Hospodářská politika Turecka a její výsledky

Mendelova univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta

Hospodářská politika Turecka a její výsledky Bakalářská práce

Vedoucí práce

Vypracovala

Ing. Aleš Franc, Ph.D.

Nikola Kolaříková

Brno 2013

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu této bakalářské práce Ing. Aleši Francovi, Ph.D. za jeho cenné rady a připomínky, ochotu a vstřícný přístup v průběhu zpracování této práce.

Tímto prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Hospodářská politika Turecka a její výsledky“ vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v uvedeném seznamu literatury. V Brně dne 22.5.2013

__________________

Abstract Kolaříková, N. The economic policy of Turkey and its results. Bachelor thesis, Brno: Mendel University in Brno, 2013. The main aim of this bachelor thesis is describe the economic policy of Turkey and evaluate its impact on the economic development. For this aim, author use main macroeconomic and social indicators. This thesis is based on the economic condition of Turkey in the nineties. This thesis is focused on main changes in the macroeconomic framework after the currency crisis in 2001. The changes of the main macroeconomic indicators are evaluated by means of magic quadrangle. Keywords Economic policy, Turkey, macroeconomic framework, magic quadrangle

Abstrakt Kolaříková, N. Hospodářská politika Turecka a její výsledky. Bakalářská práce. Brno: Mendelova univerzita v Brně, 2013 Bakalářská práce popisuje hospodářskou politiku v Turecku a následně hodnotí její vliv na ekonomický vývoj pomocí hlavních makroekonomických a sociálních ukazatelů. Práce vychází ze stavu turecké ekonomiky v devadesátých letech. Práce se zaměřuje na hlavní změny v makroekonomickém rámci po prodělané měnové krizi v roce 2001. Změny v hlavních makroekonomických indikátorech jsou zhodnoceny pomocí takzvaného magického čtyřúhelníku. Klíčová slova Hospodářská politika, Turecko, makroekonomický rámec, magický čtyřúhelník

Obsah

6

Obsah 1

Úvod, cíl a metodika

10

1.1

Úvod .........................................................................................................10

1.2

Cíl a metodika ..........................................................................................10

2

Výchozí stav turecké ekonomiky

11

2.1

Stav tureckého hospodářství do roku 1990 ............................................. 11

2.2

Vývoj turecké ekonomiky v 90. letech ..................................................... 11

3

Reformy v turecké ekonomice 3.1

18

Reforma makroekonomického rámce ..................................................... 19 3.1.1

Fiskální reformy ............................................................................... 19

3.1.2

Reformy v monetární oblasti ........................................................... 21

3.2

Privatizace ............................................................................................... 23

3.3

Liberalizace zahraničního obchodu ........................................................ 23

4

Ekonomické výsledky reforem

25

4.1

Inflace...................................................................................................... 25

4.2

Nezaměstnanost...................................................................................... 27

4.3

Ekonomický růst ..................................................................................... 28

4.4

Platební bilance ....................................................................................... 31

4.5

Vládní dluh.............................................................................................. 32

4.6

Komparace makroekonomických indikátorů pomocí magického čtyřúhelníku ............................................................................................37

4.7

Doporučení ............................................................................................. 39

5

Závěr

42

6

Použitá literatura

44

A

Základní informace

50

B

Stručný přehled vztahu Turecka a EU

51

C

Míra zaměstnanosti dle věkových skupin

52

Seznam obrázků

7

Seznam obrázků Obr. 1

Průměrné roční tempo růstu reálného HDP v % v letech 1990 až 1999. 13

Obr. 2

Průměrný podíl salda běžného účtu platební bilance na HDP v letech 1991 až 1999. 14

Obr. 3

Podíl deficitu státního rozpočtu na HDP v letech 1990 až 1999. 14

Obr. 4

Průměrná roční míra inflace v % v letech 1991 až 1999.

15

Obr. 5

Finanční účet platební bilance v mil. USD a reálný růst HDP v % v letech 1990 až 1999.

16

Obr. 6

Vývoj průměrné roční míry inflace v letech 2000 až 2012 25

Obr. 7

Roční registrovaná míra nezaměstnanosti v letech 2000 až 2012. 27

Obr. 8

Průměrné roční tempo růstu reálného HDP v letech 2000 až 2011. 29

Obr. 9

Přímé zahraniční investice v mil. USD a reálný růst HDP v % v letech 2000 až 2011. 31

Obr. 10

Průměrný podíl salda běžného účtu platební bilance na nominálním produktu v letech 1991 až 2012. 32

Obr. 11

Relativní vyjádření vládního dluhu v letech 2000 až 2012. 33

Obr. 12

Relativní vyjádření deficitu státního rozpočtu na HDP v letech 2000 až 2012.

34

Obr. 13

Podíl primárního přebytku na HDP v letech 2000 až 2012. 35

Obr. 14

Podíl úrokových plateb na celkových výdajích ze státního rozpočtu v letech 2000 až 2012. 36

Seznam obrázků

8

Obr. 15

Tempa růstu HDP a vládního dluhu v letech 2000 až 2011. 37

Obr. 16

Magický čtyřúhelník v letech 1992 a 2006.

Obr. 17

Magický čtyřúhelník pro rok 2011, komparace Turecka a EU 27. 39

Obr. 18

Míra zaměstnanosti dle věkových skupin v letech 2000 až 2010. 52

38

Seznam tabulek

9

Seznam tabulek Tab. 1

Inflační cíle a skutečná míra inflace v letech 2002 až 2012. 26

Tab. 2

Struktura HDP v % v roce 1992 a 2010.

30

Úvod, cíl a metodika

10

1 Úvod, cíl a metodika 1.1

Úvod

Nedávná globální finanční krize znamenala pokles ve výkonu v mnoha vyspělých světových ekonomikách, s jejímiž následky se mnoho zemí stále nedokáže vypořádat. Avšak existují také výjimky, které v současnosti vykazují nebývalá tempa hospodářského růstu. Jednou z nich je země, která svou strategickou geopolitickou polohou a hospodářským výkonem, začíná zaujímat pozici silného hráče na poli světového dění. Země s nesmírným potenciálem, obrovským spotřebitelským trhem a s atraktivním investičním prostředím. Všechny zmíněné atributy představují Turecko, stát ležící na rozmezí Evropy a Asie. Co však stojí za tak náhlým vzestupem? Na danou otázku se snaží tato práce odpovědět prostřednictvím zhodnocení hospodářské politiky Turecka. Neopomíná zkoumat, zda za růstem tureckého hospodářství stojí vhodné nastavení zejména fiskálního a monetárního rámce, nebo se za tímto pozitivním vývojem skrývají jiné, například vnější faktory.

1.2 Cíl a metodika Cílem této bakalářské práce je vyhodnotit dopady provedených hospodářskopolitických reforem na ekonomický vývoj Turecka pomocí hlavních makroekonomických a sociálních ukazatelů. Práce vychází z charakteristiky stavu turecké ekonomiky a hospodářskopolického rámce v devadesátých letech. S využitím odborné zahraniční literatury jsou popsány významné mezníky determinující následný vývoj hospodářské politiky v Turecku. Po charakteristice výchozího stavu následuje rozbor hlavních reforem v makroekonomickém rámci, tedy ve fiskální a monetární oblasti. Součástí popisné analýzy jsou i další faktory, které se podílely na změnách v ekonomickém vývoji Turecka. Provedené hospodářské reformy jsou vyhodnoceny pomocí základních ekonomických a sociálních ukazatelů a následně komparovány v rámci magického čtyřúhelníku. Vyhodnocení je postaveno na otázce, zda se změny v hospodářské politice významně projevily na ekonomických výsledcích země či nikoliv. Po posouzení všech důležitých makroekonomických indikátorů jsou nalezeny případné nedostatky provedených reforem či naprostá absence některých opatření. Následně je možné formulovat hospodářsko-politická opatření, která by dle autorky práce vedla ke zlepšení stávající stavu hospodářské politiky.


11

2 Výchozí stav turecké ekonomiky 2.1 Stav tureckého hospodářství do roku 1990 Turecko se po letech monarchistického zřízení v roce 1923 stalo republikou. Hospodářská politika nově vzniklého státu se zakládala na myšlence takzvaného etatismu, který podporoval soukromé podnikání, ale taktéž zdůrazňoval nutnost státních zásahů (Lovatt, 2001). Změna v hospodářské politice nastala v 50. letech 20. století, kdy ve volbách do Velkého národního shromáždění zvítězila nově vytvořená pravicová Demokratická strana (Kučera, 2007). Během funkčního období této strany došlo k rozvoji soukromého podnikání a liberalizaci domácího i zahraničního obchodu, ale díky špatné koordinaci hospodářské politiky se Turecká republika ocitla v nepříznivé ekonomické situaci (Zülküf, 2005). Jelikož lze tureckou republiku považovat zejména za agrární zemi, velká neúroda v roce 1954 způsobila rapidní zpomalení ekonomiky, které vyústilo v zadlužování země a následné omezení importu. Vláda proto v roce 1958 představila stabilizační program, jenž byl spojen s devalvací turecké liry. Později se však ukázal jako nefinancovatelný. Zahraniční dluh narůstal a vzniklá ekonomická krize přerostla v krizi politickou, která v roce 1960 vyústila v pád vlády a vojenský převrat (Krueger a Akran, 1992). Nastupující sociálně demokratické vlády se vrátily k myšlence etatismu. Vznikla Státní plánovací komise, která vytvářela pětileté rozvojové plány, které měly společné cíle zaměřené zejména na růst ekonomiky, strukturální změny a rozvoj exportu. Ropné šoky v 70. letech zapříčinily další růst zahraničního dluhu země a společně s velkou neúrodou v roce 1977, která znamenala pokles příjmů ze zahraničí, vyústily v neschopnost země splácet své finanční závazky. Vláda vytvořila nový stabilizační plán zaměřený na snížení veřejných výdajů a podporu exportu. Opatření se ukázala však jako neúčinná a v roce 1979, s příchodem dalšího ropného šoku, vláda rezignovala. Osmdesátá léta lze považovat za dekádu velkých změn ve znamení liberalizace. Mezi hlavní změny v tureckém hospodářství lze zařadit zejména liberalizaci cen a importu, podporu exportu, privatizaci a omezení veřejných podniků. Zlepšila se také měnová kontrola, jejíž smyslem bylo snížení míry inflace. Dále byla provedena reforma finančního sektoru a veřejných podniků (Krueger a Akran, 1992). Změny byly spojeny s růstem HDP, exportu, ale i růstem zadlužování, zejména ke konci 80. let díky populistickým opatřením vlády, která byla také doprovázena prudkým nárůstem míry inflace a to až na 70 %.

2.2 Vývoj turecké ekonomiky v 90. letech Devadesátá léta lze charakterizovat jako dekádu střídání období rychlého hospodářského rozmachu a stejně rychlého poklesu ekonomiky. Za hlavní problémy tureckého hospodářství lze považovat vysokou míru inflace, která v průběhu


12

devadesátých let dosahovala průměrné hodnoty 75 % (viz. Obr. 4), a stále rostoucí veřejný dluh. Příčiny těchto negativních jevů lze hledat ve fiskální a monetární nedisciplinovanosti a politické nestabilitě. Dle Zülküfa (2005) lze vládní reprezentace v devadesátých letech charakterizovat jako slabé vládní koalice, které postrádaly fiskální disciplínu a schopnost vytvořit podmínky přispívající k trvalému a udržitelnému ekonomickému růstu. Vlády výrazně nepokročily v liberalizačním trendu započatém v 80. letech, místo toho představovaly vždy jen opatření, která se vzdalovala od radikálních reforem, a končily u populistické politiky postrádající strategii. Zmíněná diskreční opatření zahrnovala zejména růst mezd státním zaměstnancům či zvýšení minimálních mezd, růst již tak štědrých dotací agrárnímu sektoru či transfery do státem vlastněných podniků, zejména ke krytí ztrát (Barth, 2000). Devadesátá léta doprovázela také fragmentace státního rozpočtu a vznik několika netransparentních mimorozpočtových fondů (Uğur, 2004). Kvazifiskální činnosti a podmíněné závazky byly zcela přehlíženy. Neexistovala funkční klasifikace rozpočtu, rozpočtová skladba neodpovídala mezinárodním normám. Ministerstva neměla stanovena žádné výdajové stropy v procesu přípravy rozpočtu, přičemž nejsilnější orgán v tomto směru představovalo ministerstvo financí. Naprostou absenci strategického rozhodování lze dávat za vinu laxnosti a krátkozrakosti politiků, způsobenou vysokou kolísavostí ve výkonu ekonomiky. Vláda, respektive ministerstvo financí, nepodávala dostatečné množství zpráv o veřejných účtech či řízení státního dluhu (Kaya a Yilder, 2011). Již v srpnu roku 1989 byl liberalizován kapitálový trh, turecká lira se stala plně směnitelná, ale dle Önise a Sensese (2009) Turecko nebylo na finanční globalizaci připraveno, zejména z následujících důvodů. Ekonomické prostředí bylo až chronicky nestálé a to díky kombinaci již zmíněných velkých deficitů a vysoké míře inflace. Finanční systém v Turecku nebyl doposud nikterak regulován. Otevření kapitálových účtů vedlo jak k ekonomické tak i k politické nestabilitě a výkon turecké ekonomiky se stal silně závislý na přílivu krátkodobého zahraničního kapitálu. Tento stav následně vedl ke třem měnovým krizím v letech 1994, 2000 a 2001, způsobených právě náhlým odlivem kapitálu, doprovázených poklesem hrubého národního produktu. Dle Dibooğla a Kibritçioğla (2011) lze na liberalizaci kapitálu nahlížet jako na předčasné a unáhlené rozhodnutí, zejména díky následkům, které liberalizace kapitálu přinesla.


Obr. 1

13

Průměrné roční tempo růstu reálného HDP v % v letech 1990 až 1999.

Zdroj: OECD, 2013, zpracováno autorem.

Z výše uvedeného grafu je patrné, že nejvyšší hospodářský růst Turecko zaznamenalo v roce 1990. Příčiny tohoto boomu lze hledat v silné domácí poptávce. Rok před konanými volbami do Velkého národního shromáždění, vláda navýšila minimální mzdy společně se zemědělskými subvencemi (Barth, 2001). Lze proto usuzovat, že vláda dané diskreční opatření zavedla zejména pro zalíbení se voličům. Krátkozrakost provedených opatření vlády se projevila téměř okamžitě. Pro soukromý sektor se staly náklady na práci neudržitelné a soukromé podniky byly nuceny propustit své zaměstnance, kteří se buď ocitli v záchranné sociální síti, či odcházeli dříve do penze (Barth, 2001). Nepříznivé vnější podmínky, válka v Perském zálivu v roce 1991, uvrhly Turecko do nepříznivé ekonomické situace, která spočívala zejména ve ztrátě největšího exportního trhu – Iráku (Zülküf, 2005). Vnější šok společně s nepříznivou vnitřní situací vyústil ve zmírnění tempa růstu turecké ekonomiky, které však bylo jen dočasného charakteru (viz. Obr. 1). V letech 1992 a 1993 se turecká ekonomika opět odrazila ode dna. Za příčiny rychlého vzestupu ekonomického růstu lze považovat zejména ukončení války v Perském zálivu a opětovné zvýšení mezd, zejména státním zaměstnancům, které stály za silnou domácí poptávkou. Turecko se však potýkalo s problémem označovaným jako dvojitý deficit. Příčiny lze hledat ve zvýšených veřejných výdajích, které byly financovány pomocí úvěrů od domácích či zahraničních bank, a zvýšené domácí poptávce, díky které se velice dařilo importu, jenž převažoval nad exportem. Následkem zmíněných příčin však vznikl nejen deficit veřejných financí, ale i deficit platební


14

bilance Turecka (Barth, 2000). Na výše zmíněný jevy poukazují obrázky podílu běžného účtu na HDP, kde je patrné zvýšení deficitu běžného účtu v roce 1993 a podílu deficitu státního dluhu na HDP, který taktéž v roce 1993 výrazně vzrostl.

Obr. 2

Průměrný podíl salda běžného účtu platební bilance na HDP v letech 1991 až 1999.


Obr. 3

Podíl deficitu státního rozpočtu na HDP v letech 1990 až 1999.

Zdroj: Ministerstvo financí, 2012, zpracováno autorem.

V devadesátých letech monetární politika podléhala politice fiskální, tudíž byla porušena zásada politické nezávislosti centrální banky o rozhodování o mone-


15

tární politice, ve které by se měla angažovat pouze centrální banka a nikoli vláda. Vládní reprezentace využívaly centrální banku k naplnění vlastních fiskálních cílů, s čímž souviselo zejména peněžní krytí vládního dluhu neboli monetizace. Centrální banka začala nakupovat vládní dluhové cenné papíry na primárním trhu, emitované za účelem krytí vládního deficitu, které financovala emisí nového oběživa. Rostla tak peněžní zásoba, centrální banka ztratila dohled nad nabídkou peněz v zemi a již tak vysoká míra inflace se začala zvyšovat se všemi negativními důsledky z tohoto stavu plynoucích (Togan, 2010). Vývoj míry inflace ilustruje obrázek 4.

Obr. 4

Průměrná roční míra inflace v % v letech 1991 až 1999.

Zdroj: Ministerstvo rozvoje, 2012, zpracováno autorem.

Dle Zülküfa (2005) lze za negativní důsledek takto vyvolané inflace považovat snížení ratingového stupně Turecka dvěma ratingovými agenturami v lednu roku 1994. Zahraniční investoři, kteří byli do země přilákáni vidinou vysokých výnosů, ztratili důvěru ve schopnost Turecka dostát svým finančním závazkům, což mělo za následek hromadný odliv kapitálu ze země spojený s devalvací turecké liry, která vyústila v měnovou krizi. Obyvatelé Turecké republiky měli obavy o znehodnocení svých úspor a turecké banky musely čelit takzvanému „runu na banku“, které vyústilo v bankrot tří bank. Vláda na vzniklou situaci zareagovala přijmutím opatření, jež zaručovalo stoprocentní garanci vkladů domácností u domácích bank (Togan, 2010). V případě tohoto opatření lze však uvažovat o morálním hazardu v bankovním sektoru, jelikož může banky podporovat v nerozvážném hospodaření s vklady klientů bank. Centrální banka ztratila více než 40 % svých devizových rezerv, když se snažila odrazit devalvaci turecké liry, přesto však turecká lira devalvovala o 60 %


16

v dubnu roku 1994. Reálné mzdy klesly v průměru o 15 až 20 %, což vedlo k rapidnímu poklesu domácí poptávky. Exportéři rychle zareagovali na změnu kurzu a export vzrostl o 35 %, avšak HDP pokleslo o více než 6 % (Barth, 2000). Tento vývoj je patrný na Obr. 1 a Obr. 3. Vláda na vzniklou situaci zareagovala vytvořením stabilizačního programu, který představila 5. dubna 1994, a který podmiňoval finanční pomoc od Mezinárodního měnového fondu, jehož hlavním posláním bylo stabilizovat vnitřní ekonomickou situaci v zemi a nastartovat ekonomický růst. Jak uvádí Ügur (2004), program obsahoval zejména vysoké škrty ve veřejných výdajích, které znamenaly zejména snížení mezd státním zaměstnancům, konec štědrých dotací agrárnímu sektoru a státním podnikům, dále zpřísnění postojů měnové politiky či zvýšení cen produktů státních podniků. V polovině roku 1994 však zahraniční kapitál začal opět pozvolna proudit do turecké ekonomiky, především díky záštitě Mezinárodního měnového fondu nad stabilizačním programem a výhodným podmínkám pro investory, které spočívaly ve stále vysokých úrokových mírách a výhodném kurzu. Následující obrázek 5 dokládá růst zahraničního kapitálu.

Obr. 5 1999.

Finanční účet platební bilance v mil. USD a reálný růst HDP v % v letech 1990 až

Zdroj: OECD, Centrální banka Turecka, 2013, zpracováno autorem.

V roce 1995 se turecká ekonomika opět odrazila ode dna, avšak hospodářský růst byl ohrožen politickou nestabilitou v zemi. V září 1995 došlo k rozpuštění vládní koalice, jelikož podle Bartha (2000) jedna z vládních stran se rozhodla koalici opustit z důvodu nesplnění jejího požadavku na vládu, kterým bylo opětovné zvýšení mezd ve veřejném sektoru ve stejné výši, jakou představovala míra inflace v daném roce. Po několika týdnech bývalá premiérka Tansu Ciller vytvo-


17

řila novou koaliční vládu s politickými stranami z krajní pravice a středu levice politického spektra. Ve Velkém národním shromáždění však nově sestavená koaliční vláda nezískala dostatek hlasů pro vyslovení důvěry a v prosinci téhož roku byly vyhlášeny celostátní volby do Velkého národního shromáždění. Žádná ze stran však neobdržela dostatečný počet hlasů pro vytvoření vlády a opět tak vznikla slabá koaliční vláda (Ügur, 2004). První závažná krize v liberální éře Turecka znamenala nepříznivý obrat v ekonomice, avšak nebyla dostatečně silná, aby změnila chování politické elity. Konec devadesátých let lze definovat jako období s trvalými fiskálními deficity a chronickou inflací, což přestávalo býti udržitelné (viz Obr. 4 a Obr. 5). Turecká vláda se rozhodla vzniklou situaci řešit a roku 1999 uzavřela smlouvu s Mezinárodním měnovým fondem. Obsahem smlouvy byla finanční pomoc a přislíbený dohled nad vývojem v zemi. Dle Yeldana (2002) bylo více než 50 % z finanční pomoci v celkové hodnotě 20,6 mld. USD, rozděleno na řízení dluhu. Smlouva zahrnovala opatření tykající se fiskální regulace, střednědobých strukturálních reforem a privatizace. Smlouva též obsahovala změnu režimu měnového kurzu (Yeldan, 2002). Ta podle Millera (2006) spočívala v přechodu z fixního měnového kurzu na režim posuvného zavěšení měnového kurzu. Zmíněný crawling peg byl dle Celasuna (2003) použit k eliminaci rizika v podobě příliš rychlého zhodnocení domácí měny a s ní spojených spekulativních útoků, které by mohly celý destabilizovat program. Smlouva také zahrnovala změny v bankovním sektoru. V devadesátých letech Turecko dle Togana (2010) postrádalo v bankovním sektoru kompetentní dozor a regulatorní rámec společně s nedostatečným právním a institucionálním rámcem. V roce 1999 Turecko přijalo opatření týkající se regulace bankovního sektoru, změn institucionálního rámce a restrukturalizace státních a soukromých bank. Změny byly uvedeny v novém zákoně o bankách, který byl implementován v roce 1999 a předkládal založení nové nezávislé agentury pro dohled a bankovní regulaci BRSA, která plnila funkce dříve konající ministerstvem financí a centrální bankou. Zákon také stanovuje kroky vedoucí k privatizaci státních bank a zavádí důslednější regulaci bankovního sektoru v následujících formách. Zvyšuje výši rezerv vytvářené na ztráty z půjček, stanovuje limity pro poskytování úvěrů a zavádí požadavky na likviditu bank společně s řízením tržních rizik. Zákon také představil vznik záchranného fondu SDIF, jehož úkolem je převzetí významných ztrát vzniklých soukromým bankám v důsledku měnové krize (Hoekman a Togan, 2005). Závěrem lze říci, že fiskální politika v 90. letech vedla k deficitům veřejných financí a tím i k ostrému růstu celkového dluhu veřejných financí. Turecká republika se stala nedůvěryhodnou zemí se slabým domácím finančním trhem a zadlužení země se za daných podmínek spojených s vysokou mírou inflace stalo neudržitelné. Snaha o ukončení tohoto chaotického procesu zahájením nového stabilizačního programu a změny režimu měnového kurzu se dramaticky nezdařila a turecká ekonomika upadla do hluboké recese.

Reformy v turecké ekonomice

18

3 Reformy v turecké ekonomice Krize v listopadu 2000 a v únoru 2001 bývají popisovány jako krize měnové, přesto lze na ně nahlížet jako na krize fiskální. Vláda nepřijímala přísná fiskální opatření, ba naopak, svými chybami přispívala ke zhoršení řady problémů. Hospodářská politika, zejména po roce 1993, vedla k deficitům veřejných financí a tím i k růstu celkového dluhu veřejných financí. Dle Uğura (2004) vysoké úrokové sazby společně s nadhodnocenou tureckou lirou vedly k obrovským přítokům krátkodobého finančního kapitálu, což následně vyústilo ve spekulativní útok na tureckou liru v listopadu roku 2000. Centrální banka ve snaze zabránit odlivu kapitálu ze země zvýšila své úrokové sazby. Během daného nestabilního období však docházelo k politickému boji týkajícího se korupčního jednání, což vyvolalo obavy z vypuknutí vládní krize a zahraniční kapitál začal odtékat ze země (Stanzelová, 2001). Centrální banka ve snaze zabránit odlivu kapitálu opětovně zvýšila své úrokové sazby, ale již nedokázala čelit dalšímu spekulativnímu útoku na tureckou liru v únoru 2001. Turecká centrální banka musela upustit od režimu posuvného zavěšení měnového kurzu a přešla na řízený floating, čímž turecká lira prudce devalvovala, což vyústilo v další měnovou krizi spojenou s krizí bankovní (Yealdan, 2002). Za hlavní příčinu bankovní krize v roce 2001 lze dle Hoekmana a Togana (2005) považovat nezdravou strukturu odvětví vyplývající z několika faktorů. Státní banky sloužily vládě ke splnění jiných účelů, než za jakými byly založeny. Jednalo se zejména o podporu agrárního sektoru a redistribuci příjmů, vybudování průmyslové a městské infrastruktury. Banky řešily financování těchto nákladů půjčkami na kapitálovém trhu za vysoký úrok s krátkou dobou splatnosti. Mezi další faktory přispívající k problémům bankovního sektoru lze zařadit vysoký dluh veřejných financí. Státní cenné papíry obsahovaly vysokou rizikovou prémii, především jako následek vysokého státního dluhu a politické nestability. Tím se staly pro soukromé domácí banky ziskové a jejich podíl na aktivech bank vzrostl. Banky získávaly finanční prostředky na nákup státních cenných dluhových papírů ze zahraničí, čímž se staly zranitelné na kurzová rizika (Yeldan, 2002). Posledním faktorem je dlouhodobá absence příslušného kontrolního úřadu a účinného regulatorního a právního rámce (Hoekman a Togan, 2005). Turecko stálo před několika problémy, které vznikly v minulých letech, a to zejména chronickou inflací, nestálým růstem závislým na přílivu krátkodobého kapitálu, neregulovaným bankovním sektorem, slabými rozpočtovými omezeními či vládní reprezentací sklouzávající k populistickým opatřením. Výše zmíněné krize, spolu s tlakem nadnárodních aktérů v podobě MMF a EU, se staly hnacím motorem pro strukturální změny v tureckém hospodářství.


19

3.1 Reforma makroekonomického rámce Koaliční vláda premiéra Ecevita, složená z demokratické levicové strany (Strana demokratické levice, DSP), pravicové strany (Vlastenecká strana, ANAP) a nacionalistické strany (Strana národního hnutí, MHP) (Yilmaz, 2007) představila 21. dubna roku 2001 tranzitivní program nazvaný Posílení turecké ekonomiky, který chtěl řešit dvě palčivé otázky, a to chronickou inflaci a vysokou hodnotu dluhu veřejných financí (Ügur, 2004). Program zahrnoval řadu reforem k zajištění správného fungování veřejného sektoru. Mimo jiné navrhoval propuštění až deseti procent státních zaměstnanců, upravoval podporu agrárnímu sektoru, doporučoval zavedení rozpočtové disciplíny, zvýšení transparentnosti veřejného sektoru a založení nezávislých a regulatorních orgánů. Implementace zmíněného stabilizačního programu se stala plně efektivní v letech 2002 až 2007 (Önis a Senses, 2009). Jako odpověď na vyhlášený tranzitivní program byl Mezinárodní měnový fond ochoten alokovat své finanční zdroje na oživení tureckého hospodářství. MMF 15. května 2001 zahájil svou podporu v podobě tříleté půjčky, což umožnilo zahájení vážných strukturálních reforem. K prosazení důležitých reforem přispěla i vládní stabilizace v roce 2002. Ve volbách do Velkého národního shromáždění zvítězila nově vzniklá politická Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), která získala 362 míst z celkových 550, byla tedy schopná vytvořit silnou většinovou vládu po dlouhých letech slabých koalic. AKP je strana s islámskými kořeny, avšak podporuje členství v Evropské unii, svobodu projevu a myšlení, proces decentralizace neboli posilování role místní samosprávy. Strana i přesto, že se hlásí k odkazu islámu, pokračuje ve vládnutí v rámci sekularizace1 (Uğur, 2004). Strana AKP reprezentuje vládní politickou stranu dodnes. 3.1.1

Fiskální reformy

Rozsáhlá reforma fiskálního rámce zahrnovala implicitní číselná fiskální pravidla, která lze dle Kaye a Yilara(2011) rozdělit na deficitní, příjmová, výdajová a výpůjční. Pravidlo primárního přebytku se stalo páteří strategie snižování veřejného dluhu. Vypovídací hodnota daného ukazatele se stala přesnější vyloučením některých položek z výpočtu primárního přebytku. Jedná se zejména o určité příjmy z prodeje státního majetku, dále příjmy z privatizace či obdržené dividendy ze státních bank. Za důležité výdajové pravidlo lze považovat určení nominálních výdajových stropů v závislosti na daných výkonnostních kritériích, zejména růstu HDP. Z příjmových pravidel lze zmínit určení příjmů z privatizace na umořování veřejného dluhu. Výpůjční pravidlo se vztahuje na zahraniční půjčky, u kterých stanovuje nominální roční limity pro jejich využití (Kaya a Yilar, 2011).

1

Sekularizace vyjadřuje oddělení státu od církve (Tunkrová, 2007)


20

Přijetí tří hlavních zákonů výrazně přispělo k fiskální disciplíně v zemi. Jedná se o následující opatření. V roce 2006 Velké národní shromáždění přijalo zákon o Veřejném fiskálním řízení a kontrole (PFMC), který nastavil hlavní rámce fiskální politiky. Jde zejména o položení základních principů pro rozsah rozpočtu či provádění rozpočtu (Kraan, 2007). Zákon také znamenal počátek zahájení víceletého rozpočtování a strategického plánování, které doposud v rámci fiskálního řízení chybělo. Víceleté rozpočtování zahrnuje tříleté střednědobé programy, které udávají hlavní zásady pro makroekonomické projekce, na jejich základě Ministerstvo financí Turecka stanovuje rozpočtové stropy. Začala se také provádět vnitřní kontrola, účetní monitorování či podávání zpráv veřejnosti (Kraan, 2007). Zákon o Regulaci veřejných financí a řízení státního dluhu, přijatý v roce 2002, určuje strategie při řízení dluhu, zvyšuje transparentnost pomocí reportingu a nastavuje hranice pro podmíněné závazky (Kaya a Yilar, 2011). Poslední zákon, Zákon o veřejných zakázkách z roku 2002, upravuje systém zadávání veřejných zakázek a zvyšuje jeho transparentnost. Zákon také předepisuje vznik nového úřadu pro zadávání veřejných zakázek (Kaya a Yilar, 2011). V rámci fiskální reformy došlo k rozšíření státního rozpočtu o další agendy, jelikož před vytvořením nového fiskálního rámce ne všechny výdaje byly uváděny, což činilo státní rozpočet méně transparentním. Podmíněné závazky se staly součástí nově zřízeného rizikového účtu a všechny vnější finanční toky jsou taktéž zahrnuty do státního rozpočtu. (Catak a Cilinger, 2010). Založení rozpočtové skladby v roce 2004 na základě mezinárodních kódů přispělo k přesnější klasifikaci rozpočtu. Zrušení mimorozpočtových fondů znamenalo výrazné zlepšení transparentnosti rozpočtu, jelikož bylo ponecháno jen pět mimorozpočtových fondů - a to fond privatizační, sociální fond solidarity, fond pro pojištění spořících vkladů, fond na podporu průmyslu a propagační fond (Catak a Cilinger, 2010). V rámci finanční konsolidace byly zrušeny i některé výdajové programy. Na straně zemědělských transferů se změnila míra podpory. Naopak díky snížení úrokových plateb vláda disponovala širším fiskálním prostorem pro sociální programy. Na počátku krize se sociální výdaje pohybovaly pod deseti procenty HDP, nyní tvoří více než 17 % HDP (Kaya a Yiler, 2011). Stabilizační program předpokládal též reformu veřejného sektoru, avšak k výrazným změnám ve veřejném sektoru doposud nedošlo, za čímž dle Önise a Sensese (2009) stojí zejména neochota politiků, jelikož rozsáhlá změna souvisí s vysokými vládními náklady, které mohou být ve společnosti nepopulární. Za nejdůležitější přínos fiskální konsolidace lze považovat stabilizaci tureckého hospodářství, jelikož dřívější silné výkyvy ve výkonu ekonomiky spojené s nestabilní hospodářskou politikou, znamenaly riziko pro soukromé podnikatele. V blízké budoucnosti vláda plánuje přijetí a zavedení fiskálních pravidel, která určí hranice diskreční fiskální politiky. Pravidla by stanovovala strop pro možný deficit státního rozpočtu v procentech HDP ve vztahu k deficitu předešlého roku a také pomocí odchylky deficitu předešlého roku od dlouhodobého cíle pro výši deficitu státního rozpočtu (OECD, 2010).


3.1.2

21

Reformy v monetární oblasti

Jak již bylo zmíněno výše, krize v letech 2000 a 2001 znamenala pro Tureckou republiku mnoho změn. Hlavní změny se odehrály nejen ve fiskální oblasti, ale zejména v oblasti měnové, která se vymanila z područí fiskální dominance, když se centrální banka jako nositel monetární politiky stala nezávislou institucí. Významná změna souvisela s restrukturalizací bankovního sektoru. Bankovní regulační a dozorčí agentura představila Restrukturalizační program, který se zabýval restrukturalizací bankovního sektoru. Hlavní předmět programu představovala eliminace narušení finančního sektoru a zavedení regulací podporující efektivní a konkurenceschopný sektor. Restrukturalizační program stál na třech základních pilířích. První pilíř představovala reforma státem vlastněných bank, která spočívala v restrukturalizaci těchto bank, řešení problému nahromaděných problémových půjček a zvýšení kapitálu, díky čemuž dvě státní banky zfúzovaly. Druhý pilíř se zaměřoval na posílení bank soukromých. V letech 1997 až 2001 padlo jedenáct soukromých bank, v letech 2001 až 2002 bylo devět komerčních bank převzato záchranným fondem SDIF a dalších jedenáct bank zfúzovalo jen do dvou bank. Centrální banka si uvědomovala důležitost fungujícího bankovního sektoru pro provádění efektivní monetární politiky a budoucí růst, proto nařídila komerčním bankám zvýšení kapitálové přiměřenosti na osm procent (Ersel a Özatay, 2008). Posledním pilířem restrukturalizačního programu bylo stanovení podmínek pro řádné fungování bankovního sektoru a finančního systému jako celku, kde hlavní bod představovala novelizace zákona o centrální bance. Zákon určoval jako primární cíl centrální banky dosažení a udržení cenové hladiny a zakázal monetizaci dluhu (Zákon č. 4651, 2001). Tímto skončilo období fiskální dominance v monetární oblasti a Centrální banka Turecka se stala nezávislou institucí. Centrální banka může v současnosti svou činností napomáhat k dosažení ekonomického růstu či snižování míry nezaměstnanosti, což však nesmí kolidovat se splněním hlavního cíle (CBRT, 2006). Náklady na restrukturalizaci bankovního sektoru se vyšplhaly na téměř jednu třetinu HDP, tedy 53,2 miliardy dolarů, v prvních letech od zavedení nového měnové rámce, zejména díky převzetí vzniklých ztrát komerčních bank převzatých záchranným fondem SDIF (Önis a Senses, 2009). V návaznosti na zmíněný program byl vytvořen Výbor pro měnovou politiku (MPC), který se skládá ze sedmi členů. V čele výboru stojí guvernér, kterého doplňují čtyři místopředsedové guvernéra, dále jeden člen představenstva a poslední člen jmenovaný vládou (Ersel a Özatay, 2008). Schůzek výboru se účastní i náměstek ministra financí, který ale nedisponuje hlasovacím právem. Výbor hrál v případě režimu implicitního cílování inflace pouze poradní roli, avšak v případě režimu explicitního cílování inflace již převzal rozhodovací pravomoc. Vyjma restrukturalizačních změn v bankovním sektoru a změny v režimu měnového kurzu došlo také ke změnám v režimu monetární politiky.


22

Zavedení nového režimu monetární politiky V roce 2002 centrální banka spustila nový režim monetární politiky, kterým se stal režim implicitního cílování inflace. Tato strategie se stala základem stabilní a úspěšné desinflace s meziročním poklesem cenové hladiny ze 70 % na jednociferná čísla během tří let. Před započetím zmíněné strategie musela Turecká republika splnit několik předpokladů, mezi které lze zařadit nezávislost centrální banky, režim plovoucího měnového kurzu či vývoj spolehlivého systému k vytváření inflačních prognóz. Centrální banku k rozhodnutí o zavedení implicitního cílování vedlo několik faktorů, zejména stále hluboce zakořeněný zvyk vytvářet ceny na základě hodnoty minulé míry inflace a stále silného vztahu mezi inflací a měnovým kurzem (Kibritçioğlu, 2004). V rámci implicitního cílování centrální banka stanovila bodové inflační cíle a měří vždy procentní změnu míry inflace pomocí indexu spotřebitelských cen ke konci aktuálního roku ku konci roku předešlého (viz. Tab. 1) (Kara, 2006). Rok 2005 lze nazývat z pohledu měnové politiky tranzitivním rokem. Centrální banka zavedla nové cenové indexy a provedla měnovou reformu, která spočívala ve změně měnové jednotky turecké liry s kódem TL na novou tureckou liru s kódem YTL. Změnu lze vyjádřit jako 1YTL = 1 000 000 TL (Sahinbeyoglu, 2007). Tento krok lze považovat za žádoucí, jelikož příčinou vysoké míry inflace v minulých letech mělo Turecko bankovky s velmi vysokými hodnotami, což je činilo nepřehlednými a působilo technické problémy. Turecká republika podepsala novou úvěrovou smlouvu s Mezinárodním měnovým fondem na další tříleté období. Primárním faktorem pro získání pomoci od této světové instituce bylo pokračování ve fiskální disciplíně, která zahrnovala provedení třech důležitých reforem. Jednalo se o reformu systému sociálního zabezpečení, daňové reformy a reformu finančních služeb. Důležitou součástí se stala i změna režimu monetární politiky, která spočívala v zahájení režimu explicitního cílování inflace v roce 2006 (OECD, 2012). V rámci nového měnového režimu centrální banka stanovila bodový cíl s oscilačním pásmem ve výši dvou procentních bodů v obou směrech. Inflační cíle jsou sdělovány v rámci tříletého horizontu, který zahrnuje šest prognózovacích čtvrtletí vývoje cenové hladiny. V případě, že centrální banka předpokládá určité odchylky od inflačního cíle, lze tento vývoj korigovat pomocí nástroje monetární politiky, kterým v případě turecké centrální banky je krátkodobá úroková míra. Hlavním komunikačním kanálem s veřejností se staly Zprávy o inflaci, které jsou vydávány čtvrtletně (Sahinbeyoglu, 2007). Mezi hlavní rizika ovlivňující účinnost nového režimu monetární politiky lze považovat upuštění od fiskální disciplíny, vnější šoky, přerušení přístupových jednání s Evropskou unií či jakékoliv jiné jednání, které by mělo negativní dopad na kredibilitu centrální banky. V listopadu 2010 byl režim monetární politiky inovován a klade větší důraz na vývoj směnného kurzu díky širokému rozpětí lombardních a repo úrokových sazeb, které se mění podle politických priorit, zejména k omezení přílivu krát-


23

kodobého kapitálu nebo zabránění depreciace domácí měny, která by vedla k růstu míry inflace (OECD, 2012).

3.2 Privatizace Liberalizace hospodářství měla znamenat přibližování se vyspělým ekonomikám. Vláda též k privatizaci státního majetku a státem vlastněných podniků přistoupila, aby zvýšila příjmy státního rozpočtu, které by přispěly k umořování státního dluhu a Turecká republika by obdržela další finanční pomoc od Mezinárodního měnového fondu k fiskální a měnové stabilizaci. Státem vlastněné podniky v mnoha oblastech představovaly monopol jako například na trhu zpracování ropy, petrochemie, telekomunikačních služeb, letecké dopravy, těžby, výroby a distribuce energií (Kaya a Yilar, 2011). Vláda se tedy přímo zapojovala do hospodářské činnosti a zasahovala například do cenové politiky státních podniků, což ale často vedlo ke zhoršení platební bilance podniků a narušovala tak fungování trhu. Státní podniky díky privatizaci již nefigurovaly v odvětví oděvním, lesnictví, těžby, výroby železa a oceli, rafinace a distribuce ropy a petrochemie. Částečně však státem vlastněné podniky působily v oblasti telekomunikačních služeb, leteckého průmyslu, výroby a distribuce elektřiny, výroby cukru a bankovních služeb (Kaya a Yiler, 2011). Národní monopol pro poskytování poštovních a telekomunikačních služeb držela státní společnost PPT. Již v 90. letech se objevovaly snahy o privatizaci, které se ale nezdařily. Krokem vpřed bylo založení Telekomunikačního úřadu v lednu roku 2000 a od roku 2003 začala privatizace daného odvětví (Togan, 2010). Reforma trhu elektřiny znamenala určitý pokrok. Privatizována byla distribuční sít, zákazník si tudíž mohl vybrat svého dodavatele elektřiny. Státní společnost EUAS vlastní nadpoloviční většinu instalované elektrické kapacity, tudíž nadále určuje ceny na daném trhu (Togan, 2010). Liberalizační proces tak doposud není zdaleka dokončen.

3.3 Liberalizace zahraničního obchodu Turecko lze považovat až do počátku 80. let za uzavřenou ekonomiku. Neúčinnost dovnitř zaměřené ekonomiky se ukázala s příchodem ropných šoků v 70. letech. K zachování růstu byly nezbytné masivní zahraniční půjčky, které však vedly k inflačnímu financování rostoucího deficitu veřejných financí (Togan, 2010). V lednu roku 1980 vláda představila obsáhlý reformní balíček, jehož úkolem bylo zabránění zhoršující se ekonomické situace. Jeden z cílů tohoto reformního balíčku představoval liberalizaci zahraničního obchodu. Dle Togana (2010) reforma z roku 1984 klasifikuje veškerý dovoz do tří listů a to na zakázaný list, který obsahuje především zbraně, dále list povolených


24

předmětů, které než mohly být dovezeny, musely mít oficiální povolení, a liberalizovaný list. Také export vzrostl během 80. let téměř pětinásobně. Za důležitý mezník v rámci liberalizace zahraničního obchodu lze považovat vstup do celní unie EU v roce 1996, která byla plně zavedena téměř o deset let později (více o vztahu Turecka a EU v příloze B). Vstup přispěl ke zrychlení dokončení procesu liberalizace obchodu, který započal v 80. letech. Dle Adama a Moutose (2005) vstup do celní unie znamenal pro Turecko neukládání kvót nebo cel na dovoz průmyslových výrobků z Evropské unie. Hlavní výjimku tvořily zemědělské komodity a produkty na které byly uvaleny celní kvóty či podléhaly cenovým regulacím. Součástí vstupu do celní unie bylo i přijetí společného celního sazebníku na dovoz průmyslového zboží ze třetích zemí. Turecko dále přijalo opatření týkající se obchodní politiky EU, například antidumpingová opatření či harmonizace technických norem průmyslových výrobků. Vstup do celní unie se stal klíčem k regulatorním reformám a jako odpověď na základní podmínky smlouvy o celní unii vznikl Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, jehož prvotním úkolem bylo zavedení a nastavení ochrany práv duševního a průmyslového vlastnictví či nastavení patentového řádu (Hoekman a Togan,2005). Jelikož v rámci otevřené ekonomiky nelze uvažovat jen hmotné toky, turecká vládní reprezentace se taktéž zaměřila na zlepšení toků finančních, jelikož Turecko s postupující fiskální a monetární stabilizací začalo přitahovat zahraniční investory. Avšak na počátku milénia přetrvávalo několik problémů bránícím přímým zahraničním investicím. Dle Togana (2010) lze mezi hlavní překážky pro přímé zahraniční investice zařadit slabý soudní systém, vysoké zdanění, korupci, nedostatečnou infrastrukturu, konkurenci šedé ekonomiky a politickou nestabilitu, před nástupem AKP k moci. Některé výše zmíněné negativní faktory se pokusila vláda řešit a v roce 2003 představila zákon o přímých zahraničních investicích, jehož hlavním cílem bylo podpořit a zvýšit množství přímých zahraničních investic v zemi, dále také chránit práva zahraničních investorů. Zákon odstranil před schválení PZI projektů, upravil legislativní proces pro zahraniční firmy, usnadnil najímání zahraničních zaměstnanců, zařadil firmy pod zahraniční kontrolou mezi uchazeče do tendrů o veřejné zakázky. S několika zeměmi byly také podepsány smlouvy o zamezení dvojího zdanění a smlouvy o sociálním zabezpečení. Avšak některé sektory ekonomiky jsou i nadále objektem restrikce, zejména letecká a vodní doprava a energetika, naopak nejliberálnějšími sektory jsou výrobní průmysl a telekomunikační a finanční služby (Togan, 2010). Z pohledu dlouhodobého růstu však Turecko potřebuje nalákat investory na tzv. zelené louce, jelikož doposud většinu přímých zahraničních investic tvořily fúze a akvizice, které tvořily 83 procent z celkového počtu fúzí a akvizic, zejména z privatizovaných státních podniků. Ke zvýšení atraktivity je však nutné implementovat soudní a právní reformy (Önis a Senses, 2009).


25

4 Ekonomické výsledky reforem Mezi tradiční cíle hospodářské politiky lze zařadit stabilní cenovou hladinu, přirozenou míru nezaměstnanosti, vnější hospodářskou rovnováhu a ekonomický růst. Jako další cíl lze uvést udržitelnost veřejných financí, která se v současnosti dere do popředí zejména ve vyspělých ekonomikách, kde představuje výrazný problém. V této kapitole bude provedeno zhodnocení vybraných makroekonomických indikátorů s následnou vzájemnou komparací v rámci úspěšnosti plnění cílů hospodářské stabilizační politiky.

4.1 Inflace Vysoká míra inflace, se kterou se Turecko potýkalo několik let, představovala nejen ekonomický, ale i sociální problém. Vládní reprezentace se snažily vytvářet desinflační programy, které se ale nesetkaly s výraznými úspěchy. Vývoj míry inflace ilustruje následující obrázek 6.

Obr. 6

Vývoj průměrné roční míry inflace v letech 2000 až 2012

Zdroj: Ministerstvo rozvoje, 2012, zpracováno autorem

Zlom ve vývoji cenové hladiny nastal se zavedením nového režimu monetární politiky, kterým se stal režim cílování inflace. Od roku 2002, kdy došlo k zavedení zmíněného režimu, nastala éra desinflace, a míra inflace od roku 2004 nepřekročila výrazně deset procent.

Ekonomické výsledky reforem Tab. 1

26

Inflační cíle a skutečná míra inflace v letech 2002 až 2012.

Zdroj: Centrální banka Turecka. Ministerstvo rozvoje, 2012, zpracováno autorem.

Typ cílování Implicitní cílování inflace

Explicitní cílování inflace

Rok 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012

Inflační cíl [%] 35 20 12 8 5±2 4±2 4±2 7,5 ± 2 6,5 ± 2 5,5 ± 2 5±2

Skutečná míra inflace [%] 29,7 18,4 9,4 7,7 9,7 8,4 10,1 6,5 6,4 10,5 6,2

Rozdíl 5,3 1,6 2,7 0,3 -4,7 -4,4 -6,1 1,0 0,1 -5,0 -1,2

Poznámka: Míra inflace je vyjádřena přírůstkem průměrného ročního indexu spotřebitelských cen měsíce prosince.

Na základě výše uvedené tabulky, lze tvrdit, že se centrální bance dařilo plnit dané inflační cíle v rámci implicitního cílování inflace. Splnění inflačního cíle v roce 2006 se již nezdařilo. Hodnota skutečné míry inflace překračovala inflační cíl téměř dvojnásobně. Za příčiny lze považovat zejména turbulence na mezinárodních trzích, růst ceny ropy, vnitřní politické napětí a silnou domácí poptávku, která inflaci táhla nahoru. Centrální banka následně zareagovala na růst míry inflace, který lze považovat za negativní vůči stanovenému inflačnímu cíli, a využila svého nástroje, tedy krátkodobé úrokové míry, což v praxi vyústilo ve zvýšení diskontní sazby (CBRT, 2007). Negativní vývoj pokračoval až do roku 2008, kdy diference mezi inflačním cílem a skutečnou mírou inflace byla nejširší. Příčiny růstu míry inflace lze hledat v silné domácí poptávce, podobně jako v roce 2006. V roce 2009 se již projevily následky globální finanční krize, které lze ale v případě inflace považovat za pozitivní. Díky zmírnění tempa růstu domácího produktu a nedostatku vnitřní i vnější poptávky klesla i míra inflace. Jelikož se turecké hospodářství dokázalo vypořádat s krizí velmi rychle, již od roku 2011 opět nejsou inflační cíle plněny. Za hlavní faktor značného růstu míra inflace v roce 2011 CBRT (2012) považuje depreciaci turecké liry a růst ceny potravin na světových trzích.


27

4.2 Nezaměstnanost V oblasti trhu práce vládní reprezentace nedosáhla výrazného pokroku ve snižování míry nezaměstnanosti. V poslední dekádě se míra nezaměstnanosti pohybovala v průměru okolo 10 %. Nejvyšší hodnoty dosahovala míra nezaměstnanosti v roce 2009 a to vlivem globální ekonomické krize jak dokazuje následující obrázek 7.

Obr. 7

Roční registrovaná míra nezaměstnanosti v letech 2000 až 2012.

Zdroj: Ministerstvo rozvoje, 2012, zpracováno autorem.

Změny v zákoníku práce, které obsahovaly položení právních základů pro částečný pracovní úvazek na dobu určitou, redukovaly náklady na propouštění zaměstnanců, snížily zaměstnaneckou ochranu a umožnily mzdovou flexibilitu, přispěly také k rychlejšímu oživení tureckého hospodářství (Önis a Senses, 2009). Navzdory daným skutečnostem míra nezaměstnanosti stoupla o tři procentní body. Mezi faktory, které stojí za nevytvářením nových pracovních míst, patří zejména regulace pracovního trhu, vysoké povinné odvody do systému sociálního pojištění či neustálý růst minimální mzdy. Zmíněné faktory zapříčiňují i odchod soukromých podniků do stínové ekonomiky, která v Turecku nabývá širokých rozměrů. Dle indexu OECD pro najímání pracovní síly se Turecko pohybuje kolem hodnoty 44, kdež to průměr zemí OECD činí 30,1 (index nabývá hodnot od nuly do sta, vyšší hodnota vyjadřuje tvrdší regulaci pracovního trhu). Provedená reforma systému sociálního zabezpečení z roku 2006 nepřispěla ke snížení nákladů na zaměstnance (OECD, 2006), jelikož nesnížila sazby na sociální pojištění, které tvoří jednu z významných bariér pro turecké zaměstnavatele.


28

Minimální mzda roste jak absolutně, tak i relativně v poměru k průměrné mzdě. Dle OECD tento poměr činil 0,5 v roce 2000, již v roce 2009 tento podíl nabyl hodnoty 0,71, kdež to průměr zemí OECD činí 0,48 (OECD, 2013). Růst minimální mzdy spolu s vysokým sociálním pojištěním zvyšuje náklady podniků na zaměstnance. Růst minimální mzdy představuje problém i v méně vyspělých regionech, zejména na východě země, kde si místní zaměstnavatelé nemohou dovolit navyšovat mzdy. Jistý dopad na nezaměstnanost může představovat i špatně nastavený systém sociální pomoci. V nízkopříjmových regionech, kde jsou životní náklady nízké, by sociální transfery mohly převyšovat potenciální mzdu. Problém nepředstavuje jen samotná míra nezaměstnanosti, ale také věkové rozložení v zaměstnanosti obyvatel jak ilustruje obrázek 18 v příloze C. Turecko se potýká z nezaměstnaností mezi mladou pracovní silou, jelikož ve věku 15 až 24 let je zaměstnáno jen 30 % obyvatel. Tento jev představuje jak ekonomický tak i sociální problém, jelikož nezaměstnaní nezískávají pracovní návyky nebo mohou naplňovat svůj volný čas společensky nežádoucími aktivitami. Za nízkou zaměstnaností zmíněného segmentu obyvatelstva může stát i jeho nízká kvalifikace, jelikož více než 53 % mužů a 64 % žen disponuje jen základním vzděláním (OECD, 2012). V tomto směru spočívá prostor pro zlepšení vzdělávací politiky.

4.3 Ekonomický růst Turecko se během sledovaného období nacházelo ve fázi rozmachu, ale i poklesu ekonomiky, avšak největšího propadu bylo dosaženo během měnové krize v roce 2001, které se následně projevilo v reálné ekonomice. Po zavedení stabilizačního programu se turecké hospodářství ustálilo a vykazovalo vysoké tempo růstu, který byl ale přerušen globální ekonomickou krizí, jak uvádí následující obrázek 8.


Obr. 8

29

Průměrné roční tempo růstu reálného HDP v letech 2000 až 2011.


Dopad celosvětové finanční krize znamenal výrazný pokles ve výkonu tureckého hospodářství, ale naopak od jiných zemí postižených krizí, se z recese dokázalo rychle vymanit a nyní vykazuje vysoká tempa růstu. Dle Gencera a Gerniho (2012) lze rychlé oživení připisovat úspěšné expanzivní fiskální politice, která vytvořila dostatečný stimul k opětovnému nastartování ekonomického růstu. Vláda představila dočasný protikrizový balíček, zastávala tedy expanzivní fiskální politiku. Vláda vytvořila nové zaměstnanecké pobídky, zvýšila veřejné výdaje plynoucí do infrastruktury k podpoře stavebnictví, které následně nabralo rostoucí trend. Balíček zahrnoval také zvýšení transferů putujících do agrárního sektoru (OECD, 2012). Vláda ve snaze přilákat nové investory a zlepšit podnikatelské prostředí snížila sazbu daně pro zdaňování právnických osob z 30 % na 20 % a také snížila sazbu DPH z 18 % na 8 %, ale jen na textil, restaurační a hotelové služby (OECD, 2012). Vláda dále využila daňových pobídek k rozproudění obchodu a investování v zemi. Dle Önise a Sensese (2009) zmíněné daňové pobídky spočívají například v daňovém osvobození od cla a DPH na stroje a zařízení vztahující se k obchodním investicím, dále v daňovém osvobození od DPFO a sociálního pojištění v případě investic v chudých provinciích zejména na východě země. Vláda též poskytuje pobídky malým a středním podnikům například ve formě dotací či poskytnutí podnikatelských inkubátorů. Vláda podporuje vědu a výzkum a poskytuje náhrady výdajů na VaV, daňové prázdniny či snížení sazeb sociálního pojištění pro personál podniku (Önis a Senses, 2009). Vláda též poskytuje pobídky na podporu vývozu v podobě dotací na pokrytí výdajů souvisejí-


30

cí s mezinárodním rozvojem značky či mezinárodním průzkumem trhu. Dle Kaya (2011) zmíněné daňové slevy poskytnuté exportujícím podnikům, však často vedou ke korupci či fiktivním vývozům. Monetární expanzivní politika se též podílela na oživení. Nástrojem pro monetární expanzi se stalo zejména snížení úrokových sazeb. Symbióza fiskálních a monetárních opatření zapříčinila boom v domácí spotřebě a vytvořila příhodné prostředí pro podnikatelské investice, díky lepší dostupnosti úvěrů. Za určitý negativní jev spojený se silnou domácí poptávkou lze však považovat prohlubování deficitu na běžném účtu platební bilance, jelikož domácí poptávka zvyšovala import, avšak nepříznivé vnější podmínky nepřály tureckému exportu a turecké zboží se stávalo nekonkurenceschopné na světových trzích. Zavedená silná regulace bankovního sektoru, se také pozitivně projevila během celosvětové recese, jelikož ani jedna z tureckých bank nezkrachovala. Určitý podíl měly i vyšší úrokové sazby, které se v roce 2002 pohybovaly kolem hodnoty 44 %, v roce 2008 jen okolo 15 % a v rámci monetární expanze klesly na 6,5 %. Vyšší úrokové sazby bránily dostupnosti úvěrů a hypoték a turecké domácnosti se výrazně nezadlužovaly (OECD, 2013). Nejen samotný růst HDP se ve sledovaném období měnil, ale změny lze zaznamenat i ve struktuře domácího produktu. Tab. 2

Struktura HDP v % v roce 1992 a 2010.

Zdroj: Světová banka, 2013, zpracováno autorem.

1991 2010

Primární sektor 15,8 % 9,3 %

Sekundární sektor 32,69 % 25,60 %

Terciární sektor 51,5 % 65,1 %

Podíl zemědělství a průmyslu na HDP, které představují primární a sekundární sektor, se postupně zmenšuje, naopak podíl služeb na HDP roste. Změnu v této struktuře lze považovat za trend, který směřuje k vyspělé ekonomice. Za zarážející fakt lze ale považovat skutečnost, že i přes malý podíl agrárního sektoru na výkonu ekonomiky, je v tomto sektoru zaměstnána asi jedna čtvrtina pracovní síly. Tento fakt poukazuje na nízkou efektivitu a slabou produktivitu v tomto sektoru hospodářství. I přes zmíněnou skutečnost hodnota štědrých vládních dotací se za poslední dvě dekády výrazně nezměnila, což jen podporuje stávající neefektivitu sektoru (OECD, 2011). Dle Önise a Sensese (2009) lze tvrdit, že turecký ekonomický růst byl poháněn zejména přílivem zahraničního kapitálu a vnější ekonomické prostředí se stalo zdrojem pro ekonomický růst Turecka. Podobný názor sdílí i Zülküf (2005), který uvádí, že se Turecko stalo závislé na zahraničních investicích.


Obr. 9

31

Přímé zahraniční investice v mil. USD a reálný růst HDP v % v letech 2000 až 2011.

Zdroj: OECD, Centrální banka Turecka, 2013, zpracováno autorem.

Závislost mezi těmito dvěma veličinami se projevila nejzřetelněji během krize v roce 2009, kdy odliv kapitálu doprovázel výrazný pokles ve výkonu tureckého hospodářství. Turecká ekonomika se tak stává citlivá na vývoj na finančních trzích a očekávání investorů.

4.4 Platební bilance V rámci hodnocení úspěšnosti hospodářské politiky se sleduje zejména saldo běžného účtu platební bilance. Z následujícího grafu je patrné, že v Turecku převažuje import nad exportem a deficit běžného účtu se prohlubuje. Určitý vliv má i nepříznivá vnější ekonomická situace spojená se silnou domácí poptávkou. Výjimku tvořily roky 1994 a 2001, kdy saldo běžného účtu nabylo kladných hodnot, jelikož díky prudkému odlivu kapitálu devalvovala výrazně měna a turecký export se stal více konkurenceschopný na zahraničních trzích. Také propad domácího produktu a s ním spojený pokles domácí poptávky, který se vztahoval i na dovážené zboží a služby, napomohl k vytvoření kladného salda běžného účtu.


32

Obr. 10 Průměrný podíl salda běžného účtu platební bilance na nominálním produktu v letech 1991 až 2012. Zdroj: OECD, 2013, zpracováno autorem.

K deficitu na běžném účtu přispívá i vysoký inflační diferenciál mezi hlavními obchodními partnery a apreciace turecké liry. Zmíněné faktory činí exportující zboží a služby méně konkurenceschopné na vnějších trzích. Deficit na běžném účtu je financován přebytkem na účtu finančním, kde v současnosti největší položku představují portfoliové investice (CBRT, 2013). S ekonomickou stabilizací však vzrostl i několikanásobně počet přímých zahraničních investic, jak ilustruje obrázek 9. PZI výrazně vzrostly od roku 2005, kdy se Turecku podařilo stabilizovat hospodářství po prodělané krizi. Turecko též přitahuje investory vhodnou geografickou polohou a vysokým potenciálem růstu.

4.5 Vládní dluh Vývoj veřejných financí je mimo jiné determinován strukturou vládnoucí politické reprezentace a jejich ideovými prioritami. Za další důležité faktory lze bezesporu považovat také míru efektivity v plnění všech stěžejních funkcí a úloh státu či působení vnějších vlivů (např. válka, globální finanční krize apod.) Turecko se potýkalo s vládním dluhem již od počátku 90. let, avšak ve sledovaném období hodnota této veličiny rapidně vzrostla. Po roce 2001 dluh rostl díky počátečním nákladům na restrukturalizaci finančního sektoru, kde největší položku představovalo převzetí problémových bank záchranným fondem SDIF. Podíl na růstu dluhu měla i poskytnutá finanč-


33

ní pomoc od IMF na stabilizaci tureckého hospodářství. Exponenciální trend ve vývoji dluhu mírně pozastavily fiskální reformy, dluh začal býti umořován, avšak vnější šok v podobě globální finanční krize tento pozitivní vývoj narušil. Přestože se celkový dluh za posledních deset let zdvojnásobil, jeho podíl na HDP klesl. Před zavedením stabilizačního programu se hodnota podílu dluhu na HDP pohybovala okolo 74 %, v roce 2012 tento podíl činil jen 36 %. Tento pozitivní trend zapříčinila zejména apreciace domácí měny a růst národního produktu.

Obr. 11

Relativní vyjádření vládního dluhu v letech 2000 až 2012.


U Turecka, jako kandidátské země Evropské unie, můžeme také sledovat, zdali splňuje maastrichtská kritéria. Jedním z nich je i podíl vládního dluhu na domácím produktu a tento podíl by neměl přesahovat hodnotu 60 %. Z grafu je patrné, že Turecká republika danou hodnotu překročila jen v roce krize a dvou následujících letech. Další maastrichtské kritérium se týká se deficitu státního rozpočtu a stanovuje 3 % hranici, kterou by neměl deficit státního rozpočtu překračovat.


Obr. 12

34

Relativní vyjádření deficitu státního rozpočtu na HDP v letech 2000 až 2012.

Zdroj: Ministerstvo financí, 2012, zpracováno autorem

V plnění výše zmíněného pravidla má Turecko určité mezery. Již od počátku 90. let předkládaly vlády deficitní státní rozpočet. Rekordních hodnot dosahoval tento ukazatel v letech 1999 a 2001. Po krizovém roce, tedy roce 2001, kdy vláda přijala nová fiskální opatření, se dařilo postupně tento ukazatel snižovat. Nyní se tento ukazatel pohybuje pod hranici danou maastrichtským kritériem. Vlády předkládaly deficitní rozpočty, ale přesto vznikaly primární přebytky státního rozpočtu, jak ilustruje následující obrázek 13.


Obr. 13

35

Podíl primárního přebytku na HDP v letech 2000 až 2012.

Zdroj: Ministerstvo financí, 2012, zpracováno autorem

Dle daného ukazatele lze tvrdit, že vlády se svěřenými veřejnými prostředky hospodařily úspěšně. Od roku 2001, kdy je povinnost vytvářet primární přebytek dána zákonem, vládnoucí strana AKP dané pravidlo splňuje. Přes snahy vlád vytvářet přebytkový rozpočet vznikají i nadále deficity státního rozpočtu. Problém tkví ve vysokých úrokových platbách, které je nuceno Turecko platit. Turecko investoři považovali za riskantní zemi, a to jak politicky tak ekonomicky, tudíž žádali za poskytnutí svých finančních prostředků vysokou rizikovou prémii, která se však pohybovala až v třímístných číslech. Rizikovost země vyplývala zejména z politické nestability, fiskální a monetární laxnosti či vysoké míry inflace, což jsou faktory, které mohla vládnoucí reprezentace svým jednáním a rozhodováním ovlivnit. Díky výše uvedeným příčinám se podíl úrokových plateb vyšplhal až na více než 40 % na celkových výdajích, což tvořilo téměř 18 % hrubého domácího produktu v roce 2001, kdy obě tato čísla byla historicky nejvyšší. Výdaje na úrokové platby jako podíl na daňových příjmech též znamenaly 77,1 % v roce 2000 a v roce 2001 tento podíl činil již 103,3 % (Yelden, 2002). Po finanční krizi v roce 2001 vláda úspěšně snížila úrokové platby. Zásadní podíl na zmíněném vývoji lze připisovat zavedení fiskální a monetární disciplíny. Uvedení stabilizačního programu vyslalo pozitivní signály k investorům, což se projevilo v postupném snižování tržní úrokové míry na vládních dluhopisech, která se nyní pohybuje okolo 8 % za desetileté vládní dluhopisy. Snížení rizikové prémie se pozitivně odrazilo ve snižování vládních výdajů na splácení úroků z vládního dluhu.


Obr. 14 2012.

36

Podíl úrokových plateb na celkových výdajích ze státního rozpočtu v letech 2000 až

Zdroj: Ministerstvo financí, 2012, zpracováno autorem.

Ve vyspělých zemích se jako problém nejeví aktuální výše dluhu, ale spíše jeho rostoucí tempo, které vznáší obavy nad jeho udržitelností. Komparaci tempa růstu HDP a vládního dluhu představuje obrázek 15.


Obr. 15

37

Tempa růstu HDP a vládního dluhu v letech 2000 až 2011.


Lze tvrdit, že čím větší je plocha mezi oběma ukazateli, tím větší lze identifikovat neefektivitu v nákladových či příjmových stránkách státu, což ale platí jen v případě, kdy je křivka tempa růstu vládního dluhu nad křivkou tempa růstu HDP. Plocha mezi oběma ukazateli není výrazná, ba naopak v některých letech tempo růstu HDP převyšuje tempo růstu vládního dluhu. Dle výše zmíněných ukazatelů lze usuzovat, že pokud Turecko bude i nadále vykazovat vysoká tempa růstu a snižovat svůj dluh nehrozí mu zajetí v dluhové pasti.

4.6 Komparace makroekonomických indikátorů pomocí magického čtyřúhelníku Hlavní cíle stabilizační hospodářské politiky lze porovnávat pomocí magického čtyřúhelníku, který vyjadřuje účinnost dané hospodářské politiky v zemi. Na následujícím obrázku je zobrazen magický čtyřúhelník v různých časových obdobích. Zelený čtyřúhelník představuje hospodářskou politiku v roce 1992. Daný rok autorka zvolila jako počáteční období, jelikož turecké hospodářství v daný rok již nebylo zasaženo vnější nepříznivou situací, v podobě války v Perském zálivu, a také se jedná o období před první závažnou krizí v novodobé historii Turecka. Jako druhé období byl zvolen rok 2006, který je zobrazen pomocí červeného čtyřúhelníku. Důvodem pro výběr roku 2006 bylo zejména již plné vymanění se z měnové krize spojené se zavedením fiskálních a monetárních opatření a makroekonomické indikátory nebyly ovlivněny globální recesí.


Obr. 16

38

Magický čtyřúhelník v letech 1992 a 2006.

Zdroj: Ministerstvo rozvoje, OECD, 2013, zpracováno autorem.

Jak obrázek naznačuje, nejvýraznějšího pokroku hospodářská politika dosáhla v oblasti měnové politiky. Míra inflace klesla o 60 procentních bodů v rámci sledovaných období. Dle výše zmíněného lze považovat monetární opatření zavedená po roce 2001 za úspěšná. Reálný růst zaznamenaný v roce 2006 o jeden procentní bod též převyšuje počáteční období. Avšak zatímco se v 90. letech vysoký růst střídal s výrazným poklesem, nyní se Turecko snaží jít cestou trvalého a udržitelného růstu, k čemuž mu napomáhá fiskální a monetární stabilizace. V oblasti pracovního trhu Turecko nedospělo k výraznému zlepšení, ba naopak míra nezaměstnanosti oproti počátečnímu období vzrostla. Aktivní politiku zaměstnanosti lze hodnotit jako méně úspěšnou. Úspěchy na poli ostatních cílů stabilizační politiky byly vykoupeny zhoršením situace na straně vnější rovnováhy, jelikož většinou nelze dosahovat všech cílů současně a deficit na běžném účtu značně vzrostl. Pomocí magického čtyřúhelníku lze též porovnávat stav hospodářské politiky ve stejném období, ale mezi několika různými zeměmi. Jelikož se Turecká republika stala oficiální kandidátskou zemí na členství v Evropské unii, tak jako komparační vzorek byly zvoleny makroekonomické indikátory EU 27, které představují zelený čtyřúhelník.


Obr. 17

39

Magický čtyřúhelník pro rok 2011, komparace Turecka a EU 27.

Zdroj: OECD, Ministerstvo rozvoje, Eurostat, 2013, zpracováno autorem.

Turecko vykazuje několikanásobně vyšší tempo růstu než průměr EU 27, což je způsobeno zejména tím, že se státy Evropské unie stále potýkají s dozvuky ekonomické krize. Naopak Turecko se dokázalo rychleji odrazit ode dna díky efektivní strukturální politice. S ekonomickou krizí lze spojovat i vyšší míru nezaměstnanosti, se kterou se Evropská unie potýká. Zlepšení cenové stability v Turecku lze považovat za velký úspěch, ale v porovnání s průměrem EU, Turecko vykazuje stále více než dvojnásobnou míru inflace. Nejhorší výsledky v porovnání s EU vykazuje Turecko na běžném účtu platební bilance, jelikož Turecký export je oproti evropskému zdaleka nekonkurenceschopný.

4.7 Doporučení Turecká vládní reprezentace by se měla i nadále soustředit na vyvážený a udržitelný ekonomický růst a zaměřit se zejména na prorůstová opatření. Důležitou složku tvoří zejména investice, které by ovšem neměli směřovat na běžný chod státu, ale spíše by měli mířit zejména do vzdělávání, infrastruktury či vědy a výzkumu. V oblasti monetární politiky lze konstatovat na základě uvedených dat, že se centrální bance nedaří plnit dané inflační cíle, z čehož vyplývá, že by se na tuto oblast měla soustředit, což souvisí s včasnou a vhodnou intervencí. S výraznějším dosažením inflačního cíle souvisí i posilnění vztahu mezi inflačními cíli a nástroji, kterým je v současnosti zejména krátkodobá úroková sazba.


40

Vyšší míra inflace představuje problém v mezinárodním obchodě, což má dopad na deficit běžného účtu platební bilance, tudíž by bylo více než vítané snížení inflačních diferenciálů s hlavními obchodními partnery, kterým je zejména Evropská unie. V oblasti fiskální politiky by vláda měla i nadále pokračovat ve snižování vládního dluhu. Nápomocí by mělo být přijetí plánovaných fiskálních pravidel, která by znamenala přijetí stropů pro vládní výdaje. Nejen na výdajové stránce rozpočtu, ale i na straně příjmů by bylo vhodné efektivnější řízení finančních zdrojů. Avšak zlepšení daňového výběru souvisí s potíráním neformálního sektoru ekonomiky, se kterým se Turecké hospodářství ve velké míře potýká. V rámci řešení daného problému je nezbytné zaměřit se na faktory, které danou situaci zapříčiňují. Mezi již zmíněné faktory lze zařadit zejména vysoké náklady na práci, byrokracii a hojně se vyskytující korupci, což společně vytváří nepříznivé podnikatelské prostředí. K potírání korupce by bylo vhodné zavedení protikorupčního zákona a aktualizace zákona o veřejných zakázkách, která by pro zadávání tendrů vytvořila transparentnější podmínky. Korupci lze však považovat zejména za etický problém a tudíž záleží na morálce každého jedince, jak se k úplatkářství postaví a z daného důvodu lze říci, že je vymýcení korupčního jednání nesnadný úkol. Avšak snížení nákladů na práci či regulace spojená s byrokracií se nachází zcela v rukou vládní reprezentace. Turecko nezaznamenalo výrazný pokrok ve snižování míry nezaměstnanosti, tudíž se nabízí potřeba hlubších reforem trhu práce. Jelikož turecký trh práce je silně regulovaný zlepšení současné situace vyžaduje vnesení více pružnosti, kterou by mohly zajistit flexibilnější pracovní smlouvy či decentralizace minimální mzdy, která je zejména v chudých regionech pro zaměstnavatele neúnosná. Nedostatky lze však hledat i na nabídkové straně pracovního trhu, kde hlavní problém představuje nízká kvalifikace pracovní síly, která brzdí produktivitu a konkurenceschopnost. S kvalifikací pracovní síly souvisí i zlepšování kvality vzdělávacího systému, avšak velký vliv má socioekonomické zázemí studentů, proto by měla turecká vláda zařadit kvalitu a rovný přístup ke vzdělání mezi své priority v rámci vzdělávací politiky. Jelikož nízkou kvalitu vzdělání lze nalézt u všech věkových skupin, je více než vhodné vytvořit iniciativy pro celoživotní vzdělávání. Pro zajištění rovného přístupu ke vzdělání lze hledat východisko ke zlepšení pomoci sociálně slabým studentům ve financování studia. Ke zvýšení kvalifikace pracovní síly přispívá i růst spolupráce odborných škol a univerzit s podnikatelským sektorem. Vysokou výdajovou položku ze státního rozpočtu představují dotace zemědělskému sektoru a to i přes jeho nízkou produktivitu. V tomto směru by bylo vhodné liberalizovat zemědělský sektor pomocí privatizace státních zemědělských podniků, snížením vysokého stupně cenové intervence a zvolit méně narušující formy podpory agrárního sektoru, které se přibližují Evropské unii, jelikož v případě vstupu Turecka do EU, přijme společnou zemědělskou politiku. Klíčovým objektem zemědělské politiky by mělo být zaměření se na zvýšení produktivity daného sektoru, jelikož dané odvětví představuje vysoký exportní potenciál.


41

K přiblížení se Evropské unii Turecko musí dále pokračovat v plnění Kodaňských kritérii, liberalizovat své služby a síťová odvětví.

Závěr

42

5 Závěr Turecká republika se od dob svého vzniku rozvinula ze státem plánovaného hospodářství s převažujícím agrárním sektorem v liberální ekonomiku založenou na privatizaci státních podniků a veřejného majetku dle vzoru západních ekonomik, kterým se postupně snaží přibližovat. Avšak v devadesátých letech plných zvratů se naplno projevily politické a ekonomické problémy země, kdy tamní vlády přivedly zemi přinejmenším na pokraj krize. Hlavní prioritu hospodářské politiky představoval rychlý hospodářský růst. Tento přístup se však následně odrazil v ekonomické situaci v zemi a vyústil ve tři závažné měnové krize. Poslední prodělaná měnová krize z roku 2001 vyvedla turecké vládní představitele z apatie. Pod tlakem vnějších aktérů, zejména Mezinárodního měnového fondu a Evropské unie, kdy Turecko muselo začít plnit Kodaňská kritéria, započala éra strukturálních reforem ve fiskální a monetární oblasti, přibližujících se standardům Evropské unie. Zejména v měnové politice centrální banka dosáhla výrazných pokroků. Vysoká míra inflace, se kterou se Turecko po dlouhou dobu potýkalo, byla stlačena na rekordně nízká čísla. Lze tedy říci, že přechod na nový režim monetární politiky v podobě cílování inflace, představoval krok správným směrem. Avšak za neméně důležitý dopad, který reforma makroekonomického rámce přinesla lze považovat odtrhnutí monetární politiky od politiky fiskální a prohlášení Centrální banky Turecka za nezávislou instituci, díky čemuž bylo možné realizovat následná měnová opatření. Změny ve fiskální politice lze taktéž považovat za pozitivní. Nově nastavený fiskální rámec napomohl turecké vládní reprezentaci snižovat míru zadlužení země, což je zejména ve vyspělých ekonomikách nebývalý jev v současné době. Vládě také úspěšně hospodaří se svěřenými veřejnými finančními prostředky, jelikož vykazuje primární přebytky státního rozpočtu, tudíž nezakládá svým rozhodnutím další deficity veřejných financí, které jsou v současné době tvořeny platbami úroků z veřejného dluhu. Stabilizace jak ve fiskální tak i monetární oblasti představuje také pozitivní signály pro zahraniční investory, kteří začali v Turecku vidět lukrativní trh s vysokým potenciálem. Zahraniční investice naopak mohou Turecku pomoci v jeho dalším rozvoji a přibližování se vyspělým ekonomikám. Vládní reprezentace se však doposud neposunula výrazně vpřed ve snižování míry nezaměstnanosti, přestože ekonomika výrazně roste. Aktivní politika nezaměstnanosti společně se vzdělávací politikou představuje prostor pro zlepšení. Avšak turecké hospodářství je však nejméně úspěšné na poli vnější rovnováhy, jelikož turecký export se nedokáže vypořádat s podmínkami panujících na světových trzích, v čemž mu brání stále vyšší míra inflace a apreciace národní měny.

Závěr

43

Výrazný pokrok nebyl zaznamenán ani v boji s rozsáhlou stínovou ekonomikou, korupcí a byrokracií, které tvoří vážné bariéry pro vytváření pozitivního obrazu v očích zahraničních investorů. Lze říci, že Turecká republika si prošla vývojem od krátkozraké hospodářské politiky spojené s monetizací vládního dluhu k disciplinované monetární a fiskální politice. Přesto se však v mnoha oblastech nachází dostatek prostoru pro zlepšení. Lze jen doufat, že vládní reprezentace bude pokračovat v důležitých strukturálních reformách a nepodlehne oblíbené populistické politice, jak již v minulosti několikrát dokázala. Hlavní přínos vypracování dané bakalářské práce dle autorky spočívá ve zpracování tématu, které není hojně diskutováno v českém prostředí a doposud se neobjevuje v české odborné literatuře. Se zmíněným jevem souvisí naprostá převaha zahraničních zdrojů použitých ke zpracování této práce.


44

6 Použitá literatura Literatura BARTH, RICHARD C ET AL. Financial programming and policy : the case of Turkey:. Washington, D.C.: IMF Institute, 2000, 457 s. ISBN 1-55775-875-1. GENCER, E. AYSEN HIC A CEVAT GERNI. Central asian economies in transition. Newcastle: Cambridge scholars publishing, 2012, 345 s. ISBN 1-44384035-1. HOEKMAN, BERNARD A SÜBIDEY TOGAN. Turkey : economic reform and accession to the European union. Washington, D. C.: The world bank, 2005, 362 s. ISBN 0-8213-5932-0. KRUEGER, ANNE A OKAN AKRAN. Swimming against the tide : Turkish trade reform in the 1980s. San Francisco: ICS Press, 1992, 265 s. ISBN 1-55815178-8 KUČERA, PETR. Hledání evropských kořenů turecké indentity: Západ a Východ v kemalistickém modernizačním projektu. TUNKROVÁ, Lucie a Pavel ŠARADÍN. Turecko a Evropská unie: česká a turecká perspektiva. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007, s. 7. ISBN 978-80-244-1875-9. LOVATT, DEBBIE. Turkey Since 1970: Politics, Economics and Society. New York: Palgrave Macmillan, 2001, 224 s. ISBN 978-0333753781. ÖNIS, ZIYA A FIKRET SENSES. Turkey and the global economy : neo-liberal restructuring and integration in the post-crisis era. New York: Routlege, 2009, 324 s. ISBN 978-0-415-47561-7 TOGAN, SÜBIDEY. Economoic liberalization and Turkey. Londýn: Routlege, 2010, 322 s. ISBN 978-0-415-49595-0. UĞUR, MEHMET. Turkey and European integration : accession prospects and issues. New York: Routlege, 2004, 312 s. ISBN 0-415-32656-7. YILMAZ, HAKAN. Mezi podporou EU a euroskepticismem: Obecné postoje turecké veřejnosti k Evropské unii. TUNKROVÁ, Lucie a Pavel ŠARADÍN. Turecko a Evropská unie: česká a turecká perspektiva. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007, s. 62. ISBN 978-80-244-1875-9. ZÜLKÜF, AYDIN. The political economy of Turkey. Londýn: Pluto Press, 2005, 310 s. ISBN 0-7453-1826-6. Webové zdroje ADAM, ANTONIS A THOMAS MOUTOS. Turkish delight for some cold turkey for others?: The effects of the EU-Turkey customs union. CESifo working paper [online]. 2005, no.550, s. 35 [cit. 2013-05-11]. Dostupné z: http://www.cesifo-group.de/ifoHome/publications/workingpapers/CESifoWP/CESifoWPdetails?wp_id=14558723

Použitá literatura ÇATAK, SEVIL A ÇANAN CILINGIR.

45

Performance budgeting in Turkey. In: OECD Journal on budgeting [online]. 2010 [cit. 2013-05-18]. vol. 2010, no. 3. Dostupné z: http://www.oecd.org/turkey/48170514.pdf CELASUN, OYA. Sticky inflation and the real effects of exchange rate-based stabilization. IMF Working Paper [online]. 2003, no. 151, s. 34 [cit. 201305-12]. Dostupné z: http://www.imf.org/external/pubs/ft/wp/2003/wp03151.pdf CENTRAL BANK OF THE REPUBLIC OF TURKEY. Price stability [online]. Ankara, 2006 [cit. 2013-05-18]. Dostupné z: http://www.tcmb.gov.tr/yeni/eng/ CENTRAL BANK OF THE REPUBLIC OF TURKEY. Inflation report 2007-I [online]. Ankara, 2007 [cit. 2013-05-18]. Dostupné z: http://www.tcmb.gov.tr/yeni/eng/ CENTRAL BANK OF THE REPUBLIC OF TURKEY. Inflation report 2008-I [online]. Ankara, 2008 [cit. 2013-05-18]. Dostupné z: http://www.tcmb.gov.tr/yeni/eng/ CENTRAL BANK OF THE REPUBLIC OF TURKEY. Inflation report 2009-I [online]. Ankara, 2009 [cit. 2013-05-18]. Dostupné z: http://www.tcmb.gov.tr/yeni/eng/ CENTRAL BANK OF THE REPUBLIC OF TURKEY. Inflation report 20010-I [online]. Ankara, 2010 [cit. 2013-05-18]. Dostupné z: http://www.tcmb.gov.tr/yeni/eng/ CENTRAL BANK OF THE REPUBLIC OF TURKEY. Inflation report 2011-I [online]. Ankara, 2011 [cit. 2013-05-18]. Dostupné z: http://www.tcmb.gov.tr/yeni/eng/ CENTRAL BANK OF THE REPUBLIC OF TURKEY. Inflation report 2012-I [online]. Ankara, 2012 [cit. 2013-05-18]. Dostupné z: http://www.tcmb.gov.tr/yeni/eng/ CENTRAL BANK OF THE REPUBLIC OF TURKEY. Inflation report 2013-I [online]. Ankara, 2013 [cit. 2013-05-18]. Dostupné z: http://www.tcmb.gov.tr/yeni/eng/ CENTRAL BANK OF THE REPUBLIC OF TURKEY. Turkish balance of payments statistics [online]. Ankara, 2013 [cit. 2013-05-18]. Dostupné z: http://www.tcmb.gov.tr/odemedenge/menupdf.html DIBOOĞLU, SELAHATTIN A AYKUT KIBRITÇIOĞLU. Inflation, output, and stabilization in a high inflation economy: Turkey, 1980-2000. Working paper [online]. 2001, no. 01-0112, s. 31 [cit. 2013-05-11]. Dostupné z: http://business.illinois.edu/research/010112paper.pdf ERSEL, HASAN A FATIH ÖZATAY. Monetary policy and inflation targeting: Inflation targeting in Turkey [online]. Economic research forum, 2008, 21 s. [cit. 2013-05-12]. Dostupné z: http://www.femise.org/activites/workshop/Papers/IT_Turkey.pdf


46

EUROPEAN COMMISSION: EUROSTAT. File:Main components of the current account balance, 2011 (1) (% of GDP).png [online]. 2012 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/statistics_explained/index.php?title=File :Main_components_of_the_current_account_balance,_2011_(1)_(%25_o f_GDP).png&filetimestamp=20121113163102 EUROSTAT: TABLES, GRAPHS AND MAPS INTERFACE. HICP - inflation rate [online]. 2013 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/table.do?tab=table&language=en&p code=tec00118&tableSelection=1&footnotes=yes&labeling=labels&plugin=1 EUROSTAT: TABLES, GRAPHS AND MAPS INTERFACE. Harmonised unemployment rate by sex[online]. 2013 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/table.do?tab=table&language=en&p code=teilm020&tableSelection=1&plugin=1 EUROSTAT: TABLES, GRAPHS AND MAPS INTERFACE. Real GDP growth rate - volume [online]. 2013 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/table.do?tab=table&init=1&plugin=1 &language=en&pcode=tec00115 KARA, A HAKAN. Turkish experience with implicit inflation targeting . The central bank of the republic of Turkey, Working paper [online] 2006 no. 06:, 03. [cit. 2013-05-18]. Dostupné z: http://www.tcmb.gov.tr/research/discus/WP0603.pdf KAYA, FATIH A SELIHAN YILAR. Fiscal transformation in Turkey over the last two decades. In: OECD Journal of budgeting [online]. 2011, [cit. 2013-0512] vol. 2011, no. 1. Dostupné z: http://www.oecd.org/turkey/49070965.pdf KIBRITÇIOĞLU, AYKUT. A short review of the long history of turkish high inflation [online]. Ankara: Department of Economics, Ankara university, 2004, 27 s. [cit. 2013-05-11]. Dostupné z: http://userwww.sfsu.edu/mingli/fin535_spring_07/course2docs/Inflation %20in%20Turkey.pdf KRAAN, DIRK-JAN ET AL. Budgeting in Turkey. In: OECD Journal on budgeting [online]. 2007, s. 58 [cit. 2013-05-14]. vol. 7, no. 2. ISSN 1608-7143. Dostupné z: http://www.oecd.org/turkey/40961278.pdf LETSCH, CONSTANZE. Recep Erdogan wins by landslide in Turkey's general election. The Guardin [online]. 2011 [cit. 2013-05-22]. Dostupné z: http://www.guardian.co.uk/world/2011/jun/13/recep-erdogan-turkeygeneral-election MILLER, CALUM. Pathways through financial crisis: Turkey. In: Global governance [online]. 2006, s. 449-464 [cit. 2013-05-11]. Dostupné z: http://www.globaleconomicgovernance.org/wp-content/uploads/millerpathways_turkey.pdf


47

ORGANISATION FOR ECONOMIC CO-OPERATION AND DEVELOPMENT. OECD Economic Surveys: Turkey 2006 [online]. OECD Publishing, 2006 [cit. 2013-05-12]. ISBN 92-64-02916-8. Dostupné z: http://www.keepeek.com/Digital-AssetManagement/oecd/economics/oecd-economic-surveys-turkey2006_eco_surveys-tur-2006-en ORGANISATION FOR ECONOMIC CO-OPERATION AND DEVELOPMENT. OECD Economic surveys: Turkey 2010 [online]. OECD Publishing, 2010 [cit. 2013-05-18]. ISBN 978-92-64-08305-9. Dostupné z: http://www.keepeek.com/Digital-AssetManagement/oecd/economics/oecd-economic-surveys-turkey2010_eco_surveys-tur-2010-en ORGANISATION FOR ECONOMIC CO-OPERATION AND DEVELOPMENT. Evaluation of agricultural policy reforms in Turkey [online]. OECD Publishing, 2011 [cit. 2013-05-19]. ISBN 978-92-64-11320-0. Dostupné z: http://www.keepeek.com/Digital-Asset-Management/oecd/agricultureand-food/evaluation-of-agricultural-policy-reforms-inturkey_9789264113220-en ORGANISATION FOR ECONOMIC CO-OPERATION AND DEVELOPMENT. OECD Economic Surveys: Turkey 2012 [online]. OECD Publishing, 2012 [cit. 2013-05-12]. ISBN 978-82-64-12797-5. Dostupné z: http://www.keepeek.com/Digital-AssetManagement/oecd/economics/oecd-economic-surveys-turkey2012_eco_surveys-tur-2012-en ORGANISATION FOR ECONOMIC CO-OPERATION AND DEVELOPMENT. OECD Statistics. Country statistical profiles: Turkey [online]. 2013 [cit. 2013-05-18]. Dostupné z: http://stats.oecd.org/# PRESIDENCY OF THE REPUBLIC OF TURKEY. Duties and powers [online]. Ankara, 2013 [cit. 2013-05-22]. Dostupné z: http://www.tccb.gov.tr/pages/presidency/power/ REPUBLIC OF TURKEY MINISTRY OF FINANCE: GENERAL DIRECTORATE OF BUDGET AND FISCAL CONTROL. Consolidated budget figures (As per program budget classification 1973-2003): Consolidated budget realizations (1990-2003) [online]. 2012 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://www.bumko.gov.tr/EN,2682/consolidated-budget-figures-as-perprogram-budget-class-.html REPUBLIC OF TURKEY MINISTRY OF FINANCE: GENERAL DIRECTORATE OF BUDGET AND FISCAL CONTROL. Economic indicators: Main economic figures (2000-2012) [online]. 2012 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://www.bumko.gov.tr/EN,2678/economic-indicators.html SAHINBEYOGLU, GULBIN. CENTRAL BANK OF TURKEY. From exchange rate stabilization to inflation tageting: The case of Turkey [online]. OECD and


48

Bank of England, 2007, 27 s. [cit. 2013-05-12]. Dostupné z: http://www.oecd.org/eco/monetary/38275966.pdf STANZELOVÁ, MARIE. Krize přijde Turecko draho. In: Bankovnictví: Světové finančnictví [online]. 2001 [cit. 2013-05-18]. Dostupné z: http://www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/clanky_rozhovory/media_20 01/cl_01_010322c.html THE GRAND NATIONAL ASSEMBLY OF TURKEY. Duties and powers [online]. Ankara, 2013 [cit. 2013-05-22]. Dostupné z: http://global.tbmm.gov.tr/index.php/EN/yd/icerik/13 THE WORLD BANK GROUP. World data bank [online]. 2013 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://databank.worldbank.org/data/views/reports/tableview.aspx T.R. MINISTRY OF DEVELOPMENT. Economic and social indicators (1950-2010): Consumer price indices (Annual average percentage change) [online]. Ankara, 2012 [cit. 2013-05-12]. Dostupné z: http://www.mod.gov.tr/en/SitePages/mod_easi.aspx T.R. MINISTRY OF DEVELOPMENT. Economic and social indicators (1950-2010): Consumer price indices (Percentage change over the same month of the previous year) [online]. Ankara, 2012 [cit. 2013-05-12]. Dostupné z: http://www.mod.gov.tr/en/SitePages/mod_easi.aspx T.R. MINISTRY OF DEVELOPMENT. Economic and social indicators (1950-2010): Employment indicators [online]. Ankara, 2012 [cit. 2013-05-12]. Dostupné z: http://www.mod.gov.tr/en/SitePages/mod_easi.aspx TURECKO. The law on the central bank the republic of Turkey: Fundamental duties and powers. In: Collection of Laws. 2001, č. 4651. Dostupné z: http://www.tcmb.gov.tr/yeni/eng/ TURKISH STATISTICAL INSTITUTE. Population, demography, housing and gender: Population statistics and projections [online]. Ankara, 2013 [cit. 2013-0522]. Dostupné z: http://www.turkstat.gov.tr/PreTablo.do?alt_id=39 YELDAN, ERINÇ. Behind the 2000/2001 Turkish crisis: Stability, credibility, and governance, for whom? [online]. Ankara: Bilkent university, 2002 [cit. 2013-18-05]. Dostupné z: www.bilkent.edu.tr/.../Chennai_Yeldan2002.pdf

Přílohy

49

Přílohy

Základní informace

50

A Základní informace Turecká republika se rozprostírá na poloostrovu Malá Asie a malá část země leží na Evropském kontinentu, což jí zajišťuje strategickou polohu. Vznik republiky se datuje k roku 1923. Hlavním městem je Ankara, avšak největším městem je dle Tureckého statického úřadu Istanbul. Dle OECD (2013) v Turecku žije k roku 2010 72 752 tisíc obyvatel, což jej staví do pozice sedmnáctého nejlidnatějšího státu světa. Tureckou populaci lze označit za velmi mladou, práceschopná věková skupina ve věku 15 až 64 let tvoří 67 % obyvatel (Turkstat, 2013). Politický systém Turecka lze charakterizovat jako parlamentní zastupitelskou demokracii, která se dělí na moc výkonnou, zákonodárnou a soudní. V čele státu stojí prezident, který disponuje jen omezenými pravomocemi, jeho funkce má spíše reprezentativní charakter. Nyní funkci prezidenta zastává Abdullah Gül (tccb, 2013). Výkonnou moc má v rukách vláda, v jejímž čele stojí premiér, kterým je již od roku 2003 Recep Tayyip Erdoğan, jehož politická strana AKP v posledních volbách, konaných v roce 2011, získala téměř 50 % všech platných volebních hlasů (The Guardian, 2011). Zákonodárnou moc tvoří jednokomorový parlament neboli Velké národní shromáždění (tbmm, 2013).

Stručný přehled vztahu Turecka a EU

51

B Stručný přehled vztahu Turecka a EU Jelikož práce pojednává o Turecku nelze nezmínit i jeho vztah k Evropské unii, která v současnosti částečně determinuje dění v zemi, neboť současná vládní strana zastává proevropské názory. Avšak ne veškerá politická elita se přiklání ke směřování země směrem k EU, což vyvolává určitou polarizaci i v rámci politických stran. Již v roce 1963 Turecko podepsalo asociační dohodu s Evropským hospodářským společenstvím. O více než dvacet let později a to v roce 1987 turecká vláda zažádala o plné členství, které však bylo odmítnuto (Hoekman, 2005). Statut oficiální kandidátské země získalo Turecko až v roce 1999 na summitu Evropské unie konaného v Helsinkách a přístupové rozhovory s ním byly zahájeny v roce 2005. Nyní Turecko pracuje společně s Evropskou unií na přijetí acquis communitare, k čemuž následně v roce 200o vláda představila vlastní národní program pro přijetí acquis (NPAA). Program obsahoval střednědobé reformy, které znamenaly přijetí 89 nových zákonů, 94 změn v zákonech stávajících a další významné změny. (Uğur,2004). Reformy se zprvu zaměřovaly na lidská práva, což například znamenalo zrušení trestu smrti či vzdělávání a televizní vysílání v menšinových jazycích.

Míra zaměstnanosti dle věkových skupin

C Míra zaměstnanosti dle věkových skupin

Obr. 18

Míra zaměstnanosti dle věkových skupin v letech 2000 až 2010.

Zdroj: OECD, 2013, zpracováno autorem

52

Hospodářská politika Turecka a její výsledky

Recommend Documents