledech se zdá, že ve vývoji mohou směřovat tam, kam člověk. To je vidět např. na opicích, u kterých podle něj můžeme pozorovat začátek chůze po dvou, užívání nástrojů, schopnost domluvit se s člověkem posunky a mnohé rozumové schopnosti. Některé opice podle něj žijí podobným způsobem jako naši předkové či někteří dnešní domorodci, kteří Darwinovi velmi připomínají zvířata, za nimiž v některých oblastech dokonce pokulhávají (např. v otázce vkusu). Právě ve srovnání civilizovaných a domorodých lidí a také při porovnání lidí slabšího intelektu a velice nadaných opic se mohou hranice člověka a zvířete u Darwina téměř nebezpečně rozmazávat.245 Tomu se patrně snaží Darwin vyhnout, a proto určitou hranici mezi člověkem a zvířetem stanovit musí: hledá ji v oblasti morálky a svědomí (což souvisí také s lidskou svobodou). Pouze člověk je podle něj morálním živočichem, jen on je puzen ke stále většímu zdokonalování, ke kterému jej žene typicky lidská danost – svědomí. Zvíře je schopno se zdokonalovat instinktivně, ale jen člověk dokáže na sobě pracovat vědomě, reflektovat své minulé činy, vyhodnocovat je a příště jednat cíleně jinak. I zvíře změní do budoucna své jednání na základě nově získané zkušenosti, ale není si vědomo důvodu toho jednání – zařídila to za něj příroda. Člověk má ale svobodu jednat chtěně jinak a vědomě pracovat na svém vlastním „já“. K hranicím mezi člověkem a zvířetem u Darwina bych přiřadila ještě tu drobnější a ne tak explicitně vyjádřenou, kterou tvoří některé vyšší rozumové schopnosti a schopnosti, za kterými stojí výchova a život v civilizaci (např. v otázkách estetických). Darwin je už ale tolik nezdůrazňuje. Pojetí této hranice osobně nepovažuji za neproblematické – a to z těchto důvodů: Darwin bere člověka jako morální bytost více méně axiomaticky – bez důkazů a pouze na základě toho, že kdyby měla zvířata svědomí, velmi by je trápilo jeho neuposlechnutí (u lidí je to ale stejné). Za problematickou považuji také definici morálního, což je u Darwina to, co vede k dobru celého společenství (což najdeme např. už u včel a je otázka, proč tedy pouze člověk by měl být morálním živočichem). V podobném duchu se nese Darwinova poznámka, že morálka se rodí z touhy po pochvale (což mají zvířata také a není důvodu u nich základy morálky nespatřovat). Když k těmto úvahám přidáme i to, že Darwin zvířatům přiznává bez větších důkazů i jiné „vyšší“ schopnosti jako je pojmové myšlení či začátek víry v nadpřirozeno, je skutečně otázkou, proč zvířatům neuznal alespoň náznak morálky. Přesto právě tato oblast je jedinou, kterou autor explicitně přiřazuje pouze k člověku, když říká, že „nejzřetelnějším a nejvýznamnějším rozdílem mezi člověkem a vyššími živočichy je smysl pro 245 Ono nebezpečí se může projevit např. v sociálním darwinismu.

71

morálku“.246 Morálku totiž považuje za to nejdůstojnější a nejvznešenější, co v sobě člověk má, a co jej právě učinilo člověkem. Z ní má také podle něj vyplývat v dalším vývoji lidstva čím dál větší láska a zodpovědnost nejen k lidem okolo, ale i ke všemu dalšímu tvorstvu. Tato láska se má postupně rozšířit na úplně celý svět.247 Pokud by měl Darwin pravdu, znamenalo by to pro člověka, zvířata i celou tuto planetu velkou naději, neboť poznáním pravých hodnot a vlastní zodpovědnosti by člověk mohl nakonec zvládnout začít řešit mj. také současné ekologické a environmentální problémy (kam problematika vztahu člověka ke zvířatům jistě také patří). O těch už bylo napsáno mnoho a je zajímavé, že někteří autoři spatřují jejich příčiny právě v oblasti morální: v lidském egoismu, nadřazenosti a bezohlednosti. Pokud se Darwin nemýlil, mohli bychom si už brzo tyto postoje nejen uvědomit a přehodnotit je, ale také začít jednat jinak: v souladu s rozšiřováním lidské lásky přijmout výzvu k zodpovědnosti a více využít svých lidských předností ve prospěch této země a všech jejích tvorů.

246 DARWIN, 2006: 147 247 Asi není třeba připomínat, že v dějinách byla práva skutečně postupně rozšiřována: nakonec je získali černí otroci,  různí divoši, ženy a dnes se vznáší otazník i nad zvířaty a jejich právy.

72

Anotace

Tématem této diplomové práce je hranice člověka a zvířete, a to především v díle Charlese Darwina, i když velká část práce je také věnována dějinám dané problematiky a autorům, na které Darwin navazoval. První kapitola proto pojednává o tom, jak bylo na podobnosti a rozdílnosti člověka a zvířete nahlíženo v antice, středověku a novověku. Druhá kapitola představuje život a názory Charlese Darwina a třetí jeho náhled na hranici člověka a zvířete, kterou hledá autor v rovině tělesné i duševní. Tato hranice je Darwinem spatřována především v oblasti morálky a svědomí a zčásti ve vyšších rozumových schopnostech a myšlenkových základech, které člověk získal výchovou. Poslední kapitola práce pak pojednává o reakcích na Darwinovy myšlenky a o některých současných autorech, kteří už otázku po hranici člověka a zvířete posunují do jiných rovin.

Abstract

The topic of this diploma thesis is the dividing line between man and animal, particularly in works of Charles Darwin, although the big part of the thesis is also devoted to the history of this topic and authors, Darwin concurs. That´s why the first chapter discusses the way of perceiving the similarities and differencies between man and animals in antiquity, in the Middle Ages and in modern period. The second head shows Darwin´s life and outlook and the third head is about Darwin´s opinions connected with the outline between man and animal, that is searched in two levels: the material and the mental level. Darwin sees this outline particularly in moral sphere and in the human conscience and partly in the superior intellectual potentialities and in ideal grounds, which were given to the people thanks to education and culture. The last head of the thesis deals with the reactions to Darwin´s ideas and is also about some contemporary authors, who have shifted the question about the dividing line man – animal to the different levels.

Rozsah diplomové práce: 28 755 slov

73

Jmenný index

A

Alkmeón, 7 Akvinský, T., 15, 16 Archelaos, 6 Aristoteles 8, 9, 10, 11, 12, 15, 16 Anaxagorás, 7

B Bacon, F., 17, 18 Bell, Ch., 32, 33 Bentham, J., 68 Bruno, G., 17 Buffon, G. L., 27 Butler, dr., 24

C Candolle, A., 28 Columella, M., 12

D

F František z Assisi, 15 Fischer, R. A., 67

G

Gesner, C., 16 Grant, dr., 24

H

Haeckel, E., 67 Haughton, prof., 29  Henslow, prof., 25 Hippokratés, 20 Hrabanus Maurus 13 Hobbes, T., 21 Huxley, J., 67 Huxley, T., 66

I

Isidor ze Sevilly 12, 13

Damiani, P., 13 Darwin, Ch., 5, 10, 12, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29,  30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 42,  43, 44, 45, 46, 47, 48, 49, 50, 51, 52, 53, 54, 55,  56, 57, 58, 59, 60, 61, 62, 63, 64, 65, 66, 67, 68,  69, 70, 71, 72 Dawkins, R., 68 Démokritos, 8, 11, 70 K  Descartes, R., 18, 19, 20, 22, 32 Kant, I. 16, 23

E Eckhart, 16 Empedoklés 7, 11,

Kohák, E., 69 Kristus 12, 14

74

L

Lamarck J. B., 28, 29 Linné, K., 27 Lockwood, 59 Lorenz, K., 68 Lubbock, J., 68 Lucas, P., 46 Lucretius, T. Carus, 11 Lyell, Ch., 28

M

Malthus, T., 28 Mathew, 46 Mettrie de La, J. O., 19, 20, 21, 23 Mivart, G., 66 Montaigne, M. de, 18 Morgan, L., 68

N

Naess, A., 69 Neri, F., 15

O

Owen, R., 66

P  Parmenidés, 9  Platón, 11, 16 Plinius Starší, 12 Portmann, A., 67

Ř

Řehoř Veliký 13

S Sedgwick, prof., 24 Schweitzer, R., 68, 69 Singer, P., 67, 68 Spencer, H., 67

T Teilhard de Chardin, P., 66 Thalés 6 Thompson, H., 24 Thorndik, E. L., 68

V Vergilius 10, 11 Viktorie, 23

W Way A. 24 Wallace A. R., 25, 28, 29, 30, 66  Wallace, D., 43 Waterhaus, dr., 40 Wilson, E. O., 68

X

Xenofanés 7

R Rengger, 63 Ridley, M., 68 Rousseau, J. J., 21, 22, 23

75

Bibliografie

●

ARISTOTELÉS. O duši. 2. vyd. Praha: Petr Rezek, 1995. 297 s. ISBN 80-901796-4-9.

●

BURKHARDT, F. (ed.) The correspondence of Charles Darwin III. (1844-1846). 2. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2002. 523 s. ISBN 0 521 25589 9.

●

CORETH, E. Filosofie 17. a 18. století. 3. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. 310 s. ISBN 80-7182-119-5.

●

DARWIN, CH. Cesta kolem světa: Přírodovědcova cesta kolem světa na lodi Beagle. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1955. 520 s.

●

DARWIN, CH. On the origin of species by means of natural selection, or the preservation of favoured races in the struggle for life. 1. vyd. London: John Murray, 1859.

●

DARWIN, CH. O pohlavním výběru. 1. vyd. Praha: Academia, 2005. 470 s. ISBN 80-2001311-3.

●

DARWIN, CH. O původu člověka. 2. vyd. Praha: Academia, 2006. 357 s. ISBN 80-2001423-3.

●

DARWIN, CH. O původu druhů (Překlad a výtah podle anglického vydání z r. 1906). Brno, 1923. 77 s.

●

DARWIN, CH. O vzniku druhů přírodním výběrem (neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život). 2. vyd. Praha: Nakladatelství Československé Akademie Věd, 1953. 391 s.

●

DARWIN, CH. The Descent of Man, and Selection in Relation to Sex. London: John Murray, 1871.

●

DARWIN, CH. The Expression of Emotions in Man and Animals. London: John Murray, 1872.

●

DARWIN, CH. The Variation of Animals and Plants Under Domestication. 2. vyd. New York: D. Appleton & Co., 1883.

●

DARWIN, CH. Vlastní životopis. 3. vyd. Praha: Osvěta, 1951. 122 s.

●

DARWIN, CH. Výraz emocí u člověka a zvířat. 1. vyd., Praha: Nakladatelství Československé akademie věd 1964, 288 s.

●

DARWIN, CH. Zoology of the Voyage of the Beagle. London: Smith, Elder and Co. 1838.

●

DESCARTES, R. Rozprava o metodě, jak správně vésti svůj rozum a hledati pravdu ve vědách. Praha: Jan Leichter, 1933. 103 s.

●

DURANT, W. Příběh filozofie: životy a myšlenky největších filozofů. Praha: Pragma, 2003. 479 s. ISBN 80-7205-983-1. 76

●

ELDERS, L. Filosofie přírody u sv. Tomáše Akvinského: přirozenost, vesmír, člověk. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2003. 479 s. ISBN 80-7298-014-9.

●

HARE, R., et al. Zakladatelé myšlení. 1.vyd. Praha: nakladatelství Svoboda, 1994. 315 s. ISBN 80-205-0363-3.

●

HOLZBACHOVÁ, I. Dějiny společenských teorií. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1996. 96 s. ISBN 80-210-1318-4.

●

HORYNA, B., et al. Filosofický slovník. 2. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1998. 463 s. ISBN 80-7182-064-4.

●

ISIDOR ZE SEVILLY. Etymologiae. 1. vyd. Praha: Oikoymenh, 2004. 252 s. ISBN 807298-099-8.

●

KOCIAN, V. Darwin a dnešek. 1. vyd. Praha: Orbis, 1959. 196 s.

●

KOHÁK, E. Zelená svatozář. 3. vyd. Praha: SLON, 2002. 204 s. ISBN 80-85850-86-9.

●

KOMÁREK, S. Dějiny biologického myšlení. 1. vyd. Praha: Vesmír, 1997. 142 s. ISBN 8085977-10-9.

●

KOMÁREK, S. Příroda a kultura. 1. vyd. Praha: Vesmír, 2000. 142 s. ISBN 80-85977-10-9.

●

KONIAR, P. Darwin a jeho náuka. Martin: Osvěta, 1955. 31 s.

●

LUCRETIUS, T. CARUS, O přírodě. 1. vyd. Praha: nakladatelství Svoboda, 1971. 269 s.

●

LEŠKO, V. - HUBÍK, S. Človek, panstvo, komunikácia: panský pomer človeka k prírode a hodnoty. 1. vyd. Prešov, 2003. 229 s. ISBN 80-968897-7-X.

●

MACHOVEC, M. Dějiny antické filozofie. Praha: Univerzita Karlova, 1980. 208 s.

●

MASSON, J. M. - McCARTHYOVÁ, S. Když sloni pláčou. Emocionální svět a citový život zvířat. Praha: Rybka Publishers, 1999. 308 s. ISBB 80-86182-20-7.

●

MOLTMANN, J. Bůh ve stvoření. Ekologická nauka o stvoření. Brno: CDK, 1999. 287 s. ISBN 80-85959-25-9.

●

MORGAN, K. O., et al. Dějiny Británie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999. 639 s. ISBN 80-7106-347-9.

●

NAESS, A. Ekologie, pospolitost a životní styl: náčrt ekosofie. 1. vyd. Tulčík: Abies, 1996. 310 s. ISBN 80-88699-09-6.

●

PESCHKE, K. H. Křesťanská etika. Praha: Vyšehrad, 1999, 694 s. ISBN 80-7021-331-0.

●

PETRÁČKOVÁ, V. - KRAUS, J., et al. Akademický slovník cizích slov II. 1. vyd. Praha: Academia, 1995, 834 s. ISBN 80-200-0524-2.

●

PETRUSEK, M., et al.Velký sociologický slovník II. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1996. s. 1627. ISBN 80-7184-310-5.

●

ROUSSEAU, J. J. O původu nerovnosti mezi lidmi. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 77

1949, s. 119. ●

ŘÍMAN, J. Malá československá encyklopedie V. 1. vyd. Praha: Academia, 1987. 998 s.

●

SEILEROVÁ, B. Človek vo filozofickej antropológii. 1. vyd. Bratislava: IRIS, 1995. 152 s. ISBN 80-88778-10-7.

●

SCHWEITZER, A. Nauka úcty k životu.1. vyd. Praha: Supraphon, 1974. 85 s. )

●

STIBRAL, K. Darwin a estetika. Ke kontextu estetických názorů Charlese Darwina. Praha: Pavel Mervart, 2006. 172 s. ISBN 80-86818-17-9.

●

STIBRAL, K. Proč je příroda krásná? Estetické vnímání přírody v novověku. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2005. 202 s. ISBN 80-7363-008-7.

●

STÖRIG, H. J. Malé dějiny filozofie. Praha: Zvon, 1991. 510 s. ISBN 80-7113-041-9.

●

SVOBODA, K. Zlomky předsokratovských myslitelů. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. 200 s. 21-002-62.

●

TEILHARD DE CHARDIN, P. Vesmír a lidstvo.1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1990. 264 s. ISBN 80-7021-043-5.

●

TRETERA, I. Nástin dějin evropského myšlení. 4. vyd. Praha: nakladatelství Ladislav Horáček- Paseka, 2002. 376 s. ISBN 80-7185-171-X.

●

VÁCHA, M. O. Návrat ke stromu života. Brno: Cesta, 2005. 166 s. ISBN 80-7295-080-0.

●

VERGILIUS. Zpěvy rolnické a pastýřské. Praha: Jan Laichter, 1937. 330 s.

●

VESELOVSKÝ, Z. Etologie zvířat. Biologie chování zvířat. 1. vyd. Praha: Academia, 2005. 407 s. ISBN 80-200-1331-8.

●

VÍTEK, T. Empedoklés I./Studie. Praha: nakladatelství Herrmann a synové, 2001. 461 s.

●

WOLF, J. Antropologie pro každý den. 1. vyd. Praha: ARSCI, 2004. 304 s. ISBN 80-8607842-6.

●

Katechismus katolické církve. 1. vyd. Praha: Zvon, 1995. 648 s. ISBN 80-7113-132-6.

●

Ottův slovník naučný XXVII. Fotoreprint původního vydání z roku 1908. Praha: Argo, 2002. 902 s. ISBN 80-7185-513-8.

●

Prof. Josef Krob, nepublikované sdělení, jaro 2002.

78

příspěvky ve sborníku ●

PELCOVÁ, N. Problém vidění u René Descartesa. In KRÁLOVÁ, M. Filosofické dílo René Descartesa. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Filosofického ústavu AV ČR, 1998, s. 111-120.

●

SLABÝ, O. - SLÍPKA, J. Význam komparativně embryologických studií pro podporu darwinismu. In FETTER, V. Darwinův odkaz dnešku. Praha: Československá společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí, 1959, s. 19-25.

internet: ●

STIBRAL, Karel. Alfred Russel Wallace - Darwinův stín. 27. 3. 2003. http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/biologie/0845F214ED49B60C1256E970048C61A?Open Documentsacast=1

●

WALLACE, Alfred Russel. 1858: On the tendency of varieties to depart indefinitely from the original type. February 1858. http://www.zoo.uib.no/classics/varieties.html

●

WALLACE, Alfred Russel. On the law which has regulated the introduction of new species. February 1855. http://www.zoo.uib.no/classics/new_species.txt

●

http://strankychatuklokanek.webgarden.cz/tehotenstvi

●

http://www.lidovky.cz/smat-se-umeji-i-orangutanidc2/ln_veda.asp?c=A080104_094139_ln_veda_hel

●

http://www.lidovky.cz/labut-zamilovana-do-slapadla-ma-jineho-dxu/ln_noviny.asp?c=A080320_000056_ln_noviny_sko&klic=224521&mes=080320_0

●

http://www.lidovky.cz/delfin-zachranil-dva-vorvane-uvizle-na-brehu-f30/ln_noviny.asp?c=A080313_000050_ln_noviny_sko&klic=224409&mes=080313_0

●

http://natura.baf.cz/natura/2004/6/20040605.html

●

http://animalrights.webz.cz/opici_debata.htm

●

http://charles-darwin.classic-literature.co.uk/the-movements-and-habits-of-climbingplants/ebook-page-06.asp

●

http://charles-darwin.classic-literature.co.uk/the-different-forms-of-flowers-on-plants/

79

80