Mýty a archetypy, jejich odraz ve výtvarném umění a životě člověka

Masarykova univerzita Pedagogická fakulta

Katedra občanské výchovy

Mýty a archetypy, jejich odraz ve výtvarném umění a životě člověka Diplomová práce

Brno 2008

Vedoucí práce:

Vypracovala:

ThMgr. Milan Klapetek

Lea Biberlová

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

V Brně dne 20. 3. 2008

................................ Lea Biberlová

Poděkování: Ráda bych na tomto místě poděkovala všem, kteří byli nápomocni vzniku mé diplomové práce. Děkuji především za cenné rady, vstřícný přístup a oprávněné připomínky. Svému příteli děkuji za psychickou podporu i za toleranci, které se mi dostalo. Speciální poděkování patří mým rodičům, kterým jsem vděčná za všestrannou oporu, díky které jsem mohla bez starostí vystudovat. A také mé babičce i dědečkovi (in memoriam), kteří mi od počátku pevně věřili. Všem jim děkuji za sílu, kterou mi dávali, když jsem ji nejvíce potřebovala.

Obsah: Úvod .............................................................................................................. 1 Mytologie ...................................................................................................... 4 Mýty a archetypy ........................................................................................................ 4 Věda, filosofie a mytické myšlení............................................................................... 7 Psychologie a mýty .................................................................................................... 11 Na počátku mýtů ....................................................................................................... 14 Mytologické prameny ............................................................................................... 17 Symbol, jeho význam ................................................................................................ 27 Výklad symbolů......................................................................................................... 28 Svět pohádek ............................................................................................................. 38

Umění.......................................................................................................... 45 Umění ve vztahu k mytologii, symbolům a člověku ............................................... 45 Primitivní umění ....................................................................................................... 47 Umění z nitra ............................................................................................................. 49

Enkulturace................................................................................................ 52 Výchova uměním....................................................................................................... 52 Teorie, školy, školství................................................................................................ 55 Hledání smyslu .......................................................................................................... 59

Závěr ........................................................................................................... 65 Přílohy ........................................................................................................ 68 Od teorie k praxi ....................................................................................................... 68 Příloha č. 1 – Svět přírody........................................................................................ 70 Příloha č. 2 – Haptická kresba................................................................................. 75

Obrazový materiál a vysvětlivky ............................................................. 79 Použité prameny ........................................................................................ 84

Úvod Mytologie je hlavním tématem této práce. Mnozí odborníci a vědci právě mytologii zařadili do spektra svého zájmu, věnovali se jejímu zkoumání a v knihách publikovali své závěry, myšlenky, postoje a objevy. Lze tedy předpokládat, že o ní bylo napsáno již mnohé. O mytologii jako vědě, o mytologii jako životním postoji, o mytologii jako fantaskním světě příběhů, o jejím psychologickém, sociálním, politickém i kulturním rozměru. Otevírá bránu do světa našich předků, ale i do naší fantazie, je natolik lákavá svým tajemným bohatstvím, že mnozí podlehli jejímu kouzlu. Obrazné příběhy člověka přivedou až k legendám, bájím a povídkám, tak starým, že první z nich vznikaly na počátku historie lidstva a člověka samotného. Mytologie a v ní obsažené náboženské prvky se staly pevným základem dávných civilizací a jsou mostem mezi věky. Není možné spatřit na vlastní oči svět našich předků. Díky archeologii odkrýváme fragmenty z jejich života, ale díky mytologii můžeme poznat také něco z hlouby jejich mysli a nahlédnout do jejich duše. Vždyť naši předci jsou součástí nás samých a my zase jejich.

Tato práce si neklade za cíl zabývat se problémem, jenž nikým doposud nebyl prozkoumán. Vzhledem k nepřebernému množství literatury na téma mytologie by bylo nesmírně obtížné takovou oblast najít. Práce se pokusí shrnout a zařadit jednotlivé oblasti mýtů, pohádek, umělecké tvorby i didaktických přístupů do společných desek a představit je ve své propojenosti a jednotě.

Sama práce je rozdělena do tří hlavních kapitol. První se věnuje mytologickým příběhům starých kultur a pohádkám, druhá se zabývá uměním a třetí kapitola podtrhuje význam mýtů i umění pro člověka ve společnosti i v pedagogické oblasti. První dvě kapitoly jsou ukázkou mytických témata a prvků, třetí kapitola chce naznačit praktické využití těchto prvků a jejich význam pro život člověka.

Při studiu shromážděných pramenů o mýtech jednotlivých kultur se v textech autorů, jako je M. Eliade, J. Campbell, S. N. Kramer aj., opakovaně objevovaly stále stejné symboly. Jejich zaznamenáním vznikl seznam, který se zdálo vhodné protřídit a docílit tak užšího výčtu. Následným rozborem a selekcí vyšla najevo velice těsná 1

provázanost jednotlivých prvků mezi sebou a jejich velká významová (výkladová) shoda. Nejednalo se o záměr, ale při vyřazování symbolů se ukázaly souvislosti, které by bylo škoda opomenout a nevěnovat jim v práci pozornost. Toto zjištění se jevilo natolik podstatným, že seznam symbolů zůstal nakonec téměř nezměněn. Symbolům a jejich rozboru jsou v práci věnovány dvě kapitoly.

První část práce se věnuje rozboru hlavního problému, a to mýtům a mytologii. Na mytologii se jako na ústřední prvek snaží nahlížet z různých stran tak, aby předložila dostatečné množství informací. Obsahuje i výčet již zmíněných symbolů a také se zabývá pohádkou a její souvislostí s mýty. Jak mýty, tak pohádky se z počátku předávaly jen ústní formou, s objevem písma se dočkaly i písemného zpracování.1 Mýty jsou chápány jako symbolická vyprávění. Nejedná se o běžnou beletrii, sdělují obsah, který není snadné sdělit přímo, a k tomu využívají symbolů. Jsou výtvorem mýtotvorného ducha a odkrývají věk našich dávných předků. Pohádky byly chápány jako lidový žánr, vyprávějící fantastické příběhy s nepravděpodobným dějem. Všeobecně je rozšířena představa, že pohádky jsou určeny dětem, což se ale ukazuje jako mylné. Druhá část práce se zabývá uměním, jeho blízkým vztahem k mýtům a užívání symbolů. Nabízí ukázky prací výtvarníků české scény z druhé poloviny 20. století, které dokazují, že mýty jsou pro umělce důležitým zdrojem inspirace. Jako protipól ke tvorbě renomovaných umělců je podstatné zmínit kromě primitivního umění i laickou tvorbu, která často bezprostředně s mytologií a archetypy pracuje na základě podvědomí. Především práce dětí, které vznikají velice spontánně, jsou otevřenou výpovědí dítěte. Archetypální symbolické motivy mohou být v jejich tvorbě znázorněny záměrně nebo se v pracích umělců i dětí objevují čistě nevědomě.

Díky postupnému odkrývání jednotlivých oblastí a odhalování jejich propojenosti můžeme projít přes dobu prehistorickou až do současnosti. A právě zájem, který lidé o mytologii stále mají, pohádky a příběhy, které si vypráví, díla, která vznikají ať už spontánně či záměrně pod vlivem mýtů i symbolika dětských obrazů vedou k závěru, že mytické příběhy a pradávné symboly stále žijí a mohou být pro člověka i v dnešní době důležitou oporou jeho života. Jsou navíc velice dobrým

1

Pohádky až na přelomu 18. a 19. století.

2

prostředníkem mezi dětmi a dospělými. Ukazuje se, že mýty i pohádky a symboly v nich obsažené mohou být pomocníkem v pedagogicko-didaktickém procesu.

Při sestavování práce byl použit jednoduchý metodologický postup, zahrnující fázi heuristickou, ve které byly shromažďovány materiály z jednotlivých zkoumaných oblastí (od obecného ke speciálnímu). Dále část kritiky sesbíraných informací, až po samotnou syntézu – utřídění myšlenek a zpracování vlastního textu. Do práce jsou vkládány citace autorů, vyjadřující se blíže k probírané tematice, tyto jsou v uvozovkách, odlišeny kurzívou a zakončeny odkazem na poznámku pod čarou, kde je uveden zdroj, ze kterého byly čerpány. V práci se také objevují myšlenky, které jsou převzaty ze zkoumaných pramenů, ale nejedná se o přesné citace, proto nejsou zvýrazněny kurzívou, ale na jejich konci, či u zmiňovaného jména původce těchto myšlenek je opět odkaz na poznámku pod čarou, který zpřesňuje použitý literární pramen. Práci doplňují díla výtvarníků, úryvky textu z primárních pramenů i část věnovaná výkladu konkrétních symbolů. To vše pro lepší přiblížení se problematice a vykreslení tématu. Na závěr práce, v přílohách, jsou vloženy dvě ukázky realizovaných programů i s fotografickou dokumentací, vztahujících se taktéž k námětu práce.

3

Mytologie Mýty a archetypy „ O čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet.“ L. Wittgenstein2

Nejstarší dochované texty kromě hospodářských záznamů, záznamů o vládě panovníků či státní politice obsahují příběhy, které se snaží odhalit transcendentální kořeny světa. Lidé všech dob a kultur se pokoušeli proniknout do tajemství své vlastní existence. Naši předkové si svět nejen přetvářeli prací, ale také ho pozorovali, popisovali a vysvětlovali. Vznikaly první filosofické úvahy, náboženské systémy a mytické příběhy. Většinu nejstarších slovesných památek tvoří právě mýty. Z počátku se však mýty předávaly jen ústní formou. Je tedy možné, že v dlouhé historii ústního podání i později v písemných pramenech přibíraly mytické příběhy stále nové prvky. Někdy se do jejich obsahu promítaly skutečné historické události a dlouhodobý kulturní vývoj. Mýty však nelze interpretovat pouze jako záznam historických událostí. Pomocí mýtů si lidé vysvětlovali působení přírodních sil, život i smrt, vznik vesmíru, země a jiné děje, kterým nerozuměli. Mýty mohly dobře posilovat pocit sounáležitosti, ukazovat cestu v nepřehledných a těžkých životních situacích, být nápomocny ve vytváření morálních systémů společností. „Mýtus obsahuje kompletní světový názor. Je v něm vyjádřena celá kultura se svými vzpomínkami, tradicemi a zvyky.“ 3 Pro civilizace byly mýty oporou, nosníkem morálky a soudržnosti. Mytické myšlení podstatnou měrou ovlivňovalo život tehdejší společnosti.

V současné době existuje mnoho názorů a výkladů mytologie. Někteří badatelé zabývající se studiem mytologie věří, „…že mýty starověku představují jeden z nejhlubších výkonů lidského ducha, inspirovanou tvorbu nadaných a nezkažených mýtotvorných myslí, nenakažených současným vědeckým přístupem a analytickou mentalitou, a tudíž otevřených a schopných vnímat hluboké kosmické vnitřní nazírání, jež je již skryto modernímu myslícímu člověku s jeho zábrannými definicemi a mrtvou logikou bez duše.“4 Jiní se na mytologii dívají jako na pověrečné pohádky 2

STÖRIG, H., J.: Malé dějiny filosofie, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2000, s. 495. DOMMERMUTH-GUDRICH, G., BRAUNOVÁ, U.: Nejznámější mýty. 50 klasických mýtů antického světa, Nakladateství Slovart, 2004, s. 9. 4 KRAMER, S.,N.: Mytologie starověku, Orbis, Praha 1977, s. 7. 3

4

zanedbatelného intelektuálního a duchovního přínosu, na jakési dětinské výtvory přebujelé představivosti a fantazie. Mnozí moderní mytologové vidí těsnou spojitost mýtů s rity a rituály a předpokládají, že mýtus byl ve své době jen vysloveným ritem, a že mýtus a rituál byly prakticky dvě strany téže mince. Historikové náboženství přichází s tvrzením, že mýty měly původně etiologický ráz, tedy že se jedná o vymyšlené příběhy, které měly vysvětlit podstatu vesmíru, osud člověka, původ zvyků atp. Někteří psychologové hledají v mýtech motivy prapůvodního typu – archetypy, jež jsou společné kolektivnímu podvědomí člověka. O mýtu jako o „chorobě jazyka“ jsou přesvědčeni někteří lingvisté a filologové. Jedná se podle nich o marnou a zbytečnou snahu lidstva vyjádřit nevyjádřitelné a dát do slov to, co nelze zachytit.5 Jedna teorie však nevylučuje tu předchozí, v každé je možné nalézt část pravdy. Právě tak, jako existují knihy různých kvalit a příběhy rozličné výpovědní hodnoty existují i mytologické příběhy různé úrovně. Musíme umět mezi nimi vybírat, ne je všechny řadit do stejné kvalitativní kategorie. Mezi mnohými podružnými mohou existovat ty, které představují nejčistší a nejhlubší výkony lidského ducha, na jejichž vzniku se nesporně podílela i lidská představivosti a fantazie. Proč by příběhy, jež se zrodily v lidské mysli, nemohly vyprávět o podstatě a vzniku vesmíru a zároveň obsahovat symbolické motivy prapůvodního typu, tzv. archetypy, které se objevují v našem kolektivním nevědomí a které byly v mýtech vyzdviženy na povrch? Je jisté, že užitím archetypů skrze obraznost symbolů se mýty snaží sdělit to, co není lehké běžným jazykem popsat a vysvětlit. Snižují tato fakta snad význam mýtu? Jejich spojením spíše objevujeme souvislosti a klady, které dodávají mýtům na významu. Jistě nemohou mít všechny mýty stejnou hloubku. V některých mýtech se odráží historické události a vypráví o konkrétních osobách, jiné jsou čistými výtvory „mýtotvorných myslí“, jejich fantazie a představivosti, která se snaží slovy vysvětlit nepopsatelné, a proto si na pomoc bere obrazný jazyk symbolů. „Mytologie je něco pevného, a přece pohyblivého, podstatného, nikoli statického, poněvadž je to schopno proměny…“

6

Pokud budeme mýty číst jen jako příběhy popisující skutečné či

vymyšlené události, nikdy nemůžeme pochopit jejich pravý obsah. K. Kerényi dodává: „Je samozřejmé, že pro mytologii je třeba mít zvláštní „sluch“ stejně jako pro hudbu nebo poesii…“ 7 Dále píše, že mytologie vysvětluje vše ve vesmíru nikoli proto, že byla

5

KRAMER, S., N.: Mytologie starověku, Orbis, Praha 1977, s. 258, s. 8. KERÉNYI, K.; JUNG, C. G.: Věda o mytologii, Nakladatelství Tomáše Janečka, 1993, s. 9. 7 KERÉNYI, K.; JUNG, C. G.: Věda o mytologii, Nakladatelství Tomáše Janečka, 1993, s. 10. 6

5

vymyšlena za účelem vysvětlovat, ale proto, že sama o sobě je vysvětlující. Mýty byly pro lidi primitivní společnosti „…živá skutečnost (žitá realita), o níž se věří, že se zjevila v prvotních dobách a od té doby ovlivňuje svět a osudy člověka…“

8

Mytologie je

způsob vyjádření, který není možné nahradit jinou jednodušší formou. Neudává čistě jen příčiny, ale přímo prvotní principy. Jedná se o primární stavy, které nikdy nestárnou, nelze je přesáhnout a vše z nich stále pochází. Mytologické události tvoří základy světa, jsou to tzv. archai – počátky, k nimž se vše vrací. Jejich poznání poskytuje člověku motivy pro jeho morální činy a směrnice jeho chování.

V textu se často objevují v úzkém vztahu dva termíny – náboženský a mytický. Tyto dvě oblasti jsou si svým způsobem velmi blízké. Odborníkem, který se těmito termíny zabývá a staví na nich i svou práci, je M. Eliade. Jak dokládá, svět mytický i svět náboženský v sobě zahrnují posvátné projevy. Formy posvátného nejsou neměnné, k jejich proměně dochází na základě vyspělosti kultur, jejich zvykům, utváření kultury i aktuálním otázkám společnosti. Postupně se v dějinném vývoji začala oblast posvátného vymezovat a oddělovat od oblasti profánní. Kdysi tato hranice neexistovala, dnes vyspělé kultury cítí mezi těmito světy propastný rozdíl. Termín „náboženský“, který v sobě obsahuje posvátné projevy, většina lidí vnímá významově jako dotýkajícího se některého z náboženství. Pro Eliada je však náboženství spjato s posvátným a to podle něj splývá s významem smysluplné, pravdivé, trvalé či stálé. Člověk má potřebu prožívat posvátné, je to jeho přirozeností, má potřebu udělovat životu význam, uvádět věci do souvislostí a vztahů a nacházet ve světě určitý řád. Díky této lidské přirozenosti, kterou máme v sobě zakódovanou, dospěl Eliade k přesvědčení, že člověk je „homo religious“, člověk náboženský a to i bez ohledu na skutečnost, zda je stoupencem určitého náboženství nebo se prohlašuje za ateistu. Náboženstvím se zde tedy rozumí snaha uplatňovat posvátné a hledat ve světě určitý řád, tento termín tedy nemusí zastupovat konkrétní náboženství.9 Kategorii posvátna se ve své práci věnuje i A. Mokrejš10, podle kterého skrze zkušenost posvátného porozumí člověk zákonu a řádu vlastního života a dostává možnost, aby svůj bytostný zákon a řád poznal a přijal. Současně je jeho život naplňován a včleňuje se do „souvislostí celku“. „V posvátném rozpoznáváme cosi, co přesahuje náš náhodný individuální život, co nás vykupuje 8

KERÉNYI, K.; JUNG, C. G.: Věda o mytologii, Nakladatelství Tomáše Janečka, 1993, s. 11. ERBAN Vít: Co odkrývají symboly, náboženský symbol pohledem Mircei Eliada. Dostupné z: http://www.tf.jcu.cz/~erban/eliade.pdf 10 MOKREJŠ, A.: Umění: a k čemu?, Triton, Praha 2002, s. 93.

9

6

z pomíjivosti, co ruší osamocenost a opuštěnost holého života. Posvátné je vše, čemu se koříme a co obdivujeme a co uctíváme, čemu se zaslibujeme a svobodně podřizujeme, zač se potřebujeme i musíme nasadit, co musíme hájit i střežit, čemu musíme i chceme sloužit.“ 11

I dnes, kdy většina vyspělých kultur odděluje oblast náboženskou a profánní, a kdy mnozí z nás již nehledají útočiště v náboženství, jsme (jak uvádí Eliade) „homo religious“. Stále je potřebou člověka prožívat posvátné a hledat ve světě řád, jen se již neobracíme o pomoc na bohy a na přírodu, ale na náš rozum, vědu a techniku. Dnes již nesedáváme kolem ohně a neposloucháme šamany, zato „rituálně“ chodíme do obchodních center a nasloucháme médiím a reklamám. Potřebu posvátna v sobě člověk stále má, jen ji uplatňuje jiným způsobem, protože vyspělost společnosti i technické pokroky, kterých dosáhla, vytváří nový pohled na svět a jeho hodnoty. Přesto bychom neměli odsuzovat myšlenky dávných civilizací a pokládat je za „prelogické a statické“ jen pro to, že dříve lidé neznali rozumové, vědecké bádání. Pro naše předky byla mytologie i náboženství součástí života. Neexistovala kultura, ve které by chyběly. V současnosti staré tradice dob minulých zanikají. Mýty jsou vystaveny vlivům vědy. Mytické myšlení je pokládáno za primitivní, je považováno za historický předstupeň poznávání zprostředkovaného logickým myšlením, které stojí vývojově výš a zdá se být pro člověka hodnotnějším.

Věda, filosofie a mytické myšlení Věda bývá popisována různými definicemi. Všeobecně se vědou rozumí propracované a obecné rozumové poznání vycházející z pozorování, rozvažovaní či experimentu. Stojí na neustále opakujícím se procesu sdílení – vyvracení – potvrzování faktů. Věda je tedy hledáním hypotéz a jejich ověřováním.12 Systém poznatků získaných objektivními, tj. ověřitelnými způsoby, vědeckými metodami tvoří každou vědu. Jednotlivé vědy se zabývají jen určitým výsekem skutečnosti, přičemž některé vědy se z hlediska svého předmětu mohou překrývat. Vědecké zákony se zakládají na objevených pravidelnostech. Tyto pravidelnosti můžeme pokládat za stavy světového 11 12

MOKREJŠ, A.: Umění: a k čemu?, Triton, Praha 2002, s. 93. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C4%9Bda

7

řádu a za jejich alternativu je možné považovat chaos. Nástrojem vědeckého poznávání je pojmově logické myšlení. Otázkou je, zda zákony myšlení a zákony věd a bytí, jsou totéž. Filosofie je definována jako soustavné, racionální a kritické zkoumání skutečnosti, světa a člověka i toho co je přesahuje. Filosofie je matkou moderních věd, ale od věd, které z ní vzešly, se liší neomezenou oblastí témat a širší metodou. Stejně jako vědy však musí umět i filosofie svá tvrzení obhájit a vysvětlit.13 Ve dvacátém století, přibližně v 60. letech začala sílit filosofická diskuze o základech, metodách a hranicích vědeckého poznání. Objevily se hlasy, které zpochybňovaly vědecké poznání. Ústřední postavou tohoto období je K. R. Popper14, který tvrdil, že definitivně jisté vědění není člověku souzeno, protože člověk je pochybující i ve svém poznání, což zahrnuje i celou oblast vědy. Pro vědecké zákony platí určité předpoklady, které jsou brány jako nutné a pravdivé, přesto že jejich platnost nemůže být dokázána. Popper vychází z faktu, že běh světa není přísně determinovaný, předem určený a už i proto není možné jej plně poznat. Ve 20. století se otázce poznání a vědy věnuje také konstruktivismus, který učí, že skutečnost nemůžeme nikdy poznat. Obecně vysvětluje, že při hledání platných pravidel si stanovíme hypotézy a následným pozorování se je snažíme potvrdit, či vyvrátit. Naše stanoviska jsou však korigována naší zkušeností. Naše zkušenost nám říká o určitém jevu, že se jedná o platné pravidlo, doposud stále stejné, jak si ale můžeme být jisti, že se zítra nezmění? K předchůdcům konstruktivismu patří i teze D. Huma: „Následuje-li B vždy po A, usuzujeme, že A je příčina B.“15 Toto tvrzení však není možné dokázat, jedná se o pouhý zvyk, opakující se jev, který jsme přijali jako pravidlo. I. Kant řekl, že skutečnost (její uspořádání) se nenachází vně, ale je budována v nás (naším poznávacím aparátem).16 Pokud se na vědecké poznání budeme dívat z tohoto úhlu pohledu a praxe (zkušenost) bude jediným kritériem pravdivosti, musíme uznat, že pravdivost každé z věd se bude zdát jen relativní. Poznání, které jednotlivé vědy poskytují, je tedy neúplné a v mnoha směrech dokonce i sporné. Ještě problematičtější je poznání z hlediska filosofie. M. Nakonečný17 uvádí, že věda dospívá k určitým hranicím empirického poznání a za nimi už lze jen domýšlet 13

Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Filosofie STÖRIG, H., J.: Malé dějiny filosofie, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2000, s. 527. 15 STÖRIG, H., J.: Malé dějiny filosofie, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2000, s. 525. 16 STÖRIG, H., J, viz. (pozn. 15) 17 NAKONEČNÝ, M.: Lexikon magie, Nakladatelství Ivo Železný, Praha 1997.

14

8

další možné příčiny. Filosofie se tyto hranice snaží překročit, avšak s využitím neprověřitelných předpokladů. Věda nikdy nemůže nalézt poslední příčiny a filosofie zůstane bez důkazů jen u spekulací. Jednotlivé filosofické systémy byly a budou zpochybňovány, ale jak jsme mohli vidět, ani věda, zdánlivě se opírající o pravdivé zákony neobstála a byla zpochybněna. Některé filosofické směry a filosofové ostře oddělovali vědu od filosofie, „…jiní chápali filosofii jako předpoklad vědy, protože teprve filosofie dává smysl vědeckým faktům“.18 Z. Neubauer19 kromě filosofického rozměru zmiňuje také rozměr mytický, na jehož základě člověk utváří svůj náhled na svět. Jsou to rozměry našeho jazyka, myšlení a zkušeností, které přirozeně doplňují teoretickou stránku vědeckého poznání a specifickou racionalitu vědy. Každý vzor, paradigma má nejen filosofické, ale i mytické předpoklady, které jej činí pochopitelným. Také E. Cassirer20 ukazuje, že vztah člověka ke světu nezprostředkovává jen věda, opřít se můžeme také o jazyk, umění nebo mýty. Věda nám dává jednotu myšlení, umění poskytuje člověku jednotu nazírání, náboženství a mýtus mu dávají jednotu cítění. Jazyk, mýtus a věda jsou pro Cassirera tři základní symbolické formy, v rámci kterých se člověku ustanovuje skutečnost. Řešení otázky týkající se vztahu mezi pojmem a skutečností a přechodu zkušenosti k teorii sehrálo roli při vytváření metodologií věd. Na toto téma je známá Kantova teze, že „názory bez pojmů jsou slepé a pojmy bez názorů prázdné…“21

Mnozí filosofové věřili, že člověk poznává svět dvojím způsobem. Například Platón rozlišoval „doxa“ a „epistémé“ jako dva druhy poznávání, Aristoteles hovořil o dvojím rozumu – „nús pathetikos“ a „nús poietikos“ a Kant definoval poznání nazvané „Verstandt“ a „Vernunft“. Nyní se nám již mýty zdají být naivní, protože nerozumíme jejich řeči, přesto je možné, že „sdělují nejhlubší pravdy dávno zapomenutou řečí“.

22

Podle W. F. Schellinga mýtus obsahuje skutečné skryté poznání, proto jsou mýty „filosofickou pravdou, kdežto konvenční pravdy jsou jen vybledlou mytologií“.23

18 Dostupné z: http://www.panna.cz/panna/clanek/208--veda-versus-filosofie-a-esoterika.html 19 NEUBAUER, Z.: O roli mýtů a symbolů ve vědeckém poznání. In: Symbol v lidském vnímání, myšlení a vyjadřování (Sborník příspěvků), Filozofický ústav ČSAV, 1992, s. 41. 20 CASSIRER, E.: Esej o člověku, Pravda, Bratislava 1977, s. 28 – 29. 21 HAVELKA, M.: Problém symbolu v Kantovské tradici. In.: Symbol v lidském vnímání, myšlení a vyjadřování (Sborník příspěvků), Filozofický ústav ČSAV, 1992, s. 118. 22 NAKONEČNÝ, M.: Lexikon magie, Nakladatelství Ivo Železný, Praha 1997, s. 198. 23 NAKONEČNÝ, M.: Lexikon magie, Nakladatelství Ivo Železný, Praha 1997, s. 199.

9

Lidské myšlení se postupem doby vyvíjelo od emociogenního poznávání24 k poznávání logickému, racionálnímu. Za vývojově vyšší a hodnotnější je pokládáno poznávání zprostředkované pojmovým logickým myšlením. Mytické, obrazné myšlení je chápáno jako historicky starší, původnější, ale méně hodnotné. Přesto je podle M. Nakonečného25 mytické myšlení v obrazech dokonalejším prostředkem poznávání než myšlení v pojmech, které se opírá o řeč. Logickému, stejně jako mytickému myšlení je společné, že poznatky smyslových vjemů třídí tak, že z nich vyzvedávají určité skupiny podobností. Bez této schopnosti by mytické myšlení nemohlo dospět k pevným útvarům a ani logické myšlení k pevným pojmům. Avšak způsob uchopení této podobnosti je u mytického a logického myšlení odlišný. Tam, kde vidíme pouhý vztah, jde v mýtu o bezprostřední bytí a přítomnost. Proto se mytické chápání prostoru, času a např. čísla odlišuje od toho, jak chápe prostor, čas a číslo myšlení logické, tzn. v chápání předmětného světa. Výstavba světa logickým poznáním začíná v okamžiku, kdy vědomí jasně rozliší mezi vnímaným a představovaným (mezi pravdou a zdáním). Mytickému myšlení je toto zcela cizí. Mytické myšlení žije v bezprostředním dojmu.26

Aristoteles předpokládal, že vyšší formy se vyvíjejí z nižších. V prvních mytologických výkladech světa se primitivní antropologie (otázka původu člověka) vyskytuje v blízkosti primitivní kosmologie27 (otázka původu světa). Smyslové vnímání, paměť, zkušenost, obrazotvornost a rozum jsou jen stupně, kterých člověk dosahuje. S vývojem lidského myšlení a zkušenosti se podle Cassirera28 ukazuje, že člověk nežije jen ve fyzickém světě širší skutečnosti, ale i ve světě symbolickém. Jeho částmi jsou právě jazyk, mýtus, umění a náboženství. Na tyto části i na vědu se Cassirer dívá jako na různé variace stejného tématu, který nám filosofie může udělat srozumitelnějším. Především mýtus se může jevit jako čirý chaos. Jednou z úloh filosofie je odhalení významu, který mýtus skrývá za obrazy a symboly. Podle některých názorů mýtus není jen vědomým výmyslem, ale je považován za fikci nevědomou. Mýtus je pln obrazotvornosti, je světem akce, sil a bojujících mocností. Pokud výklad mýtu budeme zakládat na poznatcích fyzikálního světa a jeho vysvětlení budeme hledat v oblasti přírodních jevů, není možné podat jeho adekvátní objasnění, 24

Poznání budící emoce. NAKONEČNÝ, M.: Lexikon magie, Nakladatelství Ivo Železný, Praha 1997, s. 197 – 199. 26 Takto se zmiňuje o mytickém myšlení E. Cassirer. 27 Kosmologie = věda o vesmíru jako celku, zde spíše myšleno jako otázka původu světa. 28 CASSIRER, E.: Esej o člověku, Pravda, Bratislava 1977, s. 144 – 151. 25

10

zmiňuje E. Durkheim.29 Základní motivy mýtu musíme podle něj hledat ve společenském životě lidí, se kterým je úzce spjato i náboženství. Mezi náboženským a mytickým myšlením neexistuje zásadní rozdíl. Obé vychází z života člověka a hranice mýtu a začátek náboženství nikdy s jistotou neurčíme. Jestliže přijmeme předpoklady mytické interpretace a správně jim porozumíme a pokud je uvidíme ve stejných souvislostech jako primitivní člověk, potom již nebudeme mytické myšlení považovat za nelogické. „Lidskou kulturu jako celek je možné popsat jako proces postupného sebeprosazování člověka. Jazyk, umění, náboženství, věda, představují různé fáze tohoto procesu. V každé z nich člověk odhaluje a dokazuje novou sílu – sílu budovat svůj vlastní svět, svět ideálního.“ 30

Psychologie a mýty Mýty a především archetypy podrobila svému výzkumu hlubinná psychologie, jejímž představitelem je S. Freud a především zakladatel analytické psychologie C. G. Jung. Freudova teorie pracuje s „osobním nevědomím“ a je založena na víře v individuální pudový vývoj každého jedince. Naproti tomu C. G. Jung zavedl pojem „kolektivního nevědomí“ obsahujícího archetypy, které vychází z nevědomí člověka.31

Kde leží pramen mytologie? Máme ho hledat vně, či v nás? Jak uvádí Kerényi „… noříme se jakoby do sebe – přivádí nás to k živému zárodku naší celistvosti. Tímto ponořením se dostáváme k mytologickým základům a naše oči se tak otevřou obrazům plynoucím ze základu“.32 Na povrch vyvstává nadčasově platný lidský, ne-li přímo kosmický, obsah jako jádro celé mytologie, které se vyjadřuje prostřednictvím obrazů, jako se hudba, matematika či filosofie vyjadřují v hudebních, matematických či filosofických idejích. Mytologie díky tomuto charakteru přesahuje hranice čistě lidského fenoménu. Tyto obrazy hovoří samy za sebe a jsou pravdivé samy o sobě, stejně jako kterákoli vznešená vědecká teorie, hudební výtvor či skutečné umělecké dílo. Archetypy obsažené v mýtech jsou formy neurčitelného stáří. Jejich vznik, alespoň 29

CASSIRER, E.: Esej o člověku, Pravda, Bratislava 1977, s. 155. CASSIRER, E.: Esej o člověku, Pravda, Bratislava 1977, s. 363. 31 ČÁLEK, O.: Symbol v psychoterapii. In: Symbol v lidském vnímání, myšlení a vyjadřování (Sborník příspěvků), Filozofický ústav ČSAV, 1992, s. 251 32 KERÉNYI, K.; JUNG, C. G.: Věda o mytologii, Nakladatelství Tomáše Janečka, 1993, s. 15. 30

11

podle Kérenyiho,33 sahá až k prehistorickému světu, jehož duchovní prekoncepce je možné

dosud

pozorovat

mezi

primitivy.

Vědomí

primitiva

je

ohrožováno

všudypřítomným nevědomím, z čehož pramení jeho strach ze všeho neznámého. Je pro něj téměř nemožné zjistit, zda se mu pouze něco zdálo, či zda to opravdu zažil. O tomto člověku nemůžeme tvrdit, že myslí, spíše se zdá, jako by něco myslelo v něm. Mýty jsou pro primitivy zjevením předvědomé mysli, výpovědí o nevědomých duševních událostech. Lze předpokládat, že naši předci nerozlišovali skutečné dění od dění v jejich mysli a obě roviny prožívali jako subjektivní realitu. Mýty, které pokládáme za neskutečné příběhy, mohou být skutečnými na úrovni duševní.

V mytických příbězích se objevují archetypy, tzv. praobrazy, pratvary nebo pravzory, společné prapůvodní symbolické vzory idejí či věcí. Navenek se archetypy projevují skrze symboly. Vznik a tvorba samotných symbolů a jejich významu s archetypy úzce souvisí. V hlubinné teorii symbol obnáší něco jiného, než jak je chápán v matematice či logice. Je znamením emotivních a motivačních, iracionálních sil. Tyto principy odráží rysy lidského rodu jako celku. J. Campbell věří, že se jedná o rysy nadčasové a přirozené pro lidskou duši, jak říká psychologie – lidskou psýchu.34 Svými vlastnostmi symbol vyjadřuje něco podstatného z toho, co zastupuje, co symbolizuje. Užívá se proto, že podstaty některých věcí jsou jen těžko vyjádřitelné slovy. Např. kruh je symbolem věčnosti a obraz kruhu něco z jeho podstaty věčnosti vyjadřuje.35 Vyjádření skrze symbol je mnohdy daleko jednodušším a rychlejším, protože symbol dokáže nahradit mnoho slov, potřebných k vysvětlení konkrétní věci či problému. L. Wittgenstein, který se zabýval podrobnou analýzou řeči a její úlohou ve filosofii, řekl: „Existuje zajisté cosi nevyslovitelného. Ukazuje se, že je to mystické.“

36

To co vyjadřuje mýtus je ve své podstatě transcendentní a nevyslovitelné. Proto mýtus ke sdělení používá symbolů, které vyjadřují svou obrazností jinak nesdělitelnou skutečnost. Symbolické myšlení neoperuje s klasickými logickými principy, např. Hérakleitos pravil, že „život a smrt je totéž“, což je z hlediska formální logiky nesmyslné, neboť jde o vztah dvou protikladných pojmů a A nemůže být současně non A. Běžně oba pojmy chápe člověk jako protikladné a tvrzení Hérakleita se nám zdá 33

KERÉNYI, K.; JUNG, C. G.: Věda o mytologii, Nakladatelství Tomáše Janečka, 1993, s. 77. CAMPBELL, J.: Mýty – legendy dávných věků v našem denním životě, Pragma, Praha 1998, s. 35. 35 NAKONEČNÝ, M.: Lexikon magie, Nakladatelství Ivo Železný, Praha 1997, s. 272 – 274. 36 NAKONEČNÝ, M.: Lexikon magie, Nakladatelství Ivo Železný, Praha 1997, s. 197.

34

12

absurdní. Hérakleitos však naznačil, že smrt je jen přechodem k jinému životu a že oba pojmy jsou protikladné jen z hlediska naší omezené empirie.37

C. G. Jung prohlásil: „Žít plný život je možné, jen když jsme v harmonii se symboly; moudrost je návrat k nim. To není otázka víry nebo vědění, nýbrž souladu našeho myšlení s praobrazy nevědomí“.38 Odhalil nám tak důležitost symbolů v našem duševním životě. Podle něj se symbol utváří z nevědomí jako bezděčné vyjádření nějaké vnitřní síly, kterou si uvědomujeme, ale nedokážeme ji vyjádřit slovy. E. Cassirer chápe člověka především jako bytost produkující symboly. „Čím je symbol archaičtější a hlubší, tj. čím je fyziologičtější, tím je kolektivnější a univerzálnější, „materiálnější“. Čím více je abstraktní, diferencovaný a specifický a čím více se jeho povaha blíží k vědomé jedinečnosti a individualitě, tím více se zbavuje svého univerzálního charakteru.“ 39 Z psychologického pohledu je archetyp určitým vzorcem psychické percepce, představujícím vrozené způsoby nahlížení a cítění světa40. V Jungově psychologii patří výraz archetyp mezi základní pojmy. Shodné rysy mýtů a náboženských projevů u různých kultur vysvětluje užitím společných archetypů. Archetypy jsou podle něj obsaženy v tzv. kolektivním nevědomí, bez rozdílu kulturní příslušnosti. Na této rovině lidské psychiky existují vzorce chápání skutečnosti, které se shodují u všech příslušníků lidské rasy a významně se podílí na psychickém utváření osobnosti. Archetypy mají velkou moc sjednocovat protiklady, jsou proto prostředkem mezi nevědomím a vědomou myslí. Celistvost osobnosti záleží podle K. Kerényiho a C. G. Junga především na sjednocení vědomých a nevědomých vrstev osobnosti. „Archetypy nejsou temnými postranními uličkami mysli, nýbrž ohromným depozitářem zkušeností nahromaděných

předky

v průběhu

miliónů

let.

Jsou

echem

prehistorických

událostí…“41 Lidské nevědomí C. G. Jung chápe jako duši společnou všem lidem, jež se vyjadřuje prostřednictvím osobního vědomí. Mytologické obrazy jsou vlastnictvím patřícím do struktury lidského nevědomí. Pokud uvěříme, že v současné době již mýty nejsou živé a aktuální, moderní člověk se s archetypy nevědomí může setkat alespoň ve 37

NAKONEČNÝ, M.: Lexikon magie, Nakladatelství Ivo Železný, Praha 1997, s. 72 – 74. NAKONEČNÝ, M.: Lexikon magie, Nakladatelství Ivo Železný, Praha 1997, s. 272 – 274. 39 KERÉNYI, K.; JUNG, C. G.: Věda o mytologii, Nakladatelství Tomáše Janečka, 1993, s. 96. 40 Zatímco instinkty (či pudy) znamenají vrozené, tendence k chování. NAKONEČNÝ, M.: Lexikon magie, Nakladatelství Ivo Železný, Praha 1997, s. 28. 41 MORENO, A., 1970. In: NAKONEČNÝ, M.: Lexikon magie. Nakladatelství Ivo Železný, Praha 1997, s. 28. 38

13

svých snech či fantazii. Jejich interpretace je často nejednoznačná a mnohdy vystupují ve dvou zcela odlišných významech. „Žádný archetyp nelze redukovat na jednoduchou formuli. Je to nádoba, již nemůžeme nikdy vyprázdnit, ani naplnit… Odolává věkům a vyžaduje stále nové interpretace. Archetypy jsou prvky nevědomí nepodléhající zkáze, mění však stále svůj tvar.“

42

Dobrým příkladem spojení mytického příběhu a naší

psýchy je úryvek z knihy J. Campbella: „Eden… zahrada rozkoše obehnaná zdí, v jejímž středu stojí… dva stromy, jeden přinášející znalost dobra i zla, druhý nesmrtelnost. Z Edenu dále vytékají čtyři řeky a roznášejí do čtyř světových stran vláhu z nevyčerpatelného rajského pramene. A když první lidé okusili plod stromu vševědoucnosti, byli ze zahrady vyhnáni a dva cherubové byli pověřeni ostrahou východní brány, aby nikdo nemohl zpět. Pokud by se tento popis Edenu nevztahoval na jakési zeměpisné místo, ale na krajinu naší duše, jistě by byla rajská zahrada v našem nitru. Naše vědomá mysl však nezná cestu do této zahrady duše a nemůže tedy okusit chuť jablka věčnosti … Uvnitř nás je zahrada se stromem věčného života, ale my k ní nemáme klíč a naše vědomá mysl o ní často nemá ani tušení…“43

Na počátku mýtů Počátky mýtů je nutné hledat již v dobách prehistorických. Podle M. Eliada44 se zdá pravděpodobné, že jistý počet mýtů byl u paleolitických populací běžný. Velké množství mytologických epizod, se kterými se setkáváme v pozdějších kulturách, představuje nejspíše objevené mýty z dob prehistorických. Tyto nejstarší příběhy je možné rozdělit na několik kategorií. Jsou to především mýty o stvoření světa (kosmogonické), o původu a zrození božstev (teogonické), a o původu člověka (antropologické). Přesto i mladší příběhy, které nevznikly v nejstarších dobách, v sobě nesou dávná poselství a symbolické archetypy. Existují zhruba čtyři základní varianty kosmogonických příběhů. Jedná se o stvoření světa z praoceánu – prvotních vod, z nichž se svět vynořil, jak o tom vypráví například egyptské nebo japonské mýty. Další variantou je stvoření světa z kosmického vejce, který popisuje jeden z nejstarších příběhů čínské mytologie. Egyptské mýty i 42

KERÉNYI, K.; JUNG, C. G.: Věda o mytologii, Nakladatelství Tomáše Janečka, 1993, s. 102. CAMPBELL, J.: Mýty – legendy dávných věků v našem denním životě, Pragma, Praha 1998, s. 36 – 37. 44 ELIADE, M.: Posvátné a profánní, Česká křesťanská akademie, Praha 1994, s. 38 – 40.

43

14

některé indiánské příběhy také vypráví o stvoření světa z „ničeho“, bůh vyřkne slovo nebo pomyslí myšlenku. Čtvrtou rozšířenou variantou, kterou můžeme najít v babylonské, germánské i čínské verzi, je stvoření světa z jednotlivých částí božského těla. Mezi mýty antropologickými převládají tři hlavní příběhy. V jednom z nich je člověk spojován se zemí, a z ní – půdy, bahna, ale i kamení či dřeva, měl být bohy stvořen. S tímto typem se setkáme v řeckých mýtech. Jinou variantou je stvoření člověka svazkem mezi bohy, známý například v hinduistickém příběhu. Třetí možností je stvoření člověka z části božského těla, jeho masa, krve, slz atp., o kterém vypráví jak egyptský, tak babylónský mýtus.

Proto, abychom pochopili a přiblížili si vznik prvních mytických příběhů, je nutné nahlédnout k prvopočátkům lidstva. V první fázi se kulturní skupiny, lidská společenství, vyvíjely separovaně a vytvářely si vlastní způsoby interpretace světa. Postupem času přicházely jednotlivé kultury do kontaktu díky obchodním stykům, válečným tažením i migraci obyvatel. Prvky samostatných kulturních systémů se začaly postupně mísit a ovlivňovat. V dnešním světě se rozdíly mezi jednotlivými kulturami již stírají a kultury jsou stále více propojenější.

Nejstarší hmatatelné doklady o mytologickém uvažování spadají podle J. Campbella do období před 250 000 – 50 000 lety, kdy žil člověk neandrtálský. K této teorii ho vedou objevy z pohřebišť, nálezy nářadí na pohřbívání, zvířecích obětí atp. Z těchto nálezů je patrné, že neandrtálec měl přinejmenším jakousi představu o posmrtném životě a dokládají kult uctívání. Člověk neandrtálský zanikl na konci doby ledové (asi před 40 000 lety) a objevil se Homo sapiens, který je pokládán za našeho přímého předka. Jemu je nejspíše možné přiřknout nádherné jeskynní malby ve Francii a Španělsku.45 Předpokládá se, že podvědomé aktivity prehistorického člověka (fantazie, představy, smyšlenky) se od moderního lišily pouze intenzitou a rozsahem. I dnes nám svět prehistorických kultur může být srozumitelný díky naší obrazotvornosti, která nám umožní poodkrýt vzdálené epochy naší minulosti. Obrazotvorná aktivita je nejen to, co oba světy spojuje, ale také to, co nás od prehistorického člověka odlišuje. Člověk

45

CAMPBELL, J.: Mýty – legendy dávných věků v našem denním životě, Pragma, Praha 1998, s. 42 – 47.

15

prehistorický byl nadán „mytologickou dimenzí“, která je nám dnes již cizí. Byly to určité odrazové můstky, které ho směrovaly a díky kterým se formovalo utváření prvotních mýtů. Významnými mezníky mohlo být vzpřímení člověka, objev řeči a vnímání času.46

Nic nemohlo začít bez určité orientace v prostoru, od pevného bodu v nezměrné rozloze. Tímto pevným bodem se pro člověka mohl stát „Střed světa“. Mezi lidmi byla velmi rozšířená představa, že významná místa stojí právě ve středu světa či ve středu vesmíru. Číňané věřili, že Čína stojí ve středu světa. Germánský strom života také stál ve středu světa obklopen temným oceánem atd. V okamžiku, kdy se člověk napřímil, dospěl k představě, že svět je uspořádán kolem něj a rozprostírá se dopředu, dozadu, vpravo, vlevo a nahoru, dolů. Později hledal tento záchytný bod člověk i ve svém obydlí, posvátném stromu, hoře. S rozdělením prostoru je spjato i vytvoření úrovně božského světa (nahoře) a oblasti podsvětí (dole).

47

K nejdůležitějším vynálezům

tohoto období, co se pohybu v prostoru týká, patří bezesporu luk, výroba provazů a výroba lodí, ty člověku umožňovaly delší cesty a zkracovaly vzdálenosti. Známé jsou báje o střelách, které se zabodnou do nebeské klenby a umožní vzestup na nebe, či o šípech, jež prolétávají mraky a probodávají démony. Mýty, legendy i rituály týkající se výstupu do nebe a zázračného letu jsou doloženy ve všech světadílech od Austrálie přes Jižní Ameriku až po arktické oblasti.

V počátcích člověk neznal řeč ani písmo. Dorozumíval se gesty a zvuky. M. Eliade48 věří, že ještě před vznikem artikulované řeči byl lidský hlas schopen předávat informace, příkazy, přání i vyvolat celý obrazný svět. Člověk se postupně začal obklopovat světem hlásek a nakonec právě jazyk vstoupil mezi člověka a přírodu. Se vznikem řeči a jejím zdokonalováním se objevilo přesvědčení, že slova mají magickou sílu. Lidé měli pocit, že chaos bezprostředních dojmů uspořádají tím, že jej začnou pojmenovávat. Jak se řeč zdokonalovala, začaly se na ni rozšiřovat i magickonáboženské schopnosti. U některých nerozvinutých společností dodnes existuje víra, že vyslovené slovo uvolňuje sílu, kterou je obtížné či dokonce nemožné zrušit. I u společností rozvinutějších se setkáváme s rituální funkcí magických formulí, chvalořečí,

46

ELIADE, M.: Posvátné a profánní, Česká křesťanská akademie, Praha 1994, s. 46. ELIADE, M.: Dějiny náboženského myšlení I, Oikoymenh, Praha 1995, s. 17. 48 ELIADE, M.: Dějiny náboženského myšlení I, Oikoymenh, Praha 1995.

47

16

zaklínadel a kleteb. Například jméno není pro mytické myšlení jen pouhým slovem, ale vyjadřuje, co je člověku niterné, co jej bytostně určuje. V Egyptě je tento rys velmi zřetelný. V egyptském mýtu o stvoření světa se praví: „…na počátku bylo jméno, jež vzápětí ze sebe vyprostilo všechno bytí, včetně bytí božského. Ten kdo zná pravé jméno boha nebo démona, je neomezeným pánem nad mocí jeho nositele.“

49

I dnes má pro

mnohé věřící lidi velký význam pronášená modlitba.

S objevem zemědělství musel člověk zdokonalit techniku počítání času. Primitivní lunární kalendář mu už nestačil, aby mohl určit některá budoucí data.50 Vztahy se světem zvířat byly nahrazeny sounáležitostí mezi člověkem a vegetací. Nový svět je chápán jako organismus, který musí být periodicky (každoročně) obnovován. Pro náboženského člověka nebyl čas stejnorodý a nepřetržitý. Žil v čase posvátném, svou povahou vratném, znovu dosažitelném a kruhovém, „věčné mytické přítomnosti, do níž se náboženský člověk periodicky navrací prostřednictvím ritů“. Druhému chápání času se dá říkat „dějinná přítomnost“. Prožitek posvátna předchází tomu, co nazýváme náboženstvím. Teprve na základě posvátného dění, opakování rituálů se vymezuje náboženství a člověk věřící.

51

Jak již bylo výše zmíněno, potřeba prožitku posvátna

souvisí nejspíše se snahou udělovat životu smysl, uvádět věci do vzájemných vztahů a souvislostí. Jak píše A. Mokrejš, vnímání času člověku přineslo úzkost, hrůzu i zoufalství a snahu uniknout a zapomenout na jeho plynutí. Na druhou stranu noc a den, jsou vyjádřením uspořádání, vyjádřením úplnosti. Přesto, že představují dva protiklady, jeden bez druhého by byl jen polovinou celku a život člověka si díky tomuto uvědomění získal opravdové sebevědomí.52

Mytologické prameny Pro tuto práci byly důležité mýty obsahující shodné prastaré symbolické prvky, nazývané archetypy. Při jejich hledání byly srovnávány především příběhy egyptské, mezopotamské, řecké, germánské, indické a čínské. Je patrné, že později si prvky příběhů jednotlivých kultur a jejich symbolika našly své místo v Bibli a křesťanství. 49

HART, G.: Egyptské mýty, Nakladatelství lidové noviny, 2000. ELIADE, M.: Dějiny náboženského myšlení I, Oikoymenh, Praha 1995, s. 48. 51 ELIADE, M.: Posvátné a profánní, Česká křesťanská akademie, Praha 1994, s. 50 52 MOKREJŠ, A.: Umění: a k čemu?, Triton, Praha 2002.s. 95 – 96.

50

17

Konkrétním symbolům a jejich významu jsou věnovány kapitoly následující. Jako ukázka mýtotvorného ducha zmíněných civilizací a kultur jsou do této části textu vloženy čtyři mytické příběhy. Dva z nich spadají do oblasti kosmogonického vyprávění o stvoření světa: germánský mýtus o stvoření světa popsaný z menší části ve Starší (poetické) Eddě, o kterém vypráví Vědmina píseň a podrobněji rozebraný v Mladší (prozaické) Eddě. Druhým je také příběh o stvoření světa pocházejícím z nejstarších mýtů Číny. Třetí ukázka popisuje potopu světa podle asyrské verze zaznamenané v knize Mýty staré Mezopotámie. Posledním je nejmladší příběh ze života bohů a je vyprávěním o únosu Proserpíny, tak jak je zachyceno v Ovidiových Proměnách.

Starší (poetická) Edda a Mladší (prozaická) Edda jsou dvě sbírky islandských epických písní s námětem severské mytologie. Starší Edda obsahuje mytologické a hrdinské písně, autorství a doba vzniku nejsou známy. Za centrum vzniku epických písní je pokládána Skandinávie v 9. a 10. století. Autorem Mladší Eddy sepsané kolem roku 1220 je Snorri Sturluson a její přesný název zní: Edda a sága o Ynglinzích. Tato sbírka básní měla sloužit jako učebnice pro budoucí básníky a zároveň se stala cenným pramenem germánské mytologie. Jedná se o souhrn pověstí a legend o vzniku i konci světa i o bozích a hrdinech, zachycující staré náboženské představy společné všem germánským kmenům. Náboženství Germánů je pokládáno za jedno z nejsložitějších a také nejpůvodnějších v Evropě.53 Uvedený úryvek pochází z díla S. Sturlusona a vypráví o první bytosti – obru Ymim, který byl zabit a z jeho těla vznikl svět. V Číně nebyl žádný z původních kosmologických mýtů dochován, v řadě čínských legend je však možné odhalit jejich zlomky. Vyprávění o první bytosti nazývané Pchan-ku pochází z velmi starých zdrojů. Poté, co tato bytost od sebe oddělila nebe a zemi zemřela a z jejího těla vzešly jednotlivé části světa. Pchan-ku se stal pralátkou stejně jako v germánském mýtu obr Ymi.54 Uvedený úryvek pochází z knihy Příběhy dračích císařů, kterou podle čínských pramenů zpracovali a přeložili Čou Mejžu a Ču Wej-chua a do české podoby upravil Vladimír Ferko. Příběhu možná ubírá na síle převyprávění do čtivější a jednodušší formy, přesto stojí za uvedení. S mýtem o potopě světa se setkáváme u vzájemně velice vzdálených národů s často nápadně společnými znaky. Nejznámější je vyprávění z první knihy Starého 53 54

Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Seversk%C3%A1_mytologie ELIADE, M.: Dějiny náboženského myšlení II., Oikoymenh, Praha 1995, s. 22.

18

zákona Genesis o Noemovi a jeho arše. Mýtus o potopě je součástí Řecké i Indické mytologie. V Aššurbanipalově knihovně v Ninive (Mezopotámie) byly v tzv. Lvím pokoji nalezeny hliněné tabulky s pověstí o potopě světa.55 Hlavním hrdinou je zde Atrachasís (Utnapištim), který je varován před potopou a zachrání sebe, svou rodinu i zvířata na postavené lodi. Protože části hliněných tabulek byly poškozeny, příběh je doplněn ukázkou ze starobabylónské verze. Toto vyprávění je také zachyceno v básnickém Eposu o Gilgamešovi pocházejícím z 2. tisíciletí před Kristem, spojuje prvky sumerské s literaturou akkadskou, jejíž hlavním zdrojem je zmíněná knihovna v Ninive. Jak již bylo napsáno, dílo P. Ovidia Nasa Metamorphoses (Proměny) je v tomto výčtu nejmladším pramenným zdrojem, pochází z přelomu letopočtu. Ovidius je pokládán za jednoho z největších římských básníků. Jeho dílo je rozděleno do 15 knih obsahujících krátké básně, které vypráví řecké a římské mytologické příběhy se společným motivem proměny. Příběh o Únosu Proserpíny se nachází v Páté knize Proměn. Vystupuje v něm Ceres, bohyně úrody, řecky zvaná Démétér a její dcera Proserpína, v řečtině známá jako Persefona, kterou Dís (Áres) unesl do podsvětí.

Jednotlivé příběhy jsou zde uvedeny především proto, aby byla poskytnuta ukázka primárních pramenů, ze kterých lze čerpat a jako doklad o stylu, kterým byly sepsány. Jediný zdroj, jak již bylo uvedeno, z primárního pramene nepochází, může tak posloužit k srovnání s ostatními. Velice záleží na překladu textů do češtiny a na vypravěči, který je převypráví. Příběhy nejsou uvedeny celé, ale pro zachování souvislosti děje jsou vybírány podstatné pasáže.

55

Dostupné z: http://skorejsova.slak.cz/dejiny.html

19

Úryvek z díla: Snorri Sturluson, Edda a sága o Ynglinzích. Nato pravil Třetí: Jako z Niflheimu vycházel

… 4/ Gangleri se zeptal: Co bylo na počátku a

chlad a všecka nehostinnost, tak bylo vše směrem

jak vše vzniklo? A co bylo předtím?

k Múspellu horké a jasné, ba i v Ginnungagapu

Vysoký odpovídá: To, co se říká ve Vědmině

bylo teplo jako za bezvětří. A když se horký van

věštbě:

setkal s jíním, to počalo tát a kapat a z kapek vody povstal silou sálajícího žáru život a vznikla bytost Na úsvitu věků

podobná člověku. Nazývala se Ymi, ale mraziví

nebylo nic,

obři jí říkají Aurgelmi a od něho pocházejí jejich

nebylo písku ni moře

rody - hrímtursové, jak se říká v kratší Vědmině

ni chladných vln;

věštbě:

nebyla země ni nebe nad ní,

Všechny vědmy

jen pustá hlubina

z Vidolfa pocházejí

zela bez travin.

a čarodějci vzešli z Vilmeida, kouzel znalce

Tu pronesl Stejně vysoký: Mnoho věků předtím, než byla stvořena země, vznikl Niflheim.

Svarthöfdi zplodil

V jeho středu je studně zvaná Hvergelmi a odtud

a otcem obrů

vyvěrají řeky, které se jmenují takto: Svol,

Ymi první je.

Gunntrá, Fjörm, Fimbultul, Slíd a Hríd, Sylg a A zde říká obr Vaftrúdni toto:

Ylg, Víd, Leiptr; Gjöll protéká kolem mříží Helu. Tu pronesl Třetí: Nejdříve však byl onen svět na jihu, jenž se zve Múspell. Je jasný a horký. Ta

Vyronily Élivágy

končina plane a žhne a není k obývání pro ty, co

z jedu ledu kapky,

jsou tam cizí a nemají tam domov odevždy. Na

rostly, až z nich povstal obr.

hranici Múspellu sedí ten, jenž se jmenuje Surt, a

Z něho vzešly

střeží jej.

všechny naše rody, toť prapůvod všech svárů.

… 5/ Gangleri se otázal: Jak se stalo, že vznikl

Tu pravil Gangleri: Jak z něj vyrostla

lidský rod a lidé se rozmnožili?

pokolení, či jak se stalo, že vznikli ještě další lidé?

Vysoký pravil: Když ony řeky, které nazýváme

A domníváte se, že ten, o němž jsi nyní vyprávěl,

Élivágy, dospěly tak daleko od svého pramene,

je bůh?

že jedovatě mrazivá voda, jež v nich proudila,

Vysoký odpovídá: Nikterak jej nepovažujeme za

ztuhla jako struska tekoucí z ohně, vznikl led. A

boha. Byl zlý a stejně tak všichni jeho potomci.

jak se led zastavil a netekl dál, pokryl se

Nazýváme je hrímtursové. Ale vypráví se, že když

jinovatkou, a i vlhkost stoupající z jedovatiny

spal, potil se a tu mu pod levou paží vyrostli muž

mrzla v jíní a jíní se ukládalo vrstvu po vrstvě až k

a žena a jedna jeho noha zplodila s druhou syna.

zejícímu jícnu hlubiny Ginnungagapu. Nato

pravil

Stejně

vysoký:

Ta

Onoho starého hrímturse nazýváme Ymi.

část

Ginnungagapu, která směřovala k severu, se

6/ Gangleri se zeptal: Kde Ymi bydlil a z čeho

vyplnila tíží a vahou ledu a námrazy, z nichž

žil?

táhlo vlhko a studený van, kdežto jižní část projasňovaly

jiskry

a

oharky

vyletující

Vysoký odpovídá: Další, co vzniklo, když jíní

z

tálo, byla kráva zvaná Audhumla. Z jejích struků

Múspellu.

vytékaly čtyři mléčné řeky a těmi Ymiho živila.

20

Úryvek z díla: Snorri Sturluson, Edda a sága o Ynglinzích. Gangleri se zeptal: Čím se živila ta kráva?

dráhu. Ve starém mudrosloví se říká, že podle nich se

Vysoký praví: Olizovala ojíněné kameny, které

začaly rozlišovat dny a noci a počítat roky. Toto se

byly slané. Prvního dne, kdy je lízala, vyvstaly

vypráví ve Vědmině věštbě:

večer z kamene lidské vlasy, druhého dne lidská hlava a třetího dne tam byl celý muž. Nazývá se Búri.

Neznalo slunce,

Byl krásného vzhledu, velký a silný. Zplodil syna,

kde sídlo má,

jenž se jmenoval Bor. Ten pojal za ženu Bestlu,

nevěděl měsíc,

dceru obra Böltorna, a měli spolu tři syny. Jeden

jakou má moc,

se jmenoval Ódin, druhý Vili, třetí Vé. A já

neznaly hvězdy

věřím, že tento Ódin a jeho bratři jsou vládci nebes

na nebi své místo.

a země. Domníváme se, že to jest jeho jméno. Tak se jmenuje největší a nejznamenitější muž,

Tak tomu bylo předtím, než se toto stalo.

kterého známe, a tak ho jistě můžete nazývat i vy.

Gangleri pravil: Veliké zvěsti to slyším. Věru nesmírné dílo to je a důmyslně provedené. Kterak

7/ Tu pravil Gangleri: Jak se mezi sebou

byla uzpůsobena země?

pohodli a kteří z nich byli silnější?

Vysoký odpovídá: Zvenčí je do kruhu a kolem

Vysoký odpovídá: Synové Borovi zabili obra

ní se rozkládá hluboké moře. Kraje při pobřeží

Ymiho. A když padl mrtev, vyteklo z jeho ran tolik krve,

dali do obývání obřím rodům. Uvnitř země pak

že v ní utopili všechen rod hrímtursů až na jednoho, jenž

postavili kolem celého světa na ochranu před obry

vyvázl se svou cháskou. Toho nazývají obři

val. K jeho stavbě použili řas obra Ymiho a

Bergelmi.

hradiště nazvali Midgard. Vzali také jeho mozek a

…

vyhodili ho do vzduchu a udělali z něj oblaka, jak

8/ Tu řekl Gangleri: Co si pak počali synové

se zde říká:

Borovi, když věříš, že jsou bohy?

Z Ymiho masa

Vysoký dí: O tom bych mohl dlouho vypravovat.

Odnesli

Ymiho

země stvořena byla

doprostřed

a z jeho krve moře,

Ginnungagapu a udělali z něj zemi - z krve udělali

z kostí skály,

moře a jezera, z masa zem, z kostí skály. Balvany a

stromy z vlasů

kamení udělali ze zubů a stoliček a ze zlámaných

a z lebky nebe.

kostí.

…

Nato pravil Stejně vysoký: Moře udělali z krve, která

9/ Tu pravil Gangleri: Vskutku se mi zdá, že

mu tekla z ran a volně se rozlévala, a sevřeli jím zemi.

hodně dokázali, když vytvořili zemi a nebe,

Obklopili ji mořem kolem dokola a všichni soudí, že

rozsadili slunce a nebeská tělesa a rozlišili den a

je nelze přeplout.

noc. Ale odkud se vzali lidé, kteří svět obývají?

Nato pravil Třetí: Vzali také jeho lebku a udělali z

Vysoký odpovídá: Když synové Borovi šli

ní nebe a to postavili čtyřmi cípy na zemi a pod každý

jednou po mořském pobřeží, našli dva kmeny. I

roh posadili skřítka. Ti se jmenují takto: Austri, Vestri,

zvedli je a stvořili z nich lidi. Jeden jim dal dech a

Nordri, Sudri (Východní, Západní, Severní, Jižní).

život, druhý rozum a pohyb, třetí podobu, řeč a

Poté pochytali oharky a jiskry, které vyvrhovány z

sluch i zrak. Dali jim též oděv a jméno. Muž se

Múspellu létaly vzduchem, a zasadili je uprostřed

jmenoval Ask (Jasan) a žena Embla (Jíva?). A z

Ginnungagapu vysoko i níže na nebe, aby

nich pošlo lidské plémě, jemuž bylo dáno obývat

osvětlovaly nebesa a zemi. Všem ohnivým tělesům

Midgard…

vykázali místo, některým na nebi, jiná volně létala pod nebem, ale i jim stanovili místo, a vyznačili

21

Úryvek z díla: Příběhy dračích císařů: Mýty staré Číny, převyprávěl Vladimír Ferko. ve Slunce, levé se proměnilo v Měsíc. Hlava už

JAK VZNIKL SVĚT

nebyla hlava, ale posvátná skála, vlasy nebyly Dávno, pradávno, když ještě byly Nebe a

vlasy, ale velehory všech čtyř světových stran, a

Země spojeny, vypadal vesmír jako veliké temné

čelo vypučelo a stal se z něj vrch Pu-čou: to proto,

vejce.

se

aby se snad Nebe a Země znovu nespojily. Pchan-

potichounku zrodil Pchan-ku, obrovitý obr -

kuovo tělo a krev se proměnily v řeky a moře,

praotec lidstva. Sotva se probral k vědomí, usnul a

chlupy ve stromy a trávu. Z jeho slz vyprýštily

celých osmnáct tisíc let neprocitl. V jediném

Chuang-che – Žlutá řeka a Jaag-c – Velká řeka.

okamžiku se náhle probudil.

Z obrova hlasu vznikl hrom, jeho dech se stal

V

tom

velikém

temném

vejci

Otevřel oči, ale neviděl nic. Všude byla jen

větrem, pohled bleskem. Od těch dob se vždycky,

černo-černá temnota, mlžné dusno. Nesnesitelné

když měl Pchan-ku dobrou náladu Nebe vyjasnilo

horko a dusno obra tak rozhněvaly, že vztekle

a zamračilo se, když místo radosti dostal zlost.

popadl svou velikou sekyru - a ťal. Ozval se třesk, jako by naráz zahřměly všechny hromy světa,

Pchan-ku je počátkem světa a života. Je

nastal praskot, jako by země pukala a hory se

předkem osmnácti tisíc vodních, pozemských a

trhaly.

vzdušných

Obrovské černé vejce v jediné chvíli puklo a

bytostí.

Pchan-ku

je

jednotou

protikladů jang a jin, jednotou mužského a

rozdvojilo se. Čisté a lehké prvky protikladu jang

ženského principu stvoření.

se pozvolna vznesly, a bylo z nich Nebe, kalné a těžké prvky protikladu jin klesly a staly se Zemí. Nebe a Země se oddělily, ale Pchan-ku se bál, aby se znovu nespojily. Zůstal proto uprostřed - hlavou se dotýkal vysokého Nebe, nohama vězel hluboko v Zemi. Nebe se den co den zvedalo o jeden Čang, a právě tak o jeden čang den co den narůstala Země. Tak se Nebe i Země zvětšovaly osmnáct tisíc roků, až do chvíle, kdy Nebe dosáhlo nejvyšší výšky a Země nejhlubší hloubky. Pchan-ku stál pořád mezi Zemí a Nebem, protože i on denně vyrostl o jeden čang. Ne-vídaný obr stál bez hnutí mezi Nebem a Zemí a vypadal jako vysokánský sloup. Říká se, že měřil devadesát tisíc li. Nikdo neví, jak dlouho stál Pchan-ku mezi Nebem a Zemí ve vesmírné samotě. Uspokojil se, teprve když Nebe a Země na svých místech zpevněly. Už se nemusel bát, že Nebe spadne na Zemi, a že se protiklady jang a jin znovu rozvíří v divokém vesmírném chaosu. Velké dílo se završilo, Pchanku si konečně mohl odpočinout. Rozprostřel své dlouhatánské tělo po Zemi a dlouho, předlouho odpočíval, až nakonec usnul a zemřel. Když Pchtn-ku umíral, staly se s jeho tělem veliké změny. Pravé oko se mu rozzářilo a změnilo se

22

Úryvek z díla: Mýty staré Mezopotámie. ASYRSKÁ VERZE (Z KNIHOVNY

podlamovaly se jim dlouhé nohy,

AŠŠURBANIPALOVY)

široká ramena poklesla a shrbeni se vlekli ulicemi.

IV/

Ještě nepřešlo dvanáct set let, a rozšířily

Pátého roku vyhlíží dcera matčina

se obydlené kraje

návratu,

a rozmnožilo se lidstvo.

však matka své dceři neotvírá dveře.

Jeho povykem byl Enlil rušen

20

a v tom hluku nezamhouřil oka.

Na misku vah dcera hledí, když její matku otec

I svolal shromáždění své 5

prodává.

a pravil bohům, svým synům:

Na misku vah matka hledí, když vlastni

„Povyk lidí je mi velmi nepříjemný,

dceru otec

jejich křik mne ruší

prodává.

a v tom hluku nezamhouřím oko.

Šestý rok dceřino tělo rodičům za

Přikažte, nechť propukne mor,

pokrm sloužilo,

10

ať jejich křik hned Namtar potlačí!

stravou jim bylo tělo vlastního syna.

IV/

Enlil svolal shromáždění své a

…jeden dům požíral druhý.

… 25

pravil bohům,

Obličej lidí vypadal jak sušený slad, na samé hranici smrti živořili.

svým synům: (1 řádek zničen)

Ani tentokrát nebylo lidstvo vyhubeno. Enlil

„Nezmenšil se počet lidí, je jich víc než

konečně pochopil, že je to Enki, kdo neustále maří

dřív.

jeho plány, a zahrnul ho přívalem výčitek.

… Lidstvo zbavili obživy;

(2 řádky poškozeny)

byl nedostatek rostlin a do žaludku

3

neměli co dát.

…utěsni loď!

Vzácný byl shora Adadův déšť, 55

5

Dodrž lhůtu, kterou ti stanovím!

dole přestaly téci řeky a z hlubin

Do lodě vejdi, uzavři dveře,

nevzešla záplava.

nalož ji obilím, majetkem svým i

Zmenšil se výnos polí

jměním,

a Nisaba odvrátila svá ňadra.

uveď tam ženu svou, rodinu, příbuzné i

Černozem zbělela

zdatné řemeslníky!

a Širá step rodila toliko sůl.

Stepní zvěř i živočišstvo, jež na trávě se

Zemské se vzbouřilo lůno,

pase,

bylina nevzešla, nevzrostlo obilí. 60

„Ať všude hustá je smola,

10

Lidstvo zachvátil neduh,

já k tobě pošlu a bude čekat u tvých vrat."

křečemi sevřel lůno a děcko nenechal vyjít.

Atrachasís otevřel ústa svá a pravil Eovi, svému pánu, řka:

V/

(11 řádků poškozeno)

12

Druhý rok lidé trpěli svrabem.

„Nikdy jsem nestavěl loď… Nakresli na zemi její obraz!

Třetí když nadešel rok,

15

15

Až si ho prohlédnu, zbuduji koráb."

hlad změnil jejich tvář k nepoznání.

I nakreslil Ea na zemi obraz.

Když nadešel rok čtvrtý,

(1 řádek poškozen)

23

Úryvek z díla: Mýty staré Mezopotámie. (2 řádky poškozeny)

Jaké mám bydlení

I vešel a utěsnil loď.

v tomto domě nářku, kde zanikl můj

Vítr... přinesl bouři.

hlas!

Čtvero větrů, mezků svých, Adad

…

osedlal,

Naříká Nintu…

vítr jižní, vítr severní, vítr východní i

10

5

vítr západní.

jak mrtvé vážky pokryli moře a řeky.

A dula s ním vichřice, smršť, řinul

Na pastvině uvázli jak vor,

se déšť,

při břehu, když na zádech tak pluli,

bouře zlá… povstaly větry.

uvázli jak vor.

…po jeho boku zvedl se jižní vítr,

…

po jeho boku zavanul západní vítr.

Po sedm dní a sedm nocí

(1 řádek zničen)

25

…boží povoz…

Když vody konečně opadly a loď přistála na suché zemi, Atrachasis přinesl bohům smírnou oběť.

Ninurta dal přetéci hrázím, Errakal stavidla otevřel. Anzu svými drápy drásal nebesa, …úradky zemské jak hliněný hrnec přivedl vniveč.

STAROBABYLÓNSKÁ VERZE III/ (2 řádky zničeny, 8 řádků poškozeno) 11

…i začala potopa. A síla její jak válka na lidstvo dolehla. Již nevidí druh druha, již se nepoznávají v té zkáze.

15

A potopa řve jako býk. Jak orlí křik se nese jekot větrů. Temnota zhoustla a slunce se skrylo. (6 řádků poškozeno)

25

Bez sebe byl Enki, když uzřel před sebou dítka svá, jak sražena jsou k zemi. Nintu, vznešená paní, v úzkostech zkřivila rty. … A nyní já sama s bolestí naslouchat musím lidskému křiku. Jak ovce beze mne

45

řinul se déšť, běsnila bouře a potopa. (přibližné 29 řádků zničeno)

drtí, hubí, tepe…

15

„Potopu na sebe přivolali hroznou,

potomstvo bloudí.

24

Úryvek z díla: P. Ovidius Naso, Proměny. Elejská Arethúsa a Kyané prýští tam z půdy,

ÚNOS PRÓSERPINY

uprostřed obou je záliv, jejž svírají výběžky těsné. Tehdy tu Kyané byla, jež zřídlu dala i jméno — ze

První zahnutým pluhem prsť na polích zbrázdila Cerés, první zemím dala i obilí, lahodný

všech sicilských nymf kdys bývala nejproslulejší.

pokrm, první zákony dala; tak vše jest Cerery

Víla se vynoří z vln až po pás uprostřed

darem. O ní třeba mi pěti. A kéž bych zazpívat

zřídla, poznala bohyni hned a pravila:

mohla píseň bohyně hodnou — jeť hodna ta

,Nesmíte dále! Bez vůle Cerery zetěm být

bohyně písně!

nemůžeš: měls o ni žádat, nikoli unášet ji! Hle, smím-li srovnávat malé s velkým, kdysi i po mně

…

bůh Anápos zatoužil v lásce; prosbou však jata, ne

Boje se pohromy té, kdys opustil sídlo své

hrozbou, jak ta, jsem ruku mu dala.' Řekla a

temné podsvětí pán a veza se na voze s četnými

bránila jim, své paže v protivné strany vztahujíc.

koni objížděl sicilskou zem a pečlivě základy

Avšak Dís už hněv svůj nemohl zkrotit: vzkřikl na

zkoumal. Když pak dobře zjistil, že žádné se

strašné koně a rozmáchav mohutnou paží těžké

neviklá místo, odloží strach a těká bez cíle.

královské žezlo až do dna zřídla je zprudka zarazil. Na tento úder hned uvolní v podsvětí cestu Země a vůz, jenž dolů se hnal, v ten přijala jícen.

… Poblíž henenských bašt je jezero s hlubokou vodou, jménem Pergos — ni Kaÿstros sám v

…

svých plynoucích vlnách písní labutích neslýchá

Zatím zděšená matka se shání po dceři

víc, než onde je slýchat. Jezero věnčí hvozd, jenž

marně, hledá ji po všech zemích a po všech

všechny mu lemuje strany, zdržuje zelení svou jak

mořích ji hledá. Aurora, z mořských vln když

plachtou paprsky slunce. Haluze dávají chládek,

stoupala s vlhkými vlasy, nikdy ji nezřela meškat,

zem pestré květy, jsouc vlhká: věčné jaro tu jest.

ni Hesperos. Od ohně Étny pochodně do obou

V tom háji se bavila právě Próserpina: tu violky

rukou si zažehla, planoucí mocně, ty pak nosila

trhá, tam lilie bílé, s nadšením mladé dívky si plní

mrazivou tmou a neznala spánku. střel, již opět

náruč i košík, chtějíc překonat družky a nasbírat

hledala od východu až na západ po celém světě.

více než ony. Sotva ji uviděl Dís, hned vzplál a unesl dívku: hle,

…

tak rychle se láskou zanítil! Žalostným hlasem

Ale když milostný den zas hvězdy zastřel,

zděšená bohyně volá své družky i matku — však

již opět hledala od východu až na západ po celém

matku častěji — odshora šat si roztrhla žalem, a

světě.

přitom roucho se uvolnilo, i vypadly sebrané květy; ona pak v mládí svém tak prostá a nevinná

…

byla, že ji i tato ztráta hned pohnula k dívčímu

Bylo by dlouhé říkat, co zemí, co dalekých

bolu. Únosce pohání vůz a volaje každého z koní

moří bloudíc bohyně prošla: už neměla místa, kde

jménem k běhu je štve a po jejich šíji a hřívách

hledat. Vrátí se v sicilskou zem a při chůzi pátrajíc

potřásá otěžemi, jež černí zbarveny rzivou, žene

všude přišla i ke Kyaně. Ta byla by všechno jí

se hlubokou vodou a plesem Palíků božských,

řekla, nebýt změněna tak; než chtěla-li mluviti,

které sírou páchne a z rozpuklé vyvěrá země,

ústa chyběla jí a jazyk, i neměla, čím by co vyřkla.

místy, kde Bakchidův rod (byl z Korinta při

Přec však zřetelnou stopu jí poskytla: na povrch

dvojím moři) u dvou přístavů, nestejných ploch,

vody vynesla dceřin pás, jenž náhodou právě v

kdys založil město.

těch místech sklouzl ve svaté zřídlo — a Cerés dobře jej znala. Jakmile poznala pás, jak o ztrátě

25

Úryvek z díla: P. Ovidius Naso, Proměny. dcery by teprv zvěděla, zpustlé vlasy si začala

tom, kde jest, tak nazývat. Snesu ten únos, jen ať

bohyně rváti, rukama stále a stále se tepala po

ji navrátí zas!‘

nahé hrudi.

Júpiter dí: ,Tvá dcera nás obou je společná

Dosud však neví, kde jest, než zlořečí

starost, společná zástava lásky. Však libo-li

veškerým zemím, říká, že nevděčny jsou a

pravými jmény nazývat vše, ten čin přec nelze

nehodny plodin, jim daných, ze všech pak nejvíce

jmenovat křivdou: láska to jest! A zeť nám nebude

sicilská zem, kde stopy té ztráty nalezla. Proto tam

k necti, jen povol, bohyně, ty! Byť scházelo

zuří, i zláme svou pravicí pluhy převracející prsť a

ostatní, není to dosti, Jova být bratrem? A což

ve hněvu usmrtí stejně skot, jenž vzdělává pole, i

když ostatní neschází? Mne přec větším učinil

rolníky, půdě pak velí nevracet svěřený vklad a

toliko los! Leč toužíš-li tolik, aby se rozešli zas,

plodin semena zkazí. Úrodnost tohoto kraje, tak

nuž vrátí se na nebe dcera, s pevnou podmínkou

proslulá po širém světě, zašla, je lží: hned sotvaže

však, že ještě se nedotkla ústy žádného pokrmu:

vzklíčilo, osení zmírá, hyne tu přílišným žárem a

tak to stanoví Sudiček zákon.‘

tu zas přílišným deštěm, škodí mu hvězdy i větry,

Domluvil. Vyvésti dceru má pevný úmysl

a ptactvo chtivé a lačné zasetá semena sbírá; když

Cerés, osud tomu však nechce: svůj půst již

dojde pšenice ke žni, jílek ji trápí, bodláčí zlé a

nedodržela panna, v úpravných sadech co těkala s

nezmarné býlí.

bezelstnou myslí, jablko granátové si se stromu

Tenkrát se Arethúsa svou hlavou vynoří z

obtíženého utrhla, sedm pak zrn z té nažloutlé

vody, a když smáčené vlasy si k uším shrnula s

vyňavši slupky, pojedla je. A jediný jen to ze

čela, pravila: ,Matko panny, jižs hledala po celém

všeho tvorstva uviděl Askalafos, jejž kdysi prý

světě, zemských plodin matko, ó, zastav ty

zrodila Orfné, jedna z podsvětních nymf, a nikoli

nesmírné strasti, na zem, jež je ti věrna, se

nejméně známá, když ji v černých lesích bůh

nehněvej s takovou silou! Neníť země nic vinna,

Acherón učinil matkou. Udal, co viděl, a tak ji

jen nerada poskytla průchod lupu.

návratu, ukrutník, zbavil.

…

…

Když tedy tam v té tmě jsem plynula

Jupiter však, chtě usmířit bratra a truchlivou

podsvětním proudem, dceru tvou Próserpinu jsem

sestru, kolotavý běh roku pak rozdělil na stejné

na vlastní oči tam zřela: tvář má truchlivou sic, a

části: napříště Próserpina, dvou říší společné

dosud s ní nesešel úlek, jest však královnou dole,

božstvo, tolikéž měsíců s matkou a tolikéž s

jest mocná v temném tom světě, je přec velikou

manželem tráví. Tvářnost její mysli i vzezření

paní, jsouc manželkou vladaře Stínů!‘

ihned se změní. Čelo, jež nedávno mohlo se zdát i

Matka ztrnula jakoby v kámen, slyšíc ta

Hadovi smutným, zjasnila bohyně tak, jako

slova, nemohla z ohromení se probrati. Těžká

slunce, deštnými mraky zakryté dřív, zas vítězně

když bolest těžkou zmámenost konečně zahnala,

vychází přemohši mraky.

na hbitém voze v nebeský vyjede kraj. Tam stanula před Jovem, chmura kryla jí tvář, pln záští

…

byl obličej, spuštěny vlasy. Pravila k němu: ,Já za

Živná Cerés je šťastna, že opět má dceru… I

svou krev i za tvoji prosit přicházím, velký Jove!

zapřáhne k vozu dva hady úrody bohyně ctná a

Snad necítíš ohledů k matce: ať tedy dcera hne

tlamy jim sevřevši uzdou ovzduším uprostřed

srdcem otcovým! Nevěnuj, prosím, méně jí péče

země a oblohy projela rychle, lehký svůj vůz pak

proto, že já jsem rodička její. Dlouho jsem hledala

zamíří do Athén k Triptolemovi. Dala mu

dítě — hle, teď jsem je konečně našla, možno-li

obilných semen a kázala, aby je zasel do země

nalezením zvát jistější ztrátu a lze-li vědomost o

nevzdělané i vzdělané po čase opět.

26

Symbol, jeho význam „Symboly mluví samy za sebe a sdělují významy, jež slova nemohou pojmout. A pokud k nám nepromlouvají, zřejmě ještě nepřišel náš čas.“ Campbell56

Od pradávna je symbol považován za útvar tajemný. Mnoho autorů označuje symbol za velkou slávu lidského rozumu. Lze předpokládat, že symboly poskytovaly základ nejstarším formám lidské komunikace. I nyní se řeč symbolů uplatňuje v mnoha oblastech lidské činnosti. V práci z roku 1977 Cassirer57 vysvětluje, že historik, stejně jako fyzik vychází z materiálního světa, ale na začátku jejich výzkumné práce nestál svět fyzikálních předmětů, ale svět symbolů (symbolické univerzum). Každý historický fakt je možné určit a pochopit na základě analýzy symbolů.

Podle E. Cassirera58 není možné

skutečnost bezprostředně postihnout ani reprodukovat. Naše zprostředkovávání skutečnosti se podle něj děje skrze systém symbolů a znaků, symbol je tedy možné považovat za ústřední pojem jeho filosofie. Jak jsem již zmínila výše, Cassirer rozeznává tři základní symbolické formy: jazyk, mýtus a vědu. Naše vnímání se utváří vzájemným působením jazyka a znakového systému. Tam, kde nemůžeme ostře rozlišit znak a věc, má proces chápání světa zprostředkovat pojem symbolu. Pokud nyní nahlédneme do psychologie na názor C. G. Junga,59 zjistíme, že symboly se podle něj vynořují v uzlových momentech života, jako je puberta, kritické situace, nemoc, stárnutí aj. Některé symboly, jako draci, démoni, moudří starci, strom, poklad, jeskyně nebo zahrada, se v těchto situacích stále opakují. Podle J. Vaňka60 má v sobě symbol vznešenost, „imanentní hodnotový klíč“, kterým odemyká přístup k prožitku. Za zmínku stojí i názor psychoterapeuta O. Čálka61, pro kterého je symbol „znamením vztahu, ve kterém se s člověkem něco ve světě setkává.“ A na pomoc si bere definici Jana Patočky, který vidí mýtus jako jakousi „pasivní fantazii“ plynoucí z toho, jak se člověk „vynachází“, cítí na světě či se světem. 56

CAMPBELL, J.: Mýty – legendy dávných věků v našem denním životě, Pragma, Praha 1998, s. 119. CASSIRER, E.: Esej o člověku, Pravda, Bratislava 1977, s. 290. 58 STÖRIG, H., J.: Malé dějiny filosofie, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2000, s. 412. 59 ČÁLEK, O.: Symbol v psychoterapii, s. 254. In: Symbol v lidském vnímání, myšlení a vyjadřování (Sborník příspěvků), Filozofický ústav ČSAV, 1992. 60 VANĚK, J.: Symbol a typ jako myšlenkové figury, s. 81. In: Symbol v lidském vnímání, myšlení a vyjadřování (Sborník příspěvků), Filozofický ústav ČSAV, 1992. 61 ČÁLEK, O.: Symbol v psychoterapii, s. 255. In: Symbol v lidském vnímání, myšlení a vyjadřování (Sborník příspěvků), Filozofický ústav ČSAV, 1992. 57

27

Při pročítání mytologických příběhů se zákonitě setkáváme s motivy, které se poměrně často opakují a ne vždy mají stejný symbolický obsah. Tento fakt je dán otevřeností symbolu a jeho univerzalitou. Proto je možné, aby byl jeden motiv současně symbolem dobra i zla, lásky i nenávisti. Tato schopnost je na symbolech právě to, co je dělá jedinečnými. A právě takové symboly, které člověk využíval od prvopočátku, můžeme nazvat archetypy. Ve starověké filosofii je archetyp pravzorem idejí nebo věcí, může být symbolickým modelem, soustavou myšlenek a představ, které se během historie neustále vrací nebo jsou trvale přítomny.62

Výklad symbolů V předešlé stati byl přiblížen pojem symbolu a některých teorií symbolem se zabývajících. Především bychom měli mít na mysli mnohovýznamovost symbolu, jeho schopnost zviditelnit neviditelnou skutečnost a význam pro postižení a pochopení jinak skrytých daností. Důležitý je také fakt, že při převádění symbolu do jazyka pojmů zůstane vždy cosi nepřevoditelného, co pojmy nedokážeme interpretovat, ale to je právě jeden z hlavních důvodů, proč jsou pro nás symboly nepostradatelné. Symboly nejsou ustrnulými útvary, ale jsou stále proměnlivé a často víceznačné. Tato jejich schopnost je spjata s proměnou a vývojem lidstva a jeho kultury.

V následujícím textu se objeví symboly zdánlivě velice odlišné, přesto se při jejich studiu ukázala jejich vzájemná provázanost. Mnohdy rozdílné symboly mohou být vyloženy jako významově velice shodné. Na počátku stála snaha upozornit na symboly archetypální povahy, takové, které se často opakují v mytických příbězích. Jejich výčet je následující:

62

Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Archetyp, stáhnuto 2. 7. 2007

28

MATKA, MATKA ZEMĚ

KŘÍDLA

KRÁLÍK

OBILÍ

DRAK

JABLKO

PLODNOST

HAD

JESKYNĚ

KRÁVA

MĚSÍC

KRUH

BÝK

VODA

NEBESA

SLUNCE

PRAOCEÁN

LET

OHEŇ

HORA

KŮŇ

BRÁNA

STROM

VEJCE

Tab. 1: Soupis vybraných symbolů.

Tento seznam měl být dále ještě přehodnocen a zredukován na archetypy, které se opakovaly častěji než jiné. Zde se však ukázal problém spojený s redukcí a to významová propojenost jednotlivých symbolů, původní výčet symbolů zůstal nakonec téměř nezměněn. Tyto archetypální symboly uvedu následně ve zdánlivě nepřehledné formě, přesto je touto formou možné lépe ukázat jejich vzájemný vztah. Většina poznámek z této kapitoly je inspirována Slovníkem symbolů Manfreda Lurkera63, který se stal hlavním zdrojem informací. Pokud byl použit zdroj jiný, je v poznámce pod čarou uveden jeho název i autor.

Ústředním motivem s jednoznačně archetypálním základem je symbol matky. Pro prehistorického člověka byla s největší pravděpodobností matkou jeskyně, která mu jako kojenci poskytovala ochranu. V tomto smyslu je možné jeskyni považovat za lůno matky. V době kamenné nebyla jeskyně jen úkrytem, ale také pohřebním místem. I ve smrti se člověk tedy navracel ke své matce. K symbolice matky tohoto prehistorického období se řadí i kámen nebo hora. Zemědělství později přineslo nový pohled na svět a objevila se nová symbolika s ním spojená. Pro zemědělce se Matkou stala sama země, která člověku poskytuje své plody a která dává ze sebe vyrůstat rostlinám. Pole či bažina označované za matku vyjadřují těsný vztah člověka k životu a přírodě, která ho živí. Na rozsáhlém území od Francie až po Bajkal na Sibiři a od severní Itálie až k Rýnu byly uctívány bohyně matky. V těchto oblastech byly nalezeny sošky žen zdůrazňující

63

LURKER, M.: Slovník symbolů, Universum, Praha 2005.

29

prvky plodnosti a mateřství. Nelze však přesně určit jejich náboženskou funkci. Lze jen předpokládat, že lidé věřili v jejich ochranu a magicko náboženské schopnosti. Indická bohyně Párvatí, manželka Šivy, vystupuje už v období harappské civilizace64 jako Velká matka. V harappských sídlištích byly nalezeny četné hliněné figurky těhotných žen, odpovídající svým celkovým vzhledem figurkám, jež byly nalezeny na západ odtud, v Balůdžistánu, Elamu, Mezopotámii, Egyptě, na Kypru, Krétě, Kykladách a na Balkáně, většinou v druhém tisíciletí př. n. l. Bohyně Velká matka, Matka země, je po dnes široce uctívána v Indii v neárjském prostředí. Její obřady si vyžadují krvavých obětí, legendy hovoří kromě zvířecích i o lidských obětech.65 Velká matka byla paní zvěře a paní nad životem a smrtí. Zvířata jí blízká jsou kráva, býk a had. V pohádkách je vlastní matka zástupkyní velké matky (země, přírody), jejímiž symboly jsou mj. krávy a kozy nebo i strom se zlatými plody, zatímco macecha je velkou protivnicí.

Již zmiňovaná zvířata kráva a býk, jsou dalšími symboly plodnosti. Doklady o tomto jejich významu pochází z doby prehistorické. Podle některých náboženství je kráva představou celého univerza. Kráva je „magna mater“, která vše rodí a vyživuje. Podle Eddy66 byli prvními bytostmi na světě praobr Ymi a kráva Audhumla, která ho krmila svým mlékem. V Egyptě mívala podobu krávy často bohyně Hathor. S teorií, že kráva byla v prehistorii egyptskou verzí velmi rané představy o bohyni-matce, přišla Elise Baumgartelová. Svou teorii zakládala na jistých objevech v prehistorických hrobech. Přesné vzájemné vztahy rozličných koncepcí krav však nebyly dosud vyjasněny.67 V některých příbězích bývá bohyně (vystupující jako kráva), či žena oplodněna nebeským bohem v podobě býka. Především Řecká mytologie disponuje několika příklady, kdy Zeus proměněn za býka svede lstí bohyni či dívku, která mu do té doby odolávala. V metaforické představivosti je sumerský bůh vody Enki nezkrotným býkem, který se páří s řekou, jež je představována divokou krávou.68 64

Tato kultura existovala přibližně mezi lety 3200 př. n. l. – 1700 př. n. .l, jejím hlavním městem bylo Mohendžo-daro a Harappa. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Harappsk%C3%A1_kultura 65 KRAMER, S.,N.: Mytologie starověku, Orbis, Praha 1977, s. 258 - 260. 66 Poetická a Prozaická Edda jsou dvě sbírky islandských epických písní s námětem severské mytologie. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Edda 67 KRAMER, S.,N.: Mytologie starověku, Orbis, Praha 1977, s. 27. 68 KRAMER, S.,N.: Mytologie starověku, Orbis, Praha 1977, s. 83.

30

V Egyptě podle nejstarších textů panovala představa, že kráva vystoupila z oceánu, aby se stala oblohou. Tato koncepce nebeské krávy, která dává každý den život teleti (slunci = Hór) a večer polyká býka, je podobná řeckému mýtu o Kronovi, který své děti rovněž spolykal.69 V antické mytologii vystupuje kromě Dia v podobě býka vládce moří Poseidon – burácení moře bylo srovnáváno s rozzuřeným býkem. Ve védské70 literatuře jsou kráva a býk prabytosti androgynií se schopností sebeoplodňování. Všeobecně je býk považován za nositele životní síly, právě díky svým oplodňovacím schopnostem. Nilské záplavy byly označovány za „dar býka“. Podle verze Mithrova náboženství vzniklo z býkovy míchy obilí a jeho krve vinná réva. Perská báje vypráví, jak vznikl svět ze zabitého prabýka. Býk se objevuje i v Babylónii a později i ve Starém zákoně. Býk může nabýt solárního i lunárního významu. Jeho roh připomínal lidem srpek měsíce a v Egyptě býk Ápis nesl mezi svými rohy sluneční kotouč.

Oblíbeným měsíčním znamením je roh, nejčastěji roh býčí, pro jeho podobnost se srpkem měsíce. Dva býčí rohy jsou znázorněním ubývání a přibývání měsíce. Je patrné, že základem měsíční symboliky jsou fáze měsíce. Zahrnují fázi zrození, růstu, smrti a zmrtvýchvstání. Velice blízký je vztah měsíce a ženy. Růst dítěte v těle matky bývá ztotožňován s dorůstáním měsíce a cykly probíhající v těle ženy jsou s měsícem také spojovány. I některá zvířata jsou spojována s měsícem, např. had svlékající se z kůže, který se dokáže rychle objevit a ještě rychleji ztratit. Medvěd, který v zimě spí a na jaře se probouzí. Na jihu jsou symboly měsíce bárka nebo loď, které převáží mrtvé. Důvodem může být opět vizuální podobnost se srpkem měsíce. Existuje teorie, která vidí ve stvoření Evy z Adamova žebra spojení s měsíční symbolikou a Adamovo žebro přirovnává k měsíci.

Sluneční symbolika, podobně jako symbolika měsíce navazuje na jeho fáze a inspirovala se jeho denní nebo roční dráhou. Večerní západ slunce je symbolem smrti, zmaru a sestupu do podsvětí. Ranní východ má charakter zmrtvýchvstání, života a spásy.

69

KRAMER, S.,N.: Mytologie starověku, Orbis, Praha 1977, s. 56. Védy jsou posvátné spisy, jedny z nejstarších v tradici indoevropských národů a jsou kulturním dědictvím íránských a indických Árjů a neoddělitelnou součástí Hinduismu a indických filosofických škol. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A9dy 70

31

Egyptský bůh Hór byl ztotožňován se sluncem. Panovala představa, že tento bůh jako dítě sedí na květu lotosu = mladé slunce vystupuje z otevírajícího se květu.71 Později byla tato koncepce překryta novější verzí, že nejvyšším bohem je bůh Ré (slunce) a Hór je jeho synem.72 Vesměs veškerá sluneční symbolika považuje smrt slunce za počátek procesu nového zrození a nového života. Bájný Fénix sám sebe spálí, aby mohl jako nový opět povstat z popela. Ze zvířat bývá nejčastěji se sluncem spojován lev, který symbolizuje sluneční vševidoucí oko, protože ani ve spánku prý oka nezamhouří. Symbolicky je cesta slunce považována za jízdu ve voze, plavbu lodí či let ptáka. Často jsou slunečními symboly ptáci, například orel nebo sokol. Jízdu ve voze naznačuje kolo, kotouč a sluneční kříž, symbol čtyř končin světa označující polohu slunce ráno, v poledne, večer a v noci. Symbolika života, plodnosti, ale i smrti, se objevuje jak v lunárním, tak i solárním významu. Opět se tím potvrzuje významová podobnost některých symbolů.

V čínských pohádkách často vystupuje ve spojení s měsíční symbolikou a symbolikou života zajíc – sedí na měsíci a připravuje elixír života. Zajíc je také spojován s plodností a láskou. V Egyptě byl zajíc pokládán za atribut bohyně Unut, v Řecku byl obětním zvířetem bohyně lásky Afrodity a podle Řeků působilo požití zaječího masa jako afrodiziakum. V předkřesťanských zvycích, které se na mnoha místech zachovaly podnes, přináší zajíc velikonoční vajíčka. Vejce je velice rozšířeným velikonočním symbolem, užívaným hojně křesťanstvím jako symbol Kristova vzkříšení, ale také v souvislosti s mariánskou tematikou jako symbol Kristova početí. Všeobecně je vejce považováno za symbol vznikajícího a nového života. Objevuje se daleko dříve, než jej začalo používat křesťanství. V kosmogonických mýtech mnoha národů existuje představa o světovém vejci (u Řeků, Indů, Japonců aj.). Toto vejce bylo základním prvkem, ze kterého vznikly nebe a země nebo ze kterého vzešly první živly či první bytost. V egyptské tradici se první bůh zrodil z vejce skrytého v bažinatém houští. V povodí Nilu bylo vejce rovněž symbolem života po smrti.

71 72

KRAMER, S.,N.: Mytologie starověku, Orbis, Praha 1977, s. 38. KRAMER, S.,N.: Mytologie starověku, Orbis, Praha 1977, s. 37.

32

Na počátku jedné z kosmogonických egyptských verzí se hovoří o prvotním vejci, v němž byl ukryt „pták světla“.73 Známá je také představa boha Thovta, který přinesl na prahoru vynořenou z vod, vejce kosmu, aby se z něj zrodil sluneční bůh.74

Dalším důležitým symbolem plodnosti je voda. Na poli, které voda pokropí, vyklíčí zasetá zrna a člověku tak zajistí důležitý zdroj potravy. Voda je pro člověka jednou z nejdůležitějších látek potřebných k životu. Je tedy pochopitelné, že člověk považoval vodu za pralátku a zdroj veškerého života. Voda mu symbolizovala prapočátek všeho jsoucího. V nejstarším z indických hymnistických textů Véd75, Rgvédě se vypráví, že z roztříštěných hor, případně z jeskyně, nebo podle jiné varianty z Vrtrova břicha se vyřinuly kosmické Vody, mateřské ženské bytosti, jež dlouho marně toužily po tom, aby mohly uniknout ze svého vězení. Nyní vyrazily jako bučící stáda, vylily se přes natažené tělo toho, kdo je dříve omezoval a kdo jim byl pánem (Vrtry), aby za svého nového pána uznaly Indru. Vody byly těhotné a plodem jejich života bylo Slunce.76 V indické tradici nese voda světové vejce. V Číně je chápána jako ženský princip jin. Má zvláštní vztah k měsíci, oba jsou symboly života, smrti a znovuzrození (potopa světa nepřinesla jen zánik, ale i nový život). Babylónská bohyně Ištar musela sestoupit do světa mrtvých, aby odtamtud donesla vodu života. Voda je také symbolem očisty. V knize Prameny života77 se uvádí, že Sumerové spojovali představu zániku kultury s potopou světa. Motiv ohromné záplavy, která se přežene krajinou a zničí všechno živé, je velmi starý. Je možné, že vznikl ještě v hlubokém pravěku, kdy vodní poměry v Mezopotámii mohly vést k rozsáhlým povodním při doznívání období dešťů. Mytologický motiv potopy je v mezopotamské literatuře zpracován v Eposu o Atrachasísovi a v jedenácté tabulce Eposu o Gilgamešovi. Od Babylóňanů se dostal do textu starozákonní knihy Genesis. Shody ve vyprávění78 jsou tak výrazné, že můžeme hovořit o jedné z nejstarších literárních výpůjček. 73

ELIADE, M.: Posvátné a profánní. Česká křesťanská akademie, Praha 1994, s. 93. HART, G.: Egyptské mýty, Nakladatelství lidové noviny, 2000, s. 29. 75 Védy jsou posvátné spisy, jedny z nejstarších v tradici indoevropských národů a jsou kulturním dědictvím íránských a indických Árjů a neoddělitelnou součástí Hinduismu a indických filosofických škol. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A9dy 76 KRAMER, S.,N.: Mytologie starověku, Orbis, Praha 1977, s. 232 – 234. 77 Prameny života: Obraz člověka a světa ve starých kulturách, Vyšehrad, Praha 1982, s. 44 – 46. 78 Epizoda varování, návod ke stavbě lidi, záchrana jednoho lidského rodu a zvířat v párech, zkouška konce potopy vypouštění ptáků, oběť a požehnání. 74

33

V antice hrála voda posvátných pramenů důležitou roli při věštectví. V hlubinné psychologii je temná, bezedná voda symbolem nevědomí. Ve snu se může voda zjevovat jednak jako tvůrčí, životadárná síla pevně svázaná s ženským a mateřským elementem, ale je možno ji zakoušet i v jejích hrozivých účincích. V tomto smyslu vystupuje i symbol moře, které může dávat i brát, chránit i trestat. Podle keltské a germánské představy vede cesta do říše mrtvých přes moře. Cesta lodí přes moře je mnohdy symbolem lidského života a jeho nástrah. Loď sloužila v mnoha kulturách nebožtíkům v plavbě na onen svět. Existují i doklady o tom, že v lodích byli pohřbívání mrtví.

Opět se nyní vrátíme k motivu pole, které, jak jsme viděli, patří do skupiny symbolů plodnosti a zachování života a bývá spojováno s matkou zemí. V procesu setby a sklizně spatřovali lidé obraz života, smrti a znovuzrození. Zralý klas je v přeneseném smyslu spojován s ženstvím a mateřstvím. V řecké mytologii vystupuje v roli bohyně země, plodnosti a zemědělství Démétér, matka Persefony.79 Démétér a Persefona, božská matka a dcera, zosobňující obilí v jeho dvojím aspektu, setby minulého roku a zralých klasů roku letošního, jsou svou povahou identické. Tento názor na zásadní jednotu matky a dcery vyvěrá z jejich portrétů v řeckém umění, kde si jsou často tak podobné, že je nelze rozeznat.80 Persefona musí trávit 1/3 roku s Hádem v podsvětí a 2/3 roku může setrvat s matkou na zemi. Vždy, když Persefona odchází do podsvětí, Démétér ze žalu přestává dávat přírodě plodnost a nastává zima. Na jaře se Persefona vrací na zemi a Démétér ji vítá květy a zelení.81 Postupem času kult bohyně Démétér začal splývat s kulty matky země Gaie, Rheie, Kybely, Hekaty či egyptské Isidy. Atributy těchto bohyní plodnosti či bohyní země jsou nejčastěji klasy, ale i jiné plody často přinášené v koších.

S plodností jsou spojovány i některé plody rostlin, mnohdy bývaly atributy bohyní plodnosti a vegetačních božstev. Většinou jsou to takové plodiny, které obsahují mnoho semen jako dýně, rajčata, pomeranče či granátová jablka. Granátové jablko patří mezi symboly a atributy užívané již od pradávna. Objevuje se například v mytologii 79

Výše v textu uvádím ukázku z díla Ovidia, kde již postavy vystupují se svými římskými jmény: Persefona = Proserpína, Démétér = Ceres, Árés = Dís. 80 FRAZER, J., G.: Zlatá ratolest, Maldá fronta 1994, s. 349. 81 ZAMAROVSKÝ, V.: Bohové a hrdinové antických bájí, Mladá fronta, Praha 1965, s. 96.

34

řecké, římské, germánské i keltské. Tohoto plodu si lidé cenili v Indii, stejně tak v Egyptě i Číně. Mnohdy se přesně neuvádí, zda se jedná přímo o granátové jablko, nebo zda je myšleno jablko, které známe i u nás. V řecké mytologii je granátové jablko zasvěceno bohyni Démétér, která vládla nad úrodou. Když Hádes unesl dceru Démétér Persefonu do podsvětí, symbolicky jí nabídl granátové jablko (jablko manželství). V antice nebylo jablko považováno za výhradní atribut bohyně Démétér, ale například i Afrodity a jejích tří družek – Grácií. Jablko se také objevuje v příběhu o Héraklovi, který měl přinést zlatá jablka nesmrtelnosti ze zahrady Hesperidek, hlídané hadem či drakem Ládónem. Trojský princ Paris přiřkl jablko nejkrásnější bohyni Afroditě, což se pak stalo osudným pro jeho rodné město Tróju. Granátové jablko se vícekrát objevuje i v knihách Starého zákona. Zvědové, které Mojžíš vyslal do Kenaanu, přinesli s sebou jako nejcennější plody vinný hrozen, granátové jablko a fík. Jablko vystupuje jako symbol církve, správného křesťana, někdy je ztotožňováno s krásou a ctnostmi Pany Marie nebo se samotným Kristem, ale může být považováno i za obraz dokonalosti Boha.82 Na druhou stranou je však symbolem prvotního hříchu, nástrahy a posléze i vykoupení. Všeobecně je jablko symbolem ambivalentním, který přináší nejen život, ale i smrt, tak jako tomu je v pohádce o Sněhurce. Důvodem pro to zřejmě byla negativní symbolika v antické mytologii, kde jablko zosobňovalo nástrahu, která byla počátkem řetězce těžkých událostí (Paridův soud, Persefona). Že může být jablko znamením neštěstí, se zasadila nejspíše i slovní hříčka latinských slov mãlum = „jablko“ a malum = „zlo“.83

Společně se symbolikou jablka se objevuje symbol stromu, na kterém jablko roste a uzrává. Díky víře v nepřemožitelnou moc stále znovu se obnovujícího života byl strom často vysazován při slavnostech na počest nového roku. Pro Kelty byly stromy, háje a lesy posvátné. Stromy byly symboly znovuzrození. Opadavé stromy v zimě odumírají, jejich holé větve proti obloze vytvářejí iluzi siluety kostry, ale na jaře znovu ožijí. Stromy byly vnímány rovněž jako spojení života a smrti, horního a dolního světa, se svými větvemi nataženými k obloze a s kořeny prorostlými hluboko do země.84

82

ROYT, J.: Slovník biblické ikonografie, Karolinum, Praha 2006. BECKER, U.: Slovník symbolů. Portál. Praha 2002. 84 GREENOVÁ, J., M.: Keltské mýty, Nakladatelství lidové noviny, 1998, s. 113. 83

35

V První knize Mojžíšově Eva utrhne plod z rajského stromu poznání. Ve středu zahrady se tyčí strom života a strom poznání dobrého a zlého. Bůh dal člověku příkaz: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti“.85 V indické legendě o Buddhovi najdeme mytické podobenství o stromu nesmrtelnosti chráněném dvěma strážci nahánějícími hrůzu. Pod tímto stromem dosáhl probuzení Siddhartha a stal se tak Buddhou – „Procitnuvším“, když odvrácen k východu zhlédl světlo vlastní nesmrtelnosti.86 Strom poskytující ochranu je chápán jako symbol ženskosti, respektive mateřskosti. Je také spojen s mužským prvkem a to tvarem svého kmenu, který symbolizoval falus. V některých příbězích i pohádkách bývá identifikován s člověkem, nebo se z něj člověk zrodí. Svými větvemi dosahuje strom k nebi a kořeny proniká do hlubin země a spojuje tyto dva světy. Kromě stromu spojuje nebe se zemí i hora. Vrcholek hory ležící v oblacích je považován za sídlo bohů a uctíván jako posvátný. Výstup na horu je vnímán jako namáhavý a nebezpečný, je překonáváním překážek a může značit i duchovní vzestup člověka. Jak hora, tak strom mohou člověku umožnit setkáni s bohy. Nejednou byly oba symboly situovány do středu světa. V jedné z verzí egyptská kosmogonie začíná vynořením prahory z vod a objevení se první živé bytosti. Byl to had, pokládaný za prvotní tělo božstva, nebo brouk (skarabeus). V Egyptě docházelo k „vynořování“ půdy každoročně, když nilské záplavy klesaly, proto mohla být Egypťanům tato představa blízká.87

Nitro hor skrývá jeskyni, jako dělohu matky země i vstup do říše mrtvých. V jejích hlubinách bývají skryty bájné poklady strážené fantastickými bytostmi. Role strážce pokladu bývá často přisuzována hadovi. Had je archetypem sahajícím do dávných dob. Kromě pokladu hlídá i tajné nauky a vědění. Stejně jako kmen stromu je i had vnímán jako mužský sexuální symbol. Je protipólem ptáka na obloze, zatímco pták přísluší nebesům, had je spojován se zemí. Hadí božstva často přebývají v podsvětí. Hadům se přisuzuje rozličný a často protikladný význam. V Africe lidé věřili, že hadi přináší smrt, v Eposu o Gilgamešovi had naopak ukradl rostlinu věčného života.

85

ELIADE, M.: Posvátné a profánní. Česká křesťanská akademie, Praha 1994, s. 162. CAMPBELL, J.: Mýty – legendy dávných věků v našem denním životě, Pragma, Praha 1998, s. 36 – 37. 87 KRAMER, S.,N.: Mytologie starověku, Orbis, Praha 1977, s. 26.

86

36

V Bibli88 je had znám jako pokušitel a ponouká k hříchu. Ve Zjeveních se opět objevuje had z ráje v podobě rudého draka a v této podobě zastupuje satana, který svádí celý svět. V barokních vyobrazeních had obepíná zeměkouli, což symbolizuje hříšnost světa. Jindy had vystupuje jako symbol nesmrtelnosti, očisty a to především had svlékající si kůži. Velice zvláštní je vztah hada k vodě. V germánské mytologii mořský had Midgard obepíná zemi. V Indii je had personifikací pozemských vod a strážcem životní energie, obrovitý had Ananta (Nekonečný) koresponduje s nekonečným oceánem. V indické mytologii najdeme mocnou kobru, která nese na své hlavě desku země; podepírá ji uprostřed, přesně tam, kde vyrůstá strom života. Stejný podivuhodný had pak podle legendy o Buddhovi vystupuje z podsvětí na zem, aby svým tělem ochránil Požehnaného před zlou bouří, jež zachvátila svět poté, co Buddha nabyl vševědoucnosti a po mnoho dní zůstával zcela pohroužen v meditaci.89 V Japonsku je had znám jako zničující vodní božstvo. Boj kladného hrdiny s mořskou obludou se objevuje již v Enúma Eliš90, kdy Marduk bojuje s Tiámat. V bibli vystupuje ve spojitosti s vodou mořská příšera Leviatan.

Poměrně často se had zaměňuje s drakem a jejich symbolika se prolíná. Nejčastěji jsou had a drak ztotožňováni v antice a raně křesťanském období. Teprve v raném středověku začal drak vystupovat jako ztělesnění zla a ďábla. Drak je mytickou bytostí s rysy hada, ptáka, ještěra i jiných zvířat. U evropských národů je považován za nepřátelské a opovrženíhodné zvíře. V Asii vzbuzuje úctu a přináší štěstí. V Číně reprezentuje drak mužský princip jang91, ale na druhé straně je blízký vodě, která je ženským principem jin. V evropských a předoasijských mýtech znamená vítězství nad drakem překonání chaosu, temnoty a zla. Ztělesňuje prasíly, které musí být přemoženy, v pohádkách často bojuje hrdina s drakem. Vystupuje jako strážce pokladu či princezny. V Apokalypse je drak symbol Satana přemožen archandělem Michaelem. 92 Uroboros bývá znázorňován jako drak zakousnutý do svého ocasu, vytvářející tak ze svého těla nekonečný kruh, symbol věčného života, který nemá počátek ani 88

Bible je souborem knih, které křesťanství považuje za posvátné, je označována jako Písmo svaté, má být inspirována samotným Bohem. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Bible 89 CAMPBELL, J.: Mýty – legendy dávných věků v našem denním životě, Pragma, Praha 1998, s. 36. 90 Enúma eliš (Když nahoře) je jeden z nejdůležitějších a nejsložitějších akkadských mýtů. Je to prakticky jediný ucelený výklad tehdejší kosmogonie. Původní jméno je neznámé, název dostal podle prvních slov. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/En%C3%BAma_eli%C5%A1 91 Koncept Jin a Jang má původ v dávné čínské filosofii a popisuje dvě navzájem opačné a doplňující se síly, které se nacházejí v každé živé i neživé části vesmíru. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Jang 92 NAKONEČNÝ, M.: Lexikon magie. Nakladatelství Ivo Železný, Praha 1997, s. 275.

37

konec. Vyjadřuje věčný koloběh všeho dění, v němž se nic neztrácí. Může být i symbolem Velké Matky, tj. přírody, např. egyptské Ísidy, která je věčnou dělohou, ale i věčným hrobem všeho živého.93 Jako uroboros se jeví oceán (had Midgard obepínající zemi). Může být chápán jako obraz toho, co bylo před stvořením, kdy se nerozlišovaly protiklady. Může spojovat protikladné síly slunce a měsíce.

Všechny z výše zmíněných symbolů v sobě nesou symboliku života, plodnosti, růstu, smrti a znovuzrození. Některým z nich je věnována větší pozornost pro jejich užší spojení s touto symbolikou, nicméně je tento výběr založen jen na subjektivních zjištěních a nepopírá vyzdvižení osobních preferencí.

Svět pohádek „V pohádkách, které jsem slýchával v dětství, spočívá hlubší význam než v pravdě, kterou učí život.“ Schiller 94 Podle J. Tomana95 nejstarší slovesné projevy byly vytvářeny na základě vztahu pravěkých lidí k přírodě, jejich závislosti na ní i stavem jejich poznání. Tyto projevy úzce provázely magické obřady a často měly podobu kouzelných průpovědí, zaklínadel a říkadel, protože lidé věřili v jejich moc. Pro zvýšení účinku byly pronášeny melodicky a rytmicky. Se změnou společenství z pravěkých lovců a sběračů na společnost zemědělskou se objevili i nové slovesné projevy, jako pranostiky a přísloví, které úzce souvisely už nejen s přírodou, ale také s obděláváním půdy. Z magických úkonů se postupně vytvářely celé obřadní cykly. Víra tehdejšího člověka v účinek obřadních úkonů a magických rituálů byla spjata s jeho výkladem světa. Jednalo se o soustavu názorů a představ, kterými si člověk vysvětloval smysl své existence, vznik života i jiné přírodní zákonitosti. Tyto ústní projevy se postupně stávaly součástí předávané lidové slovesnosti, kulturního dědictví, tzv. folklóru.96

93

NAKONEČNÝ, M.: Lexikon magie. Nakladatelství Ivo Železný, Praha 1997, s. 311. BETTELHEIM, B.: Za tajemstvím pohádek. Proč a jak je číst v dnešní době, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2000, s. 9. 95 TOMAN, J.: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury, České Budějovice 1992, s. 15. 96 TOMAN, J., viz (pozn. 2)

94

38

Lidová slovesnost nepotřebovala ke svému šíření písmo, předávala se ústně, proto se vyznačuje specifickými rysy, jako je autorská anonymita, ústní tradování, variabilita obsahu i formy aj. Za nejvýznamnější lidový žánr je možné považovat právě pohádky a pověsti. Bohužel jestliže se začneme pohádkou zabývat důkladněji, dojdeme k zjištění, že vědecká literatura týkající se pohádek není příliš bohatá. Možným důvodem je nedostatečné množství vhodného materiálu k bádání. Podle V. J. Proppa97 nebylo velké množství pohádkového materiálu vůbec vydáno a je uchováváno v archivech institucí i u soukromníků. Vytvořit odbornou disciplínu zabývající se pohádkou je nesnadné pro pestrost a malebnost pohádkového materiálu a nemůžeme tedy počítat se snadným vytvořením jednotné terminologie a klasifikace.98 Pohádky je možné srovnávat z hlediska kompozice a struktury. Není snadné je přesně vymezit a definovat, přesto každý tuší, co to pohádka je. Pro ukázku definice ze Všeobecné encyklopedie zní: „…prozaický žánr se smyšleným dějem a hlavním hrdinou, který je nositelem kladných lidských vlastností a velkých ideálů. Hrdina prochází těžkými zkouškami, které vždy překoná a zvítězí nad zlem, hloupostí, závistí.“99 Na stránkách internetové encyklopedie – Wikipedie je pohádce věnován tento text: „Pohádka

(někdy

též

báchorka)

je

obvykle

krátký

epický

fiktivní

příběh

s nepravděpodobným dějem, ve kterém se objevuje pohádková fantazie a fantaskní bytosti. Původně se jedná o lidový žánr, nejčastěji psaný v próze…“ 100

Výraznější zájem o lidovou slovesnost vypukl v Německu ve druhé polovině 18. století. Písemný folklór významně ovlivňoval utváření uměleckého vkusu měšťanů. Tento zájem byl vyprovokován nejspíše protikladným postojem k francouzskému klasicismu, který přijímal podněty antické. Z lidové slovesnosti nejprve lákala básníky a učence lidová píseň. Na počátku 19. století však došlo ke změně a nastal příklon ke starobylým lidovým tradicím a k dávné minulosti. Proti klasicismu stál romantismus, který měl oblibu ve středověku, lidové tvorbě a Gotickém slohu. Folklór byl pokládán za umění pravé, nezkažené a původní. Mezi lety 1804 – 1808 vznikl Heidelberský básnický kroužek. Mezi členy tohoto spolku patřili i bratři Jacob a Wilhelm Grimmové. Tito bratři zaujatí kouzlem a působením pohádek, začali zaznamenávat pohádky vyprávěné lidovými vypravěči. Snažili se o zachování co možná nejautentičtějšího 97

PROPP, V., J.: Morfologie pohádky a jiné studie, Nakladatelství H and H, 1999, s. 13. PROPP, V., J.: Morfologie pohádky a jiné studie, Nakladatelství H and H, 1999, s. 14. 99 Všeobecná encyklopedie: v osmi svazcích, díl 6, Diderot, Praha 1999, s. 170. 100 Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Poh%C3%A1dky

98

39

záznamu, aby nebyl ztracen prostý, ale zároveň živý tón lidového vyprávění. Pohádky podle bratrů nahrazovaly lidem knihy, proto se vyvíjely především tam, kde nebyla literatura ještě rozvinutá. Bratři Grimmové věřili, že se v pohádkách objevuje pozůstatek pradávné moudrosti, jímž jsou střípky mytických příběhů, které je možné v nich nacházet. Mytické prvky obsažené v pohádkách vedly bratry k závěru, že mnohé pohádky jsou velmi starobylé.101 V našich zemích v 19. století, kdy se začínal šířit zájem o lidový folklór, se pohádkami zabýval např. Karel Jaromír Erben, Božena Němcová. Začátkem 20. století pak Jiří Mahen, Karel Čapek, Josef Čapek a další. Karel Jaromír Erben sbíral lidové písně, říkadla i pohádky především z Čech. V jeho díle je patrný vliv bratří Grimmů, Erben v jejich pohádkách viděl svůj vzor a často je používal k inspiraci. Lidovou tvorbu nejen sbíral, ale také ji podroboval pečlivému bádání. Je doloženo, že v písemném kontaktu s bratry Grimmy byl Josef Dobrovský, především s Jacobem Grimmem, který se neomezoval pouze na sběr pohádek německých, ale zajímal se i o pohádky z jiných zemí.102 Podle V. J. Proppa103 je možné mluvit o pohádkovém kánonu mezinárodním, národním i speciálním. Příbuznosti mezi pohádkami se objevily již v prvních záznamech bratří Grimmů, kteří předpokládali, že shody objevující se mezi pohádkami u často vzdálených národů je možné vysvětlit společnými, základními myšlenkami a podobnými životními okolnostmi. Ohledně těchto podobných motivů v pohádkách místně i časově velice vzdálených panuje velká nejasnost. Vzniklo několik teorií, které se pokoušely tuto skutečnost vysvětlit. Archetypální teorie, která se tímto problémem zabývá, vysvětluje tyto shody jednáním člověka, které bývá v konkrétních situacích neměnné, a proto se shodují i motivy použité v pohádkách. Jiná teorie hovoří o přenášení pohádek, či pohádkových motivů migrujícím obyvatelstvem.

Mýty i pohádky se vyznačují především určitou nepopsatelností. Mají společnou touhu o postihnutí prostoru a času, bytí i zániku. Jak mýty, tak pohádky mohou být považovány za bezvýznamné příběhy, je však nesporné, že v nich lze zahlédnout něco vyššího. Kritici a badatelé je nemohou ani zničit, ale ani vysvětlit. Tyto příběhy otevírají dveře do jiného času, nejsou určeny jen odborníkům, pokusit se v nich číst 101

JECH, J., předmluva. In: Grimmové, Německé pohádky, Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1961. 102 JECH, J., předmluva, viz. (pozn. 100) 103 PROPP, V., J.: Morfologie pohádky a jiné studie, Nakladatelství H and H, 1999, s. 78.

40

může každý. Dlouhou dobu panoval názor, že pohádky jsou určeny výhradně dětem. Předpokládalo se, že mezi dětskou myslí a pohádkovými příběhy existuje přirozené spojení. Původně pohádky (báchorky) představovaly jeden ze základních útvarů ústní lidové slovesnosti, jak uvádí J. Toman104, obracely se zpravidla k dospělým posluchačům, ale v průběhu svého vývoje přešly do kategorie tvorby pro děti. Jestliže se nyní zaměříme na děti, které se mohou zdát mnohým pro přijímání pohádek vnímavější, bylo by dobré zde zmínit některé náhledy na pohádku B. Bettelheima, který má velice blízko k teorii klasické psychoanalýzy a poměrně důkladně se studiu pohádek věnoval. Bettelheim se zabýval vlivem pohádky na dětskou duši a komplexně na dítě jako osobnost. Pohádky jsou podle něj: „…jedinečné nejen jakožto literární útvary, ale také jakožto umělecké dílo zcela srozumitelné dítěti, tak jako žádný jiný druh umění. Nejhlubší význam pohádky je pro každého jiný a není stejný ani pro téhož člověka v různých okamžicích jeho života, jak už to platí pro každé velké umění. Z téže pohádky si dítě bude brát různé významy podle potřeb a zájmů dané chvíle.“105 A dále zmiňuje, že postavy a události v pohádkách mohou vykreslovat vnitřní konflikty a velice jemně naznačovat jejich řešení. Pohádka poskytuje dítěti zábavu, ale i poučení jak o něm samém, tak o světě kolem něj a zcela nenásilně podporuje jeho osobnostní růst.106 Z. Neubauer107 poukazuje také na to, že se poselství pohádek týká významně dospělosti, přitom má na zřeteli dospívání a k tomuto poselství je podle jeho názoru vnímavější především dětský věk. Přesto Z. Neubauer108 na základě myšlenek J. R. R. Tolkiena potvrzuje, že pravé pohádky nejsou psány pouze pro děti, jak tomu rozumí dnešní žánr „dětské literatury“ a nejde v nich o přiblížení se dětskému světu. Někdy se dospělým mohou původní pohádky v určitých oblastech jevit pro děti spíše jako pohoršující a nevhodné. Proto se stává, že moderní vydavatelé propadají pokušení příběhy upravovat a komolit. „Spojení dětí a pohádkových příběhů je ve skutečnosti neštěstím naší rodinné historie. Pohádkové příběhy byly v moderním vzdělaném světě odkázány do dětského pokoje, stejně jako je tam přemístěn otlučený nebo staromódní nábytek… Ve skutečnosti však

104

TOMAN, J.: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice 1992, s. 64. BETTELHEIM, B.: Za tajemstvím pohádek. Proč a jak je číst v dnešní době, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2000, s. 16. 106 BETTELHEIM, B.: Za tajemstvím pohádek. Proč a jak je číst v dnešní době, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2000, s. 15. 107 NEUBAUER, Z.: Do světa na zkušenou čili O cestách tam a zase zpátky, Praha 1990, s. 27 – 28. 108 NEUBAUER, Z., viz (pozn. 12)

105

41

zvláštní smysl pro pohádky mají jenom některé děti a někteří dospělí. …a pokud vychází zevnitř, s věkem neubývá, ale roste.“ 109 Hovoří-li se tedy v současnosti o funkci pohádky je myšlena úloha pohádky pro děti, protože pohádka je dnes vnímána lidmi především jako žánr dětský. Ale přiznejme si, že pohádky si zaslouží, aby je četli i dospělí, protože právě pohádky nabízí fantazii, únik, útěchu. Jejich síla je v působení, může to být např. uspokojování prapůvodních lidských tužeb. J. R. R. Tolkien o pohádkách napsal: „Říše pohádek leží daleko a hluboko a vysoko a je plná mnoha rozličných věcí: lze tu nalézt všeliká zvířata a ptáky, bezbřehá moře a nespočetně hvězd, krásu, jež očarovává, a na každém kroku nebezpečí, radost i smutek, ostré jak meč. Člověk se snad může považovat za šťastného, že do té říše zabloudil, avšak samo její bohatství a podivuhodnost poutají jazyk poutníka, jenž by o nich chtěl vyprávět. A dokud tam přebývá, není radno, aby se příliš vyptával, jinak se brány uzavřou a klíče od nich budou ztraceny.“ 110

Existuje všeobecný souhlas, že mýty a pohádky k nám promlouvají jazykem symbolů111,

které

v sobě

nesou

poselství

a

které

jsou

ve

svém

jádru

mnohovýznamovými. Pohádky v sobě obsahují nadsmyslové věci, které nejsou, jak by se mohlo zdát, seřazeny libovolně, ale jejich děj se řídí vlastními zákonitostmi. „Podle psychoanalytického modelu lidské osobnosti obsahují pohádky důležitá sdělení pro vědomou, předvědomou a nevědomou mysl, ať funguje v daném okamžiku na kterékoli úrovni.“112 Interpretace symboliky pohádek je složitá a často se pokusy o vysvětlení její vnitřní struktury liší. Velké úsilí věnovala rozboru pohádek především psychologie, které se podařilo objevit paralelnost mezi stupni osobního vývoje člověka a pohádkami. Nejzajímavější jsou pro psychologii nejspíše pohádky folklorní, které vznikaly jako lidová tvorba a předávaly se ústním podáním z generace na generaci. Dnes se pohádky nejčastěji dělí na pohádky s nadpřirozeným obsahem (kouzelné pohádky), pohádky ze života a pohádky o zvířatech.113 Kouzelné pohádky jsou zvláštní kategorií, jež je možné studovat samostatně. Jejich hlavním rysem je přítomnost

109

TOLKIEN, J. R. R.: Pohádky, Winston Smith, Praha 1992, 143 - 144. TOLKIEN, J. R. R.: Pohádky, Winston Smith, Praha 1992, s. 115. 111 BETTELHEIM, B.: Za tajemstvím pohádek. Proč a jak je číst v dnešní době, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2000, s. 38. 112 BETTELHEIM, B.: Za tajemstvím pohádek. Proč a jak je číst v dnešní době, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2000, s. 10. 113 PROPP, V., J.: Morfologie pohádky a jiné studie, Nakladatelství H and H, 1999, s. 15. 110

42

kouzelného jevu a vyznačují se také specifickou dějovou výstavbou.114 Z historického hlediska je kouzelná pohádka ve svých morfologických základech mýtem. Zachovává v sobě stopy dávného pohanství, starých obyčejů a obřadů. Jsou to krátké průhledy do světa „za“.115 Připomínají a upevňují zakotvenost lidské přirozenosti v mytickém světě. Je jisté, že kromě podobností nalezneme při srovnání mýtů a pohádek také rozdíly. Pohádky jsou specifické svou konečností, narozdíl od mýtů, které poukazují dál a dál i přes zdání ukončení. Mýtus se odnepaměti dotýká našich dějin, zdá se, že bude-li vyprávěn dostatečně dlouho, dospěje jeho děj až k současnosti a my se staneme jeho součástí.116 Mytickým světem Z. Neubauer117 nemíní svět vybájený, nýbrž svět kultur, pro něž jsou mýty živou skutečností. Pomocí mýtů si člověk skutečnost nevykládal, ale vyprávěl. Nesnažil si své představy ověřovat a srovnávat se zkušeností. Mýtus neinformoval o tom, co je, ale snažil se ukázat člověku jeho sounáležitost se světem. Pohádka se orientuje spíše na jednotlivce, kdežto mýtus se týká celých skupin nebo i celého světa. Podle L. Strausse118 jsou pohádky vystavěny na slabších základech nežli mýty, které stojí na kosmologických, metafyzických a přírodních nosnících a pohádky pak na podkladu lokálním, sociálním a morálním. Pohádka na posluchače neklade žádné požadavky, „aniž by cokoli vyžadovala, uklidňuje, dává naději do budoucnosti a slibuje šťastný konec“.119 Jak shrnuje ve své práci S. Struková120 na rozdíl od mýtu pohádka, přestože obsahuje mnohé mytické motivy, není příběhem o událostech významných pro povahu světa. Pohádky netvoří dohromady ucelený celek, ale jsou blízké životním příběhům člověka. V psychoterapii mohou být nápomocny při obnově smyslu života. Podle Campbella121 se v pohádkách skrývá schopnost dotknout se hlubinných tvořivých center a probudit je – „podobně jako kapka vody skrývá nesmírnost oceánu a bleší vajíčko obsahuje celé tajemství života“.

114

STRUKOVÁ, S.: Možnosti využití pohádky v psychoterapii, Diplomová práce, Filozofická fakulta UK, Praha 2003, s. 10. 115 NEUBAUER, Z.: Do světa na zkušenou čili: O cestách tam a zase zpátky, Praha 1990, s. 27 – 28. 116 NEUBAUER, Z.: Do světa na zkušenou čili: O cestách tam a zase zpátky, Praha 1990, s. 29. 117 NEUBAUER, Z.: Do světa na zkušenou čili: O cestách tam a zase zpátky, Praha 1990, s. 36 – 38. 118 STRAUSSE, L. (1970), s. 23. In. STRUKOVÁ, Silvie: Možnosti využití pohádky v psychoterapii, Diplomová práce, Filozofická fakulta UK, Praha 2003. 119 BETTELHEIM, B.: Za tajemstvím pohádek. Proč a jak je číst v dnešní době, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2000, s. 28 – 29. 120 STRUKOVÁ, S.: Možnosti využití pohádky v psychoterapii, Diplomová práce, Filozofická fakulta UK, Praha 2003, s. 7. 121 CAMPBELL, J., (2000), str. 21, In. Struková, Silvie: Možnosti využití pohádky v psychoterapii, Diplomová práce, Filozofická fakulta UK, Praha 2003, s. 7 – 8.

43

Tuto kapitolu dokreslí kratičká pohádka: „Za devatero horami, za devatero řekami, na samém konci světa, kam ani ptáček nezalétá, je modré moře a uprostřed toho moře zelený ostrov a na tom ostrově starý zlatý strom, strom celý zlatý, krásně rozsochatý, a ten zlatý strom má dvanáct větví a na každé větvi po jednom hnízdě a v každém hnízdě po mandeli vajec, po mandeli vajíček z jasného křišťálu: stačí jen rozbít skořápku a v každém najdeš pohádku.“ 122

122

Strom pohádek z celého světa, Státní nakladatelství dětské knihy. Praha 1958, s. 4.

44

Umění Umění ve vztahu k mytologii, symbolům a člověku

„Velikost umění je v tom, že osvětluje život, že nám pomáhá lépe zvládnout chaotický stav věcí a nalézt lepší, to znamená závaznější a spolehlivější smysl našeho bytí.“ A. Hauser123

Umění patří do kategorie kulturní lidské činnosti. Z hlediska individua je v umění dominantní estetický účinek díla na člověka. Tento účinek může být u každého vnímán odlišně, protože vychází především z osobní zkušenosti. Není tedy možné dosáhnout společné klasifikace umění. Druhou stránkou umění je jeho sociální rovina. Každý obraz, každé dílo je vyjádřením jeho autora a snaží se o komunikaci použitím znakového – symbolického systému. Jestliže se člověk zabývá uměleckou tvorbou nebo dokáže-li vnímat umění, naskýtá se mu příležitost pracovat na svojí vlastní integraci se světem. Jak naznačuje H. Babyrádová124 splynutí se světem a schopnost individuace je podmínkou pro zrání osobnosti. Věří, že v tomto procesu sehrává zásadní roli symbol, který je základem uměleckého vyjadřování. Aby nebyl jazyk symbolů jen mrtvým komunikačním nástrojem, je nutné umět symboly vytvářet, užívat, ale i přijímat a dešifrovat. V procesu tvoření dochází k využití nevědomých archetypických schémat jako výsledku kolektivní zkušenosti a současně k uplatnění expresivního výrazu individuální zkušenosti. Grafický symbolický obraz je typický svou otevřeností a je výrazově bohatší nežli řeč. Je tedy ve své podstatě nezastupitelným a nelze jej hodnotně nahradit. Zde nalézáme podobnost s mýty, které jak již bylo zmíněno, využívají symbolický jazyk ke svému vyjádření stejně jako umění. Samotný symbol je typický svou vazbou k materiální skutečnosti, kterou vnímáme našimi smysly, a na druhou stranu, nám otevřenost symbolického vyjádření nabízí prostor pro zachycení abstraktních představ. „Symbol umožňuje plnější reflexi světa než pojem, a to tím, že jeho význam není doslovný. Přednostmi symbolu jsou: jeho reálná existence ve smyslově vnímatelné formě a významová ambivalence.“125 Umělecký symbolismus stejně jako mytický symbolismus má v sobě něco tajuplného, nejenže v sobě význam ukrývá, současně jej odhaluje. 123

HAUSER, A.: Filosofie dějin umění. Odeon, Praha 1975, s. 8. BABYRÁDOVÁ, H.: Symbol v dětském výtvarném projevu, Masarykova univerzita, Brno 2004, s. 17. 125 BABYRÁDOVÁ, H.: Symbol v dětském výtvarném projevu, Masarykova univerzita, Brno 2004, s. 18. 124

45

Pokud se nám symboly jeví jako nejasné, je to dáno rozmanitostí a složitostí jejich vztahů. Je v nich obsažena mnohoznačnost a proměnlivost, čehož si je umění plně vědomo a využívá toho.126

V umělecké tvorbě se zcela přirozeně promítá lidská vnímavost i s vnitřními konflikty člověka. Umělec zachycuje určité části světa a spojuje je se svými myšlenkami, pocity i vášněmi. Tohoto jevu si všimla psychologie a mnohdy si bere výtvarnou činnost na pomoc při léčbě, či diagnostice pacientů. Samotná tvořivá práce při vzniku díla má blahodárný vliv na jejího autora, který skrze ni vypoví více než by prozradila slova a tím uvolní napětí, stres, své trápení, které jej vnitřně tížilo. Mnoho umělců prochází různými životními obdobími a často není těžké diagnostikovat z jejich tvorby citové rozpoložení, ve kterém se nacházeli.

„Tento účinek tušil už kdysi

Aristoteles, když hovořil o katarzi umění, o jeho schopnosti vypudit, vytrhnout jaksi ze sebe to, co znepokojuje a rozvrací duši.“127 „Očistný“ účinek se neomezuje jen na umělce, který stojí za samotným vznikem díla, ale i na diváka, když s ním vstoupí do kontaktu. Jak uvádí E. Linaj128 samotné vnímání je možno chápat jako komunikaci, protože během něj dochází k přenosu informačních dat. O této komunikaci se hovoří jako o jazyku umění, uměleckém kódu, o výtvarném znaku o uměleckém díle jako komunikátu či o umělecké komunikaci. Divákovi kontakt s dílem odkrývá nejen tajemství autora, ale také jeho vlastní. „Umělecké dílo nám ve své unikátní symbolické strukturovanosti poskytuje především příležitost k jedinečnému druhu dialogu se světem i se sebou samým.“129 Uvést je možné úryvek z díla R. Huyghe: „Umělecké dílo, …dává smysl životu. Jeho prostřednictvím se umělec, stejně jako… divák, snaží přetvářet jak to, co vidí, tak i to, co pociťuje v sobě…“ 130 Umění je prostředkem k dorozumění se s lidmi okolo sebe, který objevuje dítě dávno před tím, než začne mluvit, protože odkrývá vášně a city. Díky umění může člověk získat nový, objektivní pohled na věci i na lidský život. Umění není imitováním či napodobováním skutečnosti, ale je jejím odhalováním. „Umění nám podává bohatší, živější a barevnější obraz skutečnosti a hlubší pohled do uspořádání jejích forem. Je charakteristickým znakem povahy člověka, že se neomezuje jen na jediný, zvláštní 126

HAUSER, A.: Filosofie dějin umění, Odeon, Praha 1975, s. 39. HUYGHE, R.: Řeč obrazů, Odeon, Praha 1973, s. 13 - 14. 128 Linaj, E.: Výtvarná výchova, komunikace, výraz a vnitřní svět, s. 139. In: Symposium České sekce Insea: Výtvarná výchova a metody její komunikace, Olomouc 2002. 129 BABYRÁDOVÁ, H.: Symbol v dětském výtvarném projevu, Masarykova univerzita, Brno 2004, s. 17. 130 HUYGHE, R.: Řeč obrazů, Odeon, Praha 1973, s. 16. 127

46

přístup ke skutečnosti, ale že si svoje hledisko může volit a předcházet tak od jedné stránky věci ke druhé.“

131

V umění jako bychom unikali dosahu životní nouze, jeví se

jako hra, pouhé zdání, ale jeho poslání i významnost vyrůstají právě z této jeho stránky.132

Primitivní umění Počátek mýtotvorné doby spadá již do pravěku, první doklady pocházejí ze starší doby kamenné. S uměleckou činností člověka je tomu podobně, vhodnější je tyto první pokusy nazývat výtvarnou tvořivou aktivitou, kterou dnes oceňujeme jako umělecké projevy pravěkých lidí. První doklady o výtvarných projevech jsou kladeny do období 50 tisíc až 30 tisíc let před naším letopočtem. Proslavené jsou zejména jeskynní malby z oblastí Španělska a Francie. Předpokládá se, že byly součástí rituálů zajišťujících člověku například úspěšný lov. S objevem zemědělství si člověk začal plně uvědomovat plynutí času a stále více si kladl otázky týkající se vzniku a zániku života, plodnosti i mateřství. Při vykopávkách byly nalezeny početné sošky žen, kterým se začalo říkat Venuše. Nelze jednoznačně určit jejich náboženskou funkci, nejspíše vyjadřují ženskou posvátnost, plodnost či magicko-náboženské schopnosti bohyní. I dnes je možné nalézt „primitivní“ výtvarná díla u některých dosud divoce žijících kmenových společenství například na území Austrálie, Afriky nebo v deštných pralesích Jižní Ameriky či na ostrově Nova Guinea.

Umění přírodních národů je typické svým zjednodušujícím až geometrizujícím projevem a užíváním ornamentů. Ornament je nejspíše nejstarší způsob zachycení skutečnosti. Svým rytmickým, pravidelným opakováním navozuje dojem uspořádání a pocitu nadvlády nad neovladatelným. Nelze však říci, že by se striktně jednalo o stylizaci viděného světa, ale spíše o výraz cítění člověka.

Často se objevující

expresivně vyjádřené symboly v umění přírodních národů mohou být vykládány jako archetypy vnitřní duše člověka, tedy jako něco vrozeného a člověku vlastního.133 Obraz světa, který je díky symbolům vytvářen, obsahuje mytologický náboj a často byl u 131

CASSIRER, E.: Esej o člověku, Pravda, Bratislava 1977, s. 284. MOKREJŠ, A.: Umění: a k čemu?, Triton, Praha 2002, s. 17. 133 BABYRÁDOVÁ, H.: Symbol v dětském výtvarném projevu, Masarykova univerzita, Brno 2004. 132

47

těchto

kultur

využíván

při

předávání

mytických

poselství.

Charakteristická

symboličnost umění přírodních kultur byla velice silným vzorem pro tvorbu umělců ve 20. století. Hodnotu umění „divokých národů“ zkoumal J. Čapek134. Nespatřuje v něm jen první neumělé pokusy a čmáranice, ale zcela dokonalou formu života, která vychází z člověka samotného. Počáteční výtvarné snahy jsou pro něj zhmotněním myšlenky i odrazem viděného. Jak uvádí, význam umění je pro člověka velice silným, proč by se o něj jinak pokoušel „…sotvaže vzpřímil svou páteř v temnotách jeskyň…“.135 Umění je nepochybně obecnou a trvalou potřebou všech lidí, nejen těch, kteří k umělecké tvorbě mají sklony a předpoklady. Pro E. Cassirera136 je umění jednou z částí symbolického světa, ve kterém člověk žije a který na něj působí. Představuje pro něj tvořivou sílu již ve svých počátcích, v pokusech pravěkých lidí i v prvních snahách malého dítěte. Při čmárání malého dítěte dochází k aktivitě, která je hnána vnitřní touhou vtisknout svůj řád do chaotického prostředí.137 E. Cassirer věří, že primitivní umění je mnohdy pravdivějším, nežli to, které se již stalo „krásným“. Jedna z teorií zabývající se dětským výtvarným projevem poukazuje na podobnost mezi fylogenezí dějin umění a ontogenezí dětského výtvarného projevu. Počátky a vývoj dětské kresby je možné srovnat s počátky a vývojem umění v historii lidstva.138 Některé výtvarné znaky v tvorbě přírodních národů se podle H. Babyrádové nápadně shodují se znaky objevujícími se v raných projevech dítěte. Děti jsou obdařeny silnou schopností empatie a také synkretického vidění, které nerozlišuje mezi subjektivním a objektivním, ale uplatňuje se jako celistvé vnímání, cítění i myšlení. 139 Práce malých dětí i primitivního člověka jsou typické neumělou, nekultivovanou úrovní kresby, zato silnou expresivitou a čistým symbolickým vyjadřováním. Spojením je nejspíš i podobné celistvé vidění světa. Proto má výtvarný projev dítěte i primitiva své jedinečné, osobité a neopakovatelné kouzlo.

134

ČAPEK, J.: Moderní výtvarný výraz, Československý spisovatel, Praha 1958, s. 13. ČAPEK, J.: Moderní výtvarný výraz, Československý spisovatel, Praha 1958, s. 20. 136 CASSIRER, E.: Esej o člověku, Pravda, Bratislava 1977. 137 LINAJ, E.: Výtvarná výchova, komunikace, výraz a vnitřní svět, s. 139. In: Symposium České sekce Insea: Výtvarná výchova a metody její komunikace, Olomouc 2002. 138 Teorie je zmiňována na katedře výtvarné výchovy H. Babyrádovou při hodinách didaktiky. 139 BABYRÁDOVÁ, H.: Dílo jako modus sebepoznání a spirituality, s. 455. In: Babyrádová, H.; Havlíček J. (editoři): Spiritualita, Masarykova univerzita, Brno 2006. 135

48

Umění z nitra Dnešního moderního člověka stvořila historie. Člověk archaické společnosti byl výsledkem několika mytických událostí na počátku. To, co se na počátku odehrálo, může být zopakováno skrze rituál. Zdá se, jako by umělec při tvořivém procesu překonal dějinné plynutí času a vrátil se k mytickým dobám a jako by jeho činnost byla právě oním rituálem, vracejícím ho na samý počátek. Samotný tvořivý akt, kdy dochází ke vzájemnému kontaktu umělce s hmotou a současně ke kontaktu vnitřní duše umělce s duší světa, se stává mostem, spojnicí s dobou na počátku. Na konci zůstane dílo, nesoucí v sobě otisk těchto spojení.

V době postmoderní, ve druhé polovině 20. století se začala rodit tendence k návratu a aktualizaci mýtu. Pro umělce byla tato záležitost silným impulzem, a vyvolala snahu po nalezení smyslu. Díla výtvarníků prostoupila spiritualita a patrná byla snaha navázat spojení s přírodou. Kategorie umělců, kterým je zde přenechán prostor, zahrnuje výtvarníky české scény působící přibližně od 60. let. Jsou to osobnosti, v jejichž díle je možné spatřit skrytou podstatu světa. Jsou jimi: Eva Kmentová, Jaroslav Róna, Petr Nikl, Michal Gabriel. Každý z nich pracuje zcela osobitým způsobem, každý z nich přináší originální nahlédnutí do časů „před“ i do vlastního nitra. Dvě osobnosti reprezentují sochařství, dva výtvarníci jsou především malíři. Jmenovat by bylo možné další významná jména, přesto ukázka těchto autorů pro náhled jistě postačí. Na str. 79 je přiložena obrazová dokumentace k této kapitole s ukázkami prací zmiňovaných výtvarníků.

Mezi třemi umělci je jmenovaná jediná žena. Je nejstarší, ale také jedinou již zesnulou osobností z výše jmenovaných. Začala tvořit na počátku šedesátých let 20. století. Byla výjimečně citlivým člověkem. Její práce nám otevírají bránu do její duše. Velice smyslově zachycuje pomíjivost i stálost některých symbolů. Tyto prvky se v jejím díle vynořují zcela spontánně a samovolně, bez předešlého plánování. Vyvstávají do našeho času z autorčina nitra. Eva Kmentová objevuje vejce, prastarý symbol života či jablko, vyjadřující zradu, ale i oddanost, manželství, lásku a plodnost.

49

Druhým příkladem vyzdvižení vnitřních vizí umělce na povrch jsou pastózní malby malíře a sochaře Jaroslava Róny. V ranných fázích své tvorby prošel přízračnou dobou dávných počátků. Z jeho malby je cítit silné emocionální vypětí. Róna se i nadále pohybuje v bájném bezčasí, jen se s postupem doby mění výrazové prostředky, kterými pracuje. V konkrétních obrazech se setkáváme s odkrytým tajemstvím lidského nitra, vyjádřených expresivní formou.140 On i jeho generace navazuje na podněty postmoderny, zdůrazňující ahistorickou, symbolickou rovinu obrazu. Výrazné jsou jeho práce především po roce 1985, obklopené temnou, hlubokou atmosférou. Pracuje s náměty mytickými, archetypálními i motivy náboženskými.141

Petr Nikl patří k velice senzitivně založeným umělcům. Jeho práce oplývají křehkostí, citovostí, jakousi klidnou čistotou. Jeho východiskem se mu stává především naslouchání vlastnímu vnitřnímu zření a představám. Vytváří originální a jedinečný svět vlastní mytologie. Často využívá konkrétních symbolických prvků, které se v jeho díle i vícekrát opakují – vejce, kukla, srdce, strom aj.

142

Výrazně se prosadil, stejně jako

Róna, v osmdesátých letech 20. století. Důraz klade Nikl na komunikaci s divákem, pracuje s jeho představivostí a fantazií. Vytváří křehké malby i hravé instalace, zabývá se knižní ilustrací a experimentálním divadlem.143

Michal Gabriel je sochařem, který do svých děl vkládá emotivní představy a sny. Jeho motivací je také umění starověkých kultur, zejména Egypta a Mezopotámie. Ve své tvorbě zpřítomňuje dávné doby s nádechem magičnosti.144 Býval nazýván mýtotvorcem a milovníkem archaičnosti. Jeho dílo vyjadřuje vznešenost archetypu. Je pokládán za tvůrce postmoderního, moderního a samozřejmě současného umění, do popředí vystoupil stejně jako jeho předešlí kolegové v osmdesátých letech 20. století.145

V posledních letech je možné sledovat sílící snahu o propojení různých uměleckých žánrů.146 Hudba se inspiruje v umění a umění naopak v hudbě. Můžeme spatřit vztahy mezi výtvarnem, tancem, divadlem i poezií. Umělci se již nemusí 140

WAGNER Radan: Malířská cesta Jaroslava Róny. Dostupné z: http://www.jaroslav-rona.cz ŠÁLKOVÁ, J., s. 284 – 285. In: České ateliéry, 71 umělců současnosti, Art Cz, 2005. 142 Petr Nikl – katalog k výstavě MG. 143 VAŇOUS, P., s. 350. In: České ateliéry, 71 umělců současnosti, Art Cz, 2005. 144 RAIMANOVÁ, I.: Michal Gabriel: Sochařská tvorba, katalog k výstavě, 1988. 145 OLIČ, J., s. 344. In: České ateliéry, 71 umělců současnosti, Art Cz, 2005. 146 Patrné již od první poloviny 20. století, například v díle V. Kandinského, P. Kleeho, M. Chagala aj.

141

50

vyjadřovat jen v tradiční oblasti jako je malba nebo sochařství, ale využívají nových technologií, digitálních fotoaparátů, kamer, počítačů, internetu i nových materiálů, které mají k dispozici. To často vede k nepochopení díla divákem. Současné umění se však potýká i s jinými problémy. Jsou spojeny s kulturou společnosti, se světem ve kterém žijeme a který nás ovlivňuje. Již minuly doby, kdy umělecké dílo bylo vyjádřením nejvyšších pozitivních kategorií společnosti a snažilo se postihnout dokonalost a krásu. Dnešní umění je založeno především na snaze zaujmout originálním provedením, často za pomoci šoku a záměrné ošklivosti i provokativnosti.147 Jako by se ukazovala jakási touha umělců šokovat, protože ten, který nebude provokovat, ten nebude přijat mezi nejlepší. Tyto tendence se stávají trendem v uměleckém světě – připomeňme známého rozříznutého žraloka v kádi s formaldehydem od výtvarníka Hirsta nebo figurínu papeže, na kterého spadl meteorit od M. Catellana. Současně s těmito trendy a snad i díky nim se ozývají hlasy zpravující o „konci dějin umění“ (H. Belting). Dnešní výtvarnou scénu můžeme podkládat za jakýsi mezník v dějinách, dobu přelomu jakou jsme měli možnost sledovat za dob římského impéria. Bez dostatečného odstupu jsou však tyto úvahy pouhými spekulacemi, proto bude na dalších generacích, aby současný vývoj umění zhodnotili z potřebné vzdálenosti. Může se zdát, že dnešní umění ztratilo své estetické ideály, ale jsou dějiny umění něčím jiným nežli dějinami měnících se estetických norem a posunů hranic přípustného a nepřípustného?148 Člověk se nikdy nadobro nevzdá krásy a proto i nadále bude jeho potřebou hledat estetický soulad v uměleckých dílech a umělci se nevzdají snahy tento soulad zobrazovat.

147 148

KULKA, T.: Umění a kýč, Torst, Praha 2000, s. 165. KULKA, T.: Umění a kýč, Torst, Praha 2000, s. 170.

51

Enkulturace Výchova uměním Tato část práce je souhrnně nazvaná Enkulturace149 a zahrnuje kapitolu – Výchova uměním; Teorie, školy, školství a Hledání smyslu. Snaží se najít možnosti, které mohou být člověku nápomocny při procesu učení se žití v dnešní společnosti a její kultuře150. První kapitola přibližuje výchovu uměním jako, jeden z cenných pomocníků v tomto procesu.

V umění kromě roviny estetické musíme hledat i aspekty sociální a stránku psychologickou. Umění je produktem s jedinečnou vlastností, na rozdíl od techniky, nikdy nezastará. Je věčnou zásobárnou inspirace a estetických prožitků. Je knihou, kterou nikdy nedočteme, nevyčerpatelným zdrojem vnitřní energie, kterou rozdává těm, kteří se v něm naučí číst. Obrazy, sochy, i všechna ostatní díla jsou vyjádřením autora, který je stvořil a který při jejich tvorbě použil určitý znakový systém. Tyto znaky vedou se svým okolím komunikaci. Abychom dílu porozuměli, je nutné tyto jednotlivé znaky a symboly, kterými se dílo vyjadřuje, pochopit. K tomu, ale i mnohému dalšímu, nám může být nápomocna výchova uměním. Z předešlých kapitol je patrné, že umění je výpovědí o světě, o společnosti i o člověku samotném. Odkrývá vnitřní svět umělcův jemu samotnému i jeho okolí a dílo, které vytvořil, pak použitím symbolických prvků, hovoří s divákem a rozehrává jeho emoce a představivost. Z. Pospíšil151 upozorňuje, že stejně jako jsou texty jazyka považovány za nástroj mezilidské komunikace, jsou uměnovědou za takové nástroje považována umělecká díla. Všeobecně je možné hovořit o jazyku umění a výtvarném jazyku vůbec. Výchova, která je procesem promyšleným se svými cíli a hodnotami, si na pomoc bere umění jako bezděčný projev a využívá právě jeho schopnosti komunikace. Cílem umělecké výchovy není pouze vytvoření kvalitního estetického díla, vytváří také podmínky pro získávání zkušeností a hledání sebe sama, „…dílo je výsledkem tvůrčího procesu jako procesu kódování, do kterého se zapojuje kromě kódu

149

Enkulturace = proces učení se jedince žít ve společnosti a její kultuře; Inkulturace = zkulturňování, vnášení kultury, vzdělanosti, civilizačních norem. Dostupné z: http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/. 150 Zde je konkrétně myšlena západní civilizace a to především Evropa. 151 Pospíšil, Z.: K sociosémiotice uměleckého komunikátu, s. 86. In: Symposium České sekce Insea: Výtvarná výchova a metody její komunikace, Olomouc 2002.

52

autora i kód reality, tradice a příjemce.“

152

Hlavním prostředkem výchovy tedy není

samotné dílo, ale prožitek při jeho vznikání. Výhodou takovéto výtvarné edukace je její přirozenost a nenásilnost. Zcela přirozeně a volně tak učí dítě o utváření světa, estetických hodnotách i sociálních kompetencích153. Významu výtvarné výchovy si byl vědom i E. Filla, známý malíř, který už v první polovině 20. století doporučoval výtvarnou výchovu na školách co nejintenzivnější, „neboť zanedbat jeden smysl – a to ten nejdůležitější – ochudí dospělého člověka a sníží jeho radost ze života“.154

Proto, aby se člověk stal hodnotnou a vyzrálou osobností, je nutné docílit nejen určité harmonie mezi ním a jeho okolím (předpokládá se i dosažení přiměřených vědomostních dispozic), ale navíc dosažení i vnitřní vyspělosti a kultivovanosti po stránce psychické. Již v Řecku panovala představa o ideálu výchovy, vyváženosti fyzického i duševního prvku nazývaná „kalokagátia“ – harmonie těla i duše. Aby člověk dosáhl vnitřního vyvážení a stability, musí být uspokojována jedna z jeho psychických potřeb, a to potřeba identity. Dnešní doba jejímu uspokojování příliš nepřeje. K vytvoření identity člověk musí být schopen se zorientovat ve světě, opřít se o pevné body vytvořené společností a na jejich základě zpětně ohodnotit svůj život, sebe samého. Nyní jsou tyto pevné body rozmělněny nebo se úplně vytrácí, bez nich je možné hovořit o permanentní krizi identity. Z. Bauman155 se obává, že postmoderní člověk se vyznačuje přímo absencí identity. V. E. Frankl156 problém doby spatřuje ve vytrácení se „vůle ke smyslu“, která je podle něj pro člověka základní motivační hodnotou. Jak sám říká: „Žijeme ve století rozšiřujícího se pocitu bezesmyslnosti. V tomto našem století musí výchova směřovat k tomu, aby nejenom zprostředkovávala vědění, ale aby také zušlechťovala svědomí, tak aby člověk dostatečně jasně slyšel, tj. dokázal zaslechnout v každé jednotlivé situaci požadavek, který je v ní obsažen.“157

152

POSPÍŠIL, Z.: K sociosémiotice uměleckého komunikátu, s. 86. In: Symposium České sekce Insea: Výtvarná výchova a metody její komunikace, Olomouc 2002. 153 Do těchto sociálních kompetencí spadá především: empatie a percepční sociální senzitivita, komunikace a adekvátní spolupráce nebo také optimální sebeprezentace. Dostupné z: http://slovnikcizichslov.abz.cz/web.php/hledat?typ_hledani=prefix&typ_hledani=prefix&cizi_slovo=soci%E1ln%ED+komp etence. 154 FILLA, E.: Práce oka, Odeon, Praha 1982, s. 197. 155 DAVID, J.: Duševní identita z hlediska psychologie, s. 483. In: Babyrádová, H.; Havlíček J. (editoři): Spiritualita, Masarykova univerzita, Brno 2006. 156 FRANKL, V., E.: Vůle ke smyslu, Cesta, Brno 1997, s. 11. 157 FRANKL, V., E.: Vůle ke smyslu, Cesta, Brno 1997, s. 17.

53

Jedním z úkolů výtvarné výchovy (ale i výchovy – myšleno všeobecně) by měla být snaha člověku, dítěti, vytvořit pevné základy, na kterých může nadále stavět. A vést ho tak k utváření jeho osobnosti jako celku. Jak uvádí H. Babyrádová158, panuje v současnosti ve výchově mimo jiné snaha o pěstování schopnosti sebevýchovy. Sebevýchovou (ve výtvarné výchově) rozumíme schopnost rozvíjení estetického cítění, které nám může pomoci lépe se zorientovat ve světě, kde jsou hlavní hodnoty nahrazovány množstvím druhotných podnětů. Cestu v složité situaci, která vede k nestabilitě identity, nám může pomoci ukázat umění, které je možné pokládat za „prostor přežití…, v podmínkách, ve kterých nelze žít…“.159 L. Fidlerová přišla s vhodným přirovnáním: „Jediná možnost, jak se naučit chodit, je chodit… Chůzí mimovolně vyjadřujeme svůj stav, přístup k životu, chůzí manifestujeme sebe sama. Cílem výtvarné výchovy by mělo být naučit se tvořit tak prostě jako chodit.“160 Výtvarná výchova se svými metodami vyvažuje dnešní problematický svět a otevírá nový prostor, kde každé řešení je správné. Tento potenciál, kterým disponuje je nenahraditelný.

K nejvýznamnějším teoretikům výchovy uměním patřil H. Read, který propagoval myšlenku umění jako „úhelného kamene“ veškeré výchovy, současně zdůrazňoval úlohu tvarově a hlubinně psychologického modelu psychiky a věřil v dosažení jisté nezávislosti výtvarné výchovy.161 Jestliže budeme předpokládat, že dnešní člověk ztrácí ve svém životě rovnováhu, může mu být mimo jiné i výtvarná výchova nápomocna k nalezení nové vyváženosti. Podmínkou však jsou pevné a stabilní základy, které sama musí mít. Kde tedy hledat vzory pro výchovu? Nejpevnějším a nejstabilnějším vzorem se pro výchovu zdá být sama příroda. Příroda je dokonalým příkladem usilování o rovnováhu a řád. Všude v přírodě můžeme výsledky tohoto úsilí spatřit jak v organických, tak anorganických formách.162 Podle A. Mokrejše163 představuje příroda nezbytný předpoklad kultury, ta dokáže stavět jen na takových základech, které jí příroda

158

BABYRÁDOVÁ, H.: Rituál, umění a výchova, Vydavatelství MU, Brno 2002, s. 308. DAVID, J.: Duševní identita z hlediska psychologie, s. 486. In: Babyrádová, H.; Havlíček J. (editoři): Spiritualita, Masarykova univerzita, Brno 2006. 160 FIDLEROVÁ, L.: Něžný princip aneb výtvarná výchova jako stav veselé mysli, s. 501. In: Babyrádová, H.; Havlíček J. (editoři): Spiritualita, Masarykova univerzita, Brno 2006. 161 EVŽEN, L.: Výtvarná pedagogika a ontotvorná metafora srdce, s. 496. In: Babyrádová, H.; Havlíček J. (editoři): Spiritualita, Masarykova univerzita, Brno 2006. 162 SCHÖNAU, D., W.: Stále objevné vzdělávání prostřednictvím umění, s. 13. In: Symposium České sekce Insea: Výtvarná výchova a metody její komunikace, Olomouc 2002. 163 MOKREJŠ, A.: Umění: a k čemu?, Triton, Praha 2002, s. 18. 159

54

poskytne. Výchovné působení by mělo být tedy odrazem souladu lidského a přírodního. K tomu výchově napomáhá umění i náboženství, které mohou přispět k návratu do přírodního světa a nabízí prostředky obnovení již zpřetrhaných pout. Ztráta vztahu k přírodě a potřeby zkoumat, objevovat skryté, může vést ke dvěma krajnostem, „…k hledání prožitkové náhrady (stimulace něčeho, co vymyslel, udělal a prožil někdo jiný) nebo ke vzniku stresu z prázdnoty“.164 Dnešní společnost je schopna uspokojit prakticky všechny potřeby člověka, jen jedna potřeba je ochuzována, právě ta, jejíž nedostatek v člověku prohlubuje pocit prázdnoty, je to: „vůle ke smyslu“, jak ji nazývá Frankl, „potřeba, která v člověku tkví nejhlouběji, potřeba najít ve svém životě nebo snad lépe řečeno v každé jednotlivé životní situaci smysl – a oddat se mu, naplnit je!“165 Učitelé nemohou zprostředkovat svým studentům hodnoty či dát smysl – hodnoty je nutné žít! To co mohou učitelé přinést svým žákům je příklad své vlastní oddanosti, svých hodnot a smyslu života a motivovat je tak v jejich vlastním snažení.166

Teorie, školy, školství Během zvýšeného zájmu o mytologii i folkloristiku v průběhu 19. století se začala formovat tzv. „mytologická škola“. Lépe řečeno směr ve folkloristice a literární vědě, jehož základem byla estetika F. W. J. Schellinga a F. Schlegela, pro které mytologie představovala nezbytnou podmínku i základní materiál všeho umění. Svoji definitivní podobu tato škola získala až prací bratří Grimmů. Z mýtů se podle této školy vyvinula pohádka, epická báseň, legenda atd. Škola byla rozdělena do dvou směrů, etymologického (F. I. Buslajev se snažil o lingvistickou rekonstrukci původního smyslu mýtu) a analogického (srovnávání variant mýtu). Významně škola pozdvihla zájem o folklór, položila základy pro srovnávací studii mytologie, obrátila pozornost i na jiné než jen antické mýty a vyvolala zájem sběratelů i laické veřejnosti o tento obor.167 Tato škola ovlivňovala filosofy, psychology i jiné odborníky především v 19. století, kteří věřili ve význam mýtů a také ve smysl nových výzkumů v této oblasti. Původním cílem této kapitoly bylo ukázat různé teorie vyvíjející se průběžně od 19. století a připomenout několik významných jmen - například již zmiňovaný W. F.

164

BABYRÁDOVÁ, H.: Rituál, umění a výchova, Vydavatelství MU, Brno 2002, s. 103. FRANKL, V., E.: Vůle ke smyslu, Cesta, Brno 1997, s. 166. 166 FRANKL, V., E.: Vůle ke smyslu, Cesta, Brno 1997, s. 99. 167 Dostupné z: http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/73450-mytologicka-skola 165

55

Schelling168; psycholog C. G. Jung169, filosof E. Cassirer170; bratři Grimmové171; religionista M. Eliade172; basilejský právník J. J. Bachofen173; předchůdce Bachofena J. Görres174; paleontolog E. Dacqué175 nebo představitel akademické mytologie S. N. Kramer176. Takto by bylo možné jmenovat další a další odborníky, ale jak jsem naznačila, vydá se takto kapitola jinou cestou.

Směr zabývající se mytologií, stejně tak uvedení odborníci nenechají nikoho na pochybách, že s mýty pracují a uvědomují si jejich význam. Slovo „škola“, v prvním odstavci míněno jako odborný směr, nicméně významově zahrnující i oblast školy jako výchovného a vzdělávacího zařízení, asociovalo otázku: Jak škola pracuje s mýtem? Člověku je patrné, jen na základě vlastních informací a zkušeností, že mytologie a pohádky se ve školních osnovách často neobjevují. Vznik samostatného předmětu věnovaného těmto kategoriím je nejspíše utopií. Přesto je pravděpodobné, že by takový předmět byl užitečným. Vycházel by z historie, znalostí dějepisu a zeměpisu, pracoval s prvními literárními prameny i se současnými příběhy a pohádkami a zasahoval tím do oblasti literatury. Zahrnoval by i prvky občanské výchovy. Informoval by o světě, kulturách i tradicích konkrétních společností, což je v dnešním globálním světě žádoucí. Upevňoval by vztah k přírodě, věnoval se otázkám náboženství, ale i společnosti a jejích proměn. Uplatňování rozličných moderních vyučovacích metod by v tomto předmětu nebylo složitou záležitostí, naopak vítaným prvkem, praktikovatelným bez překážek a omezeným jen představivostí pedagoga. Kromě využití výtvarných prvků by se mohla objevit i dramatická výchova, myšlenkové mapy, skupinová výuka aj. S tématikou předmětu je možné pracovat zcela otevřeně a přirozeně. Primárním cílem takového předmětu by nebyly znalosti, ale především sociální kompetence, ke kterým by vedl. Současně by mohl poodkrýt tajemství vlastní osobnosti a nenásilnou formou pracovat na jejím utváření a rozvoji. 168

Pro kterého představují mýty pravdu filosofickou, kdežto pravdy konvenční jen vybledlou mytologii. Jeho teorie o kolektivním nevědomí a významu archetypů. 170 Odmítal psychologický výklad mýtů a vysvětloval je na poli filosofie, jako svět sám o sobě, který je člověku v podstatě nepřístupný. 171 Proslulí shromažďováním folklorních památek, především pak pohádek. 172 Vytvořil novou teorii mýtu, především na základě srovnávacího studia kultur a jejich náboženství, mýty podle něj tvoří každá kultura i historická epocha, ale každá svým osobitým způsobem. 173 Svoji teorii mýtu vypracoval na tezi o matriarchálním původu lidské kultury. 174 Věřil, že k prehistorickému člověku příroda promlouvala skrze obrazy – symboly a z těchto zjevení přírody se utvářely mýty, ve kterých nevystupuje minulost, ale věčnost. 175 Mýty jsou vzpomínkami na prožité prastaré stavy lidstva, draci například představují vzpomínky na dinosaury. 176 Zaměřený především na výzkum v oblasti Mezopotámie. 169

56

Dnes se na školách můžeme mytických příběhů i kouzelných pohádek alespoň dotknout v některých předmětech: v literatuře, občanské výchově a také ve výtvarné výchově. Nejotevřeněji a velice přirozeně se zdá, s tímto tématem může pracovat poslední zmiňovaný předmět.177 Proto mu bude dále v textu věnována následující pasáž, zaměřená především na historii výtvarné výchovy a nové změny, ke kterým došlo na poli kurikulárních dokumentů.

Výtvarná výchova je v historii evropského vzdělávání zakotvena silnými kořeny a patří mezi obory s nejdelší tradicí. „V českých zemích počíná již Obecným školním řádem z r. 1774. V r. 1869 bylo kreslení jako povinný učební předmět uzákoněno na všech školách v tehdejším Rakousku-Uhersku. Zhruba od stejné doby lze u nás i ve světě datovat počátky teorie všeobecného výtvarného vzdělávání.“

178

Rozvoj této oblasti i

výzkumy dětského výtvarného projevu vedly k vytvoření pevných teoretických základů oboru. Samotná podoba edukačního procesu se s objevem nových teorií a poznatků postupně proměňovala. „…jejím jádrem vždy zůstávalo vizuálně-obrazné myšlení rozvíjené prostřednictvím výtvarného projevu a podmíněné tvůrčím empatickým vztahem člověka k přírodě, k lidem i k sobě samému.“

179

V článku se dále uvádí, že

předmět se z počátku soustředil pouze na rozvíjení technických dovedností a praktickou výchovu k řemeslu. Za první literaturu pro výtvarnou výchovu je považováno Komenského Informatorium školy mateřské a některé pasáže z jeho Didaktiky. Na sklonku 19. století vzrostl zájem o dětský výtvarný projev a prosazoval se psychologizující kulturní trend. Založeny byly první světové organizace zabývající se výtvarnou edukací. V první polovině 20. století se objevují hlasy významných osobností: J. Patočky, O. Hostinského, B. Markalouse, J. V. Klímy, L. Švarce, O. Chlupa a jiných, kteří přicházeli s teoriemi vztahujícími se k výtvarné výchově, estetické výchově a výchově uměním. Objevují se i snahy o zavedení reformních škol, či jejich některých myšlenek přicházejících ze zahraničí. Bohužel brzy po druhé světové válce se česká pedagogika a s ní i výtvarná výchova a její tendence ocitly v ideologickém tlaku. K určitému uvolnění došlo v šedesátých letech, nicméně na zpřetržený vývoj začalo být navazováno až po roce 1989. 177

Výtvarná výchova pracuje se znakovým obrazným systémem, který je symbolům i mytologii velmi blízký. Také námět mytologie je možné výtvarně zpracovávat mnoha způsoby a pro děti jsou pohádky či mýty velice vděčným tématem. 178 Dostupné z: http://www.artefiletika.cz/modules/articles/article.php?id=27 179 Dostupné z: http://www.artefiletika.cz/modules/articles/article.php?id=27

57

Jak je na tom výtvarná výchova nyní? V současnosti se na školách uskutečňuje výuka podle školního vzdělávacího programu, který si škola vypracuje sama podle svých potřeb. Vycházet však musí z nosného dokumentu Rámcového vzdělávacího programu180 (dále jen RVP), schváleným Ministerstvem školství a tělovýchovy. Jednotlivé předměty jsou v RVP řazeny nově do vzdělávacích oblastí, například: Člověk a jeho svět, Člověk a společnost, Člověk a příroda atd. Základním přínosem tohoto RVP má být změna dosavadní orientace výuky na předávání hotových poznatků k vytváření dalších žákových kompetencí181. Změna, kterou školní vzdělávání prochází, může přinést velká pozitiva v přístupu školy k žákům i v náplni školních osnov a přínosu nových témat. Nyní je na školách a jejich pedagogických pracovnících, jak se novým výzvám postaví a jak je uplatní v praxi. Důležité je správné vyvážení jednotlivých segmentů. RVP nechtějí přinést snížení úrovně získávaných vědomostí. Dosahování znalostí je stále významnou složkou tohoto procesu, navíc je zde ale otevřen prostor pro vytváření kompetencí, které mladému člověku pomohou v lepší orientaci v dnešním světě, k upevnění vlastních názorů a postojů, schopností rozvíjet svoji vlastní osobnost i schopnost komunikace s druhými. Je žádoucí, aby děti mohly projevovat své názory, vyjadřovat své nápady i pocity a emoce. Výtvarná výchova je součástí vzdělávací oblasti Umění a kultura. Tato oblast ukazuje, že učení nespočívá pouze v získávání poznatků skrze racionální poznávání, ale že se člověk opírá také o své vnímání, cítění, prožívání, představy a fantazie. Výtvarná výchova, která pracuje s vizuálně obraznými znakovými systémy, má vést k pochopení procesu tvorby uměleckého díla, prostředku, kterým vyjadřuje člověk svůj vztah ke světu a pochopení umění jako specifickou formu komunikace. Při vzájemné konfrontaci díla s pocity, vjemy, prožitky, myšlenkami a představami diváka, má podpořit uvědomění si podobností i odlišností jednotlivých kultur a zároveň vytváření tolerantních postojů. V tomto procesu dochází k rozvíjení cítění, tvořivosti, vnímavosti jedince k uměleckému dílu a jeho prostřednictvím i k sobě samému. Jako vzdělávací 180

Mezi základní vypracované RVP patří program pro předškolní vzdělávání, základní vzdělávání a rámcový program pro gymnázia a pro odborné vzdělávání, schválen byl MŠMT dne 24. 8. 2004. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/R%C3%A1mcov%C3%BD_vzd%C4%9Bl%C3%A1vac%C3%AD_program 181 Klíčové kompetence představují souhrn vědomostí, dovedností, schopností, postojů i hodnot důležitých pro osobní rozvoj a uplatnění každého člena společnosti. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Kl%C3%AD%C4%8Dov%C3%A9_kompetence

58

předmět musí výtvarná výchova reagovat na proměnu chápání osobnosti i světa, ke které v současné době dochází.182 Zřetelně vystupujícím znakem uměleckopedagogických úvah je aktualizace mýtu v současném světě. Snahy o využití mýtu v umění jsou provázeny pokusy zařazení této oblasti do pedagogických projektů.183 Stejnou či podobnou filosofii prosazují některé současné směry uplatňované ve školní pedagogice i ve výtvarných kroužcích, například Artefiletika J. Slavíka, Duchovní a smyslová výchova aplikovaná M. Pohnerovou a rozpracovaná J. Davidem nebo projektová metoda V. Roeselové. Jestliže se podíváme přímo do praxe, není pro výtvarnou výchovu těžké pracovat s námětem mytického příběhu či pohádky, kterým se žáci inspirují a následně jej zpracují ve své vlastní tvorbě – malbě, kresbě, objektech atp. Podnětným zdrojem je i umění primitivních kultur či samotná příroda a její pozorování. Zajímavé jsou u mladších dětí zcela spontánní výtvory obsahující symbolická vyjádření vystupující z jejich nitra. Konkrétní příklady využití a uplatnění mytologie při práci s dětmi, realizované formou výtvarného programu v Moravské galerii v Brně, budou uvedeny v příloze č. 1 a 2 na závěr této práce.

Nový přístup uplatňovaný nyní na školách je otevřenější a bližší výstupům, ke kterým vnímavého člověka přivede symbolika, mytologie, pohádka i výtvarné umění, jak jsme mohli sledovat v předchozích kapitolách. Je to především pochopení světa, přírody, společnosti a jejích pravidel. Hledání a vytváření si vlastního smyslu, jako naší potřeby a odkrývání naší vlastní psychiky a našeho vnitřního světa. Utváření osobnosti, jako součásti celku.

Hledání smyslu Dnešní společnost klade na člověka velké nároky a podrobuje ho silnému tlaku. Všichni jsme součástí globálního systému s jeho provázaností, což nám přináší kromě výhod i zápory. Pohled na kulturu, ve které žijeme, se mění, jako i naše hodnoty, zvyky

182

PASTOROVÁ, M.; VANČÁT, J.: Výtvarná výchova jako součást vzdělávací oblasti Umění a kultura v připravovaných kurikulárních dokumentech, s. 128 – 135. In: Symposium České sekce Insea: Výtvarná výchova a metody její komunikace, Olomouc 2002. 183 BABYRÁDOVÁ, H.: Rituál, umění a výchova, Vydavatelství MU, Brno 2002, s. 303.

59

a tradice. Útočí na nás množství informací a vzorů, ve kterých je mnohdy těžké se zorientovat. Stále více ubývá jasně daných pevných, opěrných bodů, či pravidel, kterými by se člověk mohl nechat vést a které by mu dodávaly stabilní jistoty. „Za našich dnů již nejsou vzory a konfigurace „dány“, natož aby byly „samozřejmé“; existuje jich až moc, navzájem se srážejí, protiřečí si, jsou rozporné, takže každá ztrácí velký díl svých podmanivých, nátlakem a donucováním působících omezujících sil. Změnily svou povahu a podle toho byly překlasifikovány: staly se součástí inventáře individuálních úkolů… V důsledku toho máme před sebou individualizovanou, …verzi modernosti zatíženou břemenem odpovědnosti, která v případě jejího selhání dopadá především na záda jednotlivců.“

184

Z. Bauman upozorňuje, že dnes nežijeme ve

společnosti, o kterou se můžeme opřít, která nás chrání v případech nouze a dodává pocit jistoty, tak jako tomu bylo dříve. Dnes člověk bojuje sám, jako jednotlivec a proto veškerou odpovědnost nese na svých bedrech. Nejbližší přátelé ani naše rodina už nám mnohdy nejsou oporou a ochranu a jistotu jsme nuceni hledat především sami u sebe. Také podle J. Campbella185 je pro člověka život v dnešní společnosti těžkým a stejně jako Bauman upozorňuje na opory, které člověk ztrácí. Nemyslí tytéž opěrné body, ale oba se shodují, že modernímu člověku něco chybí a život v modernosti je pro něj nelehkým úkolem. Campbell upozorňuje na nedostatek zájmu o staré tradice, rituály, zvyky a mytologie. Tento nezájem sebou podle něj přinesl pokrok a rozvoj vědy, která má tendenci tyto tradice opomíjet a pokládat za nevýznamné. Fukuyama hovořil přímo o vlivu moderní přírodovědy, jejíž rozvoj působil na všechny společnosti, jichž se dotýkal: „ Moderní přírodověda nám poskytla mechanismus, jehož postupné rozvíjení dodává dějinám lidstva v posledních několika stoletích jak směrovanost, tak koherenci.“186 Fukuyama věřil, že právě tento proces zaručuje rostoucí homogenizaci všech lidských společností bez ohledu na jejich historický původ nebo kulturní dědictví. Společnosti jsou čím dál víc vzájemně provázány globálními trhy a šířením univerzální konzumní kultury, tento proces však nevychází vstříc člověku. Dnešní svět je světem stále více globalizovaným, ale paradoxně se pod touto slupkou skrývá svět osamocených jednotlivců, ve kterém musí žít každý sám za sebe. „Pod slupkou vítězného tažení rozumu a politických ideálů vrhajících světlo naděje do temných koutů planety se skrývá jakýsi zhoubný nádor, jenž začíná rozkládat naši západní civilizaci

184

BAUMAN, Z.: Tekutá modernost. Mladá Fronta, Praha 2002, s. 19. CAMPBELL, J.: Mýty – legendy dávných věků v našem denním životě, Pragma, Praha 1998. 186 FUKUYAMA, F.: Konec dějin a poslední člověk, Rybka Publisher, Praha 2002, s. 134.

185

60

v samém jejím jádru. … civilizace je organické povahy… každá kultura nejprve rozvíjí a dosahuje svého vrcholu, ale pak nezadržitelně stárne a rozpadá se… Naše společnost se podle Spenglera nacházela v bodě přechodu od „kultury“ k „civilizaci“, tedy od spontánní a krásné kreativity mládí k časům strachu a nejistoty, kdy nastává začátek konce.“

187

Jak uvádí Bauman188 ve světě, jehož budoucnost je nejasná, plná rizik a

nebezpečí je logické, že si člověk příliš vzdálené cíle klást nebude. Také se v tomto světě těžko vzdá svých soukromých zájmů ve prospěch kolektivu. Je nucen využít každou šanci v okamžiku jejího zrodu, jinak o ni můžeme přijít, heslem současné životní strategie je „teď, anebo nikdy“. Podle

těchto

tvrzení

v dnešní

společnosti

přestává

platit

myšlenka

Schopenhauera, že jedinec zapomíná na sebe a svou bezpečnost a pro záchranu druhého dává svůj život všanc, jako by ten cizí patřil jemu a cizí nebezpečí bylo jeho vlastní. Schopenhauer tuto motivaci ztotožňuje se „soucitem“ a prohlašuje ji za jediný zdroj vrozené mravnosti. Jde o metafyzicky opodstatněný vhled, kdy jedinec ztrácí ego a veškerá pouta. „Člověka vede k takovému jednání instinktivní pocit, že on a ten druhý jsou ve skutečnosti jedno. Vědomí sebe jako jednotlivce zřetelně odděleného od jeho okolí je v těchto situacích druhotné.“

189

Dnešní modernita člověka neutvrzuje

v přesvědčení, že jsme od „přírody jedno“. Problémem individualizace je ten, že se člověk musí se společnými sociálními problémy a riziky společnosti vyrovnávat zcela sám. F. Fukuyama poznamenává: „Úpadek života ve společenstvích naznačuje, že bychom se v budoucnu mohli stát bezstarostnými egocentrickými posledními lidmi, kteří neznají thymotické usilování o vyšší cíle než osobní pohodlí… existuje však také opačné nebezpečí, totiž že se vrátíme ke krvavým a nesmyslným bitvám….“ 190

Před jakou institucí by se mohl dnešní člověk sklonit? Jestliže půjdeme po stopách našich předků, zjistíme, že lidé byli nejprve zaujati záhadami světa zvířat, pak světem vegetace a úrodnou zemí, která mění smrt v život. Nakonec první významné blízkovýchodní civilizace obrátily pozornost lidstva na matematiku kosmu a pozorování hvězd. Dnešní záhadou již nejsou zvířata či ptáci a vegetace, není to už ani nebeská klenba se sedmi se pohybujícími zdroji světla. Do centra záhady se posunul sám člověk, jako takový. Oslavu člověka první uspořádali staří Řekové, za dob Homérových se svět 187

CAMPBELL, J.: Mýty – legendy dávných věků v našem denním životě, Pragma, Praha 1998, s. 97 – 98. BAUMAN, Z.: Tekutá modernost, Mladá Fronta, Praha 2002, s. 258. 189 CAMPBELL, J.: Mýty – legendy dávných věků v našem denním životě, Pragma, Praha 1998, s. 168. 190 FUKUYAMA, F.: Konec dějin a poslední člověk, Rybka Publisher, Praha 2002, s. 309. 188

61

stal světem člověka.191 Opakem bylo smýšlení ve východních kulturách, kde nebyl středem zájmu jednotlivec, ale společenský řád. Tato odlišnost je patrná u obou kultur podnes. Teoretik výtvarného umění J. Chalupecký kritizuje západní civilizaci, která podle něj ztratila „kontakt mezi vědomím a tím, co je za vědomím“. Lidem tento kontakt zprostředkovávalo náboženství a mytologie, jedno i druhé však ztratilo v naší společnosti svůj význam. 192 M. Eliade hovoří o komplexu méněcennosti, kterým trpí evropská kultura, kdykoli se mluví s uznáním o některé kultuře archaické. Z historického hlediska se podle něj dá zmíněný komplex vysvětlit tím, že téměř dvě stě let vynakládá evropský vědecký duch úsilí na to, aby svět vysvětlil a poté i ovládl a přeměnil. Na rovině idejí se tento triumf vědeckého ducha projevil nejen vírou v nekonečný pokrok, ale také jistotou, že čím jsme „modernější“, tím více se blížíme absolutní pravdě. Naše kultura se vydala cestou, kterou považovala za nejlepší a rozhodla se obětovat obrovskému intelektuálnímu úsilí snad to nejlepší z vlastní duše. Až příliš žárlivě však vyvyšuje vlastní hodnoty a pohlíží podezřívavě na jakýkoliv pokus uznávat výtvory jiných, exotických nebo primitivních kultur. Zároveň začala pochybovat, zda její dílo stálo za vynaložené úsilí a oběti, které si vyžádalo. Západní kultury jsou typické „povyšováním jáství nad principy přírody a stvořenosti“, s čímž souvisí ztráta citu pro duchovní senzibilitu a především absence pokory.193 Jedním z faktorů této duchovní krize je i ztráta smyslu. V. E. Frankl194 zdůrazňuje, že vůle ke smyslu může být považována za významnou motivační hodnotu. Podle něj jde v životě především o hledání smyslu. Ztráta smyslu, kterou podle Franklova názoru člověk pociťuje, však není zapříčiněna mizením tradic, ty se dotýkají pouze hodnot. „Smysl zůstává rozpadu tradic ušetřen. Smysl je totiž vždycky jen něco jedinečného a neopakovatelného, co má být vždycky teprve odkryto, zatímco hodnoty jsou smyslové univerzálie, které jsou obsaženy nikoli v jednorázových, jedinečných situacích, nýbrž v situacích typických, opakujících se, které tedy vyznačují lidské podmínky. Život může zůstat rozhodně také tehdy smysluplný, i kdyby zmizely všechny tradice světa a

191

CAMPBELL, J.: Mýty – legendy dávných věků v našem denním životě, Pragma, Praha 1998, s. 70 – 71. BABYRÁDOVÁ, H.: Dílo jako modus sebepoznání a spirituality, s. 457. In: Babyrádová, H.; Havlíček J. (editoři): Spiritualita, Masarykova univerzita, Brno 2006. 193 BABYRÁDOVÁ, H.: Dílo jako modus sebepoznání a spirituality, s. 443. In: Babyrádová, H.; Havlíček J. (editoři): Spiritualita, Masarykova univerzita, Brno 2006. 194 FRANKL, V., E.: Vůle ke smyslu, Cesta, Brno 1997, s. 11. 192

62

nezůstala ani jediná obecná hodnota.“195 Zde se jeho názor odlišuje od Campbella, který tradicím přikládá větší důležitost.

Jestliže budeme vycházet z myšlenek C. G. Junga, J. Campbella, M. Elida zdá se možné, že šedost dnešní modernity je zapříčiněna mimo jiné nedostatkem tradic a vzorů, které dříve člověk mohl čerpat z mytologií obdařených prastarou moudrostí. Právě ony mohou být považovány za mizející opěrné body naší společnosti, se kterými se loučil Bauman a s nimiž odchází i starý způsob života. Moderní a pokročilá civilizace přináší člověku uspokojení formou nepřeberných možností, na jednu potřebu však pozapomíná a to na Franklovu „vůli ke smyslu“. Bez ní ztrácí život člověka svou hloubku a stává se tak prázdným. Svůj smysl musí však každý hledat sám, je nutné umět rozlišit, co je důležité a co ne – co má smysl a co ne. I dnes by svět mohl nalézt hodnoty ztracené v čase a objevit zapomenuté. Mohl by znovu poodhalit tajemství mytologie, která jak Campbell196 věří, přichází z oblasti imaginace a nutně se v ní odráží rysy nadčasové a přirozené pro lidskou duši a duši lidského rodu, které je možné uplatnit v jakékoli době. „Mytologie je živoucím náboženstvím a její ztráta je i mezi civilizovanými lidmi morální katastrofou.“ 197 Tato věta odráží význam, který mytologie měla pro předchozí generace, ale současně naznačuje, že i dnes její nedostatek může mít své následky. Ne všichni však síle mýtů důvěřují, Freud a Frazer pokládali mýty i náboženství za omyly, které musí člověk vytlačit za pomoci vědy. Nelze podle nich přehlédnout ani patologickou povahu filosofie a umění.198 Podle Junga je však mýtus prvkem, který spojuje člověka s jeho podvědomím a oblastmi jeho psýchy. Oživuje v člověku síly, které mu byly vždy blízké a které skrývají vědomosti a moudrost, jež pomáhala lidem kráčet staletími. Věří, že věda a její poznatky nemohou lidem nahradit mýty, které jim pomáhají poznat a vyrovnat se se světem vnitřního já.199 Proto by se naše kroky měly ubírat do našeho nitra, a aniž by ztratily kontakt s dnešním životem, mohly by nakonec dospět k novým obzorům kreativního myšlení i umění, a především naplnění lidského života a nalezení jeho smyslu.200 A Mokrejš201 předpokládá, že v porozumění smyslu nachází člověk základní 195

FRANKl, V., E.: Vůle ke smyslu, Cesta, Brno 1997, s. 16. CAMPBELL, J.: Mýty – legendy dávných věků v našem denním životě, Pragma, Praha 1998, s. 35. 197 KERÉNYI, K.; JUNG, C. G.: Věda o mytologii, Nakladatelství Tomáše Janečka, 1993, s. 78. 198 CAMPBELL, J.: Mýty – legendy dávných věků v našem denním životě, Pragma, Praha 1998, s. 23. 199 CAMPBELL, J.: Mýty – legendy dávných věků v našem denním životě, Pragma, Praha 1998, s. 24. 200 CAMPBELL, J.: Mýty – legendy dávných věků v našem denním životě, Pragma, Praha 1998, s. 118. 201 MOKREJŠ, A.: Umění: a k čemu?, Triton, Praha 2002, s. 15.

196

63

životní výkon, potřebuje jej a nedokáže se bez něj obejít. Dalo by se říct, že život lze vymezit jako proces vytváření smyslu. Což znamená zakládání řádu, překonávání vnitřní neuspořádanosti života a boj s chaosem. Svůj prvotní, původní sociální význam mytologie již ztratila, přesto stále inspiruje mnoho umělců, literátů, hudebníků k vytvoření jedinečných děl. Je možné doufat, že ji neztratíme nadobro, ale že k nám bude promlouvat alespoň skrze tato díla.

64

Závěr V čem je pro člověka mýtus přitažlivým, tajemným? Co je na něm lákavé? Mýtus vypráví svou symbolickou řečí, objevují se v něm archetypy, které jsou nadány mnohovýznamovostí a obestřeny určitou záhadností. Také jejich původ je tajemný. Představují pratypy, pravzory z dob prehistorického světa. Jsou nejspíše pravdou z nitra samotného člověka. Dokázaly oslovovat naše předky a mohou hovořit i k nám, neseme si je ve své psýché skryté hluboko v nevědomí. Jak je možné vidět z dnešního zájmu například o mytickou literaturu, která se dočkala i dnes nových vydání, člověka mytologie stále zajímá. Lidé jsou přitahování kouzlem, kterým na ně mýty působí. Kdo z nás, stojících před skrytou pravdou (i když by ji vnímal jen podvědomě) by netoužil ji odhalit, poodkrýt a prozřít. To že mýty a archetypy v nich obsažené oslovují člověka na celém světě, může být dáno jejich univerzálností a otevřeností významu. Každému z nás mohou přinést jiné poznání i jinou pravdu, nakonec je toto poznání i tato pravda vždy tou platnou, pro jedince i pro lidstvo, v mikrokosmu našeho nitra i v makrokosmu našeho vesmíru. Příklad univerzálnosti, který je v mýtech obsažen, je patrný i v tom, že na nás působí od dětství, přes dospělost až do stáří. Jejich intenzita někdy zeslábne a jindy zesílí, řídí se také potřebami daného období. Stejně tomu je v historii lidstva, jejich vliv je patrný již na samém počátku a prošel minulostí, aby nám vyprávěl svoji pravdu i dnes. Někdy téměř neslyšně, jindy jasně, výrazně a hlasitě. První zaznamenané mýty pocházejí z dob, kdy člověk začal používat písmo, přibližně z 3. tisíciletí před Kristem, ale odhaduje se, že jejich původ je daleko starší. Podle M. Eliada i J. Campbella první pozůstatky po mytickém myšlení nalézáme daleko hlouběji v historii, kdy si člověk příběhy sděloval pouze gesty a citoslovci, teprve později využíval řeči, ale k jejich zachycení písmo stále neznal. Na stěnách jeskyní se nám však dochovaly první výtvarné pokusy, kterými se vyjadřoval a popisoval svět. Právě mýty pocházející z nejstarších dob disponují jedinečnou obrazností a skrze archetypy sdělují svoji pravdu. V pozdějších příbězích se již archetypy tak často neobjevovaly a jejich výpravný jazyk se stal v tomto směru více plytkým. Tuto změnu přinesl člověku nejspíše obrat v jeho myšlení, chápání a zkoumání světa. Obrazné myšlení ustupovalo do pozadí. Člověk ztratil své mýtotvorné nadání. Své místo si vydobylo racionální vnímání světa a logické myšlení a s nimi i věda. 65

Člověk nové získal a staré odložil. Během dob se něco z odloženého nadobro ztratilo a již nebude nikdy nalezeno, jiné však budeme znovu a znovu objevovat. Pozůstatky mýtů se předávaly jako součást lidové slovesnosti. A některé archetypy jsou v nich obsaženy do dnes. Ozvěnu mýtů můžeme zaslechnout i v příbězích sepsaných poměrně nedávno. Talent a vytříbenou citlivou vnímavost pro řeč svého nitra měl jistě K. J. Erben, dokazující to svou sbírkou básní nazvanou Kytice nebo dnes velmi zpopularizovaný J. R. R. Tolkien a jeho výpravný román Pán prstenů, který vyšel ve třech svazcích a byl i zfilmován. Pro někoho představují tato díla pravdu starých mýtů, pro jiné jsou jen vymyšlenými „pohádkami“. Obdobně je to i se samotnými mýty, pro některé z nás jsou naplněné smyslem a řádem, který uspořádává naše životy, pro jiné jsou pouze hříčkou fantazie, bez hlubšího významu.

K umění lidé také přistupují s různými názory. Význam umění pro společnost, kulturu a osobní život si mnohdy neuvědomují. Jaký by byl svět, kdyby se z něj ztratilo veškeré umění? Nejen oblast výtvarná, ale i hudba, tanec, divadlo atp. Jednotlivé kultury by se staly vyhaslými krátery. Podstatná část naší historie, naší společnosti i nás samých by zmizela. Umění je odrazem společnosti, zrcadlí se v něm kultura a vyspělost civilizace, její smýšlení ideály i hodnoty, ale také hodnoty jedince, umělcovy fantazie a jeho vnitřní pocity. Protože umění provází člověka od samých počátků, je dobrým výpovědním zdrojem o jeho pohledu na svět, náboženství, zvycích i jeho vnitřním světě fantazie. Lidé potřebují tvořit, prostřednictvím své tvorby se přibližovat k harmonii a řádu. I tehdy, když umělec vyjadřuje tvorbou své vnitřní pocity, snaží se jejich vynesením na světlo světa najít klid ve svém nitru, sdělit nesdělitelné. Umělci napodobují přírodu, zachycují obrazy své fantazie a sny, přenáší na plátno své emoce. Všechno z toho je pro ně v danou chvíli skutečností, skrze akt tvorby je to žitou (prožívanou) realitou a není podstatné, že sen a fantazie nejsou součástí materiálního světa. Jejich skutečnost je zde v okamžiku snění, kterou ve svém díle umělec zhmotní a kterou plně prožívá. Stejně pocítil tvořivou sílu primitivní člověk nebo dítě, které si čmárá na papír či laik, kterého jeho koníček prostě baví. Výtvarné vyjadřování není jen sférou pro umělce, je oblastí pro každého z nás a omezení nám neklade.

Mýty a pohádky; tvorba umělců a laiků, jednotlivé světy, které hovoří podobnou řečí. Světy, které se vyjadřují obrazným, symbolickým jazykem. První z nich je pro 66

člověka více zapomenutým a skrytým, druhý je nám přístupnější a snadněji s ním dokážeme pracovat. Mýty jsou výtvorem minulosti a v některých pohádkách a současných příbězích se z nich objevují jenom střípky, jejich význam je však nadčasový, stejně jako tomu je u umění. Opravdu „velkým“ uměním je takové, které nezastará a stále s námi hovoří. Věčnými mýty jsou ty, jež nám mají i nadále co sdělovat. Svět umění je s námi dodnes, během svých dějin prošel různými proměnami. Obdivovat můžeme jak díla minulosti, tak tvorbu současnou a co víc, jeho jazyk jsme doposud nezapomněli a je nám přístupný. Nemusíme být odborníky a uznávanými mistry, abychom jej dokázali číst a využít ho ke konverzaci – se sebou, s lidmi i se světem. Jak věřil E. Cassirer mýty i uměním člověk poznává svět. Obě oblasti nám obohacují náš život, to stejné však přináší i jazyk a věda. Mýty i umění zasahují však i za hranice, které věda nepřekračuje, a dokáží symbolickým vyjadřování sdělovat skutečnost, pro kterou jazyku chybí slova. Podobné dokáže i náboženství, to se však uzavřelo do své nábožensko-ideologické pravdy a nedisponuje pro člověka v tomto směru dosti otevřeným a volným prostorem. Účelem mýtů ani umění není přesvědčovat o své pravdě. Stačí ji jen sdělovat. Na každém z nás je, zda se nám stane přínosem. K poznávání světa, rozvíjení své vlastní identity a tvořivému obohacování naší kultury jsou vedeny děti od ranného věku v rodinách i ve školách. Rodina i škola dávají dítěti jedinečné podněty, na jejichž základě získávají zkušenosti a znalosti. Navzájem se mohou doplňovat a vést tak k formování silné, sebevědomé, uvědomělé, kultivované a harmonické osobnosti. Nové podmínky v našem školství tomuto procesu jsou nápomocny a připravují mu lepší cestu k jeho naplnění. Jestliže si mýty a mytologie a především jimi sdělovaná skutečnost nemohou najít v edukačním procesu své místo, má alespoň výtvarná výchova šanci na silnější a stabilnější uplatnění v nové otevřenější koncepci. Obě oblasti mohou společnosti významně přispět rozvojem jedince i hodnot lidstva jako celku.

67

Přílohy Od teorie k praxi Svoji diplomovou práci jsem založila na poznatcích získaných z odborné literatury. Z velké části se jedná především o sesbíranou teorii, a proto jsem se rozhodla práci posunout i do roviny praxe. O významu mýtu pro člověka jsem pevně přesvědčená, chtěla jsem si také vyzkoušet, jak je možné s mytickou tématikou i symboly pracovat a jak je mohu předkládat dětem. Tato závěrečná práce vznikla na Pedagogické fakultě, a proto si myslím, že didaktický výstup je více než vhodným, ba přímo nutným. V textu jsem propojila několik samostatných oblastí. Již v úvodu jsem přiznala, že věřím, že tyto oblasti mají mnoho společného. Ústřední část práce tvoří mytologie a symboly. Je to nosný text, na který navazuje kapitola o pohádkách a následně kapitoly zabývající se uměním. Zájem o oblast umění a její vliv na člověka, mne přivedl k výchově uměním, která se uplatňuje nejen na základních a středních školách, ale také ve volnočasových programech, ve sféře kultury a samozřejmě i ve vzdělávacích médiích. Tato oblast je mi velmi blízká, kromě občanské výchovy studuji i výchovu výtvarnou a navíc se sama věnuji výtvarné tvorbě. V rámci praxe jsem kromě pedagogických výstupů na základních školách mohla vyzkoušet také lektorskou činnost v Moravské galerii v Brně. Snad stojí za zmínku, že tuto netradiční a zajímavou praxi jsem získala díky kontaktům PhDr. Jany Skácelové z katedry občanské výchovy. V Moravské galerii v Brně působím již pátým rokem jako externistka. A právě zde mi byl dán k dispozici prostor pro mé výstupy. Téma mytologie a prvků s ní spojených jsem uplatnila ve dvou programech. První proběhl v rámci letního výtvarného kurzu v Brtnici u Jihlavy a byl mu věnován jeden den. Zaměřil se především na vztah mezi člověkem a přírodou. Podrobněji ho popíši v příloze č. 1. Druhý program se uskutečnil jako sobotní dětský ateliér během tří dopoledních hodin, přímo v Moravské galerii v Brně v budově Místodržitelského paláce, kde jsou k dispozici prostory dětského ateliéru. Zabýval se konkrétními symboly a pracoval s mýty i s příkladem pohádky, popíši jej v příloze č. 2. Během obou programů jsem pořizovala fotografickou dokumentaci, kterou k jednotlivým přílohám také dodám.

68

Při přípravě těchto dvou akcí, ale i mnohých dalších programů, se snažím o co nejširší zapojení smyslů. Věřím, že všestranné využití smyslů dopomůže k lepšímu zapamatování sdělovaných informací a také ke kvalitnějšímu prožitku samotného programu. Stejně jako je důležitý prožitek věřím i v sílu emocí a každý program by měl citlivě emoce zasáhnout. Práce na tzv. galerijních animacích202 podle mne ideálně propojuje oblast vzdělávací (přináší nové informace o umění, umělcích, směrech, technikách atp.) a část tvořivou (do programu je zapojena výtvarná aktivita). Návštěvníci se učí chápat oblast umění a orientovat v historii umění i v jeho technikách. Formují své estetické cítění a hodnotí význam uměleckých děl.

202

Program organizován galerií a nejčastěji probíhá i v jejích prostorách, nabízí nevšední pohled do výstav, a expozic a je doprovázen výtvarnou aktivitou.

69

Příloha č. 1 – Svět přírody Tento program se uskutečnil v rámci týdenního Letního výtvarného kurzu pořádaného Moravskou galerií v Brně. Účastnilo se ho deset dětí od 11 do 15 let. Samotný kurz byl věnován především tvorbě Josefa Hoffmana, který v Brtnici bydlel a jehož dům dnes slouží jako muzeum. Již tehdy jsem hledala takové téma, které by bylo blízké mé diplomové práci, ale také jsem se nechtěla zcela vzdálit od náplně kurzu. Josef Hoffmann žil na přelomu 19. a 20. století, vystudoval architekturu, které se i věnoval. Kromě domů navrhoval interiéry, nábytek a jiné vybavení. Jeho největší inspirací byla především příroda, z ní čerpal své náměty, jako i mnozí další secesní umělci. Téma přírody, propojilo námět kurzu s mým programem. Vycházela jsem ze skutečnosti, že naši předci, žili obklopeni divokou přírodou, na které závisel jejich život. Museli s ní žít v souladu a pochopit dění odehrávající se před jejich očima. To se pak odráželo v příbězích, které si vyprávěli. Na základě tří úkolů se děti měly alespoň pokusit sžít s přírodou a představit si, jaké to je žít v divočině. Zajímalo mě, jak se městské děti s tímto „sbližováním“ vypořádají. Celý den jsme strávili v přírodě – na loukách, v lesích i u potoka. A musím podotknout, že v okolí Brtnice je opravdu nádherné okolí, ze kterého načerpá člověk energii. Podle prvního zadání si měly děti všímat drobných dějů a zachytit je jednoduchým kresebným záznamem, podobným grafu. Doufala jsem, že děti se lépe rozkoukají kolem sebe a možná si všimnou i maličkostí, které dotváří samotný celek. Zakreslovaly si vlnění trávy, třepotání listů na stromech, let motýlů, pouť mraků po obloze i jejich tvary. Ve druhé fázi se pokoušely zaznamenat i to co slyšely pouze sluchem, jako bzučení včely, zpěv ptáků, hučení vody a šumění lesa. Papír a tužka, kterou používaly, byly nápomocny k udržení pozornosti a jejich zájmu o tyto drobné děje. Primárním cílem bylo především citové, emoční prožití přírody, výsledné kresby či jejich počet stály až na druhém místě. Nový úkol začal tím, že si děti v nejbližším okolí našly místa, která se jim zdála něčím jedinečná, která by pro naše předky mohla mít zvláštní význam, a na kterých možná kdysi žily tajemné lesní bytosti. Zde již nepracovaly jednotlivě, jako v předešlém úkolu, ale vytvořily dvojice. Tato místa pak dotvářely pouze s využitím přírodních materiálů. Seskupovaly kameny, listí, větve a menší děti stavěly malé domečky pro lesní skřítky u kořenů stromů. Vznikaly tak práce spadající do výtvarného stylu 70

nazývaného land art – zemní umění. Až byly hotovy, s hrdostí si tato místa navzájem ukazovaly. Vymyslely si své bájné bytosti, pro které tato místa přizpůsobily. Nebylo proto těžké si vyprávět o dobách, ve kterých lidé věřili, že každý strom, každé místo i vodní zřídlo obývá bytost, která je s ním spojena. Podotýkám, že tento úkol děti bavil víc, což bylo patrno na zaujetí, s jakým se mu věnovaly a také z jejich pozdějších výpovědí. Poslední třetí část programu probíhal večer u ohně. Navzájem jsme si v mihotavém světle plamenů pomalovali obličeje. Děti měly používat jen stylizované rostlinné motivy a jednoduché ornamenty. Vzájemná výzdoba těla je u některých divokých kmenů obřadním rituálem a i u našeho ohně dokázala večer proměnit v jedinečný, téměř posvátný zážitek. Doufala jsem, že tento úkol bude završením, celodenního snažení a příjemnou tečkou za uplynulým dnem.

Celý program byl založen na jednoduchých úlohách. Jeho koncepce byla záměrně zcela prostá. Doufala jsem, že především na základě vlastních prožitků a zapojením smyslů si děti odnesou kvalitnější zážitek. Cíl byl jediný, prožít jeden den ne „v“, ale „s“ přírodou. Nejprve děti neměly moc chuti účastnit se výletu do přírody. Přesto během dne již na svou ranní rozmrzelost zapomněly a ochotně spolupracovaly, což bylo také dáno faktem, že na programy pořádané galerií chodí děti s vyhraněným zájmem o umění a výtvarno.

71

72

73

74

Příloha č. 2 – Haptická kresba Na jaře 2007 se v prostorách Moravské galerie v Brně uskutečnil program věnovaný přímo tématu mé diplomové práce – mýtům, symbolům a pohádkám. Účastnilo se jej sedm mladých lidí, mezi 14 a 16 lety. Se všemi jsem se znala z předešlých akcí, proto atmosféra pořadu byla velmi přátelská.

Při psaní diplomové práce jsem přemýšlela nad tím, jak děti vnímají symbolické – archetypální prvky objevující se v mytických příbězích. Jak je tyto symboly inspirují, a jak si s nimi jejich fantazie a představivost dokáže pohrát. Rozhodla jsem se tedy připravit takový projekt, který by mi mohl podat odpověď. Nachystané jsem měla tři rozdílné úkoly, v první se měli účastníci seznámit s tématem, ve druhé části výtvarně tvořili a ve třetím úkolu se zabývali prací s textem. Hned v úvodu jsem bez jakéhokoli vysvětlování rozdala napsaná slova – každému jeden symbol, aby jej ostatní neviděli. Vybrala jsem takové symboly, které se objevují i v mé diplomové práci: strom, slunce, granátové jablko, kruh, voda, vejce, hora. Po přečtení slova si všichni zaznamenali první asociace. Následně si zakryli oči, a já jim vložila do rukou předměty, které korespondovaly s jejich slovem. Pomocí hmatu, předměty prozkoumali a opět si poznamenali další asociace, nové nápady i vlastnosti předmětů. Použila jsem: kůru ze stromu, jablko, umělohmotný kroužek, vodu v misce, vajíčko, kámen a sluneční paprsky (dívka se zavázanýma očima stála u okna, kterým na ni svítilo slunce, a popisovala prosvítání světla). Když byli všichni hotovi, odkryli ostatním svá slova i předměty, které dostali a společně jsme probrali poznámky, které si zaznamenali. Následně jsme si povídali o jednotlivých symbolech a jejich významu i mýtech, ve kterých je možné se s nimi setkat. Toto povídání jsem prokládala promítáním vhodných uměleckých děl, od českých výtvarníků druhé poloviny 20. století. Především jsem chtěla naladit účastníky na další úkol. Opět jsem všem zakryla oči, skrze svoji mysl a vnitřní svět představivosti znovu hledali „obrazy“, pocity a příběhy pro jejich symboly (už seznámeni s tématikou programu). Své představy pak stále se zakrytýma očima přenášeli na velké archy papíru haptickou kresbou – vlastníma rukama namočenýma v barvě. Použití rukou vede k expresivnímu a gestickému vyjádření. A také je bližší pravěkým malbám na stěnách jeskyní. Účastníci zachycovali nejen své pocity, ale i specifické prvky, shluky nebo i 75

konkrétní tvary či také příběhy, které se jim ve spojitosti s jejich symbolem vybavily. Po dokončení každý z autorů své dílo představil a vysvětlil svůj výtvarný záměr. Ve třetím úkolu jsme pracovali s rozborem pohádky. Vybrala jsem Tři zlaté vlasy děda Vševěda od K. J. Erbena. Text jsem rozstříhala na jednotlivé pasáže, každý si vybral jednu část a společně jsme je skládali dohromady, aby byl zachován sled událostí. Při sestavování textu, každý stručně popsal svoji pasáž a symboliku, která ho zaujala. V pohádce jsme našli mezi jinými i symboly shodné s našimi (voda, strom, slunce).

Za pomoci haptické kresby, která byla především vyjádřením vycházejícím z hlouby nitra a na papír přenesena pohybem ruky aniž by bylo použito zraku, vznikala díla inspirovaná symboly. Jediné úskalí jsem shledala ve velké sebekontrole účastníků a malé míře spontánnosti, související, jak předpokládám, s jejich věkem. Menší děti pracují více bez zábran a otevřeněji, bohužel k realizaci dalšího programu, kterého by se tyto mladší děti účastnily, se nenaskytla vhodná příležitost.

76

77

78

Obrazový materiál a vysvětlivky Ukázky výtvarných děl – kapitola Umění z nitra:

Obr. 1) Petr Nikl: Zrození Evy. Obr. 2) Petr Nikl: Chlapeček. 79

Obr. 3) Jaroslav Róna: Galéra. Obr. 4) Jaroslav Róna: Hlídač.

80

Obr. 5) Michal Gabriel: Loď 2. Obr. 6) Michal Gabriel: Vejce.

81

Obr. 7) Eva Kmentová: Vejce. Obr. 8) Eva Kmentová: Jablko.

82

Fotografická dokumentace – přílohy I. a II., strana 70 - 78: Fotograf. dok. 1) Svět přírody, denní program, srpen 2006. Fotograf. dok. 2) Svět přírody, denní program, srpen 2006. Fotograf. dok. 3) Svět přírody, večerní program, srpen 2006. Fotograf. dok. 4) Haptická kresba, jaro 2007. Fotograf. dok. 5) Haptická kresba, jaro 2007.

83

Použité prameny Literární zdroje: BABYRÁDOVÁ, H.: Rituál, umění a výchova, Vydavatelství MU, Brno 2002. BABYRÁDOVÁ, H.: Symbol v dětském výtvarném projevu, Masarykova univerzita, Brno 2004. BABYRÁDOVÁ, H.; HAVLÍČEK J. (editoři): Spiritualita: fenomén spirituality z pohledu filozofie, religionistiky, teologie, literatury, teorie a dějin umění, pedagogiky, sociologie, antropologie, psychologie a výtvarných umělců: sborník transdiciplinárních esejů s mezinárodní účastí, Masarykova univerzita, Brno 2006. BAUMAN, Z.: Tekutá modernost, Mladá Fronta, Praha 2002. BECKER, U.: Slovník symbolů, Portál, Praha 2002. BELTING, H.: Konec dějin umění, Mladá fronta, Praha 2000. BETTELHEIM, B.: Za tajemstvím pohádek. Proč a jak je číst v dnešní době, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2000. CAMPBELL, J.: Mýty – legendy dávných věků v našem denním životě, Pragma, Praha 1998. CAMPBELL, J.: Mýty západu. Představy o bozích v dějinách civilizace, Pragma. CASSIRER, E.: Esej o člověku, Pravda, Bratislava 1977. ČAPEK, J.: Moderní výtvarný výraz, Československý spisovatel, Praha 1958. České ateliéry, 71 umělců současnosti, Art Cz, 2005. DOMMERMUTH-GUDRICH, G., Braunová, U.: Nejznámější mýty. 50 klasických mýtů antického světa, Nakladateství Slovart, 2004. Duchovní prameny života. Stvoření světa ve starých mýtech a náboženstvích, Vyšehrad, Praha 1997. ELIADE, M.: Dějiny náboženského myšlení I-III., Oikoymenh, Praha 1995. ELIADE, M.: Mýtus o věčném návratu: (archetypy a opakování), Praha 1993. ELIADE, M.: Posvátné a profánní, Česká křesťanská akademie, Praha 1994. FILLA, E.: Práce oka, Odeon, Praha 1982. FRANKL, V., E.: Vůle ke smyslu, Cesta, Brno 1997. FRAZER J., G.: Zlatá ratolest, Maldá fronta 1994. FUKUYAMA, F.: Konec dějin a poslední člověk, Rybka Publisher, Praha 2002.

84

GOMBRICH, E., H.: Umění a iluze: studie o psychologii obrazového znázorňování, Odeon, Praha 1985. GRAVES, R.: Řecké mýty, KMa, Praha 2004. GREENOVÁ, J., M.: Keltské mýty, Nakladatelství lidové noviny, 1998. GRIMMOVÉ, Německé pohádky, Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1961. HALL, J.: Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění, Mladá fronta, Praha 1991. HART, G.: Egyptské mýty, Nakladatelství lidové noviny, 2000. HAUSER, A.: Filosofie dějin umění, Odeon, Praha 1975. HUYGHE, R.: Řeč obrazů ve světle psychologie umění, Odeon, Praha 1973. JUNG, C., G.: Výbor z díla: Archetypy a nevědomí, Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 1998. KERÉNYI, K.; JUNG, C. G.: Věda o mytologii, Nakladatelství Tomáše Janečka, 1993. KRAMER, S.,N.: Mytologie starověku, Orbis, Praha 1977. KULKA, T.: Umění a kýč, Torst, Praha 2000. LURKER, M.: Slovník symbolů, Universum, Praha 2005. MOKREJŠ, A.: Umění: a k čemu?, Triton, Praha 2002. NAKONEČNÝ, M.: Lexikon magie, Nakladatelství Ivo Železný, Praha 1997. NEUBAUER, Z.: Do světa na zkušenou čili O cestách tam a zase zpátky, Praha 1990. PANOFSKY, E.: Význam ve výtvarném umění, Odeon, Praha 1981. Prameny života: Obraz člověka a světa ve starých kulturách, Vyšehrad, Praha 1982. PROPP, V., J.: Morfologie pohádky a jiné studie, Nakladatelství H and H, 1999. READ, H.: Výchova uměním, Odeon, Praha1967. RIEDEL, I.: Obrazy v terapii, umění a náboženství, Portál, Praha 2002. ROYT, J.: Slovník biblické ikonografie, Karolinum, Praha 2006. ROYT, J.: Slovník symbolů: kosmos, příroda a člověk v křesťanské ikonografii, Mladá fronta, Praha 1998. STÖRIG, H., J.: Malé dějiny filosofie, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2000. Strom pohádek z celého světa, Státní nakladatelství dětské knihy. Praha 1958. Teď. Práce Evy Kmentové, Nakladatelství Arbor vitae ve spolupráci s Moravskou galerií v Brně, Praha 2006. TOLKIEN, J. R. R.: Pohádky, Winston Smith, Praha 1992. TOMAN, J.: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury, České Budějovice 1992. 85

TRENCSÉNYI – WALDAPFEL, I.: Mytologie, Odeon, Praha 1967. Velké postavy západního myšlení: Slovník myslitelů (uspořádal McGreal), P., Prostor, Praha 1999. Všeobecná encyklopedie: v osmi svazcích, díl 6, Diderot, Praha 1999. WOLLSCHLÄGER Maria-Elisabeth: Symbol v diagnostice a psychoterapii, Portál, Praha 2002. ZAMAROVSKÝ, V.: Bohové a hrdinové antických bájí, Mladá fronta, Praha 1965. ZUSKA, V. (editor): Umění, krása, šeredno, Karolinum, Praha 2003.

Sborníky: Ornament v současném umění, katalog k výstavě, vydala Galerie moderního umění, Hradec Králové 2003, Text: Petra Finfrlová a Martina Vítková. Petr Nikl – katalog k výstavě MG. RAIMANOVÁ, I.: Michal Gabriel: Sochařská tvorba, katalog k výstavě, 1988. Symbol v lidském vnímání, myšlení a vyjadřování (Sborník příspěvků), Filozofický ústav ČSAV, 1992. Symposium České sekce Insea: Výtvarná výchova a metody její komunikace, Olomouc 2002.

Internetové odkazy: Erban Vít: Co odkrývají symboly, náboženský symbol pohledem Mircei Eliada. Dostupné z http://www.tf.jcu.cz/~erban/eliade.pdf WAGNER Radan: Malířská cesta Jaroslava Róny. Dostupné z: http://www.jaroslav-rona.cz B. d. L.: Věda versus filosofie a esoterika, 28.3.2007. Dostupné z: http://www.panna.cz/panna/clanek/208--veda-versus-filosofie-aesoterika.html http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/73450-mytologicka-skola „Honza“: Z historie výtvarné výchovy I., 2006. Dostupné z: http://www.artefiletika.cz/modules/articles/article.php?id=27 86

http://cs.wikipedia.org http://www.czechdesign.cz/index.php?lang=1&status=c&clanek=650 http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/

Diplomové práce: STRUKOVÁ, S.: Možnosti využití pohádky v psychoterapii, Diplomová práce, Filozofická fakulta UK, Praha 2003. STRAKOVÁ, Z.: Symbolika ve fantaskním umění, Diplomová práce, Pedagogická fakulta MU, Brno 2006.

Obrazové přílohy: Teď. Práce Evy Kmentové, Nakladatelství Arbor vitae ve spolupráci s Moravskou galerií v Brně, Praha 2006. http://commons.wikimedia.org/wiki/Image:Uroboros.png http://artlist.cz/ http://www.michal-gabriel.cz/

Všechny internetové odkazy jsou platné ke dni 20. 3. 2008.

87

Bibliografický záznam: Biberlová, Lea. Mýty a archetypy, jejich odraz ve výtvarném umění a životě člověka: diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra občanské výchovy, 2007. …s. Vedoucí diplomové práce ThMgr. Milan Klapetek.

Anotace: Hlavním tématem diplomové práce je mytologie, dále se věnuje také symbolům, pohádkám, umělecké tvorbě i didaktickým přístupům. Všechny tyto oblasti se snaží předkládat v propojenosti a vyzdvihuje jejich význam pro život člověka.

Annotation: Main subject of the work is mythology, the work considers symbols, fairy tales, art creation and didactic admissions too. The work submits all areas in their connectedness and emphasises their connotation in life of people.

Klíčová slova: mytologie, mýty, archetypy, symboly, pohádky, umění, výtvarná výchova, výchova uměním

Keywords: mythology, myth, archetypes, symbols, fairy tales, art, creative of education, education art

88