KE STÁTNÍ A ZEMSKÉ SYMBOLICE ÈESKÉHO STÁTU V OBDOBÍ 1526-1918 Milan Hlinomaz *) Èasový úsek uvedený v nadpisu byl zvolen proto, e pro starí období ji existuje pomìrnì poèetná literatura. Jako pøíklad je mono jmenovat práce V. Vojtíka, R. Nového a pøehledné zpracování od J. Petránì, Èeský znak.1) V poslednì zmínìné brouøe je vak námi sledovanému období vìnováno velmi málo místa. Proto je snahou této studie vyplnit urèitou mezeru v bádání o èeské státní symbolice, je byla pociována a formulována i jinými odborníky. Toto zpracování je vak spíe snahou o zmapování nejzákladnìjích skuteèností a mìlo by slouit jako inspirace k podrobnìjím zpracováním, která bude nutno opøít o íøeji zaloené výzkumy v zahranièních archivech, zvlátì ve Vídni, nebo sledovat jen heraldické hledisko bez pøihlédnutí k aspektùm státoprávním a dìjinnì správním a právním, èi národním, by bylo nemístným zuováním spektra zymýleného poznání. I. PROBLEMATIKA ÈESKÉ STÁTNÍ A ZEMSKÉ SYMBOLIKY 1526-1918 K pochopení èeské zemské a státní symboliky jsou dùleité zemské a národní barvy, od kterých jsou jednotlivé projevy této symboliky ve svém barevném provedení odvozeny. První barevné zobrazení znaku èeského lva je ji v pasionálu abatye Kunhuty z let 1313-1321. Pro námi sledované období je mono zachytit jako první, Vojtíkem uvedenou skuteènost, e se v zemských praporech od 16. století namísto erbovního znamení, které je mnohdy souèástí erbovních kompozic (i na praporech) se starí tradicí, zaèaly objevovat barevné plochy v zemských barvách.2) Takováto korouhev je doloena pøi slavnostním vjezdu krále Maxmiliána II. do Prahy roku 1562, kdy byla umístìna na mostecké vìi.3) Zajímavý je moment poøadí èeských státních (národních) barev, kde prvotní je znak, ve kterém je z hlediska heraldické hierarchie upøednostnìna èervená barva, jeliko tvoøí pole títu, je se blasonuje v heraldice vdy jako první.4) Znamení støíbrného (bílého) lva se blasonuje v poøadí druhé. Z toho lze vyvozovat poøadí èeských barev. V oblasti vexilologie tomu vak je naopak, nebo zde má na listu vlajky, èi praporu pøi popisu pøednost horní pruh, který je bílý a druhý v poøadí je dolní pruh, který je èervený.5) Z toho plyne, e èeská vlajka, èi prapor jsou bíloèervené. U praporu zavìeného vertikálnì toto poøadí zùstává, *) Tento pøíspìvek vìnuji doc. dr. R. Novému jako projev vdìku a uznání. 152
nebo se z horizontální polohy sklopí o 90 o a pøevrátí se. Zdá se, e tento rozpor mezi heraldikou a vexilologií by se mohl pøeklenout konstatováním, e pro skuteèné poøadí èeských barev by mìla být smìrodatná heraldika, jako starí obor ne vexilologie, která z ní byla odvozena pomìrnì nedávno. Ferdinand I. nezadal roku 1527 ztvárnìní svého královského znaku nikomu menímu, ne Albrechtu Dürerovi. Pozoruhodné je, e se v návrhu dostalo pøednostního postavení Èechám pøed Uhrami, co pak bylo u titulárnì starího Uherského království vìtinou naopak. 6) Zdá se proto, e návrh byl urèen pro panovníkovy potøeby z jeho titulu èeského krále. S èeským lvem na 1. a 4. poli ètvrceného títu a s uherskými pruhy na 2. a 3. poli, se setkáme napøíklad na tolarech Ferdinanda I. z jáchymovské mincovny raených v letech 1529-1544 pro Èechy, ale i na dalích rabách po zavedení øíského mincovního øádu v rakouských zemích roku 1560 a v èeských korunních zemích roku následujícího.7) Zde je na místì podotknout, e samotný èeský lev v kulatém poli, který se na èeských mincích vyskytuje ji od brakteátové mìny, pøes groovou a po tolarovu, tím, e není na heraldickém títì, není (z pøísnì heraldického hlediska) vlastnì znakem, ale pouhým emblémem, èi znamením, podobnì jako jsou rùzná znamení v peèetních polích. V roce 1548 zadal tentý panovník ztvárnìní státního znaku monarchie Lucasi Cranachovi ml. Vedle tìchto dvou nejznámìjích umìlcù první poloviny 16. století je mono jako autory císaøského znaku a v jeho kompozici i znakù zemí Koruny èeské, jmenovat k roku 1526 Erharda Schöna a k roku 1531 Hanse Burgkmaira.8) Pøi pohøbu Maxmiliána II. roku 1577, zmiòuje Marek Bydovský z Florentina v pohøebním prùvodu dva heroldy pìknì vypravené, jednoho uherského a druhého s erbem Èeského království. Dále zde byly zastoupeny korouhve Markrabství moravského, Vévodství slezského a Markrabství luického, mimo jiné zemì a císaøské znaky.9) Jedním z tvùrcù znakù habsburské monarchie byl na konci 16. století významný umìlec Jost Amman.10) Znaky Èech, Moravy a Slezska jsou, vedle ostatních císaøských zemí, té krásnì barevnì provedeny na cínové rakvi Rudolfa II. v královské hrobce ve svatovítské katedrále. Tyto znaky z bílého mramoru jsou souèástí vnìjí výzdoby Collinovy tumby. Èeský lev figuroval té jako královský fundátorský znak ve znacích kláterù zaloených èeskými králi nebo pøísluníky jejich rodin. Tak najdeme královského lva ve znacích kláterù v Praze na Strahovì (od r. 1664),11) v Doksanech, 153
v Louce, èi na barokním historizujícím náhrobku královny Konstancie z roku 1650 v pøedsíni kláterního kostela v Tinovì. 12) Zde je tento znak umístìn vedle moravského markrabského znaku moravské orlice a vedle uherského znaku, jen symbolizuje uherský pùvod fundátorky. Za povimnutí stojí, e je zde upøednostnìn moravský markrabský znak pøed èeským lvem. Znamená to tedy, e èeský znak je zde pouze ve významu zemském a ne institucionálním, tedy královském, ve kterém by správnì, vzhledem k osobì fundátorky, mìl být. Vùbec lze øíci, e barokní historismus probudil zájem o starí èeské dìjiny, jeho jedním z mnoha výsledkù je pøijetí královského, èi zemských znakù do konventních znakù. Zajímavým dokladem manýristického literárního zájmu o èeskou symboliku je té zmínka o znaku Èeského království národa èeského (gens Czechica) ve sbírce epigramù Jiøího Carolida z Karlsperka, vydané v Praze roku 1601.13) S vyobrazením Èeského královského lva se setkáme na nejrùznìjích starých tiscích, z nich je mono uvést napøíklad: Václav Hájek z Liboèan, O neastné pøíhodì, která se stala skrze oheò v Mením Mìstì praském ... 1541, kde je na titulní stranì samotný èeský lev. Tohoto lva najdeme na hlavním díle tého autora z tého roku, Historii èeské,14) kde je lev ve ètvrceném hlavním títì na orlu øímského krále, který je obklopen vìncem znakù zemí Koruny èeské. Tato kompozice byla hojnì uívána na peèetích Ferdinanda I. pro Èeskou korunu. Zde je mono si vimnout zajímavé skuteènosti, e toti toto volné uskupení zemských znakù odpovídá jejich volnému státoprávnímu sdruení pod èeskou královskou korunou, v kterémto svazku mìly znaènou suverenitu a míru samosprávy. Teprve s utuováním habsburského panovnického centralismu se znaky èeských korunních zemí dostávají do heraldického títu habsburské monarchie, nejprve pohromadì, ale bìhem 19. století je jejich spoleèná kompozice postupnì rozvolòována.15) Stejný znak jako u Hájka nalezneme na titulním listu èeského zemského zøízení, vytitìného roku 1550 u Jana Kosoøského z Kosoøe.16) Obdobný znak, liící se od pøedchozího pouze císaøským dvouhlavým orlem, je také na titulní stranì nové redakce zemského zøízení z roku 1564, vytitìného u Jiøího Melantricha.17) K roku 1566 máme Bøezanovu zprávu o velkém vojenském praporci s erbem Království èeského, který mìlo èeské vojsko urèené proti Turkùm na svém seøaditi ve Znojmì.18) Dále najdeme èeského lva napøíklad na titulní stranì Koldínových mìstských práv z roku 1579.19) 154
Èeského královského lva je mono najít i v rùzných rukopisech, jako je napøíklad vídeòský rukopis z roku 1596 s portréty èeských králù, i kdy obsahovì historizující, zachycuje podoby znakù v pojetí doby svého vzniku, tedy pozdní renesance, resp. manýrismu.20) Sloitìjí kompozice, kde je èeský lev na støedním títì, tedy v pøednostním postavení, a na zadním ètvrceném títì jsou znaky Moravy, Slezska, Horní Luice a Dolní Luice, se vyskytuje napøíklad na knihách Jakuba Meníka a Jana Jesenského z let 1600 a 1606.21) Dále se bìhem 17. století setkáváme s èeským znakem na panovnických peèetích a mincích raených v èeských zemích, kde mince raené v urèité Habsburky ovládané zemi, mìly na srdeèních, èi støedních títcích, tedy na nejèestnìjím místì, zemské znaky pøísluné zemì.22) Raby mincí pocházející ze zemí mimo rámec Koruny èeské obsahovaly znaky zemí Èeské koruny pouze v rámci formy uitého panovnického znaku, take tam nemusely být pravidelnì zastoupeny. Zde nael uplatnìní spíe samotný èeský lev ve svém institucionálním zástupném významu. V období let 1619-1620 byla tradièní kompozice znakù zemí Koruny èeské obohacena o nové prvky v podobì znaku Rýnské Falce a Bavorska ve znaku krále Fridricha Falckého.23) Zpravidla se tento znak nacházel ve ètvrceném títì, na druhém místì za èeským lvem. Pak následovaly erby Moravy a Slezska ve tøetím, polceném poli a ve ètvrtém, rovnì polceném, erby Horní a Dolní Luice. Tato kompozice se nachází i na mincích z uvedeného období.24) (Listiny vydávané tøiceti direktory coby kolektivním orgánem vedení království, nesly jejich osobní peèeti pod papírovým krytem. Poèet zøejmì závisel na poètu pøítomných.25)) Hierarchie znakù je zde logická, nebo první místo je zde urèeno èeskému královskému znaku ve smyslu institucionálním. Dále je znak Rýnské Falce jako rodové dravy krále. Dále následují zemské znaky zemí Korunì èeské pøivtìlených v obvyklém poøadí. Lze vak zaznamenat i výjimky, jako napø. znak Falce ve støedním títì na ètyøiadvacetníku z roku 1620, kde je takto rodová drava heraldicky upøednostnìna pøed ostatními znaky zemí Koruny èeské.26) Pozoruhodným alianèním spojením èeského královského znaku se znaky Bavorska a Rýnské Falce je titulní strana tisku snìmovních artykulù ze srpna 1619, kde je v pozadí znakové kompozice èeský lev jako stráce s meèem a ratolestí v tlapách. 27) Je mono konstatovat, e v kompozici znakù zemí Koruny èeské bylo èeskému lvu pøiznáno i v habsburské státní heraldice pøednostní místo pøed znaky ostatních korunních zemí, nebo to byl znak nejdùleitìjí zemì stavovské kon155
federace, která mìla jediná oprávnìní volit krále a jejím jménem se celé království nazývalo. Pozoruhodnými doklady o uití èeského královského lva na vojenských praporcích z doby vlády Ferdinanda III. jsou exempláøe dochované ve védském vojenském muzeu.28) V prvním pøípadì se jedná o èeského lva drícího v pøedních tlapách korunovanou a ovìnèenou iniciálu F III., ve druhém o tradiènì pojatého èeského lva. Oba praporce pocházejí pravdìpodobnì z bitvy u Jankova, kde byly roku 1645 védskou armádou ukoøistìny. Dalím významným zpracovatelem rakouské státní heraldiky, a tím i heraldiky zemí Koruny èeské, byl ve tøetím deceniu 18. století rakouský architekt a mìdirytec Salomon Kleiner.29) V prùbìhu 18. století setrvával èeský znak v kompozici rakouského státního znaku nehledì k zásadním územním a státoprávním zmìnám v letech 1742 (ztráta Slezska) èi 1749 (tereziánské správní reformy). K roku 1741 lze zaznamenat podobu znaku Marie Terezie, kde je v srdeèním títku babenberské bøevno a v zadním, ètvrceném títì v 1. a 4. poli znaku uherský znak ve formì polceného pole, kde jsou vpravo arpádovské pruhy a vlevo dvojramenný køí. 2. a 3. pole obsahuje znak èeského lva.30) Znak tak symbolizuje Království uherské a èeské pod vládou rakouské habsburské dynastie. (Je pøitom zajímavé, e takto pojatý znak, avak bez srdeèního títku a s obráceným poøadím uherských znakù, nalezneme ji na tuleji brabantské kùsy dvorské stráe Rudolfa II. z roku 1577.)31) To také odpovídá titulatuøe Marie Terezie, jako královny uherské a èeské, nebo titulatura císaøovna je nesprávná. Pøeruením kontinuity znakù èeských zemí v kontextu s rakouskou státní symbolikou na území Èech bylo dvouleté období vlády nápadníka císaøské hodnosti po Karlu VI., bavorského kurfiøta Karla Albrechta (Alberta) v letech 17411743. Svìdèí o tom patenty z uvedeného období, napø. z 8.12. 1741. 32) Na hrudi císaøského dvouhlavého orla je v oválném títì ètvrcený bavorsko-èeský znak. V 1. a 4. poli znak Království bavorského, modrostøíbrné kosmé routování a ve 2. a 3. poli znak Království èeského. Uprostøed je srdeèní títek s øíským jablkem. Podobnì jako na této pøititìné peèeti, nachází se stejný znak na rabách mincí zmínìného nápadníka císaøského trùnu z let 1742-1743.33) Rovnì pamìtní medaile upomínající na volbu císaøem øímskonìmeckým z roku 1742, obsahuje na reversu bustu Karla Albrechta, na jejím soklu je na jeho pøední stranì císaøský orel. Heraldicky vpravo je ètvrcený tít: 1. Èechy, 2. Morava, 3. Slezsko, 4. pole polcené Horní a Dolní Luice, srdeèní tít Rakousy. Vlevo ètvrcený bavorsko-falcký tít se srdeèním títkem, na nìm øíské jablko.34) 156
Na dalí pamìtní medaili z roku 1742 nalezneme èeského lva spolu s císaøským orlem v roli títonoù, kteøí drí korunovaný ovál s nápisem Carolus VII. Èeský lev má na hlavì královskou korunu a v levé pøední tlapì drí øíské jablko.35) S èeským lvem se také setkáme na mnohých monumentálních památkách barokního a rokokového období, jako napø. na prùèelí vstupu do Ústavu lechtièen na Hradì, kde je v kompozici státního znaku srdeèní títek s Immaculatou. Dalí tereziánské znaky jsou na dvou portálech bývalého jezuitského semináøe na praském malostranském námìstí, a to na vnìjím i na nádvoøí u vstupu do barokní krypty pod chrámem sv. Mikuláe. Na uherských a èeských korunovaèních etonech Marie Terezie z let 1741 a 1743 se nachází èeský lev v roli títonoe, nebo v pravé pøední tlapì tøímá uherský dvojramenný køí a levou je opøen o oválný tít s babenberským bøevnem.36) Pomìrnì neobvyklou formou spojení èeského lva a rakouského rodového znaku se støíbrným bøevnem bylo jejich uití v polceném znaku, kde byl v pravém poli èeský lev a v levém babenberské bøevno, samozøejmì ji ve významu rakouského dynastického znaku. Vyskytuje se na kolkových razítkách v osmdesátých letech 18. století.37) Ve tøetí ètvrtinì 18. století se problematikou èeského zemského znaku, vedle G. Dobnera, zabýval té Johann Josef Clauser, o èem svìdèí nìkolik vlastních rukopisù v jeho pozùstalosti ve Strahovské knihovnì.38) Jedná se o excerpta týkající se problematiky nejstarích dìjin èeského znaku z dìl Paprockého, Peiny z Èechorodu, Balbína, Beckovského, Hájka, Pontana, Dubravia a dalích ménì známých, èi anonymních autorù. Rovnì je zde nìkolik výpiskù z Pulkavy, Dobnera, èi z rukopisu Taulowa z Rosenthalu o postoupení svatováclavské orlice tridentskému biskupství roku 1339, ze 31.12. 1759. Vìtinou se jedná o zprávy dobovì determinované, operující té s pojmem èeského znaku v pøedheraldickém období 10. století. Materiál je pouze souhrnem excerpt bez náleité interpretace. Svìdèí vak o dobové snaze po shrnutí problematiky a je cenný svou komplexností. Zaèátek 19. století znamenal pro øíi a císaøství radikální státoprávní zmìny, je se sice pøímo èeské státní symboliky nedotkly, ale zásadnì poznamenaly kompozici celé habsburské znakové soustavy. Zajímavým dokladem kombinací pøechodné varianty znaku Øímskonìmeckého a Rakouského císaøství z roku 1804 je malý znak nìmeckého císaøe Frantika II. (rakouského I.) na typáøi èeského zemského soudu, zøejmì z rozmezí let 1804-1806.39) Pod korunou Svaté Øímské øíe,40) je dvouhlavý orel s 157
aureolami kolem hlav, který drí v pravém spáru meè a ezlo, v levém øíské jablko. Na hrudi nese zlatý francouzský tít, na jeho horním okraji je domácí rakouská císaøská koruna.41) Ve títì je rakouský dvouhlavý orel s korunovanými hlavami bez svatozáøí, v pravém spáru drí meè, v levém jablko. Na jeho hrudi se nachází v hrudním títku rakouský rodový znak (pùvodnì Babenbergù, v èerveném poli støíbrné bøevno) a na na nìm mení francouzský tít s èeským lvem, jen má na horním okraji Svatováclavskou korunu.42) Dalí variantu pøechodného období, kdy platil zdvojený titul císaøe nìmeckého a rakouského, nalezneme na praských dvacetnících z let 1805 a 1806, kde se vak ádný znak zemí Èeské koruny nevyskytuje.43) Tyto znaky se vyskytovaly na tehdy projednávaném velkém znaku obou císaøství z roku 1804, kde se na prsou velkého dvouhlavého orla nacházel mení dvouhlavý orel, který byl uprostøed velkého hrudního títu s nìkolika skupinami znakù zemí, je tvoøily soustátí nebo na nì byl vládnoucí dynastií èinìn nárok. Znaky zemí Èeské koruny byly umístìny v horním pruhu, nalevo, tedy jako tøetí v poøadí.44) Z pøelomu 18. a 19. století pocházejí té razítka Královské akademické knihovny, dnes na knihách Národní knihovny v Praze, kde se nachází císaøský dvouhlavý orel, který má na hrudním títku èeského lva. Tento typ znaku je èastý na dobových cirkuláøích, èi jiných normáliích.45) Rovnì jej nalezneme i na monumentálních památkách, jako je znak nad branou do Klementina smìrem od Karlova mostu z 18. století a znak z poèátku 19. století na prùèelí domu U hybernù. V tomto pøípadì je na místì vyjasnit pojmy rakouský dvouhlavý orel a císaøský orel. V prvním pøípadì by bylo správnìjí uívat tohoto termínu od roku 1806, tedy pro Rakouské císaøství. Druhý termín by se spíe hodil pøed uvedené datum ve smyslu institucionálním, tedy øíském. e císaøský titul Svaté Øíe øímské národa nìmeckého dreli dìdiènì Habsburkové, tedy rakouská dynastie, je otázka rodová. V tomto smyslu nìkdy terminologie splývá a bylo by tedy tøeba rozliovat císaøského orla Øíe øímské, s aureolami a císaøského orla Rakouského císaøství, bez aureol, jak ji bylo øeèeno výe. Pro mezidobí, kdy vedle sebe paralelnì existovala obì císaøství, jsou charakteristické znakové konfigurace obou zmínìných podob orlù, které byly výe rovnì popsány. Jednohlavý orel byl od 16. století uíván pro titul øímského krále. Rovnì nelze pominout otázku podob úøedních typáøù. Napøíklad èeský lev ve títì dreném dvìma gryfy (nohy) jako títonoi, (co byl prvek pøevzatý z rakouské císaøské heraldiky, nebo èeský znak míval títonoe zøídka, nejèastìji andìla,)46) se vyskytuje na typáøi Èeského policejního øeditelství, z období po jeho vzniku, tedy po roce 1785.47) Je pozoruhodné, e napøíklad Policejní úøad v Brnì, kde by se analogicky ve stejnì øeeném znaku dala oèekávat moravská 158
orlice, byl na typáøi z let 1780-1790 dvouhlavý císaøský orel, který na hrudi nesl rakouský rodový títek se støíbrným bøevnem. 48) Dále se samotný èeský lev vyskytuje na peèetidlech Èeské kreditní úètárny (poèátek 19. stol.) nebo Èeského polytechnického ústavu (po 1870), co vcelku logicky vyplývá z jejich názvù.49) Na typáøích státních úøadù z pøelomu 18. a 19. století s vyí kompetencí ne zemskou, se vyskytoval na hrudi císaøského orla rodový erb habsbursko-rakousko-lotrinský. U zemských institucí jednotný úzus vìtinou chybìl. Pøímo národní kroj mìla èeská lechta pro jednání èeského zemského snìmu, tedy v zemských barvách Èech: èervený oblek se støíbrným vyíváním a epoletami.50) Zde je otázkou, zda èeská lechta tento kroj chápala vskutku národnì, èi spíe teritoriálnì patrioticky, co se zdá pravdìpodobnìjí. O nacionalizaci èeských symbolù, ale i o pohledu z pozice nìmeckého zemského vlastence v první polovinì 19. století, podávají svìdectví poznámky praského profesora heraldiky, Johanna Helblinga von Hirzenfeld 51) o èeské zemské národnosti. Die böhmische Nationalität ztotoòuje s meine liebe Landsleute. U Èechù se projevuje patrné zviditelnìní:ihre sichtliche Veranschaulichung. Èeský lev, der Böhmische Löwe, tedy ve smyslu zemském, ne tschechische se podle Helblinga objevuje jako znak pøi korunovacích, na peèetích muzea, Prùmyslové jednoty, na schematismech Královské èeské spoleènosti nauk, na výlokách a knoflících èeských stavù. Èeské barvy, èervená a bílá (böhmische Farbenstriche, vaterlandische Farben) se objevily pøi korunovaci Ferdinanda I. (V.) roku 1836 v podobì tisícù èervenobílých praporkù na praských støechách, od bøezna 1848 prapory, kokardy a stuhy: In dieser Beziehung ist es für das Volk (d.h. alle Bewohner des Königreichs Böhmen) einerlei. Ob sich die Nationaltät in Bändern (von verschiedener Länge und Breite) oder in großen und kleinen Kokarden offenbare, ebenso. Ob die Nationalfarben auf der Kopfbedeckung oder auf der Brust getragen werden, auch die rotweisen Streifen an den akademichen Kappen haben dieselbe Bedeutung. Jde mu o zachování heraldických zásad: Daher soll die böhmische Kokarde von innen weiß, von außen rot sein, oder das innere Feld (als Symbol des Löwen) ist weiß, die Einfassung rot, weil der weiße Löwe sich im roten Felde befindet. Upozoròuje té na stejné barvy jiných národù: Rot und weiß ist zugleich die Nationalfarbe von Unterösterreich, Tyrol, Polen, Kroatien, Holstein und der schweizerischen Eidgenossenschaft... Upozoròuje té, e slovanské barvy, èervenou, modrou a bílou má Kraòsko a Morava. 159
Nìmecké barvy, èerná, èervená a zlatá (lutá) byly stanoveny spolkovým usnesením z roku 1846 a jsou obvyklé u spolkových pevností. Dále Helbling uvauje o státoprávních tradicích Èeského království: Man vergesse übrigens nicht daß Böhmen ein wirkliches Königreich war und noch immer ist, wie dessen Krönungen erweisen, welches gleich Ungarn nach dem Aussterben der Dynastien in beiden Ländern vor drei Jahrhunderten auf friedlichen Wege mit Österreich unter einem Oberhaupte ursprünglich so vereinigt ward, wie z. B. Navarra mit Frankreich, Schottland mit England, Sizilien mit Neapel ... Ale také Hannoversko s Anglií, Polsko se Saskem nebo s Ruskem. Pokraèuje: Böhmen war daher ein Titular-Königreich, wie z. B. Illirien, und wurde durch das neuere System zu einer Provinz gleich Breisgau, Burgau, Görz, Teschen etc. herabgesetzt; was jeden Patrioten tief kränten mußte, von der zentralisierenden Bürokratie jedoch gern stilisiert wurde. Böhmen hat bis jetzt noch in seiner Verfassung und Einrichtung so manche Eigentümlichkeiten behalten, die sich in den deutschen österreichischen Provinzen des Kaisertums nicht befinden. Souhlasí té s tím, co o èeských národních barvách napsaly Kvìty, Národní noviny a Praské noviny: Schließlich wünsche ich nur noch, daß das böhmische Wappen nicht nur in Inlande, sondern auch außerhalb ewig geachtet werde. 52) V této souvislosti zaujme jiný názor souèasníka na vìc, který je obsaen v básni F.H. Slawika, Mein Vaterland, e se hrdý lev stane Schlachtswert Österreichs, Deutschland, ehrner Schild! 53) Jedním z dokladù oficiálního uití znakové symboliky Rakouského císaøství z poloviny padesátých let 19. století je provedení znakù ze støedního znaku z roku 1836 na nástropní malbì místnosti Malovaný sál ve 3. patøe dnení budovy Státního ústøedního archivu v Praze, v Karmelitské ulici è. 2.54) V dobì svého vzniku slouila místnost jako uèebna pro èetníky. V období 19. století se èeský zemský, resp. královský, èi národní znak dostával do praporù rùzných spolkù, do záhlaví novin (napø. èeský lev na Havlíèkových Národních novinách), na hlavièky úøedních písemností, ale i na programy a do repertoáru vlasteneckých koncertù (Drahlovského sbor Èeský lve) nebo na vandrovní kníky, èi razítka ( napø: Zemský výbor království èeského 1868, Obèanská beseda v Libni 1871, Okresní zastupitelstvo litomylské 1886, Zatupitelstvo okresu uhlíøsko-janovského 1885, èi Bezirksausschuss Aussig a Aussiger Sparkasse 1889).55) Naproti tomu malý znak mocnáøství nalezneme na razítkách kol a ústavù a støední znak na vysvìdèeních z 90. let 19. století.
160
V té dobì se èeského lva a ostatních èeských zemských znakù rádi výtvarnì zmocòovali pøední èetí umìlci, jako napø. Josef Mánes, èi pozdìji Mikolá Ale a jiní. Frekventovanost tìchto znakù byla velmi èastá a nelze zde vyjmenovávat vechny kategorie pøedmìtù, je je nesly. Z monumentálních památek mono jmenovat empírové prùèelí paláce tehdejího zemského snìmu, dnení sídlo Parlamentu ÈR, kde je znak èeského lva z poèátku 19. století. Od roku 1866 nebyl ji velký znak Rakouského císaøství z roku 1836 nadále zaveden, zato støední znak byl pøizpùsoben novým pomìrùm (od 3.10. 1866 se, díky posunùm ostatních znakù, polcený moravsko-slezský tít pøesunul z pravé strany na levou, na ètvrté místo po znaku Èeského království) a pod støedním títem se nacházely øády: Frantika Josefa I., napravo od nìj øád elezné koruny, nalevo øád Leopoldùv, pod tím uprostøed øád sv. tìpána, pod ním øád Marie Terezie a nejníe nejcennìjí, Zlaté rouno.56) Na konci roku 1867 pak byla pohøbena idea státoprávního spojení zemí Èeské koruny prosincovou ústavou. To byl dalí podstatný dùvod proti vzájemnému spojování tìchto zemských znakù ve státní symbolice Rakouska-Uherska. O trvajícím spontánním uívání trojice základních zemských znakù zemí Koruny èeské na táborech lidu v edesátých letech 19. století svìdèí napøíklad vyobrazení této akce na Letné 16. kvìtna 1869.57) Mimo zmínìných tøí znakù zde vlají èeské národní bíloèervené prapory. Je to zajímavý dùkaz o teritoriálním pojetí národního hnutí, kde znaky jsou uity ve svém tradièním zemském významu, zatímco prapory jsou symbolem nového nacionálního fenoménu. V období rozjitøených nacionálních vání roku 1893 uvedly Národní listy v srpnu èlánek s názvem Ministerský zákaz znakù zemí koruny èeské.58) Èlánek reaguje na incident pøi císaøovì návtìvì Brna, kde policie strhala alianci znakù zemí Èeské koruny (uprostøed Èechy, vpravo Morava, vlevo Slezsko). V èlánku se cituje: Ponìvad aèkoli není zakázáno uíti jednotlivých znakù rakouských zemí k úèelu dekorace za pøítomnosti Jeho císaøské a královské Apotolské Milosti, vak dle platných pøedpisù není pøipustitelným sestavovati libovolnì takové znaky ve formì tak zvaného alianèního znaku. Jediné pøípustné bylo schéma v kontextu rakouského státního znaku. Èlánek se dále odvolává na to, e Frantiek I. pøijal pro sebe a své nástupce titul dìdièného císaøe rakouského patentem ze dne 1.8. 1804. 59) Císaøský patent ze dne 6.8. 1806 stanovoval znak Císaøství rakouského a bylo v nìm uznáno pøísluenství pøivtìlených zemí ke Království èeskému.60) Definitivní úprava velkého znaku Rakouského císaøství byla stanovena dekretem dvorské kanceláøe ze dne 22.8. 1836.61) Autorem tøí forem znakových podob rakouského císaø161
ství z tohoto roku byl heraldik Hugo Gerhard Ströhl, který vypracoval i nové výtvarné varianty této symboliky v roce 1848. Na znacích rakouských arcivévodù v letech 1816-1896 byl èeský lev v královském, tedy institucionálním významu, rovnì na tøetím místì, podobnì jako u oficiální symboliky, za rodovým habsbursko-rakousko-lotrinským znakem a znakem Uherského království.62) Zde je mono pøipomenout variantu znaku habsburské toskánské sekundogenitury, kde bylo namísto lotrinského znaku tøí alarionù, pìt koulí. (Jde vlastnì o pùvodnì medièejský znak: ve zlatém poli pìt èervených koulí pod sebou 2:2:1 a nad nimi jedna modrá koule se tøemi zlatými liliemi.) Jako autory rakousko-uherské státní heraldiky z poèátku 20. století je mono jmenovat Kolo Mosera (1914), Alfreda Anthony von Siegenfelda (1915) a Ernsta Krahla (1919).63) Zøejmì jednou z prvních znakových kompozic, kde vedle znakù èeských zemí je k nim pøipojen i znak Slovenska, je obálka broury Upomínka na sjezd èeského uèitelstva v Brnì 10.-11.8. 1896 a na první cestu èeského uèitelstva na Slovensko.64) Titulní strana zmínìné broury nese obvyklou alianci znakù Èech, Moravy a Slezska, kde se pøed prostøedním znakem Èech nachází znak Slovenska, jako by anticipoval podobu pozdìjího legionáøského emblému. Èeský lev se objevil u pøíleitosti vzniku ÈSR na titulním listì legitimací èlenù Ústavodárného Národního shromádìní na konci roku 1918 a v prosinci tého roku na odznaku hostù k uvítání prezidenta Masaryka na Wilsonovì nádraí. Rovnì na dobových pohlednicích najdeme skupinu ètyø odbojových znakù nebo legionáøský emblém.65) II. MORAVSKÝ ZEMSKÝ ZNAK V OBDOBÍ 1526-1918 achovaná orlice byla tradièním moravským zemským symbolem ji od 13. století, kde se objevuje na peèetích. Barevné provedení je vak známo a z tzv. Curyské znakové role z poèátku 14. století. Zde je na modrém títì zobrazena støíbrnì (bíle) a èervenì achovaná orlice se zlatou zbrojí (zobákem a paøáty) a zlatou korunou.66) Ze státoprávního hlediska je o moravském zemském znaku nutno øíci, e je pozùstatkem teritorializovaného pøemyslovského státu. Tradice moravské územní samosprávy pøetrvala i po smrti posledního moravského markrabího roku 1411, kdy se Morava dostala pod pøímou správu èeského krále. Ten ji spravoval prostøednictvím zemského hejtmana a pojem moravský markrabí se dostal do královské titulatury.67) 162
Zajímavým dokladem lucemburské heraldiky, kde se dostalo znaku Moravy dùstojného místa, je kodex jihlavského horního práva, tzv. Kodex Gelnhausen z prvních let 15. století.68) Na ádost moravských stavù vydal císaø Fridrich III. roku 1462 privilegium, v nìm bylo støíbrnoèervené achování moravské orlice polepeno na zlatoèervené (lutoèervené). (Ideo praefati obsquii nobis grati intuitu nobilis Henrici de Lipa pro tempore capitanei, baronum et nobilium marchionatus Moraviae supplicationibus, quas nobis obtulerunt, hac gratia speciali concedenda, videlicet ut aquilae scacate color albus in glaucum sive aureum transmutetur, annuimus ... ut is marchionatus Moraviae in perpetuum scacatam aquilam rubeo et glauco sive aureo colore mixtim superductum scaterii adinstar debeat deferre et habere....69) Vechny svobody a privilegia moravského markrabství, vèetnì zmínìného, potvrdil roku 1479 Matyá Korvín z titulu uherského a èeského krále a moravského markrabìte.70) Dùkazem o uívání zlatoèervené moravské orlice je její výskyt v Mìstské právní knize tìpána z Vykova z roku 1523.71) Nadále se vak vìtinou uívala støíbrnoèervenì achovaná orlice, co v grafickém provedení potvrzují barevné vitráe z konce 15. století v Moravské galerii v Brnì,72) erby Moravy na královské oratoøi v katedrále sv. Víta v Praze, a na Matyáovì bránì Praského hradu. Zobrazení na tiscích zemských zøízení z let 1546, 1562 a 1604, barevnost nedokládají.73) Památka na moravský zemský znak z miniatury na privilegiu z roku 1462 se udrela v podobì moravské zemské peèeti, kde andìl drí moravský zemský znak.74) K roku 1545 existoval té prapor markrabství moravského s moravskou orlicí na listu, drený heroldem a signovaný I.K. 75) (Podobnì ze stejné dílny i prapor slezský a èeský, nebo se jednalo o zpracování erbù zemí celé Svaté Øíe øímské.) Korunu na hlavì moravské orlice zaznamenal B. Paprocký roku 1593 ve svém Zrcadle Markrabství moravského, výslovnì jako znamení urèité suverenity, a to skuteènì v období kulminace moravské samosprávy. (Koruna na hlavì moravské orlice se vyskytovala nepravidelnì, a to pøímo na hlavì jako heraldická a nad okrajem títu jako hodnostní.)76) Tato podoba moravské orlice je vyraena i na moravských stavovských tolarech z olomoucké mincovny z roku 1620.77) Roku 1628 potvrdil platnost Fridrichova znakového privilegia v plném rozsahu pøi vyhláení Obnoveného zøízení zemského Moravskému markrabství øímský císaø, èeský král a moravský markrabí Ferdinand II.78) Privilegium tak naby163
lo pro Moravu ze státoprávního hlediska platnosti zákona s nejvyí monou validitou. Nadále se vak vedle sebe pouívaly obì barevné formy moravského znaku a èastìji lze spíe doloit støíbrnoèervenou kombinaci achování. Svìdèí o tom zmínky Pavla Stránského nebo T. Peiny z Èechorodu.79) e tomu tak bylo i v moravském prostøedí, dosvìdèují støíbrnoèervenì achované moravské orlice v Knize stavu panského v Markrabství moravském z roku 1670 a ve Status Equestris z roku 1673.80) Jako pøíklady rùzných nebarevných forem moravské orlice lze uvést titìné zprávy a usnesení (sneení) moravského zemského snìmu.81) Na nich je mono vysledovat té rùznost uívání korun na hlavì orlice, a to heraldické, s funkcí èistì ozdobnou (1602) a kníecí - hodnostní (rovnì 1602). Naproti tomu k roku 1555 je pouita orlice nekorunovaná, zato vak po stranách se dvìma andílky v roli títonoù. Roku 1603 je tít korunované orlice doplnìn po stranách títonoi ve formì dvou dvouocasých korunovaných, tedy èeských lvù.82) Zajímavé je, e zde uité rafování odpovídá støíbrnoèervené barevnosti orlice, ale jedná se pravdìpodobnì o náhodu. (rafování pochází a z roku 1638 z Øíma.) O rok pozdìji se vyskytuje zase stejná forma jako roku 1602. V roce 1606 je tít ozdobnìjí, drí jej zase andílci a kníecí koruna je nad títem. Z uvedených pøíkladù je tedy jasnì patrno, e zde nelze vysledovat nìjaké pravidlo pro zobrazování moravského zemského znaku. Rovnì moravská orlice se nìkdy vyskytne v roli títonoe, napø. u znaku erotínù, 83) ale i v jiných formách, napø. køídla andìlù, èi achované rybí ocasy tritónù.84) Po roce 1628 jsou snìmovní tisky zdobeny dùslednìji dominantnì císaøskou heraldikou, která je doplnìna na dalích stranách moravskou orlicí v rùzných podobách, nìkdy je mono zaznamenat i opakování toèkù z pøedchozích let, napø. pro rok 1649 toèek z roku 1606. Zemský patriotismus se projevil pøipomínkou zemského znaku nebo jeho èásti i v erbech nìkterých rodù nobilitovaných v prùbìhu 17. a 19. století. Napø. erb obránce Brna proti védùm, Raduita de Souches nebo uèence Josefa Vratislava rytíøe Monseho, autora jednoho z prvních vìdeckých pojednání o moravském znaku.85) Dále by bylo mono jmenovat øadu erbù moravských prùmyslníkù z 19. století.86) Moravskou markrabskou orlici rovnì najdeme ve znacích markrabských kláterních fundací, jako jsou cisterciácký Velehrad, èi benediktinský Rajhrad nebo augustiniánský kláter u sv. Tomáe v Brnì. (Na prùèelí kláterního kostela sv. Tomáe se nachází aliance reliéfù èeského lva a moravské orlice, zde zøejmì ve významu znaku pøemyslovského a markrabského. Jde buï o dílo z 164
období vrcholné gotiky nebo o jeho vìrnou napodobeninu, pro co svìdèí tíhlá a jednoduchá stylizace èeského lva.) Dalí, tentokrát typicky barokní provedení moravské orlice v barokní kartui nalezneme u vchodu do kláterního objektu v rukou sochy markarbího Jota. Obdobnì jsou moravské znaky na barokních náhrobcích zakladatelù kláterù, èi kostelù, jako je tomu na ji výe zmínìné desce královny Konstancie v Tinovì, èi na epitafní desce zakladatelù katedrály sv. Václava v Olomouci, která je dnes umístìna ve zdi napravo pøed Vítìzným obloukem. Samostatnou a velmi bohatou kapitolou zobrazení moravského znaku jsou mince a medaile. V této souvislosti je nutno zmínit produkty, jako jsou intronizaèní medaile olomouckých biskupù (Napø. intronizaèní medaile Leopolda Egkha z Hungersbachu z roku 1759.) nebo plakety, etony a známky.87) Pozoruhodnou výjimkou zobrazení moravské orlice je její polcení s øíským císaøským orlem, na jejich hrudi je znak olomouckého biskupství.88) Moravská orlice se, na konci 17. a v prùbìhu 18. století, vyskytovala ve rafované podobì hlavnì na snìmovních sneeních. V edesátých letech 18. století napø. se znaky zemí Koruny èeské (srdeèní títek èeský lev, zadní tít ètvrcený: 1. Uhry, 2. polcený Rakousy/Burgundsko, 3. Morava, 4. Slezsko, ve heraldicky rafováno). Nad zadním títem Svatováclavská koruna. Na následující stranì bylo pak samotné vyobrazení moravské orlice, je má na hlavì heraldickou korunku a nad horním okrajem títu korunu kníecí, tedy hodnostní. V této podobì byla moravská orlice nejèastìji zobrazována po celé 18. století, o èem podává svìdectví bohatá dokumentace v pozùstalosti G. Dobnera.89) Problematika zemských barev Moravy se znovu otevøela poèátkem 19. století v souvislosti s národním obrozením a s tím souvisejícími národnostními spory prolínajícími se se zemským vlastenectvím. V této souvislosti je nutno pøipomenout ménì známý reskript rakouského císaøe Frantika I. z 23. prosince 1807, v nìm mimo potvrzení pøedchozích znakových privilegií pro Moravu, zmiòuje té modrou barvu moravského títu, která takto patøí i do moravského praporu. Jako odmìnu moravským stavùm za vìrnost pøi Napoleonovì vpádu r. 1805, jim povoluje nosit na zemský snìm stejnokroj v zemských barvách: èervený at, límec a výloky modré jako chrpa a na límcích a výlokách, i na atì samotném zlaté krumplování. Mimo to na zlatých náramenících vypukle vyívanou èervenozlatou moravskou orlici. Takovéhoto stejnokroje uívali moravtí stavové do roku 1848.90) Zde je tøeba pøipomenout ji zmínìnou èeskou obdobu stejnokroje èeské lechty.
165
Tradièní moravský znak se nacházel a do roku 1836 na vech snìmovních sneeních, která dal nejvyí zemský písaø do tisku. Rovnì tomu tak bylo i na velké a malé peèeti Moravského zemského výboru.91) U pøíleitosti korunovace rakouského císaøe Ferdinanda I. (V.) na èeského krále, byl roku 1836 publikován novì sestavený nejvyí císaøský státní erb.92) V nìm byl omylem prezentován støíbrnoèervenì achovaný moravský znak, pøestoe Fridrichovo privilegium a konfirmace Ferdinanda II. byly znovu potvrzeny zmínìným zvlátním reskriptem Frantika I. Z toho dùvodu podal moravský zemský výbor stínost u pøedsednictva vysoké c.k. dvorní kanceláøe ve Vídni a ádal, aby bylo vyhovìno zmínìným privilegiím. Rozhodnutí c.k. dvorní kanceláøe ze dne 7. dubna 1838 uznalo omyl, ale zároveò konstatovalo nemonost jeho napravení, nebo by to bylo pøíli nákladné, jeliko státní znak byl ji vemi zpùsoby publikován. Zároveò tím byla potvrzena platnost Fridrichova privilegia, èím se otázka legitimity moravského zemského znaku de iure vyjasnila.93) Pøi pøíleitosti zasedání moravského zemského snìmu roku 1848 napsal prof. embera èlánek, v nìm dokazoval, e na základì Fridrichova privilegia je zemský erb zlatoèervená orlice. Poslanci tehdy se emberovými vývody souhlasili a do zemské ústavy, je vak nevela v platnost, pojali èlánek 5., v nìm je stanoven moravský zemský erb se zlatoèervenì achovanou orlicí a zemské barvy, zlatá a èervená.94) V dobové terminologii se operovalo pojmy Ozvání moravského lidu, co v pojetí èeských vlastencù znamenalo národnost slovanskou kmene èeskomoravského, èi vìtev národu èeskoslovanského, kmene Moravského. Sám Havlíèek oznaèil, z pozice èeského nacionalisty, zemský snìm ze 14.4. 1848 za privátní schùzku nìkolika prelátù, odrodilé lechty a nìmeckých mìst. Zajímavé je rovnì, e se tehdy i slezský snìm vyslovil jednomyslnì proti obnovení Koruny Svatováclavské.95) Lze tedy konstatovat, e tehdejí zemské snìmy výraznì preferovaly zemsky samosprávná hlediska oproti èeskými nacionalisty prosazované jednotì èeských korunních zemí. Otázkou dalího výzkumu je odpovìdìt, zda se jednalo jenom o nìmecký nacionalismus, èi spíe o nadnárodní teritoriálnì patriotické cítìní, èi o konglomerát veho dohromady, kde priority podléhaly konkrétní politické situaci. Od roku 1848, kdy byla pøi pøíleitosti nástupu císaøe Frantika Josefa I. ádost opakována, byl ji moravský zemský znak pro bìnou potøebu uíván se zlatoèerveným achováním a opatøeny jím byly i uèební pomùcky.
166
Pro uívání symbolu moravské orlice je mono uvést mnoství rùzných pøíkladù, jako napø. pøedsádku moravského Siebmachera, na záhlaví úøedních papírù Moravské musejní spoleènosti aj. Oficiální symbolika Rakouského císaøství vak, pøes opìtné potvrzení správnosti barev dle Fridrichova privilegia ministerstvem vnitra roku 1888, 96) v praxi podrela støíbrnoèervenì achovanou orlici a do poslední zmìny státní symboliky mocnáøství 10. a 11. øíjna roku 1915,97) kdy bylo k moravskému poadavku koneènì pøihlédnuto i v praxi. Lze vak oprávnìnì pochybovat, e ve váleèných pomìrech bylo mono novou symboliku snadno a dùslednì prosadit do vech sfér veøejného ivota. Dvoukolejnost barev moravského znaku je patrná také na znacích moravských mìst. Mìsta se starími znakovými privilegii mají ve znacích støíbrnoèervenì achovanou orlici nebo její prvky, napø. Drnholec, Jevíèko, Námì na Hané, Olomouc, Slavkov a Znojmo. Naproti tomu mìsta se znaky udìlenými po roce 1848, kdy byly moravským zemským snìmem schváleny zemské barvy dle Fridrichova privilegia a kdy od roku 1836 s touto barevnou kombinací poèítaly i rakouské úøady, mají orlici v tìchto barvách. Napø. Brno-Královo Pole, Veverská Bytíka, Ostrava-Vítkovice, Mariánské Hory.98) Ve státních znacích ÈSR byla uita tradièní støíbrnoèervenì achovaná orlice, její barevnost odpovídala èeským národním barvám. Ve zlatoèerveném achování byl spatøován nìmecký fenomén, nebo v bøeznu 1919 byla takto achovaná orlice souèástí návrhu velkého znaku Deutschösterreich.99) To potvrdily v období tzv. Protektorátu Èechy a Morava snahy Úøadu øíského protektora o zavedení zlatoèerveného achování do protektorátního znaku. To se vak díky pevnému postoji tehdejí znakové komise nepodaøilo.100) Moravské zemské barvy a zemský prapor Pozoruhodná a ne jednoduchá je rovnì otázka moravských zemských barev a na nich závislé barevnosti zemského praporu. Jak ji bylo øeèeno, odvozují se zemské barvy od zemského erbu a jeliko se na Moravì uívaly paralelnì erby o dvojí barevnosti, skládající se ze tøí barev, byla èastá barevná dvoukolejnost, ale nìkdy i trojkolejnost barev zemských praporù. Jetì na konci sedmdesátých let 19. století byl konstatován na Moravì v této vìci veliký nelad, nebo se libovolnì uívaly prapory, vlajky a stuky v rùzných zemských barvách.
167
Nejstarí zmínka o moravských praporech v zemských barvách pochází zøejmì z roku 1611, kdy mìly pøi pøíjezdu krále Matyáe do Prahy oddíly moravské jízdy vedle praporù s moravskými znaky, té obdélné modrobílé prapory.101) Zprávy o uívání rùzných forem moravských zemských praporù se vak mnoí od poloviny 19. století. Zdá se, e lutoèervený prapor, logicky odvozený od snìmem v roce 1848 pøijaté formy achování moravské orlice, nesl oficiální posvìcení úøady a pro svou podobnost s øískou vlajkou, i sympatie moravského obyvatelstva nìmecké národnosti. Naproti tomu národnostnì èeské obyvatelstvo dávalo pøednost zemskému praporu barevnì odvozenému z pùvodního moravského znaku, tedy èervenobílo-modrému. Tuto formu praporu vak neuznávaly úøady a cenzura a moravtí Nìmci mu vytýkali, e není zemský, ale veslovanský. Zde zapomínali, e veslovanská trikolora nese modrou barvu uprostøed. Vedle toho bylo mono namítnout, e tradice barevnosti moravského znaku jsou mnohem starí ne veslovanské barvy, je vznikly a v revoluèním roku 1848. Rovnì by bylo mono tento prapor srovnávat s prapory a státními, èi zemskými barvami Francie, Ruska, Anglie, Holandska, Meklenburska, Jugoslávie, Chorvatska, Lucemburska, Thajska, Chile, Paraguaye, èi USA. lutoèervený prapor potom se panìlskem, pøestoe zde nelze mluvit o nìmectví. Navíc lutoèervený prapor má i èeská Praha.102) Slovanská trikolora nebyla odvozena od ádného znaku. Podle Batovcova almanachu z roku 1908, jen se dovolává svìdectví zesnulého spisovatele J. L. Turnovského, existuje slovanská trikolora a od bøeznových dnù roku 1848. Teprve vznikem studenstké legie Slavie, jejím zakladatelem byl pravdìpodobnì J.V. Friè, objevila se modro-bílo-èervená trikolora na kokardách této legie podle vzoru legie francouzské.103) Uspoøádání barev slovanské trikolory vzniklo pravdìpodobnì bez urèujících dùvodù v edesátých letech 19. století pøi tvoøení se nových èeskoslovanských jednot nebo podle vzoru ruské obchodní vlajky, kterou sestavil car Petr I. roku 1694, pøi spoutìní na vodu první ruské lodi, z nizozemské vlajky. Riegrùv slovník nauèný z roku 1870 udává, e slovanská trikolora vznikla souhlasem slovanských národù.104) Pøeitost èerveno-bílo-modrého praporu vzhledem k snìmem uznaným zemským barvám zlaté a èervené, si nìkteøí moravtí vlastenci uvìdomovali. Snaili se proto o kompromis mezi obìma zmínìnými prapory návrhem slouèení barev obsaených ve stávajícím moravském znaku, tedy modré, zlaté a èervené do praporu èerveno-luto-modrého.105) O praktickém naplnìní tohoto kompromisního poadavku vak chybìjí zprávy. 168
Lze vak souhlasit s tvrzením J. Adámka, e se po roce 1848 ve formì moravské trikolóry uívalo barev luté, èervené a modré a na praporech jen prvních dvou.106) Vedle zmínìných barev se na Moravì uívaly té èeské národní bíloèervené prapory, co svìdèí o vìdomé diferenciaci národního a zemského hlediska.107) Dnení moravské korporace prosazující zemskou samosprávu, èi pøímo separaci od Èeské republiky uívají vìtinou zlatoèervené achování moravské orlice a zemský prapor a vlajku lutoèervenou. Zùstává tedy otázkou, zda postulát specifických barev pro Moravu byl skuteènì jen germanofilní, nebyl-li tak oznaèován pouze èeskými nacionálními kruhy, je tendovaly k urèitému protektorství nad jazykovì èeským obyvatelstvem Moravy, a zda se skuteènì nejednalo o oprávnìnou snahu po zvýraznìní zemské specifiky. Lze konstatovat, e moravtí Nìmci a èást èeského obyvatelstva cítící moravsky, tedy zemsky, hlavnì zemská lechta, se za tento poadavek stavìla. Dalí, národnostnì proèeská èást obyvatelstva byla pro pùvodní barvy, odpovídající èeským národním barvám. Tato otázka by si jistì jetì zaslouila hlubího a hlavnì nezaujatého studia. Je tedy mono uzavøít, e uplatòování nacionálního hlediska pro zemské barvy problematiku jenom zatemòuje a vyostøuje. Je tøeba vycházet ze zemských tradic a v souèasné dobì se zdá, e touze èásti moravského obyvatelstva po vyjádøení vlastní zemské identity, nejlépe vyhovují barevné formy zemské symboliky Moravy pøijaté demokraticky moravským zemským snìmem roku 1848, tedy hlavnì barvy zlatá (lutá) a èervená. Nemìlo by se zapomínat ani na barvu modrou, která vyplòuje pole títu. III. PROBLEMATIKA SYMBOLIKY SLEZSKA V OBDOBÍ 1526-1918 O podobì slezského zemského znaku (ve zlatém poli èerná orlice vpravo hledící, s èerveným zobákem a paøáty a se støíbrným perisoniem na hrudi, které je zakonèeno jetelovými trojlístky a uprostøed nahoøe má køíek) vcelku není pochyb. Jisté nedùslednosti se v urèitých dobových ztvárnìních mohou projevit v pøípadném vynechání perisonia nebo korunky na hlavì orlice. Není rovnì úèelem této studie opakovat podrobnou faktografii Vojtíkova výkladu108) a je mono rovnì odkázat na nedávno uveøejnìný koncízní text K. Müllera.109) Nech je tedy tato kapitola chápána jako doplnìní nìkterých ménì známých faktù. Slezsko bylo, ve zkoumaném období, svým znakem zastoupeno ve vech formách symboliky Èeské koruny, které vyznaèovaly korunní zemì, tedy na památkách monumentálních, panovnických a úøedních peèetích, mincích, tiscích, normáliích apod. 169
Výe zmínìným znakovým schématùm se vymyká napøíklad typáø Tìínského (královského) krajského úøadu z let 1760-1783, který obsahuje znak, kde je nad dvouhlavým císaøským orlem s aureolami øíská koruna. Na hrudi orla je ètvrcený tít: 1. Lotrinsko, 2. a 3. Slezsko, 4. habsburský lev.110) Po spojení zbytku Slezska s Moravou, roku 1783, v podobì správního orgánu Moravskoslezského gubernia v Brnì, se roku 1850 Zemì slezská zase osamostatnila. Ne vak na dlouho, nebo Slezsko bylo pøipojeno k Moravì zákonem è. 142 z 5. èervna 1860, ale spojení obou zemí bylo vzápìtí zrueno nejvyím rozhodnutím z 29.3. 1861.111) Vzhledem k heuristické obtínosti pro slezskou problematiku, zvlátì co se týèe hledání ve vìcnì nepøehledných chronologicko-numerických øadách dosud jen rámcovì zpracovaného archivního materiálu, bude tøeba, aby se prohloubení tématu ujal odborník ijící v regionu Slezska. Jako jedna z moných cest se jeví separátní zpracování symboliky jednotlivých slezských kníectví.112) Otázka podrobného vývoje postavení znakù vedlejích zemí Koruny èeské ostatnì úzce souvisí s dìjinami správy, které jsou ohlednì Slezska jetì mnohdy skoupé na tak podrobné údaje, které by objasnily problematiku jednoty Èeské koruny, která byla èasto naruována odstøedivými tendencemi tìchto zemí,113) a to nejen ve smyslu politicko-správním, ale i národnostním. Rovnì otázka územního vývoje jednotlivých slezských kníectví je velmi sloitá.114) IV. PROBLEMATIKA SYMBOLIKY HORNÍ A DOLNÍ LUICE V OBDOBÍ 1526-1918 Horní a Dolní Luice se staly souèástí èeského království v prùbìhu 14. století a naly svoje místo vedle ostatních zemských znakù, napø. na znakových galeriích na Staromìstské mostecké vìi, èi na znakovém vlysu nad branou hradu Toèníku.115) Znaky Luic se po nástupu Habsburkù zobrazovaly na oficiální symbolice tøi, a to erb kníete zhoøeleckého (dìlený tít, v horní èervené polovinì støíbrný dvouocasý lev, nìkdy rostoucí, dolní polovina zlatá, pùvodnì støíbrná, nìkdy ve formì hradby) erb kníete budyínského, resp. Horní Luice (v modrém poli zlatá zeï se tøemi stínkami) a erb markrabìte dolnoluického (ve støíbrném poli èervený vpravo kráèející vùl na zeleném trávníku.116) Obì Luice se ze vech pøivtìlených zemí dostaly jako první pod cizí nadvládu. Roku 1620 byly dány do zástavy saskému kurfiøtovi bez drby (od roku 1623 do zástavní drby). Dále roku 1635 byly obì zemì praským mírem odstoupeny jako dìdièné léno tému kurfiøtovi.117) 170
K dalímu uvolnìní vztahù s tìmito zemìmi dolo po napoleonských válkách. Rakouský císaø Frantiek I. se tehdy vzdal lenní svrchovanosti nad Dolní Luicí a èástí Horní Luice spolu se Zhoøeleckem ve prospìch Pruska. Zbylá èást Horní Luice pøipadla od roku 1831 Sasku.118) Pøes výe popsané uvolòování státoprávních vztahù s èeským královstvím v rámci habsburské øíe, se znaky obou Luic udrely jako nárokové ve velkém státním znaku monarchie z roku 1836. Té v poslední znakové úpravì z roku 1915 (kdy ji nebyla velká znaková forma kodifikována s tím, e bude vytvoøena pozdìji). Závìrem je mono konstatovat, e v období stavovské monarchie, ve které pøevládal konfederativní princip politického spojení jednotlivých zemí Èeské koruny, odpovídala tomuto svazku politických subjektù i konfigurace jejich spoleèné erbovní zemské symboliky. Jednalo se o skupinu sloenou z jednotlivých zemských znakù, kde centrální, tedy nejèestnìjí postavení pøipadalo nejdùleitìjí zemi, Èechám, podle ní bylo pojmenováno i království, zatímco vìnec ostatních erbù byl tvoøen znaky jednotlivých zemí. Toto uskupení znakù je mono spatøit napø. na peèetích Ferdinanda I. nebo na titulní stranì Hájkovy Kroniky èeské z roku 1541 a najdeme je jetì na peèetích z poèátkù vlády Marie Terezie.119) Teprve s prohlubující se centralizací se znaky tìchto korunních zemí dostávaly na jeden tít ve formì jednotlivých polí. Tím byl zvýraznìn centralistický princip monarchie, její velký znak byl podrobným výètem vech k ní náleejících zemí.120) Skupina znakù zemí Èeské koruny zde byla pospolu, pøièem èeský lev byl upøednostnìn na pøedním títì a na zadním následovaly znaky zemí pøivtìlených, tedy Moravy, Slezska a Horní a Dolní Luice. Teprve na velkém znaku z roku 1804 byl mezi oba poslednì jmenované znaky vsunut znak Tìínska.121) Od roku 1806 byl znak Èech oddìlen od spojeného polceného znaku Moravy a Slezska na støedním znaku monarchie. Dùslednì tomu tak bylo od roku 1915, kdy se znakùm Èech, Moravy a Slezska dostalo samostatného pole v rùzných èástech títu. Rozdìlením pùvodní znakové konfigurace mìla být demonstrována centrální vláda nad jednotlivými zemìmi a oslabena jejich historická státotvorná a státoprávní tradice. Výsledné teze studie
171
1. Zástupná funkce znaku Èeského království, kde tento znak zastupoval i znaky ostatních zemí Èeské koruny, byla patrná hlavnì na formì ètvrceného uhersko-èeského znaku s habsburským rodovým srdeèním títkem. Tato forma státní heraldiky se vyskytovala nejèastìji na sekretní peèeti pod papírovým krytem na patentech, v 16. a 17. století. Rovnì na velké (majestátní) peèeti, kde je zmínìné jádro znaku stejné. 2. Dynastický títek se znakem Rakous (babenberské bøevno) na hrudi, resp. rameni èeského lva byl specifikací pro Èechy, kde na èeském zemském znaku, který mohl být chápán i v institucionálním smyslu, jako znak královský, byl na nejèestnìjím místì umístìn znak vládnoucí dynastie. Tato znaková forma je dochována na instrukci Ferdinanda I. apelaènímu soudu z roku 1548.122) Jejím pøedobrazem byl kuntátský znak na èeském lvu z druhé poloviny 15. století na kamnovém kachlu. 3. Je tøeba rozliovat heraldickou korunu na hlavì èeského lva a královskou (hodnostní) korunu, která bývá nad horním okrajem títu. Lze ji zaznamenat od roku 1365 na Karltejnì pøes peèe Jiøího z Podìbrad a po celé 19. století. Královská koruna nabývá podoby èeské Svatováclavské koruny poprvé na peèetích Marie Terezie jako královny uherské a èeské, spolu s korunou Svatotìpánskou. 4. Lze mít za to, e na støedním znaku Rakouského císaøství z roku 1804, je spojení Slezska a Moravy v jednom polceném znaku odrazem spojení tìchto zemí v roce 1782, které trvalo do roku 1849. Stejný znak, s obráceným poøadím zemí byl na støedním znaku Rakouského císaøství z roku 1806 a z roku 1836. V poslední znakové úpravì z roku 1915 ji byly tyto zemské znaky samostatné, co odpovídalo i samostatnému postavení tìchto zemí. Jejich roztrení od sebe bylo zøejmì zámìrné, aby byly porueny jejich tradièní státoprávní vazby ve prospìch centrální moci. 5. Stanovení velkého znaku Rakousko-Uherské monarchie roku 1915 bylo odloeno na pozdìjí dobu, zøejmì s ohledem na výsledky svìtové války. 6. V naprosté vìtinì znakových forem patøilo Èeskému království a v podobì zástupného znaku nebo v podobì skupiny vech korunních zemí, tøetí místo v poøadí za habsburským rodovým znakem (nebo zemskými znaky rodových drav) a titulárnì starím Uherským královstvím. Nìkdy bylo toto místo ètvrté, kde bylo navíc upøednostnìno království Dalmatsko-Chorvatské. Jsou vak i výjimky, kde bylo Èeské království a na estém, sedmém, èi osmém místì. Jako pøíklad lze uvést velkou spoluvladaøskou peèe Josefa II. 172
z roku 1765, kde se èeský lev nachází a za znaky: rodovým habsbursko-lotrinským, Uhrami, Kastilií, Leonem, Aragonem, Sicilií a Jeruzalémem. 7. Èeský lev na tolarech v kruhovém poli, bez heraldického títu, je jen emblém. 8. Od roku 1804 se ve velkém znaku Rakouského císaøství objevil ve skupinì znakù zemí Èeské koruny znak Tìínska, snad jako územní konkretizace zbytku Slezska. 9. Od roku 1806, po zániku Svaté Øímské øíe Národa nìmeckého mizejí svatozáøe okolo hlav dvouhlavého císaøského orla a stará elezná císaøská koruna. Ta je nahrazena domácí habsburskou císaøskou korunou z doby Rudolfa II. 10. Od roku 1804, resp. v praxi od roku 1805, mizejí z mincí znaky zemí Èeské koruny a èeská státnost tak není na platidlech prezentována. Zùstalo tomu tak jen na peèetích se støedním a velkým znakem Rakouského císaøství. 11. Svatováclavská koruna se na horním okraji títu s èeským znakem objevuje od roku 1804 na velkém a støedním znaku Rakouského císaøství. Nad spoleèným títem, kde jsou i znaky èeských korunních zemí ji lze najít od edesátých let 18. století. 12. Kníecí hodnostní koruny nad títy se znaky Moravy a Slezska, pøièem orlice mohou být korunovány na hlavì heraldickou korunkou, se uplatòují nedùslednì. 13. Pokud se týèe zemských barev Moravy, jestlie byla sporná právní validita zlatoèerveného achování, je moravským stavùm udìlil císaø Fridrich III. roku 1462, pak uznáním tohoto polepení roku 1628 øímským císaøem, èeským králem a markrabím moravským, Ferdinandem II., se tomuto polepení dostalo prùkazné právní úèinnosti. Tuto barevnost odsouhlasil i na tehdejí pomìry demokraticky zvolený moravský zemský snìm roku 1848. V praxi se vak nadále uívalo tradièní støíbrnoèervené achování a trval tak nadále odliný stav de iure a de facto. Zlatoèervené achování se ve státní symbolice monarchie projevilo a pøi poslední znakové úpravì v øíjnu roku 1915, kde byla moravská orlice ve støedním znaku. Moravské zemské prapory, napø. v roce 1611 byly bílomodré, ale od 19. století se objevuje jako nejuívanìjí lutoèervený zemský prapor, respektující oficiální zemské barvy. Ohlednì zlato-èervené kombinace barev lze øíci, e nemuselo vdy jít o germanizaèní tendenci, je je odvozována z blízkosti barvám øíským. Starí autoøi mluví i o seriózní snaze po zemské specifice. e vak na zmínìné germanizaèní tendenci je nìco pravdy, potvrzuje barevnost moravské orlice v návrhu znaku 173
Deutschösterreich z bøezna 1919 a stejná snaha po zmìnì tradièních barev této orlice ze strany Úøadu øíského protektora v roce 1939, která vak nebyla prosazena. 14. Znaková konfigurace zemí Èeské koruny, je vznikla za Ferdinanda I., v ní je znak vévodství Lucemburského, se nachází naposled na peèeti Marie Terezie jako èeské královny z roku 1740. Na peèeti tée panovnice jako øímské královny, z roku 1753, je ji Lucembursko mimo skupinu èeských korunních zemí. Jako území zobrazované pod mocí øímského císaøe zùstává Lucembursko a do zániku Øíe roku 1806. Rovnì tomu tak je ve velké titulatuøe. 15. Císaøský dvouhlavý orel bývá nìkdy zobrazen bez títu, tedy neheraldicky, take je v nìm v této podobì nutno spatøovat institucionální emblém, který je vak hierarchicky nadøazen pouhým rodovým, èi zemským a panovnickým znakovým konfiguracím na jeho hrudi, èi na køídlech nebo kolem nìj. 16. Formy státního znaku habsburské monarchie neobráely dùslednì zásadní zmìny státoprávní situace, spíe tomu tak bylo výjimeènì a s velkým zpodìním, nepoèítáme-li úpravu støedního znaku mocnáøství z roku 1866, která se netýkala èeských zemí. Napø. dualismus z roku 1867 se projevil a na znakové úpravì z roku 1915. Heraldika mohla jen tìko pohotovì reagovat na státoprávní promìny, jeliko podléhala politickým vlivùm a rovnì slouila jako prezentace územních nárokù, napø. Slezsko nebo Luice. Projevilo se v ní spíe rozmnoení habsburských drav, ale jejich úbytek ne, nebo nároky na ztracená území zùstávaly. Èeské korunní zemì zaznamenaly jen úbytky: 1635 Luice, 1742 vìtina Slezska (hlavnì Dolní) a Kladsko. 17. Trojstupòovost rakouského znaku zpravidla odpovídala trojstupòovitosti panovníkovy titulatury, která ale nemusela být vdy shodná s právì platnou znakovou formou.123)
POZNÁMKY: 1. Soupis a hodnocení dùleitìjí literatury k tématu èeské a èeskoslovenské státní symboliky provedl autor ve své publikované disertaci, Hlinomaz, M.: Vývoj èeskoslovenské státní symboliky v letech 1918-1990, Sborník archivních prací, 42, 1992, è. 1, s. 82-88. 2. Vojtíek, V.: Nae státní znaky, staré a nynìjí. Praha 1921, s. 54. 3. Tamté. 4. Krejèíková, J. - Krejèík, T.: Základy heraldiky, genealogie a sfragistiky. Praha 1987, s. 60. 174
5. Svoboda, Z.: Vexilologické názvosloví. Pøíloha 3. èísla Heraldiky 1972. Vydala heraldická sekce pøi MTZZ Jílové u Prahy. 6. Petráò, J.: Èeský znak. Praha 1970, s. 51. 7. Numismatické listy (dále NL), 32, 1977, è. 3, zadní strana obálky; Øíský mincovní øád Ferdinanda I., Archiv Národního muzea (dále Archiv NM), Sbírka patentù, sg. E, kart. 1, 1561; podrobnì viz Halaèka, I.: Mince zemí Koruny èeské 1526-1856. I. Kromìøí 1987. 8. Gall, F.: Österreichische Wappenkunde. Wien, Köln 1977. Tafel 5. Lze dodat, e schéma znakù zemí Koruny èeské bylo pøevzato ji z pøedcházejících, zvlátì jagellonských kompozic. Jako pøíklad monumentálního provedení lze jmenovat pravou stranu heraldické výzdoby vladislavské oratoøe v katedrále sv. Víta. Skupina znakù èeských korunních zemí zde plnì odpovídá poøadí titulatury Vladislava II. z Vladislavského zøízení zemského z roku 1500: ... král èeský, markrabì moravský, lucemburské a slezské kníe a luický markrabì. Archiv èeský, V., s. 11. (Levá strana oratoøe, uherská, je zøejmì novodobým historismem ze 70. let 19. století.) Srov. vyobrazení v knize Dolenský, J.: Praha ve své slávì i utrpení. Praha 1903, s. 132. 9. Bydovský z Florentina, M. (ed. Jaroslav Kolár): Svìt za tøí èeských králù. Praha 1987, s. 174. 10. K roku 1589 je zmínìn v Gall, c.d. Tafel 6. Té Oswald, G.: Lexikon der Heraldik. Leipzig 1984, s. 347, 349. 11. Státní ústøední archiv v Praze, fond Pozùstalost G. Dobner, sg. XVd, sloka 86, fol. è. 78, znak opata Víta Seipela z roku 1703; Pokorný, P.R.: Znak Strahovského klátera. Heraldická roèenka, 20, 1993, s. 63. 12. Moravský zemský archiv v Brnì (dále MZA v Brnì), Sbírka J.P. Cerroniho, sg. I, 79, Monumenta sepulchralia et inscriptiones in Moravia. 1799, fol. 228r. 13. Insignia Regni Bohemiae. In: Parentalia ... D. Carolo Mielniczky a Karlsperga ... studio ... celebrata. Pragae, s. a. (1601), fol. 56 r. 14. Praha 1541. Blason: Srdeèní títek polcený, Habsburg, Tyrolsko. Støední tít ètvrcený, 1. pole polcené, Rakousy a Burgundsko, 2. pole ètvrcené, Kastilie a Leon, 3. pole polcené, Aragon a Sicílie, 4. pole dìlené, Nové Burgundsko a Brabantsko, ve pici títu Granada. Srov. Posse, O.: Die Siegel der deutschen Kaiser und Könige. I. - V. Dresden 1909-1913, III/24., V/63-24. Dresden 1911, 1913. 15. Srov. Posse, c.d. III/21-23, 34-1,5, 69-6,9-11, IV/3-5, 6-1,2, 7-3,7, 8-6, 9-1,4, 10-2, 148,9, 18-2,3, 19-5, 20-5,9 (zde poprvé konkrétní podoba hodnostní koruny nad títem = Svatováclavská), 22-1,2, 24-3,4,5, 25-6, 29-1,2 (zde na aversu po Uhrách Èechy a na reversu po Uhrách, panìlsku, Lucembursku a Burgundsku Morava), 30-1,2, 33-2, 366, 40-1,2, 44-2 46-1 48-5, blasony viz V/s. 63-24 a s. 82 an.; Gall, c.d. tab. 11, 12, 13, 18, 19; podrobnì o heraldice Ferdinanda I. srov. té Hye, F.-H.: Ferdinand I. (1503-1564) im Spiegel seiner heraldischen Denkmäler - vonehmlich jener in Tirol. In: Haller MünzBlätter, Band V, Jäner 1989, Nr. 5/6, Nachrichten der Tiroler numismatischen Gesellschaft Hall in Tirol. 16. Jireèkové, J. a H.: Zøízení zemská Království èeského XVI. vìku. Praha 1882, s. VII. 17. Tamté. 18. Bøezan, V. (ed. J. Pánek): ivoty posledních Romberkù I. Praha 1985, s. 213. 19. z Koldína, P. K.: Práva mìstská Království èeského. Praha 1579. 175
20. Pánek, J. - Pokorný, P.R.: Vídeòský rukopis z roku 1596 s portréty èeských králù. Folia Historica Bohemica, 14, 1990, s. 379-402. Ke zde prezentovanému názoru, e kompozice èeského lva v hrudním títku na hrudi orla je pro 15. století pøinejmením neobvyklá, je mono dodat, e precedentem k ní mohla být sekretní peèe Václava IV. jako nìmeckého krále, kde byl oválný títek s èeským lvem na hrudi dvouhlavého orla. Srov. Král, V.: O støedovìkých peèetech. Peèeti krále Václava IV., Èasopis Spoleènosti pøátel staroitností èeských, 7, 1899, s. 29, obr. 2. 21. Meník z Mentejna, J.: O mezech, hranicích, soudu a rozepøi ... v Království èeském. Praha 1600; Jesenský, J.: De peste ... consilium. Praha 1606. 22. Èermák, K. - Skrbek, B.: Mince Království èeského za panování rodu habsburského od roku 1526. Pardubice 1891-1913. Díl III. Èást obrazová; Probst, G.: Österreichische Münz und Geldgeschichte. Wien - Köln - Graz 1973. 23. Blason: tít èerveným hrotem polcený, vpravo Bavorsko, vlevo Rýnská Falc, èerné pole v nìm zlatý èervenì korunovaný lev. V èerveném hrotu zlaté øíské jablko. Archiv NM, Sbírka patentù E, kart. 1. Blason pøevzat z Erbovních seitù è. 5-8, 1970, è. 6-7, s. 5; srov. té o øíském jablku Koláø, M. - Sedláèek, A.: Èeskomoravská heraldika I. Praha 1902, s. 16. 24. Èermák, K. - Skrbek, B., c.d., tab. XLIII/383, XLIV - XLVIII. 25. Archiv NM Praha, Sbírka patentù, sg. E. 26. Èermák-Skrbek, c.d., tab. XLV, è. 390. 27. Snìmovní artykuly Generálního zemského snìmu v Praze ze 7. srpna 1619. 28. Turek, E.: Böhmiska fanor i Statens trofésamling. Armémuseum 1991, Västervik, Sweden 1991, s. 73, 74. Knihovna Národního muzea v Praze, sg. A 1616. 29. Podrobnìji Wurzbach, C.: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Österreich. 12. Theil. Wien 1864, s. 60. 30. von Newenstein, J.C.: Phaeton in Sion ... . Wien 1741, pøívazek 56. Bibliotheca Strahoviensis, sg. BB I 20. 31. Koèí, J. - Vondruka, V.: Památky národní minulosti. Katalog historické expozice v Lobkovickém paláci Národního muzea v Praze. Praha 1989, s. 129. 32. Archiv NM, Sbírka patentù, sg. E, kart. 3. Patent uveden rovnì v díle Kulíøová, K. Sander, R.: Patenty. Katalog sbírky patentù Státního ústøedního archivu v Praze. Praha 1956, s. 115, è. 1186. 33. Èermák - Skrbek, c.d., tab. CXXXIV, è. 1302. 34. Tamté, è. 1301. 35. Tamté, è. 1300. 36. Ryne, V.: Znaková symbolika na korunovaèních etonech 18. století, NL, 28, 1973, s. 106-11O. 37. Archiv NM, Sbírka F, Krumlov Èeský, 1785, 25.6.; SÚA, fond Horní úøad Jílové. 38. Das Böhmische Landeswappen. Bibliotheca Reginae Canoniae Strahov - Pragae, sign. D.H.I.5., s. a., 106 pag.; v Clauserovì tiskárnì se tiskla snìmovní usnesení v letech 1761-1770, (na nich byly zemské znaky), co vyplývalo z jeho funkce královského registrátora a impresora. Srov. Pováø, J.: Královský registrátor a impresor J. J. Klauser (1705-1771), Právnìhistorické studie 12, 1966, s. 180. 176
39. Gall, c.d., Tafel 12; Archiv NM, Sbírka typáøù, sign. E 190. 40. Kugler, G.J.: Die Reichskrone. Wien, München. Verlag Herold 1968. 148 S. 44 Abb. 41. Fillitz, H.: Die Österreichische Kaiserkrone. Wien, München. Verlag Herold 1959. 59 S. 23 Abb. 42. Schwarzenberg, K.: Die Sankt Wenzels-Krone. Wien, München, Verlag Herold 1982. 80 S. 32 Abb.; o hodnostních korunách a svatováclavské korunì srov. té Koláø - Sedláèek, c.d., s. 280-284. 43. Ryne, V.: Nad praským dvacetikrejcarem s dvìma dvouhlavými orly z let 1805 a 1806, Numismatické listy 27, 1972, s. 15-20; tý: Z osudù èeského lva na mincích nové doby, Èasopis národního muzea, øada hist., 141, 1972, s. 41-44; tý: Doèasný zánik èeského státu v zrcadle mincovní heraldiky 1804-1918, Heraldika, bulletin pro pomocné vìdy historické, 11, 1978, 1, s. 14-19; Halaèka, III. Kromìøí 1988. 44. Tamté. 45. Èeskoslovenská vlastivìda. 4. Praha 1932, s. 621, rok 1775. 46. Schwarzenberg, K.: Stráci èeského znaku, Erbovní kníka (dále EK) na rok 1938, s. 914. 47. Janák, J. - Hledíková, Z.: Dìjiny správy v èeských zemích do roku 1945. Praha 1989, s. 179; Archiv NM, Sbírka typáøù, E 184-186. 48. MZA v Brnì, Sbírka typáøù. 49. Archiv NM, Sbírka typáøù, E 177, E 192. 50. Schwarzenberg, K.: Obrazy èeského státu od roku 1526 do roku 1918. Praha 1940, s. 32 (celá kniha pøináí mnoho dokladù o uití èeského lva na rùzných pøedmìtech); Svoboda, Z.: Èeskoslovenská státní a vojenská symbolika. Praha 1991, pøíloha 3. 51. (Za upozornìní na tyto Helblingovy postøehy dìkuji Dr. Jiøímu Koøalkovi). O Helblingovi srov. té 200 let pomocných vìd historických na FF UK v Praze. Praha 1988, s. 31 an. 52. Helbling von Hirzenfeld, J.: Heraldische Bemerkungen an meine lieben Lands-leute, Ost und West (Prag), 12, 1848, è. 64 z 27.5., s. 253-254; è. 65 z 30.5., s. 257-258. 53. Tamté, è. 57 z 11.5. 1848, s. 226; k tématu èeského zemského patriotismu srov. té amberger, Z.: Èeský zemský patriotismus (Úvahy k jeho úloze a projevu v prvé polovinì 19. století), Literární archív, 21-22, 1985-1986, s. 71-112. 54. Klar, P.A.: Das Regimentsgebäude der k.k. Gendarmerie in der Kleinseite Prag´s. Prag 1857. 55. SÚA, fond Presídium policejního øeditelství Praha (dále PP), agenda kontroly náleitého uívání èeského zemského znaku ivnostníky, povolování spolkù a konání koncertù. I, PP, F 7, sg. 1-13, kart. 46; II, PP, P 10, sign. 1-82, kart. 170; III, PP, P 18, sign. 2-18, kart. 173; Fahnen, Wappen, Farben: VIII, PP 1893-1899, F 4, sign. 1,2, kart. 1366; IX, PP 1900-1907, F 5, sign. 1-2, 4-9, kart. 1749-1750; X, PP 1908-1915, F5, sign. 1-6, 11-14, 17-25, 27-34, kart. 2178; fond Archiv Zemì èeské (dále AZÈ), 1918 - 1926, sg. 381 (problematika zemského znaku v letech 1890-1918); Zemský vyvazovací fond, sg. IV/7/ 28, 37, 48. Srov. té Draarová, E.: Soupis právních pøedpisù a dokumentù ke spolèovacímu právu z fondù Státního ústøedního archivu v Praze od poloviny 18. stol. do roku 1918. Sborník archivních prací 40, 1990, s. 297-343. Dalím zajímavým dokladem patrioticky ladìného zájmu o znaky èeských zemí, je rukopis Widimskeho, V.R.:Böhmens Landeswappen und Landeseintheilung von Beginn bis auf die Gegenwart. Olbersdorf 177
[Albrechtice] 1852, Archiv NM, Sbírka rukopisù è. 324. (Za upozornìní dìkuji dr. P. R. Pokornému.) 56. Král, V.: Heraldika. Praha 1901, s. 227; Vavøínek, F.: Rakouské zøízení státní. Díl I. Praha 1914, s. 64; Gall, c.d., s. 99. 57. Dìjiny Èeskoslovenska II. 1648-1918. Praha 1990, s. 369. 58. Národní listy è. 234 z 24.8. 1893, s. 1. 59. Posse, c.d., IV/51-1,2; Gall, c.d. s. 63. 60. Gall, c.d., s. 79 an. 61. Provinzial Gesetzsammlung für Böhmen. XVIII. Band, 1836, s. 897-909; Wappen und Titeln Seiner kaiserlichen königlichen Apostolischen Majestät Ferdinand der Ersten, Kaisers von Österreich. Wien 1836; Gall, c.d., s. 88-99, Tafel 14. 62. Gall, c.d., Tafel 15. 63. Gall, c.d., Tafel 19-20. 64. Archiv NM, dokumentace, netøídìná varia, Svìt 1282/XXIV. 65. Tamté; rovnì Archiv hlavního mìsta Prahy, fond Pozùstalost J. Èarka, pohlednice V. Preissiga. 66. Havlík, L.: Morava a èeskoslovenský státní znak, Vlastivìdný vìstník moravský, 20, 1968, s. 378-384; Krejèík, T.: Prvé století moravské orlice. Genealogické a heraldické informace (Brno), 1983,3, s. 154-162. 67. K problematice Markrabství moravského a jeho státoprávního vztahu k Èeské korunì srov. Barborová, E.: Postavení Moravy v èeském státì v dobì pøedhusitské (1182-1411), Sborník archivních prací (dále SAP), 20, 1970, s. 309-362; Kejø, J.: O tzv. bezprostøední podøízenosti Moravy øíi, SAP, 28, 1978, s. 233-291; Válka, J.: Moravanství v 15. století. Komplikace ve vývoji èeské nacionality, Sborník prací filozofické fakulty brnìnské univerzity, C 31, 1984, s. 145-153; tý: Státní a zemské v èeských dìjinách, Èasopis Matice moravské, 109, 1990, 2, s. 320-336; Malíø, J.: Morava na pøedìlu. (K formování národního vìdomí na Moravì v letech 1848-1871), tamté, s. 345-363. 68. Vedle samotné archiválie uloené v SOkA Jihlava, publikováno ve Friedl, A.: Pøemyslovci a Lucemburkové. Praha 1938. 69. MZA v Brnì, fond Stavovské listiny 1212-1847, inv. è. 405, 1462, prosinec 7., Korneuburg. Císaø Fridrich polepuje moravský markrabský znak v odmìnu za pomoc proti rakouským stavùm. Katalog vábenský, M., Brno 1965. Originál latinsky s barevným znakem; barevné faksimile, Bretholz, B.: Moravský zemský archiv, tab. 9. 70. Havlík, L.: Symboly moravské identity. Èlánek v Rovnosti z roku 1991. 71. Fol. F 2r. Srov. Hlobil, I. - Petrù, E.: Humanismus a raná renesance na Moravì. Praha 1992, barev. obr. pøíl. XI. a XII. 72. Krejèík, T.: Moravská orlice. Dìjiny a souèasnost 1990 è. 1, s. 62. 73. MZA v Brnì, sign. A6, 1, (1554-1649). 74. ebánek, J.: Stráci moravského znaku. E K 1941, s. 24. 75. Gall, c.d., Tafel 22. 76. Vojtíek, c.d., s. 22 an. 77. Sejbal, J.: Dìjiny penìz na Moravì. Brno 1979, s. 179, è. 121 an., tab. 26-27; té Halaèka, II., Kromìøí 1987.
178
78. MZA v Brnì, Stavovské listiny 1212-1847, inv. è. 1190, 1628, èerven 26., Znojmo. Poznamenání tìch privilegií a listùv, které JMC stavùm markrabství moravského navraceti a na to obzvlátní confirmati jim udìlovati ráèí. Originál èesky. (Inv. è. 1191 nìmecké znìní pøedchozího seznamu.) 79. Vojtíek, c.d., s. 22 an. 80. MZA v Brnì, fond A 3, Stavovské rukopisy, è. 45, Kniha stavu panského v Markrabství moravském, fol. 6r a è. 46, Status equestris, fol. 4r. 81. Viz. pozn. 73. 82. ebánek, c.d., EK 1941, s. 29. 83. Støedovìké malíøství v rukopisech Státního oblastního archivu v Brnì. Brno 1980, s. 36. 84. Hlobil, I. - Michna, P. - Trigner, M.: Olomouc. Praha 1984, obr. na s. 83. 85. Monse, J. V.: Über das mährische Landeswappen, Abhandlungen der kön. böhm. Gesellschaft der Wissenschaften, 2, 1795. 2. Folge, 2. Band, 2. Theil, s. 41-81. 86. Krejèík, c.d., s. 62. 87. Studie Muzea Kromìøíska 80, s. 97. 88. antavý, F. - Hoek, E.: Organizace, peèeti a insignie Olomoucké univerzity v letech 1573-1973. Olomouc 1980, Pøíl. II./c, velká peèe olomoucké akademie z roku 1655. (Za upozornìní dìkuji dr. T. Krejèíkovi.) 89. SÚA, fond Pozùstalost G. Dobner, viz pozn. 11. 90. Havelka, J.: Erb a zemské barvy markrabství moravského. In: Komenský 8, 1880, s. 452. 91. Tamté, s. 453. 92. Wappen und Titeln Seiner kaiserlichen königlichen Apostolischen Majestät Ferdinand des Ersten, Kaisers von Österreich. Wien 1836. 93. Havelka, c.d., s. 452. 94. Brandl, V.: Zemský erb, èili znak markrabství Moravského, Obzor (pøíloha Hlasu). 9, 1886, è. 1, s. 2. 95. Traub, H.: Moravané roku 1848 po øíský snìm ve Vídni se zvlátním zøetelem na pomìr Moravy k Èechám. Èasopis Matice moravské, 31, 1907, s. 71, 77, 183-184. 96. Vojtíek, c.d., s. 71. 97. Zákoník øíský pro království a zemì v radì øíské zastoupené, èástka CLV, vydaná 6. listopadu 1915, è. 327, s. 787-798: Vyhláka c.k. ministerského pøedsedy ze dne 3. listopadu 1915, kterou se stanoví a popisuje znak rakouských zemí. 98. Èarek, J.: Mìstské znaky v èeských zemích. Praha 1985, s. 285, 286, 408. 99. Chocholatý, F.: Velký znak Deutschösterreich a zemì Koruny èeské. In: Heraldica viva. Sborník pøíspìvkù z konference èeských, moravských a slezských heraldikù, konané ve dnech 7. - 8. èervna 1991 v Pardubicích. Pardubice 1992, s. 51-52. 100. Hlinomaz, c.d., s. 119. 101. Snìmy èeské XV/1, 1611, s. 626, 631, è. 5O6, 509. 102. Havelka, c.d., s.454-455; 103. Bìlìhrádek, F.: Nae barvy a znaky, Moravská orlice. 12, 1918, è. 291, 292, 294. 104. Ottùv slovník nauèný, 17, Praha 1901, s. 1046; Bìlehrádek,c.d., è. 291. 105. Havelka, c.d., s. 455.
179
106. Adámek, J.: Jak je to s moravským praporem, Rovnost, 4.1. 1991. 107. Havlík, L.: c.d., 1968, s. 380. 108. Vojtíek, c.d., s. 25-41. 109. Müller, K.: Heraldické symboly naeho Slezska, Dìjiny a souèasnost 4,1991, s. 46-49 (tam i starí literatura). 110. MZA v Brnì, Sbírka typáøù, è. 33 - A 19. 111. vábenský, M.: Inventáø Sbírky typáøù Moravského zemského archivu v Brnì. Brno 1975, s. 83. 112. Schwarzenberg, K.: Znaky èeských vévodství. E K 1940, s. 9-26; Rokyta, H.: Znak Kníetství ratiboøského a mìst Ratiboøe a Hlubèic. Zvl. otisk z knihy J. Ratiboøského, Èei na Ratiboøsku a Hlubèicku - Hornoslezská Haná. Praha 1946; Chocholatý, F.: Vývoj zemského znaku Zemì opavské. In: Heraldica viva. Pardubice 1992, s. 41-49; Kolektiv: Právní klenoty Moravy a Slezska. Zemské desky a dalí stavovské rukopisy. Katalog výstavy, MZA Brno, ZA Opava 1991; Srov. té Zemský archiv Opava, Sbírka místopisného materiálu, sg. F 9 (za upozornìní dìkuji dr. K. Müllerovi). 113. Peák, V.: Dìjiny královské èeské komory od roku 1527. Èást I. Sborník Archivu ministerstva vnitra R. Ès. sv. 3 Praha 1930, s. 138. 114. Srov. napø. Kapras, J.: O historickém vývoji jazykové otázky ve Slezsku. O Slezsku a Ostravsku. b.m.t. 1912. Zde lze odkázat na více studií jmenovaného, uloených dnes v jeho pozùstalosti v Archivu NM v Praze, zde inv. è. 4057; Kutnar, F.: Komenského pojetí národa a jeho pomìr k souèasným a pozdìjím výmìrùm, Zápisky katedry èeskoslovenských dìjin a archivního studia, 2, 1957, s. 63-70; Trávníèek, D.: Pøehled územního vývoje naeho státu. Folia facultatis scientiarum naturalium universitatis Purkynianae Brunensis. Geographia. 25, 1984, è. 8. Brno 1984. 115. Vojtíek, c.d.; Adamová, K.: K heraldické výzdobì Staromìstské mostecké vìe, Právnì historický pohled, Praský sborník historický, 15, 1982, s. 44-62. 116. Petráò, s. 36; Pokorný, P.R.: Luické zemské znaky. In: Pøehled luickosrbského kulturního ivota è. 17, Praha, Spoleènost Národního muzea v Praze 1972. 117. Saturník, T.: Pøehled dìjin veøejného práva ve støední Evropì. Praha 1946, s. 168. 118. Kapras, J.: Luice a èeský stát. Praha 1935; Malý, K. - Sivák, F.: Dìjiny státu a práva v Èeskoslovensku. I. díl, do roku 1918. Praha 1988, s. 253. 119. Posse, III/24, V/63-24. 120. Gall, Tafel 14. 121. Posse, IV/51-1, V/98-12; Gall, s. 67. 122. Zdenìk, V.: Dìjiny Královského appelaèního soudu na Hradì praském, nyní Vrchního soudu v Praze od roku 1548 do roku 1933. Praha 1933, obr. pøíl. za s. 12; vyobrazení té v Malý - Sivák, obr. 18. 123. O tom podrobnìji srov. Posse, Gall; Fiala, M. - Hrdlièka, J.: Znaková galerie v chrámu sv. Víta na Praském hradì. (Pøíspìvek k panovnické reprezentaci 16. století), SAP, 42, 1992, s. 261-306.
180
OBRAZOVÁ PØÍLOHA 1. Znak Ferdinanda I. jako krále èeského od Albrechta Dürera z roku 1527. Blason: Srdeèní títek polcený, se znaky Tyrolska a rodu Habsburg. Støední tít je ètvrcený, dole pice. 1. pole polcené vpravo Rakousy (Babenberg), vlevo Staré Burgundsko. 2. pole ètvrcené, Kastilie a Leon. 3. pole polcené, vpravo Aragon, vlevo Sicílie, 4. pole dìlené, nahoøe Nové Burgundsko, dole Brabantsko. Ve pici títu Granada. Hlavní tít je ètvrcený, v 1. a 4. poli je znak Èeského království (v èerveném poli støíbrný dvouocasý lev ve skoku, se zlatou zbrojí) a ve 2. a 3. poli znak Uherského království (sedmkrát èervenostøíbrnì dìlené pole). Na horním okraji hlavního títu je královská hodnostní koruna. Kolem títu se vine kolana øádu Zlatého rouna. 2. Èeský herold z první poloviny 16. století mistra M, tisk Hanse Guldenmundta. 3. Slezský praporeèník mistra IK z díla Znaky Svaté Øímské øíe, z roku 1545. (Slezská orlice zde nemá heraldickou korunu, ani perisonium.) 4. Nìkteré peèeti apelaèního soudu z období od jeho vzniku (1547) a do koneèné fáze jeho èinnosti v roce 1850. 5. Titulní list knihy Historia Genealogiae ... Jesu Christi (Frankfurt 1594) Blason: Uprostøed je císaøský dvouhlavý orel s aureolami a s domácí habsburskou císaøskou korunou nad hlavami. Na hrudi má títek s jednohlavým orlem øímského krále, který je konkrétnì specifikován nápisem pro osobu Rudolfa II. Kolem jsou v kruhu znaky království a kníectví spadajících pod pravomoc císaøe, rozliené na horních okrajích títù hodnostními korunami. Mezi nimi je na prvním místì heraldicky vlevo èeský královský znak. Ve vnìjím kruhu jsou erby sedmi øíských krufiøtù, pøièem znak èeského krále jako jednoho z nich je zde rozepsán pozoruhodným zpùsobem na dvou títech. Nahoøe je èeský královský lev ve títì, na jeho horním okraji je královská hodnostní koruna a dole drí èeský korunovaný lev jako títono v pøedních tlapách ètvrcený tít se znaky Moravy, Slezska, a Horní a Dolní Luice. 6. Vyobrazení a dobový blason moravského zemského znaku na rubu titulního listu Paprockého díla Zrcadlo slavného Markrabství moravského z roku 1593. 7. Zemský znak Moravy s èeskými lvy jako títonoi a znak Tìínska se stejnými títonoi z titulního listu tøetí knihy výe zmínìného Paprockého díla. Na horních okrajích títù jsou kníecí hodnostní koruny. 8. Moravský zemský znak s heraldickou i hodnostní korunou, drený dvìma èeskými lvy jako títonoi na titulním listu snìmovních sneení Moravského zemského snìmu konaného 20.4. 1598. 9. Èeský lev obklopen vìncem znakù zemí Koruny èeské na rubu titulního listu Paprockého Diadochu z roku 1602. Od pravého (heraldicky) horního rohu: Morava, Lucembursko, Horní Luice, Budyínsko, Dolní Luice a Slezsko (s heraldickou korunou, bez perisonia). 10. Moravský zemský znak s heraldickou i hodnostní korunou na tisku snìmovních sneení Moravského zemského snìmu konaného 2.8. 1604. 11. Královský znak Fridricha Falckého z tisku snìmovních artykulí generálního snìmu zemí Èeské koruny, konaného dne 16.3. 1620. Blason: Ètvrcený tít, v 1. poli èeský lev, 2. pole znak Rýnské Falce , 3. pole polcené, vpravo Morava, vlevo Slezsko, 4. pole polce-
181
né, vpravo Horní Luice, resp. Budyínsko, vlevo Dolní Luice. Na horním okraji títu královská hodnostní koruna. 12. Kompozice èeského lva s heraldickou i královskou hodnostní korunou a znaky èeských korunních zemí v rozích z poèátku 17. století: Morava, Horní Luice, Dolní Luice a Slezsko (bez heraldické koruny, zato s perisoniem). Nad títy zemských znakù kníecí hodnostní koruny. 13. Záhlaví cirkuláøe z roku 1712 s moravským zemským znakem dreným andìly, vydaného Královským zemským hejtmanským úøadem Markrabství moravského. 14. Titulní list sneení Zemského snìmu Markrabství moravského z roku 1764, s královským znakem Marie Terezie jako èeské a uherské královny. Blason: V srdeèním títku èeský královský znak. Zadní tít ètvrcený: 1. pole Uherské království, 2. pole polcené, vpravo Rakousy, vlevo Burgundsko, 3. pole Morava, 4. pole Slezsko (bez heraldické koruny, ale s perisoniem). Hodnostní královská koruna je zde ji Svatováclavská. 15. Královský èeský znak z roku 1790. Blason: Srdeèní títek polcený, vpravo Rakousy, vlevo Kastilie. Zadní tít ètvrcený: 1. pole èeský lev (bez koruny), 2. pole Morava, 3. pole Slezsko, 4. pole polcené, vpravo Horní Luice, vlevo Dolní Luice. Na horním okraji títu královská hodnostní koruna. Za títem roztaený hermelínový královský stan, na jeho vrcholu dalí hodnostní královská koruna. Jde o atribut suverénních panovníkù, uívaný od 17. století. 16. Velký znak Rakouského císaøství platný v letech 1804-1867. V heraldicky levém horním rohu kompozice èeských korunních zemí, kde je na srdeèním títku èeský královský lev. Na horním okraji srdeèního títku Svatováclavská hodnostní koruna. Zadní tít dìlený do pìti polí: 1. Morava, 2. Slezsko, 3. Horní Luice, 4. Tìínsko, 5. Dolní Luice.
182
1 2 3 183
4 184
5 185
6 186
7 187
8 9 188
10 11 189
12 13 190
14 15 191
16 192
ZUSAMMENFASSUMG ZUR LANDES- UND STAATSSYMBOLIK DES BÖHMISCHEN STAATES IM ZEITRAUM VON 1526 BIS 1918
Milan Hlinomaz Der Verfasser versucht in dieser Studie mindestens die Grundzüge der gegenseitigen Position und Hierarchie der Landeswappen der böhmischen Kronländer im Zusammenhang mit verschiedenen Typen der habsburgischen Staatsheraldik zu erfassen. Das obenangeführte Zeitgebiet wurde darum erwählt, weil den Zeitraum vor dem Jahre 1526 schon die verhältnismäßig zahlreiche Literatur behandelt, z.B. die Studien von V. Vojtíek, J. Petráò und R. Nový. Deshalb soll diese Studie die bestimmte schon von anderen Fachleuten bemerkte und formulierte Zwi-schenzeit im Wesentlichen ausfüllen. Doch stellt die vorgelegte Bearbeitung vielmehr nur einen Versuch um Fest-stellung der elementarischen Problematik und gewisse Anregung zu ausführlicheren Verarbeitungen dar, die durch breiter gegründete Erforschungen in ausländi-schen Archiven, vor allem in Wien, unterstütz wurden müßten, was bisher außerhalb der Möglichkeiten des Verfassers lag. Ebenfalls is es nötig beim Studium der staatlich-heraldischen Erklärung ausführlich die staatsrechtlichen sowie geschichtlich administrativen, Rechtsund Nationalaspekte zu berücksichtigen, die ihren Ausdruck in der Staats- und Lan-desheraldik größtenteils fanden. Auch werden die Landes- und Nationalfahnen untersucht, die von der Landesheraldik abgeleitet wurden. In der früheren Zeit, besonders in der ersten Hälfte des 16. Jahrhunderts wurden für das Fahnenblatt die zuständigen Landeswappen unverändert übernommen, seit der zweiten Hälfte des 16. Jahrhunderts kann man auch Übernahme der Landesgrundfarben in die Farbenflächen der Fahnen bemerken. Der Verfasser konnte auf Grund dieser Rahmenstudie folgende Beschlüsse feststellen: 1. Den böhmischen Löwen führendes Wappen vertrat manchmal alle Länder der böhmischen Krone, deshalb auch Mähren, Schlesien, sowie auch die Ober- und Unter-Lausitz; dagegen wurden wegen der Repräsentation in diesen Ländern meistens alle zugehörigen Wappen benutzt.
193
2. Als am meisten benutzte Form der Verbindung des böhmischen Löwen mit der habsburgischen Symbolik diente das ungarisch-böhmische (und umgekehrt) gevierteilte Wappen auf der Brust des keiserlichen Doppeladlers oder des einköpfigen Adlers des römischen Königs. Dieses Herzschildchen konnten auch alle habsburgischen Familienbesitzwappen tragen. Auf den Adlersflügen konnten sich auch allle übrigen Landeswappen des Königreichs Böhmen befinden. 3. Seit dem Jahre 1365 kann man auf dem Haupt des böhmischen Löwen anstatt der heraldischen Krone auch die königliche Krone finden, u. zwar am oberen Schildrand. Diese die königliche Würde versinnbildlichende Krone nimmt zuerst die konkrete Form der St. Wenzels-Krone auf den Siegeln Maria Theresias als Königin von Böhmen und Ungarn an sich, und zwar zussammen mit der St. Stephans-Krone. 4. In der Mehrzahl der Wappenformen gehörte dem Königreich Böhmen in der Reihenfolge der dritte Platz nach dem habsburgischen Familienwappen und nach dem titulär älteren Königreich Ungarn. 5. Der böhmische Löwe im Münzenringfeld ohne den heraldischen Schild bedeutet nur ein Emblem. 6. Seit dem Jahre 1804 erscheint dazu in dem großen Keiserwappen in der Wappengrupe der böhmischen Kronländer das Teschnerwappen. Seit diesem Jahr verschwinden gleichzeitig aus dem Münzen bis zum Ende Monarchie nicht mehr zum Ausdruck. 7. Was die mährischen Landesfarben betrifft, dauerte seit dem Jahre 1462 Zweigleisigkeit in der schachbrettartigen Gestaltung des mährischen Adlers; bis zu diesem Jahre war das Schachfeld des Alders silberrot und nach diesem Jahre goldrot. Weiter aber überwogen die ursprünglichen Farben; erst im Laufe des 19. Jahrhunderts setzte sich das goldrote Schachfeld mehr durch, was auch die Gestaltung der Landesfahne beeinflußte. In der goldenen Farbe fühlten die tschechi-schen Nationalisten, teilweise berechtigt, das deutsche Phänomen. 8. Die habsburgische Staatsheraldik spiegelte keine Gebietsänderungen der Monarchie wider, weil sie z.B. nach dem Verlust der Ober- und Nieder-Lausitz im Jahre 1635 ihre Landeswappen als ihr Rechtsanspruch auf dieses Gebiet behielt. Ähnlich behielt sie das Wappen Schlesiens nach dem Jahre 1742. Nach dem Verlust der italienischen Gebiete in sechziger Jahren des 19. Jahrhunderts wurde das große Wappen des österreichischen Kaisertums nicht mehr benutzt. Der österreichisch-ungarische Ausgleich aus dem Jahre 1867 erschien in Veränderung der Staatsheraldik erst im Jahre 1915, in dem die ganze, früher gemeinsame Gestaltung der Länderwappen des böhmischen Königreiches ganz abgetrennt wurde.
194