Herausgegeben von František Bartoš

DVOØÁK Symfonie è. 7 d moll

Symphony No. 7 D minor

Symphonie Nr. 7 d-Moll

op. 70

K vydání pøipravil / Edited by / Herausgegeben von František Bartoš

Bärenreiter Kassel · Basel · London · New York · Praha TP 507

PØEDMLUVA Bezmála pøed padesáti lety bylo v roce 1955 publikací Symfonie è. 9 e moll zahájeno první souborné kritické vydání díla Antonína Dvoøáka. U zrodu edièního projektu stál Dvoøákùv životopisec a propagátor jeho díla ing. Otakar Šourek (1883–1956). Ten kolem sebe shromáždil kruh zanícených, vìci oddaných mladších spolupracovníkù, z nichž byla ustavena Komise pro vydávání dìl Antonína Dvoøáka. Jejím pøedsedou se stal skladatel a hudební publicista František Bartoš (1905–1973) a vedoucím redaktorem skladatel Jan Hanuš (1915), dále sem patøili muzikolog a skladatel Jiøí Berkovec (1922), muzikolog, skladatel a dirigent Jarmil Burghauser (1921–1997), Antonín Èubr, Ladislav Láska, Antonín Pokorný a Karel Šolc. Po Bartošovì úmrtí pøevzal vedení projektu na více než dvacet let zet’ Otakara Šourka a autor Thematického katalogu dìl Antonína Dvoøáka (Praha 1960 a 1996, zaužívaná zkratka B) Jarmil Burghauser. Souborné kritické vydání díla velkého skladatele byl úkol, pøed kterým tehdy stála èeská muzikologie prakticky poprvé. S výjimkou Františka Bartoše, který se pøedtím zabýval vydáváním dìl Bedøicha Smetany, nemìli èlenové komise pøedchozí edièní prùpravu, a nebyli to vìtšinou ani klasicky školení muzikologové, pùsobící na univerzitní èi akademické pùdì. Projekt byl navíc zahájen v krajnì nepøíznivé dobì, v nejtvrdších letech totalitního komunistického režimu. Pøipomenout je tøeba i okolnost, že skladatelova pozùstalost, tzn. velká vìtšina jeho notových autografù, byla až do roku 1980 v držení dìdicù a badatelsky pøístupná jenom v omezené míøe. O to vìtší uznání zasluhuje výkon, který èlenové Komise nakonec odvedli. Institucionální zázemí jejich práce bylo posléze zabezpeèeno tak, že nositelem souborného vydání se stala Spoleènost Antonína Dvoøáka v Praze a vydávání jednotlivých svazkù se ujalo tehdy mono-

polní Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umìní (SNKLHU ), pøemìnìné poèátkem 60. let ve Státní hudební vydavatelství (SHV ) a pozdìji ve vydavatelství Editio Supraphon Praha. Samotná Komise pak pracovala pøímo pod záštitou vlády resp. Ministerstva školství a kultury tehdejší Èeskoslovenské (socialistické) republiky. Bìhem nìkolika málo let se takto podaøilo v rychlém sledu vydat vìtšinu Dvoøákových dìl instrumentálních, díla písòová a sborová a nìkteré velké partitury kantátové, oratorní a operní. Zpomalení a obtíže se zaèaly projevovat v 80. letech a zesílily v první polovinì 90. let minulého století. Zmìna politických pomìrù po listopadu 1989 a následné problémy kolem privatizace poslednì jmenovaného vydavatelství mìly za následek doèasné ochromení edièních aktivit. Zároveò vyvstal naléhavì problém generaèní. Èlenové pùvodní vydavatelské komise postupnì odcházeli a zdálo se, že nejsou pøipraveni nástupci. Ve stejné dobì zaèali nìkteøí zahranièní badatelé i výkonní umìlci upozoròovat na to, že dosavadní dvoøákovská edice už ve svém založení nevyhovuje souèasným nároèným standardùm a potøebám. Nové souborné vydání dìl Antonína Dvoøáka, jež po nìkolikaleté pøípravné fázi zahajuje o pùlstoletí pozdìji v roce 100. výroèí skladatelova úmrtí, si bere za vzor srovnatelné velké projekty mezinárodní a opírá se o rozsáhlejší okruh primárních a sekundárních pramenù, než tomu bylo pøedtím. Pøetisk souboru devíti symfonií v podobì, v jaké vyšly v rámci prvního souborného vydání, nicménì manifestuje nejenom hold Antonínu Dvoøákovi – symfonikovi, ale zároveò také respekt pøed edièním poèinem pøedchùdcù i vìdomí badatelské kontinuity, bez níž by veškeré pøítomné i budoucí snažení mìlo mnohem menší šanci na úspìch.

III

ÚVOD Symfonie è. 7 spadá do doby Dvoøákovy vrcholné tvùrèí aktivity po roce 1880. Zarámována dvìma monumentálními díly vokálnì orchestrálními, kantátou Svatební košile op. 69 (B 135) z roku 1884 a oratoriem Svatá Ludmila op. 71 (B 144) z roku 1886, byla stejnì jako obì tato díla komponována pro anglické publikum. Konkrétní podnìt vzešel z londýnské Philharmonic Society, která 13. èervna 1884 jmenovala Dvoøáka svým èestným èlenem a v souvislosti s tím jej požádala o novou symfonii. Skladatel si této pocty velmi vážil a jak víme z jeho korespondence, hodlal se za ni odvdìèit dílem, které by pøevýšilo všechny jeho pøedchozí skladby novostí koncepce i závažností myšlenkového obsahu. Symfonie è. 7 vznikala v závìru roku 1884 a v prvních mìsících roku 1885. Souvislý náèrt je datován v rozmezí 13. prosince 1884 a 9. ledna 1885, instrumentace byla zapoèata bezprostøednì poté a dokonèena 17. bøezna 1885. Náèrt i partitura jsou dnes uloženy v Èeském muzeu hudby – Muzeu Antonína Dvoøáka v Praze pod inventárními èísly 1477 a 1474, stejnì tak jako úseky hudby vypuštìné pøi autorské revizi (viz níže), jež nalézáme pod inventárními èísly 1475 a 1476. Svìtová premiéra se uskuteènila 22. dubna 1885 v koncertní síni St. James Hall v Londýnì. Orchestr Filharmonické spoleènosti, jemuž byla symfonie pùvodnì vìnována, hrál pod vedením skladatele. Provedení zaznamenalo vynikající ohlas u publika i u kritiky, Dvoøák však pøesto po návratu do Prahy podrobil partituru revizi a provedl v ní zmìny a škrty. Týkaly se hlavnì druhé vìty, kterou z vìtší èásti pøepracoval a zkrátil o sedm stran, tj. asi o 40 taktù. V této podobì, kterou dokonèil 2. èervence 1885 a v níž podle jeho vlastních slov nebylo „jediné noty zbyteèné“, pak odevzdal dílo do tisku. Vydání se ovšem o nìkolik mìsícù pozdrželo kvùli neshodám, které vznikly mezi skladatelem a nakladatelem Fritzem Simrockem ohlednì výše honoráøe a kvùli Dvoøákovì požadavku, aby jeho køestní jméno bylo uvedeno na

IV

titulním listu v pùvodní èeské podobì. Partitura, hlasy a ètyøruèní klavírní výtah, který podle údaje na titulním listu vypracoval Dvoøákùv pøítel a pomocník Josef Zubatý – zatímco podle Zubatého pozdìjšího ústního svìdectví byl autorem úpravy 2. a 3. vìty sám Dvoøák – nakonec vyšly v Berlínì na podzim roku 1885. Na titulním listu je uvedeno nesprávné a pomìrnì dlouho tradované èíslování této symfonie jako Dvoøákovy symfonie „èíslo 2“. Na základì skladatelovy naléhavé písemné žádosti byla v tištìné partituøe vynechána pùvodnì zamýšlená dedikace londýnskému filharmonickému orchestru, pøièemž dùvody této náhlé a závažné zmìny zùstávají nevysvìtleny. Další provedení za Dvoøákova øízení se konala v Praze 29. listopadu 1885 a 14. listopadu 1886. O mezinárodní úspìch 7. symfonie se zasloužili zejména Hans von Bülow, který ji provedl za skladatelovy úèasti ve dnech 27. a 28. øíjna v Berlínì a poté 20. listopadu téhož roku v Hamburku, a o nìco pozdìji Arthur Nikisch, který ji zaøadil na program svého amerického turné na jaøe 1891. Ve všech tìchto pøípadech se jednalo již o revidovanou zkrácenou verzi provozovanou na základì tištìných notových materiálù. V rámci prvního souborného vydání dìl Antonína Dvoøáka vyšla 7. symfonie v SNKLHU v Praze již v roce 1955. Podobnì jako v pøípadì pøedchozí 6. symfonie a dalších Dvoøákových instrumentálních dìl ze 70. a 80. let 19. století, publikovaných záhy po dokonèení v nakladatelství N. Simrock, jeví se zde pramenná situace jako vcelku pøehledná a nekomplikovaná vzhledem k tomu, že revidovaná autografní partitura sloužila zároveò jako notorytecká pøedloha. V peèlivì vypracovaném autografu lze zøetelnì rozpoznat jak charakteristické rysy skladatelova zralého notového zápisu, tak také následné redakèní úpravy korektora Simrockova nakladatelství Roberta Kellera. Urèitým problémem mùže být jedinì to, že první tisk sice v hlavních obrysech sleduje Kellerovy

korekturní zásahy, ale zároveò se od nich v øadì detailù odlišuje, aniž by se pøitom vracel zpìt k Dvoøákovu zápisu. Odpovìï na otázku, jak toto výsledné øešení vzniklo a do jaké míry je lze považovat za autorizované, zùstává otevøena potud, že ve výètu pramenù také v tomto pøípadì scházejí skladatelem kontrolované a schválené korekturní obtahy. Prameny tohoto typu, které se z 19. století dochovaly spíše náhodnì a výjimeènì, nejsou v pøípadì Antoní-

na Dvoøáka doloženy pro žádné z jeho vydaných dìl a s jejich absencí se editoøi nového souborného vydání zøejmì budou muset smíøit. – Jako dodatek budou v rámci nového souborného vydání poprvé publikovány i ony pozdìji odstranìné èásti druhé vìty 7. symfonie, které pocházejí z premiérové verze. Jarmila Gabrielová

PREFACE In 1955, almost half a century ago, the first complete scholarly-critical edition of the works of Antonín Dvoøák was launched with the publication of the Symphony No. 9 in E minor. The initiator of the project was Otakar Šourek (1883– 1956), the author of a Dvoøák biography and an ardent champion of his music. Šourek drew together a circle of young and enthusiastic coworkers that later grew to become the Commission for the Publication of the Works of Antonín Dvoøák. The Commission’s chairman was the composer and musical journalist František Bartoš (1905–1973), its editor-in-chief the composer Jan Hanuš (* 1915). Also involved in the project were the musicologist and composer Jiøí Berkovec (* 1922), the musicologist, composer, and conductor Jarmil Burghauser (1921–1997), Antonín Èubr, Ladislav Láska, Antonín Pokorný, and Karel Šolc. After Bartoš’s death, the project continued for more than twenty years under the leadership of Jarmil Burghauser, the son-in-law of Otakar Šourek and the author of a thematic catalogue of Dvoøák’s music (Prague, 1960, 2/1996; hereinafter “B”).

This was the first time that Czech musicology faced the challenge of publishing a complete scholarly-critical edition of the works of a great composer. With the sole exception of František Bartoš, who had been previously occupied with the publication of Bedøich Smetana’s works, none of the members of the Commission had any editorial experience; most were not even musicologists with an appropriate academic or university background. Furthermore, the project was launched at a most unpropitious moment – the severest years of the totalitarian communist régime. It should also be recalled that Dvoøák’s posthumous estate, including the bulk of his autograph scores, remained in the possession of his heirs until 1980 and was thus only partly available for scholarly scrutiny. Viewed in this light, the work that the members of the Commission accomplished is all the more deserving of admiration. Finally, an institutional framework was created when the sponsorship of the edition passed to the Antonín Dvoøák Society in Prague. The volumes

V

were issued by the state publishing monopoly, the Státní nakladatelství krasné literatury, hudby a umìní (State Publishing House for Belles Lettres, Music, and Art, or “SNKLHU ”), which was transformed in the early 1960s to the Státní hudební vydavatelství (State Music Publishing House, or “SHV ”) and finally to Editio Supraphon Praha. The Commission itself thus worked under the direct auspices of the government, or more specifically the Ministry of Education and Culture, of what was then the (socialist) Republic of Czechoslovakia. In a matter of a few years it was able to issue, in rapid succession, the bulk of Dvoøák’s instrumental works, lieder, and choral music, as well as a number of large-scale cantatas, oratorios, and operas. A number of problems and delays arose in the 1980s, and the situation reached a head during the first half of the 1990s. The political transformations in the post-1989 era, and the resultant difficulties associated with the privatization of the above-mentioned publishing house, brought the editorial activities virtually to a standstill. Another problem was related to

the change of generation: one by one the members of the original Editorial Commission stepped down, and it seemed as if no successors would be forthcoming. At the same time, several foreign scholars and artists drew attention to the fact that, in its basic principles, the previous Dvorák edition did not meet the high standards and requirements of the present day. The New Complete Edition of the Works of Antonín Dvoøák has completed a preparatory phase of many years’ duration and will begin publication to mark the first centenary of the composer’s death. Taking comparable international projects as its guide, it draws on a larger body of primary and secondary sources than was previously the case. The present reissue of the nine symphonies in the form in which they were published in the first complete edition is more than just a tribute to Dvoøák the symphonist: it is also an expression of respect for the editorial achievements of its predecessors and manifests an awareness of scholarly continuity, without which all our present and future efforts would have far fewer chances of success.

INTRODUCTION The Seventh Symphony was composed in the years after 1880 when Dvoøák’s compositional activity was at its zenith. It is flanked on either side by two monumental vocal works: The Spectre’s Bride (Svatební košile), op. 69, of 1884 (B 135), and the oratorio Saint Ludmilla (Svatá Ludmila), op. 71, of 1886 (B 144). Like both these works, the symphony was composed for an English audience. It owes its origins to the London Philharmonic Society, which made Dvoøák an honorary member on June 13, 1884, and asked for a new symphony from him in return. The

VI

composer considered the request a great honor and took it very seriously. We know from his correspondence that he intended to offer his thanks with a work that surpassed all his previous compositions in the novelty of its conception and the significance of its ideas. The symphony was composed at the end of 1884 and the early months of 1885. The complete continuity draft is dated from December 13 to January 9, 1885; it was immediately followed by the orchestration, which was finished on March 17, 1885. Today the sketch and the full

score are preserved in the Czech Museum of Music – Antonín Dvoøák Museum in Prague (inventory nos. 1477 and 1474), along with the sections deleted during the process of revision (inventory nos. 1475 and 1476; see below). The first performance took place in St. James Hall, London, on April 22, 1885, with the Orchestra of the Philharmonic Society (the work’s original dedicatee) conducted by the composer. The performance was given a rousing reception by audience and critics alike. Nonetheless, on his return to Prague, Dvoøák subjected the score to a revision that resulted in a number of changes and deletions. The revision primarily involved the second movement, of which large stretches were reworked and seven pages, or roughly forty bars, were deleted. He finished this stage on July 2, 1885, after which he sent the work to the printers, convinced that it now had “not one note too many”. Publication was delayed for several months, however, due to differences of opinion between Dvoøák and his publisher, Fritz Simrock. The main bones of contention were Dvoøák’s requested fee and his demand that his first name appear on the title page in its original Czech form. The full score, orchestral parts, and a reduction for piano four-hands which, according to the title page, stems from Dvoøák’s friend and employee Josef Zubatý, were finally issued in Berlin in autumn 1885. (Zubatý is known to have said later that the second and third movements were arranged by Dvoøák himself.) The title page describes the work incorrectly as Dvoøák’s Symphony “Number 2”, a number that remained in circulation for a relatively long period of time. The planned dedication to the London Philharmonic Orchestra was ultimately omitted from the printed score at the urgent request of the composer. The reasons for Dvoøák’s sudden change of mind are unknown. Further performances under the composer’s baton took place in Prague on November 29, 1885, and November 14, 1886. The Seventh Symphony owes its international success

primarily to the efforts of Hans von Bülow, who performed it in Dvoøák’s presence in Berlin on October 27 and 28 and again in Hamburg on November 20 of the same year. Somewhat later Artur Nikisch also took up the cause of the symphony by including it in the program of his American tour in spring 1891. In all these cases the performances already involved the revised and abridged version based on printed orchestral material. The Seventh Symphony was published in the first complete edition of Dvoøák’s works by SNKLHU, Prague, as early as 1955. Like the Sixth Symphony and Dvoøák’s other instrumental works from the 1870s and 1880s published by N. Simrock shortly after their completion, the state of the sources is on the whole clear and straightforward since the revised autograph score also served as the model for the engraver. The carefully written autograph clearly reveals not only the characteristic traits of Dvoøák’s mature handwriting but also the editorial interventions of Simrock’s subeditor, Robert Keller. The only potential problem resides in the fact that the first edition, though largely consistent with Keller’s markings, departs from them in several details without returning to Dvoøák’s readings. The question of how these final results came about – and to what extent they bear Dvoøák’s authorial sanction – remains unanswered since here, too, the proof sheets corrected and approved by the composer are missing from the list of sources. Nineteenthcentury sources of this sort only survive exceptionally and accidentally, if at all, and none are known to exist for Dvoøák’s printed editions – a fact with which the editors of the new complete edition will have to come to terms. As an addendum, the new complete edition will include, for the first time, those sections of the second movement heard at the première but later excised by the composer. Jarmila Gabrielová (translated by J. Bradford Robinson)

VII

VORWORT Im Jahre 1955, also vor nahezu einem halben Jahrhundert, wurde mit der Veröffentlichung der Symphonie Nr. 9 e-Moll die Herausgabe der ersten kritischen Gesamtausgabe der Werke Antonín Dvoøáks eingeleitet. Der Initiator des Editionsprojektes war Otakar Šourek (1883 bis 1956), Dvoøák-Biograph und eifriger Anhänger seiner Musik. Er sammelte um sich einen Kreis junger, enthusiastischer Mitarbeiter, aus denen die Kommission für die Herausgabe der Werke Antonín Dvoøáks gebildet wurde. Der Vorsitzende dieser Kommission wurde der Komponist und Musikpublizist František Bartoš (1905–1973), leitender Redakteur der Komponist Jan Hanuš (1915). Weitere Mitarbeiter waren der Musikwissenschaftler und Komponist Jiøí Berkovec (1922), der Musikwissenschaftler, Komponist und Dirigent Jarmil Burghauser (1921–1997) sowie Antonín Èubr, Ladislav Láska, Antonín Pokorný und Karel Šolc. Nach Bartošs Tod übernahm für mehr als zwanzig Jahre Jarmil Burghauser die Leitung des Projektes. Er war der Schwiegersohn Otakar Šoureks und Autor des Thematischen Verzeichnisses der Werke Antonín Dvoøáks (Prag 1960 und 1996, verwendete Abkürzung „B“). Die tschechische Musikwissenschaft stand damals zum ersten Mal vor der Aufgabe, eine kritische Gesamtausgabe der Werke eines großen Komponisten herauszugeben. Mit Ausnahme von František Bartoš, der sich zuvor mit der Herausgabe von Bedøich Smetanas Werken beschäftigte, verfügte keines der Kommissionsmitglieder über Editionserfahrung, darüber hinaus handelte es sich zum großen Teil noch nicht einmal um Musikwissenschaftler mit entsprechendem akademisch-universitärem Hintergrund. Zudem begann das Projekt in einer äußerst ungünstigen Zeit – den härtesten Jahren des totalitären kommunistischen Regimes. Es muss auch daran erinnert werden, dass Dvoøáks Nachlass, das heißt der Großteil seiner Notenautographe, bis 1980 im Besitz der

VIII

Erben war und somit nur begrenzt der Wissenschaft zur Verfügung stand. Um so höher ist die Arbeit zu schätzen, die die Kommissionsmitglieder geleistet haben. Mit Übernahme der Trägerschaft an der Gesamtausgabe durch die Antonín Dvoøák-Gesellschaft in Prag wurden schließlich die institutionellen Rahmenbedingungen der Arbeit geschaffen. Die einzelnen Bände wurden vom damaligen Monopolisten, dem Staatlichen Verlag für schöne Literatur, Musik und Kunst (Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umìní – SNKLHU ) herausgegeben, welcher zu Beginn der sechziger Jahre in den Staatlichen Musikverlag (Státní hudební vydavatelství – SHV ) und schließlich in die Editio Supraphon Praha umgewandelt wurde. Die Kommission selbst arbeitete somit unter der direkten Schirmherrschaft der Regierung, beziehungsweise des Ministeriums für Schule und Kultur der damaligen Tschechoslowakischen (sozialistischen) Republik. Im Laufe weniger Jahre gelang es in schneller Folge, die Mehrzahl von Dvoøáks Instrumental-, Liedund Chorwerken sowie einige große Kantaten, Oratorien und Opern herauszugeben. Gewisse Probleme und Verzögerungen ergaben sich in den achtziger Jahren des letzten Jahrhunderts, und in der ersten Hälfte der neunziger Jahre verschärfte sich die Situation. Die politischen Veränderungen nach 1989 und die daraus folgenden Schwierigkeiten rund um die Privatisierung des zuletzt genannten Verlages führten nahezu zum Stillstand der Editionsaktivitäten. Hinzu kam ein Generationsproblem; die Mitglieder der ursprünglichen Herausgeberkommission traten sukzessive ab, und es hatte den Anschein, dass keine Nachfolger bereitstehen. Gleichzeitig machten einige ausländische Wissenschaftler und Künstler darauf aufmerksam, dass die bisherige DvoøákEdition in ihren Grundlagen nicht mehr den aktuellen, anspruchsvollen Standards und Bedürfnissen entspricht.

Die neue Gesamtausgabe der Werke Antonín Dvoøáks, die nach einer mehrjährigen Vorbereitungsphase zum hundertsten Todestag des Komponisten zu erscheinen beginnt, hat sich vergleichbare internationale Projekte zum Vorbild genommen und greift auf eine größere Menge Primär- und Sekundärquellen zurück als es bisher der Fall war. Der Nachdruck der neun Symphonien, so wie sie bereits in der

ersten Gesamtausgabe erschienen sind, soll nicht nur eine Huldigung an den Symphoniker Antonín Dvoøák sein, sondern ist gleichzeitig Ausdruck des Respekts vor der Editionsleistung der Vorgänger und manifestiert das Bewusstsein für wissenschaftliche Kontinuität, ohne die alle gegenwärtigen und zukünftigen Bemühungen weitaus geringere Erfolgschancen hätten.

EINLEITUNG Die Symphonie Nr. 7 entstand in der Zeit nach 1880, als sich Dvoøák auf dem Höhepunkt seiner Aktivität als Komponist befand. Eingerahmt wird diese Symphonie von zwei monumentalen Vokalwerken, der Kantate Die Geisterbraut (Svatební košile) op. 69 (B 135) von 1884 und dem Oratorium Die heilige Ludmilla (Svatá Ludmila) op. 71 (B 144) von 1886. Genau wie diese beiden Werke wurde auch die Symphonie für das englische Publikum komponiert. Die Anregung erfolgte durch die Londoner Philharmonic Society, die am 13. Juni 1884 Dvoøák zu ihrem Ehrenmitglied ernannte und in diesem Zusammenhang eine neue Symphonie von ihm erbat. Für den Komponisten stellte diese Bitte eine große Ehre dar, die er sehr ernst nahm. Aus seiner Korrespondenz erfahren wir, dass er die Absicht hatte, sich mit einem Werk zu bedanken, das alle seine bisherigen Kompositionen hinsichtlich der Neuartigkeit der Konzeption und Gewichtigkeit der Ideen übertreffen sollte. Die Symphonie Nr. 7 entstand zum Jahresende 1884 und in den ersten Monaten des Jahres 1885. Die durchgehende Verlaufsskizze ist auf den Zeitraum vom 13. Dezember bis zum 9. Januar 1885 datiert, die Instrumentierung wurde unmittelbar danach in Angriff genommen und am 17. März 1885 beendet.

Skizze und Partitur befinden sich heute im Tschechischen Museum der Musik – Antonín Dvoøák-Museum in Prag (Inventarnummern 1477 und 1474), ebenso die bei Dvoøáks Revision (siehe weiter unten) gestrichenen Abschnitte (Inventarnummern 1475 und 1476). Die Erstaufführung fand am 22. April 1885 in der St. James Hall in London statt. Das Orchester der Philharmonic Society, dem das Werk ursprünglich gewidmet war, spielte unter der Leitung des Komponisten. Die Aufführung wurde von Publikum und Kritik begeistert aufgenommen; dennoch unterzog Dvoøák in Prag nach seiner Rückkehr die Partitur einer Revision, die einige Veränderungen und Streichungen zur Folge hatte. Das betraf in erster Linie den zweiten Satz, den er in weiten Teilen überarbeitete und um sieben Seiten, also ungefähr 40 Takte kürzte. Die Arbeit beendete er am 2. Juli 1885 und gab anschließend die Symphonie, in der nach seinen eigenen Worten „keine Note zu viel ist“, in den Druck. Die Herausgabe verzögerte sich allerdings um einige Monate, weil es zwischen Dvoøák und seinem Verleger Fritz Simrock zu Unstimmigkeiten kam. Diese betrafen einerseits die Höhe des Honorars und andererseits Dvoøáks Forderung, dass sein Vorname auf dem Titelblatt in der

IX

ursprünglichen tschechischen Form erscheinen sollte. Die Partitur, die Stimmen und der vierhändige Klavierauszug, der nach den Angaben auf dem Titelblatt von Dvoøáks Freund und Mitarbeiter Josef Zubatý stammt, erschienen schließlich im Herbst 1885 in Berlin. (Von Zubatý ist eine spätere mündliche Aussage belegt, wonach die Bearbeitung des zweiten und dritten Satzes von Dvoøák selbst durchgeführt wurde.) Das Titelblatt gibt die falsche und relativ lange tradierte Nummerierung dieses Werkes als Dvoøáks Symphonie „Nummer 2“ wieder. Auf die dringende schriftliche Bitte des Komponisten wurde in der gedruckten Partitur die geplante Widmung an das Londoner Philharmonische Orchester schließlich weggelassen. Die Gründe für diesen plötzlichen Meinungsumschwung sind nicht bekannt. Weitere Aufführungen fanden am 29. November 1885 und 14. November 1886 unter Dvoøáks Leitung in Prag statt. Der internationale Erfolg der 7. Symphonie war vor allem ein Verdienst Hans von Bülows, der das Werk in Dvoøáks Anwesenheit am 27. und 28. Oktober in Berlin und am 20. November desselben Jahres in Hamburg aufführte. Auch Artur Nikisch hat sich etwas später in diesem Sinne für das Werk eingesetzt, als er die Symphonie im Frühjahr 1891 in das Programm seiner amerikanischen Tournee aufnahm. In allen diesen Fällen handelte es sich bereits um die revidierte, gekürzte Fassung, die auf der Grundlage gedruckter Notenmateriale aufgeführt wurde. Bereits 1955 erschien die Symphonie im Rahmen der ersten Gesamtausgabe der Werke Antonín Dvoøáks im Prager SNKLHU-Verlag.

X

Ähnlich wie bei der 6. Symphonie und weiteren Instrumentalwerken Dvoøáks aus den 70er und 80er Jahren des 19. Jahrhunderts, die kurz nach Fertigstellung bei N. Simrock herausgegeben wurden, ist die Quellensituation insgesamt übersichtlich und unkompliziert, weil das revidierte Autograph gleichzeitig als Stichvorlage diente. Im sorgfältig geschriebenen Autograph sind sowohl die charakteristischen Züge von Dvoøáks reifer Notenschrift als auch die hinzugefügten redaktionellen Eingriffe des Korrektors des Simrock-Verlages, Robert Keller, klar erkennbar. Ein gewisses Problem könnte lediglich in der Tatsache liegen, dass der Erstdruck in den Hauptzügen Kellers Korrektur folgt, sich aber gleichzeitig in einigen Details unterscheidet, ohne dabei auf Dvoøáks Lesart zurückzugreifen. Die Antwort auf die Frage, wie es zu diesem Endergebnis kam und in welchem Maße es als autorisiert gelten kann, bleibt insofern offen, als im Quellenverzeichnis auch in diesem Fall die von Dvoøák korrigierten und genehmigten Korrekturabzüge fehlen. Quellen dieser Art, die sich im 19. Jahrhundert eher zufällig und ausnahmsweise erhalten haben, sind im Falle von Dvoøák für keine Druckausgabe belegt – die Herausgeber der neuen Gesamtausgabe werden sich mit dieser Tatsache abfinden müssen. Als Zusatz werden im Rahmen der neuen Gesamtausgabe zum ersten Mal jene später entfernten Teile des zweiten Satzes der 7. Symphonie publiziert, die in der Fassung der Uraufführung vorhanden waren. Jarmila Gabrielová (Übersetzung: Ivan Dramlitsch)