Hlasatel Občasník Společnosti Richarda Wagnera v Praze
Dvacáté čtvrté číslo
srpen 2009
www.richardwagner.cz Vážení operní přátelé, je tu léto, čas dovolených, ale též operních festivalů. Věřím, že řada z Vás se vypraví do Čech nebo do světa a nedodrží divadelní prázdninový půst. Neškodila by potom alespoň malá zprávička do našeho Hlasatele. V tom současném se m.j. dozvíte o velikonočním zájezdu naší SRW do Lipska, o první návštěvě Mezinárodního wagnerovského kongresu v Drážďanech a najdete celou řadu dalších zajímavých článků. Věřím, že Vás obsah zaujme, byť na můj vkus je zde až příliš mnoho textu od jednoho autora...
Proto jezděte, pište, posílejte! Hlasatel nemá za cíl být odborným hudebním časopisem, ale jakýmsi fórem členů, kteří mají možnost zde projevit své názory nebo okomentovat svoje zážitky. Přeji Vám všem příjemnou dovolenou, pokud ji máte ještě před sebou, a těším se na další spolupráci a zajímavé akce. Tou první by měla být na podzim beseda s L. M. Vodičkou, kterou mi Mistr osobně přislíbil. Zdraví Vás Luděk Patrák
Parsifal v Lipsku. O výpravě pražských wagneriánů do Klingsorových zahrad čtěte na str. 3 Foto: Andreas Birgkit
_________________________________________________________________________________
SRW Praha poprvé na kongresu RWVI ! Luděk Patrák Přestože pražská Společnost Richarda Wagnera je již od svého založení řádným členem mezinárodní RWVI, každoročních květnových kongresů jsme se doposud neúčastnili. Jednak náklady jsou dosti vysoké, navíc čeká účastníka poměrně náročné cestování, koná-li se akce například v Bordeaux. Letošek ovšem přinesl změnu. Pořadatelem byly Drážďany (co bližšího by si člověk mohl přát?), mimoto blížící se termín konání kongresu v Praze v r. 2012 nám již účast velel téměř jako povinnost. Proto jsme se s Tomášem Vejnarem vydali do města na Labi. První bod programu nás poněkud zaskočil. Místo ohlášené Wagnerovy „Večeře apoštolů“ se v Kreuzkirche konal koncert chlapeckého sboru s ukázkami převážně liturgických skladeb různých autorů. Následovalo slavnostní zahájení, zpestřené návštěvou Mistrovy vnučky paní Vereny Wagner – Laferenz a poté zbytečně okázalá večeře v hotelu Maritim, na kterou nakonec pořadatelům nevyšly peníze, takže účastníci, kteří zaplatili 45 (!) EUR si nakonec pití museli platit sami. U stolu jsme seděli s novým brněnským předsedou Vladimírem Kiseljovem, když tu si na čtvrté volné místo přisedl pan Josef Lienhart, dlouholetý a v tuto chvíli už čestný president RWVI, s nímž jsme se dosud znali pouze po telefonu! Získali jsme celou řadu cenných informací ohledně pořadatelství kongresů a o spolku vůbec. Během večera nás pan Lienhart seznámil i se současnou presidentkou, paní prof. Evou Märtson z Hannoveru. První vicepresident Thomas Krakov z Lipska a prof. Tettinek z Vídně jsou již naši staří známí. Pozitivním výsledkem večera je i zájem brněnského Sdružení R. Wagnera podílet se na programu kongresu v Praze. Druhý den byl ve znamení shromáždění delegátů, které se konalo na druhém břehu Labe, v kostele Dreikönigskirche, jehož boční část je upravena k podobným účelům. Hlavním bodem programu byly volby předsednictva, kde obhájili své pozice současní lídři, bohužel s výjimkou našeho dobrého vídeňského přítele a podporovatele dr. Tettinka. A to je z hlediska našeho pořadatelství velká škoda…. V závěru jsme v krátkém vystoupení prezentovali své představy o programu pražského kongresu, na který, a zejména na krásy Prahy, se Wagnerovci už velmi těší. Po skončení tohoto bodu programu jsme se zanedlouho vydali zpět do Prahy, neboť další program (v Semperově opeře Aida!?) už nebyl příliš důležitý. Doufejme, že příští rok ve Stralsundu se v kulturním části kongresu objeví i dílo toho, na jehož počest je tato akce pořádána. Drážďany svůj ohromný kulturní potenciál příliš nevyužily.
2
__________________________________________________________________________________
Kam o Velikonocích? No přece na Parsifala! Luděk Patrák Není příliš mnoho oper, jejichž děj se vztahuje k určitému konkrétnímu datu. Výjimku tvoří jako tradičně Richard Wagner. Jeho Mistři pěvci norimberští se odehrávají v předvečer a svátek Sv. Jana Křtitele a třetí dějství své poslední opery Parsifal stanovil na jeden z nejvýznamnějších křesťanských svátků – na Velký pátek. To je také důvod, proč většina předních operních scén hraje toto veledílo pouze několikrát v roce, a to právě v období Velikonoc. Pro členy pražské Společnosti R. Wagnera se tak stalo příjemnou tradicí téměř každoročně vykonat jarní pouť za očistou, kterou shlédnutí této opery bezesporu přináší. Po Vídni a několikanásobné návštěvě Drážďan přišlo tentokrát na řadu největší město Saska. Lipsko se stává svému rodákovi (22. 5. 1813) místem zaslíbeným. Čtyři roky před významným výročím 200 let od narození má zdejší divadlo na repertoáru 5 jeho oper a lze předpokládat, že do jubilejního roku, který zde bude oslaven Mezinárodním wagnerovským kongresem, přidá ještě další. Parsifal je posledním Wagnerovým dílem a divák si při jeho sledování klade otázku, zda je to ještě opera nebo spíše scénické oratorium. Na scéně se toho povětšinou moc neděje, jsme svědky dlouhých monologů, jen občas zpestřených nějakou akcí, jako je zastřelení labutě v I. dějství, scény s Amfortem a začátek i konec dějství druhého. Ovšem scéna ani pohyb pěvců zde nejsou to nejdůležitější. Tím je Wagnerova hudba, která se zde od hudebního dramatu dostala do polohy až mystické. Lipské nastudování Parsifala nepřineslo naštěstí nějaký nový výklad díla, ovšem také současnou inscenační úroveň nijak zvlášť neobohatilo.
Foto : Andreas Birgkit
3
Bylo však výtvarně zajímavé a zbytečnými nápady nepletlo hlavu divákovi, který se na tuto operu vydal třeba poprvé. Režisér a scénograf Roland Aeschlimann nijak zvlášť neexperimentoval a v klíčových výstupech sázel víceméně na osvědčenou rutinu. Nicméně stvořil ucelené představení, které vhodně dotvořila prostorná a barevně povětšinou do modra laděná scéna a neutrální kostýmy představitelů. Zajímavě byla vyřešena problematika s posvátným kopím ve II. dějství, kdy toto jakoby viselo nad hlavami pěvců a jeho barevnou proměnou a otočením byl nahrazen klopotný okamžik, kdy je Klingsor hází a Parsifal nad hlavou chytá. Svatý Grál pak představoval jakýsi na plátně situovaný symbol kalicha a dále obrázek Krista, který Amfortas v nejvyšším zoufalství ve III. dějství rozbíjí. Hudební nastudování připravil a zmíněné představení vedl suverénně a hudebně naprosto čistě Ulf Schirmer. Tradičně skvělý Gewandhausorchest mu ale práci ulehčil. Rovněž rozšířený sbor lipské opery odvedl podobně precizní výkon jako před nedávnem v představení Rienziho. Titulní roli zvládl zdejší „dvorní hrdinný tenor“ Stefan Vinke velmi obstojně. Zejména v prvním a ve druhém dějství, ve třetím jsem, zejména při kouzlu Velkého pátku, čekal trochu více. Velmi dobrý byl též James Moellenhoff který zpíval Gurnemanze, ovšem mezi I. a III. dějstvím, kdy nevystupuje, ho postihly zdravotní potíže, takže se druhá přestávka protáhla o půl hodiny. Nakonec ovšem statečně a solidně dozpíval. V dalších rolích odvedli rovněž stabilní, i když ne přímo špičkové výkony Tuomas Pursio jako Amfortas, Jürgen Kurth jako Klingsor i Susan Maclean coby Kundry. U ní jsem měl ovšem pocit, že některé tóny brala až příliš nízko, jako altistce jí Brangäna v lednovém Tristanovi seděla hlasově lépe. Překvapením byla slabá návštěva, celý balkon budovy, do níž se vejde kolem 1 200 diváků byl téměř prázdný. Čekal bych, že při třech představeních za rok si cestu najde více místních zájemců... Výlet 20 členů a hostů Společnosti R. Wagnera na Parsifala se tedy skutečně vydařil, i díky překrásnému jarnímu počasí. Velmi lákavá je ovšem představa, že již za dva roky nebude muset český divák za touto operou cestovat 300 km daleko, ale měl by ji dle příslibu vedení opery vidět po téměř 100 letech na jevišti Národního divadla v Praze.
4
Í Í Í A ještě jednou Parsifal v Lipsku.
Foto : www.oper-leipzig.de
_________________________________________________________________________________
Kdepak Parsifal, tohle už je Bludný Holanďan v Drážďanech Î Î Î
Foto : Matthias Creutzinger
5
Bludný Holanďan v Drážďanech Pavel Horník
Na repertoáru Drážďanské opery je dílo Richarda Wagnera zastoupeno jeho deseti operami, a to je opravdu světové unikum. Tomu může konkurovat jenom Vídeňská státní opera. V Drážďanech se hraje celý Ring, Parsifal, Tristan a Isolda, Tannhäuser, Lohengrin, Mistři pěvci norimberští a také Bludný Holanďan, který v podstatě do Drážďan patří, protože zde měl v roce 1843 svou premiéru za řízení samého skladatele. Současný Bludný Holanďan je inscenací z roku 1988 a spolu s Tristanem a Isoldou běží bez obměny celých 21 let. Režie a návrh scény jsou dílem Wolfganga Wagnera, Mistrova vnuka, který přenesl také na jeviště Semperovy opery svou bayreuthskou inscenaci Mistrů pěvců norimberských. Ta se zde hrála dlouhou řadu let, než byla nahrazena loňským novým uvedením v režii Clause Gutha. Toto představení někteří členové naší společnosti na svém mini zájezdu do Drážďan, jenž se uskutečnil před rokem, viděli. Výtvarné ztvárnění inscenace Holanďana je klasické a tmavě nasvícená scéna jen podtrhuje mytickou působivost díla. Občasným pootáčením velkého, šikmo se svažujícího segmentu, který při pohledu seshora vypadá jako kotva, se navozuje symbolika moře. S jednoduchým výtvarným ztvárněním prvního a závěrečného obrazu kontrastuje až příliš realistický interiér světničky v Dalandově domě a scéna přadlen. Viděl jsem současnou drážďanskou inscenaci během jejího více než dvacetiletého trvání několikrát, ale kupodivu nikdy se mi nestala fádní. Hraje v tom nemalou roli srozumitelnost režijně scénického výkladu Wolfganga Wagnera. Hlavním zpestřením pak je neustále nové obsazování rolí nejrůznějšími, povětšině vynikajícími pěveckými interprety a dirigenty. V titulní úloze Holanďana jsem zde viděl takové pěvce, jako je Franz Grundheber, Wolfgang Schöne, Jukka Rasilainen, Juha Usitalo a další. V letošní dubnové repríze se představil v roli Holanďana známý americký pěvec závažných wagnerovských partů, Alan Titus. Své náročné úlohy se zhostil dokonale. Jeho zvučný hlas ve všech polohách vzácně vyrovnaný a správná německá výslovnost mu pomohly vytvořit vysoce kvalitní pěveckou kreaci. V roli Senty mu byla rovnocennou partnerkou ,,specialistka“ na tuto úlohu, dánská sopranistka Eva Johansson. Slyšel jsem ji v Holanďanovi zpívat několikráte a domnívám se, že tentokrát byl její výkon nejpřesvědčivější. Dvojzpěv Senty a Holanďana v závěru druhého obrazu byl proveden
6
,,par excelence“. Hlavním překvapením večera byl ale pro mne neznámý americký tenor z Kentucky, Timothy Simpson, kterému byla svěřena role Erika. Tento mladý umělec sice nenalezl patřičné uplatnění v USA, ale sáhla po něm Evropa, specielně Německo. Tu ztvárnil řadu náročných tenorových rolí. Rovněž se jako Erik bezproblémově vypořádal s některými krkolomnými momenty těžkého partu a překvapil svou mladistvostí a smyslem pro působivý herecký výraz. Rozšafného Sentina otce Dalanda zpíval stálý člen drážďanského souboru, výborný basista Michael Eder. Upozorňuji, že v dalších představeních Bludného Holanďana v červnu bude Dalanda zpívat renomovaný HansPeter König a Holanďana Juha Usitalo. Sentou bude Angličanka Catherine Foster, která se v této roli báječně předvedla před několika lety v Národním divadle ve Výmaru. Požitkem bylo naslouchat preciznímu výkonu Staatskapelle pod taktovkou Christopha Pricka, který často s Drážďanskou operou spolupracuje, hlavně v interpretaci děl Richarda Wagnera. Poslouchat výborně sezpívaný početný pěvecký sbor pod vedením Mathiase Brauera je také požitkem. Představení, které se jako málokde jinde hraje se dvěma pauzami, trvá skorem tři hodiny. Přátelé, prožijte si pěkný zážitek na představení Bludného Holanďana v Semperově opeře v Drážďanech třeba v příští sezóně.
***
Fotografie k článku : Matthias Creutzinger
7
Dalibor s Daliborem Luděk Patrák
Snad nejkrásnější, rozhodně však nejdramatičtější Smetanova opera Dalibor, je momentálně na pražských scénách na okraji zájmu. Jedno divadlo nevidí v české tvorbě svoji prioritu, druhé prý nemá na tuto roli vhodného představitele. Jinde je však mají! Před několika lety to byl Liberec, začátkem roku jsme viděli v Praze představení divadla v Olomouci a na festival v Litomyšli připravilo Národní divadlo moravskoslezské Ostrava Dalibora dokonce ve dvou obsazeních. Smetanova Litomyšl je festival s více než 50. letou tradicí, má obrovské kouzlo, skvělou organizaci, zajímavý program. A tak jsme se tedy vydali za svojí oblíbenou operou. Z obou plánovaných představení nakonec došlo jen na druhé, ale zřejmě na to lepší. Scéna na zámeckém nádvoří byla stejná pro všechna tři dějství, tvořil ji náznak hradních prostor, nezbytné schody, mříže. Režisér Ilja Racek ml. uměl tyto kulisy celkem vtipně využít, problematika proměn jednotlivých obrazů se možná místy dala vyřešit lépe. Kostýmy odpovídaly době děje, zkrátka žádný velký experiment. Zpívalo se na originální Špindlerův překlad, který má sice své slabé stránky, ale oproti olomouckému pokusu, kdy byl změněn i smysl děje, to byla přece jen nádhera. Orchestr pod vedením Olivera Dohnányiho nehrál špatně, několik chyb, zejména u dechových nástrojů, je obvyklým jevem. Možná se je v dalších reprízách podaří odstranit. Sbory zvládly svoji úlohu na solidní úrovni.
8
Vynikající výkon předvedl v titulní roli Luciano Mastro. Předem je nutno ocenit jeho skvělou češtinu – perfektní „ř „ i celkovou výslovnost, nebýt několika chybných přízvuků, člověk by nepoznal, že zpívá Ital a nikoliv Čech! Hlavní devízou byl však jeho pevný, kovově znějící tenor, jistý ve výškách, vyrovnaný ve střední poloze. Jediným zklamáním bylo v závěru II. žalářní scény „krev smyje vše“, které nezačal v pianu, ale rovnou nasadil vysoké „h“ ve forte, čímž celý tón nepochopitelně zkrátil. Jednalo se ale spíše o chybu teoretickou, škoda, že ho dirigent neupozornil. Přesto jsem viděli Dalibora, srovnatelného s českými mistry minulosti. Roli Milady zvládla Eva Dřízgová-Jirušová technicky bez obtíží, ovšem hlas vysokodramatickému partu plně neodpovídá. Dobří byli martin Gurbal´ jako Budivoj, Jana Kačírková jako Jitka i Petr Svetlík v roli Vítka. Slabší pak Vojtěch Kupka jako Vladislav a Waldemar Wieczorek jako žalářník. Řízením osudu byl mým sousedem v hledišti pan Leo Marian Vodička – vynikající Dalibor v Národním divadle od roku 1982 a nejlepší představitel této role, jakého jsem kdy viděl! Spokojenost se svým nástupcem dával výrazně najevo (s výjimkou výše uvedené scény) a o přestávkách nešetřil časem na diskusi. Myslím, že jeho návštěva mezi členy SRW už přestane být problémem a letitým příslibem předsednictva. Závěrem: měl jsem možnost po létech vidět operu Dalibor s opravdovým Daliborem na jevišti a navíc s dalším legendárním Daliborem v hledišti. Co víc si přát? Myslím, že i vedení opery ND by se mělo častěji vydat na mimopražská představení a neodbývat dotazy na uvedení některých oper slovy, že nejsou pěvci.
Mistr Leo Marian Vodička, někdejší čelní představitel titulní role, s autorem článku
9
Z WAGNEROVSKÉ KNIHOVNY
Dokonalý wagnerián G. B. Shaw Jan Rausch V knize Petera Gammonda Jak blufovat o opeře se můžeme dočíst, že milovníci opery se dělí na wagneriány a ty ostatní. Když se nad touto vtipnou poznámkou zamyslíme, zjistíme, že je na ní kus pravdy. Pojem wagneriána jako určitého kulturního fenoménu je s námi déle než sto let a vešel do obecného povědomí, podobně jako například americký termín „trekkie“ označující fanatického milovníka Star Treku. Kdo to ale vlastně je ten wagnerián, nebo s G. B. Shawem řečeno, „dokonalý“ wagnerián? Je to člověk, který Wagnera a jeho dílo do hloubky studuje a celý život sleduje? Historik, který zná všechna data z mistrova života? Cestovatel putující za Wagnerovými díly do Amazonie a na severní točnu? (čtenář si laskavě dosadí konkrétní členy SRW). Úsměvnou dobovou charakteristiku nabízí například Thomas Mann, který ve svém díle Velikost a utrpení Richarda Wagnera popisuje wagneriána jako vyhublého mladíka, který zpravidla neví pranic o hudbě. Otázka wagneriánství a spor o podstatu Wagnerova díla byl, jak známo, aktuální již za Wagnerova života a dlouhá léta po jeho smrti. Čelním dílem zabývajícím se smyslem stěžejního Wagnerova díla – Prstenu Nibelungova – a jeho chápáním a významem na sklonku 19. století je Dokonalý wagnerián (1883) George Bernarda Shawa, jemuž je věnován tento článek. George Bernard Shaw (1856 – 1950) byl irský dramatik, spisovatel a myslitel a mimo jiné též přesvědčený socialista v nejlepším slova smyslu. Není divu, že jakožto umělec a svobodomyslný intelektuál opovrhující kapitalistickým systémem 19. století našel ve Wagnerově operní tetralogii velké zalíbení. Nebyl však sám. Na Wagnera za Shawových časů chodili všichni, jeho opery se těšily neobyčejné popularitě a Shaw s údivem sledoval, jak na Wagnera chodí a nadšeně o něm žvatlají zástupci buržoazní salónní smetánky belle époque, tedy vlastně lidé proti jejichž morálce a hodnotám byl podle něj Ring primárně namířen. Rozzuřen tupostí svých bližních a povrchností krátkozraké společnosti, která v divadle konzumuje 15 hodin kritiky svého životního stylu, aby z něj odešla zcela nedotčena (jak nám to připomene slavný scifi film Matrix), se Shaw rozhodl napsat Dokonalého wagneriána, v němž světu vyjeví pravdu o Ringu a jeho filosofickém významu. Shawův výklad Ringu jako velkolepé alegorie zápasu o udržení starého světa tradic a kapitalistického společenského zřízení není pro dnešního wagneriána ničím novým. Shawova interpretace se stala v podstatě východiskem pro dnešní nejběžnější pojetí Ringu. Jeho kniha je však i po sto dvaceti letech mimořádně zajímavá a podnětná. Český překlad Vladimíra Procházky vyšel v Praze v roce 1933, kompletní anglické znění je dostupné na internetu například na adrese http://www.online-literature.com/george_bernard_shaw/perfect-wagnerite/. Jak bylo řečeno, Shaw především odmítá chápat Ring jako mýtický příběh o obrech a skřetech, ale vidí jej jednoznačně jako sociální alegorii a kritiku kapitalistického zřízení 2. poloviny 19. století. V jádru kapitalistické společnosti je podle Shawa kult a zbožňování peněz, které dávají vládu nad světem. Ani staré elity, církev a stát (ztělesňované Wotanem a Frickou) si nemohou být jisté před přívalem bezohledných a primitivních Alberichů. Pokud si staré elity chtějí uchovat mocenské postavení, musejí potlačit dobré zásady, na nichž kdysi vznikly (jako Wotan musí umlčet Brynhildu, která je jeho „svědomím“), uchýlit se k podvodům a intrikám (spojenectví s Logem) a nakonec převzít gangsterské a nelidské praktiky svých vlastních nepřátel (tj. ukrást Alberichovi prsten). Moc peněz je tedy taková, že si nakonec podmaní celý starý svět. To, co začalo jako zhrzená a ublížená touha jednoho skřeta, se stane světovládným názorem. Moc peněz ovládne nibelungy, zkorumpuje bohy a zklame a zničí i obry, kteří se původně naivně domnívali, že na kapitalismu nemusí být nic špatného – stačí jen poctivě pracovat.
10
Z WAGNEROVSKÉ KNIHOVNY
Všechny tyto myšlenky ilustruje Shaw na konkrétních situacích z reálného světa, často s až děsivou trefností. Řeku Rýn střežící bájný poklad připodobňuje ke zlatonosnému Klondiku a morální úpadek Albericha k zoufalé krutosti zlatokopů. Éterické a naivní nymfy jsou podle něj hezkým obrázkem současných mladých dam. Nibelheim by mohl být továrnou na sirky nebo jiným místem, kde dělníci dřou, aniž by viděli plody své práce a svojí lopotou jen prohlubují bohatství svých pánů a vlastní beznaděj. Obzvlášť ďábelsky interpretuje Shaw kouzelnou Tarnhelm. Ta podle něj není ničím jiným než cylindrem na hlavě neviditelného kapitalisty, jehož „bič hladu“ nutí dělníky pracovat. Cylindr, jak píše Shaw, podobně jako Tarnhelm dokáže také měnit podobu a zakrýt pravou podstatu člověka. Nelítostný a kořistící průmyslník se tak navenek jeví například jako milující křesťan štědře přispívající na charitu. Jádrem Ringu je podle Shawa tragédie společenských elit (Wotan), jejichž původní záměry byly možná ušlechtilé, nicméně konfrontovány s brutální mocí peněz musejí nakonec klesnout na úroveň svých nepřátel. Tak stát trvá na tradici a pověrách (náboženství), i když na ně dávno nevěří, aby udržel v šachu hloupé obry. Tak musí filantrop potlačit lásku k lidem a trvat na systému, který se zvrhl v tyranii, aby zabránil nástupu Albericha k moci. Shaw vyrůstal v časech deklarovaného přísného katolictví v době, kdy si Evropa ještě nedokázala přiznat obecnou ztrátu zbožnosti. Snad díky tomu může Shaw skvěle připodobnit ohnivý kruh kolem Valkýřiny skály (střežící Wotanovy skutečné myšlenky, které svěřil Brynhildě) k ohnivému jezeru, do nějž přijdou všichni hříšníci, kteří se opováží zpochybnit cokoliv v Písmu. A stejně jako lpění starých monarchií na křesťanské doktríně, i Wotanova hrozba spalujícím ohněm je lživá, protože ten oheň je Loge, duch přetvářky a klamu. I malé dítě (Siegfried) pozná, že ten oheň ve skutečnosti nepálí. Ale „kdo se bojí hrotu Wotanova kopí“, kdo uznává zastaralé hodnoty a věří v tyranský systém kapitalistické belle époque, bude navěky bezradně přešlapovat před stěnou ohně v hrůze z trestu neexistujícího boha. Nadějí lidstva je, jak známo, Siegfried ztělesňující humanistické a anarchistické myšlenky. Člověk ryzí, nezkorumpovaný, vedený instinktem a nedotčený mocí peněz a jejich institucí. S ním může začít nová doba a i znavené elity starého světa nakonec s nadějí očekávají jeho příchod. Jakkoliv se nám tento výklad Ringu dnes může zdát klasický, soudě podle Shawem dodatečně psaných předmluv k dalším vydáním jeho knihy, ve své době vzbudil nemalý (a negativní) ohlas. Společenská smetánka Shawovy doby, která plnila hlediště operních domů a ještě neprošla požárem světové války a nevěděla o komunistické revoluci, hleděla na Shawa jako na potrhlého Ira, který řečmi o Bakuninovi a revoluci shazuje a špiní posvátné Wagnerovo dílo, které je přece psáno pro salónky a dýchánky s klavírem a ne nějaké továrny na sirky. Shawovo spravedlivé rozhořčení (které se v mnoha ohledech podobá spravedlivému rozhořčení Wagnerovu) je nám dnes o to bližší, že čas i naše chápání Wagnera dává Shawovi v podstatě za pravdu. Nebyl by to ale Shaw (byl přeci dokonalý – a tedy kontroverzní - wagnerián), aby jeho kniha i po letech v mnoha ohledech nevzbuzovala spory. Kromě chvály Ringu jako geniální sociální alegorie totiž Dokonalý wagnerián obsahuje i poměrně rozsáhlou kritiku Ringu, konkrétně jeho závěrečné části Soumrak bohů. Stručně řečeno, podle Shawa Soumrak doplácí na to, že byl vlastně nejdříve vymyšlenou částí tetralogie, dílem „mladého Wagnera“, a jeho libreto spadá spíše někam k Lohengrinovi než k pozdějším hudebním dramatům. Shaw má k Soumraku tisíc a jednu výtku, kromě formálních aspektů (tercet, duety, bouřící sbory) mu vadí především myšlenková zaostalost Soumraku proti „předchozím/pozdějším“ dílům, nevysvětlitelná proměna charakterů Brynhildy a Siegfrieda (pozůstatek staré koncepce) a přihlouple romantická adorace lásky, která se do filosofického konceptu (uspokojujícího i přísnou irskou socialistickou mysl) nehodí. Všechny tyto Shawovy výtky mají reálný základ a zaslouží si hlubší rozbor, na který se však v tomto článku nedostává místa, a proto se k nim, bude-li příležitost a zájem, rád vrátím v některém z příštích čísel Hlasatele. Shaw sám by proti případné polemice určitě nic nenamítal, protože v tom hlavním se shodujeme. Na otázku, kdo je to doopravdy „dokonalý wagnerián“ bychom zřejmě oba odpověděli stejně, a sice, že je to ten, kdo se nechá Wagnerovým dílem inspirovat k přemýšlení, kdo vidí Wagnerovo dílo jako příležitost odmítnout některé tradiční pohledy na svět, pokusit se odhodit strach z Wotanova kopí a mezi dunícími vlnami ohnivého moře alespoň na chvilku zahlédnout ryzí, před světem utajovanou pravdu.
11
Zájezd pražské Společnosti Richarda Wagnera do Lipska (str. 3)
__________________________________________________________________________________________
Hlasatel -
vydává Společnost Richarda Wagnera výhradně pro svoji potřebu. Vychází zpravidla
4x ročně pro členy, kteří mají zaplaceny členské příspěvky. Starší čísla k dispozici na adrese www.richardwagner.cz. Redakce: Jan Rausch, Martin Nejedlý, Vít Dvořák Adresa: U Blaženky 452/1A, 150 00 Praha 5 - Tel.: 602832588 - e-mail:
[email protected] __________________________________________________________________________________________
