Hlasatel Občasník Společnosti Richarda Wagnera v Praze
Dvacáté první číslo
Březen 2008
www.richardwagner.cz Vážení čtenáři, po krátké době Vám nabízíme další číslo našeho spolkového časopisu, které tentokrát nemá žádné konkrétní zaměření. Bohužel nemůže ani referovat o akcích ke 125. výročí úmrtí Richarda Wagnera (13.2.), neboť pražské operní scény tento den v tichosti přešly. Takže se pouze můžeme těšit na 22. března, kdy se v kině Aero přenáší živě Tristan a Isolda z Metropolitní opery a dále pak na květen, který v souvislosti s dalším Wagnerovým výročím (195 let od narození – 22.5.) nabízí Tannhäusera v Brně a Bludného Holanďana ve Státní opeře. Doufejme, že se podaří uskutečnit též avizovaný wagnerovský večer ve spolupráci SRW se Společností Praha – Cáchy. Přeji Vám všem příjemný přechod do jara 2008, které jistě v řadě příznivců Wagnerovy hudby vzbudí neodolatelnou touhu vyrazit za Mistrovými operami do zahraničí. Nepochybně nebudou zklamáni. Luděk Patrák
Wagnerův pomník v Liebestalu, autor Richard Gahr Článek „Po stopách Richarda Wagnera“ od Pavla Horníka čtěte na straně 7 a 8
Ring v londýnské královské opeře Covent Garden Jana Fürstová Londýnský operní dům v Covent Garden nastudoval postupně v letech 2005 a 2006 jednotlivé části Prstene Nibelungů, který pak v kompletním provedení představil publiku v letošní podzimní sezoně, a to celkem třikrát. K této mimořádně zralé a zdařilé inscenaci se sešli dirigent Antonio Pappano, režisér Keith Warner a výtvarníci scény – Lazaridis, kostýmů – Lecca a osvětlení - Gobbel. Byly angažovány špičkové pěvecké hvězdy, jejichž výkony znásobil sugestivně znějící orchestr, okouzlující zvukovou barevností zejména v dechové sekci. Přestože režijní, výtvarná a herecká stránka inscenace byly v nejlepším smyslu moderní, celek respektoval a ve stylizované podobě zachoval historické reálie příběhu o střetu bohů a lidí. Wagnerova idea Gesamtkunstwerku byla téměř dokonale naplněna. Měla jsem štěstí navštívit představení Valkýry 19.října a Siegfrieda 21.října a mohu tak přinést skromné svědectví o této operní události. V úvodní scéně Valkýry se ocitneme v tmavé prostorné hale s proskleným pozadím, jehož roztříštěním se v závěru jednání otevře cesta jaru. Nechybí krb a s vybraným vkusem prostřený jídelní stůl. V centrálním prostoru jeviště je zavěšen rudý pokoj Sieglindy ukrývající vak s jejím kožešinovým pláštěm (identický s pláštěm Sigmunda), kolem něhož se vine ocelová spirála vyrůstající z kořenů v zemi. Ve spirále je vetknut Notung a ve třetím dějství se tato spirála kolem spící Brünhildy rozhoří ohněm. Valkýry ve druhém jednání připomínají apokalyptické bytosti, které snášejí části zafačovaných lidských těl přímo z válečného pole. Emočně silným dojmem působí v tomto jednání scéna dlouhého Wotanova monologu: v momentě, kdy je Wotan zaplaven „nejhlubším kdy smutkem“, Pappano nechává hudbu doznít až do naprostého ticha. Efekt je ohromující. Určité výhrady lze mít ke strohé scéně třetího dějství, kde vedle všudypřítomné spirály dělí scénu bílá zeď s malými dveřmi, za nimiž se Brünhilda nejprve před otcem skrývá a nakonec za nimi usíná. Vztah otce a dcery je pojat dojemně lidsky, neboť Wotan přes veškeré běsnění nepřestává ani na chvíli dávat najevo, že je nešťastným milujícím otcem. V závěrečné scéně gradovala opera díky mimořádnému výkonu obou sólistů a v neposlední řadě i velkolepému výkonu orchestru. V roli Siegmunda vystoupil Placido Domingo, který přes svůj věk zpíval temným sametovým tenorem v plném nasazení a okouzlil publikum i hereckým projevem a zjevem. Důstojnou partnerkou mu byla půvabná Eva-Maria Westbroek v roli Sieglindy, charismatický John Tomlinson jako Wotan (zpívá Wotana bez alternace ve všech představeních!), Susan Bullock jako Brünhilda a Rosalind Plowright v roli elegantní a dominantní Fricky. Nedělní provedení Siegfrieda stylově navázalo na Valkýru. První dějství je zasazeno do abstraktního prostoru se zavěšeným a uprostřed proraženým stropem, pod nímž spočívá trup havarovaného letadla, který je zřejmě předpovědí blížícího se zániku bohů (do inscenace přechází ze Zlata Rýna). Z něj posléze vystoupil Wotan (John Tomlinson) jako poutník. V popředí scény vpravo je stylizovaná kovárna (program předem varuje lekavé diváky, že dojde k explozi na jevišti), vlevo sporák a kuchyně Mima. Scéna kování meče a vaření nápoje byla neodolatelně komická. Do vztahu Siegfrieda (John Treleaven) k Mimovi (herecky a pěvecky naprosto úžasný Gerhard Siegel) režisér vložil sympaticky shovívavý postoj mladíka k pomatenému starci, namísto často přehnaného zdůrazňování nenávisti. Ve druhém dějství byl důmyslně využit strop z prvního jednání, který sestoupil níže a při kouzelném nasvícení evokoval lesní mýtinu, nad níž zavěšena v pružných lanech poletovala Ailish Trynan jako ptáček. Nechyběl ani párek laně a jelena a nakonec i realisticky vyvedená obrovská hlava draka s klapající tlamou a ohnivýma očima. Originální byly přeměny draka v mužskou postavu Fafnera, jehož oddělená lidská hlava zpívá svůj závěrečný part u nohou Siegfrieda. Pohádková iluze byla dokonalá. Závěr opery je inscenován obdobně jako závěr Valkýry na scéně, kde za bílou stěnou tušíme Brünhildu spící na secesním kanapi. Siegfried při opakovaném nahlížení za dveře komentuje její zjev, aby se nakonec objevila sama v plné kráse.
2
Covent Garden
Foto : Pavel Horník
Provedení opery mělo několik výjimečně silných míst, z nichž snad nejvíce působivá byla scéna setkání Wotana s Erdou. John Tomlinson na prudké šikmě scény po zuřivém odházení mnoha knih, v nichž nenašel radu, volá Erdu (Jane Henschel) a ve vášnivém pěveckém i hereckém projevu ji žádá o radu. V bílé dlouhé košili, s dramaticky rozevlátými stříbrnými vlasy vyzařuje hluboké zoufalství a evokuje postavu šíleného krále Leara. Ve finále opery hudební hostina vyvrcholila, když vedle neúnavného Johna Treleavena překvapila svým výkonem alternující mladá Irene Theorin, jejíž plný dramatický soprán zněl ve fortissimu závěrečných taktů extatického duetu křišťálově jasně. Ovace ve stoje zde byly na místě a patřily u obou představení nejen pěvcům a orchestru s dirigentem, ale i vzácně se doplňujícímu realizačnímu týmu. Podle svědectví tamních wagnerovských ctitelů, kteří pilně navštěvovali všechna představení, vyznačovaly se i zbývající dvě části tetralogie stylovou čistotou a vzájemnou provázaností. Přitom vedení opery muselo vyřešit i problém s přeobsazením role Wotana, kterého měl původně zpívat Bryn Terfel. Ten však zrušil svůj závazek v průběhu posledních zkoušek z rodinných důvodů (škodolibý tisk zjistil, že jeho syn si zlomil prst). Jeho roli převzal sir John Tomlinson, miláček londýnského publika, který ji má po řadě odzpívaných let dokonale zažitou, takže – jak napsala kritika - hrdina zpíval hrdinu. Rovněž představitelka Brünhildy Lisa Gasteen před druhým souborným provedením onemocněla, opera i zde našla včas rovnocenné náhrady. Přísná hudební kritička Fiona Maddock průběžně a podrobně Ring v tisku komentovala a nešetřila slovy chvály. Po poslední premiéře pražské opery Národního divadla (Norma) si můžeme jen povzdechnout – šťastná Anglie!
3
Nový Tristan na DVD Martin Nejedlý V prodejnách hudebních nosičů se už i na milovníky klasiky valí reedice starých videonahrávek a záplava inscenací nových, zachycených na DVD. V případě Wagnera není seznam nikterak bohatý, ale i tak se čas od času objeví zajímavý titul. A právě ženevský Tristan by rozhodně neměl uniknout naší pozornosti. Obal DVD se pyšní řadou ocenění, zejména z frankofonních oblastí. Právem. Tato nahrávka dokonale splňuje požadavky Gesamtkunstwerku. Bez nadsázky je možné říct, že videozáznam tentokrát jednoznačně stojí na straně diváka. Využívá paletu výhod filmové techniky, jednotlivé nálady hudebního dramatu jsou vyváženě dokreslovány neobvyklými úhly záběrů, nápaditými střihy a moderním snímáním kamerou pro noční vidění. Děj je tak „vyprávěn“ nejen hudbou a zpívaným slovem, ale i obrazem. Dojem je tak naprosto komplexní, a i když Tristana znáte nazpaměť, s napětím a bez dechu sledujete vizuální stránku nahrávky. V současnosti už asi nemá smysl očekávat od režisérů klasické historizující pojetí, možná naštěstí. Nejinak je tomu v případě ženevského Tristana. První dějství se odehrává na nákladní lodi, přičemž plavba je ilustrována pohybem světel. Druhé dějství využívá protikladu světla a tmy, dne a noci, vnitřního a vnějšího světa Tristana a Isoldy. Scéna má několik úrovní, čehož režisér mistrně využívá. Nečekané a překvapivé je pak řešení dějství třetího, které se odehrává doslova na vodní hladině. Kromě povrchové mělké hladiny vody, na které stojí Tristanovo lůžko a po které se protagonisté pohybují, jsou do jeviště zapuštěny bazény, z nichž se vynořují Tristanovy halucinace. Velmi efektní je nápad s „jezerní pannou“, která Tristanovi přináší meč, jímž byl proklán. Výraznou devizou nahrávky jsou hlavní protagonisté. Také už nejsou z nejmladších, ale jejich podání je plné erotického napětí a dokonale vykreslených emocí a duševních hnutí. Forbis, hlasem spíše baryton, je ideálním představitelem keltského reka, nejsilnější dojem pak zanechává v piano pasážích, kdy můžeme naplno vychutnat jeho sametový hlas. Charbonnet jako Isolde nelze nic vytknout, snaží se o vlastní interpretaci, takže pokud nemáte tuto roli spojenou s konkrétní divou, rozhodně vás příjemně překvapí, a to nejen ve svém podání Liebestod. Ostatní role jsou standardní, slušně zahrané a kvalitně zazpívané. DVD je doplněno o bonus z přípravy inscenace. Režisér se zde, mimo jiné, vyznává z dojmu, který v něm Tristan zanechal, a toto hudební drama označuje za nejkrásnější dílo západní hudby. Já zas bez nadsázky tohoto Tristana a Isoldu na DVD označím za nejlepší videozáznam, který jsem dosud měl možnost vidět. Tristan: Clifton Forbis Isolde: Jeanne-Michèle Charbonnet König Marke: Alfred Reiter Kurwenal: Albert Dohmen Brangäne: Mihoko Fujimura Melot: Philippe Duminy Ein junger Seeman/Ein Hirt: David Sotgiu Ein Steuerman: Nicolas Carré Orchestre de la Suisse Romande Armin Jordan Grand Théâtre de Genève DVD Bel Air Classiques (Harmonia Mundi)
4
Státní opera, 5. ledna 2008 : Den otevřených nebo zavřených dveří ? Luděk Patrák
Na den 120. výročí otevření budovy dnešní Státní opery připravila tato instituce „Den otevřených dveří“. Zájemci tak měli možnost nejen vstoupit do obvykle dostupných prostor a vyslechnout výklad o historii i současnosti tohoto divadla, ale též nahlédnout do míst běžně zapovězených, tedy do zákulisí. Mnozí se tak poprvé v životě prošli po jevišti, prohlédli si šatnu umělců, rekvizitárnu i sklad dekorací. Přes mrazivé počasí vyvolala akce nesmírný zájem a fronta zvědavců čekala před divadlem prakticky po celý den. Celkem se přišlo podívat přes 3 tisíce lidí, což jen dokumentuje vztah Pražanů k této budově, patřící k největším a nejhezčím, které firma Fellner a Helmer postavila a která se může chlubit jedním z nejkrásnějších hledišť v Evropě. Přestože s takovou účastí zřejmě nepočítala ani Státní opera sama, její zaměstnanci zvládli vzniklý nápor se ctí a patří jim za to velký dík. Tím však výčet chvály končí, neboť jestli do 4 hodin odpoledne vedení divadla svým příznivcům dveře otevřelo, poté jim je arogantně přibouchlo před nosem. Jinak se totiž přístup k tak významnému výročí nazvat nedá. Každá i daleko méně významná scéna by na tento den připravila „otevírací“ titul – a tím jsou jak známo Wagnerovi Mistři pěvci norimberští. Tady se ovšem zcela nepochopitelně hrála běžná repríza Rusalky! Krásnou a zajímavou výstavu dobových fotografií a pohlednic budovy ze sbírky Pavla Horníka neuznalo vedení ani za hodnu krátké vernisáže, ač ji ve svých programových materiálech ohlásilo.
5
Dosti podobně bude naloženo s letošním dvojím výročím Richarda Wagnera. Na úmrtní den 13. února (125 let!) byl naplánován wagnerovský koncert, ovšem také se neuskuteční. Jediným počinem je tedy nastudování Bludného Holanďana, ale opět ne na den 195. výročí narození – tedy na 22. května, ale o týden později. Smutné je navíc i to, že pokračovatel bývalého Nového německého divadla se po 10 letech (!) absence Wagnerova díla na svém jevišti nezmůže na víc, než právě na Bludného Holanďana, na kterého si úspěšně troufají i naše oblastní scény. Asi nemá smysl dopodrobna rozebírat, co všechno lze Státní opeře posledních let vytknout. Malý počet nových inscenací, zakonzervovaný repertoár, připomínající nějaké italské provinční divadlo, zoufalý nedostatek německých oper, které by právě v tomto divadle a v tomto regionu měly mít prioritu, zdvojování titulů s Národním divadlem (v této sezóně 6!), nevalná hudební i pěvecká úroveň řady představení, bezkoncepčnost, absence jakékoliv programové vize. Za zamyšlení stojí též fakt, že zatímco ředitel Národního divadla je pravidelně jmenován na základě výsledků výběrového řízení a má jasně stanovenou délku mandátu, ředitel Státní opery žádným výběrovým řízením neprošel (pokud by jím vůbec projít mohl), ve své funkci se již pohodlně vyhřívá šestý rok a nikdo neví dokdy! Závěrem je nutno konstatovat, že neutěšený stav této operní instituce je nejen důsledkem kvality jejího vedení, ale též neschopnosti Ministerstva kultury, které o skutečné úrovni divadla buď vůbec neví anebo není ochotno a schopno ji řešit. Říká se, že vše je otázkou peněz. Ale peníze od sponzorů, mecenášů a dnes už i ze státního rozpočtu směřují především tam, kde je vidět jejich adresné a racionální využití. Ne tam, kde se anonymně rozplynou v bezedném chřtánu samospádem se řítící instituce. Ono se také říká, že vše souvisí se vším. (Dobové pohlednice u článku ze sbírky Pavla Horníka)
6
Po stopách Richarda Wagnera Pavel Horník Bylo by zajímavé, přiblížit si některá známá i méně známá místa, kde velký Mistr působil a která byla mezníky v jeho životě i tvorbě. Pro tentokráte bych se soustředil hlavně na Drážďany a okolí. Stručně připomenu také jeho působení v Magdeburku. Po působení ve Würzburku se v roce 1834 Wagner stal hudebním ředitelem divadla v Magdeburku, které tehdy vedl pozdější ředitel Německého divadla v Praze, Rudolf Wirsing. V Magdeburku se mladý Richard seznámil se svojí první ženou Minnou Planerovou, členkou hereckého souboru. Oženil se s ní o dva roky později. Za svého působení v magdeburském souboru působil Wagner také jako kapelník v klasicistním divadle v lázních Bad Lauchstedt, které leží nedaleko Lipska. V tomto divadle, které bylo jakousi filiálkou scény v Magdeburku, dirigoval mladý skladatel například Mozartova Dona Giovanniho. V této menší, ale roztomilé budově, které nese název Goethe Theater, se dodnes hrají hlavně Mozartovy opery. Pro Richarda Wagnera jsou v jeho životě velmi významná léta jeho působení ve funkci kapelníka v Dvorní opeře v Drážďanech. Po návratu z Paříže byl ve zdejší opeře s úspěchem uveden roku 1842 Rienzi a o rok později Bludný Holanďan a Wagner se stává od roku 1843 královským saským kapelníkem. V roce 1845 má premiéru Tannhäuser. Na pravém břehu Labe za městem Pirna a před královským zámkem Pilniz leží uprostřed zeleně vesnička Graupa. Zde si skladatel pronajímá k bydlení patrový selský dům.V tomto stavení, kterému se říká Lohengrin-Haus, vznikají v klidném venkovském prostředí první skicy k opeře Lohengrin. Od roku 1907 je zde zřízeno Wagnerovo muzeum. Velkou část exponátů, hlavně písemných dokumentů poskytnul profesor Max Gasmeyer. Bohužel část věcí se z expozice po skončení války z muzea ztratila. Nynější uspořádání vychází z instalace provedené v roce 1982.
Divadlo v Magdeburgu
7
Lohengrin-Haus ve vesničce Graupa
V přízemí je ve velké místnosti koncertní sál, kde se často konají přednášky a hudební matiné a pěvecké recitály. Po schodech vystoupáme do patra, kde jsou místnosti zařízeny dobovým nábytkem, řadou obrazů a písemných dokumentů například o stycích s revolučně naladěným kapelníkem Karl Augustem Röckelem, velkým přítelem Mistrovým. Je zde také několik historických hudebních nástrojů. Hudební salónek i ložnice působí velmi útulným dojmem. Za domem je louka, kde se také někdy pořádají hudební produkce. Asi deset minut cesty autem na severozápad se nachází líbezné údolí Liebestal, kde byl postaven velikému skladateli bronzový pomník. Autorem čtyři metry vysoké sochy byl věhlasný profesor monumentální tvorby na Drážďanské Akademii výtvarných umění, Richard Gahr. Vytvořil toto dílo, které mělo původně stát v drážďanské Grosse Garten, v letech 191112. V důsledku vypuknutí války ale umístění nebylo provedeno a socha byla na kamenném podstavci instalována 21. 5. 1933 k padesátiletému výročí Wagnerova úmrtí právě v onom pěkném údolí. Celková výška tohoto pomníku je 12 metrů. Myslím, že návštěva výše uvedených objektů je spolu s prohlídkou Drážďan krásným výletem.
__________________________________________________________________________________________
Hlasatel -
vydává Společnost Richarda Wagnera výhradně pro svoji potřebu. Vychází zpravidla
4x ročně pro členy, kteří mají zaplaceny členské příspěvky. Starší čísla k dispozici na adrese www.richardwagner.cz. Redakce: Jan Rausch, Martin Nejedlý, Vít Dvořák Adresa: U Blaženky 452/1A, 150 00 Praha 5 - Tel.: 602832588 - e-mail:
[email protected] __________________________________________________________________________________________
