Javier Marías a odraz osobnosti v postavách autor: R.L.
I když jsou literární postavy ryze fiktivní a jejich předobrazem nejsou historicky doložené a známé osoby, i když děj není historickým příběhem a zápletka nepojednává o skutečných událostech, a i když jsou knihy zcela vytvářeny v mysli autora, přesto jsou pevně, byť zprostředkovaně, zakotveny v realitě - právě prostřednictvím autora: ten koncipuje zápletku, vypráví příběh, nahlíží postavy z pozice svých reálných zkušeností s lidmi, vztahy, zážitky. Tyto zkušenosti dotvářely jeho osobnost, on je ve svém díle autorsky a umělecky přetváří. O způsobu průniku osobnosti autora do uměleckého díla vypovídá vnitřní život postav, jejich postoje, soudy, hodnocení, jednání; vypovídá i to, jak "autor připustí", že "postavy interpretují samy sebe". U Javiera Maríase slouží jako základ uměleckého přetváření vlastních zkušeností jeho převažující orientace na interpretaci, která naprosto nezvažuje možnost neinterpretovat, nezvažuje možnost brát osoby a vztahy přirozeně tak, jak se jeví; nezvažuje možnost domnívat se, že takové i jsou; nezvažuje možnost připustit, že jsou nebo mohou být srozumitelné na první pohled. To, jak Marías k interpretaci přistupuje, vypovídá o tom, jak nesrozumitelné, neproniknitelné, nepochopitelné, plné zastírání a skrytých významů spolu se svým vypravěčem osoby a vztahy vnímá; tj. jak, jako jaké, Marías osobnostně formativně poznával své blízké osoby, jakou pozici následně zaujal, a jak se postupně vyhranil vůči mužům, ženám, dětem.
Muž Postoj Maríasových mužských postav k vlastnímu životu je až mrazivý: "Co mi sejde na vztazích, které se ustavily v tomhle městě, do něhož nepatřím a v němž nezůstanu? Jaký vliv nebo váhu mají věci, které se staly před mým příjezdem, přede mnou? V tomhle městě nenesu odpovědnost, že jsem byl u toho, že jsem asistoval, neasistoval jsem ničemu. (...) A až jednou odjedu, jakou bude mít důležitost, co se teď možná stane? Nezanechám po sobě žádnou stopu. Pro mě je to tady průchozí území, jenom se průchod dost protáhne na to, abych si opatřil takzvanou lásku, dokud tu jsem. Nemůžu si dovolit mít všechnu tu spoustu času a nemít na koho myslet, poněvadž jestli to udělám, jestli nebudu myslet na někoho, nýbrž jenom na něco, jestli neprožiju svůj pobyt a svůj život v konfliktu s někým, v očekávání nebo v předjímání někoho, nakonec nebudu myslet na nic, bez zájmu o všechno, co mě obklopuje, i o to, co by mohlo vyjít ze mě. (...) Já nejsem vážný člověk, ve skutečnosti se mě nedá brát vážně, mám těkavé myšlení, slabý charakter, ale málokdo to ví a hlavně to nikdo neví tady ..." (Marías, J.: Všechny duše. BB/art, Praha 2007, s. 69-70) Maríasovi muži však nejsou tak sebestřední(1) ani tak lhostejní a odtažití, jak se jeví. "Vzpomínej na mne zítra při bitvě..." - to není přirozeně samozřejmě pochopitelné přání "Mysli na mne, přežij a vrať se"; to duch k smrti přivedené lady Anne oslovuje Richarda III. s kletbou, a ten procitá v děsu. Víktorovi (vypravěči ve Vzpomínej na mne zítra při bitvě) se to situačně vybaví, protože je tím osloven on; to on sám je tím osloven, jakoby osloven ženou, která je pro něj náhle přízrakem: Martou, kterou nechal zemřít - tak to cítí, tak to vnitřně mučivě prožívá... tak jej oslovuje její duch. V té situaci čelí Víktor vlastním děsům, Marías je ovšem ilustruje odkazem na Richarda III. (2) Citát ze Shakespearova dramatu je Maríasovou asociací k nastalé situaci; a Víktor jako postava se sám nevědomě cítí stejně vyřazený ze sexuálních dobrodružství jako se vyloučený cítí Richard, both of them crippled... Marías ten pocit výslovně vyjádří až jako karikaturu: je to Ruibérriz, jehož popis (Marías, 1999, s. 85) by se hodil na Maríase samotného, který by to pragmaticky řekl, jak Víktor předjímá (tamtéž, s. 144), a jak to skutečně řekne, ještě cyničtěji: "Ta ženská ti tam natáhla bačkory? (...) A navíc sis ani -" (tamtéž, s. 239).
Maríasův muž jako vypravěč těká a pozoruje, nežije; nevkládá se do svého života natolik, aby čtenáře přesvědčil o své autentičnosti a pravdivosti ("Maríasova vypravěče se skoro až komicky naprosto nic emočně nedotýká.", Kerrigan, 2008, překlad R.L.); a svůj (málokdy uvědomovaný) smutek zakrývá hrnutím nahromaděných slov. I jiné mužské postavy jsou stereotypní - uznávaní učitelé nebo směšní hlupáci nebo zlí cynici. Vypravěč je však také většinou i politováníhodný ve své bezvýchodné snaze nalézt pochopení ("Maríasovy mužské postavy vypovídají o svém vnitřním životě prostřednictvím citátů a doufají, že jejich osobnímu nevědomí lze porozumět prostřednictvím kolektivního nevědomí." M.S., z korespondence, překlad R.L.).
Žena S ženskými postavami zachází Marías svým způsobem mechanicky,(3) "určuje" jim místo nebo stav - žena je mrtvá nebo umírá, nebo se prostituuje, otevřeněji nebo skrytěji. Žena je vždy jaksi nedostupná: mrtvá, odmítající, cizí; nedotknutelná a vzdálená - ale je to muž, kdo se v Maríasových knihách vzdaluje, když ženu nechává odejít. Neúspěšná snaha mužské postavy přiblížit se žádoucí ženské postavě vždy (vy)ústí v zástupný kontakt s nějak zpochybněnou ženou: se snadno dostupnou ženou (ve Všech duších), s nevěrnou manželkou nebo až s prostitutkou (ve Vzpomínej ne mne zítra při bitvě); po tomto "machistické ego" uspokojujícím intermezzu má Maríasova mužská postava opět důvod ženami pohrdat (a také bát se jejich kleteb), ale je opět ve své - aktuální inferioritou ženy "potvrzené" a tudíž zdůvodněné - neangažující se rovnováze. "[A] znovu, tentokrát mnohem silněji a možná i opodstatněněji, se mi vrátily ty katastrofické předtuchy, které mne provázely od svatebního obřadu a ještě stále se nerozplynuly (přinejmenším ne docela, možná mě neopustí nikdy). Také je možné, že šlo o třetí pocit nevolnosti, jiný než oba předchozí, které jsem zakoušel od svatební cesty (...), který jsem si však, podobně jako ten druhý, možná vymyslel, představoval či našel jako potřebnou, avšak nedostačující odpověď na hrozivou otázku počáteční nevolnosti, "A teď co?", na niž si člověk odpovídá zas a znovu, a přesto se pokaždé vynoří nanovo či se sama od sebe navrací nebo je ustavičně tady, neměnná po každé odpovědi (...). Jediný způsob, jak se té otázky zbavit, není ji opakovat, ale prostě nepřipustit její existenci, neklást si ji, nikomu nedovolit, aby ji člověku položil."
(Marís, J.: Srdce tak bílé. BB/art, Praha 2004, s. 187-188)
Je pro Maríase společný život muže a ženy zničující? Jako takový jej čtenářům předkládá: sblížení muže a ženy má fatální důsledky, je beznadějné, je tragické. Javier Marías takto nabízí i příběh Johna Gawswortha (ve Všech duších): kdyby muž dodržel závazek, který dal ženě, a při společné sebevraždě zničil svůj život, kdyby zničil svůj život spolu se ženou, nemusel by si zničit život sám, nemusel by žít zničený život žebráka a bezdomovce obklopeného luxusem Londýna a luxusem blízkých vztahů a domova, jak to možná vnímal u ostatních lidí - a zemřít sám na ulici... Marías jako autor nechává ženské postavy umírat nebo se prostituovat; má pro ně v zásadě tyto dvě polohy - pokud na některou ženskou postavu rovnou nenamete devalvující špínu posměchu (např. na Anitu ve Vzpomínej na mne zítra při bitvě). Nehybností nemocných nebo mrtvých nedostupných žen je fascinován, obšírně a detailně tuto nehybnost popisuje; na druhé straně je stejně fascinován pro něj určitou (jeho mužskými postavami však ignorovanou) nesrozumitelností sexuálně dostupných žen. Zpřístupněné nepokrytě za peníze nebo pod záminkou navázání známosti, ženy jako milenky prostě "fungují", jsou nahlíženy jako pasivní, až téměř jako věci; a jako s věcmi se s nimi v Maríasových románech i zachází, když "fungovat" přestanou. "Neotočila se, seděla ke mně zády (...), napadlo mě, že zaujala uražený postoj, možná změna taktiky, už neprosila, nebo možná věřila, že to, co udělala, nebylo tak vážné, a měla v úmyslu hrát na jinou strunu, když bylo jisté, že to nezabralo. Možná si myslela, že už jsem ukončil odvetná opatření a že teď je řada na ní vyžadovat účty za mou krutost a sarkasmy a špatné zacházení celý den (,Všechno se pomačká, poskvrní nebo zničí.´), proto si dovolila odpovědět mi podrážděně. Nemohl jsem to snést, napadlo mě, co si to dovoluje ... " (Marías, J.: Vzpomínej na mne zítra při bitvě. Argo, Praha 1999, s. 286) Ve svém autorském postoji k ženské postavě je Marías téměř vždy "na hraně" mezi těmito dvěma polohami, asociuje je velmi blízko sebe. V Srdci tak bílém novomanžel sleduje ženu na chodníku, milenku ženatého muže z vedlejšího pokoje, zatímco jeho žena leží nemocná, na lůžku mimo zorný úhel; a Marías jaksi zvažuje, zda novomanželku "nemá nechat zemřít". (1)
- Mezi tím Marías stále jakoby váhá: mezi negativy, které nese varianta "oddat se
ženě", a mezi negativy, které nese varianta "zbavit se jí". Pro Maríasovu mužskou
postavu jako by ve vztahu neexistovalo nic nebo jen málo pozitivního; vždy je to buď "vzdát se sebe" nebo "opustit ji". Specifická je Maríasova prezentace žen jako matek. Clare Bayesová (ve Všech duších) nezapochybuje o vhodnosti nebo patřičnosti umístění syna Erika do internátní školy (kam by psychoanalytik John Bowlby neposlal ani svého psa), v době jeho nemoci ho nechává v internátu (konzistentně s pojetím její postavy), a svou (s pojetím postavy nekonzistentní) přehnanou péčí o chlapce v době jeho rekonvalescence v Oxfordu demonstruje nevědomě pociťovanou vinu za své celkové chování a postoj vůči dítěti. Obdobně Marta Tellézová (ve Vzpomínej na mne zítra při bitvě) je jako matka nevhodně kompromisní; a její představa nebo domněnka o očekávaném chování malého syna se v dalším ději ukazuje jako mylná a usvědčuje ji z neznalosti vlastního dítěte. - Pohled inspirovaný psychoanalýzou u Maríasových matek a ženských postav vidí nevyrovnané chování k dětem, nezřídka pouze formální; a dávají i cize najevo, že je děti obtěžují. Motiv ženy přitahuje pozornost recenzentů a kritiků: Maríasem opakovaně používaný až stereotypní je motiv vyhrnuté skrčené sukně, ženských nohou, často bosých, motiv punčoch, často zatržených;(2) recenzenti je považují za erotické prvky. Ale můžeme si povšimnout i toho, že když vypravěč ve Všech duších vnímá Clare Bayesovou jako dítě, přemisťuje tak jen své přednostní vnímání ženy jako matky - ostatně v žádné z těchto možností nevnímá ženu jednoduše a přímo jako ženu. - U Maríase totiž klíčem k interpretaci žen a ženských nohou je perspektiva, z níž jsou viděny - a to je "žabí" perspektiva dítěte. Dítě Je to dětská, ne mužská nebo mužná volba detailů, které jsou během popisu vnímány: puštěná očka (dítě bývá vystaveno výtkám za roztržené oblečení), značky vyzutých bot (dítě tedy již umí číst), uklízení věcí pohozených na zemi (dítě je vedeno k pořádku).(3) Způsob, jakým si Maríasovy mužské postavy ženských nohou všímají, není vlastně v ničem erotický, je jen plně podřízen perspektivě dané vzrůstem malého dítěte; to, že jsou v zorném poli nohy, pouze vyplývá ze zorného úhlu pozorujícího. Motiv dítěte zůstává v recenzích a kritikách Maríasových knih prakticky zcela opomenut, je zmiňována jen existence dítěte. Pozorná psychoanalýza autorského přístupu k postavám však vede k poznatku, že postavy dětí (chlapců) jsou u Maríase velmi významné. Jeho mužské postavy se často ocitají "ve stínu dítěte" a (cítí, že pro ženu) přestávají existovat;(4) a toto mužovo zjištění je spojeno s jeho udivenou reflexí této pro něj matoucí skutečnosti.
"Mám dítě. (...) ještě to nechápu, nevím, jak se to přihodilo, připadá mi, že se mnou nijak nesouvisí, zdá se mi divné a cizí (...) a jsou dny, kdy bych si přál, ne snad aby zmizelo - to rozhodně ne, tohle by bylo to poslední, zešíleli bychom - , ale vrátit se zpátky, být bez dětí, být muž bez prodloužení, vždycky a bez příměsi moci ztělesňovat synovskou nebo bratrskou postavu, ty pravé a jediné postavy, na jaké jsme zvyklí, jediné, v nichž jsme od začátku přirozeně zabydleni nebo se můžeme zabydlet. (...) Ještě nechápu, že tady to dítě je a že tu stále bude, (...) nechápu, že jsem jeho otec." (Marías, J.: Všechny duše. BB/art, Praha 2007, s. 89-90) Ve srovnání s autorským postojem k ženám Marías cítí k dětem jakousi - a řekl bych, že ani jím samým - neuvědomovanou něhu, sympatie, ohledy, a prospěch dítěte implicitně i explicitně zvažují i jeho mužské postavy. Ve prospěch dítěte případně i konají a samy také nevědomě volí být dítětem, nevolí být mužem (v restauraci si muž objedná stejné jídlo jako chlapec, i když - přesto, anebo naopak právě v souladu s tím, že - to matka chlapci rozmlouvá). Jakkoli jsou Maríasovy mužské postavy ve svých postojích k dětem formálně a ostýchavě rezervované, základní premisa je jim jasná: dítě je třeba chránit, postarat se o ně, pečovat. - Dítěti se nesmí nic stát; (když) žena může zemřít. Marías prezentuje své postavy tak, jako by muž neodolal pokušení doopravdy zažít očekávanou, byť téměř existenční nevolnost, kterou v něm vyvolává jím samotným fabulovaná představa, že bude do společnosti doprovázet ženu kompromitující ho svou ošklivostí. - Nebo jsou Maríasovy obrazy jen tím, co vidí, když se jako: "(...) lenošivý či stonající chlapec dívá na svět ze svého polštáře nebo přes práh, aniž ho překročí, poslouchám odtamtud to ženské prozpěvování (...), bezvýznamný, bezděčný zpěv (...), který někdo slyší, naučí se mu a už jej nezapomene. Ten zpěv, který (...) neumlká ani se nerozplyne (...), když po něm následuje ticho dospělého života, anebo snad je to mužský život." (Marías, J.: Srdce tak bílé. BB/art, Praha 2004 , s. 277-278) Ve srovnání s životem dítěte, s životem chlapce, je pro Maríase život dospělého, život muže, naplněn tichem, které je čímsi děsivé, je stísněné, je prázdné; zpěv se rozplyne s matkou, a i dospělý muž není než dítětem bez matky, vystaveným opuštěnosti. - I takto lze porozumět tomu, že jedině vůči dítěti jsou Maríasovy mužské postavy schopny empatie a emocí: dokážou je projevit, komunikovat, vůbec je mít; podržet si je a unést; a tedy zakusit záblesk vztahu, ve kterém snad lze zůstat.
Poznámky: (1)
Motiv muže se u Maríse prosazuje jako prioritní, a to už psaním v první osobě, včetně
uvádění pseudoautobiografických informací a včetně jejich následného popírání. (2)
Obdobně používá Marías v Srdci tak bílém odkaz na Macbetha, i když s citátem v textu
pracuje méně. (3)
To ostatně uznává i Marías sám: "Nejsem si jistý, jestli mohu o ženských postavách něco
tvrdit s určitostí. Jsou věci, které jsou pro mne vlastně neproniknutelné. Postavy žen zpodobňuji s určitým odstupem, a vycházím ze svých domněnek." (viz Edemariam, 2005, překlad. R.L.). Poznámky: (4)
Tedy i Luisu jako svou literární femme fatale Marías nahlíží v obou schématických
polohách. (5)
Podrobněji se tématem nohou v erotické rovině zabývá V. Vida: Does Javier Marías Have
a Leg Fetish? The Believer, August 2003. (6)
Pro běžného muže jsou to detaily nacházející se mimo rozsah jeho normální pozornosti;
značek dámských bot si nevšímá, pohozené věci by z podlahy nesbíral, sám od sebe by je neuklízel, přesný tvar podpatku by asi nedokázal popsat. (7)
Vůči vztahu ženy k dítěti se Maríasova mužská postava cítí jako (oxfordský) žebrák;
potuluje se ulicemi "den co den, celý týden, dva týdny, tři týdny, čtyři týdny jako domácí zvíře, které se zaběhlo, vyhozené na ulici nemocným chlapcem Erikem." (Všechny duše, s. 101)
Literatura: Edemariam, A.: Looking for Luisa. The Guardian, 7.5.2005 Kerrigan, M.: Seriously sinister . The Times Literary Supplement, 29.2.2008
Marías, J.: Srdce tak bílé. BB/art, Praha 2004 Marías, J.: Všechny duše. BB/art, Praha 2007 Marías, J.: Vzpomínej na mne zítra při bitvě. Argo, Praha 1999
Marías, J.: Srdce tak bílé. BB/art, Praha 2004 Marías, J.: Všechny duše. BB/art, Praha 2007 Marías, J.: Vzpomínej na mne zítra při bitvě. Argo, Praha 1999 Vida, V.: Does Javier Marías Have a Leg Fetish? The Believer, August 2003
