Resumé | Články | Láska a smrt v hotelu Chelsea
Láska a smrt v hotelu Chelsea Hotel Chelsea, pravděpodobně jeden z nejproslulejších hotelů světa, se v Praze představuje ve fotografiích Julii Calfee. O nejbohémštějším hotelu v New Yorku bylo napsáno hodně knih, ale ve fotografiích toho zaznamenáno tolik nebylo. Proto je přehlídka fotografií CHELSEA HOTEL ZEVNITŘ zcela unikátním záměrem autorky. Ojedinělá výstava se uskutečňuje pod záštitou Velvyslanectví USA v Praze v Centru pro současné umění DOX.
Inspirovat atmosférou Hotelu Chelsea se také nechala Veronika Bednářová, která připravila text pro týdeník Reflex (18. 6. 2009). A protože má její článek pro české čtenáře specifickou atmosféru, se svolením autorky jej publikujeme.
UMÍRALI TU BÁSNÍCI A VZNIKLA NEJSLAVNĚJŠÍ DÍLA
Recepce jak vystřižená z černobílého hollywoodského filmu. Oba výtahy sjíždějí svých dvanáct pater tak pomalu a klidně, jak umí vyjádřit jen hudba Philipa Glasse. Dále díry v podlaze, tekoucí kohoutky a praskající topení. To vše patří k nezaměnitelnému image newyorského hotelu Chelsea. Vždyť kdo by od „oázy beatnické generace“ čekal luxus?
Každý host, který během posledních padesáti let žil v tomto bohémském hotelu, má o spolumajiteli a generálním manažerovi hotelu Stanleym Bardovi historku.
Tak třeba:
Jednou odpoledne stál Bard v recepci a povídal si se dvěma novými hosty. Za nimi se neviditelně sunul k výtahu jeden ze stálých nájemníků, obskurní umělec se zálibou v kouření trávy. "Vidím tě!" volal za ním Bard. "Zaplať činži, nebo tě vyhodím! Máš čas do pondělka." Umělec se připlížil a řekl: "Stanley, ale já nemám ani dolar. Ani na jídlo." Hlavní hotelový manažer vyndal peněženku, vytáhl z ní dvacet dolarů a beze slova je podal muži. Pak se nenuceně otočil k japonskému páru a pokračoval v konverzaci: "Takže, z které části vašeho ostrova pocházíte?"
Takový byl ještě donedávna hotel Chelsea, kde několik let strávil třeba Miloš Forman - jeho historky přikládáme.
TRPASLÍK, MEDVĚD A ČTYŘI HOLKY
"Dobrý den, bydlí tu Bob Dylan?" ptám se v recepci. Už sem asi půl století nevstoupil, ale co kdyby, lidé si tu nechávají pronajatý pokoj jen tak, ze sentimentu. Unavený recepční nehne brvou a tužkou projíždí ručně psaný seznam. "Nemám ho tu," řekne nakonec komisně a pustí mě, jako už mnohokrát, ze vstupní haly, přeplácané expresionistickými plátny, k výtahům.
Ptám se tak vždycky, jen jména měním: Janis Joplin, Leonard Cohen, Jimi Hendrix, Jim Morrison, Nico, Edith Piaf, Vladimir Nabokov, Tennessee Williams, Allen Ginsberg, Jack Kerouac, Simone de Beauvoir, Jean-Paul Sartre, Stanley Kubrick. Dennis Hopper, Jane Fond, Frida Kahl, Henri Cartier-Bresson, Eugene O'Neill, Jackson Pollock. Nedávno taky Uma Thurman, do níž se režisér Ethan Hawke zamiloval při natáčení filmu Chelsea Walls tak beznadějně, že musel ze žalu spolykat amfetaminy. Punková ikona Patti Smith se z Chelsea odstěhovala teprve před pár lety.
Jednou, v roce 2005, mi recepční našel v seznamu i Marka Twaina. Byl to ale umělecký kadeřník z přilehlé SoHo oficíny, jenž bydlí v Chelsea v dvoupokojáku od roku 2000 - a hádejte, jakou knihu měl na nočním stolku? Přece Dobrodružství Toma Sawyera.
Všechny výše jmenované ikony americké popkultury tu nicméně svého času žily, vždyť ještě před dvěma lety patřila většina pokojů stálým obyvatelům, zahraničních turistů byla jen čtvrtina. Proč? Za všechny to vysvětlil Leonard Cohen: "Miluju hotely, do nichž si ve čtyři ráno můžete přivést trpaslíka, medvěda, čtyři holky a nikdo si toho ani nevšimne."
Do Chelsea se odjakživa stěhovali lidé, kteří doufali, že se díky místnímu "geniu loci" promění v celebrity; slavní se tu naopak schovávali před publicitou. "Byla to tehdy strašně divoká doba a já jsem rád, že jsem nepřišel ani o vteřinku," vzpomínal na šedesátá léta Stanley Bard, který zasvětil svůj život jedinému místu.
Třeba Andy Warhol tu sice nikdy nebydlel, hotel ale pro svou schopnost dělat lidi slavnými miloval: v šedesátých letech tu spolu s Nico natočil film Chelsea Girl a v hotelu bydlelo mnoho z jeho Faktory Girls: Viva, Ultra Violet, Mary Woronov, Holly Woodlawn, Edie Sedgwick, Andrea Feldman, Brigid Berlin i právě Nico.
Šest let strávil v sedm set jedenáctce i dramatik Arthur Miller, když se léčil z rozchodu s Marilyn Monroe: napsal tu tři divadelní hry, z nichž jedna se jmenuje Po pádu. Sir Arthur C. Clarke v útulném hotelovém kutlochu vymyslel a dokončil svůj sci-fi román 2001: Vesmírná odysea. Legenda taky tvrdí, že tu jiný stálý obyvatel, William Burroughs, rychle nadrásal Nahý oběd. Není to pravda - tahle feťácká klasika vznikla jinde. Ale zní to hezky.
PROSÍME, NEKUŘTE
Pokoje Chelsea jsou každý úplně jiný, vybaveny smrští stylů: příborníky z padesátých let, viktoriánské skříně, lustry a la "umělecká avantgarda".
Viděla jsem dvě apartmá: v roce 2005 tu bydlela Sally Singer, módní editorka časopisu Vogue, a její manžel, spisovatel Joseph O'Neill. Když jsem je potkala, pronajímali si hezký byteček v osmém patře a poněkud bohémsky v něm vychovávali tři syny ve věku od dvou do pěti let. Byly to nejspíš jediné děti, jež kdy hotel Chelsea zažil. Paní Singer tehdy o hotelu mluvila jako o "vesnici", v níž se všichni znají a kde když vaří večeři, může rovnou pozvat celé patro.
Ještě loni se do tmavého dvoupokojáku nahoře přestěhoval třicetiletý malíř Sam Bassett a hned ve vedlejším apartmá objevil geniální malířku Bettinu Grossman, která už třicet let nevychází, nepracuje a nemluví. Natočil o jejich vztahu a jejím přeplněném bytě střelený dokument Bettina, ne nepodobný legendárnímu filmu Harold a Maude o lásce mladíka a staré ženy.
Nejlepším a nejluxusnějším pokojem je ovšem číslo 600 s mramorovou podlahou a bronzovým krbem. Bydlí v něm dva gayové, kteří se živí psaním milostných povídek a románů pod pseudonymem Judith Gould. Prý se tak lépe prodávají, už skoro třicet let. Ťukala jsem, ale neotevřeli.
Jsou ovšem pokoje, jež bych navštívila mnohem raději.
V pokoji číslo 205 například v roce 1953 uklouzl a zemřel můj oblíbený básník Dylan Thomas poté, co do sebe v nedalekém baru kopnul osmnáct panáků whisky. Byl to právě on, kdo opakovaně radil sousedovi z pokoje 2011, jistému Zimmermannovi, aby si laskavě změnil jméno, třeba na "Bob Dylan", jinak že to nikam nedotáhne. Dylan pak ve dvacetjedenáctce strávil téměř celá padesátá léta.
V pokoji 411 bydlela Janis Joplin, která v sedmadvaceti zemřela na předávkování nezvykle čistým heroinem, a tak když v hale vidím zakouřený nápis "No Smoking", beru to jak špatný vtip. Nůž tu přeškrtnutý nemají, i když v koupelně pokoje číslo 100 v sedmdesátých letech zapíchl baskytarista Sex Pistols Sid Vicious svou holku Nancy Spungeon. Jedenáctého října 1978 ráno našli Nancy mrtvou a Viciouse zavřeli pro podezření z vraždy, již si nepamatoval. Před odsouzením stihl umřít na předávkování heroinem. Pokoj 100 už proto raději neexistuje: rozdělili ho na dva jiné apartmány.
BOHÉMA U BOHÉMA
Ve městě, kde je téměř nemožné přežít jako začínající spisovatel, umělec nebo herec, pomohl entuziasmus Stanleyho Barda během padesáti let stovkám lidí. Živnost převzal po otcově smrti v polovině šedesátých let; jeho tatínek koupil hotel spolu se dvěma dalšími rodinami za předkrachovou cenu v roce 1942 - už během války se v něm ubytovávali bohémové a umělci, Stanley tuhle tradici tedy podědil. "Když má dobrý podnájemník kamaráda, který se k nám hodí, tak ho přece musím přijmout," říkal vždycky. "S tím, jak tenhle hotel vedu, bych propadl ve všech byznysových hitparádách světa, ale jsem si jist, že moje strategie zvyšuje cenu budovy," vysvětloval.
Stanley Bard měl svého času pravdu - byl prostě ze staré školy. Nabízel umělcům dlouhodobé nájemní
slevy. Smlouvy neexistovaly, snad jen podání ruky a nevyslovená důvěra v to, že Stanley i nájemník dodrží slovo. Když měl pocit, že hosté mají peníze, platili víc. "Pro mnohé byl náš hotel řadu měsíců jedinou trvalou adresou, někteří tu žili i víc než deset let," říká Bard, jenž už přes padesát let sbírá všechny knihy, které byly v jeho hotelu napsány. Jsou jich stovky.
A pak se to stalo. Barda vyhodili z práce na hodinu. Stalo se tak v pondělí 18. června 2007. S ním byl odejit i jeho syn David, jenž se právě chystal k převzetí živnosti. Stalo se tak po padesáti dvou letech práce. Prý si Bard účtuje nízké ceny a z hotelu by se určitě dalo vytřískat víc, říkají potomci dvou zbylých rodin, které hotel spoluvlastní. Od té doby má dvanáctiposchoďová budova, architektonicky řešená někde na rozmezí novogotického a viktoriánského slohu, daleko ke sladkým dobám beatnické generace. Desítky stálých hostů se s novým managementem začaly soudit, v lobby proběhlo pár rvaček, jeden z majitelů dostal obálku s mrtvou rybou. "Nikdo ze zdejších lidí není ten typ, jenž udělá, co se mu řekne," vysvětluje současnou situaci Ed Hamilton, který založil skvělý hotelový chat www.chelseahotelblog.com a taky napsal knihu Legendy hotelu Chelsea.
I když zhruba dvě desítky obyvatel-neplatičů musely z hotelu odejít, budoucnost budovy, kde napsal Leonard Cohen svoje nejlepší songy, vůbec není jasná. Nový management má na krku několik soudních sporů, hotel je plný naštvaných umělců. Chelsea zůstala v podstatě bez vedení. Celé situaci nepomáhá ani to, že čtvrť Chelsea, podle které se hotel jmenuje, už dávno není bohémské doupě; v osmdesátých letech minulého století se z ní stal jeden z nejžhavějších developerských uhlíků ve městě. Hotel se tak bohužel začíná podobat dinosaurovi, i když krásnému.
Jděte se tam podívat. Než se jeho atmosféra poklidné velkorysosti rozplyne v chaosu jedenadvacátého století.
MILOŠ FORMAN VZPOMÍNÁ NA CHELSEA
Chelsea hotel byl, ale nevíme, jak dlouho ještě zůstane, unikátním místem v New Yorku. Stanley Bard, jeden z majitelů, otevřel kdysi dveře začínajícím umělcům, kteří neměli na nájem.
Malíři to měli jednodušší. Dali místo peněz Stanleymu obraz, takže mimo hotel je Chelsea dneska jednou z nejzajímavějších a nejoriginálnějších galerií v New Yorku. Spisovatelé, muzikanti nebo my, filmaři, jsme museli spoléhat na důvěru pana domácího, že zaplatíme, až budeme mít.
Nájemné bylo velmi rozumné. Přesto mi to po příchodu do Ameriky trvalo skoro dva roky, než jsem vydělal na jeho zaplacení.
Velkorysost Stanleyho Barda se projevovala také v tom, že každý si mohl ve svém pokoji a se svým pokojem dělat, co chtěl. Snad kromě požáru, ale i to se stalo.
Jeden výstřední hudební skladatel, jenž bydlel o patro nade mnou, si tam dokonce choval jednoho menšího aligátora, hada a několik papoušků.
Jiný nájemník si nechal celý pokoj namalovat na černo. Janis Joplin vyšroubovala žárovky a ve dne v noci svítila svíčkami.
Jak dlouho si hotel Chelsea toto neopakovatelné kouzlo zachová, je ve hvězdách. Noví majitelé hotelu jsou zřejmě chamtiví a chtějí těžit z jeho popularity. Zvyšují nájem, vyhazují ty, kteří si to nemohou dovolit, takže se asi brzy dočkáme toho, že místo malířů, básníků a hudebníků budou bohatí turisté potkávat v hotelu pouze jiné bohaté turisty.
Veronika Bednářová, Reflex 18. 6. 2009
foto © Julie Calfee
