Pelion v poezii i próze. Pelion v poezii i próze (na SASPI)

Pelion v poezii i próze (na SASPI)

Zdeněk Pelant (Pelion)

Pelion v poezii i próze


-1-



Pelion v poezii i próze (na SASPI) Zdeněk Pelant (Pelion)

texty povídkové © Zdeněk Pelant 2008-2009 texty básní © Zdeněk Pelant 2008-2009 grafická úprava a sazba textu: © Pavel Šimík (šíma) 2009 Toto dílo je v elektronické podobě. Jakákoliv manipulace s textem, vyjma doslovné citace, se zakazuje! Kniha jako celek může být volně používána, nesmí však být měněn její obsah (nebo grafická podoba, či její forma). Všechna práva vyhrazena!

-2-



Předmluva Tato publikace byla vytvořena pro mistra pera, Zdeňka Pelanta, toho času hostujícího autora na literárním serveru SASPI (www.saspi.cz). Měl jsem tu čest s ním spolupracovat na některých textech a musím říci, že dokázal nejen dobře psát, ale měl také výborné nápady. Některé z nich jsem s jeho laskavým svolením také i použil. Určitě by byla škoda, kdyby jeho tvorba (na tomto literárním serveru) byla zapomenuta a zasypána prachem času. Texty této knihy nejsou redigovány a neprošly pravopisnou korekturou (použil jsem jen jednoduchou kontrolu pravopisu). Avšak až na malé výjimky (drobné úpravy ve formátování a velikosti a fontu písma) je text v zcela původní verzi, tak jak jej autor sám napsal. Tedy i s případnou nespisovnou mluvou a formátováním, které autor sám do textu vložil (odstavce, apod.), vyjma občasného odsazení textu, které bylo zrušeno, aby došlo k určitému sjednocení celého textu této publikace...

-3-



Část první: Díla prozaická

-4-



Mám psát povídky? To zas byl den, pomyslel jsem si po návratu ze služby. Je to pouze má chyba zapomenout na radu pana Petra Novotného. „Každý den na každého z vás čeká alespoň jeden blbec, připravený pokazit vám náladu. Na srážku s ním je potřeba se připravit.“ To byla slova známého baviče. Čekalo na mne hned několik blbců, ani na jednoho jsem připraven nebyl. Ale to je jiný příběh. „Večeřet nebudu,“ ohlásil jsem rodině, odešel do pokoje, posadil na židli a zapnul počítač. Na šachovém serveru na mne čekala rozehraná partie. Šedesát čtyři políček, z necelé třetiny obsazených, se těšilo na můj další krok. Nadarmo. Dobré tři minuty jsem tupě zíral na monitor a marně prosil mozek o pomoc. Figurky mi před očima splývaly v neforemné tvary, střelci byli k nerozeznání od pěšců, věže od koní a králové od dam. „Táhni!“ ozval se neznámý hlas. Překvapeně jsem se rozhlédl po pokoji. Nikde nikdo. Asi někdo venku pod oknem, napadlo mne. Odložit šachy na jindy bylo, vzhledem k mé neschopnosti se soustředit, tím nejlepším řešením. Přepnutí na literární server bylo dílem okamžiku. Nové příspěvky z prózy i poezie čekaly jen na to, až si je mé oči, za vydatné pomoci dioptrických brýlí, přečtou. Vychutnal jsem si povídku od pana Šímy, vtipnou básničku pana Jeňýka, Dědkův příspěvek a kliknul na další, od Povídkáře, jistě neméně zajímavý. Nic se nedělo. Další dvě kliknutí a obraz na monitoru zčernal. Vzápětí se ozval zvuk, připomínající bouchnutí zátky od šampaňského a pokoj se naplnil štiplavým zápachem síry. Strašně jsem se lekl a pohlédl za sebe. U dveří stál čert a držel v ruce větší krabici. „Ty vole, co to máš na sobě?“ zeptal jsem se překvapeně v domnění, že jde o bráchu. Čert lusknul prsty a obraz africké buše, zavěšen na stěně, namalován neznámým umělcem, mi shořel před očima. To nebude bratr, blesklo mi hlavou a snažil jsem se postavit. Neviditelná síla, s účinkem sekundového lepidla, mne to však nedovolila. „Kdo jste? Pizzu jsem si neobjednal,“ pokusil jsem se tedy alespoň o vtip, ale do smíchu mi rozhodně nebylo. „Říkal jsem ti, že jsem čert,“ řekl klidným hlasem a položil krabici na koberec. „Opravdový čert?“ zeptal jsem se a srdce mi spadlo do trenek. Pokud to tedy bylo srdce. „Nevěříš? Mám spoustu podob, některé dobře znáš, potkáváš je často, podívej,“ domluvil a začal se přede mnou postupně proměňovat. Zjevovala se a zase mizela celá škála postaviček. Kuchař, číšník, prodavačka, květinářka, fotbalový rozhodčí, policista v uniformě i bez ní, voják s hodností majora, politici i nejmenovaný pan president. Kreatury všeho druhu, které mi bylo těžké zařadit a mnoho dalších, které člověk denně potkává. Jedna kreatura připomínala i mne samotného. -5-



„Zvolil jsem podobu, která je pro tebe nejpřijatelnější. Pohádky jsi měl vždy moc rád. Nebo se mýlím ?“ zeptal se, proměněn zpátky v čerta původního. Zavrtěl jsem hlavou. Krabice na koberci ve mne vzbouzela strach i zvědavost zároveň. „Zajímá tě co je v té krabici?“ četl mé myšlenky čert. To nemůžeš vědět, pomyslel jsem si a znovu nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Ale mohu to vědět, čtu tvé myšlenky,“ řekl čert a krabici otevřel. Vyskočil z ní velký černý kocour, prohnul hřbet do oblouku, prošel se po pokoji a usadil se na mém psacím stole, přímo vedle monitoru. Tak mi řekni jak se jmenuje, ty chytrolíne, když mi čteš ty myšlenky, pomyslel jsem si. „Briliant. Jmenuje se Briliant a jen tak mimochodem, neříkej mi chytrolíne, ano?“ zaskočil mne čert. „Briliant? Tak to je tvůj drahokam, co?“ zeptal jsem se čerta a smířil s tím, že mé myšlenky již nejsou jenom mé. „Spíš dáreček,“ utrousil ironicky čert a pokračoval: „Je to mluvící kocour.“ „No, moc z toho tedy nadšený nejsem,“ promluvil, za mými zády, lidským hlasem kocour. Otáčel jsem se na židli, nevěřícně, od čerta ke kocourovi a zpátky od kocoura k čertu. K čertu! „To je sen! Ano. To se mi jenom zdá. Probudím se a je to pryč,“ uvažoval jsem nahlas. „Říkáš sen? Dobrá tedy,“ řekl čert, přistoupil a chytil mne za ruku. Na její hřbet mi přiložil rozžhavený předmět podobný pečetidlu. Vykřikl jsem strašnou bolestí a ucítil pach spálené kůže. Neznámý ornament ozdobil mou končetinu, zatímco já omdléval bolestí. Čert se jen ďábelsky smál. Kocour Briliant mi skočil na klín a jazýčkem čertův výtvor olízl. Bolest zázračně pominula. „Dobře, není to sen. Co po mně tedy chceš?“ zeptal jsem se odvážně a vděčně kocoura pohladil. „Takovou maličkost,“ rozvážně pronášel čert, „slož mi básničku.“ „Básničku? A o čem?“ zajímal jsem se a částečně se mi ulevilo. Pár básniček jsem již napsal, tak by to zase neměl být takový problém. Do pekla se mi ještě nechtělo. „O pekle,“ řekl čert, luskl prsty a na monitoru se objevil prázdný dokument Wordu. Mrkl jsem do pravého dolního rohu na čas. 19:05. Pustil jsem se do díla. Chvilka přemýšlení, několik úderů prsty do klávesnice a výsledek byl tady.

-6-



Kdyby ze všech pivovarů, všechna piva vytekla, z hospůdek i malých barů, to by ztekla do pekla. Čerti by se nečertili, sázím tři ku jedné, stále by jen pivo pili, v noci a i ve dne. „Hezoučké, moc se mi to líbí,“ ohodnotil mé dílko Briliant a zatleskal packami. „Co to má znamenat? Tohle, že je báseň? To je hloupá říkanka. To je hnus! Hnus!“ čertil se čert a plivl na moji postel. Ta se vzňala a shořela na popel. „Na čem teď budu spát?“ zajímal jsem se a čelo se mi orosilo potem. „Budeš spát u nás, jestli fofrem nenapíšeš něco lepšího. Piš!“ rozkázal čert. „To chce čas,“ namítl jsem a zároveň si všiml, že na monitoru je stále 19:05. Nechápal jsem. „Čas? Ten neřeš. Zastavil se. Běž, podívej se z okna, nevěřící Tomáši,“ vybídl mne čert. „Nejsem Tomáš,“ odsekl jsem a šel k oknu. Uprostřed cesty stál sanitní vůz s rozsvíceným majáčkem. Na chodníku sousedka, venčící svého čtyřnohého miláčka, a u popelnic bezdomovec s kočárkem, který se právě chystal otevřít jeden z kontejnerů. Nikdo se ani nepohnul. Čas se opravdu zastavil. Vrátil jsem se ke klávesnici a složil další, tentokrát delší báseň. Kobercem žhavých uhlíků klopýtám, vysílen, vystrašen, chci odtud pryč. Bosými chodidly žáru se dotýkám, jedinou oporou kovová tyč. Bolesti necítím a přesto křičím, slzy a pot mísí se na tváři. Stříkají na zem, koberec ničím, vroucí se přede mnou vytváří. Křečovitě chladnou ocel svírám, jediná, v pekle, moje opora. Však ještě stojím, žiji, neumírám, když zradila mne, potvora.

-7-



V dlouhého hada změnila se, já dostal dvojí uštknutí. Kol těla zvolna obpíná se, cítím to silné, slizké vinutí. Pak tělo plaza prasklo s hřmotem, nabírám zvolna zase dech, teď stojím před vysokým plotem, jenž utápí se v plamenech. Oheň, zlého pána, dobrého sluhu, sotvaže kdy ho porazím. Stanul jsem uprostřed hořícího kruhu, bdím anebo opět sním ? Kobercem žhavých uhlíků klopýtám, vysílen, vystrašen, chci odtud pryč. Snové brány už, už se dotýkám, nemohu najít ten správný klíč. Budím se, zpocen, zpátky do reality, vstřebávám prožitky nové. Vím, lásko, že někde blízko jsi i Ty a cesta k Tobě, podobná té snové. Láska nepřináší jenom radost, smích, pokaždé nelze spatřit duhu. Je utápěna v nocích plačtivých a ocitá se často v hořícím to kruhu. Ten sen si vryji do paměti a za několik málo let, až na svět přijdou moje děti, tak jim ho budu vyprávět. „Co to má být? Vždyť to nemá žádný obsah, forma chybí a technika ? Technika je v pr…, no… tedy…v prostoru, létá někde v prostoru,“ zkritizoval mé dílko čert, s malinkým zaváháním v hlase. Zřejmě šlo o slušného obyvatele pekla. „Mně se to líbí, moc líbí,“ oponoval mu Briliant a přimhouřil spokojeně oči. „Tobě se taky líbí každá blbost,“ usadil ho čert a plivl na skříň. Shořela i s obsahem. „Co teď budu nosit? Měl jsem tam oblečení,“ naříkal jsem. „U nás oblečení nepotřebuješ. Víš, co? Napiš haiku,“ zadal mi nový úkol čert. „Haiku, no dobře, jak chceš,“ souhlasil jsem odevzdaně a složil další báseň. -8-



Ohnivé fíky popadaly do kotle bledých hříšníků. „Ne, ne, ne. To se nedá číst. Hrůza!“ prskal Briliant a tlapkami si zakrýval oči. „Paráda, no vidíš, když chceš, tak umíš,“ nečekaně mne pochválil čert a nic nespálil. „Teď zkus opravdovou poezii,“ nedal mi pokoj pekelný služebník. Povzdechl jsem si a začal psát. Jednoduché to nebylo. Přestávalo mne to bavit. Kotel zlosti a varem měkká duše hříšníka. Vývar kostí, spásu čeká, naříká. Bylo dosti člověka. Slušnost zaniká. „Dost! Mám toho dost, končím,“ řekl jsem a pohlédl na čerta. „Výborné! To se mi líbí, hezké obraty,“ opět chválil čert. „Hnusné, takové o ničem, jednoduché rýmy,“ prskal Briliant. „Vlastně…máš pravdu Briliante, je to hnus! Hnus!“ řval čert a naklonil se ke mně tak blízko, že jsem cítil nepříjemný pach síry. Do trenýrek mi spadl další kousek. Teď už jsem nepochyboval, srdce to nebylo. „Dělám si legraci, líbilo se mi to,“ obrátil čert a hlasitě se rozesmál. Kocour tleskal. „K čemu to všechno?“ zeptal jsem se, zmaten událostmi. „Nechápeš?“ odpověděl mi otázkou čert. „Ne, nechápu,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ať napíšeš cokoli, všem se nezavděčíš. Jednomu se to líbit bude, druhému ne. Tak je to nejen se psaním, ale to ti přece nemusím říkat,“ vysvětlil čert a kývnul na Brilianta. „No, to nemusíš,“ utrousil jsem, zatímco se kocour vrátil do krabice.

-9-



„Musíme jít. Pamatuj si. Zůstaň svůj a piš. Zkus psát i povídky. Tak se měj, uvidíme se později,“ rozloučil se hlasitým smíchem. Ozvalo se bouchnutí a oba návštěvníci zmizeli. „Mám psát povídky?“ položil jsem otázku sám sobě a nepřítomně hleděl někam nad monitor. Zpátky do reality mne vrátilo pronikavé houkání sanitního vozu. Pomalu jsem vstal a šel rovnou k oknu. Sousedčin čtyřnohý miláček vesele poskakoval, zatímco ona, již méně vesele, sbírala do igelitového pytlíku ještě teplé hovínko. Bezdomovec našel v kontejneru to, co hledal, vzal kočárek a odcházel o dům dál. Rozhlédl jsem se po pokoji. Skříň, postel i obraz byly na svém místě. Pohlédl jsem na ruku. Usmíval se tu na mne neznámý ornament. Ucítil jsem síru a ještě něco. Bylo nutné jít do sprchy.

- 10 -



Teorie v praxi „Nemyslíš, že je na čase něco ty smrady naučit? To je samá teorie, samý test, kecy, žvanění o všem a vlastně o ničem.“ Tak na mne spustil předseda naší rybářské organizace, Dušan Kulhánek, když se chýlila ke konci pravidelná schůzka vedoucích mládeže a hodnotila se činnost kroužků za poslední měsíc. Zíral jsem na předsedu jak půl zadnice z křoví. Vždyť já, nováček, měl za sebou zatím jen jedno setkání s mladými adepty Petrova cechu. On, starý krokodýl, dvě. „Včera jsem měl premiéru, pane předsedo,“ hájil jsem se. „To tě neomlouvá, učení má mnoho tváří,“ prohlásil, mně neznámé moudro, předseda a naproti sedící vlezdoprdelka mu souhlasně přikyvoval. „Kolik se toho dá stihnout za šedesát minut?“ nemínil jsem se tak snadno vzdát a zaútočil otázkou. „Víc než za hodinu, chlapče, to mi věř,“ odzbrojil mne Kulhánek a sklidil hlasitý potlesk. Nevěřil jsem mu. Jeho výrok ve mně vyvolal pocit nespravedlivosti. Sklopil jsem zrak. „Jen ať poznají teorii v praxi,“ řekl předseda, významně se na mne podíval, napil se minerálky a pokračoval: „Vezmi je k vodě.“ V místnosti to zahučelo jako v úle po návratu dělnic z celodenní šichty. Dva z přítomných po těchto slovech zbledli, dva téměř omdleli, plešatý tlouštík polkl pilulku Neurolu a vlezdoprdelka se počůral. Předseda duchaplně otevřel okno, všem dolil chlazenou minerálku a mne poplácal po rameni. Následovala desetiminutová přednáška o pozitivním vlivu čerstvého vzduchu na křehký dětský organismus. Vše podstatné jsem si pečlivě zapisoval. „Příroda, chlapci, dělá zázraky,“ zakončil, s úsměvem na tváři, Kulhánek. Naivně jsem se domníval, že půjde pouze o nevinné dobrodružství a nedbal varování zkušenějších kolegů. K mým uším donesla se zmínka o mém předchůdci, v té době hospitalizovaném na psychiatrickém oddělení, který trpěl neurotickými tiky v obličeji a živou představou, že je vodník. K letité vrbě u místního rybníka byl tak důmyslně připoután barevnými pentlemi, že na dvě hodiny zaměstnal tři hasičské záchranné sbory. Víc jsem se nedozvěděl. Na události předešlé bylo, panem předsedou, uvaleno přísné informační embargo. Šestice, zde přítomných kolegů, si již na mých svěřencích vylámala zuby, což jsem ovšem netušil a události dřívější byly mně cíleně zamlčovány. „V pátek půjdu s chlapci na rybník,“ rozhodl jsem rázně. Přítomní se na mne vyděšeně podívali, předseda zatleskal a tlouštík spolkl další pilulku. „V pátek je třináctého,“ poznamenal něčí, bázlivý, hlas. „Je to hrdina,“ šeptal další.

- 11 -



„Spíš sebevrah,“ opravil ho jiný. „Nechceš si to ještě rozmyslet?“ zeptal se mě tlouštík a otíral si zpocené čelo. „Ne! Pátek je stvořený k nevšedním zážitkům,“ pevným hlasem jsem zaujal jasné stanovisko. „To je slovo chlapa! Tak zlom vaz, přijdu se na vás podívat,“ ocenil mé rozhodnutí předseda, ukončil poradu a na vstupní dveře vylepil sdělení, že místní organizace hledá schopného vedoucího kroužku mladých rybářů s nástupem v pondělí šestnáctého. Ani jsem si toho nevšiml. V pátek třináctého, ve tři hodiny odpoledne, nasycen bagetou z nedalekého krámu, jsem dorazil k rybářské boudě. Čekalo tu na mne pět postaviček. Batůžek na zádech, prut v ruce, úsměv na rtech. Kolda, Landa, Mánek, Novotný a Ohera. Spořádaně seřazeni podle abecedy. „Kde jsou ostatní?“ překvapila mě slabá účast. „No, nás k vodě chodí vždycky jenom šest,“ pronesl Kolda tajemně. „Aha,“ reagoval jsem pohotově, „ale pokud dobře počítám, je vás tady pět, panáčku.“ „Šest, vole. Támhle jde Pezda,“ opravil mne mladý Landa a ukázal prstem před sebe. Však já si tě vycepuji, pomyslel jsem si a vola takticky spolkl. „Buzerante,“ sotva slyšitelně utrousil Kolda, který očividně mého panáčka nevstřebal. I tohle jsem přešel bez komentáře, neboť má sexuální orientace nebyla v té době zcela jednoznačně vyřešena. Přišel Pezda. S batůžkem na zádech, prutem v ruce a cigaretou v puse. Nesmíš se nechat vyprovokovat, řekl jsem si pro sebe, sebral klučinovi váleček z úst a vhodil ho do nedaleké louže. Jen to zasyčelo. Syčel i Pezda: „Co děláš, vole?“ „Tak vyrážíme, mládeži, směr rybník,“ polknul jsem i druhého vola a vykročil vstříc novým zážitkům. Cesta proběhla bez potíží. Kochal jsem se krajinou a mí svěřenci si stále něco šeptali. Žádné cigarety jsem již nezaregistroval a vola jsem také neslyšel. Přešli jsme silnici, prošli kolem staré vrby, která na sobě nesla stopy po úderech hasičských seker a vybrali plácek, jako stvořený pro můj úmysl předvést rybářskému potěru teorii v praxi. Za námi se rozprostírala zahrádkářská kolonie. Starý Kalina nás s obavami pozoroval, skrčen za keřem angreštu. „Nejdůležitější je výběr místa, přátelé,“ zahájil jsem základním pravidlem. Šest postaviček mne provrtávalo takovými pohledy, až jsem si začal uvědomovat, že z nás nikdy přátelé nebudou. Nad námi přeletěla straka. Líbila se jí malá třpytka, zapíchnutá v mém zeleném rybářském kloboučku. Provedla dvě elegantní kolečka kolem mé hlavy a usadila se na nedalekém keři. Nespouštěla ze mne očka. Cítil jsem její kradmý pohled v zádech. - 12 -



„Výběr místa, pamatujte si to,“ zopakoval jsem znovu a důrazněji. „Podívejte,“ řekl Mánek a prstem ukazoval na mé nové botasky. Pohlédl jsem dolů. Tři sta padesát pět korun českých bylo znehodnoceno velikým psím lejnem. Před chvílí jsem ztratil možné přátele, nyní autoritu. Křehká dětská duše vycítila mou zranitelnost a promyšleně se pustila do díla. Než-li byl z mých bot setřen, papírovým kapesníkem, zbytek tmavé páchnoucí hmoty, zaujali mladí elévové, dbajíce základního pravidla, místa u vody. Zapíchli vidličky a rozložili pruty. Pochválil jsem je a s hrdostí pozoroval tu nevinnou drobotinu. „Nemohu navázat háček,“ ozval se plačtivě Novotný. „Nebreč, pomohu ti,“ řekl jsem a neodhalil rafinovanou past. Navazoval jsem háček a vysvětloval přihlížejícím správný postup. Předstírali zájem tak dovedně, že jsem si na okamžik připadal jako král. Mí poddaní mě milovali. Oči mé klouzaly od jedné postavičky ke druhé a prsa se mi dmula pýchou. Nic netrvá věčně. Novotný potají mrkl na Oheru. „Tak má vypadat správně uvázaný,“ triumfoval jsem s háčkem, sevřeným mezi palcem a ukazováčkem. „Sekej, bere ti!“ zakřičel, k mému překvapení, Ohera na Novotného. Ten, svého kamaráda, bohužel poslechl. Hrot orlího drápku, velikosti číslo jedna, se pevně zasekl do mého ukazováčku. Vykřikl jsem bolestí a na prstu se objevila krev. „Sorry, myslel jsem, že mi bere,“ omlouval se, s nevinným výrazem, Novotný. „Vždyť jsi neměl nahozeno,“ vyčetl jsem mu. „Učil jste nás, že po záběru následuje zásek,“ řekl a začal vzlykat. Mohl jsem se snad na něj zlobit? Nemohl. Vždyť dokonale uvedl do praxe mé teoretické rady a pouze pomatené, jistě ne úmyslné, zvolání kamaráda ho vyprovokovalo k bravurnímu záseku. Co je pár kapek krve a špetka bolesti proti snaze být učenlivým žáčkem? Kluci se pobaveně dívali na můj zakrvácený prst a vesele se pošťuchovali. Nečekaně se mi dostalo první pomoci od malého Pezdy, který přinesl veliký peán. „Opatrně, chlapče,“ prosil jsem malého zachránce, zaťal zuby a zavřel oči. Kovaný háček, dobrou minutu, vzdoroval snaze o vyproštění. Deset malých ruček křečovitě drželo jednu ruku mou, chlapskou. Statečně jsem snášel velikou bolest. Do nosu mě udeřil silný pach kouře. Otevřel jsem oči právě ve chvíli, když orlí drápek svůj marný boj prohrál. Hleděla na mne dvě modrá očka malého Pezdy. V ruce svíral peán s uvolněným háčkem a v puse cigaretu. Sebral jsem mu ji a omdlel bolestí. Mého stavu zneužila drzá straka, popadla třpytku i s kloboučkem a odlétla neznámo kam.

- 13 -



Kolda, Landa, Mánek, Novotný, Ohera a Pezda, utvořili hada. Od vody k mému bezvládnému tělíčku. Kbelíky, původně sloužící k přípravě návnady, naplněné z jedné poloviny vodou a z druhé bahnem, neuvěřitelně rychle kmitaly z ručky do ručky, polévaly mé tělo a vracely se prázdné k opětovnému naplnění. Po třicátém třetím kbelíku jsem nabyl vědomí. Chlapci se kolem mne shlukli a podložili mou hlavu svými batohy. Nebylo mi do zpěvu. „Odpočiňte si, pane vedoucí,“ řekl Mánek a sebral škebli, která zdobila mé mokré vlasy. „Díky, chlapci,“ zašeptal jsem a pohledem zkontroloval ukazováček. Ten byl dovedně omotán kusem maskovací látky. Něco známého mi připomínala. Pohlédl jsem na svou chlapskou hruď a hořce zaplakal. Na novém triku, které bylo pořízeno speciálně pro tento den, chyběl asi deset centimetrů široký a dvacet čísel dlouhý pruh látky. Vytřeštil jsem oči. Na obnažený kousek mé hrudi zákeřně zaútočil ovád. Ohera na něj pohotově zaútočil složeným podběrákem. Netrefil a hovado v klidu odlétlo. Zařval jsem bolestí a před očima se mi udělaly mžitky. „Jinak to nešlo,“ poznamenal Landa a podal mi čutoru, „to vám udělá dobře.“ Nezbývalo, než-li věřit. Snažil jsem se posadit, ale marně. Mdloby, ztráta krve a snad i přeražené žebro, vykonaly své. Teplý čaj ti prospěje, pomyslel jsem si a nahnul čutoru k ústům. Studený rum mne překvapil. Ne, že bych byl zapřísáhlý abstinent, ale v batohu u desetiletého hošíka bych ho rozhodně nehledal. Je čas na další lekci, usoudil jsem a zhluboka se nadechl. Hlas mě, právě v této důležité chvíli, přestal poslouchat. Zaúpěl jsem, pohrozil Landovi zraněným ukazováčkem a vrátil mu láhev. Ta vzápětí putovala od jedné postavičky k druhé, aby se prázdná vrátila ke svému majiteli. Znovu se o mne pokoušely mdloby. Vydrž, nevzdávej to a ukaž těm smradům sílu vůle, povzbuzoval jsem se, zatímco se mi v obličeji objevil první záškub. „Jdeme chytat ryby,“ rozhodl Kolda a ostatní ho poslechli. Rohlík, těsto, kukuřice, moučný červ i rousnice, to vše létalo vzduchem a neomylně dopadalo na místo určení, k přelstění některého šupinatého obyvatele podvodní říše. Skutečně bylo možno, za malou chvíli, pozorovat ulovené plotice, cejny, líny i dva podměrečné kapříky. Šestice, mně svěřených začátečníků, si počínala lépe, než-li patnáct zkušených profesionálů. Měl jsem z nich upřímnou radost. Konečně! Sklízím, co jsem zasel. Nějakou tu cigaretu, co se tu a tam objevila v ústech mých svěřenců a další láhev pochybného obsahu, jsem byl ochoten velkoryse přehlédnout. Jen ať přijde předseda na kontrolu! Oněmí úžasem, myslel jsem si. U staré vrby, maskován kůrou z jiné vrby, stál porybný Bárta a dalekohledem nás pozoroval. Přijít blíž si však, z mne neznámého důvodu, netroufl. Stál tam bez hnutí, bafal z fajfky a něco nesrozumitelného si brblal. Občas se podrbal za uchem, kterého mu kus chyběl. Památka na plovoucího woblera mladého pana Landy. I to mně zůstalo utajeno. Po pěšině se k nám na své místo, nyní na naše místo, blížil rybář na kole. Takové nevítané překvapení, důchodce Trnka, nečekal. Sotvaže spatřil skupinku šesti budoucích pánů rybářů, na nic nečekal, otočil bicykl a šlápl do pedálů. Pozdě. Bohužel byl spatřen. Ohera pískl na Novotného, který se právě chystal nahodit. Loňský vítěz Zlaté udice, který vynikal v disciplíně hodu na cíl, nezaváhal. Olovo s háčkem, na kterém bylo nastraženo zrnko mléčné kukuřice, neomylně svištělo vzduchem a pronásledovalo svůj cíl, jako torpédo bitevní loď. Zadní kolo dostalo přímý zásah. Šest - 14 -



párů drobounkých chlapeckých rukou pevně svíralo k prasknutí ohnutý prut. Do té doby spolehlivý dopravní prostředek se zastavil na místě. Trnka, z batohem na zádech, však pokračoval dál. Parašutistický výcvik, který absolvoval před padesáti lety, mu nyní zachránil život. Pár kotrmelců, přískoků, trocha plazení a byl v bezpečí zahrádkářské kolonie. Starý Kalina, se vzduchovkou v ruce, poskytl Trnkovi ve své zahradní chatce azyl i nezbytnou první pomoc. To už na mě bylo přespříliš. Konečně jsem se posadil. Vracela se mi síla i řeč. „Tak dost! Vy hovada!“ vykřikl jsem přesně v době, kdy mí svěřenci škubli prutem. Háček s kukuřicí a kouskem vlasce zůstal omotán na zadním kole, zatímco olovo mířilo zpátky k vodě. V cestě mu stála pouze moje hlava. Dalších dvacet minut jsem strávil v bezvědomí. Vody se mi nedostalo a bahno na tváři zvolna zasychalo. Probudil jsem se ve chvíli, kdy skupinka malých darebáků končila s likvidací kola pana Trnky. Pezda stříhal duši na přibližně stejné kroužky a ostatní vytvářeli ze špic kůlovou hradbu v miniaturním provedení. „Vy hajzlíci!“ sebral jsem zbytky sil a vydal se potrestat provinilce. Zbaběle se dali na ústup. Bez potíží jsem přeskočil kůlovou hradbu, vyhnul se dalšímu lejnu, obešel pařez a mířil k hloučku mých svěřenců. Ti stáli bez pohnutí na samém břehu rybníka, kouřili a sledovali mé počínání. Posledních pár kroků a výchovným pohlavkem sjednám pořádek, projelo mi hlavou. Vlasec, natažený mezi dvěma keři Koldou a Novotným v době mého bezvědomí, dokonale zhatil mé plány. Po zakopnutí přišel na řadu elegantní let vzduchem. Hlouček se rozestoupil a já dokonalou šipkou zahučel do vody. Obličej nalíčený suchým bahnem se bořil do bahna mokrého. Odvalil jsem se na břeh a postavil. Voda ze mne odkapávala a bahno odpadávalo. Strhl jsem silnou pijavici z hrudi a pohlédl na malé rybáře, přestože mi řasy bránily ve výhledu. Pezda přistoupil a dvojháčkem se mi snažil vystrnadit z nosu další pijavici. To se nepovedlo a dvojháček zůstal zapíchnutý v pravé dírce mého nosu. Landa s Mánkem si plácli dlaněmi a ostatní na mne ukazovali neslušná gesta. Rozrazil jsem hlouček přede mnou, přeskočil pařez, vyhnul se hovínku, znovu zdolal kůlovou hradbu ze špic a vyběhl na pěšinu. Třásl jsem se jako kukuřičné klasy v silných poryvech větru. Šimrání dvojháčku ve mně vyvolávalo podivný, přerušovaný, smích a v obličeji jsem zaregistroval další nesmělé záškuby. Zezadu ke mně přistoupil předseda Kulhánek, který přišel na slíbenou kontrolu a chytil mne za rameno. Krve by se ve mně nedořezal. „Čert! Čert!“ začal jsem křičet a spatřil, v podivné halucinaci, svého předsedu v podobě knížete pekel. Na nic jsem nečekal a rozběhl se, kolem staré vrby, směrem k silnici. „Já to věděl, chlapče,“ utrousil dobře maskovaný porybný Bárta, když jsem běžel kolem, čímž vyvolal další klamnou představu. „Hastrman! Hastrman!“ řval jsem nepříčetně a změnil směr útěku k zahrádkářské kolonii. - 15 -



Dobrák Kalina s rybářem Trnkou tu na mne čekali. Naposledy jsem pohlédl k rybníku. Od břehu, seřazena podle abecedy, tu na mě mávala šestice trpaslíků.

- 16 -



Důležitý den v životě paní Evy Poslední srpnový večer. Manžel paní Evy se stále nevracel z baru, kde si odskočil na jedno, aby po dobré večeři podpořil správné trávení. Prsaté barmanky a blikající světélka jednorukých banditů byly pro něj kupodivu větším lákadlem, než-li třistapadesátý díl telenovely z Šalamounových ostrovů. Obrazovka malé barevné televize, narychlo zabudované do kuchyňské linky v době tiché domácnosti, přenášela srdceryvné výjevy na nedočkavé smyslové buňky očních sítnic paní Evy. Myla nádobí a plakala. Scéna, při níž hlavní hrdina již po sto jedenácté šeptá do smuteční vrby svá tajná přání, si nějakou tu slzičku zaslouží. Konec. Upoutávka na třístý padesátý první díl a reklama. Eva pohlédla na hodiny a televizi vypnula. Zrovna tak i video, kde se zmíněné dílko, pro jistotu i pro dlouhé zimní večery, pečlivě zaznamenávalo na magnetickou pásku. Opatrně nahlédla do pokoje. Děti, třináctiletá Klárka a desetiletý Lukáš, již spali. Prázdniny skončily a další školní rok klepal na dveře. Nebyl sám. Zaklepala i sousedka. „Přišla jsem si půjčit kazetu,“ oznámila šeptem, účel své návštěvy, Jarmila. „Který díl?“ vyzvídala Eva a pohlédla za sebe na velikou vestavěnou skříň. „Ten dnešní,“ řekla Jarmila a sklopila oči. „Ty jsi se nedívala?“ ptala se Eva vyčítavě, připravena prohřešek neodpustit. „Ne. Fotbal byl silnější,“ špitla Jarmila a snažila se kapesníkem zakrýt, na pravém oku se tvořící, podlitinu. „Zítra vrátit. Až přijdu z práce, podívám se na ni,“ řekla Eva, pobaveně pohlédla na poraněné oko a sousedce odpustila. „Ty už jdeš zítra do práce? Nekecej.“ „Jo, zítra je můj velký den.“ „Kam vlastně jdeš?“ ptala se sousedka. Do prdele, pomyslela si v duchu Eva, podívala se překvapeně na Jarmilu a řekla: „Do banky.“ „Vážně do banky? Tak to je pecka,“ divila se Jarmila. Pecku máš ty, v těch vytahaných teplácích, projelo Evě hlavou a řekla: „Jo, říkala jsem ti to nejmíň stokrát.“ „Já na to úplně zapomněla. Tak jim, Evi, v té bance vytři zrak. A díky,“ poděkovala sousedka a vložila videokazetu do tajné kapsy na zástěře. „Neměj péči, podlahu jim vytírat nebudu, náno pitomá,“ ulevila si Eva, když za Jarmilou zavřela dveře. Vrátila se do kuchyně. Ze žlutého odkapávače sbírala jednotlivé talíře i příbory a ukládala na ta - 17 -



správná místa. Hlavu měla plnou různých myšlenek. Důležitých, ba přímo existenčních. Po několika měsících, neúspěšných pokusů najít si zaměstnání, se na ni usmálo štěstí. Zítra ráno, konečně, nastupuje do práce. V nedaleké bance získala místo úvěrové poradkyně. V kalendáři byl u datumu prvního září zapsán, červeným fixem, veliký vykřičník. Když měla poklizeno, provedla nezbytnou hygienu, pohledem do dětského pokoje opět zkontrolovala spící ratolesti, rozestlala a ulehla do postele. Zhasnula lampičku, pohlédla na svítící display hodin a bůhví proč ji hlavou proběhl obraz vlastního muže, kterak v místním baru pije pivo za pivem. To se mu to chlastá, když jde na odpolední, pomyslela si a rozhodla se nečekat. Unavena všedním kolotočem za chvíli usnula. Vzbudil ji podezřelý hluk v kuchyni. Elektrické hodiny ukazovaly čas 03:33. Pomyslela si, že tři trojky nepřinesou nic dobrého. Nemýlila se. Události příští jí daly za pravdu. Několik hodin, které dokonale otřásly duševním stavem paní Evy. Posadila se na okraj postele, rozsvítila lampičku, obula papuče, pomalu vstala a šla pátrat po původci podivných zvuků. „Pán domu. Vrací se z baru a vyžírá lednici, dobytek jeden,“ odhadovala nahlas, neboť si všimla prázdné, nedotčené poloviny postele. Rozcuchána, oděna do noční košilky, vešla do kuchyně a zkoprněla. Na zemi tu, u otevřené lednice, seděl její manžel, silně společensky unaven a cizí chlap, vypadající jako bezdomovec. Cpali se vším, co v dané chvíli tato malá zásobárna potravin nabízela. „Smrad jako v opičárně,“ konstatovala Eva a zůstala stát s otevřenou pusou. „Jé, strašidlo,“ zareagoval na její příchod, jako první, vousatý a neupravený host, který se opravdu jednomu druhu opic podezřele podobal. Oba pánové vzali tato slůvka jako dobrý vtip a také ho náležitě odměnili hlasitým smíchem. „Tiše! Co…co to má znamenat? A co tady děláte?“ ptala se šokovaná Eva. „Nazdar pusinko,“ odvětil manžel, napitý jak zákon káže. „Brý večír, paninko,“ pozdravil jeho nový společník a sic v sedě, přece jen zavrávoral. „Co to má znamenat?“ opakovala svou otázku paní Eva. „No, co, co? To je kamarád…bude u nás bydlet,“ bezelstně odvětil muž a podal svému společníkovi láhev desetistupňového piva. „Ranní ptáče bez lahváče, vůbec nikam nedoskáče,“ zanotoval notoricky známou říkanku, překvapivě plynule, vousatý chlapík, lokl si rezavé vody a krknul. „Prase,“ okomentovala jeho vystoupení paní Eva a nevěřícně kroutila hlavou. „To není prase miláčku, ale…ale Pepa…a bude u nás žít,“ ozvala se hlava rodiny. „Pojď se mnou!“ zvedla rozčílená Eva svého muže z podlahy a odvlekla ho do předsíně. „Pepo, vydrž. Hned se vrátím.“

- 18 -



„Co to blábolíš? Vzpamatuj se, prosím tebe! Vypadá jako bezdomovec!“ pokračovala Eva a přidržovala vrávorajícího muže. „Ale to je bezdomovec, panenko,“ usmíval se na ni vláčný manžel a zvolna se sunul k zemi. „Neříkej mi panenko! Poslouchej! Jdu si ještě lehnout, v pět vstávám a nechci ho tu vidět!“ řekla Eva a vší silou muže přidržovala, aby neupadl. „Jak nechci vidět? To ho mám vyhodit na ulici?“ bránil se. „Prosím tě! Vždyť ulice je jeho domov. Podívej se na něho. Smrdí jako smetiště.“ „Nesmrdí.“ „Smrdí!“ „Nesmrdí.“ „Nehádej se, už jsem řekla, ten chlap půjde z domu! Jestli je ti milejší, než vlastní rodina, tak běž s ním,“ hrozila paní Eva a ponechala svého manžela napospas zemské přitažlivosti. Zvuk, připomínající padající pytel brambor, byl jasným důkazem, že fyzikální zákony fungují tak, jak dle učebnice fungovat mají. „Haf, haf,“ zaštěkal za odcházející manželkou a přidal mávnutí rukou. Po čtyřech se vrátil do kuchyně pokračovat v dobře rozjetém pikniku. Na hodinách naskočil čas 05:00. Paní Eva vstala a šla rovnou do kuchyně. Na rohové lavici odpočíval její muž a silně chrápal. Na zemi se tu povalovalo několik obalů od spořádaného jídla, pár prázdných pivních lahví a spousta drobků. Rychle přehlédla spoušť, nezapomněla zkontrolovat koupelnu i WC, do pokojíku nahlédla, ale po bezdomovci ani památky. Oddechla si a zároveň uvědomila, že je nejvyšší čas pomýšlet na přípravu k odchodu do práce. Vrátila se do kuchyně a otevřela okno, aby vyvětrala, neboť to zde páchlo jako otevřená popelnice v parném létě. Chtěla zapnout rádio, ale to na svém obvyklém místě chybělo. Silným cloumáním vzbudila svého muže : „Kde je rádio?“ „Kde je rádio? Kde je rádio?“ opakoval rozespalý muž a pokračoval : „Kdepak by bylo, na svém místě.“ Znovu překontrolovala pohledem celou kuchyňku, nahlédla do všech skříněk, ale nic. Otevřela dveře od obývacího pokoje a zůstala stát jako opařená. Místnost, která byla ještě včera plně zařízena, nyní zela prázdnotou. Veškeré zařízení, dva obrazy, nábytek, koberec včetně televize, videa, PC sestavy, zmizelo neznámo kam i s podivným návštěvníkem. Manžel stál za ní s otevřenou pusou a také nevěřil vlastním, ještě unaveným, očím. „To…to není možné, kam to zmizelo?“ podivil se a zavrávoral. „Na to se zeptej svého kamaráda,“ odpověděla Eva naštvaně. - 19 -



„Kamaráda? Jakého kamaráda?“ „Toho bezdomovce, nebo co byl vlastně zač!“ „Aha, Pepa…ale, to by on…nikdy,“ rozpomněl se muž na svého společníka. „Tak nestůj a zavolej na policii, mizero! Musím do práce,“ řekla Eva se slzami v očích. „Jo, zavolám.“ „A nezapomeň vzbudit děti, ať hned první den nepřijdou pozdě.“ „Spolehni se, Evičko,“ řekl muž a prohrábl si rozcuchané vlasy. „Nic horšího mne už nemůže potkat,“ povzdechla si nahlas, když o několik minut později odcházela z bytu. Šla po ulici, uslzené oči sklopené k zemi, nic a nikoho nevnímala. Okolní svět jí splýval v nepřehlednou změť zvuků a barev. Vše bylo jakoby zahaleno v podivné husté mlze. Pořád se jí v hlavě promítaly okamžiky domácích událostí. Až v bance samotné začaly věci nabývat ostřejších obrysů. Volným krokem šla dlouhou, osvětlenou, chodbou. Červený koberec táhl se jako rajčatová řeka a mizel, na konci chodby, za rohem. Po její levé ruce visely na zdi obrazy, jeden vedle druhého, v nepřírodních fialových a zelených tónech. Picasso, blesklo ji hlavou, přestože byla v umění naprostým laikem. Napravo leskly se žluté dveře četných kanceláří. Před každou z nich stály dvě modré, umělohmotné, židle. U každé židle stál sádrový trpaslík a v ruce držel popelník. Strop byl pomalován přesně tak, jak viděla nedávno v jednom chrámu. Naprostou absurditu, která ji provázela na každém kroku, nevnímala. Na prvních dveřích četla: “PŘÍJEM NOVÝCH…“ Ani nedočetla, zaklepala na dveře a vešla dovnitř. „Dobrý den,“ pozdravila. „Dobrý den. Co mně nesete?“ civěl na ni, s údivem, mladý muž v modrém plášti a přestal se zajímat o velký přístroj, který vypadal jako mikrovlnná trouba. Nějakému instalatérovi to budu vyprávět, pomyslela si a rozhlížela se po místnosti. Ta vypadala jako něco mezi menší laboratoří a ordinací praktického lékaře. „Co mně nesete?“ opakoval svou otázku muž, posadil se za pracovní stůl a začal ťukat prstem na klávesnici u počítače. „Četla jsem na dveřích příjem, tak…“ „Jistě, příjem, tak mi to ukažte,“ skočil ji do řeči, „neměl to donést raději váš manžel?“ Eva vytáhla z kabelky kopie maturitního vysvědčení i vysokoškolského diplomu a položila na stůl před překvapeného mladíka.

- 20 -



„Manžel? Proč manžel?“ nechápala Eva. „No, přece jako dárce,“ odpověděl mladík a ani se na listiny nepodíval. „Dárce?“ „Ano, je snad váš manžel dárcem, ne?“ „Jo, to jo. Loni daroval krev třikrát,“ chlubila se Eva. „Co třikrát? Jakou krev? Co to melete?“ „Promiňte, je tady vůbec příjem?“ „Jistě, příjem vzorků.“ „Vzorků? No, já,“ zrozpačitěla, „jsem vůbec v bance?“ položila zásadní otázku. „Jo. V bance. V spermobance,“ řekl pobaveně muž, vstal a zamkl dveře. „Tak, promiňte, to bude omyl,“ červenala se Eva a chtěla sebrat kopie listin ze stolu. Ucítila ruce na svém pozadí. „Hezký omyl, moc hezký,“ šeptal mladík a svým tělem přitiskl Evu na pracovní stůl. „Ne, nesahej na mě, ty prase!“ vykřikla a v ten moment se okolní svět ztratil v temnotě. Probudila se. „Fuj, no to byl ale pitomý sen,“ oddychla si po chvíli, když si uvědomila pravou realitu. Elektrické hodiny ukazovaly čas 03:33. Z kuchyně se ozýval podivný hluk. Šla pátrat po původci podivných zvuků. Rozcuchaná, oděna do noční košilky, vešla do kuchyně a zkoprněla. Na zemi tu, u otevřené lednice, seděl její manžel, silně společensky unaven a cizí chlap, vypadající jako bezdomovec.

- 21 -



Colombo v Česku aneb Břídilova smrt! ( PONDĚLÍ ) Dva muži seděli na verandě výstavní vily a živě diskutovali. Na modrém stolečku, pod žlutým slunečníkem, stály dvě kávy a dva větrníky. Vítr rozcuchával bujné hřívy obou chlapíků a od západu se blížil temný bouřkový mrak. Jeho tvar, připomínající rozzuřeného démona, jakoby předznamenával události příštích hodin. „Zatracenej větr, měl bych zajít k holiči,“ lakonicky pronesl starší z nich, Pelion a podesáté si hřebenem upravoval vlasy. „Jen to nezamlouvej. Víš dobře, jak mně na tom záleží,“ řekl o něco mladší, rozcuchaný, Šíma a přisunul červené desky blíže ke svému společníkovi. „Brzy bude pršet,“ ignoroval ho Pelion a pohlédl na oblohu. „Vyser se na déšť a mrkni na to!“ naléhal Šíma a nervózně ťukal do desek ukazováčkem pravé ruky. „To je zbytečné, točit se nebude,“ oznámil v klidu Pelion a napil se kávy. „To je dobré kafe.“ „Jak nebude? Co nebude? Potřebuji prachy, vole!“ rozčílil se Šíma a bouchnul pěstí do stolu. „Prostě nebude, Šímo, nebude,“ řekl klidně Pelion a pobaveně, s mírným úšklebkem, sledoval reakce svého hostitele. „To si děláš prdel, ne?“ rudl hostitel, připraven chrstnout kávu svému hostu do obličeje. „Ne. Nedělám. Zítra jedu na Barrandov a podepíši smlouvu na zfilmování svých povídek.“ „Cože? Ty sračky budou točit? Co můj Rabbitdogs? Máme dohodu, ne!“ rozčiloval se Šíma. „Myslíš tenhle kus bezcenného hovna?“ zeptal se Pelion, vytáhl z kapsy list papíru, pomačkal a odhodil za sebe. Vítr zmuchlaný papír popohnal o několik metrů dál. „Co to má znamenat? Já tu ze sebe dělám vola, co druhý den tě zvu na kafe a na zákusky, v neděli na obědy a ty? Ty mě podrazíš? Hajzle! Vyžírko jeden!“ řval Šíma jako pominutý. „Uklidni se, příteli,“ pobaveně se usmíval Pelion, „chceš půjčit hřeben?“ „S hřebenem jdi do řiti! Jsem klidnej!“ burácel Šíma a vyhodil Pelionův větrník z verandy do záhonu růží. „Tak podívej, Šímo,“ poléval Pelion, svou kávou, Šímův zákusek, „hajzl jsi ty, mluvil jsem s Douglasem.“ „S Douglasem?“ zkrotl hostitel jako beránek a uhýbal očima někam bokem. Všechna zlost zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. - 22 -



„Je konec. Konec. Žádný prachy neuvidíš.“ „Chápu,“ sklopil Šíma zrak. „To rád slyším, Šímo,“ usmíval se spokojeně Pelion. „Vyprovoď hosta, dřív než přijde bouřka,“ poznamenal spisovatel Šíma při pohledu na oblohu a vstal. „Německé přísloví, nemýlím-li se,“ překvapil svého hostitele svou znalostí Pelion. „Nemýlíš, jak by jsi taky mohl. Vezmi si to na památku, jako dárek,“ řekl a podal Pelionovi červené desky. „Šímo, pustíme to k vodě, co bylo to bylo, já teď jdu na ryby, tak se měj,“ řekl Pelion, přijal dárek a zvedl se k odchodu. „Pelione? Kde teď nejlépe berou?“ zeptal se Šíma a nepřítomně hleděl kamsi do dálky. „V prdeli, příteli, v prdeli.“ Šímův zahradník zrovna dojídal nalezený větrník, když se na obzoru objevily první blesky a ozvalo se mohutné hřmění. Bouřka byla blízko. Pelion spokojeně odcházel, zatímco nespokojený Šíma v mysli spřádal ďábelský plán. První kolo letní bouře právě skončilo, ale blížila se bouřka druhá. Poblíž lískového keře, na břehu zakalené vody, seděl na stoličce rybář. Dva pětimetrové teleskopické pruty se hrdě tyčily k potemnělému nebi, pod přibližně stejným úhlem, jako minomety. Na kolenou měl rybář položené rudé desky. Bral papír za papírem a dovedně skládal lodičky, které jednu za druhou pouštěl po proudu dolů. Z ptačí perspektivy to vypadalo, že na kalné řece plave šňůrka bílých perel. Natolik byl ponořen do této činnosti, že si nevšiml postavy v černém pršiplášti. „Bavíš se dobře, parchante?“ zeptal se příchozí a namířil na rybáře zbraň. Pelion se lekl a spadl ze stoličky do mokré trávy. Právě složená lodička sklouzla po rozbahněném břehu do řeky a vydala se na svou pouť za ostatními. „Co blbneš, Šímo, málem jsem se posral,“ řekl Pelion, chytil se na prsou a ucítil krutou svíravou bolest v oblasti hrudní kosti. Začal se potit a pokoušel se vstát. „Zůstaň kde jsi!“ přikázal mu Šíma a přiložil ústí hlavně na zpocené čelo své oběti. Z povalujících se desek vzal list a skrčil ho do tvaru nevzhledné koule. „Snad mě nechceš…“ „Drž hubu! Drž hubu a žer!“ přikázal Šíma a cpal zmuchlaný papír Pelionovi do pusy. Ten chtě nechtě musel poslechnout. Snažil se papír rozkousat, ale marně. Už mu Šíma cpal další. - 23 -



Pelion se začal dusit. Mocně kuckal, nemoha vrátit dýchání do původního stavu. Zesinal, z očnic mu vystoupily bulvy, v křečích padl na záda a ztratil vědomí. Šíma vše pozoroval s netečným výrazem. Schoval zbraň, vzal jeden z teleskopů a pomoci navijáku vytáhl udici z vody. Na háček nastražil malou žížalku, kterou sebral z rozbahněného břehu a nahodil. Splávek se za okamžik potopil a Šíma zasekl. Vytáhl asi dvaceticentimetrovou rybu, odhákl ji a prut položil zpět do vidličky. „Žer, Pelione, žer! Udav se, lakomče!“ zasunul umírajícímu rybáři rybu do pusy. Ze země sebral červené desky, které vlivem vlhkosti začaly pouštět barvu. Vzal poslední list, složil lodičku a pustil po proudu se slovy: „Konec je nejlepší, Pelione!“ Blesk ozářil oblohu, ozvalo se silné hřmění a začalo opět pršet. Za půl hodiny bylo po všem. Bouřka definitivně skončila, hromy vystřídaly zvuky letní přírody a sluníčko vykouklo za vypršeným mrakem. Ptáci štěbetali ve větvích stromů, motýli poletovali nad pokropenou loukou a mrtvola pana Peliona zvolna osychala. U řeky se to hemžilo policejními auty, policisty v uniformách i v civilu. Pečlivě prohledávali místo činu a fotograf dělal snímek za snímkem. Náhle si holohlavý civil v hnědé košili, který tomu všemu patrně velel, všiml pohybu za lískovým keřem. „Strážmistře co je to, za tím lískovým keřem, za pobudu?“ křikl na svého podřízeného poručík Kulička. Strážmistr Hrouda upřeně pozoroval keř. „Nikoho nevidím, poručíku.“ „Hroudo, vy joudo! To je šípek, já myslel támhle tu lísku!“ ukázal prstem Kulička. V kapse mu začal vyzvánět mobil melodii Beethovenovy Osudové. Přijal příchozí hovor. Zpoza keře vyšel starší chlap ve starém, světlém, ošuntělém baloňáku. V ruce, v kapesníku, držel červené desky. „Ano pane, jistě pane. Rozumím pane, provedu pane,“ kýval hlavou Kulička jako nemocný osel. „Osle!“ okřikl strážmistra, který mu vedl muže s doutníkem v ústech a očima se ptal, zda-li vetřelci nasadit pouta. „Víte vy vůbec, kdo to je?“ „Promiňte, pane, trochu jsem se tu porozhlédl,“ řekl muž v baloňáku. „V pořádku, poručíku, už mi volali. Přebíráte to, chápu,“ netvářil se příliš nadšeně Kulička. „Poručík Colombo,“ představil se muž a podával poručíkovi pravici. V té levé stále držel nalezené desky. „Poručík Kulička, těší mě poručíku,“ potřepal Colombovi rukou. „Promiňte, poručíku, netušil jsem,“ omlouval se strážmistr Hrouda. „V pořádku, seržante,“ přijal omluvu Colombo.

- 24 -



„Jsem strážmistr, poručíku,“ opravil ho Hrouda. „Jistě, seržante, to chápu. Přidejte to, prosím, k ostatním důkazům,“ řekl Colombo a předal Hroudovi rudé desky. „Tak začneme s vyšetřováním, ne?“ „No, poručíku, vy už si tu poradíte,“ řekl Kulička, „strážmistr Hrouda vám bude k ruce, mne volá jiný případ, tak naschle.“ „Co tu máme, seržante?“ zeptal se Colombo Hroudy, když přišli k mrtvému tělu. „Jsem strážmistr Hrouda, poručíku,“ podruhé ho opravil mladý policista. „Bude z vás jednou skvělý policista, Boudo,“ řekl Colombo, poplácal Hroudu po rameni, „teď mi řekněte svůj názor, seržante.“ „No, myslím, poručíku, že ho zabil blesk. Nehoda, to se rybářům stává,“ stanovil diagnózu strážmistr Hrouda a vysloužil si od kolemstojících kolegů potlesk. „Blesk říkáte? Myslím, že ne, seržante. Popáleniny žádné a co ta ryba v ústech mrtvého?“ „No,“ zaváhal Hrouda, „každý máme nějakou tu úchylku,“ a dloubal se v nose. „Čím čistší oběť, tím špinavější ruce vrahů,“ zafilosofoval Colombo a poškrábal se na hlavě. „Jak to myslíte?“ ptal se Hrouda, přestal s dloubáním a prohlížel si dlaně. „Myslím, že se udusil. A někdo mu v tom pomohl, máme tu vraždu, seržante. Počkáme si na výsledek pitvy. Kdo byl ten mrtvý?“ zajímal se Colombo. „Pelion, pane. Prý psal básně a taky nějaké povídky. Ale nikdo ho pořádně nezná. Asi nějaký břídil.“ „Říkáte povídky? Musím se zeptat ženy, seržante, ta přečte kdejakou hloupost. Třeba o něm slyšela. Tak jaképak máme důkazy?“ „Nic moc, poručíku. Pouze ty desky, co jste našel, pak tu rybu a nakonec tohle,“ řekl strážmistr a ukázal na hromadu promočeného papíru. „Tohle? Co to je, seržante?“ ptal se Colombo s nepředstíraným zájmem. „To jsou loďky, poručíku, papírové skládačky. Našli jsme je o pár metrů níž, proud se tam divně točí. Mohly by patřit k těm deskám,“ vysvětloval Hrouda. „Zajímavé. Vezměte to do laboratoře, ať se na to hned mrknou,“ řekl Colombo a rozhlédl se kolem. „Seržante, čípak je tamhleta vila?“ „To je vila pana spisovatele Šímy, poručíku,“ odpověděl Hrouda a zase si dloubl.

- 25 -



„Šíma, Šíma. Počkejte, seržante! Ten Šíma?“ zvolal Colombo, jakoby objevil Ameriku. „Ano, poručíku, ten.“ Colombo pokýval hlavou, přimhouřil oko, zabafal z doutníku a zamyslel se. „Seržante! Poslechněte si doktora, pak toho rybáře, co objevil tělo a tak dál. Sejdeme se na oddělení. Já musím ještě za svou ženou. Slíbil jsem jí, že zajdeme do Kauflandu. Tolik se těšila…“ ( ÚTERÝ ) Na verandě své vily seděl spisovatel Šíma a v ruce držel noviny. Když přečetl článek o mrtvém muži na břehu řeky tak vstal, došel k modrému zábradlí s erotickými motivy a pohlédl dolů. Uviděl, jak se jeho zahradník baví s nějakým neupraveným chlapíkem ve světlém baloňáku. „Klausi! Nemáte co na práci?“ křikl na zahradníka. „Ale, pane Šímo, já...“ „Co dělá ten chlap na mém pozemku?“ nenechal ho domluvit Šíma. „Promiňte, pane. Jste pan Šíma? Ten spisovatel?“ omlouval se Colombo. „To jsem a kdo jste vy? Novinář?“ zněl z výšky povýšený hlas pana spisovatele. „Ne, nejsem novinář, pane. Tiskařská barva mi nedělá dobře. Jsem tu na dovolené, pane. Se svou ženou. Víte, ona chtěla vidět Prahu a...“ vysvětloval poručík. „Prosím? Na dovolené? Vypadněte z mého pozemku!“ rozčiloval se Šíma. „Promiňte, pane, nepředstavil jsem se. Colombo. Poručík Colombo od Los Angeleské policie. Oddělení vražd, pane. Úřady vaší země mne požádaly o pomoc, tak jsem tady. Mohl bych s vámi mluvit, pane?“ řekl poručík a ukazoval policejní odznak. „Pojďte nahoru, poručíku.“ „Přejdu rovnou k věci, pane Šímo,“ řekl Colombo, když se posadili, „nedaleko odsud byl včera zavražděn jistý pan Pelion. Znal jste ho?“ „Pelion…Pelion, vzpomínám si, tak matně,“ lhal spisovatel a nabídl poručíkovi koňak. „Ne, děkuji, pane. Moje žena říká, že mi alkohol nedělá dobře. Říkáte matně? Lžete, pane! Váš zahradník mi sdělil, že k vám pan Pelion chodil dosti často,“ bodoval Colombo. „Dobře, poručíku, občas jsme se setkali, ale to neznamená, že mám s jeho smrtí něco společného.“ „Mám-li být upřímný, pane, myslím si, že jste ho zavraždil,“ tvrdě zaútočil Colombo.

- 26 -



„Vy jste se zbláznil, poručíku, máte důkazy?“ ohradil se Šíma. „Zatím ne, pane, ale najdu je. Včera jste se tady pohádali, pane. Věděl jste, kde bude Pelion chytat, pane!“ pokračoval Colombo. „Nepohádali! Nevěděl jsem, kde bude!“ nenechal se zlomit Šíma a lhal bez uzardění. „Promiňte, ale zase lžete, pane. Klaus vás slyšel, hádali jste se a pak jste se ho zeptal, kde půjde na ryby, pane!“ „Nesmysl! Ano, ptal jsem se, Peliona, kde berou a on mně odpověděl, že v prdeli. Rozumíte, Colombo? Poslal mě někam!“ bránil se zuby nehty Šíma. „No, právě, podívejte se na tohle, pane,“ řekl už klidnějším hlasem poručík a rozložil před překvapeného spisovatele mapu. „To je mapa této oblasti. Vidíte, pane? Tady někde stojí vaše vila a tady, vidíte to? Tady má řeka tvar dvou, na sebe navazujících, oblouků. Klaus mně řekl, že se tomuto místu odjakživa říká prdel, pane. A právě tady byl zavražděn pan Pelion!“ „Tak mě zatkněte, Colombo, na co čekáte?“ usmíval se sebejistě Šíma a vypil skleničku koňaku. „To nemůžu, pane, nemám důkazy,“ řekl smutně poručík. „Ne? Tak mě omluvte, poručíku, mám plno práce,“ řekl Šíma a ukázal na dveře. Colombo odešel, ale za pár vteřin byl zpátky. „Málem bych zapomněl, pane. Mluvil jsem s panem Douglasem, chtěl jste Peliona vyšplouchnout. Podepsat smlouvu s Hollywoodem. Na vaše dílo, počkejte…někde to tady mám napsané,“ vylovil ušmudlaný notýsek Colombo, „Rabbitdogs, tak se to jmenuje, pane! Bohužel Douglas trval na změně jména hlavního hrdiny, což vy jste ovšem nechtěl akceptovat. Proto se smlouva nepodepsala, pane! Pelion na to přišel a zrušil s vámi dohodu na natáčení v Barrandově, pane! Proto jste ho zabil! Klaus našel v záhonku tohle,“ skončil Colombo a ukázal Šímovi pomačkaný list. „Poručíku,“ řekl Šíma chladně a podal mu červené desky, „to je pro vaši ženu, prý ráda čte. Rabbitdogs, dárek od pana Šímy. A teď vypadněte!“ ( STŘEDA ) U Šímovy vily zastavil vůz taxislužby. Vystoupil z něj sám pan spisovatel a mířil ke dveřím. Na malé zídce tu na něho čekal poručík Colombo. „Prodal jsem auto, poručíku, jsem na mizině. Teď je na řadě i tato vila. Pořád si myslíte, že jsem Peliona zavraždil já? Co bych z toho měl? Dědit po něm nebudu. Za ten včerejšek se omlouvám, poručíku, ujely mi nervy,“ řekl Šíma, odemkl a pozval Colomba dál. „No, pane, svůj názor jsem vám řekl včera. Zavraždil jste ho a basta! Jen ty důkazy jsou slabé, pane. Tak třeba ta plotice,“ rozpovídal se Colombo, když se posadili.

- 27 -



„Plotice?“ „Ano, pane, plotice. Totiž ta ryba, kterou měl Pelion v krku, víte? Plotice obecná, latinský název Rutilus rutilus, pane.“ zlehka odkrýval své trumfy Colombo. „Co je s ploticí? Asi měl hlad, tak si ulovil rybu, to je přece jasné, poručíku.“ „Ne tak docela, pane! On ji totiž neulovil. Chytil jste ji vy a nacpal Pelionovi do pusy! Věděl jste pane, že se Pelion štítil žížal? Ano, pane, je to tak. Plotice chytal výhradně na kukuřici, pane a ta se také našla v jeho batohu. Ryba, kterou měl v krku, byla ulovena na žížalu, pane! Laboratoř to prokázala, o tom není pochyb.“ „S tím u soudu neoslníte, Colombo,“ posměvačně utrousil Šíma, „nemáte nic. Jen dohady.“ „Máte pravdu, pane. Jen dohady…a desky,“ pokračoval poručík. „Desky? Jaké zase desky?“ „Rabbitdogs, pane. Nečetl jsem vaše dílo, má žena ano. Já mám rád spíš detektivky, pane. Spočítal jsem stránky, je jich přesně devadesát devět, pane. Takže jedna chybí. A já se ptám, kde je?“ řekl poručík a poškrábal se na hlavě. „Vůbec vám nerozumím, poručíku.“ „Také tomu nerozumím, pane. Jestli dovolíte, něco vám ukáži,“ řekl Colombo, vstal, šel ke dveřím a otevřel je. Stál tam strážmistr Hrouda a v ruce držel velkou krabici. Zase se dloubal v nose. „Pojďte dál, seržante. Položte tu krabici na zem. Ano tady, děkuji, Boudo,“ dirigoval Hroudu Colombo. Pak začal, s pomocí strážmistra, vytahovat z krabice jednu lodičku za sebou a stavět na koberec. „Vysvětlíte mně, Colombo, co tu nacvičujete?“ zajímal se Šíma. „Hotovo. Podívejte se, pane. Počítal jsem je třikrát. Devadesát šest lodiček, pane. Všechny papíry jsou z vašeho díla, jak jen se to… Rabbitdogs, pane! Jsou sice rozmočené, ale i tak si s tím laboratoř poradila. Dvě další stránky byly v těle oběti, pane. Mimochodem byly příčinou udušení pana Peliona. Vdechl papír poté, co dostal slabý infarkt, pane! Když jste mu tu rybu dával do pusy, pane, ještě žil! Nedýchal, ale srdce mu ještě pár minut tlouklo, pane, tak je to! Nalezená složka byla prázdná, pane! Zbývá tedy jedna stránka. Jedna lodička, nebo něco jiného?“ zakončil dlouhý monolog, poručík Colombo, otázkou. „Ale poručíku,“ vzal Šíma čistý papír a složil lodičku, „takových vám složím tisíc. Nechte si ji. Vezměte ji třeba své ženě. A teď už jděte, prosím vás.“ „Ó, díky, pane! Ta bude mít radost. Nepodepsal by jste se mi na ni?“

- 28 -



( ČTVRTEK ) Na břehu řeky na vysokém břehu, kousek od místa kde byla nalezena mrtvola pana Peliona, stál rybář a na dlouhý bič chytal nástražní rybky. Pod sebou slyšel podivný lomoz. Věděl, že tu má noru ondatra, ale tyhle zvuky byly jiné. Jakoby od většího zvířete. Naklonil se, aby zjistil o co jde, a vzápětí zařval leknutím. Proti jeho nosu se vztyčila pravice, držící papírovou lodičku. Poručík Colombo našel, co hledal. „Mám ho! Já ho mám, pane!“ volal radostně poručík a drápal se s klíčovým důkazem na břeh. „Já taky. Už od narození a nechlubím se tím,“ utrousil již zklidněný rybář. U dveří Šímovy vily stáli dva muži. Poručík Colombo a strážmistr Hrouda. Hrouda měl jednu ruku pod krabicí, druhou v nose. Colombo zazvonil. „Pojďte dál, poručíku, mám dobrou zprávu. Ozvali se mi z Barrandova.“ „Ó, díky pane. Ale obávám se, že já mám pro vás špatnou zprávu. Zatýkám vás za vraždu pana Peliona, pane,“ řekl Colombo, spráskl ruce a pokýval hlavou. „Přece nemáte důkaz, Colombo,“ zbledl Šíma. „Našel jsem ho, pane. Já ho našel! Seržante, pojďte dál, nestůjte u dveří a postavte to támhle na ten stůl,“ řekl Colombo a ukázal Hroudovi místo, kde má položit velikou krabici. Poté poručík vytahoval jednu papírovou loďku za druhou a stavěl na stůl. Hrouda mu nadšeně pomáhal. „To už tu bylo, poručíku, nebo ne? Devadesát šest lodiček, pokud si vzpomínám,“ chytal se stébla tonoucí Šíma. Papírové skládačky byly seřazeny jako flotila na otevřeném moři. „Ne tak docela, pane,“ řekl Colombo a ukázal na jednu z lodí, „tahle tu včera nebyla. Devadesátá sedmá. Tu jste složil vy, pane. To je důkaz, že jste zavraždil pana Peliona.“ „To nechápu, Colombo.“ „Vysvětlím vám to, pane. Tahle lodička je složena jiným způsobem, než-li ty ostatní. Přesně takovým, jako jste mi předvedl včera, pane! Že je to náhoda? Kdepak, pane! Je na ní jasný červený otisk vašeho prstu, pane! Mokré desky pouštěly barvu, když jste vraždil, pane!“ „Hloupost,“ snažil se vybruslit Šíma, „byla bouřka, ostatní jsou rozmočené.“ „To ano, pane, ale tuhle jsem našel pod břehem u ondatří nory! Patrně ji tam zavál vítr. Dokonale chráněná před deštěm, pane!“ Šíma zalapal po dechu: „Zasloužil si to, břídil! Psát neumí, ale peněz má jako šlupek.“ „Seržante, přečtěte mu jeho práva,“ řekl Colombo a spokojeně několikrát za sebou zabafal ze svého doutníku.

- 29 -



„Jsem strážmistr,“ ohradil se Hrouda, ale nikdo ho neposlouchal. „Skvělá práce, poručíku,“ sklopil Šíma hlavu, „jednou o tom nějaký blbec napíše povídku.“

- 30 -



Krvavá Aljaška "Věci lásky jsou věci života. Po čase zimním přicházívá jaro, po beznaději vzniká naděje, po hrůzách noci zasvítává den." VLADISLAV VANČURA Jen si oslavujte, když máte chuť. Kořalku nemusím. Stejně jsem pokaždé všechno vyzvracel. Dva dny bolí hlava a co z toho? Mozek blbne a člověk často řekne věci, které tak nemyslí a potom ho dlouho mrzí. Tonda s Alenou, podle jejich vyprávění, o tom ví své a těm Angličanům to povídat nebudu. A ten přechytralý, vousatý, průvodce co vypadá jako Marx z fotografie, která visela na základní škole přímo naproti naší třídy? Ten by nám měl ukazovat krásy zdejší přírody a ne chlastat jako dobytek! Vždyť už sotva mluvil, když jsem odcházel. Nikdo si mě nevšímal, ale co. Nezaplatil jsem přece skoro sto litrů za to, abych se na Aljašce ožral. Je po dešti, tak tu nebudu sedět na prdeli. Kdyby tu byla moje Andělka, jistě by šla se mnou. Týden před odletem a ona si zlomí nohu. Kdyby v zimě na náledí, ale v červnu? Vím, že to neudělala úmyslně. Kdo by si také lámal úmyslně nohu, že? Jedině snad nějaký magor. Andělka není magor. Andělka je anděl. Moje manželka. Teď chodí po bytě s jednou nohou v gypsu. Za to může Mrázková, naše milá sousedka. Čarodějnice jedna! Myje schody takovým způsobem, že to klouže jako na zamrzlém rybníku. Kdo ví, co do té vody přidává. Snad leštěnku na parkety, či kterého čerta! Jistě už jsem dobré dva kilometry od chaty. Žádné obavy, vždyť mám kompas. Obyčejný, levný s internetového armyshopu, ale spolehlivý. Jak nám přišel vhod vloni v Jeseníkách, kde jsme byli s Andělkou na dovolené a chodily na hřiby i na delší túry? Vždy jsme došli tam, kde jsme dojít chtěli. Vím, Jeseníky nejsou Aljaška, ale kompas je kompas. Dál už nepůjdu. Mohlo by to být nebezpečné. Marx, jak jsem si ho soukromě pojmenoval, sice tvrdil, že tady medvěda neviděli už deset let, ale věřte ochmelkovi. A vlci? Ti prý člověka neloví! Cha! Viděl jsem několik filmů… Šest, sedm kilometrů dál na jih je Národní park Katmai, království hnědých medvědů grizzly, říkal nám při včerejší vycházce. Pokud bychom měli zájem, za pár stovek dolarů navíc by byl ochoten sehnat hydroplán a letět s námi k jezeru Naknek. Lákala mne představa vyfotit si, samozřejmě z bezpečné vzdálenosti, grizzlyho. Třeba při lovu lososů, v televizi to byla nádhera. Ale na vlastní oči? Marx pozorování medvědů bere jako samozřejmost, tak jako já nákupy v Kauflandu. Alena s Tondou, se kterými jsem se seznámil při letu z Frankfurtu do Anchorage, se příliš nadšeně netvářili a Angličané tam prý byli loni. Sám tam s Marxem nepoletím. Špičkový fotograf ze mně nikdy nebude, proč by měl? Vystačím si s tímhle Olympusem, který stál téměř deset tisíc. Snad nezaplním tři paměťové karty ještě před odletem. Nevěděl bych, co smazat. Aljašská příroda se dá fotit na každém kroku a pokaždé je jinak krásná. To byla včera nádhera! Dobrých pět minut jsme pozorovali wapitiho. Je to největší rasa lesního jelena na světě. Nechci se chlubit, ale snímky, na nichž vyniká jeho mohutné paroží, se mi fakt povedly. Pásl se na podobné mýtině, kde právě stojím, než zmizel v porostu. Křoviny a zakrslé stromky tu dosahují sotva dvou metrů. Zdržujte se na otevřeném prostranství, dál od keřů, říkal nám Marx. Je to bezpečnější a v případě ohrožení máte čas připravit si zbraň. Zbraň! Do prdele, na ni jsem jaksi zapomněl. No a co? Nechtěl jsem ji, ale Marx mně ji vnutil. Nepřijeli jsme tu na lov, ale obdivovat krásy zdejší tundry. Mou tichou zbraní je digitální fotoaparát. Stejně střílení nemám rád a také to neumím. Na vojně, to ano. Ze samopalu a z donucení, ale jinak?

- 31 -



Ptáci… Nejsou slyšet. Někde jsem četl, že to znamená hrozbu… Vážně, žádného neslyším. Podivné ticho… Co to jsou za zvuky? Vychází to támhle z toho křoví. Něco se tam hýbe. Fuj! To jsem se lekl! Co to… Zajíc… Obyčejný zajíc a já se málem podělal. Něco ho vyděsilo, asi liška. Kdyby se alespoň zastavil, mohl jsem si ho vyfotit. Škoda. Zemní veverka se mi zatím také vyhýbá. No, raději se vrátím. Třeba mě už hledají. I když… Marx bude nejspíš pod stolem, Tonda s Alenou v posteli… Co to je? Vypadá to jako zkrvavený hadr. Ne, jsou to zbytky nějakého zvířete. Asi mládě soba karibu. Roztrhali ho vlci? Na odpověď čekat rozhodně nebudu. Jdu zpátky. Za hodinku se stmívá. Co to bylo? Mručení! Cože? Kde? Do prdele. Zase. Blízko, někde za tím křovím. Zdeňo klid, nehýbej se. Co teď? Ten keř! Celý se třese! Sakra… To je… Medvěd! Stoupl si na zadní, aby mne přes ten keř lépe viděl. To je hovado! Má tak dva metry. Zdeňo, klid. Jenom klid. Nehýbej se, třeba si tě nevšimne…Pane Bože! Zmizel? Ne! Vyšel z křoví. Stojí a dívá se přímo na mě. Jak daleko to může být? Deset metrů? Co teď? Já, kterému to strachy přestalo myslet a obrovský medvěd, který si asi myslí, že mu chci vzít jeho žrádlo. To leží mezi námi a je mu jedno, co se mnou bude. Couvej, Zdeňo, couvej. „Ták… Pomalu, jenom pomalu… Neotvírej tu tlamu! Neskláněj hlavu k zemi… Buď hodný méďa. Ták… Já mizím, žrádlo je tvoje, hezky si ho nechej… Syrové nežeru… Neřvi! Vždyť couvám. Rozumíš česky?“ Do prdele… Né! Rozběhl se! Bože! Uf… Stojí… Stojí, otvírá tlamu… Ten má ale tesáky! Tlapami rozrývá půdu před sebou. Zdeňo, klid, nepanikař. Blafuje. Jasně, že blafuje. Klid. Couvej… Ták… Falešný útok. Bezva. V pohodě. Klídek… Rozběhl se! Uteč! Kurva! „Áááá…Moje noha! Au! Áááá…“ To je bolest! Noha! Mám vůbec ještě nohu? Moje záda! Ó, to jsou zuby! „Né… Moje hlava! Au! Áááá…“ Ukousne mi hlavu! Oko! Moje oko! Nevidím! Otočit na břicho, ale jak? Podařilo se! Batoh! Má ho v tlamě! „Áááá… Ou! Ouvej!“ Moje rameno! Drápy! Bože, ať už to skončí. Prosím, prosím… Klid, nehýbat se! To se lehko řekne… Jsem mrtvý, jsem mrtvý, jsem mrtvý… To je bolest! Zdeňo, mlč! Do rozkroku ne! Prosím, ne! Klid, klid. Odchází… Zdeňo, ani se nehni… Tiše… Sedí poblíž a pozoruje mě. Musím dělat mrtvého. I když… Za chvíli asi budu. Vykrvácím. Nemysli na bolest a nehýbej se… Jak dlouho tu mohu ležet? Nemám ponětí o čase. Vše se seběhlo tak rychle. Hrůza! Opatrně zvednu hlavu a podívám se. Ta bolest! Nic neslyším. Na pravé oko nevidím! Buď je zalité krví, nebo není vůbec. Medvěd je pryč. Karibu je pryč. Moje noha! Je pryč? Není… Uf…Je zima. Ta bolest je nesnesitelná. Sedím… Snad se nevrátí… Hlava. Moje hlava! Praskla jako ořechová skořápka. Krk se zdá být v pořádku. Oko! Prosím, ať tam je. Prosím… Krev! Zalila mi ho. Vidím! Já vidím! Díky, Bože. Kůže mi visí… Můj skalp… Bože! Ramena. Moje ramena… Rozdrásána drápy. Co noha? Do prdele… Zadní strana stehna je prokousnutá. Asi mi i kus chybí… Nemůžu se na to dívat… Vstanu… Nejde to! To je bolest! Mám se plazit? Vykrvácím! Umřu… Andělko… Lásko… - 32 -



Život je čekání na to, kdy se naše sny změní ve skutečnost. Přesně si pamatuji každé písmeno, každé slovo tohoto citátu Victora Huga. Napsala mi ho Andělka na obálku, kterou jsem od ní dostal k narozeninám. Uvnitř byla barevná brožurka o Aljašce a padesát tisíc korun. Zrovna tolik nám chybělo našetřit, abych si splnil svůj klukovský sen. Snila ho se mnou. Miluji ji. Miluji! Už ji to nikdy nebudu moci říct. Třeba se nedozví, co se mi stalo a já zase, kde vzala ty peníze. Ještě že tu se mnou není. Křehké tělo v tlapách grizzlyho? Ne, děkuji. Zlatá zlomenina. Děkuji, paní Mrázková. Děkuji. Ani nevíte, že jste Andělce zachránila život. Měl jsem s ní zůstat doma. Teď tu na chladné a promočené zemi aljašské tundry čekám na smrt. Jinak to dopadnout nemůže. Rapidně se ochladilo a tma víc a víc pohlcuje okolní přírodu. Bez pomoci se nikam nedostanu. Jsem v prdeli… Totálně. Marx je určitě na šrot a Tonda s Alenou si to rozdávají. Serou na mě! Nevšimli si, že chybím. Mobil nemám a telefonní karta je mi na hovno. Zajímavé. Před očima mi běží setkání s medvědem, jako na filmovém plátně. Zpomaleně. Vidím každý detail. Nebyl čas přemýšlet, až nyní. Obrovský medvěd stojí na kraji mýtiny a upřeně mě pozoruje. Grizzly. Ano. Velká hlava, hustý kožich, skořicově hnědé barvy s šedivým nádechem a mohutné svaly. Samec, určitě samec. Odhadl bych to na takových tři sta kilo, ne-li víc. Couvám, zatímco on kopíruje mé pohyby opačným směrem. Vzdálenost mezi námi je pořád asi deset metrů. Mezi námi leží pozůstatky mladého soba. Brání svou kořist. Sklání hlavu k zemi a otevírá tlamu. Tiše na něj mluvím. Asi opravdu česky nerozumí. Zařval. Potom prý, že grizzly neřve, cha! Rozběhl se, chtělo se mi utéct, ale mé nohy byly z olova. Stejně bych daleko neutekl. Grizzly běží padesát kilometrů v hodině jako nic. Nyní si vybavuji ty poučky o chování při střetu s medvědem. Až teď. Byly by mne vůbec k něčemu platné? Zastavil se asi tři metry ode mně. Mohutnými tlapami, na kterých má neuvěřitelně dlouhé drápy, buší do země. Hlína, tráva i mech odletují na všechny strany. Jediný úder prý stačí k usmrcení jiného zvířete stejné velikosti. Ušetřil mne tedy? Mám mu snad děkovat? Rozevřená tlama s ostrými špičáky mi naháněla nepopsatelnou hrůzu. Fotoaparát mám v ruce, ale použít ho mne nenapadlo. To by byl snímeček! Pěnu v tlamě nevidím, rozzuřený asi nebude. To je dobře, moc dobře. Mýlil jsem se, nešlo o blafování. Vyrazil dopředu, marně uskakuji bokem. Chytil mne za lýtko pravé nohy. Třese se mnou jako když pes zabíjí krysu. Nejsem krysa! Přehodil mne přes hlavu a hřbet. Dopadám na záda. Olympus je na kusy. Chci se přetočit na břicho, ale je rychlejší. Má hlava je v grizzlyho tlamě. Odporně mu z ní páchne. Asi si moc často zuby nečistí… Cítím praskot lícních kostí. Ani nevím proč, ale dal jsem mu dvě rány pěstí někam do hlavy. Má ji tak tvrdou, že určitě nic necítil, zatímco já řvu bolestí. Klouby prstů sedřené, zápěstí vykloubené. Pustil moji hlavu a kousek couvl. Převrátil jsem se na břicho. Znovu na mne skočil. Tentokrát se zakousl do batohu. Snad mu bude chutnat více, než-li má hlava. V dětství mi máma říkala: „Palice dubová…“ Pevně se držím malého keříku, aby mne grizzly neotočil zpátky na záda. To by mohl být můj konec. Obrovská tlapa dopadla na mé rameno, drápy se zaťaly do masa a narazily na kost. Ta samá tlapa mi o chvíli později hrábla do rozkroku. Až nyní si uvědomuji, že nešlo o žádný skrytý sexuální podtext, ale o pouhou snahu zjistit, zda-li jsem živý. Grizzly couvl o dva metry a bedlivě mne pozoruje. Konec hrůzné projekce. Jednou se mi zdálo, že mne pronásleduje pes. Veliký černý pes. Už, už mě chtěl kousnout a já se probudil. Nyní to není sen, ale realita. Krvavá skutečnost. Jistě vypadám jako ten karibu, zakrvácený kus hadru. Potrava pro divou zvěř. Plazím se sice v jakémsi pudu sebezáchovy směrem k chatě, leč síly mne opouštějí. Mé rány mokvají, ale nijak moc nekrvácejí. Bolest je tupá, dokonce cítím šimrání. Že by mne bakterie z medvědí tlamy chtěli rozveselit? Poslední úsměv před smrtí? Chci žít! Na umření jsem ještě mladý. Chci vidět svou Andělku. Držet ji za ruku, topit se v modrých - 33 -



očích, hladit světlé vlasy a šeptat do ouška ty své nesmysly. Andělko, miláčku… Slzy? Ano, já pláču. Pláču! Myslel jsem, že už plakat neumím. Mrznu, mám žízeň a bolest prostupuje každou molekulou mého těla. Sílící vítr přináší k mým otupělým smyslům vytí vlků. Jen ať přijdou, stůl je prostřen. Je mi to už jedno. Každý jednou umře. Dívám se na hvězdy, ony se dívají na mne. Nikdy jsem jim nerozuměl, jsou však nádherné. Slyším hlasy, či je to jen kvílení větru? Halucinace? Slunce? Teď v noci? Natahuji k němu ruku. Nehřeje… Svítilna upadla na zem. „Oh, shit!“ ozvalo se nade mnou. Marx! To je Marx!

- 34 -



Ateliér "Trest často dlouho čeká, ale náhle dopadne." PUBLILIUS SYRUS Zvědavé oči sledovaly pootevřenými dveřmi dva muže a ženu, kteří mířili ke schodišti. Ústa plná slin vydávala podivné skřeky. Ozval se jasně slyšitelný maniakální dětinský smích a silná ruka opatrně dveře zavřela. Muži se krátce zastavili a ohlédli, zatímco žena šla dál. Starobylost čišela z oprýskaných stěn a vzduch byl nasáklý pachem dávno zapomenutých věcí. Vrzání dřevěných schodů trhalo ticho na cáry. Mlčky stoupali nahoru do podkroví a přidržovali se zábradlí z nelakovaného dřeva. První šla mladá brunetka, elegantně oblečena do krátké kožené sukně, bílé halenky a kožené vesty. Na nohou měla kozačky na vysokém kovovém podpatku. Dva schody pozadu, s pohledem upřeným na krásně tvarovaný zadek a dokonalé nohy, šel menší padesátník s prošedivělým knírem a s rozrůstající se pleší na hlavě. V těsném závěsu za ním se držel potící se tlouštík s brýlemi na nose. Také jemu mohlo být kolem padesátky. Oba pánové byli oděni do luxusních obleků šitých na míru. „Tak to je mé království,“ řekla žena, když vešli do podkroví. Malířský ateliér dýchal svébytnou atmosférou. Na dřevěné podlaze byla realisticky zobrazena neznámá propast. Skrze otevřené střešní okno dopadaly sem sluneční paprsky a mlsně olizovaly interiér i tváře nových návštěvníků. Vzduch byl prosycený fantastickou vůní barev. Střešní trámy z topolového dřeva zdobily dovedné malby démonů, symbolizující vnitřní aspekty a vlastnosti nás obyčejných smrtelníků. Odlišné tóny vůní a barev se postupně spojovaly v atraktivní motivy, měnící se po prvotním jiskřivém třpytu do podoby smyslné aury, originálně zářící jemným a hřejivým světlem. Na šikmém stropě byla namalována obrovská pavučina s pestrobarevným pavoukem uprostřed, vyjadřující snad nelehké to cesty lidského osudu. Vzrušující kompozice se rozevírala jako čarokrásný vějíř a dosahovala až k naprostému vrcholu své intenzity v okamžiku, kdy docházelo k dráždivému odhalení tajemství mistrně odvedené práce. „Stojíte nad propastí, pánové, jeden chybný krok,“ proťal ticho příjemný ženský hlas. „Úžasné!“ obdivně zvolal tlouštík, otíraje čelo kapesníkem. „Moc jsem vám nevěřil, když jste nás v tom baru oslovila.“ „Nevěřil, pane Enšpígle?“ přimhouřila oči a přeměřila si chlapíka chladným pohledem. „Víte, Miriam, mysleli jsme si, že jste…“ nedokončil větu muž s knírkem. „Kurva, pane Rössnere?“ zeptala se bez uzardění. „Promiňte, na malířku jste nevypadala,“ odpověděl Rössner a uhlazoval si řídnoucí vlasy. „Neomlouvejte se. Omluva je někdy horší než samotný čin,“ řekla tajemně a svlékla vestu. Pod halenkou se rýsovaly obrysy plných ňader.

- 35 -



„To napsal Čapek?“ zeptal se Enšpígl a chlípně pozoroval její dopředu trčící bradavky. „Arabské přísloví,“ ušklíbla se pohrdavě jeho neznalosti a ukázala na dvě starobylé židle u stolku, na kterém stála kytice jarních květin. „Posaďte se, pánové, káva se už nese.“ Ozýval se specifický vrzající zvuk starých dřevěných schodů, doprovázený krákoravým šíleným smíchem. Enšpígl s Rössnerem se posadili, pohlížeje na sebe, v napjatém očekávání událostí příštích. Miriam se pousmála a šla ke dveřím. Enšpígl chtěl něco říct, ale Rössner do něho drcnul a pohybem ruky naznačil, že by bylo lépe mlčet a počkat. Postříbřený oválný tác zdobený ornamenty, s dvěma malými šálky kávy a stříbrnou cukřenkou, převzala Miriam mezi dveřmi. Neznámá osoba zůstala nadále skryta před zvídavými zraky obou pánů. „Promiňte, Miriam, to byl…“ odvážil se přerušit ticho Enšpígl, povolil si kravatu, rozepnul horní knoflíček u košile a svlékl sako. Rössner ho napodobil. Přece jen bylo v ateliéru příjemné teplo. „Bratr… Nebojte se, pánové, až přijde čas, seznámím vás,“ řekla Miriam. „Teď mě omluvte, převléknu se do něčeho pohodlnějšího.“ Rössner s Enšpíglem usrkávali kávu a rozhlíželi se po ateliéru. Uprostřed stál malířský stojan vyrobený z nelakovaného smrkového dřeva. Sololitová deska potažená šepsovaným plátnem čekala na budoucí tahy štětcem. Kousek vedle, na malém stolku, byly sady akrylových a olejových barev, malířská paleta, štětce různých velikostí a tvarů, různé kalíšky, křídy, uhly, tempery i jiné malířské pomůcky a přípravky. Obrazy krajiny, opřené jeden vedle druhého u stěny, vyzařovaly vyváženou harmonii barev a světla. Jeden z koutů ateliéru byl doslova narvaný reliéfními obrazy a plátny. Nejvíce oba očarovala podlaha. Seděli přímo nad neuvěřitelně živým obrazem propasti, magicky přitahováni rozevřeným chřtánem hlubiny, uchváceni rozmanitostí stínů a barev. Pozvolna se jim okolní svět začal mlžit. Víčka se samovolně zavírala a pánové se vypravili na cestu do říše snů. Probudili se téměř současně. Ruce přivázané k opěrkám a těla k opěradlům. Ani nohy nezůstaly volné. Naproti seděla Miriam a na skicu vykreslovala portréty obou mužů. V modrém plášti, potřísněném zaschlými barvami, a plátěných kalhotách vypadala poněkud méně elegantněji, než když přivedla oba gentlemany do podkroví. „Co to má znamenat!“ rozčiloval se Rössner a marně se snažil osvobodit. „Okamžitě nás rozvažte!“ přidal se Enšpígl a z čela mu ztekla třpytící se kapka potu přímo na baculatý nos. „Nekřičte, pánové, nebo rozzlobíte Roberta. Ten křik nesnáší,“ řekla sametovým, lehce zastřeným hlasem Miriam a pohodila hlavou směrem ke dveřím. Oba muži polkly svá slova, která se chystala opustit vysychající ústa. Stál tam, oděn do modrých montérek potřísněných červenou barvou a kostkované flanelové košile, ošklivý pupkatý chlap s brýlemi jako dna od sodovek. V pravé ruce svíral velikou sekeru, jejíž ostří zdobilo žíhání od zaschlé krve. Tvářil se jako kyselý citrón a jeho ústa vydávala zvuky asi jako korečkový bagr se zatáhnutou ruční brzdou. S velkým zájmem si hosty prohlížel. „Klid, pánové si přišli jenom popovídat,“ přistoupila k Robertovi, pohladila ho po vlasech, „polož tu sekeru, tady máš fixy a papír. Něco hezkého mi nakresli.“ - 36 -



„Povídat? A o čem?“ ptal se Rössner, bledý strachy, a bedlivě pozoroval zakrvácenou sekeru, kterou Robert odložil před ně na stůl, vedle kytice jarního kvítí. Střešní otvor byl nyní uzavřen dřevěnou okenicí a umělé osvětlení podtrhovalo magii tohoto zvláštního zátiší. Enšpígl se potil jako kdyby byl v sauně. „O minulosti, přítomnosti a budoucnosti,“ odpověděla Miriam a otočila skicák tak, aby oba pánové dobře viděli. Na čtvrtce byla kresba. Věrohodné a opravdu zdařilé portréty. „Proč… proč nás malujete?“ hlesl zoufale Enšpígl a lepkavý pot strachu ztékal z jeho čela. Svezl se po obroučkách, zanechal stopu na skle a pokračoval dál. Důmyslná souhra stínů se světlem tvořila na jeho obličeji umělecké dílo. „Víte co řekl Wiliam James?“ zeptala se Miriam a znovu pohladila Roberta po vlasech. Ten seděl naproti oběma mužům a čmáral na skicu záhadné klikyháky. Zpoza obrouček svých brýlí však nepřestával spoutané hosty pozorovat. „To byl malíř, že ano?“ vyhrkl Enšpígl. Chladný pot ho šimral na tváři. Zatřepal hlavou, jako by zaháněl mouchu a pohlédl na Rössnera. „Psycholog na Harvardské univerzitě,“ opravil ho Rössner a zkoušel, jestli provaz nepovolí. Bojoval s tichou zuřivostí, každý sval na jeho těle se napínal a snažil se osvobodit. „Výborně!“ zvolala pochvalně a šla k obrazu, který byl zahalen černou látkou. „Teprve až smrt zarámuje život, portrét je doopravdy zavěšen na zdi. To řekl Wiliam James, pánové,“ citovala Miriam a strhla černý šátek. „Ježíši Kriste!“ zvolal zděšeně Rössner a pokoušely se o něj mdloby. „To je přece… Kraus…“ poznal portrét také Enšpígl. „Ano, Kraus. Našli ho na skládce za městem. Tedy… spíše jeho části,“ bláznivě se rozesmála a Robert se k ní přidal. Mráz přejel Rössnerovi po zádech a krev mu ztuhla v žilách. Enšpígl na tom byl stejně. Vždyť o tom psaly všechny noviny a vraha se zatím odhalit nepodařilo. Ruce i nohy oddělené od trupu a i sama uříznutá hlava lichváře Krause, to vše leželo na jedné hromadě. Hrůzný pohled na který se nezapomíná. Robert vstal, chytil Enšpígla za pravou ruku a snažil se mu narovnat prsty. Prosby a nadávky obou pánů, vše bylo marné. Ocelové prsty svíraly Enšpíglovu ruku tak pevně, že se raději bez dalšího odporu podvolil. Robert mu na prostředníčku i ukazováčku vyznačil černým fixem rysky a povolil sevření. Obrátil se k Rössnerovi. Přitiskl svůj nos k jeho krku a nasával pach strachu, který mu patrně přinášel blažené pocity. Smál se jako uprchlý šílenec, který poprvé ochutnal křídla svobody. Najednou se otočil a odešel. Následné vrzání schodů znělo v uších vyděšených mužů jako ta nejstrašnější noční můra. „Řeknu vám jeden příběh, pánové. Pak se vás zeptám na pár otázek a jestli dostanu uspokojivé odpovědi, můžete odejít. Rozumíme si?“ zeptala se Miriam a pobaveně sledovala potící se dvojici.

- 37 -



„Co když odpovědi znát nebudeme?“ namítl Enšpígl. „Pak vás tu nechám o samotě s bratrem, viď Roberte,“ obrátila se ke dveřím. Robert se právě vrátil s proutěným košíkem v ruce. Usadil se znovu naproti Enšpígla s Rössnerem a z košíku pomalu vytahoval různé věci. Dřevěné prkénko ve tvaru prasátka, velký ostrý nůž a pět kusů mrkve různých velikostí. Vydával při tom podivné zvuky. Něco mezi vytím vlka a kňučením právě zapíchnutého prasete. Mrkve rozložil na prkénko do obrazce, který silně připomínal lidské prsty. Vzal černý fix a tak jako Enšpíglovy prsty, tak i mrkve označil ryskami. Krve by se nedořezal na ubohém tlouštíkovi, jemuž se začala třást kolena a jektaly zuby. Rössner se snažil ovládat. Za maskou tvrdého muže se však již skrýval strach. „Byl jeden dům, velmi podobný tomuhle, s prostornou halou zařízenou jako návštěvní místnost a skromně zařízeným ateliérem v podkroví,“ začala vyprávět Miriam, pootočila stojan tak, aby na oba pány viděla a překreslovala podobizny ze skicáře na plátno. „Žil v něm malíř Preiss se svou rodinou. Manželkou Eleonorou, kterou velmi miloval a…“ „Dost! Tohle poslouchat nebudu! Okamžitě nás pusťte!“ přerušil vyprávění zpocený Enšpígl. „Správně. Nějaká taková pitomá zmalovaná fuchtle by si chtěla se mnou zahrávat! Cha! S Rössnerem! Hned nás rozvažte!“ „Ticho!“ okřikla je Miriam. „Patrně si neuvědomujete pánové, že nejste v situaci, abyste mohli rozkazovat. Stačí málo a bude po Rössnerovi, viď Roberte…“ Robert přikývl a natahoval ruku po sekeře. Chechtal se jako smyslů zbavený. „Ještě je čas,“ zavrtěla Miriam hlavou. Robert ukrojil kus označené mrkve a napíchl ho na špičku nože. Šklebil se jako nekrofil v márnici. Enšpígl pohlédl na Rössnera a začal se tiše modlit. „Takže ještě jednou, pánové. Já budu vyprávět, vy poslouchat. Rozumíme si?“ řekla Miriam. „Ano,“ hlesli téměř současně a pozorovali Roberta, vztekle krájejícího mrkev na kolečka. „Dobře. Tak od začátku. Byl dům, podobný tomuhle, s halou zařízenou jako návštěvní místnost a ateliérem v podkroví. Žil v něm malíř se svou rodinou. Manželkou Eleonorou, kterou moc miloval a dvěma dětmi, desetiletou Izabelou a třináctiletým Robertem. Ten malíř se jmenoval Arnošt Preiss a maloval opravdu krásné obrazy. Galerie se předháněly v nabídkách a výstava střídala výstavu. Preissovým se dařilo dobře, měli se rádi a byli šťastní. Až do osudného odpoledne, pátého června, před patnácti lety. To měl malíř domluvenou schůzku s pány Enšpíglem a Rössnerem. Chtěli vidět nějaké obrazy. Bohužel musel malíř narychlo odjet s Izabelou do nemocnice a nechal doma Eleonoru se synem. Když se vrátil, našel svou ženu mrtvou. Ležela v hale pod schodištěm v tratolišti krve a u ní klečel Robert. Smál se. Jeho matka nejevila známky života a on se smál. Dočista se z toho zbláznil. Otec zavolal policii a po čase zjistil, že dvě jeho nejnovější díla zmizela. Komisařství zahájilo vyšetřování a stopy záhy přivedly kriminalisty až k pánům Enšpíglovi a Rössnerovi, spolumajitelům známé galerie. Ti také byli obviněni z loupežné vraždy. Bohužel důkazy byly slabé a jediného svědka, který viděl podezřelé vcházet do domu, kdosi uplatil. Obrazy se nenašly a oba pánové se dočkali zproštění obvinění. Malíř Preiss nedokázal vysvětlit své dceři, - 38 -



že už svou mámu nikdy nespatří. Zemřel týden po tragédii. Žalem mu puklo srdce. Izabela šla do dětského domova a Robert do ústavu. Policie případ odložila a život šel dál…“ Skončila s vyprávěním a v očích se jí zaleskly slzy. Naučenými tahy štětcem nanášela barvy na plátno. Robert vytáhl z košíku brousek a začal brousit, již tak velmi ostrý, dlouhý nůž. Strach byl v tu chvíli téměř hmatatelný a vznášel se všude kolem. „No, je to už patnáct let. Snad si nemyslíte, Miriam…“ nedopověděl Rössner, neboť mu žena skočila do řeči. „Nejsem Miriam!“ řekla důrazně. „Nechápu,“ přiznal Enšpígl zmateně. „Jsem Isabela. Isabela Preissová.“ „Isabela Preissová…“ opakoval Rössner s údivem. „Co po nás vlastně chcete?“ zeptal se již značně psychicky nalomený Enšpígl. „Pravdu.“ „Pravdu…“ ušklíbl se Rössner. „My nic nevíme, s vaší matkou jsme se nikdy neviděli.“ „Lžete! Táta měl schůzku s vašimi jmény poznačenou v diáři.“ „To nic nedokazuje, slečno Preissová,“ oponoval Rössner. „Ne? Ještě je tu ten svědek. Viděl vás vcházet a deset minut na to i vycházet.“ „Blbost! Ten už dávno prdí do hlíny!“ sebejistě a arogantně konstatoval Rössner. „Třeba nechal dopis na rozloučenou… Svědomí…“ „Dopis?“ znejistěl Rössner. „Proč jste s ním tedy nešla na policii?“ „Nač policii? Vyřešíme to sami, co Roberte?“ „Nechci umřít, prosím… nechci umřít,“ kňoural plačtivě Enšpígl. Rössner byl bledý jako stěna, ale držel se. „Takže jste matku zabil vy, Enšpígle?“ uhodila na něj Isabela. Robert se zazubil, zařval jako lev v kleci a vší silou zapíchl nůž do prkénka. „Ne, ne… já ne… nechci umřít,“ hroutil se psychicky zlomený muž. „To on!“ „Mlč, idiote!“ okřikl ho Rössner.

- 39 -



„Tak jí to řekni! Jak to bylo! Řekni jí to… nechci umřít…“ plakal Enšpígl. „Drž hubu! Povídám ti, drž hubu!“ rudl vzteky Rössner. Robert s Izabelou mlčky přihlíželi. „Zabil jsi ji! Zabil! Vrahu!“ křičel tlouštík a brýle mu sklouzly z nosu. „Byla to nešťastná náhoda, já…já…ji nechtěl ublížit,“ koktal v rozrušení Rössner. „On ji nechtěl ublížit, cha! A kdo ji osahával, dobytku!“ útočil Enšpígl. „Kdo říkal, že si trošku užijeme! Co?“ nechal se strhnout Rössner. „A kdo ji shodil ze schodů, co? Zabil jsi ji, přiznej to!“ „Tak jo! Strčil jsem do ní,“ přestal se ovládat Rössner, „ta coura si to zasloužila. Kdyby se nebránila, mohli jsme si užít. Stejně to chtěla! Všechny to chtějí. Bylo jí to vidět na očích!“ „Hajzle, prasáku!“ „Tak já jsem hajzl? Co ty? Kdo ukradl ty obrazy, co?“ „Ještě žila… chroptěla, prosila o život…“ zajíkal se brekem Enšpígl. „Drž už tu hubu! Drž hubu!“ řval nepříčetně Rössner. „To by stačilo, pánové, slyšeli jsme co jsme slyšet chtěli,“ zarazila je Isabela a kývla na Roberta. Ten vstal a přelepil Rössnerovi ústa lepící páskou. To samé provedl i Enšpíglovi. Z košíku vytáhl malou plechovou krabičku. Vyndal z ní dvě injekční stříkačky, naplněné jakousi látkou. Oči obou spoutaných mužů marně těkaly po ateliéru, hledajíce alespoň malý náznak pomoci. Robert přistoupil k Rössnerovi a zapíchl mu jehlu do žíly na předloktí levé ruky. Poté přišla na řadu i levá ruka Enšpíglova. „Nebojte se, pánové, nebude to bolet…“ utěšovala je Isabela tím svým sametovým hlasem. Rozechvěli se horečkou z hrůzy a děsu a zalepená ústa se marně snažila zoufalým rykem volat o pomoc. Poslední, co jejich pohasínající oči spatřily, byl Robert, který uchopil sekeru a něžně ji políbil. „Máte poněkud svérázné vyšetřovací metody, poručíku,“ usmála se Isabela, „musím uznat, že docela účinné.“ „Nebýt vaší pomoci, Isabelo…“ promluvil Robert, pravým jménem Bruno Maier z místního komisařství. „Moc vám děkuji… i za tátu…“ utřela slzy do kapesníku. „Nevyřešené případy jsou můj život. Pánové se budou divit, až se probudí,“ řekl Bruno.

- 40 -



„Bude to stačit?“ ptala se Isabela a odkládala plášť. „Bude,“ ujistil ji muž a z vázy vytáhl mikrofon. „Jak se daří bratrovi?“ „Docela dobře. Na víkend si ho beru z ústavu domů. Přijďte na kafe.“

- 41 -



Zabil bych tě! „Marie, tak co bude s tím žrádlem!“ ozvalo se z obývacího pokoje. Pětačtyřicetiletý muž seděl v křesle a díval se na televizi. Bílý nátělník a červené trenýrky připomínali dávnou hodinu tělesné výchovy. Od zápěstí až k ramenům zdobily jeho ruce vytetované nápisy a ornamenty. Svaly měl jako kulturista. Vlastně dělal kulturistiku i závodně do té doby, než ho poprvé zavřeli. Kradená auta, výtržnost a ublížení na zdraví. Půl roku sekal latinu a pak přišel další průšvih. Málem ukopal k smrti policistu, druhému zlomil ruku a přerazil nos jen za to, že se ho pokoušeli při cestě z hospody domů legitimovat. Před dvěma měsíci ho pustili. „Za minutku, Kájo,“ ozvalo se z kuchyně. Jeho žena Marie, v zeleno bílé kostkované zástěře, stála u sporáku a vařečkou míchala zelený pokrm. Měla blond vlasy, vzadu stáhnuté gumičkou do culíku, ustaraný obličej s četnými vráskami a duši smířenou s nelehkým údělem. Stokrát se s Karlem v duchu rozešla a stokrát vrátila zpátky. Na těch pár facek, co sem tam dostala, si vždy našla vysvětlení a svému Karlíčkovi odpouštěla. Jednou vyplnila žádost o rozvod, aby ji za několik minut roztrhala na tisíc kousků. To bylo v době, kdy podruhé seděl. „Mami, už budeme jíst? Musím do služby,“ ozvalo se z pokoje. Dvaadvacetiletý Milan se postavou příliš svému otci nepodobal. Ve tváři měl jemné rysy své matky. Také si s ní rozuměl lépe, než-li s otcem. Tátu měl rád, obdivoval ho, ale zároveň se bál jeho vznětlivosti a častým návalům vzteku. Pubertu a dospívání strávil péčí o nemocnou matku a domácnost. Při studiu si přivydělával na různých brigádách. Všechny vydělané koruny šly na domácnost. Jednou měsíčně chodil za otcem na návštěvu do věznice. „Hotovo, pojďte jíst,“ zvala k prostřenému stolu Marie. „Už běžím,“ řekl Milan a posadil se na své místo pod oknem. „Špenát a volské oko, no…takové žrádlo jsme v lochu neměli,“ poznamenal Karel a otevřel si láhev piva. „Dobrou chuť,“ popřála Marie, první pohlédla na manžela a potom na syna. „Dobrou chuť,“ přidal se Milan. „Dobrou,“ zamumlal Karel a pustil se do jídla. Příborem si krájel knedlíky, namáčel do špenátu a hladově hltal. Přitom se díval střídavě na ženu a na syna. Napil se piva a krknul. „Co je? To si už nemůžu doma ani ulevit?“ ptal se Karel a pokračoval v jídle. Marie pohlédla na syna, klopícího zrak k talíři: „Vždyť nic neříkáme.“

- 42 -



„Ještě to tak,“ utrousil Karel, otevřel šuplík, něco vyndal a položil před syna. „Tady máš klíče od auta. Pojedeš do práce vozem.“ „Vážně tati?“ ptal se překvapený Milan. „Myslíš, že si z tebe dělám prdel, nebo co!“ zvýšil hlas Karel. „Ne, nemyslím, ale,“ řekl Milan a matka se na něj vyčítavě podívala. „Ale co? Řidičák máš? Máš! Tak se dnes vysereš na autobus a pojedeš hezky autem.“ „Tak díky, tati,“ poděkoval za nečekanou nabídku. „Kájo, to je od tebe hezké,“ pochválila manžela Marie a pohladila ho po ruce. „No jo, no. Jednou jsi dispečer, tedy pan dispečer, tak nebudeš jezdit autobusem jako nějaká socka. Nejsi žádný blbec! Jsi můj syn! Máš nějakou odpovědnost, ne? Kolik vlaků máš vlastně na starost?“ zajímal se. „No, víš,“ odpovídal Milan opatrně. „No nevím, proto se tě ptám,“ mluvil s plnou pusou otec. „Tak hodně, asi kolem padesáti,“ řekl Milan a vložil do úst další sousto. „Tak vidíš, padesát. Ty vole! To je odpovědnost, panečku. Dispečer u Českých drah. Udělal jsi mně radost, synku. Jít k policajtům, jak jsi chtěl, to bych tě zabil! Zabil!“ opět zvýšil hlas Karel a bouchnul pěstí do stolu, až se Marie leknutím zakuckala. Milan zaraženě hleděl do talíře. „Do prdele! Tohle žrát nebudu!“ rozčiloval se Karel a vidličkou ukazoval kousek nalezené skořápky. „Tak já už musím, ahoj,“ spěšně se rozloučil Milan, vzal klíčky od auta a odešel z kuchyně. Snad proto, aby si to ještě otec s tím autem nerozmyslel, nebo opravdu spěchal. „Promiň, Kájo, jsem husa,“ omlouvala se Marie a kousek se odsunula od stolu, jakoby čekala, že z druhé strany může přiletět políček. Ostatně by to nebylo poprvé. „No, stane se,“ uklidnil se Karel a odsunul talíř bokem, „už nebudu.“ „Mrzí mě to.“ „Dobře, už o tom nemluv, Maruš. Mladej nebude celou noc doma, tak si trošku zašpásujeme,“ řekl Karel, vstal, stoupl si za sedící Marii a rukama ji hnětl prsa. Opřela se hlavou o jeho břicho a zavřela oči. Představila si, co ji čeká. Tvrdý, živočišný sex, bez pořádné předehry. Pouze to masírování prsou, někdy i nějaká ta facka. Pustil ji a šel k oknu.

- 43 -



„Než se vrátím, tak se dej trochu do kupy. Chci mít v posteli pěknou babu,“ řekl a podíval se na teploměr. „Ty někam jdeš, Kájo?“ „Jo, do hospody. Franta mi možná sehnal práci. Dám si jedno a přijdu.“ „To je dobře, každá koruna se hodí,“ prohodila Marie. „Co tím chceš, sakra, říct!“ zvýšil hlas Karel a zle se na svou ženu podíval. „Nic, Kájo, nic,“ špitla a čekala, co se stane. „No proto!“ řekl Karel, oblékl rifle, obul boty a jen tak v tílku odešel. Hospoda byla celkem slušně zaplněna a číšník se měl co otáčet. Karel vešel dovnitř, pozdravil několik svých známých a namířil ke stolu, u kterého seděl pouze tetovaný chlapík s velkým plnovousem. Nápisů, ornamentů a obrázků zvířat měl víc, než-li Karel. „Zdar,“ pozdravil Karel, palcem pravé ruky ukázal výčepnímu jedničku a přisedl si. „Zdar,“ odpověděl chlapík a nabídl mu cigaretu. „Dík, Franto, tak jak to vypadá?“ zajímal se Karel a připálil si od hořící cigarety, položené v popelníku. „Je to v prdeli, kamaráde,“ řekl Franta a dopil své pivo. V té chvíli přišel číšník, položil na stůl dvě piva a na účtence vyznačil další čárky. „Hele, mladej, hoď nám sem dvě sýkorky,“ objednával Karel. „Sýkorky? Jaký sýkorky?“ nechápal číšník. „Hoď…nám…sem…dva…rumy!“ pomalu a srozumitelně řekl Franta, číšník kývl a odešel. „Co to je za vola?“ otáčel se za ním Karel. „Je tu novej, on se otrká, neboj,“ omlouval ho Franta a odešel na záchod. Než se vrátil, sýkorky se smály na stole. „Takže práce není,“ povzdechl si Karel poté, co do sebe oba pánové kopli rum. „Není, ten ocas si to rozmyslel,“ řekl Franta a objednal další destiláty. „Jak rozmyslel? To mu jako vadí, že jsem seděl?“

- 44 -



„Ne, to ne, vždyť on bručel taky. Říkal, že si našel někoho jiného.“ „To je jedno, ser na to, popojedeme! Dej nám pivo! Co bude s tím rumem!“ bouchnul do stolu Karel a volal na číšníka. Najednou těch piv a rumů bylo několik a Karel docela zapomněl, co doma Marii slíbil. Čas běžel a hladina alkoholu stoupala. Karel odešel na záchod, kde zaslechl rozhovor dvou mužů. „Ti hnoji stojí kousek odsud, hned za zatáčkou, ani nejsou vidět,“ říkal menší brunet vysokému blonďákovi. „Měl jsem dvě piva, to mám jít pěšky?“ ptal se blonďák. „Jak chceš, ale mně dali před chvílí flastr za sjetý gumy, buzeranti.“ „To stojí hned za pneuservisem?“ skočil jim do rozhovoru Karel. „Jo, přesně tam. Je to jejich oblíbené místo. Objet se to nedá,“ odpověděl brunet. Karlovi se zatmělo před očima. Pouhá zmínka o policistech ho vždy přiváděla k zuřivosti. Nyní jim přičítal vinu za roky strávené ve vězení. Kdyby ho tehdy, když se vracel z hospody, nechali na pokoji, bylo by vše v pohodě. Alespoň si to, Karel, namlouval. Při jedné z návštěv ve věznici se jeho syn Milan zmínil, že by to rád zkusil, společně s kamarádem, u policie a Karla rázem museli uklidnit tři dozorci. Pěstmi bušil do tvrzeného skla, které ho dělilo od syna a křičel: „Na to zapomeň, ty šmejde! To bych tě raději zabil! Zabil!“ Při další návštěvě mu syn sdělil, že dostal místo dispečera u Českých drah a to ho uklidnilo. Vrátil se ke stolu, ani se neposadil, dopil pivo a volal na číšníka: „Platím!“ „Co blbneš, vole?“ ptal se Franta a překvapeně si Karla prohlížel. „Mám nějakou práci. A nečum tak na mě.“ Karel zaplatil, rozloučil se a odcházel. U dveří na věšáku viselo několik bund a kšiltovka. Venku už je kosa, bude se mi to hodit, pomyslel si a ukradl bundu i s pokrývkou hlavy. Šel směrem k pneuservisu s jedinou myšlenkou. Rozbít někomu hubu. Před očima měl jen uniformu a měsíce strávené za mřížemi. Vykoukl zpoza rohu. Stáli tam. Jak mu alkohol stoupal do hlavy, propadal se čím dál víc do vlastního moře hořkosti a vzteku. Rovnou tam jít nemůžu, nebylo by to překvapení, přemýšlel. Otočil se a uviděl ji. Stará Škoda 120. Dostal nápad. Vniknutí a následné nastartování nebylo pro něj velkým problémem. Nerozsvítil světla, vjel do zatáčky a přidal plyn. U služební Felicie stáli dva policisté. Karel si to namířil přímo k nim. Pár metrů před nimi prudce zabrzdil a strhl volant. Vozidlo dostalo smyk. „Tome, bacha!“ křikl na svého kolegu, který stál zády k flokující škodovce, mladší z policistů. Ten stačil včas uskočit. Mladý policista byl zasažen zadní částí vozu a odhozen do příkopu, kde na pár vteřin ztratil vědomí. - 45 -



Druhý policista, Tomáš, se nestačil vzpamatovat a už u něj byl Karel. „Chceš vidět občanku? Tu máš!“ řekl Karel a zasáhl policistu pěstí do obličeje. Ten zavrávoral, opřel se zády o boční dveře, rozepnul pouzdro a vytáhl zbraň. Smyslů zbavený Karel na nic nečekal, vykopl mu pistoli z ruky a zasadil pěstí další rány. Dvě do břicha, jednu do tváře. Policista se sesunul k zemi a skučel bolestí. Útočníka to však nezastavilo. Kopal a kopal. Na okamžik přestal, sebral pistoli a rozhlédl se kolem, jestli nespatří druhého policistu. Nikoho neviděl, tak pokračoval tam, kde skončil. Tomáš měl dost. Mladý policista se probral. Ležel v kopřivách. Pár vteřinek trvalo, aby si vzpomněl, co se stalo. Pohnul se a ucítil bolest napravo, v oblasti pánevní kosti. Zaslechl sténání a uvědomil si, že musí pomoci kolegovi. Po čtyřech se vydrápal z příkopu a spatřil chlapa s pistolí v ruce, kopajícího do ležícího Tomáše. Postavil se a vytáhl zbraň. „Přestaňte! Jménem zákona,“ varoval rozechvělým hlasem, odjistil pistoli a pomalu se k útočníkovi přibližoval. „Odhoďte zbraň!“ Co to melu za pitomosti, vždyť ho to hovado zabije, pomyslel si. Karel neslyšel, nevnímal, na výzvu nereagoval a uštědřil další dva kopance ležícímu policistovi přímo do břicha. Poté namířil na bezmocného zbraň a odjistil. Policista již nemohl déle čekat. Rozhodl se ve zlomku vteřiny. Zmáčkl spoušť. Jednou, podruhé… Karel se s chroptěním skácel k zemi. Víčka se naposledy zachvěla ve smrtelné křeči. Policista zůstal stát, oči vytřeštěné a ústa otevřená. Ruce se mu třásly a paže zvolna klesaly dolů. Pistole upadla na asfalt. Kolena se mu podlomila a slabost ho srazila k zemi. Klečel, plakal a sledoval nehybnou hromadu masa, která byla ještě před pár vteřinami živou bytostí. Najednou se otočil ke krajnici a zvracel. Ještě nikdy na nikoho nevystřelil, nyní musel. Ten grázl by určitě Tomáše zastřelil. Ještě nikdy nikoho nezabil. Teď tu před ním na zemi leží člověk. Ne šílenec, který ho před chvílí srazil autem, ne psychopat, který skoro ukopal k smrti jeho kamaráda, ale lidská bytost v tvořící se kaluži krve. Na plátnech kin je to mnohdy tak snadné. Hrdina zastřelí padoucha a ani nemrkne. Klidně si odejde třeba na pivo. Otřel si pusu do rukávu, zvedl zbraň a postavil se. Třásl se v těžkém šoku a zvolna kulhal k dvěma tělům. Jeho kolega Tomáš pohnul rukou a zasténal. Policista se zastavil u nehybného těla. Zbraň, která muži ležela pod pravou rukou, odkopl pod služební vůz. „Tome, v pořádku?“ zeptal se svého kolegy. Odpovědí mu bylo pouze přivření očí v zakrváceném obličeji. „Vydrž, kamaráde, zavolám pomoc,“ řekl a vzal vysílačku. „Hlídka pět, hlídka pět, okamžitě pošlete záchranku…“ silně rozrušeným hlasem však hlášení nedokončil. Jeho zrak spočinul na zastřeleném pachateli. Něco ho zaujalo. Přikročil, poklekl vedle něj a obrátil mohutné tělo. Černá kšiltovka s červeným úzkým páskem se svezla mrtvému muži z hlavy. „Táto!“ vykřikl zoufale, rozplakal se a položil mrtvou hlavu na svá kolena, „odpusť, prosím…“ - 46 -



Jasná páka Dáno k publikaci za laskavého souhlasu pana spisovatele Šímy :-) Zaplivaná hospůdka, není žádná lahůdka. Své kouzlo má zajisté, zjevili se turisté. Pelion a Šíma, vkročili tu zpříma. Navštívili hrad, nyní mají hlad. I na zámku spolu byli, koukali se na motýly. Byla tu i sbírka zámků, atrakcí a různých krámků. Nyní oba uondaní, stírají si vlhkost z dlaní. V hospodě jsou jen tři muži, nad dveřmi tu mají růži. Šíma a i Pelion, mají žízeň jako slon. Hledajíce múzy, sundávali blůzy. „Co si dáte, mládenci? Jistě ne čaj v červenci!“ ptal se chlápek silný v pase a zachrochtal jako prase. „Copak se tu asi stane, když si dáme pivo, pane?“ pokývali souhlasně, odvětili dvouhlasně. „Desítku či jedenáctku? Nebo pouze zbytky z tácku?“ nabízel jim tlustý pán, čímž byl základ řeči dán. „Ty na nás tak podomácku, nabízíš nám zbytky z tácku?“ Šíma na něj mrkl okem, otočil se k němu bokem. „To by byla idyla! Dvanáctka by nebyla?“ ptal se ho pan Pelion, jakoby měl milion. Hodil krosnu do rohu. Blbec, sobě na nohu. Desítku či jedenáctku? Nebo pouze zbytky z tácku?“ proletělo vzduchem zase, jako moucha ke klobáse. „Ty almaro otylá, dvanáctka by nebyla?“ řek Pelion ledabyle a přitom si leštil brýle. „Hraješ si na debila? Říkám, že by nebyla!“ odpověděl tlouštík rázně, dovolávaje se kázně. „Sám jsi debil, chlape tlustý, veršování je to hustý,“ konstatoval Šíma vlažně a myslel to zcela vážně. „S básníkem chceš soutěžiti? Tvé verše jsou předem v řiti!“ hřmělo od vedlejšího stolu, kde pil chlapík s rumem kolu. „Staráš se jak starosta, s takovou ty na hosta?“ Pelion se na něj mračí, jeho pohled vskutku dračí. „Až mi z toho v kříži lupe, toť starosta totiž, hňupe!“ přidal se chlap vousatý, ušpiněný, chlupatý. „Že prý je můj přítel hňup? Ty si, chlape, rakev kup!“ zahřměl Šíma hrozivě, pokukoval po pivě. „To je hrobník, chlapče milý, docházejí vám už síly?“ smál se tlouštík jako děcko, jakoby už věděl všecko. „Nemůžete nás tu znáti, sic jsme známí literáti!“ Pelion tu, v slunka svitu, odhaloval identitu. „Vždyť to hovno znamená, tak nedělej ramena!“ to starosta vypil ruma, potom prskal jako puma. - 47 -



„Jediná, co machra dělá, je tvá huba ochraptělá!“ do éteru Šíma pustil, atmosféru tímto zhustil. „Možná první dojem klame, veršování v krvi máme,“ přidal hrobník nesměle a krčil se zbaběle. „Dochází vám, chlapi, slova? Přišli jste snad z Kocourkova?“ posmíval se tlouštík dále, zapnul pásek na sandále. „Má múza už v řiti tone, řekni něco Pelione,“ takto Šíma naváděl, do rozpaků přiváděl. „Tak nás pocti svoji přízní, sic tu oba zdechnem žízní!“ Pelion si žádá pití, vedro je tu na zabití. „Jistě máte žízeň z parna, dám vám pivo třeba zdarma,“ řekl tlouštík tajemně a tvářil se příjemně. „Ty jsi tedy pěkný ptáček, v tomhle bude jistě háček,“ tu Pelion posmutněl a jeho hlad mohutněl. „Jaký háček, hochu milý, přece nejsi nezletilý,“ takto tedy Šíma pravil, v hloubi duše už se bavil. „Ty jsi tupý jako zdivo, nabízí nám zdarma pivo!“ Pelion jen kroutil hlavou, marně hledal větu pravou. „Porazíte-li mne v páce, dám vám piva čtyři táce!“ hospodský tu zatnul svaly, na klobásu mouchy sraly. „Narazil jsi na bizona, neznáš sílu Peliona!“ Pelion se nechal zlákat, nepřišel sem přece plakat. „Slyšíš ten smích z našich hrdel? Natrhne ti, Lojza, prdel!“ posmíval se starosta, drze hleděl na hosta. „Hřebínek ti srazí, šmejde! Porazit ho? To snad nejde!“ Peliona hrobník dráždil, sklidil pohled, který vraždil. „Vyhraji-li, což je jistý, musíš snísti misku s hlísty,“ řek hospodský pravidla, ostrá slova prořídla. „Pelione, pevné nervy, nechceš přece žráti červy!“ důrazně mu řekl Šíma, rozpálil ho do maxima. Pak ho plácl přes záda, jak u vody ováda. „Jeho šance dávno zvadla, přede mnou je hora sádla,“ Pelion se nepoznával, svoje ruce protřepával. „Pravdu máš, že pouze klame, my si pivo vychutnáme!“ povzbuzoval Šíma a bylo mu príma. „Takového břídila, by i ženská zřídila!“ starosta si opět rýpl, hrobníkovi Spartu štípl. „Oříšek pro anatoma, proč jsi nechal svaly doma?“ hospodský se tomu směje, druhá brada se mu chvěje. „Jen urážej chlape slovně, já byl třikrát v posilovně!“

- 48 -



„Pelione, nejsi vůl, přerazíš s tím chlapem stůl,“ šeptal Šíma do ucha, s protřelostí zloducha. Malá místnost s televizí, sranda je když ubrus mizí. Popelník tu padl na zem, místa bylo dosti rázem. Sbohem slavná hygieno, k souboji vše připraveno. Ruka stiskla cizí pracku, dle pravidel, podomácku. Pár vteřinek po výkřiku, poražen je chlapec v mžiku. Pak mu došlo, co se děje, už se na něj miska směje. S odporem a pomalu, polkl tučnou žížalu. Osazenstvo oněmělo, sledovalo jeho tělo. Svíjel se jak v diskotéce, poté začal shánět WC. Přišel bledý jako stěna, hospoda už vylidněna. Hrobník zmizel se starostou, řekl že prý houby rostou. Pouze lhali, to je jisté, měli strach ti alibisté. Hospodský byl z toho v šoku, nepřítomný výraz v oku. Mokrý hadřík na čele a tvářil se kysele. „Než jsem něco říci stačil, ty jsi chlape červa tlačil!“ na žížaly Šíma kouká a v hlavě má asi brouka. „Prohrál jsem, tak za to platím. Vysvětlím to nějak katím.“ řek Pelion rezolutně, na kalhoty hledí smutně. „Říkáš to tak jedovatě, proč do toho pleteš katě?“ nechápal tu poznámku, jako zámky na zámku. „Z podivného oběda, zbarvil jsem je dohněda!“ „Já jsem mlčel jako ryba, byla to však moje chyba…“ přiznal Šíma opatrně, tvářil se jak po obrně. „Pojď blíž, Šímo, nestůj vzadu. Co to plácáš, mluvíš z hladu?“ „Jak to jen říct, sakra práce, je to mistr světa v páce.“ „To si, Šímo, děláš srandu, hlásáš divnou propagandu!“ „Zapomněl jsem to říct, jejda… tento tlouštík je můj strejda,“ řekl Šíma provinile, utřel slzy do košile. „Ty jsi debil, kurva drát! To jsem musel hlísty žrát?“ „To byl jenom malý vtip, snad ti bude brzy líp…“ řekl Šíma zvláštním tónem, utíkal před Pelionem.

- 49 -



13 983 816 Déšť se silným nárazovým větrem bičoval jindy malebné prostředí na rozhraní Jizerských hor a Krkonoš. Černý mercedes přijel po příjezdové cestě až k vile. Motor zmlkl a reflektory pohasly. Nikdo nevystupoval. Z temného nebe neustále plakal déšť a tříštil se o kapotu. V proudech omýval skla, která se zevnitř mlžila sraženým dechem. „Jdeme na to, ne?“ ozval se holohlavý mladík s barevnou náušnicí v levém uchu a odepnul bezpečnostní pás. „Seď na prdeli, Foxi!“ okřikl ho řidič, mladý statný muž se světle hnědými vlasy. „Na co čekáme, Dingo?“ zeptal se Fox. „Vychutnávám si to. Tak dlouho jsem o téhle chvíli snil,“ řekl Dingo, opřel hlavu do opěrky, zavřel oči, potáhl si z cigarety a vyfoukl obláček namodralého dýmu. „Jaké to je vpálit vlastnímu fotrovi kulku do hlavy?“ ptal se Fox a interiérem proletěl jeho koňský smích. „Nebyl to můj otec!“ „Sorry, já zapomněl. Tak jaké to je zastřelit toho nevlastního?“ „Zkus to a uvidíš,“ odsekl Dingo a snažil se nedat najevo určité rozrušení. „To těžko, já už fotra nemám,“ reagoval Fox a rukou setřel zamlžené okénko. „Pěkná barabizna.“ „Ale mému jsi zlomil čelist bez výčitek.“ „Koledoval si. Měl nám to říct hned. Ušetřil by si tím spoustu bolesti.“ „K čertu s ním! Vždy si myslel, že je chytřejší než já. Zasloužil si to,“ řekl Dingo a nepřítomně hleděl před sebe. Déšť neustával. „To tvé závěrečné - adios amigo - , to bylo fakt super. A ta jeho hlava…“ nedopověděl Fox. „Dost! Drž hubu! Jdu na to, počkej tady,“ zarazil ho Dingo, vystoupil a položil mobil na sedadlo. „Proč nemůžu jít s tebou, Dingo?“ „Protože bys tam našlapal, kreténe. Až ho najdou, přijedou policajti i sem. Žádné stopy, jasné?“ řekl Dingo. „A ty tam nenašlapeš?“ „Přemýšlej trochu! Znám to tady dost dobře, seberu to a zmizím nenápadně jako myška. Mé otisky jsou všude a já? No já jsem přece v Anglii, ne?“ vysvětloval trpělivě Dingo a déšť mu kropil záda. - 50 -



„Jak v Anglii? Tam letěl přece Špaček,“ pohlédl na Dinga nechápavě Fox. „Správně. Na moje doklady…“ triumfoval Dingo. „Aha, vole. To je chytrý, moc chytrý…“ „Dingo není žádný blbec, Dingo je Bůh!“ pochválil se a přibouchl dveře. Přeběhl po cestičce vysypané bílými kamínky k hlavním dveřím. Na verandě pod stříškou bylo sucho. Odemknul dveře a malinko je pootevřel. Svlékl mokrou bundu a přehodil ji přes zábradlí. Pak zul botasky a ponechal je na rohožce svému osudu. Vkročil dovnitř a zavřel za sebou dveře. Na okamžik se zastavil v předsíni a poslouchal. Slyšel pouze monotónní tikot hodin a zvuk dešťových kapek, vytrvale padajících na podokenní římsy. Vešel do prostorného obývacího pokoje a pohlédl na velký obraz neznámého malíře, který visel na zdi u okna. „Dingo není žádný blbec, Dingo je Bůh!“ zopakoval polohlasně pochvalu a obraz opatrně sundal. Byl tu. Dingovi se dokonce zdálo, jakoby se na něho usmíval. Šedý trezor zabudovaný do zdi. Již brzy mi vydá své bohatství, pomyslel si a prstem začal vyťukávat do elektronického zámku číselný kód. Tři, pět, sedm, devět, jedna. Hotovo. Spokojeně se usmál a stiskl tlačítko pro potvrzení kódu. Ozvala se mohutná detonace, mercedes poskočil a vyšlehly z něho plameny. Dingo to stačil zaregistrovat pouze koutkem oka. V podlaze pod ním se otevřelo propadliště. S výkřikem zmizel ve tmě a dopadl na nějakou matraci. Důmyslný mechanismus uzavřel horní otvor. Dingo se vzpamatoval a rozčileně šmátral rukou ve tmě. Strop, podlaha, stěny, vše bylo tak blízko. Po chvíli nahmatal plechovou skříňku. Baterka! Dingovo poznání protnulo tmu. Rozsvítil. Žlutý kužel světla bloudil po okolí. Tři holé stěny a v té čtvrté elektronicky ovládané železobetonové dveře. Byl uvězněn v krychli o rozměrech přibližně 2x2x2 metry. Všiml si číselného zámku, který byl navlas stejný jako ten u trezoru v obývacím pokoji. Začal zoufale mačkat tlačítka. „Tři…pět…sedm…devět…jedna…enter… Tři…pět…sedm…devět…jedna…enter… Tři…pět… sedm…devět…jedna…enter! Do prdele!“ z klidného hlasu přešel do křiku, bouchal a kopal kolem sebe. Na matraci mu podjela noha a nárazem do tvrdého zdiva si rozbil koleno a praštil se do čela. Postavil se a snažil pohnout poklopem nad hlavou. Každý jeho dotyk bolel a každá snaha o vysvobození byla marná, nebylo úniku. Opět si posvítil na tlačítka elektronického zámku. Ledabyle zadal pět čísel a pak se rezignovaně posadil. Krev mu prosakovala přes kalhoty a uprostřed čela se tvořila veliká boule. „Foxi!“ vykřikl zoufale a hlavou mu proběhl obraz explodujícího automobilu. V jednom z rohů si Dingo všiml azurového zápisníku. Na modré matraci připomínal chameleóna. Otevřel ho a četl: Milý Davide (vlastně bych měl psát Dingo, tak si necháváš říkat), pokud čteš tyto řádky, jsem už pravděpodobně po smrti. Denně jsem se modlil k Bohu, abys tento text nemusel číst. Marně. Buď Bůh odjel na dovolenou, nebo stále věřil, že nejsi tak špatný člověk. Jistě jsi vymyslel dokonalý zločin. Čekal jsem to od doby, kdy jsi mne poprvé uhodil a řekl, že jednou budu litovat. Promiň, já už litoval. Pár let po tom, co jsme si Tě s Marií osvojili. Jsi tak chytrý, nejchytřejší ze všech - 51 -



okolo, což jsi každému dával patřičně najevo. Měl jsi pravdu a výborný odhad. Má sbírka mincí má skutečně velikou hodnotu. Jen pro Tvou informaci – po mé smrti ji dostane muzeum. Mohl by jsi zavolat pomoc mobilem, ale to asi nepůjde. Dobře znám Tvůj zvyk, kdy necháváš přístroj na sedadle. Mimochodem, jistě jsi přijel mým mercedesem. Takový formát přece nepojede autobusem. Trošičku jsem ho „vylepšil“, promiň. Jsi tak chytrý, že jsi si vzal na pomoc i toho (promiň mi ten výraz) vola Františka (Fox mu říkáte). Pokud ano, je mi to líto. Jistě zůstal sedět v autě a hlídal. Promiň, ale tak trochu jsem s tím počítal. Kód, který jsem Ti musel prozradit, nebyl správný. Pouze vyslal signál k odpálení malé nálože u palivové nádrže a k otevření propadliště. Zařízení sloužilo původně k uskladňování uhlí do sklepa, ale to Ty nemůžeš pamatovat. Jistě se Ti už hůře dýchá. To víš, kyslíku ubývá a je tak vzácný… Nepropadej panice a už vůbec není na místě Tvé případné zoufalství. Našel jsem si definici zoufalství na internetu: „Extrémně vyhraněný stav citové dezorientace a destrukce, charakterizovaný téměř úplným vymizením volních aktivit a ztrátou konzistence a koherence myšlení. V patologické formě může zoufalství aktivovat sebedestruktivní tendence jedince.“ Pomůžu Ti. Já Ti, na rozdíl od Tebe, šanci dám. Před sebou máš číselný zámek. Kód k otevření je šestimístný. 13983816 možných kombinací je ve Sportce. Zde jich bude patrně víc. Nejsem zdaleka tak chytrý jako ty, proto nedokáži vypočítat počet možných kombinací. Bez jídla vydrží člověk několik týdnů, bez pití i několik dní, ale bez kyslíku jen pár minut. Tak si, můj milý synu, pospěš. Hodně štěstí. Adios amigo!

- 52 -



Jak jsem se srazil s maskovaným blbcem „Obec Lhota Vás srdečně zve, v sobotu dvanáctého dubna, na Maškarní ples pro dospělé. Od 19 hodin v sále Kulturního domu,“ nadšeně jsem předčítal z právě doručeného letáku. Konečně přišla tvoje šance, Alberte, pomyslel jsem si a informační letáček umístil pomocí magnetu na dvířka od ledničky. Osmnáctiny jsem oslavil před měsícem, na tváři mi začal rašit první vous a pleny TETRA s barevným potiskem od loňského léta také nepoužívám. Takže není co řešit. Loni jsem pěkně pohořel, neboť mě Rambo u vchodu odmítl vpustit dovnitř. Buď nebyl můj převlek za Rubikovu kostku dost originální, nebo prostě vlastního bráchu krychlí neoblafneš. První jsem od něho dostal facku za pokus o podvod, pak kopanec do zadku a nakonec mě složil. Hrál jsem všemi barvami a přísahal, že se za rok stanu králem plesu. A je to tady. V sobotu dvanáctého dubna, krátce před dvacátou hodinou, jsem odešel z domova. Plížil jsem se velmi opatrně a rozhlížel se na všechny strany jako průzkumník na nepřátelském území. Ke kulturnímu domu vedla pouze jedna cesta. Kolem malého domku zabudovaného do hřbitovní zdi. Hrobník Lopata, vášnivý nimrod a příležitostný pytlák, slepý jako patrona, proslul tím, že střílel na vše, co alespoň vzdáleně připomínalo kožešinové zvíře. Přece neponesu svou kůži na trh. Přískoky od jednoho keře k druhému jsem bez problému překonal nebezpečné území. Nyní jsem byl mimo dosah Lopatovy střílny. Traktorista Borovička, místní ochmelka, převlečen za norka evropského, který se snažil kopírovat mé pohyby, tolik štěstí neměl. Smršť broků proletěla vzduchem a skolila norka k zemi. Spokojeně jsem si mnul ruce. O jednoho konkurenta méně. S malým zpožděním jsem dorazil ke kulturáku. Můj bratr, pořadatel, převlečen za krejčovský metr si mě hezky přeměřil od hlavy až k patě. „Nemáš blechy, mladej?“ zeptal se a vylil na mě lahvičku Merialu. Za vydatného deště jsem začal pěnit. „A co vzteklinu?“ rýpl i ještě jednou a smíchy se sroloval. Urazilo mě to, neboť maska lišky Bystroušky byla čistota sama. Ocas, vyrobený ze staré péřové přikrývky, jsem desinfikoval třikrát a kožich po babičce, vtipně obarvený kilem barvy na vajíčka, blechu neviděl už padesát let. Hlava byla zakoupena ve specializované prodejně a dokonale padla na mou, psí. Dokonce i liščí oči pasovaly na mé vlastní, prasečí. Na záchodku jsem toaletním papírem setřel z kožichu pěnu i trochu barvy. Pohlédl jsem do zrcadla. Strakatá liška? Teprve teď to má šťávu, Alberte, pochválil jsem se a spokojeně si tlapkou hladil fousky. Překvapilo mne, že zde není žádný pisoár a vymočil se do umyvadla. Právě v té chvíli vešla nějaká kráva. Ani nezabučela. „Co děláš na dámské toaletě, blbečku?“ zeptala se a já měl pocit, že mne dobře zná. „Liška je rodu ženského, pokud se nemýlím,“ bránil jsem se duchaplně. „Stáhni ocas a padej!“ přikázala mi a oháňkou otevřela dveře. Vešel jsem do sálu, kde se to už hemžilo rozličnými maskami. V oku se mi usadila slza štěstí. Místní holič, pan Zajíc, zastříhal ušima a v momentě, kdy mě spatřil, vzal do zaječích. Tak moc byla má liška sugestivní. Výborně, Albi, pochválil jsem se v duchu a zavětřil úspěch. Náhle začaly na můj hřbet dopadat silné rány. - 53 -



„Potvoro jedna! Tu máš! Tu máš!“ mlátila mne shrbená čarodějnice koštětem. „Já ti dám chodit nám na slepice!“ doplňovala ji navlas podobná baba skřehotavým hlasem. Po krátkém boji jsem ukořistil obě košťata a na okamžik sundal liščí hlavu. Sestry Hrbáčkovy, čtyřicetiletá dvojčata a staré panny, pochopily svůj omyl, vytrhly mi košťata z ruky a odletěly. Chtěl jsem se dostat k baru, abych se osvěžil, ale nešlo to. Ohlédl jsem se za sebe a spatřil zelináře Línka. Seděl mi na ocase, v ruce držel plechový hrnek plný hrachu a pobízel k jízdě. Zlostně jsem škubl ohonem tak silně, až se mu hrášek vysypal. Speciální dvojřetízkové stehy, vytvořené stařičkým šicím strojem po babičce, k mému překvapení vydržely, ocas se vysmekl a uštědřil opovážlivci docela slušný políček. Sto třiceti kilový Línek Budulínek zezelenal, vlepil mně pohlavek, padl na kolena a chamtivě sbíral kutálející se vlastnictví. V podlaze tak vznikly dva důlky, čehož mistrně a pohotově využil důchodce Nejezchleb v převleku za pecen chleba a s nalezeným hráškem začal hrát kuličky. Lakomý Budulínek zapomněl na svezení a pral se s bochníkem o luštěninu. Cesta k baru byla volná. Na bidýlku, vlastně na barových židlích, tu seděly dvě pohledné slepice. Cpaly se nějakým salátem, který nápadně připomínal listy smetánky lékařské. Jedna byla má bývalá spolužačka Petra Zrníčková a druhou jsem nepoznal. Padla mi však do mého liščího očka. Probudil se ve mně pradávný instinkt lovce. „Kdo jsi, krasotinko?“ zaútočil jsem tvrdě na slepičku. „Co je ti potom, debile!“ odsekla a já se cítil jako doma. Přistoupil jsem blíž a nechtěně ji sáhnul na biskupa. Zaječela tak silně, až si všichni přítomní mysleli, že každým okamžikem snese vejce. „Zbláznil ses, idiote? Renata Hamáčková, se málem posrala,“ informovala mě naivně Zrníčková. „Jsi blbá! Taky musíš hned všechno vyslepičit!“ rozčilovala se druhá slepice a odběhla na toalety. Zrníčková ji následovala. Na zemi se válelo něco, co připomínalo kuřinec. „Nechej je na pokoji, kojote!“ zakokrhal mi do uší pošťák Loudal, převlečený za kohouta, až se mu vole roztančilo. „Nepoznáš lišku, panáčku?“ odzbrojil jsem ho otázkou a lstivě mu srazil hřebínek. Chtěl mě potrestat, ale čtyřicet dva ostrých zoubků v mé umělé tlamě ho nakonec odradilo. Zahrozil mi a začal somrovat jehlu s nití. „… a porota potom vybere tu nejoriginálnější masku…“ zaslechl jsem útržek hlášení. Zapomněl jsem na kohouta, pudy i občerstvení, nechal podělanou slepici slepicí a připojil se do řady k ostatním maškarám. Mé bystré oči pohrdavě přehlédly konkurenci. Nejezchlebova maska byla na cucky a odpadávaly z ní drobky, které pohotově sbíralo nějaké kuře v laciném latexovém převleku. Čarodějnice se do sálu po svém trapném omylu neodvážily a dění závistivě sledovaly doma ve skleněné kouli. Pošťák Loudal jehlu nesehnal a kousek použité dentální mentolové nitě, který našel v odpadkovém koši, mu byl tudíž na nic. Kohout byl v téhle soutěži bez hřebínku jako had bez jedu, lakomý zelinář Línek bez hrášku poloviční, kráva byla kráva a slepice se zasekly na toaletě. No a - 54 -



těch pár dalších ubohých rádoby masek bez fantazie mé sebevědomí nenahlodalo. Vítězství je na dosah, Albi, pomyslel jsem si a spokojeně štěkl. Na poslední chvíli jsem si všiml postavičky, která se drala drze dopředu. „Nepředbíhat! Postav se do řady, Quasimodo!“ chytil jsem drzouna za límec a preventivně mu uštědřil pohlavek. „Nemám masku, pitomče! Jsem předseda poroty!“ bránil se mužík a jeho hlas mi byl velmi povědomý. „To na mě nehraj, sloní hlavo! Vypadáš jako Quasimodo, tak tedy jsi Quasimodo!“ „Počkej doma, Alberte!“ vykřikl předseda poroty a obrátil se. Zůstal jsem stát jako opařený. Starosta obce a můj vlastní otec v jedné osobě se mračil jako obloha před bouřkou. Jeho jindy seriózní obličej připomínal zahradu plnou krtinců. Otcův noční pokus, který měl být dárkem místnímu spolku včelařů, se zjevně nepodařil. Zkřížení včely medonosné s komárem pisklavým byl přece jen tvrdým oříškem i pro takového zapáleného amatérského vědce, jakým je můj tatík. „Chopte se ho!“ rozkázal Quasimodo a dvě urostlé gorily v rytířském brnění se daly do práce. Omluva se již chystala opustit mou liščí tlamu, ale ochranka pana starosty byla rychlejší. Jeden z rytířů mi stříkl do očí pepřový spray a silné paže druhého dokončily dílo. Proletěl jsem lítacími dveřmi a přistál, celkem bez problémů, na všech čtyřech. Měl jsem mžitky před očima, slzy jako krůpěje podzimního deště a prskal jsem vzteky. Taková potupa! Přímo naproti mně stála jiná liška. To mne ještě víc rozčílilo. Taková troufalost! „Tady někdo kopíroval! To mi zaplatíš!“ zařval jsem, zavřel oči a rozběhl se tomu opovážlivci vstříc. Ozvala se rána a zrcadlo se vysypalo. Otřepal jsem se a pohlédl do velkého střepu. Díval se na mne maskovaný blbec.

- 55 -



Výstřel Je překrásná. Bože, ty svůdné křivky. Nikdy se jich nenabažím. Její stehna, bříško, prdelka. Přesná jako švýcarské hodinky. Klidně si vyklusává a netuší. Jak by mohla. I já jsem profík a ne žádný podělaný břídil. Výstřel a následný krátký výkřik vyplašil několik ptáků. Les ozvěnu dvakrát vrátil. Větvičky okolních křovin se zachvěly. Sakra, upadl! Kde je? Kašlu na to! Později. Co mám dělat? Utíkat nebudu. Schovávat se také ne. Je tu někdo? Nikoho nevidím, neslyším. Po té ráně jsem snad ohluchl. Stál jsem jako opařený několik minut a nemohl se pohnout. S pusou dokořán jsem si pomalu začal uvědomovat, co se vlastně stalo. Udělal jsem, co bylo v dané situaci nutné a prodral se houštím na lesní cestu. Mlhou prostoupený, vlhký a šerý les, království kapradin a mechů, ráj klíšťat a divokých lesních včel, mlčky sledoval postřelenou ženu. Brečela a svíjela se v bolestech. Pane Bože! Opatrně jsem položil tělo pohledné blondýnky na svoji bundu a batohem jí podložil nohy. Křehká schránka tělesná se po zákeřném výstřelu celá třásla. Z bolavé rány na hrudi pod srdcem líně vytékala krev. V šoku sledovala, kterak jsem opatrně stáhl z ramene část jejího sportovního tílka. Vstříc mému strništi vyklouzlo krásné ňadro. Já snad omdlím. To je nádhera. Můj jazyk přeje si dráždit tu bradavku a sliny touží zchladit tvou hebkou kůži, krásko. Jsi tak blízko. Stačí se dotknout, pohladit. V rozrušení jsem polkl, olízl okoralé rty a pohlédl do modrých očí, které zalily třpytivé slzy. Bezmocná jako postřelená laň přijímala mou pomoc. Přiložil jsem na zasažené místo tři papírové kapesníky a hrudní koš obvázal svou košilí. Nejsem doktor! Do prdele, nejsem doktor! „Jen klidně ležte, slečno,“ snažil jsem se ji uklidnit. „Ale, co když…“ zmateně těkala očima po okolí. „Nebojte se, nikdo tu není.“ Alespoň doufám. „Co když se vrátí?“ „Nevrátí.“ „Kde je? Kdo to byl? Proč to udělal?“ chrlila jednu otázku za druhou. Tak na to ti neodpovím. Jsi tak krásná. - 56 -



„Nevím, asi utekl,“ řekl jsem dost nepřesvědčivě a zkontroloval provizorní ošetření. „Volal jste pomoc?“ špitla poté, co slabým úsměvem poděkovala za mou snahu. Myslíš si, že jsem padlý na hlavu? Kývnul jsem hlavou a očima bloudil po lesním porostu. Divoká křoví, houšť kapradin, lísky a buky, klikatící se opuštěná lesní pěšina. Strakapoud, proklepávající kmen blízkého stromu, byl němým svědkem mého počínání. „Máte vůbec mobil?“ Tak ty mi nevěříš? Myslíš, že jsem lhář?Nejsem tak hloupý jak vypadám. „Mám,“ odpověděl jsem úsečně a ukázal jí přístroj. „Proč?“ ptala se plačtivě, potlačujíc bolest. „Kdo by mě chtěl zabít?“ To by ses divila, panenko! „Vždycky se někdo najde. Ve vaší branži máte jistě spoustu nepřátel.“ „Jak to, vy víte, kdo jsem?“ pohlédla na mne překvapeně. Jak bych mohl nevědět. Jsi ta nejkrásnější bytost pod sluncem, tvůj božský hlas zní mi v uších každičký den. Od probuzení do usnutí. I mé sny ovládáš. Tvá chůze, tvá gesta bičují můj chtíč k nevydržení. Ty, ztělesnění ideálu ženské krásy, ležíš tu přede mnou bezbranná jako jehně u řezníka. Tvá sametová pleť ožehlá sluncem mne přivádí k šílenství. Mlčky jsem kývl hlavou na znamení souhlasu. „A vy jste kdo? Jak se jmenujete?“ Nikdo. Jsem nic. Nula, na kterou se na koncertě nepodíváš. Vážně tě to zajímá? Tomu nevěřím. Pitomá zdvořilost. „Petr.“ „Nemám žádné nepřátele,“ řekla zamyšleně a v jejím hlase byly patrné jisté pochybnosti. „Opravdu ne?“ snažil jsem se otřást její jistotou. „Ne!“ vykřikla a vzápětí zasyčela bolestí. „Klid, jen klidně ležte. Mohl to být třeba nějaký závistivec.“ „Závistivec? Nechápu.“ - 57 -



Nechápeš, nechápeš. Bodejť bys chápala, princezničko. Žiješ si v jiném světě. Bůh ti nadělil krásu, která se většině smrtelníků nedostává. Lidé závidí leccos. Úspěch, slávu, krásu, majetek, peníze. Závist je hnusný, sžíravý a sužující pocit, panenko. „Závist je průvodkyní slávy,“ řekl jsem a můj zrak klouzal po ladných křivkách mladého těla. Sklouznuté ramínko a obnažené ňadro dráždilo mou sexuální představivost. „Trefné.“ „Latinské přísloví,“ doplnil jsem. „Obdivuji ty, co si dokáží zapamatovat různá přísloví a citáty. Já se sotva naučím texty.“ Pozdě, děvče, pozdě mě obdivovat. Myslím, že by jsi toho ani nebyla schopna. Přijít ze své luxusní vily do mé malé garsonky, to by jsi teprve mrkala na drát. Všechny stěny jsou ti zasvěceny. Plakáty, výstřižky z novin, časopisů. Víš ty vůbec, panenko, co mně to dalo práce? A těch peněz! Nakoupit všechny tvé nahrávky? Cédéček plná polička. Zamiloval jsem se do někoho, kdo mě v životě milovat nebude. „Co váš přítel?“ zeptal jsem se sarkasticky. „Můj přítel?“ odpověděla otázkou a vzápětí pochopila, kam mířím. „Myslíte, že po mně vystřelil můj přítel?“ „Je to možné,“ kývnul jsem a pozoroval její oči, které byly zalité třpytícími se slzami. Nebreč, panenko, pláčem se ti nadělají žlábky podél nosu. I v slzách je sice skryta síla. Tobě však pláč nesluší. „To ne, žádného přítele nemám,“ řekla s velikou jistotou v hlase. Pchá, prý nemá! Na každém prstu deset chlapů. A co ten Turek? Bulváry si hezky pošmákly. Prachatej cizinec a česká zpěvačka. Gábina a Mehmet, pořád to mám před očima. Bary, večírky, muchlovačka na veřejnosti. Jsi stejná jako všechny podělané celebrity! „Byl to nějaký magor, psychopat nebo co já vím,“ pokračovala bledá kráska. Magor? Myslíš obtloustlého plešouna, který večer co večer masturbuje nad tvými fotkami? Který si nafoukne pannu a oslovuje ji tvým jménem? Nejsem magor ani psychouš. Potkat mne na ulici, ani se neohlédneš. A já tě zatím… „Možná,“ řekl jsem a zbystřil sluch. Houkání sirén sílilo. Ztrácela vědomí. Slyšel jsem jen tichounké steny, jak vycházely z těch rtů, jenž jsem nejvíc toužil zulíbat. Nikdy se nedozví, co jsem k ní cítil. Vůz záchranné služby a tři policejní auta přerušily tuto zvláštní atmosféru.

- 58 -



*************************** V moderně zařízené kanceláři jakoby čas neutíkal. Starší, prošedivělý major mi kladl nepříjemné otázky. Jednu za druhou, pořád dokola. Snažil jsem se nenechat se vyvést z rovnováhy a zachovat si klidný výraz ve tváři. Odpovídal jsem trpělivě, promyšleně a dával si dobrý pozor, abych neřekl nějakou hloupost. Krátké vysvobození přišlo ve chvíli, kdy se na stole rozdrnčel telefon. Zvonil a zvonil. Tak to zvedni, magore! „Prosím,“ zvedl major sluchátko, mlčky naslouchal volajícímu, poděkoval, zavěsil a obrátil se na mě. „Tak, příteli.“ Příteli? Nejsem tvůj přítel! „Volali z nemocnice. Slečna Gabriela zemřela,“ oznámil mi major klidným hlasem a zabodl svůj pohled do mé tváře. Projel mnou mráz až do morku kostí. Zemřela? Je mrtvá? Už nikdy ji nebudu moci…Gábinka…ona už…To…to není pravda. Tak jsem to nechtěl. Do prdele! Po tváři mi stekla opuštěná slza. Nesmím dát najevo rozrušení. Čeká na to. Sleduje každý záškub mých svalů. „Tak, Petře,“ familiérně na mě promluvil major kriminálky, „není vám to divné? Sám v lese, nikoho jste neviděl, nikoho jste neslyšel. Rozmyslete si to. Je jen otázka času, kdy kolegové najdou zbraň.“ Petře? Jak mě to oslovuješ, ty oslí hlavo! Nejsem tvůj syn! Gábinka je mrtvá! Mám mu to říct? Přiznat se k tomu? To ne. Nepochopil by to. „Znovu opakuji, nestřílel jsem.“ „Vážně? Co jste tam tedy dělal?“ „Na procházce,“ lhal jsem. „V sedm ráno?“ „Jo.“ Opět zazvonil telefon. Nepřestávaje zkoumat mé reakce, zvedl major sluchátko. „Ano, dobře. Jo, vím. Zbraň se ještě nenašla? No dobře, pokračujte, pořádně to tam pročešte a hoďte sebou!“ udílel rozkazy a zavěsil. Určitě ho v tom lese nepřehlédnou. Nejsou slepí. Všechno prošmejdí a najdou ho. Co si pak pomyslí? Všechno jim dojde. Dusí mě tu už dvě hodiny. Podělaná kancelář. Pořád dokola. Stejné - 59 -



otázky. Co chtějí slyšet? Že jsem ji zastřelil? To by se jim líbilo. Usvědčit, zavřít a shrábnout prémie za vyřešený případ. Uběhly další nekonečné minuty. Major se díval střídavě do nějakých dokumentů a na mě. Propiskou ťukal o stůl. Slyšel jsem tikot nástěnných hodin i tlukot vlastního srdce. V žaludku mně kručelo a pot se mi řinul pod tričko. „Tak od začátku,“ řekl major asi po čtvrté. Už toho bylo dost, ne? Chci jít domů! „Mám hlad,“ pokusil jsem se vzdorovat. „Budete tu tak dlouho, až…“ nedopověděl major, protože se ozvalo zaklepání. „Vstupte!“ Další šašek. „To vás bude zajímat, pane majore,“ řekl mladý poručík, člen vyšetřovacího týmu. „Tak spusťte.“ „Dopravní nehoda, dva kilometry od státních hranic,“ oznámil poručík dychtivě. Co to mele za nesmysly? „Nepil jste něco, poručíku? Řešíme tu vraždu!“ obořil se major. „No, zdá se, že je vyřešena, pane majore.“ „Prosím?“ „V autě se našel revolver.“ „No a?“ pomalu začal tušit major. „Ahmet a Mehmet Kemalovy měli naspěch. Smůla, že se jim do cesty připletl ten kamión.“ Mehmet? „Mehmet Kemal byl přítelem slečny Gábiny,“ zpozorněl major. „Ano, byl. Rozešla se s ním a on to nějak neunesl. Tu nehodu nepřežil,“ pokračoval poručík. Tak teď bych si dal turka. „A jeho bratr?“ „Jen odřeniny. Přiznal, že Mehmet Gábinu zastřelil. Vyčíhl si ji při ranním běhu. Když ji nemohl - 60 -



mít on, tak nikdo jiný. Už je na cestě sem, majore.“ On tam na ni čekal! Do prdele. Mohl mě taky odprásknout. „Takže máme vraha?“ „Mrtvého, ale máme. Zbraň už je na balistice, teď nás čekají jen formality,“ usmál se poručík a otočil se ke mně, „a vy si příště dávejte lepší pozor na své věci. V borůvčí jsme našli dalekohled. Jistě je váš, co?“ K čertu s dalekohledem! Dnes jsem ztratil mnohem víc. „Jo, je můj.“

- 61 -



Husita "Nic nebylo jejich úmyslům vzdálenější než útok a válka; ne oni, ale jejich protivníci vyvolali krveprolití a hrůzy ničení. Oni byli první v Evropě, kdo ne pro pozemský majetek, ne pro světskou moc a vládu, ale na ochranu ohrožených nejvyšších lidských statků, práva na sebeurčení a svobody svědomí, jen z donucení sáhli ke zbrani a strašlivý dlouhý boj proti celému ostatnímu světu, který nezamýšlel nic menšího než jejich úplné vyhubení, nejen přijali, ale podivuhodně vítězně dovršili..." ( FRANTIŠEK PALACKÝ ) Marek Klásek ze Stříbra seděl na pytli s obilím, mnul si bouli na čele a nepřítomně hleděl před sebe. Pach lidských výkalů, krve a nemytých těl se vznášel v prostoru spolu s příznaky hrůzné davové psychózy. Skupinky poraženého a zajatého bratrského vojska pobíhaly zmateně v příšeří zabarikádované stodoly od jedné stěny ke druhé, marně hledajíce sebemenší náznak spásy. Ze všech stran se ozývaly dušené vzlyky plné bolesti a smrtelné úzkosti. Srdcervoucí volání o pomoc zůstalo bez odezvy. Před očima Marka Kláska se přehrávaly události uplynulých dnů. Opět spatřil nepřátele, bitevní vřavou rozvášněné do patologické zběsilosti, otevřenou vozovou hradbu i nemilosrdné pobíjení svých druhů. Půda byla prosáklá krví, bitevní pole poseto mrtvolami lidí a koní. Všude kolem se povalovaly rozlámané zbraně, kusy výstroje a zničené vozy. Velmi živě viděl příslušníky panské jednoty kteří, slavíce vítězství své rykem mohutným a hlaholem trub stříbrných, na koních kroužili po bojišti a raněným bojovníkům pomáhali v cestě na onen svět. „Ty, Marku, bojovníku udatný, což smrti se nebojíš?“ vrátil ho do reality, plácnutím silnou rukou po rameni, sedlák Jakub a přisedl si. „Mluv hlasitěji, bratře, neslyším vlastního slova!“ vyzval ho Marek a sledoval kněze i pár druhů, kteří se v rohu modlili. „Povídám, smrti se nebojíš?“ zopakoval, nyní dostatečně hlasitě, sedlák Jakub. „I bojím, Jakube, bojím,“ řekl chraplavým hlasem bojovník. Ze znovuotevřené rány na jeho levém předloktí odkapávala krev. „Proč tedy nepobíháš s ostatními jako stádo splašených srnců?“ ptal se sedlák a rozhlížel se kolem. Bledý jako křída jen stěží držel své nervy na uzdě. Celý se chvěl, zrychleně dýchal a srdce mu bušilo jako o závod. „Jsem unaven, bratře,“ odpověděl Marek a prstem si ze zarostlé tváře odlupoval zaschlou krev. „Všichni jsem unaveni, Marku!“ „Patnáct let bojuji a už ani pořádně nevím za co. Viděl jsem hlavy svých druhů napíchnuté na městské bráně, usekané údy, vyhřezlá střeva, hromady rozstřílených těl a potoky lepkavé krve. Účastnil jsem se výprav strašlivých, kde se plenilo, loupilo, pálilo, vraždilo, škrtilo a kosti lámaly.“ - 62 -



„Bojoval jsi za správnou věc, bratře,“ řekl Jakub a rukou si setřel pot z čela. „Nejsem si jist, Jakube.“ „Za správnou věc!“ zopakoval sedlák důrazně. „Je správné vraždit bezbranné? Mnichy topit? Bez váhání pobíjet prchající žoldnéře a vzpurné měšťany upalovat?“ pohlédl na něj Marek tázavě. „Oko za oko, bratře!“ vybuchl Jakub, prudce vstal a snažil se nakopnout některého ze svých druhů, kteří se mačkali jeden na druhého. „Stále slyším nářky chudáků,“ stáhl ho zpátky Marek, „nad spálenými domovy. Zoufalý pláč žen s nemluvňaty, které neměly co jíst a pít, kde hlavu k odpočinku složit.“ „Někteří bojují, jiní zrádci jsou!“ hřměl Jakub. „Zrádci? Važ slova, Jakube!“ okřikl ho Marek. „Jejich zbabělý útěk vedl k naší porážce!“ odplivl si sedlák. „Jak je snadné svalovat vinu,“ zamyslel se Marek. „Jízda bratra Čapka vzala do zaječích, Marku!“ „Co to blábolíš? Kde jsi to slyšel?“ vyskočil, postavil se před Jakuba a hleděl mu do očí, marně čekaje odpověď. „Což jsi už zapomněl na tu krysu, Přibíka?“ vyhrkl Jakub a hřbetem ruky setřel sliny z koutku úst. „Nezapomněl. Setkat se s ním, vrazil bych tomu zrádci kropáč do zadnice!“ řekl Marek a znovu se posadil. „A co se stalo s bratrem Roháčem? Kde dlí Sezem z Kunštátu a bratr Jan z Bergova?“ „Utekli? Jsou mrtví? Či také padli do zajetí? Nevím, Jakube, nevím,“ přemítal Marek. „Kněz Prokůpek?“ „Padl, Jakube.“ Snopy, svázané povřísly, vinoucí se dokola jako obrovský had a sudy smolou naplněné byly zapáleny loučemi. Plamenné jazyky hbitě šplhaly na střechu. Ohnivý břečťan ozdobil stodolu. „Náš osud zpečetěn jest,“ řekl Marek, zavřel oči a sklonil hlavu. „To šílenství trhá mou duši na cáry!“ křičel Jakub a zlostně od sebe odstrkoval své bratry. - 63 -



„Nechť naše duše odpočívají v pokoji,“ zamumlal Marek a začal se modlit. „Mám strach, Marku, strach! Cožpak nemají slitování? Nechci umřít, ještě ne!“ přerušil ho Jakub. „Slitování? Je znát, bratře, že přidal jsi se k nám teprve nedávno. My i naši nepřátelé jsme si podobni. Každý bojujeme za svou pravdu. Jménem té dopouštíme se zvěrstev o kterých jsi slyšel jen z vyprávění. Jaképak slitování? Stát venku na jejich místě, první bys popadl louč a stodolu podpálil, Jakube!“ „Bojím se smrti,“ plakal sedlák. „Vzpomeň, Jakube, že je nad námi Bůh,“ uklidňoval ho Marek. „Psí lejno, Marku! Jsi slepý? Nad námi je pouze strop. Všichni zahyneme! Bůh nás opustil!“ „Nerouhej se, Jakube!“ Blouznění, podrážděnost, zoufalství, křik, pláč a hysterické výkřiky, mísily se s přibývajícím dýmem a strašlivým hukotem plamenů. Nejtemnější pudy předváděli někteří jedinci v marné snaze uniknout ze spárů smrti. Své dusící se druhy, i ty jenž paralyzováni nehybně stojíce přijímali svůj úděl, bezohledně sráželi k zemi. V panice a beznaději šlapali nešťastníci po svých bratrech, které již stačil kouř přiotrávit. Mnozí se svíjeli v křečích. „Ktož jsú boží bojovníci i národa…“ pěl silným hlasem Marek a zorničky se mu strachem ještě více zúžily. Nikdo se nepřidal a Marek Klásek ze Stříbra už více zazpívat nestihl. Rána pěstí statného sedláka umlčela jeho ústa. V bezvědomí se skácel Jakubovi k nohám. „Mlč! Nechci zemřít!“ křičel smyslů zbavený Jakub, srážel pěstmi své dusící se druhy a přes první zemdlelá těla se dostal až k vratům. Šlehající plameny ho objaly, prudký žár ožehl obličej a první trám, řítící se shora na bezbranné, ho přimáčkl k zemi. Střecha se prolomila, trámy a šindele padaly na dusící se nebožáky jako žhavý déšť. Zanedlouho vše oheň přikryl svými horkými, krvavě rudými křídly. Oddíly plzeňského landfrýdu neměly s poraženými bojovníky a kněžími, kteří jim po bitvě padly do rukou, žádné slitování. Ze stodol se ozývaly poslední zoufalé a úděsné výkřiky. Na sedm set zajatých sirotků a táboritů zde, u Českého Brodu, nalezlo svou smrt v ohnivém pekle. Plameny šlehaly do výšky, jakoby se chtěly dotknout nebe. Pochmurná obloha osázená vypršenými mraky pozvolna vstřebávala zápach zaživa upálených těl. Slunce bylo ukryté za mraky, jako by se nechtělo dívat na tu spoušť a zohavená těla, která ležela všude kolem. Nebylo deště, který by oheň uhasil. Nebylo však ani ohně, který by víru spálil.

- 64 -



Do muzea Dáno k publikaci s laskavým souhlasem pana spisovatele Šímy. Malá vila bez garáže, žádné dogy ani stráže. Bydlí v ní pan spisovatel a jeden z jeho mnoha přátel. Šíma, známý pokušitel a Pelion, jeho přítel, který tu byl na návštěvě, když utekl sličné Evě. Brzy ráno byli vzhůru, rozhodli se pro kulturu. Navrhl to vlastně Šíma, bez okolků, hezky zpříma. „Šímo, jdeme do muzea? Neměla jít s tebou Lea?“ Pelion se zeptal, vždy po ránu reptal. „Pelione, totiž, no, víš? Tohle stejně nepochopíš,“ řekl Šíma smutným hlasem, ládoval se tajně masem. „Aspoň naznač, stačí málo, co se mezi vámi stalo?“ zvědavý jak opička mhouřil hnědá očička. „Vždyť znáš tyhle zpěvačky. No, dala mi kopačky,“ přiznal Šíma bez vytáček, koukal z okna na obláček. „Ta Lea byl stejně dárek… Šímo, tys mi sežral párek!“ to Pelion prskal vzteky a vydával divné skřeky. „Své párky jsem také zbaštil. Kvůli tomu bys mě praštil?“ řekl Šíma, oči kulil. Ještě chvíli, už by bulil. Prostě nechtěl přijít zkrátka, přidal výraz neviňátka. „Má zloba tě, Šímo, mine. V obchodě si koupím jiné,“ řek Pelion velkoryse a odpustil podlé kryse. „K večeři ti dám svůj příděl,“ naoko se Šíma styděl. „Hodíme se do gala,“ ústa jeho šeptala. Pelion šel do pokoje, kde měl v kufru saka troje. Prst do pusy, přemýšlení, dokud jedno nevyčlení. Deset minut na ně koukal, pro sebe si něco broukal. Poté přišlo rozhodnutí, k vyjádření Šímu nutí. „Mám obléci tohle sako?“ „Červené? No ty jsi pako!“ Šíma škubl rukou pravou a polil se při tom kávou. „Lekl jsi se mého sáčka? Opařil sis, Šímo, ptáčka?“ řek Pelion škodolibě a zařehtal jako hříbě. „Hlavně že máš z toho prdel! Tváříš se jak deset trdel!“ „Tedy, Šímo, nechci radit, ale mám ti rozkrok zchladit?“ řek Pelion v sáčku rudém, Šíma zvolna rudl studem. „Nemyslím to jenom jako, hned si jdi vzít jiné sako!“ po takovém knokautu, hrál to Šíma do autu. „To šedé je roztržené, pak mám žluté, firma René,“ Pelion se chlubil a přitom se zubil. „Nemáš, chlape, špetku vkusu, s tím můžeš jít do cirkusu!“ - 65 -



„Šímo, prostě jak to říci, jiné nemám k dispozici.“ „Peněz jako slupek, od žrádla máš pupek, ale vhodné oblečení v tvém šatníku prostě není!“ „Nehraj si na ekonoma, prostě nechám sako doma. Kalhoty a košile, to se nosí, debile!“ „Doma? Vždyť jsi na návštěvě! Neměl by ses vrátit k Evě?“ „Že se vrátím k nymfomance, to je nyní malá šance.“ „Pelione, sex ti vadí? Vždyť jste ještě s Evou mladí.“ „Trochu mě to, Šímo, tíží, pár dní volna neublíží.“ „Ryba i host, jak se tvrdí, třetího dne pěkně smrdí!“ „Měsíc zas tak dlouho není a nezkoušej na mě rčení!“ I otevřel Šíma skříně: „Ať neřekneš, že jsem svině. Tak ti půjčím ze své sbírky. Tohle to mám na večírky, na pohřby a veselky, v tomhle hraji kuželky. Tohle to je na maškarní, tady zimní a tu jarní. Do divadla tahle nosím. To je pravé, no tak prosím!“ Konečně se domluvili, na kravatě, na košili. Saka stejná, katě tkané, stáli tu jak svatebčané. Bez dalšího protestu vydali se na cestu. Hned od rána slunce peklo, jako z volů z obou teklo. Pelion šel jako král, na slečny se mile smál, prohlížel si každou pihu, zrakem sjížděl do výstřihu. Aby ztratil ostražitost, toť chvilková záležitost. Zaplněná díra v zemi a rázem se Šíma tlemí. „Proč jsi šlápl do louže? Zkoušel jsi, zda neklouže?“ „Hergot, Šímo! Slabá chvíle, zamlžily se mi brýle! Jak by mohla zmrzlá býti? Je červenec, boty v řiti!“ „Pelione, žádná škoda, je to přece jenom voda. Na brýle se nevymlouvej, hezky rychle boty zouvej.“ „Kdo mě do ní popostrčil? Za zády se podle krčil?“ „Nevšiml jsem si tě, chlape! Chytrý člověk ví, kam šlape!“ „Vždyť vypadám jako prase. Včera, dneska, zítra zase. A to svědčí o mnohém… Muzeum je za rohem!“ „Nemáš se zač stydět, vždyť to není vidět. Tohle není neštěstí, kapesník to vyleští.“ „Ale mokré ponožky nenavleču na nožky!“ „Nebreč, chlape, utři nos. Do muzea můžeš bos!“ - 66 -



U vchodu dva velké keře, zamčené jsou hlavní dveře. Visí na nich cedulka, na cedulce formulka. Zde písmeno na písmeno: „REKONSTRUKCE-UZAVŘENO“. „K hovnu je mi tento ohoz, muzeum je mimo provoz!“ Pelion se v saku potí, silou vůle svou zlost krotí. „Já ti říkám pravdu holou. Tohle to mám pod kontrolou.“ „Není to zas podraz, Šímo?“ padl dotaz a to přímo. „Pelione, jasná páka, mám tu totiž spolužáka.“ Nežli stačil něco říci, sám Pelion nevěřící, keř se zachvěl, byl to šípek, zjevil se tam cizí týpek. „Pelione, to je Ruda, neví co je slovo nuda. Zábava s ním byla skvělá, teď tu tedy správce dělá.“ „Pelion je jméno moje. A Ty? Co jsi za kovboje?“ „Nech si, vole, blbý kidy! Chceš rozšířit invalidy? „Jaký vole? Drzoune? Říkám ti snad špekoune?“ „Boty v ruce, nohy holé, tak ti budu říkat vole!“ „Jsi nezdvořák odjakživa? Vypadáš jak bečka piva!“ „Ty brýlatý tatrmane, ty mi budeš říkat pane!“ „Rudo, je to přítel, sakra! Nasereš se, neznáš bratra,“ Šíma zklidnil situaci, „jste jako dva maniaci!“ „Muzeum je uzavřené, pouštím pouze vyvolené!“ řekla tato hora tuku a natáhla svoji ruku. Šíma mu s ní potřásal, Rudolf ovšem nejásal. Přitáhl si Šímu k sobě, Pelion byl blízko k mdlobě. „Se mnou, Šímo, nehrej šachy, šupem naval ňáký prachy!“ Ruda, hoden svého umu, pošeptal mu poté sumu. „Pelione, peněženku. Nebudem stát přece venku. Za litr je všechno v ceně,“ dodal Šíma zasvěceně. „Tisíc korun není málo. Jen aby to za to stálo. Něco mi však na tom smrdí. Nebudeme, Šímo, tvrdí? Nebudeme přece couvat, ale což tak trochu smlouvat?“ „Pelione, nakonec bude z tebe lakomec? Tisícovka není zlato, bude to stát jistě za to! Prohlídka je se vším všudy. Nevěříš-li, ptej se Rudy.“ „Cítím z něho čertovinu, ty urážky neprominu.“

- 67 -



„Ukáže nám sklep i půdu, ty v něm hnedka vidíš zrůdu.“ „Tak to, Šímo, zaplať sám. Já ty tvoje finty znám. Máš před sebou, chlape, cvoka? Neříkej, že nemáš floka!“ „Peníze mám v jiném saku, tak mi už věř, sakra, draku. Jednám s tebou na rovinu, doma koupím lihovinu! Bude láhev skotské whisky, pustíme si ňáké disky, myslím tedy cédéčka, osvěžíme srdéčka. Můžeš se jak Elvis chovat, všechno budu sponzorovat,“ barvil Šíma velmi živě a znělo to přesvědčivě. Tak Pelion tedy svolil, i když další pot ho polil. Sic nevěřil investici, prohlídky se nechtěl zříci. Vyndal tedy cenný papír, tvářil se jak smutný tapír. „To je keců kvůli groši, počkejte tu na mě, hoši,“ sbalil Ruda bankovku a vyplašil vlaštovku, když ho opět křoví skrylo. Za chvíli zas ticho bylo. „To je výhra míti známé, slyšel jsi ho, počkat máme,“ usmíval se Šíma, jak starosta Říma. „Šímo, já se těším velmi, na vycpané velké šelmy. S mamutem se budu měřit, jeho výšce nechci věřit. Zvědav jsem na exponáty. Staré kosti, staré hnáty, vyhrabané střepy z hlíny, pazourky a pěstní klíny, rekonstrukci ohniště a pravěké sídliště. Mají tam prý obří rybu, nebude to míti chybu. I v jantaru ováda, to ti bude paráda!“ „Pelione, věř mi, bude, užiješ si se mnou všude. Musíš to mít prostě v hlavě, uvažovat prozíravě. Poslouchej, co Šíma říká. Prostě se uč od profíka.“ Tak tu tedy oba stáli, bavili se, také smáli, když ve stínu mladé lípy, vyprávěli sobě vtipy. Půl hodiny, Ruda nešel, Peliona humor přešel. Rozhlédli se po okolí, jakou cestu Ruda zvolí. Nahlédli i do keře, zabušili na dveře. Otevřel jim mužík malý, žádné břicho ani svaly. „Dobrý muži, stručný budu, zavolejte nám hned Rudu,“ řekl Šíma na rovinu, prostě byl zas mužem činu. „Rodnou řeč já dobře umím, ale teď vám nerozumím…“ „Řeknu to tak, dobrý muži, prohlídku nám Ruda dluží.“ „Máte, chlapi, v hlavě seno? Muzeum je uzavřeno.“ „Jsem Pelion, milý pane. Řeknu vám co teď se stane. Hezky dovnitř půjdete a Rudu nám najdete.“ „Už je mi z vás na omdlení, tady žádný Ruda není!“ „Jen zanechte toho křiku, je to tlusťoch v bílém triku,“ popisoval Šíma, popravdě a zpříma. „Mám před sebou balíky… Není mezi zedníky. Ani mezi pokrývači. Doufám, že vám tohle stačí!“ „Jen si křičte, jen si klejte. Tak nám správce zavolejte. Pro nic jsem se netrmácel…“ Pelion už - 68 -



nervy ztrácel. „Já jsem správce, chlapi milí, mě tak něco nerozčílí. Podívejte, džentlmeni, k prohlídce tu fakt nic není. A ten člověk toho jména? Musela to býti scéna. Prostě jste mu naletěli, to jste tedy smůlu měli.“ Když zas mužík zamknul dveře, Pelion se chytil keře. Přehrál si to v hlavě všecko, rozbrečel se jako děcko. „Lumpové jsou mezi námi, myslel jsem, že je to známý. Pelione, mě to mrzí. Tak už nebreč, otři slzy,“ podal Šíma kapesníček, tvářil se jak andělíček. „Děkuji ti, kamaráde. V dnešní době kde kdo krade. Sakra práce, u sta hromů. Vrátíme se, Šímo, domů.“ ****************************** Pelion byl stále v šoku, slanou slzu v pravém oku. A v Šímově vile, v křesle, dvě hodiny seděl sklesle. Peněženku v ruce svíral, dokola to rozebíral. „Pelione, příteli, nemáš nervy z oceli. Tak si to tak neber, pořádně se seber. Venku je tak krásně, skládej třeba básně.“ „Ten podvodník mě dost ranil. Jak se tvářil a jak žvanil. S penězi nám utek. Šímo, hlásím smutek.“ „Pelione, to máš tak. Je tu kolem spousta strak. Podvádějí, kradou a chlubí se zradou, peněženky plení a stydno jim není. Je to odpad, jsou to žumpy. Odsuzuji tyhle lumpy. Slušný člověk, jak já třeba, váží si i kůrky chleba.“ Po Šímově monologu, jenž byl jako z katalogu, tu Pelion zmlkl a aniž by mrkl, deset minut seděl a do prázdna hleděl. „Je to síla takhle loupit. Jdu ti nové párky koupit, vždyť máš prázdné břicho,“ protnul Šíma ticho. Dopil piva sklenku a zmizel hned venku. Pelion však brvou nehnul, jakoby to nepostřehnul. Pronikavé vyzvánění přerušilo jeho snění. Pelion se vskutku zlobil: „Blbec tady nechal mobil!“ Postavil se, zase sedl a ten hovor poté zvedl. „Šímo, kluku, jsi to ty? Vzbudil jsem tě z dřímoty?“ „Hm…“ jen zabručel Pelion, neboť poznal hlasu tón. „Dokonale náš plán vyšel, kdyby tohle ten hňup slyšel, asi by ho trefil šlak. Věř mi, Šímo, je to tak.“ „Jo,“ Pelion jen kýval hlavou, pomůcku už hledal pravou.

- 69 -



„Také z toho radost mám, pět set tobě zítra dám…“ Pak stačila chvilička a na maso palička. Přístroj, jenž byl nový zbrusu, rozbitý je na sto kusů.

- 70 -



Kobka Matné světlo louče bloudilo po vlhkých kamenných zdech. Spatřil jsem několik pavučin a malý otvor pod stropem, kterým sem proudil chladnější vzduch. Byl tu cítit nepříjemný pach plísně a ozývalo se monotónní kapání vody. Hliněný džbánek mi vyklouzl z ruky a rozbil se na kusy. Dřepl jsem si, abych posbíral střepy, ale zatočila se mi hlava. Zavrávoral jsem a ramenem narazil na tvrdý předmět. Byla to velká truhlice, jejíž víko zdobily nádherné ornamenty. Sedl jsem si na ni a zavřel oči. Hlava mi klesala únavou. Louč mi vypadla z ruky a málem zhasla. Prohrával jsem marný boj se spánkem, odložil hořící louč do kovového držáku na zdi a odklopil víko truhlice. Uvnitř byly jenom nějaké pytle. Příhodné místo pro krátký odpočinek. Za pár okamžiků jsem byl vězněm, který měl být za úsvitu popraven. Lomcoval jsem mřížemi a křikem se snažil přesvědčit odcházející postavu v černém hávu o své nevinně. Pak přišla velmi krásná dívka. Dlouhé blond vlasy jí splývaly až k pasu a modré oči zářily jako dvě perly. Její karmínové rty šeptaly mé jméno. Něžnou ručkou pohladila mou chlapskou ruku a z koženého váčku vyndala velký klíč. Odemkla a já jí padl k nohám. Pomohla mi vstát, usmála se a pohladila mne po tváři. Mé oči se topily v jejím výstřihu a pak se vidina rozplynula. Probudilo mě řinčení řetězů. Zaslechl jsem tlumené hlasy a pootevřel oči. Tma byla téměř dokonalá. Chtěl jsem se otočit, ale přišel úder přímo na brňavku! Zaklel jsem. Kde to jsem? Je tu poněkud těsno. Cítil jsem zatuchlinu, vlhkost a prach. Hlava mi třeštila, měl jsem žízeň a chtělo se mi močit. Pootočil jsem hlavu a spatřil úzký pruh světla. Můj mozek se pomalu probouzel. Ovšem! Vzpomínám si. Hejtman, můj dobrý přítel, včera pojal oslavu svých narozenin jak se patří a hrad ovládlo bujaré veselí. Hostů se sjelo požehnaně, pivo teklo proudem, dobrého vína bylo dostatek a pod jídlem se prohýbaly stoly. Asi dvacetiletý mladík hrál na loutnu a zpíval. K večeru mě přestalo bavit nesmyslné tlachání, flirtování s nemravnými narážkami a hloupé chichotání. Se džbánkem lahodného vína v jedné ruce a s loučí ve druhé jsem procházel neuzamčenými komnatami, prohlížel si nábytek i obrazy, do mučírny také nahlédl a skončil společensky unaven v podzemní cele. Muselo být hluboko po půlnoci. Vzpomínám si, že jsem se posadil na dřevěnou truhlu. A pak… Z přemítání mě probudilo podivné klapnutí a nesrozumitelný hlas. Škvírou pod víkem truhly jsem spatřil tři postavy. Neznámou ženu v modrých přiléhavých šatech s úzkými rukávy a kulatým výstřihem, které se od boků dolů rozšiřovaly v řasenou sukni a do půl těla svlečeného urostlého svalovce, který by mohl skály lámat. Třetí byl mladý muž s několikadenním strništěm na tváři. Byl připoután řetězy i okovy u protější stěny. Kobka byla velmi dobře osvětlena, takže jsem si ho mohl prohlédnout. Tvář měl pokrytou jizvami a popáleninami. Že by z mučení? Po hrudi mu stékala krev. Polonahé tělo jakoby bylo naolejováno. Co se to tu jenom děje? Tolik světla z loučí? Sluneční svit se sem přece nedostane. Nechápal jsem. K zemdlelému tělu nešťastníka přistoupila žena, uchopila ho pod bradou a nadzvedla mu hlavu. „Podvedl jsi mě a za to zaplatíš!“ řekla panovačným tónem, až mě zamrazilo v zádech. „Kateřino, prosím…“ šeptal skrz popraskané rty. „Mlč! Zemřeš!“ řekla žena hlasem zvyklým poroučet a plivla chudákovi do obličeje. „Prosím…“ sténal muž. - 71 -



„Zabij ho!“ přikázala silákovi a podala mu kovovou dýku. To snad není pravda! Musím něco udělat. Nebudu se jen tak dívat, jak toho nebožáka zavraždí. Ať už provedl cokoli. Hrdina nejsem, ale musím se pokusit tomu zabránit. Přece se nepočůrám. Překonal jsem strach, prudce odklopil víko a snažil se vyskočit ven. Přepadl jsem přes stěnu truhly a rychle vstal. Periferně jsem spatřil hlouček lidí. Nohy se mi zlomyslně zamotaly do kabelů a já se svalil na zem. „Stop! Do prdele, co je to za vola!“ vykřikl malý vousatý mužík. „Nevím, pane režisére…“

- 72 -



Omluva Volné pokračování dílka "Do muzea" se sbírky "Pelion a Šíma, na rovinu, zpříma!" Malý domek, vzrostlé keře, rudá střecha, hnědé dveře. Nad nimi je symbol zmije, pan Pelion tady žije. Na zahradě, u bazénu, polknul prášek na migrénu. Na displeji Motoroly svítí logo s apoštoly. Důležitý hovor čeká, na vidličku nabral šneka. Prostě zase chytil slinu, na francouzskou pochutinu s omáčkou a také s kmínem, zapíjí to dobrým vínem. Odpočívá pod jabloní a u brány někdo zvoní. „Že by zase novináři či agenti s honoráři za mé básně, za mé články? Na co tam mám čtyři schránky! Nezdvořáky ztrestám holí! Neví, že mě hlava bolí?“ Pelion se zlobil a odložil mobil. Pancéřová brána, socha pelikána, vedle soška Amora, zámky, silná závora. Neustálé zvonění. To nejeden vypění. Jsou slyšet i údery, vše snímají kamery. Pelion už neměl sluhu, propustil ho kvůli dluhu. Tak tedy sám k bráně chvátal a po cestě pěsti zaťal. Zelený jak réva vinná, chvěje se jak sopka činná. Tu tvář, na svém monitoru, poznal ihned bezesporu. Po tváři mu slza tekla, usmál se jak kníže pekla. Po bolesti ani známky, hned odemkl čtyři zámky. „Omluvu ti, chlape, nesu. Podívej se, jak se třesu. Nejím, nespím, pouze chřadnu a jsem zralý pro poradnu. Nesu whisky ve své brašně, prostě mě to mrzí strašně.“ „Pojď dál, Šímo, už tě čekám. Jen zazvoní, tak se lekám. Čtrnáct dní je dlouhá doba. A že přijdeš, víme oba.“ „Tady máš tu tisícovku, jako úrok přidám stovku. Další tisíc navrch dávám, chci se vrátit k našim kávám, zákuskům a sklenkám vína, co jsem proved, byla špína.“ „Šímo, nejsem pomstychtivý, hlavně že jsem zdravý, živý. Dej sem prachy a pojď dále, proved si to dokonale. Nepraštím tě nádobím, prostě se už nezlobím.“ Pelion šel svižným krokem, jak z obavy před buldokem. To Šíma šel ostražitě, všechno zkoumal jako dítě. „Copak, Šímo, co se děje? Hraješ si snad na zloděje?“ „Znám tě, býváš mužem činu, pod schodkem jsem čekal minu. Granát, skrytý ve váze, zabil by mě nejsnáze. Či v podlaze propadliště. Nu, nevadí, třeba příště…“ V suterénním pokoji, spočívali kovboji, z gramofonu zněl hlas Zicha, Šíma seděl, výraz mnicha. Stejný jako při modlení, věrohodné to však není. Pohoštění v stylu ruském, silný to čaj se zákuskem. Samovar je starý dosti, ale pokud přijdou hosti, tak odvádí práci skvěle, to vám můžu říci směle. Zvláštní kouzlo uvnitř skrývá, v pohádkách to takto bývá. „S něčím se ti, Šímo, svěřím. Tak nějak ti zase věřím. Třeba to zní podezřele, zas tě beru za přítele.“ „Děkuji ti za důvěru. Ten čaj byl dost silný, věru…“ unavený Šíma zívá, neodhalil slova lživá. „Já únavu také cítím. Kam se, Šímo, kam se řítím?“ - 73 -



„Pelione, Šíma neví, třeba se ti Ježíš zjeví. Divně se mi točí hlava, jednou z leva poté zprava.“ A pojednou, na mou duši, zvláštní hlas jim plní uši: „Zvolna hoří vonná svíčka, zavírají se vám víčka. Únavou vám hlava padá, příčina je druhořadá. Čas, pro mne, nic neznamená. Budoucnost je zamlžená. Užijte si do sytosti také něco z minulosti.“ Okolí se rozostřuje, jak na vodě všechno pluje. Mlha vniká do pokoje, mizí obraz Bořivoje. Květiny i zrcadla do nicoty propadla. Koberec se divně vlní a pak už tma pokoj plní. Pak přichází probuzení, nic tu na svém místě není. Po luxusu ani stopy, plesnivé zdi, ba i stropy. Že by pitím nebo stravou změnil se sklep v kobku tmavou? Jsou tu mříže místo dveří, chladno, zvláštní pološeří. Na podlaze sláma s prachem, vzduch nasycen zvláštním pachem. Na lavici Šíma leží, nechápaje oč tu běží. Omotán je řetězem, necítí se vítězem. V okovech má nohy, ruky, kolem slyší divné zvuky. Pelion se na zdi vzpírá, všude je tu cítit síra. V rohu jedna z loučí hoří, mlčky hledí na příkoří. I posledně jmenovaný řetězem je připoutaný. „Pelione, co se děje?“ „Nic. Mají nás za zloděje!“ „Kdo? Co? Kdy a proč? Neudržím dlouho moč!“ „Milý Šímo, prostě zdá se, propadli jsem se as v čase!“ „Pelione, ty jsi pako! Vždyť tohle je jenom jako. V kině nebo v televizi, takhle přece lidé mizí. Usnuli jsme prostě jen a to vše je pouhý sen.“ „Tak se probuď, milý Šímo. V mučírně jsme, říkám přímo.“ „Pelione, cítím síru. Nenechali v pekle díru?“ „Používej mozek, trotle! Nejsou tady přece kotle!“ „Teď bych nechtěl svůj tep měřit. Nevím, chlape, čemu věřit!“ „To záleží na člověku. Myslím, že jsme v středověku!“ „Vězní nás snad fanatici? A proč ležím na lavici?“ „To je skřipec, milý brachu. Někdo nás tu drží v šachu.“ „Ten skřipec, co láme kosti? Už mám toho všeho dosti!“ „Pozdě, Šímo, bycha honit. Můžem pouze hlavu sklonit. Na živu jsme stále dosud. Ber to, chlape, jako Osud.“ - 74 -



„Proč já hlupák chodil k tobě? Nyní bych byl v naší době. Unikl bych něčí zlobě, takhle brzy skončím v hrobě! Měl jsem zůstat hezky doma. Než mučení, raděj kóma! Měl jsem letět na Ural, takhle jsem se počůral…“ „Ale, Šímo, prosím tebe! To ti vážně z toho jebe?“ „Měl jsem jíti do kostela. To jsem tedy posral zcela. Nebo odjet do Třebíče…“ Zachrastily v zámku klíče. „Pelione, drž se, chlape. Už se na nás kdosi sápe!“ Šíma, jenž měl mokré džíny, teď sledoval temné stíny. Divné šaty, cizí řeč. Chlap, co držel v ruce meč. A dva muži v tmavém hávu, začalo to míti šťávu. Vyšší, s divnou tyčí v ruce, ten měl stuhu na paruce. Ten menší byl jako bečka, připomínal trochu křečka. „Pelione, co to melou? Nohu mám už odumřelou. Ve druhé mám silnou křeč, ovládáš tu jejich řeč?“ „Já tě, Šímo, asi zklamu, marně si s tím hlavu lámu.“ „Já už vzývám Hospodina. Nebude to francouzština?“ „Netuším, však teď mě tíží, ten s mečem se ke mně blíží!“ „Měl jsem tě rád, příteli. Byl jsi chlapík z oceli. Já už pláču, neřvu smíchy, Pelione, odpusť hříchy. Naschvály jsem ti vždy tropil. A honorář jeden propil. Také jsem ti přebral Zdenu, měnil data v rodokmenu, lil jsem ti moč do bazénu, měnil perly na prstenu. Dělal jsem to inkognito, teď tě prosím, odpusť mi to.“ A Pelion, oči třeště, zeptal se: „A co ještě?“ „Vodou jsem ti ředil whisky, kopíroval tvoje disky, zatajoval naše zisky a ukradl tvoje spisky. Ještě spoustu dalších věcí… Dívej, blázni středověcí! Něco píší husím brkem, zakroutí nám asi krkem! “ Rudá kápě, rudý šat, jako z filmu pravý kat. Přistoupil a s divným skřekem, přeťal řetěz jedním sekem. Že by Smrti uniknutí? Pelion stál bez pohnutí. Ten chlap, co měl v ruce tyč, posílal ho gestem pryč. „Nestůj, chlape, jak sloup solný. Tak mně pomož, vždyť jsi volný!“ „Vedeš, Šímo, divné řeči. Mám snad jíti proti meči?“ „Tak zaútoč svojí pěstí, třeba budeš míti štěstí!“ „Drž se, Šímo, tak já padám. Bojový styl neovládám! Zachráním si aspoň kůži, přinesu ti na hrob růži. To, co z tebe zbude, to posbírám všude.“ „Jdi do řiti s pozůstatky! Tu omluvu beru zpátky! Pelione, rád tě nemám a radím to všem tvým ženám! Chcípni někde v temné díře a před tím trp jako zvíře! Nikdy jsem tě neměl v lásce, jsi jak plíseň na klobásce!“ - 75 -



Když Pelion odešel, tak kat Šímu obešel. Oči on měl ďáblovy, zkontroloval okovy. Rohatku dal do pohybu… „Sakra! Já se sotva hýbu! Bože, lidi, vy jste trouby, zničíte mi všechny klouby!“ Splnilo to účel, neboť Šíma skučel. Chlap, s vizáží křečka, chodil do kolečka. A ten druhý mumlal slova, při tom houkal jako sova. Kat pak Šímu mučit přestal, žádný zázrak se však nestal. Tajně totiž Šíma doufal, když se bál a když si zoufal, že všechno je pouze snění a že se to brzy změní. I když křičel z plných plic, nezměnilo se však nic. Vyšší s menším víno pili, rozlili ho na košili. I do úst mu trochu vlili, brali to za kratochvíli. Šíma hezky česky prosil, neočekávaje posil. Potom zas kat vyšel z kouta a sundal mu těžká pouta. „Sakra, chlapi, vy jste krutí, neunes bych další pnutí! Já jsem Šíma, spisovatel! Víte kolik já mám přátel? U armády, policie? Kde kdo z mojí slávy žije. Ministerstvo vnitra, tam mám schůzku zítra. Neznám důvod vaší zloby, nepatřím do této doby! U nás je to jinak dané, mučení je zakázané! Tak mě pusťte na svobodu, jednou chci jít do důchodu!“ Nic nezmohlo naříkání, tři muži se nad ním sklání. A tak tedy mistr meče, za límec už Šímu vleče. Přistoupili spolu k dubovému stolu. Chudák Šíma, ve stoje, pozoruje nástroje. Palečnici, také biče, dráty, šrouby, divné klíče. K tomu všemu ještě, něco jako kleště. „Pelion je pěkná krysa. Hnusný, podlý, chytrost rysa. Že by se těm lumpům líbil? Kdoví co jim, grázl, slíbil. Mě tu nechal, zrádce jeden. Já mám Peklo a on Eden!“ Jeden pohyb, krátká dýka, odhalila šíji býka. Ustřihli mu hezky čile, totiž límec od košile. To se, Šíma, zalek. Spatřil totiž špalek! Vedle bednu tvaru krychle. Seběhlo se to pak rychle. Pootočen trochu vlevo, svými ústy líbal dřevo. Podruhé dal průchod moči, aspoň zavřel svoje oči. Po podlaze už to teče, popravčí se chopil meče. Dva chlapi se chytli břicha, rychlé kroky, chvíle ticha. Situace byla dána, ozvala se silná rána… Šíma cítil uvolnění a nechápal tohle dění. Nadechl se a rty sevřel, poté oči pootevřel. „Pelione! Jsi to ty? Uznáváš snad hodnoty? Vrátil ses mně pomoci? Ty padouchy přemoci? Tak to tedy, chlape, čumím. Vůbec tomu nerozumím. Kde je kat a kde ti druzí? Neleží tu někde tuzí?“ „Copak, Šímo, co se stalo? Chceš tu zkysnout natrvalo? Krucipísek u sta hromů, tobě už se nechce domů?“ „Co se děje? Zas v tom plavu, uťali mi málem hlavu!“ „Že ta rána vedle padla? Popravčí je od divadla. Všichni jsou to herci pouze a tys je měl za Francouze. Šímo, teď jsme vyrovnaní, může nastat zas klid zbraní.“ „Tak to je tvá pomsta, chlape? Na mozek ti asi kape. To je věru neveselé. Mé katě jsou hnědé celé.“ „Bože, Šímo, to je smradu jako z osla při rozkladu!“

- 76 -



Dům Pracovníci demoliční čety prohlíží prázdné prostory činžovního domu, ve kterém jsem vyrůstal. Chodí z místnosti do místnosti, víří červený prach cihlového zdiva a rozdrolenou zažloutlou omítku. Sedím tiše, měřím si tep a upřeně hledím před sebe. Před očima se mi míhá jedna hnědá kombinéza za druhou. Fešáci jsou to. Někteří mají oranžové vesty s modrým trojúhelníkem na zádech. Gestikulují a tváří se strašně důležitě. Chápu to. Pánové mají své povinnosti a velkou zodpovědnost. Ten panáček by si nevšiml ani stáda krys, ne tak jednoho starého dědka jako jsem já. Kdybych seděl na těch schodech, to by mě spatřil. Vyvedl by mne ven a ještě dostal metál. Pokolikáté už ho vidím? Po desáté? Aparát nalepený na uchu. Plánuje večerní program? Jak pak ji asi oslovuje? Prdelka? Bude to asi číslo. Také jsem býval. Před sedmdesáti lety. Bože, zase slyším ten hlas. Volá mě k sobě. Proháněli jsme se chodbami s Jirkou Brázdou jako závan jarního větru. Vybíhali jsme až nahoru, zvonili na zvonky, sjížděli po dřevěném zábradlí a pak se schovávali ve sklepě. Co sousedů jsme přiváděli k šílenství a co výprasků jsme doma dostávali! Domovník Svozil promlouval nám častokrát dobrácky do dušiček, uplácel nás pamlsky, aby i on čas od času našel na klice pověšenou mrtvou myš. Vytlučená okna, jako prázdné oční důlky lebek, mlčky zírají do ulice. Parta dělníků navrtává cihly okolo celého přízemí, otvory plní náložemi a stěny obaluje umělou tkaninou. Policie vykazuje pár neukázněných diváků za přesně vymezený prostor. Vím, co bude následovat a přesto nedokážu říct ani hlásku. Po očku pozoruji mouchu, která mi leze po kalhotách. Někde jsem četl, že žije asi tak jeden měsíc. Kolik času jí ještě zbývá? Třeba mě také pozoruje a klade si stejnou otázku. Zase ten hlas. Nedá si pokoj. Pořád jen: „Pojď už…“ V prvním podlaží bydlel pan Hruška. Nosil uniformu a krásně voněl kolínskou. Zasalutovali jsme mu a on pokaždé vytáhl z kapsy papírový sáček s pamlsky. S úsměvem se podrbal za uchem a pak každému z nás nějakou tu sladkost do úst strčil. V bytě naproti žila vdova Tichá. Korpulentní dáma, která se venku neukázala jinak, nežli v černém plášti zdobeném červeným vyšíváním. Chovala andulky a nás si posílala čas od času do Zverimexu pro krmení. Dávala nám za to buchty, ovocný koláč či misku domácích piškotů. Zrychluje se mi dech a začíná mi být horko. Před očima mi běží různé obrazy a scény. Černobílé stáří se střídá s barevným mládím. Holé stěny mého bývalého pokoje by mohly vyprávět. O zoufalém zarývání nehtů do bílé omítky, o nepovedených úderech kladívka a potlučených prstech i o něžném šimrání malířskou štětkou. Vše jednou skončí. I Slunce vyhasne. Ten hlas tak naléhá, nemohu se soustředit. Ve druhém poschodí bydlela rodina Brázdova a ta má. To bylo smíchu, když malá Alžběta, Jirkova sestra, rozsypala na schodišti sáček s třešněmi. Jen si zkuste rozšlapat plody po schodišti a pak ho, s rákoskou za zády, uvést do původního stavu. Maminku vidím v kuchyni u plotny, jako by to bylo včera. Otáčí se, usmívá a hladí mě po vlasech. Tatínek, unavený těžkou prací v ocelárně, odpočívá - 77 -



na gauči… Jako malý kluk jsem si přál umět být neviditelný a věřil, že se mi to jednou podaří. Slzy mi stékají po tváři. Třesoucími prsty rozvazuji kravatu a rozepínám košili u krku. Kapesníkem otírám oči i orosené čelo. Za chvíli bude po všem. Hřebenem pečlivě upravuji bílé vlasy. Je čas jít. Pohled na Masarykovo náměstí. Před lety tu stával rozpadající se mlýn, časté místo našich dětských her. Později postavili na pozemku malý hotýlek a dnes tu straší Tesco. Hlouček lidí s nažhavenými objektivy netrpělivě čeká na začátek představení. Poznávám několik bývalých nájemníků. Kynu jim pravicí. Vše je přichystáno. Začíná poslední odpočítávání. Jedna rána ze startovací pistole, jedna minuta do odpálení. Zbývají vteřiny. V blízkosti domu nesmí nikdo být. Hasiči spouštějí vodní clonu, která by měla zbrzdit oblak prachu, jenž se zanedlouho vyvalí. Šéf demoličního týmu tiskne tlačítko na roznětnici. Ozývá se několik detonací a přízemí mizí. Vlastní vahou se dům proměnil v hromadu trosek. Přes ohromný oblak prachu není téměř nic vidět. „Sakra, dědku, vypni už to video a pojď se najíst. Budeš to mít studené…“

- 78 -



Výhra Pyrrhovo vítězství? Dá se tak nazvat příběh pana Karáska? Anglické přísloví praví, že vychovávat dítě znamená vychovávat sebe. Do sázkové kanceláře vešel muž v černé šusťákové bundě. Za ním cupital malý blonďáček s modrým batůžkem na zádech. Černovláska za přepážkou pohlédla na příchozí, odpověděla na pozdrav a malinko se pousmála. Čelem k televizi seděl starší chlap v zeleném svetru, tužkou ťukal na desku stolu a sledoval obrazovku, na níž právě probíhal přenos z fotbalového utkání. „Dnes s pomocníkem, pane Karásku?“ zeptala se dívka a pohlédla na chlapce, který si prohlížel tabule s nabídkou sázkových příležitostí. „Jakpak ti říkají?“ „David Karásek.“ Zvídavým očím neunikl barevný kelímek. „Polož tu tužku, sakra!“ okřikl ho Karásek a vlepil mu pohlavek. „Jen ho nechte,“ špitla žena. „Manželka má babinec, tak je výchova na mně,“ vysvětloval a zaostřil zrak na obrazovku. „Dva jedna. Paráda.“ „Tady se naučí pěkný kulový,“ utrousil chlap ve svetru. „Pedro? Co ty tady?“ poznal Karásek známou tvář. „Sázím, draku,“ odpověděl muž s úsměvem. „Tak se pochlub,“ vybídl ho Karásek a posadil se. „Chybí mi už poslední zápas,“ řekl Pedro a hlavou pokynul směrem k televizi. „Čtyři stovky. Ale Liverpool musí vyrovnat, mám tam plichtu.“ „Arsenal to nepustí. Mrkni na tohle,“ pochlubil se Karásek tiketem. „Ty, vole! Sedmadvacet tisíc! To ti všechno vyšlo?“ „Zbývá poslední zápas. Jednička.“ David zatahal svého otce za rukáv. „Půjdeme domů?“ „Dej pokoj, teď jsme přišli!“ „Mě už to nebaví,“ pofňukával chlapec.

- 79 -



„Sedni na prdel a mlč!“ „Ten bude po mamince, co?“ pohotově reagoval Pedro. „Nejspíš jo,“ povzdechl si Karásek a podal synovi papír s tužkou. „Kresli a neotravuj!“ „Kreslil jsem doma,“ zamumlal chlapec, ale poslechl. „Dva jedna, ještě tři minutky. To už mi, Moniko, můžete ty peníze připravit,“ řekl sebejistě Karásek a spokojeně si mnul ruce. „Neříkej hop. Není konec,“ chladil jeho nadšení Pedro. „Dnes vám můžu pouze pogratulovat. Pro výhru si můžete přijít až zítra,“ sdělila mu Monika. „Přijdu moc rád.“ „Nespěchej. Stačí vteřina a může se ti zhroutit celý život,“ mudroval Pedro. „Á, máme tady filosofa," ušklíbl se Karásek. „Chci zmrzlinu,“ nudil se David a odložil tužku. „Neotravuj pořád.“ „Můžu jít ven?“ „Seď a mlč!“ „Já se chci dívat na autíčka,“ žadonil chlapec. „Sakra! Nevidíš, že se dívám na fotbal?“ „Ať jde, stejně je tu vzduch na zdechnutí,“ řekl Pedro a poškrábal se na strništi. „Dobře, tak běž. Ale jen ke dveřím. Ať na tebe vidím,“ ustoupil Karásek, protože si chtěl v klidu vychutnat poslední vteřiny zápasu. Otevřely se dveře. Vešel další sázkař. Davidovu tvář ovanul čerstvý vzduch. Spokojeně se usmál. Karásek pohlédl ke dveřím. Chlapec tam stál a na zaprášené sklo prstem maloval kolečka. Všiml si, že se na něho táta dívá a zamával mu. Karásek obrátil svůj zrak k televizi. Poslední autové vhazování, odkop na soupeřovu polovinu a konec. Diváci tleskali, hráči si podávali ruky a komentátor hodnotil průběh. „Jo! Jo! Je to tam!“ křičel radostí Karásek s tiketem v ruce. „Do prdele,“ utrousil zklamaně Pedro, svůj lístek zmačkal a zahodil do koše.

- 80 -



Zaskřípěly brzdy. Pneumatiky zavřeštěly. Bum! Dutá rána. A další. Skla se tříštila. Plechy deformovaly. Řidič pekařského vozu nezvládl řízení. Vjel do protisměru a srazil se s bílou Felicií. Po další kolizi se zaparkovaným automobilem vjel na chodník, kde srazil několik chodců. Felicie byla silným nárazem odmrštěna mimo vozovku. „Panebože!“ Malý chlapec. Bez šance. Mžik. Náraz. Hrudníček se naposledy zvedl a bezvládné tělíčko zůstalo zaklesnuto pod smrtícími kopyty plechového oře. Bum! Bum! Další rány, neboť červený Fiat ani modrá Fábie nestačily dobrzdit. „David! Kde je?“ Karásek vyběhl ven. Několik vteřin zůstal stát jako solný sloup. Pak se vzpamatoval a očima těkal po okolí. Syna nespatřil. „Davide!“ Po ošklivé havárii zavládl chaos. Řidiči Fiatu i Fábie vystoupili a běželi na pomoc. Muž za volantem bílé Felicie zůstal sedět bez pohnutí. Bezpečnostní pás sice zabránil vážnému zranění, ale šok mu způsobil paralýzu. Někteří lidé v obavách prchali od místa neštěstí, zatímco jiní k němu přibíhali. Nepřetržitý zvuk klaksonu byl doprovázen křikem a nářky. Na zemi zůstalo ležet několik těl. Dva muži podpírali starší ženu. Měla zakrvácené nohy a omdlévala. Mladík v šedé mikině se svíjel na zemi v bolestech. Z pekařského vozu vystoupil muž, zapotácel se a upadl. Dva studenti se marně pokoušeli postavit řidiče na nohy, ale šok, alkohol a lehké poranění levé nohy to nedovolily. „Zabili dítě!“ křičela nějaká žena a dlaněmi si zakrývala obličej, zatímco jiná, při pohledu na mrtvolku malého chlapce, omdlela. „To je hrůza! Strašné! Je mrtvej! Bože, malej kluk!“ přidávaly se další anonymní hlasy. „Davide!“ Karásek se prudce otočil ke sběrně a spatřil Pedrovu tvář. Bůh ví proč mu přišla na mysl slova, která jeho známý pronesl před pár minutami. „Stačí vteřina a může se ti zhroutit celý život….“ K místu neštěstí se sbíhali další zvědaví lidé. Karásek pobíhal jak vyplašená srnka, ale syna neviděl. Odstrčil starší manželský pár i ženu s velkou nákupní taškou a zůstal stát. Naskytl se mu pohled na promáčklé čelní sklo a rozbité reflektory. Pod předním kolem Felicie leželo zakrvácené dětské tělíčko. Na tu vzdálenost byla identifikace nemožná. Všiml si modrého batůžku, povalujícího se opodál. Přesně takový koupil synovi k narozeninám. Zbledl. Pocítil bolestivý tlak na hrudi, intenzivní pocit sevření. Nemohl se nadechnout. Nevěřícně zíral před sebe. Chtěl křičet, jenže hlasivky vypověděly službu. Rty se mu chvěly, ale nedokázal ze sebe vypravit hlásku. Chtěl jít blíž, ale zůstal stát jako přikovaný. Roztřesená kolena se mu podlomila. Pomalu se sesunul k zemi. Klečel na studeném chodníku a po tváři mu začaly stékat první slzy. V dáli se ozývaly sirény sanitních i policejních vozů. Karásek nevnímal. Všechny zvuky mu splývaly do jednoho - 81 -



nesrozumitelného šumu. „Ne, Davide, ne…“ Kolem tělíčka se začala tvořit kaluž krve. Karásek sklonil hlavu. Udělalo se mu špatně a začal zvracet. Malá ručka mu zatřásla ramenem. „Je ti špatně, tatínku?“

- 82 -



Synovec „Strach z nebezpečí je tisíckrát větší, než nebezpečí samo.“ Daniel Defoe Barevný řetěz rodinných domků. Lipová alej s mlčícími lampami, sytě máslově žlutá barva listoví a cesta dlážděná kočičími hlavami. Hřejivé paprsky podzimního slunce se odrážely od čelních skel zaparkovaných vozů. Poklidné páteční dopoledne. Starší žena v tmavě modrém kostýmu zvolna kráčela po betonové dlažbě. Spadané listí šustilo pod nohama a vítr jí rozcuchával vlasy. Zastavila u branky natřené zelenou barvou. Rukou si upravila účes, igelitovou tašku s logem nedalekého supermarketu postavila na zem a z kapsy vytáhla svazek klíčů. Nahlédla do schránky. Odemkla ji a vyndala několik letáků. Všimla si postavy, která stála před vstupem k vedlejší vile a vytrvale mačkala tlačítko zvonku. Asi pětatřicetiletý muž, v riflích a modré mikině, se ohlédl. „Promiňte!“ zvolal a váhavým krokem zamířil k ženě. Vdova Šmídová si na okamžik zahrála na mrtvého brouka. „Nevíte kde je pan Studený?“ zeptal se. „Myslíte pana profesora?“ „Jo, myslím,“ ušklíbl se. „Co potřebujete?“ vyzvídala žena. „Kde bych ho našel?“ „Co mu chcete?“ Na vteřinu zadržel dech, odvrátil hlavu, ulevil si a opět na ženu pohlédl. „Něco jsem mu přivezl.“ „A kdo jste?“ „Jeho synovec,“ odpověděl poněkud neochotně. Starý pán nikdy o žádném synovci nemluvil, pomyslela si. „Synovec?“ „Jo. Kde bych ho našel?“ „V Plzni.“ „V Plzni?“

- 83 -



„Jo. Odjel brzy ráno. Na přednášku, výstavu, nebo co.“ Muž přišel blíž. „Kdy se vrátí?“ „To nevím,“ řekla a nedůvěřivě si neznámého prohlížela. Synovec? Jen aby to nebyl nějaký gauner, zloděj, říkala si pro sebe. Všimla si balíčku, který muž držel v podpaží. Náhle jí letáky vyklouzly z ruky a na chodníku, společně s listím, utvořily zajímavou koláž. „Tak vám děkuji,“ utrousil ironicky, opřel balíček o plot, podřepl a sesbíral barevné tiskopisy. Podlouhlý předmět v potištěném balícím papíru, drátěná oka pletiva, oprýskaná zídka a v pozadí šípkový keř. Krásné zátiší. Srdce nejednoho malíře by zaplesalo. Žena se zamyslela a na čele jí přibyla další vráska. „Říkáte, že jste synovec pana profesora?“ „Pluhař,“ představil se. „Šmídová. Pan profesor o vás nikdy nemluvil.“ „To je dlouhá historie.“ „Jste starožitník, jako pan profesor?“ „Ne, to ne.“ „Počkejte, vzpomínám si… mluvil o někom z rodiny… hodinář to je!“ „Nejsem hodinář.“ „Ne? Jste vy vůbec příbuzný?“ „Jo.“ „Tak to budete ten cukrář,“ dedukovala žena. Baba jedna zvědavá, pomyslel si. „Jsem herec!“ „Herec? Pluhař a herec,“ přemýšlela, „no, neznám, nevím…“ „Neznáte?“ ptal se pobaveně a prohlížel si domek před sebou. „Ne. Bartošku, Zedníčka, Brzobohatého a další, to ano… ale Pluhaře? V Ordinaci nehrajete, v Ulici také ne. V čem tedy hrajete?“ „Natáčím v zahraničí, paní…paní…“ „Šmídová,“ připomněla a prohlížela si jeho umazané ruce. „V zahraničí, to jsou věci.“ - 84 -



„Měl jsem defekt,“ vysvětloval. „Defekt?“ „Píchnul jsem kolo. No nic. Bude muset čekat další měsíc,“ přemýšlel nahlas. „Na co bude pan profesor čekat?“ Poklepal prstem na tajemný balíček. „Na tohle.“ „Pěkné. To jsou ty… heroglafy, co?“ „Hieroglyfy.“ „Jestli je to tak důležité, můžete to nechat u mě,“ nabízela řešení. „Ne, díky. Důležité to je a taky moc vzácné. Strejda na to čeká už pět let. Tak ještě měsíc vydrží, no ne?“ „Vzácné, říkáte? Co to může jenom být? Proč měsíc?“ „Odjíždím do Německa.“ „Jako šmudla?“ Pokrčil rameny a chystal se k odchodu. „Naschle.“ „Počkejte,“ rozhlédla se kolem, „pojďte se umýt, přece nepojedete jako prase.“ „Umýt? K vám domů?“ ptal se překvapeně. „Kam jinam. Nemyslete si, já jsem slušná ženská a v domě mám pořádek.“ „Nic si nemyslím, paní Šmídová, jste moc hodná.“ „Každou chvíli přijde manžel,“ zalhala. „Jasně. Jen se opláchnu a zmizím,“ řekl, o dobrých dvacet let mladší muž, a pobaveně se na ženu podíval. „Tak pojďte dál, koupelna je támhle. A tu věc položte třeba tady,“ ukázala na komodu z masivního dřeva. Karel Čapek napsal, že představa věci působí na zvědavost mocněji nežli věc sama. A paní Šmídová byla jako to sluníčko, které se samou zvídavostí po ránu prodralo přes mlhu a nemohlo odtrhnout oči z kouzelných barev podzimní přírody.

- 85 -



„Tak já vám tu… tu věc, jak říkáte, ukáži.“ „Srp?“ „Ne, to není srp,“ zasmál se. „Je to chopeš.“ „Co?“ „Chopeš. Egyptský meč s dvoubřitou čepelí vybroušenou do hrotu, paní Šmídová.“ „Připomíná mi to sekáček na maso,“ kroutila hlavou. „To by byl drahý sekáček,“ usmíval se. „Zkuste, jak je ostrý.“ Jakmile muž vstoupil do koupelny, bříškem palce vyzkoušela ostří historické zbraně. Něco zaslechla. Přiložila ucho ke dveřím koupelny. Zvuk tekoucí vody. Uvědomila si, že má zapnutou televizi. Bednu nechávala běžet po celý den a nevypínala ji, ani když šla na nákup. Proč taky? Žila sama a magická skříňka jí zpříjemňovala volný čas. Alespoň bych mohla ztlumit zvuk, dokud neodejde, pomyslela si a šla do pokoje. „Jé!“ Z obrazovky se na ni dívala tvář muže, kterého právě před chvílí pozvala k sobě domů. „To je… přece… to není možný… a co to říkají?“ šeptala. „… své oběti brutálně znásilní a pak uškrtí, nebo popraví mačetou. Vyhledává osamělé ženy…“ Srdce jí bušilo jako o závod. Dech se zkrátil. Čelo obsadily první kapky potu. Roztřesené ruce marně krotily dálkové ovládání. To upadlo na koberec a obrazovka televizního přístroje potemněla. Zůstala stát mezi dveřmi. Na několik vteřin jí mozek vypověděl poslušnost. Prsty levé ruky, sevřené v pěst, jí zakrývaly pootevřená ústa. Z podivné netečnosti ji probudil hlas z koupelny. „Nemáte solvinu?“ „Co? Ne… nemám. Panebože…“ Prohrábla si šedivé vlasy. Rozepnula knoflíček u krku. Vzala zbraň z komody a šla do kuchyně. „Tak herec… já ti dám synovce, ty darebáku…“ Začala zmatkovat. Neuspořádané myšlenky se jí honily hlavou, bezcílně poletovaly a tály jako sněhové vločky dopadající do teplé dlaně. Dojít pro mobil a zavolat pomoc zamítla, neboť přístroj ležel v obývacím pokoji. To by musela projít kolem koupelny. Utéci a zamknout dům? Kam by běžela? Křičet? Proboha, co dělat? Přece jen uteče. Nejdřív se musí zbavit toho hrozného předmětu. Vzala meč a sáhla po klice na okenním rámu. Rozmyslela si to. Chvějící se rukou otevřela zásuvku a snažila se zbraň schovat. Marně. Symbol moci egyptského faraóna o několik centimetrů - 86 -



přesahoval. Vedlejší šuplík! Příbory nesouhlasně zacinkaly. Dřepla si a otevřela dvířka od skříňky. Vytáhla kastrůlek a pánev. Rendlík a další hrnec. Ucítila jemný dotek ruky na rameni. Leknutím vykřikla a postavila se. „Co to děláte, ženská?“ „Nedotýkej se mě!“ „Co blázníte, dejte to sem!“ „Pryč ode mě, vrahu!“ přikazovala mu hystericky a zvedla pravou ruku s mečem do výše své hlavy. „Dejte to sem! Víte kolik… au!“ Tělem mu proběhla ostrá bolest. V šoku pohlédl na nepříčetnou ženu a pak na svou krvácející paži. Ustupoval a zíral na vřeštící ženu. Zavadil o stůl, klopýtl a padal zády k zemi. Hlavou narazil na roh ledničky. Z úst se mu vydral chraplavý sten. Jeho oči zůstaly vytřeštěné, nevidomé, prázdné. „Co jsem to…“ procitla žena a upustila meč na linoleum. Popošla tři kroky dopředu a pomalu se sklonila k nehybnému tělu. Dvakrát muže píchla ukazovákem do oblasti břicha. Žádná reakce. Vzala ho za hlavu a na rukou ucítila lepkavou tekutinu. Vstala. Celá se třásla, vzlykala a drkotala zuby. Pohlédla na své ruce. Kapky rudé krve padaly na podlahu. Přistoupila k dřezu a hřbetem pravé ruky zvedla ovládací páku. Objevil se proud teplé vody. Krev zvolna mizela v kulatém otvoru. Zastavila vodu. Otřela si ruce do utěrky. Sklonila hlavu a zavřela oči. Zhluboka vydechovala. Pomalu se otočila. Tělo nezmizelo. Zlý sen neskončil. Opatrně ho překročila. Rychle pryč, našeptávalo jí podvědomí. Dva rychlé kroky, zavrávorání a náraz do lednice. Broušená váza z olovnatého křišťálu se zakymácela a převrhla. Pramínky vody stékaly po dvířkách na linoleum. Ve zvětšující se louži krve ležela kytice sněhobílých hortenzií. Otevřela dveře. Poryv větru ji udeřil do obličeje. Chtěla křičet, ale neviditelná ruka jí sevřela hrdlo. Přibouchla. Šla do obývacího pokoje. Rozhodla se. Z konferenčního stolku vzala mobil. Vyťukala jedničku, pětku a osmičku. Kapesníkem setřela slzy. „Policie České republiky, dobrý den.“ Pootevřela ústa a chtěla začít mluvit. Zarazila se. Dlaň ruky, ve které držela telefon, vypověděla poslušnost a přístroj upadl na koberec. Z odkládací přihrádky vzala magazín. Strnule hleděla na fotografii a text pod ní. „U nás nepříliš známý herec, Pavel Pluhař, ztvárnil v německém krimi filmu postavu bestiálního sériového vraha.“

- 87 -



Ortel „Prásk!“ Jediný výstřel. Smrt zaťala drápky. Záblesk! Krev prýští. Poslední vzdor. Ortel znamená rozsudek nebo nemilosrdné a kruté odsouzení. Včera byl vyřknut a dnes, brzy po rozednění, vykonán. Nedokázal jsem to svým společníkům rozmluvit a ze zištných důvodů se exekuce musel zúčastnit. Pravidla, která si naše parta určila, se musí respektovat. Porušení se trestá. Když zazněl výstřel, zacpal jsem si uši. I oči zavřel, neboť nesnáším pohled na krev. Začalo to v garáži za městem, která slouží i jako kulečníková herna. Zpravidla tam chodíme čtyři. Franta, Tonda, Josef a já, Milan. Včera jsme se sešli jenom tři. Josef, nejukecanější a nejnepozornější člen naší party, s námi nebyl. Provedl kousek, čímž ohrozil akci, kterou jsme dlouho dopředu plánovali. Udělal chybu a musí platit. Jsem dobří a sehraní. Josef se k nám přidal teprve nedávno. S vizáží manekýna z módních žurnálů je často terčem našich poznámek. My ostatní jsme takoví, no… obyčejní. Franta je urostlý chlap, ten může ořechy srážet. Naopak Tonda je malý, hubený jako sedm hladových let. A já? Rád se najím a z nějakého zakulacení si hlavu nedělám. Tak jsme tam včera večer seděli a naštvaně hleděli na kulečníkový stůl. Všechna tága byla uložena v držáku jako pušky ve zbrojnici. Hraní bylo v dané situaci nemožné. Franta nám dopodrobna vylíčil událost z předešlého dne. Pepa to poněkud přehnal. Co teď? Odložit akci? Několik minut ticha, ve kterých se nám v hlavách honily různé myšlenky, přerušil Tondův chraplavý hlas. „Co jsi s ním udělal?“ „Nakopal jsem mu prdel a zavřel ho do kůlny,“ odpověděl Franta. „Viděl tě někdo?“ zajímal se Tonda a přehazoval si bílou kouli z ruky do ruky jako horký brambor. „Naštěstí ne.“ „Nemůže zdrhnout?“ „Žádný strach, Tondo, provaz to jistí.“ „Všechno je v hajzlu,“ povzdechl si Tonda. „Proč teď, těsně před akcí?“ ptal jsem se spíše sám sebe. „Zešílel,“ pokrčil rameny Tonda. „Víte, co musíme udělat, že ano?“ zeptal se Franta a sledoval naše reakce. „Co máš na mysli, Franto?“ nechápal jsem.

- 88 -



Místo odpovědi si Franta přiložil ukazovák pravé ruky na krk a udělal gesto, při kterém mi naskočila husí kůže. Tonda sklonil hlavu a sledoval rýhy v betonové podlaze: „Kdy?“ „Ráno,“ odpověděl Franta a pohrával si s červenou koulí. „Není to ukvapené rozhodnutí?“ namítl jsem a v ruce nervózně mačkal modrou křídu. „Ukvapené? Dost jsem o tom přemýšlel. Jiná možnost není,“ vysvětloval Franta. „Pustit ho nemůžu. To snad chápete, pánové, ne?“ Tonda souhlasně přikyvoval: „Franta má pravdu. Pepa to hezky podělal. Tolik práce nám to dalo naplánovat a tak… A on to zničil.“ „Každý občas něco posere,“ řekl jsem. Tonda se na mě vyčítavě podíval: „Ještě se ho zastávej, Milane.“ „Nezastávám. Jen si myslím, že by měl dostat ještě jednu šanci.“ „Ne. Tolik času nemáme,“ trval Franta na svém. „Není jiné řešení, Franto?“ nevzdával jsem to. „Jaké řešení, Milane?“ „Zrušit zítřejší akci a…“ nedopověděl jsem. „Nic se rušit nebude!“ skočil mi rozzlobeně do řeči Franta. „Ale co když…“ „Sakra, Milane! Budeme se držet plánu,“ umlčel mě rezolutně Franta. „Nesmíme to odkládat. Kdyby utekl…“ uvažoval nahlas Tonda. „Ono se to lehce řekne…“ začal jsem opatrně. „Co myslíš?“ zeptal se mě Franta. „No, asi jste viděli dost filmů. Ale kdo to provede?“ Nastalo ticho. Malým okénkem proudil dovnitř studený vzduch. Moucha se procházela po plechovce od piva a kolem světla kroužily dvě můry. Mlčky jsme se dívali jeden na druhého. Známe se od dětství a jako parta fungujeme už dva roky, ale v podobné situaci jsme ještě nebyli. Tušil jsem, že k tomu jednou dojde.

- 89 -



„Milan má pravdu. Potřebujeme profíka, sami to můžeme zbabrat,“ řekl Tonda. „Zabije ho Goliáš, už jsem s ním mluvil. Čeká jen na můj telefon,“ překvapil nás Franta. „Goliáš?“ zopakoval jsem jméno chlapa, kterému říkali Likvidátor. „Profík to on je, ale není moc drahej?“ namítal Tonda. „Tak ho sejmeš ty. Pistoli mám,“ řekl Franta a sledoval, jak Tonda sklopil oči a zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Zavolej mu, Franto,“ řekl jsem a sledoval své namodro obarvené prsty. To bylo včera. Dnes tu sedíme u Franty v kuchyni a sledujeme Goliáše. Opravdový likvidátor. U láhve domácí pálenky se snažím se situací vyrovnat. Stále mám Pepu před očima. Ten jeho odpor, když vycítil co ho čeká. „Krve jak z prasete,“ pronesl Franta a všem nalil slivovici. Sjel jsem ho vyčítavým pohledem. „Milane, museli jsme ho zabít, věř mi,“ konejšil mě Tonda. „Věřím, Tondo, ale i tak…“ K překvapení všech vtrhl do kuchyně Josef. „Omlouvám se, nezvonil mi budík. To víte, celý den jsem sháněl nové plátno. Chlapi ho už vyměňují, takže turnaj bude! Příště si dám pozor, slibuji. Už žádné nebezpečné strky. Pepy je mi líto a ten chlívek, co zboural? Postavíme nový a pořídíme si jiné prase.“ „Goliáši, máš nalito. Sádlo počká!“

- 90 -



Do Afriky! (část první) Poté, co Pelion snědl žížalu (Jasná páka) a přišel o tisíc korun (Do muzea), se rozhodl svého přítele Šímu potrestat netradičním způsobem (Omluva). Celý měsíc se oba pánové nebavili, nevyhledávali se a nechtěli o tom druhém ani slyšet. Až jednoho dne… „SCHWECHAT“ - velká tabule, nečte se to plynule. Pobíhá zde množství lidí, lumpové tu nepořídí. V ochrance jsou muži statní, bezúhonní, neúplatní. Dámy, páni, malí svišti, hemžení jak v mraveništi. Opraváři, nosiči, policajti, hasiči. Hezké slečny, staří, mladí. V pěkné hale sloupořadí. Úřednice prostořeká. Pan Pelion tady čeká. Zrovna když si stáhl pásek, tak se za ním ozval hlásek: „Na letišti ve Vídni, cigaretu nabídni.“ „Kouřím pouze doutníky. Zmiz! Přivolám četníky!“ „Jen drž hubu, kamaráde. Však tě nikdo neokrade.“ „Co tu děláš, Šímo, chlape? Tohle se mi těžko chápe.“ Pelion stál jako socha a v Šímovi viděl hrocha. Zvíře těsně před útokem. Nebylo kam uhnout bokem. Prostě prchnout neměl šanci. Šíma funěl jak dva kanci: „Lotra poznám z velké dálky. Obzvlášť, když s ním vedu války!“ „Sledoval jsi kroky moje? Chceš mě pozvat do souboje?“ „Pelione, mluvíš z hladu. No tak dobře, nastav bradu!“ Šíma svoje oči mhouřil, všechen vztek se v něm jen bouřil. Postavil se zeširoka a za sako chytil soka. „Bože, Šímo, ty jsi pako. Okamžitě pusť mé sako!“ „Osud sáčka tě tak tíží?“ třese chlapem bez potíží. „Ochranka se k nám už blíží. Měl bys projít Kroměříží. Dva měsíce na léčení. Jiná cesta asi není.“ „Pelione, ty máš štěstí. Málem jsem tě srazil pěstí!“ „Zas se chováš nevlídně. Jel jsi za mnou do Vídně? Zeptám se tě tedy přímo. Nepřeháníš už to, Šímo?“ „Pelione, nefandi si, důležitou já mám misi! Až se vrátím domů zpátky, pak bude čas na šarvátky!“ „Marně tu tvá pusa žvaní. Myslím, že jsme vyrovnaní!“ řek Pelion zcela jasně, hlavou vrtěl nesouhlasně. „Do té léčky jsi mě vehnal a s tím skřipcem jsi to přehnal! Jsem ten, co to k vodě pouští? Ne, ne! To - 91 -



se neodpouští!“ Šímův hlas tou halou hřměl, červeň v tváři při tom měl. „Dík jednomu rýpalu, musel jsem sníst žížalu. V muzeu byl zedník, malíř. Tehdy mě to stálo talíř. Uznej, Šímo, byl jsem v právu. Moje pomsta měla šťávu.“ „Myslel sis snad, drzý kluku, že ti budu líbat ruku?“ ptal se Šíma vyčítavě, naštvaný byl tedy zdravě. „Nečekal jsem velké díky, nyní letím do Afriky. Možná si tam najdu ženu a na tebe zapomenu,“ řek Pelion odhodlaně, do saka si otřel dlaně. „Mám tam také namířeno. Jaké má tvá země jméno?“ „Já odcházím, milý Šímo. Jdu za nosem, hezky, přímo. A že tě mám za smolaře, říkám - chcípni na Sahaře!“ „Pelione, já ti přeji potupnou smrt na Guineji!“ Kohouti se rozdělili, každý mířil k svému cíli. Snad si byli souzeni, oba letí do Keni! Šíma byl člen expedice a utratil statisíce, aby viděl lvy a slony, k dobrodružství on má sklony. Také si přál velice, spatřit živé opice. Ještě další druhy zvěře, při lásce i při nevěře. Jak se krmí, jak si hrají, v téhle zemi bez tramvají. Ne v ZOO či v obchodě, nýbrž volně v přírodě. Dlouhá léta toužil marně, na zoubky se kouknout farmě. Na té líhni krokodýlí zemře vždy ten, kdo se zmýlí. K Rudolfovu jezeru vzal sebou i kameru. Původně měl jiné plány, všechny byly seškrtány. Dík finanční situaci k návštěvě mu zbyli draci. Peliona rovník lákal, dva roky už o něm kvákal. Ze svých tučných honorářů, které vybral od čtenářů, také díky svému umu, našetřil si pěknou sumu. Snad zbláznil se dočista, nezkušený turista, na vlastní pěst zcela sám, v džungli přál si najít chrám. Shrnuto a stručně vzato, usmyslel si najít zlato. Diamanty, vzácné perly, zlaté číše, zlaté berly. Jak vypráví staré mýty, někde jsou tam totiž skryty. Mapu našel v závěti. Učil se ji zpaměti. Komu tedy patří díky, že teď letí do Afriky? Byl to jeho starý strýček. Vlastním jménem Tonda Sýček. Náš Pelion dědil po něm, mimo mapy i stáj s koněm. Oře hnedka prodal, poklad ho však hlodal. Sic měl strejdu za šprýmaře, tohle slyšel od notáře. Kdo by nechtěl velké jmění, které často život změní? Na palubě že jsou spolu, netušili, pili kolu, dívali se na mraky, prohlíželi otlaky, časopisy, noviny, četli sport i zločiny. S letuškami šprýmovali, uháněli vzduchem v dáli. Společný let z Vídně tak proběhl klidně. Nebezpeční mikrobi, na letišti v Nairobi, jsou příčinou potíží, svou oběť už vyhlíží. Turisté jsou očkováni. Děti, dámy, také páni. Všichni hezky spořádaně nastavují svoje dlaně. Očkovací průkazy slouží jim co důkazy. Jen Pelion se Šímou volí cestu nepřímou. Když spatřili uniformy, porušili dané normy. Jak jen to jde, nejtišeji, chtěli zmizet po ranveji. Únikovou cestu měli, o sobě však nevěděli. Pelion se ohlédl a známou tvář zahlédl. „Sakra, Šímo, co ty tady? Beze mě si nevíš rady?“

- 92 -



„Já se tě snad nezbavím, už měsíc tě nezdravím. V Africe bych čekal slona a ne troubu Peliona!“ „Na rovinu, hezky přímo – nechoď za mnou, sakra, Šímo! Jsem chytrý a mám své plány. Za okamžik zavřou brány. Chci se dostat z letiště, spory nechej na příště!“ „Také nejsem očkovaný, Pelione milovaný. Ty běž vlevo, já jdu vpravo. Ty prasečí tupá hlavo!“ Zase byli oba v sobě. Všimla si jich paní v róbě. Na zemi se váleli, kdys bývali přáteli. Pěsti, lokty, kolena, z ranveje je aréna. Tu personál letištní, pracovníci skladištní, ruku v ruce s vojáky, hned spustili bzučáky. Ty na plné pecky řvaly. Obušky a samopaly, všude křik a zmatek, údiv v očích matek. Cvaky, cvak – to cvakla pouta. Chlap s vizáží lidožrouta, důležitý jako prase, co nejdřív je chtěl mít v base. A tak oba chlapy vedou tou letištní cestou šedou. Bílé stěny. V oknech mříže. Odborníci na potíže, Pelion a Šíma, stáli tady zpříma. V zádech měli samopaly, dvě ženy jim něco cpaly. Dokumenty k podepsání? Oba dva se tomu brání. Situace nevšední. To z listiny úřední obě ženy předčítají jak umělec z knihy bájí. Za svůj projev, v řeči cizí, obě dámy potlesk sklízí. Pak začalo druhé kolo, to jedna z žen měla sólo. Chovala se podrážděně. Jako velké, vzteklé, štěně. Ta vám měla vyřídilku! Prskala si na košilku. Všichni muži ozbrojení, když vyslechli tohle čtení, ukončili scénku a zmizeli venku. I černošky obě. Ticho jako v hrobě. Pelion se první vzbudil, už otázkou Šímu prudil. „Neovládám angličtinu. To šli, vole, na svačinu?“ „Nejsem vůl, ty blbečku! Ty prasečí mozečku!“ „Nenadávej, Šímo milý, chováš se jak nezletilý. Ty hovado, bídný červe! Na ranveji se přec nerve!“ Po těch větách opět oba ovládala velká zloba. V tomhle malém kamrlíku vznikla drobná rvačka v mžiku. Padala tu slova ostrá, pánům se zas chvěla kostra. Rozzlobení zápasníci nechtěli se svých slov zříci. Narazili do zrcadla, také první facka padla. Mydlili se zběsile. Natržené košile, nakopané zadnice. Rvali se jak opice. Když se oba unavili, pot jim kapal na košili. „Ty máš, Šímo, zvláštní školu? Teď musíme držet spolu! Jinak tady v base shnijem. Slyšíš, chlape? Haló! Příjem!“ „Pelione, dobře slyším. Konec válkám žabomyším! Zapomeňme na agresi, prostě ruce podejme si.“ „Tohle, Šímo, tedy beru. Začnem spolu novou éru. Co to bylo za příšeru? Co pouštěla do éteru? „Z tajemství je rouška sňata, sehnali nám advokáta.“ „Z čehopak nás viní, prosím, ta černoška s krkem pštrosím?“ „Chceš to vědět, milý cvoku? Rvačka je jim trnem v oku. Pokus o vstup nelegální přeci není triviální. Pak nemáme očkování před infekcí, jenž nás chrání. To jsou tady zločiny! Strávíme zde hodiny, měsíce či roky dlouhé. Jim nestačí – sorry – pouhé!“ „Co to tvoje pusa říká? To je mýlka převeliká. Nevinní jsme jako dítě, tak zmizíme, Šímo, hbitě!“ - 93 -



„Policisté, vojáci, stráží jako v paláci. Jak chceš zdrhnout, hlupáku? Uletět na smetáku? Já ti říkám, vrtáku, že skončíme v lapáku.“ „Ale, Šímo, trochu věř mi. Odejdeme spolu dveřmi. Nechápe to tvoje šiška? Jsem mazaný jako liška.“ „Občas ti to pálí, chlape. Ovšem Šíma zatím tápe.“ „Stačí trocha fyziky, něco málo logiky, srdceryvné výkřiky, využití paniky.“ „Optimismus raděj tlumím, nechápu to, zatím čumím,“ kroutí Šíma, kroutí hlavou, marně hledá možnost pravou. „Utečeme z jámy lvové. Podívej, mám sirky nové!“ Když se jedno dřívko vzňalo, pak stačilo vážně málo. Šedé čidlo požární splní úkol primární. Ze stropu již voda valí. Hrdinové vytrvalí, v cizí zemi, v zahraničí, o pomoc už nahlas křičí. A v minutě další, příští, černý hasič dveře tříští. Divní lidé přibíhají, totožnost svou přísně tají. Nutno dodat – nejsou líní, hned stěhují obsah skříní. A Pelion se Šímou? Nebojte se, nedřímou! Když ti lidé dovnitř vtrhli, nečekali a pryč zdrhli. (Konec první části.)

- 94 -



Do Afriky! (část druhá) O čem byla první část? Náhodné setkání na letišti ve Vídni, rvačka v Nairobi, útěk z letiště. Co si počnou naši hrdinové? Černý kontinent je přece jen pro turisty trochu nebezpečný. Jak si poradí Šíma s Pelionem? Nairobi je město hlavní. Oba čeští muži slavní, pan Šíma a Pelion, neznají ten region. Jsou tu školy, také sklady, mikrobusy jezdí tady. V centru krásné parky mají, jednomu se z nich dech tají. Černošky se svými vnady k turistům se točí zády. Multikina, markety, obchody i bufety. Přepychové domy, vily, nejednoho uzemnily. To slum, zvaný Kibera, není žádná nádhera. Chatrče a smetiště, popis nechám na příště. Kdepak máme naše hochy? Stojí tady jako sochy. Na tržišti plno lidí, prodává se, spílá, šidí. „Pelione, a co nyní? Nezajdeme za věštkyní? Třeba by nám řekla z koule, že jsme blbci zeměkoule. Nebo z karet vyčetla by, že jsme horší nežli baby. Ukrývat se v zemi cizí, jiný výklad nenabízí.“ „Dobrá, Šímo, pesimisto. Shrnu ti to nanečisto. Všechna naše zavazadla do rukou těm lumpům padla. Doklady i mobily vzaly nám ty gorily. Máme hlad a také žízeň. Podívej se, jak jsem zřízen. Jdou po nás, a to je jisté, všichni keňští policisté.“ „Říkám ti, že jsme v řiti. Až nás chytnou, budem biti.“ „Tvá slova jsou, Šímo, k zlosti. Jeden z nás je chytrý dosti. Možností jsou statisíce. Zvolím jednu – železnice. Bezpečno tu pro nás není. Chceš snad počkat na zatčení? Napařili by nám tresty. Prozradím ti i cíl cesty. Aberdare, milý Šímo. Odveze nás tam vlak přímo.“ „Něco mi tu, chlape, smrdí. I když oba jsme tak hrdí, většinou se lidé vzdají. Vždyť v cele se dobře nají. Má ústa se tedy ptají: Pelion mi něco tají? Tak to vyklop, co máš v plánu? Do nebe chceš najít bránu? Pokud mi to nechceš říci, přihlásím se na stanici.“ „Ono tě to vzalo, jejda. Dobrá, Šímo, byl to strejda. Přísahám ti na mou duši. Odkázal mi poklad v buši. Našel ho tam s kamarády. Prý zemřeli všichni hlady. Jedna věc je známa. Přežil tohle drama. Obohatit se chci trochu. Co ti na tom vadí, hochu?“ „Když to slyší Šíma, pane, tak pozadu nezůstane. Máš na mysli mince zlaté? Artefakty staré, svaté? Prostě poklad se vším všudy? Nejsou to jen tvoje bludy?“ „Tvá huba je prostořeká. Všechno to tam na nás čeká. Pelion se s Šímou bratří. Dvacet procent ti už patří.“ „I málo je někdy více. A co moje expedice? Těšil jsem se jako děcko, obětoval tomu všecko. Ze všeho mi nejvíc zbyla, touha vidět krokodýla. Nu, je toho vícero. Rudolfovo jezero, žirafy, lvi, různí ptáci. Vzpomenout si, to dá práci. Pelione, prostě váhám. Dá se věřit zdejším dráhám? Má přání jsou silná, svatá. Nabídka tvá je však zlatá.“ „Na své tužby, Šímo, nedej. Bankomat teď radši hledej. Já vytáhnu kartu z katí, cesta vlakem se tu platí. Aby se to všechno zvládlo, musíme si koupit žrádlo. Také vhodné oblečení. V noci žádné teplo - 95 -



není. Má slova teď budou stručná. Úspěch, sláva, konta tučná.“ „Lesklým plíškem lovíš štiky. Nezkoušíš zas na mě triky?“ „Živé rybky házím štikám. Třicet procent, Šímo, říkám. Jen si představ krasavice. Je jich hodně. Na tisíce. Jak ti nahé hladí líce, chtějí pořád, chtějí více. Jen si představ bedny pití, hadry šité zlatou nití. Postavíš hrad, najmeš sluhy. Také splatíš svoje dluhy.“ „Argumenty jsou to pádné. Námitky už nemám žádné.“ Kampak míří? Kampak jedou? Tou soupravou modrošedou? Jsou snad v centru Afriky seznámeni s riziky? V slepé honbě za pokladem otázek si málo kladem. Zlato, stříbro na zápěstí, doopravdy je to štěstí? Za pár hodin odvezeni do neznámých končin Keni. Pelion má mapu v hlavě, prales našli celkem hravě. Uvidíme, dobrodruzi, přijdete-li o iluzi! V Česku zatím pozdvižení. Stačil snímek ze zatčení. Novinářům patří díky za ty jejich podlé triky. Jsou to lidé všelijací, v prosté honbě za senzací, bývají i krátkozrací, nehledí a lesy kácí. Vyplenili lidé stánky i sousedům jejich schránky. Byly toho plné stránky. Titulky a celé články. PELION A ŠÍMA V KENI – NA LETIŠTI UVĚZNĚNI! SLAVNÍ ČEŠTÍ PISÁLKOVÉ, ZAVŘENI JSOU V JÁMĚ LVOVÉ! PANA ŠÍMU, MISTRA PERA, POKLÁDAJÍ ZA GANSTERA! SLAVNÝ Z RODU PELIONŮ, ZATČENÝ BYL V ZEMI SLONŮ! Dokonce pan velvyslanec sliboval, že bude tanec. Jestli oba nepropustí. Páprdové černí, tlustí, popírali svoji vinu a na druhé vrhli špínu. Pak vydali prohlášení: „U nás žádný vězeň není! Musíme vám pravdu říci. Ti dva jsou teď uprchlíci.“ Agenti, snad ze všech zemí, nad tou zprávou se jen tlemí. Svět byl vzhůru nohama, věděl to i Obama. Také český prezident odsoudil ten incident. Projev na tři hodiny oslavoval hrdiny. I do stolu při tom bouchal. Nikdo ho však neposlouchal. Zatím kdesi v džungli husté. Liány a kmeny tlusté. Rostliny a různá křoví. Havěť si v nich pěkně hoví. Hadi velmi jedovatí, červení a také zlatí. Květy mají pestré barvy. Mravenci a různé larvy, brouci, štíři, pijavice, živočichů statisíce. Celkem je tu vlhké klima. Prostě teplo a ne zima. Kam se naše lesy hrabou. S hlemýžděm a jednou žábou? „Auvajs! Sakra, mě to bolí, málem jsem spad do údolí! Pelione, co se děje? Mám záchvaty beznaděje. Hmyz mě pořád žere, kouše! Neublížím ani mouše, ale tuhle bestii s velkou chutí ubiji!“ „Šíma hezké knížky píše, v terénu je baba spíše.“ „Výdrž mají, hovada! Pelione, záhada. Opuchlé mám obočí. Proč jen na mě útočí? Používáš zaříkadla? Další mrcha na zem padla.“ „Vykašli se na komáry. Neznám, Šímo, žádné čáry. Na bestie prostě dlabu. Moje krev je pro ně - 96 -



tabu.“ „Už mě sere tahle říše a také mi kručí v břiše. Potvoru jsem skolil šestou. Myslíš, že jdem správnou cestou?“ „Shrneme to, Šímo, čili: repelent jsme nekoupili. Žádný stan ni pytel spací, porost nikdo nevykácí. Než se vrátit zpátky k trati, pod širákem hodlám spáti. Myslím, že jsme blízko cíle. Brzy přijde naše chvíle.“ „Nelhaly mi moje uši? Neříkal jsi – poklad v buši? Stoupá ve mně agrese. Jsme přec v deštném pralese!“ „Šímo, kašli na slovíčka. Nepotkáme tu človíčka. Poklad, zlato, velká sláva, to je přece skvělá zpráva. Poradil mi známý docent, abych ti dal třicet procent. Na čtyřicet to teď zvýším. Jen pojď se mnou k tajným skrýším.“ Na ta slova Šíma slyší, když Pelion sumu zvýší. Kdo by nechtěl boháč býti? Slávu sobě vydobyti? „Dobrá, chlape, pokračujem. Z toho vlhka chytím průjem.“ Cestičky tu nejsou žádné, postupovat není snadné. Porostu je víc a více, mokré listy hladí líce, trhají se nohavice, dostávají zabrat plíce. Tak vám řeknu, to jsou fóry. Další hradba z místní flóry! A v kompasu střelka bílá jinudy je neposílá. Šíma krčí rameny nad zrádností květeny. Dál to nešlo, zastavili a mlčeli oba chvíli. „Na co teďka Šíma myslí? Tváří se jak mládě syslí.“ „Na Číňanku, na Japonku. Já chci domů, Pelionku. Ke krbu a k láhvi vína. Dát si pstruha nebo lína. Tady není cesta žádná, džungle bývá velmi zrádná.“ „Souhlasím, že je to k zlosti. Jídla ovšem máme dosti. Nezemřeme, Šímo, hlady. To zlato je někde tady!“ „Místo zlata chtěl bych holku. Z kterého byl tvůj strýc spolku?“ „I kdybys mi rozbil hubu, členem kterého byl klubu, zapomněl jsem, netuším. Je to tímhle ovzduším?“ Šíma zklamán viditelně. Jako žáček v ředitelně. Odevzdaně sklopil hlavu, deset minut byl v tom stavu. „No tak dobře, klaune, mime. Poklad na půl rozdělíme. V tomhle pozdním odpoledni ještě jednou prdel zvedni.“ „Každému to hodí stejně? To odmítám obyčejně. Ale že jsme kamarádi, kolem nás se plazí hadi, v tomhle zvláštním šeru, tvou nabídku beru. Vymyslela hlava tvoje, v sedě nebo teďka vstoje, jak se pohnout o kus dále? Nebo nápad nemáš stále?“

- 97 -



„Šímo, máš mě za břídila? Hodila by se nám pila na ty kmeny ztrouchnivělé. Je to výlet pro dospělé. Pelion je mužem činu. Prvně tě zvu na svačinu. Posilni se tímhle masem. Nebudeme plýtvat časem. Mačetu jsem koupil ostrou. No tak vstávej, hýbni kostrou!“ „Tys opatřil jenom jednu?“ „Vždyť já sotva ruku zvednu. Slábnu, chřadnu, také blednu. Na okamžik si tu sednu,“ lhal Šímovi Pelion, vždy měl výmluv milion. „Můžeš sekat, milý Šímo. Začni tady a jdi přímo.“ „Ty se na mě budeš dívat?“ „Já ti k tomu můžu zpívat.“ „Zpíváš, jak když medvěd chrápe. Předvedu ti koncert, chlape. Svým přístupem beraním tu překážku odstraním.“ Pelion to dirigoval: „Tohle sekni, tohle poval.“ A tak Šíma porost kosí, brzy se mu čelo rosí. Pracuje však neúnavně. Za sebou to chce mít hlavně a nehledí na příkoří, dlouhý, temný tunel tvoří. Probíjí se hustou travou, pak mu něco bleskne hlavou. Napadla ho varianta, volá k sobě simulanta. „Když mi slíbíš šedesátku, budu sekat i pozpátku. Zaberu a přetrhnu se. To je, chlape, bez diskuze. Šíma dobře ví, co činí. Nedělali by to jiní. Nenavýšíš-li mi sumu, tak vypiji láhev rumu a vydám se zpátky k trati. Můžeš se sám za snem hnáti.“ „Tak tohle tvůj mozek zplodil? Majoritní ty chceš podíl? Ať je po tvém, vydřiduchu. Pozor, šlápneš na ropuchu!“ „Žába mě teď nezajímá. Tudy vede cesta přímá.“ „Tobě, Šímo, není rovno. Na letišti jsi měl hovno. Nejsi ovšem žádný zajíc. Z pokladu máš větší krajíc. Já tu sedím, ruce v klíně. Snad neskončím na mizině. Nad šedesát procent nejdu. Na to jsem měl moc rád strejdu.“ „Pelione, domluveno. Inu, nemáš v hlavě seno. Tohle to mě ukonejší. Jsi můj přítel nejmilejší. Odměním se ti tak trochu, postavím ti doma sochu.“ „Nemaž mi med kolem huby. Jen dál sekej, zatni zuby.“ „Mám pro tebe zprávu, hochu. Ten porost už řídne trochu.“ Tak jak řekl, se i stalo. K hrdinům se světlo dralo. Na adresu Šímy chvála – mačeta jen tancovala. Pak Pelion svými gesty ukazoval konec cesty. Dobrá práce, klobouk dolů! Kdo by to řek do těch volů? „Žádný chrám tu vidět není. K hovnu bylo moje dření?“ prskal, Šíma, prskal vzteky, odstraňoval z katí šneky. - 98 -



„Počkej, Šímo. Pojď sem, zpátky. Vidíš? Támhle! Pozůstatky!“ Velký kámen, skrytý v houští, dobrodruhy k sobě pouští. Co se stalo? Co se děje? Český text se na ně směje. Zapomeňte, hoši, na to. Tady není žádné zlato. Vraťte se zas pěkně domů. Tu je domov keřů, stromů. Stačí, když je člověk zdravý. V tom tkví totiž poklad pravý. Marná vaše snaha. Klub vtipálků - Praha.

- 99 -



Děd, kluk, špunt, chlap a vlk Kuk. Tak jsem zde. Tys tu sám? Spát bys chtěl? Že ne? Číst ti mám? Ne, to ne. Jsem už stár. Zrak mám fuč. Však řeč by šla. To bys bral? Nu, tak slyš. Kde dnes je park, byl kdys les. Je to už let co stal se ten děj. Můj děd byl fořt. To mi řek, když byl jsem mlád. A já to bral. Lhal či ne? Proč by měl? Byl to kmet a já ho měl moc rád. Fakt. Je to z těch dob, kdy byl kluk. Snad to byl on, o kom to je. Kdo ví? Strom, keř a mech. I květ tu byl. Ráj všech hub, včel, much i srn. Úl, vosk i med. Prach a pyl. Smrk, buk i dub. I pár lip tu je. Skunk, rys, výr. Tu hvozd a strž. A kluk tam šel. Kluk? No, spíš špunt to byl. Vždyť měl věk jak ty. Pět či šest let? Snad. Tak. Už to víš. Šel sám ten hoch. Proč? Vím já? Byl den jak lusk. Ni mrak. Jen modř a hic. I pták tu pěl. Byl to drozd. A pak ta strž. List a plž a brouk i červ. List se chvěl a plž s ním. Brouk šel tam a hned zpět. Ten kluk se smál. Jak by ne. Jak moc si přál být teď blíž. Vše to zřít. Hned. Krok vpřed byl fajn. Však dál už ne! A drn se smek! Pak skluz a pád. Má dno ta strž? To víš, že jo. Špunt měl pech. Je to tak. Šrám a krev. Nic moc tep. Nic moc dech. U úst mech. Brouk šel spát i červ je pryč. Čas se hnal vpřed a už se tmí. Kluk byl živ. Hle, hne rty! I prst se chvěl. Dech hrál prim. Kluk si sed. Byl paf. Úd je fajn a krk též. Chtěl pryč, tak vstal. Však sláb zas spad. Tak si sed. A čas šel. Pak vstal a hle! Už to šlo. A tak lez. Výš a výš. Byl tam jíl. Tak skluz a pád. Vstal a zas. Však jíl je jíl. A co teď? Kmen co žebř? To by šlo. Jo. Už tam byl. King. Co je king? Nu, král přec. Tak slyš dál. Kluk chtěl jít. A tu zvuk. Blíž a blíž. Co to je? „Vrr a Vrr.“ Že by pes? Ne! Och, toť děs! Stál tam vlk a měl hlad. Šel z něj strach. Šeď, chlup a chrup. Vlk! Je jich víc? Ne. Jen on sám. Byl to šok. „Kšá! Jdi pryč, tak zmiz!“ řval ten kluk. Vlk je vlk. Od něj dál. To kluk znal. Co však teď? Je tu sám. Před ním vlk a za ním strž. Je to past. Kluk se chvěl a měl strach. Vlk šel blíž. Vždyť lov měl rád. Laň či myš. Mu je to fuk. Les chtěl spát a vlk zas bdít. Ten tvor mu vlez, kde on chce žrát. Kde má to rád. I ten vlk se bál. To si piš! A teď slyš. Kluk krok vzad a vlk krok vpřed. Co dál? Co teď? Ach, ta strž! Je to zlé. Pěst je nic. Tak kluk vzal prut. Vlk krok vzad, kluk krok vpřed. Pak skok a bum! Prut je pryč! „Zmiz, jsi zlý!“ křik ten kluk. Však vlk nic. Stál tam dál. Co stál. Šel zas blíž. Co to je? Svit? Jen blik a zas blik. To je louč! No, je to tak. Kdo to je? „Hej, jsem tu!“ řval ten kluk. - 100 -



Spěch. Dup a dup. Blíž a blíž. Vlk zas: „Vrr!“ Dráp ryl zem. Pak skok! „Prásk!“ „Prásk!“ „Čert tě vem!“ Chlap tu stál a měl zbraň. Vlk jen štěk a pak si leh. Měl dost. Krev je krev. To lze říct. Pak už nic. Holt, smrt je smrt. „Tak už pojď. Jsi můj syn. Mám tě rád. A měl jsem strach.“ Tak chlap řek a na zem klek. Pln slz měl tvář. Dal vstříc svou dlaň. Špunt se smál a třel si nos. Chlap a špunt a kol už tma. Pláč i smích. Jen louč má svit. Zpět šli dva. Tak řek můj děd. Věř či ne. A to je vše. Tak už spi.

- 101 -



Z Afriky? (část první) Je tu další dobrodružství pana Šímy a pana Peliona z cyklu - Pelion a Šíma, na rovinu, zpříma! Přímo navazuje na dílko „Do Afriky!“ Jak se naši hrdinové ocitli tam, kde jsou? To se dozvíte už (nebo až) po 237 slovech. Oceloví, velcí ptáci. Připravit je, to dá práci. Dráhy voní inovací. Vzletové i přistávací. Řídící věž, hangáry. I zde mají komáry. Terminály, také sklady. V bednách se to hemží hady. (Pochybuješ? Jaké ale? Nevěříš snad? Jen čti dále.) Vítr fouká, slunce hřeje. Jeden zpívá, druhý kleje. Tak jsme zase na letišti. Kočárky. V nich malí svišti. Hračku v ruce, dudlík v puse, chechtají se v jednom kuse. Podlaha je čistá, nová. Řek bych světle skořicová. Hemží se tu lidé různí. Bohatí a také nuzní. Čtyři keňští policisté, košile i boty čisté. Kohopak to doprovází? Pisálkové naši drazí, pan Šíma i s Pelionem, hnáni vpřed jsou megafonem. V pasech – NÁVRAT NEŽÁDOUCÍ. Smějí se jim kolemjdoucí. Šíma mobil u ucha. Zelený jak ropucha. Když domluvil, přístroj típl, Peliona jemně štípl. „Kamaráde, děkuji ti. Takhle Šímu zneužiti. Sliboval jsi hory, doly. Teď nás ženou jako voly.“ „Bože, Šímo, nevěš hlavu. Úředníci jsou fakt v právu. Dokud změny nenastanou, Keňu máme zakázanou.“ „V prdeli jsou moje plány. Doma můžu krmit vrány. Tady velká šance byla, abych spatřil krokodýla.“ „Kdo to mohl, Šímo, tušit. Že ďábelský plán byl ušit? Strejda se nám směje v hrobě. Škodolibě. Mně i tobě. Opakuji už to posté. Tohle od něj bylo sprosté.“ „Pelione, říkám díky! Vzpomeň si na vrtulníky. Zásah to byl regulérní? V kombinézách chlapi černí přepadli nás ze zálohy. Svázali nám ruce, nohy. Ulovili nás jak pštrosy.“ „Mlč už, Šímo! Nech si glosy! Od té chvíle je mi, vskutku, hodně špatně od žaludku.“ „Pelione, u sta hromů! Zatím se mi nechce domů. Utečeme ještě jednou? Ať ti tmaví lotři zblednou?“ „Já ti nevím, Šímo, milý. V ring jsem hodil ručník bílý. Tohle kruté vyhoštění bude mě stát celé jmění. Napraví to advokáti. Zase knížky můžu psáti. A sledovat hudbu, balet. U krbu se budu válet. Leopardí kožešinu kolem pasu si ovinu. Pošpásuji se Zdeničkou v rudém domě s lucerničkou. A hned na to s Gabrielou. Na glóbusu Keňu celou zamaluji černou tuší. Pohraji si i s Libuší. Já všem dívkám z domu lásky budu hladit jejich vlásky a plácat je po zadečku. Za Afrikou dělám tečku. Mé srdce je plné bolu.“ „Pelione, zdrhnem spolu. To by tvoje hlava zvládla. Nechce se mi do letadla!“ „Motivace, Šímo, schází. Procházíme těžkou fází.“

- 102 -



„Celá Česká republika, během těch dní několika, slzy za nás prolévala. Včetně pana kardinála. President i politici. Ty se svého snu chceš zříci? Chceš se vrátit s ostudou? Teď k nám vlídní nebudou. Pelione, naše šance – proměnit se zase v štvance. Ty chceš s prázdnou letět domů? Bez uznání, bez diplomů? Čtenáři nám neprominou, povedu tě divočinou.“ „To budeme ničit sochy? Či do sítí lovit hrochy? Honit zebry, antilopy? Žíti mezi lidoopy? K obědu si pak lva dáme? Můj sluch mě zas asi klame. Uspořádej si to v hlavě,“ řek Pelion vyčítavě. Zamyslel se mistr Šíma, postavil se k věci zpříma. Rozhlédl se kolem sebe, pohlédl na modré nebe. Znenadání začal šeptat: „Pelione, přestaň reptat. Ono… moje expedice, kam jsem vložil statisíce, měla také tajné plány. Objeveny byly brány do pokladnic říše Bola…“ „Nedělej zas ze mě vola!“ řek Pelion jasně, stručně. „Uškrtím tě vlastnoručně.“ „V tomhle Šíma nepoleví. Moc lidí to totiž neví. Úřady to, chlape, tají. Asi pádný důvod mají. Informován jsem však dobře, teď se podrž starý bobře, pokladnice existuje. Vstup je prý u Dračí sluje. Šíma není žádná lata, v podzemí jsou tuny zlata.“ Hlodá červík pochybnosti: „Zajímavé je to dosti. Myslíš, že jsem trouba, hochu? Nevymýšlíš si tak trochu? Říše Bola a sluj Dračí? Poslyš, Šímo, o co kráčí?“ „Nedá se tam jen tak krásti, všude kolem prý jsou pasti. Všichni se tam jíti bojí. Když dva mistři síly spojí, pak je velká naděje, že se štěstí usměje. Amatéři nejsme, chlape. Už to ten tvůj mozek chápe? Ať je večer nebo ráno, pro strach máme uděláno. Nebudem si všímat řečí, spekulace jsou to kdečí, překonáme nebezpečí, poklad vezmem hezky ztečí. Neženem se za přeludem. Zase v Česku slavní budem. Audience, večírky, zámky s pěti jezírky. Peněz budem mít jak šlupek, naroste nám možná pupek. Nahých krásek tucty, vole. A orgie v jednom kole. Začnou o nás filmy točit. Stačí do té sluje vkročit.“ „Návrat domů s velkou slávou? Nechám si to projít hlavou. Strýcův podraz ještě bolí. Spráskal bych ho silnou holí. Nebezpečný jako zmije. Ještěže už v hrobě hnije.“ „Pěkně prosím, Pelionku. Zapni v mozku elektronku. Dostaň nás z té šlamastiky. Smířený jsem i s riziky.“ „Vidíš to moc jednoduše. Jak chceš zmizet pryč do buše? Ber to, Šímo, z téhle stránky. V novinách už vidím články - Dva troubové hloupí v Keni na útěku zastřeleni. Oba čeští šarlatáni byli slony rozdupáni.“ „Pelionku, nebuď labuť. Impulsem svůj mozek nabuď. Chci být slavný po tvém boku, až tě zvolí mužem roku. Chci žít skromně ve tvém stínu. Já na sebe vezmu vinu, když nás chytnou policisté. Což však není vůbec jisté.“ „Dvě hodiny do odletu. Tedy pokud se nepletu. Suché rty si, Šímo, líži. Hlídají nás jak ostříži. Oříšek to tvrdý bude, uniformy vidím všude.“ „Jestli tě to ukonejší – jsi chytrý. Ne! Nejchytřejší!“

- 103 -



Před odletem dlouhá chvíle. Osazenstvo v plné síle. Školáci i študáci, chytráci i chudáci, leváci i praváci, vojáci i vlčáci, slouží coby diváci. A jednotky policejní. Kdo to všechno uveřejní? Novinářů plná hala. Tiskovka tu probíhala. Místo židlí bedny z dřeva. Žurnalisté zprava, zleva. Šíma sedí, oči klopí, výraz plachý, antilopí. Pelion je na tom stejně. Ač suverén obyčejně. Oba dva jsou mimo duchem, už otázka letí vzduchem: „Čtenáři by vědět měli, že jste poklad hledat chtěli. No tak, páni, co vy na to? Přáli jste si najít zlato?“ Šímovi to hnulo žlučí. Do mikrofonu už bučí: „To jsou jenom řeči plané. Jsme Češi, ne Afričané! Krásy zdejší přírody. To jsou naše důvody.“ „Na lži, Šímo, teďka kašli. Já se tě ptám: Našli? Našli?“ Ale Šíma zase mlčí, podrážděn jak smečka vlčí. „Pelione, co vám schází? Vždycky máte plno frází, teď mlčíte jako ryba a já se ptám, kde je chyba?“ Oslovený kroutí hlavou, cítí se jak před popravou. Pro sebe si něco šeptá, ten dotaz ho pěkně deptá. Pisálka to neodradí. Ptá se dál a vous si hladí: „Jste nemocný? Máte kašel? Abyste to neroznášel,“ řekl chlapík pobaveně a plácal se do holeně. Úsměv měl od ucha k uchu. Pelion ho proklel v duchu. Odpověděl ovšem přesto, ukázal mu sprosté gesto: „Když tetanus pominu, mám tyfus i vzteklinu. Malárii, choleru. K tomu i AIDS přiberu.“ Tato slova způsobila, že se ten chlap, jak gorila, napřímil a zrudl vzteky. Hned si musel vzíti léky. A pak dotaz za dotazem ozývá se v hale rázem. „Děláte si z nás jen srandu? Kryjete snad svoji bandu? Máte sklony ke korupci? Jste pytláci nebo tupci? Náfukové na výletě? Největší zlo na planetě? Je vás deset, patnáct, dvacet? Chcete deštný prales kácet? Budete teď měsíc v lihu? Napíšete o tom knihu? Vážně jste oba tak hloupí? Kdo vám teď letenky koupí? Co říkáte na zatčení? Chcete umřít ve vězení?“ Ozvala se starší žena: „K podvodům vám slouží Keňa? Máte prdel ze zákona? Šímo, máš rád Peliona?“ Šíma si vzal zase slovo: „Mlč už, ty pálená sovo!“ Zábava je v plném proudu. „Měli jste jít přímo k soudu!“ „Říkám ti to jasně, přímo. Do Evropy se vrať, Šímo!“

- 104 -



„Pelione, zloději! Já tě mluvit přiměji!“ „Nehorázné, velmi sprosté. Nejste v Keni jako hosté?“ Cpou jim pod nos mikrofony: „Chtěli jste krást miliony? Či postřílet všechny slony? K zabíjení máte sklony?“ „Otázku už ani jednu!“ řval Pelion, prokop bednu. Tu nastala chvilka perná. Plazí se tu mamba černá! Bedny totiž plné byly. Nebezpečné hady kryly. Tu je další! Druhý, třetí! Odhadem tak sedmiletí. Panika je rázem v davu, šedý plaz už vztyčil hlavu. V nenadálém velkém zmatku, kdy syn marně hledá matku, kdy po sobě lidé šlapou, proudy potu tu z čel kapou, vojákům se třesou brady, lepým dívkám jejich vnady, agenti si střelnou zbraní sami sobě záda chrání, novináři cosi křičí, šílený dav halu ničí, policajti krotí vášně a had mizí v čísi brašně, tak v tomhle tom nadělení vážně problém utéct není. Co víc tady tlachat budu? Pelion a Šíma v čudu. Plocha čistě parkovací. Opilec tu na zem zvrací. Bohatou má jistě praxi. Spousta aut a také taxi. Kuřáci a nekuřáci. Na útěky kabrňáci schováni jsou v hustém křoví. Nějaký pták tu hmyz loví. „Pelione, já se klaním. Sic se živíš pouze psaním, ale svoji makovici… Sakra, jak to jenom říci? Nemáš pouze na ozdobu. Od dneška ti z ruky zobu.“ „Pěšky odsud nezdrhneme, honem něco vymysleme.“ Pro Šímu to problém není, byť předstírá přemýšlení: „Slunce peče. V tomhle žáru… Což tak šlohnout ňákou káru?“ Pelion jen kroutí hlavou: „Dal bych si teď keksy s kávou.“ Na čelo si ťuká slabě: „Ty jsi chytrý jako hrábě. Prostor ten je dobře střežen. Tak se ukaž, auto sežeň.“ Šíma sluha k pohledání. Už se k zámku hbitě sklání. Tranzit ten má barvu mechu, kdosi popsal boky, střechu. Velký nápis EXPEDICE. Není třeba čekat více. Reklamy i na blatníku. Otevřeno a to v mžiku. „Uvnitř není živá duše,“ hlásil Šíma věcně, suše. „Pelione, rychle nastup. Policajtů vidím zástup!“ „Mám tě snad brát za řidiče? Počkej, Šímo, ty máš klíče?“ Chvíli ticho, potom kašel. „Na sedadle jsem je našel.“ „Zdá se mi to podezřelé, podivné a snadné celé. Proč nám zatím všechno klape? Netaháš mě za nos, chlape?“ „Pelione, nemluv z hladu! Za vším vidíš pouze zradu. Souhra náhod. To je jisté. Musíme být optimisté. Budem čekat až nás spatří někdo z ozbrojených bratří? Do prdele s celou Keňou. Divní lidé se sem ženou!“

- 105 -



„Myslím, Šímo, že tě znají! Copak mi můj přítel tají? Celou dobu jsi měl klíčky. Už mě serou tvoje hříčky!“ „Je to moje expedice. Neřeknu ti teďka více.“ „Už se blíží ti zlí kluci. Idiote! Startuj, kruci!“ Svalovci k nim běží klusem. Vůz, zcela krytý autobusem, z letiště už rychle mizí. Z dosahu všech televizí a pisálků z různých listů, agentů i policistů. Zamávání na blondýnu. Ovládací pedál plynu k podlaze se skoro lepí. Auto pádí jak kůň stepí. To je fofr! Dech se tají. Uprchlíci pásy mají. Čela se jim zapotila. Vytrvalost, chytrost, síla. Pan Šíma je jako šakal. Fittipaldi ten by plakal. Na kterou pak míří stranu? A co má pan Šíma v plánu? (Konec první části.)

- 106 -



Z Afriky? (část druhá) Letiště v Nairobi bylo svědkem dramatického útěku. Šíma se zmínil Pelionovi o bájném pokladu. Ale řekl mu opravdu všechno? Nové dobrodružství už zastavit nejde… Na jih míří různé vozy, potkat lze i mezky, kozy. A také dva dobrodruhy, kteří sedí v autě s pruhy. Parkoviště u marketu. Dojde tady zase k střetu? Pelion chtěl vysvětlení, proč tu nikdo s Šímou není. Proč podrazil druhy svoje a zmocnil se toho stroje? Šíma mu řek, o co běží. Tvářil se jak mayští kněží z Chichen Itzá chrámu. Připomínal lámu. Přerostlého skauta. Zatím uvnitř auta panuje klid, pohoda. Pelion jak vévoda: „Koupím zámek, lesy, pole…“ „Tak to bude nářez, vole.“ Vypadá to na idylku. Slunce praží do zátylku, hrdinové žízeň hasí, nadávají na počasí. Šíma zkoumá zavazadla, zda cháska nic neukradla. Pelion má banán v puse a přemýšlí v jednom kuse. Prohlíží si atlas světa. K uším Šímy letí věta: „Hezká knížka, obal, kůže. Myslím, že nám nepomůže.“ „I Šíma se v mapě ztrácí. Tu máš sklíčko zvětšovací. Prostuduj si fotky tyto. Vidíš, co je v trávě skryto?“ „Vypadá to zajímavě. Skoro jako na Moravě. Rovinka a sem tam skály,“ suché rty se pousmály. „Získal jsi mě, Šímo, právě. Tohle oba zmáknem hravě. Žádný prales. Jen kus stepi. Najdeme to, nejsme slepí.“ „Pelione, vrať mi lupu. Je tam ovšem zákaz vstupu.“ „Zákaz vstupu? To je skvělé! Tohle je hra pro dospělé. Už se těším, Šímo, vole. Na terén a na výmole.“ „Je tu problém, přítelíčku.“ „Co máš, Šímo, na srdíčku?“ „Savana nás čeká žhavá, všelijaká havěť dravá i zvířata masožravá. Však peněz se nedostává,“ na rovinu řekl Šíma, očičkama šilhal psíma. „Financoval jsem už jednou tu výpravu ošemetnou, kdy jsme oba naletěli a z ostudy kabát měli. Vyjádření mé je stručné. Ty máš, Šímo, konto tučné!“ „Jak jen to říct, Pelionku? Měl jsem slabost pro baronku, také něco spolkly karty, chytil jsem se špatné party, kasina mě podojila, hrál jsem si na lidumila, banka limit stanovila, no a teď jsem za debila. Naletěl jsem podfukářům, památkářům i lichvářům, když mi Bouzov prodat chtěli. Nekalé - 107 -



však plány měli. Záloha tři miliony. Zbylo mi jen na bonbóny. Také různé automaty jsou s mou bídou úzce spjaty. A nějaké statisíce stála moje expedice. Zbytek jsem já trouba vsadil, jak mi jeden blbec radil. Bayern Mnichov podleh Brémám a já žádné prachy nemám.“ „Já jsem, v ohni, tvé želízko? Proto je tu banka blízko? Proto ty mě sebou bereš? Šímo, říkám, už mě sereš! „Nebude tam žádná fronta. Převedeš jen na má konta miliónek na výdaje.“ Na rovinu Šíma hraje? Opravdu je na mizině? Či je prostě jenom svině, co chce obrat kamaráda a intriky má moc ráda? Pokryje to jeho dluhy? Či má v plánu najmout sluhy? Pan Pelion k tomu svolí? Nedostane Šíma holí? Po financích touží oba. Taková je dneska doba. Všelijací šarlatáni, silnou vůní peněz hnáni, intrikují, kradou, šidí. Dojné krávy mají z lidí. „Milión? To není málo. To mě, Šímo, rozesmálo. Vůz je plný různých věcí. Je tu přístroj naváděcí, stany, deky, spacáky, trika, bundy, tepláky. Máme také jídlo, pití. Prostě všechno pro přežití. Předmětů je tady kupa. Tak nedělej ze mě hňupa!“ „Tak poslouchej, skrblíku. Neuznaný básníku.“ „Já jsem básník, vole, Šímo! Geniální, řek bych, přímo.“ „Jedno staré moudro tvrdí: Samochvála pěkně smrdí! Dej peníze, já dám zlato. Myslím, že to stojí zato.“ „Zvědavý přec, Šímo, budu. To chceš tady koupit půdu? Znám tě, lumpe, velmi dobře. Podobný jsi třeba kobře. Nebezpečně jedovatý. Jsi grázl. Ty nejsi svatý. A máš sklony ke krádežím. Já si svoje prachy střežím.“ „Jsou to prachy na úplatky, na cestu tam a pak zpátky. Úředníci nejsou hloupí. Ne každý se lehce koupí. A agenti, policie? Nikdo nám nic nepřišije. Až to zlato budem míti, napočítám do dvacíti, přiletí tři silné stroje, všechno bude mé i tvoje. Kdyby chtěli, už nás mají. Souřadnice naše znají. Každá sranda něco stojí. Pelion se toho bojí?“ „Sepíšeme o tom doklad! Kdyby nešlo o ten poklad, roztrhnul bych tě jak hada. Plakala by tvoje brada.“ „Pelione, zanech zlosti, vyber něco v hotovosti. Tak běž, mají otevřeno. Nezapomeň moje jméno. Na můj účet převeď sumu. Po cestě kup láhev rumu. Bude se nám hodit jistě v nehostinném, chladném místě.“ Pelion, tvář zachmuřenou, srazil se s neznámou ženou. Pomalu se šoural k bance pohybem chromého kance. „Co jsi, Šímo, za nestvůru? Vytváříš mi v hlavě můru.“ „To je tempo přímo šnečí. Pro pár drobných tolik řečí!“

- 108 -



Koho prachy rozradostní? U vchodu rám bezpečnostní. Ozbrojený Rambo – strážný. Zamračený, tichý, vážný. Dokonce měl blízko k pláči. Pelion sed k počítači. Zadal jméno užívací. Jednoduchou operací převedl tu tučnou sumu. Vybral drobné, láhev rumu. Cesta zpátky, automobil. Šíma ho pak napodobil. Kompjútr už data třídí, obšťastňuje konta lidí. Holt, úplatky světem vládnou. Bez nich nemáš šanci žádnou. „Pelione, hlavu vzhůru! Před sebou teď máme túru.“ Zařízeno všechno v bance? Nepoznal tu nikdo psance? Tu jim lidé neublíží. Vše proběhlo bez potíží. A tak tranzit krajem fičí, špatné cesty pláště ničí. Snad je smysly dobře vedou. Dojedou či nedojedou? Vítr fouká, motor přede. Od Nairobi na jih jede vůz popsaný reklamou. Zda mě oči neklamou, Pelion v něm s Šímou sedí. Po krajině oba hledí. Byť v patách jim nikdo není, jsou poněkud zamračení. Jako když se bouřka blíží, jako mraky nad Paříží. Daleko jsou všichni lotři a nebe je plné modři. Motor škytl, ještě jednou, najednou jim tváře blednou. Copak z toho asi vzejde? Bez nafty to přece nejde. Pelion jak dlaždič kleje, Šíma hledí na displeje: „Jsem špatných zpráv, chlape, posel.“ „Ne, ne, Šímo, ty jsi osel!“ Šíma výraz neviňátka: „Podcenili jsme to zkrátka.“ „Obvinění mě hned zprosti. Ty jsi to měl na starosti!“ „Nalijme tam třeba vodu, nebo šťávu z manga plodu.“ „Ze všeho hned děláš frašku. Nepříjemný, hloupý, šašku!“ „Nedělej tu ze mě lumpa! Není někde poblíž pumpa?“ „Sám jsi velké čerpadlo, co má konta rozkradlo!“ „Prskej, prskej sebevíce. Je to dobrá investice!“ „Já ti tleskám, Šímo. Bravo! Ty ušatá oslí hlavo!“ „Nenadávej, debile, a chovej se zdvořile!“ „O tvou hubu pěst se otře! Vydřiduchu, bídný lotře!“ „Urážky si znamenám. Předhodím tě hyenám. Když nás čapnou, budem v řiti. Což tak se zas udobřiti?“ „S tebou, Šímo? Vyloučeno! Protože máš v hlavě seno.“ Hádka na dvě hodiny zaměstnala hrdiny. Všechno slovní hašteření v divočině dobré není. Pochopili - 109 -



to pak oba. Rozplynula se ta zloba. Nejnutnější z auta vzali. Jídlo, pití, cyankáli. Copak chtějí dělat s jedem? Neprozradím vám to předem. Situace k pohledání. Dva muži jdou bez přestání. V divočině beze zbraní. Neustále oba žvaní. Zde není čas na deprese. Každý z nich svůj batoh nese. Pan Pelion s panem Šímou. V stínu stromů lvice dřímou. Majestátní. Dech se tají. Turistů si nevšímají. Lvi a u nich konipasi. „Posral jsem se, Šímo, asi.“ Ze ZOO, kde lvi jsou v kleci, kdykoliv lze utéct přeci. Ale tady v divočině? Čtrnáct se jich válí líně. Pouhá jedna chybka stačí, už tě šelma v zubech vláčí. Pelion se prostě lekl. Stalo se to, co už řekl. „Posral jsem se, opakuji. Nemůžu tak jíti k sluji.“ „Ty jsi čuně! Vidím vodu. Zajdeme si támhle k brodu. Tak nám šelmy zmizí z očí. Tvá prdel se v řece smočí.“ „Díky, už se k vodě ženu. Hned provedu hygienu,“ znějí slova Peliona. Nevšiml si ani slona. Věnuje se pouze katím. Na protějším břehu, zatím, pohnulo se silné tělo. Hejno ptáků přeletělo. Dlouhý chobot nabral vodu a uprostřed toho brodu měl Pelion chvilku krušnou. Dostal totiž sprchu slušnou. „Pomoc! Šímo, přítelíčku! Jsem hlavní chod v jídelníčku!“ Chobotnatec zmizel v houští. Šíma si strach nepřipouští: „Sloni lidi nežerou. Co by dělal s poserou?“ „Snad samice ho už štvaly, třeba toužil vidět svaly. Prostě chlapa se vším všudy. Provedl to nejspíš z nudy,“ Pelion se usmál málo. Už mu trochu pookřálo. S tím však Šíma nesouhlasí, teorii novou hlásí: „Zkoumal terén o samotě. Byl zvědavý jako kotě. Co scvrklého ti tam visí. Teď se chechtá v zákulisí.“ Pelion se ovšem nedal, hned odpověď vtipnou hledal: „Dej mi pokoj s kecy všemi. Copak ty ho máš až k zemi? Tu žížalku, tvoji slabou, kosi z trenek nevyhrabou!“ Kde je hmyz? Proč neútočí? Když do vody Šíma močí? Komáři a hovada? No, není to záhada. Sluníčka se totiž bojí. Když paprsky ty se spojí s křídly, jejich tělíčky, mrtví padnou do říčky. Na to čekají tu ryby a spolknou je bezpochyby. Když trenýrky suché byly, Pelionův úd zas skryly. Dobrodruzi šli pak dále, vyhnuli se jedné skále, došli zas k vodnímu toku a zkřížili cestu mloku. Dlouhý ocas, malá hlava. Že by nedal přednost zprava? Šíma se ho chytit snaží, neobratně šmátrá paží. Živočich však hloupý není, v úkrytu jen slyší klení. „Pelione, koukni vlevo. Podivné tu leží dřevo.“

- 110 -



„Sakra, Šímo, uteč honem! Vždyť jdeš přímo za démonem!“ Velikého krokodýla dokonale tráva skryla. Šeď a zeleň barva těla. Z porostu jen hlava čněla. Ostré zuby hrůzu budí. Proč jen nejsou třeba rudí? To by byli lépe vidět. Milovat je? Nenávidět? Jsou a budou agresivní. Náš přístup to neovlivní. Plaz ocasem Šímu srazil, do vody se potom plazil. Prohlížel si Šíma katě. Jako by se rochnil v blátě: „Pelione, problém vznikl. Do textilu jsem si stříkl.“ „Šímo, prase, ty ses zřídil. Tchoř je vedle tebe břídil. Smrdíš jako stoka. Měl jsi nechat mloka.“ „Ty mi máš co vyčítati! Jsme především literáti. V přímém střetu s divočinou poserem se povětšinou. Chtěl bych vidět čtenáře! Sochaře i lékaře, písaře i dřevaře, pekaře i včelaře, stavbaře i tesaře, chataře i kuchaře. Dravec břicho rozpáře, můžeš volat hrobaře.“ „Má prdel se také myla. Chtěl jsi vidět krokodýla? Splnilo se tvoje přání. Skoč do vody. Žádné stání! Nebo omdlím z toho smradu. Já tě počkám támhle vzadu. Nemusím to čichat přece.“ Šíma spatřil něco v řece: „Pelionku, šedá boule! Co když mi hroch spolkne koule?“ „To je kámen, pitomečku. Ze sluníčka máš horečku? Kdyby tu byl, žere trávu! Být tebou tak klidně plavu.“ Než proběhla očista, stal se z Šímy nudista. Proč schlo dlouho prádlo spodní, to dnes nikdo nezdůvodní. Rychle se tmí na rovníku, problémy jsou tady v mžiku. Pelion a Šíma v buši. Nevypustí tady duši? (Konec druhé části.)

- 111 -



Z Afriky? (část třetí) Africká divočina je krásná, ale skrývá mnohá nebezpečí. O některých se již, Šíma s Pelionem, přesvědčili, další je čekají. Milion se z Pelionových účtů přestěhoval na konto pana Šímy. Avšak tam se dlouho neohřál a putoval na úplatky. Nebo je to všechno jinak? Uvidíme… Naši „hrdinové“ se vydali hledat bájnou říši. Tedy… hlavně její pokladnici. Cesta je však dlouhá… Vybrat místo k táboření v divočině snadné není. Štěstěna těm chlapům přála. Chránila jim záda skála. Akácie stará vedle. Vysoká jak naše jedle. Velký oheň rozdělali, najedli se jako králi. Pštrosí stehna opečená. Šíma jenom blahem sténá. Třtinový rum na zapití. Panečku, tak to je žití! Oči pana Peliona, jenž dnes prvně zřely slona, leknutím se rozšířily. Copak spatřil živé víly? Či z pohádky hastrmana? Či tu byla Pekla brána? Od kamení hrozí zával? Vyskočil a rukou mával. Jak bodnutý třemi šídly: „Visí tady lišky s křídly! Seslaly je temné síly, aby se nám, Šímo, mstily?“ Pelion se strachy chvěje. Pan Šíma se tomu směje: „Co ty jsi to za Matěje. Snad nevěříš v čaroděje?“ „Přečetl jsem spoustu bájí. Šímo, teď nás roztrhají!“ „Býložraví kaloni nejsou žádní démoni. Být tebou, bych klidný byl. Požírají nektar, pyl. Savci nejsou z říše ptačí. Vysvětlení mé ti stačí?“ Peliona uklidnilo, že se ještě trochu pilo. Dobrodruzi modroocí usnuli až před půlnocí. Východ slunce, Šíma chrápe. Po nohách mu přítel šlape. Šíma zrovna ve snu honí, coby kovboj, stádo koní. Vyrušený u ohrady, myšlenky dal dohromady: „Co se děje? Proč mě budíš? Po ránu se, vole, nudíš?“ „Proč do tebe, Šímo, kopu? Gepard zabil antilopu!“ „Dobrou chuť mu tedy přeji. Mám půl sedmé na displeji.“ „Já jen… že se na nás dívá. Tahle šelma bývá lstivá. Vše sbalili hoši rychle, z batohů jsou zase krychle. Ve své pouti pokračují na území skal a slují. Vidí velká stáda zeber, ohlodaná torza žeber, také stopy antilopí. Kdo nevidí, nepochopí. Řídké je tu stromoví. Chlapi jsou už hladoví. Zastavili, něco snědli, v tom žáru už pěkně hnědli. Odpočinek ten je třeba. Správně strávit se má chleba. Pan Šíma se tedy sluní, do ucha mu kdosi funí. Překvapen je velice. Toť žirafí samice. „Cožpak nemám žádná práva? Olizuje mě tu kráva!“ ošívá se Šíma hnusem, utéct jí chce mírným klusem. „To křoví mě sakra píchá. Zmiz potvoro žlutobřichá!“ „Asi se jí, Šímo, líbíš. Jsem zvědavý, co jí slíbíš,“ řek Pelion pobaveně. „Chovej se k ní jako k - 112 -



ženě!“ Rýsují se v dálce hory, Šíma tančí mezi tvory: „Tu je druhá. A tu taky! Mají nás za opičáky?“ Pelion se řehtá, směje, moudře si čte ze šlépěje: „Prošlo tady stádo sloní. Přestaň, Šímo, čas nás honí.“ Dobrodruzi zase mizí v nebezpečné zemi cizí. Čápi, hroši, buvoli. Setkat se lze s čímkoli. Pakoňů jsou tady stáda, jejich počet hlídá vláda. Podle známých údajů toť území Masajů. A příslušník toho kmene svůj dobytek kamsi žene. Kolem ramen přehoz rudý. Ten nebude zrovna chudý. Štíhlý jako proutek vrby. Jeho kozy mají hrby. Savana je tady širá. Muž palici v rukou svírá. „Ten vypadá jako kníže. Či chovanec z Kroměříže. Šímo, on to dřevo líže. Hej, fešáku! Pojď sem. Blíže!“ „Tohle si nech do grotesky. Myslíš si, že umí česky? Pelione, ty jsi debil. Tou palicí by nás přebil. Keňský šilink tady platí. Dej mu prachy. Budem svatí.“ Mistr Šíma pravdu říká. Moc peněz je převeliká. Když Pelion prachy dává, muž se trochu zajíkává. „Supai? Supai?“ nahlas křičí, Šímovi to uši ničí. (Jak se máš? – to znamená.) Jak opička cvičená. Skáče metr vysoko. Raduje se na oko? Překvapením konec není, jiní muži vyšňoření. Náušnice velké v uších. Ti umějí žíti v buších. Mladý Masaj táhne pštrosa, nad hlavou mu létá vosa. Objevil se další chlapík. Všichni tady tančí kvapík. To je radost převeliká. Pastevec jim něco říká. Radují se chlapi tmaví, šilink opět úspěch slaví. Spokojený Masaj nyní vede muže kol jeskyní. Přes savanu kozy žene k dalším členům svého kmene. Dobrodruzi, zlata chtiví, klušou s nimi jako diví. Keňa, země na rovníku, líbila by se ptáčníku. Spatřil by tu zoborožce, jak si smlsne na stonožce. Pozoroval by tu taky růžovoučké plameňáky. Černé kachny, čápy, rajky. O všech si lze přečíst bajky. Sledoval by ibisy, ověřoval popisy. Natáčel by to a fotil, určitě by se i zpotil. Bradavičnaté to prase na pláních se pěkně pase. Prapodivně přitom klečí. Když vycítí nebezpečí, ocas má jak anténu, prchá v širém terénu. Copak naši uprchlíci? Nechtěli se cesty zříci? Udrží krok s domorodci, jenž jsou zdatní běžci, chodci? Sunou se jak hlemýždi? Šíma otisk na hýždi. Jak ho pastýř popohání tvrdou holí bez přestání. Pelion je před Masaji, což je výkon v tomhle kraji. Vytrvalý jako bígl. Jak to dělá, v čem je fígl? Měl by dostat medaili? Na pět minut zastavili. Andělíčky Šíma vidí, po příčině se už pídí. „Pelione, sakra, chlape. Jak to že ti to tak šlape? Vždyť já sotva nohy cítím, k infarktu se jistě řítím. Povzbuzují mě sic bitím, to však smrdí zneužitím. Blízko nulté rovnoběžky mám na zádech batoh těžký. Na vaření táhnu hrnec a ty běháš jako srnec. To mi nejde do palice. Ať se snažím sebevíce.“ „Pokud něco říci mohu, přidal jsem ti do batohu pár drobností z toho svého. Nehledej za tím nic zlého. Využil jsem, že sis zdříml.“ Teď si toho, Šíma, všiml. Jako by ho bodla včela: „Vždyť máš batoh prázdný zcela!“ - 113 -



„V batohu se mapa nese a brožurka o pralese.“ „Ty hovado! Haldo hnoje! Tak já táhnu věci tvoje?“ Šíma prskal jako kočka a zamhouřil svoje očka. O zem praštil věcmi všemi, Peliona srazil k zemi. Jedna facka, druhá, třetí. Také rána pěstí letí. Mlátili se jak primáti. Co se všechno mohlo státi? To nám nikdo nezodpoví. Masajové pohotoví oba rváče oddělili. Trvalo to jenom chvíli. Peliona od blamáže zachránily silné paže. Neboť Šíma rozzuřený cítil se být poškozený. V té hodině odpolední měl páru jak medvěd lední. „Zlostí ještě celý hořím. Sám však pasti nepokořím. Potřebuji tvoji hlavu, v hádankách já totiž plavu. Kebuli ti příště urvu. Nepotkal jsem větší kurvu.“ „Omlouvám se, Šímo, stačí? Chci jít s tebou k sluji Dračí.“ „Porušil jsi příměří. Šíma ti už nevěří.“ „Zeptám se tě tedy přímo. Co mám dělat, milý Šímo? Odčiním to. Na mou duši. Nepodrazím tě už v buši. Na moři ni na pevnině. Nebudu už nikdy svině.“ „Na záda ti teďka vlezu, ve vesnici z nich až slezu. Vydržíš-li, vše se změní a přijde mé odpuštění.“ Někde v dáli troubí sloni. Jako jezdec na svém koni Šíma chlapa popohání, vyžaduje po něm ržání. Masajové svými gesty ukazují k cíli cesty. Nová ves tu stojí zbrusu. Chatrče jsou z proutí, trusu. Postavené v kruhu velkém. Nevím, kolik je jich celkem. Jak pak tady asi žijí ženy, muži, vedle zmijí? Přes den pěkně odděleně. Věnují se hygieně? Když tu není, což je škoda, elektřina ani voda? Nepečou tu vůbec chleba, vydlabují dýně třeba. Jejich pokrm – kaše s masem. Neomrzí se to časem? Nejeden z těch jelimánků splétá vlasy do copánků. Vyrábějí různé šperky pro turisty, pro své dcerky. Dívky tady osly pasou, vynikají zvláštní krásou. A zdobí se dokonce korálky až z Jablonce. Pestré šátky kolem těla. Každá spoustu cetek měla. Některé jsou pod zákonem. Co je s Šímou? S Pelionem? Co jim mysl pustoší? Stojí tu jak sousoší. Z Peliona Šíma slezl. Ten po čtyřech, chudák, lezl. „Odpouštím ti, chlape, tedy. Nejsme mezi lidojedy? Neuvaří si nás v kotli tihle divní tmaví trotli?“ „Masajové, hrdý národ? Do prdele! Budu marod! Páteř mám jak úhel pravý, nebudu už nikdy zdravý.“ „Rozchodíš to, přítelíčku, přec neskončíš na vozíčku.“ Pár dřepů a protáhnutí, zaklení a odplivnutí. Páteř se zas v tyčku mění. Ani stopy po zranění. Pelion se diví. Čemu? Shrnu-li to, vlastně všemu. „Smrdí tady kravská lejna a much je tu, Šímo, hejna. Mé oko už leze z důlku. Každý tu má svoji hůlku. Snad nás s nimi neumlátí tihle lidé rozesmátí.“

- 114 -



„Pelione, sleduj mistra. Nemají tu žádná bistra, restaurace, bufety. Jsou to jenom trumpety. A ty tvoje šilinky otevřou jim pusinky. Až zjistíme, kde je sluj Dračí, vypadneme, vole, stačí?“ Před chýší se kdosi válí, rudá deka tělo halí. Domorodých lidí vůdce ukazuje na ně prudce. Gesty je zve k sobě blíže. Co nastanou za potíže? Domorodec je však vítá, jeho pusa je dost hbitá. Mluví, mluví, pantem mele, netváří se zatvrzele. Nepochtívá, nenabízí, jen zavelí řečí cizí. Do tance se muži dají. Bujarý ryk. Dech se tají. Zpívá se a také skáče. Krásný pohled na naháče. To je jiný život věru. Však se platí za důvěru. Zábava to není drahá? Pelion už šilink tahá. Další, další, je jich více. Zvolna blednou jeho líce. Když skončilo představení, posedali na kamení. Stíny stromů je teď chrání, příležitost pro zasmání. Zvuky koz jsou přehlušeny. Blíží se k nim různé ženy. Šíma hledí na příchozí. Najednou se trochu zhrozí: „Co jsou to tam za obludy? Podívej se na ty dudy!“ „Vidím, chlape, nejsou malé. To jsou, Šímo, dýně zralé.“ „To jsou baby se vším všudy.“ „Vypadají jako sudy.“ Jako „sumo“ zápasnice. Jsou to vůbec příslušnice kmene útlých Masajů? Podle známých údajů dívky i dospělé ženy mají tuze zvláštní geny. Většina jsou štíhlé proutky, jenž probouzí chlípné choutky. Další žena kost a kůže. Každou chvílí umřít může. Nese velkou otep dříví, záda se jí pěkně křiví. Náčelníku kručí v břiše. O čem mluví s Šímou tiše? O čem asi spekulují? Zabývají se snad slují? Šíma, hlava tvrdohlavá, tomu muži cosi dává. Rýsuje se pravda holá. Náčelník si k sobě volá jednu dívku z toho hloučku. Ta k nim kráčí pomaloučku. Pelion ji zrakem svléká, po bradě mu slina stéká. Náčelník mu tváře hladí a nabízí k hrátkám mládí. Krasavice přišla bosa. V pase štíhlá jako vosa, nožky hebké, útlé svíčky, ňadra malá jako míčky. Zadek krásná broskvička. Exkluzivní samička. Pelion je v jednom ohni: „Půjč mi hřeben, Šímo, pohni. Nabízí mi k sexu dceru. Promiň, chlape, já to beru. Klidně si klej. Třeba sprostě. Holt, z nás dvou, jsem hezčí prostě. Je to pro mě velká šance. Předvedu jí extra kance.“ To je keců, to je vzruchu. Šíma se jen chechtá v duchu: „Pelione, držím palce! Jenom potvrď pověst znalce.“ Fešanda si prsa hladí a pohyby dělá hadí. Kroutí zadkem tam a zpátky, vyhrnuje pestré šátky. Opravdu je až tak hloupá? Pelionův tep jen stoupá. Sametový hlásek slyší, než mu mizí v jedné z chýší. Pelion jde za tou ženou jak námořník za Sirénou. Chatrč z trusu, hlíny, proutí. Vypadá to, že se zhroutí. Rozprostřená kravská kůže fantazii vzbudit může. Pelion jak kovboj vešel, však vzápětí ho chtíč přešel. A zůstal stát jako socha. Místo srnky tu má hrocha. Metrák a půl živé váhy donaha se svlékl záhy. Hora tuku dělá divy, jsou to tvrdé ofenzívy. Pelion byl na omdlení, na sex s tlustou zvyklý není. Prsa jako velbloud hrby, nohy jako - 115 -



kmeny vrby, břicho první, druhé, třetí. Té žádný pták neuletí. Natož pak pan Pelion. Je to žena nebo slon? Co se poté uvnitř dělo? Stavení se celé chvělo, jako by už spadnout chtělo. Až to hrůzu nahánělo. Pak, od šminek upatlaný, jako citrón vycucaný, v roztrhaném bílém triku, za neustálého křiku, vyšel chlap a padl k zemi. Zvednutý byl muži třemi. Srdíčko mu sotva tluče. Šímovi spad do náruče. „Náčelník mě asi šidil. Ten kombajn mě pěkně zřídil. Z klobásy mám tenký párek.“ „Pelione, to byl dárek. Za ty tvoje šilinky a za moje hodinky koupil jsem ti tuhle ženu. Snad to stálo za tu cenu.“ „Vždyť mě tahle tlustá víla málem, Šímo, udusila!“ „Nic už zpátky vzíti nejde. To máš za ten batoh, šmejde!“ Šíma se jak vítěz tváří. Jeho oči jenom září. Pomsta bývá někdy skvělá, charakter však nepředělá. Pelion tu smutně sedí a před sebe tupě hledí. Vnitřní zrak mu kreslí živě jeho ruku na tětivě. Jak se Šíma děsí právě, když mu ten šíp skončil v hlavě. Pelion své oči klopí. Také vidí ostré kopí, jak Šímovi trčí z břicha. Hezky dlouho je pak zticha. Překousnou to, půjdou dále? Neutopí se v močále? Budou dávat pozor více? Neroztrhají je lvice? Jak se zhostí dál úkolu? Udobří se zase spolu? (Konec třetí části.)

- 116 -



Z Afriky? (část čtvrtá) V minulé části dorazili naši hrdinové do domorodé vesnice. Oko za oko, zub za zub. Pelion si při namáhavé cestě buší odložil své věci do batohu pana Šímy. Odměnou mu byl sex s maxiženou. Cíl jejich cesty se blíží. Říše Bola a Dračí sluj jsou nedaleko. Vzhůru za novým dobrodružstvím, hoši! Tma do pláště všechno halí. Tento proces nezpomalí ani plazi, ani ptáci. Hyeny tu mají práci. Chechtají se divným hlasem, ládují se zdechlým masem. Nosorožec zápach šíří, k napajedlu přímo míří. Pro nilského krokodýla ideální ta tma byla. Pětimetrová to kláda, mimo jiné, má prý ráda antilopy, různé ptáky, dokonce i slony taky. Ulovit ho třeba v noci, mohli by chtít pouze cvoci. V jedné z mnoha chatrčí občas někdo zavrčí. Také tu zní salvy smíchu. Copak to je? Doupě hříchu? To jen hrdí Masajové, smíšci ba i bručounové, Peliona s Šímou hostí vývarem z prasečích kostí. Této chýši střecha chybí. Vypadá jak hlava rybí. U ohně se mluví, tančí, pojídá se maso kančí. Bude se tu večer hřešit? Pelion má tužku, sešit. Sleduje to Šíma vstoje. „Co to čmárá ruka tvoje?“ „Poznámky si, Šímo, píši. Už jsem se ptal na tu říši. Do detailů si to kreslím a to všechno díky jeslím. Učitelky hodné byly, vštěpily mi různé styly.“ „Pelione, ty a malíř? Nevydělal by sis halíř.“ „Radili mi dobří muži. Kdybych měl, tak dám jim růži.“ „Domorodci ti vše řekli, když nad ohněm prase pekli?“ ptal se Šíma mnohoznačně, znělo to víc posměvačně. „Jo. Teď už vím, kde jsou sluje. Šilink jazyk rozvazuje.“ „Řekli lidé polonazí kudy se tam tedy vchází?“ „Odsud to jsou čtyři míle. Jsem už zase v plné síle. Vyrazíme brzy ráno. Není to tu zakázáno, ale chodit v noci buší mohou blbci slaboduší. Že tam nejsi, to se divím…“ Pelion si hraje s dřívím. „Musíš pořád rýpat, chlape? Zrovna když nám to tak klape?“ „Co nám klape? Hovno leda! Až potkáme lidojeda, tak tě prodám k večeři. Máme býti partneři. Ne pod nohy házet klacky. Pak se nediv, přijdou facky.“ „Pelione, pojď sem kluku. Podáme si zase ruku?“ „Neodpustím ti tu ženu. Kolem pasu měla plenu jak oponu z divadla. No a když mě popadla, myslel jsem, že zdechnu, vole. Smradu jako ve stodole. Ty ses bavil, ty ses chlamal, mě ten obr kosti zlámal.“

- 117 -



„Pelione! Jedna, jedna. Ty jsi chytrý, prostě bedna, já mám zase silné paže. Bystrý člověk všechno smaže a začne zas od začátku.“ „Kde budem spát? Na lehátku? Hotel tady, Šímo, není. Jsme snad k bdění odsouzení?“ „V tom nám nikdo nepomůže, mají tady kravské kůže. Budu venku, hvězdy září, u ohně se prdel škvaří.“ Po noci vždy ráno chodí. Spali lidé domorodí, když už naši staří známí, pisálkové světoznámí, o bohatství velkém snili, kráčeli vstříc svému cíli. Česká obuv v keňské půdě nepůsobí vůbec chudě. Jedna míle střídá druhou. Zbytek rumu budiž vzpruhou. Pelion dost rychle kráčí, Šíma mu jen taktak stačí. Dračí sluj a dávná říše. Je to fakt či mýtus spíše? Zní to divně, zní to cize. Nenajdeš to v žádné knize. Příroda je krásná tuze, nebezpečná je zde chůze. Had, jenž číhá na hlodavce, zaútočí na zvědavce. Člověk, co lvu cestu zkříží, dostane se do potíží. Králíci jsou zajímaví, hodně času v norách tráví. Sloni mají barvu šedou, gepardi jak kočky předou, hyeny jí kůži, chlupy, někdy tvoří velké tlupy. Za rostlinnou bariérou antilopy květy žerou. I poupata, ovoce. Žijí prostě divoce. Otevřená hroší tlama, jak je z mnoha filmů známa, dostatečný respekt budí. Na pohled jsou hroši rudí. Buvol spásá nízké keře, nechtějte ho za soupeře! Přes sedm set kilo váží, své mládě si dobře stráží. Na obloze ptáků hejno. „Vyšlápl jsem čísi lejno!“ hlásí Šíma, botu čistí, pomáhá mu velké listí. „Zasral sis i nohavice! Ať se krotím sebevíce, musím ti to říci stejně. Nedělám to obyčejně. Snad bude znít jasně věta – jsi největší mamlas světa!“ „Nenadávej mi, ty šmejde. Však tě brzy humor přejde. Pojď se kouknout trochu blíže. Co má Šíma za potíže. Přehlédl jsem hovno sloní. Ve výhledu lopuch cloní.“ Pelion se na trus dívá, volí slova lítostivá: „Připomíná mi to nulu. Holt, máš asi, Šímo, smůlu.“ „Pozorným se od teď stanu. Pelionku, co máš v plánu?“ „Trvanlivý dám si salám, musíme jít tam k těm skalám.“ „Nezvolíme jinou cestu? Je tu jakýsi druh chřestu.“ „Nevymýšlej zase, Šímo. Musíme jít tudy, přímo.“ Strmé skály, husté keře, žádná okna, natož dveře. Šíma do nich buší holí, kámen ovšem nepovolí. Pelion ho pozoruje. Tu je vchod do Dračí sluje? Šíma vzrostlým keřem třese, šklebí se jak šimpanz v lese. „Mám jen jednu připomínku. Tak kudy teď, chytrolínku?“ Pelion svůj sešit bere: „Chvíli mlč, ty amatére.“ Hladí rukou skálu holou: „Neboj, mám to pod kontrolou.“ - 118 -



„Pičovinek plný sešit! Ale jak tu krizi řešit?“ „Vůni květů, Šímo, nasaj. Poslal nás sem starý Masaj. Říše Bola to je tady. Slyším ptáky, vidím hady, cítím všechny světa vůně, jsem šťastný jak malé slůně.“ „Pelione, ty jsi blázen. Je vůbec tvůj mozek chlazen? Uvařil se na sluníčku? Odumřel ti po kousíčku? Radil jsem ti jít kus dále a vyhnout se této skále. Najít schůdnou cestu jinou. Mám ti to říct japonštinou? Jsme v prdeli, vidíš, šmejde? Tady tudy projít nejde.“ „Tvoje rady selhávaly! Vidíš, hňupe, ten kus skály?“ „Jo, blbečku, je v něm díra. Připomíná mi to štíra.“ „Mozeček máš jako straka. To je přece hlava draka! Příště nepij tolik rumu, nebo v skále poznáš pumu.“ „V Americe puma žije. Ta skála je býčí šíje.“ „Šímo, nech mě myslet chvilku. Vždyť jsi chytrý jak plod lilku.“ „Já v tom také želvu vidím, po draku se marně pídím.“ „Zavři hubu, Šímo, chvíli! Draci přece oheň dštili…“ Pelion je chytrá hlava, vítr foukal trochu zprava, otočil se k němu zády, malé kouzlo přišlo tady. Jeden papír, sirka malá a už z dlaně teplo sálá. Pan Pelion úspěch sklízí, oheň v dračí hlavě mizí. Důmyslné zařízení otevřou jen vyvolení. A útvar už zuby cení, ozývá se rachot, tření. Pelion se jenom tlemí: „Volná cesta do podzemí.“ Pelionovi, jak Bohu, Šíma v kleče objal nohu: „Pelionku, díky, díky. Za ty tvoje skvělé triky. Patříš mezi kouzelníky. Ještě jednou, chlape, díky! Tvá chytrost ty mýty zboří. Omlouvám se za příkoří. Pomohl jsi mi s mým plánem. Jsem tvůj sluha, buď mi pánem.“ „Tak pojď, Šímo, poklad čeká. Cesta k němu je daleká. Různé pasti tady budou, nevrátíme se s ostudou. Dej pozor, kam noha šlape. Tak už vstávej, sakra, chlape.“ Úzký otvor chlapy vítá, za ním je sluj obrovitá. Svítilny už práci mají. Copak prostor temný tají? Všude kolem skála pouhá. Žlutý kámen z ní jen čouhá. Však vzduch tady ještě proudí. Dva kužely světla bloudí chvíli tam a potom zpátky. „Dostal jsem chuť na oplatky.“ „Šímo! Myslíš na žrádlo? Zrovna teď ti vyhládlo?“ „Jsem nervózní, přítelíčku. Mám brnění v prostředníčku. Na takovém divném místě Smrt už bude čekat jistě.“ - 119 -



„S tím jsi byl však obeznámen. Nesahej na žlutý kámen!“ Pozdě. Šíma neposlouchal, do kamene pěstí bouchal. Pelion ho stáhl k zemi, když otvory, asi třemi, stejně jako koule děly, ostré šípy vyletěly. Ve tmě pouze zasvištěly centimetr nad dvěma těly. „Sic mi teď krev z nosu kape, zachránils mi život, chlape! Vážně začnu brát tvé rady. Bez tebe bych chcípl tady.“ „Pomalu si, Šímo, zvykám. Dejme šanci našim dýkám. Zkusíme se natáhnouti a ten šutr odrýpnouti.“ Povedlo se celkem snadno, začalo jim býti chladno. Kámen trochu posunuli a když byli asi v půli, tu se země otevřela, zmizeli v ní chlapi zcela. Pak neznámá, skrytá síla díru zase zacelila. Tak skončili v jedné z pastí. Na podlaze něco chrastí. Prostor těsný pro dva muže. Nadávat, klít nepomůže. Žádné dveře, tma jak v pytli. Jen aby tu nenastydli! Žádný otvor ani mříže. Šíma, magnet na potíže: „Budeš mě mít za debila. Svítilna se roztříštila.“ „Nevadí, mám ještě jednu. Rozsvítím ji, až si sednu.“ Nebezpečné jsou to pády. Otočen je Šíma zády: „Nemůžem se tu dva hnouti. Bydlí tady lidožrouti?“ Pelion je na kolenou. Tvář má bledou, vyděšenou: „Po něčem se, Šímo, pídím. Zatím samé kosti vidím. Nad námi je obraz hada, také divných písmen řada.“ Jsou to pravé symboly nebo pouze bláboly? V cizí řeči věta psána. Ozvala se divná rána. „Kamaráde, já tu zhynu. Vybuchla tu kapsa plynu?“ Pelion je na umření. Ten puch není k vydržení. Se zacpaným nosem šmátrá, po příčině marně pátrá. Pan Šíma pak tiše houknul: „Pelionku, já si pšouknul.“ „Vole, Šímo, ty si prase! Já tu klečím na atlase a modlím se k svému Bohu. Přitom sotva dýchat mohu. Všude kolem kosti lidí, které nikdo neuklidí a ty si tu klidně sereš! Zdechlé myši, Šímo, žereš? Nebyla to chcíplá kočka?“ „Pelionku, hrách a čočka. Já prdím už od letiště. Dám si větší pozor příště.“ Když smrad zmizel v malé škvíře, pan Pelion, v dobré víře ve svou schopnost trable řešit, důkladně už zkoumá sešit. Odpověď však nenachází. Masajové polonazí nejsou přeci vševědové. Okolnosti tyto nové přinesly jen nervozitu. Ubývalo totiž svitu. Monočlánky ve svítilně chovají se nestabilně. Skála je tu modrošedá. Šíma skrytou cestu hledá. Přehrabuje lebky, kosti. Na zemi nic, což je k zlosti. Ve stěně na jižní straně vytesán byl obrys dlaně. Šíma přiložil svou ruku. „Do prdele! Uhni, kluku!“ Pelion do něho šťouchá, svou rukou do skály bouchá. - 120 -



Další rána. To je pecka! Marná je však snaha všecka. Mnoho lidí by to vzdalo. Kyslíku je tady málo. Pelion má v očích slzy. Síly dojdou velmi brzy. Levá ruka střídá pravou. „Pelione, mysli hlavou. Tak jsme, chlape, neobstáli. Dvě ampulky cyankáli urychlí to umírání.“ Pelion se tomu brání: „Jdi do řiti, Šímo, s jedem. Nevzdávám to jen tak předem. V sešitě mám abecedu. Snad přeložit větu svedu.“ Situace k uzoufání. Což se ti dva nezachrání? Spatří ještě někdy Slunce? Pochutnají si na šunce? Svádět ženy budou ještě? Užijí si sněhu, deště? Budou ještě prózu psáti tito čeští literáti? (Konec čtvrté části.)

- 121 -



Z Afriky? (část pátá) V předchozí části jsme naše hrdiny opustili ve chvíli určité beznaděje. Ocitli se v pasti. Blízko od pohádkového pokladu, avšak uvězněni mezi lidskými kostmi v malém prostoru. Pelion se snaží dostat rychle pryč. Šímův hrách a čočka dokáží neskutečné divy… Co je lidské, nemělo by nám být cizí, ale přesto… Světlo slábne víc a více, málo vzduchu mají plíce. Je Osudem všechno dané? Umřou tady Evropané? S ampulí si Šíma hraje, jed lije do svého čaje. Dívá se na lebky bílé. Všechny se mu zdají milé. Jako by se na něj smály oběti té kruté skály. Čelisti a prázdné důlky. Ztrouchnivělé silné hůlky. Mrtví nikdy neobživnou. Pelion řek větu divnou: „Slepan, termit, oko není, končetina, slabé tření.“ Šíma nápoj smrti míchá, jeho slova jsou už tichá: „Co to tvoje ústa melou? Mysl máš již ochořelou. Kyslíku je nedostatek. Asi ti už mozek natek.“ Pelion má brouka v hlavě, na hádanku myslí právě. Zcela mimo realitu stále čumí do sešitu. „Slepan, termit, oko není, končetina, slabé tření.“ „To jsem slyšel, přítelíčku. Pomodli se k andělíčku a napij se toho čaje. Smrt si s námi hloupě hraje. Určitě se dusí smíchy. Odpustí nám Pán Bůh hříchy? Měl jsem tě rád, Pelionku, jako krtka na záhonku.“ Pelion si šeptal tiše: „Jaký termit? Že by v břiše?“ Prohraboval Šíma kosti, ovládl ho nával zlosti: „Do prdele to je chrupů! Ty jsi totiž král všech hňupů! Zabil bych tě nejraději. Ještě teď se v duchu směji, jak si polkl žížalu. S odporem a pomalu. Vždy jsem tě měl za břídila a štvala mě tvoje vila s krbem, dvěma výtahy. I plovoucí podlahy. Anonymy psal jsem různé a pomlouval tvé příbuzné, vařil jsem ti kávu slabou, podváděl tě s tvojí babou. Záviděl ti honoráře, pak jsem hučel do pekaře, by ti prodal staré housky. Prováděl jsem divné kousky. Rozstříhával jsem ti džíny, v tvém jezírku trávil líny, kapry, štiky, karasy. Dělal různé grimasy, když ses ke mně točil zády. Je toho dost dohromady. Když jsem bloudil tvojí vilou, kosočtverce křídou bílou kreslil jsem ti na podlahu, na koberce, do výtahu. Do zahrady ti lil ropu, aniž bych zanechal stopu. Tajně jsem ti nosil šváby, do bazénu házel žáby. Odcizoval peněženky, sypal jsem sůl do cukřenky. Ničil jsem ti ponejvíce trpaslíky z pryskyřice. Pozdě v noci střelnou zbraní. Abys neměl klidné spaní. Podpisy tvé padělával, za tebe se pak vydával, čímž jsem tučnou sumu získal. Pod okny jsem ti i vřískal převlečený za opici. To je vše, co chci ti říci.“ Ponořený do myšlenek, zahleděný do písmenek. Pelion je hluché dřevo. Kroutí hlavou vpravo, vlevo. „Neposlouchal jsem tě, sorry. Luštil jsem ty divné vzory. Zopakuj to, Šímo, nyní. Už znám cestu do jeskyní.“ „Neslyšel jsi moje slova? Zopakuji ti je znova.“ - 122 -



„Ještě moment vydrž, chlape. Sice se to hůře chápe, zachránil nás sešit školní. Za chviličku budem volní.“ Není tady žádná z páček. Chcete vědět, v čem je háček? Jen jedinci velmi schopní rozluští ten nápis stropní. I Copperfield byl by v řiti a musel by v jámě shníti. Pelion rozluštil fintu, nehodil do žita flintu, nehrál si na bezmocného, všechny buňky mozku svého zapojil do přemýšlení. Skutečně to lehké není. Jak mu divný nápis radil, oko hada prstem hladil. Mechanické zařízení, které vůbec vidět není, uvedlo v chod různé kladky. Hrdinům se zvedly zadky. Podlaha se naklonila. Gravitační zemská síla způsobila jízdu dolů. Po sérii karambolů se zdmi i vlastními těly, kdy i kosti navrch měly, klouzali dva muži bledí jako v zimě po náledí. Po spanilé krasojízdě skončili ve zmijím hnízdě. Okamžitě vyskočili. Zdržeti se ještě chvíli, hrozilo by nebezpečí otoků a silných křečí. V žlázách hadů jed se tvoří. V Austrálii, Africe. Hadích plemen tisíce. V Evropě i v Tichomoří, v Americe, Asii. Proběhlo to médii. Nyní pozor, milí drazí. Vejce snáší tihle plazi. Menší nežli holubičí. V panice tu Šíma křičí: „Anakondy útočí! Mají zuby žraločí!“ „Zklidni hormon, nevzdělanče! Ty máš IQ pomeranče. Žijí v Americe jižní. Píší o tom svazky knižní.“ Kam dopadli muži vlastně? Netváří se příliš šťastně. V přirozeném mnohostěnu jsou za trest či za odměnu? Před stěnou jsou čtyři schody, je tu trychtýř plný vody. Mužské sochy dvě tu stojí. Bez oděvů, bez výzbrojí. Ze slitiny mědi, cínu a na sobě mají špínu. Co je hlavní? Osvětlení! Vím, budí to podezření, že autor je ducha mdlého, nebojím se psát – chorého. Problém ten je ovšem bleší. Pan Šíma to za mě řeší: „Ty kameny svítí žlutě. Při poklepu znějí dutě.“ „To je věčné světlo, trubko. Támhle vidím zmijí klubko. To jsou ti tví hadi obří? Na grilu by byli dobří.“ Šíma krčí rameny: „Další plány zmařeny. Schody, sochy, holá stěna? Ještě k tomu vyleštěna? Pelione, to jsme v řiti. Dál se asi nedá jíti. Vždyť jsme jako v hladomorně. Ještěže mám žrádlo v torně. Až sežerem všechny hady, zemřeme tu, vole, hlady. Vražedné jsou tohle sluje.“ Pan Pelion reaguje: „Jsi jak boxer po úderu. Na pomoc si sešit beru. Je v něm pravda převeliká.“ A za malou chvíli říká: „Dvě sochy tu penis mají. Jak je psáno v jedné z bájí, když se vzpřímí údy oba, uplyne jen krátká doba, než-li skála poleví, tajný vchod se objeví.“ I vytřeštil Šíma oči: „To jim chceš brát vzorek moči? Pelione, nejsem prase! Nerozumím téhle kráse, sochu můžu chytnout v pase. Ne ji hladit po klobáse. Nedotknu se toho údu! Radši navždy žebrák budu.“ „Na prso bys sáhl ženě,“ řek Pelion pobaveně. „Určitě i na vaginu. To ti, Šímo, neprominu. To mé ruce nedokáží. Rozpětí mých dlouhých paží je na tohle krátké, hochu. Každý z nás má jednu sochu!“

- 123 -



„Cizí penis nepodržím! Těch prasáren se já zdržím.“ „Nehraj tu hloupého Honzu. Vždyť je to jen kousek bronzu.“ Umíněný Šíma leze, díky svojí hypotéze o tajemné vodní síle, do trychtýře hezky čile. Voda je tu divně šedá. Potápí se, cestu hledá. Vytrvale, houževnatě. „Aspoň sis moh sundat katě!“ „Nemohls to říci předem? Pelionku, zkouším středem, pod hladinou, po obvodě, hledám cestu ke svobodě. Jako mořská želva plavu. Za chvíli ti podám zprávu.“ Půlhodina uplynula. „Pelionku, prostě smůla. Vylézám ven poražený. Trychtýř zdá se uzavřený.“ Pro případ silného deště skrýval Šímův batoh ještě druhý oděv k převlečení. Žádný pařák tady není. Suchý ručník, doušek rumu, na teplácích stáhnout gumu. Čisté triko, na něm pumu. Chce to prostě trochu umu. „Zeptám se tě tedy přímo. Čehopak se bojíš, Šímo? Snad ne řečí hloupých lidí? Vždyť nás nikdo neuvidí. Není tady živá duše. Nad námi je jen kus buše. Fotograf sem doklopýtá? Kamera je někde skrytá? Do gay klubu budem zváni? Já už mám svůj kolík v dlani. Začíná tu býti šero. Prostě sáhni na to péro!“ Šíma v mýlku doufaje: „A máš správné údaje?“ „Za tou stěnou bude zlato. Tu máš, Šímo, pracku nato.“ Když se ruce údů chopí, vymrští se jedno kopí. Za ním druhé a hned třetí. K dvěma mužům všechna letí. Zasáhnou je jak zvěř štvanou? „Bacha, Šímo! Uskoč stranou!“ Skok jak klokan. Levou paží pavučiny Šíma sráží. Neznámá tu síla velí. Svazek šípů jak roj včelí míří na dva terče živé. Jsou, ovšem, poněkud křivé. „Šímo, otoč toho ptáka! Je to pouze z bronzu páka!“ Další šípy Šímu minou. Omotán je pavučinou. Konečně se podařilo tohle to nevšední dílo. Štěstěna na muže sedla? Nahoru se stěna zvedla. Jak opona divadelní. „Šímo, budem nesmrtelní!“ Pokladnice říše Bola! Zlaté cihly, zlatá kola. Perly, také drahokamy, přenádherné šperky samy. Odhadem tak šest set kilo. Vše dřevěné dávno shnilo. Teď to jen tak v prachu leží kilometry od pobřeží. V srdci černé Afriky bylo slyšet výkřiky:

- 124 -



„Tohle je jak z Hollywoodu!“ „Do prdele, boháč budu!“ „Ten poklad nám říká pane!“ „Šíma žebrák nezůstane!“ „Pojmenují po nás školy, náměstí a ulice!“ „Já jsem šťastný velice!“ Když se trochu uklidnili… „Zasloužil bys medaili. Jak ses touhle skálou probil. Tvůj portrét by euro zdobil. Pelione, klobouk smekám, na příkazy tvoje čekám.“ „Co jsi předtím, Šímo, říkal? Jak nám budík smrti tikal? Jak jsme málem nevyhráli. Chtěl jsi požít cyankáli. Mlel si něco o mé vile. Znělo to tak ušlechtile.“ Šíma výraz plaché zvěře. Jak přistižen při nevěře. Zrudl jako ředkvička, k zemi klopil očička: „Chválil jsem ti, Pelionku, pestré květy na záhonku, vilu, bazén, zahradu. I třídění odpadu. No, mluvil jsem okázale. Že tě mám rád a tak dále…“ Pelion měl slzu v oku. Slepě věřil tomu cvoku? „My jsme jako bratři vlastní. Unaveni, ale šťastní.“ Šíma slyšel zvuky zvenku. „Pojď se schovat do výklenku. A zacpi si, vole, uši!“ Cizí chlapi byli v buši. V černých kuklách, ozbrojeni, bombarďáci tvrdí v Keni. Ozvala se velká rána. Tvrdá skála byla rvána. Nebyla to žádná mina, ale silná trhavina. Asi nálož hexogenu. V obchodě ji neseženu. Kusy skály dopadaly do prachu a na výkaly. Trefily i zmiji, štíra. Ve stropě pak zela díra. To Šímovi patří díky, že tu krouží vrtulníky? Jedno malé zařízení. Vyslat signál těžké není. Tímhle to je objasněné. Padají tu pytle lněné. Pilot, ten má nalétáno. Umně spouští silné lano. Také přístroj vysílací. Amatéři bůhvíjací? Vypadá to na profíky. Vojáky a obchodníky. „Dobře, Šímo, a co dále?“ „Teďka jdeme do finále.“ „Ty znáš někoho z těch lidí?“

- 125 -



„Ptakopysk to celé řídí. On mě, i se svými kluky, poslouchá a zobe z ruky.“ „Nu, tak dobře. Jdeme na to. Do těch pytlů dáme zlato. „Pelionku, je mi špatně, působím dost neobratně. Nemohu se babrat v zlatě. Můžou za to mokré katě? Nebyla to sranda žádná. Voda byla příliš chladná. Nemáme moc času, chlape, i když zatím všechno klape. Jsem malátný, sotva chodím. Těžkou tornu na zem shodím.“ „Na batoh si, Šímo, sedni. V tomhle pozdním odpoledni, bez jídla a bez nápoje, napnu všechny svaly svoje. Mrštný jsem jak lasička, budeš valit očička.“ „Pelionku, pytluj. Honem! Střetnem-li se ze zákonem, neutečem, není šance. A mají nás za dva štvance. Odstřelí tě jako škodnou, pokud tě dřív neprobodnou.“ „Neboj, Šímo, přítelíčku. Hezky pytel po pytlíčku.“ Pelion se hodně snaží, využívá sílu paží. A uprostřed velké sluje čertovinu Šíma kuje. Jak raněné prase kvičí: „Fofr, fofr! Ať to fičí! Ten bacil mě asi zničí. Mdloby se mnou pěkně cvičí.“ „Nejsem, Šímo, žádná lata. Zbývá pouhá hrstka zlata,“ informuje Pelion. „Bude to tak bilion!“ Šíma, jenž to celé hraje, vytáhl termosku čaje. Pod zástěrkou dalších hlášek vsypal do ní bílý prášek. „Nehraj si už na otroka. Pojď se napít, dej si loka.“ Pelion je zmožen prací. Silný prášek uspávací účinkuje okamžitě. Chlap už chrní, jako dítě co svůj Sunar vypije. Nebezpečná chemie. „Teď si dělat co chci mohu, nahlédnu ti do batohu. Až se vzbudíš, já pryč budu. Na Měsíci koupím půdu, malý ostrov v Tichomoří. Ráj mi na něm lidé stvoří. Postavím si ze dva hrady. Ty si tady chcípni hlady.“ Pelion spí, Šíma krade. To je síla, kamaráde! Toť jednání zloducha. Snad duševní porucha? Plánoval to od začátku? To je zralé na oprátku. Podraziti druha svého může grázl ducha mdlého. To psychiku nalomí. Co výčitky svědomí? „Orle, tady Holubička. Celá zlatá pokladnička k transportu je připravena. První smyčka utažena.“ V otvoru už pytle mizí. Bez problémů, bez kolizí. Podlé dílo dokonáno. Šíma chytl volné lano: „Orle, táhni! Šíma visí. Co se děje v zákulisí?“ „Holubičko, Orel slyší. Užij si s tou prázdnou skrýší.“ Velký nůž a ostrá hrana. Přeřezaný konec lana se Šímou už na zem letí. Orel zpátky nepřiletí. - 126 -



„Vy lumpové! Hovada! Copak to je za zrada?“ Nahoře jsou chlapi hbití. Na Šímu se balvan řítí. Minul ho jen o kousíček. Z ďábla se stal andělíček. Peliona jemně budí: „Vstávej, chlape, jsme zas chudí.“ „Co je, Šímo, co se stalo? Asi jsem si zdříml málo.“ „Pelionku, chlape hodný, najdi, prosím, východ vhodný. Hledej cestu ke sluníčku. Mám slzičky na krajíčku. Shrnuto a stručně vzato – ti šmejdi nám vzali zlato!“ Řek Pelion v ospalosti: „To je křiku, to je zlosti. Jdi za nimi, je to prosté. Tohle od nich bylo sprosté.“ „Co to slyší moje uši? To mám chytit zebru v buši?“ „Přesně! A uháněj, vole, tryskem za tím chlapem, Ptakopyskem!“ V starobylé lokalitě řekl Šíma rozpačitě: „Šance jedna k triliónu. Znám ho pouze z telefonu. Neznám ksichty, natož jména. Jestli je to muž či žena? Dal mi tip a půlku slíbil. Jeho návrh se mi líbil.“ „To si, Šímo, děláš prdel? Jsi největší ze všech trdel!“ „Navzdory všem nebezpečím u tvých nohou, chlape, klečím. Odletěly silné stroje. Odpustíš mi hříchy moje? Pelionku, řekni ano.“ Shora padá divné lano… (Konec páté části.)

- 127 -



Z Afriky? (část šestá) V minulé části se konečně dobrodruhům podařilo dostat do jeskyně plné pokladů. Zatímco Šíma předstíral mdloby, Pelion vše uložil do pytlů. Poté podal Šíma svému příteli uspávací prášek a hodlal zmizet i s pohádkovým bohatstvím. Záhadný Ptakopysk, který akci vedl, však měl jiné plány. Co bude dál? Vrtulníky odletěly, sluj je prázdná… Identitu Ptakopyska Šíma nezná, nechal se napálit. V zoufalé situaci padá dolů lano. Podlaha a holá stěna. Pokladnice vypleněna. Ticho, prázdno v sluji Dračí. Masajové křičí, skáčí. Šíma sedí na kameni, hnědou ruku na rameni. V propoceném, bílém triku vzpomíná jakou měl kliku, když se na něj řítil kámen. Mohl s ním být dávno amen. Hrot oštěpu v zádech cítí a nevnímá vůni kvítí. Rozšlápnuté vidí štíry. Pelion už leze z díry. Hned dostává úder holí, kutálí se do údolí. Vzápětí i Šíma letí. „Ti chlapi jsou asi sjetí. Pelione, proč nás mlátí hrubiáni nestydatí? Vrtulníky v nenávratnu a já zase nezbohatnu.“ Pelion má kůži husí, určitý vztek v sobě dusí. „Můžeš, Šímo, držet hubu? Ulomil se mi kus zubu.“ Teď jsou v louži, byli v blátě, topili se chvíli v zlatě. Šímův podraz všechno zhatil. Na zem oba chlapy vrátil. Co si počít beze zbraně? Čekat na smrt odevzdaně? Utéci jak před průtrží? Černý Masaj cosi drží. „Pusť můj batoh, holá hlavo! Na to nemáš žádné právo!“ Protestuje Šíma marně. Potrestán je exemplárně. Jedna facka, druhá, třetí. To vypadá na zajetí. Batohy tak nevesele vyměnily majitele. Na obzoru letí ptáci. Tvrdé hole mají práci. Domorodci beze slova mlátí oba chlapy znova. Proti polovině kmenu vzdorovati nemá cenu. Hrdiny pak pevným lýčím přivázali k silným tyčím. A nesli je divočinou. Alespoň si odpočinou. Uspávací prášek v těle účinkoval zase skvěle. Pelion tak klidně chrápal, Šímu porost lechtal, škrábal. Kručelo mu taky v břiše. Brblal si a šeptal tiše: „Proč tu trávu neposečou? Upečou nás? Neupečou? Pelion si klidně chrní a mou prdel drásá trní. Uštknula mě málem zmije, podlý komár mi krev pije. Po tváři mi moucha lozí, smrt mi každou chvíli hrozí. Strniště už hezky svědí a já nevím, zda mě snědí. Nesou mě jak divočáka. Nepoznají darebáka? Jsem hodný a charakterní. Nepříjemní lumpi černí!“ Mírný svah a napajedlo. Pět Masajů cosi jedlo, když se v trávě něco zvedlo. Zatím lidi nezahlédlo. „Nosorožec!“ Šíma křičí. Velká tlama porost ničí. Vypadá to na potíže, pokud půjdou k němu blíže. Jestli zvíře zaútočí, nelze vyčíst z jeho očí. Má tlusté a silné nohy, na hlavě výrazné rohy. Rovné pysky. Spásá trávu. Mocný rytíř v šedém hávu. Tento tvor je ovšem jaký? Přece silně krátkozraký. Hrůzu budí jeho hlava, obešli ho raděj zprava.

- 128 -



Ve výhledu keře cloní. Pase se tu stádo sloní. Mláďata a samice. Je to důvod k panice? Domorodci dobře vědí, jak to bývá s předpovědí. Nezaručí klidnou cestu kolem slonů, kolem chřestu. Tlustokožci chobot mají. Z jejich klů se všem dech tají. Prokrvené boltce ušní. Tihle ti byli moc slušní. Nohy zabrat dostávaly, trus se lepil na sandály. Okraj buše, prašná cesta. Výkřiky a divná gesta. Několik mil od všech slují Masajové poskakují nad mobilním telefonem. Šíma s panem Pelionem bezmocně se v trávě válí. Ostré slunce kůži pálí. Připoutaní jsou jak kanci. Jakou asi mají šanci? Pevný je ten provaz z lýka. Není dobré dráždit býka. „Pelionku, už jsi vzhůru? Nepřekousneš pevnou šňůru?“ „Nejsem bobr, podrazáku!“ „Nenadávej mi, rypáku!“ „Nečum na mě, grázle jeden! Byl jsem tebou sprostě sveden!“ „Jo? Ty hloupá opice? To se divím velice!“ „Tak se nediv, tchoří hlavo! Posralo se nám to samo?“ „To Ptakopysk ušil boudu!“ „No, tak ho dej, hňupe, k soudu!“ „Podělaná divočina. K hovnu byla moje dřina!“ „Všechno je to tvoje vina. Říkám, Šímo, že jsi špína!“ „Moje vina? Vždyť jsi chrápal! Já měl pro tu práci zápal!“ „Kdo pytloval všechno zlato? Lemple jeden, líná lato!“ Masajové byli zticha, sledovali živočicha, jak si v zemi hloubil noru. Nevěnovali se sporu. Šíma chvíli mlčet zkusil, však Pelion ho zas dusil. „Proč ti z kapsy, Šímo milý, vypadl ten prášek bílý?“ „Lentilka to asi bude. V Africe se válí všude,“ Šíma lhal, jak se dalo. Peliona to však štvalo: „Tys byl hajzlem odjakživa. Dals mi silná sedativa!“ „Škobrtl jsem na hrbolu a ta trocha Rohypnolu, co mi sklouzla do čaje, hlavní roli nehraje!“ „Nesváděj to na hrbole! Předstíral jsi mdloby, vole. Uspals mě a chtěl jsi zdrhnout. Na pokladu majlant trhnout. Ptakopysk se nám teď směje. Co ty jsi jen za zloděje? Mě podrazíš s velkým klidem, poklad svěříš cizím lidem.“ - 129 -



„Povahu prý prachy kazí.“ „Nech si, šmejde, těchto frází!“ „Omlouvám se, chlape, stačí? Čert byl dlužen tu sluj Dračí.“ „Dívej, jak mi to rve šlachy. Až mi vrátíš moje prachy, můžeme se bavit dále.“ „Pelionku, no… víš, ale…“ „Žádné ale! Směnku vlastním. Ukrytou na místě zvláštním.“ „A odpustit by to nešlo? Když už se to takto sešlo?“ „V tomhle, Šímo, neznám bratra!“ Nákladní vůz, značky Tatra, právě vyjel ze zatáčky. Falešné měl jistě značky. Uvnitř skrýval pašeráčky, co si hráli na vojáčky. Automaty, samopaly, situaci vážnost daly. Ozbrojenci zaplatili, nesmlouvali ani chvíli. Masajové, v stínu stromů, s tučnou sumou hned šli domů. V tichosti a bez médií. Propijí ji, nepropijí? Svázaná a živá těla na korbě se strachy chvěla. „Prodali nás! Kurvy jedny. Podívej se, Šímo, bedny!“ „Ovoce a zelenina?“ „Ale prsa stařenčina! Používej, Šímo, hlavu!“ „To jde těžko v tomhle stavu. Procházím si velkou krizí.“ Ptal se Šíma řečí cizí: „Prodáváte nové zbraně? A platíte vůbec daně?“ „Drž zobák, ty hloupé trdlo! Podříznou nám, lotři, hrdlo.“ Ozbrojenci na ně míří, pod plachtou se dusno šíří. Chlap, co mlčel povětšinou, řve lámanou francouzštinou: „Držela teď, chlape, hubu! Nebo srdce z těla škubu!“ Pak vytáhl ostrou dýku a vytvořil zářez v lýku, čímž porušil pevnost jeho. Není to nic příjemného, když ti zloduch ruce řeže. Tys bezmocný, ještě vleže. Drsní borci, žádná sranda. Pašeráků tmavých banda. Šíma leží bez pohnutí. Využije přeříznutí? Sebevražda by to byla. Jen nedráždit krokodýla! Všichni se jak vrazi tváří. Ti nebudou z kanceláří. Zbraně mají nové zbrusu. Poslechnout a držet pusu. Čas prý ostré hroty tupí. Vůz se třese, péra úpí. Výmoly a samé díry, dotěrný hmyz, vzdušné víry. Cesta vskutku nepříjemná. Venku dávno noc je temná. Řidič bdí, ostatní chrní. „Sežral bych i misku zrní. Šímo, mám hlad jako prase. Zdálo se mi o klobáse.“ - 130 -



„Šíma má plán, přítelíčku. Díky svému prostředníčku, který vsunu do zářezu, ty gaunery hned převezu.“ Nebyla to slova planá, nýbrž koncert, podívaná! Něco prasklo, volná ruka. Podívejme se na kluka! Spáčovi ostrý nůž šlohl, aby vše dokončit mohl. Pak stačila půlminuta. Pouta z lýčí přeříznuta. Samopal je dobrou zbraní. Za chvíli je slyšet řvaní: „Hybaj dolů, hovada! Skákejte jak za mlada! Nebo vám hned, bez přípravy, provrtáme kulkou hlavy!“ Hrdlořezi vystrašení? Na korbě už žádný není. Poslechli a vyskočili. „Zasloužil bys medaili. Šímo, přijmi gratulaci.“ „Jen ať chcípnou maniaci! Pelionku, dost ti dlužím. Ještě není konec, tuším.“ K cíli cesty nedojedou. Nůž rozřezal plachtu šedou. Podívejme na hrdiny! Šíma vpadl do kabiny. Pak střelná zbraň zaštěkala. Z řidičových úst se drala slova velmi vulgární. Jako medvěd polární chtěl využít mrštnost, svaly. Plamínky mu v očích plály. Zastavil a kolty tasil. Za chvíli se v prachu plazil. Pohotově sražen pěstí. Nezastřelen. Holt měl štěstí. Spojka, rychlost, pedál plynu. Být tam já, tak jistě zhynu. Akce velký úspěch sklízí. V divočině Tatra mizí. Chladné ráno, ptáci pěli. Dobrodruzi štěstí měli. Prohledali auto celé. Copak vezli majitelé? Patnáct beden, co tam stálo, chlapům klidu nedopřálo. Pelion sňal víko z jedné. „Hle! Pytlíky neprůhledné.“ „Pelione, žádná sláva. Bude tam čaj nebo káva. Já jsem čekal cihly zlaté. Viděl jsem nás zas bohaté.“ Pelion nařízl sáček: „Má to, Šímo, jeden háček.“ Na prstě už měl slinu: „Je to plné kokainu!“ „Musíme se toho zbavit!“ „Praskl ti snad v mozku závit? Jedna bedna, dvacet kilo. To by se nám, vole, žilo! Patnáct beden – miliarda. Zkontaktujme Eduarda. Je to pekař, peče chleba. Poradí nám, co je třeba.“ „Pelione, myslíš Edu, co má ruce jak kus ledu? Ksicht jak křeček před porodem? Ptám se jen tak mimochodem. Je to křivák a moc žvaní. Nebudu mít klidné spaní.“ „Ty znáš, Šímo, možnost jinou? Mafiáni nás snad minou. Kdyby nás tak teďka chytli, byli bychom pěkně v pytli. Miliarda bude naše, i když je to horká kaše.“ „Z té částky mám kůži husí. Tohle, vole, vyjít musí. Žádný podfuk, jen hra čistá. Bohatství a sláva jistá.“ „Ty vyprávěj o podvodu! Nebudu mít zas nehodu?“ - 131 -



„K tvé poznámce jedovaté. Omlouvám se podesáté! Zahodil jsem cyankáli, Rohypnol jsme zahrabali.“ „Nespustím tě, Šímo, z očí. Tvé lsti mě už nezaskočí.“ „Fifty fifty, přítelíčku. Obsadíme první příčku nejbohatších Čechů. To zas bude vzdechů. Krásné ženy, silikony. Na kontě ty miliony. Otřese to charakterem, ale my to neposerem.“ Tři sta kilo kokainu? Nejvyšší čas na svačinu. V autě bylo jídlo, pití, lékárnička, klubko nití, hotovost dva miliony a mobilní telefony. Jeli dál a přemýšleli. Děkovali Stvořiteli? Souhra náhod nebo Osud? Velkou smůlu měli dosud. V divočině, pryč od lidí, nepojízdný Tranzit vidí. Přesně kde ho opustili. Neváhali ani chvíli. Přečerpali naftu hbitě. (Zvládlo by to malé dítě?) Přemístili cenné zboží. Víc do auta nenaloží. Lze to nazvat krádeží? Směr východní pobřeží. Ožerou se jako Dáni? Dostihnou je mafiáni? Neskončí to ve špitále? Co si počnou chlapi dále? (Konec šesté části.)

- 132 -



Z Afriky? (část sedmá) V minulé části jsme byli svědky podivné záchrany našich hrdinů z vypleněné sluje. Masajové je obratem prodali podezřelé skupince žoldáků či pašeráků. Po neobvykle snadném vysvobození je Pelion se Šímou postaven před problém. Co si počít s obsahem patnácti beden? Zdá se, že se vše vyřeší na východním pobřeží Keni. Splní se konečně dobrodruhům sen o pohádkovém bohatství? Malý hotel na předměstí. Každý den se nepoštěstí smluvit obchod s překupníkem. Pelion to zvládl mžikem. Ohlížel se vpravo, vlevo. Šíma však spal jako dřevo. Ruka, noha, prdel holá. „Vstávej, Šímo! Kšeft nás volá!“ Druhé velké město Keni. Nebudete podvedeni? Šest set tisíc obyvatel? Zeptejte se třeba přátel. Nepočítal jsem je tedy, když jsem zde byl naposledy. Sloní kly tu stojí čtyři. Jako bílí bohatýři. Alžběta prý za to může. Na trhu si koupíš růže, ryby nebo také mléko. Halerův park nedaleko. Je tu krámek s novinami. S prodavačem chlapi sami. „Dívej, Šímo, naše fotky!“ „Mají tu tiskařské šotky.“ „Pořád říkám, že jsi debil. Abys ten rum s vodkou nepil.“ „Trocha chlastu neuškodí. Odplujeme odsud lodí. Chce to sehnat nové pasy. Nechce se mi jít do basy.“ Pelion předstírá čtení: „Neboj, chystám překvapení.“ „Pelionku, co tam píší?“ „Jejich verze se dost liší. Můj nos velkou špínu větří. Dračí sluj jsme do povětří, prý jen my dva vyhodili!“ „Zlost mi leze pod košili! Co si myslí tihle smradi? To nebudem kamarádi!“ „Šímo, další špatné zprávy. Odměna za naše hlavy vysoká jak byty v Praze. Kdo nás práskne, má se blaze.“ Uši slyší, oči vidí. Smysly všech normálních lidí, pěstované odmalinka, zpozorní vždy, když je zmínka o penězích, o odměně. Prodavač, sic opožděně, porovnal dvě bledé tváře a nahlédl do diáře. Malý předmět v dlani skrýval, podivně se přitom kýval. Šíma nebyl slepý zcela. Jeho ústa zavelela: „Okamžitě polož mobil! Chceš, abych tě, chlape, dobil?“ „Volat žena, vzácná pane,“ lhal a čekal, co se stane. „Ty práskači! Nejsi v Česku. Do zadku ti narvu tresku! Tohle by mě nenapadlo.“ - 133 -



„Treska dobrý, pane, žrádlo.“ Schovaní jsou všichni svatí? Vždyť už Šíma chlapa mlátí. Střídá ruce. Levá, pravá. Pelion pult prohledává. Bohatší o jednu vrásku, lepící tu našel pásku. Lepí ústa, ruce, nohy, chlapa staví do výlohy. Nikde poblíž žádný divák. „Vidíš, Šímo, taky křivák.“ „Pelione, na mě čumíš? Pořád jenom rýpat umíš?“ „Chtěls podrazit kamaráda. To média mají ráda,“ řek Pelion hezky břitce. Schylovalo se zas k bitce? Střetla by se pravda s falší? Uniformy. Další, další! Začalo tam býti živo. Tlustý chlap a malé pivo. Připomínal trochu skauta. Čtyři policejní auta. Šíma spolu s Pelionem rychle zdrhli před zákonem. Po téhle té zkušenosti změnili vzhled. A to dosti. Dost už bylo karambolů. Vousy, vlasy, všechno dolů. Fort Jesus, toť pevnost stará, cesta k ní je přímočará. Turistické letovisko. Provozují tu i disko. Uličky jsou velmi úzké. Na pobřeží schody kluzké. Menší lodě, větší lodě. Jsme v Mombase, na východě. Vlny menší, vlny střední. Moře vám prý nezevšední. Přístaviště se vším všudy. Velký bordel, plasty, sudy. Řetězy a silná lana, jedna bárka natírána. Malá mola, velká mola. Na budově kresba vola. „Jsme na místě, milý Šímo. Kontakt bydlí tady přímo.“ Jednu z beden Šíma nese, hlas se mu poněkud třese: „Pelionku, já mám trému. Ke chlapovi jdeme zlému.“ „Poradil nám to přec Eda. Neboj, šťastný den je středa. Je hromotluk, má knír mroží, koupí od nás všechno zboží. A také je rodák z Prahy.“ „Co když na nás pošle vrahy?“ Přístavem zní směska tónů. „Dá nám šest set miliónů! Tři sta mně a tři sta tobě. To je dost i v dnešní době.“ Ovšem Šíma nevěřící, stále zklamán expedicí, být ošizen nechce znova, pod nosem si brblá slova: „Co když nás jen balamutí.“ Budova je na spadnutí. Řekl bych – má po sezóně. Velkou díru po balkóně, okna sutí vyplněná, jiná dřevem zabedněná. Z části rozebranou střechu, počmárané dveře z plechu. Ohrada je ztrouchnivělá. Ostudu to městu dělá. Barabizna k pohledání. Velká doga dvorek brání. Tohle muže neodradí? Všude kolem harampádí. Poničená stará křesla, hrnce, sklo i kousek vesla. Starý okap s hnízdem vosím.

- 134 -



„Jsem galantní, Šímo, prosím. Je tu bordel jako v tanku. Otevírám ti už branku.“ Šíma do ní kopl zlostí: „Jdi do řiti s úslužností!“ „Pročpak se můj přítel vzteká?“ „Dobře víš, co na mě čeká! Psisko velké jako tele. Jdi si tam sám, do prdele!“ „Neseš přece těžkou bednu. Příště se víc porozhlédnu.“ „Nemusí být žádné příště! Zakousne mě jako sviště.“ „Jako krysu, Šímo milý. Je to ďábel černobílý.“ Poledne je právě pravé. Zahvízdání pronikavé odvolává dogu obří. „Jen pojďte dál, lidé dobří. Nebojte se, je to štěně,“ řekl obr procítěně. Chlap jak hora. Přes dva metry. Žluté triko, žluté tretry. Bermudy pak v téže barvě. Podoben je jedné larvě a kanárka připomíná. Přirovnání jsou i jiná. Velké svaly, tetování. Dovnitř chlapy popohání. Pelion však stojí venku a podivnou hraje scénku. Slyšet je troubení sloní. „Jé! Mobil mi, hoši, zvoní. Tak běž, Šímo, předveď zboží. Nebo tě ta tíha složí. Vyřídím to v cuku letu, vypadá to na mou tetu. Abys věděl, že ti věřím, zlatý předmět ti teď svěřím.“ „Tohle Šímu neomráčí. Viděl jsem to v sluji Dračí. Nemám zrovna volnou ruku…“ „Do kapsy ti ho dám, kluku.“ „Pelione, kdes to získal?“ Hromotluk už zase pískal. Hned přiběhlo velké štěně, chovalo se ukázněně. „Nepřemýšlej, tam jsou dveře. Ať to zvládneš do večeře. Jen ať s tebou nezametou. Já vyřídím hovor s tetou.“ Doga zdá se být dobráckou. Dovnitř Šímu tlačí packou. Odpovědně mohu říci – místnost zralá k demolici. Haraburdí, veteš, krámy. Na podlaze stébla slámy. Infarkt dostal by tu zedník. Strop děravý jako cedník, stěny zpola rozebrané. Nepořádní Afričané! Matrací je tady více, přebývají v nich štěnice? Kouty patří tu pavouku. Vprostřed všeho muž v klobouku. „Tohle bude nejspíš kupec.“ „Nejsi, Šímo, žádný tupec,“ řekl silák pobaveně. „Dohodnete se na ceně.“ Vzal si sako, klobouk, brýle a utrousil ledabyle: „Peliona půjdu hledat. Vy si zboží hleďte předat.“ Pak za obrem bouchly dveře. Nápor vzduchu ohnul keře. Podivný zvuk, slabé hřmění. Počasí se opět mění? Šíma koukal vyjeveně, jako Křovák na tuleně. Černý klobouk chlapík smekl, hezky - 135 -



česky potom řekl: „No, tak vítej, džentlmene. Asi se zas bouřka žene.“ „Vykašli se na počasí. Tady něco nesouhlasí. Přišli jsme však za obchodem. Já jsem Šíma, mimochodem. A dívám se, kde si sednu…“ Pořád ještě držel bednu. Rozhlížel se po místnosti. Neútulná a to dosti. Kupec popošel pár kroků. Boty jako z kůží mloků, katě, sako barvy bílé. Zachoval klid, což je milé. Jak vystřižen ze žurnálu. Komediant z muzikálu? Úsměv na rtech, v klopě růži. „Tak se předveď, mladý muži. Co nabízíš, se tě táži?“ pohladil Šímovi paži. Praštil Šíma o zem bednou. „Dotkni se mě ještě jednou!“ „Záleží ti na doteku? Pro hrst cukru tolik vzteku.“ „Debile, jsi vůbec zdravý? Nabízím ti kokain pravý!“ „Ty máš, chlape, dobré hlody. Líbí se mi tvé metody. Ačkoli to zní dost zvláštně, i cukr je droga vlastně.“ Šíma pojal podezření: „Že to žádná droga není?“ „Tys králem všech kašparů. Tu máš tři sta dolarů. Nedělám si, chlape, dluhy. Pro zbytek si pošlu sluhy.“ „Jsi tupý jak stádo slonů? Já chci šest set milionů!“ „Máš, ty, vůbec mysl zdravou? Jsem obchodník s čajem, kávou. Tři sta kilo cukru krystal. Víc peněz jsem nepřichystal. Nabízím ti slušnou cenu! Takovou se dálku ženu…“ Šíma vzal nůž, sáček jeden. Řez byl pevnou rukou veden. Za podivného to hřmotu na jazyku zkusil hmotu. Vrtulník! Co tady dělá? Šíma ústa oněmělá. Vyzváněcí melodie. „Snad mě přítel nezabije,“ řekl Šíma, sladko v puse a láteřil v jednom kuse. „Je to cukr, o tom žádná. Která sketa? Podlá, zrádná? Že by kokain vyměnili? Sakra! Nezvoň! Počkej chvíli!“ Šíma zuří, Šíma pění. Neustálé vyzvánění. Tajné číslo na displeji. „Nerušit! Teď zrovna kleji.“ Přesto ovšem čudlík mačká. Nokia je dobrá značka. „Tak jak to jde, kamaráde? Ať nás nikdo neokrade.“ „Pelionku, ono totiž… Jak jen to říct? Je tu potíž.“

- 136 -



„Vím, vím, Šímo. Cukr krystal. Dva roky jsem tohle chystal.“ „Krystal? Chystal? Co to říkáš? Snad přede mnou neutíkáš?“ „Jsem Ptakopysk, hňupe jeden. Ty máš cukru patnáct beden. Neprodáš je, neutečeš. Z průseru se nevyvlečeš.“ „Ptakopysk? Už leccos chápu… Tys mi poslal fotky, mapu? Všechno na mě narafičil? Moji dobrou pověst zničil?“ „Už to vidím z vrtulníku. Návštěvu budeš mít v mžiku. Agentů je třicet čtyři. Novodobí mušketýři! Také vozy policejní. Zítra to Blesk uveřejní.“ „Lotře, kryso, darebáku! Ty dostaneš po rypáku!“ „Na nadávky, Šímo, kašli. V tvém pokoji totiž našli…“ „Snad ve skříni blechu, mola?“ „Pečetidla z říše Bola. I ostrý nůž s krví mojí. Oni si to nějak spojí.“ „Ty ničemo! Grázle! Vole! Mluvíš tady o mrtvole!“ „Šímo, spílej. Šímo, trap se. S artefaktem, co máš v kapse, vyfásneš pár roků basy. Holá hlavo, rvi si vlasy. Vraždu ti snad nedokáží. Ovšem podplácení stráží, vyloupení pokladnice, přitíží ti asi více. Pozdravovat budu v Česku. Mizím pryč rychlostí blesku.“ Do kolen pan Šíma klesl, odevzdaně, tiše hlesl: „Hřál jsem si na prsou stvůru.“ „Policie! Ruce vzhůru!“ (Konec?)

- 137 -



Část druhá: Díla poetická

- 138 -



Pohár hořkosti Chyba, omluva, odpuštění Pohár hořkosti za jedno selhání, vypít mne, miláčku, nutíš do dna, Tvá přísnost opravdu hrůzu mi nahání, umíš být, lásko, bezohledná. Prý ho mám vypitý tak z jedné třetiny, zamkla ses zase v našem bytě… Proč nestačí přinést Ti květiny a říci prosté : miluji Tě … ? To, co jsem provedl, to nemá omluvu, přesto teď žádám odpuštění… Zapomeň na to, ber to jak pomluvu, odstartuj proces zapomnění… Miláčku, život je plný kompromisů, odpusť mi, prosím tisíckrát, vyměň ten kalich za sladkou mísu, pojďme si spolu zase hrát. Mohu být veliký, pak zase malý, tak jak si budeš jen, lásko, přát, nemohu a nechci býti dokonalý, jedno vím jistě, chci Tě milovat. Zůstaň mou milenkou, buď moji ženou, jsi strážným andělem, jsi pro mne vším, prosím Tě, miláčku, na kolenou, odpusť mi, já se polepším…

- 139 -



I tenhle večer Není lehké zapomenout... I tenhle večer vcházím do našeho bytu… I tenhle večer patří nám… Vidím Tě, cítím Tě, lásko, jsi tu… I když tu nejsi, jsem tu sám. I dnes mi běžíš, lásko, vstříc… Těžko bych hledal jinou… Sotvaže stačím něco říct, rty naše tiše splynou. Odkládám bundu, zuji boty, svádivým gestem k sobě zveš, líbám Tě, líbám do němoty, pak se mi opět rozplyneš. Tak vcházím, lásko, do koupelny, musíš mi věřit, nejsem lhář, zas je to tady, pokaždé stejný, v zrcadle vidím Tvoji tvář. Otvírám dveře do ložnice, cítím Tvůj parfém i Tvůj dech… U okna, v svícnu, hoří svíce, měli jsme, lásko, prostě pech. Na nočním stolku oznámení, tam mělo naše foto stát, smutek se v radost těžko změní, budu Tě navždy milovat… Smrt prý si vůbec nevybírá, já slyšel tohle od tety, večer co večer mne to sžírá, proč lásko moje právě Ty… Mohla jsi počkat na to stáří, později splynout s věčnou tmou… S otiskem polibku na polštáři, usínám a slzy zvolna schnou…

- 140 -



Splynutí Není třeba komentář... Splynou-li zas naše těla, v jeden něžný uzlíček, jsi kouzelně rozechvělá a cumláš mi malíček. Já zajíček, tys žena zralá, nevadí to, buď jak buď, tiskneš mi svá ňadra malá, na mou mužnou hruď. Pevně Tvoje boky držím, Ty mi hladíš záda, do rána se lásko zdržím, tak, jak to máš ráda. Tvé rty se škádlí s mými, jazyk Tvůj, i můj tu je, těžko nyní hledat rýmy, mozek napůl pracuje. Smysly ano, čich i chuť, zrak zkoumá Tvé tělo, mé je horké jako huť a to Tvé by chtělo. Mé mužství už hrdě vstává, v očích hvězdy svítí, Tvůj klín, jak horká láva, čeká vlnobití.

- 141 -



Tlumočník Ach, ty nedobytné hrady... Co tvář Tvoje, co mi říká ? Copak skrývá za city ? Potřebuji tlumočníka, rozluštil by pocity. Tlumočil by Tvoje přání, nejskrytější tužby, pak bych mohl bez váhání, poskytnout své služby. Zatím jsi jak žula, skála, nedobytný hrad. Snad bys o mne potom stála, říkám možná, snad. Kamenná tvář, skvělá maska, pro něco se soužíš. Určitě víš, co je láska ? Také po ni toužíš ? Jsi mumie zahalená, do hedvábných látek. Jsi, pak zase nejsi žena, všední den i svátek. Pokladnice s těžkým víkem, které nejde odklopit. Šlo by to s tím tlumočníkem ? Aspoň trošku pochopit. Poodhal mi, prosím, roušku. Stačí pouze maličko. Chci podstoupit tuhle zkoušku a dobít Tvé srdíčko.

- 142 -



Řeka, ryby, vodní víla Seděl jsem s prutem u vody a tahal plotice, líny, den plný klidu, pohody, zaháněl veškeré splíny. Ve stínu listnatých stromů, proudila nádherná řeka, já vůbec nespěchal domů, kde vždycky samota čeká. Splávek, ten se pohupoval, vlnky si s ním hrály, za obzor se Oskar schoval, komáři už sáli. Najednou vám lomoz slyším a šustění taky, přisuzoval jsem to myším, kterých je tam mraky. Otočil se za tím zvukem, chtěl se napít pivka, před velikým statným bukem, stála nahá dívka. Pohnula se trochu z místa, řekl jsem si: nejanči, ta víla ti dozajista, hříšný tanec zatančí. Skrčilo se děvče k zemi. „Proč na mne tak koukáte ? Jestli chcete, pomozte mi. Otočte se, hulváte!“ Řeknu vám, že je to síla, taková to přetvářka, nebyla to žádná víla, ale také rybářka. Přestalo ji rybí braní, proto se šla vykoupat, ukradli ji chuligáni, zcela drze, její šat.

- 143 -



Modré triko jsem ji vhodil, také svoje kalhoty, pak ji domů doprovodil, přes dvě louky, do Lhoty. Od té doby chodím k vodě, s moji vílou krásnou, hrajem šachy, dámu, lodě a ryby – jen žasnou.

- 144 -



Balada o krejčovské panně Tvou krásou zdrogovaný, Tvým mlčením nakažen. Do staré krejčovské panny, jediné to z blízkých žen, jsem slepě zahleděn. Na temné půdě, v harampádí, na starém rozbitém gauči. Jediná, co mne k lásce svádí, jediná, co klid mně zaručí a vnímat ticho, tiše, naučí. Zde, v koutě plném pavučin, vznikl tento zvláštní vztah, kde slovo platí víc než čin. S Tebou v náruči, v mrákotách, tu smutek na mne ruce vztáh. Ty nicotné, chybějící údy, kdo by se na ně ohlížel. V přítmí své vlastní půdy, Tvé torzo stokrát prohlížel, proč bych tu také uklízel. Hladké tělo, ňadra tvarovaná, bradavky žere červotoč. Ty budeš nadosmrti panna a já neřeknu Ti nikdy proč. V koutě je cítit myší moč. Nesčetná lejna netopýří. Šedivé chuchvalce prachu, můj zrychlený dech zvíří. Má panno, neměj strachu, dnešní noc se neprohýří. Ozdobo dávno uzavřené dílny, co krásných šatů jsi jen nosila a kdekdo k Tobě býval sdílný, úchylná čela se při tom rosila, aniž bys kohokoli o to prosila.

- 145 -



Já miloval jsem všechny panny, však čas je odnes do nicoty. Starý krejčí, nemám žádné plány, ztupily se všechny ostré hroty. Umírá srdce, rozpadají se boty. Dřevěná krásko, torzo ženy, ještě si na chvíli odpočiň. Vrásčité ruce silně roztřeseny. Pojď, prosím, na můj starý klín, naposled s mým srdcem splyň. Zvítězit nelze nad přírodou, odumře jednou každý mech. Omyta nejsi živou vodou, to Ti mé slzy tečou po ňadrech. Promiň, že mi brzy došel dech. Já pláči, koho by to vzalo, v náručí dřevěnou pannu. Tvé torzo naposled mne hřálo. Už vidím letět bílou vránu. Zaklepu na nebeskou bránu.

- 146 -



Rovnodennost Mrazivé ticho před třeskem květů, plodů. Mládí přichází. Těhotné břicho, nesoucí zemi vodu, rytmus nachází. Plachá bledule polyká kapky deště přírodní ozdravovny. Bělmo i čerň sobě rovny.

- 147 -



Hezký večer Televizní zprávy běží, slyšet různé hlasy, moje ruka tu Tvou střeží, druhá hladí vlasy. Hlučný přístroj zeslabíme tím, že čudlík stisknu, vášnivě se políbíme, k Tvým ňadrům se tisknu. Kradem pusy, jednu, druhou, stáváš se mým smíškem, sklenka vína je tou vzpruhou, hraji si s Tvým bříškem. Krásná slůvka cpou se na rty, schováme je na příště, protože už hráči Sparty, nastupují na hřiště. Je tu fotbal, lásko moje ! Já tu chci mít svatý klid. Tak utíkej do pokoje, můžeš třeba vyžehlit. A rázem je po mazlení, bylo nám tak nádherně, následovat bude klení, jak to hrají mizerně. Rozhodčí je kupa hnoje a hráči jsou dobytek, Ty odcházíš do pokoje, vzteky leštíš nábytek. Končí fotbal, bednu zhasnu, kde tě, lásko, kde tě mám ? Že už ležíš, tak to žasnu, proto také ulehám. Jen se dotknu Tvojí brady, jen se k Tobě přitulím, otáčíš se ke mne zády: „Dej mi pokoj, já už spím!“ - 148 -



Jenom smutně přikyvuji: „Dobrou noc, snad zítra.“ I když o tom pochybuji, pohár hraje Nitra.

- 149 -



Ztracená slova Domýšlivý básník ztratil slova, bez nichž se psát verše nedají. „Nevzdávej se, zkus to znova.“ Cizí hlasy, v hlavě, šeptají. Zašít kapsy, stáhnout nohavice? Tohle vážně není žádné řešení. Vypadla mu přece z makovice, když si k hvězdám stavěl lešení. Nosánkem mu do ní napršelo, to se leccos snadno vyplaví. Sic, poetovi, dále slouží tělo, ovšem hlava, hlava churaví.

- 150 -



Známost Moje známá z netu, měla opar retu, připomíná tetu, a co když se pletu? Nebuď hochu blbeček, zvedni tlustý zadeček, kup kávu a věneček, poradil mně dědeček. Dědo, díky za radu, já k ní nemám výhradu, love nejsou, nekradu, přec to sdělím pokladu. Protože je středa, vzkaz ji píši teda, jestli muže hledá, že v kavárně sedá. Nabídka se líbila, a ta moje Sybila, svoji účast slíbila, nebo mě jen šidila? V lásce milý předěl, čekal jsem pět neděl, teď v kavárně seděl a ke dveřím hleděl. Rádio tu nehrálo, rychle se to sehrálo, třásl jsem se nemálo, mé ego to prohrálo. Hlučno bylo rázem, škublo mi to vazem a přejetý mrazem, málem padl na zem. Řekl, že je Sybila, sranda to však nebyla, má síla by přebila, tady toho debila. - 151 -



Nemusí hned hřmíti, objednal mi pití. Pardón, musím jíti. Zase brouzdám v síti.

- 152 -



Blondýna Blondýna je žena moje! Hned šla brečet do pokoje. Černovláska odjakživa, pro mne samá pozitiva. Nyní krása bez závoje. Vlasy své si přebarvila a nesmysly blábolila. Co ji k tomu jenom vedlo? na mozeček jí to sedlo. Copak mě má za debila? Já chci moji lásku zpátky, odsuzuji tyto hrátky. Avšak žena hartusí, je konec všech diskusí. Strkám hlavu do oprátky. Nechápu tu moji ženu, je ostuda rodokmenu. Dám si dávku morfinu. Čeká, že ji prominu? Světlé vlasy na hřebenu! Neklape to, víme oba. Týden se mnou cloumá zloba. Pouze hádky bez ustání, to manželství nezachrání. Brzy budu hráti soba. Čeká snad na vicekrále? Před zrcadlem stojí stále. Vykašlu se na růže, snad mi soused pomůže. Viďte, pane generále! Na Kříže je spolehnutí, jistě ženě změnu vnutí. Už týden ji něco říká, navštívila kadeřníka! Panečku, ten balamutí!

- 153 -



Blond vlasy jsou minulostí, červené mám skráně zlostí. Chytila se pana Kříže, utekla s ním do Paříže. Teda lidi, ti jsou sprostí!

- 154 -



Stárnu s Tebou Třesoucí ruka sbírá barevné střepy rozbitých šálků. Do ticha ťuká, človíček skoro slepý, soukromou válku. Ve starých kamnech, možná už naposledy, doutná polínko. Tak už se posaď, maminko.

- 155 -



Tři tečky? Šaty šité z šupin štik, v hnědých očích slabý tik, paruka mi lechtá líce, plachost tu mám od zajíce, chytrost chybí, má ji liška, svůdně mrkám na Františka. Striptýz malý, domácí, když se láska vytrácí, Třeba se vše vrátí zpátky, zapomenem na šarvátky, vždyť jsem přece ještě k světu, proč Franta řek onu větu? Spodní prádlo z Tuzexu, záleží mi na sexu. Nohy prý mám jako bečky, na nich špínu - no, tři tečky. To mne tedy Frantík dojal, hezky po svém striptýz pojal. K zemi letí paruka, co víc chce ten náfuka? Špína nejspíš omyl bude, omytá jsem dvakrát, všude! Na tečky si lupu beru, nic nevidím v pološeru. Franta přines baterku a objevil příšerku. Klíšťata se na nás smála, mně se na rty slova drala, Manžílek je mužem činu, řeší krizi manželčinu. Olej, malá pinzeta, není žádný popleta. Klíšťata jsou rázem venku, podává mi vína sklenku. Snad má ústa nepřehání, že do rána milování...

- 156 -



Temná balada Hradby zvolna mlha halí, řídne v blízkém lese, ptáci pějí rozespalí, muž v sedle se nese. Modré oko, vlasy šedé, plášť jak máky vlčí, míjí tváře velmi bledé, jeho ústa mlčí. Vedle pána sluha kluše, škobrtá a kleje, i tváří se prostoduše, pot se z něho leje. Stráže tvoří ploty živé, halapartny trčí, jsou tu matky starostlivé, i starci se krčí. Jen si křič a jen si pišti, lůzo všeho druhu, jezdec přijel k popravišti, pustil koně, sluhu. A už sličnou dívku vedou, řetěz zdobí šaty, uplakanou, velmi bledou, ruce k sobě spjaty. Už se nikdy nenachladí, sic oděna spoře, kat pomalu svůj meč hladí, sluha krmí oře. Slabě se mu brada chvěje, vám to popsat mohu, pod kápí se něco děje, rty se modlí k Bohu. Před boháči, před čeledí, smrti vystavena, na špalek tu s hrůzou hledí, jeho vlastní žena! - 157 -



Zvuky bubnů rámus tiší, hejtman ortel káže, názory se v davu liší, mlčí tu jen stráže. Jedni křičí, druzí klejí, příliš pozdě vzlykat, cizoložství vina její, za to bude pykat. Nástroj smrti proťal vzlyky, červeň špalek skrápí, ticho sedlo na jazyky, do přileb i kápí. A kat padl na kolena sundal kápi rudou, tvář zbarvená do zelena, oči pro pláč zbudou. Osud proklel, v rudém hávu, za rozdané karty. Zvedá z koše mrtvou hlavu, pak ji líbá na rty. Zkrvavené torzo ženy, šíje antilopí, v krku se mu tvoří hleny, hejtman svůj zrak klopí. Smutný kat sťal svoji ženu, vše by nazpět vrátil, její krev má na prstenu, duši její ztratil. Beznaděj ho tlačí k zemi, kolem mrtvé ticho, ostrou dýkou přede všemi, rozpáral si břicho.

- 158 -



Poslední kavalír? Můj první pokus o jiný druh poezie. Že by také poslední? Prohlížíš si mě jako rákosník cizí vejce, inkvizitor snímky z družice, nebo ta malá holka zemi, kde zázraky nakoupíš za poloviční cenu. Pirsingem oslňuješ mé mlsné oči a nechápeš smysl gest. Nabídneš můj šat prvnímu starožitnictví a galantnost, kterou jsem vyhrál v loterii, pouhou myšlenkou posíláš někam k pánevní kosti. Jakou to časoprostorovou dírou jsem propadl, že ženy neumějí přivonět k růži?

- 159 -



Doslov Nejsem kritikem, abych mohl soudit, jak moc dobrá, nebo špatná jsou Pelionova díla, ať už prozaická, nebo básnická... Ale z vlastní zkušenosti mohu říci, že si vždy dal záležet, aby byla jeho práce co nejlepší. Nejednou mi připomínal, že bych si měl ve své tvorbě dát více záležet a pilovat a pilovat a pilovat své autorské texty, aby se co nejvíce přiblížily k dokonalosti. Snad se mi jednou také povede být tak svědomitým autorem, který hýčká svou tvorbu, jako by šlo o jeho vlastní děti...

Sestavil: Šíma (Pavel Šimík) v Bystřici 10.10.2009... - 160 -



Obsah: Předmluva ......................................................................................................................................... 3 Část první: Díla prozaická .............................................................................................................. 4 Mám psát povídky ............................................................................................................................. 5 Teorie v praxi .................................................................................................................................... 11 Důležitý den v životě paní Evy ........................................................................................................ 17 Colombo v Česku aneb Břídilova smrt ............................................................................................ 22 Krvavá Aljaška ................................................................................................................................. 31 Ateliér ............................................................................................................................................... 35 Zabil bych tě! ................................................................................................................................... 42 Jasná páka ........................................................................................................................................ 47 13 983 816 ....................................................................................................................................... 50 Jak jsem se srazil s maskovaným blbcem ........................................................................................ 53 Výstřel .............................................................................................................................................. 56 Husita ............................................................................................................................................... 62 Do muzea ......................................................................................................................................... 65 Kobka ............................................................................................................................................... 71 Omluva ............................................................................................................................................. 73 Dům ................................................................................................................................................. 77 Výhra ................................................................................................................................................ 79 Synovec ............................................................................................................................................ 83 Ortel .................................................................................................................................................. 88 Do Afriky! (část první) ..................................................................................................................... 91 Do Afriky! (část druhá) .................................................................................................................... 95 Děd, kluk, špunt, chlap a vlk .......................................................................................................... 100 Z Afriky? (část první) ..................................................................................................................... 102 Z Afriky? (část druhá) .................................................................................................................... 107 Z Afriky? (část třetí) ....................................................................................................................... 112 Z Afriky? (část čtvrtá) .................................................................................................................... 117 Z Afriky? (část pátá) ....................................................................................................................... 122 Z Afriky? (část šestá) ...................................................................................................................... 128 Z Afriky? (část sedmá) ................................................................................................................... 133 Část druhá: Díla poetická ........................................................................................................... 138 Pohár hořkosti ................................................................................................................................. 139 I tenhle večer .................................................................................................................................. 140 Splynutí ........................................................................................................................................... 141 Tlumočník ....................................................................................................................................... 142 Řeka, ryby, vodní víla ..................................................................................................................... 143 Balada o krejčovské panně ............................................................................................................. 145 Rovnodennost ................................................................................................................................. 147 Hezký večer .................................................................................................................................... 148 - 161 -



Ztracená slova ................................................................................................................................. 150 Známost .......................................................................................................................................... 151 Blondýna ........................................................................................................................................ 153 Stárnu s Tebou ................................................................................................................................ 155 Tři tečky? ........................................................................................................................................ 156 Temná balada .................................................................................................................................. 157 Poslední kavalír? ............................................................................................................................ 159 Doslov ............................................................................................................................................ 160 Obsah ............................................................................................................................................. 161

- 162 -

Pelion v poezii i próze. Pelion v poezii i próze (na SASPI)

Recommend Documents