Evropská perspektiva Turecka: veřejné mínění a politické zájmy

Masarykova univerzita v Brně Fakulta sociálních studií

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií

Evropská perspektiva Turecka: veřejné mínění a politické zájmy Diplomová práce Lenka Bučková

Vedoucí práce: PhDr. Markéta Pitrová, Ph.D. UČO: 144 213

Obor: Mezinárodní vztahy a evropská studia (MVES) Imatrikulační ročník: 2004

Brno, 2006

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Evropská perspektiva

Turecka: veřejné mínění a politické zájmy“ vypracovala samostatně na základě uvedené literatury a zdrojů. V Brně 21. 5. 2006

....................................

II

Poděkování Mé poděkování na tomto místě patří především PhDr. Markétě Pitrové, Ph.D., za odborné vedení práce a za cenné rady a připomínky, bez nichž

by tato práce nevznikla. Dále chci poděkovat mé rodině za podporu po celou dobu mého studia.

III

OBSAH 1. ÚVOD .............................................................................................................. 1 2. VÝVOJ VZÁJEMNÝCH VZTAHŮ TURECKO – EHS/ES/EU ................................. 6

2. 1 TURECKO - EVROPSKÝ „HRÁČ“ A ZÁPADNÍ SPOJENEC (1923-1959) ...............................6 2. 1. 1 Fenomén NATO v procesu přistupování Turecka k ES/EU............................9

2. 2 NAVÁZÁNÍ PRVNÍCH KONTAKTŮ TURECKO - EHS (1959-1972)...................................11

2. 3 OBDOBÍ STAGNACE VZÁJEMNÝCH VZTAHŮ (1972-1987)............................................15

2. 4 OD OFICIÁLNÍ ŽÁDOSTI K

DATU PRO OTEVŘENÍ PŘÍSTUPOVÝCH ROZHOVORŮ

(1987-2004)

................................................................................................................................20 2. 4. 1 Oficiální žádost o plné členství v ES...........................................................20

2. 4. 2 Uzavření dohody o celní unii......................................................................22

2. 4. 3 Summit v Lucemburku (1997) - bez kandidátského statusu .......................24

2. 4. 4 Summit v Helsinkách (1999) - status kandidátské země............................26

2. 4. 5 Summit v Kodani (2002) - zvažování možnosti otevřít přístupové rozhovory27 2. 4. 6 Summit v Bruselu (2004) - stanovení data pro otevření přístupových

rozhovorů.............................................................................................................29

2. 5 CESTA K

OTEVŘENÍ PŘÍSTUPOVÝCH ROZHOVORŮ

(2004 - 2005) .................................30

2. 6 ZHODNOCENÍ VZÁJEMNÝCH VZTAHŮ TURECKO – EHS/ES/EU ..................................35 3. VEŘEJNÉ MÍNĚNÍ A VSTUP TURECKA DO EU................................................ 38

3. 1 SPORNÉ OBLASTI VSTUPU TURECKA DO V EU...........................................................38 3. 1. 1 Geografická poloha ...................................................................................38

3. 1. 2 Ekonomická dimenze členství....................................................................40

3. 1. 3 Politicko-institucionální dopady členství.....................................................43

3. 1. 4 Lidská práva a kurdská otázka.................................................................44

3. 1. 5 Náboženská a kulturní divergence.............................................................46

3. 1. 6 Problém rozděleného Kypru a řecko-turecké vztahy ...................................46

3. 1. 7 Politický vliv vojenských složek .................................................................48

3. 1. 8 Reakce EU na sporné oblasti vstupu Turecka do EU ..................................49

3. 1. 8. 1 Geografická poloha....................................................................................... 50 3. 1. 8. 2 Ekonomická dimenze členství ....................................................................... 51

3. 1. 8. 3 Politicko-institucionální dopady členství......................................................... 53

3. 1. 8. 4 Lidská práva a kurdská otázka .................................................................... 53

3. 1. 8. 5 Náboženská a kulturní divergence ................................................................ 54

3. 1. 8. 6 Problém rozděleného Kypru a řecko-turecké vztahy ....................................... 54 3. 1. 8. 7 Politický vliv vojenských složek..................................................................... 54

3. 1. 9 Zhodnocení sporných oblastí vstupu Turecka do EU ..................................55

3. 2 PRŮZKUMY VEŘEJNÉHO MÍNĚNÍ..............................................................................60 3. 2. 1 Průzkumy Evropské komise.......................................................................60

IV

3. 2. 1. 1 Podpora pro další rozšiřování EU .................................................................. 60

3. 2. 1. 2 Podpora pro rozšíření EU o Turecko............................................................... 66 3. 2. 1. 3 Komparace podpory pro další rozšiřování EU a pro rozšíření EU o Turecko ..... 72

3. 2. 2 Průzkumy German Marshall Fund of the United States..............................73

3. 2. 3 Zhodnocení průzkumů veřejného mínění....................................................75

4. POLITICKÉ ZÁJMY A VSTUP TURECKA DO EU .............................................. 78

4. 1 ARGUMENTY PRO VSTUP TURECKA DO EU ...............................................................78 4. 1. 1 Geostrategický význam a otázka bezpečnosti ............................................78

4. 1. 2 Pozitivní vliv na turecký politický systém a šíření demokracie....................81

4. 1. 3 Zhodnocení argumentů pro vstup Turecka do EU .......................................83

4. 2 VÝVOJ OFICIÁLNÍHO POSTOJE EU KE VSTUPU TURECKA DO EU (DLE ZPRÁV EVROPSKÉ

KOMISE) ....................................................................................................................83

4. 2. 1 Reakce EK na žádost Turecka o plné členství v ES (1989)..........................83

4. 2. 2 Hodnotící zprávy EK o tureckém pokroku (1998 - 1999).............................85

4. 2. 3 Hodnotící zprávy EK o tureckém pokroku (2000 - 2002).............................86

4. 2. 4 Hodnotící zprávy EK o tureckém pokroku (2003 - 2004).............................86

4. 2. 5 Doporučení EK o tureckém pokroku (2004) ................................................87 4. 2. 6 Zhodnocení vývoje oficiálního postoje EU ke vstupu Turecka do EU ...........87

4. 3 POSTOJE POLITICKÝCH REPREZENTACÍ ČLENSKÝCH ZEMÍ EU KE VSTUPU TURECKA DO EU

................................................................................................................................88 4. 3. 1 Velká Británie ...........................................................................................88

4. 3. 2 Francie......................................................................................................89

4. 3. 3 Spolková republika Německo.....................................................................90

4. 3. 4 Rakousko..................................................................................................91

4. 3. 5 Středomořské státy ...................................................................................92

4. 3. 6 Středoevropské a pobaltské státy..............................................................93

4. 3. 7 Skandinávské státy ..................................................................................95 4. 3. 8 Zhodnocení postojů politických reprezentací členských zemí EU ke vstupu

Turecka do EU .....................................................................................................95 5. ZÁVĚR........................................................................................................... 97 POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE .............................................................................99

SEZNAM ZKRATEK ...................................................................................................110

SEZNAM TABULEK ...................................................................................................113

SEZNAM GRAFŮ.......................................................................................................114 SEZNAM PŘÍLOH ......................................................................................................115

PŘÍLOHY ...................................................................................................................116

V

„Západ měl vždy předsudky vůči Turkům, nicméně my jsme se mu trvale snažili přiblížit, protože jiná

alternativa, pokud se chceme stát civilizovaným národem, neexistuje.“

Mustafa Kemal „Atatürk“

1. ÚVOD Po více jak čtyřiceti letech čekání byly s Tureckem, i přes odmítavý postoj

většiny

obyvatel

Evropské

unie,

3.

října

2005

zahájeny

přístupové rozhovory o vstupu do EU. Bylo stanoveno, že se jedná o negociace

s otevřeným

koncem,

jejichž

výsledek

nelze

předem

garantovat, což jakoby mělo uspokojit jak zastánce, tak i odpůrce

vstupu největší a zároveň „nejproblematičtější“ kandidátské země. Existuje jen málo otázek týkajících se budoucnosti evropské integrace, které rozdělují evropské veřejné mínění i politické elity tolik jako ta, zda Turecko vůbec může a má do EU vstoupit. Zosobněním odpůrců tureckého členství se stal předseda Konventu o budoucnosti EU Valéry

Giscard d'Estaing, který apriori zpochybnil právo Turecka stát se

členem EU, když pro francouzský deník Le Monde prohlásil, že „Turecko není evropskou zemí, jelikož jeho hlavní město neleží v Evropě, stejně

jako 95 procent jeho populace. Má odlišnou kulturu, jiný způsob života a jeho přijetí do EU by znamenalo konec Evropy.“1 Podporovatele

tureckého členství označil za „nepřátele integrovanější a politicky silnější Evropské unie“2.

Jako předmět hlubšího zkoumání jsem si pro tuto práci zvolila

právě problematiku přistupování Turecka k ES/EU, jelikož se jedná o téma

velice

aktuální,

které

náleží

k

diskusím

iniciujícím

řadu

názorových konfrontací. Vstup Turecka do EU patří mezi složité výzvy, před kterými Evropská unie v současnosti stojí, neboť se v mnohém dotýká podstaty jejího smyslu a budoucího směřování. Ve svém 1 2

In: Pour ou contre l´adhésion de la Turquie a´ l´Union européenne, Le Mond, 9. 11. 2002 Tamtéž. 1

důsledku možná principielně změní charakter projektu evropského

sjednocování a částečně ovlivní politicko-ekonomické uspořádání celého evropského kontinentu. Jádrem diskuse o vstupu Turecka do EU tak

není pouze to, zda Turecko bude či nebude ve střednědobém horizontu připraveno na plné zapojení do unijních struktur, ale jde také o to, zda

je reálné, aby se i nadále prohlubovala integrace EU směrem

k nadnárodní politické entitě a současně probíhal proces jejího rozšiřování. Je to debata o podstatě EU jako takové. Evropská perspektiva směřování

Turecka

se

evropského

stává

jakýmsi

integračního

katalyzátorem

procesu,

což

komplikovanost začleňování Turecka do EU umocňuje.

budoucího

důležitost

a

V současné době může Evropská unie Turecku nabídnout pouze

dvě formy vzájemných vztahů. Buď může setrvat u asociační dohody, kterou s Tureckem uzavřelo Evropské hospodářské společenství (EHS)

již v roce 1963, nebo může dojít k plnoprávnému členství. Teoreticky by

se ale mohly vyvinout i jiné formy spolupráce, jelikož již dnes řada evropských politiků přichází s různými návrhy zahrnujícími kooperaci s Tureckem, která neobsahuje perspektivu plného členství. Hovoří se zejména o tzv. privilegovaném partnerství3 jako konceptu jakési „třetí

cesty“, který by Turecku ve vztazích s EU garantoval speciální status.

Překračoval by nynější podobu celní unie, ale vyřadil by ho z participace na evropských politikách, vyjímaje bezpečnost a obranu. Nicméně v současnosti

platná

evropská

legislativa

status

privilegovaného

partnerství nezná a s touto kategorií nebyl doposud konfrontován žádný kandidát s předchozích kol rozšíření. Privilegované partnerství je tedy zatím prázdným pojmem, jelikož reálně neexistuje.

Spolupráci s Tureckem prostřednictvím privilegovaného partnerství by uvítaly především země jako je Německo, Francie, či Rakousko. Nejkonkrétněji prezentovala koncept tzv. privilegovaného partnerství německá CDU – její poslanci Matthias Wissmann a Karl Theodor von Guttenberg. In: Kadlecová, A.: Turecko na cestě do EU: proces s otevřeným koncem. K podporovatelům privilegovaného partnerství patří i německá kancléřka Angela Merkelová. In: Für ein glaubwürdiges Angebot der EU an die Türkei. Privilegovaný model spolupráce navrhuje ale i řada francouzských politiků – mezi nimi např. Nicolas Sarkozy či Jacques Toubon, který si pod privilegovaným partnerstvím představuje sdílení určitých aspektů členství, ale bez politické reprezentace a povinnosti respektovat evropské právo. In: Turkey's Prospects for EU Membership - "yes .... but" 3

2

Tato práce si klade za cíl nejprve chronologicky představit vývoj

bilaterálních vztahů Turecko – EHS/ES/EU v historickém kontextu a upozornit

na

hlavní

mezníky,

které

přístupový

proces

Turecka

k evropským integračním strukturám nejvíce determinovaly. Dále je ambicí zachytit proces konvergence Turecka s ES/EU v rámci dvou

rovin, které se vyznačují značnou nekompabilitou. Jednak z pohledu

veřejnosti, která zaujímá ve vztahu k tureckému členství veskrze

negativní postoj, a dále z úhlu politických elit (reprezentovaných oficiálními

postoji

EU,

resp.

Evropské

komise,

a

politickými

reprezentacemi členských zemí EU), jejichž zájmy mají opačnou orientaci. Jsou většinou ve znamení podpory tureckého členství, mají velmi strategický rozměr a vycházejí z uvažování v dlouhodobějším horizontu.

Problematika přistupování Turecka k ES/EU je tedy uchopena

tak, že do konfrontace jsou postaveny postoje veřejnosti a politických

špiček. Představením této diference ohledně evropské perspektivy Turecka práce usiluje dokázat nebo popřít skutečnost, že i přesto, že

Evropská komise členství Turecka v EU doporučila a byly s touto zemí zahájeny přístupové rozhovory, existuje potenciál, který by mohl průběh negociací negativně ovlivnit. To znamená, že by mohlo dojít k zamítnutí

tureckého plného členství, jelikož nízká podpora veřejnosti pro vstup

Turecka do EU bude stále více reflektována vládami členských zemí EU (např.

řada

zemí

se

bude

k tureckému

členství

vyjadřovat

v referendech). V závěru textu tak bude verifikována nebo falzifikována následující hypotéza - výsledek procesu přistupování Turecka k EU je

nyní stále velice nejistý, jelikož v otázce tureckého členství v Evropské

unii existuje zásadní rozpor mezi veřejným míněním a politickými elitami.

Z hlediska metodologického přístupu a členění textu práce

postupuje následovně. Je rozdělena do tří hlavní tématických částí doplněných Úvodem a Závěrem. V Úvodu práce jsou stanoveny hlavní

cíle a hypotéza tohoto zkoumání. V první velké kapitole nazvané Vývoj

vzájemných vztahů Turecko – EHS/ES/EU je pomocí historické metody 3

téma přistupování Turecka k ES/EU zasazeno do širšího historického kontextu.

Následující pasáž – Veřejné mínění a vstup Turecka do EU je

věnována postojům veřejnosti ve vztahu k možnému členství Turecka

v EU. V první části této kapitoly jsou na základě empiricko-analytické metody představeny a zhodnoceny hlavní sporné oblasti vstupu Turecka

do EU. V druhé sekci je provedena pomocí komparativní metody analýza

dostupného

vzorku

výzkumů

veřejného

mínění

ohledně

evropské perspektivy Turecka, ve kterých se právě nastíněné obavy vycházející ze sporných oblastí vstupu Turecka do EU promítají. Pro

toto zkoumání jsem se vzorek výzkumů snažila volit tak, aby v něm byly zastoupeny jak unijní aktéři, tak i vnější nezávislé organizace, které

daná šetření provádějí, a to z důvodu dostatečné prokazatelnosti výsledné komparace. Při pátrání po průzkumech veřejného mínění jsem

se ale setkala s nedostatečnou dostupností šetření, která by zahrnovala postoje

občanů

všech

25

(dříve

15)

členských

zemí

EU

k

otázce rozšiřování Evropské unie zahrnující integraci Turecka. Názory „pětadvacítky“ nám komplexně nabízí pouze unijní aktér v podobě

Evropské komise (resp. Generálního ředitelství pro rozšíření) a jí prováděné

výzkumy

pod

názvem

Eurobarometr

(EB),

které

EK

uskutečňuje již od roku 1973.4 Vzhledem k tomu, že nebyl nalezen

žádný jiný zdroj dat, který by obsahoval postoje občanů všech 25 (15) zemí EU, představují hlavní opěrný bod tohoto zkoumání právě šetření Evropské komise.

Poznatky Komise jsou, i přes výše naznačené skutečnosti,

doplněny daty jednoho vnějšího aktéra, které mají ovšem pro danou

analýzu vzhledem k tomu, že svá šetření orientují pouze na některé členské státy EU (Německo, Francii, Portugalsko, Itálii, Nizozemí, Španělsko, Velkou Británii, Polsko a Slovensko) pouze podpůrný

4 Občané členských států EU odpovídají na různé otázky týkající se evropské integrace a tak EK monitoruje vývoj veřejného mínění v zemích EU. Výsledky těchto průzkumů Komise zveřejňuje ve dvou ročních zprávách (vždy na jaře a na podzim). Výzkumy Eurobarometr zahrnují několik druhů průzkumů - tzv. Standart EB, Special EB, CCEB a Flash EB. První Standart Eurobarometr, vypracovaný Generálním ředitelstvím pro informace a komunikaci pod vedením Jacquese-Reného Rabiera, byl zveřejněn na jaře roku 1974. Do současnosti EK publikovala 64 Standart EB.

4

ilustrační charakter. Jedná se o výzkumy s názvem Transatlantické

trendy prováděné institucí se sídlem mimo Evropu – German Marshall Fund of the United States (GMF).5

A konečně třetí hlavní sekce této práce – Politické zájmy a vstup

Turecka do EU, která vychází především z empiricko-analytické metody je politickou reflexí problematiky přistupování Turecka k EU, která je

postavena do konfrontace s veřejným míněním a na základě zjištěných poznatků je zformulován Závěr práce zahrnující potvrzení či vyvrácená

stanovené hypotézy.

Na konci této úvodní části definujme ještě některé klíčové pojmy

práce. V textu je používán termín Evropská společenství (ES) pro

označení tří společenství – Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO),

Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro

atomovou energii (EURATOM), které byly založeny v 50. letech 20. století. Tento název označující tři společenství dohromady se běžně

ustálil, ačkoliv Evropské společenství (ES) jako takové vzniklo až v roce

1992 na základě Maastrichtské smlouvy (Smlouvy o EU). Pojem Evropská unie (EU) je užíván

výhradně pro období po vstupu

Maastrichtské smlouvy v platnost, tedy od 1. listopadu 1993.

5 GMF byl založen v roce 1972 v Spojených státech amerických a v Evropě je reprezentován šesti zastoupeními - v Berlíně, Bratislavě, Paříži, Bruselu, Bělehradu a Ankaře. Cílem této organizace je napomáhat při spolupráci a vzájemném pochopení mezi Evropou a Amerikou.Více on-line German Marshall Fund of the United States (http://www.gmfus.org)

5

2. VÝVOJ VZÁJEMNÝCH VZTAHŮ TURECKO – EHS/ES/EU 2. 1 Turecko - evropský „hráč“ a západní spojenec (1923-1959)

Turecko nejen ve své moderní historii projevuje nečekaně pozitivní vztah k Evropě (a později evropské integraci), ale k západní civilizaci vůbec. Již

v

období

Osmanské

říše

se

Turecko

považovalo

za

jednu

z evropských mocností, jelikož za jádro země byla pokládána její evropská část Thrákie. Vztah k arabským oblastem byl silně distanční,

s averzemi a arabská část Anatolie byla pokládána za východní periferii.6 V době stagnace a úpadku Osmanské říše hledali turečtí

sultánové a intelektuálové inspiraci v Evropě a pokoušeli se přijmout reformy po vzoru evropského osvícenství.

Evropské ambice, radikální modernizace a evropeizace Turecka

vrcholí po vzniku nezávislé Turecké republiky 29. října 1923 pod vedením jejího zakladatele a prvního prezidenta generála Mustafi

Kemala Pashi (Atatürka7), který se přihlásil k západní kultuře a zahájil proces přibližování své země evropským kulturním a politickým vzorcům. Provedl řadu kontroverzních reforem, s cílem přeměnit

Tureckou republiku ve světský, proevropský, moderní, sekularizovaný stát. Jeden z výsledků jeho úsilí se dostavil již ve 30. letech 20. století, kdy byl Istanbul vnímán jako středoevropské město.8 Na Bosporu

končila střední Evropa, přičemž západní část Malé Asie byla (podobně

jako Řecko) vnímána jako součást Evropy východní. Po Atatürkově smrti v roce 1938 se vůdčí silou udržování sekulárního charakteru tureckého státu a pokračování v kemalovském odkazu stala armádní a vzdělanostní elita tvořená bývalými vojáky a spolupracovníky Atatürka.9

In: Goněc, V.: Od „malé Evropy“ k „velké Evropě“ 2, s. 135 Atatürk (Otec Turků) je přídomek Mustafi Kemala, který mu v roce 1934 udělil turecký parlament, poté co byl přijat zákon o příjmeních. 8 In: Goněc, V.: Od „malé Evropy“ k „velké Evropě“ 2, s. 136 9 Atatürkovým nástupcem se stal taktéž příslušník armády Ismet Inönü. Více k prezidentům Turecka v Příloze 4. Pluralitní politický systém byl v Turecku zaveden až počátkem 50. let. In: Ginnakopoulos, A. – Bozyigit, E.: Turkey´s European Perspectives: Historical - Cultural and Political Aspects, s. 75. Nicméně armáda i přes tuto skutečnost stále vystupovala v roli ochránce základních ideových postulátů kemalismu, které jsou tureckou ústavou stanoveny jako neměnné. In: Siegel, E:: Pod dohledem generálů : Turecká společnost a její přibližování EU, s. 16 6

7

6

Druhá světová válka znamenala zlom ve vývoji turecké zahraniční

politiky. V roce 1939 Turecko uzavřelo alianční smlouvu s Velkou

Británií a Francií, ale téměř po celé období druhé světové války zůstalo neutrální zemí. Až 23. února 1945 se zapojilo do protihitlerovské koalice formálním vyhlášením války Německu a Japonsku.10 Na samotném

konci války se tak Turecko, aniž by se do bojů jakkoliv relevantně

zapojilo, ocitlo na straně vítězných mocností, se kterými začalo prohlubovat své vztahy.

Spojené státy americké (USA) se snažily nenechat Turecko

napospas svému velkému sousedovi Sovětskému svazu (SSSR) a šíření komunismu, proto ho začlenily na stranu Západu a západní Evropy.

Pomoc západních spojenců, zejména Velké Británie a Spojených států,

měla pro uchování turecké suverenity, nezávislosti a územní celistvosti zásadní význam. Bez jejich podpory by Turecko nebylo schopno čelit

sovětskému nátlaku.11 Spojenectví Turecka se západními státy se tak

bezprostředně po druhé světové válce ukázalo nejen jako výhodné, ale pro Turecko životně důležité a do budoucna i nezbytné, jelikož odvracelo přímou hrozbu napadení Turecka Sovětským svazem. Spojené

státy

integrovaly

Turecko

do

nově

vznikajících

regionálních, hospodářských i bezpečnostních struktur – Organizace

spojených národů (OSN), Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (Organisation for Economic Cooperation and Development, OECD), Rady Evropy (RE) a nakonec i do Severoatlantické aliance (North Atlantic Treaty Organisation, NATO)12, která zemi ještě těsněji

svázala se západním pólem studenoválečného světového řádu. Neméně důležitá byla pro Turecko americká finanční pomoc ve formě Trumanovy

doktríny a Marshallova plánu13, která měla za cíl udržet tureckou

ekonomiku a stabilizovat sociální poměry v zemi.

Bojových operací se však turecká armáda neúčastnila. Vztahy Turecka a SSSR procházeli krizí již v průběhu druhé světové války a po jejím skončení se ještě více vyostřily, když SSSR vypověděl Turecku vzájemnou smlouvu o přátelství a neútočení a Moskva začala požadovat změnu statutu černomořských úžin. 12 Vstup Turecka do OSN – 1945, OECD – 1948, RE – 1949, NATO – 1952. 13 Prezident USA Harry S. Truman (1945-1953) se soustředil na to, aby Sovětský svaz nemohl dosáhnout dalších území a politických zisků. Proto 12. března 1947 americký kongres oficiálně vyhlásil novou politickou doktrínu nazvanou po svém zakladateli - „Trumanova doktrína“, která 10 11

7

Turecko usilovalo o vstup do Severoatlantického paktu již v době

jeho vzniku v roce 1949. Turecké ambice na účasti v NATO byly motivovány jednak obavami ze sníženého zájmu USA o Turecko a

zmenšení poskytované pomoci v případě, že by se Ankara ocitla mimo tuto bezpečnostní a obranou alianci a dále obavami ze zvýšení tlaku Moskvy na země stojící mimo NATO. Na žádost Turecka reagovaly

Spojené státy odmítnutím s argumentem, že NATO je regionálním

sdružením atlantických států, které není otevřeno pro země ležící ve Středomoří.

Největší

nesouhlas

se

vstupem

Turecka

do

NATO

signalizovaly ale evropské země, zvláště Velká Británie a Skandinávie,

které nechtěly umožnit neindustrializované, muslimské zemi s nízkou úrovní ozbrojených sil vstoupit mezi evropské země. Turecká republika

se tak stala řádným členem NATO až 18. února 1952 v souvislosti s korejskou válkou a pozicí, kterou v rámci ní zaujala.14 Společně s Tureckem vstoupilo do NATO i Řecko.

Turecko přijalo své členství v Severoatlantické alianci s velkým

uspokojením. Mimo zajištění turecké bezpečnosti oceňovala Ankara zejména fakt, že se Turecko stalo součástí organizace sdružující západoevropské země, a že se tak stalo integrální součástí Evropy. Pro Turecko

znamenalo

přijetí

do

NATO

po

boku nejvyspělejších

západoevropských zemí naplnění jeho dlouhodobých snah, aby bylo po

období převratných změn svých společenských, kulturních a politických proklamovala nutnost „čelit komunistické agresi v zájmu národní bezpečnosti USA“ kdekoli na světě. Jejím konečným cílem bylo stabilizovat situaci ve všech zemích, které by se mohly stát cílem sovětské expanze. V rámci ní byla prostřednictvím hospodářské pomoci uplatňována politika „zadržování komunismu“ především v Turecku a v Řecku, která měla zajistit západní orientaci jižní periferie evropského kontinentu. Důvod byl zřejmý – pokud by Turecko podlehlo sovětskému tlaku, americké zájmy v oblasti východního Středomoří by byly ohroženy. Na základě Trumanovy doktríny obdrželo Turecko spolu s Řeckem pomoc ve výši 400 milionů USD, určených především na vyzbrojení armád obou zemí ohrožovaných šířením komunismu. Marshallův plán (George C. Marshall, americký ministr zahraničních věcí) byl vyhlášen 5. června 1947 na Harvardské univerzitě a navazoval na bezprostředně poválečnou pomoc organizovanou Hospodářskou komisí při OSN zvanou UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration), která byla ovšem nedostačující. Jednalo se o projekt postavený na distribuci finanční a materiální pomoci. In: Fiala, P. – Pitrová, M.: Evropská unie, s. 42-43. Marshallův plán byl určen pro obnovu hospodářství všech válkou postižených zemí, které respektují základní principy demokracie, což se v Turecko setkalo nejednou s rozporem (např. zde fungoval systém jedné politické strany, Turecko nebylo otevřeno zahraničním investicím, což byla také podmínka pro získání finanční pomoci atd.). Nakonec ale tyto nedostatky převážila významná turecká geopolitická poloha a Turecku se finanční pomoci dostalo. V letech 19481952 Ankara získala pomoc ve výši 300 milionů USD. 14 Korejská válka probíhala od 25. června 1950 do 27. července 1953. Turecko vyslalo do Koreje své vojáky s cílem přesvědčit Západ o své loajalitě i vojenských schopnostech.

8

poměrů v rámci Kemalova evropeizačního úsilí respektováno jako

evropská země i ostatními státy Evropy. I přes to, že právě evropské země byly největšími odpůrci začlenění Turecka do aliance, znamenal

jeho vstup do NATO začátek kooperace se státy Evropy a tvořícími se evropskými institucemi. Začlenění do Severoatlantického paktu zvýšilo

Turecku sebevědomí a posílilo tendenci tureckých politiků ještě více připoutat svoji zemi k Evropě. Přirozeně tak Turecko v následujících

letech projevilo zájem o připojení k nově vzniklému Evropskému hospodářskému společenství.

2. 1. 1 Fenomén NATO v procesu přistupování Turecka k ES/EU

Fenomén Severoatlantické aliance hraje po celé více než čtyřicetileté období přistupování Turecka k ES/EU významnou roli. Tato skutečnost

je dána jednak členstvím Turecka v NATO již od roku 1952, kde jako

země disponující rozsáhlými vojenskými kapacitami s významnou geostrategickou polohou na hranici evropského a asijského kontinentu

hraje nezanedbatelnou roli.15 Zejména v období studené války (s

výjimkou 2. poloviny 70. let a čas od času se objevujících sporných bodů)

Turecko

plnilo

úlohu

jednoho

z nejvýznamnějších

pilířů

atlantické obrany proti komunistickému bloku.16 Dále je pozice Turecka

dána značnou závislostí Evropské unie na Severoatlantickém paktu, a

to i přes desítky let staré snahy evropských zemí vytvořit vlastní bezpečnostní politiku.

Ambice Evropských společenství zformovat evropský bezpečnostní

model spolupráce, je možné sledovat již od 50. let minulého století.

Bezprostředním impulsem k řešení bezpečnostní situace Evropy se stalo zahájení

války

v Koreji

25.

června

1950.17

Diskusi

o

evropské

bezpečnosti činila aktuální tehdy rozšířená domněnka, že teritoriálně

izolovaný konflikt v Koreji, který znamenal definitivní vyostření pozic

15 16 17

In: Issues Arising from Turkey´s Membership Perspectives, s. 10 In: Denár, A. V.: Spojené státy, Turecko a Evropská unie, s. 20 In: Fiala, P. – Pitrová, M.: Evropská unie, s. 55

9

v rámci studené války, by mohl být ve skutečnosti předobrazem případného evropského vývoje.18

První nezdařený pokus o sjednocování idejí v bezpečnostní a

obranné oblasti představovalo Evropské obranné společenství (EOS)19.

Peripetie dějin se snažila překonat jiná bezpečnostní struktura – Západoevropská unie (ZEU), která vznikla v roce 1954. ZEU se ale stala

spíše institucionálním pokusem o uspořádání poválečných vztahů, než reálným bezpečnostním seskupením. Vzhledem k tomu, že členské země ZEU20 byly současně sdruženy v NATO21, rozhodly se upřednostnit

starší a větší obranný pakt. ZEU nerozvíjela svou vojenskou část

organizace a svůj obranný potenciál převedla na NATO. Vojenský význam ZEU tak postupně klesal a roli rozhodující obranné síly převzala transatlantická bezpečnostní struktura. K jistému posilování ZEU

docházelo postupně až od konce 80. let na základě koncepce posilování evropského pilíře NATO.22

Teprve konec studené války na tomto poli umožnil určité změny.

Nové geopolitické determinanty poskytly vhodný podklad k obnovení

debaty o míře spoluúčasti západní Evropy na své obraně. Spojené státy

jako nejdůležitější evropský vojenský spojenec v souvislosti s krizemi na Balkánu

(Bosna,

Kosovo),

vyjádřily

jasnou

ochotu

přenechat

Evropanům díl zodpovědnosti za bezpečnost, která nemá přímý vztah k

národním zájmům Ameriky. Začátek 90. let tak přinesl oživení Západoevropské unie.23 Revitalizaci ZEU ale zastínilo ustavení Evropské

In: Luňák, P.: Západ, s.126 Koncept pro vypracování návrhu na založení EOS vyšel z francouzského tzv. Plevenova plánu (René Pleven, francouzský ministerský předseda), jehož cílem bylo vytvořit evropskou organizaci, která by umožnila kontrolované využití německých jednotek. Jednalo se o plán vytvoření evropské armády a sjednocení jejího velení do jednoho centra. Smlouva o EOS byla podepsána ministry zahraničních věcí ESUO 27. května 1952. Nicméně neprošla úspěšnou ratifikací všech členských zemí ESUO. Jediným státem, který Smlouvu o EOS odmítl schválit, byla Francie. In: Fiala, P. – Pitrová, M.: Evropská unie, s. 55-57 20 Zakládajícími členy ZEU byla Velká Británie, Francie, Belgie, Nizozemí, Lucembursko, Německo a Itálie. Turecko se členem ZEU stalo až v roce 1992, kdy EU rozhodla, že všechny členové NATO, kteří nejsou členy EU (Norsko, Island, Turecko), mohou mí asociační status se ZEU. In: Müftüler-Bac, M.: Turkey´s Role in the EU´s Security and Foreign Policie, s. 12 21 Zakládajícími členy NATO byly USA, Kanada, Velká Británie, Francie, Belgie, Nizozemí, Lucembursko, Norsko, Dánsko, Portugalsko, Itálie a Island. 22 In: Fiala, P. – Pitrová, M.: Evropská unie, s.59 23 Petersberská deklarace z 19. června 1992, která vymezila specifické oblasti fungování ZEU (humanitární a záchranné mise, mise pro zachování míru atd.), definovala cíl rozvíjet ZEU jako 18

19

10

unie Maastrichtskou smlouvou a vytvoření Společné zahraniční a

bezpečnostní politiky (SZBP) zahrnující vojenskou dimenzi vytváření Evropské bezpečnostní a obrané politiky (EBOP) coby širšího rámce SZBP.

I přes tuto skutečnost je ale Evropskou unií stále deklarována

důležitost NATO a role Turecka v jeho strukturách, byť se po skončení

studené války trochu zmenšila. V současnosti je Turecko chápáno

především jako prvek stability v nestabilním regionu.24 Turecko je velice

důležitý spojenecký partner NATO, který zabezpečuje jihovýchodní část oblasti aliančního vlivu.25 Pozice Turecka v rámci Severoatlantického

paktu tak představuje významný faktor, který se promítá i do vztahů Turecka a EHS/ES/EU.

2. 2 Navázání prvních kontaktů Turecko - EHS (1959-1972)

První kontakty mezi Tureckem a integračním uskupením zemí západní Evropy spadají do období konce 50. let. Již

přijetím Turecka do

Severoatlantické aliance se začaly zejména hospodářské vztahy mezi

Tureckem a západoevropskými státy prohlubovat, což bylo způsobeno jednak růstem výkonnosti turecké ekonomiky, posílené americkou

rozvojovou pomocí, jednak koordinací společné bezpečnosti evropských zemí a pozicí Turecka v rámci NATO. Tyto kroky vyžadovaly i určitou součinnost v oblasti ekonomické.

V polovině 50. let se začalo v západní Evropě formovat Evropské

hospodářské společenství, jehož cílem bylo „…vytvořením společného trhu

a

politikami

postupným

členských

odstraňováním států

rozdílů

podporovat

mezi

hospodářskými

harmonický

rozvoj

hospodářských činností ve Společenství, nepřetržitý a vyvážený růst,

vyšší stabilitu, rychlejší zvyšování životní úrovně a užší kontakty mezi členskými státy.“26 Vzhledem k tomu, že se jednalo o organizaci

seskupující významné evropské spojence Turecka, začala se i turecká obranné křídlo EU a posílit tak evropský pilíř NATO. In: Müftüler-Bac, M.: Turkey´s Role in the EU´s Security and Foreign Policie, s. 3 24 In: Issues Arising from Turkey´s Membership Perspectives, s. 10 25 In: Gürkan, I.: NATO, Turkey and the Southern Flank, s. 1 26 In: Smlouva o založení EHS, čl. 2, s. 8

11

diplomacie zajímat o možnost spolupráce s tímto uskupením, protože pokud by Turecko zůstalo mimo tyto struktury, znamenalo by to podle ankarských politiků zpochybnění postavení a role jejich země na evropském kontinentu. Úsilí Turecka o sblížení s EHS bylo posilováno i

jeho tradiční rivalitou vůči sousednímu Řecku, které s EHS vedlo

rozhovory směřující k navázání užší kooperace od června 1959, kdy Řecko požádalo o asociační dohodu s EHS. Turecko, které bylo přijato

společně s Řeckem do NATO a které si se svým západním sousedem

konkurovalo na mezinárodním poli, nechtělo připustit, aby byly Atény ve svých stycích s EHS úspěšnější a tím odsunuly Turecko ve

středomořské oblasti na vedlejší kolej. Jednání Řecka s EHS tak

představovalo jeden z nejdůležitějších činitelů motivujících Turecko k aspiraci na dosažení identického cíle.27

Na rozhodování EHS o spolupráci s nečlenskými zeměmi měly

v období 2. poloviny 50. let vliv spíše aspekty politické, které v období vrcholící

studené

války

převažovaly

nad

argumenty

z oblasti

ekonomické. Integrace Turecka (a Řecka) do EHS tak byla motivována především posílením bezpečnostní situace ve středomořském regionu.28

V tomto vypjatém období bylo pro západní země podstatné udržet

jednotu Západu a jeho spojenců, se kterými měly stejné cíle, což vylučovalo možnost izolace Turecka a jeho vyloučení ze spolupráce se

západní Evropou. Rovněž turecké ambice o navázání kontaktů s EHS měly především povahu politickou. Postupem času se nicméně začaly

do popředí vzájemných vztahů Turecko – EHS prosazovat otázky

ekonomické, které se staly pro další etapu rozvoje kontaktů mezi Ankarou a Bruselem dominantními.

Pouze jeden rok po založení EHS - v červenci 1959 (krátce po

řecké žádosti) Turecko podalo první oficiální žádost o přidružené členství s EHS. Ze strany Společenství byl sice zájem Turecka a Řecka o asociační status navenek přijat, ale ve skutečnosti nebyla mezi

představiteli členských států pro rozšíření Společenství tímto směrem 27 In: Brusse A. W. - Griffiths, T. R.: Good Intentions and Hidden Motives: Turkey-EU Relations in Historical Perspectives, s. 17 28 In: Preston, C.: Enlargement and Integration in the European Union, s.47

12

velká podpora. To lze vysvětlit skutečností, že se jednalo vůbec o první přidružení, které by mohlo sloužit jako precedens pro ostatní země v oblasti.29 V té době byla však reakce EHS na tureckou i řeckou žádost

kladná, a to především z důvodu snahy o zachování rovnováhy ve východním Středomoří a také v reakci na vznik konkurenčního Evropského sdružení volného obchodu (European Free Trade Area,

EFTA) a z toho plynoucí snahy o rozšířené „sféry vlivu“ EHS.30 Důvody souhlasu ze strany EHS tak byly čistě politické.

Následné rozhovory započaté mezi Ankarou a Bruselem byly ale

v důsledku vojenského převratu provedeného v Turecku 27. května

1960 přerušeny. Turecká armáda se svým zásahem rozhodla vyřešit

vleklou politickou krizi, zatkla vládní představitele a vytvořila novou vládu, která dočasně zastavila činnost politických stran.31 Vzhledem

k tomu, že orientace Turecka na kooperaci s EHS se stala jednou z priorit nově ustavené vlády, vzájemná jednání byla v roce 1961 opět

obnovena. Výsledek těchto bilaterálních negociací byl ztělesněn 12. září 1963 podpisem Smlouvy o přidružení Turecka k EHS (tzv. Ankarské asociační

dohody),

která

vstoupila

v platnost

1.

prosince

1964.

Významnou roli při podpisu této dohody sehrály USA a jejich zájem ekonomicky stabilizovat jihovýchodní cíp NATO.

Jednalo se o smlouvu, která měla ryze hospodářský charakter.

Předpokládala stupňovitou integraci, jejímž konečným cílem mělo být

založení celní unie mezi Tureckem a EHS. Dohoda upravovala tři fáze přibližování Turecka ke Společenství (tzv. přípravnou, přechodnou a

konečnou) především v otázkách celních bariér, přičemž třetí, časově neohraničené období, mohlo být zakončeno plným členstvím. První dvě fáze měly dohromady trvat od 17 do 31 let. Je patrné, že v této dlouhé

době se odrážely počínající obavy členských zemí ze zpochybnění

29 In: Urwin, D. W.: The Community of Europe: A History of European Integration since 1945, s. 16 30 In: Molek, P.: Lucemburská skupina: Polsko, Česká republika, Maďarsko, Slovinsko, Estonsko, Kypr, (Turecko), s.183 31 Činnost politických stran byla zakázána od 27. května 1960 do 13. ledna 1961. In: Türsan, H.: Democratisation in Turkey, s. 80

13

politické a ekonomické identity Společenství.32 Turecká strana chápala

fázové uplatňování dohody jako nejvhodnější přípravu na plné členství.

Turecký postup v omezování cel a především v harmonizaci evropských

standardů byl ale poměrně pomalý, takže jeho hodnota byla postupně zpochybněna zobecnělým preferenčním systémem, který EHS vztáhla na většinu středomořských zemí.33

Přesto, že se dohoda jmenovala asociační, bylo v ní členství

Turecka v EHS zmíněno pouze dosti vágně a okrajově, a to v článku 28

Ankarské

dohody,

dostatečného

ve

kterém se

pokroku v rámci

píše:

působení

„Jakmile této

bude

Smlouvy

dosaženo

z pohledu

tureckého oprávnění, představující plné přijetí závazků vyplývajících ze Smlouvy zřizující Evropská společenství, smluvní strany přezkoumají možnost tureckého vstupu do Společenství.“34 Asociační dohoda tak

sice obsahovala eventuelní možnost vstupu, ale nestanovila v tomto ohledu žádný konkrétní časový horizont. Podobné to bylo i s kroky k volnému pohybu pracovní síly mezi Tureckem a EHS, které dohoda

zahrnovala, ale jejich termíny měly být teprve v budoucnu upřesněny. Toto ustanovení vytvořilo jisté resentimenty a napětí vůči EHS, zejména

vůči Německu, které bylo dlouhodobě hlavním příjemcem pracovní síly odcházející z Turecka.

Goněc uvádí tři důvody, které byly pro Turecko vzhledem k účasti

na Ankarské dohodě nejvíce motivující: „Turecké politické špičky

považovaly užší vztahy s rozvíjejícím se EHS za součást svého úsilí o budování a udržení sekularizovaného, demokratického, prozápadně

orientovaného státu, ba přímo za garanci takové orientace. Zároveň předpokládaly,

že

užší

vztahy s EHS

umožní

lépe

diversifikovat

zahraniční orientaci Turecka, zejména omezí přílišnou jednostrannou

závislost na USA. Druhým neméně důležitým momentem se stala kalkulace, že dohoda bude fungovat jako prevence proti eventualitám řeckých zákroků proti Turecku. A konečně v dlouhém časovém rozložení

32 In: Molek, P.: Lucemburská skupina: Polsko, Česká republika, Maďarsko, Slovinsko, Estonsko, Kypr, (Turecko), s.183-184 33 In: Molek, P.: Lucemburská skupina: Polsko, Česká republika, Maďarsko, Slovinsko, Estonsko, Kypr, (Turecko), s. 184 34 In: Ankarská dohoda, čl. 28, s. 7

14

realizace dohody umožňovala postupně budovat stále užší a stále výhodnější provázanost Turecka s mohutnou hospodářskou unií. Tento aspekt se pro Turecko stal bezesporu klíčovým.“35

První fáze přidružovacího procesu Turecka k EHS - tzv. přípravná,

jejímž cílem bylo zkonsolidovat tureckou ekonomiku tak, aby v dalších etapách bylo schopné plnit úkoly vyplývající pro zemi z asociační

smlouvy, byla zakončena 23. listopadu 1970 podpisem dodatkového protokolu k Ankarské dohodě, který vstoupil v platnost 1. ledna 1973. 36

Tento protokol upřesnil cíle následujícího přechodného období, přičemž

hlavním z nich bylo zavedení celní unie mezi Tureckem a EHS. Přechodná fáze byla protokolem upřesněna na dalších 22 let. Během této doby byla postupně odbourávána turecká cla a kvóty vůči zboží z EHS.

2. 3 Období stagnace vzájemných vztahů (1972-1987)

Ačkoliv měl vstup dodatečného protokolu v platnost nastartovat ještě větší prohlubování vzájemných vztahů Turecko - ES, realita byla jiná.

V 70. a 80. letech přichází jejich stagnace a ochlazení, způsobená souběžným působením celé řady faktorů. Během tohoto období Turecko ztratilo své postavení, které až dosud v rámci Evropských společenství mělo.

Vztahy Turecka a Společenství dostaly trhlinu již počátkem 70. let

v souvislosti s prvním rozšířením ES. Členy Společenství se 1. ledna 1973 staly tři nové země (Velká Británie, Irsko a Dánsko) a jeho těžiště se tak posunulo na severozápad. Kromě geografického posunu ES došlo po přijetí třech nových států ke zvětšení společného trhu o více než 50

milionů obyvatel, což značně zmenšilo význam, který do té doby menší turecký trh pro ES představoval. Oslabení vzájemných vazeb měly na svědomí i tradičně rezervované postoje Britů a Skandinávců k začlenění Turecka do západoevropských struktur, které se projevily již při přijímání Turecka do Severoatlantické aliance.

In: Goněc, V.: Od „malé Evropy“ k „velké Evropě“ 2, s. 137-138 Jednání o dodatkovém protokolu byla započata již v prosinci 1968. Protokol byl schválen tureckým Národním shromážděním v červenci 1971 (149 hlasy pro a 69 proti). 35

36

15

Faktorem

ochlazujícím

vzájemné

vztahy

se

stal

i

konec

vojenského režimu v Řecku v roce 197437, který znamenal návrat této

země

k demokracii.

Nová

řecká

vláda

zintenzivnila

spolupráci

s Bruselem a Řecku byla otevřena cesta na evropský trh, což způsobilo vytlačení některých tradičních položek tureckého exportu do Evropy. Začínalo být zřejmé, že kontakty se západním sousedem Turecka jsou

pro Společenství prioritou s reálnými šancemi na získání plného členství. Turecko tak bylo postupně vytlačováno na vedlejší kolej zájmů ES.

Nepříznivou

proměnnou

pro

kooperaci

Turecka

a

ES

představovala i celková změna politiky ES vůči nečlenským zemím

ležících mimo Evropu. Společenství v 70. a 80. letech mnohem více praktikovala protekcionistickou politiku a to především v textilním průmyslu a v zemědělství, které

pro

Turecko

představovaly dvě

nejvýznamnější exportní odvětví.38 Společenství dále začala navazovat

styky se zeměmi z oblasti Středomoří (Maltou, Kyprem, Řeckem,

Španělskem a Portugalskem), ale i se státy, které byly většinou bývalými koloniemi členských zemí ES.39 Prohlubování

kontaktů

Turecka

a

ES

neumožňovala

ani

ekonomická situace v Turecku, která se ještě více zhoršila po dvou ropných krizích z let 1973 a 1979 a světové hospodářské recesi,

s jejichž následky se musel vyrovnávat celý svět. Ropné šoky nepříznivě ovlivnily výkonnost ekonomik všech evropských zemí a ES musela

reagovat zpřísněním své výdajové politiky. Pro Turecko coby zemi závislou

na

dovozu

ropy

způsobily

těžké

ztráty

pro

národní

hospodářství.40 Turecko nebylo schopné plnit závazky vyplývající

37 V roce 1967 došlo v Řecku k vojenskému převratu, jehož výsledkem byl diktátorský režim, který byl definitivně odstraněn až v roce 1974. 38 Navíc 28. května 1975, kdy ES podepsalo smlouvu z Lomé se 46 zeměmi Afriky, Karibiku a Tichomoří, se těmto zemím usnadnil přístup na evropský trh, kterému mohly nabídnout především právě zemědělské produkty a nerostné suroviny, tedy komodity tvořící podstatnou část tureckého exportu do ES. Tato skutečnost se negativně projevila na obchodní výměně mezi Tureckem a ES, a to strmým nárůstem obchodního deficitu. 39 Již v roce 1969 byly uzavřeny s Marokem a Tuniskem smlouvy o částečném přidružení. V roce 1970 a 1972 ES uzavřela smlouvy o přidružení s Maltou a Kyprem, které počítaly s pozdějším poskytnutím plného členství, což se stalo 1. května 2004. 40 Zejména turecká energetika, která byla do značné míry závislá na elektrárnách spalujících ropu, se dostala do těžké krize.

16

z asociační smlouvy a z dodatkového protokolu, což mělo za následek snížení finanční pomoci adresované Společenstvím Turecku, která byla

vázána právě na dodržování dohodnutého harmonogramu ze strany turecké vlády. Mimo to začala v Turecku v důsledku této krize narůstat nezaměstnanost

a

členské

státy

omezily

přístup

zahraničních

pracovníků na své trhy, speciálně těch pocházejících mimo ES.41

S rostoucími ekonomickými problémy Turecka a zvyšující se

vnitropolitickou nestabilitou v této zemi, postupně klesala i váha,

kterou ES vztahům s Ankarou přikládala. Společenství se stále intenzivněji sbližovala s Řeckem, Španělskem a Portugalskem, které po

odchodu despotickým režimů poměrně úspěšně budovaly demokracii, reformovaly své ekonomiky a usilovaly o sblížení se západní Evropou.

Posílení kooperace ES s těmito státy, přineslo ještě větší zhoršení

turecké konkurenceschopnosti na společném trhu a oslabení kdysi výsadní pozice Turecka, kterou jako nečlenská země u ES mělo. Stále silněji zazníval názor, že není v silách Turecka provést v krátkém

časovém období takové změny ekonomické sféry, které by plně vyhovovaly požadavkům ES. Turecko bylo navíc Západem vnímáno

především prizmatem svého členství v NATO, kde od roku 1952 hrálo

nezastupitelnou strategickou roli východního pilíře. Z tohoto důvodu se nezdála otázka ukotvení Turecka v integraci na bázi ES aktuální.42

Nejvážnější překážku vztahů Turecko – ES však představovala

kyperská

krize,

která

vzájemné

kontakty

značně

zkomplikovala.

V okamžiku, kdy Řecko 15. července 1974 provedlo na Kypru ozbrojený

převrat a vyhlásilo strategicky významný Kyperský ostrov za svoji součást, provokovalo Turecko k vojenské intervenci v zájmu ochrany turecké minority na ostrově. Turecko se k invazi na Kypr odhodlalo 20.

července 1974, při níž v rozporu s mezinárodním právem obsadilo

severní část ostrova. Mezi řeckými a tureckými jednotkami došlo

k přímému boji a tím i k prvnímu válečnému střetu mezi dvěma členy 41 Kvůli zmenšení počtu pracovních míst v členských státech ES nakonec nevstoupilo v platnost opatření, které bylo součástí dodatkového protokolu, a které předpokládalo zavedení svobodného pohybu tureckých dělníků v letech 1976-1986. 42 In: Kadlecová, A.: Turecko na cestě do EU: proces s otevřeným koncem

17

NATO od doby vzniku aliance. Vzhledem k tomu, že většina členských zemí ES byla zároveň členem NATO, ES vnímala účast Turecka v tomto

konfliktu velice negativně. Turecká konfrontační politika vůči Kypru a Řecku zpochybnila schopnost Turecka plnohodnotně se zapojit do

kooperace s evropskými státy a jeho připravenost stát se plnoprávným členem mnohonárodnostních Společenství. Toto turecké počínání vedlo nejen k oslabení spolupráce mezi Tureckem a ES, ale i k ochladnutí vztahů se Spojenými státy. V Řecku turecká invaze na Kypr paradoxně

naopak nastartovala demokratizační proces země43 a v roce 1981 se Řecko stalo členskou zemí ES.

Stávalo se tak stále více zřejmé, že vdechnout nový život turecké

asociační dohodě bude obtížné a perspektiva plného členství rychle mizela. I přes všechny problémy ve vzájemných vztazích a skutečnosti,

že zůstávaly stále značně omezené, Turecko i ES ale zdůrazňovalo, že

nadále přikládá rozvoji spolupráce zásadní význam a pokládají se za politické spojence a hospodářské partnery. Argumenty pro pokračování

prohlubování úzké spolupráce s ES, měly v tomto období převážně politický ráz zdůrazňující strategickou geopolitickou polohu Turecka.

Jednání o možné revizi Ankarské dohody probíhající v roce 1980

nic zásadního nepřinesly. Země Společenství rozhodly, že Turecko bude

moci žádat o členství později, i když přijetí Řecka do ES v roce 1981 jakoby „garantovalo“ veto proti tureckému vstupu. Tyto rozhovory mezi

Tureckem a ES byly ale 12. září 1980 přerušeny vojenským převrat, kterým vyvrcholila politická krize v Turecku.44 Moc v zemi převzala

prostřednictvím Rady národní bezpečnosti, v jejímž čele stál generál Kenan Evrel, armáda.45 Vnitroturecký vojenský převrat, kterému předcházelo období dlouholeté ekonomické a politické krize, ukončil

43 In: Brusse A. W. - Griffiths, T. R.: Good Intentions and Hidden Motives: Turkey-EU Relations in Historical Perspectives, s. 20 44 In: Türsan, H.: Democratisation in Turkey, s. 175 45 V historii Turecké republiky to byl již třetí zásah armády do politického vývoje v zemi (1960 – vojenský převrat, 1971 – nátlak na politické scéně, 1980 – vojenský převrat). Generál Kenan Evrel se 14. září 1980 stal prezidentem Turecka. Více k prezidentům Turecka v Příloze 4. Většina zahraničních pozorovatelů a domácí veřejnosti nekrvavý vojenský převrat ze září 1980 považuje za východisko z hluboké společenské a ekonomické krize, doprovázené politicky motivovaným násilím a terorem, který kvůli paralýze státních institucí hrozil přerůst v občanskou válku. In: Siegel, E.: Pod dohledem generálů: Turecká společnost a její přibližování EU, s. 16

18

fungování Ankarské dohody, a to už ve stavu jejího předchozího

zmrazení v roce 1978 na dobu pěti let. Došlo tak k odkladu jednání o všech dalších otázkách v rámci parlamentní Asociační rady Turecko ES46. Stav nejednání trval až do září 1986.47 Tento vývoj opět nezbytně

směřoval k přerušení finanční pomoci, kterou ES adresovalo Turecku.

Napjatá a pro evropské partnery Turecka těžko akceptovatelná

vnitropolitická situace se v Turecku začala postupně stabilizovat až

koncem roku 1983, kdy v zemi proběhly nové volby a k moci se 13. prosince 1983 dostala Vlastenecká strana liberálního ekonoma Turguta

Özala48. Pod vedením jeho reformátorské vlády49 došlo k předání moci

z rukou armády zpět civilnímu sektoru50. Do stávajícího nevýkonného

etatistického systému byly vnášeny liberální prvky, jejichž následkem se

stav turecké ekonomiky začal pozvolna zlepšovat a dosahovat poměrně dobrých

hospodářských

výsledků.

Özal

dokázal

stabilizovat

vnitropolitický vývoj v zemi a dosáhl návratu Turecka k parlamentní

demokracii. Bývá považován za nejschopnějšího tureckého politika své doby a za druhou nejvýznamnější osobnost Turecké republiky hned po jejím zakladateli Atatürkovi.

V reakci na tyto posuny v tureckém politickém systému došlo k

obnovení tureckých styků s ES a nastartování opětovného plnění

závazků vyplývajících pro Turecko z asociační smlouvy. V září 1986 se po několikaleté odmlce opět sešla parlamentní Asociační rada Turecko – ES. Kroky Özalovy vlády daly turecké spolupráci se západoevropskými

46 Asociační rada Turecko – ES dohlíží na realizaci asociační dohody a hodnotí přidružení Turecka k ES. Je tvořena zástupci Rady ministrů, Evropské komise a turecké vlády. V roce 1965 byl Radou vytvořen další společný orgán Turecka a ES, a to Parlamentní asociační komise, která nemá prakticky žádné faktické pravomoci. Jedná se o instituci převážně reprezentativního charakteru, která má dodávat procesu přidružování Turecka k EHS větší politickou váhu. Skládá se z poslanců tureckého Národního shromáždění a poslanců Evropského parlamentu. 47 In: Brusse A. W. - Griffiths, T. R.: Good Intentions and Hidden Motives: Turkey-EU Relations in Historical Perspectives, s. 22 48 Turgut Özal zastával funkci premiéra do roku 1989, poté se stal prezidentem Turecka. Jako hlava státu působil až do 16. května 1993, kdy náhle zemřel. Více k tureckým vládám a prezidentům v Příloze 3 a 4. 49 Jeho vláda měla v parlamentě většinu, takže mohla vládnout bez nutnosti podpory další strany, což ji usnadňovalo přijímaní legislativy. In: Türsan, H.: Democratisation in Turkey, s. 225 50 Armáda si však ponechala právo zůstat politickým kontrolorem, byť se to elegantně formulováno pod výraz „ochránce světského charakteru státu“. In: Goněc, V.: Od „malé Evropy“ k „velké Evropě“ 2, s. 139

19

strukturami nové impulzy a v následujících letech vzájemné vztahy Turecka a ES dosáhly kvalitativně nové úrovně. 2.

4

Od

oficiální

žádosti

rozhovorů (1987-2004)

k datu

pro

otevření

přístupových

2. 4. 1 Oficiální žádost o plné členství v ES

Ekonomický pokrok provázený přeměnou turecké společnosti vyvolával

u tureckých politických kruhů dojem, že by se zemi již během krátké doby mohlo podařit splnit kritéria pro vstup do ES. Jejich domněnku

podpořilo i přijetí dvou středomořských zemí – Španělska a Portugalska

do Společenství 1. ledna 1986, neboť tyto země se v minulosti nacházely na obdobné hospodářské úrovni jako Turecko a i jejich vnitropolitický vývoj byl značně problematický.

Optimistický postoj Turecka byl ztělesněn 14. dubna 1987

podáním nové oficiální žádosti o plné členství v ES na základě článku 237 Smlouvy o EHS.51 Reakce ES však nebyla zdaleka tolik příznivá, jak

Turecko očekávalo. Hodnocení turecké žádosti ze strany evropských

institucí probíhalo na konci 80. let ve změněných podmínkách. Ukončení studené války otevřelo projektu evropské integrace nové

politické a geografické horizonty. Evropská společenství v té době stála

kvalitativně zcela jinde než koncem 70. let. Po přijetí Jednotného evropského aktu (JEA)52, ke kterému došlo 27. února 1986, se potýkala s řadou strukturálních a institucionálních změn a k zahájení dalšího

kola rozšiřování se nenacházela politická vůle. Nelze se tedy divit, že 51 V článku 237 Smlouvy o EHS se píše: „O členství ve Společenství může požádat každý evropský stát. Svou žádost podá Radě, která poté, co obdrží stanovisko Komise, jednomyslně rozhodne. Podmínky přijetí a souvisejících úprav této smlouvy jsou předmětem dohody mezi členskými státy a žadatelským státem. Tato dohoda musí být ratifikována všemi smluvními státy v souladu s jejich ústavními předpisy.“ In: Smlouva o založení EHS, čl. 237, s. 75. Termínem „každý evropský stát“ se rozumí stát splňující parametry členství v Radě Evropy. V čl. 237 Smlouvy o založení EHS není výslovně řečeno, kdo určuje „podmínky přijetí“ žadatelského státu, z logiky věci však vyplývá rozhodující stanovisko Rady (zda by mělo být jednomyslné, však už není zřejmé). In: Goněc, V.: Od „malé Evropy“ k „velké Evropě“ 1, s. 11. Není bez zajímavosti, že v roce 1987 podalo přihlášku do ES i Maroko. Ta byla však okamžitě odmítnuta, protože Maroko bylo (na rozdíl od Turecka) označeno za jednoznačně neevropskou zemi. 52 JEA nabyl účinnosti 1. července 1987. Podstatným způsobem novelizoval Smlouvu o EHS, ESUO a EURATOM; vytyčil nový cíl - do konce roku 1992 vybudovat Jednotný vnitřní trh jako prostor bez vnitřních hranic pro volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu; rozšířil oblasti působnosti Společenství a posílil Evropský parlament, který učinil institucí spolupracující na přijímání evropské legislativy. In: Fiala, P. – Pitrová, M.: Evropská unie, s. 119-121

20

trvalo více jak dva roky než Evropská rada (ER) 5. února 1990, na

základě negativního stanoviska Evropské komise (EK)53, turecké žádosti nevyhověla a pouze potvrdila způsobilost pro případné budoucí členství.

Stále byla zdůrazňována ekonomická zaostalost odrážející se

v HDP na obyvatele (zhruba třetina průměru ES) či závislost ekonomiky

na zemědělství (zhruba 50 % pracovních sil). Problémy byly shledány i

v politické oblasti díky neukotvenosti demokratického režimu a dalším vnitřním

problémům54.

Zůstávaly

tradičně

problematické

vztahy

s Řeckem, přetrvávající hrozba nekontrolovatelného přílivu pracovních

sil a prostý fakt velikosti Turecka a z toho plynoucí význam všech případných problémů.55

Negativní tón vycházející z Evropské komise

svědčil o tom, že mezera mezi ES a Tureckem se od roku 1959 příliš

nezmenšila. Navíc v mezinárodní politice v 90. letech zaznamenala pokles i geopolitická relevance Turecka v souvislosti s rozpadem SSSR,

vůči němuž bylo Turecko pro západní země poslední strategickou výspou.56

V Ankaře vzbudil postup orgánů ES značné rozčarování a

představitelé

turecké

vlády

dávali

najevo,

že

jsou

s neustálým

odmítáním ES s Tureckem zahájit rozhovory o stanovení pevného data pro

jeho

přijetí

do

evropských

integračních

struktur,

krajně

nespokojeni. Zástupci evropské „dvanáctky“ se namísto plného členství

snažili Turecko v následujícím období přesvědčit o nutnosti co nejužší vzájemné spolupráce v ekonomické oblasti, jak to předpokládala již asociační smlouva z roku 1963 a dodatkový protokol z roku 1970.

53 Komise ve svém stanovisku z 20. prosince 1989 konstatovala, že z důvodu změn ve Společenství a politické a ekonomické situaci Turecka s ním přístupová jednání nelze zahájit. In: Commission Opinionon on Turkey´s Request for Accesion to the Community, 1989, s. 9. Více viz. kapitola 4. 2. 1 Reakce EK na žádost Turecka o plné členství v ES. 54 K nim patřila především kurdská otázka, jejíž nepříliš humánní řešení bylo vtěleno i do trestního zákoníku a odrazilo se také ve vojenských zásazích z let 1960, 1971 a 1980. 55 In: Molek, P.: Lucemburská skupina: Polsko, Česká republika, Maďarsko, Slovinsko, Estonsko, Kypr, (Turecko), s.184 56 Tamtéž.

21

2. 4. 2 Uzavření dohody o celní unii

Podpis Maastrichtské smlouvy 7. února 1992, na jejímž základě došlo k přeměně Evropského společenství na Evropskou unii a dalšímu

prohloubení ekonomické i politické integrace západní Evropy s cílem

vytvořit jednotnou měnu a společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, znamenal pro Turecko další výrazné snížení šancí na plné

členství v EU. S tím, jak se prohlubovala vzájemná spolupráce a koordinace členských zemí Unie, stoupaly i nároky na žadatele o plné

členství v EU a úměrně tomu klesaly reálné šance Turecka při vstupu

do Unie uspět. V dalších letech se tak obě strany orientovaly především na uzavření celní unie a to i přesto, že se Turecko z počátku obávalo, že celní unií s ES by si mohlo definitivně uzavřít cestu k plnému členství

ve Společenství. Na přelomu 80. a 90. let se konala složitá jednání o

podobě dohody o celní unii, do které se obě strany snažily prosadit své často protichůdné nároky.57 Kompromisu bylo dosaženo v červnu 1990, kdy byl schválen pětiletý plán pro dokončení celní unie.

Přijetí dohody o celní unii s Tureckem dlouho komplikovalo

Řecko, které nastolilo požadavek urovnání kyperské krize, zejména

stažení tureckých okupačních vojsk z ostrova. Ve snaze snížit napětí, které tato otázka vyvolávala, byly mezi Ankarou a Aténami zahájeny

jednání o problematickém Kypru, která měla vést k uzavření bilaterální smlouvy. Tato jednání ale v závěru na vzájemné neústupnosti obou stran ztroskotala. Řecko tak i v následujících letech podnikalo řadu kroků s cílem zabránit uzavření dohody o celní unii mezi Tureckem a

EU. Nakonec ale Unie Řecku pohrozila, že pokud bude nadále vetovat

schválení celní unie s Tureckem, nebudou zahájeny rozhovory o přijetí řecké části Kypru, což na Řecko zabralo.

Dohoda o celní unii mezi EU a Tureckem, o které se rokovalo

s přestávkami téměř dvacet let, byla nakonec podepsána 6. března 1995. Vstup dohody v platnost ale značně blokoval Evropský parlament

57 EU chtěla např. odstranit cla u textilních výrobků a zemědělských produktů až později, kdežto stanovisko Turecka vzhledem k tomu, že tyto komodity tvoří většinu jeho exportu, bylo přesně opačné.

22

(EP) jako výraz protestu proti porušování lidských práv v Turecku.58 EP

upozorňoval i na řadu ustanovení turecké ústavy, která byla v rozporu s evropským chápáním demokracie. Turecká strana v reakci na to začala

připravovat

parlament

odstranění

celkem

revizi

ústavy.

jedenadvacet

některých

V červenci

změn

nedemokratických

1995

ústavy,

přijal

které

ustanovení

turecký

znamenaly

zavedených

vojenským režimem v letech 1980-1983. Evropský parlament sice ocenil přijetí reforem, ale následně provedená ofenzíva Ankary proti rebelům

z Kurdské strany pracujících (AKP)59 opět vyhrotila nejen jeho postoj,

ale i všech západoevropských zemí a orgánů EU.60 Na jednací stůl Unie se tak opět dostala otázka, nakolik je Turecko skutečně demokratickou zemí schopnou integrace do evropských vazeb. Evropský parlament

nakonec schválil smlouvu o celní unii mezi EU a Tureckem 13. prosince

1995, čímž padla poslední překážka pro přijetí tohoto dokumentu ze strany EU a dohoda tak mohla vstoupit v platnost v původně plánovém termínu, tedy 1. ledna 1996. Následně Turecko mohlo přejít do další

fáze (tzv. konečné), která by teoreticky mohla vést k jeho plnému členství.

Dohoda o celní unii dala vzájemné obchodní výměně mezi

Tureckem a EU nové možnosti. Celní unie otevřela turecký trh pro producenty ze zemí EU, jejichž produkty byly osvobozeny od všech cel i mimocelních

bariér.

Evropské

firmy

získaly

možnost

podnikat

legislativy

Turecka

v Turecku za stejných podmínek jako v kterékoli členské zemi EU. Dohoda

urychlila

harmonizaci

hospodářské

s právními normami EU, což příznivě ovlivnilo rozvoj tureckého hospodářství, jehož dřívější právní úprava byla pro moderní tržní

ekonomiku v mnoha ohledech nevyhovující. Ústavní a legislativní změny, které Turecko v souvislosti s celní unií přijalo, přinesly posuny i

58 In: Molek, P.: Lucemburská skupina: Polsko, Česká republika, Maďarsko, Slovinsko, Estonsko, Kypr, (Turecko), s.184 59 Adalet ve Kalkinma Partisi – AKP, Strana spravedlnosti a rozvoje (Justice and Development Party), nástupkyně zakázané islamistické Strany ctnosti, se prezentuje jako silně proreformní a proevropská. Tento trend byl nastolen zhruba od roku 1997. 60 Turecká armáda vedla ofenzívu proti Kurdům na turecko-iráckých hranicích (jak na tureckém území, tak i na území severního Iráku v zóně vytvořené OSN na ochranu Kurdů před iráckým diktátorem Saddámem Husajnem) od března 1995.

23

v oblasti politické, jelikož se příznivě odrazily v procesu demokratizace země a významně ovlivnily společenské poměry v zemi.

Vytvoření celní unie nicméně Turecko ke statusu plného členství

v evropských integračních strukturách nikterak zásadně nepřiblížilo.

Evropská unie zaujímala k Turecku stále velmi rezervovaný, víceméně kritický postoj, který se ještě zesílil po vnitropolitických změnách, které

v Turecku nastaly po předčasných parlamentních volbách v červenci 1996. Díky několika měsíční neschopnosti vítězných sekulárních stran

dohodnout se na sestavení vlády se k moci dostali islamisté ze Strany prosperity (Necmettin Erbakan), kteří vytvořili koalici se Stranou pravé

cesty (Tansu Cillerová). Tato nová vláda začala otevřeně kritizovat orientaci Turecka na Evropskou unii. U moci ale dlouho nevydržela,

jelikož její počínání bylo zastaveno pučem, který 2. února 1997 provedla turecká armáda jako svůj čtvrtý zásah do vnitropolitického vývoje země.

V tomto případě ale neusilovala o získání moci, ale o zachování sekulárního charakteru státu.61

2. 4. 3 Summit v Lucemburku (1997) - bez kandidátského statusu

Rozhodnutí přijatá na summitu Evropské rady v Lucemburku 12. – 13. prosince 1997, postavily rovnoprávné turecké účasti nové překážky.

Summit rozhodl, že budou zahájena jednání o přistoupení s šesti kandidátskými zeměmi – tzv. lucemburskou skupinou (Maďarsko, Polsko, Česká republika, Slovinsko, Estonsko a Kypr), Bulharsko a Rumunsko získalo formální status kandidátské země. I přesto, že zde

bylo oficiálně potvrzeno, že „Turecko má právo na přístup k Evropské unii a bude se posuzovat na základě týchž kritérií jako ostatní uchazečské státy“62 – podle tzv. „kodaňských kritérií“63. Turecko jako

nejstarší žadatel o členství se ocitlo mimo skupinu kandidátských států

a zdálo se, že naplnění jeho členských ambicí je v nedohlednu. Bylo 61 In: Ginnakopoulos, A. – Bozyigit, E.: Turkey´s European Perspectives: Historical - Cultural and Political Aspects, s. 75 62 In: Zpráva ze zasedání Evropské rady v Lucemburku v prosinci 1997, s. 3 63 Jsou to kritéria politická (stabilní demokratické instituce, právní stát, dodržování lidských práv a ochrana menšin), ekonomická (fungující tržní ekonomika) a legislativní (začlenění zákonů EU do vlastního právního řádu). Tyto tři kodaňská kritéria byla doplněna v roce 1995 o čtvrté – tzv. madridské kritérium (nutnost převzetí legislativy ES – tzv. acquis communitaire).

24

označeno pouze za způsobilé ke kandidatuře a začleněno do „zvláštní

strategie“, jelikož Evropská rada se nechala slyšet, „že je nezbytné vypracovat strategii, jak připravit Turecko na přístup tím, že se ve všech oblastech přivede blíže k Evropské unii“64. Útěchou mu měla být pozvánka na tzv. Evropskou konferenci65 do Londýna, kterou ale pod

vlivem rozčarování z výsledků summitu odmítlo a úvodního setkání konference konaného 12. března 1998 se demonstrativně nezúčastnilo.

„Přítomností v Londýně bychom vyjádřili souhlas s naší diskriminací,“66 komentoval pozvánku turecký premiér Mesut Yilmaz67. V reakci na

závěry lucemburského summitu Turecko částečně přerušilo politický dialog s EU.68

Během následujícího roku 1998 se postoj vůči Turecku ze strany

EU do jisté míry zmírnil, což bylo částečně dáno novou situací po volbách

v některých

členských

zemích.

Projevilo

se

to

zejména

v Německu, kde novou vládu v říjnu 1998 utvořila koalice sociální demokracie a zelených. Vstřícnější politika byla patrná i po volbách

v Řecku, kdy se do čela vlády postavil umírněnější politik Kostas Simitis a na post ministra zahraničních věcí byl dosazen mírnější Jorgo

Papandreu, což přispělo ke snížení napětí ve vzájemných vztazích obou zemí.69

64 Tuto strategii měly představovat: 1) rozvinutí možností, které skýtá dohoda z Ankary, 2) zintenzivnění celní unie, 3) realizace spolupráce v oblasti financí, 4) sbližování práva a přijímaní acquis Unie, 5) účast na některých programech a v některých agenturách. In: Zpráva ze zasedání Evropské rady v Lucemburku v prosinci 1997, s. 3. Evropská strategie pro Turecko byla přijata na následném summitu Evropské rady v Cardiffu v červnu 1998. Znamenala omezení agendy eurotureckých vztahů na dotažení dřívějších projektů (celní unie, harmonizace hospodářských předpisů), čímž ostře kontrastovala s progresivní předvstupní strategií pro státy SVE. In: Karlík, R.: Turecko na prahu Evropské unie: Evropská unie na prahu změny, s. 18 65 Tzv. Evropská konference byla založena na summitu v Lucemburku. Jedná se o novou platformu pro setkávání členských států EU se zeměmi, „které se k ní chtějí připojit a sdílejí její hodnoty a vnitřní a vnější cíle“. Evropské konferenci předsedá země, která předsedá Radě EU a koná se jednou za dva roky. In: Fiala, P. – Pitrová, M.: Evropská unie, s. 155 66 In: Zbožínek, J.: Turecko chce být mostem mezi Asií a Evropou, s. 15 67 Mesut Yilmaz byl v čele turecké vlády krátce v roce 1991 a dále pak v letech 1996-1999. Více k premiérům Turecka v Příloze 3. 68 In: Brusse A. W. - Griffiths, T. R.: Good Intentions and Hidden Motives: Turkey-EU Relations in Historical Perspectives, s. 26 69 In: Laně, T.: Spíš partner než kandidát – Turecko a Evropská unie. Obě země ještě více sblížila pomoc, kterou si poskytly po ničivém zemětřesení, které Turecko postihlo 17. srpna 1999.

25

2. 4. 4 Summit v Helsinkách (1999) - status kandidátské země

Vztah Turecka a EU vstoupil do nové fáze na summitu v Helsinkách, který se konal ve dnech 10. - 11. prosince 1999, jelikož zde byl Turecku udělen dlouho očekávaný status kandidátské země, jehož přiznání

dlouhodobě podporovaly Spojené státy. Pozitivní bod pro Turecko

představoval také obrat v chování Řecka, které otevřeně podpořilo tureckou

kandidaturu.70

Konkrétní

termín

zahájení

přístupových

rozhovorů na rozdíl od dalších zemí71, které byly na tomto summitu

začleněny do skupiny kandidátů na členství, stanoven nebyl. Turecko

dostalo „pouze“ možnost čerpat prostředky z předstupních programů Společenství, které měly podnítit a podpořit turecké reformní kroky.72

Před oficiálními vstupními rozhovory EU požadovala od Turecka

politický dialog v otázkách lidských práv, urovnání hraničních sporů s Řeckem a konstruktivní jednání v konfliktu na Kypru.

V roce 2000 byl vytvořen turecký generální sekretariát pro

záležitosti Evropské unie. Turecko zintenzívnilo své přípravy a postupně

docházelo k posílení ekonomické situace (mj. se začal výrazněji snižovat chronický problém inflace73). Postupné přibližování Turecka k EU se

posunulo ještě o krok dál 8. března 2001, kdy Evropská komise

schválila na základě helsinského usnesení tzv. Přístupové (vstupní) partnerství (Accession Partnership)74 mezi EU a Tureckem, které

poskytovalo Turecku možnost podílet se na programech ES a tím mu

napomáhat v přijímání acquis. Turecká vláda v reakci na to 19. března 2001 přijala dlouho očekávaný plán pro přijetí acquis – tzv. Národní program (National Programme for the Adoption Acquis), který stanovuje

vlastní časový řád pro harmonizaci tureckého právního systému s právním rámcem EU.75

In: Goněc, V.: Od „malé Evropy“ k „velké Evropě“ 2, s. 142 Bulharsko, Litva, Lotyšsko, Malta, Rumunsko, Slovensko. 72 In: Zpráva ze zasedání Evropské rady v Helsinkách v prosinci 1999 73 Více k vývoji inflace v Turecka v Příloze 5. 74 Tzv. Partnerství pro vstup (Přístupové partnerství) bylo založeno na summitu v Lucemburku v prosinci 1997. Jeho cílem je stanovení konkrétních zásad, priorit a cílů pro každou kandidátskou zemi. In: Fiala, P. – Pitrová, M.: Evropská unie, s. 155 75 K vytvoření Národního programu byla Ankara vyzvána již na summitu Evropské rady v Nice v prosinci 2000. In: Zpráva ze zasedání Evropské rady v Nice v prosinci 2002. I přesto, že Národní program není Společenstvím považován za integrální součást Přístupového partnerství, 70

71

26

Před vydáním pravidelné hodnotící zprávy EK o tureckém pokroku

za rok 2001, přijal turecký parlament 3. října 2001 další balík

ústavních změn jako předpoklad demokratizačních reforem k plnění politické části kodaňských kritérií, mezi nimi i zákaz trestu smrti a další práva pro kurdskou menšinu.76

2. 4. 5 Summit v Kodani (2002) - zvažování možnosti otevřít přístupové rozhovory Po

pozitivních

signálech

vycházejících

zevnitř

EU

na

summitu

v Helsinkách přichází ve dnech 12. – 13. prosince 2002 z kodaňského summitu méně pozitivní odpověď na turecké snahy o vstup. Zatímco EU

stanovila termín svého bezprecedentního rozšíření o deset nových členů napříč východní, střední a jižní Evropou na květen 2004, Turecko zůstalo „jen“ oficiálním kandidátem na členství.

Turecko usilovalo alespoň o stanovení pevného data pro zahájení

přístupových jednání výměnou za to, že přestane blokovat uzavření dohody mezi NATO a EU v oblasti bezpečnostní a obranné politiky77.

Turecká politická strana AKP si byla velice dobře vědoma své neoblíbenosti

v

Evropě

pro

získání

termínu zahájení

vstupních

rozhovorů, proto učinila řadu taktických kroků. V prvé řadě využila napjaté mezinárodní situace a usilovala o posílení pozice Turecka jako

důležitého člena NATO a spojence USA v očekávané válce s Irákem.78 priority v něm stanovené musí být kompatibilní s prioritami uvedenými v Partnerství. In: Accession Partnership, 2001, s. 3 76 Bylo upraveno celkem 34 ústavních článků. Např. turečtina se ze státního jazyka změnila na oficiální, byl zrušen zákaz používání jiných jazyků. Bylo zmírněno omezení svobody slova, shromažďování, zkrácena povolená doba vazby, byl změněn poměr představitelů armády a vlády v Národní bezpečnostní radě (fakticky nejmocnějším státním orgánu v zemi) ve prospěch civilních zástupců, byla provedena požadovaná změna počtu soudců ve státních bezpečnostních soudech ve prospěch soudců civilních atd. In: Laně, T.: Spíš partner než kandidát – Turecko a Evropská unie 77 Jednalo se o plán institucionalizované spolupráce mezi EU a NATO, který předpokládal, že Unie bude mít přístup k některým prostředkům NATO, které sama nemá k dispozici. Turecko se obávalo narušení řecko-turecké rovnováhy v Egejském moři a také na Kypru, pokud by zde byly rozmístěny jednotky EU. Na summitu v Kodani však Ankara své veto stáhla a dohoda EU-NATO byla podepsána krátce poté. In: Tiosavljevičová, J.: Kodaňský summit EU a Turecko, znovu odložené rozhodnutí 78 USA usilovaly o přesun až 80 tisíc amerických vojáků na základny v Turecku, odkud by vedly svůj pozemní útok na Irák v roce 2003. Turecký parlament ale díky pouhým třem chybějícím hlasům USA své území k provedení útoku na Irák neposkytl. Rozhodnutí parlamentu bylo přitom v rozporu s očekáváním a úsilím vedení vládnoucí AKP, i s odhady většiny zahraničních pozorovatelů. In: Siegel, E.: Turecko v roce plném změn, s 20.

27

Díky tomu se americký prezident George Bush osobně přimlouval za určení termínu pro Turecko u hostitele summitu - dánského premiéra Anderse Fogh Rasmussena.79 Nakonec tak bylo dosaženo kompromisní

řešení. Dohoda spočívala v tom, že se Turecko nebude smět stát členem Unie, pokud by neuznalo všech jejích 25 nynějších členů, jelikož Ankara neustále odmítala uznat Kyperskou republiku.80 Nejvýznamnějším výstupem summitu bylo stanovení pevného data pro rozhodnutí o zahájení přístupových negociací s Tureckem: „Pokud Evropská rada

v prosinci 2004 na základě zprávy a doporučení Evropské komise rozhodne, že Turecko splňuje kodaňská politická kritéria, Evropská unie s Tureckem bezodkladně zahájí přístupové rozhovory.“81

Turecké reakce na závěry kodaňského summitu zněly od výroků

nového premiéra Abdullaha Gülla82, který se do čela turecké vlády

postavil po předčasných volbách v listopadu 200283, o vrhání Turecka

do nejistoty a o přetrvávání předsudků vůči Turecku až po výroky Recepa Tayyipa Erdogana o používání dvojího metru.84 Navíc týden před

tímto rozhodnutím turecký ministr zahraničních věcí Yasar Yakis vyjádřil očekávání, že přístupová vyjednávání započnou do půl roku,

In: Teitelbaum, S. M. – Martin, L. P.: Is Turkey Ready for Europe?, s. 97 Turecko jako jediný stát na světě neuznává kyperskou vládu, ale jen kypersko-turecký stát, který pomohlo vytvořit na severu ostrova po invazi v roce 1974. Kyperští Řekové v roce 2004 v referendu odmítli dohodu zprostředkovanou OSN (předpokládala vznik dvoučlenné konfederace s rotací prezidenta a viceprezidenta každých deset měsíců; dvoukomorový parlament, jenž by byl pojistkou proti porušování politických práv turecké menšiny; a nejvyšší soud, ve kterém by třetí soudce nebyl Kypřan), která by vedla k opětnému sjednocení ostrova a kterou už přijali kyperští Turci i Ankara. V praxi tak trvá i po přijetí Kypru do EU situace země rozdělené v roce 1974 po invazi turecké armády a následné etnické homogenizaci obou částí ostrova. Řecká část Kypru (Nikósie) formálně vykonává svrchovanost nad celým územím. Toto pojetí dokládá vlajka se siluetou Kypru a uznává je i OSN, ale neuznává je Ankara. Severokyperskou tureckou republiku zase neuznává žádný jiný stát než Turecko. Výsledkem je situace unikátní v rámci EU. Kypr jako jediný členský stát neovládá plně své teritorium. 81 In: Zpráva ze zasedání Evropské rady v Kodani v prosinci 2002, s. 5 82 Abdullah Güll byl ve funkci premiéra vystřídán 14. března 2003 Recepem Tayyipem Erdoganem a v jeho vládě zastává funkci ministra zahraničních věcí. Více k premiérům Turecka v Příloze 3. 83 AKP zvítězila ziskem 34 % odevzdaných hlasů a dosáhla téměř ústavní většiny 363 z 550 křesel. V tureckém parlamentu jsou tak zastoupeny pouze dvě politické strany. In: Siegel, E.: Turecko v roce plném změn, s. 20. Jednobarevná vláda nahradila koalici středu Bülenta Ecevita. Její tři strany nebyly schopny spolu komunikovat, neustály dvoustupňovou ekonomickou krizi z listopadu 2001 a února 2002 a politická situace si tak vyžádala předčasné volby. In: Tiosavljevičová, J.: Kodaňský summit EU a Turecko, znovu odložené rozhodnutí 84 In: EU Leaders Delay Turkish Entry, Agree Expansion Package 79

80

28

v návaznosti na nově přijaté zákony v tureckém parlamentu, jimiž Turecko dále pokročilo v plnění politické části kodaňských kritérií.85

I přes turecké zklamání z výsledků kodaňského summitu byl ale

premiér Güll odhodlán pokračovat v reformách a zvýšit jejich tempo. Oproti

předchozím

vládám,

které

byly

poznamenány

politickou

nestabilitou vycházející mj. ze silné fragmentace tureckého politického

systému a programově nesourodých vlád, měla tato nová jednobarevná

vláda dobrý předpoklad situaci změnit, jelikož politické reformy prováděla mnohem ambiciózněji a přesvědčivěji než předchozí vlády.

2. 4. 6 Summit v Bruselu (2004) - stanovení data pro otevření přístupových rozhovorů

Pro Turecko znamenal zásadní zlom až 17. prosinec 2004. Evropská

rada na summitu v Bruselu, který se konal ve dnech 16. – 17. prosince 2004, na základě kladné hodnotící zprávy Evropské komise ze 6. října 2004,

jednomyslně

rozhodla

o

začátku

přístupových

rozhovorů

s Tureckem ke 3. říjnu 2005.86 Předpokládá se, že tyto bilaterální

negociace budou probíhat nejméně deset let, což dokládá i fakt, že náklady spojené s integrací Turecka do EU se nepromítají do debaty o

finanční perspektivě Unie na léta 2007 až 2013. Jako podmínka bylo stanoveno, že „Turecko musí do začátku přístupových negociací

mezinárodně uznat řeckou Kyperskou republiku87, což učiní podpisem

dodatkového protokolu k Ankarské dohodě z roku 1963 a dále musí zavést šest klíčových právních předpisů88 k posílení právního státu a dodržování lidských práv.“89

In: Goněc, V.: Od „malé Evropy“ k „velké Evropě“ 2, s. 144 K tomuto rozhodnutí došlo i přes odmítavý postoj většiny obyvatel EU. Více k postojům veřejnosti v kapitole 3. Politolog Klaus Hänsch v listopadu 2005 na konferenci „Turecko a Evropská unie: čtyři pohledy ze střední Evropy“, pořádané Institutem pro evropskou politiku EUROPEUM a Nadací Friedricha Eberta uvedl, že důvodem tohoto kroku byla nutnost podpořit vnitřní vývoj v samotném Turecku. 87 Turecký premiér Erdogan v reakci na tuto podmínku prohlásil, že uznání Kypru nebylo součástí politických kritérií pro vstup Turecka, a že je od EU „neetické“, že otevírá toto téma. In: Turecko je pod tlakem, aby uznalo Kypr 88 Jedná se o právo na sdružování, nový trestní zákoník, právo obrátit se k odvolacími soudu, úprava trestního řádu, zavedení legislativy ustavující soudní policii, právo o výkonu trestu a jeho podmínkách. In: Recommendation of the European Commission on Turkey´s Progress towards Accesion, 2004, s. 3 89 Zpráva ze zasedání Evropské rady v Bruselu v prosinci 2004, s. 5-6 85

86

29

Závěry bruselského summitu explicitně uvádějí, že předvstupní

rozhovory jsou procesem s otevřeným koncem, jejichž výsledek nelze předem garantovat.90 Výstupem jednání tak může být jak členství, tak

určitá forma privilegovaného partnerství, ale také nedohoda. Zmínka o

otevřenosti procesu se v závěrech zasedání Evropské rady objevila

zejména na popud politického tlaku ze strany Rakouska, Německa a

Francie, neboť mezi nimi zavládla obava, aby dosud úspěšná završení rozhovorů

precedentu,

se

všemi

kterým

by

kandidáty mohlo

nezavdala

Turecko

příčinu

argumentovat

politickému

jakýchkoli problémů během svého integračního procesu.

v

případě

Závěry summitu zahrnují také usnesení, které říká, že pokud by

Turecko nebylo schopno dostát závazkům, jež se od země aspirující na

plné členství v EU očekávají, musí být zajištěna jeho co možná nejtěsnější vazba na politické a ekonomické struktury EU.91 Toto

ustanovení má být pojistkou pro situaci, že by průběh předvstupních rozhovorů ukázal, že plné členství není optimálním řešením pro jednu ani druhou stranu. V této souvislosti byly zveřejněny různé návrhy

formální spolupráce s Tureckem, které neobsahují perspektivu plného členství.

2. 5 Cesta k otevření přístupových rozhovorů (2004 - 2005)

Situaci těsně před otevřením přístupových rozhovorů zkomplikoval vývoj kolem podpisu a ratifikace protokolu k Ankarské dohodě z roku 1963, který měl rozšířit celní unii mezi EU a Tureckem o deset nových

členských zemí, včetně řecké části Kypru. Podpis tohoto protokolu byl podmínkou k zahájení negociací s Tureckem. Komise se domnívala, že přijetí daného protokolu Tureckem by de facto znamenalo jeho uznání

řecké Kyperské republiky. Ankara ale s tímto způsobem uznání nesouhlasila

a

29.

července

2005

své

stanovisko

vyhrotila

jednostrannou deklarací, kterou připojila ke smlouvě o rozšíření celní

90 91

In: Zpráva ze zasedání Evropské rady v Bruselu v prosinci 2004, s. 8 In: Zpráva ze zasedání Evropské rady v Bruselu v prosinci 2004, s. 7

30

unie o nové členské země. Tato deklarace uvádí, že podpis celní dohody nelze považovat za uznání Kyperské republiky.92

Zástupci členských zemí se tak 1. září 2005 na zasedání ve

Walesu pokusili zformulovat tzv. „proti-deklaraci“, kterou by reagovali

na jednostranné prohlášení Ankary. Již tam se však ukázalo, že názory

jednotlivých členů EU se značně rozcházejí. Státy jako Rakousko, Řecko a Kypr požadovaly ostřejší vyznění textu, který by měl zároveň obsahovat

konkrétní

kroky

vedoucí

k

plnému

uznání

Kyperské

republiky. Francie navrhla, že postačí, bude-li EU po Ankaře požadovat

coby dostačující podmínku uznání Kypru „co nejdříve“. Kypr ale tuto

formulaci kategoricky odmítl. Zdálo se tedy nejisté, že by deklarace mohla spatřit světlo světa pod dohledem ambasadorů a za jediné východisko začala být považována mimořádná ministerská schůzka.

Tomu se ale chtěla za každou cenu vyhnout Velká Británie, předsedající země

EU

a

zároveň

největší

obhájce

Turecka

v

„pětadvacítce“.

Výsledkem bylo další mimořádné jednání velvyslanců 16. září 2005, jež mělo vést ke shodě ohledně „proti-deklarace“. Kypr opět vystoupil proti

textu, v němž by nebylo uvedeno jasné datum, do kterého má Turecko

Nikósii, jak je řecká část Kypru nazývána, uznat. K tomuto postoji se tradičně připojilo Řecko a méně tradičně i Česká republika.93 Nikdo přitom nezpochybňoval, že vstupní rozhovory začnou v plánovaném termínu.

Po týdnech vyjednávání, ve kterých šlo především o sílu formulací

obsažených v navrhovaném textu, bylo 21. září 2005 dosaženo shody

92 Reakce evropských států na tuto deklaraci byly různé. Prezident Kyperské republiky Tasos Papadopoulos označil ankarské prohlášení za „právně naprosto nepodložené“ a vláda v Nikósii vyjádřila politování nad tímto institucionálním paradoxem, kdy kandidátská země odmítá uznat jednoho ze členů společenství, k němuž se chce připojit. Řecko označilo tureckou deklaraci za „politickou a právní absurditu“ a tradičně se postavilo za Kypr. Francouzský premiér Dominique de Villepin se nechal slyšet, že „považuje za nemyslitelné, aby Unie začala o čemkoli jednat se zemí, jež neuznává jeden členský stát“. Turecký premiér Recep Tayyip Erdogan opáčil, že „Ankara splnila všechny podmínky nezbytné k otevření přístupových rozhovorů a na žádné nové nepřistoupí“. Hlavní turecký vyjednávač Ali Babacan dodal, že „přílišný tlak na Ankaru by mohl nanejvýš v předvečer zahájení vstupních rozhovorů zkomplikovat vzájemné vztahy s EU“. In: Hošovský, R.: Tureckou maturitou bude Kypr 93 Český velvyslanec při EU Jan Kohout před jednáním konzultoval postoj s premiérem Jiřím Paroubkem, který ho pověřil, aby se Kypru zastal: „Přejeme si zahájení rozhovorů s Tureckem, ale stejně tak chceme, aby bylo maximálně korektně zacházeno s Kyprem coby členským státem. Jeho plné uznání je úplné minimum. To je principiální otázka, z níž nelze slevit.“ In: Hošovský, R.: Tureckou maturitou bude Kypr

31

mezi členy „pětadvacítky“, jak odpovědět na nešťastnou tureckou iniciativu. Těžkopádně dosažená „proti-deklarace“ EU nakonec obsahuje

„termín“ uznání Kypru ze strany Turecka v podobě „co nejrychleji,

nejpozději do konce vstupních rozhovorů“. Podstatný bod „protideklarace“ dále představuje požadavek plné a nediskriminační realizace dohody o celní unii, což prakticky znamená, že Turecko musí přestat bránit kyperským lodím a letadlům v přístupu na své teritorium, což je v rozporu s asociační dohodou i evropskými zásadami.94 Tlak na

urychlené otevření tureckých přístavů a letišť podpořil i Evropský

parlament, když 28. září 2005 odložil ratifikaci dodatkového protokolu o rozšíření celní unie mezi EU a Tureckem na deset nových členských

zemí, dokud od tamní vlády nedostane záruky, že její prohlášení o neuznání Kypru nebude součástí ratifikace v tureckém parlamentu.95 Europoslanci také žádali bezodkladné uznání Kyperské republiky.96

I závěrečné rozhovory o návrhu vyjednávacího rámce s Tureckem,

který zveřejnila Evropská komise 29. června 2005, byla obtížná a předložený text Komise musel při konečných jednáních Rady doznat

94 Toto blokování provádí Turecko již několik let. Kyperská vláda začala na počátku roku 2006 Turecku vyhrožovat, že využije svého práva a zablokuje turecké přístupové rozhovory s Unií, pokud neotevře svá letiště a přístavy kyperskému zboží. 95 Pro odklad ratifikace protokolu o rozšíření celní unie mezi EU a Tureckem na deset nových členských zemí se vyslovilo 311 poslanců EP, 285 bylo proti a 63 se zdrželo. Tento krok požadovala především Evropská lidová strana – Evropští demokraté (ELS–ED) a výsledek hlasování je možné považovat za odraz nechuti celé EU k dalšímu rozšiřování. Frakce ELS–ED zdůvodnila svůj požadavek tím, že se zatím neví, v jaké podobě bude tento protokol schválen tureckým parlamentem. „Nedostali jsme od Turecka ujištění, že jeho jednostranná deklarace není součástí ratifikace protokolu. Žádáme proto, aby se hlasování o protokolu odložilo," prohlásil podle ČTK předseda ELS–ED Hans–Gert Pöttering (CDU). I přesto, že odklad ratifikace neměl vliv na zahájení přístupových jednání, lze ho považovat za významný signál. Evropský parlament také vydal zvláštní rezoluci o začátku jednání s Tureckem, kde je uvedeno, že EP nesdílí názor Evropské komise a Rady EU, podle nichž Turecko splnilo všechny podmínky pro zahájení rozhovorů. Rezoluce zdůrazňuje, že přístupová jednání musí mít otevřený konec. Pokud Turecko „nebude schopno na sebe vzít všechny povinnosti, jež členství vyžaduje", je třeba pro ně zajistit „prostřednictvím co nejsilnějšího pouta pevné místo v evropských strukturách", tj. jiný typ partnerství, stojí v rezoluci. Pro rezoluci se vyslovilo 356 poslanců EP, 181 bylo proti a 125 se zdrželo. In: Turkey: Yes to Negotiations but no Guarantee of Membership 96 Současné rakouské předsednictví (1. pololetí roku 2006) očekává, že Turecko uzná Kypr do konce roku 2006, přičemž uznání by mělo zahrnovat i otevření tureckých přístavů a letišť pro kyperské lodě a letadla. Turecký ministr zahraničních věcí Abdullah Güll 24. února 2006 představil nový „akční plán“ na řešení kyperského problému a zdůraznil, že Turecko „věří, že by měl pomoci najít komplexní řešení“. Podle Güllových slov by se pod záštitou OSN mělo nejpozději v červnu 2006 uskutečnit několik jednání představitelů Turecka, Řecka, tureckokyperské a řecko-kyperské komunity na vysoké úrovni. Turecko by zároveň mělo implementovat Ankarský protokol zrušením embarga na vstup kyperských lodí a letadel na své území a Kyperská republika by měla recipročně otevřít svoje přístavy pro potřeby severního Kypru. Na schůzkách na vysoké úrovni by měl být dokončen návrh „akčního plánu“ a dohodnut časový rámec pro jeho realizaci. In: New Initiative by Turkey on Cyprus

32

určitých úprav. Ještě 2. října 2005 se konalo zvláštní jednání ministrů

zahraničí členských zemí EU, jelikož přijetí dohody blokovalo Rakousko,

kde má turecké členství v EU nejnižší podporu obyvatel (10%) ze všech členských zemí, a které silně lobovalo za Chorvatsko. Zahájení přístupových

rozhovorů

s Chorvatskem

si

kladlo

Rakousko

jako

podmínku pro otevření negociací s Tureckem. Vídeň dále prosazovala, aby v textu vyjednávacího rámce bylo explicitně uvedeno, že jednání mohou

skončit

nejen

plnoprávným

členstvím

v EU,

ale

i

tzv.

privilegovaným partnerstvím. Za situace kdy má Ankara s EU uzavřenu dohodu

o

celní

unii,

získáním

nedefinovaného

privilegovaného

partnerství by tak po desetiletí vyjednávání mohla skončit se stejnými

podmínkami jako na jejich začátku, takže požadavek Rakouska začlenit

do vyjednávacího rámce konkrétně možnost privilegovaného partnerství, nebyl naplněn. Nicméně součástí textu je formulace „výsledek negociací

nelze předem garantovat“, což dává možnost eventualitám mimo plné členství. Rokování o vyjednávacím rámci nakonec po dohodě skončila 3.

října 2005, kdy byl přijat negociační rámec pro jednání s Tureckem a ve večerních

hodinách

mohly

být

rozhovory

s touto

zemí

oficiálně

zahájeny.97 Spolu s Tureckem odstartovalo přístupové rozhovory také Chorvatsko.

Vyjednávací

rámec

pro

přístupové

rozhovory

s Tureckem

stanovuje za jakých podmínek a po splnění kterých kritérií může Turecko k EU přistoupit, ale také to, za jakého předpokladu může EU

Turecko

přijmout

s Tureckem

je

jako

plnohodnotného

považována

za

dosud

člena.

Negociační

nejpřísnější,

což

je

rámec

dáno

prohlubováním evropské integrace a s tím souvisejícím rozšiřováním

97 Komisař pro rozšíření Olli Rehn v souvislosti s otevřením rozhovorů uvedl: „Je v zájmu Evropy mít stabilní, demokratické a prosperující Turecko, které přijme a zavede hodnoty EU, politiky a standardy. Otevření přístupových vyjednávání je uznáním reforem, kterých již Turecko dosáhlo. Dává to této zemi příležitost demonstrovat v průběhu spravedlivého a přísného negociačního procesu, zda je schopné splnit všechna potřebná kritéria pro vstup do EU. Všichni ale víme, že to bude dlouhá a složitá cesta a musíme vzít v potaz obavy občanů.“ In: Komise předložila přísný vyjednávací rámec pro Turecko. Britský ministr zahraničí Jack Straw, který obtížnému jednání předsedal, na tiskové konferenci prohlásil: "Je to skutečně historický den pro Evropu a celé mezinárodní společenství. Každé dosavadní rozšíření bylo výhodné pro nové i staré členské země, učinilo je silnějšími a bohatšími. Nepochybuji, že tak tomu bude i tentokrát." In: Přístupové rozhovory Turecka a EU začaly

33

společné agendy. Obsahuje několik specifických prvků, se kterými jsme se při předchozích negociačních procesech nesetkali.

V žádném vyjednávacím rámci EU dosud neformulovala možnost,

že jednání nemusí skončit plným členstvím v EU, tak jak to obsahuje negociační

rámec

s Tureckem:

„Tyto

negociace

jsou

procesem

s otevřeným koncem, jehož výsledek nelze předem garantovat. Pokud Turecko nebude schopno plně přijmou všechny závazky vyplývající

z členství, musí být zajištěno, že zůstane plně připoutáno k evropským strukturám tím nejsilnějším možným poutem.“98

Zastavení negociací s Tureckem může podle vyjednávacího rámce

navrhnout Evropská komise nebo velmi specifické nestandardní kvórum

členských států – jejich jedna třetina. „V případě vážného a trvalého

porušování principů svobody, demokracie, respektu k lidským právům, základním svobodám a zákonným normám v Turecku, Evropská komise

může ze svoji vlastní iniciativy nebo na návrh jedné třetiny členských zemí doporučit přerušení negociací a navrhnout podmínky pro jejich

eventuelní opětovné zahájení. Rada bude o takovém doporučení rozhodovat kvalifikovanou většinou s nutností informovat Evropský parlament.“99

Evropská unie může zvážit zavedení „dlouhodobých přechodných

období, specifických dohod, derogací nebo permanentních ochranných klauzulí, které jsou využitelné jako základ pro ochranná opatření.

Komise je může uplatnit v oblasti volného pohybu osob, strukturálních politik nebo v zemědělství.“100 Ochranné klauzule nejsou považovány za standardní postup.

Doposud jsme se nesetkali s tak vysokým počtem kapitol (35), do

kterých je rozdělena agenda přístupových rozhovorů jako v případě Turecka.101 Nicméně zde nesmí docházet k mylné představě, že je to z důvodu problematického kandidáta na členství jako je Turecko, ale

výchozím indikátorem změn v procesu rozšiřování se stala redefinice In: Negotiating Framework for Turkey, s. 1 Tamtéž. 100 In: Negotiating Framework for Turkey, s. 5 101 Více k rozdělení agendy přístupových rozhovorů s Tureckem v Příloze 2. 98

99

34

smluvních

podmínek

vymezujících

mechanismus

vstupu.

Došlo

k rozšíření agendy EU, což se muselo odrazit právě v počtu kapitol, o kterých se bude s novými kandidáty na členství jednat.

2. 6 Zhodnocení vzájemných vztahů Turecko – EHS/ES/EU Mezi

hlavní

historické

mezníky

vzájemných

vztahů

Turecko

–

EHS/ES/EU náleží: navázání prvních kontaktů Ankary s EHS, jejichž

výsledkem byl podpis Ankarské (asociační) dohody v roce 1963; podání

žádosti o plné členství v ES z roku 1987, dále získání statusu kandidátské země na summitu v Helsinkách v roce 1999 a konečně zahájení přístupových jednání v říjnu 2004. Je patrné, že výše nastíněné bilaterální vztahy byly poznamenány a determinovány celou

řadou faktorů. Důležitou úlohu v celém procesu přibližování Turecka k

EU sehrávaly Spojené státy americké, které patří mezi dlouhodobé podporovatele vstupu Turecka do EU102. Spojené státy před kodaňským

summitem v roce 2002 lobovaly za určení termínu pro rozhodnutí o

zahájení přístupových jednání s Tureckem, přičemž tehdy Turecko

nepodpořily poprvé. Zasadily se i o jeho vstup do NATO v roce 1952, přidružení k EHS v roce 1963, angažovaly se při jednáních o celní unii a v roce 1999 se přimlouvaly i za přiznání oficiální kandidatury Turecka

na členství v EU. Neméně významnou proměnnou ve vzájemných vztazích Turecka a Evropského společenství, která se znatelně promítala a ovlivňovala přístupový proces Turecka k evropským integračním

strukturám, představuje fenomén Severoatlantické aliance a pozice Turecka v rámci ní.

Turecko čekalo od podání žádosti o plné členství v ES v roce 1987

na zahájení přístupových rozhovorů 18 let. Od navázání spolupráce Turecka s ES, v podobě Ankarské dohody z roku 1963, kterou Turecko uzavřelo

s tehdejším

Evropským

hospodářským

společenstvím,

uplynulo dokonce již 43 let. Během osmnáctileté čekací doby Turecka

102 Hlavním americkým zájmem v turecké otázce je geopolitika – geostrategicky významná poloha Turecka a snaha o větší vliv USA v EU. USA předpokládají, že prostřednictvím tureckého elementu by mohly vyvíjet účinnější tlak na členy EU (především na Francii a Německo), ale taktéž i na ostatní členské země. In: Debnár, A. V.: Spojené státy, Turecko a Evropská unie, s. 21

35

na zahájení přístupových negociací se třinácti evropským státům podařilo stát se řádnými členy Společenství v průběhu dvou rozšíření

Unie z let 1995 a 2004 (tzv. severního a východního), přičemž všechny tyto země si přihlášku na členství ve Společenství podaly až v 90. letech.103

Cesta k tureckému dni „D“, který je zatím symbolizován „pouze“

otevřením přístupových negociací, byla tedy oproti ostatním evropským

zemím velice dlouhá a spletitá. Příčinou byly jak překážky ze strany EU,

tak i vnitroturecký politický vývoj a postoje tureckých politických elit,

které nebyly vždy jednoznačné. Na turecké politické scéně byla otázka Turecka a EU až do počátku 90. let 20. století výbušným tématem mezi

sekulárními nacionalisty, kteří se bránili ztrátě národní suverenity ve prospěch evropských institucí, a islamisty, kteří se obávali, že

začleněním země do společenství křesťanských států by definitivně zmařilo naděje na renesanci islamistického režimu.104 Vývoj tureckého

politického systému se odehrával ve znamení častých změn, což

demonstruje skutečnost, že od roku 1923 v Turecku působilo 59 vlád.105 Politická nestabilita a s ní spojená slabá výkonnost tureckého

hospodářství a absenci

se

projevovala

prostředků

pro

i

další

v nedostatečné posun otázky

politické

tureckého

motivaci členství

v evropském projektu, a to jak na bilaterální úrovni vztahů Turecko a ES/EU, tak na domácí poltické scéně.

Proces přistupování Turecka k EU také jednoznačně modifikovala

měnící se dynamika projektu evropského sjednocování a změny uvnitř EU samotné. Evropská unie 21. století představuje zcela jinou

organizaci než Evropské hospodářské společenství, na jehož dveře Turecko poprvé zaklepalo v roce 1959. Došlo k nárůstu politických oblastí, u kterých členské státy souhlasily se sdílením jejich suverenity.

103 Rakousko – 17. července 1989, Švédsko – 1. července 1991, Finsko – 17. března 1992. In: Kaniok, P: Čtvrté rozšíření: Rakousko, Finsko, Švédsko, s. 111. Kypr – 3. července 1990, Malta – 16. července 1990, Maďarsko – 31. března 1994, Polsko – 5. dubna 1994, Slovensko – 27. června 1995, Lotyšsko – 13. října 1995, Estonsko – 24. listopadu 1995, Litva – 8. prosince 1995, Česká republika – 17. ledna 1996, Slovinsko – 10. června 1996. In: Fiala, P. – Pitrová, M.: Evropská unie, s. 153. 104 In: Kadlecová, A.: Turecko na cestě do EU: proces s otevřeným koncem 105 Více k tureckým vládám v Příloze 3.

36

Vzrostl počet členských zemí z šesti na dvacet pět a i mezinárodní

prostředí, ve kterém se Evropská unie pohybuje, se dramaticky změnilo. Zatímco v roce 1959 Evropa představovala potenciální bojiště pro ideologický a vojenský konflikt s velmocí ve formě Sovětského svazu, na

konci 20. století studená válka skončila a svět začal být konfrontován nečekanými útoky teroristických skupin.

Je zřejmé, že stanovení možných rizik a přínosů tureckého

členství ovlivňuje v posledních letech evropskou perspektivu Turecka

mnohem více než závazky z minulosti. I proto jsme se v poslední době nejednou setkali se snahami brzdit již několik desítek let rozjetý proces přistupování Turecka k ES/EU. Dosáhnou posledních bodů nutných

k zahájení přístupových jednání s Tureckem, které na tento okamžik čekalo více než čtyřicet let, nebylo tedy jednoduché.

37

3. VEŘEJNÉ MÍNĚNÍ A VSTUP TURECKA DO EU 3. 1 Sporné oblasti vstupu Turecka do v EU

Tato kapitola je analýzou sporných oblastí, které eventualita vstupu

Turecka do EU vyvolává, a ze kterých často pramení nesouhlas s členstvím této země v evropských integračních vazbách. Některé z těchto oblastí si uvědomuje, i když často velmi povrchně, i evropská

veřejnost. Dle průzkumu Eurobarometr 63, který byl prováděn na jaře roku 2005, se občané členských zemí EU pozastavují především nad

porušováním lidských práv, zaostalostí turecké ekonomiky, imigrací Turků do zemí EU spojenou s ohrožením pracovního trhu Unie,

geografickým postavením této země mimo evropský kontinent či

kulturními rozdíly, které jsou ve vztahu k evropským zemím zřetelné především na poli náboženství.106

Na základě dostupných zdrojů a literatury je nicméně možné

identifikovat další problematické okruhy, ke kterým patří především

politicko-institucionální dopady členství, nerespektování práv kurdské

menšiny, problém rozděleného Kypru, řecko-tureckých vztahů či nadměrného politického vlivu tureckých vojenských složek. Jak sporné

oblasti zmíněné v souvislosti s obavami veřejnosti, tak ty vygenerované na

základě

literatury,

náleží

mezi

proměnné,

které

by

mohly

v souvislosti se vstupem Turecka do EU hrát nezanedbatelnou roli. 3. 1. 1 Geografická poloha

Pozice Turecka je od všech předchozích vstupujících států zcela odlišná

už proto, že nesplňuje jedinou podmínku podání žádosti o vstup, se kterou se setkáváme v článku 237 Smlouvy o EHS, a to „evropskou

příslušnost“ žadatelské země.107 Tento fakt se pak stává častým argumentem proti vstupu Turecka do Evropské unie.

Více k danému průzkumu v Grafu 2. Vzhledem k této podmínce je zřejmé, že původní článek 237 Smlouvy o EHS plně odpovídá premise, že EHS je organizací principielně otevřenou. Tato teritoriální podmínka vycházela z politické situace v 50. letech a ze skutečnosti, že rozšíření EHS bylo tehdy jednoznačně výhodné. A to jak z hlediska politického, tak z hlediska předpokladu, že společný trh je tím úspěšnější, čím je větší. V letech 1957-1995 bylo tedy jediným kritériem vymezujícím proces rozšiřování „evropský původ” kandidátského státu. V průběhu 90. let byla tato původně jediná podmínka rozšířena. V Amsterodamu novelizované smlouvy uvádí, že žádost o vstup může podat 106 107

38

Turecko zaujímá specifické geopolitické postavení, které je

charakteristické svou pozicí na dvou světových kontinentech. Většina

tureckého území se rozkládá na poloostrově Malá Asie a jeho menší část (3 % rozlohy země) leží na Balkánském poloostrově. Je omýváno ze tří světových stran vodami Černého, Egejského a Středozemního moře. Z geostrategického hlediska leží uprostřed trojúhelníku bezpečnostní

nestability mezi Balkánem, Kavkazem a Blízkým východem. Posuny v mezinárodních vztazích na počátku 90. let (rozpad SSSR, rozpad Jugoslávie) znamenaly pro Turecko proměnu jeho blízkého zahraničí. Vstoupí-li

Turecko

do

EU,

získá

tak

Unie

nové

hranice

s

problematickými sousedy jako jsou Sýrie, Irák, Irán, Arménie či Gruzie.108 Z toho vyplývají obavy z přílivu imigrantů, infiltrace teroristů,

pašování zbraní a drog či jiných bezpečnostních rizik.109 Navíc s řadou

států v těchto oblastech vede Turecko dlouhodobé konfliktní spory, které by se mohly přenést na půdu Unie.110

Z geografického úhlu pohledu tedy Turecko fakticky není

evropským státem, neboť pouze 3 % jeho území a 11 % populace se nachází v rámci tradičně vymezených zeměpisných hranic starého kontinentu. Evropskou část Turecka tvoří území jihovýchodní Thrákie,

evropský stát, který „respektuje zásady uvedené v článku 6 odstavec 1“. Jedná se o zásady „svobody, demokracie, právního státu a respektování lidských práv a základních svobod a zásady, které jsou společné členským státům”. In: Pitrová, M.: Pátá vlna rozšiřování EU – standardní postup, či nová metodika? 108 Více viz. mapa Turecka v Příloze 1. 109 Quaisser, W. – Wood, S.: EU Member Turkey? Preconditions, Consequences and Integration Alternatives, s. 42 110 In: An Asset but not a Model: Turkey, the EU and the Wider Middle East, s. 5. Jedná se především o spory se Sýrií, Íránem a Irákem. Napětí ve vztazích se Sýrií pramení z několika skutečností. Mezi světovými válkami spadala Sýrie jako mandátní území Společnosti národů pod francouzskou správu, část jejího území (provincie Hatay - nacházející se na jižním pobřeží Turecka poblíž severozápadních hranic se Sýrií) byla v roce 1938 na základě referenda připojena k Turecku. Sýrie dodnes požaduje návrat této oblasti pod svou jurisdikci. I spor s Izraelem o oblast Golanských výšin staví Sýrii na opačnou stranu barikády vůči Turecku, které s židovským státem úspěšně rozvíjí strategické partnerství. Konfliktní je taktéž otázka vodních zdrojů v oblasti, resp. problém dodávek vody z řeky Eufrat, na níž Ankara vybudovala zavlažovací systémy a vodní elektrárnu, což se negativně odráží v kvalitě i objemu vody tekoucí do Sýrie. Vztahy s Íránem jsou také historicky velmi komplikované. Tito klasičtí rivalové v průběhu staletí usilovali o vliv na Středním východě, což vyústilo v řadu nábožensky motivovaných (sunnitsko-šíitských) válek v 16. – 17. století i v pozdějším období. Tureckoíránské soupeření o vliv je patrné zejména v postsovětských státech Střední Asie. Myšlenka panturkické solidarity přenášející do oblasti model sekulární společnosti se střetává s dozvuky íránské islámské revoluce. Rivalitě Turecka a Íránu se ale nedostává vyhraněnější podoby. In: Karlík, R.: Turecko na prahu Evropské unie: Evropská unie na prahu změny, s. 19. Vztahy s Irákem poznamenává především kurdská otázka v souvislosti s ustavením mezinárodně střežené zóny na severu Iráku, která představuje samostatnou kurdskou politickou entitu se štědrou podporou USA a OSN. In: Siegel, E.: Turecko v roce plném změn, s. 22

39

která je od „kontinentálního“ Turecka oddělena strategicky důležitými

úžinami Bospor a Dardanely (spojující Černé moře se Středozemním) a mezi nimi ležícím Marmarským mořem.

3. 1. 2 Ekonomická dimenze členství

Nejsilnější námitky proti členství Ankary v EU mají ekonomický

charakter. Vyplývají z relativní chudoby, zaostalosti, nerovnoměrné rozvinutosti, převažujícího zemědělského sektoru, velikosti populace a rozlohy tureckého teritoria.

Kirsty Hughes ve své studiu z roku 2004 o dopadech tureckého

vstupu píše: „Hrubý domácí produkt (HDP) Turecka na hlavu je nižší,

než v kterékoli současné členské zemi EU, když činí pouze 29 % unijního průměru. Při průměrném 5 % ročním růstu by turecké HDP v okamžiku vstupu do EU (2015) odpovídalo 2,9 % HDP Unie. V přepočtu

na obyvatele podle parity kupní síly dosahuje turecké HDP jen 27 % průměru EU a jednotlivé regiony se přitom mezi sebou značně liší v úrovni hospodářského rozvoje. Makroekonomická situace Turecka se po

ekonomických krizích, kterými země prošla v letech 2000 a 2001, nicméně stabilizuje. Předpokládá se, že případné zahájení vstupních rozhovorů bude mít silný a pozitivní vliv na udržitelnost tohoto

ozdravení. Má-li ale Turecko být schopno naplno využívat svůj

ekonomický potenciál, je třeba provést ještě řadu reforem. Klíčovými se jeví

především

reforma

pracovního

trhu

a

školství.

Závažným

problémem je také vysoká nezaměstnanost111 mezi mladými lidmi a

mimořádně nízká zaměstnanost žen (25,5 %). Vzhledem k malému objemu turecké ekonomiky by měl vstup země do EU na ekonomiku Unie jen minimální dopad, bezprostředně by mohl vést k růstu HDP EU-25 o 0,1 až 0,3 %.“112

Také inflace v Turecku nevykazuje ideální hodnoty. V polovině 80.

let dosahovala hranici 50 % ročně, v 90. letech se vyšplhala v průměru 111 V roce 2004 dosáhla nezaměstnanost v Turecku za posledních šest let (od roku 1998) svého maxima – 12 %, což je cca o 3 % nad průměrem EU-25. In: Studničková, Z.: Jak Turecko plní ekonomická kritéria?, s. 30 112 In: Hughes, K.: Turkey and the European Union: Just Another Enlargement?, s. 15. Více k vývoji ekonomických ukazatelů Turecka v Přílohách 5 a 6.

40

na 80 % ročně. V roce 2001 se po dvou ekonomických krizích dostala na úroveň 57,6 %113, což se mimo jiné odrazilo razantním snížením

zahraničních investic do tureckého hospodářství a přivodilo útlum

průmyslové výroby. Politika faktického podněcování inflace ze strany

státu sice nezanedbatelným způsobem zvýšila konkurenceschopnost

tureckého zboží na zahraničních trzích, ale došlo k poklesu přímých zahraničních investic do reálného hospodářství a domácí turecký kapitál se v řadě důležitých sektorů přesunul do zahraničí.114 Od roku

2001 se ale situace začala stabilizovat a i inflace výrazně poklesla – v roce 2004 dokonce na 10 %.115

Turecko má obrovský dluh pramenící z půjček země. V roce 1980

činil 15,2 miliardy dolarů, v roce 1990 se zvýšil na 49,1 miliardy dolarů,

v roce 1999 se více než zdvojnásobil na 111,2 miliardy dolarů.116 V roce

2003 dlužilo Turecko Mezinárodními měnové fondu (MMF) 17 bilionů USD, v roce 2004 již 18,6 bilionů USD, čímž se zařadilo mezi největší

dlužníky MMF.117 Platby úroků z tohoto i ostatních dluhů nesmírně

zatěžují tureckou ekonomiku.

Další problém představuje fakt, že Turecko je velmi nerovnoměrně

ekonomicky zaostalými poměrně

rozvinutou

zemědělskými

rozvinutým

strojírenstvím,

zemí.

Existuje

jihovýchodními

středem

bankovnictvím

a

a

zde a

výrazný

východními

průmyslovým sférou

rozdíl

západem

služeb.

mezi

oblastmi, s

jeho

V chudých

jihovýchodních částech země přežívá vysoké procento populace ve velmi nepříznivých socioekonomických podmínkách a vnitřní migrace z východu na západ (především do přelidněného Istanbulu) je velkým

problémem v samotném Turecku. Je zřejmé, že s přijetím Turecka do EU by se řada těchto sociálně slabých tureckých občanů vydala směrem

do Evropy s iluzorní vidinou snadného života „na západě“. To by In: Studničková, Z.: Jak Turecko plní ekonomická kritéria?, s. 30 In: Souleimanov, E.: Ekonomický vývoj v Turecku 115 In: Economic Profile of Turkey. 116 In: Souleimanov, E.: Ekonomický vývoj v Turecku. 117 In: Quaisser, W. – Wood, S.: EU Member Turkey? Preconditions, Consequences and Integration Alternatives, s. 30. MMF je v ekonomické oblasti nejvýznamnějším partnerem Turecka. In: Quaisser, W. – Wood, S.: EU Member Turkey? Preconditions, Consequences and Integration Alternatives, s. 38 113 114

41

znamenalo příliv levné turecké pracovní síly do států EU, který by

způsobil růst nezaměstnanosti a zhoršil sociálně politické struktury

v těchto zemích. Turecko navíc plní roli jakési pomyslné brány do Evropy i pro řadu uprchlíků z ještě východněji položených zemí jako je Afghánistán, Indie či Pákistán.

Obavy pramení i z rozlohy Turecka a velikosti jeho populace.

Rozlohou je Turecko velké asi jako dva největší státy EU, Německo a Francie, dohromady (779 452 km2) 118. V současnosti má necelých 73,3 miliónů

obyvatel119,

čímž

se

řadí

do

čela

středovýchodních

i

východoevropských zemí. Uvádí se, že kolem 65 % tureckých obyvatel žije na venkově a 45 % práceschopného obyvatelstva je zaměstnáno

v zemědělství.120 V roce 2020 by podle odhadů mělo Turecko mít již 85

milionů obyvatel a vzhledem k demografické stagnaci v Německu a v jiných velkých evropských zemích by se stalo nejlidnatějším státem

Evropy. Ve studii Kirsty Hughese se uvádí: „V roce 2015, kdy by mohlo Turecko vstoupit do Evropské unie, bude mít podle odhadů 82,1

milionu obyvatel, jen nepatrně méně než Německo (82,4 milionu). V

obou zemích bude žít něco přes 14 % obyvatel EU-28. V roce 2025 bude

Turecko s 87 miliony obyvatel již největší členskou zemí (15,5 % obyvatel EU-28). V roce 2050 by se podle současných odhadů měl počet

jeho obyvatel stabilizovat na úrovni 97 milionů, což odpovídá 17,7 % obyvatel EU-28. To je ovšem stále méně, než kolik činí dnešní podíl Německa (18,1 % obyvatel EU-25).“121

Dá se předpokládat, že ekonomická zaostalost Turecka by

podstatně zatížila unijní rozpočet v případě, že by nedošlo k výrazné

reformě strukturální a zemědělské politiky EU. Někteří odpůrci122

Jedná se o údaj z roku 2005. In: Country Profile: Turkey Tamtéž. 120 V zemědělství je zaměstnáno skoro 23,5 mil. lidí, přičemž ve všech 25 zemích EU dohromady pracuje v zemědělství 24,5 mil. obyvatel. Z toho je zřejmé, že vstup Turecka do EU by měl na současnou společnou zemědělskou a strukturální politiku likvidační účinky. In: Kadlecová, A.: Turecko na cestě do EU: proces s otevřeným koncem. Téměř polovina turecké rozlohy (79 mil. hektarů) je věnována zemědělství. Po vstupu Turecka do EU by tak turecká zemědělská plocha odpovídala 23 % zemědělské plochy EU-25. In: Issues Arising from Turkey´s Membership Perspectives, s. 30 121 In: Hughes, K.: Turkey and the European Union: Just Another Enlargement?, s. 3 122 Mezi ně patří např. bývalý evropský komisař pro vnější vztahy Chris Patten nebo bývalý komisař pro zemědělství Franz Fischler. 118

119

42

tureckého členství upozorňují na to, že turecký vstup by mohl

znamenat konec společné zemědělské politiky, jelikož podle jejich současných pravidel by chudé regiony tureckých zemědělců byly vhodnými

oblastmi

pro

ohromné

financování,

zatímco

současní

odběratelé čerpající ze zemědělských fondů by tím utrpěli. Jako velká a

chudá členská země by tak Turecko mělo nárok na poměrně značné transfery z unijní kasy. Jejich výše bude ale záviset na již zmíněných

reformách politik EU v příštích letech a na výsledcích přístupových jednání. „Podle odhadů by Turecko v prvních třech letech svého členství

v EU mělo ze společného rozpočtu čerpat celkem 45,5 miliard euro, tedy asi 15 miliard ročně.

Odečteme-li příspěvky, měl by čistý příjem

Turecka z rozpočtu EU v tomto období dosáhnout 30 až 35 miliard euro.“123

3. 1. 3 Politicko-institucionální dopady členství

Dopady případného tureckého členství na oblast politiky a institucí

patří taktéž mezi často diskutované otázky. Důsledky, které by mohl vstup Turecka do EU mít na vnitřní institucionální strukturu EU,

nemůžeme ale přičítat ani tak připravenosti Turecka jako spíše připravenosti samotné Evropské unie.

Vzhledem k tomu, že velikost populace (počet obyvatel) členských

států je momentálně určujícím kritériem pro rozložení sil v Radě a Evropském

parlamentu124,

středem

pozornosti

a

obav

se

stává

především samotný fakt, že by se Turecko po svém vstupu stalo nejlidnatější členskou zemí, jak již bylo zmíněno výše. Podle odhadů by

v roce 2015 Turecko mohlo mít přibližně stejný počet obyvatel jako

Německo (kolem 80 mil.).125 Pokud by pravidla pro rozložení sil

v institucích EU zůstala stejná jako v současnosti, nastala by tak paradoxní situace. Turecko by se stalo nejvlivnějším státem Unie, zemí s největším vlivem na přijímaná rozhodnutí.

123 124 125

In: Hughes, K.: Turkey and the European Union: Just Another Enlargement?, s. 4 V současnosti je rozložení sil v institucích EU řízeno Smlouvou z Nice. In: Issues Arising from Turkey´s Membership Perspectives, s. 45

43

Dále je zřejmé, že vyšší počet členů EU s rozdílnými hledisky i

pořádky bude ztěžovat nalezení společního hlasu ohledně budoucích

kroků Unie, ať už v otázkách reforem EU či fiskální politiky. Objevuje se také názor, že přijetí Turecka by se mohlo stát precedentem pro další země stojící mimo EU a spustit „lavinu rozšiřování“.126 Proto řada evropských politiků začíná rozvíjet modely částečného členství. 3. 1. 4 Lidská práva a kurdská otázka

Velice znepokojující je i otázka deficitu lidských práv v Turecku.

Přestože byla přijata řada legislativních změn, Turecko patří podle řady mezinárodních organizací (Amnesty International či Human Rights

Watch) nadále k zemím, v nichž dochází ve značné míře k porušování lidských práv, rovnosti mezi mužem a ženou, základních svobod včetně svobody

vyznání,

k

diskriminaci

nedůstojnému zacházení se ženami.

menšin,

k

týrání

vězňů

či

k

Jednu z nejproblematičtějších oblastí představuje otázka kurdské

menšiny a potlačování jejich národnostních práv.127 Kurdové žijící

převážně v jihovýchodní části Turecka tvoří velkou část jeho populace. Podle různých zdrojů se jejich podíl pohybuje mezi 10,6 % až 22 %, což odpovídá 7,4 až 15,4 miliónu.128 Tato početná menšina dlouhodobě usiluje

o

vytvoření

vlastního

nezávislého

kurdského

státu

na

jihovýchodě Turecka, přičemž separatistické snahy Kurdů jsou vyvolané

právě dlouhodobým nerespektováním jejich národnostních a lidských práv.

Turecké

politické

kruhy

ještě

donedávna

odmítaly

uznat

samotnou existenci tohoto národa. Právo učit se ve školách svoji mateřštinou bylo Kurdům přiznáno až na nátlak ze strany EU v roce

In: Pachta, L.: Proč musí Turecko vstoupit do EU? In: Sugden, J.: Leverage in Theory and Praktice: Human Rights and Turkey´s EU Candidacy, s. 242. Kurdové jsou dnes často prezentovány jako nejpočetnější národ bez vlastního státu na světě. Jsou roztroušeni v početných diasporách především na území Turecka (10 mil.), Iráku (3,5 mil.) a Iránu (5,5 mil.). Malé komunity žijí také v Sýrii, nástupnických státech Sovětského svazu, v Německu (0,5 mil.) a statisíce Kurdů, z větší části uprchlíků z Iráku, pobývají od poloviny 80.let ve Francii, Itálii, Nizozemí, Dánsku, USA, Kanadě či Švédsku. Území označované dnes jako Kurdistán nebylo nikdy samostatným státem. Jedná se o oblast o ploše 400-450 tisíc km2, která se nachází mezi horskými masivy Taurus, Zagros a Velký Kavkaz. In: Fryštenská, M.: Kurdové – černé svědomí Turecka 128 In: Kurdové a Kurdistán 126 127

44

2003, stejně tak jako dávat dětem kurdská jména se smí až od roku 2003.

Do čela kurdského osvobozeneckého boje se v roce 1984 postavila

vojensko-politická

Kurdská

strana

pracujících

(Partiya

Karkeren

Kurdistan, PKK)129, která byla založena v roce 1978 Abdullahem

Öcalanem.130 PKK vede ozbrojený boj a při dosažení svého cíle se

nevyhýbá užití teroristických a sebevražedných útoků, které jsou pro Evropskou

unii

zcela

nepřijatelné.131

Střety

mezi

kurdskými

protestujícími a tureckými bezpečnostními složkami při nichž přichází o život desítky lidí jsou v Turecku na denním pořádku. Agresivita

kurdských

ambicí

na

sebeurčení

pramení

z nenaplněných představ o autonomním kurdském státu z období rozpadu Osmanské říše po první světové válce.132 Vytvoření Kurdistánu zmařil zakladatel Turecké republiky Atatürk, který zakotvení nároku

Kurdů na vlastní stát svévolně ignoroval. Kurdům nepřiznal právo na vlastní stát a popřel existenci tohoto národa.133 Napjatá situace na

jihovýchodě Turecka si v roce 1987 vyžádala vyhlášení výjimečného stavu. K vyhrocení situace došlo dále v první polovině 90. let, kdy se konflikt rozšířil i do dalších oblastí Turecka a kurdské útoky zasáhly

taktéž cíle v západní Evropě (především v Německu).134 V roce 1999

došlo k zatčení hlavního předáka PKK Abdullaha Öcalana135, což

In: Sugden, J.: Leverage in Theory and Praktice: Human Rights and Turkey´s EU Candidacy, s. 243 130 In: Türsan, H.: Democratisation in Turkey, s. 210 131 V květnu 2002 dokonce Evropská komise oficiálně označila kurdskou PKK za teroristickou organizaci. In: Siegel, E.: Turecko v roce plném změn, s. 22 132 Podle Sévreské mírové smlouvy z 10. srpna 1920 mělo uspořádání v Turecku jakožto nástupnickém státu bývalé Osmanské říše připouštět autonomii kurdských částí Anatolie s možností jejich úplného odtržení. Atatürk ale dosáhl fixace tureckého území zhruba v dnešních hranicích a nový řád v Turecku byl potvrzen mírovou smlouvou v Lausanne z července 1923, která fakticky anulovala předchozí závazky ze Sévres. Smlouva z Lausanne již o Kurdech explicitně nehovořila a sévreský příslib samosprávy tak byl definitivně pohřben. In: Kurdové a Kurdistán 133 Jedinými uznávanými minoritami se v Turecku stali Řekové, Arméni a Židé. In: Fryštenská, M.: Kurdové – černé svědomí Turecka 134 In: Karlík, R.: Turecko na prahu Evropské unie: Evropská unie na prahu změny, s. 19 135 Öcalan byl za teroristické útoky v Turecku odsouzen k trestu smrti. V reakci na prohlášení Evropské unie, ve kterém odsuzuje všechny formy terorismu, ale zároveň zdůrazňuje, že i boj proti terorismu musí respektovat lidská práva a demokratické hodnoty, bylo Öcalanovi umožněno odvolat se k tureckému Nejvyššímu soudu a následně k Evropskému soudu pro lidská práva. Rozsudek trestu smrti byl tak nakonec změněn na doživotí. In: Regular Report on Turkey´s Progress towards Asccession, 1999, s. 5-7. Dnes Öcalan žije zcela izolován ve speciální 129

45

kurdský separatismus sice znatelně ochromilo, ale situace je stále alarmující.136 V souvislosti se vstupem Turecka do EU tak vznikají obavy

z

přesunutí

separatistických

snah

Kurdů

teroristickými útoky na území Evropské unie.

doprovázených

3. 1. 5 Náboženská a kulturní divergence

Nelze opomíjet ani fakt, že turecká společnost byla vystavěna na zcela odlišných nábožensko-kulturních základech než země Evropy. Ačkoliv je Turecko

považováno

za

sekulární

stát,

vychází

na

rozdíl

od

křesťanských hodnot evropských států z duchovních hodnot islámu137, který je v posledních letech (především po událostech z 11. září 2001) spojován

s obsahem

poměrně

širokou

pojmů

jako

islámský

terorismus.

Islámský

radikalismus v Turecku nelze podceňovat, jelikož islamisté zde mají základnu

sympatizantů.

Existuje

zde

řada

islamistických náboženských stran, přičemž některé z nich - např.

Strana prosperity Necmettina Erbakana, byly schopny vítězit i ve volbách.138

V turecké společnosti se k muslimskému náboženství hlásí 98 %

obyvatel a náboženství je zde zakotveno mnohem pevněji než ve státech Evropy.139 Panují obavy, že vstup islámské země do EU by podkopal

základy evropské integrace, která je postavena na křesťanských idejích, a

že

hrozí

nebezpečí,

že

se

Turecko

stane

hlavní

základnou

islamistických teroristů v Evropě. Turecko je tak označováno za trojského koně, který otevře bránu do Evropy islámským fanatikům. 3. 1. 6 Problém rozděleného Kypru a řecko-turecké vztahy

Kyperská otázka patří taktéž mezi sporné oblasti vstupu Turecka do

EU. Literatura se o Kypru často zmiňuje jako o ostrově na křižovatce, věznici na ostrově Imrali v Marmarském moři, kam byl umístěn v roce 2002. In: Fryštenská, M.: Kurdové – černé svědomí Turecka 136 15. května tohoto roku (2006) se Kurdové sjeli do Bruselu, aby protestovali proti tureckému zacházení s jejich minoritou a vyzvali Evropskou unii, aby vyvinula tlak na Turecko s cílem přimět ho ke zlepšení nakládání s jejich etnikem. In: Kurdové z Evropy demonstrovali v Bruselu 137 Quaisser, W. – Wood, S.: EU Member Turkey? Preconditions, Consequences and Integration Alternatives, s. 13 138 Necmettin Erbakan vykonával funkci premiéra Turecka od 8. července 1996 do 30. června 1997. 139 In: Political Profile of Turkey

46

jelikož od nepaměti se zde střetávaly nejrůznější národy a jejich zájmy. Strategická poloha Kypru ve Středozemním moři pro něj tak byla vždycky požehnáním a prokletím zároveň.140 Od roku 1914 byl Kypr

britskou korunní kolonií. Po druhé světové válce ale začaly na Kypru

sílit hlasy požadující samostatnost, které přerostly v osvobozenecký boj, vedoucí v roce 1960 k vyhlášení nezávislé Kyperské republiky.141 Samostatnost

ale

nepřinesla

uklidnění

a

urovnání

historicky

zakořeněných sporů mezi oběma hlavními komunitami na ostrově kyperskými Řeky a kyperskými Turky.

Od roku 1974 je Kypr geograficky a národnostně rozdělen na jižní,

řeckou část a severní, tureckou část ostrova. Oficiální Kyperská

republika pod kontrolou kyperských Řeků se v posledních letech stala součástí evropského integračního procesu, je hospodářsky stabilní a mezinárodně uznávaná, zatímco severní část Kypru, od roku 1983 tzv. Severo-kyperskou

tureckou

republiku,

mezinárodní

společenství

považuje za protiprávní. Z hlediska politického i ekonomického to pro ni

znamená naprostou závislost na Turecku, jediném státě, který uznává

její legalitu a zároveň se tím staví do konfliktu s mezinárodním společenstvím.142

Vztahy mezi Řeckem a Tureckem, ačkoliv jsou obě tyto země členy

Severoatlantické aliance, jsou z historického pohledu plny mnoha

sporných událostí, které se negativně podepsaly na vztahu mezi Tureckem a

EU.143 Hlavní krizový bod ve vztazích obou zemí

představuje právě otázka rozděleného Kypru. V jejich vztazích se ale

odráží i další faktory, zejména teritoriální spory v Egejském moři, ať již jde o jednotlivé ostrovy nebo o šířku pásem řeckých výsostných a mezinárodních vod. Jedná se především o právo těžby surovin (ropy) na problematicky

vymezených

kontinentálních

šelfech

a

o

kontrolu

In: Pokludová, M.: Kypr – Achillova pata Evropy Konečná podoba kyperské nezávislosti byla kompromisem mezi zájmy Řecka a Turecka s přihlédnutím k požadavkům Velké Británie. 142 In: Pokludová, M.: Kypr – Achillova pata Evropy 143 In: Blank, J. S. – Pelletiere, C. S. – Johnsen, T. W.: Turkey´s Startegic Position on the Crossroads of World Affairs, s. 13 140

141

47

vzdušného prostoru nad mořem.144 V této souvislosti existuje riziko, že

by se do EU ještě více přenesla řada tenzí, které jsou přítomny právě ve

vztazích mezi Tureckem a Řeckem, které již několikrát narušily vztahy v rámci NATO i EU.

3. 1. 7 Politický vliv vojenských složek

Z pohledu vnitropolitické situace v Turecku jsou rizika také spatřována

v souvislosti se specifickým postavením turecké armády, která je charakteristická

svou

disciplinovaností,

tradičně

dominantním

vnitropolitickým postavením a veřejnou oblibou. Ve vnitřní politice země hraje v dějinách novodobého Turecka velmi významnou roli „strážce demokratického a sekulárního zřízení“.145 Oficiální prameny turecké

vlády její úlohu definují jako: „…ochranu území a státního zřízení před

vnějším a vnitřním nebezpečím spočívající ve včasné a správné identifikaci hrozeb proti jednotě země, tureckého národa nebo ústavním principům

a

následném

použití

vhodných

sil

a

prostředků.“ 146

Nebezpečí ohrožení sekulární společnosti je shledáváno především v působení islámistických stran.147

Vliv tureckých vojenských velitelů v politické sféře se v minulosti

zřetelně projevil v letech 1960 a 1980, kdy došlo vojenským převratem

ke svržení demokraticky zvolených vlád, a v letech 1971 a 1997 vlády samy odstoupily pod hrozbou ze strany armády. Tento vojenský

intervencionismus ale nebyl samozvaný, jelikož turecká armáda je dlouhodobě zdaleka nejpopulárnější institucí v zemi, což z pohledu

tureckých generálů legitimizuje jejich zásahy na politické scéně. Role armády se tak těší široké společenské oblibě, kterou naopak postrádají politické strany. Permanentní přítomnost armády v zákulisí státní

In: Karlík, R.: Turecko na prahu Evropské unie: Evropská unie na prahu změny, s. 19 Quaisser, W. – Wood, S.: EU Member Turkey? Preconditions, Consequences and Integration Alternatives, s. 13 146 In: The Turkish Politic of Defense 147 V roce 1998 byla např. zakázána islámistická Strana prosperity expremiéra Necmettina Erbakana. 144

145

48

politiky brání politickým stranám jasně se ideově profilovat a jejich nečitelnost jim bere podporu voličů.148 Hlavní

nástroj

vlivu

turecké

armády

a

prostředek

jejího

zasahování do exekutivy představuje Rada národní bezpečnosti, která byla ustavena po prvním vojenském převratu v roce 1961.149 Ústava

Turecké republiky z roku 1982, která je platná dodnes, považuje Radu národní

bezpečnosti

za

„součást

ústavního

pořádku

Turecké

republiky“.150 Podle článku 118 Ústavy je „poradním orgánem vlády pod

předsednictvím prezidenta“151, nicméně ve skutečnosti patří mezi důležité politické orgány země. Politický

život

v Turecku

tak

spadá

z podstatné

části

pod

vojenskou režii a legitimita politických stran je trpěna do té míry, pokud

strany sledují pragmatickou politiku bez nápadných a potenciálně nebezpečných ideových prvků.152 Standardní hodnoty západního světa

jsou v této zemi dlouho jištěny nestandardním politickým postavením armádní byrokracie. I přesto, že postavení turecké armády bylo

v posledních letech značně omezeno, např. byla zabezpečena civilní kontrolou, její neformální vliv je stále patrný. Příčinou přetrvávajícího

vlivu armády je, kromě její značné popularity, velká nestabilita politického systému a celkově nízká prestiž politických stran. 153 Exkluzivní

postavení

armády

v

tureckém

ústavním

jednoznačně neodpovídá standardům a požadavkům EU.

systému

3. 1. 8 Reakce EU na sporné oblasti vstupu Turecka do EU

K výše uvedeným sporným oblastem vstupu Turecka do EU se vyslovuje

i samotná Evropská unie. V této kapitole prezentované postoje EU k obávaným

tématům

vycházejí především

ze

dvou

dokumentů

Evropské komise. Jednak z Doporučení EK o tureckém pokroku směrem

In: Karlík, R.: Turecko na prahu Evropské unie: Evropská unie na prahu změny, s. 19 Kromě nejvyšších ústavních představitelů a ministrů v ní zasedá náčelník generálního štábu a velitelé jednotlivých druhů vojsk. In: Siegel, E.: Pod dohledem generálů: Turecká společnost a její přibližování EU, s. 17 150 In: Ústava Turecké republiky 151 In: Tamtéž. 152 In: Karlík, R.: Turecko na prahu Evropské unie: Evropská unie na prahu změny, s. 19 153 In: Siegel, E.: Pod dohledem generálů: Turecká společnost a její přibližování EU, s. 17 148

149

49

ke členství (Recommendation of the European Commission on Turkey´s

Progress towards Accesion), které Komise vydala 6. října 2004 a dále ze Studie EK k perspektivě tureckého členství v EU (Issues Arising from Turkey´s Membership Perspectives) publikované 10. října 2004. Postoje EU jsou zde dále generovány z pravidelných hodnotících zpráv Evropské

komise o tureckém pokroku směrem ke členství v EU a ze Strategického dokumentu EU o rozšíření z 9. listopadu 2005 (2005 Enlargement Strategy Paper).

3. 1. 8. 1 Geografická poloha

O geografické poloze Turecka se Evropská unie vyjadřuje takto: „Faktor geografické polohy by dal Turecku možnost přispět k regionální a mezinárodní stabilitě. Vstup Turecka do EU by posílil jeho vztahy se

sousedními zeměmi. Nové hranice EU by politice Unie sice nastolily důležité

výzvy

a

vyžadovaly

značné

investice,

ale

Turecko

by

k Schengenské zóně určitě nepřistoupilo dnem vstupu, ale až později podle rozhodnutí Rady.154 … „Vstup Turecka do EU by mohl do

budoucna napomoci boji s terorismem, jelikož již po událostech z 11.

září 2001 se Turecko spojilo s některými iniciativami bojujícími proti terorismu.“155 … „Řízení migrace, stejně tak jako boj s organizovaným zločinem, terorismem, obchodování s lidmi, drogami a pašováním zbraní

by bylo usnadněno užší kooperací obou stran, a to před i po vstupu Turecka do EU.“156

„Očekává se, že Turecko se do budoucna stane hlavní tranzitní

zemí. Vzhledem ke své geografické poloze by mohlo hrát hlavní roli v zásobování

Evropy

ropou

a

zemním

plynem,

jelikož

sousedí

s nejbohatšími regiony světa ovládajícími tyto komodity. Právě turecký

vstup by mohl zajistit jejich transport na evropský trh.“157

Evropská komise pozitivně hodnotí přínos, který by geografická

poloha Turecka přinesla v otázce bezpečnosti v sousedních regionech: In: Issues Arising from Turkey´s Membership Perspectives, s. 9 Tamtéž. 156 In: Recommendation of the European Commission on Turkey´s Progress towards Accesion, s. 4-5 157 Tamtéž. 154

155

50

„Turecko je strategicky důležitou zemí, jejíž členství v EU by mělo

významný dopad na zahraniční politiku EU v potenciálně nestabilním sousedním regionu Středomoří, Středního východu, Kavkazu a střední Asii.“158

3. 1. 8. 2 Ekonomická dimenze členství

Na možné ekonomické dopady vstupu Turecka do EU Unie pohlíží

následovně: „Ekonomický dopad vstupu Turecka do EU by byl pozitivní,

ale relativně malý, což je způsobeno velikostí turecké ekonomiky a stupněm ekonomické integrace existující již v současnosti. Vše bude záviset

na

budoucím

ekonomickém

vývoji

v Turecku.

Zahájení

vstupních negociací by mohlo Turecku napomoci v pokračování úsilí o zajištění makroekonomické stability, podporování investic, posílení

hospodářského růstu a sociálního rozvoje. Za těchto podmínek se předpokládá, že turecké HDP poroste mnohem razantněji než průměr EU.“159

„Vstupem Turecka by vzrostla regionální ekonomická nerovnost

v rozšířené EU podobná nedávnému rozšíření. Vstup Turecka by tak

mohl být velkou výzvou pro politiku soudržnosti. Turecko by si na

dlouhou dobu vysloužilo významnou podporu ze strukturálních a

kohezních fondů. Řada současných regionů členských států, která

získává podporu z těchto fondů, by tak na základě současných pravidel ztratila možnost z těchto zdrojů čerpat.“160

„Integrace Turecka do vnitřního trhu by byla přínosem, ale to

nicméně nezávisí jen na plnění současných závazků celní unie, ale na dalších reformách (jako např. na posílení boje s korupcí, významné

zlepšení činnosti justice atd.).“161

„Již v současnosti žije v EU přes tři miliony Turků. Dostupné

studie nám poskytují různé odhady očekávané dodatečné migrace 158

11

In: Recommendation of the European Commission on Turkey´s Progress towards Accesion, s.

159 In: Recommendation of the European Commission on Turkey´s Progress towards Accesion, s. 4-5 160 In: Recommendation of the European Commission on Turkey´s Progress towards Accesion, s. 5 161 Tamtéž.

51

Turků následované po tureckém vstupu. Dlouhodobá přechodná období

a permanentní ochranné klauzule mohou být brány v úvahu, abychom se vyvarovali vážným narušením pracovního trhu EU. Populační

dynamika Turecka by mohla být příspěvkem k vyrovnání stárnutí evropských společností. Z tohoto důvodu je velkým zájmem EU v příštím období v Turecku provádět reformy a investice do vzdělání.“162 „Zemědělství

je

jedním

z nejdůležitějších

ekonomických

a

sociálních sektorů v Turecku a potřebovalo by speciální pozornost. Od Turecka by bylo vyžadováno, aby pokročovalo v úsilí o rozvoj venkova a

administrativních kapacit, čímž by vytvářelo příznivé podmínky a mohlo

by úspěšně participovat na společné zemědělské politice. Turecko by potřebovalo

mnoho

času

k vytvoření

více

konkurenceschopných

zemědělských sektorů, aby se vyhnulo značným příjmovým ztrátám tureckých farmářů. Za současných pravidel by Turecko mělo právo na značnou podporu.“163

„Dopad tureckého členství na rozpočet EU může být plně

zhodnocen, jakmile budou definovány parametry pro finanční negociace s Tureckem v kontextu finanční perspektivy od roku 2014. Povaha a

množství transferů pro Turecko bude záviset na mnoha faktorech. Mezi

ně patří speciální opatření, na kterých se EU s Tureckem dohodne v průběhu negociací, dále na rozpočtových zdrojích EU a zejména na

konečné horní hranice rozpočtu. Nicméně je zřejmé, že na základě současných politik by dopad na rozpočet EU byl podstatný.“164

Evropská komise tak neshledává ve vývoji turecké ekonomiky

zásadní překážku vstupu. Naopak turecké členství by mohlo mít pro Společenství spíše přínos, avšak v dlouhodobějším časovém horizontu a

za předpokladu, že Turecko bude pokračovat v hospodářském růstu a v rozvoji a prohlubování fungující tržní ekonomiky, kterou v posledních letech úspěšně nastartovalo.

162 163 164

In: Recommendation of the European Commission on Turkey´s Progress towards Accesion, s. 5 Tamtéž. In: Recommendation of the European Commission on Turkey´s Progress towards Accesion, s. 6

52

3. 1. 8. 3 Politicko-institucionální dopady členství

Co se týče dopadu tureckého vstupu na instituce EU: „Evropská ústavní

smlouva by významně ovlivnila a změnila rozložení křesel nynějších členských států v Evropském parlamentu, zvláště středně velkých a velkých zemí. V Radě by Turecko disponovalo v rozhodovacím procesu důležitým hlasem vzhledem k podílu populace, který by se mohl odrážet

ve volebním systému Rady. Pokud jde o dopad na Evropskou komisi,

ten by byl vzhledem k tomu, že je plánováno snížit počet členů Komise již od roku 2014, méně významný.“165

3. 1. 8. 4 Lidská práva a kurdská otázka

S výtkami vůči nedodržování lidských práv v Turecku ze strany Unie se setkáváme ve všech hodnotících zprávách Evropské komise. Shrnující

pohled podává Strategický dokument o rozšíření z roku 2005, ve kterém se píše: „Situace v oblasti lidských práv a práv menšin zůstává navzdory

určitému pokroku stále smíšená. Nadále se objevují případy porušování lidských práv, ačkoliv jich ubývá a existuje naléhavá potřeba provádět

již platné právní předpisy a s ohledem na určité oblasti podnikat další

legislativní iniciativy. Je zapotřebí stále vyvíjet značné úsilí, pokud jde o základní svobody a lidská práva, zejména svobodu projevu, práva žen (násilí

proti

ženám

stále

zůstává

důvodem

k vážným

obavám),

náboženskou svobodu (náboženské menšiny dosud nemají právní subjektivitu), odborová práva, kulturní práva a další posilování boje proti mučení a špatnému zacházení.“166

Jednou z nejproblematičtějších oblastí kritizovaných ze strany

EU, která je pokládána za zcela nepřijatelnou, je otázka kurdské

menšiny a potlačování jejich národnostních práv. „Dosud nebyla povolena žádná místní rozhlasová nebo televizní vysílání v kurdštině, jazykové kurzy kurdštiny byly zrušeny a stále ještě bývají stíháni politici, když v některých situacích používají kurdštinu.“167

165 166 167

In: Recommendation of the European Commission on Turkey´s Progress towards Accesion, s. 6 In: 2005 Enlargement Strategy Paper, s. 5, 29 In: 2005 Enlargement Strategy Paper, s. 29

53

3. 1. 8. 5 Náboženská a kulturní divergence

Problém náboženské a kulturní divergence by podle Evropské unie mohl

přinést pozitiva: „Turecko již v současnosti prochází procesem radikální změny zahrnující vývoj mentality. Jako země dodržující základní principy svobody, demokracie, respektování lidských práv a svobod a

dodržování právních norem, by se stalo důležitým modelem pro země s majoritní muslimskou populací.“168 … „Tento přínos je relevantní zejména po teroristických útocích z 11. září 2001.“169

3. 1. 8. 6 Problém rozděleného Kypru a řecko-turecké vztahy

Tureckou okupací severní částí Kypru je Evropská unie značně znepokojena

a

otázka

problematického

Kypru

je

jednou

z permanentních kritik Evropské komise vůči Turecku. V hodnotící

zprávě Evropské komise za rok 2003 byla otázka problematického Kypru

označena

za

„vážnou

překážku

v zahájení

přístupových

rozhovorů s Tureckem.“170 Ve zprávě z roku 2004 Komise příznivě

hodnotí „aktivní úsilí turecké vlády najít dohodu, která by vyřešila vleklý kyperský problém, když Turecko podpořilo návrh OSN v březnu 2004. Ten byl ale odmítnut kyperskými Řeky.“ Uznání Kypru bylo Evropskou unií stanoveno jako podmínka pro zahájení přístupových

negociací s Tureckem, tak se ale nestalo a otázka kyperské problému

musí být dle EU vyřešena „co nejrychleji, nejpozději do konce přístupových rozhovorů“.

3. 1. 8. 7 Politický vliv vojenských složek

I přesto, že Evropská komise ve zprávě za rok 2004 pozitivně hodnotí „posílení civilní kontroly nad armádou, ke kterému pozvolna dochází od

roku 1999“171 a oceňuje, že „v srpnu 2004 byl poprvé jmenován

generální tajemník Národní bezpečnostní rady z civilních řad“172, stále

poukazuje na to, že v rámci neformálních mechanismů má armáda 168 169 170 171 172

In: In: In: In: In:

Recommendation of the European Commission on Turkey´s Progress towards Accesion, s. 4 Issues Arising from Turkey´s Membership Perspectives, s. 9 Regular Report on Turkey´s Progress towards Asccession, 2003, s. 16 Regular Report on Turkey´s Progress towards Asccession, 2004, s. 21 Regular Report on Turkey´s Progress towards Asccession, 2004, s. 165

54

značný vliv, když je neustále zastoupena v civilních úřadech. „Stále jsou také podávány zprávy o případech nepřiměřeného násilí použitého bezpečnostními složkami při demonstracích“173.

3. 1. 9 Zhodnocení sporných oblastí vstupu Turecka do EU

Je zřejmé, že všechny výše uvedené sporné oblasti vstupu Turecka do

EU nelze považovat za relevantní a dostatečné argumenty proti vstupu Turecka

do

EU,

jelikož

některé

z nich

(geografické

postavení,

ekonomické a politicko-institucionální dopady či náboženská a kulturní

divergence) jsou, když ne zcela tak alespoň z části, falzifikovatelné řadou protiargumentů. Naopak politický vliv tureckých vojenských složek,

potírání lidských práv a svobod či otázka rozděleného Kypru

byly shledány za velice problematické okruhy tureckého vstupu, jejichž poli bude muset dojít ještě k řadě změn.

na

Turecko díky svému geografickému postavení sice nenáleží k

evropskému kontinentu, ale musíme zdůraznit, že jako člen NATO je již dlouhou dobu politickou součástí Evropy a Západu obecně. Díky své

poloze „mostu“ mezi Evropou a Asií je zároveň pro Evropu a celý západní

svět

strategicky

významnou

zemí,

nejen

co

se

týká

bezpečnostní a obranné oblasti, ale také zaujímá pozici klíčové tranzitní

země, zejména v plánech diverzifikované sítě pro dovoz ropy a stále více žádaného zemního plynu. Rozšiřování Evropy má být podle tureckého

premiéra Erdogana chápáno jako „integrace civilizací“, nikoli jako „geografická unifikace“.174

Co se týče případného posunu unijních hranic k problémovým

zemím, rizika s tím spojená budou existovat, i když Turecko do EU nevstoupí. Naopak společné úsilí členských zemí EU chránit společnou

jihovýchodní hranici by pomohlo tato rizika eliminovat. V řešení této otázky nelze spoléhat jen na nepropustnost hranic, ale je zapotřebí navázat úzkou spolupráci s tureckými úřady, což půjde lépe, když bude Turecko členem Unie. Navíc Evropská unie již dnes provádí aktivní 173 174

In: 2005 Enlargement Strategy Paper, s. 29 In: Studničková, Z.: Jak Turecko plní ekonomická kritéria?, s. 31

55

politiku vůči těmto oblastem v rámci tzv. Evropské politiky sousedství 175

a s Tureckem jako členským státem by se její pozice ještě více posílila.176 Dále je zřejmé, že by Turecko bylo v prvních letech vyjmuto ze Schengenských dohod177, dokud by v těchto problémových zemích nedošlo k uklidnění situace.178

Je skutečně těžké popřít, že z dlouhodobého hlediska je turecké

hospodářství nestabilní. Turecké HDP na hlavu je nižší než kterékoli

nynější členské země EU. Je současně třeba ale říci, že na tom po všech stránkách nikdy nebylo tak dobře, jako je v současnosti. HDP Turecka

roste díky celní unii s EU velice rychle (přes 7 % ročně), čímž se řadí mezi nejrychleji se rozvíjející ekonomiky v Evropě. Současné tempo

růstu turecké ekonomiky společně s příznivým odhadem na příští desetiletí dává důvod k optimismu. Vstup Turecka do EU přichází v

úvahu nejméně za deset let. Za tuto dobu musí Turecko udělat ještě velké hospodářské pokroky, podobně jako je učinily čerství členové EU z

řad postkomunistických zemí. Nesmíme také zapomínat na to, že vstup

Turecka do EU by znamenal rozšíření společného trhu o dalších zhruba 73 milionů spotřebitelů, což by mohlo posílit hospodářský růst celé

Evropské unie.179 Vstupem do EU by se Turecko stalo stabilnější

úrodnou půdou pro evropské investice.

Mluvíme-li o obavě z přílivu tureckých obyvatel do Evropy, je

zřejmé, že po vstupu Turecka do EU by byla aplikována podobná přechodná omezení na volný pohyb osob jako na Českou republiku a

175 Politika evropského sousedství se týká bezprostředních sousedů EU na východě, tj. Ukrajiny, Běloruska a Moldávie. Na jihu pak partnerů, kteří se účastní Barcelonského procesu: Alžírsko, Egypt, Izrael, Jordánsko, Libanon, Libye, Maroko, Sýrie, Tunisko a území palestinské samosprávy. V červnu 2004 do ní byla zahrnuta i Arménie, Ázerbájdžán a Gruzie. Tato politika nabízí prostředky k posílení vztahů mezi EU a partnerskými zeměmi. Jejím cílem je sdílet přínosy rozšíření z roku 2004 se sousedními zeměmi při posilování stability, bezpečnosti a celkové prosperity způsobem odlišným od členství v Unii. In: Co to je politika evropského sousedství? 176 In: Štěrba, V.: Evropská unie a Turecko, s. 6 177 První Schengenská dohoda o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích některých států Společenství byla sjednána 14. června 1985 mezi vládami států Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francie. Základním cílem Schengenských dohod je maximální liberalizace pohybu osob přes vnitřní hranice států Schengenské dohody, což předpokládá paralelní přijetí takových společných opatření, která by zabraňovala ohrožení vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku členských států v návaznosti na možnost zneužívání volného přeshraničního pohybu ke kriminálním aktivitám. In: Pikna, B.: Schengenské dohody 178 In: Vachudová, A. M.: Turecký med pro Evropu, s. 41 179 In: Quaisser, W. – Wood, S.: EU Member Turkey? Preconditions, Consequences and Integration Alternatives, s. 12

56

ostatní nové členy Unie, kteří se staly její součástí v květnu 2004.

180

Jistě by Turecko volný pohyb osob nezískalo dnem vstupu. Pokud by platnost přechodného opaření byla jako v případě České republiky sedm

let (resp. 2+3+2)181, občané Turecka by museli (při případném vstupu

v roce 2015) žádat o pracovní povolení v Evropské unii až do roku 2022. Tou dobou bude stárnoucí Evropa podle všeho potřebovat novou

pracovní sílu a právě v tomto momentě by mohla profitovat z demografické struktury Turecka, kde je průměrný věk obyvatel mnohem

nižší než ve stávajících členských zemích EU a jejich počet neustále roste (roční přirozený růst obyvatelstva se pohybuje kolem 14 %).182

Není vyloučeno, že turečtí dělníci budou za dvacet let vysoce žádaní v porovnání s příchozími odjinud, zvlášť když budou pocházet z členské země EU.183 Je dokonce očekáváno, že vstup Turecka by mohl vést k

poklesu ilegální imigrace ze severní Afriky do Evropy. Tato úvaha je postavena na předpokladu, že muslimové budou raději preferovat práci v Malé Asii, v prostředí jim kulturně i klimaticky bližším.

Obava, že Turecko se vzhledem ke svému počtu obyvatel stane

nejlidnatější zemí EU a tím pádem získá i největší váhu v institucích

EU, především v Radě, pomíjí fakt, že již nyní de facto proběhla (i když ještě bez ratifikace) reforma institucí EU v rámci Evropské ústavní smlouvy184, pomocí které se Unie snažila pravidla pro složení institucí

180 In: Quaisser, W. – Wood, S.: EU Member Turkey? Preconditions, Consequences and Integration Alternatives, s. 12 181 Přechodného období bylo stanoveno nejprve na 2 roky s možností ho dále prodloužit na další 3 + 2 roky. 182 Bývalý řecký ministr zahraničních věcí, v současnosti prezident Socialistické internacionály George A. Papandreou k tomu dodává: „Migrace, bude-li patřičně řízena, může prohloubit kulturní bohatství Evropy a vyjít vstříc potřebám jejího trhu práce, neboť míra porodnosti v EU klesá a populace stárne. Imigranti do Evropy přicházejí ve velkém měřítku proto, že je Evropa potřebuje.“ In: Papandreou, A. G.: Let the Negotiations Begin 183 In: Vachudová, A. M.: Turecký med pro Evropu, s. 41 184 Smlouva zakládající Ústavu pro Evropu byla podepsána v Římě 29. října 2004 hlavami států či vlád 25 členských zemí a 3 kandidátskými zeměmi. Její znění bylo mezivládní konferencí schváleno jednomyslně 18. června téhož roku. Smlouva může vstoupit v platnost pouze, bude-li přijata každou ze signatářských zemí na základě její vlastní ústavní procedury. V závislosti na právních a historických tradicích jednotlivých zemí se ústavní postupy v členských státech liší a sestávají buď z jednoho nebo kombinace dvou typů mechanismů: parlamentní metoda - text je schválen na základě hlasování o textu ratifikujícím mezinárodní smlouvu jednou či dvěma komorami státního parlamentu nebo metoda referenda - text smlouvy je předložen občanům ke schválení ve všelidovém hlasování. Původně se předpokládalo, že smlouva bude úspěšně ratifikována a vstoupí v platnost 1. listopadu 2006. Text ústavy však odmítli v referendu 29. května 2005 Francouzi a 1. června 2005 Nizozemci. S ohledem na tyto výsledky Evropská rada na svém zasedání ve dnech 16. a 17. června 2005 prohlásila, že „datum 1. listopadu 2006, které

57

nastavit tak, aby byl vliv jednotlivých zemí vyvážen. Podobně jako bylo

postupováno před východním rozšířením EU. Podle zatím neschválené

Evropské ústavy „systém hlasování v Radě počítá od roku 2009 s principem kvalifikované většiny, který bude založen na principu tzv.

dvojí většiny. To znamená, že bude potřeba nejméně 55 % členů Rady a zároveň nejméně 15 z nich, přičemž tyto státy musí zastupovat nejméně

65 % celé populace Unie. Blokační menšina musí zahrnovat nejméně

čtyři členy Rady, tak aby dosáhla kvalifikované většiny. V souvislosti s

členstvím Turecka v EU by tak dosažení blokační minority bylo jednoduší pro malý počet velkých států. Počet křesel EP by měl po roce

2009 vzrůst ze 736 na 750, přičemž jeden členský stát by mohl mít minimálně 6 a maximálně 96 křesel. Po přistoupení Bulharska, Rumunska a Turecka by

Turecku,

stejně jako Německu, mělo

připadnout 82 mandátů.“185 I přes tyto reformy na poli institucí EU je však zřejmé, že Turecko by podle ústavního modelu bylo velmi vlivným

aktérem. Nicméně návrhy v Radě v případě hlasování kvalifikovanou většinou by nemohlo blokovat samo a bylo by stejně odkázáno na tradiční metodu hledání spojenců a vytváření koalic.

Námitka v rámci politicko-institucionálních dopadů tureckého

členství, že po vstupu Turecka do EU bude složitější dosáhnout konsensu a souhlasu o budoucích krocích Unie není vzhledem k předchozímu velkému východnímu rozšíření o deset nových zemí zcela relevantní.

Je zřejmé, že Turecko by při případném členství nemohlo počítat s

okamžitým zapojením do všech evropských politik dokud nedojde k jejich reformám. Zejména jde o společnou zemědělskou politiku 186,

jejíž rozdavačné fondy by Turecko buď zcela vysálo nebo by rovný přístup vyžadoval zmnohonásobení příslušných rozpočtů. Důsledkem

by tedy byla vícerychlostní Evropa, tedy Unie s různými standardy pro bylo původně stanoveno pro dokončení ratifikací, již není udržitelné, protože státy, které neratifikovaly, nebudou schopny poskytnout jinou odpověď dříve než v polovině roku 2007“. Současné období je tedy pro všechny členské státy, ať už ústavu ratifikovaly nebo ne, obdobím úvah, vysvětlování a diskusí. In: Ratifikace ústavy 185 In: Issues Arising from Turkey´s Membership Perspectives, s. 45 186 In: Quaisser, W. – Wood, S.: EU Member Turkey? Preconditions, Consequences and Integration Alternatives, s. 57

58

různé skupiny zemí. Tento režim známe i ze současnosti, kdy zejména

mezi starými a novými členskými státy platí mnoho přechodných období, jelikož rozdíly mezi jednotlivými státy jsou příliš znatelné.187 Již

nyní se EU potýká s nutností reformy společné zemědělské politiky, jelikož její stav se jeví jako neudržitelný. Dá se předpokládat, že dříve

než by se Turecko stalo členem zemědělská politika EU bude naprosto odlišná.

Proti argumentům neslučitelnosti islámské kultury a náboženství

s křesťanskými hodnotami evropské civilizace lze postavit argument

multikulturního dialogu. Sbližování těchto dvou kultur by mohlo být přínosem a obohacením pro obě společnosti a příkladem pro ostatní muslimské země.188 Již nyní v Evropské unii žije až 18 milionů muslimů (z toho 3,8 milionů Turků).189 EU by přijetím Turecka dala najevo, že je

schopna integrovat muslimskou zemi a vydat ji cestou k liberální

demokracii a ekonomické prosperitě. Ukázala by, že i islámská země může být zcela demokratická a sedět u jednoho stolu s nemuslimskými zeměmi. Turecko v EU by se stalo důležitým symbolem a modelem pro islámský svět.190 Členství tak velké islámské země v EU by mohlo mít

pozitivní dopady zvláště po 11. září 2001, kdy je důležité islámskému

světu ukázat, že EU není „křesťanským klubem“.191 Unie by tak

s členstvím Turecka mohla dosáhnout i lepších výsledků v boji proti terorismu než USA.

Za nejproblematičtější bod ambice Turecka stát se členskou zemí

Evropské unie a zároveň za nejzávažnější sporné oblasti vstupu Turecka

do Unie byly shledána otázky politického vlivu turecké armády, rozděleného Kypru a zejména potírání lidských a národnostních práv

v této zemi. Situaci v oblasti lidských práv lze neustále považovat za

velice alarmující, která není slučitelná s členstvím ve společenství jakým

je Evropská unie. Ředitelka Human Rights Watch pro oblast Evropy a In: Hojer, J.: Turecko jde do Evropy Quaisser, W. – Wood, S.: EU Member Turkey? Preconditions, Consequences and Integration Alternatives, s. 13 189 In: Kadlecová, A.: Turecko na cestě do EU: proces s otevřeným koncem 190 Quaisser, W. – Wood, S.: EU Member Turkey? Preconditions, Consequences and Integration Alternatives, s. 42 191 In: Pachta, L.: Proč musí Turecko vstoupit do EU? 187

188

59

Střední Asie v dubnu tohoto roku prohlásila: „Tendence hrubě zacházet

s lidskými právy v Turecku je evidentně stále velmi silná, navzdory nedávným posunům k větší odpovědnosti v turecké ambici na členství v EU.“192

3. 2 Průzkumy veřejného mínění 3. 2. 1 Průzkumy Evropské komise 3. 2. 1. 1 Podpora pro další rozšiřování EU

Tato pasáž mapuje genezi podpory pro další rozšiřování EU,

přičemž tento vývoj se práce snaží sledovat od roku 1993. Nicméně ne v celém tomto období (1993-2005) nám Komise tyto data poskytuje. Fenomén podpory pro další rozšiřování EU je analyzován z důvodu

provedení komparace podpory pro další rozšiřování EU obecně a podpory pro rozšíření EU o Turecko.

Na tomto místě práce nabízí nejprve tabulku 1, která sleduje vývoj

podpory veřejného mínění pro členství v EU od roku 1993 do roku

2005. Tabulka uvádí daný průzkum, ve kterém období byl prováděn,

kdo se ho účastnil a zjištěné hodnoty v procentech. Údaje v závorce zachycují rozdíl zjištěných hodnot od předešlého výzkumu. V posledním

řádku tabulky je uveden průměr hodnot všech sledovaných výzkumů.

Občané členských zemí EU byli tázáni: „Domníváte se členství v Evropské unii je věc dobrá nebo špatná?“

192

In: Turkey: Human Rights Watch Researcher Detained in Kurdish Area

60

Tabulka 1: Podpora členství v EU v letech 1993-2005 (v %, průměr EU) EB

OBDOBÍ

KDO?

DOBRÁ VĚC

ŠPATNÁ VĚC

EB 40

P. 1993

EU-12

57

13

EB 42

P. 1994

EU-12

58 (+4)

12 (-1)

P. 1995

EU-15

53 (-3)

13 (+1)

P. 1996

EU-15

48 (0)

17 (+2)

P. 1997

EU-15

49 (+3)

P. 1998

EU-15

54 (+3)

P. 1999

EU-15

P. 2000

EU-15

50 (+1)

P. 2001

EU-15

53 (+5)

P. 2002

EU-15

55 (+2)

10 (-1 )

P. 2003

EU-15

48 (-6)

15 (+4)

P. 2004

EU-25

56 (+8)

13 (-4)

P. 2005

EU-25

50 (-4)

EB 41 EB 43 EB 44 EB 45 EB 46 EB 47 EB 48 EB 49 EB 50 EB 51 EB 52 EB 53 EB 54 EB 55 EB 56 EB 57 EB 58 EB 59 EB 60 EB 61 EB 62 EB 63 EB 64

Průměr

J. 1994 J. 1995 J. 1996 J. 1997 J. 1998 J. 1999 J. 2000 J. 2001 J. 2002 J. 2003 J. 2004 J. 2005

EU-12 EU-12 EU-15 EU-15 EU-15

54 (-3) 56 (-2) 48 (-5) 46 (-2)

51 (+2)

13 (0) 12 (0)

15 (+2) 15 (-2)

14 (-1)

12 (-2) 12 (0)

EU-15

49 (-5)

12 (0)

EU-15

49 (-1)

14 (+2)

48 (-2)

13 (-1)

EU-15 EU-15 EU-15 EU-15 EU-25

50 (+1)

53 (0)

54 (-1) 48 (0)

54 (-2) 51,6

12 (0) 14 (0)

12 (-1)

11 (-1)

11 (+1)

17 (+2)

15 (+2)

16 (+1) 13,3

Zdroj: Standart Eurobarometr 40-64

Legenda: EB – Eurobarometr, J. – jaro, P. – podzim

Ze zjištěných údajů je zřejmé, že podpora pro členství v EU mezi

léty 1993 až 2005 zaznamenává mezi členskými státy víceméně stabilní hodnoty kolem 50 % pro členství (v průměru 51,6 %) a 13 % proti (v průměru 13,3 %). Ve vývoji těchto dat neexistují žádné zvláštní výkyvy hodnot, což dokládá fakt, že občané jsou ve vztahu k členství v EU

pozitivně naladěni a v jejich postojích se neobjevuje euroskeptický faktor.

61

Další tabulka 2 zachycuje vývoj podpory pro další rozšiřování EU

od roku 1994 do roku 2005. Tabulka je sestavena tak, že uvádí nejprve

daný výzkum, ve kterým období byl prováděn, kdo se ho účastnil a poté

výsledné hodnoty v procentech. Údaje v závorce vyjadřují posun hodnot oproti předešlému šetření. V posledním řádku tabulky je uveden průměr

hodnot

všech

sledovaných

výzkumů.

Otázka

byla

respondentům v letech 1994-1996 položena následovně: „Jste pro nebo proti evropskému sjednocování?“ V letech 1998-2005 byla formulace otázky pozměněna: „Jste pro nebo proti dalšímu rozšiřování EU zahrnujícímu do budoucna i jiné země?“

Tabulka 2: Podpora dalšího rozšiřování EU v letech 1994-2005 (v %, průměr EU) EB

EB 41

OBDOBÍ J. 1994

KDO?

Podpora evropského sjednocování EU-12

EB 42

P. 1994

EU-12

EB 44

P. 1995

EU-15

EB 43 EB 45

Průměr EB 49

J. 1995 J. 1996

J. 1998

PRO 75

PROTI 18

NEVÍ 7

73 (-2)

19

8

66 (-5)

21

13

71,0

20,4

8,8

EU-15

44 (-25)

---

---

EU-15

42 (0)

EU-12 EU-15

71 (-2)

69 (+3)

Podpora dalšího rozšiřování EU

EB 50

P. 1998

EU-15

EB 52

P. 1999

EU-15

EB 54

P. 2000

EB 56

20 24

9

7

42 (-2)

---

---

42 (0)

---

---

EU-15

44 (+6)

35

21

P. 2001

EU-15

51 (+ 8)

EB 58

P. 2002

EU-15

52 (+2)

EB 60

P. 2003

EU-15

47 (+1)

EB 62

P. 2004

EU-25

53 (+11)

EB 64

P. 2005

EU-25

49 (-1)

EB 51 EB 53 EB 55 EB 57 EB 59 EB 61 EB 63 Průměr

J. 1999 J. 2000 J. 2001 J. 2002 J. 2003 J. 2004 J. 2005

EU-15 EU-15 EU-15 EU-15 EU-15 EU-25

38 (-4) 43 (-1) 50 (-1)

---

---

35 (0)

30 (-5) 30 (0)

30 (0)

46 (-6)

35 (+5)

42 (+5)

39 (+3)

50 (-3) 46,4

36 (+1)

---

---

23

19

20

18

19

18

19

35 (-4)

12

39 (+1)

12

38 (+3) 34,8

12

17,5

Zdroj: Standart Eurobarometr 41-45, 49-64

Legenda: EB – Eurobarometr, J. – jaro, P. – podzim 62

Je patrné, že pokud respondenti v prvních dvou sledovaných

letech odpovídali ve vztahu k „evropskému sjednocování“, byla jejich podpora vyšší (v průměru 71 %) než v případě „dalšího rozšiřování“ (v

průměru 46,4 %). Podpora dalšího rozšiřování EU se mezi léty 19982005 pohybovala kolem 46,4 % pro rozšiřování a 34,8 % proti, přičemž v posledních třech sledovaných průzkumech (EB 62-64) se hlasy pro další rozšíření EU dostaly mírně nad průměr a na podzim roku 2004

dosáhly v rámci sledovaného období vůbec nejvyšší hodnoty (53 %) ve prospěch dalšího rozšiřování EU. Lze předpokládat, že důvodem tohoto trendu je skutečnost, že do EB 62 byla poprvé zařazena nová „desítka“ členských zemí.

Následující tabulka 3 se zabývá podporou dalšího rozšíření EU

v jednotlivých členských zemích Unie od roku 2001 do roku 2005, jelikož před rokem 2001 nám tyto data průzkumy EB nenabízí. Tabulka zachycuje daný výzkum, kdy byl prováděn a procentuelní hodnoty

vyjadřující podporu pro další rozšiřování EU dosažené v jednotlivých zemích

EU.

V posledním

sloupci

je

znázorněn

průměr

hodnot

dosažených v jednotlivých státech EU během všech sledovaných šetření. Občanům zemí EU byla položena tato otázka: „Souhlasíte s dalším rozšiřováním EU zahrnujícím do budoucna i jiné země?“

63

Tabulka 3: Podpora dalšího rozšiřování EU v jednotlivých členských zemích EU v letech 2001-2005 (v %)

EL

EB 55 J. 2001 70

EB 56 P. 2001 74

EB 57 J. 2002 67

EB 58 P. 2002 76

EB 59 J. 2003 71

EB 60 P. 2003 65

EB 61 J. 2004 66

EB 62 P. 2004 62

EB 63 J. 2005 60

EB 64 P. 2005 74

68,5

IT

51

61

61

64

59

61

55

61

59

53

58,5

ES IE

DK SE PT FI

NL

BE LU

UK DE AT

FR SI

PL

LT

SK CY CZ

HU LV

MT EE

55 59 50 50 52 45 42 44 43 35 35 33 35

61 60 69 69 57 54 58 49 53 41 47 46 39

64 56 68 61 57 56 56 51 55 38 43 45 40

63 67 71 65 60 58 58 53 56 42 46 51 41

60 60 63 68 60 50 48 38 53 36 42 43 31

62 59 63 54 52 53 50 43 45 38 38 41 34

59 60 59 54 52 48 44 38 37 31 28 34 37

67 54 43 44 51 45

56 52 48 51 56 45

55 54 46 48 55 45

50

45

48

38

33

31

50 50 36 28 39

50 48 33 31 32

47 43 36 29 31

Průměr 60,2 58,1 58,0 56,4 55,2 49,9 49,9 46,3 44,4 40,2 38,4 38,1 35,9

---

---

---

---

---

---

---

75

79

74

76,0

---

---

---

---

---

---

---

76

69

69

71,3

-----------------

-----------------

-----------------

-----------------

-----------------

-----------------

-----------------

78 69 61 66 63 65 61 63

76 73 70 66 66 64 63 56

72 67 67 65 66 62 57 51

75,3 69,7 66,0 65,7 65,0 63,7 60,3 56,7

Zdroj: Standart Eurobarometr 55-64

Legenda: EB – Eurobarometr, J. – jaro, P. – podzim, AT – Rakousko, BE – Belgie, CY – Kypr, CZ – Česká republika, DE – Německo, DK – Dánsko, EE – Estonsko, EL – Řecko, ES – Španělsko, FI – Finsko, FR – Francie, HU – Maďarsko, IE – Irsko, IT – Itálie, LT –

Litva, LU – Lucembursko, LV – Lotyšsko, MT – Malta, NL – Nizozemí, PL – Polsko, PT –

Portugalsko, SE – Švédsko, SI – Slovinsko, SK – Slovensko, UK – Spojené království Velké Británie a severního Irska

64

Je

zřejmé,

že

v

letech

2001

až

2005

patří

k největším

podporovatelům dalšího rozšiřování EU ze starých členských zemí

Řekové (v průměru 68,5 %), Španělé (v průměru 60,2 %), Italové (v

průměru 58,5 %) a z nových zemí pak Slovinsko (v průměru 76 %),

Polsko (v průměru 75,3 %) a Litva (v průměru 71,3 %). Naopak největšími odpůrci rozšiřování EU jsou ze staré patnáctky Francouzi (v

průměru 35,9 %), Rakušané (v průměru 38,1 %), Němci (v průměru 38,4%) a z nové desítky zemí Unie pak obyvatelé Estonska (v průměru

56,7 %), Malty (v průměru 60,3 %) a Lotyšska (v průměru 63,7 %). Dále je patrné, že hodnoty odpůrců a zastánců staré „patnáctky“ a nové „desítky“ zemí se liší řádově o desítky procent. To potvrzuje fakt, že

podpora pro další rozšiřování EU je silnější v nových státech EU než ve

staré „patnáctce“ a naopak odpor proti němu je mnohem silnější u starých zemí EU než u nových.

Součástí speciálního průzkumu Komise konaného v roce 2003

před tzv. východní vlnou rozšíření EU byl výzkum orientovaný na postoje

obyvatel

EU

k podobě

dalších

rozšíření

EU,

které

jsou

demonstrovány v následujícím grafu 1. Respondentům byly představeny tyto tři teze:


teze č. 1 – před dalším rozšířením EU, bude nutné se shodnout na




teze č. 2 – současně s nynějším rozšířením EU (květen 2004), by

konečných hranicích EU,

Unie měla vyvíjet alternativu vztahu s EU pro sousední země, který nepůjde tak daleko jako členství v EU,




teze č. 3 – EU by měla přijmout jiné nové členy kromě třinácti současných kandidátů (deset přistupujících zemí v roce 2004 + Bulharko, Rumunsko a Turecko),

a dotazovaným byla položena následující otázka: „Souhlasíte nebo nesouhlasíte s těmito výroky?“

65

Graf 1: Postoje dotazovaných k výše uvedeným tezím 1-3 (v %, průměr EU-15) 80 70 60 50 40 30 20 10 0

Souhlsí

Nesouhlasí Neví

1

2

3

Zdroj: Flash Eurobarometr 140

Legenda: svislá osa – označení tezí (1 - 3), vodorovná osa – odpovědi EU-15 v procentech

Zajímavý na výsledcích tohoto šetření je v souvislosti s evropskou

perspektivou Turecka především fakt, že myšlenku vytvořit nějakou alternativu k plnému členství v unijních strukturách (teze č. 2), která se stává aktuální a permanentně diskutovanou v současnosti v souvislosti

s otázkou členství Turecka v EU, již v roce 2003 podporovalo 69 % respondentů.

3. 2. 1. 2 Podpora pro rozšíření EU o Turecko

Tato sekce se věnuje konkrétním postojům veřejnosti k Turecku a jeho ambici stát se členskou zemí Evropské unie.

Práce prezentuje nejprve tabulku 4, která je zaměřena na vývoj

podpory pro rozšíření EU o Turecko v komparaci s podporou pro Rumunsko, Bulharsko, Chorvatsko, Makedonii, Bosnu a Hercegovinu,

Albánii a Ukrajinu v letech 1996-2005 (tj. v letech, ve kterých nám jsou

tyto data v šetřeních EB k dispozici). Tabulka je sestavena tak, že udává

daný průzkum, kdy byl prováděn, kdo se ho účastnil a výsledné hodnoty v procentech. V případě Turecka jako hlavní zkoumané země

jsou v závorce uvedeny také posuny hodnot oproti předchozímu šetření. V posledním

řádku

tabulky

je

uvedena

průměrná

podpora

pro

zkoumané země během všech uvedených obdobích. Respondenti zodpovídali tuto otázku: „Jste pro nebo proti rozšířené EU o Turecko,

66

Rumunsko, Bulharsko, Chorvatsko, Makedonii, Bosnu a Hercegovinu, Albánii a Ukrajinu?“

Tabulka 4: Vývoj podpory pro rozšíření EU o Turecko, Rumunsko, Bulharsko,

Chorvatsko, Makedonii, Bosnu a Hercegovinu, Albánii a Ukrajinu v letech 19962005 (v %, průměr EU) EB 45 J. 1996 EU-15 EB 51 J. 1999 EU-15 EB 52 P. 1999 EU-15 EB 53 J. 2000 EU-15 EB 54 P. 2000 EU-15 EB 56 P. 2001 EU-15 EB 57 J. 2002 EU-15 EB 58 P. 2002 EU-15 EB 63 J. 2005 EU-25 EB 64 P. 2005 EU-25

Průměr

TR

RO

BG

HR

MC

B-H

AL

UR

PRO

36

38

37

31

---

29

26

31

PROTI

44

42

42

48

---

51

50

46

PRO

29 (-7)

33

35

---

---

---

---

---

47 (+3)

43

40

---

---

---

---

---

30 (+1)

34

36

---

---

---

---

---

47 (0)

42

39

---

---

---

---

---

30 (0)

34

36

---

---

---

---

47 (0)

42

39

---

---

---

---

30 (0)

33

35

31

27

27

---

---

48 (+1)

45

42

37

49

58

---

---

34 (+4)

36

38

33

29

30

27

---

46 (-2)

43

40

46

49

48

52

---

31 (-3)

34

36

32

28

28

26

---

47 (+1)

43

40

45

48

47

51

---

32 (+1)

35

39

35

30

31

27

---

49 (+2)

45

40

45

48

47

52

---

35 (+3)

45

50

52

43

42

36

45

52 (+3)

41

36

34

41

43

50

41

31 (-4)

43

48

51

41

40

33

42

42

37

35

42

43

50

43

PRO

31,8

36,5

39

37,9

33

32,4

29,2

39,3

PROTI

48,4

42,8

39,5

41,4

46,2

48,1

51,7

43,3

PROTI PRO PROTI PRO PROTI PRO PROTI PRO PROTI PRO PROTI PRO PROTI PRO PROTI PRO PROTI

57 (+3)

Zdroj: Standart Eurobarometr 45, 51-54, 56-58, 63-64 67

Legenda: EB – Eurobarometr, J. – jaro, P. – podzim, AL – Albánie, B-H – Bosna a

Hercegovina, BG – Bulharsko, HR – Chorvatsko, MC – Makedonie, RO – Rumunsko, TR – Turecko, UR – Ukrajina

Výše uvedená data ukazují, že od roku 1996 podpora pro vstup

Turecka do EU nezaznamenává nijak významné posuny, jelikož se

víceméně neustále pohybuje kolem 30 % (v průměru 31,8 %). Během let 1996-2005 byla největší podpora Turecku (36 %) vyslovena právě

v nejvzdálenějším zkoumaném období - v roce 1996 (výzkumy EK nám poznatky o Turecku začínají nabízet právě až od tohoto data, a to

nikoliv ve všech následujících šetřeních, ale jen v některých). Naopak nejvíce odpůrců proti Turecku (57 %) se přihlásilo na konci roku 2005,

což může souviset s intenzivnější konvergencí Turecka k EU, ke které dochází po zahájení přístupových rozhovorů 3. října 2005.

Občané členských zemí EU by raději uvítali vstup Ukrajiny (v

průměru 39 %), Makedonie (v průměru 33 %) či Bosny a Hercegoviny (v

průměru 32 %) než Turecka (v průměru 32 %), které čeká na přijetí do Unie již více jak čtyřicet let.193 Vstup Ukrajiny do EU je na rozdíl od

tureckého vstupu natolik vzdálený, že si takovéto postoje občané dotazovaných zemí jakoby „mohou dovolit“. Ukrajina ještě nepodala oficiální přihlášku na členství v EU, kdežto Turecko má tuto iniciativu

již mnoho let za sebou a navíc už s ním byly zahájeny přístupové

negociace, které zatím v historii evropského integračního procesu vedly vždy k plnému členství dané země v unijních strukturách.

Další tabulka 5 sleduje podporu pro rozšíření EU o Turecko v

členských zemích EU během roku 2005. Informuje nás o tom, kolik

procent respondentů z daných zemí EU se na jaře a na podzim roku 2005 vyslovilo pro nebo proti členství této země v EU. V tabulce je

193 Větší podporu pro Ukrajinu než Turecko deklaruje i průzkum francouzské agentury TNS Sofres, který v roce 2005 provedla pro ukrajinskou skupinu Ukrainian Yalta European Strategy, která lobuje za vstup bývalé sovětské země do EU. Výzkum byl prováděn v šesti zemích EU (Německo, Francie, Španělsko, Itálie, Polsko, Velká Británie), jejichž obyvatelům položil následující otázku: „Představte si, že tyto země (Turecko, Ukrajina, Rusko, Maroko) splní všechny podmínky pro vstup do EU. Jste pro nebo proti jejich vstupu do EU?“ Podporu vstupu Ukrajině deklarovalo 51 % respondentů, Rusku 45 %, Turecku 40 % a Maroku 31 %. In: Evropané chtějí v EU raději Ukrajinu než Turecko

68

uveden daný průzkum, kdy byl prováděn a výsledná procentualita odpovědí dotazovaných na otázku: „Jste pro nebo proti členství Turecka

v EU?“ V posledník dvou řádcích je prezentován průměr EU-15 a EU25.

Tabulka 5: Podpora pro rozšíření EU o Turecko v členských zemích EU během roku 2005 (v %)

PL

E 63 J. 2005 54

HU

51

SI

SE

UK

MT PT

EE ES LT

NL IE

CZ

SK BE LV IT FI

DK EL LU

DE FR CY AT

Průměr EU-15 Průměr EU-25

53 50 45 43 43 27 42 42 39 38 37 37 36 36 33 31 30 26 22 21 21 16 10

32 35

PRO

E 64 P. 2005 42

E 63 J. 2005 31

41

38

49 48 38 39 40 27 40 27 41 33 30 28 36 31 27 31 33 20 19 21 21 16 11

29 31

40 40 37 39 33 33 33 32 53 34 51 50 61 44 52 66 62 70 72 74 70 80 80

55 52

PROTI

E 64 P. 2005 37 45 43 41 42 40 38 53 33 50 51 40 57 56 60 51 57 64 59 79 74 74 68 80 80

57 57

69

Zdroj: Standart Eurobarometr 63194-64

Legenda: EB – Eurobarometr, J. – jaro, P. – podzim, AT – Rakousko, BE – Belgie, CY – Kypr, CZ – Česká republika, DE – Německo, DK – Dánsko, EE – Estonsko, EL – Řecko, ES – Španělsko, FI – Finsko, FR – Francie, HU – Maďarsko, IE – Irsko, IT – Itálie, LT –

Litva, LU – Lucembursko, LV – Lotyšsko, MT – Malta, NL – Nizozemí, PL – Polsko, PT –

Portugalsko, SE – Švédsko, SI – Slovinsko, SK – Slovensko, UK – Spojené království Velké Británie a severního Irska

V podpoře pro vstup Turecka do EU se na jaře 2005 na prvních

místech umístily nové státy EU – Polsko (54 %), Slovinsko (53 %) a

Maďarsko (51 %), které jsou zároveň jedinými zeměmi, kde má vstup Turecka do EU v tomto období nadpoloviční podporou obyvatel. První příčky nových zemí EU potvrzují fakt, že souhlas s dalším rozšířením

EU je u těchto zemí silnější než u staré „patnáctky“. Ze všech 25 členských zemí EU se naopak proti vstupu Turecka do EU na jaře 2005

vyslovilo nejvíce občanů Rakouska a Kypru (80 %), následované Německem (74 %), Lucemburskem (72 %), Francií (70 %) a Řeckem (70 %), které kromě Kypru náleží právě do skupiny starých zemí EU.

I přesto, že v komparaci výsledků EB 63 s EB 64 nesledujeme

víceméně žádné zásadní změny na prvních pozicích příznivců (Slovinko

– 49 %, Švédsko – 48 %, Polsko – 42 %, Maďarsko – 41 %) a odpůrců

vstupu Turecka do EU ( Rakousko – 80 %, Kypr – 80 %, Řecko – 79 %, Německo – 74 %, Lucembursko – 74 %, Francie – 68 %), je patrné, že podpora tureckého členství poklesla a naopak odpor proti Turecku

stoupnul. Svoji roli v posunu těchto hodnot mohlo sehrát zahájení přístupových rozhovorů s Tureckem 3. října 2005, čímž se proces

přistupování Turecka do EU dostal do nové, intenzivnější fáze, která by mohla být zakončena plnoprávným členstvím a občané EU tento krok,

který pro Turecko znamenal posun vpřed, dali okamžitě najevo poklesem podpory.

Následující průzkum sledoval jaké postoje občané členských zemí

EU zaujímají ke sporným oblastem, které se se vstupem Turecka do EU 194 Eurobarometr 63 je první a zatím jediné šetření EK, kde jedna z jeho částí se podrobně věnuje Turecku coby kandidátské zemi na členství v EU.

70

pojí. Tyto postoje občanů EU jsou prezentovány v následujícím grafu 2. Respondentům byly předloženy tyto teze:


teze č. 1 – připojením k EU (cca za deset let) Turecko bude muset




teze č. 2 – připojením k EU (cca za deset let) Turecko bude muset




teze č. 3 – připojením Turecka k EU můžeme riskovat migraci




teze č. 4 – Turecko patří částečně do Evropy díky své geografické




teze č. 5 – kulturní rozdíly mezi Tureckem a členskými státy EU




teze č. 6 – Turecko částečně patří do Evropy díky své historii,

respektovat lidská práva.

posílit stav své ekonomiky, Turků do zemí EU, poloze,

jsou příliš veliké, aby připustily jeho vstup,




teze č. 7 – vstup Turecka do EU by mohl podpořit vzájemné




teze č. 8 - vstup Turecka do EU by mohl posílit bezpečnost




teze č. 9 - vstup Turecka do EU by mohl podpořit „omlazení“

pochopení evropských a muslimských hodnot, v regionu,

evropské populace,

a dotazovaným byla položena tato otázka: „Souhlasíte nebo nesouhlasíte s těmito výroky?“

Graf 2: Postoje dotazovaných k výše uvedeným tezím 1-9 (v %, průměr EU-25) 100 80 60

Souhlasí

Nesouhlasí

40

Neví

20 0

1

2

3

4

5

6

7

8

9

Zdroj: Standart Eurobarometr 63

Legenda: svislá osa – označení tezí (1 - 9), vodorovná osa – odpovědi EU-25 v procentech

71

Z výsledků tohoto průzkumu je zřejmé, že procento souhlasu

s výše

uvedenými

tezemi

má

sestupnou

tendenci

(tzn.

dotazových souhlasí s tezí č. 1 a nejméně z nich s tezí č. 9).

nejvíce

Z grafu

můžeme vypozorovat čeho se evropská veřejnost ve vztahu k tureckému

členství v EU obává nejvíce a co považuje za hlavní sporné oblasti svědčící proti němu. Jedná se především o nerespektování lidských práv, nízkou výkonnost turecké ekonomiky, migraci Turků do zemí EU

s čímž se pojí ohrožení trhu práce, geografické postavení Turecka mimo kontinent Evropy atd.

3. 2. 1. 3 Komparace podpory pro další rozšiřování EU a pro rozšíření EU o Turecko

Následující tabulka 6 je výslednou komparací podpory pro další rozšiřování EU a podpory pro rozšíření EU o Turecko. Je sestavena tak,

že udává daný průzkum, kdy byl prováděn, kdo se ho účastnil a výsledné hodnoty podpory pro další rozšiřování EU obecně a pro

rozšíření EU o Turecko v procentech. V posledním řádku tabulky je uveden průměr hodnot všech zkoumaných období.

Tabulka 6: Komparace podpory pro další rozšiřování EU a pro rozšíření EU o Turecko v letech 1996-2005 (v %, průměr EU) EB

OBDOBÍ

KDO?

EB 51

J. 1996

EB 52

EU-15

PODPORA PRO DALŠÍ ROZŠIŘOVÁNÍ EU 42

PODPORA PRO ROZŠÍŘENÍ EU O TURECKO 29

P. 1999

EU-15

42

30

EB 53

J. 2000

EU-15

38

30

EB 54

P. 2000

EU-15

44

30

EB 56

P. 2001

EU-15

51

34

EB 57

J. 2002

EU-15

50

31

EB 58

P. 2002

EU-15

52

32

EB 63

J. 2005

EU-25

50

35

EB 64

P. 2005

EU-25

49

31

46,4

31,3 (- 15,1)

Průměr

Zdroj: Standart Eurobarometr 51-54, 56-58, 63-64

Legenda: EB – Eurobarometr, J. – jaro, P. – podzim 72

Z výše provedené komparace je evidentní, že podpora pro další

rozšiřování EU obecně je v letech 1996-2005 v průměru o 15,1 % větší než podpora pro rozšíření EU o Turecko. Turecko tedy nepatří mezi ty

země, které by obyvatelé zemí EU s nadšením přijímali do svých řad, což je dáno řadou obav, které v souvislosti se vstupem Turecka do EU mají. 3. 2. 2 Průzkumy German Marshall Fund of the United States

Mezi činnosti German Marshall Fund of the United States náleží také provádění průzkumů veřejného míněné, přičemž některá šetření se orientují na problematiku Turecka a jeho snahy vstoupit do Evropské

unie. V této části práce nabízí tabulku 7, ve které je zmapován vývoj

postojů respondentů z devíti členských zemí EU (Francie, Německo, Velká

Británie,

Itálie,

Nizozemí,

Polsko,

Portugalsko,

Španělsko,

Slovensko) k Turecku v letech 2003-2005. V tabulce je uveden vždy rok šetření a postoj občanů dané země. Dotazovaní měli zhodnotit svoje

pocity vůči Turecku pomocí škály 0-100 (přičemž 100 znamená velmi vřelé a 0 velmi chladné).

Tabulka 7: Vývoj postojů dotazovaných k Turecku v letech 2003-2005 (škála 0100)

2005

2004 2003

FR

DE

UK

44

52

50

38 44

45 52

IT

NL

PL

PT

SP

SK

Průměr

43

53

41

37

40

36

44

48

41

47

41

48 47

42 43

39 43

42 ---

36 ---

42,1 45,3

Zdroj: Transatlantické trendy 2003-2005

Legenda: DE – Německo, FR – Francie, IT – Itálie, NL – Nizozemí, PL – Polsko, PT –

Portugalsko, SK – Slovensko, SP – Španělsko, UK – Spojené království Velké Británie a severního Irska

Je patrné, že vztah dotazovaných k Turecku během tří let (2003-

2005) zaznamenal sestupnou tendenci u pěti z deseti zkoumaných zemí (řádově o 5 %), přičemž se jedná o země staré Evropy (Německo, Itálie, Velká

Británie,

Francie,

Nizozemí).

Tento

trend

může

souviset

s rozhodnutím o zahájení přístupových rozhovorů s Tureckem ke 3.

73

říjnu 2005. Naopak u nových zemí EU (např. u Polska) sledujeme zlepšení

pocitů

v průzkumech EK.

vůči

Turecku.

Tento

trend

byl

vysledován

již

Dále občané týchž devíti zemí EU vyjadřovali v letech 2004-2005

své postoje ke členství Turecka v EU, a to pomocí škály „dobré-špatné“.

Tento vývoj sleduje tabulka 8, ve které jsou uvedeny země a jejich postoje ke členství Turecka v EU v procentech.

Tabulka 8: Vývoj postojů dotazovaných ke členství Turecka v EU v letech 20052006 (v %)

FR

GER

UK 32

IT

31

NL

PL

PT

SP

SK

Průměr

2004

16

26

33

45

34

24

17

39

22

73

2005

47

40

19

21

33

20

16

23

28

17

2004

35

28

9

17

20

13

11

10

9

9

2005

41

43

41

43

39

41

53

41

34

17

2004

44

43

45

29

42

37

45

37

38

13

2005

2

2

9

5

3

17

15

10

21

4

2004

5

3

13

10

4

23

27

15

31

6

2005

Dobré

Špatné Ani dobré, ani špatné Nevím

11

15

25

22

16

26

17

63

Zdroj: Transatlantické trendy 2004-2005

Legenda: DE – Německo, FR – Francie, IT – Itálie, NL – Nizozemí, PL – Polsko, PT –

Portugalsko, SK – Slovensko, SP – Španělsko, UK – Spojené království Velké Británie a severního Irska

Ze zkoumaných zemí, vstup Turecka do EU v roce 2005 považuje

za nejvíce dobrý Velká Británie (32 %) a Itálie (31 %). Naopak za nejvíce špatný ho shledávají občané Francie (47 %), Německa (40 %) a Nizozemí (33 %).

V porovnání s výsledky průzkumu z roku 2004 je patrné trend,

který byl vysledován již v předchozích analýzách průzkumů veřejného

mínění. Jedná se o to, že u všech zkoumaných zemí došlo, co se týče

podpory vstupu Turecka do EU, k poklesu o několik procent, přičemž 74

nejznatelněji viditelný je tento propad u Itálie (o 14 %), následované Španělskem (o 13 %) a Německem (o 11 %). Podobný nárůst hodnot průzkum zaznamenal i v případě osob, kteří vstup Turecka do EU

shledávají jako špatný, i zde došlo k navýšení počtu těch respondentů, kteří se staví ke vstupu Turecka do EU negativně. Nejvíce se tato

skutečnost projevila na Slovensku (o 19 %), ve Španělska (o13 %), Nizozemí (o 13 %) a Německu (o 12 %). Lze předpokládat, že svoji roli ve

vývoji těchto údajů taktéž sehrály závěry bruselského summitu v roce 2004, kde Evropská rada rozhodla o začátku přístupových rozhovorů s Tureckem ke 3. říjnu 2005.

3. 2. 3 Zhodnocení průzkumů veřejného mínění

Ze zkoumaného vzorku výše uvedených průzkumů veřejného mínění lze vysledovat několik trendů, které se ve všech šetřeních opakují. Nejzřetelnějším z nich jsou odlišné postoje k evropské perspektivě Turecka ve starých a nových členských zemí EU. Vstup Turecka do EU

je vnímán negativně především v zemích bývalé „patnáctky“. Naopak veřejné mínění nových členských zemí je Turecku nakloněno více, i když například občané České republiky sdílejí názor většiny Evropanů. Na

podzim roku 2005 podporovalo vstup Turecka do EU pouze 30 % Čechů

i přesto, že s dalším rozšiřováním EU souhlasí. Naproti tomu v Polsku, Maďarsku a Slovinsku se pro vstup Turecka vyslovuje nadpoloviční většina obyvatel. Tato diference mezi novými a starými členskými státy má několik důvodů. Prvním

z nich

je

fakt,

že

nové

členské

země

EU

jsou

charakteristické nižší hodnotou HDP na hlavu než staré země EU a proto v rámci unijních struktur zatím zaujímají výhodnější pozici

čistých příjemců z fondů EU. Naopak staré státy EU jsou čistými přispěvateli do evropského rozpočtu. Po plánovaném vstupu dalších, dokonce ještě chudších kandidátů, lze očekávat, že tlak na financování strukturálních a kohezních politik bude dále narůstat. To by mohlo mít

za následek, že bude sice dál vyvíjen tlak na přispěvovatele – bohatší

75

členské státy, ale množství pomoci, kterou budou tyto země schopny poskytnout klesne.

Dalším důvodem může být i podobná historická zkušenost osmi

z deseti nových zemí EU, přijatých v poslední dekádě rozšiřování EU, se současnými kandidáty na členství. Země východní Evropy byly nuceni

několik desítek let žít za železnou oponou. V době přístupových

rozhovorů se nejednou setkaly s nesouhlasem pro jejich vstup (např. Rakousko

se

snažilo

zamezit

uzavření

negociací

EU

s Českou

republikou z důvodu obav z jaderné elektrárny Temelín). I z těchto důvodů proto možná nacházejí nové země EU větší pochopení a podporu

pro ambice zemí s podobnou zkušeností, stát se součástí evropského integračního procesu.

Staré země EU ještě nestihli „strávit“ poslední vlnu rozšiřování o

deset nových zemí z roku 2004 a už za dveřmi čekají další státy jako je

Rumunsko, Bulharsko, Chorvatsko a i problematické Turecko. Považují

za nutné, že se EU na další rozšiřování musí nejprve připravit po stránce institucionální a především rozpočtové, jinak by absorpce těchto

zemí do unijních struktur nebyla možná. Odmítnutím návrhu Evropské ústavní smlouvy ale byly otázky reforem de facto zmraženy. Z výše

analyzovaných

výzkumů

veřejného

mínění

lze

také

vysledovat, že v zemích kde existuje podpora pro další rozšíření EU obecně, nalézáme také největší podporu pro rozšíření EU o Turecko. Dle

Eurobarometru 64 si nejvíce další rozšíření EU přejí Slovinci (74 %) a Poláci (72 %), kteří zároveň patří i k největším podporovatelům tureckého

vstupu.

Naopak

Rakušané,

Lucemburčané,

Němci

a

Francouzi nechtějí zvyšovat počet členských zemí a taktéž nepodporují vstup Turecka do EU.

V neposlední řadě se napříč těmito průzkumy setkáváme s

trendem, který představuje skutečnost, že geneze bilaterálních vztahů mezi Tureckem a ES/EU se promítá do výsledků těchto průzkumů.

Rozhodnutí vycházející ze vnitř EU, které znamenají, že Turecko se díky nim více přibližuje členství v EU, nacházejí odezvu u odpůrců tureckého

vstupu a naopak. Především v posledních letech přijaté rozhodnutí o 76

zahájení přístupových negociací s Tureckem ke 3. říjnu 2005 se projevilo

v průzkumech

Turecko o několik procent.

veřejného

mínění

poklesem

podpory

pro

77

4. POLITICKÉ ZÁJMY A VSTUP TURECKA DO EU 4. 1 Argumenty pro vstup Turecka do EU 4. 1. 1 Geostrategický význam a otázka bezpečnosti

Hlavní argumenty hovořící ve prospěch vstupu Turecka do EU vycházejí

především z jeho geostrategicky významné geopolitické polohy. Žádný

z kandidátských států Unie není geopoliticky vytížen v takovém rozsahu a různorodosti jako je právě Turecko195, které leží na rozhraní oblastí Blízkého východu, střední Asie a Balkánu. Toto geostrategické postavení

Turecka, by mohlo být vzhledem k tomu, že sousedí s největšími zdroji

bezpečnostních rizik, přínosem právě pro otázku bezpečnosti, zejména pak po událostech z 11. září 2001.196

Bezpečnost byla ostatně vždy základní premisou ovlivňující vztahy

mezi Evropou a Tureckem197, jelikož dnešní Evropská unie vznikla ve velmi

specifických

podmínkách,

kdy

pod

dojmem

existující

komunistické hrozby dominovala politickým i ekonomickým otázkám bezpečnostní situace.198 Existence společného nepřítele, významný turecký

příspěvek

k zajištění

evropské

bezpečnosti

a

mezivládní

charakter členství v NATO způsobily, že se Turecko stalo významnou součástí evropské bezpečnostní architektury.199

Mezinárodní situace a povaha bezpečnostních hrozeb se ale na

přelomu 80. a 90. let výrazně změnila v turecký neprospěch. Rozpad bipolárního uspořádání světa, přinesl Turecku částečnou ztrátu jeho

geopolitického významu.200 Na místo mezistátních konfliktů, které

tradičně ohrožovaly stabilitu evropského kontinentu, nastoupily hrozby

In: Karlík, R.: Turecko na prahu Evropské unie: Evropská unie na prahu změny, s. 19 Bývalý německý ministr zahraničních věcí Joscha Fischer v rozhovoru pro BBC prohlásil: „Připojení Turecka k EU by se stalo ve válce proti terorismu dnem „D“. In: Quaisser, W. – Wood, S.: EU Member Turkey? Preconditions, Consequences and Integration Alternatives, s. 40. 197 In: Romancov, M.: Turci anté portas, s. 38 198 I druhé rozšíření ES o Řecko a třetí o Španělsko a Portugalsko bylo motivováno bezpečnostními ohledy, kdy navzdory jejich ekonomické nedostatečnosti bylo třeba jejich demokratickou transformaci tímto způsobem podpořit. In: Romancov, M.: Turci anté portas, s. 38 199 Tamtéž. 200 In: Görener, S. A.: Turkey´s Relations with the Diveded West: Changing Parameters 195

196

78

nového druhu, nazývané v expertním prostředí asymetrické, mezi které patří především terorismus, organizovaný zločin a migrace.201

Nicméně i přes tyto posuny na poli mezinárodního prostředí

v období

po

studené

válce

Turecko

hraje

v otázce

bezpečnosti

nezanedbatelnou roli, která by se vstupem do EU ještě posílila. Již v minulých

letech

se

ukázalo,

že

z tureckého

území

je

možné

kontrolovat a různými způsoby nepřímo ovlivňovat ohniska řady

válečných konfliktů. Směrem na západ to byl etnickými válkami zmítaný Balkán, na sever neklidný Kavkaz, na jihu palestinsko-

izraelský konflikt či válka v Perském zálivu na počátku 90. let naplno ukázala význam Turecka.

Mezi hlavní prvky, které činí Turecko významnou součástí

evropského bezpečnostního systému a jsou považovány za hlavní příčinu

strategické

důležitosti

Turecka

pro

Evropskou

unii

v poststudenoválečném období, patří jednak jeho členství v NATO, resp.

jeho hlas v Radě NATO prostřednictvím něhož může ovlivňovat ambice bezpečnostní a obranné politiky EU. Dále jeho vojenské kapacity 202, které

jsou

pro

EU

životně

důležité

pro

operace

v evropském

bezpečnostním prostoru203 a konečně geostrategická poloha země, která činí Turecko hlavním hráčem v jeho sousedních regionech.204

Pro Evropu jsou ale ve vztahu k Turecku klíčové i další faktory.

Jedním

z nich

je

existence

důležitých

strategicko-bezpečnostních

smluvních vazeb Turecka s Izraelem205. Nezanedbatelná je i role, kterou

Turecko hraje v multilaterálním mírovém procesu na Středním východě,

jelikož v minulosti bylo několikrát schopné být prostředníkem mezi

In: Šmíd, T.: Bezpečnostní aspekty tureckého přistoupení k EU Turecko vydává na obranu 4,4 % jeho HDP. In: Müftüler-Bac, M.: Turkey´s Role in the EU´s Security and Foreign Policie, s. 8 203 Turecko se dosud zúčastnilo všech vojenských operací pod vedením EU s výjimkou operace v Kongu. In: Kadlecová, A.: Turecko na cestě do EU: proces s otevřeným koncem 204 In: Müftüler-Bac, M.: Turkey´s Role in the EU´s Security and Foreign Policie, s. 2 205 Izrael a Turecko v roce 1996 uzavřeli smlouvu o strategickém partnerství. Jedná se komplex společných ujednání v řadě oblastí – např. dohody regulující jejich vzájemné vztahy v hospodářské či vojenské oblasti. Význam těchto ujednání není pro region zanedbatelný, jelikož poprvé v dějinách se stává spojencem Izraele muslimská země. Reakce sousedů obou zemí na tuto iniciativu neoplývají nadšením, některé arabské země dokonce vyzývají ke zrušení vojenského partnerství. In: Souleimanov, E.: Izraelsko-turecké strategické partnerství, s. 38 201

202

79

Izraelem a Palestinou.206 Svou cílevědomě budovanou sítí bilaterálních vztahů se státy Středního východu by tak Turecko mohlo být přidanou

hodnotou diplomatickým aktivitám EU v tomto regionu, zejména pak právě v ambicích přispět k urovnání izraelsko-palestinského konfliktu. Neméně

významná

je

i

pozice

partnerství (Barcelonském procesu).207

Turecka

v Euro-středomořském

Poloha tureckého teritoria dále představuje pro celou Evropu

významného partnera s tranzitní pozicí pro dovoz strategických surovin

z oblasti kaspického regionu, zejména ropy a zemního plynu.208 V

kaspické oblasti je podle odhadů ropa a zemní plyn v hodnotě 2 až 4 trilióny USD.209 USA a státy západní Evropy zainteresované na

diverzifikaci světových zásobáren strategických zdrojů, se soustřeďují

na získání vlivu v kavkazsko-středoasijském regionu, v čemž by jim Turecko mohlo významně pomoci. Již dnes se Turecko snaží připojit se

k řadě obřích energetických projektů, jejichž cílem je znovu oživit „hedvábnou

cestu“

propojením

Číny

s

Evropou

rozvinutými

magistrálami a umožnit import kaspických surovin na evropské trhy. V

kaspickém regionu je sledován i další neméně důležitý cíl, kterým je snaha redukovat vliv Moskvy v této důležité oblasti.210 Američané již od

poloviny 90. let prosazují tranzit kaspické ropy jižním směrem do tureckých terminálů na Středozemním moři, čímž by obešli ruské území a

vyloučili

Evropská

mocenský

komise

k významné

ve

tranzitní

monopol

své

studii

pozici

Moskvy o

v

kaspickém

dopadech

Turecka

dodává:

regionu. 211

tureckého „Turecko

členství

sousedí

206 Což ilustrují diplomatické návštěvy během roku 2000 v Turecku. Turecko postupně navštívil dnes již zesnulý palestinský lídr Yasir Arafat, dále izraelský ministr zahraničních věcí Ben Ami a izraelský premiér Ehud Barak. In: Müftüler-Bac, M.: Turkey´s Role in the EU´s Security and Foreign Policie, s. 9 207 Tzv. Euro-středomořské partnerství bylo uzavřeno v Barceloně v roce 1995 mezi státy EU a arabskými/islámskými státy Středomoří včetně Izraele a Organizace pro osvobození Palestiny. Toto partnerství položilo základ nastolení multilaterálního dialogu, kdy státy různých konfesí, náboženství se sešly u jednoho stolu, aby zde spolupracovaly nejen v oblasti politiky, bezpečnosti, míru, ale také v oblasti ekonomické, kdy cílem je vytvořit zónu volného obchodu do roku 2010, ale také kulturní, sociální aj. In: Šabacká, Y.: Postavení Sýrie na Blízkém východě. Mezi jeho hlavní cíle patří – posílení ekonomického vývoje ve Středomořském regionu, eliminování ekonomických a politických dopadů migrace ze severní Afriky do EU a podporování míru na Středním východě. 208 In: Turkey to Became a Strategic Oil Corridor 209 In: Souleimanov, E.: Turecko, země na pomezí dvou světů – Geopolitické postavení Turecka 210 In: Issues Arising from Turkey´s Membership Perspectives, s. 9 211 In: Souleimanov, E.: Turecko, země na pomezí dvou světů – Geopolitické postavení Turecka

80

s nebohatším regionem světa disponujícím strategickými komoditami jakými je ropa a zemní plyn. Vstup Turecka do EU by mohl napomoci

přístupu k těmto zdrojům a jejich bezpečnému transportu na evropský trh.“212

Do budoucna se ale také jako významná strategická surovina jeví

voda. Turecko díky své geografické poloze kontroluje tok řek Eufrat a

Tigris do Sýrie a Iráků. Na jeho území pramení řeky, které masivně

zásobují vodou severovýchodní oblasti Středomoří.213 Hodnota vody

coby strategické komodity na Středním východě roste a s ní i váha

Turecka v tomto regionu. Významu Turecka na tomto poli si je vědoma i Evropská komise: „Klíčovou otázkou tohoto regionu je přístup k vodě. Voda

se

v této

oblasti

stane

strategickou

komoditou

zejména

v nadcházejících letech. Se vstupem Turecka do EU se dá očekávat, že

mezinárodní management vodních zdrojů a infrastruktury se stane klíčovou otázkou.“214

4. 1. 2 Pozitivní vliv na turecký politický systém a šíření demokracie

Během minulých dvou desetiletí se Evropské unii dařila úspěšná zahraniční

politika

v jedné

důležité

oblasti,

a

to

změny

vlád

v nečlenských státech, kdy se Unie stala úspěšným podporovatelem demokracie. V minulých letech posunula své evropské sousedy od různých

forem

autoritativních

liberálním demokraciím. 215

vlád

k vysoce

industrializovaným

Touto skutečností je motivován a podporován i vstup Turecka do

EU, který by přinesl utužení demokracie a větší ekonomickou stabilitu, jak to již Unie prokázala při předchozích rozšířeních, kdy hrála stěžejní roli v upevnění liberální demokracie v Řecku, Portugalsku a Španělsku.

Od pádu komunismu ve východní Evropě na přelomu 80. a 90. let

podpořila kvalitu demokracie, právních předpisů a ekonomických 212 213 214 215

In: In: In: In:

Issues Arising from Turkey´s Membership Perspectives, s. 9 Kadlecová, A.: Turecko na cestě do EU: proces s otevřeným koncem Issues Arising from Turkey´s Membership Perspectives, s. 9-10 Vachudová, A. M.: Turecký med pro Evropu, s. 40

81

reforem i ve všech postkomunistických zemích, které měly být potencionálními kandidáty na členství v EU. Tato nabídka se otevřela i

pro Turecko coby kandidátské zemi na členství v EU. I přesto, že se

v této zemi neustále setkáváme s porušováním lidských práv, zahrnující mučení

či

nedodržování

práv

kurdské

menšiny,

již

evropský

předvstupní proces se jeví jako úspěšný nástroj mezinárodní politiky, který vede ke zlepšení situace v této zemi. Evropská unie vůči Turecku,

stejně jako každé politicky a ekonomicky zaostávající periferii, působí

jako výrazný stabilizační a bezpečnostní faktor. Jedná se přitom o stabilitu budovanou nejen pomocí politického vlivu a ekonomických vazeb, ale i společně akceptovaných a sdílených norem a vzorců jednání.216 Po vstupu Turecka do EU se dá předpokládat ještě větší zintenzivnění tohoto vlivu.

Mezi argumenty pro vstup Turecka do EU se tak vedle přínosů na

poli bezpečnosti řadí především jeho pozitivní vliv na turecký politický systém a šíření demokracie.217 Členství Turecka v EU by znamenalo

posílení jeho vnitřních reforem, které jsou do jisté míry na tlaku EU závislé.218 Evropské unii by se tak mohl podařit krok, který nesvedla

žádná mezinárodní organizace včetně Spojených národů, a to vychovat k transformaci a dodržování lidských práv tak vekou, strategicky důležitou a přitom stále semiautoritářskou zemí.219 Ve Strategickém

dokumentu Evropské komise o rozšíření z roku 2005 se píše: „Pro

všechny evropské občany je přínosem, jsou-li jejich sousedé stabilní demokratické státy s fungujícím tržním hospodářstvím. Pro EU je

životně důležité zajistit pečlivě řízený proces rozšiřování, kterým se mír, stabilita, demokracie, prosperita, lidská práva a právní stát, budou šířit po celé Evropě.“220

In: Siegel, E.: Turecká otázka evropské integrace, s. 15 Quaisser, W. – Wood, S.: EU Member Turkey? Preconditions, Consequences and Integration Alternatives, s. 12 218 Quaisser, W. – Wood, S.: EU Member Turkey? Preconditions, Consequences and Integration Alternatives, s. 41 219 In: Vachudová, A. M.: Turecký med pro Evropu, s. 41 220 In: 2005 Enlargement Strategy Paper, s. 2 216 217

82

4. 1. 3 Zhodnocení argumentů pro vstup Turecka do EU

Je patrné, že argumenty pro vstup Turecka do EU mají velmi

strategický rozměr a vycházejí z uvažování v dlouhodobějším horizontu. Turecko je díky své geografické poloze na křižovatce předurčeno hrát

v rámci SZBP klíčovou roli. Z vojensko-strategického hlediska a z hlediska tradičního pojímání bezpečnosti by členství Turecka v EU přineslo řadu pozitiv, což se osvědčilo a prokázalo již během jeho více

než padesátiletého členství v NATO. Je sice pravdou, že tradiční role Turecka jakožto předpolí vůči sovětské hrozbě s rozpadem SSSR a

studenoválečného rozdělení světa skončila, nicméně stejně tak dobře může nyní plnit tuto roli „záchytné sítě“ vůči hrozbám, které přicházejí z Blízkého a Středního východu.

Přistoupení Turecka k EU by přineslo nepochybné posílení

evropských vojenských kapacit. Mimo to by Turecko působilo jako

důležitý nárazník evropské mezinárodní politiky a vytvořilo by most ke Střednímu východu, který by zvětšil jeho ochrannou a diplomatickou

důležitost. Významný na tureckém vstupu pro EU by tak byl velký

triumf získáním důležitého geopolitického hráče ve světové politice. Stabilní demokratické Turecko by hrálo v EU bezesporu strategicky důležitou roli.221

Vstup Turecka

pozitivně

promítl

ve

do

evropských

vývoji

integračních

vnitrotureckého

struktur

politického

by

se

systému

směřujícího k ekonomické stabilitě a prosperitě, což se prokázalo již při předchozích

vlnách

rozšiřování.

Již

v současnosti

předvstupní proces přináší Turecku pozitivní změny.

je

patrné,

že

4. 2 Vývoj oficiálního postoje EU ke vstupu Turecka do EU (dle zpráv Evropské komise)

4. 2. 1 Reakce EK na žádost Turecka o plné členství v ES (1989)

Turecko podalo žádost o plné členství v Evropských společenstvích 14. dubna 1987 a Evropská komise se k ní vyjádřila o dva roky později 221 In: Quaisser, W. – Wood, S.: EU Member Turkey? Preconditions, Consequences and Integration Alternatives, s. 42.

83

zprávou z 20. prosince 1989, která měla vesměs velmi negativní charakter.

Komise

docházelo

ke

posuzovala

tureckou

žádost

jednak

vzhledem

k ekonomické a politické situaci v Turecku, situaci ve Společenství, kde změnám

v souvislosti

s přijetím

a

implementací

Jednotného evropského aktu a dále vzhledem k důsledkům, které by přistoupením Turecka nastaly pro samotné Společenství. V oblasti

hospodářské

Komise

upozorňovala

především

na

velikost tureckého teritoria, lidnatost a na jeho podstatně nižší stupeň ekonomického rozvoje, kdy propast ve výši HDP na hlavu mezi

Tureckem a evropským průměrem (HDP Turecka představovalo třetinu průměru ES) považovala za nepřijatelnou.222 Z politického a právního

hlediska Komise shledávala zásadní problém v nedodržování lidských

práv, práv národnostních menšin či v problematických vztazích s Řeckem ohledně situace na Kypru. Ekonomická i politická situace v Turecku byla posouzena jako nepřekonatelná ve střednědobém výhledu.223 Komise ve své reakci shrnula hlavní překážky, které je nutné ze strany Turecka nejprve překonat do čtyř bodů. Jednalo se o

strukturální nerovnosti v zemědělství a v průmyslu, makroekonomickou

nestabilitu, vysoký stupeň protekcionismu a nízký stupeň sociální ochrany.224

Komise svou reakcí sice způsobilost Turecka žádat o členství v ES

potvrdila, ale zároveň konstatovala, že vzhledem k ekonomické a

politické situaci Turecka s ním momentálně nelze přístupová jednání zahájit. Dalším důvodem pro toto rozhodnutí byly i změny probíhající ve

Společenství v souvislostí s implementací JEA: „Pro Společenství, které samo podléhá podstatným změnám, by bylo nepřijatelné, začít se v této

době podílet na nových přístupových rozhovorech, obzvlášť se zemí, jejíž členství by pro Společenství představovalo neúnosná rizika.“225 Komise

tak turecké žádosti nevyhověla, ale zdůraznila, že Společenství má zájem na zintenzivnění vzájemných vztahů a potvrdila jeho způsobilost 222 223 224 225

In: Commission Opinionon on Turkey´s Request for Accesion to the Community, 1989, s. 5 Tamtéž. In: Commission Opinionon on Turkey´s Request for Accesion to the Community, 1989, s. 6 In: Commission Opinionon on Turkey´s Request for Accesion to the Community, 1989, s. 8

84

pro případné budoucí členství226, a to za dvou předpokladů. Za prvé, zahájení negociací nesmí být překážkou budoucího rozvoje ES a za

druhé, Společenství musí být schopno tuto zemi absorbovat, resp. vyrovnat se s problémy, které by vstup této země přinesl. S postojem

Komise vyjádřila souhlas i Rada, která její stanovisko 5. února 1990 přijala. V následujících letech byla problematika tureckého členství v ES odsunuta do pozadí.

4. 2. 2 Hodnotící zprávy EK o tureckém pokroku (1998 - 1999)

Od roku 1998 začala Evropská komise vydávat pravidelné hodnotící zprávy o tureckém pokroku směrem ke členství v EU.227 Zprávy z let

1998 a 1999 byly ve znamení podobného tónu, který lze označit za velmi kritický. Turecko bylo hodnoceno jako na vstup nepřipravené, a to

především z důvodu neplnění kodaňských kritérií. Zvláště politická situace v Turecku byla z pohledu standardů Evropské unie shledána za zcela nepřijatelnou. Turecko nedokázalo přesvědčit Komisi o tom, že

problémy, které by nastaly při eventuelním členství Turecka v EU, by

mohly být překonány bez negativních dopadů na Společenství a integrační vývoj.

I přes řadu neakceptovatelných skutečností zmapovaných EK

v hodnotících zprávách z let 1998 a 1999 přiznala Evropská rada na

summitu v Helsinkách v prosinci 1999 Turecku kandidátský status. Rada konstatovala, že „Turecko je kandidátskou zemí, předurčenou připojit se k Unii na základě týchž kritérií, která se uplatňují vůči ostatním kandidátským zemím.“228 Na základě tohoto rozhodnutí začal

In: Commission Opinionon on Turkey´s Request for Accesion to the Community, 1989, s. 9 O vydání první hodnotící zprávy EK o tureckém pokroku bylo rozhodnuto v červnu 1998 na summitu v Cardiffu. Hodnotící zprávy, které Komise vydává vůči každé kandidátské zemi na členství, se stávají podkladem pro jednání Evropské rady v otázkách rozšiřování EU. Pokrok v přibližování ke standardům ES je hodnocen na základě plnění kodaňských kritérií, přičemž metodika naplňování kritérií je měřena na základě aktuálně přijatých rozhodnutí, legislativy, ratifikovaných mezinárodních konvencí a implementovaných opatřeních. V úvahu není brána legislativa či opatření, která jsou v různých stádiích příprav nebo parlamentního schvalování.Tento přístup umožňuje rovné podmínky pro všechny kandidátské země a umožňuje tak jejich objektivní hodnocení. In: Regular Report on Turkey´s Progress towards Asccession, 2001, s. 7 228 In: Zpráva ze zasedání Evropské rady v Helsinkách v prosinci 1999 226

227

85

být od následujícího roku pokrok Turecka v plnění požadovaných kritérií posuzován ze strany EU komplexněji a podrobněji.

4. 2. 3 Hodnotící zprávy EK o tureckém pokroku (2000 - 2002)

I přesto, že v hodnotících zprávách Evropské komise z let 2000, 2001 a 2002 se již více setkáváme s oceněním pozitiv v pokroku Turecka, lze

konstatovat, že negativa stále ve velké míře převládají. Turecko bylo vždy pochváleno za svou snahu, ale ani v jedné z těchto zpráv se Komise nevyjádřila, že by bylo na členství v EU připraveno, jelikož stále značně

zaostávalo v plnění kodaňských kritérií. Komise se zde již nezmiňuje o

tom, že by přijetí Turecka pro EU znamenalo nepřekonatelná rizika jako tomu u předchozích zpráv z let 1998 a 1999.

4. 2. 4 Hodnotící zprávy EK o tureckém pokroku (2003 - 2004)

Po dekádě nepatrného pokroku přichází v roce 2002 značná legislativní

a institucionální konvergence Turecka k evropským standardům, což se odrazilo i ve zprávách Komise hodnotící turecké posuny za rok 2003 a 2004. Tyto zprávy byly poprvé ve znamení pozitivnějšího tónu. Kladně

byly hodnoceny především velké politické reformy obsažené v ústavních reformách z let 2001 a 2004 a v osmi legislativních balíčcích přijatých tureckým parlamentem od února 2002 do července 2004.229 V závěru

zprávy za rok 2003 Komise ale opět konstatovala, že Turecko neplní

dané podmínky a tudíž není připraveno na zahájení přístupových

rozhovorů. Tato závěrečná teze se změnila až ve zprávě za rok 2004, ve které bylo uvedeno, že Turecko dostatečně splnilo kodaňská politická kritéria.230

In: Recommendation of the European Commission on Turkey´s Progress towards Accesion, 2004, s. 3 230 Pokrok Turecka v těchto letech byl do značné míry ovlivněn nástupem nové vlády v Turecku, která byla motivována závěry evropského summitu, který se uskutečnil v prosinci 2002 v Kodani. Nejenže zde Evropská unie znovu potvrdila status Turecka coby kandidátské země, ale poprvé také stanovila Turecku „konkrétní datum“ pro rozhodnutí o zahájení přístupových jednání, o kterém se doposud vyjadřovala se značnou neurčitostí a dosti vágně. 229

86

4. 2. 5 Doporučení EK o tureckém pokroku (2004)

V souvislosti s pravidelnou hodnotící zprávou EK za rok 2004, která

byla zveřejněna 6. října 2004, Komise vydala týž den pro Evropskou

radu a Evropský parlament Doporučení o tureckém pokroku směrem ke členství, kde sděluje, že doporučuje, aby na nadcházejícím summitu v Bruselu

byly

zahájeny

přístupové

negociace

s Tureckem:

„Po

desetiletích sporadického pokroku se Turecko, zejména pak po volbách v roce 2002, výrazně legislativně a institucionálně přiblížilo evropským standardům. S ohledem na celkový pokrok a za předpokladu, že uvede v platnost

rozpracovanou

legislativu,

Komise

považuje

splnění

politických kritérií Tureckem za dostatečné a doporučuje otevřít přístupová jednání.“231

Stanovisko Evropské komise podpořil svým usnesením z 15.

prosince

2004

i

Evropský

parlament.232

Přijatá

rezoluce

ovšem

zdůraznila, že zahájení vyjednávání nemusí vést k přistoupení a že

vstup Turecka není myslitelný dříve než v roce 2014, který je mezníkem z hlediska dlouhodobého unijního rozpočtu.233 Na summitu v Bruselu

17. prosince 2004 vyslovila souhlas se zahájením přístupových rozhovorů s Tureckem i Evropská rada.

4. 2. 6 Zhodnocení vývoje oficiálního postoje EU ke vstupu Turecka do EU

Vývoj oficiálního postoje EU ke vstupu Turecka do EU měl značně vzestupnou tendenci. Po první reakci EK na Tureckou žádost z roku

1989 přišlo období téměř desetileté odmlky se strany Společenství, které

se orientovalo na implementaci JEA a státy SVE. Od roku 1998 začala

ale Komise vydávat pravidelné hodnotící zprávy o tureckém pokroku směrem ke členství, které byly v prvních letech značně kritické. Tlak ze

strany EU přinutil Turecko k řadě reforem. Zejména od roku 2002 svůj přístup k plnění kodaňských kritérií turecká vláda značně zintenzivnila,

231 In: Recommendation of the European Commission on Turkey´s Progress towards Accesion, 2004, s. 3 232 Evropský parlament doporučil 407 hlasy pro a 262 proti zahájit s Tureckem jednání o přistoupení. Výsledek hlasování nebyl pro Unii závazný. In: Štěrba, V.: Evropská unie a Turecko 233 In: Turkey's Prospects for EU Membership - "yes .... but", s. 1

87

což EK od roku 2003 začala ve svých zprávách oceňovat a v roce 2004 doporučila zahájit přístupové rozhovory s touto zemí.

4. 3 Postoje politických reprezentací členských zemí EU ke vstupu Turecka do EU

4. 3. 1 Velká Británie

Vláda Velká Británie patří k největším stoupencům vstupu Turecka do Evropské unie.234 Britský postoj vychází z přesvědčení, že pro EU bude

výhodné, bude-li jejím členem země s takovým regionálně-politickým potenciálem na pomezí Středního východu, střední Asie a Balkánu, jaký má právě Turecko.235 Británie je ostatně dlouhodobě známá svoji silnou

podporou pro každé rozšíření EU236, přičemž motivem pro toto počínání

může být všeobecně známý nesouhlas Velké Británie s prohlubováním evropské

integrace,

neumožňuje.

které

právě

přijímaní

nových

členů

příliš

Členství Turecka v Unii by uvítali jak vládní socialisté (Labour

Party), tak i obě opoziční strany – konzervativci (Conservative Party) a liberálové (Liberal Democrats). Britský premiér Tony Blair přivítal otevření

přístupových

negociací

s Tureckem

slovy:

„Zahájení

přístupových jednání s Tureckem je historickou událostí, která ukazuje,

že ti kdo se domnívali, že existuje střet civilizací mezi muslimy a křesťany, neměli pravdu. Můžeme pracovat společně, spolupracovat společně a já se domnívám, že to je zásadní pro mír a prosperitu naší země, Velké Británie, a pro celý svět.“237

Přesto, že se britské politické špičky jednoznačně profilují jako

stoupenci a podporovatele vstupu Turecka do EU, není vyloučeno, že by mohlo být ve Velké Británii uspořádáno referendum o vstupu Turecka

do EU. Britský ministr zahraničních věcí Jack Straw v souvislosti

234 235 236 237

In: In: In: In:

Analysis: EU Views on Turkish Bid PM´s Statement of European Council Štěrba, V.: Evropská unie a Turecko PM Welcomes Historic Day for Turkey

88

s debatou o možném referendu prohlásil: „Všelidové hlasování je vhodný způsob, jak poznat názor veřejnosti, který nelze ve všem obcházet.“238 4. 3. 2 Francie

Francouzský prezident Jacques Chirac dlouhodobě členství Turecka v EU podporuje, ale podotýká, že vstup bude možný až za deset či patnáct

let. V prosinci 2004 se na summitu v Bruselu vyjádřil pro zahájení

přístupových rozhovorů s touto zemí kladně, ale zároveň občanům

Francie slíbil, že bude o tureckém členství uspořádáno referendum:

„Žádná nová země nemůže být do EU přijata, aniž bychom to schválili v referendu.“239

Proti názoru francouzského prezidenta stojí vládní seskupení

Dominiqua de Villepina z pravicové Unie pro lidové hnutí (Union pour un Mouvement Populaire, UMP), která členství Turecka v EU odmítá.

Před klíčovým rozhodnutím summitu v Bruselu v prosinci 2004 Villepin

vyjádřil přesvědčení, že by „Evropská unie neměla začít jednání o přistoupení se zemí, která neuznává jeden z členských států (Kypr)“. 240 Villepin taktéž náleží mezi stoupence referenda o tureckém členství.241

Nicméně mezi nejvýraznější kritiky Turecka této politické formace patří její předseda Nicolas Sarkozy a bývalý premiér Jean-Pierre Raffarine 242,

kteří jednoznačně o tureckém vstupu požadují referendum. Ani druhá významná pravicová francouzská politická strana - Nová unie pro francouzskou

demokracii

(Nouvelle

Union

pour

Francaise, UDF) není členství Turecka v EU nakloněna.

la

Démocratie

Opoziční Socialistická strana (Parti Socialiste, PS) v turecké

otázce není zcela jednotná, jelikož evropské ambice Turecka sice

podporuje její předseda Francois Hollande, ale např. místopředseda

In: EU to Decide on Turkey Bid in the Face of Popular Sceptisism In: France to Hold Referendum on Turkey EU Entry 240 In: Turecko odmítá nové podmínky pro vstup do Evropské unie 241 In: France PM Calls for National Referendum over Turkey´s EU Bid 242 Jean-Pierre Raffarine 31. května 2005 podal po referendu o Evropské ústavní smlouvě demisi. O výměně premiéra bylo však rozhodnuto již před hlasováním o euroústavě. Jeho výsledek 55 % hlasů proti však události urychlil. In: Francouzský premiér dal hlavu za referendum 238

239

89

strany a bývalý ministerský předseda Laureát Fabius je ostře proti a varuje, že „Turecko by mohlo Evropu paralyzovat“.243

Budou-li přístupové rozhovory s Tureckem úspěšně ukončeny,

hovoří se o tom, že Francie je největším kandidátem na uspořádání referenda o tureckému členství. Na internetovém webu EurActiv244 se

můžeme setkat dokonce s tvrzením, že Francie přijala dodatek k ústavě, podle kterého musí francouzští občané ve všelidovém hlasování schválit jakoukoli přístupovou dohodu k EU, která bude uzavřena po roce 2007. Nicméně

při

podrobném

pátrání

v aktuálním

znění

francouzské

ústavy245 žádný takový dodatek neexistuje. Při vstupu České republiky

do EU Francie také vyhrožovala referendem, ale nakonec od něho upustila. Možná se tato situace bude nakonec opakovat i v případě Turecka.

4. 3. 3 Spolková republika Německo Současná

německá

vládní

koalice

pravicové

konzervativní

Křesťansko-demokratické unie (Christlich Demokratische Union, CDU),

Křesťansko-sociální unie (Christlich Soziale Union, CSU) a levicové Sociálně-demokratické

strany

(Sozialdemokratische

Partei

Deutschlands), SPD) v čele s Angelou Merkelovou je v otázce tureckého

členství v EU rozpolcená. Angela Merkelová je přesvědčena, že „přijetí Turecka by EU značně zatížilo politicky, ekonomicky i sociálně a ohrozilo by celý evropský integrační proces.“246 CDU/CSU proto

navrhuje zvláštní formu spolupráce v podobě tzv. privilegovaného

partnerství. Tato pozice je dlouhodobá zejména u CDU, které ji oficiálně představila již v roce 2000 ve svém Prohlášení z Norderstette.247 Angela

Merkelová říká, že „Turecko je významný partner Západu a zodpovědný člen NATO, který je již s EU úzce spojen. Je důležitým mostem

k islámskému světu a Blízkému a Střednímu východu, přičemž tuto funkci by byl schopen plnit lépe, kdyby nebyl do Unie zahrnut jako plný 243 244 245 246 247

In: In: Štěrba, V.: Evropská unie a Turecko In: Nad zahájením přístupových rozhovorů visí otazníky In: The French Constitution In: France and Germany Turn up the Heat Více on-line Christlich Demokratische Union (http://www. cdu.de)

90

člen. Tyto politické úvahy mluví pro to, že je v oboustranném zájmu

nejvhodnější formou budoucích vztahů privilegované partnerství mezi Tureckem a EU.“248 Stejný postoj zaujímá i sesterská bavorská CSU.

Postoj druhé části vládní koalice SPD je opačné orientace. SPD se

oficiálně prezentuje jako zastánce vstupu Turecka do EU249, což dřívější

kancléř Gerhard Schroeder potvrdil premiéru Erdoganovi při návštěvě

Turecka v květnu 2005, kdy pozitivně zhodnotil dosavadní reformní procesy, které mají Turecko přivést blíže k Evropě. Za hlavní argumenty

pro přijetí Turecka SPD pokládá „jistotu, že se Turecko stane demokratickou zemí, respektující lidská práva a právní normy.“250 Dále

je SPD vyzdvihován možný potenciál Turecka stát se mostem mezi Středním východem a islámským světem.251

Menší opoziční strana svobodných (Freihetlische Deutsche Partai,

FDP) byla v otázce tureckého vstupu dlouho rozdělena, v současnosti

však souhlasí s otevřením jednání o přistoupení, trvá ale na tom, že výsledek musí zůstat otevřený.252 Dřívější koaliční partner SPD Strana zelených

v prosinci

2004

oficiálně

všeobecně s vizí Turecka v EU souhlasí.

uvítala

zahájení

negociací

a

4. 3. 4 Rakousko

Rakouský prezident Heinz Fischer evropskou perspektivu Turecka

podporuje, což potvrdil, když na klíčovém summitu v Bruselu v prosinci 2004 doporučil zahájení přístupových rozhovorů s touto zemí. Nicméně nevyvrací

možnost

uskutečnění

všelidového

hlasování

o

vstupu

Turecka: „Referendum na evropské úrovni by demokraticky ukázalo, zda v Evropě existuje nebo neexistuje většina pro členství Turecka v Unii.“253

Většina rakouských politických špiček se přiklání spíše k

asociační dohodě s Tureckem než k plnému členství, to dokládá i postoj 248 249 250 251 252 253

In: Für ein glaubwürdiges Angebot der EU an die Türkei, s. 2-3 In: Král, D.: Czech Debate on the EU Membership Perspectives of Turkey and Ukraine, s. 7 Tamtéž. In: Král, D.: Czech Debate on the EU Membership Perspectives of Turkey and Ukraine, s. 8 In: Für ein glaubwürdiges Angebot der EU an die Türkei, s. 2-3 In: Turkey´s MembershipTalks Must Begin

91

rakouské vládní koalice svobodných (Freiheiliche Partai Österreichs, FPÖ) a lidovců (Österreichische Volkspartei, ÖVP), která se staví k

otázce členství Turecka v EU spíše skepticky. Rakouský kancléř

Wolfgang Schüssel je ochoten sice ke kompromisům, ale uvítal by zpomalení dalšího rozšiřování Unie.254 Podle Schüssela by měla existovat

alternativa

k plnému

následovat až později.255 Snaha

Rakouska

členství,

prosadit

pro

jejíž

Turecko

pojmenování jinou

může

alternativu

přidružení k EU než je plnoprávné členství se projevila již při jednáních

o vyjednávacím rámci pro Turecko v říjnu 2005, která rakouská

diplomacie blokovala, jelikož do negociačního rámce chtěla prosadit možnost privilegovaného partnerství.

Předpokládá se, že Rakousko by o tureckém členství mohlo

uspořádat referendum. Již nyní je jisté, že o této možnosti bude jednat

rakouský parlament, jelikož strana FPÖ v rámci kampaně „Österreich bleib frei“256 za vypsání referenda o případném vstupu Turecka do EU (a

dále za snížení příspěvků do společné kasy EU a zachování vojenské

neutrality země), která se konala od 6. do 13. března 2006, získala více něž 100 tisíc podpisů, což je nutný počet pro iniciaci jednání o dané otázce v parlamentu.

4. 3. 5 Středomořské státy Řecká

strany Nové

vláda

v čele

demokracie

je

s

Konstantinosem

zastáncem

plného

Karamanlisem členství

ze

Turecka

v Evropské unii a to i přes to, že vztahy s Aténami byly dlouhou dobou překážkou přibližování Turecka k Evropě.257 Podle prohlášení tureckého

In: Das ständige Runterreden in Deutschland muß aufhören In: Schüssel: vstup Turecka se musí nejprve přepočítat 256 V letáku kampaně se píše: „Zastavte turecké šílenství! Rakušané nechtějí Turecko v EU, jelikož není evropskou zemí. Vzhledem k počtu obyvatel by se stalo nejlidnatější zemí EU. Bezpečnostní riziko je enormní. Po Turecku by do EU chtělo vstoupit také Maroko, Tunisko nebo Izrael.“ In: Österreich bleib frei 257 Ke značnému posunu ve vzájemných vztazích došlo na konci 90. let, ke kterému přispěl tlak NATO a EU. Dalším impulsem byla série katastrofálních zemětřesení, které obě země v roce 1999 krátce po sobě zasáhla. Turecko a Řecko si navzájem poskytli humanitární i technickou pomoc. Atmosféru vzájemné solidarity obě strany využily k navázání širší politické spolupráce. V lednu 2000 navštívil poprvé po 38 letech řecký ministr zahraničí (Jorgo Papandreu) Turecko. Jeho turecký protějšek tuto návštěvu opětoval o dva týdny později. Jednalo se o první návštěvu 254 255

92

ministra zahraničních věcí Petrose Molyviatise „evropské Turecko, země respektující standardy a hodnoty Evropy, bude dobré pro Turky a

speciálně pro Řeky, jelikož napomůže stabilizovat situace v regionu“.258

Vstoupí-li Turecko do EU bude muset dodržovat stejná pravidla, což podle názoru řecké vlády vyřeší mnoho stávajících problémů.259 Stejný

názor jako Řecko zastávají i politické reprezentace Malty a Kypru. Kypr doufá, že členství Turecka v EU by napomohlo vyřešit spory, které s touto zemí dlouhodobě má.

V Itálii nová vláda levého středu premiéra Romana Prodiho vstup

Turecka do EU jednoznačně podporuje. „Není možné představit si

Evropu bez Turecka“260, prohlásil Romano Prodi.261 Kladně k vizi

přistoupení Turecka k EU se staví i Forza Italia Silvia Berlusconiho a socialistická strana. Naopak ostře proti ambicím Turecka se vyslovuje

Liga severu. V Itálii do debaty o turecké otázce navíc výrazně vstupuje i negativní postoj Vatikánu. Další středomořské státy - Portugalsko a Španělsko vstup Turecka do EU dlouhodobě podporují.262 4. 3. 6 Středoevropské a pobaltské státy

Vláda České republiky rozhodla o své pozici ve věci Turecka na svém

zasedání 10. listopadu 2004. V usnesení vlády se píše: „Vláda bere na vědomí informace k otázce zahájení přístupových jednání Evropské unie s Tureckou republikou obsažené v části II materiálu č.j. 1370/04 a pověřuje předsedu vlády, aby na zasedání Evropské rady dne

17. prosince 2004 vyjádřil souhlas se zahájením přístupových jednání Evropské unie s Tureckou republikou na základě doporučení Evropské komise.“263 Na rozdíl od některých členských zemí Unie (např. Francie

či Německa) ovšem debata o možném členství Turecka v EU v tomto

tureckého ministra zahraničních věcí v Řecku po 40 letech. Během těchto návštěv bylo uzavřeno několik smluv o spolupráci. 258 In: Turkey Entry into EU Would Help Stabilize Region 259 In: Accession of Turkey to the European Union 260 In: Ano či ne Turecku? 261 Romano Prodi byl i prvním předsedou Evropské komise, který ve dnech 15. – 16. ledna 2004 oficiálně navštívil Turecko. 262 In: Lecha, S. E.: Spain: Turkey´s Advocate in the EU?, s. 3 263 In: Usnesení vlády České republiky ze dne 10 .listopadu 2004 č. 1100

93

období nepatřila k žhavým tématům domácí a zahraničně-politické debaty.

Politická scéna České republiky, až na výjimku křesťanských

demokratů (KDU-ČSL), vstup Turecka do EU podporuje. Ve vládní

koalici nejsilnější sociální demokraté (ČSSD) mají k tureckému členství dlouhodobě konsistentní postoj. Již bývalý předseda koaliční vlády Vladimír Špidla v říjnu 2003 ujistil tureckého premiéra Recepa Tayyipa

Erdogana, že Česká republika podpoří snahy Turecka o vstup do Evropské unie.264 V tomto postoji pokrčovali i Špidlovi nástupci -

Stanislav Gross a současný premiér Jiří Paroubek.

Opoziční strany v českém parlamentu - občanští demokraté (ODS)

i komunisté (KSČM) se vyslovují pro členství Turecka v Unii, i když

každá ze stran je motivována jinými východisky. ODS jako strana nesouhlasící s prohlubováním evropské integrace vítá další rozšiřování

EU, které přinese nárůst počtu členských zemí EU, čímž se zmenší prostor pro prohlubování integračního procesu.265 KSČM členství

Turecka podporuje především vzhledem k přínosům, které by mohlo mít pro zahraniční politiku EU.266 Vstup Turecka do EU jednoznačně podporuje i prezident Václav Klaus.267

Téměř konzistentní postoj politického spektra České republiky

narušuje izolovaný hlas křesťanských demokratů, kteří zaujímají ke

členství Turecka v EU podobný postoj jako německá CDU/CSU. KDU-

ČSL se snaží prosadit referendum o vstupu Turecka do EU. Otázkou však zůstává, zda tato iniciativa není pro lidovce pouze součástí jejich předvolební

taktiky

před

uskuteční v červnu 2006.268

parlamentními

volbami,

které

se v ČR

264 Jednalo se o prvního českého premiéra, který oficiálně navštívil Turecko. In: Král, D.: Czech Debate on the EU Membership Perspectives of Turkey and Ukraine, s. 8 265 In: Král, D.: Czech Debate on the EU Membership Perspectives of Turkey and Ukraine, s. 12 266 Tamtéž. 267 In: Klaus, V.: Turecko a Evropská unie 268 Ve volebním programu KDU-ČSL pro rok 2006 se píše: „Máme zájem na co nejsilnější vazbě Turecka k Evropské unie, avšak i přes zahájení rozhovorů mezi EU a Tureckem plné členství Turecka v EU nepodporujeme. Definuje-li se EU jako unie hodnot, je kompatibilita s Tureckem problematická, protože oba celky stojí na odlišných civilizačních základech. Křesťanští demokraté doporučují, aby se o každém dalším přistoupení nového státu k EU rozhodovalo v České republice referendem. In: Volební program KDU-ČSL: Klidná síla, s. 85

94

Na Slovensku je situace velmi podobná té v České republice. Při

diplomatických jednáních slovenští představitelé ubezpečují své turecké partnery o podpoře dalšího rozšíření Evropské unie, a to samozřejmě i o

Turecko. Samotná slovenská vláda je však rozdělena obdobným způsobem jako česká vládní koalice. Přesto, že premiér Mikuláš Dzurinda i ministr zahraničí Eduard Kukan ze Slovenské demokratické

a křesťanské unie (SDKU) se vyslovil pro zahájení přístupových rozhovorů, koaliční křesťanští demokraté (KDH) vystoupili rozhodně proti otevření negociací.

V podobném tónu je situace i na politických scénách Litvy,

Lotyšska, Estonska, Slovinska, Polska a Maďarska, kteří případné

členství Turecka v EU podporují. Pro politickou elitu těchto zemí tato problematika ale nepředstavuje stejně jako v České republice zásadní

téma. Taktéž se zde objevují i hlasy proti vstupu Turecka do EU, zejména

křesťansko-demokratických

a

některých

pravicově-

populistických subjektů. Politická reprezentace Polska zdůrazňuje, že „Turecko by v EU posílilo pro-americký postoj.“269 4. 3. 7 Skandinávské státy

Političtí představitelé zemí Skandinávie - Švédska, Dánska, Finska a Nizozemí přesto, že vyslovili souhlas se zahájením přístupových

rozhovorů s Tureckem, náleží spíše k odpůrcům tureckého vstupu. Na

summitu v prosinci 2004 prosazovali pro Turecko zvážení i jiných variant

než

plného

členství.

Stejný

reprezentace Belgie a Lucemburska.

postoj

zaujímají

politické

4. 3. 8 Zhodnocení postojů politických reprezentací členských zemí EU ke vstupu Turecka do EU

Na otázku, zda otevřít přístupové rozhovory s Tureckem, odpověděli

všichni šéfové vlád a států EU na klíčovém zasedání Evropské rady

v Bruselu v prosinci 2004 kladně. Při bližším pohledu na jednotlivé

členy exekutivy a partnery ve vládních koalicích je však vidět názorová 269

In: Analysis: EU Views on Turkish Bid

95

nejednotnost. I v zemích, kde celá vláda je pro členství Turecka v EU,

často hlasitě proti vystupuje opozice či jiné politické strany nacházející podporu ve veřejném mínění. Turecká otázka se stala zvlášť citlivou, když se místo otevření přístupových jednání začalo hovořit přímo o členství Turecka v EU.

Způsob diskuse o evropské perspektivě Turecka se v podstatě

napříč jednotlivými státy EU nijak neliší. Hlavy vlád a států deklarují

svou podporu tureckému členství a to zvláště důrazně, když jednají s

tureckými politiky. Komplikovanější je však situace v rámci vládních

koalic, kdy oficiální stanovisko vlády se často nesetkává s celkovou podporou všech členů vlády a ostatních parlamentních formací.

Některé členské země EU (především Francie a Rakousko) mají

potenciál k uspořádání referenda o vstupu Turecka do EU, což dokládá

skutečnost, že vlády těchto zemí nechtějí zcela opominou postoj veřejnosti, který má opačnou orientaci než jejich oficiální stanovisko.

96

5. ZÁVĚR

Zkoumáním problematiky přistupování Turecka k EU metodologickým

přístupem, který si práce ve svém úvodu stanovila, bylo dokázáno několik

významných

skutečností.

Za

prvé

bylo

pomocí

analýzy

dostupného vzorku průzkumů veřejného mínění potvrzeno, že evropská

veřejnost většinově se vstupem Turecka do EU nesouhlasí, jelikož se obává řady negativních dopadů tureckého členství, které vycházejí ze sporných

oblastí

ambice

integračního procesu.

Turecka

stát

se

součástí

evropského

Za druhé bylo analýzou oficiálních postojů EU a politických

reprezentací členských zemí EU k tureckému vstupu prokázáno, že

politické zájmy, které zahrnují především strategický a bezpečnostní

rozměr, mají v otázce tureckého členství jinou orientaci než zájmy veřejnosti. Evropská unie, respektive Evropská komise, sice po dlouhou

dobu proces přibližování Turecka k EU z důvodu neplnění kodaňských

kritérií kritizovala, nakonec ale shledala jejich naplnění za dostatečné a otevření přístupových negociací s touto zemí v říjnu 2004 oficiálně

doporučila. Doporučení Komise poté podpořili i všechny šéfové vlád členských zemí EU na klíčovém summitu Evropské rady v Bruselu v prosinci 2004.

A konečně za třetí i přesto, že všechny vlády členských zemí EU

oficiálně se zahájením přístupových rozhovorů s Tureckem vyslovily souhlas, byla rozborem postojů jednotlivých partnerů ve vládních

koalicích členských zemí EU zjištěna určitá názorová nejednotnost.

Vyšlo najevo, že oficiální stanoviska vlád se často nesetkávají s celkovou podporou ostatních stranických subjektů.

Práci se tak v otázce evropské perspektivy Turecka podařilo

ukázat jednak existenci zásadního rozporu mezi veřejností a politickými

elitami a dále názorovou nesourodost ohledně tureckého členství na domácích politických scénách řady členských zemí EU. Diference mezi

veřejným míněním a politickými špičkami EU posílená ne vždy zcela

konzistentním postojem vlád členských zemí, tak otevírá potenciál pro to, že mizivá podpora veřejného mínění pro členství Turecka v EU bude

97

vládami členských zemí stále více reflektována. To by vzhledem ke skutečnosti, že vstup Turecka do EU musí být jednomyslně schválen všemi členskými státy EU, mohlo výsledek konvergence Turecka s EU zásadně ovlivnit.

Závěrem lze tedy říci, že v úvodu stanovená hypotéza, která

předpokládá, že výsledek procesu přistupování Turecka k EU je nyní stále velice nejistý, jelikož v otázce tureckého členství v Evropské unii existuje zásadní rozpor mezi veřejným míněním a politickými elitami, byla potvrzena a je tedy pravdivá.

I přesto, že jsem si vědoma, že predikce výsledků přístupových

rozhovorů Turecka s EU v současnosti není nikterak lehká, již nyní se

mi zdá pravděpodobné, že úsilí Turecka o přijetí do EU jako

plnoprávného člena by nemuselo být naplněno. K tomuto názoru mě

vede několik skutečností. Jednak se domnívám, že negativní přístup veřejnosti

k evropské

perspektivě

Turecka,

který

se

projevil

již

v referendech o Evropské ústavní smlouvě ve Francii a v Nizozemí či v nedávných

parlamentních

volbách

v Německu,

kdy

stanoviska

jednotlivých lídrů k tureckému členství hrály významnou roli, nemůže být zcela opominut. Dále mě k tomuto předpokladu posouvá fakt, že

postoje politických reprezentací jednotlivých členských zemí nejsou

zcela koherentní. Navíc i samotná Evropská unie si stále není definitivně jistá, jak se s evropskými ambicemi Turecka vypořádat, což

oficiálně demonstrovala větou - „výsledek přístupových rozhovorů nelze předem

garantovat“,

kterou

začlenila

do

negociačního

rámce

s Tureckem. Rozpolcený postoj EU k turecké otázce v neposlední řadě

dokládá i více jak čtyřicetiletá doba, která od navázání prvních kontaktů

Turecka s ES uplynula. Tyto proměnné ve mně budí dojem, že Unie si do budoucna pro ujasnění své pozice k problematickému Turecku stále

nechává „otevřená zadní vrátka“ a právě z těchto důvodů shledávám v současnosti prostor pro nepřijetí Turecka za plného člena EU jako stále velký.

98

POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE Knihy:


Fiala, P. – Pitrová, M.: Evropská unie, Brno, Centrum pro studium demokracie




Fidler, J. – Mareš, P.: Dějiny NATO, Praha/Litomyšl, Paseka 1997











a kultury 2003

Goněc, V.: Od „malé Evropy“ k „velké Evropě“: Dějiny rozšiřování ES/EU 1,

Brno, Masarykova univerzita 2002

Goněc, V.: Od „malé Evropy“ k „velké Evropě“: Dějiny rozšiřování ES/EU 2,

Brno, Masarykova univerzita 2003

Gürkan, I.: NATO, Turkey and the Southern Flank, New York, National Strategy

Information Centre 1980

Lewis, B.: Kde se stala chyba? Vliv Západu na Střední východ a jeho následná

odpověď, Praha, Volvox Globator 2003

Luňák, P.: Západ, Praha, Libri 1997

Preston, C.: Enlargement and Integration in the European Union, London,

Routledge 1997

Türsan, H.: Democratisation in Turkey: The Role of Political Parties, Brusel, P. I.

E. 2004

Urwin, D. W.: The Community of Europe: A History of European Integration since 1945, London/New York, Longman 1992

Sborníky:


Fiala, P. - Pitrová, M. (eds.): Rozšiřování ES/EU, Brno, Masarykova univerzita,




Griffiths, T. R. - Özdemir, D.: Turkey and the EU Enlargement: Processes of




Ugur, M. – Canafe, N.: Turkey and European Integration: Accesion Prospects

Mezinárodní politologický ústav 2003

Incorporation, Istanbul, Bilgi University Press 88 2004

and Issues, London, Routledge 2004

Články ve sbornících:


Avca, G: Turkish Political Parties and the EU Discourse in the Post-Helsinky

Period, in: Ugur, M. – Canafe, N.: Turkey and European Integration: Accesion

Prospects and Issues, London, Routledge 2004, s. 194-214




Brusse A. W. - Griffiths, T. R.: Good Intentions and Hidden Motives: Turkey-EU Relations in Historical Perspectives, in: Griffiths, T. R. - Özdemir, D.: Turkey

and the EU Enlargement: Processes of Incorporation, Istanbul, Bilgi University Press 88 2004, s. 13-27




Carkoglu, A.: Societal Perceptions of Turkey´s EU Membership: Cause of Consequences of Support for EU Membership, in: Ugur, M. – Canafe, N.: Turkey

99

and European Integration: Accesion Prospects and Issues, London, Routledge 2004, s. 19-45




Kaniok, P.: Čtvrté rozšíření: Rakousko, Finsko, Švédsko, in: Fiala, P. - Pitrová,

M. (eds.): Rozšiřování ES/EU, Brno, Masarykova univerzita, Mezinárodní

politologický ústav 2003, s. 111-134




Keyman, F. E. – Ziya, Ö.: Helsinky, Copenhagen and beyond: Challenges to the New Europe and the Turkish State, in: Ugur, M. – Canafe, N.: Turkey and

European Integration: Accesion Prospects and Issues, London, Routledge 2004, s. 174-193




Molek, P.: Lucemburská skupina: Polsko, Česká republika, Maďarsko, Slovinsko, Estonsko, Kypr, (Turecko), in: Fiala, P. - Pitrová, M. (eds.): Rozšiřování ES/EU,

Brno, Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav 2003, s. 169-186




Sugden, J.: Leverage in Theory and Praktice: Human Rights and Turkey´s EU Candidacy, in: Ugur, M. – Canafe, N.: Turkey and European Integration:

Accesion Prospects and Issues, London, Routledge 2004, s. 241-264




Svačina, P.: Druhé rozšíření: Řecko, in: Fiala, P. - Pitrová, M. (eds.): Rozšiřování

ES/EU, Brno, Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav 2003, s.

61-85

Články ze zahraničních novin a periodik:


Ginnakopoulos, A. – Bozyigit, E.: Turkey´s European Perspectives: Historical -

Cultural and Political Aspects, Balkanistica, No 18, 2005, on-line verze (http://www.uni-konstanz.de/FuF/SozWiss/fg-soz/ag-

wis/JSVersion/mitarbeit/giannakopoulos/EU/beitrage/Balkanistica%20Gian

nakopoulos%20and%20Bozgiyit.pdf)


Müftüler-Bac, M.: Turkey´s Role in the EU´s Security and Foreign Policies,

Security

Dialogue,

Vol.

31,

No

4,

2000,

on-line

verze

(http://people.sabanciuniv.edu/~muftuler/documents/muftulerbacsecurity20 00.pdf)



Philips, L. D.: Turkey´s Dreams of Accesion, Foreign Affairs, Vol 83, No 5,

September/October 2004, s. 86-97

Pour ou contre l´adhésion de la Turquie a´ l´Union européenne, Le Mond, 9. 11. 2002,

on-line

verze

(http://www.lemonde.fr/cgi-

bin/ACHATS/acheter.cgi?offre=ARCHIVES&type_item=ART_ARCH_30J&objet_i d=780143)




Schauble, W. – Philips, L. D.: A Still - European union, Foreign Affairs, Vol 83,

No

6,

November/December

2004,

on-line

verze

(http://www.foreignaffairs.org/20041101faresponse83613/wolfgang-schaubledavid-l-phillips/talking-turkey.html)

100




Teitelbaum, S. M. – Martin, L. P.: Is Turkey Ready for Europe?, Foreign Affairs, Vol 82, No 3, May/June 2003, s. 97-111

Články z tuzemských novin a periodik:




Denár, A. V.: Spojené státy, Turecko a Evropská unie, Mezinárodní politika, roč.

XXVIII, č. 11, 2004, s. 21

Fryštenská, M.: Kurdové – černé svědomí Turecka, Koktejl, listopad 2004, on-

line verze (http://www.ikoktejl.cz/magaziny/koktejl/MKlide/lide200411.html)

Kadlecová, A.: Turecko na cestě do EU: proces s otevřeným koncem, Revue

politika,

roč.

III,

č.

6-7,

léto

2005,

(http://www.ods.cz/zpravy/prispevek.php?ID=1090)











verze

Karlík, R. Turecko na prahu Evropské unie: Evropská unie na prahu změny,

Mezinárodní politika, roč. XXVI, č. 7, 2002, s. 18-20

Pitrová, M.: Pátá vlna rozšiřování EU – standardní postup, či nová metodika?,

Středoevropské politické studie, roč. V, č. 4, podzim 2003, on-line verze (http://www.cepsr.cz/clanek.php?ID=177)




on-line

Romancov,

M.:

Turci

anté

Přítomnost, č. 1, 2005, s. 38-39

portas:

Hrozba

nebo

příspěvek

k bezpečí?,

Siegel, E.: Pod dohledem generálů: Turecká společnost a její přibližování EU,

Mezinárodní politika, roč. XXVI, č. 9, s. 16-18

Siegel, E.: Turecká otázka evropské integrace, Mezinárodní politika, roč. XXVII,

č. 3, 2003, s. 14-15

Siegel, E.: Turecko v roce plném změn, Mezinárodní politika, roč. XXVII, č. 12,

2003, s.20-22

Souleimanov, E.: Izraelsko-turecké strategické partnerství, Mezinárodní politika,

roč. XXV, č. 5, 2001, s. 38-41




Souleimanov, E.: Perspektivy vstupu Turecka do Evropské unie: viděno




Studničková, Z.: Turecké hospodářství aktuálně: Jak Turecko plní ekonomická




Tunander, O.: Nová Osmanská říše? (Turecké dilema: Evropsko-asijské centrum




Vachudová, A. M.: Turecký med pro Evropu: Přistoupením Turecka do Unie kyne

z českého úhlu pohledu, Mezinárodní politika, roč. 29, č. 1, 2005, s. 16-18

kritéria, Mezinárodní politika, roč. XXIV, č. 1, 2005, s.30-31

nebo národní pevnost), Střední Evropa, roč. X, č. 58, 1996, s. 34-47

Evropě nevídaná šance. Vědí to však i Evropané?, Přítomnost, č. 1, 2005, s. 4041




Zbožínek, J.: Turecko chce být mostem mezi Asií a Evropou, Mezinárodní

politika, roč. XXII, č. 5, 1998, s. 14-15

101

Diplomové práce:


Dostál, D.: Turecko a Evropa, diplomová práce, Brno, Filosofická fakulta MU

1997

Dokumenty ES/EU: ověřeno k 15. 5. 2006


Accession

Partnership

(http://europa.eu.int/eur-

(Přístupové

partnerství),

2001,

on-line

text

lex/pri/en/oj/dat/2001/l_085/l_08520010324en00130023.pdf)




Additional Protocol to Ankara Agreement (Dodatkový protokol k Ankarské 1970,

smlouvě),

on-line

text

(http://www.euturkey.org.tr/abportal/uploads/files/additionalprotocol.pdf)




Ankara

Agreement

(Ankarská

dohoda),

1963,

on-line

text

(http://europa.eu.int/comm/enlargement/turkey/pdf/association_agreement_ 1964_en.pdf)




Commission Opinionon on Turkey´s Request for Accesion to the Community

(Reakce EK na tureckou žádost o přistoupené ke Společenství), 20. 12. 1989, online

text

(http://europa.eu.int/comm/enlargement/turkey/pdf/sec89_2290f_en.pdf)




Issues Arising from Turkey´s Membership Perspectives (Studie EK k perspektivě tureckého

členství

v EU),

6.

10.

2004,

on-line

text

(http://europa.eu.int/comm/enlargement/report_2004/pdf/issues_paper_en. pdf)




Negotiating Framework for Turkey (Negociační rámec pro Turecko), on-line text (http://www.europa.eu.int/comm/enlargement/docs/pdf/st20002_en05_TR_f ramedoc.pdf)




Recommendation of the European Commission on Turkey´s Progress towards

Accesion (Doporučení Evropské komise o pokroku Turecka na cestě k přistoupení),

6.

10.

2004,

on-line

text

(http://www.europa.eu.int/comm/enlargement/report_2004/pdf/tr_recomma ndation_en.pdf)




Regular Report on Turkey´s

Progress towards Asccession (Pravidelná zpráva

Evropské komise o tureckém pokroku směrem ke členství v EU), 1998, on-line text

(http://www.europa.eu.int/comm/enlargement/report_11_98/pdf/en/turkey_ en.pdf)




Regular Report on Turkey´s

Progress towards Asccession (Pravidelná zpráva

Evropské komise o tureckém pokroku směrem ke členství v EU), 1999, on-line text

(http://www.europa.eu.int/comm/enlargement/report_10_99/pdf/en/turkey_ en.pdf)

102




Regular Report on Turkey´s

Progress towards Asccession (Pravidelná zpráva

Evropské komise o tureckém pokroku směrem ke členství v EU), 2000, on-line text

(http://www.europa.eu.int/comm/enlargement/report_11_00/pdf/en/tu_en.p df)




Regular Report on Turkey´s

Progress towards Asccession (Pravidelná zpráva

Evropské komise o tureckém pokroku směrem ke členství v EU), 2001, on-line text (http://www.europa.eu.int/comm/enlargement/report2001/tu_en.pdf)




Regular Report on Turkey´s

Progress towards Asccession (Pravidelná zpráva

Evropské komise o tureckém pokroku směrem ke členství v EU), 2002, on-line text (http://www.europa.eu.int/comm/enlargement/report2002/tu_en.pdf)




Regular Report on Turkey´s

Progress towards Asccession (Pravidelná zpráva

Evropské komise o tureckém pokroku směrem ke členství v EU), 2003, on-line text

(http://www.europa.eu.int/comm/enlargement/report_2003/pdf/rr_tk_final.p df)




Regular Report on Turkey´s

Progress towards Asccession (Pravidelná zpráva

Evropské komise o tureckém pokroku směrem ke členství v EU), 2004, on-line text

(http://www.europa.eu.int/comm/enlargement/report_2004/pdf/rr_tr_2004_e n.pdf)




Smlouva

o

založení

EHS,

on-line

(http://www2.euroskop.cz/data/files/10/4F81BE9C-9AC0-4E5D-97B8-

text

04A3697E2298.pdf?PHPSESSID=6c30eb26af0181512ff52683b193d4d0)




Zpráva ze zasedání Evropské rady v Bruselu v prosinci 2004, on-line text




Zpráva ze zasedání Evropské rady v Helsinkách v prosinci 1999, on-line text




Zpráva ze zasedání Evropské rady v Kodani v prosinci 2002, on-line text

(http://ue.eu.int/ueDocs/cms_Data/docs/pressData/en/ec/83201.pdf)

(http://europa.eu.int/council/off/conclu/dec99/dec99_en.htm#external)

(http://www.gumruk.gov.tr/english/Gumruk/DosyaUpload/ab/haberler/cope nhagen.pdf)




Zpráva ze zasedání Evropské rady v Lucemburku v prosinci 1997, Pravidelná




Zpráva ze zasedání Evropské rady v Nice v prosinci 2002, on-line text




2005 Enlargement Strategy Paper (Strategický dokument o rozšíření 2005), 9.

příloha Mezinárodní politiky, roč. XXII, č. 1, 1998

(http://europa.eu.int/council/off/conclu/dec2000/index.htm)

11.

2005,

on-line

text

(http://www.europa.eu.int/comm/enlargement/report_2005/pdf/package_v/c om_561_final_en_strategy_paper.pdf)

103

Internetové zdroje:

Články, analýzy, stati a studie: ověřeno k 15. 5. 2006


Accession

of




Analysis:

EU

Turkey

to

the

European

Union,

on-line

text

(http://en.wikipedia.org/wiki/Accession_of_Turkey_to_the_European_Union) Views

on

Turkish

30.

Bid,

9.

2005,

on-line

(http://news.bbc.co.uk/1/hi/world/europe/4298408.stm)

text




An Asset but not a Model: Turkey, the EU and the Wider Middle East, 1. 10.




Ano




2004, on-line text (http://www.cer.org.uk/pdf/essay_turk_everts.pdf) či

Turecku?,

ne

(http://www.vasaeuropa.sk/tlac_clanok.php?cl=748)

on-line

text

Blank, J. S. – Pelletiere, C. S. – Johnsen, T. W.: Turkey´s Startegic Position on

the

Crossroads

of

World

3.

Affairs,

12.

1993,

on-line

(http://www.strategicstudiesinstitute.army.mil/pdffiles/PUB178.pdf)

text




Co to je politika evropského sousedství?, on-line text (http://www.evropska-




Country




unie.cz/cz/faq/question.asp?id=128) Profile:

on-line

Turkey,

text

(http://news.bbc.co.uk/1/hi/world/europe/country_profiles/1022222.stm)

Das ständige Runterreden in Deutschland muß aufhören, 15. 8. 2005, on-line text

(ttp://www.faz.net/s/Rub99C3EECA60D84C08AD6B3E60C4EA807F/Doc~E2 572F66B0F7F4F088F0AB03FFC862232~ATpl~Ecommon~Scontent.html) Profile

Turkey,

text

Economic




EU Leaders Delay Turkish Entry, Agree Expansion Package, 13. 12. 2002, on-

(http://europa.eu.int/comm/enlargement/turkey/economic_profile.htm)

line

text

16&type=News)




of

on-line




Europe

in

(http://www.euractiv.com/Article?tcmuri=tcm:29-113830-

Figures,

Eurostat

Yearbook

2005,

on-line

text

(http://epp.eurostat.cec.eu.int/cache/ITY_OFFPUB/KS-CD-05-001-3/EN/KSCD-05-001-3-EN.PDF)




EU to Decide on Turkey Bid in the Face of Popular Sceptisism, 5. 9. 2005, online

text

(http://www.euractiv.com/Article?tcmuri=tcm:29-144946-




EU

-




Evropané

chtějí

16&type=News)

Turkey

on-line

text

(http://www.euractiv.com/Article?tcmuri=tcm:29-145219-16&type=Overview) v EU

raději

Ukrajinu

než

Turecko,

(http://www2.euroskop.cz/data/index.php?p=ihned-detail&cid=17329330&id=5567)




negotiations,

Flash

Eurobarometr

140,

on-line

on-line

(http://www.europa.eu.int/comm/public_opinion/flash/fl140_en.pdf)

text

text

104




France

and

Germany

Turn

up

the

Heat,

29.

8.

2005,

on-line

(http://www.euractiv.com/en/enlargement/turkey-france-germany-turn-

text

heat/article-143563)




France PM Calls for National Referendum over Turkey's EU Bid, 30. 9. 2005, online

(http://english.people.com.cn/200509/30/eng20050930_211734.html)

text




France to Hold Referendum on Turkey EU Entry, 1. 10. 2004, on-line text




Francouzský premiér dal hlavu za referendum, 31. 5. 2005, on-line text

(http://c2d.unige.ch/news/rel.php?rel=2019&lang=)

(http://zpravy.idnes.cz/zahranicni.asp?r=zahranicni&c=A050531_120523_zah ranicni_lja)




Für ein glaubwürdiges Angebot der EU an die Türkei, 19. 10. 2004, on-line text




Görener, S. A.:Turkey´s Relations with the Diveded West: Changing Parameters,

(http://dip.bundestag.de/btd/15/039/1503949.pdf)

on-line

(http://www.turkishpolicy.com/default.asp?show=spr_2005_Gorener)





Hojer,

J.:

Turecko

jde

do

4.

Evropy,

1.

2005,

on-line

(http://www.euportal.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=89)

text text

Hošovský, R.: Tureckou maturitou bude Kypr, 3. 10. 2005, on-line text

(http://www.amo.cz/cz/vyzkumne_centrum/publikace/index.php?ID=&IDp=1 84&tema=clanky)




Hughes, K.: Turkey and the European Union: Just Another Enlargement?

Exploring the Implications of Turkish Acession, Friends of Europe, 17. 6. 2004,

on-line

text

(http://www.friendsofeurope.org/index.asp?http://www.friendsofeurope.org/c onf_ataglance.asp?ConfId=335&frame=yes~bas)





Chronogical

List

of

Turkish

on-line

Governments,

text

(http://www.mfa.gov.tr/MFA/DiplomaticArchives/ListOfTurkishGovernments)

Klaus, V.: Turecko a Evropská unie, projev, 10. 5. 2005, on.line text

(http://www.klaus.cz/klaus2/asp/clanek.asp?id=RIzehZpZrueM)

Komise předložila přísný vyjednávací rámec pro Turecko, 30. 6. 2005, on-line

text (http://www.euractiv.cz/print.cgi?cid=1671&sid=2&pid=2)

Král, D.: Czech Debate on the EU Membership Perspectives of Turkey and November

Ukraine,

2005,

on-line

text

(http://www.europeum.org/doc/arch_eur/Czech_Report_Turkey_Ukraine.pdf)



Kurdové a Kurdistán, on-line text (http://kurdove.ecn.cz/moderni.shtml) Kurdové

z Evropy

demonstrovali

v Bruselu,

15.

4.

2006,

on-line

text

(http://aktualne.centrum.cz/~smarhk~/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=12 8569)

105





Laně, T.: Spíš partner než kandidát – Turecko a Evropská unie, 19. 6. 2002, on-

line text (http://www.europeum.org/disp_article.php?aid=533)

Lecha, S. E.: Spain: Turkey´s Advocate in the EU?, říjen 2003, on-line text

(http://selene.uab.es/_cs_iuee/catala/obs/dossier_turquia/tk_analisis/eutr_1 0_2003eduard%5Ben%5D.pdf)




Nad zahájením přístupových rozhovorů visí otazníky, 30. 9. 2005, on-line text

(http://www.euractiv.cz/cl/2/1958/Nad-zahajenim-pristupovych-rozhovorus%C2%A0Tureckem-visi-otazniky)














New

Initiative

by

Turkey

on

on–line

Cyprus,

text

(http://www.mfa.gov.tr/MFA/ForeignPolicy/MainIssues/Cyprus/new_init.ht) Österreich

bleib

on-line

frei,

(http://www.oesterreichbleibfrei.at/tuerkei.html)

text

Pachta, L.: Proč musí Turecko vstoupit do EU?, 7. 10. 2004, on-line text

(http://www.europeum.org/disp_article.php?aid=41)

Papandreou, A. G.: Let the Negotiations Begin, on-line text (http://www.project-

syndicate.org/commentary/1713/1) Pikna,

B.:

Schengenské

on-line

dohody,

(http://www.polac.cz/eu/zakl_term/cast_3.html)

text

Pokludová, M.: Kypr - Achillova pata Evropy, 8. 11. 2002, on-line text

(http://www.europeum.org/disp_article.php?aid=557) Political

Profile

of

on-line

Turkey,

(http://europa.eu.int/comm/enlargement/turkey/political_profile.htm) PM´s

Statement

of

European

Council,

20.

(http://www.pm.gov.uk/output/Page6817.asp) PM

Welcomes

Historic

Day

for

Turkey,

(http://www.pm.gov.uk/output/Page6807.asp) Průzkumy

veřejného

mínění

17.

12.

2004,

12.

2004,

on-line

text

on-line

text

on-line

Eurobarometr,

text

(http://europa.eu.int/comm/public_opinion/standard_en.htm)

texty

Přístupové rozhovory Turecka a EU začaly, 3. 10. 2005, on-line text

(http://www.novinky.cz/eu/66447-turecko-souhlasi-s-podminkami-eu-pristupove-rozhovory-mohou-zacit.html)




Quaisser, W. – Wood, S.: EU Member Turkey? Preconditions, Consequences and

Integration

Alternatives,

October

muenchen.de/~oeim/forostwp25.pdf)



Ratifikace

ústavy,

on-line

2004,

unie.cz/cz/article.asp?id=3214&page=1)

on-line

text

text

(http://www.lrz-

(http://www.evropska-

Schüssel: vstup Turecka se musí nejprve přepočítat, 11. 8. 2005, on-line text

(http://www.novinky.cz/eu/62693-schussel--vstup-turecka-se-musi-nejdrivpropocitat.html)

106





Souleimanov, E.: Ekonomický vývoj v Turecku, 19. 6. 2002, on-line text

(http://www.europeum.org/disp_article.php?aid=535)

Souleimanov, E.: Turecko, země na pomezí dvou světů – Geopolitické postavení 19.

Turecka,

6.

2002,

on-line

(http://www.europeum.org/disp_article.php?aid=532)


text

Šabacká, Y.: Postavení Sýrie na Blízkém východě, 27. 4. 2005, on-line text

(http://www.natoaktual.cz/na_analyzy.asp?r=na_analyzy&c=A050426_141634 _na_analyzy_m00)





Škaloud, M.: Vstup Turecka do EU: ano či ne?, 8. 6. 2005, on-line text

(http://www.skaloud.net/index.php3?act=stanoviska&display=1138)

Šmíd, T.: Bezpečnostní aspekty tureckého přistoupení k EU, 26. 9. 2005, on-line

text

(http://www.natoaktual.cz/na_analyzy.asp?r=na_analyzy&c=A050926_152723 _na_analyzy_m02)






Štěrba,

V.:

Evropská

unie

a

květen

Turecko,

(http://www.psp.cz/kps/pi/parlinst.htm) The

French

Constitution,

nationale.fr/english/8ab.asp) The

Turkish

on-line

Politic

of

text





on-line

text

(http://www.assembleeon-line

Defense,

(http://turkishembassy.org/government-politics/politicsdefense.htm.)

text

Tiosavljevičová, J.: Kodaňský summit EU a Turecko, znovu odložené rozhodnutí,

20. 3. 2003, on-line text (http://www.europeum.org/disp_article.php?aid=603)

Tiosavljevičová, J.: Proměny tureckého politického systému v devadesátých

letech

a

jejich

vliv

na

vztahy

s EU,

19.

6.

(http://www.europeum.org/disp_article.php?aid=534)


2005,

Turecko

a

EU,

(http://www.euractiv.cz/?a=link_sek&sid=72&pid=72) Turecko je pod tlakem, aby uznalo Kypr,

2002,

on-line

on-line

text

text

24. 2. 2006, on-line text

(http://www.euractiv.cz/cl/69/2428/Turecko-je-pod-tlakem-aby-uznalo-Kypr)

Turecko odmítá nové podmínky pro vstup do Evropské unie, 5. 8. 2005, on-line

text

(http://www.euractiv.cz/cl/2/1787/Turecko_odmita_nove_podminky_pro_vstu p_do_Evropske_unie)



Turkey Entry into EU Would Help Stabilize Region, 10. 3. 2005, on-line text

(http://newsfromrussia.com/world/2005/10/03/64333.html)

Turkey: Human Rights Watch Researcher Detained in Kurdish Area, 12. 4.

2006,

on-line

(http://hrw.org/english/docs/2006/04/12/turkey13171.htm)


Turkey´s

Membership

Talks

Must

Begin,

text

on-line

text

(http://www.byegm.gov.tr/YAYINLARIMIZ/CHR/ING2004/10/04x10x26.HTM)

107




Turkey's Prospects for EU Membership - "yes .... but", 15. 12. 2004, on-line text

(http://www.europarl.eu.int/registre/recherche/NoticeDetaillee.cfm?docid=11 4616&doclang=EN)





Turkey

to

Became

a

Strategic

Oil

Corridor,

(http://www.gasandoil.com/goc/news/nte53903.htm)

on-line

text

Turkey: Yes to Negotiations but no Guarantee of Membership, 13. 12. 2004, on-

line

text

(http://www.europarl.eu.int/registre/recherche/NoticeDetaillee.cfm?docid=11 1885&doclang=EN)







Turkish

on-line

Presidents,

(http://www.mfa.gov.tr/MFA/DiplomaticArchives/TurkishPresidents)

text

Usnesení vlády České republiky ze dne 10 .listopadu 2004 č. 1100, on-line text

(http://wtd.vlada.cz/vyhledavani/vyhledavani_usnes.htm) Ústava

Turecké

(http://www.tbmm.gov.tr/anayasa/constitution.htm) Volební

program

KDU-ČSL:

on-line

republiky, Klidná

síla,

2006,

text on-line

(http://www.kdu.cz/videa/Media_15075_2006_2_27_13_35_22.pdf)

text

Výzkum Transatlantické trendy 2005 (Transatlatic Trends 2005), on-line text

(http://www.transatlantictrends.org/doc/TTKeyFindings2005.pd)

Výzkum Transatlantické trendy 2005, (Topline data 2005), on-line text

(http://www.transatlantictrends.org/doc/TTToplineData2005.pd)

Další internetové zdroje: ověřeno k 15. 5. 2006


















BBC news (http://www.newc.bbc.co.uk)

Britské listy (http://www.blisty.cz)

Bundestag (http://www.bundestag.de)

Centrum pro evropskou politiku (http://www.thepc.be)

Centrum pro evropskou reformu (http://www.cer.org.uk)

Český statistický úřad (http.//www.czso.cz)

Diplomacie info (http://www.amo.cz)

Eportál (http://www.eportal.cz)

Euportál (http://www.euportal.cz)

Eurabie (http://www.eurabie.cz)

EurActiv (http://www.euractiv.org)

Europeum (http://www.europeum.org)

Eurostat (http://epp.eurostat.cec.eu.int)

Evropský parlament (http://www.europarl.eu.int)

Foreign Affairs (http://www.foreignaffairs.org)

Generální sekretariát pro vztahy s EU (http://www.euturkey.org.tr)

German Marshall Fund of the United States (http://www.gmfus.org) 108














Guardian (http://www.guardian.co.uk)

Hospodářské noviny (http://www.idnes.cz)

Human Rights Watch (http://www.hrw.org)

Christlich Demokratische Union (http://www. cdu.de)

Komunikační platforma EU – Turecko (http://www.euturkey.org.tr)

Ministerstvo zahraničních věcí Turecka (http://www.mfa.gov.tr/mfa)

NATOaktuál (http://www.natoaktual.cz)

Oficiální webové stránky EU (http://www.europa.eu.int)

On-line časopis Turecká politika (http://www.turkishpolicy.com)

Public Affairs (http://publicaffairs.ac)

Turkish daily news (http://www.turkishdailynews.com.tr)




Turecká




Zastoupení Evropské komise v České republice (http://www.evropska-unie.cz)




ambasáda

(http://www.turkishembassy.org/index.php)

ve

Washingtonu

Wikipedia – encyklopedie (http://www.wikipedia.org)

109

SEZNAM ZKRATEK AKP - Adalet ve Kalkinma Partisi (Strana spravedlnosti a rozvoje, Justice and Development Party)

AL - Albania (Albánie)

AT - Austria (Rakousko) BE - Belgium (Belgie)

BG - Bulgaria (Bulharsko)

B-H - Bosna a Hercegovina

CDU - Christlich Demokratische Union (Křesťansko-demokratické unie) CSU - Christlich Soziale Union (Křesťansko-sociální unie) CY - Republic of Cyprus (Kypr)

CZ - Czech Republic (Česká republika) ČR - Česká republika

ČSSD - Česká strana sociálně demokratická DE - Německo

DK - Denmark (Dánsko) EB - Eurobarometr

EBOP - Evropská bezpečnostní a obraná politika EE - Estonia (Estonsko)

EFTA - European Free Trade Area (Evropského sdružení volného obchodu) EHS - Evropské hospodářské společenství EL - Greece (Řecko)

ELS-ED - Evropská lidová strana – Evropští demokraté EOS - Evropské obranné společenství EP - Evropský parlament

ES - Evropská(é) společenství ES - Spain (Španělsko)

ESUO - Evropské společenství uhlí a oceli EU - Evropská unie

EURATOM - Evropské společenství pro atomovou energii

FDP - Freihetlische Deutsche Partai (Německá strana svobodných) FI - Finland (Finsko)

FPÖ – Freiheitliche Partei Österreichs (Rakouská strana svobodných) FR - France (Francie)

GMF - German Marshall Found of the United States HDP - Hrubý domácí produkt HR - Croatia (Chorvatsko)

HU - Hungary (Maďarsko)

IMF - International Monetary Found (Mezinárodní měnový fond) 110

IE - Ireland (Irsko) IT - Italy (Itálie)

JEA - Jednotný evropský akt

KDH - Křesťansko-demokratické hnutí

KDU-ČSL - Křesťanská a demokratická unie - Česká strana lidová KSČM - Komunistická strana Čech a Moravy LT - Lithuania (Litva)

LU - Luxembourg (Lucembursko) LV - Latvia (Lotyšsko)

MC - Macedonia (Makedonie) ML - Moldavia (Moldávie)

MMF - Mezinárodní měnový fond MT - Malta

NATO - The North Atlantic Treaty Organisation (Severoatlantická aliance) NL - The Netherlands (Nizozemí)

ODS - Občanská demokratická strana

OECD - Organisation for Economic Cooperation and Development (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj)

OSN - Organizace spojených národů

ÖVP - Österreichische Volkspartei (Rakouská lidová strana)

PES - Party of European Socialists (Strany evropských socialistů)

PKK - Partiya Karkeren Kurdistan (Kurdská strana pracujících, Kurdistan Worker´s Party)

PL - Poland (Polsko)

PS - Parti Socialiste (Socialistická strana) PT - Portugal (Portugalsko) RE - Rada Evropy

RO - Romania (Rumunsko) SE - Sweden (Švédsko)

SI - Slovenia (Slovinsko)

SK - Slovakia (Slovensko)

SDKU - Slovenská demokratická a křesťanská unie SP - Spain (Španělsko)

SPD - Sozialdemokratische Partei Deutschlands (Sociálně-demokratická strana Německa)

SSSR - Sovětský svaz socialistických republik SVE - země střední a východní Evropy

SZBP - Společná zahraniční a bezpečnostní politika TR - Turkey (Turecko)

UK - The United Kingdom (Spojené království Velké Británie a severního Irska) 111

UDF - Nouvelle Union pour la Démocratie Francaise (Nová unie pro francouzskou demokracii)

UMP - Union pour un Mouvement Populaire (Unie pro lidové hnutí) UNRRA - United Nations Relief and Rehabilitation Administration UR - Ukraine (Ukrajina)

USA - United States of America (Spojené státy americké) USD - americký dolar

ZEU - Západoevropská unie

112

SEZNAM TABULEK TABULKA 1: PODPORA ČLENSTVÍ V EU V

LETECH

1993-2005 (V %, PRŮMĚR EU)...................61

TABULKA 2: PODPORA DALŠÍHO ROZŠIŘOVÁNÍ EU V

TABULKA 3: PODPORA V LETECH

LETECH

EU

DALŠÍHO ROZŠIŘOVÁNÍ

1994-2005 (V %, PRŮMĚR EU)....62

V JEDNOTLIVÝCH ČLENSKÝCH ZEMÍCH

EU

2001-2005 (V %)....................................................................................64

TABULKA 4: VÝVOJ

PODPORY PRO ROZŠÍŘENÍ

CHORVATSKO, MAKEDONII, BOSNU

A

EU

O

TURECKO, RUMUNSKO, BULHARSKO,

HERCEGOVINU, ALBÁNII A UKRAJINU V

LETECH

1996-

2005 (V %, PRŮMĚR EU).........................................................................................67

TABULKA 5: PODPORA

PRO ROZŠÍŘENÍ

EU

O

TURECKO

V ČLENSKÝCH ZEMÍCH

EU

BĚHEM ROKU

2005 (V %)............................................................................................................69

TABULKA 6: KOMPARACE V LETECH

PODPORY PRO DALŠÍ ROZŠIŘOVÁNÍ

EU A PRO ROZŠÍŘENÍ EU O TURECKO

1996-2005 (V %, PRŮMĚR EU) .................................................................72

TABULKA 7: VÝVOJ

POSTOJŮ DOTAZOVANÝCH K

TURECKU

V LETECH

2003-2005 (ŠKÁLA 0-100)

............................................................................................................................73

TABULKA 8: VÝVOJ

POSTOJŮ DOTAZOVANÝCH KE ČLENSTVÍ

TURECKA

V

EU

V LETECH

2005-

2006 (V %)............................................................................................................74

113

SEZNAM GRAFŮ GRAF 1: POSTOJE DOTAZOVANÝCH K

GRAF 2: POSTOJE DOTAZOVANÝCH K

VÝŠE UVEDENÝM TEZÍM

VÝŠE UVEDENÝM TEZÍM

1-3 (V %, PRŮMĚR EU-15).........66

1-9 (V %, PRŮMĚR EU-25).........71

114

SEZNAM PŘÍLOH PŘÍLOHA 1: MAPA TURECKA ...........................................................................................116

PŘÍLOHA 2: ROZDĚLENÍ AGENDY PŘÍSTUPOVÝCH ROZHOVORŮ S TURECKEM ..........................117

PŘÍLOHA 3: PŘEHLED VLÁD V TURECKU...........................................................................118

PŘÍLOHA 4: PŘEHLED PREZIDENTŮ TURECKA....................................................................120

PŘÍLOHA 5: ZÁKLADNÍ EKONOMICKÉ UKAZATELE TURECKA V

PŘÍLOHA 6: VÝVOJ

TURECKÉHO

HDP

LETECH

1993-2004.................121

NA HLAVU DLE PARITY KUPNÍ SÍLY V LETECH

POROVNÁNÍ S OSTATNÍMI KANDIDÁTSKÝMI ZEMĚMI A PRŮMĚREM TRŽNÍCH CEN , V

EU (ZA

1995-2006

V

SOUČASNÝCH

USD)...........................................................................................122

115

PŘÍLOHY Příloha 1: Mapa Turecka

Zdroj:

Ministerstvo

zahraničních

věcí

ČR,

(http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/stat.asp?StaID={C3AEF165-989F-4275-8B83-

on-line

635D20BF9B17})

116

Příloha 2: Rozdělení agendy přístupových rozhovorů s Tureckem KAPITOLA 1. Volný pohyb zboží

2. Volný pohyb pracovních sil

5. Zadávání veřejných zakázek 7. Právo duševního vlastnictví

12. – 13. 6. 2006

11. Zemědělství a rozvoj venkova

12. Bezpečnost potravin, veterinární a fytosanitární politika 13. Rybolov 14. Dopravní politika 15. Energetika

18. Statistika

20. Podniky a hospodářská politika

32. Finanční kontrola

33. Finanční a rozpočtové zajištění 34. Instituce

EU-Turkey

28. 11. 2005

2. – 3- 3- 2006

1. – 2. 12. 2005 2. – 3. 5. 2006

13. – 14. 7. 2006

23. – 26. 1. 2006

24. 4. – 23. 5. 2006 31. 3. 2006

25. – 28. 9. 2006 14. – 16. 6. 2006

11. – 12. 7. 2006

23. – 24. 3. 2006

8. – 10. 2. 2006

20.- 22. 3. 2006

30. 6. 2006

17. – 18. 7. 2006 4. – 5. 5. 2006 29. 9. 2006

11. 12. 9. 2006

9. – 10. 10. 2006

6. – 8. 9. 2006

11. – 13. 10. 2006

20. 10. 2005

14. 11. 2005

23. – 25. 1. 2006 26. 10. 2005

13. – 15. 2. 2006 16. 11. 2005

3. - 11. 4. 2006

29. 5. – 2. 6. 2006

31. 1. – 1. 2. 2006

13. 14. 3. 2006

8. – 9. 6. 2006 10. 7. 2006

14. 9. 2006

18. 5. 2006

6. – 7. 7. 2006 23. 9. 2006

6. 10. 2006

13. 6. 2006

6. 9. 2006

4. 10. 2006

---

---

---

35. Jiné

Zdroj:

11. 9. 2006

16. 2. 2006

27. – 28. 3. 2006

22. Regionální politika a koordinace strukturálních nástrojů 23. Soudnictví a základní práva

31. Zahraniční, bezpečnostní a obranná politika

24. 2. 2006

26. – 29. 6. 2006

9. – 20. 6. 2006

19. Sociální politika a zaměstnanost

30. Vnější vztahy

9. – 15. 3. 2006

6. – 7. 6. 2006

17. Ekonomika a měnová politika

29. Celní unie

5. – 8. 12. 2005

15. – 17. 3. 2006

16. Daně

28. Ochrana spotřebitele

20. 7. 2006

29. – 30. 3. 2006

10. Informační společnost a média

27. Životní prostředí

21. 6. 2006

8. – 9. 11. 2005

9. Finanční služby

26. Školství a kultura

19. – 20. 12. 2005 22. 12. 2005

6. - 7. 2. 2006

8. Politika hospodářské soutěže

25. Věda a výzkum

21. – 22. 11. 2005 25. 11. 2005 7. 11. 2005

6. Obchodní právo

24. Spravedlnost, svoboda a bezpečnost

OTEVŘENÍ NEGOCIACÍ 20. - 24. 2. 2006

19. 7. 2006

3. Právo zařizování a svobody poskytovat služby 4. Volný pohyb kapitálu

21. Transevropské sítě

OTEVŘENÍ SCREENINGU 16. – 20. 1 2006

negotiations,

---

on-line

(http://www.euractiv.com/Article?tcmuri=tcm:29-145219-16&type=Overview)

text

117

Příloha 3: Přehled vlád v Turecku PREMIÉR

FUNKČNÍ OBDOBÍ

1.

I.Đnönü

30. 10. 1923 – 6. 3. 1924

3.

Okyar

22. 11. 1924 – 3. 3. 1925

2. 4. 5. 6. 7. 8. 9.

10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26. 27. 28. 29. 30. 31. 32. 33. 34. 35.

II. Đnönü III. Đnönü IV. Đnönü

6. 3. 1924 – 22. 11. 1924 3. 3. 1925 – 1. 11. 1927

1. 11. 1927 – 27. 9. 1930

V. Đnönü

27. 9. 1930 – 4. 5. 1931

VII. Đnönü

1. 3. 1935 – 1. 11. 1937

VI. Đnönü I. Bayar

II. Bayar

I. Saydam

II. Saydam

I. Saraçoğlu

II. Saraçoğlu Peker

4. 5.1931 – 1. 3. 1935

1. 11. 1937 – 11. 11. 1938 11. 11. 1938 – 25. 1. 1939 25. 1. 1939 – 3. 4. 1939 3. 4. 1939 – 9. 7. 1942 9. 7. 1942 – 9. 3. 1943

9. 3. 1943 – 7. 8. 1946

7. 8. 1946 – 10. 9. 1947

I. Saka

10. 9. 1947 – 10. 6. 1948

Günaltay

16. 1. 1949 – 22. 5. 1950

II. Saka

II. Menderes II. Menderes

III. Menderes

IV. Menderes V. Menderes I. Gürsel

II. Gürsel

10. 6. 1948 – 16. 1. 1949 22. 5. 1950 – 9. 3. 1951 9. 3. 1951 – 17. 5. 1954

17. 5. 1954 – 9. 12. 1955

9. 12. 1955 – 25. 11 1957

25. 11. 1957 – 27. 5. 1960 30. 5. 1960 – 5. 1. 1961

5. 1. 1961 – 20. 11. 1961

VIII. Đnönü

20. 11. 1961 – 25. 6. 1962

X. Đnönü

25. 12. 1963 – 20. 2. 1965

IX.Đnönü Ürgüplü

I. Demirel

II. Demirel

III. Demirel

25. 6. 1962 – 25. 12. 1963 20. 2. 1965 – 27. 10. 1965 27. 10. 1965 – 3. 11. 1969 3. 11. 1969 – 6. 3. 1970

6. 3. 1970 – 26. 3. 1971

I. Erim

26. 3. 1971 – 11. 12. 1971

Melen

22. 5. 1972 – 15. 4. 1973

II. Erim

11. 12. 1971 – 22. 5. 1972

118

36. 37. 38. 39. 40. 41. 42. 43. 44. 45. 46. 47. 48. 49. 50. 51. 52. 53. 54. 55. 56. 57. 58. 59.

Zdroj:

Talu

15. 4. 1973 – 26. 1. 1974

I. Ecevit

26. 1. 1974 – 17. 11. 1974

Irmak

17. 11. 1974 – 31. 3. 1975

IV. Demirel

31. 3. 1975 – 21. 6. 1977

II. Ecevit

21. 6. 1977 – 21. 7. 1977

V. Demirel

21. 7. 1977 – 5. 1. 1978

III. Ecevit

5. 1. 1978 – 12. 11. 1979

VI. Demirel

12. 11. 1979 – 12. 9. 1980

Ulusu

20. 9. 1980 – 13. 12. 1983

I. Özal

13. 12. 1983 – 21. 12. 1987

II. Özal

21. 12. 1987 – 9. 11. 1989

Akbulut

9. 11. 1989 – 23. 6. 1991

Yılmaz

23. 6. 1991 – 20. 11. 1991

Çiller

25. 6. 1993 – 15. 10. 1995

VII. Demirel

20. 11. 1991 – 25. 6. 1993

Çiller

15. 10. 1995 – 5. 11. 1995

Çiller

5. 11. 1995 – 12. 3. 1996

Yılmaz

12. 3. 1996 – 8. 7. 1996

Erbakan

8. 7. 1996 – 30. 6. 1997

Yılmaz

30. 6. 1997 – 11. 1. 1999

Ecevit

28. 5. 1999 – 18. 11. 2002

Ecevit

11. 1. 1999 – 28. 5. 1999

Güll

18. 11. 2002 – 11. 3. 2003

Erdoğan

Chronogical

14. 3. 2003 - …

List

of

Turkish

Governments,

on-line

(http://www.mfa.gov.tr/MFA/DiplomaticArchives/ListOfTurkishGovernments/)

text

119

Příloha 4: Přehled prezidentů Turecka PREZIDENT

1.

Mustafa Kemal Atatürk

3.

Celal Bayar

2. 4. 5. 6. 7. 8. 9.

10.

Zdroj:

FUNKČNÍ OBDOBÍ

29. 10. 1923 – 10. 11. 1938

Ismet Inönü

10. 11. 1938 – 22. 5. 1950 22. 5. 1950 – 27. 5. 1960

Cemal Gürsel

27. 5. 1960 – 28. 3. 1966

Cavdet Sunay

28. 3. 1966 – 28. 3. 1973

Fahri Korutürk

6. 4. 1973 – 6. 4. 1980

Kenan Evrel

69. 11. 1982 – 9. 11. 1989

Turgut Özal

9. 11. 1989 – 16. 5. 1993

Süleyman Demirel

16. 5. 1993 – 16. 5. 2000

Ahmet Necdet Sezer

Turkish

16. 5. 2000 - …

Presidents,

on-line

(http://www.mfa.gov.tr/MFA/DiplomaticArchives/TurkishPresidents)

text

120

Příloha 5: Základní ekonomické ukazatele Turecka v letech 19932004

1993

POPULACE (v mil.) 59 259 000

INFLACE (v %) 66,1

RŮST HDP (v %) 8,0

HDP/OBYV. (ECU/EURO) ---

1995

60 500 000

93,6

7,2

2100

85,7

7,2

2700

64,2

- 6,4

2700

- 9,4

2400

+ 5,8

3383

1994 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004

Zdroj:

60 159 000

106,3

61 528 000

80,4

63 989 000 65 157 000 67 420 000

+ 6,3

46,7

+ 7,8

57,6

70 712 000

25,3

69 626 000 71 800 000

Regular

Report

10,0

on

Turkey´s

2300

3,8

57,3

68 529 000

1810

7

84,6

66 293 000

5,5

2800

3200

2800

+ 12,4

Progress

towards

Studničková, Z.: Jak Turecko plní ekonomická kritéria?, s. 30

---

Asccession

1998-2004;

121

Příloha 6: Vývoj tureckého HDP na hlavu dle parity kupní síly v letech 1995-2006 v porovnání s ostatními kandidátskými zeměmi a průměrem EU (za současných tržních cen, v USD) EU-25

EU-15

BG

RO

4 500

---

1995

15 200

19 900

4 700

1997

16 900

18 600

4 400

1996

16 000

1998

17 700

17 700

1999

19 400

18 500

2000 2001

20 400

5 500

7 500

4 800

7 400

5 000 5 700

5 500

21 700

5 300

5 000

8 200

6 000

21 200

23 200

6 100

6 100

9 300

5 600* 6 400*

22 500

5 800

21 400*

23 300*

6 400*

2005

23 100*

25 100*

7 500*

22 300*

2006

7 000

6 400

4 700

4 900

TR

4 600

4 700

2003 2004

---

HR

5 700

19 800

20 500

2002

---

24 300*

24 100*

26 100*

5 500 6 300

8 600 9 700

6 900*

7 000*

10 300*

8 000*

8 100*

11 600*

7 600*

10 900*

5 400

5 900* 6 800* 7 200*

* předpoklad

Zdroj:

Europe

in

Figures,

Eurostat

Yearbook

2005,

on-line

text

(http://epp.eurostat.cec.eu.int/cache/ITY_OFFPUB/KS-CD-05-001-3/EN/KS-CD-05001-3-EN.PDF)

122