HODNOTY A POSTOJE ČESKÝCH ŽÁKŮ VE VZTAHU K JINAKOSTI. Blanka Moravcová Michaela Roubínková

Nová sociálna edukácia človeka IV Medzinárodná interdisciplinárna vedecká konferencia, Prešov, 10. 11. 2015

HODNOTY A POSTOJE ČESKÝCH ŽÁKŮ VE VZTAHU K JINAKOSTI Blanka Moravcová – Michaela Roubínková Abstrakt: Náš článek se zaměřuje na postoje, které žáci základních a středních škol zaujímají k odlišným etnickým a náboženským skupinám, a na hodnoty, které považují za cenné ve vztahu k jinakosti. Představy žáků o jiných jsou zpravidla konstruovány nikoli pouze na základě vlastní zkušenosti, ale za pomoci zprostředkovaných informací a názorů jejich rodiny, přátel, vyučujících nebo obsahů, které šíří média. Součástí takovýchto konstrukcí jsou často stereotypní představy o skupinách, které jsou vnímány jako neměnné, homogenní a kulturně zcela odlišné. Cílem našeho příspěvku je zmapovat, jak žáci vnímají vybrané etnické a náboženské skupiny či jejich příslušníky, na základě čeho jejich názory vznikají a jaké mají tyto postoje vztah k hodnotám, které žáci považují za důležité. Abstract: Our paper focuses on the attitudes expressed by students of primary and secondary schools towards various ethnic and religious groups and the values that they view as important in relation to otherness. Concepts of the others are usually created based not only on the students’ personal experience but also on the opinions and information presented by their families, friends, teachers and the media. These concepts often include stereotypical ideas about various groups of people, which are perceived as unchanging, homogenous and significantly culturally different. The aim of our article is to describe how students perceive selected ethnic and religious groups and their members, what their opinions are based on and how their attitudes relate to the values that they consider important. Metodologie Obsah tohoto článku vychází z rozsáhlého výzkumu realizovaného na desítkách českých škol ve třech krajích, Olomouckém, Moravskoslezském a Zlínském, který probíhal v letech 2014–2015. Cílem šetření bylo zjistit, jaké postoje zaujímají studenti základních a středních škol a jejich pedagogové k odlišné etnicitě a kultuře. V tomto příspěvku vycházíme z dotazníkového šetření, jež bylo součástí tohoto výzkumu a zahrnovalo 915 vyplněných dotazníků, a zaměřujeme se na hodnoty žáků a jejich vztah k odlišným etnikům a náboženským skupinám. Věnovat se proto budeme pouze několika otázkám, které obsahoval náš dotazník. V prvé řadě se budeme zabývat tím, jaké všeobecné hodnoty žáci považují za nejdůležitější a které za méně důležité, a poté přejdeme k jejím postojům k různým etnickým a náboženským skupinám, na které jsme se dotazovali. 174


Domníváme se, že plně strukturované dotazníky by nedokázaly vystihnout a odkrýt postoje, které žáci zaujímají, proto jsme zkombinovali jak otázky uzavřené, tak otázky polouzavřené a otevřené. Respondenti měli v mnoha případech možnost vybrat si z nabídnutých odpovědí, doplnit vlastní alternativu a výběr své možnosti vysvětlit. Všechny odpovědi byly zpracovány za pomoci statistického programu. Odpovědi na otevřené otázky a otevřené části polouzavřených otázek byly roztřízeny do kategorií, aby bylo možné i s nimi kvantitativně pracovat. Tyto kategorie byly navrženy nikoli apriorně, ale až po prostudování dotazníkem získaných odpovědí, aby je co nejlépe odrážely. Hodnoty žáků v kontextu jinakosti V jedné z našich uzavřených škálových otázek jsme naše respondenty žádali, aby stanovili důležitost jednotlivých námi vybraných hodnot od nejméně důležité po nejdůležitější. Naším záměrem bylo konfrontovat pak výsledek jejich výběru s odpověďmi, kterých se nám dostalo na jiné otázky týkající se jinakosti. 100% 90% 80% 70% 60% 50% 40% 30% 20% 10% 0%

nejméně důležité málo důležité středně důležité dost důležité nejdůležitější

Graf č. 1: Důležitost životních hodnot

175


Jako nejvíce podstatné hodnoty naši respondenti zvolili Přátelství a kamarádství, které bylo vybráno jako nejdůležitější v 71,6 % a jako dost důležité v dalších 19,8 %. Dále také Láska a partnerství, jež respondenti volili jako nejdůležitější v 66,6 % a dost důležité v 22,2 %. Mezi výrazně podstatné patří také Schopnost domluvit se, Smysl pro spravedlnost, či Schopnost pomoci tomu, kdo to potřebuje. Jako nejméně důležitá byla nejčastěji kategorizována Tolerance k odlišné sexuální orientaci, a to v 10,8 % jako málo důležitá a v 8,2 % jako nejméně důležitá. Nejvíce rozptýlená je pak hodnota Tolerance odlišného vzhledu. Všechny oceňované hodnoty se týkají osobních vztahů mezi jedinci. Méně ceněné se zdají být hodnoty týkající se všeobecné tolerance k odlišnému, jedinečné identity osob a jejich vzájemné rozdílnosti, mezi které patří právě rozdílná sexuální orientace, rozdílný vzhled atd. V návaznosti na to jedna polouzavřená otázka zkoumala osobní vztah našich respondentů k různým etnikům. Tato byla rozdělena do desíti částí podle jednotlivých etnik či náboženských skupin, kterými jsou lidé z Asie, z bývalého Sovětského svazu, z Balkánu, Afričané, Afroameričané, židé, Romové, Poláci a Němci, jak je patrné z grafu č. 2 níže. 100% 90% 80%

nevím, k tomu se nedokážu vyjádřit

70%

jednoznačně negativní

60% 50%

spíše negativní

40% 30% 20%

neutrální (ani pozitivní, ani negativní)

10%

spíše pozitivní

0% jednoznačně pozitivní

Graf č. 2: Postoj k odlišným etnikům

Ve většině případů je naprosto zjevné, že neutrální a pozitivní postoj k daným etnikům převládá nad negativními postoji, i v případě Arabů, kde je poměr pozitivních odpovědí téměř nejnižší. Velmi podobný stav se dá objevit 176


i v další polouzavřené otázce, v níž jsme zkoumali osobní vztah našich respondentů k odlišným etnikům obecně a respondenti zvolili neutrální postoj v 46,2 % případů, spíše pozitivní pak v 17,1 % a v 13,3 % respondenti vybrali možnost, že nemají žádný názor. Výjimku, v jejímž hodnocení nepřevažovaly neutrální a pozitivní postoje, tvořila pouze jedna skupina, Romové, v jejichž případě naši respondenti volili mnohem častěji spíše negativní, či jednoznačně negativní postoj. Jak již bylo zmíněno výše, jednalo se o polouzavřenou otázku a v její otevřené části měli respondenti možnost zdůvodnit svůj postoj k dané skupině. V takovém případě v 29,9 % případů hovořili o chování dané skupiny, a to buď jako o podmínce dobrého vztahu, jako je tomu v případě tohoto žáka z Olomouckého kraje: „Podle toho kdo to je a jak se chová.“ Nebo respondenti odkazují přímo k chování Romů jako takových, nejčastěji pak s negativními konotacemi. Takto to můžeme vidět i u tohoto moravskoslezského respondenta: „Myslím si, že se moc neumějí chovat a nelíbí se mi jejich chování.“ V 21,1 % psali respondenti jako zdůvodnění svého postoje, že jim daná skupina lidí prostě vadí, a to ve většině případů bez dalšího udání důvodu, jako je to patrné zde: „A vy se ptáte??? Fůj,“ napsal žák ze Zlínského kraje. Výrazně zastoupená byla také ještě ambivalentní zdůvodnění. Takové zdůvodnění respondentova postoje mohlo být velmi neutrální: „Někteří jsou fajn.“ Avšak většinou šlo o negativní výroky zakončené jakýmsi pozitivním doplňkem, který však ani zdaleka nevyvažuje úvodní negativní poznámku, jako v tomto případě: „Nemám rád cikány, ale ti slušní mi nevadí.“ Podrobné zobrazení je pak znázorněno v grafu č. 3. V podobném kontextu hovoří Průcha o tzv. etnickém vědomí mládeže a rozděluje žáky na konci základní školy skupinu protirasistickou, rasistickou a xenofobní, jinak také zvaná nevyhraněná. (Průcha, 2011, s. 49–50) Nezdá se však, že by tyto kategorie odpovídaly odpovědím, které jsme získali v našich dotaznících. Např. xenofobní skupina je podle Průchy charakterizována mj. touto citací: „Když se rasy chovají slušně, mohou se v našem okolí volně pohybovat“ (Průcha, 2011, s. 50). Naši respondenti se však jen výjimečně zmiňovali o rasách. Když jsme se ptali na jejich osobní vztah k různým etnikům, psali, že: „Mohou být slušní i neslušní.“ Nebo dokonce: „Je vcelku jedno, jestli jsou cizinci, jestli se chovají přátelsky, ovšem někdy se chovají lépe, než ti, kteří tu žijí od narození.“ Tyto výpovědi nejsou antirasistické ani xenofobní, tvoří neutrální cestu, kterou Průcha ani nezařadil, stejně jako nedostatek informací nebo zájmu, o němž se zmíníme později.

177


5,2%

0,7%

0,9% 4,0% 2,1%

0,5%

5,2%

1,4% 1,9% 15,4% 8,1% 0,9%

29,9%

0,9% 21,1%

0,2%

1,4%

rozdílnost

nezná

nevadí

nedá se určit

osobní zkušenost

neví

emoce

chování

práce

obrana proti rasismu

vadí

kultura

podobnost

kriminalita

ambivalence

zprostředkované informace

špatná zkušenost

Graf č. 3: Názor na Romy – téma odpovědi

Podobné schéma, i když detailnější, se nám vyjevilo u další otázky, která byla čistě otevřená a dotazovala se respondentů na to, co se jim jako první vybaví, když se řekne Rom. Respondenti zaujali k dané cílové skupině určitý postoj a na jeho základě pak vypisovali své asociace. Následující výsledky jsou poměry těchto postojů a asociací. Pokud respondenti uváděli odpovědi s negativním vyzněním, pak se nejčastěji týkaly stereotypizované činnosti Romů. Takto tomu bylo v 71,1 % a jako příklad můžeme uvést kradení, zabíjení, odmítání pracovat atd. Tyto byly následovány vlastnostmi v 26,4 %, jako to můžeme vidět u tohoto respondenta z Olomouckého kraje: „Sprosťáci.“ Přímé vyjádření postoje či vztahu se objevilo v 12,1 % případů, takto moravskoslezský respondent např. píše, že jsou to „prostě lidi, které nesnáším.“ Uvedli-li neutrální komentáře nebo komentáře, jejichž hodnotové zabarvení nebylo možno určit, týkaly se pak tyto komentáře tematicky převážně popisu či připsání identity, jež jsme zahrnuli pod kategorii popis/identita, a to v množství 44,9 %, 178


resp. 39,4 %. Mezi případy popisu nebo připisování identity patří označení jako Rom, cikán, cigán, Indiáni. Toto zjištění není příliš překvapující, mediální a také politická masáž je dlouhodobá a nežije tak jen v povědomí rodičů našich respondentů, ale je také přenesena právě na žáky. Naši respondenti se zmiňovali také o tom, že Romové pobírají sociální dávky a mají díky tomu velké množství peněz, ale zároveň mají představu vyloučených lokalit, a to hlavně kvůli výraznému prostorovému oddělení (Preissová Krejčí, 2013, s. 17). Tím vytváří jakousi protichůdnou představu reality. Sociální vyloučení je však součástí sociální nerovnosti a opakem společenské a ekonomické privilegovanosti. Johnson (2001, s. 54) podotýká, že jedním ze způsobů ospravedlňování dominance nad černým obyvatelstvem bylo jejich vyobrazování jako sexuálních predátorů, kteří jsou tak hrozbou pro bílé ženy. Romové jsou zobrazováni jako kriminálníci a problémisté, tedy hrozba pro celou čistou českou společnost, čímž je ospravedlňováno jakékoliv nepřiměřené chování k nim, jakákoliv dominance. Někteří z respondentů pak také zmiňovali negativní zkušenost, jak je to vidět právě v grafu č. 3, avšak těch bylo velmi málo a mnoho žáků špatnou zkušenost buď nemá, nebo ji nepovažovalo za dostatečně podstatnou, aby ji zmínili. Je zajímavé, že stejné množství žáků, tedy 5,2 %, také psalo, že má osobní zkušenost, a to pozitivní, nebo nespecifikovanou. Konstrukce, které naši respondenti vytvořili či přejali, jsme nacházeli i v případě Vietnamců, a mohli bychom je označit za o poznání pozitivnější než v případě Romů. Možnost volně vyjádřit svůj postoj k Vietnamcům dostali žáci v otevřené otázce, která zjišťovala, jaký je jejich postoj k Vietnamcům žijícím v České republice. Vietnamci byli hodnoceni v 38,8 % odpovědí neutrálně, pozitivně pak v 26,3 % a negativně v 13,6 %. Další odpovědi byly ambivalentní, respondent nevěděl, co odpovědět, nebo emocionální zabarvení výroku nebylo možno určit. V 29,5 % odpovědí žáci uvedli pouze svůj postoj bez toho, aby jej blíže osvětlili (např. „nemám s nimi problém“), ale většina výroků byla konkrétnějších a bylo možné rozřadit je do dalších tematických kategorií, jak ukatuje graf č. 4. Kategorie, k nimž bylo přiřazeno nejvíce odpovědí, nejsou příliš překvapivé a zdá se, že odpovídají převládajícím stereotypním představám o Vietnamcích. Žáci nejčastěji dávali Vietnamce do souvislosti s jejich působením v sektoru obchodu a služeb (15,9 %), které hodnotili jak pozitivně, tak negativně, případně ambivalentně. Dalších 14,9 % žáků se zmínilo o chování Vietnamců nebo se je pokoušelo charakterizovat. Necelých 10 % odpovědí spojovalo Vietnamce s prací nebo pracovitostí. Nejednalo se však pouze o pozitivní komentáře, někteří respondenti se domnívali, že Vietnamci představují hrozbu pro zaměstnanost Čechů. Výrazněji negativní témata představovala kriminalita nebo čistě emocionální pocit ohrožení ze strany Vietnamců. 179


Graf č. 4: Názor na Vietnamce v ČR – téma odpovědi

Do žákovského dotazníku byly dále zařazeny hned tři otázky, které jsme zacílili na postoje žáků a jejich blízkých vůči muslimům. Ve dvou škálových otázkách měli respondenti za úkol charakterizovat na základě stupnice postoj své rodiny a přátel k muslimům a následně v otevřené otázce popsat postoj vlastní. Respondenti označovali své odpovědi na stupnici od -5, která představovala největší nesympatie rodiny a následně přátel vůči muslimům, po hodnotu 5, která značila největší sympatie. Svou odpověď měli možnost zdůvodnit a tato zdůvodnění jsme dále kategorizovali dle tématu. Na základě analýzy otevřené části otázky jsme bohužel zjistili, že otázky nebyly respondenty v mnoha případech správně pochopeny. Z hodnot, které žáci označili ve škálových otázkách, můžeme vyčíst, že žáci postoj svých rodin a přátel vůči muslimům považují převážně za neutrální. V obou případech hodnotově nezabarvenou možnost vybralo více než 50 % respondentů. Další odpovědi se přikláněly spíše k pozitivním hodnotám na výše popsané škále. Zajímavé poznatky v případě těchto otázek přineslo jejich třídění na základě zdůvodnění vybrané odpovědi (viz graf č. 5). Jak v případě rodiny, tak přátel respondenti nejčastěji uváděli, že názor blízkých neznají, případně dodávali, že o muslimech s danými osobami vůbec nehovoří. Takovéto odpovědi, které vyjádřilo 14,2 %, resp. 25,8 % představovaly dokonce větší podíl než prosté uvedení domnělého postoje bez udání důvodu, které patřilo k nej-

180


typičtějšímu způsobu odpovědi. Zdá se proto, že muslimové nepatřili k tématům, která by byla v rámci rodin a skupin přátel žáků hojně probírána.

Graf č. 5: Názor rodiny a přátel na muslimy – zdůvodnění odpovědi

V případě osobních názorů na muslimy, které respondenti prezentovali v otevřené otázce, 41,3 % odpovídalo kategorii „nevím, nemám názor“. Dalších 27,1 % respondentů vyjádřilo neutrální postoj a 24,0 % postoj negativní nebo spíše negativní (viz graf č. 6). 181


Graf č. 6: Osobní vztah k muslimům – hodnotové zabarvení

Přestože negativní hodnocení muslimů výrazně převládalo nad pozitivním, které bylo zastoupeno pouze 2,1 % odpovědí, za pozornost nepochybně stojí, že převládajícími dvěma druhy odpovědí byly „nevím, nemám názor“ a neutrální výroky. I na základě následného rozřazení odpovědí podle zdůvodnění se zdá, že hlavním problémem respondentů při zodpovídání otázky byla jejich nedostatečná zkušenost s muslimy nebo nedostatek informací o nich; tuto myšlenku vyjádřila téměř čtvrtina žáků. Dalších 12,5 % uvedlo, že o dané téma nemají zájem nebo k němu nemají jakýkoli vztah. Pozitivně lze hodnotit, že nemálo respondentů zodpovědělo otázku podobným způsobem jako tito žáci z Opavy: „Neznám je, neodsuzuju je.“ „Neznám muslimy! Nehodnotím někoho, koho neznám.“ Uvedené příklady totiž demonstrují, že si nejen velká část respondentů uvědomuje svou neznalost, kterou zde reflektujeme, ale někteří navíc upozorňují na důležitost získávání informací, než přistoupí k hodnocení odlišných etnik. Zjištění týkající se muslimů jsou zajímavá zejména v případě, porovnámeli je s dílčími poznatky z kvalitativní části našeho výzkumu, jejichž prezentace není primárním cílem tohoto článku. V rámci polostrukturovaných rozhovorů vedených s pedagogy se někteří z našich respondentů zmínili o své obavě, že jako učitelé nemají zásadnější vliv na formování postojů svých žáků, protože většinu svých hodnot a postojů přejímají od svých blízkých. Z kvantitativní části šetření však vyplývá, že v případě muslimů existuje potenciál rozvíjet znalosti žáků a napomáhat formování jejich postoje, protože názor své rodiny 182


a přátel na muslimy žáci často ani neznají. Doplňování chybějících, relativně objektivních informací je navíc zásadní i proto, že pouze tak je možné předcházet jejich nahrazování zprostředkovanými a deformovanými informacemi, jako se tomu stalo v případě romského etnika, kde tato deformace dospěla do masivních rozměrů. Vzhledem k tomu, že žáci v hojné míře vyjádřili také nezájem o danou problematiku, je na místě se zamyslet nad tím, jakým způsobem je možné povzbudit zájem o jiné a ukázat, že respekt a tolerance k jinému představují důležité hodnoty pro soužití různých etnických a náboženských skupin. Závěr Hodnocení Vietnamců a Romů, kterým jsme se taktéž věnovali blíže, se od hodnocení muslimů liší. Respondenti zpravidla nevyjadřovali neznalost dané skupiny, spíše uváděli své – často stereotypní – asociace. Zatímco jsou však Vietnamci žáky vnímáni převážně neutrálně nebo pozitivně, Romové představují naprostý protipól. Jsou chápáni jako jednolitá skupina, které jsou zvnějšku připisovány (často nelichotivé) vlastnosti, činnosti, dokonce i pojmenování a z nich je tvořena jejich externí identita. Zásadním nedostatkem tohoto obrazu Romů je už samotné, hojně využívané označení „romský problém“. Allan G. Johnson (2001, s. 10) poznamenává, že „problém“ rasy nebo etnicity není jen problém toho být černý, čínský, siouxský, nebo mexický. Musí to být daleko víc, neboť „problém“ být černý, nebo jako v našem případě být Rom, vzniká jako zdůraznění faktu, že daný člověk není bílý. Význam spojení „nebýt bílý“ pak nemůže existovat bez charakteristiky oné „bělosti“. Jedná se tedy o problém společný, který má být řešen dohromady, celou společností a nikoliv sloužit jen k tomu, aby se na něj ukazovalo prstem. Přestože i my pro potřeby našeho šetření uměle vytváříme etnické a náboženské skupiny, problematiku multikulturalismu a multikulturní výchovy chápeme spíše jako otázku nastavení osobních hodnot, rozvíjení tolerance k odlišnému a vzájemnému respektu. To, že se naši respondenti velmi často pokoušejí charakterizovat jednotlivé skupiny a přisuzovat jim vlastnosti nebo způsoby chování, svědčí o tom, že jejich pojetí etnicity a kultury je spíše primordialistické a objektivistické, jak jej popisuje např. Eriksen (2012, s. 95–98). Přesto však i v našich dotaznících můžeme nalézt odpovědi, které vyjadřují neochotu soudit celou skupinu osob, poukazují na nemožnost takovéhoto soudu a zdůrazňují jedinečnost jednotlivců. Multikulturní výchova by se podle nás měla ubírat právě tímto směrem, nikoli být primárně koncipována jako nauka o odlišných skupinách, ale měla by spíše problematizovat zažité kategorie, rozvíjet kritické smýšlení a pomáhat osvojovat si nové hodnoty a oceňovat jinakost.

183


Text této studie byl umožněn díky účelové podpoře na specifický vysokoškolský výzkum (IGA_FF_2014_099 „Multikulturalismus v pedagogické praxi – rozvoj tolerantní nebo xenofobní společnosti?“) udělené roku 2014 Univerzitě Palackého v Olomouci Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Bibliografie: ERIKSEN, Thomas H. 2012. Etnicita a nacionalismus: antropologická perspektiva. Praha: SLON. 337 s. ISBN 978-80-7419-053-7. JOHNSON, Allan G. 2001. Privilege, Power and Difference. New York: McGraw-Hill. 197 s. ISBN 0-7674-2254-6. PREISSOVÁ KREJČÍ, Andrea. 2013. Multikulturní koncept ve vzdělávání a výchově v České republice. In: A. Preissová Krejčí, R. J. Toledo a kol. Sociální exkluze v multikulturních společnostech. Komparace současné situace v České republice a v Mexiku. Olomouc: Univerzita Palackého. ISBN 978-80-244-3648-7. PRŮCHA, Jan. 2011. Multikulturní výchova: příručka (nejen) pro učitele. 2., aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Triton. 167 s. ISBN 978-80-7387-502-2. Bc. Michaela Roubínková Bc. Blanka Moravcová Filosofická fakulta Univerzita Palackého v Olomouci

184

HODNOTY A POSTOJE ČESKÝCH ŽÁKŮ VE VZTAHU K JINAKOSTI. Blanka Moravcová Michaela Roubínková

Recommend Documents