Hlasatel Občasník Společnosti Richarda Wagnera v Praze
Dvacáté číslo
Leden 2008
www.richardwagner.cz Vážení přátelé, zdravím Vás všechny na začátku roku 2008, který bude již sedmý v historii Společnosti R. Wagnera. Uplynulý rok byl podobný, jako roky předchozí. Ledacos se podařilo (čtyři bohatá barevná čísla Hlasatele, CD paní N. Kniplové, beseda s p. Štrosem, zájezdy do Liberce a do Lipska, atd.) hodně se nepodařilo nebo nestihlo. Příští rok, kdy bude členská základna volit nové předsednictvo, se stane odrazovým můstkem do dalších 3 let. Tedy do let, kdy se bude připravovat Kongres RWVI v Praze v roce 2012. A nové předsednictvo bude hrát v tomto procesu klíčovou roli, přestože jeho mandát potrvá pouze do roku 2010. Každý z členů spolku by si měl sám pro sebe zrekapitulovat, co SRW v minulosti přinesl a co jí v příštích letech přinést chce a může. A potom se rozhodnout, zda bude kandidovat na některou z funkcí v předsednictvu, které budeme všichni na jaře volit.
Pro rok 2008 nemáme velké cíle. Uspořádáme pár besed, vrátíme se k tématickým kulatým stolům, vydáme se na Tannhäusera do Brna, několik členů se podívá do Bayreuthu. Je to málo nebo hodně? Nevím, ale máme rozhodně na víc! Klíčovou akcí bude slavností večer u příležitosti dvojího výročí R. Wagnera, kdy ve spolupráci se Společností Praha – Cáchy budeme mít příležitost prezentovat naši Společnost, osobnost Mistra i jeho vztah k Ludvíkovi Bavorskému. Vážení, přeji Vám všem úspěšný vstup do počínajícího roku, hodně zdraví, štěstí, pohody a úspěchů. Luděk Patrák PS: Vstupenky na Bludného Holanďana v červnu ve Státní opeře již v prodeji.
Mistři pěvci v Budapešti – reportáž Víta Dvořáka čtěte na straně 4
Foto: Maďarská státní opera
Beseda s Ladislavem Štrosem V pondělí 5. 11. 2007 proběhlo setkání SRW s divadelním režisérem panem Ladislavem Štrosem. Beseda proběhla v příjemné atmosféře, pan Štros pohovořil o své dlouholeté práci obecně, a pak pozornost samozřejmě věnoval i režírování děl Wagnerových, konkrétně například zmínil provedení Rienziho ve Smetanově divadle, kdy se mezi obecenstvem objevil i sám Wolfgang Wagner. Během diskuse mezi přítomnými obíhala publikace Má cesta operou mapující Štrosovu tvorbu, kterou vydalo Národní divadlo. Fotografie ze setkání pořídil Petr Horník.
2
„Pomluva je jako vítr, rozletí se a nikdy ji nezastavíš“ aneb jak ubližovati Wagnerovi Hana Jarolímková
I když mi dodnes znějí kdesi v podvědomí nádherné tóny Prstenu Nibelungova, do příjemných pocitů doznívajícího hlubokého prožitku z okouzlující hudby a strhujícího provedení se zároveň neúprosně vtírá nepříjemná myšlenka - neměli to umělci lehké nikdy. Ani tehdy ani teď. A týká se to stejně tak např. původně ševcovského mistra v Norimberku, později významného německého básníka 16. století Hanse Sachse, jako geniálního německého skladatele Richarda Wagnera, jenž mu jednou ze svých dalších oper, Mistři pěvci norimberští, postavil nesmrtelný pomník. K Wagnerovi lze mít celou řadu výhrad. Je to vskutku jeden z nejkontroverznějších umělců vůbec, jehož dílu většinou člověk buď zcela propadne, nebo jej naopak navždy zatratí. Ovšem kdo je bez chyby, ať hodí kamenem, jedno klišé s ním a s jeho dílem spjaté je přece jen dosti nespravedlivé - Wagner = nacismus. Došlo to až tak daleko, jak trefně poznamenal Bryan Magee v knížce Wagner a filosofie, že mnoho lidí píše a mluví, jako by Wagner připravil zvukový plán Třetí říše. Nejpevněji se zakořenila tato představa v televizi a ve filmu, kde jakákoliv zmínka o nacismu je obvykle spojována s Wagnerovou hudbou, nejlépe s jejími nejpompéznějšími pasážemi, jako je Jízda Valkýr nebo předehra k třetímu dějství Lohengrina, hranými pochopitelně co nejhlasitěji. Obraz, který tak vzniká, je naprosto falešný. Seriózní historikové totiž prokázali, že počet provedení Wagnerových děl v Německu za vlády nacismu se trvale snižoval a na konci třicátých let dosahoval pouhé třetiny předválečného stavu. Daleko častěji se hráli Mozart, Puccini, Verdi a další skladatelé. Jinak je tomu ovšem v případě Hitlera. Jako mnoho jiných fanatických milovníků hudby, byl pevně přesvědčen, že všichni ostatní musí milovat to, co on. A tak zpočátku na norimberské stranické sjezdy vždycky nechal přivézt ansámbl berlínské opery, který v úvodu provedl - jak jinak - Mistry pěvce norimberské. Ovšem nacističtí funkcionáři - s velmi malým pochopením pro klasickou hudbu - se obvykle vydali do nejbližší hospody. Rozzuřený Hitler tedy vydal nařízení o povinné účasti na této kulturní akci, nakonec však, když zjistil, že se hlediště proměnilo v přehlídku chrápajících a zívajících stínů, tak to vzdal. Ovšem vskutku poněkud nespravedlivá nálepka posmrtného hudebního ideologa nacismu, Wagnerovi dodnes namnoze zůstala. Nic z toho však nemění neoddiskutovatelnou skutečnost, že Wagner byl geniální skladatel, za jehož díly jezdí jeho fanoušci po celém světě. Samozřejmě nejraději na festival do Bayreuthu, pro který dal přímo skladatel na „Zelením pahorku“ vybudovat i speciální Festivalový dům. I dnes tak můžeme vedle skvělých uměleckých výkonů, k jejichž realizaci se sem kromě instrumentalistů sjíždějí ti nejvýznamnější wagnerovští pěvci a dirigenti z nejrůznějších koutů naší planety, vstřebávat rovněž zdejší neopakovatelnou festivalovou atmosféru prosycenou někdejší Wagnerovou přítomností. (S laskavým svolením autorky převzato z úvodníku časopisu Hudební rozhledy č. 11/2007, kráceno redakcí Hlasatele)
3
Die Meistersinger von Nürnberg v Budapešti Vít Dvořák
O tom, že Budapešť je se svojí wagnerovskou tradicí už po dlouhá desetiletí pověstná, a že do světa opery Maďaři přispěli co se interpretace Wagnera týče docela vydatným vkladem, se není třeba příliš dlouze rozepisovat. Už třeba jen jediné jméno dostatečně vypovídá za všechny další a úplně postačí: Eva Marton – po řadu let báječná Brünnhilda, ale taky Ortruda, Elisabetha i Isolda. (To by pane byla čestná členka naší Společnosti Richarda Wagnera!) Maďarská státní opera má v současné době na repertoáru hned tři Wagnerovy opery: vedle Mistrů pěvců norimberských také Tannhäusera a Parsifala (víc na www.opera.hu). Našinec jen tiše tenhle trojlístek maďarské metropoli závidí. Ale tím to zdaleka nekončí. Údiv následuje při pohledu do programu současné inscenace Mistrů pěvců: Z ryze domácích sil Maďaři sestaví hned dvě vzájemně se nepřekrývající obsazení početných a veskrze hodně náročných partů téhle opery. (To i pražské Národní před třiceti lety, kdy bylo v nesrovnatelně lepší kondici než dnes a kdy tuhle operu premiérovalo naposledy, muselo řadu zpěváků tehdy obsadit hned do dvou různých rolí, aby dvě alternace byly jakž takž zajištěny. Dnes raději ani nepřemýšlet…). Že orchestr Maďarské státní opery hrát Wagnera skutečně umí, bylo poznat už z prvních tónů předehry. Pod loňskou květnovou premiérou byl podepsán známý Jurij Simonov, letošní říjnovou sérii repríz řídil Ádam Medveczky. Tempy o něco rychlejšími, než bývá zvykem, ale hlavně s neomylným citem pro hloubku Wagnerovy partitury. Pravda, budapešťský říjnový Hans Sachs Jánose Gurbána se možná hodí na Mozarta, ale rozhodně ne na Wagnera. O důvodech jeho obsazení do téhle role se lze jen dohadovat. Jeho technicky dobře vedený basbaryton prostě často nebyl slyšet. Škoda. Naopak ale na Walthera mohou být Maďaři hodně pyšní: Sytý tenor Istvána Kovácsháziho (též budapešťský Don Carlos nebo Don José) má pro tuhle roli tolik potřebnou výdrž a suverénně zdolává všechna nemalá úskalí náročného partu. Škoda jen, že nejvyšší tón dva provází znatelnější vibrato. Evou byla Eszter Wierdl, snad až příliš lyrická, o to ale vroucnější. László Szvétek jako rozšafný Veit Pogner se stal svým jadrným basem další ozdobou vcelku velmi vyrovnaného maďarského ansámblu. Scénická podoba maďarských Mistrů pěvců nejspíš nikoho v zásadě neurazí, ale ani ničím převratně novým nezaujme a neosloví. Režisér Attila Vidnyánszky jako by se větších experimentů bál. A ani to málo, na co si troufnul, zdaleka ne vždy vyšlo. Paradoxně inscenaci místy spíš uškodilo. Jako třeba když do realisticky pojaté scény nechal přinášet dvanáct velkých průhledných koulí, na které mistři (často s velkými potížemi a nutné pomoci v blízkosti stojících sboristů) usedali. Docela působivý byl naopak nápad se zvedáním plošiny, na které stál Walther při své zkušební písni. Bohužel, jen poprvé. V závěrečném dějství ji odzpíval na starém dobrém dřevěném stupínku. Ještě hodně dlouho po závěrečné oponě zůstávalo nadšeně aplaudující hlediště Maďarské státní opery zaplněné do posledního místa. Nebylo se co divit.
Richard Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg Magayar Állami Operaház Budapest dirigent Ádám Medveczky režie Attila Vidnyánszky scéna a kostýmy Alexander Belosub premiéra 20.5.2006 (psáno z reprízy 14.10.2007)
4
K článku na protější stránce – Mistři pěvci v Budapešti
Foto : Maďarská státní opera
Richard Wagner: Můj život Dne 12. listopadu 2007 proběhla v Národním divadle prezentace vzpomínek Richarda Wagnera Mein Leben, které Národní divadlo vydalo v českém překladu PhDr. Vlasty Reittererové. Vydání Wagnerovy autobiografie navazuje na uvedení Prstenu Nibelungova v roce 2005 a vydání souvisejících publikací v téže edici. Původním přínosem českého vydání je bohatý poznámkový aparát. Prezentaci doplnila autorka překladu krátkou přednáškou o knize, překladu a ukázkami z díla s poslechem hudebních scén, k nimž se váží nejznámější historky z Wagnerova životopisu (sbor z Bludného Holanďana napsaný podle pokřikování námořníků nebo nemocí inspirovaná předehra ke Zlatu Rýna). Dr. Reittererová rovněž upozornila na značně subjektivní povahu vzpomínek, které Wagner diktoval Cosimě podle poznámek, které si léta psal, a pochopitelně vynechával vše, co by se jí mohlo dotknout. Dílo může čtenáře dále překvapit také humorem a určitou sebekritikou, stejně jako absencí protižidovských názorů. Potenciální zájemce o knihu rovněž upozorňujeme, že se nejedná o životopis zachycující celý Wagnerův život. Vyprávění končí setkáním Wagnera s vyslancem bavorského krále Ludvíka a tedy vlastně v okamžiku, kdy ve Wagnerově životě nastal rozhodující obrat. Publikace o 600 stranách je k dostání v pokladně Národního divadla. (Jan Rausch)
5
Rienzi v Lipsku Nora Lesňáková Méně známé opeře Richarda Wagnera Rienzi bylo věnováno předchozí číslo Hlasatele. Tuto operu uvedlo nyní divadlo v Lipsku a někteří členové SRW se na její první reprízu vypravili. Divadlo v Lipsku bylo po válce nově postaveno a rozhodně nezapře atmosféru reálného socialismu. Rozlehlé prostory s vysokými stropy a téměř bez výzdoby působí spíše dojmem sokolovny. Zejména hlediště s holými vysokými stěnami obloženými dřevem bez postranních balkonů a loží (na každé straně je uprostřed jenom půlkulový balkonek cca pro 15 lidí, který ještě zdůrazňuje prázdnotu stěny) působí neútulně a neintimně. Je mnoho moderních divadel, všechna mají svého ducha, ale v prostorách budovy lipské opery jsem ho marně hledala – určitě tam někde je, ale se mnou odmítl komunikovat. Na druhou stranu je nutno uznat, že místa v hledišti jsou pohodlná, akustika skvělá a díky svým rozměrům má divadlo i neobvykle velkou a vysokou scénu, což mu dává široké inscenační možnosti. Zvenku působí budova divadla celkem přijatelně, zajímavé je množství oken, pro divadlo netypické. Skvělý byl orchestr pod vedením Axela Kobera – kromě předehry jsem žádnou chybu nezaznamenala. Dokáže posluchače zaujmout a postihnout kouzelné barvy a nuance Wagnerovy hudby (i když v případě Rienziho se ještě o „čisté“ wagnerovské hudbě mluvit nedá, zvláště předehra místy působí jako dort pejska a kočičky – je v ní všechno, co se mladému Wagnerovi v té době líbilo. Rozhodně při ní neusnete).
Foto : Pavel Horník
6
Foto : Pavel Horník
Početnost sboru si divák na tak velkém jevišti vizuálně ani neuvědomí, ale nemůže ho nechat v klidu jeho zvuk. Sborové scény jsou perfektně propracované, znějí skutečně přesvědčivě. Titulní role ztvárnili Stefan Vinke jako Rienzi, Marika Schönberg jako jeho sestra Irene, Elena Zhidkova v roli Adriana, Pavel Kudinov jako Steffano Colonna a Jürgen Kurth jako Paolo Orsini. Stefan Vinke má skvělý hlas i techniku, velmi dobře zpívá Rienziho, ale není Rienzi. Výborná (podle mého nejlepší) byla Elena Zhidkova, velmi dobrá byla i Marika Schönberg a z mužských hlasů mne zaujal Pavel Kudinov, který ale ve své roli neměl příliš velký prostor pro předvedení všech svých možností. Inscenaci nastudoval Nicolas Joel ve spolupráci se scénografem Andreasem Reinhardtem v duchu povinné modernizace – mísilo se civilní i dobové oblečení, nechyběly ani v poslední době obecně u režisérů oblíbené samopaly. Scéna byla jednoduchá, byly použity zmenšené makety významných římských staveb a celkem působivé bylo v závěru zapálení Kapitolu. Celkově mělo představení vysokou profesionální úroveň a rozhodně by se dalo slyšet ještě jednou.
7
Í Í Í K článku na předchozí stránce – Rienzi v Lipsku
K článku na následující straně – Mistři pěvci v Drážďanech Î Î Î
8
Foto: Pavel Horník
Foto: Semper Oper
Mistři v saské metropoli Pavel Horník
Podzimní návštěva kvarteta členů SRW v neděli 28. října směřovala do Saských Drážďan. V tamní honosné stavbě Semperovy opery bylo pro naše české, ale i jiné návštěvníky připraveno zcela nově nastudované představení Wagnerovy komické opery Mistři pěvci norimberští. Realizace šestihodinového díla spatřila světlo boží poprvé 21.6.1868 v Mnichově, kde byl Mistr premiéře přítomen v královské lóži po boku Ludvíka II. Představení tehdy řídil Hans von Bülow. Tento dirigent a klavírista, který byl obdivovatelem a propagátorem skladatelovy hudby, měl za manželku dceru Ference Liszta Cosimu, která si ale později po rozvodu s ním vzala právě Richarda Wagnera. Drážďanský operní dům se cítí povinován (na rozdíl od pražské Státní opery, kde byli Mistři inauguračním představením při otevření divadla 5.1.1888) uvádět Wagnerova díla a nejenom proto, že Mistr v Drážďanech několik let působil. Absence mezi poslední inscenací tohoto díla hraného v Drážďanech je asi tříletá. Po řadu let se zde uvádělo starší velkolepé provedení převzaté z Bayreuthu, režijní práce skladatelova vnuka Wolfganga Wagnera. Byla to krásná, barvitá realistická freska, která by nespokojence se současným provedením jistě uvedla do vytržení. Leč časy se mění a buďme shovívavější i k jiným interpretacím a neberme je tak, že drásají naši duši nebo vkus. Některé ovšem ano. Tak si někdy myslím, že by možná k pochopení avantgardních inscenačních myšlenek pomohly i zcela nové moderní sály, které by tvořily svým prostředím jakousi vysvětlující ouverturu ke scénickému dění na jevišti. Většina diváků, která vstupuje tiše s úctou a obdivem, tak jako naše čtveřice poutníků z Čech, do úchvatného hlediště předpokládá, že za oponou ona vážná důstojnost bude pokračovat. Ale omyl, hraje se komedie a režisér dnešního večera umí taškařici opravdu udělat. Nejsme přece na Soumraku bohů.
9
Nad portálem jeviště nám hodiny v římských číslicích ukazují neúprosných pět hodin odpoledne, čas začátku očekávané komické opery. Přichází maestro Fabio Luisi a zavelí s elegancí jemu vlastní početnému houfu nesmírně kvalitních hudebníků. A pak již po dlouhou dobu budou znít mistrovsky hrané tóny mistrovské Mistrovy hudby. Po zvučné předehře realita. Ta je taková, že gotický kostel sv. Kateřiny ve starobylém Norimberku se mění v jakousi bílou obdélníkovou síň s postraní lavicí podél stěn, shora osvětlenou obdélníkovými světelnými panely. Nalevo okno. Dalo by se obrazně říci, jednoduchá protestantská modlitebna. Sbor v civilu, učedníci v krátkých kalhotách. Eva, Magdalena, David a Walther první mráček v očekávání. V úvodním dějství se představitel Walthera Stolzinga vždy odhalí, co lze od něj očekávat ve „věcech příštích“. Američan Raymond Very technicky part zvládne, ale ani objemem hlasu ani výrazově není Stolzingem. Zato jeho tenorový kolega Oliver Ringelhahn je po všech stránkách ideálním Davidem. Vše pomalu nabírá živočišnost, svižnost a přirozenost. Je to samozřejmě velkou měrou dílem neviditelného kouzelného pístu motoru celého představení, režiséra Clause Gutha. Ten se čím dále tím více dále projevuje jako studna nepřeberných nápadů, kuriózních situací, kterým třeba nemusíme rozumět, ale to nevadí, vždyť o co jde? Třeba jednoduchý scénografický nápad od výtvarníka a kostyméra Christiana Schmidta. Scéna se jednoduše změní tak, že strop se světelnými panely je dole a podlaha nahoře. Nebo v dnešní scénografii často užívaný atribut, modely. V našem případě norimberských hrázděných domečků, které jsou jedinými symboly středověkého města v této civilní inscenaci. A jak se s nimi dá vyhrát, jakých scénických variant lze jimi dosáhnout. Projekce, žádná převratná novinka, ale projekce Beckmesserovy ruky opravující chyby při Walterově zkušebním zpěvu před mistry je úžasná a ojedinělá. Nemusí se jenom čmárat křídou na tabuli. Když jsme u postavy Beckmessera, žádný dobrácký tatík, ale pěkný prevít, žádná směšná figurka, ale štíhlý elegán v perfektně padnoucím obleku. Také výběr jeho interpreta je originální. Dánský barytonista Bo Skovhus, představitel svůdných elegánů jako Don Giovanni nebo Hrabě z Figarovy svatby, to je prostě herecký koncert. Pěvecky jiný, ale výborný. Přes projekce, myslím ta závěrečná, kde se snímá detail hlavy Hanse Sachre při jeho zpěvu na soutěžní Festwiese, se dostáváme k ústřední postavě opery. Alan Titus, Američan, který již nazpíval tolik Wagnerů po celém světě také podává výborný výkon.
10
A teď zase k režii. Žádná světnička, kde zpívá Sachs svůj monolog, ale zaneřáděná norimberská ulice po bitce, která se strhla po noční Bekmesserově písni pro milovanou Evičku před domem Pognerových, kde žije rozšafný zlatník, trochu suchý ale pěvecky dobrý Michael Eder a jeho krásná dcera v podání nestárnoucí a pěvecky naprosto svěží a jisté Ute Selbig, Kdo asi nabádá k nočnímu klidu v klikatých norimberských uličkách. Ponocný, nikoliv. Metař v oranžové uniformě, který likviduje nepořádek. Tak to poslední ale byla jedna z mála věcí, která mi nesedla. Často se cituje, že není malých a velkých rolí… Sbor vážených mistrů, řeklo by se pro sólistu nic významného, může to zpívat kde kdo. Pozor, jedním z nich je Fritz Kothner v podání Mathiase Hennenberga. Skvělé. Jako hlaví role. Takový hlas! Dalo by se uvádět dál a dál, leč všechno má jednou svůj konec. Vracíme se zpátky, po dálnici to jde rychle, diskutujeme, skore je tak poloviční v názoru na pojetí. Nemyslím na teplo postele, ale na energii, kterou jsem načerpal před chvílí v hledišti. Všem kdo na tom mají zásluhu poděkování a úctu.
(Snímky k článku pořídil autor)
***
11
Mistři pěvci norimberští v Drážďanech
Foto: Pavel Horník
__________________________________________________________________________________________
Hlasatel -
vydává Společnost Richarda Wagnera výhradně pro svoji potřebu. Vychází zpravidla
4x ročně pro členy, kteří mají zaplaceny členské příspěvky. Starší čísla k dispozici na adrese www.richardwagner.cz. Redakce: Jan Rausch, Martin Nejedlý, Vít Dvořák Adresa: U Blaženky 452/1A, 150 00 Praha 5 - Tel.: 602832588 - e-mail:
[email protected] __________________________________________________________________________________________
