časopis pro současnou poezii

časopis pro současnou poezii

s přílohou

březen 2009

47

www.psivino.cz

LITERÁRNÍ SOUTĚŽ ORTENOVA KUTNÁ HORA Soutěž je vyhlašována v oboru poezie pro státní občany České republiky, kteří v roce konání soutěže dosáhnou maximálně 22 let (věk, v němž zemřel Jiří Orten) a kteří do uzávěrky soutěže nevydali knížku poezie. Do soutěže lze přihlásit jednotlivé básně nebo cykly v rozsahu do 200 veršů, a to jakékoliv tematiky a žánru. Rozsáhlejší zásilky nebudou posuzovány. Soutěž je anonymní, přihlašované práce nesmějí být označeny jménem. Zároveň s přihlašovanými pracemi je nutno zaslat list A4, který musí obsahovat tyto údaje: jméno a příjmení, datum narození, adresa bydliště. Texty musí být napsané na stroji nebo na počítači v 6 vyhotoveních a zaslány na adresu: Monika Trdličková, Purkyňova ulice, č.189, 284 01 Kutná Hora. Uzávěrka soutěže je 30. dubna Vítězné práce budou odměněny takto: 1. cena: 5.000 Kč 2. cena: 3.000 Kč 3. cena: 2.000 Kč Dále mohou být udělena čestná uznání. Porota si vyhrazuje právo neudělit všechny ceny. Druhých a třetích cen může být uděleno víc, stanovená částka se pak dělí mezi oceněné.

V TOMTO ČÍSLE NALEZNETE TVORBU NÁSLEDUJÍCÍCH AUTORŮ: ALICE PRAJZENTOVÁ 5 PETR PROKŮPEK 5 JAN TĚSNOHLÍDEK ml. 5 JIŘÍ MAREČEK 5 ANICA JENSKI 5 MARIAN KALL 5 PETER UJHAZY 5 STANO HÁBER 5 RADOVAN BRENKUS 5 VOJTĚCH VANER 5 KRZYSZTOF KUCKOWSKI 5 MARTA BEROWSKA 5 MILAN KOZELKA 5 GUNNAR WÆRNESS 5 JAN J. BENEŠ 5 PETR H. ŠLIK 5 TEREZA ŠIMŮNKOVÁ 5 RECENZE PAVLY ANTHOVÉ, IVO HARÁKA, MILANA HRABALA, RADIMA KARLACHA, PAVLA KNOTA A LUKÁŠE NEUMANNA

editorial

5

milí čtenáři Milí čtenáři, mladí čtenáři: víte, co znamená „bocian vo vankuši ?“ A vy, starší, víte, co znamená „I became a hare when I taught myself to speak hare?“ Ideální případ pro vzájemné mezigenerační poučení. Ovšem pro jistotu je pod anglickými texty připojen překlad. Doufám, že jsme vás tímto poněkud nesouvislým úvodem neodradili, ale naopak, vzbudili vaši zvědavost. Takže pěkně popořádku. Redakční rada opět doznala změny, rozloučili jsme se Jakubem Grombířem a Janem Sukem, přičemž s druhým jmenovaným jsme se dohodli na volné spolupráci. Oběma pánům patří poděkování za jejich dosavadní činnost a přínos pro PV. Do redakce jsme přivítali Ondřeje Buddeuse. Jak jste se mohli přesvědčit, webové stránky www.psivino.cz jsou už nějakou dobu v provozu. K jejich stávající podobě se během času ještě připojí pár zajímavých rubrik, avšak už dnes neváhejte a směle pište veškeré případné připomínky, které nám je pomůžou zdokonalit. Do tohoto čísla Psího vína se sešlo nebývalé množství kvalitních příspěvků, a přestože se, bohužel, nevešly všechny vybrané a museli jsme po tuhých bojích a s těžkým srdcem vyřazovat, byli jsme beztak nuceni přidat několik stran navíc. Tím vás, jak doufáme, jedině potěšíme. Slovenština na stránkách Psího vína již zdomácněla, a i nadále na nich bude mít své trvalé místo. Do bloku slovenských autorů se můžete začíst i v tomto čísle. Nad obrazovými básněmi Gunnara Wærnesse, které vám představujeme, můžeme jen hořce litovat, že nedisponujeme takovým množstvím finančních prostředků, abychom si mohli dovolit vydat celou jeho sbírku, a aby se tak k nám už konečně mohla dostávat skutečně současná a kvalitní tvorba zahraničních autorů. Nudíte se? Vykašlete se na medvídka mývala, pořiďte si kameru a pusťte se do natáčení filmových básní. Inspirací vám může být rozhovor Ondřeje Buddeuse s jedním z organizátorů Zebra poetry film festivalu Ericem Engelbrachtem.

titulní strana

Svojí brilantní prózou se vám představí liberecký prozaik Vojtěch Vaner. Milan Kozelka se prezentuje ukázkou čtyř povídek ze své nové knihy Údolí pod vysokým nebem. V tomto čísle naleznete samozřejmě celou řadu dalších a dalších básnířek i básníků. Své ohlasy na jejich tvorbu nám pak můžete napsat na naše webové stránky. Jak nám pod rukama Lukáše Neumanna rozkvetla recenzní rubrika, o tom se můžete přesvědčit na samém konci Psího vína. Jaro klepe na dveře, šílenství doby je v plném proudu, řeky se budou odemykat, ledy tají, hladiny stoupají.

Petr Štengl

01

Autor fotografií: Jan Těsnohlídek ml.

Psí víno 47

ALICE PRAJZENTOVÁ * * *

STAROST STÁŘÍ

Kartony, krabice, plata Emocí Zatloukla jsem jimi okna! …do svědomí Není čisté, ale nekapalní, neproteče Skrz membránu úsměvu

vyměkne ostrý pohled i úderný krok a ty se začínáš bát že nedoneseš hrnek ke rtům je ti líto promrhaných okamžiků i pradávných odžitých chvil které vypadaly z paměti jako jablka z koše stejně dunivě prásk o beton starost stáří a moc tuhé maso které nepřekousneš

DLOUHÝ TÝDEN Kolmo krouhám Krouhám a križmo plachtím Ve světlech účtenek Tančím

ODPOLEDNÍ SIESTA Lemuji pokoj ode zdi k oknu Od okna ke stropu a výš Krouhám do zblbnutí Cáry faktur

Submisivní ženštiny v ultra lehkých burkách pochodují se samopaly po poušti Jedna druhá třetí … odpočítávají sekundy Postaví se v dvojstup – obličeji k sobě Sukub hlásá odpolední čaj

JEN ASPOŇ JEDNOU BEZEJMENNÁ

Je sobota a lidé odpočívají

nehláskovat své jméno do telefonu

Submisivní ženštiny svlékají burky Jsou nahé, na tělech mají bodné rány

necedit skrz zuby na poště téměř nešeptat v bance

Bodné rány a stigmata N-E-J-M-E-N-O-V-A-T -S-E Alláhův černý humor …bezejmenná fronta na důstojnost

Je legrační je z dáli pozorovat

N-E-B-E-R-E-T-O-K-O-N-C-E

Ženštiny střílí samy sebe

jen alespoň jednou bezejmenný anonym co důstojně zdraví kolemjdoucí

A pouštní písek se zbarvuje do ruda

s vypálenými jmény na čelech

Překračují mrtvá těla

Odpoledni siesta končí a lidé se rozcházejí

02

* * *

NÁDRAŽNÍ DEKLAMOVÁNKA

a když ruka laskala obrovitý zadek téměř jakoby porostlý růžovou vrstvou špinavých tepláků uvědomila si tu absurditu situace co na tom, že věkový rozdíl si nezadá se vzdáleností z města Ú do města eL ? lístek však nikdo neprocvakl, pokud kdy nějaký existoval stejně by procvaknut za stávající situace nebyl …a ona svými tyčkovitými prsty posunula brýle přesně do drážek vytlačených na nose dost možná, že už se s načervenalými obtisky krátkozrakosti narodila

jeho hlas moduloval v hrůzné běsy a pozvolna se podobal nechtěným projevům epilace vypravování se slévalo v barevných tůních slov jen pozlátko … chybělo ještě chvíli okouněl, zvědav vydupával do kočičích hlav tóny očekávání krátce si odkašlal, aby skryl svou nervozitu a znovu se rozhovořil … spíše sám k sobě

BEZ DOBRÉHO KONCE seděla za stolem v malé čerstvě vymalované kuchyni hřbetem dlaně metla drobty večeře na miniaturní hromádku snad nemyslela na nic, jen posmutněle vzdychla

Pozbytí jakéhokoliv citu je jako vymáchat si držku v louži… slečno!! …každý jsme něco zabili někoho všichni sebe slečno! já vám chci věnovat své sny převlékl jsem je za kompromisy a posadil na sedadlo spolujezdce slečno! …každý jsme někomu přidrželi hlavu pod vodou s tváří bezúhonnou jak seschlé semeno v zemi – čekající slečno!

555

za zdí se dva milenci divoce proplétali prudce vstala zasunula židli oblékla si kabát s konečně nalezenou vzpomínkou vyšla z domu

Alice Prajzentová (*1982 v Děčíně) Již několik let se s nevalnou úspěšností prokousává studiem vysokých škol. Na poli pedagogickém je to o něco lepší, leč více vyčerpávající, nervy cuchající. Pauzy mezi studiem a prací si krátí redaktorstvím v časopisu H_aluze, lektorstvím, sledováním oken lidských příbytků, drbáním psíka Deadlina, severočeskými spanilými jízdami vlakem a vymetáním kulturních akcí.

03

Psí víno 47

PETR PROKŮPEK DEN ZA DNEM Každý den se dozvídám o dávných známých z Česka, jak se zasnubují, posléze pořádají zpívání, většina z nich se i následně žení, slaví třicetiny, padesátiny, čtyřicetiny, oslavují nově zrozené potomky, staví domy a oslavují kolaudace, zapíjejí krásné dny, odchod léta, začátek prázdnin, Velikonoce, pořádají ohně uprostřed zimy kvůli vánočním svátkům, žranice, paintballové mistrovství a čtení v Praze, jo, jo, jo a sedím tu a čtu si o tom na skype od bráchy z jaderky v Hlavním městě, vždycky jsem byl pár tisíc kilometrů od všeho dění, psal básně nebo nějaký román a pil hnědozlatou whisky, každý pátek výplata, pro to všechno kvalitní gauč, spolehlivý laptop, nejnovější zprávy o lidech, které jsem kdysi znal, peroxid vodíku red bull svíčky stesk

EINSTEIN Je to jednoduchá matematika, řekla, každý den vypiješ láhev skotské za 19,99 víš kolik je to za měsíc? Zeptala se Víš, kolik vykouří soused za měsíc cigaret? Zeptal jsem se

KDE SE POŘÁD BEROU TY KOSTKY LEDU V TÝ AMERICKÝ LEDNIČCE, LÁSKO? Moje žena se probudí ve tři ráno a chce džus Nabízím jí čaj, malinovoostružinový s bílým bezem. Předevčírem mi umřel můj oblíbený strýček, dali mu špatné léky, ale to už se prý stává. Náš kuchař neustále mluví o sebevraždě, a co na to řekne pánbůh, vyprávím mu o svém strýčkovi a o jeho veselé povaze, vyprávím, jak mu nějací rusové ve Varech nabízeli celý majlant za jeho Volhu, vyprávím o tom, jaký byl katolík a jak jsem se těšil, až ho vždy uvidím, vyprávím, že nemůžu přijet na jeho kremaci, protože bydlím moc daleko na to, abych si stihnul rezervovat let pokaždé, když někdo, koho miluji, umře. Moje žena si dneska koupila čtyři páry bot a já k tomu přihodil jedny tepláky a pět párů parádních ponožek za euro. Bangladéšané odvedle mi vyvářejí každý den kolem třetí hodiny úžasné obědy, na které mi ovšem nestačí moje zásoby prostenalu a urinalu. Když jsem šel dnes do off licence pro novou láhev Granta, vyhodil jsem na autobusáku do popelnice tu prázdnou od včerejška. Když už máte po krk všech těch irských, nudou a bohatstvím znuděných fukačů, posere se vám doma bojler a osmnáctkrát voláte domácímu, aby to přijel někdo opravit – systém! Moje manželka je krásná žena z Vysočiny, na Moravě, v České republice, uprostřed Evropy, planeta Země a spoustu časů trávíme tím, jak nesnášíme Iry a Poláky. Člověk by řekl, že něčí smrt ve vás zanechá pocit smutku. Člověk by řekl, že zůstane v Kanadě, když se mu tam líbí, proč se vracet do Evropy? Člověk by řekl, že když někdo bojkotuje McDonalda, nebude pít ani Cocacolu, natož pak stěhovat se do Atlanty a fotit se vedle Pembertonova pomníku! Všechny ty krásné děti na ulici, co bych je mohl naučit, možná by na mě někdo zavolal poldy, kdybych se k nim přiblížil, tak aspoň chodím po nocích krmit místní kočky, a když se pak vracím, snažím se velmi rychle uspořádat myšlenky dne v jedné neuspořádané básni, ale věřte mi, nejde to, místo toho se snažíme se ženou nad skleničkou granta se třemi ledy přijít na to, kde se pořád berou ty kostky ledu v tý americký ledničce…

Nikdo mi neodpověděl Odešla Jsou to tři měsíce Myslím, že se vrátila do ČR Utratím šest set měsíčně za whisky Utratím šest set měsíčně za nájem, účty a jídlo Může mi někdo vysvětlit, za co mám utratit zbylou tisícovku, aby mě někdo miloval?

04

NUDA

NEMYSLETE SI

Je toho moc vyhrát v lottu vyspat se s novou servírkou Q7 popelavé či černé barvy Kryl nebo Plíhal? pamatuješ na cukrovou zemi u Sommersových v Houstonu? Eva by nás ráda viděla tak proč se nerozhodnout to tady zabalit? želvy z arboreta plastový Endeavour koupíme toho víc za levné dolary uvidíme synovce Dereka a Daniela ty americký spratky co bys jim nejradši naflákala hubu pokaždé když je vidíš? určitě víš že já toho zrovna teď na práci moc nemám vyplnit tiket se šťastnou hvězdičkou prohlídnout katalog a jít do práce můžu jindy.

vy, co jste slaboduše vystudovali nebo vyhnali svou kariéru vysoko, vy, co dřete od úplňku k úsvitu, nemyslete si, že je jednoduché ležet na irském kavalci z Clerys, popíjet a snažit se zapálit si doutník padesáticentem ve dvě hodině po obědě, který nebyl a nebude, vlastně uprostřed Halloweenu, večer tu budou na každém rohu znovu hořet auta a já půjdu pro svou ženu raději až k obchodu se švýcarákem v kapse, nemyslete si, že by mě zachránil šroubovák či vývrtka! Všichni vy, úšpěšní v německých autech, zase bude dobře a komu líp? Jeden mail pro Virginii Despentes, když už po osmé za sebou koukáte na Baise Moi a chybí vám knihy z knihovny vyrobené vaším tátou, nemyslete si, že všechna ta krize, o které slýcháte je skutečná, nedávno se jen pár chlapíků, kteří tomu všemu šéfují, sešlo někde v Essexu a dohodlo se: tak teď bude zase chvíli krize (hrabství Essex, východ UK, jeďte z malebného Maldon na sever, asi míli před North Great Totham, po pravé ruce, je neoznačená cesta, kterou dojedete na nenápadný ranč, kde se scházejí), nemyslete si, že mě baví tady ležet a pořád dokola si předčítat tabulku Jak zvládnout stres, kterou mi žena přilepila na zeď vedle zrcadla a chovat v náručí našeho Derry Boo, je to plyšový duch, který dostal jméno podle města v severním Irsku, kde jsme strávili romantický víkend, není to jednoduché, berou nám hodiny, světlo, někdy i tmu a teplo a bohužel i pantofle od babičky, mosazné klepadlo na dveřích, čerta s modrým obojkem na zápraží, penzijní připojištění a moje žena mi vyčítá, že si nekoupím dražší whisky! Nechce, abych se upíjel nějakým blafem, nemyslete si, že máte navrch, když jste si zaplatili kurzy photoshopu, angličtiny, slušného chování, olizování upocené prdele, stlaní postele, správné nošení ponožek, urdu a jejich kuchyně, takhle třicátého prvního října slunce čouhá zpoza mraků, zpívám si s Nohavicou a střídavě mačkám protistresový míček od Guinnesse a píšu báseň o obyčejném odpoledni, za napůl zataženými záclonami, na úplném konci Temple Manor Way.

Petr Prokůpek (* 1980 Rohožná u Jihlavy) Vystudoval Střední průmyslovou školu strojní v Jihlavě obor management. Pracoval všude možně, momentálně pracuje jako catering manager na jihovýchodě Dublinu. Vydal knížku poezie Dobře to děláte, chlapi? (Větrné mlýny, Brno 2005). Loni mu vyšla sbírka Make-up za nehty v edici poezie Stůl časopisu Psí víno. Publikoval v Jihlavských listech, Psím víně, Divokém víně, Tvaru, Welesu či Hostu. Jeho poezie je zastoupena v almanaších: Cestou. Básnický almanach Welesu 2003 a Antologie Divoké víno 1964–2007.

555

05

Psí víno 47

JAN TĚSNOHLÍDEK ml. MLADÁ ČÍNSKÁ BÁSNÍŘKA V OSLO erice & davidovi I. večerní vyhlídka na prahu jsou mosty jsou kostely jsou domy na nábřeží jsou světla & světla a žižkovská věž – všechno to tady nechat a odjet někam daleko chodit po jinejch ulicích potkávat jiný lidi mluvit jinou řečí tvářit se že jo ale nebude to jiný – skleníkový panelákový lidi noční pouliční lidi turisti ona ona nebyla jako oni – jako ty co se do prahy jezděj projít po václaváku po karlově mostě a vyfotit se pod orlojem II. seděla v oslo na nádraží a z očí se jí dalo číst povídání podivnejch příběhů který jí vyprávěla stará su lin když ještě žila – příběhy o pánech co byli tak h r d ý že radši umřeli hlady než aby prosili o pomoc příběhy o paních který pohřbívaly svý děti do zmrzlý země a stejně šly dál hlavy nahoře a žádný nebe a žádný příště – jí bylo asi sedm

poslouchala & divila se a teď teď tam konečně byla – seděla na nádraží odháněla bezdomovce a dost možná se jí v hlavě honilo že tohle město neni takový jaký si ho vyčetla z knížek že sice oslofjord a v něm racci & škeble & lodě že sice radnice karl johan & vigellandovy sochy – zámek & storting ale neni takový jaký si ho malovala v posteli do sešitů když byla nemocná něco je jinak snad že o d e š l i pánové & pani z jinejch dob – pánové & pani co toho napsali tolik o lásce o starostech & štěstí o bolesti o tom jak žít aby tohle a o tom jak žít aby tamto – napsali všechno – vymysleli svět a teď na hlavě sochy každýho z nich seděj holubi a nezbejvá než hledání místa na jejich šachovnici hodný & zlý úspěšný & neúspěšný živý & mrtvý s někym & sami – všechno je vyzkoušený všechno je vysvětlený spočítaný a stejný jako v televizi ani tady to neni jiný III. poblitý chodníky kecy o tom jak je dneska těžký porovnat si věci v hlavě pro mladý jehlou do žíly

06

barevnější svět nevidět neslyšet nevidět nevědět pořád dokola to samý názory vzdory pády & zvedání se hlednání se & křičení že tady tady jsem pořád dokola to samý nekonečný regály knížek příběhů co jsou o p r a v d o v ě j š í než život nekonečný regály knížek s takovym tim a co? nastrkanym mezi řádky s takovym tim že na co křičet když můžeš mluvit? na co mluvit když můžeš bejt zticha? co zbejvá než plánovaná spontánnost a lhaní že vůbec ne – – IV. bylo to na podzim – mráz drolil růže u národní galerie pár lidí v tom městě ještě mluvilo norsky ale vlastně nebylo než dvacetina pekingu nebo půlka prahy – skleníkový panelákový lidi noční pouliční lidi neonový nápisy do kamenů tesaný datumy připomínaly těžký časy příběhy dávno mrtvejch pánů & paní a co zbylo bylo vystavený na dívání & koupení pro turisty – seděla v oslo na nádraží

zklamání nesplněný sliby vzpomínky vzpomínky na babičku jak říkala že jednou se tam podíváš že Ty se tam jednou určitě podíváš – – do bloku psala básně jak fotky co kontrastovaly s vybledlejma obrázkama města který už dávno neni V. jsou dny kdy je těžší než jindy nevidět neslyšet nevidět nevědět nemotat se jen tak motat se ňákym směrem

TENHLE DŮM NEMÁ OKNA v ě z e n í pro střepy co nejsou než vězení

probudit se a začít znova dát správný věci na správný místa na voňavej papír napsat že teď odjedu a ňákej čas se neuvidíme ale uteče to rychle vrátim se a budu mít velký auto ve velký garáži u velkýho baráku s velkou zahradou & velkym psem budu se živit velkym businessem žít velkej život ve velkym světě a Tobě bude stačit kejvnout aby všechno bylo takový jako ve snech který nás od mala učili snít – –

střepy pod kůží a střepy v hlavě střepy v očích střepy v puse do tváří do dásní mezi zuby a do jazyka slova jak střepy do uší – už těžko budeme jiný plný střepů plný střepů si nad ránem lhát že máme proč bejt víc že máme proč probudit se a začít znova dát správný věci na správný místa

probudit se a začít znova dát správný věci na správný místa

na voňavej papír napsat že na voňavej papír napsat že

NÁSILÍ BEZ PŘEDSUDKŮ násilí bez předsudků je dát cizímu usměvavýmu pánovi na nástupišti pěstí nastavit nohu dítěti který běží kolem násilí bez předsudků je znásilnění bodnutí cizího člověka na ulici nožem do zad jen tak protnout dva příběhy jednou událostí v jednu chvíli – sblížení sblížení sblížení sblížení sblížení

až se vrátim budu čitelnější klidnej & zodpovědnější p r a k t i č t ě j š í – – ale mám strach že se nic nezmění že nikam neodjedu a i kdyby tak až se vrátim budu mít ty samý loserský přátele & známý budem sedávat ve stejnejch barech psát ty samý loserský texty/dělat stejnou loserskou hudbu plácat se po zádech & říkat že už jsme o něco lepší holky na který si budem myslet budou pomalu něčí něčí ženy něčí mamky a my budem se možná o něco víc s n a ž i t ale už těžko budem jiný – prázdný lahve co nejsou než

07

bylo by fajn bejt s Tebou bylo by fajn bejt spolu třeba by to šlo třeba by to šlo – napsat na voňavej papír a do svítání tomu i věřit

Jan Těsnohlídek ml. (*1987 Havlíčkův Brod) Většinu života prožil v Krucemburku, městysu poblíž Žďáru nad Sázavou. Psát začal během studií K. V. Raise v Hlinsku. Byl oceněn v řadě literárních soutěží. Po ukončení střední školy strávil semestr studiem oboru Informační studia a knihovnictví na FF UK. Pracuje v bageterii a jako substituent právnické kanceláře pomáhá cizincům s vyřizováním víz na cizinecké policii. Je zástupcem šéfredaktora Psího vína. Jeho básně byly publikovány v Hostu, Tvaru a Psím víně. Na literárním serveru Písmák publikuje pod nickem jt.

Psí víno 47

JIŘÍ MAREČEK * * *

ODPOSLECHY

V průzorech sluchátka aparátu tuší dehtová sloupořadí natažených drátů a jiskření porculánových jističů.

Soldán: Dlaně na ubrusu jak dvě syrový kotlety, nekecám, všem na předloktí ukazoval sbírku zubních stisků,

Týn: Žádný z nás nevěděl, kde se vzaly. Rybáři radši zavolali hasiče.

Pod nimi pak dálková světla zbloudilých řidičů sem tam osvítí ohořelý vrak.

Říkal, paměť, ta je na hovno. Všecko zastavíš!

Deset pytlů bledých řízků omývala říční voda až do rána, některé bral proud a odnášel je pryč.

Ale nesmíš být posera a na kroucení tady toho drátu vzít kombinačky.

* * * Valil se sám ze sebe jako pryžová duše z rozpáraného míče. Zřejmě tedy upadla magnetka právě těch lakovaných dvířek, co nakonec vyvrátí panty u márnice domácích zvířat.

* * * Mrdka extrapolace! A magacín půlpalcových do tašky Noty Rachmaninových etude tableu Dvě jednáctky nalačno dvacítka v mínusu holanisti v hospodách s marxisty Pasé Che po tričkách Některé už nebaví ani plivat po hrobech a nejíst maso Diviš by se divil že skicám odzvonilo. Ale z kolen se žádný nezvedá

Titěra: O zrak prej přišel náhle, do sklepa zrovna nesl bedničku naklíčených brambor. Prdla žárovka, pomyslel si. Dlaněmi dotápal ke stěně a nakonec tam chlapi usnul v náruči kostru bicyklu. Vonderka: Kdekdo slyšel, že z tý rány zbudou na silnici akorát tak vyzuté boty. Ty se sbírají, zuby jen podrážkama skopou ze silnice. Ti povidám, to je na furt, s tím už nic... To je jak flek na lakovaným stole. Janík: Prostě to nešlo, potřetí už. Přešla to bez řečí, ale chápej, chytla mě úzkost. Ani pak v noci na míse jsem to nemoh dotáhnout do konce. A to sem se fakt snažil. V kapsáři na dveřích po sobě nechala cigára a vložky.

08

Padala tma a maso se zachytávalo do česel jezu.

Fajkus: Nevim co s tim, prostě se pak cítím líp a nikomu to dovopravdy neublíží, no ne? Prodavačky přece knížky zařazují furt. Prostě vejdu dovnitř a někdy mám vážně i pocit jako bych něco sháněl a pak vrazím Koláře mezi kuchaře nebo Hůlovou do učebnic. Někdy mi stačí jen převrátit hřbet v polici, najednou máš na sekundu pocit, že je něco komplet. Rosmann: Večer jsem vzal psa tou kratší cestou okolo oční kliniky. Strašně mrzlo. To chromované zábradlí, v zimě svítilo jak neonová trubice. Měl jsem strašnou chuť sundat palčáky a oběma ruka je stisknout, až by mě píchlo v plombách.

555 Jiří Mareček (*1979 Zlín) Vystudoval knihkupeckou školu v Luhačovicích. Momentálně žije v Olomouci, kde pracuje jako novinář. Verše publikoval v časopisech Host, Tvar či v olomouckém Těžkoříct. Společně se zlínským výtvarníkem Alešem Lochem vydal album Stébla zkoušet, které obsahuje deset leptů a stejný počet básní.

ANICA JENSKI NA TRATI

ANDĚL

JEN SPI

až na to přijdou tak co!

jemný dotek je jen pro motýly

vezmu mobil a půjdu brácha mi stejně drží na trati fleka

tak přiraž

malá Annen spí a mouchy křičí ticho! radosti jepičí Annen spí a moli třou se sypkými křídly

aber, aber, Mr. Aber! jen zběsilou jízdu, prosím jinak neplatím, pánové!

tak přitlač až na zeď ať chvěje se

esemes:

navzdy te

snad přiletí a přikryje nás křídly

s.r. pees:

nejde psat stanice Kosh–Mar mnou trese

nevěra věří v anděly

Annen, dohlédneš tam kde život za klíčovou dírkou? ucítíš prach spálených křídel?

MÄDCHEN MY MOTHER IS LITTLE MONSTER zkoušela se odkojit z naběhlých prsou ale vyrazila málo mléka

mám mädchen bez wurstu a taky cos čekám držím ji v těle za nehty za paty a mädchen jen zoufale slepýma očima těká za dresden za ústí za mlhu kam unikne mi?

JEMNÝ SUROVEC

klamou, chlapče zkoušela ho sehnat ale na pultech chybělo věkové rozpětí 30 a více let

snad dresden spojí slepé oči prázdná těla

pořád jen psala a psala až celkem dost a taky nuda a někdy až moc prý nechtěla ztratit křídla ha já jí jedno po druhém labužnicky utrhal

POZDĚ V LABI v Labi plkaly ryby celý den večer se na pánvi usmažily vánoce a kostičky se zase zasekly

v lomozu a spěšném dusnu mami! tak příkré jsou schody ze spaní pomoz mi prosím ven kde mouchy buší svými hlavami do skel okenních v dozvuku slov jen venvenven... šílenství je dohání

byl pochválen matkou byl pochválen otcem za dveřmi s visačkou „Steinovi“ chvíli postál nejistě na místě kdo jsou ti lidé pozdě na budiž pochválen

stále však narůstala další až mě to někdy děsilo i ona měla strach ale já jí přece nikdy nestrhl až na zem tak co že jo

09

Psí víno 47 MÁTI? když jsem se vracela ze hřbitova Máňa Klebhamová co jsem ji neviděla pěkných pár klevetila o vnoučcích a ptala se na mé dva syny vidíš a já zapomněla říct že mám ještě tebe holka moje

555

Anica Jenski (*1977 Děčín) Vystudovala sociální politiku a sociální práci na UJEP v Ústí nad Labem. Publikovala ve Sborníku literární ceny Vladimíra Vokolka 2008 a v H_aluzi č. 6/2009. Žije v Děčíně.

10

roz hovor Ondřej Buddeus:

POETRY IN MOTION S Ericem Engelbrachtem, jedním z organizátorů 4. Zebra poetry film festival, jsem se setkal v listopadu 2008 v Oslu, kde právě probíhal Oslo poesi festival. Eric tu měl přednášku o zvláštním druhu krátkometrážního filmu, jehož scénářem je poetický text, báseň. Promítal jednotlivé poetry filmy (německy Poesiefilm, česky filmové básně? básně ve filmu? poetické filmy? – překlad se poněkud vzpírá…) a v krátkých vstupech je stručně komentoval. Obšírné vysvětlování nebylo potřeba, snímky byly dost výmluvné samy o sobě. Následující rozhovor, který se vedle poetry filmu dotýká témat jako: co nabízí báseň filmu a naopak? nebo jak to vypadá pod pokličkou trochu netradičního poetického festivalu v Berlíně? se odehrál v kavárně Den gode café.

Eriku, můžeš na začátek nějak popsat váš festival? Zebra poetry film festival je součástí berlínského festivalu poesie, což je asi největší evropský festival, který se soustředí výlučně na poesii, tradičně se koná vždycky v létě a pořádá ho Literaturwerkstatt Berlin. Osou programu je pokaždé nějaký jazyk, v roce 2008 bylo téma „Portugalština jako světový jazyk“, příští rok bude těžištěm Afrika. Festival Zebra se původně konal ve stejnou dobu, poprvé v roce 2000, a opakuje se každé dva roky. Když jsme začínali, bylo všechno samozřejmě mnohem skromnější a chaotičtější, ale ročník za ročníkem se festival rozrůstal. Teď napočtvrté se už leccos změnilo a filmů je také čím dál víc.

Když jsme s kolegou prováděli hrubé třídění filmů, které na letošní ročník přišly, byli jsme nejdřív trochu zklamaní. Chyběly nám snímky, které by byly naprosto výjimečné. Pak jsem si ale uvědomil, že se stalo něco mnohem lepšího, že se na festival hlásí velký počet děl, která jsou na velmi vysoké úrovni. Přišlo spoustu zralých, kvalitních a seriózních snímků, přestože řada z nich nemusí oslovit každého. Na tom je patrný určitý vývoj. A o to těžší to pak měla porota. Odkud vlastně pochází myšlenka spojit poetický text a film dohromady? Letos jsme na festivalu měli už zmíněný historický program, kterému předcházelo pátrání v archivech ve snaze najít první poetické filmy. Když člověk na chvíli odhlédne od označení „poetry film“, tak od té doby, co existuje film, se najdou i snímky, které vycházejí z literatury nebo se i vyrovnávají s lyrikou. Kořeny můžeme objevit už v éře němého filmu. Takový filmový materiál se ale těžko hledá a archivy nejsou ochotny ho půjčovat. Co se týče samotného termínu poetry film, pochází z raných osmdesátých let a stojí za ním newyorský básník a performer Bob Holeman. Naše definice je ovšem nejspíš o něco užší. Pro nás je důležité, aby báseň byla ve filmu přítomná celou dobu, ať už jako mluvené slovo, jako text, jako animace … prostě jakýmkoli způsobem. Vedle tohoto pojetí ještě existuje také mnohem starší tradice vizuální poezie. Dostáváme poměrně hodně filmů, kde o text už vůbec nejde, kde hlavní je řeč obrazů, tedy žádná „lettres“, ale prostě čistě vizuální vyjádření. To ovšem stojí trochu mimo náš zájem.

Kolik diváků na festival poetry filmu vlastně dorazí a co uvidí? Diváků přichází hodně. Máme pro ně vedle soutěžních večerů, kde je vždycky plno, připravené speciální programy, např. blok Hard Core, Love Movies, Famous Verses, Portraits of Poets, historické poetry filmy, letos jsme tu také měly performanci pražských studentů (pozn.: představení Štěpána Kleníka s názvem Fluorescent poetry), a potom bloky se zaměřením na jednotlivé země – USA, Velkou Británii, Německo, Holandsko, hispánský svět, a jiné další. Díky provázanosti s ambasádami se snažíme vedle běžného diváka oslovit také komunity cizinců žijících v Berlíně, například Holanďany, Rusy, Belgičany nebo Američany. Jako na každém festivalu je třeba mít dobře vymyšlenou marketingovou strategii. Berlín nabízí každý den spoustu různých kulturních akcí a je jich čím dál víc, takže je festival přirozeně vystaven konkurenci. Rozhodující je také dobře zvolit dobu konání… bez dobrého plánování se festival prostě neobejde.

S poetry filmem máš už dlouholetou zkušenost – jak se vlastně film a poezie ovlivňují, když mají kooperovat – když mají vytvořit jednotný celek? O vzájemném ovlivňování by se dalo uvažovat jen tehdy, kdyby se obojí setkalo v jediném procesu, kdyby text vznikal současně s filmem. Většinou je to ovšem tak, že básník se na produkci filmu vůbec nepodílí. Filmař se zpravidla také neúčastní vzniku textu. Ve valné většině případů existuje text nezávisle na filmu a představuje potom jistou základnu nebo inspirační zdroj pro práci režiséra a jeho interpretaci. Nakonec jde ale samozřejmě o syntézu dvou různých věcí. Poetry film je vlastně rozšíření básně do vizuálního světa. Najdou se ale i takové případy, kdy na textu spolupracovali rovným dílem básník i režisér, na druhou stranu máme spoustu příkladů, kdy si text napíše sám režisér, nebo ho vybere.

Dalo by se říct, že existence vašeho festivalu nějak napomohla rozvoji tohoto žánru? Určitě. A díky tomu, že máme partnery po celém světě, kteří nás podporují a zvou, např. Goethe Institut, se snažíme představit formou workshopu na filmových školách, uměleckých akademiích, na univerzitách nebo i na jiných festivalech. Cílem samozřejmě není jen ukázat filmy, ale probudit u tvůrčích lidí zájem to vyzkoušet, a potom – sblížit filmaře a básníky.

Jiná otázka by byla, jestli to, že poetry film nabízí docela jinou optiku, nedokáže přivést do neznámých končin samotného básníka. Už třeba kvůli tomu, že vizuální stránku lyriky uvidí díky filmu v jiném světle. Když se na totéž podívám z druhé strany, tak se filmaři, kteří byli doposud zvyklí pracovat s klasickým filmovým scénářem, musí najednou vyrovnat s odlišným druhem literatury. Musí se pokusit pomocí filmu dát průchod smyslovosti literatury.

11

Psí víno 47 Kdybychom se teď zastavili nad tím, že existuje „filmová řeč“ a „básnická řeč“ – dokážou splynout a vytvořit řeč třetí, nebo spíš dojde k tomu, že film ilustruje báseň případně naopak – že báseň ilustruje film? Možná se teď poněkud abstraktně snažím najít vztah mezi oběma „jazyky“. Pokud se ale člověk na poetry film podívá střízlivěji, dá se nějak klasifikovat nebo rozčlenit, když nebudeme brát ohled na to, odkud pochází? Nebo se jedná o žánr, který se v tuhle chvíli nijak klasifikovat nedá? Nejsem si zdaleka jistý, jestli poetry film můžeme označit za žánr, žánrové klasifikaci se doslova vzpírá. Máme western, science-fiction, porno, dokumentární film atd., můžeme také mluvit o experimentálním filmu, animovaném filmu nebo multimediálním experimentu. To všechno dokáže poetry film samozřejmě využít. Základním principem zůstává ovšem vizualizace vyprávěcí poetické struktury. Nejtypičtější je klasický vyprávěcí styl poezie, charakteristický hlavně pro anglosaskou oblast, nabízí se ale i řada dalších přístupů. Ty jsou také hodně rozmanité co do míry, v jaké se báseň ve filmu objeví. Jestli se báseň ilustruje jedna ku jedné, jestli je ve filmu dominantní nebo film představuje jen jakýsi destilát její atmosféry. Jiný příklad: když si vezmeme text, který zná v určité kultuře odmalička každý, není vůbec nutné báseň vyslovit, dokáže ji vyvolat třeba jen náznak. Je tolik různých příkladů, ale pro mě osobně je mnohem přitažlivější, když režisér nepracuje ilustrativně. To zaručuje jistý krok jinam, který se pouhou ilustrací udělat nedá. Ještě se ale vrátím k otázce – je poetry film žánr? Nutno říct, že na tomhle poli se zatím moc nebádalo. Teď v posledních letech se o ně začali zajímat studenti, o tématu vznikla už i diplomová práce, přitahuje lidi z filmové a literární vědy i mediálních studií. Pro ně jsou naše filmy i festival skvělým materiálem. Využívají také náš archiv. Filmy sice nemůžeme půjčovat, ale nabízíme prostor k výzkumu, protože srovnatelný archiv v tuhle chvíli jinde není. Co bylo typické pro filmy, které jste promítali na festivalu tento rok? Člověk má někdy pocit, jako by se octnul na festivalu animovaného filmu. Zdá se totiž, že animace je svým přístupem lyrice blízká. Důležitou roli hraje taky výběr básně a je patrné, že tvůrci často sáhnou po textu, který je výrazně vizuální. Ostatní připadají v úvahu mnohem míň. Podmínky pro výrobu se za poslední roky zcela jednoznačně změnily. Přibylo snímků, za nimiž stojí jediný autor, které byly vytvořeny jednoduše a za krátkou dobu doma pomocí freewaru. Takové práce samozřejmě můžou být kvalitní, ale zahrnují v sobě cosi incestního, protože uměleckým dílům tohoto typu svědčí, když se na nich podílí víc lidí a projdou tudíž zákonitě jistou kritikou. Když na filmu pracuje tým a ne jednotlivec, rozdíl se pozná.

12

Setkáváte se častěji s filmy, které se inspirují obraznou lyrikou, nebo převládá spíš epičtější charakter básní? Většina filmů má spíš smíšený charakter, vychází hlavně ale z narativněji laděných textů. Z filmů, které nám přijdou, se snažíme vybrat co nejreprezentativněji, aby bylo vidět, co se točí a jaká jsou témata. Potom samozřejmě pátráme po kvalitě, kterou pro nás představuje právě ona syntéza – jak báseň a film spolupracují. A protože festival pořádá literární dům, jehož zájmem je poezie, je pro nás důležité hlavně to, jak se tvůrce vypořádal s tím hlavním – s básní. Práce s výrazně vypravěčským textem nás totiž nakonec zaujme méně než filmová interpretace výrazně zhuštěného, abstraktního a komplexního textu. Prostě pouhou ilustraci krátkého příběhu nepovažujeme za cíl. Takových filmů přichází ovšem hodně. Liší se filmy podle toho, z jaké země pochází, jinými slovy – je něco typického pro filmy z Německa, Francie, Španělska, východní Evropy nebo odjinud? Nebo se už dneska nedá říct, že by například Francouzi dělali výrazně jiné než třeba Němci? Odlišnosti se skutečně najdou. Leccos podléhá tradičním stereotypům a klišé, která člověk nějakým způsobem očekává a to nejenom u poetry filmů. Například z Německa přichází příspěvků hodně, často ale bohužel v ubohé kvalitě. Autoři se s lyrikou vyrovnávají velmi křečovitě, pseudointelektuálně, pateticky a upjatě. Z jiných zemí dostáváme snímky, které jsou svým přístupem mnohem uvolněnější, aniž by ovšem byly povrchní. Co to způsobuje? Nechci soudit. Rozdíl je ale opravdu patrný. Podstatnou roli hraje také to, jakou podporu ten který stát tvůrcům poskytuje. Například na uměleckých akademiích ve Velké Británii výborně funguje systém financování kvalitních filmů. Vyučují tam osobnosti, které studenty motivují, aby si poetry film vyzkoušeli. Podobně je to i v Holandsku, v Austrálii, na Novém Zélandu, a proto odsud přicházejí skutečně kvalitní snímky. Hodně filmů máme taky z USA. Formálně bývají dost odlišné, což je způsobeno tím, že v každé zemi je přístup k textu trochu jiný. Ale nejen to, liší se podstatně také výběrem, i v tomhle ohledu lze porovnávat. Zajímavější mi ale připadá otázka, jestli dokážeme jednotlivé snímky vůbec přiměřeně posoudit, zvlášť u filmů ze zemí, jejichž kulturu zná Západoevropan jen málo. Nejdřív musíme zhodnotit báseň, a ta je nezřídka mizerně přeložená. Problém překladu je pro festival naprosto zásadní. Další potíž přináší filmová rovina, nese například určitou symboliku, která na nás působí třeba pateticky, ale ve svém původním kontextu má docela jiný význam a je dejme tomu silně provokativní. Nebo má dílo podtext, jemuž nemůžeme rozumět. A my o takovém filmu musíme rozhodnout… Přijde nám film například z Ázerbajdžánu, který nás nadchne, chybí mu ale překlad. Tak uháníme producenty nebo režiséra, jinak bychom film ho nemohli promítnou. Text se honem přeloží, ale není nikdo, kdo by byl s to posoudit kvalitu překladu. Letos jsme dostali příspěvky ze třiapadesáti zemí a mít po ruce experta na každou z nich je už mimo naše finanční možnosti.

Porotci, kteří rozhodují o výběru a vítězných snímcích, jsou jen z Německa? Ne, poroty jsou dvě a obě mezinárodní. O vítězných snímcích rozhoduje hlavní porota, a pak je tu ještě další, která před zahájením vybírá, které filmy se budou promítat a které budou v soutěži. Na posledním ročníku se na plátně objevilo přes 150 snímků a z toho se určilo 35 jako soutěžních, zaslaných filmů bylo ovšem kolem devíti set. V porotě, která vybírá filmy na přehlídku, se sejdou básníci i filmaři a vždycky někdo i z naší organizace. Dva tři týdny se den co den sledují filmy, hodnotí se a dohaduje, protože každý to vidí jinak a každý má jiný vkus. Krok za krokem se pak sestavuje programová struktura festivalových večerů. Každý rok se taky trochu proměňuje způsob oceňování. To souvisí se sponzoringem, pokud například zaštiťuje jednu kategorií dejme tomu politická vzdělávací instituce, uděluje se ocenění za nejlepší politický poetry film; pak máme cenu publika, cenu dětského publika, tři hlavní ceny a několik čestných uznání. Na cenách se letos rozdělilo 12 500 ¤. Taková suma je pro filmaře nepochybně lákavá… Samozřejmě, umělce to přitahuje. Láká je i to, že díky renomé Litteraturwerkstatt Berlin, která festival Zebra zastřešuje, máme styk s ambasádami a řadou kulturních institucí, díky nimž pozvaní tvůrci nemusí hradit cestovní náklady. I proto se v Berlíně můžou setkat lidé z celého světa. Berlín je kromě toho i atraktivní místo, kam se většina lidí ráda přijede podívat. Jaké filmy na letošním festivalu získaly hlavní cenu?

Jednak to byl velmi krátký animovaný film The Dead z USA, jednoduchý, velmi působivý a skvělý snímek; potom film Lucia z Chile – taková hodně temná záležitost také s animačními efekty. Cenu publika vyhrál překvapivě naprosto depresivní desetiminutový chorvatský film Silencijum. Třetí hlavní cenu získal francouzský film Une leçon particulière, v tomhle případě se ale nejednalo o žádný experiment, nýbrž o naprosto profesionální filmařskou práci (pozn.: vítězné filmy jsou k vidění na http://www.literaturwerkstatt.org/index.php?id=636). Když se na festival podíváme jako na fenomén – jak myslíš, že přispívá současnému trendu prolínání či přibližování různých druhů umění? V každém případě představuje festival jeviště, na kterém se tento trend prokazuje. Vracíme se vlastně zpátky k tomu, co bylo běžné v klasické moderně a po ní, kdy se jednotlivá umění setkávala díky lidem, kteří se znali. Ve velkých uměleckých epochách bylo něco takového velmi živé, v tom spočíval také jejich šarm. Umění, které se posléze specializovalo, ale zasáhl vývoj digitálních médií, a důsledkem je znovunalézání vazeb, které se ztratily. Velká část uměleckých děl se v současnosti tvoří pomocí počítače – texty, filmy, hudba atd., všechno je s ním svým způsobem provázáno. Je to vlastně technologie, která jednotlivé proudy opět přivádí dohromady. S ohledem na všechny vážné problémy, které ve světě máme, je jen dobře, když se s nimi pokouší vyrovnat co nejširší umělecké spektrum. Film i literatura jsou umělecké druhy, které se zabývají současností, měly by se jí zabývat – mají společný zájem.

13

Psí víno 47

MARIAN KALL DECKO SO STRIEKACOU PIŠTOĽOU V RUKE Vedľa predavača novín je tvar Krista otlačená na chodníku po páde zo siedmeho poschodia ach mŕtvy bože mame už len jedno prikázanie navaľ prachy a vypadni inak bang bang v korunách stromov bang bang v knižnici kde sa ma udržiavať posvätne ticho bang bang u vianočného stola bang bang v uličkách bez tieňov bang bang v pieskovom hrade bang bang v kravatách s kaviárovým úsmevom bang bang v mene otca i syna i ducha svätého

(DE)GENERÁCIA

MEDAJLONY

sme na vrchole nebráňte sa sme na vrchole s mc donaldom nad afrikou a všetkým čo nemalo peniaze alebo rozum – dnes peniaze už nie sú všetko mame zbrane hromadného ničenia a kravaty vibrujúce vagíny a dohody o čističkách ktorých je stále malo

od detstva som vyhrával na korčuliach iných

sme na vrchole a s každou generáciou vyššie inteligenčné kvocienty a väčšie záchodové misy

noc namŕza na končeky mojich prstov

vyššie a vyššie a aj tak sa slnka nedotkneme ak to bude na mne nechám vodu riekam a kamene ľuďom tvoje pery vystrihnem a nalepím do každého kúta

--------------------

náš vzťah zakonzervujem a spotrebu prepíšem na viac ako tri mesiace no na mne to nezáleží tak počkaj hodím si

ulica mlčí parkoviska prepadli už aj chodníky

cigaretovým dymom nafukujem zeppelin

medzi PLASTom KOVom SKLOm a PAPIERom

k fotke mojej matky

a moje decko chce novu striekaciu pištoľ

a nič sa odvtedy nezmenilo

žena stoná za oknom pod ktorým stojím

bang bang bang bang bang bang

ach mŕtvy bože mame už len to jedno prikázanie

v drese Ronalda ktorý som nikdy nemal

kameňom

pre šťastie

14

je detsky kútik s medvedíkom bez pravej ruky a ja? stále som vyhrával a nič sa nezmenilo po použití hoďte do koša

ÓDA NA BEZHLAVÝ LET Deti kričia on je naozaj veľký a pália vlajky nevlastných otcov kým navádzané smrtky nečakane prisadajú k rodinnému stolu ó buď požehnaná raketa ty nositeľka našich nádeji vo svojom vnútri ty trpiteľka zbavujúca nás kríža z bedier a našich nepriateľov bedier ďakujeme ti ďakujeme ti pane za tento veľkorysý dar ktorý si nám zoslal priamo z nebies do našich príbytkov do našich otvorených sŕdc ó ďa-ku-je-me kľaknime si a kričme všetci aká si veľká veľká veliká vlajky dohoreli Sic transit glória mundi

FÓBIA zmieril som sa s úzkosťou vlastnej existencie a aj malým vtákom

prázdniny sú na konci pupok opäť raz väčší pečeň tvrdšia a aj pľúca ešte fungujú

ležíš na schodoch

čo nebolí

akoby ma každý vrchol ktorý dosiahnem prestal baviť

raz dva tri

ale vlastne nechcem byť tromfom v tvojich rukách zoznamovať sa s tvojou rodinou a kamarátmi neteší ma to dávať ti úsmev do perí aj keď dnes to stálo len 60 korún a ta ruža aj tak nebola podľa mojich predstáv kým sedmička vodky stojí stoosemdesiat čo je časom náročnejšie rozhodnúť sa a zaujať správny postoj

SYNDRÓM Dnes som jedovatý priam až smrteľne a nepríjemný ako detsky plač o tretej ráno chodím okolo vás kľúčikmi vám mávam pred očami a čakám aspoň letmý pohľad ako na hare krišna aj keď by som chcel aby matky zakrývali svojim ratolestiam oči a sedemdesiatnici krútili hlavami

keď stojíte držte sa

SCHODISKO

márne

prsty a dlane ruky plné snov a deravé rukavice aspoň sa dotknúť a časom možno siahnuť na ne

som pre vás ďalší bezdomovec charita s visačkou nota bene

posunúť sa o čosi vyššie o čosi bližšie k šťastiu? ruky plné snov včera dnes zajtra už nestačia túžby a pohľady mať v hrsti

kokoti

a vy ma žeriete z vnútra stále viac

výpadok signálu nie je spôsobený vašim prijímačom

555

Marian Kall (*1986 Prešově) Po absolvování gymnázia studoval rok na vysoké škole matematiku. To jej neupoutalo a jeho další kroky směřovaly ke studiím Hospodářské informatiky v Košicích. Říká o sobě, že jeho vztah k literatuře je proměnlivý. Víc jak rok působil na literárních serverech (např. citanie.madness.sk, pismak.cz), nyní se považuje spíše za čtenáře. A čte víc než kdykoliv předtím. Poslední knihu, kterou přečetl, je Program pro přeživší od Chucka Palahniuka. Jedna z básní Mariana Kalla se dostala do knižní publikace internetových autorů – Pavučina slov.

15

Psí víno 47

PETER UJHAZY KRIZA IDENTITY lezal v posteli so svojou etou hladkal jej dokonale krivky a obcas prstom zabludil do nasavacieho otvora a citil ako ticho vrni stastim tato eta jazykom ochutnal jej dokonalu kovovu hladkost aj ked vedel ze jeho city nebudu opatovane stiahol si pyzamo a miloval sa s vysavacom ked bol hotovy obidvoch zakryl dekou a kym nezaspal sepkal nezne slova

BOH BOL MOJ SUSED sedel som na citani ten den som pil od rana zahanal bestie a smutok z podchodov lampy trhali noc bolo tam par dalsich zufalcov s roztrasenymi papiermi v rukach nikto nikoho nepocuval (toto je nas sposob hry) ale vsetci tlieskali a tvarili sa zaujato bolo to ubohe mal som prevahu prvykrat som nedostaval na prdel a otvaral som si hubu s ich vinom v ruke 'myslim ze si iba pozer' nasral ma lebo mohol mat pravdu 'pod von ty kokot, pod sa bit som kral zachranujem panny z horiacich domov'

svati strhavali svoje smiesne masky

NEDELA NIKDY NEBOLA fajcim cigu a citam rozhovor s vitazkou nejakej drsnej reality show a vcera som po ceste z krcmy nikomu nevadil

davalo to zmysel

INDETIFIKUJ SA niekedy aj to moze byt stastie vlny sa rozbijaju o plecia hlavy o stenu usta jak hlavne moje ubohe usi pod palbou picovin nechapem preco pocuvat ked som najlepsi viem zabit den a ani si to nevsimnut potom to vybalim na hocikoho kto je ochotny pocuvat poslednu zimu som spaval v krcme s hlavou na stole citil som sa ako budha osvieteny sesdesiatwattovou ziarovkou bolo mi to jedno kamosi vraveli ze som kamionista po dlhej jazde a moc som nenaspal pravda bola niekde medzitym niekde zacina nova vojna a moja expriatelka si holi nohy kvoli niekomu inemu musim na to mysliet po dvoch rokoch to je problem s pametou vzdy prichadza v tu najhorsiu chvilu ked dopisem tuto basen pojdem sa pozriet ku kostolu na dievcatka v kockovanych satach bude to tak lepsie

16

v telkaci si gwen steffani hladi dokonale krivky je mi z nej na zvracanie vyzera vyblito az hroza a kylie minogue s nevyliecitelnym zachvatom rakoviny sa bez pochyb zaujma o otazky viery banda pristahovalcov so svojou nahou nenavistou rozjebava luxusne karo serial o tajomstvach najhlbsich hlbin oceanov ale o cloveku stale nevieme ani prd cakam na poriadny western alebo postapokalypticke sci-fi ale zatial len kokot s rybickou v plastovom sacku do polovice naplnenym vodou hovori tomu malemu zltemu zazraku 'vsetko zvladnes' a gagarin sa smutne ruti k zemi

TROJA to su tie dni ked cakas ze sa stane aspon nieco male usmev od neznamej holky alebo si spomenies na ten pocit a jej makke oci mas aspon nieco cakas a nedeje sa vobec nic dvadsat cig z nudy

srdcervuci pribeh stareho debila zena mu umiera na rakovinu ale ja som uz mrtvy a nezaujma ma to kazdy ma svoje lepsie problemy nero podpalil rim a na pozadi velkej dramy cital basen o horiacej troji a kym rim horel tu jedinu chvilu bol som stastny

S KOKOTMI SA NEBAVIM vlak rozrezal melancholicku krajinu a zakrvacal ju zapadajucim slnkom stal som pri hajzli a vymyslal osudy vsetkym ludom ktorych som videl cez okienko stat pri semaforoch riadil som cele babkove divadlo s ruzovymi morskymi kulisami s hubkou zralokom a malou morskou vilou prepichol som Poseidona prstom bola to prva vazna vystraha bohom ze sa narodilo dieta s cervenymi vlasmi niekde daleko na severe pod polarnou ziarou aut rozmlatenych o stromy a fizli tam skakali z utesu s krikom: aj my sme boli deti o jezu! ty ktory si trpel na krizi a teraz tam tak utrapene vysis pod a nechaj ma nech ta potesim poviem ti o sebe nejake rozpravky ze som nikdy nikomu neublizil ani pohladom a teraz pozeram na tych ludi ako cakaju na svoju zelenu pod semaformi striham nitky ktore vedu k ich gumovym koncatinam brania sa, zufalo dvihaju samopaly hystericky mackaju spuste a zasypavaju ulice nekonecnymi kvetmi

INDUSTRIAL SUNSHINE SONATA utriem si boty o tvoju dusu pretoze nejde elektrina nechapes ? to je v poriadku mam stale svoje sposoby ako amerika ako decko zasekunute vo vytahu ale nemozem sa mat rad ked su moji susedia chladny tak chladny ako kult plodnosti vogue a vobec ma nezaujma co hovoris a vlastne ta nechcem poznat nic nepocujem

MECHANICKA NOC skrabal som nechtami do steny kym to nezacalo boliet je to des stale pozerat cez rameno kryt si chrbat ale lepsie ako kricat na oblohu ty kurva, ty defka davas vsetkym vtakom proste v tom nie je ziadna tuzba zivot je virus, obraz z ineho sveta: gumovy pes a za nim na voditku tehotny anjel na baterky samohybne piano... okay, staci (staci) nespal som celu noc aby som ti to mohol povedat

je to v poriadku

ZERTE MASO A MAJTE SA RADI predstavim si mrtvu melancholicku krajinu v rozpadnutych troskach budov skuci vietor a nahe deti obhryzaju mrtvoly v krateroch po bombe minove polia zakvitli. konecne! som tam. som mrtvy. mam v ruke noz. a pri nohach skrvavene neonove motyle mesta su prazdne masa uboziakov utiekla do poli cakat koniec sveta chce zazit posledne vzrusenie milovnici skamenelin sa ponahlaju na stretnutie s leninom slubili im vrazdu, sex a tvrde drogy vidim armady ale... je koniec prave som dopisal historiu sveta presla mi po hlave v tanku a niekto kope tunel do mojej hlavy velky kovovy cerv prevrtava mozgovu koru borgovia su tu!

17

vsetko uvidis je to luxusny tovar bejby

LOBOTOMIA MECHANICKOU PRACOU v tridsiatompiatom pred stanicou neelektrifikovanej drahy maval s transparentom 'wo ist mein kugelschreiber?' a manifestoval lasku s parou zrazenou na ksichte kym mu neprestrelili pluca sipom s cervenymi pierkami chlapci so slnkom v ociach a on tam dalej stal a manifestoval lasku ruzova pena mu tiekla po koseli a nohaviciach na sneh chlapci sa smiali ked ho balili do pletiva a hadzali do rieky chlapci sa smiali aj ja som sa smial a dalej zral ostnaty drot

Psí víno 47 JA A EDITH PIAF

BOX

niekto vyskocil zo siedmeho poschodia bez dokladov

vytiahla lyzicku inzulinku a skladacku s fetom

ja sedim medzi paperbackmi gibsonovho ponureho sveta som posledny romanticky hrdina, ona je prec a kym sa vrati travim vsetky vecery s edith piaf, len ja a edith piaf v tychto malych bytoch zblaznit sa smutkom nie je vobec ziaden problem

PODRAZ bol som vtedy prilis dlho sam a ona vyzerala az prilis dokonale vobec som tomu nerozumel nikdy som nerozumel tomu zaujmu pozoroval som hviezdy pretoze som bol uz prilis dlho sam a unaveny je tazke najst utechu v smutnom zivote dvojrozmernych egyptanov mohol som to mat vsetko dokonale telo pre moju dokonalu dusu lenze raz sa na mna usmiala ako moja matka

a ja som jej ju vytrhol a rozsypal to na gauc ona zobrala moje flasky vina vyliala ich do travy a odisla zhasol som a siel som spat

BASEN je to ten reprezentativny typ mozes ju bez strachu ukazat starej mame alebo znamym ako novu trofej vzdy perfketne ohodena vzdy tie spravne nazory

USMEVNE PRIHODY DOMACICH ZVIERAT tri dni prsi a nejde telka, vsetci su nasrati, pocet samovrazd prudko stupa stojim pred vykladom banky a sledujem sa na obrazovke, jediny priamy prenos tento vecer, z vlasov mi odpadavaju kusky vody, ciga sa drobi za zvukov sireny chemickeho poplachu prichadza vytrestena anglicka kralovna a princezna z burundi beriem ich za ruku do bezpecia hlboko v podzemi, opalujeme sa pod svetlom tisicky novych slnk

vie vsetko o laske vie to z casaku mohol by som ju mat keby som prestal hovorit du bist schmutzig, kurva, kurva, kurva a pravdepodobne by som ju mohol mat aj bez toho ako vystavnu trofej ako modny doplnok dostat ju do postele ozenit sa alebo si po troch dnoch vystrelit usmev do ksichtu

doteraz sa tvarime ako keby sa vobec nic nestalo

BOCIAN VO VANKUSI stravis zivot cakanim na boha, na decko uplacane z hliny, snivas o inych tisicke novych svetov zatial sa obycajne veci menia na dym, dva dni nejes dva dni nespis potom si lahnes na postel a places.. ..mama, toho bociana si mala zadusit vankusom

18

PINOKIO

PRACHY

je to mumia v rukach zviera detsku lebku zo slonoviny pise hovnom na stenu katedraly 'nikto so mnou nevyjebe, vyjebanci' dlazdi si cestu k slave dlazdi si cestu k makrele trha ju na kusy a krmi detsku lebku zo slonoviny

milujem prachy a este viac milujem tvoje prachy bankovky mince blaznivy suchot prachov keby som mohol vytapetujem si prachmi izbu vidim sa ako si nimi utieram zadok pripalujem cigarety topim sa v prachoch dusim sa prachmi mam teraz vela kamaratov aj oni miluju moje prachy milujem tie male drobne papieriky su lepsie ako zamilovane listy vonaju krajsie ako zena vonaju ako prachy mozem za ne mat vsetky veci sveta drogy auta a kurvy mat len este viac prachov krabice od topanok zasuvky v stoloch sejfy plne prachov pochopte konecne ze nie som zvedavy na ziadne kecy chcem vidiet prachy moji rodicia ich miluju moji znami ich miluju vsetci moji kamosi miluju prachy a ja tiez milujem prachy najvacsi vynalez ludstva

vsetko ma pripravene noz z povstania noz z barikady na ohni vari pomyje kto nanho zabudol? krysa mu podava nocnik a on pozera na svoj zelezny tron ma v ruke kamen a skriabe do steny 'nikto so mnou nevyjebe, vyjebanci' honi si nad obrazkami mladych dievcat mozno si uz ani nehoni vsetko ma pripravene plesnivy pinokio

ta radost detsky smiech v ociach ked ich mam v ruke co vsetko za ne mozem mat kto ma prachy ma moc prachy lezia na zemi, len ich pozbierat nemam teraz vobec ziadne prachy moj telefon je hluchy moji priatelia sa mi vyhybaju nemam aids ale ani prachy ako mozem byt stastny deti sa na mna mracia vedia ze nemam ziadne prachy cudzi pes ma prisiel ocuchat a utiekol ako velmi by som teraz potreboval prachy pretoze milujem prachy bankovky mince blaznivy suchot prachov...

555 Peter Ujhazy Peter Ujhazy je smyšlené jméno mladého slovenského autora, který si přeje zůstat v přísném utajení. Redakce respektuje autorovo přání.

STANO HÁBER SMIECH

V SKALE

Stál som tam pred tým tvojím pomníkom a veľmi som sa smial chcel som sa modliť ale nedalo sa tvoje meno na mramorovej doske sa skvelo oproti novému obchodnému domu postavenému za cestou cintorína musel som sa smiať prepáč mi to

Si moja Venuša hovorím ti a ty sa fúkaš vraj ďakujem že vestonická smejem sa že to som predsa nepovedal práve naopak tajne závidím sochárom ktorí čosi také pekné dokážu vytesať do skaly čo trvá dlhšie než naše pozemské

šťastie uložené pod mramor sa rozpadne ale ich trvá pre budúce obdivné pohľady čo sú energiou oslobodzujúcou ducha na nebesia

19

Psí víno 47 BABULICE ŠUŠU ...a čo bolo na začiatku? Bomba? Prišlo prosto vzal som ho do náručia "Kake je tvoje imje?" Zasmialo sa "Babulice no zovi me Šušu" Dievčatko trojročné okaňa vysmiatá zobudil som sa v náruči som zvieral vlastný strach Nemusela byť Srebrenica hovorím do kamery "hrvatskej" televízie o štrnásť rokov my sme boli pri bojoch o štyri roky skôr No kto nás počúval? Kto? ...a na začiatku... áno! Bola bomba! Kobercový nákyp z ľudských tiel ktoré sa hromadili vo vlnách smrti nakopené pri kopaní na "mnogometnom" štadióne kde sa nehľadali drahé kamene našli sa drahí ľudia s krompáčmi a motykou "Slobo ubi se!" "Slobo ži!" Zasmiala sa malými pästičkami mi zamávala pred nosom "Eurovízija počala" "kao braćia!" a na miesto milovať vojna učila "silovat" "nemogu nemogu!" parádne lečo žlto zeleno červená kucapaca Guernica s nemým erdžaním sivých psov To vlci vetria stopu stojím s nositeľom ceny Henryho Millera s Vincom Šikulom na

kúpeľnej dvorane ktorej už v Lipiku niet len krátery pod vyvrátenými stromami Kalendár otočil list z roku 1992 o štyri dvanástky Je po akcii v Západnej Slavónii to Blesk zabil spenené víno ohňom červeného besu Vinca pozvali na besedu do Záhrebu vzal ma so sebou Kto vedel že v Osijeku v tú chvíľu v starodávnej katedrále príjmu do mystického tela Spasiteľa bábätko? Zvony zvonia Osijek je tieňom mesta fasády rozderavené Krylovými "včelkami od vlkodlaka" Kľakám si žehnám sa v mene... križujem svet modrinami nevypočutých vyhlásení o studniaroch a ich hĺbkových rekordoch o rybách plávajúcich proti prúdu rieky Styx kým prúd času ich odnáša do zabudnutia čo necítia lebo poznajú len vlastnú plavbu vpred! A Charón pristavuje veľkokapacitné plavidlá "Dalekodozorom gledame lešove mnogo lešove" či medzi troskou vypálenej rudy nezazrú kúsky z vlastnej hrude "Andželo andželo" V Opatiji ešte hrá orchester a na nuda pláži je plno veď je sezóna slnko páli vlnky sa hrajú v kolky deravé siete návratov

20

a v každej klietke tejto šialenej zoo nájdete jedného z tých kričiacich križiakov ktorým nik nerozumie sú to ľudia ale návštevníci vidia iba paviánov nepočujú nevidia ich pravé grimasy Babulice Šušu nesmrteľné dieťa snov zeme sfarbenej na červeno! Smiech strhujúci stále nové vzdúvajúce sa a stále čerstvé dodávky krvi Chaluhy poznania návratov do raja kde z dna studne vidíš na poludnie pravé hviezdy na nebi Mohyla bez mena iba kameň na ceste do Pakraca Vinco mi spieva Ukazuje prstom namiesto dirigentskej paličky a ústami napodobňuje obľúbenú heligónku tru - tu - tu - tu - tú! Trúbi anjel čierny od roboty aby sme zabudli na vyliatu slovanskú tekutinu popráv Nik ju už neochutná zavreli "krám" Pípa vyschla podrezaná pod krkom jej brucho je vypárané a naplnené zdochnutými mačkami s vycerenými papuľkami so zaschnutou penou slín Ešte Babulice spím ešte Šušu zavriem náruč mám v nej

totiž výpredaj kostnických pozostatkov ...a čo bolo na začiatku... Kráčam zemou vyprahnutou od sĺz Ruky mám rozpažené dlaňami smerom dolu a po mojich krokoch zo zoschnutých hrúd vyskakujú šialene rýchlo rastúce Jackove fazuľky plné modro bielo žlto krásnych kvetov Predo mnou púšť a okamžite za mojimi dlaňami oáza nádhery kaleidoskop farieb Čím ich je viac na okrajoch vädnú vraciam sa pobehujem okolo nich a prosím vzývam zo Slnka mi echo výsmešne hodí k nohám: Ešte trikrát budeš sadiť ale len desatina vzíde Ťahá ma za nos smejeme sa v náruči V hlave sa mi zapne televízor návratov trojročný pehatý noštek chlapčeka a mocné ruky jeho "majky" Boja sa trasú sa aj hlas sa jej chveje Chlapca nesmiem ani pohladiť Boli tu pred týždňom so zájazdom Holanďanky chlapca naložifli do autobusu Bežala a hodila sa za vlasť za otčinu pod kolesá plechovej obludy to on bol jej krajinou on jej bol republikou zvrchovaným územím ženinej lásky ktorá už nemá viac ale má všetko má syna malého trojročného s pehatým noštekom Bozkal som jej ruky "ó majko moja!" Ostrovy pokoja nad hlavami roztrhané sukne oblakov

A v Záhrebe v roku 1996 na diskotéke niekto pustil do vlniacich sa tiel dávku zo samopalu Bán Jelaćič na koni všetkých "zagrebati" sráčov "navzdory" na oblohe padá hviezda som jej lunochodom kráčam s ňou veď Mesiac vidno trojmo a trikrát je zakryté jeho pozadie lebo sa to smie milovať pach rozkladajúceho sa tela čo kedysi bolelo pri srdci (na sviatok sv. Matky Terezy 5. 9. 2006)

ŽLTÁ SNEHOVÁ Sladký spev hrocha chcem škrípať zubami po mastnom tanieri nemajú čo hľadať na dnách morských sklamaní sa roztrieskali všetky zabahnené myšlienky o láske sa nechám na márne kúsky rozlámať zápalky zasiate do burín všetkých vybuchujúcich svetov veľa nezostáva nadávok na nákladiak sa kúpe v slaných chaluhách zapletený potápač sa dusí naparenými paradajkami ma mlátiš po hlave mi skáču rozjašení indiáni citov o napĺňaní sladkých dier sa im už sníva nadránom s hrubým pyžamom sa dávam do tanca na parkete ilúzii darujem drobné náreky posledných upotených baníkov začiernení sa hrabú z mesta aby ma prefackali zažltnutými prstami od kyseliny močovej z cigariet a tak len si frflem refrén pochybných existencií nájdených v mŕtvych vesmíroch nadobro opustených štyroch stien

21

ABY toľkať sa koľko si priať aby to vieme že sme medzi nimi čo sú utoľkaní k smrti od strachu z vlastných upotenín idem priamo parkom cez psa a nevidím moju horkú moč na stene beriem oheň tú primitívnu plazmu aby som ňou spálil šeky z banky a nik si nevšíma plameň ktorý mi škvarí mozog v závitoch búcham sa po vrecku prišiel autobus aby som svoju zvieraciu múdrosť vyvrátil medzi jeho sedadlá a ľudia sa pozerajú skrz mňa som a vo vrecku mi horia počarbané šeky bankové negatíva fúga čo strieľa mi do hlavy znamenia už je lepšie člověče

555 Stano Háber (*1966 Brezno) Romanopisec, publicista, básník, autor dokumentárních filmů a rozhlasových her. Dětství prožil v Krásnej nad Hornádom, střední školu navštěvoval v Banské Bystrici, poté studoval vysokou leteckou školu v Košicích obor pilot – nadzvuk, odkud byl po autohavárii vyloučený ze zdravotních důvodů. Žije v Bratislavě, kde dokončil studium žurnalistiky. Je ženatý a má tři děti. Je autorem mnoha básnických sbírek, próz,rozhlasových her a dokumentárních filmů.

Psí víno 47

RADOVAN BRENKUS TELEGRAM Z DRUHEJ STRANY

chladného stretnutia s holubicou prerazila srdce iných hrotom.

Tak či tak si prežila môj malebný skon.

Opatrne zlož lebku na zem, prilož ju k pôvodnému miestu, s rešpektom a pokorou pred kráľovskou hrôzou, a prepichnuté srdce ti skočí do môjho hrudného koša. Ako pri náhlom výstrele blízko ucha počas spánku.

Na druhej strane temnota. Taká zvláštna, že si ju neuvedomujem. Preto si ju nijakú nikto nevedel predstaviť. Nerozumiem, ako dokážem diktovať, ale v záblesku je i nič sebou.

Vtedy nastane tavenie kostry po jej plynné skupenstvo, útek vopred odsúdeného druhu na posunku medzi mnou, divým zvieraťom, a tebou.

Dopíše sa, aby prázdno dostalo touto správou zmysel. Zmätený v dome nikoho ťa sledujem ako prievan, čo bezmála udusil sviece. Chýba mi nebíčková krčmička, pocestný, ktorý by sa pristavil na kus reči. A nič... Tento svet nebol a nebude, výlučne smrť ho kriesi do prítomnosti pre dvoch. Rozkmitaním plamienkov som im do hrdiel vrazil srdcia.

Nemáš lepšiu voľbu voči prázdnu. Keď sa šelma vracia k sebe po spätnej trase ku mne, je únik rodu chvíľkový. Nielen cez tvoje dočasné úmrtie. Zahrabávam rakvu, v ktorej ležím, a tak ti chýba spočinutie.

Doručením správy nám odpustia. Končím. Nech prázdno po mne cez vás nadobudne môj zmysel.

RAZ TO MUSELO PRÍSŤ Premiešať si predstavy a opojený zanechať okno. Spadnem na kolená a vstanem z najživších. Raz to muselo prísť.

ČIERNY PANTER Pri chôdzi vznešene kúdolí tam, kde sa vyparuje smrť.

Soprán ženie zbor do pochodu hlasov: je dokonané, dokonané aj s pamäťou. Spomeňte si na mňa mimo tela. Na rozpaženú polohu, ktorú nájdete ako váš kríž, aby ste na ňu nezabudli.

Nesie sa pyšne, akoby sa ho netýkala. Hovorím k tebe, človek. Ako kostra, ktorej si odtrhol lebku: moje pocity sú tvorom, čo sa opakuje v každom z nás.

Zlatý lem bielej podušky, rám obrazu pätnásťročnej v truhle. Tak padlo i anjelsky sa usmieva, vtáci jej kropia čelo semenom.

Reinkarnácia rovnakých svetov značí oddymovanie jeho tela. Predstavuje skonanie jedinca, skvapalnenie mojej minulosti do tvojej prítomnosti, aby kryštalická pod bodom

Zavrite vekom studené teplo pri srdci: Nie, nie, niééé! Nemôže sa všetko skončiť takto.

22

Nevládzem. Len usnúť a usnúť. Pod oknom ma zaznamenáte, v polohe spiacich na bruchu.

„Dokážete niečo neskonale milovať, až keď to ukrižujete,“ zhasne odpoveďou sviecu.

Odpútať sa od seba samého znamená počúvať svoj chór vo vesmíre.

Priestor okolo stemnie, povetrie náhle skamenie. Rozplýva sa s vírom úkazov, v nej sa strácam s ňou.

Hoci zmiznem z vlastnej pamäti, aspoň sa boľavo vryjem do iných podôb vedomia. Na pamiatku bohumilých samovrahov. Obraz striebrovlasej rozvírený motýľmi, keď ho s kvetmi zamyká príklop na nedostupnosť, nekonečno zámkov, je môj odtlačok v zemi. Spomeňte si na mňa mimo kríža. Na rozpaženú polohu, ktorú nájdete ako vaše telo, a nikdy sa nezabudnete.

VZDIALENE BLÍZKA MILENKA Na kalvárii čítam mená z tablíc na hrobkách. Dýchajú minulosťou, vláčia ma možnými osudmi. Najkrajšie meno sa rozsvietilo od vzlykania dievčaťa z predminulého storočia: „Na teba som čakala.“ A ja som podľahol volaniu. Odbehnem kúpiť sviečku, zapálim knôt pri nohách kaplnky. Ako rád by som pohladil pôvabnú vidinu, ktorá kedysi blúznila na smrteľnej posteli. Ako rád by som ju objal, utrel jej z čela pot a vyliečil z bolesti. Sedí na schodoch kaplnky. Túli sa k plynúcim oblakom, rozihraným vánkom íska vo vlasoch a mazná sa s rozšantenými hviezdami. A ja sa uprostred poriadku zlievam so všetkým, čoho sa dotýka: „Po tebe som pátral.“ Uložený, zabudnutý v nej vravím: „Prečo hľadanie trvalo tak dlho?“

Keď zmizla v lístí, na rozkonárenej tvári som vypustil žily z bordovej miazgy.

NAD NEZNÁMYM HROBOM Cintorín tak ťahá zrak, že spôsobuje slepotu. Upokojuje krížmi a slastne vnára myseľ do absolútneho a mäkkého čierneho zamatu. (Akoby sa chystal preniesť únavu mŕtvych a zahaliť ma ich spánkom.) Sluch ešte neodchádza. Hrob, odkiaľ počujem seba. Kam sa podel tranz davu, rezká hudba a hýrenie, ktorým si sa nadchýnal pri smiechu? (Tanec je milostný rituál zubatej, spájanie prvého s posledným, miešanie rozkoše s bolesťou.) Dnes spíš bez utišujúcich dotykov. A všetky príhody vedno s tebou ostali na jazyku jedinej milenky. Vedel si o jej úmysle dávno predtým. Keď si sa smrteľne oddal tancu, akoby poslednému milovaniu so ženou, pod zrakom ktorej si zomieral.

555 Radovan Brenkus (*1974 Bardejov) Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity P. J. Šafárika, obor matematika a fyzika. V Košicích pracoval jako pedagog, poté jako odborný pracovník v Ústavu experimentální fyziky Slovenské akademie věd. Založil vydavatelství Pectus, v současnosti se v jeho rámci podílí na vydávání původní a překladové literatury. Část jeho tvorby byla přeložená do angličtiny, polštiny, ruštiny, ukrajinštiny a bulharštiny. Knižně debutoval v roce 1997 básnickou sbírkou Pochod mŕtvych, dále vydal Rekviem v prachu (2002) a Romancu s bludičkou (2005). V próze zaujal knihou povídek Návraty pekla (2005).

23

Psí víno 47

24

VOJTĚCH VANER ZE SOUBORU RYBÍ KRESBY: UKLÁDAT NADĚJI DO ZELENÉ LAHVE V modlitebně za deset miliard korun se obnažuje. A obnažuje se na i známkách. Já občas usínám s chutí, mám-li pocit dobrého dne. Mohu vydávat nože k polenům, ač sám umím sekerkou nalomit velmi tenkou třísku. Nechávám pole květinkám, abych nesežehl lebku nebo kůru. Chlapec křičel: neudělejte ze mne blázna. Nebylo to nic platné, smrt Zdeňka Adamce byla zbytečná, stejně jako smrt Jana Zajíce, Richarda Ševce a jiných. Větším hrdinou je pro lidi zloděj, pokloní se mu i vzdělanci jinak věrní orgaistickým palachiádám a závoděním kdo za chartu více trpěl. Ve strašidelném rohu čeká a plní ovzduší zakladatel okruhu, zakladatel čistek a bojů a v úplně ztichlé místnosti je cítit činnost ptáků. Dovedou křičet, ale i vyvýskat ozvěnu či naplnit ticho. Borový smolný pohled se stahuje na černou dívku. Z víček stahuje malíčky, shrne si černý pramen z čela, upije čaje, upije i piva. Usrkne noční rozhlasové kávy, poslouchá vážnou hudbu či noční besedy, nikdy neslyšela pornografii – nikdy nenaladila Frekvenci 1 111111, s nonšalantní pokorou zvelebí jediný pohled, zvelebí plechový konec obyčejné tužky, je tam bílá guma. Tou bude psát a bude venku. Nejkrásnější hudbu psali skladatelé prokletého národa. Německá hudba je příliš patetická a tlustá, francouzská příliš lehká a pudrová, italská lepkavá jak zasychající zmrzlina. Anglické symfonické je příliš málo, stejně jako hudby malých národů. Jen skandinávská, ta je někdy také hezká. Jednoduchá, venkovská a lidová či temná jako němý film. Ve hnědé se nese královský rukopis a vítězství se lehce dotkne červené. V králově mříži je kytička trápení. Anglicky napsaná věta nám vrátí současnost. Vyhrát nebo se ztratit anebo kreslit. O Velkém útěku ze zajateckého tábora a o filmu podle kterého hráli nejnormálnější lidé na světě na táboře v Lužických horách etapovou hru. Filmy ale dozní. Vrátí se politická bolest. Bolestná nervozita, vlastní selhání i marnost Evropy. Vystanou třebas definice: normálně špatný. Normálně špatný. To je, nač musíme rezignovat. Pokusy na zvířatech. Drzost malých delikventů. Lži předsedy VS OSN. Nehty se zlatým paragrafem. Chemické blondýny a jejich témata. Nechceš-li, musíš. Lépe je volat Li, hřeb. Hrdel. Moč. Posuvný muž plný mléčných nápojů činí vlak nebo je jím smýkán? Postava jménem Cyril se stydí za své jméno, právě teď ale sedí u okna a touží po konkrétní dívce ze svého města. Vybavuje si její hlas. Říká si: mám či mám čekat? Prstem v kluzkém lůně si jistě zahřívala lásku ponejvíce, kéž jen kéž by znala spravit se tam o mně. Je to něžné a přece nejkrutější rozhodnutí, kéž by dala ruce v bok, ruce v klín, ruce sepjaté a ruce hladící tvář. Do oken sype měsíčná brambora trochu praženého světla. Vrátka, za nimi je kdo? Černý pták. Vrána, má nás ráda a rád. Pouštím přenašeče. Hudební film. Jsem kulturou zaplácnutý. Kniha rozhovorů s hercem. Píseň o malíři. Televizní záznam divadelního představení. Modální tvary a jejich spektrální ekvivalent, fialová barva, se učí brzy pronikat do věd a trojnásobné opery. Opera je v mých očích špatné

umění a věřím, že se to nezmění. Ministr Jaroslav Tvrdík otevřel sbírku básní Pížla, pohrával si s metálem na svém ulahveném stole. Komu dát, komu přispět? Stojí tu, leží, čekají. Lahvičky a důstojník. Kape mi slzička, kulatá černá Lucinko! Ze strachu k němu vejdeš, nevadí, že porád dělá to blekeke. Čert se vystrkuje na planetě Gal Blondes nebo jak se ta značka cigaret nazývá. V poušti je tolik setkání! Hokejista Ňuven Dajk potkává přítele a volá: molto allegro, koho to nevidím! I jejich zvířata si vyměňují pohledy. Stydí se jedno před druhým. Za vrátky, stále v poušti, jen kousek od nich, stojí bájný filosof. Filosofa vesta, jak vypadá: tři dělené ocloumané pruhy, ty jsou jen do výše kravaty, celistvé jsou ty, co jsou na břiše. Už abych chcípl, říká si. Trn v obrovitém palci, krev neviděná kape. Poznává se podle nehtů zdraví, vůle a zaměstnání. A spousty dalších věcí. Máš-li v trnu rudou krev, jsi zdráv. Bílé varhánky značí nedostatek vitamínů v době, kdy nehet rostl z lůžka. Hej hej, tenhleten svět. To je má láska. Pojedeme v pyžamu lyžařském a budeme ho kreslit. Symbol lyžařského vleku všude. Dvě knihy ze vzdálené krajiny vyčítám. Chtěl bych se ocitnout v té románové struktuře. Chtěl bych zejména jít těmi obyčejnými dveřmi v dřevěném roubení a v důvěře. Básně o našem kraji nejsou. Nebo alespoň nebyly. Čekalo se na mou generaci. Ten hlavní Ještěd se odlamuje, visí hlavičkou dolů, v zelené tónině štěp, co vidíme shora je to, co zůstává nejdéle. Kudy dolů? Po modrý či pod lanama? Naštěstí stále zůstává alternativa. I když to znamená jít do roztání. Na druhém kopci není výběr: členové skupiny mužského pohlaví jsou tupí a tlustí, hloupí, v lepším případě, pokud se neholí, aby jim rostly dulé kníry. Radují se z cyklistických runwayí, z nového lesa, z řašlinišť jen naoko, aby zapůsobili na své žáby, totiž sbalené manželky. Umělcové, vsjo tečot! Sochej z kvádrů chladných barev, sochej plné ženy, žlutééé Polky, Slovenky a podepiš se v piedestaly. Exprese. Tlačení času v opuštěném chrámu, poslechnutí vichřice, plněním uragánům. Letní tmou se nese popěvek trampa samotáře: přátelé kupují hrázděné domy, mne čeká nekonečné čekání na tu moji. Po svaté Lucii opět lepím známky. Rovnost, Svornost, Bratrství, mlčenlivá disketa, zrůdy v partajích, směšná padesátá léta, jejich prezident, absurdita. Máme snad ukládat naději jak malé spirie do zelené přírodní lahve? Naději vidím zřejmě v té tekutině, nicméně je tu veselý pruhovaný žralok, jemuž jsem tolik dlužen, neb jsem to já sám, nahoru i dolů klesající paže, také předměty denní potřeby a hrdlo té lahve má ústa. A oči. Vánočním monitorem pro vlasatého jinocha plave kol stroje ztvárněný jako ryba charakter Mircea Eliade. V modravém potutelnu zůstane viset v tichém prázdnu, uhrane a zůstane. Jak už jsem několikrát napsal a stokrát prožil: Přižiješ něco, cokoliv, velmi konkrétního a zjistíš, že jsi to už před pár lety napsal. Vykřičníky vykřičte to, v téhle tezi máte volnost, zde můžete umlčet i jinak důstojné otazníky. Plavecký démon se pyšní na stráni plné bahna a vývratů. Vlhký les ční mezi jakousi civilizací. Zpustle se hašteří tam s vílami pán těch končin. Přicházejí slova, jejichž podstatu lížeme jak tuhé nanuky, tvarohové, podobně poctivé jako tvaroh, podobně avantgardní jako nenávist k automobilům. Klen.

25

Psí víno 47 Povlost. Nechanimů. Ztracenáž provotní. Mlha. Expres jizva. Říkadla z paměti, kecy mládí: tasemníčku můj, mezi listy sebe, mne i ji miluj. Tvůj obličejík nevidím, odsud posud od devíti k jedné něco překrývá. A tak se toč, můj šefíku, můj nádeníčku, když už kostřičku mám. Pelášíš pejsku za krásnou láskou. Chce Tě? Nechce? Cyrile? Je to dokola? Ví to sova. Má ta tvoje láska image hospodyně, je půvabná hnědá fena. Byl to pro tebe nebo bude český krátký románek. Hezké chvíle mohou všichni lidé prožít u botníku. Proto jsou slumy nedůstojné, nemají botníků. Chudobně žít je krásné, ale umět si podle roční doby a počasí vybrat ze svých vlastních bot je také krásné. Kape ze sirupu, po večerní hádce bolí sirky v ruce, objevují se žilky fialové jak jahodová šťáva v zelené plastové lahvi od vody Mattoni. Pro nás všechny je to plástev sirupu a z ní vše zkapává. Ve slumech se nežije kmenovým uspořádáním, ale zpívají se tam podobné písně jako u přírodních národů: Hup hej, v plotě díra, zbudu v ní, já jsem chlap. Ale světadíly za nějaký čas zruší, odhodí. Paní vdova nezemřela, zůstala jen polekána. Až vstaneme do práce, psy na kšíry, boule na dírky, trmácet se dnem a pak fašírka z kašírky. V knihách otevírají děti souhvězdí jako své stavebnice. Jména hvězdných soustátí vzrušují stejně jako jména lidí: Slunce, Nohy, Pes, Dlouhodobec. Listy už zatuchly v těch rychle stárnoucích nečtených učebnicích. Oblouk se ale jemně vrací k barvám bez metalízy a fosforu. Zatřep s tím, třeba něco vylétne.

ZE SOUBORU ZÁZNAMY SNŮ: PRCHÁME Z OBLASTI RADIAČNÍHO ZAMOŘENÍ. Cesta vede lesem, je rozkopaná a nákladní auta s lidmi na korbách tvoří zácpu. Můj průvodce je zvláštní agent nebo nadpřirozená bytost, říká, ať se nebojím, že naše auto může jet i vodou. Je to pravda. Sjíždíme do řeky a dostáváme se dopředu. Jedeme po poli na mírný hřeben. Sedím a můj druh vede auto po zeleni. Náhle se začne ošívat, výská bolestí a padá. Chytám se opratí a sám řídím tranportér. Ve chvíli chápu, co jej zmohlo. Vzduchem létají projektily podobné hokejovým pukům. Nejde ale o střely letící rychle a přímočarým pohybem. Jsou to inteligentní neurotické zbraně, poletují kol nás jako kolibříci a často, aniž bychom cokoliv postřehli, přisají se na tělo. Cítím jich několik na sobě. Zprvu nebolí, ale proudění, které z nich vychází, se stává bolestivým postupně. Daří se mi přísavky strhávat a opravdovou bolest necítím. Věřím, že by mohla být obrovská (můj přítel leží kdesi za mnou, možná umírá). S dalšími stroji a lidmi se dostáváme na hřeben. Kousek pod námi vidíme vojenský tábor, ze kterého střílejí, tedy spíš vypouštějí černé přísavky. Teď začali pálit i puškami. Seskočím z vozu a běžím nazpátek. Někdo křičí: „To jsou naši. To jsou vládní jednotky! Snaží se to utajit!“ Vracím se ke svému druhovi, nacházíme úkryt na levém křídle pod nějakým lešením. Je tu schůze našeho disentu. Hlavním mluvčím je vitální Jelena, bojovnice za lidská práva z Lotyšska. Něco říká. A znovu. Souhlasím. Můj přítel už není zraněný a otevírá se nám nějaká cesta na pravém křídle. Mezi kameny.

26

VE ŠKOLNÍ TŘÍDĚ JSEM HOSTUJÍCÍ STUDENT. Učitelka prochází po třídě. Zapěje začátek nějakého středověkého chorálu nebo operní árie. Toho se chytí nějaký student v řadě u dveří a dozpívává na melodii vlastní, parodický text. Zpívá dlouho a předvádí se. Ptám se dívky před sebou, kdo je ten zpěvák. Odpovídá, že to je blbec nebo vykuk, rozhodně něco v tom smyslu. Zjevně jej nemá v lásce. Když onen mladík začne být ve své písni obscénní, jedna z dívek jej okřikne. Jen se šklebí. Je mi velmi nesympatický, ale nic mu neříkám, nechávám to na ženách.

AUTOBUSEM Č. 500 ODJÍŽDÍME KAMSI PŘES HANYCHOV DO EXILU. Jako jedni z prvních jsme se dozvěděli o nebezpečí, které nám, Židům, hrozí a chceme tedy dříve, než se o něčem začne vůbec mluvit, uprchnout. Už jsme na hranicích, já s manželkou a dcerou, v tom si všimnu, že vpravo stojí náš liberecký dům. To je poslední šance! Dávám pokyn ženě, ať na mě někde počkají, musím do domu, kde jsem žil. Musím získat ze svého počítače své kompletní dílo, především List padal okapem. Přinejhorším, budou-li v domě už nepřátelé, popadnu comp do podpaží a přiběhnu s ním sem, ke hraničnímu přechodu. Vbíhám do patra. Proti schodišti, za širokými prosklenými dveřmi, je v místě, kde byl můj pokojík, hala zařízená v zámeckém stylu – příčky byly zjevně vybourány! Co to, co se to děje? Nebyl jsem tu pouhé tři dny! Chytám domácího pod krkem a křičím: „Kde je můj počítač, mizero? Co to má znamenat, chlape?“ Odpovídá, že už dlouho ví o tom, že jsem Žid. Sice mne neudal, ale vystěhoval. Bez mého vědomí. Držím ho stále pod krkem, tlačím ho ke zdi a křičím mu do obličeje, co si to ten grázl dovoluje, označovat mne za Žida! Co si to jen dovoluje?

ARCHEOLOGOVÉ OBJEVILI VELIKÝ KŘÍŽ, NA KTERÉM JE PŘIBITO ŠEST ZVÍŘECÍCH LEBEK. Stojím před jeho maketou vezděnou do průčelí katedrály. Jsem povolán záhadu rozluštit, stojím na náměstí před katedrálou v koženém plášti rytíře Kai a hledím na kříž. Náhle přicházejí podél stěny Nepojmenovatelní! Je jich asi šest, mají černé lesklé uniformy zdobené řetízky. Musím zmizet! Utíkám přes náměstí, překračuji tramvajové koleje a mířím k severní zástavbě s cílem dostat se na střechu některého z domů a skrytě pozorovat co budou Nepojmenovatelní s křížem provádět. Pozoruje mne někdo? Jsem velmi mlád, jsem ještě chlapec, je to výhoda nebo nevýhoda? Přece jen mám na sobě plášť řádu a tak mne mohou snadno poznat! Se strachem, ale i s odhodláním vbíhám bočním tmavým průchodu do domu. Uvnitř je úzké polstrované schodiště. Bez problémů procházím první i druhé patro. Na střechu se však

nedostanu – k bytu ve třetím patře již schody nevedou. Stojím na koberci mezipatra a od dveří mne dělí víc jak metrový schod také pokrytý kobercem. Od dveří ke mně dolů padá silná tkanice se střapcem, zjevně zvonek. Na velké zdobené tabulce vedle dveří je napsáno „slavný doktor Josef Čelakovský“. Nápis není česky, dokonce ani latinkou, možná runami nebo švabachem, já to ale umím přečíst. Nevím, kde jsem se to naučil, prostě vím, co je tam napsáno. Mám strach z Nepojmenovatelných, ale riskuji a tahám za provaz. Nic, jen v bytě pode mnou jako by se něco pohnulo. Zatáhnu podruhé (žádný zvonek neslyším) a otevřou se dveře spodního bytu. Mám připravenou větu „Dobrý den, pan Čelakovský není doma?“, ale nestačím ji říci. Stará paní mne zve slovy: „Pojď, chlapče, už o tobě vím.“ Jsem v prostorném bytě, který je téměř prázdný. Žena je něco jako vědma, kněžna a stará herečka. Po chvíli zmizí a přede mnou se objeví středně veliký pudl, jenž předtím ležel jakoby bez dechu u vzadu u stěny. Mnou projede vlna poznání: „Vy vstupujete do těla psa! Musíte se skrývat!“ Zvíře přikývne, je to ona. Vím, že některé bytosti takto chrání to poslední, co jim zbylo po útoku Nepojmenovatelných. Cítím, že tato žena musela hodně vytrpět. Prcháme z domu před Nepojmenovatelnými. Vědma se nepozorovaně mění na dívku starou jako já. Je s námi ještě jedna osoba, asi také dívka. Snažíme se zmizet v západní části města, v zahradních ulicích. Přímo za námi jde pětice výrostků. Tuším, že to jsou metamorfovaní Nepojmenovatelní a mám strach. V ruce nesu hrnek zpola plný čaje, který jsme si uvařili ještě v bytě. Něco zkouším: Na každého nepřítele vychrstnu trochu nápoje. Začnou se proměňovat a jsou to skuteční Nepojmenovatelní. Jak to, vždyť je to čaj? Má kamarádka vysvětluje: „Ten čaj jsi stigmatizoval. Ublíží jim.“ „Protože jsem Kai?“ „Ano.“ Chápu slovo stigmatizovat jako začarovat, přeměnit ve zbraň. Tato moje schopnost mi dodává sebevědomí. Využíváme proměny nepřátel a prcháme dál. Mám plán: Když zahneme doleva, přeběhneme krátký úsek po hlavní cestě, budeme pak moci zamířit k lesu, chránění křovinami na břehu potoka. Pokud se v běhu shrbíme, nemohou nás za křovím vidět. Vědma teď už zase připomíná starší ženu, tak doufám, že takový běh zvládne. Ještě jednou se setkáme s Nepojmenovatelnými, jsou dva a spotřebuji na ně zbytek čaje. Potom ale v klidu vystoupáme lesem a ocitneme se na travnatém kopci s několika keři. Pokouší se zde rozjet červená stodvacítka škodovka, řidič vypadá jako Mirek. Prostor v kabině je zvláštním způsobem konzistentní. Nahlížím dovnitř střešním okénkem a autoritativně se ptám: „Kolik vás tam je?“ „Sedmnáct.“ „Kam jedete?“ „Na dovolenou, do Chorvatska“. Můj instinkt mi říká, že v autě může být mezi sedmnácti pasažéry velká část Nepojmenovatelných. Střešním okénkem tedy vhodím do vozu modrý keramický hrnek od čaje. Poslední možnost! Snad ještě má nějakou moc, snad tam zbylo pár kapek… Chceme s kamarádkami utéct dál, já z povzdálí pozoruji škodovku. Zastavila se. Těla na zadní sedačce prorostla masitou zelenou rostlinou. Hrnek zapůsobil. Byli tam!

ZE SOUBORU NÁMĚTY POVÍDEK: RECENZE FILMU IRSKÁ KÁVA Fabule: Muž jménem Magnifico Giganticus přichází jako divák do kina. Po několika lyrických záběrech navozujících jen slabé deja vu spatří Magnifico sám sebe, jak kráčí z domova, pije kávu v restauraci a poté přichází do kina, kupuje si lístek a sedá si. Poté, při nekonečném záběru na sama sebe hledící na plátno v kině prožívá Magnifico zdánlivou duševní katarzi. Nejprve hledá racionální vysvětlení (pátrá po kameře v sále, později se ptá sedících sousedů, ti ale nechtějí být rušeni, že hledí na realitu a sami na sebe, si nepřipouštějí). Hrdina postupně přiznává, že je účasten časové smyčky se zjevně metafyzickou příčinou a podstatou. Není s tím smířen a chce konat. Vniká do promítací kabiny a nutí promítače ukončit projekci. To vše se odehrává i na plátně. V momentě kdy Magnifico v zoufalství strhne filmový pás z kotoučů, objeví se na plátně zrnění jako v televizi a do sálu kina vnikají žabí muži. Ve vzniklé panice a zmatku zazní i poezie v rumunštině. Prvky syžetu: Povídka je imaginativní. Zdánlivá vodítka k jejímu uchopení (jméno postavy převzaté od Isaaca Asimova, název povídky, rumunská poezie, analogie Matrixu či snu, idea postmoderní pocty surrealismu) jsou jen slepé cesty.

KONĚ NA SKALÁCH Fabule: Na celoročním mládežnickém táboře se hlavní hrdina Jáv Hliňák blíže seznámí s dalším instruktorem, kouzelníkem a čajovým básníkem Trpitelem Smetanou. Jeho dalšími přáteli jsou zkušení učitelé a vůdci Struhadel Diviš a Merasjev Martínek. Budovy tábora jsou vystavěny v horách a v jejich okolí jsou překrásné skalní štíty. Osazenstvo se brzy začne zajímat o tajemné tlumené zvuky ozývající se nepravidelně z jednoho skalního masivu. Zvuky připomínající poklus menšího stáda koní. Postupně se začnou objevovat i další podivuhodné úkazy a Jáv si povšimne také zvláštností v chování Trpitele Smetany. Jednoho dne jej navštíví v nemocničním lůžku a při jejich hovoru dojde k nečekané události. Když Jáv vyčte Trpiteli jakési jeho minulé nevhodné chování, Trpitelova hlava sebou škubne jako při filmovém střihu a poté se jeho ústa zeptají: „Co?“ Jáv si najednou nemůže vzpomenout, nač se přítele vlastně ptal. Pamatuje si nicméně tuto příhodu a v mysli se mu neustále zjevuje trhnutí básníkovy hlavy a jeho následný pohled. Postupně nabývá přesvědčení, že Trpitel umí upravovat paměť jiných osob a že Jávovu paměť už několikrát účelově vymazal a upravil, a zároveň že on sám, Jáv, snad jako jediný v táboře, je této básníkově schopnosti částečně imunní. Již a právě tím, že ji odhalil. Trpitel sám si je svými schopnostmi jistý a netuší, že mu je Jáv na stopě. V době, kdy může dojít k Jávově prozrazení, je tábor otřesen překvapivým objevem. V jedné budově, stojící zcela u skalního masivu, zahlédne hlavní vůdce tábora Dvěstěděj Vít při náhodné prohlídce nejvyššího patra skrze skleněné části konstrukce budovy neznámou dětskou

27

Psí víno 47 tvář. Následně je objeven tajný půdní prostor, kde v bídných podmínkách žije čtyřicet dětí. Tento prostor ústí skalou do zcela neznámého travnatého údolí, zcela uzavřeného skalními štíty, kde je ustájeno čtyřicet koní. Jáv, Trpitel, Struhadel a Merasjev se o nečekaném objevu dozvědí až jako poslední. Na louce hluboko pod táborem připravují soutěž a nyní čekají na zbytek tábora. Když přicházejí, odhadují počet dětí na 120 i více, ne na obvyklých 90. Obrazem přibližujícího se procesí a dialogem čtyř instruktorů, co se asi mohlo stát, povídka (pro některé čtenáře) končí. Prvky syžetu: Povídka začíná krátkým obrazem dětského vězení (osm dětí muselo být na dobu šestnácti hodin uzavřeno v těsném prostoru pod střechou, kam se soukalo jedno za druhým a kdosi je „vycpával“ hadry jako při protihlukovém opatření při stavbě domu). Scéna připomene úkryty židovských dětí před nacistickými transporty či některé bosenské, osetské či rwandské kapitoly moderních válek, odehrává se ovšem v moderní architektuře (zmíněná půda je od mezaninu oddělena jakýmsi neprůhledným sklem, Dvěstěděj posléze spatří dětskou tvář skrze mnohé konstrukční prvky, vlastně jediným možným průhledem až k podlaze tajné půdy). Většinu povídky sledujeme osudy a myšlenky Jáva, společné chvíle s Trpitelem, Struhadelem a Merasjevem. Jávova práce s dětmi a mládeží není takřka zmiňována, běžní, oficiální dětští účastníci tábora v povídce vlastně nevystupují. Na úvodní kapitolu čtenář brzy pozapomene. Klíčová je ovšem scéna, kdy se Struhadel a Merasjev ptají Jáva na nějakou podrobnost včerejší sportovní události a on si nepamatuje, že se jí účastnil. Povídka končí tzv. Nepovinným epilogem, který čtenáři dovysvětlí, kdo se děti a koně celou dobu živil a týral je, kdo byl hlavním strůjcem sirotčího vězení a nač onen dotyčný hodlal děti využít. Epilog ovšem začíná upozorněním, že bedlivý čtenář už pachatele odhalil a vysvětlení nepotřebuje. Proto je epilog nazván nepovinným, a zvláště nevhodným pro čtenáře bažících po nedořečeném.

HRA V DOMĚ SE ZAHRADOU Fabule: Dvaadvacetiletá Denisa se v rockovém klubu seznámí s mladíkem jménem Jiří. Jejich vztah se rozvine jen do určité míry, Denisa se cítí zamilovaná, ne však slepě, ze strany Jiřího cítí spíše upřímné přátelství. Asi po týdnu jejich známosti se Denisa pokusí o fyzické sblížení a je překvapena Jiřího reakcí. Pohovoří spolu otevřeně o sexu a o svém přátelství, Denisa objevuje v Jiřím zvláštního a zajímavého muže. Následně přijímá jeho pozvání na víkend na Slovensku. Dvojice přijíždí v pátek večer k velikému domu v malé obci nedaleko Lučence. Dům patří dvěma Jiřího přátelům, v jejich společnosti a ve společnosti dalších osmi lidí stráví podivuhodný večer plný pozitivní energie. Sobotní dopoledne vyplní společnost sportovními hrami a odpoledne se odehraje velká hra plná erotiky. Večer spontánně končí večírkem plným sexu, kde se Denisa s Jiřím definitivně sblíží.

28

Prvky syžetu: Jedná se o povídku erotickou. Přítomnost erotiky není ani lyrická ani pornografická. Žádná z postav nevykazuje přílišnou sexuální žádostivost, ale ani žádné zábrany. Denisa se svého studu zbaví velmi lehce, je totiž společností okouzlená i po intelektuální stránce. Výrazným prvkem syžetu, kterým se děj posune k výslovné erotice a pozitivní energií prostoupené nevázanosti, jsou pravidla velké odpolední hry. Jsou z celé povídky nosnou částí: Společnost (šest mladých mužů a šest dívek) se rozdělí na dvě vyvážené poloviny. Jedna odejde do zahrady, kde si zvolí místo pro svoji centrálu. Druhá skupina si za svou centrálu zvolí nějaké místo v domě. Na místo své centrály odloží všichni hráči své svršky. Smí si na sobě nechat jen jednu část oděvu. Je libovolné, kterou, neměli by ale všichni mít jen džínové kalhoty, či jen ponožky apod. Boty se odloží úplně a dále se s nimi nehraje. Po signálu či domluvené době začíná hra. Družstvo má za úkol ukořistit co nejvíce svršků druhé skupiny, útočí tedy na cizí centrálu – hromadu svršků. Na začátku hry nikdo neví, kde se nachází nepřátelská centrála. Z hromady může hráč sebrat jen jednu část oděvu, vrátit se a přidat ji na svoji. Také se mohou hráči vzájemně okrádat – svlékat. Rozhoduje nejen fyzická síla, ale i míra lstivosti v taktice, např. dva hráči se mohou domluvit na jednoho nepřítele. Násilí není povoleno a natržené či přímo roztrhané oblečení se nepočítá. Nahý hráč se po prohraném souboji vrací ke své centrále, kde si vezme nějakou jinou součást a může zase hrát. Vítězí družstvo, které má více svršků, přičemž se sčítají ty na hromadě, v ruce a na sobě. Hraje se po celém domě a v celé zahradě, existuje prostor pro nečekané zážitky – dobrodružné i esteticko-erotické; vždyť si stačí představit mladíka jen v tričku a dívku jen v kalhotkách (či naopak), jak jiné dívce stahují pánskou košili a ona po krátkém souboji naze a klidně odchází do útrob domu. Některé souboje žena proti muži mohou vyvolat skutečné sexuální vzrušení…

TEN TEPLOUŠ Fabule: Jednatřicetiletý Drahoslav Sýkora je po propuštění z vězení a dlouhém týdnu v ulicích přijat do azylového domu v krajském městě. Na noční směně ho přijímá mladý asistent (sociální pracovník) Urban Novák, muž mnoha zájmů, intelektuál, horolezec, básník a také gay. Mezi oběma muži vznikne v první chvíli určitý druh přátelství, oboustranně vnitřně kontrolovaného. Sýkora se druhého dne ráno seznamuje s ostatními klienty azylového domu a zažije návštěvu novinářky z místního deníku, Janinky Bartoňové. Ta projeví profesní zájem také o něj, což vyvolá malou roztržku. Další týden prožívá Sýkora různé slabosti a zmítá se mezi Novákovou nabídnutou pomocí při hledání práce a novým kamarádstvím s jedním z obyvatel domu, Cikánem Miťu. Zhruba po osmi dnech pobytu v azylovém domě se v non-stopu Schody se seznamuje s poběhlicí Romanou, přezdívanou Pípa. Společně se opijí, a když se Sýkora vrací do azylového domu, Novák, který je na směně, ho kvůli podnapilosti nevpustí dovnitř. Takové jednání chápe Sýkora jako zradu, odmění Nováka řadou nadávek, prokleje ho a slíbí mu pomstu. Vrací se nejprve ke Schodům, aby vyhledal Pípu, tu ale nenajde, opět se

vrací a skrze okno azylového domu budí Miťu, aby mu pomohl dovnitř. Ten jej posílá za svými příbuznými. V cikánské rodině v malém bytě prožije během své krátké návštěvy ostrou hádku všech členů rodiny, včetně probuzených a pohoršených sousedů. Zbytek noci tráví v ulicích. V šest hodin ráno překvapí v osamělém parku novinářku Bartoňovou, se kterou se nejprve hádá, poté po ní fyzicky zatouží a pokusí se ji znásilnit. Ta se ubrání a uteče. Během dopoledne se Sýkora vrací do azylového domu, v klidu ho přijímají a ředitel mu domlouvá za jeho noční výtržnost. Novák není ve službě, ale přichází na noční směnu. Sýkora je plný strachu z prozrazení jeho násilí na novinářce, pomstu Novákovi odkládá na neurčito. Urban Novák má pozdě večer návštěvu, po chvíli si Sýkoru volá do služebny a představuje mu svého přítele Martina. Ten má pro něj nabídku práce i s bydlením. Sýkora je dojat, slibuje oběma své „napravení se“. O tři dny později odjíždí do horského sedla asi 20 km od města ke svéráznému hospodskému Kuličkovi, aby u něj pracoval za nízkou mzdu, zároveň ale i za stravu a bydlení ve stylizované horské hospodě pro horolezce a turisty. Hned první den se dozvídá o trestním oznámení, které na něj podala Bartoňová. Kuličkovi to nevadí, a tak vyšetřován na svobodě Sýkora žije a pracuje v horském sedle v podstatě spokojeně. Občasným návštěvníkem hospody je i Novák, který Sýkoru pozvolna zasvěcuje do potíží svého milostného vztahu s Martinem a žádá na něm pomoc. V jednom okamžiku se do jejich rozhovoru vloží jeden z hostů, Sýkorův bývalý bachař Milský. Je opilý, a přitom seznámen se Sýkorovým osudem, čehož zneužívá a Sýkoru ponižuje. Postupně vzniká vypjatá atmosféra, strhne se nepřehledná rvačka, ve které Sýkora omylem vážně poraní hospodského Kuličku. V panice utíká do skal, slyší za sebou nejen hlasy přítomných, ale i dalších jemu známých osob. Prvky syžetu: Povídka vypráví příběh ze současných Čech, má určitý sociální akcent. Jednotlivé charaktery mají svá (poměrně uvěřitelná) traumata, a snaží se je mýtit bez patosu, tedy spíše je zakrývat. Vedle Drahoslava Sýkory je výraznou postavou Urban Novák. Je to moderní mladý muž, který pochází z téměř bezkonfliktního světa současných měst (sport, hudba, homosexualita jako běžná věc). Až později se projeví jako tápající až labilní člověk. V povídce se opakuje motiv nezvládnutého polibku: Pípa chce políbit Sýkoru, ten se jí zprvu štítí; otec cikánské rodiny líbá rozčilenou ženu, která mu sprostě nadává; Sýkora, chce v ranním zápase přisát svoje ústa na ústa novinářky Janinky Bartoňové, ta se brání; Martin při návštěvě azylového domu políbí na pozdrav Nováka, oba se stydí díky dané situaci (jeden je v práci, druhý ve skautském kroji). Povídka končí úprkem hlavního hrdiny od roztržky v hospodě pryč do lesa. Nechává za sebou Nováka, Martina, Kuličku, Milského a jeho kumpána, ale v hlavě slyší i Miťu, ředitele azylového domu, cikánské děti a hlavně novinářku Bartoňovou. Název povídky je odvozen od hanlivého označení, které opilý Sýkora užije při svém nočním hovoru s Miťu. Míněn je Urban Novák.

OLDŘICHOVSKÁ FARA Fabule: Několik mladých lidí se schází o sobotním večeru na zvláštní oslavu. Jde o rozlučku s budovou, kde většina z nich bydlí a ze které se brzy mají odstěhovat. V největší místnosti, která je již téměř vyklizená, je sud s pivem, vegetariánské občerstvení a sestava bicích, respektive kytary a mikrofony zapojené přes komba. Zábava se rozjíždí, přátelé popíjejí, povídají a začíná se džemovat na nástrojích. Při rozhovorech se dozvídáme více o jednotlivých postavách (je tu člověk bez nohou, vystudovaný psycholog, výtečný rockový kytarista, odrodilý syn významného podnikatele, dívka, jež sama procestovala Indii) a také o tom, co je spojuje. Všichni pracují nebo působí na civilní službě v ústavu sociální péče pro mentálně postižené v odlehlé pohraniční vísce. Budova, se kterou se loučí, je bývalá fara. Ústav v ní bude zřizovat nové bydlení pro chovance a musí zrušit ubytovnu pro mladé zaměstnance. Zábava postupně intenzivní a krom alkoholu se objevuje po jménu známá, ale dosud málo frekventovaná droga ke kouření – marihuana. Strhne se jedna hádka, kterou uklidňují dívky, potom náladu vylepší několik skvělých společných prožitků s hudbou – především asi dvanáctiminutová improvizovaná skladba, které vévodí kytarista Vářa. Atmosféra je téměř extatická. Poté, co halasně zapijí faru, řada z nich křičí své vzpomínky na zdejší pobyt. Při následující klidnější skladbě asi polovina účastníků odchází spát. Beznohý Vilém křičí, že teď to teprve začíná! Zábava pokračuje, vliv lehkých drog je na některých lidech již velmi znatelný. Hudba má psychoedelické účinky. Dívka Bohumíra kreslí po zdi abstraktní ornamenty a zasněně tančí. Postupně se k ní přidávají ostatní a zeď, o které vědí, že se bude znovu bílit, celou pokreslí. Vilém se teatrálně řízne do prstu a chvíli kreslí krví. Ostatní opilci jeho gesto vyslyší a také chtějí vyjádřit fatálnost svého vztahu k budově. Někteří jen křičí a buší do chladnoucích nástrojů. Jiní odcházejí do dalších, ještě zařízených místností, se snahou něco pokreslit, unést či rozbít. Jejich expresivita sílí a přirozenou cestou se mění v násilí. Pětice zbylých mladých lidí během dvaceti minut zdemoluje celou faru. Prvky syžetu: Základem stavby textu je dialog. Predikáty postavy jsou především přicházet, odcházet, odpovědět, říkat, zeptat se, hrát, zpívat apod. I o Bohumířiných kresbách se čtenář dovídá z oznámení jiné postavy. Vilém s Vářou nad Bohumírou chvíli stojí a komentují, co vidí. Krátce na to vyzvou ostatní, ať se přidají. K narativnímu stylu, přesto velmi úspornému, se povídka dostává až v závěru popisem demolice. V prvé variantě povídka končí tímto popisem. Druhá obsahuje závěrečný třívětý odstavec o tom, jak zdemolovanou budovu najdou v pondělí ráno stavební dělníci s projektantem dorazivší k zahájení úprav. Časové zařazení odpovídá počátku či polovině 90. let 20. století (marihuana jako nová droga, vlna neohippies, tzv. civilní služba apod.)

29

Psí víno 47 ZE SOUBORU ALTERNATIVA 2010:

PLUMLOVĚ

SLAVNOSTNÍ ZAHÁJENÍ

Jak se chodilo do Plumlova? Tak, že tam někdo zabloudil. Přišel, řekl, že je ten a ten, umí to a to, chce to a to a zůstal. Já jsem zabloudil z lesa, najednou vidím Plumlov – velký dům, také bazén, stráň a most. Pak lesem cesta, druhá do obchodu. Byl večer devátého dne a všichni dosavadní seděli či postávali u ohně. Přišel jsem a řekl: Jsem kameraman Satch, umím kamerovat a řezat dřevo, chci hlavně jíst a točit, povídat si. Ostatní se mi také představili a já si poté vybral některé za přátele. Tornádka, on byl filosof, uměl nakupovat, rozebírat, rád pil. Jeho dívku Sáru, ona pořádala akce, byla veselá, uměla vařit, ač nebyla hlavní kuchařkou. Víťu, on byl zedník, rád chodil a lezl po střeše. Nepil. Zaujal mne také starosta Byl, jenže ten ještě tento večer zemřel. Ostatní byli různí. Bylo mi s nimi dobře, neměl jsem potřebu je poznávat lépe. Tedy zpočátku. Večer byl celkem pěkný, až na to, že umřel starosta Byl a přišel Debil. Přišel ze země a řekl: Jsem Debil, umím se vyvyšovat a říkat trapné vtipy, chci machrovat a manipulovat s některou z dívek. Ráno po snídani jsme se zamilovali s dívkou Karličkou, začali jsme spolu žít. Sára i Tornádek mi to schvalovali, říkali, že Karlička je dobrá. Víťa to řekl taky, on dívku neměl. Protože jsem přišel devátého dne večer, v polovině, počítalo se s tím, že se dožiji konce Plumlova. Ten měl nastat koncem devatenáctého dne. Většina mých přátel se ho měla dožít, i když u Tornádka se to nevědělo úplně jistě, přece jen byl starší. Karlička byla sice starší než já i než Sára nebo Víťa, přišla šestý den z vody, ale nebyla tak stará jako Tornádek a mnozí další. Měli jsme před sebou dobré vyhlídky. Karlička byla blondýna, plnoštíhlá, a byla úžasná. Všiml jsem si ji už u ohně, ale to na mne jen pohlédla a nic. Ale po snídani jsme se do sebe doopravdy zamilovali. Prožívali jsme báječné dopoledne. Nejprve jsme zvolili nového starostu. Nechal jsem si poradit od Tornádka a volil Příhodu. Ostatně byl docela sympatický. Volila ho taky Sára a Karlička. Víťa volil Wafeho, ten skončil na druhém místě. Odpoledne jsem nakameroval nějaké první záběry. Napadlo mne a kamarádka Sára řekla, že je to dobrý nápad, nakamerovat všechny lidi v Plumlově ve svébytných situacích, každého zvlášť, samotného, pokud možno při jeho zaměstnání. Kdybych si k tomu přibral i několik celkových záběrů Plumlova a jedno nějaké menší téma, měl bych práci na celý čas. Zbývalo deset dní, mohl jsem začít hned s přípravami. Měl jsem obavu jak budu točit Debila, a hlavně jak on bude přistupovat ke mně a ke Karličce, ale byli tu i jiní a byl tu celý Plumlov.

V táboře byly přeloženy koleje tak, aby připomínaly notový papír. Byly seřazeny do řádků a na kraji prostranství se spojovaly v jedinou kolej, příchozí nebo odchozí. Cílem takového uspořádání bylo, aby se na malý uzavřený prostor vešlo co nejvíce důlních vozíků a bylo možné s nimi poměrně snadno manipulovat, aby vytvářely notový zápis. Dirigent Husa připravil pro slavnostní otevření koncertní premiéru své ojedinělé transkripce Prokofjevova třetího klavírního koncertu. Každý vozík měl být ovládán jedním posunovačem členem orchestru národního rozhlasu. Hudebníci stáli připraveni za kolejemi, dirigent Husa se procházel mezi diváky. Z bývalých strážních věží visely naše vlajky. Z reproduktorů zněla tichá vítací hudba, v jejíž kulise měli návštěvníci nalézt sedadla nebo se před dlouhou a vyčerpávající produkcí trochu občerstvit. Většina postávala na prostranství za hledištěm, držela v rukou tmavé kelímky s instantní kávou či zelené plastové lahvičky se studeným nápojem. Tato skupina návštěvníků žmoulala v levačkách plastové uzávěry a nejunuděnější jedinci je v náhodných okamžicích přikládaly k ústům a předními zuby drčely po jejich vroubkovaném obvodě. Po nějakém čase odlétlo z vozíků a sedadel hejno šedých holubů, aby přimělo návštěvníky pohlédnout na hodiny a dokonce se jít posadit. K začátku koncertu dal impuls dirigent Husa prostě, tím, že se postavil za praktikábl a do rukou vzal taktovku. Ćekal, až se orchestr rozestaví, pak se trhaně natočil k jevišti, a když si byl jist, že všechny zraky ulpívají na něm, svižně se uklonil a vtyčil ruce. Navzdory svému jménu působil jako čáp. Vrzání vozíků začalo. Koncert napsal Sergej Prokofjev v tónině C mol. Zamýšlel ji tak. Že budou trpět, a dlouho, návštěvníci věděli. Vždyť až poté, co vozíky zpodobnily jeden řádek notového zápisu, mohly odejet v pravou či levou společnou kolej a opětovně najíždět do linek kvůli vytvoření dalšího řádku. Některé vozíky mohly výjimečně zůstat na své koleji, pokud došlo k té mimořádné události, že alespoň dvě noty téhož druhu byly zúčastněny na dvou různých řádcích ve stejných linkách. Jednotlivé druhy not byly rozrůzněny svým nákladem, od zcela prázdných po zcela plné, k těm druhým byly povoláni ti členové orchestru, kteří běžně ovládali tuby, kontrabasy, cella a bicí nástroje. Zcela prázdné vozíky se specielně vybraným jasným skřípotem ovládal první houslista a klavírní virtuos. Já jsem seděl ve služebně zřízené v bývalém drážním domku a čekal na instrukce pořadatelů. Z rozhlasu jsem poslouchal rozličné vzpomínky na události před třemi lety a poměřoval je se svými. Šlo o historky plné bolesti a trpké účasti, tu a tam ale zazněl smích a nadsázka, převážně šlo-li o události májové. Spolu se skřípotem klavírního koncertu pro vozíky a koleje vytvářel zvuk rozhlasového přijímače bizarní vzdušný obal, ve kterém jsem se připravoval na svoji práci. Mé myšlenky i vnější podněty byly sváteční, jak to ostatně dnes mělo být. Dnes to tedy začíná. Začínáme pracovat jen pro umění.

30

USEDLOST TROKAVEC Protože demokracie je mrtvá, jedinou obranou důstojného života zůstávají občanské vzpoury, blokády a happeningy. Stále více se vyplácí ekonomická samostatnost, tudíž co nejjednodušší sedlačení; společenský život pouze elektronický. U plotu mezi švestkami a zeleninovým záhonem někdo v noci zezkratoval přívod elektřiny k mému megafonu a opět je slyšet jejich reklamní vysílání. Je možné, že ani nemuseli přelézat plot, mohli to udělat nějakou dlouhou tyčí. Pro ně je důležité, abych neměl důkaz, že kdokoliv vstoupil či vstupuje na můj pozemek, moje případná

žaloba tak skončí už na prokuratuře a oni nemusejí utratit žádné peníze. Za kurníkem a prasečím chlívkem bývala v plotě malá vrátka a mohlo se tudy do polí. Když tam postavili raketovou základnu, přemístili za ní i centralizovaný úřad zvaný Czech Point, v poslední době tam občas chodím se žalobami a vyzvednout si nějaké zásilky či odpovědi, když se nahromadí. Mám propadlé doklady, hromadí se mi urgence k zaplacení různých poplatků a daní, ale nechávám to tak. Cesta na úřad přes raketovou základnu trvá většinou celý den. Čtyři hodiny formalit, ozařování, psychotesty, zdravotní prohlídka a očkování, pak patnáctiminutová cesta přes areál v ozbrojeném doprovodu, asi dvouhodinové čekání na Czech Pointu, vyřízení záležitosti (často jen předání obálky) a cesta zpět. Ani na Czech Pointu ani na základně nemají sociální zařízení ani kantýnu, jídlo si nosím svoje, a malou potřebu musím činit rychle a tajně někde při zdi, abych zbytečně nevyprovokoval incident. Formality při zpáteční cestě už probíhají rychleji, očkování a psychotesty mi vystačí osm hodin, což většinou stíhám. Jen při propouštění k našemu plotu je zostřená osobní prohlídka, hledají mi po kapsách rakety… Nakupovat chodíme samozřejmě do Hypernovy. Chodíme předními vrátky a naše švestky míjíme už za plotem. Reklamní tlampače, které se jinak snažím překřičet svými, nás navedou a obří nákupní centrum nás spolkne. Kupujeme jen nejnutnější věci, ale do potravin musíme vždy. Nesmím brát, ani moje žena a děti, výrobky označené slevou, ať trvale či při jednorázové tzv. akci. Pokladní mají naše fotografie pod deskou, většina nás již zná. Pokud nějaký levnější předmět ve vozíku mám, zeptají se mne, zde vlastním kartu věrného zákazníka. Tu samozřejmě nemám, o její vyřízení se moje žena pokusila několikrát, naposledy ji vysvětlili, že kartu mohou mít jen zákazníci, kteří trvale bydlí nejméně jeden kilometr od nákupního centra. Jde prý o jakousi ochranu volného trhu. Žena ale nenaléhá, abychom reproduktory ze zahrady stáhli, abychom přestali ubytovávat greenpeace, kteří každoročně přijíždějí proti Hypernově demonstrovat, ví, že cesta zpátky už není. Jen aby se něco nestalo dětem. Za dva roky končí staršímu synovi certifikát o domácím vzdělávání, bude mu patnáct a půjde na nějakou střední školu. Bude tam venku častěji než dosud… Na jižní straně je trať. Vlaky tu již dávno nejezdí, ale jít po trati ani ji překročit se nevyplácí. Vše vidí na kamerách ochranka továrny na plastová chodítka, a i když se jejich ploty táhnou až třicet metrů za tratí, berou vstup do kolejí jako útok na svěřenou firmu. Tito starší pánové v uniformách říkají vždy jen slova „Opusťte soukromý pozemek, opusťte ho“, a poklepávají si na pouzdro pistole. Jiná slova jsem od žádného nikdy neslyšel. Na západní straně je dálnice, prodejny automobilů a benzinová

čerpadla. Tudy vede i jediná silnice k našemu domu a z našeho domu ven. V místě, kde podchází dálnici, je skládka komunálního odpadu, která vznikla na místě kontejnerů na tříděný odpad. Chodník tu není ani po jedné straně, ale můžeme se s trochou opatrnosti dostat do Hořovic a tam i na autobus do Plzně, anebo, obejdeme-li od dálnice celou vojenskou základnu a továrnu, můžeme se dostat i na pěší vycházku do Brd. Občas jdeme na jaře na delší výlet či na podzim na houby, ani nestačíme vybrat všechna povolení. Nejraději jsme totiž doma, na domě je hodně práce, většinu roku trávíme na zahradě v záhonech a chlívcích, večery u vybraných stránek internetu - něco k obživě na dálku, něco ke vzdělávání a duševnímu zdraví. Demokracie je mrtvá. Kromě ovocných stromů máme i starou lípu. Má překrásný stín a v něm rád odpočívám.

Vojtěch Vaner (*1975) Žije v Liberci. Pracuje jako kontrolor, vystřídal několik zaměstnání (tajemník neziskové organizace, defektoskopický technik, sociální asistent). Řadu let působil jako hlavní vedoucí oddílu a táborů, připravil několik originálních etapových her, působí ve sdružení dětí a mládeže Jicarilla. Je spoluzakladatelem a jedním z organizátorů festivalu autorských čtení Literární pozdravy, který se v Liberci koná vždy koncem listopadu od roku 2003. V letech 2004 až 2006 byl kmenovým autorem a redaktorem nezávislé iniciativy Divizna.cz. Publikuje zřídka, je zastoupen v několika almanaších, realizoval několik autorských čtení a happeningů. Píše poezii a prózu.

31

Psí víno 47

32

pře klady

KRZYSZTOF KUCZKOWSKI

Z polštiny přeložila Lenka Daňhelová

MASOVÁ KULTURA

BARBIE

EURYDIKA

Z přenosného počítače čistý hlas Katie Melua. Po každé sloce se Ewa dotýká prstem červené malinky na černé klaviatuře, tehdy Katie přestane zpívat a Ewa vypráví obsah ve volném překladu:

Měla být tou nesmrtelnou. Věčně mladá. Trvalejší než vzorec metra v Sevre.

Přišla k němu žena, která byla ve skutečném životě jeho matkou. Tady si nebyl jist kým je:

V Pekingu je devět milionů jízdních kol, to je skutečnost, které nemůžeme zabránit, tak jako tomu, že tě budu milovat až do smrti. Po dalším zastavení: Na světě je přibližně šest miliard lidí, kvůli tomu se cítím malinká, a ty jsi tím, koho miluji nejvíce ze všech. Jsme dva. Na plátně pulsuje šest miliard červnových jehliček. Uvnitř cítím jejich štípání. Tryskají v nás horoucí zřídla. Pijeme z nich červnové světlo. Ty moje. Já tvoje.

A tady ? Podívej, co říká návod: každých sedm let bude měnit kůži, barvu vlasů, názory, kreditní karty. A oči? Co se stalo s očima? Proč vidíme stříbrné kapsle místo očí? A co když fungovala jenom na dotek, reagovala na hlas a na infračervenou? Tak prosím vás vracíme se o sto let zpět. Syntetické oči vymyslí později. Dvě živé chrpy. Zatím ale samé domněnky. Vědecká hypotéza. Nazvěme ji Barbie.

Přišla, usedla na parapet otevřeného okna kývala nožkama tenkýma jak stonky karafiátů švitořila o něčem, ale on nerozuměl jejímu štěbetání. Náhle se vyklonila dozadu a na chvilku zazářila jiskra temnoty --A bylo třeba pozavírat okna posbírat z parapetu drobky chleba neprovokovat povahu té ani tamté. Nespoléhat na mýtus.

ROMEK R. L. 1937–2007 Drž se, starý, řekl jsem, musím jít. Nic banálnějšího mě nenapadlo, a on taky, aniž by zvedl hlavu: I ty se drž. A tak už zůstal: v letním kloboučku zakrývajícím dolík po operaci lebky, v černých brýlích maskujících prázdné místo po odstraněném oku a v plátěných pantoflích, jaké necitlivé matky kupují dětem jedoucím na tábor. Obrátil hlavu směrem k papírem zalepenému oknu a spatřil tvary příštích věcí, sevřelo ho to, co nemá chuť ani zápach, co oko nevidělo, ucho neslyšelo. Musím jít, zopakoval jsem a nečekaje na odpověď jsem vyšel na ulici zalitou sluncem. A hned jsem si taky vzpomněl na čepici se stříškou, kterou jsem si koupil s myšlenkou na vedra a jako obvykle jsem ji nechal doma.

agentkou Danou Scullyovou ženou v masce, která předstírala jeho matku v chlapeckých snech, a možná cácorkou, která jako elektrická jiskra přeskakovala ze sna do sna.

Krzystof Kuczkowski (*1966 Gněžno) Básník, autor literárních a hudebních recenzí. Od roku 1981 žije v Sopotu. V roce 1993 založil Literární dvouměsíčník Topos, který vede dodnes. Je jedním ze zakladatelů polské literární soutěže R.M.Rilkeho. V roce 1996 získal Cenu prezidenta města Sopot Sopocka Muza za zásluhy v oblasti kultury. Vydal sbírky básní: Prognoza pogody (1980), Pornografia (1981), Ciało, cień (1989), Trawa na dachu (1992), Widok z dachu (1994), Stado (1995), Anioł i góra (1996), Niebo w grudniu (1997), Wieża widokowa (1998), Tlen (2003).

33

Psí víno 47

MARTA BEROWSKA CAMILLE CLAUDEL – – EROTIKON VE SVĚRACÍ KAZAJCE Servi ze mě ty hadry, už dost! Kolik žen v nich bylo předtím znásilněno mohl bys je vyprat alespoň pro mne ó Bože kazajka čpí cizí slinou Nesnesu je nechci tolik ošetřovatelů tlapy uchvatitelské chci ruce Augustovy jsem sochou Augusta Rodina Rubáš pro živé mokré hadry kterými přikrýváš model proti vyschnutí už nepotřebuji už navždy budu podobou a tělem planoucím pro jiné

AUGUSTŮV DRUHÝ DOPIS CAMILLE Už se scházejí před naším hrobem popravčí četa přátel závist – ach každá než svlékla šaty doma před zrcadlem – se kousala do prstů připravena přiběhnout sem a pózovat věřit že zaujme tvé místo v mé pracovně v mé posteli v branách pekel ... Už sčítají ty tisíce franků z kamení bronzu z našeho mládí ukazují nahou sochu – ona to je ona šeptají jako kdybys byla mrtvá a přesto jsi nuzačka Ale co – žít pro Francii to je být komunardem mít své kanály a krysy své zpropadené místo v dějinách nic víc ... Hle tvůj bratr slečno Claudel třicet franků denně posílá abys za zdí netrpěla hladem má už nakladatele má pochlebníky a v Neapoli děvku o které se vyjadřuje stejně nestoudně jako o nás

Z polštiny přeložil Milan Hrabal

CAMILLE CLAUDEL – EROTIKON ZPOZA MŘÍŽÍ Už nevím stojím nebo ležím u mříží svoboda je na té či oné straně trest samoty - lůžko příliš tvrdé v tichu zvedám nahá ramena amfora říkals mi laskajíc mne rty nic takového stárnoucí smutná bláznivá ženská

takovou si tě připomínám taková se ke mně vracej

Pojď blíž ty mezery rukám stačí můžeš mne obejmout přitulit a vzít vidíš jako dřív mám chuť se milovat jsem horká a otevřená pro tebe rozevírám kolena jen mříže rozevřít stále neumím

27. července – Leszniów

TŘI DOPISY ISÁKA BABELA NADĚŽDĚ. 1920 21. července – Plawcza Strašná je noc na frontě sténají kameny na dvoře pláčou probuzení koně poslední svíce blankytně dohořívá Naďo Naděždo opakuji v paměti bojím se že mi unikneš jako dech Obyvatele vesnice vyhnali – asi dvě míle odtud teď stojí mohyla z bláta a zoufalství v opuštěném domě se nedá spát déšť – bubeníček války ťuká do dřevěných stěn a připomíná bezejmennou smrt Včera vyšlo slunce z koňské hřívy kůň už byl mrtvý ale slunce se rozlilo v trávě jako před rokem na pláži v Oděse pamatuješ? běhalas zanechávajíc otisky malých chodidel rozpálenou dlaní sis upravovala vlasy

34

Naďo volám Naděždo za chvíli už nikde nebude pro tebe místo

Píšeš že v Oděse je hlad myslíš snad že tady máme pečené husy a pařížské řízky Židé jistě jako dřív chtějí za obilí zlato tvůj otec se snad nemá nejhůř ostatně někdo musí podporovat revoluci Zeptej se ho zda mi tě dá vrátím se z války možná brzy už ne tak ubohý Wisla je stále blíž víš Naďo dal bych té řece tvé jméno kdybych mohl jako jiní měnit názvy měst jména řek a celých provincií Naděždo chybí mi slunce i loď kterou jsme pluli na moře tak daleko že Oděsa se ztrácela v oparu tiskl jsem tě silně a tys křičela nech toho nebo přijde vlna A vidíš nepřišla udržel jsem v tichu tebe i tvé jméno dnes je potřebuji jako tu řeku za lesem pár mil odtud Naděždo já ti tu řeku daruji

1. srpna – Grzymalówka Křičel jsem tvé jméno nemohli mě vzbudit zdálo se mi že loďka strhla lano odplouvá sama až po boky v pěně a pak vidím – Naděžda u vesla je stále vzdálenější stále bledší uprostřed vln

pře klady na širém moři odkud pláč ani volání není slyšet...

slunečná jakoby přímo od moře

Naděždo neodplouvej válka je i v noci jako by měla zůstat navždy mám už dost Haliče nechápu komu a nač je ta chladná deštivá země

Pustil jsem chlapce s Naďou v očích utekl ke svým do toho panského Polska víš občas přemýšlím zda někde pro tebe bude dost místa možná právě tam?

Včera chytili chlapce z polského oddílu byl mladý jako ty možná ještě mladší a oči podobné tvým nemohl jsem uvěřit – bylas v očích chlapce

Bal věci Naďo vlak do Kyjeva není tak drahý přijedu pro tebe dezerce? nic takového odtud prchá kdo žije

a pak kamkoliv na západ nebo jih třeba za oceán s tebou je mi všechno jedno Uvidíš Naďo ještě pár let a nikdo v Rusku nevzpomene na tvé jméno nikdo jím nepokřtí malou holčičku nikdo nebude psát Nadě z války nebude odtud návratu...

Marta Berowska (*1952 Varšava) Básnířka, autorka knih pro děti, rozhlasových, divadelních her a pohádek, publicistka. Její básnická sbírka Za kurtyną z koralu (1981) byla oceněna jako nejlepší debut roku. Dalších deset let mohla publikovat jen v samizdatu. Až v roce 1991 vydala další oficiální sbírku Szczury pana Boga (1991). Z dalších sbírek: Róže Augusta Rodina (1995), Pieśń o ziemi (2005). Z knížek psaných pro děti se mj. dočkala již dvou vydání Tajemnica Liczyrzepy. Díky její péči vznikla skupina mladých tvůrců Wybór, kterou dodnes vede. Stále žije ve Varšavě.

MILAN KOZELKA BYZANTSKÝ CHÓR Leon Havlíček kráčí ulicí v centru Karlových Varů. Zastaví se a kouká do výkladní skříně s elektronikou. Náhle cítí jak za ním někdo hlasitě funí. Rus – bodrý týpek – těká vodnatýma očima z výkladní skříně na Leona a zpět. Širokou tvář má rozplizlou do prostoduchého úsměvu.

“Što éto?” ukazuje na DVD přehrávač. “DVD přehrávač,” říká Leon. “Što éto?” nechápe Rus. “Takový vymakanější video,” říká Leon. “Što éto?” zírá Rus fascinovaně. “Běž do prdele,” odchází Leon znechuceně. “Što éto?” třeští Rus oči.

35

Psí víno 47 LIGHT MY FIRE

“To nic. Je to jaký to je…” blekotá Leon rozpačitě. “Že nejsem nejvošklivější?” úpí jeho tvář v zrcadle. “Nejseš. Sou horší,” utěšuje ji Leon. “Eště horší?” diví se jeho tvář v zrcadle. “Vysloveně hnusný,” říká Leon s odporem. “Tak sem na tom dobře,” jásá jeho tvář v zrcadle. “Skoro nejlíp,” mumlá Leon a odvrací se. Odchází, jeho tvář v zrcadle se usmívá.

Vždycky když se Leon Havlíček odněkud vrátí domů, pustí si Doors. Podlahu pokrývá starý prošlapaný koberec. Plný dojmů se přiřítí z kina a pustí si Doors. V létě rád chodí v lehkých sandálech. K smrti utahaný se dopotácí domů a než se zhroutí do křesla, tak si pustí Doors. Nekouří, nepije, nemluví sprostě. Čte nekomerční prózu. Přijde z čajovny, převlékne se a pustí si Doors. Nájem a inkaso platí včas. Nezadlužuje se. Pozdě odpoledne přijde z práce a pustí si Doors. Na konci roku vždy zkonstatuje: “Šlo to. Mohlo to bejt horší.” Jednou přijel z mejdanu a pustil si Kryla. “Změna je život,” namítlo by se. “Na Doors nikdo nemá,” vzdychl Leon.

VÁHAVÝ STŘELEC

SNESITELNÁ LEHKOST BYTÍ V neděli ráno se vzbudil před sedmou. Osprchoval se, vypil čaj a hodinu meditoval. Potom se šel projít podél řeky. Kilometr tam a kilometr zpátky. Vrátil se domů a přečetl deset kapitol Cesty zenu. Před obědem si pustil CD s Mari Boin Persen, It Sat Duolmma Mu. K obědu si uvařil česnečku a snědl ji s topinkou. Po obědě se šel projít po lese, procházka trvala hodinu a půl. Vrátil se domů a přečetl deset kapitol Cesty taa. Před večeří si pustil CD s Ravi Šankarem, Live at Monterey. K večeři si namazal dva chleby, jeden máslem, druhý sýrem. Spláchl je čajem. Po večeři si pustil CD s Philipem Glassem, Waiting for the Barbarians. Před desátou se šel projít, vrátil se půl hodiny před jedenáctou. Uvařil si čaj a vypil ho. Osprchoval se a ulehl do postele. “Báječnej den,” řekl si Leon Havlíček a usnul.

TVÁŘÍ V TVÁŘ Leon Havlíček stojí před zrcadlem a zkoumavě si prohlíží svoji tvář. Konečky prstů se nesměle dotýká vrásek pod očima, ukázováčkem přejíždí po kořeni nosu. Komicky špulí a zase pevně stiskává rty. Přivírá oči, pitvoří se. Dlaní přejíždí čelo a pročechrává si řídké vousy. Cení zuby a komýhá nosem. Chvíli se strnule pozoruje. “Nojo…” vzdychá. “Sorry…” omlouvá se jeho tvář v zrcadle.

Je 17.30 hodin. Po celodenním půstu se ozývá hlad. Leon Havlíček sbíhá dolů do přízemí, vychází z domu a pokračuje směrem k Městské tržnici. Po pětistech metrech se zastavuje a znejistěle váhá. “Že sem nezamknul? … ” drbe se na čele. Vrací se. Svižně stoupá po schodech do posledního patra a bere za kliku. Je zamčeno. “Sichr je sichr,” klepe Leon na pomyslné dřevo. Je 17.55 hodin. Sbíhá dolů do přízemí, vychází z domu a pokračuje směrem k Městské tržnici. Po osmistech metrech se zastavuje a znejistěle váhá. “Že sem nevypnul plyn?...” drbe se za uchem. Vrací se. Svižně stoupá po schodech do posledního patra. Odemyká a spěšně vchází do bytu. Plyn je vypnutý. “Sichr je sichr,” klepe Leon na pomyslné dřevo. Je 18.20 hodin. Zamyká byt a sbíhá dolů do přízemí. Vychází z domu a pokračuje směrem k Městské tržnici. Po čtyřstech metrech se zastavuje a znejistěle váhá. “Že sem nechal týct vodu a nevytáh špunt?...” drbe se na bradě. Vrací se. Svižně stoupá po schodech do posledního patra. Odemyká a spěšně vchází do bytu. Vbíhá do koupelny a rozhlíží se. Voda neteče, špunt se válí na polici. “Sichr je sichr,” klepe Leon na pomyslné dřevo. Je 18.45 hodin. Zamyká byt a sbíhá dolů do přízemí. Vychází z domu a pokračuje směrem k Městské tržnici. Snaží se ho zastavit jehovisté, přehlíží je. Míjí rockový klub, prochází nejstarší městskou pasáží a zahýbá vpravo. Obchází hlasitě bubnující a tančící procesí hnutí Hare-Krišna, hází jim do plechovky drobné. Kibicové postávají a ťukají si na čela. Leon zrychluje tempo, po sto metrech to stáčí vlevo a po dalších sto metrech je tam, kam celou dobu směřoval. Tržnice je zavřená, zvedá se vítr. Je 19.05 hodin.

Milan Kozelka (*1948 Kyselka u Karlových Varů) Performer, výtvarník, prozaik. Uvedené povídky pocházejí z knihy Údolí pod vysokým stropem (nakladatelství gulu-gulu 2009). V Praze lze knihu zakoupit pouze v galerii NoD (Roxy, Dlouhá ulice 33, Praha 1).

36

pře klady

GUNNAR WÆRNESS

Instrumentální překlad – Ondřej Buddeus

ZAJEČÍ ZEĎ

37

Stal jsem se zajícem/ když jsem se naučil/ mluvit zaječí (řečí)

Nahoře: Byl jsem obyčejný zajíc/ teď mám své místo v řadě a pak už nic Uprostřed: Jsem velký zajíc/každý kámen této zdi je zajíc/říkáme jí zaječí zeď Dole: Pamatuj

Psí víno 47

38

Vlevo: Zůstanu s tebou/až do konce/uvidíš mě/všude/mýma očima/a oslepneš/a poděkuj mi/ za oslepnutí Vpravo: mé nožky byly/má opravdová/křídla

Nahoře: Jsem jen na vzdálenost/jsem dešťový mrak/ve mně/mě/neuvidíš Uprostřed: Stanu se zas sám(a) sebou Dole: Tak tohle je ze zajíce to nejvyděšenější / Budou z nás snad zajíci jako tenhle

pře klady

39

Jsem mrak/omývám písek/můžu se stát/ lecčím jiným než/bys (do mě) řekl/a můžu se stát/zase sám sebou/(a) být sám sebou/a obklopit tě Omývám si oči v krvi. Vraha poznám i když jsem slepý

Nahoře: Padám/i já padám/až spadneme budeme déšť Dole: Jen zajíc naučí zajíce poposkočit

Psí víno 47

40

Shora: Jsem ten nejvylekanější kámen/ i ten nejlehčí/prolétnu ti oknem/jako pták Taková je existence zaječího kamene Dole: Původní zajíc jsem já/proč se po mě každý zajíc opakuje

Nahoře: Vypadl jsem ze zdi/vznáším se na vodě/potopím se v hlíně (klesnu do hlíny) Uprostřed: Jsme kamenní zajíci/můžeš nás klidně zasadit do země/nerozmnožíme (nerozšíříme) se Dole: Všechno je má chyba

pře klady

41

42

A) Jsem počátkem nejvyšší zaječí zdi | B) Zajícem zdi budu dokud nezaniknu | C) Nemůžu se množit (rozšířit), snad jen jako zvuk. Poohlédni se po kruzích na vodě. Tam jsem spadnul. Se srdečnými pozdravy: zaječí kámen | D) Namelou mně do štěrku. Každé zrno ať se nazve „zajíc“. | E) Dál už nemám co říct. | F) ani já | G) já také ne | H) Zakryji všechny ty kameny, aby vyprávěli o zajíci | Začnu nanovo v prachu | Hloubím díru hrob | a otvor | ale žádné místo, kde být

Gunnar Wærness (*1971) pochází z norského Trondheimu, v současnosti žije ve Skåne v jižním Švédsku. Vydal čtyři básnické sbírky. Za první, Kongesplint, získal v roce 1999 Cenu Tarjei Vesaase pro debutující autory. V roce 2004 byl zvolen do desítky nejlepších norských autorů mladších třiceti pěti let. Text Kjœre bønn ze sbírky Hverandres (2006) byl vybrán druhým kanálem Norské televize (obdoba ČT2) za nejlepší báseň roku 2006. Sbírky Takk (2002) a Hverandres vyšly v roce 2008 ve Švédském překladu. Poslední sbírka Bli verden, na niž cyklus Haremuren volně navazuje, vyšla v roce 2008.

Už nechci být zajícem

Psí víno 47

JAN J. BENEŠ SAMOTA V HORÁCH

PAN ZETTL

OVEČKA

Dům pana Štádlera je pelech osamění, kde místo ospalého psa červotoči ze vrat zuby cení, když někdo cizí zaklepá.

Já vím, že až přijdu na Onen svět, najdu u cesty krámek pana Zettla. Zastavím se, abych něco sněd a ohřál se u kamen, místo u Věčného světla.

Zabijeme ovečku na větrném kopečku je tam tak sama a v noci bečí do trní Když měsíc hladí noc tak na něj tiše zavrní

Cinknu dveřmi do krámu, pan Zettl položí na pult rozečtenou knížku, já řeknu: „Dal bych si housku a dvacet deka salámu“ a on odpoví: „To bych musel krájet, jedině celou šišku.“

Zabijeme ovečku na větrném kopečku je tam tak sama a ve dne se pase kolem kolíku Však už je tlustá ať duše ulétne jí z guláše v kotlíku

Prochladlou rukou tisknu kliku, vylekám blázinec zámku. Píská v šerou síňku, dírku po korálku. Také tu občas ve tmě zatřpytí se ve starém zrcadle, na vyleštěné míse, na hodinovém kyvadle. Chvíli hledám odkud světlo přichází, až dveřmi na půdu spatřím střechu, kde se hvězdy prochází po děravém šindeli, vyspraveném kousky plechu. Prasklinou v komínu vyhlíží měsíc jako bílé břicho ryby. Peče se a voní po kmínu až polykám sliny. Dnes je v domě plno klidu. Pan Štádler asi zapomněl, že je středa, kdy po týdnu opět přijdu a přinesu mu čerstvý chleba. V kuchyni pan Štádler také není. Po paměti zapálím lampu a hledím do plamínku chvění. Vnímám jen otevřené okno a chlad tu. Záclonky poletují v průvanu, otrhávají květy v modré váze a jindy do běla vydrhnutou podlahu špiní z kamen saze.

„Kde jsi byl tak dlouho, hochu, už tě dávno čekám.“ „Však to znáte, práce plno, štěstí trochu a sem nerad spěchám.“ „A co žena?“ „My jsme tu spolu.“ „Já vím. Ten den byla po bouřce obloha roztržená, díval jsem se dolů.“ „Žena Vás pozdravuje, chce na dort meruňkovou marmeládu.“ „Hochu nezlob se, to nejde, tu mám až vzadu.“ „Musím doprodat jahodovou, vidíš tu plechovku? Přece nebudu načínat jinou, vyřiď ženě, ať upeče bábovku.“ Až do noci protáhne se naše sedění. Povíme si kdo má psa a jakou rasu, kdo prodá tele, kde se letos drží jeleni. Na všechno budeme mít věčně času.

Jsem tak spletený, že u dveří do pokoje kliku hledám chvíli. Pan Štádler leží tichý na zemi a neříká své: „Pojď dál hochu milý.“

Zabijeme ovečku na větrném kopečku v noci když má sen

DOPIS OD E. Milá maminko, tak jsem v blázinci. Jím, spím, ale všechno je tu bílou krví polité. Jsou tu rozumní i šílenci, hodně těch, co mají srdce zabité. Okna mají mříže. Nejvíc mě to mrzí teď na jaře. Venku zpívají ptáci a nesmím blíže, nechala bych si třeba pršet do tváře. Máme na pokoji psinu, z toho, co jsme, když my nejsme my. Bojím se některých léků a inzulinu, asi po nich jsem přišla o všechny své sny. Musím se denně lékaři zpovídat. Není víc smutného než se rozebrat a poskládat v někoho vhodného. Vím, že pro tohle jsi mne sem poslala. Často se stydíš za mě. Košíček jahod jsem dostala. Děkuji. Byly sladké.

Vím, že před lety pochoval ženu a o dětech nevěděl ani kde žijí. Tak komu co řeknu. Dal jsem kravám vodu a díval se jak pijí.

43

Psí víno 47 VOLAVKA U pole, kde je zaset hrách a oves, stojí borovice, opřená větví o les. Volavka na ní visí, nohy ve smyčce, z roztrženého volátka na zem padá rybka k rybičce. Peří na hřbetě déšť čechrá v šedý hrb, zplihlá křídla ve větru mávají jak rákosí a proutky vrb. V očích nic. Zobák přešel křik. Na hrdle uschly červánky. Jen kolem pusté hlavy červi splétají se v copánky.

Jan J. Beneš (*1942) Jednu polovinu dospělého života byl lesníkem, druhou strávil u krav. Jedenáctkrát se s ženou, třemi dětmi, krávou, slepicemi a psem stěhoval po lesních samotách. Úředně schválenými cizinci se stali až v Rakousku, a to 8. 7. 1984. „Ze všeho života jsem rád, že je světlá země ducha, kde ne z jediného bodu, ale z prostoru je vše ozářeno a viděno. Protože jsme ve všem účastni, není zde perspektivy a velikost všeho je pravá. A vládne tu soulad mezi životem a smrtí, protože jedno jsou, jsou věčnost. Jejím důkazem jsou slova Petroniova, obrazy Rembrandtovy, hudba Beethovenova…

PETR H. ŠLIK S. NA ÚTĚKU Z DOMOVA

CESTA

Prostor byl ohromný mohla jsem se vydat všemi směry a všude bych se něco dozvěděla

Začíná jako malá pěšina mezi stromy potom se připojí k asfaltové cestě po které se sváží dřevo a postupně roste a mohutní mine několik vesnic a ve městě se změní v železné pruty kolejnic a jako k řece i k nim se neustále přidávají další a další přítoky města podél trati jsou čím dál větší přibývá lidí aut a domů

Nikde žádný plot ani stěna ani strop alespoň já jsem je neviděla

S. SE VRACÍ DOMŮ Hodně jsem toho viděla hodně jsem toho slyšela štěkání psů bzučení včel vrčení aut ozvěny stěn a zpívání stromů Hodně jsem toho cítila ale teď se vracím domů

Zvuky okolo cesty jsou čím dál hlasitější a všechno se zvětšuje jako když se nafukuje obrovský barevný balon pomalovaný reklamou který se nakonec vznese k nebi ?

CESTOU Z CHLUMÍNA DO BYŠKOVIC V krajině lemované zeleným potrubím teplovodu leží v poli vyorané plastové lahve cestu lemují odhozené odpadky a v příkopu se nadouvá mrtvola ovce bez hlavy Zabij mě! volá ten kraj Slyšíš? Zabij mě!

VEN NEBO DOVNITŘ Na břehu řeky vede trať po trati jede vlak ve vlaku sedím já a koukám se z okna ven nebo dovnitř?

Petr H. Šlik (*1976 Praha) Povoláním zeměměřič, ve své podstatě povaleč. Hraje na bicí v kapelách Původní Bureš a Neúspěšný atlet, pro které tu a tam napíše nějaký text. V roce 2008 mu v nakladatelství ARSCI vyšel detektivní román Stín Černého motýla. Žije v Roztokách u Prahy.

44

TEREZA ŠIMŮNKOVÁ POHÁDKY O SAMOTĚ

HNÍZDO, ZJARA

Dál za hranou listopadu na tvé pelesti plátek masa pleská nocí nočním neštěstím kde jsou dveře do předsíně na plátek pootevřené na dva prsty na tvé šíji ležíš pláčeš už jen chvíli přes hory mé zlaté parohy jenže nejdou jdou jen prsty co se svlékly z ženy co se svlékla z matky po tvých tvářích po polštáři plazí si to dál kde se pámbů vlků bojí kdopak by se vlka bál

Vyndavám ze skříně Tereziny kosti postavím z nich májku dáš mi pod ní pusu? to není nevěra to není lhaní to si jen zalézám do vyhýbání

PODVODNÍ Tancuju si po ledu komupak co provedu mám sukni z ker a sekeru bez sekery to nesvedu

na ptačí větvi víry stavím hnízdo třísky lítají z lesa nástroje držím špičkou dolů nepotřebný maso neženu pryč

to že jsou palmy zdá se slepnu tohle jsou vlasy mořskejch dam zadrhneš se a tlučeš tlučeš kolenem zapřený o vlny tlučeš o vlásek za hrdlo škubeš se sám

ono by se v lese bálo v noci by zůstalo nadosmrti samo a já

VÝROČÍ

musím být do tmy hotová v hnízdě zalezlá jedna vlaštovka jaro nedělá kdo se mi letos asi podobá

ČERVENÁ ŘEKA ty svody sype bílej shora a mně táhne ten černej vpředu a mně se těžko odolává milování na tenkým ledu je prosinec a když se svlíkám žadoníš ať neutíkám jenže já jsem lačná po ohnivý vodě chodidla s čertem protancovat a tebe nechat potrpět

NAD LEDEM Hej hodná holko polez ven ty přece nikomu nepřeješ nic zlýho tobě se jenom stává že hluboko zatneš do živýho a znova lítosti zkraje ledna: a února: a března ono to roztaje a jsou to velký kluci tak jakýpak copak jako když dřepíš nad ledem a brečíš si na sekeru

kolenem zapřený o hrdlo tluče kdo prej je doma kdo je tam

Plaváček připlaval po krvi můj muž to ještě neví můj muž stlouká vory a večer fouká do hladiny i kaši jí od kraje v opatrných kruzích jednou mu zaťukala na rameno velmi mladá žena z řeky aby porodili: plavaly jí oči pomáhal jí pěstmi do břicha plavaly jí oči stoupal na ni jako na kameny a když se rozkřičelo vložil do ní ruce jak do mlhy stála jsem za vodopádem a sledovala cizí bojující ženu jak ji za vlasy vleče řeka

O HRDLO A vítr stojí jako srdce palmy stojí oceán a stojí dech a tluče tluče

Svatý Martin dneska na bílém koni a já mám první bílý vlas nacpané husy kejhají je to vypečený špás v půl páté tma v pět čaj v šest rum mladý muž Gidon Baumhorn si zadumaně potahuje vousky a opírá se o výlohu v židovském městě černý rabín Sidon šeptá do plechového rohu

STĚHOVAVÍ PTÁCI Stěhovaví ptáci stoj spatný mezi mraky dole u rybníků rybáři s podběráky stěhovaví ptáci nabírají směr svátky s hákem v žábrech mě kopou do žeber stěhovaví ptáci zebe to od kotníků mám ruce od sazí úplatek kominíkům stěhovaví ptáci zima jedním tahem svátky s kostí v hrdle mrtvolky za výtahem s nožkou v kroužku krouží vánočním pachem města kapitán ježíšek z lineckého těsta taky ho vypekli vzlykáte ve vaně do dlaně kreslíš mu ze msty a soucitu stěhovavé ptáky a samotu

Tereza Šimůnková (*1979 Praha) Novinářka (nyní Literární noviny). Vystudovala FSV UK, sedm let se živila jako turistická průvodkyně. Bydlela v Severním Irsku a rok a půl v Nizozemsku, půl roku cestovala s batohem jihovýchodní Asií. V listopadu 2007 jí vyšla v nakladatelství Protis prvotina Zmijí žena. V roce 2008 byla mezi nominovanými na Drážďanskou cenu lyriky. Má ráda kočky, výšky a velkoměsta.

45

Psí víno 47

R E C E N Z E Pavla Anthová: PŮJDETE TEĎ DO PRDELE? Janusz Rudnicki: Smrt českého psa (Protimluv 2008, přel. Věra Vytřísalová a Jan Faber) Díky nakladatelství Protimluv má český čtenář příležitost seznámit se s díly současné polské literatury a zjistit, že jejími představiteli jsou i jiní spisovatelé než jen tvůrce Gottlandu Mariusz Szczygieł. Dalším neméně zajímavým autorem je Janusz Rudnicki (nar.1956). Spisovatel polského původu žije v současné době v Německu, kam v roce 1983 emigroval. Ostravský Protimluv vydává v českém prostředí spíše neznámé autory, o to více může být překvapivé, do jaké míry je povídkový výbor Smrt českého psa jiný a zajímavější než lecjaké tituly v současnosti nabízené většími nakladatelstvími. Povídky jsou editory datovány již rokem 1982, tedy za Rudnického pobytu ve vězení, kde byl za výjimečného stavu internován; další texty spadají do nového tisíciletí. Hlavní postavou povídek je povětšinou sám Rudnicki. Výbor však nespojuje jen protagonista, ale také absurdnost situací, do kterých se dostává, komentář aktuálního i minulého dění, černý humor a sarkasmus. Pozastavit se můžeme i nad zvýšenou frekvencí vulgarismů, ale kdo by čekal rádoby humornou obhroublost, bude zklamán, respektive zákonitě vyveden z omylu. Spisovatel se ani nesnaží být esteticky legitimní. Hra s jazykem se projevuje i v pojetí povídek, které jsou zvláštním nekonečným vyprávěním, klasické literární postupy jsou neustále rozrušovány a nahrazeny pokusy novými. Asociativní vršení slov není zbaveno smyslu a je plně funkční. Nabytý děj je zhuštěn na velmi malém prostoru. Interpretace textu uhýbá před jednoduchostí a přímočarostí, výpověď je jako monolog šílence. V chaosu groteskních situací, do kterých se protagonista dostává, je jako Ariadnina nit vedena opakující se tematika: kromě již zmíněného charakteristického humoru se často objevuje reflexe německo-polských vztahů: „Odkud se bere můj sarkasmus, například? Proč já jako, tento, si jako dělám srandu. No protože mě, do prdele, sere ta náhlá, dotěrná, horečnatá, intenzivní atmosféra vzájemného usmiřování se kolem krku. A ta teploučká dobrota a to naslouchání si, to vzájemné poslouchání se s tou přerozmilou pozorností kněze, při které se až dělá špatně. A ta gesta, protože jde o gesta. (...) A polsko-německé přátelství bude tím silnější, čím silnější bude polský zlotý.“ Nechybí ani „výklad“ biblických témat: „Jsem otěhotněla, dobře, že David přikázal zahubit mého nezdárného muže, co mi je po něm, David je idol, asi jsem se narodila se stříbrnou lžičkou, no jo, neprošlo nám to jen tak, Pán se lehce rozčílil kvůli takovému Davidovu činu a první dítě nám usmrtil, ach, to je toho, lehce nabyl, lehce pozbyl, tím spíš, že později, šukaná pravidelně, porodila jsem ne nějakého houžvičku, ale samotného Šalamouna.“ Společnost je popichována, autor střílí i do vlastních řad: „V Domě literatury společnost spisovatelů a knihkupců, kteří se sešli proto, aby si zaječeli. Že je

46

zle. Lidi už nechtějí číst tak, jak kdysi. Ty jejich knihy. Dneska je plno braku, a kdysi ne. Kdysi četli, teď ne. (...) Literatura vzbuzuje, říkal jsem, pořád ještě, přes to všechno, tolik úcty jako nebožtík. A neměla by. Vůbec není tak důležitá, jak ji malují. Hle, jedna z možností, jak si zorganizovat volný čas. Většina ji má u prdele. A není proč ječet.“ Nechybí ani trocha ušklíbnutí se nad hrůzami druhé světové války: „Jdu, je to nedaleko, zvoním, vcházím, jdu po schodech. Bot u dveří je tolik, že chvilku myslím na Osvětim. Přestavuji se.“ Rudnicki provokuje a pokouší, co a koho se namane: „Uschi umřela, alkoholička nemocná na cukrovku, o které jsem já, vypravěčská hyena, psal, poněvadž na mě její pomalý rozklad působil terapeuticky.“ Dostatek ironie se vrchovatě dostane fanatickým ochráncům zvířat a všem příznivcům ideologií. Rudnického reflexe okolního dění a událostí minulosti jsou podnětem pro nejrůznější autorské fantazie. Hlavního hrdinu představuje z valné většiny autor sám. Ten „žije, protože jej smrt propásla“; sloveso živořit dostává v podání Rudnického zcela nový rozměr. Tragikomické situace, do kterých se dostává volným pádem a s jakousi nevyhnutelnou samozřejmostí, jsou jen každodenními událostmi. Hrdina se tak stává součástí nezastavitelného soukolí bizarních situací, ve kterých jej setrvačnost posouvá dál a dál, aniž by tomu mohl zabránit. Výsledek je však naprosto trefný, protagonista a jeho nestoudnost nezničitelní. Tak se stane, že je zaměstnán jako hlídač psa českého původu, ten však na první procházce zemře, je unesen Cikány, protože ti se zase domnívají, že v krabici, v níž je psí mrtvola, je televize. Rudnicki pronásleduje auto s únosci až do Bergen-Belsenu, který Cikáni okupují, aby dostali statut menšinové skupiny a odškodnění. A protože jsou věci, které se v určitých situacích nedají odmítnout, účastní se zde hostiny, jejímž hlavním chodem je právě dotyčný pes. Další z okamžiků, kdy je cynismus protagonisty doplňován paradoxem situace. Zejména můžeme ocenit, že specifický humor není otravný již v první části knihy, ani neustálé variování sebe sama nepůsobí nadbytečně. „Skutečně, smích je jediným prostředkem, který nám dovoluje snést to, co je nad naše síly. A tak jsem se začal smát, v duchu, potichu, jinak by mi žebra probodla srdce. Ale když jsem si připomenul jisté přísloví, nevydržel jsem a začal jsem se řehtat. Projela mnou bolest a hned jsem znovu omdlel, ale tentokrát s uspokojením. Protože kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe, no ne?“ Jak už to bývá, ne všechny povídky v souboru dosahují stejné kvality, zvláště cenné jsou spíše delší celky než kratší zastavení zachycující pouhé okamžiky. Rudnicki a jeho do očí bijící radost z „dráždění tygra“, výsměšné reflektování situací minu-

re cenze lých a současných, sarkasmus namířený proti elitářství, politickým aktivitám a pánbíčkářství, svévolné zacházení s jazykem – to vše tvoří dílo ucelené, koherentní, na jistých místech úderné a hlavně natolik jiné než v současnosti nabízená literatura, že

nám nezbývá nic jiného, než popřát autorovi, aby se z periferie literatury dostal více do povědomí českých čtenářů a přispěl tak k jejich obohacení.

Ivo Harák: GESAMTKUNSTWERK Petr Maděra – Miloš Kopták: Houbeles pictus (Práh, Praha 2008) Termínem, který kdysi charakterizoval literární díla barokní, dovolujeme si přesto označit aktuálně vycházející a námi právě recenzovanou knihu. Snad pro onu snahu po násobení uměleckého účinu, do nějž (do níž) patří také výtvarný doprovod, který se stává integrální, neoddělitelnou součástí celku, takže nelze pak hovořit o autorovi jediném (spisovateli), ale musíme vždy míti na zřeteli, že tu básník tvořil společně s malířem. Dobře tedy, není to však všechno: Povězme raději hned, že takto bychom komplexní působení námi nyní sledované publikace cele neobsáhli. Pomozme si opět barokem, v němž aspekt umělecký a vědecký (naučný) nešlo vždy bezezbytku oddělit; ano, vždyť poučení mělo se čtenáři dostat v odění uměleckém! Míním však, že ani tímto onu celostnost mnou sledovaného díla zatím plně nepostihuji: medle tedy pravím cosi o knize určené stejně dětem jako rodičům: zvídavým dětem a rodičům, kteří se nestydí si hrát. Abych si – navazuje na konec předchozího odstavce – uvědomil, že hra a poznání stávají se vlastním čtenářovým vkladem: vkladem nutným k tomu, aby se z možností vytvořených autory stalo skutečné dílo. Uskutečněné tehdy, proměním-li se z pasivního recipienta ve (spolu)tvůrce! Nyní snad už mohu prozradit, že je řeč o publikaci Houbeles pictus, již s podtitulem rýmovaný atlas hub pro nejmenší houbaře (vhodné pro děti větší než houby) "spáchali" český básník Petr Maděra společně se slovenským výtvarníkem Milošem Koptákem. Právě u práce Koptákovy bych se zastavil nejdříve: věru nelehký úkol stál zde před kreslířem: zůstaviti ilustracím hravost, "příběhovost" (v níž je dáno objektům ilustrátorova zájmu ožíti), fantasknost typickou pro knížky pro děti (v našem případě mladšího školního věku), aniž by byla potlačena složka – řekněme – realistická, mimetická (jejíž absence mohla by míti následky v pravém slova smyslu – jde přece o zpodobení hub – smrtící). Sluší se říci, že Kopták vnímá daný úkol jako překážky položené vhodně. Tedy takové, jež umožňují povznésti se nad průměr. Věnujeme-li se mu před samotným básníkem (jehož roli tímto nechceme snižovat), budiž to svědectvím, jak vysoce si jeho práce ceníme. Pasus o vhodně položených překážkách by samozřejmě mohl platit také o snaze Maděrově. Stejně se to má s tezí o smysluplném napětí mezi fantazijní a mimetickou složkou. Vizme jen podtitul, v němž se hovoří o atlase hub, leč atlase rýmovaném – a pro nejmenší houbaře. S dětským čtenářem je to těžké. Nesmíš jej nudit, nesmíš jej poučovat přes míru – ale nemůžeš ani lhát. Pracuje se zkušenos-

tí apeluj na zvídavost, nezapomínej však ani na fantazii, která z osahané materie svede stvořiti nové světy, aby je vyplnila skutečnými smyšlenými příběhy. Tuto fantazii hleď ovšem ukotviti, aby se nestala samoúčelnou. Veď ji – nečiň tak však patrnými okovy. Věz, že opakování bývá sice matkou moudrosti, leč otcem nudy. A že hra naučí více, než svede káravě zdvižený prst. Tohle všechno jistě Maděra ví – neboť se hned jeho první exkurz do světa dětské literatury setkal s úspěchem. Tož chválím pestrost knihy, do níž se vejde nejen atlas hub (s popisem jich ustrojení a životního prostoru), ale také houbí pohádka a kulinářský recept. Čtenář je aktivizován řadou hádanek a slovních hříček: při některých z nich je název houby jaksi realizován: "Jenom jedna houba má/klobouček i holou hlavu./Znamená to, že když smeká,/jde zároveň o popravu?" Výsledné dílo spoluutvářejí racio i fantazie. Když už jsme zvolili srovnání s literaturou barokní, tedy zmiňme, že se jí naše kniha blíží též zvolenou poetikou: Maděrův (zvětša, nejde však o dogma) čtyřstopý trochej se řadou transakcentací blíží verši sylabickému, štěpné rýmy jsou střídány rýmy pod míru (včetně gramatických) nebo pouhými asonancemi. Nemyslím, že by šlo o neumětelství anebo nedostatek tvárného úsilí, kázně. Domnívám se, že právě takto lze stvořit poezii zvukově variabilnější a zajímavější (nikoliv totiž monotónní). Pokud bych už Maděrovi něco vyčítal, tedy zejména taková místa v jeho knize, která se mi zdála pouhou výplní. Taková, v nichž poezii tvoří jenom rytmus a rým. Představuje-li například odmítnuté nápadníky princezny Helmovky, činí tak příliš zběžně, aniž více využívá jich jména nebo podoby: "První přišel na námluvy/princ SLIZÁK I. MAZLAVÝ,/jí se moc nelíbil ovšem,/takže mu dala košem.//Pak STARÝ KOZÁK přijel na koni,/doufal, že zlatem si ji nakloní./I kdyby přijel poršem,/stejně by dostal košem.//RYTÍŘ RYZEC se štítem/chlubil se svým úkrytem./Tím se jí znelíbil ovšem,/taky mu dala košem.//Přišel i vévoda LIŠÁK ZPROHÝBANÝ,/lichotník známý, jenže vyhrabaný./Nelíbil se jí, ovšem,/rychle mu dala košem." – navíc bychom zde mohli opakovati, co jsme výše pravili o opakování. (S tím připodotknutím, že děti zhusta takovéto a podobné pasáže přeskakují.) Nerad bych však svoji recenzi končil negativním hodnocením: I doporučím tedy Maděrovu (a Koptákovu) knihu k rodinnému čtení. Zatím. K rodinnému proto, že některé její stránky dožadují se doplnění a vysvětlení od čtenáře dospělého a poučeného. Zatím jen ke čtení proto, že tuto recenzi píši na počátku února... Závěrem chci totiž zdůraznit, že by nemělo zůstat jen u četby: její stránky přímo vyzývají k (opět: rodinné) procházce lesem po takovém vydatném letním deštíku!

47

Psí víno 47 Milan Hrabal: HRABAL – JULIŠ – BONDY – MEŠKANK Timo Meškank: skok za módrinu... / cesta po modré... (vlastním nákladem, 2008)

Nejnovější knížka lužickosrbského básníka, překladatele a sorabisty Timo Meškanka, je pozoruhodná v mnoha směrech. Autor jí dal název skok za módrinu... / cesta po modré... a je od začátku až do konce dvojjazyčná, tedy hornolužicko – česká. Autor ji vydal vlastním nákladem (s vročením 2007 a ilustracemi Vojtěcha Horálka) v Lipsku a veřejně pokřtil v Praze v prvním pololetí 2008. Selháním tiskárny však spatřilo světlo světa jen několik pracovních výtisků. Tisku se nakonec ujala jiná pražská tiskárna (Printia) a knížka tedy ve skutečnosti začala svou cestu za čtenáři někdy na přelomu let 2008 a 2009. Ale to není ještě úplný výčet zajímavostí. Svazek obsahuje novou sbírku Timo Meškanka, s jehož tvorbou v českém překladu jsme se měli možnost seznámit v antologii lužickosrbské poezie Vítr, jímž porozumíš větru, a Meškank se navíc představuje jako překladatel. Do knihy zařadil osobitý výbor překladů z díla – jak on sám říká - „svých srdečních autorů“ – Bohumila Hrabala, Egona Bondyho a Emila Juliše. Vlastní sbírku zařazenou na úvod, a jak bývá u autora zvykem rozsahem nevelkou (19 básní), lze hodnotit jako posun v jeho básnické tvorbě. Jde sice převážně stále ještě o jazykové hříčky – navíc zdařile převedené do češtiny – ale básnické sdělení je robustnější než v předcházejících opusech. Sbírka také obsahuje pět básní, které – tehdy ještě z rukopisu – byly přeloženy a zařazeny do zmíněné antologie a nabízí se tak zajímavé srovnání překladů s překlady Radka Čermáka, který Meškankovu sbírku přenesl do češtiny. Z formálního hlediska je zajímavá narůstající báseň „před telewizorom / u televize“ (s. 36/37), která je vlastně parafrází na Julišovu báseň „u rakve“. Tematickým vykročením slibným směrem jsou pak texty „jehnjo na wjelka abo skerje nawopak / beránka na vlka nebo spíš naopak“ (s. 38/39) nebo „něma narěč při rowje towarša / němý proslov u hrobu přítele“ (s. 30/31) – ta byla mimochodem, jak prozradil autor, napsána pod dojmem úmrtí básníka Egona Bondyho. Pozoruhodná svým námětem je i báseň věnovaná ryze českému fenoménu – Járovi Cimrmanovi - nazvaná „hold“ (s. 22/23). Dokonce by se mohlo na první pohled zdát, že onen cimrmanovský nádech básníku Meškankovi vyhovuje, že z něj vychází. Ale naštěstí je naprosto svůj, i když skutečně básnické objevy u něj přicházejí spíš zvolna, po malých doušcích. Rozhodně bude zajímavé sledovat jeho další tvůrčí vývoj. Rozsahem podstatnější část knihy tvoří české originály tří známých autorů a jejich překlady do hornolužické srbštiny. Dříve než se u jednotlivých autorů zastavíme, stojí za zmínku Meškankův text, který tuto část odděluje od jeho autorské sbírky. Nazval jej „Mladík, voják a co dál“ s podtitulem „Důsledky okupace Československa v roce 1968“ (v první verzi vyšel v roce 1993 v lužickosrbském časopise Rozhlad, zde v českém překladu Kamila Štumpfa) a je velice zajímavým pohledem na toto téma očima zahraničního tvůrce, studenta češtiny a častého návštěvníka

48

Čech a Prahy zejména. Pozoruhodný – zvlášť pro život v současné České republice - je citát z Romana Jakobsona (emigranta z roku 1938): „Nezapomeňme, různé historické vrstvy lidstva žijí současně. Když jsem ve svém ústavu, vidím lidi jedenadvacátého století, když vyjdu na ulici, občas si myslím, že jsem v době neandrtálské.“ Následuje výbor z poezie vynikajícího severočeského básníka Emila Juliše. Svým rozsahem je blízký Meškankově sbírce (19 básní) a lze říci, že je reprezentativní, pokud to v takto omezeném rozsahu lze postihnout. Zachycuje Julišovu experimentální vizuální poezii z šedesátých let minulého století, která zajisté formalistnímu Meškankovi vyhovovala, a končí jeho básněmi z devadesátých let, které umělecky silně zachycují zmar části severních Čech, které zasáhla těžba uhlí. Zde snadno nalezneme paralelu s osudem střední Lužice, kde zanikly desítky lužickosrbských vesnic v důsledku těžby hnědého uhlí v časech NDR a tento zničující proces bohužel pokračuje dodnes. Po Julišovi následuje další velká osobnost české literatury druhé poloviny dvacátého století – prozaik Bohumil Hrabal. Meškank vybral vtipný úryvek z Hrabalova textu „Kdo jsem / Štóž sym“. Při četbě lužickosrbské verze proslulého českého pábitele vzrůstá zvědavost, jak by v této půvabné řeči zněly například Ostře sledované vlaky, Hodiny pro starší a pokročilé (skvělý formální experiment, který by Meškanka mohl oslovit) nebo jiné jeho texty. Relativně nejrozsáhlejší prostor věnoval překladatel Egonu Bondymu (27 básní). I tady lze říci, že osobní výběr není špatný. Souhrnně nutno přiznat, že jde o velmi pozoruhodnou publikaci, která rozšíří a obohatí představu Lužických Srbů o kvalitní české literatuře nové doby, což je chvályhodné zvlášť proto, že v poslední době jediné lužickosrbské nakladatelství Domowina z finančních důvodů prakticky rezignovalo na dobrou tradici vydávání překladů z češtiny. Nebo že by chyběli překladatelé? Pak zřejmě nezbude – podobně jako v časech první poloviny minulého století – zorganizovat pomoc z české strany. Meškankova kniha ovšem není nezajímavá ani pro české čtenáře. A to nejenom pro mimořádnou příležitost srovnat, jak česká poezie i próza zní v hornolužické srbštině.

re cenze Milan Hrabal: SLASTI A STRASTI TEDA KOOSERA Ted Kooser: Slasti & strasti (Druhé město, Brno 2008)

Český (pardon – moravský) básník, prozaik, kulturní multiplikátor a vydavatel Martin Reiner se s vervou pustil do překladů z angličtiny. Pro svůj překladatelský debut si vybral výborného amerického básníka, držitele prestižní Pullitzerovy ceny Teda Koosera. Výsledkem je drobná – ale graficky půvabná – knížka nazvaná Slasti & strasti (Druhé město, Brno 2008). Sedmnáct básniček na růžovém papíře tištěných po jedné straně – zvláštní. Že by výbor z díla autora dvanácti úspěšných sbírek nevydal víc kvalitních básní? Že by překladatel neměl na víc sílu? Dejme tomu, že záměrem bylo vydat „best of“ z oceněné stejnojmenné sbírky (ostatně jenom z ní překladatel vybíral.) A co ta růžová? Znamená něco? Rozhodně ne, co by nás na první pohled napadlo. Žádná milostná selanka pro touhou po lásce nyjící dívky či obojetné chlapce. Tento nevelký průzor do tvůrčí dílny u nás téměř neznámého básníka dostatečně dokazuje, co on sám považuje za své tvůrčí krédo, cit: „Rád bych ukázal obyčejným lidem... že mohou porozumět poezii. Že se jí nemusejí bát, ani se cítit jakkoli podvedeni. Snažím se, aby moje poezie byla v tomto ohledu příkladem.“ Naštěstí básník současně nabízí i kvalitní četbu pro zasvěcené čtenáře poezie. Jeho obraznost je sice prostá, ale neotřelá. Takže je srozumitelný a zároveň objevuje to, co by poezie objevovat měla – nový prostor mezi slovy i v nich, nové významy pro komunikaci a především pro lepší porozumění světu kolem nás a tomu velkému tajemství, jakým je vezdejší konečný život. Například vstupní báseň vzrušivě popisuje tak obyčejnou věc, jakou je kroužkový zápisník, který „by mohl uchovávat sny“ (s. 7). V lednu „za okny skřípe zimní město / jako starý dřevěný most“ (s. 11). Na rybolovu se tlustému muži, který na chvilku usnul, zdá, o čase „kdy byl ještě malý hoch / a nevážil víc než zahradní konev“ (s. 29). V deštivé tmě květnového rána zpívající pták je „potěšen, jak se zdá, / že má tu práci, // táhne plné / vědro rozbřesku // nahoru z temnot, / notu za notou...“ (s. 17). Kooser jistě nezůstává u obrazných vyjádření – ta jsou jen jednou ze součástí jeho sdělení, která se zjevují s překvapivou naléhavostí a hloubkou, jakou jsme před léty – aniž chci srovnávat – prožívali nad verši Jacquese Préverta. Kooser také dává obyčejným předmětům a pocitům dostatečný (až se může zdát, že nadbytečný) prostor a nechává působit celý rozměr básně, která jako kdyby ani nepotřebovala pointu. Verše se podle potřeby rozlévají do značné šířky a jindy jsou semknuté jako řeka v kaňonu. Nikdy to však není povodeň nebo živel bouřlivě se vzpírající spoutání. Básníkovi se daří skloubit uvážlivý nadhled zkušeného muže s citově zjitřeným viděním člověka hledajícího odůvodnění sebe sama na pomezí krásy a ošklivosti. Nejvhodnější ukázkou tohoto fenoménu Kooserovy tvorby se jeví báseň Deštivé ráno (s. 33), v níž mladá žena za deště putuje ránem a dlouhými bílými prsty buší do kol vozíku jako do kláves klavíru – se stejnou razancí, se stejnou elegancí, se stejným zaujetím – a její tvář je krásná, když se soustředí na tu obtížnou

skladbu: beznohý pohyb tam, kam bez vozíku nelze. Stejně tak nepřehlédnutelnou básní je Otec (s. 25), která je nesentimentálním, jímavým vyznáním citů blízké osobě. Je zde i další rozměr dokazující velmi syrově pravdivost přísloví, které nezasvěceným poněkud nesrozumitelně říká, že včasná smrt je boží dar. Jak podivně zní slova syna, který je rád, že otec zemřel dřív, než příliš zestárl a příliš onemocněl! Kooser je ale srozumitelnější než ono přísloví a vzdáleně nechává zaznít otcův „hlas radostně rozechvělý vyprávěním“. V závěru básně autor dokázal dech beroucím obloukem vrátit děj na samý počátek a téměř románově uchopit celý jeden život od zrození k smrti – to dokáže jedině poezie. „Nikdy jsi nezapomněl zmínit, / jak v prvních chvílích tvého života / vyhlédla tvá matka z okna / a viděla šeříky v plném květu... / A k tvé poctě kvetou i dnes; celá Iowa / je jimi poseta.“ Téma běhu času, pomíjivosti, stárnutí je pro básníka, alespoň v tomto výboru, jedno z nejpodstatnějších. Nejsilněji o tom vypovídají dvě básně – Staří lidé (s. 23) a Šťastné narozeniny (s. 39), která knížku uzavírá. Ta první končí verši: „Někdy zaslechnou / naše volání, jindy ani to ne. Netouží po ničem / a příliš nedbají o věci kolem. Už cítí dotek noci, / po níž nepřichází ráno, a jejich oči / přivykají věcem příštím.“ Báseň Šťastné narozeniny – dokonalou a přesnou – ochutnejme celou: „Ten večer jsem seděl u otevřeného okna / a četl, dokud světlo nezesláblo a kniha / pomalu nesplynula s okolní tmou. / Mohl jsem snadno rozsvítit lampu, / ale já už chtěl odvést tento den hlouběji do noci, / sedět tu sám a laskat nečitelnou stránku / popelavými přízraky svých prstů.“ Reinerovo české podání poezie Teda Koosera je zdařilé a přínosné (přestože nedokážu ohodnotit kvalitu překladu), škoda jen – jak už bylo řečeno – že výbor není rozsáhlejší. Stálo by za to, aby Kooser zanechal v české překladové poezii výraznější stopu. Z ukázek vydaných Druhým městem se zdá, že si to zaslouží.

49

Psí víno 47 Radim Karlach: ŽVÝKÁNÍ ASFALTU Pavel Josefovič Hejátko: Pomníky z asfaltu (Oftis, Ústí nad Orlicí 2007) Pavel Josefovič Hejátko, který je charakterizován některými literárními badateli, četnějšími tvůrci anotací a upoutávek a především sám sebou jako autor sociálně-politické, provokativní nebo (sic!) undergroundové poezie, předkládá čtenářům v pořadí třetí sbírku. Po podobně laděném Hlenobytí, resp. Tanci kostlivců je knížka tentokrát koncipována jako jediná dlouhá báseň, skladba, či snad jakési quasi pásmo, které je však na rozdíl od klasického, apollinairovského útvaru monotematické – v podstatě neustále variuje autorovo zhnusení soudobou společností, poměry, vztahy mezi lidmi, politikou, tržním hospodářstvím apod. Než však přikročíme k poezii samotné, nelze se nezamyslet nad souvislostmi primárně mimoliterárními; ostatně jaká jiná, než takto neskrývaně, až zuřivě angažovaná tvorba si říká o to, aby byly do její reflexe vkomponovány úvahy o osobě básníka, jeho obecných (nejen uměleckých) postojích ke světu, prostředí, z něhož vychází a za něž se zřejmě cítí oprávněn hovořit… A vnímatel snad nemusí být zrovna přesvědčeným zastáncem určité varianty Černého personalismu, ba klidně může „postmodernisticky“ věřit pouze na „texty“ či „znaky“, aby při hodnocení Hejátkovy sbírky bral v potaz nejen samotné „tělo“ předlouhé básně, ale četl ji i v kontextu předmluvy a závěrečného slova… Ergo: Při spatření jména Karla Sýse coby autora úvodního slova se dostavily rozpaky (privilegovaný normalizační poeta zasvěceně hovořící o „vzpouře jako stavu duše“, to už chce nějakou dávku smyslu pro černý humor!), avšak po přečtení doslovu Alexeje Mikuláška mě přešel smích (jak kdysi vyhrožoval Klement Gottwald anticipující bolševické zakroucení krku) a dostavila se nauzea. Stať příznačně nazvaná Vztek na začátku milénia (pro Bítov 1996 si tentýž člověk připravil příspěvek Vztek na konci milénia – jak vidno, stav permanentní ublíženecké nenávisti imaginaci dvakrát nepřeje) obsahuje hned v úvodu explicitní obavu, aby „nepohodlného“ básníka Hejátka neinternovali nějací dnešní mocní někde na psychiatrii či (sic!) na Guantanámu… Nepředpokládám, že by bylo stydno Sýsovi či Mikuláškovi; ale Hejátko je básník, který ve svých textech nejen rád lká nad (údajnou) nesvobodu dnešních poměrů, ale oškliví si i všeobecné pokrytectví a přetvářku. Opravdu mu tedy nevadí, když jeho sbírku rámuje takto čiré farizejství? Nechť autor jako rakovnický rodák, který to nemá na sever Čech zase tak daleko, zapátrá, jak se právě zmíněný Sýs v osmdesátých letech angažoval při kriminalizaci tamějších nonkonformních tvůrců a koho poslal v roce 1986 svými znaleckými posudky (jak se tomu tehdy říkalo) do komunistického žaláře! Snad potom básník, který se s nevšední vehemencí stylizuje do role nesmlouvavého kritika všeho bezpráví (tedy pokud se náhodou netýká občanů USA, kteřížto dle něho disponují pouze právem na pasivní účast na teroristickém útoku), tak lehce nepřipustí, aby úvod a závěr jeho knihy představovalo cosi natolik nehorázného, proti čemu může být příslovečná řeč o provaze v domě viselce výchozím bodem docela příjemné a korektní konverzačky. Přiznávám tedy bez mučení, že ještě než jsem se začetl do básně samotné, byl kritický zrak nabroušen o poznání nemi-

50

losrdněji, než kdyby si autor vybral za list hodný popsání něco jiného než toaletní papír, do něhož nejdříve obtiskly zkyslé fleky zhrzenosti dvě hvězdy normalizačního literárního nebe. Navíc již předešlé jeho sbírky mě dvakrát nepřesvědčily: textíky silně rétorické, v nichž obsah sdělení dosti brutálně válcuje formu, málo básnivý jazyk a většinou primitivní rýmovačky, při kterých dojde uplatnění i legendární opozice láska/páska, balení jednoduchých tezí, hesel a výkřiků do rádoby atraktivního obalu „poezie“ (když je výpověď rozsekána do veršů, tak co jiného by to bylo, že?) – to vše evokuje tvorbu adolescentního skejťáka spíše než mistrů slova a obrazu Gellnera a Kryla, k nimž je Hejátko některými bláhovci přirovnáván… Ostatně, kolik mladých rozervanců se, okouzleno jejich básnictvím, už pokoušelo zmíněné koryfeje napodobit – s podobným výsledkem… Nutno konstatovat, že Pomníky z asfaltu jsou bohužel opět smutnými nositeli většiny výše naznačených atributů. Hejátkův jazyk se sice poněkud poetizoval, báseň vykazuje relativně časté uplatnění zvukových, řečnických a stylistických figur, klíčovou roli hrají svébytné poloverše a vnitřní rýmy, text se výrazně rytmizoval, celý projev je jaksi propracovanější, učesanější… Nicméně právě architektonické řešení dílčích slok spojených do výsledného dlouhého „pásma“ nemilosrdně odhaluje zoufalou monotónnost donekonečna variované generální teze („všechno je tady na hovno!“, mohla by například znít), která, až se proškobrtá ve všech obměnách a odstínech sedmi desítkami stránek, je náhle vcelku nečekaně ukončena – a ve vzduchu visí otazník, proč zrovna tady a ne o dvě stránky dřív či o tři sloky dál…(že se tvůrce stále ještě nedoučil přechodníky, jeví se v tomto světle jako vcelku nevýznamná prkotina – viz např. s. 49). Kdyby místo tohoto úmorného mlýnku na kávu vypreparoval autor či editor (byl-li jaký) některé povedenější strofy a komponoval sbírku v obvyklém slova smyslu, aby však vzniklo cosi mnohem subtilnějšího než Pomníky z asfaltu, výsledek by mohl být přesvědčivější (a čtenář by se necítil tak zahlcen). Ovšem i u kvalitnějších dílčích textů se vtírá dojem, jako bychom už kdesi něco velmi podobného slyšeli, zpívané a za doprovodu kytary, pravděpodobně z pašovaného vinylu, pirátského pásku nebo v některé z polistopadových reedicí (Popravčí četa je již nastoupena/ k výkonu trestu/a napravo od arestu/ mladí starci jdoucí za rakví./ Třásli jsme vlajkami/ Při demonstracích/a při lustracích/ zase – třásli jsme se./ Třeseme se stále,/ stále jen třeseme se./ Vždyť vždy je co skrývat!). Motiv asfaltu, zdánlivě pevného, pod paprsky však měknoucího jako vosk, je tak pro titul Hejátkovy básně zvolen příznačně, byť zřejmě bezděčně; pomníky se neroztečou v jasnozřivém světle Hejátkových nesmlouvavě atakujících veršů; spíše lze konstatovat, že samotné jeho dílo, v němž tu a tam problýskne cennější kamínek, se v jednotvárném chrlení často prvoplánového znechucení a totální negace mění v mazlavou černou žvýkačku, v níž čtenář jako nešťastná vosa ze seriálu o Krtečkovi uvízne a nemůže odletět, i když jí má velmi záhy plné zuby…

re cenze Pavel Knot: A TAK ZŮSTALY JEN NESOURODÉ TROSKY A VÝSMĚŠNĚ PRÁZDNÁ PAMĚŤ Emil Bok: Milování na deštném polštáři (Zahrada, 2008) Pod názvem Milování na deštném polštáři je čtenáři předkládán výbor veršů pražského a později táborského básníka Emila Boka. Pokud marně pátráte, kam toto jméno zařadit, pak je třeba ubezpečení, že nejde o náhlé selhání paměti, ale spíše o publikační propasti v Bokově díle – Bokova šedesátiletá tvorba je spíše sledem různě intenzivních tvůrčích období s rozličnými poetikami. „A tak zůstaly jen nesourodé trosky a výsměšně prázdná paměť. Ale díky i za ty trosky. Jestliže z nich zasvitne třeba jen drobná jiskra talentu, nic nebylo napsáno nadarmo.“ Těmito slovy se Emil Bok s odstupem vyjadřuje ke svým raným veršům. Podle dobrého zvyku autor zaujímá odstup od svých juvenilií a vyzývá tak k nadhledu, kterého je mnohdy při čtení Bokových básní zapotřebí. Celé Bokovo dílo je od studentské poezie až po verše starého muže protkáno tématem pomíjivosti. V jedné z raných básní můžeme motiv pomíjivosti nalézt ještě v latentní formě, neškodné pro duši tehdejšího studenta: „Ach, jaký večer! Komu, komu/ na ústech vůni nechala jsi? /Ale ty nevíš.../ A zbylí ptáci plují smutně domů.“ Nejsilněji a nejexpresivněji svou melancholii Bok nechává zaznít v průběhu 90. let: „A useknutá kohoutí hlava / letí nad hnojištěm / a pořád ještě ze všech sil / kokrhá.“ V závěru souboru, což chronologicky odpovídá i závěru Bokova života, se tento výraz přiostřuje až na úroveň bezmocného výkřiku: „A my zdráhavě a nevěřícně,/ s hlavou zvrácenou nazad,/ jdeme za nimi po stopách,/ až k vlastnímu prahu.“ Právě jedním z atributů pomíjivosti a smrti okamžiku je zastarávání – jak těla, což Bok nejednou, zejména v pozdní lyrice rozpracovává,- tak i básnické formy. Určitou satisfakcí pro Boka může být, že si této pomíjivosti všímá, a to v básních již od 60. let – „V dvouřadém kostelním obleku/ však vycházím z módy. / Vzbuzuji nedůvěru.“ Je zde naplno vyslovena pochybnost o trvání – o trvání nejen hmotném. Ve všech obdobích lze nacházet paralely s tvorbou Bokových známějších „kolegů“, jakými jsou formy Kamila Bednáře ve čtyřicátých, básníků socialistického realismu v padesátých a absurdní poetiky v šedesátých letech. V pozdních pracích se atmosféra jeho básní vrací zpět do třicátých let, aby se protnula s osvědčeným poeticko-melancholickým vyzněním poezie let čtyřicátých. Bok se po celý život drží spíše role formálního epigona české avantgardní poezie. Přesto v Bokově poezii nacházíme sugestivní obrazy odkrývající cosi z nevyslovitelného pocitu života. V 60. letech jsou to zejména surové popisy každodenní reality, které ovšem tíhnou k frázím, jež mnohdy podrývají obsah: „Škrtím se papírovým ubrouskem./ Z nekonečna sem za límec zatéká kolínská voda./ Vousy vypadávají samy od sebe.“ Forma mnohdy popírá obsah a výkřik tak bývá čtenáři šeptán libozvučně do ucha. Kniha je završena doslovem Radima Kopáče, kterým situuje Bokovo místo na scéně české poezie za posledních téměř šest desítek let, což nebyl jednoduchý ediční úkol. Bokovo dílo po-

skytuje alternativu dlouhému období české poezie zejména svou kontinuálností. Čtenáři je tak dána možnost srovnávat Boka s celou řadou velkých jmen, a to čtení jeho poezie rozhodně neprospěje. Čtenář, který by se chtěl oprostit od historického balastu, bude postrádat dějinné pozadí Bokovy poezie, jejíž význam ale mnohdy vytváří právě tato dějinná kulisa. Za nejexpresivnější část výboru lze považovat přelom 80. a 90. let. Odtud také pochází název výboru Milování na deštném polštáři, který je zároveň posledním dvojverším básně Před dešťem. Je to také melancholická poezie 90. let, která si zachovává prostřednictvím věčně přítomné mlžné atmosféry stále ještě střízlivý pohled na sebe sama skrze Bokovy obsahově, ale tentokrát i formálně vyvážené verše. Opět se probouzí nenávratné mládí, tentokrát ale v kompaktnějším tvaru: „Se sepjatými větvemi / kráčely schoulené nahé stromy k jaru“. V Bokových básních vzniká v 90.letech uzavřený lyrický prostor, v němž se pohybuje autorský subjekt a ženská postava Šimonky či Valérie, která je básníkovi partnerkou na cestě k věčnosti. Mnohdy se lyrickému subjektu stává žena synekdochou společnosti a rozhodně je mu katalyzátorem, někdy urychlujícím, jindy zpomalujícím, na cestě k věčnosti.

Bok se ještě před svou smrtí (9. 7. 2007) dočkal poměrně hojného vydávání svých básní, ale spíše v regionálním měřítku regionu Táborska, kam se po odchodu z Prahy uchýlil. V omezeném nákladu vyšly jeho sbírky Zima s rybími prsty (Velarium, 1998), Prérie (MaPa, 2001), Zahrady (Zahrada, 2002). V roce 2005 vydává nakladatelství Petrov ve větším nákladu titul Jedy blaženosti. Poslední sbírkou před smrtí byla Šimonka (Trigon, 2006), v níž opětovně a s nemalou dávkou melancholie navázal na obraz ženy, který mu dosud zosobňovala Valérie. Milování na deštném polštáři je vyvedenou kompilací Bokových textů, snaží se zprostředkovat čtenáři všechny Bokovy básnické polohy uváděním textů s různou básnickou hodnotou. Výbor se edičně rozhodně nepokouší vytvořit z Boka monument, ale je mu spíše realistickou skicou.

51

Psí víno 47 Lukáš Neumann: ZAJÍMALO BY VÁS, CO SE STANE S HOLUBY, KTERÉ SI KRÁSNÁ DÍVKA VYBÍRÁ Z NOSU? Martin Skýpala: Ruční práce (Protimluv 2008) V závěrečné básni sbírky Ruční práce se její autor vyznává z pocitů odlehlé jinakosti vůči hemžení a rytmu aktuální doby – jakoby lakonicky poskládanými a v nevzrušivém tempu za sebou jdoucími obrazy-výjevy. Jakoby nespoutané plynutí a mátožné pokusy o nastavení lyrické výmluvnosti a upřímnosti. Zároveň ale: neuhýbavost, rozpoznatelná snaha nebásnit za každou cenu, nerozplynout a neroztéci se v křečovité změti a balastu. Na druhém pólu originální zacházení s výchozím motivem, tématem, glosou a také štiplavý humor. V případě poezie Martina Skýpaly začínáme od konce záměrně. V básni Na cestě píše o tom, že se častěji vrací „do jedné takové prima klece“, kde si připadá jako nula. Báseň uzavírají verše „… a jak tak čtu / budu se muset i odečíst / to je zřejmé“. Sebeodečtení a vynulování sebe samého – tento akt doprovází Skýpalovu tvorbu již od Resuscitace (-í ?): „Doufal jsem dnes večer zavraždit básníka / jeho nastávající však rozbila zrcadlo / kořenem svého nosu a pohroužila mě / do vítané samoty“ (b. Bledý tanec, sb. Resuscitace). Titul Na cestě je tak pro dosavadní Skýpalovu publikovanou básnickou produkci přiléhavý. Rezonuje v něm jak postižení vlastního, autorského zřetele, tak jakési prozkoumávání nestejnoměrně (ne)zakotvených absurdit lidského života – jde o zamyšlení povrchově nevážná: např. v básni Ruční práce celková tělesná rozprostraněnost a vydání se všanc tělesnému bytí je zastřeno výkřikem „zapomněl jsem umístit penis do ložnice“, pod titulem Odstávka se skrývá přání vypnutého proudu, neboť nevábná je představa ženy ve středních letech s „bezvýznamnými dlaněmi a špínou za nehty“ – ale jak na potvoru „oni ho nevypnou“. Skýpala nevychází z konkrétních všednodenních situací, ani mu netřeba výraznějších lyrických kulis, aby dospěl k obnažující pointě. Ta je silnou stránkou Skýpalových veršů zejména tehdy, nejde-li o výrok zcela průzračný (konstatování typu „ve světě v němž je lepší zůstat anonymní“ tu ke škodě není právě poskrovnu...). Často se v jeho básních stává, že výchozí situace ani není dále rozvedena, je spíše veden oblouk k absurdnímu a k dalším otazníkům vybízejícímu zacyklení. V úvodní básni Jistota je takto titul matoucí, neboť báseň klidně a hladce dospívá k popření zvoleného opěrného bodu – „Vím docela jistě / že zítra vstanu / včas / do práce mě odveze / spolehlivý vlak // i kdybych náhodou zaspal / anebo ten vlak měl zpoždění / nic se nezmění / spíš naopak“. Zcela vhodně poukazuje Oskar Mainx v doslovu k recenzované sbírce na základní kontrast autorových básní – tím je mísení hravé komiky směřující k sarkastickému úšklebku, textů mohutně odlyrizovaných s tendencí k čistotě obrazivé lyriky (zde např. v přírodní črtě nazvané „událost“ jako motto k oddílu Lžička medu: „vlhký dech večerních zahrad / hvězdy rozvěšují ticho / do pavoučích sítí“). Právě jako ruční práce působí některé básně složené z mnoha zcela odlišných vrstev postupů a vyjadřovacích

52

způsobů. Civilní žargon, mnohdy i žurnalistická fráze prostupují verše obrazně přepjatější: „člověk by z toho pošel kdyby to nebylo tak krásné / dívka se zvedne holubi odlétnou dítě se počurá / louže tu nezůstane ani svědci kteří by nám mohli sdělit / informace o jejich pohybu od jedenácti do tří kdy byli / naposledy spatřeni naživu na veřejném prostranství“ (b. na veřejném prostranství) anebo dvojverší z Mrtvé vody: „po zimě zmrzlé boky nezahřeje / sebevybranější nápad // jaro je oblečené jen tak nahonem / vzkříšenou zemí zní volání labutí…“ Ruční práce obsahuje i sarkastické příběhy ztrácející se ve vlastní cykličnosti, a to i po stránce formální – autor naleptává nové na již řečené a poté se k původnímu vrátí, čehož následkem je krutě ironizovaná historka s ireálným, fantaskním zvratem nabídnutém z polohy zaznamenávajícího svědka. Tak v básni 1:1 000 000 se z ničehonic z běžné situace stravování v jídelním vagónu „vyklube“ obraz oběšeného kuchaře: „…namísto odpovědi rozliješ šálek kávy / která se rozteče po gumové podlaze / kuchař se v kuchyni houpá na provaze / v té kávě to najednou vidíš jak v obraze // (…) a kdyby ten obraz vůbec nebyl pravý / on aspoň bez cavyků vytře tu louži kávy“. Jak vidno, nacházíme se na pomezí furiantské grotesky a zaumného jazyka. Básník je všestranným poetou, mnohé dokáže vykřesat z práce s rýmem (viz ukázka z básně 1:1 000 000) a etymologií slova – sémanticky nápaditou, nesamoúčelnou (hbitá divokost uprostřed ve psí / prostřední divokost ve hbité skepsi / skeptická hbitost uprostřed divokosti / a hbité septiky divoké prostřednosti). Ještě k cestě autorské: O. Mainx v doslovu uvádí, že Skýpala je vedle časopisecky zveřejněných básní autorem již jen jediné sbírky Alter ego (2007), shrnující „životní i tvůrčí zkušenost z pobytu v anglickém městě Peterborough“. Jedná se o údaj, který je nutné zpřesnit – již na samém začátku milénia Skýpala vstupuje na poetické kolbiště sbírkou Resuscitace vydanou v rámci edice TVARy. Po sedmileté publikační odmlce pak následuje svépomocí vydaný útlý soubor Lžička medu (2007), z něhož polovina ze dvou desítek básní přešla jakožto samostatný oddíl s týmž názvem do nejnovější Ruční práce. Básník tedy plody své práce stále opracovává, louhuje v čase. Svědectvím je nám putování básní skrze poslední trojici sbírek a jejich úprava – v básni Indiskrétnost, vycházející z reálného setkání Dylana Thomase s Vladimírem Holanem, autor vypustil dvě sloky, čímž báseň oprostil od explicitního komentování velikosti básníků (Holanovi „zbývají tisíce nocí k té s velkým n“; Thomas „bude muset pětadvacet básní ještě stopětadvacetkrát podepsat“) a průběhu setkání („pod stolem se hromadí prázdné láhve od vína // (…) oni v duchu uvažují o tom / jak málo je odděluje samotná neznalost jazyka / a co by to změnilo, kdyby ho uměli“). Tak se jeví Skýpalova poezie – je naoko frázovitá, zbavená hloubání a analytičnosti. Magnetizující je právě ona tkavá hra,

»

LITERATURA a PERFORMANCE Milan Kozelka (Praha) a Milan Kohout (Boston) pořádají v červenci 2009 víkendové kurzy pod názvem

ruční práce, svědomité zrání. U básníka jsme stále na vážkách, kdy že se jedná o báseň-šprým, kdy je „nad věcí“ a pouze-svědkem, zda jde o to sdílet se se čtenářem o anonymní neúčastenství na lidském plahočení se za emocemi nabitým existováním, nebo o to, vydat nenápadné svědectví o umolousané, jakés-takés, komunikaci („nesu svůj kyblík štětku a barvu a přemýšlím nad tím / jak je ten porybný úplně zbytečný uprostřed spáleného lesa / a že bych ti to měl říct než se probudí a začne znovu pindat“). Jsem upřímně zvědav, v jaké fázi cesty se Martin Skýpala bude nacházet v příští sbírce. Ruční práci se můžeme chápavě zasmát (zde doporučuji báseň Přenos; nebudu však z ní citovat: to proto, aby také zůstalo něco neodhaleno). Co ale musíme, je dívat se s básníkem jinam – přestože a možná také protože – jak se dočteme v Doznání – oba dva víme o co tady ve skutečnosti jde...

UMĚNÍ JINAK } politická a společenská literární satira } literární, obrazová a plakátová groteska } umění v politickém kontextu } umění na okraji, okraje v umění } sociologické aspekty umělecké tvorby } veřejný prostor a video } kontroverzní a provokativní tvorba } filosofické a pseudofilosofické aspekty } ekologičnost umění Kurzy budou probíhat v prostorách pražské galerie NoD (Roxy) Informace a přihlášky na e-mailové adrese:

[email protected]

»

Psí víno 47 časopis pro současnou poezii XIII. ročník březen 2009 www.psivino.cz

Vydává:

Občanské sdružení Klubu přátel Psího vína Šéfredaktor: Petr Štengl Zástupce šéfredaktora: Jan Těsnohlídek ml. Redaktoři: Kateřina Bolechová Ondřej Buddeus Ivo Harák Norbert Holub Milan Hrabal Juraj Kalnický Milan Libiger Lukáš Neumann Jan Novák Adresa: E-mail: Telefon: Grafická úprava: Autor fotografií: Tisk:

Petr Štengl Kovanecká 2107/8 | 190 00 Praha 9 [email protected] 603 201 837 Viktor Puci Jan Těsnohlídek ml. Tiskárna Calamarus s.r.o

Distribuce: Předplatné: e-mail: Registrační č. MK ČR: Psí víno 47 vyšlo: Cena: Uzávěrka příštího čísla:

Kosmas Kateřina Bolechová [email protected] E 7981 17. března 2009 48 Kč 31. května 2009

ISSN 1801-0202

Psí víno založil ve Zlíně roku 1997 Jaroslav Kovanda Psí víno 47 vyšlo za přispění grantu Ministerstva kultury ČR