Úvod do ekonomie
Přednáška 8
PhDr. Jiří KAMENÍČEK, CSc.
HOSPODÁŘSKÝ CYKLUS Popis klasického hospodářského cyklu: Vrchol; recese, (eventuálně) deprese; sedlo; expanze; vrchol. a) Popis první fáze Recese, případně deprese. (Sama se rozpadá na dílčí fáze, probíhá v „sub fázích“.) 1) Pokles nákupů. (Statky dlouhodobé spotřeby + luxusní statky a služby. Auta, nemovitosti, nábytek, myčky, dovolená atp.) Snížené nákupy těchto komodit způsobí, že dotčené firmy neprodají vše, co vyrobily. Část produkce jim zůstane ve skladě. Aby se zboží prodalo, sníží firmy jeho ceny. (Pokles nákupů přivodí pokles cen.) Snížené ceny a následné menší výnosy nutí šetřit. Firmy proto zastaví, zruší své plánované investice. V zasažených segmentech ekonomiky dochází k poklesu investic a ruší se jejich plány. Čili i firmy omezují své nákupy. 2) Přibývá firem, které zkracují počet pracovních hodin, nebo pracovní týden. Následně klesají mzdy. Některé firmy buď vysazují skupiny zaměstnanců z práce, nebo propouštějí. Nezaměstnanost a zkracování pracovní doby způsobuje pokles kupní síly. Klesající příjmy nutí rodiny a firmy chovat se obezřetněji a ještě více šetřit. 3) Další šetření v rodinách, další pokles nákupů a další zkracování pracovní doby vyvolá další pokles mezd a platů. Firmám klesají zisky. K tomu se připojí i pokles úrokových sazeb. Na finančních trzích klesají, či spíše padají ceny většiny akcií. Čili klesají ceny všech typů. Hrozí deflace. DEFLACE. Proč se jí odborníci tolik obávají? Deflace je opakující se „spirálovitá“ sekvence. 1) Snížená kupní síla nutí firmy, aby snížily ceny svých produktů. 2) Firmy hledají k vynucenému snížení cen kompenzace, hledají úspory. Zkracují pracovní dobu, šetří na kvalitě materiálů atd. 3) Vynucené úspory firem v nákladech (čili snížené mzdy a platy) způsobují další pokles kupní síly. 4) Ke snižování cen se připojí další faktor: obavy. Spotřebitelé i firmy očekávají další pokles hospodářských aktivit, ještě více šetří a (spekulativně) odkládají své nákupy. Banky zápasí s nezájmem o půjčky. Proto snižují úrokové sazby, aby lákaly zájemce o úvěr. Začíná se „roztáčet“ spirála ekonomického poklesu.
Pokles mezd a platů, úroků, zisků a výnosů všeho druhu způsobí, že se kroky 1), 2) a 3) opakují. b) Druhá fáze Sedlo.
Viz obr. 1
Proč se stupňovitý pokles výkonů ekonomiky zpomalí a zastaví?
1) Nákupy statků dlouhodobé spotřeby, dovolenou atp., lze odložit. Avšak potraviny a další komodity pro okamžitou spotřebu (elektřina, voda, teplo, cesty do zaměstnání, telefonování atd.) lze omezit, nikoli však ukončit. 2) Firmám se přestanou hromadit zásoby produktů. Celkovou spotřebu utvářejí nezaměstnaní *10 – 25 %+, zaměstnaní, podnikatelé a ostatní obyvatelé. Pokles celkové spotřeby se zastaví.
3) Údržba výrobních zařízení, tj. hrubé investice zpravidla pokračují, i když v omezeném rozsahu. 4) Vidíme odlišné následky v prvovýrobě a ve zpracovatelských oborech. Těžším následkům čelí prvovýroba. Termín: prvovýroba, označuje odvětví, jako jsou těžký průmysl, stavebnictví, těžba surovin a další obory segmentu investování. V ČR to jsou například firmy ArcelorMittal, Skanska, Mostecká uhelná a další.
Proč by měl nastat ve vývoji obrat? Kroky 1), 2), 3) z první fáze se opakují. Téměř všechny ekonomické subjekty čelí potížím. Zejména při dlouhé recesi firmy hledají, zda by svou situaci nemohly zlepšit. Pátrají po inovacích. Pokoušejí se vyrábět objemy, které trh může koupit, avšak tak, aby se daly vyrobit s nižšími náklady. Tím se zlepší výnosy i zisky. Odkud se inovace berou? Jak by mohly být zaplaceny? Proč by banky měly riskovat a kalkulovat, jestli jim půjčky přinesou výnosy, nebo spíše způsobí další ztráty? 1
Úvod do ekonomie
Přednáška 8
PhDr. Jiří KAMENÍČEK, CSc.
Když jsou úrokové sazby nízké, mají banky problém dostát svým minulým závazkům. Zákazníkům před krizí slíbily vysoké úroky. Navíc čelí riziku neúspěchu. Bankrot jedné zadlužené firmy může vyvolat dominový efekt dalších bankrotů. Když bankrotující firma nesplatí své dluhy, ohrozí tím svého věřitele, tj. „svou“ banku a její další klienty.
Přes všechna rizika se některá banka a firma rozhodnou riskovat. Propočítají náklady a zahájí inovační investice. c) Třetí fáze Konjunktura, expanze. 1) Inovace upoutají zájem „investorů“ na finančních trzích. Změní se jejich očekávání a ceny některých akcií se začnou zvyšovat, protože slibují lepší výnosy. 2) Začne se zvyšovat zaměstnanost. Investice ve firmách, které zavádějí inovace, vyvolají v odvětvích prvovýroby tzv. důchodotvorný efekt. Firmy v prvovýrobě zvyšují zaměstnanost. Tím se zvyšuje kupní síla rodin. V dalším kroku zvyšují výrobu i zpracovatelská odvětví.
Zvýšená poptávka vyvolá růst některých cen produkce. Vyšší ceny povzbudí dotčené firmy, aby zvýšily objemy dobře prodejných výrobků a služeb. 3) Po prvních inovátorech chtějí mít nové technologie další firmy v daném odvětví. Domácnosti opět začínají nakupovat statky dlouhodobé spotřeby. Po období úspor rodiny postupně obnovují nákupy luxusního zboží. Rostoucí poptávka podněcuje další růst cen. Rostoucí ceny podněcují růst produkce, růst mezd a platů, růst úroků a zisků. Vyšší zisky povzbuzují firmy k dalším investicím. Už to ale nejsou investice inovační. Začínají převažovat investice objemové, „nárůstové“. d) Čtvrtá fáze Vrchol. Proč se ekonomický růst zastaví a zvrátí v pokles?
Viz obr. 2
Růst cen začne předbíhat produkci. Produktivita práce se přestane zvyšovat a stagnuje. Důvody jsou dva. 1) Rostou mezní náklady. Firmy při vysokých objemech výroby soutěží o nejlepší zdroje. Nejkvalitnější a nejlevnější vstupy jsou využity. Firmy, aby pokryly celou poptávku, potřebují další zdroje. Ty jsou buď nákladnější, nebo vzdálenější, nebo méně kvalitní. Proto rostou náklady na každou další vyrobenou jednotku. 2) Čím déle ekonomika (tj. HDP) roste, tím více přibývá ekonomických subjektů, jejichž spotřeba narůstá i za cenu nárůstu dluhů. Nemusí se jednat jen o dluhy finanční, ale i o věcné závazky. Některé firmy např. nedodají včas své produkty nebo služby, nebo je vyrobí v horší kvalitě. Zaměstnanci neodvedou slíbené pracovní výkony, snižují své pracovní nasazení, šidí kvalitu práce atd. V souhrnu nakonec dojde k tomu, že nominální tempo hospodářského růstu (hladina cen) převýší tempo růstu rentability. Rentabilita označuje číslo, které vystihuje celkovou „výtěžnost“ ekonomiky. Víme, že zdrojem zisků je lidská dovednost využívat přírodních sil a zákonů. Dejme tomu, že využitím nových přírodních sil, čili inovacemi, se zvýší roční věcný výstup ekonomiky o 10 %. Když tento fakt aplikujeme na situaci rolníka, můžeme ve verbálním modelu předpokládat, že úrodu brambor dělí na 90 % ke spotřebě na celý rok a 10 % si ponechává na sadbu. Vyšší rentabilita produkce při stejném poměru rozdělování celkového produktu zvýší rolníkovu životní úroveň. V ekonomice (v národním hospodářství) hovoříme o výrazu: (C + I), který se dělí v poměru (9C + 1 I). V ekonomikách se ve fázích růstu součet (C + I) zvyšuje. Investice (I) každoročně rozšiřují, navyšují počet výrobních zdrojů. Větší objemy výrobních zdrojů zvyšují celkovou produkci statků a služeb. Při růstu (C + I) se však může měnit poměr (podíl) (C : I). Když ekonomika soustavně roste po tři léta, po pět, osm nebo dokonce dvanáct let, může se v delším období zvyšovat spotřeba (C) rychleji. Vyjádřeno číselně, původní poměr (9C : 1I) se postupně změní například na (9,5C : 0,5I) atp. Spotřeba (C) by však neměla růst rychleji než rentabilita, než (zásluhou nových objevů) vzrostla „výtěžnost“ přírodních zdrojů. Je to podobné, jako kdyby rolník při rostoucí úrodě stále více projídal a na sadbu vyčleňoval stále méně. Nakonec mu sadba začne chybět a z menší osázené plochy má menší úrodu. Rolník může obnovit svůj životní standard, jen když se vrátí k původnímu poměru mezi úrodou a sadbou. Čili když špatný poměr (například 9,5 na spotřebu a 0,5 na sadbu) vrátí na původní stav 9 : 1. 2
Úvod do ekonomie
Přednáška 8
PhDr. Jiří KAMENÍČEK, CSc.
Ekonomické subjekty, které zvyšovaly svou spotřebu za cenu dluhů (či dokonce nesplácením dluhů) mají největší vinu na „projídání budoucnosti“. Začíná se projevovat nesoulad mezi spotřebou (C) a nedostatkem zdrojů k investování (I). Tento nesoulad lze napravit snižováním spotřeby (C) a přesouváním části vytvořených aktiv na investice (I). Rolník sníží spotřebu brambor a nechá jich více na sadbu, osází větší plochu. Zadlužené domácnosti, firmy a státy musejí začít šetřit a opět vytvářet zdroje k investování. Rodiny ve vrcholné fázi hospodářského růstu pocítí (zjistí) nedostatek aktiv pro uspokojení všech zamýšlených (plánovaných) potřeb. Začnou měnit své chování. Začnou šetřit a omezovat svou spotřebu. Spotřebu snižují jako celek. Snižují (C + S). Začnou omezovat nákupy statků s dlouhou lhůtou spotřeby a nákupy luxusního zboží a omezují též úspory (S). Když deprese pokračuje, rodiny nakonec omezí svou spotřebu (C), jak jen mohou. V krajní situaci se snaží zachovat minimální životní standard. Jakmile počet rodin v takové situaci překročí určitou mez, projeví se na trzích se statky dlouhodobé spotřeby a s luxusním zbožím nasycenost. V těchto sektorech začnou klesat prodeje, firmy musejí snižovat ceny atd. V ekonomice převáží příznaky nové recese.
Klíčové zjištění Hospodářská deprese (zejména dlouho trvající) a tím spíše krize má kataraktické následky. Během krize odpadnou nejméně výkonné ekonomické subjekty. Bankrotují a končí firmy, které málo prodávají, protože o jejich nabídku není zájem. Jiné firmy svou produkci inovují. Úbytek neúspěšných a přibývání firem, které se zlepšují, je projevem hospodářské katarze. Vzdělaní lidé nevnímají krizi jen jako nežádoucí pokles životního standardu. Není rozumné vnímat krizi očima bulváru nebo politické demagogie. Spotřebitelé s životním nadhledem fázi krize zvládnou, aby posléze těžili z plodů katarze.
Délka cyklu a) Krátké cykly (2 - 4 roky).
Paniky, burzy, lokální poruchy v odbytu, kolísání zásob.
b) Střednědobé (5 - 10 let).
Průmyslový, investiční cyklus.
c) Dlouhodobé (40 - 60 let). Velké
objevy, například pára a elektřina.
Co jsou velké objevy? Pro devatenácté století je příznačný rozmach těžkého a strojírenského průmyslu. Na fyzikální objevy (pára + elektřina) navazují tisíce drobných inovací. Vlna inovací trvá padesát nebo i více let. Ve dvacátém století pozorujeme mohutný
rozvoj elektroniky (tranzistory, miniaturizace, rozvoj procesorů), plastů, biotechnologií, objevy v genetice atd.
Výsledkem součtu vlivů všech tří typů cyklů jsou nepravidelnosti a nepředvídatelnost vývoje.
Viz obr. 3
Stručný popis Velké deprese (hospodářské krize) v USA (1929 – 1232) 1. listopadu 1929 byl pátek. Ale už začátkem týdne, v úterý 29. října 1929 „spadl“ index burzy v New York City o 13%. Problémy však začaly dříve, krizí úvěrového systému. Koncem dvacátých let se v USA vyrábělo v enormním rozsahu. Stále více spotřebitelů si půjčovalo u bank a poptávka po nových komoditách neklesala (automobily, rozhlas, film atd.). Chyběl postřeh, informace v tisku, že nabídka nebezpečně převyšuje skutečnou, tj. koupěschopnou poptávku (termín: bublina, se tehdy ještě nepoužíval). Navíc se rychle šířila móda nakupovat cenné papíry a těšit se z jejich výnosů. V literatuře se uvádí, že klienti jisté banky si přišli vybrat své úspory, protože potřebovali hotovost k nákupu. Banka, jako všechny ostatní, měla na svých účtech správné cifry, jenže toho dne neměla dost peněz v pokladně. To se rozkřiklo a klienti začali i v jiných bankách vybírat úspory. Všichni chtěli hotovost, banky jí však pro náhlé vzedmutí poptávky neměly dost. Mnozí usoudili, že když jejich banka nemá hotovost, pak, aby splatili své nákupy na dluh, musejí prodávat cenné papíry. Nabídka cenných papírů v prudkém nárazu převýšila poptávku a ceny na finančních trzích se začaly propadat. Koncem roku 1929 (tj. za dva měsíce) poklesly ceny akcií o 40 miliard USD. Pád cen akcií a dalších cenných papírů pokračoval až do roku 1933. Příčinou byla zdánlivě drobná porucha, která však „odstartovala“ celkový těžký úpadek ekonomiky.
Velká deprese přerostla ve světovou krizi. Vymykala se dosavadním zkušenostem délkou svého trvání, tvrdostí a rozsahem svých následků. 3
Úvod do ekonomie
Přednáška 8
PhDr. Jiří KAMENÍČEK, CSc.
Vybrané údaje Nezaměstnanost v USA1929
1,6 milionu,
tj. asi 3 % z celkového počtu obyvatel
1933
12,8 milionu
tj. asi 25 % z celkového počtu obyvatel
HDP: 1929 381,17 miliardy USD 1933
41,22 miliardy USD
Průměrný příjem na hlavu se snížil asi na polovinu. Ceny zemědělských produktů (příjmy farmářů) klesly na polovinu. Zaniklo asi 9 000 bank. Přibližně 32 000 firem vyhlásilo bankrot, tj. přestalo existovat. Před depresí směřovalo asi 40 % z celkových příjmů obyvatel na účty přibližně 0,1 % obyvatel. Pro ilustraci tohoto efektu si představme primitivní „bramborovou ekonomiku“. Rolník dělí úrodu na 90 % brambor ke spotřebě a 10 % ponechá na sadbu. Když brambory určené na spotřebu rozdělí mezi svou rodinu a zaměstnance v poměru 1:1, zdá se to férové. Zvažme další okolnosti. 1) Rolník krom sebe živí další dva členy rodiny. 2) Zaměstnává 10 čeledínů. Z nich každý živi další čtyři členy své rodiny. Rozdělování v poměru 1:1 znamená, že na hlavu v rodině rolníka připadá 45 % : 3 = 15 % z celkové úrody. Na hlavu v rodinách čeledínů připadá 45 % : 50 = 0,9 % úrody brambor na rok. Kdyby rolník změnil rozdělování z poměru 1:1 např. na 2:1 ve prospěch své rodiny, pak na jednoho člena jeho rodiny připadne 60 % : 3 = 20 % celkové úrody brambor, zatímco v rodinách čeledínů připadne 30 % : 50 = 0,6 % brambor na osobu a na rok. Za těchto okolností nemají při neúrodě (ve fázi deprese) rodiny čeledínů šance k úsporám. Spořit může jen rolníkova rodina. Avšak úspory 6 % členů celé komunity situaci jejich společného hospodářství viditelně zlepšit nemohou. Téměř 80% obyvatel USA nemělo v roce 1929 žádné úspory v dolarech (USD), nýbrž v cenných papírech.
Změny v USA. Prezidentské volby, v březnu 1932 nastoupil do úřadu F. D. ROOSEVELT, New Deal. Politika zvyšování zaměstnanosti (zákaz práce mladistvých a dětí, délka pracovního dne, podpory malým farmám atd.). Ve Velké Británii ekonom John Maynard KEYNES (1883 – 1946). V roce 1936 vydal knihu Obecná teorie úroku, zaměstnanosti a peněz. V ní vysvětlil příčiny změn ve vyspělých ekonomikách v porovnání s počátky průmyslové revoluce. Zásluhou výnosů z rozsahu mizí malé rodinné podniky a přibývá velkých firem. Ty mohou při prvních příznacích krize odkládat úsporná opatření a doufají, že se přechodně zhoršená situace zlepší. Následná deprese je pak mnohem prudší a mnohem hlubší, než tomu bylo v minulosti. Keynes doporučil (všimněte si, že tím se mění
tradiční význam státního rozpočtu!),
aby se vlády pomocí svých rozpočtů
pokusily zmírnit extrémy hospodářského cyklu ve dvou oblastech. a) Monetární politika Stručná a zjednodušená ukázka jednoho nástroje, regulace úrokové sazby. 1) Při recesi udělá centrální banka nejlépe, když sníží úrokovou sazbu (r) pod úroveň tržní sazby. Tím vyvolá dvojí následky. A) Aktéři, kteří mají volný kapitál, nebudou své peníze deponovat v bankách a budou hledat jejich výnosnější použití při podnikání. B) Jiní aktéři, kteří zamýšlejí investovat, mají snazší přístup k úvěrům. Politika levných úvěrů usnadňuje investiční záměry, zachovává hospodářskou aktivitu, kupní síla klesá pomaleji a ne příliš hluboko.
2) Při expanzi platí obrácená analogie. Cílem je zpomalovat konjunkturu zvyšováním úrokových sazeb a zdražováním nákladů na investice. Vlády by ve fázi expanze měly tlumit očekávání investorů z rychlých výnosů.
4
Úvod do ekonomie
Přednáška 8
PhDr. Jiří KAMENÍČEK, CSc.
b) Fiskální politika Vlády by při recesi měly využívat výdajů z rozpočtu k financování sociálních programů (zejména pro nezaměstnané). Tím se zpomalí pokles kupní síly. Při konjunktuře je naopak nutno výdaje z rozpočtu snižovat, čili sociální programy redukovat, aby se kupní síla snižovala. Regulace daní i výdajů odpadá u takzvaných automatických, čili vestavěných stabilizátorů. Lze vytvořit takovou progresivní soustavu daní a taková pravidla pro čerpání sociální pomoci, že při recesi (tj. když klesají příjmy), klesají současně též sazby daní. Následně klesá kupní síla pomaleji. Naopak, při konjunktuře, když příjmy rostou, ubývá těch, kdo pomoc potřebují a přibývá těch, kdo platí vyšší sazby daní. Následně kupní síla narůstá pomaleji a konjunktura nezrychluje s nežádoucí prudkostí.
Regulace hospodářského cyklu sloužila jako vynikající nástroj v padesátých a v šedesátých letech. Viz obr. 3 Například v šedesátých letech dvacátého století centrální banky úspěšně regulovaly úrokové sazby (r) s přesností až na setiny procenta. V sedmdesátých letech tato regulace nejprve občas selhala. Koncem desetiletí bylo zjevné, že tyto nástroje selhávají systematicky.
Příčiny selhávání regulace hospodářského cyklu
(Koncem dvacátého století.)
Působil celý soubor příčin. Ukázka na jednom příkladu. Proč regulace krizového cyklu selhávala při regulaci úrokové sazby (r). Růst objemů spekulativního (kočujícího) kapitálu.
Příklad č. 1 Dejme tomu, že Německo zažívá konjunkturu. Německá vláda a centrální banka konstatují expanzi. Obávají se prudkého růstu a „přeinvestovanosti“, proto zvýší úrokové sazby, aby růst přibrzdily. Velkou Británii stejnou dobou naopak trápí recese. Britská centrální banka proto sníží úrokové sazby a očekává oživení. Kapitál se však začne z Velké Británie přelévat do Německa. Směřuje za vyšším výnosem. Oživení ve Velké Británii nepřichází. V Británii trvá deprese. V Německu je naopak i přes vysoké úrokové sazby stále příliš vysoká nabídka likvidního kapitálu. Konjunktura pokračuje a zpravidla i zrychluje. Začínají zesilovat inflační tlaky. Když se nakonec expanze v Německu (z jiných příčin než následkem regulativních zásahů) zastaví a ekonomika se ocitne v recesi, zatímco ve Velké Británii nastane oživení, potom kapitál, který by měl pomoci oživit německou ekonomiku, odplyne za vyšší úrokovou sazbou do Velké Británie.
Příklad č. 2 Dejme tomu, že statistikové z ČSÚ změří, že HDP se v uplynulém roce zvýšil o 3 %. To ale neznamená, že se všem rodinám zvýšila životní úroveň o 3 %. Vinou nerovného rozdělování se u 20 % domácností životní úroveň zvýší o 12 %, avšak 80 % rodin zaznamená zvýšení jen o 1 %. Když výnosy z hospodářského růstu nakonec plynou příliš malé části společnosti, může to podněcovat k projevům nespokojenosti. O změnách pravidel rozdělování rozhodují politikové. Pod záminkou zvýšit motivaci k ekonomickým aktivitám, změní sazby některých daní tak, aby ti nejúspěšnější nebyli za své lepší výkony „trestáni“ příliš vysokými odvody. V dlouhém období však toto opatření může způsobit, že větší část výnosů inkasuje příliš malá skupina obyvatel. V kruzích nejbohatších vrstev bývá běžné, že mají těsné vazby (kontakty) na politiky. Nejbohatší vrstvy jsou tudíž úspěšnější při lobbování za (pro ně příznivé) změny daní.
Kromě monetární politiky selhává též politika fiskální. Podnikatelé se naučí opakované zásahy státu předvídat a připraví se, aby následky byly v jejich firmě minimální. Politikové dávají při regulaci cyklu přednost opatřením s okamžitými následky. Důvodem je touha po úspěchu, přání znova zvítězit ve volbách. Zásahy vlád ztrácejí na účinnosti. Současně však (vinou morálního hazardu politiků) narůstají deficity a dluhy státních rozpočtů. 5
Úvod do ekonomie
Přednáška 8
PhDr. Jiří KAMENÍČEK, CSc.
Soudobé nejčastější typy krizí 1) Rozpočtová krize Vysoký dluh státního rozpočtu narůstá tak, že státu hrozí ztráta schopnosti splácet úroky z půjček.
2) Bankovní krize Banky poskytnou příliš velký objem úvěrů i klientům, kteří je nedokážou splácet. Viz bankovní krize v USA v roce 2008, nebo bankovní krize v Irsku a v dalších zemích EU v roce 2009.
3) Inflace Centrální banka nedokáže uhlídat objem likvidity, nebo sledováním jiných ekonomických cílů nabídku peněz sama zvýší. Následky se jí ale vymknou z kontroly a ztratí vliv na růst cen.
4) Hospodářská krize Situace, kdy se prokazuje, že základem ekonomických aktivit nejsou finanční operace a jejich následky, nýbrž produkce, výroba a služby, které spotřebitelé nakupují. Zadluženým zemím (např. Řecku) nestačí dluhy pouze splácet a snižovat je. Tyto země potřebují zvýšit svou výkonnost. Měly by inovovat a investovat. Když se státům (vládám, bankám a centrálním bankám) nepodaří rozpočtové a bankovní krize, anebo inflaci řešit, když následky dílčích krizí gradují, může to vést až ke krizi hospodářské.
Proč nástroje hospodářské politiky ztrácejí svou účinnost? Ekonomičtí aktéři (firmy, instituce a spotřebitelé) si nejsou jisti budoucností. Plánují a rozhodují se podle svých očekávání. Tato očekávání jsou racionální v tom smyslu, že lidé se sice nerozhodují vždy správně, ale svá chybná rozhodnutí (vzápětí) korigují. Například nezaměstnaný. Trvá-li deprese, může slevit ve svých nárocích na pracovní místo a přijme i podřadnější. Podobně kočující (spekulativní), neboli krátký kapitál ve výše uvedeném příkladu Německa a Velké Británie. Ekonomické subjekty jsou racionální.
Iracionalit naopak přibývá od politiků. Nejvíce nebezpečná je nabídka a distribuce veřejných statků. Politikové nabízejí veřejné statky proto, aby si skrze ně „koupili“ hlasy voličů. Politikové tuto produkci a distribuci neplatí z vlastní kapsy, ale ze státního rozpočtu. Když chtějí, mohou legálně rozhazovat státní peníze. Neměli bychom být překvapeni, když se u některých setkáme s projevy brutálního morálního hazardu. Popišme tuto situaci z hlediska občana, plátce daně. a)
Plátce daně je racionální a přeje si platit minimální daně.
b)
Plátce daně je racionální a má zájem konzumovat veřejné statky v maximální kvalitě a v široké nabídce.
Kdyby daňoví poplatníci tvořili jak nabídku, tak současně poptávku, pak se v produkci veřejných statků ustaví rovnováha. Daňoví poplatníci však nabídku veřejných statků ovlivňují pouze nepřímo. Přímo o nabídce veřejných statků rozhodují politikové. Ti si nabídkou veřejných statků „nakupují“ hlasy voličů. Nikoli za vlastní, nýbrž za „voličské“ peníze. Proto vlády inklinují k systematickému vytváření deficitů státního rozpočtu. Politikové, kteří způsobili deficit, jej nemusejí hradit z vlastní kapsy! Nenesou věcné následky svého morálního hazardu, svých omylů, lží, ale ani demagogie.
Shrnutí Ekonomické subjekty se chovají racionálně. Zdrojem iracionalit, zdrojem zvyšování dluhu státního rozpočtu a následně zdrojem narůstání dluhového břemene je chování politiků. Další zdroje cyklického kolísání Politický cyklus Ten se objeví, když jsou splněny tři předpoklady. 1) Vlády disponují četnými nástroji k regulaci cyklu. (Opakovaným používáním se z nástrojů stane rutina.) 2) Voliči mají raději nízkou nezaměstnanost a hospodářský růst. 3) Politikové si přejí být znovu zvoleni. 6
Úvod do ekonomie
Přednáška 8
PhDr. Jiří KAMENÍČEK, CSc.
a) V období krátce po volbách (když zbývají čtyři roky do nových) vlády ve vyspělých demokraciích zpravidla prosadí úsporná opatření. Spoří se na sociálních programech a vlády snižují výdaje ze státního rozpočtu. Klesá výkon ekonomiky. Ve firmách klesá využití kapacit, roste nezaměstnanost. Vláda se snaží pomocí nástrojů fiskální politiky stabilizovat ekonomiku. (Snaží se navodit situaci blízkou a podobnou katarzi, aby nejméně výkonné hospodářské subjekty v soutěži „odpadly“.)
b) Rok až půl roku před volbami je ekonomika připravena k růstu. Je stabilizovaná, je nízká inflace a firmy zahajují dlouhodobé investice, začíná fáze růstu. Aby politikové získali na svou stranu další voliče, sníží vlády (navíc) některé daně. Oživení poptávky po poklesu daní povzbudí firmy k další výrobě a k investicím. Následuje viditelné oživení, růst zaměstnanosti, růst HDP a volby se přibližují v „opojné“ atmosféře růstu. Po oslavě volebního vítězství mohou politikové začít plánovat nový cyklus. Mají na jeho správné načasování a provedení čtyři roky. Další zdroje cyklického kolísání Než se aktéři na finančních trzích rozhodnou k nákupu určitých cenných papírů, zpravidla se řídí „žebříčky“ rizikovosti investování. Informace tohoto druhu poskytují a aktualizují ratingové agentury. Tyto agentury své hlavní příjmy zajišťují službami pro banky. Na objednávku prověřují rizikovost firem (jakýchkoli ekonomických subjektů), které v bankách žádají o úvěr. Příjmy ratingových agentur proto závisejí na bankách. Banky ve vyspělých zemích nemají (zejména po finanční krizi v roce 2008) dobrou pověst. Má se za to, že současný pomalý růst způsobuje nenasytnost a chamtivost bankéřů. Kteří v soutěži o co nejzávratnější příjmy nedbají na rizikovost některých finančních operací. Ignorují vznik a nárůst počtu tzv. „toxických úvěrů“ a jiných „toxických aktiv“. Část viny na této situaci nesou i ratingové agentury. Ony mají včas rozpoznat defekty na trzích s hypotékami a nebezpečí „promíchání“ špatných úvěrů s méně rizikovými. Patrně proto, že příjmy ratingových agentur závisejí na bankách, agentury vznik defektů na hypotéčních a dalších finančních trzích zamlčují. Jak vypadá defekt například na hypotéčním trhu? Dejme tomu, že mladá rodina si koupila dům v dobré čtvrti. Protože oba manželé mají nadprůměrné příjmy, neváhali podepsat při nákupu „vyšší“ hypotéční půjčku. Počítají s tím, že kdyby je postihly nešťastné okolnosti a oni by hypotéku nebyli schopni splácet, dům jednoduše prodají a dluhu se zbaví. Mladí manželé nejsou finanční experti a netuší, že ceny domů a jiných nemovitostí v jejich zemi už 10 až 15 let rostou. Nevědí, že aktuální ceny nemovitostí mohou být „nafouknuté“, že růst těchto cen může mít příčinu v „bublině“ na hypotéčním trhu. Protože předpokládají, že jejich nemovitost má dobrou cenu, odhodlají se (vzhledem ke svým příjmům) k dalším půjčkám. Půjčí si na nábytek, na auto, na tepelné čerpadlo, na úsporné centrální topení atd. Když „bublina“ na hypotéčním trhu praskne a ceny nemovitostí klesnou na polovinu či ještě níže, manželé zděšeně zjistí, že přišli o většinu majetku a prodejem domu celkový dluh neuhradí. Navíc, jejich dům (ale ani jiné nové domy) nikdo nepotřebuje a nechce koupit. Hypotéku a všechny další dluhy vůči bance však splácet musejí. Jestliže nemají dost prostředků, banka si nakonec plnění závazku vynutí. Nesplácená hypotéka totiž může odstartovat dominový efekt, začne narůstat dluh banky vůči jiným jejím klientům. O defektech na hypotéčním trhu mlčí ekonomové v ratingových agenturách, kteří pracují pro chamtivé banky. O těchto defektech mlčí též „developeři“, protože na „nafouknutých“ cenách nemovitostí a na půjčkách vydělávají. O defektech na hypotéčních trzích nehovoří ani politikové (pokud tomu vůbec rozumějí a považují to za důležité), protože dokud ekonomika roste, je pravděpodobnější, že v příštích volbách získají dost hlasů, aby byli znova zvoleni a dále mohli rozhodovat a těšit se z přízně médií.
7
