ZDENKA
TICHÁ
(Praha)
K ZOBRAZOVÁNI SKUTEČNOSTI V ČESKÉ POEZII BAROKNÍ DOBY
Na první pohled by se mohlo zdát, že z problematiky literatury barok ního období můžeme zatím nejvíc říci o zobrazování skutečnosti a že už vlastně není co dodávat. Ukazuje se však, že, hlavním nedostatkem našich vědomostí z této oblasti je oddělené zkoumání jednotlivých větví české literatury, které konec konců musí vést nutně i k zjednodušení daného problému. Bude tedy třeba pod zorným úhlem vztahu k realitě a jeho zo brazování prozkoumat všechny větve české literární tvorby v období ba roka a vzájemně je srovnat. Pokusím se naznačit cestu tohoto zkoumání a také zároveň konkrétním příkladem zdůvodnit svůj požadavek. Kladu si otázku, zda se chová duchovní a světská literatura stejně k rea litě, zda ji stejně zobrazuje, nebo nikoli. Nejschůdnějším výchozím bodem je oblast světské poezie lyrické nebo lyrickoepické, v níž stojí v popředí milostný vztah. Hlavním dílem z této oblasti je Discursus Lypirona Vác lava Jana R o s y, z něhož vyjdeme. Discursus Lypirona je dlouhý milostný nářek „smutného kavalíra" nad tím, že neví, jak dosáhnout lásky milované panny. Lypiron rozvažuje, zda se má o pannu ucházet, nebo raději volit smrt, a obrací se o radu a o po moc k různým personifikovaným vlastnostem a mytologickým postavám. Výsledný dojem je strojenost a nepřesvědčivost lamentu, pouhá vnější sty lizace do postavy „smutného kavalíra". Tato strojenost je pro milostnou lyriku barokního období typická. A zřejmě pro všechny námi zde uvede né rysy Rosová Discursu Lypirona dostalo se této skladbě i odmítavého hodnocení z pera F. X. Saldy: „Jan Václav Rosa... byl by veršovec ne stravitelný, kdyby byl nenapsal víc než .Discursus Lypirona'." To, že skladba je frázovitá a postrádá citové hloubky, vyjádřil ostatně už dávno před Šaldou Josef Jireček, který si Discursu Lypirona první všiml. 1
2
3
4
1
Památek toho druhu neznáme zatím mnoho, co však známe, je myslím dost roz sáhlé i obsáhlé na to, abychom mohli vysondovat základní rysy této poezie. Odkazuji na skladby pojaté do edice Smutní kavaleři o lásce (1968), připravené Josefem H r a b á k e m (úvod) a Zdeňkou T i c h o u (edice textů a poznámky). Je zapsán na 81 foliích formátJ 18,5 cm X 14,5 cm. Viz stať O literárním baroku cizím i domácím, Šaldův zápisník 8, 1935—1936, 171. Viz jeho staf Idylická skládaní za XVII. věku, Osvěta 11, 1, 1881. 2 3 4
87
Době Rosově to ovšem nevadilo, nebot měla jiný model „osobní" poezie, než jaký máme dnes. To byl model platný patrně obecně; přinejmenším byl platný i pro literaturu německou, k níž měla blízko česká alamodová poezie. Jednou z příčin této strojenosti bylo asi to, že — řečeno slovy Herberta Cysarze — „der Liebesausdruck... ist ein Ding geselliger Offentlichkeit; nicht Gestandnis unter vier Augen, sondern Gesellschafts- und Ballgesprách vor vielen Augen". V podstatě jde o to, že zobrazení osobních pocitů v milostném vztahu- od středověku v světské poezii ne překročilo hranice konvenčnosti. To je vidět jak na díle Hynka z Poděbrad v 15. století, tak na skladbách nedávno objevených v brněnské universitní knihovně. 5
6
K pocitu větší opravdovosti nenapomáhají ve skladbě ani příklady uvá děné Lypironovi k ponaučení různými postavami, s nimiž hovoří — jde např. o scénky připomínající poetiku kramářských písní, pro které je cha rakteristická hyperbolizace. Ve čtenáři vzbuzují jen pocit konvence — asi proto, že jsou příliš zformalizované, cítíme v nich nápadnou blízkost ke kramářské poezii. Tato stylizace reality (patrná ostatně i z jiných epizod vřazovaných do skladby Rosový) je jedním z hlavních uměleckých postupů v Discursu Lypirona. Její podstata je v tom, že jednotliviny jsou pravdě podobné (předkládají se např. jako exempla z dějin), ale celek je fikce: „reálné" jednotliviny jsou vřaděny do nereálné souvislosti, např. do pro slovu alegorické postavy. Metoda vytváření celku složeného z reálných prvků, ale přitom vzdáleného od reality je patrná i na zobrazení krajiny a vůbec ve využití přírodních motivů. Obraz krajiny se skládá v Discursu Lypirona v podstatě z „reálných" motivů, ale jejich spojením vzniká obraz jakési krajiny „vůbec". Ctěme tu např. o „hájích zelených", „vodách roz košných", ptáčcích, kteří „vesele zpívají, proletují se", slavíček „se raduje", „silně prokřikuje", „na trávě zelený zvířátka radostně poskakují, rozkoš provozují", „stromečkové občerstvují a se zelenají" atd. — tedy nic nereál ného nebo přesahujícího rámec denní zkušenosti, ale zároveň také nic vzbuzujícího konkrétní, individualizovanou představu. Sumárně lze říci, že se konkrétno v Discursu Lypirona promítá do „ideální" polohy. Kraji na je tedy stylizována stejně jako postavy. Stylizaci a vzdalování od reali ty napomáhá také slovní výběr, zejména užívání alamodových slov. Jak se promítá jejich užití — které mělo ovšem určitý stylistický i stylizační zá měr — do sémantické výstavby básně? Bylo by možno se domnívat, že jsou nejen projevem snahy o vyumělkovanost, ale že odhalují také nedostatek smyslu pro „vnitřní pravdivost", a také bychom mohli soudit podle nich na okruh publika alamodové lyriky. 7
8
9
Bylo by sem možno zařadit ostatně i ten jev, že Rosa uvádí personifikované vlast nosti latinským názvem (i když při prvním užití připojuje český překlad vedle něho). Postavy mytologické však českým názvem vůbec neuvádí, ačkoli tato česká pojmeno6
Viz C y s a r z o v u knihu Deutsches Barock in der Lyrik, Leipzig 1936, 41. Básně Hynka z Poděbrad vydala v edici Veršované skladby Neuberského sbor níku Zdeňka T i c h á (1960), skladby z brněnské universitní knihovny jsou otištěny v článku Milana K o p e c k é h o Milostné básně ze 16. století a jiné nálezy v brněn ské universitní knihovně, L F 84, 1961. O tom píše Josef H r a b á k v zmíněném úvodu k edici Smutní kavalefi o lásce. Týž úvod; hovoří se v něm o tom, že se v skladbě konfrontují cizí slova s do mácími, např. se vedle sebe kladou výrazy jako lamentyrovat — naříkat, kavalír — hrdina ap. Viz k tomu výklad na str. 93. 6
7 8
9
88
10
vání tehdy existovala. Je ovšem také otázka, zda české názvy nepůsobily v té době jako neologismy.
Pro tvrzení, že Rosa usiluje ve své básni spíše než o zachycení indivi duálních citů o jejich konvenční stylizaci, je myslím průkazné i to, že Discursus Lypirona má poměrně chudý rozsah metaf oriky a autor se v něm snaží o vytvoření většího počtu formulek. Srovnáme-li s Rosovou skladbou soudobou českou duchovní lyriku, zjis tíme, že tato duchovní lyrika je daleko přesvědčivější a vroucnější. Vztah k postavám křesťanského „parnasu" je vylíčen jako vztah ke skutečným lidem, Kristus je uctíván a milován jako pozemský tvor, podobně P. Maria aj. Odmyslíme-li si, kdo byl předmětem apostrofy v těchto básních, může me bez nadsázky říci, že jde o nejkrásnější milostnou poezii, která kdy byla v naší starší literatuře napsána, a asi nebudeme daleko od pravdy, když v ní budeme hledat kořeny subjektivní lyriky „novočeské". Pozoru hodné je, že v této poezii byl vlastně únik z reality proveden využitím skutečnostních prvků; ovšem i takovéto paradoxy jsou vlastní baroknímu umění (vzpomeňme např. na naturalistické zobrazování pekla ap.). Uveďme nyní nějaký doklad. Citujeme-li dvouveršový epigram Matěje Bartyse „Slunečnice", který zní 11
12
13
• Kde láska, tam oči milého se točí,
sotva poznáme bez znalosti širšího kontextu, že se zde symbolizuje láska sv. Vojtěcha ke Kristu. Podobných příkladů najdeme desítky, a to jak u autorů .„katolických", tak u básníků „nekatolických", jak u autorů, kteří náležejí svou tvorbou spíše náročnějšímu proudu, tak u autorů, kteří byli „lidovější". Uveďme ale příklady. V Bridelově „Rozjímání svatého Ignacia na ta slova: Quam sordet mihi terra, dum coelum aspicio, Jak mě mrzí země, když na nebe hledím", čteme takovéto vyjádření touhy po nebi a lásky k bohu: 14
Láska ve mně vždycky hoří, víc mysl rozněcuje, živí mne, než neumoří, všecky kosti podpaluje. Láska sobě osobuje, chtějíc mně věrně míti zahrává se mnou, žertuje, nelze jí nikam ujiti.
10
To dokládá přímo R o s o v á Cechofečnost seu Grammatica linguae Bohemicae, 1672, str. 487: „Zyzlila (Venus, astron. Venuše) vel Krásopaní" ap. V Discursu Lypi rona uvádí Rosa jen „Venus" nebo „Venuše" bez převodu do češtiny. Uvedený jev sleduje podrobně v citovaném úvodu k Smutným kavalerům Josef H r a b á k. Naproti tomu ve světské skladbě, jako je např. Discursus Lypirona, je reálný vztah zobrazen „nereálnými" prostředky, totiž únikem do obecnosti. Cituji podle otištění v souboru Zdenka K a l i s t y České baroko, 1941, 231. Vilém B i t n a r v knize O českém baroku slovesném (1932) vykládá, že jde o Jana Nepomuckého (129-130). Tamtéž (tj. u K a 1 i s t y), 74n. u
1 2
1 3
14
89
O lásko, lásko, dlouho-li tak se mnou zahrává, až mne moje srdce bolí? Šťastný, kdo nebe vyhrává! Ó lásko, lásko, dlouho-li na světě si prodlívám, až mne mé vnitřnosti bolí, že se k nebi neubírám? Ó hvězdy, moji poslové, jak na vás vzhledám, pláči, stříbrní, zlatí houfové, mé lásky buďte tlumači!
Václav Klejch se vyznává z lásky k Ježíšovi např. takto:
15
Ježíši, děťátko milé, za své jesličky spanilé zvol sobě mé srdce milé, slož se v něm s svou láskou cele! Ježíši, mého života světlo, slunce, radost jistá, dejž, ať jsem u tvých jesliček já, nejmenší služebníček! Ježíši, drahý poklade, nech líbám tvé líčko mladé, nech visím na ramenách tvých, až do smrti popřej mi jich! Ježíši, jasná denničko, ach, já tě žádám, perličko, při tvých jeslech chci usnouti a s tebou věčně bydleti. 16
15
Tamtéž, 92. Další doklady (vezmeme-li jen Kalistův výbor) jsou např. na str. 63, 64, 66, 67, 68 atd. — Není bez zajímavosti pohled na barokní výtvarné umění z tohoto hlediska. Strojenost projevu, kterou jsme shledali v světské literatuře, je patrná např. z por trétní malby (J. K u p e c k ý , Ženská podobizna; t ý ž , Vlastní podobizna umělce se synem; týž, Pištec; P. B r a n d l , Hrabě Spoříc atd.), naproti tomu při zobrazováni biblických nebo mytologických příběhů je snaha o určitou přesvědčivost ve vyjád ření citů, které zobrazené postavy prožívají (tak např. kontrastuje uvedený Brandlův obraz představující Šporka s jiným jeho dílem představujícím Uzdravení slepého Tobiáše, množství děje i citu vyzařuje z B r a u n o v ý c h plastik zobrazujících Ctnosti a Neřesti v Kuksu, z jeho sousoší Sen sv. Luitgardy na Karlově mostě atd.). Snad nejvýmluvnější je doklad, který uvádí Václav Č e r n ý v Eseji o básnickém baroku (1937), a to v předmluvě k této knize: autor cituje „ironicky poťouchlá" (Černý) slova, která vyřkl president de Brosses, když si prohlížel Berniniho sv. Terezu zo brazenou v mystické extázi: „Nu, je-li tohle božská láska, znám j i ! " Černý výstižně říká, že „nevěřící vnímá jen tělesné vzezření: a to se nebezpečně podobá třeštění milenčinu v nejprudším okamžiku milostného vzplanutí" (7). — Pozoruhodné je ostatně např. i to, jak rozličně je vyjádřeno odění postav: u oficiálních portrétů je to krunýřovité odění dobové módy nedovolující příliš vyniknout tvarům těla, na proti tomu postavy svatých a světic jsou haleny spíše do lehčích, splyvavějších rouch, která spíše podtrhují než zahalují tělesné rysy. Snad tedy i výtvarné umění potvrdí základní myšlenku této stati, neboť nápadně koresponduje s rysy literatury. 16
90
U Adama Michny z Otradovic jsou zásnuby s Kristem líčeny takto:
17
Posypte mne kvítkami z růží a lilium, obložte mne kytkami, spojte konvalium. Mé srdce v mdlobě leží, to žádá lékařství, ode mne můj duch běží, nedbá na císařství. Ó bolest s veselostí v mém srdci smíšená, trápíš a těšíš dosti, ač nejsem zděšená. V sladkém zpívám trápení, labuť milující, dychtím po mém spasení, po bohu toužící. Labut jsem vyvolila k mé loutny muzice, aniž nejsem zpozdilá k té její písničce. Barva její i hlásek k mé svatbě se hodí, mnoho způsobů lásek vše zlé pryč zahodí. Vějme věnce k veselí, lásko, podej kvítí, buďme přitom veselí, ty mne budeš míti. Jiných všech se vzdaluji, zvítězí hlas, lásko! Tebe, Krista, miluji, drahá srdce částko!
Jde o obecně známou barokní tendenci zesenzualizovat náboženství. Důraz na smyslovou stránku vnímání a nazírání klade všude už ve svých Du chovních cvičeních „duchovní teoretik" baroka, Ignác z Loyoly; tak např. při rozjímání o pekle přikazuje „viděti zrakem obrazivosti ty velké pla meny a ty duše jako v tělech z o h n ě . . ., slyšeti ušima pláč, nářek, křik, rouhání proti Kristu..., čichati dým, síru, kal a věci hnijící..., zakoušeti chutí věcí hořkých, jako jsou slzy, hoře a červ s v ě d o m í . . . , dotknouti se hmatem, totiž jak se plameny dotýkají duší a je žhnou". Samozřejmě bylo i zdůrazňování smyslových počitků (a všimněme si, jak tu šlo i o zhmotňování nehmotného, např. „zakoušeti chutí věcí hořkých, jako jsou... hoře a červ svědomí") určeno cílem, ať už jím byly nižší fáze na zírání boha, svatých atp., nebo fáze nejvyšší, extáze a tzv. úplné spojení (duchovní sňatek), slovy Ignaciovými: „Když se jednou řádně pochopí a 18
19
17
Cituji podle výboru Zrození barokového básníka, který vydal Vilém B i t n a r 1940, 381n. Tam i další podobné doklady. Viz Duchovní cvičení sv. Ignáce z Loyoly, zakladatele Tovaryšstva Ježíšova, Díl I., Text, přeložil Jaroslav O v e č k a S. J., 2. vydání 1941, 150. O tom blíže viz v Návodu k rozjímavé modlitbě podle Duchovních cvičení, 2. vydání 1942. 18
19
91
stanoví cíl, dlužno po prostředcích k cíli toužiti jedině pro cíl a jedině pro cíl jich užívati." Tento „účel, který světí prostředky", platil zřejmě také v duchovní poezii, pokud jde o smyslové vyjádření pocitů příslušných au torů v jejich vztahu k bohu, Kristu, P. Marii atd. Naproti tomu reálnou lásku se tehdejší naši básníci snažili ve svých dílech spíše „odsenzuáhzovat". Tak se jaksi saturovala potřeba senzualistické poezie prostřednictvím lyriky duchovní. Zůstává ovšem otázkou, do jaké míry šlo opravdu o vztah pouze v rovině náboženské a do jaké míry třeba mohlo jít o to, že postavy křesťanského „parnasu" byly jen jakousi kamufláží pro vyjádření světské lásky, nebo přesněji, pocitů, které vyvolá světská láska. O tom, že reálnost zobrazení proniká v české poezii barokní doby spíše do skladeb s duchovní tematikou než do skladeb s tematikou světskou, přesvědčí nás ještě jedno srovnání, a to Rosová Discursu Lypirona (čili Rosy „světského") a R o s o v ý volné parafráze 1. eklogy Vergiliovy, zná mé pod titulem Pastýřské rozmlouvání o narození Páně (tj. Rosa „duchov ní"). V této druhé básni, jak už ukazuje sám název, jde o zpracování běž ného námětu literatury barokního období opakujícího sé v nesčetných va riantách téměř u všech autorů duchovní lyriky a přecházejícího i do n ě kterých skladeb, které zlidověly (Adam Michna z Otradovic). Při sledování, do jaké míry se v této skladbě, byť nerozsáhlé ve srovnání s Discursem Lypirona, odrazila realita a jak toho autor dosáhl, upoutá už na první pohled to, že Rosa počeštil jména rozmlouvajících pastýřů (Karduba a Bár ta „aneb Bartoň"), a tím skladbu přiblížil přímo české skutečnosti. Jde však ještě dál, neboť se snaží o bohatší metaforiku, která by také indivi dualizované ji vyjádřila jeho vztah k tématu (srov. např. začátek skladby), dále pak vnáší do rozhovoru pastýřů prvky, které ukazují, jak se do du chovního námětu prodírá skutečnost: tak např. v pasáži, kde pastýř Bar toň vypočítává, co všechno přinese Ježíškovi darem, říká, že za jeden z dárků, „hůl přemilou strakatou, řemesnýho kunstu a díla", mu „onehda dvý tučných... skopíků dávali". Reálně působí i žánrová scénka, která líčí radost lidí nad Ježíškovým narozením: 20
21
22
23
Tento sobě zpívá, jinší sobě kejdy nadejmá, v píštalu ten dejchá a onenno na šalmaji vejská, trouby znějí rohový a hučí nadmejchané dudky, housle zvučí taneční, břinčí kolovrátky, modlánky, tak, že běží po horách, dolinách a lesích všudy hrozný hlahol a černá v širokým hřmot mračna povětří rozráží a modrá zvučnou hřmí obloha hudbou 24
20
Viz citovaná Duchovní cvičeni, 125. Po této stránce je např. zajímavé, že se mnohdy nehledí příliš na to, jaké po hlaví je v skladbě apostrof ováno: v básni oslavující sv. Václava působí začátek spíše jako oslava P. Marie, srov. tato slova: Zdráva buď, krásná růžičko, nebeských kůrúv hvězdičko, všech knížat kvítku líbezný, ó patrone Čechův slavný . . . (Viz uvedenou antologii K a l i s t o v u , 67.) Pastýřské rozmlouvání má jen 72 veršů. Cituji podle vydání v Čechořečnosti z r. 1672. Mohlo by se namítnout, že Rosa byl ovlivněn Vergiliem a vůbec antikou a že tedy to nemá „ze sebe". Ať jde však už o jakékoli bližší nebo vzdálenější souvislosti, 2 1
22
2 3 24
92
Pozoruhodné je i, to, že se v Pastýřském rozmlouvání autor jakoby vy hýbá alamodovým slovům, neklade vedle českého názvu cizí ekvivalent — nebo naopak — jako to dělá v Discursu Lypirona, ale spíše a častěji sáhne po slovech obecné češtiny, která přibližují skladbu přímo lidovému pro středí a dodávají jí na přesvědčivosti (viz v uvedené ukázce např. slova nadejmá, dejchá, vejská, rohový trouby, nadmejchané, v širokým povětří). Po této stránce bude třeba teprve Rosu prozkoumat jako neoteristu a hod notit jeho novotaření především z hlediska funkčnosti příslušných slov. 25
Prohlížíme-li básně barokní doby, je vůbec nápadné, že v skladbách s duchovními náměty najdeme zřídka alamodová slova (ještě tak nejspíš je tu znění poněmčelé, např. Stymovat — ladit ap., ale němčina nebyla rozhodně pocit ována za tak cizí jazyk jako jazyky románské, z nichž pochází valná většina oněch „pravých" alamodových slov, neboť poněmčelá slova jsou už v české literatuře renesanční doby), kdežto v světské poezii se tato slova uplatňují. Bylo by snad možno najít vysvětlení jednak v sociálním určení obou větví tvorby, a jednak v kvalitativní stránce vztahu autora k příslušnému tématu. Pokud jde o první moment, duchovní skladby měly působit ve všech společenských vrstvách, musely tedy být maximálně srozumitelné (hlavně vzhledem k lidovému publiku, které bylo nutno získat pro oficiální ideologii), svět ský okruh byl sice potenciálně přístupný také všem vrstvám, ale byl nepochybně cizí lidu svým strojeným vzdycháním a konvenčností (mám ovšem stále na mysli především lyriku). Vzpomeňte jen na to, jak konkrétní jsou lidové milostné písně. Ostatně tato „lidová konkrétnost" je příznačná i pro ty autory barokní doby, kteří měli k lidu blízko, např. Michna z Otradovic. Pokud jde o druhý zřeteL který jsme uvedli, jde snad o vliv bezprostřednosti příslušného vztahu autorova k tématu v nejširším smyslu na straně jedné a zkonyencionalizování na druhé straně; pro oblast jazyka by to alespoň bylo pochopitelné, nebot jazyk duchovní poezie byl dlouhým pěstováním kultivován i ustálen, kdežto „jazyk společenský", kterým byla psána světská tvorba, podléhal víc módě a cizím vzorům. Při srovnávání Rosových skladeb bychom si měli všimnout nakonec ještě veršové formy, které bylo ve skladbách užito. V Discursu Lypirona básnil autor přízvučně, kdežto „vyšší", duchovní téma zbásnil časoměrně. Na první pohled se nabízí do26
Rosovo plus je to, že sáhl právě po takové skladbě (vztah k lidovému prostředí, hlavně pastýřskému, a reálnost jeho podání atd. je u Vergilia obecně známá) a jed notlivé antické prvky, které dodávají reálnosti na síle, zařadil právě sem. Odpoví dalo to zřejmě dobovým požadavkům v literatuře. A také jazykové jevy, o nichž byla řeč, mluví ve prospěch Rosy. Ostatně už Stanislav S o u č e k , který se zabýval Ro sovým Pastýřským rozmlouváním velmi podrobně a mj. se zamýšlel nad vztahem této skladby k Vergiliovi, konstatoval, že sice u Rosy je zřejmý ohlas Vergilia, ale zároveň že je skladba „výtažek z biblického, vypravování o narození Páně a klanění pastýřů i králů, doprovázený vánočním symbolismem a messianistickými nadějemi" a její dějový rámec je „pořízený s pomocí I. eklogy Vergiliovy... s četnými stopami pilné četby římských klasiků" (podtrhla ZT). Citát je ze Součkovy knihy Rakov nická vánoční hra, Brno 1929, 154. Je otázka, zda lze hodnotit Rosu jako autora ještě humanistického nebo už ba rokního. Bohuslav H a v r á n e k k tomu ř í k á : . „Vyvrcholení humanistického bás nictví českého u Komenského a Rosy, které si činí nárok na exklusivnost umělé poesie, přichází opožděně, do Čech vlastně teprve r. 1670 a 1672; samo nesouc už některé znaky baroka, přichází po proklamaci a vystoupení ,nového Parnasu' Felixe Kadlinského, do doby rozkvětu české poesie barokní." (Viz Československá vlasti věda, Rada II, Spisovný jazyk český a slovenský, 1936, 75.) Jednak je otázka, zda Rosovo Pastýřské rozmlouvání vzniklo až v roce, kdy bylo tištěno (tj. 1672), jednak jazykové jevy samy o sobě nemohou stačit k zařazení autora do určité epochy bás nického vývoje, ale je nutno přihlížet především k obsahu děl a jejich ideologii. Po této stránce Rosa patří baroku. I když většina naší poezie barokní doby je přízvučná, přece jen tu byly silné náběhy směřující k zavedení časomíry (Rosa se jí zabýval také teoreticky), a tím 2 5
26
93
mněnka, že mohlo jít např. i o to, aby požadavek antiteze příznačný pro barokní umění byl doveden do nejzazších konců: „vyšší" téma — časomíra — větší reál nost X světské téma — přízvučný verš — stylizovanost. Nelze to ovšem brát příliš obecně, neboť máme doklad na to, že i světská, vyloženě praktická témata jsou zbásněna časoměrně. 27
Je možné, že v zobrazovacích postupech, tak jak jsme na ně upozornili, půjde třeba jen o specificky české přístupy k obecné problematice litera tury barokní doby. Vyplývalo by to např. ze srovnání Rosová Pastýřského rozmlouvání s jedním oddílem K a d l i n s k é h o Zdoroslavíčka, jehož ně mecký originál i české přebásnění je o něco starší (Zdoroslavíček vyšel tiskem 1665) než tisk Rosová Pastýřského rozmlouvání. Příslušný oddíl u Kadlinského nese název „Ecloga aneb Pastýřské rozmlouvání, kdež dva pastýři, Mavon a Davon, své dary vypravují, které Kristu Pánu obětovati chtějí". Vyskytly se již také názory o blízkosti obou skladeb. Podobnost tu lze však najít pouze v námětu, jinak způsob podání, rámcování děje, ba i volba dárků pro Ježíška se liší. Je možné, že tyto odchylky způsobila ně mecká předloha, i když víme, že si Kadlinský počínal při převádění básně značně samostatně; přesně to bude ovšem možno říci až po zevrubném srovnání Kadlinského skladby se Speeovou. Již dnes však lze konstatovat, že při vzájemném srovnání řady českých skladeb s podobnou vánoční te matikou najdeme ve všech snahu o co nejreálnější podání a uplatnění i sub28
29
30
31
i k založení nové epochy českého básnictví. Srov. např. K o m e n s k é h o progra movou stať O poezi české vydanou s obšírným výkladem Antonína S k a r k y pod názvem Komenského rozprava „O poezi české" z leningradského sborníku, Slezský sborník 53, 1954, 4. Viz staí Václava Č e r n é h o Básník z Desk zemských, Hen kruhu Rosová (LF 4, 1956, č. 2), kde autor rozebírá a určuje autorství časoměrných skladeb uvádějících jednotúvé kvaterny zemských desk (jde o jakási časoměrná motta na témata, o nichž se pojednává v příslušné části desk, např. na téma zapsání dlužníků, trhů, trhových smluv, svatebních smluv atp.). Str. 223-232. Stanislav S o u č e k v citované knize na str. 155, Zdeněk K a 1 i s t a v citované antologii na str. 265. — Souček dokonce pokládá Kadlinského skladbu za vzor Rosová Pastýřského rozmlouváni v „oživování představ o věcech z venkovského života, zvláště pastýřských sázek a darů, realistickým detailem". Např. už z titulu vidíme, že Kadlinský nepočeštil jména pastýřů, u Rosy je na víc ono hodnocení hole, na něž jsem upozornila, u Kadlinského konči příslušná pa sáž vzýváním Krista a zdůvodnění, že pastýři půjdou s dary k Ježíškovi až ráno, u Rosy široce rozvedené krajinomalbou a vhodně zavírající skladbu, je u Kadlin ského jen okrajově uvedeno na začátku rozmluvy. Na srovnání otiskuji dále obě znění příslušného úseku: Rosa: Hle, všude již sedlský kouří k nebi vzhůru komíny a černé padají s vysokých hor na střechy stíny, dnes již pozdě bude, zítrat sobě přivstanouc ráno půjdeme. Měj se zatím, upřímný Bartoni, dobře! Kadlinský: A hned se namluvili (pastýři — ZT), byť to krásné dítě také dary poctili zejtra na úsvitě To, co jsme shledali u české duchovní lyriky, lze najít také ve Zdoroslavíčku, odkazuji aspoň na malou ukázku z této skladby přetištěnou v citované antologii K al i s t o v ě na str. 77 (Nevěsta Ježíšova vypravuje svou srdečnou horlivost). 27
2 8
2 9
30
3 1
94
jektivního výrazu radosti nad Kristovým narozením. Je to patrné např. i z Bridelovy skladby začínající slovy Zavítej k nám, dítě milé. 32
Shrnuji: Ze srovnání dvou tematických okruhů české lyriky 17. století, tj. světské milostné poezie a poezie duchovní (vánoční), vyplývá, že zachy cení skutečnosti je pravdivější u náboženské tematiky, kdežto námět sub jektivního rázu je ztvárněn stylizovaně. Mohla jsem to naznačit jen na ma lém počtu příkladů a na malém rozsahu textů, ale další zkoumání jistě pomůže ukázat, zda platí toto zjištění pro většinu tvorby barokní doby (zatím se zdá, že ano) a do jaké míry platí obecně nebo jen pro českou literaturu. Naprosto spolehlivé vysvětlení bude ovšem možno podat až po zevrubném prozkoumání nejen tvorby barokního období, ale také období jemu předcházejících, hlavně renesance.
32
Ze sbírky Jesličky, staré, nové písničky, v nově narozenému králi Kristu Ježíši bethlemskému za dar nového léta připsané, 1658, 76n. — Příznačné pro toto úsilí o reálnost je např. i v jiné Bridelově vánoční skladbě z téže sbírky (Rozjímání o nebi v noci na jitřní božího narození) oslovování hvězd jako pozemského vojska, autor říká, že je jejich zajatec, že nad ním zvítězily, jindy se mu zdá nebe „býti nějaký trh ku prodaji", roční doby pojímá jako lidi-zpěváky (např. „zima třesoucí basu / s tremulantem intonuje, / jaro libého hlasu /vysoko si prospěvuje. // Léto pak dyškant spívá / na nejvýš si vystupuje, / podzimek tenor mívá, / prostředně si vykři kuje" atd.). Podobných příkladů je v téže básni více, např. přirovnávání hvězdné oblohy ke knize ap.
95
ZUB
W I E D E B G A B E D E B W I B K L I C H K E I T IN TSCHECHISCHEN BABOCKDICHTUNG
DEB
Die Verfasserin zeigt anhand einer Gegenůberstellung zweier Themenkreise der tschechischen Lyrik des 17. Jh. (der weltlichen Liebeslyrik und der geistlichen Poesie) auf, daC die Festhaltung der Wirklichkeit in denjenigen Gedichten wahrheitsgetreuer ist, die religiose Thematik haben. Demgegenuber ist in Gedichten subjektiven Cha raktere die Wirklichkeit stilisiert wiedergegeben. Es ist anzunehmen, daB die Wurzeln der subjektiven Lyrik, wie wir sie ab dem 19. Jh. kennen, in der geistlichen Poesie liegen. Eine Erklárung dieser Erscheinung kann allerdings erst die eingehende Erforschung nicht nur des ganzen Barockschaffens, sondern auch der vorangegangenen Epochen, vor allem die der Renaissance, bringen.
96