1
2
3
Witold Szabłowski
Vrah z města meruněk Příběhy z Turecka
Jaroslava Jiskrová – Máj Nakladatelství Dokořán 4
Witold Szabłowski
Vrah z města meruněk Příběhy z Turecka
Copyright © by Witold Szabłowski, 2010. All right reserved Published by arrangement with Wydawnictwo Czarne, Poland Translation © Barbora Gregorová, 2016 Photography © Jan Douša, 2016 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozmnožována a rozšiřována jakýmkoli způsobem bez předchozího písemného svolení nakladatele. Druhé vydání v českém jazyce (první elektronické). Z polského originálu Zabójca z miasta moreli. Reportaże z Turcji přeložila Barbora Gregorová. Redakce Jaroslava Jiskrová. Fotografie Jan Douša. Obálka, grafická úprava, sazba a konverze do elektronické verze Miloš Jirsa. Vydala v roce 2016 nakladatelství Dokořán, s. r. o., Holečkova 9, Praha 5,
[email protected], www.dokoran.cz a Jaroslava Jiskrová – Máj, Štichova 580/25, 149 00 Praha 4,
[email protected]. 823. publikace, 225. elektronická (Dokořán); 96. publikace, 46. elektronická (Jaroslava Jiskrová – Máj) ISBN 978-80-7363-782-8 (Dokořán) ISBN 978-80-86643-94-6 (Jaroslava Jiskrová – Máj)
5
Obsah
Poděkování 8 Výslovnost 9 Plyn v parku Gezi 11 Mosty na Bosporu 25 Nazım 27 Dědičný hřích Republiky 55 Sinanova touha 63 Imámové a prezervativy 69 Královna tureckých seriálů 83 U Araratu 95 Kníratá republika 99 To z lásky, sestro 117 Paní Atatürková 137 Černá dívka 143 Očistec Istanbulu 161 Abrahamovi kapři 179 Vrah z města meruněk 185 Bajbajbuš 203 Tak tohle je Turecko 219 Poznámka překladatelky 221
6
Kávu popíjelo hodně polských vyslanců a vojáků, kteří měli kontakty s Turky. Obecně však byla považována za pohanský, neřkuli ďábelský vynález. Byla černá a hořká, nebyla dobrá. Teprve když se k nám dostala z Paříže a Amsterodamu, pití kávy začalo být považováno za světovou módu. Jarosław Dumanowski, znalec historie kuchyně a stravování v rozhovoru pro přílohu deníku Gazeta Wyborcza – Wysokie obcasy (Vysoké podpatky) Mám vážné důvody domnívat se, že planeta, odkud přišel malý princ, je planetka B 612. Jen jednou ji uviděl dalekohledem v roce 1909 nějaký turecký hvězdář. Podal tehdy o svém objevu obsáhlý výklad s ukázkami na mezinárodním astronomickém kongresu. Ale nikdo mu nevěřil, protože byl nezvykle oblečen. Dospělí jsou už takoví. Naštěstí pro dobrou reputaci planetky B 612 přinutil jeden turecký diktátor svůj lid pod trestem smrti, aby se oblékal po evropsku. Hvězdář předvedl svůj výklad znovu v roce 1920 ve velmi elegantním fraku. A tentokrát mu všichni dali za pravdu. Antoine de Saint-Exupéry, Malý princ Mám pocit, jako bych neustále stál na mostě propojujícím oba břehy Bosporu, přičemž nepatřím ani do asijské, ani do evropské části, a jako bych je obě líčil. Oficiální webové stránky Orhana Pamuka 7
Poděkování
Aylin Arasová, Jadwiga Dąbrowská, redakce novinové přílohy Duży format (Velký formát), Serhat Güneş, Agnieszka Koecherová-Henselová, Izabela Meyzová, Zubeyde Öztürková, Beata Uzunkayová, Magdalena Wojcieszaková-Çopuroğluová Sevgili arkadaşlar, sizler olmasaydınız bu kitap olamazdı. Çok teşekkür ederim!
8
Výslovnost
Turecké c se čte jako české dž. Jméno osmanského generála Mustafy Celaleddina se tedy čte „dželaleddin“. Mužské jméno Cemal se čte „džemal“ a ženské Hatice jako „hatidže“. Písmeno ğ prodlužuje předchozí samohlásku. Jméno Ali Ağci, atentátníka, který střílel na Jana Pavla II., se tedy v turečtině vyslovuje „ali ádža“. Po e, ü, i a ö se ğ vyslovuje jako naše j. Ş a ç jsou jako české š a č. Názvy měst Şile a Çanakkale tedy znějí „šile“ a „čanakkale“. Samohláska ı je české y. Velké I psané bez tečky také, protože měkké s tečkou vypadá takto: İ. Jméno Nazım se tedy čte „nazym“. Ö a ü se čtou jako v němčině, přičemž mírně sešpulíme rty. J se čte jako ž.
9
10
Plyn v parku Gezi
„Náš premiér je islamista a pro náš stát je to nebezpečný zločinec! Musíme se ho co nejdřív zbavit!“ tvrdí ti, co obsadili park Gezi. „Nesmysl! Je to génius! Poslalo nám ho samo nebe!“ tvrdí ti, kteří do parku nešli. Zabalil jsem si spacák, karimatku a termosku. A jel jsem si popovídat s jedněmi i s druhými. Co je spojuje, v čem se liší? Jak protesty v parku změní Turecko – pokud ho tedy nějak změní? Pěkní kluci Park Gezi leží hned vedle čtyřproudé dálnice; uprostřed parku stojí fontána a v každém rohu je několik luxusních hotelů. Istanbulské úřady, stejně jako turecká vláda, ho chtěli zničit a na jeho místě postavit supermarket ve stylu kasáren z osmanské doby. Vedle kasáren měla stát mešita. A právě proto zde koncem května roku 2013 začali Turci demonstrovat – za záchranu parku a při té příležitosti také na podporu státní sekularizace, která byla kvůli vládnoucí proislámské straně ohrožena. Demonstrace byla brutálně potlačena policií. V parku Gezi se následně shromáždily davy mladých lidí. Postavily si tam stany a obsadily ho. Jejich protest proti zrušení parku se stal brzy protestem proti vládě, která podle mnohých obyvatel Turecka neposlouchá své občany, islamizuje se a je stále autoritativnější. „Mně ta mešita vůbec nevadí. Mohla by stát vedle parku Gezi. Ale vůbec nerozumím tomu, proč si Tayyip vzal na mušku právě náš park.“ 11
Tayfun mluví slabý hlasem, téměř fistulí, a ruku v zápěstí ohýbá natolik příznačně, že nejdřív nevím, zdali tím vyjadřuje svou sexuální orientaci, nebo si chce naopak z homosexuálů obyčejně vystřelit. Záhy mě ujistí, že si z nich střílet nemůže – sedíme totiž u stánku jedné z organizací, která v parku bojuje za práva homosexuálů. Mají tu dva stolky, u kterých si například můžete popovídat s transsexuálem. Rozdávají se tu prezervativy a… chleba se sýrem. „Tayyip má moc pěknej zadeček! A když se rozčilí, je hrozně sexy…“ zasní se Tayfun, jako by zapomněl, že mluví o premiérovi své země, který by si jakékoli lichotky od homosexuála zcela jistě nepřál. „Prozradím ti jedno tajemství,“ dodá a zašeptá mi do ucha: „Tayyip ničí park Gezi kvůli mně.“ „Jak kvůli tobě?“ „No kvůli mně a mým kamarádům. My sem chodíme na prcáníčko,“ zasměje se Tayfun a já mám chvilku, abych si ho prohlédl. Tipoval bych, že je mu lehce po čtyřicítce. Na sobě má upnuté džíny, pásek se cvočky, tričko s duhovou vlajkou a pod ním vyholený hrudník. „Scházej se tu pěkný kluci z celýho města. A nějaký ty buzny a transvestiti. Gezi je díky tomu proslulej po celým Turecku a Tayyipek to ví, vždyť přece vyrůstal kousek odtud,“ řekne Tayfun a rukou ukáže na čtvrť Kasımpaşa, kde turecký premiér skutečně vyrůstal. O tom, že si Erdoğan vzal na mušku Gezi právě díky excesům homosexuálů, jsem slyšel od svých tureckých kolegů novinářů. Gayové museli zmizet, protože hned vedle parku má být mešita. A nejjednodušší, jak se jich zbavit, je park zničit, oplotit a uprostřed něco postavit. Přestože příliš nevěřím tomu, že je to jediný důvod, ihned se přesvědčím, že istanbulští homosexuálové o tom děsně rádi hovoří. „Od tý doby, co nás vyštípali z Gezi, všechny buzny stojej v postranních uličkách, no jen se tam jdi podívat a uvidíš, jak tam vykrucujou prdelkama. Tayyip nám šíleně závidí, protože kdo by neměl rád pěkný zadečky. Proto taky nařídil, aby sem přivezli ty podělaný bagry, buldozery a postavili tu osmanský kasárny. On moc dobře ví, co dělá. Jen si představ, co se asi tak musí dít v tako12
vejch kasárnách mezi vojákama. Hi, hi, hi!“ rozesměje se při samé myšlence Tayfun. „Ale já se na něj stejně neumím zlobit, i když do nás mrdá slznej plyn. Jenže to jsem celej já; furt vysmátej. Ještě když jsem bydlel v Konyi, kde jsem se narodil, nadávali mi do buzen. Ale lidi tam jsou primitivové, nerozeznaj teplouše od buzny, neměl jsem sílu jim to vysvětlit. A tak jsem jim tvrdil, že teda možná jsem buzna, ale aspoň dobře vyšukaná. Mlátili mě za to po hlavě a pak, když se nikdo nedíval, někteří z nich chtěli, abych jim ho vykouřil. Já? Vykouřit?! Říkám ti, že v Konyi nerozeznaj teplouše od buzny! Musel jsem se odtamtud odstěhovat, jinak by mě umlátili k smrti. Přijel jsem do Istanbulu a začal bydlet s jedním starým homosexuálem, kterej už nemohl chodit, byl na vozejku, takže jsem s ním každej den chodil do Gezi. Nemohl už dělat vůbec nic, tak se aspoň chtěl pokoukat. A poprosil mě, abych ho tu pochoval, protože, jak sám tvrdil, prožil tu ty nejhezčí chvilky ve svým životě. Nakonec se mi to nepodařilo a ještěže tak, protože dneska by ho tu vyhrabali těma bagrama. A ještě by ho postříkali slzákem. Když sem poldové přišli poprvé, buzny z parku začaly Tayyipovi nadávat. Že je diktátor a fašista. Že na nás poštval policii. A já nejsem zrovna ten, kdo by někomu nadával do fašistů, tak jsem jim řekl: Kdo vám sem poslal tolik pěknejch policajtů?! No jen se koukejte, protože to může bejt váš nejhezčí pohled v životě. Koukejte se, jak kroutěj prdelkama a mlátěj vás obuškama! Koukejte a poděkujte osudu za Tayyipa, kterej nám všecko tohle dal!“ Dva tábory Pětihvězdičkové hotely kolem Gezi jsou už minimálně měsíc prodělečné. Když začaly protesty, jejich velmi bohatí hosté si na recepci mohli zamluvit plynové masky – stávalo se totiž, že slzný plyn, který policie používala, bylo cítit i v pokojích. Velmi bohatí hosté sem přijeli obchodně či na istanbulský shopping month – měsíc nákupů. V nonstop otevřených obchodech měli mít velké slevy. A místo toho tu probíhaly výtržnosti a plyn lidem 13
dráždil nos, hrtan, průdušky a oči. Jakmile ho hosté ucítili, vyšli na hotelové terasy, odkud bylo krásně vidět: – mladé revoltující Turky, shromážděné v parku, kteří měli dlouhé vlasy a vousy, v poslední době opět moderní, v rukou kytary a plakáty s přeškrtnutým portrétem premiéra Recepa Tayyipa Erdoğana; – o trochu starší břichaté Turky, v levnějším či dražším obleku, s cigaretou v jedné ruce a s muslimským růžencem k povolání jména Božího v ruce druhé, soustředěné a podrážděné, kteří obcházeli park. „Turecko je rozdělené přesně na polovinu, na dva tábory,“ tvrdí při pohledu na břicháče Zübeyde Topbaşová, studentka sociologie, která v parku Gezi demonstruje v červeném stanu. Sedíme vedle něj na karimatkách a o dva stany dál kdosi hraje na bağlamu melodii z dob Atatürkovy revoluce. Zübeyde, třiadvacetiletá dívka s dlouhými černými vlasy a snědou pletí přišla na protest až třetí den. „Nejdřív jsem moc nevěřila, že z toho něco bude. Moji známí dlouhá léta tvrdí, že už naší vládnoucí strany mají plné zuby. Zaslechla jsem takové zkazky, že poslanci AKP, Strany spravedlnosti a pokroku, u nás chtěli zakázat výuku o evoluci. A když potom povolovali nošení šátků ve školách, myslela jsem, že jsou to zas jen plané řeči. Zatím totiž každá diskuze končila tím, že právě díky nim naše země hospodářsky prosperuje. Že to oni bojují za náš vstup do Evropské unie. A že přitom hodně mluví o islámu? Inu, očividně to v téhle zemi jinak nejde.“ Turecká média se o protestech zpočátku vůbec nezmiňovala, a teprve když Zübeyde viděla na BBC, co se skutečně děje v parku nedaleko Taksimu, nejdůležitějšího náměstí ve městě, sbalila si spacák, našla kolíky ke stanu, který už dávno nepoužívala, a vydala se s kamarádkou na protest do Gezi. Hned první den pověsila na Facebook fotku, jak sedí u stanu, s krátkým popiskem: #occupygezi. Žádná její fotka doposud neobdržela tolik lajků – za několik minut jich měla pět set. 14
„Olajkovalo mi ji spousta lidí, které neznám; vůbec jsem netušila, že je to možné. Přemýšlela jsem o tom,“ tvrdí Zübeyde. „Emoce vrcholí. A nejnebezpečnější je v tuhle chvíli to, že místo toho, aby se naši politici rozdíly mezi Turky snažili zmenšit, vědomě je prohlubují. Jsem přesvědčená o tom, že Erdoğan cynicky využil našeho protestu k tomu, aby další rok vyhrál komunální volby. Aby sjednotil své voliče, kterých je přece jen mnohem víc než nás, stejně smýšlejících. Něco podobného udělal v devadesátých letech Putin, který vyhrál volby v Rusku tím, že zaútočil na Čečensko. U nás Čečenci nejsou, s Kurdy je poslední dobou klid, a tak nezbývá než poštvat jedny Turky proti druhým. Nevěřící proti věřícím. Liberály proti socialistům. Bohaté proti chudým.“ „Tak proč teda protestujete, když tím podle tebe nahráváte vládě?“ zeptám se. „A máme na vybranou?“ Zübeyde si hraje s pramínkem vlasů. „Máme souhlasit s jeho návrhy? Tvářit se, jako by se nic nestalo? Myslíš, že může beztrestně postavit mešitu v srdci sekulárního státu?“ „O té mešitě mluvil už v kampani před posledními volbami. A vyhrál.“ „V současné době máme stokrát víc mešit než nemocnic nebo škol. Kultura tu jde do háje, na divadlo nejsou peníze. Ale na novou mešitu se vždycky najdou. Jestli chceš udělat kariéru v zastupitelstvu, musíš chodit na páteční namáz. A nejlíp v pracovní době, aby tě viděli nadřízení. Takže promiň, ale další mešita prostě nepřichází v úvahu.“ Granát v igelitce Den před nejostřejším zásahem policie proti demonstrantům v parku Gezi chtěl Mustafovi, studentu práv z İzmiru, jakýsi muž vnutit granát. „Řekl mi, že je voják, kterej během protestů dezertoval z jednotky, a několik granátů tam ukradl. Vrazil mi do ruky nějakej 15
předmět v igelitce; tvrdil, že je to granát. Snažil se mě přesvědčit, že musíme mít granáty, abychom se mohli bránit, protože policie po nás nekompromisně půjde,“ prozradí mi Mustafa. „A co jsme udělali? Já jsem se toho nechtěl ani dotknout a kamarádi ho za to chtěli zmlátit. Bylo jasný, že je to špicl nebo provokatér. A navíc neskutečně hloupej, protože s tím návrhem přišel do tábora pacifistů. No podívej se na to velký áčko v kolečku; visí přímo nad vchodem. Poslední věc, jakou nám můžeš vnutit, je zbraň. Týpek nakonec utekl a my jsme se za ním hnali ještě přes půl parku a křičeli jsme na něj, ať táhne. Nechci ani pomyslet, co by se stalo, kdyby u někoho z nás našli granát. Policie přece nečekala na nic jinýho! Každej den sem někdo takovej přišel. Kamarád viděl jednoho týpka, kterej během roztržky házel na policajty zápalný lahve. A když toho kamaráda potom policie odváděla do auta, ten samej chlápek ho kopnul do břicha. Ani košili si nepřevlíknul.“ „Ale proč by vás policie chtěla provokovat, Mustafo?“ zajímám se, protože mu nevěřím, ale jeho slova si nemám kde ověřit. „No přece na pacifisticky naladěný lidi nemůžete jít silou nebo s plynem. To by vypadalo hloupě; musíte se s nima bavit. A tady jsou samý mírumilovný hipíci. Sídlíme tu několik dní a kromě politiky se bavíme o veganství, frutariánství, pouštíme si filmy; v parku otevřeli pět kin. Máme tu diskuzní klub, právní poradenství, maséra a holiče. Vegani tu otevřeli malou zahrádku, kde pěstujou zeleninu. Neděje se tu nic podezřelýho. A já jsem navíc slíbil mámě, že se nenechám namočit do žádnýho průšvihu. Máma mě vychovávala sama, hodně jí toho dlužím. V Turecku to matka samoživitelka rozhodně nemá lehký, protože v naší kultuře už je to tak nastavený, že žena něco znamená pouze v případě, když za ní stojí muž. Takže když mi máma řekla, abych do toho parku radši nechodil, řekl jsem jí, že tam jdu kvůli ní. Protože dokud tu budou vládnout ti burani z AKP, takový ženy jako ona na tom budou pořád hůř a hůř. Jsem tu jen kvůli ní a slíbil jsem jí, že bude všechno v pořádku. A taky že je. Jen se podívej, kolik prodejců köfte a čaje tu postává. Kdyby se báli, že je pokoušeme, tak sem nepřijdou. 16
Přitom by stačil jedinej granát a mohli by na nás hodit tu nejhorší špínu a zavřít nás do vězení na pět set let.“ Demokracie v těžké době „Vůbec to nejsou hodní hoši. Měl jsi je vidět, když mi vykrádali krám. Já bych tu lůzu přejel válcem,“ rozčiluje se prodavač Metin. Jeho obchod se nachází hned vedle Taksimského náměstí a už přes týden je zavřený. Koupíte v něm mišmaš všeho možného, žvýkačky a několik druhů alkoholu. Demonstranti z parku Gezi mu nejdřív sebrali několik balení sušenek, poté posprejovali výlohu a nakonec na bezpečnostní roletu napsali několik neslušných hesel, takže škody jsou poměrně hmatatelné. Majitel se k tomu všemu cítí příšerně, ba rozlítostněně. Má pocit, že názor lidí jako on – tedy těch, kdo podporují Erdoğanovu stranu a s premiérem souhlasí – nikdo neposlouchá. „Sleduju vysílání zahraničních médií, jak mladí Turci bojují s autoritativní vládou, a nemůžu uvěřit vlastním uším. Taksimské náměstí jako Náměstí Osvobození v Egyptě? Tak už si na tom Západě konečně poklepejte na ty svoje unijní čela! Copak můžete premiéra, který vyhrál troje parlamentní volby a dvě referenda, premiéra, jehož člověk se stal prezidentem země, copak ho můžete srovnávat s Mubárakem?! Rozumím tomu, že lidi mají právo chránit park. Ale věděli vůbec, jaké má Erdoğan konkrétní plány? On přece v tom parku ještě chtěl vysazovat stromy! Ano, uprostřed parku měli postavit osmanské kasárny, ale taky kolem nich chtěli park pěkně zalesnit.“ „Když to mělo tak pěkně vypadat, tak o co šlo?“ „O to co pokaždé! Od té doby, co Erdoğan vyhrál první volby, je na něj vyvíjený nemilosrdný, naprosto bezdůvodný nátlak, a to nejen z médií, ale i ze zahraničí. Už deset let slýchávám, že je to islamista, že nám sem zavádí šaríi a že z Turecka udělá druhý Írán. A všem už je ukradené, že v současné době je turecké hospodářství na světové špičce. Že export vzrostl víc než trojnásobně. Že máme 17
třikrát víc silnic, investic, všeho! Já jsem začínal před patnácti lety s jedním malým stánkem v nuzné čtvrti, a dneska mám pět obchodů v různých čtvrtích města. Pracuju ve dne v noci a nestěžuju si. A za to, co mám, do velké míry vděčím státu, který pomáhá drobným živnostníkům. A podnikatelům ostatně také. Ne náhodou dnes turecká burza roste nejrychleji na světě. I když teď právě klesá, ale za to můžou ty děcka na náměstí.“ „A islám? Proč vláda brání letuškám Turkish Airlines, aby se hezky oblékaly a malovaly? Protestující o tom často hovoří.“ „Proboha! Od toho už dávno ustoupili, jenže ty děcka vůbec nečtou noviny a jenom křičí. Kdyby to byli takoví islamisti, jak se říká, copak bych mohl prodávat alkohol? Volí je celé východní Turecko, kde jsou voliči velmi konzervativní a alkohol je pro ně horší než ďábel, vláda tedy musí vůči nim občas udělat nějaké vstřícné gesto. Na východě nadávají už odedávna, že když letí na pouť do Mekky s tureckými aerolinkami, nechtějí se dívat na letušky v minisukních. Vážně je to tak těžké pochopit? Ale především je náš premiér děsně pragmatický. A šikovný politik. Nechtěli jste nás v Unii? Váš problém. Už dnes se svými platy a životní úrovní předháníme Bulharsko i Rumunsko, a možná i Řecko. Ještě několik let a sama Unie nás bude úpěnlivě prosit, abychom do ní vstoupili. Ale to zrovna, my si uděláme svou vlastní unii s Egyptem, Tunisem, Jordánskem a časem možná i se Sýrií.“ „A víš ty vůbec, Metine, že dokonce ani v Číně nesedí ve vězení tolik novinářů jako v Turecku? Váš premiér je výborný správce, ale opravdu nabírá stále autoritářštější kurz. Dokonce obvinil karikaturistu, který si z něj dělal legraci. Takže já demonstraci v parku Gezi vnímám jako žlutou kartu. Že je tím řečeno, aby premiér nešel touhle cestou.“ „Víš…“ Metin se zhluboka nadechne a pohledem spočine na lednici s alkoholem, jako by v ní chtěl nalézt potvrzení svých slov, která chce právě vyslovit, „dnešní doba je těžká. A já budu radši, když bude někdo nad mým státem držet byť drsnou, zato ale pevnou ruku. Před Erdoğanem byl v naší politice větší bordel než v té 18
italské. Nemohli se na ničem dohodnout; velký vliv tu měla mafie. Ekonomicky to s námi šlo z kopce. A teď se to všechno podařilo ukončit. A navíc…“ Metin se odmlčí a pohled upřený na lednici s alkoholem přesune nad dveřní rám a portrét visící nad ním. Je to portrét Mustafy Kemala, otce moderního Turecka. Podobné portréty visí v Turecku téměř v každém obchodě, v kadeřnictvích, lékařských ordinacích, na úřadech či v restauracích. Atatürk je pro Turky opravdu posvátný. „On byl také autoritářský,“ řekne konečně Metin a pohled přesune z portrétu na mě. Atatürkovo dědictví Nedivím se, že srovnání Erdoğana s Atatürkem Metin dlouho nemohl vypustit z úst. Přestože Atatürk zemřel ještě před druhou světovou válkou, pro demonstranty je to stále nejdůležitější osoba, k níž se odvolávají. Když jsem procházel zákoutí parku, narazil jsem na dva zarputile diskutující mladíky, kterým bylo odhadem těsně před třicítkou. „Jestli s náma nepůjdeš, nejsi opravdovej Turek!“ vykřikoval jeden. „Nezáleží ti na demokracii ani na rozvoji. Pohrdáš Atatürkovým dědictvím!“ „To ty jím pohrdáš!“ vykřikoval ten druhý a chtěl se jít prát. Museli mezi ně vstoupit kamarádi, protože by si co nevidět dali do úst. O Atatürkovi se nežertuje. V parku Gezi se k němu odvolávali téměř všichni – možná s výjimkou Kurdů, kterým neumožnil zřídit samostatný stát, radikální levici a anarchisty. Dokonce i vegané měli jeho fotku nad svým táborem. Ba dokonce i komunisté měli plakát, na němž mezi Atatürkem a Leninem bylo nakreslené rovnítko. Když se policie rozhodla zasáhnout v parku Gezi, začala tím, že z budovy po něm pojmenované v sedm hodin ráno stáhla nelegální bannery s jeho portrétem. A sundali je jen proto, aby pověsili jiný, tentokráte již oficiální banner. 19
„Mustafa Kemal by v parku Gezi demonstroval s námi!“ vykřikne mladá dívka v džínovém triku propíchaném zavíracími špendlíky a s náušnicí v nose: „Tady nejde o stromy, tady jde o republiku!“ O několik hodin později v Ankaře pronese premiér Erdoğan něco velmi podobného před Meclisem, tureckým parlamentem. S tím rozdílem, že ta slova jsou namířená proti protestujícím v parku. Několik lekcí „Od základní školy jsem se toho nenaučil tolik jako tady,“ raduje se Metin, zaměstnaný jako účetní ve státním úřadu. Radši nebudu psát, v jakém, přestože ho stejně nejspíš vyhodí. Známý doktor mu sice napsal na dobu protestů neschopenku, celé je to však nedomyšlené do konce: Metin onemocněl přesně v den, kdy na Taksimském náměstí poprvé vybuchly granáty se slzným plynem. A jeho úřad je přece zcela podřízený starostovi Istanbulu Kadiru Topbaşovi. A ten je zcela podřízený premiéru Recepu Tayyipu Erdoğanovi. Jen stěží si lze představit, že by mezi svými zaměstnanci toleroval rozvraceče, kteří podporují svržení vlády. „Mně je to jedno,“ řekne Metin a na důkaz svých slov se zamračí a zamlaská, což v Turecku znamená nechuť. Sedíme před zeleným stanem, který si se svou dívkou postavili mezi bufetem s dočasnou funkcí tiskového centra v parku Gezi a místem s kouzelnou fontánou. „Na tom úřadě jsou převážně lidi z AKP. Mí kolegové z oddělení si u oběda povídají, kdo chodí do jaké mešity a co přesně měl na mysli prorok Mohamed, když mluvil o ženách. Nedělám si nejmenší legraci, oni se o takových věcech vážně baví. Několik nás tam je nevěřících, ale doteď jsme byli zticha. Nikdo z mého oddělení se na Taksimu neukázal. Radši budou zticha, protože je jasné, že ve státní správě je nejlepší práce.“ „A co se v Gezi učíte?“ „Spoustu věcí! Víš například, jak dlouho hoří bagr? No vidíš, nevíš. Když ho nezačneš hasit, může hořet klidně celý den, i když 20
po několika hodinách hoří hlavně pneumatiky. Jdi na násep, tam, kde chtějí postavit mešitu, a uvidíš náš automobilový park. Máme tam několik bagrů, jeřábů a náklaďák, kterému říkáme Burák, protože mu někdo dodělal pěkný úsměv: přesně takový jako v tom kresleném filmu pro děti. Premiér nás také přinutil, abychom se naučili chránit před slzným plynem. Masky, které tu na každém kroku prodávají za tři čtyři libry, můžeš v klidu nechat doma na televizi. Radši si vezmi několik papírových kapesníků a navlhči je vodou. A na plyn je nejúčinnější citron nebo cibule. Člověk se tu taky hodně dozví o jiných lidech; davová psychologie v té nejryzejší formě. Každý den sem chodil jeden kluk s holkou. On byl radikál a ona k němu vzhlížela jako ke svatému obrázku. Nabádal demonstranty, aby se vydali do města, podpálili americký konzulát, případně nějaká auta nebo obchod. No, a když konečně dorazila policie, utekl jako první, ještě než stačili použít plyn. Ale ta holka tu zůstala a vedla si poměrně statečně. Nejspíš byla sama překvapená, jaký se z toho jejího kluka vyklubal yarrak. Co znamená yarrak? No, mužské přirození.“ Erdoğan není Mubárak Pro Sündüz, istanbulskou paní domácí, jsou protesty v parku Gezi science fiction. Povídáme si v jejím prostranném salonu, v bohaté liberální čtvrti Maçka. Manžel Sündüz podniká v textilním odvětví, jezdí po celém světě a ona tráví čas mezi obchodními galeriemi a domy stejně dobře zajištěných kamarádek. A přestože to má do parku Gezi několik kilometrů, zdá se to být světelné roky odsud. „Moje děti tam byly a protestovaly,“ řekne Sündüz. „Dcera má nedaleko kosmetický salon; demonstranti měli dveře dokořán. Chodili tam k ní na záchod a osvěžit se. Ale já jsem půlku života strávila v Německu a od protestů mám mnohem větší odstup. Já si nemyslím, že by se v Turecku dělo něco opravdu špatného. Mešita? Máme hodně muslimů, tak máme i mešity. Lidi naříkají, že čím dál víc žen nosí šátky. Ale to není pravda. Podle průzkumů jejich 21
procento klesá. To jen ženy, které nosí šátek, chodí častěji ven. A to je snad dobře, nebo ne? Když jsou doma, jejich muži je bijí. Takže je lepší, když chodí ven.“ „A co premiérovy autoritářské choutky? A plyn?“ „No ano, plyn. Všimni si, premiér použil slzný plyn a je z toho celosvětová aféra. Slzný plyn! Žádnou střelnou zbraň, žádné vojsko. Nebyl tam ani jeden tank, prostě tam jen dorazila zásahová jednotka a udělala pořádek, stejně jako by to udělala v každém jiném evropském státě. V Německu jsem podobné akce viděla mnohokrát a nebyl to důvod ke světové hysterii ani ke srovnávání s blízkovýchodními despotickými vládci. Kdyby to byl Mubárak, střílel by ostrými náboji. Kdyby to byl Asad, srovnal by se zemí půlku státu. A on použil plyn, stejně jako to dělá policie v Paříži nebo Berlíně. A že se občas neohlíží na názory druhých? Copak Margaret Thatcherová nedělala to samé? Nebo Jacques Chirac? Pokud si mladí myslí, že v zemích Unie by si mohli obsadit místo v centru města a nerozehnali by je plynem, tak potom nemají o Evropě žádné ponětí. Turecko je totiž dnes mnohem evropštější, než si mnozí lidé myslí. Víc, než si myslí sám Erdoğan. Samozřejmě že si všímám jeho autoritářských sklonů; možná doopravdy věří tomu, že je sultán. Ale na druhou stranu, Unie je hlavní partner pro turecké byznysmeny. A Erdoğan je miláček byznysu. Zakřičí si, rozčilí se, ale nijak nezasáhne proti podnikání lidí, kteří přinášejí peníze.“ Turecko rok po Gezi V parku Gezi a v jeho okrajových částech jsem strávil téměř týden. Až jsem se jednoho rána probudil a cítil, že vzduch je stále ostřejší a dráždí mi nozdry, jako by je někdo řezal skalpelem. Z očí mi vytryskly slzy. Vyběhl jsem na ulici a spatřil kuriózní scénku: prodavač simitů, tureckých preclíků, si obličej obalil potravinovou fólií a na ni si nasadil plavecké brýle. A snažil se prodávat své preclíky policajtům, kteří obklíčili místo. 22
O chvilku později jsem zaslechl výstřely. To policie použila plyn. Park byl obestoupený policejními oddíly a plyn se šířil ze všech stran. A přestože do něj činovníci několikrát vnikli a zase se stáhli, pozdě večer už v Gezi nezůstal jediný protestující. Po zásahu nastoupila úklidová četa, která do rána odklidila a smyla většinu bannerů a hesel. Během několikatýdenního obsazení parku Gezi a řady podpůrných akcí konajících se v mnohých dalších městech zemřelo sedm osob – šest demonstrantů a jeden policajt ve městě Adana, který pod náporem davu spadl z mostu. Přes osm tisíc lidí bylo raněných. Dvanáct demonstrantů přišlo o oko působením slzného plynu, po úderu lahví s plynem či po policejním zbití. Park stále stojí na svém místě, přestože v něm chybí stany, kytary, bağlamy či vlajky. Gayové se do něj však vrátili a opět do něj chodí randit. Turecko dodnes vězní nejvíc novinářů na světě. Šéfové mediálních koncernů bývají zastrašováni. Symbolický význam získal dokumentární film o životě tučňáků, který stanice CNN Türk vysílala během vyvrcholení protestů. Na jiných kanálech vysílali taneční soutěže či reprízy politických debat. Reportéři veřejnoprávní televize, kteří nemohli informovat své diváky o tom, co se děje, popustili uzdu své frustraci na Facebooku. Krátce poté přišli o práci. Turecko si drží post ekonomického lídra v regionu, přestože pokud jste v roce 2013 nakoupili akcie tamních firem – prodělali jste. Strana premiéra Erdoğana stále vede v rozličných průzkumech popularity. Ještě před začátkem protestů v Gezi aerolinky Turkish Airlines rozhodly, že letuškám rtěnku nezakážou. Mekka je sice Mekka, ale Turci dnes konkurují největším hráčům mezi světovými společnostmi a musí dbát na veřejné mínění. V roce 2013 Turkish Airlines již potřetí vyhrály v průzkumu jako nejlepší letecká společnost v Evropě. 23
24
Mosty na Bosporu
Bílo-žlutý trajekt zanaříká, zasípe, vyplivne do vzduchu obláček dýmu a rozjede se. Plujeme z Evropy do Asie. Cesta trvá přibližně patnáct minut. Byznysmeni společně se žebráky, ženy v čádorech společně se ženami v minisukních, nevěřící s imámy, prostitutky s derviši, ctnostní s nepoctivci. Celé Turecko na jedné lodi. „Kapitáni těch gigantů jsou moderní charonové,“ tvrdí Tayfun, spřátelený básník z Istanbulu. „Proč? Protože plavba Bosporským průlivem je krásná a zneklidňující. Jako smrt.“ Ve skutečnosti jsou charonové chladní profesionálové. Jinak to nejde. Bospor je příliš úzký, v některých místech měří sotva několik set metrů, a potkávají se tu tisíce lodí a parníků. Ovládat velký trajekt na takové vodě a připlout s ním, přesně na centimetry, do malého přístavu – tady není čas na romantismus ani řeckou mytologii. Ledaže jste pasažér. V takovém případě – prosím pěkně. Ve chvíli, kdy se smráká a tisíce muezzinů začínají ohlašovat, že Alláh je veliký, rozhovory ztichnou a lidé upadnou do melancholické a metafyzické nálady. Mnohdy toho využiji a náhodně se ptám Turků, jak se jim s tím průlivem žije a jestli tu každodenní putování mezi kontinenty někoho zajímá. Krčí rameny. Nechápou, na co se ptám. Průliv je průliv. Pouze básníka Tayfuna moje otázka nijak nepřekvapí. „Já mám v sobě taky takový průliv,“ řekne a hodí velký kus preclíku směrem k rackům pronásledujícím trajekt. „Každý Turek tisíckrát za den osciluje mezi tradicí a současností. Mezi kloboukem a závojem. Mešitou a diskotékou. Evropskou unií a odporem k ní.“ 25
Trefa do černého. Celé Turecko je rozpolcené kvůli neviditelnému průlivu. Moje kamarádky si ráno dají espresso a croissant se svým klukem a povídají si o světové literatuře. A odpoledne si uvážou šátek na hlavu a jdou k babičce na tureckou kávu. Kamarádi sahají po pivu a chodí na diskotéky. Ale jakmile se napijí, zpívají písně staré dvě stě let. Hrají si na odvážlivce, kteří se nezaleknou ani Alláha, ani Mohameda, ale během ramadánu se poslušně postí. A jakmile jim jen trochu povyroste syn, utíkají s ním na obřízku. Na konzervativním východě jsem na vlastní oči viděl imámy, kteří na mešity věšeli vlajky Evropské unie. A obchody s oblečením pro ortodoxní Turkyně mívají v nabídce sexy spodní prádlo. „Když si žena celý den zahaluje tvář,“ vysvětlují prodavači, „tím spíš se chce večer svému muži líbit.“ Pohraničnost má své klady. Turci jsou kreativní, rychle se učí jazyky, okamžitě si získají lidi z jakékoli geografické šířky. A přestože má Turecko tu nejhorší polohu, jakou si můžete představit – sousedí s nestabilní Sýrií, Íránem a Irákem; je součástí Blízkého východu a zároveň Kavkazu a Balkánu –, Turci se umí domluvit téměř se všemi. Tato pohraničnost však také něco stojí. Západ je považuje za fanatiky. Východ za posluhovače Západu. Al-káida v oblasti Bosporu provádí atentáty a Evropská unie už půlstoletí nechce Turecko přijmout. Protože je moc velké a kulturně příliš vzdálené. Náš trajekt doplul do středu průlivu. Zdálky pozorujeme dva mosty, které propojují bosporské břehy. Básník Tayfun se střídavě dívá tu na evropský, tu na asijský břeh. Až si nakonec povzdechne: „Každý Turek je takový most.“
26
Nazım
Nejvýjimečnější turecký básník se jmenuje Borzęcki a bydlí přechodně v polském parlamentu. Tuwim, přestože turecky neumí ani slovo, poslouchá okouzleně jeho básně. Broniewski ho zve na vodku. A paní Halina od Ostrołęki mu píše dopis, že s ním chce žít a mít děti. Není na tom nic zvláštního. Nazım Hikmet Borzęcki je živoucí legendou. Jako obránce komunismu strávil několik let ve vězení. Na jeho autorská čtení chodí davy lidí a každá nová sbírka je velkou událostí. Turek neustále opakuje, že Poláci jsou pohostinní a polská krajina pěkná. Přesto přiznává, že žít mimo Istanbul je pro něj obtížné. Stýská se mu. Všechny mosty za sebou však spálil. Atatürk 1. Abychom mohli o tomto velkém básníkovi vyprávět, musíme se krátce vrátit do minulosti. Nejprve do první světové války. Rozpadající se Osmanská říše se v ní připojí k Německu. „Sultán prohrává válku. Sousedi a velké mocnosti si náš stát okrajují jako kuchaři kebab na grilu,“ vypráví Süleyman Akçay, istanbulský historik. „Vystrašený vládce podepíše akt kapitulace. Pobřeží Egejského moře dá Řekům a východ dovolí rozdělit mezi země Trojdohody, Armény a Kurdy.“ Akçay vypráví s takovým zanícením, jako by byl těm událostem sám přítomen. Gestikuluje, hlas má hrubší, dělá pauzy. Jen těžko lze uvěřit, že vypráví historii starou sto let. 27
Takhle se však chovají Turci, když se hovor stočí k Atatürkovi. „S rozdělením země nesouhlasí mladí důstojníci. A pod vedením charizmatického Mustafy Kemala rozpoutají válku,“ pokračuje Akçay. „Díky jeho genialitě vyhrají válku s Řeckem a sultána zbaví moci. Mustafa Kemal se stane prvním prezidentem.“ Tím začíná historie, kterou turecké děti umí nazpaměť, i kdybyste je probudili uprostřed noci. Kemal ve funkci prezidenta si klade laťku neuvěřitelně vysoko. Během jedné dekády chce ze zaostalého molochu udělat moderní stát a z Turka s tradiční čepičkou se střapcem se má stát nový Turek – plnoprávný občan Evropy. Takovým rozsáhlým projektem se dodnes inspiruje mnoho světových vůdců (například bývalý íránský šáh Muhammad Rezá Pahlaví, první tuniský prezident Habíb Burgiba, bývalý prezident Pákistánu Parvíz Mušaraf či zcela nedávno gruzínský prezident Michail Saakašvili). „Reformuje jako divý,“ řekne Akçay. „Islámský kalendář nahradí evropským. Místo šaríe zavede moderní trestní zákoník. Duchovní řády nahradí sekularismus. Ženy dostanou volební právo mnohem dříve než v leckteré evropské zemi. Provede změnu arabské abecedy na latinku. Jména jsou poturečtěna. Své jméno si také změní a od roku 1934 se jmenuje Atatürk, Otec Turků.“ 2. Atatürkovy reformy převrátí život v Turecku vzhůru nohama. „To nebyly žádné reformy,“ tvrdí jeden z mých tureckých přátel. „Bylo to utváření zcela nového státu. Do té doby jsme byli centrem světového islámu. Měli jsme na starost Mekku i Medínu. A zničehonic jsme byli státem, který bojuje s náboženstvím.“ Kde se vzala taková změna? Tuto otázku si ve dvacátých a třicátých letech minulého století klade celý svět. Turečtí emisaři proto jezdí po světě a vysvětlují diplomatům, co jednotlivé reformy znamenají: „Jednota islámu je mýtus, který může novým životem obdařit pouze obrozený turecký národ,“ tvrdí turecký zástupce 28
na polském velvyslanectví v Berlíně. „Už nás nebudete mít za zemi plnou muezzinů a harémů. A díky tomu padne umělá zeď, která Turky oddělovala od moderního života.“* Jeho slova potvrzují Atatürkovy činy. Nerozpakuje se vyslat vojáky, aby stříleli do mužů, kteří nechtějí sundat z hlavy tradiční fezy. „Civilizovaný, mezinárodní oděv je pro náš národ vyhovující, jsme ho hodni a budeme ho nosit. Na nohou boty, na sobě kalhoty, košili a kravatu, sako či vestu a zcela přirozeně k tomuto oblečení patří pokrývka hlavy s krempou. Chtěl bych, aby to bylo jasné. Té pokrývce hlavy se říká klobouk,“ prohlásí Otec Turků a zavede tzv. kloboukový zákon. Při jiné příležitosti kritizuje muslimský nikáb: „Viděl jsem ženy, které si dávaly na hlavu kus látky, ručník nebo něco podobného, aby si zakryly tvář (…). Jaký má taková věc smysl a význam? Copak mohou matky a jejich dcery přejímat takové podivné zvyky, chovat se takhle barbarsky? Je to podívaná, kvůli které jsme všem ostatním pro smích.“ Süleyman Akçay, istanbulský historik, si jeho slov nesmírně váží. „Byl velmi odvážný! Vždyť i jeho matka si zahalovala hlavu! Jenže ona se těch reforem nedožila.“ Celaleddin 1. Abychom mohli vyprávět o básníkovi, který přechodně bydlel v polském parlamentu, musíme se vrátit ještě víc do minulosti. Píše se rok 1876. Udatný generál Mustafa Celaleddin je postřelen během války s Černohorci. Kulku dostane do břicha. Generál umírá. * Tento citát a dva další jsem našel v brožuře profesora Marcina Kuly Pod górkę do Europy. O Turcji lat trzydziestych – ale też trochę o dzisiejszej Polsce (Vzhůru do Evropy. O Turecku ve třicátých letech – a taktéž trochu o dnešním Polsku), Warszawa 1994.
29
Osmanským vojákům je udatného vůdce líto. Nepříteli se pokaždé postavil pěkně čelem, s pouhou šavlí. Zabili pod ním tři koně, šestkrát byl raněný. Po prvním zranění ještě nebyl muslimem a nenosil dlouhé vousy ani turban. Bylo to v předchozím životě. Celaleddin se jmenoval Konstanty Borzęcki a byl posluchačem duchovního semináře ve Włocławku. Pocházel ze zchudlé šlechty a chtěl být malířem. Byl talentovaný, dva roky studoval na varšavské Akademii výtvarných umění. Jeho rodina si však takový luxus nemohla dovolit. Konstanty musel malířství zanechat a jít studovat na kněze. Avšak v roce 1848 mladý Borzęcki z duchovního semináře utekl a přidal se k velkopolskému povstání. Když bylo povstání potlačeno, odjel za pomoci polské emigrantské frakce pojmenované podle pařížského Lambertova paláce, kde se emigranti scházeli, do Turecka. Příbuzným nic neřekl. Jeho životopisec Jerzy S. Łątka se v knize Pasza z Lechistanu (Paša z Lechistánu) domnívá, že šlechtická rodina mu útěk ze semináře měla za zlé. V zemi u Bosporu tento bývalý povstalec, stejně jako tisíce dalších Poláků, konvertoval k islámu a začal kariéru v osmanské armádě. 2. Borzęcki je skvělý voják. Ale proslaví se jako publicista. Už během emigrace si klade otázku, zda je Turecko Evropa, či Asie. A odpoví na ni v knize Dawni i nowi Turcy (Tehdejší a noví Turci). Bernard Lewis, výtečný znalec Turecka a jeho nekonečné proměny v moderní stát, ji zmiňuje jako jednu z vlaštovek Atatürkových reforem. Půlstoletí před Otcem Turků Borzęcki poukazuje na to, že Turci jsou evropským národem stejně jako Francouzi či Poláci. Svou koncepci pojmenuje turkoarianismus. A doporučuje změnit arabské písmo na latinku. O padesát let později si Atatürk v jeho knize podtrhne stovky myšlenek. A ke kapitole o jazyce si poznamená: Provést! 30
A udělá to. Změna písma je jednou z jeho velkých reforem. Jerzy S. Łątka hovoří o Borzęckém jako o Praotci Turků. „Ten Polák by si zasloužil pomník z ryzího zlata,“ tvrdí o Celaleddinu-Borzęckém sám Atatürk. Hikmet 1. Půlstoletí po Celaleddinově smrti Otec Turků ukončí válku s Řeckem a začne s reformami. V tom samém čase putuje z Istanbulu do Ankary, nového hlavního města, banda otrhanců. Jsou to mladí básníci. A tím nejnadanějším z nich je Nazım Hikmet. Jeho otec byl generál. Děda – poslední turecký gubernátor Soluně. Města, kde přišel na svět Atatürk. A praděda byl již zmiňovaný Mustafa Celaleddin-Borzęcki. Hikmet s kamarády chce svým talentem podpořit novou vládu. Atatürkovi se jejich nadšení líbí. „Přesvědčoval je, aby básně psali pro něco, a ne pouze pro samo psaní,“ tvrdí Rabya Çiçeková, která píše dizertaci o Hikmetových předválečných letech. „Čímž chtěl naznačit, aby podporovali jeho reformy.“ Hikmet je Atatürkem nadšený. Ale zanedlouho v Rusku propukne proletářská horečka. Básník odjede studovat do Moskvy. Obdivuje Mejercholdovo dílo, spřátelí se s Majakovským a zamiluje si Leninovy ideje. Rabya Çiçeková: „Po letech vzpomínal, že komunistu z něj udělal právě pochod z Istanbulu do Ankary. To tehdy se mladý, rozmazlený kluk z bohaté rodiny poprvé setkal s bídou, poprvé viděl lidi, kteří neměli peníze na jídlo. A začala v něm klíčit myšlenka, že právě pro tyto chudé lidi musíme změnit svět. Z Moskvy se vrátil jako stoprocentní komunista, aby u Bosporu začal proletářskou revoluci.“
31
2. Ve třicátých letech je turecká vláda stále autoritářštější. Vztahy se SSSR ještě nejsou na ostří nože. Sovětští soudruzi však mají expanzivní plán, mimo jiné směrem k Turecku. To se nikomu u Bosporu nemůže líbit. Hikmet jako opravdový bojující komunista je za své názory každou chvíli ve vězení. Atatürk však nikdy nezapomene, že je to vnuk Celaleddina-Borzęckého. A dokud žije, básník se pokaždé velmi rychle dostane na svobodu. Proslaví ho básnické dopisy, které píše mladý Etiopan své ženě Tarantě-Babu. Život je překrásný, Taranto-Babu! Je to krásná, překrásná věc, Číst ho jako moudrou knihu snít jako milostnou píseň divit se jak dítě a žít žít, žít!* „Hikmet také miloval život tak, že byl připraven pro něj zemřít,“ řekne mi po letech jeho dobrá známá. 3. Pro tureckou poezii je Hikmet totéž co Rej, Kochanowski a Mickiewicz pro polskou. Takový příměr vymyslela jeho překladatelka a přítelkyně Małgorzata Łabęcká-Koecherowá. Rej – protože podobně jako on polsky psal Hikmet jako jeden z prvních básně turecky. Do té doby u Bosporu vládla nesrozumitelná, přebujelá perská poezie. Turečtina byla považována za jazyk sedláků a netěšila se velké úctě. * Všechny překlady Hikmetových básní z turečtiny do polštiny jsou dílem Małgorzaty Łabęcké-Koecherowé, lze je nalézt v básnické sbírce Poezje (Poezie), vyd. PIW, Warszawa 1968. Pokud není uvedeno jinak, jsou verše v této knize dílem překladatelky.
32
Kochanowski – protože turečtinu přivádí k dokonalosti. Zajímavé je, že Hikmet se učil číst a psát ještě v arabské abecedě. Poezii však psal už latinkou. A Mickiewicz – protože se obrací k obyčejným lidem, a navíc v sobě nese hodně z ducha romantismu. Profesor Tadeusz Majda, turkolog: „Hikmet má neuvěřitelný jazykový cit. Myslím, že je do polštiny nepřeložitelný, protože skvěle řadí jedno slovo za druhým, hraje si s jejich mnohoznačností a fonetickou podobností.“ Lékař 1. Otec Turků umírá v roce 1938. O několik měsíců později je Hikmet obviněn z toho, že nabádal vojáky k povstání. Důvod? U jednoho z kadetů našli pod postelí sbírku jeho básní. Rozsudek? Osmadvacet let vězení. 2. Hikmet je ve vězení a venku zuří druhá světová válka. Jakmile si trochu sedne poválečný prach, Evropu rozdělí železná opona. Atmosféru těch let skvěle vystihuje vtip: „Tati, bude třetí světová?“ „Ne, synku, ale o mír budeme bojovat do poslední kapky krve.“ Podle tohoto pravidla Stalin založí Výbor obránců míru, zlomyslně též nazvaný „cirkus pana Stalina“. Tento výbor si vzpomene na uvězněného tureckého komunistu a požádá Turecko o jeho propuštění. Bojují o to umělci sympatizující s levicí: Picasso, Neruda i Sartre. A s nimi – tisíce lidí po celém světě. Turecko si ve druhé světové válce zachovalo neutralitu. Ve studené válce se přece jen přikloní na stranu Západu. Je jediným členem NATO, který bezprostředně sousedí se SSSR. To vytváří obrovské napětí. Rusové se po celá léta situaci u Bosporu snaží destabilizovat. Financují levicové extremisty, komunistickou 33
stranu a také Kurdy bojující o nezávislost. Cokoli, co připomíná Moskvu, je v Turecku nerado viděno. A nejvíc ze všeho komunismus. V roce 1950, po dvanácti letech od básníkova uvěznění, Turci nakonec poleví a Hikmeta propustí na svobodu. O několik měsíců později však dostane povolávací rozkaz do armády. Má sloužit na východě země, kde teploty překračují plus čtyřicet stupňů Celsia. Básník má již dlouhá léta nemocné srdce. Jakákoli námaha je pro něj nebezpečná. „Musím napsat, že jste zdravý. Ale vaše srdce tu službu nevydrží,“ oznámí mu lékař. Refik Hikmet nemá na vybranou. Musí utéct. Jeho přítel Refik Erduran půjčí od známého malý motorový člun. Chce na něm básníka převézt do Bulharska a tam poprosit o azyl. S Refikem se sejdeme v istanbulské kavárně. Je mu mírně přes osmdesát, ale vitalitu mu lze závidět. „Nazım se bál, že neumím řídit loď,“ prozradí mi. „Ale já jsem se všechno naučil. Můj bratranec byl plukovník tureckého námořnictva. Řekl jsem mu, že opravuji scénář k filmu o převaděčích pohybujících se mezi Tureckem a Bulharskem. Všechno mi prozradil: kde jsou pohraniční stanice, jak se jim vyhnout a jak se nenechat zastřelit bulharskými pohraničníky.“ I přesto se Nazım bojí plout. O deset let později v básni „Autobiografie“ píše: „1951 Na moři s mladým soudruhem / Jdu na smrt.“* „To je básnický obrat,“ zasměje se Refik. „Byl krásný červencový den. Nebe bylo bez jediného mráčku.“ * Citát je ze sbírky Nazim Hikmet: Listí ze šesti stromů (překlad Jiří Taufer, Praha 1963), pozn. překl.
34
Pánové si krátí čas kouřením. Najednou na horizontu spatří maličký bod, z něhož se vyklube rumunská loď. Erduran: „Nazım začal křičet, že se jmenuje Hikmet a žádá o azyl. Odpovědělo nám stříkání vody, protože celou tu velkou loď kvůli nám museli zastavit. Teprve po chvíli pochopili, oč jde.“ Jenže místo aby velkého komunistu důstojně přivítali, kapitán ho zavře do izolace. „Bylo nejspíš ironií osudu, že na zdi visel plakát s jeho fotkou a nápisem: Propusťte Nazıma Hikmeta!“ tvrdí Janina Małachowská, spisovatelova přítelkyně. Erduran s Hikmetem čekají na rozhodnutí několik hodin. Kapitán zavolá do Bukurešti, Bukurešť do Moskvy. Odtamtud konečně dostanou instrukce. Nazım Hikmet se dostane do Rumunska a poté do SSSR, kde ho čeká nadšené přivítání. Refik Enduran se v malém člunu vrátí do Istanbulu. O svém dobrodružství neřekne přes více než pětadvacet let dokonce ani své ženě. Stalin 1. Hikmeta si v Moskvě všichni hýčkají. Na letišti ho přivítají státní představitelé a ti nejlepší sovětští umělci. Nikdo však nemá odvahu zavézt ho ke Stalinovi. Turek je proslulý nevybíravým slovníkem, a stalinovská Moskva se značně liší od té, kterou si pamatuje z dob studií. Divadla hrají hry oblíbence Josifa Vissarionoviče. Celá země je plná jeho pomníků. Hikmet, který několik let strávil ve vězení, nemá o stalinismu ponětí. Diví se, že Mejerchold ani Majakovskij už nežijí. Prvního jmenovaného, výborného režiséra a divadelního reformátora, zastřelili během stalinských čistek. Druhý jmenovaný, fenomenální 35
básník, zemřel za nevyjasněných okolností, přestože podle oficiální verze spáchal sebevraždu. Hikmet je překvapen ještě víc, když se doslechne, že zemřelo mnoho jeho kamarádů z vysoké, kterým bylo sotva padesát let. Když se ho sovětští soudruzi zeptají, s kým ze žijících přátel by se chtěl setkat, odpoví jim, že s Nikolajem Ekkem,* režisérem a filmovým reformátorem. Státní orgány jsou poměrně vyděšené. Ekk je na indexu, filmy netočí, zato se však strašně rozpil a „táhne to z něj jak ze starého psa“, vzpomíná básník Jevgenij Jevtušenko. Soudruzi ho však přivedou do stavu, ve kterém ho můžou ukázat hostu ze zahraničí, ostříhají mu nehty, do ruky mu dají květiny a odvezou ho k Hikmetovi. „Co teď děláš za film, drahý příteli?“ zeptá se ho Nazım. „Z jistých důvodů se poslední dobou víc věnuju cirkusu,“ odpoví mu Ekk. 2. Hikmet trpělivě čeká, až si na něj Stalin najde čas. Dva dny před určenou schůzkou se zúčastní setkání uspořádaného na jeho počest. V SSSR je už dostatečně dlouho, aby bylo zřejmé, že zdejší atmosféru snáší špatně. Na kilometr daleko cítí donašečství a neupřímnost. Celý život zasvětil boji za komunismus. Ovšem takhle si ho nepředstavoval. Na setkání trpělivě naslouchá poklonám, které mu vzdávají jiní autoři, až sám poprosí o slovo. „Bratři. Léta jsem strávil ve vězení a snil o moskevských divadlech… Moskva byla pouliční revoluce, která se změnila v revoluci scénickou. A co vidím dnes? Umění bez vkusu, kterému se říká socrealismus. Vidím neuvěřitelně mnoho * Nikolaj Vladimirovič Ekk (1902–1976) natočil mimo jiné první sovětský zvukový film o bezprizorné mládeži Cesta do života (1931), který byl oceněný v Benátkách, a také první barevné filmy. Po Stalinově smrti se mohl vrátit do práce a k experimentům s trojrozměrným filmem.
36
patolízalství. Jak může být patolízalství revoluční? Za několik dní se sejdu se soudruhem Stalinem. A chci mu upřímně, jako komunista komunistovi, říci, že to obrovské množství portrétů a pomníků musí být odstraněno.“* Několik osob se během těchto slov strachy nenápadně vytratí z oslavy. Hostitel chce urovnat situaci a prohlásí, že Stalin některé ze svých pomníků také nejspíš nemá rád, a rychle za něj pronese přípitek. 3. Následujícího dne má Hikmet telefon z Kremlu. Soudruh Stalin mu ústy svých dvořanů vyřizuje, že je velmi zaneprázdněný a musí schůzku odvolat. 4. Básník se se Stalinem nikdy nesetkal. Což ovšem neznamená, že na něj Stalin zapomněl. Generalissimus zemře v roce 1953. O dva roky později pozve Hikmet na svou chatu nedaleko Moskvy Jevgenije Jevtušenka a dalšího mladého básníka. „Odpojil telefon a zavřel dveře,“ vypráví Jevtušenko. „Jenže dějiny ty dveře vyrazily a vtrhly do místnosti v podobě mírně opilého staršího muže, který před Hikmetem padl na kolena.“ „Odpusť mi, Nazıme!“ křičel a plakal. „Musím se ti k něčemu přiznat.“ Nazım mu pomohl vstát a řekl: „Nic nemusíš.“ Muž přesto cítil, že musí. Když totiž Hikmet přistál v Moskvě, přidělili mu ho jako řidiče. Básník si ho okamžitě pustil k tělu. Spřátelili se. Navštěvovali se ve svých domech, popíjeli spolu vodku. * Cituji: E. Timmes, S. Göksu: Romantic Communist. The Life and Work of Nazım Hikmet, vyd. II., London 2006.
37
O necelý rok později se řidič dostal na Lubjanku. Vyslýchal ho sám Berija. „Víš, koho vozíš?“ zeptal se ho. „Velkého básníka… Přítele SSSR,“ vyděšený řidič se snažil vytušit, kam vyslýchající směřuje. „To není žádný přítel!“ zařval Berija. „Chce zabít soudruha Stalina. Ale my zabijeme jeho! Respektive ty ho zabiješ!“ Berija ukázal prstem na řidiče. Řidiče mučení ani vyhrožování nezlomilo. Teprve když na Lubjanku přivezli jeho ženu, souhlasil se spoluprací. Od té chvíle ve dne v noci čekal na pokyn od Berijových lidí. Čtyřikrát mu zavolali, že má Hikmeta zabít. Čtyřikrát byl rozkaz zrušen. „Nazım ten příběh vyslechl s kamennou tváří,“ tvrdí Jevtušenko. „A nakonec řekl: Vážně to nestojí za řeč. Radši nalijte vodku.“* Gota Hikmet cítí, že dokud bude v Kremlu sídlit Stalin, měl by se od Moskvy držet co nejdál. Stane se z něj velký propagátor Výboru obránců míru. Jezdí po světě, účastní se kongresů, přestřihává pásky. Ve Varšavě se poprvé objeví již několik měsíců po útěku z Turecka. Polští obránci míru mu jako tlumočnici přidělí turkoložku Małgorzatu Łabęckou-Koecherowou, které se říká Gota a která o Hikmetovi psala diplomovou práci. Gota musí při styku s básníkem od začátku stanovit jasná pravidla hry. „Měl strašně rád ženy,“ vypráví mi po letech. „Řekla jsem mu, že on je můj abi. V turečtině to znamená starší bratr, tedy někdo, kdo je zodpovědný za celou rodinu. Jemu se to moc líbilo a tím byl náš vztah jasný,“ pokračuje a dodá: „Byl jak malé dítě. Velký dobrák, ale neuvěřitelně naivní. Kdybyste ho potkal na ulici a poprosil o peníze, dal by vám všechno, co má.“ * Vyprávění ruského básníka opět čerpám z biografie Romantic Communist…
38
Jevtušenko na Hikmeta vzpomíná podobně. Kdysi mu prý Turek zavolal a ptal se, jestli nepotřebuje peníze. „Nepotřeboval jsem je,“ tvrdí Jevtušenko. „Čímž jsem Nazıma zklamal. Ptal se mě, jestli to vím určitě. A dodal, že je to škoda, protože mu dneska přišla hromada peněz a on moc neví, co s nimi.“ Gota: „Vydělával hodně, ale byl šťastný, když se mu těch peněz podařilo rychle zbavit. Rozdával je každému, kdo ho o ně poprosil. Tak hodného člověka jsem v životě nepotkala.“ Borzęcki 1. Stalin s udělením občanství SSSR básníkovi nespěchá. A o turecké občanství přišel útěkem. Což značně komplikuje situaci, protože Hikmet chce jezdit po světě. Jeho varšavští přátelé vědí o pradědu Polákovi. Společně s Gotou se snaží, aby na základě toho dostal pas s orlem. Bierut, kterému se s Hikmetem dobře povídalo, nemá nic proti tomu. Zda to konzultuje s Kremlem, těžko říci, nejspíš ano. Faktem zůstává, že roku 1952 dostane pravnuk generála Celaleddina polské občanství a doklad na jméno Nazım Hikmet Borzęcki. Kdo podepsal rozhodnutí? Musela to být Státní rada. A podepsal ho zajisté sám Bierut. Ale v Archivu nových spisů po tomto rozhodnutí chybí jakékoli stopy. Pas PLR s fotkou neznatelně se usmívajícího básníka je ve vlastnictví Hikmetova muzea v Istanbulu. Básník se snažil podepsat jako Borzęcki, kostrbaté písmo však napovídá, že si na nové příjmení nezvykl. Doklad se mu nejvíce hodí v roce 1956, kdy v Polsku probíhá takzvané oteplení a k moci se dostane Władysław Gomułka. Poláci věří, že se konečně začíná budovat polská verze socialismu. Entusiazmu propadne i Hikmet. Je Gomułkou nadšený. V Polsku stráví víc než rok. Jeho životopisci se shodují, že to byly počátky komunismu, jaký si představoval. 39
Andrzej Mandalian: „Pochvaloval si atmosféru v Polsku. V SSSR tehdy převládala strašná grafomanie, zatímco my jsme oceňovali tvůrčí svobodu. To se mu velmi líbilo.“ Cítil se alespoň trochu jako Polák? V roce 1958, na setkání se čtenáři v Klubu mezinárodního tisku a knihy, prohlásí: „Mám polský nos, vlasy, které bývaly světlé, dokud nezešedivěly, a prý hodně polského romantismu.“ O rok později v rozhovoru pro časopis Orka dodá: „Mohl jsem si vybrat z více zemí, ale vybral jsem si zemi svého předka.“ Přátelům však tvrdí, že to byla volba z donucení. 2. V době tání se Hikmet stane členem Svazu polských spisovatelů. Paní archivářka s ním má problém – přihlášku nevyplnil osobně. A také složka s dokumenty, články a korespondencí je překvapivě skromná. Jiní básníci, a nemusí to být ti nejlepší, mají složky objemné. Výborní básníci jich mají několik, a navíc ještě objemnější. V Hikmetově složce jsou dva dopisy od ctitelů, rozhodnutí o přijetí mezi členy Svazu („Je to zvláštní,“ tvrdí mi paní archivářka, „podmínkou přijetí bylo, že žijete a tvoříte v Polsku.“) a jedna fotka. Hikmet na ní má košili s lidovým vzorkem a diskutuje s Wiktorem Woroszylským. Za jejich zády si zapaluje cigaretu Marcel Reich-Ranicki – Žid zachráněný z ghetta, budoucí papež německé literární kritiky. 3. Nejen Hikmetova složka je skromná. Podobné je to i s lidskou pamětí. Julia Hartwigová: „Vysoký, urostlý a velmi milý. Chodil do jídelny Svazu spisovatelů. A víc vám nepomůžu, protože si víc nepamatuju.“ Andrzej Mandalian: „Tuwim jím byl unesen. Byl velmi citlivý na libozvučnost a Hikmet pěkně recitoval turecky. Bohužel si toho taky víc nepamatuju.“ 40
Gota vzpomíná, že se Nazım přátelil s Broniewským. Básník z Płocku tehdy hodně pil. Přátelé se báli, že Hikmeta, kterému hrozil infarkt, bude kamarád přemlouvat k pití vodky. Kromě několika přeložených básní z ruštiny jsem bohužel po tomto přátelství nikde nenašel stopy. Podobné je to s deníky a zápisky dalších polských literátů. Nezmiňuje se o něm ani Ważyk, ani Słonimski, ani Iwaszkiewicz. A poslední jmenovaný znal Hikmeta dobře. Přeložil do polštiny několik jeho básní a angažoval se ve Výboru obránců míru. Volám jeho dceři Marii: „Jak je to jméno? Hikmet? Ne, to mi nic neříká.“ Naši spisovatelé mají s Hikmetem zásadní problém. A dokonce hned dva problémy. První je ten, že oni už mají od komunismu odstup. On ani v nejmenším. Válku a větší část období stalinismu strávil v tureckém vězení, kde snil o komunistické Moskvě. Hodně věcí neví. A hodně věcí vědět nechce. A přestože na vlastní oči viděl, co napáchal Stalin, nezískal sebemenší nadhled. Druhým problémem jsou jeho básně. Propaganda tvrdí, že je to jeden z nejlepších básníků na zeměkouli. Ten básník je jejich kolega ze Svazu, chodí spolu na obědy do jídelny. Jeho básně jim však rozhodně nepřipadají tak jedinečné. Julian Przyboś se domnívá, že „básník píše verše natolik archaické, že v Polsku jen stěží najde své následovníky“. Julia Hartwigová v recenzi na jednu jeho sbírku píše, že Hikmet je špatně přeložený. Navrhuje, aby byl z turečtiny překládaný v jednom tahu jako próza. Gota, která už má tou dobou na překlady Hikmeta monopol, jí zlomyslně připomene, že básně soudruha Maa také nepřekládala prózou. Polští literáti si nového kolegu potřebují někam zařadit, a tak ho přirovnávají k Mickiewiczovi. Jednak proto, že Mickiewicz zemřel v Istanbulu. A také proto, že stejně jako se polskému věštci stýskalo po Polsku, psal i Hikmet teskné básně o Turecku:
41
Domove domove nezůstala mi z tebe ani čapka z tvé příze ani střevíce jež nosily tvůj prach Tvé poslední šaty z burské látky už dávno jsem vyměnil za nové Zůstal jsi mi jenom v těchto vráskách na čele v čerstvé jizvě na srdci a v mých šedinách Domove Domove* Porovnání zní zajímavě. Ale sám Turek ho vyvrátí. Když se ho novináři zeptají, co si myslí o Mickiewiczovi, odpoví jim, že nic. Žádné z jeho děl nečetl. Gala Hikmet má už od mládí nemocné srdce. V roce 1953 prodělá těžký infarkt. Málem ho nepřežije. Jako skutečný turecký macho však neztrácí čas na zotavování. V sanatoriu nabídne rámě mladé lékařce a jdou spolu na kávu. Od toho dne spolu pijí kávu každý den. Doktorka Galina Kolesnikovová se záhy stane Hikmetovou partnerkou, lékařkou a kamarádkou. Jezdí spolu do Polska, Československa, NDR a Maďarska. Ve Varšavě spolu bydlí přechodně v parlamentu. Janina Małachowská, básníkova kamarádka: „Pracovala jsem tam v kanceláři. Hikmet si stěžoval, že mají s Galou v hotelu málo * Citát je z básně „Ještě o domově“ ze sbírky Nazım Hikmet: Listí ze šesti stromů (překlad Jiří Taufer, Praha 1963), pozn. překl.
42
místa. Díky svému jménu měl mnohé dveře otevřené, zařídila jsem jim tam proto pokoj pro hosty. Skoro denně jsme se potkávali v parlamentní restauraci. Číšnice, paní Maryša, říkávala: Hikmet, ach ten Hikmet, takový pěkný kus chlapa!“ Gala k němu vzhlíží jako ke svatému obrázku. Hikmet její uctívání bere jako něco naprosto samozřejmého. Gota je na ni kvůli tomu naštvaná. Přesvědčuje Galu, aby v básníkovi vzbudila alespoň kapku žárlivosti. „Nelez furt za ním. Běž na kafe s nějakým jiným mužem a pak mu vyprávěj, jak to bylo příjemné,“ radí jí. Gala ji poslouchá jako uhranutá. O několik dní později, společně s Gotou a Małachowskou, odveze Hikmeta do dalšího sanatoria. Básník vezme Galinu za ruku a ona na něj vyhrkne: „Nazıme, Gota mi říká, abych šla na kafe taky s někým jiným, ale já nechci. Protože já tě tak miluju, že ti klidně můžu políbit i prdel!“ Münevver Dnes by byl Hikmet oblíbeným terčem bulváru. Tři z jeho čtyř žen kvůli němu opustily své předchozí muže. K výčtu jeho milostných románků by nám nestačily prsty na všech končetinách. Největší ohlas však mělo Hikmetovo manželství s Münevver Andaçovou, dcerou jeho strýce. Profesor Tadeusz Majda, turkolog, se s ní přátelil: „Byla to velmi krásná a elegantní žena. Neuvěřitelně chytrá a měla pěkný hluboký hlas, typický pro ženy z turecké aristokracie.“ Münevver navštíví Nazıma, ještě když je ve vězení. Když ho propustí, vezme dceru Renan a uteče od manžela. Zanedlouho otěhotní podruhé. S Hikmetem. Vezmou se. Nazımův útěk je v jejím životě jako Říjnová revoluce. Turecká vláda zuří a jediný způsob, jak Hikmetovi ublížit, je šikana blíz43
kých. Münevver si zvou na nekonečné výslechy. Její dům sledují. Přátelé se s ní bojí stýkat. Nikdo ji nechce zaměstnat. Během prvních let píše Nazım Münevver velmi něžné a teskné dopisy. Jeho nejkrásnější básně hovoří o jeho stesku po ní a po jejich synovi. Galina ví, že po boku básníka bude šťastná do té doby, než se objeví Münevver. Později však Hikmetův kontakt s rodinou začíná postupně slábnout. Až nakonec téměř ustane. Věra 1. S poslední Hikmetovou láskou to bylo následovně. Jeho přítel Ekber Babajev ho představí dvěma pracovníkům Mosfilmu. Chtějí se poradit ohledně albánských lidových krojů a při té příležitosti poznat slavného Turka. „Ta blondýnka docela ujde, ale je úplně plochá,“ řekne Hikmet Babajevovi. Baví se spolu tatarsky. Ani jedna z žen by neměla pochopit, o čem si povídají. Jenže blondýnka s malými prsy se během války ukrývala v tatarské vesničce. A zná ten jazyk natolik, aby Hikmetovi udělala velkou ostudu. Jmenuje se Věra Tuljakovová. 2. Poprvé se Hikmet u Věry objeví kvůli úpravám scénáře. Podruhé za ní jde již s květinou a pozváním na kávu. Věra je vdaná. Hikmetovi to nikdy nevadilo. Stalinova dcera, Světlana Allilujevová, mu dokonce říkala romantický komunista. Věře to však vadí. Hikmet za ní chodí několik let. Láká ji ke spolupráci na scénářích, k výjezdům do zahraničí. Posílá jí květiny. Po několikaleté tvůrčí krizi opět píše básně. 44
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
