Vliv volebního a stranického systému Turecka na reprezentaci menšin

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra politologie

Vliv volebního a stranického systému Turecka na reprezentaci menšin Bakalářská práce

Petr Maliňák

Vedoucí práce: Mgr. Jakub Šedo, Ph. D. UČO: 174278 Obor: Politologie Imatrikulační ročník: 2005

Brno, 2008

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně s použitím uvedených pramenů a literatury.

V Brně, 4.5.2008

Petr Maliňák

Děkuji Mgr. Jakubovi Šedovi, Ph.D. za odborné vedení práce a za pomoc, kterou mi během její přípravy a psaní poskytl.

Osnova: 1. Úvod …………………………………………………………………………….. s. 5 2. Vymezení základních pojmů ………………………………………………… .. s. 6 2.1. Volební systém ……………………………………………………………... s. 6 2.2. Stranický systém ……………………………………………………………. s. 7 2.3. Menšina …………………………………………………………………….. s. 8 3. Politická participace menšin …………………………………………………… s. 9 4. Reprezentace menšin a volební systém ……………………………………….. s. 10 5. Turecká republika ……………………………………………………………… s. 14 5.1. Obecná charakteristika Turecké republiky …………………………………. s. 14 5.2. Parlament …………………………………………………………………… s. 15 5.3. Hlava státu ………………………………………………………………….. s. 15 5.4. Vláda …………………………………………………………………………s. 15 5.5. Historický vývoj ……………………………………………………………. s. 16 5.6. Turecko a jeho politická specifika ………………………………………….. s. 16 5.7. Geneze stranického a volebního systému …………………………………... s. 17 5.8. Stranický systém dnešního Turecka ………………………………………… s. 20 5.9. Současný volební systém …………………………………………………… s. 21 6. Turecko a menšiny …………………………………………………………… .. s. 22 6.1. Historické souvislosti ………………………………………………………. s. 22 6.2. Menšiny v Turecku …………………………………………………………. s. 23 7. Limity volebního a stranického systému Turecka v reprezentaci menšin …. s. 25 7.1. Menšiny a politická participace v Turecku …………………………………. s. 26 7.2. Přístup státu k reprezentaci menšin …………………………………………. s. 27 7.3. Vliv stranického systému …………………………………………………… s. 28 7.3.1. Menšinové strany ……………………………………………………. s. 29 7.4. Vliv volebního systému …………………………………………………….. s. 30 7.4.1. Nezávislí kandidáti ………………………………………………….. s. 32 7.5. Podmínky pro parlamentní reprezentaci menšin …………………………… s. 33 8. Závěr …………………………………………………………………………..... s. 33 9. Použitá literatura ………………………………………………………………… s. 35 10. Přílohy …………………………………………………………………………… s. 40

Počet znaků: 80 912

1. Úvod Turecká republika představuje unikátní příklad procesu demokratizace provedené elitami bez iniciativy společnosti. Vznik demokracie z popudu elit předznamenal podobu a další směřování Turecka na dlouhá léta dopředu. Přesto, nebo možná právě kvůli tomu, se Turecko odlišuje od západních demokracií svým chápáním státu. Turecký stát je neoddělitelně identifikován s jednotnou tureckou kulturou a národností. Jednota představuje stabilitu, mnohost naopak degradaci a secesi. Vše co může poškodit jednotu tudíž představuje nebezpečí podkopávající kořeny Tureckého státu. Pluralita byla v Turecku dlouhodobě abstrahována od pojmu demokracie, což se pochopitelně projevilo ve společenské ale i politické sféře. V rámci Turecka samozřejmě existují heterogenní kultury, jejich příslušníci ovšem představují spíše druhořadé občany, neboť se setkávají s diskriminací a celou řadou omezení, týkajících se vzdělávání, jazyka a udržování vlastních tradic atd. S politikou odmítání rozdílů a potlačování odlišností se samozřejmě potýkají také menšiny. Menšinové otázce v Turecku se věnuje poměrně mnoho odborných článků, nicméně jejich zaměření často opomíjí polickou sféru. Tato práce se pokusí tento nedostatek napravit. Primární cil představuje zmapovat možnosti zisku parlamentního zastoupení pro menšiny a konfrontovat je se skutečným stavem parlamentní reprezentace menšin v tureckém prostředí. Při zkoumání parlamentní reprezentace menšin je kladen důraz na celkový kontext, zahrnující ochotu menšin politicky participovat, postoj státu k menšinové participaci a stranický a volební systém. Teprve v tomto kontextu, jenž formuje prostředí pro politickou participaci, je posuzován vliv volebního a stranického systému na reprezentaci menšin. Nástroje pro tuto analýzu zahrnují volební geografii, volební analýzy, odborné články a novinové příspěvky. Pro celkový přehled o turecké politice, stranách, ústavním a institucionálním vývoji je využíváno publikace Democratization in Turkey: The role of Political parties, od Huri Türsanové, která se dlouhodobě zabývá tureckou a etnoregionální politikou. Ve své práci se samozřejmě opírám i o existují politologické teorie. S ohledem na téma práce primárně čerpám z poznatků dvou klasiků politické vědy, Giovanni Sartoriho a Maurice Duvergera, kteří intenzivně rozvinuli problematiku spojitosti volebních a stranických systémů. Jak je z předchozího odstavce patrné, pro plnou orientaci ve zkoumané problematice předpokládám znalost základních pojmů a teorií, se kterými zde operuji. Proto je úvod této práce především teoretický, zabývající se základními pojmy a celkovou problematikou reprezentace menšin.

5

Druhá, empirická část práce, se pak již plně věnuje tématu menšinové reprezentace v Tureckém prostředí.

2. Vymezení základních pojmů Cílem této kapitoly je představit a vyjasnit základní pojmy, se kterými budu v práci dále operovat. Pro účely této práce jsem se zaměřil na to tyto pojmy: „Volební systém“, „stranický systém“ a „menšina“.

2.1. Volební systém Volební systém je možné chápat jako metodu převádění vůle voličů, vyjádřené volbou, na volební výsledky (Chytilek 2005: 605). Tato definice umožňuje jednoduché odlišení volebního systému například od volebního práva, které je možné pokládat za souhrn podmínek, za kterých se uskutečňují samotné volby.1 Odlišná podstata těchto dvou pojmů (volebního systému a volebního práva) je však nejlépe viditelná v širším kontextu, jež se neomezuje pouze na sféru voleb, ale zasahuje do oblasti stranické soutěže. Zjednodušeně lze totiž určit podobu stranického systému z nastavení volebního systému. Této sféře výzkumů se intenzivně věnoval francouzský politolog Maurice Duverger, jehož „zákony“ sice dnes bývají označovány za příliš zjednodušené, nicméně i tak se staly inspirací pro další výzkum volebních systémů.2 Asi nejznámějším následníkem Duvergerových teorií je Giovanni Sartori, jenž Duvergerovy myšlenky dále rozvedl. V souvislosti s volebními systémy je nutné zaobírat se i jejich klasifikací. Pro účely této práce lze dle metody volby rozlišit dva základní typy volebních systémů - většinový a poměrný (Sartori 2001: 16, Klíma 1998: 195).3 Většinový volební systém je charakterizován volebními obvody (ne nutně jednomandátovými), ve kterých vítěz získává veškeré mandáty připadající na obvod (Šedo 2004: 16-17). Poměrný 1

Do této kategorie spadají například aktivní a pasivní volební právo, dále také rovné, všeobecné a přímé volební právo 2 Duvergerovy „zákony“ předpokládají přímou závislost mezi druhem volebního systému a počtem stran v parlamentu. Podle Duvergera (Chytilek 2005: 610): 1. Systém proporčního zastoupení podporuje sytém (více než) dvou stran, které jsou rigidní, nezávislé a stabilní. 2. Dvojkolový většinový systém podporuje systém více než dvou závislých, pružných a relativně stabilních stran. 3. Jednokolový většinový systém vede k bipartismu a alternaci vlády mezi oběma nezávislými stranami. 3

Většinový a poměrný volební systéme možné chápat jako dva protipóly mechanismu distribuce mandátů. Na pomyslnou osu mezi nimi je možné umísti další subkategorie volebních systémů, jako jsou semiproporční a smíšené volební systémy.

6

volební systém je naopak rozpoznatelný podle vícemandátových volebních obvodů, ve kterých zvítězili dva či více vítězů na základě „nejvyššího počtu hlasů“ (Sartori 2001: 16), což umožňuje zisk mandátů i významným menšinám (Klíma 1998: 196). Přestože proporční systémy, narozdíl od většinových, umožňují proniknutí širokého spektra názorů a postojů do parlamentu skrze strany, rovnoměrné volební výstupy nelze považovat za jejich charakteristický rys. V praxi sice mohou proporční systémy dosahovat až téměř čisté proporčnosti (například v Nizozemí), nicméně na druhé straně mohou podle kritéria výsledku voleb vykazovat i vyšší disproporci, než většinové systémy.

2.2. Stranický systém Stejně jako nelze zaměňovat volební právo s volebním systémem, nelze chápat stranický systém jako prostý součet stran. Samotné slovo systém naznačuje, že je vhodné pracovat s více charakteristikami, jež umožňují lépe postihnout vazby mezi „částmi“. Mimo kritéria počtu stran, stranický systém zahrnuje vztahy mezi stranami. Počet stran je možné chápat jako statický prvek stranického systému, zatímco jejich vztahy za prvek dynamický (Kopeček 2005: 40). Počátky zkoumání volebních systémů jsou opět spojovány s Mauricem Duvergerem, jenž stranické systémy kategorizoval podle počtu stran.4 Další autor rozvíjející oblast stranických systémů, Jean Blondel, mimo počet stran zohlednil také jejich velikost.5 Duverger, stejně jako Blondel, však nevěnovali pozornost vztahům mezi stranami. Tuto dimenzi zahrnul do zkoumání stranických systémů až Giovanni Sartori, který klasifikační třídy volebních systémů, založených pouze na prostém počtu stran, nepovažoval za dostatečné (Sartori 2005: 123). Italský politolog označil za klíčové dva znaky stranických systémů: počet stran (neboli fragmentace) a ideologickou vzdálenost mezi stranami (neboli polarizace). V případě počtu stran zvolil Sartori jednoduché kritérium odlišení relevantních stran od nerelevantních. Relevantní jsou ty, které disponují koaličním či vyděračským potenciálem (Sartori 2005: 128).6 Sartori zpočátku vymezuje soutěživé a nesoutěživé stranické systémy. Mezi soutěživé stranické systémy podle Sartoriho patří: bipartismus, umírněný pluralismus, polarizovaný pluralismus a systém predominantní strany. V systému predominantní strany 4

Duverger rozlišoval systémy 1) s jednou stranou, 2) se dvěma stranami, 3) vícestranické (Kopeček 2005: 40). Blondelova kategorizace: 1)Bipartismus, 2) systém 2,5 strany, 3)multipartismus s dominující stranou, 4) multipartismus bez dominující strany (Klíma 1998: 161-163). 6 Termín koaliční potenciál značí potřebnost nebo užitečnost strany pro vládní většinu, což zároveň implikuje její „prosystémovost“. Podle Sartoriho však jsou i antisystémové strany relevantní, a to pouze v případě, že disponují tzv. vyděračským potenciálem. To znamená, že existence této strany ovlivňuje směr soutěžení na vládu orientovaných stran z dostředivého na odstředivý. 5

7

dominuje jedna strana, která opakovaně získává ve volbách nadpoloviční počet křesel. Její síla je však zcela závislá na preferencích voličů. Mechanismem soutěže v bipartismu je vládní alternace dvou stran (Sartori 2005: 200), ideologická vzdálenost mezi stranami je velmi malá (Sartori 2005: 207), neboť stranická soutěž má dostředivý charakter (Kopeček 2005: 44). Klíčovým parametrem umírněného pluralismu je počet relevantních stran (3 až 5), přičemž žádná ze stran není antisystémová – ideologická vzdálenost je tedy v tomto případě malá, stranická soutěž má opět dostředivý charakter, na rozdíl od bipartismu je však forma vlády koaliční (Sartori 2005: 192). Polarizovaný pluralismus je úzce propojen s vysokým množstvím stran (6 až 8), charakteristických znaků je ovšem více. Polarizovaný pluralismus se vyznačuje existencí antisystémových stran na obou koncích stranického spektra, tripolárním uspořádáním, silnou polarizací, odstředivou soutěží, absencí pragmatismu při řešení konfliktů,

absencí skutečných alternací a vysokou mírou populismu v řadách

opozičních stran (Sartori 2005: 135-145).

2.3. Menšina I tak všeobecně známý pojem jako je menšina v praxi dokazuje, že rozšířenost a frekvence užívání výrazu mnohdy nemusí korespondovat s konsensem nad jeho jednotnou interpretací a mnohdy tudíž vede k jeho nevhodnému používání. Problém především představuje univerzálně platná definice menšin, kde neexistuje jednoznačná odpověď na otázku, zda má statut jazykových, kulturních a etnických menšin určovat stát, či zda mají společenské skupiny oprávněný nárok na určitý stupeň sebeidentifikace (Popjanevski 2006: 16). Některé definice menšin pracují s množstvím jako klíčovým faktorem. Například vymezení Franka Capotortiho pro subkomisi OSN pro prevenci diskriminace a ochrany menšin (SCPDPM): menšina je „skupina početně podřízená zbytku populace státu, v nedominantní pozici…jsou občané státu…uchovávají si etnické, náboženské nebo jazykové charakteristiky odlišující je od zbytku populace, a kteří projevují, třeba i nepřímo, smysl pro solidaritu směrem k uchování jejich etnických, náboženských nebo jazykových charakteristik. (Ramaga 1992: 104). Tato definice menšin je však problematická, protože naznačuje, že početně podřízené skupiny jsou zranitelné ze strany majoritní skupiny. Příklad Jihoafrické republiky z dob bílého apartheidu však s touto teorií příliš nekoresponduje. Početní vymezení menšiny dále vyvolává otázku, k čemu konkrétně početní hledisko vztahovat, neboť většina v rámci celého státu může být zároveň menšinou v konkrétní části země, a tím se logicky dovolávat práva na svou ochranu (Ramaga 1992: 106). Početní vyjádření menšiny s sebou

8

tedy nevyhnutelně přináší další otazníky a samo o sobě proto nemůže sloužit k definování pojmu menšina. Proto je vhodné doplnit kritérium počtu atributem nedominance (Ramaga 1992: 113).7 V rámci existujících definic se dají nalézt i další podstatné prvky, vymezující menšiny. Pro potřeby práce lze tedy menšiny definovat takto: Členové menšiny jsou státní příslušníci zastávající nedominatní pozici ve společnosti. Odlišují se etnicky, nábožensky nebo jazykově od zbytku populace. Projevují vůči sobě smysl pro solidaritu a snaží se o zachování vlastní kultury, tradic, náboženství nebo jazyka (Irish Centre for Human Rights).

3. Politická participace menšin Definice menšin jsou často spojeny s požadavkem na zvláštní práva týkající se jejich identity. Práva na politickou participaci zajišťují článek 25 dokumentu ICCPR (OHCHR 1966), článek 15 FCNM (Council of Europe 1995), článek 5 ICERD (OHCHR 1965). Menšinové participaci se také věnuje článek 35 Kodaňského dokumentu OSCE (UNESCO 1990). Otázkou však stále zůstává, nakolik je ospravedlnitelné obdařit členy menšin zvláštními politickými právy, jež by jim umožnily plné zapojení do politického procesu. Jakékoliv pomáhání či zvýhodňování určité skupiny obyvatel totiž může být chápáno jako porušení rovnosti - liberálního konceptu, který je jedním ze základních kamenů demokracie. Na druhé straně však mohou být menšiny vystaveny riziku „odstřižení“ od politického rozhodování, což může vést k dlouhodobému pocitu frustrace a vytvářet tak polarizaci mezi většinovou společností a menšinou. Kritická situace může zejména nastat, pokud je snaha menšin politicky participovat dlouhodobě neefektivní. To je pravděpodobné v situacích, kdy stát brání v participaci, porušuje lidská práva a neuznává menšinu jako takovou. Vyhrocená situace může nakonec skončit separatistickými tendencemi „neuznané“ menšiny (Palermo, Woelk 2003: 241). S ohledem na přístup státu k problematice menšin je možné rozlišovat čtyři abstraktní modely (Palermo, Woelk 2003: 227-228): 1. „Represivní nacionalistický stát“ klade důraz na homogenitu a jednotnou národní identitu, oficiálně popírá existenci menšin. Tento model často doprovází etnické čistky a genocidy. Menšiny jsou vystaveny nepřetržité kampani agrese a provokace. 2. „Agnostický liberální národní stát“ je charakteristický stíráním rozdílů mezi národností a občanstvím, což implikuje jeho lhostejný postoj k menšinám. Typickým znakem této formy státu je zákaz etnických organizací a politických stran. Model klade hlavní důraz na rovnost a 7

„Nedominance“ může být chápána jako kulturní i jako politická podřízenost.

9

obvykle disponuje právními nástroji k ochraně základních práv a svobod s partikulárním ohledem na veškeré formy diskriminace založené na členství v menšině.8 3. „Stimulující mnohonárodnostní národní stát“ je charakteristický dominancí většiny a existencí jedné či více menšin. Ochrana a podporování menšin představují fundamentální hodnoty státu.9 4. „Mnohonárodnostní národní stát s rovnocenným přístupem“ existuje ve vysoce kulturně diversifikovaných společnostech. Klíčovým přístupem ke všem společenským skupinám je rovnost. Tento model se částečně překrývá s Lijphartovým modelem konsociační demokracie.10

Z těchto modelů lze vyvozovat, že hlavní proměnnou v otázce zapojení menšin do politického procesu, představuje očekávaný efekt plynoucí z jejich vyloučení resp. ze zapojení. Z hlediska státu očekávajícího převažující pozitiva plynoucích ze zvýhodnění menšin, je možné teoreticky očekávat zvýšenou loajalitu a důvěru ke státu, efektivitu a participaci (Bandurci, Donovan, Karp 2004: 540). Protikladný přístup naopak menšiny chápe jako hrozbu silného jednotného státu, jakékoliv posílení či uměle zapojování menšin do politického procesu chápe jako propagaci a posilování menšin, které touto cestou dostávají silnou zbraň v prosazování „vůči státu nepřátelských“ cílů. Namísto toho se soustředí na popírání menšin všeobecně, nebo pouze některých jejich forem (etnických, jazykových…).

4. Reprezentace menšin a volební systém Volební systém nezpochybnitelným způsobem ovlivňuje míru reprezentace menšin. Je však zapotřebí s ním nakládat pouze jako s jedním z mnoha faktorů, určujících možnosti reprezentace menšin. Je třeba brát v úvahu ostatní aspekty, jež byly zmíněny v minulé kapitole, jako je například postoj státu. Zároveň je třeba si uvědomit, že dosažení menšinové reprezentace nutně nemusí korespondovat s efektivním prosazováním menšinových zájmů. Způsob a míra, jakým volební systémy zasahují do možností participovat, mohou být velmi proměnlivé. Pro srozumitelnější pochopení je vhodné vycházet z obecně uznaného dělení

8

Tento model částečně vychází z Americké a Francouzské ústavy. Do této kategorie je možné zařadit ústavy Itálie a Španělska, částečně Finska. 10 Klasifikace Arendta Lijpharta zohledňuje stav dvou prvků: 1) Stupeň kulturní fragmentace společnosti 2) Soudržnost politické elity. S ohledem na tyto prvky označuje Lipjhart konsociační demokracii jako demokracii s vysokou kulturní fragmentací a kooperativním chováním politických elit (Hloušek, Kopeček 2003: 203-204). 9

10

volebních systémů na poměrné a většinové.11 Většinové volební systémy jsou s ohledem na řešení menšinové reprezentace obecně považovány za problematické. Často

bývají

odsuzovány jako neproporční a pro reprezentaci menšin tudíž nevhodné (Bird 2004: 9). Územně nekoncentrovaná menšina se totiž v rámci jednomandátových volebních obvodů prosazuje jen velmi stěží. Jedná se o velmi silné volební systémy za jejichž klad je nejčastěji uváděna vládní stabilita.12 Podle Arendta Lijpharta mohou většinové volební systémy efektivně fungovat v demokraciích tzv. westminsterského typu. Jedná se o demokracie, které jsou charakteristické nízkým stupněm kulturní segmentace (Hloušek, Kopeček 2003: 211). Většinové volební systémy jsou založeny na konkurenci, proto jsou považovány za nevhodné pro řešení konfliktů. Konkurenční typ demokracie však má svůj protipól v konsultativních demokraciích, které je podle Lijpharta možné nalézt v zemích s vysokým stupněm kulturní segmentace. Konsultativní demokracie využívají poměrné volební systémy, neboť jsou efektivnější v získávání podpory politickému systému mezi menšinami. V protikladu k většinovému volebnímu systému se u poměrného volebnímu systému mnohdy uvádí, že výstupy poměrného volebního systému jsou více proporční. Zmíněná proporčnost zjednodušuje vstup menších stran a menšinových stran do parlamentu, což ve výsledku zvyšuje podporu režimu napříč menšinovými skupinami (Norris 2004: 201). Spravedlivějších výstupy však mohou být dosaženo, pouze je-li poměrný volební systém vhodně „nastaven“. Z tohoto důvodu nelze za charakteristický atribut poměrných volebních systémů považovat proporčnost výstupu. Například u listinných volebních systémů existuje celá řada možných nastavení, jež umožňují vytvořit téměř absolutně proporční systém, stejně jako systém jehož míra disproporčnosti je vyšší než u většinových volebních systémů.13 Vysoce disproporčního výsledku lze dosáhnout zejména použitím vysokého volebního prahu, který eliminuje malé strany, dále rozdělením země do malých dvou až pěti mandátových obvodů, použitím volební kvóty či volebního dělitele, který zvýhodní velké strany. Je tedy zřejmé, že variabilita poměrných volebních systémů závisí na množství proměnných. Podle Maurice Duvergera i Giovanni Sartoriho však pouze teoretický efekt převádění hlasů na mandáty neodpovídá skutečnosti. Duverger a posléze i Sartori dospěli k názoru, že pouze deskriptivní popis nebere v úvahu vliv volebního systému na voliče. Maurice Duverger proto rozlišil „mechanický efekt“ a „psychologický 11

Dále se také rozlišují semiproporční volební systémy a smíšené volební systémy. Síla volebního systému představuje míru proporcionality. Čím vyšší disproporcionalita, tím je volební systém silnější. 13 Listinnými poměrnými volebními systémy jsou souhrnně označovány takové volební systémy, ve kterých volič odevzdává svůj hlas prostřednictvím kandidátní listiny volených stran.

12

11

účinek“. „Mechanický účinek“ reflektuje způsob přepočetu hlasů na mandát. „Psychologický účinek“ se projevuje v reakci voličů na působení mechanického efektu v rámci daného institucionálně-politického uspořádání (Chytilek 2005: 611).14 Sartoriho uspořádání koresponduje s Duvergerovým dvojím působením volebních systémů. Mechanický účinek je však v Sartoriho pojetí nazýván „reduktivní účinek“, neboť jej Sartori primárně vztahoval k počtu stran. Psychologický účinek nahradil omezujícím účinkem, význam se nezměnil. Reduktivní i omezovací účinky volebních systémů jsou však podle Sartoriho úzce svázány se stranickými systémy. Proto do zkoumání účinků volebních systémů zahrnul míru stranické strukturovanosti a síly volebního systému.15 Pomocí těchto dvou kritérií poté modifikoval teoretické účinky volebních systémů Maurice Duvergera.16 Sartoriho „zákony“ jsou velmi dobře využitelné pro výzkum účinku volebních systémů na malé, a tudíž i menšinové strany. S ohledem na poznatky Duvergera, Sartoriho, ale i třeba Arendta Lijpharta, lze předpokládat, že nejvýhodnější podmínky pro reprezentaci menšin nabízejí poměrné volební systémy. Zde se však nabízí námitka poukazující na velké rozdíly v jednotlivých typech poměrných volebních systémů. Ze Sartoriho zákonů však lze vyvozovat, že je nutné brát ohled na sílu volebního systému (pomíjíme-li vliv stranického systému), která se odvíjí od nastavení jednotlivých atributů volebního systému, jako je výška volebního prahu, počet mandátů na obvody atd.. S ohledem na zájmy menšin je také zapotřebí zaměřit pozornost na proceduru výběru kandidátů. Zda rozhoduje stranické vedení, členové strany nebo sami voliči, jelikož nasazení menšinového kandidáta v místech se stejnou etablovanou menšinou, nutně nemusí 14

Jednoduše lze rozdíl mezi mechanickým a psychologickým účinkem chápat tak, že volič rozhodující se během voleb pro konkrétní stranu, volí s ohledem na šanci strany dosáhnout například parlamentního zastoupení. V případě, že volební systém je „nepřátelský“ vůči malým stranám, tudíž jejich šance dosáhnout zastoupení je malá, volič raději volí tak, aby nebyl promarněn jeho hlas. Volič sice totiž může preferovat malou stranu, chápe však, že hlas pro ni by v konečném důsledku zůstal nevyužit, a proto se raději rozhoduje volit stranu, jejíž šance na zastoupení jsou vyšší. 15 Stranická strukturovanost představuje míru identifikace voliče s politickou stranou. 16 Podle Sartoriho (Chytilek 2005: 615-616): 1) Existuje-li systémová strukturace a voličský rozptyl (jako nezbytné spojené podmínky), relativně většinové jednokolové systémy vedou k dvojstranickému formátu. a. Anebo je obzvlášť silná systémová strukturace sama o sobě nutnou a zároveň náhradí postačující podmínkou dvojstranického formátu. 2) Existuje-li systémová strukturace, nikoliv však voličský rozptyl, relativně většinové systémy vedou k eliminaci stran, které ani v jednom obvodu nezískají většinu, nemohou však eliminovat – takže dovolují – existenci tolika stran nad dvojstranický formát, kolik jich umožní dostatečně velké koncentrace jejich voličů. 3) Existuje-li systémová strukturace, poměrné zastoupení získává reduktivní účinek, zapříčiněný (jako postačující podmínkou) jeho neproporcionalitou. Čím větší vstupní náklady pro menší strany, tím větší reduktivní účinek a naopak. a. Anebo je obzvlášť silná systémová strukturace nezbytnou a postačující podmínkou zachování jakéhokoliv stranického systému, který předcházel zavedení systému poměrného zastoupení. 4) Chybí-li systémová strukturace a předpokládáme-li téměř čisté poměrné zastoupení, tj. rovné vstupní náklady, stran bude tolik, kolik umožní kvóta.

12

značit úspěšnou snahu o reprezentaci této menšiny (Bird 2004: 12).17 Takto nastavený volební systém v některých bodech koresponduje s dokumentem úřadu OSCE pro demokratické instituce a lidská práva (ODIHR) pod názvem „Lund Recommendation“, který pro efektivní menšinovou reprezentaci doporučuje použití jednomandátových volebních obvodů (v případě územní koncentrace menšiny), zavedení poměrného volebního systému (v případě šance na zisk mandátů pro dané menšiny), umožnění preferenční volby a ustanovení nízkého volebního prahu (ODIHR 2003: 31). Dokument ODIHR tedy namísto modelu konsensuální demokracie, která upřednostňuje čistě proporcionálního zastoupení menšin, preferuje aplikaci většinového či smíšeného volebního systému v případě, že je menšina místně koncentrovaná (ODIHR 2003: 33).18 Pohled dokumentu ovšem může být chápán jako zjednodušený, protože opomíjí možné důsledky a celkové souvislosti volebního inženýrství. Jako hlavní poslání volebního systému vyznívá efektivní reprezentace menšin, což je ovšem pouze jednostranný pohled vzbuzující další rozepře ohledně definování ideální funkce volebních systémů. Problém představují jednotlivé ideály, které mnohdy stojí vůči sobě navzájem. Rovnosti, poměrnosti, vládní stability, zapojení menšin, srozumitelnosti atd., je takřka nemožné dosáhnout v rámci jednoho dokonalého volebního systému. Opomineme-li problematiku volebních obvodů, o obecných rysech „ideálního“ volebního systému pro menšiny existuje určitý konsensus. Obdobně je možné na základě protipólů „ideálního“ volebního systému vymezit základní znaky volebního systému nepřátelského vůči menšinové reprezentaci. Takový volební systém by spočíval buď na většinovém volebním systému, nebo na poměrném volebním systému s malými volebními obvody, jehož volební klausule by byla nastavena velmi vysoko. Dokument ODIHR se explicitně zmiňuje o vhodnosti užití jednomandátových volebních obvodů v souvislosti s územně koncentrovanou menšinou. Podobné účelové zvýhodnění je samozřejmě také cesta, která vede k efektivnější reprezentaci menšin. V době vydání dokumentu měly například menšiny v Chorvatsku k dispozici vyhrazené mandáty, voliči však mohli volit „normální“ i menšinové kandidáty (ODIHR 2003: 30).19 S vyhrazením speciálních mandátů se lze setkat i u více zemí, například v Rumunsku, Slovinsku atd. Účelově zvýhodňující techniky však mohou být stejně dobře zneužity. Velmi známá je například technika s názvem gerrymandering, jejíž využití je nejefektivnější ve většinovém

17

Zde je zapotřebí brát v úvahu strategické motivy kandidáta i strany, obzvláště pokud kanduje za stranu, která se neproklamuje jako menšinová. 18 Dokument přesněji specifikuje, že pokud jsou minority koncentrovány teritoriálně, jednomandátové volební obvody jsou vhodné k zajištění dostatečné menšinové reprezentace. 19 Maďaři, Srbové a Italové měli vyhrazeno jedno křeslo. Ostatní, méně početné menšiny měly k dispozici dohromady jeden vyhrazený mandát.

13

volební systému.20 Podstatou této techniky je manipulujíce s tvarem a velikostí volebních obvodů, za účelem umělého vytváření voličských základen, které v rámci jednomandátových obvodů, umožňují společenské skupině či menšině zvolit si svého kandidáta. Gerrymandering se často používá v souvislosti se snahou vládních stran maximalizovat svůj volební zisk. Podstatou takových úprav volebních obvodů je koncentrovat menšinu či jinou společenskou skupinu uvnitř co nejmenšího počtu volebních obvodů a ovlivnit tak výsledky voleb. Takto početná a koncentrovaná skupina má logicky větší možnost zvolit si kandidáta „z vlastních řad“. Gerrymandering má však negativní dopad na soutěživost a tedy i na volební účast, neboť výsledky v uměle vytvořených obvodech jsou víceméně dané. Jak je vidět, zásahů a úprav v oblastech volebních systémů je nespočet. Jejich aplikace však vždy vyžaduje citlivý přístup s ohledem na heterogenní cíle volebních systémů.

5. Turecká republika 5.1. Obecná charakteristika Turecké republiky Turecko se rozprostírá na území Malé Asie, zčásti také na území jihovýchodní Evropy. Jeho celková plocha činí zhruba 780 000 kilometrů čtverečních (FCO 2007). Na severovýchodě má Turecko společné hranice s Gruzií, Arménií a Iránem, z jihovýchodní strany sousedí s Irákem a Sýrií, západní hranice jsou vymezeny Řeckem a Bulharskem. Hlavním městem je Ankara, z hlediska administrativního členění je země rozdělena na 81 provincií, které se dále člení na okresy a sub-okresy (The Library of Congress 2006: 19). Hrubý domácí produkt byl v roce 2006 cca 378,4 miliard dolarů (FCO 2007). Hlavní přínos pro tureckou ekonomiku má textilní průmysl, módní průmysl, ocelářství, automobilový průmysl a elektroprůmysl. Populace čítá dle odhadů 67 800 000 obyvatel (FCO 2007), téměř 99% z nich jsou muslimové. Mezi muslimy převažují věřící sunnitského vyznání, jejich počet se odhaduje na cca 80%. Zbylých 20% muslimů představují Alevité. (The Library of Congress 2006: 9). V zemi jsou dále oficiálně uznávány

Arménská apoštolská církev,

řeckoortodoxní církev, vztahující se k řecké menšině a judaismus vyznávaný židovskou komunitou.

20

Slovo gerrymandering je odvozeno od amerického senátora Elbridge Gerryho, který je považován za „zakladatele“ této techniky.

14

5.2. Parlament Moc zákonodárná je vykonávána Tureckým nejvyšším národním shromážděním (TGNA). Jedná se o jednokomorový parlament, který dnes čítá 550 poslanců, jejichž funkční období je pět let. Kromě přijímání zákonů a schvalování mezinárodních smluv má národní shromáždění i funkci kontrolní vůči vládě, schvaluje rozpočet a volí prezidenta ze členů parlamentu (dvoutřetinovou většinou). Prezident taktéž může být parlamentem odvolán, a to opět nejméně dvoutřetinovou většinou. Turecké nejvyšší národní shromáždění dále vyhlašuje válku, stanné právo a výjimečný stav (Office of the prime minister 2007). Členové parlamentu jsou voleni v proporčním volebním systému, skrze volební kandidátky, které jsou koncipovány stranickými lídry (The Library of Congress 2006: 18).

5.3. Hlava státu Moc výkonnou představuje vláda a prezident. Prezident je oficiálně hlavou státu, jeho pozice v politickém systému Turecka je však spíše slabá, jedná se primárně o reprezentativní funkci vyjadřující jednotu tureckého národa (Office of the prime minister 2007). Prezident je volen nepřímo, jeho funkční období je sedm let bez možnosti opětovného znovuzvolení. Předtím, než se vítězný kandidát na úřad prezidenta ujme úřadu, musí se vzdát své stranické příslušnosti. Prezident může vrátit zákon k projednání parlamentu. Hlava státu vyhlašuje zákony, ratifikuje mezinárodní smlouvy a je vrchním velitelem ozbrojených sil. Mezi nejdůležitější pravomoci prezidenta dále patří jmenování a odvolávání premiéra a členů vlády (na návrh premiéra), jmenování soudců, vedení centrální banky, rozhlasových a televizních stanic. Dále může iniciovat ústavní přezkoumání zákona a disponuje pravomocí vyvolat referendum v souvislosti se změnou ústavy (HR-Net 2008a).

5.4. Vláda V čele vlády stojí premiér, který prezidentovi dává návrh na jmenování a odvolávání ministrů. Po zformování vláda žádá parlament o vyjádření důvěry. Vláda je jako celek odpovědná parlamentu, jednotliví ministři jsou individuálně odpovědní premiérovi za své ministerstvo. Základním úkolem vlády je formulovat a implementovat vnitřní i zahraniční

15

politiku státu, ústava dále vládě přiděluje záležitosti národní obrany (Office of the prime minister 2007).

5.5. Historický vývoj Území dnešního Turecka bylo svědkem vzrůstů i pádů mnoha kultur. Známky civilizace z oblasti Anatólie jsou patrné již z doby 2500 let před našim letopočtem.21 Kolem roku 2000 před naším letopočtem, se Anatólie dostala pod nadvládu Chetitské říše, která později ustoupila frýgskému království (The Library of Congress 2006: 2). Území dnešního Turecka se během staletí se postupně podřizovalo Peršanům, Makedoncům i Římanům. Kolem roku 330 našeho letopočtu se Anatólie stala centrem byzantské říše. Ke konci jedenáctého století se však musela sklonit před sílícími nájezdy tureckých kmenů. Postupem času se Byzantská říše stále smršťovala na úkor nové síly - expandující Osmanské říše, jež porazila turecké kmeny a v průběhu staletí si postupně podřídila celou Anatólii, Balkán, Egypt a Alžír. S blížícím se dvacátým stoletím, se však kulturní heterogennost a rozlehlost stala pro Osmanskou říši přítěží, nejsilnější evropský aktér tak byl „odsouzen“ k postupné ztrátě vlivu. V devatenáctém století se z osmanského područí vymanily Řecko, Bulharsko, Rumunsko a Srbsko. Kypr a Egypt ovládla Velká Británie, Francie obsadila Alžír a Tunis (The Library of Congress 2006: 3). Prohlubující se úpadek a teritoriální degradace osmanské říše byly ukončeny až v roce 1923, kdy nová vláda, pod vedením Mustafy Kemala, vyjednala smlouvu v Lausanne, která dala vzniknout Turecké republice.

5.6. Turecko a jeho politická specifika Turecká republika prošla od roku 1923 značně komplikovaným vývojem. Její základy jsou spojeny s tzv. kemalismem, který může být pojímán jako souhrn znaků, které určovaly a stále určují podobu turecké politiky. Jedná se o princip tzv. šesti šípů: Nacionalismu, sekularismu, republikanismu, etatismu, revolucionismu a populismu (Türsan 2004: 40). Původ těchto šesti znaků je zapotřebí hledat v atmosféře národní frustrace provázející zánik Osmanské říše, která se v průběhu první světové války přidala na stranu poražených mocností. Princip šesti šípů je možné chápat jako reakci na zmíněné období neklidu a úpadku. Smlouva 21

Dnešní Turecko přesně nekopíruje oblast Anatólie, neboť se částečně rozprostírá i na území Thrákie (evropská část).

16

v Lausanne z roku 1923, představovala úspěšně završený boj o uchování teritoriální celistvosti, která byla po první světové válce ohrožena územími požadavky Itálie, Francie a Řecka (Türsan 2004: 34).22 V roce 1920 se v reakci na dělení Osmanské říše zformovala frakce pod vedením Mustafy Kemala (později nazývaného Atatürk – „otec Turků“), jež prohlásila sultanát za nelegitimní a během bojů s Řeky a Francouzi dokázala odradit Itálii a Řecko od původních územních požadavků. Nový status quo byl ustanoven v roce 1923 smlouvou v Lausanne, jež dala vzniknout Turecké

republice, v němž se moc sultána

přesunula na bedra prezidenta a Republikánské lidové strany CHP, která nyní kontrolovala vládu (Türsan 2004: 35).23 Zrod republiky však nebyl jedinou těžkostí, spíše je možné jej považovat za počátek dalších problémů, se kterými se země potýká dodnes. Vývoj Turecka od roku 1923 je značně komplikovaný, prakticky neustále prochází cyklickým vývojem směrem od demokracie k nedemokratické formě vlády a naopak (Türsan 2004: 13). Důležitý prvkem turecké politiky představuje armáda, jejíž funkce „hlídače demokracie“ je z pohledu západní kultury neakceptovatelná, nicméně tento fakt její politickou relevanci nijak nesnižuje. Armáda se od roku 1923 celkem třikrát rozhodla zasáhnout ve prospěch demokracie. Poprvé v roce 1961, kdy narůstající polarizace mezi dvěma stranami dosahovala nezvládnutelných podob, podruhé v roce 1971, kdy byla armáda sama požádána vládní stranou o vytvoření nestranického, odborného kabinetu. Naposledy armáda zasáhla v roce 1980, kdy se rozhodla zrušit veškeré dosavadní strany. Intervence armády s sebou vždy přinesly zásadní změny v podobě stranické soutěže, volebních zákonů i zásadních ústavních změn. Myšlenkové dědictví Mustafy Kemala však stále tvoří základ turecké politiky (Mc Gregor 2007).

5.7. Geneze stranického a volebního systému Turecka Historicky první (a také jedinou) tureckou stranu představovala Atatürkova CHP. Strana získala legitimitu k neomezené vládě díky své národně-osvobozenecké image. Republikánská národní strana představovala klasický koncept kádrové strany, která vznikla

22

„Okleštění“ území osmanské říše mělo základ v Sévreské mírové smlouvě ze dne 10.8.1920, jež byla součástí Versailleského mírového systému. Podle této smlouvy se osmanská říše vzdávala nároků na neturecká území, což v praxi znamenalo ztrátu 4/5 svého území. Další podstatný bod představovalo drastické zredukování sultánovy armády na pouhých 50 000 mužů, válečné loďstvo mělo být zcela zrušeno. 23 Veškerá moc byla v držení jediné strany (Republican people‘s party), v jejíž čele stál Atatürk. Existence ostatních stran nebyla povolena, nejednalo se tedy o demokratickou formu vlády.

17

z popudu elit, nikoliv z masového hnutí uvnitř společnosti.24 Z pohledu Sartoriho klasifikace se jednalo o nesoutěživý systém třídy jedné strany, jelikož ostatní strany byly ústavně zakázány. Vláda jedné strany pokračovala až do roku 1946, kdy se od CHP, pod vlivem vnitřních neshod, odštěpila část členů, kteří založili Demokratickou stranu (DP).25 Omezení existence stran však dále přetrvalo pro extrémní levici i pravici. V roce 1946 se odehrály první regulérní volby mezi CHP a DP. Volilo se pomocí uzavřených stranických kandidátek ve vícemandátových obvodech, ovšem rozdělování mandátů na úrovni obvodů nebylo proporční. Způsob transformace hlasů na mandáty asociuje spíše většinovou volbu, neboť strana s nejvyšším počtem hlasů ve volebním obvodě získala veškeré mandáty připadající pro obvod (Türsan 2004: 49). Ve výsledku tento volební systém poskytoval jen velmi nízké šance malých stran na zisk mandátu, navíc posiloval stranické vedení a podporoval polarizaci mezi CHP a DP. Ve volbách 1946 drtivě zvítězila CHP, která si nadvládu udržela až do roku 1950, kdy ve volbách zvítězila opoziční DP. Období mezi léty 1946 a 1950 se neslo ve znamení narůstající rivality obou stran, která postupně přerostla až v polarizaci. Strategie DP se soustředila na delegitimizaci režimu a vytrvale obviňovala CHP ze snah o komunistický převrat (Türsan 2004: 50).26 Vítězství DP v roce 1950 polarizaci nijak nezmírnilo, naopak obě strany naplno ukázaly svou neschopnost řešit konflikty. Podle Sartoriho klasifikace je možné období 1950 až 1960 označit za éru bipartismu. Padesátá léta je možné považovat za počátek praktik manipulace s volebním systémem za účelem zvýhodnění vládních stran, neboť DP v roce 1954 iniciovala řadu volebních reforem, které dále přispěly k polarizaci systému.27 Běžné se staly praktiky úprav volebních obvodů, které jsou známé pod pojmem gerrymandering. Z obav před možným neúspěchem ve volbách se DP během padesátých let uchýlila k úpravám volebního systému celkem dvakrát (Türsan 2004: 68).28 Na oslabování své pozice strana zareagovala stupňováním netolerance vůči opozici, které přerostly až do podoby organizovaných represí.29 Krize vyvrcholila ustanovením speciální parlamentní komise pro vyšetřování aktivit CHP, což vyvolalo vlnu protestů ze strany armády, studentů a 24

Maurice Duverger odlišil strany masové a strany kádrové. Kádrové strany (nebo také kádrové) se vyznačují vznikem na parlamentní půdě z popudu skupiny vůdců. Na rozdíl od masových stran se příliš nespoléhají početnost členstva. Tento typ strany je spojen s omezeným volebním právem. 25 Založení opozičních stran bylo povoleno v roce 1945 Kemalovým nástupcem Inönüem. 26 Na levicové postoje bylo poohlíženo s mnohem větším despektem, než na pravicové. Levicové myšlenky byly pokládány za antisystémové, levicové strany byly rušeny, což se nevyhnulo ani sociální demokracii. 27 Opozici byla například zakázána možnost využívání státního rádia před volbami. Volební úprava dále zavedla zákaz volebních aliancí a povinnost pro státní zaměstnance podat pracovní výpověď půl roku před kandidaturou ve volbách (Türsan 2004: 67). 28 Podruhé v roce 1957. V tomto roce se také DP dopustila falšování volebních výsledků (Türsan 2004: 71). 29 Na což doplatila Strana svobody, odštěpenecká strana z DP, jejíž kongres byl přerušen ozbrojenými složkami vyslanými DP. Leader DP Menderes dále navrhoval vytvoření vlastenecké fronky, jež by sloužila ke „kontrole“ „subvezivní“ opozice.

18

intelektuálů.30 V této situaci poprvé zasáhla armáda a ustavila vojenskou vládu, která se zásadně promítla nejen do ústavní podoby země, ale i stranického a volebního systému. Vojenská vláda, na níž měla CHP vliv, zakázala DP a přijala novou ústavu, jenž si kladla za cíl ustanovit konsensuální formu vlády (Türsan 2004: 81).31 Podstatné změny se dotkly také volebního zákona. Byl přijat proporční volební systém s d’Hondtovou volební formulí, další specifikace volebního systému se však během let 1961-1980 často a zásadně měnily. V roce 1961 se uskutečnily demokratické volby, ve kterých tentokrát měly možnost kandidovat i doposud zakázané strany extrémní levice a pravice. Období 1961-1980 lze z hlediska Sartoriho klasifikace rozdělit na dvě fáze. První, v letech 1961 až 1971, je možné zařadit do kategorie umírněného pluralismu. Období 1971-1980 pak odpovídá třídě polarizovaného pluralismu (Türsan 2004: 123). Léta 1961-1964 se nesla ve znamení společné vlády CHP a Stranou spravedlnosti (AP).32 CHP se vyprofilovala jako levicově středová strana, její myšlenkové vymezení se stále silně drželo principů šesti šípů. Strana zejména usilovala o udržení sekulárního charakteru státu, sociální politiku, modernizaci a přibližování Turecka k západu (Türsan 2004: 106). AP se naopak v rámci pravolevé osy umístila do pozice středově pravicové strany s nábožensky konzervativním zaměřením, oslovující především většinové Sunnity. Pod vlivem neshod mezi CHP a AP, však CHP na koalici zanevřela a do voleb v roce 1965 vládla menšinově sama. Roky 1965 až 1971 se nesly ve znamení dominance AP a opětovně narůstající polarizace systému. AP postupně napodobila praktiky bývalé DP, zejména co se týče antiopozičních aktivit.33 Doplňkovým cílem AP se postupně stalo omezení příliš liberální ústavy, zejména článků týkajících se lidských práv, to se ale díky štěpení ve straně nepodařilo prosadit (Türsan 2004: 153). Počátkem sedmdesátých let získala turecká politika velmi odstředivý charakter, jenž byl doprovázen vznikem paramilitárních organizací na pravé i levé straně politického spektra.34 Stav byl natolik neúnosný, že vůdce strany AP, Demirel, v roce 1971 předal vládu do rukou vojenských technokratů, kteří 30

Komise disponovala mimořádnými pravomocemi, navrhovala přerušení veškerých politických aktivit včetně mírových demonstrací. Dále měla na starost cenzuru médií a v jejích kompetencích figurovala možnost vynášet rozsudky uvěznění na maximálně tři roky. 31 Nová ústava připomínala Lijphartův model konsensuální demokracie. Opírala se o bikamerální formu vlády, sdílení moci exekutivou i legislativou, nicméně existovaly zde i kontroverzní články. Ústava například přisoudila armádě roli ochránce demokracie a dovolovala pouze strany sekulárního charakteru, přesto se jednalo o změnu k vyšší stranické pluralitě. 32 AP navazovala na zrušenou DP. 33 Což se dotklo zpočátku Turecké strany pracujících (TWP), která reprezentovala zájmy zaostalého jihovýchodu země a Kurdů. Policie hojně „navštěvovala“ stranické schůze, konfiskovala stranické publikace a dokumenty. Vláda také omezila přístup opozice do médií, mimoto záměrně manipulovala s volebním systémem (Türsan 2004: 175). 34 Fašistická Strana národní akce (MHP) založila speciální jednotky k potlačování demonstrací, na levé straně vznikla jako odpověď městská guerilla.

19

pokračovali v jeho politice.35 Technokratická vláda armády skončila v roce 1973. Volby vyhrála CHP, která však nezískala potřebnou většinu křesel v parlamentu, musela se tudíž spolehnout na koaliční formu vlády. Levá strana politického spektra však byla velmi slabá, proto byla odkázána ke spolupráci s extrémními stranami. V roce 1980 se armáda opět rozhodla pro přímou intervenci. Její zásah byl ještě radikálnější a delší, než v roce 1960. Armáda přistoupila ke změnám ústavy, volebního systému a zrušila také veškeré strany. Činnost nových stran byla navíc silně regulovaná zákony (Türsan 2004: 180-187). Zásah armády s sebou přinesl pokles stranické polarizace, zároveň však podlomil důvěru voličů ve strany, které byly nyní nuceny budovat své organizační sítě prakticky od začátku (Türsan 2004: 191-192).

5.8. Stranický systém dnešního Turecka Tříleté období vlády armády se výrazně promítlo do podoby turecké politiky. Dodnes se strany potýkají s problémy při vytváření silných organizačních struktur, vazby na voliče jsou proto velmi volné. Dá se konstatovat, že se stranický systém Turecka stále formuje, neboť prakticky každé volby po roce 1983 přinesly různé stranické formáty, mnohdy i s odlišnými stranami. Přesto je možné označit období 1983-1991 za predominantní stranický systém, léta 1991-2002 vykazují znaky umírněného pluralismu.36 Léta 2002 dodnes opět naplňují rysy systému s predominantní stranou (Türsan 2004: 225).37 Podstatný znak tureckého stranického systému představuje slabost pravolevého štěpení, resp. jeho překrývání se štěpením islám vs. sekularismus (více v kapitole 7.3. Vliv stranického systému).38 Je však třeba mít na zřeteli, že štěpení ve společnosti se zcela nepromítá do podoby politických stran, což je způsobeno absencí skutečně masových stran. I přes zákaz všech stran z roku 1983, nelze hovořit o úplné stranické diskontinuitě, neboť strany jako CHP, AP a další, navázaly na svou minulost. Nicméně rozvržení sil se ukázalo být zcela jiné a následníci dříve vůdčích stran nedokázali v převážné většině úspěšně navázat na své předchůdce. Období 1983 až 1993 se neslo ve znamení jednobarevné vlády Vlastenecké strany (ANAP), která se vyprofilovala jako nábožensky konzervativní strana s liberálně ekonomickým přístupem (Türsan 2004: 19935

Armáda měla vazby na AP, protože část jejich zakladatelů představovali vojenští důstojníci. V tomto období se na vládě podílelo celkem 7 stran 37 Predominantní stranu představuje AKP, která ve volbách 2007 opět získala nadpoloviční většinu křesel 38 Pojem štěpení zavedl politolog Stein Rokkan. Podle něj konflikty ve společnosti vytvářejí štěpní, jež se reflektují ve stranickém spektru. Teorie štěpení byla vyvozena z podmínek formování evropských států, její použití v odlišných podmínkách s sebou nese určité limity. 36

20

202). Sváry a odchody jejich členů k jiným stranám ji však natolik oslabily, že od roku 2002 v parlamentu zcela absentuje. Během voleb 1991 proběhla první vládní alternace od vojenského převratu, navíc doprovázená neočekávanou koaliční vládou pokračovatele AP – středově pravicovou Stranou pravdy (DYP) a středově levicovou Sociálně demokratickou lidovou stranou (SHP), která se přihlásila k odkazu CHP.39 Koalice držela ve svém funkčním období pohromadě spíše silou vůle. Koaliční formy vlády však přetrvaly i po volbách v roce 1995, postupně se ustanovila vláda DYP a ANAP, poté DYP a RP.40 Třetí společná forma vlády se ustanovila mezi ANAP, DSP a DTP, externě podporované CHP. 41 Další volby v roce 1999 potvrdily vzestup krajní pravice na úkor středo pravicových stran.42 Vládu následně vytvořila levicová DSP s krajně pravicovou MHP. Jejich společnou vládu však provázely zásadní spory, proto nakonec byla jejich koalice ukončena předčasnými volbami v roce 2002, jenž se staly triumfem islámsky zaměřené Strany spravedlnosti a pokroku (AKP). AKP vytvořila jednobarevnou většinovou vládu, jejíž trvání potvrdily i volby v roce 2007. Jako hlavní opoziční síla se postupně ustanovila CHP.

5.9. Současný volební systém Současný volební systém do Velkého Tureckého národního shromáždění vychází z volební reformy z roku 1982, která zavedla listinný poměrný volební systém, jehož dominantním prvkem je existence vysoké desetiprocentní klauzule, která je uplatňována na celostátní úrovni. Klauzule se však nevztahuje na nezávislé kandidáty (Aktar 2007). Volby se konají v 81 provinciích, přičemž počet mandátů pro provincie se poměrně odvozuje od počtu obyvatel. Provincie, které disponují 19 až 35 mandáty jsou rozděleny do dvou volebních obvodů, 36 a více mandátů se dělí do tří provincií (Lexadin 1983). Volební listiny jsou uzavřené, voliči tedy nemají možnost použití preferenční hlasování. Výběr kandidátů je plně v rukou lídrů stran a jejich nejužšího vedení. Distribuce mandátů na úrovni jednotlivých volebních obvodů je provedena pomocí d’Hondtova dělitele. Strany mohou kandidovat ve volbách, pouze když své volební listiny předloží v minimálně polovině provincií. Stranám je navíc zakázáno vytvářet společné volební kandidátní listiny (Lexadin 1983). 39

SDDP v roce 1995 změnila název na „původní“ CHP RP představovala v roce 1996 největší parlamentní stranu. Zastávala konzervativní, islámské hodnoty vymezující se proti sekularismu. V roce 1998 byla strana rozhodnutím ústavního soudu zrušena, jejími pokračovatelem je nyní vládnoucí Strana spravedlnosti a pokroku (AKP). 41 DLP je levicová strana sociálně demokratického zaměření, DTP je strana reprezentující kurdské zájmy. 42 V těchto volbách proislámská ultrancionální Strana národní akce (MHP) více než zdvojnásobila svůj počet hlasů na 22%. 40

21

6. Turecko a menšiny Turecká politika vůči menšinám vychází ze smlouvy v Lausanne z roku 1924. Ta ovšem připouští pouze nemuslimské náboženské menšiny. Proto jsou oficiálně uznávány pouze řecká, arménská a židovská menšina. Tyto minority mají garantovaná určitá práva, jako například svobodu pohybu, rovná občanská práva, svobodu vytváření vlastních charitativních, náboženských a sociálních institucí, zakládání škol, používání svého jazyka a právo vzdělávat se ve svém vlastním jazyce (HR-Net 2008b). Z pohledu Turecka je výčet menšin kompletní, přestože na území existují výrazně početnější minority, jím jsou však výše uvedená práva odpírána. Vezmeme-li v úvahu genezi pojmu menšina, je nutné připomenout, že pohled na menšiny prošel od smlouvy v Lausanne jistým procesem, ne nepodobný procesu rozšiřování lidských práv v průběhu dvacátého století, což Turecku neustále připomíná i Evropská unie. Turecký postoj k menšinám je

však možné plně pochopit pouze s ohledem na historii

Turecka, především je vhodné hledat odpovědi v systému zacházení s menšinami v Osmanské říši a v období zániku Osmanské říše a zrození Turecka.

6.1. Historické souvislosti Osmanská říše představovala pomyslný tavící kotel, ve kterém byly největší náboženské menšiny v říši reprezentovány v rámci tzv. millet systému, jenž jim v praxi zajišťoval určitý stupeň autonomie a právní ochranu. Největší náboženské menšiny v Turecku představovali řecká ortodoxní církev, Arménská apoštolská církev a židé, každá z těchto náboženských menšin disponovala svým milletem, v jehož čele stál zpravidla nejvyšší náboženský hodnostář. Tyto společenské skupiny však měly v porovnání s muslimskou komunitou nižší status, pro který se vžil výraz podřízený pluralismus (Helvacioğlu 2007: 6-7). V průběhu 19. století rozvířila Balkán vlna národní identifikace a dosavadní millety se začaly definovat jako národnosti. Uvnitř zavedených milletů se definovaly národnosti Řeků, Arménů a Židů. Při pohledu na dnes uznávané menšiny je patrné, že Turecko ve své menšinové politice de facto kopíruje osmanský systém nakládání s menšinami. Další podstatný fakt představuje zánik Osmanské říše, který byl doprovázen neustálým posilováním autonomie milletů v průběhu 19. století, které postupně vygradovaly do secesionistických hnutí.43

43

V průběhu 19. století se ve snaze získat autonomii někteří Muslimové, Arabové a Albánci definovali jako křesťané (Helvacioğlu 2007: 13).

22

Pomyslný vrchol secesionistických tendencí představuje smlouva z Sévres, díky které měla Osmanská říše přijít o čtyři pětiny svého území. Ta ovšem zároveň iniciovala Atatürkův boj o zachování teritoriální integrity zanikající Osmanské říše, přičemž nemuslimské menšiny a systém milletů byly odsouzeny jako hlavní viníci rozpadu říše (Helvacioğlu 2007: 13). Rok 1920 a smlouva v Sévres, tedy představují klíč k pochopení přetrvávající turecké politiky vůči menšinám. Turecko se dnes oficiálně hlásí ke svému mnohonárodnostnímu původu, nicméně jakoukoliv současnou vnitřní společenskou a kulturní heterogennost odmítá s tím, že Turecko představuje jediný národ, bez ohledu na to z jakých etnických menšin se zrodilo (Nas 1998). Myšlenka založení nového státu byla doprovázena myšlenkou zrodu nového národa, jenž bude natolik silný, nakolik bude vnitřně soudržný. Tento přístup zároveň formuje předpoklad a historicky podmíněné přesvědčení, že vnitřní kulturní heterogennost je hrozbou státu. Dnešní Turecký přístup k menšinám, především jeho neochota uznávat menšiny, pramení z předpokladu, že jakékoliv menšiny jsou nepřátelské vůči teritoriální integritě Turecka. Tento pozůstatek je velmi dobře patrný i v dnešní ústavě Turecka, kde je uvedeno: „Turecký stát, jeho území a národ (turecký) tvoří nedělitelnou entitu“ (HR-Net 2008a). Problém s heterogenními komunitami na svém území, jež se identifikují jako menšiny, Turecko řeší jejich podmaněním a „přetavením“ v tureckou národnost. Z pohledu přístupu státu k menšinám je možné Turecký přístup označit za lhostejný až represivní. Podle klasifikace z kapitoly politická participace menšin spadá Turecko mezi kategorie Agnostického národního státu až Represivního nacionalistického státu.

6.2. Menšiny v Turecku Jak již bylo zmíněno, Turecko de facto zdědilo systém milletů Osmanské říše. Ne náhodou jsou dnes jediné oficiálně uznávané menšiny Řecká, Arménská a Židovská.44 Tyto menšiny mají podle práva zajištěný určitý stupeň autonomie, ačkoliv ve skutečnosti uplatňování těchto privilegií představuje zásadní problém.45 Mimo tyto oficiálně uznávané menšiny však v Turecku existují i mnohem početnější skupiny, které naplňují znaky menšin z kapitoly 2.3 Menšina, kterým je menšinový status dlouhodobě odpírán z náboženských důvodů.

44

Komunita řeckoortodoxních čítá cca 2000 až 3000 členů, Arménů je cca 60 000, židů cca 20 000. V oblasti vzdělávání například často chybí vzdělaní pedagogové, učebnice jsou zastaralé a obsahují xenofobií a rasistické texty. Omezena je možnost užívání svého jazyka, přístup do médií je taktéž limitován. 45

23

Etnické menšiny představují (Kaya, Baldwin 2004: 7):




Kurdové, kteří představují největší etnickou komunitu v Turecku. Jejich populace čítá nejméně 15 milionů příslušníků (cca 20% z celkové populace Turecka). Kurdům se nikdy nedostalo oficiálního uznání, protože jsou ztotožňováni s muslimským vyznáním. Kurdové jsou koncentrováni v zaostalém jihovýchodě Turecka, značná část jich však žije ve velkých městech.




Romové, jejich počet se odhaduje na více než 500 000, komunity jsou rozptýleny po celém Turecku




Bosňané, jejich menšina čítá cca 1 milión členů.




Arabové žijí ve všech částech Turecka, vysokou koncentraci je možné nalézt na předměstích měst Antakya, Mardin a Siirt. Někteří se spíše vymezují náboženstvím (jako Alevité), než jako Arabové.




Čerkézové jsou rozptýleni po celém Turecku, jejich počet se odhaduje na 3 miliony.




Lazové žijí v v okolí Artvinu, Rize a ve velkých městech. Dnes se hlásí k islámu, přestože původně byli křesťané. Jejich počet se odhaduje na 250 000 (Micka 2005).




Etničtí Bulhaři žijí převážně v okolí Thrace.

Náboženské menšiny jsou jediné oficiálně uznávané, nicméně Turecko je redukuje pouze na nemuslimské menšiny. Pomineme-li turecké dělení menšin, náboženské menšiny představují (Kaya, Baldwin 2004: 7):




Řecká ortodoxní církev.




Arménská apoštolská církev.




Židé.




Syrská pravoslavná církev, počet jejich členů je cca 15 000 až 20 000.




Nejpočetnější náboženskou menšinu představují Alevité, k nim se hlásí cca 12-15 milionů členů (cca 20% z celkové populace Turecka). Jedná se o muslimy, kteří se odlišují od Sunnitů i Šíitů svou interpretací islámu (Cagaptay 2007).

24

7. Limity volebního a stranického systému Turecka v reprezentaci menšin Cílem této kapitoly je vzájemně porovnat teoretické působení volebního a stranického systému Turecka na menšinovou reprezentaci se skutečnou praxí. Dopad volebního systému je pochopitelně možné zkoumat jen v kontextu voleb, v tomto případě je proto nutné odlišit ostatní formy politické participace od reprezentativního zastoupení skrze parlament. Další problém, který se v této souvislosti naskýtá, představuje otázka měřitelnosti dopadu volebního systému na reprezentaci menšin, který může být velmi relativní. Z tohoto důvodu je proto důležité stanovit si základní kritérium, které bude vyjadřovat snahu

získat parlamentní

reprezentaci. V případě volebního systému se okamžitě nabízí kritérium zakládání vlastních, menšinových stran. Zde však vyvstává další problém, který představuje absence menšinových stran, což se týká podstatné části oficiálních i neoficiálních tureckých menšin. Příčin může být v tureckém případě více, navíc je nutné chápat tyto důvody v kontextu každé menšiny zvlášť důvody se mohou i překrývat:  Míra „sebeidentifikace“ menšiny je natolik nízká, že menšina nejeví o participaci formou vlastních politických stran zájem.  Vytváření a udržování menšinových stran či stran reprezentujících menšinové zájmy, je podrobeno silné regulaci ze strany státu. Menšina se s ohledem na tyto zábrany ani nepokouší zformovat vlastní strany.  Existuje jiná, „nemenšinová“ strana, která programově participuje na menšinových tématech.  Menšina je tak malá či tak málo územně koncentrovaná, že ji stávající volební systém nedokáže zajistit parlamentní reprezentaci, proto vlastní strany nevytváří.

Tento výčet důvodů může usnadnit hledání odpovědi na otázku, proč je v tureckém prostředí existuje tak výrazný nepoměr mezi vysokou kulturní segmentací a množstvím menšinových stran. Ve výsledku je možné konstatovat, že samotná absence pokusu zformovat vlastní stranu automaticky nemusí nutně znamenat nezájem o reprezentaci formou politických stran. Volební systém je Turecka je bezesporu velmi limitující k možnostem participace, nicméně jej nelze paušálně označit za „hlavního viníka“ nízké reprezentace menšin. Jednostranná analýza volebního systému, jež by brala v úvahu pouze tuto jedinou sféru, může být ve svých výsledcích velmi zavádějící. Pro vymezení skutečného vlivu volebního a

25

stranického systému na reprezentaci menšin je tudíž nutné zahrnout analýzu i ostatních sfér, jež determinují možnosti politické participace.

7.1. Menšiny a politická participace v Turecku Přestože kapitola 6.2. Menšiny v Turecku poukázala na množství existujících menšinových skupin, neznamená to, že všechny tyto menšinové skupiny se zapojují nebo alespoň pokoušejí zapojovat do politického procesu. Valnou většinu z nich tvoří málo početné a roztroušené skupiny, jejichž menšinový původ se pomalu ředí v majoritní turecké národnosti. Mnohé z menšin ztrácejí zájem o svá specifika, jazyk, kulturu a dlouhodobá politika asimilace se tak ukázala v mnoha případech úspěšnou. Budování jednotného tureckého národa jde ruku v ruce s politikou negace a „pohlcování“ rozdílů. Mnohdy je proto jednodušší vzdát se své menšinové identity. Plné zapojení do turecké společnosti podle strategie židovské komunity s sebou přináší nutnost změnit etnicky znějícího příjmení na turecké, začít mluvit turecky, vyznávat sunnitský islám, modlit se v tureckých synagogách, posílat děti do tureckých škol, mluvit s dětmi v turečtině atd. (Kaya 2004: 228-229). Nejedná se o fyzické represe ze strany státu, spíše je možné mluvit o vynucené dominanci turecké kultury, která záměrně nenechává prostor pro jiné.46 Úpadku tradic a kultury dnes čelí Lazové (Naegele 1998), Čerkézové si svou identitu zachovávají pouze v izolovaných venkovských oblastech, podstatná část etnika již podlehla asimilaci (Kafkaz Vakfi), stejná kulturní degradace se však dotýká i ostatních menšin. Politická participace menšiny je závislá na míře skupinové sebeidentifikace (Sandovici, Listhaug 2006: 4-5). Asimulující turecké prostředí s dominující tureckou kulturou, má ovšem dlouhodobě negativní vliv na menšinovou identifikaci, což zároveň implikuje nižší snahu menšiny politicky participovat. Specifikum, vymezující se vůči pasivním menšinám, představují Kurdové a Alevité, jejichž vlna sebeidentifikace vyvrcholila v 80. letech. Kurdové částečně dokázali asimilační snahy státu překonat svou uzavřenou klanovou strukturou, která také formuje způsob jejich politické participace, klasicky se tak děje podle linie klanových leaderů (Cagaptay, Unver 2007). Komunita Alevitů je zhruba stejně početná jako Kurdů, je však více územně rozčleněna a na rozdíl od kurdské menšiny se silně identifikuje s Kemalovským ideálem národního sekulárního státu. Namísto participace pomocí vlastních stran, se identifikuje s levicovými

46

V Turecku je omezeno používání jiného než tureckého jazyka. Dále je limitován přístup menšin do médií i jejich politická participace, navíc dochází k porušování svobody projevu a omezování svobody vyznání a pohybu (Kaya, Baldwin 2004: 7-37).

26

stranami hájící ideje kemalismu (Cagaptay 2007: 16). Heterogenní proudy mezi Alevity totiž sjednocuje obava z šíření Sunnitského politického islámu.

7.2. Přístup státu k reprezentaci menšin Jak již bylo naznačeno, volební systém představuje pouze jeden faktor, určující možnosti politické participace menšin v případě Turecka. Proto je nutné zaobírat se zákonnou sféru týkající se stran, stejně jako neformálním přístupem státu v běžném jednání s menšinami. Zde je zapotřební zmínit předpoklady, které musí strany dodržovat. Článek 81 Zákona o politických stranách zakazuje používání jiného, než tureckého jazyka během stranických aktivit.47 Toto ustanovení samozřejmě výrazně limituje menšinové strany, zejména kurdské, pro které užívání kurdštiny v málo rozvinutých oblastech jihovýchodního Turecka představuje téměř nutnost, protože část kurdského obyvatelstva je negramotná a neovládá turečtinu (Kaya, Baldwin 2004: 14).48 Další restriktivní ustanovení téhož zákona, jenž zakazuje politickým stranám proklamovat, že: „v Turecké republice existují menšiny založené na národních, náboženských, názorových, rasových nebo jazykových odlišnostech“ (Kaya, Baldwin 2004: 13). Další omezení představuje článek 58 Zákona o základním zajištění voleb a voličských registrů, jenž zakazuje používání jiného, než tureckého jazyka při „propagaci skrze rádio či televizi, stejně jako u ostatních druhů volební propagace“ (Kaya, Baldwin 2004: 14). Na druhou stranu je však zapotřebí zmínit zlepšující se formální podmínky pro vytváření dalších kanálů pro politickou participaci. Od roku 1995 je totiž opět povoleno politické působení svazů a odborů (Türsan 2004: 236). Neformální podmínky participace jsou v případě Turecka minimálně stejně podstatné jako formální (zákony, atd.). Na příkladech kurdských stran je možné konstatovat, že odpor státu vůči menšinové participaci je tím vyšší, čím vyšší je snaha menšiny participovat. Na druhou stranu zároveň někteří autoři poukazují, že nepřátelský postoj státu vyvolává silnější míru sebeidentifikace skupiny prostřednictvím etnických či náboženských vazeb (Demiralp 2008: 9-10). Členové kurdských stran bývají viněni z vazeb na teroristickou Kurdskou stranu pracujících (PKK), v některých případech končí u soudu, případně ve vězení (Amnesty International 1997).49 Cesta oficiální menšinové politické participace je v Tureckém případě riziková, a strach oficiálně reprezentovat menšinové zájmy,

47

Trestně stíhatelné je dokonce i používání písmen X, Y a W, které se nevyskytují v turecké abecedě. Navíc zákon rozlišuje mezi menšinovými jazyky a „ostatními jazyky“. Volební programy se proto mohou překládat do angličtiny, do kurdštiny však nikoliv. 49 Díky antiteroristickému zákonu mnohdy stačí k zadržení ze strany policie pouhé obvinění z vazeb na PKK. 48

27

může představovat velmi silnou překážku v participaci (Demiralp 2008: 11). Jak již bylo avizováno, turecký stát je k menšinám lhostejný, až represivní. Lhostejnost je však úměrná snaze participovat. Čím je snaha vyšší, tím více se lhostejnost mění v represi. Ve výsledku se proto některé menšiny, jako například Alevité, snaží neprofilovat politicky ze strachu před reakcí státu (UNHCR 2005).

7.3. Vliv stranického systému Stranický systém Turecké republiky se vyznačuje několika specifiky, která je potřeba brát v potaz při posuzování jeho vlivu na reprezentaci menšin. Prvním výrazným rysem je slabost klasické pravolevé osy (Secor 2001: 543), jakožto základního štěpení, jež je možné najít v západních demokraciích. Podle empirických údajů se pravolevá osa překrývá s osou islám-sekularismus, tzn. pravicové strany zastávají pozitivní postoj vůči islámu, levice je naopak striktně sekulární (Hazama 2003). Výraznou roli mají v Turecké politice štěpení centrum – periferie a město - venkov, které se také zčásti překrývají. Je nutné připomenout, že Tureckou politiku charakterizuje určité „postižení“ plynoucí z jeho demokratizace. Ta se de facto stále uskutečňuje směrem shora – dolů. Zrod Turecké republiky nebyl iniciován masami, nýbrž elitami a elity po celou dobu existence Turecké republiky setrvávaly v pozici klíčového hráče. Politické strany jsou díky tomu stále elitně zaměřené a odtržené od společnosti (Türsan 2004: 197). Abstrahování politiky od společnosti má za následek vysokou míru volatility voličů, což se promítá do štěpení elity vs. masy. Vzestup a dominance AKP v posledních dvou volbách, jsou tak mnohdy dávávány za příklad nové turecké politiky, v jejíž rámci se plně projevila pravicová, tržně orientovaná a islámsky definovaná opozice vůči zásadním myšlenkám kemalismu, tedy levicovému sekularismu a státnímu centralismu. Jak již bylo zmíněno, vyloženě menšinové strany v tureckém prostředí prakticky absentují. Nicméně snaha Kurdů opakovaně vytvářet vlastní politické strany, i přes nepříznivé podmínky ze strany státu, implikuje také existenci etnického štěpení. Snahou dosáhnout parlamentní reprezentace se také výrazně odlišují od ostatních menšin, které se vlastními stranami neprezentují. Příkladem mohou být Alevité, kteří se zdráhají politicky profilovat (Goker 2002: 26). Klíčem k pochopení tohoto problému může být geografie Turecka. Kurdové žijí převážně v jeho jihovýchodní části, která se vyznačuje nestabilitou, chudobou a celkovou nerozvinutostí kraje oproti západnímu Turecku. Jihovýchod Turecka představuje ideální příklad štěpení centrum - periferie, kde je možné jihovýchod Turecka chápat jako

28

opozici vůči dominující elitě západního Turecka. Toto štěpení se navíc kryje se štěpením město - venkov a islám – sekularismus, kdy etnický,

zanedbaný jihovýchod stojí vůči

elitnímu, modernímu a sekulárnímu rozvinutému západu Turecka. Vezme-li v úvahu současné spektrum parlamentních stran, je patrné, že jsou zde zastoupeny hlavní linie štěpení. Přítomnost CHP je možné chápat jako levicový segment, prosazující tradici striktního kemalismu. V protikladu k němu stojí vládnoucí umírněná islámská AKP, jež se vůči striktnímu kemalismu naopak vymezuje, nikoliv však antisystémovou formou, nýbrž konsensuální politikou.50 AKP se profiluje jako strana chránící zájmy občanů, nikoliv státu. Její program a politika přirozeně láká široké spektrum voličů. AKP se také snaží cíleně oslovovat početné menšiny úpravami restriktivních zákonů a nasazováním menšinových kandidátů,51 což se jí v případě Kurdů daří, v případě Alevitů je úspěšná méně. Komunita Alevitů se totiž historicky profiluje na levé, sekulární pozici, kterou zastává CHP.52 Kromě CHP a AKP je v parlamentu přítomna krajně pravicová ultranacionální MHP, hlásící se k myšlenkám panturkismu.53 Mimo výše uvedená štěpení, existuje také etnické štěpení, které je spojováno především s komunitou Kurdů a jejich vlastními stranami.

7.3.1 Menšinové strany Jak již bylo avizováno, menšinové strany jsou v tureckém prostředí spjaty především s Kurdy. V historii je ovšem možné nalézt i strany reprezentující Alevity. Existence první – Jednotné strany Turecka (TBP), byla vymezena léty 1966 až 1980 (Türsan 2004: 107-109). Druhý pokus představuje založení strany Hnutí demokratického míru (DBH) (Keiser 2006: 75), která roce 1995 vystupovala pod hlavičkou Strana míru (BP) - ta však zanikla v roce 1999 po neúspěšných volbách, ve kterých získala pouze 0,25% hlasů (BELGEnet). Obě strany (TBP a DBH) se však zdráhaly profilovat jako strany reprezentující zájmy Alevitů, nicméně jejich programy nabízely dostatek místa pro menšinové ideje (Keiser 2006: 75). Strany Alevitů však nedokázaly zmobilizovat své voliče, ti raději věnovali své preference CHP.54 50

Konsensuální chování AKP je však nutné chápat s ohledem na nebezpečí zrušení strany, pokud by se začala profilovat vůči současnému systému. To se mimo jiné stalo osudným RP. 51 Díky AKP je možné vysílat, i vyučovat v kurdštině na soukromých školách. Strana navíc v roce napsala na kandidátku představitele Alevitů, který poté získal ministerský post. 52 Pro Alevity představuje sekularismus formu obrany před Sunnitským útlakem. 53 Panturkismus je ideologie vytvořená začátkem 20. století. Hlásá politické sjednocení všech národů hovořících tureckými jazyky, od Bajkalu až po Balkán, pod nadvládou Turecka. 54 Vazba na CHP je v případě Alevitů velmi silná. V roce 1995 se například DBH rozhodla nekandidovat ve volbách z obavy, že by mohla zapříčinit odliv hlasů od CHP, která měla v té době těžkosti s překročením volební klauzule.

29

Kurdské strany je možné dělit na základě prosystémovosti, respektive antisystémovosti. Nejznámější a jedinou antisystémovou kurdskou stranou období 1983 – 2008 představuje revoluční marxisticko-leninistická Kurdská strana pracujících (PKK), jejíž hlavním cílem je boj za vytvoření nezávislého Kurdistánu. PKK vznikla v roce 1978 a od roku 1984 dodnes vede proti Turecku guerillovou válku. Mezi představitele prosystémové linie patří celá řada politických stran. Za četnými názvy se však skrývá jedna a tatáž mnohokrát oficiálně zakázaná strana. Občanská dělnická strana (HEP) vznikla v roce 1990 odtržením části členů sociální demokracie, dále odborů a Kurdů. Dnes vystupuje pod hlavičkou DTP. Kurdské strany obecně chápou kurdskou otázku jako třídní problém, tudíž se prezentují jako levicové strany, často tak stojí v opozici vůči regionálním klanovým strukturám Kurdů (Türsan 2004: 211). Kurdské strany usilují zejména o posílení demokracie, řešení ekonomických otázek vztahujících se k jihovýchodu Turecka, posílení kulturních práv a ustanovení zahraničních vazeb (Türsan 2004: 211). Zužování stranického spektra během dvou posledních voleb však zanechalo stopy i na DTP, která jakožto oficiální politická strana v parlamentu absentuje. Její preference paradoxně částečně „ukradla“ AKP. Současný stranický systém totiž přispívá k limitování participace minorit, neboť stimuluje „nemenšinové“ strany v participaci na menšinové problematice, to je však zřejmé pouze u početně významných menšin, jako jsou Alevité či Kurdové. Menšinová problematika je však v tomto případě motivována ziskem voličů, po volbách menšinové otázky ustupují do pozadí (Turkish Daily News 2008). Ryze menšinové strany nejsou schopny získat veškeré potencionální hlasy menšinových voličů, neboť jejich stranické preference jsou rozptýlené.

7.4. Vliv volebního systému Nejkontroverznější část tureckého volebního systému představuje 10% volební práh, jehož účinek je pro méně početné menšiny nepřekonatelný. Samotný mechanický účinek 10% klauzule je doprovázen silným omezujícím účinkem na menšinového voliče, který raději zvolí jistou „nemenšinovou“ stranu, méně odpovídající jeho politickým preferencím, než stranu, kterou sice preferuje, ale jejíž vyhlídky na překonání volebního prahu jsou malé. Velmi vysoký volební práh má na svědomí neschopnost kurdských stran dosáhnout parlamentního zastoupení. Volební klauzule je uplatňována celostátně, což znamená, že strana musí získat minimálně 10% hlasů z celého Turecka. Od roku 1983 nebyla schopná žádná kurdská strana

30

samostatně překonat tuto hranici.55 Pokud by však byl Turecký volební systém ustanoven na 5% hranici, počet stran by se v parlamentu výrazně zvýšil, přičemž by dovolil zisk mandátů i kurdské straně DEHAP.56 Do parlamentu by se dostalo celkem sedm stran a nezávislí poslanci. DEHAP, která v roce 2002 nedokázala se svými 6,2% hlasů překonat volební klauzuli (Election Resources on the Internet), by v případě 5% volebního prahu pronikala jako samostatná strana do parlamentu, získala zde 49 křesel a stala by se tak třetí nejsilnější stranou (srovnej tab.č2).57 Při porovnání původních výsledků voleb z roku 2002 s fiktivními volebními výsledky, po snížení volebního prahu na 5%, je možné konstatovat, že současný volební práh výrazně redukuje počet stran a zcela eliminuje menšinové strany. Další výrazně limitující prvek pro reprezentaci menšin vlastními stranami, představuje nutnost stran předkládat stranické kandidátky alespoň v polovině všech volebních obvodů (Lexadin 1983). Stranám, které překonaly volební klauzuli, se mandáty přidělují v rámci 81 provincií, z nichž každá disponuje alespoň jedním mandátem. Další mandáty se poměrně distribuují na základě počtu obyvatel jednotlivých provincií. Provincie, které disponují 19 až 35 mandáty jsou rozděleny do dvou volebních obvodů, 36 a více mandátů se dělí do tří provincií (Election Resources on the Internet). Z pohledu menšin by měl počet mandátů v provinciích korespondovat s početností menšinové populace. To je poměrně snadné zjistit v případě koncentrovaných menšin, jakými jsou Kurdové. Za kurdské provincie je možné považovat 23 provincií, ve kterých mají Kurdové většinu a které disponují 111 mandáty, což činí zhruba pětinu celkového počtu mandátů (viz tab. č. 1). Podíl Kurdů na celkové populaci Turecka se také odhaduje na pětinu - z toho lze usuzovat, že počet mandátů distribuovaných v provinciích odpovídá početnosti menšin, v tomto případě Kurdů. Průměrný počet hlasů na jeden mandát činí v kurdských oblastech cca 52 342 hlasů, což je dokonce méně než v oblastech „nekurdských“, kde je na jeden mandát vychází 73 254 hlasů (srovnej tab. č.1). Turecko používá malé, středně velké a velké volební obvody.58 Jihovýchod Turecka však tvoří malé volební obvody téměř 70% místních obvodů, což ve výsledku spíše pomáhá kurdským stranám. Na druhou stranu, množství malých volebních obvodů limituje možnost zisku 55

V roce 1991 vytvořilo volební alianci s SHP, 22 zvolených kurdských kandidátů poprvé formálně reprezentovalo zájmy Kurdů. 56 Samozřejmě je zde zcela opominut efekt, který by se nejspíš úprava volebního systému měla na voliče a strany. Volby v roce 2002 jsou vybrány záměrně, neboť se jedná o zatím poslední volby, ve kterých oficiálně kandidovala menšinová strana. 57 Výpočet byl proveden na základě počtu hlasů pro strany během voleb v roce 2002. Do výpočtu byly zahrnuty ty strany, které překonaly 5% hranici. Přepočet hlasů na mandáty byl proveden v rámci jednotlivých provincií metodou největšího průměru. 58 Za malé volební obvody jsou považovány obvody s 2-5 mandáty, střední s 6-10 mandáty, velké s více než 10 mandáty. S ohledem na toto dělení je možné konstatovat, že v Turecku existuje 47 malých, 25 středně velkých a 13 velkých volebních obvodů.

31

mandátu méně koncentrovaným menšinám. Mandáty na úrovni obvodů se přerozdělují pomocí d’Hondtova dělitele, jenž je používán v mnoha zemích světa, jeho použití však v malých volebních obvodech zvýhodňuje velké strany (Havlík, Šedo, Čaloud 2004: 124). Kandidátní listiny stran jsou uzavřené, tzn. voliči nedisponují možností preferenčního hlasování. Tento systém volby kandidátů posiluje pozici stran, v tureckém případě především jejich lídrů, kteří tímto způsobem udržují stranickou kontrolu (Bozkurd 2007). Na druhé straně by však v obecné rovině měl také být vhodným nástrojem pro participaci menšin (Havlík, Šedo, Čaloud 2004: 116-117). V tureckém prostředí je ovšem nasazování menšinových kandidátů ryze strategickým tahem, který je motivován přístupem k široké voličské základně. Celkově vzato problémové části volebního systému představují: 1. nutnost předložení stranických volebních kandidátek alespoň v polovině všech volebních obvodů, což je pro málo početné menšiny stěží překonatelná bariera. 2. Vysoký volební práh, jehož účinek je velmi disproporční a zamezuje proniknutí menšinových stran do parlamentu. Celková míra disproporce volebního systému je měřitelná pomocí Gallagherova indexu,59 kde 0 značí dokonalou proporci, 100 naopak absolutní disproporci. Gallagherův index disproporce byl v roce 2007 cca 12, během voleb v roce 2002 dokonce 27, což je velmi vysoká hodnota (srovnej tab. č. 3). I přes vysokou disproporci, si však malé a menšinové strany našly mezeru v současném volebním systému. Poslední volby totiž poukázaly na možnou budoucí strategii v příštích volbách – masová kandidatura za nezávislé kandidáty.

7.4.1. Nezávislí kandidáti Restriktivní volební práh představuje největší překážku pro malé strany. Pravidelná volební frustrace z neschopnosti získat parlamentní zastoupení, napříč silným regionálním volebním preferencím, dohnala kurdskou stranu DTP ve volbách 2007, k opuštění strategie kandidatury strany ve volbách. Namísto toho se členové DTP rozhodli ucházet o hlasy voličů jako nezávislí kandidáti, kteří nejsou omezeni restriktivní volební klauzulí (Aktar 2007). Strana počítala se ziskem cca 30 mandátů (TDN 2007). „DTP“ nakonec získala „pouze“ 23 křesel z 26 mandátů, které připadly nezávislým kandidátům (Bahar 2007). I tak se však jedná o historický největší úspěch menšinových kandidátů. Zisk méně křesel, než strana původně očekávala, je ale možné přičíst úpravě volebního zákona ze strany vládní AKP (KHRP 2007) .

59

Podrobnější informace o výpočtu Gallagherova indexu je možné nalézt zde: http://pdc.ceu.hu/archive/00002511/01/popescu.pdf (Popescu 2005).

32

Legislativní úprava spočívala v zařazení nezávislých kandidátů na stejném hlasovacím lístku jako ostatní strany - dříve disponovali separátním volebním lístkem (Lexadin 1983). Jeden dlouhý a komplexní volební lístek však představuje silnou komplikaci pro málo vzdělané voliče na jihovýchodě Turecka (KHRP 2007). Nicméně i tak se jeví kandidatura za nezávislé kandidáty jako efektivní strategie k obcházení vysokého volebního prahu. Tento závěr potvrzuje i více než trojnásobný vrůst počtu nezávislých kandidátů v roce 2007, oproti roku 2002 (Bahar 2007).60

7.5. Podmínky pro parlamentní reprezentaci menšin Podmínky pro politickou participaci menšin skrze politické strany je zapotřebí zkoumat v různých sférách, z nichž volební systém a stranický systém představuje pouze některé z nich. Prostředí dominantní turecké kultury snižuje sebeidentifikaci menšinových skupin, a tudíž i jejich ochotu politicky participovat a zakládat vlastní strany. Odmítavý přístup státu ke snahám menšin formálně reprezentovat svou komunitu skrze parlament, pak představuje další zásadní problém, který může odsoudit k neúspěchu i potenciální snahu menšiny získat parlamentní zastoupení. Další omezení předkládá stávající volební systém, jehož desetiprocentní volební klauzule a povinnost stran předkládat své volební kandidátky minimálně v polovině volebních obvodů, znemožňují reprezentaci menšinových stran. Pro menšiny méně početné (tedy všechny mimo Kurdy a Alevity) tudíž nemá smysl kandidovat skrze vlastní strany, i kdyby byla jejich vůle participovat na vysoké úrovni. Poslední volby v roce 2007 však poukázaly na alternativní cestu parlamentní reprezentace – kandidatura za nezávislé kandidáty, kteří volebním prahem omezeni nejsou. Možnosti menšinové parlamentní participace také limituje stranický systém, ve kterém velké strany, jako AKP a CHP, částečně participují na menšinových otázkách, čímž redukují volební úspěchy ryze menšinových stran.

8. Závěr Přestože od vzniku Turecké republiky uplynulo již 85 let, myšlenkové dědictví Mustafy Kemala i nadále určuje podobu a úlohu státu směrem k vlastním občanům. Specifický mix pozůstatků Osmanské říše a historicky podmíněného období jejího zániku, zanechaly nesmazatelnou stopu v podobě nově se rodícího státu. Turecká republika se

60

V roce 2007 kandidovalo 726, v roce 2002 pouze 197 nezávislých kandidátů

33

negativně vymezila vůči všemu, co představovalo slabost a důsledek úpadku Osmanské říše. Potupný rozpad říše byl dán za vinu sultanátu, pluralitě a heterogenním kulturám a národům. Osmanská říše byla ztotožněna s výše jmenovanými rysy a následně odmítnuta. Nelze se proto divit, že se nová republika definovala jako moderní demokratická prozápadní země. Její snaha připodobnit se evropským zemím, je však dnes silně omezena negací některých hodnot Osmanské říše. To se zejména týká pojmů jako pluralita a heterogennost, které jsou v tureckém přístupu abstrahovány od pojmu demokracie. Místo plurality, která je chápána jako hrozba státu, je kladen důraz na jednotu ve sférách kulturní, společenské i politické. Jednota je navíc ztotožněna s Tureckou národností, jazykem a kulturou. Heterogenní kultury a menšiny jsou záměrně konfrontovány s výše zmíněnou tureckou dominancí. Udržování vlastních tradic, kultury, jazyka atd., je proto v tomto prostředí velmi obtížné, v důsledku čehož se mnozí členové menšin identifikují s tureckou kulturou. Prostor pro menšinovou parlamentní reprezentaci formou menšinových stran je v Turecku velmi omezen, neboť participaci brání celá řada formálních i neformálních zábran. Pro méně početné a rozptýlené menšiny představuje velký problém nutnost předkládání stranických kandidátek minimálně v polovině všech volebních obvodů - menšiny nejsou schopny tento požadavek splnit. Po pomyslném překonání této bariéry však další problém představuje vysoký volební práh, jehož zdolání je pro málo početné menšiny matematicky nemožné. V této situaci, kdy je možnost menšinových stran na zisk mandátu již tak velmi malá, velké strany jako AKP a CHP cíleně oslovují početné menšiny (především Kurdy a Alevity) ve snaze získat široký segment voličů. Tyto snahy jsou však motivovány výhradně volebními zájmy, prostor pro zprostředkování menšinových zájmů skrze tyto strany je velmi malý, neboť vnitřní pluralita v rámci stran je minimální – veškeré dění kontrolují silní straničtí lídři. Cesta parlamentní reprezentace pomocí stran se tedy v tureckém případě jeví jako nepříliš úspěšná a použitelná strategie. Efektivnější taktikou je reprezentace skrze nezávislé kandidáty, kterou je možné eliminovat nevýhodu předkládání stranických kandidátek ve volebních obvodech, stejně jako stěží překonatelnou volební klauzuli. Tento závěr potvrzují zatím poslední volby v roce 2007, do kterých kurdská strana DTP vyslala pouze nezávislé kandidáty. V praxi však tato strategie umožňuje úspěch pouze velkým a koncentrovaným menšinám, jako jsou Kurdové. Prostředí pro politickou participaci je v Turecku velmi limitující a s ohledem na jednotlivé sféry je možné konstatovat, že prostor a možnosti parlamentní reprezentace menšin jsou velmi malé, což je zejména patrné při pohledu na úsilí a rizika, které s sebou snaha participovat přináší. Proto by i „méně nepřátelský“ volební systém nedokázal sám o sobě vytvořit podmínky vhodné pro menšinovou parlamentní reprezentaci. 34

9. Použitá literatura


Bandurci, S. A.; Donovan, T.; Karp, J. A. (2004): Minority Representation, Empowerment and Participation. The Journal of Politics, 66 (2): 534-556.




Cagaptay, S. (2007): Secularism and Foreign Policy in Turkey: New Elections, Troubling Trends. Washington: The Washington Institute For Near East Policy.




Cagaptay, S.; Unver, H. A. (2007): July 2007 Turkish Elections: Winners and Fault Lines. Washington: The Washington Institute For Near East Policy.




Chytilek, R. (2005): Podněty a výsledky. Volební a stranické systémy v evropských zemích. In: Strniska, M. (eds.): Politické strany moderní Evropy. Praha: Portál, 603649.




Havlík, V.; Šedo, J.; Čaloud, D. (2004): Systémy poměrného zastoupení. In: Chytilek, R.; Šedo, J. (eds.): Volební systémy. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 104-142.




Helvacioğlu, B. (2007): Minority Rights in Turkey: A Historical Rem(a)inder, Montreal: Ethnicity and Democratic Governace.




Hloušek, V.; Kopeček, L. (2003): Konsensuální a konkurenční demokracie. In: Hloušek, V.; Kopeček, L. (eds.): Demokracie: teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 203-231.




Kaya, A. (2004): Political Participation Strategies of the Circassian Diaspora in Turkey. Mediterranen Politics, 9 (2): 221-239.




Keiser, H. L. (2006): Turkey Betone Nationalism: Towards Post-nationalist Identities, London, I.B. Tauris.




Klíma, M. (1998): Volby a politické strany v moderních demokraciích. Praha: Radix.




Kopeček, L. (2005): Politické strany a stranické systémy ve srovnávací a teoretické perspektivě. In: Strniska, M. (eds.): Politické strany moderní Evropy. Praha: Portál, 952.




Norris P. (2004): Electoral Engineering: Voting Rules and Political Behavior. Cambridge: Cambridge University Press.




Palermo, F.; Woelk, J. (2003): No Representation Without Recognition: The Right to Political Participation of (National) Minorities. European Integration, 25 (3): 225248.

35




Ramaga, P. V. (1992): Relativity of the Minority Concept. Human Rights Quarterly, 14 (1): 104-119.




Sartori, G. (2005): Strany a stranické systémy: schéma pro analýzu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.




Sartori, G. (2001): Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání struktur, podnětů a výsledků. Praha: Sociologické nakladatelství.




Šedo, J. (2004): Volební právo a klasifikace volebních systémů. In: Chytilek, R.; Šedo, J. (eds.): Volební systémy. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 11-36.




Türsan, H. (2004): Democratization in Turkey: the Role of Political Parties. Brussels: P.I.E. – Peter Lang.

Internetové zdroje




Aktar, C. (2007): Independent candidates for election. (http://www.turkishdailynews.com.tr/article.php?enewsid=78465); ověřeno k 17.4.2008.




Amnesty International (1997): Turkey: The colours of their clothes: parlamentary deputies serve 15 years imprisonment for expressions of Kurdish political identity. (http://asiapacific.amnesty.org/library/Index/ENGEUR440851997?open&of=ENG346); ověřeno k 11.4.2008.




Bahar, H. (Netmi): The real winners and losers of Turkey’s July Elections. (http://meria.idc.ac.il/journal/2007/issue3/jv11no3a7.html); ověřeno k 18.4.2008.




BELGEnet. (http://www.belgenet.net/index.php); ověřeno k 17.4.2008




Bird, K. (2004): Different Gains: Explaining Patterns of Ethnic Minority Representation in the Political Systems of France, Denmark and Canada. (http://www.international.metropolis.net/events/prato_italy/papers/KarenBird.pdf); ověřeno k 19.4.2008.




Bozkurd, G. (2007): Parties fight to conqer the center. (http://www.turkishdailynews.com.tr/article.php?enewsid=75105); ověřeno k 17.4.2008.




Council of Europe (1995): Framework Convention for the Protection of National Minorities and Explanatory Report. (http://www.coe.int/t/e/human_rights/minorities/2._framework_convention_%28monit 36

oring%29/1._texts/PDF_H(1995)010%20E%20FCNM%20and%20Explanatory%20R eport.pdf); ověřeno k 17.4.2008.


Demiralp, S. (2008): Attraction of Culturalist Parties and the Myth of Cultural Extremism: Electoral Volatility Among Islamist and Kurdish Constituencies in Turkey. (http://www.allacademic.com/meta/p_mla_apa_research_citation/2/6/8/2/6/p268266_i ndex.html); ověřeno k 17.4.2008.




Election Resources on the Internet. (http://www.electionresources.org/tr/); ověřeno k 7.4.2008.




FCO (2007): Turkey. (http://www.fco.gov.uk/en/about-the-fco/countryprofiles/europe/turkey/?profile=all); ověřeno k 2.4.2008.




Goker, E. (2002): Alevi Politics in Contemporary Turkey: Genesis and Structure of a Political Field. (http://www.sosyolojizanaati.com/belgeler/eg-02001.pdf); ověřeno k 17.4.2008.




Hazama, Y. (2003): Social Cleavages and electoral support in Turkey: Toward konvergence. (http://ir.ide.go.jp/dspace/bitstream/2344/110/1/ARRIDE_DE_Vol41%283%29_2003. 03.04_hazama.pdf); ověřeno k 5.5.2008.




HR-Net (2008a): The Constitution of the Republic of Turkey. (http://www.hri.org/docs/turkey/part_iii_2.html); ověřeno k 3.4.2008.




HR-Net (2008b): Lausanne Treaty. (http://www.hri.org/docs/lausanne/); ověřeno k 8.4.2008.




Irish Centre for Human Rights: Relationship Between Concepts. (http://www.minority-rights.org/docs/teach/sem02.htm); ověřeno k 18.4.2008.




Kafkaz Vakfi: The strongest Circassian diaspora. (http://www.kafkas.org.tr/english/diaspora/turkiye.html); ověřeno k 16.4.2008.




Kaya, N.; Baldwin, C. (2004): Minorities in Turkey: Submission to the European Union and the Government of Turkey. (http://www.minorityrights.org/download.php?id=183); ověřeno k 19.4.2008.




KHRP (2007): Upcoming Elections in Turkey. (http://www.khrp.org/publish/p2007/Elections%20in%20Turkey.pdf); ověřeno k 17.4.2008.




Lexadin (1983): Law n.2839 on Parliamentary elections. (http://www.legislationline.org/upload/legislations/8a/3f/bbf6e67f60e5492350474eaa9 e9a.pdf); ověřeno k 19.4.2008. 37




Mc Gregor, A. (2007): Turkey at the intersection of islam and kemalism. (http://www.jamestown.org/edm/article.php?article_id=2372378); ověřeno k 28.4.2008.




Micka, Z. (2005): Kavkazská corrida. (http://laz.mf.cz/clanek/kavkazska-corrida); ověřeno k 9.4.2008.




Naegele, J. (1998): Turkey: Laz Minority Passive in Face of Assimilation. (http://www.rferl.org/features/1998/06/f.ru.980625124850.asp); ověřeno k 16.4.2008.




Nas, Ç. (1998): The Approach of the European Parliament to the Issue of Ethnic Minorities and Minority Rights in Turkey within the Context of the European Minority Rights Sub-Regime. (http://www.fscpo.unict.it/EuroMed/jmwp18.htm); ověřeno k 9.4.2008.




ODIHR (2003): Guidelines to Assist National Minority participation in the Electoral Process. (http://unpan1.un.org/intradoc/groups/public/documents/UNTC/UNPAN019061.pdf); ověřeno k 19.4.2008.




Office of the prime minister (2007): Political Structure of Turkey. (http://www.byegm.gov.tr/REFERENCES/Structure.htm); ověřeno k 3.4.2008.




OHCHR (1965): International Convention on the Elimination of All Forms of Racial Discrimination. (http://www.unhchr.ch/html/menu3/b/d_icerd.htm); ověřeno k 17.4.2008.




OHCHR (1966): International Covenant on Civil and Political Rights. (http://www2.ohchr.org/english/law/pdf/ccpr.pdf); ověřeno k 19.4.2008.




Popjanevski, J. (2006): Minorities and the State in the South Caucasus: Assessing the protection of National Minorities in Georgia and Azerbaijan. (http://www.isdp.eu/files/publications/srp/06/jp06minoritiesand.pdf); ověřeno k 19.4.2008.




Popescu, M. (2005): In Qest of a Better Political Systém: More Accountability and Better Representation. (http://pdc.ceu.hu/archive/00002511/01/popescu.pdf); ověřeno k 4.5.2008.




Sandovici, M. E.; Listhaug, O. (2006): Ethnic Minorities and Political Participation. (http://www.allacademic.com/one/prol/prol01/index.php?cmd=Download+Document &key=unpublished_manuscript&file_index=4&pop_up=true&no_click_key=true&att achment_style=attachment&PHPSESSID=516677aee165c639e324928e9b43de2b); ověřeno k 19.4.2008. 38




Secor, A. J. (2001): Ideologies in cisis: political cleavages and electoral politics in Turkey in the 1990s. (http://www.sciencedirect.com/science?_ob=ArticleURL&_udi=B6VG2-43B8B1M1&_user=835458&_rdoc=1&_fmt=&_orig=search&_sort=d&view=c&_acct=C00004 5159&_version=1&_urlVersion=0&_userid=835458&md5=60853677ee67307b5fa0a 9d24f9c4456); ověřeno k 19.4. 2008.




TDN (2007): Independents circumvent the threshold. (http://www.turkishdailynews.com.tr/vote2007/article.php?enewsid=51); ověřeno k 17.4.2008.




The Library of Congress (2006): Country profile: Turkey. (http://lcweb2.loc.gov/frd/cs/profiles/Turkey.pdf); ověřeno k 2.4.2008.




Turkish Daily News (2008): Alevi demand rejected despite warm messages. (http://www.turkishdailynews.com.tr/article.php?enewsid=93613); ověřeno k 14.4.2008.




UNESCO (1990): Document of the Copenhagen Meeting of the Conference on the Human Dimension of the CSCE. (http://www.osce.org/documents/odihr/2006/06/19392_en.pdf); ověřeno k 27.3.2008.




UNHCR (2005): Turkey: The situation of Alevis (January 2002 – Apríl 2005). (http://www.unhcr.org/cgibin/texis/vtx/home/opendoc.htm?tbl=RSDCOI&page=research&id=42df61b311); ověřeno k 11.4.2008.

39

10.

Přílohy

Seznam zkratek

AKP – Strana spravedlnosti a pokroku ANAP –Strana vlasti AP – Strana spravedlnosti BP – Strana míru CHP – Republikánská lidová strana DBH – Hnutí demokratického míru DEHAP – Demokratická občanská strana DP – Demokratická strana DSP – Demokratická strana levice DTP – Demokratická společenská strana DYP – Strana pravdy FCNM – Rámcová úmluva o ochraně národních menšin FP – Strana svobody GP – Mladá strana HEP – Občanská dělnická strana ICCPR – Mezinárodní pakt o občanských a politických právech ICERD – Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace MHP –Národní strana akce ODIHR – Úřad pro demokratické instituce a lidská práva OSCE – Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě OSN – Organizace spojených národů PKK- Kurdská strana pracujících RP – Strana pokroku SCPDPM - Subkomise Organizace spojených národů pro prevenci diskriminace a ochranu menšin SHP – Sociálně demokratická lidová strana TBP – Jednotná strana Turecka TWP – Turecká strana pracujících

40

Tabulky

Tabulka č.1 – Provincie s koncentrovanou kurdskou populací

Provincie Adiyaman Ağri Barman Bingöl Bitlis Diyarbaklır Elaziğ Erzincan Erzurum Gaziantep Gümüşhane Hakkâri Iğdir Kars Kilis Malatya Mardin Muş Şanliurfa Siirt Şirnak Tunceli Van celkem

Počet registrovaných voličů

Počet mandátů

298 393 218 620 213 155 133 886 138 613 675 192 356 626 144 392 452 333 696 510 85 249 103 260 89 703 170 551 63 213 466 784 312 022 181 142 553 377 117 317 151 958 55 363 414 936

Počet volič/počet mandátů

5 5 4 3 4 10 5 3 7 10 2 3 2 3 2 7 6 4 11 3 3 2 7 111

59679 43724 53289 44629 34653 67519 71325 48131 64619 69651 42625 34420 44852 56850 31607 66683 52004 45286 50307 39106 50653 27682 59277 50372

Zdroj: http://secim2007.ntvmsnbc.com/default.aspx

Tabulka č.2 - Fiktivní rozdělení mandátů v roce 2002, při snížení volebního prahu z 10% na 5% AKP 10%

Adana Adiyaman Afyon Ağri Amasya Ankara (01)

8 4 6 3 2 8

CHP

5%

5 3 4 2 2 6

10%

6 1 1 2 1 7

Nezávislí

5%

3 1 1 0 1 6

10%

5%

0 0 0 0 0 0

0 0 0 0 0 0

DYP

MHP

GP

DEHAP

ANAP

10% 5% 10% 5% 10% 5% 10% 5% 10% 5%

41

0 0 0 0 0 0

2 0 1 0 0 1

0 0 0 0 0 0

2 0 1 0 0 1

0 0 0 0 0 0

1 0 0 0 0 1

0 0 0 0 0 0

1 1 0 3 0 0

0 0 0 0 0 0

0 0 0 0 0 0

Ankara (02) Antalya Artvin Aydin Balıkesir Bilecik Bingöl Bitlis Bolu Burdur Bursa Çanakkale Çankiri Çorum Denizli Diyarbaklır Edirne Elaziğ Erzincan Erzurum Eskişehir Gaziantep Giresun Gümüşhane Hakkâri Hatay Isparta Mersin Đstanbul (01) Đstanbul (02) Đstanbul (03) Đzmir (01) Đzmir (02) Kars Kastamonu Kayseri Klırklareli Klırşehir Kocaeli Konya Kütahya Malatya Manisa Kahramanmaraş Mardin Muğla Muş Nevşehir Niğde Ordu Rize Sakarya

9 5 1 4 5 1 3 3 3 2 12 2 3 4 4 8 1 4 2 7 3 7 4 2 1 5 4 5 14 13 16 4 4 2 3 7 1 2 6 14 6 5 6 7 3 2 3 3 2 5 3 6

8 4 1 2 4 1 2 1 3 1 8 2 3 3 2 2 0 4 2 5 2 5 4 2 0 4 3 2 11 10 12 3 2 1 2 6 1 1 6 12 5 5 4 6 1 1 1 3 2 5 2 4

5 8 1 4 3 1 0 0 0 1 4 2 0 1 3 2 3 0 1 0 3 3 1 0 1 5 1 7 10 8 9 8 8 1 1 1 2 1 3 2 0 2 4 1 2 4 1 0 1 2 0 0

4 5 1 2 2 0 0 0 0 1 3 1 0 2 2 0 2 0 1 0 2 2 1 0 0 4 1 4 8 5 6 5 5 1 0 1 2 1 3 1 0 2 2 1 1 2 0 0 1 1 0 0

0 0 0 0 0 0 0 1 0 0 0 0 0 0 0 0 0 1 0 0 0 0 0 0 1 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 1 0 0 0 0 0 0 0

0 0 0 0 0 0 0 1 0 0 0 0 0 0 0 0 0 1 0 0 0 0 0 0 1 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0

42

0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0

0 2 0 2 1 1 0 1 0 1 2 1 0 0 2 1 1 0 0 0 1 0 0 0 0 1 1 1 0 1 1 0 2 0 1 0 0 0 0 1 1 0 2 1 0 2 0 0 0 1 0 0

0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0

1 1 0 1 0 0 0 0 0 0 1 0 0 0 0 0 0 0 0 1 0 1 0 0 0 1 0 2 1 1 1 1 1 0 1 1 0 1 0 2 0 0 1 0 0 1 0 0 0 0 0 0

0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0

1 0 0 1 1 0 0 0 0 0 1 0 0 0 1 0 1 0 0 0 1 1 0 0 0 0 0 1 2 2 2 3 2 0 0 0 0 0 0 0 0 0 1 0 0 0 0 0 0 0 0 2

0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0

0 0 0 0 0 0 1 1 0 0 0 0 0 0 0 7 0 0 0 1 0 1 0 0 2 0 0 1 1 1 2 0 0 1 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 4 0 3 0 0 0 0 0

0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0

0 1 0 0 0 0 0 0 0 0 1 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 1 1 1 1 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 1 0

Samsun Siirt Sinop Sivas Tekirdağ Tokat Trabzon Tunceli Şanliurfa Uşak Van Yozgat Zonguldak Aksaray Bayburt Karaman Kirikkale Batman Şirnak Bartin Ardahan Iğdir Yalova Karabük Kilis Osmaniye Düzce Celkem

7 1 2 5 2 5 6 0 7 2 6 5 3 4 1 2 3 3 2 2 1 0 1 3 2 3 3

6 1 2 4 1 4 5 0 3 2 3 4 2 4 1 2 3 1 0 2 0 0 1 3 2 2 3

2 1 1 1 3 2 2 2 3 1 1 1 2 0 0 1 1 1 0 0 1 1 1 0 0 1 0

2 0 1 1 2 2 1 1 1 1 0 1 2 0 0 1 1 0 0 0 1 0 1 0 0 0 0

0 1 0 0 0 0 0 0 1 0 0 0 0 0 1 0 0 0 1 0 0 1 0 0 0 0 0

0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 1 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0

0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0

1 0 0 0 1 0 1 0 2 0 0 0 1 0 0 0 0 0 0 0 1 0 0 0 0 0 0

363 269 178 119

9

4

0 43

0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0

0 0 0 1 0 1 1 0 1 0 0 1 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 2 0

0 32

0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0

0 0 0 0 1 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0

0 26

0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0

0 2 0 0 0 0 0 1 3 0 4 0 0 0 0 0 0 3 3 0 0 2 0 0 0 0 0

0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0

0 0 0 0 0 0 0 0 1 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0

0 49

0

8

Vytvořeno na základě zdroje http://electionresources.org/

Tab. č.3 - Gallagherův index disproporcionality Rok Gallagherův index

2007

2002

1999

1995

1991

1987

1983

12,01

27,24

9,99

9,8

11,29

22,29

6,84

Vytvořeno na základě zdroje http://electionresources.org/

43