ODRAZ DOBY V ŽENSKÉM ODĚVU 20. STOLETÍ

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA

KATEDRA VÝTVARNÉ VÝCHOVY

ODRAZ DOBY V ŽENSKÉM ODĚVU 20. STOLETÍ Bakalářská práce

Brno 2007

Vedoucí bakalářské práce:

Vypracovala:

Doc. Blanka Růžičková, ak.mal.

Alena Vičarová

1

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

2

OBSAH ÚVOD …………………………………………………………………………………..4 1. DVACÁTÉ STOLETÍ – PROMĚNY SVĚTOVÝCH MÓDNÍCH TRENDŮ ........6 1.1 POČÁTEK DVACÁTÉHO STOLETÍ – „ZLATÁ LÉTA“ ..................................7 1.2 OBDOBÍ PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY …………………………………………..10 1.3 MEZIVÁLEČNÉ OBDOBÍ............................................................................10 1.3.1 DVACÁTÁ LÉTA – styl Art Déco ...........................................................11 1.3.2 TŘICÁTÁ LÉTA - návrat rafinované elegance……………………………12 1.4 OBDOBÍ DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY..........................................................14 1.4.1 „Made in USA" ……………………………………………………………...16 1.5 OBDOBÍ PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE - DIVADLO MÓDY.……………...16 1.6 PADESÁTÁ A ŠEDESÁTÁ LÉTA ……………………………………………..17 1.6.1 PADESÁTÁ LÉTA .................................................................................18 1.6.1.1 „American Look“ .............................................................................19 1.6.1.2 Návrat módních tvůrců....................................................................20 1.6.2 ŠEDESÁTÁ LÉTA - demonstrace mládí …………………………………21 1.6.2.1 První polovina šedesátých let - útok Londýna a jeho butiků ………22 1.6.2.2 Druhá polovina šedesátých let – doba extrémů ..............................23 1.6.2.3 Hnutí hippies...................................................................................24 1.7 SEDMDESÁTÁ LÉTA .................................................................................25 1.7.1 Francie ..................................................................................................26 1.7.2 Itálie.......................................................................................................26 1.7.3 Spojené státy.........................................................................................27 1.7.4 Okrajová móda ……………………………………………………………...28 1.8 OSMDESÁTÁ LÉTA …………………………………………………………….29 1.8.1 Návrháři a salóny osmdesátých let ……………………………………….31 1.8.2 Obuv ………………………………………………………………………….32 1.9 DEVADESÁTÁ LÉTA …………………………………………………………...33 1.9.1 Fenomén topmodelek ………………………………………………………33 1.9.2 Módní značky a jejich doplňky …………………………………………….34 1.9.3 Návrháři devadesátých let …………………………………………………34 1.9.4 Vliv hudebních stylů a sportu ……………………………………………...35

3

2. MÓDA DVACÁTÉHO STOLETÍ U NÁS ........................................................37 2.1 ČESKÉ MÓDNÍ ZÁVODY A KREJČOVSKÉ FIRMY ………………………..38 2.2 OBDOBÍ PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY............................................................39 2.3 ČESKÁ MÓDA ZA PRVNÍ REPUBLIKY - návrat tradice …………………...40 2.4 OBDOBÍ DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY - óda na Paříž ………………………..41 2.5 PADESÁTÁ LÉTA – moc ideologie.............................................................41 2.6 ŠEDESÁTÁ LÉTA - vláda mladých …………………………………………...42 2.7 SEDMDESÁTÁ LÉTA - touha po všem ze Západu....................................42 2.8 OSMDESÁTÁ LÉTA U NÁS – „zlaté české ručičky“ ...................................42 2.9 DEVADESÁTÁ LÉTA – „invaze“ módních tvůrců........................................43 ZÁVĚR..............................................................................................................46 POUŽITÉ ZDROJE ………………………………………………………………….48 RESUMÉ ……………………………………………………………………………..50 PŘÍLOHA

4

ÚVOD Dějiny odívání jsou jakýmsi zrcadlem, v němž se odráží celá historie lidstva. Každá země, národ, se v jednotlivých obdobích vyznačují v oblékání svými specifickými rysy. Celá historie vývoje oblékání je nerozlučně spjata s módou. V přesném smyslu se oděv a móda stávají synonymy. Móda je slovo vážené i znevažované, má přídech pošetilosti, ale i suverénní závažnosti. V každém případě je móda v oblékání závažným společenským a kulturním jevem, který v současnosti jako celé jedno obrovské průmyslové odvětví představuje i významný hospodářský faktor. Módní normy se úzce dotýkají našeho estetického vnímání. V jejich přechodnosti je vždy znovu a znovu skryt příslib konečného „ideálu krásy“. Ochota, s níž mu pokaždé uvěříme, i když jsme znovu a znovu nuceni změnit svůj názor, svědčí o významu módy v životě lidské společnosti. Iracionální prvky módy vedou občas až k paradoxům, jindy k nečekaným návratům, či popírání něčeho stabilního.

Oděv patří k nejindividuálnějším projevům vnějších forem hmotné kultury lidstva, a přece nalézáme v módě silné uplatňování pudu napodobování. Člověk napodobuje ostatní, ale v tomto napodobení hledá vlastní formu autostylizace. Oděv, ať už je v jakékoliv podobě - té nejprimitivnější, anebo nejrafinovanější – slouží nepochybně i jako prostředek diferenciace. Napodobování „směrem nahoru“ je přirozené. Vliv významných a populárních jedinců hrál a nadále bude hrát ve vývoji módy důležitou roli. A přece existuje určitý bod, kdy touha napodobit jistou normu končí. V módě je to tehdy, kdy dojde k jejímu rozmělnění a zpopularizování. Ztrácí se nejen její novost, ale i morální oprávněnost být „ideální normou“. Určitá móda zaniká také tehdy, když se změní životní rytmus společnosti, když se posunou hodnoty, když obecně psychické povědomí, jakýsi citový a kulturní kolektivní stav mysli, provokuje další změnu. Francouzský výraz pro módu

- „vogue“ – je velmi charakteristický.

Znamená vlnivý pohyb. Moderní terminologie mluví o módních cyklech. Jejich

5

průběh je vysvětlením syntézy protikladných tendencí, jež působí v módním procesu.

A jak vlastně vzniká určitá móda? Zdaleka ne v okamžiku, kdy se zrodil nový nápad. Novinka potřebuje kmotry. Teprve když je uznána a přijata určitým okruhem lidí, vznikne móda. Takovou arbitrární skupinou, která uznává novou módu, jsou buď znalci s dostatečnou prestiží, aby je bylo možno následovat, anebo hospodářsky zainteresovaná skupina módního průmyslu s dostatečnými publikačními prostředky k prosazení nové vlny. Křivka nové vlny stoupá úměrně s její popularizací a stále se zvyšujícím okruhem interpretů. V okamžiku, kdy populárnost módy přechází v univerzálnost až uniformitu, přestává být móda módou a cyklus je buď prudce uťat, anebo mírně doznívá v případech, kdy jde o prokazatelně funkční věc. Vrchol módy v sobě skrývá už i její zánik. Nejpřitažlivější je ono období napětí, kdy se nová móda uchází o přízeň a hledá své interprety.

6

1. DVACÁTÉ STOLETÍ – PROMĚNY SVĚTOVÝCH MÓDNÍCH TRENDŮ Snad nikdy předtím neprošla světová móda v tak krátkém čase tolika dramatickými změnami. Stále se rodí nové módní novinky a jsou ještě žhavější a neodolatelnější než ty předcházející. Jak už jsem zmínila konec obdivu určitých šatů, siluet a stylů nastává při jejich vrcholu, ale jejich odložení nemusí být definitivní. Určité styly se mohou vrátit v obměněné podobě, v něčem poopravené nebo vylepšené, o něco zkrášlené a mohou tak obohatit další období. Proto mohou současní návrháři hledat nové možnosti a inspiraci v minulosti. Postavení tvůrce módy v tomto století zůstává velmi křehké, protože jeho dílo je pomíjivé. Móda se postupně stávala doménou odborníků. Z pouhých dodavatelů se krejčí a návrháři vyšplhali na nejvyšší příčky společenské hierarchie. Módní návrhář tedy v sobě spojuje tvůrce i podnikatele a prosazuje se jako umělec.

Paříž, kolébka módy, již v prvních letech dvacátého století rozdělila průmysl tvorby na dvě profesionálně odlišné kategorie. Na jedné straně je svět krejčoviny, haute couture, exkluzivní módy, uzavřený klub, který zahrnuje tvorbu na míru. A na straně druhé stojí konfekce, zasvěcená sériové výrobě. Vývoj módy od začátku století až do šedesátých let je lineární a ve znamení pravidel haute couture, která počítá pouze s elitou. Toto ručně šité a luxusní oblečení je většině smrtelníků nedostupné. „… Haute couture je jedinečná a jednoznačná. Jakmile nejnovější výkřik příjme smetánka, šíří se jako ozvěnou dál do nižších pater západní společnosti. Šikovní krejčí ve svých dílnách, bezejmenné švadlenky, hospodyňky skloněné nad šicími stroji kopírují sice odhadem, ale s půvabnou obratností střihy, siluety a modely, které se objevují s určitým zpožděním v tisku ve zprávách o tom, co se nosí v Paříži.“ 1 Přísná pravidla haute couture mají tedy za příčinu to, že až do druhé světové války znají venkované, dělníci a nižší vrstvy módu jen z doslechu. Pořizují si oděv pouze podle vlastní potřeby a funkce. A tak téměř vždy můžeme podle oblečení poznat, s kým máme tu čest. 1

BAUDOT, François. Móda století. Praha: Ikar, 2001, s. 12

7

Teprve v šedesátých letech dvacátého století způsobil vývoj liberální ekonomiky a životního stylu odmítnutí tradičního dělení na vysokou společnost a pracující lid. A tak se vnější znaky postavení ocitly v troskách a s nimi i starý dobrý model evropské hierarchie. Podle amerického modelu vzniká mezi vysokou krejčovinou a konfekcí typ evropského oblečení „prêt-à-porter“, který s sebou přináší mnoho změn. Rytmus této produkce prosazuje delší cykly, protože se objednává ve velkém množství a stylisté, kteří mají vytvářet koncepci svých kolekcí, musí odhadnout přání budoucích klientů asi rok dopředu. A tak prêt-à-porter provádí revoluci a během třiceti let změní ustálený řád, který odnepaměti určoval vnější vzhled. Pro vytvoření obdobného obrazu módy, který známe dnes, chybí už jen poslední krok, a tím je vytvoření skupiny takzvaných „mladých módních tvůrců“, kteří v průběhu šedesátých let dokončili revoluci zahájenou svými předchůdci, stylisty. Až do šedesátých let bylo zvykem, že prestižní značky dávaly důvěru a možnost prosadit se mladým, a ti jim na oplátku dodávali dynamičnost. Když se tím přestala pařížská haute couture řídit, začala stárnout. V posledních dvaceti letech dvacátého století se ve stagnujících módních domech opět zvolna objevují mladí tvůrci. Mnozí z nich se věnují prêt-à-porter i šití na míru. A dokazují, že tato dvě umění se mohou harmonicky rozvíjet v jednom podniku a oslovovat jednu a tutéž ženu, ovšem při různých příležitostech. Dnes je stále zřejmější, že budoucnost módy leží v rukou návrhářů se vstřícným vztahem k průmyslu a průmyslníků nadaných tvůrčími schopnostmi.

1.1 POČÁTEK DVACÁTÉHO STOLETÍ – „ZLATÁ LÉTA“ Móda, stejně jako všechna užitá umění v devatenáctém a na počátku dvacátého století, zůstávala především doménou Paříže. Umění módy, výroby látek, ozdob a všech ženských doplňků, a především obor klenotnictví s významnými firmami Chaumet a Fabergé

patřily k významným odvětvím

rukodělné výroby. K odvětvím tvorby, která pečlivě dodržovala neměnná a nedotknutelná pravidla určité sociální hry. Upevňovaly se tak zvyklosti, chování i vnější podoba společnosti, která věřila ve svou stálost stejně neochvějně jako ve stabilitu své měny. Pařížané, jejich napodobovatelé, ti, kteří jim sloužili, i ti,

8

kteří je pomlouvali, prožívali od války v roce 1870 až do velkého zlomu v letech 1914-1918 jedno z nejpříznivějších období své historie. Ať už jde o postavení, příjmy, jistoty nebo touhy, Francie v roce 1900 nebyla dosud připravená přijmout fakt, že umění, inovace a všechny formy tvorby schopné přispět k větší slávě národa často postupují prostřednictvím zlomů a následných šoků. Skrze revoluce, jaké budou mít podíl na vzniku většiny avantgard dvacátého století. K novátorské společnosti, která přišla žít a pracovat do Paříže , a do níž patřil Apollinaire, Ďagilev, Picasso a další, se připojil i Paul Poiret se svou sbírkou šatů. Stará aristokracie, noblesa Císařství, noví zbohatlíci, buržoazie vychutnávající svá privilegia, společnost prožívající „Zlatá léta“ a pečlivě se stranící nižších vrstev zažívala poslední chvíle své slávy. Francie neměla na rozdíl od monarchií staré Evropy politické prostředky omezující přepych a módní tvůrci mohli volně projevovat svůj talent. Schopnost předvídat a přetvářet vnější vlivy již od vzniku haute couture názorně dokazuje dar Paříže nejen udávat tón, ale i konkretizovat a dodávat jasnou náplň pojmům jako je duch doby, dobrý vkus či současný styl. Faktem však zůstávalo, že v průběhu devatenáctého a dvacátého století se oblečení mužů i žen, kteří byli součástí vyšší společnosti, stále velice podobalo oblečení z minulosti. Ženy, jimž v partnerském páru připadla úloha reprezentovat a předvádět postavení manžela, oblečeného tradičně jednotvárně a v tmavém, měly k dispozici nejrůznější variace barev, materiálů a ozdob na šatech, zatímco silueta zůstávala víceméně stejná už od dob renesance – postava ve tvaru přesýpacích hodin. Nicméně v roce 1908, s příchodem Paula Poireta, došlo k rychlému rozchodu módního tvůrce s ustáleným pořádkem.

PAUL POIRET představil nejprve linii Direktorium, znamenající totální odklon od metod jeho předchůdců. Sukně splývala rovně asi pět až šest centimetrů nad zem a přenášela pas pod poprsí. Ženám tak dodávala odvahu zbavit se korzetů a nahradit je vysokými pásy s kosticemi. Po prvním šoku trvalo méně než dva roky, než byl tento krok všeobecně přijat.(viz příloha obr.1) V roce 1909, s prvním pařížským vystoupením Ruského baletu, objevila vyšší společnost půvab v Orientu. Poiret ho okamžitě přijal a bez váhání proměnil

své

zákaznice

v orientální

harémové

tanečnice

s nabíranými

kalhotami, turbany a ornamenty v pestrých barvách. (viz příloha obr.2)

9

V roce 1911 uvedl Paul Poiret první vlastní parfém pod názvem Rosine (pojmenovaný podle jeho starší dcery). Naprosto všechno, od vůně přes flakon, obal, reklamu a distribuci, bylo vytvořeno jedním návrhářem. Zaútočil tak na monopol francouzských parfumářů. Poiret zavedl také zvyk, že kromě vlivu na vývoj oděvů návrhář zasahuje i do různých dalších oblastí estetiky své doby. Je stále novátorem a zavádí použití podvazkového pásu, punčoch tělové barvy, prvních moderních podprsenek a principu pouzdrových šatů. Také vymyslel čtrnáctidenník pro ženy, díky kterému mohly šít podle jeho originálních střihů.

Během Zlatých let platili za nejlepší na světě londýnští krejčí. Stará rivalita mezi Francií a Velkou Británií jim nebránila usadit se v Paříži. A tak WORTHA následovali Redfern, Lucile, Creed a Molyneaux, kteří přes Kanál zamířili do Paříže. A Paquin, Poiret a Chanelová se zatím vydali opačným směrem. Je třeba podotknout, že na počátku století byla hranice mezi zakázkovým šitím a konfekcí ještě poněkud neurčitá. Oba způsoby výroby, často zastoupené v jednom profesionálním seskupení, si dosud ještě vůbec nekonkurovaly a existovaly společně v salonech i ve firmách, kde dělníci přecházeli bez přesně určené hierarchie podle potřeb a poptávky od jednoho k druhému. V roce 1910, což je pro obor historické datum, které přineslo první úder blesku do tohoto pěkného uspořádání záležitostí, se pařížské módní závody dámského krejčovství ustanovily jako samostatná profese, aby se do budoucnosti mohly ochránit před mechanizací. Od toho roku stojí proti sobě dva světy s přesně vymezenými funkcemi. Jeden je určen privilegovanými. Druhý se obrací k obyčejným ženám. Dámské krejčovství i konfekce, obě profese už hrály svou roli. K první patří luxus, dokonalé vypracování a kreativita, kterou je možné okamžitě realizovat. Druhá je dynamická a soutěživá a zásobuje společenské vrstvy, které nemusíme označovat jako nižší, ale určitě mnohem širší.

První světovou válkou Zlatá léta skončila a v následujícím období došlo k mnoha více či méně převratným změnám.

10

1.2 OBDOBÍ PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY Móda a válka se k sobě příliš nehodí. Každý násilný konflikt přináší změnu zvyků a mravů. Ohromné ztráty na životech mužů přiměly ženy zaujmout ve společnosti místo náležící těm, kteří nyní bojovali. Ženy, matky a dcery nucené pracovat, a to dokonce u pásu, žádaly oblečení přizpůsobené nové činnosti. Společenské záležitosti, které byly doposud základním

kamenem

života,

musely

ustoupit

důležitým

záležitostem, například ošetřováním raněných. Nové oblečení, od ošetřovatelských blůz po kalhoty nových dělnic ze zbrojovek, s sebou nese i nový způsob života. Stále častěji se objevovaly smuteční šaty, návštěvy u raněných a vědomí závažnosti doby převádělo vše do tmavých barev. Tato jednobarevnost byla novinkou pro mladé, dobře situované ženy. Díky těmto okolnostem sukně odhalily kotník a později i

Zkrácené šaty

polovinu lýtka. Muži mohli jen sledovat a přihlížet zneklidňujícímu postupu emancipace.

1.3 MEZIVÁLEČNÉ OBDOBÍ Dějiny módy 20. a 30. let se často prezentují výhradně prostřednictvím velkých krejčovských firem, nacházejících se v Paříži. Avšak jména jako Schiaparelliová, Paquin, Worth, Chanelová a Balenciaga představují jen jednu tvář toho, co obnášela rostoucí posedlost žen celého světa. Styl nové módy pronikal všemi sociálními vrstvami, a šlo jak o oblečení, tak i o vlasy a různé doplňky. Kromě toho móda vyšší, stejně jako střední a nižší třídy, byla do jisté míry ovlivněna módním oblečením a vzhledem nově vznikajících legendárních filmových hvězd. Ale mnohost a originalita v módě přicházela z více jak jednoho zdroje: přijímalo se jak to, co přicházelo z Hollywoodu – jako třeba úhledný geometrický účes, jaký byl k vidění na Louise Brooksové, nebo sexy pyžamové oblečení, které nosila Marlene Ditrichová, tak i to, co se objevovalo ve francouzských módních žurnálech.

11

Obrovskou stimulaci poptávky po módě způsobil kromě filmů i rozmach průmyslu ženských časopisů, zejména ve Spojených státech. Časopisy Vogue, The Queen a Harper's Bazaar přispívaly k uvědomění módy, kterou nejméně do konce 20. let obyčejné ženy znaly, ale považovaly ji za něco mimo sféru své existence.

1.3.1 DVACÁTÁ LÉTA – styl Art Déco To, co bylo módní ve 20. letech se radikálně lišilo od toho, co bylo předtím. Hledání modernosti začalo něčím jednoduchým, a to účesem. Účesem moderní ženy, která odmítá přítěž splývavých kadeří, se stává chlapecký střih. V roce 1924 byl tento střih nahrazen „dramatičtější“ verzí – takzvaný zástřih vlasů „do ztracena“ měl za následek zkrácení vlasů vzadu, zatímco na temeni a na ofině se udržela „tradiční“ ženská délka. Jinou alternativou účesu byl po jistou dobu „bingle“ – kříženec mezi chlapeckým účesem a střihem do ztracena, který pomohl přechodu mezi styly těm, které se docela neodvážily drastického zkrácení. Účesy byly vždy těsně spjaty s dalším prvkem převládající módy, a smysl krátkosti moderních účesů ve 20. letech mohl spočívat v posunu chápání jednotlivých míst na těle jako erotogenních zón. V této změně vkusu veřejnosti opět sehrál pozoruhodnou roli film. Na počátku 20. let se v němých amerických filmech zrodila žena-vamp. S ohledem na povahu herectví v němém filmu se pozornost zaměřovala na oči jako výrazový prostředek a na dramatický efekt. Černidlem olemované oči při pohledu zblízka pronikavě hleděly zpod exotických turbanů nebo čelenek stažených hluboko pod obočí. Od vampa v turbanu, čelence nebo hluboko naraženém kloboučku není příliš velký skok ke tváři lemované zvonovým kloboukem, který se udržel po většinu 20. let. Snad nejdramatičtější změnou v ženském oblečení byly sukně, které začátkem 20. let byly středně krátké a s postupem desetiletí se zkracovaly. Kolem roku 1925 se lem sukně zvedl od kotníků až po kolena, a odvážné odhalení dlouho skrývané ženské nohy bylo důkazem posunu erotogenních zón. Tento proces navíc umožnil pohled na punčochy, které bývaly většinou

12

z hedvábí tělové barvy, nebo nověji z moderního viskózového hedvábí, které bylo levnější. Tento materiál se rovněž používal na výrobu spodního prádla a dokonce i šatů.

Zkracování sukní a následující odhalování ženské nohy může souviset s rostoucí emancipací žen a také přijetím jazzu. Byly žádané šaty, které nebrání v pohybu v rytmu hudby. V roce 1925 proběhla velká pařížská výstava užitých umění, která dala jméno stylu ART DÉCO. Tvar těla byl podmíněn potlačujícím šatem zvaným „zplošťovač“. Bylo to zařízení, které se nosilo na prsou, aby doslova zplošťovalo ženský profil a poskytlo ženám chlapecký vzhled, ladící s jejich módními chlapeckými účesy. Siluetě, ve které neexistuje poprsí, chybí také pas. Krátká sukně tedy soustřeďovala veškerou pozornost na nohu. Strohý styl zjemňovala krásná boa, zdobily ho výšivky a cinkající doplňky (dlouhé náušnice, lesklé a pohyblivé náhrdelníky, náramky šplhající se jako had po nově odhalených pažích). Rozdíl mezi masovou módou a vysokým krejčovstvím se

realizoval

prostřednictvím typu a kvality použitého materiálu. Luxus večerních toalet a společenského života, který samozřejmě vyžadoval předhánění ve vysoké módě a okázalosti, způsobil, že takoví, jako Coco Chanelová, Elsa Schiaparelliová, Cristobal Baleciaga a jejich současníci v oblasti vysokého krejčovství si přišli na své. Třebaže jejich návrhy nakonec ovlivnily i šatník obyčejného pracujícího děvčete, bezprostřední sféra jejich vlivu zasahovala do světa, jehož samostatnou částí byly.

1.3.2 TŘICÁTÁ LÉTA – návrat rafinované elegance Začátek 30. let byl ve znamení obratu v módě. Euforie bláznivých let a jejich touha po změnách se rozbily o krizi, která vypukla na newyorské burze, v roce 1929. Třicátá léta byla svědkem rozpadu jednotného stylu módních žen za vzniku mnoha různých stylů jak v Evropě, tak i v Severní Americe. Skromná žena, pro niž nebyla dostupná drahá elegance, se teď uchylovala k šicímu stroji. Se sobě vlastní vynalézavostí a šikovností si Pařížanky dokázaly vyrobit

13

toalety, díky jejichž půvabu bylo jejich město v meziválečném období uznáváno jako centrum distingovaného erotismu. Po éře charlestonu s potlačenými tvary ocenila dámská elegance třicátých let znovu půvabnou postavu. Móda byla méně teoretická, vrátilo se do ní více ženskosti a znovu objevovala rafinovanou eleganci. Krátké vlasy a zvonové klobouky ztratily svou přední pozici a byly nahrazeny delšími, vlnitými kadeřemi a malými kloboučky nasazenými rozverně na špičce hlavy. To bylo doprovázeno prodlužováním sukní, které se nakonec dostaly v průměru 25 cm nad zem. Postava sice zůstávala štíhlá, pevná a sportovní, ale opět se začalo zdůrazňovat poprsí. Také pas se vrací na své místo a je častěji doplňován přehnanou šířkou ramen. Nejaktuálnějšími hodnotami byly přirozenost, harmonie a jednoduchost. (viz příloha obr.3) V oblasti vysokého krejčovství a večerních oděvů se důraz přesunul hlavně na záda. I v denním oblečení došlo k posunu, pokud jde o ukazování holé kůže na zádech. Tento trend vznikl spolu se všeobecnou oblibou sportu a sportovkyň, který byl zvláště silný právě ve 30. letech. Například při plavání a při tenisu se šaty, které nosili jak profesionálové, tak amatéři, staly praktičtějšími, a z toho důvodu i více odhalovaly. Rozvoj golfu jako hry, kterou mohou hrát jak muži tak i ženy, rovněž znamenal, že módní dámy byly na sportovištích k vidění oblečené v praktických a ne příliš dekorativních oděvech.

Často se zdůrazňovalo, že ve 20. letech se sukně prodlužovaly nepřímo úměrně k ceně akcií, takže při Velkém krachu byl lem sukní nejvýše, zatímco akcie a ostatní cenné papíry byly na bodu mrazu. Byla to pro mnoho lidí západního světa doba tvrdé reality, frustrace a hladu, a přesto, nebo možná právě proto, móda rozkvétala a získala důležitost v doposud nevídané míře. S hladovými pochody, generální stávkou, Velkým krachem a celosvětovou recesí, kterou způsobil, móda a módní vzhled změkčoval dopad těchto skutečností na svět.

14

1.4 OBDOBÍ DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY V sezoně 1939-1940 sice nic nebrání haute couture v dalším rozvoji, ale na místě je určitá střídmost, kterou způsobují klientky věnující se válečné práci. Většina sukní už má po straně rozparek kvůli výletům na kole. Po osvobození Polska v roce 1941 stěhuje Američan Mainbocher svůj módní salon na Manhattan. Gabriele Chanelová odjíždí na Jih a své salony otevře až po válce. Zůstává jenom její butik v ulici Cambon, kam se němečtí vojáci přicházejí zásobit Chanelem No.5. Velké tažení za morální a intelektuální obrodu, vedené okupovaným francouzským státem, neušetří ani módní tvorbu. Ta je podle propagandy v rukou pochybných přivandrovalců a otevřená dekadenci a zkaženosti. Do protikladu k elegantní Pařížance bez předsudků staví vláda manželku, matku, mladou zdravou ženu a sportovkyni – model, který lépe odpovídá politickým požadavkům. Německo v té době zabírá ve svůj prospěch více než polovinu francouzské výroby a snaží se začlenit francouzskou módu do německého systému se sídlem v Berlíně a ve Vídni. Návrhářům a krejčím je vřele doporučeno přesunutí salonů právě do těchto dvou, módě cizích,

hlavních

měst. LUCIEN

LELONG

zahajuje

skutečnou

ofenzívu.

S podporou

kolaborantské vlády, která chápe, že se jedná o tisíce pracovních míst, odjíždí do Berlína. Tam s překvapením musí zkonstatovat, že se Němci pokoušejí vybudovat skutečný oděvní průmysl. Představitel Francie tedy vysvětluje Němcům, že je na nich, aby se samy prosadili, mimo pařížský vliv. Lelong svoji ideu zveřejňuje v referátu o stavu francouzské módní tvorby: „…Není v moci žádného národa připravit Paříž o tvůrčího génia módy, který tu nejen spontánně tryská, ale je i důsledkem tradice kultivované souhrou specializovaných dělníků a dělnic, rozptýlených v nejrůznějších profesích. ….“ 2 Toto Lelongovo vyznání bylo dostatečně přesvědčivým na to, aby okupanti od podzimu 1940 ponechali pařížské módní tvorbě její autonomii. Pařížská módní tvorba přežila, i když musela omezit počet modelů na módní přehlídky na sedmdesát pět, zkrátit večerní, zúžit denní modely a uchýlit se ke všem dostupným náhražkám. Celý profesionální sektor se tak musel podrobit 2

BAUDOT, François. Móda století. Praha: IKAR, 2001, s. 108

15

zkoušce schopnosti přizpůsobení. Pařížanka zeštíhlela, ale její oblečení zesílilo, stejně jako dřevěné podrážky jejích střevíčků. Přísné předpisy upravovaly normy oděvů.

Zatímco velké většině francouzské populace nezbývalo než dát průchod své fantazii a veškeré vynalézavosti, haute couture se snažila udržet se nad vodou a kupodivu se jí to docela dařilo. Kromě bohatých Pařížanek, to byly především ženy cizích vyslanců a klientela vzešlá ze zisků černého trhu, která umožňovala její přežití. Německé zákaznice zde byly v menšině. Do tohoto černého období vneslo trochu barev a radosti několik nově vzniklých salonů, pod vedením módních tvůrců jako byli: Jacques Fath, Nina Ricci, Marcel Rochas, Maggy Rouff, Robert Piguet, Jeanne

Lafaurieová,

Madeleine Vramantová. Jejich odhodlanost umožnila zachovat znalosti a dovednosti módního oboru.

Ilustrace z magazínu Femina, květen 1945

16

1.4.1 „Made in USA“ Po osvobození Francie v roce 1944 má již celá Evropa blízko ke svobodě a objevuje džezové rytmy a nylonky, které američtí vojáci přivážejí ve svých zavazadlech. Naopak mnozí z nich odvážejí za oceán svým čekajícím manželkám, matkám a sestrám flakon Chanelu No.5. Tento těsný vztah a nejrůznější výměna mezi Evropou a Spojenými státy silně ovlivnili módu druhé poloviny století. Američané

sice

osvobodili

Paříž,

ale

nechali

ji

podlehnout

neodolatelnému kouzlu konzumní společnosti made in USA. Móda made in USA vychází z nejrůznějších oblastí Spojených států, zejména Chicaga a Kalifornie, ale soustředí se v New Yorku, na Sedmé avenue. Právě tady vzniká největší část její produkce. Výrobci dokázali uspokojit objednávky do čtyřiadvaceti hodin, což umožňovalo pozoruhodný vzestup prodeje.

1.5 DOBA PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE - DIVADLO MÓDY Tuto kapitolu své práce bych chtěla věnovat výjimečné události, jakou byla v letech 1945 – 1946 výstava Divadlo módy, uspořádaná v Louvru, v pavilonu Marsan. Její obrovský ohlas rozhodl o osudu pařížské haute couture po druhé světové válce. Osvobozená Francie byla v troskách, připravená o všechno, ale ona už zase začínala, po letech ponížení, strachu a odříkání, přicházet na chuť životu. Nicméně pět milionů mužů, žen a dětí bylo bez prostředků. Ve snaze pomoci přišel Robert Ricci (syn Niny) s nápadem uspořádat velkolepý projekt, který by zorganizovala Syndikátní komora pařížské haute couture. Výtěžek ze vstupenek byl určen na fond národní solidarity a tato událost byla zároveň pro všechny profese příležitostí ukázat neutuchající vitalitu jejich dovednosti. Ale bohužel chyběl materiál na ušití toalet a vytvoření šperků, ozdob a nezbytných doplňků pro prestižní výstavu. Paul Caldagues, generální zmocněnec komory, dostal nakonec jedinečný nápad: představit novou módu na pannách oblečených do zmenšených modelů všech velkých a luxusních

17

pařížských salonů. Tak se na modely spotřebuje jen minimum látek, kůže a dalších surovin. Mladé talentované návrhářce Élianě Bonabelové byl svěřen návrh neživých modelek – postavy, vysoké sedmdesát centimetrů, byly zhotoveny ze silného drátu. Každá hlavička byla zhotovena z bílé sádry a byla naprosto jedinečná. (viz příloha obr.4) Do celého dobrodružství se nechal vtáhnout i malíř a dekoratér Christian Bérard, který se stal uměleckým ředitelem projektu. Od sportovních úborů po plesové róby byly všechny modely vybaveny vším potřebným včetně prádla a nejrůznějších doplňků. Byly vypracovány se stejnou pečlivostí, jaká se obvykle věnovala zakázkám té nejnáročnější klientely. Kožešiny, výšivky, peří i šperky doprovázely účesy z hedvábných vlásků, které naondulovali kadeřníci Antoine a Guillaume. Ve třinácti dekoracích jako na samostatných scénách bylo dvě stě třicet sedm loutek, doprovázených hudbou Henriho Saugueta, které večer 27. března 1945 nadchly celou Paříž. (viz příloha obr.5)

Výstava pomohla shromáždit značné finanční částky, zvedla vlnu naděje, ale kromě toho přinesla ještě významnější výsledek. Rozhodně a jednoznačně potvrdila existenci pařížského průmyslu luxusu. Velcí newyorští výrobci pochybovali, že se francouzský průmysl dokáže po pěti letech okupace vzpamatovat. Domnívali se, že jsou připraveni, s pomocí amerického ženského tisku, nahradit Paříž. Divadlo módy ale po triumfální cestě do Londýna, Barcelony, Kodaně a Stockholmu překročilo příštího jara Atlantik. Malé manekýny byly pro tuto příležitost aktualizovány a ve hře o všechno předstoupily před rozhodující soud New Yorku. Francie tedy ukázala, že je s ní pořád třeba počítat, a následující rok (1947) Christian Dior uvedl svůj „New Look“.

1.6 PADESÁTÁ A ŠEDESÁTÁ LÉTA Dvě desetiletí, která následovala po druhé světové válce, byly časem nevídaných společenských změn. Válečný stav si vynutil radikální revizi úloh člověka ve společnosti – například ženy se musely chopit i takových prací, které

18

byly tradičně pokládány za mužskou doménu – a z toho vyplývající změny v lidských postojích přetrvaly do mírových časů. Ale také vyklíčila semínka nového optimismu mající za následek sebevědomí, sexuální svobodu a snahu po duchovním naplnění, jimiž jsou charakterizována šedesátá léta.

Vždy prvním spotřebním odvětvím, které během kterékoliv války začne nejvíce trpět, je textilní průmysl. Projevuje se to malými zakázkami a koncem dovozu surovin. Vše, co se vyrobí, zabere armáda. Druhá světová válka nebyla v tomto výjimkou a jí způsobené nedostatky pochopitelně zformovaly módu té doby. Mnohé z nových materiálů, jež se v padesátých letech dostaly do obliby, byly vyvinuty během druhé světové války jako náhražky za původní materiály, kterých byl nedostatek. Jedním z nejdůležitějších nových materiálů, jež se vytvořil, byl nylon. Protože se používal u široké škály výrobků – od předůležitých punčoch až po lak na vlasy – přišlo s ním do styku spoustu lidí. S nástupem syntetických vláken prodělal oděvní průmysl skutečnou revoluci. Nové tkaniny se snadno praly a sušily, nemusely se žehlit. Také výrobcům umožňovaly použití širšího okruhu barviv, takže docilovali živých, dokonce svítivých barev.

1.6.1 PADESÁTÁ LÉTA Když CHRISTIAN DIOR v Paříži představil svůj „New Look“ (nový vzhled), ohlásil tím vlastně návrat výstřednosti a stylu. Všechny poválečné konvence strohosti svrhnul vytvářením plnější siluety, která si vyžadovala metry, stále ještě vzácného, materiálu. Návrat k přepychu, symbolizovaný touto módní linií, byl obzvlášť patrný na večerních toaletách, u kterých se používaly drahé materiály, jako satény a hedvábí, přičemž nejoblíbenější ozdobou byla kožešina. Tento styl vzbudil rozruch v celé západní Evropě i ve Spojených státech. Ve Francii se ženy oblečené ve stylu „New Look“ vystavovaly riziku, že z nich jejich šaty někdo strhne, zatímco ve Spojených státech a v Británii se konaly masové pouliční protesty proti takovému plýtvání materiálem. Ale i přes toto

19

všechno se tento styl uchytil a byl obecně uznán. Byla to linie, která měla během začátku padesátých let vytvořit haute couture. (viz příloha obr.6) Večerní šaty počátku padesátých let byly většinou bez ramínek s těsně obepnutým trupem a s bohatými, až na zem rozevlátými sukněmi, které držely tvar vyztuženými spodničkami. Tak jako u Diorova „New Look“ se především zdůrazňoval pas a nejoblíbenější byla silueta „přesýpacích hodin“. U denního oblečení převládaly dvě hlavní siluety – rovná a štíhlá u šatů a kostýmů (kterou mnohé ženy docilovaly pomocí korzetů) a široká, bohatého vzhledu u kabátů. Důležitým rysem módních návrhářů byly límce. Měnily svůj styl od malých, rolovaných a Čínou ovlivněných až po široké nebo stojaté. (viz příloha obr.7)

1.6.1.1 „American Look“ Na počátku padesátých let britské společnosti, jako Marks & Spencer, už dokázaly vyrobit dobře vypracované oděvy, na kterých uplatnily i některé módní detaily, například límce a manžety, vypůjčené z kolekcí pařížské haute couture, aby tak dodaly konfekčním oděvům poněkud vyšší třídu. V té době své místo nacházejí také Spojené státy. Ačkoliv v časopisech Vogue a Harper's Bazaar, jež měly ohromný vliv na módu v Británii, Spojených státech a Francii, byly stále k vidění evropské nápady, přesto si začala Amerika všímat domácích modelů. Tento „American Look“ prorazil ve všech svých variantách do Evropy, jejíž obyvatelé byli jeho vlivu vystaveni zásluhou kina a dovážených amerických magazínů. Velkou roli hrají teenageři, vše se přizpůsobuje jejich oblečení, životnímu stylu, rock'n'rollu, bouření a motorkářům. Mladíci se shlíželi v „rebelovi bez příčiny“ Jamesi Deanovi a božském Elvisovi, slečny v Brigitte Bardot a nezapomenutelné Marilyn Monroe. V této době vzniká i panenka Barbie s účelem, aby se malé dívky seznamovaly s modely haute couture.

Dámská móda se dala rozdělit do pěti hlavních oblastí: ovlivněná Mexikem, Kanadou, školačky v ponožtičkách, uličnice a holky ve svetrech.

20

Poslední dva zmiňované styly spoléhaly na nové, vyztužené, špičaté podprsenky, vytvořené Howardem Hughesem, jichž se evropské ženy vášnivě chytily. Ve Francii se nové podprsenky propagovaly sloganem „Le véritable busty-look Americain“ (pravý americký vzhled).3 V ostrém kontrastu s tímto velice vyspělým vzhledem pěstoval školácký styl spíše podobu děvčátka s kruhovou sukní délky balerín, zvednutou spodničkami a často s aplikovanými oblíbenými motivy francouzských výjevů nebo pudlů, které se ještě více prosadily v druhé polovině padesátých letech. Pro ženy, které se domnívaly, že jim školácký vzhled nesluší, a že nemohou nosit ani volánkový mexický styl nebo „shirtwaisters“ (dámské šaty s horním dílem košilového střihu na zapínání do pasu), tu byly ještě elastické lyžařské kalhoty Pedal Pushers a Capri nebo pro ty skutečně odvážné „miners' denim Levis“ (džíny) – prvně nošené jako součást dámské módy v Kalifornii.

1.6.1.2 Návrat módních tvůrců Konec padesátých let byl v módě zároveň koncem éry přísných střihů a začátkem nové volnosti a neformálnosti. Američtí návrháři si už získali důvěru a uznání, a tak se oděvní průmysl ve Spojených státech koncem padesátých let stal skutečně třetím největším průmyslovým odvětvím a měl dostatečnou sílu, aby přitáhl z Paříže zpět domů takové tvůrce jako byl Main R. Bocher, který tu pak pokračoval v práci pod názvem svého francouzského módního domu Mainbocher. V Paříži to byla velice čilá doba. Vznikaly a zanikaly módní salóny, významnými novými jmény byli Pierre Cardin, Yves Saint Laurent a Hubert de Givenchy, který svou první kolekci uvedl v roce 1952 a zanedlouho jeho siluetu „A“ objevila sama Audrey Hepburn. Šaty od Givenchyho se objevily v řadě filmů, mezi nejznámější můžeme zařadit „Snídani u Tiffanyho s již zmiňovanou nezapomenutelnou, křehkou a elegantní Audrey. Nejvýznamnější událostí byl ovšem návrat GABRIELLE „COCO“ CHANELOVÉ, která v roce 1954 po čtrnáctileté odmlce otevřela svůj nový módní salón. Ve věku, kdy jiní odcházejí do důchodu se Coco vrací, aby 3

POWELLOVÁ, P., PEELOVÁ, L. Styly 50. a 60. let. Praha: SVOJTKA a Co., 1998, s. 32

21

zaznamenala svůj triumf a rozsáhle ovlivnila dámskou módu. Na svých starých základech uvádí proslulý kostýmek s ozdobami – s dlouhými zlatými řetězy, s hedvábnými blůzkami sladěnými s podšívkou, s penízky místo knoflíků, jemné tvídy, zářivou bižuterii, černé hedvábné vázanky, bílé látkové kamélie, slamáčky s plochou střechou, stuhy ve vlasech, prošívané kabelky přes rameno, béžové lodičky s tmavou špičkou, atd. Její elegantní kostýmky byly koncem padesátých let vidět všude. Vedle těchto kostýmků, kostýmní bižuterie a věhlasného parfému Chanel No.5, Coco vytváří i večerní a pouzdrové šaty, okouzlující svou jednoduchostí. Úspěch oděvů Chanel spočíval v jejich pohodlí a lehkosti, s jakou se daly nosit. Mnohé další salóny následují její trend, kopírují ji miliony žen, ale imitace nikdy nedosáhne originality tvůrkyně. (viz příloha obr.8, obr.9)

Další krok směrem k uvolněnějším oděvům udělal španělský návrhář Balenciaga, který v roce 1957 přišel s rovnými tunikovými šaty, které se pak staly známými jako košilové nebo pytlové šaty. (viz příloha obr.10, obr.11) Tyto oděvy se staly velice populárními a z nich byla také v roce 1958 odvozena úspěšná „trapézová“ linie Yvese Saint Laurenta.

Ohniskem módní revoluce v druhé polovině padesátých let byla Británie, která až doposud nebyla nijak zvlášť vynalézavá. To se ale začalo měnit v roce 1955, kdy si Mary Quantová otevřela v Londýně na King's Road svůj butik Bazaar. Quantová navrhovala pro mladé a odvážné. Používala neobvyklé a syté barvy – lipovou zeleň a růžovou – a skládala je do podivuhodných kombinací.

Její

oděvy

byly

nevázané,

ostře

kontrastující

s mnohem

zdrženlivějšími modely ostatních britských tvůrců. Ale byla to právě tato nekonvenčnost, která jim dodávala působivost, a která připravila půdu pro hřejivost šedesátých let.

1.6.2 ŠEDESÁTÁ LÉTA – demonstrace mládí Šedesátá léta jsou považována za nejrevolučnější období v historii módy dvacátého století. Tato léta byla charakterizována především pocitem rozhodujícího odtržení se od minulosti. Oblečení, nábytek a výrobky vůbec

22

vypadaly nověji, světleji a více „pro zábavu“. Potřeba užívat si a konzumovat ovládla všechny oblasti života. Samozřejmě, že to tak nemohlo zůstat. Zhruba v polovině desetiletí se přišlo na spoustu chyb konzumního způsobu života a do popředí se samy prosadily záležitosti smysluplnějších a trvalejších hodnot – vydržely tam až do osmdesátých let. Móda šedesátých let však byla ovlivněna také sociální situací, kdy společnost žila popem, hlavním tématem byl let člověka na Měsíc a mladí si s radostí užívali sexuální revoluce. Určitou roli hrála i politika, především kontroverzní válka ve Vietnamu nebo boj za lidská práva. Móda měla především sklon podporovat exhibicionismus. Minisukně, tlumené barvy a průhledné šaty se oblékaly proto, aby stavěly na odiv ženská těla. Křiklavé doplňky jako plexisklové náušnice a opasky ze zlatých řetězů pomáhaly zvýrazňovat toto poslání. Co a kdy se má nosit tradičně diktovala přísná pravidla. Ale v šedesátých letech tato tradiční pravidla přestávala platit a bylo například zcela na místě nosit do práce a na večer to

samé oblečení. K výrazovým prostředkům

módních návrhářů přibyly navíc k dosud existujícím látkám mnohé neobvyklé materiály, včetně PVC a v omezené míře i kovy. Nebylo to poprvé, co měli mladí vlastní vkus v oblékání, ale ponejprve určovali módní trendy, vymýšleli módní styly (styly ulice), a nepřímo tak vládli celé společnosti.

1.6.2.1 První polovina šedesátých let – útok Londýna a jeho butiků Jestliže v padesátých letech diktovala módu Paříž a velké krejčovské firmy, na začátku šedesátých let se vyšvihl do vedení Londýn s malými skupinami pohotových návrhářů a jejich butiky. „Boutique původně znamenalo krámek, obchůdek s módním zbožím všeho druhu, nejen pro odívání, ale i pro zábavy ve volném čase, předměty k výzdobě obydlí apod. Důležité bylo, že šlo vždy o módní zboží, které se vymykalo běžné představě konfekčních módních výrobků. Postupně se název boutique přenesl na styl oblékání, které mělo zcela jiné znaky a jiný smysl než běžný oděv. Byly také zprvu určeny výhradně pro mládež a pro avantgardu. Když tyto obchody po roce 1960 vznikaly, udivovaly běžné návštěvníky zcela neobvyklým způsobem prodeje. Mladí zákazníci si mohli podle libosti prohlížet, vybírat a zkoušet oděvní součásti, poslouchat hudbu, listovat v časopisech, popíjet coca-

23

colu nebo drinky a vyměňovat si zcela nezávazné názory s obsluhujícím personálem či jinými návštěvníky. V boutique byl vytvořen svět sám pro sebe, kde se z oblékání a nákupu udělal zážitek, který se rozhodně vyplatil. Nakupovalo se tu komplexně, nejen jeden předmět, ale zpravidla vše, co by k sobě mohlo nějak patřit. A protože mládež objevila kouzlo věcí porůznu kombinovaných, navlékaných přes sebe i v několika vrstvách, je tím charakter těchto obchodů i nový způsob prodeje dostatečně odůvodněn. Mladí lidé se do nich na počátku jen hrnuli, a právě z nich vycházely nové a nové podněty, které se slévaly v neustálé osvěžovaný proud nápadů, stejně poutavých jako krátkodobých, prostě „hitů“, jimiž mládež žila. Byly to módní náměty „zdola“, v četných případech od dívek a mladých žen, které si své oblečení navrhly a spoluvytvořily samy, jen s radou a pomocí zkušených stylistů či personálu těchto obchodů. A tak se k originalitě připojila i radost z vlastního tvůrčího aktivního uplatnění, i když výsledné oblečení bylo leckdy kuriózní. Ale i v tom byl smysl a cíl určité části mladé generace: ukázat svou individualitu, své opovržení nad „řádným“ měšťáckým oblečením, svůj výsměch panující morálce…“ 4 Obrovský vliv mají muzikanti a to především legendární Beatles nebo Rolling

Stones

v čele

s charismatickým

Mickem

Jaggerem.

Pozornost

k Londýnu je strhnuta i díky mladé Angličance, jejíž jméno slyšel snad každý. Vychrtlá a rozpustilá modelka Twiggy (viz příloha obr.12), která čelí v USA uvítání hodné hvězdy, je od roku 1965 zbožňována a vytváří nový módní typ. Své dlouhé štíhlé nohy zdůrazňovala díky barevným punčochovým kalhotám a nové revoluční délce sukní - mini. O zásluhu vzniku minisukní se přel pařížský couturier Courrèges , který si byl jist, že Mary Quantová mu tento nápad ukradla a zbohatla na něm. Tato britská návrhářka mu povzneseně na to odpověděla: „S minisukně přišly pouliční holky, vážený pane. Kéž byste vy, Francouzi, dokázali odložit svou formálnost.“

5

Tento zdokumentovaný výrok dokazuje,že na vznik módy měla vliv právě ulice.

1.6.2.2 Druhá polovina šedesátých let – doba extrémů Vzestup Británie však netrval dlouho. Všechny styly se dostaly do ulic a butiky se z Londýna rozptýlily po celé Evropě a do celého světa. Reakcí na systematické odmítání konvencí, módy a pravidel oblékání z počátku šedesátých let byly ve druhé polovině desetiletí různé extrémy. Roku 1967 4 5

SKARLANTOVÁ, J. Od krinolíny k džínům. Praha: PRÁCE, 1979, s.206-207 MÁCHALOVÁ, Jana. Móda 20. století. Praha: Lidové noviny, 2003, s. 104

24

okraje sukní dosáhly bezpředmětných výšek ve formě „micro“ a od téhož roku byly k dostání převleky z papírových šatů na jedno použití, které měly reprezentovat

skutečnou

pomíjivost.

Někteří

návrháři

navíc

přišli

s

průhledným oblečením. Módní domy v Paříži sice přistoupily na uvolnění přísných kodexů, ale některé jimi předváděné šaty nesly jisté známky elitismu. Například kolekce šatů ve stylu drátěných košil kosmického věku od Paca Rabanneho z roku 1966 byla úmyslně navržena tak, aby na ní bylo na první pohled vidět, jak je drahá. (viz příloha obr.13)

1.6.2.3 Hnutí hippies Protože se u módního oblečení uplatňovala nová technologie a materiály, začal se zákonitě vyvíjet romantičtější, přirozenější styl. Módní fotografie tohoto období zaujala přirozenější postoj, modelky se smály, běhaly, měly rozevláté vlasy - vše je velice odlišné od strnulých póz předešlých desetiletí. Hnutí hippies, které vzniklo v Kalifornii, a od roku 1967 se šířilo do dalších zemí, živilo jakousi formu antimódnosti. Díky odmítání uniformity se zrodil výrazný styl, čerpající inspiraci z mnoha zdrojů a využívající především „etnické“ ošacení. Typickými prvky byly čelenky, džíny do zvonu, květinové výšivky,

indiánské

Psychedelická

peleríny

představivost,

–

vše

výhradně

pocházející

z přírodních

materiálů.

pravděpodobně

z užívání

halucinogenních drog, také ovlivňovala módní návrhářství. Nejmarkantněji v přehnaných vzorech a barvách látek, které se objevily v té době. Během šedesátých let se rozdíly mezi dámským a pánským oblečením stále více rozplývaly. Již před hippies se tyto náznaky objevily, ale teprve hippies styl přišel s oblečením naprosto unisexovým. Muži i ženy nosili dlouhé vlasy a obě pohlaví nosila naprosto stejné oblečení, jen v rozdílných velikostech. (viz příloha obr.14, obr.15)

Ke konci desetiletí bylo zcela běžné, že vedle sebe mohly existovat jakékoliv styly a módu už nemohli diktovat pařížští módní tvůrci. Takováto

25

atmosféra samozřejmě vyprovokovala hlad po stále nových stylech a někteří módní návrháři začali hledat inspiraci v minulosti. Znovuožívání starých stylů se stalo nakonec módou, nejvýznačnější z nich byly Art Nouveau a Art Déco, jasně patrné v oděvech a grafice salónu Biba Barbary Hulanické.

Vzájemné plodné ovlivňování myšlenek mezi populární kulturou a krásným uměním lze sledovat i v tvorbě Yves Saint Laurenta, který přinutil část společnosti oddanou módě nosit šaty inspirované malířem Mondrianem a později šaty s Pop Artem potištěné výstřižky z comicsů. Kolekce Mondrian, zima 1965

1.7 SEDMDESÁTÁ LÉTA Sedmdesátá léta prahnou po individuálním přístupu v oblékání, nechtějí se nechat spoutat zažitými pravidly. Hlavními tématy doby, ve které neexistoval módní diktát, kdy se přestalo věřit tomu, že vše nové je vždy lepší než to předchozí, byly: retro, etno, válka a práce. V sedmdesátých letech haute couture již definitivně ztratila svou autoritu a výrobci konfekce nabízeli celou škálu stylů, od vysloveně mladistvého nebo hippiovského až po usedlou klasiku. Poprvé v historii byly vyvráceny samotné kořeny módy. Ke slovu se dostala antimóda. Najednou začal platit nepsaný zákon „potěš sám sebe“. To, co bylo dříve pokládáno za ošklivé a směšné, se nyní zdálo zábavné a okouzlující. (viz příloha obr.16) V průběhu těchto let se prosazuje skutečnost, že talent má nárok na svou identitu. A navíc každá tvůrčí individualita představuje v módě zvláštní případ. A tak se zrodil fenomén mladých návrhářů. Ve Francii, ale také v Itálii a ve Spojených státech se objeví hodně nových osobností, které budou určovat směry a trendy, protože nevzešly z uzavřeného světa pařížské módní tvorby. Od této chvíle už vývoj nebude jednotný. Spíše než o módě bude třeba mluvit o módách. Kreativita sedmdesátých let je bouřlivá a často si protiřečí.

26

1.7.1 Francie Nespornou hvězdou módní Paříže sedmdesátých let byl Kenzo Takada. Mladý Japonec, který pracuje a vyrábí ve Francii, ve své tvorbě čerpá ze všech zdrojů světového folklóru, spojuje Orient se Západem a radost ze života s vnímavostí k tužbám svých mladých zákazníků. Jeho výstřední potisky, přiléhavé formy, rafinované doplňky, ozdoby, které v prêt-à-porter neměly obdoby, doslova převrátily módu vzhůru nohama. Jedna z největších změn v módě sedmdesátých let ve Francii se odehrávala kolem zajímavého sdružení „Createurs et Industriels“ (návrháři a výrobci), iniciovaného Didierem Grumbachem. Tento mladý podnikatel dokázal na rozdíl od ostatních francouzských průmyslníků modernizovat své výrobní prostředky a kromě toho si ve styku s mladými stylisty uvědomoval, že mají právo na stejné výhody jako krejčí haute couture – to znamená také dávat své jméno na navržené výrobky i linie. Jednalo se zkrátka o exkluzivní tvorbu pod značkou každého z nich. Tak se zrodilo od té doby již zavedený termín „créateurs“ (tvůrci). Vztahuje se na všechny, kteří představují avantgardu prêtà-porter.

Na konci sedmdesátých let spojí protipóly krejčoviny a tvůrčího prêt-àporter své síly. Budou se v rámci Syndikátní komory prêt-à-porter krejčích a módních návrhářů perfektně doplňovat. Komora od té doby řídí vždy v březnu a říjnu společný kalendář týdne nabytého přehlídkami. Bývá jich kolem stovky a přitahují do Paříže tisíce novinářů, obchodníků a zákazníků.

1.7.2 Itálie Italská móda, která neexistovala ještě ani po druhé světové válce, se začala pomalu, ale jistě rozvíjet na mezinárodním trhu v průběhu padesátých let, zvláště díky americkým objednávkám, zaměřeným na pomoc zemi postižené válkou. Pozoruhodná otevřenost Italů ke všem formám tvorby, jejich rychlé přijímání směrů, které hýbaly celou poválečnou Evropou, rychlost a pružnost v produkci, která více než jiné podléhá běhu času, lákaly mnohé

27

evropské značky. A tak v průběhu sedmdesátých let milánské salóny udělaly z Itálie druhý z pólů mezinárodní módy, hned po Paříži. Jako odezvu na silný proud antimódy, ve které vřely tisíce protikladů, nabídla italská móda vzhled neovlivněný diktátem haute couture. Převládal přísný styl, příjemný a pohodlný a při tom všem velmi luxusní. Vůdčí postavou tohoto trendu se stal Giorgio Armani. Nejprve navrhoval pánské oblečení, a teprve potom se přeorientoval se stejnými základními principy na dámský šatník. V roce 1975 byla uvedena první dámská kolekce. Silueta, kterou Giorgio nabídl aktivním mladým ženám, byla městská, střídmá a velice dynamická. Inspirovala se pánskými prvky a přinesla ženám, které v práci postupovaly ke stále kvalifikovanějším postům, styl, jehož střízlivost jim dodávala nový pocit jistoty a solidnosti. Luxusní značka Gucci, založená v roce 1922 ve Florencii, těžila v šedesátých a sedmdesátých letech z celosvětového nadšení pro vše, co pocházelo z Itálie. Úspěšně dobyla New York a brzy disponovala mezinárodní sítí butiků. V roce 1957 okouzlila lepší společnost bambusovou taškou. Následovala zavazadla, šátky a množství dalších výrobků z plátna a kůže, které se staly klasikou.

1.7.3 Spojené státy New

York

magneticky

přitahoval

velké

umělecké

tendence

sedmdesátých let, stejně jako kdysi Florencie stvořila renesanci a Paříž moderní umění na počátku století. Dá se říci, že prostředky, vliv a nezávislost, kterými Američanky disponovaly (volební právo získaly už v roce 1920), je stavěly před jejich ostatní současnice. Tento fakt nemohl uniknout světu módy. V Paříži už od padesátých let a od úspěchu Diorova New Looku byli Američané vždy zahrnováni zvláštní pozorností, ať už se jednalo o novináře, nebo kupce. Bylo dobře známo, že na jejich postoji závisí potvrzení úspěchu. Ve

Spojených

státech

se

projevovala

všeobecná

tendence

ke

zjednodušování a prodlužování sukní, ačkoli mnoho žen reagovalo negativně na délku midi, protože měly pocit, že je dělá starší. S jednoznačným nadšením

28

však přijaly nošení kalhot. Všichni velcí američtí návrháři, včetně Billa Blasse, Johna Antonyho i Oscara de la Renty, je zařadili do svých kolekcí o to snadněji, že herečky jako Greta Garbo, Marlene Dietrichová a Katharine Hepburnová jim otevřely cestu už ve třicátých letech. I džínsy využily tohoto vývoje a dostaly se prostřednictvím sportovních kolekcí do americké módy sedmdesátých let. Nové hvězdy prêt-à-porter v čele průbojných značek upravují to nejlepší z evropských znalostí pro potřeby velké americké konfekce. Ralph Lauren a Calvin Klein, vystupují v těchto letech z anonymit, útočí každý zvlášť i oba společně na koncepci linií specificky určených ženám a mužům nového světa. O místo na výsluní módy sedmdesátých let ve Spojených státech se dělí dvě tendence: jednak dámský styl strohého střihu s prvky pánské módy, jednak oblečení bez pevné struktury, volné a splývavé, vycházející z hollywoodského stylu třicátých let. Roy Halston Frowick, nesporná hvězda této doby, patřil do druhé kategorie. Rozšířil svou tvorbu ze salonu na oddělení levného prêt-àporter, které zařídil v roce 1972 v suterénu svého podniku, a skvěle se prosadil na newyorské scéně. Dařilo se mu to především díky výjimečné obratnosti, s níž

spojoval

oblečení

na

míru,

určené

ke

zvláštním

příležitostem,

s přirozeností, pohodlím a nenuceností, která byla důležitá pro většinu Američanů.

1.7.4 Okrajová móda V polovině sedmdesátých let dozrál čas pro novou revoluci, která byla ostře zaměřena proti všeobjímající lásce, touze souznít s přírodou a heslům o míru. A tak odpovědí stárnoucí generaci hippies bylo vytvoření hnutí punk. Na počátku roku 1976 se hloučky mládeže začaly scházet v Londýně, v „nesprávné“

části

King's

Road

(ulici

proslavené

módními

butiky

již

od šedesátých let). Toto místo bylo spojeno se dvěmi osobnostmi – návrhářkou Vivienne Westwoodovou a obchodníkem a hudebním managerem Malcomem McLarenem, kteří si tu otevřeli obchod a jsou pokládáni za duchovní rodiče punků.

29

Slovo „punk“ se původně používalo ve smyslu podřadný, shnilý, nesmyslný brak. Zvláště oblečení punkerů odpovídalo pojmenování. Dokázali, inspirováni minulostí, vytvořit pozoruhodné kolážové oděvy. Oblékali se do všemožné veteše, fetišistických obleků z plastů, do školních blejzrů s volně pohupujícími se kravatami, do opotřebované armádní výstroje. Barvili si vlasy, zuby i obličej. Mnozí z nich připomínali šílené marťany, jeptišky proměněné v děvky. Jejich extravagantní a mnohdy zajímavé náměty přijala devadesátá léta do své oficiální kultury. Neo-punk je důkazem toho, nakolik současnost čerpá ze zavrhovaných „Punkera“

Dále

buřičských stylů minulosti. 6

v sedmdesátých

letech

nabývaly

na

aktuálnosti

myšlenky

rastafariánů v Americe i Evropě. Příslušnost k tomuto hnutí se demonstrovala především úpravou vlasů a právě oblečením. Trička, svetry, opasky, šály a náramky v barvách etiopské vlajky – zlatožluté, zelené a červené – byly převážně z přírodních materiálů. Pletené čepice měly obdobnou funkci jako turbany, daly se do nich ukrýt vlasy – dredy. Ženy nosily dlouhé sukně s potiskem, sandály a umně propletené vlasy.

1.8 OSMDESÁTÁ LÉTA Ještě nikdy předtím nebyla móda tak v módě. Stala se hlavní hodnotou společnosti, která se už neoznačovala hanlivě jako konzumní, ale oslavovala se jako „společnost podívané“. Osmdesátá léta ve Francii začala kolem roku 1978 s diskotékovou horečkou a uzavřela se v roce 1989 při oslavách dvoustého výročí Francouzské revoluce. Kromě disca se objevil ještě jeden, pro módu důležitý fenomén - yuppies (počeštěný termín „jupíci“). Yuppies nejsou odrůda hippies, je to odvozeno od young urban professionals neboli „mladí městští profesionálové“, zkrátka 6

MÁCHALOVÁ, Jana. Móda 20. století. Praha: Lidové noviny, 2003

30

ambiciózní mládež, jejíž prioritou byl výkon a jemu úměrná porce moci. A samozřejmě i dokonalý vzhled. A tak se oděvní tvorba i aktivity, které s ní souvisely, brzy změnily ve společenské jevy.

Móda

dvacet

let

před

koncem

tisíciletí,

stejně

jako

v období

bezstarostných Zlatých let, se znenadání začala chovat podle vzoru zapomenutého od doby Paula Poireta. Osobnost mladého návrháře se stala demiurgem (tvůrcem, stvořitelem), nahradila rockové hvězdy, topmodelky zazářily místo hereček a přehlídky se staly skutečným představením. Galavečery organizované slavnými značkami, natáčené a vysílané, vždy za velké pozornosti médií, nahradily mnoho jiných událostí společenského života. V sedmdesátých letech se stalo inspirací pracovní oblečení. O deset let později to bylo oblečení sváteční. Do módy se vrátilo to, co se zdálo být dávno pohřbeno - vrátil se luxus, extravagance a haute couture. Ti nejmladší se vracejí ke stereotypům padesátých a šedesátých let. Všechno se zrychlovalo. Zrychlení nelítostně dirigovaly každých šest měsíců kalendáře přehlídek. Móda, jež byla dosud hrou, se vyhrotila do pochybného konkurenčního boje. Bylo možné být buď „in“ nebo „out“. Nedalo se přesně určit proč, ale poznalo se to na první pohled. Jít s dobou v osmdesátých letech znamenalo odlišovat se. Velký výrobci si tedy začali lámat hlavu hledáním nových možností jedinečnosti. Ve svém úsilí se mnozí znovu zahleděli na ohrožená mistrovská díla haute couture, zpátky ke klasikům. Na povrch také vyplulo slovo, které se z módy dávno ztratilo: baroko. V roce 1983 Paříž plánovala brzké otevření Muzea umění módy (v pravém křídle muzea v Louvru). A zatím byli významní návrháři podporováni a přijímáni bok po boku s prezidentem republiky, Françoisem Mitterrandem, který v salonech Elysejského paláce pronesl zvučnou ódu na módu, zakončenou formulací, která byla považována za definitivní: „Země, které neznají módu, jsou zeměmi uniforem.“ 7

7

BAUDOT, François. Móda století. Praha: IKAR, 2001, s. 281

31

1.8.1 Návrháři a salóny osmdesátých let Azzedine Alaia, původem Tunisan, přesídlil do Paříže sice už v padesátých letech, ale teprve v osmdesátých letech se vyšvihl mezi nejuctívanější módní tvůrce. Rád experimentoval s do té doby nezvyklými materiály -

kůží, koženkou, umělými vlákny (např. lycrou) - a kombinoval je

třeba s hedvábím a krajkou, takže výsledek byl ještě nezvyklejší. Nová hvězda, Thierry Mugler, se také pohyboval v pařížském módním světě už dříve, aby teď zúročil nabyté zkušenosti. Zavrhl linii ženy s chlapeckou postavou, která se nosila v minulé dekádě, také definitivně vytlačil z módy květinovou dívku minulých let, a začal navrhovat extravagantní šaty pro ženy, které měly boky a prsa a nestyděly se za to.

Dalšími „začátečníky“ byli třeba: Jean-Paul Gaultier, zvaný „enfant terrible“ módy, který se rád inspiroval extravagancí rockových hvězd a své pověsti se drží i dnes. Jeho oblečení přispělo k úspěchu popové hvězdy Madonny. Kuželovité podprsenky (které byly k vidění již v 50. letech) a korzety, které pro ni navrhoval, byly dokladem toho, jak se móda inspirovala prádlovými prvky a nakolik se intimní stávalo veřejným.

Popová hvězda Madonna

Do salónu Chanel přišel v roce 1983 Karl Lagerfeld. (Pán s culíkem, slunečními brýlemi a vějířem na počátku šedesátých let zahájil jednu z nejoslnivějších kariér nezávislého stylisty a způsobil převratné změny u mnoha značek, např. Ballentine, Fendi, Krizia, Charles Jordan, Timwear, Valentino, Chloé, atd.) Postaral se o to, aby se značka Chanel udržela na špici, a to jak v oblasti haute couture, tak v prêt-à-porter.

Christian Lacroix vnesl do módy závan starých časů - klenuté sukně barokních tvarů, často s širokou mašlí, uvázanou na způsob turnýry, vyšívané korzetové živůtky, šály, šátky, volánky a něžné vzory. Inspirovala ho možná nádhera divadelních a operních kostýmů, které také navrhoval.

32

A mohla bych pokračovat dál, protože snad všechna jména, která známe dnes, bychom objevili už v osmdesátých letech.

1.8.2 Obuv V osmdesátých letech se, díky svému butiku v Londýně, proslavil Manolo Blahnik, patrně současný nejslavnější návrhář obuvi. K proslavení jeho obuvi nemalou měrou přispěla televizní hrdinka seriálu „Sex ve městě“ Carrie Bradshaw a koneckonců i její představitelka Sarah Jessica Parker, jejíž outfit je vždy zásadně v souladu s nejnovějšími trendy. Střevíčky od Blahnika jsou luxusní, kvalitní, dokonale vyrobené a v nekonečné řadě variant.

V roce 1986 zpívala hiphopová skupina Run DMC píseň „My Adidas“, šlágr o triumfu streetwearu v ulicích Manhattanu a brzy v srdcích všech velkých metropolí. Adi Dassler určitě nepředpokládal tak obrovské úspěchy značky, kterou založil v roce 1948 a která se stala oficiálním dodavatelem Olympijských her v roce 1972. Dokázala si získat na ulicích odpovídající prestiž a dobýt nové trhy, o něž s ní dnes urputně soupeří americká konkurence.

Návrh střevíců od Manola Blahnika

Sportovní obuv Adidas

33

1.9 DEVADESÁTÁ LÉTA Devadesátými léty se uzavírá dvacáté století. Po bláznivé snaze „jít s módou“ v sedmdesátých a osmdesátých létech se dalo předpokládat, že v následujícím desetiletí bude móda znamenat méně. Nyní je dobře vidět určitý odstup od jejího diktátu. „Be yourself“ nabádá reklama firmy, která však prodává s celosvětovým úspěchem spoustu naprosto stejných triček stejným kategoriím lidí. Staré obavy z toho, že nebudeme dost dobře oblečení, nahradily obavy, že budeme oblečení příliš dobře. Nakonec se po různých škrtech, zjednodušeních a

změnách

rozhodla

móda

devadesátých

let

pro

válečný

pokřik

„minimalismus“. Černá, která od Chanelu po Yamamota, přes Alaiu, byla v módě vždy jedinečná, se stala na přehlídkách všudypřítomnou – a snad ještě více v publiku než na pódiu. Navzdory snahám několika návrhářů, kteří neúnavně hájili hezké šaty a jejich ozdoby, celá koncepce nastrojené ženy prakticky zmizela. Triumf Lady Di nad ostatními členy královské rodiny v Anglii spočíval částečně v tomto. Ženy se dosud rády ztotožňovaly s princeznami. Ale kromě svého svatebního dne už žádná neměla chuť princeznou být.

1.9.1 Fenomén topmodelek Od dob antického Řecka nebyl nikdy tolik zdůrazňován sošný vzhled a předváděna anatomie, ve snaze o dokonalost. Fenomén topmodelek doplnil určitý nedostatek glamouru u hereček. Topmodelky působí jako nedosažitelné bohyně, „modely“ a „vzory“ v původním slova smyslu. Své favoritky měl módní business vždycky, ale nikdy - snad s výjimkou Twiggy - nebyly tváře z přehlídkových mol tak známé, tak populární, a tak výnosné. Cindy Crawfordovou, Naomi Campbellovou nebo Claudii Schifferovou zná kdekdo předvádějí pro známé návrháře, fotí pro exkluzivní módní časopisy, objevují se v reklamách, navrhují své vlastní parfémy, některé už si i zahrály ve filmech. Dospívající děvčata si je volí za svůj vzor.

34

1.9.2 Módní značky a jejich doplňky Větší roli, než kdy jindy, hraje v módě značka. Každý si z nepřeberné škály může vybrat tu, která bude nejlépe sedět k jeho životnímu stylu - od Nike přes DKNY po Gucci, a doplnit oblečení vhodnými doplňky, mezi které už dnes směle můžeme započítat nejen boty, kabelky a šperky, ale i elektroniku (všehoschopný mobilní telefon módního designového řešení), sportovní náčiní (snowboard, skládací koloběžka nebo cokoliv, co je zrovna in) či třeba auto. Co přesně k sobě patří, pozná člověk snadno, stačí pár dní pečlivě sledovat reklamy v televizi i v časopisech. Každá reklama je zaměřená na určitou cílovou skupinu, a to tak, aby to i nejtupější příslušník té které skupiny poznal. Módní značky se rodí, zazáří a stárnou s generacemi, které jim přinesly úspěch. Naopak luxusní značky se stárnutím zhodnocují. Ty, které stále existují, díky tomu, že se dokázaly vyvíjet, se dnes, po vzoru značky Gucci či Prada, otvírají módě. Za všechny jmenujme jména jako Céline, Hermès, Vuitton, Loewe nebo Philipa Treacyho.

1.9.3 Návrháři devadesátých let Mezi návrháře přibyl i v devadesátých letech nejeden nový talent. Minimalismus počátku dekády seděl japonským návrhářům, kteří neradi tvoří agresivní modely pro smyslné, fatální ženy. Yohji Yamamoto či Kenzo vyslali na mola modelky ve volných šatech, v botách bez podpatku, s jednoduchými účesy a líčením, a u zákaznic, přesycených dosavadním okázalým luxusem, slavili okamžitý úspěch. Italové, kteří se v minulých dvou desetiletích postupně probojovávali na výsluní, už mají ve světě módy svá pevná místa - oděvy Gianniho Versaceho a jeho sestry Donatelly (která převzala štafetu po Gianniho tragické smrti) byly barevnější a třpytivější než ty „japonské“ a nosily je celebrity jako Madonna nebo princezna Diana. Pro italskou módu nemusíme jen do luxusních butiků, oděv značky Benetton nebo Terra Nova je dostupný i pro ty, pro které je několik tisíc za šaty moc. Druhá zmiňovaní oděvní firma je v současnosti jednou z mála, která

35

prostřednictvím politicky a sociálně angažované reklamní strategie šíří vyšší ideály univerzalizmu, vzcházející z představ multietnické a multikulturní komunity. Styl „grunge“ (tímto termínem se označoval pronikavý řezavý kytarový zvuk, typický pro kultovní nezávislou společnost SUB POP 8), který vyrostl na pozadí Seattlu a mýtů o chudobě, byl důkazem pronikání pouličních subkultur do vysoké módy. Tento „popelnicový“ vzhled spojoval prvky módy hippies a americkou punkovou módu. V Americe s ním začal Marc Jacobs. Tak jako jiní se i on nechal inspirovat uniformami a válkou. Pro firmu Louis Vuitton navrhl Jacobs šaty s potiskem kamufláže z růží. Tato linie doplňuje celý obraz tohoto luxusního výrobce zavazadel.

Kabelka kolekce Vuitton

Návrháři z německy mluvících zemí, jako třeba Helmut Lang nebo Jil Sanderová, vyznávají střízlivější, nenápadně elegantní oblečení. Opakem

stylu

dvou

posledně

zmiňovaných,

extravagantní móda, je Vivienne Westwoodová.

tedy

netradiční

a

Její kolekce, inspirované

18. stoletím, pravidelně narušují představu momentálního trendu, kterého se většina návrhářů, jakkoliv jsou jejich modely různorodé, pevně drží. (viz příloha obr.17)

1.9.4 Vliv hudebních stylů a sportu Stejně jako v minulých desetiletích módu ovlivňuje i hudební scéna. Interpretům je vědomě vytvářena image, aby oslovili určitou cílovou skupinu lidí. Děti své krásné idoly vidívají na hudební stanici MTV. Velmi populární se stává hudební směr hip-hop, který s sebou přináší módu dlouhých kalhot s rozkrokem u kolen, basketbalových dresů a kšiltovek nebo šátků uvázaných jako čelenka. 8

Vyznavačka hip-hopu

MÁCHALOVÁ, Jana. Móda 20. století. Praha: Nakl. Lidové noviny, 2003, s.170

36

Techno styl reprezentují dlouhé lesklé sukně nebo kalhoty, tmavé sluneční brýle, péřová boa, kraťoučká upnutá barevná trička a boty na vysokém podpatku. Tvrdé a zlověstné image příznivců této subkultury odpovídalo mechanické, pro mnohé jen těžko snesitelné hudbě. Ve druhé polovině devadesátých let do showbusinessu vtrhla dívčí kapela Spice Girls, která s sebou přinesla mohutné plastové boty na vysoké podrážce, minisukně, umělé kožešiny, jednoduše extravagantní, všemožně kombinovanou módu.

Největší úspěch ale slaví oblečení ve sportovním stylu. Televize sport výrazně propaguje. Špičkoví sportovci se stávají nejlépe placenými manekýny. Na prvním místě je pohodlí a tak se vrací unisexové oblečení s pohodlným střihem – stejně šité tepláky, mikiny s kapucou. Opět přicházejí do ženské módy mužské prvky. Svůj styl si vytvořili mladí kluci a děvčata, kteří se věnují skateboardingu nebo snowboardingu. Jsou to volné kalhoty střižené pro sport, boty bez zavázaných tkaniček jsou mohutnější obdobou tenisek, bavlněné mikiny a volnější trička nebo košile vždy přes kalhoty s výraznými logy firem zabývající se výrobou vybavení pro tyto sporty. Pro snowboarding jsou kalhoty speciálně vyztuženy na pozadí a kolenou. Zimní bundy jsou z kvalitních materiálů upravované tak, aby se daly připnout ke kalhotám, stáhnout na ledvinách a u krku, protože teplo a pohodlí je v tomto případě zásadní prioritou. Ke konzumní společnosti a modernímu světu se obrátili surfaři. Surfování se stalo smyslem jejich života, většinu času strávili na pláži. Chtěli žít v souladu s přírodou, naslouchat jejímu rytmu. Oblékali se prakticky, nosili šortky s barevnými pruhy, trička a košile pestrých barev. Vzhled dotvářela opálená kůže, sluncem vyšisované vlasy, a jednoduché sandály. Jejich styl v oblékání přijali a přijímají dodnes i miliony těch, kteří na surfu nikdy nestáli. Ve chvíli, kdy se tohoto stylu chopili módní tvůrci, manekýny kráčely po molu s prknem pod paží a všem bylo jasné, že se v těchto de luxe modelech k žádným sportovním výkonů „Surfařka“

nechystají.

37

2. MÓDA DVACÁTÉHO STOLETÍ U NÁS Móda je důležitou součástí kultury i českého národa a jeho životního stylu. České módní tvorba, zvláště v období 1918-1939, dostává moderní podobu, založenou na vynikajících produkcích zakázkových domů, návrhářské a přehlídkové činnosti a rozvíjejících se médiích – módním tisku, žurnalistice, kresbě, fotografii a reklamě. Zázemí jí tvoří bezpočet kvalitních drobných krejčovských firem a výrobců módních doplňků stejně jako rozvinutý textilní průmysl a produkce galanterie a krejčovských příprav. Období první republiky přineslo naplnění emancipačních snah několika předcházejících generací českých žen. Ženy byly postaveny politicky, sociálně a kulturně na úroveň mužů. Moderní doba vyžadovala harmonickou osobnost, proto se s intelektuálními a morálními kvalitami rozvíjela současně i tělesná kultura, pěstující zdraví, zdatnost a krásu. Kult těla se projevil postupným zbavováním se vrstev oděvů až po polonahá těla tanečnic při představeních v Lucerně a v divadélku Rokoko. Sport byl oblíbenou součástí života českých žen a dívek již před první světovou válkou. Zimní a letní sporty, cyklistika, míčové hry, tenis, se staly víceméně dostupnými i střední, pracující vrstvě mladých žen. Mladá generace nachází i nový bezprostřední vztah k přírodě, projevující se rozšířením vodáckých sportů a turistiky. Oblíbená byla zejména putování na kánoích či kajacích po českých i cizích řekách, spojená s táboření ve volné přírodě. Šíří se tramping a v okolí velkých měst se stavějí víkendové sruby. Především v tomto prostředí se vytváří nový ideál dívky a ženy – kamarádky, veselé, přímé, nekomplikované družky muže pro každou situaci. Ve 20. letech pronikají ženy do sportů, dříve vyhrazených mužům – objevují se první československé pilotky, oblíbeným a značně rozšířeným se stal automobilismus. Slavná česká automobilová závodnice Eliška Junková završila svou skvělou závodnickou kariéru vítězstvím v nejobtížnějším závodě Evropy Targa Florio v roce 1928. Zájem žen se přenesl i na motocykl. Ženy se nejen vozily v sidecarech, ale naučily se motocykly řídit a dokonce závodit na ploché dráze. Tato aktivita s sebou přináší i nový estetický ideál – krásná je žena sportovního typu, mladistvě vyhlížející, štíhlá, pevná, s nakrátko ostříhanými vlasy a

38

osmahlou pletí. Opalování patří k projevům moderního životního stylu a provádí se s náruživostí.

Charakterem české módy je nenápadná elegance, ale také praktičnost. Česká móda se vždy musela přizpůsobovat hospodářským poměrům. Nedostatek finančních prostředků nahrazovaly české ženy nápaditostí, vlastní pílí a zručností. V meziválečném období jim móda vycházela vstříc oblibou kompletů a kombinací tkanin, které přímo vybízely k tvůrčímu a praktickému přístupu k módě. Jejich vytváření bylo usnadněno vydáváním střihových příloh a samostatných střihů, zasílaných na objednávku podle výběru v časopisech.

2.1 ČESKÉ MÓDNÍ ZÁVODY A KREJČOVSKÉ FIRMY Českou módu vytvářeli módní závody. Mezi nejluxusnější závody dámského odívání patřily modelové a zakázkové domy Hany Podolské a Oldřicha Rosenbauma. Oldřich Rosenbaum spolu s Hanou Podolskou byli první, kteří zaměstnávali profesionální, tzv. kabinové manekýny. Od samého vzniku československého státu se pražští krejčí snažili vytvořit a naplnit obsahem pojem „pražská móda“. V roce 1922 byly schváleny stanovy spolku „Pražská móda“, který si stanovil cíl „pečovat o zvelebení pražské mody, hledíc k účelnosti, vkusu a dobré jakosti“. Spolek měl navrhovat a publikovat originální pražskou módu, starat se o její právní ochranu a vychovávat výrobce i spotřebitele ke vkusu a kvalitě. Módní tvorba dosáhla mimořádné kvality a rozvoje i v Brně, kde tradiční orientace na Vídeň se po roce 1918 také změnila na Paříž. Je reprezentována módními závody Femina (E. Javůrková-Widhalmová), Maison

Chic (Olga

Schicková), Mořice Hartmanna, paní Hällerové, Vinařové, Řehákové, atd.

Dalším typem výrobců oděvů byly krejčovské firmy, které se vedle šití na míru zabývaly výrobou konfekce v malých sériích. Příkladem je módní závod Josefy Weigertové ve Spálené ulici nebo firma Františka Frimla. Velké konfekční závody, vyrábějící průmyslově, měly své podnikové prodejny v Praze (např. fa Busch pracující z velké části pro export) i v jiných městech.

39

Od roku 1922 do roku 1938 působí u Hany Podolské jako kreslířka a návrhářka Hedvika Vlková. Otevřením vlastního zakázkového a modelového podniku „Heda Vlková“ (1938-1949) pak tato žena sehrála v dějinách české módy významnou roli již tím, že zosobnila majitelku i návrhářku s příslušnou supervizí při provádění modelů. Mohla tak využít své školení a praxi švadleny i zkušenosti získané u Podolské. Podobně jako Podolská měl i Rosenbaum rozhodující slovo pro styl domu. Byl to on, kdo „korigoval kolekci“. Nicméně v podobné roli jako Vlková u Podolské, byla od 1925 do 1937 v modelovém a zakázkovém domě Rosenbaum zaměstnána Zdeňka Fuchsová-Mayerová. Obě návrhářky se znaly, ale musely to spíše tajit, protože nade vše se kladla otázka tajemství každého domu. Bylo však také známo, že se oba domy o zakázky náročných klientek často dělily, neboť každý tíhnul ke své specifikaci: Podolská spíše ke kostýmům a plášťům, Rosenbaum měl úspěch se šaty, společenskými úbory a kožichy. (viz příloha obr.18, obr.19, obr.20) Hana Podolská měla mnoho zákaznic mezi českými herečkami, které oblékaly její kreace ve filmu i v soukromí. Za všechny jmenujme Adinu Mandlovou a film Kristián. (viz příloha obr.21) Ze salónu Hany Podolské se stal podnik Eva a vydržel do roku 1991. Oldřich Rosenbaum odešel po okupaci do USA, jeho závod byl znárodněn a pod jménem Styl fungoval až do roku 1992.

2.2 OBDOBÍ PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY České ženy nebyly v dobách Rakouska-Uherska za světem nijak pozadu. Po stránce stylové se české krejčovské firmy orientovaly na módu sídelního města Vídně. V Praze byly ale také k dostání nejnovější látky, střihy, klobouky a doplňky přímo z Paříže. Vycházely u nás módní časopisy (České Mody, Nové Pařížské Mody), nevyhnula se nám vlna módy inspirované Orientem ani móda sportovní. I ve válce se české ženy zaměřily na totéž, na co jejich vrstevnice po téměř celé Evropě, a vznikly tak nové druhy oděvů, nad kterými dosud nikdo nepřemýšlel - od oděvů pro dělnice po šaty pro ošetřovatelky raněných.

40

2.3 ČESKÁ MÓDA ZA PRVNÍ REPUBLIKY – návrat tradice Móda

poválečného

období

navazuje

plynule

na

tendence

let

předcházejících. Přes válečné strasti, které postavily ženu před řadu nových náročných úkolů, se vývoj módní linie v průběhu válečných let nezastavil. Praktické potřebě vyšla móda vstříc zkrácením sukní do půli lýtek a z vojenských uniforem převzala některé dekorativní prvky – prýmky, knoflíky apod. V českém prostředí je móda ovlivněna svérázovým hnutím, které poprvé vystoupilo na veřejnost výstavou v Obecním domě a na Václavském náměstí číslo 50 na jaře roku 1915. Jeho záměrem v oblasti odívání bylo vytvoření specifického českého oděvu, čerpajícího inspiraci z bohatého fondu českých národních krojů. Přestože svéráz proklamoval nezávislost na světové módní linii, jeho charakter, založený na jednoduchých a účelných střizích lidového oděvu, ho zařadil mezi nejaktuálnější tendence reformního odívání. Po vzniku samostatného československého státu v roce 1918 se politická euforie projevila nejen svérázem, ale i nošením samotných lidových krojů. Především ve městech, kde se lidové kroje už po dlouhou dobu neobjevovaly, začala sháňka po krojových kompletech nebo alespoň jejich součástech. Ty se spojovaly často bez ohledu na jejich slohovou příslušnost a vhodnost. Nošení krojů v běžném životě rychle vymizelo, ale po dlouhá léta se užívaly jako slavnostní oděv střední vrstvy obyvatelstva všude tam, kde bylo třeba demonstrovat vlastenectví, např. při návštěvách státníků, při sokolských sletech, ve dnech po skončení 2. světové války, dokonce ještě v 50. letech komunistických prvomájových průvodech.

Módní tendence prvních poválečných let rozvíjejí styl roku 1917 s rovným střihem, volně přepásaným mírně nad přirozeným pasem. Současně navazují na módu předválečnou uplatněním soudkovité siluety. Ta se stává aktuální v nejbližších letech 1918-1919. Soudkovitého tvaru je dosaženo rozšířením sukně na bocích a jejím zúžením ke spodnímu okraji, případně použitím druhé, úzké spodní sukně. V letech 1920-1921 soudkovitý tvar ztrácí na plasticitě a stále více se uplatňuje rovná volná linie. Módní jsou šaty košilové, nepřestřižené v pase či přestřižené jen částečně, velmi volně přepásané mírně nad pasem.

41

2.4 OBDOBÍ DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY – óda na Paříž Po rozpadu Rakousko-Uherské monarchie už módním vzorem pro české země nebyla Vídeň, nýbrž Paříž. Obrat byl důkladný - módní časopisy vynášely francouzskou módu do nebes, salóny si dávaly francouzská jména a návrháři jezdili do Paříže na školení, neboť jejich salónu dokázalo něco takového výrazně zvednout prestiž. Metou, ke které všichni návrháři směřovali, byla „nenápadná elegance“. Inspiraci hledali kromě Francie také v Anglii, kde bylo praktické, kvalitní a dokonale zpracované oblečení vizitkou pravé dámy.

2.5 PADESÁTÁ LÉTA – moc ideologie Zatímco ve 40. letech jsme ještě drželi krok s módou světovou, po válce se situace změnila. Móda, ač se to může zdát být nesmysl, je skvělý ideologický nástroj - ovlivníte-li módu, ovlivníte masy. A protože u nás stát po znárodnění kontroloval prakticky veškerou výrobu, nestálo mu nic v cestě - předválečná elegance a luxus byly zavrženy jako nehodné dělnické třídy. Vzhled byl podřízen funkčnosti, o kvalitě se leckdy dalo polemizovat a sortiment obchodů po celé republice si byl žalostně podobný. Česká móda zkrátka vyrazila svým směrem, bez ohledu na světové trendy, proti proudu a také proti přání zákaznic, přestože si nikdo netroufl ohradit se příliš nahlas. Móda imperialistických zemí se v českých časopisech pro ženy sice občas objevila, vždy však proto, aby byla rozdrcena nemilosrdnou kritikou. Středem zájmu se stal pracovní oděv, který byl povýšen na nejdůležitější součást šatníku. Návrhům i vypracování byla věnována velká pozornost. Ideologové si dokonce povšimli, že i světoví návrháři míří ze svých výšin mezi prostý lid (rozmach prêt-à-porter) a pokládali to za nezvratný důkaz plíživého pronikání socialismu na Západ. I přes všechna tvrzení o zrušení třídních nerovností přežily i u nás zbytky slávy dob minulých. Ve znárodněných salónech Rosenbaum a Podolská (nyní Styl a Eva) si ti, kdo na to měli - tedy funkcionáři zastávající vyšší posty - stále nechávali šít oděvy na zakázku. Marta Gottwaldová si tu například nechala zhotovit stejný kostým, jaký nosila Hana Benešová.

42

2.6 ŠEDESÁTÁ LÉTA – vláda mladých V šedesátých letech se móda stala záležitostí mladých a platilo to i u nás. Mládež je na celém světě stejná a ani tu českou socialismus příliš nezajímal. Zajímaly ji minisukně, „brikety“ a řasy, jako měla Twiggy. (viz příloha obr.22) Díky uvolnění poměrů a ochotě vpustit k nám trochu Západu se nemusela příliš omezovat. V roce 1966 dokonce proběhla v Praze přehlídka salónu Dior a čeští návrháři se účastnili přehlídek v zahraničí. Léto roku 1968 tomu bohužel učinilo přítrž.

2.7 SEDMDESÁTÁ LÉTA - touha po všem ze Západu V Československu pokračoval trend zahájený v předchozím desetiletím. Módu vytvářelo několik státních módních domů tak, aby byla co nejvkusnější a hodna socialistického člověka. Naproti tomu právě tento socialistický člověk lačně hltal cokoliv, co k nám „prosáklo“ ze Západu, a snažil se to co nejlépe napodobit nebo dokonce pokud bylo možno přivézt, aby se mohl kochat závistí přátel a známých. Česká móda sedmdesátých let obsahovala hodně sportovních prvků. Kalhoty byly jednoznačně nejoblíbenějším ženským oděvem, šaty se staly téměř výhradně společenským ošacením. V roce 1970 k nám dorazil západní hit šedesátých let, „papírové“ šaty. Stály kolem dvacetikoruny a daly se dokonce několikrát opatrně přeprat. Oblíbené byly různé doplňky jako široké klobouky, šály, šperky z přírodních materiálů

s etnickými náměty. Mezi

materiály kralovala umělá vlákna - tesil, diolen, chemlon a britský vynález krimplen.

2.8 OSMDESÁTÁ LÉTA U NÁS – „zlaté české ručičky“ Česká móda se nesla v podobném duchu jako v předchozích letech, byla odleskem zahraniční extravagance. Oficiální státní módní salóny se snažily vytvářet elegantní a vkusné oblečení. Mladí návrháři se nebáli experimentů, které se sice nedaly nosit, ale pokud se jejich tvůrce dostal na zahraniční

43

veletrh, často sklízel nejrůznější ceny. Což je důkaz toho, že ani socialismus nedokázal udusit veškerou kreativitu. V obchodech se většinou dala koupit jen „nudná“ konfekce, zato však vzkvétala domácí krejčovství, černá i povolená národním výborem, jejichž majitelky se spolu se zákaznicemi snažily sehnat ten nejlepší materiál a vytvořit dílo, které by bylo v co největším souladu se světovými trendy. (viz příloha obr.23) Naše mládež se, stejně jako jejich západní vrstevníci, bavila na diskotékách. Jejich lesk sice nedosahoval světové záře, touha českých dívek po módním oblečení však byla stejná jako kdekoliv jinde. Důkazem nejvyšší prestiže bylo mít kousek z Tuzexu. Obyčejný lid si musel vypomáhat všelijak. Koneckonců, našít třeba flitry na svítivě růžovou čelenku zvládly i průměrně šikovné ruce.

2.9 DEVADESÁTÁ LÉTA – „invaze“ módních tvůrců Po pádu železné opony už luxusní oblékání není jen pro pár vyvolených, světové značky mají své butiky i v Česku a komu to nestačí, může vyrazit na nákupy třeba přímo do Paříže. Pokud však člověk nepotřebujete nutně exkluzivní zahraniční značku k tomu, aby se cítil dobře, může se poohlédnout doma. Diktát státních podniků zmizel v nenávratnu (na poli laciné konfekce je ostatně výborně nahradily tržnice) a objevili se noví návrháři a návrhářky. Jejich kvalitu prokáže teprve čas, a tak jsem vybrala několik z nich, kteří mě zaujali něčím ze svojí tvorby.

Pod značkou E'daniely tvoří dvě návrhářky, Eva Janoušková a Daniela Flejšarová, která dříve sbírala zkušenosti při návrzích divadelních a filmových kostýmů. Společný podnik založily v roce 1991 a své kolekce prezentují dvakrát ročně. Značka E´daniely je určena aktivní, sebevědomé ženě, která touží po jednoduchosti, eleganci a vytváří si vlastní, osobitý styl. K zákaznicím patří Magdalena Kožená, Livie Klausová, Petra Buzková, Jolana Voldánová, Alena Šeredová a další. Přední oděvní návrhářku Liběnu Rochovou mnozí považují za královnu českých návrhářů. Už v roce 1983 jsme mohli obdivovat její modely na výstavě

44

Oděv a Šperk a modely k exportním kolekcím jablonecké bižuterie. Následovaly přehlídky v Madridu, ve Vídni, Paříži, Düsseldorfu, New Yorku atd. V 1998 založila v Praze studio LR. Své modely stále více posouvá do umělecké roviny. Navrhuje pro film, muzikál a je dvorní návrhářkou Lucie Bílé. (viz příloha obr.24) Každému je jistě povědomé jméno Kláry Nademlýnské, která je známá i v zahraničí. Po ukončení studií na pražské oděvní škole odcestovala sbírat zkušenosti do Paříže. Sedm let pracovala v tamním luxusním salonu, nejdříve jako modelistka střihů a po čase se vypracovala na návrhářku. V roce 1998 založila v Praze vlastní značku a poté otevřela vlastní butik. Její modely oblékají např. Leona Machálková, Bára Basiková, Mirka Čejková, Aňa Geislerová. Tvorbu Beáty Rajské můžeme charakterizovat jako spojení ženskosti a nadčasovosti se špetkou „živočišné“ rafinovanosti. Je to tedy především ženskost a avantgarda. Tím pádem si u ní vybere jak mladá dívka, tak i dáma, která ví, že móda je sice pomíjivá, ale první dojem můžeme udělat vždy jen jednou. Oblíbeným a specifickým prvkem na jejích modelech je hutné sklo a bižuterie.

Abych nevyvolala pocit, že česká móda je výhradně v ženských rukou, ačkoliv je to tak trochu pravda (ve srovnání se světovou produkcí), uvedu jméno Josefa Klíra. Josef Klír dokáže vystihnout osobnost, kterou poté přenese na tvorbu oděvu. Díky tomu navržený model dámě sluší a perfektně se k ní hodí. Vychází z jednoduché bilance – potlačit nedostatky postavy a vyzdvihnout přednosti. Jeho móda je často výstřední a avantgardní, nebojí se přitáhnout pozornost na dekolt správně vytvořeným korzetem. Při své práci se rád nechá inspirovat některé historické styly - zajímavá mu přijde secese a dvacátá, třicátá léta 20. století. Klírova práce je lehce rozpoznatelná. Zaujme svou extravagantností a vyzývavostí. Rád šetří látkou a přes prsa modelkám klidně nalepí ozdobnou pásku. Jindy je na jeho modely spotřebováno látky víc než dost a modelky předvádí dlouhé nařasené sukně. Při přehlídkách nezanedbává návrhář ani účesy. Musí být složité, s příčesky, s avantgardními konstrukcemi. (viz příloha obr.25)

Na konec se však musím zmínit o, mnou velmi obdivované, Češce tvořící v zahraničí, Blance Matragi. Matragi je pro svět symbolem ušlechtilé elegantní

45

módy. Nádherné vzory, harmonie barev a umělecká invence. Energie jejich modelů vychází z jemných tónů, bohatství kreseb a kombinace prvotřídních materiálů. Těmito všemi prvky oslňuje v exotickém Libanonu i mimo něj. Jejími klientkami jsou ženy z královských rodin, vysoce postavené ženy a manželky bohatých podnikatelů. Navrhuje především toalety, svatební a zásnubní šaty. Je jednou z mála návrhářek, která se při realizaci svých modelů nemusí ohlížet na to, kolik budou šaty stát. Šije z nejdražších materiálů, vyšívá zlatými nitěmi. Na jednom modelu pracuje deset lidí více než týden. Její módní salón Blanka Haute Couture nalezneme na hlavní Bejrútské třídě Hamra . (viz příloha obr.26)

46

ZÁVĚR Odívání v každé historické epoše dotvářelo každodenní pracovní i společenský život v jeho rozmarech či praktické stránce. I v současnosti tvoří důležitý projev kulturnosti v životě každého člověka - oblékat se vkusně s přihlédnutím na oděvní styl, společenské postavení a estetické cítění jeho nositele. Oblečení, které je v intimním kontaktu s kůží, je od narození až do smrti, stejně jako od rána do večera, hlavním výrazem individuální odlišnosti, někdy může i naznačovat příslušnost k určité skupině. Používáme-li šaty, abychom se zvýraznili, definovali či odlišili, rozehráváme hru zdání, jejíž pravidla se neustále mění. Co však bude věčné, je věta: „Šaty dělají člověka“.

Ve své práci jsem se zaměřila na nejvýznamnější mezníky v ženském odívání 20. století. Zatímco v 19. století najdeme ani ne desítku jasně rozpoznatelných směrů, poslední století jich poznalo stovky. Často se překrývaly nebo působily souběžně.

Bakalářská práce je rozdělena do dvou kapitol, ve kterých se zmiňuji o proměnách módních trendů ve světě a u nás. V každé kapitole, a jejích podkapitolách, je zastoupeno jedno, popřípadě dvě desetiletí 20. století. Revoluční změny v oblékání se naplno začaly projevovat již na počátku století. Legendou mezi návrháři se stal Paul Poiret, který naprosto zásadně změnil dámské odívání. Ve svých modelech přestal používat korzety a dámy konečně mohly začít po dlouhých staletích zase dýchat. Poiret prosadil do módy podprsenku doplněnou dlouhým rovným korzetem, také se zasloužil o rozšíření podvazkových pásů. V šatech se však dalo jen cupitat. Ve válce nezbývá na módu moc času. První i druhá světová válka sama pozměnila módu směrem k větší praktičnosti – ženy musely převzít mnoho mužských úkolů a jejich oblečení se muselo přizpůsobit. Zkrátily se sukně, rozšířilo se nošení kalhot (zatím pouze jako pracovní oděv pro dělnice), jásavé a světlé barvy vystřídaly tmavé odstíny. Po druhé světové válce měly ženy dost strohého a jednotvárného kostýmu a zatoužily být opět žensky svůdné. A tuto svůdnost jim v roce 1947

47

nabídl Christian Dior. Odstranil rovná ramena s vycpávkami, zdůraznil štíhlý pas, jemně naznačil křivku boků a bohatě nařasené sukně prodloužil až do poloviny lýtek. To vše s grácií podtrhly lodičky na vyšším štíhlém podpatku. Změně se začalo říkat New Look – tedy nový vzhled. Dalším velkým mezníkem v dějinách ženského odívání byla Coco Chanel. Bez jejího razantního vlivu na módu bychom snad ještě dnes nosily nazdobené, svíravé a nepohodlné šaty. Musela přijít tato dáma, která si jako jedna z prvních ostříhala vlasy nakrátko a odhalila kolena, aby byly přiznány skutečné křivky ženského těla. Byla to ona, která nahradila svíravý kostým pohodlným a volným oblečením, a která do módy přinesla pojem „příležitostná elegance“. Její uvolněná móda byla v ostrém kontrastu se stylovou upjatostí předcházejících dekád. Opravdový přelom přineslo nejrevolučnější období historie módy 20. století, a to 60. léta. Od této doby vstoupila do hry generační nezávislost – mladá generace se stává výrazně nezávislou na staré. K demonstraci mládí slouží i přechod idolu krásy. Od zralé ženy, představované Královnou Alžbětou, která stála na výsluní ve 40. letech, se pozornost přesunuje na mladou, hubenou a koketní Twiggy. Ve své práci se též okrajově zmiňuji o dějinách módy ulice, která původně vznikala jako reakce na oficiální kulturu. Rebelující mladí lidé se otáčeli zády ke společenským konvencím a svůj nesouhlas s danou morálkou a řádem zdůrazňovali i nekonvenčním oblečením. V současné době se experimentuje se všemi módními styly ulice, které se shromáždily za dobu delší, než půl století. Staré se se smyslem pro humor a ironií rozebírá staré a sestavuje se nové.

Do budoucnosti nás mohou napadat otázky: Vyjde móda z módy? Ztratí se její společenská potřeba a funkce? Budeme se jednou oblékat každý zcela po svém? Ale ať vyznáváme spíše tu oficiální módu, klasičtější módu ulice či jdeme proti stylu a jsme za každé situace originální, jedno je jisté, každá z nás by měla nosit to, v čem se cítí dobře.

48

POUŽITÉ ZDROJE: Literatura: BAUDOT, Francois. Móda století. Praha: IKAR, 2001. 400 s. ISBN 80-7202-943-6 ECO, Umberto. Dějiny krásy. Praha: Argo, 2005. 439 s. ISBN 80-7203-677-7 HLAVÁČKOVÁ, Konstantina a kol. Česká móda 1940-1970: Zrcadlo doby. Praha: Uměleckoprůmyslové museum a Olympia, 2000. 128 s. ISBN 80-7033-017-1 HORSHAM, Michael. Styly 20. a 30. let. Praha: SVOJTKA a VAŠUT, 1997. 128 s. ISBN 80-7180-255-7 KOL. AUTORŮ. Móda: Z dějin odívání 18., 19. a 20. století. Praha: SLOVART, 2003. 735 s. ISBN 3-8228-2624-3 KYBALOVÁ, Ludmila. Doba turnýry a secese. Praha: Nakl. Lidové noviny, 2006. 295 s. ISBN 80-7106-148-4 KYBALOVÁ, L., HERBENOVÁ, O., LAMAROVÁ, M. Obrazová encyklopedie

módy. Praha: ATRIA, 1973. 623 s. ISBN 37-006-7409 MÁCHALOVÁ, Jana. Móda 20. století. Praha: Nakl. Lidové noviny, 2003. 229 s. ISBN 80-7106-587-0 PIJOAN, José. Dějiny umění 12. Praha: Knižní Klub a Balios, 2002. 312 s. ISBN 80-242-0720-6 POWELLOVÁ, P., PELLOVÁ, L. Styly 50. a 60. let. Praha: SVOJTKA a Co., 1998. 128 s. ISBN 80-7237-018-9 SKARLANTOVÁ, J. Od fíkového listu k džínům. Praha: Grada Publishing, 1999. 228 s. ISBN 80-7169-7850 SKARLANTOVÁ, J. Od krinolíny k džínům. Praha: PRÁCE, 1979. 209 s. ISBN 24-048-79 TERŠL, Stanislav. Abeceda textilu a odívání. Praha: NORIS, 1994. 279 s. ISBN 80-900908-7-7 UCHALOVÁ, Eva. Česká móda 1918-1939. Praha: OLYMPIA, 1996. 117 s. ISBN 80-7033-424-X

49

Internetové stránky: www.moda.cz www.fashion.cz www.luisvuitton.com www.blanka.com

50

RESUMÉ Název mé bakalářské práce zní „Odraz doby v ženském oděvu 20. století“. Práce je rozdělena do dvou kapitol, z nichž se první zaměřuje na proměny módních trendů ve světě a druhá na módu u nás. V každé podkapitole je zastoupeno jedno, popř. dvě, desetiletí dvacátého století. Mojí snahou bylo poukázat na postavení ženy ve společnosti a na revoluční změny v oblékání, které byly způsobeny především vlivem doby.

РЕЗЮМЕ Название моей бакалаврской работы – „Отражение времени в женской одежде 20-го века“. Работа разделена до двух глав, из которых первая ориентируется на перемены модных трендов в мире и вторая на моду у нас. В каждой статье представленно одно, или две, десятилетие двадцатого века. Я стремилась отметить роль женщины в обществе и революционные изменения в одежде, которые были причинены прежде всего влиянием времени.