Dýňový rok 2013 Po prvních pokusech s obděláváním našeho školního pozemku jsme se cítili na začátku třetího projektu už jako pokročilí pěstitelé. Ve školním roce 2010/2011 jsme se pustili do projektu Chleba a úspěšně se nám podařilo zasít, sklidit vymlátit, pomlet a nakonec i upéct voňavý chleba. Ve školním roce 2011/2012 jsme zvolili další nesmírně důležitou plodinu, bez které si dnes už náš jídelníček umí představit jen málokdo – brambory. I v tomto roce se nám podařilo vypěstovat dostatek brambor různých odrůd a každá třída si tak na začátku září mohla sklidit brázdu „svých“ brambor, ovšem kromě prvňáčků, kterým je zasadili deváťáci před tím, než naší škole jako žáci definitivně zamávali. Pro školní rok 2012/2013 padla volba na rostlinu ne tak zásadní jako žito či brambory, ale zato krásnou a chutnou. Rozhodli jsme se pěstovat DÝNĚ. Nejprve se samozřejmě políčko muselo patřičně nachystat – zbavit zbytků plevele, porýt, pohrabat a připravit brázdy pro jednotlivé třídy s patřičným označením. Rozdělení políčka na brázdy a tudíž na jednotlivé třídy se nám zdálo šikovné a tak jsme je zachovali i pro pěstování dýní.
Abychom poznali různorodost jedné plodiny, zvolili jsme opět několik druhů dýní – od malých okrasných až po ty dosahujících obřích rozměrů a určených především pro konzumaci. Naseli jsme tyto odrůdy: dýni obrovskou, dýni Hokaido, dýni Uchiki, dýni Aspen, dýni olejovou štýrskou, dýni Císařská čepice. Samotné setí bylo velmi jednoduché – podmínkou bylo vložit semínka do zeminy v hloubce cca 3 – 5 cm a mezi jednotlivými semínky dodržovat vzdálenost minimálně 1 metr. V podmínkách k pěstování bylo slunné místo a to my na našem políčku máme - jak se později ukázalo, tak toto léto ho tam na pěstování dýní bylo přespříliš. Po zasetí jsme semínka zalili a čekali a čekali a čekali… Nastaly prázdniny. Velmi, velmi horké prázdniny. Především srpen trhal teplotní rekordy ve velkém. Teploty kolem 40 °C ve stínu nebyly výjimkou. Klimatologické léto 2013, tedy období od 1. června do 31. srpna, mělo průměrnou denní (ale včetně noci) teplotu 20,8 °C, a tím se umístilo na 16. místě z posledních 239 let, kdy probíhá měření. Podle meteorologů bylo
1
letošní léto jako celek teplotně silně nadnormální. To se dýním moc nelíbilo. Také vody se jim patrně nedostávalo a to přestože jsme na břehu řeky Moravy a spodní voda je poměrně vysoko. Až k ní ale kořeny našich dýní nedosáhly. Možná ani půda nebyla dostatečně výživná, není neobvyklé, že se dýně pěstují přímo na kompostu. Každopádně souhra těchto faktorů dala dohromady téměř nulový výsledek dýňové sklizně. Zato plevelu se na našem poli dařilo dobře i přes nedostatek vody a nadbytek slunečních paprsků. Tento rok se lidové přísloví „čím blbější sedlák, tím větší erteple“ nepotvrdilo. Přestože jsme nepěstovali erteple, ale dýně. A tak se v září Dýňový den pro všechny třídy nekonal. Některé dýně si žáčci alespoň na 1. stupni nakonec i vyřezali, ale bohužel nepocházeli z našeho školního políčka.
Věříme a doufáme, že ve čtvrtém ročníku našeho pěstitelského úsilí – při pěstování slunečnice budeme úspěšnější . Gabriela Řádková, koordinátor EVVO
Historie dýní Již staří Egypťané, Řekové, Římané a mnohé asijské národy tehdejší doby pěstovali tykvovité rostliny. Jednalo se hlavně o lagenárii (Lagenaria siceraria) neboli kalabasu (původem z Afriky, která se u nás někdy nesprávně nazývá indická okurka). Její mladé plody, které ještě nezdřevnatěli, se využívají jako zelenina, ale její hlavní využití je až po dokonalém dozrání, jakmile slupka zdřevnatí. V chudších zemích se využívají např. jako plovoucí bójky na rybářské sítě, jako nádoby na potraviny, talířky či naběračky i hudební nástroje. Velice ceněny jsou umělecká díla, která jsou vyřezávány do legenárií. Již před tisíciletím se lagenárie rozšířili z Afriky do celého světa. V prosinci roku 1492 spatřil Kryštof Kolumbus na Kubě plody, které se podobaly lagenáriím. Jednalo se o plody tykvovitých rostlin, které se do té doby vyskytovaly pouze na americkém kontinentě a které byly pojmenovány stejně jako lagenárie známé v Evropě: „Cucurbita“. Toto pojmenování vedlo ke vzniku zmatku v názvosloví, které ostatně trvá dodnes. Tykve a jejich semena se podobně jako jiné dary staly vyhledávaným zbožím z Nového světa. Na rozdíl od jiných dovezených druhů z Ameriky jako brambory a rajčata se dýně staly velmi populární a obohatili tehdy velmi jednotvárný jídelníček. Samozřejmě k rychlému rozšíření tykví po celém světě nevědomě přispěli i námořníci. Dýně pro svoji trvanlivost a praktičnost zařadili do svého lodního proviantu. V severních oblastech se o rozšíření tykví zasloužily především nizozemské obchodní společnosti. Dokazují to vykopávky ve staré části Amsterodamu, kde byly ve vrstvách ze 17. stol. nalezeny semena tykví obecných. Známé jsou také nálezy z východního Německa ze stejného období. Největší prvenství v rozšíření tykví lze bezesporu připsat Benátkám, tehdy vedoucí obchodní velmoci,
2
která vlastnila državy v celém středomoří a udržovala obchodní styky s Afrikou a Asií. Při obchodování s Maďarskem a Rakouskem platilo město Benátky jak jatečním dobytkem, tak i tykvemi. Odtud pramení tradice pěstování tykví v Maďarsku i Štýrsku. Jak se dostaly tykve do střední Evropy nelze přesně určit, protože po celý středověk až do 16 stol. se tykve dovezené z Ameriky velmi často zaměňovali s lagenáriemi, melouny i okurkami. Další pokus zavést tykve do střední a severní Evropy nastal před 100 – 200 lety a měl následující předehru. V listopadu roku 1692 zakotvila u pobřeží Severní Ameriky loď „Mayflower“ s prvními anglickými kolonisty na palubě. Zatímco asi polovina ze 102 průkopníků zemřela během první zimy hladem, ostatní přežili jen pro to, že jim indiáni přinesli potraviny, hlavně fazole, kukuřici a tykve. Kolonisté na jaře zasadili několik semen, ze kterých se vyvinuli zdatné rostliny, které se brzy stali v jejich životě důležitou potravinou. Na důkaz radosti a díků začali proto kolonisté společně se svými indiánskými sousedy pořádat na podzim oslavu, která trvala tři dny. Na památku této události slaví Američané poslední listopadový čtvrtek Den díkůvzdání. Součástí tradičního menu je i známý tykvový koláč „pumpkin pie“. Jak víme ze severoamerických dějin, plodné soužití kolonistů a místních domorodých indiánů mělo jen velmi krátké trvání. Kolonisté indiány násilím vytlačili. Pěstování tykví a ostatních plodin však přetrvalo a postupně bylo zdokonaleno. Dokonce jeden záliv na severoamerickém pobřeží nese jméno „Pumpkin Bay“ tedy tykvový záliv. Byl tak nazván protože se v jeho okolí pěstuje mnoho tykví. V poště, kterou zasílali noví obyvatelé svým příbuzným, kteří zůstali v Evropě, se brzo dostala semena i na starý kontinent. Z těchto semen, která pocházela z drsnějších podmínek Severní Ameriky, se pak podařilo úspěšně zavést pěstování tykví i v chladnějších středoevropských podmínkách.
3
Rytí
4
Pletí
5
Setí
6
7
Sklizeň
8
Podzimní tvoření
9
10
11
Halloween
12
13
14
15
