HISTORICKÉ ZVLÁŠTNOSTI ZÁPADNÍCH ČECH A JEJICH ODRAZ V ZAHRADNÍ TVORBĚ Karel DRHOVSKÝ

„HISTORICKÉ ZAHRADY A PARKY 2008“

Program: 1.10.2008 Středa 14.00 - zahájení Úvod - Historické zvláštnosti západočeského regionu - Vývoj západočeské krajiny a vesnice - exkurze: Hruškova zahrada - společenský večer 2.10.2008 Čtvrtek 8.30 - 19,00 odborný program Manětín – prohlídka zahrady a zámku Chyše - prohlídka pivovaru - oběd v zámecké restauraci - prohlídka záhrady a zámku Valeč – prohlídka zahrady a zámku 3.10.2008 Pátek 8.30 - 16,00 odborný program Nebílovy - prohlídka zámku a zahrady Červené Poříčí - prohlídka zámku a zahrady oběd na Švihově Chudenice - prohlídka zámeckého parku a Americké zahrady

HISTORICKÉ ZVLÁŠTNOSTI ZÁPADNÍCH ČECH A JEJICH ODRAZ V ZAHRADNÍ TVORBĚ Karel DRHOVSKÝ V době formování Českého státu, kdy si Přemyslovci postupně zavazovali mocné rody v jednotlivých částech Čech, se v západním pomezí žádný takový rod, který by byl zároveň zárukou obrany a kultivace svého území nevyskytoval. I proto mohl být při hranicích státu postaven hrad, dnes jménem Přimda, což byla vlastně provokace markraběte severní marky Děpolda II. Z Vohlburgu vůči českému knížeti. Není vyloučeno, že i tento případ vedl k tomu, že se české kníže rozhodlo založit v západočeském pomezí klášter, který by krajinu kolonizoval, přinesl nejen víru, ale i kulturu, hospodaření a obranu. Nejdříve to byl klášter benediktýnů v Kladrubech (1114),založený Vladislavem I., další přímá vladařská fundace o třicet let později klášter cisterciáků v Plasích tentokrát už Vladislav II., ještě jako kníže, mezitím klášter pod Zelenou horou, také cisterciáci, šlechticem založený, tentokráte premonstráttský klášter v Teplé, později v Chotěšově pro

ženskou odnož. Všechny tyto kláštery, zejména vladaři založené Kladruby a Plasy, byly bohatě fundovány pozemkovým vlastnictvím, takže vytvořily rozsáhlá církevní dominia. K tomu bylo v dnešním Horšovském Týně, jedno ze tří hradních sídel pražského biskupa, tady s rozsáhlým pozemkovým vlastnictvím. Samozřejmě, že sídla a statky byly rozvráceny, ostatně jako celá země, husity do té míry, že se z toho více než sto let těžce vzpamatovávaly, Klášter pod Zelenou Horou už se nevzpamatoval vůbec. Poté byly opět jako celá země zplundrovány ve Třicetileté válce. Ale po Vestfálském míru se, jako v celé zemi, rozvinulo hospodaření do té míry, že mohly začít s velkolepou výstavbou jak svých klášterů, tak dvorů po svém území. Takže v období největší výstavby šlechtických sídel se zámky a u nich nezbytnými barokními zahradami, nebylo v západních Čechách na tuto aktivitu místo. U klášterů byly založeny 1


zahrady, pochopitelně ve skromnější podobě a rozsahu, ale kromě Teplé všechny byly zničeny na přelomu 18. a 19. století po zrušení klášterů Josefem II. Takže v západočeském území není velkých barokních zahrad, největší zachovaná je v Manětíně, rekonstruovat je možné podle vzácně zachovalé ikonografie zahradu u zámku v Dolní Lukavici, s obtížemi, alespoň parter v Trpistech. V porovnání s ostatním územím státu jsou to ale celkem malé objekty. Opět výjimkou je severní okraj území, areály v Ostrově a ve Valči, zajímavá barokní terasová zahrada byla i ve Žluticích. Na druhou stranu v západních Čechách vznikla první renesanční zahrada po pražské zahradě Královské a v důsledku dějinných událostí zůstala do jisté míry zachována dodnes. Stejně tak byla, se zjevným vzorem zahrady Královské, založena i u zámku v Horšovském Týně, vystavěném na vyhořelém hradu, který už se také nevrátil do církevních rukou, na svou dobu rozsáhlá renesanční zahrada, v půdorysu, některých stavbách a otisku v ikonografii také dochovaná. V jižní části západních Čech, jižní Plzeňsko a zejména Klatovsko si zase zachovaly raně středověká drobná panství až do 20. století, kdy se ji posměšně říkalo „ovesní baroni“. U drobných zámečků, většinou přestavěných z tvrzí, také vznikaly zahrady, ale téměř všude drobné, skromné (několik výjimek jsou n.př. Žichovice, Hrádek u Sušice, Týnec u Klatov) bez velkých výtvarných ambicí a trvání. V 19. století, době budování velkých krajinářských parků, byla zabavená území

a objekty klášterů využívána (až zneužívána) šlechtou především hospodářsky. Jenom v Horšovském Týně založený park patří k rozsáhlým a významným počinům. Panství necírkevní byla většinou drobného rozsahu, velká krajinářská komposice ale vznikla u letního sídla kancléře Metternicha v Kynžvartě, v jiné podobě u loveckého zámečku dnes nazvaného Kozel, jedna z nejhodnotnějších krajinných komposic v Chudenicích, ve Velkých Dvorcích, Běhařově, později v Plané u Mariánských Lázní. Vedle toho ale to byla doba rozvoje lázeňských měst, z nichž některá lze nazvat městy zahradními. Především Mariánské Lázně s vnitřním parkem, starší Františkovy Lázně s parky okolo, i drobnější Konstantinovy Lázně, či Kyselka. Politický vývoj v druhé polovině dvacátého století byl do značné míry také nepříznivý i památkám zahradního umění a krajině. Téměř polovina regionu byly tzv. Sudety, se všemi známými důsledky před i po válce. Po r. 1948 nastal opět všeobecný úpadek všech památek, neboť západní Čechy byly „pevnou hrází socialismu a míru“, kde k pozůstatkům feudalismu a kapitalismu nebylo nijak přívětivě přistupováno. Vždyť na příklad v celých západních Čechách byly zvoleny v prvních letech záborů hradů a zámků pouze tři svozové objekty (Kozel, Kynžvart, Horšovský Týn), ale i když byly presentované pro „kulturně politickou činnost“, na zahrady se většinou nedostalo. Teprve po r. 1975 se začalo s rozsáhlými regeneracemi i těchto historických památek.

VÝVOJ KRAJINY A SÍDEL V ZÁPADOČESKÉM PROSTORU Karel DRHOVSKÝ sběratel a lovec, přecházel se svým kmenem – tedy „vesnicí“ vždy po čase, když dané území exploatoval na území jiné. Kde si znovu stavěl obydlí většinou ve formě zemnic, polozahloubených, ze dřeva, proutí, rákosu a hlíny vystavěných „domů“, které bez rozpaků při stěhování opouštěl – pokud nebyl vyhnán kmenem jiným. O nějakém jiném než kořistnickém vztahu k „zeleni“ tedy nemůže být ani řeči, příroda byla nepřátelská vůči lidské pospolitosti, antagonistická rodící se kultuře.

Třinácté století je uváděno jako „městotvorné“, o tvorbě vesnic, tím méně krajiny, historie takovýmto způsobem nemluví. To bezesporu proto, že vesnice tady vznikaly odedávna, od prvotního osídlení prostoru, plynule. Patrně ve století 11. a 12. vznikaly četné naše vesnice, mnohé dokonce v místě přečkaly dodnes. Ovšem v počátcích osídlení našeho prostoru se ale nejednalo o vesnice v dnešním slova smyslu. Protože venkovský člověk byl 2


Rozvoj měst, růst obyvatelstva, výstavba šlechtických sídel, hradů a tvrzí, klášterů si vynutila i rozvoj prvovýroby. Člověk se postupně stává pěstitelem a chovatelem. V podstatě člověk bojuje s lesem, tedy pralesem, bažinami – skutečnou a původní přírodou. Prales mu sice poskytoval mnohé, či většinu z existenčních prostředků (chléb ze žaludů byl běžným pokrmem až do počátku druhého tisíciletí),ale představoval i příkoří, nebezpečí a překážky v jeho novén životě. Jeho vznikající stáda ochočovaných zvířat byla likvidována dravou zvěří, jejichž domovem byl les.

škůdcem kdokoli jiný odření pravé ruky. Protože se lesy stále ještě proti zákazu vypalovaly, byl přistižený pachatel také upálen. To byly tresty za poškozování stromů, za pytláctví, pochopitelně, se trestalo tvrději, ještě v 18.století, za panování Karla VI. a Marie Teresie jsou v právních normách za pytláctví tresty smrti. Les tedy ustupoval, ale zanechával ve vznikajících vesnicích a v krajině na špatně přístupných místech, nevhodných pro polní hospodaření, své části, skupiny stromů i stromy jednotlivé. Poskytovaly stín, ochranu květy pro včely, plody pro chovanou zvěř. Stromy měly chránit proti blesku, stromy omezovaly šíření požárů. Stromy byly opředeny bájemi, staré stromy osídleny bytostmi a obdařeny mocí a silou. Stromy poskytovaly své části k léčení, některé i k obživě. A snad už nyní lze mluvit o, spíše podvědomé, než cílené estetice, o snahu zarámovat svá sídla do příznivé zeleně stromů v připomínce prostoru lesostepi. Vývoj krajiny, celé země byl nadlouho zastaven a vrácen zpět husitskými válkami, v jejichž důsledku se Čechy ocitly z dosavadního předního postavení v Evropě na jejím okraji. Až renesance od poloviny 16.století přináší i do naší, v té době velice zaostalé krajiny, nový vzruch, podnícený antropometrickým náhledem na svět i architekturu. A komponovanou zahradu jako nezbytnou součást sídla, tedy panského. I vzhledem ke změně bojové techniky ztratila středověké pevnosti hradů a tvrzí význam a byly většinou ponechány osudu, někde, kde byla presentována starobylost, ze šetrnosti, nebo hrady byly v příhodném postavení ve městě, nebo v rovině přestavovány na „moderní“ zámecká sídla. Mnohé využity jako sýpky pro svou tepelnou setrvačnost v silných kamenných zdech. Jako první projev renesance se uvádí okna Vladislavského sálu na Pražském hradě v r. 1492, nedlouho poté i okna a drobné architektonické články na hradě Švihov jižně od Plzně. Zahrada, skutečně ještě zahrazená, krajina byla ještě do určité míry nepřátelská, vzniká poprvé v Praze jako zahrada Královská. Další je už venkovské šlechtické

Po dlouhou dobu vývoje byl pro člověka nejpříznivější prostor ve formě lesostepi. Rozptýlené stromy a keře ve volném prostoru. Skupiny dřevin poskytovaly úkryt, ochranu, odkud člověk, jinak bezbranný, mohl sledovat volnou plochu, která mu zase dávala určitou obživu. To se v podvědomí člověka navždy zafixovalo, i tak se vysvětlují příjemné pocity člověka v parku, který řídký porost a volné plochy lesostepi připomíná. Teprve poté se člověk stává i rolníkem. Nikoli náhle, ale pozvolným vývojem. Z počátku nepěstoval lány obilí, ale zřejmě ovoce a byliny. Teprve hodně později se, v našich podmínkách, jako první, objevuje ve větších plochách pěstování ječmene. Lze tedy říci, že vývoj člověka se udál v postupu od zahradníka, který byl prvotní i dle bible, k zemědělci. Dochází i k dělbě práce, vyčleňují se řemesla i další obory, zemědělec – už můžeme používat tohoto termínu – vyrábí (pěstuje, chová) už nejen pro svou vlastní potřebu, ale na výměnu za jiné zboží. Les byl likvidován, nejen jako zdroj nebezpečí, ale především jako zdroj dřeva, v podstatě hlavního stavebního materiálu a jediného zdroje tepla. Vlastnictví lesa bylo v rukou státu – krále a jenom malé kasty vybavené výsadami. Není proto divu, že lid se k lesu choval velmi nevlídně. V době, kdy obnova lesa byla ponechána spontánnímu procesu to bezesporu znamenalo velké škody. Vždyť na příklad i v Majestas Carolina z r. 1348 byly za loupání, trhání a řezání kůry ze stromů, byl-li pachatelem hajný, určeny tresty utětí ruky a zabavení majetku, byl-li 3


sídlo v Kaceřově, poté královský Brandýs, Horšovský Týn, Nelahozeves a následuje téměř lavinová přestavba i u drobných venkovských sídel. Samotné Klatovsko je toho velkým příkladem. Ve vývoji renesanční architektury, samozřejmě i zahradní, je významným počinem právě zámecké sídlo v Kaceřově u Plzně. První zahrada prvního zámku, skutečná komponovaná nezbytná součást panského sídla. Komposičně v podstatě kopie zahrady Královské, ostatně stavitel, kameníci a další umělci a řemeslníci byli titíž, stavebník, Florián Gryspek z Gryspachu byl králem určený dozíratel nad stavbami na Pražském hradě. I zahrada, která vznikla v Horšovském Týně při přestavbě původního biskupského hradu po velkém požáru v r. 1547, je až nápadně ideově podobná zahradě Královské. Zřejmě je tady přenesen vzor z Prahy stavebníkem zámku Janem Popelem z Lobkovic ml., který zastával vysoké posty u dvora. Do vývoje ovšem opět zasáhly válečné události, tentokráte války Třicetileté. Uvádí se, že během ní 1.100 vesnic zaniklo, 100 měst, 270 zámků bylo zpustošeno, zemědělství zaniklo téměř, některé prameny uvádí pokles obyvatelstva až na čtvrtinu předválečného stavu. Ovšem po Vestfálském míru v r. 1648, ukončujícím tuto válku, začal v Čechách obrovský rozvoj, který můžeme nazvat „českým zázrakem“ (nikoli dobou temna, jak nás učili). Přestože se ještě více než deset let po válce krajem potulovaly skupiny bývalých žoldáků, kteří loupili a vraždili, nic jiného neuměli, což vedlo dokonce k císařskému nařízení bourat nepoužívané hrady. Ale již po šestnácti letech byl počet obyvatelstva v Čechách na předválečné úrovni a vlivem merkantilismu dochází k bouřlivému rozvoji hospodaření pro zisk, nikoli už jen pro vlastní potřebu a na výměnu. To dalo materiální základ k mohutné výstavbě, zejména šlechtických sídel a měst, k ohromujícímu rozkvětu všech druhů umění, samozřejmě i umění zahradnímu. Ale i zásadní změnu krajiny, v podstatě lze říci, že už zcela mizí původní příroda a celá krajina je obhospodařovaná, stává se krajinou "kulturní". A to do té míry, že dodnes se říká, že máme

barokní krajinu, byť hodně setřenou socialistickou kolektivizací a pověstnými HTÚP (Hospodářsko technická úprava půdy), včetně neblaze proslulých meliorací. V rozvoji venkova a krajiny hrály velice významnou roli společenské změny, které obrátily vztah obyvatelstva ke krajině. Především je nutno připomenout robotní patent Leopolda I. už z r. 1680, omezující robotní povinnosti nejvýše na tři dny v týdnu, zákaz tělesných trestů apod. V roce 1748 byl zaveden tereziánský katastr, který nahradil berní rulu a lánové rejstříky a zavedl přesnou evidenci domů, usedlostí a půdy a který je dodnes důležitým dokumentem pro studium historie krajiny a sídel. V roce 1754 byl zaveden první zemský lesní řád, který postupně, zejména pak po stu letech v lesním zákoně z r. 1853, pozvedl úroveň lesnictví, významný faktor krajinotvorby, na přední místo v Evropě. Za čas se dokonce začala na lesnických školách přednášet estetika lesa. Ale ještě vletech 1771 – 72 vypukl v Čechách mor. Tato morová epidemie, poslední u nás, vyhubila asi desetinu obyvatelstva, ale v jejím důsledku se pak hromadně rozšířilo pěstování brambor, které hladovějící lid zachránily. K rozvoji venkova a změně krajiny ovšem podstatnou měrou dopomohl patent o zrušení nevolnictví, kterým v r. 1781, vedle patentu tolerančního, Josef II. uvedl své desetileté panování. Umožnil venkovskému obyvatelstvu svobodný pohyb, stěhování i svobodné manželské svazky bez svolení vrchnosti. V letech 1785 – 89 byl zaveden josefinský berní katastr v Čechách, který upřesnil evidenci hospodářské půdy. Nejpozoruhodnějším a pro historická studia nejpřesnějším měřením, z kterého dodnes platný katastr vychází, je tzv. Stabilní katastr, soupis všech pozemků, vycházející z přesného trigonometrického měření. Přípravy byly zahájeny císařským patentem v r. 1817 a vlastní vyměřování probíhalo v letech 1824 až 1843. Vznikly základní, dodnes platné organisační jednotky, katastrální obce, každá měla mapu v měřítku 1 : 2 880. Celkem bylo zaměřeno 12 696 katastrálních obcí. Ještě ovšem platily robotní povinnosti, které byly vnímány jako velké zatížení a příkoří a podněcovaly k četným nepokojům. 4


V roce 1789 byl sice uveden berní a urbariální patent, nahrazující robotu peněžní dávkou, ale až v roce 1846 dvorský dekret o výkupu z roboty. Teprve revoluční rok 1848 přinesl rozhodující změnu vlastně stále ještě středověkých vazeb venkovského lidu: 7.září 1848 byl na ústavodárném říšském sněmu vyhlášen zákon o zrušení poddanství. Přes porevoluční absolutismus a snahy o obnovení tvrdé panovnické moci to byl velký impuls zejména pro rozvoj venkova. Většina našich, dnes chráněných a obdivovaných vesnic má tvář z tohoto klasicistního období, i tzv. selské baroko je vlastně už neobarok, doznívající až do konce století. Do tváře krajiny i vesnic se značně vtisklo i budování císařských silnic se svými alejemi, posléze i výstavba husté sítě železnic. Sama výstavba železnic, dnes mnohými "ochranáři" dávána za příklad citlivého přístupu ke krajině, byla velice brutálním a čistě pragmatickým vstupem do krajiny. Teprve čas a většinou spontánní porosty železniční náspy a zářezy "citlivě" do krajiny zařadily. Všechny tyto historické etapy a události formovaly samozřejmě, vedle stavebního vývoje i stav a druhovou skladbu zeleně na vsi. Podstata dřevin byla, samozřejmě, užitková. Vysokokmenné sady, pod kterými se páslo, nebo hospodařilo, ovocné aleje na mezích i kolem silnic. Ovocné vysokokmeny byly zcela dominantní dřevinou venkova, když pomineme tzv. lesní vesnice ve vyšších polohách. Ale výškovou dominanci, si udržely „neužitkové“ stromy, které se namnoze stávaly, či už byly symbolem, dědictvím. Před statkem, u stodoly a samozřejmě na návsi , v krajině na křižovatce u křížku, či kapličky byly ochraňovány téměř posvátné lípy, ty především, ale i duby, méně javory, či jírovce. Ale všechny dřeviny (s výjimkou zdomácnělého jírovce) z domácí provenience. V zahrádkách pak v rohu oblíbený šeřík, kalina, stolistá růže. Při vodě a ve vlhkých místech vrby topoly, olše. Vesnice souzněla s krajem. Jediné kultivary, které se hojně rozšířily a zdomácněly na návsi i v krajině je převislý kultivar vrby bílé (Salix alba Tristis) a sloupový kultivar topolu černého (Populus nigra Italica). A jediným pravidelně

tvarovaným stromem, který vešel do obrazu krajiny, ale který je dnes znám už spíše z Ladových obrázků, je vrba košíkářská (Salix viminalis). Podstatnou změnu do krajiny přinesla léta socialisace po II.sv.válce, kdy zanikla historická struktura vesnice i do určité míry tvář krajiny. Postupně mizela velice důležitá rozptýlená zeleň včetně ovocných vysokokmenných alejí spolu s pestrou „suknicí“ polí a luk, změněných ve fádní nepřehlédnutelné lány. Ve vlastní vesnici se rozpadají tradiční statky, vzniká výstavba městského typu, která zakrývá historické dominanty kostelních věží a ční do krajiny spolu s velkochovnými objekty, sily a později vodárnami. Při okraji vesnice se kraj rozdrobil záhumenkami, z návsi vedle zvířat zmizely namnoze i stromy a rybníčky se uzavřely do betonu. Ale patrně největší historickou změnou, která postihuje vesnici, je změna jejího užití. A vlastně ve zvýšené míře pokračuje dnes. Z prostoru zemědělské výroby, trvající a formující krajinu tisíc let, se stává příměstská bytová zóna, případně prostor rekreační. K panelákům a podlažním bytovkám přibyla dnes výstavba, kterou lze těžko architektonicky definovat, ale pro kterou se vžívá název „podnikatelské baroko“. Vedle stavebních kreací přináší do vesnice i novu formu zahrad, která narůstá i kolem výstavby tradiční a historické. Namísto zahrad s převahou užitkových plodin a s dřevinami domácími a ovocnými se do naší vesnice valí soustava exotů a kultivarů pro vytvoření představy obytné zahrady. Těžko dnes ještě dovedeme odhadnout důsledky této expanse, s kterou se bude naše krajina a vesnice vyrovnávat. Ale vedle estetické a historické újmy je na příklad už dnes důsledek tohoto vlivu značný v masivním úbytku hrušní jako následek rozšíření rzi, pro niž jsme dopravili mezihostitele až do vsi. I rez se přizpůsobuje, z tradiční klášterní chvojky už je uváděna i na čínských jalovcích a dokonce i na zeravech, z kterých si ve formě urnových hájů vytváří lidé intimno svých obytných zahrad. S obtížemi lze tomuto trendu bránit, bylo by vhodné alespoň upravit formy zahrad i příliv vysoké, příliš výrazné exotiky. Namísto střihaných hřbitovních útvarů volné výsadby a namísto vysokých zeravů (zejména 5


v poslední době rozšiřovaný zerav obrovský – Thuja plicata), poléhavých čínských jalovců a stříbrných smrků barevně a tvarově příznivější, třebaže exotické dřeviny. Zejména na historických, či alespoň tradičních návsích, u kapliček, pomníků padlým a rybníků, kde se v minulých letech hojně, třebaže v dobré víře, objevily právě ony naprosto cizorodé druhy, navíc ve výsadbě, která zcela roztříštila prostor, by byl vhodný kultivovaný přístup. Navrátit těmto prostorům jednoduchou velkorysost, volné trávníkové plochy pod vysokými domácími stromy, které zde rostly po staletí a které souzní s krajinou a s lesem, z kterého kdysi vyšly. Na to nelze poskytnout jednotný detailní recept, to by byla obdobná pohroma, každá krajina, každá vesnice je individualitou, jejíž pochopení a výraz je v ní a v krajině okolo, v historických znalostech a dokladech.

To platí tím více o historických zahradách a parcích na venkově. Nelze použít jednotný postup, je nutno zde podrobně studovat prostor, znát a umět tvořit v historických zákonitostech v nichž byl park vytvořen. Umět vnést do parku i nové prvky a služebnosti, ale bez újmy na hodnotách jednotlivostí a zvláště celkové komposici. To nelze bez dlouhodobého studia, znalostí a zkušeností – bez pokory před uměním předků a silami přírody. Z přírody jsme vyšli, třebaže k nám byla nepřátelská, součástí přírodního prostoru na Zemi, přes civilizační devastaci zůstáváme. A pokud se nebudeme snažit, ve velkém, globálním, i v malých detailech vesnického prostoru, o její zachování, spolu s ní zahyneme.

PŘÍPRAVA DATABÁZE HISTORICKÝCH ZAHRAD, PARKŮ A KRAJINY VE VÝZKUMNÉM ÚSTAVU SILVA TAROUCY PRO KRAJINU A OKRASNÉ ZAHRADNICTVÍ, V.V.I. Věra VÁVROVÁ Databáze k evidenci historických zahrad a parků byla vytvořena jako součást výzkumného záměru, který vypsalo Ministerstvo životního prostředí a zpracovává je Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v.v.i. v Průhonicích. Evidence vznikla na základě předchozího průzkumu a diskuze s odborníky působícími v oblasti památkové péče a zabývajícími se problematikou historických zahrad teoreticky i prakticky. Bylo zjištěno, že tento druh evidence je žádoucí a může být vítanou pomůckou pro široké spektrum uživatelů. Jejím cílem je zpřístupnit co nejširší informace o historických zahradách a parcích, případně zájemce nasměrovat k možnostem získání dalších informací. Informace o historické krajině, jejíž součástí jsou také historické zahrady a parky, mají obecně kulturní význam a současně jsou určeny jako podklady pro zpracování koncepcí a postupů

při ochraně přírodního a kulturního dědictví krajiny. Pro tuto evidenci byla zvolena databáze, které vznikla ve spolupráci s firmou Bach systems, s.r.o. Firma vytváří databáze, které jsou vyzkoušeny v praxi a užívány téměř 15 let v oblasti evidence historických fondů písemných (archivy) i sbírkových (muzea, galerie) i současných dokumentů ve veřejné správě. Nadstavbou databází je aplikace VadeMeCum, jež byla vyvinuta stejnou firmou Bach systems, s.r.o. (viz http://www.bach.cz). Systém je flexibilní, může se upravovat podle aktuálních potřeb vzešlých z praxe. Základ databáze tvoří písemné záznamy, které doplňují náhledové fotografie. Ke každé lokalitě jsou postupně připojovány letecké snímky objektů, mapa 2. vojenského mapování a další vybrané obrázky. 6


Základní informace jsou získány z publikované literatury a dále doplňovány výsledky výzkumu terénního i archivního. Vzhledem k rozsahu a charakteru informací je nezbytná spolupráce s institucemi, které se problematikou historických zahrad zabývají především z oblasti památkové péče, školami apod. V tomto směru byla již navázána spolupráce s některými pracovišti a předpokládáme, že se připojí i další. Naplňování databáze představuje odborně a časově náročnou práci, která by se měla perspektivně vyplatit. Základní podmínkou úspěchu, vedle uznání smysluplnosti této práce, je dobrá organizace

v systému naplňování údajů do databáze. V neposlední řadě je třeba najít možnosti řešení stránky ekonomické. Nabízí se možnost získaní podpory projektu prostřednictvím grantů. V současnosti je databáze naplňována v rámci pracoviště VÚKOZ, v.v.i. v Průhonicích a připravuje se její intranetová aplikace. Po zkušební fázi v rámci instituce by měla být zveřejněna její internetová verze. Příspěvek byl zpracován v rámci Výzkumného záměru MŽP ČR č. 0002707301 „Výzkum (neprodukčních) rostlin a jejich uplatnění v krajině a sídlech budoucnosti.

Evidence historických parků a zahrad- návrh položek 1. Evidenční číslo 2. Název památky zahradního umění 3. Typ památky zahradního umění položky na výběr: a) zámecký park b) zámecká zahrada c) hradní zahrada d) palácová zahrada e) obora f) klášterní zahrada g) farní zahrada h) městský park i) zahrada vily/usedlosti j) tovární zahrada k) školní zahrada l) ústavní a nemocniční zahrada m) zahrada úřadů a institucí n) alej o) botanická zahrada/arboretum p) hřbitov q) ostatní 4. Název obce 5. Název místní části obce 6. Příslušnost ke katastrálnímu území (katastrální číslo/čísla) 7. Adresa, telefon, e-mail 8. Webová stránka objektu 9. Vlastník + adresa, telefon, e-mail 10. Správce + adresa, telefon, e-mail 11. Uživatel + adresa, telefon, e-mail 12. Kontaktní osoba + adresa, telefon, e-mail 13. Způsob využití položky na výběr: a) vyhrazená, b) veřejně přístupná 14. Památková ochrana - nemovitá kulturní památka (památkový zákon - MK ČR): ne × ano (rozbalit položky: název, datum vyhlášení, datum

zrušení, evidenční číslo respektive číslo dokumentu o vyhlášení) 15. Součást Krajinné památkové zóny, ne × ano (rozbalit položky: název, datum vyhlášení, datum zrušení, evidenční číslo respektive číslo dokumentu o vyhlášení) 16. Součást památkové reservace/zóny (Městská památková reservace, Městská památková zóna, Venkovská památková reservace, Venkovská památková zóna), ne × ano (rozbalit položky: název, datum vyhlášení, datum zrušení, evidenční číslo respektive číslo dokumentu o vyhlášení) 17. Součást ochranného pásma nemovité kulturní památky: ne × ano (rozbalit položky: název, datum vyhlášení, datum zrušení, evidenční číslo respektive číslo dokumentu o vyhlášení) 18. Maloplošné chráněné území (zákon o ochraně přírody a krajiny - MŽP ČR): ne × ano (rozbalit položky: název, datum vyhlášení, datum zrušení, evidenční číslo respektive číslo dokumentu o vyhlášení) 19. Součást přírodního parku (zákon o ochraně přírody a krajiny - MŽP ČR): ne × ano (rozbalit položky: název, datum vyhlášení, datum zrušení, evidenční číslo respektive číslo dokumentu o vyhlášení) 20. Součást velkoplošného chráněného území (zákon o ochraně přírody a krajiny - MŽP ČR): ne × ano (rozbalit položky: název, datum vyhlášení, datum zrušení, evidenční číslo respektive číslo dokumentu o vyhlášení) 21. Chráněné území NATURA 2000: ne × ano (rozbalit položky: název, datum vyhlášení, datum zrušení, evidenční číslo respektive číslo dokumentu o vyhlášení) 22. Zaregistrován jako významný krajinný prvek: ne × ano (rozbalit položky: název, datum

7


vyhlášení, datum zrušení, evidenční číslo respektive číslo dokumentu o vyhlášení) 23. Součást jiného ochranného pásma – vodního zdroje, dráhy atd.: ne × ano (pokud ano, které) 24. Výměra pozemku 25. Zeměpisné souřadnice 26. Lokalizace (i slovní) objektu a zakreslení jeho hranic do mapy (propojení na GIS) 27. Nadmořská výška 28. Přírodní podmínky (položky: průměrné roční srážky, průměrné roční teploty, vegetační stupeň, půdní typ, původní rostlinná společenstva, výškový stupeň - charakter území) 29. Popis parku – komposiční hledisko (položky:- průhledy: a) odkud a kam vedou, b) jejich vymezení, c) jejich ukončení kompoziční osy: a) hlavní podélné, b) hlavní příčné c) vedlejší) 30. Návaznost na okolní krajinu nebo urbanizované prostředí: ne × ano (rozbalit položky na výběr: a) využitím krajinných nebo urbanistických dominant, b) pomocí alejí a cest, c) pomocí dominantních prvků a hmot působících i do okolí za hranicí zahrady či parku, d) jiné) 31. Datum založení díla zahradní architektury 32. Slohové určení současného stavu položky na výběr: a) středověká b) renesance c) manýristická d) barokní e) klasicistní f) přírodně-krajinářský g) secesní h) kubistická i) funkcionalistická j) jiné 33. Popis historického vývoje 34. Drobná architektura v parku, úpravy vodních prvků, abiotické prvky (stavby, památníky, rybníky, fontány, kašny, umělé vodopády, terénní modelace, cesty a zpevněné plochy, vodní plochy a toky, mosty, můstky

a propustě, oplocení parku a brány, altány, pergoly a další technické a stavebné vybavení atd.). 35. Sochařská a jiná umělecká díla: druh díla, umístění díla, vznik díla, slohové zařazení, popis díla, autor díla, zánik díla 36. a) Významné dřeviny v parku (položky: rod, druh, kultivar/varieta, odhadované stáří, obvod kmene/průměr kmene, výška koruny/celková výška, průměr půdorysného průmětu koruny, celkový stav) b) Biota - stromové patro, keřové patro, trvalky aj. záměrně vysazované rostliny 37. Osobnosti podílející se na utváření parku 38. Stupeň čitelnosti původní kompozice položky na výběr: a) celistvá a dobře čitelná b) celistvá a dobře čitelná s místními poškozeními c) celistvá jen místy s většími rozpadlými částmi d) nečitelná 39. Obnovné zásahy - specifikace + rok a autor 40. Navrhovaná ochrana + zdůvodnění položky na výběr: a) rozšířit ochranu na celý areál nebo jeho podstatné části b) navrhnout k ochraně c) navrhnout jako součást chráněné zóny 41. Seznam literatury 42. Seznam mapových podkladů – historické – současné 43. Seznam ikonografické dokumentace (fotodokumentace, kresby, veduty) 44. Seznam archivních pramenů 45. Seznam soudobé dokumentace 46. Fotodokumentace současná (logicky uspořádáno dle objektů, průhledů, dominantních dřevin apod.), propojení již u objektů/položek 47. Poznámka 48. Zpracoval (jméno autora) 49. Vytvoření zápisu + datum a autor 50. Poslední aktualizace + datum a autor

HISTORICKÉ ZAHRADY A PARKY A JEJICH POZNÁVÁNÍ METODAMI ZAHRADNÍHO A RCHEOLOGICKÉHO VÝZKUMU Milan JANČO Florentská charta, charta ochrany historických zahrad, je jedním ze základních mezinárodních dokumentů ICOMOS o ochraně kulturního dědictví. Podle čl. 17 Florentské charty, jež se týká zásad a podmínek restaurování a restituce

historických zahrad: „Pokud zahrada úplně zanikla nebo pokud máme k dispozici jen hypotetické prvky z jejího postupného vývoje, pak nelze realizovat rekonstrukci zahrady a zároveň pro ni nadále využívat pojem historická zahrada“ (PETRŮ 2003, 5). Nové 8


a zcela nečekané možnost získávání doposud chybějících informací o podobě, vývoji a proměnách historických zahrad a parků a jejich architektonické náplně poskytuje zahradní archeologický výzkum.

završuje povrchový sběr movitých archeologických nálezů a průzkum detektorem kovů (NOVOTNÁ 2003, 18-19; KUNA 2004, 15-18, 237-296). Po vyhodnocení nedestruktivní fáze zahradního archeologického průzkumů následuje, pokud je to nutné, „destruktivní“ část výzkumu. Provádí se buď plošně, pro získání podkladů umožňujících přesnou rekonstrukci zkoumané historické zahrady, nebo cílenou sondáží pro poznání klíčových bodů a prvků zahrady. Během výzkumu dochází rovněž k odběru vzorků. Další informace přináší analýza zbytků hmyzu, měkkýšů a drobných obratlovců. Chemické rozbory půdy a rozbor půdní mikrostruktury jsou výchozím bodem pro poznání způsobů obdělávání půdy a hnojení (NOVOTNÁ 2003, 18-19).

ZAHRADNÍ ARCHEOLOGICKÝ VÝZKUM Zahradní archeologický výzkum předchází každé zamýšlené a připravované rekonstrukci historické zahrady a parku. Poskytuje jiným způsobem nezískatelné informace, s jejichž pomocí lze přistupovat k rekonstrukcím původního plánu zahrad v konkrétním období. Zahradní archeologický výzkum je nezbytný pro ověření pravdivosti navrhovaných rekonstrukcí historických zahrad. Informace, které poskytuje, mají rozhodující význam při stanovení podmínek péče o ně a jejich jednotlivosti. Jeho uskutečnění by mělo být zákonitou součástí každé přípravné fáze všech navrhovaných záměrů změn s předpokládaným dopadem na dochovanou, i když na první pohled se neprojevující, podobu historických zahrad (NOVOTNÁ 2003, 18-19). Zahradnímu archeologickému výzkumu musí předcházet teoretická příprava, bez které by neměl být vůbec zahajován. Její součástí je podrobný stavebně historický průzkum historické zahrady, jak ho navrhují P. MACEK a P. KŘEJČIŘÍK (2003, 6-9). Na základě stavebně historického průzkumu a dalších doplňujících poznatků, je možné klást konkrétní požadavky a stanovit cíle. Vlastní zahradní archeologický výzkum se skládá z nedestruktivní části průzkumu a na ní navazující destruktivní části výzkumu. Nedestruktivní výzkum zahrnuje soubor technik, metod a teorií, zaměřených na vyhledávání a vyhodnocování archeologických pramenů bez provedení destruktivního zásahu do terénu. Základem je povrchový průzkum antropogenních tvarů reliéfu historické zahrady, parku či komponované krajiny. Jeho součástí je vizuální průzkum, geodeticko-topografický průzkum za využití dostupných obrazových podkladů a plošná nivelace. Navazující je geobotanická indikace, identifikace ukazatelů dřívějších úprav historických zahrad a parků a dálkový průzkum, letecké snímkování, a aplikace přírodovědných metod geofyzikálního měření a geochemických analýz. Povrchový průzkum

BUČOVICE – VÝZKUM FONTÁNY NA ZÁMECKÉM NÁDVOŘÍ Bučovický zámek Jana Šembery Černohorského již v době svého vzniku představoval zcela mimořádné dílo. V roce 1635, kdy Boskovice vlastní Maxmilián z Lichtenštejna, vzniká v arkádovém nádvoří pravděpodobně podle návrhu G. G. Tencally fontána vytvořena sochařem P. Maternou. Výzkum provedený v roce 2002 v okolí fontány potvrdil, že se táto nachází na svém původním místě. Umožnil poznání původního tvaru dolní nádrže v podobě barokního kvadrilobu, odstraněné téměř beze zbytků v roce 1870. Nádrž vybudována z nekvalitních pískovců měla nízký okraj, minimálně 20 cm nad okolním povrchem. Voda padající z chrličů dračích hlav se roztékala do soustavy vyspádovaných žlábků a odtékala přímo do barokní stoky. Po opravě kolem roku 1750, kdy je doplněna druhá vrstva pískovcových bloků, byla fontána využívána už jen sporadicky, co vedlo k pozdějšímu odstranění spodní nádrže a uchování středové kompozice s postavou bakchanta, ve které místní tradice spatřovala samotného Šemberu (VITULA – STRÁNSKÁ 2006, 20-22; SAMEK – ŘEHOLKA – VACKOVÁ – NOVÁK 2003, 16, 39)

9


JIČÍN – ZAHRADA VALDŠTEJNSKÁ LOGGIE Cílem výzkumu Jičínskeho Libosadu bylo ověření rekonstrukce zahrady Valdštejnské loggie navržené J. Hendrychem a M. Líčeníkovou. Nejdůležitějším zjištěním je identifikace neznámé konstrukce jednoho z pilířů brány založené při ústí cesty do nejspodnějšího z parterů. Ní se vstupovalo „do labyrintu“ umožňujícího překonání vodní hladiny dvojice bazénu. Již předpokládaným bylo odkrytí pozůstatků terasní zdi posledního z parterů, rámující bazén. Zahradní archeologický výzkum Libosadu potvrdil původní záměr úpravy přechodů mezi druhým až čtvrtým parterem. Nebyly zde terasní zídky, vyžadující rovněž umístění schodišť v hlavní osové spojnici. Ani schodiště, ani stopy po jejích založení zahradní archeologický výzkum nepotvrdil. Jednotlivé partery rozdělovaly modelované svahy umožňující jízdu na koni, pro kterou byla zahrada Valdštejnské loggie určena. Pouze horní parter s trojicí kašen byl určen pro pěší chůzi. Geofyzikální průzkum prováděný v roce 2006 na ploše horního parteru nezachytil stopy po žádné podzemní konstrukci kašen. V roce 2002 průzkumu předcházející terénní výzkum před jižní fasádou východního křídla dvora odhalil dvojici paralelních vyzděných kanálků směrujících šikmo od fasády přesně do středu východního ze tří „quadri“ vyměřených před loggií, zachycených na stabilním katastru z roku 1842. Výskum Libosadu také objasnil jeho proměny a využití v 19. století. Sonda ve východní části svahu mezi druhou a třetí terasou zachytila slabou cihelnou zídku základu skleníku vystavěného v roce 1878. Uvnitř skleníku byly odkryty stopy cihelné dlažby a zazděný kanálek, vně bývalé příčné zdi pak dobře dochovaná venkovní dlažba (ULIČNÝ 2007, 242-244).

J. M. Vischera a J. van den Nypoorta (ZATLOUKAL 2008). S odkazem na album by bylo možné konstatovat, že jsou k dispozici veškeré potřebné informace týkající se Libosadu a další výzkum je proto bezpředmětný. Zahradní archeologický výzkum prováděný v prostoru bývalé Holandské zahrady Libosadu však podal jasný důkaz o tom, že právě tento může poskytnout zcela nové a nečekané informace. Směrován byl do její severní části, tzv. „Pomarantzen Garten“ se zaniklou budovou skleníků a do jižní části využívané v pravém slova smyslu jako holandská květinová zahrada „Blumen Garten“. Cílem výzkumu bylo lokalizování zaniklých staveb, oranžérie a dalších objektů barokní podoby zahrady. Ověřováno bylo místo původního vztyčení fontány s plastikou říčního božstva na ose zahrady v její původní, ještě nerozšířené podobě. Výzkum měl rovněž jasně doložit, co vše z rytin a kreseb 17. a první poloviny 18. století bylo ve skutečnosti realizováno a co zůstalo jen projektantovým záměrem nebo uměleckou vizí rytců a malířů. V průběhu výzkumných sezón 200l a 2002 bylo v Libosadu archeologicky zdokumentováno devět objektů souvisejících s vybavením a provozem barokní Holandské zahrady. Odkrytí původního založení fontány se sochou Neptuna potvrdilo původní cca o polovinu menší šířku první Holandské zahrady. Současně bylo podchyceno několik objektů z doby přeměny zahradní plochy na užitkovou zahradu s pařeništi, ovocným sadem a skladištěm na sklonku 19. a 20. století (CHYBOVÁ 2002; 184-193; CHYBOVÁ 2008). KUTNÁ HORA – ZAHRADA BÝVALÉ JESUITSKÉ KOLEJE Adaptaci bývalé Jezuitské koleje na mezinárodní výstavní centrum předcházel výzkum přinášející ve své zahradní fázi překvapivé informace o vývoji a proměnách tohoto na první pohled zcela nezajímavého prostoru. Svažitý terén zahrady byl trojicí terasních zídek rozčleněn do čtyř výškových úrovní. Základní osu úpravy tvořila cesta mezi vchody do refektářů severního a středního křídla. Ta obcházela fontánu doloženu kruhovým kamenným základem. Cestu přerušenu schodišti lemovaly po stranách zídky. Na západní straně byla zahradní úprava

KROMĚŘÍŽ – LIBOSAD (HOLANDSKÁ ZAHRADA) Libosad Kroměřížského zámku je jednou z nejvýznamnějších manýristických zahrad vybudovaných na sever od Alp. Z podnětu biskupa K. LichtensteinCastelcorna byla pořízena publikace obsahující plán Libosadu a řadu záběrů od 10


uzavřena vysokou terasní zdí z kamenů a malty vyrovnávající výškový rozdíl mezi parkem a úrovní horního plata. Poznatky z výzkumu byly konfrontovány s plánem chrámu sv. Barbory s Jesuitskou kolejí od J. J. Manna z roku 1732. Ten dokumentuje pouze schodiště, fontánu a dva záhony členěné do kříže systémem pěšin a naznačenými broderiemi buxusů. Nezaznamenává ani trojici terasních zídek, ani zídku lemující schodiště. Výzkum také zachytil zánik zdejší úpravy, související se zrušením koleje v roce 1773. Zmizelo členění pomocí terasních zídek a celá zahrada bylo zplanýrována do jednotné plochy beze stop po nějakém architektonickém řešení. Úpravu téměř čtvercové plochy dělené pěšinami na čtvrtiny zachycenu indikační skicou v roce 1840 odstranila převážně asfaltová plocha ve 20. století (FROLÍK 2007, 53-56).

znečišťování padajícím listím a jehličím částečně zaklenuta. Vznikl třetí sektor do kterého prosakovala již odkalená voda odtékající dokonale čistá odtokovým kanálem se stavidlem zpět do rybníka. Zahradní archeologický výzkum doložil, že akvadukt Lednického parku nebyl jenom romantickou stavbou, ale také důmyslným technickým zařízením jehož činnost ukončila teprve změna koncepce technického řešení zdejších vodních strojů (VITULA – STRÁNSKÁ 2006, 22-25; VLČEK 2002, 212-217). LEDNICE – PALMOVÝ SKLENÍK V roce 2002 byla ukončena komplexní památková obnova zámeckého palmového skleníku v Lednici, vycházející také z výsledků zahradního archeologického výzkumu. Po vyklizení rostlin a odpreparování vrstvy zeminy byla odkryta nejenom původní cihelná dlažba, podklad pro litý asfalt, ale i příční kanál u vstupu z Květinového sálu, středový kanál, nádrže na vodu s kohouty a boční topné kanály směrující do středu skleníku včetně původních rozvodů horké páry (SOCHOR 2002, 90). Během výzkumu podlahy byl objeven systém dvojic nádrží na vodu s mřížemi v podlaze vždy ve středu pole mezi čtyřmi sloupy. Dále byly u každého sloupu na straně směrem k obvodovému plášti nalezeny malé podzemní jímky ve tvaru atypického šestiúhelníku o hloubce 45 cm. Jednalo se pravděpodobně o zásobníky vody pro rostliny v květináčích umístěných u sloupů a jak se později ukázalo i o pomůcku při montáži a demontáži sloupů, kde pokles sloupu do jímky umožnil jeho vyklonění z horního příhradového nosníku (BAJER – KALA 2002, 126). Výzkum předcházel také rekonstrukci podélného jezírka, jehož podobu znejasnili úpravy v 50. letech 20. století. Ukázalo se, že jezírko bylo podstatně menší. Mělo oválný půdorys a odtokové koryto tvořilo meandr s tůňkou (POLÁTOVÁ – STRÁNSKÁ – VITULA 2001, 215). Táto podoba byla následně respektována a rehabilitována a po uložení kamenů a rostlinné náplně, společně s nezbytnými okrasnými rybkami, představena veřejnosti. NEBÍLOVY – VÝZKUM FONTÁNY ZANIKLÉ OKRASNÍ ZAHRADY Výzkum prováděný v červnu 2007 vyvolala rekonstrukce původní centrální

LEDNICE – AKVADUKT V roce 1805 vybudoval J. Hardmuth na jednom z ostrovů Lednického zámeckého parku torzo římského vodovodu, akvadukt. Jeho rekonstrukci v letech 2003-2004 doprovázel také zahradní archeologický výzkum. Cílem výzkumní sezóny v roce 2003 bylo zjistit, zda byl akvadukt funkční ve smyslu protékající vody, jak ho spodobuje obraz F. Runka z roku 1820 zachytávající zahradu a akvadukt s mohutným vodním proudem vytékajícím z jeho koryta, a pokud ano, jaký byl mechanismus jeho napájení. Během výzkumu byly dokumentovány archeologické situace, ve kterých byly rozeznány dvě stavební fáze. Do první spadá výstavba akvaduktu. Ve druhé došlo k přístavbě objektů Pekla a Kamenné brány, pro které byl využit dnes nultý pilíř a první oblouk akvaduktu. Vlastní akvadukt, jak dokládá dřevorytina z roku 1807, měl původně 16 oblouků, oproti dnešním osmi dochovaným i po výstavbě Pekla. Jeho nejvyšší patro bylo navrženo a sloužilo jako rezervoár vody rozdělený do dvou, později tří částí, současně i jako jednoduchá a důmyslná čistička na vodu. Kalná rybniční voda z barokního vodojemu, zachyceného na obraze F. Runka, přitékající do první nádrže s jílovým dnem prosakovala do druhé nádrže vydlážděné kameny z rozebrané části akvaduktu. Druhá nádrž byla v krátkém časovém odstupu snad z důvodu 11


fontány okrasné zahrady známé z vyobrazení na mapě Šťáhlavského panství a historických popisů zámku. Ty také připomínají ozdobnou plastiku muže. Během výzkumu byly zjištěny základy fontány na čtvercovém vnitřním půdoryse se zaoblenými rohy. Na její tvar se usuzuje z průběhu žlábku tesaného do žulových desek, jimiž bylo vyloženo dno. Žlábek jistil stěny fontány, které do něj zapadaly příslušným výstupkem. Desky dna spárované vrstvou pryskyřice byly uloženy do jílu na cihlovou podlahu. Kamenné díly stěn se nedochovaly, jedna z nich však byla rozpoznána v druhotném uložení v zámecké zahradě. Desky byly opřeny o lícovanou zídku lemující půdorys fontány. Přívod vody byl veden od zdroje východně od zámku dřevěným potrubím s ústím z pálené hlíny, jehož fragmenty byly nalezeny při jižní stěně fontány. Odtok směroval k západu do kanálu navazujícím na hlavní klenutou stoku (FOSTER – FIALA 2007).

replik (GIRSA – JERIE – HANZL 2001, 6872). Kolowratská zahrada umístěna v bývalém středověkém parkanu opevnění Malé Strany patřila k těm nejvíce zdevastovaným. Postupný sesuv zeminy ve strmém svahu vedl k zřícení převážné částí dělících terasových zdí. Jejich rekonstrukce byla možná poté, co byly v průběhu výzkumu identifikovány podstatné části jejich původního založení, stejně jako torzo původního schodiště podél východní dělící zdi. Obnovení dělících a terasových zdí Kolowratské zahrady umožnilo její opětovné osamostatnění jako svébytného celku (GIRSA – JERIE – HANZL 2001, 77). PRAHA, TROJA – VÝZKUM FONTÁNY S NÁLEZY JEJÍ SOCHAŘSKÉ VÝZDOBY Současná podoba Trojské zahrady je volnou replikou původní historické zahrady vytvořenou v letech 1983-1989. Terénní práce spojené s průběžným zahradním archeologickým zkoumáním byly v roce 1978 korunovány odkryvem a dokumentací základů původní barokní fontány dolního parteru. Velký bazén vodotrysku měl čtyřlistý, lehce příčně deformovaný půdorys. V jeho středu se tyčilo skalisko a při jeho patě kruhový horní bazének, ze kterého stékala voda přepadem do velkého spodního bazénu. V letech 1979-1980 byly učiněny nálezy její sochařské výzdoby, úlomků plastických torz vodních božstev a mytologických živočichů umístěných původně na hladině spodního bazénu s dominujícím Neptunem držícím delfína stojícím původně na skalisku uprostřed horní nádrže. Nalezené zlomky, vykazující podobnost s Neptunovou fontánou na Piazza Navona v Římě, jsou dílem J. Heermana. Na základě dochovaných a nově odhalených částí sochařské výzdoby byla fontána volně náznakově rekonstruována a doplněna kopiemi původních plastik (PREISS – HORYNA – ZAHRADNÍK 2000, 117-118; 283).

PRAHA – PALÁCOVÉ ZAHRADY POD PRAŽSKÝM HRADEM Rehabilitace Malé Fürstenberské zahrady by nebyla možná bez provedení zahradního archeologického výzkumu. Z parteru od Malého Fürstenberského paláce je symetricky řešen nástup pod baldachýn schodišťového glorietu. V přízemí, v prostoru pod glorietem, byly odkryty a prezentovány zbytky původní lázně (GIRSA – JERIE – HANZL 2001, 68-70). Během přípravy koncepce rehabilitace Malé Fürstenberské zahrady byla značná pozornost věnována možnostem obnovy zaniklých oranžérií. Podrobný průzkum se soustředil na získání konkrétních údajů a podkladů o jejich stavu před demolicí. Jejich vzhled je doložen jak na Langweilově modelu Prahy, tak na fotografii F. Fridricha z doby kolem 1870. Další důležité podrobnosti byly získány v průběhu výzkumu. Ten odhalil základy předních stěn obou oranžérií a napomohl objasnit i ostatní stavební návaznosti. Při vytěžování zásypů došlo zároveň k obnažení ploch staré cihlové podlahy, zbytky topných a odvodňovacích kanálků, založení špalet vstupů i pozůstatků vyrovnávacích schodišť. Nalezená kování z dřevěných rámů čelních prosklených stěn se stala podkladem pro vyhotovení jejich věrných

PRAHA – ZAHRADA MÜLLEROVI VILY V souvislosti s rekonstrukcí Müllerovy vily byla zahájená také rehabilitace její zahrady. Shromážděné dobové plány a vyobrazení a jejich konfrontace s výsledky průzkumů a zahradního archeologického výzkumu nabídly překvapivé množstv 12


í informací o průběhu jejího utváření. Ukázalo se, že budování zahrady bylo tvořivým procesem probíhajícím přímo na místě. Tento způsob práce se uplatnil jak při formování ústředního prostoru, tak zejména při realizac i zpevnění a osázení severního svahu v závěrečné fází vytváření zahrady. Zde byl na základě předem stanovené a výkresy dokumentované terénní modelace přímo na místě dotvářen způsob zpevnění, dokumentovaný pouze dobovými fotografiemi. Na plánech se nevyskytuje, stejně jak detailní náplň výsadeb. Výzkum zahrady Müllerovy vily umožnil pravdivou rehabilitaci její původních součástí a prvků , k nimž patřily opěrné zídky, schodiště a především kamenné zpevnění severního svahu v podobě v síťovém vzoru na koso kladených čtverců. Výsledky cíleného zahradního archeologického výzkumu a analýza zmineralizovaných zbytků kořenů, podložené vzpomínkami sousedů Františka Müllera, potvrdily, že akcentem ústředního prostoru zahrady se v rozporu s původním návrhem stala sakura pilovitá, ve formě „Fugenso“. (PACÁKOVÁ-HOŠŤÁLKOVÁ 2000, 175; ONDŘEJOVÁ 2000, 270-273).

mapování. Letecké snímkování potvrdilo hypotézu, že hlavní kompoziční osa zahrady byla zakončena na vrcholku Neuhaus s ruinou Lusthausu. Její trasa, z pohledu od zámku zcela nerozeznatelná, se projevila díky zvýrazňujícímu sněhovému pokryvu. Sníh také zdůraznil stopy cest a pěšin před zámkem, pocházejících z 19. a počátku 20. století, a to i těch, které jsou dnes zarostlé a jejich trasy jsou rozeznatelné jen při cíleném, detailním zkoumání. Analýza leteckých snímků nezodpověděla otázky týkající se umístění zděných objektů a jednotlivých ramen hvězdice zachycené na Josefském mapování. Vysvětlení je třeba hledat v úpravách prováděných v 19. století, kdy byla plocha západně od zámku navýšena o navážky překrývající původní barokní kompozici (PECHOVÁ 2005, 120-127). ZAHRADNÍ ARCHEOLOGICKÝ VÝZKUM – ZÁSADY ÚSPĚŠNÉ REALIZACE Pod povrchem moderních trávníků jsou dochovány pozůstatky předchozích zahradních úprav. Jejich poznání umožňuje zahradní archeologický výzkum. Aby byl smysluplný, je zapotřebí dodržet následující zásady: 1. Zahradní archeologický výzkum by neměl být upozaďován za archeologii středověku, starověku a pravěku. 2. Mezioborová příprava zahradních archeologů musí být zahájena již během VŠ studia. Absolventům zahradní archeologie by mělo být umožněno další vzdělávání v prestižních evropských centrech zahradní archeologie a architektury. 3. Pro úspěšnou realizaci zahradního archeologického výzkumu je nutné personální zajištění archeologických pracovišť a jejich vybavení přístroji potřebnými pro jeho realizaci a vyhodnocení. 4. Před zahájením výzkumu je nutné stanovení cílů vytýčených jako multidisciplinární konsensus za účasti všech potřebných odborných složek. 5. Nedestruktivní fáze zahradního archeologického výzkumu by měla začít teprve po vypracování stavebně historický průzkum zkoumané zahrady. Zahájení destruktivní fáze výzkumu, pokud je nutná, by mělo následovat teprve po tom, co je na základe stavebně historického průzkumu

VALEČ – LETECKÝ PRŮZKUM ZÁMECKÉHO AREÁLU S PARKEM Nedostatek archivních pramenů, dobových popisů a vyobrazení, které by dokumentovaly podobu zámecké zahrady na Valči v 18. a v 19. století, k dispozici jsou pouze mapy vojenských mapování a mapy stabilních katastrů, byl jedním z hlavních důvodů, proč se přistoupilo k leteckému archeologickému průzkumu. Ten byl proveden v únoru roku 2004, v době vegetačního klidu, kdy bylo ze stromů opadané listí a jemný sněhový poprašek zvýrazňoval kontury zaniklých objektů, cest a ohraničení a porostových a stínových příznaků (PECHOVÁ 2005, 118-119). Letecké snímkování valečského zámeckého areálu zvýraznilo podobu některých historických prvků původní a během staletí měnící se zahradní kompozice. Sníh a stíny naznačily na zámeckém pahorku terénní valy kolem zaniklé gotické tvrze a nádrže napájející v 18. století kaskádu, s kružnicí pěšiny kolem ní. Na zámeckém pahorku byly identifikovány sítě cest podchycené na Františkově vojenském 13


provedena a vyhodnocena nedestruktivní fáze průzkumu. 6. Výsledkem zahradního archeologického výzkumu by mělo být jeho komplexní vyhodnocení zpracované do nálezových zpráv a následné publikování výsledků. 7. Výsledky zahradního archeologického výzkumu musí být začleněny do následného procesu rehabilitace, nebo rekonstrukce zkoumané historické zahrady a stát se podkladem pro zajišťování jejich další dlouhodobé ochrany a údržby. Zahradní archeologický výzkum nemusí vždy přinášet přesné a nesporné informace. Má své limity vyplývající především z povahy některých nálezů. Přesto je při dodržení základních pravidel a cílů účinným nástrojem pro spolehlivou interpretaci a péči, která je předpokladem optimálního využívání a zachování kulturního významu vybraných historických zahrad a parků pro budoucí generace.

KUNA, M. 2004: Nedestruktivní archeologie. Teorie, metody a cíle. Praha. MACEK, P. – KREJČIŘÍK, P. 2003: Stavebně historický průzkum. Historický vývoj památky zahradního umění a jeho interpretace, Zahrada – park – krajina, 13/4, 6-9. NOVOTNÁ, G. 2003: Zahradní archeologie. Nástroj poznání historických zahrad, Zahrada – park – krajina, 13/4, 18-19. ONDŘEJOVÁ, V. 2000: Rehabilitace zahrady. In: Ksandr, K. (ed) Müllerova vila. Praha, 270-273. PACÁKOVÁ-HOŠŤÁLKOVÁ, B. 2000: Zahrada vily. In: Ksandr, K. (ed.) Müllerova vila. Praha, 168-175. PECHOVÁ, J. 2005: Interpretace leteckého archeologického snímkování zámeckého areálu na Valči, Průzkumy památek 12/1, 118128. PETRŮ, J. 2003: Mocná síla Florentské charty, Zahrada – park – krajina, 13/4, 4-5. PALÁTOVÁ, H. – STRÁNSKÁ, R. – VITULA, P. 2001: Lednice (okr. Břeclav). Přehled výzkumů, 42. Brno, 215. PREISS, P. – HORYNA, M. – ZAHRADNÍK, P. 2000: Zámek Trója u Prahy. Dějiny, stavba, plastika a malba. Praha. SAMEK, B. – ŘEHOLKA, I. – VACKOVÁ, J. – NOVÁK, Z. 2003: Zámek Bučovice. Brno. SOCHOR, V. 2002: Restaurování zámeckého skleníku v Lednici – odborné problémy a zkušenosti. In: Zámecký palmový skleník. Brno, 86-103. ULIČNÝ, P. 2007: Zahrada Valdštejnského casina u Jičína. In: Fučíková, E. – Čepička, L. (eds.) Albrecht z Valdštejna. Inter arma silenz musae? Praha, 239-244. VITULA, P: - STRÁNSKÁ, R. 2006: Archeologické výzkumy na objektech ve správě NPÚ ÚOP v Brně v letech 2000-2006, Památková péče na Moravě 12/2006, 7-36. VLČEK, M. 2002: Problémy akvaduktu v areálu zámku Lednice. In: Zámecký palmový skleník. Brno, 212-217. ZATLOUKAL, O. 2008: Kroměříž Květná zahrada 1691. Kroměříž.

LITERATURA BAJER, M. – KALA, J. 2002: Kovové konstrukce, kámen. In: Zámecký palmový skleník. Brno, 110-137. FOSTER, L. – FIALA, M. 2007: Nebílovy – zámek. Archeologický průzkum kašny. Archiv NPÚ ÚP Praha. FROLÍK, J. 2007: Jesuit college in Kutná Hora: courtyards and their facitilities in the 17.th-19.th century. Archaeological excavations in 1998-2005. In: Žeglitz, J. (ed.) Studies in Post-Medieval Archaeology 2. Praha, 43-56. GIRSA, V. – JERIE, P. – HANZL, M. 2001: Restituce malostranských palácových zahrad pod Pražským hradem (Velká Pálffyovská, Kolovratská a Malá Fürstenberská zahrada). In: Palácové zahrady pod Pražským hradem. Praha, 65-79. CHYBOVÁ, H. 2002: Předběžné výsledky první etapy archeologického výzkumu holandské části Květné zahrady v Kroměříži v roce 2001. In: Zámecký palmový skleník. Brno, 184-193. CHYBOVÁ, H. 2008: Příspěvek archeologie k poznání zaniklé podoby Holandské části Květné zahrady v Kroměříži, Zprávy památkové péče, 68, v tisku.

Mgr. Milan Jančo, Národní památkový ústav, ústřední pracoviště, Valdštejnské náměstí 3, 118 01 Praha 1, Malá Strana; [email protected] 14


IGNÁC VOJTĚCH ULLMAN V BĚHAŘOVĚ A JEHO ZÁMECKÝ PARK Karel DRHOVSKÝ Ullman (23.4.1822 - 17.9.1897) je uznávaným čelným architektem 19.století a představitelem českého historismu. Jeho známá díla, která zanechal v Praze, v podstatě všechna silně inklinují, či přímo se odvozují od renesance. Budova České spořitelny na Národní třídě, Česká technika na Karlově náměstí, jsou díla, která lze označit "s použitím renesančních prvků". Vyšší dívčí škola ve Vodičkově ulici je už svébytným projevem neorenesance, se zdůrazněním vzorů renesance české. Lannova vila v Bubenči zase nezapře vzory renesance italské, či spíše přímo antické. V západních Čechách zanechal dvě významné zámecké architektury, které jsou od zmíněných staveb v Praze zcela rozdílného výrazu. Zámek v Chyši na okraji Karlovarského kraje a zámek v Běhařově u Klatov. Zatímco v Chyši nelze Ulmanna podezírat z vytvoření parku, usazení zámku v Běhařově, je voleno s tak mimořádnou velkorysostí, která svědčí o rozmáchlém a znalém architektovi a zároveň o možnostech, které měl k disposici. První zpráva o vsi je doložena k roku 1331, tvrz se připomíná až v r. 1463 a pak ke konci téhož století, kdy ji dobyli křižáci a neuchránily ji ani vodní příkopy, napájené z Velkého rybníka. Po obvyklém střídání majitelů se zcela zpustlá tvrz dostává v r. 1553 do rukou klatovského měšťana Viktoria Peka z Římku. Pekové postavili v r. 1585, patrně na místě zpustlé tvrze malý renesanční zámek. Tento měšťanský rod se ovšem přidal ke stavovskému povstání a veškerý majetek, včetně bezděkovského zámku jim byl zabaven. Časté střídání majitelů panství, kteří většinou o zámek nedbali, přeneslo objekt až do 19.století ve zchátralém, ale nepřestavěném renesančním stavu. Před polovinou 19.století získává panství baron Korb z Weidenheimu, který se rozhodl zjevně už velmi zchátralý, jednoduchý renesanční objekt přestavět k obývání. Jak přišel v té době už velice uznávaný architekt Vojtěch Ignác Ullman do vesnice u Klatov, se lze jen domnívat. Nemusí být daleko od

skutečnosti, že Korbové z Weidenheimu vlastníci i zámku Valeč na Karlovarsku, který je asi 15 km vzdálený od zámku Chyše, v té době jedna z nejrozsáhlejších Ullmanových realisací - a tedy odtud si přivedli architekta i do Bezděkova. Zjevně se jim neobvyklý architektonický výraz Ullmanův tak zalíbil, že v Bezděkově dali vytvořit výrazově stejnou zámeckou stavbu, samozřejmě v odlišných proporcích, a dali architektovi naprostou volnost. Ullmanově velkorysosti odpovídá, dnes do jisté míry setřená, velkorysost zahradní komposice. Zámek je umístěn v rozlehlé rovinné louce pod stromy osázenou hrází středověkého rybníka. Zámeckou budovu v těsné blízkosti nesvírá žádný porost, lze předpokládat, že i tady byly okolo zámecké budovy drobné dobové partery s ornamenty a bylinkami.které ovšem nevšední velkoleposti nic neubraly. Park byl tvořen výběrem starých stromů z původních porostů. Nověji byly zjevně osázeny pouze okraje pozemku pro vytvoření pláště, oddělující park od vesnice. Z hráze středověkého rybníka naopak byla (a do značné míry jsou dodnes) úchvatné pohledy do prostoru někdejší rozlehlé vodní, dnes trávníkové plochy. Na hrázi rybníka jsou také nejstarší duby, ochranou přírody je chráněn jediný, zvaný Bezděkovský dub. v odhadovaném stáří přes 400 let, ale stejného stáří jsou jen na hrázi další dva. Vlastní park, oddělený porostním pláštěm od vesnice, se rozvíjel v dlouhém průhledu na jižní stranu od zámecké budovy daleko do krajiny ve velkorysé lučnaté krajině se soliterami a skupinami stromů. Pokud s nezachovaly použitelné stromy starší, byly vysázena stejné stromy domácí provenience, především duby a lípy, (velko i malolisté, duby především letní). I když v té době převládal v zahradní tvorbě trend sbírkových zahrad, zde se do prostoru vloudilo jenom několik stromů exotických, dub červený (Querces rubra) a líska turecká (Corylus 15


colurna). Všechny ostatní výsadby se odehrávaly v dřevinách domácích, což je na tuto dobu, navíc v dosahu už tehdy uznávané Americké zahrady, pozoruhodné. Tady, na rozdíl od Chyše je usazení zámku a park velice podobné anglickým vzorům. V průběhu dalších let ovšem tato pozoruhodná velkolepost a jednoduchost byla vážně poškozena. Poprvé před cca 80ti lety, (odhadnuto dle stáří stromů), kdy byl dlouhý průhled od zámku do krajiny na úrovni konce hráze u Bezděkovského dubu přerušen několikařadou, pravidelnou výsadbou stromů. Závěrečná část parku, která je dnes zčásti využita jako fotbalové hřiště, tedy z komposice vypadla. Podruhé v letech, kdy zde byl umístěn internát zahradnické školy v Klatovech a z výukových důvodů bylo do parku, zejména kolem zámecké budovy,

vysázeno množství exotických dřevin a kultivarů, navíc zcela bez respektu k architektuře parku. To je, většinou bez poškození parku, odstranitelné. Co je ale největší nebezpečí je současný stav, kdy je areál majetkově rozdělen a park, který je alespoň sporadicky udržován, je pod dohledem pracovnic Státní ochrany přírody z Klatov. Ty stanovily pro údržbu tak absurdní požadavek, aby se nesekalo pod stromy a nechaly se růst nálety pod nimi. Takže pod nádhernými soliterními stromy a skupinami s větvemi i ve spodních partiích a pod okraji velkých skupin už náletové stromy vrůstají do jejich větví. Jestliže se nepodaří tento nesmyslný požadavek odstranit a odstranit i nálety, bude to znamenat zánik jednoho z nejhodnotnějších krajinářských parků v západních Čechách.

REKONSTRUKCE ZÁMECKÉ ZAHRADY A PARKU V MANĚTÍNĚ Karel DRHOVSKÝ Přestože město Manětín proslulo jako "perla baroka", postavení zámeckého objektu vůči městu i v prostoru je nejen nebarokní, ale i zcela zvláštní v architektuře tohoto druhu vůbec. Zámek nejenže nedominuje krajině, městu, není cílem dálkových os a pohledů, tvoří sice celou jednu stranu náměstí, ale je dokonce postaven hluboce pod jeho úrovní, takže měšťané chodili na dosah prvního, tedy obytného a representačního patra zámku. Také i když majitel zámku dal vyzdobit náměstí sochami, v průběhu let byly otáčeny směrem do města a zády k zámku a naopak. I o rozměrnou kašnu ve velké nice pod terasou náměstí před zámkem se vedl desítky let trvající spor. O stavbě barokního zámku rozhodla tehdejší majitelka Marie Gabriela Lažanská se svým manželem Václavem Josefem po 22.9.1712, kdy dosavadní zámek a část města zničil velký požár. Jak vypadal zámek renesanční, tím méně jeho zahrada se nedochovaly žádné dokumenty, jenom při stavební části v interiérech a při opravě fasád nalezená sgrafita a fresky na průčelí. Při zahradní archeologii nalezené vrstvy a kanálky

dosvědčují, že zde zahrada byla i s vodními motivy, ale její rozsah a tvář byla setřena následnými úpravami. Vlastní zahradní uspořádání bylo ale téměř učebnicově barokní. Lze to tvrdit, přestože se ani barokní zahrada nedochovala, byla překryta nejdříve v 19.století parkem, který se snažil (nepříliš úspěšně) o přírodně krajinářský výraz. Nejvíce pak v druhé polovině století dvacátého, kdy bylo panství zkonfiskováno a v zámku se vedle lesního úřadu a malé museální instalace zřídily byty zaměstnanců lesního závodu. Park byl rozdělen na způsob koloniových zahrádek se všemi důsledky v podobě kompostů, králíkáren a zaplevelených záhonů. Při tomto využití zmizely všechny povrchové stopy původních uspořádání, nevydržela to ani většina stromů z "krajinářského" parku. Ve správě Okresního muzea severního Plzeňska v Mariánské Týnici se podařilo postupně vyklidit zámek a zahájit jeho postupnou regeneraci, která úspěšně pokračovala nejen díky kvalitnímu vedení muzea (Dr. Bukačová), ale hlavně usilovnou prací správce zámku Karla Maška. Ve správě 16


muzea byla také v r. 1992 zahájena obnova zámecké zahrady. V soutěži vybraný řešitel (Drhovský) zpracoval tři varianty, z nich zvolená byla určena k realisaci. Ikonografie barokního stavu zahrady se nezachovala, ale před zpracováním návrhu byla v zahradě provedena "zahradní archeologie". Na místech vytypovaných z pohledu znalosti barokních komposic sondy potvrdily původní existenci oválného bazénu a terasy. Nemohl být ale předpokládán zajímavý nález fragmentů soch pod dnem bazénu. Vzhledem k zachovalosti povrchu sochařských fragmentů, z nichž největší je umístěn v chodbě před vstupem na zámecké schodiště, je nejpravděpodobnější úvaha, že zde byly jako drenáž vyhozeny části soch, které se v dílně poškodily. Druhá úvaha o tom, že to byly původně karyatidy, nesoucí zahradní terasu se jeví méně pravděpodobnou. Fragmenty by byly povrchově navětrány, terasa není tak vysoká, aby ji mohly nést tak veliké figury a není důvod, proč by sochy byly i po zrušení barokní zahrady ničeny, když veškerá rozsáhlá sochařská výzdoba zámku a města zůstala v podstatě zachována. Zahrada byla realisována vlastními silami, lavičky, obrubníky a desky na terasu vyrobil podle plánů Karel Mašek z výdusků, stejně pak i kopie dvou soch do bazénů z původního vybavení, protože kamenné originály byly už značně zkorodované. Posléze tak byly nahrazeny i kamenné vázy na zámecké terase. Na ploše zahrady byly ponechány "na dožití" nejcennější dřeviny z krajinářských výsadeb: mimořádně krásný převislý buk (Fagus silvatica Pendula) a kultivar smrku bílého (PendulaPicea glauca Echiniformis). Vedle vzrostlých stromů ponechaných v závěru parku a kolem potoka, je ještě v prostoru sloupovitý dub ( Quercus robur Cupressoides), vyrostlý na tomto místě z náletu. Protože je téměř v hlavní ose, vedou se o jeho odstranění spory už roky, takže je od rekonstrukce zahrady už dvojnásobný. Zahrada dostala znovu svou hlavní osu, na které je čtvercový bazén se sošným vodotryskem před zámeckou terasou. Hlavní příčná osa, která je určena z bloku vystupující budovou stájí a protilehlou oranžerií, byla zdůrazněna terasou, jejíž základy byly dle předpokladu nalezeny a v křížení těchto os

zmíněný oválný bazén. Celá horní část parteru měla být i z východní strany uzavřena křídlem zámku a oranžerie by tak byla jeho přímou stavební součástí. Na místě nepostaveného zámeckého křídla je zásobní zahrada, která bude oddělena plotem. Ornament horního parteru je násoben letničkovým záhonem a do středu se vysazuje ornament v podobě hlavní části znaku Lažanských. Hlavní osa byla vedena od středu zahradního průčelí zámeckých budov středem formální zahrady přes dva bazény se sochařskými vodotrysky, přes Manětínský potok, navazující plochou až na hlavní, sochařsky ztvárněný portál sýpky na protilehlém svahu. Po objevení tohoto vztahu byla snaha i o jeho obnovení. Ona další, navazující plocha, byla se vší pravděpodobností barokní štěpnicí, navazující na velkou representační zámeckou zahradu a plnící nejen produkční, ale i obytnou úlohu. sýpka nad touto zahradou, která byla osovým protipólem zámku, tak vyjadřovala i ideový význam, který byl, nejen v baroku, takovéto budově přiznáván. Jako sklad potravin umožňovala přežití do příštího roku a jako sklad osiva, život do příštích let. A chléb i život jsou dary od Boha. V 19.století byla plocha štěpnice v souvislosti s nepříliš povedenou přeměnou barokní formální zahrady přestavěna také na krajinářský park. V tomto případě, kdy zjevně nebyl zahradník tolik omezován výrazným barokním kánónem, se situace povedla mnohem lépe. Byla sice, zjevně zcela úmyslně, přímo osázena barokní osa, aby byla popřena, ale prostor zahrady byl i v malých rozměrech zvládnut dobře. Náhonem z Manětínského potoka od jezu je napájen malý rybníček, který tvoří výrazný akcent při vstupu do parku od zámku i od zadní brány. Na protější straně je komposice vyvážena velkou loukou s modelovanými okrajovými porosty, jejíž průhled je zakončen na romanticky vyhlížejícím domku lesníka. Po straně se na zdvíhajícím terénu vytvořilo alpinum a na nejvyšším místě v sousedství sýpky módní "šnečí vrch". V roce 1997, už pod správou Památkového ústavu, došlo s týmž autorem i realisátorem za pomoci podniku Ginkgo z Plzně k výsadbám v tomto, po asanaci 17


plevelů a náletů připraveném prostoru. Podařilo si i do jisté míry obnovit průhled na portál sýpky, která je, bohužel, mimo areál zámku a není využívána plně v souladu se svou hodnotou a funkcí, jakou v prostoru plní. Jedině vzrostlý strom za mostem, téměř v samotné ose mezi zámkem a sýpkou, zůstal, vzhledem ke své sadovnické hodnotě, zachován "na dožití". Nové úpravy se omezily na urovnání terénu, vyčistění i vodotečí, obnovu hlavních cest. Výsadby přinesly do parku několik atraktivních stromů a ostatní výsadby jenom ve vytvoření chybějícího keřového patra. V okolí rybníčka a v blízkosti vstupu z keřů náročnějších, kolem hranic parku pak běžné listnaté keře. Velká pozornost byla věnována výsadbám tisů, které v naší krajině chybí a které dokážou splnit úlohu podrostu i v místech zarostlých stromy a zastíněných.

Ještě ve správě Okresního muzea byl stržen dřevěný havarijní mostek, který spojoval přední zahradu s bývalou štěpnicí. Nový mostek byl projektován zpět do podélné osy. Správa toku nepovolila mostek se středovým pilířem, přestože starý mostek takto konstruován byl (!). Proto nosná konstrukce musela být navržena ze železného příhradového nosníku. Po dohodě s projektantem parku byla nosná konstrukce vytvořena jako zábradlí a ukryta do dřevěného krytu, takže pohledově konvenuje s historickým prostorem. Do barokní zahrady zbývá dosadit ještě několik soch, váz a laviček, do parku krajinářského pavilonek na bývalý šnečí vrch a lavičky. A samozřejmě rekonstrukce unikátní oranžerie, která je pro barokní zahradu jedním z rozhodujících částí. Už takto je zámecká zahrada a park v Manětíně v západních Čechách nejvýznamnější rekonstrukcí takto hodnotného prostoru.

OBNOVA ZÁMECKÉHO PARKU A PARTERU V CHÝŠI Karel DRHOVSKÝ Zámecký park v Chýši má v české zahradní architektuře výjimečné postavení. Předně pro svou vynikající hodnotu, třebaže se neví, kdo byl jeho původním myšlenkovým tvůrcem a jednak, spolu se zaniklým zahradnictvím, pro českou literaturu. Objekt procházel všemi slohovými etapami v přestavbách od raně gotického hradu, přes velký pozdně gotický hrad, v jeho půdorysu pak zámecký objekt renesanční a barokní, až po současnou romantickou přestavbu. V každé zámecké etapě byla samozřejmou nezbytností i zahrada. Ovšem v jaké poloze se můžeme jenom dohadovat a v jaké podobě nelze bez nálezu ikonografie vůbec spekulovat. Ani poslední přestavba zámecké budovy v romantickém pojetí Ignáce Ullmana nezanechala v archivních materiálech dosud objevených, žádné podrobnosti i zahradních úpravách. Bezesporu byly u zámku formální partery, zejména velký parter se středovým bazénem, s vazbou na zámecké representační interiéry, spojené s parterem dvojitým schodištěm.

Celá koncepce parku je oproti svým anglickým vzorům odlišná. Zámek je mistrovsky do krajiny usazen, což ostatně umožnila historická situace původních hradních budov. Park byl založen jako náročné dílo i pro diváka. Není tady jasná a přehledná dominance zámku uprostřed volného prostoru, jako je tomu u anglických vzorů. Tady ale byla s využitím zmíněné historické situace a s využitím vodního toku a vodních ploch vytvořena skutečná a věrohodná iluse hradního objektu, ukrytého v krajině, který divák objevuje a vnímá ve stále proměnlivé scenérii s dokonalou gradací při přibližování k objektu. Zámecké budovy, tvořené malebnou soustavou kubusů naježených cimbuřím, vrcholí ve velké věži. Tato sestava je centrem tří komposičních os, z nichž každá ukazuje zcela odlišné pohledy i s vyvrcholením visuálních prožitků. Od jihozápadní strany stojí monumentální, ohromující a pyšná, záměrně nečleněná hmota panského sídla s korunou věže, z odstupu násobená nejen 18


převýšeným terénem, ale i zrcadlem podzámeckého rybníka. Od hlavního vstupu do parku z náměstí je příchozí vítán otevřenou náručí nezvyklé velké loggie, která změkčuje velkou hmotu věže, která vystupuje do popředí z celého komplexu zámeckých budov. Naopak ze severní a severovýchodní strany z parku se objekt tváří jako hradní pevnost. Celkem hrad, pevnost i pohodlné panské sídlo se tedy ukazuje v řadě variací, rámováno a podtrhováno zahradními výsadbami. Výsadby, zakládající přírodně krajinářskou komposici, provedené patrně v souvislosti s romantickou přestavbou zámku, respektovaly a ve vnitřním uspořádání dokonce akcentovaly staré stromy, které zde byly zachovány z předcházejících, nám neznámých zahradních etap, nebo z okolní krajiny, kterou nový park zahrnul do své komposice. Zvláštní postavení s plošinou a vyhlídkou je věnováno jednomu z nejmohutnějších a nejstarších stromů lípy velkolisté v západních Čechách, jejíž stáří je odhadováno na nejméně čtyři sta let. Park měl oplocení, ale na některých místech pohledovou vazbu s krajinu, do které dokonce vybíhal alejemi. Do celkové komposice byly vkomponovány jako samozřejmost i hospodářské objekty, zejména pivovar a samozřejmě zámecké zahradnictví. V krajině za statkem je železniční trať, která obíhá městečko v zářezech a s doprovodnými výsadbami sněhových zábran, takže i tento moderní prvek s krajinou harmonoval a splýval. Z parku byla na nádraží vedena cesta s alejí stromů. Zámecký park byl i dendrologicky bohatý a přitom kolekce exotů i kultivarů nenarušovala pocit domácí a příjemné krajiny. Zámecký park v Chýši a někdejší velké zámecké zahradnictví je i důležitou, třebaže dosud nedoceněnou památkou české literatury. V r. 1917 tady od března 5 měsíců byl zaměstnán jako domácí učitel mladého Lažanského Karel Čapek, který právě dokončil universitní studia. Jeho pobyt na zámku, v parku a zahradnictví se starým zahradníkem Fliesmannem je pro Čapka velkým zdrojem pro jeho pozdější literární tvorbu. Ze zámeckého prostředí, z okolí Chýše, z událostí, které i do zámeckého prostředí doléhaly vzešlo mnoho situací a postav v jeho

povídkách a románech. Z bohatství zahrady a parku, kde se Čapek za pouhých pět měsíců naučil pensum znalostí zahradnického odborníka, vznikly povídky, hodnocení krajiny i celá kniha, Čapek byl žádán i o předmluvy k odborné zahradnické literatuře. Současný stav parku je ovšem do značné míry odlišný od doby, kdy tu Čapek působil. Především se podstatně změnila o městečko a celé okolí areálu. Bylo zničeno náměstí a přístup k zámku, zbořen most přes městský příkop a mnoho historických domů. Příkop, který byl součástí opevnění městečka i hradu a byl v zámecké části do té doby plynule začleněn do parku, byl z velké části zasypán pro výstavbu rodinných domů, naprosto nerespektujících městskou výstavbu. Za parkem, kde plynule navazovala krajina je velký průmyslový areál. Z velkého zámeckého zahradnictví zůstal jen domek zahradníkova bytu a celé je vytrženo z parku pro soukromé rekreační pobyt. I velký statek, který byl kdysi jako součást panství organicky s parkem propojen je v jiném držení s odlišným přístupem k budovám a plochám. Ve vlastním parku byla téměř omezena údržba, na volné plochy bylo navíc v padesátých letech vysázeno množství topolů, které zničily i původní porosty. Většinu ostatních ploch obsadily plevelné keře a nálety s tragickými následky pro původní keřové patro a spodní patra větví stromů. Chyšské panství bylo v roce 1945 konfiskováno, vlastní zámecký areál byl po různých využití nakonec spolu s klášterem předán ONV Most k využití jako škola v přírodě. V jejich majetku došlo k výše uvedeným devastacím, třebaže se prostřednictvím tehdejšího MNV podařilo památkovému ústavu (tehdy KSSPPOP) značnou část parku vyčistit od náletů, vykácet asi polovinu topolů a celý park oplotit dřevěným plotem. Teprve když zámek s parkem koupili v r.1996 manželé Lažanští (z vedlejší větve Lažanského rodu, bez restitučních nároků), nastaly postupně zásadní kroky k regeneraci celého parku, zpracované a řízení zahradním architektem (Drhovský). Byly vyčištěny vodoteč a rybníky, později byl na místě horní vlhké louky v horní části obnoven původní rybník. Byly provedena očista celého parku od 19


náletů a keřových plevelů. Stromy byly probrány, odstraněny silně poškozené beztvaré, ostatní ponechané stromy v celém parku byly prohlédnuty a které to potřebovaly byly prořezány a ošetřeny. Celý park má dvě odlišné polohy, které vytváří dokem dvou rozdílných krajin a parků. Ve spodní části, která se rozvíjí v údolí kolem potoka je modelován prohnutý průhled přes louky s rozvlněnými okraji stromových skupin. V akcentu tohoto prostoru je vlastní zámek, který se vystavuje v různých úhlech odlišným výrazem. Vlastní zámek byl v duchu anglického stylu podsazen skupinami náročnějších a atraktivních dřevin, s převahou středního patera, které na jednotlivých stranách zámku respektovaly míru osvětlení a jsou v každé poloze specifické. Na místě pod pivovarem, kde jsou veliké navážky popela a odpadků, které nebylo možno odvézt, byl vysázen porost stromů, který by zde měl vytvořit nový plášť parku a změkčit tvrdé formy svahů navážek. Zahuštěn byl i stromový porost v horní části nad novým rybníkem, aby se znásobil plášť, který oddělí park od nové výstavby za silnicí, která není pohledově positivní. Stejně tak byl zahuštěn stromový plášť pod zámkem kolem vysokého náspu, na kterém je za plotem vedena frekventovaná silnice. Výsadba keřů v této straně pod zámkem, který zde působí jako monumentální panské sídlo, je volena jako pestrá paleta kvetoucích a barevně olistěných keřů. V návaznosti na tuto paletu jsou voleny i zmíněné stromy pod náspem v barevných kultivarech. Jako podrost je volen tis v menších skupinách. Ten lemuje a pomáhá vytvořit pohledový plášť dolního parku i vůči statku a pokračuje ve svahu a hustějším porostu stromů mezi dolním a horním parkem. Horní část parku, která připomíná anglickou krajinu s volnou loukou, soliterami a boskety stromů s plynulým přechodem do navazující krajiny. I tady se musel vytvořit vnitřní plášť parku ze stromů i středního patra, protože krajina, která byla dřív visuelní součástí vnitřní komposice už není estétova pohledu hodna. Do plochy bylo vysazeno

několik vzrostlých soliterních stromů v náhradu za odumřelé. Největší změnou parku v nové podobě po regeneraci je tedy vnějšími vlivy vynucené oddělení parku od okolí, ať výstavby, tak krajiny. Park se uzavírá do své vnitřní komposice a o dříve působivé pohledové vazby na půvabné městečko a krajinu je ochuzen. Tím výraznější byly voleny právě vnitřní výsadby, zejména skupiny keřů, které gradují i v atraktivitě u zámeckých budov. Samostatným dílem byl přední předzámecký parter a cesta před vstupem do zámku. Parter v částečně zasypaném hradním příkopě, na nějž je, zřejmě od baroka, vedeno dvouramenné schodiště z representačních místností zámku je nepravidelnou plochou s příliš různými okraji. Přesto bylo žádoucí zde vytvořit kolem zachovalé středové kašny (restaurovaná K.Maškem) formálně uspořádaný parter. Byla zvolena klasická forma trávníkového ornamentu, vhodné pro řadu slohových pohledů. Sama realisace byla provedena tradičním zahradnickým způsobem bez plánu přímo na místě, jenom pomocí kolíků a provázku. Trávníkový ornament je fixován železnými pásy. Na stranách parteru jsou při zámecké budově opět pestré výsadby, na kamennou stěnu náspu cesty ke vchodu do zámku byly vysazeny popínavé dřeviny Stejně tak i na stěnu schodiště, které bylo prolomeno ve středu vstupem do gotických sklepení, vnímaných jako stylová grota. Toto spojení se obnoví po dokončení patřičných stavebních úprav. Záhon, lemující obnovený parapet nad parterem a přístup hlavnímu vstupu do zámku je už volnou variací anglických záhonů ve směsi bylinek, trvalek, letniček i cibulovin a drobných keřů, který poskytuje určitou atraktivitu květů a listů v každé roční době. Regenerace zámeckého areálu v Chýši, včetně komposičně a prostorově navazujícího pivovaru je vzorovou ukázkou obnovy soukromého sídla, Sídla, které je ovšem v převážné části věnováno veřejnosti jako turistické, kulturní a společenské centrum kraje.

20


ZÁMECKÉ ZAHRADY V NEBÍLOVECH Karel DRHOVSKÝ Pouhých 10 km jižně od Plzně je v příjemné a už tisíce let obydlené krajině v neobvyklé poloze v zářezu svahu nad potokem v centru obce barokní dvouzámčí, v Čechách ojedinělé svou komposicí. V roce 1706 započala na místě zchátralé tvrze stavba tohoto komplexu, když koupil panství Nebílovy benátský a císařský generál Adam Jindřich hrabě ze Steinau. Zadal stavbu plzeňskému staviteli a architektovi Jakubu Augustonovi ml., ovšem podle plánů vídeňského dvorního architekta Lucase von Hildebrandta. Hrabě ze Steinau, voják a dobrodruh, stižen podágrou - a možná i výčitkami svědomí, se dočkal dokončení předního zámku, určeného k bydlení, spojovacích teras a ze zadního zámku velkého representačního sálu se sallou terenou pod ním. Souběžně se s náhle přijatou zbožností přičinil finančně na přestavbě kostele v Prusinách a jeho vnitřním vybavení. V zámku byla započata stavba zámecké kaple, zasvěcená sv. Antonínu Paduánskému, jako protější křídlo velkého sálu zadního zámku. V roce 1710 byla založena nezbytná součást panského sídla, okrasná zahrada. Byla situována ve zcela neobvyklé poloze vůči tak dominantní zámecké ose, charakteristické pro barokní styl. Z uzavřeného nádvoří, které bylo zahradnicky upraveno a v jehož středu měla stát v kašně mužská postava se stříkající vodou, se mřížovou branou pod terasou mezi obytným prvním zámkem a representačním sálem v pravém úhlu k hlavní ose vstupuje do zahrady, symetricky položené podle osy příčné. Tato zahrada také neměla přímý vstup ze zámeckých budov.Uprostřed zahrady v akcentu této osy byla při návrhu předpokládána, při realisaci potvrzena velká kruhová kašna. Stavba zadního zámku se komplikovala, zejména v důsledku statických poruch, které nastaly v částech sálu a kaple, založených v bývalém příkopu. Proto byl dokončen až za deset let v době, kdy už vlastnili zámek Černínové, kteří spojili nebílovské panství se šťáhlavským. V jejich majetku byl areál v letech 1784 - 89 upravován i v interiérech

pražským stavitelem Václavem Haberditzem (stavitelem zámku Kozel). Při těchto úpravách byla původní barokní výzdoba zámku, popisovaná v urbáři, nahrazena výmalbou Antonína Tuvory. Ve velkém sále zadního zámku se jedná o největší dílo tohoto malíře (vymaloval interiéry zámku Kozel, opatské pokoje kláštera v Břevnově). Tady je vytvořena na všech stěnách iluse exotické krajiny s palmami a jinými stromy, jejichž koruny pokračují nad hlavami diváků po klenutém stropě. Mezi stromy jsou květiny a romantické antikisující zříceniny staveb, pylony a vázy a pro Tuvoru charakterističtí ptáci, kteří poletují po obloze na stropě a v zobácích nesou lampy na řetězu. I tuto výzdobu lze připsat k romantickému trendu v zahradní tvorbě. Zvláštností je i salla terena pod sálem, není přístupna jako obvykle ze zahrady, ale z nádvoří. V roce 1816 přešel zámek do majetku Valdštejnů a přestal sloužit jako panské sídlo. Mobiliář byl postupně vystěhován a zámek pronajímán. Služebnictvo a nájemci areál doslova vykrádají. Po první pozemkové reformě v r. 1919 byl zámek se zahradami přidělen Družstvu sadařů a zahradníků v Nebílovech , po 2.světové válce připadl obci. Postupně byly rozebírány i stavební části objektů, stržena spojovací křídla, zámek rozdělen na byty, obchod s probořenou vnější stěnou pro výklad, v patře úřadovna a ordinace, v zadním zámku sklady, garáže zemědělské techniky, sýpka a seník. Na konci 60. let byl na zadní zámek vydán demoliční výměr. Před zbořením zámek zachránila tehdejší ředitelka plzeňského památkového střediska (KSSPPOP) Dr. Pavlíková, která převzala zámecké budovy do správy. Byly zahájeny stavební práce, zejména záchrana statiky zadního zámku, oprava střechy. V důsledku havarie musel být snesen i strop hlavního sálu, malby byly sejmuty a uloženy v transferech. Už v r. 1982 byla v rámci celkové projektové přípravy na obnovu areálu zpracována (Drhovský) "studie regenerace zahradních architektur zámku Nebílovy". Základním úkolem studie, při tehdejší absenci 21


historických podkladů, rozluštit původní koncepci naprosto nezvyklé zahrady a její důvody. Zahrada, která míjí obě zámecké budovy a spojovací křídlo je bohatě tvarována v půdorysu do dvou oblouků s velkými pavilony ve vrcholících. Mezi oblouky bohatě tvarované zdi s nikami a profilovými římsami je nízký úsek zdi, formovaný do ven vystrčeného rohu určujícím příčnou osu areálu, vedenou branou spojovacího traktu. Tato část zdi je bez ozdob, obě zámecké budovy jsou v plošném utváření zahrady pomíjeny. Až podrobný rozbor areálu vedl k rozluštění této situace. Hlavní komposiční osa zahrady, tedy příčná osa zámeckého komplexu, byla vedena oním rohem nízké zdi a namířena ke kostelu v Prusinách. Vnímána byla ze středu terasy na spojovacím křídle, přístupné z obytného předního zámku a slavnostního sálu zámku zadního. Zřejmě přímý požadavek stavebníka, který po dobrodružném životě ve službě válek obrátil k Bohu. V roce 1992 byl zámek podle zákona o obcích vydán , obec pak musela ještě řešit vznesené restituční nároky někdejších členů spolku, v jehož majetku zámek doznal největší úhony. Obec s novým starostou (Oldřich Zajíček) předala po třech letech bezplatně zámek památkovému ústavu, který se zavázal do dalších třech let přední zámek zpřístupnit. To se podařilo i s vnitřní instalací. Ta byla

s pomocí Dr. Nadi Kubů zvolena a realizována na téma "květiny v umění a uměleckém řemesle doby baroka". Jsou zde instalovány zdánlivě běžné zámecké komnaty, ale důsledně jsou všechny předměty, nejen obrazy, ale i nábytek, potahy, porcelán a soubor unikátních lustrů zdobeny motivem květiny. Souběžně se pokračuje v realizaci zahradních úprav. Na nádvoří byla dle návrhu postavena kašna s vodotryskem a okolními barokisujícími záhony. Při průzkumu a čištění odpadního kanálu byl nalezen i základ kruhového bazénu v zahradě, která se dle návrhu také už za replikou barokní mříže ve vstupu z nádvoří ukazuje. Větší nároky bude vyžadovat zahradní zeď, vážně poškozená povodní v r. 1975. Největší závadou tohoto zahradního prostoru je ošklivý dům před zámkem, který se přes slušnou nabízenou částku peněz nepodařilo vykoupit. Podařilo se ale vykoupit zajímavý objekt za zámkem i s částí zahrady. Ten zůstal po zboření jízdárny a stodoly jediný v terase nad zámkem zachován a je to později jako sýpka užitý renesanční pivovárek, který byl ozdoben sgrafity, jako tvrz, která dala základ vzniku zámeckého areálu. Zahrada kolem pivovárku a zahrada za zadním zámkem je navržena jako štěpnice a zásobní zahrada pro areál.

ZÁMECKÉ ZAHRADY A PARK V ČERVENÉM POŘÍČÍ Karel DRHOVSKÝ Jedinečné dílo saské renesance, která je v našich zemích zastoupena jenom spoře, je zámek v Červeném Poříčí v okrese Klatovy. Zámek byl, s použitím starších konstrukcí tvrze, postaven v r. 1611. Stavitelem byl Mikuláš Šic, majitel panství, jehož bohatství se ve své době stalo pověstným. Hlavní zámecká budova, na které dominuje vysoká střecha, která byla zářivě červená nově položenou pálenou krytinou, dala název celé obci, do té doby nazvané jenom Poříčí. Panství bylo Šicovi, jako stoupenci povstalých českých stavů a Fridricha Falckého v r. 1623 zkonfiskován. Po vystřídání několika majitelů

se dostal do majetku bavorského arcivévody Klimenta Františka. On dal vstupní věž, patrně z raně renesanční fáze, v přední zámecké budově ozdobit dekorativní štukovou a sochařskou výzdobou. A v jeho době byla přilehlá zámecká zahrada přebudována z renesanční podoby do barokního stylu. Sloupy ohradní zdi mezi vnitřní a vnější zahradou i zeď vnější zahrady vůči silnici a obci byly osazeny kamennými bystami českých panovníků, kterých je uváděno 23, ale další nálezy se nevylučují. Bysty jsou sice v trochu naivním provedení, ale jedná se o unikátní zahradní výzdobu. V té době byl 22


přední zámek spojen dřevěnou chodbou s panskou oratoří v kapli, která je středem obce, ale překvapivě byla kaplí zámeckou. Zahradní úpravu před zámkem i spojení s oratoří ukazují zachovalé nákresy. Brat vévodův, Maxmilián Josef zdědil panství, ale už v roce 1805 je postoupil arciknížeti Ferdinandovi. Od něj panství získal v r. 1824 velkovévoda Leopold II, po něm císař Ferdinand V. Tím se dostal do majetku Habsburků. Zámek už nebyl užíván jako panské sídlo, ale jako správní centrum rozsáhlého zemědělského a lesního majetku, tedy úřad a byty zaměstnanců. Tedy zámecké representační sály byly vodorovně i svisle přepříčkovány, aby vyhovovaly rodinnému bydlení, ale zato nebyl objekt nijak módně upravován a přestavován. Zůstal tak, třebaže poškozen, ve své podobě renesanční stavby s barokními interiéry v podstatě zachován. Po první světové válce byl zvláštním dekretem veškerý habsburský majetek vyvlastněn a v Červeném Poříčí byl založen podnik Československé státní lesy. Ve využití objektu se tedy nic nezměnilo a v rukou lesníků nenastaly také žádné velké devastace, jaké jsme byli zvyklí vidět jinde. V roce 1977 státní lesy zámek opustily a objekt převzal Památkový ústav v Plzni. Už první průzkumy interiéru přinesly překvapení, v podstatě celé patro je zdobeno na stěnách i stropech malbami. To ze zámku dělá objekt

mimořádného významu, i když to zase znamená vysoké náklady na restaurování. K zámku patří tři různé zahradní prostory. Jako předzámecký parter barokní zahrada, jejíž sice naivní schema je zachováno v nalezeném plánku. Středovou branou proti vchodu do zámku navazuje velká zahrada s patrovým, dnes už opraveným pavilonkem. Ta zřejmě sloužila jako užitková zahrada, zeleninová, bylinná v pozadí s rozsáhlou štěpnicí, v okolí pavilonku a vchodu s růžovými a květinovými záhony. Přestože už od konce prvního čtvrtletí nebyl zámek panským sídlem, byl i tady založen krajinářský park s rybníkem, napájeným z mlýnského náhonu. Tradované zprávy o jeho bohatém dendrologickém vybavení v návaznosti na chudenickou Americkou zahradu se nemohly potvrdit už proto, že Americká zahrada vznikla až po r. 1842. Zahradní prostory byly dosud alespoň vyčištěny od plevelů, náletů a nevhodných výsadeb, byl vyčištěn i rybník s náhonem a odpadem. Celková obnova s rekonstrukcí i zahradních úprav má sice dlouholetou perspektivu, ale i velkou naději na velice působivý a unikátní historický areál. Tím, že byl převzat památkovým ústavem, byl zachráněn před velmi pravděpodobnou devastací.

ZAHRADY A PARKY HLÁVKOVA ZÁMKU V LUŽANECH Karel DRHOVSKÝ V Lužanech od 16. století existovala tvrz, kterou Ringhoferové přestavěli na relativně skromný barokní zámeček, který byl centrem zemědělského hospodaření, obdobně jako desítky jiných v jižní části Plzeňska a na Klatovsku. Tento zámeček měl však výrazně odlišný osud od jemu podobných. V druhé polovině 19.století jej koupil Josef Hlávka, už tehdy významný architekt a úspěšný podnikatel ve stavebnictví pro svou matku. Po svém ochrnutí, kdy byl donucen zanechat svých podnikatelských aktivit kupuje zámeček zpět a po čase, kdy se ze své nemoci relativně

uzdravil si dal celý objekt přestavět podle svých plánů ve stylu své osobité neorenesance. Jakkoli jsou známy plány Josefa Hlávky na přestavbu zámku, včetně pedanticky vypracovaných detailů, nikde se dosud nenalezla zmínka o zahradních úpravách, které zámek obklopují a doprovázejí. Takže nevíme, do jaké míry Josef Hlávka, jinak všestranný architekt, který navrhoval ve svých stavbách namnoze i nábytek a dokonce i detaily zařízení (v sakrálních objektech i preciosa) se podílel na formování zahrad kolem svých staveb. V Lužanech vznikly postupně z barokizujících zahradních úprav, ovlivněných romanti23


smem, jak se dochovaly na nedávno zakoupených akvarelech, čtyři zcela odlišné zahradní formace, na sebe ale velice příhodně navazující. Předně je to vlastní park kolem zámecké budovy, který je zcela poplatný panujícímu krajinářskému a sběratelskému dobovému názoru. Park nebyl založen nikterak výjimečným způsobem, lze mu i vyčítat nedostatečné znalosti z dendrologie, zejména v proporčních odhadech velikosti vysazených stromů v dospělosti. Ještě nedávno (před r. 1990) v těsném dosahu zámecké budovy rozměrné stromy (Juglans nigra aj.) které vytvářely zcela disproporční vztahy se zámeckou budovou. Na tento stav, který byl násoben i neodbornými výsadbami a zejména odebráním části parku pro soukromou nevzhlednou výstavbu k obci, reagoval projekt (Ing.Drhovský), který se pokusil tento stav upravit do příznivějších poloh jak odstraněním disproporčních a škodlivých stromů.tak zejména výsadbou stromového pláště, který areál odděluje od ošklivé novodobé výstavba, tak i renovací keřového patra.které se pokouší vytvořit vnitřní komposici upravující vztah ke zmenšenému rozměru parku a k umístění nových služebnost (voliéra, WC, vstup pro veřejnost, zakrytí historické vazby na hospodářský dvůr, která ztratila své opodstatnění ap.). V tomto prostoru se uplatnila a byla v pozdějších výsadbách respektována móda sbírkových zahrad, která tady mohla být ovlivněna i nedalekou Americkou zahradou v Chudenicích. Druhým zahradním a zcela odlišným prostorem je ostrov, zvaný Loužek, který je tvořen původním tokem řeky a odpadním náhonem od mlýna. Tento ostrov je sadovnicky vytvořen ve stylu přírodně krajinářském s nenáročnou komposicí s použitím převážně dřevin domácí provenience. Tady bylo postaveno několik staveb a stavbiček, které konvenovaly krajinářské a romantické atmosféře a sloužily i společenskému životu. Loužek v nezávazně uspořádaných výsadbách respektoval krajinářské zásady a ponechal dvě větší louky,

které se staly také prostorem pro společenský a kulturní život. A vůbec nevadí, že je téměř pravidelně zaplavován zejména jarními povodněmi. Snad už od Hlávkova života je na tento fakt reagováno výrazněji zvýšenými cestičkami. Za Loužkem je další zajímavá krajinářská lokalita, která za života Hlávky byla vlhkou, s obtížemi obhospodařovanou loukou, takže ji - patrně - přímo Hlávka, jako vynikající hospodář, nechal osázet melioračními dřevinami, hlavně olší. Dnes je tento prostor chráněn jako "zachovalý příklad lužního lesa". To co je zcela výjimečné a unikátní ze zahradní tvorby v areálu zámku v Lužanech je užitková, produkční zahrada. Tady lze beze sporu vysledovat i přímý vliv hlávkovy osobnosti a jeho renesanční cítění. Tato rozlehlá zahrada, zcela podle renesančních principů nesouvisí s objektem komposičně, osově, ale pouze co nejpraktičtěji provozně. Zahrada je užitečná, byla každoročně proměnlivá. Pěstovaly se zde zelenina a byliny, ovoce, včetně produkční vinice, byly tady záhony botanických pokusů (Klášterecký - růže), volné trávníkové plochy se střídaly s květinovými záhony k řezu i k botanickým pokusům. A zároveň tato užitková zahrada, zcela v renesančním duchu, byla zaplněna společenským i rodinným životem, který umocňovaly a pomáhaly udržovat i drobné stavbičky v obvodu zahrady. V této zahradě se setkávali a komunikovali četní návštěvníci lužanského zámku. K nim lze, jen s trochou nadsázky říci, že to byli všichni, kdo v té době něco v kultuře i vědě v Čechách znamenali. Mezi vinnou révou, ovocem a bobulovinami, zeleninou a květinami tu lidé, zcela v renesančním duchu příjemně pobývali i pracovali. Genius loci tohoto místa, přes různé pozdější i současné proměny a peripetie zde zůstal a Hlávkova renesanční zahrada v Lužanech, s možností kdykoli obnovit proměnlivou vegetační složku, je zcela ojedinělou zahradní architekturou nejen své doby.

24


VYBRANÉ ORANŽÉRIJNÍ A SKLENÍKOVÉ STAVBY V ZÁPADNÍCH ČECHÁCH Dagmar FETEROVÁ, Karel DRHOVSKÝ V roce 2003 v rámci výzkumného úkolu MK ČR (Věda a výzkum) na téma Průzkum oranžérií, skleníků a fíkoven v zámeckých zahradách a parcích (IV. etapa) byla provedena inventarizace těchto významných staveb ve spolupráci s Ing. Karlem Drhovským i v západočeském kraji. Předkládáme několik objektů, které jsme navštívili a zdokumentovali, a které budounavštíveny při příležitosti konání odborného semináře ve dnech 1. až 3. října 2008.

Vesnická památková zóna, Krajinná památková zóna Původní hrad byl přestavěn na renesanční, později barokní zámek. Značně upraven zejména na konci 19. století s celou zahradou a krajinou. Nejvýznamnější období bylo v prvé polovině 18. století s monumenttální výstavbou dalších architektur a zejména zahrady s kaskádou a výzdobou ze sochařské dílny Matyáše B. Brauna ve velikém, dnes neznámém množství soch kamenných a terakotových. Zahrada na konci 19. století přeměněna na krajinářský park s ponecháním některých stavebních fragmentů z doby barokní. Ve druhé polovině 19. století byly postaveny v zásobní zahradě produkční skleníky s jedním větším pro pěstování palem. Patrně koncem 19. století byl tento skleník doplněn o další část s ozdobnou kopulí, tvořící dominantu nad přístupovou cestou k zámku. Skleníky byly vytápěny původně kanálovým topením, při průzkumu částečně nalezeném. Při výstavbě kopule, která předstupuje před terasu, byla v jejím přízemí zřízena kotelna s kotlem ústředního topení. Původní kotel se nezachoval. Skleník, který hrozil zřícením, byl v 80. letech 20. století zachráněn v akci Brontosaurus. Objekt je ve správě Národního památkového ústavu úop v Plzni.

Manětín zámek s areálem, okres Plzeň sever r.č. 36011/4-1392 ÚSKP Národní kulturní památka, Městská památková zóna Renesanční zámek byl po rozsáhlém požáru celého města přestavěn a dostavěn v r. 1712 v barokní podobě pro rod Lažanských. Spolu s výstavbou a výzdobou zámku bylo z popudu Gabriely Lažanské vyzdobeno místní sochařskou dílnou celé město a nejbližší okolí. Zámecká budova je v podobě L, zjevně nedokončena. Postranní křídlo je již z druhé strany hospodářským objektem. Na hlavní křídlo navazuje velká barokní zahrada a přes potok navazuje původní štěpnice, dnes malý krajinářský park. Zahrada před zámkem je v příčné ose vymezena stájí a protějškovou oranžerií. Ta prošla několika úpravami. Dnes nalezený stav z první barokní fáze má v zadní stěně niky pro sochy, či vázy. Později byly niky zazděny a celá stěna pokryta freskou. Z fresky jsou ovšem dnes pouze neidentifikovatelné fragmenty. V 19. století byla střecha a zasklená stěna upravena. Celá stavba byla od r. 1945 do r. 2000 soukromým majetkem a téměř se rozpadla. Připravuje se její rekonstrukce (?). Zámek i přilehlý park jsou po obnově. Od r. 2001 je objekt ve správě Národního památkového ústavu úop v Plzni.

Chudenice zámecký areál, okres Klatovy r.č. 29593/42986 ÚSKP Krajinná památková zóna Na místě malých lázní byl ve 40. tých letech 19. století postaven malý zámek s rozsáhlým parkem a navazujícími krajinnými úpravami. Pro založení parku byla v lese zřízena školka, kam byly dováženy a dopěstovány dřeviny pro výsadby na cílové místo v parku a krajině. Školka zůstala zachována jako sbírková zahrada, s převahou dřevin severoamerické provenience – Americká zahrada. Součástí zámecké budovy, jako navazující křídlo, byla velká oranžerie (zimní

Valeč zámek s areálem, okres Karlovy Vary r.č. 45279/4-1109 ÚSKP 25


zahrada). Ta byla po 2. světové válce, kdy se ze zámku stalo rekreační zařízení, stavebně upravena na jídelnu a charakter oranžerie byl setřen. Majetek podniku Západočeské pivovary.

v podobě navazujícího parteru a zahrady vnější s pavilónkem. V počátku 19. století byla připojena plocha s rybníkem, která byla upravena jako jednoduchý krajinářský park. Zámek se posléze stal sídlem správy panství a sloužil jako služební byty. Dále již tedy nesloužil jako panské sídlo. Na počátku 20. století byl v zahradě postaven převážně dřevěný skleník pro ředitele panství. Skleník má zasklenou velkou přední stěnu a celkový charakter jako oranžerie. Areál je ve správě Národního památkového ústavu ÚOP v Plzni.

Červené Poříčí zámecký areál, okres Klatovy r.č. 17833/42817 ÚSKP Renesanční tvrz byla použita v polovině 16. století pro stavbu zámecké budovy s prvky saské renesance. V baroku bylo přistavěno přední zámecké křídlo, uzavírající zámecké nádvoří. Zámek byl pozoruhodným způsobem vymalován a při zámku zřízeny zahrady

PŘEHLED PRAMENŮ K PARKU LÁZEŇ U CHUDENIC A K AMERICKÉ ZAHRADĚ ve Státním oblastním archivu Třeboň, pobočka Jindřichův Hradec Markéta ŠANTRŮČKOVÁ Přírodně krajinářská parková úprava kolem zámku Lázeň na okraji Chudenic na Klatovsku se řadí mezi krásné ukázky krajinářské tvorby v českých zemích. Chudenice patřily odedávna rodině Černínů z Chudenic a s tímto rodem je spjat i vznik parku. Ten vznikal postupně ve 20., 30. a 40. letech 19. století a jeho zakladateli byli Jan Rudolf Černín z Chudenic (1757 1845) a jeho syn Evžen Černín z Chudenic (1796 - 1868). Zámecký park byl budován v průběhu mnoha let a skládá se z několika částí. Ve 20. letech 19. století byl nejprve na přání Jana Rudolfa Černína upraven prostor před nově postaveným zámkem. Mezi jeho zahradní průčelí a cestu byla položena parková louka, jejíž hlavní okrasou jsou jednotlivé dřeviny. Po dokončení úpravy před zámkem bylo postupně pozměňováno i jeho širší okolí. Zámek leží na jižním úpatí hřbetu Žďár, jenž má protáhlý tvar severojižním směrem. Na vrchu Žďáru stál původně poutní kostel svatého Wolfganga, který byl však zrušen reformou císaře Josefa II. a později pobořen. Zachovala se z něj pouze věž, která byla romanticky upravena podle klatovské Černé věže a využita jako rozhledna. Místu se začalo lidově říkat Bolfánek. Žďár byl porostlý hospodářsky využívaným lesem, jenž byl také

využit do skladby parku, protkán sítí cest a cestiček a stal se parkovým lesem. Ve 40. letech 19. století vznikla asi největší chudenická chlouba a pamětihodnost, tzv. Americká zahrada. Za iniciátora jejího založení je považován Evžen Černín. Původní myšlenka zásobní školky pro park u zámku Lázeň a další černínské parky byla záhy rozvedena a Americká zahrada se zároveň stala sbírkou převážně exotických dřevin. První sazenice, zakoupené v proslulé zahradnické firmě Jiřího Broula v Praze Bubenči, zde byly vysazeny v roce 1842. Další opět od Broula z Bubenče a z Flottbecku u Hamburku je následovaly o rok později. Americká zahrada leží na západním úbočí Žďáru na mírném svahu. Má téměř obdélníkový půdorys a je rozdělena na oddělení, podle nichž jsou dřeviny evidovány. Jelikož Chudenice patřily Černínům, je většina písemného materiálu a mapové dokumentace uložena v černínském archivu, který je nyní spravován Státním oblastním archivem v Třeboni, konkrétně jeho jindřichohradeckou pobočkou, jež sídlí v prostorách zámku v Jindřichově Hradci. Další materiály jsou rozptýleny i na jiných místech, ale jedná se převážně o jednotlivosti. Nejdůležitější pro studium vývoje chudenic26


kého parku je fond Velkostatek Chudenice, jenž obsahuje písemné materiály i staré mapy. Rodinný archiv Černínů není bohužel dosud uspořádán. Pro badatele jsou z něj dosažitelné pouze grafické listy, kresby a obrazy, mezi nimiž nebylo nalezeno žádné vyobrazení Chudenic, zámku Lázeň nebo jej obklopujícího parku či Americké zahrady. Nezpracovanosti a tudíž nepřístupnosti Rodinného archivu Černínů lze jen litovat, neboť mezi písemnostmi by se mohly nacházet ještě důležité prameny k vývoji chudenické zahrady. Nejdůležitějším fondem pro studium parku u Lázně a Americké zahrady je tedy Velkostatek Chudenice, ve kterém jsou uloženy písemnosti a mapy. Z knih jsou významné Rejstříky vydání na zámek, park a později i Americkou zahradu, které se dochovaly od poloviny 30. let 19. století, 50., 60., 70. a 80. léta jsou rozepsána podrobně po jednotlivých letech. Velice zajímavá je složka „Zámecký park u Chudenic (Lázeň): zvětšení, rejstříky nákladů, skleníky, 1824 - 1906“, která obsahuje další kalkulace nákladů z doby budování parku. Dále jsou v ní materiály k samotnému vzniku parku, na př. protokol či korespondence o něm. Najdou se zde i potvrzení o nákupech dřevin a účty za provedené práce, především na skleníku, ale i v zámku a parku. Další složka „Zámek u sv. Wolfganga a park, 1850 - 1932“ obsahuje především cenové kalkulace či účty za práce, které byly provedeny v parku nebo s ním souvisely. Některé jsou doplněny plánky a nákresy připravovaných staveb (cesta podél zámku, stáje, kanál u zámku, skleník, přístřešek pro automobily). I Americké zahradě jsou přímo věnovány dvě složky. Jednak je to „Botanická (americká) zahrada u Chudenic, 1844 - 1926“, ve které jsou uloženy písemnosti o stromech v Americké zahradě, jimiž jsou seznamy za jednotlivé roky, vysvědčení o pěstovaných dřevinách a korespondence mezi černínskými velkostatky o dodávkách dřevin. Jsou zde uloženy seznamy dřevin Americké zahrady z těchto let: 1844, 1847, 1875, 1892, 1892/93 a dva seznamy z rozmezí let 1918 - 1938. Mladší materiály jsou ve složce „Botanická (americká) zahrada u Chudenic: dotazníky, 1926 - 1928 a prodej exotických stromků

a keřů, 1923 - 1935.“ Ta obsahuje různé vyplněné i nevyplněné dotazníky pro soupis parků a pro soupis památných stromů a cizokrajných dřevin s rozličnými přílohami a korespondenci ohledně této agendy. Dotazníky pro soupis památných stromů s vyplněnými údaji za park i Americkou zahradu obsahuje také složka „Přírodní památky: jednotlivé stromy, skupiny porostů, popis, 1924 - 1941.“ Okrajově se údaje o parku nachází i ve složce „Zahradníci, 1728 - 1943“, kde jsou uloženy písemnosti o jednotlivých zahradnících, především smlouvy a přípisy, na jaké požitky mají nárok. Ve složce „Exkurse, 1923 - 1938“ se zachoval rukopis s historií parku u Lázně, zřejmě text pronesené přednášky. Další cennou součástí fondu Velkostatek Chudenice jsou mapy. Na patnácti z nich je zakreslen Žďár s různým stupněm úprav jeho okolí. Nejzajímavější jsou přímo mapy lesa Žďár. Jsou většinou zpracované lesníky a dochovaly se čtyři (z let 1785, 1810, 1846 a 1867) a krásně ukazují vývoj celého komplexu. O něco větší území zachycuje porostní mapa polesí Chudenice, jež pochází z roku 1903. Žďár je dobře vidět i na mapách velkostatku, které byly vytvářeny z potřeb správy velkostatku a zajímají se především o rozměření pozemků, a na mapách lesnických, které evidovaly stav porostů. Tyto mapy pochází z druhé poloviny 19. století (ty datované nesou vročení 1851, 1863, 1866, 1870, 1871 a 1874) a jsou dostatečně velkého měřítka, takže na nich můžeme dobře vidět zejména parkovou úpravu u Lázně a Americkou zahradu. Jedna z nedatovaných map je starší, asi z počátku 19. století, ale není příliš podrobná. Zajímavá je ještě mapa pozemků dvorů Chudenice a Bělejšov z druhé poloviny 19. století, v jejímž rohu je zvlášť výřez s mapovým zákresem parku u Lázně. V černínském Zemědělsko - lesnickém archivu, kde jsou uloženy dokumenty lesních správ, je uchován rukopis soupisu dřevin Americké zahrady, který v letech 1943 a 1944 vypracoval Josef Dostál pro hraběte Černína. Soupis obsahuje všechny dřeviny z Americké zahrady, přičemž u některých z nich jsou i poznámky s návrhy pěstebních opatření. Význačným dřevinám je věnováno více prostoru a jsou stručně popsány. 27


Dvě vyobrazení s námětem Chudenic jsou ve fondu Grafika Jindřichův Hradec. Jedná se o litografii s nápisem Wolfgangsbad, na které je pohled na budovu hostince na místě pozdějšího zámku Lázeň. Litografie není přesně datována, v popisu k ní je přibližné určení do roku 1830. Druhé dílo je mědirytina s vyobrazením svatého Wolfganga, jenž drží v ruce maketu kostelíka na Žďáru, ale okolní krajina bohužel není zachycena. Deska, z níž byla rytina vytištěna, je určena do doby kolem roku 1750. Jak je z výše uvedeného výčtu vidět, v jindřichohradecké pobočce Státního oblastního archivu Třeboň, která spravuje bývalý archiv Černínů, je k Chudenicím a zdejší parkové úpravě velké množství a nejucelenější soubor materiálů. Různé jednotlivosti, zejména mapy a vyobrazení, jsou uloženy i ve sbírkách jiných institucí. Ale jindřichohradecký soubor je největší a je proto hlavním zdrojem informací o parku u Lázně a Americké zahradě u Chudenic. Z něj je pak nejdůležitější fond Velkostatek Chudenice,

i když zajímavosti obsahují i další zdejší fondy Zemědělsko - lesnický archiv a Grafika Jindřichův Hradec. Literatura: Černínové z Chudenic. Ottův slovník naučný 6. díl, J. Otto, Praha 1893, s. 623 - 627 Drhovský, Karel, Smolík, Luboš, Tremlová, Marcela, Zámecké zahrady a parky okresu Klatovy, Vlastivědná společnost Regio a Okresní muzeum v Klatovech, Klatovy 1998, 32 s. Hieke, Karel, Zámecký park a Americká zahrada v Chudenicích u Klatov, Živa 19/57, 1971, č. 3, s. 96 – 98 Malát, Viktor, Froyda, Martin (eds.), Chudenice. Archeologie, dějiny, současnost, Public TV 21, Praha 1992, 87 s. Nožička, Josef, O založení chudenického parku i Americké zahrady v Chudenicích, Zprávy Dendrologické sekce Československé botanické společnosti 1960, č. 4, s. 48 – 54

ZAHRADA ZÁMKU VALEČ Karel DRHOVSKÝ Valeč se v písemných pramenech objevuje poprvé v pol. 14.století jako rozdělené zboží mezi bratry Ctibora a Beneše z Valče. Až v letech 1505 - 26, po vystřídání řady majitelů, došlo ke spojení obou dílů. V té době vlastnil Valeč Jakub Kyšperský z Vřesovic, podkomoří království Českého, na jehož prosby král Vladislav II. v roce 1514 povýšil Valeč na město.Po dalších majetkových převodech se Valeč v r. 1571 dostává do majetku Kryštofovi Štampachovi ze Štampachu, po něm panství dědí syn Václav. Za vlastnictví Štampachů byl na místě dosavadního hradu vystavěn renesanční zámek, jehož rozměry, objevené až po požáru v r. 1975 byly imposantní. Bezesporu už v té době musela být u zámku zahrada, ale o ní se nezachovala vůbec žádná zmínka. Po dalších majetkových převodech, konfiskaci v r. 1622, opětné koupi rodem Štampachů, zdědil , v r. 1694 Valečské a okolní panství Jan Kryštof Kager, svobodný pán ze Štampachu.

Za něj dochází na všech panstvích k rozsáhlé stavební činnosti4.září 1695 přiváží sám stavitele a architekta Francesca Barelli, který zde působil až d své smrti 23.dubna 1701 Měl titul hraběcího štampachovského baumeistra a byl se vší poctou pohřben v kryptě sv. Jana Křtitele ve Valči. Jeho polírem byl také Ital, Giovanni Beana Pessina, výslovně vždy uváděn jako "vlašský ballir", ve Valči doložen od 8.srpna 1694 až do 5.srpna 1700. Pod vedením Francesca Barelliho a zřejmě dle jeho plánů byly provedeny nejdříve opravy farního kostela ve Valči, v závěru pak už souběžně přestavba zámku, první etapa výstavby zahrady a výstavba kamenných domů ve městě. Nástupcem Barelliho a hlavním tvůrcem parku a spolupracovníkem sochařské dílny Matyáše Bernarda Brauna byl Givanni Antonio Biana Rossa. Poprvé ve Valči doložen 24.března 1701, měsíc před Barelliho smrtí jako polír, od r. 1704 má titul štampachovského baumeistra, od r. 1708 užívá titul architektus. 10.září 1732 ve Valči zemřel, 28


v jeho práci pokračoval Jan Kryštof Thil, syn kameníka z Plzně. Ten žil ve Valči, od r. 1734 s titulem architektus a sedmi dětmi. Do r. 1733 se postavila věž kostela sv. Jana Křtitele, sloužící jako strážní věž, zámecký kostel Nejsvětější Trojice a druhá, patrně ona rozsáhlý výstavba zámeckého parku se sochami, stavbami a kaskádami. V roce 1733 navštívil a nějaký čas ve Valči pobyl hrabě František Antonín Sporck, který na památku své návštěvy a láskyplného vztahu k dceři majitele dal z Lysé nad Labem přivézt od M.B.Brauna vytesané své sousoší, které na svém místě stojí dodnes. Po smrti hraběte Kagera ze Štampachu v r. 1718 spravuje panství jeho vdova Marie Teresie a od r. 1721 se majetku ujímá Johan Ferdinand Kager - Globen. Na něj je 13.března 1737 k úřadu nejvyššího purkrabího království Českého podána žaloba pro dluh pro dluh 810 zlatých 54 krejcarů od sochaře Matyáše Brauna. Tento dluh se vleče až do r. 1797, kdy už je celé mohutnou výstavbou zadlužené panství panství děděno a prodáno. Koncem 18.století už jsou záznamy o rozprodeji soch ze zámeckého parku. Po dalším střídání majitelů je panství v letech 1847 - 1884 v majetku Karla Korba z Weidenheimu, který provedl na zámku a některých objektech neorenesanční úpravy. Jeho dědicové prodali v r. 1890 panství hraběti Vincenci Thurn Walsassina, která dal kromě zámku téměř všechny budovy upravit v pseudoslohových a romantických stylech. V r. 1937 koupil celé panství a zámek i s mobiliářem ostravský uhlobaron JuDr. Jan Larisch - Mönnich, v jehož vlastnictví bylo do r. 1945, kdy ho převzal československý stát. V zámku bylo pak několik institucí, váleční poškozenci, až nakonec řadu let zvláštní internátní škola. Když pak v r. 1975 zámek vyhořel,byl předán do správy památkovému ústavu (tehdy KSSPPOP), ovšem bez limitu pracovních sil a bez financí. Podařilo se ale zajistit výkliz sutin ze zámku a alespoň základní zabezpečení. To zachránilo objekt před zbořením, které požadovali soudruzi z okresu - aby ta ruina nestrašila. V průběhu dalších let bez finančních prostředků, kdy byla uvolněna pro zámek dvě místa a obsazena zahradnicí (i jako správcová)

a údržbářem, se podařilo pomocí brigád a v letních táborech Brontosaura postupně vyčistit park, který byl v některých místech doslova neprůchodný. Byly vykáceny střihané aleje z naprosto nevhodných javorů a nahrazeny pyramidálním kultivarem habru. Přerostlé špalíry k pylonu byly po dlouhém váhání seřezány a ponechány jako bizardní kolonáda. Podařilo se park i oplotit a vysázet základ okrajového pláště. Přes všechny snahy se ale nepodařilo nalézt archivní doklady o tom, jak zahrada vypadala v době největší slávy, kdy byla uváděna mezi nejkrásnějšími zahradami v Čechách. Podařilo se najít jakousi kroniku, kterou si psal předválečný zámecký zahradník a s její pomocí, srovnáním nalezených fotografií a rozborem atributů a výrazu soch určit jejich, dosud nesmyslně určené označení. Z rozboru a tematického seřazení vyplynulo, že se jedná o fragment původní sochařské výzdoby, což potvrdila později nalezená zpráva o rozprodeji soch po prodeji zadluženého panství. Největší úsilí pak bylo věnováno "zahradní archeologii", která probíhala sporadicky od r. 1979, ale pomohla určit tvar a původní umístění kašny, která je dnes ve středu zahrady, původ teatronu, považovaného do té doby za výraz baroka, původní stav zachovalé ilusivní brány, která uzavírá vnitřní prostor hlavní osy i cíl této osy, který je až ve vojenském prostoru, byl nalezen kuželník z konce 19.století a další patro záhadných sklepů pod kopcem v parku, obnoven rybníček za letohrádkem. Po tři prázdniny od r. 1983 se v zámeckém areálu pořádané "Tábory Brontosaura" soustředily na archeologický průzkum do té doby značně záhadných kaskád. Tady se podařilo dokázat, že zde opravdu kaskády byly, přestože je to kopec ze všech stran. Na vrcholu byly nalezeny isolované nádrže, do nichž byla přiváděna voda vztlakem ze studní na cca dva kilometry vzdáleném vrchu Filíř, zbytky dřevěných potrubí, jimiž byla voda vedena do tří vodních "příšer" na vrcholu kaskád a prověřit celý průběh kaskád až k jejich závěrečnému bazénu. Při tom bylo nalezeno několik fragmentů kamenných soch a velké množství střepů a částí plastické výzdoby z terakoty, 29


které dokázalo místní existenci velké sochařské dílny, která dokázala z terakoty vytvořit i postavu člověka v životní velikosti. O všech těchto průzkumech byla sepsána zpráva a odevzdána vedení ústavu a v druhém paré na ONV Karlovy Vary. Archivní výtisk má autor. Pak následovala delší doba stagnace, kdy byl zámecký areál dokonce intensivně nabízen k odprodeji. Když se podařilo ministru kultury Pavlu Tigridovi v r.1993 "vytlouci" z vlády finance a založit Program záchrany architektonického dědictví, který byl vyhlášen o prázdninách, podařilo se vedení Památkového ústavu v Plzni získat z tohoto programu tehdy neuvěřitelných 9 mil. Kč. Se značně riskantním postupem pak byla na zámku dokončena statika, upraveny zhlaví zdí a podlaha půdy a instalován krov a zakryta střecha. To zachránilo zámek před očekávanou zkázou a protože PZAD je program pokračující i základ dalšího postupu a dokončené celkové rekonstrukce objektu. Proti vůli ministerského úředníka se pár let poté podařilo získat i finanční prostředky na záchranu unikátního zámeckého kostela. Souběžně s tím byl několik let objednán u Okresního muzea v Karlových Varech archeologický průzkum některých lokalit, které byly dosud nejasné a které přesahovaly rámec "zahradní archeologie".

Byl tak prozkoumán očekávaný hradní příkop před vstupem do zámke, který navíc objevil budovu s neurčeným účelem, která do gotického příkopu byla vestavěna v renesanci. Byla určena niveleta a dlažba předzámeckého prostoru. Terasa, která oddělovala tuto zadlážděnou plochu od následujícího zahradního parteru byla nalezena jenom 150 cm dále než byl vysloven předpoklad. V průběhu pokládky elektrického kabelu přes park se objevily základy zahradní malé stavby, která zjevně doprovázela hlavní průhled. V dalším roce archeologický průzkum potvrdil existenci kamenné barokní stavby na kopci, kde je cíl hlavního průhledu, jedná se tak patrně o nejstarší vyhlídkovou stavbu v Čechách. Nejdůležitějším průzkumem a zásadním jeho zjištěním, které osvětlilo do té doby záhadu vzniku velkých sklepů v čedičové skále kopce v zámeckém parku, byl průzkum jeho vrcholu. Ten nalezl pozůstatky druhého hradního objektu, stojícího tedy v těsném dosahu hradu většího, jehož základy, sklepení a zdi jsou ukryty pod zámeckou budovou. Z tohoto hradu tedy zůstaly pouze velké sklepy, později po zániku hradu využité jako sklepy pivovarské. Úvodní věta o rozděleném zboží, dost četná v archivních pramenech, ve Valči měla svou stavební podobu.

ZÁMECKÝ PARK A AMERICKÁ ZAHRADA V CHUDENICÍCH Karel DRHOVSKÝ Nad městečkem Chudenice pod vrchem s kostelem sv. Wolfganga po staletí vyvěral pramen, o kterém lidé věřili, že je léčivý a chodili si pro jeho vodu. V polovici 20.let 19.století, kdy byla v celé Evropě móda lázní, dal majitel panství Jan Rudolf Černín (spoluzakladatel Národního musea, zakladatel parků v Krásném Dvoře u Podbořan a v Petrohradě) u tohoto pramene vystavět lázeňskou budovu v r. 1825 u ní velký skleník, který měl sloužit hostům k pobytu ve zdejším trochu drsnějším pošumavském povětří. Lázeňský dům i skleník byly dokončeny r. 1826. V téže době dostal panský zahradník Blumenstängel příkaz vybudovat v okolí

budovy lázeňský park. Jsou zachovány zprávy o postupném budování a následném rozšiřování parku, zakládání cestiček a hlavně o nákupu sazenic a stromů okrasných i ovocných, nejdříve z okolí, pak z Horšovského Týna, Kadaně i Krásného Dvora. Později se nákupy rozšířily i na zahradnické podniky v Německu. V r. 1834 se stal chudenickým zahradníkem Karel Zahn, který s velkou aktivitou upravoval a doplňoval již zbudovaný park a vytvářel i průhledy do krajiny a vztahy k okolním atraktivitám (alej ke sv. Wolfgandu aj.). Od r. 1834 začal přebírat správu majetku a zasahovat i do vývoje lázeňského parku 30


a okolí tehdy osmatřicetiletý následník, Eugen Černín. Tento umění a přírodymilovný vzdělaný majitel, spoluzakladatel Dendrologické společnosti v Průhonicích (s vkladem 2 000 zl),. začal rozšiřovat zahrady, školky a úpravy celého okolí. V r. 1842 (některé prameny uvádí už r.1838, ale to byly zřejmě předchozí školky), dal vykácet a upravit v úpatí svahu Žďár severozápadně od Bolfánku plochu o výměře 5,2 ha v lese, která byla postupně osazována dřevinami. Patrně prvotní úmysl byl mít školku k dopěstování dřevin k výsadbám do parku a krajiny, ale brzy se školka stala sbírkovým arboretem Pro převahu dřevin severoamerické provenience byla nazvána Americkou zahradou. Od r. 1842 je zde nejstarší jedinec Pseudotsuga menziesii na evropském kontinentě a nejstarší Cornus florida v Evropě. Největšího rozkvětu se zahrada dočkala po roce 1874, kdy byl jejím vedením pověřen lesmistr ve výslužbě Bázl a kdy se zahradou pomáhal prof. Ladislav Čelakovský, syn básníka F.L.Čelakovského, evropsky proslulý botanik, za nímž sem přijížděli odborníci z celé Evropy.

V průběhu dalších let do 1.světové války byly v parku vysazovány další dřeviny, plynule doplňována i Americká zahrada pod dohledem Dendrologické společnosti z Průhonic. Pracovalo se na krajinných úpravách, výsadbách skupin a alejí, vytváření průhledů. Náročnější zásahy byly kolem vrchu Žďár, v místech zvaných Kuchyňka, podle větší stavby, zbudované pro přípravu občerstvení lovcům při honech. Další stavby a stavbičky, většinou dřevěné, doplňovaly romantické vyznění i obytnost krajiny. První světová válka a následující pozemková reforma práce přerušily a na čas omezily, druhá světová válka a následující komunistický zábor je zastavily úplně. Takže dnes zůstává původní centrální část parku v rozloze 12 ha u zámku Lázeň relativně zachována, části krajiny, ve kterých se s mimořádnou invencí ve tvorbě parku pokračovalo postupně zanikají. Americká zahrada ve správě Lesu České republiky je ochraňována a udržována.

KRAJINNÉ PAMÁTKOVÉ ZÓNY VALEČSKO A CHUDENICKO Karel DRHOVSKÝ Po oznámení přípravy nové velkoplošné památkové kategorie - Krajinné památkové zóny, bylo v západních Čechách navrženo a zdůvodněno pět lokalit, které by měly dle stanovených regulí nárok na památkovou ochranu - Chudenicko, Plasko, Valečsko, Hornohradsko a Gutštejnsko. Po stanovení limitu počtu krajinných zón v první vlně prohlášení a po projednání v celostátní komisi, byly vybrány požadované tři lokality Chudenicko, Valečsko a Plasko. Ty pak byly zpracovány (Drhovský, Valtr) a předloženy ke schválení. Všechny tři KPZ v západních Čechách byly vyhlášeny v r.1996. Krajinnou památkovou zónou rozumíme více či méně rozsáhlé území zahrnující sídelní útvary a ucelené krajinné celky, jejichž dnešní podoba byla podstatnou měrou kultivována a formována historickou činností člověka. Krajinné památkové zóny reprezentují dochovanou kulturní krajinu v její neporušené podobě, tzn. bez výraznějších negativních zásahů do přírodního prostředí

nebo urbanistické struktury sídel. Území krajinných památkových zón se zpravidla vyznačuje vyváženou skladbou přírodních a sídelních ploch s krajinnými nebo architektonickými dominantami KPZ Valečsko přechází částečně i do severočeského kraje. Krajinnou charakteristikkou je protáhlé údolí, lemované na většině stran modelovaným lesním porostem s pestrou skladbou druhů, kde na mnoha místech převažují buky. Fenoménem celé krajiny jsou vysokokmenné selské sady, které byly vysázeny zejména na obtížněji obdělávatelných svazích obou stran údolí. Některé svahy jsou terasovány a pod řídce vysázeným sadem se polařilo, některé sloužily jako pastviny pod vysokými ovocnými stromy. Druhová skladba je velice pestrá, někde jsou sady smíšené, někde jsou s vyhraněným sortimentem jako sady jabloňové, třešňovky, sady se sbírkou peckovin. Území se nachází většinou na čedičovém podloží, s půdou úrodnou a výhřevnou. 31


Na území KPZ se nacházejí tyto lokality: Valeč, Jeřeň, Kostrčany, Hamerský domek, Horní mlýn. Samozřejmě, že základním akcentem zóny je Valeč a valečský zámecký areál. Je pozoruhodné, jaké budova zámku a zámeckého kostela v závěru a vyvrcholení celého údolí vytváří panorama, opřené o bukový les na prudkém svahu začínající Doupovské vrchoviny. Vlastní obec, někdejší městečko, je sama památkovou zónou s několika nemovitými památkami a s částečně zachovalou strukturou a výstavbou z 19. století. Největším problémem a ohrožením zóny je mizející a pustnoucí vysokokmenné sady. Velké množství jich bylo už vykáceno, další jsou zarostlé nálety. Protože jsou pro dnešní systém neproduktivní, musela by se vytvořit zvláštní iniciativa, která by ošetřovala a exploatovala sady zachovalé, udržela pozoruhodný genofond ovocných druhů a sady obnovovala.

Městečko je památkovou zónou s řadou nemovitých kulturních památek, především původně gotickým kostelem sv. Jana Křtitele s velice cenným mobiliářem. Za kostelem pak starý zámek, který je legendárním sídlem rodu Černínů z Chudenic. Do území zóny je zařazena i zřícenina hradu Pušperk a klasicistní statek nedaleko se starým ovocným sadem. Celá krajina je protkána alejemi, na zemědělské půdě jsou solitérní stromy a boskety. Okraje lesů jsou hluboce modelovány s pestrým porostem. Výsadby alejí a stromů do krajiny byly záměrně vytvářené při postupné modelaci zámeckého, původně lázeňského parku. Jako estetická formace i jako útočiště pro zvěř působily pak v dalších letech, kdy byla budova lázní změněna na zámecké využití s funkcí zámečku loveckého. Je tedy i kultivovanou krajinou loveckou. Celý kraj je navíc prodchnut geniem loci a stopami osobností, které se tady narodily, nebo zde působily. Problém existence této krajiny je opět nedostatek údržby. Plochy v t.zv. Kuchyňce, kde byly vybrány stromy a skupiny pro vytvoření dalších krajinářských komposic už zarůstají náletem, které v mnoha místech už cílové dřeviny poničily. Naděje, že by se uskutečnil návrh na vytvoření vědecky řízeného arboreta na základě unikátní Americké zahrady, se správou v zámku jsou zřejmě v nedohlednu.

KPZ Chudenicko je v malebně formované krajině pošumaví, která je zvlněná, ale ještě ne dramatická. Dominantou kraje je vrch Žďár s "Bolfánkem", což je přijatý lidový název pro 48 m vysokou věž kostela sv. Wolfganga, postaveného podle plánů M.Kaňky a zrušeného Josefem II. Zbylá věž byla upravena do romantické podoby jako Černá věž radnice v Klatovech. Na okraji lesa pod Bolfánkenm je areál zámku Lázeň s velice cenným krajinářským a dendrologickým parkem, jehož pokračování se připravovalo na dalších plochách kolem vrchu. Vlastní les pak ukrývá unikátní a proslulou sbírkovou Americkou zahradu.

SADY KOLEM HISTORICKÉHO JÁDRA PLZNĚ Karel DRHOVSKÝ Do posledních let 18.století byl zachován kolem města Plzně věnec středověkých a barokních hradeb s branami a baštami a parkánovým prostorem. V r. 1785 se začalo s bořením hradeb a zasypáváním příkopů nejprve na jižní straně. Na pozemcích po zrušených hradbách se nejprve vysazovaly klasicistní promenádní aleje, které byly vlastně první koncipovanou veřejnou zelení ve městě. V průběhu dalších desetiletí byly v místech

hradeb vysazovány i naučné zahrady, střídány vojenským cvičištěm. Postupně se ale tyto sady, zejména na jižní, ale i západní a východní straně stávaly prostorem, kde se stavěly representační objekty, divadlo, měšťanská beseda, hotely a školy a v sadovnických realizacích dostával také representační charakter. Bylo zde jezírko s vodopádem, stavěly se pomníky zasloužilým, včetně primátora Kopeckého, hlavního iniciátora 32


zboření historických hradeb. Výsadby se v létě honosily palmami a banánovníky, přiváženými z městského zahradnictví (do nedávných let naproti plynárně fungujícího, dnes je tady supermarket). V sadech se konaly promenádní koncerty, staly se městským representačním prostorem a společenským korsem. Poslední větší výsadby na místě středověké Mlýnské strouhy, byly realizovány při regulaci Radbůzy a výstavbě vysokých navigací v letech 1924 - 25. Za války byly sady zanedbávány, některé doplňky poničeny, po válce se zacelovaly v sadech zejména rány po bombardování. V dalších desetiletích se stal sadový okruh kolem města hlavně místem, kde bylo dle názorů městských otců vhodno vést nové dopravní řešení - tak byly v podstatě na minimum zredukovány sady na západní straně a v osmdesátých letech ještě více na straně

severní. Předtím byly zachráněny sady na straně jižní a východní od už projektově připraveného využití na vedení mohutného teplovodu z centrální výtopny. Samozřejmě, že exponovaná poloha městských sadů dodnes láká k realizaci svých nápadů mnohé autory. Jejich výsledky lze vidět zejména na místě někdejšího romantického alpina a rybníčku u budovy divadla, nebo poslední, zásahem památkářů přerušené instalace drátěných pergol na straně východní, které měly obkroužit celé město. Sadový prstenec kolem historického jádra je součástí Městské památkové reservace, pod památkovým dohledem Ústředí NPÚ a třebaže byl podstatně redukován a jeho zbytky zásadně přeměněny, je stále jedním z mála prstenců sadů, nahrazujících hradby kolem našich měst..

HRUŠKOVA MEDITAČNÍ ZAHRADA V PLZNI Karel DRHOVSKÝ Architektura zahradní je velice zranitelný obor architektury. Především je to architektura živá, složená v základě z živých organismů, které se vyvíjejí, mění, rostou i hynou. A potřebují ke své existenci odbornou péči, údržbu. Ale už při zakládání je tu potíž, mnoho lidí má pocit, že sestavit zahradu je jednoduché, mají doma pelargonii za oknem, tedy tomu rozumí. Zahradní architekti mohou jenom s nostalgií vzpomínat na přísné a ochranné regule, darované císařem Leopoldem cechu okrasných zahradníků v 17.století. Lidé mají představu, vytvořenou z četných obrázkových časopisů, ale jejich výtvorům většinou chybí nejen řemeslná profesionalita, ale především myšlenka. „Každá zahrada musí mít myšlenku“, to si odnesl Luboš Hruška jako hlavní zisk ze semináře z Průhonic. Ve své zahradě tento princip architektonický povýšil na absolutní zásadu. Kolem Plzně i na jeho vlastním území, které leží na štěrkopískách, byla řada větších, či malých pískoven a pískovcových lomů pro těžbu stavebního materiálu, které byly v meziválečném i poválečném období, kdy

území okolo nich zarostlo výstavbou, upraveny jako parky. Také území dnešní Hruškovy zahrady bylo malou pískovnou, kterou otec Luboše Hrušky v roce 1939 koupil a postupně pracně zde založil ovocný sad, kterým protékal malý potůček. Život rodiny se v té době odvíjel od osudu státu pod nacistickou německou mocí, kterou po krátkém vydechnutí vystřídala moc komunistická. A Luboš Hruška, vychovaný v duchu masarykovského atheismu, měl jako mladý důstojník stát chránit. Rozhodnutí tento stát opustit zcela změnilo nejen Hruškův život, ale vlastně ve svém důsledku dalo základ nynější zahradě . Zatčení při pokusu o přechod hranice, následné věznění a trýznění v mnoha věznicích a pracovních koncentračních táborech komunistického státu přivedlo zdánlivě paradoxně atheistu k hluboké křesťanské víře. A při křtu v leopoldovské věznici si dal Hruška slib, že vrátí-li se, změní otcův ovocný sad v zahradu duchovního rozměru. V dosud neurčitě formované představě určitě hrála roli vzoru Getsemanská zahrada u Jerusaléma a utrpení, které tam před 33


svou smrtí prožil Kristus v paralele utrpení, které mladý Hruška prožíval ve věznicích a poznal na osudech spoluvězněných. Forma zahrady byla ale nejasná, jako oné zahrady biblické. Profesní znalosti zahradnického řemesla Hruška postupně získal a využil i pro obživu rodiny a na výstavbu zahrady. Ta byla, dodnes je to na ní patrné, do jisté míry školkou, ve které byly rostliny dopěstovávány. Z ní postupně krystalisovaly jednotlivé části zahrady původně rodinné, později vývojem stále více společenské. Tomu se přizpůsobovala i forma, která místy zůstala v prvotní fázi zahrady. Zcela zásadní pro zahradu bylo setkání s Akademickým sochařem Ronem Podrázským a společná dohoda o uskutečnění soudobého promítnutí Kristovy křížové cesty. Tady dostávala myšlenka zahrady už konkrétní formu, které se pak postupně přizpůsobovala rostlinná složka. Přísně vzato je Hruškova zahrada stále amatérským dílem zahradní architektury, ale amatérským nikoli v pejorativním smyslu, ale tvořená skutečně s láskyplným vztahem. Ona myšlenka nebyla sice vyjádřená předem na projektu, ale postupně formovaná city, vlivy osobními i společenskými. Jistě ji ovlivňovaly i četné konsultace se zahradníky i se zahradním architektem. Není to přírodně krajinářský park, ale zahrada přísně formovaná, která se ve svých nárocích na údržbu blíží zahradám barokním. Sestavená

téměř výhradně z exotů a kultivarů, které jsou vysazené v hustém zápoji a musí být každoročně seštipovány. To ale běžný návštěvník nepozná a nevnímá, protože je to vytvořeno ve snaze po promítnutí vlastního obrazu krajinné scenerie. Jsou zde ale, doslova mistrovsky zvládnuté krajinářské scenerie kolem dvou rybníčků, které skvěle korespondují pro návštěvníka s uměle „malovanými“. Kupodivu nevadí ani nesourodost staveb. Křížová cesta s vysokými uměleckými ambicemi vedle naivní barokisující kapličky, stejně jako chata, slepená ve stylu možností rodinných chat pro útěk z reality z padesátých let, vedle architektonisované kaple, zasvěcené sv. Maxmiliánovi Kolbemu, jejíž přehnané dimense patina pomalu s rozměrem zahrady smiřuje. Hruškova zahrada, tvořená více citem a proměnlivou náladou než cílevědomým rozumem má ještě jeden veliký historický rozměr. Vedle státem, městy či korporacemi vytvořených veřejných parků, několika historických parků věnovaných veřejnosti bohatými mecenáši je to jediná náročná a vysoce duchovní zahrada, darovaná pro společné užívání chudým a nemocným člověkem, který měl naopak nárok od společnosti hmotné statky jako satisfakci za své utrpení vyžadovat. A to zařazuje Hruškovu amatérskou zahradu na čestné místo i do historie zahradní architektury.

ZÁMEK HORNÍ HRAD V KRAJINĚ A ZAHRADÁCH Karel DRHOVSKÝ Romantická stavba zámku Horní hrad ve stylu tudorské gotiky byla samozřejmě obklopena zahradními úpravami, které měly podpořit účinek zvoleného slohového projevu. I zahradní architektura odpovídala stylu anglických romantických zámků. Projevovala se zdánlivě protikladně řešenými jednotlivými plochami. Na jedné straně od přírody převzaté a shromážděné malebné a dramatické přírodní scenerie, na druhé straně formální, pravidelný ornament, odvozený od gotizujícího tvarosloví., spolu s květinovou a bylinnou

zahradou, evokující středověké hradní zahrádky. Ke tvarované, formální zahradě, obvyklé jako partery u anglických neogotických vzorů, neposkytoval terén příliš prostoru. Proto se tato nezbytná tvarovaná zahradní forma projevila jenom v malé ploše, kterou vymezoval provoz, na nádvoří kolem pozoruhodné kašny gotizujících forem, bohužel později zcizené. Další malá úprava korunovaná bazénkem jako středovým motivem, byla na terase na jihovýchodní straně pod zimní zahradou. Tady byla 34


zahrádka ze stříhaných ornamentů z buxusu s barevnými výsadbami růží a letniček ve zvláště působivém kontrastu s úchvatnými přírodními sceneriemi v pohledech do údolí. Za zámkem na jihozápadní straně bylo hluboké údolí se skalními výstupy a mohutným skalním sukem, na němž stojí hrad, využito mistrovským způsobem k navození romantické atmosféry. Sestupující prudké svahy s řídkým porostem vznešených buků rámují prudkou horskou bystřinu s vodou přeskakující ohlazené balvany. Světlá zeleň buků je v podrostu podtržena tmavými stále zelenými porosty popínavého břečťanu a rozložitými keři tisu. Přímo rafinované bylo vytvoření tří rybníčků, protože se nejednalo o naléhavou potřebu vodního motivu v sousedství s potokem. Promyšleně byla vytvořena zrcadla klidné vodní hladiny, ve kterých se v různých úhlech zrcadlila severní strana zámku, která nejvíce připomíná středověký hrad s gotickou věží na skále. Divák viděl z jednoho bodu několik obrazů hradu, které se při procházce prolínaly a měnily. Celá scenerie byla zarámována do střízlivě pojaté výsadby barevných a tvarových kultivarů a exotických dřevin a velkých skupin vysokých trvalek. I tyto výsadby a barevné scenerie se zrcadlily ve vodních zrcadlech a násobily tak požitky z vnímání parku, který tak na poměrně malé ploše působil velkolepě. Náročnou botanickou skladbu anglických předloh připomínala ale terasovaná zahrada vpravo před vstupní branou, přímo přístupná z patra zámku. Byly v ní nejen bohaté výsadby bylin a květin, samozřejmě i ovocný sad, ale i skleníky se sbírkou tropických rostlin. Skleníky byly nejen produkční, ale umožňovaly i pobyt jako v zámeckém salonu. Hlavní takovou službu, ale poskytovala velká zimní zahrada s gotickými okny jako z katedrály, obrácenými na jih do údolí. Tady ovšem byly vystaveny rostliny méně náročné na teplo a světlo, citrusy, vavříny, fuchsie, klívie, které se pěstovaly v nádobách a na léto vynášely na terasu. Nejkrásnější a dokonalé je ovšem celkové usazení zámecké romantické stavby do krajiny a její využití, které předčí i uznávané vzory. Rozlehlé údolí s klikatými

potoky, lukami, stromy v březích potoků, ovocnými sady i velkými soliterními stromy, prudce stoupá a zužuje se k akcentu, na skále vévodícímu zámku, naježenému štíty a cimbuřími s vykřičníkem středověké věže. Celý tento obraz pak zarámován do svahů na obou stranách, porostlých převážně bukem, nejkrásnějším středoevropským listnatým stromem, který vytváří svou jasnou zelení na jaře, bronzovým zabarvením na podzim a světle šedou kůrou v zimě positivní nálady. Produkční zahradnictví s pařeništi i skleníky bylo až nad zámeckým areálem, nejen pro nedostatek místa ve vlastním objektu, ale i proto, aby nebyla idyla romantismu narušena hnojem a chrastěním květináčů. Vodou byl celý areál napájen z rybníka daleko nad zámkem. Do něho byla přiváděna voda dva kilometry dlouhou strouhou až od velkého mostu přes Osvinovský potok. Odtud do zahradnictví, do zámeckých kašen i do rybníčků v parku. Pitná voda se čerpala ze studně na ostrůvku uprostřed tohoto rybníka. Celý tento kraj byl pak protkán cesty a cestičkami pro jízdu na koni i pěší procházky. Cesty, programově vedené po svazích, co chvíli nabídly nové pohledy na zámek i do údolí, aby v zápětí schovaly návštěvníka do zeleného stínu. Věkovité buky vytvořily na svazích a zejména na čedičových skalách svými kořeny a kmeny sochařské výtvory, na jaké lidská fantasie nestačí. Při tom celá krajina byla obydlena, kamenné klenuté mostky, dokonale řemeslně skládané kameny opěrných zdí a opevnění potoků, jednotlivá omítaná i hrázděná obytná stavení i hospodářské stavby, ovocné sady a pasoucí se stáda vylučovaly pocit ponurosti a opuštěnosti. Celý kraj s dominantou Horního hradu je jedním z nejlepších evropských příkladů dokonale zvládnuté krajiny v romantickém přírodně krajinářském duchu. I tento romantický kraj byl zasažen lhostejností a degradován na plevelem zarůstající krajinu. Ale dnes spolu se zámkem, vyrůstajícím z ruin, je regenerována postupně i tato výjimečná krajinná komposice. Na svazích zbavovaných plevele se pasou stáda a obnoví se i vysokokmenné ovocné sady.Velká práce čeká při rekonstrukci zaniklého vodního systému, zejména přívodní 35


strouhy a velkého rybníka nad zámkem. Dolní rybníčky v zámeckém parku budou obnoveny spolu s asanací a novou parkovou komposicí. Ta navazuje na ty nejcennější dřeviny v okolí, buky, které tady mají i genovou základnu. V parku se buduje kolekce barevných, tvarových i listových kultivarů tohoto nádherného stromu. Samozřejmě, že ne jako naučná sbírka, ale v komponovaném obraze. Jasná zeleň listů a světlé kmeny buků podtrhnou skupiny tmavých tisů, které vytvoří i stálezelený podklad pohledům na zámek aniž by ho zastínily, nebo rušily jeho proporce. Výsadby tisu jsou i historickou rehabilitací, tis ke hradu i do české krajiny patří, byl z ní už v 16. století téměř vyhuben. Nejcennější části krajiny s romantickými sceneriemi a pohledy se péčí Lesů české republiky obnovují ve formě naučných stezek. Ty jsou v krajině vytipovány a zpracovány zahradním architektem (!) a programově vedeny nejzajímavějšími místy, v duchu původní krajinářské komposice. Je zde navrženo přes třicet zastavení, které jsou zčásti věnovány lesnictví, jeho historii a provozu, ale v podstatné části zastavení jsou informace o stromech a krajině. Stromy jsou představeny nejen jako producenti dřeva, ale jejich účin v krajině, místo v zahradní tvorbě, mýty a zajímavosti o nich. Protože je převaha lesů složena z buku, který zde vytváří na skalách působivé až bizardní tvary a v příhodné poloze kolonádu rovných kmenů, je zde i lesnická genová základna buku, je tomuto krásnému stromu věnováno pět zastavení. Les byl na většině našeho území vytlačen na zemědělsky neobdělávatelná, neúrodná a mnohde téměř nepřístupná místa.

Přesto patří k výdělečným výrobním podnikům. Není jiné produkční oblasti, do jejíž činnosti by tolik lidí mimo resort mluvilo, mnohdy bez znalostí. Požaduje se výrobní proces bez chemie, bez mechanisace, diktuje se, nikoli z lesnických hledisek, co se má a co nemá kácet a sázet a jestli sázet vůbec. Volá se po vyčištění a průchodnosti lesů a naopak po ponechání dřevních hmot na místě bez úklidu. Stromy napadené biotickými škůdci se mají a zase nemají odstraňovat A není jiné produkční oblasti, na kterou by bylo kladeno tolik mimoprodukčních požadavků. Infiltrace a retence srážkových vod pro spodní prameny i povrchové toky, čistění ovzduší a produkce kyslíku, ochrana krajiny, zemědělských ploch i lidských sídel před nepříznivou povětrností, útočiště užitkové zvěře, ptactva a chráněných živočichů, ochrana chráněných a ohrožených rostlin, produkce lesních plodů a hub i léčivých rostlin, estetické utváření krajiny a poskytování rekreačního potenciálu pro duši i tělo člověka. Les má chránit před dopravním hlukem, prachem i průmyslovým zápachem. To je stručný výčet toho, co se od lesů vyžaduje - a bez náhrady. Lesy jsou v Čechách historicky volně přístupné a je, bohužel, mnoho lidí, kteří je poškozují, vykrádají, zavážejí odpadky. Studie naučných stezek v lesích kolem Horního Hradu, zpracovaná pro Lesy České republiky, má za cíl na příkladu této pozoruhodné a dramatické krajiny ukázat české lesnictví a lesy jako vyjímečný a nezastupitelný obor a oblast v tomto případě z hlediska krajiny a krajináře.

„HISTORICKÉ ZAHRADY A PARKY 2008“ - „ZÁPADNÍ ČECHY“, sborník vydaný u příležitosti konání odborného semináře ve dnech 1. – 3. Října 2008 v Plzni ve spolupráci s Národním památkovým ústavem, Územním odborném pracovištěm v Plzni Vydala Ing.Jana Lepičová – Agentura BONUS, Hrdějovice (Tel.: 602 175 664) Publikace neprošla jazykovou úpravou. C Agentura BONUS

ISBN

80-86802-13-2

Agentura BONUS 36


37

HISTORICKÉ ZVLÁŠTNOSTI ZÁPADNÍCH ČECH A JEJICH ODRAZ V ZAHRADNÍ TVORBĚ Karel DRHOVSKÝ

Recommend Documents