Sára Vybíralová
Host
Spoušť
Host, Brno 2015
© Sára Vybíralová, 2015 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2015 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7491-901-5 (Formát PDF) ISBN 978-80-7491-902-2 (Formát ePub) ISBN 978-80-7491-903-9 (Formát MobiPocket)
něco se pokazilo
Nejdřív bylo hezky a pak se něco pokazilo: uklízečka zrovna v domě setřela schody a chodby, takže ztmavly a leskly se, a v horku, které do domu prosakovalo z ulice pootevřenými okny, vzlínalo vlhko a bylo cítit saponátem a namokřenými kamennými obklady a já jsem zrovna nesla po schodech nahoru prádlo, které jsem nechala uschnout na dvorku, aby vonělo tím těžce kořeněným, jakoby italským vzduchem, který ten den plnil město, s přídechem pizzy s bazalkou a ředidla, co se používá v docích, nesla jsem prádlo po schodech nahoru v náručí, protože jsem si zapomněla vzít prádelní koš, nebo spíš jsem ten den nedokázala myslet na něco takového jako prádelní koš, nedokázala jsem myslet vůbec na nic, jak jsem tak čekala, zběsile, bezhlavě čekala, nedokázala jsem se soustředit na nic jiného než na čekání, na nehybný vzduch a příjemně se vlekoucí prázdnotu odpoledne a na svoje čekající nohy a ruce, tělo, které jsem udělala tak krásné, jak to jen šlo, jak jsem se to jen za ty roky naučila, a o kterém jsem věděla, že s časem už bude jen čím dál upachtěnější ozvěnou toho, jak vypadá dnes, s vlnami šampónem vonících vlasů, afektovaně červenými rty, hladkou kůží bosých nohou, a které jsem obalila pozorností a péčí jako panenku, protože ten den se měl vrátit Kristián, bonbónek, líblinks, zázrak, šerí, amóremío, krteček, zkrátka Kristián, a měli jsme jít do Louvru
Něco se pokazilo9
a pak přes most nad řekou, po které poplují šlapadla, nahoru do parku, a pak jsme se měli milovat, to se rozumělo, a já jsem čekala tolik, že jsem mohla samým čekáním vyskočit z kůže, že jsem mohla na těch schodech rozhodit prádlo kolem sebe a pak vyskočit z kůže, a věděla jsem, že jsem přinejmenším z poloviny směšná, jak tak cupitám po schodech, naboso, s prádlem v náručí, se rtěnkou a v mušelínových šatkách, a jen ze druhé poloviny k nakousnutí, ale to nevadilo, stačilo mi, že jsem skandální, že jsem něco jako nevkusný dortíček, něco takového jsem chtěla ten den být pro Kristiána, a tak jsem šla po schodech a myslela na to, a pak se něco pokazilo a v tom vlhkém horku chodby se náhle zešeřilo a mě napadlo, co kdybych někoho potkala, to by mohlo být hloupé, někoho ze sousedů, kdo by to nechápal, protože sám dnes na nikoho nečeká, a pak mě napadlo, co kdybych potkala toho souseda seshora, toho cizince s divným jménem, které jako by se skládalo ze samých r, který žije sám jen se svými huňatými vousy a vždycky mě zdravívá, jako by váhal, jestli se má zastavit a ještě něco dodat, a ve chvíli, kdy mě to napadlo, jsem slyšela, jak v jednom z horních pater někdo zabouchl dveře, zamkl a schází po schodišti dolů a představovala jsem si, jak se soused Querleroux zastaví i se svými vousy a pachem plísně a koženkové bundy a docela přestane váhat, jak se zastaví a vezme mě oběma rukama beze slova za ramena a nacpe mě za dveře nějakého bytu, svého, mého, nebo bytu někoho úplně jiného, a tam mě znásilní jako v nějakém filmu, ve kterém má být divák trochu
Spoušť 10
vzrušený a trochu sladkobolně rozhořčený, a já nebudu moct protestovat, protože v těchhle šatech a v tomhle navoněném těle, které celý den nic nedělalo, jsem přímo učiněná k tomu, aby mi někdo nafackoval nebo mě znásilnil, či přesněji řečeno k tomu, aby mi nafackoval nebo mě znásilnil soused Querleroux, a ne někdo jiný, jako třeba Kristián, na kterého tak dlouho přiblble čekám, a aby to s tím dnem vonícím Itálií šlo všechno do háje, a tehdy už bylo doopravdy všechno v háji a já jsem si vůbec nebyla jistá, jestli mám vážně chuť jít na nějakou schůzku do Louvru, jako dortíček mezi ostatní dortíčky a usmívat se a mrkat, a když mě pak Querleroux míjel, vůbec se neusmál tím způsobem jako obvykle a neměl žádnou lesklou bundu jako z gangsterky, ale jen ošoprtaný baloňák, a já jsem si přitiskla prádlo k tělu, aby nebyl vidět ten stupidní výstřih a ty volánky, a Querleroux mě obešel se sklopenýma očima a vmžiku byl na schodech pode mnou a zdál se mi najednou nějak malý a hubený a vyplašený, když jsem se za ním otočila a dívala se, jak se na vývrtce schodů pode mnou točí kolem dokola jeho lesknoucí se pleš.
Něco se pokazilo11
nástroj
Když ode mě Karin odešla, věděl jsem, že se musím pustit do něčeho, co mi zabrání skočit z kuchyňského okna a rozbít si lebku o čerstvě zaschlý beton našeho zrekonstruovaného vnitrobloku. Že si musím dát nějaký úkol — velký úkol, který se bude skládat z jednotlivých podúkolů, jež bude třeba pravidelně plnit a jimž bude nutné postupně obětovat jednotlivé porce námahy a soustředění. Něco takového pro mě zdaleka nebylo samozřejmé. Už sedmnáct let jsem žil z renty a nepracoval. Nedělal jsem si iluze o tom, že bych mohl jakkoli zasáhnout do cizích životů, jako cíl mi plně postačovalo udržet se aspoň v tom vlastním nosem nad hladinou. Uvažoval jsem o tom, že bych se začal učit nějaký cizí jazyk, ale odpuzovala mě představa, že si znečišťuju byt tiskárnou páchnoucími fotokopiemi, ze kterých se na mě šklebí nevkusné didaktické ilustrace. Raději nějaký hudební nástroj, rozhodl jsem se: piano. Absurdita té představy mi vyhovovala — já, starý, šeredný, opuštěný podivín budu ve svém zapadlém doupěti truchlivě a nešikovně brnkat na stoické, útrpné piano, které mě bude s ironií pozorovat, než se zhroutím na klaviaturu. Karin jsem ovšem psal každý den. Někdy častěji — dvakrát, třikrát, čtyřikrát denně, pár řádek, vzkaz, postřeh — a někdy jsem psaním strávil celou noc, vsedě
Nástroj 13
v kuchyni, v loužičce žlutého světla neúsporné žárovky. To tehdy, když jsem nemohl spát — do bytu ve vedlejším domě, za zdí mé ložnice, se zřejmě nastěhovali noví nájemníci, nějaká dvojice tam teď souložila takřka bez ustání, bez špetky ohledu a s vytrvalostí, která mě udivovala. Celou noc jsem ji přemlouval, aby se vrátila. Ne vždycky jsem jí poslal, co jsem napsal. Neodpo věděla ani jednou, stejně. Na internetu jsem našel inzerát studentky hudební akademie, která dávala soukromé hodiny hry na klavír. Jmenovala se Viola. To se mi líbilo, Viola. Viola, která hraje na piano. Domluvili jsme se. Koupil jsem si domů malé koncertní křídlo značky Yamaha za sedm set tisíc. „Velmi preferovaná volba dobře informovaných klavíristů,“ stálo v popisu produktu. Už dlouho mi utrácení peněz nepřineslo takovou radost. Chlapi ze stěhovací služby se byli u mě v bytě předem podívat. Otevírali a přeměřovali všechny dveře. „Štěstí,“ řekl jeden, „že tady v těch starejch barákách jsou ty dveře dvoukřídlý.“ Druhý nedůvěřivě nahlížel do kuchyně plné odpadků a zbytků. „Tak vy jste klavírista?“ zeptal se s pohledem na druhého. Nechtělo se mi jim cokoli vysvětlovat. „Kupuju to pro přítelkyni,“ řekl jsem. „Karin.“ Viola dávala své hodiny v jednom z těch posledních zanedbaných bytů s regulovaným nájmem, které zbyly na Starém Městě mezi vybydlenými domy, přešitými
Spoušť 14
realitními chirurgy na luxusní ubytovny. V korespondenci se tvářila, že tu bydlí. „U mě,“ psala. Chodil jsem vždycky přímo do velké, prázdné místnosti s okny do ulice, notovými pulty a zašlým kobercem — Viola jí říkala „zkušebna“. Dveře všech ostatních místností bytu vždy zůstávaly úzkostlivě zavřené a nikde, přede dveřmi nebo na chodbě, nebylo ani stopy po něčem, co by prozrazovalo, že byt někdo obývá: zatoulaná přezuvka, odložený deštník, pozapomenutý sáček s odpadky čekající na vynesení: nic. Můj klobouk měl v průběhu hodiny celý věšák pro sebe. A já se učil. Jak se dotýkat kláves. Jak klást prsty. Jak číst noty. Viola se ze začátku styděla být direktivní, prokládala svá doporučení samými „ale to určitě víte…“, časem se však osmělila a uplatňovala na mě stejné triky jako na děti v lidušce. Znovu a znovu mi připomínala, že mám mít uvolněná zápěstí. Ostříhané nehty. Rovný krk. „Jak to sedíte?“ rozčilovala se. A málem už napřahovala ruku, že mě praští mezi lopatky. A tak se můj život změnil. K procházkám podél kolejí tramvají na zasmogovaných třídách, k obědům v tureckém bistru, k pravidelnému krmení labutí na náplavce, k psaní Karin, k prolenošeným temným podzimním odpoledním, k nekonečným hodinám před otupující, zářivou obrazovkou laptopu, u níž jsem osciloval mezi šmírováním cizích problémů v internetových poradnách a trýzněním se při sledování porna, přibylo piano. Mlčenlivě a věrně stálo uprostřed pokoje, ze kterého jsem musel nechat odstěhovat televizi a sedací soupravu.
Nástroj 15
Sedal jsem si k němu, otevíral víko klaviatury, dotýkal se kláves, jež jsem se zatím neodvažoval stisknout, dlouze hladil kapotu křídla. Koupil jsem si prachovku, abych ho mohl čistit a nedopustil, aby se na něm usadilo jediné zrníčko prachu. Večer jeho lak zářil do tmy, odráželo se v něm světlo lamp, které mezi závěsy pronikalo z ulice. Psal jsem Karin. Karin, vrať se. Nedokážu si sedat ke stolu, pod kterým nenahmatám chodidly ta tvoje. Nemůžu si lehnout do postele. Nemůžu jíst, nemůžu si čistit zuby. Bojím se chodit do koupelny, protože nesnesu pohled na tvůj krém na obličej, který sis zapomněla na polici nad umyvadlem. Zvracím, Karin. Zvracím a chutná to slaně, jako slzy. Jako krev. A pak jsem si říkal — hovadina. Přeháním. Jsem blázen. A pak jsem si říkal — jen ať vidí, jaký jsem blázen. Ať má strach. A pak jsem si říkal — ani ji nenapadne mít strach. Ani ji nenapadne ty bláboly číst. Koupil jsem ti piano, Karin, napsal jsem. Někdy mi Viola na začátku hodiny nabídla kávu. Proklouzla chodbou do dveří, za kterými musela být kuchyně, a já se ocital sám v prázdném pokoji, kde se nedalo dělat nic jiného než se točit kolem své osy na stoličce a dopodrobna si prohlížet skvrny na zdi. Pak
Spoušť 16
přicházela, pohled úzkostlivě upřený na šálky, které nesla v roztřesených rukou, a opatrně se pokoušela zavřít dveře loktem. Přiskočil jsem a dveře za ní zavřel. Viola poté k mé stoličce přisunula laciný konferenční stolek, na který rozložila noty. A mluvila o nich. Vysvětlovala, ptala se mě, pokládala na papír ukazováček a její hezký nehet, zastřižený do špičky, mířil přesně na houslový klíč. V takových chvílích jsem si říkal, že by bylo hezké sejít se s dívkou jako Viola v kavárně, dopoledne nebo brzy po obědě, když tam nikdo není, číst si noviny, než přijde, a pak, když uslyším, že se zastavila u stolku, pomalu zvednout oči od stránek, sledovat ji, jak si svléká kabát, sedá si proti mně… Byla hezká, samozřejmě. Nechodil bych na hodiny klavíru k dívce, která by nebyla hezká. Jemná a gracilní, s naivním a trochu lítostivým pohledem, s drdůlkem a v propínacím svetříku jak mladá babička. Na takové ženy jsem nebyl zvyklý. Nepotkával jsem je v bankách, na rautech, na recepcích či v obchodech, do nichž jsem chodíval. Pokoušel jsem se najít pornofilm s herečkou, která by jí byla trochu podobná — bez odbarvených vlasů a vycpaných prsou. Výsledek nic moc. Vzhledem k tomu, co bylo slyšet od sousedů, už mi stejně porno jako anti depresivum nezabíralo. Jakmile ta holka za zdí začala vzdychat, okno s videem jsem zavíral. Připadal jsem si poníženě a trapně. Brával jsem si klobouk a vycházel z bytu. Utéct, i když nebylo kam. Chodil jsem po Plzeňské a okolo
Nástroj 17
autobusového nádraží, procházel jsem uzly křižovatek, tam, kde jezdí nejvíc aut, dýchal jsem karcinogenní vzduch, významně jsem vzhlížel k oknům budovy, která se bůhví proč jmenuje Ženské domovy. Kurvy mě chytaly za rukáv, ale to ne, na to jsem byl zbabělý, ani přes internet jsem si nikdy žádnou dívku neobjednal — tušil jsem, že v soutěži se sousedy nebylo možné zvítězit. Pak jsem psal Karin. Karin, krvácím. Chodím bezcílně po čtvrti, ze které jsi odešla. Kde jsi mě nechala, i když jsi věděla, že s tebou bych šel kamkoli. Zamávali bychom spolu věžím pivovaru, jejichž pach jsi neměla ráda. Za moje peníze bychom si nechali postavit vilu, kterou bys sama navrhla. Kdekoli. Chodím tam, kde je to ošklivé a smutné jako já. Mrholí a silnice namrzají, Karin. Mám v ruce lahev vodky. Uklouznu. Lidé mě zvedají. Pořezal jsem se. A pak je nechám, aby mi pomohli do tramvaje. Rozepínám si kabát a balím ruku do látky, aby krev nekapala na zem, a kabát, víš, ten bílý tvídový kabát, cos mi vybrala, Karin, nasakuje krví a červená skvrna se zvětšuje a šíří. V tramvaji je světlo, ostré světlo, v němž žádná bolest nejde schovat, mnohem prudší, než jaké je teď kdy u mě doma, kde od té doby, co jsi odešla, rozsvěcím co nejmíň a přes den zatahuju závěsy. Možná že kdybych neměl piano, skončil bych to. Zůstal bych zkrátka ve tmě bytu skrčený pod stolem a čekal bych, až shniju, až se začnu rozkládat. Ale takhle jsem musel chodit ven, na Staré Město k Viole, do Copy
Spoušť 18
General kopírovat si noty a pasáže z Klavírní školy pro za čátečníky, musel jsem cvičit, nemohl jsem nemít radost, když se mi povedlo zahrát stupnici o něco lépe. Když jsem se vůbec trefil prsty do kláves. Před Violou jsem se držel, snažil se, aby na mně nebylo nic znát. Byl jsem korektní, byl jsem uctivý, byl jsem snaživý. Udržoval jsem odstup, mluvil jsem spisovně, vykal jí, tvářil se seriózně, peníze za hodiny pokládal na stůl, aniž bych se na ně díval — tak, aby jí ani na okamžik nepřišlo na mysl, že by mohlo být něco nevhodného na tom, pouštět si do bytu cizího muže. Když jsem doma hladil chladné křídlo Yamahy, napadalo mě, že bych někdy Violu pozval k sobě, že by si třeba na takový nástroj ráda zahrála. Že bych jí zaplatil, aby na něj hrála. Ale když jsem ji pak viděl před sebou, její úzká ramena v bavlněném roláku vyšlém z módy, její nevinný obličej učitelky tolik náchylný k tomu se pohoršit, neodvážil jsem se to zmínit. Zavolala mi Monika, kamarádka Karin. Jestli bych jí nepohlídal děti, čtyřletá dvojčata. Nevěděla, že už se mnou Karin nežije? Šel jsem k zrcadlu a prohlížel si svůj odraz. Neumím si představit, říkal jsem si, že bych se mohl sklonit k nějakému dítěti a nevyděsil ho — jsem šeredný, mám tvář utrápeného člověka, suchou a drsnou pleť, zarudlé skvrnky od ekzému, na tvářích a krku zanícená místa, jak jsem se holil tupou, špinavou žiletkou. Vlasy mi
Nástroj 19
takřka všechny vypadaly, z těch zbylých jsem střihacím strojkem udělal krátké, pichlavé ostny. Moje oči se v tom propadlém, pohublém obličeji zdály velké, téměř vykulené. Zkusil jsem se do zrcadla usmát. Snažil jsem se. Šlo to. Nevypadalo to nic moc, ale šlo to. Možná, řekl jsem si, bych ještě mohl žít. Dýchat, spát, mluvit s lidmi, s dětmi, čas od času se usmát. Strávil jsem s dvojčaty tři hodiny na dětském hřišti na Letné. Pil jsem kávu v kavárně pro rodiče obklopen rozvernými dvojicemi matek a skrz prosklenou stěnu sledoval, jak svěřenci šplhají po průlezkách. Tobiášovi se spustila krev z nosu, odsával jsem ji ubrouskem, který mi dali ke kávě, a zašpinil si košili. Zavolal jsem Viole a zrušil hodinu klavíru. Nechtěl jsem, aby mě viděla v košili se skvrnami od krve. Navíc už jsem ji toho odpoledne nepotřeboval. Svítilo slunce a mně bylo dobře. Nepříjemné bylo, že jsem pak Violu toho večera za hlédl, když jsem vyrazil na jednu ze svých nočních procházek. Prošla rychlým krokem okolo mě a zdálo se, že mě nevidí — byl jsem rád, protože jsem jí odpoledne do telefonu řekl, že jsem nemocný. Bylo k půlnoci. Měla sukni tak krátkou, že to hraničilo s vulgaritou, vysoké boty, rozpuštěné vlasy. Otočil jsem se za ní — nešlo mi na rozum, co dělá tady, v mé čtvrti, kde není nic, co by ji mohlo přitáhnout. Žádný bar, kde by se scházeli studenti, žádné divadlo, restaurace, která by pro ni připadala v úvahu. Jen herny, večerky, nonstopy, podniky, kde se
Spoušť 20
tančí u tyče. A navíc v tuhle dobu. Šla rychle, chvílemi utíkala a nervózně si přidržovala sukni. Nějaké auto u ní přibrzdilo, ozvaly se opilé hlasy. Ukázala jim zdvižený prostředník. Sledoval jsem ji, dokud nezabočila za roh, přímo do ulice, kde bydlím. Jen co mi zmizela z očí, srazilo na křižovatce, kde jsem stál, projíždějící auto kočku. Auto se skřípěním brzd zastavilo, pak řidič šlápl na plyn a znovu se rozjel. Kočka se roztekla po silnici. Violin obraz jsem měl před očima, ještě když jsem usínal. Ráno, jen co mě vzbudili sousedi, jsem si sedl ke stolu a vítězoslavně napsal Karin. Liebste Karin. Právě jsem na tebe devět a tři čtvrtě hodiny nemyslel. Nepomyslel jsem na tebe ani jednou za celou procházku u řeky, když jsem usínal a ani ve spánku. Přečetl jsem si ty dvě věty ještě jednou, líbily se mi, zapnul jsem počítač, přepsal je a odeslal. Pak jsem zavolal stěhovací službu. Něco mě napadlo. Z ložnice jsem nechal odstěhovat dvoulůžko. Stejně, k čemu mi teď je? říkal jsem si, tak velké, tak prázdné. Sám můžu spát na nafukovacím lehátku. Na místo po dvoulůžku přišlo piano a já měl Yamahu v ložnici. U sebe, v soukromí. Koupil jsem jí kašmírový přehoz na křídlo, kterým jsem ji na noc přikrýval. Jako nějaké velké zvíře, jako obří panenku. Spal jsem na gumové matraci s nohama pod křídlem.
Nástroj 21
Řekl jsem Viole, že doma cvičím na Yamaze. „Myslíte, že je to dobrý klavír?“ zeptal jsem se. Zůstal jsem skromný, nechal jsem sklopené oči. Dokonce jsem možná mávl rukou. Jako že na takové klavíry musí být zvyklá. „Kdybyste chtěla,“ dodal jsem potom, „kdybyste třeba někdy nemohla cvičit doma…“ Ale Viola se na mě podí vala tak, že jsem zmlkl. Vybavil se mi její odhodlaný, sveřepý výraz tehdy v noci. Slunečné dny mají podivuhodnou schopnost vzbudit v nás dojem, že budou mít pokračování. Že nemůžou být poslední. Zametl jsem. Vypral jsem prádlo a rozvěsil ho po nábytku a v ložnici přes křídlo piana. Začal jsem pravidelně umývat nádobí, čistit si zuby a stříhat nehty. Poprvé jsem se odvážil vzít si místo dvou jen jeden prášek na spaní. Ti za zdí nepolevovali, ale já už neodcházel, nezáviděl jsem jim a nebrečel. Sedával jsem k pianu, odklápěl víko a horlivě jsem se pouštěl do cvičení. Cvičil jsem znovu a znovu, do omrzení, co mi Viola dala za úkol — vzestupné a sestupné stupnice, podkládat palec, překládat prsty, rychleji, rychleji, a pak jsem zkoušel zapojit druhou ruku, palci začít u sebe a rozebíhat se rukama do obou směrů. Když jsem začal hrát, rytmické údery a vzdechy za zdí obvykle ustaly, cítil jsem, jak strnuli a poslouchají, zdálo se mi, že slyším, jak dívčí hlas něco polohlasně říká. A pak, když jsem zvedl ruce od klavíru a soustředil se na krásu nového ticha, se zvuky znovu objevovaly, nejprve tlumenější, v pomalejším rytmu,
Spoušť 22
a potom znovu víc a víc. A to už jsem se neudržel a mlátil jsem do Yamahy hlava nehlava, roztaženými dlaněmi, abych najednou stiskl co nejvíc tónů, opíral jsem se do klaviatury lokty nebo jsem napodoboval jejich rytmus a dvěma prsty jsem do něj vyťukával disonantní souzvuk. Když jsem vydržel dost dlouho, ozval se na druhé straně zvuk kroků. Dupot. Někdy i křik. Křik jsem za zdí slýchával stále častěji. Bylo mi skoro blaze. Zřejmě proto, že mé pokroky neodpovídaly Violiným očekáváním, vyjádřila Viola několikrát na hodině rozmrzelost. Ptala se, jak často cvičím a co všechno a jestli se u toho snažím a zda nezapomínám na uvolněná zápěstí. Popsal jsem jí, co dělám. „Taky někdy trochu improvizuju,“ řekl jsem a myslel na své koncerty pro sousedy. Podívala se mi přísně do očí. V poslední době byla čím dál bledší, podrážděná, méně úslužná. Ale přinesla mi vizitku ladiče pian. Když jsem mu zavolal, pobavilo mě, jak se trefila — slepec byd lel v protějším domě, takže jsem ho mohl vyzvednout na ulici a sám dovést po schodech k sobě. Několikrát se mi pak přihodilo, že jsem nemohl přijít na hodinu — jednou jsem zůstal trčet v metru, které zastavili kvůli nějakému sebevrahovi, podruhé jsem čekal celé odpoledne a večer na Jižní spojce zašpuntované smrtelnou nehodou. Jako by celé město nemělo na práci nic jiného než umírat. Mně už se umírat nechtělo. Karin jsem psal mnohem méně, pobledlá Viola
Nástroj 23
mi lezla na nervy, ale protože ze všech žen, co jich chodí po Praze, měla tu výhodu, že už jsem ji znal, odhodlával jsem se pozvat ji na večeři. A pak jsem ji zase potkal na rohu své ulice. Opírala se o zeď nohou v síťovaných punčocháčích a plakala červené, zářící slzy, jak jí do obličeje dopadalo světlo poutače. Nasadil jsem si sluneční brýle, i když byla noc, a šel jsem k ní. „Slečno,“ řekl jsem a vzal ji za paži. Dodal jsem něco jako „tady nemůžete být“ nebo „je to tu nebezpečné“ nebo „pojďte“ a myslel jsem na to, že se jí dotýkám, té stejné Violy, která mě peskuje za to, jak pokládám prsty na klávesy ve špatném úhlu. Říkal jsem si, že právě v těch nešikovných prstech držím její paži, jako by mi patřila. Vypadala zmateně, nechala se vést. Těšil jsem se, že ji uslyším hrát na Yamahu. Když jsme však stáli u mého domu a já jsem vytahoval z kapsy klíče, vytrhla se mi. Musela zmizet v některém z průjezdů. Vrátil jsem se domů, sousedé byli obzvlášť hluční. Jejich hlasy už jsem poznával jako staré známé. Kdyby bydleli ve stejném domě a potkávali bychom se na schodišti, mohl bych si k nim přiřadit i tváře. Vyčítavě se zatvářit a odpustit jim. Takhle jsem si vzal špunty do uší a mlátil do piana, než mě to unavilo dost na to, abych usnul. Rozhodl jsem se, že na další hodině piana budu dělat jakože nic, že k žádnému nočnímu setkání nedošlo,
Spoušť 24
a pokud ano, rozhodně ne mezi námi. Oblékl jsem si čisté, zářivě bílé bavlněné triko s dlouhým rukávem a zkontroloval se v zrcadle — vypadal jsem jako nevinnost sama, jako nemocný, malátný anděl. Sbalil jsem noty, nacpal je do aktovky, z kuchyňské linky vzal odložený klobouk. Vyšel jsem ven, zavřel za sebou dveře, zamkl. Sešel jsem po schodech. Otevřel a zavřel vrata do ulice. Došel k zastávce tramvaje. Čekal. Sklonil jsem se k aktovce a hledal v ní knížku. Hledal jsem. Tramvaje jezdily okolo. Zvonily. A pak mě zasáhla krev. Proud, výtrysk krve. Tramvaj stála přímo přede mnou, otřesená, ještě se chvějící cinkotem zvonku, dveře zavřené, řidič s vytřeštěnýma očima a rukama podél těla. Lidé se sbíhali okolo těla, nebo zbytků těla, které ležely pod tramvají. Někdo otevřel kabinu a uvnitř objal řidiče, hladil ho po hlavě. Někdo telefonoval. Odvrátil jsem se. Přes mé bělostné tričko se diagonálně táhl cákanec krve, cítil jsem na těle vlhkost skvrn. Dovrávoral jsem domů. Lidé se otáčeli. Na hodinu piana už jsem ten den nešel. Ani nikdy jindy. Violu jsem od té doby viděl jednou, z okna, když jsem na noc zatahoval závěsy. Stála na ulici a se zakloněnou hlavou se pátravě dívala do oken. Viděl jsem ji jít ke zvonkům sousedního domu, dlouze zvonit a znovu
Nástroj 25
zacouvat doprostřed ulice a zdvihnout hlavu k oknům. Pak odešla směrem k zastávce. Monika se mi pokoušela naznačit něco o Karin a jakési nehodě, ale rychle jsem položil sluchátko. Měl jsem snad chodit do nemocnice s květinami, když mi ani jednou neodpověděla na dopis? Na piano už jsem nehrál. Ale po večerech jsem pozoroval barevné odlesky tančící po laku, hladil jsem ho a pečlivě z něj utíral prach.
Spoušť 26
beze snů
I když Nina vypadá jako samotářka, ta, co po práci chodí rovnou domů a tam ve vší slušnosti po večerech odpočívá (ráno ze schodů, navečer do schodů, mezitím Palmovka), udržuje si přece jen kradmo a za různými účely několik známostí. Pierrota má třeba na to — a když si to takhle přizná, trochu se za to zastydí —, aby si připadala krásná. Ví, že není obzvlášť krásná, ne víc než jakákoli jiná mladá žena s útlou kostrou a jasnou pletí, ale Pierrotovy oči se před ní zastavují a žasnou, udiveně ji polykají, jako nějaký obraz, podobenku Panny Marie plnou kuriózního, dávno přežilého, ale pořád něčím přesvědčivého půvabu dávného století. Něco v ní je, něco, co není vidět na fotce ani v zrcadle. Snaží se usnout, ale Pierrot se jí vnucuje, cpe se jí do myšlenek. Byli si sednout mezi ovocné stromy v parku, tam, kde jinak sedají jen milenci (a taky se hned o několik metrů dál provokativně, naschvál hlasitě chichotali a výskali kluk a holka, lechtající se v trávě), Nina se opřela o lokty a dívala se na budovu kláštera pod kopcem, aby nemusela namáhavě zvedat těžká víčka, a cítila, jak se Pierrot dívá na ni. Poslouchala, jak se zadrhává v půli vět, zapomíná, co chtěl říct, jak nakonec dokončuje — on, jindy tak duchaplný — nesmysly tak naprosté, že to chápala i ona („člověk stejně nakonec zjistí, že nemůže nic udělat dobře, když mu o to jde…“), a připadala si krásná.
Beze snů27
I v posteli leží na zádech, stejně jako v parku. Pierrotův obličej k ní byl obrácený z profilu, blízký a přístupný, s pravidelnými a skoro ušlechtilými rysy, mohl by to možná být krásný obličej, kdyby Pierrot nebyl pořád zasmušilý a kdyby k ní tak beznadějně nevzhlížel. Viděla, jak se mu leskne pleť, zahlédla šupinky kůže mezi prvními vlasy nad čelem a zkusila si představit, že se vzali, že jsou manželé a neleží v trávě, ale v její posteli — a Nina v posteli, vzpomínající na Ninu v parku, teď zašátrá rukou po studeném prostěradle, jež se ve tmě pod prsty rozprostírá do nekonečna jako mongolská krajina — byli by spolu a možná měli děti, to by se s ním musela milovat, Pierrot má určitě maličkatého šulínka, stejně jako má drobné prsty a drobná ramena a drobný obličej, milovat se s ním by asi bylo trochu jako vyšívat, pozorně, opatrně, precizně, trefovat se, nacházet články jeho těla jako titěrná písmena na okraji novin. Ale jak zná Pierrota, určitě by tenhle obehraný trik nepomohl a on by ji nepřestal tak nesnesitelně milovat, vlezle, upachtěně. A Nina by asi ještě víc ztloustla, celá by opuchla vědomím své ceny a stala by se velikou, důstojnou a těžkou jako balvan na podstavci lásky. Nina se zasměje a budík v tiché ložnici tiká, jsou k smíchu, tyhle představy, a přece něčím příjemné. A stejně tuší, že ji Pierrot tolik uctívá právě proto, že tu možnost nevyužije, že jí je dobře v životě, který si zařídila, ve stepích prostěradla, v garsonce u výpadovky s dvouplotýnkou a malou televizí, v krabičce, kterou v noci projíždějí auta a popovezou ji ve snech pár
Spoušť 28
kilometrů po dálnici, v příjemné rutině cest do práce podél řeky ještě před svítáním, v práci, která je skromná, ale zodpovědná a důležitá, ve volných chvílích, které léčivě zvolna uplynou, aniž by bylo nutné plnit je něčím konkrétním, a ve kterých plave jako v širém moři. Když se vrátila z procházky s Pierrotem, který ji doprovodil až před dům, aby se mohl přes sklo dívat, jak zamyká vchodové dveře, pustila si Nina na satelitním kanále v televizi péčko, aby ze sebe trochu smyla tu vznešenost. Ve filmu čtyři chlapi píchali jednu holku s obličejem a nehty snaživé studentky, hezkou a tak drobnou, až se Nina divila, že se do ní jejich péra vejdou, že ji nerozpářou, nezničí. Dělali jí to dopředu i do zadku a holka se pořád smála, trochu usmívala a trochu smála, zdvořile, jako kdyby byla ve společnosti, kde se vyprávějí vtipy, které už slyšela, ale ze slušnosti to nechtěla dát najevo. Chlapi se střídali a nebyly jim vidět obličeje, jenom péra, jedno bylo černé, aby to bylo rasově pestřejší, jeden byl vždycky vevnitř a ostatní stáli okolo, nervózně si za ně tahali, aby jim nesplaskly, nebo jí je strkali do pusy, a holka se smála a snažila se je chytit do pusy, a na chvíli si jimi ucpat úsměv, ale jak to s ní cloumalo, moc se to nedařilo. A vždycky, když jí vypadl z pusy, byl zas vidět ten úsměv. Trvalo to dlouho, hrozně dlouho, než vystřídali všechny vzájemné kombinace, a Nina si říkala, jak je to možné, že ji to nebolí, že není zpocená a rozcuchaná, že ji to neunavilo, a jestli ji to nebolí dole, jak to, že ji ještě nebolí tváře od toho úsměvu? Musí to být hrozná práce, řekla si nakonec Nina a šla si vyčistit
Beze snů29
zuby a po cestě ji napadlo — ale vždyť to mohli sestříhat, určitě to sestříhali, dali si pauzu, župan, kafíčko, cigárko, sluníčko do tváře někde na terase a pokračovali až pak. Tak to pak jo. Pěkná blbost, taková společenská akrobacie, ale jako protest proti Pierrotovi to stačilo. Musí se usmát, když si představí, jak by se tvářil, kdyby viděl… Nemůže usnout, oknem, které zapomněla zavřít, se dovnitř valí řeka neostrého hluku. Leží na zádech, střídavě zavírá oči a zhasíná světelné skvrny, které jezdí po stropě, vítr občas zacloumá s okenními tabulemi a dřevěné rámy do sebe uhodí, jako by někdo zaklepal kostnatým prstíkem, usínání ji znehybňuje, paralyzuje ji dost na to, aby došla okno zavřít, tlačítko spánku klesá níž a níž, a přece ne a ne se úplně sepnout. Je trochu horko, ale i zvednout ruku a odhrnout peřinu se zdá být příliš namáhavé, ruka i peřina jsou těžké, poloha, ve které je zaklíněná, je trochu nepříjemná, ale stejně je nejpohodlnější možností v ní zůstat. Zanedlouho bude muset vstát a zůstat na nohou mnoho hodin. Ale spát vlastně není nutné, důležité je ležet a odevzdat se času, uvolněná, spokojená, a pak nehrozí žádné kruhy pod očima. Spokojená, to hlavně. Však si tělo řekne o svoje. A když chce místo spaní myslet na Pierrota… S Pierrotem se seznámila v práci, kde jinde. Nestudoval tu fakultu, kde je menza, ve které Nina pracuje, ale nějaký obor, pod kterým si ona neumí nic představit, ví jen, že je to, jak jí Pierrot vysvětlil, cosi, co nedává žádnou perspektivu jakéhokoli zaměstnání
Spoušť 30
nebo výdělku. Oblíbila si ho, a i když pro něj nedělala nic, co by nedělala i pro ostatní — stejný vlídný úsměv, něžný pohyb rukou a malé pokývnutí, když jim podávala talíř gestem plným lásky (lásky k jídlu a jejich žaludkům, k trávení a důstojnosti výživy, k celému světu, který potřebuje nakrmit) —, cítila, že si ho pomalu ochočuje. Pierrot chodil na oběd každý den, zdržoval se u okénka déle, bral si talíř nešikovněji a vždy s pohledem do očí, později ji i zdravil, mlčky bradou, nebo i nejistým dobrým dnem. A pak začal čekat na schodech k východu, až skončí v práci, čekal dvě tři hodiny, než všichni dojedí a v kuchyni se uklidí a vymyjí se všechny kotle a stroje, předchystá se to nejdůležitější na další den, sedával na schodech a četl si, dokud neprošla. Nezdravili se, dělali, že se nevidí, až jednou Nině vypadl z kapsy posmrkaný papírový kapesník, Pierrot ho sebral a běžel s ním za ní a podával jí ho tak naléhavě, jako by to byla občanka, a Nina ho vzala, řekla děkuju a vyhodila ho do koše. A pak už mohli jít na schůzku, šli do cukrárny, protože Pierrot má rád sladké a Nině se to líbí, připadá jí to zdravé, mít rád sladké, sladké v podobě umné archi tektury šlehačkových dortíčků a křehkého marcipánu, lidé na to trochu zapomínají, taková krása a sacharidy v jednom, to je přece nejvyšší dobro. A tak spolu občas někam jdou, ven, jak říkají, i když je to většinou dovnitř, vždycky je to Pierrot, kdo schůzku navrhne, a Nině se buď chce, nebo nechce, to pak s lehkým srdcem a bez výčitek odmítne, protože ví, že další pozvání na sebe nenechá čekat, spolehlivě jako
Beze snů31
další souprava v metru. Pierrot si dává věneček a vídeňskou kávu se šlehačkou jako nějaký staromódní dědeček a mluví o zvláštních a smutných knihách, Nina ho poslouchá, a dokonce už si pamatuje některá jména, která se často vracejí, Man, Kafka, Myzil (s tvrdým y!), dokonce je občas použije, když Pierrota přeruší a poznamená „to mi připomíná…“, a Pierrot je pak tak šťastný, až se mu zamlží oči. Ale ve skutečnosti se ani nepokouší vnímat ho nějak podrobně, stačí jí poslouchat jeho příjemný hlas, věty, které za sebou plynou v pravidelném a přece ne monotónním rytmu jako vlny, jedna vyplývá ze druhé a jedna druhou posouvá dál a dál, Pierrot mluví krásně a důvěryhodně, nepotřebuje se zastavovat, zadrhávat, rozmýšlet se, a Nina věří, že Pierrot tomu, o čem mluví, dokonale rozumí, nemůže to pochopitelně ověřit, ale je to očividné, mohl by mluvit o čemkoli, o součástkách motoru, o počasí, a bylo by příjemné ho poslouchat. Nina tedy poslouchá a Pierrot se za to na ni dívá. Herbert na Ninu také čekal na schodech, ale úplně jinak. Na rozdíl od Pierrota čekal tak, že věděla, že čeká na ni, ostentativně a sebevědomě, s koleny roztaženými od sebe, bez nějaké knihy, za kterou by se schovával. „Čekám tu na vás,“ řekl ještě pro jistotu, když k němu došla, a později, v hospodě za fakultou, s rukama položenýma na zeleném ubruse se znakem pivovaru, proděravělém od oharků, vyrukoval s dokumentárním filmem, ve kterém nutně musejí účinkovat zaměstnanci školní kantýny. Má to být totální film, vysvětlil
Spoušť 32
Herbert, o výrobě jídla a našem vztahu k němu, filozoficko umělecký i sociálněkritický, experimentálně pojatý opus a začínat bude (Herbert se předklonil) záběrem na otevřenou pusu! Takže se museli opakovaně scházet a donekonečna si, prozatím přípravně, povídat o jednotlivých pracovních úkonech kuchařek. Z Herberta otázky tryskaly jako z nevysychající sprchy, ale postupně se jejich souvislost s chystaným filmem začala vytrácet a zmínky o filmu byly vůbec stále vzácnější a Nina Herbertem ráda trochu pohrdala, když odcházela ze schůzky, teoretik, říkala si, který se nikdy nedostane k činům. Ale byla to taky trochu sebezáchova, posmívat se mu v duchu, protože si pak nemusela připadat tolik odhalená, vykuchaná všemi těmi otázkami. Herbert se na ni dívá zpoza elegantních brýlových obrouček jako na střevlíka, se zájmem a možná i chtivostí jako nějaký sběratel a zároveň — aspoň se jí to zdá — tak nějak bez citu. Chce znát ty největší podrobnosti o tom nejbanálnějším a nejsamozřejmějším, takže Nina často neví, jestli si z ní dělá legraci, nebo ho to opravdu tak zajímá, někdy by už už chtěla být nedůvěřivější, ale Herbert v takovém okamžiku (ví, kdy to má udělat!) zvedne nevinně obočí a dodá: „No, vážně?“ a Nina svědomitě vypráví o druzích míchání, o stroji na škrabání brambor, o tom, jak se musí správně nádobí skládat do myček. Když má Nina říct, že pracuje v jídelně, někomu, kdo to ještě neví a na kom je vidět, že čekal něco jiného, něco noblesnějšího, méně upoceného, nějakou kancelář
Beze snů33
nebo recepci, klopí hlavu a dává si ruku před obličej. Říká zásadně menza místo jídelna, protože menza je zároveň nějaký klub inteligentů, a tak to zní chytřeji, usmívá se, jako by se styděla, a nechce přiznat, že ve skutečnosti je spokojená. Nic jí nechybí. Kuchyň je tu nová, každé ráno čistá a nablýskaná, jsou z toho pravidelné peníze a ráno pravidelný budíček, volná odpoledne, která začínají před fakultou u řeky, v centru města. Ženské jsou upovídané a veselé (jako tlusťoška, která má prsa tak veliká, že vypadá, jako by pod trčící zástěrou před sebou valila skříň), nebo mlčenlivé a hodné (jako kníratá Renata, která musí nosit náušnice, aby bylo jasné, že je žena), některé dokonce veselé a hodné zároveň. Nikdy ji neposílají k nádobí, vybírat zbytky z odložených táců. I když by se měly na jednotlivých místech střídat, jak se říká „spravedlivě“, tedy trochu náhodně a dost pravidelně, rozumí se přece tak nějak samo sebou, že benjamínek Nina, mladá a bez defektů, bez gigantických prsou a břicha, bez kníru, hnědých či vypadaných zubů nebo srostlých prstů, by měla být odstavena od nejhoršího, chráněna jako nejmilovanější dítě. A tak může dokonce docela často dělat to, co ji baví nejvíc, protože ano, i v kuchyni univerzitní menzy můžou být práce, které baví víc a míň, a Nina se před Herbertem zase tváří, jako že se stydí, když říká, že nejvíc ji baví připravovat dezerty, višňové bublaniny a perníky, těsto, co se nalévá do obrovských plechů, které pak dají pořádně zabrat, když je máš zvednout a vsunout do pece, jeden za druhým, nad sebe. A když pak stojí u výdejního pultu a elektronické karty
Spoušť 34
studentů v pravidelném rytmu pípají vysokými, slušně vychovanými hlásky a studenti ukazují prsty do pekáčů, jaké chtějí maso a jakou přílohu a občas nějaká karta nepípne a Nina dělá, že si ničeho nevšimla, a pak si berou čtvereček buchty už nachystaný na talířku, bezmyšlen kovitě, aniž by se na něj podívali, Nina má chuť jim říct, podívejte se, to jsem dělala já, podívejte se pořádně, jak je těsto kypré a jak se dobře krájí, ale řekne jen dobrou chuť, a to jen někdy, když je student sympatický a podívá se jí do očí, když je to Pierrot nebo nějaká larva dalšího Pierrota, to mu pak popřeje dobré chutnání úplně upřímně, chutnání bublaniny, která s ním odchází k jeho stolu, kde bude student přemýšlet nad něčím úplně jiným než nad jídlem, jež do sebe nahází a spolyká ho, aniž by namáhal chuťové buňky, jako pouhé kalorie, co mu sklouznou do žaludku napůl automaticky, protože od toho jídelna je, aby mladý člověk vstřebal své každodenní živiny co nejvíc bezbolestně, tak, aby ho to stálo co nejméně peněz, uvažování, vnímání a společenského úsilí, protože sem může klidně přijít sám a u jídla, pokud se mu zlíbí, číst, smrkat, chrchlat a hrbit se. Dá si ruku mezi nohy. Kdyby mohla masturbovat, možná by se jí pak snáz podařilo usnout. Hezky by se tím unavila. Jenomže se jí nechce. Ruka a klín vedle sebe leží netečně jako nevraživí staří manželé, ruka je těžká, bylo by to tolik zbytečných pohybů, muset ji ohýbat v zápěstí, hýbat prsty, navíc jí v hlavě leží obrazy detailů propojených genitálií jako nějaké ohyzdné sci-fi soustrojí
Beze snů35
se součástkami vyrobenými z kůže. Vnímá jen chladivý dotyk látky pyžama, zase má to staré pánské pyžamo s velkým rozparkem mezi nohama, kterým si dovnitř může strčit ruku. Staré dobré památné pyžamo. Jednou s ní vyběhlo i na ulici, proběhlo se po chodbách domu, zažilo s ní strach. To když měla svého, jak mu říká, prvního přítele. Když už ho za přítele mít nechtěla. Když mu potřebovala vysvětlit, že oprávnění se jí dotýkat nebylo nic jiného než omyl z nerozvážnosti. Nic proti příteli neměla, ale nedokázala se zbavit děsivé představy, že se od ní nehne po zbytek života, pořád se k ní bude chtít tisknout, pořád k ní bude přilepený suchým zipem kůže. Naplňovalo ji to neskutečnou úzkostí. Válka začala tak, že si Nina odsedla, aby jí přítel nemohl položit ruku kolem ramen. „Co se stalo?“ zeptal se. „Nic,“ řekla Nina. „Ale,“ řekl přítel. „Tak proč mě nechceš obejmout?“ „Nechci.“ „Něco ti vadí? Co se děje?“ „Nic,“ odpovídala pořád dokola. Nic jí nevadí, nic se neděje, nic se nezměnilo. „Jenom nechci.“ A uhýbala před jeho prsty, proměněnými v pařáty, natahující se, stále naléhavější. „Nech mě.“ Přítel nasadil lítostivý výraz, jako by Nina potřebovala uchlácholit. Pojď ke mně, mumlal a blížil se k ní jako cikán chytající slepici. Vyběhla na chodbu, tak jak byla, v pánském pyžamu, srdce jí bušilo, nedokázala myslet
Spoušť 36
na nic jiného než na to, že musí uniknout, jemu, dalšímu závratně odpudivému dotyku jeho lepkavé pracky. Vyběhla po schodech až do posledního patra, utíkal za ní, ale pak se okolo něj na podestě prosmýkla, nechytil ji, stál tam v jakémsi udýchaném transu, oba utíkali zase všemi vruty schodiště až dolů, vyběhli ven, oba v pyžamech jako někde na škole v přírodě, Nina oběhla s přítelem za zády věž domu, stojany na kola a pískoviště a pak mu nějakým zázrakem stihla před nosem přibouchnout a zamknout skleněné panelákové dveře. Byt byl ovšem jeho, a tak se rychle převlékla a vyskočila oknem (pravda, bylo to jen zvýšené přízemí!), předtím položila klíče pod rohožku a nechala přítele před vchodem čekat, až půjdou sousedé venčit psy. Místo toho, aby si dělala dobře, se Nina v posteli směje. Je to její oblíbená historka, o honičce v pyžamu, o skákání z okna, má v ní samu sebe ráda, je jako mužští akční hrdinové ve filmech, ale jediný cíl celé akce je pouhopouhá obrana. Herbert poslouchal historku se zájmem a smál se, Nina byla celá šťastná, že se jí podařilo ho rozesmát, nechala se unést a mávala rukama, když mu vysvětlovala, kudy všude běželi. Škoda, že tohle nemůže vyprávět také Pierrotovi, ráda by se mu odvděčila za to, jak neúnavně jí vypráví on. Jenže Pierrot se s ní stydí mluvit i o jídle, i to je pro něj příliš tělesné. Přivedlo by ho to do rozpaků. Nině nezbývá než mlčet a nechat ho, aby si o ní myslel, co chce. Aby si ji představoval, jakou chce. Možná — a Nina otevře oči do tmy, která už dávno není
Beze snů37
tak moc tmavá, a vyčítavě se podívá na prázdný polštář vedle sebe — že by stačilo, kdyby viděl její pokojíček, kousek jejího života, který je tak sladký, ale přece jen nikterak výjimečný, a jeho uctivý stud by byl ten tam. Herbert, ten chce vědět všechno. Nininy avantýry ho baví. Otázky mu hopsají z pusy neomaleně a rozpustile, nikdy si nepřipustí jakoukoli nevhodnost. Když se začne mluvit o mužích, v očích mu zajiskří jako spolužačce o přestávce. Nina přiznává i to, co by nepřiznala ani sobě samé, vypráví o patnáctiletém kuchtíkovi Tadeášovi, praktikantovi z učiliště, jak po sobě pokukují mezi hrnci, úsměvy a klopení očí, o intenzivním románku trvajícím právě čtyři hodiny cesty vlakem k rodičům, o zmrzlináři z Chorvatska, jenž jí ještě pořád posílá pohlednice, modře rámované město obklopené hotelovými komplexy, o obdobně zakomplexovaném, prkenném ctiteli, který ji zásoboval zážitky k vyprávění kamarádkám, o letním večeru kdysi dávno, kdy si ji jakýsi dospělý, ramenatý skaut zavolal: „Ty a já půjdeme dělat oheň!“ Jak je to k smíchu, jak je to k rozchichotání se, dusivému a neovladatelnému, jako když tě někdo lechtá. Jednou se Herbert a Pierrot viděli. Potkali Herberta, když s Pierrotem vycházeli z nějakého ctihodného muzea, jehož návštěvu navrhl Pierrot. Všimla si ho, až když se míjeli na křižovatce, natolik Herbert splynul s nic neděláním sobotní ulice, vrátili se na chodník, pozdravili se, vysvětlila mu, kde to byli (název přečetla z letáku, který naštěstí stále držela v ruce), Pierrot zatím poodešel
Spoušť 38
a prohlížel si výlohu obchodu s obuví a chvíli tak stáli vedle sebe, Herbert a Pierrot otočený zády, jako kdyby se ten metr čtvereční chodníku stal nepravděpodobným, ale uskutečněným průnikem dvou oddělených, neslučitelných a takřka nepřátelských světů. Později se jí Herbert zeptal, jestli to byl její kluk. „Byl to tvůj kluk?“ Vesele zakroutila hlavou. „Takže to můžu být já.“ „No to taky ne,“ řekla a zamračila se, protože věděla, že Herbert vítězí, když tu ránu neodrazila pořádně, tu větu, co byla napůl návrh a napůl výsměch. Nevymyslela nic, čím by Herberta překonala, a její obličej vypadal přihlouple, jako obličej holčičky, která si mlčky a udiveně nechá svázat ruce za zády a stáhnout kalhotky a dívá se na svůj klín, jako by ho viděla poprvé v životě. „No ne, tak ty mě balíš, Herberte, jo?“ dokáže jen říct Nina a Herbert kývá hlavou, až se bradou skoro dotýká hrudníku, a připouští, že ji balí, ale koho on taky nebalí, vždyť on balí i pavouky, balí i cizí kufry, takže ať si o sobě Nina zas moc nemyslí. Možná by ses chtěl se mnou vyspat? ptá se Nina, možná to, co potřebuje, není nijak složité, mužský chce hlavně vyprášit pytlík, jak říká milá tlusťoška. Herbert připouští, že to není vyloučeno, a pak mluví o tom, jak by to vypadalo, kdyby to spolu dělali, a to je pro Herberta samozřejmě ještě mnohem větší pošušňání, než kdyby to dělali doopravdy, a Nina pak jde domů a doma rovnou do sprchy a pak zapne televizi, houpe se na židli a vycucá celou tubu Jesenky, aby
Beze snů39
na to už nemusela myslet, a Jesenka je sladká a uklidňující v dlani jako cecek nějaké maminky. Herbertovi ovšem neřekla, že ten přítel, kterému říká můj první přítel a před kterým utekla, byl také poslední. Čili, když se to sečte a odečte, jediný. To zase Herberta nemusí zajímat, nemusí mít přehled úplně o všem. Žít sama je příjemné, je to z principu nejpříjemnější — takový má názor Nina. A z pozice poučené divačky seriálů dodává: ovšem pokud se člověk zbaví té nutkavé touhy pořád něco chtít. Lidé se zamilovávají, aby mohli toužit, získávat, měli cíl, a když ho dosáhnou, najdou si jiný. A protože neustále touží, jsou neustále nešťastní, protože to vytoužené nemají. Ale zároveň je proklatě snadné se nechat vést toužením, dává to životu pohon, jakože benzín a na určitou dobu směr. „Nino, probuď se,“ říká na to Herbert. „Máš názory zapšklý starý paní.“ Trhne sebou. Bylo tak příjemné usínat s myšlenkami na Pierrota, a teď se jí před očima zasekl Herbert a jako porouchané video opakuje: „Nino, probuď se.“ Jak má asi spát, když jí říká probuď se? Rozezvoní se telefon, ale na nočním stolku není. Musela ho nechat v tašce v zádveří, tak daleko nepůjde. Bože. Schová si hlavu pod polštář, nohy i ruce má tak těžké, potí se… Uprostřed noci! Kdo může volat uprostřed noci, snad jen opilý telefonista, nudící se při noční směně. „Nino,“ říká za chvíli do telefonu Herbert. „Musíme už něco natočit. Slib mi, že přijdeš…“ Vysvětluje, že chce
Spoušť 40
natočit záběry do zásoby, takové ty, říká Herbert, záplaty, bude tam jen Nina, jak nedělá nic zvláštního, jak jde přes most, jak jen sedí a dívá se… na ptáky. „Řekni mi, jestli máš čas…“ opakuje důrazně Herbertův hlas. „Potřebuju si to napsat do diáře.“ „Víš, kolik je hodin, Herberte?“ ptá se Nina, ale vlastně sama neví. Šla si lehnout před chvílí, nebo už je to dlouho, co nemůže usnout? Je půlnoc, nebo už nad ránem? Ztratila ponětí o čase. „Já vím, že nespíš,“ říká Herbert. „Jen se nevykrucuj.“ Nina sebou plácne na postel, i stát ji unavuje. Telefon si drží u ucha, svraští čelo nelibostí — hlas se ozývá přímo z polštáře. Tak blízko ho mít nechce. „Dobře, dobře,“ opakuje, „domluvíme se později. Hned? Můžeme i hned, jasně. Tak ve čtyři hodiny.“ S úlevou odloží telefon a znovu si přetáhne polštář přes hlavu. Telefon zase zvoní, pak utichá, a znovu a znovu, než s ním Nina mrští proti zdi, až odletí zadní kryt a vypadne baterie. Malátnou rukou vytaženou zpod peřiny se sama pohladí po hlavě. Někdy to pomáhá. Spinkej. Uvědomí si, že se probudila. Trhla sebou. Přece jen musela spát, i když jí připadalo, že za celou dobu nedokázala usnout. Ale teď se probudila, a dokonce ví, že se jí něco zdálo. Nějaký utkvělý obraz. To péčko ze včerejšího večera. Dívala se na scénu z ptačí perspektivy, ale věděla, že ta ženská je ona. Chlapi jí strkali péra do různých otvo rů, byla jich spousta, snažila se jich uspokojit co nejvíc najednou, ale pořád to bylo málo, byla nějak nešikovná
Beze snů41
a vypadávali z ní, pohled jí zakrývalo něčí břicho a rukama nic nedokázala nahmatat, jedni vyháněli druhé poplácáním po zádech a ti, co se vešli, už zase museli rychle ven a postávali okolo, jeden vedle druhého, smutní a frustrovaní, vychládající, jako když v bojleru dojde teplá. V jídelně studenti stojí taky jeden vedle druhého, v pomalém, pravidelném rytmu posouvají tácy po pultu, jako by jejich obličeje samy ležely na běžícím pásu, hladké a pravidelné, uhrovaté a různým způsobem podivné, všechny možné druhy, jako kdyby v obchodě smíchali všechna jablíčka, navoskované jonagoldy s padavkami z výprodeje. Čeká na jejich pohledy, jejich oči jedny po druhých, jako by brala ty obličeje do ruky, čeká na kývnutí, že chtějí omáčku, na naběračku se Nina dívat nemusí, a kůže tváří defilují jako ve vzorníku. Někdy se jí hlavou mihne představa studentů, stojících ve frontě celí nazí, s tácem nad ohanbím, se všelijak rostlými rameny, kuriózně chlupatými hrudníky. Někdy se ještě přidá motiv linky — nazí kluci jedou na výrobní lince, automatické kleště je posouvají v pravidelném rytmu. Hop k nádobám s příbory. Hop k polévce. Hop k Nině. Hop ke skleničkám na čaj. Nina si sáhne na čelo — hlava ji bolí jako střep. To se tak říká, i když střep nebolí. Asi se tím myslí, jako by střep byl v hlavě. A tam se všelijak otáčel a ryl zespodu do lebeční kosti. S povzdechem vstane a poskládá rozbitý mobil. Málem by ho tak nechala, přitom na něm má nařízený budík. V koupelně si opláchne obličej studenou vodou. Postel se šklebí jako páchnoucí škeble, zase by ji
Spoušť 42
ráda pozřela a mučila. Ale Nina už má tělo tak rozlámané, ve všech polohách to bolí, všude má něco otlačeného, na zádech, na boku, na břiše. Oblékne si kalhoty a přes pyžamovou košili natáhne svetr, do kapsy si vezme klíče a telefon. Je teprve půl čtvrté ráno. Ulici plní stejné zvuky, které k ní doléhaly přes okno, ale teď jsou blíž, konkrétnější, zostřené. Opilé hlasy, svist kol taxíků, kroky, řinkot skla. Chlap, co se hrabal v kontejnerech naproti vchodu, na chvíli strne, když za Ninou bouchnou dveře. Druhý čůrá v telefonní budce — hrdým obloukem močí přímo na zavěšené sluchátko, moč stříká a stéká mu na boty. Ale vzduch je osvěžující. Nina si dá ruce do kapes a vykročí trochu nazdařbůh. Neví, kde přesně Pierrot bydlí. Nikdy u něj doma nebyla, ani on u ní, ne, to nepřipadá v úvahu. Všechno má svoje hranice. S Herbertem taky. Když jsou v kavárně nebo v parku, je Pierrot zcela skutečný a osobitý, a zároveň zůstává jeho obrazu trocha neurčitosti, prostoru, který je možné dotvarovat. Před dusivým, příliš intimním přátelstvím návštěvy dává Nina přednost uctivému přátelství schůzek. To ovšem neznamená, že není zvědavá. Nezná Pierrotovu adresu, ale zná čtvrť. Pamatuje si všechny indicie. Mluvil o vodárenské věži, o prádelně. O stanici metra a stánku s borůvkami před ním. Prochází se a zaklání hlavu. Tady někde to musí být. V Pierrotově čtvrti jsou domy vysoké a okna velká, rámovaná římsami a štuky. Při krajích ulice stojí zaparkovaná auta, zastřešená dvěma řadami stromů. Byty tu
Beze snů43
jsou staré, ale musejí být pohodlné, prostorné a světlé. Pierrot se sem dobře hodí, je to ta pravá čtvrť pro vážné, dobrosrdečné lidi, kteří čtou tolik knih, až jsou z nich vzdělaní i popletení zároveň. Je tu ticho, všímá si Nina, opravdové ticho, až je slyšet jemné vrčení pouliční lampy. Spí ti lidé klidně v tak klidných nocích? Hluboce a dosyta, s jemnými, opatrnými sny, jež je moc neunaví? Lépe než ona? Ale Nina spí přece dobře, i tam u sebe, v realitě nonstopů, fastfoodů a silničních uzlů, i se zvukem přehrabovaných popelnic. To jen dnes… Asi si trochu přeje, aby Pierrot také nemohl spát, aby se tu potkali bloumající nocí. Nebo by ji mohl vidět z okna a zavolat na ni, i když — říká si Nina — je jasné, že Pierrot by nejspíš nezavolal, i kdyby ji viděl. Nechtěl by zvyšovat hlas. Odkašlal by si — a pak se na to vykašlal. A tak Nina škobrtá a zaklání se, hlavu skoro až na lopatky, takže musí otevřít pusu, prohýbá se v zádech a dívá se do oken, vesměs tmavých, a zvlášť do těch, která bůhví proč zůstala rozsvícená. Ale v žádném z nich nezahlédne postavu. Telefon se jí v kapse rozezvoní tak hlasitě, až se lekne. Proč si ho s sebou brala? „Nino,“ říká opilý Herbertův hlas, téměř nerozpoznatelný, jako by vzlykal, „okamžitě mi teď hned řekni, že mě máš ráda. Dělej. Nebo…“ Nebo co? „Ale jo, jasně,“ řekne odevzdaně. „Musíš sem přijít. Sejdeme se, co říkáš?“ Zarazí se a pak konstatuje, že je Nina venku: „Ty jsi venku!“ Bůhví, co ji prozradilo. Tak to tím spíš. Rozhodně. Někde se sejdou. Půjdou do baru, co? Nebo ne ne ne, jen na limonádu
Spoušť 44
samozřejmě, na odvar z bylinek. Ve vší slušnosti. Někde bude otevřeno. Ať se nebojí. Ale teď hned. Sejdou se v půli cesty. Kde že to je? Kde je? Nina mlčí a přidává do kroku, telefon si nese u sevřených úst. „Ale já to stejně vím,“ říká jí špatně artikulující Herbertův hlas do ucha. „Vždyť já vím o tobě všechno. Vidím tě.“ Vyhrknou jí slzy, rozeběhne se. Po hmatu v kapse vypíná telefon. Nina běží a neví, před čím utíká. Postupně se útěk mění v rekreační poklus. Je to příjemné. Odněkud je cítit šeřík, vdechuje ho ústy, jako by pila. Aspoň bude dřív doma. Trochu se poleká a zrychlí, když se k ní připojí tulák z rohu ulice a rozeběhne se za ní. „Utíkej, Káčo, utíkej,“ zavolá několikrát chlapík, než se udýchaně zlomí v pase. Když Nina prochází přes dětské hřiště mezi nízkými panelovými činžáky nedaleko svého domu, zavolá neznámý hlas několikrát její jméno. „Nino!“ A znovu: „Nino, Nino, tady…“ Mžourá do prudkého světla lampy a zdá se jí, že za ní opravdu někdo stojí, ne jedna postava, ale celý hlouček, jenže světlo ji natolik oslepuje, že to přesně nerozezná, nemluvě o tom, že by rozpoznala nějaký obličej. Zastaví se, váhá, zdá se jí, že se postavy potichu smějí. Na rohu své ulice pocítí úlevu. Zářící neony herny, skřípání dveří, do kterých zevnitř kopají neúspěšní hráči, oblé tvary a ve tmě tlumené barvy houfu kontejnerů, všechno zůstalo, jak bylo, všechno ji uklidňuje. Před hernou postává střízlivě, skromně vypadající chlapec a něco luští v mapce. Usměje se na ni. Vrátí mu úsměv a s úlevou odemyká. Konečně bude spát.
Beze snů45
V pokoji otevírá okno — pustit dovnitř trochu uklidňujícího bručení ulice, trochu čerstvého vzduchu do zakonzervovaného rozladění pokoje. Protřepe peřiny. „Haló?“ ozve se zpod otevřeného okna. Nina se vykloní. „Haló?“ volá pod oknem chlapec, jenž před chvílí studoval mapku. „Dobrý den, nezlobte se,“ říká už tišeji, když ji vidí, snaživě a rozpačitě, jako když prosí: „Já jsem… vás viděl před chvílí na ulici a říkal jsem si… Nechcete jít dolů? Pojďte na chvíli… Nevím…“ zaváhá, „jestli jsem vás tedy nezapomněl pozdravit, dobrý den.“ „Není den!“ vyplivne Nina z okna a utíká do postele, schoulí se do klubíčka a přetáhne si peřinu přes hlavu. A pak je ráno, šest hodin ráno a ona jde pozdě. Zavřené večerky, ospalé tramvaje si myslí, že je ještě brzy, a přece už je pozdě, přece už je ulice zaplavená světlem, ostrým, studeným ranním světlem, které nejprve ozáří široké hlavní ulice a skrz naskrz prozáří tramvaje jedoucí přes most a teprve později proniká do užších bočních ulic a pomalu, jednu po druhé, je dezinfikuje. Bolí ji oči, vytírá si z nich hnis a slzy. Pálící rohovka a za očima, jakoby ve spáncích, tupá bolest, malátnost. Nina přešlapuje na zastávce, tramvají snad bude v menze rychleji, jde se podívat na jízdní řád, měla by tu být za tři minuty, na tramvajovém ostrůvku kromě ní postávají dvě ženy s napjatými obličeji, které už si stihly namalovat, stojí tam se založenýma rukama a nepřítomnýma očima, jak už myslejí na práci, která je čeká, a drobný zanedbaný
Spoušť 46
opilec, který očividně ještě nespal, bloumající bezcílně po chodníku, tam a zpátky, okolo obrubníku lemujího trávník, po tramvajovém ostrůvku. „Sst,“ sykne na Ninu, když prochází okolo ní. Nina se ohlédne, ale to už se chlapík zase nedívá. Ale otočí se a zase sykne a zamlaská. Nina si přitáhne kabelku k tělu a založí ruce. Chlapík seskočí z ostrůvku a přejde na chodník, kruhem se vrací a stojí Nině zase za zády. Tentokrát však Nina slyší za zády hlas, tichá slova, která si vagabund mumlá sám pro sebe, se skloněnou hlavou a našpulenými rty, jako by jeho ústa mluvila k jeho nosu. „Já bych ti ji vylízal,“ slyší Nina. „Já bych ti to udělal, to bys koukala. Chceš?“ V tu chvíli okolo ní zase p rochází, těsně se prosmýkne po obrubníku ostrůvku, div že se o ni neotře, a když říká „Chceš?“ zvedne na chviličku víčka a na zlomek vteřiny se jí podívá do očí, než je zase sklopí, odchází a dál mumlá: „Chceš? Chceš vymrdat kundu? Jen řekni… Já bych ti ji vymrdal…“ A to už dělá další kolečko, Nina ho už zase cítí a slyší za zády, obě paní o kus dál si ničeho nevšimly, fontána nevzrušeně stříká. Najednou Nina cítí, jak se v ní nafouklo něco jako bublina, nějaká bublina zla, a prudce se k muži otočí, stojí teď těsně za ní a vidí mu na očích, že se lekl, Nina napřáhne ruku a vší silou ho udeří dlaní do obličeje, jehož vousatý otisk pak cítí v dlani. Kupodivu se nebrání, chytí se za tvář, trochu se shrbí a couvne a Nina hledá v kabelce skládací deštník, to je jediné, co ji napadlo jako prodloužení ruky, povytáhne rukojeť a máchne deštníkem, bombarduje deštníkem ta ohnutá záda, vše probíhá bez
Beze snů47
hlesu a paní se dosud neotočily, muž už se sbírá a chystá se bránit, napřimuje se, Nina odhazuje deštník a mlátí ho rukama hlava nehlava, bůhví odkud se v ní bere ta neuvěřitelná síla, on ji chce chytit za ruce, ale Nininy rány prší tak rychle za sebou, že se mu to nedaří, pak ji napadne kopnout ho mezi nohy, a taky že se hned chytí za pinďoura a zhroutí se do sebe, Nina vykopne ještě jednou, tentokrát se trefí do hlavy, muž leží na zemi a Nina ho kope, kope a mlátí, mlátí a kope.
Spoušť 48
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
